Rozhraní stínu
román
Jaroslav Kříž
I. díl
STÍN
1
I. K večeru vedro téměř nepolevilo, jenom se nějak sesedlo. Pleskání míče o beton na cestě pod balkonem bylo jako lehké políčky. Křik dětí někde za hotelem každou chvíli vzplál a zase zhasnul v tichu. Ty jugoslávské děti nikdy nikdo neokřikl, snad ani nehlídal – bývaly venku až do noci, možná ani nechodily spát. Jan trochu podrážděně přihlazoval zkrabacenou stránku časopisu před sebou. Snažil se porozumět slovům, větám. Příliš německy neuměl, tisk také místy rozmočila voda z posledního lijáku. Našel časopis pod lavičkou v parku před hotelem. Když viděl, že to je pro něho jinak nedostupný Stern, sebral jej s dychtivostí podbarvenou zahanbením. To číslo viděl dva dny předtím na stojanu v samoobsluze, bylo na něm nějaké letadlo a velké titulky, které však způli zakrýval nějaký jiný magazín. Cosi na kusu stránky, který mohl vidět, naznačovalo, že jde o něco velmi vážného. Byl by se rád alespoň zběžně podíval, ale Viktor se jako vždy styděl a násilím ho odtáhl. Viktor... Pocítil lehké bodnutí, když na něj jenom pomyslel, a taky chuť se hádat. Nemohli přece za to, že jim vyměnili jenom hrstku dinárů. Stern v Praze nebyl k dostání, tak jako spousta jiných věcí. Čím nedostupnější, tím lákavěji vypadal. Teď ale šlo o něco jiného: jak tady četl, Sověti sestřelili letadlo. Běžnou civilní linku. Na palubě byli i důležití lidé, snad americký senátor, nějací diplomaté. Letoun byl jihokorejský... Bezděčně zdvihl hlavu, když zvuk míče ustal. Obloha byla náhle purpurová, tou zvláštní barvou světélkoval také vzduch. Viděl, že kolem sítě na hřišti opodál se sešel hlouček lidí. Postavy odsud měly fialový odstín, jako na špatně vyvolané fotografii. Budou snad v tomhle horku hrát? Vysoká dívka – Veronika, vzpomněl si – skupinku pořádala do dvou mužstev. Hezká byla i teď, když měla plavky na sobě. Předtím na pláži... Jan si poněkud provinile připomněl své vzrušení. Nudismus také patřil k věcem, které doma neměli. Dveře do pokoje se rozlétly. „Ty nejdeš hrát?“ Jan jen zavrtěl hlavou a přikryl rukou časopis. Ovšem, Bárta. „Kdepak máš bratra?“ „Nevím, někde se zas toulá.“ Dveře se neochotně zase zavřely. Ten Bárta se jim stále vnucoval s takovou dychtivostí, že tím budil rozpaky. O co mu šlo? Stále se zajímal, kde právě je buď jeden nebo druhý, co dělá a co plánuje. Až vyvolával slabé podezření, že je fízl. Nejspíš byl asi prostě jenom osamělý a trochu znuděný. Nuda a vzrušení, komponenty dovolené... Letoun startoval z Aljašky, tomu snad rozuměl, a směřoval do Soulu. V jednom bodu dráhy měl změnit kurs, ale pokračoval dál neměnným směrem, to bylo naznačeno na mapce. Tím se nevyhnutelně dostal do zakázané zóny, kde mají Sověti nějaká tajná zařízení. Stíhačky vzlétly a jedna z nich ho prostě sestřelila raketou. Bezděky znovu vzhlédl. Ta dívka – Veronika, neznal příjmení – právě vypalovala míč. Pružně se prohnula a její drobná ňadra přitom vystoupila. Byla snad trochu velká, ale pěkná... Je možné, zničit bez varování letadlo plné bezbranných civilistů? V horku jako ledová koule utkvěl tvrdý fakt nepochopitelně brutálního činu. Věcný stisk tlačítka a záblesk, který škrtá dvě stě sedmdesát životů. Jan sebou trhnul: Veronika upadla a – jak se zdálo – zranila se. Ne, teď už vstávala a se smíchem dávala najevo, že to nic není. Chvíli se díval, jak se trochu neobratně vrací na své místo. Jan trochu zkřivil tvář: zřejmě si pochroumala levou ruku. Na levém stehně měla tmavou čmouhu. Jako by ucítila jeho pohled, oprášila se a pak už byla zase celá ve hře. Úsilí porozumět textu zdržovalo jeho vzrušení. Teď mu to ale došlo. Byla to prostě chladná vražda skoro tří set lidí. Zbytečná a nesmyslně brutální. Tohle se dělá leda ve válce. Přeběhl očima po řádcích článku a zachytil se na jméně amerického presidenta. Reagan,
2
bývalý herec, jak rádi skloňovali novináři u nich doma. Řekl něco o Říši zla. Takhle se mluví v pohádkách či také ve válce. Bude snad z toho incidentu válka? Bezděky zase vzhlédl. Lidé tam na hřišti už nehráli, Veronika odcházela do hotelu. Potřepávala levou rukou, maličko kulhala. Přiblížila se večeře. Nějaký Němec, který si časopis koupil, jej na lavičce zapomněl. Ta zpráva mu patrně nepřišla tak závažná. Ne, válka asi nebude pro tři sta civilistů. Byla to prostě senzace, kterou se lidé krátce vzruší, pak ji zase zapomenou. Ale stejně... Představil si, že by nic netušící seděl v letadle, podobném tomu, v kterém letěli z Prahy do Dubrovníku. Okénkem náhle spatří stíhačku. Záblesk, vzápětí výbuch a pak nic... Říše zla. Také k ní patří, i když bezděčně. *** Ruka ji bolela a lehká odřenina na stehně se také ohlásila mírným pálením. Krátce k ní pohlédla přes pramínky vody, které jí dopadaly na kůži. Bylo to jenom zarudlé. Bude mít světlejší skvrnu v opálení, jehož si všichni tolik cenili... Zavřela vodu a vystoupila ze sprchy. Zrcadlo bylo zamžené, musela je otřít ručníkem. Pak věcně zkoumala svůj obraz. Mohla vidět jen horní polovinu těla, svou zdravou tvář s poněkud velkým nosem, docela atletická ramena a spíše malá ňadra. Ta zřejmě víc už nevyrostou. Alespoň nemusela nosit podprsenku, i když podle matky bylo neslušné či aspoň vyzývavé, chodit bez ní... Viděla ještě pás, který přes její štíhlost nebyl nejužší, pod tím už nic. Úzké boky a dlouhé štíhlé nohy, její nejlepší část, jí zrcadlo odepřelo. Nevadí, stejně se v zrcadle neuvidí tak, jako ji vidí jiní... Se stopou vzrušení si vzpomněla na kradmé pohledy těch chlapců na pláži. Utábořili na deset metrů od nich. Hleděli asi více na Jarku, která svou boubelatou postavou nabízela víc znaků ženskosti, občas ale také na ni. Každý ten těkavý pohled, který se vždycky zachvěl a rychle se zase odvrátil, když se podívala směrem k nim, pocítila jako jemný dotek nebo zašimrání. Bylo to legrační a trošku nemravné, ale ne nepříjemné. Ti dva byli určitě bratři, někdo to říkal a člověk to i viděl, i když si nebyli příliš podobní. Ten starší, podsaditý, byl o něco menší. Kolik mu mohlo být, takových šestadvacet? Maloučko plešatěl, ve vodě mu v té tvrdé záři slunce na temeni prosvítala malá tonzura. Bylo v něm – jak se pohyboval, jak se nikdy nahlas nezasmál – něco příliš dospělého. To druhý, Viktor nebo Víťa, jako ho bratr nazýval, byl pravý opak: dlouhý štíhlý fanfarón, který se vždycky vrhal do vody, jako by to byla scéna z filmu, dramaticky se potápěl a zase vynořoval s hlasitým frkáním a bubláním. Zkoušel obřadný kraul, který moc neuměl. Prostě se předváděl. Bylo to směšné, ale vzrušující... „Veroniko, jak tam budeš dlouho?“ Nahlédla do pokoje. „Už budu hotová. Ty sem chceš?“ „Já nevím, asi.“ Pohlédla na Jarku, která jen v kalhotkách ochable spočívala na lůžku. „Není ti nic? Jsi nějak...“ „Něco jsem asi snědla. Já... Ježíši.“ Jarka se vrhla do koupelny. Za chvíli se vrátila celá schlíplá. „Radši tam teďka nechoď... Co to vlastně bylo k obědu?“ „Já ti už nevím. Myslím jenom na večeři. Mám hlad, že bych snad jedla hřebíky.“ „Proboha, večeře. Ani mi o ní nemluv.“ Pohlédla na ni starostlivě. „Ty poslyš, nejsi nějak nemocná? Mám s sebou Endiaron.“ „Já nevím. Zkusím trochu vyhládnout a když se to... Já zase musím.“
3
Nechala Jarku a šla na balkon. Ve večerním světle, nalomeném soumrakem, viděla mladšího z těch bratří, Víťu, jak se loudá směrem k pláži. Snad si jde ještě zaplavat, tak krátce před večeří? Nebo tam v písku něco zapomněl? Chvíli se za ním dívala. Potom jí v břiše zakručelo hlady. *** K tomu, aby člověk uviděl západ slunce, musel se vydrápat až na ostroh, který čněl nad mořem a zastiňoval výhled. Viktor hlasitě klel, když si rozdíral ruce o kameny a čepele tvrdé trávy. Z čela mu do očí stékaly štiplavé potůčky. Už to chtěl vzdát, ale nakonec dorazil až na vrchol a na chvíli zatajil dech. Slunce už zapadalo. Díval se, jak se jeho oranžově žhnoucí koule rozpouští v obrovské louži tekutého kovu. V pozadí stály purpurové mraky jako dramatická pohoří s gotickými hrady na vrcholech. Mělo to skoro divadelní majestát a přitom cosi tajemného. Za chvíli slunce zapadlo a místo, kde je moře pohltilo, označovalo už jenom rudé žhnutí. Obloha nad hlavou se zbarvila malachitovou zelení a potom skoro vzápětí do indigové modři. A na ní, osamělý jako povětroň, vzplál růžovými tóny velký načechraný oblak. Slezl s ostrohu zase zpátky na pláž a pak se loudal po břehu. Byla už skoro tma, nad hlavou vyvstávaly hvězdy jedna po druhé. Na písek dorážely drobné vlnky, sem tam se perleťovým hřbítkem zaleskly a s tichým sykotem se vracely zpět do tmy. Kde bylo moře, stála jenom nedohledná čerň vroubená v dálce zářícími korálky nějakých světel na pevnině. Pak na moře neslyšně vyplul člun s velikou bílou koulí světla na zádi, kterým rybáři lákali zvědavé ryby. Jak Viktor přihlížel, tiše se objevila ještě řádka dalších člunů jako průvod bílých lampionů v tajemně mlčenlivé slavnosti. Viktor se chvíli díval na odlesky světel, které v tančících řádkách běžely až ke břehu, a pak se vydal k hotelu. Patrně minul správnou cestu, najednou před ním proti slabé záři oblohy vyvstala siluetu neznámého domu. Vypadal jako opuštěná ruina, ale v patře viděl světlo. V křehké záři měsíce, který mezitím vyšel nad hřebeny pevninských hor, teď zahlédl stěny a sloupky novostavby nedaleko od starého domu. No ovšem, Jugoslávci byli velcí stavitelé: vždycky, když stěny jejich lehkých příbytků už povážlivě zvětraly, začali lámat kámen na stavbu nového domu. Často si pomáhali součástmi starého obydlí – jak nové domy rostly, staré se ztrácely. Bylo v tom něco organického. Náhle se ve tmě před Viktorem ozvalo vrčení, které hned vybuchlo do zuřivého štěkotu. Ve tmě a tichu mu ten zvuk připadal tak hrůzně nebezpečný, že se obrátil a rychle kráčel, skoro běžel jiným směrem. Jenomže ať se sebevíce vzdaloval, ten zalykavý štěkot, v kterém bylo přímo cítit špičky krvelačných zubů, zuřil skoro jenom na krok od něho. Vběhl do lesa cypřišů. To ale nebyl dobrý nápad, stromy mu brzy nastavily neprostupnou hráz. Když se v panice obrátil, zapletl se do nějakých popínavých rostlin. Ohromen pádem a stále více vyděšený přetrhal ty úponky a prchal směrem, v kterém tušil břeh. Po delší chvíli pochopil, že chrčení, které ho děsilo a pohánělo, vychází teď už jenom z jeho hrdla. Pes kdesi ve tmě zmlknul, nikdo ho nepronásledoval. S pocitem ponížení zvolnil krok. Klopýtal po břehu a marně hledal známé tvary útesů, u nichž se několik dní koupali. Chodili napřed jinam, ale pak jim Bárta spiklenecky prozradil, že je tu nudistická pláž. Napřed tam byli zcela sami, pak ale Honza objevil, že se za velkým kamenem na písku uvelebilo několik holek. Sotva je spatřil jenom náznakem, pocítil silné vzrušení, že až nemohl vstát. Za pár hodin se to už otupilo, hledět na nahá těla bylo jenom příjemné... Zřejmě šel do kopce, moře teď viděl někde v hloubce pod sebou, s jemným stříbřitým vzorem vlnek, ozářených měsícem. Čluny se zářícími lampiony pluly v přelévavých loužích světla. Všude byl klid. Váhavě vykročil zas směrem zpět a s každým krokem zrychloval. Bylo
4
by hloupé, ztratit se. Honza ho bude hledat. Ne, Honza především zachová klid, ten je mu nejdražší... Asi po čtvrthodině chůze náhle uviděl napravo světla. Bylo to... ano, už rozeznával řadu stromovitých tamaryšků, které kousek před hotelem vytvářely zvláštní hradbu. Byl zřejmě kousek od hotelu, který obcházel možná už celé hodiny. *** Viktor se do večeře nevrátil, Jan tedy došel do jídelny sám. Bárta k němu z rohu obrátil tvář s dychtivým úsměvem. Jan ale dělal, že ho nevidí. Došel s talířem k teplému pultu, kde se v nádobách hřálo jídlo. Barevné fazole, už trochu příliš povědomé klobásky, jakési podezřelé maso, asi skopové. A špenát, velké listy skoro černé. Nabral si trošku od všeho. Dojí se salátem a bílým chlebem. Dosedl skoro poslepu na první volné místo, které našel. „Netváříte se na to jídlo zrovna nadšeně.“ Překvapeně vzhlédl. Tohle byl mládežnický zájezd CKM, většinou si tu samozřejmě tykali. Uviděl Veroniku, jak s úsměvem porcuje klobásku. „Promiňte, ani jsem se nedovolil...“ „Nikdo tu nesedí. Kde máte bratra?“ „Zase se toulá někde venku.“ „Jestli si nepospíší, bude o hladu.“ Měla takové oči, jako by se pořád smála. „Ten? Vždycky si to nějak zařídí. Nejspíš okouzlil kuchařku.“ „Skutečně? Myslíte, že z toho bude láska?“ Sám se také mírně usmál. Kuchařka byla matróna už hodně v letech, úctyhodných rozměrů a se znatelným knírem ve své věčně nadurděné rudé tváři. „Láska sotva, to už spíš mírná korupce. Fazole za úsměv, klobásu za...“ „No? Nějak jste se zarazil. Čekala jsem, jak se bude vyvíjet ten ceník.“ „Já se v takových věcech nevyznám...“ „Vytáčíte se. Jistě vám to bratr pošeptal.“ Dobírala si ho, ale bylo mu to příjemné. Byla hezká? Spíš vypadala zdravě, měla přitažlivý úsměv a zvláštní jas ve světlých očích. „My si moc nešeptáme.“ „Snad nechcete říct, že na sebe křičíte.“ „Občas. Vlastně moc nemluvíme.“ Vzhlédla k němu od svého talíře, z kterého jídlo rychle ubývalo. „Nemáte se rádi? Bratříčkové, kteří spolu dojeli až k moři?“ Měl jí snad vykládat, jak to vždy bylo u nich v rodině? „My se dost lišíme... Co dělá ruka?“ „Jaká ruka, čí?“ „Viděl jsem, jak jste při hře upadla. Vypadalo to dost nebezpečně.“ „Vy jste mě sledoval? Snad nejste tajný agent, nedej bože jistých mocností?“ Jan zvážněl. I když to řekla žertem, vyjádřila tiché podezření, které se často vkrádalo. Na příklad tenhle Bárta... „Myslíte, že tu máme agenty?“ „Snad ne, řekla jsem to jen tak. Proč jste mě sledoval?“ No proč asi. Každá žena to ví, ale bůhvíproč to musí slyšet. „Jenom jsem se podíval z balkonu, když se začalo hrát. Kdo vlastně vyhrál?“ „Nikdo. Vy nikdy nehrajete. Nenudí vás sedět na balkonu?“ „Já jsem si četl, víte v časopisu. V posledním Sternu. Je tam divná událost... “
5
Pohlédla na něho najednou vážně a pozorně. „Vy umíte tak dobře německy?“ „Moc dobře ne. Ale smysl chápu.“ Zdálo se, že to na ni udělalo dojem. „Tak vy si čtete, zatím co my ostatní.... A co váš bratr, ten je taky takhle vzdělaný?“ „Viktor je umělec, alespoň si to představuje.“ Zase se náznakově usmála. „Říkáte to, jako byste tomu nevěřil.“ „No, kreslí obstojně... Studuje architekturu.“ „A vy?“ „Já už jsem hotov. Dělal jsem stavební fakultu.“ „To není totéž?“ zdvihla obočí. „Stavař se snaží uskutečnit to, co si ti blázni architekti vymyslí. To myslím obecně. U nás se architekti příliš neuplatní, stavby jsou spíš výroba...“ Vážně přikývla. „Stejně se lidi na tu školu hrnou. Má sestra by tam taky chtěla, ale asi nemá šanci... Líbí se mi, že s bratrem takhle jezdíte na prázdniny. To my se sestrou... Ani si to nedovedu představit.“ „Sám od sebe bych asi jezdil sám. Ale mí rodiče, hlavně otec...“ „Máte dát na bratříčka pozor?“ Díval se, jak jí září oči, svítí bílé zuby. „No, já vím, je už dospělý, podle kalendáře. Ale pro otce bude vždycky on ten malý...“ „Je hlavu větší, než vy,“ smála se. „O tolik ne.“ Vždycky byl silnější a větší on. Pak ve věku, když začal Viktor prudce růst, on přestal – jenom ramena a hrudník se mu šířily. Nebyl zdaleka malý, ne. Prostě byl normální, nejvýš tak centimetr pod průměrem. Vedle bratra ovšem... „A zřejmě vás moc neposlouchá. No, tamhle už ho máte, přece jen to stihl. Jsem stejně zvědavá, jak bude okouzlovat kuchařku.“ Ohlédl se a kývnul na Viktora. Zdálo se mu, že vypadá dost schváceně. Nejspíš se toulal někde po břehu a pak celou cestu zpátky běžel. Když se ohlédl zpátky, Veronika už bohužel vstávala. *** Jarka většinu noci trávila mezi koupelnou a lůžkem. K ránu konečně usnula. Když ji Veronika lákala na snídani, jenom vrčela. „Pospěš si, dneska je ten výlet. Nechceš jít přece na loď s prázdným žaludkem.“ „Cože, na loď? Motám se i tak.“ Obrátila se ke stěně a přitáhla si zpátky prostěradlo. Veronika dlouho neváhala. Kdo spí, ten jí, říkával její otec. Sám se tím neřídil, dopřával si obojího: talíř tak obložený knedlíky, že vypadal jako velká kopretina, pořádnou porci svíčkové, k tomu litr piva; pak cigaretu a klid na lůžku, jak říkal. Však na něm uniforma praskala. To máma, ta se vedle něho ztrácela... Veronika zdědila věčnou chuť k jídlu po otci. Naštěstí její mladé tělo všechno spalovalo, bývala hubená, teďka jen štíhlá. Mohla by přibrat v prsou, ale to se samozřejmě nestane... Zavřela tiše dveře. Loď byla nevelká, také ne moc čistá. Páchla mazutem a rybinou, asi ji po sezóně používali rybáři. Když stáli v přístavu a potom velmi zvolna vyplouvali, byl na palubě žár, že by se člověk nejraději svléknul do plavek. Pak se však zdvihnul svěží větřík, najednou bylo příjemně. Stoupla si na příď a nedočkavě vyhlížela kupředu. Plavba jí připadala pomalá, co
6
člověk v dáli spatřil, měl pak dlouho před očima. Bylo to jako její život, který se také vlekl a neochotně ukazoval přísliby, které pak dlouho stály na obzoru. Opřela se o zábradlí a hleděla na vodu, vepředu modrou a přímo před ní průzračně smaragdovou, na třásně bílé pěny dole u přídě, jiskřící v slunci. Zatím co vzhledem ke krajině jejich loď zdánlivě stála na místě, kolem boků napěněná voda ubíhala s velkou rychlostí. V tom pohledu se nějak rozpustila její netrpělivost a nenápadně do ní vstoupil slastný klid. „Pátráte, jestli jsou tam ryby?“ Překvapeně vzhlédla. Jan – Honza, jak ho mladší Viktor nazýval – stál vedle ní a hleděl také přes palubu do vody. „U přídě asi sotva, to snad leda delfíni a ti tu zřejmě nejsou.“ „Zato prý žraloci. Alespoň na severu, v Rijece. Tam si dle mého otce pochutnávají výhradně na českých učitelkách.“ „Proč právě učitelky?“ „Já se jim taky divím. Být žralokem... Ale to bylo před válkou, třeba od té doby změnili jídelníček. Radši tam neskákejte, člověk nikdy neví.“ „Zatím se nechystám. Až mě ta želví plavba omrzí, oznámím napřed žralokům, že nejsem učitelka.“ „Takže vy nejste učitelka. Co tedy jste? Ptám se jen kvůli žralokům.“ Obrátila se po novém hlasu a uviděla Viktora. „Hádejte.“ Vlastně s ním poprvé mluvila přímo. A přitom se už dobře znali, alespoň na dálku. Cítila vždycky celým tělem, jak se na ni dívá na pláži. „Provazochodkyně. Kosmonautka.“ „Nehloupněte. Studuji žurnalistiku.“ „To existuje?“ Docela ji to podráždilo. Cítila se dost důležitá, když docházela na fakultu. Ale jak svůj obor někde řekla, všichni se jen šklebili. „Co je to za otázku? Kdo by dělal noviny.“ „Myslel jsem, že je dělá stroj. Tiskne pořád stejný článek, jenom přehazuje slova.“ Pohlédla na něho, pak stranou. Zdál se jí předtím sympatický, ale jak je vidět, je to jenom nafoukaný protiva. „Podívejte,“ ukázal Jan rukou kolem sebe. Zelená návrší, prolamovaná skalami a poli narezlého vřesu, se přiblížila z obou stran, takže tu průliv připomínal řeku. Vplouvali do nějaké zátoky, obklopené na všech stranách hradbou skal a stromy na vysokých březích. Uprostřed okrouhlé, tajemně tiché hladiny byl malý ostrůvek a na něm roztomilý kostelík s vysokou věží, ozářenou sluncem. To místo mělo v sobě něco zvláštního, člověk by řekl skoro pohádkového. „Tohle je Svatý Petr,“ řekl Jan. „Ostrov smíření, takhle mu místní lidé říkají. Alespoň podle průvodce. Když lidi mají vleklý spor, prý jezdí sem a vždycky si tu odpustí.“ „To bychom mohli potřebovat,“ řekl Viktor. „Neměli bychom si tu taky odpustit?“ „Nemáme co,“ zasmála se. „My s Honzou máme. A s vámi to může být do budoucna.“ „Jaképak budoucno. Pozítří zájezd končí.“ „Budeme se přece vídat v Praze.“ Pohlédla na Viktora pozorně. „Jste si tím nějak jistý.“ „Mám jasnovidné schopnosti, to nevíte? Věštím z kávové sedliny a taky z dlaně. Půjčte mi ruku, já vám to předvedu.“ Projela jí jakási teplá vlna, která ji samu překvapila. „Já nevím... no tak dobře, ale budu ji chtít vrátit.“
7
„Půjde se na břeh,“ vpadl Honza otráveně. S úsměvem stáhla ruku, ale chvilku vydržela pohled Viktorových očí. Měl světlehnědé duhovky, v kterých jako by tančily jiskřičky světla. Podivné oči, pomyslela si a něco se v ní přitom pohnulo. Kostelík měl zvláštní atmosféru. Okna s nějakým pastorálním výjevem pokrývala malý prostor barevnými světelnými ploškami. U dvou postranních oltářů hořely v šeru tlusté svíce a šířily medovou vůni vosku. Kostel byl prázdný, jen pod jedním obrazem klečela stařenka s tváří jak ze starého, hustě zbrázděného dřeva, která se ztrácela pod velikým černým šátkem. „Tak jak to bude s odpuštěním?“ pošeptala Janovi. „Já mu zrovna nic nezazlívám.“ „Možná teď,“ řekl Viktor skoro vážně. „Počkejte za chvíli.“ Viděla, jak Jan po něm střelil pohledem. „Když budeš chvíli mlčet...“ „A pokud možná nedýchat...“ „Vidíte, to je přece blbec,“ zavrtěl Jan hlavou a vyšel rychle z kostela. Když vyplouvali ze zátoky, překvapil je čerstvý vítr, který stále sílil. Obepluli řádku dalších ostrovů a zastavili blízko neuvěřitelné pláže, pokryté průsvitnými oblázky. Byly zbarvené do všech barev duhy a jak je mírné vlnky stále omývaly, zářily ve slunci jako drahé kameny. „Tohle mi připomíná ráj,“ povzdychla. Jen stěží potlačila nutkání nabrat si plné hrsti těch kamínků do kapes. „Tak bychom se měli jako v ráji chovat,“ navrhl Viktor rozverně. Pohlédla na něho. „Tamhleten fíkovník pro všechny nestačí,“ usmála se. „Jakýpak fíkovník. Já myslím v ráji před vyhazovem.“ „Tebe by vyhodili, sotva bys tam vstoupil,“ zavrčel Jan. Už se zase do sebe dávali, zatím jen s úsměvem, ale bylo v tom už jisté ostří. Jako dva kluci, pomyslela si. Budu mít s nimi trápení. Budu? Už přijala Viktorův předpoklad, že tady jejich známost neskončí? „Venku na moři je pěkný vítr,“ řekl z druhé strany Jan. Trochu se nadzdvihla a sledovala jeho pohled. Za úzkou kosou, kterou tady vytvářela pláž, běžely ostré vlny s jiskřivými čepci bílé pěny. „Připomíná mi to útok hulánů. Myslím ty chocholy.“ To už je z vody volal průvodce. Zvedá se silný vítr, nejvyšší čas vrátit se. Sotva loď vyplula za ostroh, náraz větru byl jako políček a těžká loď se jako malý člun zazmítala mezi vlnami. Přitom slunce stále svítilo a modré nebe potáhly jen třásně lehké mlhy. Snad proto všichni pasažéři přijali ty vzduté vlny jako hru a se vzrušeným smíchem utírali spršky pěny, které jim vítr chrstal do tváří. „Podívejte,“ vykřikla Veronika a ukázala před sebe. Zdálo se, že teď loď sjíždí do hlubokého údolí, zatím co před ní rostla hora vody. Bezděčně pohlédla vlevo na Jana. Viděla, že má tvář napjatou starostí. Skutečně, zdálo se, že je ta masa vody zavalí. Dřív, nežli mohla tu myšlenku dokončit, byla už vlna těsně u nich a loď se jako zázrakem vyhoupla po jejím hřbetě. Jen chochol pěny, vařící se navrchu, je zavalil a zmáčel. Pevně se přidržela zábradlí, když viděla, jak před nimi se otevírá další příkop mezi vlnami. V té chvíli ucítila, jak jí někdo klepe na rameno. Byl to jeden z námořníků. Tlustým palcem ukázal na vstup do podpalubí, od něhož rozčileně mával průvodce. Když sestupovala do přítmí pod sebou, všechno jako by bylo v nesourodém pohybu: schůdky pod nohama, stěny, po nichž v šeru tápala, ona sama... Nakonec nějak slezla do kajuty v podpalubí, za ní Jan a pak i Viktor.
8
„Je bouře na moři,“ řekl jim průvodce. „Podle kapitána je to lepší přečkat tady dole.“ V té chvíli jimi prudký pohyb lodi smýknul a současně na okénko kajuty dolehl příval vody s tichým rachotem. Všichni se přidrželi sedadel a Veronika cítila, jak jí útroby protestují proti dalšímu zhoupnutí. „Je to jako na horské dráze,“ vypravila. „Tam člověk aspoň vidí, co se chystá,“ zavrčel Viktor. „Tady si připadám jako myš v krabici, kterou někdo pohazuje sem a tam.“ „Jen abychom se tu jak myši taky neutopili,“ hlesl Jan. Pohlédla na něho. Měl tvář úplně bez výrazu, jen hleděl před sebe. Bál se? V té chvíli přišel další náraz a vzápětí pod dvířky kajuty a dolů po schůdcích přiteklo trochu vody. Další zhoupnutí a teď už to byl potok vody. Za chvíli měli všude kolem nohou kaluže. Zmítání lodi, hřmění vody za stěnou, světélko na stropě, které začalo blikat, to všechno působilo tísnivě. Už nemluvili, každý byl zabrán jen do sebe, jako by soustředění mohlo zabránit katastrofě nebo alespoň ukonejšit útroby. Najednou jedna dívka, kterou Veronika jménem neznala, se zaúpěním vyskočila a vrávorala směrem ke schůdkům. Než tam však dospěla, začala zvracet. Jako by na povel zlomil se v pase někdo jiný... „Já tady nebudu,“ vybuchl Viktor vedle Veroniky. „To ať mě radši spláchne.“ „Víťo, prosím tě neblbni...“ Slabý protest bratra ho ale nezastavil. Vrhl se vzhůru, rozrazil dvířka a vyklopýtal vodou, která se mu pod nohama hrnula dovnitř. Dvířka se zase zabouchla. „Vy ho necháte samotného?“ křikla na Jana. „Třeba mu něco je.“ „Jenom se předvádí.“ Těžko by řekla, proč, ale vyrazila taky vzhůru. Když silou otevřela dvířka, vzal jí na chvíli vichr nasycený slanou vodní tříští dech a úplně ji oslepil. Pak uviděla Viktora na kraji paluby. Pevně se držel zábradlí a jak se zdálo, něco křičel na vlnu, která se na ně hnala. Na jejím vrcholku se voda vařila a kusy pěny odlétaly s větrem. Vzápětí byla vlna téměř na dosah a tyčila se nad nimi jako patrový dům. Zdálo se jí, že se masa vody zřítí přímo na ně, a přitiskla se zády ke stěně kajuty. Křičela na něho, aby se vrátil zpátky, ale kvílivé burácení větru jí bralo zvuk od úst. V té chvíli loď už stoupala po úbočí vlny a jenom napěněný hřeben vodní tříště chlístl na palubu a důkladně je promáčel. Najednou v mlze větrem bičované vody viděla, že jsou docela nedaleko nějakého přístavu. „Přistáváme,“ křikla do větru. „Však bylo načase.“ Pohlédla vedle sebe. Stál tam Jan. *** Seděli u přístavu v hospůdce a čekali, až vítr trochu ztichne. Na Brač jim zbývala hodinka plavby, to ovšem v klidném počasí. Za bouře proti větru to mohl být klidně dvojnásobek. Průvodce říkal, že taková bóra zuří celé hodiny, někdy i dny. Nikdo pořádně neví, kde se bere, ani proč najednou ztichne a hlavně kdy. Možná, že budou tady na ostrově muset přečkat noc. „Ale co večeře,“ vykřikl Viktor lkavým hlasem. Kdekdo se zasmál. Byli ještě příjemně rozrušeni z nebezpečí, kterému o vlas unikli. „Co jste to křičel na tu vlnu, když se na nás hnala?“ zeptala se ho Veronika. Pohlédl na ni. Seděla těsně u něho, slámové vlasy zmáčené do úzkých pramínků, světlé oči projasněné, jako by z nich mořská voda vymyla i ten nejmenší stín. „To bylo z Shakespearovy Bouře. Monolog Prospera.“ „Ty to znáš nazpaměť?“
9
Honzovy oči byly skoro zelené a plné ironie. No ovšem, aby ho ten nepodrazil. Ještě ho bude nutit, aby jim monolog přednesl. „Jenom pár slov. Říkal jsem je pořád dokola.“ Všichni se zasmáli. „Copak jste se vůbec nebál?“ „No, trochu. Vlastně dost. A měl jsem kvůli tomu vztek.“ Vybavil se mu strach, když se na něho hnala masa vody jako nějaké obrovské zvíře, dychtivé ho pohltit. Věřil, že to je jeho poslední chvíle. Že křičel, řval, to zjistil vlastně dodatečně, z pocitu ve svém hrdle. Co křičel, nevěděl. Sáhl po džbánku, ve kterém jim hospodský přinesl víno, a dolil každému z nich do pohárku. Dotkl se přitom ruky Veroniky. Neodtáhla ji. Když za hodinku mohli zase na palubu a vraceli se po neklidném moři zpátky k Brači, stáli všichni tři spolu na přídi. Náhle se zasmál, jen tak pro sebe. „Čemu se smějete?“ „Ani nevím.“ Vzpomněl si, co za ten den spolu prožili – to zvláštní Místo smíření, potom ta pláž jako by vystlaná drahými kaménky, vzápětí nato hrozná bouře. „Málem nás utopili jako koťata,“ zasmál se. „Opravdu jste tam na palubě recitoval Shakespeara?“ „Ne. To jsem se jen vytahoval. I kdybych si ty verše pamatoval, v té chvíli bych je jistě zapomněl.“ Zasmála se a pohlédla mu přitom zpříma do očí. „Často takhle vodíte lidi za nos?“ S nevolí cítil, že se asi červená. „Moc často ne. To jenom, když chci na někoho dělat dojem.“ Zase se zasmála. „Tak už jsme tady,“ řekl Jan. Pohlédli tam, kam ukazoval. Před nimi se objevil malý přístav a za ním nezaměnitelná řada tamaryšků. Skutečně, vraceli se tam, kde bylo bezpečí.
II Jan vyhlédl z okna své buňky na prostranství před stavbou. Veliké auto naložené panely právě přijíždělo po blátivé cestě. Zatěkal po nich očima, zda není žádný viditelně vadný, potom natáhl krk. Ne, v kabině zas nebyla. Spletla místo, kde měla čekat, nebo prostě zaspala? S ženskými jsou jen problémy. Nemůže tady na ni přece věčně čekat. Nápad, že za ním Veronika přijede sem na stavbu, přijal se smíšenými pocity. Byl rád, že ji zas uvidí. Tam na Brači ho zaujala, snad se i do ní zamiloval. Pak dovolená skončila, rozešli se na Ruzyni s neurčitým slibem, že si zavolají. Na víc se tehdy nezmohl. Potom k ní po delším váhání domů jednou volal, vzala to mladší sestra Barbora. Slíbila, že vzkaz vyřídí. Čekal několik dní. Má se jí vnucovat? Pak to přece jen znovu zkusil. Nikdo to nebral... Viktor měl asi větší výdrž. Zřejmě s ní mluvil, potom přišel s tímhle nápadem. Šlo o reportáž z výrobního procesu, kterou má Veronika vypracovat jako ročníkovou práci. „Sám říkáš, že je stavba paneláků průmyslová výroba,“ domlouval Janovi. „Když půjde někam do fabriky, nejspíš ji tam odbudou. Zatím co ty... přece jsi říkal, že je Veronika prima holka.“ Jan si jen povzdechnul. Mnohokrát na ni myslel, snad se mu o ní i k ránu zdálo. Jenomže jako vždy, když ho nějaká dívka zaujala, narůstaly v něm zábrany: nejspíš to dobře nedopadne, holka ho jenom rozruší a pak si najde jiného. A kromě toho neměl čas... Chtěl mu
10
snad Viktor Veroniku přihrát? Párkrát takové věci v minulosti udělal, nikdy to dobře nedopadlo. Ale co, když to byl její nápad? Třeba ho chtěla zase vidět. Tam na Brači měl sice pocit, že se zajímá o Viktora, ale potom si připomněl několik jejích pohledů a úsměvů. Jakkoliv ihned zadupaná skepsí, naděje se vracela... Nakonec souhlasil. Nemohl tady čekat celý den, měl odpovědnost za dost velký úsek stavby a tedy povinnost průběžně kontrolovat bandu nespolehlivých a líných dělníků. Čeho všeho byli ti lidé schopni, jenom aby si trochu ulehčili práci, tomu by určitě nikdo nevěřil... Za dveřmi uslyšel veselé hlasy, potom klepání. „Tak přece, jste to vy,“ usmívala se Veronika. „Najít vás podle instrukcí zase tak těžké nebylo.“ Jan jí podal ruku a přitom překvapeně hleděl na Viktora, který se vesele zubil za ní. „Co ty tady?“ „Říkal jsi, jaká jsou stavbaři cháska, tak Veronice dělám ochranu.“ „Netvrdil jsem, že jsou to přímo zločinci.“ „Vždyť jsou! Nechávat po sobě tak zhudlařenou práci...“ „Mysleli jsme, že jsou to nehotové domy, víte tamty zkraje,“ vmísila se Veronika. „Ale lidi se tam stěhují.“ Jan se na ni překvapeně podíval. Vypadala dost rozzlobeně. „Divíte se?“ pokrčil rameny. „Lidi chtějí bydlet, někteří stůj co stůj.“ „Vešli jsme s jedněmi až do bytu, Viktor to s nimi vyjednal. Nechtěla jsem věřit vlastním očím. Pukliny na stropě, nedoléhající dveře...“ Než mohl něco odpovědět na svou obranu, vložil se ještě Viktor. „Jak můžeš, bratře, stavět tyhle králíkárny. Krabice jedna jako druhá, všechno v jednom tónu nedomrlé šedi.“ Jan se k němu prudce obrátil. „A kdo myslíš, že jsem? Ručím za hrubou stavbu bloku baráků. Na výkresech nemůžu změnit ani čárku...“ Musel se nadechnout, aby se trochu uklidnil. „Má práce je dohlédnout,“ pokračoval pak, „aby lidi dobře postavili pilíře a nosné zdi, aby se barák neporoučel, až bude mít sedm nebo deset pater. Pak do skeletu pokud možná přesně vsadit boční panely a příčky.“ „Moc přesně se to nedaří,“ ušklíbnul se Viktor. „Když je křivý panel a to je většinou, nemůžu ho vrátit,“ bránil se. „Musím si nějak pomoct a dost rychle, pořád hoří plán. Musím dohlédnout, aby panely pořádně svařili, jinak tu budou plandat jako psovi uši při silnějším větru. A taky musím dohlédnout, aby byli lidi trochu střízliví a nespadli se stavby dolů. To jsou mé problémy.“ „Neměla bych si tohle všechno zapsat?“ ozvala se Veronika. Pohlédnul na ni, málem na ni zapomněl. „Některé věci radši nepište, to byste měla problémy. A pak, tohle je jenom jedna stránka věci. Já vám to všechno ukážu.“ Jen s námahou přemáhal vztek. Viktor se před ní vytahoval, pan architekt! Přitom ukončil třetí ročník a měl o příštím povolání sotva představu. Bude tu poučovat někoho, kdo dělá něco skutečného... Králíkárny! V tom domě, který za tři měsíce vyhnali po střechu a do roka bude zralý na kolaudaci, najde domov alespoň čtyřicet rodin: budou tu žít, mít děti, později třeba i vnoučata. Jan občas byl na tuhle práci hrdý. A teď mu výrostek, který si nevydělá ani na kus chleba... „Vezměte si tyhle přílby,“ řekl suše. „Moc vám sice nepomohou, když vám panel spadne na hlavu, ale je to předpis.“ Vyšli na rozblácenou cestu před buňkou a jako by to svými slovy přivolal, zahoupal se nad nimi panel nakřivo upevněný na kladce jeřábu. Strhl Veroniku zpět.
11
„Co to tam vyvádíte? Spusťte to dolů!“ Jeřábník Mesároš, jeden z těch světoběžníků, jehož původní národnost se nepokoušel zjistit, bez hnutí brvou spouštěl panel zpátky. „Něco s tou mrchou je,“ zablýskl zuby Pišta, jeden z osmahlých vazačů. „Nechce nám viset rovně.“ „Tak si nějak pomozte.“ Nečekal na odpověď a vedl návštěvníky k boku skeletu, kde byl pracovní výtah. Raději se moc nepouštěl do slovních půtek s dělníky. Rádi ho provokovali buď předstíranou hloupostí nebo výmluvami. To, že je inženýr a má vysokou školu, zatímco dobrá polovina dělníků se sotva dokázala podepsat, tady moc neplatilo – tady se hodnotila síla, odvaha a zkušenost. Došli ke kleci výtahu. „Do toho máme vlézt?“ zeptal se Viktor. „Ty nemusíš. Chci jenom, aby Veronika měla úplnější obraz.“ Věděl, že Viktor, který rád stavěl na odiv svou odvahu, měl silnou závrať nebo aspoň úzkost z výšek. Tím se naskytla příležitost bratra potrápit a umazat tak malou částku z velikého dluhu, který u něho měl už od dětství a který pořád narůstal. Výtah měl podlahu a čtyři obvodové traverzy a jinak jenom další trubku přibližně ve výši pasu. Viděl, že Viktor bledne už teď na zemi a představoval si, jak asi bude na tom, až vystoupí do výše třiceti metrů. On sám, který se výšek nebál, zpočátku míval měkká kolena, sotva vstoupil na vratkou plošinu. „Nechceš přece jen zůstat dole?“ zeptal se Viktora. „Nerad bych, abys mi nahoře zkolaboval. To víš, ta klec přece jen nemá skoro žádné zábradlí a pád z desátého patra ještě nikdo nepřežil.“ Viktor jenom mlčky pohnul hlavou a vlezl do výtahu. „Bude to názornější než nějaký výklad,“ řekl Jan a pohnul pákou řízení. „Nahoře uvidíte, jak to začíná. Čím dále dolů, až se sem budeme vracet, bude to blíž hrubě stavbě.“ Výtah se třaslavě a kolébavě šinul vzhůru. Viděl, jak se Veronika zvědavě, i když stísněně rozhlíží, Viktor měl ale ztuhlý pohled upřený někam do dáli. Nejraději by se asi stulil na podlaze, hlavu mezi rameny, pomyslel si škodolibě Jan. Sám měl takové pocity, když poprvé jel takovým výtahem. Pak se postupně naučil, že člověk nesmí myslet na případný pád a má se vyhýbat pohledu do hlubiny. Zatím co na to myslel, vykládal Veronice, jak taková stavba pokračuje, se spoustou detailů. „Tohle si nedokážu zapamatovat,“ řekla trochu bez dechu. „Můžeme se jednou dvakrát sejít, já vám to budu diktovat.“ V té chvíli výtah zastavil a otřásl se přitom jako unavené zvíře. „Proboha, co se děje?“ vypravil Viktor. „Asi jsem přestal mačkat páku...“ Jenomže výtah nereagoval. „Tohle se ještě nestalo. Buď nejde proud nebo vypadl jistič.“ Zavolal dolů na Pištu, aby sehnal nějakého elektrikáře. Ten dlouho nerozuměl, o co jde, pak se neochotně odklátil ve směru vedlejšího bloku. Zatím co čekali, pokračoval Jan ve výkladu. Viděl, že ho už Veronika neposlouchá, Viktorův neklid na ni přeskočil. Všechno však bylo lepší v takové situaci, než napjaté mlčení. Za chvíli Pišta zdola zavolal, že nejde proud na celé stavbě a nikdo neví, čím to je. „No to je nadělení,“ zamračil se. „Ještě, že jsme jen v pátém patře. Až sem totiž máme hotové schody. Musíme k nim tady po tom nosníku.“ „Děláš si srandu?“
12
Viktor vytřeštil oči na úzký šedivý kvádr z betonu, po jehož obou stranách bylo prázdno. „Nosník má světlost pětatřicet čísel,“ řekl Jan. „To je daleko víc, než má kladina v tělocvičně. A po té jsi určitě víckrát běhal ve škole.“ „Půl metru nad zemí, ne dvacet nebo kolik jako tady.“ „Je to jenom tak deset dvanáct kroků.“ Řekl to netrpělivě a přitom s tichým potěšením. „Honzo, prosím tě, neblbni. Já prostě nemůžu.“ Viděl, jak přes studený vítr, který tady povíval, na bratrově čele vyrazily kapičky potu. Ten po nosníku nepřejde, říkal mu uvnitř cizí hlas. Buď zůstane hned na začátku trčet nebo spadne jako zralá švestka dolů. Něco, co znal už z dětství, se v něm pohnulo – jakési kruté ustrnutí, že konečně bratříčka vytrestá, že se ho navždy zbaví; a vzápětí strach z toho, co pak řekne rodičům. Byl to jen okamžik, pak se mu zase vrátilo dospělé myšlení. „Já se na to, Honzo, taky necítím,“ řekla Veronika. Prochvělo jím, že ho oslovila jménem. „Ty taky ne?“ Zarazil se, že jí řekl tak, jak ji už dávno v duchu oslovoval. Pak se to rychle snažil zamluvit. „Když tu budeme čekat, nejspíš zmrzneme. Výpadek proudu může trvat dlouho.“ „Lepší je nastydnout než rozplácnout se v přízemí,“ zamumlal Viktor. „Tak dobře... je tu ještě jedna možnost. Ale nebude to zrovna příjemné.“ Naklonil se dolů a našel očima jednoho z dělníků, který se s cigaretou nonšalantně opíral o panel. „Pišto, spusť nás dolů volnoběhem,“ houkl dolů. „Víš, tou druhou pákou dopředu. Ale opatrně! Jestli nás zabiješ, budu tě chodit strašit.“ Věděl, že tření ani setrvačnost válce nedovolí, aby klesali skutečně volným pádem. Přesto co následovalo díky Pištově neobratnosti či škodolibosti, vyděsilo také jeho: chvílemi padali, pak s trhnutím zůstali viset, načež následoval zas další skok. Nakonec dokodrcali až dolů. Vyklopýtali z klece na nejistých nohou. „To bylo jenom malé zpestření, jako v lunaparku,“ pokusil se zažertovat. „K běžné práci to nepatří.“ Viděl, jak se Veronika statečně usmívá, je ale bledá. „Pro jeden den to myslím stačí,“ řekla. „Už tě nesmíme zdržovat.“ Zaznamenal, že přijala jeho bezděčné tykání. „Ještě jsem neukázal ani desetinu...“ „Já přijdu ještě někdy jindy, smím?“ To bylo nadějné. Jen kdyby přišla bez Viktora... Podal jim ruku, vzal si od nich přilby a zašel do buňky. Tam hleděl chvíli do stolu. Veronika byla doopravdy prima děvče. Nebála se, nebo to dokázala ovládat. Byla tak přirozená... a taky mnohem hezčí, než si vzpomínal. Za chvíli vyskočil. Nebude tady přece snít! Co vlastně je s tím proudem? Práce stojí. Nasadil si zas přilbu a vyšel ven. *** Když přišla domů, v bytě bylo ticho. Měla po těch zážitcích na stavbě najednou pocit, jako by se její domov zmenšil. V tom těsném prostoru, prosyceném vůněmi dřívějších jídel, tabáku a čehosi, co neuměla pojmenovat, najednou neměla dost vzduchu. Byt byl tak malý, přecpaný nábytkem a tím, co matka nazývala ozdobami – laciný křišťál v příborníku, nějaké háčkované dečky, sošky a diplomy, které táta s mámou kdysi dostali. Neznala nikoho, kdo tyhle věci doma ještě vystavoval: rudá barva a pozlátko, které se olupovalo ze sádrových
13
Leninů, to dávno nepatřilo k představě elegance. Všichni rodinní známí asi byli ve Straně a většina z nich udělala dobrou kariéru. Nikdo však politickou příslušnost nevystavoval tak okázale. Všimla si jednou strýce Karla, jak se ušklíbl nad těmi stranickými trofejemi. Přitom byl ředitelem závodu, zatím co táta těsně před penzí jenom taktak nešlapal chodník jako prostý pochůzkář. A matka na Národním výboru nebyla na tom o nic lépe. Najednou měla dojem, že aspoň musí otevřít okno. Bylo jí divně: měla hlavu nějak příliš lehkou a přitom tíhu na prsou. Ten pocit přišel ve výtahu, když uvízli tam ve výšce a Honza tvrdil, že se odtud dostanou jen po tom nosníku. Pak zesílil, když je ten dělník spouštěl. Když vyklopýtala z klece na pevnou zem, měla na chvíli dojem, že na místě omdlí... Viktor na tom zřejmě byl ještě hůř. Asi se styděl, že se ve výšce projevil jako zbabělec: po celou cestu autobusem zpátky mlčel a pak se náhle rozloučil, že musí ještě na fakultu do Dejvic. Jela pak metrem sama a málem zapomněla přestoupit. Bylo jí divně, nevěděla, co to je. Viktor. Bylo v něm něco... Vůbec jí nevadilo, že mu tam na stavbě trošku spadl hřebínek. Aspoň se nebude tak kohoutit. Viktor, Víťa: ochutnávala to jméno, trošku jí na jazyku drhlo. Viktor byl ještě trošku kluk, ve srovnání s Honzou. A ten zas byl až příliš dospělý a usazený... Řekla si, že by měla zapsat, co dnes viděla. Ale jak to začít? Tím, jak se lidé stěhují do nových domovů a samým štěstím ani nevidí, že omítka už nyní oprýskává, v stropě jsou pukliny a stěny křivé? Ne, tohle asi ne. Byla to sice pravda, ale hlásat pravdu, to zde bylo vyhrazeno disidentům. Ti v malých skupinkách vždy něco napsali, rozmnožili v nevelkém počtu výtisků na starých psacích strojích a šli pak za to do vězení na rok nebo více let. Ostatní lidé jen přihlíželi a většinou se divili, proč to ti lidé dělají... Jak se věci v zemi mají, to věděl skoro každý až na její rodiče – každý měl v zásobě hromadu historek a vtipů, které už nikdo ani neposlouchal, protože znal podobné. Ale jako by byly dvě různé vrstvy pravdy – ta první, kterou každý chápal, občas ji naznačoval spikleneckým úšklebkem, hlavně se choval podle ní; a pak ta druhá, naplno vyslovená, nesmiřitelná a obžalobná. Ta první byla beztrestná, dokonce žádoucí, pokud se dodržely jisté meze: vytvářela teplé, trochu navinulé spojenectví v národě. Ta druhá byla studená, okázale čistá a nebezpečná. Veronika nikdy nečetla žádný z těch disidentských pamfletů, jen o nich slýchala a divila se, proč si lidé ničí životy tím, že říkají nahlas to, co stejně každý ví... Vymanila se z úvah, udivená tím, co se s ní najednou děje. Na velké úvahy většinou nebyla. Musí se soustředit: Rodiny s dětmi, nábytkem a peřinami se prodírají blátem k novým bílým domům, zatím co v pozadí bagry a jeřáby... Vstoupila do pokoje, který sdílela se sestrou, a zarazila se. Barbora byla doma, tiše natažená na své posteli. Normálně její přítomnost ohlašoval už z ulice kvílivý rachot z magnetofonu. Teď bylo ale mrtvé ticho. „Co že jsi doma? Ty jsi nemocná?“ „Chci umřít.“ Řekla to skoro neslyšně, s tváří zabořenou do polštáře. „To zase Eduard?“ „Eda je blb.“ „Najednou. Tak kdo?“ Barbora většinou neskrývala nekonečné problémy, které ji sužovaly od chvíle, co vzala na vědomí existenci pohlaví. Často jimi svou starší sestru krmila až dlouho do noci a mámila z ní názory. Pokud se k té hře dala svést a snažila se něco dospělého poradit, Bára se hádala a rozhořčeně hájila své soukromí. „Karel. Zjistila jsem, že ho strašně miluji.“ Snažila se vzpomenout si, který by to mohl být z těch pro ni stejných hýkajících mladíků, kteří se potloukali kolem její sestry. „A on tě nechce?“ „Miluje Moniku.“ „To chce jen pár dnů počkat, než ji milovat zas přestane.“
14
Barbora, až doposud bezvládná a sotva šeptající, se vymrštila na posteli. „Čekat? Tohle je láska, nechápeš? A Monika má tunu zlatých vlasů a prsa, že je vidíš půl hodiny, než sama vejde do dveří. Zatímco já mám tyhle myší ocásky a místo prsou lavór.“ „Nepřeháněj.“ Barbora se zase zaryla tváří do polštáře. „Ani se na mne nepodívá. Já chci umřít.“ „Kvůli nějakému puberťákovi...“ „Karel je dospělý chlap, chodí do posledního ročníku... Podřežu si žíly. Nebo ukradnu tátovi pistoli a vystřelím si mozek.“ „Nemohla bys radši skočit z okna? Kdo to má tady uklízet.“ „Z druhého patra, šílíš? To se tak leda zmrzačím a bude na mne ještě zoufalejší pohled... Půjčíš mi lak na nehty?“ „Ten tě asi nezabije.“ Barbora se zas posadila na posteli. „Chci vypadat krásně v rakvi. Zkřížené ruce a na nich nehty jako upír. Vezmu si ty modré šaty, co v nich vypadám tak vyspělá. Karel se nade mnou skloní, přemožený žalem. Bude mě marně volat zpět, já jenom zaševelím rty a řeknu...“ „Když budeš mrtvá?“ „Desdemona taky žalovala, když už byla uškrcená.“ Z předsíně uslyšely hluk otvíraných dveří, potom hlas. „Proboha, táta. Budeš tu sebevraždu muset odložit.“ Šla rychle do kuchyně a pozdravila otce. „Ahoj svazačko,“ odpověděl bodře, znělo to ale nuceně. „Tak jak to šlo?“ „Docela dobře. Ty jsi tati nějak bledý. Není ti nic?“ Svezl se před ní na židli a chvíli oddechoval. Tvář i holou hlavu s růžovým otlakem od čepice měl pokryté vrstvou potu. „Něco jsem asi snědl, nevím co. Dal jsem si ke svačině utopence, ty byly ale kvalitní. Leda to pivo, mělo spadlou pěnu... Na obědě jsem byl U kaloně, tam berou stravenky. Ten guláš, to byla úplná kontrarevoluce. Měl bych ho zavřít, toho vedoucího, jenže nemám důkazy.“ „Nechceš si lehnout?“ Přikývl a nechal se dovést do ložnice. Tam se s povzdechem svalil na postel. Je jako sud, pomyslela si se směsí lásky a odporu. Sud, který voněl vším, co právě vypočítal, taky tabákem a ještě něčím kořeněným, což bylo asi jeho tělo. Někdo by řekl pach, jenomže pro ni tohle byla vůně bezpečí: dobře ji znala od dětství, kdy právě on ji nejspíš ukonejšil v jejích nočních děsech, kterými trpěla od oné noci, když jí byli čtyři. Tehdy do Prahy vtrhli cizí vojáci, se strašným hukotem, který se šířil ze země i z nebe... Když byla zpátky v kuchyni, uvědomila si, že je vlastně ještě brzy – otec tak časně z práce nechodil. „To už máš po službě?“ zavolala. Něco jen zamumlal, nerozuměla tomu. Řekla si, že nejspíš chce mít klid, tak nenaléhala. Pak se však ozval znovu. Vstoupila mezi dveře – jít dál, to bylo proti nepsanému pravidlu. „Byl jsem u doktora. Mám něco se srdcem,“ řekl. „A taky tlak.“ „To si tak neber, to má k stáru přece každý.“ „Jenomže mě chtějí dát do důchodu. Předčasně, umíš si to představit?“ „A co? Aspoň si odpočineš.“ „Co budu dělat? Nemám kouřit, pít alkohol ani pivo, dokonce snad ani jíst. Nemám se vzrušovat, nekoukat na zprávy a filmy s napětím. Ptal jsem se, jestli smím alespoň dýchat. Tak to prý jo, jen opatrně...“
15
Může snad chodit na procházky? Jenom slabě mávnul rukou. Tiše zas dveře zavřela. Chápala, že má táta starost, ale sama se do ní neuměla vžít – připadala jí tak vzdálená, skoro jak Barbořiny zmatky. Za chvíli přijde máma, jistě taky nějak rozčílená nebo ublížená z úřadu. Každý měl vlastní náklad starostí a strastí, který hned vyklopil na ostatní. Tím se ho ale nezbavil, jen druhým ubral trochu slunce. Ona neměla žádné problémy – až na ten jeden právě teď, jak napsat reportáž. Asi bude skutečně nejlepší, začít hotovým domem, skvícím se novostí. Mezi čistě bílé stěny vtrhnou mladé rodiny, šťastné, že mají domov jenom pro sebe. A přitom netuší, jak ten dům vznikl... *** Když Viktor vešel do atelieru, skláněl se asistent Hašek nad nějakými fotografiemi, které měl rozložené po stole. „Přišel jsem pro zápočet, kdybyste byl tak laskav. Minule jsem neměl s sebou index.“ Hašek jen pokývnul a poslepu natáhnul ruku. „Zatím se podívejte,“ udělal gesto k obrázkům. „To vypadá jako nějaký bunkr.“ „Nesuďte ukvapeně,“ zamračil se Hašek. Viktor už viděl, jak moc přestřelil. Na velkých černobílých snímcích byla vila z doby někdy před válkou. Dlouhé horizontální linie na první pohled převládaly, teď ale viděl, že jsou rozčleněné terasami a širokými okny. Stejně mu vila připadala nějak hranatá a příliš přísná. Stála na svahu nad městem, které nebylo nijak povědomé. „Tohle je vila Tugendhat architekta Van der Rohe,“ řekl Hašek a podával mu index. „Od loňska je na seznamu památek UNESCO. Nějaký bunkr by tam jistě nebyl.“ „Když ono to na první pohled vypadá dost nevlídně...“ „Je to strohé, má to charakter. Krása je přísná, ne líbivá.“ Zdvihl sám jeden snímek a dlouho si jej prohlížel. „Zdánlivě jenom vodorovné linie. Ale podívejte, jaký mají krátké vertikály rytmus. A jak ten hlavní motiv schodovitě rozvíjí. Co dělá s interiérem...“ Házel před něho jeden velký snímek za druhým. „Vidíte, nikde žádné dveře, přitom jak je prostor členěný. A tyhle tenké sloupy, které drží strop? Prostor rytmizují, ale neruší – vidíte, jak tu vybíhá z širokých oken? A tady, podívejte, slavná onyxová stěna...“ „Onyxová? To jako skutečně?“ „No ano, jediný kus polodrahokamu, dovezeno bůhví odkud. Van Rohe tady stavěl klenot, chápete? Dává to všemu zvláštní slavnostnost. Něco takového tady ještě nebylo.“ Viktor se znovu zadíval na fotografie. Líbila se mu bezprostřední prostota, s níž Hašek mluvil se studenty, jako by to byli jeho kolegové. „Přijde mi zvláštní, že se jednou staví z polodrahokamů a jindy z betonových panelů. Jednou se prostor promýšlí do nejmenšího detailu a jindy se splácají králíkárny, jenom aby to jakžtakž drželo.“ „O čem to mluvíte?“ „Byl jsem se právě podívat na Jihozápadním městě, bratr tam dělá v jednom úseku. Krabice jedna jako druhá, všechny stejně ohavné.“ Hašek znovu pokrčil rameny. „To je nechtěný bastard funkcionalismu. Hranatá stavba může být i krásná, jak tady vidíte. Jenomže chce to talent a trochu přemýšlet. Ty paneláky, to je tupá, levná výroba.“ „Nechápu, jak to architekti mohou dopouštět.“
16
„To víte, lidi chtějí bydlet. Dřív se šest lidí tísnilo v jediné místnosti, já jsem to ještě zažil, dneska chce každý mladý pár aspoň dvoupokojový byt se záchodem a koupelnou. Když chcete hodnotu poskytnout všem, musíte počítat, že se vám bude drolit.“ „Mně ale připadá, že skoro stejně levně by se dalo stavět něco hezčího, alespoň různorodějšího. Jenom mít k tomu vůli.“ Hašek pomalu skládal fotografie. Bylo znát, že o téhle věci nechce mluvit a zároveň mu asi bylo hloupé, nějak se z té věci levně vykroutit. „To je taky věc postoje. Když má být něco rychle a lacino, tak sotva přemýšlíte, jak to dělat taky krásně. Leda, že cítíte nějaké zvláštní poslání. A to ti lidi, co to projektují, asi...“ Viktor okamžik počkal, Hašek však větu nedokončil. Ještě se zálibně díval na jednu fotografii, potom desky s povzdechem zavřel. „Necítí, chtěl jste říct? Možná by se jim to mělo připomenout.“ „Na to vy nemyslete. Vaším úkolem je dostudovat, ne začínat donkichotské zápasy. Tak běžte, mám ještě dost práce.“ Viktor se podřídil jen nerad. Zkušenost ze stavby ho pálila. Odpor, který v něm vzbudila ohyzdnost paneláků, se prolnul s ponížením, které tam na stavbě zakusil. Projevil se ve výšce jak zbabělec, tak to určitě Honza hodlal předvést a Veronika to tak jistě taky cítila. On ale věděl, že zbabělý není – měl jenom úzkost z výšek, kterou se marně snažil překonat... Vždycky, když zažil něco takového, měl pocit, že to musí nějak vyrovnat. Tu vzpomínku na stavbu stále více nenáviděl a teď už rozhodl, co udělá. Měli tu přece časopis – jen nástěnný, nic tištěného teďka nikdo neriskoval. Redakční rada, v které byl, si dovolila různé recese. Vezme foťák a udělá pár snímků té hrůzy. A k tomu vhodné titulky, jako „Učme se, abychom to taky dokázali“. Zasmál se a svižně seběhl po schodech fakulty. *** Jan tyhle týdenní večeře tiše nenáviděl. Odstěhoval se, jakmile od Pozemního stavitelství dostal byt, aby se vyhnul tomu napětí, které už v době jeho dospívání mezi ním a otcem nastalo. Nevěděl vlastně, čím to je – snažil se otci vyhovět, jak jen to šlo, dokonce obor studia si vybral podle jeho přání. Upřímně řečeno, tak velká oběť to zas nebyla: učil se snadno, ale všechny předměty ho nechávaly lhostejnými, jako ostatně řada jiných činností, které se tehdy nabízely. Na dobu dospívání vzpomínal jako na jednu dlouhou nudu, v které se chvěla tenká nitka úzkosti. Z čeho? Vlastně to nevěděl. Z ubíhajícího času, z onoho dospělého života, který tam vpředu pořád čekal, nějak tajemně těžký, jak je otec často varoval. Život se ukázal být zcela jiný. I když na stavbě panovaly drsné poměry, které zpočátku kladly značné nároky na jeho odvahu, práce nakonec byla dobrým rozptýlením. Ne, smysl života v ní jistě nenalezl, i když po prvních dokončených stavbách, na kterých se podílel, pocítil mírnou hrdost. Práce mu vyplnila řádku hodin a věčný shon, který v ní panoval, potlačil všechny dotírající otázky. Horší to bylo večer v osamělém bytě. Zbavil se sice napětí, když se odstěhoval, tím ale zvětšil prostor pro ten slabý vnitřní hlas, který v něm neustále tiše dotíral: co bude dál, co udělám s tím životem? Koupil si rádio a potom, když si našetřil dost peněz, také televizi. Většinu večerů proseděl v mihotavé záři obrazovky, zahlcený nudnými pořady. Dřív, než na něho dolehla citelná deprese, šel spát: na stavbě začínali v sedm hodin, to znamenalo vstávat před pátou. Co vlastně proti otci měl? Stačilo podívat se, jak tam v čele stolu seděl – bylo to jasně v čele, i když stůl byl čtvercový – a žral se vztekem, že tu Viktor ještě není. Jak je to možné, Víťa, jeho miláček? Vždyť přece dobře ví, jak otci na takových rituálech záleží. Už dříve bylo kolem jídla vždycky mírné napětí, buď bylo hotové moc pozdě nebo brzy, nebo se někdo z nich o chvíli opozdil, nebo nadhodil téma nevhodné pro otcovy posvátné útroby, tak citlivé na každé rozrušení...
17
„Tak co, jak to jde v práci,“ zeptal se otec, aniž by se na něj podíval. „Dobře.“ Otec, podrážděný tou krátkou odpovědí, na něho krátce pohlédl. „Stavíme skoro věžák, deset pater,“ dodal rychle. Nestál o žádné konflikty. „Prosím tě, z panelů?“ Musel se usmát, pak hned zase zvážněl. Otec byl zvláště citlivý na všechno, co si – právem nebo domněle – vykládal jako jeho posměch. „Skelet je litý železobeton. Zbytek je montovaný.“ „Cihly samozřejmě žádné, že se ptám... Ty už se skoro nevyrábí, za Prahou zase zrušili dvě cihelny.“ „Táta pro ně musel poslat až někam za Kolín,“ řekla matka udýchaně a postavila na stůl mísu s polévkou. „Ty nosíš na stůl?“ vyjel na ni otec. „Vždyť nejsme kompletní.“ „Já ty řízky už sušit nemůžu. Bůhvíkde ten kluk zase lítá.“ Řekla to klidně, ale v jejím tónu bylo cítit napětí. Neměla to s otcem nikdy snadné, i když mu formálně asi nebylo co vytknout – byl nejspíš věrný manžel a jistě starostlivý otec rodiny. Bylo v něm ale něco... jak to říct? Jako by věčně uražená důstojnost. „Cihly tu budou ještě za sto let,“ řekl otec. „To víš, tati.“ „Jsou teplé, celkem slušně taky izolují zvuk.“ Jan chvíli čekal, jestli ještě něco řekne, pak jenom přikývnul. Co to jen způsobilo tu otcovu ublíženost? Napřed nemohl studovat, jak synům často sděloval, Němci zavřeli všechny vyšší školy v Protektorátu. Místo toho byl totálně nasazený v Německu a jenom o vlásek unikl smrti při náletech na Hamburk – tak to alespoň vyprávěl. Když se na konci války vrátil zpátky do Plzně, zjistil, že jejich vilku zničil přímý zásah bomby. Ta bomba zřejmě zabloudila při posledním nesmyslném náletu na Škodovku. Bohužel byla matka doma. Protože jeho otec zemřel ještě před válkou a sourozence neměl, byl zcela sám. To všechno byly jistě těžké rány, zvláště ta poslední. Jan měl však dojem, že otec ty události nebral jako pouhou shodu náhod, ale jako spiknutí proti němu osobně. „Co vlastně máte proti cihlám,“ zeptal se ho náhle otec. Ptal se tak každou chvíli, jako by Jana vinil za všechny ty změny světa, kterým se nechtěl nebo nedokázal přizpůsobit. „Já nic, táto. Prostě jen dělám práci, jak mi nařídí. Mám podle plánů stavět z panelů, tak to holt dělám. Jde to taky mnohem rychleji.“ „Z cihel se dá vytvořit libovolný tvar,“ pokračoval otec, jako by syn nic neřekl. „Třeba ty naše nástavby. To bys s panelem nedokázal.“ Jan mlčel. Jestli Viktor brzy nepřijde, zase se pohádají. Jako by nějak mohl za to, že jeho mazánek na večeři buď zapomněl nebo se na ni prostě vykašlal. Otec odešel do Liberce, protože Plzeň cítil jako místo zkázy. Získal majetek po Němcích a brzy začal s tím, co se v té době zdálo nejvíc potřeba: založil napřed malou, ale rychle rostoucí stavební firmu. Kolikrát Jan už slyšel tuhle epopej! Opravoval poškozené budovy, postupně ale začal stavět nové. Učil se za pochodu, z příruček a knih, hlavně však zkušeností. Znárodnění se ho nedotklo, měl tehdy jenom asi dvacet zaměstnanců. Když ale přišel Únor, dostal se na horní hranici a brzo nato pochopil, že v nových pořádcích je s podnikáním konec. Nakonec firmu dobrovolně odevzdal do státní správy, nesnesl však, aby v ní dále jako podřízený zaměstnanec pracoval. Tak to šlo pořád dál. Protože formálně neměl odborné vzdělání a odmítal je nahradit stranickou příslušností, musel se smířit s podřízeným postavením a úměrně malým platem. Obojí ho uráželo, tak to vždycky říkal. „Co je to za maso,“ zavrčel otec. „Nedá se rozkousat.“ „To nejlepší, co měli,“ vzdychla matka.
18
„Já to mám měkké,“ ozval se. Otec na něho mračně pohlédl, ale nic neřekl. Řekl to schválně – nesnášel, jak se otec do matky co chvíli navážel pro různé malichernosti, jako by ona mohla za všechno. Přitom se otec v tomhle světě, který ho tak stále popuzoval, uměl celkem dobře zařídit. Po letech strádání, kdy musel poslouchat jiné a podle jeho přesvědčení horší lidi, našel skulinu v tuhém systému. Družstevní podnikání bylo jaksi trpěno, byť se spoustou výhrad a omezení. Přitom hlad po bytech se nevyhýbal ani vrstvě, která ovládala stát: všichni ti tajemníci, ředitelé, náměstci, nemluvě o dalších, kteří si tiše tyli z všeobecné mizérie, ti přece také měli potomky, kteří se ženili a vdávali a hlavně chtěli bydlet. Kohosi napadlo, že domy nebo vily v různých atraktivních částech města mají půdy, většinou nepoužívané, které se bez velikých nákladů daly proměnit v luxusní byt, často docela neslýchané rozlohy a členitosti. Tak vzniklo družstvo Mansarda, původně odnož družstva instalatérů, kterému zas poskytlo střechu jiné družstvo. Oba rodiče v něm léta pracovali a otec v něm měl hlavní slovo, nehledě na jakési představenstvo... Jan sebou trhl. U stolu právě probíhala tichá půtka, jak matka otci vnucovala svoji porci a on ji napřed odmítal, nakonec ovšem přijal. Bylo to jako vždy – všechno se točilo jen kolem něho, ovšem pokud nebyl doma Viktor... Ten právě zašramotil klíčem ve dveřích. „Jé, vy už večeříte?“ vydechl. „Myslel jsem, že to stihnu.“ „Řeklo se v sedm, to znamená v sedm,“ zavrčel otec. „Alespoň jednou v týdnu by ses mohl namáhat být na večeři včas.“ Rozlada z porušení řádu byla zřejmě silnější, než jeho nekritická láska k Viktorovi. „Dělal jsem fotky za městem, pro náš studentský časopis. Ta cesta zpátky, to je horor. Jeden autobus vynechal, pak mi zase ujelo metro...“ „Půjdu ti ohřát jídlo,“ zvedla se matka. „Řízek za moc stát nebude, ale...“ Jako vždy nedopověděla. Jan šel za ní do kuchyně s výmluvou, že jí s něčím pomůže. Nechtěl zůstat v tom napětí, než otce přejde rozmrzelost. „Tak co, jak žiješ v tom svém bytě,“ vzhlédla k němu matka. „Jestlipak vůbec trošku pravidelně jíš.“ „To víš, mami.“ Bylo to jako vždy. Měli se rádi, ale neuměli spolu hovořit, kromě banálních témat. Něco jako by vždycky mezi nimi vyvstalo, když by se rádi k sobě nějak přiblížili. Otec, řekl si Jan. Ten vyplňoval byt, i když jen mlčky seděl vedle u stolu. „Vypadáš nějak přepadlý. Potřeboval bys někoho, aby se o tebe staral.“ „Jako táta?“ „Nezačínej. Táta se v životě už hodně napracoval...“ „A ty snad ne?“ „Táta je mnohem starší. Měl být už léta v důchodu...“ „Já vím.“ Chvíli ji pozoroval, jak rozžíhá plyn a klade maso na pánev. Věděl, že při vaření společnost moc nemiluje, jako by se věčně obávala kritiky. Pro něho ale vůně jídla a pohled na její rychlé, úsporné pohyby, které vždy vykouzlily něco dobrého, byly zdrojem teplého klidu. Díval se na její kulatá ramena a hlavu, nachýlenou nad pánví. Stříbrné nitky, které prokvétaly jejím jednoduchým účesem, v něm vyvolaly cosi jako stesk. „Kdypak se oženíš. Pořád čekám, že nám přivedeš nějakou hezkou...“ „Prosím tě, mami.“ „Vždyť máš už věk. Táta se sice ženil pozdě, ale dneska...“ „Žádná mě nechce.“ „Děláš si legraci? Inženýr s bytem? K tomu pěkný na pohled, široká ramena a vůbec... Copak ses doopravdy ještě s nikým neseznámil?“ Pomyslel na Veroniku a hned zas tu myšlenku zapudil.
19
„Na stavbě žádné ženy nejsou. A pokud, není o co stát.“ „Copak je jenom práce? Byli jste přece na dovolené.“ „Jenom těch čtrnáct dní. Než se člověk pořádně rozkouká...“ Pohlédla krátce na něho. „To víš, dneska se žije rychle. Musíš vzít příležitost za rohy...“ Byl by jí docela rád o té Veronice řekl. Jenomže zatím dala jídlo na talíř a vracela se do pokoje. Nerad a nějak neuspokojený šel také za ní. *** Že vzala s sebou Barboru, to byl akt obrany. Většinou takhle opatrná nebyla. Chlapce nebylo těžké držet pod kontrolou, pokud člověk chtěl. Jenomže s těmi dvěma bratry to najednou bylo jinak. Budou spolu jen kamarádit, nebo bude chodit s jedním z nich? A s kterým vlastně? Nějak se neuměla rozhodnout. Viktor se jí líbil a když jí zavolal, aby ji pozval do kina, projelo jí příjemné vzrušení. Jenomže vyhrkla, aby vzal s sebou bratra. Proč tohle udělala? Honzův zájem jí lichotil. Šla za ním znovu na stavbu, tentokrát přišla bez Viktora, ačkoliv reportáž už skoro měla napsanou. Všechno jí znovu vážně vysvětloval. Byl přitom trošku příliš důkladný, jako by nechtěl, aby brzo odešla. Rozkládal před ní plány, pro ni nejasnou změť čar. Víckrát se při tom o ni otřel ramenem. Předstírala, že si plány prohlíží, a přitom cítila, že na ni zaujatě hledí. Líbím se mu, uvědomila si vítězně, ale nějak jí to nedalo to pravé uspokojení. Proč vlastně? Na rozdíl od Víťi, který byl trošku větroplach, takový kohoutek, který si co chvíli hrdě čechrá péra, Honza byl zralý muž, který jí imponoval věcností. Měl vlastní byt, jak vyrozuměla, což v jeho věku bylo výjimečné. Měl také slušně placenou a celkem důležitou práci. Byl urostlý, i když skoro malý vedle ní... Něco v něm ale bylo, co nedovedla pojmenovat: nějaká příliš velká střízlivost. Ne, nebyl nudný, měl docela smysl pro humor, hlavně pro ironii. Líčil jí barvité poměry na stavbě tak, že se prohýbala smíchy. Veselost ale spíše hrála, neuměla se s ním doopravdy uvolnit. Když odcházela ze stavby, trochu si oddechla. Proč přesto Viktorovi navrhla, aby ho vzal s sebou? Cítila, jak se v telefonu zarazil. Dodala tedy, že by ráda ještě jednou poděkovala, že ji tak vlídně přijal na stavbě. Nu dobře, řekl, pro jednou... Zřejmě ho trochu zklamala. Pak v náhlém impulsu navrhla Barboře, aby šla s ní. Byla tak vyjevená z toho, že ji starší sestra někam zve, že ani nedělala drahoty. Když se teď trochu potáceli ve východu z kina, po temnotě sálu oslněni odpoledním světlem, říkala si, že to asi nebyl zrovna dobrý nápad. „Může mi někdo říct, o čem ten film vlastně byl?“ ozvala se popuzeně Barbora. „No, má to název Zvětšenina,“ řekl Viktor. „Když něco vyfotíš, máš negativ. A z něho můžeš zvětšovákem...“ „Já nejsem idiot,“ řekla Barbora, „a vím, co je to zvětšenina. A taky vím, že ten člověk byl fotograf a něco vyfotil v tom parku. Já jenom nechápu, co to mělo všechno dohromady znamenat.“ „Nechcete zajít tady do hospůdky?“ vmísil se Jan. „Mám po tom filmu žízeň.“ „Já nevím, jestli Barbora... Je jí teprve patnáct.“ „Patnáct a půl. Vzala´s mě na nepřístupný film, tak mě snad hospoda už nezkazí.“ Když pak seděli u piva, začal Viktor rozvíjet dlouhou úvahu, jak lidi dneska k sobě nemohou: vidí se vlastně jenom neosobně, tak jako objektivem fotoaparátu. V určitém smyslu se skutečně nevidí, jen zaznamenávají – a když je něco na tom druhém zaujme, je nejspíš pozdě něco podniknout. A ani potom není jisté, zda to nebyla jen iluze. „Věříš tomu?“ zeptala se ho. „Že mezi lidmi nejsou možné žádné opravdové vztahy?“
20
„O tom ten film byl. Na všechno se koukáme jenom zvenčí, chladně jako objektivem. A tím, jak se díváme bez citu, všechno postupně ztrácí realitu.“ „Já se tě neptám, o čem ten film byl, ale jestli věříš tomu, co tu říkáš.“ „No samozřejmě,“ naježil se. „Takže ty nejsi schopen citu? Jsi takový chodící objektiv?“ „Tak to zas ne. Já naopak... Ale lidi jsou dneska takoví.“ Krátce se rozhlédla. Hospoda byla plná, jen s námahou našli místa. Tak to teď bylo v celém městě po většinu dne. Dnes byla neděle a hodně z těchto lidí asi jako oni přišli z klubového kina. Ale prý hospody jsou plné pořád, jako by lidé při laciném pivu jenom čekali, až se tam venku na ulicích něco přežene. „Lidi jsou takoví?“ usmála se. „Takže ty jsi vzácná výjimka?“ „To zrovna neříkám...“ Bavilo ji pozorovat, jak se kroutí. Vlastně ho chápala: chtěl být moderní a na úrovni, když tedy něco ukazoval slavný režisér, musel to prožívat i on. Na druhé straně asi filmu v hloubi nerozuměl, tak jako ostatní: nálady, které tvůrce vyjadřoval, jim byly nekonečně vzdálené. Jak se cítili lidé tady? Chtěla být novinářkou, tak o těch věcech často přemýšlela. Jako by skoro všichni – ať už sledovali kariéru nebo se jen pohodlně vezli – cítili zvláštní omrzelost, o níž nepřemýšleli a také na ni stále zapomínali při shánění věcí, které si mysleli, že potřebují k životu: nějaké zařízení do bytu, náhradní díly ke starému autu, cestovní doložku, aby se podívali někam za hranice. Ta omrzelost tady přesto byla – člověk ji cítil ve slovech a hlavně viděl ve tvářích. Měla však zcela jinou chuť, než ta, kterou snad cítila z těch několika západních filmů, které za poslední léta viděla. Nebylo v tom nic osobního. Spíš jako by se všichni vlekli řídkým blátem někam k obzoru, který už dávno nic velkého nesliboval – jen opakování toho, co bylo mnohokrát už řečeno a přežvýkáno. Až se na chvíli polekala toho příměru. Co jsou to za nápady? Kdyby ji mohl slyšet táta, ten by jí asi dal... „Já myslím, že takoví lidi nejsou, aspoň u nás. Podívej, tady naše Bára. Ta se ti zamiluje třikrát do týdne,“ vyhrkla trochu překotně. „Já tě Veruno zabiju!“ „Co se tak čertíš? Kvůli Karlovi jsi chtěla skákat z okna.“ „To není pravda. Karel mě nezajímá, náhodou. Je to nadutý blb a taky stařec, je mu skoro dvacet let.“ Viděla, jak se Honza napnul. Trochu se styděla, že Báru předhodila, vlastně z rozpačitosti. Obrátila se tedy na něho. „Co ty, náš starče. Ty by ses dokázal zamilovat?“ Všimla si, jak lehce zrudnul. „To se už...“ vypravil ze sebe. „Nemůže nikdy stát? Jen neříkej, to nikdy nevíš.“ Vlastně se sama sobě divila, proč se tak rozjela. Chtěla snad vyprovokovat nějaké vyznání? To jistě ne. Spíše ji znervózňovalo, že jsou tu oba, ačkoliv právě tohle chtěla původně. Teď se jí zdálo, jako by se měla rozhodnout, zda někoho z nich chce a kterého. „Kdybych byl jako Víťa...“ řekl Honza. „Tak by ses zamilovával jak naše Baruna. To jsi chtěl říct?“ „Rozhodně bych to uměl hrát.“ „Honzo, co to prosím tě říkáš? Copak ty o mně vlastně víš,“ zlobil se Viktor. „Aha, tak teď to prasklo. Máme tu donchuána.“ Všichni až na Víťu se rozesmáli. Jako by byli už maličko opilí, ačkoliv měli jenom jedno pivo. „Já náhodou jsem vždycky upřímný,“ řekl Viktor. „To byl Don Juan taky,“ zasmála se. „Dokud ženskou nedostal. A dokud neuviděl jinou, která ho pak zaujala. Stejně upřímně.“
21
Všichni se smáli, i Viktor se bezděčně usmál. „No, my už půjdeme,“ rozhodla. „Náš táta by se asi zlobil, kdybychom přišly domů pozdě. Má prý nemocné srdce, tak by se neměl rozčilovat.“ „To už?“ protestovala Barbora. „Ještě jsem nedopila.“ „Vždyť nemusíš, když ti to nechutná.“ Vstala, aby to zkrátila. Barbora rychle dopíjela a jak se dalo čekat, polila si trošku šaty. Rozhodla se to nevidět. „Jste hodní, že jste nás pozvali do kina,“ řekla. „My vás doprovodíme,“ navrhl rychle Viktor. Řekla mu, že to nemá smysl – pět kroků odtud staví tramvaj, která je doveze až domů na Žižkov. Oba se tvářili, že je jim líto loučit se. Aby je odškodnila, řekla, že se mohou zase někdy sejít, pokud mají chuť. Řekli si, že si zavolají. Pak rychle táhla sestru k východu. „Prosím tě, co to blázníš,“ syčela venku Barbora. „Vždyť ještě není pozdě.“ „Tomu bys nerozuměla.“ „No jistě, já jsem ještě malá, viď. Já dobře vím, že to chceš válet s oběma.“ „Co je to za výrazy? Válet!“ „To neznáš? U nás ve třídě to Pavel válí s Evou, Jana s Jindřichem, ačkoliv možná...“ Přestala poslouchat a snažila se pochopit, co sama cítí. Chtěla by doopravdy oba? Spíš by raději měla od každého jenom část. Viktor ji přitahoval, ale nějak si jím nebyla moc jistá. To Honza spíš nabízel jistotu. Jenomže... „Podívej, tramvaj,“ vykřikla. Rozběhly se a myšlenky se poztrácely v běhu. *** Už zdálky viděl, že z nástěnky jeho fotky zmizely. Na uprázdněném místě visel plakát, ohlašující výstavu, která už dávno byla v běhu. Srdce mu zabušilo. Co to má znamenat? Jak si to někdo vůbec mohl dovolit? Zůstal před stěnou nerozhodně stát, nejistý, co má dělat. „Teda, Viktore, vyvolal jsi pěkný poprask.“ Prudce se otočil. No, ovšem Bárta. Vždycky se objevoval, když člověk neměl náladu. „Jaký poprask? A co ty o tom víš?“ „Vím jenom, že tě Míček hledal. Nebyl jsi na přednáškách... Prý tě chce vidět výbor SSM, kvůli těm fotkám.“ „Co je jim do toho?“ „Někoho to zřejmě popudilo. Že prý je na to upozornil proděkan.“ „Kavan?“ „Kdo jiný.“ Viktor pocítil závan chladu. Kavan byl asi nebezpečný člověk. Mezi studenty panovaly jenom dohady, jak to na fakultě chodí. Ten nebo onen měl pověst, že je skutečně dobrý architekt, o jiných byly spory – většinou bez skutečné znalosti, jen na základě poznámky, kterou prohodil někdo nad sklenicí piva. V případě Kavana však žádných pochyb nebylo: využil emigrace lepších konkurentů po invazi a potom čistky mezi těmi, kteří zůstali, a prodral se až skoro na vrchol. Nestal se děkanem patrně jenom díky tomu, že i těm, kdo jinak kývli na všechno, připadal příliš nebezpečný. „Nevíš, kde Míček teďka je?“ „Těžko říct. Možná právě zasedají.“ Viktor jen pokývl. Mnohem méně jistě se vydal vzhůru po schodech. Zkusil kliku u dveří malé zasedačky, kde se obvykle scházel výbor SSM, ale bylo tam zamčeno. Už chtěl zas odejít, když za sebou uslyšel povědomý hlas. „Prý jsi mě sháněl,“ řekl s přemáháním.
22
Míček mu připadal směšný i odpudivý. Za fyzický vzhled jistě nikdo do té míry nemůže, v tomhle případě byl ale ve shodě s povahou. Míčkova tvář a celá hlava, sedící na obtloustlém těle, připomínala špatně uvařený knedlík. Mastné vlasy mu pořád lezly do čela, brýle mu klouzaly po věčně upoceném krátkém nose a měkká ústa, většinou ozdobená několika boláky, měla výraz uraženého mazánka. Ten výraz bezbrannosti ale mýlil: Míček se obratně a bez všech ohledů dral vzhůru, většinou na úkor svých kolegů. Nebyl prý vůbec nadaný a taky nijak chytrý, ale pedagogové se ho báli, takže zkoušky a ročníkové projekty absolvoval s dobrými známkami. „Nebyl jsi na přednáškách. Ty nevíš, že jsou povinné?“ „To není tvoje starost. Co jsi mi chtěl?“ „Proděkan Kavan nás upozornil na tvou provokaci. Chtěl jsem, abys ty fotky sundal. Když jsem tě nenašel, udělal jsem to sám.“ „Jakoupak provokaci? Jenom jsem vyfotil to, co na kraji města roste. Není to nic tak nového, Jižní Město je podobné. Nic jsem si nevymyslel, všechno je to pravda.“ „Pravda se může měnit podle toho, jak se podává. Ty jsi to ukázal tak, aby domy vypadaly jako ruiny.“ „Jaképak ruiny. Králíkárny! Bezduché krabice, jedna jako druhá.“ Upjatý výraz v Míčkově tváři se ještě prohloubil. „To není na nás, abychom to soudili.“ „Studujeme architekturu, nebo snad ne? Chci ty své fotky zpátky.“ „Já ti je teď nemůžu dát. Bude je projednávat výbor.“ „Fotky? To nemáte nic lepšího na práci?“ „Musíme posoudit, co za tím vězí.“ „Tohle ti můžu klidně říct. Aparát Practica z bratrské NDR a film i papír česká Foma. Clonu a expozici si už nepamatuji, dají se ale odhadnout.“ Otočil se a nechal ho stát s tím jeho věčně uraženým výrazem. Chtěl prostě prchnout z fakulty a někde v hospodě utopit vztek, ale na cestě dolů potkal Haška. Ten jenom stroze pokynul a naznačil mu gestem ruky, aby ho následoval do atelieru. „Vidím, že jste si nedal říct,“ řekl, jakmile za nimi zaklaply dveře. „Vy jste mě varoval před donkichotským zápasem. Tohle bylo jenom pár fotek.“ „Jenom? Copak si myslíte, že vám to jen tak projde? To jste opravdu tak naivní?“ Viktor na něho vyjeveně hleděl. „Vždyť jsem jen ukázal, co může vidět každý. Nejsou to žádné tajné objekty.“ „Ukázal jste to s úmyslem to zesměšnit. Copak opravdu nechápete, že nejen vy, jakožto sice nadaný, sotva však skvělý student, ale ani celá naše fakulta v čele s ctihodným děkanem, my všichni dneska nejsme v pozici, abychom směli něco kritizovat – natož bytovou výstavbu?“ Hašek vypadal doopravdy naštvaně. Je možné, že to tiše táhne s Kavanem a jenom naoko se tváří přátelsky? Nebo má prostě strach, že by se mohl dostat do maléru? „Vždyť jsem nic nekritizoval, jen jsem to ukázal. Lidem, kteří se nestydí takové věci projektovat, by snad nemělo vadit, když to někdo vystaví.“ „Ale to se přece děje, jenže jiným způsobem. Autoři projektu se zcela jistě nestydí, sklízejí státní ceny a různé metály, v ročence architektury jsou o nich lichotivé úvodníky. Z nejvyšších míst sklízejí pochvaly a blahopřání. Nebuďte naivní. Ti lidé mají moc, nebo alespoň přístup k mocným lidem, což vyjde nastejno. Váš úkol není tyhle lidi dráždit, ale jak jsem říkal, dostudovat. Až budete mít diplom v kapse...“ „Tak se budu smět podílet na téhle hrůze,“ skočil mu nezdvořile do řeči. „Jsou přece jiné možnosti. Výstavní pavilony, občas někde nějaký ten nový hotel nebo obchodní dům, dokonce budova nového národního výboru... To jsou věci, o které tihle lidé
23
nestojí, je to moc riskantní a obtížné... Vy hlavně, než začnete křičet názor, musíte něco doopravdy znát. Podívejte na tohle...“ Hašek otevřel velké desky a vyndal velkou lesklou fotografii. Viktor s údivem hleděl na fasádu nějakého domu, rozvlněnou příbojem balkónů. „Mám z toho skoro mořskou nemoc,“ usmál se. „No, to je Gaudí v Barceloně, expresivní secese. To byl počátek století, pak během deseti patnácti let tvrdost úsporných linií. Bauhaus, funkcionalismus. Pohleďte, to je Le Corbusier, budova OSN. Vidíte ten přísný hranol, jenom střídmě přerušený dvěma liniemi, ale zato v akordu s nádherně ladným křídlem nižší budovy? A teď se podívejte na tu kapli, to je taky on: střecha tu vybíhá jako příď bárky nebo hřib, stěny jsou kosé a jediná dvě okna nejsou stejná. Měl bych tu ještě mít...“ Chvíli se hrabal v deskách, pak hodil na stůl celou hrst fotografií. „Tyhle kypivé betonové obruče v obrácené pyramidě, vidíte ten rozdíl? To je Lloyd Wright, Guggenheimovo muzeum. A tahle laboratoř architektury, neuvěřitelná Brasilia, město budoucnosti, které vydupali v pustině? Oscar Niemeyer. Co tomu říkáte?“ Viktor hleděl s jakýmsi ustrnutím na velebné kopule a mísy, propojené ladnou křivkou betonu. Bylo to jako betonová esej o geometrii, úchvatná velkorysou prostotou. „Tady ten vznosný květ z prohnutých betonových segmentů je jejich katedrála. Vidíte ty nekonečné možnosti? Po sedmi stoletích jsme zase pochopili, že architektura je královna umění. Ztvárňuje prostor, v kterém žijeme. A prostor, to je skoro totéž jako vědomí.“ Viktor mlčel. Co tady viděl, bylo do té míry nové, že ho to až mírně vylekalo. Nevěděl, zda se mu to líbí, ale rozhodně to bylo vzrušující. Hašek vedle něho chvíli mlčky stál, pak fotografie pomalu posbíral. „Zdá se být snadné, vymyslet nový tvar,“ řekl potom. „Ve skutečnosti je to vůbec to nejtěžší. Ale tvarem ovšem všechno nekončí. Nejen, že musí něco vyjadřovat, nějak odpovídat účelu, musí být taky uskutečnitelný. Vymyslet budovu, to znamená především vědět, jak se bude stavět, aby nespadla. A také, jak se uvnitř lidé budou cítit, jak bude vypadat zevnitř, zvenčí, ze země i ze vzduchu...“ Viktor nevěděl, co by na to řekl. V určitém smyslu tohle všechno věděl, i když tak s ním dosud nikdo nemluvil. „Architekt musí tohle všechno držet v hlavě a ovšem strašnou spoustu detailů až po ty kliky u dveří. Kolik lidí je toho schopno, jeden z mnoha tisíců? Pokud má někdo aspoň špetku nadání, je ho škoda pro donkichotské zápasy.“ „Ale jak tedy má člověk poznat, za co má opravdu cenu bojovat?“ „Nové věci se vždycky nějak prosadí. Někdy to trvá dlouho,“ řekl Hašek unaveně. „Přemýšlejte, jak budete jednou stavět. Boj za krásu – a ten je v naší době nutný, protože řada lidí všechno krásné nenávidí a většině je krása lhostejná – tedy ten boj se nevede nějakou proklamací, ale tím, že krásu tvoříte. No, musím zase něco dělat. Buďte zdráv.“ Pomalu scházel po schodech. V mysli mu ještě zvučela Haškova slova. Co mu to chtěl nepřímo říct? Že je architektura krásný obor, o nějž by bylo škoda přijít nějakým směšným konfliktem? Jenomže příklady, které mu uváděl, byly jako z jiného světa. V téhle zemi se už patnáct dvacet let nic podobného nestavělo – a pokud bylo něco zajímavého, jako výškové stavby na Pankráci, byla to práce cizinců. Přesto připouštěl, že má Hašek asi pravdu. Vztek už ho víceméně přešel. Vzpomněl si, že chtěl zajít do menzy, v tuhle dobu tam skoro jistě potká Veroniku. III Jan snad už popáté přestavil židle kolem stolu, přihladil ubrus, vyměnil svícen za lahvičku červeného vína a naopak. Znovu si řekl, že snad je teď všechno v pořádku, a zašel do
24
koupelny, aby si – také jistě popáté – vyčistil zuby, upravil kravatu, přičísnul vlasy. Byl nervózní. Ženskou návštěvu tady ještě neměl, ačkoliv samostatný byt k takové věci přímo vybízel. Nevěděl, co má od té schůzky čekat. Za uplynulé měsíce se s Veronikou sešel vícekrát, vždycky však někde ve městě. Scházeli se prý kvůli její reportáži, která si žádala vždy další upřesnění. Byla to jasně záminka, tu práci jistě dávno odevzdala. Taky se skoro nebavili o stavbě, spíš o svých rodinách, o situaci v zemi. S úlekem vyrozuměl, že dívka pochází z rodiny skalních komunistů, jejichž uhlířskou vírou neotřásla ani okupace jejich země sovětskými vojáky. Veronice tehdy byly čtyři roky a šok z jednoho incidentu během invaze v ní v dětství vyvolal sklon k nočním děsům. Ty uměl konejšit jen její táta, prostý esenbák nějaké nízké šarže, který spíš než reprezentant režimu byl jedním z jeho trapných údů. Janovi v onom roce bylo deset, byli v té době s Viktorem a matkou na prázdninách v Jáchymově. Dobře si pamatoval na kolony tanků z východního Německa, které se zájmem pozoroval z vrcholku nějaké staré haldy. Matka se tenkrát domnívala, že začíná válka, a zhroutila se v hysterickém záchvatu... Jan se vytrhl ze vzpomínek. To přece nejsou myšlenky, jaké má muž, když čeká ženu. Jaké by ale měly být? Měl by si představovat, jak ji hned ve dveřích obejme, políbí na rty, které zatím viděl jen zpovzdálí, strhá s ní šaty a odvleče ji k posteli? To všechno bylo nepředstavitelné. Zatím se bavili jen kamarádsky, byť celkem důvěrně. Z jejího těla znal jen dotek její dlaně, kterou mu skoro mužně podávala na pozdrav. Ať už ten večer skončí jakkoliv, bude ke každé možné důvěrnosti muset překonávat hradbu zábran. Obvyklý něžně rozrušený pocit, který míval, když na Veroniku myslel třeba před spaním, a v jehož hloubce vždycky kmitla vzpomínka na její štíhlé nahé tělo, které vídal na pláži, najednou zmrzl, vytratil se, jakmile se s ní měl setkat. Proč jen byl takový? Vlastně to nevěděl. Podezření, kterého ho kdysi trápilo, že není normální, že třeba dává přednost chlapcům, bylo v rozporu s jeho city: dívky ho odjakživa vzrušovaly, jenomže vždycky na dálku – nějak pořádně nevěděl, jak se jim přiblížit. Párkrát s nějakou dívkou „chodil“, což byla skutečně skoro jenom chůze ve dvou, nanejvýš ozvláštněná vedením se za ruku. Byl přitom vždycky mírně zamilovaný, dost na to, aby trpěl, když to aseptické obcování děvče bavit přestalo. Proč vlastně nikdy nepodnikl nic, co by ho s dívkou sblížilo? Byl to vždycky nějaký cizí – i když také jeho – pohled v něm, který ho pozoroval s chladnou ironií: byl směšný ve svých pokusech i touhách, směšný i v úzkosti a splínu, do nějž po každé nezdařené schůzce upadal. Bude to s Veronikou zase takové? Nervosně vrhl pohled na hodiny. Bylo už skoro devět, řekli v osm. Náhle ho napadlo, zda Veronika správně rozuměla den: mluvili o neděli, pak také ale o pondělí, z jakýchsi důvodů, které si dobře nevzpomínal. Pokud sem přijde zítra, už ho tu nenajde: dnes ráno ho zavolal telefonem šéf a požádal ho jménem ředitelství, aby na měsíc nebo dva zaskočil v Písku za kolegu, který se zranil na stavbě a leží v nemocnici. Proč právě on? Je nejmladší, nemá rodinné závazky a osvědčil se. To bylo lichotivé a příplatek, který mu slíbili, rozhodně nebyl k zahození. Jenomže ve chvíli, kdy souhlasil, na chvíli zapomněl na možné důsledky. Právě, když jeho kamarádství s Veronikou – z jeho strany to ovšem bylo víc, i když slovo láska vždycky v duchu zapudil – se možná vyvíjelo příznivě, zmizí na řadu týdnů z Prahy. Udělal chybu? Nevyznal se v tom. Sama mu navrhla, že by se mohli sejít v jeho bytě, když halas v kavárnách, natož pak v hospodách co chvíli rušil jejich slova. I když šlo údajně o její práci, čím déle o tom nyní přemýšlel, tím víc byl jist, že šlo daleko o víc. Daleko! Měl záskok radši odmítnout, jenomže netroufal si. Teď bylo pozdě o tom uvažovat. Ať dnešek už dopadne jakkoliv, zítra hned brzo ráno musí na autobus do Písku, odkud se sotva bude denně vracet, snad leda na víkend. Vteřiny odkapávaly do minulosti. Na chvíli zauvažoval, zda nemá zapnout televizi nebo rádio, aby se zbavil toho napětí. Pak to zas zavrhl. Přeslechnout zvonek, to by tedy
25
nechtěl. A kromě toho, potřeboval přece promyslet, co udělá, až Veronika přijde. Nesmí hned na začátku zase upadnout do toho přátelského stereotypu, který šel s touhle dívkou sice snadno, ale nikam nevedl. Hned od začátku musí přejít do akce. Dejme tomu na příklad, že ji na uvítanou políbí. Ale když uhne, překvapená touhle změnou? Představil si sám sebe, jak strne celý nakloněný, se rty legračně špulenými k polibku. Ne, tuhle směšnost nesmí připustit. Podá mu zřejmě ruku, to přece vždycky dělala. Co tedy, když ji místo přátelského stisku pozdvihne ke rtům? Nikdo teď tohle gesto nedělal, v historických filmech ale vypadalo dobře. Co když se tomu ale zasměje? A hlavně, co pak dál? V jednom filmu svůdník s polibky pokračoval na paži, pak na rameno, na šíji. Nesmysl, nebude ve dveřích v róbě s dekoltem, ale v tlustém kabátě, venku je chladno. No ale, až jí bude z toho kabátu pomáhat, to přece je docela vhodná chvíle na polibek na šíji, případně na lalůček ouška. Ve filmu potom vždycky přišlo objetí. Kam přitom ale s kabátem? Trpce se zasmál vlastní bezmocnosti. Spekuluje tu jako výrostek, přitom je zralý muž. No prosím, bez zkušeností právě v téhle oblasti, to se však může změnit. Chce to jen odvahu. Dívky, s kterými zatím něco podnikal, ho odrazovaly svou chichotavou uhýbavostí: nebylo možno odhadnout, kdy člověk mohl risknout důvěrnější gesto. Jenomže Veronika byla jiná: otevřená, přímá skoro jako chlap. Bylo s ní snadné povídat. Jenomže povídání patřilo do jiné části světa... Jak čas postupně ubíhal, začal se smiřovat se smutnou možností, že Veronika nepřijde. Asi to bylo přece jenom lepší, bůhvíjak by to dopadlo. Mohlo se ukázat, že neví, jak na onu věc – byl sice hojně poučený z knih, ale to bylo přece jenom něco zcela jiného, než praxe... Bylo mu do pláče i do smíchu nad vlastní ubohostí. Něco, co uměl každý tvor pod vládou instinktu, co přímo z definice jistě bylo prosté, mu připadalo obtížnější, než postavit dům. Jak se tak smiřoval s debaklem toho večera a současně se rozkližoval lítostí, odkládal napřed kravatu a sako, potom se vůbec svlékl a natáhl si pyžamo. Bude to zase večer s televizí, skoro jistě pitomou, alespoň ale pohyblivou, mluvící... Najednou slyšel zvonek u dveří. V panice zauvažoval, zda by se neměl zase obléci, pak to však zavrhnul. Už bylo příliš pozdě, Veronika prostě nepřišla. V trepkách se šoural ke dveřím. Pak nevěřícně zíral na Viktora. „Co ty tady prosím tě děláš?“ „Moc nadšeně mě nevítáš. Koho jsi čekal, královnu ze Sáby? Pročpak jsi dneska nepřišel? Máma pro tebe pekla závin.“ „Dneska?“ Nedělní oběd nebyl povinný. Jan na něj sice často přicházel, aby udělal radost matce, dnes ale vynechal – večer předtím ho otrávilo napětí, které zas s otcem nedokázal překonat, a pak se taky bál, aby se tam nějak nezdržel a nezmeškal tím přípravy na Veroniku. Teď mu ta úzkostlivost ovšem byla směšná. „Pozveš mě dál?“ „No dobře, ale jenom na chvíli. Musím jít brzo spát.“ Řekl mu o záskoku v Písku a o tom, že tady řadu týdnů nebude, snad kromě víkendů – to podle situace. Vlastně se hodilo, že Viktor přišel, řekne to aspoň rodičům, případně Veronice, pokud ji uvidí. „Veruně? Ty s ní něco máš?“ „No, jde pořád o její reportáž. Zdá se, že se to nějak rozrůstá. Snad by to mohla roztáhnout na diplomovou práci.“ „To tedy pěkně děkuji, ta žurnalistika je zřejmě pěkná Havaj... Máš to tu celkem pěkné. Takový byteček bych si dal taky říct.“ „Copak ti doma není dobře?“ „Jsou věci, které doma nejdou, to sám víš. Třeba přivést si holku.“ Jan sklopil oči. Doma měl aspoň výmluvu, že nemůže. Zatím co tady...
26
„A co ty kytky, kdopak ti je bude zalívat?“ Pohlédl na pár květináčů. Úplně na ně zapomněl. „Jestli máš rezervní klíče, mohl bych sem občas zaskočit.“ Jan zaváhal. Svěřit mu klíče znamenalo otevřít mu svoje soukromí. To sice skoro žádné nebylo, ale přece... Měl k Viktorovi jistou nedůvěru od let dospívání, kdy si bratr často „vypůjčoval“ jednou kolo, jindy zase sako nebo kalhoty. Byl v tomto ledabylém poměru k osobnímu majetku zcela důsledný a ochotně by na oplátku půjčil něco svého, jenomže o to starší bratr zájem neměl: Viktor byl známý nepořádník a jeho věci záhy vypadaly, jako by je opotřebovaly už celé generace uživatelů. „Jestli nechceš, tak nemusíš,“ řekl Viktor uraženě. „Když já tě znám. Půjčím ti klíče a ty tu okamžitě uspořádáš mejdan.“ „Mejdan? Nechceš mi říct, kde bych já na to vzal? Mám sotva na menzu, když chci jít do kina, musím vynechat oběd. No, když mi nevěříš...“ „Já přece neříkám...“ „Dáváš to najevo. Já jsem to myslel dobře.“ Jan se poněkud zastyděl. Sáhl do zásuvky a podal klíče bratrovi. „Ty fialky moc vody nechtějí, tak nejvýš obden. A pamatuj, nechci tu žádné mejdany. Říkat ti, aby sis sem holky nevodil, patrně cenu nemá, já tě přece znám. Jenom to nepřeháněj, nechci mít opletačky s mravnostní policií.“ „Brácho, prosím tě neblbni. Vždyť dobře víš, že právě teď nikoho nemám.“ „No, jen se nedělej. A pamatuj, na víkend se sem možná vrátím, tak ať to tady taky poznám. Teď už běž.“ Tlačil ho ke dveřím, zuřící v duchu, že se dal tak snadno oblomit. Mazánek Viktor vždycky všechno dostal, nemusel o nic usilovat – měl prostě všechno, nač se podíval. „Počkej,“ vzepřel se Viktor ve dveřích. „Vždyť já jsem málem zapomněl. Máma ti posílá ten závin, pekla ho jen pro tebe.“ Stál ještě okamžik s balíčkem v rukou, zatím co dveře zapadly. Pak s ním šel ke stolu a rozbalil jej. Miloval závin od dětství, byl to pro něho svého druhu symbol bezpečného domova. Matka jej pro něj často pekla a on tu vůni miloval, tu vůni očekávání snad ještě víc, než vlastní chuť... Potom se všechno nějak zkazilo. Matka i pak ten závin občas pekla, nebylo to však jenom pro něho. Závin byl pomačkaný k nepoznání, na mnoha místech těsto puklo a jablková masa vyhřezla jako tkáň z otevřených ran. Vypadal skoro nevábně, připomínal mu tak trochu jeho vlastní život... Na chvíli zauvažoval, zda moučník nemá prostě vyhodit. Pak jenom zkusmo prstem kousek ochutnal, na chvíli postál zamyšleně, pak usedl a začal stále hltavěji jíst – tak, přímo z promaštěného papíru. Měl přitom v ústech nejen onu nakyslou, opojně sladkou chuť, ale i příchuť soli. To k tomu těstu nepatřilo, to působilo rozlítostnění a zklamání, jež mlčky, zahanbeně polykal. *** Když vyšla z metra na stanici Družby, na chvíli se zarazila. Před ní se rozkládaly nedohledné řady skoro stejných paneláků. Vpravo, kde byl už stín, se v mnoha oknech svítilo. Za každým oknem byli lidé, kteří žili vlastní život, většinou asi podobný, jako tisíce dalších. Bylo jí náhle trochu úzko z toho množství. I když si nemyslela, že je středem vesmíru, přece se jindy necítila takhle maličká a nedůležitá jako mezi všemi těmi lidmi tady. Občas nějaké světlo zhaslo, jiné se rozsvítilo – jako by tam někdo zemřel a jiný se narodil, zatím co město kolem žilo dál. Našla v kapse plánek, který jí Honza pečlivě nakreslil. Původně trval na tom, že ji na stanici bude čekat, protože prý v Jižním Městě každý zabloudí, pak ale ustoupil a s přesností
27
technika načrtnul tenhle plánek. Tehdy se zdálo všechno přehledné. Teď v houstnoucí tmě a mezi konturami domů, pokřivenými světlem pouličních lamp, vypadalo všechno jinak. Dala se pozvat, prakticky mu jeho slova vnukla. To bylo skoro před týdnem. Pak přišla neděle a s ní i pochybnosti. Chtěla to, k čemu zřejmě směřovala? Nebyla si tím jistá. Vlastně mnohem víc tíhla k Víťovi, jenomže ten jí připomínal chlapce, s kterým předtím chodila a který ji ošklivě zklamal. Taky tak zajímavý, hravý, nespolehlivý... Honzova bezbrannost ji dojímala, bylo jí také příjemné, jak na ni zíral s němým obdivem. Jenomže zábrany, které ho zřejmě sužovaly, jako by přeskočily také na ni: byla s ním jiná, ostražitá, nějak vnitřně stažená... Neděle proběhla, pořád svůj odchod odkládala a náhle bylo příliš pozdě. Té noci příliš nespala. Tak se až dosud nikdy nechovala: když něco slíbila, také to dodržela. Ráno se rozhodla, půjde tam k večeru a bude předstírat... ne, řekne prostě pravdu. Honza je dospělý a buď ji pochopí nebo ta trochu divná záležitost skončí. Náhle s úlekem zjistila, že zřejmě spletla cestu. Veliké bloky domů stály ze všech stran, děsivě vzájemně si podobné. Tabule s jmény ulic nikde neviděla. Zeptat se na cestu nebylo koho: chodník byl zcela pustý, ačkoliv podle světel, ubíhajících do výše, v bytech všude byla spousta lidí. V normálním městě by se člověk zeptal v obchodě nebo případně v hospodě, ale tady nic takového nebylo – jen jednotvárné bloky stále stejných domů. Cítila náhle zvláštní osamělost, skoro strach. Když po hodině bloudění Honzův dům přece jenom našla, byla už skoro zoufalá. Vešla do domu, který se naštěstí nezamykal, a vystoupila do patra. Zvonek stiskla už skoro vyčerpaná. Uvnitř bytu napřed jako by zaslechla nějaké zvuky, pak bylo ticho. Nic se nepohnulo. Že by Honza nebyl doma? Nebo trucoval? Stiskla tlačítko zvonku znovu, trochu déle, a pak ještě dvakrát za sebou. Někde nahoře v domě kdosi krátce zahlaholil, pak bouchly jedny nebo dvoje dveře. Celý dům tiše zvučel plochým, mechanickým hlasem. Bylo to zřejmě z televize, všichni poslouchali tutéž stanici. Náhle se dveře otevřely. Stál v nich Viktor. Zírala na něho, neschopná slova. „Veroniko,“ usmál se překvapeně. „To je mi pěkná návštěva.“ „Copak ty tady bydlíš taky?“ „Normálně ne... Tak nestůj ve dveřích, pojď dál.“ Tak trochu omámená mu podala plášť, zula si boty v malé předsíni. Pokoj měl nízký strop a jako všude na sídlištích byl spíš malý, působil ale útulně. V rohu zářila obrazovka televize, tváře na ní se míhaly a něco říkaly, nebylo ale slyšet, co. „Já to hned vypnu, stejně je to blbost... Tys přišla za Honzou? Ten tady není, odjel do Písku, prý na pár týdnů. Nějaký záskok, povídal.“ „Měla jsem přijít včera. Chtěli jsme... ta moje reportáž...“ „Slyšel jsem,“ usmál se. „Rozrůstá se to, viď? Třeba bych mohl zaskočit.“ „Ty? Vždyť nejsi stavař.“ „A co je architekt? Co čekáš od Honzy, to můžu taky poskytnout, ve věcech stavby nebo ve všech jiných směrech.“ Trochu se zamračila. „Nechápu, na co narážíš.“ „Ale tak se nezlob, to byl jenom vtip. Sedni si u nás, udělám ti čaj, nebo chceš radši kávu? Je tady všechno, dokonce i láhev vína.“ „Tváříš se, jako by to byly tvoje zásoby.“ „Jsme přece bratři. A potom, pro tebe by Honza určitě ničeho nelitoval.“ Zatím co kutil v kuchyni, sedla si na divan, bolavé nohy zatažené pod sebe, a rozhlížela se. Stůl s židlemi, rádio, televizor. Polička s knihami, všechny tak úzkostlivě čisté, jako by je nikdo ani nevzal do ruky.
28
„Jsem rád, že jsme se zase takhle sešli,“ prohodil lehce, když vděčně srkala horkou a trošku přeslazenou kávu. „Den co den tě v menze vyhlížím, ale nějak teďka nemám štěstí. A když k vám volám, vezme to vždycky Bára a je tak naštvaná, že jsem to já a ne nějaký z těch jejích idolů, že se mnou skoro nemluví.“ „Volal jsi domů? Co jsi chtěl?“ Upřel na ni své zvláštní oči. Zdálo se, že se stále trochu smějí a zároveň i něco žádají. „Co že jsem chtěl? Tebe přece.“ „No dobře, ale proč?“ Věděla ovšem, co má na mysli, měla však chuť trochu ho potrápit. Rozhodně nic mu neusnadnit – a sobě taky. Pak si najednou uvědomila, že mu svou otázkou vlastně nahrála. „Proč? Na to jsou stovky odpovědí...“ „Stačí úplně jedna.“ „Kterou vybrat? Že se mi líbíš, že jsi mi sympatická, že jsi ta nejlepší a nejskvělejší z dívek, které znám...“ „Máš to výborně nacvičené.“ „Ale já to myslím vážně,“ řekl a položil jí ruku na paži. Trhla sebou a vzápětí pocítila palčivé horko v klíně. „Ježíši,“ vyhrkla a zírala na černou skvrnu kávy, která se šířila po sukni. Vytáhl kapesník a snažil se jí skvrnu vysušit. Odstrčila ho. „Nech toho. Kde je koupelna?“ Jen matně ukázal. Vrhla se ke dveřím. V koupelně rychle stáhla sukni a strčila ji pod roztočené kohoutky. Byla to její lepší sukně. Možnost, že na ní skvrna zůstane, ji ničila. Raději látku namydlila a znovu propláchla. Když celý úkon mechanicky ukončila, uvědomila si, že teď má sukni promočenou. Jak dlouho asi může schnout? Nemůže jít domů bez sukně a v mokré také ne. Je tady jako v pasti, s tím zatraceným Viktorem. Kupodivu necítila lítost ani vztek, spíš jakési vzrušené veselí. Obtočila se ručníkem a vrátila se do pokoje. „Je mi to hrozně líto,“ řekl okamžitě Viktor. „Radši mi řekni, kde bych mohla sukni usušit.“ Navrhl radiátor, který mírně hřál, pak zmizel v kuchyni a objevil se za chvíli se dvěma sklenkami a otevřenou láhví vína. „Tak to jsou tvoje triky. Napřed holku důkladně poliješ, aby ses zbavil sukně, potom ji pro jistotu opiješ...“ „Žádné triky tu nejsou zapotřebí. Ty jsi mi totiž souzena, jen zatím o tom nevíš.“ „A ty to víš? Vyvěštil jsi to z kávové sedliny?“ Zavrtěl hlavou a naléval víno do sklenek. „Radši se napij, musíš se posilnit na velké odhalení.“ Pomyslela si, o co snazší je mluvit s Viktorem než s jeho bratrem: věty jako by už visely ve vzduchu, jen po nich hravě sáhnout. Neměla ovšem onen pocit bezpečí – byla to vzrušující, ale trochu nebezpečná hra. „A teď mi půjč svou ruku, jenom na chvíli. No, neboj se, já ti ji zase vrátím. Podívej, tady v dlani má každý vepsaný osud, tak mě to naučila jedna stará cikánka. Tohle je čára života, ta přes ni zase...“ „Strašně to lechtá.“ Ve skutečnosti ji ten jeho dotek vzrušoval. „To proto, že se jemně pokouším vycítit tvoje vibrace. Prsty jsou na to trochu necitlivé, lepší jsou rty...“ Jeho rty v její dlani působily až příliš intimně. Horká vlna projela celým jejím tělem. Spěšně mu ruku vyvinula. „Tak co jsi zjistil?“
29
„Jsi velmi citlivá a přesně na mne vyladěná. Trochu se bráníš, ne vlastně mně, ale spíš sama sobě. Protože v tobě totiž...“ Trochu si odsedla, ačkoliv ji to k němu přitahovalo. „Ty toho o mně nějak hodně víš!“ „To je ta přesná intuice, kterou člověku dává láska.“ Trochu v ní hrklo, ale rozhodla se vzít to jako hru. „Prostě mě svádíš. Nestydíš se, v bratrově bytě?“ Řekla to vyčítavě, přitom ale s hravým úsměvem. „Co na tom záleží, kde zrovna jsme. Setkání muže se ženou je přece vždycky v zvláštním prostoru, v kterém jsou jenom oni dva. To ostatní jsou jenom kulisy.“ „To je tak krásně řečeno, zní mi to jak na divadle. Jenomže kdyby těchhle kulis nebylo, tak bychom tady spolu neseděli. Jsme v bytě tvého bratra, pijeme jeho víno...“ „Já mu to víno nahradím. Ukaž, ještě ti doliju.“ Náznakem přikryla svou sklenku dlaní, pak ji zas odkryla. „Přibrzdi, já na víno nejsem zvyklá. Začínám být už trochu opilá.“ „To není vínem, ale tím, co se nás zmocňuje. Cítíš to přece taky.“ Objal ji kolem ramenou a přiblížil rty k jejím. Slabě se vzepřela. „No tak, Veruno. Nevzpěčuj se kráse.“ Jako by na ni padla sladká únava, cítila jenom chuť se poddat. Přesto se ještě bránila. „Viktore, neblázni. Přece se sotva známe.“ „Já tě znám dávno. Už když jsem tě prvně uviděl, říkal jsem si, že tě dávno znám.“ Chtěla mu něco namítnout, ale nešlo to pro jeho rty, tak krásně hebké a přitom šťavnaté. Jsou jako maliny, pomyslela si. Když později na tyhle chvíle vzpomínala, divila se, že se mu víc nebránila. Co se pak stalo, nebylo ovšem hned. Dlouho si povídali a víno přitom nenápadně mizelo. Nějak uběhla hodina či dvě, během níž se o něj asi opírala, občas se nebránila, když ji líbal. Pak ji najednou objal pořádně. Zmocnila se jí sladká malátnost, z níž jako drobné gejzíry vyskakovalo vzrušení z těch jeho rukou, které byly náhle všude – pod její blůzou, pod ručníkem. Pasivně přihlížela, jak sebe a ji zbavuje zbytků oblečení, jak na ni doléhá. Chtěla to, co se teď muselo stát? V té chvíli sotva myslela, jenom se poddávala dychtivosti, která se jich zmocnila. Leželi potom spolu ochablí. S údivem prsty poznávala jeho tělo. „To jsme to vyvedli,“ řekla tiše. „Co teď budeme dělat?“ „Budeme se milovat, tak často, jak jen bude možné.“ „Nemůžeme přece tady.“ „Proč ne? Tuhle možnost nám nadělilo samo nebe.“ „Co tomu řekne Honza?“ „Ten se to nikdy nedozví. Až se sem vrátí, půjdeme jinam.“ „Ale kam?“ „Něco se najde.“ Tiše se zasmála, nakažená jeho lehkomyslností. „Pojď ještě ke mně,“ řekl. „Vždyť už jsem u tebe.“ „Víc. Chci tě v sobě a sebe v tobě.“ Tiše se zachvěla tou jeho žádostí a pak ho obemkla. Bylo jí, jako by jí protékala mocná teplá řeka, která tiše a přitom neodvratně strhávala všechny zábrany. Měl předtím pravdu: to místo, na němž se vzájemně nacházeli, bylo daleko od všeho, co souviselo s běžným světem. Tak se jí tehdy aspoň zdálo – okolní svět o nich prozatím nevěděl. ***
30
Vítězný pocit, který se prolínal s teplou něhou, když v chůzi vzpomínal na její doteky, vystřídalo lehké vystřízlivění. Veronika měla pravdu: jejich útočiště v Honzově bytě bylo tak sotva na měsíc. Co bude dál? Něco se najde, řekl předtím jí. Skeptický hlas mu ale někde v hloubi mysli oponoval. Něco? Ale kde? Bylo marné ji přemlouvat, aby s ním v bytě byla přes noc. Ano, byla už velká, ale z toho neplynulo, že se bude chovat neodpovědně. Rodičům neřekla, že se nevrátí na noc domů. Volat jim teď by znamenalo dlouhé vysvětlování a nejspíš spoustu lží. Otec má špatné srdce, matka pocuchané nervy. A kromě toho, měla znovu divný pocit: nemohou se sem prostě nastěhovat bez Honzova vědomí. Co když se nečekaně vrátí? Bývají různé náhody... Tedy ji doprovodil na Žižkov a když se rozloučili spoustou něžností, napadlo ho, že by se také mohl vrátit domů. Byl náhle sladce unavený, ta dlouhá cesta metrem zpátky na sídliště – pokud nějaké metro vůbec ještě jelo – ho nelákala. Domů na Vinohrady snadno dojde pěšky. Konečně, taky matce neřekl, že se ten večer nevrátí. Byl to náhlý popud, aby do Honzova bytu zajel druhý den, jakási zvláštní zvědavost, jaké to je, být sám ve vlastním bytě. Když tam po dlouhé cestě dorazil, nevěděl vlastně, co si v bytě počít. Knihy, které tam Honza měl, už všechny četl – byl to ten úzký výběr překladů, které tu zřídka vycházely; stály se na ně fronty, každý, kdo chtěl mít nějakou úroveň, je měl... Nakonec z nudy zapnul televizi. Ještě, že z jakéhosi ostychu stáhnul zvuk. Kdyby byl zvonek přeslechl, byla by Veronika odešla a všechno to, co se pak stalo, by zůstalo ve sféře možností. Sešel se předtím párkrát s Veronikou. Vždy se mu líbila, dokonce uvažoval o tom, že by spolu mohli chodit. Jenomže jejich rozhovory nikdy tak daleko nedošly: držela si ho od těla jakýmsi zdůrazněným kamarádstvím, které mu jaksi vždycky zabránilo navodit tu správnou notu. Občas ji sice přistihl při zvláštním pohledu, ale jakmile na něj očima odpověděl, sklopila zrak a začala hned někam spěchat. Měl pocit, že jí není zcela lhostejný, ale že nechce přestoupit určitou mez... Byly chvíle, kdy na ni myslel, ale ne tolik, že by ho zaplavil stesk. Byla to tedy komedie, když s ní mluvil o lásce? Ne, vlastně nebyla... vlastně si uvědomil, že ji miluje, když jí to říkal. Jak se teď blížil k domovu, napadlo ho, že ještě nevečeřel. Najednou dostal hlad a s ním v něm zahlodal i náznak viny. Jak matku znal, docela jistě nespí, poslouchá výtah nebo stojí u okna. Všechny tou úzkostlivostí dost dráždila a také omezovala, nikdo si ale netroufal nějak se vzepřít: její smutek a mlčení, do něhož na celé dny upadla, byly účinné zbraně, kterých se báli všichni i včetně otce. Přidal do kroku. Byl sice květen, ale ten rok nějak studený a chlad mu citelně zalézal pod sako. Znovu si připomněl, co se tam v malém bytě odehrálo, a teplá vlna vzpomínky mu přímo fyzicky proběhla tělem. Život byl vlastně úžasný a krása byla všude: v čerstvých listech stromů, které se jako pozlacené krajky třpytily ve světle pouličních luceren, ve zvláštní siluetě moderního chrámu na náměstí, v odlescích světla na proskleném vchodu do metra. Škoda, že bylo všude pusto, jako by všichni lidé někam zmizeli. Rád by tu viděl rozjásané zástupy, kterým by sdělil, jak je všechno úžasné... Zástupy nebyly, zato spatřil dvojici esenbáků, která se k němu blížila. Byl by se jim rád vyhnul, to by však bylo nápadné. Bezděčně trochu ztuhnul a přidal ještě do kroku. Prostě je mine, žádný problém nebude. Když však byl na dva kroky od nich, zastoupil mu jeden z policajtů cestu. Dotkl se štítku čepice a požádal, aby mu ukázal občanský průkaz. Hrklo v něm: průkaz u sebe většinou nenosil. Začal se prohledávat, aby získal čas, a zjistil s úlevou, že ho má jako zázrakem v náprsní kapse saka. „Kam jdete?“ zeptal se ho strážník stroze. „Domů.“ „A to je kde?“ „Je to v průkazu napsáno. Vinohrady, Londýnská 26.“
31
Strážník posvítil baterkou nejprve do průkazu, pak Viktorovi do očí. „A jdete odkud?“ „Tady kousek, z Čížkovy ulice.“ „Co jste tam dělal?“ Co je mu do toho, pomyslel si. Ale ovládnul vztek, který v něm vzplál. „Byl jsem tam vyprovodit děvče.“ Esenbák líně listoval průkazem. „Vy jste student?“ „Ano.“ Ten blbec zřejmě nevěděl, nač by se ještě zeptal. Neochotně průkaz vrátil a prstem se dotkl štítku čepice. „Pokračujte,“ řekl a kývl na druhého, který si právě zapaloval cigaretu. Viktor šel dál. Ulehčení v něm zápolilo s vztekem. Proč ho obtěžovali? Copak je zakázáno chodit po setmění po ulicích? Prý pokračujte, měl se zeptat, v čem. A taky předtím neměl říkat, co tu dělal. Co je mu sakra do toho? Jen postupně se uklidňoval. Svět mu už nepřipadal úžasný. Když tiše odemykal dveře svého domova, s úlevou zjistil, že je všude zhasnuto a ticho. Po špičkách došel do kuchyně a rozsvítil. Málem vykřikl leknutím: matka seděla u stolu a zírala na něho. „Mami, co tady děláš?“ „Kde jsi prosím tě byl? Já tu umírám strachy, že tě něco přejelo.“ „Prosím tě, mami, ulice jsou jako vymetené. Vždyť není ještě pozdě. Nejsem už malý, nesmíš takhle vyvádět.“ Sklonil se k ní a objal ji, aby ulomil hrot těch slov. Na okamžik se k němu přitiskla, pak citelně ztuhla. „Ty máš nějaké nové děvče?“ „Proč se ptáš?“ „Cítím to. Jsi jí celý provoněný. Ty jsi s ní...“ „Prosím tě, mami, je mi skoro dvacet. Mít děvče je snad normální.“ „Jít si s ní zatancovat nebo do kina. Ale takhle... Vždyť ještě studuješ.“ „Architekturu, ne seminář.“ „Když ji přivedeš do jiného stavu, zkazíš jí život a sobě taky. Chlapče, prosím tě mysli. Máš život před sebou... No, já si půjdu lehnout, i když už asi neusnu. Ach bože, to jsou starosti.“ Chvíli zíral na dveře, které za sebou tiše zavřela, potom otevřel ledničku a bez velké dychtivosti vyndal kus salámu. Veliký hlad, který mu předtím svíral útroby, ho nějak přešel. Lhostejně přežvykoval chleba se salámem a pokoušel se znovu vybavit ten pocit vítězství a velkorysé něhy, který ho zaplavil po milování s Veronikou. Všechno mu připadalo úžasné... Pak ti dva šašci v uniformě, teď ještě máma. Ty věčné řeči o životě, který má před sebou! Život je přece teď, na chvíli příjemný, pak třeba rozčilující či lhostejný, hlavně však vždycky v této chvíli, ne někde v dálce před námi... Okamžik myslel na to, že jednou taky zestárne, nejenom jako rodiče, ale jako třeba prarodiče na Moravě. Pokoušel si představit tu hloubku času, která čeká, připravená pro něho. Život: nezměrná, neurčitá věc, kterou by mohl zkazit jako třeba jídlo, když dá cukr místo soli – je potom k ničemu, nedá se žít. Pocítil krátkou závrať. Kdyby se mělo věřit rodičům, byl by ten příští čas podobný labyrintu, kterým vede jen jedna správná cesta. Stačí jediný chybný krok... Co se pak stane, člověk zahyne, nebo už věčně bude bloudit v zavržení? Ušklíbl se a v duchu mávl rukou. Odnesl zbytky jídla do ledničky, pak si vyčistil zuby a šel spát. Až na lůžku, s očima upřenýma do tmy, si znovu připomněl ty krásné chvíle s Veronikou. Pomyslel na to, že po dlouhém přemlouvání souhlasila, že zase zítra odpoledne
32
přijde. Projela jím horká vlna vzrušení. Pokusil se vytvořit si představu, že je s ním tady v lůžku. Už se to skoro podařilo, když sklouznul do spánku. *** Vracel se v špatné náladě a celý nějak rozlámaný. Byla to hloupost, posílat ho do Písku. Jak mohl čekat, tamní parta ho přijala se sotva zakrývanou nedůvěrou. Stavba – nevzhledná řada betonových kostek na okraji půvabného města – zoufale vázla: napřed nebyly panely, pak se zase porouchal jeřáb. Ke všemu ubytování bylo v chatrném Tescobaráku, do něhož táhlo nesčetnými skulinami. Byl květen, ale bylo sychravo, jako by místo léta měla přijít zima. Většina dělníků v baráku měla ubytovnu, bylo tam rušno dlouho do noci. Věděl, že tohle nepohodlí k stavbě patří, že musí vydržet, aby nezklamal důvěru. Nic ale nebránilo, aby si na víkend zajel do Prahy, do svého bytu. Představil si, jak se hned po příjezdu osprchuje horkou vodou, pak si udělá prostou večeři a sedne si s ní k televizi. Byl to dost minimální program, ale jemu právě teď připadal jako vrchol luxusu. Přesto, že ještě nebylo tak pozdě večer, metro bylo poloprázdné. Ve vagoně, který se svištivě a rachotivě zmítal v tunelu, seděla přímo naproti nějaká dívka. Byla docela hezká, takovým spíš plným způsobem. Byla mu nějak povědomá. Zdálo se mu, že na něho už několikrát pohlédla. Že by ji nějak zaujal? To se mu zdálo málo pravděpodobné. Možná se trochu bojí, když tu jsou ve vagoně spolu téměř sami. Představil si, že by vstal a prostě by k ní přistoupil. Co by měl říct? Že nemá žádné špatné úmysly? Nejspíš by ji tím jenom vyděsil. Mohl by začít tím, že ji odněkud zná, konečně zdála se mu přece nějak povědomá. Jenomže takový začátek rozhovoru byl příliš banální, to říkal asi každý. Sklopil hlavu a uvažoval, co by mohl nevšedního říct, aby to nebylo zas nějak směšné. Proč jen byly ty začátky tak obtížné? Ačkoliv nejen začátky. Řekněme, že by řekl... „Vy už si na mě nevzpomínáte?“ Na okamžik si myslel, že ta slova vytvořila jeho fantazie. Pak polekaně vzhlédl. Dívka stála nad ním a mírně se komíhala s pohyby vagonu. „Právě jsem si říkal, že vás odněkud znám...“ „Vídali jsme se trošku jinak,“ zachichtala se. „Míň oblečení, na pláži.“ Náhle si vzpomněl. Byla to dívka velmi ženských tvarů – Jarka se jmenovala – po které nejvíc pokukoval na té nudistické pláži. Byl to už málem rok, ale to vzrušení, jež tehdy cítil, se mu jasně vybavilo. S nevolí cítil, že se červená. „No jo, tam na Brači. Tam bylo blaze.“ To bylo pěkně pitomé, pomyslel si. Nemůžu říct něco alespoň trošku inteligentního? „Rozhodně tam bylo tepleji. Taková zima,“ otřásla se. „To má být květen... Co tady v těch končinách děláte?“ „Já tady bydlím. Tedy ještě trochu dál, na Jižním Městě.“ „Skutečně? Já myslela... Veruna říkala něco o Vinohradech.“ „Vy znáte Veroniku?“ „Co se tak divíte, je to má kamarádka. Chodily jsme do stejné třídy. Vloni do Jugoslávie jsme přece jely spolu. Často se scházíme, bydlíme o pár domů od sebe.“ „Tak co děláte tady?“ „Jdu na návštěvu, k příbuzným... No, já už vystupuji.“ Začal si okamžitě nadávat. Neřekl ani slovo, které by ji zaujalo. Jen matně reagoval, pak tupě přihlížel, jak odchází. Kdokoliv jiný by ji zadržel, zapletl by ji do hovoru, sjednal si schůzku... Ale proč? Přece miloval Veroniku. Pravda, minulou neděli ho zklamala, ale to bylo nejspíš nedorozumění. Patrně přišla v pondělí a nenašla ho. Představil si to její zklamání...
33
Když vyšel po širokých schodech na stanici Družby a uviděl ztemnělé valy domů sídliště, v nichž plála světla mnohých domovů, cítil se náhle osamělý. Jeho tam nikdo nečeká. Ale má tam horkou sprchu, televizi... Přidal do kroku. První úlek přišel, když zjistil, že není zamčeno. Pak viděl, že se v bytě svítí. Vykradli ho anebo právě vykrádají. Pocítil strach. Co když na zloděje narazí? Neměl by radši odejít? To by však znamenalo smířit se s tou ztrátou. Všechno, co měl, vydělal tvrdou prací a teď by mu nějaký příživník... Se zaťatými pěstmi vtrhl do pokoje a hned se zarazil. V místnosti nikdo nebyl, zato tam byl hrozný nepořádek: polštáře poházené po zemi, na stolku hrnky od kávy a jiné nádobí, popelník plný nedopalků. Těžký, nevětraný vzduch, připomínající ubytovnu, až na to, že zachytil závan parfému. Chvíli na to vše nevěřícně zíral, pak pochopil: Viktor, ten pacholek... V té chvíli slyšel v zámku klíč a vzápětí byl Viktor tady, celý udýchaný, ve tváři výraz nějak uštvaný. Zírali chvíli mlčky na sebe. „Ty ses už vrátil?“ zeptal se Viktor chraptivě. „Měl jsem se napřed dovolit? Jak to, že se tu svítí a není zamčeno?“ „Já jsem tu byl. Jenom jsem teď na chvíli vyběhl a...“ Hleděl na něho nepřátelsky. Co pamatoval, Viktor mu vždy něco bral a skoro vždy to zkazil. Nestačilo, že vůbec přišel na svět a vzal mu všechnu lásku rodičů: bral od té doby stále něco, vždycky chtěl to, co bratr měl. Jistě, vždycky si jenom „půjčoval“, ale nic nevrátil ve stavu, jak to vzal – hračky a pastelky, později kolo, které nějak rozbil, pak zase sako, které nejen ušpinil, ale dokonce propálil... Přitom mu všechno procházelo, byl vždycky „malý“, neměl ještě rozum, nebo se mělo pochopit, že nechtěl bratra poškodit. Pro Jana ovšem nikdy tohle pochopení neměli. „Co jsi tu vyváděl?“ „Já... myslíš ten binec, promiň, hned to uklidím.“ „Ty´s tady bydlel, nebo co?“ „Ne, já jsem jen... hned ti to vysvětlím. Jenom teď...“ Začal rychle sbírat nádobí a odnášet je do kuchyně. Jan cítil, jak v něm roste vztek. Nesnášel nepořádek. Teď viděl doslova na každém kroku stopy špíny. Na koberci byla nějaká tmavá skvrna, nejspíš od kávy. Jeden polštář byl natržený, na stole byly šmouhy. Bylo mu, jako by mu mladší bratr se svou hnusnou nepořádností vtrhl až někam do soukromých síní duše a zanechal tam spoustu neřádstva. Rostliny v květináčích, kvůli nimž od něho vylákal klíče, zřetelně zchřadly. Promnul v prstech suchou hlínu. Bylo zřejmé, že ji už týden nikdo nezalil. Bez sebe zlostí vešel do kuchyně. „Na kytky ses, jak se konečně dalo čekat, vykašlal. Co jsi tu dělal? Vodil sis sem holky?“ „Já ti to všechno vysvětlím. Víno, kafe a další věci nahradím...“ „Víno? Vidím, že sis tu užíval na cizí účet... Vrať mi ty klíče.“ „Honzo, prosím tě, neblbni. Já prostě nečekal, že se vrátíš tak brzy. Kdybys byl přijel zítra, nic bys nepoznal.“ „Říkám ti, vrať mi klíče. Už tě tu nechci.“ „Honzo, když já je ještě potřebuji, tak týden nebo dva...“ „Pořiď si vlastní byt.“ „Blázníš? Kde bych ho vzal.“ „Tak žij podle svých prostředků.“ „Honzo, prosím tě, já tě chápu... Jenomže právě teď je pro mne strašně důležité... Někoho mám a je to vážné, doopravdy. Měli jsme malou krizi, potřebuju to napravit. Nevím, kam bych s ní šel...“ „Ty už si něco najdeš, jak tě znám. Ty klíče!“
34
Počkal s nataženou dlaní, až Viktor s divnou grimasou vytáhl klíče z kapsy a dal mu je. Hněv se v něm ještě chvěl, ale částečně ustoupil uspokojení. Nebylo špatné vidět, jak bratrovi spadl hřebínek. „A teďka jdi. Já si to tady uklidím.“ Počkal, až za ním klaply dveře, pak se pustil do nádobí. Trvalo skoro hodinu, než všechno dal zas jakžtakž do pořádku. Pak se konečně osprchoval, připravil si večeři a usadil se k televizi. Byla tam hloupá detektivka, kterou znal. Chvíli sám sebe přesvědčoval, že stojí za to, dívat se na výkon proslulého herce v hlavní úloze, pak ale televizor vypnul. Cítil se unaven a osamělý. Přejel očima po knihách, které měl na poličce, všechny je ale četl celkem nedávno. Chvíli přemýšlel s mírnou úzkostí, co vlastně bude dělat. Do ničeho se mu nechtělo, ale být jen tak, úplně bez činnosti, bylo nesnesitelné. Pak usoudil, že nejlepší je pořádně se vyspat – v Písku toho moc nenaspal. Když usínal, myslel na Veroniku. Měl by jí zítra zavolat – třeba se uvolí a přece jenom přijde. Když na to pomyslel, pocítil krátký dotek zvláštní, sladké úzkosti. *** Ta hádka s Viktorem, po které utekla z Honzova bytu, jí ležela na duši celý příští den. Běžel za ní, snažil se přemluvit ji, aby se aspoň na chvíli vrátila, ale nenašel ta správná slova: jenom ji ještě více roztrpčil. Pohádali se ani ne po týdnu. Nebylo to trochu brzy? Asi se v něm zmýlila. Hádka se strhla zcela nesmyslně, vlastně kvůli politice, která přece nezajímá nikoho. Začala tím, že rozkošnicky natažen po milování začal dělat vtipy o esenbácích – o tom, jak chodí ve třech, jeden umí číst, druhý jen psát a třetí hlídá ty dva inteligenty; nebo o tom, kolik jich je potřeba k výměně žárovky... dětinské vtipy, kterým by se jindy smála. Jenomže tentokrát si představila tátu a něco se v ní náhle napjalo. „Chceš ukázat, jak jsou ti esenbáci blbí,“ řekla ještě mírně. „Někteří třeba jsou, ale ne snad všichni.“ „Ukaž mi jediného.“ „A copak ti, kteří hlídají provoz na silnicích, nebo chytají zloděje?“ „Nikdy nikoho nechytnou. To jediné, na co se zmůžou, je lidi otravovat s občanskými průkazy, když si jdou klidně po ulici v noci domů. Jsou blbí, proto slouží pitomému režimu, od něhož se lepší lidi odtahují. Copak sis ještě nevšimla, jak všichni ti, co mají trochu moci v téhle zemi, jsou neschopnější, než ti ostatní?“ „Myslím, že trochu přeháníš.“ Řekla to ještě klidně, ale už se zlobila. Nevěděla vlastně proč, takové myšlenky ji přece taky napadaly. Ale ten tón, ta sebejistota... „Vůbec ne. Buď neschopní anebo schopní všeho. Všichni, co slouží...“ „A kdopak neslouží? Myslíš, že ti, co chodí bohabojně do práce a pak se starají o staré auto nebo o chatu či chalupu, ti neslouží? Najdi mi jediného, kdo nepůjde do průvodu...“ Pokrčil rameny. „Průvody se už nepořádají.“ „Tak na školení nebo na schůzi. A copak studenti? Vždyť ty jsi přece jistě taky skládal zkoušky z marxismu. Říkal´s tam, že je režim pitomý?“ Pohlédl na ni divoce. Tak už se taky naštval, pomyslela si. „Ale to je přece rozdíl. Každý se snaží nějak žít. Ti, kteří režim podporují aktivně, celá ta smečka komunistů, policie, armáda, všichni ti novináři...“ „Tak vida, novináři jsou v tom taky?“ zasmála se.
35
„A ne? Otevři noviny, je jedno jaké, jsou tam jenom fráze nebo lži. A nebo vycpávky, aby se rozředila pozornost. Kdokoliv dneska má co dělat s tiskem, rozhlasem či televizí, ten pořád jenom lže, buď přímo nebo nepřímo, tím, že skutečnost zamlčuje.“ „Takže i já...“ Trošku se zarazil, zřejmě si do té chvíle ani neuvědomil, že jeho slova míří taky na ni. „Ty zatím studuješ, i když upřímně nechápu, proč sis vybrala zrovna tuhle blbou fakultu. Jakmile dostuduješ, budeš dělat totéž, co ti druzí. Budeš lhát. Možná, že obratněji...“ „To nikdy nebudu!“ „Že ne? Vsadím se, že už teď lžeš s té své slavné reportáží o stavbě: lidé se stěhují do nových krásných domovů a přitom netuší, kolik umu socialistických techniků a práce uvědomělých, nadšených dělníků je zapotřebí, aby ty moderní domy vznikly...“ Mrštila po něm polštářem. „Jsi hnusný!“ Teď, když na to vzpomínala, trochu si připouštěla, že měl v něčem pravdu a možná proto ji ta jeho slova tolik naštvala. Když se však včera chvatně oblékala a potom vyrazila na ulici, bublalo to v ní vztekem. Jak ji ten neřád urazil! Však on to dobře věděl, běžel za ní a snažil se s ní udobřit. Mluvil do ní celou cestu až k metru, nedostal z ní ale ani slovo. Nakonec odpadl. Když jela zpátky v poloprázdném vagonu, vztek vystřídala lítost. Proč jenom tu pitomou hádku vyvolal? Co záleželo na nějaké politice, když jde o ně dva? Svět byl takový, jaký byl, člověk v něm musel nějak žít, nějak se uplatnit. Hrát podle pravidel, která sám neurčoval. To podstatné se dělo mezi nimi – nebo se mýlila? Nebo se mýlila? Tohle si opakovala i teď, když na ten večer vzpomínala. Víťa jí připadal jako poněkud neodpovědný, ale jinak ideální milenec. Měl smysl pro humor i pro poezii, uměl být něžný, ale také mužný, když se s ní miloval. Ani vteřinu se s ním nenudila. Často si za ten týden myslela, že by s ním chtěla žít. Teď si už nebyla tak jistá. „Válíš to pořád s oběma?“ ozvala se Bára. „Válím? O čem to zase mluvíš.“ „O pánech Horácích nebo snad Horákových, nevím, jak je správný tvar. Volá tě pan Honza, tentokrát. Mám mu říct, že tu nejsi?“ Málem jí kývla. Pak se zamračila. „Přece bys nelhala.“ „Proč ne? Ve věcech sexu je prý všechno povoleno. Říká to doktor Oplzák.“ „Takhle to jistě neříká. A o žádný sex tady nejde, co tě to napadlo. Už jdu.“ Během těch několika kroků na předsíň si uvědomila, že bude zřejmě lhát, ať je to povoleno nebo ne. Sejít se s Honzou v bytě, v kterém se předtím víckrát milovala s Viktorem, jí připadalo nemožné. Zhluboka se nadýchla, než zdvihla sluchátko. „Honzo, já se ti omlouvám, že jsem to spletla...“ „Přišla jsi v pondělí? To jsem tu nebyl.“ Poslouchala obšírné vysvětlení, proč musel odjet do Písku. Málem mu řekla, že to ví. Mohou ten pokus zopakovat? Ne, bohužel, na tenhle víkend něco má. Tak za týden? To ještě neví. Po trapných pauzách se nakonec matně dohodli, že si zas někdy zavolají. Když zavěsila, otřela si s čela pot. „Takže pan Honza doválel.“ „Báro, co tady sakra děláš? Ty mě špehuješ?“ „Ne, jenom hlídám telefon. Má volat Karel.“ „Já myslela, že Karel je náfuka a stařec.“ „Tohle jsem nikdy neřekla.“ „Že bys měla nějakou dvojnici?“ „No, jestli řekla, tak jsem to tak nemyslela. Já náhodou mám zralé muže ráda.“ „To je mi novinka. Dala ses na dědečky?“
36
„Zralé. Ne přezrálé.“ Pokrčila rameny. „Kdyby zavolal Viktor Horák, tak tu nejsem.“ „Přece bych nelhala! No dobře, ale co, když bude škemrat? Když se do telefonu rozpláče, když bude vyhrožovat, že si vezme život?“ „To se určitě nestane. Já tu opravdu nebudu, jdu za Jarkou.“ „Jen jestli.“ Udělala na ni obličej Příšery z vesmíru, pak si oblékla plášť, protože venku pršelo a bylo pořád chladno. S Honzou je třeba něco udělat, říkala si cestou. Jarka, to možná bylo řešení. *** Jít do hospody asi nebyl dobrý nápad. Nebyl na tom právě dobře s penězi a krizi s Veronikou pivem nevyřeší. Jenomže zkusil všechno: pokoušel se číst, jen aby zjistil, že po stránce jenom klouže očima nebo čte tutéž větu pořád dokola, neschopen pochopit, co říká. Zkoušel si trochu kreslit, napřed nějaké návrhy na fantasticky vznosné stavby, pak jenom tak, co kolem sebe viděl. Nic se mu nevedlo. Vyrazil na procházku po trase, kterou už dlouho miloval, soutěskou Karlovky podél mohutné hmoty Klementina na Karlův most, kde se mu na opačné straně řeky otevřelo to neuvěřitelné architektonické divadlo. Štíhlé špice gotiky by se měly popírat s báněmi baroka, už vůbec nemluvě o podsaditých renesančních štítech. A přesto všechno nějak spolu žilo a vytvářelo malebnost, která ho vždycky udivila. Dneska však na tu scenerii hleděl celkem lhostejně, ačkoliv slunce svítilo a květen, do té doby pošmourný, se rozzářil nezvyklým jasem. Bylo mu o to bídněji... Marně si připomínal, jak ta hádka s Veronikou vlastně začala. Přeli se o politice, o službě režimu – ale to bylo téma banální, každému přece známé, to sotva mohlo vést k takové roztržce. Ve skutečnosti zřejmě šlo o něco hlubšího, o něco, co se týkalo jen jich. Jenomže co to bylo? Tak, jak to pořád cítil, Veronika byla děvče pro něho – líbila se mu, i když nebyla doslova krasavice, byla příjemná na dotek, její vůně ho vzrušovala. Měl rád ten stručný způsob, kterým mluvila, i pohotovost, s kterou přijímala jeho nápady. Co tady bylo špatně? Nevěděl. Když odešel z Honzova bytu jako zpráskaný, měl nápad, že jí přece jenom zavolá, nebo možná dokonce zajde za ní. Jenomže bylo pozdě, skoro noc. Tedy to odložil. Od té doby se marně snažil dovolat – měli tam věčně obsazeno, nebo to vzala Barbora a tvrdila, že Veronika doma není. Dává se zapírat? To po týdnu už o něm nechce vědět? Nikdy se mu nic takového nestalo: měl děvčat několik a byl to vždycky on, kdo ten vztah ukončil. Když si jen pomyslel, že ho snad Veronika nechce nikdy vidět, dostával vztek, který se vzápětí změnil v bolestnou lítost. Neuměl si představit ty dny, týdny a měsíce bez Veroniky. Všechno bez ní ztrácelo smysl – i jeho studium: nikdy z něho nic nebude, žádný odvážný architekt, navrhující smělé stavby, jen otrávený příštipkář, tak jako v téhle zemi každý... Prošel Mosteckou ulicí a Malostranským náměstím, aniž si to kloudně uvědomil, a mechanicky zamířil na Zámecké schody. Když zahlédl vlevo nevelkou hospodu, kam v minulosti víckrát zašel, podlehl impulsu a vešel dovnitř. Kontrast jásavé záře venku s přítmím uvnitř způsobil, že neviděl hned skupinku svých spolužáků, tísnících se kolem stolu v pachu tabáku a chmele. „Koukněte, Viktor,“ křiknul někdo. „Jak jsi nás tu našel?“ Málem by odpověděl, že je rozhodně nehledal. Neochotně přisedl a kývl hostinskému, který bez ptaní před něho postavil orosený půllitr bohatě zpěněného piva. Smočil v něm rty a
37
pak se na ně podíval. Studenti byli všichni z koleje, uprostřed ovšem Petr Bárta, který nikde nechyběl. Mluvili jeden přes druhého. „Právě se dohadujeme, jak to bylo s těmi tvými fotkami,“ řekl přes stůl Dobeš, vytáhlý mladík s odstávajícíma ušima. „Nějak brzo jsi je sundal.“ Trvalo chvíli, než si uvědomil, o co jde. Bylo to aspoň dva měsíce. Hašek ho tehdy mírně vyděsil, čekal pak těžké potíže. Ale bylo ticho, na výbor ho nevolali. Chvíli se trochu bál, potom se uklidnil. „Já? Zeptej se tady Bárty. Sundal je Míček. Prý na ně upozornil proděkan.“ „Co mu na nich vadilo?“ „Nevím, asi pravda. Ty králíkárny stačí vyfotit, aby to vypadalo jako protest.“ Rozproudila se debata, zda z panelů lze stavět krásně nebo alespoň zajímavě. „Krásně, krásně... co to s vámi je?“ vmísil se Zadák, podsaditý chlapík s ruměnými tvářemi. „Lidi potřebují bydlet, ne? Ví někdo z vás, jaké to je, být s malým děckem v bytě s rodiči?“ „Takže jim nastavíme králíkárny...“ „Jim je to jedno, jen když budou bydlet.“ „Že je to ohyzdné, to nevadí?“ „Krása je luxus. Napřed se musí zajistit život...“ Mluvili jeden přes druhého, za chvíli bylo těžko říct, kdo který názor zastává. Přeli se ohnivě a protože jim přitom vysychalo v hrdle, zavdávali si hojně ze svých půllitrů. Čas se přitom nezřetelně zkracoval a najednou byl pryč. Když se Viktor vrátil z toalety a sedl si na svoje místo, zjistil náhle, že jsou s Bártou sami. „Kam všichni zmizeli?“ „Šli na kolej, za chvíli bude večeře.“ „A ty?“ „Já půjdu taky. Jenom jsem ti chtěl něco ukázat.“ Vytáhl svitek papírů a rozložil je po stole. Viktor zjistil s dotekem paniky, že nezřetelná písmena, zřejmě bůhvíkolikátý průklep, nedokáže přečíst: řádky mu plavaly před očima a zdvojovaly se. V hlavě mu slabě hučelo. Byl opilý. „Co to je?“ „Tohle je protest jedné skupiny, které jde o totéž, co tobě. Mluví se tam o zrůdnosti těch nových sídlišť, o devastaci kultury a životního prostředí...“ „Nějaký papír...“ „Nejde o papír, ale o ten hlas. Ten je tím silnější, čím víc se za něj staví lidí. Podívej, podepsaly to významné osobnosti, ale taky lidi z ulice. Máme už tři tisíce podpisů. Myslel jsem, že by ses chtěl přidat.“ „Proč já?“ „Zdálo se mi, že ti ty věci nejsou lhostejné. Když ale nemáš odvahu...“ V hlavě mu silně zahučelo. Viděl, že Dobeš, který se sem nějak vrátil, ho ironicky pozoruje. Nejraději by ho přes ten jeho úsměv udeřil. „Kdo říká, že se bojím... Nemůžu jen tak podepsat něco, co neznám.“ „Tak si to přečti. Je to jenom jedna stránka.“ Předstíral, že text čte. Věty mu ale nedávaly smysl, snad také proto, že se přitom snažil přemýšlet. Podpis může být nebezpečný, varoval ho vnitřní hlas. Tady to ale vypadá úplně neškodně, oponoval mu jiný. Nějaký skoro dětský výtvor, psaný přes kopírák... „Petře, pojď,“ zavrčel Dobeš na Bártu. „Vidíš, že tohle nemá smysl.“ „No, asi ne. Myslel jsem, když to každý podepsal...“ „Každý?“ zvedl Viktor zahanbeně oči od papíru. „Máte tu pero?“ Nechal si ukázat, kam se má podepsat, včetně adresy a rodného čísla. Jména, která už na tom listu byla, mu nic neříkala.
38
„Já tu nikoho z našich lidí nevidím.“ „Ti jsou na tomhle archu,“ mávl mu Bárta před očima jiným listem. Jen přikývl a podepsal se. Pár čar a tolik povyku... Pak jaksi Dobeš s Bártou zmizeli a on se bavil s nějakým neznámým člověkem. Cosi mu velice důrazně vysvětloval, ten druhý trpělivě kýval hlavou a najednou, uprostřed Viktorovy věty, vstal a kráčel tam, kam často odcházeli všichni ostatní. Co tady vlastně dělám, pomyslel si. Něco jsem podepsal. Pak všichni někam zmizeli. Je třeba vstát, udržet rovnováhu a pak jít. Bylo by třeba asi zaplatit, ale to se zřejmě stalo, má přece peněženku v ruce. Pečlivě, s pozorností ke každému kroku, vyšel z hospody na ulici. S údivem viděl, že se zatím setmělo. IV Jan zase čekal. Neměl to rád a přitom si to způsoboval sám. Přicházel všude trochu dřív, aby se vyhnul rozčilení, že jde pozdě, a taky proto, aby se trochu vnitřně připravil. To obzvlášť platilo, když se měli sejít s Veronikou. Ne, k němu domů zatím nechtěla. Sešli se zase párkrát v kavárně, bylo to příjemné, ale jen kamarádské. Byl rád za každou chvíli, kdy s ní mohl být, ale jak týdny ubíhaly, měl pocit, že se sice sbližují, ale nějakým jiným způsobem, než by si tajně přál: v tom směru, který se bránil nazvat láskou, který ji ale přesto znamenal, jako by naopak tajemně rostla mlčenlivá přehrada. Trochu se proto trápil, ale zase ne tak moc, protože zatím pořád ještě doufal. Naposled Veronika přišla s Jarkou – tou dívkou, kterou znal spíš podle tvarů těla z pláže na Brači a kterou potom jednou potkal v metru. Prý se náhodou potkaly a tak přišly na schůzku spolu. Jen s úsilím potlačil rozladění. Ne že by se mu Jarka nelíbila, v určitém smyslu ho její členitá postava i takhle v šatech vzrušovala víc. Jenomže necítil k ní to, co k Veronice – tu sladkou úzkost, kdykoliv na ni jen pomyslel. Číšník, který už delší dobu kroužil kolem něho, se přišel zeptat, co si objedná. Požádal o sklenici červeného vína. Bylo by ekonomičtější objednat hned celou láhev, když Veronika bude taky pít, ale nikdy si nebyl jist, zda doopravdy přijde, i když ho zatím zklamala jen jednou. Když číšník víno přinesl, ochutnal trochu ze sklenice. Byl dost trpké, moc mu nechutnalo, ale o to déle vydrží. Pohlédl na hodinky. Do schůzky zbývalo ještě alespoň dvacet minut, dneska to tedy doopravdy přehnal. Znuděně pohlédl z velkého okna na ulici. Venku přijížděly a odjížděly tramvaje, hloučky lidí z nich vytékaly a jiné se do nich zas vsávaly. Vpravo viděl zčernalý portál Národního divadla, vlevo nedaleko obludnou hmotu Nové Scény. Nikdy si na tu stavbu nezvyknul, ačkoliv tady byla už od jeho dětství. Architekti! Shlíželi blahosklonně na stavaře jako on, byli to totiž umělci.... Vzpomněl si na Viktora a hned jím téměř tělesně proběhlo podráždění. Někteří lidi mají od počátku výhody. Ne, že jsou doopravdy lepší, jenom ostatní je jinak berou. Vzpomněl si, jak rodiče jásali nad každičkou maličkostí, kterou Viktor v dětství dokázal – věci, které pro něho byly dávno samozřejmostí. Kolem něho se tak nevyvádělo, pokud si vzpomínal. No dobře, Víťa se naučil brzy číst, uměl docela pěkně kreslit. Ve škole to s ním ale šlo nahoru dolů, věčně tu byly náhlé krize, které se překonávaly s velikým halasem, zatímco Jan nosil jen samé dobré známky, aniž by to někdo zaznamenal. Přisoudili mu obyčejnost – a jako by se na tom shodli s celým světem. Tohle si myslel a hned to zase zapuzoval – byly to staré myšlenky, které ho tak či onak pronásledovaly alespoň dvacet let. K ničemu nikdy nevedly, jen k větší trpkosti, která mu ztěžovala život. Navíc měl nové, závažnější starosti. Před dvěma dny si ho předvolal Hájek, šéf nad celým úsekem. Šel k němu s nedobrými pocity. Nebyl si sice vědom obzvláštního přehmatu v poslední době, ale malých krizí bylo dost. Za většinu z nich nemohl, jak Hájek
39
musel vědět – ale stavba se vlekla, byli pořád za plánem. Někdo za to ponese odpovědnost. Mocní páni bývali mistři v tom, jak se jí zbavit – poslali ji prostě o poschodí níž. Hájek jako vysoký šéf nesídlil v Tesco-baráku tak jako Jan, ale v bytě v jedné novostavbě. Působilo to zvláštně – kuchyňská linka, kterou nikdo nepoužíval, vedle koupelna, pokrytá prachem. Dům ještě nebyl zcela hotový, elektrické a telefonní kabely se vinuly po linoleu, pošpiněném šlápotami těžkých bot. „Přemýšlím o tom, co teď s vámi,“ řekl Hájek. Jan se bezděčně trošku přikrčil. Co přehlédl? Včera zas dvě hodiny prostáli kvůli poruše proudu. Za to on přece nemohl. Pak nedovezli cement, to taky bylo mimo jeho pravomoc. „Nevedete si špatně. V Písku jste se prý osvědčil a tady taky věci celkem jdou. Umíte jednat s lidmi, to je významná schopnost. Byl by pomalu čas vás povýšit.“ Hleděl na něho udiveně. Tohle nečekal. „Tady je volná funkce technického náměstka, co Bouška odešel na generální ředitelství. Myslím, že byste se na tuhle práci hodil. Je tady ale jedna potíž. Vy nejste ve straně.“ V Janovi zatrnulo. I sebemenší zmínka o straně v něm vzbuzovala strach a odpor. „To musím být, na tuhle práci myslím?“ „Prakticky ano, je to nomenklaturní funkce. Vy snad máte nějaké zábrany?“ „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“ „Myslel jsem kádrové šrámy – někoho v příbuzenstvu, samozřejmě, protože vy při vašem věku...“ „Já o nikom nevím.“ Hájek se na něho zvědavě podíval. „Tak co vám brání? Proč jste si ještě nedal přihlášku?“ „Nevěděl jsem...“ „Jistě, strana si vybírá. Ale chce to taky osobní iniciativu.“ Jan sklopil hlavu. Lézt do strany bylo opravdu to poslední, co by ho napadlo. Hájek zřejmě jeho mlčení správně pochopil. „Snad byste nedal na ty směšné křiklouny, co pořád protestují. Nikdo neříká, že je všechno ideální. Jsou různé nedostatky, ale to jsou přece vždycky. Nikdo se tady u nás špatně nemá, stačí se podívat na auta, už se nevejdou na kraje chodníků. Kdo nemá chalupu nebo alespoň chatu? Viděl jste něco takového na Západě?“ Jan málem řekl, že to samozřejmě neviděl, protože – kromě jediného zájezdu k moři – nikdy na Západě nebyl. „Rozmyslete si to. My potřebujeme mladé a otevřené hlavy. Pro ty, kdo pochopí, co od nich doba žádá, jsou všechny dveře otevřené. Ty ostatní...“ Jen gestem ruky napověděl, že ty žádná budoucnost nečeká. Potom ho propustil. Od té chvíle se trápil pochybnostmi. Ti tam na druhé straně to tady nazývali Říší zla. Snad chápali, že tahle země je jenom malý přívěsek, zkrocený ve své touze jít svou vlastní cestou a dobře hlídaný před nebezpečně naivními nápady... Přesto, jak cítil, bylo v atmosféře země něco zlého. Hájek měl pravdu, žádnou velkou nouzí netrpěli, jen vleklou mizérií. V čem vlastně spočívala, ani přesně nevěděl, stejně jako to zlo. Snad obojí byla jen dvojí tvář jakési všeobecné otrávenosti a nudy. Strana? Když o ní otec občas mluvil, znělo to jako pověsti o nějakém zlém démonu. Pro Jana vlastně existovala jen jako trapná neřest, o které se samozřejmě ví, ale v dobré společnosti se o ní nemluví. Až teď... V té nabídce, tak jak ji Hájek řekl, byl nejen svod, ale i hrozba: kdo „pochopí“, může mít dveře otevřené; kdo „nepochopí“, najde je asi vždycky zavřené. Ta druhá část mu působila starosti. Co se mu může stát, když neprojeví vděčný zájem nebo přímo odmítne? Nejspíš nic, ale jistě to nevěděl.
40
„Čekáš tu dlouho?“ Trhl sebou a vzhlédl. Místo Veroniky viděl Jarku Zlámalovou, její kamarádku. Na chvíli ho zarazilo to tykání, potom si vzpomněl, že se na něm minule nad sklenkou vína dohodli. „Stalo se něco?“ „Ty myslíš s Verunou? Ne, nic se nestalo, jenom nemohla přijít. Tak mě požádala, abych sem zaskočila, když jsem měla cestu kolem...“ „To bylo od ní ohleduplné.“ Řekl to ironicky, ale Jarka zřejmě nezpozorovala ten jeho tón. „Můžu si přisednout?“ „No, pokud nespěcháš...“ Kývl na číšníka a objednal ještě jednu sklenici vína. „Tak Veronika nemohla. Řekla ti, proč?“ „Ne, vlastně ne. Viděla jsem, že má nějaké starosti, nechtěla o tom ale mluvit. Bývá teď nějak trochu divná.“ Pohlédl na ni pozorně, pak sklopil oči. „Není to tak, že mě už prostě nechce vidět?“ „Vždyť jsi jí nic špatného neudělal, nebo ano?“ Znělo to upřímně, i když snad trochu příliš naivně. „Ne, pokud vím. Ale třeba ji prostě nudím.“ „Ty? Vždyť se s tebou tak hezky povídá.“ I v trpkosti, která na něho dorážela, tohle ho potěšilo. Neslyšel příliš často ocenění, zvlášť od dívek. Pohlédl na ni s novým zájmem. Vlastně byla docela hezká, takovým plným, přívětivým způsobem. Tmavýma očima a plnými, až trochu černošskými rty mu trochu připomněla matku. „Víš, ona se mi nesvěřuje, ale já mám dojem, že Veruna někoho má.“ Příjemný pocit v mžiku zmizel. Úplně ztuhl, skoro neschopen promluvit. „Myslíš...“ „Ano. Bude to asi vážné. Ona nic neřekne, ale já ji znám už od holčičích let... To není přátelství, jaké má s tebou...“ Zarazila se a okamžik na něho zírala. Potom se zřejmě uklidnila, že nic nevhodného neřekla, a pokračovala svým milým, prostým způsobem. „Jednou mi někdo říkal, že když si žena s mužem hrají na přátelství, je to jenom komedie, v které jeden nebo oba trpí. Asi se mýlil, vždyť vy s Verunou jste takoví dobří přátelé a nijak proto netrpíte, ne?“ Skoro nemohl promluvit. Potom si odkašlal. „Předtím jsi říkala, že Veronika...“ „No, je teď divná, jako šťastná a přitom nešťastná. Řekla bych, že je zamilovaná.“ Bylo mu špatně. S úsilím zdvihl oči. „Poslala tě, abys mi to řekla?“ Jarka, jako by se lekla, přikryla baculatou rukou plné rty. „Kdepak, co tě to napadá! Vždyť jsem ti povídala...“ „Tak je to jenom dohad? Nic takového neřekla?“ „Ne, ale...“ Náhle mu bylo zase lépe, jako by překonal velikou nevolnost. Usmál se na ni. „Tak o tom přestaneme mluvit. Pokud má Veronika starosti, jistě to někdy sama řekne. Radši mi pověz něco o sobě.“ Rozjasnila se a namítla, že toho mnoho není. Ale to málo vydalo na dlouhou řádku vět. Poslouchal ji s mírným úsměvem, který zapomněl na rtech, a přitom myslel na to, že se možná dal moc snadno ukolébat. Bylo dost možné, že Veronika přece jen někoho potkala,
41
někoho lepšího nebo alespoň přitažlivějšího. Nebyla to ale jistota, jen možnost, kterou jako citlivý zub ohledával s mírnou úzkostí. Měl v životě už mnoho různých úzkostí... také si ale našel způsoby, jak jim efektivně čelit. *** Veronika měla starosti. Ne pro roztržku s Viktorem, ta se za pár dní urovnala a sladké smíření přispělo k síle jejich lásky. Pak ovšem zažili ten sladkohořký úděl milenců, kteří nemají, kde se ukrýt se svou láskou – přesněji řečeno s tím nejpřirozenějším, co se mezi ženou a mužem může odehrávat, co ale lidská kultura z tajemných důvodů navěky odsoudila do stínu. Naštěstí bylo léto a příroda měla svou lhostejnou, přesto však vlídnou náruč pro milence, alespoň většinou. Jenže kde je ve městě příroda? Byly tu parky, ty však byly plné lidí a slunce zapadalo pozdě večer. Byla tu opuštěná zákoutí – v Divoké Šárce, na Vítkově, na Bohdalci – kam se však muselo jet dlouho tramvají a kde si nikdy člověk nebyl jist, že se najednou neobjeví nečekaný chodec nebo zatoulaný pes. To byly překážky, které je trápily, ale současně přispívaly k vzrušení, když někde mezi keři konečně odkládali šaty a spěli k splynutí, které jim připadalo přirozenější, než oddělená existence. Jak silně milovala Viktora? Příliš se tím neobírala. Stačil jí ten mrazivý plamen – tak to přibližně cítila – který v ní rozžíhal, to stálé přání mít ty jeho nenechavé ruce kolem sebe, ty jeho měkké, plné rty na hrotech svého těla. Viktor jí patřil, chtěla ho a také dostávala. V tom nebyl žádný problém. Ten nastal, když najednou pochopila, že příroda, které se tak důvěřivě oddali, náhle si udělala něco podle svého: byla těhotná. Napřed tomu nechtěla věřit – ranní nevolnosti mohly mít desítky jiných příčin, výpadek menstruace, u ní sice nezvyklý, mohl být důsledek toho velkého vzrušení. Tak si to říkala a vděčně přijímala ty dny navíc, kdy se s Viktorem mohla milovat. Jenomže odkládaná pravda nezmizí – počká si ve stínu, aby se později jen důrazněji přihlásila. Po měsíci pochopila, že je lapena. Se slabou nadějí, že to přece jen může být jinak, na konci léta navštívila lékaře. Ten se jen podivil, proč ještě pochybuje: byla ve třetím, skoro čtvrtém měsíci. „Mám ještě čas na potrat?“ „Ten nejvyšší, ale ještě by to šlo.“ Znělo to lhostejně. Ale pak uviděla, že se lékař na ni zamyšleně dívá. „Proč se toho hned každá spěchá zbavit?“ řekl najednou. „Nový život je zázrak přírody, ne parazit, který se uhnízdil ve vašem těle.“ „Jakýpak zázrak, když na dítě člověk nemá podmínky.“ „Podmínky nikdy nejsou nejlepší, tak se to vždycky zdá. Vy jste teď v ideálním věku pro mateřství. Chcete čekat, až vám bude o deset víc? Pak můžete být neplodná nebo porodit neduživé dítě.“ „Já přece ještě studuji.“ Jenom udělal krátké gesto, jako by řekla směšnou maličkost. „Znám spoustu matek, které dostudovaly.“ „Jsem svobodná a nemám vlastní byt.“ „Tak popožeňte otce, ať se trochu stará.“ Šla odtud trochu otřesena. Měla popohnat Viktora? Váhala, zda mu to má vůbec říct. Jak bude reagovat? Neskončí jejich láska oboustrannou trpkostí? Sotva však mohla s touhle věcí zůstat sama. Měla potřebu někomu se svěřit. Jenomže komu? Jarka, její nejlepší kamarádka, měla teď plnou hlavu Honzy. To bylo dobře, chtěla přece, aby se o něj někdo postaral. Věděla, co k ní Honza cítí, nebo se aspoň dohadovala. To jeho tiché zbožňování bylo příjemné, Honza byl taky její... Kdyby se Jarce svěřila, ta by to nejspíš řekla Honzovi – a to jí nějak bylo nepříjemné. Však se to dozví, myslela si, pokud se neodhodlám k potratu.
42
Jenomže komu jinému měla tu starost svěřit? Barbora nepadala v úvahu, byla na tohle ještě malá a představa, jak kolem toho bude blbnout, jí byla nesnesitelná. Táta, její obvykle trochu nechápavý, ale dobromyslný důvěrník, byl také ze hry – všichni teď kolem něho chodili po špičkách, aby se nerozčílil. Zbývala máma. Veronika si s ní příliš nerozuměla, přesto si řekla, že to zkusí. Počkala, až jednou byly v kuchyni samy. „Mami, já vím, že na tom dávno nezáleží, ale řekni – vy jste se s tátou museli brát?“ Matka na ni upřela světlé oči, ve tváři obvyklý napjatý výraz. „Děvče, jak tě to napadlo?“ „Tak. Nedávno, když jste slavili výročí, došlo mi najednou, že jsem se narodila šest měsíců po svatbě.“ „No, vdávala jsem se s outěžkem, tak se to říkávalo. Co na tom?“ „Nic. Potrat tě tehdy nenapadl?“ Matka na ni zírala nechápavě. „To by ses přece nenarodila.“ „Já vím. Mě zajímá, jak jsi to tehdy brala.“ „No jak. S tátou jsme se měli rádi, tak jsme si řekli, že se rychle vezmeme.“ „A tobě tehdy nevadilo, že se tím tvůj život změní?“ „Vždyť jsem ti říkala, že jsme se s tátou měli rádi. Bylo mi šestadvacet, stejně jsem se chtěla vdát.“ Nějakou chvíli mlčely. Cítila, že po ní matka pokukuje, odkládala však své přiznání. Pak matka náhle položila mísu, kterou utírala, a přišla těsně k ní. „Veruno, ty máš starosti?“ „Jsem těhotná.“ Matka úplně ztuhla, s rukou na ústech, jako by chtěla zadržet výkřik. „To říkáš jenom tak?“ „Jak to mám říkat? Mám se tady zhroutit v pláči?“ Stály tam proti sobě, ona po tátovi vytáhlá, matka o hlavu menší, o to však vypjatější. Co mezi nimi vibrovalo, byly jakési tiché výkřiky až z hloubi ženských těl. „Víš, s kým to máš?“ „Prosím tě, mami, samozřejmě.“ „A on to ví?“ „Ne, ještě jsem to neřekla. Dokud sama nebudu vědět, co chci udělat...“ Matka se otočila a začala zbytečně posouvat hrnce na sporáku. „Sama? Když se na tohle zakládalo, to jsi taky sama nebyla.“ „To ne. Jenže on na tuhle možnost jistě ani nepomyslel.“ „A ty?“ Mlčela. Nevěděla, co by na to řekla. Ta věčná bdělost dívek, na které stále líčí pasti příroda, ta ji v těch prvních dnech nějak záhadně opustila. Ano, v té době, kdy trápila Viktora tou nesmyslnou roztržkou, si u lékaře vymohla Antigest a brala jej pak s přesností, která teď už byla směšná. Kdy se ten nový život v jejím těle uhnízdil? Bylo to hned první den, kdy Víťu potkala v Honzově bytě vlastně omylem? To by si aspoň mohla říkat, že ji svedl, že za to nemohla. Ty další dny... náhle s ní zalomcoval vztek, že o ní bylo rozhodnuto někde v temnotách, náhodným střetem nepatrných buněk. K čemu je lidská vůle, když si tělo samo udělá, co chce? Matka se zatím posadila ke stolu a složila si čelo do svých drobných dlaní. „Je to aspoň pořádný chlapec?“ „Pořádný? Myslím, že je spíš nepořádný. Docela ochotně to přiznává. Ale je nadaný a hodný. Však ho už brzy oba poznáte.“ Sotva to vyřkla, uvědomila si, že se mezitím rozhodla – dítě si nechá. A jelikož takové dítě potřebuje otce, tak se taky vdá. No ano, k tomu je potřebí dvou, jako k zplození dítěte.
43
Jenom ať Viktor zkusí zaváhat! Rozveselená svou vlastní rozhodností objala matku a políbila ji na ustarané čelo. Pak rychle prchla z kuchyně. V zádech skoro hmatatelně cítila matčin pohled, udivený z neobvyklé něžnosti. *** Je divné, že člověk na něco zapomněl? Je přece vlastně zázrak, že si něco pamatuje. Viktorovi ta malá potíž připadala skoro zábavná. Zapomněl na jeden zápočet, bylo to z předmětu, který byl spíše do počtu. Zjistil to, když se přišel zapsat do čtvrtého ročníku. Paní Houbová na studijním, s tváří navzdory jménu téměř dřevěnou, nesdílela jeho pobavení. „Říkáte, že jste zapomněl?“ „No, stalo se to. Měl jsem jakési starosti...“ „Ale já vás teď nemůžu zapsat, když nemáte všechno uzavřené.“ „Vždyť je to jenom zápočet.“ „Klasifikovaný zápočet,“ řekla přísně. „To je skoro jako zkouška.“ „Snad jde jen o to, abych napsal test. Je jistě na něj ještě termín.“ „První opravný termín jste už prošvihl. Takže se počítá, že jste už dvakrát propadl. O druhý termín musíte písemně žádat děkana. Vyřizuje to pan proděkan, takže vám radím, abyste si vymyslel nějaké lepší vysvětlení, než že jste zapomněl.“ Proseděl hodiny nad tou absurdní žádostí. Jak měl psát děkanovi, že se zamiloval v době, když měl napsat test, který navíc nikdo nebral moc vážně? Ne vlastně zamiloval, Veroniku přece miloval už celé měsíce, jak nyní zjišťoval, ale byl stržen proudem toho, co se mezi ním a Veronikou dělo – nádherným milováním v Honzově bytečku, pak roztržkou, která ho uvrhla do krátké beznaděje, pak zase smířením, vymýšlením způsobů, jak by spolu mohli pořád být... To všechno bylo velmi reálné a osobně pro něho silné. Jenomže pro někoho, kdo si takové věci dávno nepamatoval, pokud je vůbec někdy prožil, by to určitě znělo frivolně. Děkan byl vážný pán, na pohled pohlcený vlastní důstojností, a proděkan Kavan byl obávaný člověk, kterému zřejmě působilo potěšení člověka pro maličkost potopit. Nakonec napsal do žádosti, že oba termíny testu nestihl pro vážné osobní důvody (chtěl napsat rodinné, ale pak to zavrhl z jakési pověrčivosti) a dovoluje si děkana žádat o svolení zápočet získat v druhém opravném termínu. Několik dní mu odpovídalo posupné ticho, pak mu sdělila Kavanova sekretářka, že ho proděkan přijme. Vstoupil do jeho kanceláře s neblahým tušením, které se ještě prohloubilo, když na něho Kavan upřel zlobný pohled. „Vy si troufáte žádat děkana o druhý termín? Právě vy? Jak si to představujete?“ „Proč právě já? Studijní výsledky mám zatím slušné...“ „Spíš průměrné. A musím říct, že já se tomu vůbec nedivím. Máte příšernou účast na přednáškách...“ „To není pravda. Pokud Míček něco takového říkal, pak jako vždycky lže.“ Aspoň by mě mohl vyzvat, abych si sedl, pomyslel si. Ale Kavan nic takového zřejmě neměl v úmyslu. Místo toho se na Viktora výhružně podíval. „Soudruh Míček je dobrý student a navíc uvědomělý, což se nedá říci o vás. Nejen že podněcujete ostatní studenty poťouchlými výpady...“ „Já že někoho podněcuji? To si zas někdo na mne něco vymyslel.“ „Vy myslíte, že vaše provokace na fakultní nástěnce...“ „Jenom jsem vyvěsil pár fotek. Ty přece jenom ukázaly, co je pravda.“ „Pravda je stranická, to byste z marxismu už mohl vědět. Jenomže marxismus, to je vám zřejmě vzdálené. Vy stojíte na druhé straně barikády, že. Na straně našich nepřátel.“ Viktorovi zabušilo srdce. Najednou pocítil, co nečekal – závan strachu. „Nechápu, co tím chcete říct.“
44
„Podepsal jste otevřeně protistátní prohlášení, kterým se skupina tak zvaných chartistů, ubohých politických bankrotářů, pokouší v naší zemi kalit vodu. Soudruzi z vnitra nám o tom hned dali echo. Měli jsme vás hned vyhodit, nic jiného si nezasloužíte, ale soudruh děkan tu věc pozdržel. Věřil, že se to třeba nějak vysvětlí...“ Na chvíli se odmlčel a zřejmě vychutnával efekt, který jeho slova měla. „Teď ovšem vidím, že můj původní dojem byl správný,“ pokračoval potom tvrdým tónem. „Hrubá studijní nekázeň jde ruku v ruce s nepřátelský politickým zaměřením.“ Viktor to všechno poslouchal s jakousi závratí. Podepsal prohlášení? O žádném nevěděl. Pak se mu v paměti nejasně vynořila scéna v hospodě. Jakýsi papír tehdy podepsal. „Podstrčili mi to v hospodě. Nebyl jsem zcela střízlivý a nevěděl jsem, co podepisuji.“ „Tak vida, podstrčili? Řekněte kdo, soudruhy z vnitra to určitě bude zajímat. Šíření nepřátelských tiskovin je trestný čin. Když pomůžete s dopadením toho agitátora, můžeme nad vaším prohřeškem přivřít oko.“ Udělalo se mu téměř špatně. Vzpomněl si, že mu ty papíry vnutil Bárta, byl při tom také Dobeš. Měl dávno temné podezření, že ti dva byli provokatéři a možná konfidenti STB, jistě to ale nevěděl. Měl je teď udat? Předhodit je Kavanovi bylo totéž jako udat je. To by bylo podlé, pokud byli nevinní... „Byl to nějaký cizí člověk, neznám ho.“ „Chcete mi tvrdit, že úplně cizí člověk vám dal do rukou dokumenty, za jejichž šíření může být až pět let? Myslíte si, že jsem tak naivní? Pokud toho člověka kryjete...“ „Nikoho nekryju. Nevím, jak k tomu došlo. Byl jsem opilý...“ „To vás v nejmenším neomlouvá, naopak. Rozmyslete si to. Pokud mi do zítřka sdělíte, kdo to byl, zvážím tu vaši žádost. V opačném případě se rozlučte se studiem.“ Vyšel z kanceláře s lehkou závratí. Bylo mu, jako by stál na okraji propasti a hleděl do nejasné hlubiny. Měl se rozloučit se studiem, to znamenalo také s architekturou, se zaměřením života, o kterém až doposud nepochyboval. Zmocnila se ho panika. Musí něco udělat, půjde za Bártou... a co? Jak pozná, jakou roli Bárta v celé věci hraje? Má se ho zeptat, jestli není agent STB? Buď se mu vysměje nebo se hrozně urazí. Když bude na Bártovi vyzvídat, kde ty papíry vzal, vystaví se sám podezření... Zamyšleně scházel po stupních fakulty. Široká ulice s řadami stromů, po jejíchž chodnících proudily zástupy studentů ostatních fakult, mu připadala pustá. Ten hlučný, smějící se dav, který vždy vnímal s instinktivní sympatií, byl lhostejný: nikdo mu nepomůže, nikoho vůbec nezajímá jeho trápení. Pak náhle spatřil známou, blízkou postavu pár kroků před sebou. „Veroniko! Co tu děláš?“ „Musím ti něco říct. Něco moc důležitého...“ „Ty taky?“ „Tohle ti nemůže říct někdo jiný. Týká se to nás dvou a pak celého světa.“ „Skutečně?“ „Budeme mít děťátko.“ „Proboha!“ Nedokázal to slovo zadržet. Trhla sebou, jako by ji švihl přes tvář. „Ty nemáš radost?“ „Radost? Úplně tančím radostí... Tohle nám ještě scházelo.“ Jenom na něho pohlédla, pak se najednou otočila a utíkala zpátky směrem k náměstí. Trvalo chvíli, než ji dohnal. Chytil ji za ruku, ale vyškubla se. „Myslela jsem si, že tak budeš reagovat. Jsi jako všichni mužští.“ „Ale Veroniko... Víš já jsem teď v těžké situaci.“ „Já od tebe nic nechci. Nějak si vystačíme s Ondrou sami.“ „S Ondrou? Kdo to proboha je?“
45
„Náš syn. Tedy můj, když ty ho nechceš.“ Konečně se mu podařilo zachytit ji za loket a obrátit proti sobě. „Veruno, neblbni. Právě mě vyhodili z fakulty...“ „Jak to, vyhodili. Co to prosím tě říkáš.“ Stručně jí vylíčil rozhovor s Kavanem, až na podmínku, s kterou ho ten zloduch vyprovodil. „Chceš říct, že tě chtějí vyhodit jenom proto, že jsi podepsal nějaký pitomý papír? A ještě v hospodě? Proč jsi to vůbec udělal?“ „Byl jsem opilý. To jsme se tenkrát pohádali a ty jsi se mnou nechtěla nic mít...“ „Aha, tak jsem tím vinna?“ „Veruno, prosím tě! Proboha, neutíkej pořád. Snažím se jenom vysvětlit, jak k tomu došlo. Samozřejmě se vezmeme a budeme mít spolu dítě...“ „Ondřeje.“ „Tak dobře, Ondru, pokud je to kluk. A když to bude holka?“ „Kluk, vím to.“ „Jak to prosím tě můžeš vědět?“ „Prostě to vím.“ „Takže to teďka víme spolu.“ Přitáhl ji k sobě. Stáli spolu v objetí mlčky, zatím co kolem v obou směrech proudily zástupy studentů a s nimi vlny hovoru a smíchu. Oni je slyšeli a přitom nevnímali, pohlceni tou budoucností, která před nimi náhle vyvstala, nová a neznámá. *** Ještě se nerozhodl. Viděl se s Hájkem jednou nebo dvakrát na stavbě. Byl to jen krátký věcný rozhovor o běžných věcech, měl ale dojem, že se Hájek při tom dívá s tichou otázkou. Když se podruhé loučili, prohodil mimochodem, že se teď u sovětů dějí velké věci. Michail Gorbačov nařídil všechno v státě přebudovat, říká se tomu perestrojka. „A taky glasnosť, víte, co to znamená? Každý může říct otevřeně, co si myslí. Nic se už netají, všechno se bude řešit otevřeně. Vidíte, jak se časy mění? Když je to tam, začne to brzy tady taky. A my budeme potřebovat každého, komu to trochu myslí, abychom tyhle věci prosadili.“ Prosadit proti komu? Naznačoval mu, že se uvnitř strany tvoří opozice, ke které on sám patří? Bylo to možné, Hájek nebyl žádný blb, byl to docela dobrý odborník. Jan nebyl proti tomu, připojit se k němu. Až dosud o té výzvě uvažoval jen ze svého hlediska. Vstoupit do strany, k níž cítil hlavně ošklivost, smíšenou s neurčitým strachem, mu připadalo nemravné. Na druhé straně byla to asi podmínka, pokud se chtěl vymanit z prostřednosti, víc uplatnit své schopnosti. Jenomže chtěl to? Při každé otázce se ihned otevíraly dvě možnosti, obě tak zhruba stejně platné. Byl by rád překonal tu obyčejnost, kterou mu život vnucoval. A přitom v něm ta možnost vzbuzovala úzkost: byl jako Viktor, který se bál výšek; u bratra to zřejmě platilo jenom fyzicky, zatímco u něho nejistotu vzbuzovala představa, že by měl výrazněji převýšit své okolí. Nadával si pro tuhletu svoji malost. Jenomže tady nešlo jenom o to vyniknout: měl k tomu ještě čelit nevraživosti, kterou lidi ke straně cítí... Teď ale, jak se zdálo, všechno bylo jiné, nebo aspoň mohlo být. Hájek patrně nelhal, Rudé právo už přineslo několik článků o té „perestrojce“, dost sice neurčitých, ale přece v trochu jiném duchu... Potřeboval si o tom s někým promluvit – ale s kým? Veronika se od něho nějak stáhla, nechápal dobře, proč. Jarka, kterou jako by místo sebe vyslala, byla sice docela milá dívka, ale schůzky s ní byly jenom taková náplast na jeho samotu. Mluvit o tom snad s Viktorem nebo dokonce s otcem? Měl možnost, byla zas sobotní večeře, na kterou
46
proti vlastní vůli přišel. Jenomže, jak je viděl před sebou, mrzla mu slova v hrdle. Navíc Viktor, který pro jednou přišel včas, hned strhnul pozornost zas na sebe. „Mám pro vás dvě zprávy, jednu špatnou, druhou dobrou, alespoň doufám, že ji jako dobrou přijmete,“ řekl. Všichni na něho pohlédli, otec se zamračeným úsměvem, zjevně nejistý, zda Viktor chystá jeden ze svých vtipů. „Napřed tu špatnou. Vyhodili mě z fakulty.“ Nad stolem bylo ticho, otec strnul s vidličkou na půl cesty k ústům. „Jak to myslíš, vyhodili.“ „No prostě vyrazili. Ukončení studia. Mám to písemně od děkana.“ „Proboha, proč?“ „Podepsal jsem nějaké prohlášení Charty.“ Otec položil příbor, oči upřené do stolu. „Proč jsi to udělal?“ zeptal se. „Mám přece nějaké názory.“ Jan na něho pohlédl s podrážděním, smíšeným s obdivem. Tak on si troufl... O donkichotském boji Charty věděl skoro každý. Trval už víc než devět let. Jan čas od času od někoho dostával do rukou papíry, které snad byly opisem jejich dalšího prohlášení. Vždycky se divil. Co psali, bylo zřejmě pravda. Ale proč psát, co věděl každý, a ještě za to platit neúměrnou cenu? Úřady občas někoho z nich zavřely, řada lidí přišla o zaměstnání a těm, co dávno žádné neměli, prý život ztrpčovaly výslechy a ztráta soukromí – to všechno pro pár slov na průklepovém papíře. Připadalo mu to jako pošetilá oběť, více méně zbytečná. Přesto se vždycky trochu zastyděl, že sám k ní nemá odvahu... „Takže si prostě necháš zničit život? Po všech těch obětech, které jsme přinesli?“ zuřil otec. „My tady dřeme, abys mohl studovat a ty... Ani nebudeš o studium bojovat?“ „Napsal jsem odvolání děkanovi. Jenomže vyřizovat ho zas bude proděkan, který to všechno spískal. Buď je přímo u STB nebo s nimi má dobré styky. Takže jsem to mohl poslat někam na Hlavní nádraží, bylo by to asi stejné.“ „Nechcete napřed dojíst večeři?“ ozvala se matka. „Dalo dost práce, než jsem tohle maso sehnala.“ „Maso je přece všude.“ „Ne takové.“ Chvíli jedli mlčky. Jan myslel na to, jak se jako vždycky všechno točí kolem bratra. Nechat se vyhodit, prý kvůli jedinému podpisu! A co perestrojka, glasnosť? Bezděky zkřivil tvář. Taky on měl své problémy, jenomže mluvit o nich tady, po tomhle... „A co ta druhá zpráva, dobrá, jak jsi říkal,“ ozval se otec. „Ta nám doufám chuť nezkazí.“ „Budu se ženit.“ „Cože, teď? Vždyť ty přece...“ „Studuji? Přece slyšíte, už jsem dostudoval.“ „To přece jen tak nenecháme,“ rozzlobil se znovu otec. „Ale v každém případě v téhle situaci...“ „Nechtěl bys ještě chvilku počkat?“ přidala se matka. „Nejde to. Musím se ženit. Ne že bych nechtěl, ale musím. Čekáme dítě.“ Matka si sáhla k ústům, potom spustila ruce v bezmocném gestu. „Proboha chlapče, vždyť já jsem tě varovala.“ Jan přestal poslouchat. To bylo Viktorovi podobné: nestačil jeden malér, musel jich mít několik, aby to stálo za to. Stále mít pozornost, za každou cenu... „Honza ji zná,“ pronikl k němu bratrův hlas. „A vy ji taky brzy poznáte. Přivedu ji zítra na oběd. Myslím, že se vám bude líbit.“
47
„Řekni nám aspoň, jak se jmenuje.“ „No přece Veronika, copak jsem to neřekl? Celým jménem je Veronika Přádová.“ Jan strnul. Na chvíli se mu zdálo, že se nenadechne. Ne, nemýlil se, řekl Veronika, ještě to opakoval... Nejistě vstal. Všichni k němu vzhlédli. „Ty...“ řekl přiškrceným hlasem. „Ty...“ Nedokázal více říct. Nejistě vyšel z pokoje, za sebou velké ticho. Došel až do kuchyně. Tam se opřel o výlevku. Nevěděl, co tam chce. Snad trochu vody... Za ním se zase zdvihly hlasy, otec, matka, potom Viktor. Nerozuměl, co říkají, ani to nechtěl vědět. Měl pocit, jako by byl právě dostal silný úder do hlavy. V uších mu zpívalo, někde v hlavě mu někdo odříkával jméno Veronika. Takhle to tedy bylo, opakoval v duchu tupě, proto se s ním vídat nechtěla. I tohle mu ten rozmazlený, hnusný spratek vzal. A ještě tak, že to už nešlo nijak zvrátit. Hněvivá lítost se mu drala do očí, až se mu zamžil zrak. Zdálo se mu, že už to nevydrží... Chabě se usmál. Snesl tolik, vydrží i tohle. Nějak to přežije... jenom nevěděl, jak. *** Až dosud byli spolu jenom, když se chtěli sejít. Manželství znamenalo, že teď spolu budou napořád. To Veronice ještě zcela nedošlo a tak ji překvapilo, když jí Viktor řekl, že ji doma vyzvedne. Jednu stanici metrem přece mohla dojet sama. „Sama? Teď není žádné sama, jsme už rodina,“ tvrdil Viktor. „Ještě jsme se nevzali.“ „Co záleží na obřadu. Stejně to bude šaškárna.“ Veronika to tak neviděla. Kdyby se nestyděla, chtěla by svatbu na Staroměstské radnici, v bílých svatebních šatech, s družičkami, fotografem. Jenomže na to stejně nebyl čas. Přesto, že se polovina uzavřených svazků zase rozváděla, byl veliký zájem o nákladné a okázalé obřady: všechny radnice měly pořadníky, na Staroměstskou se čekalo snad mnoho měsíců. Představila si, jak by vypadala v nabíraných šatech s velkým břichem... Na chvíli jí proběhla úzkost. Přes úzký vztah, který už měla s Ondrou, rostoucím v ní, nebyla na mateřství připravena – ani na manželství. Viktor až dosud byl tak trochu jako motýl, jehož doteky byly vzrušivé a přitom těkavé a sotva citelné. Teď se najednou měnil, hodinu od hodiny. Hrál si na ochránce, starostlivého manžela. Dojatě tu proměnu sledovala, ale zároveň se bránila: nechtěla se nechat svázat jeho něžnou péčí a tím i ovládnout. To všechno běželo spíš na pozadí její mysli. Měla teď bližší starosti: měla čelit prvním zkoumavým pohledům lidí, které v životě neviděla, kteří však byli spjati s Viktorem a teď se tedy měli stát jejími příbuznými. Honzu už znala a přesto, že s ním byl určitý problém, nijak zvlášť se ho nebála. Snad něco od ní v minulosti očekával, ale už jistě dávno pochopil... Otec, alespoň podle Viktorových poznámek, nebyl asi moc snadný člověk, ale s ním si jistě nějak poradí. Horší to bylo s matkou. Podle Víti to byla prostá, hodná žena, s kterou se snadno vycházelo. Byla to ale milující matka, které se Veronika chystala uloupit syna. Instinkt jí říkal, že to nebude jen tak. Přejela rtěnkou po rtech, pak většinu líčidla zase setřela. Chtěla vypadat hezky, ale přitom nenápadně, aby matku nedráždila. Proto se rozhodla pro šedý kostýmek, který jí sice slušel, ale který často nenosila – připadala si v něm trochu upjatá. Jenomže jakou halenku? Najednou žádná dobře neladila, nebo nebyla vyžehlená, nebo měla příliš velký límec... Když Viktor zazvonil, nebyla samozřejmě hotová. Přes dvoje dveře slyšela, jak se Barbora vrhla ke dveřím a hlasem, který přeskakoval vzrušením, zvala „ženicha dál“. To ovšem v plánu nebylo, Viktor měl k nim opravdu přijít někdy jindy – proč vlastně tohle pořadí, napřed Víťovi rodiče a pak až její? Nedělalo se to obráceně? Moc nad tím nepřemýšlela. Teď ale
48
slyšela, jak se celý plán hatí: Barbora Víťu táhla dál a halasně ohlašovala „slavného rytíře a milovníka“ rodičům. Slyšela, jak se Víťa představuje a jak táta bodře odpovídá. „Tak se u nás na chvíli posaďte, Veruna ještě není hotová,“ hlaholil svým mocným basem. „Vždyť znáte ženské. Našinec se prostě obleče, pro ně to je úplný obřad.“ Viktor na to něco zamumlal, co neslyšela. „No jistě... Tohle je má žena Marie, matka Veroniky. Tak teď už znáte všechny, víc nás tady není. Měli jsme ještě psa, Ajax se jmenoval. Nádherný vlčák, cvičený. Ale ten už není mezi živými. To víte, u psů léta utíkají rychle... Tak nám snad povězte, jak jste se s Veronikou seznámili.“ „Setkali se na nuda pláži,“ vypískla Barbora. „Byli přitom úplně nahatí.“ „No aspoň věděli, co můžou čekat. To my jsme se s Marií seznámili v průvodu, na takovém alegorickém voze. Já dělal kováka a ona socialistickou selku. Měla průsvitnou halenku, to tedy byla paráda. Měl jsem se dívat kupředu, jako k budoucnosti, ale oči mi pořád klouzaly... Ona držela srp, já kladivo, jak na té soše, co bývá hned zkraje sovětských filmů. Jak se vůz kýval, tak jsme se pořád dotýkali. No, po průvodu jsme si zašli do Šárky a byla z toho Veruna.“ „Venouši, ty jsi ale brepta,“ ozvala se máma. Veronika bleskově skončila přípravy. Když vtrhla do pokoje, zachytila Viktorův pohled, strnule upřený na řádku Leninů, kteří se vyjímali v příborníku. „Pojď, je nejvyšší čas,“ vzala ho za ruku. „Ať nepřijdeme pozdě.“ „Vždyť jsme se ani neseznámili,“ protestoval otec. „Ani nevím, co tady soudruh Horák dělá.“ „Já ti to potom řeknu,“ táhla Viktora z bytu. Když byli na chodníku a šli na metro, vzpamatoval se Viktor z ustrnutí. „Soudruh Horák. Tak mi už dávno nikdo neřekl.“ „To víš, táta. Je na to zvyklý z práce.“ „Ta řádka Leninů...“ „To je památka z mládí.“ „Vypadá to dost surrealisticky... Takže táta je skalní komunista?“ „Nediv se mu. Zažil v dětství dost velkou bídu.“ Chvíli šli mlčky. „Táta je hodný člověk, taky poctivý,“ řekla potom. „Časem to pochopíš. Ale bereš si mne a ne jeho, tak se netvař, jako by tě štípla vosa.“ „Píchla.“ „Cože?“ „Vosa má žihadlo, ne zobák.“ „A co máš ty?“ „Mám ti to ukázat?“ Honili se až ke stanici metra. Nečetní chodci na ně hleděli, někteří s úsměvem, jiní s podrážděním. Jí na tom nezáleželo, hlavně, že se tím rozptýlilo napětí. Přijetí u Horáků bylo mnohem formálnější. „Viktorův starší bratr Jan s námi bohužel nebude,“ řekla Viktorova matka. „Má něco, už si nějak nevzpomínám...“ „Já Honzu dobře znám. Jsme přátelé.“ „Skutečně?“ Měla snad na to jiný názor? Úkosem na ni pohlédla. Ba ne, ta snědá tvář s velkýma, sametově hnědýma očima a silnou pusou, která nesla tolik Víťových rysů, vypadala bezelstně. To Víťův otec, s kterým si až dosud nedělala žádné starosti, vypadal na daleko větší problém. Podal jí ruku trochu upjatě, se zdvořilým a trochu chladným úsměvem. Potom se usadil do
49
čela stolu s takovým důstojným a trochu uraženým výrazem, že v řeči nebylo možno obracet se ke komukoliv jinému. Víťova matka dala na stůl: napřed vonnou kuřecí polívku s lahodně kořennými játrovými knedlíčky, potom smažené kuře s božským salátem. Nad dezertem, jakýmsi nadýchaným pudinkem s kousky nakládaného ananasu, Veronika málem až omdlévala rozkoší. Taková kuchařka – a ona vůbec neuměla vařit. Chtěla už jídlo znovu pochválit, tentokrát s plnou upřímností, když Víťův otec náhle promluvil. „Tak vy se chcete brát. Slyšeli jsme to včera poprvé, ale prosím. Dneska se žije rychle, aspoň v něčem. Rád bych vám ale položil pár otázek. Jak se budete živit? A kde budete bydlet? Takové maličkosti, že, ale přece jen důležité.“ Sklopili s Víťou oba hlavy, jako by je pokáral. Zdálo se jí, že jediné, co na to mohli odpovědět, bylo: ano, jak a kde? Až dosud na to nemyslela, měla tak mnoho jiných starostí a také byla zvyklá, že se věci nějak samy řešily. Samy? Nu, táta platil vše, co bylo zapotřebí, k tomu jí ještě dával malé kapesné. Něco si vydělala v létě na brigádě, to ale stačilo tak na pár hadříků... Náhle s chladným pocitem pochopila, jak úplně se její život změní: nejen, že bude matkou a manželkou, ale jaksi automaticky budou s Víťou muset najednou stát na vlastních nohou. Nějak to zvládneme, říkala si. Nějak... ale jak? „Budu si muset najít práci,“ řekl Viktor. „Co tvoje studium?“ „Vždyť skončilo. Nemá cenu si něco namlouvat.“ „Na to se ještě podíváme.“ Mluvili o tom sem a tam, aniž by došli k závěru. „No, něco vymyslíme,“ řekl náhle otec. „Tady naše – jak bych to řekl – příští snacha se ani nedostala ke slovu.“ „Veronika. Nebo Veruna, tak mi říkají doma.“ „No, dobře, Veroniko, povězte nám něco o sobě.“ „Nevím, co chcete slyšet. Já ještě studuji, jednou by ze mě měla být nějaká novinářka nebo něco takového. I když teďka...“ „A vaše rodina?“ „Táta je policajt, tedy spíš byl, teď bude muset do důchodu. A máma dělá na národním výboru.“ Viděla, jak jejich tváře ztuhly. Co se děje, myslela si. Něco přece dělat musejí. „Jsou to oba hodní lidé, uvidíte. Mám ještě sestru Barboru, o pět let mladší. Takové číslo...“ zasmála se. Odpověděly jí jen matné úsměvy. Chvíli bylo napjaté ticho. „Tatínek je u dopravní policie?“ zeptal se otec potom. „Nemá bílou čepici, jestli myslíte tohle. Netuším, co tam dělá nebo dělal, myslím, že chytal zloděje a tak. Asi jich tak moc nechytil, protože zůstal sedět na okrsku, nikdy ho nepovýšili. Nedávno říkal, že jen pořád píše hlášení a výkazy. Dost při tom ztloustnul,“ usmála se. Viděla, že se ostatní opatrně usmívají také. Ale byly to divné úsměvy, které se jako samy popíraly. „Máma taky sedí v kanceláři, ta při tom ale neztloustla, spíš naopak. Vy si možná myslíte, kdovíjak mocní nebo... nebezpeční oba jsou. Ve skutečnosti se jen oba drží toho, čemu kdysi věřili. Nemají v sobě pružnost, jako tolik jiných. Tak taky zůstali úplně dole... Nechcete pomoct s nádobím?“ obrátila se k Viktorově matce. Začaly spolu sklízet se stolu. Když později utírala talíře, které jí příští tchýně podávala, měla najednou potřebu nějak se omluvit za ten svůj výbuch. „Víte, mí rodiče jsou lidi jako jiní. Úplně obyčejní, jenom možná trochu naivní. Nikomu neublížili. Myslím, že toho nejsou ani schopni.“
50
„Já vám věřím,“ povzdechla starší žena konejšivě. „Radši mi řekněte, kdy se to malé narodí. Měly bychom myslet na výbavu.“ Když večer odcházela s Viktorem, který ji doprovázel domů, myslela na to, jak se člověk může mýlit: čekala problém s příští tchýní a přitom s ní se snadno dohodla. Tchán se svou nepřístupnou zdvořilostí, s tím lehce ublíženým úsměvem, to byl skutečný problém. Jeho si neberu, říkala si. Jenomže nebyla si zcela jistá, že tím problém vyřešila. *** Honzův bezhlesý výbuch v sobotu, pak náhlý odchod a jeho nepřítomnost na obědě s Veronikou, to mohlo znamenat jen jedno: Honza byl do ní také zamilovaný a něco od ní asi očekával. Jak o tom ale mohl Viktor vědět? Honza ji přece viděl jenom párkrát od doby, co byli spolu na Brači. Nebo snad ne? Tenkrát, když se mu Veronika oddala a tím začala jejich láska, původně přece přišla za Honzou do jeho bytu. Bylo to poprvé, nebo tam chodila už déle, snad s Honzou dokonce žila? Viktorem projel výboj žárlivosti, ale hned jej potlačil. Jak Honzu znal, bylo to z jeho strany leda tiché zbožňování. Stejně to bylo zvláštní, jak se v tomhle lišili. Honza byl přece jinak praktik, který si uměl věci zařizovat se střízlivou věcností, třeba ten jeho byt a zaměstnání, které získal v Praze, ačkoliv stavaře honili do všech koutů republiky... Když byli kluci, Viktor Honzu tiše obdivoval – jeho široká ramena a sílu, kterou měl v svalnatých pažích, nejméně stejně ale také jeho věcné úsudky, které pronášel hlubokým, skoro už mužským hlasem. Často se snažil se mu přiblížit, jenomže Honza o to nestál. Viděl v něm pořád dítě nebo větroplacha, který se chce jenom předvádět. Nenáviděl, když si Viktor bez ptaní „půjčoval“ věci, na které byl hrdý. Bylo to trošku ošklivé, to Viktor musel uznat – ale na druhé straně se to dalo pochopit: když neměl Honzu, chtěl si alespoň půjčit jeho věci, být jejich prostřednictvím s ním anebo jím... No, vlastně tak zcela to nebylo, možná mu šlo víc o to, dobře vypadat. Proč se vlastně chtěl předvádět, vždyť kamarádů, holek neměl nedostatek... Na chvíli mu z těch myšlenek bylo dost divně. Potom je potlačil. Za okny autobusu se už delší dobu míhaly čerstvě omítnuté novostavby. Byly si vzájemně tak podobné, že to vzbuzovalo dojem, jako by řinčící odřený vůz tou čtvrtí jezdil pořád dokola. Takhle to všechno začalo: jeho klukovským protestem proti té bezduché jednotvárnosti. Pak přišel podpis v hospodě, dodnes vlastně nevěděl pod čím, pak zápočet, na který zapomněl... Náhle měl zase pocit závratě, takové prázdno v břiše: život, který se vymknul z kolejí a běží nějak samovolně, cestou necestou. Co bude vlastně dělat? Musí najít práci. A taky sehnat byt, to bylo těžké, skoro nemožné, ale ani to nedávalo odpověď na onu otázku. Co bude dělat v tomhle novém životě? Budou teď s Veronikou spolu žít, no ano. Budou mít dítě, Ondru. Ale co dál? Žít jenom tak, to přece nestačí, musí tu být nějaký úkol. Nebo snad ne? Většina lidí přece žije jenom tak: pracuje, protože bez peněz se nedá žít. Vymýšlejí si všelijaké zábavy, těší se na dovolenou. A dál? Viktor až dosud vždy měl před sebou nějaký úkol. Musel mít dobré známky, aby se dostal na vytouženou architekturu. Tam musel zase skládat zkoušky, aby nakonec tu školu dokončil, získal diplom, stal se architektem, to všechno jenom proto, aby získal nové úkoly, které snad všemu předtím dají smysl. To všechno ale skončilo... Viděl, že autobus nakonec dorazil na místo, odkud musel jít pěšky. Za dobu, co tu nebyl, se ta scenérie trochu změnila. Přibyly další domy, všechny tak vzájemně si podobné, jako by kráčel ve snu, jehož tíživost však byla v rozporu s laskavou září podzimního slunce. Byl říjen, listy stromů všude zlátly. Tady by to člověk nepoznal, tak dokonale stavba vytlačila přírodu: hromady rozježděné hlíny mezi domy, místy už zhruba zarovnané a protkané pruhy šedého asfaltu, sem tam osídlil plevel. Bude to trvat deset let, než záhony a stromy kolem domů tuhle tvrdou scenérii zlidští – přesněji trochu zakryjí, co jenom lidi mohli spáchat.
51
Nakonec dorazil. Když otevřel dveře nízkého baráku, vzhlédnul k němu bratr s úžasem, který vystřídal výraz nenávisti. „Ty? Co tu chceš.“ „Takhle se vítá vlastní bratr?“ pokusil se o žertovný tón. „No jistě, bratr... Ptám se tě, co tady chceš.“ Viktor se zarazil. Vždycky se s Honzou škorpili, jako kluci se i prali. Ale tak otevřené nepřátelství ze strany bratra dosud nezažil. „Hned ti to řeknu. Napřed mi pověz, proč se takhle chováš.“ „To je snad jasné, ne?“ „Tobě možná. Já to nechápu.“ „Ty jsi vždycky musel mít to, co jsem měl já. A vždycky jsi to nějak zkazil... Když jsi byl ještě kluk, tak jsem to trošku chápal. Ono to ale pokračuje. Teď jsi mi vzal to, co jsem...“ Hlas se mu zlomil. Viktor se pokusil dotknout se jeho ruky, ale Jan se štítivě odtáhl. „To si jen představuješ. Já jsem ti ve skutečnosti nic nevzal.“ „Jak to, co to tu povídáš?“ „Já přece vůbec nevěděl, že máš o Veroniku taky zájem. Nic jsi mi o tom neřekl. Vůbec mě nenapadlo, že bys mohl...“ „To je ti podobné. Vidíš zásadně jenom sebe.“ Viktor povzdechl a rozhlédl se. Potom si bez vyzvání sedl na jednu z špinavých židlí, které stály nepořádně kousek od stolu. „Co mi prosím tě vyčítáš? Chceš říct, že když se mi nějaká holka líbí, tak bych měl napřed oběhnout celou Prahu, jestli ji nechce někdo jiný? Prostě to zkusím a jenom na ní záleží, jestli mě taky chce. Takhle se přece chová každý, nebo ne?“ „Na výmluvy jsi odjakživa mistr. Ptal jsem se tě, co tady chceš.“ Honzův studený tón, z něhož čišela zášť, mu na chvíli vzal řeč. Žádat ho o něco se mu v té chvíli nechtělo. Jenomže musel, nemohl jenom tak odejít. „Musím si najít místo. A taky nějak sehnat byt. Tak jsem si myslel, jestli tady na stavbě by nebyla pro mne nějaká práce.“ Honza na něho chvíli hleděl, viditelně zaskočený. „A co sis myslel, že bys tady mohl dělat?“ „No, mám tři roky architektury...“ Bratr jen trhnul ramenem. „To není nic. Když nemáš diplom, je to jako nula. Můžeš tak dělat leda dělníka a ještě pomocného.“ „Honzo, já vím, že mi to toužíš osladit. Ale nepřeháníš trochu?“ „Co si prosím tě myslíš?“ vyrazil bratr zuřivě. „Máš snad výuční list? Máš zkoušky na svářeče nebo jeřábníka? Nebo řidičský průkaz? Ke všemu musíš mít nějaký papír. A co se bytu týče, to si nemaluj. Stabilizační byty, to je minulost. Výstavba tady brzy skončí – tak do dvou let. Dělníci tu bydlí v ubytovně – většinou muži od rodin, někteří z Moravy nebo z východních Čech. Jsou tady taky lidi ze Slovenska. Ty myslíš, že tu někdo čeká zrovna na tebe? To není jako doma, víš? Tohle je život... Já teďka musím na stavbu. Pokud chceš žádat o místo, kancelář je na konci toho vysokého bloku. Snadno to najdeš.“ Sebral se stolu plány, nasadil si přílbu, pak výmluvně otevřel dveře dokořán. „Musím to zamknout. Není tu sice skoro nic, co by se dalo ukrást, ale je to předpis.“ Viktor dost neochotně vstal a vyšel z buňky. Bez hlesu přihlížel, jak bratr zamyká, strká klíč do kapsy a pak se otáčí a odchází, aniž by něco řekl nebo na něj pohlédl. Pocítil silnou únavu. Studená sprcha s bytem nebo zaměstnáním, kterou mu bratr zrovna uštědřil, byla dost zlá. Ještě víc ho ale zdeptalo to nepřátelství. Copak ten Honza nepochopí, že mu nechtěl ublížit? Že co se stalo, byla zvláštní náhoda? Prostě jen jednou
52
prohrál v ruletě, která se pořád otáčí, lhostejná k přáním jednotlivých lidí. Ne, tohle asi nepochopí, radši ho bude nenávidět... Na chvíli zaváhal, zda má jít hledat kancelář, o níž mu bratr řekl. Potom to vzdal. Dělat tu pomocného dělníka, tak zoufale se ještě necítil. Šel zvolna zpátky k autobusu. V Jan na tu svatbu nechtěl jít, matka ho ale přemluvila. Teď, když od ní uplynul už víc než rok, byla vzpomínka na ni jako opouzdřená, přesto ale stále citlivá. Nejvíc si vybavoval okamžik, když mu – ještě před tím trochu směšným obřadem – Veronika zastoupila cestu. Pocítil tehdy dotek úzkosti, ačkoliv to nebyl on, kdo měl nečisté svědomí a měl se zodpovídat ze zrady. „Už jsme se dlouho neviděli,“ řekla tehdy lehce. „Jak ses celou tu dobu měl?“ „Tak, nijak zvlášť.“ „Teď se budeme vídat často. Budeme zatím bydlet u vás, tedy u tvých rodičů.“ „Já tam moc často nechodím.“ „Tak to bys teďka ale měl. Jsme přece přátelé, či ne?“ Lehkost, s kterou se přes to přenesla, ho trošku šokovala. Je možné, že necítila žádnou vinu, nebo to jen hrála? Hrdost mu zabránila, aby se jí na to zeptal. Přetrpěl obřad a následný oběd v blízkém hostinci s pocitem jakéhosi ohlušení. Jarce, vedle níž ho posadili, odpovídal na půl úst, nejistý tím, co vůbec říká. Pak, když se všichni rozcházeli, souhlasil ale s tím, že s Jarkou ještě zajde do kavárny a pak do kina. Děsil se prázdnoty, která ho jinak čekala. Když potom seděli v té jeho oblíbené kavárně naproti Národnímu divadlu – Jarka ho tam dovedla skoro jako slepce – vzpomněl si na ten den, kdy se měl s Veronikou tady sejít a ona nepřišla, poslala místo sebe Jarku. Měl tehdy vědět, že se něco děje, měl protestovat a nějak bojovat... K čemu by to ale bylo? Jenom si tiše povzdechl. „Víš, když jsem byla v druhém ročníku,“ řekla najednou Jarka, „měli jsme taky psychologii. Většina ostatních to brala jenom jako předmět do počtu, ale mě to bavilo a profesor, takový starý pán, si toho všimnul.“ Jan udiveně vzhlédnul. Proč mu to vykládá? Nu, je to stejně dobré jako cokoliv, rozhodně lepší, než tu nad sklenicí vína mlčet. „Často jsem si s ním po hodině povídala, postupně si měl zval i do své pracovny. Ne, nepředstavuj si nic špatného, byl to takový starý pán, měl být už dávno v důchodu. Vždycky udělal napřed kávu, než začal rozhovor. Měl na to zvláštní postup, kávová zrnka čerstvě umlel a pak je složitě převáděl varem v zvláštní ozdobné nádobě, džezva jí myslím říkal. Ta káva byla vždycky výborná a taky rozhovor byl milý.“ Jan na ni pohlédnul, pak stočil oči k oknu. Venku tiše – jak se za okny zdálo – přejížděly sem tam tramvaje, proudili chodci, míhala se auta. Na semaforu vzplálo rudé světlo, provoz se v jednom směru zastavil a rozběhl zas podél řeky. V pozadí, kam už skoro neviděl, u břehu Žofínu na vodě drobně tančilo několik pramiček. Byly úplně opuštěné. Byl listopad, nad vodou se proháněl chladný vítr. „Víš, já jsem tátu ztratila, když jsem byla docela malá. Tak možná proto jsem k tomu starému pánu snadno přilnula a brzy jsem mu povídala skoro všechno, co jsem prožívala. On většinou jen poslouchal, pak ale řekl větu nebo dvě, která úplně změnila můj pohled.“ Znovu se na ni podíval. Kolem plných rtů jí pohrával takový mírný úsměv, který ho na okamžik dojal. Byl by si přál, aby i jemu jako tomu profesoru někdo takhle naslouchal, aby i jeho věty někomu měnily život. Jenomže on byl na to příliš obyčejný. „Proč sis teď na něj vzpomněla?“ „Nedávno umřel, musím na to pořád myslet. Byl těžce nemocný už když jsem za ním chodila, já jsem to ale nevěděla. Teďka si říkám, že byl asi osamělý. Buď neměl žádnou
53
rodinu nebo si s ní moc nerozuměl, nevím. On o sobě nikdy nemluvil, jen o mně. Zdálo se mi to přirozené...“ Viděl, jak její oči zvlhly, a na chvíli se bál, že se tu rozpláče. Těžko by to snesl v náladě, v níž právě byl. „Jednou jsem se mu svěřila, když mě nechal nějaký kluk, s kterým jsem chodila. Víš, nebyla to žádná velká láska, jen jsme to spolu zkoušeli a zdálo se, že by to mohlo vyjít. Pak se mu zalíbila jiná, prostě mě ze dne na den opustil. Byl to docela šok, nemohla jsem se s tím vyrovnat... Tak jsem mu to tehdy řekla. Starý pán – vlastně nebyl zas tak strašně starý, on tak spíš vypadal – chvíli mlčel a pak mi řekl, že když tě někdo tak krutě nechá, tak nejvíc bolí ne ta ztráta, ale uražená hrdost. A tahle hrdost je prý jenom představa.“ „Cože? Hrdost je představa? To mi moc nepřipadá.“ „No, tak to říkal. Že prý člověk i když se cítí sám, někde v sobě nosí svoje vlastní obecenstvo, před nímž se snaží co nejlépe vypadat. Před ním prý pořád hrajeme svou roli a přitom přihlížíme, jak se nám to daří.“ „To mi přijde dost složité. Já žádnou roli nehraju, jsem špatný herec.“ „Třeba si to jenom myslíš. Mně to, co říkal, tenkrát pomohlo.“ „Nechápu, jak.“ „Přišla jsem na to, že mě hlavně žere, jak mě ten syčák ponížil. Dal přednost jiné, tím jsem byla jako horší. A to je právě jenom představa. Když někdo má raději jablka než hrušky, to přece ještě neznamená, že jsou hodnotnější jablka.“ Mluvili potom ještě o všem možném, když postupně překonal strnulost, ale na tuhle část si často od té doby vzpomněl. Šlo o hrdost, o pocit zavržení, tím palčivější, že Veronika dala přednost jeho bratrovi? Snad, také. To ale zazlíval spíš Viktorovi: ten měl své triky, kterými ji omámil. Trochu ji vlastně litoval. Však ona ještě pozná, jaký bratr je, jen co si trochu užije té jeho skvělé, nabotnalé osobnosti. Spadl mu sice trošku hřebínek, slavného architekta nenávratně vzala voda, ale on si něco zase najde... Nešlo však jenom o hrdost: byl nějak ještě více sám, vzali mu směr a perspektivu, nevěděl kloudně, co si se životem počít. No ano, pracoval a žil, ale to všechno byla jenom setrvačnost. Scházeli se dál s Jarkou, jako předtím s Veronikou, bylo to celkem milé a rozhodně to zaplnilo volný čas. Že by však Jarka mohla Veroniku nahradit, to ho rozhodně ani ve snu nenapadlo. Měl kromě toho právě spoustu starostí. Podal přihlášku do strany, ta zrada Veroniky k tomu jaksi přispěla, a Hájek si ho téměř vzápětí vzal k sobě. S údivem zjistil, že ten pro něj těžký krok jsou vlastně kroky dva: napřed ho do té strany lákali, pak ale sdělili, že jeho vstupem začíná jakási kandidátská lhůta, během které měl prý „osvědčit“, zda si to členství zaslouží. Byl to prý pouhý rok, s úsměvem říkal Hájek, taková formalita, během níž ovšem nemohl být ještě náměstkem, ale jen neurčitým poskokem se spoustou drobných povinností a žádnou pravomocí. Co mu však dělalo poněkud větší starosti, byla nálada všude kolem. Na četných schůzích padaly jen fráze, nikdo nenašel odvahu promluvit volně. Ta slova „glasnosť“ nebo „perestrojka“ se sice skloňovala do omrzení, nic se však směrem k jejich naplnění nedělo – spíš naopak: pluk SNB brutálně rozehnal docela mírnou demonstraci, někoho odsoudili na dva roky jenom proto, že na stroji rozmnožil Havlovy dopisy. Sám Havel, trochu záhadná postava, prý slavný autor absurdního divadla, které se hrálo v době, když byl ještě kluk, seděl už léta ve vězení – prý za nějaká prohlášení a jiné stejně směšné prohřešky. O tom Jan věděl, ale příliš na to nemyslel: patřil k té většině, pro kterou ten svět disidentů existoval jako na jiné planetě, která se občas přiblížila a způsobila malou pohromu, jak to bylo ve Viktorově případě, pak se zas vzdálila a žila vlastním životem marně utajovaných schůzek a nových prohlášení, která jako v nějaké dohodnuté hře tajná policie vždycky promptně zabavila. Na schůzích, které musel navštěvovat, často ty manifesty kolektivně odsoudili, aniž je četli. Stačilo, že ty disidenty platil Západ, jak tvrdil předseda.
54
Co hlavně cítil, byla atmosféra obecného zmrtvění, kterou jen občas krátce zvlnila nějaká aféra. Ačkoliv všeobecná mizérie zatím nepřesáhla míru všedních potíží, někteří přicházeli s předpověďmi náhlé katastrofy, zatímco jiní prorokovali postupné sesouvání systému, které prý bude trvat celou generaci. Vedení státu, které nikdo nebral vážně, ale proti němuž skutečně se vzepřít nikdo zřejmě neměl odvahu, jen deklamovalo dávno už vyprázdněné fráze. Nejvyšší představitel Strany v pověstném projevu, který si lidé jako lahůdku vzájemně půjčovali na magnetických páskách, komicky vršil zmrzačené věty, jejichž jediným obsahem byl podrážděný odpor ke všem novým myšlenkám. „Tak je to vždycky, když se chystá změna,“ ujišťoval Hájek. „Princip akce a reakce.“ Vypadalo to spíš jako reakce ještě před akcí, Jan se však nechtěl hádat. Bylo mu trapně z negramotných vůdců, z celé té strany, ze sebe. Asi tam neměl vstupovat: to zdůvodnění, že pomůže změně, jaksi moc věrohodně neznělo – nebylo čemu pomáhat. Jednoho dne – seděli zase ve Slávii, na jeho oblíbeném místě u okna – svůj pocit svěřil Jarce. Smutně se usmála. „Já taky mám ten dojem. Nic nového se neděje, všechno se jenom pořád opakuje, stále dokola. A s námi je to podobné.“ „S námi? Ty myslíš s námi dvěma?“ „No právě. Připadá mi, že jsi jak ti naši páni nahoře. Držíš se představy, kterou už dávno pohřbil čas a nic na světě ji už nevzkřísí. Bojíš se pohnout kupředu a sáhnout po tom, co máš přímo u nosu.“ „Víš, Jarko, já ti nerozumím...“ „Ne? Když jsi mluvil, viděla jsem nás, jak tady sedíme za deset, dvacet, třicet let, pořád nad tou svou jednou sklenkou vína. Není to krásná představa? Jsme šediví a přihrblí, možná už máme hůl, ale sedíme tu jako vždycky a mírně spolu rozmlouváme.“ Pohlédl na ni vyděšeně. „Já myslel, že si se mnou ráda povídáš.“ „To ano. Ale že to takhle beze změny půjde celá léta... Chystala jsem se, že ti dneska řeknu, že takhle už nechci pokračovat.“ Mohl říct, tak se rozejdeme nebo tak se vezmeme. Protože z prvního na něho příliš dýchla prázdnota, řekl to druhé. Trochu napjatě se zasmála. „Ale tak to přece nejde.“ „Proč ne?“ „Musí být přechod. Trochu romantiky. Alespoň hra na to, že jsme se zamilovali, já nevím. Jinak se všechno bude dít zas stejně, jenom budeme manželé.“ Pohlédl na její hezké, trošku snad silné prsty, které si pohrávaly s nožkou její sklenky, pak na ně opatrně položil svou dlaň. Trhla sebou a trošku červeného vína vychlístlo na mramorovou desku stolku. Oba loužičku utírali ubrousky, aniž by zdvihli oči. „Tak vidíš,“ řekla. „Jsou tu různá rizika.“ Měl pocit, že ať nyní řekne cokoliv, rozproudí události způsobem, který už nedokáže ovládnout. Nadechl se jako před skokem do vody. „Tak je musíme překonat. Začneme třeba tím, že si tentokrát dáme ještě jednu sklenku a pak si řekneme, co podnikneme v neděli.“ Pohlédla na něho, ve velkých teplých očích spolu s úsměvem i trochu smutku. Potom pomalu přikývla. *** Byla snad trochu nevděčná, jistě, to Veronika také cítila. Co mohla ještě chtít? Víťovi je rodiče přijali pod vlastní střechu, statečně snášeli to nepohodlí v přeplněném bytě. Dokonce Viktorovi jeho otec vyčaroval zaměstnání v jejich družstvu, takže i měli skromný příjem. Na
55
místech možných střetů – v kuchyni a koupelně – nasazovali všichni už předem úsměv. Byli příkladně civilizovaní, paní Horáková navíc obětavá. Paní Horáková, ne maminka, to Veronika nikdy nepřijala. Když po průtazích a kličkách nakonec přešly na tykání, nezbylo žádné oslovení, jenom Ty. Pak se narodil Ondra a z Ty se stala Babička. Nebyla asi ráda, ale přijala to. Co záleží na oslovení, že? Hlavně, když drží pohromadě, nepřou se, nepropadají hloupým vášním, o jakých kolovala spousta anekdot. To se jim přece nemohlo stát. Jsou lidé rozumní a vzdělaní. Všechna ta dobrá vůle ale nezakryla prostý fakt, že v bytě bylo málo místa, že tenké stěny propouštěly každý zvuk. Zdálo se, že je v bytě nějak málo vzduchu, Veronika to tak aspoň cítila. Každou chvíli, kdy to bylo jenom trošku možné, sebrala Ondru, strčila ho do kočárku a vyrážela do parku či na Žižkov, k svým vlastním rodičům. Kdo se jí mohl divit? Rodiny se téměř nestýkaly, od toho nedůvěřivého a napjatého setkání na jejich svatbě. Nikdo nic tehdy ošklivého neřekl, nebyla žádná srážka – jen krátký dotek a pak stažení, jako se rychle oddělí olej a voda. „Jdeme teď k dědečkovi, víš,“ říkala Ondřejovi, když s kočárkem brázdila chodníky. „Uvidíš, bude rád. Babička ještě doma nebude, ta musí pracovat. Ty ještě nevíš, co to je, já vlastně taky skoro ne. Oba to jednou poznáme, já ale musím napřed dostudovat.“ Ondra rozuměl všemu, co mu říkala, byla si tím jistá, když na ni upíral nebesky modré oči a občas se rozzářil svým kouzelným úsměvem. Ondra byl zázrak, nesmírně nadaný a chytrý, navíc vyspělý a krásný na svůj věk – všichni to říkali, nebo alespoň neodporovali, když o něm Veronika horovala. Byl téměř dokonalý až na divný zvyk, že v noci často křičel. Začínal přesně ve chvíli, kdy všichni usínali, a vydržel s tím hodinu i déle. „Nezdá se mi, že by mu něco bylo,“ řekla jí doktorka, když jí vylíčila pravidelné noční scény. „Je zdravý, silný a nevypadá nějak nervní. Že v noci křičí? Děti to občas dělají. Některé mají hlad, nebo se bojí tmy, nebo si prostě vynucují pozornost. Tomu se nesmí ustupovat, jinak vám zakrátko převrátí život naruby. Zkuste to nějak vydržet.“ S tím byly potíže. Teď na to myslet nechtěla, byl bílý den a Ondra v dobrém rozmaru. Slyšela, jak si tiše brouká, byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký si dovedla představit. Bude už brzo mluvit. Na chvíli z toho pocítila téměř závrať: tvoreček, kterého ještě málem včera cítila v svém břiše, rostl do hotového člověka, který bude mít názory a požadavky. Vždycky však bude její syn... Otec je vítal s trochu matným úsměvem. Hleděla na něho se slabou starostí. Poněkud zhubl, ale tím se také nějak ztrácel. Ve tváři, předtím napjaté podkožním tukem a zbarvené zdánlivě zdravým ruměncem, se v bledé kůži objevily kresby vrásek. „Tak jak se máš u našich buržoustů,“ zeptal se s poněkud nuceným veselím. „Prosím tě, táto, jací buržousti. Nic nemají, tak jako my.“ „Jen neříkej. Někde určitě mají něco ulito, nebo měli. Na tohle já mám nos.“ „Nos máš dost velký, to je fakt. Ale jestli na to... Jak se má Barbora a máma?“ Mávl pomalu, unaveně rukou. „No, Bára se nikdy nebude vdávat, tak se rozhodla. Bude prý kosmonautkou nebo tanečnicí, ale to už možná neplatí, říkala to včera. Máma je jako vždycky udřená, celý národní výbor závisí jen na ní. Nevím, co si tam počnou, až jednou půjde do penze.“ „A ty?“ Jen povzdechnul a přihrbil se. Nikdy předtím se nehrbil. Uniforma na něm praskala, věčně byl trochu upocený, ale vždycky hrdě vzpřímený. „Já tady tiše hniju. Jestli mě něco zničí, pak to bude tenhle důchod.“ „Copak se nedokážeš nějak zabavit?“ „Bavit se, čím? Noviny přečtu za hodinu, u televize vždycky usnu. To by tak nevadilo, jenže v noci pak nemůžu spát. Den je tak dlouhý, přitom život krátký.“ „Půjdeme do parku?“
56
„No, jestli myslíš.“ Pohlédla krátce na něho a pocítila lehkou úzkost. „Copak, necítíš se?“ „Je mi tak nějak... já to nedovedu říct.“ „To je tím, že pořád jen sedíš. Doktor ti přece řekl, že se máš víc hýbat.“ „Doktor!“ Když došli ty tři bloky do Riegrových sadů, všimla si, že sotva popadá dech. Zamířila k nejbližší lavičce a když se posadili, pozorně na něho pohlédla. Byl bledý, místo obvyklého ruměnce měl promodralé tváře. Veselí z něho zcela vyprchalo. Něco mu zřejmě bylo, to bylo vidět z toho, že si tentokrát skoro nevšímal Ondřeje. „Táto, ty se mi nějak nezdáš. Copak je?“ „Víš, mám takový nedobrý pocit. Něco se děje, vůbec se mi to nelíbí.“ „Děje se, kde?“ „Ty řeči o té perestrojce...“ „To jsou mi tedy starosti!“ „Jen to nech být. Ty si to nepamatuješ, byla jsi ještě škvrně, ale v tom osmašedesátém to začínalo taky tak. Začneš malými změnami a než se nadáš, je z toho kontrarevoluce.“ Nedůvěřivě se zasmála. „Ty jsi nějakou viděl, tenkrát?“ „Já sice ne, ale prý už byla připravená a pomalu se plížila. To víš, pak přišla vojska...“ „Ty jsi byl rád?“ „Kdepak. Já jsem se tenkrát hrozně zlobil, jako každý. Bylo to úděsné, vidět tanky a vojáky... chovali se, jako bychom byli nepřátelé. Pak se to všechno usadilo, ale nerad bych to zažil znovu. Jenomže teďka zase začínají...“ „Ale vždyť s tou perestrojkou přišel Gorbačov, to je sovětský vůdce.“ „To je právě na tom tak divné.“ Zmateně hleděl před sebe, viditelně rozrušený. Chvíli ho mlčky pozorovala a pak převedla řeč na jiné věci. Sotva jí odpovídal, občas se zdálo, že ji ani neslyší. Nějak nám stárne, pomyslela si. Jenomže Víťův otec byl o pár let starší, ještě pracoval a byl, jak se jí zdálo, pořád plný sil. Ten zřejmě tolik nestárnul, zato byl občas protivný. Myslela na to ještě večer, když se potkala s Víťovou matkou v kuchyni. Snad proto zapomněla na obvyklou opatrnost. „Víš, Veroniko, chtěla jsem ti říct...“ začala starší žena váhavě. „Ondříček včera v noci zase křičel...“ „Řval jako lev. Včera a předevčírem, řve teď každou noc.“ „To asi není dobře, když dítě tak dlouho křičí.“ Pokrčila podrážděně rameny. „Nevím, jak pro něho, určitě je to hrozné pro nás. Člověk se nevyspí.“ „My taky nespíme. Tatínek říkal, proč s ním nejdeš k doktorovi.“ „Vždyť jsem tam byla. Nic mu není.“ „Tak proč tak křičí?“ „Zeptej se ho.“ Kousla se do rtů. Znělo to trochu ostřeji, než zamýšlela. Viděla, jak se rysy tchýně napjaly. Byla by ráda řekla něco smířlivého, ale nic ji nenapadlo. Místo toho si představila noc, která ji zase čeká, s celou tou tíhou zoufalství a vzteku, jakési bolesti a strachu – ano, dokonce i strachu před tím malým tvorečkem, který svým nočním řevem uměl rozvibrovat celý prostor a svrhnout ji až na dno beznaděje. Zkusila všechno: přes rady lékařky ho brala z postýlky, chvíli ho chovala, dokonce mu dávala i trochu pít, zkoušela tucet zakázaných triků. Dítě vždy pro tu chvíli přestalo, ale jen zřejmě nabíralo síly: jakmile ucítilo dotek podušky, když ho dala zas zpátky do postýlky, začalo o to silněji. Někdy ji ve tmě – té
57
skutečné i pomyslné tmě zoufalé bezmoci – přepadaly podivné fantazie: zdálo se jí, že se Ondra v noci mění v malého vlkodlaka, v jakousi zrůdu, tak jako se Jekyll měnil na Hyda v tom románu. Ten řev, to nebylo jenom bezmocné volání dítěte o pomoc: bylo v něm něco hněvivého, zlého, panovačného, jakýsi nárok, který nic nemohlo ukojit. Prošla v těch chvílích všemi stavy, od mateřské lásky až po nenávist, od něhy až po nutkání své dítě uhodit, možná i zničit. Za většinu těch citů se vyděšeně styděla, ale pak je milosrdně zapomněla, jakmile Ondřej bez zřejmé příčiny náhle zmlkl a do rána pak klidně spal. „Když byli chlapci malí, vždycky jsem je uměla utišit. Buď jsem jim dala napít, nebo jsem je prostě nosila sem a tam, tiše jim zpívala...“ „Tak proto jsou tak rozmazlení,“ odsekla. „Prosím tě, co to říkáš. Chceš říct, že jsem své chlapce dobře nevychovala?“ „Nevím, jak Honza, toho tolik neznám. Ale Viktor myslí jenom na sebe. Víš, co udělal, když Ondra začal s tím nočním křikem? Koupil si špunty do uší.“ Hned viděla, že od ní nemůže čekat nějakou solidaritu. „Nemůžeš se mu divit. Musí ráno do práce.“ „A já nic nedělám? Mám celý den to dítě na krku a ještě musím studovat – tedy bych měla, protože přerušení mi už brzy skončí. Jak se mám něco naučit, když Ondra pořád něco chce a já jsem věčně nevyspalá? Takhle tu školu nedokončím.“ „To sis, děvče, měla rozmyslet dřív.“ Řekla to sice mírně, ale přesto trochu jako s výčitkou či pokáráním. Celá se z toho napružila a vychrlila překotný proud slov. „Co myslíš tím, že jsem se měla rozmyslet? Jít na potrat, nebo se nejraději Viktorovi vyhnout velkým obloukem?“ „Chceš říct, že lituješ, že sis ho vzala?“ „Chci říct, že bych odsud s Ondřejem odešla, kdybych věděla kam.“ Hleděly na sebe, obě překvapené nepřátelstvím druhé. Co mezi nimi vibrovalo, nepocházelo jen z toho, co si právě řekly. Jak Veronika cítila, bylo to něco nejasného, prazákladního, co se už hromadilo celé měsíce, vždy trochu více povzbuzené nepatrným podnětem: byly to často drobné připomínky, které tchýně trousila jenom tak mimoděk, ale ještě více prostě fakt, že jedna byla tam, kam právě směřovala druhá. Bylo skutečně málo místa pro obě v té malé kuchyni? Doslova jistě ne. Jenomže každá z nich si s sebou nesla pomyslný prostor, který potřebovala, aby mohla volně dýchat. „Jak můžeš být tak nevděčná,“ hlesla tchýně a vyrazila z kuchyně. Ano, jak mohla být tak nevděčná, tak zatrpklá, tak rozlícená na tchýni a tím trochu i na Viktora... Pohlédla na láhev, kterou držela v ruce. Co s ní původně zamýšlela? Ach ovšem, proti všemu předsevzetí udělá Sunar na noc. Zůstane teplý, když dá láhev pod polštář. Až Ondra začne řvát, prostě mu strčí láhev – ať se napije dle libosti. Poruší pravidla a bude za to jistě pykat. Zato vyhraje jednu noc, pár tmavých hodin bez děsu a vzteku, jen se slabým pocitem prohry. Ten ji teď doprovázel celkem často, aniž dobře věděla, proč. *** „Z toho že má být byt?“ Viktor se s nedůvěrou rozhlížel po velké půdě, žebrované trámovím a rozdělené řadou sloupů. Z malého vikýře sem dopadala trocha našedlého světla, většina koutů byla ve stínu. „Dokonce luxusní,“ usmíval se otec. „Snobi teď nikde jinde bydlet nechtějí. Staré domy teď prostě letí, nikoho moderna už nezajímá. Kdyby tu bylo okno, viděl bys na Karlův most a Hrad, vyhlídka k nezaplacení. Musíš to vymyslet tak, aby se to dalo provést a aby památkáři neřvali.“
58
Viktor už věděl, co to znamená: z ulice ani ze dvora nesměla být viditelná žádná změna. Musel prolomit střešní okna, ale umístit je tak, aby je zdola zakryl okap nebo portiko a přitom aby v bytě bylo aspoň trochu světla. Byl to docela zajímavý rébus. „Tak já už půjdu,“ řekl otec. „Ty se tu rozhlížej. A nezapomeň, návrh potřebuji do týdne, to přinejmenším.“ Viktor jen kývl. Otec ho tímhle zaměstnáním vlastně zachránil. Jak Honza předpovídal, šest semestrů architektury v stavebních závodech neznamenalo zhola nic. Nabízeli mu místo dělníka, s možností udělat si nějaký odborný kurz a být pak třeba svářečem panelů nebo vazačem, případně jeřábníkem. Většina z těchto prací znamenala nebezpečnou práci ve výškách, z kterých se mu už jenom při představě zatočila hlava. Zkusil to v několika atelierech, tam přece mohli mít nějaké pochopení. Vzali by ho jako kresliče, ale měli všude plno. Byl skoro rád: rýsování ve svém oboru bral jako nutné zlo, kterému sotva chtěl zasvětit zbytek života. Jednoho večera se otec rozhodl, že mu vymůže práci v Mansardě. Měli sice už naplněný stav a novou sílu musí schválit představenstvo družstva, ale to se nějak udělá. „Říkáš, že jsi málem hotový architekt. Tak nám to ukaž.“ „Copak vy něco stavíte?“ „Tvoříme z půd luxusní byty. Tam, kde to jde, děláme nástavby. Kde nám to nedovolí památkáři, musíme palác vyčarovat z půdy.“ „Já jsem si vždycky představoval, že budu vymýšlet budovy, víš tvary a tím prostor. Namačkat něco do hotového podkroví...“ „Jenom se neošklíbej. Udělat z půdy krásný interiér, to každý neumí. Dneska to sype, divil by ses, kolik je teď mohovitých lidí.“ Nakonec Viktor souhlasil, že to alespoň zkusí. Brzy se ovšem ukázalo, že věc nepůjde jen tak. Nestačila dohoda s příštím nájemníkem, ale plány a propočty musely schválit četné instituce od správy domu přes památkáře až po stavební odbor. Ti všichni očekávali na plánech razítko a podpis nějakého schváleného architekta. Až dosud družstvu tyto služby poskytoval Ing. arch. Kubánek, který formálně pracoval zas v jiném podniku, který měl trochu neobratný název Renova. „Renova? Co to je?“ „To je sesterské družstvo, dělá vlastně totéž.“ „Tak proč jste každý zvlášť?“ „Protože většího podniku si snadno někdo všimne a budou to chtít zestátnit. Ty asi nevíš, že my vlastně patříme pod družstvo klempířů, zatím co Renova pod družstvo instalatérů a ta zas figurují jako...“ Viktor z jeho řeči nakonec pochopil, že nepřehledná síť rozličných drobných podniků nakonec měla uzel v zemědělském družstvu někde za Prahou, jehož předseda ani netušil, co vše se skrývá pod hlavičkou jeho přidružené výroby: to jediné, co jeho zajímalo, byly peníze, které mu družstva vlastně za nic odváděla. Dělil se o ně s několika významnými soudruhy, kteří nad ním s výšin samého Ústředního výboru drželi sice nejistou, zatím však stále účinnou ochrannou ruku. „Je to tak se vším,“ ušklíbl se otec. „Ti lidi sami nevěří tomu, co tak urputně hájí. Je jedna věc, co tvrdí na schůzích a v novinách, a druhá, čím se doopravdy zabývají. Ale to nás zvlášť nemusí zajímat. Jde o Kubánka.“ Ten Kubánek prý za moc nestál, měl ale jednu velkou výhodu: síť známostí, díky níž jeho návrhy dost hladce procházely. Především ovšem vlastnil razítko a titul. Nic takového Viktor ovšem neměl. Horák byl realista. Nabídl Kubánkovi dohodu: návrhy bude odteď tvořit Viktor, pan inženýr je ale prohlédne a schválí, opatří podpisem a razítkem a postoupí je dále. Za to mu připadne rozumný podíl honoráře. Rozumný? Se skřípěním zubů nakonec přistoupili na půlku. Má přece odpovědnost, že. Sprosté vyděračství? Ano, ale také nutnost: i kdyby
59
Viktorův status nebyl tak podivný, Kubánek se svými známostmi by uměl zlikvidovat každou konkurenci. Co zvnějšku vypadalo jako přísný státní systém, svázaný spoustou tuhých předpisů, to pod tenkou slupkou byla hemživá džungle nepřehledných drobných aliancí, důkladně promazaná vzájemnými službami a hlavně penězi. Horák v tom uměl chodit, takový Kubánek v tom ale hbitě plul... Viktora vyrušil nějaký zvuk. Ve stínu rozpoznal, že na půdu vešla nějaká žena. Když přišla blíž, viděl, že je to elegantní dáma, která mu trochu vzala dech. Nebyla žádná krasavice, ale tu trochu půvabu rafinovaně stupňovala kosmetická kouzla. Na sobě měla kostýmek z té nejjemnější kůže, z kterého vyhlížela třpytivě zlatá halenka. V prostoru zaprášené půdy působila jako zjevení. „Králová,“ zaševelila pečlivě nalíčenými rty a podala mu ruku, obtíženou masivním zlatým náramkem. „Slyšela jsem, že to tady prohlížíte. Tak jsem se přišla podívat.“ „Vy tady...“ „Ano, já bych tady měla bydlet, tedy ovšem s manželem. Je to dost malé, že?“ „Pro dva? Sem by se vešla celá menší škola.“ „Má tu být hala, kuchyň, ložnice,“ vypočítávala na prstech. „Pak jídelna, obývací pokoj, salon a ovšem šatna, a samozřejmě koupelna a záchod. To minimálně. Myslíte, že se to sem všechno může vejít?“ Viktor se rozhlédl. „Myslím, že ano. Nesmí vám ovšem vadit strop, zkosený nebo nízký.“ „Nešla by střecha trochu zvednout?“ Zavrtěl hlavou. „Nesmím ani prolomit okna. Aspoň ne tak, aby to bylo vidět z ulice.“ „Proboha, ale okno směrem na Hrad bude, ne? V tom je celý vtip.“ „Já myslel, že jde o byt.“ „Byt samozřejmě máme. Jde nám o to, žít stylově. Takže to okno...“ Pohlédl na ni s podrážděním. Oni se tři tísnili u rodičů, tady si někdo vymýšlel jen proto, že mu přebývaly peníze. Jak jen ti lidé bohatli? Prý často prostě kradli, tvrdil otec – ne druhým z kapes, ze státního majetku. Nebo obchodovali s valutami. Nebo... „Zkusím to nějak vymyslet. Nebude to zrovna snadné.“ „Pokud je problém s penězi...“ „Neříkám si o peníze.“ „Nemyslím vás. Ale stavební dozor, památkáři...“ „S tím nemám žádné zkušenosti. Řekl bych, že ti se nedají podplatit.“ „Pokud vím, zatím každý... Řekněte panu Horákovi, že to okno musím mít. Alespoň jedno, ať to stojí cokoliv. No, já už půjdu. Pamatujte si, pokud mi vyčarujete to okno na Vltavu, budu vděčná. A já vděčná umím být.“ Díval se chvíli za ní. Co asi myslela tou vděčností? Na okamžik jím proběhlo vzrušení, které už skoro zapomněl. Nijak zvlášť se mu nelíbila, ale ta její postava v tom cizokrajném kostýmu, luxusní parfém, pěstěná pleť, prostě ta vůně peněz na něho přece jen působila přitažlivě... Pak ty myšlenky zapudil. Měl tady problém prostoru, který měl ztvárnit. Na první pohled se s tím nedalo nic dělat: ten úkos střechy, žebra trámů, sloupy, které nesly krov. Byla to výzva. Dejme tomu, že nechá kus toho úkosu, do něho vlomí okna... No právě okna! Prý dovede být vděčná. Uvidíme, pomyslel si s úsměvem a začal črtat první skicu. *** Jan vlastně nevěděl, co od ní ještě chce. Byla provdána za Viktora, měla s ním dítě. Pro něho tedy byla navždy ztracená. On sám se přece také chystal oženit. Nebyla to zcela jeho
60
vůle, Jarka ho k tomu vlastně dotlačila. Nechtěl ji ztratit, jako se člověk brání ztrátě něčeho, co má vždy snadno při sobě a co mu pomáhá zakrývat prázdno života. Ne, takhle zlé to přece jenom nebylo, okřikoval v sobě hlas své věčné skepse. Jarka přece byla milá dívka, taky velmi ženská, jak teď trochu úzkostlivě odkrýval. Musel překonat zvláštní zábrany, než ji poprvé políbil, než našel odvahu rukama trochu bloudit po jejím členitém těle. Dál zatím nedošli. Nevěděl, zda by Jarka chtěla, zda on sám také chtěl. V určitém smyslu jistě ano, byl přece muž, měl jisté potřeby, občas divoké sexuální fantazie... Jenomže také měl záhadné zábrany. Pokud je rozláme, bude to jako rozbít opevnění, vydat bezbranné obhájce divokým hordám útočníků. Zarazil se – o čem to tady přemýšlí? Jaképak hordy, jenom trocha intimity. Jenomže té se právě nějak bál... Čekal to správně, Veronika byla ještě sama doma se synkem. Uvítala ho s překvapeným úsměvem, který měl v sobě jako vždycky něco škádlivého. Byla podomácku neupravená, dokonce mírně rozcuchaná. Nějak mu proto připadala ženštější. Pohled na ni mu krátce sevřel hrdlo. „Honzo! To jsou nám hosti.“ „Říkal jsem si, že bych k vám měl někdy zajít...“ „Budeme tě mít s Ondrou jen pro sebe. Babička je někde po nákupech, oba muži ještě v práci.“ „Tak Víťa má už zaměstnání?“ „Dá se to tak říct. Dělá návrhy bytů pro otcovo družstvo.“ Vykulil na ni oči, pak hned stáhl rty. „Cože? No, samozřejmě, jak jsem mohl čekat něco jiného. Stačí, aby Víťánek zakňoural a naši hned vylezou z kůže.“ Trochu ji tahle reakce překvapila. Nikdy v Honzovi necítila tolik zatrpklé nevůle. „Ty mu to nepřeješ? Přál by sis, aby někde házel lopatou?“ „Myslím si, že by mu to aspoň načas prospělo. Tak on si bude přece jenom hrát na architekta. Kde tedy je? Copak ty návrhy nedělá doma?“ „Jsme tady jako sardinky. Umíš si představit, kam bychom tady postavili rýsovací prkno? No, půjdu ti udělat kafe, co říkáš. Dopustím se přitom jistě hned několika přestupků, ale snad mi bude odpuštěno, když jde o syna...“ „Snad se tu nehádáte.“ Předvedla teatrální údiv. „Co tě to napadlo. Hádky jsou pod úroveň této rodiny. Nejsme tu přece na Žižkově, jak babička občas trefně připomene. Boj probíhá většinou mlčky, kuchyň je frontová linie, koupelna předpolí, či jak se tomu říká.“ „Myslel jsem vždycky, že je máma hodná, obětavá ženská.“ „No právě, naše babička je vždycky připravená k oběti, ostatní musí ovšem přitom zbožně klečet u kříže... Omluv mě na chvíli.“ Hleděl za ní poněkud překvapeně. Ta trpkost, kterou slyšel v jejím hlase, byla něco u ní nového. Co se tu asi dělo? Jak mámu znal, byla vždy snášenlivá, mírná osoba, která se tiše podřizovala diktátu otce. A Veronika? Ta byla přímá, možná bojovnější. Nevěřil ale, že by byla malicherná. Cítil na sobě oči dítěte. Ondřej stál vratce u postýlky, držel se ručkama za příčky její zahrádky a zíral na něho. Jan se poněkud rozpačitě usmál a vztáhl k němu obě ruce. „Tak co, Ondro. Půjdeš k strýčkovi?“ Ondra udělal vratký pohyb, pak ale zřejmě usoudil, že výpravu nebude riskovat. Držel se dál a díval se upřeně na něho. Bylo mu trochu divně z toho pohledu, který jako by něco očekával. „No, já jsem strejda, copak mě už neznáš?“
61
Dítě nedalo najevo, že by mu rozumělo. Pak náhle vydalo jakýsi zvuk, který zněl trochu jako „táta“. Podivně to s ním pohnulo. V té chvíli se Veronika vrátila. Byl za to vděčný, necítil se s Ondrou volně. „Řekl mi táta,“ zasmál se rozpačitě. „Mně taky, z toho si nic nedělej. Neříká teď nic jiného. Jenom si procvičuje pusu, viď. Tak pojď, ty povstalče.“ Ondra se usmál a vydal se k jejímu náručí. Po třech opilých krůčcích zaváhal a byl by spadl na podlahu, kdyby ho jeho matka nezachytila. „Tak povídej, jak vlastně žiješ,“ řekla Veronika, aniž by odpoutala oči od svého dítěte, které se jí dralo na klín. „Budu se možná ženit.“ „Neříkej! A kdopak je ta šťastná?“ „Ty nevíš? Přece Jarka Zlámalová.“ „Jarka? No to je zvláštní... Že nic neřekla?“ Chvíli na ni udiveně hleděl. „Myslel jsem... Teď už na tom asi nezáleží.“ „Co jsi chtěl říct?“ Vlastně se mu do toho pouštět nechtělo, ale teď už sotva mohl couvnout. „Měl jsem takový dojem, že jsi ji tenkrát poslala. Místo sebe.“ „Místo sebe? Jak to myslíš?“ Ondra se v jejích rukou zavrtěl a začal kňourat. Automatickým pohybem ho zdvihla a posadila na klín. Jan sklopil oči na podlahu. „No, já jsem čekal... tedy doufal...“ „Už je to dávno za námi,“ skočila mu do řeči. „Tak tedy Jarka. Kdy?“ „Kdy jsme se...“ „Kdy se budete brát. Už máte pevné datum?“ „Ne, ještě jsme se nerozhodli. Řekli jsme si, že se musíme trochu lépe poznat.“ Rozesmála se. „Jak dlouho se už takhle poznáváte?“ „Tak rok a půl. Jenomže teď teprve... prostě mělo to své fáze.“ „Připadáte mi jako dva šneci, kteří se opatrně zkoumají měkkými růžky, stále připravení stáhnout se do své bezpečné ulity. Copak se za tu dobu neznáte?“ „No, povídali jsme si. Nejsme si ale jisti...“ „Jestli se milujete?“ Zdvihl oči od podlahy a chvíli na ni hleděl. Teď zas sklopila oči ona. Pak náhle vyskočila, velkým obloukem zdvihla Ondřeje až nad hlavu a pak ho uložila do postýlky. „Tady ten povstalec musí jít na hodinu spát. Každý má nějaké povinnosti.“ Hošík nejprve zavýskl, pak vleže na podušce začal natahovat. „Nezačínej,“ zdvihla varovně prst. „Nebo nebudeme kamarádi.“ Dítě na ni chvíli upřeně hledělo, pak resignovaně zavřelo oči. Veronika pohlédla němě na Jana, pak pokynula hlavou směrem ke kuchyni. Oba tam došli po špičkách. „Tak já už půjdu,“ zašeptal Jan. „Ráda jsem tě viděla,“ odpověděla stejně. „A s Jarkou... nedělej si starosti. Jarka je hodná holka, neznám lepší. Pokud máš pocit, že ji snad dost nemiluješ, to vůbec nemusí být na škodu. V manželství láska...“ Čekal s bušícím srdcem, ale nedopověděla. „Chceš říct, že ty a Viktor...“ „No, prostě v manželství to má úplně jinou podobu. Jsou jiné věci, na kterých skutečně záleží.“
62
Přikývl, poněkud zklamaný. Pak na ni znovu pohlédl. Byl by rád řekl, že ať teď udělá cokoliv, některé věci pořád zůstanou. Byl by to ale asi nedokázal vypravit, i kdyby nemusel šeptat. Bylo to taky zbytečné – viděl z výrazu jejích očí, že to dobře ví. *** Počkala, až tchýně odešla do ložnice, potom přisedla k tchánovi, který se v pokoji probíral nějakými papíry. „Dědečku, můžu se vás... můžu se tě na něco zeptat?“ Pořád se ještě pletla: tchán byl druh člověka, jemuž se snadno netyká. „Můžeš,“ odpověděl, aniž zdvihl oči od papírů. „Když mi nebudeš říkat dědečku.“ „Jsi přece Ondrův dědeček.“ „Ale ne tvůj,“ zdvihl na okamžik oči. „Tak o co jde?“ „Potřebujeme s Viktorem a Ondrou byt. Byli jste strašně hodní, že jste nám poskytli útočiště, ale sám vidíš, že takhle to už dlouho nepůjde.“ „Nepůjde, proč? Před válkou tak žila spousta rodin, zeptej se otce. Občas se hádali, pak se zas usmířili. My se alespoň nehádáme, nebo ano?“ „Já bych si občas přála, abychom na sebe zařvali. Místo trpkého mlčení a pohledů a vzdechů... Možná, že je to tím, že jsem se narodila na Žižkově, jak občas připomene babička. Ne, já nechci být nevděčná, doopravdy. Jste oba hodní, babička je obětavá a i když Víťa trochu vydělá, žijeme vlastně na váš účet.“ „Tak co ti vadí?“ „Jenom to, že je nás tu prostě moc. Já v noci málem nezamhouřím oči samou úzkostí, že Ondra zase bude křičet. Nemůžu taky Viktorovi vysvětlit, jak je úplně nemožný, což mimochodem občas je. Šeptem to prostě nejde. A hlavně, jsme dvě ženské v jedné domácnosti. Hlava mi říká, že na tom přece nezáleží, když jsou ty ženské rozumné. Jsou ale nějaké tajemné síly, možná je máme někde v břiše...“ Trpělivě ji poslouchal, s očima zase upřenýma do papírů. Teď zdvihl hlavu. „Co tedy navrhuješ?“ „Nevím. Byla jsem na bytovém odboru, takových rodin jako my tam mají v pořadníku stovky a žádné byty, pokud někdo neumře a není někdo, kdo se zavčas v bytě přihlásil. Radili mi bytové družstvo, tam je to ale stejné – snad bych tam měla přihlásit už Ondru, aby dostal byt, až se sám jednou bude muset ženit.“ „Takže...“ Řekl to sice zase trpělivě, ale ji už trochu štval. Přesto se ovládla. „Jak vidět, normálně to nejde. Je tady ale přece Mansarda. Nebyla by tam možnost?“ Najednou byl jeho klid pryč. Rozčileně rozhodil ruce. „Prosím tě, Veroniko, ty ses asi zbláznila. Víš co to stojí?“ Skoro to vykřikl, potom však pokračoval klidněji. „Nemyslím jenom náklady na vlastní adaptaci, i když ty jsou nějakých dvě stě, tři sta tisíc. To, zda je vůbec možné zabrat půdu, záleží na těch, kdo dům spravují. A na těch, kdo schvalují plány. A dalších, kteří mají jiná razítka... Těm všem je třeba dobře zaplatit.“ „Chceš říct, že se tu otevřeně podplácí?“ Ušklíbl se a pokrčil rameny. „Kdo říká otevřeně? Ty věci běží skrytě, mezi známými, jeden druhého neprozradí. Takže jim lidi nad nimi nic nedokážou, i kdyby chtěli – a oni nechtějí, protože jsou v tom sami namočení.“ „A tohle má být socialismus?“ Věděla, že je to pitomá námitka, ale vyrazila z ní úplně spontánně. „Socialismus je jenom slovo.“
63
„Na přednáškách jsem slyšela, že je to idea, ta nejlepší, jakou kdy lidé vymysleli.“ „Kdysi tomu snad pár prosťáčků věřilo.“ „Jako mí rodiče, hlavně táta. Ten tomu věří dodnes.“ Pohlédl na ni. Bylo vidět, že chce něco říct, že to však potlačil. „Člověk si může přikázat, že některé věci nebude vidět,“ řekl potom. „Je to tak pohodlnější. Ale já připouštím, že byly doby, kdy lidi věřili v nějaký ušlechtilý řád. Zvláštní věc je, že právě tyhle ušlechtilé myšlenky se nejčastěji zvrhnou...“ Chvíli hleděl zamyšleně do stolu. Potom se na ni zase podíval. „Fakt je, že pokud dneska něco chceš, co stát buď neumí či nechce poskytnout, musíš buď sedět hodně vysoko, abys to dostala, nebo musíš mít hodně peněz. Kde je máš vzít, to se mě neptej. Jestli to nazveš socialismem či ne, na tom moc nezáleží.“ Jeho klid ji nakazil, teď ale pocítila slabou úzkost. Vlastně to všechno věděla a hlavně slyšela takové řeči od Viktora nebo přátel, většinou ale byly různě přehnané a hlavně rozčilené. Byl to snad hlavně věcný klid, s kterým tchán promluvil, který ji trochu vyděsil. „Chceš říct, že všechno v téhle zemi je tak zkažené?“ Tchán na ni mlčky pohlédnul, potom udělal krátké gesto. „Všechno patrně ne. Můžeš si uchovat určitou slušnost, pokud nic nechceš. Ale jak vidíš, člověk nakonec přece jen něco chce. Byt je základní potřeba, hned po jídle. Po válce šmelináři bohatli na jídle. Teďka je jídla víceméně dost, tak se holt šmelí s byty.“ „To je úplně odporné! A ty v tom taky jedeš, s tebou Viktor...“ „Já sám jsem nikdy nepodplácel, když nepočítám provizi za to, že někdo sežene pár cihel, které prostě nejsou na trhu. Jenom znám lidi, kteří to vždy spolehlivě zařídí. Nekoukej na mě jako prokurátor, já jsem ten systém nevymyslel. Snažím se jenom žít.“ Seděli chvíli mlčky, ztraceni každý ve svých myšlenkách. „Takže není nejmenší naděje... Budeme tady spolu pořád žít, civilizovaně se usmívat a přitom v duchu zuřit, až se budeme tak nenávidět, že... nakonec někdo někoho praští žehličkou nebo na něho vezme nůž.“ „Tak daleko to nesmí dojít,“ usmál se. „Rád bych se dočkal důchodu... Něco mě napadlo, ale neber na mě nůž.“ Nějakou chvíli mlčel, pak to řekl. V Nuslích, docela blízko Jezerky, je v jednom domě v pátém patře garsoniéra, v které se plynem otrávila jedna stará paní. Byla to asi sebevražda, i když to mohla být i nehoda. Ten byt je prázdný. Je to jenom jedna místnost pod střechou, kachlový sporák na uhlí, snad terasa. Trochu tam zatéká, to by se ovšem dalo spravit. Garsonku uznali za neobyvatelnou a vyňali ji z bytového fondu. Plán samozřejmě byl, spojit ji s vedlejšími garsonkami a vytvořit luxusní byt. Jenomže naděje, že další lidé kolem také umřou, se zatím nesplnila. Mohl by zkusit vyjednat, aby je v garsonce nechali bydlet – prozatím, než najdou jiné řešení. „Můžeme opravit tu střechu, vybourat sporák, dát tam jiná kamna. Vymyslet přístěnek, kde by se dalo vařit. Nic víc. Bude to maličké a vždycky provizorní, ale budete tam sami. A já zůstanu ještě chvíli na živu. A taky babička, jak jí tak lichotivě říkáš.“ Chvíli nad tou možností přemýšlela. Jediná místnost, žádná koupelna, nejspíš nějaká špatná kamna. Tahat kočárek do pátého patra. Opakovala si ta rizika, bylo to ale zbytečné – nad tím dávno vítězně vlála myšlenka: budeme sami, budeme mít vlastní byt! „Prima! Kdy myslíš, že bychom se mohli nastěhovat.“ „Ale no tak, Veroniko, pomalu. To byl jen nápad. Musím to prohovořit s těmi lidmi od domovní správy. To víš, moc se jim do toho nebude chtít, protože žádné ujištění, že byt zase uvolníte, nikdo nevezme vážně. Tenhle náš hnusný systém má totiž taky své výhody: nikdy rodinu s dítětem nevystěhují na ulici.“ „Takže myslíš, že je to beznadějné?“ „To ne. Jen obtížné. Budu je muset přemluvit.“
64
Řekl to tak, že sebou trhla. „To znamená podplatit?“ „Ne přímo. Ale zadarmo to nebude. Nejspíš vymyslím nějakou službičku.“ Složila tvář do dlaní na stole. „Proč je to všechno takhle hnusné...“ zašeptala. „Skutečný život většinou není zvlášť půvabný. Jsou v něm občas docela pěkné chvíle, ale jinak... Musíš brát svět takový, jaký je. No, já tu ještě něco spočítám a pak musím jít spát.“ Tiše mu poděkovala a pomalu šla do pokoje ke svým dvěma mužským. Oba už nejspíš spali. Ve dveřích se ještě obrátila. Tchán měl hlavu, řídce pokrytou šedivými vlasy, skloněnou nad papíry. Najednou pocítila, že ho má docela ráda. To asi bude tím, že odsud brzo odejdu, pomyslela si. *** Nakonec to proklaté okno vymyslel. Musel jen kvůli němu víckrát změnit celou koncepci a potom vyhotovit dvojí plány – jedny, které se daly ke schválení, a jedny skutečné. Tak, jak to vymyslel, okno z ulice vidět nebylo. Na plánu by je ale památkáři stejně neschválili – a nebyli prý po většině přístupní nějakým „kompenzacím“. „Jsou to poslední fanatici,“ řekl otec. „Snad je to tím, že nikdy nevěřili na pokrok.“ Viktor byl na řešení prostoru docela hrdý. Cítil, že lidem, kteří tady měli bydlet, jde hlavně o efekt a pro něj obětují trochu pohodlí. Proto místo rozměrné haly navrhl nevelikou předsíň, z které se ale vcházelo do rozlehlého salonu, který bral dech svou monumentalitou. Viktor se nijak nepokoušel zakrýt trámy – naopak, vytvořil z nich mocné žebroví, které poněkud připomínalo strop v zámku. V tom prostoru, v místě, kam vedl pohled návštěvníka, bylo také to velké okno s výhledem na řeku, velkou část mostu a za tím Malou Stranu s dominantou Hradu. Říkal si, že by paní Králová mohla být spokojená. A tedy vděčná, ať už tím myslela cokoliv... Teď, když tu čekal na otce a oba zákazníky, aby jim předvedli hotovou hrubou stavbu ještě předtím, než řemeslníci započnou s obklady a podlahami, vzpomínal na nechuť, s kterou se do té práce pouštěl. Připadala mu tak nějak příliš malá, téměř malicherná. Kdysi, když ještě studoval a občas konzultoval s asistentem Haškem, snil o návrzích velkých staveb, o velkorysých řešeních, která v prázdnu vytyčí smysluplný prostor, tvarovaný hmotami. Přemýšlel o vnějším a vnitřním světle, o stabilitě, které dá pohyb vznosná křivka nebo proměnlivé tvary v smělé gradaci. Fascinovala ho ta nekonečnost možností, jak budově dát proporce a přitom porušovat všechna pravidla. Beton a sklo a ocel, nemluvě o nových hmotách, to byly materiály, v kterých si představoval příští výtvory. To, co tu dostal za úkol, byl pravý opak. Když ale začal úkol promýšlet, postupně se mu zalíbil: jak nepřeberné možnosti mu sice v malém, ale pořád ještě zbývaly! Nakonec zjistil, že to omezení vůbec nevadilo; bylo to jako v šachu, kde sevřením konečným počtem polí a malým počtem figurek hra dostávala teprve to pravé napětí... Kde proboha ti lidé jsou? Nesnášel čekání. Byl schopen prosedět na jednom místě třeba hodiny, pokud to bylo z jeho vůle, ale ne čekat. To prostě nesnášel. Vstal z podlahy a oprášil si kalhoty. Sotva otevřel dveře na schodiště, uslyšel hlasy, mezi nimi otce. Měl nějak jinou intonaci, když mluvil s klienty. „Jak říkám, dojem nebude zdaleka dokonalý,“ povídal otec udýchaně ve dveřích. „Musíte použít trochu fantazie. Chci, abyste viděli hrubé obrysy, než se to dodělá. Až položíme podlahy a dáme obklady, bude už těžké s něčím hýbat. Á, tady je náš mladý architekt, který dělal ten návrh.“
65
Viktor jim vyšel vstříc. Králová měla zase jiný účes, tentokrát žíhaný, na sobě kostýmek z patrně drahé, jemně vroubkované tmavě modré látky, v kterém se dobře vyjímala kašmírová halenka. Podala mu svou ruku s těžkým zlatým náramkem. „My už se známe,“ řekla mnohoznačně. „Tohle je můj velitel a pán,“ kývla za sebe. Král rozhodně vypadal dost velitelsky, alespoň výškou své tělnaté postavy. Snad tím, že na většinu lidí shlížel s výšky, měl v poněkud odulé tváři přezíravý výraz. Člověk si nebyl jist, kolik mu vlastně je – vypadal příliš usedle a blahobytně na mladého člověka a zase příliš zachovale na někoho staršího. Tak někde kolem čtyřicítky, řeklo by se. Podal Viktorovi levou ruku, která přes úctyhodné rozměry neměla žádný stisk. „Inženýr Král,“ řekl na půl úst. Viktor se podíval, co má s tou pravou rukou, a viděl, že v ní drží zvláštní košík. Proč si ho nepřendal? Pokrčil v duchu rameny. Žena už prošla předsíní a zarazila se na prahu salonu. „Páni! No, Rudy, podívej!“ „Připomíná to trochu kostel,“ zavrčel muž. „Paní si přála hodně prostoru. Pokud si přejete, strop se dá trošku snížit...“ „Ale kdepak, neposlouchejte ho. Tohle je přesně ono. Zavěsíme tu veliký křišťálový lustr, už ho mám vyhlídnutý v jedné antikvě. Po stěnách budou obrazy a parůžky, bude to jako na hradě... A tamhle, podívej se Rudy, moje okno! Vidíš, já věřila, že to pan Horák dokáže.“ Podívala se významně na Viktora. „Tak Rudy, řekni něco!“ „To je tvá akce. Já jenom chci, aby to bylo na úrovni.“ „Ale to bude. Že to bude stylové?“ obrátila se na Viktora. Nevěděl, co tím myslí, ale kývl, s pohledem upřeným do jejích očí. Byly jako dva hnědé, tvrdé knoflíky, úplně neproniknutelné. Bude to asi pěkná mrška, pomyslel si. „Myslím, že to můžeme pokřtít. Rudy!“ Znělo to jako rozkaz, Rudy mohl být klidně neobratný lokaj, spíše než pán a velitel. Na její pokyn odklopil víko toho zvláštního košíku a vyňal odtud láhev sektu a čtyři pohárky. „Neměli pravé šampaňské,“ řekl zasmušile. „Jenom sovětský sekt. Ale ten taky ujde.“ Zátka bouchla a víno kypivě plnilo pohárky. „Tak ať to tady v klidu dostavíme,“ pozdvihl Král sklenku. „V tom nám už sotva může něco zabránit,“ usmál se otec. „Mám pro vás portugalské dlaždice, chorvatský travertin, španělský dub, prostě všechno. Pro toho, kdo má valuty, jsou teď možnosti neomezené.“ Král zamyšleně hleděl před sebe. Pak lehce zkřivil tvář. „Pokud... a říkám pokud, tohle doděláte, než to všechno začne.“ „Rudy, už zase začínáš?“ Král jen zavrtěl hlavou. Pozdvihl pohárek a chvíli válel doušek v ústech. „Není to ono,“ řekl pak. „Chce to chlebíček s kaviárem.“ „Vždyť jsem ti říkala...“ „Copak jsem mohl vědět, že u Paukertů nebudou mít kaviár? Tváří se, jak jsou na úrovni, a pak nemají ani obyčejný.... kaviár.“ Jeho žena na něho tvrdě pohlédla, pak odvrátila oči. „Pro jednou se bez toho obejdeme,“ zasmála se. „Nedám si zkazit radost. To okno! Je jím vidět most i Hrad. Když pomyslím, jak se budou tvářit Zemanovi...“ Viktor se na ni znovu usmál a přitom přemýšlel, proč Král mluvil o Paukertových. Ten krám jim přece dávno nepatřil, byl státní jako všechno. A navíc, pokud mohl věřit šeptandě, to lahůdkářství, viditelné z ulice, bylo jen zástěnou pro tajný obchod pro stranické prominenty. V které části Král asi nakupoval?
66
„Když jste říkal, než to začne, měl jste na mysli něco určitého?“ zeptal se tiše otec v pozadí. Král na něho pohlédl z celé své výše, snad se přitom ještě poněkud zaklonil. „Jsou jisté indicie, že se chystá změna. Tlačí to Gorbačov.“ „To ale musí být jen k dobrému? Každé uvolnění...“ „Mírně to nepůjde,“ zavrčel Král temně. „A když to praskne... Víte, jaké jsou mezi lidmi nálady? Četl jste svodky?“ „Já ani nevím, co to je,“ přiznal se otec. „No jo, pro obyčejné lidi nejsou. Člověk musí mít styky.“ „A co těch v svodkách, jak jste říkal...“ Král se rozvážně napil a chvíli převaloval víno v ústech s nesouhlasným výrazem. Pak se po nich rozhlédnul svýma trochu vypoulenýma očima. „Lidi jsou naštvaní. Už ani neříkají protistátní vtipy. Říkáte uvolnění? To taky může znamenat, že si nějaký táta od rodiny dojde pro sekyru do sklepa...“ „Prosím tě, nestraš zase,“ uťala ho žena. „Jaképak sekery a sklepy, každý teď má ústřední topení. Nic se dít nebude, nejvýš snad trochu křiku. Máš tam ještě kapičku toho sektu?“ Podal jí láhev a zamračeně pozoroval, jak vzácný mok pěnivě rozlévá po stěnách a po podlaze. „Tak jsme to pokřtili,“ řekla lehce. „Kdypak budete hotovi?“ „Tak do tří týdnů, pokud nebude revoluce,“ odpověděl otec s úsměvem. „Prosím vás, revoluce tady? Lidi se nevzbouří, ani když se jim to nařídí. Nadávat po hospodách, to tak ještě. No, my už půjdeme. Dala jsem vám své telefonní číslo?“ obrátila se k Viktorovi. „Tu máte, pro jistotu, kdyby ještě něco bylo třeba vyjasnit.“ Podala mu luxusní tuhou kartičku, na které bylo zlatým písmem vyraženo její jméno. Monika Králová. Nu ovšem, Monika. Jméno jak dělané pro pěknou mršku. Znovu jím proběhlo slabounké vzrušení a k tomu náznak neurčité viny. VI Něco se dělo, zpočátku to ale vypadalo skoro jako legrace. Zemí už týdny s kvílením a čmoudem protékala řeka trabantů. Směřovaly prý do Maďarska a odtud, náhle otevřenou hranicí, přes Rakousko zpět do Německa, ovšem toho Západního. Tisíce obyvatel rajské zahrady prchaly touto skulinou do kapitalistického pekla. Trvalo skoro měsíc, než si režim uvědomil dosah toho úniku: kdo bude jásat v průvodech a hlavně nadšeně a hrdě budovat, když se země postupně vylidní? Pod nátlakem Maďarsko hranice zas uzavřelo pro východní Němce. Ti, kteří v té chvíli byli už na cestě, se ocitli najednou v pasti a vrhli se na pražské vyslanectví NSR s žádostmi o azyl. „Nechtěl bys auto?“ zeptal se ho Hájek s divným úsměvem. „Chtěl, ale ještě na ně nemám.“ „Praha je plná opuštěných trabantů. Jsou za babku nebo i zdarma, pokud má člověk trochu drzosti a hlavně neváhá. Copak´s to neslyšel? Dederóni zaplavili vyslanectví. Zřídili pro ně tábor na zahradě, tlačí se jich tam nejmíň tisíc, hlava na hlavě. A další pořád přicházejí, jako posedlí. Nevím, jak tohle dopadne.“ Jan jenom pokývnul. Většina lidí s rozpačitým úsměvem, v kterém se chvěly stopy naděje i strachu, pozorovala pohyb v zemích všude okolo. Šok z invaze a otrava těch následujících dvaceti let jako by v lidech udusily vůli ke změně. „Zlomená páteř národa“, ta slova jednou slyšel na Svobodné Evropě. Jan ji poslouchal ze zvyku, teď ji už ani nerušili. S opovržením tam mluvili o komunistech, nadháněčích režimu. Trvalo chvíli, než si
67
uvědomil, že se to vztahuje také na něho. Byl kandidátem strany, která teď spíš než strach budila ošklivost. „Všude kolem se něco děje,“ řekl. „V Polsku, Maďarsku, dokonce i ve Svazu. Jenom u nás jako by všechno ztuhlo.“ „To nejde najednou.“ „Najednou? Nezdá se mi, že by se tu v naší straně vůbec něco dělo.“ Hájek k němu zdvihl hlavu od stolu. Udělal neurčité gesto rukou. „Musíš mít trpělivost. Nic nového se neprosadí přes noc.“ „Copak tu jde o něco nového? Pořád slyším jen stejné fráze.“ Hájek se usmál, ale nebyl to přátelský úsměv. „Ale? Z tebe se stal nějaký kritik. Sotva jsi podal přihlášku...“ „Možná, že jsem to neměl dělat.“ Úsměv v Hájkově tváři pohasl. „Snad nechceš říct, že sis to rozmyslel? Uvědomuješ si, že jsem se za tebe zaručil?“ Řekl to tiše, ale nepřátelsky. Jan si najednou uvědomil, že toho člověka vlastně skutečně nezná. „Nechci vám... nechci ti dělat potíže. Ale mám dojem, že se na straníka nehodím.“ „Tohle si dobře rozmysli. Ze strany se nevystupuje. Mohou tě leda vyloučit a to, jak asi víš, má následky.“ Jan na něho beze slova hleděl. Měl náhle pocit, že je v pasti, asi tak jako utečenci z Německa. Večer se svěřil Jarce. „Nevěděla jsem, že jsi tam vstoupil.“ „Vlastně jsem pořád ještě kandidát. Něco jako novic řeholního řádu.“ „Novic? Tak pojď ke mně, můj novici, než z tebe bude doopravdy mnich.“ Přisedl k ní váhavě. „Copak, ty nechceš?“ „Jenom jsem si chtěl alespoň trochu promluvit... Nevím, co mám teď dělat. Proč jsem jenom podával tu přihlášku!“ „Dělá to spousta lidí, ne? Třeba proto, aby mohli dělat svoji práci.“ „Nevstoupil jsem jen kvůli kariéře. Podle Hájka se chystají velké změny. Prý potřebují lidi, kteří s nimi pomohou. A přitom se nic neděje.“ „Třeba to chce jen trošku času.“ „To říkal Hájek taky. Ale nic se nemění. A já se stydím, že v té blbé straně jsem. Našim jsem o tom ani neřekl. A přitom zase vystoupit se zřejmě nedá, alespoň ne bez těžkých následků.“ Jarka ho poslouchala, potom chvíli mlčela. „Tak neplať příspěvky, jako můj otec kdysi. Nakonec ho vyškrtli s velikou hanbou. Dokonce o něm rozšířili, že prý pije a proto nemá peníze. Ale nemělo to žádné následky.“ Jan jenom povzdechl. „To teďka nejde, příspěvky ti prostě strhnou z výplaty.“ „A co kdybys to prostě nechal být? Nic zlého přece neděláš, jenom tam jsi.“ Chvíli se díval před sebe. „Ty nemyslíš, že je to špatné?“ „Já nevím. Každý přece není gauner, myslím ve straně. Podívej rodiče Veroniky...“ Bolestně sebou trhnul. „Co je s nimi?“ „To nevíš? Jsou oba skalní komunisti. Doma mají celou řádku Leninů.“ „Cože?“
68
„No fakt, hlavičky Leninů tam, kde lidi většinou mají broušené sklo. Nějaké vtipy proti režimu, to u nich prostě nejde. Já jsem to jednou zkusila... A přitom jsou to hodní lidi, hlavně její táta. A to je prosím esenbák.“ Díval se na ni otřeseně. „Nějaká šarže?“ „Ale kde. Nikdy to nikam nedotáhl, je na to asi příliš poctivý. Teď už je v důchodu, má špatné srdce.“ „A Veronika? Co si o tom myslí?“ Jarka jen pokrčila rameny. „Nemluví o tom. Vždycky se jen usměje... Má své rodiče ráda, hlavně tátu. Na toho nedá dopustit.“ „I když je esenbák?“ „A co? Táta je táta, ne? Copak esenbáci nejsou lidi?“ „Tohle můžeš říct o každém.“ Bezradně mlčeli. Jan těžce vzdychl, Jarka ho pohladila po vlasech, on se k ní přitiskl a tak se stalo, že se milovali skoro bezděčně. Když potom leželi a drželi se v náručí, Jan znovu povzdychl, tentokrát úlevou, že všechno proběhlo tak nějak přirozeně. Ona si to však vyložila jinak. „Ještě se pořád trápíš? Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o tom starém profesorovi? Mám vždycky chuť na kávu, když si na něj vzpomenu. Ne, počkej, možná za chvíli. On říkal, že se lidi trápí často zbytečně. Prý jsme daleko méně svobodní, než si o sobě namlouváme.“ Jan si podložil hlavu rukou a zadíval se do stropu. „To je docela pohodlné stanovisko.“ „On to neříkal jako omluvu. Tvrdil, že si většinou nerozumíme. Že s námi hýbají nějaké skryté síly, o kterých ani nevíme. Nějak si vždycky vysvětlíme, proč jsme udělali to či ono, ale to bývá jen iluze. Místo týrat se nějakou vinou máme se snažit ty síly pochopit.“ „Ale jak, když jsou ty síly skryté?“ „Já nevím,“ řekla líně. „Jsem nějak ospalá. Jestli chceš, zůstanu tu dneska s tebou.“ Trochu se lekl. Navrhoval jí už víckrát, aby s ním zůstala přes noc, ale moc vážně to nemyslel. Teď, když to sama nabídla, nemohl dobře odmítnout. Cítil, že tím zas udělají další krok k sdílené intimitě života, které se těžko mohl vyhnout, pokud nechtěl zůstat pořád sám, ale k níž příliš nespěchal. „Co tvoje matka? Nebude se bát?“ „Já jsem jí řekla, že tu dneska asi zůstanu.“ Poslušně vstal a začal upravovat postel. Později, když už Jarka spala, ležel s očima otevřenýma. Nemohl usnout, nebyl zvyklý s někým sdílet lůžko. A také trochu přemýšlel o tom, co Jarka předtím říkala. Nějaké skryté síly v něm? Takové představy v něm vzbuzovaly úzkost. Docela dobře věděl, co ho pohánělo. Hájek ho zlákal... Řeči o nových proudech ve straně, to byla jenom poleva, pod níž se skrývalo skutečné lákadlo. Chtěl být tím náměstkem, co by to nepřiznal. Toužil po tom, i když se toho také bál. Být náměstkem v jednatřiceti letech! Nějak se vyrvat z toho přízemního života, z té obyčejnosti. Jenomže přál si to? Nebylo nejlepší schovat se v šedivé průměrnosti, v tom jejím pohodlném bezpečí? Jako vždy, když propadl téhle náladě, vzpomněl si na Viktora. Bratr o sobě jistě nepochyboval. Konečně dostal za vyučenou, spadl mu hřebínek... Jenomže při celém tom ponížení měl, co Jan nikdy nemohl mít. Měl Veroniku. Ta myšlenka se nestřeženě přikradla s celou svou palčivostí. Nejenom, že ji měl, on mu ji sebral, jemu, který ji opravdu miloval. Sebral a zkazil, jako všechno, co kdy Honza získal... Na tohle nesmí myslet, to by nikdy neusnul. Sotva však ty myšlenky zapudil, vrátil se zas jeho současný problém. Hájek mu před nosem zamával vějičkou, pak místo náměstka z něho udělal poskoka. Předtím alespoň dělal něco určitého, teď jenom lítá sem a tam. No, třeba
69
se to změní, až mu skončí kandidátská lhůta... S údivem zjišťoval, že se nemůže dočkat toho, co si jinou částí mysli vyčítal. Zřejmě si dobře nerozuměl, jak říkal ten starý profesor. Tak zavřel oči a přestal naslouchat blábolu svých myšlenek. *** Terasa měla v sobě něco magického. Brzo ráno ji zalilo stříbřité světlo, které zlátlo v příštích hodinách. Přes zábradlí, strupaté starou omítkou, bylo hluboko dole vidět do zeleně zahrad, která se neznatelně měnila, až teďka v říjnu téměř přes noc vzplála všemi barvami. Bylo už chladno, ale Veronika za slunečných dnů stejně vytahovala lehátko. Žili s Ondrou většinou na terase, on s hračkami na vrstvě dek, ona jenom tak rozprostřená naznak, s očima vnořenýma do hluboké modři oblohy. Když občas nad ní plula vzdušně bílá oblaka, zdálo se jí, jako by terasa byla můstek nějaké velké lodi, která ji s Ondrou odnášela kamsi do dálky. Poddávala se tomu plynutí, které tiše a neodvratně neslo celý její život: teď, když se zbavila stálého napětí, které ji dusilo v bytě Víťových rodičů, náhle se před ní otevřela hloubka budoucnosti, tak závratná, že se jí z ní někdy až zatočila hlava. Měla by myslet na to, kdy zas začne studovat, jak školu dokončí a bude někde pracovat – věčně žít z těch pár korun, které Viktor vydělal, se přece nedalo. To ovšem znamenalo najít Ondřejovi jesle, vyhrabat skripta, zajít na děkanát... Stále to odkládala. Pak zjistila, že je zas těhotná. Tak jako s Ondrou, ani tohle dítě neplánovali – bylo to přece skoro šílenství, s tím jejich malým bytem a příjmy sotva většími. Navzdory pilulkám, které snad brala pravidelně (nebyla na to zrovna správný typ, tak si tou pravidelností nebyla jistá), se v ní ten nový život nějak uhnízdil. Stoicky vydržela Viktorovo zděšení i jeho následnou omluvnou něhu. Jen její závrať z budoucnosti se tím trochu prohloubila. Tak využila několik posledních slunných dnů a vytáhla zas lehátko. Plout naznak v modři oblohy bylo tak konejšivé. Že žili skoro pořád na terase, mělo dobrý důvod. Garsonka byla jenom o pár metrů větší a přes veliká okna byla nějak nevlídná. Většinu prostoru zabrala lůžka. Vzadu byl malý přístěnek s plynovým vařičem, pár poličkami na to nejnutnější nádobí a oknem do světlíku, příliš malým, aby odvětralo veškerý pach vaření a plynu. Topení vlastně žádné neměli. Původní sporák, který zabral polovinu místnosti, Viktor s pomocí otce vyboural, takže se získal prostor na stolek se dvěma židlemi. Když koncem září přišel chladný týden s lijáky, začal se Viktor shánět po nějakém teplometu. Nakonec, uondaný neúspěchem, přinesl jakýsi absurdní ventilátor, poslední výkřik zdejší techniky, který za hlasitého kvílení vydával proud vlažného vzduchu. Ten zapínali jenom, když Ondřeje koupali. Snad by si zvykli na ten chlad, ne ale na syrovost vzduchu, který čišel z vlhkých koutů. „Co budeme dělat, až přijde skutečná zima?“ útočila na Viktora. „Nějak to vyřešíme.“ „Za chvíli bude listopad. To už bývají mrazy. Myslíš, že to tu dokážeme zadýchat?“ Vzhlédl k ní od nějakých náčrtků, s nimiž se mořil celé hodiny. „Mám tady zrovna jeden problém. Jenom to dotáhnu.“ „To říkáš vždycky. Tohle je taky problém a týká se nás všech.“ „A moje práce ne? Vždyť nás živí.“ „K čemu nám budou peníze, když tady zmrzneme?“ Vstal beze slova a šel s blokem na záchod. To dělal často – zavíral se tam, když na něj Veronika dorážela, když Ondra plakal z jednoho z těch mnoha dětských důvodů, když pustila hlasitě rádio. Představovala si, co by řekla na dotaz, jak teď vychází s manželem: on s námi nežije, odstěhoval se na záchod. Teď ovšem byl v někde daleko odsud na půdě a v plné práci. Jen jeho návrhy je neuživily, musel občas přiložit ruku k dílu doslova. Bylo to praktické, učil se přitom různým řemeslům – jen škoda, že je také neuplatnil doma.
70
Z úvah ji vyrušilo zvonění. „Někdo k nám jde,“ řekla Ondrovi. „Babička.“ „Ale kde, obě babičky jsou ještě v práci.“ „Listonožka.“ Říkal to slovo takto neúchylně, až se v jejich rodině ujalo. Viktor nakreslil list javoru s jednou bosou nohou a připíchnul jej k dalším kresbám na stěnu. Vymýšleli potom spolu nová slova – knihoručka, křídlosklenka... Ondra se je učil pohotověji než slova skutečná a s oblibou je opakoval v obchodě či u doktorky. Budil tím zaražené pohledy. Veronika vstala neochotně. Plnost, kterou už cítila ve středu těla, ji občas zbavovala chuti k pohybu. „Báro,“ vyhrkla překvapeně ve dveřích. „Ty ses přišla za námi podívat?“ „Když ty teď skoro nezajdeš... Páni, vy máte ale terasu, to bych si taky dala říct. Jak to, že jsi tak málo opálená? Já bych už byla jako topinka.“ „To věřím. Přišla jsi kvůli něčemu, nebo jen tak?“ „Teta Bora,“ řekl Ondra. „Bar-bora, ty povstalče. Barbarbar, jako když vrčí pejsan. Můžeš mi půjčit kozačky?“ „Prosím tě, na co?“ „Takový happening, taky se tomu říká demonstrace. Chystá se to na osmadvacátého října. Musím mít boty, aby mi v nich bylo teplo a aby se v nich dalo utíkat. Ty moje mají žraloka.“ Veronika na ni chvíli bez řeči civěla. „Ty chceš jít demonstrovat? Proboha, proč?“ „Všude kolem se něco děje, dokonce v Německu a to jsou známí suchaři. Jen tady jsme jak zaprdlí. To už je prostě skandál.“ „A co si o tom myslí táta?“ „Šílíš? Ten dostane tři infarkty jenom když o tom hlesnu.“ „A když tě zatknou?“ „Nezatknou. Já umím kličkovat.“ Musela se tomu zasmát. Pak zase zvážněla. „Barboro, neblbni. Vždyť máš před maturitou.“ „No právě, řítím se do usedlého věku. Musím si něco užít, dokavaď to jde.“ Znala svou Barboru. Domlouvat jí, to bylo jako hasit požár benzinem. Vytáhla boty z kufru pod postelí. Byly už značně obnošené, to však nebyl ten pravý důvod, proč sestra nad nimi pokrčila nos. „Jsou hnědé, k těm já nemám kalhoty.“ „Má to být demonstrace, nebo módní přehlídka?“ „Ty tyhle věci nechápeš. Bude tam Zdeněk. No nevadí, vezmu si asi botasky. Na běh jsou stejně lepší.“ Když Bára odešla, přemýšlela chvíli o tom, zda má říct něco rodičům. Bylo to skoro, jako udat sestru. A táta by se jistě rozrušil. Na druhé straně, pokud Báru při té demonstraci zatknou, bude to mnohem horší. Nejspíš ji pak za trest nepustí k maturitě. Bude to další poničený život, jako ten Viktorův a tedy taky její. Vlastně poprvé v životě ji napadlo, jak je ten režim, na němž táta s mámou lpěli, nějak obludný. Podobal se zakyslé domovnici, která stíhala zavilou pomstou každou maličkost. Pro tátu to přitom bylo skoro jak náboženství – a profesoři na fakultě, ti lepší z nich, socialistickou myšlenku podávali jako to nejušlechtilejší, co lidstvo dosud vytvořilo. Nestačila tyhle úvahy dokončit, když na chodbě zaslechla divný hřmot. Dveře se rozlétly a dovnitř Viktor se svým otcem, oba rudí ve tváři, táhli nějaká kamna. „Proboha, co to je?“
71
„Naftová kamna,“ řekl udýchaně Viktor. „Našli jsme je na jedné půdě.“ Tchán se na ni jen slabě usmál, sedl si malátně na jednu z postelí a utíral si pot. „Co tě to napadlo,“ řekla Víťovi vyčítavě, „brát si na pomoc otce. Vždyť by z toho mohl mít i smrt.“ „Já jsem říkal, že to sám unesu. On ale nedal.“ „Už je to dobré,“ řekl slabě tchán. „Jen kdybys měla sklenku vody.“ Podala mu ji, se starostlivým pohledem na jeho zrudlou tvář. „To jste je ukradli? Co když nebudou fungovat?“ „My jsme je koupili od jejich majitele. Jsou skoro nová, tedy stará, ale málo použitá. Mám k nim dokonce návod.“ Odběhl dolů do auta, prý pro rouru a kanistr. „Vy máte auto?“ zeptala se překvapeně tchána. „To je družstevní dodávka.... Už jsi u nás dost dlouho nebyla. Doufám, že mezi námi není žádné nepřátelství.“ „Ale ne, je to jen trošku z ruky. Nechceš se podívat na malého? Ježíši, Ondro!“ Dítě, které už zřejmě nebavily hračky, se škrábalo na předprseň terasy. I když v tom věku sotva na ni mohlo vylézt, projel jí tělem strach jako mrazivý šleh. „Tam nesmíš lézt, rozumíš, Ondro? Nikdy! Vždyť by ses mohl zabít.“ Dítěti v malé tváři zakolísal úsměv, vystřídaný prvními stahy pláče. „Zabít,“ opakoval. „Tomu on asi nerozumí, viď Ondříčku,“ řekl tchán, který za nimi vyšel na terasu. „Mám mu snad říkat, že si udělá velikou bouli? Třeba si to bude chtít vyzkoušet.“ Tchán vlídně pokýval. „Děti jsou pořád v nebezpečí. Je vlastně zázrak, že to všechno přežijí.“ „Radši se nespolehnu na zázraky... Kde vlastně je ten Víťa? Doufám, že na schodech nezemřel.“ Viktor však brzy nato s velkým hřmotem plechu dorazil. Nastalo nekonečné měření a přestavování, než se kamna zdařilo rourou spojit s komínem. Pak Viktor za velkého smradu naplnil naftou zásobník a pokusil se hořák zapálit. Napřed se zdálo, že k tomu ta kamna nejsou vůbec určena. Viktor se vztekal jako vždy, když se mu něco nedařilo. Nakonec z bobku dopadl do sedu a aspoň minutu hlasitě nadával. „Nechceš se s námi trošku projít?“ ptala se Veronika tchána. Znala ty Viktorovy nálady, ten jeho vztek, když se mu něco nedařilo. Věděla, že je přitom neškodný a divým vztekem ohrožuje leda sebe, přesto se při tom vždycky trochu bála a z toho propadala sama hněvu. Snadno se v těchto situacích pohádali a Viktor potom trucoval, zraněný jejím nevděkem. „Budu muset odvézt tu dodávku,“ řekl tchán. „A pak, neměla bys ho tu nechat samotného, nebo se ještě samým vztekem upálí.“ „Co pořád máte, už to funguje,“ ozval se Viktor, který konečně v kamnech slabý plamen vykřesal. „Patrně bude trochu zanesený komín.“ V příští chvíli se ozvalo tlumené žuchnutí, při němž se spárou kolem roury vyrojil černý mrak sazí. Kamna zahučela a vzplála jasným plamenem. Viktor k nim rychle přisedl a reguloval přívod nafty. Později večer kamna tiše předla a sálala příjemným teplem. Byl už nejvyšší čas: nebe se zatáhlo, spustil se déšť a s ním se do garsonky kradl vlezlý chlad. „Tak co, jak jsem to vyřešil?“ zubil se Viktor od kamen. „Celkem to jde, až na to, že je tady smradu jako v tanku.“ „To je tím, jak jsem předtím rozlil trochu nafty. Člověk holt nemůže mít všechno. Máme tu smrádek, ale teploučko.“
72
Hleděla na něho s usínajícím Ondrou na klíně. Nebyl to ideální muž, ten otec jejích obou dětí – obou, protože to, které se teprve rodilo v jejím těle, bylo už pro ni stejně skutečné. Jednou ho milovala, jindy ji zas dráždil k nesnesení. Byl fanfarón a snílek, v praktických věcech skoro nemožný a přitom zřejmě přesvědčený o tom, jak to všechno zvládá. Ale byl to upřímný a něžný muž. Vypadal křehce, skoro zranitelně, jak si tak přihrben u stolu črtal do bloku. Jednou jí nad nějakou kresbou vykládal, že každý tvar musí mít kromě světla taky stín, že ale na hranici stínu je vždy znovu světlo. Bylo to, jako by byl vykládal o jejím životě. Jistě si ještě před třemi či čtyřmi lety nepředstavovala, že bude žít v takové nuzné garsonce, s rozpočtem, který sotva stačil na základní potřeby. Jenomže tehdy také ještě nevěděla, že život spojí s člověkem, kterého musí milovat, i když by ho nejradši roztrhala na sto kusů. *** Nakonec podlehl zvláštnímu nutkání a té Králové zavolal. Nedělal si iluze o motivech, které ho k tomu přivedly. Králová mu slíbila odměnu za okno, které v jejích očích stavbu bytu zhodnotilo. Nebylo řečeno, jak chce svou vděčnost prokázat, ale i beze slov to bylo skoro jasné. Nevěděl vlastně, co ho na té ženě lákalo. Měl přece doma Veroniku, kterou upřímně miloval. Chvíle jejich blízkosti byly plné něžného uspokojení, pro něho ale teď už postrádaly onen osten vzrušení, po kterém pořád prahl. Nebyla krásná, paní Králová, měla však v sobě zvláštní rys, který v něm podněcoval fantazii. Nevěděl, co to přesně je: jakási věcná oddanost všem požitkům, které se daly získat, také snad ta nákladná pěstěnost – jako by v pouzdře elegantních, drahých šatů vězelo tělo stejně luxusní, pro běžné smrtelníky nedostupné. Cítil se trochu zvrhle, když se jí tak ve své mysli obíral. Přesto si nedovedl pomoct. Ta žena ho poněkud nepřístojně lákala. Tedy jí zavolal. Napřed se zdálo, že si nevzpomíná, pak se však zasmála takovým hlubokým, předoucím smíchem, že ho až zamrazilo ve slabinách. Ano, docela ráda by ho viděla, ukázala by mu byt, jak teď po nastěhování vypadá, a vyřešila s ním nějaké drobnosti. Nebo snad větší věci? To se na místě uvidí. Zase ten předoucí, vědoucí smích. Smluvili schůzku na úterý dopoledne, kdy je nebude nikdo rušit. Utekl tedy z práce a teď tu stál, před dveřmi s nablýskanou jmenovkou: Monika Králová, Ing. Rudolf Král. Zajímavé, jsou tu oba, v tomhle pořadí. Najednou nevěděl, zda doopravdy chce, k čemu se zřejmě chystal. Málem se zase otočil, ale vzepřel se v něm zvláštní vzdor. Krátce se nadechl a potom stiskl knoflík zvonku. Napřed se zdálo, že v tom bytě nikdo není. Pohlédl na hodinky. Byly sice staré, ale šly. Bylo pět minut poté, co se tady měli sejít. Snad si to rozmyslela? Taky dobře, aspoň si ušetří trochu ostudné tajemství... Náhle uslyšel v bytě kroky, dveře se rozlétly a stál v nich Král. Chvíli na sebe nechápavě zírali. „Ale, pan architekt,“ zamumlal Král podivným hlasem. „Co vás k nám přivádí?“ „Paní Králová chtěla, abych se tu stavil. Šlo jí snad o to, ještě něco dořešit.“ „Aha. No, pojďte dál.“ Šel za ním neochotně a přemýšlel, zda na něj jeho žena nastrojila past. Proč by to ale dělala? Byla to zřejmě potvůrka, ale zjevně nebyla hysterická. „Nevím, co je tu ještě k řešení. Dáte si něco k pití? Máme tu whisky Ballantines. Dvanáctiletou, to se hned tak nevidí.“ Viktor jen mlčky přikývl a rozhlédl se. Opravdu, tady se už nic nedalo dělat. Králová ve své snaze o stylovost pokazila všechno, co s prostorem zamýšlel. Přesně jak říkala, se stropu visel křišťálový lustr, na kosých stěnách byly parůžky, pod nimi něco, co se usilovně tvářilo jako barokní obrazy. Na podlaze, kterou kryl perský koberec, stála divoká směs drahého moderního nábytku a několika starožitných židlí. Všechno to dýchalo těžkými penězi, s nimiž si zřejmě jejich majitelé nevěděli rady.
73
Král mu podal těžkou broušenou sklenku se štědrou dávkou nápoje a sám se svezl se svou sklenicí do koženého křesla. „Džentlmen nepije před čtvrtou odpoledne. Jenomže kdo má takhle dlouho vydržet? Tak co, jak vám chutná dvanáctiletá whisky?“ Viktor se rychle napil. Nebyl zvyklý na tvrdý alkohol. Když polkl doušek, necítil nic než pálení. S úsilím potlačil nutkání ke kašli. „Víte, já...“ „Nezdá se vám?“ „Já to asi neumím ocenit ...“ Král se prohnaně usmál, to bylo u něho dost nezvyklé. „Tak jste to přece jenom poznal. Tahle je obyčejná, jenom jsem ji přelil do té lepší láhve. Má v ní lepší chuť. Víte,“ zaťukal si tlustým prstem na spánek. „Psychologie.“ Pohlédl na něho, aniž věděl, co na to říct. Najednou pochopil, že je ten člověk – i když nevrávoral a mluvil celkem souvisle – značně opilý. „Co říkáte Winstonu Churchillovi?“ zeptal se Král a napil se. „Já... nevím, co máte na mysli.“ „Veliký člověk, ne? Vy si to nemyslíte?“ „Snad, nevím. Už jsem to jméno dávno neslyšel.“ „Podle mne osobnost. Od rána do večera v lihu, přitom řídil stát. Víte, co řekl jedné lady, když mu vyčítala, že je opilý?“ Zasmál se, pak chvíli kašlal. Nakonec mávl rukou. „Dělal dojem i na Stalina. Ale tady? Trpaslíci.“ Obrátil do sebe zbytek ve sklence, hlasitě vydechl a hned si zase nalil. „Víte, co já mám všechno za sebou? Ani nechtějte vědět.“ Chvíli prohlížel sklenku proti světlu. „Co já jsem všechno zažil! Takových průserů. V Beirutu, v Bangkoku... Potom s tou mrchou v Bruselu, to už byl skoro konec... A kde jsem dnes? Tedy kde jsem byl včera...“ Poslední slova zamumlal jen sotva slyšitelně. Náhle se na Viktora ostře podíval. „Vy vůbec nepijete!“ „Ale piju...“ „Nepijete. Chcete dvanáctiletou whisky? Tu skutečnou. Mám ji tu, nevěříte?“ „Věřím. Ale pro mne je to škoda.“ „Taky si myslím. Ta chce totiž znalce... Stejně ji klidně můžu otevřít.“ V té chvíli v zámku zarachotily klíče a dovnitř vešla Králová. „Proboha Rudy, ty jsi doma?“ Vrhla pohled směrem k Viktorovi a slabě se usmála. Pak se zas obrátila k manželovi. „Jak to, že nejsi v práci?“ „Dneska už práce není, jenom zasloužený odpočinek. Nechceš dvanáctiletou whisky Ballantines?“ „Ty jsi zas pil?“ „Je třeba dodržovat pitný režim.“ „Rudy, přestaň,“ řekla ostře. „Co se stalo?“ „Co by se stalo. Dokud je dost pití...“ „Rudy! Něco se stalo, já to přece poznám. Chci slyšet, co.“ Král chvíli mlčel, oči upřené do nedopité sklenky. „Už nejsem náměstkem.“ „Cože?“ „No, odvolali mě. Jenom tak, víš?“ Udělal neurčité gesto rukou. „A hodili mi na krk manko v podniku.“ „Proboha.“
74
„Ale já vím, kdo za tím stojí. Nalíčil to ten Rohovec, ta stará svině bolševická. Mává lidovou kontrolou a myslí, že tím zakryje, co má sám na svědomí.“ „Rudolfe, počkej...“ „Ta svině proradná. Lidová kontrola! Já mám taky kamarády, stačí jen zvednout telefon a hoši z STB...“ „Buď konečně už zticha! Prosím vás, omluvte nás,“ hodila směrem k Viktorovi a kráčela do vedlejšího pokoje. „Rudolfe, pojď sem na chvíli.“ Zavřela za ním dveře. Vzrušeným hlasům, které slyšel přes stěnu, většinou nerozuměl. Mluvila skoro pořád jen ona, napřed ostře, potom s klidnou rozhodností. Z toho, co k němu proniklo, pochopil jenom, že o žádný zájem STB rozhodně nestojí. Je třeba jednat, zjistit, co Rohovec chce... „Prosím tě, tři sta tisíc? To jsou drobné,“ hodila za sebe, když vycházela z pokoje. „Je mi líto, že se to tak zamotalo,“ řekla Viktorovi. „Dnešek se zřejmě na řešení nehodí...“ Poslušně vyskočil. „Ano, já stejně budu muset zpátky do práce.“ „Ale zavolejte! Najdeme si jiný termín.“ Když běžel po schodech, pocítil úlevu a trochu studu. Co je to za lidi, kteří by mohli jenom zvednout telefon a zavolat na STB! I kdyby se Král jenom vytahoval, zřejmě mu nejhnusnější síla v zemi není cizí... Viktor se v duchu otřásl. A současně si uvědomil, že přesto cítí jakési příjemné vzrušení. Tři sta tisíc, to jsou pro ně jen drobné! Skutečně, slyšel to, i když to zřejmě nebylo určeno jeho uším. Co asi pro ně byly velké peníze? Chvíli se vzrušoval tou představou. Pak nad tím v duchu mávl rukou. Ti lidé žili v jiném světě, ve kterém on byl cizincem. *** Jan vlastně nevěděl, jestli je svátek nebo všední den. Měl pár dní dovolenou a dnes se rozhodl, že je už načase koupit prstýnky na svatbu. Měl by to dělat spolu s Jarkou, jenomže s ní by ho to nutilo vybrat zbytečně drahé. Nevyhazoval rád peníze. Snubní prsten má být úplně prostý, nenápadný, člověk ho nosí jako symbol závazku, ne jako ozdobu. No ano, závazku. Nebyl si zcela jist, zda je mu tohle zrovna milé. Jenomže pak si uvědomil, když už byl docela oblečen, že je 28. října. Není snad svátek? Otec ten den doma večer oslavoval. Vždycky si přitom ale zkazil náladu. Pro něho to bylo výročí založení republiky, té první, skoro mýtické, kterou on zažil jako mladík. Narodil se až rok po jejím začátku, člověk by ale věřil, že tam tehdy byl a sestavoval Prohlášení samostatnosti, tak se nad tímhle datem směšně dojímal. Jenomže během večeře – bylo to věčně tohle slavnostní, komicky vážné stolování, které obvykle končilo nějakou malou katastrofou – si neúchylně vzpomněl dřív či později, že komunisti to výročí ukradli. Den znárodnění! Den velké loupeže a devastace průmyslu, den, kterým škrtli celý jeho život. Pak vždycky přišla trpká epopej zmařených šancí Karla Horáka. Stavitel skutečného formátu! Člověk sotva zdržoval smích. Bylo to s otcem stále těžší, zvlášť teď, když mu bylo už skoro sedmdesát. Měl být už dávno v důchodu, jenomže kdo by potom řídil firmu! Říkal to s důležitě ublíženým výrazem, jako by tahle „firma“ nebylo jen malé družstvo, které příštipkařilo na půdách. Pan stavitel! No ovšem, Víťa tam byl panem architektem, máma s tou předpotopní kalkulačkou asi ředitelkou financí... Člověk by puknul smíchy nad tím nadouváním, kdyby to nebylo současně smutné. Otec si nikdy nepřipustil realitu, i když v ní denně žil. Jan marně přemýšlel, zda není svátek, ale stejně se do města vypravil. Neuměl akci odvolat, když se k ní předtím rozhodl. Dojede na Václavák, tam snad bude otevřeno. prostě Když seděl v špatně osvětleném metru, které se svištivě hnalo temnými tunely, vzpomněl si
75
najednou, jak před lety v podobném voze potkal Jarku. Bylo to jenom letmé, trochu zvláštní setkání. Tehdy by jistě nevěřil, že pro svatbu s ní bude kupovat prstýnky... Znovu se zamyslel, zda tohle doopravdy chce. Jarka mu byla příjemná, dospěli spolu k důvěrnosti, v jakou s nějakou ženou už skoro ani nedoufal. To bylo dobré. Na druhé straně, necítil k ní nikdy něco podobného, jako k Veronice. Jenomže bylo třeba přijmout realitu, že. Na světě byly ženy, o nichž člověk sní, které ale nemůže mít – buď jsou tak nedostupné, jako krásky z filmu, nebo tak zrádné, jako Veronika. A pak jsou ženy, které si holt člověk bere, s lehkým pocitem porážky a možná stínem zoufalství až někde na dně duše, přesto s vědomím bezpečí a správné volby. Byla to přece správná volba, nebo ne? Jan podrážděně vstal a udělal několik kroků k východu. Naštěstí dojeli už na Muzeum. Když šel po kluzké dlažbě dolů náměstím – byl chladný den a chodník byl jako by pokrytý studeným potem – pořád nevěděl, zda je vlastně otevřeno. Dům módy fungoval, tam ale prodávali také o nedělích. Když prošel podchodem, všiml si, že je všude kolem plno lidí. Netrpělivě se zástupem protlačil a našel klenotnictví, které hledal. S úlevou zjistil, že nemají zavřeno. „Snubní prstýnky?“ protáhla prodavačka, jak se mu zdálo, přezíravě. „To jdete sám?“ „Je to snad proti pravidlům?“ „Prsten nemusí dámě sedět. Znáte její číslo?“ Zavrtěl hlavou. Snad je odhadne. „Máme tu tyhle typy. Tyhle jsou teďka hodně žádané.“ Pohlédl na hranaté těžké kroužky, které by slušely nějakým mafiánům nebo ropným magnátům. „Nemáte něco skromnějšího, myslím méně nápadného?“ „Má to být zlato, stříbro nebo jiný kov?“ zeptala se ironicky. Vybíral dlouho, zatím co se prodavačka každou chvíli vzdálila a vyhlížela přes výlohu na chodník. Pak se zas rychle vracela, jako by ve strachu, že by jí mohl něco ukrást. Nakonec vybral, pod tlakem jejího podivného neklidu, dva prosté zlaté kroužky. Nebyly asi nejlevnější, ale ani nejdražší. Žena řekla, že budou do týdne, tohle jsou jenom vzorky. Mladá paní se může zítra stavit, aby se opravila míra. Zaplatil zálohu a dostal malou stvrzenku, která se zdála skoro směšná vzhledem k povážlivé sumě, kterou právě vydal. Když vyšel ven, bylo najednou všude kolem mnoho lidí. Skoro to vypadalo jako oslava, jenže lidé nebyli rozesmátí – někteří měli chmurně odhodlaný, jiní zase trošku vyděšený výraz. Do podchodu se pro hustotu lidí projít nedalo. Začal se davem tlačit k přechodu, ale když se mu podařilo dostat se na volnou dlažbu, viděl před sebou hlouček lidí někam utíkat. Něco se stalo, pomyslel si. V té chvíli uviděl Barboru Přádovou, potrhlou mladší sestru Veroniky. Také ho poznala. „Utíkej,“ křikla na něho. „Mají tady dělo.“ Mávla rukou někam za sebe a vrhla se do Vodičkovy ulice. Dělo? Co si ta holka zase vymyslela, je asi přece jenom trošku praštěná. V té chvíli ho zasáhl do tváře a do prsou mohutný vodní proud. Zavrávoral a marně sahal kolem sebe, aby se něčeho zachytil. „Přestaňte, pitomci,“ vykřikl bezděčně. Vzápětí se za clonou vody objevily stíny ramenatých mužů, kteří vypadali jako kosmonauti nebo roboti. Pak dostal ránu do hlavy. Jak vrávoral, popadly ho za paže silné ruce a vlekly ho po dlažbě. Když uviděl odpornou hořčičnou žluť na velikém autě před sebou, pochopil, že ho zatýkají. Slabě se vzepřel, ale dostal další ránu přes záda. Pak už ho vyzdvihli a vrhli do temné hlubiny auta. Někdo mu tam pomohl vstát a posadit se na lavičku u stěny. „Co se to děje,“ zamumlal jako v opilosti. „No co, reálný socialismus,“ odpověděl někdo z přítmí.
76
V hlavě mu hučelo, rány na temeni a na zádech ho pálily, zmáčená tvář a prsa zase mrzly. Vůbec nic nechápal, jenom mu začínalo svítat, že se k něčemu připletl, něčemu nebezpečnému. Za chvíli někdo dvířka auta přibouchl a vůz se rozjel. Znejistěn kymácejícím se přítmím a úzkostí se Jan přidržel lavičky. Kam je to asi vezou, co s nimi udělají? Všechno se náhle zdálo možné... Připadal si jako v tíživém snu, jenomže věděl, že se z něho nedokáže probudit. Ještě se ani neuklidnil, když auto zastavilo. Dvířka se otevřela a hrubý hlas jim velel vystoupit. Vedli je někam dlouhou chodbou, pak v špatně osvětlené síni dlouho čekal vestoje, než ho uniformovaný strážník vybídl, aby vstoupil do dalších dveří. „Jméno a příjmení,“ vyštěkl jiný policista za stolem. Řekl mu to a dodal, že naprosto nechápe, proč ho sem přivezli. Nic přece neprovedl, jenom vyšel z obchodu... „Odpovídejte jenom na otázky. Občanský průkaz.“ Srdce mu zabušilo úzkostí, zda ho u sebe má. Nejistou rukou sáhnul do záňadří a vyndal rudou knížečku. „Tohle není občanský průkaz! Ale podívejme, komunista? Odkdy členové strany demonstrují proti státu?“ „Promiňte, občanka je tady... Já jsem přece nic takového nedělal. Jenom jsem vyšel z obchodu, vůbec jsem netušil, že je tam demonstrace...“ „To by mohl říct každý. Mám tady hlášení, že jste nadával příslušníkům.“ „Já přece nevěděl, že je to SNB. Někdo mi najednou chrstal ledovou vodu do tváře, nic jsem v té chvíli neviděl. Myslel jsem, že je to nějaká pitomá legrace.“ „Legrace? Bylo tam protistátní srocení a tlupa výtržníků křičela podvratná hesla. Neříkejte mi, že jste o tom nic nevěděl.“ „Vyšel jsem právě z klenotnictví. Byl jsem se tam asi dlouho, vybíral jsem svatební prstýnky. Mám tady potvrzení...“ Esenbák dlouho prohlížel provlhlý papírek. „Není tam hodina.“ „To přece nikdy nepíšou. Ale je to z klenotnictví, pár kroků odtud, kde mě zatkli. To vám snad nestačí?“ Vrátil mu potvrzení. „No, dejme tomu. Řekněme, že vám jako členu strany budu věřit. Ale stejně musím sepsat protokol.“ Delší dobu pak ťukal do stroje. Zřejmě se přitom často pletl, podle toho, jak křivil tvář – nebo to také mohlo být, jak uhýbal před kouřem cigarety, kterou přitom nevyndal z úst. „Tady to podepište,“ ukázal mu někam na spodek papíru. Jan se protokol snažil rychle přečíst, ale písmena se mu míhala před očima a mozek odmítal vnímat význam úředních slov. Nakonec vytvořil třaslavý podpis a vrátil papír. „Můžete jít. A dejte pozor, ať se zase do něčeho nezamícháte.“ Vyklopýtal do Bartolomějské a odtud na Perštýn. Tělem mu probíhala zimnice, možná z promočených šatů nebo z nervového vypětí. Kolem ho míjeli lhostejní chodci, občas se na něj někdo překvapeně podíval. „Ty zase vypadáš,“ zavrčel na něho nějaký opilec, který se vypotácel od Tygra. Jan sebou trhl, ale neodpověděl. Když seděl v metru, schoulen v koutku, celý napjatý snahou ovládnout nervovou třesavku, stále dokola si v duchu přehrával tu scénu u výslechu. Choval se jako zbabělec. Měl žádat odškodnění nebo aspoň vysvětlení, jak si ho mohli dovolit zatknout a chovat se tak brutálně, když se ničeho nedopustil, dokonce ani podle zdejších pokřivených zákonů. Sáhl si na temeno a sykl bolestí – pod zmáčenými vlasy cítil velkou podlitinu. Druhou bude mít na
77
zádech, však už se taky hlásila... Bylo mu náhle do pláče a zároveň jím probíhaly vlny bezmocného vzteku. Tohle je doopravdy říše zla, říkal si, a já k ní patřím... *** Ten den se Veronice nikam nechtělo, jenomže slíbila to. Už dlouho s Viktorem a Ondrou nikde nebyla, taky u žádných z prarodičů. Měli právě období drobných půtek s Viktorem. Ondřej na jejich spory reagoval zlobením, které vedlo zase k dalším hádkám. Křiky a pláč a zase udobřování, to asi patřilo k běžnému rodinnému životu. Nikdo další to ale vidět nemusel, nejméně ti či oni rodiče. Jenom by naléhali slovy nebo mlčením... Její náladu ale kazil ještě jiný důvod. Sám o sobě byl spíše směšný, přesto v ní vyvolával mírnou depresi. Byl 17. listopad, Den studentstva. Na fakultě se k tomu datu vždycky konaly rozličné akce, po těch se jí však nestýskalo. Spíš na ni náhle dolehl ten prostý fakt, že byli s Víťou kdysi oba studenty, jenomže oběma to bylo odňato: Viktorovi už zřejmě navždy, jelikož odpouštění nepatřilo k zvykům režimu, jí novým těhotenstvím na tak dlouho, že bude těžké někdy znovu začínat. Chtěla být novinářkou, něco ji vzrušovalo na té představě. Ne, že by měla živý vzor: ti, kdo jim přednášeli na fakultě, buď sami novináři nebyli, nebo na ni působili mírně odpudivě. Také redaktoři velkých deníků a časopisů, pokud se s nimi vůbec setkala, by ji spíš měli zbavit iluzí. Přesto se jim to nepodařilo. Měla jakousi neurčitou, ale o to více vzrušující představu, utkanou hlavně z fantazie. Už samo slovo novinářka jí znělo nějak zvláštně, skoro opojně. Místo toho bude matkou. Měla chvíle, kdy se proti tomu vnitřně bouřila. Proč jenom ženy musí rodit, vychovávat děti? Proč je to musí vylučovat ze života, kde se den ze dne děje něco zajímavého? Ano, měla své děti ráda – Ondru, zvlášť pokud zrovna nezlobil, i toho drobečka, který v ní rostl a který zatím neměl jméno. Měla je ráda. Ale tiše nenáviděla ten kolotoč stále znovu se vracejících úkonů, které od ní žádala její malá domácnost. Protože slíbila, že přijdou všichni na časnou večeři k rodičům (Ondra to pro jednou snad vydrží), přemohla Viktorovy námitky a sama také vůlí překonala odpor. Když zvonili u tolik známých dveří, už se docela těšila. „Tak tady máme celou rodinku,“ zahlaholil bodře otec. „Jakpak se má náš malý povstalec?“ sklonil se k Ondřejovi. „Co je to postalec?“ zeptal se Ondra a odtáhl se, když ho starý muž pohladil po hlavě. „Povstalec. Já ti to potom řeknu,“ šeptla mu Veronika a manipulovala se sedačkou, aby ji vtěsnala do malé předsíně. „To je ten, kdo se brání vládě,“ vložil se Viktor, který hájil názor, že se všechno musí vždycky řádně vysvětlit. „Většinou se zbraní, víš, s puškami a tak.“ „A proč?“ „Myslíš tím, proč se brání? Nejspíš ho utlačují, prostě nedovolí mu, aby si dělal, co by chtěl. Třeba aby... no třeba říkal nahlas, když se mu něco ve státě nelíbí, nebo si volně cestoval, kam chce...“ „Tak pojďte dál,“ řekl otec už trošku rozmrzele. „K čemu dělat školení v předsíni.“ Vešli do pokoje a vítali se s matkou, která k nim vyhlédla z kuchyně, provoněné jídlem. Veronika koutkem oka sledovala Ondřeje, jak neúchylně došel k příborníku a upřel modré oči na tu galerii Leninů. Je to snad příliš vysoko, pomyslela si, tam ještě nedosáhne. Sotva se však objala s matkou (to se teď nějak vžilo, dřív matka něžná nebyla), slyšela za sebou varovný hluk. Rychle se otočila a uviděla tátu, jak právě zachytil jednoho Lenina, kterého Ondra nataženým prstem zřejmě dostrkal na okraj poličky. „Pozor, s tím musíš opatrně! Málem´s to rozbil! Tohle je hrozně cenná věc.“ „A proč?“ V Ondrově tváři šibalství už zápasilo s pláčem.
78
„Tohle byl velký člověk. A je to pro mne s babičkou moc vzácná památka.“ „Že tam nemáte žádné Staliny a Gottwaldy?“ poznamenal Viktor. Vyhnul se přitom pohledu, kterým ho Veronika varovala. „No Stalin...“ začal táta nerozhodně. „Nebyl to velký muž? Nemyslím postavou.“ „Měl velké zásluhy. Jenomže udělal pár chyb...“ „Pár chyb. Jenom takové třísky, když se kácel les. Nějakých patnáct dvacet milionů mrtvých.“ „To jsou zlé pomluvy!“ Viděla, jak otec ve tváři zrudnul rozhořčením. „Víťa tě jenom dráždí, táto. Nepřišli jsme se hádat, že ne, Viktore. Táta se nemá rozčilovat, takže ho k tomu nebudeme ponoukat. Radši mi, táto, řekni, jak dopadla prohlídka.“ Trvalo chvíli, než se otec uklidnil. Potom se na ni chabě usmál. „No to víš, bylo to jak obvykle. Vysoký tlak a nějaké ty klikyháky na tom přístroji. Nekouřit, nepít, nejíst, nedýchat.“ Když konečně seděli u večeře, podivila se, kde mají Báru. „Teď pořád někde lítá,“ řekla matka. „Chtěla jít na studentský průvod na Vyšehrad, tak přijde později.“ „To jste ji pustili?“ „Vždyť je to akce SSM, aspoň to říkala. Je to na památku Opletala a těch dalších.“ „Je dobře, aby lidi nezapomínali,“ dodal otec, „jaká byla okupace. A předtím první republika, to už dneska skoro nikdo neví.“ „Vy si ji pamatujete?“ zeptal se Viktor. „Můj otec na ni vždycky vzpomíná jako na učiněný ráj.“ „Asi měl větší štěstí,“ řekl otec pochmurně a ukrojil si pořádný kus masa. „Když začala ta velká krize, byly mi asi tři. Tak moc si z toho nepamatuju, ale to vím, že jsem až do pěti neměl pořádné boty. Bylo nás doma šest a táta asi neměl zaměstnání. Občas jsme jedli slupky od brambor.“ „A když ta krize skončila?“ „No, pak to bylo trošku lepší. Ale tak, jako se máme teď, o tom se nám ani nezdálo.“ Viktor chtěl něco říct, ale dotkla se včas jeho ruky. Pohlédl na ni tázavě, potom pokrčil mlčky rameny. Jedli pak delší chvíli mlčky a možná proto Ondra usnul Veronice na klíně. Opatrně ho zdvihla – byl už pěkně těžký – a odnesla ho do ložnice. Když ho bezpečně uložila na postel a přikryla, bezděky se po té místnosti rozhlédla. Vlastně ji skoro neznala: když byla ještě doma, platilo jaksi samozřejmě, že to bylo území, kam s Bárou nechodily. „Neměli bychom radši jít?“ zeptal se Viktor, když se vrátila. „Bude teď lepší, když se trošku prospí. Strašně by zlobil.“ Seděli skoro mlčky, jenom občas někdo něco prohodil. Nakonec Veronika, rozpačitá z toho mlčení, pohlédla na hodinky. „Budou teď zprávy, můžeme je pustit.“ Věděla, že to otec uvítá, sledovat zprávy patřilo k jeho neměnným zvykům. Nečekala na souhlas a zapnula televizor. Za chvíli hlasatel s očima sklopenýma k textu odříkával zprávu o tom, že bezpečnost v centru města zabránila akcím výtržníků, kteří se pokusili zneužít studentské akce na památku Opletala. Pořádkové oddíly už vyklidily místo, kde nastaly výtržnosti, a teď je na Národní třídě klid. Hleděli nechápavě jeden na druhého, pak Veronika přístroj vypnula. „Neříkali jste, že to mělo být na Vyšehradě?“ „Barbora to tak říkala,“ hlesla máma. „Nejspíš to byla jenom parta chuligánů, vždyť jste to slyšeli,“ řekl táta. „Hlavně, že to mládenci vyřešili a že teď je už klid.“
79
„Rád bych viděl to řešení,“ ozval se Viktor. „Honza byl na Václaváku před třemi týdny a ještě teď má podlitiny.“ Nad stolem jako by najednou ztuhlo ticho jako nějaká subtilní a přitom neprostupná substance. „Copak on chodí demonstrovat?“ zeptala se matka. Znělo to pobouřeně, jako by Viktor na bratra prozradil nějakou odpornou úchylku. „Jen se tam připletl. Byl koupit snubní prstýnky. Když vyšel z obchodu a snažil se přejít na druhou stranu ulice, zlili ho napřed vodou, pak ho zpráskali pendreky a zatkli. Byl pak dva týdny nemocný...“ Chvíli bylo úplné ticho. „Tohle se někdy stává, bohužel,“ řekl pak táta uraženým tónem. „Ve válce bývají nevinné oběti, to už holt k válce patří.“ „Jakápak válka,“ vyletěl Viktor. „Myslel jsem, že tu pořád bojujeme za mír. Vedete válku proti vlastnímu obyvatelstvu?“ „Tohle je třídní boj, ten nikdy nekončí.“ „Jaképak třídy. Podívejte se na disidenty, copak to jsou boháči? Dělají topiče a uklízeče, nejhorší práci. Sotva mají co jíst, zatím co naši přední soudruzi...“ „Subjektivně jsou třeba chudí,“ skočil mu táta do řeči, „ale objektivně...“ „Co je to za nesmysl? Copak je nějaká subjektivní chudoba? Když jste jedli ty slupky z brambor, to bylo subjektivně nebo objektivně?“ „Tohle se přece nedá srovnávat...“ Dříve, než mohla Veronika nějak zasáhnout, ozvaly se v zámku dveří klíče a dovnitř vpadla Barbora. Byl na ni hrozný pohled: na čele a na tváři měla zaschlé stružky krve a usedavě plakala. Ten pláč všemi snad ještě více otřásl, než její rány: Barbora od dětství všelijak vyváděla, často také křičela, ale snad nikdy neplakala. Svezla se na židli, kterou jí matka rychle uvolnila, a roztřásla se vzlyky. Teprve po chvíli, kdy jí už matka omývala tvář a ošetřovala rány, které se naštěstí ukázaly být jen povrchové, byla Barbora schopna trhaně vylíčit, co se jí stalo. Někoho napadlo, že z Vyšehradu půjdou ještě na Hrad, ale na nábřeží jim zahradila cestu Bezpečnost. Tak zatočili na Národní třídu. Šli zcela mírumilovně, jen trochu zpívali a občas skandovali všelijaká hesla. Potom je policie obklíčila a začalo úplné peklo. „Pořád řvali, abychom se ihned rozešli, přitom nebylo kam. Byli jsme jako v pasti,“ vykřikovala Bára hystericky. „Najížděli do nás transportérem, mlátili nás pendreky, všude kolem mne tekla krev. Mně se nakonec povedlo schovat se v nějakém domě, jinak by mě snad zabili... To nejsou policajti, ale zrůdy.“ „Já nevěřím, že by se mládenci takhle chovali jenom tak,“ řekl táta zaraženě. „Asi je vyprovokovali...“ „Ty se jich ještě zastáváš?“ vykřikla Bára zuřivě. „Nevidíš, co mi udělali? Já viděla ty provokace. Jedna holka dávala té gorile před sebou, byl v přilbě za štítem já nevím, jako malý tank... nějakou kytku. Rozumíš, kytku. Jinak měla holé ruce, jako všichni, však jsme to na ně taky volali. A on pak do ní začal bušit pendrekem, že zůstala ležet na zemi. Taková surovost... Měl by ses stydět, že´s k nim taky patřil, ne se jich ještě zastávat...“ Veronika, otřesená tím líčením, teprve teď pohlédla na otce. Viděla, že je celý bílý v obličeji, jen na tvářích a na čele měl temně rudé skvrny. Tohle určitě dobře nedopadne, řekla si. Ale než mohla nějak zasáhnout, promluvila matka. „Proč jsi tam jenom chodila! Vždyť ani nejsi na vysoké škole...“ „Ty se mě ještě ptáš? Celá rodina dělá, že se jí nic netýká, táta si oprašuje ty své Leniny a ty štempluješ formuláře. Sloužíte něčemu, co je už dávno k smíchu nebo k pláči.“ „Barboro!“
80
„Copak jste slepí? Pořád se modlíte k tomu starému Marxovi, jakoby každý nevěděl, že je to všechno podvod. Socialismus! Celá země přitom hnije a pomalu se propadá. Všude kolem se něco děje, jenom tady jsme jak chrobáci, co si valí kuličku hnoje.“ „Vždyť máš co jíst,“ hlesl otec. „Jíst snad, ale už pomalu není co dýchat!“ V té chvíli Veronika uslyšela zvuky z ložnice. Ondra se zřejmě křikem probudil a teď se bál v neznámém prostředí a ve tmě. Vyskočila a běžela ho vysvobodit. Bylo pak asi nejrozumnější, prostě se sbalit a jít domů. Když náznakem objala otce, připadal jí jako neživý. „Půjdeš si lehnout, táto, že.“ Jen přikývl a vyhnul se jí očima. Když šli v nezvykle teplé noci na metro, všude byl klid a mír, jako by se nějaký kilometr odtud nebylo nic stalo. „Tohle tentokrát přehnali,“ řekl Viktor. „Cože?“ zdvihla oči od sedačky, do které se opírala. „Říkám, že to přehnali. Chtěli asi studenty zastrašit, já ale myslím, že naštvali národ. Teď se budou dít věci, uvidíš.“ Trochu ji přitom zamrazilo. Pohlédla dolů na Ondru, který se zvědavě rozhlížel po nočních světlech, a pomyslela si, že by si spíše přála, aby se nic nedělo. Jejich život sice nebyl právě uspokojivý, ale nějaké nepokoje na tom sotva mohou něco změnit. Co jí se týkalo a hlavně dítěte, které v ní rostlo, teď především oba potřebovali klid. *** Den po dni ulice a náměstí naplňovaly stále větší zástupy a také nálada se měnila, od hněvu smíšeného s úzkostí po stále větší sebevědomí a odhodlání svrhnout režim. Viktor nebyl právě davový typ a také vlastně ani velký hrdina. Měl zprvu pořád před očima obraz Báry, jak přišla tehdy večer zkrvavená a hystericky zděšená. Přesto se přemohl a šel – a potom chodil pořád. Co na náměstí prožíval, natěsnaný v davu dalších lidí, by sotva mohl slovy popsat: bylo v tom něco prazákladního, co spíš než z hlavy vycházelo z hrudi nebo z břicha, když nedohledný zástup náhle sborem zabouřil. Dav připomínal obrovského živočicha s vlastní primitivní vůlí, možná nebezpečného, v té chvíli ale kupodivu dobrého. Bylo by možná stačilo zažehnout vztek nějakým pomstychtivým výkřikem a dav, nabitý temnou emocí, by začal rozbíjet a možná vraždit. Jenomže lidé, kteří našli odvahu se postavit téhle živelné síle do čela, promlouvali o pravdě a lásce a také o spravedlnosti, ne o pomstě. A stal se skoro zázrak: jako by ta hrstka amatérů, z nichž většina ani nevládla řečnickým uměním, pouhými slovy odvedla kalný proud kolektivní emoce do nového a nezvyklého řečiště. Dav byl snad pořád trochu jako obrovitý živočich, měl však teď zkrocené a ušlechtilé úmysly. Ti, kdo až dosud byli u moci, to ale zřejmě nevěděli – a tak Viktor spolu s miliony jiných přihlížel s nevěřícím veselím, jak včerejší vládci jeden po druhém zmateně opouštějí řady svých soudruhů. Režim se před očima nezadržitelně hroutil. Jako v nějaké politické frašce, nejvyšší představitelé nejenom přicházeli o funkce, ale byli dokonce vyloučeni ze strany. Padla vláda, nakonec odstoupil i národem opovrhovaný president, který až dosud ve své tvrdohlavé ješitnosti vzdoroval. Sněmovna, zvyklá poslušně schvalovat každý krok režimu, s vyděšenou jednomyslností na jeho místo dosadila pro ni téměř neznámého muže, který ještě nedávno za vymyšlené zločiny seděl celá léta ve vězení. Nedávno disident, teď hlava státu: člověk tak civilní, že svou nápadnou neokázalostí budil až rozpaky. To všechno se událo tak rychle, že se z toho tajil dech. Člověk se musel smát: co vypadalo jako nedobytná citadela, zbořil křik zástupů.
81
Viktor se marně pokoušel veselí sdílet s Veronikou. „Já nevím, Víťo. Je to tak moc najednou... Něco se třeba stane.“ „Už nastoupila nová vláda, ve které komunisti mají menšinu. Co by se mohlo stát.“ „Jsou tu ti ruští vojáci. Myslíš, že budou pořád jenom přihlížet?“ „Pokud by chtěli zasáhnout, tak zmeškali svou chvíli. Myslím, že ale nechtějí.“ „Co ty víš.“ Pohlédl na ni překvapeně. Až dosud vždy to byla ona, kdo udržoval optimismus, ať už se dělo cokoliv. Že by to její těhotenství? Když čekala před třemi lety Ondru, taková nebyla. „Co jsi taková zapšklá? Měli bychom jásat, oslavovat. Teď už to půjde ráz naráz, však uvidíš. Všechno se změní...“ Jen na něj mlčky pohlédla. „Bojím se o tátu,“ řekla pak najednou. „O mámu taky, ale o tátu přece jen víc.“ „Prosím tě, proč?“ „Byl esenbák.“ „Já přece vím. Ale nebyl u STB nebo něco podobného, ne? Byl obyčejný policajt, jakých jsou přece tisíce. Nic špatného snad neudělal, nebo ano?“ „Ne, pokud vím. Na to byl příliš poctivý, někdo by řekl hloupý. Ale co, když někoho napadne, že si vyřídí staré účty?“ „Nic takového se teď přece neděje.“ „Teď. Ale zítra nebo pozítří?“ „Když jsi si jistá, že nic neudělal...“ Viděl, jak zaváhala. Rty v bledé tváři se jí zatřásly. „Říkám, že na to nemá povahu. Jenomže... co já vím? Třeba ho v mladších letech někdo zhloupnul, slyšel jsi sám, jak pořád ještě blbne s třídním bojem...“ Náhle se dala do pláče. „Já nevím, za co dostal ty pitomé Leniny...“ Šel k ní a položil jí ruku kolem ramen. „V té době, kdy se tyhle věci děly... myslím ta hrozná padesátá léta... by dostal asi Stalina. Lenin, s tím přece začali až potom.“ „Stalina myslím nikdy neměl... Jenomže, když jsem se já narodila, byla jiná doba.“ V té chvíli Ondřej ze své postýlky zakňoural. „Pojď, půjdeme na terasu, ať ho nebudíme,“ zašeptal. „Je tam moc zima.“ Šel tedy sám. Když dveře za sebou důkladně zavřel, zapálil si cigaretu. S tou neřestí už několikrát rázně skoncoval, pak se k ní nenápadně zase vrátil. Nebylo možno zápasit s tím hloupým návykem, když se právě lámala skutečnost a začínala nová éra. Opřel se o zábradlí, které zaoblily načechrané čapky sněhu, a zahleděl se do temnoty před sebou. Prostorem neslyšně padaly velké bílé vločky. Dole v zahradách, kam jen stěží dohlédnul, stromy stály nehybně a vztahovaly prsty holých větví ke sněhu jako k tichému poselství odněkud shůry. Všude byl klid. I tady, v těsném sousedství, byla příroda netečná k tomu, co lidé cítili jako veliký převrat ve svém životě. Byl to převrat, to Viktor cítil, i když se vlastně nebojovalo a neteklo moc krve – vlastně žádná, kromě té, kterou prolilo SNB hned zpočátku, při té tak mírné demonstraci. Náhle a nečekaně se zvrátily staré jistoty, vzplály nové a možná nerozumné naděje, někde v hloubi se pohnuly dávno zasuté viny. Byly to chvíle, kdy najednou pukne slupka běžných starostí a člověk nahmatá až samu pulzující dřeň své existence. Nebylo možno o tom uvažovat věcně, chvíle si žádala vznešené ideje a okřídlená slova. Pravda a láska, spravedlnost pro všechny... „Nepůjdeš už spát?“ uslyšel za sebou.
82
Přikývl. Lačně ještě jednou potáhl ze zbytku cigarety, pak jej odhodil. Oharek krátce zažhnul, potom zhasl. Zavládla zase temnota, protkaná bílým tečkováním sněhu. Jen sem tam ve tmě žhnula světla oken, za nimiž lidé ještě bděli, vzrušení neobvyklou nadějí, že náhlé změny přinesou jakýsi nový smysl jejich životům.
83
II. díl
ROZHRANÍ
84
I Našel prstýnky vlastně náhodou, když hledal něco jiného. Se zvláštním pocitem je vyňal z krabičky a rozložil je na ubrusu před sebou. Tak, jak ležely těsně vedle sebe, připomínaly ležatou osmičku, znak nekonečna. Ano, jeho sňatek se zřejmě odsouval na neurčito. Dříve, než stačili s Jarkou určit termín, strhly se v listopadu nečekané události. Na svatbu tenkrát nikdo nemyslel. Jarka se angažovala v stávkovém výboru, byla na universitě ve dne i v noci. A pak se – kdo by to byl čekal při té její tiché povaze – vrhla do politiky. Občanské forum, jak si nové hnutí říkalo, spotřebovalo všechen její čas. Jana to překvapilo, trochu mrzelo. Byla to přece ona, kdo ho k sňatku vlastně přitlačil. Pak jak se zdálo, ztratila zájem nejen o svatbu, ale i o něho. Janovi zbyly prstýnky. Zbytečná investice, nejen v penězích, ale i v trýznění se pochybami, zda ten sňatek vůbec chce, zda je na život s Jarkou připravený. A ovšem taky bolesti, kterou na Václaváku tehdy zažil. Rány pendrekem se na povrchu těla dávno zahojily, hluboko v duši ale spíše stále nějak bobtnaly. Jak si jen mohl někdo dovolit jeho, dospělého a spořádaného člověka, bít jako zvíře? Jak to, že on ty rány přijal trpně, že pendrek tomu chlapovi nevyrval, neseřezal ho za nehoráznou krutost? Vlny hněvu v něm vzkypěly a zase ulehly. To všechno byla minulost... Trápil ho sňatek, k němuž nedošlo? Možná mu vadil spíš jako nějaký rest, který nestihl vyřídit. Bylo těch restů víc, na příklad jeho členství ve Straně. Naděje, že se Strana prostě sama zhroutí, rozpadne nebo ji někdo zakáže, se ukázala marná. Zřejmě se pohodlně zabydlila v nových poměrech, s krčením ramen směrem k minulosti a skeptickými úšklebky nad trochu chaotickou snahou nezkušené nové vlády. Hájek nad tím jen krčil rameny. „Nech to prostě plavat. Měl by ses trošku namočit v Občanském Fóru,“ radil mu. „To teďka rozhoduje.“ „A jak, když jsem pořád v té zatracené Straně?“ „Nebuď tak naivní. Fórum je hnutí, žádná strana. Tam se ani nemusí vstupovat.“ Měl zřejmě pravdu. To hnutí bylo jako fantom, který stále vznikal a zas zanikal. Shromáždění se scházela jen občas, bez pevného plánu. Mluvil na nich většinou Hájek sám. Prý byl zvolen za mluvčího, ale nebylo jasné, kdo ho vlastně zvolil ani kde za hnutí promlouval. Ostatně těžko by byl mohl vyjadřovat jakýkoliv jejich názor – lidé, zvyklí na odborářských schůzích jenom poslouchat, většinou zase mlčeli nebo se vyžívali v drobných hádkách. Brzy se zase rozcházeli, zmatení větami o novém, lepším společenském řádu, které Hájek pronášel svým zvučným hlasem. Co slyšeli, až na pár nových slov připomínalo ty staré fráze, které se už dávno naučili nevnímat. V každém případě se ty řeči týkaly jiného světa, který neznali: pro ně se mnoho nezměnilo – na stavbě neubylo bláta, práce nebyla méně těžká nebo bezpečnější, nic také neubylo z bezútěšné atmosféry ubytoven, v jejichž zápachu a nepořádku ubíjeli nudné večery. Bylo to všechno důležité? Jan se v tom marně snažil vyznat. Nejspíš se velké změny společnosti nakonec promítnou i do soukromého života. Ale nic – jak se zdálo – nemohlo zrušit obyčejnost jeho existence, která sice nebyla přímo tíživá, přece však před ním často rozevřela chvíle prázdna. Byl zase sám, ale to nebyl jeho jediný, možná ani úplně hlavní problém. Nebyl si jist, co vlastně chtěl. Byl to snad společenský úspěch? V ulicích města vídal nablýskaná auta, za jejichž volanty seděli lidé mladší, než byl on. Občas cítil bodnutí závisti střídané pocitem, že jiní zřejmě dovedou svůj život řídit lépe. Bohatství: blýskavé a arogantně ledabylé, to byl patrně cíl těch, kdo se nedali ošálit básněním o lepším společenském řádu. Představoval si, jak by on shlížel na ty obyčejné blátošlapy na chodníku, ledabyle opřený o čaloun koženého sedadla, na cestě ke své fantastické vile s bazénem, ověnčeným spoře oděnými těly krásných dívek. Žádná z nich by ale nebyla Veronika. Už
85
porodila druhé dítě Viktorovi... Dávno se s její zradou smířil, většinou na ni ani nemyslel. Ale občas ho vzpomínka na ni zasáhla s takovou bolestivou silou, že se celý uvnitř sevřel. Pohlédl znovu na ty prstýnky. Po Jarce se mu taky stýskalo. Nebyla v tom bolestivá touha, žádná rána, kterou by mu někdo zasadil – jenom stesk po tom samozřejmém teple její blízkosti a ovšem po sexu, který s ní byl něžně konejšivý a na pár dní ho vždycky uklidnil. Když se však několik dní nato večer zase vracel do bytu na Jižním Městě, myslel na něco méně osobního. V práci se rozšířily zvěsti, že se gigant Pozemního stavitelství brzy rozpadne a menší firmy, z kterých před lety byl slepen, mají přejít do soukromých rukou. Privatizace bylo slovo, které se teď opakovalo daleko častěji, než svoboda či demokracie. Jan si to nedovedl představit: kdo může v téhle zemi mít dost peněz, aby si mohl tak prostě koupit firmu? Hájek nejasně mluvil o úvěru, který si chytří lidé vezmou od banky. To se mu zdálo podezřelé. Úvěr, to přece znamenalo dluh a on dluhy rád neměl, budily v něm pocity úzkosti. Také se povídalo, že záhadně mizí části zařízení, jednou záložní agregát, jindy dokonce jeřáb. Že by někdo měl drzost ukrást třeba jeřáb, který vážil víc než třicet tun, se zdálo skoro absurdní. Kam by ho schoval, jak by krádež zahladil? Zmínil se o tom Hájkovi. Ten napřed odsekl, že jsou to jenom povídačky. Jenomže pak najednou přijel tahač s partou cizích montérů, složili jeden ze dvou jejich jeřábů a odvezli jej přes námitky, že je ještě zapotřebí. Pod příkazem, který Hájkovi strčil předák party krátce před oči, byl nečitelný podpis. Hájek hned svolal schůzi Občanského Fora, schválili rezoluci plnou protestů, kterou pak Hájek odvezl osobně na ředitelství. Za pár hodin se smutně vrátil. Nikdo na ústředí se s ním prý nebavil, vládne tam nepředstavitelný zmatek: podnik se dělí na deset či dvanáct částí, které se mají připravit na blízkou privatizaci. „Patrně tedy k rozkradení.“ Hájek měl přitom vyplašený výraz v očích, který u něho Jan až do té doby neviděl. „Když jsem jim říkal, že jsem mluvčím Občanského Fora, měli ze mne legraci. To, jak se zdá, už nemá žádné slovo.“ „Tak kdo má vlastně moc?“ „Vím já? Patrně ten, kdo má největší drzost.“ O tomhle Jan nepříliš soustředěně přemýšlel, když houstnoucí tmou kráčel od metra ke svému bytu. Když míjel místní hospodu, nedávno vzniklou v téhle části sídliště, vynořila se náhle před ním ze tmy mužská postava. Jan se pokusil vyhnout, ale muž mu znovu vstoupil do cesty. V té chvíli Jan uviděl ještě druhého, který se těsně u hospody opíral o tlustou hůl. „Šéfe, nemáte cigáro?“ zeptal se ten člověk před ním. Řekl to sotva zřetelně, se zvláštním přízvukem, s jakým na stavbě mluvili většinou Cikáni nebo lidé nejasného etnického původu, které si v duchu takto označoval. Byl na ně zvyklý, tedy se jich v prvé chvíli nebál. Měl zkušenost, že když se člověk chová sebejistě, přitom slušně, dá se s nimi vyjít, aspoň většinou. „Já nekouřím,“ řekl klidně a snažil se ho obejít. „Tak aspoň nějakou tu korunu,“ řekl druhý vemlouvavě a zastoupil mu znovu cestu. „Mám hlad, už od rána jsem neměl v puse.“ Až na pivo a kořalku, pomyslel si Jan. „Nemám u sebe drobné.“ „Tak naval větší, svině bílá.“ V šachtě žlutého světla, které z hospody padalo na ulici, se zaleskla čepel dlouhého nože. Janovy útroby olízl jazyk ledového strachu. Bezděčně uskočil a přitom koutkem oka viděl, jak se druhý z útočníků ohnal holí, o kterou se až dosud opíral. Uhnul před jejím stínem, ale přesto ucítil úder na rameni, který ho málem ochromil, ale zároveň rozběsnil do zuřivosti. Byla to nová rána pendrekem, kterou tentokrát nemohl už trpně snést. Střelhbitě sáhl po holi, jediným pohybem ji vyrval útočníku. Vzápětí se zableskla čepel nože a paží mu projela ostrá bolest. To v něm otevřelo stavidla nějaké prazákladní zuřivosti. Poslepu začal
86
mlátit holí do obou. Kroutili se pod jeho údery a couvali zpět do hospody. Opojný pocit vítězství však trval jen několik vteřin. Původní útočníci křikli cosi v cizí řeči do zakouřené místnosti a vzápětí se dveřmi dralo nějakých pět dalších mužů, mávajících noži. Jan po nich mrštil hůl a dal se na útěk. Když se nakonec vyčerpaně zastavil, byl v části sídliště, kterou patrně nikdy nenavštívil. Zmateně hleděl na domy, které mu byly povědomé, ale přece trochu jiné, než ty, které znal. Všude po obou stranách byly nedohledné řady rozsvícených oken, ulice ale byla pustá až na jednoho osamělého chodce, který se od něho vzdaloval. Jan překonal tíživou únavu a dohonil ho. „Nevíte prosím, kde je tady Ženíškova ulice?“ Cítil se trapně, že se ptá na místo, kde už několik let bydlí. Neznámý – byl to starší muž s tlustými brýlemi – se zastavil a s nedůvěrou na něj pohlédl. „Ženíškova, tady?“ „Ne přesně tady, ale někde blízko v okolí.“ „Počkejte, Ženíškova, něco mi to říká... Poslyšte, to musí být Spořilov nebo snad někde na Zahradním Městě.“ „Ne, je to někde tady, v Jižním Městě.“ „Víte to jistě?“ Jan jen kývl. „To tedy nevím,“ pokrčil muž rameny a pokračoval v chůzi. „Ženíškova...“ Jan se dal směrem opačným, aby ten druhý nemyslel, že se mu nějak vnucuje. Když prošel kolem několika bloků a zahnul za tři nebo čtyři rohy, spatřil najednou tabuli se jménem Ženíškovy ulice. S údivem na ni zíral. Z tohoto úhlu a v klamavém nočním osvětlení mu ulice připadala neznámá a cizí. Nebyl si stále zcela jist, dokud nevešel do domu, nevystoupil po schodech a neodemkl dveře svého bytu. Pak si teprve oddychl. Náhle si uvědomil, že ho hrozně pálí paže. Pohlédl na ni a snažil se pochopit, co se mu vlastně přihodilo. Nad loktem měl rukáv promočený krví. Chvíli zápasil s mdlobou, pak svlékl bundu a dovlekl se do koupelny. Když svlékl i košili, viděl, že bodnou ránu přikryl strup, takže přestala krvácet. Bude asi dost hluboká, říkal si mechanicky, měl bych jít někam na pohotovost a taky na policii. Jenomže pohotovost skoro všude zrušili a policie? Co jim řekne, že ho napadli nějací Cikáni? Budou ho dlouho vyslýchat, sepisovat nesmyslný protokol a všechno pro nic. Stejně nikoho nechytí... Byl příliš unavený. Sáhl do skříňky pro láhev kysličníku a s úpěním vyčistil ránu, jak to jenom šlo. Pak ji zalepil náplastí a doklopýtal do pokoje. Měl bych snad přece jenom... říkal si, ale navzdory tomu klesnul na postel a zavřel oči. V ráně mu několikrát zaškubalo, pak bolest překryla únava, která ho stáhla do spánku. Zdál se mu jakýsi zmatený sen o privatizaci, která však zároveň byla zuřivou rvačku ve tmě, s noži a klacky a tlumenými výkřiky. Opilci z hospody v ní měli esenbácké uniformy a Jan v tom zmateném snu nevěděl, zda rány, které dostává, mu zasazuje starý útlak nebo nová svoboda. *** Byla to doba nových netušených možností, ale nikdo kolem Veroniky jako by to neviděl. Viktor by přece mohl žádat, aby ho přijali zpět na fakultu; jen zavrčel, kdo by pak pro rodinu vydělával peníze. Honza, když se ho ptala, zda má vlastní plány, zas zamumlal, že podnikání znamená dnes hlavně krást a to ho neláká. Starý pan Horák sice něco neurčitě naznačoval, bylo ale zřejmé, že pro nějaký rozmach nemá ani energii ani peníze. A doma u rodičů vládla divná atmosféra. Táta, který většinu času jenom těžce dýchal a nic neříkal, hleděl před sebe s výrazem údivu, jako by ho někdo nečekaně urazil. Máma mluvila jen o
87
každodenních starostech, kterých ostatně bylo dost: ceny v obchodech letěly vzhůru, jako by se jejich noví majitelé zbláznili, zatímco otcův invalidní důchod a její malý plat se neměnily. A Barbora? Vyrostla z ní hezká dívka, ale byla pořád stejně praštěná. Prolezla maturitou a skoro zázrakem ji přijali na ekonomii, která v minulém roce ještě nebyla populární – ale studium bylo zřejmě to poslední, nač myslela. A přece, kolik se teď všude dělo! Vznikaly nové obchody, přetékající novým zbožím. Ulice přecpávala skoro nová auta. Sem tam domy, svítící novou fasádou, prolomily uniformní oprýskanou šeď jako poslové nové tváře města. A hlavně: kolik nových novin, časopisů – týdenních i občasných – doslova přes noc vznikalo! Veronika na stáncích listovala jejich stránkami, vzrušená palbou velkých živých fotografií a tučných titulků. Oči jí skákaly sem tam po řádcích, nic z toho kloudně nechápala: lidi, o kterých se tam psalo, většinou neznala, stejně tak nevěděla nic o skvělých, zřejmě důležitých akcích, jichž se účastnili. Jazyk měl novou kadenci: jako by v zalykavých náznacích a zkratkách chrlil všechno, co tu včera nebylo nebo se skrývalo. Byla by ráda několik těch čísel Prostoru a Hlasatele nebo Rozhledů a Týdne v obrazech vzala domů, aby to všechno, co se lilo z jejich stránek, lépe vstřebala, ale neměla na to peníze: i noviny teď byly pořád dražší. Tak tedy postávala u stánku, tísněná podezřívavými pohledy majitele a rušená Ondrou, který ji tahal za sukni, a Markétou, která se z kočárku dožadovala její pozornosti. No ano, děti. Byl nový čas, zemí vál čerstvý vítr – byla by ráda vzlétla a pustila se po hlavě do toho proudu, ale k zemi ji poutaly mateřské povinnosti. Byly jak těžká koule na noze. Měla snad do konce svých dní být jenom matkou? Cítila v sobě taky jiné tužby, jiné schopnosti! „Je tolik nových redakcí,“ řekla Viktorovi. „Myslíš, že by mě někde přijali?“ „Co bude s dětmi?“ „Ondra už může do školky. A jesle pro Markétu taky najdeme.“ „Jesle? Není snad na to ještě malá?“ „Chceš mě snad věčně držet doma, v téhle garsonce? Když nic jiného, potřebujeme víc peněz. Dál přece nemůžeme trčet v téhle díře.“ „Kolik si myslíš, že ti dají v redakci, když ani nemáš ukončenou školu? Budeš tak leda za pár šupů opisovat něco na stroji.“ To rozhodlo. Na fakultu i tak co chvíli myslela, s jakousi závratí z ubíhajícího času. Když Viktor nemá odvahu či vůli dodělat tu architekturu, ona své plány nezahodí. Jednoho dne se vypravila do školy. To ovšem nešlo přímo, musela napřed domů k tátovi, aby mu na pár hodin děti svěřila. Přijal ji kupodivu neochotně. „Chtěl jsem jít na schůzi,“ zamručel. „Na schůzi? Čeho?“ „No čeho, Strany přece.“ „Ta ještě existuje? Myslela jsem, že ji už rozpustili.“ „Stranu? Tu nikdo nikdy nezruší, alespoň dokud třídní boj...“ „No dobře, táto. Ale to máte schůze dopoledne? Copak členové nejsou v práci?“ „Jsme samí důchodci,“ řekl neochotně. „Tak máme spoustu času.“ Nakonec povolil. Když vycházela z bytu, nabádal ji, aby byla v městě opatrná. „Opatrná, proč?“ „Všude je spousta zločinnosti, copak nečteš noviny? Kradou a přepadávají i za bílého dne, všichni ti grázlové, co jsme je předtím pracně pochytali a posadili za mříže. Váš president je všechny zase pustil při té amnestii.“ Pohlédla na něho skoro až nepřátelsky. „Náš president? Tvůj ne?“ „Můj? Člověk, který seděl léta v base?“ „Ale za co? Tati, prosím tě!“
88
„Přestoupil zákon, jinak by ho nezavřeli.“ „Takové věci si tam vykládáte na těch schůzích?“ Chvíli se díval před sebe, jako by přemýšlel, zda jí to může říct. „Nejenom to. Jsme asi poslední, co ještě neztratili hlavu. My zatím pozorujeme, sbíráme fakta, víš. Až přijde katastrofa...“ „Proboha, táto, o čem to zas mluvíš?“ „Nikdo to nechce vidět, ale za rok, za dva, až tu bude všude chaos, nezaměstnanost, lidi si vzpomenou, kdo uměl řídit stát. My tady budeme.“ Chtěla by zakřičet, aby pronikla tou stěnou uražené urputnosti, která jako nějaká další kůže pokrývala jeho dříve vlídnou tvář. Ale nesměla ho rozčilovat. Nemoc ho chránila před realitou. Když jela metrem, mírně ohlušená rámusem a množstvím lidí, přemýšlela o tom, jak teď otci nerozumí. Byl jí přece od dětství blízký, býval to její oblíbený táta, který ji nosil na ramenou a později měl skoro nekonečné pochopení pro její rozmary. Matka na jejich vztah tak trošku žárlila... To silné pouto mezi nimi přetrvalo. A přesto teď jako by vedle toho táty byl i někdo jiný – ne vlastně vedle, ale v něm. Vlastně to vzniklo hned po Sametové revoluci, kdy se o něho bála a pak začala přemýšlet o jeho minulosti. Mohl být ve svém zaslepení někdy zlý, je možné, že se dopustil nějakých špatných činů? Vždycky před tou myšlenkou ucouvla. Znala ho přece od dětství, věděla dobře, jak je hodný. Jenomže jako esenbák musel být taky někdy tvrdý... Náhle ji zaplavila zvláštní nejistota. Co vlastně ví o lidech kolem sebe? Nikdy o těchto věcech nepřemýšlela, stačil jí pocit, který z blízkých lidí měla. Teď jí bylo najednou divné, že neví nic o myšlenkách, které se skrytě honí myslí druhých. Co ví o tom, co se přemílá v hlavě třeba Viktora? Ten byl v poslední době nějak divný, zlobil se kvůli každé maličkosti. Je možné, že se trápí kvůli té své škole, kterou mu okolnosti brání dodělat? Nebo tu bylo něco jiného – nějaká jiná žena třeba? Chodil teď domů často pozdě a časně uléhal, prý kvůli únavě. Byly to týdny, co se spolu naposled milovali. Má někoho? Projel jí závan studeného strachu, vzápětí hněv. Jen ať si zkusí... Do vagonu se nahrnula tlupa rozjařených Němců a naplnila úzký prostor halasem. Jejich dobromyslné žertování se jí zdálo arogantní, jak ignorovali ostatní cestující. Chovají se, jako by tu byli pány, napadlo ji. Hleděla s odporem na jednu tlustou, podroušenou ženskou, která se při cloumání vozu s umělou bezmocností kácela dozadu a zase vpřed a přitom vyrážela skřeky pištivého smíchu. Jezdí sem oslavovat, mají to tu téměř zadarmo. Hlubinná nevraživost vůči Němcům, k níž vlastně žádný důvod neměla, se v ní vzedmula s plnou silou. Hrubě se mezi nimi protlačila k východu. Prodrat se k fakultě nebylo snadné: Kaprova, Malé náměstí i ústí Celetné plnily davy turistů, kteří bezcílně popocházeli nebo jen postávali na chodníku. Smáli se a pokřikovali na sebe v různých jazycích jako při karnevalu. Jsme jako zoologická zahrada, kterou jezdí okukovat, pomyslela si. S úlevou zašla do portálu školní budovy. Na chodbách fakulty bylo nezvyklé prázdno. Sem tam se kolem přehnal někdo s náručí nějakých spisů. Klepala na dveře, kde podle štítku stále mělo být studijní oddělení, ale nikdo neodpovídal. Bylo tam zamčeno. Bezradně se rozhlížela kolem sebe a náhle viděla, jak se chodbou blíží docent Klásek. Vždycky ji chválil za písemné referáty, tak si dodala odvahu a vstoupila mu do cesty. Zamračeně vzhlédl, pak se mu v tváři vystřídalo několik různých výrazů. „A vida, Přádná,“ řekl trochu udýchaně. „Přádová. Teďka jsem Horáková. Už jsem tu dlouho nebyla, měla jsem přerušené studium. Teď jsem se přišla zajímat, jestli bych mohla pokračovat. Ale nikdo tady není, ani na studijním.“ „Fakultu zrušili, to nevíte?“
89
„Cože, zrušili?“ Měla pocit, jako by podlaha pod ní trochu popojela. „To víte, staré účty. Ti, co kdysi museli z fakulty odejít, se vrátili. A nemusím vám říkat, že z toho nebylo bratrské objímání.“ „Ale hned zrušit fakultu... A co všichni studenti, ty taky vyhodili na ulici?“ Hleděl jí přes hlavu s jakýmsi uraženým výrazem v své oblé, nějak jako nehotové tváři a dával zřejmě najevo, že ho jen zdržuje. „Já vám o tom moc nepovím, já tady končím.“ „Něco snad ale víte?“ „No, fakulta zanikla, ale hned zas vznikla,“ řekl neochotně. „Je to teď tak zvaná Fakulta sociálních věd, jako se jmenovala kdysi. Má sídlo na Smetanově nábřeží, tam musíte, pokud si chcete vyřídit své věci.“ Zatěkala v paměti, kde asi je to nábřeží. Zvláštní věc, ulice si člověk pamatoval – ale u nábřeží jako by název hned odplavila Vltava. „A žurnalistika je taky sociální věda?“ „No, je to teď jen katedra. Je to takový trik, jak se zbavit jistých lidí. To se netýká mne,“ dodal rychle. „Já jsem odcházet nemusel. Jenomže na určité věci nemám žaludek. Zakládám vlastní noviny, tedy snažím se. Základ novin je kapitál, to jsme vás neučili, tehdy to tak taky nebylo.“ Potlačila chuť vyhrknout, aby ji přijal do redakce. „A jak se budou jmenovat?“ „To ještě nevím. Vždycky, když mě nějaké chytré jméno napadne, objeví se přes noc na stáncích. Prostor, Obzor, Svět, Zpravodaj, Reflex, Zrcadlo, dokonce i Špígl, všechno je už obsazené. Možná to nazvu jenom Noviny. No, já už musím běžet, rád jsem vás viděl.“ Hleděla za ním trochu bezradně. Klásek jí k srdci nijak nepřirostl, ale byl přece jenom cosi jako pouto s minulým studentským životem. Teď tedy mizel do té vřavy venku, kde zdánlivě se tak moc nedělo, přesto skoro nic včerejšího neplatilo. Vybavily se jí tátovy chmurné předpovědi chaosu a katastrofy. Lehce ji z toho zamrazilo, ale hned to zahnala. Věci se prostě mění, to je přece život. A ona se těch změn chce zúčastnit. Po chvilce zaváhání vyšla na ulici a vydala se hledat Smetanovo nábřeží. *** Pankrác: trojice mrakodrapů, podle zdejších měřítek. Tři budovy, které netvoří celek. Každá z nich ční jenom tak pro sebe, jako poslední zuby v ústech starce. Viktor už v bloku črtal kolikátou skicu, jak by ten prostor vyřešil: několik dalších budov, gradovaných ve tvaru i velikosti, velkorysé nadjezdy a podjezdy, plochy zeleně v různých úrovních. Veronika mu nahlédla přes rameno. „Proč se prosím tě moříš s těmi baráky?“ „Pankrác je problém. Mám ho denně před očima, když jdu na metro.“ „Co takhle něco praktického? Třeba jak získat alespoň trošku normální byt?“ Vzhlédl k ní, pak se zase zahleděl na ty své náčrtky. „Já se Veruno doopravdy snažím. Neumím dělat zázraky.“ Vracel se domů z práce pozdě, mrzutý a utahaný. Většinou se musel spokojit s prací dělníka při tom, oč byl největší zájem – bourání příček, nové fasády. „Nechceš se přece jenom vrátit do školy?“ ptala se ho Veronika. „A kdo pak bude vydělávat?“ „Jsou přece stipendia, podpory.“ „To je tak sotva na přežití.“
90
Zamlčel, že se ve škole přece jen zajímal a zjistil s úžasem, jak důkladně proděkan Kavan zametl stopy své hnusné činnosti, než ho z fakulty vypudili: Viktor byl podle protokolu vyloučen pro neplnění povinností a mizerné studijní výsledky. Nikdo z vrstevníků už tam nebyl, asistent Hašek, který by si možná na něj vzpomněl, odjel na dlouhou zahraniční stáž. Kdo tam však přes veškeré změny zůstal, byla paní Houbová na studijním. Ta mu s dřevěným výrazem vysvětlila, že pokud by snad pan děkan vyhověl žádosti o zpětné přijetí, což vůbec není jisté, mohla by mu uznat nanejvýš dva ročníky, ale vzhledem k nové skladbě předmětů spíš jenom jeden. Večerní studium? Kdo to kdy slyšel na architektuře! A stipendium na denním? To teď bylo jen pro výborné studenty, což on rozhodně není. Málem ji udeřil do její lhostejně dřevěné tváře, jistě to byla komunistka a prodloužená ruka Kavana. Ale ovládl se a beze slova odešel. Ať si tu školu strčí, vědí kam. Přitom ta perspektiva, že už nikdy nebude skutečným architektem, ho trápila – tak silně, že od ní až uskakoval myšlenkami. Pohlédl na poslední náčrt pankráckého Manhattanu. Tohle by bylo řešení. Jenomže nikdo o ně ani neprojeví zájem. Budou si z něho leda utahovat. Diletant, který ani nedokončil školu... Odhodil blok a převalil se na postel. Vždycky však byly nové úkoly, které ho odvedly od chmurných myšlenek. Hned druhý den začali předělávat velkou vilu na Ořechovce. Nový majitel nějak dostal z domu čtyři rodiny, které tam do té doby bydlely, a chtěl jej uvnitř přestavět ve velkém stylu. „Mám dojem, že ji potom chtějí pronajmout nějakým cizím diplomatům,“ řekl otec. „Jinak bych nechápal, proč do toho vrážejí tak nekřesťanské peníze.“ „A kdo to je? Řekni mi, kdo má dneska tolik peněz?“ „Uvidíš. Nech se překvapit.“ Pokrčil rameny a dal se do práce. Jeho úkol byl zase jednou vnitřní rozvržení prostoru. Trvalo chvíli, než mu došlo, jak je vila krásná. Zřejmě ji postavili někdy ve dvacátých letech, ještě před nástupem funkcionalismu. Ve velkých zaoblených oknech, ve tvaru balkonů, v celkovém měkkém obrysu byl znát poslední dotek secese. Jak pěkný rytmus měla fasáda, jak citlivě ji architekt oživil balkony! Vilu si prý dal postavit židovský obchodník, ten ji však brzo zase prodal a prozíravě s rodinou zamířil kamsi za moře – a od té doby dům vícekrát změnil majitele, až skončil v lhostejné náruči státu, odkud jej nedávno vyrvala restituce a následovaly zas další prodeje. A po celou tu dobu tady vila stála, ponořená ve svém času. Dům na rozdíl od lidí se dá omladit, vrátit mu švih, jaký měl kdysi. A tohle byl teď úkol Viktora. Když později, po několika hodinách, přivedl otec nynějšího majitele, byl to skoro šok. Z velkého auta, které působilo luxusně, vystoupil hned za otcem Král. Poznal ho okamžitě, i když to byly alespoň dva roky od jejich posledního setkání. Měl na sobě zřetelně drahý, šedý oblek a z rozhalenky bleděmodré batistové košile mu matně zářil těžký zlatý řetěz na hrdle. Když zavřel dveře auta, potáhl si manžety z rukávů, uhladil puky kalhot a zálibně pohlédl na špičky svých drahých bot. Pak s nadřazeně ironickým úsměvem pokročil k Viktorovi. „To vy jste koupili tu vilu?“ vyhrkl Viktor. „Ten byt, který jsme vám dělali nedávno, vám je už malý?“ „No, nedávno to zrovna nebylo. Od té doby se stala řada věcí.“ „To ano. Nám se narodila dcera Markéta. A vy jste koupili luxusní auto.“ Král jenom ironicky zdvihl koutky úst. „Tohle je jenom renault, prozatím. Čekáme na něco víc na úrovni.“ „A to takový renault není?“ Král k němu seslal povýšený pohled. „Prosím vás, renaulta má skoro každý, i když ne tenhle model, to je fakt. První zásada podnikání je nevypadat jako šupák. Když přijedete k partnerovi, musí vidět, jak jste úspěšný. Vtip ale je, zvolit to správně. Takový mercedes je solidní, BMW má zase švih. Co byste vybral vy?“
91
„Já? Nevím, nemám auto.“ „Proč se držíte takhle při zemi?“ Viktor vzhlédl, pak se zas zadíval na nablýskané auto. „Já mám spíš pocit, jako by mě někdo přišlápl.“ „Prosím vás, vždyť je všude tolik možností!“ „Jak pro koho.“ Král zřejmě neslyšel. Odhalil na ruce zářivé zlaté hodinky a zahleděl se na ně. „Vy asi spěcháte.“ „Cože? Ani tak ne... Ty hodinky jsem koupil včera. Jako Rolex, přesná kopie... Co jsem to říkal? Aha, podnikání. Člověk prostě musí do toho jít. Vybrat si směr a nacpat do toho dost peněz.“ Viktor jen s úsilím ovládl podráždění. „To ale musí ty peníze mít a nevím, jak by člověk, který vydělává poctivě...“ „Banky jsou plné peněz a celé nadržené půjčovat. Pokud nechcete málo,“ zdvihl Král masitý ukazovák. „Chtít málo, to je podezřelé. Chce to právě tu trošku rozletu. A úroveň. Když přijdete do banky v bundě s rádiovkou, tak se rozlučte s úvěrem.“ „Já rádiovku nenosím.“ „Ne? To je dobře. Koukněte, přesně jako Gucci,“ povytáhl nohavici. „Takhle se na to musí, chápete? Především dobře vypadat... Tak honem do práce. Co říkáte vile?“ Viktor se podíval na soupis, který držel po celou dobu v ruce. Odrecitoval, co se musí určitě udělat: vybourat takových šest příček, nové podlahy, kompletně novou instalaci, fasádu, dvě koupelny a novou kuchyni. „Tady můj otec vám to řekne přesně, já bych to odhadl tak na dva miliony.“ „Spíš dva a půl,“ řekl otec. Král zavřel oči, nadul tváře. Prošel se kolem vily, tlusté ruce za zády. „Čtyřicet tisíc měsíčně a za pět let to máme zpátky,“ řekl pak. „Jenomže to je bez úroků, tak to nepůjde... Dá někdo víc? Tohle si musím promyslet.“ Nebo spíš zeptat se, co na to paní Králová, pomyslel si Viktor. „Taky bychom ji mohli prodat,“ řekl zamyšleně Král. „Když jste ji sotva koupili?“ „Za patnáct, dvacet milionů... Tomu se říká zhodnocení kapitálu. Zatím se pusťte do té fasády, na prvním dojmu nejvíc záleží. Zbytek do týdne dohodneme tady s panem Horákem.“ Sedl si těžce do auta, zatím však neodjížděl. Hleděl před sebe předním sklem, ve tváři zamyšlený výraz. „Poslyšte,“ řekl náhle. „Proč vy vlastně nestavíte. To byste přece taky uměli?“ „Chybí nám kapitál,“ odpověděl otec. „Vždyť vám to říkám, prachy leží na ulici, jen je zvednout. V Praze je věčně nedostatek bytů, lidi by dali kdovíco, jen aby mohli slušně bydlet.“ „Dali by, kdyby měli,“ řekl Viktor. Král jenom mávl rukou, jako by odháněl mouchu. „Já nemyslím nějaké chudáky. Lidi, pro které pár set tisíc není problém, třeba i milion. Půjčí si od příbuzných, co já vím. Když složí podíl, máte něco na rozjezd. Zbytek vám půjčí banka. Kupte pozemek někde na okraji Prahy a postavte tam vesničku hezoučkých vil. Lidi se vám tam pohrnou. A rádi vám pak budou splácet zbytek, s tučnými úroky. To je úplný zlatý důl, chce to jen dobře propočítat.“ Hleděli na něho, překvapeni jeho náhlou výmluvností. „Takový podnik má svá rizika,“ řekl otec po chvíli. „Riziko!“ frkl Král. „Bez rizika nevstanete ráno z postele.“ „A vy... Vy byste měl o takovou věc zájem?“ „Když bude dobře promyšlená? Řekněme, že bych o tom dost vážně uvažoval.“
92
Nastartoval auto a pak s pokynutím, hodným vévody, odjel po příjezdové cestě. Hleděli chvíli s otcem na sebe. „Já mu nevěřím ani slovo, je to šašek,“ řekl Viktor. „Rolex, Gucci, všechno jako.“ „Ale ten nápad, s kterým přišel...“ „Proboha táto, snad´s to nevzal vážně?“ „No, je to nápad... možná na tom něco je.“ Díval se chvíli mezi větve keřů. Viktor měl ale dojem, že se dívá někam mnohem dál. Snad se v něm probudily vzpomínky na jeho mládí, kdy leccos postavil a kdy se asi jevilo, že není žádná mez, která by mohla zabránit ještě většímu rozletu.
II Jan vzhlédl od talíře. Souhlasil, že zas jednou přijde na rodinnou večeři, především proto, že byl v těchto týdnech obzvlášť osamělý. Jarku už zřejmě ztratil nadobro. Ne, že by se s ním otevřeně rozešla, jenom prostě neměla čas. Před několika měsíci si ještě občas volali, bylo to celkem příjemné, ale nezávazné. On se jí nezeptal, jestli se k němu někdy vrátí, ona to téma taky nikdy nenačala. Nevěděl, čím se vlastně zabývá, zda doopravdy politikou, nebo snad si našla jiného, o kterém nemluví. I když ji doopravdy nemiloval, přece jen mu chyběla – naplňovala svým prostým, mírným způsobem ty chvíle prázdna, které přicházely hlavně večer. A zmatky v práci, které rychle přerůstaly v chaos, ho stále více tížily. Vlastně se nestavělo, nebyl asi nikdo, kdo by skloubil všechny fáze výroby. Podnik se rozpadal, jeho úlomky procházely neprůhlednou privatizací. Zatím ještě dostával plat, nebylo ale jasné, od koho a jak dlouho to vydrží... Než trávit večer ve svém osamělém bytě, trápený starostmi, to raději udělal radost matce. Ačkoliv ji vaření pro větší počet lidí jistě vyčerpávalo, viděla ráda, když se občas sešli u stolu. Rituál večeří, které jim kdysi vnutil otec, přijala za svůj a hájila ho, i když Veronika s dětmi vždycky vzbuzovala mírné napětí. Ach ano, Veronika. Už když sem šel, myslel jen na to, že ji uvidí. Ta hořkosladká představa ho lákala i odpuzovala. Bude jako vždy zaměstnaná dětmi nebo Viktorem, říkal si trpce. Pro mne jí nezbude jediný pohled. A samozřejmě, všechno bylo podle předpokladu. Děti už sice uložili v ložnici (budou tu u babičky celý víkend), ale ani potom Veronika nebyla skutečně uvolněná. Něco ji trápilo, nebo se mu to jenom zdálo? Probral se z myšlenek. „Rodinný podnik?“ řekl nahlas. „O čem to mluvíte?“ „Je to takový nápad,“ řekl otec. „Přišel s tím jeden zákazník.“ Poslouchal s překvapením, jak otec rozvíjí smělý plán na vesničku menších vilek, kterou by postavili spojenými silami, s dělníky, kteří pracovali v Mansardě, případně dalšími, pokud se projekt rozjede. Základní kapitál by dali příští majitelé, zbytek se půjčí od banky. „Kdo vám dá peníze jenom tak naslepo?“ „To bude záležet na tom, jakou vzbudíme důvěru. Taky jak přitažlivý bude návrh.“ Vilky navrhne Viktor, zatím v náčrtu, takovým způsobem, aby se každá zdála trochu jiná a přitom všechny bylo možno vybudovat jako z jedné stavebnice. Otec bude mít na starosti nalezení pozemku, který by dělal dojem venkova a přitom byl v dosahu inženýrských sítí. A promyšlení právě těch je úkol, šitý pro Jana, stejně jako detaily vlastní stavby. „Máte vy vůbec představu, o jak velké věci mluvíte? To vyžaduje miliony jenom do začátku. Víte, co stojí vybudovat kanalizaci, položit kabely, přivést vodu a plyn?“ On sám to donedávna nevěděl: když všechno bylo státní, jako by to bylo zadarmo, i když se někde kalkulace asi prováděly. „Proto to nesmí být moc malý podnik,“ řekl otec s mírným úsměvem. „Když těch domů bude alespoň padesát a první podíl třeba tři sta tisíc, máme hned patnáct milionů...“
93
„Z kterých vám deset spolkne pozemek a inženýrské sítě. Budete potřebovat malý bagr, míchačky, dřevo na bednění, cement, cihly a krytinu. Víte, co dneska stojí okna, dveře?“ „Víme to možná líp, než ty,“ usmál se otec. „Pojďme to schválně spočítat.“ „Nemohli bychom napřed dojíst?“ řekla matka podrážděně. „Vařila jsem to celý den.“ „Je to moc dobré,“ řekl Viktor. „Rád bych si trochu přidal.“ Otec na něho jenom mlčky pohlédl. Chvíli se rýpal v jídle, pak náhle vstal, šel do pokoje a vrátil se s nějakým blokem. „Něco jsem spočítal,“ řekl s pohledem upřeným do papíru před sebou. „Na domek musíme mít minimálně čtyři ary. Když bude dvě stě korun za čtvereční metr...“ „Karle, prosím tě! Nemůžeš počkat, až budeme po moučníku?“ „Chci jenom říct, že jsou to čtyři miliony. Budeme potřebovat trošku větší plochu, snad se nám podaří přece jen něco usmlouval. Dvě stě korun, to je teď běžné ve městě, ale někde na okraji...“ Tak to pokračovalo, až se matka doopravdy rozzlobila. „Ty myslíš jenom na sebe,“ zaútočila na otce. „Tvé myšlenky, tvé zájmy nebo starosti, nic jiného pro tebe neexistuje. Tak je to, co si pamatuju.“ „Prosím tě, co to povídáš? Celý život jen dřu, abych zajistil rodinu. Tomu říkáš, myslet jen na sebe?“ Rozhostilo se ticho. Pokud se otec doopravdy urazil, bylo nejlepší nedráždit ho. „Copak to nechápeš?“ řekl po chvíli. „Co jsme dělali léta v Mansardě, pomalu končí. Je pořád méně zakázek, nechápu proč, ale tak to prostě je. Potřebujeme nový program, abychom se uživili. A je tu ještě něco jiného. Víťa s rodinou potřebují byt, v té malé díře přece věčně zůstat nemohou. A byty nejsou, že? Nebo jsou strašně drahé,“ rozhlédl se po nich. „Když postavíme domků aspoň padesát, byl by v tom čert, abychom pro ně jeden nevyšetřili.“ Ach tak to je, řekl si Jan. Myslel si, že ten projekt, který mu připadal šílený, má otci sloužit jako satisfakce jeho mladých snů, jakési skoro senilní zaříkávání stáří. Vždyť mu bylo už pětasedmdesát, jak dlouho myslí, že se ještě může přepínat? Ale ne, tak to zřejmě nebylo: šlo jenom o to, opatřit pro jeho oblíbence byt, na nějž se ve své povznesené existenci nezmůže. A nejen to: Viktor si bude hrát na architekta, vymýšlet návrhy, které pak jeho bratr „rozpracuje“, „promyslí jejich detaily“, čili zařídí nějak, aby se daly prakticky provést. Bylo až neuvěřitelné, jaké to bylo pořád stejné. „Vy myslíte,“ řekl nahlas, „že si to ti ostatní dají líbit? Pokud je vůbec seženete.“ „Proč ne? Víťa zaplatí podíl jako ostatní.“ „A kde náš Viktor na to vezme?“ „Kde? Přece z úvěru.“ Jan jen pokrčil rameny. Vůbec se mu to nelíbilo. „Já bych ráda věděla, jestli někdo bude ještě jíst,“ řekla matka zamračeně. „Čeká mě hora nádobí, tak že bych už sklidila se stolu.“ „Já ti s tím pomůžu,“ nabídla se Veronika. Matka na ni jen krátce pohlédla. „Ty seď,“ řekla pak. „Dvě ženské v jedné kuchyni, to nejde.“ Jan vstal a začal beze slova sklízet talíře. Matka mu napřed každý vzala z ruky, pak ale strpěla, aby jí se sklízením pomohl. „Táta nám nějak vyvádí,“ řekl v kuchyni směrem k jejím zádům, skloněným nad dřezem. „Co to do něho vjelo?“ Matka jen trhla rameny, pak si předloktím odhrnula pramen vlasů s čela. „To víš, on vidí, jak se všude objevují možnosti. Čekal na příležitost celý život. A teď si nechce připustit, že pro něho to přišlo pozdě.“ Energicky omyla několik talířů a podala je Janovi, který u ní stál s utěrkou.
94
„Měl by si odpočinout. Kdybys ho slyšet dýchat, když jde do schodů... Jenomže o tom nesmím ani pípnout.“ Jan se jen usmál. Měl rád to tiché spojenectví nad nádobím, které se vždycky ustavilo v kuchyni, kam otec skoro nevstupoval. Začalo kdysi v pozdní pubertě, kdy míval s otcem četné srážky, nebo spíš otec s ním. Často propadal zuřivosti nad pasivitou, s níž jeho starší syn přijímal všechny domluvy. O co v té době otci vlastně šlo? Jan vlastně nevěděl. Ve škole měl jen dobré známky, nebyly na něj žádné stížnosti. Také měl sotva jaké kamarády, tím také skoro žádnou příležitost provádět nějaké rošťárny. Většinu oněch let trávil na pohovce, pokud ho otec odtud nevyhnal, v jakési mírné opilosti nudou. Co vlastně dělal, celá ona léta? Poměrně hodně četl, hlavně knížky, které nedaly moc práce, přitom na půl ucha poslouchal písničky z rádia za hlavou. Asi by mohl říct, že hlavně snil. Co mu však přitom táhlo hlavou, nebyly nějaké ctižádostivé představy – spíš hustý nálev opatrných příjemností, střídaných s neurčitou obavou. Otec si myslel, že jeho tirády nevnímá, to se však mýlil. Jan dobře slyšel věty o tom, jak je život těžký, jak obtížné, snad skoro nemožné je ve světě se slušně prosadit – padaly v něm až kamsi na dno jeho duše a tvořily tam louži stálé mírné úzkosti, která nakonec byla až tak všudypřítomná, že ji Jan skoro přestal vnímat. Bránil se otcovým snahám nějak k němu proniknout, nejspíš právě pro tu úzkost, kterou v něm svými řečmi záhy vyvolal. Bránil se pasivitou, mlčením, později ironií, která otce rychle přivedla do stavu zuřivosti. Ne, nebil ho, alespoň od jistého věku. Jen na něj křičel, s hněvem, který asi byl jen jinou formou zoufalství. Co od něho otec vlastně chtěl? Asi sám jasně nevěděl, nebo to Jan alespoň nikdy nepochopil... „Jakpak to máš s tou Jarkou,“ zeptala se náhle matka. „Chtěli jste se přece brát.“ „Já nevím, mami.“ „Ona už nechce? Nebo jste se pohádali?“ „My jsme se nikdy nehádali... Prostě si zřejmě v politice našla něco, co ji zajímá.“ „Prosím tě, ženská v politice? A ještě k tomu Jarka? Připadala mi tak mírná.“ „Třeba někoho potkala...“ „Měl by sis najít děvče, které o tebe skutečně stojí. Přece nebudeš věčně čekat, až se Jarka rozhodne. Na ženění už máš nejvyšší čas.“ Pohlédl krátce na ni a pak do kredence před sebou. „Kdopak o koho doopravdy stojí? Že lidi spolu třeba léta žijí, ještě neznamená, že se milují. Znám lidi, kteří se v podstatě nesnášejí a přesto spolu jsou. Podívej Viktor s Veronikou...“ „Myslíš, že jim to spolu neklape?“ „Za celý večer spolu nepromluvili, ani se na sebe snad nepodívali.“ „To ještě neznamená...“ Pokrčil rameny. Kdo nechce, nevidí. Do dveří vsunul rozcuchanou hlavu Viktor. „Mami, my asi půjdeme, Veruně nějak není dobře.“ „Prosím tě, není nemocná?“ „Nic vážného, jenom se nějak necítí... Můžeme tu nechat děti přes noc?“ „Vždyť jsme se dohodli. Můžeš je vyzvednout až zítra odpoledne, aspoň si je konečně trošku užiju, když chodíte tak málo.“ Viktor jen pokývnul, ve tváři vážný výraz. Pak kývnul na Jana. „Přijď se na nás zas někdy podívat.“ Zmizel dřív, nežli mohl odpovědět. Jan se poněkud zasmušil. Dopadlo to, jak předpokládal – s Verunou vůbec nemluvil. Jenomže co by vlastně mohl říct? Co vůbec člověk měl říkat, aby nějak uvolnil tu tíseň, kterou v sobě má?
95
Vzhlédl a setkal se s pohledem matky. Byl by chtěl říct, že o nic nejde: takové malé trápení, které je asi skoro stejné u každého. Nenašel ale pro to správná slova, která by to mohla vyjádřit. *** Necítila se dobře. Byla by těžko řekla, co jí je – ta tíseň na prsou mohla být prostě obraz duševního stavu, podobně jako její únava. K tomu ty stavy trvaly vždycky jen den či dva, pak je zas vystřídala nová činorodost. Teď ale pociťovala zase tu tíhu. Pátrala v sobě, kolem sebe, o co vlastně jde. Spor mezi péčí o Ondřeje s Markétou a pokusy doma alespoň trochu studovat ji trochu tížil – ale už našli školku, do níž bude chodit Ondřej, a pokud bude potřeba, najdou i jesle pro malou. Život v té jejich malé garsonce, v níž věčně musela skládat a rozkládat nábytek, který Viktor vymyslel a z větší části také vyrobil či upravil, byl jistě mírně absurdní a namáhavý – ale už si vlastně zvykla. Někdy jí to přišlo skoro zábavné, jako se snažit vtěsnat do domečku pro panenky. Pokud skutečně tchánův projekt vyjde a časem získají dokonce celý dům, asi se ztratí v jeho prostoru. Tak tedy co to bylo, co ji tížilo? Bylo tu asi ochlazení mezi ní a Viktorem. Byla si jistá, že ona je v tom nevinně: to on byl teďka pořád v podrážděné náladě. Včera to nevydržela. „Už tě to s námi nebaví? Chtěl bys snad změnu?“ „Co pořád máš? Jsem prostě unavený. Celý den jen dřu...“ „Já zatím odpočívám, že.“ „To neříkám. Ale přece jenom...“ „Víš, co to je, starat se o dvě děti, zvlášť ty naše povstalce?“ Neřekla, že se přitom snaží studovat. Bylo jí nějak hloupé o tom mluvit, dokud si nebude úplně jistá, že u toho vydrží. „Napustím kbelík, že v té naší residenci něco vyperu, a Ondra zatím vleze na terasu. Sotva ho stáhnu se zábradlí, převrátí Markéta na sebe kaši...“ „No, jsou to děti.“ „To jsem si všimla.“ „Chci říct, že děti živé bývají. Konečně máma...“ „Co ona s tím má společného?“ „Jenom, že měla taky dvě a ještě pomáhala tátovi.“ „No ovšem, matka! Hrdinka a světice. Ty jsi tak odporný...“ Následovala hádka, kterou nechtěli a v které na sebe křičeli věci, které si vlastně nemysleli, ale které měly zranit toho druhého. Vlastně už oba chtěli přestat a přesto stále více běsnili, jako by byli loutkami na šňůrkách nějakého posedlého loutkáře. Když potom seděli, vyděšení z té zuřivosti, z níž se nakonec obě děti daly do pláče, promluvil náhle Viktor tichým hlasem. „Takhle to nejde dál. Něco se s námi děje, to takhle nemůže pokračovat.“ „Co tím chceš říct? Chceš se snad rozvést?“ Viděla, že se na ni bojí pohlédnout. Celým tělem jí projela studená vlna. „Nemyslím rovnou rozvod,“ řekl váhavě. „Snad udělat určitou přestávku. Já bych se načas odstěhoval k rodičům...“ Hleděla na něho. „Ale to přece nejde,“ vykřikla. „To není jako na divadle, život nemá přestávky. Máme dvě děti, potřebují tátu. Co bych si sama s nimi počala?“ „Třeba by každé mohlo k jedné z babiček...“ „Ty ses snad zbláznil. Obě přece pracují. A pak, já se jich nechci zbavovat.“ „Myslel jsem, že tě zatěžují.“
96
„Řekla jsem jenom, že je taky práce když se o ně starám. Což ty v své mužské omezenosti asi nemůžeš pochopit.“ „Takhle se začneme zase hádat.“ Vstal a šel na terasu, ovšem kouřit. Po chvilce vyrazila za ním. „Jsi zbabělec. Jak se vyskytne problém, prostě utečeš. Na terasu, na ulici, do oblaku dýmu... Nikdy nic doopravdy nevyřešíš.“ „Myslíš si, že se něco vyřeší, když na sebe zuřivě řveme? Ještě bychom se mohli začít prát, rozbíjet nádobí...“ „Toho moc není.“ „Tak nábytek... Co myslíš, že je tady k řešení? Jsme spolu přes pět let, asi je to trochu dlouho. Máme absurdně malý byt, lezeme pořád přes sebe, jak jsi sama říkala. Člověk se může schovat leda na záchod...“ „Proč se pořád chceš někam schovávat?“ Přitom to tušila. Viktor byl z těch, pro něž je běžný život trošku zatěžko, zejména onen stálý tlak, který působí nárok jiných lidí. Potřeboval se občas skrýt do soukromého světa představ, které se daly podle přání vyvolat a zvládat. Pak se zas z něho vynořil, poněkud nepřítomný, ale vlídný... „Já myslím, že nás hlavně žere,“ řekla, „že žádný z nás nedělá práci, kterou máme rádi. A že cítíme, jak nám čas utíká a možnost dělat ji se ztrácí někde v dáli.“ „Myslel jsem, že se chystáš zase studovat.“ „Řekli mi, že bych musela opakovat aspoň jeden ročník. A udělat ještě několik nových zkoušek. To se mi nelíbí.“ „Takže to vzdáš?“ „To se mi taky nelíbí.“ „Pak ale neobviňuj mne. Sama jsi nerozhodná, to tě žere.“ Chtěla už něco prudce odpovědět, ale pak se zdržela. „Řekla jsem si, že zkusím, zda to za to stojí. Klásek, který mě kdysi učil, má teď vlastní noviny. Tedy je asi nemá, ale řídí. „Vhled“ se jmenují, takové divné jméno, ale zdají se docela seriózní. Chci se ho zeptat, zda bych pro něho nemohla trošku dělat.“ Krátce se na ni podíval, pak otočil zas hlavu zpátky. „S dětmi a bez fakulty?“ „Dívala jsem se, žádný z autorů tam nemá žádný titul. Buď vůbec nestudovali, nebo na tom tak nezáleží.“ Pokrčil rameny. „Možná teď. Ale časem... No, pokud myslíš, tak to zkus. Ale žádný diletant to nemá lehké. O tom ti můžu povídat.“ Zkusila to. Našla si ve Vhledu adresu redakce a pak příštího dne obě děti zas odvezla ke svému tátovi. Přijal je trošku nabručeně, ale neprotestoval, když slíbila, že se tak za hodinu nebo za dvě zase vrátí. Pak vyrazila do Vhledu. Redakci nalezla po delším hledání v uličkách Malé Strany: musela projít průjezdem a potom dvorem do zadního traktu. V přízemí byl nějaký sklad, když ale vystoupila po úzkých točitých schodech do patra, našla na pavlači úzké prosklené dveře s nepříliš okázalým štítkem „Vhled, redakce“. Omítka všude kolem byla strupatá a místy opadaná. Široká okna, zastíněná závěsy, už dávno nikdo nemyl. Vypadalo to všechno trošku jako z Malostranských povídek. Tady snad nemohou být příliš nafoukaní, řekla si. Nadechla se a pak stiskla kliku. Proti dveřím seděla za stolem nějaká dívka. Ta položila telefon, v němž asi marně čekala na spojení, a vzhlédla k Veronice s povzbudivým úsměvem. „Něco nám nesete?“ „Já jdu za panem docentem... za panem Kláskem.“
97
„Aha, za šéfem. No, ten je vzadu.“ Ukázala jí hlavou k zadní části místnosti, kde mezi omšelými registraturami a stohy starých novin byly ještě další dveře. Za nimi ve vzdáleném rohu druhé místnosti se nějaký mladý muž skláněl nad klávesnicí stolního počítače a o něco blíž a u okna, jež bylo ale zastíněné závěsem, seděl sám Klásek. Ten vzhlédl a chvíli na ni trochu nechápavě hleděl. Pak se najednou lehce usmál. „A podívejme, Přádová. Nebo... jak jste to říkala?“ „Horáková.“ „Aha. Copak nám nesete?“ Veronika měla náhle trochu trapný pocit. Co ji to vůbec napadlo? Nejraději by se zase otočila a utekla. „Přišla jsem... zeptat se, zda byste pro mne neměl práci.“ „Práci? Jak to myslíte?“ „No, tady v redakci.“ „Ale vy ještě studujete, nebo ne?“ Nadechla se. Ten proslov si už víckrát cvičila nad hlavami povykujících dětí, teď ale jako by se jí z hlavy úplně vypařil. „Já... Přece jsem přerušila, to jsem vám snad říkala. Podle toho, co mi na fakultě řekli, musím aspoň ročník zopakovat, prostě je to ještě na léta. Tak bych chtěla vědět, zda to vlastně stojí zato... Prostě bych si ráda zkusila praxi, chápete? Kdybyste pro mne něco měl, nemám žádné veliké nároky...“ Klásek na ni ještě chvíli hleděl, jako by čekal, že snad ještě něco řekne. Pak s pochopením přikývnul. „Aha. Jenomže my jsme malá redakce. Jak vidíte, stálí jsme jenom tři. Když nepočítám pana Půlpána, ten pořád někde běhá. Většinu textů přinášejí externisté, co jsou na volné noze nebo – ale to prosím vás nesmíte prozradit – pracují v jiných redakcích. Jsme na tom finančně... no prostě majitel nás drží zkrátka.“ „Říkala jsem, že nemám velké nároky.“ „Ale zadarmo určitě dělat nechcete. Umíte s počítačem?“ „Ježíši, ne. Viděla jsem ho jenom ve filmu.“ Klásek pokýval hlavou. „Bez toho to ale nejde, aspoň v novinách. Teďka se sazba dělá jenom počítačem. My s tím teprve začínáme, taky se to sami učíme... No, co bych vám mohl na zkoušku dát. Víte co, za hodinu začíná docela zajímavé zasedání v České národní radě. Chtěl jsem tam zajít sám, ale pokud si chcete zkusit reportáž...“ Kousla se do rtů. „Víte... Mám děti u otce, já se tam musím vrátit.“ „Myslel jsem, že jste se přišla zajímat o práci.“ „Ano, ale... já jsem si nemyslela, že tady hned zůstanu. Musím si to teprve zařídit, školku pro děti, víte.“ Chvíli se na ni nechápavě díval. Měla najednou pocit jednonohého, který se přišel hlásit mezi kaskadéry. „Jak velké máte děti?“ „Ondřej půjde brzo do školy a Markétě už budou čtyři.“ „A s tím chcete dělat novinářku? Tohle je zaměstnání ne na plný úvazek, jak někde v úřadě, ale na dva, chápete? Děláme noviny a ty se musí přizpůsobit událostem, ne naopak. My nemáme pevnou pracovní dobu. Nesmí nám vadit, když je něco večer nebo v noci, důležité jenom je, zda je to zajímavé. Pokud nemáte někoho, kdo se vám o děti kdykoliv postará, pak nevím...“
98
Hleděla na něho a jenom obtížně potlačovala slzy. Takhle to tedy je, prostě je vyřazená ne snad pro neschopnost nebo nedokončenou školu, ale pro tu věčnou kouli na noze? Copak mít děti člověka už navždy znehodnotí? Pak se v ní vzedmul vzdor. Jakápak koule! Její děti, Ondra a Markéta. „Ti na volné noze, jak jste říkal... ti píší podle toho, co jim zadáte?“ „Někteří ne. Většina z nich je ráda, když dostanou tip, protože potom mají větší jistotu, že článek od nich vezmu. Ale jsou takoví, co prostě přinesou nějaký text. Ti ovšem riskují, že nejsou první nebo že mě článek, který psali řadu hodin, nebude zajímat.“ „Já bych to zkusila... na volné noze, myslím.“ Obrátila se ke dveřím. „Ještě něco,“ řekl za ní. „Většinou přijímáme texty jenom na disketě. Víte, z počítače. Nemám tu lidi na přepisování.“ „Jak bych se já zmohla na počítač?“ „Slyšel jsem, že se starší v Bazaru dostanou za pár tisíc. Ale vezměte si s sebou někoho, kdo těmhle věcem trošku rozumí, abyste nekoupila něco bezcenného.“ Poděkovala, pak se tiše rozloučila. Dívka u stolu v přední místnosti zas soustředěně poslouchala něco v telefonu. Zdvihla k ní své velké modré oči, ale když viděla, že Veronika odchází, jen se mlčky usmála na pozdrav. Když scházela po úzkých schodech, pocítila náhle velkou únavu. Bylo to jako v pohádce, kde mocný černokněžník tvoří stále nové překážky: nejprve neskončená škola, pak děti, kvůli nimž nemůže být tam, kde se dějí důležité věci, pak zase počítač, na který téměř jistě nemá peníze a o němž ani netuší, jak se s ním zachází. Je to úplně beznadějné? No, to se ještě uvidí... *** Právě dodělali fasádu. Vila tím nějak nabyla a zářila krémovou omítkou, protkávanou rudohnědou barvou říms a balkonů, mezi zelení keřů. Viktor se na ni díval téměř dojatě, jako by stavba byla jeho dílem. Měla v sobě jakousi klidnou velkorysost a přitom jemnost, jako každé dobré umění. Otec pro ten den propustil ostatní dělníky, Viktora ale zdržel. Prý měli oba počkat na Krále, který se chtěl na vilu podívat a také s nimi mluvit. „Bude chtít asi mluvit o tom projektu. Jestlipak jsi už trochu pracoval na návrhu těch domků?“ „Trošku,“ řekl Viktor neochotně. „To víš, nemám moc času. Chodím domů utahaný, pak taky děti musí spát. Při malé lampičce se špatně kreslí.“ „Proč si s tím nezajdeš do kanceláře? Tak ukaž, co jsi stvořil.“ Viktor sáhl za sebe po deskách. Vypadl z nich jeden list. Otec po něm netrpělivě sáhl. „Prosím tě, mrakodrapy? Co tě to napadlo? Mají to být vilky...“ „Ale to není k tomu, to jsem kreslil jenom pro sebe. Řešení Pankráce.“ Otec si zběžně prohlédl ten náčrt, pak jej dal stranou. „Proč mrháš energií na takové fantastické projekty?“ „Protože mě to baví. Rodinný domek nebo vilka, to je hrozně při zemi.“ „Ale má to význam, je to pro lidi.“ Vzal znovu do ruky náčrtek Pankráce a zamyšleně na něj hleděl. „Je přece krásné,“ řekl tiše, „když děláš něco, co lidi opravdu potřebují a když to dobře funguje. Takové věže, z toho mě spíš mrazí.“ „Ale je v tom přece krása.“ „Já bych spíš řekl pyšná ctižádost... No, Král je asi tady.“
99
Veliké auto s divně zkosenými světlomety v nablýskané tváři se plavně blížilo po příjezdové cestě. Když dorazilo skoro k nim, dvířka se rozlétla a Král se namáhavě soukal ven. Zdálo se, že od posledního rozhovoru ještě trochu přibral. „Co tomu říkáte?“ Opřel se o auto, které se pod ním zhouplo. Viktor se na něho jen mlčky díval. „Ten renault se mi líbil víc,“ řekl pak. „Renault! Tohle je hyunday, to tady ještě nikdo nemá. Tak mi konečně ukažte tu vilu,“ řekl Král trochu otráveně. „No, ta nám ale prokoukla.“ Prošel se trochu kolem vily, pak těžce dýchaje se vrátil k svému autu. „A co ten projekt? Počítali jste?“ Otec vytáhl tlustý blok a zalistoval v něm. „Trošku to nevychází.“ „Ukažte?“ Zběžně listoval stránkami, pak zdvihl světlé oči. Viktor si všiml, že má bělma podlitá a protkaná jemnými růžovými cévkami. Zblízka byl z něho cítit alkohol. „Nikde tu nevidím svůj podíl.“ „Nevěděl jsem, zda chcete investovat,“ řekl otec. „Taky kolik.“ „Řekněme zhruba polovičku?“ „Ale to je skoro deset milionů, pro začátek.“ Král trochu zaváhal, pak udělal široké gesto rukou. „Přece nebudeme troškaři. Ale držíte to pořád při zemi. Padesát domků, to je málo. Proč ne aspoň dvě stě?“ „Už i tak mám z toho závrať. Je to obrovské riziko,“ řekl otec. „Riziko, to je koření podnikání. Při dvou stech vyjde všechno levněji, vezměte jenom reklamu. A banka bude mít daleko větší zájem.“ „No, možná máte pravdu...“ „Na to vezměte jed. Kdy sepíšeme smlouvu?“ Tentokrát váhal otec, s mírně otevřenou pusou. Pak se vzpamatoval. „Pohleďte, nedá se to uspěchat. Ještě jsem nenašel ty pozemky. Tady syn musí dodělat ten návrh, aspoň graficky, aby se mohlo začít s propagací. Taky se musí dodělat ty výpočty.“ Král ho poslouchal s blahosklonným úsměvem, jako dospělý kloučka, který líčí plány na hrad z písku. „Jenom moc neváhejte. Teď jde život rychle.“ Potom jim pokynul gestem vévody z Walesu, zdravícího jásající zástupy, a tiše odplul ve své limuzíně. Hleděli za ním v prvním soumraku, který se indigově snášel mezi listy keřů. „Ty s ním do toho opravdu chceš jít?“ zeptal se Viktor. „Můžu si vybírat? Banka ti půjčí, když máš jistinu, kterou jí můžeš ručit. Drobní podílníci složí peníze, když máš aspoň pozemek a stavební povolení. Je to začarovaný kruh, který rozetneš jenom penězi.“ „No dobře, ale myslíš, že je doopravdy má?“ „Viděl´s to auto?“ Viktor pokrčil rameny. Třeba může být jenom půjčené, pomyslel si. Všechno na něm je jenom jako, samé napodobeniny. Nejspíš i ten pitomý řetěz, co nosí na krku, není skutečně ze zlata. „Já bych mu nevěřil.“ Otec ho chvíli pozoroval, pak se usmál. „Já myslím, Víťo, že na něho žárlíš.“ Mlčky zdvihl desky s trávníku a rozhlížel se, jestli něco nezapomněl. Žárlil? No, snad mu trochu záviděl to auto nebo lehkost, s jakou hází miliony. Chtěl by být také bohatý – ne proto, aby se tím vytahoval, ale aby neměl pořád stejné starosti. Ale to nevypravil z úst.
100
„Ne, já se jenom bojím, že nás nějak využije.“ „No, samozřejmě, že z toho chce něco mít. Kdo něco dělá nezištně?“ Podíval se překvapeně na otce. Kdopak nedávno při večeři říkal, jak se celý život dřel, ne pro sebe, ale aby zajistil rodinu? Otevřel ústa, aby mu to připomněl, pak si to rozmyslel. „Mně se ten člověk nelíbí. Bůhví, kde ty peníze nahrabali.“ Otec na chvíli zaváhal, pak k němu přistoupil a vzal ho kolem ramen. Musel se přitom ještě trochu více vypřímit, protože syn ho převyšoval o půl hlavy. „Záleží tolik na tom? Já vím, člověk má všelijaké předsudky. Nakonec zjistí, že to nejdůležitější je, v životě obstát, pokud možná poctivě. Ti druzí ať se starají o svoje svědomí... No tak, co říkáš, půjdeme do toho podniku? Postavíme spoustu domků, z toho jeden pro vás. To není vůbec nezištné, ale bude z toho dobrý pocit, ne?“ Viktor na něho chvíli hleděl, potom mlčky přikývnul. Co tady otec předložil, nebylo ani v nejmenším podobné tomu, o čem občas tajně snil. Bylo to ale něco, čemu se nemohl vzepřít.
III Jan skoro nevnímal ten zvláštní frenetický ruch, typický pro letištní haly všude na světě: zvláštní směs dychtivosti, nudy z čekání a obav, chvějící se v záři obrazovek s časy odletů a zhmotňovaná v barvitosti cestujících ze všech konců světa. Jak ho to všechno vzrušovalo před lety, když letěl s Viktorem do Jugoslávie, své první země mimo Říši zla! Moderně velkorysá hala letiště, úsporná elegance letušek, dokonce melodický ženský hlas, který ze skrytých reproduktorů svolával cestující k odletu, to všechno tehdy působilo skoro mámivě, jako nějaké sluncem prozářené dveře, otevřené dokořán do nového lepšího života. Jan se pro sebe ušklíbnul. Nový život! Ano, byl jiný v tom, že se tam na ostrově seznámili s Veronikou. Šla nyní o několik metrů před ním, po každé straně jedno Viktorovo dítě. Jejich otec se kousek za ní ledabyle opíral do letištního vozíku a přitom jezdil očima po každé trochu hezké ženě. A Jan? Radši se díval do země. Byl to bláznivý nápad, tahle dovolená. Zvlášť ve chvíli, kdy vlastně každý z nich stál na nějakém předělu: Jan se musel co nejdřív rozhodnout, zda odejde z privátní firmy, do níž se dostal jakýmsi samospádem a která zřejmě zápasila o život. Otec s Viktorem zase dosud váhali, zda se skutečně pustí do podniku, s kterým přišel Král. A Veronika sama, která ostatním ten nápad s dovolenou vnukla, byla na samém počátku své novinářské kariéry – nebo aspoň pokusu ji uskutečnit. „Každý z nás tu teď něco rozhoduje,“ řekla najednou na večeři, na níž se sešli před čtrnácti dny. „Potřebujeme si pročistit hlavu. Tak jeďme všichni někam do světa. Dělá to každý, tak proč ne my.“ No ano, do ciziny směřoval teď skoro každý – byla to nejzřejmější svoboda, kterou jim Sametová revoluce přinesla. Jenomže kam? Najednou tu byl celý širý svět, který je hlasitě či tiše zval. Do řady zemí člověk nemusel mít ani vízum, stačilo jen mít peníze – a ani těch nebylo třeba nijak příliš, o to se postaraly stovky nových cestovních kanceláří, které se předháněly v láci zájezdů. Zvolili Řecko: bylo léto, doba koupání a tedy snů o teplém moři. Jan ale podezíral Veroniku, že sledovala ještě jiný cíl: zájezd, který sehnala za nevelký peníz (last minute, všechno se teďka jmenovalo anglicky), nabízel dvojité apartmá, které by bylo škoda plně nezaplnit. V jednom měla být ona s Viktorem a dětmi, ve druhém Jarka s ním. Byl to snad pokus dát ho s Jarkou zase dohromady? Pokud ano, potom nevyšel, ale dopadl nakonec pěkně absurdně. Jarka nejprve souhlasila, ale těsně před odjezdem odřekla – něco jí prý do toho přišlo, nějaká důležitá konference nebo jiný nesmysl. Jak se nakonec stalo, že se o dovolené dozvěděla Barbora a jela místo ní, Jan nevěděl. Že nebude ložnici sdílet
101
s Janem, bylo zřejmé: jedno apartmá prostě obydlí muži, Jan s Viktorem a Ondřejem, to druhé ženy, Veronika, Barbora a Markéta. Těch čtrnáct dní to jistě vydrží. Jan se jen v duchu zašklebil: prožít dva týdny někde s Viktorem, to si už v minulosti užil, naposled před lety v té Jugoslávii. Stále se tehdy hádali. Teď sice byli o řadu let starší, ale Viktor se moc nezměnil. Nicméně souhlasil, s tou zvláštní pasivitou, která ho provázela po celý jeho život. Jako by centrum rozhodnosti v jeho mozku něco zalehlo, neuměl se vzepřít požadavkům, které někteří na něho vznášeli. A přitom cítil, že někde hluboko v sobě má možnost být úplně jiný: tvrdý, velitelský, sebevědomý. Něco mu ale stále bránilo to projevit. Nevěděl, co to bylo, nebo možná tajně věděl, ale nechtěl si to připustit.... Vlekl se otráveně až na konci jejich hloučku. Veškeré vzrušení ostatně kromě dětí na sebe vzala Barbora, které už sice bylo skoro dvacet a na pohled to byla velmi hezká, dobře vyvinutá dívka, která dokonce studovala ekonomii, ale Janovi připadala pořád trochu praštěná. Doslova vibrovala a šířila neklidné vlny kolem sebe. Když procházeli kontrolou, neměla náhle pas. V panice se snažila přelézt zpátky zábradlí, pak pas přece jen našla, ale zadrhla se v bráně detektoru kovů. Měla na sobě zřejmě tucet různých náramků a řetízků, takže detektor pořád pískal a nakonec ji odvedli k osobní prohlídce, zřejmě v domnění, že je teroristka. V letadle nakonec usedla vedle Jana. „Myslíš, že spadneme?“ „Barboro neblbni. To bych sem asi nelezl, kdybych si něco takového myslel.“ „No dobře, ale jak si můžeš být tak jistý, že se nám nic nestane?“ „Prostě na to nemyslím. Letadla skoro nepadají. A když, je za pár vteřin po všem.“ Zdálo se, že ji to moc neuklidnilo. Seděla napjatě a rozhlížela se velkýma očima, jako by hledala, kam uniknout. Taková hezká holka, škoda, že je tak praštěná... Skutečně, Bára za poslední léta přímo rozkvetla. Měla zářivé velké oči, tmavé až dočerna, jako by to ani nebyla sestra Veroniky. Na rozdíl od ní měla taky kratší, trochu ohrnutý nos a snědé tváře skoro vždycky oživené lehkým ruměncem, orámované hustou hřívou kaštanových vlasů. Když člověk kmitl očima po štíhlém, dobře vyvinutém těle, bylo až s podivem, proč kolem ní nekrouží hejno rozdychtěných nápadníků. Jediné vysvětlení bylo v jejím chování, zmítaném ztřeštěnými nápady a nervozitou. „Ty bys byl asi chtěl,“ ozvala se za chvíli. „Aby místo mne jela Jarka.“ „Jak tě to napadlo?“ „Chodíte přece spolu, nebo ne?“ „No... byli jsme si trochu blízcí.“ „Spali jste spolu?“ Pohlédl na ni pobouřeně. „Co je to za výslech! Já se tě přece taky neptám na tvé... aféry.“ „Klidně můžeš. Karla jsem milovala, pak se ale ukázalo, jak je ujetý. Představ si, má poměr s nějakou starou ženskou, klidně může být jeho matka nebo babička. Nepřipadá ti to úchylné?“ Pohlédla na něho svýma krásnýma, neklidnýma očima. „Pak tu byl Zdeněk,“ pokračovala, když nic neřekl. „Ten zase pořád něco naznačoval, ale nikdy asi neměl odvahu...“ „Měla by sis zapnout pás. Budeme odlétat.“ Nervózně se podívala směrem k okénku. „Ježíši, to jsme ještě pořád na letišti? A já jsem doufala, že jsme už na půl cestě.“ Když letadlo, které až dosud pořád rolovalo, najednou prudce vyrazilo a po několika vteřinách se odlepilo od země, sevřela mu pevně ruku. Bylo mu to z toho trochu divně, nevěděl, zda má opětovat stisk. Pohlédl na ni zmateně a viděl, že zavřela oči, celá ztuhlá úzkostí. Po chvíli jeho ruku pustila. „Je tady záchod?“
102
„Je, ale teď tam ještě nemůžeš.“ „Co je to za blbost? To si mám podat žádost?“ Později se poněkud uklidnila, zvlášť po jídle, které jim rituálně podali, ačkoliv let trval jenom dvě hodiny. „Já ti asi připadám taky ujetá,“ řekla najednou před sebe. Skoro se vyděsil z té přímé otázky, kterou by od ní nečekal. „Ne, já... Jenom si myslím, že se snadno rozrušíš a pak vyvádíš jako malá holka.“ „To je fakt.“ Překvapilo ho, jak snadno souhlasila. „Co s tím mám dělat, nemůžeš mi poradit?“ „Víš, já nejsem moc dobrý psycholog a mám taky své problémy...“ „Ty? Zdáš se mi tak vyrovnaný, jako by se tě nic nedotklo.“ „Člověk nedává všechno najevo.“ Pohlédla krátce na něho, potom zase zpět před sebe. „Řekni mi, když jsi býval mladý, stalo se ti někdy, že ses zamiloval?“ Váhavě přisvědčil, i když ho bolestivě zasáhlo, když se ho ptala na mládí. Proboha, vždyť mu bylo pětatřicet! „A co se stalo?“ „No co. Našla si jiného. Toho si taky vzala.“ „Vůbec jsi o ni nebojoval?“ „Ne. Jaký by to mělo smysl?“ „Ale pořád tě to drží, viď?“ Trhl sebou. Tohle by od ní nečekal. Najednou cítil silnou potřebu konečně vypovědět ten svůj rmutný příběh, snad o to silnější, že sestra Veroniky byla trochu jako Veronika sama. Včas se však zarazil. „Podívej, už je vidět pobřeží.“ Váhavě přiblížila hlavu k okénku a chvíli z něho hleděla. „Je to docela jako dětská stavebnice. Ty domečky a stužky silnic... Jenomže když mi dojde, jak jsem vysoko, dělá se mi zle.“ Ujistil ji, že to ji přejde, až vícekrát poletí, ale zřejmě ho už neposlouchala. Letadlo rychle kleslo a přistálo na zcela prázdném letišti, kde místo obvyklých rozlehlých budov stála jen jakási velká bouda. Otrávený policista ležérně projel palcem jejich pasy a pak, když jim na pásu konečně dojela i zavazadla, vyšli k autobusu. Ondřej vzrušeně poskakoval a vykládal, co všechno viděl z letadla. Markéta, kterou vedla Veronika za ruku, nic neříkala, jen se kolem sebe udiveně dívala. Jeli pak dlouho skoro prázdnou krajinou. Kvetoucí oleandry vroubily růžovou pěnou úzkou silnici, za nimi po stráních se vlnily stříbřité háje oliv, z kterých tu a tam čněly tmavší svíce cypřišů. Silnice se mezi kopci proplétala k pobřeží. Shlíželi se srázu k stříbřitě modré hladině, vroubené žlutým pískem pláží s tenkou bílou stužkou příboje. To všechno zalévalo zlaté odpolední slunce. Jan měl najednou přese všechno, co se mu v životě zhatilo, docela svěží dojem štěstí. Pohlédl na Barboru vedle sebe, na její vzrušenou a hezkou tvář. Že by to děvče... Ne, to jsou jenom hlouposti, taková holka není pro něho. Nakonec autobus sjel do zátoky Pargy a zastavil před domem, který měl být na dva týdny jejich domovem. Ze všech stran se rozlehly hlasy, které zněly, jako by se lidé hádali. Dům byl zřetelně nový, s bělostnou fasádou a svěže zelenými markýzami, stínícími balkony. Nad plochou střechou vzhůru k nebi ze stěn trčely železné pruty. Dům se zřejmě jen načas zastavil, aby svým majitelům vydělal na další stavbu. Jan se té zvláštnosti pro sebe zasmál. Co viděl, bylo v rozporu se vším, na co byl zvyklý jako stavitel i jako člověk. Pečlivě všechno dokončit a sbalit do úhledné formy, to bylo zdrojem jistoty. Přesto se mu to nepořádné stavitelské zaváhání najednou až líbilo: ty zrezlé vousy holé armatury jako by říkaly, že nic
103
nikdy docela nekončí – jakkoliv definitivní se věci mohou zdát, život jde přesto pořád dál, třeba k nějakým překvapením už za příštím rohem. *** Veronika se neklidně rozhlížela po pláži. Hledala očima Ondřeje, který odběhl kousek po břehu. Seděla s Markétkou u toho, co mělo být velikým hradem z písku, daleko okázalejším a pyšnějším, než ten, který smyl příliv včera. Honza jim pomáhal, vlastně většinu práce dělal sám: s velikým zaujetím mísil písek s vodou, vyrýval příkopy, přinášel ploché kameny. Bylo to trochu legrační a dojemné – člověk si skoro myslel, že mu radost dítěte byla jen záminkou. Konečně Ondru uviděla kousek od břehu, jak v mělké vodě poskakuje, zatím co Viktor předstírá, že ho chce chytnout. Bára se účastnila hry. Byla jako nějaké rozjívené štěně, opilé vzrušením a radostí z pohybu. Ta holka nikdy nedospěje, pomyslela si. Poněkud uklidněná otočila oči k obzoru. Zátoku jako řídké zuby vroubily útesy roztodivných tvarů, většinou s chundelatou čapkou zeleně, a mezi nimi průhledy na širé moře oslepovaly jiskřením slunce. Přejížděla pohledem po huňatých kšticích světlých borovic, tu a tam protknutých ztepilou jehlou cypřiše, a líně přemýšlela o tom, proč ti zdejší lidé na každém z ostrůvků postavili kapličku. Měli snad tolik svatých, nebo tolik důvodů udobřovat nebesa? Parga byla původně přístav rybářů a námořníků a moře pro ně asi nemělo jen vlídnou tvář. Kolik z nich zahynulo v bouři, ztratilo se v mlze? Byla to skoro neuvěřitelná představa, teď když se slunce vlídně rozlévalo po hladině a drobné vlnky ševelily u břehu. Náhle se k nim z vody přiřítil Ondřej, celý zmáčený a udýchaný. „Jsou tam ryby,“ křičel. „Hrozně ryb.“ „Opravdu? Hodně velké?“ „Ani ne. Chtěl jsem si jednu chytit, ale uplavala.“ Přehodila mu ručník kolem ramínek a chvíli třela jeho dětské tělo. „Jsi celý prokřehlý, musíš tu zůstat chvíli na sluníčku. Kdepak je táta?“ „Šli plavat s tetou Borou.“ No ano, s Bárou, kterou Ondřej kdysi překřtil a odmítal se toho zvyku vzdát. Viktor se s Bárou nějak skamarádil. Bylo to jistě dobře, ale stejně pocítila dotek neklidu. Ta hravá otevřenost vůči svodům světa, která ji na Víťovi od počátku přitahovala, byla i stálým zdrojem jejích úzkostí. Patrně zbytečných, o žádné jeho nevěře neměla důkaz. Byl to jen pocit, asi všechno bylo jenom v ní... „Pojďte děti, půjdeme se podívat, co dělají ty ryby. Strejda Honza půjde třeba s námi.“ Jan vzhlédnul, chvíli zaváhal, pak se k nim přidal. Stáli pak po kotníky ve vodě a snažili se rozpoznat pohyby rybek mezi blyskotáním hladiny. Markétka kopala do drobných vlnek, které k nim z moře vybíhaly. „Tamhle jsou,“ křikl Ondřej. Skutečně, na metr od nich se objevilo hejno malých hbitých rybek. Byly skoro úplně průhledné a proháněly se plavnými pohyby sem a tam. Měnily přitom všechny směr v tak dokonalém souladu, jako by byly poslušné jediné vyšší vůle. „Není to zvláštní,“ řekla zamyšleně, „jak jsou tak přesně sladěné? Jak jedna ví, co bude dělat druhá? Dělá to dojem, jako by jim někdo velel.“ „Nemají vlastní vůli, jako my. Ačkoliv lidi můžeš taky zblbnout tak, že pochodují nadšeně a mají přímo rozkoš z toho, že jsou jako dobře seřízený stroj. Nacismus nebo komunismus...“ „Cože? Jak můžeš říct ta slova v jedné větě?“ „Nemyslíš, že měly hodně společného?“ usmál se trochu nejistě. Rozhořčeně na něho pohlédla.
104
„Jak to proboha můžeš srovnávat? No dobře, komunisti udělali všelijaké chyby, asi se staly dokonce i zločiny... ale to vlastně nesouvisí s myšlenkou, tou původní. Ta byla přece dobrá, nebo ne?“ Odpověděl jí ironickým úsměvem. Jak přitom mhouřil oči před sluncem, které se odráželo od hladiny, vypadal na chvíli protivně. „Myslíš, že třídní boj a diktatura proletariátu...“ „Ale ne, myslím spravedlivý řád bez vykořisťování.“ „Podívej, jiné ryby,“ zatahal ji Ondřej za ruku. Skutečně, najednou se objevilo hejno jiných rybek. Na rozdíl od prvních měly blankytnou barvu a těsně u ocasní ploutve temně modrý terč, který vypadal jako velké oko. Ondřej je soustředěně pozoroval. „Krásná myšlenka, to jsou jenom slova,“ řekl Jan. „Když není reálná, nejspíš se nějak zvrhne a napáchá pak spoustu zla....“ Chytil Ondru, který se vrhnul za rybkami, a vytáhl ho z vody ven. „Podívej křesťané. Ti chtěli na lidech, aby se pořád milovali. I nepřítele, vraha, prostě kohokoliv. A potom ve jménu té lásky sami vraždili a upalovali.“ Najednou pocítila starou úzkost. „Myslíš, že ti, co kvůli té původní myšlence...“ horečně hledala ta správná slova. „Když třeba špatně něco pochopili nebo se nechali zblbnout... a udělali něco špatného, nemyslím zrovna vraždy nebo mučení... že nemohou mít jistou omluvu?“ Jan něco nezřetelně zamručel. Pak zdvihl bílý oblázek, který měl zvláštní černé žilkování a chvíli si jej prohlížel. „Všimla sis těch hezkých kamínků? Podívej třeba tenhle. Docela rád bych věděl, jak vznikly ty černé čáry.“ „Ty jsi mi neodpověděl.“ Jan si ještě nějakou chvíli prohlížel ten kamínek. Hrozně ji dráždil tou svou pomalostí. To Viktor, ten by okamžitě vychrlil lavinu slov, strašně by se pak pro ně pohádali, zdánlivě tak, že by už nemohli najít zas cestu k sobě zpátky. A pak by se zas smířili, podivně prázdní po tom třeštění, ale taky zbavení té tíhy. Jan nakonec, jako by nerad, zahodil ten oblázek. „Jsme tady přece na dovolené. Podívej, jak je všude kolem krásně. Proč se my máme trápit věcmi, na které jsme nemohli mít žádný vliv?“ „Protože všechno se vším souvisí. Jsou věci, od kterých si nemůžeš vzít dovolenou. Jen se tě ptám, protože ty jsi přemýšlivý člověk. S Víťou o těchhle věcech není řeč.“ Řekla to schválně, aby si ho zase trochu získala. Viděla, jak se na ni zadíval. Měl přitom v tváři výraz, který byl dost výmluvný. Trochu to v ní něčím pohnulo, pak se však rozhodla, že mu nebude rozumět. „Já Veroniko prostě nevím. Jeden ti řekne, že rozhoduje úmysl. A druhý naopak, že o motivech si dost nalháváme a roli hraje jenom, co člověk skutečně udělá.“ „A ty? Co ty si o tom myslíš?“ „Říkám ti, že prostě nevím. Velitel koncentráku v Osvětimi byl prý spořádaný člověk, výborný otec rodiny. Nechtěl nikomu ubližovat, jenom plnil co nejlépe plán.“ Poslouchala ho s hrůzou. „Ale to byl přece nacista!“ „Co je to nacista?“ dožadoval se Ondřej. „Takový velice zlý člověk... Jak můžeš Honzo srovnávat...“ Viděla, jak se na ni Honza dívá, a bezděčně sklopila oči. Ona to také slyšela, všechny ty zvěsti o hrůzách, které se děly ve jménu lidštější, konečně spravedlivé společnosti. Jenom to vždycky zase zapomněla. „Podívej, Víťa s Barborou se vracejí.“
105
Pohlédla směrem, kterým ukazoval očima, a viděla, jak ruku v ruce vystupují z vody. „Voda je nádherná,“ volal vesele Viktor. „A moře tam za těmi skalami je průzračné až na dno. Je tam úplná mořská zahrada... Proč vy se pořád brodíte jen u břehu?“ „Co máme dělat, když jste s Bárou pryč dvě hodiny?“ odsekla mu rázněji, než chtěla. „Kdo tu má zatím hlídat děti?“ „Promiň,“ řekl zaraženě a pustil Bářinu ruku. „Dvě hodiny to asi nebylo. Tak teď střídání stráží. My tady s Bárou děti pohlídáme a vy si jděte zaplavat.“ Na chvíli zaváhala. Bylo to jistě absurdní, ale nechat Víťu s Bárou zase samotné jí připadalo nějak nedobré. Pak nad tím v duchu mávla rukou. Podivné nápady! Bára přece byla její sestra, navíc vlastně pořád nějak nedospělá. Tělesně ale byla vyvinutá, všimla si, jak se po ní muži, rozložení na lehátkách, mlsně dívali. „Pojď,“ křikla na Honzu. „Schválně, kdo bude první támhle u té skály.“ Pochopitelně vyhrála. Plavala dobře, i když měla sotva příležitost trénovat – prostě jak vklouzla do vody, byla v ní jako doma. V dětství jí táta říkal Vodní panna a tvrdil, že ji s mámou kdysi vylovili z rybníku. Kdysi se kvůli tomu trochu zlobila, v hloubi své dětské duše trošku nejistá, zda přece jenom na tom něco není. No ano, táta... Prošel za poslední léta řadou stádií od uražené nejistoty, s níž nechápavě hleděl na překotné změny kolem sebe, až po nepřátelství ke všemu, co bylo nové a co jiní tolik vítali. „Tohle je spiknutí,“ sípal, když naposledy spolu mluvili. „Chtějí jen rozkrást všechno, co jsme za ta léta vybudovali. A prodat cizákům, nejspíš těm revanšistům.“ Sotva vnímala, co jí říká, jen sledovala s úzkostí, jak mu nachoví tvář. „Nesmíš se rozčilovat, to ti přece říká doktor.“ „A jak se nemám rozčílit? Podívej, co tu píšou. Že prý jsme v padesátých letech zničili náš venkov. Víš, kdo to napsal? Podívej na tu fotku! Co ten mladík o tom ví?“ „Ale táto, proč si to tak bereš? Musel´s být tehdy sotva škole odrostlý.“ „Tehdy šla mládež kupředu. Některým velitelům bylo sotva dvacet...“ Víc o tom neřekl. Něco je asi zase vyrušilo, nebo jako vždy sama ucouvla, aby nezašla příliš daleko, do síní tajemství, z kterých by nebyla už cesta zpátky. Plavali s Janem kolem skály sem a tam a nahlíželi pod hladinu, do toho tajemného příšeří, které jim bylo také víceméně uzavřeno. Mezi žlutavě šedivými balvany tam plavně povívaly vlasy mořské trávy a mezi nimi jako bez námahy klouzaly rybky nejrůznějších odstínů. Vypadalo to mírně, skoro něžně, a přitom někde ve stínu se jistě odehrávala dramata vraždění a požírání, jako všude v přírodě. Honza doplaval k velikému balvanu, který čněl napůl z vody, a vyhoupl se na něj. Bez úspěchu se ho snažila napodobit. Podal jí ruku a pomohl jí nahoru. „Myslíš si,“ zeptala se udýchaně, „že my, kdybychom žili v době, kdy se děly tamty hrozné věci, že bychom my taky dělali... něco, za co bychom se potom styděli?“ „Tebe to ještě nepustilo?“ „Pročpak se pořád vytáčíš? Já chci být novinářka. Jak můžu psát, když nepochopím věci, které přítomností ještě hýbají?“ Viděla, jak Jan dlaní nabral vodu, polil jí balvan vedle sebe a potom povrch přetřel, jako by jej umýval. „Když to je těžké,“ řekl rozpačitě. „Někde jsem četl, že lidi jsou zlí jen z nevědomosti. Nebo snad z nedostatku fantazie. A taky, že zlo plodí příliš velká moc, kterou získají jedni nad druhými...“ „Chtěla bych vědět, jestli já, kdybych se narodila o čtyřicet let dřív...“ „Nebyla bys to ty.“ „Jak to, že ne.“ „Protože člověk patří k době, v které žije. Vždycky jsou jedni lidi slušnější a jiní naopak. Jenomže co je slušnost v té či oné době...“
106
„Z tebe člověk nic nedostane. Pojď, poplaveme zpátky.“ Když dorazili ke břehu, byl Honza první. „Pozor, je tady schod,“ řekl a podával jí ruku. Náhle si vzpomněla, jak Viktor s Barborou se vynořili z moře ruku v ruce. Takhle to tedy bylo, řekla si. Nějaká malá starost, chvějící se kdesi v ní, k její úlevě odplavala. *** Ne, západ slunce si rozhodně nedal vzít. Ať se mu posmívají, že je romantik – měl prostě slabost pro výjevy, které slunce občas rozehrálo na obzoru, zejména právě na moři, kde se všechny nebeské děje ještě zrcadlily v nedozírné hladině. Vylezl na ostroh, který se tyčil na okraji zátoky. Naproti sobě měl ruiny někdejší benátské pevnosti, teď kontrastem už skoro utopené v soumraku, kousek vpravo barvitý obraz Pargy, šplhající jako drúzy korálové kolonie do vrchu. Za tím úbočí prvních vln horského masivu už rychle tmavla indigovým stínem. V samotné Parze, napřed dole na molu, pak stále výš, v nesčetných tavernách a barech, vyskakovaly zářivé korálky světel. Byly však dosud bledé proti slunci, které rozpouštělo svoji záři v hladině. Viktor přimhouřil napůl oslepené oči a vzhlédl k fialovým oblakům, které se nad tou oranžovou výhní kupily do fantastických staveb. „Tohle je ale nádhera,“ zaznělo nedaleko od něho. Trhl sebou a ohlédl se. Vpravo za ním, na samém kraji ostrohu, seděla Barbora. „Báro, proboha, co tu děláš?“ „Obdivuji západ slunce, jako ty.“ Přítomnost Barbory mu nebyla moc příjemná. Cítil se trochu provinilý tím, jak jejich kamarádské dovádění ve vodě postupně dostávalo jiný význam. Bylo čím dál tím těžší přikázat svým rukám, aby prostě nesáhly po tom, co tady příroda v jejím náhle dospělém těle nabízela... Poslední dny se držel od ní dál, ale to příliš nepomáhalo – zachytil víckrát pohled jejích krásných očí a když pod jeho tlakem trochu polekaně uhnul, sklouzl zas pohledem na její pružné mladé tělo. Rozhodl se ji nevidět, prostě ji ignorovat, až si toho Veronika povšimla. „Copak ti Bára udělala, že si jí už nevšímáš?“ „Ale nic. Jenom mě už unavují tyhle dětské hry.“ „Najednou! Podívej, jak je Bára schlíplá. Jen leží na břehu a nemluví. Vezmi ji s sebou do vody, nebo ještě dostane úpal.“ Jako by vysvobozený tou pobídkou, šel k ní, najednou neobratný, vážný. A ona taky vážně jeho výzvu přijala. To bylo dneska odpoledne. Nekočkovali se už ve vodě, jen vedle sebe plavali a mlčeli, jako by najednou cítili hloubky vody pod sebou... Všiml si, že sedí na samém okraji ostrohu a jeho úzkost z výšek, vždycky ochotná se promítnout do jiné osoby, mu na okamžik stáhla hrdlo. „Pojď odtud, vždyť bys mohla spadnout.“ „Vadilo by ti, kdyby se to stalo?“ „To je pitomá otázka! Máš pod sebou nějakých dvacet metrů. Když se s tebou ten kámen utrhne, je skoro jistě po tobě.“ „A byl bys smutný, kdybych takhle bídně skončila?“ Na chvíli ho úplně posedla ta představa. „Barboro, neblbni a pojď okamžitě odtud!“ Bára ještě okamžik váhala. Potom se vymrštila, udělala několik nejistých kroků a dolehla mu na prsa. „Tady mě máš.“ Bezděky ji přitiskl k sobě, pak se však vzpamatoval a oddálil ji od sebe na délku paží. „Ty jsi mě sledovala? Co je to za nápad?“
107
„Je to jediná možnost, jak být s tebou sama.“ „A proč...“ „Ty přece víš.“ Využila toho, že povolil stisk, kterým svíral její ramena, a přistoupila těsně k němu, až ucítil na prsou hroty jejích ňader. Pak vystoupila na špičky a lehce ho políbila na ústa. „Báro, to nesmíme...“ „Protože Veronika je má sestra? Je to tak trochu něco jako incest, viď. A to je strašně zkažené. Jenomže vášeň nezná žádné přehrady.“ „Barboro, prosím tě... Tohle je skutečnost a ne nějaký špatný román.“ „Já se ti nelíbím?“ „Ale to víš, jsi hrozně hezká holka. Jenže...“ Zoufale hledal slova. Přes její hlavu viděl, jak po slunci zůstala jen tenká purpurová jizva a nad ní indigově fialové obrysy závratných staveb oblaků. Snášel se rychle soumrak. Cítil teplý dotek jejího mladého těla a osten žádosti, který mu z hloubi jeho těla odpovídal. „Nebuď takový zbabělec,“ zašeptala. Překonal impuls prostě ji sevřít v náručí. „To není zbabělost,“ řekl také tiše. „Tak co?“ „Barboro, mysli. Když si spolu něco začneme...“ „Vždyť jsme už začali. Myslíš si, že jsem jenom malá, nezkušená holka? Já poznám, když mě někdo chce. Ty si to jenom nechceš přiznat.“ Uvědomil si, že ji ještě pořád drží v náručí. Uchopil její ramena a oddálil ji od sebe. „Barboro! Teď nám může být snad spolu chvíli dobře... Ale co budeme dělat pak?“ „Zítra se vracíme. Letadlo třeba nikdy nedoletí, my spadneme a zahyneme. A budeme pak litovat...“ Násilím se zasmál, i když mu do smíchu nebylo. „Když zahyneme, tak už nebudeme cítit žádnou lítost.“ „Ty se jen vymlouváš. To se mě tolik bojíš?“ „Tebe? Ne, proč bych se tě bál.“ „Tak koho? Veroniky?“ Trhnul sebou. To jméno málem zrušilo tu přitažlivost její blízkosti. A potom, v nesmyslném rozporu se vším, co mu běželo hlavou, se sklonil k její tváři a políbil ji. Přimkla se k němu jako klíště. „Že tohle taky chceš.“ „To víš...“ Soumrak se snesl na zátoku náhle, jako by někdo stáhl nějakou vesmírnou záclonu. Viděl přes její hlavu, jak se na nábřeží rozhořela světla a jejich odlesk zatančil na temné hladině. „Podívej na ta světla,“ otočil jí hlavu směrem k nim. „Je to jako nějaké představení.“ Z velké jachty kotvící u mola začali střílet rakety. Veliké koule se s chvějivým třpytem rozpínaly ve tmě nad nimi a zvolna hasly, vystřídané dalším zábleskem. „Tohle je kvůli nám,“ zašeptala Barbora. „Všechno, co se teď děje, je naše oslava...“ „Barunko...“ „Ne, neber mi to. Nechci být rozumná. Jsme tady ve tmě stulení jak v pelíšku, nikdo k nám nemůže. Jsme jenom ty a já a všechno ostatní je někde venku...“ Chvíli se líbali. „Budeme muset jít,“ řekl pak s povzdechem. „Ne, ještě chvíli.“ „Budou mít o nás starost.“ „Tak ať.“
108
Přesto se dala přimět k tomu, aby vykročila. Trochu se potáceli, jak šli cestou dolů v těsném objetí, mírně opilí touhou po vzájemném dotyku. Na pár kroků od osvětlené ulice se náhle zastavila. „Nechci do toho světla.“ „Jinak to nejde. Přece musíme...“ „Proč pořád člověk něco musí? Pojď, zůstaneme tady.“ „Barunko, nebuď jako dítě. Čekají na nás.“ „Já vím, Veruna je už celá dychtivá, aby tě zase omotala svými chapadly. Přitom tě nemiluje, to se pozná. Má radši Honzu, to sis nevšiml?“ Zastavil se a pustil ji. Veškerá poezie, které předtím podlehl, najednou vyprchala. „Barboro, nech toho!“ „Chodila s Honzou ještě před tebou. Já o tom něco vím. A taky vím, že Honza touží jenom po ní, stačí se podívat, jak na ní pořád visí očima. S tou Jarkou, to byla jen fasáda.“ „Báro, tohle jsou jenom fantazie.“ „Tak proč s ní nejel sem?“ Vzal ji dost nešetrně za loket a pokusil se přinutit ji, aby zase šla. „Protože jsme tě vzali s sebou. Víc míst tu nebylo. Pojď, půjdeme.“ Vytrhla se mu a uskočila stranou. „Já vím. Půjdeme hezky spořádaně zpátky a když tam dojdeme, budeme předstírat, že se nic nestalo. Hezky se najíme, potom si zabalíme věci, půjdeme spát a zítra pěkně vyrazíme do Prahy. Život zas vklouzne do svých starých kolejí, jako by nic. Maličká romance, co vlastně skoro ani nezačala, se prostě zapomene...“ S hrůzou viděl, že se najednou rozvzlykala. Pokusil se ji vzít útěšně kolem ramen, ale zas se vytrhla. „Měj rozum, Baruno. Vždyť nemám jenom Veroniku, ale taky děti. Mám přece odpovědnost...“ „Tak proč sis se mnou začínal?“ Pohlédl na ni mlčky. V přítmí viděl, že mu pohled vrátila, potom sklopila hlavu. „Promiň, už budu hodná.“ Po několika krocích došli do světla. Nepřipadalo mu tak hrozivé, jak se mu zdálo ještě před chvílí. Z taverny vpravo zaznívala řecká hudba, cinkot sklenic a příborů a pod tím bublavý proud mnoha hlasů. Vlevo z obchodu vyšel velký bílý pes, aby si lehl na své oblíbené místo. Pohlédl směrem k Barboře, aby jí o tom něco řekl. V té chvíli za ním zatroubilo velké auto, které se prodíralo úzkou uličkou. Ustoupil do stínu. Těch aut byla nakonec celá kolona a když se konečně vrátil zas zpátky na cestu, Báru už nikde neviděl. Šla napřed, řekl si, je to tak lepší. Přesto se najednou cítil bolestně osamělý.
IV Ta dovolená byla chyba, myslel si to přece od začátku. Byl sice skoro pořád s Veronikou, ale to jen proto, že ten prevít Viktor s Bárou skoro pořád někam utíkal. Svádět svou švagrovou a ještě před očima vlastní ženy, to se dalo čekat jenom od Viktora. Bylo to trapné a zároveň nehorázné, člověk jen musel obdivovat rozvahu, s kterou to Veronika přehlížela. Asi na tyhle věci byla zvyklá. Ne, že by zůstala úplně klidná – ty její věčné diskuse o minulosti, o zločinech a možné vině, to jistě byl jen ventil pro nějaké tajné trápení. Jan s ní hrál ochotně tu hru a mezi tím i úlohu hodného strýčka, který umí postavit hrad z písku a zajímá se o ryby a jinou havěť u břehu. Ochotně? Nu, co mu zbývalo... Teď, když to všechno byla minulost, nevěděl jistě, zda mu zisky nahradily ztráty – protože ztráty tady byly, proč si něco nalhávat: ta jeho obrana, kterou si v sobě léta budoval, aby se netýral proradnou zradou
109
Veroniky, dostala povážlivé trhliny. Už zase na ni myslel, zas se trápil tím, že ji nebude nikdy mít... „Tak nevím, posloucháš mě vůbec?“ Jan zdvihl oči k Hájkovi, který stál nedaleko jeho stolu. „Samozřejmě. Říkal jsi...“ „Že je firma prakticky v konkursu. Jinak řečeno, zhroutila se. S tebou to nic nedělá?“ „Já přemýšlím, jak je to možné. Tak najednou.“ „No, najednou to nebylo. Ale vzalo to grády v těchhle týdnech. Ty holt sis odjel na dovolenou...“ Jan sklopil oči. Sám tu svou lehkomyslnost moc nechápal. „Co bych já mohl ovlivnit!“ „Aspoň bys viděl, co se tady děje. To, co se stalo, je klasický tunel.“ „Tunel? Copak my stavíme...“ „Ty tohle slovo neznáš? To se teďka říká. Skupina kolem Šestáka, která držela hlavní balík akcií, vyvedla nenápadně skoro všechen kapitál do jiné firmy. Ta jim určitě taky patří, i když na papíře samozřejmě ne.“ „Copak je něco takového možné?“ „Možné je dneska všechno. Hlavní je, že naší firmě zbyly všechny dluhy, ale skoro žádný majetek.“ Jan ho poslouchal jako v omámení. Co tady Hájek popisoval, byla katastrofa, i když při ní člověk přímo o nic nepřišel. Firma, v které pracoval, moc neprosperovala, ale držela se jakžtakž nad vodou. Teď ale zřejmě klesla pod hladinu: i kdyby sehnali nějaké zakázky, sotva by měli prostředky, aby je mohli splnit. „Tak co budeme dělat?“ „Asi si hledat místo, ne? Firma dostala nuceného správce, který má zjistit rozsah škod a vypracovat plán na její záchranu. Ve skutečnosti je to likvidátor, to mi věř. Slyšel jsem, že vyhlásí neplacenou dovolenou. To je ovšem trik. Kdyby tě rovnou propustil, musel bys dostat odstupné. Takhle je naděje, že lidi sami odejdou.“ Jan se rozhlédl po kanceláři. Najednou viděl, jak je tady všechno malé, špinavé... „Ty myslíš, že jsou někde volná místa?“ „Pro stavbaře? Člověk by řekl, že se bude pořád něco stavět. Jenomže teď se nějak všechno zadrhlo...“ Kancelář zalehlo stísněné ticho. Jan se pokoušel ponořit zas do práce, myšlenky mu však stále bloudily. Ostatně byly to jen papíry, co tu měl na starosti, dost nesmyslné výkazy, které se setrvačně stále psaly, ačkoliv nikdo asi na ně nebyl zvědavý... Co bude dělat? V té chvíli nevěděl a to ho trochu děsilo – ne přímo kvůli existenci, tak daleko to ještě nedošlo: spíš kvůli hrozícímu prázdnu. Co tady dělal, nedávalo jistě smysl života – byla to ale práce, která zaměstnala jeho myšlení a po níž člověk mohl vychutnávat odpočinek. Už nebyl ve věku, kdy vyhledával lenošení. Zábavy jako televize nebo kino byly vítané, jen pokud byly vzácné – na to přišel poměrně nedávno. Být nezaměstnaný, byť s nějakou tou podporou, jen tak se potloukat, úplně bez cíle, bez povinností, to ho děsilo. „Přemýšlím o tom, založit si vlastní firmu,“ prohodil Hájek od svého stolu. „Nic velkého, třeba taková výstavba rodinných domků na klíč. To přece dneska musí jít. Jenže je potíž s kapitálem. Kde vzít a nekrást?“ „Všichni snad nekradou.“ „Ale kradou, jen tomu tak neříkají.“ „Jsou taky úvěry.“ „Když to je riskantní. To bych musel mít lidi, kterým můžu doopravdy věřit.“ Jan zdvihl hlavu a krátce se směrem k němu podíval. Pak pokračoval v práci. Ne, s Hájkem do ničeho nepůjde, už dvakrát se s ním spálil. Jenže ten nápad s v rodinnými domky
110
předtím slyšel od otce. Rodinný podnik... má do toho jít? Přijmout zas diktát otce, přihlížet tomu, jak mladšímu bratru nadržuje? Ještě včera by odpověděl záporně. Teď si tím nebyl zcela jist. *** Cožpak nestačilo, co ji v životě až dosud tížilo? Měla snad ještě myslet na absurdní pletky vlastní sestry s Viktorem? Na první pohled to byl špatný vtip: Barbora sice rychle vyspěla a vyrostla z ní hezká holka, ale člověk ji nebral docela vážně. Ty její nápady a věčné problémy se všemi těmi Karly, Zdeňky, Mirky! Je možné, že by Viktor opravdu... Tam u moře byl sice skoro pořád s ní, učil ji potápět se, plavat kraula, párkrát ji při cestě z vody držel za ruku – to všechno ale mohla být jen dobrá vůle, nejvýš lehký flirt. Jenomže pak, poslední den, se mezi nimi něco stalo: stačil jediný pohled, když se večer vrátili. Každý zvlášť, ano, ale právě to jí bylo nápadné... Viktor byl v těchhle věcech slabý, to vždycky nějak cítila. Jenomže s její vlastní sestrou? Hlouposti! Byly tu jiné starosti. Ondra s Markétkou byli zase nastydlí – copak se netvrdí, že pobyt u moře posílí imunitu? Nemoc nebyla nijak vážná, ale stačila, aby Markéta nemohla jít do školky a Ondru do školy taky raději neposlala. Přitom nutně potřebovala zajít ke Kláskovi. Zaparkovat děti u táty se nedalo. Nevypadal vůbec dobře, všimla si, jak těžce dýchal, když u něho byla naposled. Nakonec jí nezbylo, než jít s prosíkem ke tchýni. Ta sice děti vždycky ráda přijala, přesto jí nějak vždycky dala najevo, jak se tím obětuje. Proboha, stejně neměla co dělat, Mansarda skomírala a byla by už asi skončila, kdyby nebylo Králových. Konečně prošla teď už povědomým průjezdem a stoupala po úzkém schodišti. Byla tu naposled před několika týdny – jak mohla vědět, že Vhled ještě stále existuje? Všechno se v téhle době rychle měnilo: kde bylo ještě včera uzenářství, byl dnes obchod se zlatem nebo s broušeným sklem. Člověk si sotva zvykl, už zas místo křišťálu v obchodě prodávali boty. Napřed to působilo zábavně, jako nějaká společenská hra. Pak ale tahle nestálost začala trochu vadit... Patrně stárnu, řekla si, a rychle přešla po pavlači. Naštěstí Vhled tu stále byl, dokonce vnitřek vypadal, jako by znovu hleděla na starý film: dívka u stolu v přední místnosti zas něco tiše poslouchala v telefonu a jenom ukázala očima, aby šla dál. V druhé místnosti bylo přítmí, změkčující nepořádek. V rohu se zase mladý muž hrbil nad počítačem, u stolu blízko okna, zastřeného závěsy, k ní Klásek zamžoural přes světlo stolní lampy. „Á, podívejme Přádová, tedy... jak že se to jmenujete?“ Řekla mu to, i když ji jeho zapomnětlivost už trochu dráždila. „Už jsem si myslel, že jste ty své plány vzdala. Zdá se to jenom v tomhle světle, nebo jste tak opálená?“ „Byli jsme v Řecku, u moře.“ „To se tak někdo má. A teď jste přišla...“ „Požádat vás o nějaký tip na reportáž. Něco bych ráda dělala. Počítač ještě nemám, ale snad bych mohla zkusit něco napsat a pak to tady někdy večer naťukat.“ Klásek na ni chvíli mlčky hleděl, pak se zřejmě rozhodnul. „No, něco by tu bylo. Není to přímo rychlovka, ale...“ Je prý nějaký útvar pro odhalování zločinů minulého režimu. Tak zhruba za měsíc by měli podat zprávu v parlamentu. Bylo by dobré ještě předtím vyloudit nějaký ne moc známý případ – něco, co bude lidi zajímat. „Víte, nesmíme předjímat rozsudek soudu, ani jestli bude někdo obviněn. Na druhé straně bez žijících viníků, to je už historie... Lidi ztrácejí zájem, takže by to chtělo něco drastického, aby to chytlo, chápete. Bude záležet hodně na vás, jak to podáte.“
111
„Mám najít zločin, k němu viníky, ale přitom neříct, že jsou vinni, pokud nebude rozsudek?“ Pohlédl na ni s úsměvem a rozhodil své baculaté ruce. „No, v tom je právě kouzlo práce novináře. Musíte to umět podat tak, aby ta vina byla zřejmá, ale aby nás nikdo nemohl žalovat. To víte, tihle lidi většinou si můžou najmout dobré advokáty. No, zkuste to, v nejhorším to pak po vás trošku upravím.“ Napsal jí jméno úředníka, který snad bude vstřícný, a taky telefon a sídlo, kde ho najde. Může si klidně volat od Helenky vepředu. Má na to čtrnáct dní – a žádné obecnosti, pěkně svižně, konkrétně, dvě až tři stránky. Úředník jménem Mareš nejenom vzal telefon, ale byl kupodivu ochotný se s ní dnes sejít. Zřejmě netrpěl příliš velkým zájmem novinářů. Když jela přeplněnou tramvají, přemýšlela o tom, proč jí Klásek vybral právě tenhle úkol. Chtěl jí tím ukázat, že není nijak spojen s režimem, za něhož ho znala jako docenta politicky prominentní fakulty? Nebo snad nějak tušil, že je právě na to téma citlivá? To sotva – vždyť se téměř neznali. Nejspíš jí dal něco, na čem mu příliš nezáleží. Dům, v kterém úřad sídlil, vypadal dost omšele. Musela předložit občanský průkaz ve vrátnici a dokonce ukázat kabelku. Mareš byl v těsné kanceláři sám – takový menší, celkem mladý, nenápadný člověk s unaveným výrazem, který by velmi potřeboval oholit. „Vy jste z nějakých novin, říkáte? Můžu vidět váš novinářský průkaz?“ „Jsem z týdeníku Vhled. Ale jsem externistka, pracuji na volné noze. Žádný průkaz zatím nemám.“ „Aha. No, to je trošku neobvyklé... A co vás vlastně zajímá?“ Pokusila se vysvětlit mu několika slovy, oč jí jde. „Vy jste se zbláznila,“ rozhodil Mareš ruce. „Víte, co žádáte? Z průběhu vyšetřování nesmíme prozrazovat nic, na to je přece zákon. Co já vám můžu říct, je leda statistika – kolik případů se podařilo vyšetřit, kolik jsme odevzdali soudu, v kolika procentech jsme byli úspěšní... To poslední bych radši neříkal, zatím jsme na tom celkem bídně.“ Hleděla na něho a ztrácela zas naději. Ten chlapík nejspíš měl docela dobrou vůli, ale tísnily ho předpisy a navíc vlastní bezmocnost. Jak on, tak jeho kancelář nedělali dojem, že jsou zrovna v centru dění. „Šéfredaktor chce reportáž, ne statistiku. Můžete aspoň říct, kde všude pátráte a jak?“ „Vždyť vám to říkám, žádné podrobnosti. Obecně ano, ale to jsou známé věci. Svědkové povětšině umřeli, pozůstalí emigrovali nebo nemají důkazy. Dokumenty se buď nedochovaly nebo jsou neprůkazné, často zfalšované.“ Jak mluvil, dělala si poznámky, pak s povzdechem odložila blok. „Z toho já neudělám reportáž. Já potřebuji příběh, aspoň jeden.“ „S tím já vám nepomůžu.“ Podívala se z okna. Bylo špinavé, málem nebylo vidět ven. Měla pocit, že ji sem Klásek poslal, aby se jí elegantně zbavil. Když vstala, Mareš na ni s pochopením pohlédl. Byl o půl hlavy menší, ale jinak sympatický muž. „Nerad vás zklamávám, tím spíš, že tahle věc dnes lidi málo zajímá, alespoň mám ten dojem. Ta lhostejnost je větší překážka, než ty, o kterých jsem předtím říkal.“ „Lidi potřebují příběhy, ne statistiky.“ „Víte, já vám teď něco řeknu, ale nesmíte mě prozradit.“ Existuje prý jedna skupina, říkají si Spravedlnost, je to občanská iniciativa. Ti lidé v lecčem pomohli a pro ně není žádné omezení, leda že by je snad někdo žaloval. Nebo se pomstil nějak jinak. Ti by mohli poskytnout příběh. „Jsou tady kousek odtud, aspoň ten, koho já znám. “ Když vybíhala z domu s adresou, pohlédla na hodinky. Proboha, je na nohou už přes tři hodiny a ještě vlastně nezačala. Tchýně se bude divně tvářit, když u ní děti nechá celý den.
112
Zase ji napadlo, že s malými dětmi se tahle práce asi neslučuje. Nemá to radši vzdát? Ne, to by byla srab. Jan Kubát, za kterým ji Mareš poslal, bydlel na okraji Žižkova, docela nedaleko bytu jejích rodičů. Dům vypadal dost zchátrale. Když otevřela velké dveře do chodby, dýchlo to na ni chladem prosyceným zvláštním pachem. Byt s Kubátovým jménem našla až po delší chvíli, v samém rohu vnitřní pavlače. Napřed se zdálo, že v tom bytě nikdo není – na zvonění a klepání nikdo nereagoval. Pak se konečně kdesi uvnitř bytu něco pohnulo, slyšela opatrné kroky, pak se dveře váhavě otevřely na několik prstů. „Kdo jste? Co chcete?“ Znělo to nevlídně. Překotně vysvětlila, že ji sem posílá Mareš a oč jí vlastně jde. Dveře se s váháním otevřely. Stál v nich docela vysoký, dost nepořádně oblečený muž. Vypadal zanedbaně a trochu tak, jako by právě teď vstal z postele. „Týdeník Vhled? Ten neznám,“ řekl zamračeně. Mluvil tak trochu, jako by měl ochrnutou sanici. „Je nový, vychází půl roku. Ale je všude na stáncích.“ „Já moc ven nepřijdu... Tak tedy pojďte dál.“ Šla za ním temnou předsíní, kde se povalovalo několik párů sešlapaných bot, do pokoje, který jí připomínal její domov z dětství. Až na to, že tu v příborníku neměl žádné Leniny. Naopak, police z temného dřeva se prohýbaly stohy papírů. „To víte, musíme být opatrní,“ řekl sotva zřetelně. „Všude je spousta estébáků.“ „Cože, teď čtvrtý rok po listopadu?“ Napadlo jí, že je to možná podivín, který tu s paranoiou prožívá nějaké staré zážitky. „Proboha, kde to žijete? Vy nevíte, že s nimi nikdo neskoncoval? Jsou všude – v státní správě, v podnikání, v rozhlase a televizi. Já vím, řeknete lustrace. Jenomže kdo vydává osvědčení? Zase oni.“ „Pan Mareš ale...“ „Mareš je v pořádku. Jenomže co ten zmůže.“ Usadil ji ke stolu, který byl také zavalený papíry. „Ryju se tady v dokumentech, vidíte,“ ukázal před sebe. „Snažím se z toho, co mi lidi přinesou, udělat jasné případy. Pak to dám celé Marešovi a je to, jako bych to hodil do popelnice. A přitom jsou to věci jasné, které se nikdy předtím nešetřily. Tak třeba tenhle Hobza,“ ukázal na papíry před sebou. „Prý kulak v Hněvnicích. No, měl nějakých třicet hektarů, několik krav a taky dva nebo tři koně... Tak mu to sebrali.“ „Jenom tak, bezdůvodně?“ „Prosím vás, důvod? Ten se přece vždycky našel,“ skoro vykřikl. Pak pokračoval zase tichým, bezvýrazným hlasem. Ten Hobza nechtěl do družstva, tedy mu vyměřili dodávky, které nebylo možné splnit. Ne, že by se byl nesnažil. Jedl s rodinou jenom brambory a suchý chleba, on, sedlák, který míval blahobyt. Stejně to nestačilo, byl by musel hladovět. Tak jednoho dne přišli, naložili celou rodinu na korbu nákladního auta a prostě je odvezli, čtyřicet kilometrů odtud, na nějaký státní statek. „Tady to vidím, v Dolanech u Kotěšova,“ řekl s hlavou hluboce schýlenou nad svými papíry. „To měli ještě štěstí. Jiní dopadli hůř, zřídili pro ně tábory...“ Vzhlédla od svého bloku. „Já nějak nedovedu pochopit – prostě je odvezli a oloupili, tak klidně bez soudu? Copak v té době neplatily žádné zákony?“ Muž na ni pohlédnul, jako by řekla něco hodně naivního. „Platila třídní spravedlnost, víte. Byla to pozdní padesátá léta. Kdekdo si představuje, že už byla obleva, ale na vesnici to bylo divoké...“ Jenomže tím to neskončilo. Ten Hobza měl pod trestem zakázán vstup do Hněvnic, prý aby neškodil. Do jeho statku nastěhovali rodinu nějakého bezzemka. Ten hospodářství asi
113
nerozuměl nebo to možná byla náhoda, nějaká infekce či co, prostě všechny krávy jim do půl roku pošly. „A teď si představte, že toho Hobzu obvinili, že prý krávy otrávil. Bylo to absurdní, dřel na statku a sotva mohl za noc překonat čtyřicet kilometrů tam a ještě zpět. Přesto ho obvinili, někdo ho prý ve tmě viděl. Odvezli ho do Plzně a tam byl ve věznici Na Borech několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. A potom náhle zemřel.“ „Je známo, proč?“ zeptala se vyděšeně. „Podle protokolu zápal plic. Jenomže byl v té době na samotce. A podle výpovědi několika vězňů ho tam zřejmě utloukli.“ „Utloukli? Kdo?“ „Nejspíš vyšetřovatelé STB ve snaze vynutit si přiznání. A nebo bachaři, byly tam kreatury, známé surovostí. Mám tady písemnou výpověď svědka. Bohužel je už po smrti, ale když jsem ho navštívil ještě v nemocnici, vzpomněl si na některá jména.“ Oči jí přeběhly po řádkách, které asi sepsal Kubát na nějakém velmi starém psacím stroji s páskou, která dávno potřebovala vyměnit. Dole byl roztřesený podpis, nějaké jméno jako Jarník. Přinutila se řádky číst, i když se jí moc nechtělo do historie plné surovostí. Nakonec četla jména dozorců, která si svědek vybavil. Čadek, Kavan a... Přáda. Četla ta jména pořád dokola, pak třesoucí se rukou odložila list. Hloupost, prostě shoda jmen, nic víc. Táta byl esenbák, ne bachař. Taky to všechno bylo v roce 1956, to mu bylo dvaadvacet. A nebyl nikdy v Plzni, aspoň pokud věděla... „Máte ještě nějaké jiné svědectví?“ „Ne, aspoň zatím písemně. To víte, je to těžké. Už je to přece jen skoro čtyřicet let. A lidi nemládnou.“ Poděkovala a když ji trochu překvapeně vyprovázel ke dveřím, řekla, že se asi ještě někdy staví. Seběhla po schodech a vyrazila na ulici. Měla pocit, jako by se na ni v domě stěny tlačily. Bylo už hodně pozdě, přesto ale zabočila do Čížkovy ulice. I kdyby neměla ten důvod, který ji sem hnal, jistě by se doma stavila. Dveře jí otevřela Bára s vyděšeným výrazem v široce rozevřených očích. „Ty už to víš?“ „Vím co?“ Měla s Bárou nějaký otevřený účet, ale teď na to myslet nemohla. „Tátu před chvílí odvezli.“ „Odvezli? Kam?“ „Kam asi. Do nemocnice. Měl záchvat, mrtvice či co.“ Šla za ní do kuchyně, kde seděla máma, v tváři šedobílá. „Veruno, to je hrozné. Táta měl takový záchvat...“ „Já už to vím.“ Objala matku kolem ramen a přitiskla ji k sobě. „Seděl tu proti mně a najednou se hrozně změnil, víš... příšerně zčervenal a ve tváři měl takový... no prostě strašný výraz. A pak se skácel... byla to hrozná rána, bála jsem se, že si při tom rozbil hlavu. Nemohly jsme ho s Bárou dostat na postel... Pak Bára zavolala záchranku... Odvezli ho na Vinohrady. Prý tam nemáme volat dřív, než zítra. Já nevím, co mám dělat. Bude tam potřebovat věci... a nebo nebude už potřebovat nic.“ Dala se do pláče. Tiskla ji k sobě, tu vždycky trochu chladnou matku, která ji samotnou – pokud si vzpomínala – nikdy k sobě netiskla, a snažila se ji alespoň trochu utěšit. Pak, když se matka zdvihla, aby si našla kapesník, šla k telefonu a zavolala tchýni. „Já se moc omlouvám, že jsem ty děti ještě nevyzvedla...“ „No, my jsme zatím poobědvali, viď Markétko. Ondra nás nějak zlobí.“ „To je mi líto. Já jsem se zastavila doma, tedy u našich...“
114
„Ach tak...“ „Táta měl záchvat, odvezla ho sanitka. Bojím se, je to asi vážné. Tak jsem si myslela, že bych tu asi měla chvíli zůstat...“ „Takže už dneska nepřijdeš?“ Nakonec se rozloučily, po několika větách, které ji podráždily, ale hned zas na ně zapomněla... Náhle se rozhodla, prostě se do té nemocnice vypraví. Lze přece vždycky tvrdit, že jen nemocnému nese prádlo nebo jiné potřeby. Když odcházela s taškou z bytu, slíbila, že zavolá, pokud něco dokáže zjistit. „Jen jsem se chtěla zeptat,“ obrátila se už ve dveřích. „Žili jste s tátou někdy v Plzni?“ „Proč se mě na to právě teďka ptáš?“ „Jen tak, dělám nějaký článek.“ „My jsme se s tátou seznámili tady v Praze, já se tu přece narodila. Táta pochází ze Stříbra, do Prahy přišel pár let předtím. Jestli byl někdy v Plzni, to si nevzpomínám.“ Rozloučila se a utíkala na metro. Po cestě počítala: ona se narodila v roce 1964, rodiče se vzali pět měsíců předtím. Táta v té době byl už pár let v Praze. Co je to pár? Řekněme pět? V Plzni mohl být až do roku 58, ještě dva roky poté, co ten Hobza zemřel. Ale jak ví, že tam opravdu byl? Proč měl být právě v Plzni, bylo tu přece tolik jiných měst. A pokud byl, jak ví, že dělal právě dozorce? Běžela dolů po eskalátoru, jako by nehonila metro, ale spíš prchala před možnostmi, které se na ni valily. *** Protože Veronika každou volnou chvíli teď trávila v nemocnici, musel Viktor být doma s dětmi, jak to šlo. Neviděl mnoho smyslu v oněch návštěvách, tchán byl – jak Veronika sama připouštěla – v komatu. Mělo prý přesto cenu vedle něho být, mluvit na něho, dotýkat se jeho ruky. Snažit se mluvit na někoho, kdo ani náznakem nereaguje, bylo jistě vyčerpávající: vracela se z nemocnice celá strhaná a podrážděná, hádka visela stále ve vzduchu. Viktor s ní ovšem cítil, i když si tajně přál, aby to trápení už skončilo. Pro ni byl otec blízký člověk, patrně mnohem bližší, než kdy byla matka. Viktor však nikdy vůči němu nepřekonal pocit cizoty. Připouštěl, že byl Přáda celkem dobrosrdečný, nikdy s ním neměl žádný otevřený spor. Ale stačil fakt, že skoro celý život byl u SNB, patřil k těm lidem, kteří už svou uniformou vzbuzovali odpor. Potom ten nápad, vystavovat doma sošky Leninů a jiné relikvie z doby, která byla hanbou národa. A hlavně jeho názory, ty věčné tirády o třídním boji! Přáda byl něco jako vlídný nosorožec, většinou mírný, přesto nebezpečný ve své umanutosti... Teď ovšem ležel bez vlády, na onom neurčitém rozhraní, které moderní medicína umí prodlužovat téměř bez hranic. Čím déle takto ležel, tím menší váhu měla jeho minulost. Stával se někým nebo něčím jiným, pro nemocniční lékaře abstraktním polem zápolení mezi životem a smrtí, pro svoje blízké někým, kdo je hrozil opustit. Měl člověk hodnotu jen tím, že byl, bez ohledu na to, co za život udělal? Takové myšlenky si ovšem Viktor musel nechat pro sebe. „Tati, tady máš ještě jeden dům.“ Viktor odklonil tvář, aby viděl na obrázek, který mu Ondra strčil těsně před oči. „No, pěkný. Jenom nemá dveře. Jakpak se do něj lidi dostanou?“ „Lidi tam nechodí.“ „A co ti, kteří jsou už uvnitř? Ti zase nemohou ven.“ „Tam uvnitř nikdo není.“ „K čemu je dům úplně bez lidí. Zkus namalovat ještě jeden, pro nás, víš? Třeba jak máma s Markétkou jsou uvnitř a my dva s tebou právě jdeme domů.“ Ondra se odsunul na druhý konec stolu a pustil se zuřivě do práce, aby byl brzo hotov a mohl zase nárokovat jeho pozornost. Viktor trochu posunul Markétku, která mu seděla na
115
klíně a tužkou také přejížděla po papíře. Měl to být také dům, jenomže čáry jaksi samovolně vytvářely jiné tvary. Viktora napadlo, že Ondra se svým domem bez lidí vlastně vyjádřil ideál, který většina slavných architektů nepřiznaně sledovala: nestavět příbytky, ale zmocnit se čirého prostoru a ztvárnit jej zhmotněnou idejí. Po tom také nejasně toužil v době studií a ta touha někde uvnitř přetrvala jako mírná bolest, které jsme už přivykli a tak na ni chvílemi málem zapomínáme. Kreslili všichni domy, Viktor také, pokud to Markéta dovolila svými pohyby. Jenomže náčrtky, jež dělal, stále nedávaly smysl. S dětmi se nedovedl soustředit. Měl obě děti rád a snažil se jim věnovat, jenomže jejich stálé nároky na jeho pozornost ho unavovaly. Už za hodinu, po niž jim byl vydán na pospas, se cítil jako vyždímaný kapesník a jenom bezmocně pohlížel na hodiny, zda se už Veronika nevrátí. Když zazněl zvonek u dveří, cítil to jako vysvobození. Opatrně spustil na zem Markétku a šel se podívat, kdo to jen může být. „Proboha Barboro, kde se tu bereš?“ Řekl to s provinilým úlekem. Párkrát se po návratu s Barborou už viděli, vždycky jen na chvíli. Ty chvatné něžnosti, které si přitom vyměnili někde ve stínu, bral napřed jako hru, později s vážným dojetím. Chvílemi věřil, že to něžné vzrušení, zostřené pocitem viny, by mohla být skutečná láska, ta láska s velkým L, která se ho dosud vždycky jen dotkla a pak zas někam uklouzla. Jenomže když se potom vracel domů, vždycky si uvědomil realitu a snažil se na všechno zapomenout. „Přišla jsem se na vás podívat.“ „Copak ty nejsi v nemocnici u otce?“ „Tam chodí Veronika. Já jsem tam zbytečná. Táta stejně jen leží a nic neříká, dokonce ani neotevře oči. Myslím, že neslyší, co se mu říká. Mluvit s ním, to je horší než povídat v prázdném pokoji.“ Viktor přikývl. Taky si myslel, že to nemá žádný smysl. Ale chápal, že nechat ho tam jenom ležet nemá nikdo odvahu. „A matka?“ zeptal se. „S tou je to ještě horší. Sedí doma a užírá se, že to způsobila. Prý něco řekla, co snad tátu rozčílilo. Já jí to nevěřím, nejspíš si to až dodatečně vymyslela. V té nemocnici byla jenom dvakrát, pak se složila. Že prý s ní táta nemluví, protože jí nechce odpustit. Říkala jsem jí, že asi nemůže a nejspíš vůbec není při vědomí, ale potom zase vyvádí, že je tím vinna ona... Mám pocit, že už z toho sama přijdu o rozum.“ Pustil ji dál. „Chceš něco, kávu nebo čaj?“ „Chci tebe, Víťo.“ „Tiše, Báro, vždyť jsou tu děti.“ „Tak ať to slyší. Já prostě nemůžu být bez tebe. Ať dělám co chci, ty jsi pořád se mnou – nebo spíš tvoje nepřítomnost. Já už to nevydržím, něco se musí stát.“ Pohlédl na ni vyděšeně. „A co? Co by se mělo stát?“ „Já nevím, něco. Už nechci trpět jako odhozená milenka.“ Ohlédl se na děti. Obě koukaly na Báru s otevřenou pusou. Chápaly, o čem je tu řeč, nebo jen cítily, že je tu něco v nepořádku? Nejraději by Báru vyvedl zas na chodbu, ale nemohl je nechat samotné. „Barunko, mysli,“ řekl. „Jaká milenka, vždyť jsme si jenom párkrát dali pusu.“ „A to je podle tebe málo?“ Bezmocně vydechl. Ne, že by k té dívce nic necítil, zase ho zasáhla ta její svěží krása. Ale tady s dětmi si znovu uvědomil nemožnost té situace. „Málo či moc, o to tu přece nejde. Já jsem tě varoval... Jak můžu s tebou být, když tu mám rodinu? Podívej se na ty caparty, copak je můžu prostě škrtnout?“
116
„Tak si je k sobě vezmeme. Já mám děti ráda.“ „A Veronika? Tu shodíme s balkonu?“ Barbora se na něho dlouze podívala s výrazem nekonečné bezradnosti. Pak s hrůzou viděl, jak se jí z velkých tmavých očí vyhrnuly slzy a stékají jí po tvářích. „Barunko, neplač, prosím tě. Tím se nic nespraví.“ V té chvíli k ní přistoupil Ondřej a podával jí pokreslený papír. „Teto, podívej dům. Vezmi si ho, já ho už nepotřebuju.“ Barbora vzala list a krátce na něj pohlédla. „Vždyť nemá dveře,“ řekla nešťastně. Nejistě došla ke stolu, svezla se na židli, položila si hlavu na lokty a hlasitě se rozvzlykala. Obě děti se na ni překvapeně dívaly, pak Markétka začala také natahovat. V té chvíli zarachotil v zámku klíč a dovnitř vešla Veronika. Byla bledá a nějak zvláštně vážná. S úžasem pohlédla na plačící Barboru, pak na Viktora. „Tak vy to víte? Jak jste se to tak rychle dozvěděli?“ Díval se na ni beze slova, nevěděl co říct. „Tak táta už tu s námi není,“ řekla klidně, jako v mírném údivu. Sedla si taky ke stolu a chvíli mlčky hleděla do neurčité dálky před sebou. Pak unaveně zdvihla ruku a položila ji na Bářiny hnědé kučery. „No tak,“ říkala mateřsky a hladila ji po vlasech. „Je mu tak lépe. Už se netrápí.“ Jako by v ní tím otevřela skrytá stavidla naměstnaného žalu, Bára se ještě divočeji rozvzlykala. Veronika na ni krátce pohlédla, potom si volnou rukou zastínila oči. „Smrt možná není zlá,“ řekla tiše. „Hrozná je pak ta samota.“ A rukou, která jako by už přivykla tomu mírnému pohybu, hladila dál sestru po jejích tmavých vlasech.
V Jan seděl v kanceláři Mansardy a hleděl na obrázek vilek, celkem prostých, ale půvabných. Ačkoliv stály samostatně, měly jistou soudržnost, snad pro tu zeleň, která rámovala jejich tvary. Ten výjev otiskly v rozměrných inzerátech dvoje hlavní noviny. Stálo to nekřesťanské peníze, snad se to ale vyplatilo: zájemců bylo na tři sta. Viktor teď podle otce pracoval na různých pohledech na jednotlivé typy domků (měly být čtyři základní), které se budou promítat na schůzce příštích podílníků. Měl s Janem ještě taky dodělat některé půdorysné plány, zatím jen orientační. Akce se tedy rozjela a Jan, po delším váhání, se přidal. Měl přitom pocit jako plavec, který se přes těžké pochyby přece jen vrhl do řeky a teď s úzkostí cítí, jak se ho zmocňuje proud. „Není to špatné,“ řekl. „Jenom mi není jasné, jak to chcete stavět.“ „Snad chceme, ne?“ usmál se otec. „Máme to celkem vymyšlené, Víťa ti to potom vysvětlí.“ „Když už to všechno máte, tak k čemu mě potřebujete?“ Otec zdvihl oči od nějakého náčrtku a krátce na něho pohlédl. „Je to jen hrubá představa. A chybí plán na inženýrské sítě. Budeme muset spolu zajet na místo, aby sis udělal představu.“ „Tak pozemky už jsou?“ Otec tak nějak zvláštně zaváhal. „No, jsou a nejsou. Našel jsem takové krásné místo, kousek za městem. Řekl bys, že jsi na venkově. A přitom nad lesíkem vykukují Hradčany...“ Na chvíli zmlkl a zadíval se před sebe, jak se zřejmě kochal tou představou.
117
„Jenomže realitní kancelář chce dvojnásobek, než jsme počítali. Čtyři sta za čtvereční metr, umíš si to představit? To je už osm milionů, když bude domků padesát a každý bude mít jen čtyři ary. A Král mě pořád tlačí do dvou set.“ Jan měl na chvíli pocit, že se mu nedostává vzduchu. „Kde vezmete takovou fůru peněz?“ „Něco chce investovat Král. Zbytek je třeba půjčit od banky.“ „Budou chtít záruky.“ „Takové pozemky jsou dobrá jistina.“ Jan na něho jen mlčky pohlédl. Věděl nebo alespoň tušil, že je otec starý lišák, zkušený v obcházení předpisů. Jenomže banka asi není totéž, co nějaký úředník. Chtít ručit tím, na co si teprve chci půjčit, to přece muselo být podezřelé, pokud ne proti zákonu. „Neboj se, to se zvládne,“ řekl otec, jako by mu četl myšlenky. „Banky jsou celé říčné půjčit peníze, když z toho pro někoho kouká pěkný bonus. Král tohle umí, má tam kontakty.“ Jan jen pokrčil rameny. Finance, ty naštěstí neměl na starosti. Vzal znovu jeden z náčrtků a podrobně jej prohlížel. „Jak vidím, Víťa se nezdržoval zjišťováním, co je běžně na trhu. Ta okna ani dveře nejsou standardní. Kdopak je vyrobí?“ „Budeme muset hledat dodavatele. Nebo to trošku předělat.“ „Aha, už chápu. Víťa něco geniálně nahodí a na mne zbude ta skutečná práce.“ Otec se zamračil. „Víťa má nápady, ty zas solidní znalosti a zkušenosti. Musíte spolupracovat a ne se pořád hádat jako malí kluci. Jste přece bratři.“ „Tak proč tu není? Už se mohlo začít.“ Otec pokrčil rameny. Byl viditelně rozpačitý. „Šel ještě něco zařídit... Já už si nevzpomínám.“ „Zase ho kryješ, viď. On zatím lítá bůhvíkde, nejspíš je za nějakou ženskou.“ „Prosím tě, Víťa? Vždyť je šťastně ženatý.“ Když viděl otcův výraz, dostal náhle vztek. „Má pletky s každou ženskou, kterou potká. Dokonce i s vlastní švagrovou.“ Otec na něho pohlédl, pak rychle sklopil oči. „Jendo, prosím tě, nepřeháněj. Ta Barbora je nějak... potrhlá, či ne?“ Bylo vidět, že je mu ten rozhovor nepříjemný a jenom hledá, jak se z něho vykroutit. Jenomže tentokrát ho nepustí. „Ano, je trošku potrhlá, tak by si s ní neměl zahrávat. Co jestli otěhotní? Nebo si něco udělá, až ji zas pustí k vodě?“ Otec se zamračil. „Říkat takové věci bez důkazu...“ „Vždyť jsem to viděl, když jsme byli spolu v Řecku.“ Otec se rychle obrátil a zahleděl se na něj výhružně. „Chceš říct, že před svou vlastní ženou...“ „Právě, docela otevřeně. Před ní, před dětmi a přede mnou.“ „Co dělali?“ „No, byli pořád spolu, smáli se a švitořili, drželi se za ruce...“ „Takové věci,“ rozesmál se otec. Sbíral nějaké listy do aktovky, pak sáhl po klobouku, který nosil v každém počasí. „To je přece úplně nevinné,“ řekl už na odchodu. „Neměl bys pořád hledat na Víťovi chyby a radši se s ním smířit. Vždyť už jste oba dospělí... No, já teď půjdu, musím něco zařídit.“ Jan hleděl na dveře, které se za ním zavřely. Bylo to jako obvykle: otec, který byl v dětství na něho vždy velmi přísný, bratrovi všechno odpouštěl – a nebo nad prohřeškem
118
prostě zavřel oči. Ano, byl dávno dospělý, ať už to znamenalo cokoliv. Otec, kdysi jakýsi polobůh, byl teďka v jeho očích jenom člověk, starý a trochu směšný svými zvyklostmi. Ten jeho promaštěný klobouk nebo ta antikvární aktovka, kterou vždycky pečlivě zavřel na zámek, který se vzápětí sám zas otevřel! Pásl se na těch směšnostech, snažil se přesvědčit sám sebe, že už tenhle člověk nemá valný význam v jeho životě. Ale věděl, že to není pravda. Otec měl stále v něm jakousi moc a jeho stranění ho bolelo tak jako kdysi, možná víc. Když byli ještě chlapci, byl vždy Viktor mladší, slabší, neměl ještě rozum. To ale skončilo, či ne? Jan se najednou přistihl, že touží po nějaké vyšší autoritě, která by stála nad lidmi a rozsoudila tenhle věčný spor. Nic takového ale nebylo: byli jen lidi mezi sebou a Jan už litoval, že se dal vlákat do tohoto společného podniku. *** Prázdno, které se před ní rozevřelo otcovým skonem, se rychle zaplnilo starostmi. Snad pro ty dlouhé dny, po něž byl otec v komatu, přijala celkem vyrovnaně jeho smrt. Jinak to bylo s její matkou, která se zcela zhroutila v jakýchsi hysterických křečích vymyšlené viny. Nebylo téměř dne, aby nepřišla s novou křivdou, které se na něm dopustila během jeho nemoci. Veronika věděla, že matka byla vždycky spíše nervózní a otec, znejistěný zvraty doby a nečinností v důchodu, býval dost popudlivý. Tedy se asi trošku hádali, z toho však ještě neplynulo, že je matka vinná jeho smrtí. Nejspíš to její sebeužírání byl jen její způsob truchlení. To ale brzo vedlo k paradoxním důsledkům. Prý proto, že jí každá myšlenka na zemřelého působila utrpení, nechtěla v bytě žádnou připomínku jeho minulého života a pokud v novém návalu zoufalství neležela v posteli, vyhazovala ze skříní mužovy staré obleky a uniformy a pak nad nimi bědovala, zoufalá z bezradnosti, co si s nimi počít. Protože Bára kolem toho jenom chodila a odvracela oči, bylo na Veronice, aby zasáhla. S šatstvem a podobnými věcmi udělala krátkých proces. Byly tu ale ony relikvie, které ji už dříve tolik dráždily. Co se dá dělat s hlavičkami Lenina, může je prostě vyhodit? Představa, jak se povalují někde v popelnici, jí připadala nějak nemravná. Vzala do ruky jednu z bust, které vídala od dětství, až je už téměř nevnímala. Tvář tolikrát už zobrazená, že se změnila v samoznak. Přitom docela hezký člověk. Jaký byl skutečně? Hluboce lidský, přitom geniální, nebo naopak chladný, lstivý, omezený suchar? Slyšela o něm obojí a nejspíš nikdy v životě se nedozví, jaký byl doopravdy. Ten kousek sádry, pokrytý pozlátkem, jí na žádné otázky neodpoví. Táta si těch portrétů vážil, nějak je uctíval, asi tak jako prostí venkované někde v Itálii sošky svatých. Skutečně věřil? Nedalo se ho zeptat – už nikdy na žádnou otázku neodpoví, bohužel ani na tu základní, tu o vině, před níž ho možná chránila právě ta řádka rituálních sošek. Nakonec pochopila, že ty busty musí zničit – nic jiného se s nimi dělat nedalo. Rozprostřela si na podlaze noviny, přinesla kladivo a pak se zaťatými zuby udeřila do první z hlav. Měla přitom podivný pocit, jako by tímhle úderem ničila něco nejen ze vzpomínky na otce, ale také ze svého života. Nemohla ale přestat. Roztloukla busty se slzami v očích a bílé střepy s lístky pozlátka odnesla do popelnice. Byly tu ale ještě diplomy, nejen ty v rámečcích, které visely na stěně. Ty nevkusné a nějak trapné kartony, které pro otce zářily pozlátkem písmen a hlavně tím, že se v nich skvělo jeho jméno, mohly být nasáklé někdejším zlem. Jeden diplom mu udělilo krajské velitelství SNB v Plzni, bylo to ale za jakési neurčité zásluhy. Z textu se marně pokoušela vyčíst, zda byl v oné době v Plzni nebo třeba ještě ve Stříbře, natož zda dělal někdy dozorce. Z těch papírů se určitě nic nedozví, jsou jenom nějak neurčitě odporné. Posbírala je do tašky a když se znovu ujistila, že je matka nechce ani vidět, řekla si, že spálit je patrně je to jediné, co s nimi může udělat. Doma však bylo jen plynové topení a naftová kamna, která
119
měli Nad Jezerkou, se k tomu účelu také nehodila. Nakonec prošla po Pankráci až na Kavčí Hory a tam už za soumraku v opuštěném dolíku na třetí pokus podpálila kupku papírů. Když smutně stála nad tou čmoudící a potom doutnající hromádkou, pomyslela si, že je to vlastně tátův pohřeb – ten skutečný se nekonal, podle matky si otec žádný obřad nepřál. Zmizely tedy šaty, boty, také relikvie, které náhle pozbyly veškerou cenu a změnily se v hromádku šedého popela. Zmizel i člověk a zůstala jen vzpomínka, která už v této chvíli rychle bledla. První dny hned po jeho smrti měla každou chvíli pocit, že ho potkává: viděla jeho podobu v kdekterém zavalitém starším muži bez vlasů, často i v celkem nepodobných lidech. To ale přestalo. Když si ho potom pokoušela vybavit, zjevoval se jí jen obraz bezvýrazné tváře, kterou vídala v nemocnici, pak místo ní jakási mnohem mladší podoba, která snad byla na nějaké fotografii. Chvíli se trápila tím, že otci neumí propůjčit život aspoň ve svých vzpomínkách, pak se s tím smířila. Život šel dál, jak se vždy říká... Klásek jí článek o Hobzovi pochválil, že prý jej dobře napsala – ale nakonec jej nepoužil: nebyli viníci, chyběly jasné důkazy o tom, že Hobzu ve věznici utloukli. „Chápete, jeho osud sám je smutný, ale takových případů jsou tisíce. Lidi to nějak nezajímá. Je to už dávno, většinou tehdy ještě nebyli na světě.“ „Tak proč jste mi to zadával?“ „Doufal jsem, že někoho obviní. To by přece jen trošku táhlo. Taky to je už nějaký ten týden, tehdy se o těch věcech hodně mluvilo. Teď jsou zas jiné věci, které vzrušují. No, nic si z toho nedělejte, takhle se dnes dělají noviny. Článek vám samozřejmě zaplatím.“ Srdce jí zabušilo lehkou panikou. „A tím to pro mne všechno končí?“ „No, měl bych něco jiného. Hroutí se Omnibanka. Většinu senzace nám zhltnou deníky, ale souborný článek by se hodil. Ti všichni, co přijdou o svoje úspory, budou chtít vědět, jak jen se taková věc mohla stát. Hlavně znát lidi, co to způsobili.“ „Už zase viníky?“ Vzhlédl k ní s ironickým úsměvem. „No co se divíte? Když se vám něco stane, tak to bolí. A zdravá reakce je vztek. Na nás je dodat lidem pro něj cíl.“ „Já myslela, že naším úkolem je informovat.“ „Jsou miliony věcí, o kterých můžete informovat. Co lidi doopravdy zajímá, jsou špatné zprávy. Zločiny, katastrofy, podvody. Špinavé prádlo těch, které si sami zbožnili...“ Poslouchala ho s mírnou ošklivostí. Takhle si nepředstavovala povolání, pro něž člověk je ochoten přinést i oběti. „Tady nám Robert vyjel Četku o té Omnibance. Vepředu u Helenky si najděte, co k tomu za poslední dobu psaly hlavní deníky. Stačí, když z toho uděláte výtah, který se bude tvářit, že v tom máme jasno. Šmejdit po dalších zprávách nemá cenu, stejně nikdo nic neřekne... Potřebuju to do čtvrtka, tak sebou hoďte.“ Hrabala v přítmí v haldě starých novin, pak obtížená velkým balíkem vyklopýtala ze dveří. Cítila se trochu jako omráčená. Pokud si vzpomínala, právě v Omnibance dojednal tchán úvěr. Je možné, že by půjčovala banka před krachem? V téhle chvíli však měla jiné starosti: za půl hodiny musí vyzvednout Markétu, zajít s ní do parku a pak s ní počkat na Ondru, protože před školou, která byla prakticky na dohled od jejich domu, byla dost rušná ulice... Uvařit oběd, dát jim najíst. Tohle byl pravý život. Zda byl skutečný také ten, o kterém psaly noviny, to si ještě musela rozmyslet. *** Nákladná reklama se zřejmě vyplatila: zájemců bylo víc, než mohli uspokojit. Když skončili expozici návrhů, bylo jen málo dotazů. Většina lidí chtěla vědět, kdy se budou moct
120
nastěhovat. První až za dva roky? Sálem proběhlo viditelné zklamání. Přesto se potom lidi tlačili, aby se na ně dostalo: fronta těch, kteří byli dychtiví podepsat kontrakt, se obtáčela kolem sálu a sunula se pomalu, ačkoliv se Viktorova matka s Honzou činili, jak to jen šlo. U stolků na podiu seděl s Viktorem a jeho otcem také Král. Jeho oblečení a chování jako vždy kontrastovalo s ostatními. Do jednání ani v nejmenším nezasahoval, jenom se povzneseně usmíval a hleděl jednou na řečníka, jednou do sálu. Vypadal jako mírně podroušený turista, který se líně baví pohledem na zvyky domorodců. Viktora jeho přítomnost až k nesnesení dráždila. Král sice zařídil u Omnibanky štědrý úvěr, na jehož základě mohli zakoupit pozemky, ale sám zatím nic neinvestoval. „Co ten tu dělá?“ zeptal se otce polohlasem. „Tiše! Víš, kde bychom teď byli bez něho?“ „Mně připadá, že tam, kde jsme. Ten úvěr bys patrně dostal stejně, banky prý půjčují jak pominuté. Jinak nic nedělá a nedal ani korunu, nebo se mýlím?“ „Prozatím ne. Prý uzavřeme smlouvu příští týden. Mám dojem, že chtěl napřed vidět, kolik bude zájemců.“ Viktor jen podrážděně trhl rameny. Ten Král ho znepokojoval. Otec mu tvrdil, že na něho žárlí. No, snad to byla i trochu pravda, štvalo ho bohatství, které Král okázale předváděl, především ale jeho blahosklonné chování. Přesto si říkal, že to asi není všechno. Ten člověk vypadal, že se chce jenom nějak levně přiživit, aniž by cokoliv sám riskoval. Otec však jako by pro něho měl nějakou zvláštní slabost, přes všechno ošklivé, co o něm věděli. V té chvíli k nim přistoupil jeden ze zájemců s nějakým dotazem. Viktor rozložil plány a ukazoval, co je možné měnit. Ano, každý dostane plán, jakmile složí první podíl. Dřív ne, to dá snad rozum: bez peněz nelze stavět a úvěr má taky svou mez. Riziko, jistě, ale to je přece z obou stran – už v téhle chvíli firma vložila desítky milionů. „Firma? Myslel jsem, že to má být družstvo.“ Viktor se na toho člověka podíval. Úzká tvář s brýlemi, ustupující vlasy. Nervózní výraz kolem úst. Moc mu to neříkalo, nedovedl ani odhadnout, čím se ten člověk asi živí. Musí to dobře vynášet, když může pro začátek složit tři sta tisíc. „Družstva, ta byla dřív. Můj dům je akciová společnost, vždyť jsme to říkali. Když zaplatíte vstupní podíl, získáte tím už první akcie a s každou splátkou ještě k tomu nové. Tak se budete podílet na výnosech.“ S tím trikem přišel otec nedávno. Viktor by přísahal, že jej vymyslel Král, musel však uznat, že to není špatný nápad: podílníci, kteří budou vlastně pořád dlužit, budou mít pocit, že na podniku se dá vydělat. Na toho muže, který tady otravoval, to ale zřejmě nezapůsobilo. „Taky budu mít podíl na ztrátách v případě, že se něco stane.“ „Co by se mohlo stát?“ „Řada takových podniků se položila.“ „O tom jsem neslyšel.“ „Já to vím určitě.“ „A víte taky, proč?“ Muž pokrčil rameny. „Jako vždycky, tunel.“ Pak se najednou otočil a beze slova sešel s podia. Viktor se za ním díval, zvědav, zda se dole zařadí do fronty, rychle ho ale ztratil z očí. „Co se tak dlouho vyptával?“ zajímal se otec. „Jenom otravoval. Pak stejně zmizel a nepřihlásil se.“ „To jsou ty typy, co rádi dělají potíže. Doufám, že jich nebude moc.“ „A opravdoví zájemci? Máme jich dost?“ Otec jen mávl rukou směrem k frontě. „Podívej. To je víc, než bych si přál.“
121
Viktor si začal skládat plány do aktovky. „Myslíš, že jsem tu ještě zapotřebí? Já už bych asi šel.“ Otec na něho pohlédnul. „Jdeš domů?“ „Jistě, proč se ptáš?“ „Jen tak. Často si říkám, jak to Veronika zvládá. Dvě děti a teď ještě píše do novin...“ Viktor vzhlédnul od své aktovky. Nechápal, kam tím otec směřuje. „Zatím si nestěžuje. Teďka mě napadlo, ta Omnibanka prý má potíže. Veronika o tom psala článek.“ Otec se zachmuřil. „Taky jsem slyšel. No, úvěr dali, ten snad nejde odebrat... Tak Veroniku pozdravuj a taky děti.“ Viktor seskočil s podia a proplétal se mezi lidmi v sálu. Co to jen otce napadlo, náhle se zajímat o Veroniku? Zatím to vždycky vypadalo, že jsou trochu na kordy. „Nechcete někam svézt?“ ozvalo se vedle něho. Zároveň ucítil, jak ho vzal někdo za paži. Pohlédl napřed na Krále, pak na Barboru, která se tu náhle objevila a táhla ho k východu. „Ne děkuji, mám ještě něco vyřídit...“ „To chápu,“ zahlaholil Král a zdvihl na odchodu ruce v komickém gestu. „Baruno, co tu děláš,“ obrátil se k ní. „Musím s tebou mluvit. Aspoň chviličku.“ „Já bych měl... No tak dobře, ale pojď rychle odsud.“ Když vyšli na setmělou ulici, přitiskla se k němu. Pocítil zvláštní provinilé vzrušení, přesto se trochu odtáhl. Bylo to vlastně absurdní – nejhezčí dívka, kterou znal, a on se zdráhá jako panna... Na druhé straně to, co se mu nabízelo, nebyla jenom prostá nevěra. Mít pletky se švagrovou, tomu bránil předsudek, který byl sice slabý, ale neodbytný. „Chtěla jsi se mnou mluvit. O co jde?“ Snažil se mluvit věcně, hlas měl ale trochu nejistý. „Proč jsi tak cizí?“ „Barunko, vždyť jsme si to vysvětlili...“ „To ty jsi mluvil, já to nechápu.“ Rozhlédl se po ulici, která plavala odrazy mnohých světel. Byl rozdvojený, možná roztrojený. Proč byl život tak složitý... Potom se donutil být rozumný. „Přece to nebudeme zase znovu probírat. Jsem ženatý a navíc s tvojí sestrou. Že se mi líbíš, že mám k tobě... sympatie, s tím se holt musím nějak vyrovnat. Děti jsou malé, Ondra zrovna začal chodit do školy...“ „Já od tebe nic nechci,“ přerušila ho nešťastně. „Potřebuju s tebou jenom občas trošku promluvit. Umíš si představit, jak jsem teď sama? Táta nám umřel, máma je věčně zahrabaná ve smutku, není s ní vůbec řeč. A Veronika se mnou taky nemluví.“ „Copak nemáš nějaké přátele?“ Jen vzdychla. „Nemůžeme si na chvíli někam sednout? Já jsem tak unavená.“ Byli pár kroků od kavárny, jedné z těch posledních, které se ještě nezměnily v bary nebo vinárny s příslušným vzrůstem cen. Na chvíli zauvažoval, zda má vůbec na útratu. Pak zahnul do vchodu. Rozhlédl se, zda v místnosti nesedí někdo známý, pak ji zatáhl do temného kouta u okna. „Tak o čem si chceš se mnou promluvit,“ zeptal se jí, když se usadili u stolku. Chvíli mlčela, jako by marně vzpomínala. Pak na něho upřela své velké hnědé oči. „Zase jsem neudělala zkoušku.“ „Prosím tě, copak teď je zkouškové období?“
122
„Tahle je z minulého roku, druhá oprava. Statistika, jsem na to pitomá. Asi mě vyhodí. Nevím, co mám dělat.“ Říkala to zachmuřeně a přitom vlastně lhostejně. Mluvili o tom chvíli sem a tam, zda se pokusit žádat děkana ještě o další termín, nebo opakovat ročník, nebo tu školu doopravdy vzdát. Hovořil vlastně jenom on, ona těkala zrakem sem tam po místnosti nebo na něho mlčky hleděla svýma velkýma očima. Přítmí kavárny její tvář ještě poněkud změkčilo. Náhle mu připadalo, že ji viděl na nějakém obrazu. „Nebo třeba někoho potkáš,“ řekl. „Zamiluješ se a vdáš...“ „Prosím tě, já?“ „Proč ne? Taková hezká holka...“ Sotva to řekl, její půvab v jeho očích ještě více rozkvetl. Cítil, jak si ho podmaňuje, a na chvíli se tomu nebránil. „Zdám se ti hezká?“ zeptala se dychtivě. „Hezčí, než Veruna?“ „Barunko, nech toho. Jsi ta nejhezčí holka, kterou znám, přesně řečeno, kterou jsem kdy potkal. Můžeš mít kluků, kolik chceš... Jenomže tebe asi láká jenom, co nemůžeš mít.“ Podívala se mu přímo do očí. „A tebe ne?“ „Možná. Ale o mne přece nejde.“ „Jak to, že ne?“ „Proč ty ses zhlédla právě ve mně? Nedostudovaný diletant, který si hraje na architekta. Ženáč se dvěma dětmi na krku. K tomu skoro dvaatřicet, to pro tebe už byli starci, aspoň nedávno. Dneska jsem zjistil, že mi řídnou vlasy nad čelem...“ Jak se do toho vemlouval, začal se cítit doopravdy starý, neúspěšný, unavený starostmi. A v téhle náladě se začal trochu litovat. Život tak utíká, drobí se v malých všednostech... Proč nesáhnout po tom, co se tu nabízí? Proč se nenechat prostě nést tím teplým proudem který se ho zmocňuje? Násilím ty myšlenky potlačil. „Budeme už muset jít, alespoň já,“ řekl. Viděl, jak jí náhle zvlhly oči. „To tě zas dlouho neuvidím...“ Cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Na chvíli stisknul její ruku, kterou točila stonkou sklenky na stole. „Bude to jenom lepší,“ vypravil. „Tak už pojď.“ Když byli na ulici, najednou ho vzala kolem krku a dřív, než jí v tom mohl zabránit, ho dlouze políbila na ústa. Pak se s vzlyknutím otočila a dvěma kroky zmizela v zástupu chodců. Zůstal na chvíli stát, celý prostoupený tím dotykem. Snad se opravdu zamiloval, možná už mnohem dřív, jen si to dosud nechtěl připustit. Poprvé v životě v něm ta myšlenka vyvolala úzkost. Rozhlédl se, jako by mu někdo mohl pomoci. Lidé kolem něho nevšímavě proudili, většinou zaujati zářícími výlohami. Obchodní domy dávno začaly s obvyklým bičováním předvánoční nálady. Napadlo ho, že ještě tenhle týden musí koupit dárky dětem a ovšem také Veronice. Ach ano, Veronika, na tu teď nějakou chvíli nemyslel.
VI Jan hleděl na plány, které měl rozloženy před sebou. Byl ještě celý prokřehlý, jak předtím dlouho postával nad příkopy, do kterých dělníci už uložili všechny přívody. Byl březen, člověk ve vzduchu už cítil jaro, ale zima, předtím mírná, jako by se zase vracela. Rosenku otec vybral dobře, to mu musel přiznat. Všechno, co bylo zapotřebí, bylo na dosah. Snad se tam kdysi mělo stavět sídliště, stát vybudoval nedaleko kanalizaci a vodovod. Pak se tehdejší projekt zastavil, z jakýchsi neprůhledných příčin. Nu, o to lépe – ušetřili
123
alespoň dva miliony, pokud ne víc. Teď se kopaly základy první etapy domků. Zajede tam znovu odpoledne, jenom co alespoň trochu rozmrzne a sepíše materiální bilanci, kterou od něho otec chtěl. Byl v kanceláři sám – otec byl někde po dodavatelích a Viktor údajně byl doma s Markétkou, zatímco Veronika musela s matkou do nemocnice. Nějaké vyšetření, po smrti muže pořád nějak stonala. Nejspíš to byly nervy... Viktor byl víceméně k ničemu: jeho návrhy vypadaly dobře na papíře, ale když se měly provést... Zazvonil telefon. Jan jej nějakou chvíli ignoroval. Byl sice v kanceláři sám, ale ještě se necítil tak samozřejmým příslušníkem firmy. Styk s veřejností obstarával vždycky otec. Když ale telefon nepřestal zvonit, nakonec ho vzal. „To je pan Horák?“ zeptal se nějaký mužský hlas. „Inženýr Horák, syn.“ „No, snad to s vámi můžu vyřídit. Jde o tu kupní smlouvu na pozemek Rosenka.“ S údivem poslouchal dost zamotaný rozklad o tom, že smlouva nebyla naplněna a je tedy neplatná. „Jak to? Vždyť jsme vám přece zaplatili, pokud vím.“ „Smlouva se uzavřela na základě příslibu úvěru Omnibanky a má klauzuli, že vejde v platnost, jakmile peníze z banky dorazí. A to se nestalo.“ „Někdy to trochu trvá.“ „My jsme se banky dotázali a odpověď je, že nucený správce Omnibanky...“ „Cože?“ „Omnibanka směřuje do konkurzu, to jste nevěděl? Teď má nucenou správu a správce zrušil všechny nové úvěry. Takže odtud nic nepřijde.“ „Ale to přece není nový úvěr, vždyť jsou to bezmála dva měsíce.“ „Někdo buď zaspal, nebo je v tom něco horšího. Fakt je, že z banky nedošla jediná koruna. A my mezitím máme zájemce, který je schopen platit okamžitě.“ Janovi zabušilo srdce. Finanční stránku sice neměl na starosti, ale tohle vypadalo zle. „My jsme už na pozemku začali stavět,“ řekl. „Jsou položené inženýrské sítě, kopou se základy...“ „Tak to budete muset zase zaházet a uvést pozemek do původního stavu. Náš nový zájemce tam chce vybudovat golfové hřiště.“ „Ale to přece nejde,“ vyrazil Jan. „Víte, kolik jsme do toho už dali peněz?“ „Chápu, že je to nepříjemné, ale to nejsou naše starosti.“ Janovou úzkostí prorazil vztek. Ten člověk, zřejmě mladík podle hlasu, s ním mluvil nosovým, jako by nadřazeným tónem. To nesnášel. „Vy budete mít starosti,“ řekl zuřivě, „jestli se pokusíte zrušit uzavřenou smlouvu. Jsme v právním státě, pokud o tom nevíte.“ „Pokud se chcete soudit,“ řekl ten muž hladce, „náš právník je vám k disposici. Jenom prosím vezměte v úvahu, že kromě výloh sporu, který prohrajete, vám budeme účtovat penále za ušlý zisk za každý den, o který novou smlouvu zdržíte.“ Jan za chvíli položil telefon. Byl z rozhovoru otřesený. Do stavby vložili část podílů, které už dostali. Jen doufal, že ty nejsou uložené také v Omnibance – jinak se na ně řítí ještě další malér... Pohlédl znovu na plány, které předtím zpracovával. To byla aspoň věc, které skutečně rozuměl. Za delší chvíli se rozlétly dveře a vešel otec, celý zářící. „Tak jsem ty cihly sehnal,“ hlaholil, když věšel na věšák svůj ošumělý kabát s tím hrozným kloboukem. „Dokonce o třetinu levněji. Přece jen staré kontakty...“ „Otče, my máme malér,“ přerušil ho. Stručně mu vylíčil ten rozhovor. Otec ho poslouchal, napřed spíš uražený, že nesdílí jeho nadšení, pak stále více zachmuřený. Nakonec se nevesele usmál. „Tlačí nás do kouta a vydírají. Určitě k soudu nepůjdou.“
124
„Ale ta klausule...“ „Smlouva je podepsaná, ověřená notářem. Z toho se jen tak nevykroutí. Na druhé straně bude lepší, moc je nedráždit. Musíme zjistit, co se vlastně stalo s těmi penězi. Případně sehnat jiný úvěr.“ Vrhl se k telefonu a vytáčel číslo. „Zavolám Královi, ten to snad nějak vyřídí. Úvěr, to dělal on, tak bude vědět...“ Zachmuřeně hleděl do stolu, zatím co čekal na spojení. Po delší chvíli sluchátko zklamaně položil. Potom vytáhl z kapsy diář, listoval v něm a znovu vytáčel. „Prosím pana inženýra Krále,“ řekl s ulehčením. „Co, není? Můžete říct, kdy tam bude? Cože? Jak to myslíte, že nebude? Aha...“ Zaklapl telefon a začal točit další čísla. Na žádné z nich se zřejmě nedovolal. „Král se nám nějak zaběhl,“ řekl sklesle. „A v jeho kanceláři říkají... Nejspíš nějaká nová síla, že prý tam už nepracuje. Taková hloupost, vždyť mu firma patří...“ Chvíli zmateně těkal zrakem po plánech na stole, po rýsovacím prknu s nehotovým výkresem, potom se zastavil pohledem na Janovi, ale jako by ho neviděl. Nakonec vzdychl. „No, nedá se nic dělat, musím to holt zkusit sám.“ Vzal si zas kabát, nasadil si umaštěný klobouk, popadl aktovku a běžel bez pozdravu na chodbu. Jan ještě chvíli hleděl na dveře, které za sebou ani nedovřel. Chvíli zápasil s úzkostí, že tohle dobře nedopadne. Pak také vstal a oblékl si kabát. Pojede zpátky na stavbu. Věděl už z minulosti, že činnost je nejlepší zbraň proti úzkosti. *** Veronika zas neklidně poposedla. Bylo to alespoň půl hodiny, co matku odvedli na vyšetření. Trochu si sice přitom oddechla, cesta sem metrem a pak pěšky byla horor, matka jí málem několikrát omdlela, nebo se alespoň tak tvářila. Nervy, to říkal taky doktor Vondra na obvodě, ale je lépe se přesvědčit. Může to být taky vřed nebo... cokoliv jiného. Sonda to spolehlivě zjistí. No ano, kdepak rentgen, paní Přádová! Podívají se vám až do žaludku, jak se dávno říkalo, jenomže teď to platí skutečně. Jen klid, takových vyšetření dělají každý den desítky a nikoho to nezabilo. Doktor se usmíval a Veronika se s úsilím usmívala s ním. Matka ve tváři zešedla a jenom taktak, že nespadla se židle... Rozhlédla se po čekárně, plné pacientů a těch, kteří je sem doprovázeli. Je lépe mít nějaký doprovod, řekl lékař, oni před vyšetřením dají injekci, takovou slabou narkózu, člověk je po ní trošku matný... Někteří v čekárně si usilovně šeptali, jiní hleděli do země či před sebe, v pobledlých tvářích tichou úzkost. S úsilím se nadechla. To prostředí ji deprimovalo. Nikdy neměla ráda nemocnici, ale od doby, co tady táta umřel, se jí štítila. Pokoušela se myslet zas na svůj malý úspěch, který ji ještě nedávno hřál. Její článek o Omnibance, i když nepřinesl žádná nová fakta, citovala dokonce i televize – patrně proto, že jej uzavřela otázkou, kdy se banka definitivně položí. Stalo se to několik dní poté, co Vhled s jejím článkem vyšel. Klásek jí rozzářeně blahopřál. „Takhle se to musí dělat,“ liboval si. „Váš závěr byla rána z milosti.“ „Chcete říct, že jsem uspíšila její pád?“ „Proč ne? Je to otázka psychologie... Já dávno říkám, že nejlepší způsob, jak se nedat událostmi zaskočit, je pomoct jim.“ Možnost, že způsobila konec banky, ji dost děsila. Raději tomu nevěřila. Myslela radši na to, že byl Klásek s článkem spokojen a dal jí další námět. Ale dřív, než na něm začala opravdu pracovat, zesílily matčiny potíže... Chtěla s ní dneska poslat Barboru, jenomže ta musí být na přednáškách. Najednou. Stejně je nemožná, nejspíš by matku jenom nervovala... „To vy jste tady s paní Přádovou?“
125
Vzhlédla a uviděla tvář mladého doktora. Nápadně hezký člověk, všimla si. Jak může pracovat v tak odpudivém prostředí? „Jsem její dcera,“ přikývla. „Děje se něco?“ „Můžete se mnou tady do ordinace?“ Po přítmí čekárny na něho mžourala v nevelké místnosti, zářící bělobou a chrómem. Já se mu nelíbím jako on mně, řekla si bezděčně, to člověk okamžitě pozná. A vidí ve mně jenom doprovod... „Paní Přádová nám při vyšetření trochu zkolabovala,“ řekl lékař. „Nemohli jsme jí dát předtím injekci, sestra prostě nenašla žílu. Takže to vyšetření bylo trošku drsnější.“ „Ona vám omdlela?“ „Už je to dobré. Teď tam na lůžku odpočívá, myslím, že už za pár minut bude schopná odejít. To ale není důvod, proč s vámi chci mluvit.“ Na chvíli se odmlčel. Napjatě se na něho dívala. Chvíli jí připadal až neuvěřitelně hezký, vzápětí téměř odporný. Je to posel špatných zpráv, pomyslela si a celá se napjala. „Je tam bohužel nález,“ řekl. „Na dvanáctníku, to je vzácnější, ale ne neznámé.“ „Myslíte vřed?“ „Ne, vřed to není, bohužel. Je to nějaký novotvar, nepříliš rozsáhlý. Je ale možné, že zasáhne časem pankreas. Odebrali jsme vzorek tkáně, teď to půjde do histologie. Musíme počkat, abychom si byli jistí. Ale musím vás varovat, že podle vzhledu je to tumor. A na místě, kde je prakticky nemožné jej operovat.“ Snažila se vstřebat všechnu hrůzu, naměstnanou v té nevelké hrstce slov. „To jste jí řekli?“ „Samozřejmě ne. Jednak si nejsme stoprocentně jistí, jednak ona není ten typ, který by takovou zprávu byl schopen unést najednou. Dozví se to, až se začne s nějakým léčením.“ Byl jí najednou odporný. Ta jeho hezká tvář byla v té situaci nějak nepřístojná. „Pokud to je opravdu rakovina.“ Nadzdvihl své příliš pravidelné obočí a zatvářil se trochu upjatě. „Ano, pokud. Ale radši si nedělejte naděje. Podle mé zkušenosti...“ Skoro poslepu došla zpět do čekárny. Jakoupak zkušenost může mít tenhle mladý hezoun. Lékaři se přece často mýlí... Za chvíli matku přivedli, bledou a jako náhle zestárlou. Přivítala ji s úsměvem, který byl trochu příliš široký a přitom se nezadržitelně chvěl. *** Miloval Barboru, stále víc na to myslel. Ačkoliv byly chvíle, kdy na to zas tolik nemyslel – různé starosti a vůbec běžné věci vytlačily tu věc na hranici vědomí, takže z ní zbyl jen křehký pocit, lehká aura na okraji jeho myšlenek. Sešli se zase dvakrát nebo třikrát, vždycky jen na chvíli. Z jakési setrvačnosti byl pořád zdrženlivý, takže Bára ani nepostřehla jeho proměnu. Jejich poslední setkání poznamenala stejná zděšená tíha, která i doma Veroniku zalehla: slabá naděje, že snad vyšetření jejich matky způsobilo planý poplach, se zhroutila za čtrnáct dní. Paní Přádovou přijali do nemocnice, na první sérii ozařování a čehosi, co nazývali chemoterapií. Barbora doma osaměla. „Já se tam sama bojím,“ říkala. „Nechtěl bys mě někdy navštívit?“ Zatím to jenom nezávazně slíbil, ale nešel tam. Myslel si, že ví, jak by to nezbytně dopadlo – a přesto, že po tomhle vyústění silně toužil, dokonce byl jím v duchu skoro posedlý, současně se toho přece jen bál. Věděl, že Veronika, která by to jistě brzy zjistila, by mu to neodpustila. Přes všechny hádky, jimiž za společný život prošli, přesto, že jí už dvakrát vyhrožoval rozchodem, měl Veroniku jaksi v krvi a neuměl si život bez ní představit. Říkal si sice občas, že ji doopravdy nemiluje, že vlastně nikdy do ní nebyl zamilovaný, ale pak zase přišly jiné chvíle, kdy úsměv, dotek, objetí zvrátily tenhle dojem ve svůj opak. Cítil jakési
126
silné pouto s ní. Vlastně ji pořád miloval, i když na to dost často zapomínal. Taky tu byly děti, Ondra a Markétka – i ty ho často zlobily, ale vzdát se jich, to by ho příliš bolelo. Když na to myslel, nebyl si už jist, že po Barboře skutečně tak touží. Citové zmatky, ve kterých se potácel a které vlastně nebyly tak nepříjemné, spíš byly sladce bolestné, načas rozptýlil otec. „Máme hrozný malér s financemi,“ řekl mu. „Musíme najít Krále.“ Vzhlédl od nových návrhů, ve kterých se snažil uplatnit požadavky Honzy a přitom aspoň trošku udržet původní půvab vil. „Copak musíš toho panáka hledat? Má snad telefon.“ „Problém je, že telefon nebere. A podle všeho jeho kancelář už není jeho, ani tam zřejmě nepracuje. Musím ho najít osobně. To, co jsem zjistil, vyžaduje konfrontaci – i kdybych se mu dovolal, nejspíš mě jenom odbude.“ Dal se váhavě přesvědčit, aby jel s otcem ke Královým. Moc se mu nechtělo, Krále upřímně nesnášel. Té Králové už taky nikdy nezavolal, aby si znovu vyzkoušel, co znamená ta její „vděčnost“. Trochu se za to styděl – třeba si mohla myslet, že nenašel odvahu. Jeli tou jejich starou dodávkou napřed na Ořechovku. Otec se domníval, že asi bydlí ve vile, kterou pro ně před časem opravili. Vila, jak se po dlouhém zvonění nakonec dozvěděli, byla už dávno prodaná. Kde bydlí Královi? To nový majitel určitě nevěděl – patrně tam, kde předtím, ne? „Copak ty nemáš ani jeho adresu?“ divil se Viktor, když se skoro krokem posouvali v koloně dolů po serpentině Chotkovy ulice. „Musela být přece na smlouvě.“ Otec nějakou dobu mlčel, potom se přiznal, že s Králem doposud žádnou opravdovou smlouvu nemá, jenom předběžnou dohodu o jeho příštím podílnictví. „Potřeboval jsem jeho pomoc s úvěrem,“ řekl hádavým hlasem. „A on ho zařídil.“ „Říkal jsi ale, že ty peníze do realitky nepřišly.“ „To je to divné,“ přiznal otec. „Omnibanka osm milionů půjčila a převedla je na náš účet u nich. Jinak to nešlo udělat, alespoň mi to tvrdili. Král si vzal na starost, že další převod na tu realitku zařídí, hned jak to bude možné. Šlo o pár dní...“ „Snad jsi mu nedal podpisové právo?“ „Co jsem měl dělat? Měl jsem jiné starosti. A on měl v celé věci interes.“ Pohlédl v přítmí vozu na otce. Je možné, že už začíná být senilní? „Interes ukrást osm milionů,“ řekl. „Ale ne, to neudělal. Ty peníze tam pořád leží, jak jsem zjistil mezitím. Žádný příkaz k převodu se ale nenašel. Buď ho Král nedal včas, nebo ho někdo stopil. Teď se to nedá dohledat, veškeré dokumenty má pod palcem dosazený správce. A s tím teď není řeč.“ Viktor se na něho po celou dobu díval. Pod tím svým kloboukem vypadal otec uštvaně a náhle zestárle. Taky ruce na volantu se mu zřetelně chvěly. „Takže to znamená,“ řekl Viktor tiše, „že my dlužíme osm milionů, ze kterých jsme neviděli ani korunu. A taky nikdy neuvidíme, když se ta banka položila. Tohle je konec všeho, ne?“ Otec na to nic neřekl. Najednou trhnul volantem a pokusil se předjet kolonu po tramvajových kolejích. Viktor chtěl protestovat, ale jeho hlas zanikl v řinčení tramvaje hned za nimi. Na chvíli to vypadalo, že jsou v pasti, nejen finanční. Pak otec našel vpravo skulinu a zařadil se zpátky do kolony. Pomalu, skoro krokem, přejížděli po mostě. „O nic jsme nepřišli,“ vypravil otec ochraptělým hlasem. „Dlužíme bance a ta zase nám. V nejhorším se to anuluje. Co my teď potřebujeme, je čas. Jde o to, ucpat realitce chřtán. Král musí mít kopii příkazu a pokud nemá, musí pomoct jinak. Pořád se chystal do nás investovat, tak ať to tedy udělá.“ Dojeli na místo už mlčky. Viktor měl na jazyku, že otce před Králem dávno varoval, ale nechtěl ho dráždit, aby v rozrušení nehavaroval. Když došli po schodech do podkroví, otec
127
už sotva dýchal. Na naleštěných dveřích byla obřadná kovová tabulka se jménem Moniky Králové. Kam se poděl inženýr Král? Otevřela jim s výrazem, který nebyl moc srdečný. „Pan Horák a dokonce se synem? Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ „Omlouvám se, že sem takhle vpadáme,“ řekl otec udýchaně. „Musíme nutně mluvit s panem inženýrem.“ Úplně nepatrně se snad zarazila. „Ten tady není,“ řekla pak. „Nevíte, kdy se vrátí?“ „Inženýr Král už tady nebydlí.“ Otec na ni okamžik nevěřícně zíral. „Proboha, chcete říct...“ Zatvářila se odmítavě, jako by chtěla výrazem dát najevo, že jim do toho nic není. Pak promluvila, aniž na ně prohlédla. „Ano, naše cesty se rozešly. Prozatím jenom fakticky, právně to chvíli potrvá.“ Otec se rozhlédnul po nějaké židli. Potom se opřel aspoň o veřej. „A můžete mi prosím říct, kde ho můžeme najít? Je to opravdu důležité.“ Králová jenom odfrkla. „Nejspíš se někde opíjí, pokud má ještě za co.“ „Ale někde přece bydlí?“ Pokrčila svými hubenými rameny v zlaté saténové blůze. „Pod mostem, u nějaké milostnice nebo někde v nevěstinci. Já nemám tušení.“ Když udělala pohyb, jako by jim chtěla zavřít před nosem, ve Viktorovi náhle vyvřel vztek, který se v něm už chvíli městnal. Jakým právem si tahle fiflena dovoluje s otcem mluvit tímhle tónem? „To s námi hodláte mluvit jen u dveří? Copak nevidíte, že si otec potřebuje sednout? Je to starý člověk, který pro vás už dost udělal. A teď to vypadá, že ho váš manžel za odměnu podvedl a nejspíš zruinoval.“ Králová se při těchto slovech viditelně vypjala, ale pak kupodivu ustoupila a pustila je dál. V pokoji, který za ta léta doznal velkou proměnu, se otec bez ptaní sesul na první židli, kterou viděl. Nějakou chvíli jenom těžce dýchal, pak vzhlédl ke Králové, která nad ním postávala, a začal mluvit tichým, ochraptělým hlasem. Stručně vysvětlil situaci, do které se dostali, a roli, kterou v ní hrál Král. „Takže on se dal na tohle podnikání?“ řekla Králová s ironickým úsměvem. „A neříkal, kde hodlá vzít ty miliony na svůj podíl?“ Otec se na ni chvíli beze slova díval. „Předpokládal jsem, že je snad má. Tedy máte,“ opravil se. „Aha. No, bude dobře, když si vysvětlíme jisté věci...“ V té chvíli se ozval hluk ode dveří, jako by se dovnitř někdo dobýval. Králová chvíli počkala, až šramocení v zámku dospělo do jakéhosi orgasmu, pak rychle došla ke dveřím a otevřela je. Dovnitř napůl padl, napůl vklopýtal Král s napřaženým klíčem v ruce. „Co je s tím zámkem?“ zeptal se. „Je v pořádku. Prostě jsem vyměnila vložku.“ Král měl na sobě drahý oblek jako vždy, přesto vypadal jaksi uboze – šaty měl pomačkané, místy trochu špinavé, košile s vázankou dělaly dojem, že je několik dní nesundal. „Vždyť už tu nebydlíš,“ dodala klidně Králová. „Moniko, prosím tě...“ Ustoupila zpět do pokoje před jeho nejistýma rukama. Král udělal pár kroků za ní. „Moniko, já bez tebe nemůžu...“ „Rudolfe, ovládej se. Jsou tu hosti, přišli za tebou.“
128
Pohlédl napřed na otce, pak na Viktora, ale jako by je neviděl. Obrátil se zase ke své ženě a najednou padl hlučně na kolena. „Moniko, prosím tě, vezmi mě zpátky,“ řekl plačtivě. „Já bez tebe nemůžu žít.“ „Chceš snad říct bez mých peněz.“ „To taky, ale hlavně bez tebe. Vždyť jsem bez tebe jak sirotek...“ Náhle se vrhl kupředu a objal její nohy. Králová se snažila ustoupit, ale držel se jí pevně a otíral svou tučnou tvář, zmáčenou slzami, o její kolena. „Rudolfe, vstaň,“ přikázala. „O tom si promluvíme pak. Teď vyřiď tu věc tady s pány Horáky. Jde prý o příkaz k převedení peněz, chtějí kopii.“ „To počká,“ mávl rukou Král. „Ne, to nepočká,“ vyskočil náhle otec. „Jak si to vůbec představujete? Já chci ten příkaz okamžitě. Jinak jdu na policii a klidně to poženu k soudu.“ Král se na něho užasle podíval. Zřejmě takový tón od něho nečekal. „Já ho snad někde...“ Nejistě vstal, potom došel k jednomu křeslu a malátně se posadil. Sáhl do záňadří a vyndal objemnou, draze vyhlížející náprsní tašku. Chvíli v ní beznadějně hledal, Viktor měl dojem, že to jenom předstírá. Prostě ho nemá, říkal si, nejspíš chtěl ty peníze nějak zašantročit a jenom mu to nevyšlo. Pak najednou Královi taška spadla z rukou na kolena a odtud sklouzla na zem. Viktor v té chvíli pochopil, že je zřejmě úplně opilý. Dřív, než mu v tom mohl někdo zabránit, sebral tašku se země, rychle z ní vysypal veškerý obsah a rozhrnul jej rukou po koberci. „Tady je papír z Omnibanky,“ řekl za chvíli. „Ukaž,“ sáhl po něm chvatně otec. Chvíli si lístek prohlížel. „Takový papírek,“ zavrtěl hlavou. „Za osm milionů.“ „Je to ten příkaz, co jsi chtěl?“ Otec jen přikývnul. Složil pečlivě list a vložil jej do své náprsní tašky, na rozdíl od té Královy už značně odřené. Pak mlčky kývl Králové a bez pohledu na jejího muže, který v křesle zřejmě tvrdě spal, se vydal k východu. „S Králem jsme skončili,“ řekl už na schodech. Viktor jen mlčky přikývnul. Tiše pro sebe k tomu dodal, že také provždy skončil s paní Královou, naštěstí dřív, než si s ní něco vůbec začal.
VII Prostě se budou chovat jako dřív, stanovil v dubnu otec, budou jednoduše stavět dál. Jan jen pokrčil rameny. A krčil jimi znovu v duchu, když na to teď vzpomínal. Pokud si všechno důležité rozhodují s Viktorem, tak ať si taky řeší maléry. Osobně nevěřil, že se ta realitní kancelář jenom tak vzdá. No prosím, příkaz k platbě má snad hodnotu právního důkazu a spor je tedy formálně teď mezi ní a bankou, fakt ale byl, že za pozemek dosud nedostala ani korunu a ve vzduchu byl mnohem lepší obchod s těmi milovníky golfu. Taková realitní kancelář má jistě dobré právníky, zatímco oni byli amatéři a nějakého skutečného advokáta si nemohli dovolit... Násilím potlačil všechny ty různé úzkosti, které na něho zase vyběhly. Dobrá zásada je, prostě si dělat svoji práci a nemyslet na nic, co stejně nemůže ovlivnit. Jenomže zatím co se vlekly nekonečné tahanice s realitní kanceláří, stavba dál polykala finance. Díky nezvykle mírné zimě v březnu dodělali základy a teď už tři měsíce rostly kostry domů až po krovy – to samozřejmě díky němu, který stavbu nejen řídil, ale taky předtím domyslel: předělal Viktorovy návrhy, které snad vypadaly dobře na papíře, ale reálně se provést nedaly. Bratr se ovšem vztekal.
129
„Chceš stavět zase paneláky?“ „Chci stavět domy a ne chajdy, které za rok spadnou.“ „Prosím tě, proč by padaly! Chce to jen trochu tvůrčí přístup.“ „Ty s tou tvou tvorbou! Radši bych viděl výpočty.“ Nakonec vyhrál aspoň ve věci konstrukce domů, otec se za něho přece jen postavil. To vítězství ho hřálo jen pár dní. Potom zas přišly starosti. Pouštěl si večer televizi, aby na ně zapomněl a taky aby zaplašil čím dál tím citelnější samotu. Skoro mu bylo jedno, na co koukal – jen když se tam nějací lidé hýbali a něco povídali. Málem v tom hluku přeslechl zvuk zvonku u dveří. „Jarko! To je mi návštěva.“ Už ji dost dávno neviděl. Přišla mu trochu pohublá, v té dříve vždycky oblé, měkké tváři nezvyklý, ostřejší výraz. Je možné, že za ty roky tolik zestárla? „Pustíš mě dál? Neboj se, jdu jen na skok.“ Ustoupil beze slova, potom přihlížel, jak zouvá boty. Měl by asi něco říct, ale nic ho nenapadlo. Pak vběhl před ní do pokoje a vypnul televizor. Vstoupila za ním, rozhlédla se. „Tady je všechno stejné, jak to znám.“ „Divíš se? Vždyť tu pořád bydlím.“ Pohlédla na něho, pak znovu na stůl, na pohovku, na poličku s knihami. „No, víš, když se tam venku všechno změnilo, obchody, domy... A já jsem potkala takových nových lidí... A ti se taky měnili, někdy doslova před očima.“ „Posaď se, já udělám kávu.“ Trochu obřad vaření kávy zdržoval, aby se vzpamatoval z její návštěvy. Netušil, proč za ním přišla – už ani nevěděl, kdy se naposled doopravdy viděli, bylo to vlastně ještě víc, než čtyři roky, a také jejich rozhovory telefonem nějak samovolně dávno ustaly. Teď mezi nimi v jeho očích stálo její odcizení, ačkoliv trochu paradoxně taky starší vzpomínky. Když se vrátil s kávou do pokoje, stála u poličky s knihami. „Všechny, co tady jsou, už tady byly předtím. Ty už jsi taky přestal číst?“ Pokrčil rameny. „Mám teďka hodně práce, spoustu starostí... A taky teď nic nevychází.“ „Prosím tě, co to říkáš?“ zasmála se. „Vychází spousta knih, úplná záplava.“ „Já vím, vzpomínky hereček na jejich milence nebo zpovědi seriálních vrahů.“ „Je taky hodně dobrých knih.“ „Jak to má člověk rozeznat? Tak už si sedni, káva se má pít vždy horká.“ Usmála se. „Já vím, to jsi mi vždycky říkal.“ „A ty jsi na to odpověděla, že totéž tvrdil jeden starý profesor.“ Naléval kávu do šálků a přitom přemýšlel, co ještě říct. Vše, co ho napadalo, směřovalo nějak zpátky k jejich minulosti – a o ní nechtěl začínat. Nakonec si odkašlal. „Tak jakpak se ti líbí v politice? Pořád čekám, kdy tě uvidím v novinách nebo dokonce v televizi...“ Tvář jí najednou nějak ztvrdla, snad se i trochu zmenšila. „S politikou jsem skončila.“ Pohlédl na ni překvapeně. „Co tak najednou?“ „No, najednou to nebylo. Vlastně už od začátku...“ Jenom se ironicky usmál. Tohle mu připadalo typické. „Jak si to pamatuju já,“ řekl, „tak tě ta politika pěkně vzala, neměla jsi ani chvilku pro cokoliv jiného.“
130
„Myslíš si, že jsem si to vybrala? Prostě jsem do toho tak nějak spadla, napřed stávkový výbor, pak Občanské Fórum, pak ten průšvih, když se rozštěpilo, a tak pořád dál... vždycky tam se mnou byli lidi, co jsem znala a které jsem nechtěla opustit...“ „A teď už nejsou?“ Chvíli nic neřekla. S úlekem viděl, jak jí vlhnou oči, ale nedala se do pláče. „Většinou odešli a ti ostatní se skoro všichni změnili,“ řekla trochu kolísavým hlasem. „Myslí už jenom, jak udělat kariéru, urvat funkci, pokud možná dobře placenou...“ Chvíli čekal, ale nic dalšího neřekla. „To je snad v politice normální,“ řekl pak. „O tom přece politika je.“ Trhla sebou. „Ty taky užíváš tuhle odpornou frázi?“ „Chci říct, že na politiku se lidi většinou dávají, aby udělali kariéru.“ „Co takhle služba veřejnosti, nezištná snaha věci napravit?“ Donutil se, aby zase nekrčil rameny. To bylo gesto, které si navyknul v dětství a otec mu je pořád vytýkal. „Já nejsem politik. Říkám jenom, jak mi to zvenčí připadá.“ „No právě... Povídej mi radši o sobě. Jsi pořád sám?“ Přece jen pokrčil rameny, nedokázal to potlačit. Co na to říct? Vidí přece, že se tu nebatolí žádné děti, nevládne tu žádná žena. „Se mnou to nejde takhle rychle,“ řekl do stolu. Nic na to neřekla. Bylo mu nepříjemně z toho ticha. „Mám ještě pořád naše prstýnky.“ Vzhlédl k ní, potom zas sklopil oči pod jejím upřeným pohledem. Nevěděl vlastně, proč to řekl. Nijak se do té svatby přece nehnal. Byla to ona, kdo ji chtěla a pak ho nechala... a to by jí nemělo jenom tak projít. „Chceš říct, že jsem tě zklamala? Nebo že tady na mne pořád čekáš, tolik let?“ Mlčel. Nevěděl, co jí na to říct. Viděl, jak vstala, udělala pohyb směrem k němu, pak si to rozmyslela a nakonec se obrátila k němu zády. „Víš, Honzo, já jsem tehdy chtěla jistě víc, než ty. Jenomže potom jsem si pomyslela, jaké by to bylo manželství. Být celý život jenom jako náhradnice...“ Cítil, že trochu zčervenal. „Prosím tě, co to říkáš, jaká náhradnice?“ „Myslíš, že nevím, co pro tebe znamenala Veruna? Když mě tehdy poslala místo sebe a pak to vždycky nějak zařídila, abychom se scházeli, brala jsem to jako službu. Ne, počkej, myslím zpočátku. Já jsem tehdy nikoho neměla a ty jsi vypadal tak nešťastně...“ „Takže to byla jen taková charita.“ „Vždyť říkám, zpočátku. Pak mi na tobě začínalo záležet, čím dál tím víc. A tehdy mi začalo vadit, že pro tebe pořád existuje jenom Veruna.“ Cítil perverzní radost, že tu otevřeně povídá o jeho vztahu k Veronice, i když to současně i trochu bolelo. Byl by rád řekl, jak to doopravdy je, že Veronika pro něho pořád dost znamená, ale spíš jen jako představa, uvízlá z mladších let. Ta skutečná žena je nejen dávno vdaná, ale taky hodně jiná, než ta, kterou kdysi znal. Ale nějak neuměl začít, bál se, že by i tahle pravda Jarku nějak zranila. Mlčeli chvíli, než zas Jarka promluvila. „Choval ses ke mně hezky, nic jsem ti nemohla vytknout... ale víš, opravdu blízko k tobě jsem se nikdy nedostala. Byl jsi vždycky – jak bych to řekla – mile zdvořilý. Ale nic víc. Nemyslíš, že je to trochu divné s někým, s kým jsi důvěrný a dokonce s ním spíš?“ Měl náhle dojem, že by se měl bránit. „Já už jsem prostě takový. Neumím dávat city najevo.“ Prudce se k němu obrátila.
131
„Chceš říct, že jsi ke mně měl nějaké city?“ „No jistě. Měl jsem tě... a mám tě pořád rád.“ Málem by řekl „celkem rád“, ale včas se zarazil – měl pocit, že by ji tím nějak urazil. „Já tě mám asi taky pořád ráda... Často jsem na tebe celou tu dobu myslela. Potkala jsem jednoho, vlastně dva muže, dokonce jsem s jedním z nich i krátce žila. Byli oba milí, ale hrozně nestálí, nedalo se jim věřit. Tak jsem vždycky vzpomněla na tebe, na to, jak ty jsi spolehlivý. A chtěla jsem se k tobě vrátit...“ Mlčel a hleděl na ni. Měl pocit, že by snad měl něco říct. Jenom nevěděl, co. „Jenomže pak mě vždycky zarazilo, že ty vlastně o mne tak moc nestojíš. Ti muži, ti mě doopravdy chtěli, třeba jen na chvíli. Chtěl´s mě skutečně někdy ty? Měla jsem vždycky dojem... A teď mi říkáš, že jsi mě měl rád, že dokonce i teď... Co to mít rád u tebe znamená?“ Udělal němé gesto. Jak to chtěla přeložit? Ona nějaký překlad asi ani nečekala. Sedla si, ale pak zase vstala. „Tohle je k zbláznění. Já radši půjdu,“ vyhrkla. Trvalo chvíli, než se vzpamatoval. Dostihnul ji, když se už obouvala u dveří. „Nechceš tu zůstat?“ Pohlédla na něho, pak se váhavě dotkla prsty jeho tváře. „Já nevím. Asi chci, ale musím si to rozmyslet. Přijmeš mě, když zas přijdu?“ „Kdy?“ „Třeba zítra? Nebo radši pozítří?“ Přikývnul a pak se za ní díval, jak jde se schodů. Něco se zase stalo, na co nebyl připravený. Nevěděl, zda to doopravdy chtěl, ale tak tomu už bylo s celým jeho životem. *** Šla zas tím už známým průchodem, pak po schodišti, v kterém visel zvláštní pach snad staré omítky a levných jídel, pak úzkou pavlačí. Už tady zase dlouho nebyla – starosti s dětmi, pak matčina nemoc, návštěvy v nemocnici, které byly vždycky tíživé, ale úplně hrozné, když matce nasadili chemoterapii: to všechno ji vyčerpávalo a hlavně zcela zaměstnalo. Teď, když se matce trošku ulevilo, vzpomněla si zas na Vhled. Vlastně na něj po celou dobu myslela, ale spíš s úzkostnými pocity. Větší příspěvky, které pro Kláska napsala, skončily vždycky nějak špatně. Napřed se dostala až k možnosti otcovy staré viny a dřív, než se jí podařilo udělat v tom trochu jasno, otec zemřel. Potom napsala velký článek o té Omnibance a banka těsně nato zkrachovala – a nejen to, matka najednou dostala tu hroznou nemoc... Bylo určitě nesmyslné, všechno tohle spojovat do souvislostí. Byly to jenom divné pocity a ona měla přece rozum. Jenomže rozum dokázal pocity načas potlačit, ne ovládat či zrušit. Když došla k známým dveřím, cedulka Vhledu na nich už nebyla. Přes špinavé sklo však uviděla Helenku, jak jako vždycky sedí za stolem a soustředěně naslouchá nějaké zprávě v telefonu. Vzala tedy za kliku. Helenka položila telefon a pozdvihla k ní vlhké oči. Veronika s údivem hleděla na stopy slz na jejích tvářích, které končily kalnými kapičkami na bradě. „Copak se stalo?“ zeptala se. „Umřel mi Albert,“ řekla Helenka a z očí se jí vyhrnuly další slzy. „To je mi líto, skutečně... A to jste v práci?“ „Já to mám tady hlídat, než to všechno odvezou.“ Veronika se rozhlédla po místnosti. „Tak redakce se někam stěhuje?“ „Redakce? Žádná není. Vhled přece skončil před týdnem.“ Trvalo chvíli, než tu zprávu vnitřně přijala. „Jak to, že skončil. Vždyť se přece prodával.“
132
„Nikdy prý dost. Nějaký Němec, co ho financoval, to najednou vzdal. Pro týdeníky tu prý není místo. Rozhodně Vhled se nevyplácel, jak si představoval.“ Poslouchala ji s ustrnutím. Nechápala, jak mohli mít přílišné náklady. Klásek moc neplatil, redakce vypadala chudě... Ať už to bylo jakkoliv, pro ni to asi znamenalo konec její krátké novinářské kariéry. Konec? Všechno se v ní proti tomu bouřilo. „Kde všichni jsou?“ zeptala se. „Šéf s Mirkem hledají nějakou práci. Prý mi snad taky něco seženou.“ Veronika zaváhala, potom si sedla na jednu ze zaprášených židlí, které tu stály porůznu, jako by po nějaké schůzi – poradě duchů, bůhvíproč ji napadlo a hned ji z toho trochu zamrazilo. „Myslela jsem, když pořád držíte ten telefon...“ „Poslouchám program kin. Ale jak to řeknou, hned to zapomenu.“ Pohlédla na ni překvapeně. Že by se někdo, kdo právě utrpěl těžkou ztrátu, chystal jít do kina? Lidé jsou zřejmě různí. „Ten Albert,“ řekla. Helence okamžitě vhrkly další slzy do očí. „Přejeli ho na ulici. Už se to stalo několikrát, vždycky se z toho vylízal. Ale tentokrát byl na placku. Já jsem mu pořád říkala, že na ulici nesmí, aspoň ne tam, kde jezdí jedno auto za druhým. Nedal si říct... Poslyšte, nešla byste se mnou domů? Jenom na chvíli.“ Veronika na ni zírala. Znovu jí zamrazilo při té představě. „Vy tam snad máte ještě toho Alberta?“ „Ne, je tam jeden člověk...“ „Bývalý přítel?“ „Ne, je to jenom známý, vlastně ani to... já s ním nechci nic mít. Už jsem mu to říkala víckrát, ale přišel zas a nechce odejít.“ „To jste ho tam tak samotného nechala?“ „Já se ho bojím. Je to blázen.“ Zírala na ni nedůvěřivě. Připadala si jako v nějakém absurdním filmu. „Nebylo by lepší zavolat na psychiatrii? Nebo na policii?“ „To není ten druh blázna, aspoň zatím... Já jenom nechci být s ním o samotě, proto jsem utekla. Vy nemusíte říkat nebo dělat nic, jenom že se mnou budete... Počkejte chviličku, já se hned vrátím.“ Zmizela někde v hloubi temných prostor, v kterých bývala redakce. Veronika neklidně poposedla. Co jí bylo do věcí Helenky, kterou viděla párkrát v životě a vlastně ji opravdu neznala, i když se spolu několikrát chvíli bavily? Nějaký známý, ještě k tomu blázen. Neměla by radši odejít? Ne, to dost dobře nemůže... V té chvíli se už dívka objevila, zřejmě v tváři umytá. „Je to jenom pár bloků odsud,“ řekla spěšně a vyrazila před ní ze dveří. „Vy to tu nezamknete?“ „Není tu co ukrást,“ řekla Helenka přes rameno a pospíchala pavlačí. „Počítač si už Klásek odnesl a těch pár starých židlí je tak dobrých leda na otop.“ Tak proč to tady hlídá, napadlo ji. „Ten Albert byl...“ začala místo toho na schodech. „Nádherně černý, s bílou tlamičkou,“ řekla Helenka a vysmrkala se. „Byl starý, už dost šedivěl. Ale pořád měl rád kočky, právě ty přes ulici. Až ho to stálo život.“ Krásná smrt, napadlo ji, ale neřekla to. Prošly s Helenkou dvěma úzkými uličkami, pak za ní stoupala zas jedním temným schodištěm, ve kterém byl taky studený pach staroby, ale jiný, než v předchozím domě. „Vy tady máte vlastní byt?“ „Je to jen malá kuchyně a pokoj. Bydlela jsem tu s babičkou. Teď jsem tu sama.“
133
A my jsme pořád čtyři v jedné garsonce, napadlo jí. Před dveřmi v třetím patře Helenka chvíli napjatě naslouchala, pak strčila klíč do zámku a otevřela. „Třeba už sám šel,“ řekla bez velké naděje. Prošly úzkou předsíní do nepříliš uklizené kuchyně. U stolu, pokrytého ubrusem z umělé hmoty, seděl nějaký muž nad knihou. Když zdvihnul hlavu, Veronika viděla, že je docela mladý, zhruba v Helenčině věku. Byl to dost hezký člověk a vypadal zdravě, jenom oči měl nějak podivné. Snad příliš upřené, nepřirozeně jasné... „Já čekám, že mi neseš odpověď,“ řekl. „A ty mi místo toho vedeš ženu.“ Veronice se zdál celkem neškodný, až na ten způsob mluvy. „Kdo vlastně jste?“ zeptala se. „Jsem posel. Přišel jsem připomenout slib.“ „Já jsem nic neslíbila,“ vykřikla Helenka. „Já jsem se jenom chtěla podívat...“ „Kdo jednou okusí jen kousek tajemství, pro toho není žádná cesta zpátky.“ „Já o žádném tajemství nevím,“ rozplakala se Helenka. „Prosím tě, nech mě být!“ Muž k ní chtěl přistoupit, ale Veronika mu vstoupila do cesty. „Slyšíte, že s tou vaší věcí nechce mít nic společného,“ řekla. Upřel na ni své zvláštní oči. „Vy víte, oč tu jde?“ „Vím jenom, že se vás to děvče bojí. A že s vámi zřejmě nechce nic mít. Takže nejlepší bude, když půjdete po svých.“ Mladý muž zdvihnul ruce divným způsobem, jako by mával křídly. „Před pravdou nikdo neuteče,“ zašeptal. „To je možné,“ řekla Veronika. „Tak ji nechte, ať si ji najde sama. A běžte už. Přece nechcete, abychom volaly policii.“ Pohlédnul na ni, potom sklopil oči a šel ke dveřím. „Zapomněl jste tu knihu,“ křikla za ním. „Ta je její,“ řekl před sebe. Poslouchaly obě, jak za ním zaklaply dveře a jeho kroky slábly na schodech. Pak se podívala na Helenku, která tam stála nehnutě, jako by znehybnělá strachem. „A je to,“ řekla jí. „Je pryč a už sem nepřijde.“ „Ba ne, on zase přijde. Takhle mě otravuje už dva měsíce. Vždycky přinese tohle,“ ukázala na stůl. „Co to je?“ „Bible,“ řekla štítivě. „V nějaké jejich úpravě. On si vzal do hlavy, že mě pro ně získá. Má asi představu, že tím bude mít tam nahoře,“ ukázala prstem, „nějakou zásluhu.“ Veronika šla ke stolu a zalistovala v tom svazečku. Připadal jí zajímavý, ještě nikdy žádnou bibli neviděla. Zkusila přečíst sem tam nějaký řádek, ale nedokázala se soustředit. „Co to povídal o tom tajemství?“ „Ale on mě jednou přemluvil, abych s ním šla na jejich shromáždění. Říkají si Svědkové boží, nebo tak nějak. Pořád tam povídali o tom, jak už brzo přijde Soudný den, měli to spočítané na hodinu. Svět skončí, mrtví budou vstávat z hrobů... Šel na mě z toho děs, tak jsem nakonec utekla. Od té doby mě otravuje, abych se prý vrátila.“ „A proč se ho tak bojíte? Vždyť vypadá dost neškodně.“ Helenka jen sklopila hlavu a nic neřekla. Veronika se podívala na hodinky a jenom tiše zavyla. Měla tak sotva čas, aby dojela na Pankrác a Markétku vyzvedla ze školky. „Já budu muset jít. Nevíte, kde bych našla Kláska?“ „Snad našel místo v Telegrafu. Ale když se mnou mluvil naposled, nebylo to jisté.“ Rozloučila se s Helenkou, která prý půjde zase zpátky do redakce, hlídat staré židle a poslouchat telefon. Vyběhla z domu do tiché, ospalé uličky. Když zahnula za roh, ohlušil ji
134
náhlý rachot tramvají a aut. Tady asi našel Albert smrt, napadlo ji. Šla podél proudu aut na Malostranské náměstí a přitom jí hlavou běžely různé myšlenky. Proč je Helenka zřejmě sama, vždyť přece není ošklivá, a proč se stýká s takovými pošuky, jako ten mladík. Proč lidi, pár let poté, co se zbavili útlaku, si vymýšlejí nové způsoby, jak ovládat nebo alespoň tísnit jeden druhého. A odtud, skoro nezbytně, začala zase myslet na tátu – na toho tátu, kterého mívala ráda a který unikl do smrti před tou její velkou otázkou. Byl to on, kdo tam tehdy v Plzni na Borech...? Přádů jsou jistě stovky, možná tisíce. Pravdě prý nikdo neuteče, říkal ten divný chlapec před chvílí. Jenomže člověk neví, jak ta pravda zní a kdy ho dostihne. *** Viktor měl starost. Barboru neviděl už aspoň čtrnáct dní, nějak se stáhla, už ho nevyhledávala. Přes den snad byla na přednáškách, odpoledne zase on byl s dětmi doma nebo někde na hřišti, protože Veronika chodila do nemocnice za matkou. Promýšlel možné výmluvy, proč musí večer na hodinu na dvě odejít, ale všechny se mu zdály příliš průhledné. „Neměla bys někdy zajít taky za sestrou?“ zeptal se jednou k večeru. „Za Barborou? Proč?“ „No, je tam pořád sama...“ Vzhlédla k němu od Ondrových kalhot, které znovu zašívala. „Vždyť je to velká holka, ta se o sebe nějakou dobu postará.“ Nevěděl, co by na to řekl, nechtěl vzbudit její podezření. Zadíval se na kalhoty v jejích rukou. Pohyb jehly, jak pravidelně mizela a zas se objevovala, ho nějak dráždil. „Proč tohle zase zašíváš? Přece na tom nejsme tak špatně.“ Zdvihla oči k nebi, potom je sklopila zas ke své práci. „Kdybych je měla vždycky vyhodit, když je kluk natrhne, mohl bys vydělávat jen na jeho kalhoty. Je to takový ďáblík...“ „Kde vlastně je?“ Vzhlédla najednou pozorně. „Ty se mě ptáš? Ty jsi je přece hlídal, já jsem tu chvíli.“ Díval se na ni vyjeveně. Náhle si nedokázal vybavit, kdy Ondru viděl naposled. Prohlížel si tu s Markétkou obrázky, ještě teď mu seděla na klíně. Ondra se motal kolem nich, dělal rámus s nějakým autíčkem. Taky se ho pořád na něco ptal, zřejmě aby si ukořistil jeho pozornost. A pak... teď prostě nevěděl. „Je venku s Ivanem,“ řekla najednou Markétka. „Ty jsi ho pustil, takhle večer?“ „Večer to jistě nebylo.“ Spustil Markétku na zem a vyběhl na terasu. „Ondro!“ zakřičel do soumraku pod sebou. „Ondro, slyšíš? Ozvi se!“ Zaposlouchal se do té spousty zvuků, které město stále produkuje – vzdálené kvílení nějaké sanitky, řinčení tramvaje, hlasy z nějaké televize. Ondru ale neslyšel. Najednou dostal strach. Co když se tomu chlapci něco stalo? Vběhl do pokoje, strhl klíče s věšáku a vyrazil na schodiště. Vyhlédl na ulici, kde se už rozsvítily lucerny, ale viděl jenom sem tam nějakého chodce. Pak se pokoušel vzpomenout si, jak se Ivan vlastně jmenuje. Pražák, napadlo ho, snad si to nevymyslel. Pražákovi byli v druhém patře, podle seznamu. Vyrazil zas vzhůru po schodech. Po delší chvíli mu přišla otevřít žena, kterou od vidění znal. „Prosím vás, máte doma Ivana?“ „Copak, provedl zas něco?“ „Ne, jenom hledám našeho Ondru. Prý byl venku s ním.“
135
Dřív, než stačila odpovědět, stačil mu jen její výraz, poděkoval a běžel zase dolů po schodech. Místo na ulici vyšel zadním vchodem na dvůr. Kluci tu hráli často kopanou nebo okouněli, když se větší mládenci blízko kůlny zabývali svými motorkami. Neklidně se rozhlédnul. Bylo tu šero, ale viděl, že tu nikdo není. Potom si všiml vzadu jen na škvíru otevřených dveří kůlny. Bez velké naděje je otevřel. V šeru uviděl motocykl, potom vzadu za ním ještě druhý – a na něm malou postavu. „Ondro?“ Chlapec mu neodpověděl. Snad byl tak zabraný do fantazie, že ho ani neslyšel. Viktor se pomalu protáhl k němu. Byla tu téměř tma, ale zblízka si byl jist, že je to jeho syn. „Ondro, je pozdě,“ řekl mu. „Musíš už domů.“ Kluk reagoval teprve, když mu položil ruku na rameno. Pak neochotně slezl s motorky. Šel s ním až na schody, v prsou stále ty zbytky strachu. „Běž nahoru a zazvoň si. Řekni mámě, že se vrátím za chvíli. Musím se trochu projít.“ Ondřej na něho pohlédl, pak mlčky začal stoupat do schodů. „Jdi rovnou domů, rozumíš? Jestli se ještě někde zdržíš, tak si mě pak nepřej.“ Okamžik hleděl za ním, potom se s povzdechem otočil a vyšel na ulici. Ten strach, který v něm předtím vibroval, konečně dozněl. Sáhl si po kapsách a zjistil s úlevou, že má u sebe cigarety. Jednu si zapálil a vykročil směrem k blízkému parku Na Jezerce. Potřeboval tu chvíli pro sebe, pro uvolnění, trochu snění. Na rohu se skoro srazil s mladou dívkou. V té tmě ji málem nepoznal. „Baruno, co tu děláš? Jdeš k nám na návštěvu?“ „K vám? Já chci vidět tebe. Obcházím blok už aspoň popáté.“ „To jsou mi nápady. Vždyť ses mě nemusela dočkat, vyšel jsem čistě náhodou.“ „Co mám dělat? Pořád čekám, že se někdy objevíš...“ „Vždyť jsem ti říkal...“ „Já vím, prosím tě neopakuj to. Když já jsem pořád sama. Teď nejsou přednášky, ani nechodím do školy. Měla bych se učit, ale musím pořád myslet na tebe. Já tu zkoušku asi neudělám...“ „Proboha, Báro, co to povídáš! Musíš ji samozřejmě udělat. Tu statistiku jsi nakonec taky udělala. Vždyť ty jsi přece chytrá holka, stačí se jenom trošku soustředit...“ „Když musím pořád myslet na to, že mě nemáš rád.“ „Prosím tě, co to říkáš! Vždyť já tě...“ Obrátila se k němu dychtivě. „Řekni to, aspoň jednou to řekni!“ „No ano, asi jsem se zamiloval,“ povzdechl. „Ale nic to nemění.“ „Kdepak, to všechno mění,“ řekla vítězně. „Teď zase můžu dýchat. Až je mi z toho zima. Nemůžeš mě trošku obejmout?“ V objetí došli spolu do parku. Prý to tam není po setmění bezpečné. Jenomže nikde pro ně nebylo bezpečněji.
VIII Zdálo se, že starosti nikdy neskončí, jenom se budou pořád trochu měnit. Problémy s platbou z Omnibanky se nakonec nějak vyřešily, jakýmsi převodem přes jinou banku, která tu zkrachovalou koupila. Jistě k nevoli realitní kanceláře, která vymáhala penále, ale to nebyla jejich starost. Za čtyři měsíce od července do října postavili nahrubo prvních padesát domků. Potíže teď byly s krytinou, podlahami, skoro se vším: výrobci, co tady byli ještě včera, náhle mizeli, nahrazeni mocnou konkurencí; ta ihned zdvihla ceny, jakmile ovládla trh. Peněžní bilance se nakláněla hrozivě.
136
Byly tu ale ještě jiné starosti. Jarka se vrátila – ne sice druhý nebo třetí den, jak tehdy při té nečekané návštěvě poněkud neurčitě slíbila, ale vrátila se. Zda napořád, to pořád jasné nebylo: přinesla si jen nejnutnější věci, prý nechce byt rodičů zcela opustit pro případ, že by „jim to nevyšlo“. Co mělo vyjít nebo nevyjít, Jan zcela nechápal. Začali spolu zase žít, tak jako před lety. Určité obtíže hlavně na jeho straně v sexuální oblasti, vyvolané jeho dlouhým půstem a taky jejími, pro něho nezvyklými reakcemi, v kterých se zřejmě projevila nově nasbíraná zkušenost, postupně překonali. Jarka teď byla nějak rychlejší a trochu nervóznější, ale pořád chápavá. Byla asi teď taky trochu náročnější, i když o tom nikdy nemluvila. Jan měl ten dojem a často o tom přemýšlel, když s ní na jednom lůžku dlouho nemohl usnout. Sama mu přece sdělila, že předtím poznala několik mužů. To „poznala“ bylo nejspíš v biblickém smyslu, prostě se s nimi vyspala nebo i delší dobu žila. Byli patrně obratnější milenci, v těch věcech zkušenější, nejspíš asi taky výkonnější, než byl on. Třeba ji dokázali uspokojit tak, jak to on nedokázal. Nic o těch věcech vlastně nevěděl, vždycky se vyhýbal důvěrným rozhovorům na to téma, které rádi vedli jiní muži hlavně v mládí, třeba na vojně. Bylo opravdu něco takového, jako „sexuální technika“, byly nějaké zvláštní postupy, schopné vyvolat větší rozkoš? Snad by si měl koupit nějakou příručku, mají jich v knihkupectvích teďka jistě plno. Nikdy se k tomu ale neodhodlal. Nakonec vždycky usnul a když se ráno probudil, rozlámaný a nevyspalý, myslel spíš na to, že se musí koupit ještě jedna postel. Jenomže kam ji v tom malém pokoji dát? A má opravdu cenu do ní investovat, když se pořád nevědělo, zda u něho Jarka zůstane? „Tak kdypak se už rozhodneš?“ zeptal se jí jednoho nedělního rána. „Rozhodnu k čemu?“ „Vždyť ty přece víš. Jestli budeme spolu, případně se vezmeme...“ „Ty bys to tolik chtěl?“ „No, nejsem proti.“ „To je mi odpověď!“ Nechápal, co je jí tak k smíchu. Čekala, že si před ní klekne s květinou? To by tak asi efektně předvedl Viktor. Sotva si vzpomněl na bratra, hned se mu vynořila řada myšlenek, většinou nepříjemných. Byla tu samozřejmě Veronika, byly tu ale taky spory kvůli stavbě. S úsilím ty myšlenky zapudil. „Ty opravdu jsi pořád stejný,“ řekla Jarka, teď už méně vesele. „To je snad dobře, když je člověk stálý, ne?“ „No, stálý snad. Já myslím zvyky, postoje...“ „No, je mi sedmatřicet. V tom věku se už nikdo nemění.“ Chvíli na něho hleděla, potom s povzdechem zavrtěla hlavou. „Když se chystáš s někým strávit život, nebo alespoň jeho velkou část, tak bys to měl opravdu chtít, nemyslíš? Ne jenom nebýt proti.“ Jan se poněkud zachmuřil. Ten rozhovor mu začínal být nepříjemný. „Řekni mi, kdy jsi udělala něco, co jsi chtěla.“ „To dělám pořád. Copak nejsem svobodná?“ „Já myslím hrozně chtěla, nemohla bez toho být. To v románech lidi pořád po něčem touží a pak toho buď dosáhnou a jsou šťastní až do smrti, to je v těch horších knihách, nebo to nějak špatně dopadne. To je pak umění. V životě člověk bere věci tak, jak přicházejí, někdy se trochu zpěčuje, někdy je spíš rád...“ Jarka chvíli nic neřekla a nosila z kuchyně na stůl snídani – pro něho opečený chléb a talíř s míchanými vajíčky, pro sebe sladké loupáky, které si ještě mazala džemem. „Pokud ten člověk je Jan Horák,“ řekla za chvíli. „A pokud je to Jarka Zlámalová?“ „Já od života něco chci.“
137
„A co?“ Pohlédla na něho, potom sklopila oči k ubrusu, jako by se trochu styděla. „Chci, aby můj život měl smysl. Já vím, ty zase řekneš, že jsou to jen iluze, jako s tou politikou... No dobře, s tím jsem skončila. Já jsem o tom mezitím přemýšlela. Nechci zase tak moc. Chci práci, která by mě bavila...“ „Tohle na prvním místě?“ „Ne, ale je to taky důležité. Teď ji snad mám v tom Obzoru, tak ji chci dělat dobře. Pak chci mít někoho, koho bych nejen snášela, ale měla ho opravdu ráda. A ten člověk aby mě měl taky rád, to znamená mě potřeboval...“ „Ale já tě přece potřebuju.“ Vzhlédla a chvíli ho očima zkoumala. „Neříkáš to moc přesvědčeně.“ „Podívej, Jarko, přece si tu nebudeme předvádět nějaké melodrama. Jsou lidi, kteří vyvádějí, že nemohou žít, protože někoho nebo dokonce něco nemají. Já k nim určitě nepatřím. Ty jsi zmizela na tři roky, vlastně víc, dvě léta ses mi ani neozvala. Nebylo mi to jedno, ale přežil jsem to, jak vidíš...“ „Protože jsi mě nepotřeboval.“ „Ale jo. Jenomže člověk žije, i když potřebuje tolik věcí, které nemá...“ „Třeba?“ „No, teďka peníze, abych si koupil vlastní auto. Jezdím přes celé město na stavbu. Ta naše stará dodávka už dodělává, přitom se o ni s tátou nebo s Víťou pořád taháme...“ „Na auto existuje leasing,“ řekla a vstala. „Dneska jsou celkem výhodné. Zeptej se, možná ti pronajmou taky ženskou, za nějaký mírný poplatek.“ Vypadala na to, že se chystá odejít. Jan vyskočil, aby ji zadržel. „Tak jsem to přece nemyslel. Říkám jenom...“ „Já vím,“ přerušila ho. „Ono tak nezáleží tolik na tom, co se řekne. Mně se vlastně docela líbí, že si stačíš sám. Určitě nemám ráda slabochy, co se na tebe přilepí a žadoní o podporu. Jenom bych sama měla lepší pocit, kdybys mě alespoň trošku potřeboval.“ „Vždyť já tě potřebuju, už jsem ti to říkal.“ „Jako auto?“ „Trochu víc a hlavně jinak.“ „Jak jinak?“ „Mám ti to ukázat?“ Chytil ji kolem pasu a táhl ji k posteli, poněkud neobvykle na nedělní dopoledne. Trochu se bránila, ale nebyl v tom skutečný odpor. Smáli se oba ostřejším, jako by cizím smíchem. Měl pocit, že ji chce, ale ještě víc měl na ni vztek. Proto byl na ni hrubší, trochu bezohledný. „Dneska to bylo úžasné,“ zavrněla, když už odpočíval vedle ní. „Tobě se to opravdu líbilo?“ „Cítila jsem, že mě skutečně chceš.“ Zavřel oči. Nejlepší bylo na to nemyslet. *** Protože Markétka chodila už taky do školy, pár hodin denně měla Veronika volných. Matka se trochu zotavila, léčba snad zabrala. Lékař se sice tvářil skepticky a varoval před velkou nadějí, ale máma byla z nemocnice doma a mohla se o sebe postarat. Veronika se nadechla neobvyklé svobody. Našla Kláska v redakci Telegrafu, ale ten jenom polekaně mával rukama, když se ho ptala na nějakou práci. Vane tu ostrý vítr, sám je rád, že se tu vůbec udrží.
138
Trvalo týden, než se dozvěděla, že je Jarka v Obzoru. Prozradil jí to Jan, kterému zase jednou zavolala. Když Jarku vyhledala v moderní prosklené budově, netvářila se kamarádka zrovna nadšeně. „Jak jsi prosím tě zjistila, že tady dělám?“ „Slyšela jsem to od Honzy. Je to nějaké tajemství?“ „Ty se s ním pořád stýkáš?“ Podívala se na ni s údivem. „Je to přece švagr, tak si občas voláme. Většinou vyřizuju něco od Viktora, když se minou na stavbě. Taky se potkáváme na večeři u Horáků. Už jsem se divila, že tě tam nikdy s Honzou nevidím. Copak zas spolu nežijete?“ „Tak tohle taky víš? No ano, jsme zas spolu. Prozatím.“ „Co znamená to zatím? Snad ho nechceš zas nechat být?“ „Proč tě to vlastně zajímá?“ Znělo to skoro nepřátelsky. „Jsme přece kamarádky, nebo byly jsme, než jsi začala s politikou. A vás jsem přece dala kdysi dohromady, vzpomínáš?“ „To, aby ses ho zbavila, když jsi začala chodit s Viktorem.“ „Ale prosím tě...“ Trošku se zarazila. Co s tou Jarkou vlastně je? Jako by žárlila, ale na co, proboha? „No, možná zpočátku,“ řekla potom po pravdě. „Bylo mi hloupé, nechat ho jenom tak být, i když vlastně nikdy nic mezi námi nebylo... Pak se mi zdálo pořád víc, že se k sobě výborně hodíte. Oba jste klidní, hodní lidi, vlastně ti nejlepší, co jsem kdy potkala.“ Výraz Jarky poněkud změkl. Hleděla chvíli do stolu, pak povzdechla. „Honza je solidní a celkem milý člověk. Ale nemám pořád jistotu...“ „Jistotu? Kde ji chceš hledat, když ne u Honzy?“ „Jde o to, jakou... Ale proč jsi za mnou přišla, snad ne kvůli němu?“ „To by mě ani nenapadlo.“ Vysvětlila jí, jak to měla s Kláskem a jak to dopadlo. Ráda by zase něco napsala, aby se pocvičila, než se rozhodne, zda opravdu chce znovu studovat. „My žádné externisty nemáme,“ řekla Jarka krátce. „Píšeme všechno sami.“ „Aha. No, tak já tedy...“ „Mohla bys leda něco napsat za mne. Ovšem ne pod vlastním jménem, ale dala bych ti samozřejmě honorář. Mám toho tady nad hlavu a teď mám ještě komentovat komunální volby. Proč právě já? Je mi to odporné.“ „Já myslela, že tě ta politika baví.“ „To mě už dávno přešlo. Zvedá se mi žaludek, jen na to pomyslím.“ Veronika zaváhala. Představovala si reportáž, nějaký živý příběh. Volby ji vzrušovaly tak před pěti lety... Ale zřejmě si nemůže vybírat. Jarka jí nabalila zprávy z Četky a svazek různých novin, v kterých byly prognózy a výsledky. Srovnání by prý mohlo být docela zábavné. Potom ji rychle vyprovodila, její šéf nemá rád, když se tu lidi s někým dlouho baví. Když doma vybalila tiskoviny, úplně se zděsila. ODS, kterou od rozpadu Občanského Fora ráda neměla, získala skoro čtvrtinu. No dobře, aspoň je to nová strana. Ale komunisti byli druzí, skoro 15%! Jen zběžně prohlédla ostatní čísla – nezávislí, lidovci, sociální demokrati... Ale ti komunisti, pět let po Listopadu! Copak nestáli tehdy všichni lidi v ulicích, nezvonili klíči s jistotou, že komunistům provždy odzvonilo? Tehdy si myslela, že je to celý národ, až na pár krys a ovšem skalních naivků, jako byl její otec. Ach ano, táta, byl to víc než rok, co náhle umřel. A ona se už nestačila dozvědět... Snad pro tu šmouhu jeho možné viny, kterou ze své mysli nijak neuměla vymazat, na něho tak moc nemyslela. Najednou se jí ve vzpomínce zjevil, ne v té kypící, bodře veselé podobě, kterou měla v dětství tak ráda, ale
139
tak, jak vypadal poslední měsíce: pohublý, s nezdravými skvrnami v své jako vyměněné tváři, plné uraženého údivu. My tady pořád budeme, říkal jí tenkrát, a zasáhneme, až bude opravdu zle... Bylo snad zle? No, jim se nijak dobře nevedlo, lezli přes sebe ve své malé komůrce, s vidinou domku, která se co měsíc oddalovala, s příjmy, které tak sotva stačily na holé živobytí. Ale přitom neměla pocit nějaké bídy, pořád v ní žila naděje, že se věci už brzo zlepší. Vždyť ceny teď už tolik nerostly, zato pořád vznikaly nové obchody, překypující zbožím, kterými procházela s radostným vzrušením, i když v nich sama nemohla nic koupit. A přes ulici člověk málem nepřešel pro proudy aut, které v nich tekly jako blyskotavé řeky. Člověk by řekl, že se lidem vede čím dál lépe... jenomže možná jenom některým. Už v březnu byla hlučná demonstrace odborářů, že prý je zle, ale dle Viktora to byli zakuklení komunisti. Bylo jich plné Staroměstské náměstí! Tolik se jich tu zakuklilo? Když je kamera v televizi snímala, nezdáli se nijak zbídačelí – ani na hněv se nějak nezmohli, spíš vypadali, že si to přijeli užít.... Náhle slyšela klíče v zámku a dovnitř vešel Viktor. Tvářil se nějak schváceně. „Copak se stalo?“ vyhrkla. Markéta, Ondra, napadlo jí a hrdlo se jí sevřelo. „Táta nám zkolaboval na stavbě.“ „Proboha, něco vážného?“ „Ne, zdá se to být jenom slabost. Hned se zas probral, ale moc se mi to nelíbí. To víš, je mu už pětasedmdesát. Skoro násilím jsem ho vzal autem domů, matka se o něho snad postará. Volal jsem doktora, ale ten prý má plnou čekárnu lidí.“ „Snad musí přijít, pokud je opravdu zle.“ „Jenomže otec tvrdí, že prý mu nic není... Copak to píšeš?“ Řekla mu to. „Cože, komouši že jsou druzí nejsilnější? To jsme to dopracovali... No já si jenom vezmu tlustší svetr a musím zase na stavbu.“ Políbil ji na čelo, jen letmo, skoro formálně. Hleděla chvíli na dveře, které za sebou zavřel. Viktor byl teď čím dál víc odtažitý, skoro jako by ji nevnímal. Matka byla taky věčně nějak ponořená do sebe, asi se pořád zabývala jenom výčitkami nebo tou svou chorobou. Báru skoro neviděla a když se přece jenom setkaly, odpovídala jí na půl slova. A teď ke všemu Jarka, její dlouholetá kamarádka, s ní mluvila jako by nechtě. Co se to stalo se všemi? Jako by se vytvořilo prázdno kolem ní, studené a lhostejné. Nebo se jí to jenom zdá, je jí tu prostě zima? Přiklekla ke kamnům a zkusila poněkud zvýšit přítok nafty. Musela opatrně – bylo snadné hořák přehltit a to pak znamenalo čekat aspoň hodinu, než se dala kamna zase zapálit. Náhle v ní vzplál vztek na Viktora, že s topením léta nic neudělal. Bylo takových možností! Jenomže přívod plynu byl prý příliš úzký, dráty zas tenké nebo naopak... Vrátila se ke stolu a pokusila se zabrat do svého článku. Psala jej vlastně skoro mechanicky, aniž by na slova skutečně myslela. Byla jí zima. Taky článek ji vlastně nebavil. Co měla psát, že si lidi neváží svobody, že jejich paměť nevydrží ani pitomých pět let? Koho to bude zajímat? Odhodila pero a zadívala se na zamžené sklo dveří na terasu. Něco se na ně zvenčí lepilo, snad ne už sníh? Najednou pocítila vprostřed hrudi divné sevření, které ji čas od času přepadalo. To bylo jistě její náladou. Měla jakési temné předtuchy, jen nevěděla, před čím ji to varují. *** Viktor se rozladěně brouzdal ojíněnou travou nedaleko od stavby. Právě měl nepříjemný výstup s Honzou, kterému otec jenom přihlížel. Bratr mu zase vyčítal, že při návrzích domků myslel jenom na to, jak se předvést jako umělec, a přitom nevěděl či
140
ignoroval, co se dalo provést. Problém byl s okny, pro změnu. Dřevěná okna na míru najednou nikdo nevyráběl, každý prý chtěl jen plastová. Napřed se dovážela z Německa, teď je nějaká firma tady začala už taky vyrábět, patrně podle jejich licence. Okna byla o něco užší, než jejich průhledy. Zima už začala, nejvyšší čas hotové domky zasklít – ale jak? Viktor bez zájmu zamumlal, že se ta škvíra bude muset nějak vyplnit. „Nechceš říct, jak?“ zeptal se Honza. „Je to pět centimetrů.“ „Něco se vymyslí.“ „Promluvil architekt.“ „Co ty se do mne pořád navážíš? Já jsem tu situaci přece nezpůsobil.“ „Ne, ty jak známo nikdy za nic nemůžeš. Kdyby ses nezajímal pořád jenom o sebe...“ „Jak můžeš tohle říct? Dřu tady jako barevný!“ „Taky tak kvalitně.“ Chybělo málo, byli by se poprali. Otec nakonec zasáhl. Vytáhl z tašky plán, ve kterém měl už vyznačené další pozemky, o kterých začal jednat, a poslal Viktora, aby se po nich rozhlédl. Byla to jenom záminka, aby je dostal od sebe, jistě se sám už rozhodl, tak jako vždy. Viktor tu příležitost vděčně přijal. Poslouchal tiché chřupání, jak se přemrzlé lístky staré trávy lámaly pod jeho botami. Snažil se myslet na to, co mu otec uložil, ale myšlenky mu stále utíkaly. Jeden pozemek jako druhý... stejně budou muset vzít ten, který je přijde nejlevněji. Všechno čím dál tím víc rozhodovaly peníze a ty je krutě tlačily. Pokud to takhle půjde dál... Viktor tiše pro sebe zaklel. Bože, jak ho ty věčné tahanice o finance nudily! Stejně jim nerozuměl. Tak rád by zase něco vytvořil, ale o žádný další návrh nikdo nestál – všechno se smrsklo na praktické problémy, v kterých se Honza vyžíval. A jemu nezbylo, než na stavbě dřít víceméně jako zedník nebo jako děvče pro všechno. Nejradši by se na to všechno vykašlal, prostě nechal tu stavbu za zády a někam uprchnul... Strčil plány do kapsy kabátu a vydal se k blízkému lesíku. Byla to vlastně řádka pokroucených buků, nepříliš hustá ani výtvarná. Už dávno se chtěl podívat, co je dál za nimi, ale nikdy neměl čas a vlastně ani vůli – nejspíš zase další mírně nakloněná stráň se starou trávou, kterou zřejmě nikdo nekosil, a sem tam osamělé keře trnek nebo šípků... Když ale přišel blíž, uviděl další stromy, občas smrky nebo taky borovice, a docela širokou cestu za příkopem, zapadaným tlejícími listy. Ten se ukázal hlubší, než si myslel, ale nakonec se z něho vyškrábal. Cesta byla docela pěkná, ale skoro nikdo po ní asi nechodil, podle toho, jak místy zarostla travou a mechem. Připadala mu nějak tajemná a tak se po ní vydal. Chvíli šel alejí docela vysokých a zřejmě starých buků. V podzimním slunci, které náhle vyšlo za mraky, mu jejich kůra zasvítila stříbřitě, jako by kmeny byly z kovu. Se vzrůstající zvědavostí vyhlížel, co se mu zjeví za mírnou zatáčkou cesty. Nějaký zámeček? Nic takového: cesta prostě náhle končila ve zjevně neprostupném křoví. Na chvíli mu to připadalo jako obraz jeho života: pouť plná naděje, kterou náhle utne absurdní překážka... Stál chvíli před křovím a přemýšlel, co dál – nejenom v této chvíli, ale taky obecněji se svým životem. Měl by se vrátit na školu? Na to už bylo dávno pozdě, musel by začít od prvního ročníku, pokud by ho vůbec přijali. A kdo by živil rodinu? Ach bože, rodina... nikdy si nemyslel, že ho bude tak svazovat. Na chvíli se mu kmitly před očima tváře Veroniky, Ondřeje a Markétky, nahuštěné v prostoru jejich absurdní garsonky. Všichni od něho něco chtěli, jakmile se jenom ukázal. A on tak potřeboval svobodu. Nejraději by prchnul někam daleko, snad s Barborou anebo ještě lépe sám... Ne, tudy cesta nevedla. Ale dřít dál manuálně a poslouchat Honzovy jedovatosti, na to už neměl nervy. Musí s tím něco dělat, jenom co? Dát se na podnikání, jako teďka každý? Ale v čem a kde vzít na to prostředky? Vztekle kopl do kamínku, který se sem na jinak hladkou cestu nějak zatoulal. Pak spatřil, že to křoví před ním není doopravdy neprostupné: vedla jím úzká cestička, které si předtím nevšiml. Vydal se po ní, aniž by skutečně věděl proč. Několik metrů kolem
141
sebe viděl jenom husté keře, ale ty se brzy snížily a před ním se objevil zanedbaný park, dokonce s několika polorozpadlými lavičkami v zákrutech několika cest, které se různě křížily a všechny směřovaly někam dolů. Jak po jedné z nich pokračoval, svah byl pořád příkřejší. Na chvíli zaváhal, zda pokračovat dál. Park mu připadal tajemný svou starobou a opuštěností. Bylo tu zvláštní ticho, staré stromy mlčky stály a jako by na něco čekaly... Náhle ho mírně zamrazilo. Na cestě nedaleko pod sebou uviděl kmitnout se nějakou postavu. Zdálo se, že se pohybuje neslyšně, štíhlá žena pod jemně fialovým závojem. Byl to snad přízrak? Málem by tomu uvěřil. Pak ale pod ní zapraskala větvička a její hlava, kterou předtím jenom krátce spatřil mezi keři, se na okamžik jasně zjevila. Co viděl předtím jako závoj, byla velká šála, do které se choulila. Zahlédnul tvář, která mu připadala krásná, ačkoliv ji ze svého místa vlastně dobře neviděl, a štíhlou postavu v světle šedivém kabátu. Žena na něho pohlédla, jak se mu zdálo zvědavě a vyzývavě, pak zase odvrátila hlavu a vzápětí mu zmizela za dalším křovím. Pak se zas vynořila trochu níž. Měl neodolatelnou chuť ji dostihnout nebo alespoň vidět, kam to jde. Zdála se mu tak nějak povědomá, zvláštně vábivá. Vydal se za ní. Ale jako by opravdu byla přízrak, byla vždy stejně daleko, i když šel stále rychleji. Najednou uklouznul na prudce klesající cestě. Byl to docela šok, padl bezmocně na záda a kořen nějakého keře se mu bolestivě zaryl mezi lopatky. Když se zas s tichým klením postavil, otřesený tou bolestí, žena zůstala stát a dívala se směrem k němu. „Vy mě snad sledujete?“ Její hlas zazněl nečekaně jasně v tichu, které tady panovalo. „Ne, já...“ „Kdybyste měl nějaké úmysly, tak se jich radši vzdejte. Mám tady psa.“ Zvláštním způsobem tiše hvízdla a téměř současně se na cestičce pod ní zjevil černý pes, veliký skoro jako tele. Viktora znovu zamrazilo. „Já jsem vás nechtěl obtěžovat,“ vypravil. „Proč tedy jdete pořád za mnou?“ Byl by rád řekl něco o tom, že ho neodolatelně přitahovala, ale pes hleděl směrem k němu se zájmem. Ta jeho velká tlama byla hrozná a hladké černé tělo s neobvykle velkým pohlavím až nějak obscénní. „Jinak to zřejmě nejde. Všechny cesty tu vedou stejným směrem.“ „Všechny ne.“ „Tak ty, co jsem já našel. Jsem tu poprvé. Vůbec jsem netušil, že něco takového tady je... Prosím vás, nemůžete tomu svému drobečkovi vysvětlit, že nejsem vůbec chutný? Jsem příliš kostnatý.“ Zasmála se. „Kosti on rád, viď Alfe. Ale už je po obědě.“ Udělala nepatrné gesto rukou a pes zas v mžiku zmizel v křoví. „Vy to tu znáte?“ zeptal se. „Bydlím ve statku tady nahoře.“ „Jako selka mi nepřipadáte.“ Zase se zasmála. „Taky nejsem. Statek to býval, teď tam má muž atelier.“ „A vy?“ Bezděčně udělal krok k ní. „Radši zůstaňte tam, kde jste,“ řekla rychle. „Nejsem si jistá, co by Alfa mohlo napadnout.“ Viktor bezděčně couvnul. „Neřekla jste, čím se tu zabýváte vy.“ „Proč vás to vůbec zajímá? Vy jste mi taky o sobě nic neřekl.“
142
„My tady stavíme,“ ukázal za sebe. „Rodinné domky na Rosence.“ „Tak to jste vy? Měla jsem vás přece jen nechat sežrat. Kolik těch domků je?“ „Prozatím padesát. Plán byl dvě stě, ale nevím, zda to dokážeme.“ Zavrtěla hlavou pod svou fialovou šálou. „Příšerné. Teď tady začnou chodit lidi, ječet děti...“ „Copak nemáte lidi ráda?“ „Já lidi miluji, ale z bezpečné dálky. Víte, jak krásná tady byla samota? To ticho...“ Viktor přikývnul. Ta žena se mu líbila, jen kdyby mohl blíž, aby si ji alespoň trochu prohlédnul. „Je to tady jako začarované... Co je tam dole pod svahem?“ „No přece řeka.“ „Vltava?“ „Čekal jste Amazonku nebo Nil?“ „Ale vždyť tu vůbec nemá být.“ Zase se drobně zasmála. „Tak jí to řekněte... No, já už půjdu zpátky. Kdybyste se chtěl podívat až dolů, dávejte pozor, je to příkré. Pokud spadnete do vody, nikdo vás nevytáhne.“ Pískla na Alfa a začala stoupat zas do kopce, po jiné cestě, kterou odsud neviděl. „Nevíte, kdo to tady vybudoval, myslím tenhle park?“ zavolal na ni. „O kousek výš je tabulka, už skoro nečitelná. Byl to pan Rosen, co mu tady skoro všechno patřilo. Chtěl veřejnosti zpřístupnit nevšední krásu zdejší přírody, tak to tam aspoň stojí. Myslel si asi, že ho lidi za to budou milovat. Pokud vím, zahynul s celou rodinou v koncentráku.“ Poslední slova skoro neslyšel, zastínila ji křoviska. Díval se za ní trochu s lítostí, byla to zajímavá žena. Na druhé straně, vzala s sebou tu svou černou bestii. Nějakou chvíli váhal, pak se přece jenom vydal dolů po stále příkřejší cestě. Nakonec řeku uviděl: vinula se dvěma zákruty mezi příkrými svahy, porostlými hustým lesem a končícími narudlými skalisky. Voda odsud shora byla temně šedá, ale když za chvíli zase vyšlo slunce za mraky, stříbřitě se zaleskla. Rozhlédl se s náhlým pocitem štěstí. Kolik barev měl předtím skoro černý les, jak majestátně ladný prostor tu řeka s údolím tvořila! Najednou cítil, že se všechny jeho trable nějak vyřeší... a i když nevyřeší, vždycky budou chvíle, jako tato, kdy nad nimi krása zvítězí.
IX Jan se hmoždil s postelí, kterou rozložit „jedním pohybem“ se dalo asi jen ve fantazii konstruktéra. Dneska ji přivezli a neochotně, za úplatu, odvezli někam na skládku jeho starou válendu. Koupil tu věc po dlouhém váhání – nebyla zrovna levná, taky příliš půvabná. Ale s tím spaním musel něco dělat – jakkoliv cítit tělo Jarky bylo večer příjemné, boj o prostor a o deku, který vždy začínal, jakmile usnula, ho připravoval o spánek. Byla to jediná věc, která v jejich vztahu trochu skřípala, naštěstí jednoduše řešitelná. Jinak se sžili, jak to ani nečekal – měl rád ty klidné rozhovory večer o všem možném, nebo i televizi, pokud něco dávali, na kterou se dívali z lůžka a skoro vždycky přitom usnuli nebo se potom milovali. Někdo by třeba řekl, že to je až trochu příliš klidný vztah, tak trochu monotónní, bez překvapení – ale jemu právě tohle vyhovovalo. Konečně po dlouhých letech netrpěl nejistotou ani osamělostí, byl – jak si říkal s opatrnou radostí – vlastně šťastný nebo aspoň spokojený. Konečně postel rozložil a pak si na ni sedl, aby se ujistil, že je skutečně stabilní. Jarka u stolu dopíjela svou poslední kávu. Naprosto nechápal, jak může s tímhle množstvím kofeinu v krvi spát. Asi neměla tolik starosti... „Dnes za mnou byla zase Veruna.“
143
„Ano?“ Jan překvapeně vzhlédl. Vyslovila její jméno poprvé od toho dne, kdy se k němu zas vrátila. On sám o Veronice taky radši nemluvil. „Ošklivě jsme se pohádaly.“ „Proboha, proč?“ „Chce stálé místo v Obzoru, nejradši asi redaktorky. Myslí si zřejmě, že jsem v postavení, abych jí ho sehnala.“ „Jak jí to napadlo?“ „No, dala jsem jí možnost napsat články pod mým jménem. Moc jich nebylo, tak asi šest nebo snad osm. Chtěla si zkusit, zda to umí, a taky ovšem trošku vydělat. Nikdo o tom nic nevěděl, jenom my dvě. Chtěla jsem pomoct, když mě tehdy prosila... Asi to byla chyba.“ „Myslel jsem, že jste kamarádky.“ „To bývalo. Lidi se mění, hlavně Veruna. Mám pocit, že jí to manželství leze na mozek, nebo snad samota v té jejich komůrce. Děti jsou dopoledne ve škole, Viktor se vrací pozdě z práce, věčně naštvaný...“ „Pozdě z práce? Končíme ve čtyři, nanejvýš v pět.“ Jarka na něho chvíli hleděla, pak pokrčila rameny. „Nevím, třeba má jiné zástoje, u něho člověk nikdy neví. Mám dojem, že si Veronika myslí, že má jinou ženskou, proto je tak nervózní. Skoro tam na mě křičela, ještě, že dnes v redakci nebyl šéf... Když odešla, byla jsem celá roztřesená. Nechápu, proč se lidi ženou do manželství, když ho potom nedovedou vydržet.“ Jan se zachmuřil. Ten rozhovor mu nebyl příjemný. „Ona se nejspíš do ničeho nehnala. Kdyby jí Viktor neudělal dítě...“ „Na to musí být dva.“ „Asi ji svedl, to on umí. A teď se o rodinu nedovede postarat. Vím dobře, kolik vydělává, tedy pokud mu otec stranou ještě něco nedává. Jsou na to čtyři, to musí být nouze. A k tomu to příšerné bydlení...“ „Ty se jí zastáváš?“ Znělo to neobvykle ostře. Jan se zarazil. „Ne, jen se na to dívám objektivně. Že jste se pohádaly, to mě ovšem mrzí.“ „Mě ani ne. Dávno se k tomu schylovalo. Ono to vlastně nikdy nebylo skutečné přátelství, už odmala. Vždycky jako by byla o stupínek výš. Nechápu proč. Dcera esenbáka...“ Trhnul sebou. Vlastně to věděl, ale nikdy na to nemyslel. Copak lidi mohou za své rodiče? Mohl snad on za svého otce? Vzpomněl si zase na něho, jak s autoritou rozhodoval na stavbě, ačkoliv zřetelně už ztrácel přehled. Násilím ty myšlenky potlačil. „Nepůjdeš už spát?“ Řekla, že jenom skočí do koupelny. Pak se tam delší dobu zdržela. Jan zatím ustlal, teď už dvojí polštáře a deky – další investice, ale nutná, aby se ve spánku neprali. Když se konečně Jarka vrátila, předstíral, že už napůl spí. Na sex dnes nějak neměl chuť. Jarka jako vždy nenaléhala, jenom ho přiměla, aby ji pustil ke stěně. Nerad jí vyhověl a potom dlouho ležel a nemohl usnout, zatím co Jarka dávno klidně dýchala. To nové lůžko bylo jako z bláta do louže: vlastně po rozložení nevydalo na dvě plná místa a navíc pořád cítil v zádech nerovnost, kde se dvě části čalounění stýkaly. Alespoň, že měl vlastní deku, polštář... Hlavní důvod, proč dlouho nedokázal usnout, byly však různé starosti. Otec stavbu čím dál tím méně zvládal, i když to nechtěl připustit. Ačkoliv byl už březen, neměli v prvních domcích pořád okna, nenašli způsob, jak to vyřešit. Teď se už začalo s kopáním základů a tvorbou inženýrských sítí na vedlejším pozemku. Na ten si zas museli vypůjčit, Janovi braly dech ty miliony. I na stavbu chyběly peníze, vyzvali tedy podílníky k další splátce, ale zaplatila sotva polovina z nich. Když jenom pomyslel na jejich dluh, který se pořád zvětšoval, měl pocit, jako by se propadal do nějakého prázdna...
144
Nemohl usnout. Říkal si, že to tak nevadí, další den byla neděle, může si přispat... Postupně přece jenom usínal a jak se bdělost jeho mysli snížila, připluly do ní myšlenky na Veroniku. To trpké potěšení, se kterým si předtím večer říkal, jak určitě Veronika dávno lituje, že s Viktorem svázala život, se nenápadně změnilo do sladce trýznivého soucitu, který mu ji zas nějak přiblížil. Vlastně ji už dávno nemiluje, říkal si spíš pocity, než slovy, taky k ní necítí ten hněv a nenávist, které ho dříve občas přepadaly. Jako by pro něho už nebyla skutečnou ženou, ale jenom jemnou trhlinou někde hluboko v podloží jeho prožívání, kterou občas opatrně ohledával, jako člověk zkouší trošku bolavý zub jazykem... Přesto, s jakousi paradoxní logikou, měl k ránu nezvykle milostný sen, v kterém se k němu Veronika skláněla, nahými pažemi ho objímala, byla stále blíž, až... Najednou se probudil. Nad ním byla v jakési napůl milostné a napůl nějak uražené poloze úplně nahá Jarka. Než stačil udělat nějaký pohyb, prudce se vztyčila a seskočila s postele. „Měl by ses napřed probudit, než na člověka začneš mluvit,“ řekla zuřivě. „Stalo se něco?“ „Říkal jsi mi Veruno.“ „Asi jsem ještě spal a něco se mi zdálo.“ „No právě. Pořád o té zatracené Veronice sníš a mě máš zřejmě jenom jako náhradu. Když si jen pomyslím, že vždycky, když mě objímáš, představuješ si místo mne ji...“ „Ale tak to přece není.“ „Měl by sis místo mne koupit gumovou pannu a napsat na ni Veronika...“ Dala se náhle do pláče. Chvíli ji vyjeveně pozoroval, pak neochotně vstal a snažil se ji obejmout. „Jarko, prosím tě neblázni.“ „Nesahej na mne!“ „Jen proto, že jsem něco ze sna zamumlal? Třeba to ani nebylo to jméno.“ „Já jsem to dobře slyšela.“ Najednou dostal zlost. Odstoupil od ní a lehl si zas na postel. „I kdyby, proč mě za to nenávidíš? Copak člověk může za to, co se mu v spánku zdá?“ „Takže to přiznáváš?“ „Já proboha už ani nevím, co se mi to zdálo. Člověk má všelijaké sny. Vím, že jsem jednou ve snu stínal hlavy nějakým neznámým lidem. Pohnala bys mě za to před soud?“ „Jenom to nezamlouvej. Ty na Veroniku pořád myslíš.“ „Včera jsi o ní mluvila, tak není vyloučeno, že se mi pak o ní zdálo.“ „Ale ty jsi tvrdil, že pro tebe už neznamená vůbec nic.“ Hleděl na ni, jak před ním stojí nahá v trochu vratkém postoji, jako by chtěla odejít a nemohla se rozhodnout. Její bezděčně vystavené tělo v něm vyvolávalo rozporný pocit – trochu ho vzrušovala a zároveň mu byla protivná. „Tak jsem to jistě neříkal.“ „Tak tedy znamená. Myslíš na ni a představuješ si, jak bys byl šťastný, kdyby byla s tebou... Jenomže to se mýlíš, víš? Žít s ní určitě není žádný med, při její povaze. Já ji znám odmalička, vždycky byla taková.“ „Proč ses s ní tedy přátelila?“ Odtáhla židli od stolu a sedla si. Zdálo se, že se trošku uklidnila. „Chodily jsme spolu do třídy a bydlely pár domů od sebe. Všechny děti v okolí byly starší nebo o hodně mladší. To ona chtěla se mnou kamarádit... a vždycky přilezla, když jsme se pohádaly. Jenomže hned jak jsme se smířily, začala mě zase komandovat.“ „Já jsem měl dojem, že jste spolu vycházely.“ „To proto, že na sobě nechám třeba dříví štípat, když mě někdo potřebuje nebo mě má rád. To jsem si o ní myslela. Jenomže pro Verunu jsem byla vždycky jen pozadí, teďka to
145
vím. Ona musí být vždycky první, to je jedno v čem. Proto asi tak špatně snáší manželství. Viktor už jistě dávno lituje.“ „Viktor je tedy beránek a oběť? Včera jsi o něm mluvila dost jinak.“ „Je trochu fanfarón a možná nestálý...“ „To je dost mírně řečeno.“ „Zatímco ty jsi stálý... bohužel takovým zaťatým způsobem. Kdybych alespoň byla ta, kterou jsi posedlý...“ Najednou vyskočila s novou zuřivostí. „Proč to musí být právě Veronika? Vždyť není nijak úžasná, ani vlastně tak moc hezká... Víš, jak jsi směšný v tom svém nekonečném toužení? Ona po tobě ani nevzdechne.“ „Každý je někdy směšný. Kdyby ses viděla, jak tady nahá vyvádíš...“ „Jsi odporný!“ Vrhla se směrem ke koupelně, pak si to rozmyslela a začala se rychle oblékat. Chvíli ji pozoroval s údivem. Byla přece vždycky tak mírná... Potom mu došlo, kam to oblékání směřuje. „Jarko, prosím tě, buď zas rozumná.“ „To hodlám být. Vrátím se domů.“ „Prosím tě, proč? Vždyť nám to spolu šlo. Vůbec se nehádáme, kromě dneška...“ „Jenomže to mi nestačí.“ „Copak to je tak málo? Jiní lidi se spolu rvou, jsou si co chvíli nevěrní, dělají si ze života peklo. To by se ti snad líbilo?“ „Já bych se s tebou radši hádala a třeba prala, jenom kdybych věděla, že o mne doopravdy stojíš... Prosím tě, nic mi neříkej. Já myslím opravdu, tak, abys byl skutečně nešťastný, kdybys mě neměl. Ostatně můžeš si to vyzkoušet.“ Zatímco mluvila, spěšně se dooblékla. Přihlížel s ohromeným údivem, jak hází svých pár věcí do brašny, potom ji zavírá s nezvyklou energií a kráčí do předsíně, tam se obouvá. Vyskočil z postele a šel bos za ní. „Takže ty zase odcházíš?“ „Ano a teď už možná navždycky. Leda, že bys mě uměl přesvědčit, že chceš opravdu mne a ne tu zatracenou Veroniku.“ „Jak to mám udělat?“ „Přemýšlej o tom. Nebo radši ne a dej mi jednou provždy pokoj.“ Zapnula si kabát, popadla kabelu a vyrazila na chodbu. Nesnažil se ji zadržet. Klidně za ní potichu zavřel dveře, pak se vrátil zpátky do pokoje a natáhl se na postel. Tu tedy koupil zbytečně. Stála ho spoustu peněz a teď tu bude jenom překážet. Spali na ní právě jen jednu noc... Začal se tomu smát. Za chvíli cítil vlhko na tvářích. Smál se až z toho slzel, že, vždyť to bylo tak legrační, nejenom tahle scéna, ale celý jeho život. *** Veronika poposedla na židli, kterou jí ředitelka nabídla. Chvíli těkala po obrázcích, které tady byly rozvěšeny po stěnách, potom se zadívala z okna. Byl konec března, ale venku poletoval sníh. Proboha, kdy už bude jaro! Všechno bylo vždycky lepší, jakmile se oteplilo: jejich stísněná garsonka se náhle zvětšila, žili pak napůl na terase, jako o dovolené. Osoba naproti ní, drobná žena s předčasnými vráskami a trochu divokým červeným přelivem, který ji patrně měl omladit, k ní konečně pozdvihla oči od nějakých papírů. „Paní Horáková, chtěla jsem si s vámi promluvit.“ „Ano, proto jsem přišla. Ondra to doma vyřídil.“ „A řekl taky, proč?“ „Prý zapomněl zas přezůvky...“
146
Žena s úsměvem zavrtěla hlavou. Nebyla vlastně nijak nepříjemná, jenom ty vlasy – proč jí o tom někdo neřekne? Třeba nemá nikoho... „Ne, pro takovou hloupost bych vás přece nezvala. Ondřej se často pere.“ „To kluci přece dělají.“ „Někteří ne a hlavně ne s takovou divokostí. Já jsem to včera viděla, málem už tekla krev. Umíte si představit, co by se dělo, kdyby některému chlapci vážně ublížil? Nebo naopak někdo jiný něco udělal jemu?“ Jde jí hlavně o potíže, které by z toho měla škola, pomyslela si. Ačkoliv možná nejen o to, vypadá dost rozumně. „Já nevím, co mám dělat. Už jsem mu domlouvala, mívá často modřiny a natržené kalhoty. On mi na to vždycky řekne, že se mu ten druhý posmíval. Že prý je Rákosník.“ „Rákosník? To mi zas nepřipadá...“ „Vždyť víte, tak se říká Vietnamcům, je to hloupá nadávka.“ „Ale váš syn přece vypadá evropsky.“ „To jistě, vždyť jsme s mužem oba Češi. Nejde asi tolik o to, co mu říkají, ale že se mu tak často posmívají.“ „Stejně bych to ráda pochopila. My máme ve škole několik vietnamských dětí, vesměs děvčátek. On s některou z nich kamarádí?“ „Ne, to si nemyslím, rozhodně o tom nevím.“ „Děti asi o těchhle věcech doma nemluví.“ „Mám dojem, že ho holky zatím nezajímají... Bude to asi proto, že kupuji oblečení, hlavně džíny, v tržnici. Od Vietnamců, mají to tam levné. Děti to asi nějak poznají.“ „Ano, děti ostře vnímají detaily. Stačí nějaký drobný nápis...“ „Ale já prostě nemám na to, kupovat mu levisky nebo to, co právě letí,“ vybuchla. „Když jsem se na to včera podrobněji vyptávala, řekl mi Ondra, že snad nestačí jen správná značka džínů, musí mít boty Nike, nebo jak to říkal, tričko Adidas... Já nevím, co to do těch dětí vjelo. Proboha, je jim jedenáct a jsou to kluci, ne nějaké nafintěné fifleny...“ Ředitelka pokývala hlavou. „To je bohužel tahle doba. Děti kopírují rodiče.“ „Copak ti taky blbnou s texaskami?“ „Ti mají zase auta, kamery, nevím, co ještě. Ukázat úspěch, bohatství, to je teď na pořadu dne... Dělám, co můžu, abych to těm dětem rozmluvila, a mí kolegové jistě taky tak. Ale to víte, když to vidí doma...“ „Copak tak vyvádějí všichni?“ „Ne, je to asi menšina. To víte, mnoho o tom nevím, děti učiteli málo říkají. Ale člověk přece jenom něco vidí. Začnou s tím dvě tři děti a ostatní je napodobují. To víte, jsou to opičky, žádný nechce být zcela dole. Dneska to znamená mít přesnou značku bot a džínů...“ „A rodiče jim tohle trpí?“ „Většina z nich nakonec asi resignuje a radši za to oblečení více utratí, jen aby jejich dítě mělo klid.“ „Ale já na tohle prostě nemám,“ řekla Veronika zoufale. „Máme dvě děti, obě rostou. A na to jeden malý plat. Vyjdeme jen taktak. Já sama na sebe kupuji jenom v secondhandu, za pět nebo deset korun kus.“ Viděla, jak se oči ředitelky rozšířily, jako by řekla, že vybírá popelnice. „Dneska jsou všelijaké sociální podpory,“ řekla opatrně. „Ale já nechci chodit žebrat po úřadech! Copak jsme Cikáni?“ „My raději říkáme Romové. Cikán se bere jako nadávka, tak jako Rákosník.“ „Tak Romové. Já proti nim nic nemám, stejně jako proti Vietnamcům. Chci jenom říct, že se o sebe dokážeme postarat. Manžel má práci, já ji taky hledám. Nejsme žádný sociální případ, jenom nemáme na vyhazování.“
147
Ředitelka se dívala chvíli do stolu, zřejmě bezradná, jak rozhovor ukončit. Potom se náhle usmála. „Já bych vám poradila, snad to pomůže. Sežeňte někde staré džíny správné značky, Levis nebo Wrangler, to syn bude jistě vědět. Odpárejte ten kožený štítek vzadu a našijte ho synovi. Jsem skoro jistá, že to bude stačit.“ Vyběhla ze školy s rozpálenými tvářemi. Byla pro ředitelku socka, případ pro péči úřadů! Náhle to na ni padlo, celá její situace: ten nesmyslně malý byt a navíc věčná starost, jak vystačit s penězi. Proč ona sama dávno nedělá? Ano, obešla skoro všechny redakce, nikde neměli zájem – možná, že poznali z jejího oblečení, jak je na tom zle. Ne, to byl nesmysl: cokoliv koupila, bylo po vyprání a vyžehlení perfektní, určitě o nic horší, než se vidí v obchodech. Bylo to asi, jak jí prorokoval Víťa: neměla dodělanou školu, přitom přes třicet a malé děti k tomu. A skoro žádnou praxi, že – jenom pár článků ve Vhledu, který už nikdo nepamatoval. Co od ní vyšlo pod Jarčiným jménem, jim ukázat nemohla... Náhle si vybavila konflikt s Jarkou před týdnem. Její životní kamarádka a jaká se z ní vyklubala potvora! No dobře, místo v Obzoru jí sehnat nemůže, ale proto s ní snad nemusela mluvit jako s méněcennou. Ten její tón! Člověk by řekl, na ni snad žárlí, ale proč? Copak jí vzala milence či manžela? Tak zase jeden člověk přes palubu. Měla na chvíli úzkost ze samoty, která na ni dýchla, ale pak pomyslela na děti a na Viktora. Jakápak samota! Prošla podjezdem na křižovatku a potom přes ulici do tržnice. Měli tam spoustu dovezené rané zeleniny, ale na tu neměla. Víc vzadu bude sedlák, u kterého nakoupí – jenomže později, napřed musela do toho sekáče. To znamenalo projít úzkou chodbou mezi stánky Vietnamců, někteří na ni svými čvachtavými hlasy křičeli nějaké nabídky. Jeden jí vběhl do cesty a dost drsně ji tahal za rukáv, aby se podívala, jak má levné zboží. Násilím se mu vytrhla. Už začínají být docela agresivní, pomyslela si. Asi jen stěží přežívají, jako ona s rodinou... Konečně měla stánky za sebou a uviděla secondhand. Jako vždy pocítila odpor, který jenom stěží překonala: prodávané šatstvo bylo bez ladu a skladu naházeno v několika velkých barelech, nad nimiž se skláněly dvě nebo tři ženy. Dvě z nich hned poznala, zřejmě tady byly denně. S nervózním spěchem vytahovaly části oděvů, některé hodily hned zpět, jiné po krátké prohlídce dávaly stranou. Netušila, co s nimi pak asi dělají – musely mít doma celé sklady. Asi lákadlo získat cokoliv za směšnou cenu bylo příliš velké, stala se z toho vášeň, možná závislost. Mohla by o tom něco napsat, ale koho tohle zajímá? Nějakou chvíli váhala, zda se připojit k nim, pak přistoupila k majitelce, tlusté odbarvené blondýně v třpytivém světle modrém živůtku a sukni jako z cirkusu, která lhostejně přihlížela, opřena o dřevěnou boudu opodál. „Myslíte, že bych tady našla džíny?“ Žena vypustila trochu kouře z cigarety, kterou zřejmě nikdy nevyňala z úst, pak pokrčila rameny. „Džíny sotva. Ty zápaďáci nevyhazují. Ale nevím, musíte se podívat.“ Asi to doopravdy nevěděla. Použité šatstvo, jak z ní dříve Veronika vylákala, přivážejí kamiony slisované do velikých balíků – obtížný odpad pro bohaté na Západě, lákavá možnost pro chudáky zde. Ty balíky se vykládají v skladech někde na okraji Prahy. Tam se o ně dělí drobní prodejci, kteří je rozvezou do různých koutů města. Směšná cena, kterou za to šatstvo dostanou, nestojí za námahu. Váhavě přistoupila k jednomu z nejbližších barelů. Starší hubená žena v černých šatech, která se v něm dosud hrabala, na ni vrhla horečně nepřátelský pohled. „Tohle je všechno moje,“ ukázala na hromádku, přehozenou přes okraj. „Dobře, já vám to neberu.“ Se slabým odporem rozhrnula rukou nepřehlednou kupu v sudu. Šatstvo prý bylo sterilizované přehřátou párou, ale to jí nezbavilo jisté štítivosti. Přece jen, někdo už to nosil,
148
potom vyhodil... S údivem viděla, že druhá žena popadla svou kořist a jde pryč. Patrně narušila její soukromí, potřebné k ukájení vášně. Malátně nadzdvihla několik kusů na povrchu – kabátek, župan, sukně, další kabátek – a pak se pod vidinou modře, kterou zahlédla, zavrtala rukou trochu hlouběji. Ne, ovšem, nebyly to džíny. Sáhla ještě o něco hlouběji. Najednou ucítila na konečcích prstů tvrdý dotek, snad i kousnutí. Se zděšením ruku vytáhla. Ne, jistě, nebyly tam krysy. To, co nahmatala, byl asi zip nebo nějaká přezka. Ale už se nepřiměla znovu do barelu sáhnout. Takové hadry! Náhle jí byly úplně odporné. Vyrazila směrem k metru. Koupí tomu povstalci prostě nové džíny, ať už stojí cokoliv. *** Viktor zastavil dodávku v Čížkově ulici. Byl tady nedaleko vyzvednout nějaká kování a jiné díly pro stavbu. Na místě se ukázalo, že je firma trochu obelhala: to, co nabízí, se pro ně prostě nehodí. Prý pružně reagují na to, co chce trh. Honza zas bude nadávat a obviňovat ho, že špatně domy navrhl. Copak měl křišťálovou kouli, aby věštil budoucnost? Nechtělo se mu s prázdnou zpátky na stavbu do další hádky, alespoň ne hned. Stavit se u příbuzných, kdo by mu to mohl zazlívat... Barbora asi doma nebude. Skoro si to přál, ačkoliv kvůli ní tu zastavil. Bude tam ale jistě tchýně. Cítil k ní nejasný dluh proto, že se o ni tak málo zajímá. Nikdy mu k srdci nepřirostla, cítil ten opatrný odstup mezi ní a Veronikou. Taky k němu se vždycky chovala spíš zdvořile než srdečně, ať se jakkoliv snažil, aby si ji získal. Zdálo se mu, že je nervózně soustředěná pořád na sebe, na různé drobné křivdy, které nikdy nezapomněla, nebo na svoji důležitost na národním výboru, jak tomu pořád říkala. Měla tam bezvýznamné postavení, jak všichni věděli, ale i kdyby jen sázela razítka v podatelně, jistě by o tom věděl celý svět. Byla taky dost hrozná kuchařka, což nějak souviselo. Nikdo ji za to nekritizoval, ale až na tchána, který patrně snědl, cokoliv mu dali, všichni si vždycky přáli malé porce... To ovšem bylo před lety, teď rodinné návštěvy stejně nepadaly v úvahu: tchýně byla zcela zlomená nejen žalem po zemřelém muži, jehož smrt si nesmyslně stále vyčítala, ale hlavně hroznou nemocí, která jako by si s ní hrála na schovávanou: vždy trochu ustoupila po trýznivé chemoterapii, pak se zas za nějaký měsíc přihlásila děsivými příznaky. Viktor ji litoval, ale moc na ni nemyslel, měl konečně dost vlastních starostí. No, aspoň dá najevo dobrou vůli, když ji navštíví. Vystoupil po schodech a zazvonil. Dům byl docela tichý, což bylo nezvyklé. Potom mu došlo, že je dopoledne a děti, pokud tady žily, byly ve škole. Nějakou dobu se nic nedělo. Už se otáčel k odchodu, když zaslechl nějaké drobné kroky. Dveře se otevřely napřed na škvíru, pak dokořán. „Víťo,“ vydechla Barbora. „Co ty tady?“ „No, byl jsem tady nedaleko kvůli materiálu, tak jsem se zastavil.“ Říkal to trošku rozpačitě. Byl to už aspoň měsíc, co se neviděli, možná víc. Celou tu dobu ovšem Báru miloval, dokonce o ní občas snil, ale nějak neměl příležitost ani vůli, aby ji sám vyhledal – a ani ona, jako by to vzdala, se už u nich neobjevila. Asi ji unavilo bezvýsledné naléhání, možná potkala jiného... Nevěděl, zda by si to přál. Měl by život jednodušší, ale když ji po dlouhé době zas uviděl, zdála se mu ještě o něco krásnější a více žádoucí, než jindy. „Máma je doma?“ „Ne, ta šla k jedné známé, popovídat si. Jistě tam bude celé hodiny.“ „A ty? Jak to, že nejsi ve škole?“ Zeptal se vlastně z rozpaků. Snadnost, s kterou s ní vždycky mluvil, napřed jako s mladší sestrou Veroniky, potom jako se svou „tajnou milenkou“, jak tomu Bára říkala, teď jako by se vytratila. Stáli tu pořád v předsíni, trochu dřevění jako lidé, kteří se moc dobře neznají. Najednou Bára jako by se probrala. Šla před ním kuchyní do pokoje, „dětského“, jak
149
bylo pořád zvykem říkat, ačkoliv teď už byla dospělá a pokoj patřil jenom jí. Zeptal se znovu, jenom aby něco řekl, zda dnes nemá přednášky. Lhostejně pokrčila rameny a řekla přes rameno, že už školy nechala. „Prosím tě, co to říkáš, v posledním ročníku?“ „Praskla jsem zase u zkoušky, byl to už druhý termín, z loňska. A třetí mi nedají.“ „Co to bylo za předmět?“ „Záleží na tom?“ pokrčila znovu rameny. „Finanční deriváty.“ „Proboha, co to je?“ „To kdybych věděla. Jsem na to prostě blbá a taky se nemůžu soustředit. Máma je na tom zase špatně, v noci tiše naříká... Umíš si představit tu hrůzu, když to slyšíš a nemůžeš jí nijak pomoct?“ Sedla si na postel, dost nepořádně přikrytou nějakým potahem, on po krátkém váhání proti ní, na jedinou židli, která byla v pokoji. „To má takové bolesti?“ „Já myslím, že se hlavně v noci bojí. Přes den to s ní docela jde.“ Viktor nějakou chvíli mlčel s hlavou svěšenou. Z té situace na něho šla hrůza. Nejraději by se nějak vymluvil a utekl. Potom se ovládnul. „Barunko, přece to teď nevzdáš. Byla bys na tom jako Veronika nebo já. Když nemáš papír, že jsi dodělala školu, to je, jako bys vůbec nestudovala... Musíš se vzchopit, víš? Napiš rozumnou žádost děkanovi, popiš rodinnou situaci a požádej ho ještě o termín.“ „K čemu to bude? Já ty pitomé deriváty nikdy nepochopím. A kdyby, stejně mě ta mrcha zase vyhodí. Paní docentka Slámová,“ řekla s nenávistí. „Prý je to lesba, ale já si myslím, že nezavadí o chlapa.“ „Nikdo jiný ten předmět nezkouší?“ „Je šéfka katedry a nedá si to vzít. Ona je totiž sadistka. Kdybys viděl to gusto, se kterým mě dusila...“ Náhle se dala do pláče. Viktor okamžik váhal, potom si přesedl na postel a vzal ji do náruče. Hladil ji po vlasech a přitom mumlal něžná slova, kterými ji konejšil. Bára jen o to více štkala. Potom se vyčerpaně svezla na postel a Viktor váhavě přilehl k ní. Leželi chvíli v objetí, ona zarytá tváří v jeho rameni. Pak obrátila k němu uslzenou tvář jako by s němou otázkou a on, tak trochu bezradný, ji políbil na slané rty. Přimkla se k němu jako klíště a horečně ho líbala, pak vzala jeho ruku a položila si ji na ňadro. Věděl, že by to neměl dělat, ale rozepjal jí halenku a pak ji svlékal stále netrpělivěji, posedlý představou jejího těla. Už otíral svou tvář o její něžná nahá ňadra a přitom poslepu s ní stahoval poslední kousky oděvu, když se najednou z předsíně ozvaly zvuky klíčů a téměř vzápětí do bytu vešla jeho tchýně. Prošla neslyšně kuchyní a strnula ve dveřích pokoje, které je předtím nenapadlo zavřít. Viktor na ni jen zíral, neschopen pohybu. Šedou tvář plnou drobných vrásek měla zkřivenou divnou grimasou, ve které se mísila bolest s pohoršením. „Co to tu vyvádíte?“ řekla zděšeně. „Vždyť je to sestra Veroniky, tvoje příbuzná.“ Otočila se a vrávoravě zašla do své ložnice. Trvalo ještě chvíli, než se Barbora s Viktorem pohnuli. Pak ho od sebe odstrčila s nečekanou silou. „Prosím tě, jdi,“ řekla s odvráceným pohledem. „Vždyť já jsem jenom...“ „Říkala jsem ti, odejdi!“ najednou zavřískla. Zdvihl se a šel pomalu ke dveřím, přitom zapínal knoflíky. Taky se trochu styděl za to, k čemu došlo mezi ním a Barborou, ačkoliv vždycky věřil, že láska stojí nad všemi pravidly – a on tu dívku přece miloval a ona milovala jeho. Ale pohled tchýně jako by to kouzlo zrušil, jaksi pošpinil to, co se jenom napůl událo... Šel pomalu a ve dveřích se krátce zastavil. Tak trochu doufal, že ho Bára dostihne a změkčí objetím palčivý pocit, v kterém se mísila
150
provinilost s ostnem doznívající žádosti. Jenomže nikdo za ním nepřišel. Jen někde v bytě za sebou zaslechl tiché sténání. Mohla to být tchýně nebo taky Barbora – každá z nich měla asi bolest, i když odlišnou. Tiše za sebou zavřel dveře, ale ten zvuk ho doprovázel ještě na schodech a venku na ulici.
X Stalo se to, co Jan už dlouho očekával, čeho se bál a přitom si to tajně trochu přál: otec se složil. Měli zas nový problém, tentokrát vážnější: jedna skupina podílníků, kterým se stavba zdála podezřele pomalá, se rozhodla ze společnosti vycouvat a žádala zpátky své podíly. Byl to bohužel zase Jan, který tu zprávu přijal, stavil se pro nějaké dokumenty v kanceláři – otec byl na stavbě nebo někde na jednom ze svých teď skoro vždycky neúspěšných jednání. Jan, který podrobnosti smlouvy s podílníky neznal, se chabě vytáčel. Arogantní hlas v telefonu ho ujistil, že jistě změní názor, až se s nimi spojí jejich právníci. Potom ten člověk bez pozdravu zavěsil. Chvíli hleděl na telefon, potom vyběhl z kanceláře. Dávno říkal, že by měli mít mobilní telefon, aby do Lysolají měli spojení. Otci se ovšem zdál moc drahý, nejen přístroj, taky poplatky. Nějakých třicet tisíc ve srovnání s těmi miliony... Nezbývalo, než sednout do auta a jet. Alespoň něco mu po Jarce zůstalo, ta rada, aby si vzal leasing. Dalo mu hodně přemýšlení, než se k tomu odhodlal. Když se konečně prodral Prahou a dojel na stavbu, byl svědkem neobvyklé scény: otec na Viktora řval, tak zuřivě, že byl ve tváři celý rudý a na krku mu nabíhaly žíly. „Vždyť je to stará záležitost,“ bránil se Viktor otráveně. „Aspoň dva měsíce.“ „To na věci nic nemění,“ zuřil otec. „Čas nevymaže žádnou špatnost a navíc jsou tu vždycky důsledky. Taková ošklivost, jak tě to vůbec napadlo? Honza mě kdysi varoval, ale já mu tenkrát nevěřil. Teď, když to paní Přádová matce říkala...“ „Matce? Prosím tě, kdy s ní mluvila?“ „Setkaly se v nemocnici. Matka tam byla pro nějaké výsledky...“ „Máma je nemocná?“ „Naštěstí to nic není, jak se zdá...“ řekl otec už klidněji. Ale pak se znovu rozzuřil. „Umíš si představit, jak se matka v té chvíli styděla?“ „Vždyť se vlastně nic nestalo. Jen jsem ji trošku utěšoval, byla v depresi.“ „Prosím tě, aspoň nelži. Já jsem slyšel, jak vypadalo to tvé utěšování.“ Už skoro jenom sípal. Byl v téhle době stále více popudlivý, ale většinou to odnášeli jiní – polír nebo některý z té hrstky dělníků. Viktor až dosud jeho hněvu unikal, tak jako vždycky předtím. Jan s potěšením přihlížel té scéně. Podle všeho otec náhle pochopil, jaký je Viktor ptáček. Patrně nedal té Barboře pokoj. Proboha, nestačí mu, že má Veroniku, to musí mít ještě švagrovou? A bůhvíkolik jiných ještě k tomu. V té chvíli si ho otec všimnul. „A co ty tady postáváš?“ zeptal se sveřepě. „Nemáš nic na práci?“ Jana hned přešel pocit satisfakce. Mluví s ním, jako by byl pořád kluk nebo poslední z dělníků! V návalu vzteku sdělil otci zprávu z telefonu bez obalu, skoro brutálně. „Ale to přece nemohou,“ zalapal otec po dechu. „Oni tvrdí, že můžou. Prý na nás pošlou svoje právníky. Takže buď se budeme s nimi soudit a proděláme na tom kalhoty, nebo je vyplatíme a pak vyhlásíme bankrot, protože nám nezbudou už žádné peníze.“ „Bankrot? Ty ses snad zbláznil! Podívej, vždyť jsme skoro hotoví, aspoň s tou první padesátkou.“ „Až na pár maličkostí, že. A na ty musíme mít finance. Když tyhle lidi vyplatíme, jsme úplně na dně.“
151
„No tak si ještě půjčíme. Nebo....“ Náhle se jako udiveně rozhlédnul, pak zavrávoral a skácel se na zem. Viktor i Jan se k němu vrhli. Viděli, že je při sobě, ale tvář má křečovitě staženou. „Táto, prosím tě, co ti je?“ naléhal Viktor. „Strašně mě bolí na prsou,“ zasípal. „Taková bolest, bože, to se nedá vydržet.“ Viktor se vztyčil a bezradně se rozhlédnul. „Kde je tu sakra blízko telefon? Musíme volat záchranku.“ „Na to teď není čas. Odvezeme ho autem.“ Nesli ho, zase jednou jednotní v společné akci. Když ho s námahou strkali na zadní sedadlo, otevřel otec oči. „Honzo.“ „Ano?“ „Tohle je asi konec,“ zašeptal. „Vezmi si stavbu na starost, ty jediný máš trošku rozumu. A taky dohlédni na toho blázna Viktora.“ „Nesmysl, žádný konec. My tě tam dovezeme včas. Víťo, sedni si k němu dozadu a drž ho pevně, ať ti nespadne. No tak rychle, jedeme.“ Rychle to ale nešlo, aspoň jak by chtěl. Nejbližší nemocnice byla ve Střešovicích, to bylo daleko i zkratkami. Skoro každá ulice, do níž vjeli, byla ucpaná dopravní špičkou. Když prokličkoval Dejvicemi a konečně chtěl vyjet na ulici Na Petřinách, zastavil je dopravní policista. „Kam jedete?“ „Do Vojenské nemocnice.“ „Tudy nemůžete, byla tady nehoda. Vozovka je zablokovaná.“ „Tak pojedeme kousek po kolejích.“ „Zbláznil jste se? Vždyť tam jezdí tramvaje.“ Jan se podíval na mladou tvář policisty. Trápilo ho ještě akné, ale o to důležitěji se tvářil. „Mám vzadu nemocného, nejspíš umírá.“ „Tak jeďte zpátky... vlastně tohleto je jednosměrka. Snad byste mohl zpátečkou...“ „Jde o minuty, chápete? Já ho tam dovezu, pak mě můžete třeba zavřít. Teď ustupte, nerad bych vás měl na svědomí.“ Sešlápl plyn, až motor zařval. Strážník zděšeně uskočil. Jan vjel na koleje tramvaje a když viděl, že i ty částečně zablokoval převrácený kamion, sjel do protisměru. Viděl, jak v autě, které se řítilo shora od Petřin, řidička bezmocně vykřikla hrůzou. Strhl volant zpátky na koleje, minul ji snad o pár centimetrů. Pak slyšel řinčení, jako by odnikud se vynořila tramvaj. Zaklel a strhl volant ještě trochu víc a skoro zázrakem uniknul na vozovku nad kamionem. Po celou dobu nemyslel a necítil. Do očí mu stékal pot, ale bál se pustit volant. Konečně dorazil ke vjezdu do nemocnice. Byla tam ovšem závora a vrátný ukazoval rukou, že dál nesmí. Třesoucí se rukou spustil okénko a zařval, že má v autě nemocného. Pokud závoru nezdvihnou, tak jim ji přerazí. To pomohlo. Vjel dovnitř, ale nevěděl, jak dál. Pak viděl šipku „Koronární jednotka“, to snad bude ono. Dojel až před vchod a vyskočil z auta, jakmile zastavil. Ve dveřích málem porazil nějakou sestru. „Člověče, co to blázníte?“ „Mám v autě nemocného, asi umírá.“ „Jaké má příznaky?“ „Má bolest na prsou. Skoro nemůže dýchat.“ „Zkusili jste mu tep?“ „Od toho jste snad tady vy!“ zařval na ni. „Jak to, že nevoláte doktora a hned ho nevezete na sál? Jestli tam v autě umře, tak vás budu žalovat!“
152
Nadechla se k nějaké odpovědi, pak si to rozmyslela a vběhla zpět na oddělení. Skoro hned nato venku byli sanitáři s nosítky, následovaní mladým doktorem. Vytáhli otce z auta, složili ho na nosítka. Lékař mu přitom zkoumal tep. Jan se v běhu naklonil k němu. „Táto, žiješ?“ Otec jen zaševelil rty. Co šeptal, nebylo hned zřejmé. Pak to Jan pochopil. Říkal mu, že je teďka všechno na něm a že to jistě dokáže. *** Viktor a Honza vedli mezi sebou paní Horákovou, šla tedy s dětmi za nimi. Neměla, kde je nechat, matka byla zase v nemocnici na další sérii ozařování a Bára byla prostě nemožná. Prý přerušila studium, ta nána, v pátém ročníku! Taky prý vyhledala psychiatra, teď bere prášky a je po nich jako pitomá. Veronika nešla na obřad, nechtěla dovnitř tahat děti. I tak stačily otázky, které musela zodpovídat. Naštěstí Ondru zaujal ten věčný oheň, který před budovou plál. A jak ho okřikovala, aby nechodil příliš blízko, sama také nemusela přemýšlet – až teď, když pomalu šli všichni zpátky k autu. Jsou to jenom dva roky, co jí umřel otec. A teď stejně náhle tchán! Byl ovšem o čtrnáct let starší, ale zjevně ještě plný sil. Asi se prostě přetáhl, byl to prý infarkt – vlastně dva, ten druhý v nemocnici fatální. Viktor si zřejmě vyčítal, že to snad nějak způsobil, pak zase obviňoval Honzu. Ty věčné výčitky! Lidi tak asi truchlí. Když není bůh, který to všechno řídí, musí za každou tragédií hledat pozemského viníka. Matka si asi věčným užíráním vyvolala rakovinu, taky se nekonečně obviňovala... Tchýně nic neřekla, ale nějak neobvykle chladně se k ní chovala, když jí přišla vyjádřit soustrast – a vlastně taky k Víťovi. Snad si i ona našla viníky? Možná se jí to jenom zdálo. třeba jen přemáhala pláč. „Mami, proč tam hoří ten oheň?“ „Už ses mě na to Ondro ptal. Říkala jsem ti, že je to takový symbol.“ „Co je to symbol?“ „To je když... prostě znamená to něco jiného.“ „A co to tedy znamená?“ „Ondro, prosím tě netrap mě. Teď není vhodná chvíle.“ „Ty jsi mi říkala, že se tě můžu vždycky zeptat, že mi všechno vysvětlíš!“ „Jenomže teď... No, oheň si lidi většinou spojují se životem.“ „A věčný oheň? Copak lidi žijou věčně?“ Viktor se prudce otočil. „Ondro, zmlkni. A nebudu to opakovat.“ Chlapec se urazil a k autu došli mlčky. Než nastoupili, Markétka ji zatahala za ruku. Sklonila se k ní a chvíli trvalo, než rozpoznala, co jí dcera šeptá. „Ty jsi říkala, že sem jdeme vyprovodit dědečka. Tady ale není žádné nádraží.“ „Já jsem tím nemyslela, že by někam odjel. On umřel, víš? Už nežije.“ „To znamená, že se už nevrátí?“ „Ne, on už není. Já ti to potom doma vysvětlím.“ V autě potom myslela na to, jak má vysvětlit, co sama nechápe. Jistě věděla, že tělo jednou přestane fungovat – něco se pokazí, nějaká součást toho složitého stroje, a pak se hroutí jedna funkce za druhou: srdce přestane tlouct a skoro ihned na to v mozku jako by někdo otočil vypínač, všechno zhasne. Zůstane mrtvé tělo, které si ještě krátce udrží svou podobu a pak se musí rychle nějak vhodně uklidit. To všechno rozumově chápala, tak obecně. Jenomže když šlo o člověka, jehož měla ráda nebo aspoň dobře znala, náhle jako by to neříkalo skoro nic. Táta tu celý její život byl, ne jenom jeho tělo, ale on: zpočátku živel, který byl přítomný skoro ve všem, co nabízel její dětský svět, pak stále více osoba, k níž se co
153
chvíli obracela s otázkami nebo s tichou prosbou o útěchu nebo o pomoc – bytost nejprve bez kazu ve své dobrotivé síle, později možná trochu směšná, trochu primitivní, když začala dospívat... ale vždycky tady byl, chápal ji, odpovídal jí a určitě ji miloval, tak jako ona měla ráda jeho. A potom náhle přestal být, zůstalo po něm prázdno... Teď přestal být i tchán a brzy po něm asi máma, s tou svou hroznou nemocí, pak budou oni na řadě a jednou taky děti... ne, na to nesmí myslet, to je příliš příšerné. Naklonila se dopředu k tchýni. „Snad by se ten oběd nemusel pořádat. Musíš být hrozně unavená.“ „Já už jsem všechno připravila. Karel by si to tak přál.“ Ani se neotočila. Budou tedy muset absolvovat obřad oběda, při kterém nikdo nebude moct doopravdy jíst a každý se bude bát promluvit... „Tamhle je policajt,“ křikl Jan. „Děti skrčte se, ať vás nevidí.“ Děti se poslušně stulily na klínech rodičů. „Proč nás nemá vidět?“ zeptala se Markéta. „Dostali bychom pokutu. Je nás v autě moc,“ řekl Viktor. „Měli jsme vzít ještě tu naši starou dodávku.“ „Ta je v servisu,“ řekl suše Jan. „Že jsi nic neříkal?“ „Dva dni jsi nebyl na stavbě.“ Viděla, jak se Viktor napjal, chystal se něco říct, pak si to zřejmě rozmyslel. Zvláštní, jak na otcovu smrt ti bratři různě reagovali: Viktor byl smutný, skoro nemluvil a často zachytila v jeho pohyblivé tváři výraz bolesti. Jan, ačkoliv byl také vážný, jako by kousek povyrostl – byli teď skoro stejně velcí, Viktor se hrbil a Honza se ještě víc narovnal. Taky ten způsob, kterým Honza mluvil, byl teď nějak mnohem více rozhodný a mužný. „Co se to stalo s Honzou?“ ptala se už ráno Viktora, když se chystali na pohřeb. „Je jako vyměněný.“ Viktor jenom pokrčil rameny. „Táta mu předal dohled nad stavbou a potom ještě před smrtí vedení celé firmy.“ „No dobře, to je stavba. Ale mluví s tebou, s námi všemi, jako bychom byli děti.“ „Cítí se asi jako hlava rodiny.“ Viktor to řekl lhostejně a zdálo se, že ho to nezajímá. Byl ponořený do smutku, který docela chápala a dojímal ji, současně ji trošku dráždil – kvůli němu jako by ji skoro nevnímal. Ano, umřel mu otec, jí to taky jedno nebylo, ale ona tady byla živá, potřebná alespoň trošky pozornosti... Dorazili k domu, kde s Viktorem a Ondrou také kdysi bydleli, a dál to všechno bylo, jak se obávala. V jídelně bylo prostřeno a tchýně odmítla veškerou pomoc v kuchyni. Seděli kolem stolu napřed mlčky, pak se děti, na něž přeskočilo napětí, začaly pošťuchovat. „Ondřeji, nech ji,“ řekla podrážděně. „Proč já? Ona si začala.“ „Když se budete špatně chovat, půjdete od stolu a tedy taky od oběda.“ Jenomže k obědu se neschylovalo – z kuchyně neslyšela žádné přípravy, jako by tam ani nikdo nebyl. Už chtěla vstát a vzít děti na malou vycházku, když Honza náhle promluvil. „Když tady čekáme, tak vám chci něco říct. Není to z mé hlavy, otec to vymyslel a předjednal ještě než... prostě dřív.“ S údivem poslouchali o nějaké továrničce nebo dílně v Dolině, jejíž majitel těžce onemocněl a neměl nikoho, kdo by ho nahradil, takže by ji rád prodal. Měl tam několik dělníků a vyráběli právě to, co jim věčně chybělo na stavbě: okna, dveře, okapy. Plán byl, že by se dílny ujal Viktor a přizpůsobil vhodně její produkci. „Stejně na stavbě teď pro tebe práce není,“ dodal. „Zedníka dělat nechceš a žádné nové návrhy už nejsou potřebné.“
154
„Aha, chceš prostě rozhodovat sám a já bych se ti jenom pletl... Jenomže pokud vím, máme jen dluhy. Kde vezmeme na továrnu?“ „No, je to jenom dílna a ten člověk nechce zas tak moc. Já jsem už trošku počítal a když nám budeš za výrobní cenu dodávat... No prostě leccos se tím vyřeší. A co vás bude zajímat, k té dílně, býval to původně malý pivovárek, patří taky dům, který ten člověk uvolní. Takže konečně budete mít slušné bydlení.“ Chvíli oba s Viktorem jenom zírali. „Říkal jsi Dolina?“ vzpamatovala se Veronika. „To je asi bůhvíkde.“ „No, není to už Praha, ale od Rosenky je to tak nanejvýš pět kilometrů. No, možná šest či sedm, ovšem jel jsem trochu oklikou...“ „Ty´s tam už byl?“ vyhrkl Viktor. „No ano, předevčírem.“ Tak zatím co si Viktor doma smutnil, Honza jednal. Nějak ji to podráždilo. „My ale máme děti, na to nemyslíš? Vždyť musí chodit do školy.“ „Teďka jsou přece prázdniny.“ „A v září?“ „Škola je hned vedle, jen asi půl kilometru. Je tam hezké městečko...“ V té chvíli vešla tchýně s mísou polévky a její výraz znemožnil, aby se bavili o čemkoliv, kromě toho, o čem nikdo mluvit nechtěl. Co by se taky dalo říct? Jen by se rozdírali. Jedli mlčky a nad stolem viselo temné ticho, kterým hořklo i to chutné jídlo, jaké jen tchýně uměla připravit. Hned, jak to bylo možné, Veronika vstala. Nabídla pomoc s nádobím a byla jako vždycky odmítnuta. „Tak my asi už půjdeme,“ řekla trochu podrážděně. „Děti jenom tak sedět dlouho nevydrží.“ Všichni se zvedli jako na povel. Jan je ještě zadržel ve dveřích. „Zítra je sobota,“ řekl. „Mohli bychom tam zajet.“ „Kam?“ „No přece do té Doliny. Děti můžete zítra nechat tady u matky. Bude to lepší, když nás tolik nebude a matka stejně potřebuje rozptýlení.“ „Ty jsi s ní o tom mluvil?“ „No jistě, ví o tom už od otce.“ „A co sousedé a lidi přes ulici,“ skoro vykřikla. „Ti taky před námi už věděli, že se chystáte uklidit nás do nějakých Dolan?“ „Je to Dolina.“ „To je jedno, hlavně někam mimo Prahu, že. Já nechápu, o co vám jde. Mám tu nemocnou matku, taky sestru, mám... nebo se tu snažím najít zaměstnání u novin a mám se nechat pohřbít v nějakém pitomém Zapadákově? Co tam budu dělat? Proč Víťo nic neřekneš?“ „Nikdo vás nenutí,“ řekl místo něho Jan. „Vezmi to jako výlet. Třeba změníš názor, až to uvidíš. Mám vás teď odvézt domů?“ „Ne, my se trochu projdeme a potom to vezmeme metrem.“ „Tak zítra v deset.“ Když šli dolů po schodech, vrhla se na Viktora. „Co ty jsi tam byl jako solný sloup? To necháš sebou jen tak mávat?“ „Já nevím, Veruno. Mě to už na té stavbě dávno štvalo, vždyť dělám sotva zedníka. Dokud byl otec, tak to ještě trošku šlo. Přece jen mi dával trochu volnosti a přijal sem tam nový návrh na ty domky, pro které se kopou základy. Ale teď, když to bude řídit Honza...“ Hleděla na něho a moc ho neposlouchala. Zase ho zajímaly jenom jeho pocity. „Ale tohle je bůhvíkde! Oba jsme zvyklí na Prahu...“
155
„Vždyť máme rádi přírodu... Podívej, děti jsou už na ulici!“ Rozeběhli se za nimi. I tahle klidná vinohradská ulice mohla být dneska nebezpečná. *** Veruna nechtěla prý sedět na „sedadle smrti“, tak si sedl vedle Honzy on. Cítil z jejího mlčení a z tváře, jak je předem zaujatá. Co jí se týkalo, mohli si tuhle cestu klidně odpustit. On se naopak těšil. Ať už se nakonec rozhodnou jakkoliv, byla to změna, něco nového. Rozhlížel se po krajině předním sklem. Byl krásný den, úplně rozzářený dopoledním sluncem, a scenérie před nimi mu připadala stále zajímavější – po pravé straně jiskřivý tok Vltavy, po levé stále divočejší skály, nad nimi zalesněné svahy. Na chvíli se rozjasnil, pak si zas vzpomněl na otce a jasné slunce jako by mu potemnělo. „Prosím tě, kde to teďka jsme?“ zeptal se Jana. „No, nahoře za těmi stromy je už asi Suchdol. Naše stavba je trochu níž, blíž u Prahy.“ Náhle si vzpomněl na ten zvláštní zážitek. „Víš, že na tom svahu je docela pěkný park? Tedy je zanedbaný, dobře šedesát let se o něj nikdo nestará. Ty jsi tam nikdy nebyl?“ „Já na takové věci nemám čas.“ „Je to jen kousek od Rosenky. Našel jsem to náhodou, když mě... no prostě byl jsem obhlédnout ty nové pozemky. Bylo mi tam až trošku úzko, úplně pustý park, snad tam nebyli ani ptáci. Pak jsem tam potkal jednu osamělou mladou ženu, bydlí prý nedaleko ve statku...“ Viděl, jak Honza po něm střelil ironickým pohledem. „Byl z toho románek?“ Bezděčně se zrcátkem podíval na Veroniku, ale ta hleděla nepřítomně z okna pořád s odmítavým výrazem. „Ne, měla s sebou psa, takovou velkou bestii. A nebyla přátelsky naladěná, zvlášť když jsem řekl, že jsem ze stavby. Prý kvůli nám tam bude spousta lidí. Jsou pořád takoví,“ obrátil se k Veronice dozadu, „co mají rádi samotu.“ „Já k nim určitě nepatřím,“ odsekla nepřátelsky. Dřív, nežli mohl odpovědět, zabočil Honza ze silnice na nějakou prašnou cestu. „Bude to trošku házet, ale je to kratší,“ řekl. „Mohli bychom to vzít přes Roztoky, ale to je zajížďka.“ „Cože, tady jsou Roztoky?“ „Takových deset minut pěšky přes kopec.“ „Pak to přece jen není žádný Zapadákov. Mají tam zámek, muzeum a galerii... Vzpomínáš, Veruno? Byli jsme tam jednou na výstavě, je to řada let.“ „Vzpomínám. Měli tam jeden hostinec, v něm hrozné pivo a nic než guláš k obědu.“ Zasmál se její sveřeposti. Pak se zachytil pravou rukou sedadla, jak se najednou auto zhouplo. Honza prudce zabočil na jinou, ještě užší cestu, která se vinula mezi docela divokými srázy, místy porostlými borovicemi. Pak se před nimi náhle rozevřelo prostranství, malebně obklíčené skalami a lesem. Vpředu byl dům s vysokou podezdívkou z šedých kamenů a s okny ve dvou řadách nad sebou, která skoro všechna kryly okenice – kdysi patrně červené, teď zvětralé do našedlého odstínu. Takových pět šest místností, odhadl Viktor pohledem. Hned za domem byl vydlážděný dvůr a za ním dvě poněkud umouněné budovy, patrně bývalého pivovárku – jedna přízemní a podélná, druhá podstatně vyšší, se starým cihlovým komínem, který výrazně přesahoval věnec skal a stromů v pozadí. Všechno to vypadalo hodně zanedbaně, ale současně tak malebně, že se Viktor tomu usmál. „Dneska se nepracuje, když je sobota,“ řekl Jan, když vystupoval z auta. „Ale měl by tady být ten Pavlata, komu to patří.“
156
Chvíli to vypadalo, že tu nikdo není, ale po vytrvalém troubení se nakonec přece jen otevřely dveře domu a pomalu z nich vyšel majitel. Nebyl tak starý, jak by Viktor čekal, ale když k nim přišel blíž, viděl na první pohled, že je asi vážně nemocný – v nažloutlé tváři, vyhublé a prokreslené vráskami, měl výraz jakési smířené beznaděje. Podal jim všem kostnatou ruku, v které jako by nebyl žádný život, potom je vyzval, aby s ním šli do dílny, že jim ukáže zařízení. „To bude pro muže,“ řekla Veronika. „Nemohla bych si zatím prohlédnout dům?“ „Jistě, ale nesmíte se leknout. Já totiž používám jen přízemí. Žena mě opustila – tedy umřela mi před lety a nikdo jiný se mnou tady dlouho nevydržel.“ „Copak nemáte žádnou rodinu?“ Pokrčil rameny s jakousi chabou lhostejností. „Děti jsme neměli. Mám bratra, ale emigroval už za komunistů do Austrálie, od něho přijde leda pohled jednou do roka. Prostě jsem sám a jak mi docházely síly...“ Poslední věty řekl skoro neslyšně. Potom se vzchopil. „Prostě do patra skoro nechodím. Bude tam prach a nejspíš pavučiny, taky tma, musíte si otevřít okenice.“ „Já se tam nějak vyznám,“ řekla Veronika a rázně vykročila směrem k domu. Viktor šel s Pavlatou a Honzou směrem k dílně. Majitel jim ukázal nevelkou kancelář, v které prý vyřizuje papíry, pak vlastní dílnu. Uprostřed stálo jakési hrozivé monstrum, v tom se prý vyrábějí okna. Pavlata ukazoval, jak se nastavuje forma, odkud se šnekem stlačuje a nakonec vstříkne polymerní drť s barvou a plnivem, kudy vývěvy odčerpají vzduch... Viktor ho soustředěně poslouchal, ale brzo mu to všechno splývalo. „Na tohle nestačím,“ zašeptal vyděšeně Honzovi. „Vždyť nejsem žádný technik.“ „Toho se nebojte,“ řekl mu Pavlata, který zřejmě měl jemný sluch. „Vypadá to složitě, ale když se to opakuje víckrát za den... A pak, je tu pan Vojíř. Ti ostatní, to jsou jen obyčejní dělníci. Ale pan Vojíř, to je klasa. Nemá snad skoro žádné vzdělání, jen nižší průmyslovku. Přitom hlavu otevřenou a ruce ze zlata.“ Viktora to moc neuklidnilo. Coural se neochotně k dalším strojům, které jim Pavlata měl taky ukázat, ale za chvíli nevěděl, který je bruska na sklo nebo lis na kování, mechanické nůžky na plech, jiný lis... už prostě nevnímal. „Tak to je všechno,“ řekl konečně Pavlata. „Vedle jsou ještě zbytky pivovaru, není tam nic, co by vás zajímalo. Ale můžete se tam podívat, já zatím na vás počkám v kanceláři.“ Když vyšli do patra té vyšší budovy, zaujal Viktora veliký kotel na vaření piva. Líbily se mu křivky jeho tvaru, byly tak žensky oblé, že měl chuť je pohladit. Bezděky setřel rukou vrstvu prachu a překvapeně vzhlédnul k Honzovi. „Tohle je přece měď,“ řekl překvapeně. „Ta dneska...“ Honza si položil prst na ústa. „Já jsem to počítal. I když to nikdo nekoupí do nějakého pivovaru – a ty teď rostou jako houby po dešti – tak to jenom za kov hodí tři sta tisíc, možná víc. Pavlata o tom zřejmě neví, naštěstí.“ Viktor se zahleděl na krásné křivky kotle. Že by se tohle mělo rozřezat, mu připadalo jako zločin. Ale nic neřekl. Prozatím nebyl vůbec přesvědčený, že to tady chce. Předešlá exkurse do dílny v něm vyvolala hrůzu. On a stroje, to mu připadalo absurdní. Šel s těžkým srdcem za Honzou, který už sestupoval po schodech. „Tak jak se vám tam líbilo?“ uvítal je chabě Pavlata. „No, je to zajímavá stavba, ale nám to není k ničemu.“ „Taky si myslím.“ Ztěžka se zdvihl a šel před nimi zpět k domu. „Už jste se rozhodli?“ zeptal se přes rameno. „Rád bych si to přece jen trochu promyslel,“ řekl Viktor.
157
„Moc neváhejte, já tu dlouho nebudu. Prodám to prvnímu, kdo mi dá slušnou cenu.“ „A kolik vám připadá slušné?“ „O to se nestarej,“ vmísil se Jan. „To dojedná naše firma.“ „Firma? To znamená...“ „No prostě já. Ty se jen musíš rozhodnout, jestli to vezmeš.“ Viktor na něho překvapeně pohlédnul. Myslel si, že tu bude vlastním pánem, i když ani v nejmenším netušil, kde na to vezme peníze. Bude to zřejmě zase jinak... Pomalu došli zpátky k domu, kde na ně Veronika čekala. Ve tváři měla zvláštně projasněný výraz. „Kdy se můžeme nastěhovat?“ zeptala se Pavlaty. Viktor se na ni díval s údivem. Čekal, že ona bude ta největší překážka, pokud se on k tomuhle riskantnímu kroku odhodlá. Teď viděl, že je rozhodnuto: dům se jí zřejmě zalíbil a vznítil její fantazii – už asi plánovala, jak ho zařídí. Pohlédl zpět na hospodářské budovy, potom na dům, který měl všechny okenice otevřené, jako by dychtivě vyhlížel své nové nájemníky. Nebyl si vůbec jist, že chce změnit svůj život způsobem, který se tady nabízel. Ale Veronika zřejmě chtěla a když nemyslel na stroje, to místo mělo zvláštní půvab také pro něho. „Tak my do toho tedy půjdeme.“ Sotva to řekl, pocítil tak trochu závrať. Jako ve všech minulých zvratech svého života, rozhodl se dřív, než o tom kloudně přemýšlel. Vzal Veroniku za ruku a odvedl ji kousek zpátky po cestě, na místo, odkud mohli všechno vidět v jednom celku, jako by stulené v náruči zelení porostlých skal. „Dětem se tady bude líbit,“ řekl jí. Už o tom nepochyboval. Věděl, že to je příští místo jejich života.
158
III. díl
SVĚTLO A STÍN
159
I Viktor se brouzdal čerstvou travou podél Únětického potoka. Bylo týden po velikonocích a náhlé teplo probudilo přírodu. Zelené lístky vyrazily všude kolem na keřích, některé stromy kvetly, v trávě se objevily první květiny. Vnímal to všechno jen tak napůl, cítil neobvyklou únavu. Nehlodala v něm nějaká nemoc, nebo doopravdy stárnul, jak rád říkával? Hloupost, asi to bylo tím nezvyklým teplem, nebo prostě jarní únavou. Sedl si na kopeček vřesu, který se tu občas střídal s jiným porostem, a zadíval se do třpytivé vodní hladiny. Měl by se vrátit do dílny, ale to snad chvíli počká. I kdyby měl někomu vysvětlovat, kde celou tu dobu byl, mohl by říct, že se zdržel na stavbě, kam odvezl dodávkou další porci oken. Honza si je vždycky dlouho prohlížel, než uznal, že jsou bez kazu. Že Viktor – ovšem hlavně díky panu Vojířovi – vyřešil problém oken na míru a tím vlastně zachránil stavbu, o tom se ovšem nemluvilo. Co také zůstávalo celé bezmála dva roky nejasné, bylo vlastnictví dílny s domem. Zmínil se o tom dneska Honzovi. Ten jen pokrčil rameny. „Nechápu, oč ti jde. Copak se nemáte teď mnohem líp? Máte dvě auta...“ „Jedno hodně ojeté a druhé na leasing.“ „A velký dům, ani ho nemůžete celý využít. A slušný příjem k tomu...“ „Který mi vyplácíš ty, stejně jako dělníkům.“ „Jak to, že já? To přece firma, akciová společnost.“ „Ten trik jsme vymysleli ještě s tátou, nejspíš s ním přišel ještě Král. Ve skutečnosti to měl být rodinný podnik. Ty se teď tváříš, jako by ti všechno patřilo.“ „Já jenom řídím stavbu a dohlížím na finance. Nedělám to snad dobře? Stojí už stovka domků, v prvních padesáti lidi bydlí, další porce bude připravená za měsíc. Část dluhu jsme už umazali, to ještě vloni vypadalo nemožně. Tak co mi vyčítáš?“ Viktor jako tak často v první chvíli nevěděl, co říct. Byl vždycky trochu bezmocný, když Honza uplatnil své tvrdé argumenty – teprve dodatečně přišel na to, že bratr vždycky říkal jenom to, co se mu hodilo. Tentokrát se ale vzchopil. „Nemám nic proti tomu, jak tu řídíš stavbu, i když svoje návrhy pomalu nepoznávám. Domky jsou ošklivější, hrozně uniformní...“ „Nikdo si nestěžuje.“ „Protože každý je zpočátku šťastný, že se může nastěhovat po tom čekání. Je to jako za komunistů s těmi paneláky... Ale mně vadí, že řídíš taky mne, ačkoliv naše domluva...“ „Otec mi říkal před smrtí, abych na tebe dával pozor.“ „Copak jsem kluk? Je mi už pětatřicet, proboha! Chci být svým vlastním pánem.“ „Kdopak je vlastním pánem, myslím skutečně? Vždycky jsou povinnosti, smlouvy, závazky...“ A tak dále. Honza to jako vždycky otočil a mluvil, až Viktor bezmocně mávl rukou. Když tady teďka v tichu seděl a poslouchal bublání potoka, přemýšlel o tom, oč mu vlastně doopravdy jde. Že Honza na jeho malý podnik dohlížel a držel pevně v rukou finance, nebylo až tak nepříjemné – aspoň ho zbavil odpovědnosti. Cítil se ale trochu trapně před dělníky, taky před svou rodinou. A svázaný v případných nových záměrech... Měl nějaké? Viktor jen vzdychl. Po první úzkosti, když převzal dílnu, potom úlevě, že celkem dobře funguje, a krátkém nadšení, když s panem Vojířem vymýšleli nastavitelnou formu, aby v ní mohli dělat okna různých rozměrů, ho celá věc přestala bavit. Už sice nedřel, spíše dohlížel, vyřizoval papíry a hlavně jezdil s dodávkou, někdy pro materiál, jindy s hotovými okny a jinými výrobky. Bylo jich víc, než stavba na Rosence mohla spotřebovat, objížděl tedy další zákazníky, které Honza milostivě schválil. Ty jízdy a jednání s lidmi byly jisté rozptýlení, ale sotva stačily na náplň života. Byl přece tvůrčí člověk, potřeboval nějak
160
uspokojit stálý neklid, který v sobě měl. S architekturou byl už dávno konec, ale kdysi přece taky kreslil. Neměl by začít malovat? Nic náročného, třeba krajinky... „Vy nevíte, že tohle je přírodní rezervace?“ ozval se nedaleko ženský hlas. „Chodit se má jen po cestách.“ Provinile vyskočil, zase jak přistižený malý kluk, napadlo ho. „Já tady šlapu opatrně,“ řekl cestou směrem k ní. „Chcete říct, že se vznášíte?“ zasmála se. „Ale to je přece pan Horák, však jsem si to hned myslela. Viděla jsem vaše auto v Tichém údolí.“ Viktora to jako vždy překvapilo. Roztoky měly šest či sedm tisíc obyvatel, ale lidi se tu znali, jako by to byla malá vesnice. Možná to platilo jenom pro tenhle kout. Viktor si na to pořád nedokázal zvyknout – vyrostl v anonymitě velkého města, kde se i lidi z téhož domu sotva zdravili. Když přišel trošku blíž, poznal tu mladou ženu z muzea, Zelenková se jmenovala, pokud se nemýlil. Potkal se s ní už několikrát v zámku, který ho fascinoval zvláštním rozporem: zvenčí vypadal jako barokní, důkladně opevněná tvrz, uvnitř ale měl křehké renesanční arkády. Když žena viděla, jak se tam dlouze rozhlíží, vyšla z muzea na nádvoří k němu – stejně tam neměla v té době žádné návštěvníky. Dali se do řeči, on prozradil, že kdysi studoval tři roky architekturu, ji to tak zaujalo, že ho provedla po celém zámku. Od té doby se spolu vždycky trošku bavili, kdykoliv tam zašel. „Tohle místo si oblíbila Zdeňka Braunerová,“ řekla teď. „Měli tu nedaleko odtud mlýn, tedy už v její době vlastně vilu.“ „Jak víte, že právě tady...“ „Je aspoň na dvou jejích obrazech. Vy se díváte nedůvěřivě,“ usmála se. „Ale ne, jenom že...“ „Ano?“ „Když jsem tam seděl, napadlo mě, že bych mohl začít malovat. Jenom tak pro sebe...“ „Pro ukrácení času? Máte ho tak moc?“ „To nemám. Ale víte, jenom vydělávat peníze, to mi připadá nějak málo pro život.“ Pohlédla krátce na něho, pak někam mezi stromy. „To jste patrně výjimka, alespoň podle toho, co teď kolem sebe vidím... No, já už musím zpátky do muzea, za chvíli končí přestávka.“ „Stejně tam nikdo nepřijde.“ „To neříkejte, vždycky je nějaká naděje.“ Chvíli šli vedle sebe mlčky. Najednou sebou trhla. „Jděte prosím vás dál jako by nic. Já se tu někde schovám.“ „Proboha, proč?“ „Jde proti nám pan Balabán, teď zrovna zašel támhle za ty keře. Jestli nás tady spolu uvidí, budou z toho řeči.“ „Copak jsme v osmnáctém století?“ „Tohle jsou Roztoky, ne Praha. Tak jděte už!“ Trvalo chvíli, než se s tím člověkem potkal. Zběžně ho pozdravil, jak tady ještě občas bylo zvykem. Starý pán odpověděl, potom přidal přání, ať se daří. Neřekl co, pomyslel Viktor s úsměvem. Když za chvíli vycházel z lesa, myslel pořád na tu ženu, která se tam nejspíš pořád schovávala. Nikdy dosud ho nenapadlo, že by si s ní něco začal – nebyla sice ošklivá a byla zhruba v jeho věku, ale nějak si ji spojil s muzeem, kde pracovala – a to nebylo právě vzrušující prostředí. Ale teď její obava, že by je mohl někdo spolu vidět a myslet si, že v lese spolu nejsou náhodou, v něm vyvolala různé představy. Ne, ovšem žádné úmysly, jen náznak možnosti. Jak že se jmenovala? Zdena Zelenková, prostě Zdena... Najednou zjistil, že ta únava, která ho sužovala, nějak zmizela. ***
161
Ten dům jí nezevšedněl ani po dvou letech. Byl prostě kouzelný. Vždy toužila po volném prostoru, po celý dosavadní život žila nějak stísněně – napřed s Barborou v dětském pokoji, kde neměla ani chviličku soukromí. Pak s Viktorem a Ondrou u Horákových, kde se až málem bála dýchat, celá napjatá, kdy se zas chlapec v noci rozkřičí. Nakonec dlouhá léta ve čtyřech v absurdně malé garsonce. Lezli tam přes sebe jak hadi nebo žáby, tady se zas jako by trochu ztráceli. Ale to nevadilo, vždycky se zas našli... Dalo rok práce, než dům zařídila podle jejich možností. Nebyl to žádný přepych – ale to ji netrápilo. Šok pro ni zprvu byl, když zjistila, že je tu jenom užitková voda z nádrží, které se doplňovaly snad jenom deštěm. „Copak tu není studna, proboha?“ „Ta nějak vyschla nebo se snad zkazila,“ řekl Honza. „Pivovar proto kdysi skončil.“ „Já tomu nevěřím. Sežeňte studnaře, nebo jak se jim říká. Musím mít čistou vodu ze studny, když už tu není vodovod, jinak se vrátím zpátky do Prahy.“ To tehdy nemyslela vážně, dům jí příliš učaroval, ale ta hrozba zabrala. Dalo to týdny práce, kopání a čištění, nakonec voda v studni byla. Výměna trubek, nové čerpadlo a boiler, to všechno stálo spoustu peněz, zadlužili se až po uši. Když konečně už tekla čistá voda, dokonce i ohřátá, uspořádala rodinnou oslavu, na kterou pozvala i Honzu s Jarkou – už dávno kamarádce odpustila a ráda by ji zase viděla. Přijel jen Honza a ona se neptala, proč sám – měla starosti s pohoštěním. „Jak tady ten člověk před námi žil,“ řekla, když poslali už děti spát a seděli nad sklenkou vína. „Já to nemůžu pochopit – copak se nemyl, pil jenom balenou vodu? Žádný div, že s ním tady žádná žena nevydržela.“ „To mohlo mít i jiné důvody,“ řekl Honza. „Myslíš tu jeho nemoc?“ „Možná spíš jeho povahu.“ Zdálo se jí to, nebo byl Honza už trošku opilý? „Vypadal mírně, když tu ještě byl.“ „To asi nestačí. Jarka se mnou taky nevydržela.“ „S tebou? Já myslela, že se zas vrátila.“ „No, vrátila se tehdy po letech, pak žila se mnou asi měsíc. Pak odešla po nějaké hádce, prý už nadobro. Když jsem nakonec za ní zašel do redakce, připustila, že to ještě zkusí. Vydrželo to zase jen pár týdnů. Že prý už za ní nemám chodit ani volat..“ „To je tedy husa. Kdy ti naposled utekla?“ „No, bude to už skoro rok.“ „A ty ses o tom ani slovem nezmínil?“ Dívala se na něho pozorně. Zdálo se jí to fantastické – ten jeho stoicismus i ta hloupost Jarky. Snad by uměla pochopit, kdyby někdo nevydržel s Viktorem, prostě už přestal snášet jeho nálady, věčnou nespokojenost, hlavně nejistotu, zda zas nemá nový románek... Ale Jan, s tou klidnou jistotou? „A co jí vlastně vadilo?“ „Zdálo se jí, že ji dost nechci nebo že to nedávám dost najevo. A tak si usmyslila, že je tady jiná, kterou doopravdy chci.“ „Tohle je věčná písnička,“ vmísil se Viktor. „Hlavně, aby nebyla žádná jiná.“ „Ty radši mlč,“ okřikla ho. Viktor svou poznámkou porušil kouzlo chvíle. Honza už dál nic neřekl. Byla by se ráda zeptala, zda Jarka správně hádala a pokud ano, kdo to byl. Ale nějak nenašla odvahu. Bůhvíproč na to teďka myslela, na tu už přes rok starou rozmluvu, když hledala své klíčky od auta. Byla jako vždy trošku nervózní, když se chystala někam jet. Vynutila si tohle druhé auto na to, že jím bude vozit děti do školy a zpět, ačkoliv do Roztok to bylo čtvrt hodiny přes kopec, po cestě, kterou dělníci chodili každý den. Prostě se o ně bála, to snad není
162
těžké pochopit. Nakonec děti musel vozit Viktor, řidičský průkaz získala teprve napotřetí. A Viktor ovšem několikrát zapomněl, takže děti na něho dlouho čekaly a nakonec se vypravily pěšky domů. Byla z toho rodinná hádka, jedna z nejprudších za celé manželství. Ale když tak přišly třikrát čtyřikrát, jaksi se ustálilo, že začaly samy chodit pravidelně, pokud bylo hezké počasí. Konečně, bylo jim deset a dvanáct a zvláště Ondra byl už velmi samostatný... Vyšla konečně před dům k autu a myslela už na ty zácpy, kterými se musí prodrat, než dojede na Žižkov. Musela tam jet? Bohužel asi ano, s matkou se to nějak náhle zhoršilo a Barbora, se kterou telefonem mluvila, dělala dojem, že je trochu mimo. Dostala z ní, že z posledního zaměstnání zase odešla, neřekla ale proč, teď je na nemocenské, kterou napsal psychiatr. Vůbec se jí to nelíbilo. S očima upřenýma na zem došla skoro k autu, když se najednou zarazila: před ní úplně u země vzrušeně létali tři vrabci. Skutečně, vrabci, ty už dlouhá léta nepotkala. V dětství ty skromné ptáčky často vídala, létali v menších hejnech po Riegrových sadech a zobali, co lidi utrousili. Bylo jich vždycky aspoň tucet najednou. Tihle byli jen tři a chovali se podivně. Po chvíli viděla, že jeden vrabec soustavně útočí na druhého a zřejmě se ho snaží uklovat. Když se ten slabší, zřejmě už dost zřízený, přece jen vysmekl a odletěl o kousek dál, vrhl se první znovu na něho s vražednou zuřivostí. Třetí ptáček jen poskakoval kolem nich a pozoroval zápas jako soudce v ringu. Veronika se na to nemohla dívat. „Necháš ho,“ vykřikla a přiskočila k nim. Vrabci jen odlétli o metr dál a tam se znovu stejný výjev opakoval. „Nestydíte se,“ ohnala se po nich. „Oni toho nenechají,“ ozvalo se za ní. „Nemůžou, to za ně rozhodují pudy.“ Ohlédla se, trochu rozpačitá, že ji někdo viděl při dětinském chování. Uviděla Honzu, který tu zřejmě už chvíli stál a pozoroval ji. „Tobě tohle připadá normální? Vrabců je pět a půl, až mne kolikrát napadlo, že asi vyhynuli. A teď se ještě budou sami vraždit!“ „Vždyť je to ten nejstarší příběh na zemi. Dva samci se rvou kvůli samičce. Vidíš, jak poskakuje kolem a pozoruje, jak to dopadne? Vítězi potom dovolí, aby s ní zplodil potomstvo. Prostě přirozený výběr.“ „Proč to ten slabší nevzdá? Kdyby se nechal zahnat, aspoň by se zachránil.“ „On asi nemůže, pud je moc silný. A vrabci přece vždycky žijí v hejnech. Být sám, to si neumí představit.“ Nic na to neřekla, jen s fascinací hleděla, jak ten krutý zápas pokračuje. „Klasický trojúhelník,“ řekl Honza ještě. „Je jenom jedna, oba po ní touží...“ Pohlédla na něho, pak do země, najednou rozpačitá. „Co jsi nám, Honzo, přivezl?“ „Nic, měl jsem cestu kolem, tak jsem se tu zastavil.“ „Viktor tu není, jel s nějakým zbožím, ani nevím kam.“ „Jsi tady ty.“ „Právě se chystám zajet za mámou a za sestrou. Musím to stihnout, než se vrátí děti ze školy, abych jim dala oběd.“ „Tak já nebudu zdržovat.“ Znělo to trošku uraženě. „Je mi to líto... Zastav se zas brzo.“ Jen pokývnul a šel ke svému autu. „Oba tě rádi vidíme,“ dodala trochu opožděně. Vyrazil ve chvíli, když tohle říkala. Asi ji neslyšel. Se zvláštním pocitem nasedla do své Felicie. Myslela ještě na něho, když projížděla Podbabou. Zvláštní, jak se ten člověk změnil. Kolik mu bylo, asi čtyřicet? Možná o něco méně, ani na to nevypadal. Byl mužný, silný, opálený ze stavby. Docela přitažlivý teď, když neměl ve tváři ten věčně ukřivděný rys.
163
Jarka ho nedovedla ocenit, ovšem to byla Jarka – ztratila záhy otce, tak asi v každém muži chtěla najít tatínka. Honza rozhodně nebyl tenhle typ. Vlastně ji vždycky trochu dráždil, dřív tou svou ukřivděnou pasivitou, teď ale zase jinak, vlastně tím, čím jí zároveň imponoval – tou mužnou rozhodností, zjevným sebevědomím. Ráda by ho provokovala, snad se s ním hádala, nějak podryla jeho jistotu. A přitom... ne, žádné přitom nebylo. Nemá čas na nějaké hlouposti. Teď musí myslet na řízení a taky na mámu a na tu potřeštěnou Barboru. Ale stejně, jak zvláštně s ní o těch vrabcích mluvil. Je jenom jedna, oba po ní touží. Je možné, že by ještě po těch letech... Ne, to je prostě nesmysl. *** Že skoro čtyři týdny znovu do Doliny nezajel, nebylo tím, že se tak hrozně urazil. Asi skutečně jela za matkou a sestrou, to jí věřil. Trochu se předtím zdržet by ji nezabilo, ale ona zřejmě nechtěla. Dobře si všiml, jak se tvářila, když naznačil, že nejen vrabci mohou toužit po jediné družce. Přitom to vlastně tak osobně nemyslel... Musel si ovšem přiznat, že ho myšlenky na ni zase občas trápily. Bylo to asi tím, že byl tak dlouho sám: Jarka se nevrátila a on byl stavbou a vším okolo tak zaměstnán, že samotu pocítil teprve večer, když rozkládal to zatracené lůžko, na němž se jinak spát nedalo. Neměl by je zas vyhodit a pořídit si obyčejnou postel? To se mu nechtělo: měl odpor k zbytečnému utrácení a kromě toho, přiznal by tím porážku, smířil se s tím, že zůstane už pořád sám. Ne, dokázal přece už jiné věci, najít si ženskou by mělo být mnohem snadnější. Řekl si, že se na to zaměří. Navzdory Veronice? Hloupost, té přece na něm vůbec nezáleží – prostě to udělá jen pro sebe... Když se tu sobotu vypravil do kina, neměl ale nic takového na mysli. Byl prostě osamělý a za matkou se mu zrovna v té chvíli nechtělo. Jistě by ho zase zasypala otázkami. Věděl i bez ní, že mu brzo bude čtyřicet a že by v tom byl čert, aby ho žádná nechtěla. Dnes tyhle řeči nechtěl poslouchat, chtěl se prostě bavit. Nedaleko otevřeli nové kino, prý multiplex, kde hráli současně snad osm různých filmů. Jeden z nich si určitě vybere. Šel pěšky, bylo to docela blízko. V pokladně chvíli zíral bezradně na barvité plakáty filmů, potom prostě vybral ten, který za chvíli začínal. Trochu ho zarazila cena lístku, bylo to šestkrát víc, než pamatoval z dob, kdy ještě chodil do kina. A taky sál, daleko menší, než si představoval, ho poněkud udivil: nějakých šestnáct řad hlubokých křesel, ve kterých porůznu sedělo nějakých šest diváků, většinou vybavených nápojem a velkou porcí popcornu. Tak to byla ta zvláštní vůně, kterou cítil předtím v hale. Měl si taky něco koupit? Chvíli o tom uvažoval, pak to zavrhl. Ostatně vzápětí už začala na velkém plátně ohlušující projekce, která moc nedávala smysl. Po chvíli pochopil, že to jsou ukázky. Když konečně zhasili všechna světla a začal vlastní film, všiml si koutkem oka ženy, která na začátku jeho řady chvíli váhala a pak se usadila vedle něho. Trošku se tomu podivil, když v sále bylo tolik volných míst, ale pak ještě během titulků se začínal odvíjet příběh filmu, který zaujal všechnu jeho pozornost. Děj byl docela napínavý, i když místy trochu zmatený. Muž známé advokátky, povoláním psychiatr, je obviněn z brutální vraždy dívky, jejíž tělo bylo nalezeno v kontejneru s městským odpadem. Oběť byla jeho pacientka, jak mu policie nějak prokáže. Žena psychiatra zdá se váhá, ale pak se ujme případu a brilantní obhajobou svého muže očistí – až na jednu věc, kterou bezděčně odkryje během své obhajoby a na níž žalobce pak postaví své důkazy. Oč vlastně šlo, Janovi uniklo, protože se žena vedle něho dlouze rozkašlala. Když se od ní zase zadíval na plátno, byl obviněný odsouzen, což v době děje znamenalo popravu. Jan trochu zmateně hleděl na závěrečnou scénu, v níž se manželé loučí a on se ptá, proč mu to udělala. Žena se jenom smutně usměje a řekne, že na to by se jako psychiatr neměl ptát. Vzápětí nato film už skončil. Světla se rozsvítila, Jan váhavě vstával. „Tak zabil ji anebo ne?“ řekl spíš pro sebe.
164
„Ne, samozřejmě,“ řekla žena vedle se smíchem a vydala se k východu. Dohonil ji až v hale. „Ale vždyť mu to snad nějak dokázali,“ řekl jí. „Ne, že ji zabil. Kdyby to byl udělal, tak by ji určitě nepohodil na ulici, aby ji hned policie nalezla.“ „Tak kdo to tedy udělal?“ „Kdo přímo, to já nevím, i když jsem to viděla podruhé. Vím jen, kdo si to objednal a nastrojil to jako léčku – jeho žena.“ „Ale ta ho přece hájila.“ „V tom byl právě její trik. Navlékla to tak chytře, že ten proces prohrála, ačkoliv měla od začátku navrch. Jiný, třeba i horší právník by ho z toho vysekal.“ Pohlédl na ni překvapeně. Ve vestibulu bylo zvláštní namodralé přítmí, moc dobře ji v něm neviděl – jen že má pravidelné rysy s trošku škodolibým výrazem a pěknou postavu. „Tohle byste mi měla vysvětlit. Co takhle se něčeho napít, nemáte chuť?“ „Záleží na tom, čeho. Pivo nepiju.“ Vyšli z kina a v měkkém světle pouličních lamp vypadala trochu jinak. Docela se mu líbila, jenom ho nepříjemně překvapilo, když si okamžitě zapálila cigaretu. „Neměla byste kouřit.“ „Proboha, proč?“ Lačně nasála z cigarety a s viditelnou rozkoší pak vypouštěla dým. „Vždyť vám to škodí.“ „Co dneska neškodí?“ „V kině jste hrozně kašlala, proto jsem neslyšel klíčovou scénu u soudu.“ Zasmála se. „No, to je typické. Když mužský něco nepochopí, může za to žena.“ „Máte možnost to odčinit. Tady je zrovna bar...“ „Smí se tam kouřit? Aha, no tak dobře.“ Usadili se v koutku a Jan objednal láhev chilského červeného vína. „Hned celou láhev? Stačila by sklenka.“ „Máte mi toho hodně co vysvětlovat.“ „To zní tak hrozivě... No, psychiatr holku léčil zřejmě klasicky, tedy na pohovce. Manželka na to zřejmě přišla a tak nastrojila past, docela mazanou. Dvě mouchy jednou ranou a přitom takovou, že ji nikoho nenapadlo podezírat.“ „Ale tak strašnou pomstu pro nějakou nevěru...“ „Copak jste nikdy nežárlil?“ Jan měl chuť zalhat, pak jenom pokrčil rameny. „Pokud dáváte najevo, že ne, tak jste nikoho doopravdy nemiloval. Ze žárlivosti člověk může dělat hrozné věci. Něco o tom vím... Ne, nebojte se, nikoho jsem nezabila,“ zasmála se. „Ale měla jsem dost často chuť.“ „Vy jste mi ještě neřekla,“ řekl rychle, „co byl ten detail, který ho nakonec usvědčil.“ „No, detail... Ten večer předtím šoustali,“ zasmála se. „Byla ještě plná jeho semene.“ Trochu jím otřáslo, jak o tom přímo mluvila. A přitom ho to vzrušilo. „On přitom tvrdil, že ji vůbec nezná.,“ pokračovala. „Smazal i záznam o ní ve svém počítači. To ale doopravdy nejde, jak ví každý, kdo teď chodí do kina.“ „A jak na něho vůbec přišli?“ „Copak jste v kině spal? Celou dobu jsem přece nekašlala. Někdo dal policii anonymní typ. Kdo asi, to si domyslíte.“ Otřásl se. „Zdá se mi to všechno hodně přetažené.“
165
„No, musí se to přece trošku přešvihnout, aby to lidi bavilo. Skutečný život, toho mají i tak dost.“ „Myslíte, že je nudný?“ Pohlédla na něho a významně se usmála. „To záleží na tom, jestli si ho člověk umí zpestřit.“ Za chvíli zaplatil a aniž by se o tom nějak domlouvali, šla s ním k němu do bytu. Zatím co trochu neobratně rozkládal své lůžko, ona navštívila koupelnu. Potom se milovali, napřed skoro zdvořile a neobratně, pak za nějakou chvíli znovu, to už trochu divoce. Držela ho v sobě, dokud neustaly její konvulse. Pak ho od sebe jemně odstrčila. „No, to nebylo špatné,“ řekla věcně, když se oblékala, a hned si přitom zapálila. „Můžeme to někdy zopakovat.“ Napsala si číslo jeho telefonu, potom si zavolala taxíka a než se stačil kloudně vzpamatovat, vyšla bez ohlédnutí do noci. Když dlouho větral kouř z těch jejích cigaret, náhle si uvědomil, že nic o ní neví – dokonce ani jméno, natož zaměstnání, věk. Znal jenom její pravidelnou tvář a hlavně tělo, zralé, trochu povadlé a přesto přitažlivé... Takhle to tedy bylo snadné. Co dělal celých dvacet let, proč se tak nesmyslně užíral? Lehl si na lůžko, ještě prosycené vůněmi a pachy, a užíval si pocit náhlé svobody a nasycení. Teprve, když už usínal, přikradl se slabý stud. Odkud, proč, nevěděl – v příští chvíli už spal.
II Prostor – to základní a samozřejmé, přitom vlastně záhada. Byl jiný v parku, kde se podél kmenů stromů vypínal a potom rozevíral mezi zlátnoucími korunami. Byl jako stulený a ztěžklý kolem bytelných zdí zámku a pak se náhle proměnil krajkovím arkád, jakmile člověk vešel brankou na nádvoří. Viktor až žasnul nad tím, jak byl prostor unikavý, když už netvořil žádné stavební návrhy, ale pokoušel se zachytit svůj dojem. Zatím jen kresbou, necítil se ještě na barvy. Trochu své tahy lavíroval vodou, aby jim dodal životnost a také jistou neurčitost, kterou cítil ve svém životě. Ne, že by jeho továrnička nebo spíše dílna nefungovala – naopak, z pana Vojíře se vyklubal úplný poklad, vymysleli spolu řadu nových výrobků, které se daly použít na stavbách. Jenomže nějak záhadně se vytrácely zakázky. Už od loňska se zhoršovala hospodářská situace, vláda prý přišla s nějakými úspornými balíčky – a jako na povel, i drobné firmy začínaly šetřit, takže mrtvolný dech recese dolehl také k nim, do jejich závětří. Také Veronika jako by se nějak změnila. Matka jí zemřela na počátku března. Bylo to pro ni a hlavně pro Barboru vysvobození z úzkosti očekávání, které nad nimi léta viselo. A přesto se teď obě trápily jakousi vinou, jako by virus nesmyslných výčitek přeskočil z mrtvé matky na ně... Ach Bára! Kdykoliv na ni jen pomyslel, zalil ho zvláštní pocit, plný něhy a zároveň viny za cosi, co vlastně nespáchal. Už skoro tři roky ji neviděl, vzal doslova to její „odejdi“, napřed s určitou trpkostí, postupně s ulehčením. Alespoň mohl mít před Veronikou čisté svědomí... divná věc ale byla, že docela čisté je ani dnes neměl: pořád se Bárou v duchu trochu obíral a kdykoliv jel do Prahy navštívit matku, míval nutkání zajet na Žižkov. Ale vždycky mu odolal, se směsí trpkosti a studu... A teď najednou Veronika přišla s nápadem, že by sem do Doliny mohli Báru načas vzít. „Barboru sem? Vždyť má v Praze byt jenom pro sebe.“ „Ten by se mohl pronajmout, aspoň by měla větší příjem. Z těch dávek, které dostává, se moc dobře žít nedá.“ „No dobře, ale co tu bude dělat?“ „Může ti třeba trochu pomáhat, pořád si stěžuješ, že ti to účetnictví nejde. A hlavně bude s námi žít, tam v Praze jí ta samota už leze na mozek.“ „Tak proč je sama? Je to krásná holka, jistě nemá nouzi o zájem.“
166
„Hezká snad celkem je, ale je trošku praštěná. Teď ještě víc, po tom, co máma umřela. Má často deprese, to lidi nepřitahuje. Já myslím, že by měla z toho bytu načas vypadnout, všechno tam na ni padá. A my tu máme krásný velký dům, ten pokoj v rohu nahoře je prázdný...“ „Já nevím, Veruno...“ „Co nevíš! Je to moje sestra, tak mám přece povinnost se o ni postarat.“ Když si teď vzpomněl, jak se přitom rozčílila a jak nevěděl, co by jí na to řekl, jen si povzdechl. Bylo to skoro před týdnem a pak už o tom nemluvila. Doufal, že si to rozmyslela. Představa, že by Bára s nimi bydlela, v něm vyvolala krátkou dychtivost a vzápětí dost velkou úzkost. Sice uplynul dlouhý čas od oné chvíle, co je tchýně spolu přistihla, a všechno vypadalo na to, že o něho Barbora ztratila všechen zájem, ale měl stejně pocit, že když bude u nich, nemůže to dobře dopadnout. „Máte to všechno nějak pokřivené,“ ozvalo se za ním. Trhl sebou: jako by někdo slyšel jeho myšlenky. Potom se obrátil a viděl Zdenu Zelenkovou, která k němu vyšla z muzea. „Já myslela, že jste byl něco jako architekt,“ zubila se. „Tohle není stavební výkres, ale pokus vyjádřit své pocity.“ „A ty se takhle kácejí?“ Odložil kresbu stranou. Věděl, že ho jen provokuje, takovým způsobem už spolu víckrát mluvili, ale stejně se ho její slova trošku dotkla. No prosím, nebyl žádný malíř, ale tahle kresba měla něco do sebe. „Pokud myslíte obecně, pak rozhodně vítězně neční. Počítám dny, kdy dokončíme všechny zakázky. A další nepřicházejí.“ Najednou zvážněla. „Je nějak špatná situace. Nám najednou zkrátili rozpočet o třicet procent. Pokud to správně počítám, nezbude nám ke konci roku ani na výplaty.“ „Tak půjdeme spolu po žebrotě.“ „Ale kde? Tady v Roztokách jistě ne. Penicilinka prý už nevyrábí. Ne, že by někdo kromě zaměstnanců litoval, dost nám tu smrděla.“ „Můžeme to zkusit v Praze. Tam je, jak se obecně soudí, blaze, tak snad by mohli pustit chlup.“ „O chlupy nestojím. Mám jich dost doma, od kocoura. Nemáte chuť na trošku čaje? Zrovna jsem ho uvařila.“ Šel za ní dovnitř, s kufříkem a blokem pod paží. Bylo to zvláštní – tady se patrně nebála, že by je někdo viděl spolu o samotě. Byla příroda nějak erotičtější než muzeum? Patrně ano, on to také takhle cítil. Ostatně zcela sami tady nebyli – uvnitř se z jedné židle na druhou pomalu přesouvala paní Váchalová, která jejich skvosty hlídala, a někde po zámku se šoural starý Kořán, který tu dělal skoro všechno od topiče až po drobné opravy. Někde tu jistě byl i kastelán, ale toho nikdy neviděl. „Jak se tu líbí vaší ženě?“ zeptala se nad šálkem, který mu podávala. „Proboha, jak vy víte, že jsem ženatý?“ „Tohle jsou Roztoky a vy jste tu tři roky... Dneska jsem s ní mluvila.“ „To jsou mi věci. O čem jste se bavily?“ „Ptala se mě, kde se tu kupují věci na malování. To jste se doma všichni dali na umění, když je ta recese?“ „Ona jistě myslela malování pokojů. Ach jo. To znamená, že vítr vane chatrčí, jak říkal velký Mao, když se chystal ničit hospodářství. Musím si hledat úkryt. Neschováte mě?“ S úsměvem zavrtěla hlavou. „Albert by nebyl rád. Nesnáší cizí muže.“ „To je váš manžel?“
167
„Ne, Albert je kocour. S manželem jsme se rozešli, už je to řada let.“ Pokýval hlavou. Nějak tušil, že nikoho nemá. Ještě se chvíli bavili, pořád v tom lehkém tónu, který jako by byl bez zábran a přesto vždycky obloukem uhnul před nějakou subtilní bariérou. Kdyby ji chtěl svádět, jistě by to bylo těžší, než se mohlo zdát. Ale on přece nechtěl, takže neměl důvod o tom přemýšlet. *** Když projížděla Vinohradskou v husté koloně, myslela na to, jak se za tři roky pro ni všechno změnilo. Praha, předtím samozřejmá, přitom vzrušující spoustou možností, jí nyní připadala téměř cizí, hlučná a obtížná věčnými dopravními zácpami a spoustou lidí, vesměs k ní a pro ni lhostejných. Už tu nikoho vlastně neměla, až ovšem na Barboru, kterou odsud odveze. Máma jí umřela a protože si umíněně zakázala jakýkoliv obřad, bylo to, jako by se prostě rozplynula v prázdnu. Někde tu žila Jarka, možná pořád v jejich ulici, ale ta také jako by už ani nebyla. Náhle, když zase čekala u zbytečného semaforu, který zjevně dával přednost prázdné příčné ulici, ji napadlo, zda vůbec existuje někdo, koho ještě „má“. Viktor se nějak ztrácel ve svém vnitřním světě, dokonce začal intenzivně malovat, zatímco dílna přežívala jen taktak. Byl celkem milý, ani se moc nehádali, ale často měla dojem, jako by ji neviděl. A děti? Ondra, ve třinácti vytáhlý, směšně hlubokým hlasem vykládal jen o vodáckém oddílu, ve kterém trávil všechen volný čas. A Markéta, která ještě před třemi lety sedávala otci na klíně a zdála se být pořád dětinská a zakřiknutá, si našla kamarádky ve škole a měla s nimi mnohé tajnosti, o kterých sotva utrousila slovo. Ten velký dům, kterému Veronika věnovala přes dva roky práce, aby z něho vytvořila domov pro všechny, byl vlastně jako nesmírně prostorný holubník, do něhož její blízcí přilétali jen se najíst nebo vyspat. A ona? Najednou se před ní rozevřelo prázdno. Dům se dal sice nekonečně vylepšovat, ale na to jednak teď neměli peníze, jednak ji to už tolik netěšilo. To pro ni přece nebyl smysl života, jen přestavovat nábytek a leštit zrcadla! Chtěla být kdysi novinářkou, ale v Praze jí to nevyšlo a snažit se o něco takového v Roztokách bylo úplně směšné... Pak jednoho dne zavolala Barboře, skoro po měsíci vzájemného mlčení, a zděsila se toho, jak s ní sestra mluvila. Skoro jí nerozuměla, spíš z monotónních, slovům vzdáleně podobných zvuků pochopila, že je zle. Hned za ní zajela, našla ji nemytou a pohublou na lůžku v zastíněném pokoji. Zřejmě se živila skoro jen prášky, vůbec nevycházela a plavala v šedivém, hustém láku deprese. Zůstala s ní několik dní, donutila ji umýt se a najíst, dokonce vyjít ven. Na lavičce v parku, kam se Barbora jen sotva dovlekla, se z ní snažila vylákat, co ji dostalo do tohoto stavu. „Já nevím,“ jenom vzdychla. „Nejsem prostě k ničemu.“ „Prosím tě, co to říkáš? Jsi mladá, hezká, zdravá až na ty nálady...“ „Nic nedokážu a nikdo mě nechce. Nejlíp by bylo, kdybych taky umřela.“ „Neříkej nesmysly. Především nesmíš být tak pořád sama, jenom doma zalezlá.“ Vytáhla ji večer do kina, pak ještě do vinárny. Mluvily spolu – nebo aspoň ona – jako ještě nikdy předtím v životě. Bára se za tři dny poněkud vyhrabala ze své deprese. Když se s ní ale loučila, viděla zase ten černý mrak na dně Bářiných očí. Ne, tak to nejde, pochopila tehdy – musí ji vzít alespoň načas k nim... Úplně hned to ovšem nebylo, musela vymalovat a poněkud zařídit ten prázdný pokoj, zlomit mlčenlivý odpor Viktora, vysvětlit dětem, že je teta trochu nemocná a že by se k ní měly chovat hezky. Když předevčírem Báře volala, aby ji připravila na ten přesun, sestra v telefonu skoro pořád mlčela... Konečně se prodrala poslední křižovatkou a vjela do Čížkovy ulice. Vyběhla po schodech a skoro bez dechu odemkla byt. „Báro, tak už jsem tady,“ zavolala.
168
Nikdo jí neodpověděl. Proběhla kuchyní a otevřela dveře do „dětského“ pokoje, ve kterém sestra stále bydlela, protože do většího, který kdysi obývali rodiče, se pořád nějak bála. Bylo tam pološero, jenom náznakem viděla Báru ležet na lůžku. Se srdcem sevřeným úzkostí přiskočila k oknu a roztáhla závěsy. „Co se tu povaluješ,“ křikla bodře, aby si dodala odvahy. „Máš už doufám sbaleno.“ Sestra se pohnula, potom se nadzdvihla a zamžourala do světla. „Já jsem asi usnula...“ „Tak se rychle probuď. Musíme vyrazit, než bude špička, to pak cesta trvá hodiny.“ „Vyrazit? Kam?“ „Tak Báro, neblbni! Vždyť jsme se domluvily. Odvezu tě načas k nám, budeš tam s námi bydlet. Budeme spolu chodit ven, třeba si zajedeme někam do kraje...“ „Viktor mě tam jistě nechce.“ Zarazila se. Copak se ti lidi domluvili? Vždyť se kdysi zdálo, že se až moc kamarádí. „To je úplný nesmysl. Viktor se těší, že tě zase uvidí. Tak honem, kde máš kufry?“ Kufry ovšem byly ještě ve skříni a šaty na ramínkách, prostě nepřipravila si nic. Už trochu vztekle vytáhla dva jakžtakž zachovalé, naházela do nich, co jí přišlo pod ruku. Přitom energicky hnala Báru do koupelny s příkazem, aby se celá umyla a osprchovala. „Budu mít mokré vlasy,“ protestovala Bára. „Pořád lepší, než vypadat jak vyoraná myš. A být taky tak cítit. Venku je ještě teplo, auto je až přehřáté. Vlasy ti doschnou, než tam dojedeme.“ Bára ji poslechla, jako by žádnou vlastní vůli neměla. Nakonec byly jakžtakž připravené k odjezdu. Veronika se rozhlédla po bytě. Tady strávila celé dětství a kus mládí. Byt, který téměř nevnímala, když chodila za matkou, teď ležel před ní jaksi bezbranný a obnažený, jak se ho už poslední z jeho někdejších obyvatel chystal opustit. Připadal jí náhle nějak malý, přisedlý a smutný. Támhle na stěně visely kdysi ty směšné diplomy, kterých si otec tolik cenil, a světlou skvrnu po nich chabě zakrývala levná reprodukce Slavíčkova obrazu. Tam vlevo v příborníku, kde teď řídce stály hrníčky, bývaly zlaté busty Lenina jako pohanský oltář. Obojí její vlastní rukou zmizelo, ale jinak se tu nezměnilo nic – až na tu prázdnotu, která tu zbyla po lidech, co tady kdysi žili. Bylo tu vždycky plno, zvlášť když ještě táta žil – a často veselo, nebo alespoň hlučno. To ticho, které se tu usadilo, ji najednou tísnilo. Otočila se a chopila se kufrů. Bára šla před ní trošku nejistě, v rukou jen knihu, kterou na poslední chvíli popadla. Když Veronika zamykala, vzpomněla si na svůj úmysl byt načas pronajmout. Ale to muselo teď počkat. Chtělo to přípravu a kromě toho, jak ji něco varovalo, bylo s tím lepší nespěchat. *** Tři roky o to Viktor škemral, tak to tedy bude mít, říkal si Jan chmurně cestou z nepříjemné schůze představenstva. Žádnou radost z toho neměl, i když zjevně jednal úspěšně. Spor začal už před časem jistý Albrecht, jeden z podílníků Mého domova. Chytře si počkal, až měl svůj dům hotový, a když se nastěhoval, začal náhle s protesty, že firma není žádná společnost podílníků, jak jim slibovali, ale zlatý důl rodiny Horáků. Zřejmě na radu právníků – sám to byl lékař – prosadil svolání valné hromady, ze které vzešlo nové představenstvo. V tom Albrecht ovšem byl, jakožto vůdce kverulantů. Hned se začal rýt ve financích firmy a první, co vítězně vytáhl, byla existence dílny v Dolině. „Nevím, jak vy tomuhle říkáte,“ řečnil s potěšením, „ale mně to připadá jako klasický tunel. Vy jste za část kapitálu, určeného na výstavbu domků, koupili továrničku někde v Dolině. Ta přece vůbec nesouvisí se stavbou.“
169
„Měl byste mít přesnější informace,“ řekl Jan. „My jsme tou koupí vyřešili nedostatek vhodných oken na trhu. Dolina vyráběla pro nás, to jste přehlédl, a nebyla to jenom okna. Díky její produkci dnes bydlíte.“ „Ale nedělá jen pro nás, že. Dodávala taky jiným zákazníkům a zisk šel kam? Do kapes bratří Horáků. Hodnota toho, co naší stavbě dodala, jistě nepokryla ani její cenu.“ Jan naštěstí byl na ten útok připraven a jistým čarováním s čísly dokázal, že Dolina už investici dávno splatila a pokud na ní někdo vydělal, byla to společnost Můj domov. „No, chtělo by to audit,“ nevzdával se jeho oponent. „K čemu je nám teďka výrobna?“ přidal se Chládek, jiný kverulant. „Stavba pomalu končí, těch pár oken se dá prostě koupit.“ „Tak se jí tedy zbavíme,“ řekl lehce Jan. Všechny tím překvapil, taky tak trochu sebe. Rozhodl se k tomu náhlou intuicí. Cítil, že není jiné řešení. Albrecht se s porážkou jenom tak nespokojí a bude se v tom dále rýt. Audit odhalí, že se věci mají trochu jinak, než jim předestřel... Navrhl tedy prodat Dolinu za symbolickou částku. Albrecht se sice trochu bránil, ale většina ten návrh hladce schválila. Recese všechny strašila a zbavit se výrobny, která nejspíš brzy zbankrotuje, jim připadalo jako chytré řešení. Jan ale nebyl rád, i když se touhle cestou vyhnul možným dalším tahanicím, které by mohly skončit někde u soudu. Měl přece další plány, dokonce už vyhlédl i nové pozemky, které právě teď byly za babku. Mít k tomu malou výrobnu, která by pružně vyhověla jeho požadavkům, by bylo výhodné. Byl by rád věděl, o co tomu Albrechtovi vlastně jde. Možná chtěl jenom Jana dusit, aby si v představenstvu vybudoval větší vliv. Říkal si, že možná couvnul příliš brzo, když zahnul autem na silničku k Dolině. Jenomže už se stalo, teď se to nedalo odvolat. Právě, když zastavil u domu, vycházela z něho Veronika ještě s jednou ženou. Tu v první chvíli nepoznal. „Honzo, ty vždycky přijedeš, když jsem na odchodu,“ křikla na něho. „Tentokrát se ale brzo vrátím, jdeme jen na malou procházku.“ Zdála se mu nějak příliš okázale veselá. „Nevěděl jsem, že tu máte návštěvu.“ „Jakoupak návštěvu, Bára tu s námi teďka bydlí.“ Barbora? Ano, teď ji poznával. Je možné, že se za tři roky takhle změnila? Bývala to přece krásná dívka, trochu nervní, ale plná života. Ta osoba, která se vedle Veroniky ploužila, jí nebyla moc podobná. „Já jsem tu stejně pracovně. Kdepak je Viktor.“ „Tam vzadu v dílně, zkoušejí zas něco s panem Vojířem.“ Dalo mu práci, než Viktora vytáhl do kanceláře. „Máme nový způsob izolace proti hluku,“ vykládal Viktor nadšeně. „Trik je prostě...“ „Počkej, tohle mi řekneš jindy. Mám novinku. Chtěl jsi být vlastním pánem? Tak teď jím tedy budeš.“ Stručně mu vylíčil, co se na představenstvu událo. „Musíme převod uskutečnit okamžitě, než se v tom kverulanti začnou rýt a zjistí, že jsou věci jinak. Pojď, sepíšeme smlouvu a zajedeme k notářovi.“ Viktor nevypadal nijak nadšeně. „Víš, mně se to moc nelíbí.“ „Vždyť jsi to vždycky chtěl!“ „Nevěděl jsem, co to obnáší. A zrovna teď, když skoro nejsou zakázky...“ „To se zas zlepší.“ „Nemohli bychom v tom jet aspoň spolu? Vždyť víš, já účetnictví nerozumím a být najednou na to sám...“
170
Jan pocítil krátké uspokojení. Tak vida, bratříčkovi spadnul hřebínek. „Já můžu být nanejvýš tichý společník. Jinak mě představenstvo sežere i s chlupy.“ „Tichý společník? Co to je?“ Vysvětlil mu to cestou do domu. Tam sepsali na počítači, který Viktor koupil hlavně díky naléhání Ondřeje, dvě smlouvy. Tou druhou nový majitel přiznával Janu Horákovi rovný podíl na majetku a vedení dílny v Dolině. „Rovný, nepřeháníš to?“ „Vždyť sis sám o to řekl.“ Viděl, jak bratr váhá, potom bezmocně krčí rameny. Nechá se opít rohlíkem, pomyslel si. Nebýt tu já, dávno by chodil po žebrotě. Když vycházeli z domu, sestry se právě vracely. Veruna vypadala unaveně, zato Barbora měla trochu více barvy ve tváři a výraz ne snad přímo veselý, ale aspoň ne mrtvě lhostejný. „Ty už nás zase opouštíš?“ křikla Veronika. „Musíme k notáři. To víš, to jsou teď velcí páni, ti moc dlouho nepracují.“ „Tak nás zas brzo navštiv.“ „To budu muset. Zatím se tu mějte.“ Jan cestou k autu viděl, jak se Viktor na Barboru dlouze podíval a potom uhnul pohledem, když k němu zdvihla velké tmavé oči. Vzpomněl si, že snad spolu něco měli, ale to přece bylo před lety. Přesto měl z toho výjevu nějak nedobrý pocit. Ale teď měl jiné starosti.
III Viktor se úkosem podíval na Barboru vedle sebe, potom vrátil oči zpátky na silnici. Už delší dobu mlčeli, každý zabraný do svých myšlenek. Konečně bylo jaro, duben za dveřmi. Nejvyšší čas – zima byla dost strašná, jak pro dílnu tak jejich domácnost. Nebyly skoro zakázky, musel si půjčit od banky, aby mohl zaplatit šesti dělníkům a taky oni sami aby vůbec přežili. Navíc přítomnost Barbory čím dál tím víc tížila atmosféru v domě. Ne, že by se k někomu špatně chovala – byla to její skleslost, věčné mlčení, které je s Veronikou tísnily. Děti si tety víceméně nevšímaly, ostatně skoro ani rodičů. Ondřej se vylizoval z puberty, Markéta do ní spadla, ze dne na den, jak se zdálo. S oběma člověk musel velmi vážit slova, ale ani tím se nevyhnuli konfliktům. S dětmi je měla skoro vždycky Veronika, Viktor se držel opodál – a sklidil za to málo vděku. Ondra, jak se mu zdálo, s ním chtěl bojovat za každou cenu: když Viktor přistoupil na jeho názor, ihned obrátil a tvrdil něco jiného. A Markéta měla co chvíli slzy na krajíčku, pro každou pitomost.... A teďka ještě tenhle Veroničin nápad, aby bral na cesty za obchodem s sebou Barboru. Prý ji to možná trochu rozptýlí, sama si už neví rady... „Všimla sis, jak se všechno zazelenalo?“ obrátil se k ní, pak zase vrátil pohled na silnici. „Vždycky si říkám, že si musím všimnout, kdy to začne, a vždycky to promeškám... Brzo už stromy budou kvést, některé vlastně začaly – podívej tamhle břízky mají jehnědy. Když bude takhle hezky, půjde to teď ráz naráz.“ Barbora mlčela a jenom zamračeně hleděla, jak jim šedivý proud asfaltu běžel vstříc, pořád stejný tak jako její nálada. Neměl jsem ji brát s sebou, říkal si. Chápal, že Veronika už jí měla občas dost, dokonce na ni chvílemi jako by přeskočila Barbořina deprese, ale řešit to tím, že ji bude vozit po svých cestách, byl nešťastný nápad. I tak měl svých starostí dost. „Ty nemáš radost, že je zase jaro?“ zkusil to přece jen ještě jednou. Měl pocit, že když ji přiměje k řeči, bude to přece jen lepší, než to její mlčení. „Jaro je nejhorší.“ „Prosím tě, co to říkáš? Všechno se probouzí, začíná nový život...“ „Máma před rokem umřela, právě v březnu.“
171
„To je ovšem smutné, ale...“ „Mám pocit, jako by skutečně neumřela a přitom tady není. Prostě se rozplynula. Proč nebyl žádný pohřeb, co s ní vlastně udělali?“ „Báro, prosím tě, neblbni. Máma si vysloveně přála rozptyl bez obřadu, jako u táty. Tak se to holt tak provedlo. Ty tohle přece víš.“ „Byl přitom někdo, při tom rozptylu? Nebyl. Takže se vlastně neví, jestli ji opravdu spálili a kam ten popel rozházeli...“ „Baruno, to jsou uměle morbidní myšlenky.“ „Nebyla to tvoje matka, takže se mnou cítit nemůžeš.“ „Vždyť já jsem taky ztratil otce celkem nedávno... Pro ni byla smrt vykoupení, trápila se léta, čím dál víc.“ „Vykoupení pro ni, snad. Ale co ti, co zůstanou? Já to pořád nějak nechápu – byla a najednou už není. A nikdy nebude.“ „Lidi prostě umírají, dříve či později. A ti živí mají žít, dokud mají ještě čas.“ „Proč?“ „Co, jaké proč.“ „Proč mají žít.“ „Protože... Já nevím, to je hloupá otázka. Copak život potřebuje zdůvodnění? Podívej, zrovna teď se všechno dere k životu. Stromy vyrážejí listy, budou brzo kvést, potom mít plody. Zvířata se snoubí, aby měla potomstvo. A lidi zrovna tak, i když ti k tomu nemusí mít zrovna jaro. Nikdo se neptá, proč – prostě žije, jak to jenom jde, a stará se o další život, aby pokračoval...“ „Říkáš jen, jak to je. A ne vždycky. Lidi se přece občas sami zabíjejí.“ Pohlédl na ni ostře, ale hned zas zpět – zrovna tu byla ostrá zatáčka. „To jsou lidi duševně vadní, nebo asi nějak hrozně trpí – nějakou ztrátou nebo bolestí, copak já vím.“ „Tebe to ještě nikdy nenapadlo?“ „Mne? V životě... proč se mě na to ptáš?“ „Vždyť taky nejsi šťastný, pořád někam utíkáš, ven nebo do dílny nebo tam dozadu do toho pivovaru. Říkala jsem si, co tam asi děláš.“ Překvapilo ho, že si toho všimla – myslel si, že je soustředěná jenom na sebe. „Udělal jsem si tam něco jako atelier. Není tam moc světla, ale nemám peníze a ani čas, abych to upravil.“ „Atelier, k čemu?“ „Občas trochu maluju.“ „Ty maluješ? A proč?“ „Zas další proč. Abych měl náplň života, citovou náplň myslím. Dílna a obchod, to je pro peníze, musím přece živit rodinu. Ale malování...“ „To zní jako milování. Našel sis v tom náhradu?“ Trhl sebou a měl dost práce, aby volant zase vyrovnal. Nějakou dobu mlčeli. Náhle měl pocit, jako by ticho v kabině zhoustlo tím, o čem spolu už léta nemluvili. „Proč jsi mě vlastně opustil?“ zeptala se náhle. „Opustil? Vždyť jsi mě sama vyhnala, tehdy, když tvoje matka náhle přišla... Pořád jsem čekal, že se ozveš, ale ty jsi mlčela. Tak jsem si říkal... ale co na tom dneska záleží, je to už dávno minulost.“ „Pro mne ne.“ Nebyl si jist, že správně slyšel. Neměl čas o tom přemýšlet – vjížděli právě do odbočky na Unhošť. Kus před ním vznikala vesnička vilek pro bohatší lidi z Prahy, jakou oni stavěli u Suchdola. Zajel před maringotku, v které sídlil Vodák. Měl to tady na povel – zda jako majitel či jenom stavbyvedoucí, to Viktor jistě nevěděl.
172
S údivem viděl, že se na stavbě nepracuje – mezi hrubými zdmi příštích vilek se potloukali jenom dva tři dělníci, kteří tam něco sbírali, patrně nářadí. Trvalo chvíli, než se na Vodáka doklepal. Vylezl z maringotky rozcuchaný, neholený a nejspíš taky nemytý. „Přivezl jsem vám ukázat ta okna,“ řekl Viktor s nedobrým tušením. „Okna? K čemu jsou mi okna,“ vyjel Vodák. „Tady je to všechno v háji, nejspíš skončíme a já se půjdu oběsit, protože dluhy nezaplatím...“ „Co se stalo?“ „Maličkost. V Ruzyni používají novou rozjezdovou dráhu. Jen chvíli počkejte...“ Dlouho to netrvalo. Ozvalo se hřmění jako při nějaké silné bouřce, které stále sílilo, a za chvíli se nevysoko nad nimi přehnalo velké letadlo. Vodák se snažil něco říct, ale pro Viktora jen otvíral pusu – nic kromě hluku neslyšel. „Co jste to říkal?“ zeptal se, když stroj zmizel ve výšce. „Že to sám slyšíte. A tohle máte aspoň dvakrát za hodinu nebo častěji. Naše stavba je v pruhu největšího hluku. Člověk by nevěřil, že tak daleko od Ruzyně... Lidi se odsud stěhují a já tu stavím nové domy. Zkoušel jsem protestovat, ale koho taková věc zajímá?“ „A to je takhle pořád?“ „Někdy zas oblažují lidi na Kladně nebo zas jinde. Závisí to na větru... Nejhorší je to v noci, nedá se v tom spát.“ „Kdyby lidi měli dobrá okna...“ řekla náhle Barbora. Vodák se na ni podíval, poněkud překvapeně, jako by ji dosud nevnímal. „Tenhle řev žádné okno nezadrží.“ „Tak to neznáte speciální Horákova okna. Přes ta neslyšíte ani střelbu z kanónu.“ Teď na ni zíral také Viktor. Co to tu holku napadlo? Ano, chlubil se před ní, jak to dobře vymysleli s Vojířem. Jenomže byl to vlastně jenom nápad, který zatím neměli kde vyzkoušet. „To bych chtěl vidět. To jsou ta, která mi vezete?“ „Ne, to jsou obyčejná,“ řekl rychle Viktor. „Taky těsní, ale ta, která myslela Barbora, ta vícekomorová, od těch máme jenom prototypy.“ „Tedy je vlastně nemáte.“ „Ale můžeme je vyrobit, stačí jen říct. Jsou ovšem dražší.“ Vodák se na ně chvíli zamyšleně díval, hlavně na Barboru. „Promiňte, paní Horáková,“ řekl náhle. „My se vlastně neznáme.“ „Vy jste pan Vodák, to už vím,“ podala mu ruku. „A já jsem Přádová, švagrová tady pana Horáka. Pomáhám mu trochu s obchodem.“ Viktor na ni jen zíral. Co se s ní stalo? Najednou ožila, tváře jí zrůžověly a hlavně oči, předtím matné, jako by získaly zase lesk. Zájem Vodáka ale rychle opadnul. „Asi je stejně pozdě. Ta věc se rozkřikla, lidi sem nechtějí. Stavbu už nezachráním.“ Chvíli všichni rozpačitě mlčeli. „Víte co, já mám nápad,“ řekla náhle Barbora. „Říkal jste, že se odsud lidi stěhují. Je tady kousek odsud Unhošť, ne? Tam taky mají tyhle potíže?“ „No jistě, je to v stejném pruhu.“ „Tak získáme někoho v Unhošti, aby si nechal zabudovat naše okna. Třeba se slevou nebo dokonce zadarmo. Když lidi uslyší, jak je to účinné, budou je taky chtít. A hlavně vy získáte důkaz, že je tady možné žít.“ Vodák se na ni chvíli díval. „No, je to nápad. Vy máte taky lidi, co to instalují?“ „Ne, s tím byste nám musel pomoct,“ řekla Bára dřív, nežli se Viktor zmohl na slovo. „Pár lidí mám, stejně tu teďka všechno stojí.“ Když zanedlouho odjížděli, Viktor zastavil před vjezdem na hlavní silnici.
173
„Co tě to Báro napadlo?“ „Víš, jaký z toho bude kšeft, jestli se tohle podaří?“ Oči jí zářily tak, jak to z minulosti pamatoval. Bezděčně vztáhl ruku a přitisknul ji k sobě. „Ty jsi má hlavička.“ „Jsem tvoje, viď? Pojď, pojedeme do Unhoště. Já tam někoho ukecám.“ V jakési závrati z obratu situace a hlavně z Barbořiny proměny otočil auto směrem k Unhošti. *** Zastavila se cestou do patra, zase s tím zvláštním pocitem, který se za poslední měsíc víckrát opakoval. Vycházel z její hrudi, ale jako by se šířil prostorem prázdného domu: takové zvláštní dusání, které se stále zrychlovalo až do šíleného trysku. Sedla si na schody a snažila se přijít na to, co se vlastně děje. Bylo to její srdce, samozřejmě, ale ten jeho překotný tep nějak souvisel s prázdnem domu, odkud všichni odešli – děti jako vždy do školy, Viktor s Barborou na jednu z těch cest, které teď byly stále častější. Barbora měla šťastný nápad, jak Viktor nadšeně vykládal – nějaká neprůslyšná okna, která vymysleli s Vojířem, prý měla úspěch v Unhošti a okolí, kde lidi trpěli rámusem motorů startujících letadel. Prý je to konečně vytáhne z dluhů, Viktor už plánoval, jak výrobu těch oken rozšíří, jak možná přijme další dělníky... Bára se do té věci zcela vložila: pokud s Viktorem nejezdila na hon za dalšími zákazníky, seděla v kanceláři nad účty. Byla přece jen ekonomka, i když školu dokončila s odřenýma ušima, jak sama říkala. Bára se změnila, z té přišlápnuté myšky, která se tu sotva ploužila a vzbuzovala jenom soucit, najednou skoro přes noc rozkvetla, jako ty šeříkové keře kolem domu. Zas to byla ta atraktivní dívka – vlastně v šestadvaceti spíš mladá žena – kterou znali před lety. Veronika si dost oddechla, vždyť už se o ni bála, že si něco udělá, a taky péče o ni ji vlastně dost deptala. Nebyla rozená ošetřovatelka, spíš právě naopak: měla v sobě ten věčný neklid, který jenom v aktivitě dokázala rozpustit. Jenomže v tom byl právě problém. Pokus stát se novinářkou skončil fiaskem, ráda na něj zapomněla, když se stěhovali sem. Zařízení domu, péče o děti a potom ještě o Barunu zhltly všechnu její energii. Teď ale dům byl jakžtakž v dobrém stavu, alespoň dle jejich možností, děti se osamostatnily a víceméně odmítaly její péči. Teď se i Barbora konečně vyhrabala z té své nebezpečné deprese. Najednou tady bylo prázdno, které jako by vibrovalo prostorami domu. Co měla dělat? Trošku předtím pomáhala Viktorovi s papíry, ale to teď úplně převzala Barbora. Nějaké zaměstnání? Roztoky žádné nenabízely – leda, že by se ucházela o nějakou práci v penicilince, která měla nového majitele a zas se rozběhla. Ale dělat v továrně, to ji moc nelákalo – a taky co, nějakou dělnici? Neměla vlastně žádné vzdělání, až na tři roky žurnalistiky ještě za minulého režimu; to jí bylo zhruba stejně platné, jako oprávnění řídit vzducholoď. Srdce se samo trochu uklidnilo, vystoupala tedy opatrně do patra. Vždycky tam trochu uklízela, ale tak, aby to děti nepoznaly. Byly citlivé na své soukromí a na nějaké drobné tajnosti, které zajímaly jenom je. Nejraději by se zamykaly ve svých pokojích, to hlavně jeden kvůli druhému. Proč se jen sourozenci věčně hádají, když přece patří přirozeně k sobě? Ona taky v dětském věku skoro nesnášela Barboru, v rodině z toho vznikly dva protivné tábory, ona s tátou a Barbora s mámou proti nim. A Viktor s Honzou? Napřed se zdálo, že se smířili, když jejich otec umřel, ale pak se jejich soupeření vrátilo... Prošla po chodbě v prvním patře, nahlédla do všech pokojů, potom došla až k oknu a vyhlédla ven na dvůr. Trhla sebou. Stálo tam neznámá žena, která obhlížela dům. Nějak ji to zneklidnilo. Jako by měla bránit svoje území, seběhla rychle po schodech a vyšla k ženě ven.
174
„Můžu vám nějak pomoct?“ „Vy tady teďka bydlíte? No proč se ptám, dům je dost změněný, natřené okenice, snad i fasáda. To Vašek jistě neudělal. Nebo se i on tak změnil?“ „Vašek, myslíte pana Pavlatu? Ten tady dobře čtyři roky není. Koupili jsme to všechno od něho a on se odstěhoval. Ani nevím, jestli ještě žije.“ „Prosím vás, vždyť mu může být tak nejvýš šedesát.“ „Když jsme Dolinu s mužem kupovali, byl těžce nemocný.“ „Byl těžký hypochondr, chcete říct. To byl už za mne.“ Veronika pocítila náhlou zvědavost. „Vy jste tu žila? Víte co, nemáte chuť na trochu kávy? Můžeme si popovídat, provedu vás potom po domě.“ Žena s jakýmsi zaváháním souhlasila. Usadila ji v kuchyni a zatím, co vařila kávu, si návštěvnici nenápadně prohlížela. Mohla být v jejím věku nebo nejvýš čtyřicet a měla mírně cizokrajný vzhled – snad něco cikánského nebo možná jižního v úzké snědé tváři, rámované skoro černým účesem. Mluvila správně česky, ale s nepatrným cizím přízvukem. „Vy asi nejste odsud, myslím z Čech?“ zeptala se. „Proč myslíte? Jsem Češka, jmenuju se Vondráčková, jako ta zpěvačka. Tu nejspíš neznáte, bývala to velká hvězda za Husáka.“ „Ale ta pořád vystupuje. V televizi nevypadá staře.“ „Skutečně? Vidíte, co chirurgové dneska nedokážou...“ „Vy jste tu, myslím v Česku, dlouho nebyla?“ „Zkoušela jsem štěstí v Austrálii. Vlastně jsem prchla před Pavlatou.“ „Tak daleko?“ „Kdybyste ho znala, jistě byste pochopila.“ „To byl tak hrozný? Říkala jste, že byl hypochondr...“ „To taky byl. Měl spoustu lektvarů, na bolest hlavy, nadýmání, potenci,“ zasmála se. „Znal všechny báby kořenářky v okolí a možná v celém kraji. Meduňka, řepík, třezalka, ty byly jeho oblíbené, ale kromě toho vařil různé jiné svinstvo. Musela jsem s ním ty jeho lektvary pít, nebo to aspoň předstírat. Tajně jsem je vylévala za domem, nic tam pak nerostlo, snad ani tráva,“ zasmála se zas. „Vy jste tu asi šťastná nebyla,“ řekla Veronika. „No, víte s Pavlatou, byl to zvláštní člověk. Ale když říkáte, že možná nežije, tak bych o něm neměla mluvit zle... Taky to bylo tímhle místem. Nad tím snad visí kletba nebo co.“ „Prosím vás, nám se tady líbí.“ „To každému, na první pohled... Ale Pavlatova žena tady zemřela, úplně náhle a z neznámých příčin.“ „Třeba vypila některý z jeho lektvarů.“ Žena se usmála a zavrtěla hlavou. „S tím začal až po její smrti, když pak začal chřadnout sám.“ „Já myslela, že byl jen hypochondr?“ „No, co já vlastně vím. Cítil se nemocný a přitom mu nic nenašli... Víte, proč skončil zdejší pivovar?“ Veronika přerušila nalévání kávy, překvapená změnou tématu. „Prý vyschla zdejší studně.“ „To se snažili lidem namluvit. Fakticky prý sládek spadl do kotle a utopil se v něm. Nikdo pak zdejší pivo nechtěl. Ať kotel čistili jak chtěli, mělo pořád příchuť mrtvoly.“ Vzpomněla si, jak jí připadalo hrozné pivo v hostinci, kde kdysi obědvali s Viktorem. Je možné, že bylo opravdu odsud? Bezděčně se otřásla. „Takže za vás byla studna v pořádku?“
175
„To taky bylo divné. Když mě sem Vašek vlákal, vody ještě bylo dost. Pak jednou, byl to takový divný den, se zranil v dílně, dost ošklivě. Vůbec to nedovedl pochopit, nějaká sekačka či co najednou sama spustila a málem mu uťala ruku. Naštěstí stačil uhnout, ale vzalo mu to konec malíčku. Připotácel se sem, napůl omdléval. Tak jsem mu natočila trochu vody, ale byla divně zbarvená, jako by krví...“ „Nebo rzí.“ „Rozhodně měla hroznou chuť. Pak se ozvaly divné zvuky z potrubí a voda prostě netekla. Od té chvíle už studna nevydala kapku vody. A byly ještě jiné úkazy...“ „Už mi radši nic neříkejte,“ řekla Veronika prudce. „My tu teď bydlíme a nic se tady podivného neděje. Studnu jsme dali prohloubit a vyčistit, tak máme pramenité vody dost.“ „Ale ta voda asi přichází... Víte, tam v úžlabině za tou vyšší budovou se prý kdysi stalo něco strašného, někoho tam zabili, snad celou rodinu a jejich těla zakopali...“ „Voda je zcela v pořádku, dali jsme ji na rozbor. A ten kotel, co jste o něm mluvila, koupil jeden pivovar nedaleko. Dva roky v něm už vaří pivo, pokud vím. Neslyšela jsem, že by si na ně někdo stěžoval. Nechcete mi radši povědět o Austrálii?“ Žena jen pokrčila rameny. „No, jsou tam klokani a krokodýli, občas hodně králíků. A požáry, je tam příšerné horko. A lidi jsou tam ze všech koutů světa, většinou srdeční a trošku přihlouplí.“ „Co jste tam dělala?“ „Tak trošku od všeho... No, chodníky jsem nešlapala, ale jinak všelicos. Servírku v restauraci, služku jedné hrozné babě... taky jsem myla záchody. Vždycky se ale našel Číňan nebo někdo, co byl ochotný dělat za polovic. Víte, já jsem těch klokanů moc neviděla. Byla jsem skoro pořád ve městě a snažila se přežít.“ Nějakou chvíli mlčela a hleděla temným pohledem před sebe. „Problém není, dostat se do světa, ale najít způsob, jak se vrátit... Hrozně jsem se zadlužila, sestra mi koupila letenku. Musím to vrátit, ona na tom taky není dobře. Tak mě napadlo, že by možná Pavlata...“ „Já myslela, že jste se rozešli ve zlém.“ „U něho člověk nikdy nevěděl, měl taky dobré chvilky... Poslyšte, jak dlouho jste se svým mužem?“ „Skoro patnáct let. Proč se mě na to ptáte?“ „Jak jste to mohla vydržet?“ Veronika na ni chvíli beze slova zírala. „Nevím, co na to říct. Jistě, někdy se pohádáme, ale většinou...“ „Muži jsou přece k ničemu. Dokonce sex je lepší s ženskou, nemyslíte?“ „S tím nemám žádnou zkušenost a taky ji mít nechci.“ „Nevíte, o co přicházíte... No, já už půjdu, nebudu vás zdržovat.“ Najednou spěchala a Veronika, ještě celá ztuhlá tím, co snad byl návrh, se ji nesnažila zadržet. Když odcházela cestou do Roztok, poněkud nejistými kroky na vysokých podpatcích, hleděla za ní. Prostě potřeštěná ženská, s těmi svými historkami o kletbě... Copak tu straší? Náhle zas pocítila slabou úzkost vprostřed hrudi a potom bušení, které ji přepadlo už předtím na schodech. To ale nebylo nic nadpřirozeného, domlouvala sama sobě, jen její srdce zase trochu bláznilo. Bylo to teďka nějak častější, asi by se měla dát prohlédnout. *** Vlasta buď číslo telefonu ztratila nebo našla lepšího partnera. Vlasta? No, nějak si ji musel pojmenovat, její pravé jméno nevěděl. Za dva roky od prvního setkání v kině se sešli jenom třikrát nebo čtyřikrát. Ona vždy zavolala, přijela za chvíli taxíkem a sotva překročila práh, začala se svlékat. Když chtěl něco říkat, přikryla mu ústa dlaní a druhou rukou mu už
176
přitom rozepjala první knoflíky. Bylo to trochu jako znásilnění, říkal si, ale přes slabý odpor, který vůči tomu cítil, podlehl vždycky vzrušení. Většinou ani nestačil roztáhnout lůžko, které přece jen pořád měl – stáhla ho k sobě na koberec a tam s ní prováděl milostné prostocviky podle jejích mlčenlivých pokynů. Tak tomu aspoň v duchu říkal, když na jejich milostné hrátky vzpomínal, při nich však jako v zvláštní erotické hypnóze s chutí prováděl všechno, co mu naznačila. Oblékla se a odjela taxíkem, který si zřejmě předem objednala, vždycky dřív, než se vzpamatoval z toho milostného běsnění, které v něm nějak dokázala vyvolat. Když potom osaměle odpočíval na lůžku a vychutnával zbytky rozkoše, která pomalu unikala z jeho těla, trochu se styděl a měl taky starosti: taková žena měla jistě více partnerů, byla tu možnost nákazy... několik dní pak starostlivě pozoroval různé příznaky, kterých mu tělo nabízelo vždycky dost, a vždy si přitom umiňoval, že jí příští schůzku odmítne. Jenomže žádné příště, jak se zdálo, nebylo – telefon mlčel, nikde taky tuhle ženu nepotkal. Nedalo se říct, že by na tyhle chvíle syrového sexu doopravdy zapomněl, na to byly moc výrazné a zpětně trochu šokující. Ale jako by se přesunuly do nejzazších komnat jeho paměti. Když po měsících zase zavolala, nebyl na to připraven a prostě souhlasil. Co mu na celé věci vlastně vadilo? Že bylo to, co spolu prováděli, zcela neosobní a jen tělesné? To asi taky, ale ještě víc to byl ten způsob, kterým se to vždycky událo: úplně ho zbavovala iniciativy, jako by muž byla ona a on jen trpný nástroj její rozkoše. No prosím, on si přitom taky užil, ale stejně... nebylo to nějak v pořádku. Teď už to ovšem byla minulost – Vlasta nebo jak se doopravdy jmenovala – se už prostě neohlásila. Pokud zazvonil telefon, byla to nejspíš matka, nebo taky několikrát Veronika. Proč se u nich tak dlouho neobjevil? Všichni by ho přece rádi viděli. Tím si on nebyl jist, Viktor a Barbora ho jistě nepostrádají a co se dětí týče, ty ho zřejmě ani nevnímaly, když tam u nich naposledy byl. Ale to neřekl. Nějak se vždycky vymluvil na spoustu práce a po delším hovoru slíbil, že je brzo navštíví. Když telefon nakonec zavěsil, zjistil vždycky s nasládlou bolestí, že jeho snaha vypudit ze sebe vzpomínku na Veroniku byla jenom zbožným přáním. Cítil se náhle rozbolavělý a osamělý... Když se to stalo zase jednou v pátek večer, vzbouřil se: prostě se oblékl a běžel do kina. Film, který už byl v běhu, když se dostal do sálu, měl za námět zase úkladnou vraždu. Tentokrát manžel zjistí, že má jeho mladá žena milence, který pod maskou umělce žije z peněz movitých dam. Manžel ho navštíví s ďábelskou nabídkou veliké odměny za vraždu ženy, kterou předstíraně miluje. Milenec je sice pěkný ptáček, ale není vrah: pošle za sebe jiného, ten plánovaný útok zpacká a nakonec přijde sám o život. V domnění, že věc byla dokonána, vyzvedne si milenec z nějaké schránky odměnu, ale manžel ho dostihne a zabije. Když z místa činu odchází se svými penězi, čeká na něho policie. Kdo jinému jámu kopá... Vycházel ze sálu poněkud omráčený vší tou krví, nenávistí, mstou. V modravém přítmí několikrát zakopl. Náhle se vedle něho ozval povědomý smích, který hned přešel v kašel. „Tentokrát víš, kdo koho zabil?“ zeptala se škádlivě. „To se nedalo přehlédnout, teklo tam krve jako na jatkách. Jenom ten příběh mi připadá dost přešvihnutý. Ten ďábelský plán, který manžel vymyslel...“ „Ty si myslíš, že on ho vymyslel?“ zasmála se a hned si zapálila cigaretu. Byli už venku z kina, jako posledně. „A kdo tedy?“ „Chytil se do léčky, kterou na něho žena nastražila.“ „Ale vždyť...“ zastavil se. Co řekla, bylo absurdní, jako by viděla nějaký jiný film. Pohlédl stranou na její docela hezkou tvář, která měla dost často výraz uličníka. Viděl, jak se spokojeně usmívá. Dělalo jí to drobné vrásky u kořene nosu, které se mu líbily. Poněkud ho to vzrušilo.
177
„Nemáš chuť něčeho se napít?“ zeptala se najednou. Tak jí jak vidno také utkvěl jejich první rozhovor. „To záleží na tom, čeho. Pivo nepiju,“ napodobil její hlas. „No, je tu blízko nový bar,“ řekla se smíchem. To převrácení rolí se jí zřejmě líbilo. Usadili se zas v rohu a ona trvala na tom, že tentokrát to bude ona, která nápoj objedná. Červené víno ovšem, jako posledně. „Číšník si bude myslet, že jsi moje dominantní manželka.“ „Ale to nejsem, naštěstí.“ „Je to tak hrozná představa?“ Pokrčila rameny. „Mám ráda svobodu a hodlám si ji hájit.“ „To zní, jako bys ji někdy v minulosti neměla.“ Vzhlédla, tentokrát chladně. „Už zase vyzvídáš?“ „Nikdy jsem nevyzvídal, ale ani nepochopil, proč nesmím znát ani tvoje jméno, prostě vědět cokoliv.“ „Je to tak mnohem lepší, nemyslíš?“ „Copak jsi nějaká celebrita nebo tajná hlava mafie? Kdo nic neví, taky nic neprozradí – třeba policii nebo bulváru.“ „Plácáš nesmysly,“ zamračila se. „Tak proč ta anonymita, ty konspirační manýry? Ty se najednou objevíš, pomiluješ se a zas se vytratíš bez nejmenšího náznaku, jestli se ještě někdy objevíš. Proč to tak děláš?“ Chvíli před sebou mlčky otáčela sklenkou vína. Potom se zadívala do stolu. „Protože jenom tak se zabrání, aby se lidi začali vzájemně obepínat šlahouny milostných citů, z kterých vyrostou nároky a skončí to pocitem vlastnictví, kterému říkají bůhvíproč láska. Já jsem se k tomu jednou propůjčila a ten člověk pak se mnou jednal jako se svým psem.“ „Každý přece není stejný. Jen proto, že ses jednou zklamala, budeš už jenom provozovat neosobní sex?“ Najednou se mu zadívala tvrdě do očí. „Sex je přece neosobní, je to prostě záležitost těl,“ řekla. „Kdo si ho míchá s city, trpí hloupou iluzí, která mu jenom bere rozkoš.“ „Mně to připadá jako gymnastika. No ano, přiznávám, že příjemná... ale je to trošku jako v tělocvičně.“ Náhle jako by mezi nimi vyvstala nějaká zeď, snad tím, že převzal její chladný tón. Postavila zpola nedopitou sklenku. „No, já už půjdu, dneska stejně nejsem ve formě.“ „Já tě už asi neuvidím, viď.“ Nic na to neřekla, ale bylo nějak zřejmé, že se k tomu rozhodla. „Než půjdeš, ještě se chci zeptat na jedno.“ Tváří jí kmitl podrážděný výraz, ale ještě nevstala. „Nepřišlo ti nikdy, že se chováš a patrně taky cítíš jako muž?“ „A co? Je na tom něco špatného? Konečně, máme rovnoprávnost.“ „To ještě neznamená stejnost.“ „Ta v sexu nehrozí,“ usmála se chladně, teď už vestoje. Když osaměl, díval se chvíli na načatou láhev před sebou. Zapomněla ji zaplatit, v tom tedy porušila symetrii. No co, aspoň ji dopije. Nalil si sklenku, pak se zahleděl přes velké okno baru ven. Ve tmě, změkčené září žlutých koulí luceren, se snesl drobný déšť. Bůhvíproč mu najednou vyvstala v paměti Veronika. Hleděl na drobné kapky, které se vždy krátce
178
zatřpytily, když vletěly do světla, a pak zas mizely, nahrazovány jinými. Myslel na to, jak život nenápadně utíká – tak nějak prázdně, beze smyslu.
IV Viktor hodil další polínko do kamen. Vytopit v mrazu atelier, aby se v něm dalo malovat, trvalo aspoň hodinu. Neklidně přešel po místnosti sem a tam, potom vzal další polínko, ale včas se zarazil – předešlé sotva vzplálo. Všechno mělo přirozený rytmus, který vzdoroval veškerým snahám jakkoliv jej urychlit či zpomalit. Tak třeba roční doby – vždycky přišla zima a s ní zamrznutí prací na stavbách. Těch nových oken měli plný sklad, už je neměl kam dávat a taky peněz nebyl dostatek na nový materiál. Musel dát dělníkům placenou dovolenou a sám měl tedy čas... Na co? Ještě, že si objevil malování. Přistoupil k plátnu a díval se na obrysy malby, kterou včera začal. Přitom mu ale neodvratné rytmy ještě zůstávaly v mysli. Tak třeba křivka života – oni s Veronikou stárli, děti dospívaly. Ondra musí za půl roku postoupit do gymnázia. V Roztokách žádné nebylo, navrhl tedy, že by mohl bydlet v Praze u babičky. To Veronika rázně odmítla, chce ho mít doma aspoň k večeru. „Vlakem to trvá deset minut,“ řekla rozhodně. „Do Holešovic,“ namítnul. „A potom přes Prahu?“ „Vždyť je tam metro. Za chvíli jsi na Muzeu a pak jenom jednu stanici.“ „Víš, kolik je to přestupů? A kromě toho, s babičkou by někdo bydlet měl. Ona tu věčně nebude a děti jednou budou potřebovat byt.“ Pohlédla na něho s hrůzou. Copak si myslela, že děti budou s nimi věčně doma, tady v Roztokách? Rozhovor skončil tím, že se Veronice rozbušilo srdce. Bylo to stále častěji. Trochu ji podezíral, že je to jen další zbraň v těch jejich věčných rozepřích, ale říct jí něco v tom smyslu si netroufal. „Měla bys zajít k doktorovi,“ řekl místo toho. „Snad zajet do Prahy, třeba do Vinohradské nemocnice, aby tě pořádně prohlédli.“ „Do nemocnice?“ vykřikla. „To mě chceš už pohřbít?“ „Veruno, neblbni. Chce to pořádnou prohlídku, aby se vidělo, jestli je něco doopravdy v nepořádku nebo...“ „Nebo co? Chceš říct, že simuluju?“ „Ne, že to můžou být jen nervy.“ „To vyjde nastejno!“ řekla se slzami v očích. Pokusil se ji obejmout, ale odstrčila ho. Bylo to zase jedno z období, kdy mezi nimi bylo zvláštní napětí. Tentokrát asi věděl, z čeho pramenilo: zmínil se, jak si Barbora získala Vodáka, který se svými lidmi instaloval jejich nová okna v Unhošti. „Je to úplný zázrak, jak se Bára zvetila,“ vykládal večer před spaním. „Je z ní zase ta veselá a hezká holka, jako bývala.“ „Nejvyšší čas, aby se vrátila zas zpátky do Prahy.“ „Blázníš? Vždyť na ní závisí teď naše obchody. A kromě toho, její byt jsi přece pronajala.“ „To se dá zrušit,“ řekla se stisknutými rty. Nic asi nepodnikla, ale od té doby bylo mezi nimi napětí. Viktor si povzdechl, potom přiložil další polínko a vrátil se ke svému plátnu. Teď už to půjde malovat. Snažil se vžít do toho, co to vlastně včera chtěl. Už nemaloval krajinky, aspoň ne podle skutečnosti – vycházely mu příliš banální, buď šedivé nebo zas příliš barevné a hlavně bezobsažné. Proč se pokoušet napodobit Zdeňku Braunerovou, Chitussiho nebo Mařáka, když oni to uměli nekonečně lépe a hlavně svůj námět upřímně cítili? Jemu vlastně o
179
krajinu nešlo, i když ji v určitém smyslu stále používal: byl by rád vyjádřil, že je tu něco víc, co překračuje jeho každodenní pachtění – nějaká touha, které neuměl dát tvar, alespoň zatím. Zkoušel ji znázornit nějakou fantastickou stavbou na obzoru, která by byla téměř neznatelná, ale přitom zářila... Narážel přitom na technické potíže, barvy se nechovaly tak, jak by si přál, taky schly buďto příliš rychle nebo teďka vůbec ne. Právě se o tom přesvědčil, když detail, s kterým si včera dlouho hrál, bezděčně rukou rozmazal. Zaklel a mrštil vztekle štětcem do kouta. Pak si pro něj zas došel – neměl na to, aby plýtval svým malířským náčiním. Když se zase postavil před plátno a začal míchat barvu na paletě, slyšel zvuk dveří za sebou. Podrážděně se otočil. Byla to Barbora, která sem vklouzla s pantomimou někoho, kdo nechce rušit. „Nevšímej si mě,“ řekla hlasitým šeptem. „Já se jdu jenom podívat, co tady děláš.“ „Vždyť jsem už říkal aspoň stokrát, že tu maluju.“ „Proč jsi tak podrážděný? Veronika se mnou skoro nemluví, teď jsi ty taky zlý... Co jsem vám udělala? Asi mě už tady nechcete.“ „Barunko, nehloupni. To víš, že jsi tu jako doma, ani si nedovedu představit, že bys u nás už nebyla. To jenom, že to malování je hrozně soukromá věc...“ „Asi tak jako milování, viď.“ Pohlédl na ni. Jednou už tu přesmyčku použila. „No, má to něco společného, ale moc zas ne. Ono to nějak bolí, když to člověk myslí vážně... i když se mu to nedaří a ví o sobě, že nemá skutečný talent.“ „A co bys chtěl, aby se podařilo?“ „Víš, já mám touhu nějak vyjádřit svou touhu. Já vím, že to zní jako nesmysl...“ „Ale vůbec ne. To přece asi každý, jenom to o sobě neříká.“ Zíral na ni překvapeně. „Chceš říct...“ „No přece každý touží po něčem...“ „Jo tak, ty myslíš třeba po nějaké holce nebo po autě a tak. O tom jsem nemluvil.“ „Já taky ne. Myslím si, že i lidi, do kterých bys to určitě neřekl, by chtěli něco víc, než jenom věci, co si můžou koupit. Jenže to nedovedou říct a tedy o tom nemluví a časem na to jako zapomenou, ale někde to v nich stejně je... No, já tě už nebudu zdržovat, máš tu stejně hroznou zimu.“ Dotkla se jeho ruky, jen tak lehce, a zas vyklouzla ze dveří. Stál chvíli před plátnem a přemýšlel o tom, co řekl před chvíli – že má touhu vyjádřit svou touhu. Ale tak to přesně nebylo: rád by byl přišel na to, po čem to tak velmi touží. Doufal, že se mu to nějak zjeví prostě tím, že se ten pocit bude snažit vyjádřit? To byl asi beznadějný projekt. Myslel na to a současně myslel na to, co před chvílí Bára řekla. Že tenhle problém má snad každý, jenom o tom nemluví. Tak tedy každý touží po něčem, co nedovede vyslovit? Jak se ta holka změnila! Náhle jako by dospěla, byla z ní krásná mladá žena. Toužil snad prostě po ní? Věděl, že to takhle jednoduché není, ale dlouho potlačená láska k ní určitě přispívala k jeho tiché bolesti. Zase si povzdechl. Pak šel a přiložil další polínko do kamen. *** Zašla se svými potížemi za známým doktorem Vondrou. Vlastně už dávno do jeho obvodu nepatřila a taky neměla o něm nějak závratné mínění, ale byl to klidný, vždycky dobře naladěný člověk a to rozhodlo. Konečně, nešlo vlastně o nic, že. Byly to hlavně pocity, teď ale nějak stále častější. „Veronika Horáková?“ nadzdvihl Vondra huňaté obočí. „Vás jsem já myslím nikdy neléčil. A přitom vás mám nějak v paměti.“
180
„Byla jsem tu víckrát se svou matkou, paní Přádovou.“ „Přádová, Přádová... aha, už si vzpomínám,“ zachmuřil se. „Takový vzácný případ tumoru... A co vy?“ rozjasnil se zas. „Vy jste nebyla nikdy nemocná?“ „Celkem ne, až na nějakou hloupou rýmu. Taky už tady dávno nebydlím, nespadám do vašeho obvodu.“ „A proč jste tedy přišla ke mně?“ „Tak, znám vás, mám k vám důvěru...“ Podíval se na ni zvědavě. Asi moc často tahle slova neslyšel, jen samé stesky. „A co vám schází?“ Řekla mu co nejstručněji o pocitech náhlé úzkosti, pak bušení čím dál tím rychlejší a chvílemi jako by srdce vynechalo a pak se to snažilo dohnat. Vondra rozvážně pokýval hlavou. „Vám je teď kolik?“ „Třicet šest.“ „To je ten nejkrásnější věk, to byste měla kypět zdravím. Máte nějaké starosti?“ „Starosti jsou vždycky. Ale mně nepřipadá, že to s nimi souvisí. Někdy to začne, když jsem zcela klidná.“ „Poslyšte, teď mě napadá... Neměla jste otce, který měl potíže se srdcem?“ „Taky na to zemřel, už je to šest let. Ale to mu bylo dvaašedesát.“ „Vždyť já vás taky nepohřbívám,“ usmál se. „Odložte si, já si vás poslechnu.“ Bylo jí nějak divné, svlékat se před cizím mužem, i když starým, ještě k tomu doktorem. Nebyla na to prostě zvyklá. Pak ji stetoskop studil na kůži, pletla se, kdy má zatajit dech a kdy naopak dýchat zhluboka. „No, nic to asi nebude,“ narovnal se Vondra s povzdechem. „Nějaké drobné arytmie, skoro bych vám předepsal nějaký Neurol... Ale to víte, s ohledem na možnou genetickou vazbu, radši vás pošlu na EKG. To nebolí,“ usmál se na ni, „je to taky skoro hned.“ „To budu muset ještě někam jinam? Já totiž spěchám, děti přijdou ze školy...“ „Je to tady na konci chodby. Když tam nebude nikdo čekat, klidně si zaklepejte.“ Šla s papírem, na který Vondra načmáral předběžnou diagnózu, chodbou plnou čekajících pacientů. Někteří se polohlasem bavili, jiní jen tupě seděli. Další zírali na barvité reklamy, nabízející přípravky schopné je vrátit zpátky mezi zdravé, krásné lidi na obrázku, kteří si je zřejmě koupili. Přede dveřmi s velikým nápisem EKG nikdo neseděl. Zarazil ji o něco menší nápis NEKLEPAT! Na chvíli zaváhala, ale potom přece jenom opatrně zaklepala. „To musíte pořádně,“ řekl jí starší muž v bílém, který vycházel ze dveří naproti. „Sestra jinak neslyší.“ Zaklepala tedy silněji. Chvíli se nic nedělo, potom se dveře rozlétly a vyhlédla z nich tlustá sestra. Byla viditelně rozlícená, ale tím, jak zřejmě něco dojídala a utírala si buclatou rukou ústa, působila trošku komicky. „Vy neumíte číst?“ „Umím, ale doktor Vondra říkal...“ „No jo Vondra, to je celý on... Doktorka Soukupová někam odběhla. Já vás klidně natočím, ale stejně pak budete čekat.“ Odstrojila se a ulehla na lůžko podle instrukcí sestry, teď už méně popuzených. Trošku sebou trhla, když jí sestra sázela na holou kůži elektrody jako přísavky nějaké chobotnice. „No studí to, co s tím mám dělat,“ řekla sestra. „Teď ležte klidně, bude to hned hotové.“ Zapnula přístroj, který taky jako popuzeně zabručel. Úkosem viděla, jak řada per maluje na papíře různé křivky. „Máte trošku arytmii, taky mírnou tachykardii. A tady na raménku vpravo máte blok. To musí vidět doktorka.“
181
Váhavě se oblékala. „Myslíte, že někdy přijde?“ „To víte, odběhla jen dolů do lékárny. Klidně si venku sedněte.“ Seděla tedy v čekárně, ale klid ji brzo přešel. Kde sakra je ta doktorka? To jsou takové fronty v lékárně? Nejspíš se někde s někým vybavuje... „Veruno, co tu děláš, snad nejsi nemocná?“ Trhla sebou. Hned Jarku nepoznala – měla krátké, na červeno obarvené vlasy a byla nějak tlustší, jako opuchlá. Potom viděla, že je těhotná. „Tak ty ses přece jenom vdala?“ „To myslíš kvůli dítěti? Ne, nejsem vdaná.“ „Svobodná matka? A jak to hodláš sama utáhnout? Copak neděláš v novinách?“ „Rodiče pomůžou. Jsou oba v penzi, takže mají čas a už se na to malé těší. Ten, kdo se o tohleto zasloužil,“ pohladila si své vzduté břicho, „se naopak netěšil. A já jsem neměla nejmenší chuť ho nutit.“ „Pacholek. Znám ho?“ „Myslím, že ne. Co na tom teďka záleží, už s ním nemám nic společného. Byl to prostě omyl.“ Veronika chvíli mlčela. Život Jarky se zřejmě skládal z omylů, alespoň co se týče mužů. A ten její? Divná otázka. „Měla ses držet Honzy. Nikdy jsem nechápala, proč jsi od něj utekla.“ „Veruno, nech toho. Jsou to už léta.“ „Tím spíš bys mi to mohla říct.“ „Protože jsem nechtěla být jenom druhá,“ vyhrkla Jarka. „Věčně jenom náhrada.“ „Druhá? On měl snad ještě jinou?“ „Ne skutečně. Ve svých představách a snech, takovou neukojitelnou touhu.“ „Prosím tě, Honza že by byl takový romantik? A kdo to byl, řekl to někdy?“ „Ty doopravdy nevíš?“ Řekla to prudce, skoro s nenávistí. V té chvíli sestra otevřela dveře a pozvala ji do ordinace. Doktorka Soukupová zřejmě přišla, aniž by ji viděla. „No, paní Horáková,“ řekla lékařka, aniž by pozdvihla oči od záznamu. „Není tady nic doopravdy vážného, ale zrychlený a porušený rytmus tady je a tady blok na pravém raménku. Ten nemusí nic znamenat, ale já to nechci podcenit, tím spíš, že je tu náznak fibrilace síní. Ráda bych vás viděla znovu tak za dva týdny.“ Zdvihla k ní uslzené oči. Má snad velký žal? Ne, je jen hrozně nastydlá. A roznáší to kolem sebe, taky pěkná doktorka. „Zatím vám předepíšu Rytmonorm, ten je v daném případě asi nejlepší. A k tomu Neurol, k celkovému zklidnění.“ „Ale já nejsem nijak neklidná.“ „To lidi o sobě dost často ani nevědí. Neklid je někde hluboko... Berte to večer před spaním a ráno. Vy řídíte? Radši moc nejezděte nebo buďte opatrná. Trochu to může zpomalovat vaše reflexy.“ Vyšla z ordinace trochu omráčená. Tak tedy opravdu je nějak nemocná, poprvé v životě? Všechno v ní se proti tomu bouřilo. Byly to nejspíš jenom nervy... Ale také to si odmítala připustit. Ona a nervy? Nesmysl – to spíš už bylo něco v nepořádku fyzicky, nějaký drobný zádrhel, který se nejspíš nakonec sám spraví... Pak si vzpomněla na Jarku. Co jí to chtěla o Honzovi naznačit, snad nemyslela ji? Taková hloupost, prostě fantazie... Rozhlédla se po čekárně, ale Jarka už tam nebyla. ***
182
Mohly to být jenom tyhle dveře, všude jinde bylo prázdno nebo zamčeno. Bylo to prostě neuvěřitelné: dílna prázdná, v domě jenom Barbora, která si četla knížku. Veronika jela do Prahy a Viktor, který prý dal dělníkům placenou dovolenou, je tam vzadu v atelieru. Placenou dovolenou, právě teď! A jaký atelier? Copak ten pitomec nikdy nepochopí, že mu kariéra architekta dávno skončila, vlastně dřív, než začala? Jan zkusil kliku, pak otevřel dveře a úžasem ustrnul. Uprostřed místnosti stál jeho bratr u malířského stojanu a maloval! Ani se neohlédnul. „Zavři prosím tě dveře, jde sem zima,“ řekl před sebe. „Já tady musím něco dodělat, než mi to zaschne.“ „Copak ses doopravdy zbláznil? Dílna stojí a ty si tady patláš barvičky!“ „To jsi ty Honzo? Promiň, já hned budu hotový...“ „My jsme v nejhorším maléru, jaký jsme dosud měli, a tebe to v tvém povznesení zřejmě vůbec neruší!“ „Maléry máme pořád, co si vůbec pamatuju,“ zamumlal Viktor a opatrně zpracovával štětcem detail, který se mu nedařil. „Celý život je vlastně malér...“ Honza najednou dostal vztek. „Nech toho pitomého filosofování a konečně mě poslouchej!“ Přiskočil k němu, vytrhnul mu z ruky štětec a mrštil jím daleko do kouta. „Co blázníš? Podívej se, co jsi udělal!“ Viktor zoufale hleděl na rozmázlou stopu, který štětec na obraze zanechal. „Tohle nepůjde opravit. Bude to vždycky vidět, i když se to přemaluje. A zničil jsi mi tady detaily, tak jsem se s nimi dřel.“ „No ovšem poškodil jsem veledílo! Nech už té mazanice, vždyť jsi směšný!“ Udělal pohyb směrem k obrazu, který si Viktor vyložil snad jako útok. Chytil Jana za ramena a odstrčil ho nečekanou silou. To jenom zesílilo jeho vztek. Byl vždycky menší, ale silnější. Vrátil mu ránu tak, že Viktor málem upadl. Chvíli se strkali se zuřivostí jako kdysi zamlada, až se nakonec stojan zakymácel, plátno se vysmeklo a padlo malbou na podlahu. „Podívej, co jsi udělal,“ vykřikl Viktor nešťastně. V jeho hlase bylo cítit slzy. „A ty? Zničil´s mi kabát.“ Jan s hrůzou prohlížel rukávy nedávno koupeného kabátu, na více místech umazané barvou z Viktorových rukou. „Prosím tě, kabát! Ten se vyčistí, ale obraz je určitě zničený.“ „Víš, kolik stál?“ „Nevím a taky mě to nezajímá. V nejhorším si koupíš zas nový. Ale tenhle obraz znovu nevytvořím.“ „Co mi to povídáš! Pár barev namazaných na plátno...“ „Tomu ty nerozumíš. Když se to budu snažit dělat znovu, bude to jen mrtvá kopie. Už jsem to zkoušel, je to vždycky horší. A přitom jsem to skoro měl...“ Opatrně, jako nějakého raněného, zdvihal obraz se země. Když viděl, že se malba nepoškodila až na několik čerstvých detailů, trochu se uklidnil. Dokonce terpentýnem začal čistit stopy na Janových rukávech. Ten ho odstrčil. „Nech toho, máš ruce samou barvu. Udělám si to sám. Můžeš mi radši říct, proč jsi dal svým dělníkům dovolenou a mně o tom nic neřekl?“ Viktor pokrčil rameny. „Vždyť stavby všude kvůli mrazu stojí, nikde teď okna nechtějí. Ani v té Unhošti, budou mít radši hluk než v bytě mráz. Takže jsme vyráběli, až jsme naplnili sklad, teď už to nemáme kam dávat.“ Jan se rozhlédnul kolem sebe. „Tady je místnost jako hrom, sem by se jich vešlo. Jenomže pán má tady atelier. Prosím tě, co tě to popadlo s tím malováním?“
183
„Vždyť mě ta práce v dílně ubíjí. A lichotit se zákazníkům, to je ještě horší. Nemůžu se věčně jen tak pachtit v téhle všednosti, musím taky mít něco vyššího!“ Jan cítil, jak v něm zase stoupá vztek. „No ovšem, vyššího. Ty zřejmě nikdy nedospěješ. Především musíš vůbec žít! Z tvých amatérských pokusů se nikdo nenají. Já tomu sice nerozumím, ale jsem si jistý, že si tohle dneska nikdo nekoupí.“ „Nedělám to přece na výdělek.“ Viděl, jak se Viktor zatvářil uraženě. Dotkl se zřejmě jeho ješitnosti „umělce“. „Ale peníze snad potřebuješ, ne? Ty a tvoje rodina. A musím ti bohužel říct, že s penězi to teď vypadá bledě.“ Potom mu stručně vylíčil Jobovu zvěst, kvůli které sem přijel. Ten Albrecht, který s ním zápolil o moc nad Mým domem, se nějak dostal ke starému účetnictví, které před ním až dosud různě schovával. A dospěl k závěru, ostatně právem, že Dolina firmě daleko více dlužila, než kolik Jan před časem předstíral. Udělal kolem toho velký rámus, žádal revokaci smlouvy, hrozil trestním oznámením kvůli podvodu. „Bohužel má silné trumfy. Pokud to skutečně podá a u soudu vyhraje, což je bohužel víc než možné, můžeme jít oba do vězení.“ Věc vlastně hrozila jen jemu, protože Viktor ve firmě už dávno nebyl zaměstnán. Musel ale bratra důkladně vystrašit, aby ho dostal zpátky na zem. To se mu podařilo víc, než chtěl: Viktor se celý roztřásl. „Proboha, co budeme dělat?“ „Jediná cesta, kterou z toho vidím ven, je dohoda. Uznám, že došlo k nějaké účetní chybě, a navrhnu uzavřít zpětně novou smlouvu, podle které zaplatíš rozumnou částku.“ „A kolik myslíš, že je rozumné?“ „Podle Albrechta alespoň dva miliony.“ „Ježíši, to snad ne!“ „On počítá v současných cenách, to se snadno vyvrátí. Já bych to viděl reálně tak na milion, možná jen o trochu víc.“ „To vyjde nastejno. Kde vezmu tolik peněz?“ „Budeš si muset půjčit od banky.“ „Snad musíme? Jedem v tom přece spolu.“ „Nezapomeň, já jsem jenom tichý společník. Navenek musím stát jenom na straně Mého domu. Jinde se moje jméno nesmí objevit, jinak nás okamžitě budou vinit z podvodu a už se z toho nevylížeme.“ Viktor na něho zíral zděšenýma očima. I když měl taky starost, přece jen se neubránil potěšení z toho, jaký má bratříček strach. Věčně byl povznesený nad normálním životem a praktickými lidmi jako on. No, teď byl tedy dole, s nosem pěkně v hlíně zarytým. Dobře mu tak, snad ho to trochu poučí. „Milion nikdy nesplatím,“ řekl Viktor nešťastně. „I tak je zázrak, že nejsme v červených číslech.“ „Musíš se snažit trochu víc. Myslet konečně reálně a nechat těch svých fantazií. Proboha, bude ti už brzo čtyřicet!“ Pohlédl na rukáv, který si hadrem, namočeným v terpentýnu, celou dobu třel. Kdepak, už tam zůstane skvrna a ke všemu červená. Vypadala trochu jako mokvající rána. Nebyla první, kterou od bratříčka utržil. Ať už by dělal cokoliv, nikdy to nedokáže všechno splatit.
V Konec srpna byl pořád ještě horký, ale tu a tam už byly příznaky příštího podzimu: bílé obláčky jako ovčí kůže, rozhozená na hasnoucí obloze, strniště na polích, už místy
184
rozoraná, dokonce první žluté listy na stromech, na kterých červeně svítily hrozny zralých jeřabin. Viktor to všechno vnímal s lehkou nostalgií, které těch pár skleniček vína dodalo hloubavý ráz. Obvykle nepil, když měl řídit, ale když je Vodák pozval na tu malou oslavu, měl najednou chuť hodit všechno za hlavu a zbavit se na chvíli chmurných pocitů, které ho stále tísnily. Docela hluboko, kam jen ji uměl zatlačit, v něm tkvěla úzkost z obrovského dluhu, který musel udělat. Banka mu půjčila na předstírané rozšíření výroby, musel se ovšem zaručit prakticky vším, co měli v Dolině. Byl na tu starost zcela sám. Honza najednou ustoupil i ze svého tichého společnictví, dokonce zrušil jejich smlouvu, prý z taktických důvodů. Veronika jeho řeči o penězích nevnímala, byla zcela zaujatá tím, že Ondra od nich odcházel. Ne přece napořád, říkal jí stále dokola, bude k nim jezdit na víkendy a bydlet u babičky přece neznamená žádnou cizinu. Veronika mlčela a jen se jemně škrábala tu na rukou, tu na nohou. Měla prý stálé svědění, snad z toho léku, který brala. Možná to byly jenom nervy, Viktor by byl na to přísahal. Nějak se jeho vztahy s Veronikou zhoršily. Měl dojem, že mu klade za vinu snad vše: že Ondra dospíval, že dlouhé sucho skoro vyřadilo jejich studnu, takže teď voda byla u nich vzácností a ona si nemohla často ochlazovat tělo, trýzněné tím svěděním... Když dneska odvážela Ondru s jeho věcmi k babičce, ani se s ním nerozloučila. Nechápal, kde se vzal ten chlad, ale nakonec si musel přiznat, že sám k němu přispíval. Byla tu totiž ještě jiná tíha, sice sladká, ale přitom skoro drtivá. Miloval Báru. Ten cit tady byl celá léta, ale od chvíle, co ji Veruna do Doliny přivezla, tehdy tak celou schlíplou depresí, se mu jej podařilo přeměnit v jakési něžné přátelství nebo až skoro rodičovský vztah. Bára se ale na cestách s ním zotavila a najednou doslova rozkvetla. Jak vedle něho v autě seděla, budila v něm bolestivou touhu. „Na co myslíš?“ zeptal se jí po dlouhém mlčení. „Na Vodáka. Všiml sis, jak se změnil? Vypadal jak bezdomovec, neholil se, možná ani nemyl. Teď je z něho docela pěkný mužský, nemyslíš?“ Viktor jen němě pokývnul. Ano, dobře si všímal, jak se Bára na Vodáka dívala, jak taky on na ni citlivě reagoval. Dneska to bylo obzvlášť patrné. Co viděl, byly vlastně námluvy nebo alespoň jejich předehra a právě, když je pozoroval, uvědomil si, jak silně Báru miluje. Žárlil? Tak by to nenazval. Spíš vědomí, že Báru zajímá nějaký jiný muž, v něm náhle otevřelo záklopku, pod kterou svoje city dusil. Otřel si pot, který mu stékal do očí. Byl večer, už se smrákalo, ale vedro bylo nějak ještě těžší. „Nemáš chuť se někde vykoupat?“ zeptal se. „Žádnou vodu po cestě nemáme.“ „Můžeme uhnout, není to moc velká zajížďka. U Hostivic jsou rybníky, jeden hned tady u Chýně.“ „Nemáme plavky,“ zasmála se. „Za chvíli bude tma.“ Nic na to neřekla. Zahnul na úzkou silnici a zanedlouho uviděli vodní hladinu. Úplně magicky ho přitahovala. Zajel na stranu rybníka, vzdálenou od vesnických stavení, pak zastavil. „Je tady rákosí,“ řekla Bára. „Aspoň nás nikdo neuvidí.“ „Ale bude tam bahno, to je hrozně protivné.“ „Musíš plavat hned od břehu. Pojď, svlékneme se tady v autě, abychom pak šaty nehledali, když bude úplná tma.“ Rychle se svlékl a rozběhl se do vody. Rozhrnul rákosí a několika tempy byl na volné hladině. Voda byla teplá a byla trochu cítit bahnem, ale přesto vnímal její dotek na svém
185
holém těle s rozkoší. Pohlédl přes vodu, kde se už v chalupách rozžehla světla, pak zpátky k autu. Spíš tušil nežli viděl, jak se štíhlé tělo Báry zakmitalo po břehu. Pak slyšel šplouchnutí a za chvíli plavali vedle sebe. „Není to nádhera?“ „Voda je příjemná, ale nějak se jí ve tmě bojím. Myslíš, že jsou tu ryby?“ „No, je to rybník. Ale určitě tu nejsou žraloci.“ Zasmála se, ale trochu úzkostně. „Pojď, poplaveme zase zpátky.“ „To už?“ „Trochu se bojím, ani nevím proč.“ Dost neochotně za ní plaval křížem krážem, aby si tu vodu ještě vychutnal. Byl ještě pár desítek metrů od břehu, když náhle vykřikla. „Ježíši, Víťo, pojď mi pomoct. Ono mě to vtahuje!“ Připlaval rychle k ní, chytil se jednou rukou rákosí a druhou objal její pas. Nic hrozného tam nebylo, jenom to bahno, ale dalo trochu úsilí se z něho vymanit. Když se spolu dostali na břeh, na chvíli se k němu přitiskla. „To hrozné bahno,“ šeptala. „Bylo to jako...“ Nedořekla to. Najednou byli v těsném objetí, jako by je k sobě tiskla gravitace jejich těl. Něžně ji položil na travnatý břeh a pak se stalo to, co pět let čekalo na svoje naplnění. Jeho rozkoš hraničila s bolestí, ale byl by ji rád nekonečně prodloužil a ztratil se úplně v ní. Jenomže skončila a když pak oddechovali, těsně přivinutí k sobě, byl tady zase všední svět se všemi svými nároky. „To jsme to vyvedli,“ zašeptala. „Ty jsi to nechtěla?“ „Ale to víš. Jenomže jak teďka budeme žít?“ Chvíli se díval na temnou oblohu nad sebou, kde se už rozsvítily první hvězdy. „Něco vymyslíme,“ řekl bez valné naděje. Celý zbytek cesty domů pak mlčeli, ponořeni oba ve svých myšlenkách. Když vjížděl na dvůr v Dolině, uviděl v světle reflektorů auta Veroniku, jak stojí u domu. Pocítil směs viny a odporu, snad poprvé, co spolu žili. „Kde jste byli tak dlouho?“ zeptala se hned, jak vystoupil. I když nechtěl, musel na ni pohlédnout. Vypadala vyděšeně. „No, zdrželi jsme se s tím Vodákem. Pořádal malou oslavu, protože skončil práce v Unhošti s našimi okny. A cestou zpátky bylo hrozné vedro, tak jsme se byli krátce vykoupat.“ „Copak jsi nevěděl, že je tady Markéta sama?“ „Vždyť je jí skoro čtrnáct, je to velká holka.“ Veronika chtěla něco říct, pak si to zřejmě rozmyslela. Otočila se a šla zpět do domu. Všiml si, jak si rukou škrábe předloktí. Najednou mu ten pohyb byl až k nesnesení protivný. *** Kdyby si byla dříve přečetla ten leták, mohla si ušetřit měsíce trápení: jak tam poněkud neochotně přiznávali, lék u některých osob vyvolával svědění, které většinou během léčby pomine. Patřila zřejmě k menšině, u které nežádoucí efekt nepomíjel. „Tak vám napíšu Cordaron,“ řekla Dr. Svobodová. „Ale Neurol s ním má nepříznivou interakci, takže ten budeme muset vysadit.“ „A musím vůbec něco brát?“ „No, tak daleko ještě nejsme. Arytmie se vám trochu zlepšila, ale srdíčko vám pořád běží rychle a nejsem zrovna šťastná z toho ramínka.“
186
Neměla ráda zdrobněliny. Měla normální srdce, sice trochu bláznivé, ale doufala, že dostatečně veliké... Vyzvedla si v lékárně v přízemí nový lék a se rozjela se na Vinohrady. K jejímu zklamání však Ondra doma ještě nebyl. „Chodí hrát odpoledne košíkovou,“ řekla tchýně. „Tak mi to aspoň vykládá.“ „Ty si to nemyslíš?“ Málem jí vykala. Vlastně se skoro nestýkaly od té doby, co se k ní na tchánově pohřbu nějak divně chovala. „No, já mám dojem, že má děvče. Ale pojď přece dál, alespoň na chvíli.“ Vstoupila do té známé předsíně dost neochotně. Ale bylo hloupé tchýni odmítnout. V posledních létech viditelně zestárla, shrbila se a její dříve tmavě kaštanové vlasy byly skoro zcela šedivé. Zvláštní, nebyla přece až tak stará, určitě ještě zdaleka ne sedmdesát. „Děvče, tak rychle?“ řekla, když se zouvala. „Vždyť je mu sotva šestnáct.“ „Oni teď začínají brzy... Pojď, zrovna jsem upekla závin, Ondra ho má rád. Uvařím nám k němu kávu...“ „Tu nesmím, mám prý něco se srdcem.“ „Ty, ve tvém věku? Kolik je ti, čtyřicet?“ „Šestatřicet,“ řekla Veronika dotčeně. „Slabý čaj můžu.“ Zatímco tchýně byla v kuchyni, rozhlížela se po jídelně. Když tady byla naposled, jak Ondru stěhovala, skoro nezdvihla oči od země – obávala se, že budou vidět slzy v jejích očích. Nikdy dřív by nevěřila, jak silnou bolest jí odchod syna způsobí. Bylo to skoro, jako nějaké tělesné zranění. Teď už se trošku zahojila: Ondra přijel na víkend, byl k ní neobvykle pozorný... Jak jiná byla tchýně proti její matce! Když táta zemřel, přímo hystericky vypudila z bytu všechno, co by jí ho připomínalo. Tady naopak tchýně vytvořila přímo muzeum svého mrtvého manžela: na stěnách, na příborníku, prostě všude byly jeho fotografie, zvětšené portréty nebo rodinné výjevy, kterým vždy vévodil. Chyběly jenom vitríny s jeho obvyklým psacím náčiním a stránkou jeho rukopisu, případně s jeho oblekem a botami. Jeho pověstný promaštěný klobouk by ovšem vyžadoval zvláštní, vzduchotěsnou schránku... „Copak, že Víťa nikdy nepřijede,“ řekla tchýně, když vstupovala s podnosem. „Já jsem tady tak sama, ani Honza často nezajde... Je tu sice teď Ondra, ale ten je většinu dne ve škole, pak má tu košíkovou nebo co a večer se prý musí učit. Kdyby nebylo jídla, skoro se mnou nepromluví.“ Opatrně nalévala čaj do jemných šálků z míšeňského porcelánu, na něž byla velmi hrdá. Veronika ty titěrné hrnky ráda neměla – pořád se bála, že je upustí a způsobí tím katastrofu. „Viktor má hrozně práce a teď ještě velké starosti,“ řekla neochotně. „Musel si půjčit bezmála milion od banky, aby Dolina byla naše. Já tomu nerozumím, myslela jsem, že je naše od počátku. Honza ti to jistě vysvětlí.“ „Milion?“ vydechla tchýně. „Jak chce takový dluh splatit?“ „Dílně se teďka celkem daří, ale já o tom moc nevím. S účty mu pomáhá Barbora.“ Viděla, jak se na ni tchýně zaraženě podívala, pak sklopila oči. „Je mi hloupé o tom mluvit, když jste na tom tak. Ale víš, mám malý důchod, stačí vlastně jenom na nájem, který mi zase zvýšili, a trochu jídla. Ondra přece jen něco sní, vždyť je to mladý člověk. A spotřebuje spoustu vody, i když jsem ho žádala...“ Teď zase na ni Veronika zírala. „Ale vždyť mu Viktor dal peníze s sebou pro tebe. Není to dost?“ „O tom já bohužel nic nevím. Asi to Ondra považoval za své kapesné.“ Tohle ji rozezlilo. Ondra byl sice vždycky trochu divoký, ale neměla dojem, že by byl tak nespolehlivý. Třesoucí se rukou sáhla do kabelky a vytáhla největší bankovku, kterou tam našla.
187
„Bude to zatím stačit? Já to s Ondrou a Viktorem vyřídím.“ „Ale to víš, to stačí na měsíc. Já se až stydím, že jsem o tom začala.“ Veronika udělala jenom gesto, že to nevadí, je to naopak správné. Nemohla chvíli mluvit, Ondra ji tak rozzlobil. A srdce, možná proto, že lék několik dní nebrala, se zase rozběhlo divokou rychlostí. Nejraději by se zdvihla, ale kdyby v téhle chvíli odešla, asi by tím tchýni ponížila. Ticho se prodlužovalo. „Říkala jsi,“ promluvila tchýně nějak opatrně, „že Barbora Víťovi pomáhá. Tak ona u vás pořád bydlí?“ „No ano, je tam přece místa dost.“ „Prý byla nějak nemocná?“ „Ne, jenom byla v depresi, i když to je vlastně taky trochu nemoc.“ „Ale to je tak dva roky, že. Od té doby už jistě...“ „Je teď zase normální a plná života. Vždyť říkám, že Víťovi vede účetnictví. Taky s ním jezdí po zákaznících, prý to s nimi dost umí. To víš, mladá a hezká žena, to se na stavbách moc nevidí.“ „Takže jsou pořád spolu?“ „No, pořád ne, ale dost často, když se hýbou obchody.“ Tchýně jen pokývala hlavou, s očima upřenýma do stolu. „Proč jsi se na to ptala?“ „No, jak bych ti to řekla. Je to hezká mladá žena, jak jsi řekla. A Viktor taky ještě není starý, že. A kdyby byl i starší, muži v něčem nestárnou.“ „Je to má sestra!“ „O to by to bylo horší...“ Měla najednou pocit, jako by se jídelnou šířil subtilní pach něčeho zkaženého. „Bylo by, ale naštěstí není. Nebo ty snad něco víš?“ „Před lety jsem náhodou potkala tvou matku. Bylo to v nemocnici, já jsem si šla vyzvednout nějaké výsledky a ona měla chemoterapii. Tehdy říkala, že prý Viktor s Barborou...“ Tchýně se zarazila, jako by se nemohla přinutit doříct něco hrozného. Veronika jenom mávla rukou. „Má matka na tom ke konci byla dost špatně, myslím i psychicky. Všude viděla něco nekalého, vinu nebo spiknutí. Byly to všechno fantazie.“ „No, jak myslíš. To víš, já jsem už stará, ale ledacos jsem viděla a zažila. Je dobře, když má žena oči otevřené.“ „Chceš říct, že i tvůj muž...“ Tchýně se zatvářila pohoršeně. „Karel? Ten nikdy, ten měl své zásady.“ „Tak snad v nich taky svoje syny vychoval.“ Rozloučila se hned, jak to jen bylo možné. Srdce jí bušilo, uprostřed hrudi ji to svíralo. Ta stará čarodějnice! Tváří se dobrotivě, ale přitom šíří jed... Jenomže jak se autem prodírala směrem k Roztokám, hněv postupně přecházel v úzkost. Co jestli na tom něco doopravdy je? Viktor byl v poslední době dost uzavřený, někdy jako by ji ani neslyšel, když něco říkala. A něha mezi nimi se úplně vytratila. Kdy ji naposled pohladil? No ano, bylo tu to svědění... Přijela před dům v Dolině a chvíli váhala, než vystoupila. Má říct, co jeho matka naznačila? Ne, to by bylo hloupé... Nakonec rázně zabouchla dvířka u svého auta a vešla do domu. Trhla sebou, když proti ní po schodech běžel Viktor, jenom v trenýrkách. „Ty už jsi doma?“ podivila se. „A co tu běháš skoro nahý?“ „Kontroluju vodní potrubí. Zdálo se, že se nějak zaneslo.“ Byl celý rudý ve tváři a udýchaný, musel asi běžet několikrát do schodů. „Co Markéta?“
188
„Ta má přece dramatický kroužek, vždycky ve středu.“ Překvapilo ji, že si takovou věc pamatoval. „A Barbora?“ „Nevím, je nejspíš nahoře. Asi si čte.“ Pokývla a šla do kuchyně. Cítila se celá vyprahlá. Vzala konvici na čaj a otočila kohoutkem. „Tady voda teče,“ zavolala. „Jen je trochu zbarvená.“ Vzpomněla si, jak jí před nějakým časem divná ženská vykládala, že jim tekla voda zbarvená jak krev. Tehdy se stalo něco hrozného. I když to bylo proti všemu rozumu, pocítila náhlou úzkost. „Veruno, já ti musím něco říct.“ Na chvíli strnula, potom se k němu otočila. Srdce jí tlouklo jako splašené. „Ano?“ „Já jsem zapomněl dát Ondrovi s sebou peníze, když jsi ho stěhovala. Myslím na živobytí, pro mou matku. Dal jsem je do obálky a tu jsem dneska našel v kanceláři. Matka si asi bude myslet...“ Co čekala? Ať už to bylo cokoliv, jako by s ní spadla velká tíha. „To už je v pořádku, já jsem tam dneska byla. Dala jsem jí tisíc korun, prozatím.“ Náhle si všimla, že už jí konvice přetéká. Voda byl rzivě zbarvená. Čaj zase bude mít odpornou chuť. Bože, kdyby už přišel déšť, aby se studna zase naplnila a ona mohla stát třeba hodinu pod sprchou a spláchnout se sebe všechno to jedovaté, co na ní za poslední dobu ulpělo... *** Konečně skoncoval s tím Albrechtem! Ten člověk měl tu neuvěřitelnou drzost, že se roztahoval ve vedení Mého domu, a přitom dlužil už dvě splátky svého podílu. S úroky z prodlení to činilo o něco víc, než šest set tisíc. Bylo by asi legální ho vystěhovat, ale tak daleko nechtěl jít. Stačilo, že ho vyhnal z představenstva a měl teď nad firmou úplnou kontrolu. Účetního, který ten dluh celou dobu kryl a byl s Albrechtem zřejmě spolčený, bude ovšem nutné vyhodit, jenom co najde vhodnou náhradu. S úlevou dovolil svým myšlenkám, aby se obíraly něčím jiným. Můj dům docela dobře prosperoval, teď to už taky byla akciová společnost nejenom na papíře a Jan měl díky chytrým operacím kontrolní balík akcií. Docela slušně vydělával, koupil si lepší auto a pomýšlel na to, pořídit si lepší byt. Nemovitosti šly teď pořád nahoru, takový elegantní byt byla určitě dobrá investice. Nebo snad vila? Ne, raději ještě počká, až těch peněz bude víc. O tom všem přemítal, když popojížděl Legerovou ulicí. Jel za matkou, kterou už dlouho nenavštívil. Když se konečně vymanil z té zácpy a zastavil v Londýnské ulici, viděl s překvapením švagrovou, jak právě vychází z domu. Spustil rychle okénko a vysunul hlavu z auta. „Veroniko, co ty tady,“ zavolal. Trhla sebou, potom ho uviděla a šla k němu. „Vezla jsem Ondřejovi prádlo, zas ho doma zapomněl. Bohužel jsem ho nezastihla, má prý něco ve škole. Co ty? Už jsi u nás dost dlouho nebyl.“ Řekla to vyčítavě? Zdálo se. „No, měl jsem v práci menší potíže...“ „Prosím tě! Já jsem myslela, že to máte rozdělené. Potíže jsou přece resort Viktora.“ „A co je podle tebe můj resort?“ „No přece úspěchy a stabilita, nebo ne?“
189
Mluvila s ním zvláštním tónem, jako by se jí v hrdle chvěly náznaky smíchu. Nebo asi nervozity, podle toho, jak se tvářila. „Každý člověk má přece někdy potíže. Co ty, jak se teď máš?“ „Přece se nebudeme bavit na ulici. Nechceš si někam sednout, na chvíli?“ Navrhnul kavárnu, která se ještě udržela na rohu blízkého náměstí. Došli tam snadno pěšky, byl to jenom blok. „Chci se tě zeptat na názor,“ řekla, když se usadili u stolku. „Myslíš, že Víťa potřebuje účetního?“ „Proč se mě na to ptáš?“ „Já jsem se ptala první.“ Zahleděl se oknem na chodník, po kterém neustále přecházeli chodci sem a tam. „No, je to celkem malá dílna... Na druhé straně brácha nemá zrovna buňky, aby soustavně sledoval finance.“ „To je, jako bys řekl ano a pak ne, nebo spíš naopak.“ „Já myslím, že by účetnictví mohl zvládnout sám, kdyby jen chtěl. Jenomže on, jak dobře víš...“ „Ano, on tvrdí, že se bez Báry neobejde.“ Odtrhnul oči od chodců, kteří proudili za oknem, a zahleděl se na ni. „Ona tam s vámi ještě bydlí?“ „Pomáhá Viktorovi nejen s účetnictvím, ale taky s obchodem. Jenže mně se to přestává líbit.“ Jan na ni jenom pohlédnul. Byl si prakticky jistý, že to bratr s Bárou táhne dlouho. Vždyť byly na to doklady, měl dobře v paměti tu scénu mezi Viktorem a otcem, tehdy konečně také otec pochopil... Zřejmě ten jejich poměr trval dál, i když se Viktor odstěhoval z Prahy, jenomže to jim asi připadalo nepohodlné. Bářina deprese byla nejspíš jen trik, jak ji dostat do Doliny, mít ji doma, po ruce. Bylo to ohavné, tak přímo Veronice pod nosem... Byla tak slepá, že to dávno neviděla? „Něco přes rok to celkem klapalo,“ vzdychla Veronika. „Víťa se sice napřed držel zpátky, ale postupně se sžili. Až jsem si myslela, že trochu spolu flirtují. Člověk u něho nikdy neví, je tak nestálý... Proč není jako ty? Jste přece bratři.“ Pokrčil rameny, bolavě potěšený nevyřčeným uznáním. „Ty přece taky nejsi stejná jako Barbora.“ „To ne. Barbora byla vždycky trošku potrhlá, všichni ti Karlové a Zdeňci, nejspíš jen samé fantazie. Potom se ale změnila, zdálo se mi, že dospěla. A když začala jezdit za obchody s Viktorem, byla jako vyměněná...“ Chvíli mlčela a dívala se do hrníčku s kávou, z něhož téměř neupila. „Víš, oni něco mezi sebou mají,“ řekla najednou. „Myslím Viktor s Barborou.“ Co asi? málem vyhrkl. Vždyť je to jasné jako den. „Hádají se v noci, abych o tom nevěděla. Jenomže mám teď nový lék, víš na srdce. Ten první vyvolával svědění, po tomhle zas nemůžu spát. Možná, že je to tím, že teď nesmím mít Neurol, ten mě asi uspával. Teď třeba i na chvíli usnu, pak se zase probudím... Včera najednou ze sna slyším hlasy, tak chci vzbudit Víťu, ale není v posteli. Vstanu, jdu se jenom tak bosá podívat...“ Poslouchal napjatě, dychtivý na tu scénu, která asi nastala. Přál si, aby je načapala? Bratrovi by to přál, ale nenáviděl scény. „Najdu je na zápraží, myslím Víťu s Barborou. Polohlasem, ale zuřivě se hádají. Slyším několikrát jméno Vodáka. To je náš zákazník, Viktor s ním dlouho něco dělal. Čekal z té věci slušný zisk. Tak se jich ze tmy zeptám, co s ním je. Oba se zarazili, jako když je opaří. Pak Víťa jenom zamumlal, abych si nedělala starosti, že mají malou komplikaci, to zas bude v pořádku. Co si o tom myslíš?“
190
Pokrčil rameny. Nevěděl, co má na to říct. „Jak si nemám dělat starosti? Oni mě asi šetří kvůli tomu srdci, ale to je přece pitomost. Vždyť je mi šestatřicet, nic mi vlastně není, jenom to srdce se mi občas rozběhne... Já nechci, aby přede mnou měli nějaké tajnosti.“ „Nemyslíš si, že v tom může být něco jiného?“ Pohlédla na něho s jakýmsi zvláštním výrazem. Náhle měl dojem, že vůbec není tak slepá a že o jejich poměru už dávno ví – jenomže předstírá, možná i sama před sebou, že jde o jiné věci. Měl jí to prostě říct? „Co myslíš, jiného?“ zeptala se. Její napjatý tón ho jenom utvrdil v tom, co si myslel. Jenomže neměl odvahu to říct úplně naplno. „No, Barbora je mladá atraktivní žena a Viktor, jak oba víme, není slepý k ženským půvabům. Říkala jsi, že byli teď hodně spolu, tak Víťa mohl dostat všelijaké nápady.“ Dívala se na něho, jako by čekala, že z jeho tváře vyčte celou pravdu. Potom sklopila oči do stolu. „To už mě taky napadlo,“ řekla tak tiše, že ji téměř neslyšel. „Jenomže proč se tedy hádají? To nedává smysl.“ „Kdopak se často hádá? Milenci.“ „A sourozenci.“ „To taky. Ale nejkrutější hádky bývají, když lidi mají na sebe citové nároky. Já myslím, že to dobře víš, jen si to nechceš přiznat.“ „A co mám podle tebe dělat?“ zeptala se skoro nepřátelsky. „Bylo by asi nejlepší, kdyby se Bára odstěhovala.“ Vyhrkl to dřív, než si to rozmyslel. Byl v tom vlastně sám proti sobě, takhle Veronika nikdy nezjistí, jaký je jeho bratr ptáček. Ale snad je to jen dobře, zbytečně by trpěla. „Má přece v Praze byt,“ řekl ještě. „A teď, když je zas v pořádku, měla by si najít slušné místo, to pro ekonomku nemůže být problém. A nejradši se brzo vdát. Vždyť už jí bude brzo třicet. Když chce mít děti, má nejvyšší čas.“ Veronika chvíli mlčela, ale viděl na ní, že s ním souhlasí. „Taky si to myslím,“ řekla konečně. „Ten pražský byt jsme sice pronajali, ale to se dá docela snadno zrušit. Jenom se trochu bojím, kdo se bude starat o účty. Víťa na tohle není, však ho znáš.“ Zase promluvil dřív, než si svá slova rozvážil. „Já na to trochu dohlédnu. Víťa se sice bude štětit, ale nakonec se podvolí.“ Až sebou trhnul, když mu položila dlaň na jeho ruku na stole. „Ty bys to pro nás občas udělal?“ řekla a pohlédla mu vděčně do očí. Ten její pohled, který jím vždy proniknul jako dva jasné, světle modré šípy... Proč na něho tak působil? Vždyť tohle byla dávno jiná Veronika, než ta, kterou kdysi miloval: byla to zralá žena a ta jiskra v ní, která ho kdysi vzrušovala, skoro pohasla. Taky ji přece tolikrát už zatratil, dokonce skoro nenáviděl, když ho vzpomínka na ni tak mučila. Nakonec ji v sobě uklidil do toho rozlehlého skladu všeho, co se mu v životě zhatilo, a pevně za ní zavřel dveře. „Aspoň tě uvidíme častěji,“ řekla s mírným úsměvem. „Už dávno jsi tam u nás nebyl... Ježíši!“ náhle vyhrkla, „já jsem úplně zapomněla na čas. Musím být doma, když se vrátí Markéta.“ Snažil se přilákat pozornost číšníka, který se ale tvářil, jako by ho neviděl a klidně pokračoval v rozhovoru s kolegou. Pak se najednou otočil a zmizel v zadních dveřích kavárny. Zasloužil by, aby prostě odešli, když zřejmě nemá zájem o placení – ale to by člověk neudělal. Když viděl, jak je Veronika nervózní, navrhl, aby sama odešla, on to tu vyřídí. „To jsi hodný,“ řekla vděčně, teď už ve stoje. „Ale přijedeš k nám brzo, viď?“
191
Zůstal tam se vzpomínkou na to, jak se hezky usmála. Na chvíli v něm vzplála známá, mockrát zadupaná naděje. Nechal ji v sobě chvíli doznívat. Pak dřív, než nastoupila stejně známá mizérie, začal myslet na své obchody.
VI Zrada Báry na něho tvrdě dopadla, trpěl jí dlouhé měsíce. Proč právě Vodák, proboha? V čem byl ten člověk lepší? No dobře, nebyl ženatý, zatím co on... ale to se mohlo nějak vyřešit. „Co myslíš tím, vyřešit?“ ptala se ho při posledním bolestném rozhovoru. „No, snad bych mohl...“ Jako vždy před ním vyvstala jakási zeď. Představa, že by se rozešel s Verunou, byla nějak hrozná. A kromě toho, byly tady děti. „Ty přece Veroniku nikdy neopustíš. Se mnou si hraješ, ale ji opravdu miluješ.“ „To není pravda, nehraju si s tebou. Ale Veruna je teďka nemocná...“ „To je ta nejběžnější výmluva, jakou ženatí muži používají. Je tak otřelá, že se ani nepoužívá v románech. Ale já ani nechci, abys Veroniku opustil, už přece nejsem malá holka a vím, jakou má cenu rodina.“ Pohlédl na ni udiveně. Ta slova od ní nečekal. „Tak v čem je vlastně problém?“ „Chci muže jenom pro sebe a taky vlastní rodinu. A hlavně tu už nechci bydlet. Veruna mi několikrát naznačila, že tady už nejsem vítaná.“ „Ona to takhle řekla?“ „Ne těmi slovy. Ale copak necítíš to napětí? Už spolu skoro nemluvíme, ona se mi vyhýbá. A Markéta, ta malá mrška, se mě ptala, jestli s vámi budu bydlet do smrti. Nejspíš to taky vycítila, nebo ji Veruna navedla.“ „Takže se prostě odstěhuješ k Vodákovi?“ Jenom se suše zasmála a zavrtěla hlavou. Prý se vrátí zpátky do Prahy, žižkovský byt je zase volný, to už sestra zařídila. Najde si někde místo, prostě bude žít normálním životem. Když se pak od nich stěhovala, nechtěla ani, aby ji on odvezl. Kdo pro ni přijel? Samozřejmě Vodák. Byli v té chvíli všichni samá zdvořilost, ale Viktor se jen taktak na něho nevrhnul... Celé měsíce od půlky října, co od nich Barbora odjela, probíral pořád v duchu chyby, jichž se dopustil. Byl fakt, že se dost hádali a že to vyvolával on buď svými nároky, nebo pak žárlivostí. Od chvíle, co je Veronika málem přistihla, nechtěla se s ním Bára v domě milovat, v kteroukoliv denní nebo noční dobu. Taky atelier zavrhla, i když tam Veronika nikdy nechodila. Přiměl ji párkrát, aby se s ním milovala v přírodě, ale i to nakonec odmítla. Čím víc on chtěl, tím méně ona po nějaké intimitě toužila. Udělal chybu, že ji o to prosil, a ještě větší, že dělal žárlivé scény kvůli Vodákovi. Když teď na to vzpomínal, trpěl nejen ztrátou, ale taky ponížením. V únoru došlo oznámení svatby – žádné pozvání, jen kartička, která jim ozdobnými literami sdělovala, že se Barbora Přádová a Václav Vodák oddali 2. února. Nic o tom, kde byl obřad, ani koho měli za svědky. Člověk by nevěřil, že byli její rodina. „To vypadá, jako by někomu z nás něco zazlívala,“ řekla zamyšleně Veronika, když několikrát oznámení v rukou obrátila, jako by na rubu hledala nějaké vysvětlení. „Asi myslí, že jsme ji odsud ostudně vyhnali.“ „My jsme ji přece k sobě vzali, když byla na tom zle. A tady jsme ji vypiplali.“ „Každý dobrý čin je vždy po zásluze potrestán,“ zavtipkoval Viktor. Ale do smíchu mu nebylo. Jedinou lásku, které se tak dlouho bránil a které nakonec úplně propadl, už neodvratně ztratil. Co mu v životě ještě zbývalo? To věčné pachtění, aby
192
uživil rodinu a každý měsíc umazal kousíček obludného dluhu. Nebylo mu ještě čtyřicet, ale měl pocit, že má život za sebou. Poprvé neměl z jara žádnou radost. Jak jenom mohl, zavíral se zde. Říkal téhle místnosti atelier, ale už dlouho tu nic netvořil: napřed byl, jak jen mohl, s Barborou – a později byl příliš nešťastný, než aby pomyslel na jakoukoliv tvorbu. Teď zas oškrábal paletu, osvěžil štětce, napjal plátno. Jenomže zmohl se jen na to, rozprostřít po plátně šeps a potom zírat do té bílé plochy před sebou, až mu slzely oči... Pak jednou sáhl do kouta a sfoukl vrstvu prachu s obrazu, který mu Honza poničil. Bylo to víc než rok, ale znovu se mu vybavilo, jak byl tehdy blízko, jak měl dojem, že to skoro má. Snažil se vžít do toho pocitu. Na obraze byly holé kopce, v popředí hromady kamení a několik malebně pokroucených suchých stromů – jakási esence vyprahlosti. Na vyvýšeném obzoru, jen sotva patrná a přesto celý výjev určující, byla bílá silueta subtilního chrámu nebo zámku, to sám asi tenkrát nevěděl. Ta stavba jemně zářila a všechno ve výjevu se k ní vztahovalo. Co měla zosobnit? Když se ho Bára ptala, co to maluje, řekl jí, že chce vyjádřit nějakou touhu a že snad přijde na to, po čem vlastně touží, až to vyjádří... Byl jako pes, který se honí za svým vlastním ocasem. Pak jeho touha najednou získala živý tvar, když se v něm znovu rozhořela láska k Barboře, která předtím už, jak si myslel, nenávratně pohasla. V těch několika měsících konečně našla naplnění... a potom umřela. Co po ní zbylo, byl už jenom trpký pocit ztráty. Byla to tahle touha, kterou se tenkrát pokoušel malbou vyjádřit? Určitě toužil po nějakém vznětu, snad po tom okouzlení až do závrati, kterou asi jen erotická láska může dát. Jenomže teď už chápal, že tu byla ještě jiná, subtilnější touha, kterou žádná žena nebyla s to uhasit. Bylo to... Skoro jako by to měl, ale zas to uniklo. S povzdechem opřel poničený obraz o stěnu. Byl nejvyšší čas, aby zašel do dílny. *** Viděla, jak se Viktor vyrovnává se svým zármutkem, se směsí soucitu a odporu. Byly chvíle, kdy k němu cítila až nenávist. Když si jen pomyslela, že ta beznaděj, to téměř zmrtvení, které viděla v jeho očích, bylo kvůli jiné ženě, a to ještě kvůli Barboře! A co ona, která s ním už sedmnáct let žila, dala mu dvě děti, stála při něm ve všech krizích, vyvolaných hlavně jeho slabostí? Jako by ji neviděl. No ano, mluvil s ní, tedy odpovídal, když ho přímo oslovila, ale přitom jako by byl někde daleko. Denně spolu večer uléhali do manželské postele a ona s potlačenou dychtivostí čekala, že se jí dotkne, že konečně zase udělá jeden z těch pohybů, kterými dříve zahajoval jejich milování. Vlastně ten sám akt ani moc nechtěla a nejspíš by se odtáhla, ale byl by to určitý důkaz, že o ni alespoň trošinku stojí, že o ní vůbec ví jako o ženě a ne jenom abstraktní bytosti, s kterou vymění sem tam větu. On ale žádný pohyb neudělal – vždycky se ve tmě stulil na bok a předstíral, že spí. Ano, věděla, že svůj spánek jenom předstírá, protože ona také bděla a cítila, jak leží vedle celý napjatý a ztuhlý, jako by se bál jí třeba mimoděk jen dotknout. Jsem mu tak protivná, ptala se mlčky do tmy nad sebou. A i když vlastně věděla, že to tak není, že Viktor jen neumí lhát a nutit se do touhy, kterou přirozeně necítí, jakási primitivní bytost v ní tvořila stále obludnější vize toho jeho odporu a z nich pak jako v zrcadle i vlastní odpor vůči sobě. Cítila se nějak špinavá, byla si téměř jistá, že protivně páchne. Myla se celá ráno, večer, někdy dokonce i během dne. Ale zdálo se, že i kdyby se drhla rýžákem, nesmyje se sebe ten slabý pach, který byl asi jenom v její mysli. Občas ji napadlo, že by snad měli oddělit svá lůžka – konečně nahoře byl po odchodu Báry volný zařízený pokoj. Víckrát se chystala to navrhnout, byl tu přece dobrý důvod v její
193
nespavosti, ale vždy nakonec ucouvla: bylo by to zpečetění jejich odluky, které se bránila. Pořád ještě ho milovala, i když ho chvílemi také nenáviděla a opovrhovala jeho slabostí. Nakonec se vzbouřila, v podstatě sama vůči sobě. Nebude trpět jako chudinka, prostě se vnitřně osamostatní, buď navždy nebo aspoň na dobu, než se ta krize přežene. Cítila se osamělá, měla pocit, že ji nejen Viktor ale teď už taky děti mají jenom za pradlenu nebo kuchařku? Dokáže všem, ale hlavně sama sobě, že je něco víc. Najde si práci, to jí zdvihne sebevědomí. A třeba taky milence, nebude první ani poslední. K tomu ale musela mít energii, tedy hlavně v noci spát. Čert vzal tu Svobodovou, půjde zpátky k Vondrovi. Ten na ní pohlédnul zpod obočí, které za ten rok ještě více zešedlo a rozrostlo se všemi směry. Vypadá jako starý hafan, napadlo jí, který pro chlupy už ani nevidí. „Svědění, nespavost?“ bručel popuzeně. „Říkala jste to kolegyni Svobodové?“ „Ne, k té už nepůjdu. Jistě mi napíše zas jiný lék a já se bojím, jaké bude mít vedlejší účinky. Třeba mi naroste plnovous nebo roh vprostřed čela. Já nevím, čeho je současná věda schopná...“ Vondra rozvážně kýval hlavou. Kolik mu asi může být? Určitě dávno přesluhuje. „No, podívejte, napíšu vám Digoxin,“ řekl po chvíli. „Snad je ještě v lékárnách. Ten lidi užívají dobře tři sta let a nemá žádné zvláštní účinky, alespoň pokud vím... Je s ním jen jedna potíž. Nesmíte překročit dávku, kterou napíšu.“ Naškrábal recept a podával jí ho. „Kdybyste vzala dvakrát nebo nedej bože třikrát víc, pak je to malér, rozumíte? Srdce pak bude vyvádět daleko víc, než kdybyste nic nebrala. Může se třeba zastavit, tak pozor, ano? Ještě něco?“ „Chtěla bych se zase jednou vyspat.“ „Napíšu vám Stilnox. Ale s Digoxinem současně to radši neberte.“ Poděkovala, pak sešla dolů do lékárny. Když byla zase na ulici, rozhlédla se bezradně. Druhý bod byla práce, jak si předsevzala. Ale kde ji sežene? Nikdy žádnou práci doopravdy nehledala až na chození po redakcích, které už určitě nebude opakovat... Potom si vzpomněla na scény z amerických filmů, kdy mladá hezká žena v nesnázích sedí nad inzeráty v novinách a tlustým fixem označuje to, co se zdá nadějné. Bylo něco takového v zdejších listech? Vlastně už dávno neviděla noviny. Koupila na rohu ty, které měly na průčelí stánku velkou reklamu, a – překvapená jejich objemem a cenou – odnesla je do auta. Najednou pocítila silný hlad, jaký už dávno neměla, a rozjela se hledat levné občerstvení. To, které našla v dolní části Vinohradské třídy, asi příliš levné nebylo – nicméně zastavila na nejbližším volném místě za rohem a rychle vešla do bistra. S předraženou obloženou bagetou a pohárkem koly si sedla hned u okna a ještě dřív, než dosedla, zakousla se dravě do jídla. Přitom před sebou rozkládala noviny. Na chvíli zapomněla, proč je vlastně koupila, a překvapeně prohlížela stránku za stránkou. Tolik se toho dělo, zatím co v Dolině viděla jenom jejich vlastní problémy! No ano, poslouchala občas zprávy, měli přece rádio i televizi, ale všechno jí tam připadalo vzdálené. Teď, stránku za stránkou, všechno se zdálo nějak závažnější. Na chvíli měla zase chuť přece jen nějak zasáhnout do toho dění. Třeba přece jen někde v redakci... Ne, na to může zapomenout, novinářka z ní už nikdy nebude. Bagetu zřejmě snědla, aniž o tom věděla – na chvíli myslela, že ji snad někdo vzal. Rozhlédla se kolem sebe a viděla, že proti ní u stolku sedí cizí muž. Matně si vzpomněla, že se před chvílí dovolil, zda může přisednout, a ona jenom roztržitě přikývla. Teď se náhle setkala s jeho pohledem. Až to s ní málem trhlo, ten pocit, jako by o sebe zavadila dvě citlivá tykadla. „Já vás odněkud znám,“ řekl muž váhavě. Usmála se. Byl to pěkný muž, o něco starší, ale urostlý a dobře oblečený. „Kdybych byla mladší a hezčí, řekla bych si, že je to starý trik.“ „Ba ne, já jsem vás někde vídal. Mám paměť na tváře, to jde s mou profesí.“
194
„Snad nejste detektiv?“ „Ne, fotograf,“ zasmál se. „Dost často dělám portréty.“ „Takové ty na občanku?“ Zavrtěl hlavou s úsměvem, přitom se na ni pořád díval, nepokrytě a pátravě. Zvláštně ji to vzrušovalo. „Na to jsou dneska automaty,“ řekl. „Já dělám fotky modelek a politiků, hlavně ovšem reklamu... Poslyšte, to musí být víc než patnáct let, co jsem vás vídal.“ „To si přece nemůžete pamatovat.“ „Že ne? Říká vám něco ostrov Brač, ten v Chorvatsku? Tehdy to byla Jugoslávie.“ Chvíli přemýšlela. Pak se vynořila slabá, jako by průsvitná vzpomínka. „Tam jsem kdysi byla, na zájezdu s kamarádkou, ale to je ani nevím kolik let... Že byste si mě tam všimnul? Vždyť jsem byla obyčejná holka, žádná modelka.“ „Vy se podceňujete, promiňte, že to říkám. Máte v sobě něco zvláštně přitažlivého.“ „Prosím vás, právě dnes jsem zjistila, že mi přibyla další vráska.“ „To je pohled ženy,“ usmál se. „Nějaký detail, vráska nebo flíček, který všechno zastíní. Přitom záleží na celku, na tom, jak to všechno spolu hraje – oči, ústa, lícní kosti, nos.“ „Ten jsem měla vždycky dlouhý.“ „No a co? Patří k vám, dává vaší tváři charakter. Hezkých tlamiček, co mají běžné modelky, je dvanáct do tuctu. Už mě dost nudí, ale člověk si holt musí vydělávat na chleba. Zato taková tvář, která má zvláštní ráz, jako ta vaše...“ „Chcete říct zajímavě nehezká...“ „No tak, už zase začínáte.“ „Vidím se přece v zrcadle.“ „Nevidíte. Víte co? Udělám vám portrét, na kterém se uvidíte, jaká doopravdy jste. Oba jsme dojedli a já mám atelier kousek odsud.“ Zarazila se. „Teď? Nejsem skoro nalíčená, potřebovala bych si udělat hlavu...“ „Vidíte, to je typické. Chcete se připodobnit nějaké pitomé modelce. Já vám chci ukázat, jaká jste přirozeně. Tak pojďte, přece se už v tomhle věku nebudete upejpat.“ Šla vedle něho po chodníku, potom za ním do domu a po schodech do atelieru. Srdce jí splašeně tlouklo, jistě měla silnou tachykardii. Copak se zbláznila, říkal v ní jako by nějaký cizí hlas, vždyť toho muže vůbec nezná. Že oba byli kdysi na Brači, přece nic neznamená – neví o něm naprosto nic, jen se jí trochu líbí a je jí příjemné jeho obratné lichocení. Jenomže hlas byl slabý proti vzrušení, které se jí už zmocnilo. „Ani jsem se nepředstavil,“ řekl, když už byli v atelieru. „Jmenuju se Karel Sláma.“ „A já Veronika Přádová.“ Nevěděla, proč mu řekla svoje dívčí jméno, ale bylo hloupé se teď opravit. Rozhlížela se po velkých portrétech, kterými měl pokryté stěny. Některé z těch tváří znala z televize, jiné ne. Všechny byly černobílé, ale vypadaly velmi živě. „Vy nefotíte barevně?“ „Pro reklamu musím, ale portréty raději ne. Barva je ošidná, snadno rysy zkreslí. Dá to hrozně práce, udělat ji dobře, tak to radši nedělám... Tak pojďte, posaďte se tady,“ ukázal na dlouhou lenošku. „A sundejte ten kabátek. Ukažte, trošku si vás natočím... Poslyšte, vy jste celá ztuhlá, uvolněte se. Dejte mi ruku, tak, teď trošku pozdvihneme bradu... vy máte krásnou šíji, tu musíme taky ukázat. Když dovolíte, rozepnu vám tenhle knoflík, možná ještě jeden...“ Někdy během těch doteků, jimiž ji stále nějak natáčel a zároveň i svlékal, ji opravdu fotografoval, patrně vícekrát. Skoro si toho nevšimla. S neobvyklou pasivitou dovolila, aby si ji mezitím obratně připravil na zcela jiný akt. Potom se milovali na té lenošce a ona měla rychlý orgasmus takové síly, že jí přitom málem vynechalo srdce.
195
Ležela potom nahá a úplně zmatená na lenošce, na níž se zřejmě událo už mnoho velice podobných scén, zatím co on si odskočil nejprve do koupelny, potom napůl oblečený sedl k počítači. Něco tam chvíli dělal, potom uslyšela kvílivý zvuk tiskárny. Pomalu se posadila a začala se oblékat. Měla zvláštní pocit, že to není ona, kdo tu v téhle chvíli je. „Tak o tohle ti šlo,“ řekla, když k ní zas přistoupil. „Nejenom o to,“ usmál se, „i když jsem správně odhadnul, jak to bude s tebou dobré.“ „Svádět ženy vidinou portrétu, to asi zabírá.“ „Docela často, to by ses až divila. Ale já to celkem nemám zapotřebí.“ „Tak proč...“ „Šlo mi o tvou podobu. Nějak mě zaujala.“ „K tomu jsi mě nemusel svléknout donaha a... jak se to teď říká? Opíchat?“ „Žena je doopravdy přirozená, když se chystá k spojení. To pak celá rozkvete, ne nějakými triky, ale tím, co v ní opravdu je. Podívej.“ Pohlédla na portrét, který jí teprve teď ukázal, a úplně se zděsila. „To že jsem já, ta...“ Neměla vhodné slovo pro tu dravou dychtivost, kterou doslova dštila její tvář. Jsem jako hárající fena, napadlo ji. Vytrhla mu papír z ruky a zuřivě ho zmačkala. „Ale, ale,“ zamračil se. „Ty se bojíš pravdy o sobě?“ „Vždyť na tom vypadám jako nějaká děvka.“ „Kdepak. Kdyby sis byla dovolila pořádně se podívat, přišla bys na to, že v tom portrétu jsi taková, jaká skutečně jsi – dychtivá poznat všechno, co ti život může dát. Asi jsi to doposud před sebou tajila, když tě to šokuje.“ Chvíli mlčela, potom se omluvila, že ten portrét zmačkala. „To není problém, můžu ti ho znovu vytisknout. To je výhoda dnešní techniky.“ Když zanedlouho odcházela k autu, říkala si, že co se jí právě přihodilo, je tak podivné, že se to možná ani nestalo, že si to třeba stvořila jen ve své fantazii. Ale ovšem věděla, že to tak není. Tělo jí pořád ještě vibrovalo dozvuky té rozkoše. Už se najednou necítila nečistá, i když ten zážitek byl vlastně hrozně nestoudný. V autě se podívala na tři portréty, které si odsud odnášela. Všechny tři byly nějak šokující, řekla by až necudné. Ale když na ně chvíli hleděla, viděla, že jsou zřejmě pravdivé a tím i vlastně krásné. Měl pravdu Karel Sláma: chtěla žít, buď s Viktorem nebo i bez Viktora. *** Vždycky rád stavěl – jako dítě napřed z kostek stavebnice, které se mu zdály skoro zázračné: mohl z nich vybudovat nízké, hutné stavby, které dávaly příjemný pocit jistoty, nebo naopak štíhlé věže s mnoha patry nad sebou, které zase přinášely vzrušující úzkost, kolik své závratné výšky ještě vydrží. Ano, závratné, protože i když sotva byly vyšší než on sám, nějak se uměl fantazií přizpůsobit jejich rozměrům a vidět v nich odvážné mrakodrapy. Potom se objevilo v krámech Lego, to bylo teprve kouzelné. Otec, který ho měl tehdy ještě rád, mu koupil tu největší sadu, která byla tehdy na trhu. Tím se mu otevřel docela nový svět. Dodnes si pamatoval, jak sedával na podlaze v dětském pokoji a promýšlel, co z jeho barevných článků postaví. K té vzpomínce patřila jejich chuť a vůně, kterou cítil, když si zuby pomáhal při demontáži dílců, které zavrhl. Co na tom stavění už tenkrát miloval, byla snad ona moc vytvořit něco pevného a jenom svého v nepředvídatelném světě, kterého se vždy trochu bál. Otec byl jednou vlídný, jindy plný vzteku, který uměl dávat i beze slov najevo, až celý domov nabil napětím, které se vždy nakonec vybilo nějakým křikem nebo pláčem. To Jana tehdy děsilo. Když chodil s matkou do parku, vždycky se – právě, když se celý ztratil v nějaké své osamělé hře – objevil třeba starší kluk, plný nejasných hrozeb, nebo ještě hůře pes, který na něho dorážel. Jan neměl
196
kamarády, ani ve školce. Opravdu šťastný býval jenom doma, osamělý v pokoji, když k němu doléhaly zvuky z kuchyně, kde matka připravovala vždy něco dobrého a přitom si zpívala nekonečnou píseň beze slov. Neměla prý hudební sluch, jak otec říkal, ale jemu její písně připadaly líbezné. Pak se narodil Viktor a bylo po kouzlu... Stavěl – to už ne svýma rukama – ty pomlouvané paneláky, na které dodnes nedal dopustit. To se mu taky líbilo, dokonce trochu víc, než stavba vilek, které se mu zdály titěrné. To všechno ale byly hmatatelné konstrukce z pevných a hmotných dílů. Teď objevil docela jiný způsob stavby, který by snad mohl nazvat virtuálním: vystavěl novou společnost. Nebylo to jako stavět z kostek, ba ani řídit stavbu domu podle výkresů. Určitý plán měl sice v hlavě, ale musel připustit, že se co chvíli měnil podle toho, jak se bránili nebo co chtěli jeho partneři. Nakonec po vícee než roce jednání, přesvědčování, slibů, občas nátlaku a hrozeb společnost povstala. Můj dům, Vilky98, Novostav a Konstrukta splynuly v jeden celek, jeho zásluhou. Název se dlouho hledal, nakonec skončili u Pražských satelitních staveb, zkratka PSS. Dalo to práci, než ty malé konkurenty přesvědčil, že společně budou mít zcela jiné postavení vůči realitním společnostem nebo bankám, pro které teď budou silným partnerem. Jak správně předpokládal, investoři se jim jenom hrnuli, burza je ráda zařadila na svůj seznam a akcie už stoupaly. Stal se předsedou správní rady, zároveň i ředitelem. No ano, chtělo to určitou tvrdost a někdy postupy, které nebyly zrovna jako z čítanky pro malé děti, ale takový byl život v podnikání. Dosáhl něčeho, v co nikdy předtím nedoufal. PSS nebyla nějaký gigant, ale byl to hráč, s nímž se muselo počítat – a také on byl nyní „někdo“, ne jenom bezejmenný blátošlap. V hotelu Marriott, kde uspořádali tiskovou konferenci, nastínil velkolepé plány s pomocí bohaté projekce: z těch malých zárodků, které už porůznu vznikly, PSS vybuduje kolem Prahy věnec nových satelitních městeček a vsí, které v sobě spojí poklid venkova a přitom výhody blízkosti města, do kterého budou lidé jezdit za prací a za zábavou. Zaměří se na střední třídu, tedy žádné paláce, ale vilky v ceně několika milionů. Pak vyzval novináře, aby vznesli dotazy. Přihlásila se jedna žena, kterou v šeru sálku dobře neviděl. „Nemyslíte, že tím zničíte okolí Prahy?“ „Okolí nemůžete zničit, “ odpověděl s úsměvem, „jak ví každý z geometrie.“ „Vy víte, jak to myslím.“ „Nejsem si jist. Když postavíme hezké vilky v přírodě...“ „Město se padesát let rozrůstá. Když si teď chcete někam vyjít, všude jsou jen samá sídliště. Musíte jet aspoň půl hodiny metrem a pak ještě autobusem za troškou i tak už zaprášené zeleně. A vy teď tam, kde zbyly ještě trosky venkova, naděláte satelitní městečka?“ Tenhle hlas on přece dobře znal, jenom ho zmátlo, že ji tady nečekal. Přišla ho shodit právě ve chvíli, kdy zažíval největší triumf svého života? Neměl čas o tom uvažovat, musel odpovědět, jako by ji nepoznal. „To je světový trend, jen my jsme tady trochu pozadu. Všechny světové metropole se tak vyvíjí. A nejen ty, i další města v Americe, v Anglii a jinde.“ „Ano, taky to má jméno, vyhnívání měst. Centra měst vymírají, zbudou tam jen banky nebo úřady. Nikdo tam nebydlí, nebo se tam nastěhují černoši.“ „To Praze myslím nehrozí,“ zasmál se. „Má někdo jiný dotaz?“ Nikdo jiný se neptal. Konference skončila a účastníci se hrnuli do vedlejší místnosti, kde bylo připraveno občerstvení. Jan si srovnal papíry do nové aktovky, potom pohlédl do sálu. Jarka tam na svém místě ještě seděla a něco psala. Váhavě k ní přistoupil. „Netušil jsem, že jsi tak bojovná,“ řekl místo pozdravu. „Ty ses teď dala k Zeleným?“ „Každý se mění, dokonce i ty, ačkoliv se to zdálo nemožné.“ „Já jsem se změnil? V čem?“
197
„Úplně ve všem. Když jsem tě znala, tak jsi neměl ani auto. Teď je z tebe podnikatel, předseda správní rady i s tím sebejistým výrazem. Docela bys mi imponoval, nebýt toho, na čem bohatneš.“ „Já dělám jenom to, co nám trh nabízí. Když to nebudu já, bude to dělat někdo jiný.“ Zavrtěla hlavou s povzdechem, jako by chtěla naznačit, že je úplně beznadějný případ. „To je tak stará výmluva! Kolikrát se jí hájili prodejní lidi za Husáka a jistě taky předtím, v padesátých letech nebo za Němců.“ „Ale to je snad něco jiného, nemyslíš?“ zamračil se. „Já dělám jenom to, co lidi chtějí. Měla bys vidět, jak se hrnou, ani nestačíme uspokojit poptávku.“ „Lidi jsou pitomí. Napřed se hrnou do měst a pak z nich zas utíkají.“ Pokrčil rameny. Nechápal tenhle její povznesený postoj. „Chtějí mít všechno, co jim život může nabídnout. Dobré zaměstnání a kulturu, které jim dává město, a zas klid, když si od toho chtějí odpočinout.“ „A k tomu musí jezdit pořád sem a tam. Půl života stráví v zácpách na silnicích.“ „Ale to je na nich, jestli jim to vyhovuje, ne? Má jim snad člověk zase nařizovat, co se jim má líbit a jak mají žít?“ Pohlédla na něho způsobem, kterému plně nerozuměl. Řekl by přísně, ale taky smutně, jako by byl zklamal její naději. „Člověk má dělat, co je správné,“ řekla. „No, já už musím do redakce.“ „To už? Nechceš se trošku občerstvit? Podívej, ostatní tak nespěchají.“ „To nejsou novináři,“ řekla opovržlivě. „Ti se sem přišli jenom najíst.“ Zvedla se a rychle odešla, ani mu ruku nepodala. Díval se za ní s uraženým údivem. Člověk má dělat, co je správné, řekla právě. A to je co? Snažit se bránit vývoji? Vždyť všechny unáší jako nějaký mocný proud – člověk snad může zkusit plavat trošku proti němu nebo se zoufale chytat kamenů, ale stejně časem zjistí, že ho to odneslo někam, kde si to předtím ani neuměl představit... Pokrčil znovu rameny, tentokrát jen v duchu, a vydal se do sálku s občerstvením. Doufal, že ještě všechno nesnědli, měl najednou docela hlad.
VII Viktorovi bylo čtyřicet. Nikdo si na to nevzpomněl, jen jeho matka, která volala a omluvila se, že nemá žádný dárek a vlastně ani energii uspořádat oslavu, když má teď starost o dvě děti. Markéta si vybrala bližší pražské gymnázium, ale trvala na tom, že bude taky bydlet ve městě. Dům po většinu týdne osiřel. Veronika byla zcela zaměstnaná jakousi reklamní agenturou, kterou našla nějak tajemně a pro niž vymýšlela slogany a texty. I když práci dělala doma, zajížděla často do Prahy. Viktora víckrát napadlo, že tam někoho má, podle toho, jak se k němu nyní odcizeně chovala. Na jeho narozeniny až dosud nikdy nezapomněla, i když nikdy nebývalo u nich zvykem dělat velké oslavy. Ale to nebyl hlavní důvod, proč ho deprimovalo to výročí. Čtyřicet bylo sice jenom číslo, ale současně to byl jakýsi milník. Překročil už zenit svého života. Jistě to bude horší v padesáti, natož v šedesáti, ale už ta čtyřicítka se nad ním varovně vztyčila. Co zatím udělal se svým jediným životem? No ano, jediným – jiný nikdy mít nebude a tímhle proplouvá a potácí se víceméně beze smyslu... Šel volným krokem po pěšince podél Únětického potoka a rozhlížel se kolem sebe. Byl zase podzim, konec září. Stromy už zežloutly či zrezivěly, tráva se svou unavenou bledou zelení byla už polehlá a snad i potok, kterým se nedávno hnala voda jako v malé řece, tekl nějak líněji. Až na nánosy bahna všude kolem, které teď už zase suchem pukaly, člověk by ani nepoznal, že před měsícem Roztoky málem odnesla voda. Je samotné to nepostihlo – i když jejich pozemek nesl jméno Dolina, byl bezpečně nějakých dvacet metrů nad děsivě
198
vzdutou hladinou. Vzpomněl si znovu na ten zážitek: stáli tehdy všichni na návrší nad dílnou a dívali se s vyděšeným úžasem, jak se stále divočejší řeka vzpíná a rychle zaplavuje údolí. Ani hráze kolem roztockého zámku nepomohly – i přes ně se voda přelila. Některé domy dál po proudu napůl tonuly a jiné zcela zmizely. Viktor si vzpomněl na ten zvláštní, vzrušivý a přitom děsný pocit: až po určitou pomyslnou čáru byl život stejný jako vždy, všedně bezpečný – a deset metrů odtud začínala hrůza, ničení a zmar. Napadlo ho, že v menším to tak může být také mezi lidmi: jedni si žijí ve svém bytě poklidně, v obvyklé pohodlné nudě – a u sousedů přes chodbu zmítá rodinou neštěstí, o kterém nikdo ani neví. To byly divné myšlenky. Měl výročí, měl by se veselit, tak jako v dětství, když se těšil na dárky a hlavně na nebesky dobrý dort, který vždy matka upekla... „Kdopak tu chodí za školu?“ ozvalo se před ním. Uviděl nedaleko před sebou postavu ženy, kterou právě zakryl řídký keř. Potom se vynořila jeho známá Zdena Zelenková. „A vy? Copak je v muzeu už všechno v pořádku?“ „Kdepak, to je práce snad na léta,“ vzdychla. „Musela jsem na chvíli vypadnout, moc mě to deprimuje. Všechno tam páchne bahnem, teď už taky plísní. A k tomu promáčená omítka... Ale vás voda přece nedostihla. Copak nevyrábíte?“ „Ale ano, jak jen můžeme. Ale dnes jsem si dal dovolenou.“ Pokývla hlavou s úsměvem. „Vy si to holt můžete dovolit.“ Okamžik přemýšlel, zda jí to říct. Jednu dobu s ní byl docela důvěrný, chybělo málo, aby něco mezi nimi začalo. Ale potom přišla Bára a ta jeho láska... Bezděky si povzdechl. „Vy netušíte, jak já dřu. Chodívám do dílny už před snídaní, někdy tam tvrdnu nad papíry do noci.“ „Tak jsem si kapitalistu rozhodně nepředstavovala.“ „Vždyť taky žádný nejsem, mám jenom tu dílnu. A tu mi byl dlužen sám čert.“ „Vás podnikání nebaví?“ Podíval se na ni, zda mluví vážně. Nic z její příjemné, i když trochu uzavřené tváře nevyčetl, jen ten mírný úsměv. Otráveně mávl rukou. „Koho by bavilo, vyrábět pořád jenom okna a snažit se je vnutit zákazníkům? Ale co můžu dělat? Musím splatit hrozný dluh, který místo aby mizel, díky úrokům snad narůstá... Ale dnes mám narozeniny, dokonce kulaté. Je mi čtyřicet.“ Překvapeně rozevřela oči. „A to jste tu sám v lese? Nejspíš asi, abyste nerušil přípravy...“ „Žádné se nekonají. Děti přijedou z Prahy v pátek večer nebo v sobotu. A žena taky odjela, patrně kvůli práci, kterou teďka má. Na mne se jaksi zapomnělo.“ Zdálo se, že ji to překvapilo, snad i trochu rozzlobilo. „Skutečně? To je ale ostuda.“ Když viděl, jak se na něho soucitně dívá, začal se trochu litovat. Pak mu to přišlo směšné. Usmál se trochu nuceně. „Neměla byste chuť to se mnou oslavit?“ Viděl, jak se zarazila. Byl to bláznivý nápad, vždyť se teď už vlastně ani nevídali. Ale tím spíš na něm náhle lpěl. „Chápete, jak se cítím? Nikdo z mé rodiny si na mne nevzpomněl. A přitom čtyřicítka, to je přece předěl. Je to nejspíš důvod ke smutku, ale to se přece právě léčí oslavou. Člověk tím zapomene, že se veze dolů...“ „Ale já přece nemůžu jenom tak nechat rozdělanou práci...“ „Tak alespoň nějaký lepší oběd. Máte přece hlad?“ Bál se té samoty, která ho čekala, pokud ho odmítne: myšlenek na to, jak se s dílnou pere o přežití, jak ho ta práce nebaví, jak zřejmě ztrácí Veroniku a postupně i děti, i když
199
jiným způsobem. V náhlém impulsu chytil Zelenkovou za ruku a táhl ji po pěšině směrem k autu. „Prosím vás, neblázněte,“ bránila se. „Co si lidi pomyslí!“ „Nikdo tu není.“ „Tady. Ale vy mě zvete na oběd. Stejně je pozdě, ve čtyři už nikdo neobědvá.“ „Tak večeři, nebo obědovečeři, jak chcete. Zajedeme do Prahy, je to pár kilometrů. Znám v Dejvicích jednu docela dobrou vinárnu, teď už tam bude otevřeno a určitě nás nakrmí.“ Viděl, že ji to získalo, patrně nemívala často příležitost k oslavám. I když vyvinula ruku z jeho dlaně, šla s ním poslušně. Když k ní pak během jízdy občas pohlédl, viděl, že vzrušením, jemuž nakonec podlehla, ve tváři jaksi omládla. Později, v přítmí vinárny a po nějaké sklence vína, připadala mu dokonce půvabná a přitažlivá. A ovšem, podnik nezklamal, připraví jim jistě biftek s velkou oblohou, ve které, ano ovšem, bude také chřest, ale chviličku to potrvá. Prozatím nějaký ten předkrm, že, a ovšem nápoje – pokud je možno doporučit, mají opravdu skvělé argentinské víno, cabernet sauvignon až překvapivé kvality. Víno bylo skutečně dobré, první láhev zmizela skoro dřív, než se pořádně napili. Zdena – to už si tykali a říkali si křestním jménem – mírně zaprotestovala, když objednával další. „Vždyť musíš řídit. Nebo snad chceš tady přespat?“ „No, kdopak ví,“ usmál se významně. „Je tady nedaleko slušný hotel... Ale toho vína zatím byla jenom troška. Vidíš, jak nás šidí, rošťáci?“ zdvihl láhev a ukázal na konickou výduť v jejím dně. „Tak na zdraví. Kolik že nám to je?“ „Kolik je tobě, ženy o tom přece nemluví. Čtyřicet, takový krásný věk.“ „Krásný věk je dvacet, devatenáct. To jsem měl celý život před sebou. Chtěl jsem být velkým architektem, navrhovat velkorysé stavby...“ Přikývla a trochu se zasnila. „Každý měl v tom věku sny. Jenomže život je pak jiný, i když se ti splní, co jsi chtěl. Já jsem vždycky chtěla pracovat v nějaké galerii nebo muzeu, mezi krásnými obrazy a věcmi. A to se mi nakonec podařilo, i když jenom v Roztokách.“ „A nejsi tam šťastná?“ „Ale jsem. Jenomže krásu časem jako by přestaneš vnímat, převrství ji drobné starosti. Kde sehnat peníze – na provoz, na údržbu, neřku-li na nové obrazy...“ „A to je všechno, čím skutečně žiješ?“ „Úplně všechno ne. Píšu knihu o Zdeňce Braunerové, už nad tím sedím kolik let.“ Poslouchal ji, jak překotně a vínem trochu oblomeným hlasem horuje pro ženu, která žila před sto lety. Co na ní viděla? Zeptal se jí s otevřeností, za kterou tak trochu mohlo víno. „Ty se mě ptáš? Vždyť ti to půl hodiny vykládám. Byla to velká žena, výjimečná ve své době...“ „Namalovala pár pěkných obrazů...“ „Co pěkných, krásných! Ale dělala i grafiku, vnesla do knižní tvorby novou estetiku. A byla středem umělecké společnosti, navíc žena, kterou milovali velcí umělci – takový Chitussi, Zeyer i Vilém Mrštík...“ Poslouchal ji jenom na půl ucha, přitom si na stole pohrával s její rukou, kterou mu po zdráhání přece jen nechala, a pozoroval, jak v tom horování stále krásní. Vžila se do ní, pochopil s tou zvláštní jasnozřivostí, kterou přináší první opilost: žije – alespoň vnitřně – vlastně vypůjčeným životem, představou ženy, která byla kdysi třeba skvělá, ale dnes už skoro nikdo o ní neví. A co já, říkal si, kdo se jednou bude vžívat do mne? Zmizím a ani pes už po mně neštěkne, dokonce ani vlastní rodina... Když na něho začala padat sebelítost, díky alkoholu nejspíš slzavá, pochopil, že je čas skončit oslavu. Zavolal číšníka, zaplatil útratu, po níž mu v peněžence zůstaly jen drobné,
200
potom trochu nejistým krokem vyšel se svou společnicí z vinárny. S údivem viděli, že je už na ulici tma. Proboha, byli tam jen chvilku, kam se poděl všechen čas? Zdena se zarazila, když jí obřadně otevřel dveře do auta. „Ty opravdu chceš řídit?“ „Já vždycky řídím nejlíp, když mám trochu v hlavě. A kromě toho, na taxíka ani na autobus nemáme. Všechno jsem utratil.“ „Já bych ti přidala, ale nějak nemám...“ Chvíli přemýšleli, zda měla u sebe kabelku. Pak usoudili, že určitě ne, vždyť ji unesl rovnou z lesa. „A teď tě unesu zas zpátky. Tedy odvezu, zrovna teď bych tě patrně neunesl.“ Se smíchem nasedli konečně do auta. Otočil klíčkem, přidal plyn, potom zařadil rychlost. Všechno fungovalo normálně. Ulice před ním byla v lehké mlze, nažloutlé od pouličních luceren. Svět mu byl náhle nějak bližší, všechny chmury zase odpluly. No dobře, tak holt je mu čtyřicet, život je stejně krásný. Začal si broukat melodii, která se mu nějak vybavila. Co to jen bylo? Ale ovšem, přece Óda na radost. *** Nemohla nějak pochopit, co jí ta ženská v telefonu říká. „Říkáte nehoda? Ale kde? Vy nevíte? A odkud voláte? Střešovická nemocnice, ARO? Ježíši...“ S tlukoucím srdcem vyběhla na dvůr ke svému autu, pak se vrátila, vypnula kávovar, zhasila světlo, zas je rozsvítila a hledala klíč od domu a od auta. Okamžik hleděla na klíče, které měla v ruce, nakonec zaklela a vyběhla zas z domu. Když vyjížděla z Doliny, viděla, že nechala svítit světlo. Čert to vem. Snad aspoň zamkla hlavní dveře... Na pražské silnici se trochu uklidnila. Viktor prý měl nějakou těžkou nehodu, přivezli ho tam před půl hodinou. Byla to vlastně laskavost, že jí ta sestra zavolala, obvykle prý to nedělají. To znamená, že je to vážné, možná fatální. Proboha, právě dnes... Byla zase u Petra Slámy, i když si tolikrát už přísahala, že s tím skončí, že tam doopravdy nikdy znovu nepůjde. Buď jí měl dávno dost, nebo ten dojem, který z něho měla zpočátku, byl jenom klam. Ne, že by se v jeho chování něco příliš změnilo, jen časem pochopila, že o ni nemá skutečný zájem. Ano, dohodil jí práci u reklamní agentury, kde měl zřejmě velký vliv, ale to udělal už tehdy, když u něho byla podruhé. Proč tam k němu tenkrát vlastně znovu šla? Byla tak lačná sexu? Jenom si tenkrát říkala, že díky němu lépe pochopí, kdo vlastně je. Viktor byl vždycky romantik, měl nejraději iluze a sny, jak o sobě, tak o svých blízkých. Jí to dlouho nevadilo, dokud si nezačal s Barborou... Ach bože, proč teď myslí na všechny ty věci! Viktor leží v nemocnici vážně zraněný, možná umírá... Bezděky přidala plyn, pak ho zas ubrala, když málem vrazila do auta před sebou. Proč se ten člověk tak pomalu vleče? Zkusila ho předjet, ale viděla, že před ním jede řada kamionů těsně za sebou. Zajela zase zpátky do pruhu, se zuby stisknutými tak, že jí trnula sanice. Že k Slámovi přes všechna předsevzetí chodila a prováděla s ním ty jeho rituály, v kterých ji vždycky dlouho fotil nahou ve všech možných polohách, než konečně přikročil k aktu, vlastně to byla pomsta Viktorovi: ne jenom prostá nevěra, které se skoro každá žena někdy dopustí, jak si to aspoň myslela, ale popření všeho, čím Viktor žil: ta drsná, obnažená tělesnost, ta síla pudu, který si nedával zástěrky. Viktor se věčně toužil nějak povznášet, až kdysi žertem říkala, že s ním to bylo jako objímat se s andělem, co chvíli čekala, že jí nehmotně projde mezi rukama a vznese se do nadoblačné výše. Se Slámou to bylo úplně naopak: bylo to, jako by ji naučil zcela se poddat svému tělu, oné živočišné stránce v ní. Napřed to cítila jako nějaké vysvobození a byla vděčná za syrovou, ale mocnou rozkoš,
201
kterou na konci těch rituálů cítila. Pak ale, když se oblomila novost toho zážitku, začala cítit stud – ne takový ten banální, který člověk cítí, když se poprvé před někým cizím obnaží, ale jakýsi daleko hlubší, niterný. A z toho studu se vyvinul pocit ponížení, zvlášť když Slámu donutila, aby jí na počítači ukázal, jaké snímky dělal předtím, než se milovali. Ne, její tvář, jakkoliv obnažená animálním vzrušením, ho dávno nezajímala – to byl patrně jenom trik, jak ženy získával pro svoje hrátky. Ale copak její břicho, stehna, hlavně pohlaví, zpodobené do odpudivých detailů, říkaly něco o tom, kým skutečně je? Měla chuť ho udeřit a kdyby snímky byly na papíru, jistě by je roztrhala. Měla snad rozbít počítač? On se tomu pobouření smál. „Každý se přitom přece dívá,“ říkal jí. „Já jsem fotograf, tak se dívám objektivem.“ „Ale proč to tady skladuješ?“ Pokrčil rameny. „Je to zajímavé.“ „Zajímavější, než tvář?“ Zatvářil se otráveně, jako by řekla nějakou hloupost. „Tváří mám dost do konce života. Někdy se mi míhají před očima před usnutím, stovky, tisíce, s detaily, které žádná fotka nezachytí. Ani nevím, odkud se mi berou, určitě jsem tyhle lidi nefotil. Dělá se mi z nich špatně.“ „A z těch zadků nebo přirození ne?“ „Ty prostě jsou, jak je příroda stvořila. Zatím co tváře pořád něco chtějí, útočí a šklebí se... Tváře jsou odporné.“ „Alespoň mají výraz. Copak ty nechceš v tváři odhalit, jaký člověk opravdu je? Tak jsi to aspoň říkal.“ „Občas mě to zase chytne, jako s tebou zpočátku. Jenomže je to k zbláznění. Ono to jenom vypadá tak, že je člověk v jádře nějaký a stačí jenom čekat, abys odhalila jeho pravou podobu. Když už si myslíš, že to máš, on se na tebe trochu jinak podívá a najednou je někdo jiný. V každém je aspoň deset různých lidí a každý pořád hraje, před jinými nebo aspoň před sebou... Lidi jsou vlastně strašní.“ Včas zahnula a projížděla Podbabou. Bylo už kolem desáté, výjimečně žádná zácpa. Poněkud přidala a přitom přemýšlela, jak se dostane do Střešovic. Přes Prašný most to asi bude zajížďka, ale nechtěla riskovat bloudění někde v těch úzkých uličkách... Ten pocit ponížení přišel postupně, nejen z těch fotek nebo z jeho chování, které bylo pořád věcnější a tím i hrubší. Pramenil hlavně z ní. Jak jen se tomu mohla propůjčit, proč tam tak často chodila, když přece věděla, jaký má postoj? Bylo to jako závislost, kterou člověk už ani neomlouvá, za kterou se třeba mírně nenávidí, ale nedovede se z ní vyvázat. Snad to dokonce chtěla, snad právě pocit, že je pro něho jenom to, co si potom na svých fotkách prohlížel, přispíval k jejím orgasmům? Jenom to pomyslela a už se jí zvednul žaludek. Měla pocit, jako by nějak zbloudila a neuměla najít cestu zpátky. Taky ta práce, kterou jí ten zatracený Sláma dohodil, jen přispívala k ponížení. Napřed ji to docela bavilo, zvlášť když jí svěřili i krátké scénáře pro spoty v televizi, ale brzo pochopila, že od ní nic opravdu vtipného nechtějí. „Sranda musí být taková,“ poučoval ji režisér, „aby ji pochopil úplně každý blbec. A nesmí odvádět od toho, co mu chceme reklamou vnutit. O tom to přece všechno je.“ Režisér byl člověk mladší alespoň o deset let, ovšem přiměřeně sebejistý. Přitom byl omezený, až to bučelo. Ostatně žádná opravdu významná firma, ať to byla auta, kosmetika nebo drahý alkohol, jemu reklamu nesvěřila – dělali si spoty někde jinde v Evropě a on tak leda mohl režírovat dabing. Co dělal sám, bylo většinou trapné – třeba ty sýry, které se už celé třesou, aby byly snědeny, nebo ta parta chlapů, která tančí kolem sudu piva... Ne, už to dělat nebude, to radši vezme otročinu někde v pokladně v obchodním domě. Konečně uviděla vjezd do nemocnice. Samozřejmě byla přes něj závora, musela venku zaparkovat, pak běžet vrátnicí a dál po nádvoří do pavilonu, v kterém bylo ARO. Srdce jí
202
zběsile tlouklo, až se bála, že před vchodem upadne. Vrazila do skleněných dveří a chytila hned první ženu v nemocničním oděvu. „Pan Horák, Viktor Horák, kde leží?“ Žena na ni jen nechápavě pohlédla, pak ukázala palcem na nějaké další dveře. Asi byla cizinka, vždyť se tu oháněla koštětem. Násilím se ovládla. Musela projít znovu skleněnými dveřmi, nakonec našla pokoj sester. Opakovala svou otázku. Hleděly na ni, jako by se pomátla. „Pan Horák nemůže mít žádné návštěvy,“ řekla jedna z nich s protivně důležitým obličejem. „A může mi aspoň říct někdo, jak na tom teď je?“ „To leda doktor.“ „A toho najdu kde?“ „Ten je na operačním sále.“ „To je tu jediný?“ „Ne, ale doktor Hladík odpočívá.“ Měla pocit, že za okamžik začne křičet. Zaťala nehty do dlaní. „Podívejte se, já jsem Horákova manželka,“ řekla se stisknutými zuby. „Nějaká sestra od vás mi před asi půlhodinou volala, že muž měl havárii na silnici a že je to vážné. Tak snad...“ Sestry se podívaly na sebe. „Aha, to byla asi Adéla,“ řekla jedna lhostejně. „Ta je o jedny dveře vedle. Zkuste si tam zaklepat.“ Spolkla všechny nadávky, které ji napadly, a zaklepala vedle. Otevřela žena v středních letech s hladce sčesanými vlasy podél tváře. Tvář měla nehybně přísnou, ale oči pozorné. „Já jsem Horáková. Vy jste mi patrně volala...“ „Ano. Váš muž naštěstí žije.“ „Mohla bych...“ „Teď vás tam pustit nemůžu. Taky to nemá smysl, je v umělém spánku.“ „Můžu mluvit s někým, kdo mi řekne něco víc?“ Sestra se zatvářila upjatě. „Doktor Hladík odpočívá. Má za sebou těžký den.“ „Já třeba počkám.“ „No, to může trvat dost dlouho. Já se podívám...“ Přistoupila k dalším dveřím, chvíli poslouchala, potom na ně zaklepala téměř neslyšně. Chvíli počkala, pak opatrně otevřela dveře. „Je tu žena toho Horáka,“ řekla tiše mezi dveřmi. „Můžete jí něco říct? Zdá se mi strašně vyděšená.“ Chvíli poslouchala, potom kývla Veronice, že může jít dál. Veronika vstoupila a s úzkostí se zadívala na doktora, který se pomalu zdvihal z lůžka. Byl postarší a rozcuchané vlasy, které si prohrábl rukou, měl už skoro šedivé. „Vy jste paní Horáková?“ zeptal se. „No, váš manžel měl obrovské štěstí na to, že byl první na ráně. Má ovšem otřes mozku, menší hematom, zlomená dvě žebra, zpřelámanou levou nohu s rozdrceným chodidlem. O té ještě nevím, zda ji bude možné zachránit.“ „Proboha,“ přikryla si Veronika ústa. „Říkám, že si nejsem jist. Chirurgové dneska umí zázraky. Štěstí je, že vůbec žije, zlomené žebro jenom o vlásek minulo srdce a aortu. Ale dostane se z toho, pokud nám nic neuniklo. Ta žena, co jela s ním, je na tom hůř.“ Trhla sebou, nejistá, že správně slyšela. „Jaká žena?“
203
„Netušíme, kdo to je – neměla u sebe žádné dokumenty. Jestli nám tu umře, nebudeme vědět, komu podat zprávu.“ „Můžu se na ni podívat? Třeba ji znám.“ „To by bylo dobré, sestra vás tam vezme.“ Odvrátil se od ní s pohledem na lůžko, z něhož předtím vstal. Rád by si zase lehnul, pomyslela si. Ale nějak se nemohla přimět, aby odešla. „Nevíte, co se vlastně stalo?“ „Podle toho, co říkali lidi od záchranky, smetl je šílenec v nějakém silném voze, když vjížděli na silnici od Prahy. Byl zřejmě opilý a hnal se nesmyslnou rychlostí, prostě blázen. Ten už to má za sebou. Ale váš manžel, až se uzdraví, bude taky mít nějaké oplétačky. Sice tu nehodu asi nezavinil, ale v krvi měl dost alkoholu – bezmála dvě promile.“ Jenom na něho zírala. Že byl Viktor opilý? Rád si dával sklenku vína nebo dvě, ale nikdy nepil přes míru, alespoň pokud věděla. „Kdy se můžu na něho podívat?“ „Podívat se krátce můžete, ale mluvit s ním, na to si delší dobu počkáte. Musíme mu chirurgicky zafixovat žebra, aby se prudkým pohybem nezabil, pak přijde na řadu ta noha. Po celou dobu bude spát. Je to pro jeho dobro, zbláznil by se bolestí... Teď se podívejte, zda tu ženu poznáte.“ Jako ve snu vyšla na chodbu a pak za sestrou vstoupila nejprve do kóje, kde ležela žena. Po celou dobu jí srdce hrozně tlouklo. Bože, jestli je to Barbora... Napřed ji nepoznala, asi díky obvazu, který jí zakrýval celé čelo až k obočí. „Znáte ji?“ zeptala se sestra. Chvíli mlčela, jak přemáhala divný pocit v hrdle. „Já... ano, snad. Jmenuje se Zelenková, myslím Zdeňka. Pracuje u nás v muzeu.“ „Má příbuzné, kterým je možné podat zprávu?“ „Já nevím, my se vlastně neznáme.“ Náhle se dala do pláče, ale hned se ovládla, když ucítila pohled sestry. „Já to zkusím zjistit, zítra vám to řeknu.“ „Dobře. Teď se můžete podívat na svého muže. Moc neuvidíte, ale aspoň se přesvědčíte, že je živý. Pojďte, já vás zavedu.“ Cítila náhlý odpor, nechtěla ho vidět. Ale pasivně šla za sestrou. Pohled na to, co byl údajně Viktor, v ní vyvolal jakousi tichou hrůzu – ležel tam panák, obtočený obvazy, s jednou nohou v dlahách vyzdvihnutou do výše. Tam, kde by měl být obličej, byla skoro všude bílá gáza, až na ústa a jedno oko, které bylo zavřené. Jako do robota do něho ústily různé hadičky a dráty. Zdálo se jí, že nedýchá, ale na monitorech přístrojů se vlnily pravidelné křivky. Zřejmě žil... Když šla po nádvoří k hlavní bráně, dala se znovu do pláče. Proboha, Zelenková, taková povadlá stará panna! To kvůli ní byl celé měsíce jak tělo bez duše? V čem tahle ženská byla lepší, proboha? Jen v tom, že byla někdo jiný? Vzpamatovala se teprve, když narazila hrudí na závoru. Kývla vrátnému, který na ni gestikuloval z okna své kukaně, a vyšla vchodem pro chodce. Než se odhodlala nastartovat motor, snažila se uklidnit. Bude muset zpravit tchýni, říct i dětem, co se stalo. Má tam zajet ještě teď? Ne, je po jedenácté, bude skoro dvanáct, než tam dojede. Snad by mohla z nějakého automatu zavolat, ale náhle nevěděla číslo. Jsem z toho jako pitomá, řekla si a sáhla po diáři, který měla na palubní desce. Vždycky si do něho důležitá čísla přepsala. Diář se rozevřel, mihlo se jí před očima číslo v kroužku, pak je zase ztratila. S jakýmsi divným pocitem diářem listovala stránku za stránkou, až došla ke dni, který právě byl. Uprostřed stránky uviděla číslo 40, kolem něho kroužek a vedle dva vykřičníky. Nějakou chvíli na ty značky nechápavě hleděla. Pak náhle pochopila a jen přidušeně zavyla.
204
*** Bylo už dost pozdě, když Jan přijel do Doliny. Vlastně se to nehodilo, i když šlo o příbuzné, ale dříve prostě neměl čas. Co ho sem přivádělo, bylo asi trošku dětinské. Ten den si koupil nové auto, přiměřené svému postavení, konečně! Váhal celé měsíce, cena byla nestydatá, ale nakonec se rozhodl: bylo to BMW s krásnou stříbrnou metalízou, o kterém už dávno snil. Zvolil ovšem levnější typ, žádné miliony, také sjednal koupi na splátky – měl přece ještě jiné, větší výdaje. Ještě když podepisoval v salonu kupní smlouvu, ruka se mu trochu třásla. Pořád nevěděl, zda to nakonec nepřehnal. Když potom dosedl na kůži sedadla a obklopila ho ta vůně peněz nebo úspěchu, když motor něžně zapředl a vůz se měkce rozjel, jako by svou vlastní chytrou vůlí, věděl už skoro s jistotou, že zvolil správně. Byl teď přece někdo a ten úspěch byl jen začátek... Pak během večera už zase jistě nevěděl, zda přece jenom nevyhodil spoustu peněz za nějakou chiméru. Potřeboval něčí obdiv, něco jako schválení. Jenomže neměl nikoho, komu by svůj krásný vůz ukázal – matka to neocení, bude se jen hrozit nad tím výdajem. Znal jenom jednu osobu dost velkorysou, aby to uměla bez závisti ocenit, a před níž se také chtěl zaskvět ve své nové roli úspěšného podnikatele. Mohl ovšem také přijet zítra během dne, ale on to prostě nevydržel. Když přijel na dvůr, viděl, že se v domě svítí. No, výborně, jsou ještě vzhůru. Krátce stisknul melodický klakson, který už svou plnou barvou zvuku naznačil, o jaké auto jde. Potom zatroubil ještě jednou, naléhavěji. Přál si, aby Veronika vyšla z domu ve chvíli, kdy bude vystupovat, aby ho s tím krásným autem viděla. Ale nic se nedělo. Zklamaně vystoupil a zkusil kliku u dveří. Bylo odemčeno. „Veroniko, Viktore!“ zavolal do temné chodby. Ticho v domě téměř znělo. Přišlo mu docela strašidelné, jako kdysi v dětství, když se ve tmě bál. Poslepu dotápal ke dveřím od kuchyně a s úzkostí je otevřel. Nikdo tam nebyl. Vrátil se zpět na chodbu a našel vypínač od světla na schodech. Potom pomalu stoupal vzhůru. Rozsvítil také v patře, pootvíral všechny pokoje. Pak sešel zase zpět, aniž by zhasnul. I když nenašel nikoho, měl silný pocit, že se tady něco stalo. Prošel ještě obývací pokoj dole, taky ložnici, potom se vrátil do kuchyně. Že nikoho nenašel, ho neuklidnilo, spíš naopak. Náhle si uvědomil, že na dvoře není žádné z obou aut – ani malá felicie Veroniky, ani velká stará dodávka, s kterou jezdil Viktor. Myslí mu běžely divoké obrazy – Veronika prchá, za ní Viktor ve vražedném záchvatu. Měl by volat policii? Nesmysl, ta scéna byla z filmu, který viděl nedávno... Bezradně seděl na židli a hleděl na dvůr na své auto, které se ve světle z oken jemně třpytilo. Nevěděl, co má dělat. Několikrát vstal a zas si sednul. Prázdný dům nemůže jen tak opustit. Někdo ho může vykrást nebo z čisté zloby zapálit. A kromě toho, někdo z nich Viktor nebo Veronika – vyběhl zřejmě z domu ve spěchu, když nechal rozsvíceno, dveře málem dokořán... Náhle s úlevou slyšel auto a vzápětí už světla reflektorů olízla protější zeď. Jan vstal a bez hlesu napjatě čekal. Pak se ve dveřích objevila Veronika. Překvapením ztuhla, když ho viděla, pak se k němu rozběhla. „Honzo!“ vykřikla a zároveň jako by vzlykla. Vrhla se mu kolem krku a drásavě se rozeštkala. Chvíli ji držel v objetí, plný nejrůznějších pocitů, potom ji vedl k lavici, kde spolu občas sedávali. Přitom jí hladil ramena a vlasy, jak o tom mnohokrát v minulosti snil... Trvalo chvíli, než se uklidnila natolik, aby mu trhaně a na přeskáčku řekla, co se stalo. „Byl opilý?“ přeptal se zbytečně. „Ten druhý, ale Viktor taky. Nejhorší je...“ „Já vím, ta ženská.“
205
„Ne, že mu dneska bylo čtyřicet. Já na to zapomněla, i když jsem si to nápadně vyznačila v diáři. On asi čekal oslavu a já přitom ani nebyla doma. Tak chytil první ženskou, kterou potkal...“ Jan si o tom myslel své, ale neodporoval. „Já jsem to vlastně zavinila, rozumíš? A jemu teďka třeba vezmou nohu...“ Zase se mu vrhla kolem krku s novým pláčem. „Veruno, to je nesmysl,“ těšil ji. „Ty přece za nic nemůžeš. Viktor není malé dítě, aby trucoval a jel se opít jenom proto, že se zapomnělo na nějaké výročí. No tak neplač, uvidíš, že všechno dobře dopadne.“ „Ta Zelenková asi umře.“ „Třeba ne. A pokud, ty´s ji nezabila. No tak, už se uklidni.“ Pustila ho a vrávoravě vstala. „Mám strašnou žízeň, musím se něčeho napít.“ Taky vstal. Viděl, že Veronika postupně zas získává nad sebou kontrolu. „Tak já už půjdu. Pokud něco potřebuješ...“ „Ne, Honzo, nechoď prosím tě,“ řekla prudce. „Nenechávej mě tu samotnou.“ „Ale je pozdě, ty si musíš odpočinout.“ „Přespi tu se mnou. Já bych se dneska sama asi zbláznila.“ Pochopil, že chce, aby s ní spal v ložnici. Věděl, že v tom není žádná výzva, leda sesterská, ale stejně ulehl na Viktorovo místo se zvláštními pocity. Vzala si prášky a za chvíli usnula. Nějakou dobu ze sna sténala, potom se k němu přitiskla a ztichla. Ležel nehnutě vedle ní a myslí se mu převalovaly rozporné pocity – na chvíli hrůza z toho, co se stalo, která mu postupně docházela, pak zase touha Veroniku k sobě více přivinout a jakási, patrně nesmyslná naděje. Když nakonec po dlouhé době usínal, vzpomněl si, že v tom rozrušení ani neviděla jeho nový vůz. No, vždyť to bylo jenom auto. Pěkné, ale neživé.
VIII Viktor seděl v atelieru před svým malířským stojanem. Nohu mu sice v nemocnici zachránili, jakžtakž spravili i rozdrcené chodidlo řadou operací, po nichž následovalo vždy bolestivé hojení a pravé peklo rehabilitací, stát ale doposud nevydržel. Sotva sem s jednou berlí dokulhal a slabě přitom sténal, ani nevěděl, zda ze zvyku či opravdovou bolestí. V duši měl podivné, našedlé prázdno. Soud sice vinu za nehodu přiznal opilému mladíkovi z Kralup, který auto někde ukradl a řítil se od Hostivic šílenou rychlostí, možná v domnění, že ho pronásleduje policie. To auto bylo Mitsubishi, jak se z ohořelých trosek podařilo odhalit, a náraz byl tak silný, že jejich těžkou dodávku odhodil na svodidla a rozdrtil na neopravitelný vrak. Viktor Horák, ačkoliv nehodu nezavinil, přišel za to, že měl v krvi alkohol, na rok o řidičský průkaz a byl odsouzen k vysoké pokutě. Spolu s cenou ojeté dodávky to vyšlo přes sto tisíc – další přítěž k velkému dluhu, který dosud nesplatil. Pohlédl na obraz, který se snažil malovat. Zas pustá krajina jenom se dvěma stromy, jejichž holé větve kousek sledovaly křivky vrchů za nimi, ale pak se kroutily opačným směrem, jako němou bolestí. To byl přibližný obraz jeho duše, jenom s jednou výjimkou – nevěděl, jak vyjádřit tu těžkou vinu, která ho od doby, když se v nemocnici probral, stále tížila. „Proč tak smutníš po té Zelenkové,“ naléhala Veronika, když ho přistihla, jak hledí bezútěšně z okna na okolní návrší, teď zase sytě zelená na rozdíl od obrazů, které maloval. „Byla to přece milosrdná smrt, vždyť měla přerušenou míchu mezi nejvyššími obratli. Kdyby se byla probrala, byla by nehybná a zcela odkázaná na někoho, kdo by se chtěl o ni starat. To by sis snad přál? No možná, když jsi ji tak miloval...“ „Já jsem ji nemiloval. Znali jsme se jenom povrchně.“
206
„Tak proč...“ „Proč jsem s ní oslavoval? Potkal jsem ji náhodou. Ty jsi doma nebyla.“ „Myslím, proč tolik trpíš její smrtí.“ „Protože se cítím vinný.“ „Ty jsi ji přece nezabil, to ten Coufal, nebo jak se jmenoval. To bylo pěkné kvítko podle toho, co říkali u soudu.“ „Kdybych nebyl opilý, viděl bych ho včas.“ „A co bys dělal? Vždyť jel alespoň sto šedesát.“ „Já nevím, třeba bych včas zabrzdil.“ „Ty si tu vinu vymýšlíš, aby ses mohl topit v tomhle splínu, místo abys se mnou žil.“ Vedli takové rozhovory mnohokrát, vždycky bezvýsledně. Časem ho přiměla aspoň ke koupi jiné dodávky. Samozřejmě ojeté, nebyli na tom zrovna dobře. V bazaru nejlepší za slušnou cenu bylo auto, které mělo fialovou krávu Milku vyvedenou na bocích. Kolika rukama už prošlo, Viktor nevěděl. Šedesát tisíc kilometrů, které měla najeto, byl jistě podvod, ale motor šlapal, brzdy fungovaly, tak to auto koupili. Jezdil s ním nyní Řehák, jeden z dělníků, protože Viktor řídit nesměl a také nemohl, s tou napůl chromou nohou. Kamkoliv přijeli, vítaly je vtipy, co že jim přivezli sladkého nebo kdo že je ta kráva na skříni. „Neměli bychom dát to auto přestříkat?“ ptal se Řehák. „Vždyť je to jedno,“ mávl Viktor rukou. „Ať se trochu pobaví. Aspoň nás proto pustí na stavbu a něco prodáme.“ Zakázek pořád ubývalo, ať šli s cenou sebeníž. Viktor to nechápal, ale nedokázal se na problémy své firmy soustředit. Vina za smrt Zdeňky Zelenkové jako by mu v mysli stále rostla a brzy naplnila celý svět. K tomu pociťoval stále větší znechucení životem, který se mu po tragické čtyřicítce nějak naklonil a spěl k čím dál většímu úpadku. Ano, pracoval jak jen zas mohl, probíral se účty, také při výrobě pomáhal, občas ráno před snídaní nebo večer zašel úplně sám do dílny a lisoval na stroji drobné součástky, bohužel s nevelkým úspěchem. Ale o víkendech se zavíral zas ve svém atelieru a pokoušel se malovat. Pohlédl znovu na svůj obraz. Do té rozsedliny mezi kopci by před lety asi umístil nějaký symbol naděje – zářivý maják, zámek nebo možná chrám... Teď tam viděl jen stín, který se odtud hrnul do údolí jako minulého léta povodeň. Sáhl po indigu, potom zaváhal. Měl ho už málo a v obchodech nebylo. V té chvíli někdo zaklepal a vešel. Viktor celý ztuhl. Jediný, kdo sem kdy za ním přišel, byla kdysi Barbora a pak před lety Jan. Bylo to tehdy nepříjemné setkání... S námahou se ohlédnul, měl po té havárii také neohebnou šíji. Ten, kdo přišel, byla Markéta. „Tati, ty k nám nepřijdeš?“ „No, já tu jenom něco...“ „Vždyť máme oslavu, copak jsi zapomněl? Je mi šestnáct.“ Viktor se zarazil. Zapomenout na výročí dětí, to byl téměř zločin. Naopak to nějak neplatilo, ale to on chápal – taky v jejích letech viděl jenom sebe. „To se jistě musí oslavit,“ řekl s přemáháním. „Já jenom trošku vyčistím ty štětce...“ „Proč tohle maluješ? Vždyť všechno okolo je tady zelené a stromy rostou zpříma nahoru... Taková smutná poušť. Takhle se cítíš?“ Podíval se na ni překvapeně. Markéta mu vždycky připadala jako zdravá buchtička, ne sice hloupá, měla přece samé jedničky, ale zaměstnaná vždycky něčím obyčejným. Hodně četla, to byl fakt, ale jinak se nezdála nějak lišit od svých kamarádek. Nikdy by byl nečekal, že projeví citlivost k umění. „Víš, ono nejde jen o moje pocity,“ řekl. „Zajímají mě ty křivky – podívej, jak se ty kmeny ohýbají, napřed v souladu s tím úbočím, pak proti němu.“ Markéta se chvíli mlčky dívala. „Tati, ty jsi tu paní Zelenkovou miloval?“
207
„Proč se mě na to ptáš?“ „Protože máma je určitě hezčí. Taky mladší, líp se obléká.“ „Ty jsi paní Zelenkovou znala?“ „Byli jsme se školou víckrát v muzeu a ta paní nám vždycky dlouho povídala. Moc nás nebavilo, co nám říkala.“ Znovu se mu v představě vynořila její tvář, jak seděla naproti němu v přítmí vinárny. Bože, ta příšerná jistota, že už nikdy neuvidí její živé oči... „Já jsem paní Zelenkovou nemiloval,“ řekl s úsilím. „Jenom jsem ji trošku znal, viděl jsem ji asi tolikrát, co ty. Byla to náhoda, že jsem právě ji tenkrát potkal a měl jsem chuť tu čtyřicítku s někým oslavit... Ale nudná osoba to nebyla.“ „Máma říká, že to byla stará pana.“ Viktor se zamračil. Byl to výraz jízlivý a primitivní. Co kdo o kom vlastně ví? „Ona stará panna nebyla. Byla kdysi vdaná, pak se rozvedla. Víc o tom nevím, už jsme o tom nikdy nemluvili. Jen o ní vím, že jí o něco šlo. Snažila se muzeum pozdvihnout, sehnat pro ně peníze. Taky psala knihu o té Zdeňce Braunerové...“ „To je ta, co má v muzeu obrazy?“ Přikývnul a utřel štětce, které předtím máčel v terpentýnu. „Té taky v životě o něco šlo, byla to nadaná a energická žena. A co ty, je ti přece šestnáct. O co půjde tobě, až budeš o něco starší?“ Markéta překvapeně vzhlédla. „Já nevím. Musí mi o něco jít?“ „Možná nemusí. Většina lidí asi žije jenom tak, snaží se leda o to, mít se lépe a zažít sem tam trochu radosti a potěšení.“ „A to je špatné?“ „Ne, to neříkám. Jenom život přitom nějak nenápadně uteče. Když jde doopravdy o něco, tak...“ Zarazil se, vlastně nevěděl. Život stejně uteče, říkal v něm nějaký ďáblík. „Mně jde teďka o to, aby byla oslava,“ řekla s potutelným úsměvem. „Babička k nám nepřijela, necítí se nějak dobře. Ale poslala po nás nádherný dort a já se už nemůžu dočkat, až ho načneme.“ Usmál se, poprvé po dlouhé době, a pohladil ji po vlasech. Byla přece jenom pořád dítě, ta jeho oblíbená Markétka. *** Měla pocit, že už to dlouho nevydrží: to věčné Viktorovo mlčení, tu nepřítomnost, s kterou neochotně odpovídal jednou, dvěma větami, když dorážela otázkami, na co myslí, zda ho bolí noha, nebo jak jdou obchody. Zdálo se jí, že propadl nějaké tupé lhostejnosti, nejen k ní a dětem, ale také k sobě, k svému životu. Nebo to nebyla lhostejnost, ale spíš útěk do vnitřního světa, ze kterého všechny blízké vyloučil. Co ji také ničilo, byla její nečinnost. Ano, každý den dělala Viktorovi snídani a potom oběd, večeři, pokud nebyl někde za obchodem. Ale nebyl v jídle náročný, zdálo se jí, že snad ani nevnímá, co jí – a tak to stále více odbývala. Také stále chodila nahoru dolů po domě, tady něco trošku přestavěla, tam zas obnovila nátěr stěny nebo okenic. Dům byl její blízký přítel, vlastně poslední. Ano, snad by někdo mohl považovat její vztah k tomuhle domu za poněkud úchylný, vždyť nebyl živý, byla to jen stavba, plná nábytku. Ale ona to tak necítila: vždycky, když v něm osaměla, čekávala s lehkým napětím, jaké nové návrhy jí mlčky předloží... Dům pro ni byl útočištěm stability v životě, který se jí nějak rozpadal. Děti se sem každý víkend vracely, i když možná neochotně, město přece nabízelo mnohem více zábavy. Viktor tady žil, i když byl duchem
208
nepřítomný. Stále častěji přijížděl i Honza, pokud mu to dovolily jeho obchody. Zdálo se jí, že dům je jakési centrum jejich života, tichá náruč, do které se ze svých výprav vracejí. A přitom ve své nehybnosti tiše žil svým vlastním životem. Mockrát přemýšlela o tom, kdo tu asi dříve bydlel – dům byl starý aspoň sedmdesát let. Nežil tu přece jen Pavlata, napřed se svou ženou, potom s několika družkami. Předtím tu byl malý pivovar a jeho majitelé žili tady v domě. Kdo to asi byl? To by nejspíš uměla říct Zelenková, ale ta už nežila. Měla by se zeptat někoho jiného v muzeu? Ne, tam už asi nikdy nevkročí... Místo toho naslouchala tichu v domě a občas měla dojem, že v něm slyší jako z velké dálky hlasy, které cosi říkají, smějí se nebo na sebe křičí. Srdce se jí přitom vždycky rozběhlo splašeným tlukotem, jako nějaký pták, který se snaží osvobodit ze zajetí. Někdy si říkala, že by snad bylo dobře, kdyby se jí doopravdy utrhlo, pak v ní zas zvítězila její vitalita – začala hledat digoxin a když ho našla, dlouho přemýšlela, zda si ho už ráno nevzala. Asi začínám trošku bláznit, pomyslela si. Musím něco dělat – ale co? S reklamní agenturou skončila ve stejný den, kdy ukončila taky poměr se Slámou. Návštěvy v nemocnici a pak péče o Viktora, když ho odtud pustili, ji úplně zaměstnaly. Pak, když začal chodit jenom s jednou berlí a vrátil se do dílny, nastalo to prázdno. Měla se snad nabídnout, že mu pomůže s účty, které měl dle Honzy v hrozném nepořádku, nebo že bude třeba i řídit dodávku, když občas jezdil za obchody? To by znamenalo být s ním hodiny v dusivém mlčení, v kterém se obíral svou vinou nebo láskou nebo něčím, co už vůbec nechápala. Viktor se jí teď stále vzdaloval a ona, když se neprodrala pomyslnou šedou hradbou, kterou kolem sebe jak se zdálo stále více budoval, se začala odcizovat také jemu. Bylo smutné o tom takhle zdálky přemýšlet, ale hrozné zažívat to přímo. Už se viděli skoro jenom u jídla a potom večer v ložnici, která už dlouho sloužila jen k spaní – nebo taky k bdění, když se rozhodla, že si tentokrát prášek nevezme. Měla by si najít zaměstnání, peněz přece bylo pořád málo. Ale zvláštní pasivita jí v tom bránila. Blízké velkoměsto, kde jedině by nějakou práci mohla nalézt, jí najednou připadalo nějak nepřátelské, skoro odporné. Smrdělo jí rozkladem a smrtí – ne sice doslova, ale přesto tak, že se mu vyhýbala. Ne jenom Viktor se tam zranil, ale také ona, v jistém smyslu fatálně. Sláma ji svým vlivem poznamenal víc, než zprvu myslela – měla teď pocit, že ani zbytek života nevystačí na to, aby se od něho očistila. Napadlo ji, že by třeba mohla zkusit psát. Jenže o čem? Znala jen svůj život a ten jí připadal tak rozsáhlý, že by o něm mohla napsat celé knihy, a současně tak bezvýznamně maličký, že nemělo smysl o něm ani začínat. Usedala k počítači, pak zas vstávala, ochromená tímto rozporem. Nakonec se vzbouřila. Proč by měl být její osud menší, než nějaký jiný? Něco přece prožila. Měla náhle pocit, že se musí hájit před rozkladnou silou, která nějak nakazila jejich životy. Zkusí prostě začít o tom, nač si prvně vzpomene... Kupodivu to byl ostrov, jméno už si neuměla vybavit, ale pak si vzpomněla: Brač, mluvil o něm přece Sláma tehdy při prvním setkání. Jasně viděla tu řadu tamaryšků před hotelem a pak pláž se žlutým pískem, kterou omývala čistá, prosluněná voda. Tenkrát našla s kamarádkou Jarkou odvahu, koupat se úplně nahá, když se dozvěděly, že se to tam smí: bylo to vzrušující a přitom nějak dětsky nevinné. Byli tam opodál nějací chlapci, kteří po nich pokukovali, ale neodvážili se přiblížit. Poprvé tam uviděla Honzu, potom Viktora, seznámili se na pěkném výletu. Oba se jí líbili, každý svým způsobem, ale nebrala to tenkrát vážně – to přišlo všechno mnohem později. Víckrát se s Honzou potom v Praze setkala, ale nebyla si jistá, že ho chce. Viktor nakonec vyhrál, i když cítila, že to byl Honza, kdo ji doopravdy miloval. Proč si ho vlastně vybrala? Nějak si nedovedla vzpomenout. Asi to nebylo nějaké rozhodnutí, spíš jako by ji náhle strhnul proud, který ji někam rychle unášel. Věděla jen, že se s Viktorem milovala v bytě, kam původně přišla za Honzou, a potom ještě mnohokrát – tam nebo třeba v parku, v sladké závrati, až z toho vznikl Ondra. Ano, byla tehdy do Viktora celá zblázněná a nikdy v ní ta láska vlastně nevyhasla, ať byl sebevíc nemožný, náladový,
209
nevěrný, dokonce s Barborou... Ale to přišlo později, napřed se odehrála svatba, potom vítězství nad utrpením porodu, byl tu najednou Ondra, který jí byl tak strašně blízký, i když celé noci řval. Přišlo soužití s Víťovými rodiči a potom ta absurdní garsonka, tak hrozně těsná za špatného počasí, ale v létě cenná krásnou terasou, na které plula modří nebe, když čekala Markétku... A potom přišel tenhle dům, se kterým srostla jako s opravdovým domovem... Najednou vzhlédla. Seděla tu celé hodiny a přitom nenapsala ani slovo. *** Jan stisknul klakson a jako vždy s potěšením vnímal jeho zvuk. Trochu se tím zbavil rozmrzení, které právě prožil s Viktorem. Probíral s ním účty, jak to slíbil Veronice, a co viděl, bylo pochmurné. Firma – pokud si to označení dílna vůbec zasloužila – spěla vůčihledně k úpadku. Nejhorší bylo, že to Viktorovi bylo zřejmě jedno. Copak nechápal, že když nesplatí úvěr v termínu, přijde o všechno – ne jenom o dílnu, ale taky o dům s celým pozemkem? Jak se pak budou živit, kde hodlají žít? Viktor jenom tupě hleděl před sebe. „Dělám co můžu,“ řekl zoufale. „Byl jsem přes půl roku mimo.“ „Banku to sotva bude zajímat.“ „Tak co mám dělat? Nemůžeš mi nějak pomoct?“ Typické! Měl zas bratra tahat z průšvihu, jako kdysi v dětství. Jenomže teď už byli dospělí! Měl chuť ho prostě odmítnout. „A jak by sis takovou pomoc představoval?“ zeptal se neochotně. „Prachy nemám, zrovna jsem se hodně zadlužil.“ „Já nechci milodary, potřebuju zakázky. Dost jsem jich ztratil, když jsem byl v té nemocnici a nikdo se tu o ně nestaral. Ta tvoje firma přece taky potřebuje okna...“ Moc se mu do obchodů s bratrem nechtělo. Kromě toho, pomáhat mu bylo proti jeho plánu, který sice zatím budoval jen ve své fantazii, ale kdopak ví... „Vždyť víš, že není moje. Je to akciová společnost.“ „Ale máš tam jistě hlavní balík akcií. Stačí, abys řekl slovo...“ „No, nějakou tu stovku bychom od tebe snad mohli odebrat,“ obměkčil se Jan. „To ale znamená dodržet termín. A žádné zmetky, rozumíš. PSS je velká firma, s tou když si to rozházíš, tak to pak můžeš rovnou zabalit.“ „Jaké zmetky, o čem to tu mluvíš?“ „Leccos slyším...“ „To jsou hnusné pomluvy,“ vzplanul Viktor, ale hned zas schlípnul. „Jednou, nejvýš dvakrát popraskaly rámy. Byl to vadný materiál, který nám vědomě dodali. To víš, my jsme malá firma, na nás si spíš něco dovolí.“ Jan se jenom ušklíbnul. Jako vždycky výmluvy. „Já ti jenom říkám, dej si pozor. Obchod, to je jako šplhat po vysokých skalách beze všeho jištění. Jednou sklouzneš, snad se ještě zachytíš. Ale podruhé se řítíš dolů.“ Viděl, jak se Viktor mlčky otřásl. Nesnášel výšky, proto mu to taky takhle řekl. Nechal ho chvíli smažit se v té představě, potom mu napsal vzkaz pro jejich nákupčího: zatím stovka oken, v termínu – řekněme měsíc? Viktor jen tupě přikývnul, zřejmě neschopen spočítat si, zda to může stačit. Pak si od něho vzal mlčky lístek. Ani slova díků, typické... Přešel dvůr, vlezl do svého auta a chvíli přemýšlel. Pomáhat Viktorovi bylo proti tomu plánu, o němž prozatím jen snil, ale čím dál více o něm přemýšlel. Na druhé straně opravdovou katastrofu v této chvíli ještě nepotřeboval. Všechno chce svůj čas, jak věděl z podnikání... Zatroubil, aby upozornil Veroniku. K jeho potěšení okamžitě vyšla, oblečená v pěkném kostýmku. Na chvíli se zarazila, když viděla auto. Copak si ho dosud nevšimla? Byl tu s ním už tolikrát. Nastoupila, políbila ho sestersky na tvář, potom pohladila kůži sedadla.
210
„To je ale přepych! Tohle muselo stát aspoň milion.“ „Tolik zase ne.“ Zahřál ho ten obdiv, vlastně teprve teď si auto opravdu užíval. „Kampak mě to vezeš?“ „Chci ti něco ukázat.“ „To zní docela tajemně.“ Usmál se té dychtivosti v jejím hlase. S Viktorem moc vzrušení asi nezažije, leda průšvihy. „Co jsi říkal účtům?“ zeptala se po chvíli, když měkce vyjížděli z přístupové cesty. „Víš, Veroniko, já tě nechci strašit. Ale jak to Viktor teďka vede...“ „Je to hodně zlé?“ „Je na pokraji bankrotu.“ „Proboha! Co budeme dělat?“ „No, přihrál jsem mu zakázku, aby se z toho dostal,“ řekl nedbale. „Ty jsi na nás tak hodný...“ Položila mu dlaň na paži a naznačila pohlazení. Trhlo to s ním, málem vjel do protisměru. „Nejhorší je, že je úplně lhostejný,“ řekl prudce, aby zakryl svoje pocity. „Jak se zdá, on je ten poslední, koho ta situace znepokojuje.“ „On se asi pořád trápí vinou za tu smrt.“ „Kdyby se věčně netahal s nějakou cizí ženskou, nemuselo k tomu dojít.“ Viděl koutkem oka, jak na něho pohlédla. Otevřela ústa, zřejmě chtěla něco říct, ale místo toho tiše vyjekla. Najednou se ze zatáčky vyřítilo auto z protisměru. Jelo víc než stovkou téměř středem silnice a jeho pneumatiky kvílely, jak se řidič snažil srovnat směr. Jan s kletbou strhl volant stranou. „Pitomec,“ zavrčel. „Takové lidi by měli zavřít do blázince, ne je pouštět na silnici.“ „Třeba ani nemá řidičák,“ řekla slabě. „Ten, co Víťu naboural, ho prý taky neměl.“ Jan se po ní krátce podíval, ale nic neřekl. „Víš, ta ženská, co umřela po té havárii,“ řekla náhle Veronika, „byla jenom jeho známá. Nic s ní neměl, pokud vím. Přitom já...“ „Pořád ho hájíš, viď,“ přerušil ji. „Přitom vaše soužití...“ „Copak ty o něm víš?“ „Mám přece oči. Vidím, jak tě ignoruje. Dřív se aspoň snažil předstírat.“ Nějakou chvíli mlčela, zatím co si auto jemně předlo a měkce se houpalo na silnici. Jan měl nedobrý pocit, že to přehnal. Nechtěl ji přece rozhněvat nějakým silným útokem, ale opatrně, krok za krokem přivést na svou stranu. Ale měl mlčky přihlížet, jak Viktor ničí nejen sebe, ale taky Veroniku? To jeho chování ho hrozně dráždilo – ta zpupnost, s jakou zjevně pohrdal svou ženou, kterou si nikdy nezasloužil. A neodpovědnost k podniku, který měl jen kvůli němu, sám by se na něj přece nikdy nezmohl. Copak ten člověk nikdy nedospěje? Měl na něho dát pozor, tak to říkal otec před smrtí. No ovšem, pro otce byl Víťa jediný, na kom skutečně záleželo. Zaťal zuby, pak vydechl. Myslel si, že ten jed už navždy vyprchal otcovou smrtí – ale on se jenom přetvořil, jako by jejich rod stihlo nějaké prokletí. „Máš pravdu,“ řekla Veronika najednou. „Nějak se nám život rozpadá. Děti jsou teď skoro pořád v Praze a Viktor jako by byl věčně ponořený ve svých představách, kam za ním nemůžu. A já jsem sama, neschopná si najít práci, která by mě aspoň trochu zaměstnala a přinesla nějaké peníze.“ „Neschopná? Tomu se nechce věřit.“ „No, vypadá to tak. Chtěla jsem psát do novin, ale to dávno zhaslo. O každý sloupek je rvačka, jak by se tam prosadil nějaký amatér. Pak jsem přičichla k reklamě, někdo mi to teď dohodil. Ale smolit scénáře o sýrech, které se celé třesou, aby je už někdo snědl, to pro mne
211
opravdu není. Připadám si přitom debilní. Pokouším se teďka trochu psát, ale nedokážu se brát vážně.“ Pohlédl na ni a potom rychle zase na silnici, když si všiml, že má v očích slzy. Ano, to byl jed, který snad pálil ještě víc. Myslel si, že se od něj osvobodil, celá léta se pokoušel žít, jako by byl nikdy Veroniku nepoznal. Jenomže život ho vždy nějak vrátil k ní – napřed ho Jarka opustila kvůli ní, kvůli té představě, že pořád po ní touží. Pak musel přihlížet, jak si ten všivák Viktor hraje s její sestrou, dokonce si zařídil, aby ji měl v domě... A sotva se jí nabažil, začal si zase s někým jiným až do toho tragického konce. Jak měl být k Veronice lhostejný, když se s ní takhle zacházelo? Musel ji přece chránit, nabídnout jí útočiště... „Nevíš o slušném zaměstnání?“ zeptala se Veronika. „Já bohužel nic neumím, jenom tak trochu s počítačem a snad dokážu napsat slušný text, když dostanu námět.“ „Měl bych možná nápad,“ řekl před sebe, „ale chce to trošku promyslet. Teď jsme už skoro na místě, nechci tě rozptylovat.“ Jel docela pomalu alejí vysokých starých buků, potom auto zastavil. „Prosím tě, kde to jsme?“ rozhlížela se. „Budeš se divit, nedaleko Prahy. Podívej se dopředu.“ „To je ale hezký dům. S tou alejí vypadá skoro jako zámek.“ „No, alej už tu dávno byla, ale dům je nový. Pojď se podívat.“ Váhavě vystoupila z auta a šla s ním těch pár kroků k brance. „To vypadá jako park,“ řekla při pohledu mezi sloupky plotu. „Park to taky je, i když hodně zanedbaný. Jde až dolů k řece, ale většina ho k domu nepatří. Chceš se podívat dovnitř?“ Pohlédla na něho s údivem. „Copak ty znáš majitele?“ „To je otázka,“ řekl s úsměvem. „Znám a neznám, jak by řekl psycholog.“ Vyndal z kapsy klíč a odemkl branku. Měl požitek z úžasu, s kterým před ním vstoupila. „Honzo, prosím tě,“ řekla skoro bez dechu, „to snad patří tobě?“ „No, strašně jsem se kvůli tomu zadlužil. Ne jenom kvůli stavbě, i když to taky nebylo zadarmo. Ale kousek odtud je ta Rosenka, co jsme stavěli ještě s tátou. Odtud nebyl problém udělat kus silnice. A nad domem je statek, v kterém bydlí jeden umělec. Jeho žena se cukala,“ zasmál se, „ale nejsou na tom zrovna dobře, takže neodolala mé nabídce a já jsem od nich mohl přivést proud a vodu.“ Veronika jenom zírala. „Nechceš se podívat dovnitř?“ zeptal se. Mlčky kývla a šla za ním k domu. Ale na prahu se zastavila. „Honzo,“ řekla s tichým údivem. „Vždyť ty jsi milionář.“ „No, dneska jsou docela velké možnosti, když je člověk praktický.“ „Ale vždyť jsi ještě nedávno...“ „Co ty o mně víš, mohl bych říct zas já,“ odpověděl s úsměvem. „Nedávno to nebylo. Trvalo to léta tvrdé práce, plánování, opatrných investic. To není zadarmo.“ Chvíli se zdálo, že snad ani nevstoupí do domu. Ale pak ji přece jen přemohla zvědavost. Mlčky, s dychtivým úžasem, proběhla vzhůru do patra, nahlédla do koupelen, do ložnic, pak zase zpátky. Zůstala stát v kuchyni. „Je to všechno krásné,“ řekla tiše. „Řekni mi ale, to tu budeš bydlet sám? Nebo snad někoho máš?“ „Ne, zatím nemám.“ Rozhlédla se kolem sebe s údivem, který měl teďka jiné zabarvení. „Tak jsi to stavěl a tak krásně zařídil jen pro sebe? To bych do tebe neřekla, že jsi na sebe takhle soustředěný. To snad spíš Viktor, ale ten zas není praktický.“
212
„Kdo říká, že je jenom pro mne?“ vyhrkl uraženě a tím trochu překotně. „Tohle jsem stavěl pro toho, na koho celý život čekám.“ „Prosím tě,“ usmála se nejistě. „Ty jsi takový romantik?“ „Romantik? Ne, já jsem naopak realista.“ Zasmála se, byl to vzrušený a trochu neupřímný smích. „Nepovídej!“ „Jako realista právě vidím věci, které jiní vidět nechtějí.“ „Na příklad?“ Byla v tom výzva? Neplánoval říct to všechno naplno, chtěl původně, aby se v ní představa nového domu zahnízdila. A potom možná... pořád to bral spíše jako sen, který třeba ani nebude chtít opravdu uskutečnit. Ale v jejím tónu bylo něco výsměšného, čím ho k řeči vyprovokovala. „Na příklad to, že někdy lidi žijí ve vztahu, který už vlastně neexistuje.“ „Skutečně? Proč jsou tedy spolu?“ „Snad ze zvyku, nebo jim brání úzkost něco změnit.“ „Ty myslíš, že se dá tak snadno vidět do cizího soukromí?“ „Úplně do všeho snad ne. Ale když se někdo zjevně brání pochopit, že ten člověk, s kterým žije, se buď hrozně změnil nebo byl už od počátku jiný, než se zdál...“ Viděl, jak se její nejistý úsměv vytrácí a její tvář pokrývá nepřístupný výraz. „Ty poslyš Honzo...“ „Ne, počkej ještě. Vidím, když se něco hroutí a když se lidi vrhají do katastrof jen proto, že nechtějí uznat realitu. Když si hrajou na oběti a myslí si, že přijde někdo jako kdysi v dětství a vytáhne je z maléru, který si sami způsobili.“ „Každý přece nemůže být stejně úspěšný,“ řekla skoro nepřátelsky. „Stejně jistě ne. Ale proto ještě nemusí jít hlavou ke dnu a tvářit se, že ho ti úspěšnější okradli.“ „Proč mi to všechno říkáš?“ Srdce mu tlouklo, nechtěl to říct ještě naplno. Takhle to přece neplánoval. Jenomže už se nechal strhnout a teď už nezbývalo, než to vyklopit. „Protože tuším, že ta, na které mi záleží, už brzy bude potřebovat útočiště.“ Hned jak to vypravil, měl pocit, že to zní moc melodramaticky. Ale nemohl už přestat. „Ať už se stane cokoliv, chci, aby věděla, že ten dům je taky pro ni.“ Pohlédla na něho s jakýmsi zvláštním, až divokým výrazem, potom se mlčky otočila a šla zpátky k brance. Na chvíli dostal strach, že to moc uspěchal a zničil si tak naději, která v něm rostla poslední dvě léta. Ale věděl z podnikání, že jsou chvíle, kdy je nutné riskovat. S napětím se díval na Veroniku, jak jde směrem k autu. Pokud do něho nenasedne a odmítne jet se mnou zpátky, říkal si, je všechno ztraceno. Veronika chvíli váhala, pak se zdálo, že se chystá vzít za kliku dvířek. Rychle uvolnil na dálku zámek. Trhla sebou při tom zvuku, potom ale otevřela dveře auta a bez jediného slova nasedla.
IX Viktor se díval na obraz, který už pokryla zřetelná vrstva prachu. Už tady zase dlouho nebyl, starost o dílnu ho zcela pohltila. S vypětím sil splnili zakázku, kterou mu Honza hodil jako žebrákovi, a získali další, už bez jeho pomoci. Jenomže potom přišel malér: větší z forem na odlévání rámů náhle praskla při práci a co horšího, zranila Vojíře dost vážně na ruce. Museli volat sanitku. Bylo to jak noční můra, napřed spousta krve, potom v nemocnici strach, že se dva prsty nepodaří zachránit. Vojíř byl nyní doma, práce zcela neschopný. Nikdo z dalších dělníků nedovedl formu svařit a snaha najít firmu, která by to spravila nebo dodala
213
formu novou, byla zatím neúspěšná. Viktor měl pocit jako kdysi, když se drápal po pískové duně u moře a klouzal dolů o to rychleji, čím víc se namáhal. Jeho dluhy stále rostly, viděl to už sám. A Jan, který ho do tohoto podnikání kdysi vlákal, zprvu jako jeho tichý společník, rychle ztrácel zájem. Pravda, Honza sem často přijížděl, prohrábl se vždycky zběžně účty, zavrčel pár pohrdavých poznámek či pokynů a potom spěchal do domu. Veronika prý pro jeho firmu něco dělala, snad pro jejich propagaci. Bylo to dobře placeno, ale proč propagace potřebuje tolik porad, Viktor nechápal. Když se Veroniky na to zeptal, dostal vždycky vyhýbavou odpověď, tak se tedy přestal ptát. Byl rád, že Veruna konečně něco má, čím zaplní to prázdno po odchodu dětí, a ten její výdělek v současné situaci nebyl k zahození. Dusno v domě trošku polevilo, ale jemu z toho dobře nebylo. Ztrácel Veroniku, cítil to a věděl, že si za to z větší části může sám. Byl z toho dost nešťastný. Měl Veroniku možná radši, než v minulých dobách, kdy se spolu milovali, ale taky často hádali. Byla pro něho snad kromě dětí jediný opravdu blízký člověk – ano, byla tady ještě matka, ale ta teď rychle stárla a měla zájem jen o drobné každodenní starosti. Jenom s Veronikou by byl mohl mluvit o tom stínu, který zakryl jeho život, ta by ho snad chápala – ale možnost důvěrného rozhovoru se jim nějak zadrhla. Párkrát zkusil začít, ale Veronika vždycky někam spěchala nebo převedla řeč na něco praktického. Byl stále osamělejší s tou tíhou, která na něj doléhala. Nebyla to jenom vina za smrt Zdeňky Zelenkové – ta se časem otupila a klesla v něm někam úplně hluboko. Bylo to něco ještě většího: pocit viny za svůj život, za to, jak s ním nakládal. Často pociťoval tíseň z toho, jak mu život utíká jen v samých starostech a vytrácí se mu z něj jakýkoliv smysl. Ano, musel vydělávat, aby měli z čeho žít. Ale nějak věděl, že to nestačí... Otevřel láhev vína, jednu z několika, které včera nakoupil. Nu ano, trochu pil, ale jen levné víno a nikdy přes míru. Nebyl alkoholik, jak se zřejmě Honza domníval, když sem za ním několikrát přišel a vždycky mlčky obhlédl vypité láhve vzadu u stěny. Nehledal v alkoholu úlevu či zapomnění, jenom onu mírnou vlnu, na které se vždycky vyhoupl nad bahno všednosti, které ho stále více dusilo. Nalil si víno do sklenice, polkl doušek a pak ještě jeden. Čekal na ten mírný přerod, který ho na chvíli zbaví tíhy života. Ano, tíhy, si říkal si, když si sklenici znovu doléval, i když by člověk řekl, že je nezávažný a tedy nic neváží. Muselo být přece něco víc – nebo to byla jenom iluze? Znovu pohlédl na obraz, jako by odtud mohl dostat odpověď. Napůl mechanicky sáhl po hadru a začal z něho stírat prach. Náhle se zarazil. Lazura s indigem, jíž na krajinu před měsíci spustil stín, zřejmě zcela nezaschla a jak teď po ní přejel hadrem, částečně ji setřel s horní části obrazu. S kletbou stáhl ruku zpátky a ustoupil, ale dříve, než si začal za svou nešikovnost nadávat, uviděl téměř s leknutím, že jeho zásahem najednou zasvítilo na obzoru světlo – jen slabé ovšem, ale jak se vpíjel do obrazu očima, jako by nabývalo na síle. Na chvíli zapomněl, že krajinu, na niž se dívá, namaloval sám a že to světlo vzniklo vlastně jeho chybou. Měl pocit, že mu něco říká, že je to poselství: ano, byla přece jen naděje, bylo něco vyššího – nevěděl sice co, ale cítil, že to k němu promlouvá. Náhle měl pocit, jako by z něho spadla veškerá tíha, která ho tísnila po celé měsíce. Člověk přece byl v jádře svobodný! Že neměl úspěch jako Honza se všemi těmi odznaky jako luxusní auto, drahý oblek, pozice v nějaké správní radě? Nic z toho nepotřeboval, viděl v tom jen překážku prozření k tomu, co je doopravdy důležité... Vyběhl z atelieru, aby to sdělil Veronice. Nevěděl sice, jaká slova použít, měl jich náhle plno v hrdle a drala se mu jedno přes druhé, ale na slovech tak příliš nezáleželo: důležité bylo, že tu bylo něco, pro co mělo smysl žít. Ona jistě pochopí. Na dvoře stálo zas Honzovo nablýskané auto a vedle něho Honza s Veronikou. Když ho uviděli, obrátili se k němu s nezvykle vážným výrazem. „Dobře, že jdeš,“ řekl Honza. „Musíme si vážně promluvit.“ „Já musím mluvit s Veronikou,“ mávl na něj rukou. „Veruno, já jsem pochopil...“
214
„Tohle se týká nás všech tří,“ vložil se Honza. „Co se mezi nás pořád pleteš!“ odstrčil ho. „Verunko, je přece jenom nějaká naděje. Já nevím, jak to rychle říct, ale ten stín, co na mně ležel, teď jsem na to přišel...“ „Prosím tě, on je opilý! Vždyť není ještě poledne a on je pod obraz.“ Viktor na chvíli zaváhal. Měl pocit, jako by to světlo, které nesl Veronice, zakolísalo a potom hlasem Jana zhaslo. Bylo mu do pláče a potom náhle dostal vztek. „Ty hnusáku!“ Rozehnal se po něm pěstí, ale minul. Honza uskočil a pak se schoval za auto. „Vidíš to,“ řekl odtud Veronice. „Není s ním rozumná řeč. Nechceš radši jet se mnou? On může být nebezpečný.“ „Ne, já to zvládnu, neboj se.“ Hleděl na ně a pořád nechápal, co se to stalo. Měl přece náhle naději, po dlouhých měsících, v kterých se potácel jako by v šedé mlze. Bylo to, jako když se najednou prodere slunce mraky, už to skoro věděl, jak a proč má žít... Viděl, jak Honza nasedá do svého luxusního auta, jak kývá na Veroniku, která mu odpovídá lehkým úsměvem a zvedá ruku, když se auto rozjíždí. Měl pocit, jako by ti dva byli někde na druhém břehu, kam on nemohl. Pak bylo auto pryč a Veronika tady stála, pořád s tím svým slabým úsměvem, který mu ale připadal najednou cizí. „Co jsi mi chtěl říct?“ Hleděl na ni zoufale. Nemohl mluvit, když se takhle tvářila, s tou blahosklonnou převahou, jakou si vůči němu zvykl Honza. Tak tedy ona už ho taky zradila? Ne, tomu nevěřil. Cítil, že za tou cizí tváří je někde ta známá Veronika, se kterou si kdysi rozuměl. Stačilo možná slovo, aby ji zpět vylákal, ale on jako by náhle zhloupnul – žádné slovo nenašel. „Já už nevím... Asi nic.“ „Ty jsi opravdu pil?“ „No, dal jsem si dvě deci nebo tak. Líp se mi po tom maluje.“ „Ty maluješ? To jsi už dílnu odepsal?“ Pohlédnul na ni s náhlým hněvem. „Chtěl jsem to zase zkusit, poprvé po měsících. Do dílny chodím dřít už před snídaní, když ty ještě spíš. A jsem tam do noci, toho sis zřejmě ani nevšimla.“ „Vidět to ale není, že. Honza říká...“ „Víš, co mi Honza může?“ Ušklíbla se, pak se otočila a šla do domu. Hleděl za ní napřed s hněvem a pak s lítostí. Chtěl na ni zavolat a něco říct, co by snad prorazilo tohle jejich odcizení. Ale nic ho nenapadlo. Stejně měl hrdlo stažené, že by snad nevypravil ani hlásku. *** Proč ji sem do toho svého domu vlastně zas přivezl? No ano, říkal, že tam má daleko lepší počítač a k tomu internet, z něhož si může stáhnout cokoliv, co potřebuje pro svůj nový návrh. To ale byla jistě jenom záminka. Celá ta propagace byla jenom hra, kterou jí pomohl, když marně hledala nějaké zaměstnání, a kterou ji současně stále víc k sobě připoutával. Byl to důvod, aby se tak často vídali, a taky způsob, jak ji uvádět do svého světa úspěchu a přepychu. Poznala díky němu řadu lidí, kteří jí sice připadali dost povrchní, ale přesto měli zvláštní přitažlivost. Vůně peněz, říkala si skepticky, a taky vůně moci nebo aspoň vlivu. Jenomže nenápadně tomu propadala – když se vracela z prostředí krásných domů s umělými jezírky, drahých aut a rozhovorů, v kterých miliony jenom sem tam létaly, zpátky do Doliny, měla bolestivý pocit chudoby a úpadku. Vždycky se tomu bránila: tohle byl přece její dům, s kterým srostla jako s blízkým člověkem, sem se vracely děti na víkend a žil tu Viktor, sice
215
stále vzdálenější, čím dál směšnější svou neschopností úspěchu a nesouvislým horováním pro cosi, co nedokázal ani pojmenovat, egocentrický a nestálý, ale přece jenom Viktor... „Podívej, když si najedeš na tuhle ikonu,“ říkal Honza vedle ní a položil jí dlaň na její ruku, v které držela myš, „tak najdeš spoustu obrázků, které si můžeš stáhnout.“ Cítila, jak se na ni tiskne, a srdce jí najednou rychle tlouklo vzrušením. Byla v ní dychtivost, aby se konečně odhodlal k něčemu určitému. Trochu se za ni styděla, dokonce cítila jakýsi odpor vůči incestu, jak si to sama nazvala, ale současně i toužila, aby už nějak skončilo to váhání na hraně mezi příbuzenským zájmem a otevřeným poměrem. Nakonec to napětí už nevydržela a prudce vstala ze židle. „Musím se trochu protáhnout,“ řekla. „A taky sundat si ten svetřík, je mi horko.“ Viděla, jak lehce zrudl a také vstal. Zřejmě ta slova pokládal za výzvu. Teď, teď se odhodlá a přitáhne mě k sobě, myslela, a srdce jí splašeně tlouklo. „Snad bychom měli otevřít nějaké okno,“ řekla rychle. „Mám tady klimatizaci,“ řekl zaraženě. „Pokud je ti horko...“ Šel k panelu, který byl na dva kroky od nich na stěně, a začal na něm kroutit knoflíky. Na chvíli litovala, že ho zřejmě odvrátila od akce, ale zase promluvila dřív, než si stačila slova rozmyslet. „Zase to nepřežeň,“ řekla, „abychom tady nezmrzli.“ Poslušně spustil ruce a obrátil se k ní. Bylo jí trochu směšné, jak se nechal ovládat – člověk, kterému lichotila řada obchodníků, dychtivých po drobtu, který jim nechá spadnout se stolu, byl tady před ní jako beránek, jen s tichou prosbou v očích. Proč ho tak trápí, když chce možná to, co on? Už dávno s žádným mužem nebyla a Honza přesto, že teď trochu přibral, nebyl nepřitažlivý. Chtěla to? Vlastně určitě nevěděla. „Tak co, budeme pokračovat?“ řekla zase bezděky. Viděla, jak Honza otevřel ústa a zároveň k ní pokročil. V té chvíli mu v kapse začal vyzvánět mobil. Pokusil se jej ignorovat, pak to ale nevydržel. „Horák,“ vyštěkl. „Já teď nemůžu... Cože? Ale vždyť byla jasná dohoda...“ Nechala ho jeho rozhovoru a šla ztuhlým krokem k oknu. Vzrušení, které cítila, postupně opadalo. Pohlédla ven a viděla, že za dobu, co tady nebyla, se okolí domu podstatně změnilo – přibylo trávníků, pečlivě upravených, a vegetace původního parku z větší části zmizela až na pár vzrostlých stromů. Až na to, že tu neměl žádné jezírko, se všechno hodně podobalo tomu, co viděla kolem domů jeho obchodních partnerů. „Já budu muset odjet,“ řekl za ní pokorně. „Bohužel. Bude to nejvýš tak na hodinu.“ „Co budu zatím dělat? Nemůžu se vrátit, nemám tady svoje auto.“ „Vždyť tu máš internet a vedle video. Když budeš mít na něco chuť, lednice je plná.“ „Vrať se ale brzo. Musím dělat Viktorovi večeři.“ Viděla, jak sebou trhnul. Řekla to schválně, Viktor by se jistě obsloužil, byl vždycky nenáročný a teď zvyklý na to, že se často pozdě vracela. Měla však pocit, že Jan před ní zbaběle utíká pod záminkou jednání, které by mohl jistě vyřídit na dálku telefonem. Tak proč jsi mě sem tahal, když teď nemáš odvahu, málem vykřikla. Ale Honza zatím venku startoval své skvělé auto. Chvíli si hrála s počítačem, pak toho nechala. Přemýšlela, proč to Honza asi udělal – proč ji sem vylákal a pak před ní utekl, jako nějaký kluk, který by asi hodně chtěl, ale netroufá si. Třeba v tom byl záměr: jak ho znala, všechno dělal metodicky, s jistým, dobře promyšleným cílem. O co tedy šlo? Aby se sama seznámila s domem, zvykla si v něm být i bez něho? To bylo na Honzu poněkud příliš psychologické. Nejspíš opravdu náhle ztratil odvahu. Ale to zas bylo v rozporu s jeho chováním celé ty měsíce, s tím opatrným, ale stálým posouváním jejich vztahu k větší důvěrnosti. Zdálo se jasné, že ji chce, nejenom jako milenku, ale jako ženu. Vždyť to už několikrát naznačil. Dělala vždycky, že mu nerozumí. Jak si to představoval, že Viktora opustí? Sama o tom už víckrát přemýšlela, když se zdálo jako
216
by ji přestal vnímat. Jenomže jak by ho teď mohla prostě nechat, když byl na tom zle a přitom k ní zřejmě upínal naději? Dobře to viděla, i když ho odmítla v té scéně s Honzou. V té chvíli jí byl trochu směšný, trochu protivný tím podnapilým horlením. Pak toho litovala, zkusila mu zas nabídnout ruku, ale Viktor se už uzavřel... Cítila zvláštní neklid. Vstala a přecházela sem tam po pracovně, potom přešla vedle do pokoje, jemuž vévodila velká obrazovka a polička plná kazet s filmy. Chvíli přejížděla zrakem po názvech, aniž by je vlastně vnímala. Pak přešla ke knihovně, která zabírala celou stěnu. Knihy vypadaly na to, že je nikdo dosud nečetl. Vytáhla jednu jenom tak náhodně, zalistovala v ní, potom ji odložila na leštěný stolek. Nahlédla do kuchyně s úmyslem si něco uvařit, výjimečně kávu nebo čaj, ale všechna naleštěná zařízení, jimiž kuchyně jen zářila, ji odradila. Vyšla po schodech do patra, nahlédla do ložnice, potom do šatny, přejela rukou po řadě Honzových obleků, pak zašla do koupelny. Pohlédla do velkého zrcadla, které ji fascinovalo, když tu prvně byla – přišla si v něm tenkrát nějak krásnější, než doma v tom, které už místy osleplo. Teď tomu bylo naopak: viděla se v tvrdém světle slunce, které zrovna zazářilo nad okrajem temných mraků, jako náhle starší, nějak ošklivá. Byl to úplný šok. Zdálo se jí, že ji zrcadlo odmítá, že celý dům ji tady jaksi nechce. Rychle vyšla z koupelny, seběhla po schodech, sebrala svetřík se židle a vyrazila z domu na zahradu. Za sebou uslyšela ostré cvaknutí. I když věděla, co to znamená, přece jen se přesvědčila: dveře zaklaply a nešly otevřít. *** Konečně dojel autem k svému domu. Jednání se protáhlo a nervozita z toho, že tu Veronika čeká, málem způsobila, že se na ně málo soustředil. To se ale změnilo, když rozpoznal další ze skrytých útoků, jimiž se známý žralok Pelc pokoušel zdálky opanovat PSS. Fakt, že měl uvnitř společnosti svoje zvědy, kteří mu vynesli důvěrné informace, Jana dost rozlítil. Hned se však ovládnul. Věděl, že hesla o věrnosti firmě, hrdosti na její úspěchy a vůli společně a nerozborně vést ji k novým zítřkům, byly jenom fráze – vlastně podobné, jakými se kdysi pokoušeli ovlivňovat lidi komunisti. Nikdo je nebral doopravdy vážně: každý hrál jen za sebe a jediné, co všechny zajímalo, byly peníze. No prosím, Jan to uměl chápat – a s chladnou hlavou útok odrazil. Ne ovšem zcela beze ztrát. Musel jim hodit mastnou kost, malou odnož společnosti, o kterou sám příliš nestál. Že na to skočili, byla tak trochu záhada. Že by přece jen všechno nevěděli? Nebo to byl Pelcův trik, takový trojský kůň, kterým se hodlal dostat dovnitř? Jan ty myšlenky rychle zapudil. Tenhle souboj zatím vyhrál, dál se uvidí. Horší bylo, že teď musel konfrontovat Veroniku. Jistě bude naštvaná, že ji tu nechal tolik hodin čekat. Asi měla dojem, že před ní jako kluk utekl, když se už schylovalo k poslednímu kroku ve vývoji jejich vztahu. Trochu to i pravda byla, i když zdaleka ne úplná. Skutečně se důvěrnosti mezi nimi trochu bál, i když po ní tak velice toužil. Čekal tak dlouho, málem celý život. A věděl taky o sobě, že právě, když věci přikládá zvláštní důležitost, může selhat z nejrůznějších důvodů, i když jinak neměl důvod pochybovat o své mužnosti. Zhasil reflektory a pohlédl zaraženě na okna. Všude byla tma. Na chvíli zadoufal, že se třeba dívá na televizi či video, ale to by přece jen musel vidět nějakou záři v okně. Nejspíš usnula, když se tak dlouho nevracel. Rychle odemkl a vešel. „Veroniko,“ zavolal. Nikdo mu neodpověděl. Rozsvítil napřed dole, pak i v patře. Veronika nikde nebyla. Kde jen mohla být? Že by se naštvaně vrátila domů do Doliny? Ale jak? Neměla tady svoje auto, on ji přece přivezl. A žádné spojení tu nebylo... Přecházel sem tam po domě a tiše zuřil nad tím, že se nechal unést jednáním a ani nezavolal – měl tu přece pevnou linku, co by ho to stálo času, kdyby... Najednou uslyšel zvonit telefon. Seběhl rychle dolů a zdvihl sluchátko. „Poláková,“ slyšel ženský hlas. „Víte, ta, kterou jste obšťastnil sousedstvím.“
217
„Já vím, kdo jste. Copak si přejete?“ „No, já osobně nic. Ale máme tady vaši příbuznou, prý je taky Horáková.“ „Proboha, co u vás dělá?“ Žena hned neodpověděla, zřejmě s někým mluvila s napůl zakrytým mikrofonem. „Já jsem ji našla v parku,“ řekla pak. „Tedy pes ji našel, abych byla přesná. Je to tak dvě hodiny. Zřejmě ji zastihla příšerná průtrž mračen, byla promočená na kůži. Prý hledala, kde by se schovala a přitom uklouzla a nemohla už vstát.“ „Panebože!“ „No, je to jenom podvrtnutý kotník. Měla štěstí, že nespadla do řeky. Dvacet metrů odtud jsou už skály. Kdyby odtud sklouzla, nikdo by jí nepomohl.“ „Já k vám jedu,“ řekl a zavěsil. Ačkoliv Polákovi bydleli jen asi pět set metrů výš, dostat se k nim autem znamenalo vrátit se napřed na hlavní silnici a potom najít cestu k statku. Byla celá rozblácená, muselo tu zřejmě hodně pršet – zvláštní, že si toho při jednání nevšiml. Bláto mu pěkně zasviní auto, pomyslel si s nevolí. Konečně dorazil ke statku. Když zvonil u brány, uslyšel vrčení a štěkot psa – podle hlasu nějaké veliké obludy. Zarazil se, psů se vždycky bál. Pak uslyšel ženský hlas, který psa okřikl, a vzápětí mu otevřela Poláková. Držela velkou černou dogu za obojek. Jan pozdravil a protáhl se opatrně kolem psa. „Nebojte se, on nic neudělá,“ řekla Poláková. „Leda že na vás skočí, jen aby vás přivítal. Je to ještě štěně, neumí se chovat.“ Šel s ní dovnitř a potom uviděl Veroniku. Měla na sobě nějaké jiné šaty, které jí patrně Poláková půjčila. Seděla v lenošce, před sebou nataženou nohu s bílým obvazem. Mlčky na něho pohlédla s temnou výčitkou. „Prosím tě, co jsi to vyváděla?“ vyhrkl s nedobrým pocitem. Veronika neodpověděla. „Zavezu ji někam k doktorovi,“ řekl rychle, aby zakryl její mlčení. „Já jsem doktor,“ zasmála se Poláková. „Nebo jsem aspoň lékařka kdysi byla. Ale podvrtnutý kotník ještě poznám a umím ho ošetřit. Stáhla jsem ho obinadlem, to úplně stačí. Doma by to bylo dobré uvolnit a přikládat obklady. Za pár dní to bude dobré.“ Jan jen mlčky přikývnul. „Já chci domů,“ řekla náhle Veronika. „Zavolám sem muže,“ nabídla se Poláková. „On je sochař, tedy silný. Taky ji sem z parku donesl.“ „Já to zvládnu sám.“ Vzápětí toho litoval. Netušil, že Veronika může být tak těžká nebo že on za poslední dobu do té míry zeslábnul. Jenom stěží dovrávoral k autu, aniž by si přitom uvědomil, že vlastně poprvé drží Veroniku v náručí. Těžce oddychoval, když ji s obtížemi dostal do auta. Ano, pro ty její mokré šaty zítra přijede a přiveze zpátky ty vypůjčené, rozhodně jim mockrát děkuje. Pak se rozjel. „Copak tě to napadlo,“ zeptal se až za chvíli, když dojeli na silnici. „Chodit večer do přírody, kde to neznáš. Vždyť ses mohla zabít.“ „Chtěla jsem se trochu projít, když jsi nešel. Já jsem nevěděla, že se dveře zaklapnou... Bože, to bylo tak strašné, když přišla ta průtrž mračen, všechny cesty se změnily v potoky a já jsem upadla, potom ta hrozná bolest, když jsem chtěla vstát... A potom tma a pes, který mě našel... Kam mě to vezeš? Říkala jsem domů!“ Poslední slova zavřískla. Poslušně stočil volant a jel do Doliny. „Víš, Verunko, je mi strašně líto, co se stalo. Byl to jistě hrozný zážitek. Musíme se z toho poučit. Chyba byla...“ „Že´s mě prostě nechal samotnou v úplně cizím domě.“
218
„Ale to je právě chyba, copak nechápeš? Vždyť to není cizí dům, je přece tady taky pro tebe. Musím ti dát zítra klíče, já jsem na to prostě zapomněl. Uvidíš, že se ti bude líbit, jenom co ho přijmeš za svůj domov.“ Okamžik mlčela. „Jakpak si to vlastně představuješ?“ řekla potom nepřátelsky. „Že opustím Viktora?“ „Jaképak opouštění, vždyť vy spolu dávno nežijete.“ „Co ty o tom víš?“ „To se přece pozná... Jde to s ním teď s kopce každým dnem, obchodně i lidsky. Teď, když ještě začal pít...“ „On doopravdy nepije, jenom sem tam sklenku.“ „To o sobě říká každý alkoholik.“ Zkusil jí ještě chvíli domlouvat, ale jeho slova se jen odrážela ode zdi jejího mlčení. Když přijeli do Doliny, zářila v obytném domě všechna světla. Snad proto si nevšimli postavy Viktora, který seděl na zápraží. Jan zastavil, obešel vůz a vztáhnul ruce k Veronice. Právě, když se z vozu vysoukala a objala ho kolem krku, aby ji zas odnesl, vynořil se Viktor ze stínu. „Tak vy se tady objímáte,“ řekl s námahou. „Láska v příbuzenstvu, velmi dojemné.“ „Vždyť má podvrtnutý kotník!“ „Aha, kotník,“ zasmál se a odvrávoral někam do stínu. „Vidíš?“ řekl Jan a zvednul Veroniku. Trvala na tom, že se sama svleče, když ji z posledních sil donesl až na lůžko. Slíbil tedy, že zítra zas přijede. Jenom mlčky přikývla, potom zavřela oči. Postál chvíli nerozhodně a když dvakrát zavrtěla hlavou na otázku, zda přece jen něco nepotřebuje, vyšel z ložnice a z domu. V matném světle z oken viděl, jak má zablácená kola auta. Bude muset zajet do myčky. Vlezl do auta a rozjel se. Když vyjížděl na silnici, náhle ho přepadl pocit, že se něco nenapravitelně zkazilo. Nesmysl, byla to jenom nešťastná shoda náhod. Však se to časem vysvětlí a Veronika přijde k rozumu. Jenomže ať sám sebe přesvědčoval sebevíc, ten pocit tady byl: všechno se nějak pokazilo, jako vždycky v jeho životě.
X Jako teď obvykle vstal Viktor za svítání. Dřív, když se takto časně probudil, hledíval ještě chvíli do šedého světla, napůl vnořený do ranních snů. Teď si však zvykl vstát a něco dělat ještě dřív, než ho úplně zavalila vlna starostí. Vyklouzl tiše z postele, aby nevzbudil Veroniku, hodil na sebe jen nejnutnější svršky a ještě napůl spící překlopýtal dvůr do budovy své továrničky, jak ji v lepších dobách nazýval. Mnohokrát v minulosti tohle udělal: vstoupil do prázdné dílny, spustil stroj a hodinku dvě osaměle pracoval. Věděl, že tyhle pokusy nemají žádný velký vliv na situaci jeho firmy. Spíš se tím zaměstnal a vypudil tak z mysli obavy. Tentokrát ani nenahlédnul do dílny a zamířil do kanceláře. Hladina dluhů, v které firma tonula, najednou vystoupila na kritickou mez. Před potupným bankrotem se soudní dohrou je mohl zachránit jen prodej dílny se všemi pozemky a ovšem také domem. Honza prý našel nějakého zájemce, který to koupí i se všemi dluhy. Měl ho přivézt zítra, do té doby bylo třeba připravit účetní knihy, všechny pohledávky, účty, prostě papíry. Viktor hleděl na tu kupu listin před sebou a najednou na něho dolehla zas panika. Jak a kde teď budou žít? Tu práci tady sice nenáviděl, ale přece jen je jakžtakž živila a Dolinu už léta cítil jako domov. Není opravdu žádné východisko? Rozhrnul papíry a našel diář s telefonním seznamem. Chvíli jím listoval a doufal, že ho někdo napadne, komu by zavolal. Stačil by malý úvěr nebo prodat podíl... Nikdo ho nenapadl, jenom Honza a ten zájem neměl.
219
Po delším zoufalém listování Viktor povzdechl, odsunul papíry, které prozatím ani neprohlédl, a šel zas dvorem zpět. V tu dobu Veronika bývala už vzhůru a na kuchyňském stole měla přichystanou snídani. Ten den však bylo v domě ticho a kuchyň zela prázdnotou. Není jí asi dobře, patrně si přispala. Včera k večeru měli scénu, první po měsících mlčení či krátkých slov. Řekl jí popravdě, jak to s dílnou bohužel stojí. „Cože, prodat všechno včetně domu?“ vykřikla. „Kde budeme žít?“ „Já nevím, nejspíš u matky, než něco najdeme.“ „Ty jsi se zbláznil! Chceš mě zas nacpat do toho dusného bytu? Jsou tam dva pokoje a jídelna a my jsme čtyři, s matkou pět!“ „A co mám dělat?“ rozhodil ruce. „Neumím čarovat.“ Bylo vidět, že chce ještě něco říct, spíše křičet, ale jenom zalapala po dechu a chytila se za hruď. Zřejmě dostala zas tu svou tachykardii, mlčky se otočila a vyšla z kuchyně, asi aby si vzala lék. Že nevstala a nedělala snídani, říkal si Viktor, když nahlížel do poloprázdné ledničky, mohl být také výraz vzdoru. Sáhl pro kus salámu, ukrojil si krajíc chleba, zapnul kávovar. Pak, nepříjemně opuštěný v kuchyni, se pustil do jídla. Salám i chléb měly podivnou chuť, jako by dlouho ležely vedle nějaké desinfekce. Odložil snídani a šel se osprchovat. Hluk vody Veroniku vždycky probudil, pokud už vzhůru nebyla. Přál si, aby konečně vstala, aby třeba nepřátelskou přítomností rozrušila prázdno, které dům jako by zalehlo. Z ložnice ale neslyšel žádný zvuk. Vztekle popadl krajíc se salámem a vypravil se s ním do kanceláře. Už v minulosti tohle často udělal, když hořela nějaká zakázka nebo když Veronika měla podrážděnou náladu. Manželství s ní nebyla nikdy idyla, i když se měli rádi – spíš stálý boj, někdy dost bouřlivý, v němž nikdy nedosáhl vítězství. K tomu v poslední době ta divná věc s Honzou. Měla s ním něco? Ano, načapal je, když ji držel v náručí – ale to měla ten podvrtnutý kotník, jak se doopravdy ukázalo. Honza potom přijížděl denně, prý navštěvovat nemocnou. No, kotník se po pár dnech spravil, ale Honza stejně přijížděl a trávil s ní víc času, než by člověk čekal u takového úspěšného podnikatele. Bylo to divné, ale jistě neškodné. Proboha, měl snad žárlit na bratra, na starého mládence, který se ještě teďka červenal, když měl promluvit s ženskou? Bylo to příliš absurdní. Znovu se zabral do účtů, ale vždycky ho vyrušil nějaký vnitřní neklid. Ticho v dílně – dal zas lidem dovolenou, než se situace rozhodne – a předtím ticho v domě jako by se spojilo. Cítil se opuštěný, zrazený. S účty mu kdysi pomáhala Bára, tehdy dílna vzkvétala, měli zakázek, že je sotva mohli uspokojit. A on měl lásku, která zazářila a pak zhasla. Bára ho zradila a tím se strhla lavina. Zradil ho i Honza, když se náhle stáhl z podniku a nechtěl mít nic společného s jeho obchody. A Veronika? Ta mu asi nikdy neodpustila. „Vidíš jen sebe,“ křičela včera, když se jejich scéna rozpoutala nanovo. „Svoje zájmy, ty své věčné pletky...“ „Zbláznila ses?“ křičel taky, teď už zcela bez sebe. „Já že vidím jenom sebe? Kdo tady dřel od úsvitu, celý den až do noci?“ „Nikde to ale vidět není, že. Podívej Honza, jak se vypracoval.“ Chvíli se na ni díval beze slova. Nechtěl věřit, že ho i ona zradila. „Chceš mi ho předhazovat?“ řekl pak. „Nevidíš, jak to dělá? Vlastního bratra klidně potopí, když jde o jeho vlastní prospěch.“ „Prosím tě, co to vykládáš? Vždyť ti dal zakázku...“ „Ano, hodil mi ji jako psu. Nic ho to nestálo. Ale když si teďka v jednom kuse povídáte, svěřil se ti někdy, jak vznikl ten hrozný dluh, který mě udolal?“ „Já vím, ty zase máš nějakou výmluvu. Vždycky za to může někdo jiný.“ „Ty teďka mluvíš jako Honza. Už tě taky zblbnul, tak si tedy za ním běž. Můžete si povídat o milionech, které vydělal.“
220
„Co mi to tady říkáš? Ty už se mnou nechceš žít?“ „Já? Ty mi přece teďka pořád dáváš najevo, jaký jsem nemožný.“ Nevydržel to, vykulhal z kuchyně, kde se bůhvíproč vždycky hádali. Práskl dveřmi za sebou, ale přes ten hluk uslyšel, jak na něho ještě křičí. „Já k tvojí matce bydlet nepůjdu!“ Pokrčil rameny, rozezlený na nejvyšší míru. Tak ať si jde, kam chce, myslel si, třeba k Honzovi. Uvidí ten med... Honza pak za nějakou dobu přijel, dlouho s Veronikou v domě mluvili. Nevěděl o čem, Honza potom odjel, aniž se u něho zastavil... Viktor se vzpamatoval. Dohromady nic tu neudělal a byly už dvě hodiny. V tuhle dobu Veronika obvykle byla hotova s obědem. Nikdy ho nevolala, musel přijít sám. Přešel tedy zase přes dvůr. Dům ho však zase uvítal tím zvláštním tichem. V kuchyni zůstalo vše, jak to zanechal. Dal zbytky salámu a sýru, které zapomněl na stole, zas zpátky do ledničky. Je možné, že doopravdy odešla? Vyhlédl ven z okna na prostranství před domem. Stála tam dvě auta – jeho dodávka s tou fialovou krávou, ale také felicie, kterou používala Veronika. To znamená, že je doma a prostě stávkuje? Na chvíli jím lomcoval vztek. Pak ho však napadlo, že tohle Veronika nedělá: kdyby se rozhodla k nějaké nepřátelské akci, jistě by to řekla a dost hlasitě. Poněkud znepokojeně se vydal po domě. Měla někdy zvláštní nápady, třeba se náhle rozhodla natřít nějakou stěnu nebo přestěhovat nábytek v některém z pokojů, v kterých bydlely o víkendu děti. Bylo by nesmyslné, cokoliv tu měnit těsně před prodejem, ale ona dosud nikdy nepřiznala porážku: prostě jednala, jako by se nic nebylo stalo. Až dosud jí to vycházelo, ale teď... Prošel celý dům, všude však bylo jenom prázdné ticho. Pak ho najednou napadlo, že dosud nebyl v ložnici. Když vstoupil, ležela Veronika ve své části manželského lůžka. Byla natažená na zádech a nějak hrozně tichá, nehybná. Váhavě, skoro se strachem přistoupil k posteli a dotkl se lehounce její ruky. Instinktivně ucuknul, vyděsil ho ten chlad. Na chvíli zaváhal, potom se vrhl k telefonu. Třikrát se přehmátl, než třaslavými prsty vyťukal to číslo. Trvalo skoro nekonečně, než to jeho bratr vzal. „Honzo, prosím tě, přijeď sem. Něco se stalo Veronice.“ „Ty jsi jí něco udělal?“ „Ne, našel jsem ji tady v posteli a...“ „A co? Tak mluv!“ „No, ráno nevstala a teď je odpoledne. Leží tu nehybně a zdá se mi, že nedýchá.“ „Volal jsi záchranku?“ „Ne, ještě ne. Bojím se, že...“ „Tak to konečně udělej. Na co proboha čekáš?“ „Honzo, ona je asi...“ „Zavolej sto patnáctku. Já jedu, jsem tam nejvýš za půl hodiny.“ Viktor položil telefon, pak jej zas zvedl. Okamžik přemýšlel, co vlastně chtěl, potom zavolal záchranku. Vyložil dispečerce, odkud volá a že jde jistě o život, pak telefon zas položil. Pomalu, s námahou zvedl svůj pohled k lůžku a na tu její neobvykle klidnou, uvolněnou tvář – tu tvář, kterou tak dlouho miloval a občas taky nenáviděl, ale nikdy k ní nebyl ani na chvíli lhostejný. Prozatím nedokázal cítit nic, než ohromení. Trhl sebou, když uslyšel jekot sanitky. Zvedl se a šel jim naproti. „Tak kde máte tu pacientku,“ štěkl mladý lékař. Vedl ho do ložnice, potom mlčky ukázal. Lékař se sklonil nad lůžkem, vzal Veroniku za ruku, potom jí přiložil prst stranou na hrdlo, rozevřel druhou rukou její víčka, nakonec se vztyčil. „Ta žena nežije,“ řekl překvapeně. „A je už delší dobu mrtvá.“ „Jak dlouho...“
221
„To je těžké přesně určit, určitě už celé hodiny. Proč jste nás nezavolal dřív?“ Viktor vícekrát polkl, než dokázal promluvit. „Já jsem nic netušil... Ráno jsem tiše vstal, abych ji nevzbudil, a od té doby jsem tu nebyl. Mám dílnu tamhle přes dvůr, teď jsem přišel na oběd...“ Najednou mu to připadalo absurdní. Lékař se na něho okamžik díval. „Vypadá to, že umřela ve spánku. Nejspíš selhání srdce. Trošku divné, v tomhle věku. Ona byla předtím nemocná?“ „Měla nějaké arytmie, brala na to léky...“ Doktor zdvihl lahvičku z nočního stolku a prohlížel ji v pruhu světla, které pronikalo mezi záclonami na okně. „Digoxin?“ řekl překvapeně. „Prosím vás, kdopak teďka tohle ještě předepisuje?“ „Brala předtím jiné léky, ale měla po nich svědění a vyrážky.“ „To je možné, ale aspoň by ji nezabily.“ „Vy myslíte...“ Doktor na něho krátce pohlédl, potom pokýval hlavou. „Předávkování digoxinem může být i fatální. Není to moc běžné, ale možná se to stalo, podle různých příznaků. Určí to pitva. Bohužel musím informovat policii, to je běžná praxe. Na nic tu nesahejte, nehýbejte s ní. Oni si ji pak odvezou.“ Viktor ho vyprovodil ke dveřím, pak se vrátil a zůstal plaše stát ve dveřích ložnice. Viděl obrys jejího těla v polostínu, divně nehybnou tvář, jejíž vždy spíše větší nos se trochu zaostřil a ještě více vystupoval. Byla a nebyla to Veronika, to bylo na tom strašné: rád by byl na ni promluvil, zeptal se jí, zda si vzala příliš mnoho léku omylem či úmyslně, ale nešlo to, protože už od ní nikdy nedostane žádnou odpověď. Šel zpátky do kuchyně a tam dlouho seděl. Později přijel Jan a vzápětí po něm i policie, s autem pohřební služby v závěsu. Jako ve snu odpovídal na otázky, pořád stejné věty dokola. Nic vlastně nevěděl. Ano, doktor Veroniku varoval, že nemá nikdy dávku léku zvyšovat, ani když pocítí nějaké větší potíže. Na nic si v posledních dnech nestěžovala, alespoň co do svého zdraví. A jinak? No, měli teďka drobné různice, o budoucnosti firmy na příklad. Ano, včera večer měli spor, takovou menší scénu, pak před spaním nemluvili. Tak usnul zády k ní, ani si nevšiml, že brala na noc lék. A ráno... ale to už přece říkal. A přitom, jako by na druhém programu, běžely útržky vzpomínek na poslední dny a nad tím tkvěla otázka, zda je to možné, vůbec myslitelné, že by Veronika, která všemu vždycky čelila a která milovala žití skoro v každé podobě, tak prostě vlastní život úmyslně zhasila a nechala tu jeho s dětmi prostě v prázdnu. *** Jan, pořád ještě téměř znehybnělý šokem, ho zpovzdálí sledoval, jak sedí zhrouceně a hledí bezútěšně do prázdna. No ovšem, na takové teatrální pózy bratra užije – celý život jen hraje, ať má obecenstvo nebo ne. Teď se tu tváří, jak je celý zdrcený a přitom to byl on, kdo Veroniku zahubil, ať přímo nebo nepřímo. Zas mu ji vzal, tentokrát nadobro. Cítil, jak v něm zas roste nenávist, kterou se tolikrát pokusil pohřbít. Ten chlap ji zabil, teď si tím byl jist. Asi mu řekla, že je konec, že konečně odchází. Měla to udělat už dávno, ale rozhodně v poslední době, když na ni čekal nový dům a život v přepychu místo té věčné nouze s Viktorem. Jenže se bránila, prý budou jako pejskové, napřed Viktor s její sestrou, teď zase ona s ním... Komu se měli zpovídat? Jan dlouhá léta tiše čekal a nic nežádal, zatím co Viktor si jako vždy bral, na co měl zrovna chuť, bez ohledu na následky. Jan po celou tu dobu mlčel, i když věděl, jak by bylo snadné bratra v jejích očích zcela vyřídit. Pak, když ta záležitost s Bárou vyvřela, konečně promluvil. Jak se Veronika bránila! Nechtěla připustit, co sama dobře věděla, jenom od toho odvracela oči.
222
Trvalo to přesto ještě dlouhé měsíce, muselo dojít k oné tragédii s jinou ženskou, kterou si Viktor hned pohotově namluvil, pak k té tak zvané depresi, v které svou ženu zcela přehlížel, nakonec k jeho pití a k směšnému hraní si na malíře, zatímco se dílna hroutila. Jan se držel dlouho zpátky, ale nakonec to nevydržel, vykreslil jí pravý obraz Viktora, který za tím svým věčným sněním a uměleckou nepraktičností jen skrýval rozmazlenou soustředěnost na sebe. A ovšem taky svoji neschopnost, s níž dokonce i tuhle malou dílnu přivedl až k bankrotu... Nakonec Veronika povolila a snad i slíbila, že od něho konečně odejde – neřekla to těmi slovy, ale měl dojem, že se k tomu chystá. Včera jí zřejmě Viktor musel přiznat (Jan jí to neřekl, chtěl, ať to slyší od něho), že se chystá prodat nejen dílnu, ale taky dům, její jedinou radost – a její trpělivost přetekla. Asi mu řekla, že od něho odchází, a on se prostě nedokázal smířit s tím, že by ji ztratil, natož že by od něho odešla k bratrovi, nad nějž se vždycky vyvyšoval. Tedy ji zabil. Ano, zabil ji, vždyť je to jasné: přemluvil doktora, aby jí napsal digoxin, zřejmě si zjistil, že nadměrná dávka může zabít, prostě to plánoval už celé roky nebo aspoň měsíce. Potom jí dal smrtelnou dávku léku třeba do jídla. Nebo ji nějak jinak přinutil tu velkou dávku vzít. Viktor je vrah! A on se postará, aby se musel zodpovídat... Jan se nějakou dobu zabýval tou myšlenkou, pak se s námahou nadechl. Ne, to jsou asi jenom fantazie. Viktor něčeho takového není schopen. Je sice pěkný prevít, ale sotva vrah. Ostatně Veroniku svým způsobem asi taky miloval, i když měl ty nekonečné pletky s jinými. Zbývá tak možnost, že se Veronika otrávila schválně. Je možné, že se sama zabila? Že nenašla v poslední chvíli odvahu Viktora opustit a přijít k němu, jak to slíbila? To by pak mohlo znamenat, že to byl on, kdo její konec způsobil svým naléháním. Jan na chvíli skoro nemohl dýchat. Ta představa byla tak hrozná, že s ní těžko mohl žít... Ne, to je asi taky nesmysl. Veronika měla sice chvíle slabosti, ale že by právě ona, která vždycky žila naplno, i když se všichni kolem hroutili, chtěla vlastní život uhasit? Asi to byla prostě nehoda. Nejspíš zapomněla, že si lék už vzala, a spolkla další dávku nebo dvě. Nebyla typ, který by něco dělal metodicky, pravidelně... Představa, že tu tragedii způsobila její nepozornost nebo náhoda, byla v určitém smyslu nejhorší. Nikoho potom nelze obvinit, není už možná ani zlobná nenávist ba ani tíha viny, která by zaplnila prázdnotu, ve které Veronika není, nikdy nebude... Trhnul sebou, když Viktor náhle promluvil. „Nevzpomínáš si, jak se jen jmenoval ten ostrov, víš, tam v Jugoslávii? Tam, kde jsme s Veronikou prvně mluvili?“ Trvalo chvíli, než se přiměl odpovědět. „Brač. Jmenoval se Brač.“ „To byl ten s tamaryšky, kde jsme bydleli... Já myslím ten, na kterém jsme s ní potom byli. Takový malý ostrůvek s docela milým kostelíkem. Říkali mu tam myslím Místo smíření.“ Jan chvíli přemýšlel. „Svatý Petr,“ řekl pak. „Oni to vyslovovali tak zvláštně, myslím Svetý Petar.“ Viktor jen přikývnul a zas se ponořil do mlčení. Jan na něho okamžik hleděl, potom odvrátil oči. No ano, Ostrov smíření. Místní snad věřili, že má moc zrušit každý spor, i ten nejstarší a nejzavilejší... Snažil se představit si úlevu, kdyby člověk opravdu mohl nechat někde na pevnině všechnu trpkost z křivd a vlastních nepravostí nebo ji snad nějak smýt tím, že se přeplaví přes malou úžinu a vstoupí na ostrůvek, který v něm rozpustí všechno zlo a přiměje ho k smíření nejenom s jinými, ale také se sebou samým... Nějakou dobu oba mlčeli a jemu se vzpomínka na ten malý ostrov prolínala s jejím obrazem. Veronika nebyla, to jediné teď mělo význam. A nechala je tady všechny osiřelé, děti, jeho, taky Viktora. Ještě před chvílí by ho byl nejraději udeřil, snad zabil... nebo aspoň
223
obvinil a pohnal k soudu. Teď si postupně uvědomoval, že prázdnota, ve které Veronika není, je stejná pro něho i pro bratra. Podivná věc, mít celý život bratra, hádat se s ním, nenávidět ho a přitom cítit pořád ono pouto, které nic nemůže zrušit, jako by to hnízdo, v kterém kdysi o pozornost bojovali jako hladová ptáčata, tady bylo pořád. Náhle mu zášť, s níž celý život trochu bojoval a trochu se jí oddával, připadla nesmyslná. Pomalu, skoro nechtě vstal, došel k němu a položil mu mlčky ruku na rameno. Viktor na chvíli vzhlédnul očima, ve kterých stály velké slzy. „Nic teď už nebude jak dřív,“ řekl tiše. Jan přikývl. Skutečně, svět, ve kterém Veronika nebyla, byl zcela jiný, nějak prázdný. Nevěděl, jak v něm budou umět žít. Nejenom on, ale oni oba, náhle sblížení tím neštěstím. Mlčky stisknul Viktorovo rameno.
KONEC
224
