svazek 1 / severní čechy
sever
západ východ
OBSAH
Pár slov na úvod /Tomáš Suk/��� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �3
Litoměřice: Básně pro Kočku /Jaroslav Balvín/� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �7 Pavel Groh� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �8 František Jindřišek� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �9 Radoslav Nedoslav � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �11 Karel Škach� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �12 Venuše Škachová��� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �14 Václav Steinbach� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �15 Mnoháček Zgublačenko��� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �16
Ústí nad Labem: Martin Fibiger��� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �21 Ivo Harák� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �25 Kateřina Kováčová��� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �26
Děčín: Jitka Filařová � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Radek Fridrich� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Anica Jenski� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� J. H. Kalif � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Daniel Kyler� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Alice Prajzentová� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� František Řezníček��� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Tomáš Řezníček� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Petr Váradi� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� ��
�31 �32 �36 �40 �42 �44 �46 �47 �48
Sever Západ Východ / Svazek 1 - Severní Čechy
Benešov nad Ploučnicí: Zdeněk Feher � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Jakub Chadima��� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Jaroslav Al. Karchňák� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Lucie Karchňáková��� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Mirek Major� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Jakub Mužík� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Jan „Walda“ Valík� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� ��
Pár slov na úvod �53 �54 �56 �57 �59 �60 �63
Jablonec nad Nisou: Jiří Koten � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �67 Josef Straka� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �70
Liberec: Pavel Brycz � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Otto Hejnic � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Stanislav Kubín � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Lukáš Trněný� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� ��
�75 �78 �83 �87
Coby kamenem dohodil: Listy ze stromu poznání /přeložil Milan Hrabal/ Andreas Hennig� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Petr Huckauf � �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Hellmut Seiler� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� Christine Ruby� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� ��
�92 �93 �95 �97
Překlady z polské literatury /přeložila Alena Debická/ Roman Śliwonik� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� 100 Marek Hlasko� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� �� 102
Regionální literatura není součástí literárního povědomí běžného čtenáře a často i literární odborník tápe ve vodách literatury konkrétních regionů, které mnohdy pro svou nepřehlednost připomínají spíše bahniště všeho možného. Abychom i tyto vody prozkoumali, připravili jsme revue Sever, západ, východ, jejíž čísla by měla čtenáře seznamovat s typickými prvky literatur různých regionů. Přáli bychom si, aby zájemcům usnadňovala cestu k poznání tohoto specifického literárního světa. Na úvod je ještě vhodné říci, že Sever, západ, východ je periodikum, proto nikdy nebude obsáhlou a úplnou antologií, ale pouze revue, která přináší výběr ze současné regionální literatury. Redaktoři se v prvním čísle revue snaží výběrově zmapovat současnou literární tvorbu severních Čech, konkrétně od Litoměřicka přes Labskoústecko, Děčínsko a Benešovsko nad Ploučnicí až k podkrkonošským krajům Liberecka a Jablonecka nad Nisou. Tiskneme především básníky a prozaiky, kteří určitým způsobem ovlivňují regionální literaturu, jsou součástí regionálních literárních skupin či dokonce jejich vůdčími osobnostmi. Mnoho zde tisknutých děl má jiné umělecké kvality, než na které jsou běžní čtenáři zvyklí: například básně naivistických básníků Litoměřicka či insitních básníků Benešovska nad Ploučnicí. Tyto texty i mají přes své poetické jinakosti v regionální literatuře důležité místo, jsou totiž zásadními texty, které určují směr a literární vývoj daného regionu. Skrze ně je zajímavé sledovat, jak individuální poetika není ovlivňována jen významnými literárními skupinami a tendencemi současné literatury, ale že se tento proces děje podle stejných pravidel i
na úrovni regionální. Nacházíme zde svět, který si žije svým vlastním životem. Ve větších městech se naopak skupinová spolupráce mnohdy vytrácí, nebo by možná bylo vhodnější říci rozplývá, a nakonec v centru dění zůstávají akční jen básnicky poučení sóloví bardi. Tuto situaci můžeme sledovat například na Labskoústecku, Liberecku a Jablonecku nad Nisou. Zde jdou autoři svou vlastní cestou a není výjimkou, že hranice regionálního povědomí již opustili. Z našeho stručného výčtu se vymyká Děčínsko. To působí jako kolébka mnoha kvalitních autorů; pár příkladů za všechny: Radek Fridrich, Tomáš Řezníček a J. H. Kalif, kteří však jednotnou poetiku rozhodně nemají a spojuje je právě jen region. Součástí prvního čísla je kromě literatury regionů také kapitola Coby kamenem dohodil. Ta zde není jen uměle přilepená, aby se revue tvářila objemněji, ale snaží se poukázat na stále trvající vztahy mezi severními Čechy, Polskem a Německem. Texty v této kapitole přeložili Milan Hrabal a Alena Debická. Určitou jednotu textové rozháranosti dávají naší revue ilustrace Moniky Kabátové, studentky katedry výtvarné kultury Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, které nesou název Proces. Kresby naznačují jednoduchou příběhovou linii, která svazuje texty, jež jsou v revue opravdu různorodé. Autorka naznačuje jednoduchými liniemi poetiku textů a tematikou všudypřítomnou všednost. Koncept by měl celkově rozbourávat častý naivismus a poukázat na akt literární tvorby regionálního autora, který je vlastně jedním z jeho mnoha důležitých, avšak běžných procesů v životě. Úvodník se chýlí ke konci, a tak by stálo za to navnadit čtenáře malou exkurzí do budoucích čísel revue Sever, západ, východ. Redaktoři plánují v dalších číslech otisknout texty autorů z Tep
Sever Západ Východ / Svazek 1 - Severní Čechy licka – na tomto čísle pracuje literární legenda kraje Patrik Linhart, a po Teplicích bude následovat Plzeňsko, kde bude coby prodloužená ruka redaktorům sloužit významný literární kritik a znalec plzeňského regionu Vladimír Novotný. Na závěr nám nezbývá nic jiného, než zmínit sponzory, a tedy podat informaci sic suchou, avšak pro existenci této revue důležitou. Tak tedy: Sever, západ, východ vychází jako součást grantu Vzděláním k multikulturalitě, kompatabilitě a adaptabilitě, který je financován z fondů Evropské unie a je realizován na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jak krásně se dá skončit, že? Za redakci a bez jejího souhlasu Tomáš Suk
4
LITOMĚŘICE
Litoměřice
Básně pro Kočku
Pro Sever, západ, východ vybrali Pavel Hlušička a Jaroslav Balvín Blok litoměřických amatérských a naivních písmáků střední a starší generace sestavený pro časopis Sever západ východ je nazvaný Básně pro Kočku: toto jméno je jednak ironickým a sebeironickým komentářem, odkazuje ale také na vrch Kočka, charakteristickou součást panoramatu homolovitého okolí Litoměřic. Kočka vypadá při pohledu z určité strany skutečně jako přítulné, svádivé, ale i líné, tajemné a šálivé domácí zvíře. A kočka je také v litoměřickém (sub)kulturním povědomí zřejmě nejdominantnějším symbolem Litoměřic. Neobjevuje se tu pouze reprodukovaně – venku na streetartových samolepkách a na grafitti a v soukromých ateliérech na plátnech a fotografiích –, ale i fakticky, zhmotnělá: v domácnostech osobností, které se podílejí na místním kulturním a uměleckém koloritu. Něco z povahy koček se otisklo do charakteru jejich pánů a zprostředkovaně i místního společenského a kulturně-uměleckého milieu. Jádro výboru Básně pro Kočku tvoří autoři zastoupení již v antologii marginálních autorů Ústeckého kraje Kalné vody (Concordia & Grafobal Pres 2005). Hlavním editorem výboru je zároveň jeden z obsažených autorů, Pavel Hlušička (Mnoháček Zgublačenko). Hlušička za čtyři léta od vydání Kalných vod urazil pozoruhodný kus cesty: od naivního autora, zpracovávajícího ve verších, částečně v próze a hraničních formách textu tematiku psychiatrie očima vzdorovitého pacienta, se posunul k širší, takřka univerzální tematice, spíše už stylizovaně naivního, resp. naivistického charakteru. Vývoj osobnosti Pavla Hlušičky je pádným důkazem toho, že umělecká tvorba může mít terapeutický efekt. Nikoli ovšem ve smyslu psychologickém, leč spíše socializačním. Umělecká
tvorba a její distribuce a propagace je Hlušičkovi prostředkem, jak vyjít z bezúčelnosti hyperaktivity, paranoie a autismu. Jeho tvorba nesměřuje ovšem pouze od „nemocného“, resp. marginalizovaného ke „zdravým“, k těm v centru dění. Hlušička k tvorbě povzbuzuje ostatní nemocné a marginalizované autory nebo ne-autory, kteří tvoří podstatnou část tohoto výboru. Jsou to v jádru naivní autoři: manželé Venuše a Karel Škachovi, kteří opěvují význačné body své každodennosti, harmonikář František Jindřišek – příležitostný básník soustředěný především na oslavu krás Litoměřicka – a pochmurný Radoslav Nedoslav s jediným tématem umírání a hrobů. Hlušičkovi se podařilo za účasti jmenovaných autorů i dalších na Litoměřicku vytvořit volné a otevřené společenství lidí, pro něž je umělecká tvorba prostředkem k setkávání a oslovování lidí „zvenčí“, tak jako byla pro Hlušičku samotného na počátku jeho tvůrčí činnosti. Další dva autoři výboru Básně pro Kočku jsou jiné případy: Pavel Groh rovněž publikoval již v Kalných vodách, jeho tvorba se však liší od naivních umělců i naivistického Hlušičky. Groh je poučeným autorem, ovlivněným hlavně básnickým experimentem. Lokální a osobní mytologii vtěluje do komplikované, spíše intuitivní než racionálně formulovatelné struktury. V jeho textech se odráží i zájem o výtvarné umění, především práci s přírodními materiály. Poslední zastoupený autor bloku, Václav Steinbach, přesvědčuje ne tak kvalitou textů jako jejich autenticitou. Steinbach, pracující v manuálních zaměstnání, žije na svůj věk a společenské postavení nebývale aktivním, dobrodružným a romantickým životem, který dokumentuje ve svých básních a formou přepisu textových zpráv přímo vtiskuje do takřka detektivní prózy. Jaroslav Balvín
Litoměřice Pavel Groh, pseud. Paul G. Herbier a variace (1967, Litoměřice). Výtvarník, věnuje se práci s ručním papírem. Publikoval v antologii Kalné vody (Concordia & Grafobal pres 2005) a regionálních periodikách.
Potěšení & jazyk Tam, kde letěly volavky a jeřábi byla na zemi jedna díra a tou se cestovalo do Vesmíru tak tam mezi tryskama od rakety byly vidět chomáče bylinek Kojot při tom vidí něčí líbání
Litoměřice Werrrist Wolf 1. Hlad žene vlky zpět do lesa 2. Dvě písmenka V - a je Wolf 3. Nevysmívám se hrám štěňat a Tvým starým obrazům 4. Smečka se koupe v Měsíční řece a pak mu zazpívá společnou píseň, táhlou, podobnou sovám 5. Úplněk Slunce 6. Jsem černý, šedý a bílý a žeru trávu, aby pršelo... 7. Vlk samotář není bída
Soví budka
8. Ovčí babička spřádá nekonečné vlákno
(O obličejové masce sovy °pálené°)
9. Geneticky nezmanipulovaná „matka“ Romula a Rema
10. Noc s vlky něco přinese
Josefu Dřevmuži Matějkovi
Sháním silný starý dutý strom speciální stejně jako Rumcajsův borový klobouk
ZOO Plzeň má 11 vlků 12. Goldene Wolfen aus Čecho-Slovakei w.w.w. : vrrr, vrrr, vrrr
František Jindřišek (1933, Valteřice), básník, malíř, harmonikář, zpěvák. Žije v Litoměřicích. Vydal básnickou sbírku Od pramene ke Kalichu (TISKÁRNA.BUDÍK.GRAFIKA s. r. o. 2006). Publikoval v antologiích Kalné vody (Concordia & Grafobal pres 2005) a Kámen do voda (Clinamen 2005).
Myšlenky Myšlenka je jak noční motýl, který letí prostorem. Když ji zavčas nechytíš, nemáš další šanci. Vůkol se tma prostírá, někdy hustá je tak jako v ranci. Myšlenka je jako víla nesoucí se prostorem. Zachyť ji či napiš ji tak, jak cítíš v srdci svém. Když zaváháš, hned ji ztratíš. Jakmile jen rozsvítíš! Když v noci nespím, přemítám, proč tomu tak je, nevím sám. Jak korálky je na nit navlékám a místo spánku si je ukládám jak poklad do hliněného džbánku.
Chodil jsem cestou Chodil jsem cestou, procházel světa kraj. Hledal jsem děvče své, hledal jsem ráj. Za dlouhý tenhle čas viděl jsem mnoho krás, některé zůstaly nadlouho v nás. Ten lidský život zdá se být dlouhý, leč proti věčnosti je zlomek pouhý. Užívej života jen ku své radosti, to všechno ostatní přenechej věčnosti.
Z Máchovy vyhlídky Dnes vyhlížel jsem do kraje oknem, kde díval se i Karel Hynek Mácha. Před lety… Co změnilo se za ten čas? S léty, která uběhla, snad jenom ten hrad Hanžburek, který jej vždycky z toulek vítal, na stejném místě pobýval. Ne každý kámen na cestě však nepohnutý zůstal.
Litoměřice Silnice, cesty, dálnice ten kraj si rozdělily, by nová města, vesnice se spolu propojily. Dnes občan málokterý chodí pěšky, i autem stále někam pospíchá, prý je to těžký. Je čím dál méně času prohlížet si v klidu krásu té naší přírody. A z daleka již není možnost smočit si nohy znavené někde u vody. Přes všechnu lidskou činnost je naše země krásná a krajina s tím naším Českým Středohořím je stále úžasná. Pod litoměřickým mostem Pod litoměřickým mostem voděnka se točí. Kdo smutek ve svém srdci má, ať tam do ní skočí! Já ten smutek ve svém srdci hluboko vrytý mám, skočit do té chladné vody však zásadně odmítám!
Litoměřice Dům v Jarošově ulici Tam v oknech je to samý květ, v něm jeden starý pán bydlí, je to jeho svět. On v bytě má dva stolečky a u každého židli. Ten jeden stůl má na psaní a u druhého snídá. Když k němu přijde návštěva, u toho kulatého bývá. On píše malé básničky, občas skládá písničky, které i někdy zpívá s doprovodem harmoniky. Zůstal již v tomto domě sám. Dcera se v dáli provdala, ženu mu osud vzal a jiná si jej nevzala. Jak Vám povídám, ještě, že sám si poslouží. Kolem sebe má čisto, jak dlouho mu to vydrží, to dávno není jisto! Až jednou „na obláček“ odejde, Kdo zaujme to jeho místo?
Radoslav Nedoslav, vlastním jménem Radek Nebovidský (1966, Litoměřice), básník, malíř a hudebník. Žije v Litoměřicích. Obdivuje chladnou krásu hřbitovů. Namaloval obrázek Mořská víla. Občas vystupuje po boku Mnoháčka Zgublačenka, se kterým složil některé písně na jeho CD. Napsal sbírku básní Písně hřbitovního ticha. Publikoval v antologiích Kalné vody (Grafobal pres & Concordia 2005), Almanach Odemykání... 2 (Marek Belza 2008), Almanach Odemykání... 3 (Marek Belza 2009).
Loď v bouři V bouři loď za zlatem jede. Na zlaťáky se posádka v honbě s nadějí pěje. Až ho posádka nalezne, zlatem se blýskne. Na bezstarostný život se chvěje. U hřbitovních stěn U hřbitovních stěn se mrtvola choulí, smrtky s kosou se k davu blíží. Děvčata se svatby bojí, pod ochranu závoje smrti se cloní.
Předplacená věčnost? Na hřbitově rakev do hrobu se postaví, na věčnou smrt se mrtvola těší. Boha věčnost prosí, diamanty smrt chce. Předplatit si věčnost se však nedaří. Možná ji to zase čeká, zřekne-li se Boha, anděla dobra i zla. Radoslavovo přísloví Život je nutné zlo, které si každý člověk musí povinně odkroutit.
Raděj si dám někde v šenku červeného vína. Když mě nechce Andulička, tak se najde jiná! Jenom jedna vlaštovička jaro nedělá, sklenička dobrého vína mi radost udělá. 10
11
Litoměřice Karel Škach (1952, Klatovy), básník. Žije v Křešicích u Litoměřic. Vydal dvě básnické sbírky v dárkovém vydání Citlivá duše 2001 a Šumavský romantik 2004 (Pampeliška). Publikoval v antologiích Jít pevně za svým imbecilem (Clinamen 2003), V zrcadle (Grafobal pres 2005), Kalné vody (Concordia & Grafobal pres 2005), Kámen do voda (Clinamen 2005), Odemykání... 2 (Marek Belza 2008), Odemykání... 3 (Marek Belza 2009).
Její oči Její oči září, žhnou, planou, jako když Slunce po dlouhé noci zazáří. Krásné ty oči jsou, zazáří ti do tváří. Září a žhnou.
V říši snů
Má něha
Miluji Vás, děti
Je noc, s sebou si mě vem, já jsem tvůj sen. V noci se do lidských spánků vkrádám. Já tě uspím, ukolébám, do říše snů tě zavedu.
Vločky sněhové ve větru tančily. Padaly na tvé teplé tváře a na nich se roztály.
Trápím se a mám velký žal mé děti se ode mne odvrátily, jako by se mi v dáli ztratily. Jako by mi je někdo zlý vzal.
V říši snů můžeš ruce roztáhnout, mávat s nimi jako pták, přitažlivost země překonat. Letět nad domy, nad stromy. Vzlétnout do oblak a pak rovnou ke hvězdám. Chvíli zůstat, na ně zblízka se podívat. To ti můžu udělat, jsem přece tvůj sen!
Chvíli do nich se díváš, div se štěstím nerozplýváš. Dobře víš, že na tebe se dívají. Mlčíš, neumíš v nich číst.
Všecko, co budeš si přát, u mne můžeš mít. Děvčeti, které máš, pohlazení, políbení dát. Od ní červenou růži dostat. To všechno můžeš jen v říši snů.
Co asi chtějí říct? Dobře víš, že rád je máš, do nich se díváš. Kolem sebe na vše zapomínáš.
Spíš, já tě opouštím. Když se probudíš, je bílý den. Uvidíš a řekneš, že to byl jen krásný sen.
Zas do jejích očí se zahledíš. Poznáš, že zářily. Již nezazáří! Pohaslé jsou, cosi skrývají a ty nevíš odpověď.
12
Litoměřice
Já s tebou pod těmi roztančenými vločkami stál, jen na tebe se díval a na ústa tě líbal. Na tvé krásně zasněžené vlasy pohlazení dal. Bylo mi s tebou tak dobře, tak krásně! Já tě tolik objímal! Přece jsem se bál, že to všechno skončí. Já tě stále líbal. V tu chvíli jsem si moc přál, abychom nemuseli jeden druhého opustit. Kdybych tak navěky s tebou žít směl! Ty jsi však ode mne odcházela, já tu stál, za tebou se díval. Je to již dávno, co roztál sníh. Roztál, jak bílé vločky na tvářích tvých. Já šeptal: „Vrať se mi, má něho, má lásko, mé slunce!“ Já doufal, že zase jednou tě uvidím. Já tě čekal! Avšak nikdy víc jsem se tě nedočkal, má něho, má lásko, mé slunce.
Jsem jejich otec, nikdy jsem se jich nevzdal, vždy jsem je miloval. Mé děti se stále odvracejí a ani neví, jak to bolí, jaký je to žal. Nesmírně mnoho lásky chci jim dát, ony však nevědí, nevěří, že mám je rád, že je chci milovat. Nechtějí mne znát. Čekám však stále, že přijdou za mnou, lásku mou u mne najdou. Nechtějí slyšet, nechtějí naslouchat! Jako by se v dáli ztratily, Jako by mně je někdo zlý vzal, a já je přitom tolik miloval. Jsem tolik smutný, že nemohu jim svou lásku dát. Jen Ty to, Ježíši, víš, jak to bolí, jaký je to žal. Však mé děti jsou Tvými, prosím Tě za ně, ať se neztratí. Cítím to stejně jako Ty.
13
Litoměřice Venuše Škachová (1955, Litoměřice), básnířka. Manželka básníka Karla Škacha. Žije v Křešicích u Litoměřic. Publikovala v antologiích Kalné vody (Grafobal pres & Concordia 2005) a Kámen do voda (Clinamen 2005).
Klokánek V Terezíně se prý schováš do Kloboučku, broučku. V Alšovce, ve vilce hezké místo chystají, aby děti nesmutněly a lépe se nyní měly. Budou mít i tetu svou, co jim přečte večer v Klokánku jednu hezkou pohádku, aby se jim dobře spalo a něco krásného se jim zdálo. Ráno je vzbudí jemně, pak posnídají v jídelně. Také budou moci venku na zahrádce u vilky trávit přece dobré chvilky.
Litoměřice Milují Tě obě Už se netrap a neměj ten veliký žal! Nikdy se od Tebe neodvrátily a nikdo Ti je nevzal! Jsou Tvoje a dnes už to dobře ví, nejsou už malé a Ty to dobře víš! Jsi jejich otec, nikdy ses jich nevzdal, vždy jsi je miloval. Stále na Tebe myslí a mají Tě rády. Ať Tě Tvé srdce už nikdy nebolí! Ano, ony Ti věří, že je máš rád. Dávají Ti to často znát. Už dávno za Tebou přišly, když něco potřebovaly věděti, moc rády si Tě vyslechly. Zatím jsou od Tebe vzdáleny, však se Ti neztratily a myslí tam na Tebe, v té veliké dáli. A mají Tě, věř – moc rády. Nejsi už bezmocný, že jim chceš svou lásku dát. Ježíš to ví, že jsi měl velký bol a žal, proto Tě miluje, když se k němu modlíváš a za nás všechny prosíváš: „Ať je nám všem dobře na světě!“
Václav Steinbach (1953, Litoměřice). Pracoval a dodnes pracuje v manuálních zaměstnáních. Má rodinu, s níž žije v Litoměřicích. Publikoval v bulletinu Karel Hynek Mácha a časopisu H_aluze.
Miluju tě pro tvůj hlas
Malá dáma
Miluju tě pro tvůj hlas chci ho slyšet zas a zas
10. 5. 08 11.21
Co se to probudilo v nás šílená láska zas a zas Snad už míň SMS a rande to vyprávěj týhle dvoučlenný bandě Dva dny nevidí se pak uprostřed polí zblázní se Šílená láska zasáhne nepřestávej, ne a ne
V životě bych se tě nedotknul V životě bych se tě nedotknul kdyby tvůj manžel nebyl vůl Jinou neznám mezi lidmi tě hledám Znám tvou míru s jinejma tě srovnávám Žádná na tebe nemá V životě bych se tě nedotknul kdyby tvůj manžel nebyl vůl
14
Vaclavicku, potrebuju jen to jedno. Jsem zase na dne. Vis, az to pude, dam ti 500 Kc. Nemiluju te kvuli tomu, ale je to nutnost. Promin! M. m. m. m. 10. 5. 08 12.01 Vydrz, makame jako kone. Milujici V. 10. 5. 08 12.44 Privez mi to okolo 13.00, prijede pribuznej. Uz prosim, at to tak nevnimam, please. 10. 5. 08 13.10 Prdelinko, sejdeme se za mostem, pojedem, nemuzu bez tebe bejt. Tvoje Mala dama. 10. 5. 08 13.10 Uz to cpeme zpatky. Jsem jako prase. Do vany. Odhad 15.00. V. 10. 5. 08 13.55 Ano, pane, jdu si zahrat fotbal s klukama. V 15 h. u jeptisek, jo? Milujici M. 15
Litoměřice 10. 5. 08 14.40 Bacha, az sem budes zajizdet, aby me nehledal, ja uz utekla, promin, promin, promin, to nebude na celou noc. 10. 5. 08 16.52 Prdelinko, privez mi tu odpornou věc, dej mi ji k ty znacce 40, prosim. Uvidime se zitra, az odjedou. On se moc vyptaval na to tvoje auto, mam te moc rada! 10. 5. 08 17.00 HOTOVO! (Úryvek)
Litoměřice Mnoháček Zgublačenko, vlastním jménem Pavel Hlušička (1969, Litoměřice), básník a hudebník. Žije v Keblicích na Litoměřicku. Vydal Věnováno Unkosance, Tři léta ústawním činitelem a přesto nikdy nebyl politikem, Hlubší pohled na život, Kuffnerské nářečí a Vyprávění člověka kuffnerského (vlastní nakladatelství Pampeliška 2000–2001), CD Modrá naděje (Hudební centrum Podsedice 2006), Modré hravo (Antonín Drábek – Balt-East 2008). Publikoval v antologiích Jít pevně za svým imbecilem (Radim Kopáč – Clinamen 2003), Antologie nové české literatury 95–04 (Fra 2004), Kalné vody (Concordia & Grafobal pres 2005), Kámen do voda (Radim Kopáč Clinamen 2005), V zrcadle (Grafobal pres – 2005), Odemykání... 2 (Marek Belza 2008), Odemykání... 3 (Marek Belza 2009), divadelní hra Renata Kalenská, Lidové noviny (J. A. Pitínský 2005), Básně proti sebevraždě (Reportéři ČT, David Vondráček - Česká televize 7. 4. 2008), Papíry na hlavu (Reportéři ČT, David Vondráček - Česká televize 5. 5. 2008), Reportáž Michaely Karasyové (TV Markíza, pořad Reflex 19. 8. 2009), dokument České milování – O lásce bláznivé (Febio, režisér David Vondráček – vysíláno na TV Barrandov 30. 9. 2009).
Karlovi na kuráž Můj příteli, Karle Škachu, zanech veškerého strachu! Vydat své básně se neboj, spolupracuji přec s Teboj! Mnoho básní ještě napiš, snad upřímné na ně „lapíš“.
16
Vzpomínky na Šumavu
Perspektiva – Roudnice nad Labem
Mnoháček a Škachule procházejí Šumavou. Mají knih dvě škatule, snad nepadnou únavou!
Stále doma jenom sedíš a do počítače hledíš. Zbav se toho sedativa, čeká na tě Perspektiva!
Janovice–Klenová, příležitost je nová!
Máme tady keramiku, ta zajímá Veroniku. Pojď a vstup do naší party, zahraj si tu s námi karty!
Na hrad, zámek půjdeme, natáhneme si šlachu! Šířit knihy budeme, známý básník jsi, Škachu!
Do bazénu jezdi s námi, odpoutej se od své mámy! Snaž se být víc produktivní a žij život perspektivní!
Frantovi na kuráž
Občanské sdružení Kolumbus
Náš litoměřický básníku, Jindřišku Frantíku!
Když ujede ti životní vlak či autobus, možná stihneš aspoň Kolumbus. S ním dojedeš až k „dnešním králům“, u nich se snad prodereš ke svým právům.
Nenech se už nikdy nikým zmanipulovat a koukej zcela svobodně hrát na harmoniku, básnit a krásné obrazy malovat! Pošli pryč ty, kteří Tě v umění brzdí a nedovol, aby Tě více tlačili ke zdi!
Za svá práva však musíš aktivně bojovat! Sám zjistit si musíš, na co máš nárok. Budeš-li jen pasivně na něco čekat, nikdo ti nikdy nic nedá.
17
Litoměřice Diakonie ČCE – Litoměřice Ten náš litoměřický kraj, to je téměř ráj! V Diakonii Čé Cé É všichni rádi se maj! Dlouhá chodíme tam léta, ať je déšť či krutý mráz! Vy, kteří jste opuštěni, pojďte mezi nás!
Restaurace Klobouk – Terezín Okřídlený malý brouček přilétl k nám na palouček�� „Kam se schováš v zimě, broučku?“ „V Terezíně, do Kloboučku!“ Oběd je tam bez kouře, bez blesků i bez bouře�� Ten, kdo kouří, hněvem bouří�� Oči zlostí stále mhouří��
18
ÚSTÍ NAD LABEM
Ústí nad Labem Martin Fibiger (1964, Ústí nad Labem). Působí jako odborný asistent na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem. Ukázky z prozaických děl publikoval mimo jiné v literárních časopisech Host, Tvar, Weles, Psí víno, Pandora, Bohema (překlady vyšly i v polském časopise Portet) či v antologii Od břehů k horám, severočeská literární a umělecká scéna 90. let (Votobia 2000) a v Antologii nové české literatury 1995-2004 (Fra 2004). Knižně dosud vydal novelu Křížení (Albis International 1996), povídky Kern (Votobia 2003), román Aussiger (Votobia 2004) a novelu Anděl odešel (Weles 2008).
Havárie (několik scén 1. dílu scénáře k TV seriálu „To se nezapomíná“) 13. scéna - bar a zároveň Penzion - Dvojí Domov aktéři: Dag senior, Dag junior, Olan, Reli, doga Dag za barem stojí opřený barman Dag junior (DJ) opodál sedí u pultu host (později se ukáže, že Olan) zaujatě sledující fotbalový zápas v televizoru se ztišeným zvukem ve dveřích se objevuje hlava Daga seniora (dále DS), kamera se zastaví na jeho obličeji nabíhá titulek: Dag senior (50) – vyšetřovatel titulek mizí DS-ovi se nedaří dveřmi odsunout dogu, která za nimi leží, teprve když na ni DJ pískne, zvedne se a rozběhne k němu, může vstoupit DS: Tak jsem tady! (zahlaholí a u baru pak odkládá na zem kufřík) DJ: Ahoj, táto… Dáš si kávu? DS: přikývne, zkoumavě se rozhlíží kolem sebe DJ (připravuje kávu, když ji před DS pokládá, praví): Vůbec to nechápu. Ona… DS: Počkej… (mrkne na něho), nezapomeň, že ranní káva je zkouškou každého hotelu! (přivoní ke kávě, pak malinko, ale hlasitě usrkává) 21
Ústí nad Labem DJ: Tebe to eště nepustilo? Táto! Tohle není film. Přestaň si hrát na agenta Coopera. (zakroutí odmítavě hlavou, zapálí si cigaretu, pak mlčky čeká, než DS odloží šálek) DS (vede si svou): Každý den si udělej nějakou radost! (zvedne prst) Nepřemýšlej o tom, neplánuj to, prostě to udělej, třeba si dej šálek takové výtečné kávy! DJ: Tak jo.. hele (ukáže si na krk a odsekne), mám novou kérku. Do baru vchází Reli, beze slova usedá na barovou sedačku vedle DS
sledující fotbalový zápas beze zvuku) Volal jsem jí, mobil zazvonil tady (DJ sáhne pod bar a ukáže DS-ovi telefon). Ona bydlí nahoře v patře, pronajal jsem teď pár pokojů i studentkám, ale tam taky není, jen její věci. Víš (ztiší hlas), jenom zaskakovala. Načerno. Proto taky volám tebe. DS: Ztratilo se něco? DJ: Ona (zašklebí se). DS: A támhleten… Jak jsi říkal… DJ: Olan.
DJ (se k ní obrací): Čau… kam jsi večer zmizela? Reli neodpoví, vezme si z pultu balíček cigaret, jednu cigaretu vytáhne a zapálí si.
DS: Olan… seděl tu celou noc?
DJ: A kde jsi spala? Reli odmítavě zakroutí hlavou a vyfoukne cigaretový kouř.
DS (vstane a pomalým krokem zamíří k Olanovi, poplácá ho po rameni): Můžu si přisednout? (v prostřihu DJ něco ostře říká Reli, není slyšet, co) Olan (nereaguje, sleduje v televizi fotbal) chvíli mlčky sedí vedle sebe, sledují ztichlou obrazovku
DJ (si ji pátravě prohlíží) DS (si mezitím ještě jednou usrkne kávy, pak odloží šálek): vypadá to, že si vedeš opravdu dobře, synku (uznale kývne), ta káva je prvotřídní… a teď mi pověz, co tě trápí!
DJ: Asi. (zvedne ramena)
DS (náhle zakašle a důrazně Olanovi řekne): Potřebuju vědět, co se tu v noci stalo.
DS (přeruší ho): Kdo?
Olan (aniž k němu obrátí zrak, se hlasitě optá): Viděus včeua fotbau? kamera snímá Olanův obličej nabíhá titulek: Olan (40) – částečný invalidní důchod, dříve údržbář v pivovaru titulek mizí
DJ: …Ale to jedno… kamarád… No a přijedu sem, dveře otevřený, barmanka nikde, jen támhle Olan u televize. (v prostřihu ošuntěle vyhlížející muž
DS na něho chvíli nevěřícně hledí, pak od něho odvrátí zrak, když se zvedá, očima zavadí o velké zrcadlo umístěné za barem, od země zhruba dva
DJ (obrátí zrak směrem k němu, malinko zaváhá, pak spustí): ráno mi volali, že na podniku není mříž…
22
Ústí nad Labem metry vysoké poté se vrací k DJ-ovi (jen ho však míjí, přitom popadne kufřík a řekne mu): Pojď mi ukázat její pokoj. 16. scéna – pokoj zmizelé aktéři: Dag senior, Dag junior, Olan
DS: Už se stalo. (zapíchne si prst do hrudníku) Podívej (chytne DJa kolem ramen)… dokud ta holka nikomu neschází, vlastně se nic neděje. Jako by tu ani nikdy nebyla… A pokud se náhodou objeví, dám ti vědět… A neříkej mi už táto, dole ti budu chválit kávu a dělat podniku reklamu (usmívá se a plácá DJa po zádech)
DS a DJ stojí nad rozestlanou postelí, v ní spousta poházených kousků dámského prádla
19. scéna – bar aktéři: Dag S, Dag J a Olan
DS (zahlaholí): Trochu nepořádná holka… (sáhne po kabelce, vysype její obsah do postele mezi prádlo, když prstem strká do peněženky, řekne): Vidíš to? Podivné (rozevře vysokoškolský index s fotografií): To je ona?
DS (do sebe nalije sklenku a opile mžourá): Co to je?“
DJ: (přitaká) Hm. DS (napřímí se): No… vidím to tak, že tu na pár dní zůstanu. Co potřebuju, tady je. Postel, koupelna a televize s videem. DJ: Ty chceš bydlet zrovna v tomhle pokoji? Proč?… A co s jejíma věcma? DS: S úklidem nespěchej (pokládá kufřík k posteli) DJ: A co když se vrátí? DS: Nevrátí. DJ: Jak to víš? DS: Vím. DJ: A… nemám to přece jenom ohlásit?
DJ: Co, co? DS: No ty zvuky. DJ: Zvuky? DS: Copak to neslyšíš? (zakymácí se na barové židličce) DJ (před něho pokládá další sklenku): Zvuky jsou v tvý hlavě… Odpoledne a už seš nalitej… To je jako ta tvoje reklama, jo, táto? Olan (se nakloní k DS, mluví pomalu, výrazně vyslovuje, „polyká „r“ a „l“, většinou prodlužuje poslední samohlásky ve větách jednotlivých souvětí): Tvuj kuk? (ukáže hlavou na DJ). Muj kuk taky pvacuje, ave musí dostat invavidkú, povoviční, jako mam já, pvotože se to vypvatí. A pak si najde ňákou mamkú, a mamká, když vyděvává dóst, tak je to nejvepší, co může béjt, i když doma děváš devadesát pět pvocent všech věcí. Hvavně, aby si kuk našeu ňákou mamku, jako mám já, to je důvežitý, pvotože když se naučíš doma děvat 23
Ústí nad Labem devadesát pět pvocent věcí, pokud mamka vyděvává penízé, tak je to bezvadný�� To si pak můžeš koupit satevít, že jó, kde sou kanávý, něktevý zakódovaný, ave můžeš koukat třeba i na pouskou vigů, na vůzný vuský vigý a mít i kanáu Veavu Madvíd, ktevej běží čtyviadvacet hodín a de tam jenom fotbau, nic jinýho než fotbau, stavý zápasy, nový zápasy, vozhovovy, ktevym sice nevozumíš, ave jsou vo fotbave�� (Olan se napije piva, DS dopíjí další sklenku) My teď máme novej byt, ave kuk tam nechce s náma bydvet, pvotože kovem jezdí dopvava, tevevizi vuší a on nemůže koukat�� Tak je to pvakticky vyvoučený, že by s náma kuk byu, pvotože tevevizi tam vuší a vona zvní… DJ (staví před DS, jenž tupě hledí před sebe, šálek): Tady máš další výtečnou kávu, táto, ať se probereš… Olan: No ten muj kuk teda má vád v tevevizi hvavně výbuchý, na to kouká, jak sou fiumy s výbuchamá, to má vád, ty výbuchý, ty taky dou v tevevizi, že jó, a kuk si je natočí�� DS (skloní hlavu, zakroutí jí a zablekotá): Ta mladá holka… Olan: …No kvidně bych si našel ňákou mvadou! Ave pvakticky je to vyvoučený, pvotože než bych si zvyk na ty její zvyký, no to už vadši zůstanu s mamkou�� (dopije pivo) To už je pvakticky jasný, že zůstanu s mamkou, než ňákou novou mvadou… 24. scéna – před barem aktér: Olan Olan vychází před bar, venku už se stmívá, nad dveřmi je vidět (svítí?) výrazný nápis Dvojí domov 24
Ústí nad Labem Olan se motá směrem k trávníku a keřům, tam se zastaví, zahledí se do nebe, je slyšet, jak močí do trávy (přitom se zhluboka nadechne a říká): Jo chtěvo by to ňákou mvadou… Jen ji tak povavit… Kdybych měu mvadou, to by byva vomantika…
Ivo Harák (1964, Brno) je český básník a literární kritik žijící v Benátkách nad Jizerou. Je odborným asistent na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Také je členem redakční rady časopisu současné poezie Psí víno. Vydal sbírky Lednový Motýl (Sursum, Tišnov 1992.), Země Dým (Sursum, Tišnov 1993), Masna (Nomisterion, Děčín 2000), Měkké gumy (Protis, Praha 2006) a Panel nebe (Psí víno, Praha 2008). Vydal také soubor studí s názvem Nepopulární Literatura (CKK sv. Vojtěcha, Ústí nad Labem 1999).
Památník jednoho výletu Něco bíle obnaženého prosvítalo loňským listím: viděl jsi hraniční hradiště Charvátů na Chlumu, viděl jsi - v dálce, skrze vzrostlé stromy - Mladou Boleslav založenou Přemyslovci po jeho vyvrácení, viděl jsi chlapy na čtyřkolkách usilovně rozjíždějící štítový val, viděl jsi - jiné - chlapy s očima jako klenák ženy při porodu; ale krev bylo zapadající slunce a dým stoupal z túrujících výfuků������ A tvoje děti?! - Kvůli tomu sme sem šli!?! - Ale ty motorky, viď tati������ Přál sis, aby ona kost byla posledním zbytkem nedávno upytlačeného srnce�� Týnec Náměstí nasáklé potem, v jediném stínu slita lípa s Immaculatou�� Ne, nebyl sám�� Po kočičích hlavách skákalo Václave čau Vašku pocem dáme fotbálek než ti to������ Nebyl úplně sám, nechtěl být sám, ale nechtěl být ani s nimi�� Sedm let, čas, kdy se to láme�� A školní autobus má zpoždění�� (Kam se podějí všechna ztracená, zapadlá slova? Možná končí jako siroty v Macoše: trním oděné
zbytky vět marně natahují ruku�� Chtěl bys jim podat tu svoji, v konečcích prstů se však skrývá něco, co tě nutí popostrčit - ) Kdesi nad střechami se už chystala bouřka�� Nastoupil, právě včas�� Dobrý den pane Veselý, ve škole nic nového, byli jsme v zoo�� Strejdo, to ti bylo něco! Bysem taky chtěl nějaký zvířátko, ale máma��? Třeba tygra�� Nebo žraloka�� Ale ten kouše�� Tygr taky�� Kdybych je ale naučil? Nejradši bych žraloka�� A taky delfína�� Ale ten by ho sežral, asi�� Žralok delfína�� Leda že bych je měl odmala, aby si na sebe zvykli�� Osada, v níž vystoupil, se jmenovala Jelen�� Pak začalo hřmít a hustě padaly kroupy�� Snad se domů vrátil bez úhony�� I tak to bude mít těžký��
Brno (má přestupní stanice) Z autobusu na vlak nebo naopak? Z nádraží k nádraží�� Batoh, kufr a tašku�� Všude kolem zdi, zeď za zdí�� Příliš mnoho příliš pomalu se otevírajících dveří�� Prosolenýma očima: Od kol a nohou až k trolejím�� Tváře se však ztratily��
Návštěvou (v Tišnově) Už už bys zalhal: doma; protože, když se probudíš v dalším novém bytě, musíš paměť ustavičně doplňovat zkušeností, abys dveře nehledal na místě okna, abys místo na záchodě neskončil v koupelně�� Tentokrát jsi však venku a procházíš se ulicemi kdysi svého města, abys onehdy poměřoval dalším teď�� Jářku, všechno je to jakési pomíchané, slova (asi) vzala špatnou míru: Nevystavíš, neotiskneš�� Mezi (možná) člověkem a (možná) básníkem je 25
Ústí nad Labem clona z nerozbitného i když neviditelného skla: A čím jsi zde přítomen dnes? - plivancem, který stejně skončí na tvé nohavici? Večer se plíží jako špatný zloděj, v noci už bloudit nebudeš: cestou z vypůjčené postele... Návrat návratu ... a tedy zpět ku kdysi svému stolu, už s novými zprávami o příbězích mezi dávno a nyní, mezi tvým majetnickým zasednutím a stejně důležitým přidržením desky v polosevřené dlani - a neurčitou, plachou přítomností, neúplným přenesením váhy těla na sedátko polopřisunuté židle (jako by v nakročení od -), blouděním dlaně napříč vrypy. Jak oslovit ty, mezi nimiž teď ostražitě pobíháš očima. Ještě na něco čekají, zatím nezpozorovali, že jsi, jak to slušně říci, cizí.
Ústí nad Labem Kateřina Kováčová (1982, Příbram) je básnířka a prozaička. Vystudovala češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (v letech 2001–06); během studií spolupracovala s kulturním periodikem Pandora. V roce 2005 získala Cenu Jiřího Ortena za svoji básnicko-prozaickou prvotinu Hnízda (Ústí nad Labem: CKK sv. Vojtěcha, 2005). V roce 2007 vydala druhou knížku: prózu Soumračno (Praha: Protis, 2007). Publikovala v literárních časopisech Host, Psí víno, Pandora, Plž, Tvar a ve sbornících Ty, která píšeš (Vltavín, Artes Liberales 2008) a Antologie české poezie dybbuk 2007). V současné době se věnuje výuce anglického jazyka a studuje doktorské studium.
Slyším z domu cinkání kovu, šplouchání vody a píseň. Řinula se jí z úst o milém, který zemřel a zbyla po něm jen hromádka kostí, že pak ty kosti jeho milá v poli sbírá. Poslouchat, jak se mísí hlas a kov, lžíce zní o lavor i zpěv se ohnul pláčem, „a ona kost po kosti,“ je zrádné zapřít hlavu o zeď zrovna ve chvíli, kdy milá váže milého do uzle ze staré pytloviny.
26
...
a nic už nepřišlo.
Dnes tikot hodin neustával. Stará žena na nádraží s květinami vraženými do plátěné tašky, má hrůzně odhalené kotníky. Zírá na mé matné čelo, já ale nejsem nevinný! Vůbec to nemůže pochopit rozšvihaná do zlomených červů jako do vrásek na menší a větší kusy špíny, na menší a větší trsy člověčiny a tlustá pavoučí těla zkrápějí z výloh, když tichne město.
Dnes hadí tlama mi rozsekla nárt. Štípalo to jako po soli. Rozvíral jsem zabodnutá prázdna, kde už nebylo ani pro jed místo.
„Když tichnou města o to víc jsou slyšet výkřiky.“ „I smích.“ „Divím se, že mluvíš o smíchu.“
A zavřít oči, zatímco milá starou větví začíná hrabat v šeření v jabloňovém sadu.
Dnes na klíční kost slunce narazilo, dekolt zkrvavěl Spálená, chtěla se škrábat, ale nesměla. Ono to prý bylo jako vychrstnutý peklo! a o dalších věcech mluvila a smála se. Na propnuté páteři železného mostu. Vím, že dlaní zahřívala kov a všechno neživé. Moje skráně. Kousky rzi, házela po hrstech do řeky.
Snad ještě něco přijde.
Čekal jsem, že ještě něco přijde
Dnes odkryl jsem kořeny staré hrušně. zahryznuté v hlíně. Každou chvíli jsem si otřel čelo. Hrušky padaly z koruny a byly nasládlé a hrubé. V několika rozseknutých plodech žhnula vosí těla. … V polích se zachytávaly jelení parohy o tmu. Páraly soumrak, když jsem šla kolem. Pak uteklo celé stádo do blízkého lesa. Za ohradou večerem rozdrážděná klisna dupe do zamrzlé země. Stodoly se rozpadají ve větru, prší z nich prach. Jsou tam hlavně kukuřičná pole. A do stodol se znovu zapře vítr, jako by chtěl odlupovat hlavy. Otupí se bolest mrazem naprasklých včel i prstů zmrzlých, roztahaných do drobivých kůr, jak jsem tam hladila stromy, které popadaly. ... Krájím, krájím kuřátka. Drobí se a voní. 27
Ústí nad Labem Lehce vjíždí struna do bílku�� Krájím, krájím kuřátka Hodiny, dny a dokonce i noci�� Jsou totiž všude�� Číhají i v temných koutech mého pokoje�� Vedro z kamen líže záda�� Kinga, ta malá s nafouklými tvářemi Zpívá a tancuje, aby setřásla dotěrný dech umrlčiny, který se jí lepí mezi prsty�� V ruce má tác a hraje na něj utěrkou�� Ona nebalí jen krvavé hovězí do folie, Ona tvoří a nemá to nic společného s obžerstvím�� Já krájím svá kuřátka Do obrovské mísy, jsou prostá, mají jednoduchý tvar, a v životě neměla možnost litovat žádného zrození�� Tak dobře mi snad nikdy nebylo�� Krájím, krájím kuřátka�� Nikdy bych nevěřila, Co se jich sem vejde a máme přitom jenom jeden svět, pro všechny bezkřídlé i s křídly�� Měkká těla z černých koutů do obřího kýble, který nemá dno�� Kinga už si nezpívá�� Zpruzeně hází krvavý kaluže do fólie�� Suchý, sprostý slova z našpulený držtičky�� Ona byla přece vždycky tak roztomilá! A nikdy neklela�� Ale já taky byla něco úplně jinýho a nikdy jsem nikoho jen tak bezdůvodně nepraštila�� ... 28
Dnes u kříže není žádný člověk, čekám, že snad ještě někdo přijde… dívám se hlavně dolů, do těch cest�� Jsou našeptané a krčí se v nich tma�� Káňata už nemají ani minulost do per rozlepených káňat�� Jak někomu duši nacárali ztupělými srpy, a pak řvali: „ten člověk nemá duši!“ A ono je to jako kámen�� Každý si ho bere, když jde k jezeru��
DĚČÍN
Děčín Jitka Filařová (…, Děčín) žiji v iluzích, ve světě nehod a náhod. Mám ráda život. Mám ráda lidi, kteří se rádi baví. Občas napíšu pár slov, které když jsou pohromadě, říká se jim tzv. báseň. Není třeba první myšlenky měnit, stojí tak jak se zrodily. Spontánně. Co o sobě? Vše se mění.
... pod mohutný dub rozvalilo se slunce s chutí doutník a sklenku už trochu připité chechtá se nám o co se snažíme ... na Havaj s tebou do zlaté klece tě zavřít drahokamy do zubů ti nacpat a udusit tě Palackýma toť tvůj trest! ... cigaretou protepaná zem zatemnělá okna vestibulů
zvěd Ava rozlouskl skořápky bludu objevil mnohem víc než je pouhá Amerika objevil prosté tajno sebe samého ... za okny padají roztrhané kusy básní kdo je četl? kdo je psal? jednou zasypou celé město a budeme se brodit přes miliony cizích slov a do tmy křičet že chceme číst chceme číst tak napište ještě pár cárů ... ďáblovi utrhali křídla kdo? neví se zbabělí andělé... ...
nejsme němí, proto chceme mluvit
bílý šaty to abych byla čistá
už ne tak naivní proto jen v kruhu
černý šál pro parádu nechci být andělem 31
Děčín Radek Fridrich (1968, Děčín) je básník, výtvarný autodidakt, literární recenzent, příležitostný překladatel z němčiny. V roce 1994 dokončil na PF UJEP v Ústí nad Labem obory čeština - němčina, od roku 1996 do 2008 zde učil na katedře bohemistiky, nyní je učitelem na Střední zdravotnické škole v Děčíně. Své texty publikoval časopisecky, byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, srbštiny a chorvatštiny. V roce 2004 postoupil mezi pět autorů do finále za Českou republiku na Drážďanskou cenu lyriky. V březnu 2006 reprezentoval Českou republiku na Knižním veletrhu v Lipsku. Od září 2007 do května 2009 vedl rubriku Hostinec v časopise Host, kde hodnotil tvorbu začínajících autorů a autorek. V roce 1994 založil spolu s Tomášem Řezníčkem v Městské knihovně Děčín tradici básnických čtení, které se doposud realizují. Od roku 2000 je organizátorem literárně-hudebního festivalu Zarafest v Děčíně, od roku 1997 je porotcem Literární ceny Vladimíra Vokolka. V letech 2004 – 2005 byl jedním z protagonistů filmového dokumentu Břetislava Rychlíka o severních Čechách Kamenolom boží. Od roku 1999 se zabývá dokumentací zničených německých hřbitovů Děčínska, německá MDR o něm natočila v roce 2005 filmovou reportáž. Z těchto německých náhrobků vytváří cykly frotáží. Zúčastnil se řady zahraničních literárních čtení (např. Dűsseldorf, 1999; Krakow, 2006; Goethe Institut Amsterdam, 2007) a mezinárodních literárních festivalů (Theater Brett Wien, leden 2007, Divadlo Archa, listopad 2007). Vybrané básně jsou z dosud nepublikovaného cyklu Nebožky (2009).
Děčín Vydané básnické sbírky: Druhá strana (TGIF, 1994, spolu s Tomášem Řezníčkem) PRA (Protis, Praha 1996) Zimoviště (Turské pole, bibliofilie 1998) V zahradě Bredovských (Host, Brno 1999). Řeč mrtvejch/Die Totenrede (Nomisterion, Děčín 2001) Erzherz (Votobia, Olomouc 2002) Molchloch (Host, Brno 2004) Šrakakel/Der schreckliche (Nomisterion, Děčín 2005) Žibřid (Host, Brno 2006) Vlašský Daniel (FUUD UJEP, Ústí nad Labem 2006) Publikované knižní překlady: Modroret (Děčín, 2008) Samostatné výstavy (výběr) Koláže (Bratislava, 1997) Koláže (galerie Fiducia (Ostrava, 2000) Frotáže (České centrum Drážďany, České centrum Varšava, 2005) Měsíční kraji nó (Městská knihovna Most, 2006) Punk poetry (Regionální knihovna Teplice, 2007) Kolektivní výstavy Básnivá koláž (galerie Ve Smečkách, Praha 2008) Slovem i obrazem (Galerie Vltavín, putovní výstava po knižních veletrzích v ČR). Remember me (Kunstbahnof Dresden 2009)
Nebožky Vogelka Mám orlí nos a úzký obličej, a říkají mi – Vogelka. Můj manžel nic od života nechtěl, byl hodný a němý, ale dvě děti jsem s ním měla. Courala jsem se s nimi ve skalním městě. Děti prolézaly lochy skal, sbíraly klacíky a šnečí ulity. Já hledala bludný koření, avšak místo něj se zjevil on, uhrančivý krhavec, který zlomil mé duté srdce. Scházeli jsme se v noci, když manžel spal a milovali se ostřicí pořezaní po celém těle. Křičela jsem tak šíleně, že ptáci vyplašeně poskakovali na okolních stromech. Šeptal mi: Zobáčku, černá vílo, maličká! Měla jsem vždy lesklou mázdru kolem svých hnědých očí. když jsem se s ním ráno loučila. Jak to tak bývá u ohnivých znamení, vášeň vystřídala zlost. Jakým právem si mě přivlastnil? ptala jsem se sama sebe a do skal jsem již nešla. Často jsem pak slyšela jeho táhlé kvílivé volání, uši si zacpávala láskyplnou hrůzou,
32
a ve svém těle uzamkla medový pramen, který ve mně probudil. Stárnu a vzpomínky se chvějí, zůstávají věčná, šeptaná slova: Zobáčku, černá vílo, maličká! První krev. Marchel Dětství jsem prožila šťastně ve vsi. Mastné, světlé copy mi spadávaly do bledého obličeje. Dívala jsem se na svět šmolkovýma očima. Krev a mlíko už ve třinácti. A když jsem jednou vyšívala začala mi zničehonic téct krev tam ze spodu. Myslela jsem si, že jsem se pobodala o špendlíky a utíkala za matkou. Dítě, pohladila mě a dala mi pár hadrů. Kelnerka Petra Objímat tu vypitou trosku otce, hladit ty pařátovité ruce, dotknout se těch starých, okrových nehtů. líbat zbytek zčernalých zubů, propadnout se do povislého břicha až někam k páteři. Myla jsem ho, když se pokálel, utírala jeho pozvracenou bradu, močící knot pohlaví držela na láhví. Proto jsem se stala řádovou sestrou, ovšem jen na pár let, 33
Děčín se svým tělem jsem se nesmířila a vrátila se zase do vsi.
Balancovala jsem na hřebenu střechy, nadskakovala a chtěla se ho dotknout.
Jsem ostříhaná, obarvená, mám účes jako táta, je ve mně hodně síly a kluci se mě trochu bojí.
Lunče, měšíčku, vem si svou holčičku!
Zvu tě na drátěnku, Fremde, na účet hospody. Jo, ty nevíš, co to je, no, přeci rum s octem, dáš si?
Plavební ulice v Děčíně (kabinetka Maxe Brauna aus Dresden, 1887) Po levé straně dům s otevřenými dvěma okenicemi a s nápisem Zum goldenen Anker. Chodci v pohybu tvoří stíny, ostře zachyceny jsou jen tři pózující děti. Uprostřed mezi chlapcem s košíkem a čepicí na hlavě a tím druhým, v kabátku a v kloboučku, stojím já, čtyřletá Elisabeth Kunte.
Somnabulka Často jsem mu vycházela v ústrety, když svítil nad lesy. Cáry mraků ho lítostivě halily. Lunče, měšíčku, zachraň svou holčičku! 34
Děčín
Ráno jsem se probouzela s boulemi na hlavě a odřenými koleny. Lunče, měšíčku, kde máš svou holčičku?
Krevelka tak mi říkal, když mě zaříkával u studně. Několik dní, několik nocí čekal u mostu, i v aleji připraven na cestu. Až jsem nakonec vyskočila z domu rodičů, jimž jsem naškrábala kostrbatý vzkaz: Utekla sem s kamboutem, nehněvejte se… Vaše prokletá dcera.
Švarcka Na vozíku táhne ke svému domku shnilou zeleninu z trhu, kavalkáda koček ji vybíhá v ústrety, hladí je kosmatou rukou se zčernalými, ulámanými nehty. Na dálku je cítit prašivinou, když s vozíkem odpočívá u cesty , skoro splyne se stínem skal a náhodného kolemjdoucího pokaždé k smrti vyleká, když ji spatří, oblečenou do černé zástěry, na hlavě potrhaný šátek, pod pasem řadu děravých, vějířovitých suknic, pod nimiž se mihnou stará vojenská bagančata. Švarcka, kdysi ztepilá krása a pýcha vesnice, dnes smradlavá, bídná žena, jejíž vraní oči kdekoho uhranuly.
Vyjukané děvčátko na Hladovém kameni /snímek neznámého autora, 1892/ Sedím ve světlých šatečkách, nohy navlečené do tmavých, pletených punčošek. Jé, jak kousaly, ale máma nakázala… Za mnou, jak železné chřtány ryb se houpou nákladní čluny, před nimi lesk matného Labe. Na kameni jsou vyryté letopočty, často jsem je obtahovala bahnitými klacíkem. A ten bosonohý kluk v námořnické čepici, jo, ten s tím drzým kukučem, to je má dětská láska, Ferdi!
Hurena (v zákopech Ostfront) Zjevovala jsem se všem chlapcům ze vsi, když mysleli na tělo ženy. Ve vojenských snech jsem se klubala jako motýlka, s plnými ňadry, sněhobílými stehny a medovým klínem. Byla jsem poslední bytostí, která se jim zjevila před smrtí. Hureno, říkávali, budu žít? Ano, staletí, v mém obětí.
Bezejmenná Ať, si kdo, co chce, říká, nežilo se mi s šedým mužíčkem zle. Pravda v brlohu byl trochu nepořádek, na popel i písek ve vlasech jsem si brzy zvykla. On chodil v noci po lesích a přepadával lidi ze vsi. Jídla a peněz jsme měli habaděj. Jako panna jsem mu slíbila, že s ním zůstanu do jeho konce života. Jenže já, nána pitomá, netušila, že ten hrbatej šmejd je nesmrtelnej. 35
Děčín Dcerasa Toulala jsem se už od dětství v roklině Suché Kamenice�� Muj fotr žral psy a já utíkala před obrazy jejich mrtvol�� Ale stejně mě dostihly vidiny: za packy zavěšená psích těla, ze kterých se vyvrhovala, střeva a žaludek, zlomilo hlezno a vyřízly oči�� Nejedla jsem to jejich vyběhané maso, štítila se sousedů, kterým výpek tekl z koutků úst, a uřezanými psími pruty se lechtali na ploskách�� Na just jsem si koupila obrovskýho leonbergera, jenž se stal mým ochráncem, před fotrem i dětskými posměváčky ze vsi�� S ním jsem pak konečně odešla do města a byla šťastná��
Děčín Anica Jenski (1977, Děčín). Vystudovala sociální politiku a sociální práci na UJEP v Ústí nad Labem. Publikovala ve Sborníku literární ceny Vladimíra Vokolka 2008, v časopisech H_aluze 6,7/2009, Psí víno 45/2008 a v literárním almanachu Wagon I/09. Také vydala básnickou sbírku Dnes půjdu za ženu (H_aluze 2009).
myslím že je poledne každý den
bývá
vidličku pokládám na prázdný stůl /rovně/ nůž s odstupem /velice rovně/ a lžíci /velice velice rovně/ je prostřeno k rodině dívám se
přeskládalas ručníky podle barev den předtím podle vzorů nyní je teprve možno je považovat za ručníky
je prostřeno a každý má něco říci dobrou chuť nebo něco v tom smyslu
večeře do stolu nohama kopeme aby aspoň něco polknutí kopnutí sousto se dotkne rtu někdy až jazyka vidličkou si propichuju tvář jsem si pak jist jím někdy se s NÍ v těle probouzím občas ji protne
polknutí
dívám se
nyní je teprve možno tě považovat za osobu s ručníky odvracíš jásot a hrubé hlazení matky matek dětské výkřiky zaschlé na dlaždicích chceš oživit ale musíš se přitlačit až ke zdi 36
dívám se
nad linkou skvrny škrobu nenuť mne omývat paměť uvařím slupky od brambor alespoň jednou nad linkou skrvny uvařím 37
Děčín běhá kolem pořád jen běhá malej prcek šisky sbírá musí je naházet musí do kaluží všechny všechny šisky z okolí nasbírat šiška hod na dětskou tvář vystříkne radost některý pocity ještě udržujou výraz až vylezeš na světlo ano tam nahoru dětský prstíky ti podaj dětský prstíky ti ukážou kde
až prsty sevřu v mé malé pěsti zatížím prostor obtěžkán On, stehno do stehna zatne
Děčín zakopl jsem o předmět tvého tvaru zakopl jsem a upadl zhroucený se stlačuji v předmět tvého tvaru jen ho nevyrušit
z houpací sítě vyklepávám poslední otlak pohybu odpředu dozadu odzadu dopředu tvý j m é n o odmlčuju
viděl jsem Tě vím to vydechovals svou hmotnost
podlahypodlehyprotahy neprve a nepotom nenavždy
jen ji nevyrušit
prosby
jeho kůže svědčí o neohmatanosti na chvíli propadáš dojmu že ses zaryl do podšívky ale to by ti za nehty uvízly nitě
dítě se lačně chopilo podané zmrzliny podívala jsem se na tebe zakryls ústa a odevzdal jazyk
i z barový židle k zemi je pořád ještě příliš blízko tvůj popel padá na prsty u nohou promnu jej pár tvejch vlasů se o mne otře začíná mi bejt zase chladno barman drobný do pusy chytá a zkusmo skousne
odpředu dozadu odzadu dopředu
zkusím si taky hryznout
řasa dosud ležící na jejím obličejíku v tobě burcuje matku měla bys jí to říci tohle se přece musí dozvědět
na fasádách žhnou hlasy z vedlejšího balkonu se na mne cosi usměje naučeně to opětuji cosi spokojeně kývne za plotem vzplanou šepoty
do tvýho krku ošíváš se popel padá k zemi a lokál je pořád ještě příliš blízko
až tehdy 38
39
Děčín v koupelně se zdá vše jako obvykle jen soused pouští vodu dříve než ty přemýšlíš, zda se ho dnes na TO zeptáš
na lžíci se usadila moucha já mouchy nerad nerad jak bzučí a usazují se na lžících měl jsem ji jen vzít a odnést na balkon počkat až odlétne nebo shodit ze lžíce místo toho jsem ji jen vzal a odnesl na balkon počkal až odlétne nebo ji shodil ze lžíce
40
Děčín J.H.Kalif (1977, Děčín) absolvoval střední elektrotechnickou školu a nedávno dokončil dálkové studium VOŠ stavební – obor železniční stavitelství. V současnosti je zaměstnán jako asistent na stavbě. V roce 1998 založil s F.Řezníčkem a D.Ruppem Literární spolek Houby s woctem. Spolu s F.Řezníčkem je vydavatelem soukromých tisků v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Publikoval v Psím víně, Welesu, Pandoře, Dobré adrese a almanaších Pět let a Město D (oba Městská knihovna Děčín). Knižně vydal sbírku Norkova (Městská knihovna Děčín v edici Nomisterion, 2005).
Na nástupišti žena zachmuřená čeká, - jak to hovado sviňský v kabátě flaušovým, - co vím - to vím, jak pancharta ze stehen stoky v hučce pletený bílý chmýří schovaný, - jak na porážku, jak dobytek k cizímu korytu hnali jste stud stáří o kufr opírá - tak vracím, jak jsem nakoupila, do vlastního lůna vřed zaseju a v kufru mezi sušenou třezalkou, vraním okem a durmanem hlava Baziliška leží. Kořínky vlní se. Prstíky tetelí.
Do kštice lesa do sněhu obuté stopy řídnou, nejhlouběji pak do bosých divých horečně dýchá. Za vývratem pozoruje tančící - v srstích nedotknutelné. Pod nehty v kůře zatnutými odtéká touha tající...
„Když jí slábnul sluch, říkávala, že až z ní odplave všechno moře, už nechce žít.“ Synovi oči se zastavili o mušli položenou vprostřed stolu a jeho hlas vzlétl otevřeným oknem.
Rychlým douškem medového čaje přemoci to blouznění! Úzkost na pašerácký stezce vroucím oparem dechu svíraná.
V zapadlých zavařovačkách na dně kredence kvasí matčin zpěv. Co smrt ji sesadila ze zídky před domem, doprovází sám dechovku z rádia s pohledem ztraceným.
Nahý dvůr za sklem: - trhlina po domu v dásni ulice. V tom zastavení při krátký chvíli míjení slyšet jak lišejníky a mechy na kamenný zdi opřený o stráň o dětských strupech na práchnivých kostech škodolibě šeptají.
Otec zatím mele slitinou švestky na povidla, válečné roky, jednotný družstvo, dovolenou u Baltu a střeleného jelena a pak s upatlanými prsty běhá po bytě a otvírá skřínky.
Na konečný sotva vstát a v jedna jedna učit starý kanape tichu nevrzající podlahy.
41
Děčín Daniel Kyler (Děčín, 1975). Je básnický autodidakt, věnuje se rekonstrukcím církevních památek, amatérsky hraje na varhany. Veřejně publikuje poprvé.
V zahradách andělských „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se.“ Genesis 3,10 V zahradě andělské Zahradou smutku pronikal tichem osamělý hlas keřem co musel krást se přibitý mramor zalykal A o smrt prosil anděly pošetilé v nikách věrný kříž v mukách roky každou neděli Stírali lidé očím strach v archivoltách kostela a ze zlaté kliky prach A leskem olejů světice znovu prozáří k nebi pieta jak oči mladé poutnice V ráji Do zahrad věčnosti vás rychlý úder svede hlas plynoucí do nebe až k břehům věčnosti 42
Děčín Seschlé listí podzimu nebem zmítané dá zrcadlo stříbrné tvářím proměnu Do ráje s blažeností profét utrousí pár slov jaké že sem vede hosty Oplodí lisují tamaryšku ti co si z many vyrábějí věrni zvykům flašku Pod horou Slunce pálilo polední louky pod horou vysokou pásl se kůň a v průsvitu košilek vyzrálé holky jim sladká přírodo ukaž svůj um Hrozny vína Pohár vína sladké chuti plete jazyk v noci svůdné lehce dívka přijme sliby ze sonetů od mládence A jemu slova lehce plynou tón srdcem jejím proniká a když se ruce jemně vinou k vínu mysl jeho pospíchá Nevěřte v tekuté hrozny vína že neutopí křídla romantice ta dívka poesií přisvojena ten večer byla bez šance
Za kometou
Elementy
Když spolu jsme polem šli nahlédnout za modrý pás do mámení vstoupil mysli shůry komety dlouhý vlas
Země chladná a suchá má voda vlhka moc a moc vítr, oheň kovy kruchá Empedokle prosím dost
K lásce
O slunovratu
Láska zaplavuje celý den a prýští z touhy nitra štěstím po světle dychtí jen a jen spaluje mysl čím dál větším
Jako nymfy v podhájí dívky roztančily les mužné své ratolesti oklátí ve hvozdech celá ves
Catullus
Pražské uličky
Božským se arci zve propuštěnec Trimalchion jak z pera svitkem hýří Petroniův Satirikon
Uličky zlaté jste osudem mým tam jakou cenu má kvalt a spěch? Já nahlížel k vám zrakem radostným a za mnou v krocích celý dějin běh
Mně bližší je Catullus poeta mladořímský v Odi et amo plaší kus distichon daktylský
V okovech
Panenská
Staré okovy padly nové vidím zas plytké těla vady lámou prudce vaz
V jaké touze když z věčného jde mládí v kleku potají své myšlenky spřádá muž čeká na květ ve tváři dívčím v tom zrání ona chtíčem plane celá se chvěje už, už
Starci rezignovali hlavami svěšenými smutní chůzí tiše v parcích alejemi 43
Děčín Hymnus živlů Země Já matka vás duší volám z temna k bytí z chaosu můj byl skok a štítů hor jsem i holka jemná v mém pohybu pohyb měří krok
Děčín Alice Prajzentová (1982, Děčín) dopoledne stojí za katedrou a koketuje se snahou vzdělat. Odpoledne usedá do vysokoškolských lavic. Večer v ruce svírá knihu, tužku a papír, foťák nebo psí vodítko.
Oheň Žár plamenů byl na počátku temna z nebytí můj náhle počal skok a z pecí sálá vůně dřeva jemná to já řídím každý krok Vítr Burácím vichry a biji chaos temna na světě vánek uragánu skok přes hory klus nebo síla jemná můj vždy nesou správný krok Voda Sycená přívaly z hlubin světa temna jdu vskrytu po kapkách a pak skok hnána bouří z nitra kane rosa jemná a se mnou stěží udrží kdo krok Člověk Vřískotem vztek letí z temna trauma duší k jařmu skok nikde vzdoru opora lásky jemná v běhu s vámi marný můj je krok
44
uzavírá se pod štiplavou nostalgií jako pod těžkými pancíři osamělý začal skončil nostalgicky nahý
malé dětské zkoumavě mezi prsty mnou její ušní boltce jako v agónii otočí hlavu kde tuší…�� …��maličké ruce není však dítěte není nikoho
Snivo Z každého prstu prýští další ruka Koruny rukou vztyčené k nebesům Nohy ovíjí ostnatý drát Zahryzává se lačnými zubisky do rosolnatých lýtek Laská se s koleny Hladí stehna Snivo
dívá se ve voskovinatých tvářích jako uzoulinkatá koryta řek památky šťastných dní a muži se líbají a šimrají chmýřím boa
Hmožděnky místo prsou zpívají unisono hymnu Koruny rukou, větve prstů šumí do ticha Jako opuštěná kafilerka
vedlejší kupé na divnožluté slupině vlaku promítán stín sedící hlava křeče vagonu opisuje mizí v tunelech, probleskuje průrvami tetelí se na výslunní, skoro načechrává o chvíli později pohlcena v lůně nástupišť
Kreuzbergská esence na lavičce muži s černými boa popíjejí plechovky naproti v domě páté patro s roztlemeným oknem dívá se ven bělavá tvář vosková pozoruje muže, kterak vrůstají do vět 45
Děčín František Řezníček (1978, Děčín). Spoluzakladatel samizdatového vydavatelství Vesele mrtvý domeček, zastoupen v almanaších Pětlet, Břitvou do klavíru, Hovnajs, Jezdec na delfíně a Město D. Knižně debutoval sbírkou básní v próze Panha (Nomisterion, Děčín 2003). Dále je autorem řady písňových textů a melodií, členem hudebních skupin jackSiuh a VyjakoMy. Je členem literárního spolku Houby s woctem. Více na http://frantisek.spi.cz.
Žandovky Motta: ... to přeci není sloup, to je socha svatého Šebestiána. Dostal tři zásahy: srdce, kolena a podpaždí ... čehož jsou symboly vítězství ... lidi a nemoci ... v sedmnáctém století ... oni by tu epidemii bez jejich (Šebestiána a Fabiána) přimlouvání nepřekonali ... a tak se každý rok ve stejnou dobu děkovalo. Řečeno 20. ledna ... průvody táhli na kapli Svatého kříže, co kdysi stávala na náměstí ... a o století později, na náklady obce, nechali opracovat kámen ... jenže ... ty pochody byly vymazány z pohraničí ... za kopce ... za sever ... (kronika obce Žandov, Leden 1979)
Děčín 1 líný proud řeky donesl k labuti první žandovku si ji prohlížela, vše apartně, i dloubnout zobákem a znovu a znovu a žandovka se rozevřela a zmizela pod hladinou
mě ne, Váňušku si odnes, křičel celým kolem
na volno smýšlející Féra zašel s rodinou v horkých dnech bylo třeba svěžit ducha na tomto místě prostřete larysu, a ... a kdo bude první pod vodou? ale Kájo, neblázni ...
5 Stanislava nepřistála na Ruzyni něco k poledni si měla přesednout vně služebního vozu Ing. Dema Ing. Dem měl mimo Žandov dva úkoly, druhý ho též deklasoval nebyla vůbec hračka zanechat podpis v Bílých Ostradovicích
tutéž žandovku objevil na Férově stole Heine avšak záhy zemřel 2 výrobna žandovek není ukryta hluboko naopak, pěkně na očích, modrou cedulí - VÝROBNA ŽANDOV pod svícnem trne největší tma ta tma se vozí k nelibě do Bílých Ostradovic jenom se pod žandovky podepisují, no však nikdo z místních nesmí otevřít zobák 3 Žoržet, miluji tě, napsal kdosi na skálu pokud se vlak smýká z Kamenice do Mlýnů po levé straně, od zavalitého srdce žandovky nikdy reklamu nepotřebovali 4 labutí krky šplhaly s mladými na břeh z vody do bláta a s blátem řeka přestává být řekou rozvažoval Heine (ve smyslu konce, pak moře a nakonec i soli) si nevšimnul labutí matky František utíkal drže v prstíky rohlík
46
teprve Heine postřehl muže v plavkách co to prdele drží v ruce?
výlet do výrobny si Stanislava uhnala svým apelem jenže letadlo hořelo na Taiwan, což bylo vlastně v pořádku a to obdržela psaní, stálo na něm: Není zač Stáňo celou cestu nepadlo vně služebního vozu ni slovo ticho autostrády znělo Ing. Demu legračně 6 …
Tomáš Řezníček (1969, Děčíně). Podílí se na organizování festivalu Zarafest a Večerů poezie v Děčínské knihovně. Své texty publikoval v časopisech Pandora, Weles, Psí víno H_aluze a dalších. Vydal sbírky Druhá strana (1994, společně s Radkem Fridrichem), Ranžír přede mnou (1999) a Neprávem zvaný kozodoj (2005).
otočili se na nádvoří popeláři a unavená letuška po trmácivé cestě k nejčasnějšímu letu dřív než velmi brzo ráno se probudila protáhla a vstala zjevení z jiného dne a vzala mistru zednickému když už ranní šedí cestou na šichtu jakoby z úst „ještě nejdem zpátky?“ a hlídač „ještě né“ teprv nám to začíná zaplať za to furtdokola Sobě Rozkmitlé zvuky pološept breptání do větru i šedivky houpavý krákot tolik je nutného aby se… zaskvělo v obrazech cítíš jak jsi spokojený v miniatuře kmitu než naléhavost v mihu vystřídá a občas semtam bimb slyšíš snad né marně volat? 47
Děčín
Děčín
Každý jiný den to je takovej můj kostel řekla cvičitelka jógy o své (osobní!) přenosné žíněnce a začala předcvičovat pozdrav slunci a tak… tón kdy splyneš běžíš nábřežím Horního Žlebu třeba vzduch tebou provívá každým pórem jak na klapky klavíru voda, stromy… spokojenost celého zcela a´propos
masáže plosky nohou děláte?
Petr Váradi (Děčín 1982) je Absolvent Filosofické fakulty UK, obor vzdělávání dospělých a personální řízení. Žije v Roudnici nad Labem, pracuje v Praze. Když mu v hospodě zřejmě omylem napočítali o pár piv víc než vypil, nehádal se a zřejmě omylem odcizil půllitr s podobiznou renesančního básníka. Doposud publikoval v Psím vínu, Pandoře a v almanachu děčínských autorů Město D.
Lobotomie krajiny Rozvaliny usedlostí v lesích. Hraniční kameny označující neexistující panství. Povalené smírčí kříže na místech dávných zločinů. Vykotlané stromy na rozcestích. Neptej se na ně místních. Přišli až po nich. Nemluví jejich řečí.
Radost
Kouzla jsou pryč
ne letos nemusím krouhat kmínek borovičky dobře jsem vybral pěkně zaklesne a po mírném utažení vrutem ve stojánku krásně sedí ne letos doopravdy dobře nemusím
Obaleni tím, co není naše. Nacvičené sestavy výrazů, střídají se ve správném pořadí. Kouzla jsou pryč. Zbyla prašná cesta vedoucí podél vyschlého řečiště. Obětiny kolem ní nutí přidat do kroku.
Přesně takhle mi to řekl Podívej, to co píšeš si nemůže hrát na to že jim rozumíš, když si vozíš zadek v poršáku. To prostě nejde. Lidi to poznaj, nejsou tak blbý a ve finále se ti vysmějou. Když děláš na stavbě, piš to tak, ať je z toho cejtit malta a ať na ně lítaj kousky štuku. Když děláš s masem, musí jim bejt blbě z toho smradu a musej tě vidět, jak bouráš prase. Sázej jim to tam, jak když už si musíš jít sednout, jako když de vo vteřiny. A neřeš to, jestli už o tom někdo psal, oni si to stejně nepamatujou a ty nemáš čas to zjišťovat, protože ti zrovna vezou další vozejk kotlet na vykostění…
S rautem už nikdo nepočítá Odlepit se od popraskané omítky. Dojít ke dveřím a vzít za kliku. Někteří vedou rádoby poučné monology. Zajíkají se, když se smějí vlastním vtipným historkám. Další mlčí. Většina zmlkla už dávno. Nově příchozí se mačkají u vchodu. Dveře mají oprýskaný lak, klika je orosená potem z dlaní.
48
Dovnitř se nevchází o své vlastní vůli, ale na zavolání. Zavolání nikdy nezazní. V hlavě roste nutkavý pocit, že teď: teď jdu já. Povolaný se vždy omluvně rozhlédne po ostatních. Dveře jsou velmi tenké, chvílemi je slyšet sípavý dech osoby v místnosti za nimi. Ale nikdy ani slovo. Záda a nohy bolí tak, že člověk už jen doufá, že aspoň tam vedle dali pořadatelé židli.
Po ranní Zvedneš se z gauče, dojdeš si ukrojit chleba k teplý sekaný. Chytneš se s tou svojí anebo ne, to podle toho, jestli ona potřebuje zajít na nehty, nebo se musí po včerejšku dotáhnout postel. Takže si nandáš tu sekanou a jestli už vystydla, tak si na ten chleba mázneš hořčici a sníš ji studenou. Je pátek po ranní, na stole se rosí první víkendový a do nedělní šichty je daleko.
Sleva 70% na veškerý sortiment Úzkou kamenitou stezkou stoupají poutníci ke svatým místům. Pod jejich sandály voní horský vřes. 49
Děčín Abych to nemusel psát za 30let
Jen boxeři
Nějak se to překulí�� Nepozorovaně jako když se prošoupe podrážka a louže, který se dřív procházely se musí brát obloukem, poněvadž na přeskočení už chybí kuráž�� Ale v duchu pořád ta útěcha, že kdybych vážně vážně chtěl, tak to dám�� A místo proužků kostičky�� A místo osmi kousků radši pět�� A místo flámu durch do rána ráno na šupináče�� A místo trnkovice magistr�� A tý srandy v čekárně, co si jeden užije�� Prostě se to překulí, v hlavě to nahlas křupne, co ještě ještě musím stihnout a co už se v těhle prošmajdanejch křuskách stihnout nedá��
Sbíráme si své švestky�� Vždy je jich pět a vždy je přitom pošmourný večer�� Sedíme na březích všech kalných řek�� Vůbec ne našich��
Ty budeš leda tak utírat krávám prdele! Znal jsem člověka�� Neměli jsme se rádi�� Říkal mi pořád: Ty budeš leda ta utírat krávám prdele! Znělo to tenkrát posměšně a odpudivě A on to myslel vážně�� Nicméně dneska�� Po těch letech v kanclu a při vejrání do monitoru se občas přistihnu, že je vyhlížím a docela přesně vím, kde má paní uklízečka hadr��
50
Jen boxeři v ringu a nemocní rakovinou už tady vědí, jaké to je být odpočítávaný a jaký je to pocit se zvednout ze zpocené podlahy pro další ránu��
BENEŠOV NAD PLOUČNICÍ
Benešov nad Ploučnicí Zdeněk Feher (1984, Děčín) je básník a prozaik. Vystudoval lesnické SOU a Ú Píska. Účastní se pravidelně autorských čtení hlavně v čajovnách. Je jeden z prvních autorů čtoucích na Kravatování. Věnuje se rovněž alternativní hudbě a věcí s tím spjatých. Považuje se za obyvatele kulatého blázince svištícího vesmírem.
Divadlo Tváře má propadlé, vlasy jak Rous. Smrťák sám v divadle, hladí si vous. Po vzoru Quijota nebude slabota. Na prkna stoup, dal oči v sloup a scénář života jen letmo skouk. Opona zvedla se, smrtka má na čase vybrat si roli. Sál prázdnotou zašumí. Smrt, ač roli neumí, líce si solí. A tak se naštvala, sama si zahrála lecjakou roli. U propadlé začala, pak dala kašpara, pak coby Bivoj kance skolí. Pak zase študáka, chvíli vandráka.
I dříče a opilce hrála. A když byla milenec, romantik, šílenec láskou se smála. Teď slzy pokanou na oponu špinavou, když tvář v dlaň se noří. A kolena dostanou ránu bolavou o prkna, která svět tvoří. Pak přítmí opony, hranou si zazvoní. Zahrál jen grotesku, nedočkav potlesku, rozezní zvon. Já jsem ON.
Vzpomínka Před pár dny již překlenul se rok od chvíle kdy znejistěl a zvláčněl můj kdys tak pevný krok. Tak rázně jsem chodíval, úsměv měl na líci. Život si užíval, však ješitnost měl v palici. Býval jsem hloupý a naivní... Ač se to nezdálo. Dostával lásky jsem přehršle... Však rozdával pramálo. Tak pyšně jsem chodíval, zahleděn do sebe. 53
Benešov nad Ploučnicí Rypák jsem nosíval, vystrčen do nebe. bohu se vysmíval, hulákal do mraků. Život jsem prožíval v růžovém oblaku. Když zpětně se dívám... Přál bych si cestovat v čase o mnoho dříve bych zlomil se v pase. Sám sebe bych dokopal na dno nejhorší žumpy. S chutí bych rozkopal veškeré bezcenné klumpy. Dal bych si samotu, zimu a hlad. Nutil bych sám sebe z popelnic žrát. Sám sebe třískal bych hlava či nehlava. Mé plesnivé maso pro krysy bylo by potrava. I nejčistší svědomí, nutil bych zpytovat. Snad tak bych se naučil nezištně milovat.
54
Benešov nad Ploučnicí Jakub Chadima (1985, Děčín) svou první báseň napsal již v šesti letech, přednost však dává humorně laděné próze, s kterou sklidil úspěch např. v soutěži: V srdci Děčína – Děčín v srdci. Aktivně působí v děčínské funky kapele Top ten sexy. Studoval Střední průmyslovou školu strojní a dopravní v Děčíně. Pracovně vystřídal mnoho zaměstnání, v současné době pracuje v logistické společnosti. Odlišná pracovní místa a úkoly potvrzují jeho životní heslo : Všechno souvisí se vším a nic s ničím.
Marast Sedím, koukám – slzy polykám. Prší a bláto hrne se po mokré zemi. Přes plášť – trocha zmrzlý – kámen ozve se mi. Sedím, dýchám, rány počítám. Blesky modré noci ční mi za okny. Pohledy sivé do duše, nitro potloukly.
Mrtvý budík
Poštovní tango
Přešla doba, přešel čas. Kde hledat? Utichl tvůj hlas.
Tančili jsme sálem, tvé nohy se vznášely nad hladinou.
Ciferník v zemi – zvonkem démon zmítá. Probuzení trpké plody skýtá.
Na obálku napsat tichá přání a vhodit do schránky splnění.
Přešla doba, zemřel čas. Přešla doba, přešel čas. Zatuchlina smrdí!Neslyším ten hlas. Pružinkou letmo světlo na oprýskaný lak. Stanic není, umrlá duše – už ujel poslední vlak. Přešla doba, přešel čas, našel??? Hledíš na svět zas. Krysy, hlad i mor jdou dál, jen bezbarvý – TY – budík zůstal sám. Přešla doba, přešel čas. CRRrrrrr, konec, tečka, zhas.
Tóny dozněly s ránem, dopil jsem sklenku svou sklenku, sklenku nevinnou. V aktovce nesou psaní červené místo schránky na poštu ruce mé studené. Dál jsem nedělal už víc kroky taneční, z počty šupem domu s náladou smuteční. Uměle se snažil tvářit, co naděláš? Ten tanec musíš zažít.
Sedím, čekám, umírám. Zmar i hrom dokončili žně, Svět, co světem stojí – beze mne. Nejsem, nebudu, unikám.
55
Benešov nad Ploučnicí Jaroslav Al. Karchňák „Jerry Al. K.“ (1956, Děčín) je přednostně performer, výtvarník. Vystavuje na společných výstavách doma, v Evropě i v Asii. S akční tvorbou se zúčastnil mnoho sólových akcí a festivalů, kde je zastoupen v soukromých sbírkách a sbírkových fondech. Vyšel v různých katalozích, antalogiích (např. Od břehů k horám, Votobia, 2000), časopisecky a zásadně v abecedním slovníku výtvarníků Československa v roce 1993. Věnuje se grafice, malbě, asambláži, alternativní tvorbě: instalacím, objektům, land artu, performanci, happeningu a částečně fotografii. Mezi jeho projekty patří: Hair Clue Art: vlasostopie, Etnographic Radius. S dcerou Lucií se pravidelně zúčastňuje festivalů jako je např. Tollwood v Mnichově či v Innsbrucku. Společně od roku 2003 pořádají autorské čtení Kravatování v Benešově nad Ploučnicí, kde žijí dosud. Své texty prezentuje na autorských večerech v Čechách i na Moravě. Od r. 2007, kdy založil alternativní divadlo GILOTINA=OPONA pokračuje ve své produkci k režijní práci. V nejbližší době se připravuje vydat básnickou sbírku „Kozorohem rohem za rohem na kolejích“. Hledá přijatelnou formu – tvar, materiál pro vydání. Dále je členem výtvarné skupiny Vzhůru Dolů (Děčín), Kontakt (Most). Spolupracuje v zahraničním seskupení : Tomato Tower (Paříž), Multikulti-okulty: Ara.Goya.Go. (Jižní Korea). Festivaly (dále jen F) Praha: Umění akce; Int. F. Nové Zámky, Bratislava; K. Vary: Transart; Int. F. Polsko, Lublin: Real Time Story Telling; Int. F. Paříž: Absence of clothes; Int. F. Venezia; Bergámo: Performedia; Int. F. South Korea: Nine Dragon Heads; Int. F. Mnichov: Tollwood – Transkutan aj.
56
Benešov nad Ploučnicí Už slyším /Kafkárna/ už slyším záblesky světla ve škvírách kudy chodí housenky v zástupech podoba stojí ve mně až nemůžu popadnout dech uhlídávám frontu do kopce na schodech zástupy chemického chlupatého vlhka znovu, znova...jsem bezkunkurenčně poslední ...pech nad klíčovou dirkou vzdech to jenom je obraz čerstvě namalovaný v maltě...na zdech
Co vlastně jsem blíženec ...co vlastně mám ráda ...přírodu já ji zbožňuji a závidím a z toho nejvíc zvířatům chtěla bych být tak trochu sovou, delfínem či koněm mudrcem orangutaní sexbombou všude doma lidoopem
kukačkou věštcem smíškem baziliškem uchechtaným rackem kontra dobře lenochodem tempařem-běžcem s královstvím na zádech krunýřem proti lidské blbosti želvou tak trochu prouhatá tečkovaná bych z prstu uletět mohla skvrnitá hyenovitě milovaná skunkem masírovaná zkrátka jedinečná báječná se všemi kamarádem no...a když se tak kolem podívám z každého z vás kousek mám to z mých udivených očí určitě čtete dnes když ideálního věku politika 50-tky se dožívám Já Ála – šlehačková skála s drdolem na hlavě nestydatě vysmátá alespoň dneska 14-tého 6-tý v unii 45 dní
V Benešově nad Ploučnicí v den osvobození 8. května 2004
Lucie Karchňáková (1983, Děčín) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové (obor: Mediální komunikace: Jazyková a literární kultura), nyní studuje na Filosofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni (obor: Evropská kulturní studia). Pracuje v marketingovém odvětví v mediální společnosti v Ústí nad Labem. Od svého mládí aktivně působí se svým otcem jako performér a nyní jako člen divadelního spolku GILOTINA=OPONA. Zároveň od roku 2003 společně pořádají autorské čtení Kravatování. Navštívila opakovaně mnoho festivalů např. Tollwood v Mnichově, Innsbrucku aj. Od svých patnácti let se aktivně věnuje tématickému koncepčnímu focení. Příští rok chystá vystavovat projekt s názvem „Dirty conversation with nature“, pásmo obsahující 20 velkoplošných fotografií. V současné době žije v Benešově nad Ploučnicí.
Jednoduše – jednodušeji Za před rohem u kulatého stolu sedí v rohu Před za stolem sedí říci a ukázat na Tebe chci Za stolem sedí a neví... vadí mi, vadí mu roh u kulatého stolu Tak proč neříct bez rohu/rohů SIMPLE, MORE SIMPLE – jednoduše, jednodušeji ...jen jen jedno SLOVO!
57
Benešov nad Ploučnicí
Benešov nad Ploučnicí
Jen to jedno
Střevíce dálnic
Přítel
Všude spousta lidí a TY
Hadrem na boty leštím boty jiným do lesku po mým leštím si
Jako světlo stojící uprostřed ulice stojí bez hybně bez přetvářek, přehnaných úsměvů
hravě a snadno daří se
Jako světlo uprostřed silnice svítí stále
střevíce dálek v koutě sní nedočkáním ocasem vrtějí
Jako světlo uprostřed dálnice dává teplo
Uhánějí vpřed stopem zastaví si rozesmějí a nabízejí
Jako světlo... svou energií živí ostatní....havěť, příživníky
Hrozně moc mediálních reklamních kampaní jeden obraz Potopy a potopy, potopy a potop hodně jedna kapka Dlouhé líné obilné pláně jedno zrno Široko daleko NIKDO, NIKOHO neslyším jen jeden krok Moc, moc času být tu a dělat tohle ale jen jeden okamžik jen to jedno: TEĎ
hravě a snadno daří se Nasedám a vezu se s nimi rozumem vpřed Stát!!! Pozor na značky! Podpadkem-odrazkem zaklepu na okno rýhou na dveře okem a zubem hravě a snadno daří se Potichu vcházím jsem doma... Pozor však na stopky! Rozum má zelenou jen srdcem nelze hnout...
58
Jako světlo jednou zhasne... A já jako jeho stín jen tak tak vyhasnu...
Mirek Major (1983, Děčín) vystudoval Stavební učiliště v Děčíně, v současné chvíli pracuje jako dělník na Pile v Benešově nad Ploučnicí. Delší době nachází oblibu v literatuře, rád píše poezii. Pravidelně vystupuje na autorském čtení Kravatování v Benešově nad Ploučnicí.
Život Život je zelný hrot drtící hroudu život je pochod život je součástí života a smrti život je boj a melancholie život je když žena dítě zabije život je potící se lidskost život je plazící se slepejš bez ocasu život je kaluž na cestě žít a nechat žít hnít a nechat shnít život je bolest i utrpení radost a překvapení řvaní šeptání svádění... život je jen jeden eden...
Ze všech stran Ze všech stran jen sos blíží se blíž a blíž můj nos svrbí mě a je níž a níž nad klínem Hbitý had je jazyk můj i když voní to kolikrát jak hnuj. A v mé duši vroucně těší, že zítřek bude lepší Má panenka je celá v křeči, divoce řve a ječí síly mi už docházejí, její jek však povzbudí mě k další výměně informační. 59
Benešov nad Ploučnicí
Benešov nad Ploučnicí
Jakub Mužík je malíř, básník a muzikant. Narodil se 25. února 1985 v Praze, poté se přestěhoval do Benešova nad Ploučnicí. Vystudoval SPŠ Stavební v Děčíně. Je kytaristou kapely Elsbeth Rulez a dalších hudebních projektů. Často se prezentuje v Unijazzu v Praze. Dále se věnuje kresbě komiksů a klasické malbě. V současnosti působí v středočeském kraji jako stavební projektant. Zajímá se o design a architekturu.
Tichá pošta tak jako se květ otáčí za sluncem protože s ním klábosí čelem vpřed jak to vyžaduje etika stojím i já před tou rostlinou pamatuji si ještě docela přesně tvoji voňavku květino když jsem se naklonil a šeptal svůj vzkaz pro tebe stála jsi vzpřímeně ten celičký čas když jsme byli spolu když jsi naslouchala jen to pak nezapomeň a řekni to včas tomu kdo tě bude mít v rukou snad už za chvíli …bon voyage 60
Paedagogikum
Hon na amora
Pošta
Těch šelem potkávám denně tucet a pak ještě tisíc procházejí se venku jakoby nic.
Zralá radost pocta krátký dopis cesta pošta s párkem slov já tebe jseš jsem Tvůj Tvá Já? Já? Má……? ano Můj? ……jseš krásná! …drahý.
V betonové džungli čas tiká. Běžel rychle, ale zpomalil. Člověka jako jsi ty už asi nepotkám. Uprchla jsi do nikam. Kdy se vrátíš? má....milá paní. Jseš někde a nikde s klidem v srdci si to nepřipouštíš, ale mně je tady smutno. Co bez tebe znamená být, nevím. Nikdy jsme se nepotkali, až teď. Jsi ledabyle nevšímavá, ledově krásná, vypadáš vyrovnaně, tak na cestu Ti mávám. ....čas nám pomalu utíká.
Krásnem protknutý řádky dopisu …má několik slov a to: „bez bližšího popisu“ jednoduchá věc. Má smysl smysl Můj?
Od černé hvězdy, přes elegantní mešitu chrámu, barokní věžičku, přes podkrovní fasádu zdobně lemovanou pijon visí sgrafita mezi lunetami. A renesančními okny sálá moudrost, erby ověšeného portálu, Paedogika. Na náměstí památníku učitele národů a nesmělého poetika.
Jseš pokrytá polibky, léty pohledů jiskřím. V oparu pomatení, ale čile k světu, tě jimi zasypávám. Starosti jsou pro starostlivé starousedlíky, co mají kořeny a jsou porostlí mechem. Našimi radostmi provívá a my vdechnem ten vánek. Šepotem…. geniálním lehkem oblečeni. 61
Benešov nad Ploučnicí
Benešov nad Ploučnicí
Iluze
V blátě
Oharek cigarety zašuměl v bourbonu�� Letmým pohybem slov plných žargónu v příslibu ticha a samoty�� Tě očima vysvlékám do nahé reality�� Po vzoru antického hrdiny, českého krasu, nepozbývaje odvahy se dívám na tu krásu�� Rozpoznávám v šerosvitu nuance pohybu�� Já samotinký, bez úkrytu, bez obav, trochu překvapený zůstávám až do konce tomu hořkému světu fantazie a revoluce��
Konopný algoritmus počítá a klape, jako hodinový stroj�� Na nebi hvězdičky počítám a nevím, kde jich je víc�� Říkám si, jednou k tomu dojde, neboj�� Každý rub má i svůj líc�� Co bych si přál víc? Víčka zakletá, jež podobají se spánku, jak lípa stoletá, šumící ve vánku�� Mám na kahánku�� Prostopášnostmi vyladěná osoba vsazená v holínku��
Jan „Walda“ Valík (1987, Děčín) od svého mládí vyrůstal v zapadlé vesničce poblíž malého městečka Benešova nad Ploučnicí, tam se ve svých 14 letech odstěhoval. Ke svým 9. narozeninám dostal svou první malou španělku (Kremonu), na kterou se učil první zpěvníkové tóny. Ispirován a nakopnut svým sousedem J. H. Kalifem začal psát básně, které již v pokročilejším věku zhudebňoval do punkových tří akordovek. Naučen Karlem Krylem hrával později jeho písně po čajovnách a posléze i své, které přežívají dodnes, však s malými úpravami. Básně píše stejně dlouho jako hraje na kytaru, tudíž je mnoho básní „zvukomalebných.“ Právě pracuje na sbírce, která nese název Básno ohavné, z které je ukázka básní. V současné době působí v divadle s Jaroslavem Al. Karchňákem, známým performerem rovněž z Benešova nad Ploučnicí. Kreslí, občas maluje obrazy a ilustrace ke svým básním.
Dva nosáči tankují sopel Nosy cosi skoby kubistických rysů soplů vzhledu hnisů, vzhlížejíce nosů tedy plné hniloby�� Potahnou si do vně, z nosu do huby, jazykem o zuby tvarují holuby a vyplivnou jej rovně��
A význam jeho tvorby? Stačí mít kapelu a drnkat po klubech. Vydat malou sbírku básní, mít úspěchy a plodit vše, co je v jeho silách. Zánovní Ubrečený hovno Tlačil, až mu slzy tekly, červíci se rozutekli a z černé díry rozepnuté táhlé, hnědě z vně vyjmuté�� Rozevřeno to, co chtěl, co potřeboval, směl a měl�� Tlačením z díry dolů, směr rovno, vyplakal si fešák slušný hovno��
62
Vyžmolal si prstním kloubím na levé pravici své zásmolčí z pozapupíčí uložené v po pupeční šňůře otvoru, v jehož spodním od ohanbíčí a zástrupčí z pozapředkoščí ochlupení směrčíc s zásmutčím z pozanehtí, vyškrábavši zástrupčí, již zmiňované a zbytčí seschlé v pozachatí�� I sopláčí z nosní vyjmuté cvrnkával na ksichty v pozasklí televizních jim do očí své pozanosí�� V leže�� 63
Benešov nad Ploučnicí Jak křečkova výstelka – osuška Z pořezu den co den dělaje z trámečků fošny, až po latě�� Stačí a bohatě�� Před sváčou i po potřebě omyje ruce své v lavoru od prstů nahoru�� Mokré, však umyté otře je v utěrku na vrutu visací, cítit je v pižmatu�� K otěru tváře divnotu zcítěje������ Křečkovu výstelku v nenovou utěrku�� Rozmáčknut Rozšlápl slimáka, ohaven, tváříc se, slimáčím způsobem rozmačkán�� Vytéká nadávka zhořka i poslizce, slimáčím důvodem rozsračkán�� Z dobrého jitra sám dokážíc zničiti s pohledem posoleného slimáčka, pomnožně mnohých rán, kecavím zeslititi�� Bez všeho dobrého, je za čuráčka��
64
JABLONEC NAD NISOU
Jablonec nad Nisou Jiří Koten (1979, Jablonec nad Nisou) vystudoval učitelství českého jazyka a literatury a dějepisu na PF UJEP (Mgr.) a postgraduální obor na FF UK (Ph.D.), působí jako vysokoškolský učitel (Pedagogická fakulta UJEP v Ústí nad Labem) a teoretik literatury (Ústav pro českou literaturu AV ČR). Samostatně vydal básnické sbírky Přebohaté hodinky pradědečka Emila (2001) a Aby dům (2005).
Stařeček šněruje, sotva s ním držíš krok. Kam to jde? Co blázní? Slepec a do kina? Jen za ním! Už se lije, venku bys zmok, vevnitř jen pár dětí, smrad a zatuchlina. Hodina do odjezdu. Z plátna film bliká; za krkem se ti slepý nahlas směje… Snad má radost, že čas ti neutíká, snad ho baví pět let stará komedie… 20/7/2005
Předměstský biograf
Večerní špacír
Ticho je v předměstí. Ze stolu oblohy zbývá jen červenou kouli odehrát. Sednul bys. Únavou bolí tě nohy, lavičku nenajdeš snad ani natřikrát…
1
Tam z okna civí holka vytřeštěná. Čichá tér silnice, mouchy jí bzučí okolo tváří bledých jako stěna. A žaludek návsi je prázdný. Dál kručí. Hromádky domků jsou shrabané k silnici, z jednoho slyšíš křik snad celé rodiny, pak bití… pláč řeže rozbitou sklenicí… Autobus nejede, zkysneš tu hodiny! Posedíš v cukrárně, koupíš si pohár, dva; Babka za pultem, jeden host a klepy. Než zavřou, bílou hůl stařec si podává… Že sis hned nevšiml! Jistě! Je slepý! Nad střechami mrak staví modrou horu. Děda tě dovede do jiné putyky, obsluha už staví židle do pozoru. Hlásí se déšť, jak tu jen smrdí septiky!
Slunce je krvavé, jakoby z porážky mířilo na jatka. Třetí den bez srážky; horko je nad třicet, zmáhá nás únava. Večerem bloudíme beze slov – oba dva. Podívej, kluci tam ve struze pytlačí, chytají pstruhy v té tůni, kde nestačí… Teď chytil ten, co má dva pruty (jak brány), šklebí se způsobem rozřízlé rány… Dívej tam, srnec nese okr za potok kolem družky, co tam hnije přes půlrok. Co dřív bylo tělem, vpíjí se do šera, jako když pod břehem zasychá tempera. 2 Večer žhne, ač ze dne zbývá jen tenký knot. Z dálky sem letí a sílí tu divný hřmot: na polní cestu se donesl amplión, v městě je cirkus, s ním akrobat šampión. 67
Jablonec nad Nisou Z domu teď slyšíme holčičí škemrání… Máma nic! Zítra jde po noční na ranní… Kluci od pstruhů už metelí, nechej to, volají, spěchají hledat ven šapitó…
Dlouho si v dlani pohrává s penízem, jakoby váhal – přemýšlel nakrátko – zda-li jej neschovat až na Štědrý den, a pak jím pohostit zlaté prasátko…
Blížíme se domů, nebe je černý kus: začátkem na pohřbu, koncem až na funus�� …vždycky když odmykám, jeden nápad se vrací: že v zámku celý svět cvaknutím obracím…
Teď dumá, má-li dál sklenkovat, neví�� Přece cinkne mincí o pult! Snad protože kdysi dávno tkal z popínavé révy pro Dionýsovy osly otěže…
10/8/2005
Jablonec nad Nisou; 5/9/2005
Ve starém parku u tramvaje
Mezi svátky
1 Čas letí bez křídel�� Poutáš ho čísly�� Ten park už není poslušný klučina, kterého kdysi zastříhli a učísli; zarůstá křáčím, vzdorovat začíná… Chlap obíhá veřejné toalety�� Na dveře klepe, pak i oknem zkusí uvnitř dobouchat se hajzltety�� Buď potřebuje, nebo hnedka musí�� Nakonec zmizí kamsi za boudu s nápisem MUŠLE 1,- KČS; někdo k tomu dopsal PĚTKU ZA HROUDU a ještě pod to NA TO TI SERE PES��
68
Jablonec nad Nisou
23 Celý večer hraje Lizst Venku ze tmy padá sníh Sype po Brailovsku list Na dvě linky po saních 24 Hle, děti si společně krátí den Mizí v pět A hvězdy jim půjčují jiskření do očí Kloub lůny se do oken zvídavě natočil A hodiny nastavil na třiatřicet let
2
26
Tam vzadu stojí malý bílý stánek, u něj staroch s pěšinkou, co nosil Proust; v tváři má výraz hráče simultánek, s rozmyslem táhne věž štamprle do úst…
Slyšíš jak ve skříni nad linkou v kuchyni Potichu sklenky si cinkají o lidech O svátcích, o lásce, o svárech, o tchyních Cinkají na zdraví, cinkají o jedech
30
4_3
U popelnic první stromek Na něm párek ptáčků s perem Kdyby tudy kráčel Noe Ukázal by kterým směrem…
Slunce už v deset je vysoko V polích se kymácí mašina Čápi se zvedají pro oko Voda hned rozmrzne v pěšinách 19_3
Den po dni
Po komsi našel jsem na stole propisky Dávno už zmizely Zase už v čudu jsou Přijde ti na mysl, že tužky po světě cestují Lidé jim zůstali zbytečnou kulisou
5_2
20_7
Vlak kolej koly myje Sedíme tu v kupé Nos cvičí zápach urémie A vagón v kostech křupe
Lasice jde s lupem za dne Ráno bere světlou na oblek Do rozbřesku záhon neuvadne Bubáci se těší do jablek
11_2 A tak těla prosta chvění, prosta tiků Připravujem v každém dni Na hodinky prostatiků Na minutku poslední 13_2 Nechci už skučet, že měnil bych á za zet Po hrázi toužím se za noci procházet V půlnoci, až měsíc oddělí vodu a likér Svou trpkost uložím okounům do jiker 69
Jablonec nad Nisou Josef Straka (1972, Jablonci nad Nisou) byl odborným asistentem v Psychologickém ústavu UK FF, redaktorem časopisu Weles, kde také publikoval svou poezii, krátké prózy a recenze. Nyní pracuje v Městské knihovně v Praze, jako lektor přednáší pro artefiletickou agenturu Cultio a dále externě spolupracuje s Psychologickým ústavem. Jeho texty byly uveřejněny v časopisech Tvar, Host, Pandora, Veronica, Plž, Babylon a Věstník Společnosti Franze Kafky. Jeho texty též vyšly na serverech Almanach Wagón, A Tempo revue. V polštině publikoval v časopisech Portret a Bohema. Jeho texty byly přeloženy do Polštiny, Němčiny, Angličtiny a Srbštiny. Je zastoupen v internetové Antologii české poezie (nejen) 20. století (2005), v Antologii české poezie 19862006 (2007), Antologii českého rozhlasového fejetonu a v almanachu Cestou. Knižně vydal a… jiné časy (G Tisk, Liberec, 1994), Proč (edice TVARy, Tvar, Praha 1995), Hotel Bristol (Cherm/ Medard, Praha 2004), Město Mons (Cherm, Praha 2005) a Kostel v mlze (Cherm, Praha 2008). Jeho vášní je pěší chůze po perifériích měst a příměstích metropolí.
70
Jablonec nad Nisou Belziger Park park na Belzigerstrasse je náhle jiný nepoznaná novost se mísí s dávnou ostrostí vět ještě mít v sobě slova o jakési nechtěné pohodě ve výklenku jednoho domu v příjezerní oblasti nechtěné, posilované důmyslným zjišťováním nepatřičných skutečností na obrazovce počítače zvětšující se prostor svobody, který se prý, jak ten druhý tvrdí, už nyní dostavuje jaksi samovolně kolem Havelmathe procházím s třičtvrtěročním zpožděním už si nepamatuji, ne tolik jak bych chtěl možná být třeba jen na chvíli tím, s kým jsem vedl tenkrát ten neznatelný spor vyměnit si život, vzápětí ale žebrat o ten vlastní neustálé kolísání: když vypínáme notebook a v pronajatém apartmá se rozhostí tma možná ta chvíle, kdy se mi poštěstí minuty nebýt možná ten pohled na hřbitovní náhrobky pod oknem které mne zas rychle vrací k opaku
pocity provinění cesta, o které nemůžeš nic říct úniky nebo jen mávnutí rukou pot a nedopitý šálek kávy „bude nutno“ a „ je potřeba“ slyšíš jakoby ozvěnou žádné návraty jen stěží naplněné dny stálý půlobrat, tak známý z předchozích let někomu asi ublížit, tím, že už neodpovíš nebo nedáš zprávu v touze zapomenout trpěný duben kterým jiným možná vnucuješ jako svůj matný úspěch
Možný návod (Jiřímu Kolářovi)
Belziger park III
Amselsee
jiný park značí ale stejnou možnost doteky očí, které se skrze tebe dívají jen k dalším „úspěšným“ cílům nejistota přetřená zlostnou sebedůvěrou tak jsme zas najednou o něco tišejší pomáháme si večery někde na okrajích parků kdy si zapisujeme předchozí den Belziger Park: stále se vracet na jedno místo u dětských hřišt s vyšlapaným místem od kuřáků, od jejich vymezeného sektoru, kde pozorují pochod městských ptáků jdoucích diagonálně, po směru lidí
veskrze cosi doříct, plaše nekontrolovaně, s hluchými pauzami na oběd, odpolední kávu přátelství, zlehka se vymykající svým předpokladům hradní zeď, ze které se pak dívám někam dál, do minulých let za chvíli po cestě další opěrná kamenná hradba hovoříme o té berlínské jako by byla tak trochu stále v nás pendleři, tunely, jemná zachycení ruk pak odpočíváme: celé odpoledne už jen pozorujeme loďky vyplouvající na Amselsee
stále se pokoušet o totéž záklon, tupá bolest sledovat kohosi v davu pro pocit vlastního vymezení stále se pokoušet o totéž: držet se nepodstatného pro dávný slib teď stranou nutně přesekávat obkličující větev hlubší zářezy podporované mlčením navzdory vypouštěným slovům to, co nic neznamená, si zapamatovat pro pozdější znejistění některým lidem odmítat poslušnost to vše ještě možná ještě netušit jen podávat jakýsi výčet na malé papírky zastrkávané do bloků nic nikomu nepřipomínat tiše se oddálit, vyjít ven, do deště, zadními dveřmi
71
Jablonec nad Nisou jakýsi šedý hnus to, co nabízím není ušlechtilé jen procházka ulicemi ukazování k hranám oken v příplavní čtvrti mola, nájezdy zamlčování náznaků tiché pozorování kachen a labutí nábřeží, které končí ve shluku travin ze kterých vede jen staré schodiště obrostlé namodralým mechem a také mými pochybnostmi pak už o čemkoliv
72
měnit zahrady společně s pobyty zničující pohled: „nesmíš“ nahradit náhle za něco úsměvného na chvíli se ale ještě vrátit kolem zahradních domků někde u Teltowského kanálu vítat další den, snad už po osmé v objeveném altánu, kde podávají kávu zaslechnuté slovo „ schoene“ onedlouho zapomínáš ve špinavém tunelu pod zrušenou tratí pár odboček, vzpomínka na jeden penzion který si vždy míjel cestou linkovým autobusem
LIBEREC
Liberec Pavel Brycz (1968, Roudnici nad Labem) je prozaik, scenárista, pedagog a písňový textař. Po studiích bohemistiky na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem a dramaturgie na DAMU v Praze se věnoval žurnalistice a pracoval jako reklamní textař. Za knihu poetických mikropovídek Jsem město (Hněvín, Most 1998), pojednávající o industriálních Pompejích a městu autorova dětství, severočeském Mostu, získal v roce 1999 Cenu Jiřího Ortena. Následující rok strávil dva měsíce díky grantu UNESCO ve francouzských Pyrenejích jako poet on residence a zde napsal novelu Sloni mlčí (Hněvín, Most 2002). Jeho román Patriarchátu dávno zašlá sláva (Host, Brno 2003), sága ukrajinsko-německočeské rodiny na pozadí bouřlivého 20. století, byl odměněn Státní cenou za literaturu 2004. Od roku 2000 píše pro Český rozhlas Praha dramatické pohádky, za scénář komediální pohádky Neberte nám ptáka Loskutáka získal v roce 2005 zvláštní cenu na festivalu Prix de Bohemia v Poděbradech, dále píše seriály pro děti a pod pseudonymem Pavel Pavel neboli matematicky Pavel na druhou uváděl svůj vlastní pořad. V roce 2006 mu vyšla knížka pro děti „Kouzelný svět Gabriely“ (Meander, Praha) nominovaná na Magnesii Literu 2007, a v roce 2008 „Dětský zvěřinec (Albatros, Praha). Dětský zvěřinec jako třináctidílný animovaný večerníček uvedla rovněž Česká televize. Zatím poslední autorovou knihou pro dospělé je román Svatý démon (Host, Brno 2009), podobenství o falešném židovském mesiáši 17. století. Dlouhodobě spolupracuje s kapelou moderního šansonu Zdarr, dvou exčlenů Laury a jejích tygrů. Žije v Jablonci nad Nisou a pracuje jako učitel a scenárista.
Je to jen problém peněz Máš depky někde na sídlišti Tak to zkus vyměnit Vyměnit třeba s Johny Deppem A konečně si žít Jointa si nacpat lepším zbožím A pohlavní mít styk S nějakou kráskou ze sousedství Jen ať je bez plastik Je to jen problém peněz Můj bože můj bože kam jsem to vlez Já chtěl mít všechno bez placení Kaviár vodku ke snídani Máš sílu hřešit celibátem A nebo si dal slib Z života že budeš mít větší problém Než kleštěnec či mnich Na zlatých plážích Cocos Island Dostaneš mléka víc Od krásek které kreslil Gauguin Než z prsou matčiných Je to jen problém peněz Můj bože můj bože kam jsem to vlez Já chtěl mít všechno bez placení Kaviár vodku ke snídani Jó zůstat trčet na sídlišti Tak to je blbej vtip Jestli ti hvězdy zlej osud věští Tak je zkus podplatit A chceš-li někdy pohnout světem A nebo vystoupit Zařvi to zvnitřku limuzíny Šofér dá zastavit 75
Liberec Romeo a Julie po dvaceti letech
Jak plakala nad cizí smrtí v kině
Náš život žádná poezie Snad dřív jsem psal jí prstem po těle To slůvko láska krémem na plovárně Že záviděli všichni přátelé
Neplač holka já chtěl jí říct My přece žijem přece dýcháme A vodu na plicích budeme bohdá mít Až za padesát let za padesát let Padesát let poplujeme spolu Na naší malé bárce objevovat svět
Náš život teď inu plyne I DiCaprio šel ke dnu My viděli to v kině Ona vzbudila mě Jak plakala nad cizí smrtí v kině Neplač holka já chtěl jí říct My přece žijem přece dýcháme A vodu na plicích budeme bohdá mít Až za padesát let za padesát let Padesát let poplujeme spolu Na naší malé bárce objevovat svět
76
Liberec
Chtěl jsem jí říct ale řečnit nedovedu Tak sem jí kolem pasu něžně chyt Titanic utonul venku strašně lilo A nás čekal náš hrozně malej byt Náš život žádná poezie Ale i dnes jí ve snu píšu po těle To slůvko láska prstem na plovárně Ať záviděj mi všichni přátelé…
Já námořník Bůh ty žena Panna Co Bůh Máří dal by nám rád Když námořník spí tak ze sna volá Já chci tě jen nechci tě mít rád
Jak já si lebedil A mockrát za ten čas Jí kožich vyprášil Na to já bejval ras
Vidím tvou ruku už ve dne v noci Jak sestra bere ti krev Ta ruka tak nahá se zachytila Bílými prsty o pelest
Sáro A jestli sem ti řek Že nenávidím tě A tebe uhodil A nevěrný ti byl
Já jsem jenom muž ty jenom žena Co Bůh dal by nám rád Snad jeptiška ví snad ví jen ona Že chci tě hmmm já chci tě jen nechci tě mít rád (album Zdarr Zdar 2003)
(album Zdarr Dar 2005)
Chtěl jsem jí říct ale řečnit nedovedu Tak sem jí kolem pasu něžně chyt Titanic utonul venku strašně lilo A nás čekal náš hrozně malej byt
Jen nechci tě mít rád
Náš malej byt a dvě děcka k tomu Rostou a rostou do naší podoby Korunku dostane zas jiná Miss Má žena tak akorát tu na zuby
Vzpomínáš kam jsme to vlastně chtěli Snad Paříž snad Londýn snad dál Až v posteli spolu jsme zakotvili Ač v bouři srdce je kotva
Gajdo Zahraj mi svatební A nehleď na máry Já dobře sem si žil Tu v klíně u Sáry
Náš malej byt a dvě děcka k tomu Rostou a rostou do naší podoby Mistrem světa bude zas jinej chlap A ne já rekordman z hospody
Já námořník Bůh ty žena Panna Co Bůh Máří dal by nám rád Když námořník spí tak ze sna volá Já chci tě jen nechci tě mít rád
Já dobře sem si žil A neměl ponětí Že účet těchhle chvil Žádám už od smrti
Náš život teď inu plyne I DiCaprio šel ke dnu My viděli to v kině Ona vzbudila mě
Vzpomínáš jak si se hrůzou chvěla To poznalas že nejsem z božího těsta Z narkózy pozdě ses probudila Když zabil jsem malýho Krista
Já dobře ustlal si V tom jejím kožíšku O kterým jen já vím Co ho má v podbříšku
To jen cigáním
A v bordelu sem byl A pil a pil a pil Tak to sem cigánil Tak to sem cigánil Sáro Vstaň a pojď Ke mně polib mě Já nejsem přece pop Zazděný ve kruchtě Já žiju možná líp Než když sem ještě žil A jestli nedýchám Tak to jen cigáním (album Zdarr Dar 2005)
77
Liberec
Liberec
Hotelový pokoj č. 332 To není dech to je jen supění To co se děje mezi těma dvěma A mezi námi papírová stěna Mě od štěstí těch dvou oddělí A jejich ach ach ach to hrách o stěnu házet Se rozhodli ti dva jak pohraniční stráž A mezi námi berlínská zeď A mně to tyčí jako rozhledna Jsem jako sup co zobá mrtvý zbytky Když poslouchám to jejich supění A oni milují se bez výčitky Vždyť Bůh nařídil v Bibli množení A jejich ach ach ach to hrách o stěnu házet Se rozhodli ti dva jak pohraniční stráž A mezi námi berlínská zeď A mně to tyčí jako rozhledna Čert napískal mi tenhle hotel Na kterej šel jsem usnout sám Měl jsem vzít s sebou Johnie Walkera Jen ať si myslí že jsem homosexuál Pak neslyšel bych co mě teďka drtí Ty vzdechy všechna obejmutí Neslyšel bych jak jsem tady sám Na cimře číslo tři sta třicet dva (album Zdarr Pavel 2009)
78
Otto Hejnic (1945 pracuje jako redaktor firemních novin, žije v Liberci. V roce 1983 vydal knihu povídek V pátek večer, v roce 1988 román Dvě lásky na začátek (Severočeské nakladatelství). Ve vydavatelství Horymír mu vyšla v roce 1997 kniha povídek Ztracená závrať. Je autorem libreta muzikálu Chytit kometu, hrál se v Divadle Příbram a v Divadle U Hasičů v Praze v roce 1999 a 2000. Novela Nebe na dosah vyšla roku 2002 v nakladatelství Erika. Pro Knihovnu Jana Drdy sestavil a upravil v roce 2004 Příbramské hornické historky a v roce 2007 Příbramské a jiné hornické historky. Povídkový cyklus O času a ohni vydalo v létě 2007 nakladatelství Bor. Rukopis Čau Amore bude součástí cyklu delších povídek - „minirománů,“ ve kterých autor stahuje románový děj na menší plochu. Je členem Kruhu autorů Liberecka a Obce spisovatelů.
Čau, amore (ukázka) Ve vzduchu ještě byla cítit čerstvá omítka, pokoj moravského penzionu se podobal dobře vychované studentce, kterou tatínek poveze na přijímačky do Prahy. Mirda hodil kufřík na stolek. Chystal se do kina, ale nad jedním přístrojem se zdržel a opustil nemocnici pár minut po začátku představení. Ze zvyku vyťukal číslo na mobilu. Liliana to nezvedala. Rychle volání ukončil a šel se osprchovat. Došla mu SMS. Četl: „Vrátila jsem se k Miloslavovi. Definitivně. Nezlob se, ale už mi nikdy nevolej!!!“ Nezlobí se, snaží se všechno pochopit. Vyrovnat se s tím. Definitivně. Jasně že definitivně. Zavolal jí po měsíci nějak mechanicky, protože před tím si s ní půlrok telefonoval, ze všech možných míst, kde nocoval. Nejdřív, aby mu nebylo v cizím městě smutno. Teď to bylo, jako když už zabitá ryba sebou při kuchání škubne.
Paní doktorka Liliana se mu docela líbila, jako řada doktorek a sestřiček, které potkával při práci ve špitálech. Byla čisťounká, milá a sympatická. Vařila mu erární kafe a dala mu k němu svoje sušenky. Jednou jí řekl: „Dneska vypadáte úplně zasněně.“ „Ono je to na mně poznat?“ řekla a zatvářila se šťastně. Kvůli mně ne, uvědomil si Mirda. Asi za měsíc něco seřizoval na jiném oddělení a pádil ven. Přimotala se mu do cesty. Drcnul do ní, obrátila se. Zadržovala slzy, vypadala schlíple a nešťastně. Měl nakažlivou optimistickou náladu. Odtáhl ji na kafe, že se omlouvá. Nesmí být smutná, když sluníčko svítí a přichází jaro! Staršího pána před sklem kavárny, který čekal s kyticí, pokadil na rameno nějaký pták. „Život je báječný, když se něco takového stane někomu jinému,“ řekl. Poprvé se srdečně rozesmála. Další dvojku bílého už odmítla, pospíchala, ale měli stejnou trasu metrem. Když se rozjelo, zachytil ji, zdála se mu křehká a zranitelná. Doprovodil ji k domu a vydyndal na ní číslo mobilu. Zval ji na rande, měla noční službu, když už slíbila, že tedy přijde, musel narychlo jet do Znojma. Asi čtrnáct dní si telefonovali, pak si nechtěla jít někam sednout, že má permanentky do divadla, což proběhlo bez důvěrnějších dotyků. Během dlouhých hovorů přes mobil sklouzli k tykání. Měl pocit, jak by kdysi bydleli ve stejné ulici, ona v rodinné vilce, on v poválečném činžáku, a mezi nimi za plotem na zahradě rostla velká hruška, starý pán pulíroval v otevřené garáži kabriolet, červenou felícii. Tohle bylo stejné, akorát že jeho činžák a její vilka z dětství byly od sebe sto padesát kilometrů daleko. Ale museli se potkat na lyžařském výcviku
ve Špindlu, byl tam kluk se zasádrovanou dlaní i holka v čepici s bambulí, která se mu líbila. „Teď jsme se konečně sešli,“ vydechl do mobilu. Zasmála se. Ale když se potkali, opatrně se prohlíželi a pusu si nechala dát jen takovou kamarádskou na tvář. Chtěl, ať mu řekne, kdy dostala první opravdové políbení. Zasmála se a zavrtěla hlavou. Nejdřív jen chtěl, aby nebyla smutná, a dělalo mu dobře, že ji dokáže rozesmát. Ani v časech, kdy s ní hodiny klábosil po mobilu, který měl zadarmo, neodhadoval, nakolik za kulatost jejích ňader může pushupka a co je skutečnost. Byla zvláštním způsobem půvabná, ale nějak sexuálně utlumená. Asi puritánsky vychovaná. Kompilace zakomplexované, do posledního knoflíčku zapnuté čtrnáctky, ještě nesahat, a suverénní paní doktorky, která vám může diagnostikovat chorobu, na kterou zemřete. Taky nešahat! Zdála se mu trochu moc hubená, ale když na jednom rande učinila rychlejší pohyb, uvědomil si, že je to doopravdy ženská, a napadlo ho, že by ji mohl konečně svést. Sháněla povídky Škvoreckého, které kdysi měla. Chystali se do kina. Šli kolem jeho domu. Knížku sehnal v antikvariátě v Ostravě. ,„Skočím ti pro ni nahoru.“ Přikývla. Pršelo. „Nechceš se jít podívat, jak bydlím?“ Rozhlížela se po garsonce. „Nesedneš si? Uvařil bych ti maté.“ Zavrtěla hlavou. Prohlížela knihovnu a suvenýry na policích, ale ani hačnout do křesla si nechtěla. Tvářila se nepřístupně, trochu přezíravě. Když zvažoval, jak by se to mohlo stát, fungovaly při tom plápolající svíčky, nějaké drahé víno a 79
Liberec k tomu CD s Bon Jovi nebo ještě něco sladšího. A na poprvé to nemusí dopadnout. Duševně spřízněná Liliana dnes jen chce knížku a pak abych ji po filmu ve dražším podniku rozveseloval svojí šprýmovností. Ale pár kamarádek nakonec skončilo na letišti. Chce to trochu počkat. Sápat se na tebe, paní doktorko, nebudu. Ušklíbl se. Podal jí vytoužené první vydání a šel ke dveřím. Když se natahoval pro její kabát, objala ho a přitiskla k sobě. Ještě nikdy ho žádná partnerka nesvlékala, neurvala mu knoflíček u košile…. Extáze. Když se konečně vydýchal a vzpamatoval, viděl, jak pod věšákem leží její plášť, jeho svetr, kalhoty a košile. O kus dál její sáčko, halenka, jeho boxerky, její sukně, černé krajkoví kalhotek, u samé válendy podprsenka. Z odtažité, decentní, studeně elegantní mladé dámy se stalo sexuální tornádo. Pozdě odpoledne, za světla a za střízliva. Mirda myslel, že bude stydlivá, nešikovná, neurotická a zatím… Dračice. Bylo to nejlepší překvapení, které ho mohlo potkat. Nový Almódovarův film byl asi v polovině. Chtěl jí dát šťastnou pusu, ale Lili se schovala do deky a nechtěla vykouknout. Nakonec se k ní prohrabal a svůj cíl splnil. Šla do koupelny a táhla na sobě prošívanou deku. Připravil něco k jídlu. Vrátila se, pod dekou ještě měla osušku a dívala se provinile stranou. Aby si mohla vzít hemenex, musela odložit alespoň deku. Docela jí chutnalo. Zapálil dvě svíčky, došlo i na sedmičku modrého portugalu. Sedl si vedle ní, chtěl aby k němu přitiskla hlavu, ale nechtěl ji k tomu nutit. Je štíhlá, drobná, skoro o hlavu menší, a najednou nevěděl. Má napnout ramenní sval, aby si uvědomila, že je vazba, nebo ho má povolit, aby měla měkkou 80
Liberec oporu? Podíval se na ni. Usnula. Cítil se jako rytíř ochránce. V noci se probudili, pomalu a něžně se ještě jednou pomilovali. V deset ráno ho vzbudila vůně toustů a čaje. Jeho nová známost už byla oblečená, nalíčená a servírovala mu snídani. V její půli se ale ozval mobil. Než vyrazil na náhlou opravu, rozloučil se s ní a dal jí klíče od garsonky. Příště mu prozradila své tajemství. Chodila na gymplu s jedním klukem. V posledním ročníku medicíny se znovu dali dohromady, bydleli spolu. Na rok šli pracovat do jedné severočeské nemocnice. On měl příbuzného doktora, který emigroval po roce 1968 do Německa. Odešel k němu někam k Frankfurtu, ona se pak dostala na konkurs na kliniku. Domluvili se, že jeden druhému něco seženou, aby byli spolu, jenže on si ve Wiesbadenu našel německou kolegyni. Dál to nerozváděla a nechtěla, aby se na něho a další možné její partnery ptal. Řekl jí, že nějaké partnerky se v jeho životě vyskytly, ale teď je rád, že ji má, a objal ji. Domácí počítač nezahesloval, jestli si jejich fotky a e-maily v něm našla, nebo nenašla, po tom nepátral. Na žádnou se nezeptala. Příště mu vykládala drby ze špitálu. Sbližovalo je, že se v tomto prostředí pohybuje a částečně rozumí i odborné tématice. Zdálo se mu trochu komické, jak se stále ohání klinikou a lékařstvím. A všechno kolem ušlechtilé medicíně nedosahuje ani po kotníky. Jeho, nemocničního servismana, ale bere na milost. Pravda byla, že jako svobodná bez závazků často zaskakovala za nemocné nebo zaneprázdněné kolegy a kolegyně. Přiznal, že je pouhý technik.
Ale vystudovaný inženýr, specialista na některé lékařské přístroje, jediný na celou republiku, který svého šéfa z Rakouska vytáhne k nejdůležitějšímu rozhodování dvakrát za měsíc. Nakonec vypili sedmičku chardonay a spojili těla v posteli do vzájemného souzvuku. Těla dvakrát, názory ani jednou. I když se to odehrálo v naprosté tmě, něžně a pomalu, k sexuální explozi, která je spojila, to mělo daleko. Hodně na ni myslel, když šoféroval. Jednou přijel nečekaně dřív. Slyšel ze svého pokoje vemlouvavou mužskou angličtinu s nesporným sexuálním podtónem. Vtrhl dovnitř. Pouštěla si na notebooku Casablancu. Chlap, na kterého se chystal, byl Humprey Bogart a valil to na Ingrid Bergmanovou. Stejně ale byl rozčilený. „Já u tebe být nemusím. Mám svoji garsonku!“ ozvala se uraženě. Myslel, že bydlí na sesterně nebo s nějakou kolegyní na privátě. Na jeho okně visely elegantní záclony, které s ním kupovala, na parapet přinesla kaktus a další kytky, na holé stěně se zabydlely grafiky. To nové nejhezčí v místnosti ale byla ona, jak se durdila, krátké vlasy rozcuchané, podezíraná ze vztahu s filmovým krasavcem čtyřicátých let. Chystala se za rodiči. V tamní nemocnici měl provést půlnoční revizi přístrojů. Hodně o nich mluvila, byl na ně zvědavý a mohl spojit příjemné s užitečným. Zvedla mobil a pak řekla, že s ním jet nemůže, musí za někoho zaskočit. Do svojí garsonky ho vzít nechtěla, bydlela v doktorském baráku, aby nebyly drby. Ani se jí nelíbilo, když náhodou na ni čekal před nemocnicí. Jednou ho čekala u něj, jindy se ozvala z malých lázní, kde se konal seminář a někdo z váženějších kolegů účast odřekl.
Oba byli luxusní proletáři. Vždycky po ruce, vždycky v pohotovosti. Jednou se s bývalými spolužáky mocně podnapil pivem a pak byl dopoledne rád, že kolem jel traktor a vytáhl jeho auto z příkopu, bez policajtů, kteří by mu dali dýchnout. Jedno sobotní ráno se vzbudil v půl sedmé, oholil se, osprchoval, nastříkal na sebe deodorant, podíval se na mobil, podíval se do diáře. Zjistil, že dneska nic nemusí. Něco úzkostného se mu v noci zdálo, ale jak vylezl ze sprchy, najednou viděl řešení. Vrátil se do postele a odkryl deku, pod kterou byla. Viděl z kůže vystupující páteř a malou prdelku pod ní. Zavrtěla se. Přilehnul k ní a přitiskl se, ze sprchy rozpařený, k ní zezadu. Přimáčkla se k rozpařenému tělu. Napůl ještě spala. Vnikl do ní. Vzdychla, nejdřív zkusila uniknout, ale potom… „Nikdy bych neřekla, že takhle ráno se mi to bude líbit.“ Volal na ni do koupelny: „Lili, dostal jsem nabídku. Za půl roku bych mohl vystřídat technika na Karláku. Bylo by to za kratší prachy, ale nikam bych už necestoval.“ „Musím už běžet do špitálu. Ahoj!“ Zamávala mu a vyběhla na chodbu. Když se zase sešli, na možné místo v Praze se ho nezeptala. V Levných knihách narazil na CD, strčil ho v autě do přehrávače. „Náhlý srdeční příběh…“ zpíval Michal Ambrož s Hudbou Praha. Vybavilo se mu, jak na škole při oslavách zamířili z hospody do nočního klubu, kde se válel kouř a duněla muzika a kde se je marně snažili pumpnout šizunkové. Zmalovaným potvorám vše slibující úsměv zmizel, jakmile zjistily, že mají pár kaček. Potřeboval vypadnout z antiseptického, halogeny ozářeného světa, kde si všichni myli ruce dva81
Liberec cetkrát denně. Ušlechtilá Liliana ale měla lístky na Ibsena. Na jevišti si dva inteligentní lidé léta ubližovali, místo aby se jednou přiožrali a konečně si zašukali, když se léta měli rádi. Kdyby jí svůj dojem takhle přetlumočil, měla by ho za barbara. Nikde žádný taxík. Na chodníku se otevírala tlama neřesti. Chytil ji za ruku, vtáhl dovnitř, v koutě uviděl volný stolek a na barmana zakřičel: „Dvakrát Johnieho Walkera.“ „Ale já tohle nepiju, Miroslave.“ „Alespoň poznáš, o co přicházíš, Liliano.“ Šupáci, hauři, poletuchy, pach připálených topinek, sladké vůně laciných parfémů, tři rozjeté staruchy, kterým se pod vrstvami pudru objevovaly propasti vrásek. Popíjela tu barvitá společnost. Odskočil si na záchod. Nakřáplé dveře svědčily, že se tu odehrála nějaká rvačka. „Nechceš nějaký hulení?“ Otočil se, týpka asi zarazilo, že má bílou košili a kravatu. „Co by to mělo bejt?“ „Gandža z Amsterodamu. Tráva, marijánka. Ale kvalitní.“ Mirda vytáhl peněženku. „Když máte dlouhý lováky, nechcete to všechno, se slevou? Do zásoby?“ řekl týpek a vytáhl z kapsy plnou dlaň malých pytlíčků se zeleným obsahem. Vytrhl mu z ruky tisícovku, z dlaně pustil na zem hulení a mizel. Mirda nastrkal malé sáčky do kapsy. Otevřel dveře do lokálu, jejich stolek byl prázdný. „Už jsem zaplatila. Padáme. A hned.“ Chytila ho za ruku a táhla ho ven. Babizna od vedlejšího stolku se smála, až šupinky mejkapu padaly na špinavý stůl. „Co tě to popadlo, Lili?“ zeptal se venku dotčeně. Držela ho za ruku a rázovala pryč. Ohlédl se. Před pajzlíkem zastavilo velké policejní auto, tři uniformovaní a dva v civilu se hrnuli dovnitř. Šťára. Chytili taxík. Rozhodným, téměř primářským 82
Liberec tónem nahlásila svoji adresu. Po bytě byly naaranžovány různé lampičky, obrázky, kytky, mušle a zkamenělá růže z karlovarských pramenů. Všechno doplňovalo obraz o majitelce. Už chápal, že ho vzala domů až teď. „Překvapila jsi mě.“ „Barman přišel s účtem. Ležel před rokem na našem oddělení. Když jsem se zarazila, zamrkal a řekl, že bysme měli co nejdřív vypadnout.“ „Bylo to na chlup. Zachránila jsi mě,“ řekl uznale. Radostně se usmála. Pomalu pili vychlazené chardonay. Stulila se k němu a začala mu vyprávět, na co se jí chtěl, ale nedovedl zeptat, od první pusy až na kliniku. Potom, co ho pozvala k sobě, zotevírala i prostory jejich vilky na břehu Ohře, včetně skříně, ve které zůstal starý klobouk po tetě schizofreničce, která se oběsila. Hezky se pomazlili a pomilovali. Svítila jen malinkatá lampička v roku pokojíku, pootevřeným oknem se do místnosti dostávaly poryvy větru, dlouhé listy speciální trávy před stínítkem házely na strop stíny. Měla svoji klícku útulnou, i jeho mužské sídlo zkultivovala. Mirdu napadlo, že dvě garsonky na slušných adresách by šly vyměnit za jeden větší byt. Hladil Lili po vlasech a čekal, až usne. V polospánku na stropě viděl, jak za deset let jde Lili po louce, za ní se batolí nějaké dětičky, které by mohly být jeho. xxx Mirda vztekle rázoval po periferijních uličkách maloměsta. Vlezl do nějaké čtyřky. U dvou stolů dřepěli místní tatíci, mezi čtyřicítkou a smrtí. Vykládali si o mopedech a pionýrech, jeden měl třistapadesátku se sajdkárou. Jak si on, světa znalý Pražák, jejich prostoduché, pivem odulé ksichty prohlížel, napadlo ho, že díky životní zkušenosti a elementárnímu uvažování, že dvě a dvě jsou čtyři, by většina z nich prokoukla Lili hned. Rychle dopil druhé pivo a vyrazil dál do města, aby už nemusel
myslet na tu dlouhou noc, kdy se všechno zlomilo. Xxx „Proč jsi říkal, můj Mirečku, že jsem tě zachránila?“ zeptala se Lili. Probral se. „Protože jsem tři minuty před tím koupil na záchodě marijánku. Kdyby ji policajti u mě našli, mohli by mě obžalovat jako překupníka drog.“ „Děláš si ze mě legraci.“ „Ani ne. Copak tys to někdy hulila?“ „Zajisté. Všichni říkali, že mají vize, tak jsem lhala, že já taky.“ „Do Amsterdamu se to vozí ze zlatýho trojúhelníku.“ „Tak toho jointa ubal,“ řekla a vytáhla z ledničky rozpitou láhev Hennessy. Myslel, že už mu o sobě řekla všechno, holčička s mašlí, odvážná školačka, zakomplexovaná kostnatá trumbera bez prsou ve čtrnácti, šíleně nešťastná šestnáctka, šťastně zamilovaná sedmnáctka, ambiciózní a pilná studentka, hvězda rodiny, přijatá na medicínu, letmé známosti s kolegy a honem zpátky ke skriptům, Láďa z gymplu znovunalezený, úspěšná dvojice vítězí nad anatomií, spolu do Varů, mladí šťastní úspěšní jdou po kolonádě, Láďa míří do Německa, přijedu pro tebe, ale nepřijel, ale to už je v Praze. Obětavá, spolehlivá kolegyně, která při nočních službách studuje, aby si udělala velký doktorát, intelektuálka, nadějná žena vědy a výzkumu, kterou z citové prázdnoty a celibátu vysvobodila jeho něha. „Rozlila Hennessy, natáhla do sebe horký kouř a řekla: „Moje čísla se panu profesorovi vševědovi nezdají, že to je malý, málo vypovídající vzorek. Ať si senilda trhne nohou! A ty jsi stejnej vykořisťovanej blbec. Ale teď jsme na to dva a ještě jim to všem ukážeme!“
Stanislav Kubín (1943, Velim) je básník a esejista. Je členem Obce spisovatelů a Kruhu autorů Liberecka. V roce 1987 bylo zúročeno jeho dlouholeté přátelství s Miroslavem Horníčkem zrodem cyklu pořadů „Přijďte k nám pobejt“, na které navázaly cykly „Povídání o naslouchání“ a „Doteky – plochy poznání.“ Na těchto pořadech se podílel (s M. Horníčkem) až do roku 1991 spoluautorsky a jako dramaturg. Od roku 1992 je už jediným autorem scénářů pro tato talk show, jichž do roku 2008 napsal více jak 140 a téměř všechny moderoval. Je autorem řady literárních pásem a kompozic (např. Lahodná vteřina, Letec a básník, Kam chodí vítr spát, Hledání pramenů). Na svém autorském kontě má čtyři básnické sbírky : Dotýkání, Čas zastavení- čas Perseid, Klečící Bůh a Oblouk návratu. Napsal více jak 150 esejů Epištolní a jiná zamyšlení, libreto literárně-hudební kompozice, jež je veřejností velmi příznivě přijímána - „Laudatio pro Antonína Dvořáka“. Je rovněž autorem desítek vernisáží výstav výtvarníků a také filozofických i polemických článků, především v církevním tisku. Spolupracuje s Českým rozhlasem (ČRo2 – Praha, pořady Dobré jitro, Nokturno nejen pro osamělé) a s redakcí náboženského vysílání České televize Brno, přispívá do Radia Proglas.
83
Liberec
JÓB 1 ponorná řeka skrývá svá tajemství v proudu vody pod povrchem tak jako ukryté myšlenky a city emoce v hloubi duše ukryté kdo to rozezná ani ta řeka jen v noci vody ponorné řeky vyvěrají na povrch tmou skrývající rmut a kal ponornou řekou vyplavený do nekonečné tmy noci jež zalyká se těžkým vzlykem marnosti 2 svou mordu psí zvedlo hořké zoufání a vylo svou píseň stesku a osamocení Jahve a vylo vstříc a marně k hluchým nebesům kde hledat tě má řeko slz v úbočích zapomenutých vrchů bláhových cílů nikdy nedosažených řeko ponorná řeko slz 84
Liberec palčivých a těžkých slz jimiž pláčí muži když skrývají ve tmě osamění tíhu zoufale prázdných dlaní 3 scházíš mi tvé tělo a ruce jako štít proti osamění na pospas smutkům co dotírají jako smečka vlků jako smečka vlků se vynořují ze tmy vyhořelých hvězd kdybys jen tak znala byť úlomek té tíhy balvanů ze zasutí času té tíhy drtící proč existuje paměť a vzpomínky ta smečka ďasů všeho co tíží břemenem vin i provinění 4 jak pocit kruté žízně je cesta návratu proti proudu času do snů a vzpomínek chybí mi chybí tvá ruka bezpečná
aby odhrnula závoj oblouznění tíhy horečnatých dní víš kolik sil a lásek mě to stojí ty noční součty ztrát žaly že prostor v čase a mezi hvězdami je k nepřekročení 5 v temném tichu nocí beze spánku těšitele mlčky spolu rozmlouváme bratře těch nocí řada a tíha slov nevyřčených v čase kdy ostych bránil je vyslovit slova slz a slzy slov ponorná řeka unikající všemu co plyne po povrchu slova slz a slzy slov v mámivém vábení stínů toužím i bojím se vydat na tvou cestu v nocích nevyplněné touhy sesout se v nicotu popelnou
a psát rok nula či deset tisíc rok černých koní Apokalypsy 6 je to jako otevřít zásuvku do níž jsi dávno dávno nenahlédl je to jako hledat klíč ztracený klíč ke dnům které už nejsou nevrátí se ke dnům o kterých si nejsi jist zda vůbec byly je to jako zvednout víko truhly co měla skrývat poklady netušených chvílí a našel jsi už jen pár pavučin vyprchalých nadějí a tužeb to je ta chvíle kdy vyplouvají zpoza zasutí z podvědomí záblesky osvěcující hladinu ponorné řeky času a uplývání chvíle co zasáhne jako ostří nože jenž otevírá cestu kam…
85
Liberec 7 ach Bože ty víš jak hořký je ten pláč mužů ta ponorná řeka slz když zbylo pouhé nic z ozvěn a vyvanutí vůně dnů když zemřou sny co zaujme jejich místo snad stín skrývající že každým poznáním hyne legenda a svět je chudší
Liberec 8 viděl jsem plakat šedovlasé muže zdobené zlatem epolet a třpytem záslužných křížů na jejich hrudích klíč vzpomínek otevřel prokletou komnatu děsů pláží Francie i písků u Al Alameinu opět viděli umírat své druhy opět viděli smrt kamarádů a slzy hořké bezmoci stékaly těm šedovlasým mužům po tvářích a kanuly na záslužné kříže všechno zlato světa je prachem proti tíži bílých křížů na pláních tohoto světa 9 vždyť nad plamen je palčivější pláč mužů pláč beze slz ten trpký mlčenlivý křik a nářek výčitky zklamaného Jóba proč Hospodin skryl svou tvář
86
Lukáš Trněný (1988, Liberec) bydlí ve Stráži nad Nisou. Studoval na Podještědském gymnáziu Liberec, v současné době dochází na Pedagogickou fakultu niverzity J.E. Purkyně Ústí nad Labem obor Český jazyk a Společenské vědy. Píše již od útlého věku, dlouhá léta navštěvoval Literární klub při Krajské vědecké knihovně v Liberci. Jeho nejčastějším literárním produktem bývají povídky, zpravidla humorného charakteru, nevyhýbá se však ani vážnějším tématům. V současné době se věnuje zejména povídkám žánru fantasy – snaží se v nich o prolnutí humoru a vážných témat. Jeho cílem je vyvarovat se typických fantasy klišé – domnívá se totiž, že i fantasy může být kvalitní literaturou.
Já vím, jsem nikdo�� Pokořená, nemožná�� Odvrhnul mě a teď si užívá s jinými�� A přitom nám spolu bylo tak dobře! Tolik jsme toho spolu mohli dokázat! Ne, tyhle časy už jsou dávno pryč�� Nic z toho se nevrátí�� On už si na mě ani nevzpomene, ale já… budu vzpomínat navždy�� Ale proč? Proč to udělal? Vždyť jsem byla tak krásná, hezčí abys pohledal! Z tuctu kamarádek si vybral právě mě�� Určitě jsem se mu líbila, to vím jistě�� Vždyť si mě stále pochvaloval… A jak mě hladil těmi svými prsty! A ty jeho rty… Chutnala jsem mu�� A když jsme byli spojeni, byla to ta nejkrásnější věc na světě�� Ne, ne, to mu nikdy neodpustím�� Zachoval se hulvátsky, jen mě využil! Byla jsem pro něj pouze věc! Nenávidím ho. Nebyla třeba chyba ve mně? Nejsem moc tlustá? Ale ne, ne, jsem kulatá přesně na těch správných místech�� Dokonale jsem mu padla do ruky�� Nechovala jsem se špatně? Možná jsem ho svým věčným mlčením rozčilovala… Ale ne, ne, jsem přece taková jaká jsem, nemíním se přetvařovat��
Nečekal ode mě víc? Nezklamala jsem ho? Vždyť jsem se mu ale přece vydala celá! Poskytla jsem mu opravdu vše, co jsem mohla! Nebo jsem byla moc lehce k mání? No jistě! Měla jsem dělat větší cavyky! Jsem tak zbytečná! Užila jsem si svých pět minut slávy a je konec�� Počkat… svých pět minut? Spíš jeho! Na něm všechno stálo, on byl pánem situace, on určoval podmínky, on mě ulovil�� A byl to samozřejmě i on, kdo určil, že naše slastné chvíle budou trvat jen pět minut������ Sobec jeden, veškerý požitek shrábl on, ne já! A teď se na mě všichni dívají jako na prodejnou děvku. Ale co jsem mohla dělat? Byl tak krásný… Ale zdání často klame�� Kdybyste viděli, jak mě odhodil! Bolelo to, moc to bolelo�� Všechny mé půvaby jsou pryč! Krása odletěla jako obláček dýmu�� Dohořívám a se mnou i má láska k němu�� Nebo je to jinak. Odvrhl mě kvůli těm řečem, které se o mně vedou�� Že prý způsobuji rakovinu�� Ale ne, tomu on přece nikdy nevěřil! Byla jsem napěchovaná tím nejlepším tabáčkem, horká touhou – myslela jsem, že jsem pro něj znamenala všechno… Neznamenala. Nikdo už mi nikdy neřekne: „Cigaretko!“, pro všechny jsem navždy jen ošklivý vajgl�� Kdyby mě alespoň nazývali nedopalkem – to je přece jen trochu vznešenější�� Ale to je ani nenapadne�� Není pro ně důležité, kdo jsem byla předtím�� Žijí jen přítomností�� Všichni jsou stejní! Nenávidím to plémě! Tak ráda bych byla zase zajímavá, důležitá�� Nesnesu tu svou nicotnost! Pro všechny jsem jen vzduch�� Znečištěný a špinavý�� Zakopávají o mě, šlapou na mě, poplivávají mě�� Vypadá to, že jsem nadobro skončila… Ne, neskončila�� Je tu ještě jedna možnost… Pomsta! Ne sladká pomsta�� 87
Liberec Pomsta vonící po nikotinu. Ten bídák mě odhodil nedaleko od dveří svého domečku. Když naberu poslední síly, kousíček se posunu a víc se rozhořím, pomsta bude dokonána. Za to, co jsi mi provedl, ty parchante! Bude to ten nejhezčí ohňostroj, co jsi kdy viděl. Dům se rozzáří všemi barvami, démoni budou tančit po okapech, z krovů budou létat ohniví komáři, sametový kouř se bude linout do dáli. To aby každý viděl, že já se jen tak nedám, že se mnou si není radno zahrávat, že já ještě za něco stojím – na rozdíl od tebe. A až tě, miláčku, bude stimulovat pálivý jazyk, já se budu jen smát. Šíleně smát! Možná mi tě bude trochu líto, ale myšlenka pomsty všechno zakryje. Shoříme spolu. V žáru lásky. Vítej v pekle, brouku. A pamatuj – i kdybys mi zase utekl, rakovině neutečeš.
88
COBY KAMENEM DOHODIL
Listy ze stromu poznání Německá poezie v překladech Milana Hrabala
Německá poezie v překladech Milana Hrabala Andreas Hennig (*1955 Budyšín, Lužice - SRN) Vystudoval umění a literaturu na univerzitě v Lipsku. Pracuje na městském uřadě v Budyšíně jako vedoucí odboru kultury. Verše v němčině publikoval v novinách a časopisech. Knižně vydal mj. sbírku básní Merz-herz.
němá báseň (na mezinárodním setkání básníků) nemám slovo nemám slovo stále nemám slovo stále nemám slovo kdo má mé slovo? proč nemluvíte jedním jazykem?
Německá poezie v překladech Milana Hrabala Petr Huckauf (1940 Bad Liebenwerda - SRN) Žije a pracuje v Berlíně. Píše experimentální poezii, prózu a publicistiku, tvoří koláže. Knižně vydal více než desítku sbírek básní (mj. Oase Ruine, Unterschlupf für Schmetterlinge), v nichž je většinou i autorem grafické podoby a velmi osobitých ilustrací. Jeho výtvarné práce jsou mj. zastoupeny v mezinárodní antologii Vizuální poezie. Má aktivní zájem o Lužici a Polsko, kde se účastní literárních festivalů.
slunce pramen růže a ty jedna růže není žádná růže nechceš-li říkáš toho rána vypneš rádio a jdeš bos před dům na světlo dne který tě má rád víš o moři o slunci také víš že to stoupání a klesání zůstává jako ruka před ústy po výkřiku po prameni lidé stojí na zastávce a malují pro sebe barevné samoty vidíš jejich bolest volají tě „sestro“ a ty si svazuješ vlasy navečer toho dne který tě měl rád to už nejsi ty zbavuješ se svého pláště brzy vyrazíš na nádraží přijedeš a slyšíš se mumlat hned pro tebe přijdu jedna růže není žádná růže tak jako bolest není bolest volání po IGALEH moře může být slunce ty můžeš být pramen jeden nebo dva budeš-li chtít
hommage à edward estlin cummings
Felixmüller vidí Budyšín
samo (zře jmě m už sedí dlouho v p oko ji před svíčkou s vět lo plápolá po hyb je samo) ta
1 jenom srp polednice mstí nechráněný třpyt světla horizontála vždy zahrnuje sen kterému téměř o sto let dříve nevyhovovala Bakuninova opovážlivost Wasserkunst Ortenburg Schülertor: tady žil slavný Jan Arnošt Smoler 2 po vší té bídě neustoupí ani bolest hlavy v boji proti domácí moci svých práv se dožaduje Nempulak němě jak dosud umlčuje nás žluť housle nedopustí zánik nebe
92
93
Německá poezie v překladech Milana Hrabala Žitný trh II jisté je že mě srp Polednice ve skutečnosti nikdy neohrozí vy mi rozumíte jenom ještě abyste mi chtěli rozumět je to na doraz máte strach nemůžete se dát nevidíte tu ruku pochybujete nevzpíná se ve vás démon neboť vaší doménou pokud vím je vzrušující světáctví jisté je že mě srp Polednice nikdy skutečně neohrozí
Německá poezie v překladech Milana Hrabala List ze stromu poznání pro Jakuba Lorence-Zalěského (1874-1939) jak malí jsou když hovoří o menších když menších využívají aby sami povyrostli jak malá je jejich řeč když slovy určuje a rozděluje hodnosti jak malá je touha těch velikášů s nárokem na pohrdání vším menším jak malý a studený je duch skrblící dějinami a světem neoznačkovaných osamělý list TY je nejnedotknutelnější částí každé duše
Hierarchoid svým kořenům nemohu utéci nic mi není vzdálenější než abrupce nikdy bych si neporadil s cynickou obsluhou výtahu která se vyhýbá rovinám kvůli horizontu na nějž není spoleh horizont přece nechystá úkryt pro ni potřebuje ho sám pro sebe ovšemže jako náhradu za temnou celu bez příčiny a proč jen to neustálé nahoru a dolů tahle nejsměšnější mizérie pod nebem kde neštěstí se pokaždé svalí jen na prehistorii už dávno bych byl umřel ale opustily by mne mé zbožňované pramínky můj přízemní okamžitý program mé jediné i všechno nebo co ještě: má rovina
94
Hellmut Seiler (*1953 Rupea, Rumunsko) Vystudoval germanistiku a anglistiku. V letech 1985-88 publikoval v Rumunsku, později v Německu. Knižně vydal čtyři básnické sbírky, ukázky jsou ze sbírky An Verse geheftet. Zas svou tvorbu získal několik cen (mj. Irseer Pegasus 2003). Je mj. členem Mezinárodního PEN klubu.
Lodička pro Evičku Na stole leží obálka�� V obálce jiná, menší�� V ní ještě menší, a v té pak nejmenší�� V nejmenší obálce je umně složená lodička�� V ní štíhlá příď a úchvatná záď další, malinká�� V jednom skrytém záhybu malinké lodičky leží velká třpytící se perla�� Ta perla je pro tebe��
95
Německá poezie v překladech Milana Hrabala Výpadek hranice (mezi bavorským Eisensteinem a Železnou Rudou) Zatvrzelí výhybkáři. ještě vedou rezavé koleje do zpuchřelých kůlen, ale už ne ven.
Německá poezie v překladech Milana Hrabala Nevlídné nádraží stojí ve dvou zemích. Poryvy větru roztančily koleje. Hranice ze skla se prohýbá.
Jiří, Jan, Ivan, nebo jak jste se všichni jmenovali: každý z vás ze země utekl jako sebevrah: s klením. Do jaké míry se přiblížíš nevyslovitelnému: rozpáraným knihám s trocheius vulgaris, vynuceným přísahám lásky s iambus interruptus a bušícím žilám s daktylus diaboli? Mezi rozpraskanými rty rozrůstají se houby. Ve vlnění a šelestu smrků a břízek se žádný idiom nenachází: žádné sykavky češtiny na jedné straně, žádná zemitá bavorština na druhé straně. Smíšený les jen trochu zubatý.
96
Ponor (Bohumila Hrabala) S veselou nenuceností napnutou od jednoho konce bílého luku ke druhému vystřeloval šípy v rytmu tepu vertikální sekery, až proud vlastní krve hlasitě bičoval tepny a každé vydechnutí rvalo krátery z ruky spočívající na klávesách. Viditelná pomíjivost té ruky ji dělala krásnou. Jasné oko ale zůstalo nepodplatitelné. Viděl ho „ne jako růženec, ale jako část roztrženého řetězu“. Tak tento „ctitel slunce v zahradní restauraci“ zahalen v mracích kouře, houpajíce se jako kejklíř, vykročil lehkou chůzí dál, vzpřímenou, dech beroucí chůzí náměsíčníka, vykročil přes střechy Prahy, krmit holuby.
Christine Ruby (žije v Drážďanech - SRN) Pracovala jako mechanička, dekoratérka a v galerii. V současné době působí jako redaktorka a publicistka ve svobodném povolání. Své básně a povídky psané v německém jazyce zveřejňuje časopisecky, např. „Sibylle“, „Canaletto“, „Serbske nowiny“, Lyrik in Fahrt“.
Letní báseň
Proč
Jako dítě jsem milovala jen léto Jaro ne Bylo mokronohé a studené Neměla jsem ráda ani podzim s jeho šustícím suchým listím příliš bezbranným proti chladu země Nesnášela jsem zimu s kouřovým sněhem a rukama jak ledové jehličky Milovala jsem léto smířená s nekonečným čekáním v příliš teplém oděvu za ustrašenými okny a bzučícími vzpomínkami na šťastné dotyky chodidel s teplou zemí a vodou a mazlení s větrem a sluncem
Jsi se ženou která tě nemiluje a nejsi s tou která tě miluje
Stále jsem dítě a miluji léto ale už mám ráda i stříbrozlatý podzim a zimní ticho Pomáhají mi čekat
jak milovat toho který jen potřebuje být potřebován
Jiná cesta k popsání pekla šel jsi zlehka jako startující motýl vzal sis polovinu mě udělal jsi tečku za touto nenapsanou větou a nyní pírko už dál nemá místo na mé čepici blázna 97
Německá poezie v překladech Milana Hrabala
PŘEKLADY Z POLSKÉ LITERATURY
Z Knihy otázek Oči, okna duše – na dívání dovnitř nebo ven? * Vědí snad ptáci o lidech více než naopak? * Jaký má smysl číst stále více knih? * Je kromě mě ještě někdo, kdo tak špatně snáší můj pohled ? * Zanechaly mé děti něco v mém břiše? * Jsou napsaná slova jako stíny na domech Hirošimy? * Jak to mohlo být s Eviným „svedením“: byla předvídavější, veselejší nebo soucitnější než Adam? * Mají děti volbu? * Je plyn zmoudřelé pevné těleso?
Poznámka překladatele: Básně byly přeloženy z německých originálů z autorských rukopisů, básně Helmuta Seilera ze sbírky An Verse geheftet a rukopisu. Za jazykové konzultace děkuji Waltru Bouchnerovi, Adrianě Bušové, Iloně Martinovské, Boženě Pawlikec a Haně Vohankové. Blance BejiFrisch děkuji za pomoc při překladech básní H. Seilera. mhra 98
Překlady z polské literatury Roman Śliwonik (1930), vystudoval polonistiku na univerzitě ve Vratislavi. Básník, prozaik, esejista. Povídky z knihy Wybór upowiadań (Výbor povídek). Warszawa 1984.
Okamžik cesty Roman Śliwonik Na nádvoří, vydlážděném kameny a obehnaném stěnami cihlových zdí, bylo pusto a ticho. Černá halda uhlí, keř bezu s naběhlými pupeny, kdesi za některým ze zamřížovaných oken tušená přítomnost čísi tváře. Jasná, prosvětlená obloha a nehybné slunce, jehož čistý předjarní osvit umocňoval nevelké prostranství. Nikdo nepřichází, nikdo nepřebíhá. Dívám se oknem do tohoto prostoru na obraz, který prostě je. Najednou se na dvoře objevuje žena. Vysoká, hezká, na podpatcích kráčí v doprovodu dozorce. Určitě se bude připravovat na propuštění. Několik vězňů a dozorců, kteří jsou právě na dvoře, doprovázejí ženu pohledem až ke dveřím skladu. Vtom na nádvoří vjíždí automobil. Řidič z něj vyskakuje, vytahuje přikrývku, otevírá zavazadlový prostor, něco vyklepává. Začíná se cosi dít. Zachvělo se ve mně očekávání, trvale usazené čekání na pokyn, na zvuk, který je probudí. Žena jde lehkým, vysokým krokem, pohybuje se tak trochu ukázkově, ví, že je tady jedinou ženou, obula si dávno nenošené lodičky a jde na svobodu. Vězni ji sledují bez pohybu, dozorci k sobě sklánějí hlavy. Žena kráčí s kabátem přehozeným přes ramena. Z kterýchsi dveří vybíhá řidič, vyměňuje přikrývku, vytřepává radiovku. Pospíchá. Žena se ztrácí za rohem, vězňové i ostatní se otáčejíce rozcházejí, automobil se prudce a rychle rozjíždí, mizí za domem. Odjel jsem! Prostor je opět prázdný, svítí v něm halda uhlí a nehybný keř bezu. 100
Překlady z polské literatury V jedné minutě jsem prožil všechno: přípravu na cestu, cestu i její konec. Jako bych ještě chvíli viděl tam dole na dvoře sám sebe, ruku zvednutou a kynoucí někomu na rozloučenou. Nebo na přivítání. Rozkročený kupředu. Tak jsem si to představoval, ale všechno jsem pochopil v okamžiku, když jsem se podíval shora na prosluněné nádvoří, obehnané červenou zdí, na dvůr, který z ů s t a l. Podráždit barvu Roman Śliwonik Všeho je méně a méně. Je méně času, jako by se s každým dnem zkracoval. I den je kratší a to panické mizení minut nutí k zahledění se do míjející hodiny. S každou z nich více všeho ubývá. Událostí, cílů, ba i lidí je méně, čas nás ochuzuje a přitom se říká, že právě on činí život bohatším. A každý zážitek, i ten nejcitelnější, dokonce ten bolestný, je opakováním jiného, třeba ještě silnějšího, ale přesto je jen jeho opakováním. Jako bychom si prohlíželi jizvy na těle, zjišťujíce přitom, kolik místa zůstalo na další. Chtěl bych se proto tebe i tebe také a ještě někoho dalšího zeptat, jaké ve vás planou zážitky, zda se liší od těch předchozích, dřívějších, a čím se od sebe liší. Zda mládí zářivěji rozněcuje ty ohně prožívání? Možná je jenom tak vidíme, nakonec však stále více blednoucí ustupují do času, k němuž příslušejí. Poněvadž se chceme tomu smršťování času postavit, činíme různé věci, vyvoláváme nová prožívání, jako bychom usilovali znovu zažehnout již spálená polena. Vykonal jsem několik, jak se mi zdálo, bludných cest, ohnivých alkoholových cest, ale byly jen jakýmsi vybledlým vzplanutím, nejiskřily. Co z toho, že jsem přijel za tebou, do tvého města. Když i u sklenky, mezi lidmi, nebo když jsme byli dokonce sami, vždycky, v každém okamžiku jsem
viděl sebe vedle všech těch dění, viděl jsem sebe vedle sebe. I v okamžicích překvapení, které jsem v druhém vyvolával, jsem cítil, jak čas ve mně tvrdne, němě, lhostejně, těžce jako olovo. Šedivé rozkvétání všeho, stejně jak i šedivé rozkvétání nás. I příběhů, jež v nás tepaly. Lásku, nenávist, neštěstí zasypával den, hodina, chvíle, v níž jsme znovuprožívali minulé. Vyhlíželo to jako neumělé malování západu slunce barvami zvolenými nevhodně, diletantsky nebo záměrně špatně. Poněvadž buď víme, že namalovat to, co bychom chtěli, nejsme schopni, nebo možná nechceme. Již nechceme. Celkově vzato, v tom mraku únavy, smršťujícího se a zmenšujícího času nám zůstává záchrana v malých věcech, které koneckonců naplňují náš život. A protože jsme již schopni vidět jednotliviny, izolovat je a jsme si vědomi nezbytnosti jejich zapamatování, abychom se zachránili, využijme těch úlomků, jimiž se můžeme vzájemně obdarovat. Třeba je nějak vytvaruje rutina a zručnost, chvíle nebo vzrušení, okamžik klidu nebo žalu, třeba se tento tvar odloučí od vyprázdněného času a získá jakýsi rozměr. Anebo se alespoň vznese trochu výš, nad nás. A možná se nám podaří nás samé potěšit. A tak ty tvary vystavěné ze slov posílám, předávám ti je. Ony okamžiky, které jsme se pokoušeli zachránit, učinit je jedinečné, samozřejmé. Pro radost, abychom vyplnili prázdné místo v nás - pro sebe. Vytvořeni k vlastnímu obrazu, patrně již natolik moudří, že to už nezkoušíme změnit. Přesto však hledající, vždyť smutek sami neuneseme, chceme ho druhým alespoň ukázat. Ať někoho potěší. Třeba jen posmutnělou radostí. A název tohoto dopisu jsem převzal od jistého malíře, který vždycky říkal, že na plátně je třeba podráždit barvu, aby obraz byl pravdivý. Šeď zaostřit černí by bylo laciné, spíše šeď - šedí.
Povím ti příběh, který jsem nadiktoval někomu, když jsem se napil vína přes míru. Zda můžeme říci, že na tom obraze, který ti ukážu, zůstala podrážděna barva? Vyprávění bude o koni, o ledové ploše, no a o mně. Měl jsem je nazvat - ostré trávy, ale pamatuji si to jako jiskřící běl. Proč tedy ostré trávy? Protože mám ještě dodnes po nich stopy na dlaních. Možná to jsou ty nejkrásnější stopy, jaké mi doposud po životě zůstaly. Možná i proto, že se to stalo tak dávno. Byl jsem tehdy malý. Teď si musíš představit ohromnou ojíněnou ledovou plochu. Několik kilometrů ledu. Pořád ještě vidím atmosféru té události, vidím i zář jinovatky, asi jedinou, která ve mně dosud nevybledla. Ráno jsem vyvedl koně z teplé stáje. Okamžitě byl celý ojíněný. Z chodby jsem ještě zaslechl varovné volání, a už bylo slunce a šílená ledová plocha. Pobídl jsem koně k rychlejší jízdě a vjeli jsme na led. Na okraji, u břehu vodní pláně, trčely nad ledem trávy, později přestaly, kůň pádil jakoby velkými skluzy a v místě, kde najednou tráva skončila, začal dlouze pomateně klouzat. A potom jsme upadli. Byl to mladý kůň a nebyl podkovaný. Teď se dívám na jizvy na dlaních a jsem přesvědčený, že tam na tom ledě musí být dodnes stopy po mé krvi. Rval jsem ostré suché trávy a podkládal je pod kopyta koně, stlal jsem mu na ledě úzkou cestičku a krok za krokem, pomalu, jsem ho dostal na břeh. Padali jsme, zpocení a ojínění, ale břehu jsme dosáhli. Vyvedl jsme svého koně. Tak krásně si to pamatuji, tak přesně vidím tu ledovou pláň, kapky na její běli, až se mi zdá, že to byl jediný zapamatovaný obraz, v němž jsem podráždil barvu. A snad díky té události stále - i když patrně jiným způsobem, ne tak zářivě, tak trochu s přimhouřenýma očima před tímto jasem - stále zkouším zaostřit barvu. I když šedivou. Přestože jen svoji. 101
Překlady z polské literatury Marek Hlasko (1934-1969). Prozaik. Povídka z knihy Pierwszy krok w chmurach (První krok v mracích). Opowiadania. (Povídky). 1956.
Okno Marek Hlasko Téměř nikdo mě nenavštěvoval; bydlím odedávna sám v tom stejné, špinavém a ošklivém domě v jedné z bočních ulic našeho města�� Do okna mého pokoje nikdy nedohlédne měsíc, nikdy taky z něj neuvidím nebe a hvězdy; můžu si prohlížet jen kousek dvorka a protilehlou stěnu druhého domu - velmi vysokou, zčásti obrostlou divokým vínem�� Jsou tam dvě okna��V jednom - jak jsem časem usoudil - bydlí čalouník, ve druhém nějací manželé s dítětem�� Čas od času jsem vídával světlou hlavičku dítěte, dodnes nevím, jestli to byl chlapec nebo děvčátko; později jsem se dozvěděl, že dítě zemřelo�� A ztratil jsem chuť dívat se na protější stěnu; když jsem pochopil, že to dítě už nikdy neuvidím, uvědomil jsem si, jak je ta stěna ve skutečnosti ohyzdná�� Jen velmi zřídka ke mně přicházel jistý úředník z prvního patra; já bydlím v přízemí�� Byl to jeden z těch laskavých sprosťáků, z jejichž úst dokonce ďábelská proklínání znějí úplně nevinně, ztrácejí vulgární zabarvení, kteří nás co chvíli pleskají po kolenou a přivírajíce oko se ptají: „No tak co? Líbilo se vám to? Že je to super?“ Zpočátku jsem toho člověka a jeho lechtivá vyprávění nesnášel�� Připadal mi hnusný a nekonečně hloupý; dokonce jsem si s určitým zadostiučiněním myslel, že se jeho vtipům smáli už za časů Františka Josefa�� Ale potom mě přestal dráždit a začal jsem ho nakonec i potřebovat, pochopil jsem, že ten člověk, bydlící v prvním patře, je stejně tak ubohý a osamělý jako já v přízemí�� Zatoužil jsem ho nějak potěšit: s velkými 102
Překlady z polské literatury obtížemi jsem se naučil několik anekdot, a jakmile ke mně přišel, tak jsem mu je zopakoval�� Pamatuji si, že mlčel a toho večera už neřekl ani slovo�� A přestal mě navštěvovat�� Opravdu nevím proč�� Před mým oknem rostl strom akátu�� Byl moc starý a uschl; vzpomínám si, že to poslední jaro rozkvetla již jenom jedna větev�� Tenkrát jsem toho chlapce spatřil poprvé; seděl jsem blízko okna a v jedné chvíli jsem si povšiml, že se do mého pokoje snaží nakouknout rudá hlava�� Nejdříve jsem se lekl, ale hned nato jsem poznal, že je to hlavička dítěte, a rozhodl jsem se vyčkat�� Díval jsem se zadržuje dech; chudinka, chtěl vidět o něco dál, ale nemohl si stoupnout na špičky�� Pomyslel jsem si: „Pomoct mu? Zeptat se, co chce?“ Ale po chvíli jsem se začal obávat: zapřemýšlel jsem o tom, že by ho to mohlo odradit a vyplašit�� Příští odpoledne jsem opět zjistil, že si majitel rudé hlavy stoupá na špičky a chce se podívat do mého pokoje�� Bylo ale jasné, že je moc malý a nemůže dosáhnout tam, kam chce�� Tehdy jsem se rozhodl vykouknout a uviděl jsem ho; ano, byl to opravdu nevelký, strašně směšný zrzek�� Zato však u boku měl mohutný palaš; připomínám si, jak mě to překvapilo, že tak malý chlapec má tak ohromný palaš�� Odvážil jsem se a zavolal jsem: „Hele, ty malý!“ Ohlédl se, ale poodběhl dále�� Smutně jsem si pomyslel, že jsem ho vyplašil a že se už jistě nebude chtít ke mně podívat�� Ale ne; večer jsem znovu uviděl jeho rudou hlavu, dokonce o něco výš�� A tentokrát jsem přišel na to, co ho přitahuje: obraz na mé stěně�� Byla to ubohá mazanina představující bitvu na moři: lodě s potrhanými plachtami, zpěněné vlny, vraky a tak dále�� Malý se na ten obraz díval ze dvorka, viděl však jen jeho kousek, a to vrchol stožáru a nebe neurčité barvy, na kterém neznámý malíř nešetřil barvami�� Rozhodl jsem se klučinovi pomoct, a když večer přišel, nečekaně
jsem vyklonil hlavu a křikl: „Chceš si prohlédnout můj obraz, viď?“ Chvíli se na mě díval, potom polkl slinu a mužně řekl: „Ano��“ Podal jsem mu ruku�� Hbitě jako opička si sedl na parapet: pamatuji si ještě záblesk nadšení v jeho očích�� Po chvíli jsem si však všimnul, že se vůbec nedívá na obraz: pozorně se rozhlížel po mém pokoji�� Pozoroval jsem, jak na jeho tváři pohasíná nadšení�� Viděl jsem, že posmutněl: byl teď vážný a soustředěný, jako by mu během těch okamžiků, kdy seděl na parapetu, přibylo mnoho roků a problémů�� Hodně dlouho mlčel, rudou hlavu skloněnou�� Potom řekl: „Všude je to stejné��“ „Ano,“ souhlasil jsem�� „Všude je to stejné��“ „Nikde to není jiné?“ zeptal se�� „Ne,“ odpověděl jsem�� „A co tak moc daleko odtud? Je to tam taky stejné?“ „Ano�� Tam jsou taky takovéhle pokoje�� Na celém světě jsou takové pokoje�� Svět je vlastně několik takovýchhle pokojů��“ „To já ještě uvidím��“ Seskočil a utekl�� Druhého dne jsem se vrátil domů později�� První, co jsem spatřil při vstupu do pokoje, byl nějaký předmět ležící pod oknem�� Zvedl jsem ho: byl to onen palaš, který mě tak překvapil�� Chlapec se však ke mně už nikdy nepodíval�� Z polštiny přeložila Alena Debická
103
Redakční okruh: Radek Fridrich Kateřina Kováčová Tomáš Suk Ediční příprava: Tomáš Suk Grafické zpracování, návrh obálky a sazba: Miloš Makovský Ilustrace: Monika Kabátová Tisk: PRINTIA s.r.o. Tato publikace vychází jako součást projektu Vzděláním k multikulturalitě, který je realizován na katedře bohemistky PF UJEP v Ústí nad Labem. www.vzdelanimkmultikulturalite.cz
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Vydání první Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 2009
sever
západ
východ