T E L S T V Í D A A L
K
P
E T
R O V
N
A
MICHAL VIEWEGH NA DVOU ŽIDLÍCH
MIC VIEW HAL EGH NA DVO ŽIDL U ÍCH
NAK
LAD ATEL S
T VÍ P BRN ETROV O 20 03
© Michal Viewegh, 2003 © Petrov, 2003 ISBN 80-7227-175-X
NA DVOU ŽIDLÍCH Občas v nadsázce říkávám, že mám životní rozpolcenost v genech: rod Vieweghů, jak zjistil jeden vzdělaný jmenovec při pátrání po původu našeho společného příjmení, má totiž své kořeny v Německu, přičemž jednu větev tvořili vesničané pasoucí krávy a druhou vážení měšťané a nakladatelé. Tak přesně tuhle sedlácko-intelektuální DNA jsem zdědil, tenhle hybrid, tvrdívám lživě, neboť pravý otec mého dědečka se jmenoval Lukeš. Jenomže ono to příjmením zdaleka nekončí. Posuďte sami: Narodil jsem se v Praze, dokonce pár metrů od staroslavného Vyšehradu, ale celé dětství jsem byl nucen prožít v mrňavém středočeském městečku kdesi u Uhlířských Janovic. Dědeček z matčiny strany byl právník, dědeček z otcovy strany horník; s jedním jsem chodil na výstavy o době rudolfínské, s druhým na fotbal a na ryby do Řevnic. Babička Líba byla učitelka, babička Věra kožešnice; ta první na mě mluvila německy a francouzsky a po večerech hrála na klavír, druhá na mě až do mých patnácti šišlala (česky) a večer se dívala na Televarieté. Už chápete? Tohle mi skutečně zůstalo, na těchto dvou židlích sedím dodnes. Ani ryba, ani rak. Ani
7
vzdělanec, ani sedlák. Kočkopes. Klasicky rozdvojená osobnost jako ve známých hororech: přes den diskutuji o postmodernismu a zasedám v uměleckých radách — a večer doma zatáhnu závěsy, vycením tesáky a směju se nahlas americkým komediím. Píšu parodie na Danielu Steelovou — a hned nato románky pro ženy. Jezdím přednášet na zahraniční literární konference, ale za manželku mám zdravotní sestru. Na vesnicích jsem tradičně neoblíbený pražský intelektuál, zatímco na večírcích pražských intelektuálů hraji roli blbce k večeři. A tak dále. Někdy si představuji, že to nad mojí kolébkou muselo probíhat zhruba následovně: „Bude žít prostým venkovským životem — trochu ospalým a intelektuálně mdlým, ale zato šťastným,“ pravila první sudička, která odjakživa sympatizovala s obézními kojenci. „Ale jen do dvaceti let,“ řekla zlověstně druhá sudička, která tlusté děti naopak přímo nesnášela. „Potom se píchne do prstu o kancelářskou sešívačku a zamiluje si Literární noviny a program ČT 2.“ Načež se obě sudičky do krve pohádaly, obě budoucnostní prognózy se nepříjemně pomíchaly — a já se v tom plácám dodnes. Příliš jednoduchý pro jedny, příliš komplikovaný pro druhé.
8
SNÍDANĚ S MILIONÁŘEM Mezi nejproblematičtější dovednosti mojí mladé, a tudíž zvídavé manželky patří schopnost položit mi během jediné snídaně až čtyřicet dva otázek, týkajících se zejména politiky, ekonomiky, školství, zdravotnictví, mediální sféry, lesního a vodního hospodářství a jaderné energetiky. Dokud chodila do práce, snídali jsme společně jen o víkendu, ale teď, co je v domácnosti, se v politologa, ekonoma a jaderného experta musím měnit sedmkrát týdně. Například předevčírem ráno: než jsem se prokousal první stranou novin (oba čteme u snídaně denní tisk), stihla se mě zeptat, co si myslím o přímé volbě prezidenta, o tureckých islamistech, o monopolu Microsoftu, o Viktoru Koženém, o zemědělské politice Evropské unie, o alternativních porodech a o zemětřesení v Quitu. „O zemětřesení v Quitu nevím nic,“ odpověděl jsem už trochu popuzeně. „Jsem vypravěč českých příběhů, nikoliv ekvádorský seizmolog.“ „Hm. A co si myslíš o milionářské dani?“ „Jsem pro,“ plácl jsem bezmyšlenkovitě, neboť jsem nechtěl manželku odbýt dvakrát po sobě. „Jen ať je pořádně zkrouhnou! Kdo ví, jak k těm prachům
9
vůbec přišli…“ dodal jsem se škodolibým zadostiučiněním. Aniž jsem vzhlédl od novin, vycítil jsem její udivený pohled. V rychlosti jsem si v duchu spočítal svůj průměrný měsíční příjem — a najednou mi to taky došlo. Šlo o logicky vysvětlitelnou setrvačnost: když tři čtvrtiny života prožijete na hranici chudoby a když ještě počátkem devadesátých let činí váš (učitelský) plat necelé tři tisíce korun, slovo milionář se vás ještě dlouho poté podvědomě vůbec netýká (respektive týká se vás asi stejně jako slova ocelový ingot nebo Tasmánie). Odložil jsem příbor, beze slova jsem vstal a šel se na sebe podívat do zrcadla. Manželka mě následovala s rozečtenými novinami v ruce. „Vysvětlil bys mi, co to děláš?“ Žena v domácnosti tohle nemohla pochopit. „Měním se v milionáře,“ pravil jsem poněkud upjatě (na sobě jsem měl domácí manšestráky a vytahané tričko se skvrnou od jogurtu). „Tak dělej, nebo ti vystydnou ty vajíčka.“ „Vajíčka,“ řekl jsem pohrdavě. „Kaviár bych měl snídat! Vypadám jako milionář?“ „Ne,“ zasmála se. „Vypadáš tak na šest tisíc hrubýho.“ Znovu nahlédla do novin: „Skoro dvě třetiny lidí s milionářskou daní souhlasí. Co si o tom myslíš?“ „Že je to závistivá lůza!“
10