SETKÁNÍ BOHEMISTŮ CIKHÁJ 2004

SETKÁNÍ BOHEMISTŮ

CIKHÁJ 2004

SETKÁNÍ BOHEMISTŮ

CIKHÁJ 2004

sborník

Brno 2004

Děkujeme: MUDr. Pavlu Dvořákovi a Nadačnímu fondu studentů FF a FSS MU za finanční podporu.

Radkovi Doležímu za grafickou úpravu

OBSAH Obsah ........................................................................................................................................ 3 Slovo úvodem ........................................................................................................................... 4 Radoslav Večerka – K prazdrojům slov neboli O etymologii .................................................. 5 Milan Jelínek – Kultura spisovné češtiny po druhé světové válce ........................................... 8 Jana Pleskalová – Několik poznámek k lékařské terminologii druhé poloviny 18. století ....................................................................................................................................... 13 Eva Lehečková – Kategorie teličnosti a české sloveso .......................................................... 14 Jana Vejvodová – Připusťme si, že si odporuje aneb Poznámky k sémantice spojky aniž .......................................................................................................................................... 18 Linda Awadová – Akvizice adjektiv a jejich komparativů .................................................... 25 Markéta Ziková – Tvoření slov a produktivita ....................................................................... 32 Jan Křivan – Funkčnost zájmena svůj .................................................................................... 36 Stanislava Kloferová ml. – Lexikografické postupy v 19. století: Josef Jungmann + Jan Gebauer ............................................................................................................................. 42 Radek Šimík – Analýza pádových ukazatelů v češtině .......................................................... 47 Pavel Caha – Jak je to se shodou v pádě? ............................................................................... 55 Mojmír Dočekal – Reflexiva .................................................................................................. 58 František Martínek – Existence Zapomenutého světla ........................................................... 74

-3-

SLOVO ÚVODEM Tak jako minulý rok se i letos uskutečnilo setkání bohemistů na Cikháji. Během tohoto workshopu, který se konal od 14.-16.10.2004 ve Výukovém a rekreačním středisku Cikháj, zazněly příspěvky vyučujících a studentů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, dále pak hostů z Univerzity Karlovy v Praze a Univerzity Palackého v Olomouci. Právě tyto příspěvky přináší již druhý sborník Setkání bohemistů Cikháj 2004. Sborník by mohl být mimo jiné malou ukázkou toho, o co se v dnešní době bohemisté z různých bohemistických pracovišť zajímají a na čem pracují. Tak by byl naplněn alespoň jeden z původních záměrů workshopu. Dalším záměrem bylo propojení obou součástí brněnské bohemistiky, tedy literatury a jazyka, neboť ty někdy během každodenního fakultního života působí dojmem oddělenosti, což někteří studenti pociťují jako jev negativní. Tento cíl ale bohužel splněn nebyl, protože literární referáty zazněly jen dva, z nichž pouze jeden byl dodán k publikaci ve sborníku. Brněnské katedra literatury měla na našem setkání jediného zástupce. Přesto doufáme, že literární příspěvky budou i nadále součástí tohoto workshopu. V minulém sborníku, který je k nahlédnutí v elektronické podobě na http://www.phil.muni.cz/cest/cikhaj/files/sbornik2003.pdf a v podobě tištěné v Ústřední knihovně FF MU, je na závěr úvodního článku „Jak a proč to vzniklo” napsáno, že se akce povedla. Domníváme se, že totéž lze prohlásit o akci letošní. Za největší pozitiva bychom mohli považovat především rostoucí počet zástupců z mimobrněnských univerzit a také trvalý zájem studentů setkávat se svými kolegy a vyučujícími v mimofakultním prostředí a věnovat se práci a diskusím týkajícím se obecně bohemistických témat. Pevně věříme, že se společně budeme takto setkávat i nadále a že naše řady rozšíří i účastníci noví z dalších bohemistických pracovišť. Za organizátory Linda Awadová

-4-

K PRAZDROJŮM SLOV NEBOLI O ETYMOLOGII Radoslav Večerka (Zkrácená verze. Úplné znění v Universitas v tisku) [email protected] Pojem etymologie vynalezla řecká antika jako princip hledání „pravého/správného” významu slov. Obsah tohoto termínu a pracovního postupu jím označovaného se pak různě obměňoval přes celý evropský starověk a část novověku až do přelomu 18. a 19. stol. Tehdy se zformulovala jako pevný vědní obor jazykověda indoevropská, na úseku humanitních věd svým evolučním megahistorismem důstojný protějšek přírodovědných teorií o vzniku sluneční soustavy (Kant-Laplace) nebo o vývoji živočišných druhů a vzniku člověka (Lamarck, Darwin). Teprve tato novodobá historicko-srovnávací metoda přinesla to chápání etymologie, jak se jí nejčastěji rozumí dnes. Hledáme-li etymologický výklad nějakého dnešního slova, postupujeme zpravidla proti proudu času, až dospějeme k jeho původní podobě i významu, v případě češtiny alespoň k východisku praslovanskému, ale nejlépe vlastně až indoevropskému, v souhlase s postulátem, který vyslovil jeden z mladších „otců zakladatelů“ novodobé etymologie August Friedrich Pott (1802-87) v díle Etymologische Forschungen (1833-36); hlavním cílem etymologie je mu „objasnit tkáň a význam slova (tj. kořene) a jeho přívěsků (sufixů a koncovek)” a odhalit tak jejich vnitřní formu na základě srovnání s jinými jazyky a s opřením o pravidelné hláskové responze mezi nimi u slov autochtonních a s přísným jejich odlišením od slov sekundárně přejatých. Jako příklad takové etymologie „v přímé linii” můžeme uvést slovo žena „osoba samičího pohlaví; manželka” jako základ, slovotvornou matrici pro celé hnízdo dalších českých slov od něho odvozených, jako jsou např. ženin, (o)ženit (se), vyženit, ženatý, ženáč(ův), žínka, ženička, ženiččin, ženuška, ženuščin, ženský, žensky, ženich, ženichův, ženitba, zženštilý, zšenštile, ženskost, ženství, divoženka, ženština (přejaté v 19. stol. z ruštiny), staročeské ženima „vedlejší žena, souložnice” aj. Se základním slovem žena jsou dobře srovnatelná slova téhož významu (to je důležité!) v jiných starých indoevrpských jazycích, např. staropruské genna, staroindické džani, arménské hin, řecké gynē, gótské ginō aj. Všechna tato slova jsou s největší pravděpodobností pokračováním předpokládaného (a v té podobě fakticky nedoloženého, (což se označuje hvězdičkou) praindoevropského *g„enā. Všimněme si především přímého gótského potomka našeho praindoevropského lexikálního rodiče; reprezentuje jeho starou germánskou podobu, z níž se organicky vyvinulo anglické queen, arci už s posunutým významem „královna”. Jsou tedy naše žena a anglické queen prasourozenci, oba vzešlí – každý samostatně – v přímé linii ze společného praindoevropského předka *g„enā. Jinou vývojovou linii k našemu žena nabízí specifický řecký mutant výchozího „ *g enā, tj. gynē. Ten se totiž ve vztahu k nové češtině vedle zastřené – už v souvislosti prasourozenecké nabídl nové, teprve v novověku jako oklikové východisko pro moderní výpůjčky/novotvary typu gynekolog(ie), gynekoložka, genekologický, gynekologicky, lidové gynda, mizogyn, androgyn(ie) apod. Tyto útvary se sice jeví rovněž jako prapříbuzné s českým žena, ale v nepřímé linii. Tvoří v jeho slovním hnízdě svéráznou skupinu jakýchsi rodových „levobočků“, na první

-5-

pohled už k základnímu reprezentantu slovního hnízda žena ani nepatřících, ale přece jen s ním přes jiný jazyk, v našem případě přes řečtinu, vývojově spojených. Praindoevropské *g„enā jako obecně přijímané genetické východisko českého žena nemá sice etymologicky hloubkovou vnitřní formu zcela nezpochybnitelnou, přece se však nabízí svůdná možnost uznat starou souvislost jeho slovotvorného základu g„en- s kořenem ģen- „rodit, plodit, vytvářet”; *g„enā by pak bylo hloubkově znamenalo „rodička” a tento výklad se v části etymologické literatury i výslovně přijímá. Pokud bychom ho uznali, otvíral by v české slovní zásobě další prostor obsazený příslušníky lexikálního hnízda žena v nepřímé linii. Odvozeniny od kořene *ģen- se totiž v češtině v přímé linii nezachovaly, jsou však doloženy v jiných indoevropských jazycích. Z nich jsou pro nás důležité řecké genos a latinské genus a gens, vše „rod, druh, pokolení”, které se v podobě gen-, gon-, gn- a n(at-) (<* gnatus „narozený”) staly v nepřímé linii součástí novočeských výpůjček, mezinárodních neologismů terminologické povahy jako genus, generický, genitál(lie), génius, geniální, genialita, genocida, genitiv (tj. „pád označující původ”), gen(om), eugenika, androgeny, genetika, genetický, geneticky, genealogie, generace, generační, generál(ní), generalita, generálský, degenerovaný, degenerativní, fotogenický, patogenní, endogenní, exogenní, (gloto-/etno-/)geneze, generalizovat, generalizace, generátor; epigon (tj. „poté vytvořený/zrozený/vzniklý”), kosmogonie, kosmogonický, glotogonie, glotogonický; pregnantní, impregnace, magnát, benigní, maligní; nátura, naturálie, naturalizovat, naturalizace, naturalismus, naturismus, (de)natalita, nacionále, (inter)nacionál(ní) aj. Některé z nich prošly na cestě do češtiny přes další vývojovou křižovatku, zejména přes franštinu, i když to nemusí být na první pohled nebo poslech v každém případě patrné, např. naturel „přirozená povaha” se sice vyslovuje s [-tü-] jako franc. naturel, ale denaturovat (a dále denaturovaný, denaturace atp.) s [-tu-], i když je rovněž přejato z francouzštiny (srov. dénaturer [-tü-]); jinak se jejich původ prozradí v češtině svým pravopisem sledujícím francouzskou výslovnost např. žánr „literární druh/rod” – franc. genre (ale srov. přímo z lat. přejatý čes. „termín” genologie „nauka o literárních žánrech”), žandarm – franc. gendarme, renesance – franc. renaissance aj. Anglická křižovatka lat. gen- vedla k výpůjčce džentlmen – angl. gentleman (doslova vlastně „urozený muž”) nebo k mladšímu gender(ový) [dž-]. Kdo se podívá do etymologického slovníku, může získat dojem, že vlastním cílem etymologického výkladu je „dílčí hloubkový vrt proti proudu času”, tj. analýza jednotlivých slov zaměřená na zjištění původu (nejlépe už indoevropského) jejich kořenových i derivačních morfémů a jejich výchozí podoby významu. Etymologie však nabízí vedle toho též komplexnější pohled na celá slovní hnízda jako složitou síť různě vývojově hierarchizovaných genetických spojnic. Mohli jsme na příkladu slova žena představit alespoň výběr z celého souboru takových synchronně popisovaných derivátů i jejich možných etymologických spojnic v přímé i nepřímé linii, nebo spíše v nepřímých liniích. Využití etymologických pracovních postupů nachází však uplatnění i v dalších oblastech lidského poznání; hrají např. důležitou úlohu v onomastice (výkladu vlastních jmen), s jejich pomocí vytváří tzv. lingvistická paleontologie kulturní a sociální obraz lidstva nebo jeho dílčích společenství v období předhistorickém apod. Ale o tom někdy příště.

-6-

Výběrová literatura: A. Erhart – R. Večerka: Úvod do etymologie, Praha 1981. J. Holub – F. Kopečný: Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952. J. Holub – S. Lyer: Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím, Praha 1957 a další vyd. V. Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1997 a starší vyd. Y. Malkiel: Etymological Dictionaries. A Tentative Typology, Chicago-London 1976. J. V. Otkupščikov: K istokam slova. Rasskazy o nauke etimologii, Moskva 1973. V. Pisani: L`etimologia. Storia – Questioni – Metodo, Milano 1947 (rus. překlad Moskva 1956) J. Rejzek: Český etymologický slovník, Praha 2001. J. Zubatý: Studie a články I. Výklady etymologické a lexikální 1-2, Praha 1945, 1949.

-7-

KULTURA SPISOVNÉ ČEŠTINY PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Milan Jelínek [email protected] Jak vypadala péče o spisovnou češtinu po druhé světové válce? Do jaké míry zasahovala komunistická ideologie do české jazykovědy a jak ovlivňovala kodifikaci spisovného jazyka? Jak se tato ideologie projevovala v uplatňování spisovné češtiny a jaký měla vliv na jednotlivé styly? První dvě otázky se týkají jazykového systému, třetí jeho uplatňování v různých komunikačních oblastech. Přijmeme-li saussurovské rozlišování langue a parole a přeložíme-li langue jako jazyk a parole jako řeč, pak se ptáme v prvém případě na kulturu jazykového systému, v druhém případě na kulturu řeči chápané jako uplatňování jazyka podle rozmanitých komunikačních požadavků. Pokud jde o jazykový systém, ten projevil značnou odolnost vůči komunistické přeměně společnosti. Tradice národní kultury, mezi než patří bezesporu i tradiční spisovný jazyk, tkvěly hluboce v povědomí národa, zejména jeho inteligence, takže se komunistický režim po únoru 1948 neodvážil vnutit národu nějakou „zlidovělou“ spisovnou normu. Nebezpečí „jazykové revoluce“ tu číhalo ze dvou příčin, vnitřní a vnější. Podnětem vnitřním mohla být poměrná knižnost spisovné normy, způsobená historickými okolnostmi, za nichž se čeština koncem 18. a počátkem 19. století obrozovala. Všichni autoři obrozenských gramatik – mezi nimi především Josef Dobrovský, jehož německy psaná Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache z r. 1809 se těšila největší autoritě – založili popis kulturní češtiny na češtině humanistické a bratrské, tj. na češtině 16. a počátku 17. století. Zdrojem pro popis spisovného jazyka jim byla Bible kralická z let 1579-1594. Také Jungmannův popis české slovní zásoby ve Slovníku česko-německém z let 1834-1839 čerpal především z období humanistického. Zejména hláskoslovný a tvaroslovný systém spisovné češtiny zůstal po celé 19. stol. v podstatě nezměněn a ke konci století byl ještě upevněn v mluvnicích Jana Gebauera (1890, 1900). Ani přepracovatelé Gebauerových mluvnic Václav Ertl a František Trávníček ve 20. a 30. letech našeho století neodvážili se českou gramatickou normu odknižňovat. Je pochopitelné, že petrifikací hláskoslovného a tvaroslovného stavu spisovné češtiny vzrůstalo napětí mezi jazykem běžně mluveným (v Čechách a zčásti i na Moravě to byla „obecná čeština“) a jazykem spisovným. Navíc mnoha lexikálním prostředkům nebyl přisouzen statut prostředků spisovných, ačkoli se běžně užívaly nejen v kultivované konverzaci, ale i v textech publicistických a literárních. V menší míře to platilo i o schématech syntaktických. Vzhledem k tomu, že komunistický puč v únoru 1948 byl vydáván za „revoluci lidovou“, vyskytly se mezi některými mladými lingvisty názory, že by bylo třeba zaměnit „buržoazní“ spisovnou češtinu jazykem „lidovým“. Nikdo z nich však neuvedl, jaký „lidový“ útvar češtiny by se k tomu hodil. „Obecná čeština“ pražského typu by zřejmě narazila na odpor prostředí moravského a slezského, navíc i značná část uživatelů češtiny v Čechách nebyla svolná k tomu, aby se vzdala tradičního spisovného jazyka.

-8-

Pro nahrazení „buržoazní“ spisovné češtiny nějakým útvarem lidovým, který by vyhovoval zvláště dělnické třídě, mluvily však i okolnosti vnější. V Sovětském svazu se ve 40. letech začaly propagovat jako opravdu „marxistické“ některé obecně jazykovědné práce N. J. Marra (byl to velmi dobrý znalec kavkazských jazyků; umřel v r. 1934). V nich bylo obsaženo nejen tvrzení, že se jazyky vyvíjejí ve „skocích“, k nimž dochází po postupném hromadění změn, ale i tvrzení o tom, že jazyky, zvláště spisovné, mají „třídní povahu“. Knižnost spisovné češtiny přímo naváděla jednotlivce, kteří chtěli projevit revoluční zásadovost, aby podle Marrova učení přisoudili spisovné normě „buržoazní“ charakter a žádali její nahrazení normou „lidovou“. Je třeba vyslovit uznání vedoucímu jazykovědci tehdejší doby, Bohuslavu Havránkovi, že realizaci podobných pokusů zabránil. Charakteristický je jeho článek Demokratizace spisovného jazyka z r. 1947. Situace se pak rázem změnila po uveřejnění Stalinových článků o jazykovědě v r. 1950. V nich byl „marrismus“ se svou teorií třídnosti jazyka ostře odsouzen a rehabilitována byla historickosrovnávací lingvistika. Až do r. 1956, kdy byl odstraněn Stalinův kult, setkáváme se i v české lingvistice s hojným citováním Stalinových názorů, často i v pracích, které neměly se stalinismem nic společného. Po roce 1956 tato citománie ustává, ale obecné lingvistické práce zůstávají do jisté míry pod vlivem marxistické ideologie. Odkazů na marxistickou literaturu silně ubývá teprve od poloviny 60. let a ani tzv. normalizace společnosti od konce r. 1969 nepřináší nějaké podstatnější zesílení marxistických ideologických vlivů na lingvistické texty. Pokud jde o gramatickou normu, i po r. 1945 zůstává zachována její knižní povaha, jak o tom svědčí Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny z r. 1951. V Předmluvě autor sice vzdává hold Stalinovi za jeho zásah do jazykovědy, ale do popisu gramatických prostředků češtiny se Stalinovy výroky o jazyce, na nichž se zřetelně podíleli tradičně zaměření sovětští jazykovědci, nikterak nepromítly. Trávníček má zásluhu o to, že proti všem starším gramatikám opustil při výkladu jazykových jevů stanovisko historické a podal v podstatě synchronní popis našeho spisovného jazyka. Ještě důsledněji uplatnili synchronní princip popisu spisovné normy autoři České mluvnice Bohuslav Havránek a Alois Jedlička v r. 1960. Oba autoři navíc usilovali o to, aby čtenářům poskytli co nejpřehlednější poznatky o variantách v českém gramatickém systému. Od konce 70. let početný kolektiv jazykovědců připravoval třísvazkovou akademickou Mluvnici češtiny, která pak vyšla v rozsahu asi 1800 stran v letech 1986-1987. Autoři se neomezili jen na prostředky spisovné, ale do popisu pojali i ty gramatické jevy, o nichž lze soudit, že budou dříve nebo později včleněny do spisovné normy. Čtenáři najdou v této mluvnici nejen poznatky, které lze označit jako tradiční, ale i řadu nových pohledů na český gramatický systém. Akademické Mluvnici vadí jen to, že se v jejích kapitolách přece jen projevují odlišné teoretické postoje jednotlivých autorů. Celkem však můžeme o českém mluvnictví říct, že se nedalo spoutat komunistickou ideologií. V lexikografické činnosti lze jako velký úspěch hodnotit dokončení devítisvazkového akademického Příručního slovníku jazyka českého, který vycházel od r. 1935. Uzavřen byl v r. 1957. Autorský kolektiv si zasluhuje pochvalu za to, že na minimální míru omezil ideologizaci výkladu jednotlivých společensky relevantních slovníkových hesel. Zhruba totéž platí i o čtyřsvazkovém Slovníku

-9-

spisovného jazyka českého, který vycházel v letech 1960-1971, ale míra ideologizace je v něm přece jen větší. Lexikografický kolektiv Ústavu pro jazyk český vydal v době komunistického režimu i lexikon jednosvazkový pod názvem Slovník spisovné češtiny (1978). Zdrženlivost autorů akademických slovníků při ideologizaci hesel můžeme prokázat srovnáním jejich definic s definicemi 4. vydání VášovaTrávníčkova Slovníku jazyka českého z r. 1952. Právě nesouhlas Pavla Váši s postupem Trávníčkovým vedl k rozchodu obou autorů a nakonec k eliminaci jména Vášova z autorství slovníku. Přes jisté úspěchy lexikografické činnosti v období 1948-1989 nemůžeme přehlédnout fakt, že poměrně dlouhá doba vydávání vícesvazkových slovníků znemožňovala zachycovat posuny ve významu slov a v jejich stylistických charakteristikách a nedovolovala vřazovat do spisovné slovní zásoby neologismy, které se v úzu už upevnily. Pozitivně lze hodnotit postupné rozšiřování hranic spisovnosti, které umožňovalo přeřazovat prostředky hodnocené dosud jako nespisovné nebo neplně spisovné mezi lexikální prostředky spisovné. Zhruba od začátku 60. let trvá spor o funkci „obecné češtiny“ v ústní komunikaci. Část lingvistů se vyslovuje pro to, aby se tato pražská mluvená varianta češtiny připouštěla i v některých oblastech oficiální komunikace (např. v různých debatách, rozhovorech, interview apod. v rozhlase a v televizi, v dialozích mezi učitelem a žákem ve škole atd.) a aby se také ve větší míře včleňovaly obecně české prvky do spisovné normy. Tentokrát se ovšem už neargumentuje tím, že spisovná čeština je jazyk „buržoazní“ nebo „panský“ a že jeho vyžadováním v oficiální komunikaci jsou diskriminováni obyčejní „pracující“. Diskusi o rozšíření funkcí obecné češtiny a o odknižnění spisovné normy můžeme sledovat v časopise Slovo a slovesnost (roč. 23-24, 1962-1963), ve sbornících Kultura českého jazyka (1969), Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (1979) a v řadě jiných příspěvků otištěných v časopisech jazykovědných a obecně kulturních. Poznamenejme ještě, že v období komunistického režimu došlo k úpravě normy pravopisné a v malé míře i gramatické. Po druhé světové válce byla vydána Pravidla českého pravopisu v r. 1946, ale ta byla zhruba totožná s vydáním z r. 1941. Pravopisná úprava z r. 1957, doplněná ve školním vydání Pravidel (1958) o úpravu gramatickou, znamenala dost velký zásah do českého pravopisu, protože zavedla dublety při psaní cizích slov. K dosavadním tradičním pravopisných podobám výpůjček přiřadila pravopisné varianty řídící se kromě některých odchylek pravopisným územ slov domácích. Počítalo se ovšem s tím, že počeštěné podoby brzy převládnou a umožní eliminovat podoby tradiční. Poměrně v krátké době se tak opravdu stalo (např. podoba báze nahradila podobu base, konkrétní se začalo označovat s dlouhým -é-, anglicismus jam dostal podobu podle výslovnosti džem atd.). Co se týče principů jazykové kultury, podařilo se udržet přes ideologické útoky na jazykovědný strukturalismus Pražského lingvistického kroužku zásady vyslovené v antipuristické diskusi na počátku roku 1932. Základní myšlenky o jazykové kultuře vyslovili ovšem členové Pražského lingvistického kroužku už dříve, ale kritika purismu v řadě článků otištěných v časopise Naše řeč v letech 1929-1932 umožnila uvést tyto soudy v systém. Byly pak publikovány ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932). Až do té doby se kultura spisovné češtiny řídila víceméně principy puristickými.

- 10 -

Je sice pravda, že po silné vlně purismu v letech 70.–90. 19. století došlo zásluhou vynikajících jazykovědců Jana Gebauera, Josefa Zubatého, Václava Ertla aj. ke zmírnění purifikačních zásahů do spisovné normy, ale i tito autoři uplatňovali při kodifikaci jazyka a při kritice spisovných textů některá puristická hlediska (viz M. Jelínek 1999). Když však r. 1929 převzal po smrti J. Zubatého a V. Ertla funkci hlavního redaktora Naší řeči Jiří Haller, upadl tento časopis do purismu minulého století a vzbudil značnou nelibost u české inteligence. Zatímco purismus 70.–90. let 19. století bylo možné vysvětlit obranou češtiny proti němčině, která byla v té době v českých zemích dominantní, purismus 30. let našeho století neměl racionální zdůvodnění (viz k tomu zvláště B. Havránek 1932 a R. Jakobson 1932). Co bylo ideologickou základnou jazykového purismu? Bezpochyby nacionalismus, ale ten může být obranný nebo útočný. V obou případech však jde o ideové postoje, které vedou k nadřazování vlastního národa nad národem druhým a k prosazování prospěchu vlastního národa na újmu cílů obecných. Jazykový purismus se zakládá na představě jazyka ideálně čistého, nezasaženého cizími vlivy. Ideál takového jazyka nutí nejen k obraně před vnikáním cizích prvků, ale i k očišťování od prvků, které se v jazyce už rozšířily. Jenže ideál jazykové čistoty se v mnoha případech dostává do rozporu se základní funkcí každého jazyka, s jeho funkcí komunikační. Jazyk se doplňuje cizími prvky, ať už je přímo přejímá nebo napodobuje, právě proto, že se mu nedostává vhodných prostředků vlastních (viz k tomu O. Ševčík = M. Jelínek 1974/75). Mnohem důležitější než čistota je pro každý jazyk jeho výrazová kapacita. Všechny evropské jazyky vyrovnávají své výrazové schopnosti přejímáním cizích prvků a mají víceméně hybridní povahu (nejmarkantnější je hybridizace v angličtině). Je pochopitelné, že jazyková kultura musí příliv cizích prvků regulovat, aby nedošlo k narušení jazykového systému, ale nesmí to dělat izolací vlastního jazyka od jazyků, s nimiž je daný národ v kontaktu. Přímo škodlivé je pro spisovný jazyk vymycování těch cizích prvků, které už vnikly do širokého úzu a staly se vlastně součástí spisovné normy. V čem byly základní omyly puristů? Zaprvé v tom, že za základní princip kultury jazyka vyhlásili historickou kontinuitu výrazových prostředků. Plnou důvěru měly jen ty prostředky, které bylo možné doložit z češtiny předobrozenské, především z češtiny humanistické. Z toho vyplývala nedůvěra k těm jazykovým prvkům, pro které se nenašly doklady ze století šestnáctého. Takový postoj se obyčejně změnil v odmítání prostředku, jestliže se zjistilo, že stejným nebo podobným výrazovým prostředkem disponuje němčina. Druhým principem byl princip „lidovosti“ výrazového prostředku. Zjistilo-li se, že zpochybnělý prostředek je součástí lidového úzu, a to zejména moravského nebo (do Štúrovy odluky) slovenského, znamenalo to obyčejně jeho záchranu pro spisovnou normu. Poznamenejme, že tento postup byl charakteristický pro filology moravské, zvláště pro Františka Bartoše. Není třeba zdůrazňovat, že s kritériem lidovosti měli puristé potíže, neboť do lidových nářečí vnikla řada germanismů. Třetí princip, který se opíral o ideu slovanské vzájemnosti, měl povahu deklarativní: při posuzování jazykových prostředků se uplatňoval málokdy a v žádném brusu nebyl podán návod, podle jakých zásad se má při poslovanšťování češtiny postupovat. Poznamenejme, že český purismus 70.–90. let minulého století dostal paradoxně podnět z prostředí německého. V období těsně před prusko-francouzskou válkou,

- 11 -

během ní a po ní zahájila řada německých nacionalistů tažení proti galicismům a také proti grécismům a latinismům a získala dokonce podporu státních orgánů. Tyto myšlenky podnítily některé naše patrioty k podobnému čištění češtiny, jenže místo galicismů začali čeští puristé vymycovat prvky jazyka, který češtinu ohrožoval, germanismy. Po druhé světové válce byly sice učiněny pokusy o obnovení protiněmeckého purismu (např. v příručce Ant. Opravila 1945 a Václava Müllera 1946), ale česká lingvistika se při kodifikaci a kultivování spisovné češtiny držela v podstatě protipuristických zásad pražských strukturalistů. Týká se to i jednoho z vedoucích lingvistů 40.–50. let našeho století Frant. Trávníčka, který k okruhu funkčního strukturalismu nepatřil. V některých jednotlivostech přece jen podléhal puristickým předsudkům. Pokud jde o uživatele spisovné češtiny, mezi staršími lidmi se část puristických pověr udržuje (vyhýbají se např. předložce skrz, spojce a sice, slovesu zapříčinit ap.), ale jinak zvítězil liberální přístup ke spisovné normě. x x x Použitá literatura: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Red. J. Kuchař a kol. Academia, Praha 1979. Bartoš, F. 1891: Rukověť správné češtiny. Telč. Dobrovský, J. 1809: Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache. Praha. Gebauer, J. 1890: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I-II. Praha-Vídeň. Gebauer, J. 1900: Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. Praha. Gebauer, J. – Ertl, V. 1924: Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I-II. Nově zpracoval V. Ertl. Praha. Gebauer, J. – Trávníček, Fr. 1924: Gebauerova Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. Upravil Fr. Trávníček. Praha. Havránek, B. 1932: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha, s. 32-84. Havránek, B. 1947: Demokratizace spisovného jazyka. In: Čeština v životě a ve škole. Praha, s. 16-20. Havránek, B. – Jedlička Al. 1960: Česká mluvnice. Praha. Jakobson, R. 1932: O dnešním brusičství českém. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha, s. 85-123. Jelínek, M. 1999: Josef Zubatý jako kritik českého jazykového purismu. In: Festschrift für Klaus Trost zum 65. Geburtstag. München, s. 101-108. Jungmann, J. 1834-39: Slovník česko-německý I-V. Praha. Kultura českého jazyka. Liberec 1969. Mluvnice češtiny I-III. Academia, Praha 1986-7. Müller, V. 1946: Rukověť správné češtiny. Příbram. Opravil, Ant. 1945: Nikoli... nýbrž... Kopa hříchů proti dobré mateřštině. Praha. Spisovná čeština a jazyková kultura. Uspořádal B. Havránek – M. Weingart. Praha 1932. Spisovná čeština a jazyková kultura 93. Uspořádali J. Janáčková, M. Komárek a O. Uličný. Praha 1995. Ševčík, O. [= Jelínek, M.] 1974-75: Český jazykový purismus z hlediska funkční teorie spisovného jazyka. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 22/23, s. 49-58. Trávníček, Fr. 1940: Nástroj myšlení a dorozumění. 2. vyd. Praha. Trávníček, Fr.1951: Mluvnice spisovné češtiny. 3. vyd. Praha.

- 12 -

NĚKOLIK POZNÁMEK K LÉKAŘSKÉ TERMINOLOGII DRUHÉ POLOVINY 18. STOLETÍ Jana Pleskalová [email protected] Příspěvek se zabývá jedním neobvyklým anatomickým termínem z druhé poloviny 18. století a na pozadí těchto zkoumání přináší několik postřehů k vývoji české lékařské terminologie. Sleduje osudy anatomického termínu mědenice, který použil v překladu Crantzovy učebnice pro porodní báby J.V. Zlobický, a to jako ekvivalentu něm. Becken a lat. pelvis, tj. ´prstencovitý soubor kostí tvořící oporu dolních končetin´, v dnešní češtině označovaný jako pánev. Prameny: Crantz, Heinrich Johann Nepomuk: Einleitung in eine wahre und gegründete Hebammenkunst, Wien 1770. Uvedení k pravému, a dokonalému babímu umění, kteréž Jindřich Jan Nepomuk Kranc…shotovil, Jozef Zlobický ale na český jazýk obrátil..., Vídeň 1772. Knihopis č. K01635 Kompletní text vyjde ve sborníku z konference Slova a dějiny, která byla věnována I. Němcovi k osmdesátinám (28.-30.6. 2004).

- 13 -

KATEGORIE TELIČNOSTI A ČESKÉ SLOVESO Eva Lehečková [email protected] Tento příspěvek se zabývá tím, jak lze chápat teličnost, jaký je její vztah k vidové opozici perfektivní/imperfektivní a jak by bylo možné zahrnout teličnost do popisu vidu a způsobů slovesného děje v češtině. 1. Teličnost Pojem teličnost je odvozen od řeckého slova télos. Toto slovo je polysémní: může znamenat buď (a) hranici, nebo (b) konec, cíl. Důsledkem této polysémie je dvojí možné chápání teličnosti jako lingvistické kategorie: (a) teličnost = ohraničenost V tomto pojetí telický děj je děj ohraničený na začátku a/nebo konci, atelický děj žádné takové ohraničení nevyjadřuje. Opozice telický/atelický je identická s opozicí ohraničený/neohraničený a popisuje základní sémantiku gramatické kategorie vidu (srov. např. tradiční vymezení perfektivního děje jako ohraničeného, komplexního, děje jako faktu). (b) teličnost ≠ ohraničenost Tato interpretace slova télos vede k zaměření na koncovou, „pravou“ hranici děje (right boundary, např. Smith 1997). Telický děj je děj, který se rozvíjí k vnitřní hranici, inherentnímu cíli, po jehož dosažení přirozeně končí. Atelický děj směřování k přirozenému konci nevyjadřuje. Příklady telických dějů: psát/napsat (dopis), (z)blednout, zamilovat se (do plyšového medvídka), rozzuřit se. Příklady atelických dějů: mít rád (svého medvídka), být zuřivý, procházet se (v parku), zpívat (ruské písně/∅), zuřit. Teličnost v tomto pojetí je inherentní lexikálněsémantická vlastnost slovesa, avšak v syntaktické struktuře vlivem povahy participantů (aktantů) i volných doplnění může dojít k její reinterpretaci (viz příklad (6) níže). Vzhledem k nesynonymnosti teličnosti a ohraničenosti lze předpokládat určité interakce mezi kategorií teličnosti a vidu. Vidový protiklad umožňuje uchopit tutéž telickou situaci dvojím způsobem, vnáší dva úhly pohledu:1 perfektivní napsat dopis se o dosažení výsledku vyjadřuje pozitivně, imperfektivní psát dopis implikuje pouze snahu o dosažení výsledku děje (psaní dopisu). Nübler (ESČ: 488) tuto vlastnost sloves v pojetí (a) označuje jako teličnost, v pojetí (b) jako terminativnost. Odlišení významů (a) a (b) je nezbytné, avšak domnívám se, že pojmy teličnost a terminativnost jsou již obecně vnímány jako synonymní.2 Proto v souladu se zahraniční literaturou, která oba významy rozlišuje (Depraetere 1995), označuji význam (a) ohraničenost, význam (b) teličnost. S pojmem terminativnost nepracuji.

1

Například Smith (1997) z tohoto důvodu vidový protiklad označuje jako viewpoint aspect. Projevuje se zde terminologická nejednotnost. S opozicí telický/atelický bývají uváděny jako synonymní následující opozice: bounded/unbounded, delimited/non-delimited, quantized/cumulative (kvantovaný/kumulativní), ve slovanské jazykovědě též terminativní/aterminativní, determinovaný/indeterminovaný. 2

- 14 -

Opozice telický/atelický je jedním z klíčových distinktivních rysů, 3 které slouží k sémantické klasifikaci všech sloves a predikátů do několika základních tříd: vydělují se tak především stavy, procesy a události.4 Stavy a procesy jsou atelické,5 události telické. V současnosti je dominantní tzv. událostní přístup k sémantické klasifikaci sloves a predikátů (Bach 1986, Filip 1999, Partee 1999). Třídy sloves a predikátů se zde nazývají eventualitní typy a pro popis jejich vlastností se využívá mereologie. 2. Mereologie Mereologie se zabývá logikou vztahů části a celku. Coby metoda povstala z analýz kvantifikačních vlastností počitatelných a nepočitatelných substantiv. Předpokládá se, že počitatelná substantiva se mají k nepočitatelným stejně jako telické děje k atelickým. Vztah části a celku lze u těchto dvou skupin popsat pomocí distinktivních rysů [±rozdělitelnost] a [±kumulativnost]. Nepočitatelná substantiva (hromadná a látková) a tzv. prosté plurály, tj. bez explicitní kvantifikace, i atelické děje (stavy a procesy) jsou rozdělitelné a kumulativní, zatímco počitatelná substantiva a telické děje (události) jsou nerozdělitelné a nekumulativní. Demonstrujme si tyto rysy na dějích, tj. eventualitách. Rozdělitelnost znamená, že jakákoliv část eventuality P je opět P. Ve větě Petr zpíval celé odpoledne je částí děje zpívání opět zpívání. Jak část, tak celek děje jsou stejné povahy. Naproti tomu ve větě Petr mi zazpíval mou oblíbenou píseň je každá část děje zpívání oblíbené písně právě jen částí tohoto děje, nemůže sama o sobě reprezentovat děj v jeho celku. Kumulativnost znamená, že lze hromadit eventuality označované týmž znakem a jejich označení se přitom nemění. Přidáme-li k procházení se v parku další procházení se v parku, výsledkem bude zase procházení se v parku. Chceme-li naproti tomu sloučit dvě výpovědi s telickým predikátem a týmž propozičním obsahem, např. Petr došel na konec parku, výsledkem je Petr dvakrát došel na konec parku, což je opakování telického děje, nikoliv jeho kumulování. Rozdělitelnost a kumulativnost se shrnují do jednoho rysu [±QUANT] a atelické děje se pak označují kumulativní, telické jsou kvantované. Rozdíl mezi nimi lze zachytit pomocí elementární extenzionální mereologie takto: (1) Predikát P je kumulativní [–QUANT] tehdy Kdykoliv P platí pro x a y, platí a jen tehdy, když zároveň pro součet x a y, za předpokladu, že platí alespoň ∀x, y[P(x) ∧ P(y) → P(x⊕y) ∧ card(P) ≥ 2] pro dvě různé entity. (2) Predikát P je kvantovaný [+QUANT] tehdy Kdykoliv P platí pro x a y, y a jen tehdy, když nemůže být vlastní částí x. ∀x, y[P(x) ∧ P(y) → ¬y < x] Pomocí mereologických termínů lze zachytit i sémantiku vidového protikladu, kterou jsme výše definovali jako opozici děje ohraničeného a neohraničeného. Perfektivní operátor (PF-operátor) podává děje v celku, jako jedinečné nedělitelné celky. Tomuto významu odpovídá distinktivní rys [+TOT]. Imperfektivní operátor (IPFoperátor) vztahuje děje k jejich částem. V jazyce elementární extenzionální 3

Dalšími rysy jsou [±změna] a [±trvání v čase], viz Dowty (1979), Bach (1986). V české lingvistice s podobnou trichotomií (stavy, prosté děje, mutace) začal pracovat Daneš (např. 1971, 1985). 5 V příkladech atelických dějů výše jsou první dva predikáty stavy, zbývající tři označují procesy. 4

- 15 -

mereologie zde pojem části odkazuje k slabě řídící relaci ≤.6 IPF-operátor charakterizuje distinktivní rys [+PART]. Pojmy část a celek poukazují na to, že vidové operátory jsou specifickým druhem verbálních kvantifikátorů. Mezi jejich distinktivními rysy platí vztah komplementárnosti: [+TOT] → [−PART]; [+PART] → [−TOT]. Podstatná je interakce mezi opozicemi kvantovaný/kumulativní a ohraničený/neohraničený. Kvantované události mohou být jak neohraničené, tak ohraničené, zatímco kumulativní procesy a stavy jsou v naprosté většině případů neohraničené,7 tzn. že [+TOT] implikuje [+QUANT]: (3) kumulativní [−QUANT] kvantovaný [+QUANT]

část [+PART] Včera zpíval. Zpíval svou píseň.

celek [+TOT] * Zazpíval svou píseň.

PF-operátor interpretaci [+TOT] přenáší i na svá doplnění, a to i v případě, že toto doplnění je inherentně (lexikálně) [−QUANT] – viz příklad (4) s inherentně kumulativním výrazem polévka a test interpretace [+TOT] v (5): (4) PF: TOT[sníst polévku] = TOT[sníst] + TOT[polévka] (5) *Tomáš snědl polévku, ale nesnědl ji všechnu./ *Tomáš snědl jablka, ale nesnědl je všechna. Naproti tomu rys [+PART] IPF-operátoru nemá vliv na hodnotu rysu [±QUANT], je slučitelný s oběma hodnotami tohoto rysu: (6) IPF: [+PART] [+QUANT] Mami, Petr jí ten zbytek zmrzliny! IPF: [+PART] [−QUANT] Jí jenom zmrzlinu (kornoutky mu nechutnají). 3. Aspektuálnost Jaký je důsledek integrace takto chápaného pojmu teličnost do popisu českého slovesa? Široce vymezená oblast aspektuálnosti se přehledně hierarchizuje jako třírovinný systém tří kategorií: vidu, eventualitních typů a způsobů slovesného děje. Studium aspektuálnosti pak spočívá ve zkoumání podstaty a vzájemných interakcí těchto tří rovin. Vid jako vysoce abstraktní, gramaticko-lexikální kategorie je nadřazen oběma sémantickým klasifikacím. Eventualitní typy tvoří nejobecnější rovinu způsobů slovesného děje (ZSD), to znamená, že každý ZSD nutně patří k některému eventualitnímu typu. ZSD jsou derivační kategorií; řadí se sem veškeré lexikální modifikace výchozího slovesa prefixací, event. sufixací – nejčastěji jsou to 6

Tak je zachycena schopnost imperfektivního slovesného tvaru jakožto nepříznakového člena vidové opozice vyjadřovat v určitých kontextech ohraničenost, viz např. dvojí možné pokračování věty Jan psal tu symfonii dva roky, ale nedopsal ji/a pak i dirigoval její první uvedení. Čeština se tím liší kupř. od angličtiny, kde průběhový čas vyjadřuje silně řídící relaci vlastní části <, tj. věta John was writing a symphony implikuje pouze snahu o napsání symfonie, nikoliv dokončení tohoto děje. Vzniká tak notoricky známá asymetrie, kdy česká věta s imperfektivním slovesným tvarem může odpovídat jak anglickému John was writing a symphony, tak John wrote a symphony. 7 Výjimkou mohou být formálně perfektivní kapacitiva typu unese (On už unese konev plnou vody!). Je otázka, zda nás perfektivnost tohoto slovesa nutí interpretovat je jako kvantované/telické, nebo je lze chápat jako vyjádření statické schopnosti, a tedy jako atelický/kumulativní predikát, charakterizovaný rozdělitelností a kumulativností, srov. Komárek (2002).

- 16 -

modifikace kvantifikační, např. delimitativa (pojíst), extenziva (napracovat se), excesiva (přesolit jídlo) apod. Počet jednotlivých ZSD v odborné literatuře variuje v závislosti na podrobnosti sémantické analýzy, přičemž konzistentní klasifikace pro češtinu dosud nebyla podána. Toto bílé místo českého aspektologického bádání si jistě zaslouží pozornost. Avšak domnívám se, že pro úspěšnost pokusu uceleně uchopit kategorii ZSD je třeba nejdříve podrobně popsat a formálně zachytit interakce mezi videm a eventualitními typy. Zdá se, že událostní přístup k sémantice sloves i mereologické pojetí teličnosti jako opozice kumulativní/kvantovaný a vidových operátorů k tomu bude vhodné využít. Bibliografie ASHER, R. E. et al. (1994): The Encyclopedia of Language and Linguistics. Pergamon Press (s. v. Aspect – Ö. Dahl, Predicates: Aspectual Types – C. Lehmann). BACH, E. (1986): The algebra of Events. Linguistics and Philosophy 9, s. 5–16. DANEŠ, F. (1971): Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. Slovo a slovesnost 32, s. 193– 207. DANEŠ, F. (1985): Věta a text. Praha, Academia. DEPRAETERE, I. (1995): On the Necessity of Distinguishing between (Un)boundedness and (A)telicity. Linguistics and Philosophy 18, s. 1–19. DOWTY, D. R. (1979): The Semantics of Aspectual Classes of Verbs in English. In: Word Meaning and Montague Grammar. The Semantics of Verbs and Times in Generative Semantics and in Montague’s PTQ. Dordrecht, Reichel, s. 37–132. Encyklopedický slovník češtiny (2002). Praha, Lidové noviny. (= ESČ) FILIP, H. (1999): Aspect, Eventuality Types and Nominal Reference. New York/London, Garland Publishing. KOMÁREK, M. (2002): Ke vztahu mezi videm a tzv. způsoby slovesného děje. In: Čeština – Univerzália a specifika 4. Brno, FF MU, s. 135–140. MOURELATOS, A. P. D. (1978): Events, Processes, and States. Linguistics and Philosophy 2, s. 415–434. PARTEE, B. H. (1999): Nominal and Temporal Semantic Structure: Aspect and Quantification. In: Travaux de Circle Linguistique de Prague 3, s. 91–108. SMITH, C. (1997): The Parameter of Aspect. Dordrecht/Boston/London, Kluwer Academic Publishers. VENDLER, Z. (1967): Verbs and times. In: Linguistics in Philosophy. Ithaca, New York, Cornell University Press, s. 97–121.

- 17 -

PŘIPUSŤME SI, ŽE SI ODPORUJE ANEB POZNÁMKY K SÉMANTICE SPOJKY ANIŽ Jana Vejvodová [email protected] Impulsem k napsání tohoto příspěvku byl pokyn při opravách tektogramatické roviny PDT, aby všechny konstrukce se spojkou aniž, zachycované dosud hypotakticky byly nově zachyceny jako koordinační spojení s funktorem CONJ nebo ADVS (podle příslušného významu). Při opravách těchto struktur se ale ukázalo, že ne ve všech případech je takovéto zachycení vhodné a že k vyřešení tohoto problému bude třeba se do problematiky spojky aniž ponořit hlouběji. Srovnejme následující příklady1: (1) Ten horlivě vytáhl do boje za zrušení České lotynky, aniž by měl v ruce jediný průkazný dokument o jejím dosavadním fungování. (2) Ten horlivě vytáhl do boje za zrušení České lotynky, přestože neměl v ruce jediný průkazný dokument o jejím dosavadním fungování. (3) ?Ten horlivě vytáhl do boje za zrušení České lotynky, ale neměl v ruce jediný průkazný dokument o jejím dosavadním fungování. (4) Ten horlivě vytáhl do boje za zrušení České lotynky, a přitom neměl v ruce jediný průkazný dokument o jejím dosavadním fungování. (5) Ten horlivě vytáhl do boje za zrušení České lotynky, nemaje v ruce jediný průkazný dokument o jejím dosavadním fungování. (6) Při jejich uplatnění se totiž stát může rázem zadlužit, aniž by kdy udělal deficit. (7) Při jejich uplatnění se totiž stát může rázem zadlužit, přestože nikdy neudělal deficit. (8) ?Při jejich uplatnění se totiž stát může rázem zadlužit, ale nemusí udělat deficit. (9) ?Při jejich uplatnění se totiž stát může rázem zadlužit, a přitom neudělat deficit. (10) Při jejich uplatnění se totiž stát může rázem zadlužit, neudělav deficit. (11) Účtování se provádí volbou v uživatelském menu, aniž by bylo nutné ovládat účetní souvztažnosti. (12) Účtování se provádí volbou v uživatelském menu, a přitom není nutné ovládat účetní souvztažnosti. (13) *Účtování se provádí volbou v uživatelském menu, přestože není nutné ovládat účetní souvztažnosti. (14) *Účtování se provádí volbou v uživatelském menu, ale není nutné ovládat účetní souvztažnosti. Jak je vidět, sémantická interpretace těchto souvětí není vždy stejná. Na první pohled je jasné, že chceme-li dospět alespoň k hrubému třídění jednotlivých druhů 1

Symboly * a ? zde nepoužíváme jako označení negramatičnosti dané konstrukce, nýbrž pro případy, kdy se sémantická interpretace zásadně/mírně liší od interpretace souvětí se spojkou aniž.

- 18 -

těchto konstrukcí, musíme se zabývat i problémy obecnějšími, zejména opozicí parataxe – hypotaxe a otázkami s ní souvisejícími. Podíváme-li se do odborné literatury, co nám o aniž poví, dozvíme se v podstatě všechno a nic zároveň. Mluvnice češtiny 3 pojímá aniž velmi komplexně v kapitole o negativní průvodní okolnosti: „Věty vyjadřující negativní průvodní okolnost mohou být součástí parataktického nebo asyndetického spojení tehdy, jestliže výrazně vyjadřují svým obsahem negativní okolnost. Častěji se však negativní průvodní okolnost vyjadřuje hypotakticky, formou věty uvozené sp. aniž; tato věta může stát v postpozici, ale i v antepozici a interpozici. … Vedle základního významu negativní okolnosti proniká v některých spojeních význam odporovací: Uplynulo však asi deset dní, aniž by mne byl navštívil. nebo význam přípustkový: Marie sympatizovala s Čechy, aniž se přestávala znát ke svému němectví.“2 Podobně, ale ještě zamlženěji se vyjadřuje Skladba češtiny v kapitole nazvané Určení očekávaných, ale nenastalých okolností: „Vyjadřuje se vedlejší větou se spojkou aniž, v níž se užívá bez významového rozdílu indikativu nebo kondicionálu, nebo vedlejší větou se spojkou aby/že (by) a odkazovacím výrazem bez toho, někdy nutným, ve větě řídící. Protože ve významové stavbě souvětí s vedlejší větou vyjadřující očekávané, ale nenastalé okolnosti je přítomen rys rozporu, obsahově odpovídá souvětím typu ... odporovací souvětí, v němž ale větě vyjadřující nerealizovaný děj/stav odpovídá věta záporná, resp. věta s neúčinnou příčinou (tzv. přípustkou).“3 Shrneme-li tyto poznatky, dozvídáme se, že aniž může uvozovat větu vedlejší s významem negativní okolnosti nebo přípustky, nebo může spojovat věty v odporovacím poměru. Dále nám základní syntaktické příručky sdělují, že je problematické tyto tři významy rozlišit, případně to, že si navzájem „obsahově odpovídají“. V marné snaze celou větu osvětlit pak přidají ještě informaci, že význam aniž závisí zejména na tom, zdali je účastníkem parataxe nebo hypotaxe, ale že v zásadě lze odporovací poměr vyjádřit i hypotakticky a přípustku naopak paratakticky. Vyhledáme-li si příslušnou pasáž ve Šmilauerově Novočeské skladbě, celý koncept významových poměrů mezi dvěma větami nám zkomplikuje jeho tvrzení, že „poměr přípustkový mezi dvěma hlavními větami [spojenými asyndeticky, nebo spojkami a, aniž] splývá s poměrem odporovacím.“4

2

Mluvnice češtiny, Skladba. Praha: Academia, 1987, str. 498-499. Grepl, M. – Karlík, P. Skladba češtiny. Votobia, 1998. 4 Šmilauer, V. Novočeská skladba. 2. vydání, SPN, 1966, s. 327. 3

- 19 -

A to nejlepší nakonec – Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, tedy kodifikační příručka, nám nabízí tyto tři významy aniž: 1) podř. způs. záp. aniž se nadál, byl na místě (průvodní okolnosti?) 2) podř. přípust. šel tam, aniž byl pozván 3) souř. sluč. kniž. nikdo mě nezdržoval, aniž pozval.5 SSČ v souvislosti s aniž vůbec nepočítá s odporovacím poměrem, naopak, pod bodem 3) uvádí jako jediný doklad parataxe poměr slučovací, tedy prostředek již knižní, který se na rozdíl od ostatních tří výše zmíněných typů ve vzorku současných publicistických textů neobjevil ani jednou. Dále namísto významu průvodní okolnosti uvádí způsob, ačkoli MČ3 tyto dva významy striktně rozlišuje (podle MČ3 se nejedná o vyjádření kvality děje, ale skutečně průvodních okolností). Zdá se, že situace v teorii je poněkud nejasná. Musíme se tedy obrátit na úzus. Na 41 příkladech z PDT6 budeme zkoumat postavení a význam spojky aniž a klást si následující otázky: 1) Je spojka „aniž“ parataktickým, nebo hypotaktickým spojovacím prostředkem? Nebo může vyjadřovat obojí? Existuje na to vůbec nějaký spolehlivý test? Nebo je vše jen otázkou vágní sémantiky? 2) Můžeme tři výše zmíněné významy spolehlivě odlišit? Nebo splývají? 3) Má použitá gramatická forma predikátů nějaký vliv na sémantiku? ad 1) Problematiku definice parataxe a hypotaxe jsme konzultovali s knihou Slovanské souvětí, ovšem i tam jsme však nalezli postoj upřednostňující subjektivní vnímání namísto jasných formálních kritérií: „SP [spojovací prostředek] ... uvádějící větu vedlejší bývá však považován za součást syntaktické struktury VV, neboť je na VV vázán ... a je spolu s VV přemístitelný ... SP uvádějící ve vztah věty vázané paratakticky pohyblivé nejsou.“7 „...paratakticky spojované věty vystupují vzhledem k němu [SP] jako argumenty svého druhu. ... SP [par.] plní funkci v širokém smyslu navazovací.“8 „Kritériem pro dělení souvětí na hypotaktická/parataktická může být pouze vzájemný vztah vět a jejich sdělná hodnota.“9

5

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994. Prague Dependency Treebank (Pražský závislostní korpus); část ČNK (publicistické texty 90. let 20. století) anotovaná na pěti rovinách – morfologie, analytická (povrchová) syntax, tektogramatická (hloubková) syntax, koreference a aktuální členění. V tomto příspěvku pracuji s tektogramatickou rovinou, tedy rovinou, která zachycuje mj. sémantické vztahy mezi jednotlivými členy hloubkové větné struktury. Více informací o PDT: http://quest.ms.mff.cuni.cz/pdt/Corpora/PDT_1.0/Doc/whatis.html 7 Běličová, H. – Sedláček, J. Slovanské souvětí. Praha: Academia, 1990, s. 7. 8 ibid., s. 7. 9 ibid., s. 8. 6

- 20 -

Zásadní rozpor je ale už v samotném spojovacím prostředku. V krátkém sdělení o historii spojky aniž v NŘ 1993 se píše: „Historicky vzato, spojka aniž svým významem odpovídá spojení a ne, a z toho důvodu věta s ní nemohla podle starší jazykové normy zahajovat souvětí, nýbrž stála - jako jiné věty uvozené spojkou a - až na místě druhém.“10 To znamená, že podle všeho byla spojka aniž nejprve spojkou čistě souřadicí, a tudíž podléhala pravidlu o nepřemístitelnosti, posléze dostala charakter podřadicí, a mohla se tedy vyskytnout i na začátku věty. Nový odporovací význam by tedy mohl být jakýmsi návratem ke staršímu chápání. To je pro naše zkoumání zajímavý fakt. Nechme problém parataxe/hypotaxe na chvíli stranou a věnujme se bodu 2) přímo na datech: ad 2) Již jsme ukázali, že odborná literatura se tématu rozlišení významových odstínů spojky aniž úzkostlivě vyhýbá, hovoří o splývání významů, ekvivalentnosti atd. O jakési rozlišení odporovacího poměru a přípustky se pokouší MČ3, ale chce-li se mluvčí podle něj řídit, obvykle se dostane do úzkých, neboť obě definice si jsou velmi podobné. Rozdíl spočívá v přítomnosti nebo nepřítomnosti rysu kauzality, což může být v mnoha případech vágní, sporné či závisející na subjektivním vnímání. „Obtížné je rovněž rozlišit vztah odporovací od přípustkového, neboť oba vztahy jsou založeny na rozporu dvou faktů. Obvykle se hranice určuje podle jazykové formy: parataktická forma vede k pojetí odporovacímu, hypotaktická k pojetí přípustkovému. Rozdíl mezi oběma je však třeba vymezit sémanticky: Vlastní odporovací vztah je založen na tom, že stavíme vedle sebe dva fakty nesouladné, které si jakoby odporují, jejichž souvýskyt neodpovídá obvyklé situaci, přičemž druhý oslabuje relevanci prvního: Byl přísný, ale studenti ho měli rádi. Přípustka naproti tomu je vztah, který mluvčí prezentuje jako rozpor vyplývající z nerealizované kauzální spojitosti.“11 Na základě těchto informací bychom očekávali, že hlavním problémem bude odlišit od sebe právě tyto dva významy. Ale není tomu tak. Při zkoumání dat zjistíme, že oba případy jsou většinou komplementární, a pokud si skutečně nejsme jisti, o který z nich se jedná, interferuje většinou i význam okolnostní. Nerozlišitelnost všech tří významů pak signalizuje, že souvětí je problematické pravděpodobně ještě z jiného důvodu (defektní stavba, kontaminace významů již samotným mluvčím...). Větším problémem se tedy jeví, jak odlišit význam odporovací od okolnosti na jedné straně a význam okolnosti od přípustky na straně druhé. Nejprve se zde

10 11

Svozilová, N. – Uhlířová, L. Bez toho aby/že versus aniž, Naše řeč, 1993, r. 76, č.1, s. 51. Mluvnice češtiny, Skladba. Praha: Academia, 1987, s. 461.

- 21 -

budeme věnovat odlišení významu přípustky, neboť se zdá, že v tomto případě ještě nějaká formální kritéria fungují. Shrňme si tedy ještě jednou definice rozdílu mezi okolností a přípustkou, jak je uvádí MČ3: „Přípustka ... je vztah, který mluvčí prezentuje jako rozpor vyplývající z nerealizované kauzální spojitosti“12 „Spojení s větami vyjadřujícími průvodní okolnost ... [vyjadřují] vnější okolnost doprovázející děj/stav, a to průvodní okolnost „negativní“ (kontrafaktuální), tj. děj/stav, který sice mohl podle očekávání nastat, ale nenastal.“13 Jak už jsme uvedli výše, někdy lze skutečně jen velmi těžko rozlišit, zda se jedná o skutečnou kauzalitu, či pouhé očekávání. Pomoci nám ale mohou i další faktory, jako např. přítomnost časového určení, odkazujícího do předčasnosti, neboť okolnost bývá většinou pojímána souběžně s hlavním dějem, zatímco kauzalita je založena na časové posloupnosti. Tím se nám vyjasní charakter vět jako: (15) Při jejich uplatnění se totiž stát může rázem zadlužit, aniž by kdy udělal deficit. (16) V tomto ohledu je velice židovský - Židé jsou světovými šampiony v pokání, aniž by si předtím užívali v hříchu. a snad i (17) Aniž jsme zatím trénovali speciálně starty, tak nedávno předvedla jeden naprosto špičkový. To však ale nestačí, neboť většinou ve větě takové určení nenajdeme. Musíme tedy najít kritérium jiné, široce použitelné. Na základě zkoumání vět, které jsme intuitivně označili za přípustkové, nebo okolnostní, jsme zjistili, že směr porušené relace mezi větami je opačný. Tedy v případě přípustky se u vět typu A, aniž B jedná o porušený vztah if B, then A, zatímco v případě okolnosti je vzorec opačný, if A, then B. (16) V tomto ohledu je velice židovský - Židé jsou světovými šampiony v pokání, aniž by si předtím užívali v hříchu. Jestliže si užívali v hříchu, musejí se dát na pokání. (18) Atraktivnost svého produktu zvýšila ustanovením, že vkladatel může podat v ročním předstihu výpověď, aniž by byl penalizován. Jestliže vkladatel podá výpověď v předstihu, obvykle bývá penalizován. Situace ohledně adverzativního poměru je poněkud složitější. Vzhledem k tomu, že jediné kritérium pro odlišení parataxe a hypotaxe je (alespoň podle Slovanského souvětí) sémantika, tedy vztah mezi větami a jejich sdělná hodnota, dostáváme se do oblasti velmi vágní a velmi subjektivní. Navíc SSČ o možnosti takového významu mlčí úplně.

12 13

ibid., s. 461. ibid., s. 498.

- 22 -

Mezi 41 větami jsme našli pouze čtyři, které jsme intuitivně označili jako čistě adverzativní: (19) Prezident České lékařské komory Bohuslav Svoboda upozornil, že peníze ve zdravotnictví jsou špatně distribuovány a množství financí „odtéká”, aniž by byly ku prospěchu pacienta a medicíny. (20) Nemálo z nich u nás čeká na svou příležitost řadu měsíců, aniž tuší, zda a odkud přijde. (21) Režisérce se podařilo líně tekoucí děj bezpečně vygradovat až k závěrečné pointě, aniž by se uchýlila k jakékoli ironii. (22) Poslanec Koháček naopak uvedl, že začleněním ČR do Světové obchodní organizace může od letošního července docházet k situacím, kdy na náš trh budou mít za stejných podmínek přístup i cizí pivovary, aniž by však bylo možno ověřit oprávněnost jejich eventuálního nároku na nižší daň. Pouze v příkladu (22) však nacházíme jakýsi indikátor toho, že se jedná o pouhé postavení dvou faktů do rozporu, a to částici však. Máme zato, že v příkladu (20) napovídá adverzativní interpretaci gramatická forma indikativu prézentu, užitá v obou větách. Tak jsou obě tvrzení postavena na stejnou úroveň. Stejný čas v obou větách se objevil u několika dalších vět, které jsme na první pohled vnímali intuitivně také spíše paratakticky, např. (23). (23) Zájem početného podílu diváků bude probuzen, aniž je napadne důvod. Indikativ préterita však stejným způsobem nefunguje, domníváme se, že je to způsobeno charakterem minulého času v češtině, kdy stejná gramatická forma u dvou predikátů může vyjadřovat časovou, a tedy i strukturní závislost . Věty s kondicionálem jsou bohužel v tomto směru nerozlišitelné. MČ3 sice přisuzuje kondicionálu jistou významovou hodnotu14, ale v současné době už se nejedná o rys relevantní. Vzhledem k naprosto převažujícímu zastoupení kondicionálu ve druhé větě souvětí (78%) se domníváme, že dnes působí kondicionál již jen jako formální prostředek, do jisté míry vyžadovaný spojovacím prostředkem. Na počátku jsme si položili 3 otázky: 1) Je spojka aniž parataktickým nebo hypotaktickým spojovacím prostředkem? Nebo může být obojím? Existuje na to vůbec nějaký spolehlivý test? Nebo je vše jen otázkou sémantiky? 2) Můžeme tři výše zmíněné významy spolehlivě odlišit? Nebo splývají? 3) Má použitá gramatická forma nějaký vliv na sémantiku? Nyní bychom na ně chtěli alespoň částečně odpovědět. 14

Ve vedlejší větě po aniž bývá indikativ, ale je-li v nadřazené větě kondicionál, je kondicionál i ve větě podřazené: Neodešel bych aniž bych se rozloučil. Avšak kondicionál se rozšířil ve vedlejší větě po aniž i tam, kde je v nadřazené větě indikativ. Je tím výrazněji vyjádřena podřazenost věty (zvl. po záporných nadřazených větách je to zřetelný diferencující příznak od aniž slučovacího) a kondicionál je i v souladu s významem nerealizace děje, který tato věta vyjadřuje; ten se v takovém případě podává jen jako nadhozený. Mluvnice češtiny, Skladba. Praha: Academia, 1987, str. 498-499.

- 23 -

3) Ano, viděli jsme, že například užití indikativu prézentu v obou větách může obě výpovědi postavit na stejnou úroveň a tím podporuje adverzativní interpretaci. 2) Částečně ano. Po aplikaci výše uvedených kritérií, umíme poznat čistě okolnostní vztah, přípustkový vztah a čistě adverzativní případy. Jediným zbývajícím problémem je nejasný přechod okolnosti a adverzativnosti. 1) Zdá se, že opravdu existují případy, kdy obě tvrzení jsou prezentována jako dvě fakta v rozporu. Zároveň je jasné, že také přípustkový význam aniž v některých konstrukcích je zřetelný a jasně odlišitelný. Proto stávající anotace všech struktur jako koordinačních není dostačující. Pravidla pro anotování PDT sama o sobě obsahují několik bodů, které anotaci takových spojení přímo ztěžují: 1) Nebyl stanoven samostatný funktor pro vyjádření okolnosti. Průvodní okolnost je částečně zachycena v rámci funktoru ACMP (doprovod) jako samostatný podfunktor (pracovní název zatím CIRC). Ten ale řeší pouze větné členy připojené předložkami s a bez (pravil s úsměvem atd.) 2) Každá spojka v PDT by měla být buď souřadicí, nebo podřadicí. Pro souřadicí spojky totiž platí jiná pravidla zachycení než pro podřadicí (souřadicí jsou na rovině TGTS viditelné, jsou matkou obou koordinovaných uzlů, zatímco podřadicí spojky jsou skryté, jsou dcerou podřazeného větného členu a tento člen nese odkaz na ně ve své identifikaci). Pro účely PDT by se tedy situace mohla řešit následujícími způsoby: a) Prohlásíme, že existují tři významy aniž, aniž1 (okolnost, ACMP), aniž2 (přípustka, CNCS), aniž3 (souřadicí, ADVS). Zde nastane problém s kontrolou dat, protože anotace bude probíhat pouze na základě sémantických kritérií. b) Připustíme, že okolnost je v podstatě možné anotovat jako koordinovanou, protože sémanticky je ekvivalentní s a přitom (ne), a budeme tedy anotovat okolnost i adverzativnost jako koordinační spojení. To je v podstatě současný stav. Zároveň ovšem přidáme i podřadicí význam přípustkový. Tímto se ovšem neřeší výše zmíněný problém s kontrolou dat. c) Prohlásíme adverzativní aniž za podtyp okolnosti (s tím, že přechod je velmi nejasný, případů interpretovatelných jako nesporně adverzativní je málo a v podstatě všechny mají možnost i okolnostní interpretace). Výhodou je jednotná anotace spojky jako podřadicí se dvěma funktory CNCS a (dejme tomu) ACMP. Literatura: Mluvnice češtiny, Díl 3: Skladba. Praha: Academia, 1987. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994. Běličová, H. – Sedláček, J. Slovanské souvětí. Praha: Academia, 1990. Grepl, M. – Karlík, P. Skladba češtiny. Votobia, 1998. Svozilová, N. – Uhlířová, L. Bez toho aby/že versus aniž, Naše řeč, 1993, č.1, str. 51-53. Šmilauer, V. Novočeská skladba. 2. vydání, SPN, 1966, s. 327.

- 24 -

AKVIZICE ADJEKTIV A JEJICH KOMPARATIVŮ Linda Awadová [email protected] V tomto příspěvku bych se ráda zabývala akvizicí adjektiv a jejich komparativů ve vybraných srovnávacích strukturách. Toto téma je z hlediska obecně lingvistického velice problematické. (Nejnověji pojednávají o českých komparativech Karlík a Hladká (2004).) Zaměřím se tedy pouze na určité tendence a statistické údaje týkající se akvizice tohoto fenoménu, které budou sloužit jako odrazový můstek k dalšímu zkoumání. V českém lingvistickém prostředí se akvizicí adjektiv zabývá např. Pačesová (1968, 1979). Autorka uvádí, že adjektiva užitá dětmi nekvalifikují konkrétní osoby a liší se od adjektiv v dospělé reči také svojí sémantickou náplní. Jedno z prvních adjektiv - adjektivum „malý” nevyjadřuje podle autorky „malost”, ale obecně pozitivní vlastnost jako např. něžnost, oblíbenost, jemnost apod. Mezi prvními adjektivy se v rané fázi objevují protikladové dvojice, ale opět s velice obecným významem. K sémantické specializaci dochází později. Formálně se v nejranějších fázích objevují adjektiva původní. Někdy se používají také adjektiva vzniknuvší z citoslovcí, např. „bakaný”, desubstantiva a deverbativa. Naopak velice častá jsou v dětské řeči deadjektivalia vyjadřující větší či menší míru vlastnosti základních přídavných jmen. K zesílení významu děti používají např. dloužení vokálů, vkládání infixů atd. Děti jsou tvořivé i v oblasti negativních tvarů adjektiv a tvoří tvary jako např. „nezlý, nebolavý, nehambatý” apod. (Pačesová 1979, 102). Co se mluvnických kategorií týče, číslo i rod odpovídají podle Pačesové tomu, co děti slyší, tedy obecné češtině a zřídka i češtině spisovné. Převažují adjektiva tvrdá nad měkkými, především díky frekvenci. Podívejme se na procentuální zastoupení adjektiv jako slovního druhu ve srovnání se slovními druhy ostatními (Pačesová, 1968):

Prvních 50 slov Prvních 100 slov Prvních 500 slov

Procentuální zastoupení adjektiv 1,4% 2,6% 5,5%

Cizí autoři se věnují nejrůznějším aspektům akvizice adjektiv. Manders & Hall (2002) zdůrazňují, že při akvizici obecně hraje důležitou roli charakter jednotky, se kterou se adjektivum pojí. Podobně Klibanoff & Waxmann (2000) říkají, že když je nové adjektivum, např. adjektivum „železný” aplikováno na známý objekt, např. „hrnek”, děti si jej osvojí relativně snadno a jsou schopny ho užít i ve spojení s jinými objekty, které mají tuto vlastnost, např. „lžíce” apod. Pokud je ale adjektivum aplikováno na předmět neznámý, děti mají tendence pak adjektivum rozšiřovat pouze na další objekty ze stejné kategorie. Právě závislost adjektiva na jménu, které modifikuje, může být jedním z důvodů pozdní akvizice adjektiv ve srovnání s ostatními slovními druhy, např. „dobrý film, krém, stůl” apod. Zajímavé je, že i děti v pokročilejším stádiu akvizice interpretují nová adjektiva jako počitatelná

- 25 -

substantiva, což by dokazovalo sémantickou či konceptuální prioritu zařazení objektu do určité třídy dříve, než si dítě všímá konkrétních vlastností. Hall et al. (2000) uvádějí, že děti ve věku 21 měsíců (doba, kdy se adjektiva produktivně objevují v dětském lexikonu) úspěšně používají nová adjektiva s novými předměty, např. spojením „žluté auto” odkazují k nejrůznějším žlutým autům, jedná se tedy o objekty ze stejné kategorie. Děti ale nedokáží rozšířit užití nových adjektiv systematicky, pokud objekty patří do různých základních kategorií, např. „auto” a „kůň”. Způsob, jakým jsou adjektiva osvojována konceptuálně, tedy na základě jakých klíčů dítě odhalí, že určitá vlastnost koresponduje s určitým výrazem, je velice složitý a pro nedostatek místa není možné mu věnovat pozornost. Formální stránce adjektiv a jejich umístění do určitého syntaktického rámce je v literatuře také věnována pozornost, např. Smith (2001) zdůrazňuje mimo jiné především roli syntaxe v osvojování adjektiv a syntaktické struktury v níž se adjektivum objevuje. Právě syntaktickému okolí komparativů je věnována podstatná část mého výzkumu. Před experimentem samotným jsem si vyhledala vybraná adjektiva a jejich komparativy v souboru Lili Monatové, který obsahuje jazyková data pětiletého chlapce. Tento průzkum mi umožnil lépe porozumět chápání adjektiv tímto dítětem a jeho schopnost tvořit tvary komparativní. Díky pečlivém zaznamenávání kontextu je také možné vysledovat v jakém syntaktickém okolí se adjektiva i jejich komparativy vyskytují a jaká je pro toto dítě jejich sémantická náplň. Monatová uvádí jak projevy spontánní, tak i odpovědi na dotazy zkoumajícího. Ty jsou pro moji práci zajímavější, protože hezky ukazují chápání sémantického obsahu výrazu, a proto uvádím především tento typ údajů. Tam kde nebyl záznam odpovědi, uvádím alespoň spontánní projev. Tabulka č. 1 Adjektiva Kontext Velký P: Jůdá! To je strašně velkej liják. Tak velkej, že nikdy tak nebyl. (spontánní projev) Malý P: Kdyby mě čarodějnice začarovala, byl bych malej a vlezl bych se do té lodičky. (spontánní projev) Hezký Voní třeba. Já nevím – ty Dlouhý Dobrý Zlý P: To sou ale zlí chlapci. Sladký P: Sou sladky. Hodně sou sladky. (spontánní projev) Vysoký P: Dům. Strom. Nebo nějaky kvitko. Široký P: Jirko, uděláme si vysokej dům a širokej. (spontánní projev) Hluboký P: Já nevim už co. S: tak si vzpomeň. P: Ten les. S: Kterej? P: Na myslivnu. P: Díra, voda - - lampa je dlouhá. Úzký P: Silnic. J: Kdy je silnic úzká? P: Když je krátká. Už nic. Pak třebas auto. Z tabulky je zřejmé, že problematická jsou zejména adjektiva „hluboký“ a „úzký“. Dítě nedokáže jednoduše vysvětlit, co znamenají. To může být i důvod toho, že Monatová nezkoumá ani komparativy těchto adjektiv a údaje tak v tabulce č. 2 chybí.

- 26 -

Tabulka č. 2 Komparativ Kontext

Větší/Menší J: Jsou ty dvě kart. stejné? P: Ta jedna je větši a ta druhá je menši. Hezčí P: Hurvinek je hezči než Spejbl a hastrman. Hurvinek je nejhezči. Delší Lepší P: třeba, když někdo někdy udělá třebas - - počkej, co by mohl udělat – omáčku a je třeba trošku špatná a podruhé ju udělá a pak je podruhý dobrá. L: Jaká byla poprvé a jaká podruhé? P: Po první špatnější a podruhý dobřejší. Horší P: Když někdo zlobi /:a zlobi:/ - tak je to horši a horši. Sladčí Vyšší P: Tá je věči. J: Ta je nižší? P: Divé! Ta je vyšši. Divé, která je vyšši! (sklenice na pití vody, spontánní projev) Širší P: Trošku široči – rychle – široči nějakou vatu – bych potřeboval. (spontánní projev) Hlubší Užší Co se akvizice komparativů týče, nebylo toho napsáno mnoho, alespoň ne v českém prostředí. Pačesová (1979) pouze uvádí, že děti začínají adjektiva stupňovat pomocí afixů (malý – malinký – malilinký) nebo pomocí intonačních a fonologických nástrojů (vééélký), a dále že analytické komparativy jsou velice řídké. Mills (1992) popisuje akvizici německých komparativů a zmiňuje pouze přílišnou generalizaci (gut – guter) a také to, že pokud se užije komparativ morfologický, má spíše význam obecného zesílení než srovnání. Smoczyńska (1992) řadí polské komparativní struktury ke strukturám osvojovaným později. To, že je komparativ z hlediska akvizičního tvarem problematickým, potvrzuje i Berko (1958). Zkoumala schopnosti dětí tvořit pravidelné tvary od smyšlených anglických slov (viz tabulka č. 3). Jediný tvar, u kterého se objevily potíže, byl právě tvar komparativu od smyšleného adjektiva quirky, které v experimentu znamenalo „puntíkatý“. Se všemi ostatními pravidelnými formami si děti poradit dokázaly. Údaje z výše uvedené studie mě inspirovaly k výzkumu vlastnímu. Zkoumala jsem akviziční proces u vybraných komparativních konstrukcí obsahujících komparativy adjektiv v češtině. Pro výběr adjektiv jsem se nechala inspirovat především článkem Clark, Clark (1977), kteří zkoumali akvizici některých dimenzionálních adjektiv. K těmto adjektivům jsem pak přidala adjektiva další. Přehled všech adjektiv je podán v tabulkách č. 1 a 2 a u experimentů samotných. Skupina A (10 dětí, věk: 4-5 let, předškoláci) (Pouze ústní forma) K úkolům týkajícím se produkce a recepce jsem použila obrázky stromů a jablek (jednalo se o počitatelná substantiva), děti měly říct, na kterém stromě je více jablek a na kterém méně. Vykonávaly také tzv. act-out task, při kterém museli jablíčka na strom dát tak, aby jich jeden měl méně a druhý více. U nepočitatelných substantiv měly děti k dispozici obrázek hrníčku s kávou a sklenice s vodou. Děti neměly potíže se správnou produkcí i recepcí těchto výrazů, což potvrzují i Donaldson, Belfour (1968) pro anglicky mluvící děti. Zajímavým jevem bylo i to, že

- 27 -

pro zkoumané děti nebylo těžké produkovat také komparativy adjektiv jako např. „hezčí“, „dobřejší“ apod. Skupina B (2. a 3. třída, věk: 8-9-10 let) (Čtení a psaní) Děti měly za úkol doplnit správnou formu slova v závorkách: Petr je (hezký) ___________ než Pavel. Děti ve věku 8 let dosáhly v průměru 50% správných odpovědí, děti starší ve věkové skupině 9-10 let měly v průměru 66% správných odpovědí. Za správnou odpověď jsem považovala cokoliv, co se podobalo správné formě komparativu. To by totiž mohlo vést k závěru, že syntaktická struktura si užití komparativu vynutila a dítě si je tohoto vztahu určité konstrukce a jednotky ve větě vědomo. (Podrobné výsledky viz tabulka č. 4) Z hlediska akvizičního procesu je zajímavé sledovat i jazykové schopnosti či jazykovou kreativitu dětí vzhledem ke slovům, která neznají, či která v jazyce neexistují. Proto jsem vymyslela adjektivum krakatý s významem mající bodlinky. Vymyšlené adjektivum krakatý Skupina A (9 dětí, věk: 4-5 let, předškoláci) (Ústní forma) Děti nebyly schopny vytvořit správnou komparativní formu, např. krakatější, krakatší etc., když srovnávaly dva obrázky se dvěma hady, z nichž jeden měl vždy více bodlinek než druhý. Pokud však děti dostaly instrukce jako např. ukažte krakatějšího hada, byly vždy schopny ukázat hada správného, recepce byla tedy v pořádku. Skupina B (29 dětí, věk: 6-7 let, 1. třída ZŠ) (Čtení a psaní) Tento had

je krakatý.

Tento had

je ____________ než ten nahoře.

Celkově 34,5% správných odpovědí, za něž jsem považovala jak komparativy analytické, tak i komparativy tvořené pomocí komparativních sufixů. Tvary utvořené pomocí komparativních přípon však tvořily pouze 10,3%. Na závěr je nutné podotknout, že stejné experimenty byly provedeny i s tzv. kontrolní skupinou, tedy skupinou jedinců dospělých. Nikdo z této skupiny neměl potíže doplnit správný výraz do závorek. U adjektiv existujících se objevovaly pouze pravopisné chyby, u adjektiva smyšleného se objevoval téměř ve všech případech tvar „krakatější“ a dále potom tvary komparativu analytického, tedy „více krakatý“. Nasbíraná data ukazují zajímavé tendence v dětské řeči zkoumaných skupin. Velice nízký počet úspěšně utvořených komparativních tvarů od smyšleného adjektiva a celkově nepříliš vysoká úspěšnost od adjektiv existujících by mohly poukazovat na malou roli syntaktického rámce, v němž se komparativy vyskytují, což by mohly potvrdit i chybné odpovědi, ve kterých děti doplňovaly zástupce jiných

- 28 -

slovních druhů. Děti se dále uchylovaly k používání komparativů sémanticky obecnějších adjektiv, např. „větší“ místo komparativu adjektiv „vysoký“ a „hluboký“, a k používání synonymních adjektiv se silnějším významem, např. k adjektivu „hezký“ tvar „krásný“ apod. Zdá se, že pokud děti správně komparativy utvoří, nejsou to komparativy jako v jazyce dospělých. Vypadá to, že tyto tvary jsou spíše tvary s obecně intenzifikační funkcí a děti je nevnímají jako tvary nějakým způsobem spojené s pozitivy. Dokládají to především výsledky experimentů, které proběhly pouze ústní formou, a do jisté míry výsledky experimentů písemných. V písemných experimentech totiž syntaktická struktura a omezený kontext a soustředění pozornosti dětí na tvary pozitivu situaci spíše ztížily. Z literatury vyplývá, že obtížnost komparativů není nic neobvyklého. Dokazuje to Berko (1958) i již zmiňovaná Smoczyńska (1992). Ke strukturám pro děti obtížným se obecně vyjadřuje Chomsky (1969) a řadí sem struktury, v nichž gramatické vztahy mezi jednotkami nejsou na povrchové struktuře přímo vyjádřeny a jež obsahují např. určité slovo, které je v jazyce zahrnuto do různých struktur. Podobnými strukturami se zabývá i Frank (1998), který uvádí několik možných příčin potíží s tímto typem konstrukcí. Jedním z nich může být např. nedostatečně osvojená lexikální informace (nízká frekvence výskytu jednotky) a dále pak možný vliv ne-lingvistických úkolů spojených s experimenty. Autor uvádí, že potíže s určitými strukturami mizí okolo věku 6 let, což z mých experimentů nevyplývá. Powers (1997, 1998) uvádí, že děti účastnící se jejího experimentu používaly výrazu „více“ jako obecného kvantifikátoru, který spojovaly jak s verby, tak i se substantivy. Autorka se domnívá, že děti, které produkují „víc vysoký“ a „víc psát“, nemohou produkovat, co se kategorií týče, stejné jazykové jevy jako dospělí. Opět se ale jedná o děti mnohem mladší než v mém experimentu. Co se recepce týče, děti jednoznačně prokázaly schopnost interpretovat všechny komparativní tvary adjektiv existujících i adjektiva smyšleného. To, že děti nejrůznějším jevům rozumí dříve, než je produkují, je ukázkou další tendence typické pro dětskou řeč a akvizici obecně. Výsledky zkoumání akvizice adjektiv a jejich komparativů ve vybraných srovnávacích konstrukcích naznačují, že se jedná o jazykové jevy pro děti obtížné. Adjektiva jsou ve srovnání např. se substantivy a verby osvojována později a zdá se, že jejich komparativy jsou záležitostí pozdní fáze akvizice. Počet zkoumaných dětí však ještě není dostatečně vysoký a je nutné ve výzkumu pokračovat a experimenty zdokonalovat, aby bylo možné zredukovat vliv ne-lingvistických faktorů na jazykové schopnosti zkoumaných dětí. Je třeba věnovat pozornost také datům z dlouhodobého pozorování, jako např. z výše citovaného souboru Lili Monatové, neboť právě tato data mohou pomoci objasnit vývoj akvizičního procesu u vybraných jevů.

- 29 -

Tabulka č. 3 Sledovaný jev Plurál Posesivum Třetí osoba singuláru Přítomný čas průběhový Minulý čas Komparativy superlativy adjektiv

Tabulka č. 4 Příklad

Úspěšnost 1. třída (%) → 91

Wug wugs Niz, nizzes → niz`s, nizzes` Loodge → loodges Zib → zibbing Gling → glinged a Quirky → quirkier, the quirkiest

49, 76 56 90 77 Pouze 1 dítě z 80, 35% po nápovědě pomocí superlativu

Adjektiva Správné odpovědi Věk: 8 let Velký Malý Hezký Dlouhý Dobrý Zlý

70% 70% 70% 60% 40% 30%

Správné odpovědi Věk: 910 let 66% 75% 75% 58% 58% 75%

Sladký Vysoký Široký Hluboký Úzký

70% 40% 60% 70% 0%

75% 66% 66% 75% 42%

Použitá literatura: Berko, J.: The Child´s Learning of English Morphology. Word, 14, 1958, s. 150-177. Chomsky, C.: The Acquisition of Syntax in Children from 5 to 10. MIT Press, Cambridge, Massachusetts 1969. Clark, H. H., Clark, E. V.: Psychology and language. An Introduction to Psycholinguistics. Harcour Brace Jovanovich, 1977, s. 426-427. Donaldson, M., Balfour, G.: Less is More: A Study of Language Comprehension in Children. British Journal of Psychology, 59, 4, 1968, s. 461-471. Frank, R.: Structural complexity and the time course of grammatical development. Cognition 66, 1998, s. 249-301. Hall, D.G., Quantz, D.H., Persoage, K.A.: Preschoolers´ Use of Form Class Cues in Word Learning. Developmental Psychology, Vol. 36, 4, 2000, s. 449-462. Karlík, P., Hladká, Z.: „Kam s ním?” In: Karlík, P., Pleskalová, J. (eds.): Život s morfémy. Sborník studií na počest Zdenky Rusínové. MU, Brno 2004. Klibanoff, R. S., Waxmann, S. R.: Basic Level Object Categories Support the Acquisition of Novel Adjectives: Evidence from Preschool Children. Child Development, Vol. 71, 3, 2000, s. 649659. Manders, K., Hall, D. G.: Comparison, basic-level categories, and the teaching of Adjectives. Journal of Child Language, 29, 2002, s. 923-937.

- 30 -

Mills, A.E.: Acquisition of German. In: Slobin, D.I. (ed.): Crosslinguistic Study of Language Acquisition. Erlbaum, Hillsdale 1992. Pačesová, J.: Řeč v raném dětství. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1979. The Development of Vocabulary in the Child. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1968. Powers, S.: A Minimalist Account of Phrase Structure Acquisition. In: Alexandrova, G., Arnaudova, O.: The Minimalist Parameter. Selected Papers from the Open Linguistic Forum Ottawa, 2123 March 1997. John Benjamins Publishing Company, Amsterdam 1997. Powers, S., Lebeaux, R, Lakshmann, D.: More Data on DP Acquisition. In: Dittmar, N., Penner, Z. (eds.): Issues in the Theory of Language Acquisition: Essays in Honor of Jürgen Weissenborn. Peter Lang Verlag: Bern 1998. Smith, L. B.: How domain-general processes may create domain-specific biases. In: Bowerman, M., Levinson, C. (eds.): Language Acquisition and Conceptual Development. CUP, Cambridge 2001. Smoczyńska, M.: Acquisition of Polish. In: Slobin, D.I. (ed.): Crosslinguistic Study of Language Acquisition. Erlbaum, Hillsdale 1992. Data použitá k ilustraci některých charakteristik dětské řeči pocházejí ze souboru Lili Monatové, jenž jsem získala s laskavou pomocí prof. Marie Krčmové, které tímto srdečně děkuji. Poděkování za ochotu a pomoc patří také učitelkám MŠ a ZŠ ve Zbýšově u Brna.

- 31 -

TVOŘENÍ SLOV A PRODUKTIVITA Markéta Ziková [email protected] 1. Komplexní jednotky Chce-li mluvčí češtiny napsat/vyslovit slovo kvádřík, má na výběr mezi dvěma strategiemi: 1. vyhledá ho v té části svého jazyka, v níž má uložena jednotlivá slova, tedy ve slovníku, nebo 2. nejprve vyhledá ve slovníku slovo kvádr a pomocí slovotvorného morfému ík z něj utvoří (odvodí) požadované slovo kvádřík. Obě strategie může volit i při „opačném směru“ použití, tedy v případě, že slovo kvádřík čte nebo slyší - buď ho přímo konfrontuje s obsahem svého slovníku, nebo rekonstruuje ze struktury způsob jeho utvoření. Na první pohled se zdá, že mluvčí nemá při použití žádný důvod, aby si zvolil druhou strategii, protože ta na něj klade zdánlivě větší nároky: zatímco v prvním případě jen nalistuje ve slovníku požadované slovo, v druhém případě musí udělat krok navíc - tím krokem je odvození požadovaného slova z jiného slova.1 Představme si ovšem situaci, kdy mluvčí prohledá svůj slovník a příslušné slovo v něm nenajde. Například každý rodilý mluvčí češtiny ví, že deminutivum slova oleandr je oleandřík, a dá se předpokládat, že to ví i mluvčí, který slovo oleandřík nikdy předtím neslyšel. Někdo by mohl namítnout, že slovo oleandřík pro něj není od této chvíle novým slovem, že se automaticky stává součástí jeho slovníku, a že ho tudíž už nikdy nebude tvořit. Vezměme si ale například větu Mluvili o tom v televizi., o níž můžeme předpokládat, že ji většina z nás už někdy použila, tj. že jsme ji někdy vyslovili/napsali nebo naopak slyšeli/četli. Znamená to, že ji proto netvoříme, že je jednotkou našich slovníků? Oleandřík stejně jako Mluvili o tom v televizi. jsou obojí jednotky s komplexní strukturou. Liší se jen svým formátem - první jednotka má „formát slova“ (v této souvislosti se hovoří o morfologické struktuře), druhá má „formát věty“ (v této souvislosti se hovoří o syntaktické struktuře). Jak fakt, že mluvčí je schopen tvořit nové (tj. jím dosud nepoužité) komplexní jednotky různého formátu, reflektuje lingvistika? Pokud jde o věty, syntaktické teorie nerozlišují mezi pro mluvčího novými a známými větami; předpokládají, že v jazyce existují určitá pravidla, která definují strukturu všech vět. Mluvčí tedy věty používá tak, že je tvoří. Pokud jde o komplexní slova, většina současných morfologických teorií předpokládá, že některá z nich mluvčí používá tak, že je přímo vyhledá ve svém slovníku, některá používá tak, že je tvoří z jiných jednotek slovníku.2 1

Většina morfologických teorií modeluje odvozování slov zpravidla dvěma způsoby. Buď pro ně odvození slova spočívá v kombinaci jednotek slovníku - jednotky uložené ve slovníku se na základě svých vlastností a na základě obecně definovaných pravidel kombinují v komplexní slova. Nebo je odvození slova sledem morfologických operací na vlastnostech jiné jednotky slovníku. První přístup se tradičně označuje jako Item-and-Arrangement a je typický pro americký strukturalismus a také pro většinu generativních modelů tvoření slov (viz např. Lieberová 1992). Druhý přístup se označuje jako Item-and-Process a v rámci teorie generativní gramatiky ho rozpracoval především Anderson (1992). 2 K tomu je třeba poznamenat, že generativní teorie ve své rané fázi, tj. do Chomského Aspects of the theory of syntax (1965), nerozlišovala mezi komplexními slovy, jejichž vlastnosti jsou definovány ve slovníku, a komplexními slovy, jejichž vlastnosti mluvčí odvozuje pomocí gramatických pravidel. Pod vlivem amerického strukturalismu, především Bloomfielda, byl slovník chápán jako místo, kde

- 32 -

Existuje nějaký vztah mezi způsobem použití slova a tím, zda jde o slovo pro mluvčího známé nebo nové? V případě známých slov má mluvčí na výběr mezi dvěma způsoby použití - může je nalistovat ve svém slovníku nebo je může utvořit z jiných slov, kdežto nová slova může jen utvořit (srov. naše předchozí příklady známého kvádříku a nového oleandříku). To, co nás zajímá, je otázka, jaké typy známých slov mluvčí při použití spíše tvoří a jaké naopak spíše vyhledává ve svém slovníku. 2. Koncept minimálního slovníku Většina modelů tvoření slov, které se pohybují v teoretickém rámci generativní gramatiky, považuje za jediné kritérium, které rozhoduje o tom, zda slovo má ve slovníku lexikální zápis, kompozicionalitu jeho struktury. Kompozicionální strukturu mají slova, jejichž význam je odvoditelný z významu jejich konstituentů (tj. morfémů), z jejich vzájemného uspořádání podle určitých pravidel. Představa, že kompozicionální slova mluvčí tvoří, zatímco slova nekompozicionální vyhledává ve slovníku, vyplývá z jednoho ze základních axiomů generativismu, který můžeme označit jako axiom minimálního slovníku. V minimálním slovníku mají vlastní lexikální zápis jen základní jednotky jazyka, tj. nekomplexní slova, slovotvorné morfémy, v některých modelech i gramatické morfémy, a z komplexních jednotek jen ty, které nejsou kompozicionální. Jsou to jednotky nejen s morfologickou strukturou - slova, ale i jednotky se syntaktickou strukturou - idiomy. Například význam komplexního slova učitel lze odvodit z významů jeho konstituentů, z jejich uspořádání [[učiV]telN] - z významu kmene uči a významu sufixu tel: „ten, kdo učí“. Slovo učitel proto nemá v minimalistickém slovníku vlastní lexikální zápis, tzn. že mluvčí ho používá tak, že ho tvoří. Naproti tomu slovo s na první pohled analogickou strukturou věřitel není kompozicionální - jeho význam „kdo někomu půjčil peníze“ mluvčí neodvodí z jeho struktury [[věřiV]telN]. Jeho význam tedy musí být zapsán ve slovníku, kde ho mluvčí, chce-li ho použít, vyhledá. Minimálním slovníkem generativní teorie vědomě navazuje na tradici amerického strukturalismu, potažmo na Bloomfieldův model jazyka. Podle Bloomfielda (1935) strukturu komplexních slov tvoří vzájemně uspořádané morfémy. Morfémy jsou jazykovými znaky - mají tedy určitou formu, s níž je asociován určitý význam, a jsou to minimální znaky - jejich význam je ve vztahu k formě arbitrární. U komplexních slov není jejich význam ve vztahu k formě arbitrární, ale je determinován uspořádáním jejich struktury, tj. uspořádáním morfémů, které ji tvoří. Uspořádání (arrangement) komplexních struktur všech typů spadá do kompetence gramatiky, ve slovníku jsou uloženy jen jejich konečné konstituenty, tedy morfémy; viz klasické citáty o povaze slovníku: „The total stock of morphemes in a language is its lexicon.“, „The lexicon is really an appendix of the grammar, a list of basic irregularities.“ (Bloomfield 1935:163, 274) Ke koncepci minimálního slovníku Jackendoff (1997:15) velmi výstižně poznamenává, že je podstatný rozdíl „between assuming that all irregularities are encoded in the lexicon and assuming that only irregularities are encoded in the lexicon.“ Pro existenci slovníku, v němž nejsou žádná slova s pravidelnou jsou uloženy pouze morfematicky nekomplexní jednotky. K bloomfiledovské koncepci slovníku viz dále.

- 33 -

strukturou, pak podle něj mluví elegance takové teorie než cokoli jiného. Především ve světle experimentálních dat, která uvádějí četné psycholingvistické studie, je pak minimální slovník neudržitelný; viz např. studie ve sborníku Dressler, Burani (1995). Experimenty ukazují, že kompozicionalita není jediným kritériem, které má vliv na způsob použití komplexních slov, že nezanedbatelnou roli kromě kompozicionality hraje i produktivita jejich struktury.3 Produktivitou se přitom rozumí „property of a morphological process to give rise to new formations on systematic basis.“ (Plag 2004:1) Čím je strukturní typ daného slova produktivnější, tím je pravděpodobnější, že nebude mít ve slovníku vlastní lexikální zápis (samozřejmě při zachování kritéria kompozicionality). 3. Produktivita jako pravděpodobnost Produktivita je tedy vlastností strukturních typů slov a narozdíl od kompozicionality je to vlastnost graduální - některé strukturní typy jsou produktivnější než jiné. To, že kompozicionalita a produktivita jsou dvě rozdílné vlastnosti struktury slova, můžeme ilustrovat na příkladu deadjektivních abstrakt derivovaných sufixy -ot(a) a -ost. Jak deriváty s -ot(a), tak i deriváty s -ost mají až na výjimky (sirota, psota; znalost, milost, hotovost) kompozicionální strukturu: jistota = „vlastnost jistého“, mastnota = „vlastnost mastného“; přesnost = „vlastnost přesného“, věrnost = „vlastnost věrného“. Nicméně o sufixech -ot(a) a -ost se ve všech slovotvorných popisech češtiny tvrdí, že mezi nimi existuje podstatný rozdíl právě v jejich produktivitě: struktury se sufixem -ost jsou více produktivní než struktury s -ot(a). Z toho vyplývají dvě věci: 1. Má-li mluvčí utvořit nové abstraktum, je vysoce pravděpodobné, že bude mít spíše strukturu [kmenA]ostN], než strukturu [kmenA]ot(a)N]. 2. Má-li mluvčí použít jemu známé abstraktum se strukturou [kmenA]ostN], existuje vyšší pravděpodobnost, že ho utvoří, než je tomu v případě známého abstrakta se strukturou [kmenA]ot(a)N]. 4. Výpočet produktivity a korpusová data Pro výpočet produktivity jednotlivých strukturních typů, a tedy i pro stanovení míry pravděpodobnosti, pro jaké typy komplexních slov mluvčí zvolí ten který způsob jejich použití, se užívají různé metody; podrobně je popisuje např. Plag (1999, kap. 2, 3). Průkopníkem jedné z nich je Harald Baayen. Jím definovaný vzorec výpočtu (Baayen 1992) je založen na korpusových datech. Míru produktivity strukturního typu lze podle něj stanovit jako poměr mezi jeho hapax legomeny (tj. slovy s danou strukturou, která mají v korpusu jen jeden výskyt) a součtem všech jeho výskytů (tj. všech tokens daného typu v korpusu): produktivita typu = hapax legomena typu/součet všech tokens typu. Co nám můžou jednovýskytová slova říci o produktivitě strukturního typu? (K tomu, aby nám něco mohla říci, je třeba, aby byl použitý korpus dostatečně velký a aby byl vybudován na reprezentativním vzorku textů; Český národní korpus obě tyto podmínky splňuje). O hapax legomenech z dostatečně velkého a reprezentativního korpusu můžeme předpokládat, že mají velmi nízkou frekvenci výskytu i v textech mimo korpus a že je mezi nimi vysoké procento neologismů. Tento předpoklad můžeme otestovat na datech získaných z 3

V psycholingvistických experimentech se pro oba typy kódování komplexních slov v mysli mluvčích (pravidla vs. lexikální zápis) používají různé termíny, např. processing vs. storage, decomposition route vs. whole-word route.

- 34 -

ČNK. V něm je 175 hapax legomen strukturního typu [kmenV]telN]; např. očkovatel, ponižovatel, povolovatel, připojovatel. Porovnáme-li těchto 175 slov se SSJČ, zjistíme, že celkem 80% z nich zde není zaznamenáno (vzhledem k SSJČ jsou to neologismy), popř. má u sebe uvedeno, že jde o slova řídká, knižní nebo zastaralá (vzhledem ke zdrojům SSJČ jsou to nízkofrekvenční slova).4 V případě slov s jediným výskytem ve velkém korpusu tedy existuje vysoká pravděpodobnost, že se jedná o slova, která jsou pro většinu mluvčích nová. Novým komplexním slovům pak mluvčí nemůže rozumět jinak, než že se pokusí rekonstruovat jejich strukturu - rozloží je na konstituenty a z jejich významů se pak pokusí sečíst význam pro něj nového slova. Chápeme-li produktivitu určitého strukturního typu slov jako poměr hapax legomena/tokens, pak čím více má daný strukturní typ slov s nízkou frekvencí výskytu a naopak málo slov vysokofrekvenčních, pak má vyšší produktivitu. Použijeme-li tento vzorec pro stanovení relativní produktivity strukturních typů [kmenA]ostN] a [kmenA]ot(a)N] na základě dat z ČNK, získáme výsledky, které potvrzují všeobecně přijímané tvrzení, že sufix -ost je podstatně produktivnější než sufix -ot(a): v případě typu [kmenA]ot(a)N] jsou v korpusu celkem 3 hapax legomena (suchota, drsnota, čerstvota) na 29440 tokens, zatímco v případě typu [kmenA]ostN] 697 jednovýskytových slov na stejný počet tokens (záhadnost, rvavost, legálnost). Použitá literatura Anderson, S. R. (1992): A-morphous morphology. Cambridge: Cambridge University Press. Baayen, H. (1992): Quantative aspects of morphological productivity. In: Booij, G., van Maarle, J. (eds.): Yearbook of morphology 1992, s. 181-208. Bloomfield, L. (1935): Language. New York : Henry Holt. Dresssler, W. U., Burani, C. (eds.) (1995): Crossdisciplinary approaches to morphology. Wien : Österreichische Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-historische Klasse, sv. 629. Jackendoff, R. (1997): The architecture of the language faculty. Cambridge, MA : MIT Press. Lieber, R. (1992): Deconstructing morphology. Chicago : University of Chicago Press. Plag, I. (1999): Morphological productivity. Structural constraints in English derivation. Berlin, New York : Mouton de Gruyter. Plag, I. (2004): Productivity. (http://www.uni-siegen.de/~engspra/publicat) Slovník spisovného jazyka českého. Praha : Academia, 1989.

4

Za hapax legomena nepovažujeme jen slova s jedním výskytem, ale i slova, která mají v korpusu do 5 výskytů, nicméně všechny pocházejí z jednoho zdrojového textu.

- 35 -

FUNKČNOST ZÁJMENA SVŮJ Jan Křivan [email protected] Tímto článkem bych chtěl přispět k obohacení problematiky reflexiva svůj. Práci jsem proto nepostavil jen na autentickém materiálu, ale pomocí vlastní invence jsem se snažil najít limity používání tohoto reflexiva v češtině. Problematika zájmena svůj byla v české lingvistice již několikrát popsána.1 Když tyto práce popisují, jak se toto reflexivum užívá, obvykle uvádějí gramatické pravidlo, které v různých obměnách říká, že zájmeno svůj „vyjadřuje identitu agentu/nositele děje2 a vlastníka objektu tímto dějem zasahovaného“ (MČ 2). Dále se potom zabývají výjimkami z tohoto pravidla, které se snaží kategorizovat. Užívání zájmena svůj je značně rozkolísané. Jednak se samo rozšiřuje do pozic, které mu podle gramatického pravidla nepříslušejí, jednak je ze základní pozice vytlačováno nereflexivními zájmeny. Domnívám se, že ze synchronního hlediska by veškeré možné výskyty zájmena svůj měly být popsány jako celek. Definování pravidla a uvedení jeho výjimek jsem se proto snažil vyhnout. Při popisu výskytů zájmena svůj vně gramatického pravidla se často hovoří o tzv. zapouštění. Zájmeno je v tomto případě součástí nevětné vazby, v níž koreferuje se zapuštěným subjektem – větným členem, který by v případě transformace dané vazby ve větu byl subjektem. Problém je v tom, že transformací jedné vazby může být více, někdy je navíc problematické považovat za zapuštěný predikát slovo, které je např. pouhým výsledkem činnosti. Transformace pak v těchto případech není možná, aniž bychom přidali další větné členy. Zapouštění intuitivně funguje, ale je problematické ho popsat. S termíny zapouštění tedy budu pracovat, ale budu je používat pouze z nedostatku jiných názorných termínů. K popisu zájmena svůj přistupuji z konzistentního syntaktického hlediska, které v závislostním stromu zkoumá jednotlivé syntaktické pozice tří větných členů podílejících se na koreferenci. Pro účely této práce vytvářím následující termíny: pro koreferující člen (reflexivní posesivum svůj) termín koreferent; pro větný člen, s nímž je koreferováno, termín koreferát, pro jejich nejbližší společný nadřazený větný člen v závislostním stromu termín hlava koreference (může jím být i koreferát). K otázce správnosti toho kterého užití zájmena svůj podotýkám, že ji nehodlám řešit. Posoudit noremnost jednotlivých případů je nad možnosti tohoto článku a ani to není jeho účelem. Všímal jsem si však sémantické jednoznačnosti, která je předpokladem pro to, aby se neobvyklé kombinace staly v jazyce obvyklými, a tedy nakonec i noremnými. Distribuce zájmena svůj je ovlivněna dvěma okolnostmi:

1

Podrobný rozbor, který zohledňuje významové odstíny mezi užitím reflexivního a nereflexivního zájmena, byl na českém materiálu proveden Světlou Čmejrkovou v roce 1998. Čmejrková využívá mj. diskurzně orientovaného přístupu Olgy Yokoyamy i starších poznatků českých jazykovědců (Trávníčka, Daneše a Hausenblase). Pronominalizací češtiny a ruštiny se do hloubky zabýval Milan Bílý. Reflexivitu a zájmeno svůj studuje i Jarmila Panevová. 2 Někdy se také uvádí subjekt.

- 36 -

1. syntaktickým vztahem mezi zájmenem svůj a jeho koreferátem – tím, zda je tento vztah přímý, nebo nepřímý 2. tím, zda je koreferát ve třetí osobě 1. Typ a – nepřímý vztah mezi koreferentem a koreferátem Koreferent je přímo nebo nepřímo podřízen hlavě koreference, koreferát je jí podřízen přímo, avšak v jiné větvi stromu než koreferent. Např. Petr má svého psa. Hlavní příčinou je nezájem rodičů o své děti.3 U typu a můžeme ve struktuře věty rozlišovat podtypy podle druhu hlavy: Buď se jedná o predikát (dále typ P), nebo o jiný větný člen [jedná se často o zapuštěný predikát, může jít ale i např. o substantivum vyjadřující výsledek činnosti] (dále typ ZP). Další rozlišení se týká druhu koreferátu: Buď se jedná o subjekt (dále typ S), nebo o jiný větný člen [může se jednat o zapuštěný subjekt] (dále typ ZS). Příklady jednotlivých typů v jednoznačném významu: a-P-S Petr má svého psa. a-P-ZS Petrovi nebylo přáno najít svého psa. a-ZP-ZS Došlo k napadení Petra svým psem. ale i Nebylo možné zajistit doručení obálky ke svému adresátovi. Kvůli interakci a-P×a-ZP a a-S×a-ZS potom vzniká většina nejednoznačných vyjádření: a-P-S × a-P-ZS: Petr poslal psa za svými kamarády. a-P-S × a-ZP-ZS: Petr byl přítomen napadení Pavla svým psem. a-P-ZS × a-ZP-ZS: Petr neviděl napadení Pavla svým psem. a-P-ZS × a-ZP-ZS: Petrovi nebylo umožněno vidět napadení Petra svým psem. Protože jiných větných členů může být více, může teoreticky dojít i k vícenásobným interakcím: a-P-S × a-ZP-ZS1 × a-ZP-ZS2: Petr nechal Pavla doručovat výrobky ke svým odběratelům. Typ b – přímý vztah mezi koreferentem a koreferátem Koreferent je v závislostním stromu přímo či nepřímo podřízen koreferátu. Hlavou koreference je koreferát. Např. Nebylo možné spatřit Petra se svým psem. [kde se svým psem je neshodný přívlastek k Petra.] Další příklady: Spatřili jsme psa bez svého majitele. Petr se svým psem spatřil Pavla. Petr je pánem svého času – pán svého času to má dobré. U typu b je obtížné rozlišovat zapuštěné a nezapuštěné vazby. Uvažuje-li se o zapouštění, je potřeba výchozí věty rozšířit o predikát, který souvisí s kontextem věty, např. vazba Petr se svým psem vzniká zapuštěním věty Petr vede svého psa. Za zapuštěné je potom nutné považovat všechny věty typu b.

3

Tučný řez označuje koreferát, kurzíva hlavu koreference.

- 37 -

Umístění hlavy koreference v syntaktickém stromu rozhoduje o „operačním prostoru“ zájmena svůj. Operační prostor je taková část věty, v níž svůj může koreferovat s určitým koreferátem. U typu a jím může být celá věta (když je hlava koreference predikátem). V případě typu b je jí pouze část stromu pod koreferátem. Jestliže se operační prostory dvou zájmen prolínají, může dojít k nejednoznačným vyjádřením. Jestliže jsou naopak dva operační prostory disjunktní, může teoreticky dojít k dvojímu různému užití zájmena svůj, aniž by věta byla dvojznačná: (Pavel se svým psem) potkal (Petra se svým psem). K užití zájmena svůj nedochází, je-li posesivní zájmeno v nominativu nebo součástí vazby, která je v koordinaci se jménem, s nímž koreferuje. Pavel a jeho pes potkali Petra a jeho psa. Pozn. k lexikalizaci Můj postoj k lexikalizaci je zdrženlivý. Domnívám se, že pro konzistentní popis by tato otázka neměla hrát zásadní roli. Jako lexikalizovaná označuji pouze ta vyjádření, v nichž zřejmě chybí koreferát nebo vlastněný objekt. První případ je omezen na ustálená spojení, jejichž součástí je koreferent – Svým způsobem je to pravda. Lexikalizované zde není pouze zájmeno, ale celé spojení. Vztah ke koreferátu se vytrácí. Toto mizení je patrné, uvědomíme-li si rozdíl Svého času to byla největší katedrála. × Byla to největší katedrála své doby. V druhém případě je vztah objekt=majitel – Petr je svůj. Zatímco v prvním případě je zájmeno svůj omezeno na jediný tvar, zde se naopak může vyskytnout i v nominativu. Ve všech ostatních případech se i přes sémantické nuance syntaktické vztahy mezi jednotlivými členy neodchylují od popsaného stavu. Zájmeno svůj vždy vyjadřuje určitou míru vlastnění, která se pohybuje v rozmezí pouhého přiřazení objektu ke koreferátu na jedné straně a volného zdůraznění samotného aktu vlastnění objektu na straně druhé. Lexikalizovanost zájmena svůj tedy pojímám jinak než např. Čmejrková 1998. Podle mne věta Dejte všechny věci na svá místa. není lexikalizovaná. Jednoznačným koreferátem jsou zde věci (místo náleží věcem). 2. Distribuci zájmena svůj dále výrazným způsobem ovlivňují dvě opozice. Jedná se o opozice (1) svůj × posesivum 1. nebo 2. osoby a (2) svůj × posesivum 3. osoby. Např. Mám svého/mého psa. Petr má svého×jeho psa. Mezi těmito dvěma opozicemi je zásadní rozdíl: opozice můj/tvůj/náš/váš×svůj4 je v silném postavení neutralizovatelná (tedy svůj může být nahrazeno nereflexivním

4

O problémech s plurálovými tvary viz dále.

- 38 -

zájmenem 1. a 2. osoby, aniž by se zásadním způsobem změnil význam věty). Vztah mezi členy ve větě je nahrazen vztahem, který ukazuje přímo k 1./2. osobě. Druhá opozice svůj×jeho/jejich v silném postavení neutralizovatelná být nemůže, protože nereflexivní zájmeno má zde odlišnou (exoforickou) funkci – koreferenci s jinou 3. osobou. Výhodou nereflexivních posesiv 1. a 2. osoby je jejich jednoznačnost – vždy přímo odkazují buď k mluvčímu, nebo k adresátovi. U reflexiva tato jednoznačnost chybí. Případů, které hovoří proti neutralizovatelnosti opozice (1), je minimum, a podle mého názoru náleží jazykové periferii. Pro singulárové tvary Bílý (1981) uvádí příklad [1] Jsem spokojen s analýzou svých×mých chyb.5 Při užití zájmena svůj analýzu provádím sám, při užití zájmena můj tuto analýzu mohl provést i někdo jiný. Tato distinkce je ale diskutabilní. Jiné distinkce zkoumá diskurzně orientovaný přístup, který jsem zmínil v první poznámce – tyto distinkce se týkají toho, jak se mluvčí výpovědi identifikuje s výpovědí v samotném procesu řeči. Např. nereflexivní tvary posesivních zájmen 1. osoby se podle tohoto přístupu prosazují tam, kde se jedná o soukromý kontext. Při výběru zájmena však hraje roli více faktorů. Domnívám se, že užití reflexivního nebo nereflexivního zájmena má na konečný význam věty malý vliv. Trochu komplikovanější je situace u plurálových tvarů náš/váš. Zájmena náš/váš totiž nemusejí koreferovat jen s mluvčími/adresáty, ale i s celými skupinami, v nichž jsou mluvčí/adresáti obsaženi: Sémantická distinkce je však opět velmi jemná. [2] Milujme svoji×naši vlast. nebo [3] Budeme sledovat boj svých×našich reprezentantů. [Ve třetí osobě je pro mne stěží představitelné, že by někdo vědomě rozlišoval distinkci Budou sledovat boj svých×jejich reprezentantů. Přijmout tvrzení, že tato distinkce se projevuje pouze v první (příp. druhé) osobě, se mi nezdá vhodné.] Další problém dělá distributivnost plurálu: [4] Všichni koupíme do své×naší zahrady růže. V případě své může mít každý svoji zahradu nebo všichni jednu společnou, v druhém případě je možný pouze druhý případ. Nebudeme-li považovat výše popsané sémantické rozdíly za důležité, vznikají všechny sémantické nejednoznačnosti teprve v interakci jednotlivých realizací zájmena svůj, a to různě u dvou výše uvedených syntaktických vztahů a různě u každé z opozic. Některé interakce jsem již popsal při analýze typu a, nyní je dokumentuji na autentickém materiálu, který jsem čerpal z prací Světly Čmejrkové a Jarmily Panevové. Následující příklady ukazují, že i neobvyklá užití zájmena svůj mohou být zcela jednoznačná: Opozice (2), typ a [5] Odborníci vylučují, že by mohlo dojít k vylití Dyje ze svých břehů. [6] Pravověrní golfisté tvrdí, že je to ta nejlepší investice do svých dětí. [7] Hlavní příčinou je nezájem rodičů o své děti. 5

Autentické příklady očíslované v hranatých závorkách jsem čerpal ze studií Panevová, Čmejrková a Bílý.

- 39 -

[8] Vojenské piloty je stále častěji vidět na pohřbech svých kolegů. [9] Od hudby neodešel, přinejmenším se mu hodí při uspávání svých malých dcer. [10] Haškovi nebylo přáno uskutečnit svůj záměr. Existují však i příklady víceznačné (některé pouze teoreticky): Opozice (1), interakce a×b Viděl jsem (já)a Petrab se svým psem. Není jasné, zda svůj koreferuje k subjektu, nebo k objektu. Přímý syntaktický vztah mezi objektem a zájmenem svůj silně konkuruje. Jednoznačná je pouze věta: Viděl jsem Petra s mým psem. Věta Viděl jsem Petra s jeho psem. je jednoznačná pouze v kontextu. Rozdělení podle stupně jednoznačnosti: můj (=já) > svůj (=já, Petr) + jeho (=Petr, 3. osoba) [11] Máme na lince jednoho posluchače se svým dotazem. Opozice (1), interakce a×a Obvinil jsem (já)a Petraa z týrání svého psa. Jednoznačná je pouze věta: Obvinil jsem Petra z týrání mého psa. Rozdělení podle stupně jednoznačnosti: můj (=já) > svůj (=já, Petr) + jeho (=Petr, 3. osoba) [12] Nejsem příznivcem vylučování (lidí) za své názory. [13] Položte knihy na svá místa. Opozice (2), interakce a×b Pavela viděl Petrab se svým psem. Rozdělení podle stupně jednoznačnosti: svůj (Pavel, Petr) > jeho (=Petr, 3. osoba, Pavel) Opozice (2), interakce a×a Pavela obvinil Petraa z týrání svého psa. Policistaa obvinil Petraa z týrání svého psa. Rozdělení podle stupně jednoznačnosti: svůj (=Pavel, Petr) > jeho (=Petr, 3. osoba, Pavel) [14] Profesor požádal asistenta přednést svůj referát. [15] Jan radil Karlovi pozvat svou přítelkyni do kina. [16] Vychovatelky je (romské děti) odvedou odpoledne do svých rodin. [17] Prezident omilostnil M. Odložila za způsobení smrti svého otce. [18] Učinil je závislými na svých dobrodincích. [19] Uváděli návštěvníky na svá místa. [20] Ponechávali armádu svému osudu. [21] Letadlo havarovalo krátce po jeho startu. Závěr (1.) Stále častěji se budou prosazovat tvary nereflexivních posesivních zájmen 1. a 2. osoby. (2.) Zájmeno svůj se ve větě prosazuje na místo nejednoznačného nereflexivního zájmena 3. osoby. (3.) Pozice zájmena svůj je nejstabilnější tam, kde zájmeno koreferuje se subjektem, jímž není ani mluvčí, ani adresát. (4.) Zatímco

- 40 -

rozšiřování tvarů nereflexivních posesivních zájmen 1. a 2. osoby vede k jednoznačnosti vyjádření, rozšiřování tvarů zájmena svůj pomáhá vytvářet vyjádření jak jednoznačná, tak víceznačná. Popsat uspokojivě všechny možnosti užití reflexivního zájmena svůj není jednoduché. Vzhledem k vysoké variabilitě jednotlivých výskytů asi nemůže být tento problém nikdy vyřešen. Literatura • Bílý, M. (1981): Intrasentential Pronominalization and Functional Sentence Perspective (in Czech, Russian and English). Lund Slavonic Monographs. Lund, Slaviska Institutionen. • Čmejrková, S. (1998): Syntactic and Discourse Aspects of Reflexivization in Czech: The Case of the Reflexive Pronoun svůj. Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová. Praha, Karolinum, 75–87. • Panevová, J. (2001): Problémy reflexivního zájmena v češtině. In Přednášky z XLIV. běhu LŠSS. Praha, FFUK, 81–88. • další viz Čmejrková

- 41 -

LEXIKOGRAFICKÉ POSTUPY V 19. STOLETÍ: JOSEF JUNGMANN + JAN GEBAUER Stanislava Kloferová ml. [email protected] Vydáme-li se po stopách české lexikografie do 19. století, vidíme, že v jeho průběhu vznikla hned dvě díla zásadního významu: Slovník česko-německý Josefa Jungmanna a Staročeský slovník Jana Gebauera. Podívejme se blíže na tyto dva zdroje české slovní zásoby a srovnejme si, jakým způsobem a za jakých okolností byly zpracovávány. Okolnosti vzniku obou slovníků: paralely a rozdíly Josef Jungmann si stejně jako řada jeho současníků zapisoval česká slova. Soustavně tak činil od r. 1799. Třebaže se jeho seznam rozrůstal, Jungmann původně vůbec neuvažoval o práci na slovníku, který by vydal knižně. Svá excerpta a dále též materiál, jejž získal od Františka Martina Pelcla a od Josefa Dobrovského, chtěl nabídnout ke zpracování někomu jinému. Slovník českých slov připravoval na přelomu 18. a 19. století k vydání František Faustin Procházka, jeho práci mu však dlouhodobě ztěžoval špatný zdravotní stav. Když v r. 1809 zemřel, získal jeho pozůstalost Jan Nejedlý, jenž dal Josefu Jungmannovi za úkol zpracovat Procházkova excerpta a předat je do Bratislavy Juraji Palkovičovi, který připravoval vlastní slovník. Zdrojem Slovníku česko-německého se stala také pozůstalost Josefa Valentina Zlobického nebo Antonína Pišelyho. V té době se již mezi obrozenci živě diskutovalo, jakou podobu by český slovník měl mít. Josef Dobrovský zdůrazňoval potřebu lexikografického díla, v němž by byla hesla zpracována podle kořenů. Tento názor s ním sdíleli např. Juraj Palkovič nebo Antonín Josef Puchmajer. Jungmann uznával, že by takto pojatý slovník usnadnil práci badatelům, zastával však názor, že je třeba nejdříve vydat slovník, který by mohla využít široká veřejnost. Pro ni by byl praktičtější abecední postup. Mnohou inspiraci, jak by měl takový slovník vypadat, našel Jungmann v polském slovníku Samuela Linda. Člověka, který by byl ochoten se ujmout vydání abecedního slovníku, ale nenašel, proto byl nucen se tohoto úkolu ujmout sám. Zároveň se uvažovalo i o hnízdovém uspořádání. I toho bylo nakonec částečně využito. Lexikální jednotky řazené do hnízda nalézáme nepravidelně zvláště v prvním dílu Jungmannova slovníku. Např. pod heslem Egypt (+ pravopisné varianty) nacházíme na s. 533 jako podhesla další lexikální jednotky: Egyptčan (+ pravopisné varianty), dále Egyptčanův, za tím následují Egyptčanka, Egyptčančin a nakonec ještě egyptský (+ pravopisné varianty). Naproti tomu např. lexikální jednotky Dán, Dánka, Dánsko a dánský tvoří vždy samostatné slovníkové heslo (viz s. 332 a 333). Velkou pomoc při sestavování slovníku poskytl Jungmannovi především Antonín Marek. Dílo, které se nakonec rozrostlo do pěti svazků a obsahuje na 360 tisíc hesel, však mohlo vzniknout jen za podpory dalších zpracovávatelů. Na vypisování z českých textů, příp. na dotváření chybějící terminologie se podíleli mj. Jan Svatopluk Presl (přírodovědecká terminologie), Antonín Jungmann (lékařská

- 42 -

terminologie), Josef Dobrovský, Václav Hanka a Jan Jakub Ryba. Nezanedbatelný byl přínos dobrovolných dopisovatelů. Otázka, jakou metodu zvolit při sestavování lexikografického díla, se řešila postupně až během práce. Jungmann si nejprve doplnil Tomsův česko-latinskoněmecký slovník z r. 1791 mnoha volnými listy a do nich pak vpisoval získaná excerpta. Postupem času přidával další a další listy, až se v nich přestával sám orientovat. Proto začal přepisovat slova na „cedulky“, což ho ale velmi zdrželo. Během let 1817-19 byla Jungmannova práce na slovníku zpomalena také vinou toho, že připravoval k vydání Slovesnost, později, a to v letech 1823-25, ještě Historii literatury české. Od r. 1828 se snažil věnovat výhradně slovníku, a tak byl na konci roku 1833 slovník připravený pro vydání. Vycházel v letech 1835-39. Průběžně probíhala ještě práce na nutných korekturách, jež prováděli Josef Franta Šumavský, Jakub Malý, ale třeba i Pavel Josef Šafařík. Ročně tedy vycházelo 800 stran – tištěných pěti druhy písma. Vznik Staročeského slovníku odůvodnil jeho autor sám takto: „Ke skládání staročeského slovníku byl jsem veden pracemi jinými, které mi ukládalo povolání. Obíraje se starými památkami našeho písemnictví, abych poznal jednak jejich význam literárně historický, jednak jejich stránku gramatickou, vypisoval jsem si také, co se mi zdálo důležitého nebo zvláštního se stránky lexikální, a výpisky tyto jsou počátek mého Slovníku staročeského.“1 Slovník měl poskytnout materiál pro II. díl své Historické mluvnice jazyka českého, ve kterém se chtěl Gebauer věnovat slovotvorbě.2 Jan Gebauer pracoval na svém slovníku asi 25 let. Na rozdíl od Josefa Jungmanna už nemusel řešit problém, jak zaznamenávat materiál. Nevypisoval ho jen sám, při excerpci využil také pomoci mnoha svých žáků. Lístková podoba Staročeského slovníku vznikala od poloviny 70. let, autorské zpracování hesel pro tisk začal Gebauer psát v r. 1899. Původně chtěl slovník vydávat souběžně s Historickou mluvnicí jazyka českého, ale vzhledem k rukopisným bojům (a tedy nepřízni veřejnosti k jeho osobě) nemohl najít vydavatele. Slovník si autor rozvrhl do 3 dílů. Hesla řadil abecedně. 1. díl: A – J vycházel sešitově od r. 1900, souborně byl vydán r. 1903. Z 2. dílu vyšlo 15 sešitů (400 stran), pak byla práce na slovníku přerušena Gebauerovou smrtí.3 Posledním heslem, jež Gebauer rozpracoval, je moře. 1

Gebauer, s. III.

2

Gebauerova Historická mluvnice jazyka českého zůstala torzem: díl 1. Hláskosloví (1894); díl 2. Kmenosloví nevznikl; díl 3. Tvarosloví, 1. sv. Skloňování (1896); díl 3. Tvarosloví, 2. sv. Časování (1898); díl 4. Skladba zůstal v pozůstalosti (1929 vydal Fr. Trávníček, tj. 22 let po Gb smrti). 3

Po Gebauerově smrti se jeho žáci snažili pokračovat v jeho díle. Gebauerův nástupce na univerzitě Emil Smetánka potřeboval doplnit materiál vyexcerpovaný Gebauerem, svým studentům proto postupně zadával seminární práce, jež představují dílčí slovníky k jednotlivým staročeským památkám. Získávání materiálu z Gebauerovy pozůstalosti nebylo jednoduché. Jozef Zubatý upozornil v r. 1916, že Gebauerovo individuální založení ztěžuje práci pokračovatelům. Smetánka vydal ještě 2 sešity slovníku, pak se ale práce, zvl. na popud Josefa Zubatého, prezidenta České akademie,

- 43 -

Materiálová východiska Jungmannův Slovník česko-německý je pokusem o shrnutí veškeré známé slovní zásoby jazyka ve všech jeho vývojových etapách. Má zahrnovat slova spisovná, lidová, obecná, nářeční i soudobé neologismy. Podle A. Kamiše je tento slovník spíše popisný, ne normativní (obsahuje variantní podoby z hlediska fonetiky i morfologie a také množství synonym). Jungmann se svými spolupracovníky pořizoval excerpta ze starší české krásné literatury, starší české odborné literatury, pracovalo se s překlady.4 Materiál se získával dále ze slovníků z období humanismu a baroka. Redaktoři neopomenuli ani texty současných autorů a zařadili též lexikální jednotky získané od dopisovatelů.5 Svůj slovník koncipoval Jungmann jako dvojjazyčný. V řadě případů se musel vyrovnat s tím, že při excerpci nenalezl ani on, ani žádný z jeho spolupracovníků český ekvivalent k německé lexikální jednotce. Jak známo, dotvářel s jejich pomocí chybějící slovní zásobu. Položil tak základy české terminologie.6 Přejímal také z ostatních slovanských jazyků, a to z polštiny, ruštiny, srbštiny a lužické srbštiny.7 Jungmann neodmítal germanismy, pokud šlo o slova vžitá (např. tant ,nedůvodná řeč, žvanění’, Štítný), některé germanismy označil jako slova zastaralá (trefuňk ve významu ,náhoda’), některé však odmítl (taušuji koně).

zastavila. Zubatý dospěl k názoru, že se nedaří dosáhnout úrovně současné světové lexikografické práce. V sestavování se dále pokračovalo až po vzniku Čs. Akademie věd. V r. 1970 vyšlo druhé vydání Gebauerova slovníku (beze změny) a v témže roce i 1. sešit nového slovníku. Rozhodlo se, že se nejprve dokončí abeceda (N – Ž), teprve pak se přepracuje začátek abecedy. 4

Podrobněji viz např. Šmilauer (s. 49-52). Identifikace všech zdrojů Slovníku česko-německého je dnes velmi obtížná. Slovník sice obsahuje seznam zkratek označujících zdroje (Jungmann, nečíslovaný list mezi předmluvou a vlastním slovníkem.), ten je však neúplný. 5

Kamiš (s. 68) zjistil, že se čerpalo méně ze soudobé literatury, ale ve slovníku nalezneme např. doklady z Máchy. Materiál „z obyčeje“, označovaný jako Us., obsahuje zásluhou Antonína Marka velké množství lexikálních jednotek z Turnovska. Podle Šmilauera (s. 51) je živý jazyk zastoupen především Sychrovou Frazeologií z let 182122. 6

Srov. též kapitolu Odborná terminologie v mé diplomové práci (s. 131-133), dále Kamiše (s. 73), podle něhož byl Jungmann ve tvoření terminologismů zpočátku značně puristický. Podle Jedličky (s. 86-88) nezařadil Jungmann do Slovníku řadu svých vlastních neologismů, které se v praxi neujaly, některé však neprávem, např. dodnes užívaný termín žalozpěv. 7

V materiálu, který jsem excerpovala pro svou diplomovou práci, jsem nalezla celou řadu přejímek z polštiny. Jsou to zvláště kvalitativní adjektiva nesoucí význam jednak vnějšího nápadného rysu, jednak význam podobnostní. Slovník česko-německý obsahuje asi 10 % slov slovenských. Některá ze slov označených slc. však mohou být i východomoravskými dialektismy. Podle Kamiše (s. 71) je odhad K. Paula z konce 40. let 20. stol., že Jungmannův slovník obsahuje ¼ slov slovenských, nadsazený.

- 44 -

Materiál pro Staročeský slovník vypisoval Gebauer ze staročeských pramenů, většinou rukopisů, na lístky, a to vždy v kontextu a s přesným udáním pramene. Chtěl obsáhnout veškerou slovní zásobu textů do konce 14. stol. Vzhledem k tomu, že nový pravopis ale pronikal od doby Husovy do jazyka pozvolně, považoval Gebauer za nutné zařadit do svého slovníku i některá excerpta z 15. a 16. stol. Dále je třeba podotknout, že Gebauer vypisoval ze staročeských památek výběrově. Přednost dával krásné literatuře před odbornou (např. lékařskou, právnickou atd.).8 Výstavba jednotlivých hesel v obou slovnících Jungmannův Slovník česko-německý • • • • • •

v záhlaví hesla je lexikální jednotka zaznamenána ve více formách, pokud byly doloženy stručný výklad gramatických údajů etymologie: často se udává kořen vysvětlení pomocí synonym překlady do němčiny, někdy též do latiny způsob psaní: slovo zapsáno tak, jak je zaznamenáno v pramenech

Gebauerův Staročeský slovník • • • • • •

•

v záhlaví hesla lexikální jednotka ve formě z období kolem r. 1300 gramatické kategorie a výklad opírající se o Historickou mluvnici jazyka českého vysvětlení významu většinou novočesky překlady: většinou do němčiny (přejaty většinou z Jungmannova slovníku), příp. do latiny pokud je to možné, etymologický výklad: stsl. slovo, předpokládaná forma psl., příbuzná slova v ostatních slovanských jazycích, souvislost s příbuznými jazyky indoevropskými doklady užití seřazeny podle jednotlivých fází v historii daného slova, pokud se jeho obsah a forma měnily; všude jinde, kde nešlo o význam slova v pohybu, ale o význam jediný a stálý, se uspořádání řídí historicky syntaktickým hlediskem způsob psaní: v záhlaví je slovo psáno tak, jak je zaznamenáno v pramenu samém; ostatní příklady podává Gebauer v podobě a) transkribované, která šetří co nejvíce vlastnosti originálu, b) netranskribované, pokud by hrozilo, že transkripce by vedla k odlišnému znění, než je v originálu

Slovník česko-německý Josefa Jungmanna a Staročeský slovník Jana Gebauera jsou stěžejními díly české lexikografie z následujících důvodů. Společně zahrnují materiál z celého období, kdy se český jazyk užíval (pokud o tom máme souvislé písemné doklady). Pro dnešního lingvistu jsou tedy nenahraditelným zdrojem 8

Seznam všech excerpovaných zdrojů viz Vysvětlení zkratkův. In: Gebauer, s. II-XXX.

- 45 -

informací. Josefa Jungmanna lze označit v moderní české lexikografii za průkopníka. Jeho slovník byl ve své době cennou praktickou pomůckou především pro širokou veřejnost. Co se týče metodologických postupů, měl Jan Gebauer cestu snazší. Hodnota toho, co ve spolupráci se svými žáky Gebauer vydáním (třebaže jen části) zamýšleného díla dokázal, je zřejmá také z toho, že sestavování Staročeského slovníku nebylo dosud (tedy ani po 100 letech) završeno. Použitá literatura: Gebauer, J.: Staročeský slovník. Díl I [A–J], Academia, Praha 19702, 674 s. Jedlička, A.: Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a lingvistická. Česká akademie věd a umění, Praha 1949, s. 86-88. Jedlička, A.: Živý odkaz Jana Gebauera. Naše řeč, 71, 1988, s. 169-184. Jungmann, J.: Slovník česko-německý. Díl I. A – J. Academia, Praha 1989, 852 s. Kamiš, A.: Slovní zásoba v Jungmannově slovníku. Slavica Pragensia XVII, 1974, s. 67-76. Kloferová, S.: Desubstantivní adjektiva v I. dílu Jungmannova Slovníku česko-německého utvořená derivací, rkp. diplomové práce, FF MU Brno 2004, 207 s. Pečírková, J. – Nedvědová, M.: Přínos Jana Gebauera k historické lexikografii. Naše řeč, 71, 1988, s. 184-192. Syllaba, Th.: Jan Gebauer. Melantrich, Praha 1986, 357 s. Šmilauer, V.: Jungmannův Slovník česko-německý. Slavica Pragensia XVII, 1974, s. 43-56. Tyl, Z.: K historii vzniku Jungmannova Slovníku česko-německého. Naše řeč, 66, 1983, s. 113-119.

- 46 -

ANALÝZA PÁDOVÝCH UKAZATELŮ V ČEŠTINĚ Radek Šimík [email protected]

1

Úvod

Ve svém příspěvku nastíním možnou analýzu jevu, který se v tradičních gramatikách nazývá pádový ukazatel, popř. opěrný výraz. V (1) a (2) jsou uvedeny konkrétní příklady: (1)

a. Slyšel jsem to, že zítra odjedeš. b. Bojím se toho, že nepřežiju zítřek.

(2)

a. Tomu, kdo se bojí, nedám nic. b. Vždycky se objevil někdo, kdo to vyřešil.

(3)

Bojím se toho, kdo přijde večer.

Ve své analýze se budu zaměřovat především na věty typu (1), v nichž je zanořená věta přinejmenším sémanticky závislá na verbu ve větě maticové (tedy V se zdá selektovat CP (vedlejší větu)). Věty typu (2) ilustrují jev, který se sice v tradičních gramatikách (Mluvnice češtiny III) popisují obdobně, ovšem analýzy v rámci generativní syntaxe poukazují spíše na ty jejich vlastnosti, které je řadí do vět relativních s tzv. lehkou hlavou (tedy V zde selektuje DP, na níž je závislá věta relativní).1 Věta (3), která má ovšem dvě čtení (‚Bojím se toho člověka, který přijde večer.‘ vs. ‚Bojím se toho, že někdo (=kdo) přijde.‘), dokazuje povrchovou podobnost těchto konstrukcí. Dalším rozdílem mezi pádovým ukazatelem a lehkými hlavami relativních vět je jejich morfologická realizace. Pádový ukazatel je v češtině omezen na výraz to, zatímco lehké hlavy mají mnohem širší repertoár, mohou být vyjádřeny i výrazy jako např. ten, ta, někdo, něco, leckdo, leccos, kdokoliv, cokoliv, všechno, popř. jejich plurálovými či negativními variantami. Toto samozřejmě reflektuje sémantickou naplněnost daných výrazů. Zatímco sémantiku pádového ukazatele můžeme jen stěží postihnout (zdá se pouze přispívat k výraznější fokusové interpretaci CP), lehké hlavy jsou samy selektovány (jsou tedy argumenty) a už proto mají větší sémantický a tedy i morfologický repertoár. Při analýze budu vycházet z aktuálních minimalistických teorií generativní syntaxe, především ze systému Chomsky (2000, 1999). V tomto systému je syntaktická derivace „poháněna“ prostřednictvím operací Merge (sloučení, popř. vnoření), Agree (shoda) a Move (pohyb). Operace Merge je striktně lokální a vytváří elementární vztah mezi dvěma syntaktickými objekty, jež se tím stávají sestrami. Operace Agree je dálková a vytváří vztah mezi objektem obsahujícím daný rys, tzv. sondu (Probe), a objektem nacházejícím se v rámci jeho sestry (komplementu). Operace Move je komplexní. Jejím prvním krokem je operace Agree, dalším je operace Pied-Pipe 1

Pro přehlednou kategorizaci relativních vět, v níž se věty (2) řadí do tzv. relativních vět s lehkou hlavou (vedle vět s hlavou a bez hlavy) viz Citko (2004).

- 47 -

(přiber fonetické rysy objektu, jenž byl zasažen operací Agree) a (Re)Merge (znovu sluč s tzv. kořenem syntaktického objektu). Výsledkem operace Move je přesunutí (displacement) syntaktického objektu (fráze), jež má vždy důsledky pro fonetickou formu.2 Pokusím se ukázat, že tzv. pádový ukazatel je ve větách typu (1) hlavou D, sloučenou s CP, přičemž funguje jednak jako její další funkční projekce věty, jednak má funkci nominalizační. Hlavním argumentem budou data ukazující možnost, resp. nemožnost extrakce jmenné fráze ze zanořené věty.

2

Popis vlastností pádových ukazatelů

Pádový ukazatel je nositelem jmenných rysů (tzv. φ-rysy), konkrétně neutra, singuláru a 3. osoby. Zvláštností a potenciálním problémem je, že stejné φ-rysy nese také sama CP: (4)

Líbilo/*líbil/*líbila/*líbili se mi (to), že Petr neuměl zpívat.

Pádový ukazatel, jak už napovídá jeho označení, musí být během derivace ohodnocen pro pád. Ten je určen jeho pozicí ve struktuře a je vždy takový, jaký by na jeho místě nesla DP: (5)

a. Říkám jen pravdu.ACC. → Říkám jen to.ACC, že Petr se včera opil. b. Rozumím Petrovi.DAT. → Rozumím tomu.DAT, že Petr se včera opil.

Pádový ukazatel nemusí uvozovat pouze finitní CP, ale také infinitiv. Užití infinitivu ovšem závisí na selekčních vlastnostech selektoru (ať už jde o verbum, adjektivum či jméno): (6)

a. Jsem připravený na to, pracovat až do noci. b. Zítra bude zas čas na to, v klidu povečeřet.

Možnost užití pádového ukazatele závisí také na selekčních (subkategorizačních) vlastnostech verba, obecněji selektoru. Příklady v (7) nám jasně ukazují, že verbum musí mít potenciál selektovat alespoň minimální jmennou frázi (třeba i skrze prepozici), aby CP v jeho komplementu mohla být uvozena pádovým ukazatelem. Projevuje se tak velmi zajímavá a pozoruhodná korelace, která by měla být reflektována v naší analýze. (7)

a. Domnívám se ?to/*něco/*pravdu. → ??Domnívám se to, že Petr je blbec. b. Myslím si to/něco/??pravdu/*skříň. → Myslím si to, že Petr je blbec. c. Bojím se toho/něčeho/bouřky/žen. → Bojím se toho, že Petr je blbec.

Další příklady nám ukazují, že užití pádového ukazatele v zásadě nezávisí na typu komplementizéru, který uvozuje CP: 2

Toto je pravda pouze v uvedené teorii. V teoriích předchozích, avšak také v nejnovějším přístupu Chomského (2001), je uplatněn tzv. skrytý pohyb (covert movement), který má důsledky pouze pro logickou formu.

- 48 -

(8)

a. Ptala se mě na to, jestli ji už odvezli. b. Chtěl jsem jen to, aby mi uvařila večeři.

Zaměříme-li se na povrchovou distribuci pádového ukazatele v rámci maticové věty, zjistíme, že může procházet stejnými pohybovými operacemi jako běžná DP (9). Příklady v (10) ukazují, že společně s ukazatelem může podstupovat pohyb také celá CP. Tato data nám tedy současně prozrazují něco o syntaktické struktuře vět s pádovým ukazatelem – pádový ukazatel je konstituent, a stejně tak CP společně s ukazatelem tvoří konstituent. Za zmínku také stojí, že CP bez pádového ukazatele je sice schopna podstoupit topikalizaci (rozuměj posun do levé periferie věty) (10a), avšak není možné vysunout ji do „středního pole“ (scrambling).3 (9)

a. b. (10) a. b.

To jsem si opravdu nemyslel, že zvolí Klause. Opravdu jsem si to nemyslel, že zvolí Klause. (To), že zvolí Klause, jsem si opravdu nemyslel. Opravdu jsem si *(to), že zvolí Klause, nemyslel.

Klíčovými daty pro naši analýzu jsou ta, která ukazují nemožnost extrakce ze zanořené věty při použití pádového ukazatele, zatímco extrakce z identické věty bez pádového ukazatele je možná (nezávisle na typu extrahované fráze). Vznikají nám tak pozoruhodné minimální páry. Následující příklady dokládají tyto vlastnosti při extrakci subjektu (11a), objektu (11b) a adjunktu (11c): (11) Říkal jsem to, že Petr potkal Pavla včera večer. a. Kdoi jsi říkal (*to), že ti potkal Pavla? b. Kohoi jsi říkal (*to), že Petr potkal ti včera večer? c. Kdyi jsi říkal (*to), že Petr potkal Pavla ti? Zatímco CP s pádovým ukazatelem je ostrovem, pohyb v rámci CP zůstává zjevně neomezen. Tento fakt ilustrují příklady v (12): (12) a. Oznamoval jsem to, kdy se potkáme. d. Přemýšlel jsem o tom, koho bych pozval. e. Zjišťoval jsem to, s kým mluvili. Následující přehled shrnuje výše ilustrované vlastnosti vedlejších vět s pádovým ukazatelem: A. θ-roli obdrží CP, nikoliv pádový ukazatel. (1-3) B. Pádový ukazatel je demonstrativum to specifikované pro φ-rysy [neut/sg/3p]. (4) C. Pádový ukazatel musí být během derivace ohodnocen pro pád. (5) 3

Už sama možnost nominálního typu pohybu CP je pozoruhodná a mohla by být v souvislosti s již ilustrovaným faktem, že CP i bez pádového ukazatele nese φ-rysy (viz příklad (4)). Příklady v (10) nám ovšem obraz ještě více komplikují, navíc by mohly představovat problém pro cyklický způsob derivace, kdy se předpokládá, že CP musí při topikalizaci v každém případě „středním polem“ projít, a bylo by tak nutné vysvětlit, proč právě ve střední pozici nemůže být CP vyslána na fonetickou formu.

- 49 -

D. Pádový ukazatel může uvozovat jak finitní, tak infinitivní klauzi, pokud to dovolují selekční vlastnosti selektora. (6) E. Pádový ukazatel lze použít jen tehdy, když má selektor potenciál selektovat DP/PP. (7) F. Užití pádového ukazatele nezávisí na komplementizéru. (8) G. Pádový ukazatel je konstituent a také pádový ukazatel společně s CP tvoří konstituent. (9-10) H. Užití pádového ukazatele blokuje extrakci ze zanořené CP. (11) I. Užití pádového ukazatele neblokuje obsazení zanořeného SPEC, CP. (12)

3

Analýza

V této sekci nastíním tři možné analýzy struktur s pádovým ukazatelem, přičemž cílem je co nejlépe vysvětlit vlastnosti (A-I). 3.1

Konstrukce s dvojitým objektem

Konstrukce s dvojitým objektem (v tomto případě je jedním objektem DP a druhým CP) a věty s pádovým ukazatelem sdílejí vlastnost (H), tedy nemožnost extrakce ze zanořené věty: (13) a. *Koho jsi říkal Petrovi/to, že Honza potkal t? b. *Co ses ptal Petra/na to, jestli Honza viděl t? Na základě této analogie můžeme zkusit použít standardní strukturu konstrukcí s dvojitým objektem i pro věty s pádovým ukazatelem. Daná struktura, konkrétněji její „bázová“ podoba, je ilustrována v (14). Používám standardně přijímanou analýzu, jejíž variantu můžeme najít například v práci Hornstein, Nunes, Grohmann (2005). Extrakce by v tomto případě byla blokována objektem, resp. pádovým ukazatelem, který se nachází ve SPEC, V. (14)

VP V’ DP/PP to/na to V (říkal/ptal se) WH koho/co

CP C’ … tWH …

Jak si může čtenář sám ověřit, tato analýza bez problému vysvětluje vlastnosti (B-F), (H-I), avšak problém nastává s konstituenčními vlastnostmi (G). Pádový ukazatel s CP mohou tvořit konstituent až v té fázi derivace, kdy dojde k posunu hlavy V do v. V dané konfiguraci by ovšem kýženým konstituentem byla VP a těžko by se tak vysvětlovaly některé operace (topikalizace, pasivizace), jimž standardně podléhají

- 50 -

pouze jmenné fráze. Další problém by představovala vlastnost (A), tedy nejasná motivace způsobu včlenění pádového ukazatele do struktury. Ten by se totiž nacházel v kanonicky argumentové pozici a mohli bychom tak očekávat, že obdrží také θ-roli, což není pravdivé. Jedinou možností by tak bylo přidělit hlavě V jakýsi druh EPP-rysu, avšak to je pro lexikální hlavy nestandardní postup. 3.2

Hypotéza zablokování specifikátoru

Značná sémantická „vyprázdněnost“ pádového ukazatele nás může přivést k názoru, že ukazatel je ve skutečnosti jakýsi druh expletiva. Expletiva jsou v minimalistickém rámci vnímána o něco šířeji než v předešlých fázích teorie generativní gramatiky. Jedná se o takové lexikální jednotky, které nesou pouze formální (a v zásadě i fonetické) rysy a jsou v syntaxi schopny uspokojit tzv. EPP-rys určité funkční hlavy. Klasickým příkladem je anglické expletivum there, které je vnořeno do SPEC, T. V našem případě by EPP-rys nesla hlava C a byl by saturován pádovým ukazatelem.4 Pádový ukazatel by tak byl do SPEC, C vnořen prostým sloučením a wh-pohybu by tak bylo zamezeno pomocí ekonomického principu Merge-over-Move (prosté sloučení je „levnější“ než komplexní pohybová operace). Na tomto místě je nutno zvážit dvě základní varianty: (i) hypotézu jediného specifikátoru, která plyne z Kayneova (1994) LCA (Linear Correspondence Axiom) a (ii) hypotézu vícenásobného specifikátoru, v níž je počet specifikátorů omezen pouze selekčními vlastnostmi hlavy (např. Chomsky (1995) a dál). V prvním případě zůstává nevysvětlena vlastnost (I). V případě druhém můžeme sice využít interní specifikátor pro wh-pohyb a externí pro vnoření pádového ukazatele (který by pak byl blíže než wh-slovo pro případné další pohybové operace, principielně by šlo o stejný druh blokace, který je znázorněn a přesněji popsán v následující sekci), ovšem kvůli stipulovanému EPP-rysu by zůstávala taková analýza velmi neelegantní. V obou variantách by se nám navíc ztrácela korelace vyjádřená v (E), neboť kategoriální status CP by zůstal nezměněn. 3.3

Pádový ukazatel jako funkční „nástavba“ CP

Předchozí dvě východiska se ukázala jako problematická. V této sekci nastíním nejpřijatelnější analýzu. Tentokrát bez analogií, ovšem docela přirozeně, budeme považovat pádový ukazatel za funkční hlavu D, která bere CP jako svůj komplement.

4

O možnosti přidělení EPP-rysu hlavě C, konkrétně pro relativní věty, uvažuje například McCloskey (2002).

- 51 -

(15)

CP C vP VP v [sonda]

DP V řekl

CP D [+X] to

C’ WH [+X] koho

… tWH … (že) Petr potkal tkoho

Jak vidíme v (15), problém analýzy, stručně popsané v předcházející sekci, zcela odpadá. Nemáme zapotřebí stipulovat žádný EPP-rys a zanořený SPEC, C zůstává volný pro wh-pohyb v rámci spodní CP. Projděme si pro úplnost hlavní vlastnosti (A-I) a podívejme se, jak je tato analýza vysvětluje: (A) Udělení θ-role nepředstavuje problém, pokud přijmeme jednak hypotézu, že D je funkční hlava nadstavující CP a jednak celkem standardní předpoklad, že θ-role mohou být přidělovány i „skrze“ funkční projekce. (C) Pád je přidělen standardním způsobem, pádový ukazatel v tomto směru funguje stejně jako běžná DP. (D) Ať už má infinitiv jakoukoliv funkční strukturu, neměl by být problém nastavit ji hlavou D. (E) V této analýze verbum (obecněji selektor) skutečně selektuje DP (resp. PP), nikoliv CP. (G) Jak vidno, pádový ukazatel společně s CP tvoří konstituent, a to hned při vložení ukazatele do struktury. (I) Jak už bylo řečeno, SPEC, C zůstává volný. Déle se zastavme u problematické vlastnosti (H). Výhodou této analýzy je, že nám nabízí alespoň tři možná vysvětlení pro nemožnost extrakce ze zanořené věty: (i) Pádový ukazatel můžeme vnímat jako první „přitáhnutelný“ (attractable) element. Zde je třeba přijmout předpoklad, že ukazatel obsahuje rys [X] takový, který se shoduje s rysem wh-fráze (musí jít o interpretovatelný rys, snad D-rys, wh-rys, nebo nějaký informačně-strukturní rys (fokus?)). Tato varianta je znázorněna ve stromu (15). Sondou (Probe) hledající svůj cíl (Goal) je zde lehká verbální hlava v, jejíž specifikátor funguje jako „mezistanice“ pro cestu do horního SPEC, C. (ii) Další možností je, že D může fungovat (obecně) jako nominální fáze ve stejném smyslu, v jakém jsou v a C verbálními fázemi (Chomsky 2000). Tak je nemožnost extrakce vysvětlena zanořením wh-fráze v již uzavřené fázi (která ani nepředstavuje možný hledací prostor pro sondu). (iii) Zajímavou variantou je hypotéza „jen větší z menší“ (Taraldsen 2004). Vychází se z explicitní analogie mezi nominálními a verbálními funkčními projekcemi. Viditelná pro vysunutí je pak jen taková DP, jejíž funkční struktura (počet funkčních hlav) je větší než funkční struktura verbální, v níž je

- 52 -

zanořena. V naší analýze pak pádový ukazatel „zvětšuje“ CP a tak způsobuje „neviditelnost“ wh-fráze (jinými slovy CP s pádovým ukazatelem je stejně velká jako wh-fráze). Na závěr ukážeme jednu výhodu, kterou obě předchozí analýzy postrádají. Pádový ukazatel v naší současné analýze funguje ambivalentně. Jednak je funkční nástavbou CP a tím je její organickou součástí, jednak nese zřetelné nominální rysy (zejména φrysy, pád, morfologickou podobu), čímž celou CP nominalizuje. Můžeme tedy předpokládat, že u některých sloves se díky pádovému ukazateli rozšíří jejich subkategorizační možnosti. Tato predikce je potvrzena u sloves jako lišit se a rozumět, která sice mohou být doplněna DP, avšak už nikoliv „holou“ CP. U slovesa přemýšlet dokonce pádový ukazatel umožňuje doplnění infinitivem. Toto ilustruje příklad (16). (16) a. Liší se svým vzhledem/*že jinak vypadají. → Liší se tím, že jinak vypadají. b. Rozumím Petrovi/*že jdeš pozdě. → Rozumím tomu, že jdeš pozdě. c. Přemýšlím o dovolené/*pozvat kamarády na večeři. → Přemýšlím o tom pozvat kamarády na večeři.

4

Závěr

Ve svém referátu jsem ilustroval hlavní vlastnosti struktur s tzv. pádovým ukazatelem a nastínil jsem možnou analýzu tohoto jevu. Jako nejvěrohodnější se ukázala varianta, kde pádový ukazatel je nominalizující funkční hlavou, jejímž komplementem je vedlejší věta. Větší pozornost by si zasluhovalo srovnání těchto struktur s relativními větami; na tuto podobnost jsem poukázal již v úvodu referátu. Při rozboru jsem také narazil na zajímavé problémy spojené s pohybem zanořené věty v rámci věty maticové, které by mohly přispět k lepšímu poznání funkční struktury na levé periferii věty. LITERATURA CAHA, PAVEL (2003a). ‘Struktura pseudorelativních vět.’ Ms. Předneseno na konferenci mladých lingvistů v Olomouci, 2003. CAHA, PAVEL (2003b). ‘Kolik pádů pro NP?’ Linda Awadová et al. (eds.). Sborník ze setkání bohemistů Cikháj 2003, 38-54. Brno: vlastním nákladem, 2004. CAHA, PAVEL (2004). ‘Konstrukce akuzativu s infinitivem v češtině: minimalistický model.’ Diplomová práce. Brno. Manuskript. CITKO, BARBARA (2004). ‘On Headed, Headless, and Light-Headed Relatives.’ Natural Language & Linguistic Theory 22, 95-126. Kluwer Academic Publishers, 2004. CHOMSKY, NOAM (1995). The Minimalist Program. Cambridge, MA: The MIT Press. CHOMSKY, NOAM (2000). ‘Minimalist Inquiries: The Framework.’ R. Martin, D. Michaels, and J. Uriagereka (eds.). Step by Step, 89-155. Cambridge, MA: The MIT Press. CHOMSKY, NOAM (1999). ‘Derivation by Phase.’ MIT Occasional Papers in Linguistics 18. Cambridge, MA: The MIT Press. CHOMSKY, NOAM (2001). ‘Beyond Explanatory Adequacy.’ MIT Occasional Papers in Linguistics 20. Cambridge, MA: The MIT Press. DANEŠ, FRANTIŠEK, MIROSLAV GREPL AND ZDENĚK HLAVSA (eds.) (1987). Mluvnice češtiny 3. Praha: Academia. FITZPATRICK, JUSTIN M. (2002). ‘On Minimalist Approaches to the Locality of Movement.’ Linguistic Inquiry 33, 443-463. Cambridge, MA: The MIT Press.

- 53 -

HORNSTEIN, NORBERT, JAIRO NUNES, AND KLEANTHES K. GROHMANN (2005). Understanding Minimalism: An Introduction to Minimalist Syntax. Manuscript. KARLÍK, PETR, MAREK NEKULA, AND JANA PLESKALOVÁ (eds.) (2002). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. KAYNE, RICHARD S. (1994). The Antisymmetry of Syntax. Cambridge, MA: The MIT Press. MCCLOSKEY, JAMES (2002). ‘Resumption, Successive Cyclicity, and the Locality of Operations.’ Derivation and Explanation in the Minimalist Program, eds. Samuel David Epstein and T. Daniel Seely, 184-226. Oxford: Blackwell Publishers. PESETSKY, DAVID AND ESTHER TORREGO (2002). ‘Tense, Case, and the Nature of Syntactic Categories.’ Gueron, Jacqueline and Jacqueline Lecarme (eds). The Syntax of Time. Cambridge, MA: The MIT Press. RIZZI, LUIGI (1990). Relativized Minimality. Cambridge, MA: The MIT Press. TARALDSEN, TARALD (2004). ‘Locality as anti-locality.’ Handout from lectures in Brno. VESELOVSKÁ, LUDMILA (1995). Phrasal Movement and X0 Morphology: Word Order Parallels in Czech and English Nominal and Verbal Projections. PhD Dissertation. Olomouc. Manuscript.

- 54 -

JAK JE TO SE SHODOU V PÁDĚ? Pavel Caha [email protected] V tomto příspěvku se budu zabývat shodou jména a adjektiva vzhledem k rysům, které do ní vstupují. A priori existují dvě možná vysvětlení toho, že adjektivum a jméno nesou stejnou hodnotu rodu, čísla a pádu. Možnost první: nesou stejnou hodnotu určitého rysu, jelikož jsou ve vzájemném syntaktickém vztahu - shodují se. Možnost druhá: manifestují stejnou hodnotu určitého rysu v důsledku stejného syntaktického okolí. Pokusím se dokázat, že adjektivum a jméno sdílí stejnou morfologickou charakteristiku rodu a čísla v důsledku nastolení syntaktického vztahu. Proti většině lingvistických prací však tvrdím, že sdílení morfologické charakteristiky pádu mezi adjektivem a jménem není způsobeno jejich vzájemným syntaktickým vztahem, ale je důsledkem toho, že se obě jednotky nalézají ve stejném syntaktickém okolí (viz i Maling a Sprouse 1995 a Bailyn 2001). Pokud je výše nastíněná myšlenka správná, budeme očekávat, že v jazyce budou existovat konstrukce, ve kterých se adjektivum a jméno shodují v rodě a čísle (případně jenom v jedné z těchto charakteristik), ale neshodují se v pádě. V tomto příspěvku ukážu tři takové konstrukce, ve kterých se adjektivum shoduje se jménem v rodě a čísle, ale nesou každé jiný pád. Existence takových konstrukcí je při výše zmíněném pohledu na shodu nejen předvídána, ale také je předvídána jejich společná vlastnost: jmenovitě to, že adjektivum a jméno se v takových konstrukcích budou nalézat v odlišném syntaktickém okolí. A to je přesně to, co najdeme. VZTAŽNÉ VĚTY První zde probíranou konstrukcí, která potvrzuje mé vývody, budou vztažné věty, které na místě relativního elementu používají lexikální element který. Ten je tradičně řazen do kategorie zájmen. Já jej pro své účely budu považovat díky jeho morfologickým schopnostem (nést stejné rysy rodu čísla a pádu jako jméno) za adjektivum. Ve větě (1) ukazuji, že tento element, pokud se nalézá ve stejném syntaktickém okolí jako jméno, nese stejné rysy rodu, čísla a pádu jako jméno. Ve (2) pak ukazuji, že pád těchto elementů může být odlišný, přestože shoda v rodě a čísle je zachována: (1) Kterého(ACC) člověka(ACC) jsi dnes viděl? (2) To je ten člověk(NOM), kterého(ACC) jsem dnes viděl. Bylo by snad možné namítat, že ve (2) se jedná nikoli o syntaktický vztah shody, ale že rysy relativního elementu který jsou diktovány snahou po úspěšné koreferenci tohoto výrazu s jeho antecedentem ve větě hlavní. Jednalo by se tedy o tradiční kongruenci podle smyslu, a nikoli podle formy. Je myslím sdostatek jasné, že kongruence podle smyslu není způsobena vzájemným syntaktickým vztahem výrazů, ale pragmatickou snahou identifikovat referenta.

- 55 -

Tato námitka však může být vyvrácena. Podíváme-li se na příklad (3), vidíme, že k substantivu děvče lze odkazovat (tak jak to předvídá pojem kongruence podle smyslu) jak zájmenem femininním, tak neutrálním. Relativní element který však musí být nutně rodu středního, jak předvídá analýza, která tvrdí, že se tento relativní element shoduje s rozvíjeným substantivem podle formy. Shoda podle formy je pak podle mě důsledkem formálního vztahu výrazů - shody. Závěrem tedy tvrdím, že v relativních větách se zájmenem který se toto zájmeno shoduje s rozvíjeným substantivem v rodě a čísle, ale nikoli v pádě. (3) Do místnosti vstoupilo pěkné děvče. Petr mi ji/ho představil (4) Karel zná jedno děvče, které/*která umí výborně španělsky KONTROLOVÉ STRUKTURY Kontrolové struktury skýtají další důkaz o pravdivosti výše zmíněného tvrzení. Kontrolové struktury jsou takové, v nichž finitní verbum hlavní věty selektuje jako jeden ze svých komplementů infinitní strukturu. Infinitiv není schopen realizovat svůj externí argument jménem, neboť nemá schopnost udělit tomuto jménu pád. Reference subjektu infinitní struktury je doplněna jedním z „modulů“ gramatiky, který tomuto subjektu určí referenci nalezením antecedentu ve větě maticové. Přijímám zde předpoklad, že tento subjekt není označen pádem, jelikož není možné realizovat jej např. zájmenem. Dále platí, že pokud je antecedentu infinitního subjektu v maticové větě přidělen inherentní pád, depiktivní adjektivum (doplněk) infinitní věty nese nominativ (5): (5) Poručil Petrovi(DAT) dostavit se tam střízlivý(NOM) I v těchto strukturách se tedy adjektivum shoduje s dativním antecedentem v rodě a čísle, ale nikoli pádě. ZDVIHOVÉ STRUKTURY Zdvihové struktury se velmi podobají strukturám kontrolovým. Jediný rozdíl je ten, že referent subjektu infinitivu není identifikován nalezením nějakého lingvistického antecedentu, ale jeho subjektu je přímo udělen pád slovesem maticovým, které však tomuto argumentu neuděluje thematickou roli. V takovýchto strukturách je možno marginálně užít instrumentálu predikativního adjektiva. Zatímco substantivum nese v těchto strukturách nominativ, predikativní adjektivum instrumentál (6): (6) Petr(NOM) se Karlovi zdál být neschopným čehokoli(INSTR). Podobná situace je i u sloves, která selektují tzv. small-clause komplementy (7), kde je naopak instrumentál jedinou možností: (7) Shledávám tě(ACC) neschopným(INSTR)/*neschopného(ACC). V obou případech se adjektivum se jménem shoduje v rodě a čísle, nikoli však pádě. ZÁVĚR V tomto příspěvku jsem ukázal, že existují takové konstrukce, kde se adjektivum a jméno shodují v rodě a čísle, nikoli však v pádě. Existence takových konstrukcí mě spolu s další evidencí z jiných jazyků vede k následující spekulaci.

- 56 -

Předpokládejme, že pád není rys, který by mohl vstoupit do nějakého formálního vztahu s nějakým jiným rysem stejné dimenze (viz i Rezac 2003). Adjektivum pak může se jménem vstoupit do syntaktického vztahu shody (reflektované shodou v rodě a čísle), aniž by byl tento vztah reflektován nastavením stejné hodnoty rysu pádu. To je zřejmé, jelikož pád není rys. Předpokládejme pak, že pád je spíše odrazem syntaktického okolí jednotky, odrazem toho, jak je tato jednotka do struktury zapojena. Jestliže se během syntaktické derivace dostanou adjektivum a jméno do různého syntaktického okolí, budou nést rozdílné pády navzdory tomu, že se shodují. Tento předpoklad tedy umožňuje vysvětlit předložená fakta. LITERATURA Maling, J. and R. Sprouse (1995): Structural Case, Specifier-Head Relations, and the Case of Predicate NPs. In Haider, H. et al (eds.): Studies in Comparative Germanic Syntax, Kluwer, 167-168. Bailyn, J. F. (2001a): The case of Slavic predicates. In A. Strigin et. al, eds. ZAS Occasional Papers in Linguistics, Zentrum für allgemeine Sprachwissenschaft, Berlin, 1-26. Rezac, M (2003): The fine structure of cyclic agree. Syntax, 6.2, s. 156-182.

- 57 -

REFLEXIVA Mojmír Dočekal [email protected] 1 Intro V tomto článku se snažím popsat některé podstatné vlastnosti českých reflexivních konstrukcí. Část argumentů jsem převzal ze své dizertační práce. Připomeňme si tyto tři principy klasické teorie vázání, viz (1), a jejich demonstraci na českých datech, viz (2): (1)

Princip A: Anafora musí být vázána ve své řídící kategorii. Princip B: Zájmeno musí být volné ve své řídící kategorii. Princip C: R-výraz musí být volný všude.

(2)

a. Petri sei umyl. b. *Petri hoi umyl. c. *Oni umyl Petrai.

Teorie vázání je podezřelá, a to z následujícího důvodu. Možná, že větám v (2) rozumíme tak, jak naznačují indexy, ale nutí nás to k tomu, abychom předpokládali, že indexy jsou skutečně částí lingvistických reprezentací, ze kterých derivujeme věty? Předpokládejme tedy, že celý aparát teorie vázání je cosi epifenomenálního: z toho, že větě (3) rozumíme tak, jak nám naznačují indexy, ještě nemůžeme odvozovat, že v naší hlavě, v naší gramatice, skutečně figurují jazykové výrazy označené indexy, a že existují specifická pravidla, která řídí, jaké rozmístění indexů ve stromě je povolené a jaké ne (což je přesně to, co teorie vázání dělala). (3)

Petri sei myje.

Předpokládejme tedy, že indexy jsou něco, co vzniká jako vedlejší produkt fungování jazyka. Je-li teorie vázání teorií referenčních závislostí, přenechme sémantické fenomény inferenčnímu modulu. Přijměme tedy s Reinhartovou to, že teorie vázání není specifickým gramatickým modulem se svými pravidly a aparátem, a také to, že jediné vázání, které lze rozumně popsat, je logické vázání. Logické vázání je procedura v sémantickém modulu, která uzavírá vlastnost, viz definice (4) a demonstrace (5):

- 58 -

(4)

A-vázání (logické vázání): α A-váže β tehdy a jen tehdy, když α je sestrou λ-predikátu, jehož operátor váže β.

(5)

Karel se obdivuje. a. Karel λx (x obdivuje x)

Podle definice (4) váže výraz Karel v (5) výskyt proměnné v subjektu i v objektu, protože Karel je sestrou λ-predikátu, ve kterém jsou obě proměnné vázány. Z logického konceptu vázání plyne, že vázání proměnných je necitlivé k jistým druhům syntaktických lokalit: (6)

Každý student zná alespoň jednoho profesora, který neví, jak mu pomoci.

(7)

Každý student λx (x zná alespoň jednoho profesora, který neví, jak pomoci x)

Přičemž nejhlouběji zanořená věta je ostrovem v ostrovu - nelze z ní extrahovat: (8) a. Každý student zná alespoň jednoho profesora, který neví, jak pomoci Karlovi. b. * Komu každý student zná alespoň jednoho profesora, který neví, jak pomoci. Z (9-a) extrahovat lze, jak ukazuje gramatičnost (9-b). To je signálem toho, že logické vázání není omezeno některými jinak velmi dobře fungujícími omezeními na lokalitu syntaktických vztahů: (9) a. Každý student ví, že alespoň jeden profesor je přesvědčen, že může Karlovi pomoci. b. Komu každý student ví, že alespon jeden profesor je přesvědčen, že může pomoci. Nicméně problém je, že v jistých případech omezení lokality dodrženy být musí. Podmínka A je deskripcí toho, že se anafory v přirozeném jazyce musí vyskytovat v rozumné blízkosti svého antecedentu. Podobným problémem je variabilita přirozených jazyků v tom, jak daleko může antecedent od anafory být. V češtině je to poměrně blízko: (10)

Petr se říznul. (věta)

- 59 -

(11)

Petr viděl Karla ve svém autě. (small clause zanořená ve větě)

(12)

Petr viděl Karla sklízet svou zeleninu. (zanořená nefinitní věta)

Zatímco v islandštině (citováno podle Pica 1991, 123) může anaforu od jejího antecedentu rozdělovat hodně: (13)

Jóni sagđi ţeim [ađ María elski Jón řekl jim že María Jón jim řekl, že María se (Jóna) miluje.

(subj) miluje

sigi] se

Anafora je v (13) ve vedlejší větě, antecedent je subjektem věty matricové. V češtině něco takového možné není: (14)

*Petri jim řekl, že Marie sei miluje.

Srovnávací studie, viz Reuland & Reinhart [1995], popisuje variace uvnitř germánských jazyků: existují rozdíly mezi holandštinou, německými dialekty a fríštinou. Reinhartová a Reuland přičítají tyto rozdíly rozdílným pádovým systémům citovaných jazyků. Podrobnosti této analýzy nás v našem článku až tolik nezajímají. Podstatné je to, že existují jazykové rozdíly mezi vázáním anafor, což je popsatelné tehdy, jestliže alespoň část popisu teorie vázání musí zůstat závislá na jazykovém systému jednotlivých přirozených jazyků. Správná otázka zní, jak správně rozdělit teorii vázání mezi moduly gramatiky. 2 Klitika se a vázání

2.1 Se není objektová klitika Protože klitika se připomíná tvarem zájmenné klitiky, nejjednodušší analýza, která se nabízí, je ta, že se je anaforická objektová klitika (na rozdíl od zájmenné objektové klitiky, např. ho). Následující věty se zdají potvrzovat tuto analýzu: (15)

a. Petri sei umyl. b. Petri hoj umyl.

To znamená, že se je klitickou variantou reflexivního zájmena sebe a podobně si je variantou reflexivního zájmena sobě. Např. Šmilauer [1966], 41 uvádí tři skupiny zvratných sloves a následující příklady: 1. Zvratné zájmeno ve funkci předmětu: Umyla se. Koupím si místenku. Nenáviděli se. 2. Zvratné zájmeno nemá funkci předmětu, ale významově obměňuje sloveso nezvratné: Píše se mi dobře. Větev se zlomila. Šel si pomalu. 3. Zvratné zájmeno je pouhou částicí: Smát se. Dotknout se.

- 60 -

Šmilauer přímo zmiňuje, že první skupina se od druhé a třetí odlišuje tím, že klitiku lze při důrazu nahradit podobami sebe a sobě. Tím implicitně řadí klitické a neklitické podoby reflexivního zájmena do stejného paradigmatu, ze kterého se volí jen na základě fonologické distinkce (≠přízvuk). Šmilauer uvádí větu, která sama o sobě zpochybňuje toto tvrzení: (16)

a. Umývá se celý. b.Umývá ho *celý/celého.

Tvar doplňku celý v (16-a) ukazuje, že klitika se není rozvitá, zatímco klitika ho rozvita být může. To společně s (17) ukazuje, že se není objektem / anaforou, ale jedná se o výraz jiného řádu: (17)

Sebe umývá celého / *celý.

Toto koreluje i s tím, že klitiky díky své jednoduché struktuře (jde o hlavy, ne o maximální fráze) nemohou saturovat theta rámec predikátu (tedy ani doplňku). Podobně i analýza v Oliva [2000], která přesvědčivě ukazuje, že se není klitickým protějškem sebe, ... ale ,,lexikální anaforou”, tedy jakýmsi signálem redukované valence, přičemž ale ona chybějící valence není chybějícím argumentem, ale neargumentovou částicí. Toto řešení je velmi blízké tomu, jak problém projednává např. Reinhart & Siloni [1999]. K podobnému závěru vedou i srovnávací data z románských jazyků, ve kterých má se také klitický charakter. Proto ani v těchto jazycích nemůže se být objektem tranzitivního slovesa. Kayne [1975] uvádí dva následující argumenty: (18)

a. Il est arrivé EXPL. AUX. přijely b. *Il lesi a dénoncés ti trois mille EXPL. je udalo tři tisíce mužů tento měsíc.

trois tři hommes

ce

filles. dívky mois-ci.

Tento měsíc je udalo tři tisíce mužů. c. ?Il s'est dénoncé trois mill EXPL. se udalo tři tisíce Tento měsíc se udalo tři tisíce mužů.

hommes ce mužů tento

mois-ci. měsíc.

Kayne argumentuje takto: ve větách s expletivem jsou ve francouzštině negramatická tranzitivní slovesa ((18-b)), ale netranzitivní slovesa jsou gramatická ((18-a)). Podle tohoto testu se reflexivizovaná verba řadí mezi netranzitivní slovesa, jak ukazuje gramatičnost (18-c). Pokud by reflexivní klitika byla v pozici tranzitivního objektu, dalo by se předpokládat, že reflexivní sloveso bude v expletivní konstrukci negramatické, ale tak tomu není. Druhý argument, který Kayne uvádí, je založen na francouzských kauzativních konstrukcích.

- 61 -

(19)

a. Je ferrai Já budu+nechat Nechám Pavla umýt Maxe.

laver umýt

Max

b. Je ferai Já budu+nechám Nechám běžet Pavla.

courir běžet

c. Je le ferai Já ho budu+nechám Nechám Pavla umýt ho. d. Je ferai Já budu+nechám Nechám Pavla umýt se.

*(à) Maxe

laver mýt se se

à PREP. laver umýt

Paul. Pavla. Paul. Pavla. Paul. Pavla. Paul. Pavla.

Francouzské kauzativní konstrukce diferencují mezi tranzitivními a netranzitivními vloženými slovesy tak, že u tranzitivního slovesa musí být subjekt částí předložkové fráze [PP à subjekt], zatímco subjekt netranzitivního slovesa nesmí být součástí PP [PP à subjekt] - viz kontrast (19-a) – (19-b). Jak je patrné z (19-d), chová se subjekt zanořeného reflexivního predikátu stejně jako subjekt Paul zanořeného ergativa courir, tzn. není uveden předložkou à. Tato srovnávací data nemohou být přímým argumentem pro neobjektovou povahu se v češtině – jde konečně o dva rozdílné jazyky. Přesto lze předpokládat, že jevy podobného řádu (se ve francouzštině i v češtině jsou klitická reflexivní zájmena) budou mít v obou jazycích podobné syntaktické vlastnosti.

2.2 Možné analýzy Alboiou Gabriela & Frigeni [2002], 3 rozčleňují možné analýzy reflexivní klitiky na tyto přístupy: 1. Argumentový přístup a. Tranzitivně-pronominální přístup (zástupci: Rizzi 1986, DobrovieSorin 1998) i.

se je (nebo váže) interní argument;

ii.

neklitická DP je externí argument;

iii.

v přiděluje ACC, T přiděluje NOM;

- 62 -

(20)

b. Unakuzativní přístup (zástupci: Pesetsky 1995) i.

se je externí argument;

ii.

neklitická DP je interní argument;

iii.

v nepřiděluje pád, T přiděluje akuzativ;

(21)

2. Neargumentový přístup a. Unakuzativní přístup (zástupci: Grimshaw 1992) i.

se je morfém, který redukuje valenci (konkrétně externí θ−roli);

ii.

neklitická DP je interní argument;

- 63 -

(22)

b. Unergativní přístup (zástupci: Reinhart 1995, Reinhart & Siloni 2003) i.

se je morfém, který redukuje valenci (konkrétně interní θ-roli);

ii.

neklitická DP je externí argument;

(23)

3 Proti lexikální analýze Chierchia [2004] podává sémantickou analýzu reflexivizace jako lexikální operace, která redukuje valenci. Tento přístup má za důsledek to, že klitická anafora je

- 64 -

morfologickým znakem operace redukce, a nemá tedy argumentovou platnost. Chierchia vychází z toho, že u reflexivních sloves je realizována pouze externí θrole. (24)

Redukce: V<θ1,θ2>->R(V)<θ1> R(V)(x)=λx [V (x,x)]

Vezmeme-li si tranzitivní sloveso mýt, je z něj pomocí redukce odvoditelná reflexivní operace mýt se takto: (25)

Petr se myje. a. x mýt y -> R(V) <θ1> b. R(V)(x) = λx [mýt (x,x)] c. Petr λx [mýt (x,x)]

Problém pro tuto (a jakékoliv jiné lexikální analýzy reflexivních sloves) jsou ECM konstrukce1. Příklad: (26)

Petr považuje [Karla za dobrého tenistu].

(27)

Petri sei považuje [ ti za dobrého tenistu].

V (27) si matricový predikát jako interní argument nebere jen klitiku se, ale celou small-clausi, ve které je klitika subjektem. Se obdrží pád od matricového predikátu a θ-roli od zanořeného small-clausového predikátu. Obdobně: (28)

Kareli sei viděl [ ti padat do vody].

To, co Karel viděl, nebyl jen on, ale celý pád do vody: argumentem slovesa vidět je celá infinitivní konstrukce - se má θ-roli od slovesa padat, ale pád od slovesa vidět. Problém pro jakýkoliv lexikalistický přístup k reflexivům je v tom, že vidět a padat jsou dvě samostatné lexikální jednotky. K tomu, aby lexikalistická redukce fungovala, museli bychom předpokládat, že slovník dokáže vytvářet dvoumístné komplexní predikáty typu viděl-padat, které jsou potom případně redukcí změněny na jednomístné predikáty. Postulace takového pravidla je pochopitelně neudržitelná.

1

Jak na to upozorňuje Reinhart & Siloni (1999, 5).

- 65 -

4 Derivační teorie vázání

4.1 Derivační teorie vázání Derivační teorie vázání je snahou o redukci tradičních fenoménů teorie vázání na základnější, elementárnější operace, které jsou přítomny i v jiných než interpretativních gramatických relacích. Přijmeme-li jako nejelementárnější syntaktickou operaci spojení dvou konstituentů, pak vyvstává přirozená otázka, neníli možné všechny interpretativní závislosti redukovat na tuto operaci.2 Zwart [2002] je explicitním pokusem obhájit hypotézu, že všechny interpretativní závislosti jsou redukovatelné na operaci merge. Zopakujeme teď některé klíčové Zwartovy argumenty.

4.1.1 Merge Klasická práce o anafoře - Reinhart [1983], 13 tvrdí, že hlavním strukturním vztahem, který omezuje interpretaci nominálních frází ve větě, je c-komando: ,,Although they have not been stated this way, structural relations such as 'precede', 'command' or 'precede and command' can be best understood as defining the syntactic domain of a given node. [...] Structural conditions on sentence-level rules, which are based on these relations, restrict such rules to operate on two nodes just in case one of them is in the domain of other. In the case of semantic interpretation rules, the domain of a given node corresponds to the portion in the syntactic tree in which the given node can effect the interpretation of the other nodes. In the case of anaphora interpretation, for example, such restrictions state the environment in which the referential interpretation of one NP may depend on that of the other." Z toho plyne klasická formulace podmínky A: anafora musí být c-komandována svým antecedentem. Aplikováno na redukční program: situace vypadá takto: konstituent β může být referenčně závislý na konstituentu α, jestliže je α sloučen s konstituentem γ, který jako svou část obsahuje konstituent β. Schematicky takto: (29)

[ α [ γ [ ... β ...]]]

Zatímco redukce anaforičnosti na merge nás vede k tomu, že bychom měli očekávat jednodušší konfigurace typu: je-li β referenčně závislá na konstituentu α, pak v určitém derivačním kroku byly tyto konstituenty sloučeny: (30)

[αβ]

Program, který si za cíl klade redukci vázání na transformaci, stojí tedy před problémem, jak (29) převést na (30). Tento cíl je poměrně atraktivní, protože se zdá být dobře potvrzenou intuicí, že všechny gramatické vztahy dodržují lokalitní restrikce. Je-li tedy koreference gramatickým jevem, mělo by být možné navrženou redukci provést. Přijměme tedy předpoklad, že neakcidentální koreference dvou konstituentů je možná jen tehdy, jsou-li oba konstituenty sloučeny do konstituentu tak, jak to bylo ukázáno v př. (30).

2

V Minimalistickém programu bývá nazývána merge (spoj). Nadále budeme pro označení operace zřetězení používat tento termín.

- 66 -

4.2 Anaforičnost jako získaná informace Zwart [2002], 275 navrhuje počáteční strukturu takto: (31)

[XP[antecedent] [ ZáJMENO]]

V (31) je anafora sloučená se svým antecedentem jako hlava fráze, tj. jako element, který dále projektuje. Konkrétněji je anafora výsledkem morfologické interpretace syntaktických rysů (tzv. Spell Out). Zájmena jsou před sloučením generickým referenčně proměnným elementem zájmeno, který až sloučením s antecedentem získá rys [+koreference]. Rys [+koreference] je pak nutně na rozhraních interpretován takto: 1. Morfologií je interpretován jako pokyn k vyslovení anafory. 2. V sémantickém modulu na LF vede k interpretaci výrazu jako vázané proměnné. Zwart předpokládá, že výrazy přirozeného jazyka se co do svých interpretačně závislých vlastností dají rozdělit dle následujícího stromu:

(32)

- 67 -

Na místo klasické kategorizace jmenných frází3 navrhuje Zwart kategorizaci na základě tří rysů: ≠referenčnost, ≠proměnná referenčnost a ≠koreference. Tato klasifikace je intuitivnější v tom, že anafory a zájmena jsou si blíže (liší se pouze rysem ≠koreference, ale mají společný rys +proměnná reference), zatímco v klasickém rozdělení byly co do rysů zcela rozdílné ([+anafora, -zájmeno] u anafor, [-anafora, +zájmeno] u zájmen), což je nepříliš lingvisticky uspokojivá klasifikace, uvážíme-li, že anafory v přirozeném jazyce tvoří vždy podtřídu zájmen. Hlavní předěl ve Zwartově klasifikaci běží mezi ≠referenčně proměnnými výrazy ([referenčně proměnné]: všechny r-výrazy, [+referenčně proměnné]: anafory a zájmena). [+referenčně závislé] výrazy se dále rozlišují podle toho, zda je v lokálním kontextu zvolen jeden nebo druhý typ. Zájmena ([-koreferenční] výrazy) jsou v tomto výčtu nespecifikovanou kategorií: anafora získá svůj rys [+koreference] při sloučení se svým antecedentem, pokud ji nezíská, zůstává zájmenem. Syntax tedy rozeznává pouze jeden druh [+referenčně proměnných] výrazů, které buďto během derivace přiberou rys [+koreference], a jsou tedy vysloveny i interpretovány jako anafory, nebo tento rys neobdrží (nejsou sloučeny se svým antecedentem v konfiguraci (31)), a pak jsou vysloveny jako zájmeno. Interpretace zájmena (s rysem [-koreference]) jako vázané proměnné je tedy v této koncepci věcí, která spadá mimo vlastní syntax. Tento výsledek pokládáme za správný, je-li záležitostí sémantického modulu, že nabízí dvě možnosti interpretace4 [+referenčně závislých výrazů]: (33)

Karel neví, že ho všichni obdivují. a. Karel (λx ( x myslí, že všichni obdivují x)) b. Karel (λx ( x myslí, že všichni obdivují z) & z = Karel)

Pak je velmi přijatelné, že zájmeno jako podspecifikovaný [+referenčně závislý] element může být interpretováno obojím způsobem. Připomeňme jen, že tento sémantický rozdíl má pochopitelně i pravdivostně-teoretické důsledky na interpretaci: (34)

Jen Karel si myslí, že jeho pes je úžasný. a. vázání: Jen Karel (λx ( x si myslí, že xův pes je úžasný)) b. kovaluace: Jen Karel ( λx ( x si myslí, že yův pes je úžasný) & y = Karel)

V situaci, kdy má Karel psa Alíka, je (34-b) pravdivá tehdy a jen tehdy, když ostatní majitelé psů nepovažují své psy za úžasné, a Karel a Alík je jediný pár, kde majitel 3 4

Viz např. Haegeman (1994, 415). Viz Reinhart (1999)

- 68 -

považuje psa za úžasného; zatímco (34-b) je pravdivá v situaci, kdy ostatní majitelé psů považují své psy za úžasné, jen o Alíkovi jsou přesvědčeni, že úžasný není. Přístup k zájmenům jako podspecifikovaným jednotkám vychází z tradice distributivní morfologie, která předpokládá, že morfologie je postsyntaktický komponent gramatiky.5 V tomto přístupu je Spell Out procedura, která z hierarchie syntaktických terminálních uzlů vytvoří řetěz fonémů. Morfologie posílá na artikulační rozhraní řetězce (vybrané z paradigmat v mentálním lexikonu), které nejoptimálněji odpovídají rysům generovaným syntaxí. Koreference tedy není rys logické formy, ale syntaktický rys, který obdrží referenčně závislý výraz jako výsledek sloučení se svým antecedentem.

4.2.1 Derivace českého reflexiva Derivace českého reflexiva/reflexivní klitiky: předpokládejme, že reflexivní anafora (sebe) i reflexivní klitika (se) mají status hlavy (D0). Příklad: (35)

a. [Petr PRON] ( PRON získá rys +koref) b. [Petr [miluje [

]]]

PRON[+koref]

c. Spell-Out: Petr miluje sebe. V první fázi je Petr a generické zájmeno sloučeno do konstituentu, jehož hlavou je zájmeno, tím zájmeno získá rys [+koreference]. V dalším kroku je Petr transformován do specifikátoru T (skrze specifikátor malého v, kde obdrží θ-roli), což je pádová pozice, kde je mu přes agree přidělen specifikovaný rys pádu Nom (do toho okamžiku byl pád specifikován jen co do kategorie, ne co do rysu). Tato analýza předpokládá, že nominální fráze, z důvodů interpretovatelnosti na logické formě, musí získat rysy, které souvisejí s argumentovou strukturou (θ-role), případně s gramatickou funkcí (strukturní pád). V původní pozici (sloučení s generickým zájmenem) tyto rysy obdržet nemohou, proto musí být z této pozice extrahovány do konfigurací, kde lze požadované rysy obdržet. Konkrétní mechanismus je v různých fázích generativní gramatiky různě teoreticky popisován, nicméně obecný obrázek zůstává: nominativ je pád, který přiděluje hlava nejvyšší funkční projekce slovesa ve větě, objektová θ-role je přidělována ve specifikátoru lexikálního slovesa (GB) nebo ve specifikátoru lehkého v (v minimalistickém programu).

4.2.2 Derivace českého posesivního reflexiva Derivace českého posesivního reflexiva: je-li v češtině posesivní reflexivum hlava D (analogicky s Abneyem), která je generována ve specifikátoru N, pak dvakrát adjungována k D6, pak zjednodušená derivace věty s reflexivním posesorem je tato:

5 6

Viz Halle & Marantz (1993). Podrobnosti viz Babyonyshev (1997).

- 69 -

(36)

a. [ PRON babičku] b. [Petr [ PRON babičku]] (získání rysu +koreference) c. [Petr [navštívil [ [ PRON[+koref] babičku]]] d. Spell-Out: Petr navštívil svou babičku

V první fázi je generické zájmeno sloučeno s frází babičku, v dalším kroku je sloučená fráze [ PRON babičku] sloučena s výrazem Petr. Petr nemůže ve své stávající pozici dostat pád ani θ-roli, po sloučení lexikálního i funkčního slovesa (v (36) lehké v) se Petr transformuje do a-pozice (postupně přes specifikátor lehkého v) do specifikátoru T. Odtud c-komanduje nevyslovenou kopii ve specifikátoru objektu. Generické zájmeno při sloučení obdrželo rys [+koreference], který je na morfologickém rozhraní interpretován jako pokyn: vyslov anaforu. Protože je zájmeno ve funkční doméně N, postsyntakticky proběhne shoda s lexikální hlavou a zájmeno je vysloveno jako posesivní element (předpokládejme, že morfologie je citlivá na syntaktické konfigurace: je-li zájmeno samostatnou frází, je vysloveno jako reflexivum/reflexivní klitika, je-li součástí rozšířené nominální projekce, je vysloveno jako posesivum). 5 Závěr Ze čtyř možných přístupů k reflexivním slovesům je pro češtinu udržitelný jen jeden, a to ten, který jsme nazvali unergativní syntaktický. Tedy ten se strukturou

(37)

Vede k tomu to, že čeština dovoluje použití reflexivní klitiky v ECM predikátech: (38)

Petri sei považuje [ ti za hezkého chlapce.]

ukazuje neudržitelnost lexikální derivace reflexiv. Stručně: v (38) jsou považuje a za hezkého chlapce dvě samostatné lexikální jednotky - se má θ-roli od predikátu za

- 70 -

hezkého chlapce (malé věty), ale pád od predikátu považuje. Operace redukce ve slovníku může pracovat jen na jedné lexikální jednotce, ale se v (38) ,,propojuje” obě lexikální jednotky až v syntaxi. Pokud bychom chtěli redukci v (38) považovat za lexikální operaci, museli bychom postulovat tvoření komplexních predikátů [považovat-za hezkého chlapce] v lexikonu, což je empiricky neudržitelné (v podstatě bychom museli slovník zvětšit n2-krát, kde n je počet predikátů v lexikonu). Je možné ukázat, že unakuzativní analýzy českých reflexivních konstrukcí lze vyvrátit, ale takový důkaz přesahuje rozsah tohoto článku. Podrobnosti lze nalézt v mé dizertační práci. Jen naznačím, že klíčový argument vychází z asymetrií extrahovatelnosti ze subjektových a objektových NP, kde se reflexivní konstrukce jasně řadí k subjektovým frázím. Shrnutí: se je redukovaná kopie plné DP, která byla pohnuta do subjekové pozice. Se je kopie, která nemá tyto φ-rysy: číslo7, osoba, rod a pád. Nepřítomnost čísla vede k tomu, že mezi DP a reflexivní klitikou lze tvořit řetěz, což má důsledky na interpretaci - věta: (39)

[Všichni lingvisté]i sei obdivují.

má interpretaci (40)

∀x (Lingvista'(x) ⊃ Obdivuje'(x,x))

a ne (41)

∀x (Lingvista'(x) ⊃ ∀y (Lingvista'(y) ⊃ Obdivuje'(x,y))

Intuitivně čtení (39) je toto: 1. ,,každý lingvista obdivuje sám sebé” ne toto: 2. ,,každý lingvista obdivuje každého lingvistu” Z toho plyne, že reflexivní klitika se je sémanticky i morfologicky redukovanou kopií (sémanticky: jde o proměnnou, ne o kopii), morfologicky: jde o φ-deficitní jazykový výraz.

7

Viz Reuland (2001).

- 71 -

Literatura: [Alboiou Gabriela & Frigeni 2002] Alboiou Gabriela, Michael Barrie & Chiara Frigeni. 2002. SE and the unaccusativeunergative paradox. Canadian Linguistics Association Conference 2002. [Babyonyshev 1997] Babyonyshev, Maria A. 1997. The possessive construction in russian: A crosslinguistic perspective. Journal of Slavic Linguistic 5:193-233. [Chierchia 2004] Chierchia, Genaro. 2004. A semantic for unaccusatives and its syntactic consequences. In The Unaccusativity Puzzle: Studies on the Syntax-Lexicon Interface, ed. Artemis Alexiadou, Elena Anagnostopoulou, & Martin Everaert, 22-60. Oxford: Oxford University Press. [Dobrovie-Sorin 1998] Dobrovie-Sorin, Carmen. 1998. Impersonal se constructions in romance and the passivization of unergatives. Linguistic Inquiry 29:399-437. [Grimshaw 1992] Grimshaw, Jane B. 1992. Argument structure. Cambridge, MA: MIT Press. [Haegeman 1994] Haegeman, Liliane. 1994. Introduction to government and binding theory. Oxford: Blackwell. [Halle & Marantz 1993] Halle, Morris & Alec Marantz. 1993. Distributed morphology and the pieces of inflection. In The View from Building 20: Essays in Honor of Sylvain Bromberger, ed. Ken Hale & Samuel Jay Keyeser, 111-176. Cambridge, MA: MIT Press. [Kayne 1975] Kayne, Richard. 1975. French syntax. The transformational cycle. Cambridge, MA: MIT Press. [Oliva 2000] Oliva, Karel. 2000. Hovory k sobě/si/sebe/se. In Čeština - univerzália a specifika, ed. Zdeňka Hladká & Petr Karlík, volume 2, 167-171. Brno: Masarykova univerzita. [Pesetsky 1995] Pesetsky, David. 1995. Zero syntax. Experiencers and cascades. Cambridge, MA: MIT Press. [Pica 1991] Pica, Pierre. 1991. On the interaction between antecedent-government and binding: the case of long-distance reflexivization. In Long-distance anaphora, ed. Jan Koster & Eric Reuland, 151 - 171. Cambridge: Cambridge University Press. [Reinhart 1983] Reinhart, Tanya. 1983. Anaphora and Semantics Interpretation. London: Croom Helm. [Reinhart 1996] Reinhart, Tanya. 1996. Syntactic effects of lexical operations: Reflexives and unaccusatives. In OTS Working Papers in Linguistics. [Reinhart 1999] Reinhart, Tanya. 1999. Strategies of anaphora resolution. In Interface Strategies, ed. Hans Bennis, Martin Everaert, & Eric Reuland, 295-325. Amsterdam: North Holland. [Reinhart & Siloni 1999]

- 72 -

Reinhart, Tanya & Tal Siloni. 1999. Against the unaccusative analysis of reflexives. In The unaccusativity Puzzle: Studies on the syntax-lexicon interface, ed. Artemis Alexiadou, Elena Anagnostopoulou, & Martin Everaert, 159-181. Oxford: Oxford University Press. [Reinhart & Siloni 2003] Reinhart, Tanya & Tal Siloni. 2003. Thematic arity operations and parametric variations. In OTS working papers in linguistics . [Reuland 2001] Reuland, Eric. 2001. Primitives of binding. Linguistic Inquiry 32:439-492. [Reuland & Reinhart 1995] Reuland, Eric & Tanya Reinhart. 1995. Pronouns, anaphors and case. In Studies in Comparative Germanic Syntax, ed. Hubert Haider, Susan Olsen, & Sten Vikner, 241-268. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers. [Rizzi 1986] Rizzi, Luigi. 1986. On chain formation. In Syntax and Semantics, ed. H. Borer, volume 19 of Syntax and Semantics. New York: Academic Press. [Zwart 2002] Zwart, Jan-Wouter. 2002. Issues relating to a derivational theory of binding. In Derivation and Explanation in the Minimalist Program, ed. Samuel David Epstein & T. Daniel Seely, 269-294. Oxford: Blackwell Publishers. [Šmilauer 1966] Šmilauer, Vladimír. 1966. Novočeská skladba. Praha: SPN.

- 73 -

EXISTENCE ZAPOMENUTÉHO SVĚTLA František Martínek [email protected] 1. Úvodem Demlova kniha Zapomenuté světlo má v české literatuře zvláštní postavení. Po letech, kdy nesměla být vydávána, přišla doba, ve které se stala doslova kultovní knihou, knihou znamenající Demla i třicátá léta v české literatuře1. K její popularitě přispěl film Vladimíra Michálka, který do kulis českého pohraničí zasadil dva klíčové motivy z knihy – osamělého faráře a umírající ženu. Tradičně bývá Zapomenuté světlo považováno za jednu z nejtragičtějších knih v české literatuře, podle názoru Romana Jakobsona v trojici se středověkým Tkadlečkem a Babičkou Boženy Němcové (viz Holý 1998:644): „vyvalily“ se v něm „vlny vynášející všechen černý rmut životního zklamání, s příměsí hořkého pocitu marnosti“ (Fučík 1994:238)2. Je to text nesyžetový, složený z neupravených a neuhlazených částeček, text chrlený. Pokusíme se analyzovat jeho žánrovou strukturu a pozici v Demlově díle nejen jako celku, ale zejména v příslušné etapě onoho mnohovrstevnatého díla. Předtím se ale podívejme na prvořadý znak Zapomenutého světla i jiných Demlových děl: jejich obtížnou izolaci ne snad od autorského subjektu, ale dokonce od psychofyzického autora, která vyplývá z ohromné a všudypřítomné sebestřednosti jejich tvůrce. 2. Autor? „V textech Jakuba Demla jde v nejhlubší podstatě o Jakuba Demla. Deml nás tím vyzývá k čemusi, co nemá v českých vědách literárních dobrý zvuk: k rozboru psychologickému a personalistickému,“ natěšeně si připravuje Martin C. Putna půdu pro svůj další výklad (1998:501). Co způsobuje, že jsme Demlovým dílem sváděni k biografickým rozborům? Důvody pro tyto možné výklady rozdělme s trochou zjednodušení na dvě skupiny: první jsou zřejmé již z grafické podoby artefaktu, druhé zaznamenáme na vyšších rovinách díla. Již z podoby artefaktu se v našem případě vyjevuje neobvykle silné spojení díla s tvůrcem, vzpírání se znakovému pojetí literatury, návrat k předmětným souvislostem: znaky v textu Zapomenutého světla jako by se v našem vědomí vracely přes – v našem případě tenkou – hranici mezi intencionálními a kauzálními vztahy zpět ke skutečnosti před zveřejněním uměleckého díla.3 Neobvykle silný prvek

1

Viz pokus o žánrovou charakteristiku Zapomenutého světla ve 3. kapitole. Viz též Fučíkovo srovnání Tkadlečkových vzrušených exklamací, případně obecné techniky „sporu duše s tělem“, s Demlovým výkřikem „Jáť jsem, Neštěstí, ten, jenž se již tak jmenuji“ (Fučík 1994:239n), doprovázené kritikovým básnicky působivým komentářem. 3 K protikladu kauzálních motivací vzniku díla a intencionálních vztahů v uměleckém textu viz Červenka 1971/1996:215-218. Přímo k aktu zveřejnění díla, „přechodu od kauzálních motivací k motivacím intencionálním“, kdy „kterákoli vlastnost textu vnímaného jako text zveřejněný přestává být motivována na základě svých příčinných souvislostí s osobou autora, konkrétních okolností vzniku, a je naopak motivována svou úlohou při plnění úhrnné významové intence díla“, viz dále Červenka 1978/1996:23. 2

- 74 -

nezáměrnosti4 v Demlových textech nás navádí – a rozhodněme si, jestli i opravňuje – položit na subjekt tvůrce díla větší váhu, než jsme zvyklí při rozborech a interpretacích děl jiných autorů. Abstraktní tvrzení z předchozího odstavce je třeba doložit příklady: (Kauzální vztahy nebudeme demonstrovat např. zasazením díla do nezaměnitelné krajiny.) Silně se uplatňují nezáměrné prvky při vřazování cizích i vlastních promluv do textu a podání řeči v díle. Při zkoumání odlišných typů promluv samozřejmě nepůjde o „věrohodnost“ vzhledem k realitě, tedy o srovnávání s originály (např. u dopisů), bádání textologické, ale o sjednocující či rozdílnou perspektivu z různých promluv patrnou, o funkce typů řeči.5 (I když právě ona autorským gestem zesílená věrohodnost dokumentů nás postaví před překážky z nejtěžších.) Ostré hranice mezi přerušovanými a navazovanými vyprávěními či úvahami autora na jedné straně a vkládanými biblickými citáty, dopisy, novinovými články, básněmi a popěvky na straně druhé tříští hledaný jednotící smysl díla. (Neustálé přerušování očekávané jednotné vyprávěcí linie vede dokonce k „metajazykovým“ navazováním jednotlivých vyprávění či úvah, kupř. „A když už jsme se tak sešli, milý pane B.M.P., ještě Vám něco povím, neboť není jisto, jestli se ještě kdy shledáme“ (Deml 1991:19), „Ale já jsem Vám to nedopověděl o svém milém příteli děkanu Richardu Tenorovi“ (49). Podobným jevem je tematizace tvorby, psaní.) Autorský subjekt chrlí kusy textu a vnímatel musí úhrnný smysl hledat na vyšší rovině díla. Nejsilnější vztah k reálnému, ne-fikčnímu světu mají v textu Zapomenutého světla data a „reálné“ osoby známé mimo fikční svět díla (např. Miloslav Novotný, Arne Novák, Olga Scheinpflugová a další). Podle explicitně uvedených dat (v dopisech) a odkazů na předmětnosti ověřitelné i mimo fikční svět (smrt Pavly Kytlicové apod.) získáme představu o čase pojatém do Zapomenutého světla. Podle data v předmluvě – „V Tasově 7. X. 1934“ (Deml 1991:8) – a explicitní deixe v úvodu knihy – „Pane B.M.P., dnes máme 11. září“ (10) – velmi bezpečně určíme dobu vzniku díla, bez ohledu na pomocné bádání. Právě data a jména reálných osob, spolu s ostatními „předmětnostmi“, tedy např. dějištěm příběhu a citovanými dopisy, nejnezáměrněji vpadají do utvářeného fikčního světa a nejintenzivněji vyvazují Zapomenuté světlo z intencionálního, znakového chápání uměleckých literárních děl. Právě tady jsou čtenáři, vnímateli literárního díla snažícímu se o významovou integraci textu, kladeny nejobtížnější úkoly. „Vyšší“ než přímo z artefaktu vyplývající důvody pro to, abychom se při rozboru Zapomenutého světla odvážili personalizovat a psychologizovat, shrnul Martin C. Putna ve zčásti již citovaných větách: „Deml vstupuje do textů svou masivní tělesnou a duševní skutečností, touží, aby ona byla zvěčněna v nich – aby texty byly otiskem jeho psychofyzické osobnosti, jeho ŠLÉPĚJÍ [ozn. M.C.P.]. [... Autorova INTENCE] je jasná: V textech Jakuba Demla jde v nejhlubší podstatě o Jakuba Demla!“ (1998:501). Následující ukázkou, jednou z mnoha, které se nabízejí, se pokoušíme v první řadě demonstrovat ono zaměření díla na osobnost autora sdělení. Dále chceme předvést, kolik radikálně odlišných pojmenování a motivů, od 4

Zdá se téměř zbytečné uvádět odkaz Mukařovský 1943/1966. Rozhodně nemusím připomínat, že vycházíme z bezpříznakového stanoviska vnímatelova. 5 S problémy editologickými a typografickými se ovšem dostaneme do styku při nutnosti graficky odlišit jednotlivé promluvy a jejich odlišení vnímat. Vydání Zapomenutého světla, které jsem měl k dispozici, není v tomto ohledu typograficky nejzdařilejší.

- 75 -

nejsakrálnějších po nejvulgárnější, využívá Deml na malém kousku textu, protože autorova osobnost v našem rozboru výrazně promluví i do kapitoly analyzující napětí a nekoherenci textu (viz níže): „Bůh trpí – ale co já s tím mám dělat? Moje matka byla přece svatá, také moje první milenka zemřela šílená a Pavla Kytlicová obětovala za mé slovo celý svůj život a celé své spasení tak, jako Maria z celého srdce obětovala svůj život Kristu Veleknězi: Bůh jistě trpí, já to cítím, já to vím, ale co já [ozn. J.D.] s tím mám dělat? Přece jsem jenom staropensista kaplan, to přece není žádná veličina: proč, proč, proč tedy já, zrovna já mám to vědět a tak nestydatě cítit? Ale tak nestydatě, že na žádné kurvě se to ještě tak neukázalo“ (Deml 1991:28-29). Přes všechny uvedené potíže se pokusím o rozbor co nejvíce přihlížející ke znakům díla a co nejméně ovlivněný biografičností – tedy věcmi mimo text, nikoliv znaky autorského subjektu v díle. 3. Žánr? V předchozí kapitole jsme kroužili kolem typického žánrového rysu Zapomenutého světla, totiž nesyžetovosti. Dílo „běží“ současně na několika přerušovaných rovinách a mezi jednotlivými částmi jsou nejostřejší mezery6. Už jsme vypočítali, jaké texty se vkládají mezi autorova vypravování a úvahy (citáty z Bible i jiných knih, osobní i úřední dopisy, novinové články, básně, popř. popěvky). Lze nalézt nejbližší žánrovou příbuznost mezi Zapomenutým světlem a Demlovými Šlépějemi, definovanými jako deníkové záznamy doplněné poezií vlastní i přeloženou, publicistikou, dopisy, účty apod. M. C. Putna vidí jednu z příčin Demlovy obliby v 90. letech v povýšení deníku na „výsostný žánr“ (1998:501). A určitě není nepřípadné, že když na začátku 30. let překládal Bohumil Mathesius Šklovského Teorii prózy, připodobnil v překladatelské poznámce nesyžetovou prózu ruského básníka Rozanova doplňovanou intimními dopisy, novinovými články apod. pro českého čtenáře právě k Demlovým Šlépějím. Zapomenuté světlo jako celek není možné jednoznačně žánrově vymezit – nestačí-li nám zůstat u básnických názvů jako „román z duše“ nebo jen „text z krize“ (Binar 1969:9). Spokojme se s pojmenováním druhů textů pojatých do díla. K tomu, abychom určili postavení Zapomenutého světla v celém Demlově díle, jsou zapotřebí dva kroky: Zaprvé je zařadíme do většího celku děl od Mého svědectví o Otokaru Březinovi (1931) po Jugo (1936), nazvaného „vnější okruh Zapomenutých světel“ (Binar 1969:9)7, časově odpovídajícího Demlovi osamělému po smrti všech blízkých osob, vyvrženému národem českým i německým (biografické okolnosti podrobněji např. in Fučík 1994:231-235 nebo Putna 1998:473475). Poté tento okruh překročíme a budeme společně s M. C. Putnou periodizovat celé Demlovo dílo podle psychoanalytického kritéria (opakujících se podob hledání matky): Třikrát se podle Putny v Demlově osudu opakuje a v jeho díle odráží 1) fáze matky národní či literární, 2) období, kdy je matkou církev a 3) čas bez matky, čas

6

Nesyžetovost a prvoplánová rozdrobenost, necelkovost díla nás staví před vážný problém: těžko se ubráníme vyzdvižení některých méně podstatných rysů díla na úkor rysů vážných. Zapomenuté světlo se tak nabízí jako materiál příhodný k ideologicky předurčeným interpretacím. 7 Do vnitřního okruhu by v chronologickém pořadí patřily Zapomenuté světlo, Cesta k jihu (1935) a Jugo.

- 76 -

zklamání, čas, kdy jsou tvořena nejhlubší díla (1998:504). Pak se nám celý „okruh Zapomenutých světel“ objeví jako období Demlova „druhého expresionismu“ (505).8 4. Napětí Do linie postfučíkovského básnění o literatuře zapadá následující charakteristika textu Zapomenutého světla: prý „se valí jako mohutná vlna tsunami mělkými korýtky užaslých a pohoršených dušiček“ (Zejda 1991:144). Dobrá, zůstaňme na chvíli na této úrovni povídání o literatuře, dovolujeme si však upřesnit a charakterizovat text Zapomenutého světla jako souboj mnoha nezkrotných vln, které se o sebe tříští a dávají vzniknout napětí, které je místem svého vzniku a svou intenzitou v literatuře neobvyklé. Na všech rovinách díla9 se s nevídanou rychlostí střídají motivy nejposvátnější s nejpřízemnějšími. Nejsilnější významová energie vzniká na místech střetů jednotlivých zdánlivě radikálně nesourodých skupin pojmenování. Jak už bylo naznačeno, tyto střety rovin v čase díla, na k sobě nejbližších místech intratextuální osy10, činí vnímateli jeho úkol dobrat se významového sjednocení díla velmi obtížným. Uveďme si dva příklady textových „sinusoid“, které střídají nejvulgárnější motivy a lexikum s nejbásničtějšími (srv. také ukázku citovanou v závěru 2. kapitoly): „V tomto dopisu pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého, je tolik sprostoty, tolik nízkosti a tolik špíny, slovem tolik opovržení k mé osobě a tolik upřímného zájmu o mé dílo, že ani jediný z mých dnešních přátel nemůže pochopiti[,] proč jsem dnes tak veselý. De facto jsem na smrt smuten, poněvadž nemohu najít mezi svými papíry ten sprostý hanopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého. Má ubohá duše touží a žízní po špíně, tak jako duše ctnostné a zbožné křesťanky touží a žízní po čistotě a cudnosti a po svatém pokoji ode všech chlapů“ (Deml 1991:10). „A potom se hospoda zavřela a potom liduprázdnou vesnicí šel jsem ke své umírající lásce, k Zezulce – pes na mne zuřivě štěkal, takový blbý, tak neinteligentní pes, celý tmavě zrzavý a také oči má zrzavé a také jeho čumák je zrzavý, celý ten hnusný pes není ani jako pes, ale on Vám je jako opice, kterou počala skořice se stvolem kávovníku, ten pes je rozhodně fena, je to asi mulatka a tak blbá, že by mohla čísti Arne Nováka, jenže stolice by trvala třikrát tak dlouho – tento pes mne miluje jako Jidáš Krista“ (104).

8

Nezmiňuji se podrobněji o tom, jak Putna zpochybnil jednotu děl „okruhu Zapomenutých světel“: soubor tří snů Princezna z ledna 1935 má být reakcí na Zapomenuté světlo, odmítnutím doslovného výkladu; Putna vykládá smysl Princezny: „Přesvědčte mne, že to [řev v Zapomenutém světle, F.M.] tak není, že mne milujete, pro Boha nenechte mne samotného!“ (1998:476), „Dej mi milost mlčení, abych takto bolestně řvát nemusel“ (477). Jako Demlův návrat k expresionismu označuje Putna německou báseň Das Lied eines wahnsinnig gewordenen Soldaten: „Dost možná, že skutečným centrem a nejhlubší vrstvou [okruhu Zapomenutých světel, F.M.] je ona“ (477). 9 Nejsilněji na rovině pojmenování, jak bude uvedeno dále; avšak např. přítomnost exprese podporuje využití zvukové složky díla (intonace, hláskového složení slov, snad i zvukových paralelismů a rytmizace). U pojmenování jsou nesmírně důležité konotace. 10 Užitečnost termínu intratextualita demonstroval M. Červenka v přehledové studii „Čtyři dimenze literárního díla“ (Červenka 1996a).

- 77 -

Citované vypravěčovy promluvy jsou intonačně vystaveny jako vzrušené exklamace; právě tento fakt usnadňuje bleskové střídání rovin, z nichž jsou vybírána pojmenování. Intratextové11 napětí je přímo tematizováno vypravěčovou promluvou bezprostředně následující po vyprávění o bláznivém sluhovi, který doplatil na nečekaně získanou zlatku: „Tohle toto se rádo povídá, když sestra umírá, ale je to potom ještě horší“ (25). V následující ukázce se autor nespokojí s mimořádnou dramatičností dodanou zvnějšku, promluvami postav, a jeho vlastní promluva – i při svých harmonizačních rysech – ještě přidává významovou energii a zvyšuje celkové napětí: „Tetička volá: Mařeno, běž dom, necóré se venko, maminko omírá, běž za ňó! A Mařena odpovídá: Ať mně polibí v prdel! Mařeně je 13 let a chodí do měšťanky. Ať nikdo neodsuzuje Mařenu, protože by odsuzoval Jakuba Demla. To, co řekla Mařena tetičce, neplatilo snad matce, ale tetičce. Neplatilo snad ani tetičce, ale platilo snad tatínkovi: Wie die Alten sungen, so zwitschern die Jungen“ (111). V ukázce narážíme na využití různých jazyků a kódů. Zatímco funkci nářečí můžeme opomenout s poukazem na charakterizaci postav či prostředí, měli bychom věnovat pozornost němčině12; v příští kapitole uvedeme, opírajíce se o práci M. C. Putny, že má v Demlově díle tabuovou funkci. Jak se projevuje napětí v intertextuální dimenzi díla? Uveďme několik nejzávažnějších příkladů: Vzpomeňme, v jakých různých kontextech a v sousedství jakých různých výrazů je užito (případně parafrázováno) biblické motto knihy „Ich bin ganz und gar nicht verpflichtet für deine Gesundheit und für dein Wohlergehen zu sorgen“ (Deml 1991:4 aj.; vlastně Genesis 4,9). – Částí promluvy duše k básníkovi, dvojverším z Březinovy básně Královna nadějí ze sbírky Větry od pólů, je uctěna památka Pavly Kytlicové: „Hudbu říjnových paprsků podložila jsem textem májových písní / a v korunách opadávajících stromů jásali ptáci, kteří se vrátí“ (Deml 1991:8).13 Tato citace rozhodně směřuje v čase dál za Březinu, podobně jako biblickým citátem jí Deml ukotvuje své dílo v evropské tradici: ptáci, kteří se vrátí, jsou známý locus communis starší evropské literatury. – Autorovo spílání slovenskému časopisu Elán je zakončeno výkřikem „Neboj se, Eláne, veď sa Deml ztratia“ (49): není snad ani nutné uvádět, že Deml velmi posměšně přetváří verš ze slovenské hymny. – Negaci a nezměrnou lhostejnost vyjadřuje odkaz na báseň o blatouchu z Mých přátel – můžeme tedy hovořit o intertextuálním vztahu v rozměru celého Demlova díla – končící slovy „člověk se chvěje, že tvoje poupata každým okamžikem mohou rozpuknout a že se při tom stane veliké zjevení Krásy“ (34):

11

Mezi intratextové záležitosti počítám především „ústní“ promluvy zařazené do díla. Báseň o blatouchu z Mých přátel, také v díle citovanou, považuji primárně za text mimo Zapomenuté světlo. 12 V textu Zapomenutého světla se objevuje ještě latina, angličtina, francouzština a slovenština. 13 Otokar Březina i starozákonní citát se v Zapomenutém světle brzy vrací v kontextu vztahu češtiny a němčiny : „Jenže Pavla Kytlicová umřela a v celém českém národě neznám ženy, která by byla schopna uvidět hrůzu mé samoty! Teprve dnes náležitě, krutě rozumím slovu Otokara Březiny: ‚Naše duše marně hledá své sestry.‘ Für Ihre Gesundheit und Ihr Wohlergehen bin ich ganz und gar nicht verantwortlich. To je německá interpretace verše Březinova, pokud já německy vůbec umím, a píšu to německy, poněvadž česky – pro koho to psát?“ (17-18).

- 78 -

Deml reaguje slovy „hovno se při tom stane“14 a začne vysvětlovat „v jazyku Hitlerově [!]“ (34).15 Snad se nám podařilo ukázat, že znakem nejvlastnějším textu Zapomenutého světla jsou ostré předěly způsobené výběrem prostředků na různých rovinách díla, primárně na rovině pojmenování. Právě na těchto předělech se koncentruje sémantická energie, která v konečném důsledku dává impuls k významovému sjednocení díla. Na intertextuální rovině pokračuje tendence parodisticky užívat prostředky v jim zdánlivě naprosto nepřiměřených funkcích, přítomná již na rovinách nižších, a vyvolávat tak další vlny sémantické energie. 5. Existenciální úzkost Při interpretaci Zapomenutého světla nelze opomenout autorova explicitní vyjádření lhostejnosti nebo ironického smíchu. Než se jim budeme věnovat, musíme ještě udělat slibovanou odbočku a vysvětlit Demlovu potřebu užívat němčinu: Umožňovala mu „vystoupit z role“ a říct, co by česky neřekl.16 Na okraj: s Demlovou úzkostí a samotou – a samozřejmě také básnickou duší – koresponduje pozornost věnovaná jazyku; viz návod k tomu, co nám rozdílné jazyky poskytují: „‚Viďte, já už umrlčím [říká selka, pozn. F.M.]?‘ Tomuto termínu neporozumí Němec“ (Deml 1991:52). Jedním z autorových explicitních vyjádření lhostejnosti je přímá promluva k B. M. Ptáčkovi: Deml se nemůže na Ptáčka zlobit, protože ho nemiluje, a nemiluje ho, protože ho nezná; „vězte, že nemám vůbec nejmenší moci a že si na světě naprosto ničeho nepřeju“; „myslíte-li to se mnou vážně, posílejte mi měsíčně ze své gáže 10 Kč až do mé smrti“ (Deml 1991:10-11). Při další interpretaci budeme vycházet z toho, že tato pasáž je vyjádřením samoty „an sich“, nikoliv výzvou k reakci, směřovanou k uvedenému (zástupnému) adresátovi knihy i ke všem adresátům ostatním, jak naznačuje Putna v interpretaci Princezny (1998:476). Lhostejnost násobí autorův smích v nepatřičných kontextech, smích jako nejhrubší výraz ironie. Vystupuje skrytě, viz „Do té chvíle muž její spal na divaně a chrápal, ale jakmile jsem ženě jeho začal mazat prsa vepřovým sádlem, procitl a sedl si na svém divaně. Dobrý katolík, dobrý muž“ (Deml 1991:105), nebo je verbalizován: „Pane B.M.P., to je Vám komedie, to je Vám sranda!“ (29). Nejsilnější a nejpůsobivější je vypravěčův skrytý, hrubý, palčivě ironický smích nad sebou samým: „Pane B.M.P., Vy nemáte a nemůžete mít ani tušení, co já trpím[,] a to jest jediná omluva Vašeho dopisu. Neboť kdybyste měl tušení o tom, co já trpím, Vy byste se okamžitě zřekl své kariéry a přišel byste ke mně a na kolenou a v pláči a se sepjatýma rukama byste mne prosil, abych Vám dovolil čistit moje boty“ (12-13). 14

Zde jsme snad nejvýrazněji upozorňováni na nebezpečí zjednodušujících interpretací. Smysl této promluvy nelze vidět staticky, její význam je dynamicky tvořen v kontextu celého Zapomenutého světla – a i v rozměru celé Demlovy tvorby, srv. Putnovo označení Princezny za negaci Zapomenutého světla (viz pozn. 8). 15 Užívání němčiny, jak už bylo zmíněno, bude pojednáno v následující kapitole. 16 „Do rozbitých úst ‚vojína šílence‘ vkládá Deml motivy [... čehosi], co jinde v jeho díle nenajdeme: ROUHÁNÍ [ozn. M.C.P], a to v silném, původním slova smyslu. [...] Teď rozumíme, proč Deml v české předmluvě píše, že tyto verše nemůže sám přeložit do češtiny, ‚byla by to má smrt‘ [...]. Je to kvůli tomu rouhání, které v češtině nikdy neřekl! Tam, v němčině, vyjadřuje se cizím jazykem, se Deml zcela osvobodil od svého ‚obojku‘, tady je nekněžský, tady si dovolil vypadnout ze své životní role a MÍT NÁBOŽENSKÉ POCHYBNOSTI [ozn. M.C.P.], hádat se s Bohem“ (Putna 1998:478).

- 79 -

Po předchozích ukázkách je možná až překvapivé, že se v Zapomenutém světle lze dopídit otevřených syntéz, že se v textu vyskytují místa, kde autor přímo vyslovuje významy díla.17 Hledejme je ve výkřicích, které jsou již v textu samém do určité míry osamostatnělé; zmenšíme tím nebezpečí, že jejich smysl příliš zkreslíme vytržením z kontextu. Po úvahách o relativitě pravdy a množství pravd přichází výkřik „nejsmutnější ze všech je pravda Jakuba Demla“ (74), následující poměrně krátce za vyznáním o nenaplněné potřebě odměny: „Nejhorší ze všeho jsou noci. Víte? řekl jsem příteli Karlu Veselému v Karlových Varech, každý člověk potřebuje odměny a když já po velké, těžké práci přijdu domů a nikdo mě nečeká, nikdo mne nepochválí, nikdo mne neobslouží, nikdo mi nepoděkuje, nikdo mne nepohladí a neřekne: Dobře‘s to udělal!“ (70). – Co jiného bychom, nepoučeni předchozím výkladem, byli čekali jako Demlovo krédo než modlitbu? „Tu bouři nikdo neviděl, ale já ji prožíval jak chcípající pes a takto jsem se v duchu modlil: ‚Ježíší Kriste, smiluj se nad tou duší, kterou miluji a dej jí světlo, aby uviděla, jak jsem ubohý!‘ Takto se modlím už dvě léta a Bůh mne neslyší“ (47). – Ale nebyl by to Deml, aby se jeho sebestřednost neozvala na místech nejvážnějších. V následující paralele cítíme náznak rouhání18: „Když jsem od té své milé umírající selky (já neměl odvahy říci jí, že by bylo mnohem lépe, kdyby umřela[,] než takový sviňský a prasečí život!) – nikdo nemá odvahy, říci mně do očí, že by bylo mnohem lépe, kdybych náhle a okamžitě umřel, než takový sviňský a prasečí život [...]“ (59). Jsou v textu Zapomenutého světla místa, kde se Deml přímo – a s co největší intenzitou – vyznává ze své existenciální úzkosti, jsou tam i místa další, kde úzkost maskuje ironickým smíchem nebo lhostejností. Bedřich Fučík nazval knihu „zúčtováním, které registruje jen a jen ztráty, mající výslednou podobu naprostého bankrotu života“ (1994:236). A pokračuje a snaží se o syntézu: „Ani sebemrskačství (‚má duše touží po špíně‘), ani pominutá zběsilost válející se ve vlastní hanbě, ani exploze hnusu nad světem i nad sebou (‚člověk ubližuje, až když trpí –‘) nevykupují [ozn. B.F.]“ (242). 6. Závěrem Při rozboru Zapomenutého světla jsme měli co do činění s nesyžetovou prózou složenou z nesourodých částí, řazených a přerušovaných zhusta podle principu asociace, prózou s mimořádně silným napětím mezi těmito heterogenními částmi i uvnitř promluv. Při popisu žánru jsme se omezili na klasifikaci složek, celku nemůžeme přiřadit přesný termín, raději zůstaneme u básnických názvů jako „román z duše“ nebo „text z krize“ (Binar 1969:9). Poznali jsme mimořádně výraznou roli autorského subjektu v díle. Vladimír Binar uvádí, že „v Zapomenutém světle je ohrožen nejen člověk, ale i Bůh“. Vyvržený Deml komunikuje s „vrcholným předmětem svého sebeuskutečnění“ – a není daleko od rouhání, dodáváme. Neschopný přejít k „totalitě jevů“ vytváří „negativní koncepci skutečnosti“, pravda je adekvátní vždy jen ve vztahu k tomu kterému subjektu, vlastní pravda se „jeví jako sen [ozn. V.B.]“. Z

17

Je nutné nepodlehnout pokušení k personalistickým závěrům a neztotožnit termín „význam díla “ s výpovědí hlavní postavy. 18 Protože se jedná o český text, nemůže rouhání zaznít naplno (viz pozn. 16).

- 80 -

ohrožení člověka i Boha Binar jako Demlův vykladač – harmonizátor19 vyvozuje, že si Deml uvědomoval „i sebe sama jako relativního, tedy i manipulovatelného a nejsoucího“ (vše 1969:9). Od zachycení pocitu existenciální úzkosti začíná být v kontextu těsně předválečných Šlépějí nebezpečně blízko ne snad k rozpadu hodnot nebo považování realizace za realitu, jak vysvětluje Binar, ale spíše a přesněji k zakalení zraku a ztrátě pocitu odpovědnosti… PRAMENY: DEML, Jakub 1991 Zapomenuté světlo (Brno: Jota & Arca Jimfa), 3. vyd., 1. vyd. 1934 LITERATURA: BINAR, Vladimír 1969 „Zapomenuté světlo“, Listy 2, č. 16, 24. 4., str. 9 ČERVENKA, Miroslav 1971/1996 „Textologie a semiotika“ in Červenka 1996b, str. 213-232 1978/1996 „Dynamika významového sjednocení a spojitost textu“ in Červenka 1996b, str. 15-25 1996a „Čtyři dimenze literárního díla“ in Červenka 1996b, str. 26-39 1996b Obléhání zevnitř (Praha: Torst) FUČÍK, Bedřich 1994 „Orientační popis některých Demlových krajin“ in Bedřich Fučík Píseň o zemi (Praha: Melantrich, „Dílo Bedřicha Fučíka 4“), str. 191-244 HOLÝ, Jiří a kol. 1998 Česká literatura od počátků k dnešku (Praha: Nakladatelství Lidové noviny) MUKAŘOVSKÝ, Jan 1943/1966 „Záměrnost a nezáměrnost v umění“ in Jan Mukařovský Studie z estetiky (Praha: Odeon), str. 89-108 PUTNA, Martin C. 1998 „Jakub Deml“ in Martin C. Putna Česká katolická literatura 1848-1918 (Praha: Torst), str. 435-512 ŠKLOVSKIJ, Viktor 1933 Teorie prózy (Praha: Melantrich, „Výhledy“, sv. 18) ZEJDA, Radovan 1991 „Doslov“ in Deml 1991, str. 143-14420 19

Rozdělení kritiků hodnotících Demlovo dílo na „harmonizátory“ a „vyhrocující“: viz Putna 1998:495-500.

- 81 -

Sborník Setkání bohemistů Cikháj 2004 Sestavili: Linda Awadová Veronika Cebeová Radim Ošmera Daniela Dvořáková Nina Doležalová Kateřina Říhová Vydáno vlastním nákladem Brno 2005 www.phil.muni.cz/cest/cikhaj Kontakt: [email protected]