CARITAS Vyšší odborná škola Olomouc
Absolventská práce
Seniorka versus juniorka
Renáta Königová Vedoucí práce: Mgr. Miloslava Šotolová
Olomouc 2016
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.
V Olomouci 30. 4. 2016
Renáta Königová
Poděkování: Ráda bych poděkovala své vedoucí Mgr. Miloslavě Šotolové za odborné vedení práce, cenné rady a věcné připomínky při zpracování mé absolventské práce. Dále bych chtěla poděkovat všem, kteří se zúčastnili rozhovoru při zpracování výzkumné části práce. Na závěr chci poděkovat své rodině a přátelům za trpělivost a podporu, kterou mi věnovali po celou dobu studia.
Obsah
Úvod ...................................................................................................................... 6 1
2
3
4
5
Vývojová psychologie seniorky a juniorky .................................................... 8 1.1
Juniorky ................................................................................................... 8
1.2
Seniorky .................................................................................................. 9
Stereotypizace, postoje a předsudky ve společnosti ..................................... 11 2.1
Předsudky a informace předkládané masmédii ..................................... 12
2.2
Změna předsudků .................................................................................. 12
2.3
Předsudky a mýty o stáří ....................................................................... 13
2.4
Předsudky o mládí ................................................................................. 16
2.5
Mezigenerační učení a změna předsudků ............................................. 17
Teorie - teoretické koncepty ......................................................................... 20 3.1
Teorie rolí .............................................................................................. 20
3.2
Etiketizační teorie.................................................................................. 21
3.3
Antiopresivní přístup ............................................................................. 22
Empirická část .............................................................................................. 24 4.1
Cíl výzkumu .......................................................................................... 24
4.2
Forma výzkumu .................................................................................... 24
4.3
Role a pozice výzkumníka .................................................................... 24
4.4
Metoda výzkumu ................................................................................... 25
4.5
Výběr výzkumného souboru ................................................................. 25
4.6
Pozice mezi výzkumníkem a účastníky výzkumu ................................ 26
4.7
Etická pravidla výzkumu....................................................................... 26
4.8
Metoda zpracování získaných dat ......................................................... 27
Interpretace dat ............................................................................................. 28 5.1
Juniorky a přehodnocené předsudky ..................................................... 28
5.1.1 Vizáţ a oblečení .............................................................................. 28 5.1.2 Chování ........................................................................................... 29 5.1.3 Zdravotní stav .................................................................................. 30 5.1.4 Pochopení ........................................................................................ 30
5.1.5 Dovednosti....................................................................................... 31 5.2
Seniorky a přehodnocené předsudky .................................................... 32
5.2.1 Práce ................................................................................................ 32 5.2.2 Chování a vystupování .................................................................... 33 5.2.3 Nesamostatnost a nezodpovědnost .................................................. 34 6
Diskuze ......................................................................................................... 36
7
Shrnutí výzkumu .......................................................................................... 39
Závěr ................................................................................................................... 41 Seznam pouţitých zdrojů .................................................................................... 42 Anotace ............................................................................................................... 44 Abstract ............................................................................................................... 45
Úvod Obě zkoumané generace mají svá specifika a zastávají různé hodnoty a postoje, vnímají ţivot naprosto odlišně, a přesto se lze domnívat, ţe pro sebe navzájem mohou být přínosem a obohacením. Tyto generace si mají navzájem co nabídnout a poskytnout. Mohou se vzájemně od sebe učit a doplňovat to, co druhé generaci chybí, co neví, co nezná. Příslušníci obou generací se spolu potkávají v různých oblastech ţivota, ať uţ je to oblast kultury, vzdělání, pracovních aktivit, sportu a různých zájmových činností. Mezigenerační rozdíly a vzájemné vztahy jsou poznamenány předsudky a stereotypním myšlením. Vzhledem k tomu, ţe stereotypy přebíráme jiţ od svého mládí, ať uţ od rodiny, přátel nebo z médií, je těţké se od nich oprostit a měnit je. Ke změně vnímání, případně oproštění se od určitého přijatého stereotypu vede většinou silný záţitek, který výrazně nekoresponduje s naší dosavadní představou o dané skutečnosti. Na základě tohoto záţitku je nezbytné konkrétní předsudek změnit, nebo se od něj úplně oprostit. Pro svoji práci jsem si vybrala dvě generace ţen, první generaci reprezentují juniorky, tzn. ţeny ve věku 15 aţ 22 let, a druhou generaci ţen zastupují seniorky, tedy ţeny v důchodovém věku. Na základě společné spolupráce těchto ţen na mém pracovišti jsem si uvědomila změnu, která proběhla v jejich chování a vzájemných vztazích. Cílem této práce je definovat vzájemné předsudky ovlivňující myšlení a jednání obou vybraných generací a zjistit, na základě čeho a za jakých okolností, mohou být předsudky přehodnoceny. V dnešní době jsou ve společnosti mezi jednotlivými generacemi zaţité předsudky a stereotypy, které mohou vést aţ k diskriminaci příslušníků některé generace, a ta můţe být příčinou jejich sociálního vyloučení. Hlavním cílem práce sociálních pracovníků je především zabránit sociálnímu vyloučení klientů ze společnosti. Nejprve se zaměřím na vývojovou psychologii obou skupin a zmíním problémy spojené s obdobím dospívání a také potíţe související s příchodem stáří. Dále se pokusím o objasnění pojmů stereotypizace, mýty a předsudky, které se ve společnosti vztahují k oběma zkoumaným generacím. Chci také poukázat na moţnosti změny v přístupu k pouţívání předsudků, a to na základě mezigeneračního učení. Následně charakterizuji jednotlivé teoretické koncepty. 6
Empirická část práce je zaměřená na objasnění příčin vzniku a podmínek změny předsudků vůči příslušníkům jedné ze zkoumaných generací s ohledem na téma práce jsem zvolila kvalitativní výzkum, jako výzkumnou metodu jsem pouţila polo strukturovaný rozhovor. Vzhledem k tomu, ţe jsem zpracovala bakalářskou práci zaměřenou na stejnou cílovou skupinu, budou některé poznatky z uvedené práce pouţity i v této absolventské práci.
7
1 Vývojová psychologie seniorky a juniorky Během ţivota člověk prochází určitými vývojovými etapami, které výrazně ovlivňují jeho ţivot, a to nejen po stránce fyzické, ale i po stránce psychické. Na tomto vývoji se významně podílí také prostředí, v němţ člověk ţije a které ho obklopuje. Pokusím se popsat rysy specifických ţivotních období, kterými procházejí všechny juniorky i seniorky.
1.1 Juniorky V období adolescence, kam svým věkem náleţí zkoumané juniorky, dochází postupným změnám v jejich ţivotním stylu a dosavadním způsobu ţivota. Začínají si uvědomovat své vnitřní „Já“ a postupně se stávají samostatnějšími a sebevědomějšími. V tomto ţivotním období hledají místo ve společnosti, kam se zařadí, aţ dostudují. Také přemýšlí o budoucnosti a svých ţivotních cílech a snech. Obecně můţeme mládeţ dnešní doby charakterizovat jako ctiţádostivou, iniciativní. K jejím charakteristickým rysům patří i fakt, ţe se nebojí překonávat různé překáţky, má vysokou sebedůvěru, hledá sebeuplatnění a má schopnost vidět nově to, co starší generace jiţ není schopna pochopit. Příčí se jí předsudky, přeţitky, tupost a strnulé myšlení. Její názory na budoucnost jsou různé, většina juniorů ţije přítomným okamţikem, podléhá módním trendům, ať uţ se jedná o šaty, boty, účes, líčení, nebo poslouchání nejnovějších hudebních skupin a ţánrů (Smolík, 2010, s. 19). V adolescentním období, které se vymezuje spodní věkovou hranicí patnácti a horní hranicí dvaceti dvou let, se završuje biologické zrání dospívajícího. V tomto období prochází adolescent psychosociální proměnou. Mění se jeho osobnost a rovněţ jeho sociální pozice, a to jak v rodině, tak i ve společnosti. Zevnějšek se stává cílem i prostředkem k dosaţení potřebné sociální pozice, dívky dokáţí vyvinout značné úsilí, aby se přiblíţily ideálu krásy. Postupem času si adolescenti uvědomují to, ţe nepotřebují někoho kopírovat, nachází svůj vlastní styl, který jim vyhovuje. Toto chování odráţí jejich postupné vyzrávání. Také se výrazně mění styl myšlení. Při řešení problémů většinou uplatňují logicky správné postupy řešení, ale dosud neberou v úvahu celou komplexnost dané situace a tudíţ jejich rozhodnutí bývají většinou radikální, zbrklá a necitlivá. Kompromis při řešení problému neradi připouští, protoţe jej ještě neumí a nechtějí akceptovat. Nástupem na střední školu si volí budoucí profesní 8
zařazení. Dovedou se nadchnout a umí pracovat, pokud jim na něčem záleţí, dotvářejí si postoje a obecné strategie chování ve vztahu k výkonu a vlastní sociální pozici (Vágnerová, 2000, s. 253 - 261). Socializaci v období dospívání lze definovat jako proces, při němţ se dospívající mládeţ na základě osvojení si obecných pravidel a společenských norem i změnou svých postojů, hodnot a názorů postupně zařadí do společnosti dospělých. Součástí procesu socializace je získaná schopnost člověka zvládat svoje role, které mu ţivot postupně přinese. (Smolík, 2010, s. 21). Vrcholným procesem dospívání je tedy období osamostatňování se, které můţe být definováno jako získání nezávislosti na rodině. U dospělého mladého člověka se samostatnost projevuje utvářeném vlastních názorů, postojů a plánů do budoucna. Za své chování a jednání přebírá plnou odpovědnost. Co se týká ekonomické samostatnosti, ta je vázána na dosaţené vzdělání, které umoţní mladému člověku se co nejlépe zařadit na trhu práce (Kern a kol, 2000, s. 161 - 178).
1.2 Seniorky Seniorkou je ve společnosti označována dáma v letech, tedy ţena, která dosáhla určitého věku a má před sebou další etapu svého ţivota takzvaná seniorská léta. Nejčastěji je stáří vyššího věku vymezeno v následujících obdobích: 45 – 59 let střední, nebo téţ zralý věk, 60 – 74 let vyšší věk, nebo také rané stáří, 75 – 89 let stařecký věk, 90 let a výše je jiţ označován za dlouhověkost. Z praktických důvodů je však pouţíván věk kalendářní, který je odvozen od data narození. Tento věk ovšem nevypovídá nic o soběstačnosti ani o zdravotním stavu starého člověka (Dvořáčková, 2012, s. 11). Stárnutí je tedy součtem změn, kterým podléhá organismus v průběhu času, a je ovlivňováno především kulturním prostředím, zdravotním stavem, ţivotním stylem a vlivy sociálně ekonomickými i psychickými (Čevela a kol., 2012, s. 19). Stáří má v ţivotě určitý smysl, hlavním úkolem je dosaţení integrity a pojetí vlastního ţivota, který přináší nové úkoly a zkušenosti. Zevnějšek člověka se postupně mění, ať uţ je to barva vlasů, nebo přibývající vrásky a pigmentace, také se mění celkové drţení těla a jeho proporce. Postupně se u některých seniorů objevuje zhoršování některých tělesných funkcí, a tím dochází ke kumulaci chorob. Mění se rovněţ psychické funkce, dochází ke zpomalení psychických procesů, zhoršení 9
koncentrace pozornosti a paměťových funkcí. Ovšem tyto změny jsou velice individuální, souvisí úzce s inteligencí a podmínkami, ve kterých člověk pracoval a ţil. Také změny v oblasti osobnosti probíhají v návaznosti na dřívější osobnostní strukturu. Jedním z problémů stáří je ztráta, sociálních kontaktů a úbytek i proměna sociálních rolí. Velký vliv na tuto skutečnost má odchod do důchodu, ten znamená ztrátu profesní role, pro mnohé seniory je to velká a zásadní ţivotní změna, jeţ je racionálně hodnocena i emočně proţívána. Změna ţivotního stylu důchodce se projeví i v oblasti psychických potřeb, mění se sebepojetí člověka. Role důchodce není pro všechny seniory stejná, někteří z nich mají problém ji přijmout, mění se totiţ jejich sociální status a identita. Důleţitá pro seniory je opora v rodině, kterou nachází ve svých dětech a vnucích. Starší manţelé mají na sebe více času a mohou jej společně strávit při různých zájmových činnostech a aktivitách. Kontakty s přáteli, jejich vzájemné vztahy a společná komunikace mají velký význam pro zachování kvality ţivota seniorů (Vágnerová, 2000, s. 489 - 490). Na přelomu 20. a 21. století se stárnutí populace stalo realitou kaţdodenního ţivota, ovlivňuje kvalitu ţivota jedince i vývoj společnosti. „Stáří se svou problematikou překročilo rámec osobní a rodinné události a stalo se závažnou společenskou výzvou.“ Mezi priority při podpoře seniorů by měla být zařazena jejich integrace do společnosti a předcházení segregaci (Mühlpachr, Bargel, 2011, s. 10 - 11). Změna, která můţe významně ovlivnit přístup společnosti k seniorům, je zaloţena na tom, ţe naše vnímání a chování oprostíme od předsudků a zaţitých stereotypů, které jsme doposud uplatňovali. V této kapitole jsem se zaměřila na jednotlivé vývojové změny probíhající v období jejich dospívaní u juniorek a také na změny, jeţ provází seniorky v čase přicházejícího stáří. U obou zmiňovaných generací se tyto změny, které ovlivňují člověka v jeho psychickém i fyzickém vývoji, projevují velmi individuálně, a to především v souvislosti s jeho ţivotními podmínkami, ale také s prostředím, ve kterém ţije.
10
2 Stereotypizace, postoje a předsudky ve společnosti V této kapitole se budu snaţit o pojmové vymezení jednotlivých procesů, se kterými se ve společnosti dosud můţeme setkat. Stereotypizace, postoje a předsudky výrazně přispívají k negativnímu vnímání a hodnocení, nejen seniorů, ale i dalších lidí v našem okolí. Často také ovlivňují naše jednání v rámci ţivotní situace, v níţ se právě nacházíme. Pojem stereotypizace je přesněji definován jako klasifikace lidí podle předem daných kritérií na základě povrchních charakteristik. Při stereotypizaci vůbec nebereme ohled na to, jaký člověk ve skutečnosti je. Jednoduše ho zařadíme do předem daných šuplíků (Hayesová, 1998, s. 74 - 75). Jak uvádí Musil: „Podstatou předsudků je negativní stereotyp tj. soubor schématických předpojatých domněnek a očekávání, které se týkají chování a myšlení členů určité skupiny.“ (Musil, 2005, s. 83) Člověk, který má předsudky, nezvaţuje při posuzování druhých ţádná alternativní vysvětlení, výsledek jeho hodnocení je dopředu učen na základě libovolné vlastnosti druhého. Příkladem jsou společenské předsudky, které představují určitou formu diskriminace systematicky zaměřenou proti členům určité etnické nebo kulturní skupiny. Předsudek můţeme tedy označit jako postoj k nějakému objektu, projevující se bez ohledu na individualitu nebo povahu tohoto objektu (Hayesová, 1998, s, 121). Předsudky mohou být pozitivní nebo negativní, jsou definovány následovně: „Předsudek je odmítavý až nepřátelský postoj vůči člověku, který patří do určité skupiny, jen proto, že do této skupiny patří, a má se tudíž za to, že má nežádoucí vlastnosti připisované této skupině.“(Kosek, 2010, s. 23) Postoje vznikají na základě předcházejících procesů, jako jsou pozorování, proţívání, a jednání. Postoj je tedy stabilní systém při hodnocení nějaké situace, skupiny nebo konkrétní osoby. Změna postojů je moţná na základě přijetí nového názoru, nebo v důsledku změny jiţ existujícího názoru, popřípadě vyřešení psychodynamického konfliktu (Kern a kol, 2000, s. 26 - 27). Průcha uvádí: „Postoje jsou vytvářeny jednotlivcem od dětství na základě spontánního učení v rodině, a v jiných sociálních prostředích. Jsou determinovány kulturně a mají specifický obsah v jednotlivých kulturních skupinách.“(Průcha, 2011, s. 53)
11
2.1 Předsudky a informace předkládané masmédii Při vytváření vzájemných předsudků mezi generacemi hrají významnou roli masmédia, která ve společnosti šíří upravené a zkreslené a informace. Informují například o tom, ţe senioři jsou ekonomickou zátěţí společnosti a ţe mládeţ se chová agresivně. Masmédia jako jsou tisk, rozhlas a televize, mají určitou moc nad jedinci, kteří jimi zveřejňované informace přijímají. Je rozhodnutím masmédií, které informace a jakým způsobem zveřejní, přičemţ příjemci informací nejsou obeznámeni s kritériem jejich výběru. Vědomé pouţití této moci se netýká pouze informace jako takové, ale rovněţ volby zda danou informaci zveřejnit či utajit. V případě, ţe je informace vyhodnocena jako senzace, většinou je vytrţena z kontextu a dochází k tabuizaci věcného kontextu. Příjemce informací vnímá senzaci jako takovou a nezabývá se jejím širším kontextem. Při konzumaci obsahů médií je třeba kritický pohled, jedinec by měl být schopen vytvářet si vlastní postoje a nebýt pouhým pasivním příjemcem předkládaných informací (Kern a kol, 2000, s. 252 - 253).
2.2 Změna předsudků Předsudky, které ve společnosti panují, z ní nelze zcela odstranit, za určitých podmínek je však moţné je částečně omezit. Redukce předsudků má pět hlavních podmínek, jak uvádí Hayesová: Zúčastnění musí mít rovnoprávné postavení ve společnosti, kde účast lidí na společenském ţivotě určují společenské role, které podporují stereotypy určitých skupin, není moţné tyto společenské předsudky změnit či odstranit Musí mít příležitost k osobnímu kontaktu, má-li k přehodnocení předsudků dojít, musí mít členové obou skupin moţnost osobně se navzájem poznat. Pokud se ale členové skupin setkávají v rámci ustanovených sociálních rolí, nebudou mít snahu změnit a přehodnotit své názory. Je nutný kontakt s nestereotypními jedinci, sterotypizace se projevuje jednotným vnímáním všech členů určité skupiny, v kaţdé skupině se ale vyskytují lidé, kteří se od ostatních podstatně liší. Pro jedince mající předsudky je těţší vnímat všechny členy skupiny stereotypně, pokud se setkávají s jedinci, kteří tomuto stereotypu neodpovídají. Kontakt s nestereotypními jedinci můţe tedy omezit předsudky vůči dané 12
skupině, neboť nás nutí k tomu, abychom s druhými jednali jako s neopakovatelnými lidskými bytostmi, a ne jako s příslušníky nesympatické skupiny. Kontakt mezi skupinami musí být podporován společností, společenská podpora kontaktu mezi skupinami a rovnoprávné, spravedlivé jednání vede k omezení předsudků. Naopak, pokud je společenské klima podobným myšlenkám nepříznivé, předsudky i nadále přetrvávají. Měla by existovat příležitost ke spolupráci, vzájemná spolupráce a společné úsilí vede k rozšíření sociálních hranic a společenské identifikaci. Členové druhé skupiny přestávají být „oni“ a stanou se z nich „naši“ (Hayesová, 1998, s. 127 - 129).
2.3 Předsudky a mýty o stáří V naší moderní společnosti ještě stále panují negativní předsudky spojené se stářím a stárnutím, také se vyskytují různé mýty spojené s touto etapou lidského ţivota. E. Palmore představil deset hlavních předsudků spojených se stářím: Nemoc - ve společnosti panuje představa, ţe pokud je seniorovi více neţ 65 let, nutně musí trpět nějakou nemocí, nebo mít vleklé zdravotní potíţe a být závislý na pomoci či péči o svoji osobu. Z důvodu nemocí se nemůţe zapojovat do běţných aktivit. Na základě výzkumů se uvádí, ţe populace lidí staršího věku je asi ze 78% v dobré zdravotní kondici a můţe se věnovat běţným činnostem. Jen 5% seniorů je odkázáno na celodenní ústavní péči. Pro 81% seniorů, však neplatí ţádné omezení v jejich kaţdodenních aktivitách. Impotence - další předsudečná představa se týká sexuality starších lidí. Společnost se mylně domnívá, ţe otázkám sexuality se starší generace vyhýbá a nevěnuje se ţádné aktivitě. Uspokojivý milostný vztah zdravých párů však obvykle pokračuje do 70 aţ 80 let. Hraje důleţitou roli v ţivotech většiny muţů a ţen. Ošklivost - změny, které přináší stáří, se postupně projevují i ve vzhledu a celkové vizáţi člověka. Co se týká krásy, ta je spojována s mládím, především ţeny se bojí, ţe s přibývajícím věkem ztratí svoji atraktivitu. Úcta a obdiv ke stáří je ve skutečnosti spojen s kulturou v dané společnosti, například v Japonsku je člověk s šedivými vlasy a vráskami spojován s moudrostí a dospělostí. Pokles duševních schopností - představa v tomto směru je taková, ţe čím má člověk vyšší věk, tím více je ovlivněno jeho duševní zdraví, a tak není schopen si informace zapamatovat, učit se, ale také poznávat. Skutečné duševní schopnosti seniorů 13
se v tomto směru nijak nesniţují. Vzhledem k vyššímu věku můţe být doba učení o něco delší, neţ je tomu u mladších lidí, rozdíl můţe být také v motivaci k učení, či v nedostatku praxe. Ve schopnosti se učit, není člověk ţádném případě omezen svým věkem. Duševní choroba - představa společnosti je taková, ţe duševní choroba patří ke stáří a toto postiţení je nevyhnutelné a týká se kaţdého seniora, protoţe s narůstajícím věkem klesají jeho duševní schopnosti. Ve skutečnosti duševní choroby ve stáří postihnou jen nepatrnou část seniorů, pouze kolem 2% osob nad 65 let je institucionalizováno s primární diagnózou psychiatrické choroby. Zbytečnost - představa, ţe starší lidé na základě svých zdravotních či duševních neschopností nemohou pokračovat v práci, a jejich práce je málo produktivní, můţe vést k tomu, ţe jsou na trhu práce diskriminováni. Mohou být omezováni v moţnosti získat zaměstnávání, nebo rekvalifikaci, či jiné odborné znalosti a dovednosti. Starší lidé však pracují a odvádějí stejně kvalitní práci, jako mladí. Navíc je pro ně typická vyšší flexibilita, spolehlivost a loajálnost k zaměstnavateli, neţ tomu bývá u mladší generace. Izolace - v této otázce má společnost značně zkreslené představy, které se pojí s tím, ţe starší člověk nad 65 let ţije osaměle, je izolovaný od společnosti a nemá ţádné společenské kontakty. Většina starších lidí není společensky izolovaná, tento problém se týká pouze asi 4% starších lidí, u kterých byla jejich samota zaznamenána i mladším věku. Zhruba 2/3 seniorů ţijí s manţelem nebo s rodinou a i nadále udrţují společenské kontakty s přáteli a sousedy. Chudoba - tuto představu o stáří má většina populace, kaţdý starší člověk je spojován s ohroţující chudobou. Ve vztahu ke kupní síle seniorů existuje i předsudek opačný, v souladu s ním jsou senioři vnímáni jako bohatí. Obě tyto představy mají ovšem ve vztahu k seniorům negativní význam. Skutečnost je taková, ţe chudobou jsou v naší společnosti nejvíce ohroţeny především ţeny samoţivitelky s nezletilými dětmi a osaměle ţijící osoby. Deprese - obecně se předpokládá, ţe starší osoby vzhledem ke svým zdravotním potíţím ať uţ fyzickým, nebo psychickým, ale také mnohdy vzhledem ke své nelehké ţivotní situaci jsou natolik deprimované, ţe se u nich projeví deprese. Ve skutečnosti se s depresí v dnešní době potýkají i mladí lidé, u kterých je spíše diagnostikována těţší forma deprese. U seniorů jsou těţší formy deprese méně časté, ale přesto je deprese u starších lidí diagnostikována jako jedno z nejběţnějších duševních onemocnění.
14
Politická moc - předpokládá se, ţe rostoucí počet starších voličů bude to mít negativní dopad při prosazování politických reforem. Starší lidé opravdu zastupují ve volbách velké mnoţství voličů, ale vzhledem k tomu, ţe kaţdý jednotlivec hlasuje pro jinou volební stranu a podporuje svého kandidáta, nebude tím nijak narušena politická moc (Palomore, in Votrubová, 2015, [online]). Bojovat s předsudky ve společnosti je stejné jako čelit mýtům, protoţe se na základě takzvaných pravd a polopravd, šíří společností a mají negativní dopad při celkovém hodnocení ţivota seniorů. Dle Haškovcové (2010) jsou nejčastěji ve společnosti zakořeněny tyto mýty: Mýtus falešných představ vychází z přesvědčení, ţe starší lidé si nárokují ekonomické a materiální zajištění, které je základem jejich osobní spokojenosti. Proto se společnost snaţí vytvořit vyhovující materiální zajištění starých lidí a má pocit, ţe jim tímto zabezpečením zajišťuje osobní spokojenost. Mezi materiálním komfortem a osobní spokojeností ne vţdy platí přímá úměrnost. Mýtus zjednodušené demografie vznikl na základě přesvědčení, ţe starým se člověk stává po odchodu do důchodu, tímto dnem je tedy odsouzen a čeká, aţ přijde strastiplné stáří. Vzhledem k tomu, ţe se prodluţuje střední délka ţivota, můţe člověk i po odchodu do důchodu ţít aktivním ţivotem. Mýtus homogenity vyplývá z chybného pojetí stáří, pokud tento mýtus akceptujeme, vidíme všechny seniory stejně, klademe tedy důraz na sdílené specifické znaky, které jsou projevem stárnutí nikoli na fakt, ţe kaţdý senior má své specifické potřeby a uznává jiné hodnoty. Mýtus neužitečného času můţeme definovat negativně na základě pojetí uţitečného času, který předpokládá, ţe pokud je člověk v zaměstnaneckém poměru, je uţitečný, ovšem senioři, kteří mají právo na zaslouţený odpočinek, jsou společností chápáni jako neuţiteční. Tato úvaha zásadně mění pohled na seniory a způsobuje, ţe si jich společnost přestává váţit. Mýtus ignorace se pojí s přístupem k seniorům, vychází z faktu, ţe je nepovaţujeme za plnohodnotné partnery, neboť z našeho pohledu jiţ nemůţeme předpokládat jejich plnohodnotnou část na všech ţivotních aktivitách. V důsledku toho stojí senioři stranou a je povaţováno za moţné je beztrestně ignorovat. Mýtus schematismu a automatismu staví seniora do pozice nemyslícího a nevědoucího člověka, který ze svých profesních a ţivotních zkušeností pouţívá jen schéma automatických funkcí. 15
„Každý mýtus je zrádný v tom, že obsahuje zrnka pravdy, což je ostatně právě ten důvod, proč jej není snadné vymýtit.“ Mýty mají tedy značný vliv na celkové pojetí stáří a stárnutí, různé společenské iniciativy se snaţí o pozitivní změnu postojů k seniorům a starým lidem (Haškovcová, 2010, s. 42 - 47).
2.4 Předsudky o mládí Tak jako mladá generace má předsudky o stáří, tak také starší generace má předsudky o mládí. Vytváření vzájemných předsudků je pochopitelné, vzhledem k tomu, ţe jejich společenské kontakty jsou velmi omezené, nemají tedy moţnost se navzájem lépe poznat. Sak, Saková uvádí ţe: „O mládeži existuje řada mýtů. Od dob Aristotela si každá starší generace stěžuje na chování mládeže a v porovnání se svým mládím vidí jejich zkaženost. Mládež zas vnímá starší generace jako konzervativní, nechápající ani mládež ani novou dobu.“(Sak, Saková, 2004, s. 7) Mladí lidé se především věnují studiu a připravují se na svoje budoucí povolání, k trávení volného času se nabízí mnoţství moţností, a tak se věnují různým aktivitám. Vzhledem k těmto aktivitám se mění jejich identita, postupně se zařazují do různých subkultur mládeţe, jeţ sdruţují jedince se stejnými zájmy a problémy. Mladí lidé zde navazují nová přátelství, vznikají různé projekty, zakládají hudební skupiny a fankluby. Bohuţel se v některých subkulturách objevují i negativní jevy, jako je šikana, drogová závislost, agresivita (Smolík, 2010, s. 18). Společnost nahlíţí na subkultury mládeţe různě, některé vnímá jako přínosné a zajímavé, k jiným má ovšem negativní přístup „Každý z nás má na jednotlivé subkultury mládeže vlastní, zpravidla značně vyhraněný a v mnoha případech i zkreslený názor. Tento názor často plyne právě z neznalosti, předsudků, mediálních zpráv bez kontextu a generalizací, které o subkulturách mládeže nevypovídají téměř nic, případně tuto problematiku velice zjednodušují.“ (Smolík, 2010, s. 13) Moţná právě díky těmto subkulturám, o kterých se šíří zkreslené informace, jsou předsudky o mládeţi ve společnosti více vnímány a mladí lidé jsou posuzováni jako jeden celek. Ve společnosti jsou předsudky o mládeţi různé. Pokusím se o vymezení několika z nich. Ve své knize (Vágnerová, 2000), uvádí postupné zrání jedince a proměny nejen v jeho chování ale i postojích.
16
V následujících odstavcích uvádím výčet nejčastějších předsudků týkajících se mladé generace. Neřeší budoucnost - v podstatě lze říci, ţe mladí lidé ţijí v přítomnosti, ale v období adolescence se jejich postoj k budoucnosti mění a je pro mě stejně důleţitá jako současnost. Pokud se ocitají v nepříznivé a neuspokojující situaci, očekávají od budoucnosti, vyřešení všech problémů. Jsou nezodpovědní - v období adolescence se osobnost postupně vyvíjí a přechází do fáze dospělosti. S dospělostí se pojí určitá svoboda v rozhodování, která je vázána na zodpovědnost vztahující se k tomuto rozhodnutí a samozřejmě také na následky s tímto rozhodnutím spojené. Nevědí, co vlastě chtějí - vymezení vlastní identity je pro adolescenta sloţité, většinou se neorientují ve svých přáních a potřebách. Nalezení vlastní identity je závislé na vnímání a proţívání různých podnětů a situací, na základě kterých probíhá proces sebepoznání. Neumí se slušně chovat - adolescenti přijímají společenské normy a chápou, ţe, díky nim společnost určitým způsobem funguje, jejich morálka je nastavena tak, ţe oni sami se rozhodují a jednají v souladu se svými morálními principy. Nevhodné slovní projevy - postupně se mění hlučnost komunikace, její vulgárnost i gestikulace. V rámci osobnostního vývoje začíná adolescent vnímat, ţe s ním ostatní dospělí komunikují jiným způsobem a při oslovení mu vykají. Styl komunikace adolescenta se tak začíná přibliţovat běţnému standardu. Nechtějí pracovat - nástup do zaměstnání je adolescenty vnímán velmi pozitivně, a to z toho důvodu, ţe je potvrzením jejich nezávislosti a ekonomické soběstačnosti. Ekonomická soběstačnost je pro ty, kteří ţijí v neuspokojivém rodinném prostředí, šancí se osamostatnit (Vágnerová, 2000, s. 253 - 496).
2.5 Mezigenerační učení a změna předsudků Odstranění či zmírnění vzájemných předsudků je moţné, a to na základě mezigeneračního učení. Tímto způsobem se lidé od sebe navzájem učí a při té příleţitosti mají moţnost se i lépe poznat. Na základě hlubšího vzájemného poznání přehodnotit postoj k danému předsudku, který se ve společnosti udrţuje. Generační propast vznikla na základě postojů společnosti ke stáří. Postupná separace obou
17
generací, zejména omezení interakce mezi mladými a staršími, vedla k izolaci seniorů a podpoře stereotypů a mýtů o juniorské generaci. Jedním ze způsobů, jak lze tento problém ve společnosti řešit, je mezigenerační učení, které podporuje vzájemné vztahy mezi různými generacemi. Uvedu krátkou charakteristiku tohoto typu učení. Výhody vzájemného učení jsou určitým ziskem pro obě generace, podle Kitliňské: „Pro mladší generaci přináší zvýšení sebevědomí a hlubší pochopení seniorů. U starší generace radost z vlastního přispění společnosti a hlubší porozumění mladým lidem. A u obou generací pocit uznání, přijetí a respektu, získání znalostí a dovedností a vytvoření smysluplného a důvěrného mezigeneračního vztahu.“(Kitliňská, 2012, 127 - 129) Ke změně vnímání věkových rozdílů dochází na základě vzájemné spolupráce. Příkladem můţe být mezigenerační spolupráce v rámci pracoviště, pokud na jednom pracovišti zadáme pracovní úkol zaměstnancům různých generací, ke splnění tohoto úkolu spojí své síly a dovednosti. Navzájem zjistí, ţe spolupráce je pro ně jistým přínosem a začnou vnímat příslušníky druhé věkové kategorie pozitivněji (Štorová, Fukan, 2012, s. 18 - 20). Spolupráce a vzájemný vztah obou generací by měly přispět k obohacení a kvalitě jejich ţivota. Jak uvádí Kitliňská: „Reciprocita se vztahuje k výměně znalostí a dovedností napříč generacemi. Mladým jsou předávány tradiční hodnoty a kultura, senioři získávají přehled o nových hodnotách, měnící se sociální struktuře, nových poznatcích a nových technologiích Zdůrazněno je obousměrné učení (od seniorů k mládeži a naopak).“ (Kitliňská, 2012, s. 127 - 129) Mezigenerační programy mají několik cílů, mají působit preventivně proti generačnímu napětí, dalším přínosem by mělo být zabránění věkové segregaci a v neposlední řadě mají programy slouţit jako zdroj historického vědomí o minulosti, přítomnosti a budoucnosti (Štěpánková a kol., 2015, s. 269). Důleţitým prvkem při vzájemné spolupráci obou generací je uvědomění si ceny předávaných hodnot a zkušeností, které od sebe získávají. Hlavní roli zde však hraje konkrétní člověk a jeho kvality. Naše společnost by si měla uvědomit, ţe stáří i mládí staví určitým způsobem mimo svůj střed. Názor mladých nebývá povaţován za relevantní, z toho důvodu, ţe nemají ţádné zkušenosti. Proti tomu názor starších i přes jejich bohaté ţivotní zkušenosti není brán v potaz právě z důvodu jejich věku. Mezigenerační učení se jeví jako přínosné pro obě generace. Velmi výstiţně to vyjadřuje Kitliňská: „Zmocnění je spojeno s mezigeneračním učením jako procesem, 18
který probíhá ve středu komunity a je založen na vzájemném respektu, kritické flexi, péči a skupinové participaci, s cílem získat lepší přístup ke zdrojům. Teorie zmocnění je kompatibilní s teorií sociálního kapitálu. S rostoucí vzájemnou závislostí světa je stále více zřejmé, že mezigenerační výměna znalostí a dovedností se může stát nezbytnou adaptační strategií ve znalosti společnosti v 21. století.“(Kitliňská, 2012, s. 127 - 129) V naší společnosti jsou bohuţel předsudky, stereotypizace a negativní postoje stále přítomné, a to jak mezi jednotlivými generacemi, tak také u jednotlivců při jejich vzájemném kontaktu. Velký vliv na utváření a udrţování předsudků ve společnosti mají jistě masmédia, ta informují veřejnost o různých událostech, ovšem ne vţdy objektivně. Změna předsudků ve společnosti je moţná na základě vytvoření specifických podmínek, které umoţní těmto generacím a konkrétním jednotlivcům vzájemné setkání, spolupráci a rovnoprávné jednání. Nezbytná bude také společenská podpora obou generací při jejich vzájemném úsilí o odstraňování jednotlivých předsudků. Mezigenerační učení je při řešení tohoto problému jednou z moţností, která přispěje ke změně ve vnímání předsudků mezi generacemi. Vzájemné učení můţe být přínosné a obohacující pro obě generace. Napomáhá odstranění mezigenerační propasti, která ve společnosti postupně vznikla. Zlepšení vztahů těchto dvou generací se projeví nejen ve vzájemném respektu a toleranci, ale také na kvalitě ţivota celé společnosti, která ovlivní chování a jednání následujících generací.
19
3 Teorie - teoretické koncepty V této kapitole se pomocí teorií pokusím o objasnění vzniku některých předsudků, jako první budu pracovat s teorií rolí. Role a jejich naplnění mohou být u kaţdého jedince vnímány zcela odlišně, tato odlišnost můţe být základem předsudku k této roli. Jako další z vybraných teorií bude následovat etiketizační teorie, nebo také nálepkování. Pokud je člověk označen určitou nálepkou, přisoudí se mu automaticky i veškeré negativní vlastnosti s touto nálepkou spojené. Nakonec se zaměřím na antiopresivní přístup, který se zabývá odstraněním diskriminace ve společnosti. Stereotypy i předsudky mohou snadno přejít v diskriminaci, která negativně ovlivňuje ţivot určitých skupin a jednotlivců ve společnosti. Při své práci se sociální pracovník setkává mimo jiné s klienty, kteří vyhledali odbornou pomoc z důvodu předsudků, které nepříznivě ovlivnily jejich ţivotní situaci, a rovněţ s klienty, kteří jsou na základě předsudků diskriminováni a hrozí jim sociální vyloučení. Uţívání teorie v sociální práci usnadňuje sociálním pracovníkům činnost, díky teorii mohou vzájemně efektivně komunikovat. Ovšem nejdůleţitější je pouţívání teorií v praxi, jako prostředku analýzy klientova problému, pomocí vhodné teorie lze přímo specifikovat, potřebné kroky a doplnit je o zdůvodnění. Sociální práce čerpá pro svou teorii i z jiných vědních oborů (Navrátil, 2001, s. 25).
3.1 Teorie rolí Za pomoci teorie rolí je moţné se lépe orientovat v dané společnosti. Pokud máme určitou představu o dané roli, je snadné určit, co tato role vyţaduje a co od ní její nositel můţe očekávat. Ovšem kdyţ o konkrétní roli budou jen nejasné představy, snadno mohou přejít v předsudky. Definice role podle Matouška (2010) „Role jsou standardy chování očekávané od jedince v určité sociální pozici, které určují kdy, kde a co má vykonat. Tyto standardy zároveň určují, co on může očekávat od druhých v případě, že danou roli přijme, nebo nepřijme.“ (Matoušek, 2010, s. 190) Za zakladatele této teorie jsou povaţováni Mead (1934) a Linton (1936). Teorie rolí ve společnosti, je zaloţena na tom, ţe lidé v sociální struktuře společnosti zaujímají různé pozice. Role tedy označují jednání očekávané od drţitelů těchto pozic a lze je 20
dělit do tří skupin, na připsané role, které člověk získá na základě určitých okolností například pohlaví, věku nebo rasy. Další v pořadí jsou získané role, jeţ jsou výsledkem naší činnosti, kterou můţe být vzdělání, ale také společenská prestiţ. Třetí skupinu tvoří vnucené role. Tyto jsou výsledkem činnosti někoho jiného, můţe se jednat například o vojenskou sluţbu, ale také o nezaměstnanost. Merton (1957) definoval termín „soubor rolí“, kterým označil soubor moţných očekávaných rolí, vztahujících se k určité sociální pozici. Tato očekávání mohou být u kaţdého jedince různá, vzhledem k tomu, ţe hodnotový systém je vnímán individuálně, můţe toto očekávání navozovat jistý druh konfliktu. Komplementarita existuje, pokud se role, chování a očekávání nositele rolí shoduje s očekáváním ostatních lidí. Konflikt ovšem nastává, jestliţe tento soulad nenastal. Přínos teorie rolí pro sociální práci je v tom, ţe určitá problémová situace klienta můţe být chápána jako rolový konflikt. Také pro klienta je tato interpretace přijatelnější, neţ kritika jeho osoby, díky tomu je moţné vytvořit prostor pro intervenci a změnu. Nejvíce se tato teorie rolí zabývá chováním z hlediska sociální perspektivy a posouzení ţivotní situace klienta (Navrátil, 2001, s. 87 - 88).
3.2
Etiketizační teorie Etiketizační teorie je také známa jako teorie nálepkování, pokud je někdo
označen nálepkou, ať uţ jednotlivec nebo skupina, na základě této etikety je přiřazen k sociální skupině, jejímţ členům budou přisuzovány různé vlastnosti, které tato nálepka s sebou nese. Jde vlastně o určitou formu stereotypizace, která má bohuţel většinou negativní dopad na jedince i skupiny označené danou etiketou. Tato teorie zdůrazňuje proces utváření rolí, které se tvoří prostřednictvím sociálního očekávání a etiketizace (labellingu). Podle Lemerta (1972) se většina lidí někdy dostane do zvláštní a nepříjemné situace, která je přinutí jednat deviantním způsobem, jde ovšem to, jak na jedincovo chování reaguje nejbliţší okolní takzvané sociální prostředí. V některých případech označí sociální prostředí toto chování za deviantní a nositele tohoto jednání a nestandardního chování za devianta. Na základě takovéto etikety či označení můţe jedinec v podobných situacích jednat deviantním způsobem i v budoucnu. Ţije totiţ pod tlakem sociálního očekávání, ţe bude jednat určitým způsobem. Becker (1963) poukázal na to, ţe deviace je produktem tlaku sociální skupiny. Na základě společenských norem a vytvořených základních pravidel 21
chování a způsobu jejich aplikace ve společnosti, se vytváří předpoklady pro odlišení deviantního a normálního chování. Za deviantní chování je ve společnosti povaţováno nedodrţení, nebo porušení společenských norem a pravidel. Aplikace etiketizační teorie si klade za cíl nepodlehnout tendenci ke značkování a stigmatizaci při práci s klienty (Matoušek, 2007, s. 218 - 219).
3.3 Antiopresivní přístup Základem antiopresiního přístupu (dále jen „AOP“) je odstraňování opresí ve společnosti. AOP je zaměřen na odstranění a řešení diskriminace u různých skupin lidí ve společnosti. Předsudky a diskriminace mají k sobě velmi blízko, pokud se podaří předsudky a stereotypy ve společnosti částečně změnit, či zcela odstranit, lze očekávat i postupné odstranění určitých forem diskriminace. Na konci 80. a v průběhu 90. let se v moderní sociální práci prosazují metody, které jsou označovány jako antidiskriminační a antiopresivní. Potřeba těchto přístupů byla pociťována zejména v západních zemích, které řešily vzrůstající mnoţství sociálních problémů. Výchozím pojmem AOP je „oprese“, tímto termínem je označeno strukturální znevýhodnění určitých skupin, jimţ jsou upírána určitá práva a moţnosti, běţně dostupné většinové části společnosti. AOP se obecně zabývá různými formami útlaku, například útlaku ţen, příslušníků různých ras, tříd, etnik, a dalších sociálních skupin. N. Thompson (1992) je jedním z autorů AOP, který se snaţí o rozpracování tohoto modelu sociální práce a zabývá se situací klienta, v případech, kdy oprese a diskriminace je základní charakteristikou klientovi nepříznivé ţivotní situace. Opresi můţeme vnímat mezi jednotlivými kategoriemi lidí, například mezi muţi a ţenami, také mezi jednotlivými generacemi, nebo opresi zdravých lidí vůči zdravotně postiţeným, či jedné kultury vůči druhé. Dle Thompsona je u AOP nutné uplatňování imperativů, mezi které řadí spravedlnost, rovnost, spoluúčast. Spravedlnost reprezentuje předpoklad, ţe s kaţdým bude nakládáno podle práv, která nebudou mu odpírána. Rovnost znamená rovná práva a příleţitosti, aby se lidé mohli dobrat stejných výsledků. Spoluúčast lze chápat, jako koncept participace, kdy se klient zapojuje do plánování, koordinace a vyhodnocení sluţeb. 22
Zmocňování znamená pomoc lidem, aby získali větší moc nad vlastními ţivoty a ţivotními podmínkami. Kaţdý člověk má být vnímán jako jedinečná osobnost, se svými specifickými potřebami a charakteristikami. Významnou součástí AOP je analýza klientovy ţivotní situace, pokud se v této části procesu uplatňují předsudky a stereotypy jsou moţnosti uplatnění AOP limitovány (Navrátil, 2001, s. 139 - 142). Teorií rolí a etiketizační teorii jsem si vybrala na pomoc pro pochopení vzniku jednotlivých předsudků, které jsou ve společnosti neustále pouţívány. Tyto předsudky negativně ovlivňují vnímání a hodnocení určitých skupin i jednotlivců, které vede aţ k jejich diskriminaci. Antiopresivní přístup se zabývá odstraněním diskriminace různých skupin lidí a jednotlivců ve společnosti. Pokud se podaří změnit, či odstranit některé předsudky ve společnosti, částečně se vyřeší i problémy související s diskriminací.
23
4 Empirická část V této části práce bude představena forma zvoleného kvalitativního výzkumu. Nejprve zmíním cíl výzkumu, poté bude představena metoda zvolená k jeho dosaţení. Vzhledem k tomu, ţe při tvorbě své bakalářské práce jsem při zpracování empirické části také pouţila kvalitativní výzkum, budou některé části textu pouţity i v této práci.
4.1 Cíl výzkumu S předsudky bojují všechny generace, ale za určitých podmínek, mohou být tyto předsudky přehodnoceny. Cílem výzkumu této práce je tedy definovat, na základě čeho jsou tyto předsudky, v našem případě ke druhé generaci, změněny.
4.2 Forma výzkumu Vzhledem k cíli své absolventské práce, jsem zvolila formu kvalitativního výzkumu, typickou definici tohoto výzkumu uvádí Disman: „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam přikládaný sdělovaným informacím.“ Na začátku výzkumu je pozorování a sběr dat, pak výzkumník pátrá po pravidelnostech existujících v souboru dat, za účelem formulování předběţných závěrů. Výstupem této metody zkoumání je tedy nově stanovená hypotéza nebo teorie (Disman, 2008, s. 285 - 287). Kvalitativní výzkum je takové šetření, jehoţ klíčovými termíny jsou jedinečnost a neopakovatelnost. Právě díky těmto charakteristikám jde o přístup označovaný jako idiografický (Miovský, 2006, s. 17).
4.3 Role a pozice výzkumníka Výzkumník se dostává do centra zájmu, jako klíčový faktor ovlivňující od začátku aţ do konce celý výzkumný proces. Výzkumník i další účastníci výzkumu ţijí v určité vztahové a významové síti, v určitém kulturně společenském kontextu. Znalosti, zkušenosti a proţitky výzkumníka formují schopnost porozumět a uchopit fenomén jeho vnitřní a vnější reality (Miovský, 2006, s. 70).
24
4.4 Metoda výzkumu Metodou získávání kvalitativních dat pro tento výzkum je polo strukturovaný rozhovor, ten patří mezi nevýhodnější postupy pro získání kvalitativních dat. Dokáţe eliminovat nevýhody jak nestrukturalizovaného, tak plně strukturalizovaného rozhovoru. Polo strukturalizovaný rozhovor ovšem vyţaduje přípravu ve formě vytvoření určitého schématu, kterého se výzkumník bude při realizaci rozhovoru drţet. Toto schéma specifikuje otázky, pokládané respondentům, pořadí otázek se můţe během rozhovoru různě měnit. Lze pokládat také doplňující otázky pro ověření a upřesnění přesného a správného vzájemného pochopení sdělené informace. Obvykle se doplňující informace ukazují být velmi uţitečné, přinášení mnoho vázaných informací, které nám pomáhají lépe uchopit problém, jeţ nás zajímá (Miovský, 2006, s. 159 - 160). Vzhledem k tomu, ţe jsem výzkum prováděla na společném pracovišti těchto dvou generací, mám za to, ţe byly dané otázky zodpovězeny velmi upřímně pod dojmem z daného prostředí.
4.5 Výběr výzkumného souboru Při pouţití účelového výběru respondentů, musí mít výzkumník přesně definovanou populaci, která jeho vzorek reprezentuje (Miovský, 2006, s. 113). Do výzkumného souboru byli zařazeni respondenti na základě záměrného výběru, ten patří u kvalitativního výzkumu k nejrozšířenějším metodám. Při výběru vzorku tedy cíleně vybíráme respondenty na základě určitých vlastností. Při dalším specifickém zpřesnění výzkumného souboru jsem pouţila prostý záměrný výběr, který spočívá v tom, ţe na základě stanoveného kritéria vybíráme respondenty, kteří toto kritérium splňují a současně jsou ochotni se do tohoto výzkumu zapojit (Miovský, 2006, s. 135 - 136). V případě daného výzkumu byly osloveny čtyři respondentky z kaţdé věkové skupiny. Pro kategorii seniorek byl tento věk určen v rozmezí šedesáti aţ sedmdesáti let, pro kategorii juniorek byla daná věková hranice respondentek od sedmnácti do dvaceti dvou let.
25
4.6 Pozice mezi výzkumníkem a účastníky výzkumu Výzkumník je zodpovědný za výzkum, a tím pádem drţitelem určité moci nad jeho účastníky. Má přesnou představu o výzkumu, o tom, jak má výzkum proběhnout, co od něj a účastníků očekávat. Respektuje individualitu kaţdého jedince a ponechává prostor, aby se tyto odlišnosti mohly projevit. Nevnucuje účastníkům výzkumu svoji představu o tom, jak má výzkumná situace proběhnout. Základním výzkumným postojem není manipulace s lidmi, ale vytváření výzkumné situace, tak aby byl dosaţen výzkumný cíl (Miovský, 2006, s. 72 - 73). Výzkumník nesmí respondenty nijak ovlivňovat a podsouvat jim své myšlenky, naopak musí je při rozhovoru motivovat a dát jim prostor k tomu, aby mu sami sdělili své poznatky a zkušenosti. V kvalitativním výzkumu rozhodují o výběru proměnných respondenti, na základě sdělených informací k danému tématu. „Výzkumníkovou úlohou je pak nalézt významné struktury v množině všech proměnných, které respondent považuje za relevantní.“(Disman, 2008, s. 290)
4.7 Etická pravidla výzkumu Při kvalitativním výzkumu je nutné dodrţovat jistá etická pravidla, neboť výzkumník vstupuje do kontaktu s lidmi, které důvěrně nezná a jejich sdělení mohou být i velmi osobní. Z etického hlediska lze ve výzkumu objevit velké mnoţství problémů. Proto je nutné dodrţovat alespoň tři základní pravidla, týkající se vlivu výzkumníka na výzkumné pole a jeho zpětného ovlivnění tímto polem. Dalším pravidlem je ochrana účastníků výzkumu a poslední pravidlo se zabývá ochranou výzkumníka (Miovský, 2006, s. 276 - 277). Před započetím výzkumu jsem všechny respondentky seznámila s obsahem a cílem výzkumu, co se týká ochrany soukromí a osobních dat účastníků ujistila jsem je, ţe s poskytnutými daty budu pracovat jen já sama a budou pouţity na zpracování mé absolventské práce. Následně jsem od respondentek získala tzv. informovaný souhlas s účastí v tomto výzkumu.
26
4.8 Metoda zpracování získaných dat Data získaná od respondentek je nutné zpracovat z audiozáznamu do písemné podoby, je tedy nutné provést doslovnou transkripci a namluvený rozhovor převést do textových dat v elektronické podobě (Miovský, 2006, s. 205). Převedení dat do elektronické podoby usnadní další práci při zpracování a analýze poskytnutých informací. Pomocí systematizace dat postupně třídím data podle určitých kritérií a v textu hledám informace důleţité pro můj výzkum. Na základě takto připravených podkladů můţu přistoupit ke kódování dat, tímto způsobem si vytvořím datové segmenty, jimţ přiřadím určité názvy. V průběhu výzkumu na základě porovnávání a vyhledávání stejných znaků, nebo naopak odlišností je nutné některé datové segmenty sloučit, popřípadě je i rozdělit a na základě zjištěných skutečností vytvořit nové (Miovský, 2006, s. 209 - 210).
27
5 Interpretace dat Na základě zpracovaných dat se v této části své práce pokusím zrekapitulovat celý průběh výzkumného šetření a zhodnotit dosaţené výsledky. Oslovené respondentky se aktivně podílely na vytvoření podkladů pro tento výzkum. Jejich zaujetí a osobní přístup i zodpovědnost, s jakou přistupovaly k zodpovězení jednotlivých otázek při vedení rozhovorů, byl pro mne milým překvapením. K některým tématům jsme se během rozhovoru i opakovaně vracely, abychom si upřesnily pravý význam toho, co mi chtěly sdělit. Rozhovory s respondentkami jsem realizovala přímo na jejich pracovišti. Na mou otázku, zda mi můţou sdělit, na základě čeho jsou jejich předsudky k druhé generaci změněny, nyní jiţ znám odpověď.
5.1 Juniorky a přehodnocené předsudky Nejprve se pokusím o interpretaci zpracovávaných dat, která jsem získala z rozhovorů s juniorkami. Na základě vzájemné spolupráce měly juniorky moţnost blíţe poznat generaci seniorek a tato zkušenost byla pro ně příleţitostí k přehodnocení jejich předsudků. 5.1.1
Vizáž a oblečení Většina juniorek se mimo jiné zajímá hlavně o svůj vzhled a módní oblečení,
této otázce věnují i několik hodin souvislé diskuse. Jednou ze zaznamenaných změn v předsudcích o seniorkách je právě přehodnocení předsudku ohledně jejich celkové vizáţe a oblečení. Jak uvedla jedna z oslovených respondentek: „Když jsem viděla, co má oblečené paní K. a jak jí to padne, že jí je šedesát šest let, mi k ní vůbec nesedí. Měla na sobě koženou bundičku, rifle dané do kotníčkových kozaček a tu boží kabelku jsem jí záviděla. Tak jsem si ji oblečenou vůbec nepředstavovala, fakt jí to slušelo.“(respondentka č. 1, dále R1) S podobným srovnáním se ztotoţňují i další respondentky: „Ty ženské, co jsem tady poznala, mě dostaly tím, jak se o sebe starají, chodí pravidelně na kosmetiku a ke kadeřnici, vypadají na svůj věk moc dobře.“(R2)
28
„Všimla jsem si toho, že některé seniorky nemají problém s tím, se moderně obléct a dokonce paní M. že chodí nakupovat i do stejných obchodů jako my, no to je prostě super babča.“(R3) „Já osobně si myslím, že je to dobře, že se o sebe tak starají, když jim pochválíme účes nebo nějakou věc, tak je na nich vidět, že z toho mají radost, a určitě jim to zvedne sebevědomí a cítí se dobře.“(R4) Nejen díky módnímu oblečení, ale i celkové vizáţi a péči o sebe si seniorky získaly respekt juniorek, které je hodnotily v tomto ohledu velmi kladně a zavrhly tak předsudek, který v tomto směru měly, ţe seniorky chodí v nemoderním a tmavém oblečení neforemného tvaru. Co se týká vizáţe seniorek, i zde byla představa juniorek podstatně jiná. To, ţe chodí pravidelně ke kadeřnici a na kosmetiku, bylo také pozitivním zjištěním. 5.1.2
Chování Další z přehodnocených předsudků, se týká negativního chování, které většinou
bývá připisováno generaci seniorů, jako je například mrzutost, nepříjemnost, sobeckost, neochota, arogance. Ovšem není pravdou, ţe se takové chování týká všech, velmi pěkně popsala svoji zkušenost oslovená respondentka: „Nejsem zrovna moc zručná, spíš jak tvrdí moje matka, jsem kopyto, na co chytnu, to pokazím. Byla jsem moc vděčná paní J., jak trpělivě mi vysvětlovala postup při kompletaci zadané práce a pomáhala mi s balením, byla na mě moc hodná, to, že jsem něco zkazila, mi vůbec nevyčítala.“(R2) S pochopením a nabízenou pomocí se setkala i další respondentka, jak uvádí: „Měla jsem před zkouškou a potřebovala jsem se učit, ale bohužel jsem si v práci napsala služby tak, že jsem prostě nestíhala. Když jsem o tom řekla na směně, hned se mi sama s pomocí nabídla paní A., s tím, že mi ráda pomůže a směny vymění, kdykoli budu potřebovat, tak jí prý mám říct.“(R3) Ani další respondentka nesouhlasí s předsudkem, který se týká mrzutosti, nepříjemnosti a arogance, spíše se zamýšlí nad původem a pramenem ţivotního optimismu u seniorů. „Nevím, v čem ty důchodky jedou, jsou rozesmáté hned od rána, povídají si vtipy a srandovní zážitky, když je poslouchám, musím se smát taky, ony nic nehrotí a neřeší, prostě jsou v pohodě. Co sem chodím na praxi, ještě jsem je neviděla naštvané nebo smutné.“(R4) 29
I předsudek týkající se negativního chování starší generace, jako je mrzutost, sobeckost neochota a mnoho dalších, byl oslovenými respondentkami přehodnocen a zavrţen. Jejich vlastní zkušenosti s chováním a jednáním seniorek jsou naprosto jiné, setkaly se s pochopením, trpělivostí, ochotou a vstřícností. 5.1.3
Zdravotní stav Jeden ze zkoumaných předsudků se váţe k nemocem, zdravotnímu stavu
a celkové kondici starších lidí, ne kaţdý starší člověk je nemocný, nepohyblivý nebo nějak zdravotně omezený. K tomuto předsudku, který je spojován s nemocemi a věkem se vyjádřila oslovená respondentka s tím, ţe jej rozhodně zavrhla. „Chodím na brigádu do Expresky, je to fitko, které je určené jenom pro ženy. Byla jsem překvapená, kolik starších žen (myslím tím ženy kolem šedesátky) chodí pravidelně cvičit, ale dostala mě jedna paní, je jí sedmdesát tři let a chodí cvičit pravidelně třikrát týdně a zvládá i to, co nedají ženské kolem čtyřicítky.“(R1) Rovněţ další respondentka nesouhlasí s tímto předsudkem. „Není pravda, že seniorky jen posedávají a jsou pohodlné a nic pro sebe nedělají. Moje babička a její kamarádky chodí pravidelně na dvacetikilometrové pochody. A taky každé úterý chodí cvičit jógu.“(R3) Udělat si vlastní názor na to, v jaké fyzické kondici některé seniorky opravdu jsou, a přehodnotit tak uvedený předsudek, měla moţnost i další z respondentek: „Mně dostaly tady ty důchodky, jakou mají výdrž, já jsem po páté paletě těch letáků měla ruce vytahaný jak opice a už jsem toho měla dost, byla jsem ráda, že už končím. No, a ty důchodky dělaly v pohodě dál.“(R2) O tom, ţe zdravotní stav a celková kondice nemusí souviset s věkem, se naše respondentky také přesvědčily na vlastní oči, seniorky o svůj zdravotní stav a fyzickou kondici pečlivě dbají, chodí cvičit jógu, věnují se turistice nebo pravidelně navštěvují sportovní centra určená ţenám. 5.1.4
Pochopení To ţe starší generace nerozumí mladým, je nudná, nedá se s ní o ničem mluvit
a neustále poučuje, patří asi k nejznámějším předsudkům. O tom, ţe ve skutečnosti nelze předsudek uplatnit zcela plošně, se přesvědčily oslovené respondentky. „Názor na seniorky v tom, že se s nima nedá o ničem mluvit, jsem změnila, až jsem začala chodit sem na brigády a víc poznala tady ty paní, je s nima sranda a najdou 30
téma, o kterém si společně povídáme. Žádné odsuzování mládeže, poučování, nebo kritizování jsem z jejich strany neslyšela. Spíš nás litují, že to toho máme ve škole moc, rodiče že na nás nemají tolik času a že je uspěchaná doba a odnáší to rodina.“(R4) „Mám ráda, když si s babičkou povídáme a ona začne vzpomínat na to, když byla malá, co se dřív dělalo na vesnici, ty jejich zvyky, co se tenkrát dodržovaly, nebo co vařili, jak chodili do školy a taky za školu, no, babička byla pěkný číslo, měla dva bráchy, a tak byla jako třetí kluk. Vždycky se spolu smějeme tomu, co dělali.“(R1) „Když přijdu sem na praxi, těším se na paní M. ona je pohodářská, můžu se ní bavit o všem a má lepší názory než moje matka. Spolu probereme módu, co je kde v akci, nebo řešíme diety a vaření. Ona hodně cestuje, tak si povídáme i o dovolených. Určitě s ní není nuda.“(R2) Jsou to moţná právě seniorky, které dovedou pochopit různá trápení a bolístky mladé generace. Vzhledem k tomu, ţe juniorkám končí období jejich dětství a začíná dospělost, pociťují nejistotu ve svém počínaní a mají potřebu se ujistit, ţe, co dělají, je správné. Seniorky mají potřebné ţivotní zkušenosti a určitý nadhled, díky kterému společně s juniorkami vyřeší to, s čím si ony nevědí rady. 5.1.5
Dovednosti Asi poslední z řady předsudků, které se pojí se starší generací, se týkají jejich
celkových dovedností, znalostí moderní techniky a vůbec přístupu k novinkám v různých oblastech ţivota. Předpokládá se, ţe budou mít zaţité určité stereotypy a odmítavý postoj ke všemu novému. Některé seniorky ale umí překvapit tím, co umí, co zvládají a čemu se věnují. „To že paní J. studuje univerzitu toho třetího věku, bych do ní neřekla. Vůbec nechápu, jak se může ještě někdo v důchodu učit a chodit do školy. To obdivuju! Já mám školy už teď dost a budu ráda, když oddělám ten učňák.“(R4) Pouţívání mobilních telefonů u starších lidí je uţ běţnou praxí, respondentky poměrně udivilo, jak dobře některé seniorky umí pracovat s počítačem. „Myslela jsem si, že s počítačem seniorky moc neumí, zjistila jsem, že se v tom docela dobře orientují. Paní A. má dceru provdanou v Americe a tak si s ní a s vnučkama povídá přes Skype, a posílají si přes email zprávy a fotky. A když prý byla za dcerou na půl roku, tak si s kamarádkama tady z práce psala každý druhý den, prý mají počítač skoro všechny. Paní J. má v Kanadě vnuka a povídají si taky přes Skype.“(R1) 31
O tom, ţe se seniorky postupně učí vyuţívat i nové sluţby, se přesvědčila tato respondentka. „Vůbec jsem nevěděla, že je možné mít v mobilu nastavenou aplikaci o potvrzení platby kartou. Na internetovém bankovnictví to možné je, to znám, ale u telefonu jsem se s tím nesetkala. Je to dobré v tom, že když vám někdo sebere platební kartu a zaplatí s ní, tak vám přijde informace o platbě a vy můžete hned kartu zablokovat. To jsem se dověděla právě od jedné seniorky, které se stalo to, že jí na šatně ze skříňky sebrali z kabelky kartu a pak, když s ní platili, tak jí přišlo to potvrzení a ona zjistila, že kartu nemá.“(R3) Překvapením pro respondentky byl také aktivní přístup seniorek k technickým novinkám. Nejen, ţe zavládají ovládat mobilní telefony, podobně ovládají i práci na počítači a pouţívají stejné aplikace jako juniorky. Překvapením také bylo zjištění, ţe jedna ze seniorek studuje na univerzitě třetího věku.
5.2 Seniorky a přehodnocené předsudky Ke změně či odstranění předsudků o mladé generaci se postupně vyjadřovaly i oslovené seniorky, většina předsudků byla ze strany seniorek přehodnocena právě díky tomu, ţe měly moţnost spolu s juniorkami společně pracovat a tuto mladou generaci tak lépe poznat. 5.2.1
Práce Mezi předsudky, které oslovené respondentky odmítají, byl z jejich strany
jmenován na prvním místě ten, ţe mladí lidé nechtějí pracovat a práci se vyhýbají. Jak uvedla respondentka: „Nesouhlasím s tím, že se dnešní mladá generace nedovede o sebe postarat a nechce se jí pracovat, protože ze zkušeností v rodině vím, že mnozí překvapivě dovedou máknout, pokud mají cíl.“(respondentka č. 1. dále R1) S podobným názorem jsem se setkala i u dalších respondentek. „Musím říct, že obdivuji tu studentku A., chodí do školy a ještě má tři brigády, jednu tady na poště, pak chodí jako trenérka do nějakého fitka a ještě jezdí až do Prahy.“(R2) „Je rozdíl mezi těma studentkama, co tady pracují, jak jsem zjistila, některé jsou opravdu moc šikovné a pracovité, když je potřeba přijít a pracovat i o víkendu, tak přijdou a pomůžou.“(R3) 32
„Já se těch mladých nechci zastávat, ale nemají to lehké, většina firem po nich chce praxi, a kde ji mají získat, když je po škole nikdo nechce a další argument je, že než se zaučí, tak holka bude mít děti a půjde na mateřskou.“(R4) To, ţe mladá generace odmítá pracovat a práci se vyhýbá, byl první z představených předsudků, který naše oslovené seniorky přehodnotily a zásadně s tímto předsudkem nesouhlasí. Naopak jsou přesvědčené o tom, ţe juniorky jsou pracovité a umí si práci najít. Pokud je potřeba, jsou ochotné pracovat i o víkendech a některé z nich pracují i na částečné úvazky při studiu. 5.2.2
Chování a vystupování Další z přehodnocených předsudků se týká celkového chování a vystupování
mladé generace. Většinou je chování mladých hodnoceno kladně, jsou slušní, ohleduplní a pomůţou, tak to uvádí respondentky: „Myslím si, že všechno záleží na výchově a příkladu v rodině. Tady v práci ty studentky nás nenechají tahat těžké balíky nebo palety, vždycky nám s tím pomůžou, jsou k nám starším ohleduplné.“(R4) „Já osobně jsem se setkala s ochotou a pomocí tady od těch našich studentek, když jsem přihlásila do počítačového kurzu, potřebovala jsem občas s něčím pomoc, hlavě ze začátku mi to moc nešlo. Dokonce mi holky přinesly i nějaké knížky, jak mám pracovat s počítačem.“(R1) „Ještě se nestalo, že by ta děvčata, co sem chodí na tu praxi, se s náma nepozdravila, hned jak přijdou, pozdraví, když něco chtějí, tak slovo prosím a děkuji jim taky není cizí. To, že by se k nám chovaly nějak neslušně, se za tu dobu, co tady pracuju, nestalo.“(R2) „Na chování tady těch děvčat si nemůžu stěžovat, jsou ochotná a pozorná. Možná to bude tím, že jsou to studentky a uvědomují si, že chování je jejich vizitka. Bohužel, bych dala podstatně horší známku za chování některým důchodcům, protože z mého pohledu jsou nevrlí, mají pocit, že všichni musí vyhovět jejich nesmyslným požadavkům. Mnohdy nadávají mladým naprosto bezdůvodně.“(R3) Pěknou úvahou o chování přispěla poslední respondentka, nezamýšlí se jen nad chováním dnešní mladé generace, ale posuzuje chování na základě vlastních zkušeností. „Nevím, co mě ovlivnilo k vnímání mladých, tak jak je vnímám, s těma mladýma holkama tady si moc rozumím a mám pro ně pochopení, myslím si, že jejich chování je slušné, no, je přesně takové, jak bylo to naše, když jsme byli mladí. Vzpomínám si, že 33
jsem se jako mladá holka setkala se spoustou zapšklých starých lidí a už tehdy jsem si řekla, že až budu starší, tak taková určitě nebudu. V každé generaci jsou lidé více či méně každému milí, či protivní. Jsem-li negativní ve svém chování já, budou i ostatní ke mě.“(R2) Co se týká chování a vystupování juniorek i v tomto ohledu bylo celkové hodnocení od seniorek pozitivní. Setkaly se s pomocí, ohleduplností a ochotou. Juniorky si svým slušným chováním a celkovým pozorným přístupem k seniorkám získaly jejich sympatie. 5.2.3
Nesamostatnost a nezodpovědnost Nesamostatnost a nezodpovědnost to jsou poslední předsudky týkající se mladé
generace, které oslovené respondenty přehodnotily. Na to, aby mladý člověk uměl převzít zodpovědnost za své chování i jednání a byl samostatný, má vliv výchova v rodině, která výrazným způsobem ovlivní to, jak se tento jedinec bude umět přizpůsobit danému prostředí a zařadit se do společnosti. Na tom, ţe základem rozvoje tohoto chování je právě rodina a přístup rodičů ve výchově, se shodly následující dvě odpovědi od respondentek. „Myslím si, že samostatnost dnešním mladým slečnám nechybí, oni si umí poradit, ovšem pokud jim to rodina dovolí, sama jsem svědkem toho, jak rodiče vodí za ručičku už dospělé děcka a mají pocit, že, bez nich nic nezvládnou.“(R1) „Není pravda, že jsou nesamostatní a nezodpovědní, většina z nich studuje a chodí ještě na brigády, aby nebyli ekonomicky závislí na rodičích, ale vždy záleží na výchově doma, mladá generace je ve své podstatě stejná jako ty před ní, ale má dnes daleko větší možnosti i znalosti a je sebevědomější.“(R2) O tom, ţe mladí lidé jsou v dnešní době odpovědnější má jasno i další respondentka, ta spojuje odpovědnost se vzděláním, které je jistě důleţité pro mladého člověka, ale také uvádí, ţe mladí více uvaţují o své budoucnosti. „Řekla bych, že děvčata jsou víc zodpovědné, než byla dřív, snaží se mít nějaké to vzdělání, najít si dobře placenou práci a bydlení. Rodinu zakládají po zralé úvaze, že si to můžou dovolit.“(R4) Poslední respondentku o samostatnosti a odpovědnosti přesvědčila její vnučka. „Co se týká samostatnosti a zodpovědnosti, tu vidím hlavně u své vnučky, ve svých dvaceti letech se rozhodla studovat malířství a tak přiletěla z Mexika do Česka a po různých peripetiích, které musela překonat, se jí nakonec podařilo nastoupit ke 34
studiu. Už druhým rokem se mnou žije a pohled na studentky v jejím věku mi úplně otočila a tak ty mladé, teď beru tak nějak jinak.“(R3) O tom, ţe dnešní mladá generace je nesamostatná a nezodpovědná se v naší společnosti také často mluví. Seniorky s tímto předsudkem nesouhlasí a mají na něj svůj názor. Podle nich je mladá generace samostatná a umí si poradit i s odpovědností, juniorky není třeba „vodit za ručičku“, jak prohlásila jedna z oslovených respondentek. Velký vliv na samostatnost a odpovědnost mladých vidí ve výchově a celkovém působení rodiny.
35
6 Diskuze Na základě zjištěných informací a zpracovaného výzkumného šetření mohu konstatovat, ţe určitá změna v předsudcích k druhé generaci nastala při jejich vzájemné spolupráci, která jim umoţnila se více vzájemně poznat a zamyslet se nad tím, zda daný předsudek odpovídá skutečnosti. První z přehodnocených předsudků o seniorkách se vztahuje k jejich celkovému zevnějšku. Jak uvádí Haškovcová, všechny seniory vidíme stejně, ano spojují je stejné specifické znaky, které jsou projevem stárnutí, ale kaţdý senior má své specifické potřeby (Haškovcová, 2010, s. 42 - 47). Respondentky zaznamenaly, ţe tyto ţeny i ve svém věku o sebe pečují, chodí pravidelně ke kadeřnici na kosmetiku či pedikúru. Také co se týká módy a oblékání jsou některé dnešní seniorky nakloněny módním trendům. Další předsudek, se kterým respondentky nesouhlasí, se týká negativního chování, jako je například mrzutost, nepříjemnost, sobeckost, neochota. Ani jedna se s takový chováním zatím nesetkala, naopak byly příjemně překvapeny vstřícností, trpělivostí, laskavostí a ochotou, které tyto seniorky ve svém chování uţívají. Chování je individuální a úzce souvisí s inteligencí a podmínkami, ve kterých člověk pracoval a ţil. Také změny v oblasti osobnosti probíhají v návaznosti na dřívější osobnostní strukturu. Jedním z problémů stáří je ztráta, sociálních kontaktů a úbytek i proměna sociálních rolí, které se mohou projevit ve změně chování (Vágnerová, 2000, s. 489 - 490). S předsudkem, který spojuje seniorky na základě jejich věku se špatnou kondicí, nemocemi a dalšími zdravotními potíţemi, oslovené respondenty nesouhlasí a mají své zkušenosti, které ukazují, ţe některé seniorky se snaţí být co nejdéle aktivní, jak po stránce fyzické, tak také po stránce psychické. Podle Haškovcové mýtus zjednodušené demografie vznikl na základě přesvědčení, ţe starým se člověk stává po odchodu do důchodu, a čeká, aţ přijde strastiplné stáří. Vzhledem k tomu, ţe se prodluţuje střední délka ţivota, můţe člověk i po odchodu do důchodu ţít i nadále aktivním ţivotem (Haškovcová, 2010, s. 42 - 47). K nejznámějším předsudkům patří asi ten, ţe starší generace, je nudná, nedá se s ní o ničem mluvit, neustále poučuje a nerozumí mladým. I tento předsudek byl respondentkami přehodnocen. Společná spolupráce a vzájemný vztah obou generací přispívá k obohacení a kvalitě jejich ţivota. Jak vádí Kitliňská: „Reciprocita se vztahuje 36
k výměně znalostí a dovedností napříč generacemi. Mladým jsou předávány tradiční hodnoty a kultura, senioři získávají přehled o nových hodnotách, měnící se sociální struktuře, nových poznatcích a nových technologiích. Zdůrazněno je obousměrné učení přínos seniorů mládeži a naopak.“(Kitliňská, 2012, 127 - 129) Poslední z přehodnocených předsudků se týká toho, jak se seniorky zvládají přizpůsobit poţadavkům, které jsou na mě kladeny v oblasti technického rozvoje, a rychle se měnícím ţivotním podmínkám. Podle respondentek jejich schopnosti a dovednosti v tomto ohledu bývají společností většinou podceňovány. Jak uvádí Palmore, od středního věku klesá, schopnost učit se, zapamatovat si, poznávat, jedná se o nevyhnutelný proces v rámci stárnutí. Skutečnost, ale ukazuje, ţe většina starších si udrţuje normální duševní schopnosti. Rozdíl v učení mezi staršími a mladšími osobami můţe být vysvětlen, kromě věku a nemocí, motivací k učení se, nedostatkem praxe nebo úrovní vzdělání. Jsou-li tyto proměnné vzaty v úvahu, chronologický věk nemá výrazný vliv na schopnost učení (Palomore, in Votrubová, 2015, [online]). Přehodnoceným předsudků seniorek k juniorkám se budu věnovat v této části práce. Podle Hayesové se v kaţdé skupině vyskytují lidé, kteří se od ostatních podstatně liší. Pro jedince mající předsudky, je těţší vnímat všechny členy skupiny stereotypně, pokud se setkávají s jedinci, kteří tomuto stereotypu neodpovídají (Hayesová, 1998, s. 127 - 129). Toto poznání můţe zásadně ovlivnit jejich postoj k danému předsudku, který většinou bývá nejen přehodnocen, ale také úplně zavrţen. Oslovené seniorky se základě bliţšího poznání juniorek, vyjádřily odmítavě k několika předsudkům, které jsou v naší společnosti spojovány s mladou generací. Jeden z odmítnutých předsudků k juniorkám se vztahoval k neochotě a nechuti pracovat. Ve společnosti, je tento předsudek dosti často pouţíván, a tak je moţné slyšet, ţe „ti mladí dnes vůbec nevědí, co je to práce, nebo ţe se k práci neumí postavit a také ţe jsou líní a práci si nehledají.“ O tom, ţe juniorky pracovat umí a chtějí, se oslovené respondenty měly moţnost přesvědčit, jak uvádí Štorová, podnětem ke změně ve vnímání druhé generace můţe být právě vzájemná spolupráce, pokud na jednom pracovišti zadáme pracovní úkol zaměstnancům různých generací, tak ke splnění tohoto úkolu spojí své síly a dovednosti. Navzájem zjistí, ţe tato spolupráce je pro ně jistým přínosem a začnou vnímat příslušníky jiné věkové kategorie spíše pozitivně (Štorová, Fukan, 2012, s. 18 – 20). Další přehodnocený předsudek se týká chování a vystupování juniorek, které bylo ze strany seniorek hodnoceno velmi kladně. O chování mladých se ve společnosti také 37
neustále mluví, existuje názor, ţe jsou arogantní, hrubí, drzí, sprostí, agresivní, neochotní, s ničím nepomůţou, neví, co je to úcta, a podobně. Předsudky o chování ovlivňují ve větší míře média, která o určité události ne vţdy objektivně informují. Většinou je veřejnosti nabídnut ojedinělý velmi otřesný případ a ten je zobecněn a uveden do souvislosti s celou mladou generací. Bohuţel se málokdy setkáme s tím, ţe by v médiích byla věnována pozornost slušnosti, ohleduplnosti a pomoci, která by byla spojována s mladými lidmi. Na toto téma Vágnerová, 2000, ve své knize píše, ţe mladí lidé přijímají společenské normy a chápou, ţe, díky nim společnost určitým způsobem funguje, jejich morálka je nastavena tak, ţe oni sami se rozhodují a jednají v souladu se svými morálními principy. Myslím si vzájemné poznání obou zmíněných generací se projevuje právě v ohleduplném chování, jednání a přátelských vztazích. Kitliňská se zamýšlí nad přínosem vzájemné spolupráce: „Pro mladší generaci přináší zvýšení sebevědomí a hlubší pochopení seniorů. U starší generace radost z vlastního přispění společnosti a hlubší porozumění mladým lidem. A u obou generací pocit uznání, přijetí a respektu, získání znalostí a dovedností a vytvoření smysluplného a důvěrného mezigeneračního vztahu.“(Kitliňská, 2012, 127 - 129) Nesamostatnost a nezodpovědnost jsou poslední předsudky týkající se mladé generace, které oslovené respondenty přehodnotily. Na samostatnost při rozhodování a utváření si vlastního názoru a postoje má výrazný vliv výchova v rodině, která se také odráţí v zodpovědném jednání a chování jedince. Výchova v rodině můţe tyto vlastnosti u dospívajícího posilovat, nebo z nějakého důvodu bránit jejich dosaţení. Jak uvádí Kern, u mladého člověka se samostatnost projevuje utvářením jeho vlastních názorů, postojů a plánů do budoucna (Kern a kol, 2000, s. 161 - 178). Za své chování a jednání přebírá mladý člověk plnou odpovědnost na základě osvojení si obecných pravidel a společenských norem. Také změnou svých postojů, hodnot a názorů se postupně zařadí do společnosti dospělých. Součástí procesu socializace je schopnost člověka zvládat svoje role, které mu ţivot postupně přinese (Smolík, 2010, s. 21).
38
7 Shrnutí výzkumu Ze zpracovaného výzkumného šetření je patrné, ţe došlo ke změně ve vnímání vzájemných předsudků mezi juniorkami a seniorkami. K přehodnocení, nebo odmítnutí pouţívaného předsudku došlo na základě společné spolupráce, která oběma skupinám umoţnila se více poznat a vytvořit si vlastní názor na předsudek, který je s danou generací spojován. Mezi odmítnuté předsudky k seniorkám, juniorky zařadily jako první předsudek týkající se jejich celkového vzhledu, nesouhlasí s tím, ţe jsou všechny seniorky stejné. Kaţdá ţena je jiná, co se týká oblečení i péče o svůj zevnějšek. Nelze je tedy hodnotit stejně. Také odmítají i předsudek o negativním chování, jako je například neochota, agresivita, sobeckost, které jsou seniorkám přisuzovány, z vlastních zkušeností hodnotí seniorky jako laskavé, ochotné, trpělivé a vstřícné. Ze strany seniorek neslyšely ţádné výtky k chování mladé generace, nebo poučování a to, ţe by se s nimi nedalo o ničem mluvit a jsou nudné, juniorky zásadně odmítají. Mají zcela jiné zkušenosti, se seniorkami si povídaly na různá témata, jako móda, vaření, cestování a dokonce u některých z nich našly pro své názory i větší pochopení neţ rodině. Odmítnutý předsudek je přiřazen i k hodnocení zdravotního stavu, nemocí a aktivit seniorek, který je spojován automaticky s jejich věkem. Zde jsou ze strany respondentek seniorky hodnoceny kladně, jejich fyzická i psychická kondice bývá ovlivněna řadou jiných faktorů, neţ je jejich věk. Poslední z přehodnocených předsudků se týká zvládání nových technologií a takzvaného moderního ţivota. V tomto ohledu dokáţí mnohé seniorky překvapit tím, co vše umí a jak si dovedou s novými věcmi poradit. Také seniorky přehodnotily některé předsudky vztahující se k juniorkám. První z přehodnocených předsudků se týká mladé generace a její neochotě pracovat. S tímto oslovené seniorky zásadně nesouhlasí, protoţe právě díky tomu, ţe spolu s juniorkami společně pracovaly, měly moţnost se vzájemně více poznat. Další předsudek, s nimţ seniorky nesouhlasí, je spojován s chováním a jednáním juniorek, ve společnosti je mladá generace na základě předsudků vnímána jako neochotná pomoci, agresivní, sobecká, sprostá. Naprostý opak v celkovém chování a vystupování juniorek zaznamenaly seniorky při jejich společné práci a komunikaci, zde se jak uvádí, setkaly s ochotou pomoci, slušností a také ohleduplností. Poslední s odmítnuté předsudky se týkají nezodpovědnosti a nesamostatnosti mladé generace, seniorky jsou za jedno v tom, 39
ţe v této otázce hraje hlavní roli v rodině a postoje rodičů výchově. Svoji samostatnost a odpovědnost dokazují juniorky například ve své přípravě ke studiu, plánech do budoucna, nebo tím, ţe se snaţí pracovat a být částečně finančně nezávislé na rodičích. Tento výzkum potvrdil, ţe za určitých okolností můţe dojít ke změně, nebo odstranění některých uţívaných předsudků ve společnosti. Proto se domnívám, ţe by bylo vhodné se zaměřit na vytvoření podmínek ke vzájemnému poznání těchto generací. Pokud budou mít společné aktivity, změní se kvalita jejich vzájemných vztahů. Naučí se vzájemně respektovat a tolerovat, zlepší se také jejich komunikace.
40
Závěr Téma pro svou absolventskou práci jsem si nezvolila náhodně, několik let v zaměstnání pracuji s různými skupinami lidí, a to od studentů, přes ţeny na rodičovské dovolené, aţ po seniory. Kaţdá z těchto skupin lidí je tvořena určitou generací, která má své specifické znaky. To znamená, ţe uznává určité ţivotní hodnoty a postoje pojící se právě s touto generací. Mezigenerační rozdíly a vzájemné vztahy jsou poznamenány předsudky a stereotypním myšlením, ovšem za určitých podmínek mohou být vzájemné předsudky odstraněny. Pro svoji práci jsem si vybrala generaci juniorek a generaci seniorek, neboť jsem u nich při spolupráci na pracovišti zaznamenala změnu v jejich chování a vzájemných sympatiích. Cílem této práce bylo definovat vzájemné předsudky dvou generací žen a zjistit, na základě čeho mohou být tyto předsudky přehodnoceny. Zajímala mne tedy jediná otázka, na základě čeho byly vzájemné předsudky obou generací přehodnoceny. Odpověď na výzkumnou otázku jsem získala na základě kvalitativního výzkumu. Teoretická část této práce je zaměřena na vývojovou psychologii obou skupin a jejich specifické problémy, které jsou spojené s obdobím dospívání a na také potíţe související s příchodem stáří. Dále jsem se zaměřila na objasnění pojmů, jako je stereotypizace, mýty a hlavně předsudky, které se v naší společnosti vztahují k oběma uvedeným generacím. Chtěla jsem také poukázat na změny ve vnímání předsudků, které jsou moţné na základě mezigeneračního učení. Následně jsem charakterizovala jednotlivé teoretické koncepty. V empirické části práce jsem pomocí kvalitativního výzkumu na základě polo strukturovaného rozhovoru a následné analýzy a interpretace dat, uvedla, co je příčinou a za jakých podmínek je moţná změna v předsudcích k druhé generaci. Z výsledků výzkumného šetření vyplynuly informace o tom, ţe na základě vzájemné spolupráce a bliţšího poznání obou generací došlo k přehodnocení, či odmítnutí určitého předsudku. Předpokládám, ţe poznatky a informace z této práce mohou být pomocným podkladem při práci sociálních pracovníků, kteří se věnují sociální práci s klienty ohroţenými určitými formami diskriminace.
41
Seznam použitých zdrojů Bibliografické zdroje: 1. ČEVELA R., KALVACH Z., ČELEDOVÁ L. 2012. Sociální gerontologie. Praha: Grada. 2. DISMAN M. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 3.vyd. Praha: Karolinum. 3. DVOŘÁČKOVÁ D. 2012. Kvalita života seniorů v domovech pro seniory. Praha: Grada. 4. HAYESOVÁ N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. 5. KERN H., MEHL Ch., NOLZ H., PETER M., WINTERSPERGER R. 2000. Přehled PSYCHOLOGIE. Praha: Portál. 6. KOSEK J., 2011. Právo (n) a předsudek. Praha. Dokořán. 7. MATOUŠEK O., 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. 8. MATOUŠEK O., a kol, 2007. Základy sociální práce. Praha: Portál. 9. MIOVSKÝ M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. 10. MÜHLPACHR P., BARGEL M, ml. 2011. Senioři z pohledu sociální pedagogiky. Brno: Institut mezioborových studií. 11. MUSIL J., 2005. Sociální psychologie. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. 12. NAVRÁTIL P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. 13. PRŮCHA J. 2006 Multikulturní výchova. Příručka (nejen) pro učitele. Praha: Triton. 14. SAK P., SAKOVÁ K., 2004. Mládež na křižovatce: sociologická analýza postaveni mládeže ve společnosti a její úlohy v procesech evropeizace a informatizace. Praha: Svoboda Servis. 15. SMOLÍK J., 2010. Subkultury mládeže Uvedení do problematiky. Praha. Grada Publishing. 16. ŠTĚPÁNKOVÁ H., HÖSCHL C.,VIDOVIČOVÁ L., 2015. Gerontologie: Současné otázky z pohledu biomedicíny a společenských věd. Praha: Charles University in Prague, Karolinum Press. 17. ŠTOROVÁ I., FUKAN J. 2012 Zaměstnanec a věk, aneb, Age management na pracovišti. Šumperk: Jena. Informační broţura, č. 6. 42
18. VÁGNEROVÁ M. 2000. Vývojová psychologie, dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. Časopisy: 19. KITLIŇSKÁ J. 2012. „Dobrovolnictví jako příleţitost k mezigeneračnímu učení“. Sociální práce/Sociální práca 4: 127 - 129. Internetové zdroje: 20. VOTRUBOVÁ J., Jak žáky naučit, co to je ageismus, [on-line]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/k/z/2466/JAK-ZAKY-NAUCIT-CO-TO-JEAGEISMUS.html// [cit. 25. 10. 2015].
43
Anotace Klíčová slova: juniorka, seniorka, předsudky, mezigenerační učení, teoretické koncepty. Cílem této absolventské práce je definovat vzájemné předsudky jednotlivých generací ţen a zjistit, na základě čeho mohou být tyto předsudky přehodnoceny. Jedná se o dvě generace, první generaci zastupují juniorky a druhou generaci reprezentují seniorky. Práce je členěna do dvou částí, teoretické a praktické. Teoretická část práce je nejprve zaměřena na vývojovou psychologii obou skupin, jsou zmiňovány problémy spojené s obdobím dospívání a také potíţe související s příchodem stáří. Dále jsou objasňovány pojmy stereotypizace, mýty a předsudky, které se ve společnosti vztahují k oběma generacím. Je popsána moţnost změny ve vnímání předsudků na základě mezigeneračního učení. Závěrem jsou charakterizovány jednotlivé teoretické koncepty. Empirická část práce se pomocí kvalitativního výzkumu na základě polo strukturovaného rozhovoru a následné analýzy a interpretace dat zaměřuje na objasnění toho, co je příčinou a za jakých podmínek je moţná změna v předsudcích k jiné generaci.
44
Abstract Keywords: juniors, seniors, prejudice, intergenerational learning, theoretical concepts. The aim of this graduation thesis is to define the prejudice of different generations of women in order to ascertain on what basis these prejudices can be evaluated. There are two generations, juniors represented the first generation and seniors are presented as the second generation. The work is divided into two parts: theoretical and practical. The theoretical part is initially focused on the developmental psychology of both groups, where problems related to adolescence and the difficulties associated with the coming of age are mentioned. Furthermore, concepts of stereotyping, myths and prejudices that society applies to both generations are explained, and the possibility of change in the perception of prejudice based on intergenerational learning are discussed. Finally, different theoretical concepts are characterized. The research, using qualitative research based on semi structured interviews, and subsequent analysis and interpretation of data aims to clarify what is the cause and under what conditions it is possible to change the prejudice to another generation.
45