contents
obsah
Editorial
Úvodník Vilém Pavelka
2
Diff & Rence
Roz & Díl Vojtìch Dvoøák
2
Slovak expedition to the country named after earth‘s equator.
Ekvádor 2005 Juraj Pekárek
4
New route in Rätikon.
Alpské léto Ondra Beneš
10
Ellletttrrroshock!!! Vilém Pavelka
12
News from the famous Slovakian sport-climbing area.
Višňové 2005 Hermann
16
A story from High Tatras.
Knedle v krku Petr Pipek
18
Grossvaterstuhl expedičním stylem Petr Pipek
20
Bouldery ve Veseckém údolí Míša Loudová
22
The Best Climber Of The World A.K. + T.R.
24
Nanga Parbat 2005 Tomáš Roubal
26
První pomoc na laně Tomáš Obtulovič
26
Zajímavé knihy V. Procházka
31
Matroš A.K.
32
Kýbl
32
Na pultech
33
Mrázův šleh Tomáš Mrázek
33
Tatry Jozef Gurník
34
Mix
35
Galerie Jiøí Novák
36
On the Rope 2 Švédky
38
A jdi...
39
Včelovi Martin Krejsa
40
Info Hermann Erber
48
Vildův bulvár Vilém Pavelka
51
Bouldry
52
Závody K. Chudobová, L. Návrat
55
MHFF Tomáš Obtulovič
61
Příběh fotografie Petr Piechowicz
63
Hovory z Montany Tomáš Roubal
64
The Dachstein area belongs to Pavelka‘s most favourite places to climb.
Extreme ascends on Czech sandstone. Bouldering at Vesecké údolí. Tom Mrazek about his magnificent season. Climbing inside caves. Sixths success on the one of the highest mountain of the world for Radek Jaroš. First aid on the rope. Interesting books. Climbing gear. From our readers. In our shops. One of the best climbers of the world writes about his opinions. High Tatras walls. Mix Info section (Monte Nero). Two girls, van and one year of holidays... Go for it. Včelovi – an effigy. Info section – Ennstal. Good counsel causes no harm. Boulders. Competitions. International Festival of Mountaineers Film in Teplice. The story of the snap… some pictures need a comment. Epilogue.
Ondřej Svub, Chamonix, kvalifikace foto: Václav Malina
úvodník
Vilém Pavelka
komiks
UFO To jsem vám byl jednou ve skalách a co jsem neviděl. Docela malé a zajímavě vyhlížející UFO. Bylo žlutozelené a trochu i té černé je na něm k vidění. Poprvé se cvičně podívalo do světa pískovcových stěn nad řekou Labe. Jistý uznávaný pískař z Kozí horky, po vysypání hromady smycí a zánovních expresek, vylovil i ono zmiňované UFO, jenž má na svědomí. Chvíle hledání pro konvenční bambuláč nevhodné škvíry a po chvíli se ozve radostné: „…drží, drží!!!“. Taháme a taháme jen proto, abychom si ověřili jednoduché fyzikální zákony. Velkou premiéru si letka UFO odbyla ve známé „Tréninkovce“ v Ádru. Přihlížející borec si dovolí poradit, že nad kruhem lze dát dobrou bambuli, ale chce to prý alespoň metrový klacek, neb hnízdo je hluboko. Rada sice dobrá, ale my máme UFO. Marek znalecky zhlídne první metry a vezme si „trojku“, „čtverku“ a „pětku“. Po chvíli čarování sedí u prvního, a mezi jím a mnou jsou založeny všechny tři kousky. Pašťa jenom poznamená, že to je v (však víte kde) a jde s družinou někam postaru zakládat uzlíky. K druhému kolečku padnou rovněž tři kousky, včetně „šestky“ do finálové širočinky a jen vzpomínám na všechny ty, kteří se v těchto místech začínají obávat věcí následujících. Na vršku panuje spokojenost a rozmlsaní si vybíráme další kořist. Jen o kousek dál, v chladném severu, začíná to spárkou, pak kousek sokolíku a kruh. K druhému to je pro změnu spára, no a jako finále kousek stěnky a žlábek. Zajímavé to je už k prvnímu, kdy místo toho, abych sokolíkem upaloval nahoru, vymýšlím to, co se mi stejně nepodaří, navíc sil ubývá, řekněme, velice rychle. Dvě tempa pod ocelovým madlem si říkám, že to je špatný, ale vrátit se stejnou cestou můžu akorát chtít. Kdo by to za mě udělal? Nakonec to dobře dopadlo. Dál si bude ostrého konce užívat Marek. Cestou občas něco založí a sedne si, jednou je to takové to opatrné sedění – držení se, ale jindy, jako by chtěl říct: „mám štand, zruš“ – to když UFO drží jak má. Dokonce, když je pět metrů pod kruhem, dostávám nabídku, ať ho spustím a dolezu to, neb má nakoupeno. Zdvořile odmítám. Zato mám tu čest se popasovat se stěnkou nad druhým, co ze země vypadala na skoro turistickou záležitost. Úplně „na kašu“ se na několikáté protřepu do zahliněného žlábku a konečně můžu obejmout i tu borovici, za kterou se uvazuje lano. Zvědavě otvíráme knížku a hele: „hore zdar“... to potěší. Dole hodnotíme celé drama a nezbývá něž uznat, že nebýt UFO, tak si tady nevrzneme a jenom bychom chodili kolem jako mlsní kocouři. Člověk se holt pustí i do těch nejvykřičníkovatějších hrůz s pocitem jistoty. Něco jako dráždit v kleci zavřeného tygra klackem na opice. A o to právě jde, nebo ne? Na shledanou, děti, a hlavně opatrně. © watt design
2
3
4
(5.897 m n. m.) Se svou výškou téměř 5.900 metrů zaujímá Cotopaxi druhé místo mezi ekvádorskými horami. Krásou a popularitou mezi horolezci z celého světa se jí ale žádná jiná hora v této rovníkové oblasti nevyrovná. Pravidelný zaledněný kužel vystupuje vysoko nad okolní pustou krajinu. Do červena zbarvené holé svahy přecházející v čistě bílou ledovou nádheru zdůrazňují mohutnost hory. Při pohledu na ni si každý uvědomí, proč ji Indiáni pojmenovali „Krásný krk měsíce“.
Na korbě terénního automobilu se blížíme k jejímu úpatí. Vrchol obléhají mračna, která se každý den pokouší proniknout od Pacifiku do vnitrozemí. Avšak v cestě jim stojí právě Cotopaxi. Ta mnohá z nich zachytí a drží, dokud se úplně nerozplynou. Auto nás vyváží do výšky 4.600 metrů, odkud nás ponesou už jen naše nohy. Na chatu José Ribas je to, naštěstí, jen 200 výškových metrů, které plně naložení překonáváme za necelou hodinu. I za tak krátký čas jsme stihli pořádně zmoknout, s radostí vcházíme do vyhřáté kuchyně chaty, kde můžeme usušit sebe i naše věci. Na chatě poznáváme, proč se Cotopaxi často nazývá
také Mont Blanc Ameriky. Je to velmi frekventovaná hora a na chatě to pořádně žije. Kromě těch, kteří svůj výstup plánují na zítřek, se z hory právě vracejí její dnešní úspěšní dobyvatelé. Chatu okupují i žáci ze školního zájezdu, kteří si přišli zblízka prohlédnout horu a zpestřit si tak všední den ve školních lavicích. S přicházejícím soumrakem se chata vyprazdňuje. Zůstávají pouze ti, kteří se chtějí pokusit o výstup na vrchol nejvyšší činné sopky na světě. Výstup začínáme chvíli po půlnoci. Noční výstup je na horách v oblasti nedaleko rovníku velmi důležitý. Odpoledne začíná slunce svítit velmi intenzivně a kvalita ledovce a sněhu rapidně klesá, což může způsobit časté padání lavin, zřícení sněhových můstků a otvírání mnohých trhlin, které mohou postup či sestup zkomplikovat. Spolu s námi vyráží na svahy Cotopaxi dalších 5 týmů. Na serpentinách kličkujících po suťovém svahu vytvářejí světla našich čelovek zářivého hada. Za hodinu stojíme před masivním ledovcem, téměř o 400 metrů výše. Z batohů vytahujeme mačky a cepíny, ale lano zůstává netknuté – rozhodujeme se jít nenavázaní. Než se zpoza ledových svahů vynoří první sluneční paprsky, které nám ukáží Cotopaxi v celé své kráse, překonáváme mnohé nástrahy, které si pro nás hora připravila. Strmé zledovatělé svahy, trhliny, které je třeba přejít po úzkých sněhových můstcích, některé musíme dokonce i celé obcházet. Začíná svítat, když přicházíme ke kolmé stěně, kterou od nás odděluje téměř metr široká trhlina táhnoucí se celou délkou svahu. Než stěnu přeleze skupina před námi, můžeme si vychutnat nádherný východ slunka, které zbarvuje nekonečné sněhové pláně Cotopaxi do červena. Škoda, že tato magická chvíle netrvá delší dobu. Teď je řada na nás, abychom zdolali poslední překážku před vrcholem. V tomto místě se už radši jistíme lanem. Stěnu rychle přelezeme a před námi je už jen pár desítek výškových metrů dělících nás od vrcholu. Chceme si pospíšit, ale výška, únava a nedostatek kyslíku nás každou chvíli zastaví a musíme se vydýchat. Přesto to na vrchol netrvá dlouho. Čeká nás tu fascinující pohled do kráteru sopky, na jehož dně jako první stáli členové československo-polské expedice. Počasí je neuvěřitelné. Téměř celé okolí leží ukryté pod vrstvou mraků, jen ty nejvyšší
Výhled z vrcholu Cotopaxi na Antisanu, vyčnívající nad mraky
5
Poslední překážka před vrcholem najvyšší činné sopky světa – Cotopaxi
vrcholy vyčnívají ze slunkem osvětlených mračen. Cestou dolů nás opět zahalují mraky, přesto naše vzpomínky na vrchol Cotopaxi zůstanou navždy stejně živé.
(6.310 m n. m.) Dávno vyhaslý vulkán Chimborazo byl považován ještě na začátku 19. století za nejvyšší horu na světě. Ovšem i dnes můžeme této nejvyšší hoře Ekvádoru přidělit světové prvenství. Díky faktu, že naše Země ve skutečnosti není koule, ale elipsa, je vrchol hory nejvzdálenějším bodem Země od jejího středu, a to až o 2.056 metrů více než u Mount Everestu. Ne nadarmo se říká, že vrchol Chimboraza je místo, kde můžete stát nejblíže ke slunku a ke hvězdám. Autobus nám zastavuje v téměř pouštní krajině, z které jako zmrzlina z kornoutku vystupuje vysoko nad okolní terén mohutný masív Chimboraza sestávající ze čtyř vrcholů. Z toho dva přesahují výšku 6.000 metrů. S těžkými batohy na zádech se vydáváme do náručí dobrodružství, které započal svými výstupy Alexander von 6
Humboldt už v roce 1802. Po třech hodinách chůze přicházíme k první chatě nacházející se ve výšce 4.800 metrů. Na oddych potřebujeme pouze pár minut. Láká nás to výš a výš. Chodník je lemován pomníky horolezců, kteří se, bohužel, z hory už nevrátili. Skoro hodinu nám trvá, než se pod tíhou batohů dostaneme o 200 výškových metrů dál na chatu Refugio Whymper, pojmenovanou podle prvního člověka, který stál na vrcholu Chimboraza. Na chatě je pouze její správce, až později přichází skupina Rakušanů se svým průvodcem, které si pamatujeme už z Cotopaxi. Jsme rádi, že v tom zítra nebudeme sami. Vstáváme už před půlnocí a přesně na přelomu dvou dní opouštíme chatu. Pouštíme se cestou, kterou před 125 roky vystoupil na vrchol Edward Whymper. Na vrchol vede několik cest. Nejjednodušší a nejbezpečnější je bývalá normální výstupová cesta, která vede z Pogyos přes ledovcový kotel Nido de Condores. V současnosti ale mezi nejoblíbenější patří Whymperova cesta, právě díky snadno dostupné chatě, která je výbornou základnou pro výstupy.
Před námi se nachází 1.300 namáhavých výškových metrů. Cestu širokým ledovcovým kotlem si osvětlujeme čelovkami. Jasná obloha se pomalu obléká do temného šatu. Temnota zahaluje okolní krajinu a my se můžeme spoléhat jen na světla našich čelových lamp. Strmost svahu stoupá a náročnost místy zvyšují skály, které je třeba přelézt. Víc než hodinu kličkujeme serpentinami, které nás nakonec přivedou až na ledovec. Nasazujeme si mačky a vstupujeme do bílého království. Čerstvý sníh nám vrže pod nohama a přerušuje ticho, které tu panuje. Náhle více mraků objímá naše těla a dávají nám pocítit svůj chlad. Rakušané, kteří rychle šlapali před námi, se znenadání obrátili a začali sestupovat. Beze slova přešli okolo nás. Ještě chvíli sledujeme jejich světla mizící ve tmě pod námi. Zůstáváme sami, ale ne na dlouho. Na hřebeni, kde se naše cesta spojuje s normálkou, vidíme několik tmavých postav. Strmý výstup na hřeben se snažíme překonat co nejrychleji. Tento svah je jako stvořený pro pád laviny. Začíná jemně sněžit. Všude okolo nás poletují sněhové vločky, které nás chladí na tváři. Úzký hřeben máme
Cesta k nejvyšší hoře Ekvádoru – Chimborazo
úspěšně za sebou, ale před námi stojí velká strmá stěna, se kterou se musíme poprat. V tomto místě to vzdává několik horolezců, kteří se sem dostali po normálce. Ve stěně je naštěstí natažené fixní lano, a tak si jím rádi vypomůžeme. Nahoře to otáčejí další horolezci. Není se čemu divit. Počasí se zbláznilo. Proti nám fouká silný vítr, který nám do očí vmetává krystalky ledu. S bolestí před ním musíme sklánět hlavu. Teplota klesla natolik, že si na sebe oblékáme i náhradní věci. Sněží stále víc a víc, a my se musíme brodit po kolena v čerstvém sněhu. Prošlapávání nové cesty je namáhavé, ale není
to to nejhorší, co nás tu mohlo potkat. Je tmavá noc, viditelnost téměř nulová. Vítr a sníh pod sebou pochovaly cestu. V neznámém terénu se můžeme orientovat pouze podle řídce rozmístěných vlaječek. Hledání cesty nám ubírá čas i sílu. Neustále stoupáme strmými svahy bez možnosti oddychu na rovině. Je slyšet jen svištění větru a naše těžké dýchání. Myslíme na každý krok, který uděláme. Není jich mnoho a musíme se zase zastavit. Jsme ve výšce už okolo 6.000 metrů. Slabá koncentrace kyslíku v této výšce se na nás podepisuje. V naději, že vítr rozfouká mračna a s prvními paprsky slunce přijde i teplo, po-
kračujeme dále. Po osmi namáhavých hodinách přicházíme na druhý nejvyšší vrchol Chimboraza Cumbre Veintimillu (6.267 m n. m.). Podmínky, které vládnou na hoře, nás dost vyčerpaly, ale stále máme dost sil pokračovat. Hlavní vrchol Cumbre Whymper je už téměř na dosah. Počasí v nás vyvolává nejistotu, kterou utvrzuje několik zbylých horolezců, kteří se tu otáčí a jdou raději dolů. Zkoušíme pokračovat, ale už po pár metrech nám dává hora jasně najevo, že dnes nás dále nepustí. Obracíme a scházíme dolů. I cesta nazpět je náročná, nakonec se však po dvanácti hodinách úspěšně vracíme na chatu. 7
Svahy Pica de Orizaba vypovídají o dřívější aktivitě tohoto vulkánu
Vrchol Pica de Orizaba, nejvyšší hory Mexika
(5.700 m n. m.) Po téměř pěti týdnech cestování po Ekvádoru, Guatemale a Mexiku jsme skončili pod naším posledním cílem, pod nejvyšší horou Mexika Pico de Orizaba. Se svou výškou 5.700 metrů je zároveň třetí nejvyšší horou Severní Ameriky, a to po Mount McKinley 8
a Mount Logan. Její původní název je Citlaltépetl, což v původní řeči Indiánů znamená Hvězdná hora. Jak se blížíme k chatě ve výšce 4.200 metrů, doufáme, že po dobu nočního výstupu na vrchol nebude hvězdná jen hora, ale i noční obloha. Na chatě jsou kromě nás i dva Američané, ti se ale zatím jen aklimatizují,
a tak se na noční výstup chystáme jen my tři. Vstáváme ve dvě hodiny ráno, ale venku je taková mlha, že si sotva vidíme na špičku nosu, a tak radši opět ulehneme do spacáků a budíme se o hodinu později. Situace se nezměnila. Čekáme ještě půl hodiny. Potom padne rozhodnutí. Vyrážíme v mlze doufajíce, že se postupně dostaneme nad ni, anebo ji vítr rozfouká. Rychle postupujeme mezi sopečnou sutí a skálou. Mezitím jsme se skutečně dostali nad mraky a můžeme sledovat východ slunce. Po čtyřech hodinách výstupu se dostáváme k ledovci, kde nás opouští Miloš, u kterého se v důsledku nachlazení začaly projevovat příznaky výškové nemoci. Pokračujeme jen ve dvojici. Náš cíl je přímo před námi. I když se zdá být blízko, trvá nám skoro další čtyři hodiny, než stojíme na nejvyšším bodě Mexika. Vládne tu ukrutná zima a silný vítr. Při focení rychle ztrácíme cit v prstech. Silná je také únava po pěti týdnech cestování a předcházejících čtyřech náročných výstupech. Dolů skoro běžíme. Expedice je u konce… text a foto
Juraj Pekárek
Ledový svah Orizaby
9
T
ak jako každý rok jsme se rozhodli strávit část léta v Alpách. Díky tomu, že jsme už jednou byli ve švýcarském Rätikonu, naše volba byla jasná. Na poslední chvíli vykrystalizovala sestava ve složení já, Tomajda, Fido a Párek. Vyrazili jsme dvěma auty s tím, že Tom s Párkem dorazí o pár dní později. V těchto „volných dnech“ jsme se s Fidem stihli pěkně rozlézt. První výběr padl na celkem svižnou Intifadu 8/8+ UIAA OS, která nám opět ukázala, zač je toho místní lezení. Tuto cestu vřele doporučuji. Zalezete si v ní ažaž. Obtížnost všech délek, kromě jedné za 7, neklesá pod 8, takže se „furt valí“. Pak už jen Schweizerzoo 8 UIAA, rest day, a už jsme byli připraveni na útok v plném počtu. Cíl – něco pěkného natlouct. První den se Tom s Párkem pustili do nové varianty cesty Kasama. Plán byl takový, že se pustí přímo po hraně vzhůru a na konci Kasamy zkusí natraverzovat pod vrcholovou stěnku a tou dolézt na vršek. Nakonec se z toho vyklubala krásná jednodélková varianta – Ohne dich za 9 UIAA. Od vrcholového traverzu se upustilo, protože by byl moc dlouhý a nesmyslný. Další den jsme se rozhodli pro jediný ložený směr kousek vlevo od Schweizerzoo. Nakonec se ukázalo, že to byl perfektní výběr. První délku jsme natloukli s Tomem za den, k tomu jsme ještě přidali druhou, nejlehčí v cestě. První dohady o obtížnosti první délky byly původně něco kolem 9, ale nakonec se ustálily na poctivých 8+. Druhý den jsem s Fidem nabouchal klíčovou délku za 9+ UIAA. Krásné technické lezení s pěkně vypečenou finální spárkou. Třetí den se Tom s Párkem napojili na chviličku do Schweizerzoo a po dvou délkách uhnuli do převislé vrcholové stěnky. Zdařila se krásná délka za 9- UIAA. Podle nás fakt poctivá a hodně těžká pro OS přelez. Další den jsme se pustili do RP přelezu. První dvě délky šly celkem fajn. Pak jsme se dostali na polici pod klíčovou délku. Během našeho čekání na zbytek tlupy sem ptáci přinesli pěkně nasátý tampón, a po chvilce k nám dojumaroval Fido s totálně rozřezanými palci u nohou. „Blb“, jumaroval bosky. Co dodat? Svačit tady, tak mě fakt přejde chuť. Klíčová délka padla a šupito nahoru. V poslední délce Tom poznal, zač jsou toho křeče v ce-
10
lým těle. Ale dal to, hošan! Ono totiž tři dny tlouct ručně nýty a potom ještě lézt je celkem vyčerpávající. Večer jsme to pěkně zapili a vymysleli název Czech zone 9+ RP. Další den přišlo období dešťů, tak Tom s Párkem odjeli domů. Náš výlet s Fidem byl ale zatím na začátku, rozhodli jsme se zůstat déle. Během čtyř deštivých dnů jsme se na „parkáči“ seznámili s výborným človíčkem. Asi po dvou dnech jsme zjistili, že se jedná o Harolda Bergera. V Montaně se o něm psalo v souvislosti s jeho přelezením cesty Císařovy nové šaty. Do Rätikonu přijel, aby se pokusil jako druhý člověk na Zemi zdolat Alpskou trilogii. End of Silence už dal dříve, takže mu zbývá jenom Silbergeier. Mimoto, že mu to jde takhle pěkně v horách, tak se může pyšnit i trojnásobným vítězstvím světového poháru v lezení na ledu a přelezy nejtěžších mixů na světě. Počasí se bohužel neumoudřilo, tak jsme se rozhodli přijmout Haryho pozvání k němu
domů do Salzburgu a přečkat ten nečas u něj doma. Během třítýdenního pobytu v okolí Salzburgu jsme stihli projet oblasti jako Endstal v Berchtesgadenských Alpách, Gitschenwand a Scheierwasserfall, a ještě pěkně zapařit na každoročním lezeckým festu pořádaným bratry Hubery v Karsteinu. Co bych řekl k námi projetým oblastem… Scheier je mezi Čechy celkem známý, ale zato v Endstalu a Gitschenwandu jsme byli prý první Češi. Endstal (neboli konec údolí) se nachází nedaleko městečka Berchtesgaden, které je vzdálené cca 20 km od Salzburgu. Je to tajná oblast, pro kterou neexistuje žádný průvodce – to prý kvůli nežádané publicitě oblasti. Perfektní vápno s neuvěřitelným třením umožňuje lezení téměř po všem. Je zde natlučeno asi 400 cest od 6a do 9a. Tuto obtížnost zde zastupuje známá cesta Om od A. Hubera. Nástup ke skalám se pohybuje od 30 min až do jedné hodiny. To, co mě na této oblasti zaujalo, bylo, že
pokud vás omrzí lezení jednodélkových cest, tak se můžete směle pustit do bigwallů, které se tyčí přímo nad sportovními sektory. Tým „Huberbaum“ zde vytvořil známou cestu Scaramouche za 8a fr. Cestu jsme s Fidem zkoušeli, ale počasí nám bohužel dalo jasně najevo, že se máme zase vrátit dolů pod převisy a lozit suché jednodélky. Dalšími v plánu byly opět bigwally, ale díky sněžení nad hranicí 1.700 m n. m. jsme se rozhodli pro oblast Gitschenwand. Do této oblasti nás zavezl jeden místní ze Salzburgu. Alespoň jsme nemuseli platit nutnou taxu pro pohyb na soukromých silnicích. Autem jsme vyjeli až na samý vrchol kopce, kde je, dle místních, jeden z nejhezčích výhledů na severní Alpy. A taky že byl. Prostě nádhera! Ke skalám se jde z mírného kopce cca 10 min – taky nádhera. Lezení na tomto vápenci je spíše horského charakteru. Mírně převislé lezení po malých chytech. Je zde spousta těžkých, ale i lehkých cest. Maximum této oblasti je někde kolem jedenáctého stupně UIAA. V překladu prý název této oblasti znamená něco jako stěna pro ženy. Místní nám řekli, že to neznamená, že je zde lezení hlavně pro ženy, ale spíš že se jedná o romantické místo, kde je fajn být sám s ženou. My jsme radši jen lezli. Po pár dnech jsme přejeli do Scheierwasserfallu, kde jsme popolezli a dostali pár informací na super 300 m vysokou stěnu tyčící se nad městem Lofer (prý je tam jedno z nejhezčích vícedélkových lezení v Rakousku). Dojeli jsme tam, zaplatili 7 euro za silnici, za 3 hod našli slanění pod stěnu, připravili se a začalo opět na max pršet. Tak jsme vše zabalili a jeli po měsíčním putování domů. Co se týče vylezených čísílek, tak Rätikon je jasný a v Rakousku 8 cest nad 8a – z toho 4 x 8b a 1 x 8a OS. Čus kaktus. Lezte, co to dá! text
Ondra Beneš
foto
Tomáš Sobotka
11
Je to už pěkných pár let, co mně začaly v lezení říkat víc i hory. A jestli už něčemu věnuji péči, tak je to právě lezení v horách, kde se do jisté míry hodnotí i teorie. A teorie, to jsou taky nákresy. To se jednou Stoupa nějak dostal k průvodci po Bergellu a už se porušovaly autorský práva. Tehdejšímu nadšení pro věc odpovídal i fakt, že jsem 13 nákresů včetně popisů v italštině usmolil propiskou zezadu do školního sešitu. Mimochodem, těm popisům nerozumím doteď. Postupem času člověk přijde i na to, že stačí nákres, a někdy se dokonce obejde i bez něho. Nevím, jestli to byla náhoda nebo promyšlený tah, ale prvním stránkám vévodí Picco Luigi Amedeo s cestami Elettroshock, Taldo – Nusdeo a Feri Ultra. Pak přišla do cesty spousta jiných akcí. Až jednou… V seznamu laskomin pro tenhle rok si konečně vydobyl své místo i Bergell. Tedy abychom byli přesní, protože v Itálii, tak Val di Mello. Z něj vás poslední odbočka vlevo – Val Torrone – zavede až pod samotné Picco Luigi Amedeo. Co za to? Ma12
ličkost! Pokud se tváříte, že umíte do pěti napočítat, nebude problém uhádnout rozdíl mezi čísly 2.538 a 950. S výsledkem si uvědomte, že vám vyšly metry převýšení, kterýma se člověk musí vytřepat nahoru, aby si mohl sáhnout na krásně uplácanou masu granodioritu. Tedy ne že by jí dole nebylo dost, ale „Picco“ dole nenajdete. Po tomhle zážitku sice na chvíli zapomenete, proč to celé máte zapotřebí, ale stačí jediný pohled a: „Kdepak máme… a hele, nýtek, a támhle, no teda.“ Prožitím tohoto martyria možná změníte názor na řadové turisty, protože jestli tohle někoho baví, tak nevím. Nicméně představa absolvování trasy příznačně zvané „Sentiero Roma“, kroutící se celou jižní stranou Bergellu, s chlebníkem naditým místním špekem, sýrem a měchem červeného na zapití výhledů, také nezní špatně. Ale vraťme se zpět pod stěnu. Co se týče bydlení, tak je tu bivak Manzi, posazený na druhé straně údolí s pěkným výhledem do „naší“ stěny. Je to taková ta červená krabička, kde
zbídačený horolezec najde bezpečné útočiště před dotěrnými ovcemi. Místo pro šest kousků… nejvíce pro deset, ale to už je maso. Je dobré udržovat pořádek, jinak vás místní bombarďák srovná do latě a bude. Pak je tu větší kamenná deska, která dopadla k úpatí tak dobře, že prostor pod ní je také hodný obydlení. Nesmíte ale moc přemýšlet, kde a jak se tu vzala, případně kdy spadne další. Nutno dodat, že se ve stěně minimálně jedna taková „poklice“ nachází. Kousek od stěny je rovněž několik šutrů, někdy hůř, někdy lépe „vybavených“, pod kterými se dá vegetit. Nakonec – pokud jste ho vláčeli na hřbetě (obdivuhodný výkon) – si postavíte stan a bude po starostech. Voda teče všude kolem. Tolik k místopisu a obyvatelnosti lokality. A jaká je tedy vlastně nabídka výstupů? V jedné, více než deset let mladé Montaně se můžeme dočíst, že nejspíš půjde o „alpinismus druhého stupně“. Tedy stoupání v tričku a elasťákách několik set metrů vysokými stěnami, do nichž pere slunce. V moderních cestách přitom může od-
kolik do rána napadne sněhu. Nadílka se ale nekoná a i vítr nakonec dostane rozum. Kosa je jako nevím kde a ten led v kanystru, co byl přes noc venku, napovídá, že i rtuť si potřebuje v noci odpočinout. Kolem poledne se odvážíme ke stěně, kde již sluníčko příjemně hřeje. Chvíli špekulujeme, co s načatým dnem. Mazat zpátky do boudy pro vercajk a do stěny! Za chvíli už krájíme první metry celkem nové cesty Folia al vento. Než slunko zaleze za hranu, stihneme čtyři délky a jedeme dolů s tím, že si to dáme zítra znovu a k tomu těch dalších deset délek až na vršek. Zpod stěny je pěkně vidět k bivaku, jak se tam začíná motat nějak moc lidí. Když se blížíme, rozeznáváme partičku „dědků“, co si vyšli do kopců vylézt něco pro radost. Pozoruhodná a okoukáníhodná je především taktika přístupu k biváču. Nově příchozí vytasí sedmičku víniska, která se otevře, a něco na zub. Celkem jich je pět a poslední Giorgio je ve finálovém výšvihu mohutně povzbuzován tak, jak to dokáží jenom temperamentní Makaróni. Následující večírek však zdaleka netrval do rána. Jen co se trochu rozední, většina se rozprchne po okolních kopcích, aby se večír zase potkali u lampy červeného. „V sedm se stává, když se de vod Belvederu na Tyršovky, a to je štreka.“ Hodnotím venkovní teplotu a číháme, až se stěna ohřeje. A lezeme opravdu v tričku a elasťákách, jenom s tím rozdílem, že na sobě máme další nohavice, mikinu a nějakej ten zateplenej neprofuk. Za-
čátek je rutina, ale hned pátá délka je veselá. Nevím, co v italštině znamená slůvko „folia“, ale mám pocit, že to souvisí s tím, po čem se celá délka leze. Lupen, na výšku tak dvacet, široký tu pět, tu deset, ale třeba na základně sotva dva metry. Nutno podotknout, že drží i kus nahoře. Co je ale zajímavé, je jeho síla. Uprostřed dvacet, místy deset, ale na krajích klidně dva, ba i jeden centimetr. To pak i žula připomíná pevností lázeňský oplatek – jen zakřupat. Při lehkém poklepu člověk nemá odvahu ani polknout to sucho v puse. Netahat, nelomcovat a nenaklánět. Třeba, až to někdo z vás poleze, zkuste si vzít klacek a až budete oba na štandu nad „fólií“, klacek vražte do škvíry, zaberte a dívejte se. Pomale si zvykáme, že „to“ může i trošku solit nebo na lišejníky, jimž se daří hlavně v koutech. Až na pár delikátních pasáží, kde je dobré věnovat péči jak založení jištění, tak následujícím krokovým variacím, jde o příjemné lezení, kde jistotu kroků podpoří hustota nýtů odpovídající dané obtížnosti. Například v délce za 7 je na 40 metrů jedno očko. V délce 7+ je to na 45 metrech lepší – rovněž jeden kousek, ale nebojte se, dá se dojistit. Poslední délka je skvost. Padesát metrů mírně položené desky porostlé lišejníky (tam, kde se neleze) a prorostlé krystalky (tam, kde se leze). Směr k poslednímu štandu vytyčuje řada nýtů, končící pod ubíhající spárou – prostě krása. Jestli vás zajímá styl přelezu, tak OS to nebyl a lano jsme nestahovali. Po-
vážný horolezec nabýt (a poté si nabít) pocitu skalkaření, ale to spíše díky obtížnosti než blízkosti nýtů. Ovšem na pevnou zem to je pár slanění, takže pohoda jazz (total free). Neb jde o vyvřelinu podobnou žule – tenhle granodiorit – připravte se na lezení bez dechu v hladkých a položených plotnách, rvaní krystalů v méně položených plotnách nebo naopak na bezdechové sokolíky za monstrózní dunivé lupeny či na dýchavičné spáry – a i v těch může dojít dech, že ano. Repertoár doplní vytlačující kouty a mokré komíny. Přes nainstalované skoby a nýty, jejichž počty se liší cestu od cesty, není od věci se pyšnit věncem friendů a vklíněnců. Tedy skoro kompletní granitové menu pro alpinistické mlsouny. Bylo to začátkem srpna, kdy si děcka školou povinná začala uvědomovat, co je zanedlouho čeká a my se Sinkem ždímali z lýtek poslední metry zmíněného přístupu ke stěně. Rozhodování o místě bydlení urychlil vítr fučavec a poletující sníh. Bivak Manzi je velice obyvatelný a tak jsme ho na několik dní prohlásili za Krakonošovo. Po vydatné večeři se s výkřikem sojky rozlétly dveře a vstoupili dva zakuklení kabrousci. Borci snědli něco určitě moc zdravého a poté, co zjistili, že „destilato“ má „molto gradi“, zalezli pod deky a byl pokoj. Ovšem ne na dlouho. Za trochou desek a plechů se začaly dít věci a jenom si říkáme, 13
to dopadne. Do stěny nastupujeme na pohodu kolem sedmé s trochou vody a bačkorami na sedáku. Po osmi délkách se začínáme motat a docela seriózně si užívat šestkový, ba i pětkový místa. V délce dvanácté (za 6…) jsou, kromě pár dalších, porůznu rozházené tři skoby a v každé z nich je karabina. Mezitím necháme Athenu Athenou a staráme se o dolezení na polici. Tady krátce hodnotíme dosavadní kabaret a pod hrozbou bivaku kdesi v pilíři se ponoříme do koutů a komínů Vinatzera, nahoře lehce vyledněných, jimiž upalujeme až na samotný vršek Punta Rocca. Při pohledu na zapadající slunce se jenom přesvědčíme, že Punta Penia, na níž začíná (nebo končí) ferrata, je trošičku dál, než by kamenem dohodil a bivak někde mezi by nás neminul. To však nechtěl ani jeden z nás, a proto nasadit na
sledním chytem je samotná hrana stěny. Pod vámi Val Torrone, před vámi celé Val di Zocca s opravdu mlsným závěrem, lemovaným stěnami do půl kilometru. Odtud se můžete vydat zpět do stěny, kde už řádí stín nebo hodit lana na druhou stranu a na tři slanění se dostat na pevnou zem. V domečku to zase tepe, a když už je tma, objeví se místní bombarďák s tím, že „via nuova, 8, A2, only spits“ a vše se zapije víniskem. Pro eventuální zájemce jen tolik, že by v cestě měla být „fessura strapiombante“ mající čtyři délky a nalézt ji bude možné kdesi na Pilastro Fiamma, vpravo od Fiamma del Torrone. To jsem vám toho řekl, co? Víc nevím a ani nepovím. Další den se alpinisti nějak namnožili, v „Elektrošoku“ operují dvě dvojky, v Taldu rovněž a bombarďák s kámošem odkráčeli do mraků na Ferrariho věž. Z republiky přišla opět zpráva o hatícím se počasí a tak sice s dobrou cestou, ale bez „Elektrošoku“, jenž měl být rakvičkou se šlehačkou tohoto granitového menu, opouštíme tohle nádherné místo. Cestou si namlouvám, že je o důvod víc se vrátit, nejlépe ještě letos. To by bylo sice pěkné, ale další rok to určitě jistí, neb Sinek trochu změnil názor na nejlepší vápencovou stěnu v Evropě. Důvodem byl výchovný lepanec po konfrontaci s cestou hodnocenou nějak jako TD+ (jeden by řekl choďák), kterou jsme ani celou nepřelezli, přestože jsme jí měli podle našich výpočtů proběhnout jedna dvě. Nevíte, co mám na mysli? No přece Marmoladu. To byla první zastávka na tomhle poznávacím zájezdu a co bychom si tak dali. No, třebas něco na pohodu a až nahoru. Z užšího výběru čtyř čtyřhvězdičkových skvostů vyšla vítězně cesta Olimpo s variantou Athena. Jenže to jsme netušili, jak
14
ksicht úsměv a vydat se na procházku po ledovci a suti k silnici v sedle. Kupodivu provoz v noci tady není zrovna hustý, ale nakonec nás na pár kiláků jedni dobráci vezmou. K chatě se dotrmácíme mezi první a druhou hodinou v noci s pocitem, jak jsme si to zase užili dne. Sinek vytuhnul hned, já jsem si musel dopřát kulinářský zážitek. Při zobání oliv, koleček salámu a kostek sýru mě napadá, že to dnes ve stěně (vlastně už včera), bylo jako na písku – třeba v Labáku. Číslo spíš menší, dejme tomu 7c, ale ne to s očkama po pár metrech, spíše něco jako Sedření kůže, takový to „starý 7c“. No a potom byl odpočinkáč, slibované zhoršení počasí, přejezd kus na západ, do Val di Mella a… však už víte. Ciao e forza! text a foto
Vilém Pavelka
Téměř celý rok jsem nezavítal do višňovského chrámu sportovních lezců, ale když mi přišla zpráva Davida Mazáka: „Zico, zkrotil jsem ti Kobru,“ musel jsem nejbližší neděli vyrazit a podívat se, co se zde vlastně děje. Opravdu jsem se spíš jenom díval, ale skutečně bylo na co. Nejprve na Davida, který předvedl krásný pokus v Procesu, pak na Martina Fojtíka v Los Brňos, a nakonec dorazil také mistr Kvak a užasle jsem naslouchal výkonům jedné mladé Polky, kterou tvrdě drezúruje její přítel, trenér i manažer v jedné osobě.
radil, že „to musí bežať“. David spadl v křížovém kroku do díry, pět kroků či spíše skoků pod vrcholem. Jako třetí cestu šel znovu Kobru s tím, že se pokusí vylézt Dikobraz, tedy dvojitou Kobru. Spojení Kobry s Los Brňos. Předpoklad 8c/c+. Spadl na hraně střechy, už měl prostě dost. Klučina z Přerova v půlce léta vylezl v Tarnu dvě 8a flash (Planet Grove a ještě nějaké dlouhé, které začíná 7c+. Martin Fojtík flashnul 7c+ a David lezl po něm a přidal ještě 6 expresek nahoru do 8a), ale hlavní útok chystá na podzim. Jeho plány jsou: „Vylézt Dikobraz, jet na tři dvoudenní zájezdy do Ospu a přelézt Millenium 8b+. Jet na týden do Arca a dolézt Pietru Muratu 8b+. A samozřejmě pokoušet Proces.“ Martin Fojtík Také třicet dva let. Zato ženatý, dcera Sára, jeden a půl roku. Los Brňos. Před dvěma lety prohlásil, že do toho už nevleze. Ale bohužel opět zesílil nošením své krásné ženy a dce-
ry na rukou a co mu teď zbývá? Tři kroky na vrchol. Fojťa: „Nejhorší je, když se ti cesta smrskne do posledních tří kroků – a to se ti smrskne vždycky. Tam ještě můžu padat, dokud budu lézt – no, ještě tak měsíc.“ Martin v Tarnu vylezl jednu cestu 8a+/b, 8a+ a dvě 8a. No, není to moc velký výčet na lezce jeho formátu, ale když k tomu přičteme jeho rodinu a práci, pak klobouk dolů. Martin dodává: „Byli jsme jednou s Tufim a s rodinkama v Arcu a koncem července v Tarnu, a to je všecko. Teď jsem počtvrté či pošesté za celý rok „vo Višňovom“ a dneska je to druhý den ostrých pokusů v Los Brňos. Právě na mě doléhá syndrom horní plotýnky (padá se v již zmíněných posledních třech krocích, v každém aspoň pětkrát…). Moje současné cíle v lezení? Odreagování a zábava s přáteli.“ Kvak Náš milý Kvak Staník Hovanec nám za rok opět trošinku povyrostl. Už se z něj stává ostřílený
Martin Fojtík, Los Brňos
David Mazák Davidovi je letos dvaatřicet. Do Višňového jezdí se svým třináctiletým kokršpanělem jménem Bobo. Bobo se pokaždé serve s každým psem, který do jeskyně dofuní, tak ho David nechal přivázat ke svému batohu a řekl: „Nesmíš!“ Fungovalo to. Zeptal jsem se ho na Kobru, jedná se o druhý přelez. David se vyjádřil: „Nevím, jestli 8b+/c nebo 8c, asi bych dal 8b+/c. Těžko to mohu soudit. Ta cesta mi sedí, je to na silné paže, moc toho tam s nohama nevymyslíš, musíš cestu prostě ushybovat. První bouldr tě vycucne, a pak tě to dál ždímá. Cesta se mi líbila a je o něčem jiném než Panter. Myslel jsem si, že to bude snazší. Musel jsem k ní přistoupit s pokorou, a pak to už vyšlo. Získal jsem sebedůvěru na Proces 9a. Už jsem ho schopen přelézt s jedním odsedem.“ Do Procesu se pustil za chvíli. Nejprve si ho jen tak nacvakal a tím se i ve Višňovém rozlezl. Jednotlivé pasáže lezl krásně. Za čtvrt hodiny šel rovnou na pokus, bez toho, že by za sebou měl ten den jinou cestu. Prý mu to tak vyhovuje. Lezl krásně, ale pomalu, jak zhodnotila Lenka a David vážně přitakával. Lenka ho točila na video na foťáku a naměřila minutu dvanáct, než spadl. Ďuro (v nepřítomnosti) mu 16
David Mazák, Proces 9a
Ola Taistra
Kvak, (ledo)borec převislých i kolmých stěn. V těch kolmých se pustil rovnou do prvního 8c v Alpách: End Of Silence od Thomase Hubera. Stefan Glowacz před pár lety cestu po přelezení sice snížil až na 8a+, ale pořád je to „kotel“. Kvak hovořil něco o 8a+ až 8b. Bohužel mu počasí nepřálo. Byl tam třikrát a pokaždé byla stěna mokrá. Aspoň už zná prvních sedm délek z jedenácti. Do té nejtěžší se ke své lítosti dosud neměl možnost podívat. A tak hurá do Višňového. Sem nezaprší, i když proteče. Kvak první zopakoval autorovu Zagrillu 8a+ a dodal: „Krásné lezení, nejtěžší 8a+, které jsem kdy lezl.“ Letos zvládl další tři v Moravském krasu: Hradní spáru, Bangladéš a Pochybnou pověst a dvě 8a v Súlově v jeden den: bouldrovou SD 6 a vytrvalostní a silovou Chiméru. V plánu má ještě Makarón 8b a Skalu 8b ve Višňovém.
Info Výběr cest zleva doprava: ] Proces 9a Juraje Repčíka z roku 2004. Vede největším převisem v levé části jeskyně. Nástup je vpravo od krátké štoly, top je madlo nad hranou střechy. Stejný nástup i poslední chyt má Kobra 8b+/c, která se točí více vpravo. ] Panter 8b+, naskakuje dále vpravo a nahoře se spojuje s Kobrou. ] Los Brňos 8c Tomáše Mrázka vede Panterem, ale na konci střechy pokračuje přímo vzhůru a hladkou plotnou až na vrchol stěny. ] Maratón 8a+ je nádherná diagonála stropovým koutem, která křižuje Pantera a končí ještě dva metry nad madlem Pantera. ] Baskervill 8a+ začíná téměř stejně, ale mizí přímo nad hlavou v kolmé stěně nad jeskyní. ] Prdnutie 8+ a známý Šaman 9+ vedou středem jeskyně. ] Kumm Ombo, asi nejkrásnější 8b, vede celou střechou i plotnou nad ní až na nejvyšší vrchol. ] Skala, klasické 8b bratří Repčíků, stoupá vpravo od Kumm Ombo. ] Geneze, 1. dl. 9-, 2. dl. 9, kopíruje až na vrchol pravý okraj jeskyně. ] Zagrilla 8a+ se zakusuje do hladké skály mimo hlavní střechu
Bonbónek na závěr: Ola Taistra: 23 let, 159 cm, 48 kg. Polka do Višňového poprvé zavítala první zářijovou neděli a ihned předvedla svůj nadpřirozený talent. Nikdo jsme ji neznali. Jen se tak suše prošla v Šamanovi (tvrdé 9+), jen tak zlehka začala krokovat Kumm Ombo 8b a už jsme se seznamovali. Za sebou má dvě polská 8c (!) (Nie dla psa kielbasa a Powerplay na Pochylci), jedno 8b+/c (Nesnesitelná lehkost bytí v Mamutové) a několik 8b v Itálii a Francii. Letos podle svého přítele Sebastiana Wutkeho (34) vylezla na čtyřicet cest nad 7c+ a patnáct nad 8a+! Tak to je darda i pro muže, ne?! Tuším, že já jsem vylezl tak dvacet cest nad 8a+ za celou kariéru, jestli vůbec. Ola leze pouze pět let. Závody se jí zatím moc nedařily, proto se soustředí výhradně na skály. Mimoto studuje vysokou školu. Ola: „V Polsku už se nebudu asi angažovat. Všechno, co bylo zajímavé jsem už vylezla. Spíš budu jezdit tady do Višňového a na Západ. Tady to je úplně jiné lezení než jsem poznala doposud. Silové, oblé chyty, žádné dírky. Moc se mi to líbí.“ No a co ještě? Někoho přepadli, rozbili hubu nebo se nevěrně pomilovali, opili, ukradli všechny expresky a potom je zase vrátili? Nevím, možná. Každopádně naše jezevčice Matylda vyplenila jedno myší hnízdo. Chudinky. Většinu jsme zachránili. Mě spíš zajímá, že Ďurko Repčík tréninkově podruhé vylezl svůj Proces. text a foto
Rostislav Tomanec
P.S.: Až po uzávěrce nám přišla zpráva, že Martin Fojtík Los Brňos vylezl. Gratulujeme!
] Brúska 8- je první cestou, kterou spatříte, když vstoupíte do chrámu netopýrů. Názvy i klasifikace jsou napsány přímo na skále. Pěkné převislé plotny se nacházejí dále za jeskyní. Obtížnost 4 až 9. Přístup Višňové se nachází deset kilometrů jihovýchodně od Žiliny. V Žilině se vydejte směrem na Martin a na konci města (ve čtvrti Vlčince) odbočte na Rosinu a Višňové. Pojedete nahoru k horám. Projedete celou vesnicí až na začátek skalnatého údolí. Tady je parkoviště. Za ním přeskočíte potok a vydáte se vzhůru kamennou sutí. Vlevo za rohem na vás vycení zuby ohromný převis. Pohodlná je také doprava autobusem z autobusového nádraží v Žilině. Stačí si najít zastávku Višňové a jet na konečnou. Nocleh Kdekoli v dolině i pod skalami. Je lépe vzít stan a spát na travnaté plošině pod skalami naproti jeskyni přes údolí. Sem můžete vyjet i autem. V jeskyni je šikmý svah a spí se špatně. Auto není bezpečné nechávat na parkovišti. Lépe je vyložit na parkovišti věci a sjet parkovat do vesnice. Na parkovišti v kaňonu se každé léto auta vykrádají.
17
s
o
u
t
ě
ž
výstupy s tilakem
P
odľa oficiálnej doktríny zima skončila už pred dvoma týždňami. Napriek tomu si pod Rovienkovým sedlom pripevňujeme mačky. Začína sa brieždiť. „Prístrešok Studených čumákov“ (to vlastný názov pre chatu charakterizujúci vrelé a srdečné správanie hostiteľov) sme opustili ešte za tmy. Predsa len, stena má 500 metrov. Zanedlho sme v sedle a smotríme do našej steny. Snehu a snehu. Začínajú mi mrznúť prsty. Všetkých dvadsať. Hory majú vlastný kalendár. Zostupujeme do tieňa severnej doliny. Čím sme nižšie, tým sa mi zdá severná stena vyššia a neprístupnejšia. Radšej pozerám len pod nohy. Hodinu po odchode z chaty stojíme pod nástupom. Čakám, že Peter povie, aby sme šli radšej lyžovať. Ale veru nie.
Rampa
Strmé trávnaté police pokryté zmrznutým snehom mu pripravia väčšiu rozkoš, než lyžovačka na slnkom vysvietených svahoch. Masochista, ale preto že je kamarát, robím mu sekundanta. Peter sa ovešiava všelijakými tými horolezeckými krámami a odchádza sa realizovať do vyššie spomínaných políc. Ja si zatiaľ balím cigaretu a dymím. Tabatierku mám plnú tabaku. To znamená, že som pripravený na ťažké lezenie. Podľa Petrovho nadšenia a optimistických rečí začínam mať obavy, či som si tie tabatierky nemal zobrať aspoň dve. Peter zakladá prvé istenie. Prestávam myslieť na blbosti a medzi poťahovaním z cigarety a oklepávaním po18
pola ho zodpovedne istím. Dostáva sa na vzdušnú hranu. Podľa jeho trepotajúcich nožiek predpokladám, že práve rozmýšla ako kvalitne založil istítka pod sebou. „Teď hlídej!“ „Jasne. Zdá sa mi, že je to tam akési strmé.“ „Jo. Ale výš se to pokládá.“ Fajn. Predpokladám, že keď pôjdem prvý, budem si môcť strčiť ruky do vreciek a svojich päťdesiat metrov v pohode vybehnem. Už je to tu! Peter zaštandil a svoje prvé lezecké kroky v stene musím spraviť aj ja. Naozaj nerád leziem traverzy ako druhý. Hlavne keď mám na chrbte ťažký batoh, ktorého jedinou úlohou je vyklápať ma zo steny a sťahovať do doliny. Vtedy, napriek mojej chabej znalosti matematiky, mám presne vypočítané, aké dlhé bude kyvadlo, ktoré poletím. K tomu,
koľkokrát zapendlujem, koľko políc pritom rozoriem pätami a aké hrany pootĺkam. Nie vždy je bohatá fantázia na úžitok. Knedlu narastenú v krku som prehltol až pri Petrovi na štande. Odovzdávajúc batoh a preberajúc horovercajg som márne pátral po mieste, kde sa to tá stena „pokládá“. Všade okolo temer kolmé alebo kolmé drny trávy. Do nich boli zasadené volné bloky, prípadne rozsýpajúce sa skalné stienky. Našťastie tohto času ešte dokonale zmrznuté. Očami som hľadal možnosť ďalšieho, samozrejme čo najľahšieho, postupu. A v krku mi začala rásť ďalšia knedľa. Ruky vo vreckách sa konať nebudú. Púšťam sa do strmého trávnatého žliabku, ktorý je strmší a strmší, až sa napokon „pokládá“, ale na opačnú stranu. Peter má dajaké inverzné videnie. Musím si naňho dať pozor!
Asi po pätnástich metroch som založil prvé istenie. Strach narval účko až po oko. Nech sa Peter pri vyberaní trápi. Ja si teraz môžem vychutnať vzduch okolo seba. Naozaj som nečakal, že tá stena bude tak strmá. Pozerám pomedzi predné hroty mačiek. Pohľad sa zastavuje len na snehovom kuželi pod stenou. Mierne stúpajúcim traverzom pomaly naberám výšku. Ťahám za sebou už skoro päťdesiat metrov lana. Musím spraviť štand. Ale kde? Okolo len tráva a rozlámané kamene. Na jednonohovej plošine som pozakladal viac druhov istítok. Vytvoril som z nich niekoľkonohého pavúka. Nastal čas pre Petra a cigaretu. Ďalšia dĺžka nás priviedla na terasu až nepríjemne strmú. Z jej horného konca mal viesť až k vrcholu žlab s niekoľkými prahmi. Tak uvádzal popis. Nad nami sa však týčila strmá až previsnutá skalná bariéra. Jej jedinou slabinou bola šikmá, snehom zasypaná polica. Táto sa asi po pätnástich metroch strácala za hranou. Snáď ďalej nebude žiadna zrada! Popis cesty bolo zbytočné študovať. Buď túto časť vynechal pán Puškáš pri lezení alebo pán Kroutil pri popise. Vpodstate to bolo jedno. Čakala nás terra incognita. Vybudoval som štand, takzvaný betoňák. Ináč zázrak v tejto stene. Peter, neochotne, so svojim kusom knedle v krku, sa vydal na prieskum. Podľa pohybu lán v rukách som dedukoval, v akom teréne sa asi pohybuje. Moc optimisticky to nevyzeralo. Dúfal som však v inú možnosť, a to, že Peter práve zabudol liezť. Z podobných úvah ma vyrušila Petrova požiadavka, aby som okamžite zohnal kdesi päť metrov lana. Chýbalo mu do štandu. Predstavil som si ho, ako sa kŕčovite drží svojich motýk zaseknutých v previsnutých drnoch. Strihá nožičkami v márnej snahe vybŕdnuť z ošemetnej situácie, lebo lano medzi nami je napnuté. Skúste však zohnať čo i len meter lana v nedeľu popoludní. A v severnej stene. S ľútosťou a novou knedlou v krku som zrušil betoňák. Popoliezol som päť metrov a spravil nový štand. Pod voľným blokom, do ktorého som vrazil biednu skobku. Skúsme spolu lietať, nebude to ťažké. Našťastie Petrovi môžem dôverovať. Zanedlho buduje štand a ja sa môžem dotrápiť k nemu. Stojí na úzkych lištách, či skôr sedí v sedačke. Tvári sa smutno ako kamzík. Pod ním sa stena kolmo láme. Kamienok letiaci dolu sa nikde neodrazí. Padne rovno na sneh pod stenou. Skalné platne nad štandom vyzerajú ako
symbol tretieho termidoru. Gilotíny. Vykľučkovať pomedzi ne je hotová samovražda. Nestihnem prehltnúť jednu knedľu a už je v krku druhá! Navešiam na seba istítka a rozmýšľam kadiaľ hore. Aha, tam vpravo vytŕča akási polička. Leziem niekoľko metrov rovno hore, smerom ku gilotínam. Peter ma pozorne sleduje. Musí. Ak by som prudko zmenil smer pohybu, a to smerom dole, mohol by som mu mačkami zmeniť výzor. Dlhým prekrokom sa dostávam na poličku. Peter si vydýchol. Je mimo môjho leteckého koridoru. Mal by som sa konečne zaistiť. Štand je už tak ďaleko, že Peter sa mi opticky zmenšuje. Lezenie nie je nijak extrémne ťažké, len akési nejasné. Stále neviem či po kroku – dvoch budem môcť pokračovať. Polička našťastie vedie ďalej. S krátkymi prerušeniami, tak vodorovne doprava. Tam sa črtá zasnežená hrana. Pevne verím, že v nej je naša spása. Podarilo sa mi zamontovať aj nejaké istenia. Dokonca som presvedčený, že jedno z nich by udržalo aj kratší pád. Polička končí a od hrany ma delí tak kolmý, zasnežený kút. Nad hlavou sa mi klenú rozlámané previsy. Rozhodujem sa pre kút. Nedýcham, keď stúpam do snehu prilepeného na hladkej skalnej platni. Nepomohlo. Sneh mi spod nôh uletel do doliny a ja som ostal visieť za jednu ruku na motyke zaseknutej v drne. Mal som pocit, že už – už sa poberiem za ním. Nohami som bicykľoval v platni. Kladivom v pravej ruke som bezhlavo mlátil okolo seba v zúfalej snahe zapichnúť jeho hrot do dajakého kúska trávy. Ani neviem ako som sa ocitol na hrane. Zhlboka som sa vydýchal. Pohľad, ktorý sa mi naskytol, rozjasal moje srdce. Predo mnou sa tiahol žľab, strácajúci sa vo vrcholových skalách. Predstavil som si, ako kmitáme nožičkami, zatínajúc predné hroty mačiek do zľadovatelého snehu, elegantne a rýchlo ukrajujúc metre deliace nás od vrcholu. Realita sa mi vysmiala do tváre. Sneh sa boril, niekde aj vyše kolien. Na miestach, kde v žľabe boli skalné platne, utekal spod nôh, hroziac, že nás vezme zo sebou. Navyše, žľab bol nechutne strmý. Keďže sme už starí capi dbajúci na bezpečnosť, všetky zradné miesta sme istili. To jest, poctivé štandy sme budovali až na vrchol. Po dvanástich hodinách v stene som si v hustnúcom šere mohol ušúlať vrcholovú cigaretu. Kráľovsky som ju vychutnal. text
Hermann
foto
archiv autora
19
s
o
u
t
ě
ž
výstupy s tilakem
Grossvaterstuhl e x p e d i č n í m s t y l e m Do Bielatalu v Sasku jezdíme už docela dlouho. Rekordmanem je v tomto směru Jarda Plšoun, který tu dokonce pamatuje marku za tři kačky. Kupodivu se nám tuto prvomájovou tradici – přes všechny naše časové obtíže s budováním kapitalismu – daří držet. V posledních letech se sestava ustálila a naše čtveřice je, ač různorodá, celkem sehraná. Jarda Můža leze fakt dobře, je to vyložený tahoun, a to doslova – nadře se s námi někdy dost a dost. Kdyby měl vypít veškeré nápoje, co mu naslibuje-
me, když pod ním visíme na laně, byl by z něj pořádný „kořala“. Co se týče climbingu, má toho za sebou rozhodně nejvíc Jarda Plšoun. Přelezl spoustu zdejších cest, mnohé z nich i vícekrát, a hlavně si je všechny detailně pamatuje. A to, při „hustotě“ kruhů, není vůbec k zahození. Ač měsíce a deka přibývají (to ale umím být decentní, že!?), je Jarda nepostradatelný. Zbývá pak ještě Jirka Smrk, nejmladší a zkrátka perspektivní. No a já jsem jeho pravý opak. Na impozantní a majestátní Grossvaterstuhl jsme pokukovali víceméně každoročně. Je na ráně, nedá se tedy přehlédnout. Před časem navíc byly vykáceny stromy před ním, a tak jeho mohutnost zvláště vyniká. 20
Plány se kuly, ale pořád to nevycházelo – buď začalo pršet nebo nějak nebyl morál, pak zase chyběla formička… Když jsme se tentokrát po ránu doloudali pod stěnu a déšť nepřicházel, bylo jasné, že letos nám nic nepomůže. Cesta Talweg je sedm béčko saské stupnice, vede přes respekt vzbuzující převis a na více než čtyřiceti metrech má tři kruhy. V německém průvodci jsou u ní čtyři hvězdičky, což zaručuje mimořádnou kvalitu. Směr naší „expedice“ je tedy vytyčen. Dole se naposledy všichni rozprchneme po okolních lesích – pohled na stěnu zblízka zřejmě nastartoval už jednou proběhlé biologické pochody znovu na plné obrátky. Konečně se Můža, vyzbrojen radami od Plšouna, soustředěně posouvá přes první kruh pod převis. Ten je docela morálový, ale když víte o tutových hodinách přímo pod ním, leze se prý hned lépe. Ještě pár fotogenických kroků, a toto klíčové mís-
tečko má Jarda za sebou. Ze štandu nad převisem dobírá Plšouna, který elegantně a poměrně svižně rovněž dosahuje druhého kruhu. Zde zřizují první výškový tábor pracovně nazvaný „Hnízdo kondorů“. Odlez od něj je zase kapánek převislý, a protože jistič nevidí na prvolezce a nemůže mu tudíž moc poradit, Můža zabloudil a další kruh minul. Naštěstí Smrk, jenž šéfuje dole v „basecampu“, Jardu včas zarazil. Ten to pak mistrně traverznul – no, a máme útočný tábor. Na řadu přichází Jirka. Jen minutu se zdrží pod převisem a za chvíli se musí Plšoun o hnízdečko, které je mu jako šité na míru, „chca nechca“ podělit. I mně už pomalu končí bezstarostné skotačení a focení. Ve stěně visí lanoví jak v bigwallu, a proto ještě čekám než to kluci trochu uspořádají. Jardové se mezitím vydávají dál do vrcholových partií. Asi na pátý pokus vyndávám smyčku z hodin ve „střeše“. Vyšívám
Zatímco si užívám relativního pohodlí tábora, Smrk nade mnou už potřetí zakroužil jako kondor, i když nadával jak špaček. Na čtvrtý pokus už převisek dává. Teď se zdá, že tato atrakce čeká na mě. Zkusil jsem to trošku jinak a k všeobecnému údivu se ani nehoupu. Od posledního kruhu se potom jde vyloženě za odměnu pěkným zářezem až na prostorný vršek. Můža překvapivě nemá ruce až na zem, a i zbytek výpravy si v pohodě užívá vrcholovou siestu. Podařilo se a spokojenost ze všech přímo září. Na tuto cestu jsme sbírali síly hodně dlouho, proto má její vylezení pro nás zvláštní význam. Odpoledne pak ještě chvíli lezeme v takové zastrčenější oblasti a odtud se už přesouváme k občerstvovně. Je nutné, dle tradice, utratit pár euríků za místní pivo. Při každém loku se nám přímo před očima otvírají pohledy na okolní stěny a věže a my jim, třeba i nevědomky, musíme připít. Právě proběhnuvší expedici hodnotíme kladně, Jardové sklízejí pochvalu jak za výběr, tak za technické provedení cesty. Plšoun navíc sbírá body za svůj nejnovější image „Vertikální houbař“. Večer nás čekají naše skvostné bivakovací šuplíky pod převisem, šenovské párky, obligátní plechovkáče a potom tentokrát opravdu vlahá noc. Tak takhle nějak si představuji májové oslavy a snad budou podobně vypadat i v budoucnu. u toho jak švadlenka a v duchu kvituji, že se nacházím na tom správném konci lana. Výhledy z „Hnízda kondorů“ jsou ale špičkové, a navíc se můžu uklidnit máváním na Němky dole na cestě.
Celá oblast Bielatalu je doslova napěchována rozmanitými pískovcovými útvary – od štíhlých dominant obou Herkulů nebo Čínské věže až třeba po
mohutný blok Daxensteinu či zmiňovaný Grossvaterstuhl. Místní Sasíci lezou opravdu v hojném množství, a to ve všech věkových i váhových kategoriích. Navíc můžete občas s některým prohodit pár slov česky, což je docela příjemné. Rozhodně se do tohoto nádherného koutu budeme vracet a možná tu jednou zažijeme euro za tři kačky. No… v našem bivaku pod převisem se občas zdají sakra divoké sny. Účastníci expedice Bielatal 2005: Jarda „Plšoun“ Plšičík, Jarda „Můža“ Mužík, Jirka „Smrk“ Smrček a já. text a foto
Petr Pipek
Grossvaterstuhl
Cesta Talweg VIIb - č.19
21
Oblast žulových skalek na jihovýchodním okraji Liberce – blízko městských libereckých čtvrtí Vesec, Rochlice, Doubí a na okraji obce Vratislavice nad Nisou – jižně navazuje na lesní komplex Císařský kámen, který slouží k rekreaci a relaxaci obyvatel blízkých sídlišť i širšího okolí. Jde o úžasné území plné zeleně a tichých zákoutí, kam jen tak nikdo nevstoupí. Skalky mají nazelenalou barvu, ale nejsou porostlé mechem, jak by se mohlo na první pohled zdát. 22
Zrnitá žula někde dře prsty a rozdírá kůži, drobné krystalky se na méně lezitelných místech i odlomí. Bohužel si toto krásné zákoutí oblíbili i bezdomovci, kteří veškeré odpadky po sobě zanechávají přímo pod skalami i v jejich blízkém okolí. Svou polohou a velikostí je území předurčeno ke krátkým vycházkám a každodenní rekreaci obyvatel z přilehlé městské zástavby. Podél „taichu“ (Ve-
seckého-Mlýnského rybníka) vede trasa naučné stezky, která pokračuje dál údolím proti toku Lučního a Mlýnského potoka, pramenících na úpatí Císařského kamene. Fotografie hovoří samy za sebe. Klid, pohoda, zelená uklidňující barva, skalky volající jen po kůži na bříškách vašich prstíků. text a foto
Michaela Loudová
23
BcPĒcTų bTųŞ[T]hųř7B
90:ųB4ųBCŨCųř;4=4<ųř7B. ųX]SXeXSdŲ[]őųU^a\P Ŵ_^diTŴ_a^Ŵi^S_^eňS]ŊŴ ^b^QhŴbcPaòőŴ 'Ŵ[Tc ŴbcPşőŴeh_[]XcŴ_øXW[ŲòZdŴ PŴdWaPSXcŴ_øőb[dò]ÍŴ _^_[PcTZ ų^SSő[^eŲųU^a\P ŴeňZŴ\X]X\Ų[]ňŴ%Ŵ[TcŴ _a^Ŵ\[PSòőŴ 'Ŵ[TcŴ YTŴ]dc]ÍŴb^dW[PbŴ iŲZ^]]ŊW^ŴiŲbcd_RT ŴZ^]ZaŊc]őŴ_^S\ő]ZhŴ ebcd_dŴS^Ŵ^SSő[dŴYb^dŴ _[]ňŴeŴZ^\_TcT]RXŴYTW^Ŵ _øTSbTSh
?^Sa^Q]ňŲX]U^a\PRTŲ]PYSTcTŲ]PŲ fffW^a^bePiRi 24
IĩB:ŨC4) Ŵ\^Æ]^bcŴdiPeøőcŴ RT[^a^ş]őŴ_^YXòcň]őŴ [ŊşTQ]ÍRWŴeÍ[^WŴ eŴiPWaP]XşőŴ_a^Ŵ W^a^[TiTRZ^dŴşX]]^bc Ŵ\^Æ]^bcŴehdÆőePcŴ b[dÆTQŴX]U^RT]caPŴŴ Z]XW^e]PŴ_aÛe^SRÛŴ \P_ŴPŴ\Tc^SXRZÍRWŴ \PcTaXŲ[Û ŴãaPi^e^dŴ_^YXbcZdŴ _a^ŴW^a^[TiTRZ^dŴ şX]]^bc Ŵ\^Æ]^bcŴQTi_[Pc]ŊŴ ãşPbcXŴ]PŴeiSň[ŲePRőRWŴ bT\X]ŲøőRWŴãşPbc]őZŴ WaPSőŴ_^diTŴe[Pbc]őŴ S^_aPedŴPŴ]ŲZ[PShŴ]PŴ dQhc^eŲ]őŴPŴbcaPed Ŵb[TehŴ]PŴdQhc^eŲ]őŴ]PŴ ehQaP]ÍRWŴRWPcŲRWŴeTŴ Ehb^ZÍRWŴCPcaŲRW Ŵb[TehŴeŴ^QRW^STRWŴ bŴ^dcS^^a^eÍ\Ŵ ehQPeT]ő\ Ŵb[TehŴ]PŴbcPac^e]Ŋ\Ŵ ]PŴiŲe^STRWŴeŴŚA Ŵ_øXŴS^SaÆT]őŴ bcP]^eT]ÍRWŴ_^S\ő]TZŴ \^Æ]^bcŴ_a^e^i^eP]őŴ W^a^[TiTRZŊŴşX]]^bcXŴ eŴRWaŲ]ň]ÍRWŴ^Q[PbcTRWŴ ŚA
The Best Climber Of The World
Ať chcete nebo ne, v této Montaně jste na podobný článek museli narazit. Podruhé mistrem světa, 8c na OS, třetí na Rock Masteru (celkově pátý start, pátá medaile). Na konkrétní domluvu na schůzku jsme jaksi omylem pozapomněli, a tak se nám v den našeho setkání papírově nejlepší lezec planety ozval sám: „Tak co, kdy mám teda přijít?“ „Loňský rok jsem stál pořád na bedně, ale taky ta příprava byla drsná. Ale to jsme probírali minule (viz M 1/05, pozn. red.). Letos byly moje záměry jiné – zaměřit se na skály a pak se zkoncentrovat na jednotlivé závody. Neměl jsem chuť se jako loni připravovat pouze na závody, navíc tím člověk ztratí hodně času. Zaměřil jsem se pouze na mistrovství světa a na Světové hry. Když vyhraji světový pohár, tak to nikoho nebude moc zajímat, natož když budu pátý nebo šestý. Chtěl jsem lézt na skalách, něco pěkného vylézt. Hlavně pro sebe, vyčistit si tím hlavu. A to se mi podařilo. Před mistrovstvím světa jsem víc jak měsíc lezl jen na stěně a trénoval jsem doma v Brně. Poslední týden jsem strávil na stěně v Innsbrucku. Loni jsem to tak dělal skoro před všemi závody, ale tentokrát jsem radši celé jaro jezdil na skály. Jen mistrovství světa je pro mě něco víc. To je takový závod, který sleduje hodně lidí, i nelezecká veřejnost. A já uspěl... Když někdo vyleze 9a+, tak je to sice pěkný, ale v televizi se neobjeví. Ani světový pohár není tak populární, aby ti zajistil nějakou medializaci. Podporu médií měly kromě mistrovství světa taky Světové hry, které proběhly v Duisburgu asi dva týdny po mistrovství. Jedná se vlastně o olympiádu neolympijských sportů, která probíhá každé čtyři roky. Lezení bylo zastoupeno poprvé, i když hry se konaly již po sedmé. Lezly se dvě cesty. Byly to dobré závody, kterých se zúčastnilo pouze osm nominovaných závodníků. Měly dobrý ohlas. Co víc… Nejvíc super bylo, že pak jsme na měsíc a půl odjeli na skály. Tam jsem se od všeho oprostil. Když jezdíš jen na závody, tak tě to užene a zničí. Nechápu lidi, kteří jezdí jen od závodu na závod. Těch je ve špičce teď docela dost.... Nemám vůbec problém trénovat na stěně ve veřejných hodinách. Spíš ostatním to dělá problém. Nevím proč, ale zdá se mi, že se v Brně na mě někteří lidé dívají jinak než dřív. Už jsem pro ně asi někdo úplně jiný. Nevím proč, jsem přece pořád stejný člověk. Jestli si myslí, že jsem namyšlený? Venku je to jiný. Na Rock Masteru si chodili pro podpisy nejvíc za mnou a za Lynn Hill. A to tam byly všechny hvězdy. Je fakt, že letos šla má popularita strašně nahoru. Přece jen dvojnásobný mistr světa, 8c na skalách a loni jsem vyhrál světový pohár… Co k tomu 8céčku? Cesta se jmenovala Pata negra, nachází se ve Španělsku v oblasti Rodellar. Jedná se o vytrvalostní silovou cestu, která má 35 metrů, z čehož 25 metrů vede stropem. Lezení – krápníky, lišty, akrobatika.
Předtím jsem asi rok a půl lezl cesty na onsight. Nic jsem nenacvičoval. Těch cest jsem vylezl takový počet jako nikdo, proto myslím, že velká pravděpodobnost vylézt cestu za 8c onsight u mě byla. Myslím, že můj přelez je první 8c OS vůbec. První 8c onsight sice ohlásil Yuji (Hirayama, pozn. red.) – White zombie, ale on v té oblasti strávil měsíc s lidmi, kteří tu cestu lezli, měl označené chyty, a to je podle mě flash. Myslím, že dneska by se mělo znovu ujasnit, co je onsight, co flash, co RP, PP, co čistý přelez a co nečistý přelez. Lidi si moc přesně neuvědomují rozdíly mezi těmito styly. Ve špičce by to mělo být striktně jasné. U mě je skutečný onsight takový, když nevím vůbec nic a chybí jakákoliv, i minimální pomoc. Na jaře (nebo už i loni) jsem většinou 8céčko lezl tak, že jsem si ho nejdříve nacvakal a přitom si v každém jištění sedl, prohlédl jsem si to, osahal, a pak cestu na druhý pokus vylezl. Když jsem zkoušel 8c na OS, tak jsem dolezl do tří čtvrtin a ani druhým pokusem jsem to už nevylezl. Před Pata negrou jsem na pokus na OS v tomto stupni šel maximálně do třech (spíš dvou) cest v klasifikaci 8c. Znám lidi, kteří vylezli 8b+ na OS – jedno, ale zkoušeli jich třeba třicet. Tak já nelezu. Mám systém, že radši cestu nepolezu, vylezu si něco lehčího, a za rok nebo pár let si tu cestu dám onsight. Jiným systémem bych třeba za dva roky neměl co lézt. Chci lézt ještě dlouho a nevím, proč bych měl nalézat do všech 8céček, aby se mi jedno z nich podařilo na onsight... Výkonnost lidí za poslední tři roky strašně stoupla. Před třemi roky 8b na onsight už byl výkon, jen hrstka lidí se mohla pochlubit 8b+. Dnes má 8b+ hodně lidí. Ale myslím, že stupeň 8c je hodně zlomový, pokud se bavíme o OS. V dlouhých cestách za 8b+ se nenachází zas až tak těžký boulder, je to o vytrvalosti. Ale v 8céčku už je většinou boulder, který je těžké na OS vylézt. Mě by teď zajímalo, jestli se dá vylézt 8c+ na onsight, protože tam je skutečně obrovský rozdíl. Myslím si, že to už je hodně těžká cesta. Mě hodně láká jít dopředu v OS přelezech. Vzrušuje mě to, že nevím, jestli to na OS vylezu nebo ne. A když to nevylezu, tak je úplně všechno ztraceno, protože onsight má jenom jeden pokus. Často lezci (ti, kteří lezou tak 8a, 8a+) přijedou do oblasti, rozlezou se, nacvakají si nějaké 8a, které pak za výjezd vylezou a jsou spokojeni. Ale já myslím, že by ho vylezli na druhý pokus, kdyby místo té cesty vylezli všechny cesty v oblasti za 7b na OS. Je to lepší a doporučil bych to všem. Rozhodně se nezlepší víc,
než když polezou s vědomím, že jedno 8áčko je lepší než pět 7béček OS. Na druhou stranu je jejich přístup pohodlnější, protože víš, že tu cestu vylezeš a pak máš aspoň jedno 8a, kdežto když se pustíš do cest na onsight, nevíš, jestli vylezeš vůbec něco. Ono taky ze začátku nevylezeš zřejmě nic moc. To je totiž otázka. Proč člověk leze – aby vylezl 8béčko nebo aby si zalezl? Teď najdeš strašně málo lidí, kteří lezou deset, patnáct let. V dnešní době asi polezou lidi spíš tak na pohodu a lezení už nebudou brát jako životní styl. Dřív kdo lezl, tak to dělal naplno, i když lezl lehčí cesty. Ale myslím si, že zájem o lezení jen tak neopadne. Hodně lidí začíná na stěnách, kde se rozkoukají a pak vyrazí na skály. Navíc velký boom v lezení právě zažívá Norsko, Finsko, Švédsko a celá Asie. Já vidím hlavně rozpínavost lezení tam, kde dosud není. Ti, co lezli, přestanou, a místo nich přijdou noví. ...Jsem rád, že jsem dvojnásobný mistr světa, ale teď je pro mě nejdůležitější, že lezu, že mám novou motivaci, že chci příští rok zase víc závodit a trénovat na závody.“ zaznamenal
A.K. + T.R.
foto
Archiv T.M.
Tomáš Mrázek je podporován firmami Rock Pillars a Ocún
25
Everest, Kančendžonga, Šiša Pangma, Cho Oju, Broad Peak a jako poslední i Nanga Parbat. Na všech těchto kopcích stanul jeden z našich nejúspěšnějších himálajských horolezců, Radek Jaroš. Vždy bez kyslíku, vždy v co možná nejlehčím stylu, i alpském. Sám hodnotí své výkony s odstupem a jistou rozmrzelostí.
„Všechno je o marketingu, proto na mě občas přijde splín. Já se samozřejmě taky snažím prodat. Nic jiného mi nezbývá a navíc si myslím, že v rámci toho, co děláme, děláme slušný věci a nějak si na to vydělat musíš. Já jsem vlastně podle výstupů nejúspěšnější český výškový lezec současnosti… to, že mám šest vylezených osmitisícovek, asi něco znamená, ale rozhodně kdyby vedle stál Habeler, Dag Scot, nebo nějaký borec, který vylezl třeba jen jednu osmitisícovku nějakým dobrým stylem, tak před ním smeknu. Jenže málokdo z širší veřejnosti půjde po „detailech“ jako je styl výstupu atp.“
Nanga Parbat „Nanga Parbat je pro mne velice hodnotný skalp. My jsme o něm věděli poměrně málo, Pepa Nežerka nám poradil, kde se staví tábory a to bylo v podstatě všechno. Byli jsme tam letos jako vůbec první expedice. Do stěny jsme šli jako úplně první po zimě a celou dobu jsme se tam tak pohybovali, což bylo něco úžasného. Jdeš sám, před tebou čistá hora a ty víš, že nejdeš ve vyšlapaných cestách. Pro horolezce je to nádherný zážitek. Však kvůli tomu jsme horolezectví začali dělat… Už cestou měli v kdejaké hospodě plakát Nanga Parbat s nápisem Mountain Killer. Já tu historii samozřejmě znám, ale nepřipouštěli jsme si ji. Musím ale říct, že jeden z hlavních motorů, když už jsem šel sám na vrchol, bylo to, že chci-li ten kopec vylézt, musím teď, protože se sem už nechci vracet. Je tam prostě strašných úseků, kdy nejsi svým pánem… To se občas při lezení stává, skok přes trhlinu, nejištěné lezení, přechod lavinézního terénu…, ale tady toho skutečně bylo hodně. NebezNanga Parbat
26
2005
pečí navíc ještě přibylo tím, že jsme netahali moc fixů a byli jsme povětšinou první na kopci. Dva dny po začátku budování BC jsme už vyrazili do stěny. Nad „jedničkou“ jsme zafixovali Kingshofferovy skály – asi 100 m našich lan + oprava nějakých starých fixů. Další fixy jsme tahali mezi 6.300 m a 6.600 m prakticky v čistém vodním ledu. To, jaký je rozdíl lézt cestu jako první nebo po ní jenom jít, ukazuje fakt, že první přelezení tohoto nepříjemného úseku nám zabralo dvanáct hodin, druhé pouhé čtyři hodiny… Další věc je, že od doby, co jsem objevil, že existuje t-bloc, vůbec nepoužívám jumary. Prostě lezu – a to i v kolmým – a používám fixy k jištění, ne jak je běžně zvykem „nasadit vozíky a jet“. Neříkám, že jde o nový směr, ale přece jen mi ten souboj s horou přijde vyrovnanější… Na expedicích bývá vždy problémem počasí a nejinak tomu bylo i tentokrát. Údajně zde nebylo za posled-
ních 15 let tolik sněhu. Jak jsem už říkal, ze začátku jsme byli na kopci jen dva. Pak začaly přicházet další expedice, ale nikdo se necpal dopředu, i když šlo také o lidi aklimatizované předtím na jiných osmitisícovkách. My jsme tam šli záměrně co nejdříve, aby nám zbyl ještě čas na K2. Pro špatné počasí jsme se museli několikrát vracet, a tak byl úspěšný až čtvrtý pokus. Na vrchol jsem nakonec vylezl sám, a to 29. června. Šlo o to, že nás ten kopec stál spoustu sil a Miska byl asi hůř aklimatizovaný… zkrátka ten den neměl formu. Navíc nám švýcarská expedice v naší nepřítomnosti vybydlela CIII a v CII se nám ztratily plynový bombičky. Měli jsme velký problémy s tím aby nám vystačil plyn. Tam rozhodují maličkosti. V den pokusu o vrchol vařil (vyšlo to na něj – pra-
videlně jsme se střídali), což mu jistě taky ubralo síly. Když jsme lezli, cítil jsem, jak na nás jde ve výšce někde kolem 7.500 krize. Tam jsme si déle odpočali a najedli se. Já se dal celkem dohromady, Miska už méně. To mi hlásil, že už nebude střídat ve šlapání stopy. Do té doby jsem jej povzbuzoval, pak jsem ale poznal, že je na tom tak špatně, že jsem s povzbuzováním přestal – abych ho nedohnal do průseru. Pak přišel sám s tím, že to balí. Těžko si kdo představí, co to pro lezce v tom okamžiku znamená!
Stál jsem před těžkým rozhodnutím. Byl jsem sám na kopci a řešil jsem, jestli nahoru nebo dolů. Nakonec jsem se rozhodl pro cestu vzhůru. Šel jsem opatrně, tak abych měl rezervu pro návrat, snažil jsem se nekoukat nahoru, aby mě nevylekaly ty velké vzdálenosti přede mnou… Někdy kolem 12. hodiny jsem za hranou uviděl K2, Broad Peak a Gašerbruny a věděl jsem, že jsem nahoře. Jak jsem už říkal, v téhle fázi výstupu šlo hlavně o to, že se sem už nechci znovu vracet… po té nebezpečné dřině, kterou jsme zde absolvovali. Měsíc po nás působila na kopci ještě jedna česká výprava. Oni šli do klasické cesty, tedy cesty, kterou vystoupil nahoru v roce 1953 Hermann Buhl, a vydávali to za velký počin. Osobně si ale myslím, že šlo o šílenství vlézt zrovna do této cesty a dost jsme se jejich rozhodnutí divili. Za prvé je strašně dlouhá a za druhé je nebezpečná. Já četl Himálajské tygry a pamatuji si všechny ty smrtelné příběhy, kupříkladu jak lavina zasypala tábor, kde bylo čtrnáct lidí. Nanga Parbat je zabiják. A k našemu třetímu pokusu na K2? Někdy máš smůlu a někdy štěstí. Spous-
ta lidí si myslí, že jsme to tam zabalili těžká hora. Na K2 nás ani při jednom příliš rychle. My se pod K2 přesunu- ze třech pokusů nezastavila lezecká neli zpod Nanga Parbatu během 14 dní. mohoucnost, ale špatné počasí. Z toho Když jsme pod ni přišli, vůbec jsme ji důvodu jsem naštvaný. nezahlédli, poprvé jsme ji uviděli až Po prvním pokusu jsme si říkali, že v den, kdy jsme na ni začali lézt. Tři nejbližších 5 let to tu zkoušet nebudetýdny špatného počasí zanechaly na me, teď jsme tam byli během čtyř let pohoře stopy. Zde navíc nemáš vyhlídky třetí a znovu říkáme, že alespoň pět let na delší dobu dobrého počasí, tak mu- ne, ale to už mě Polda zkouší zlomit, ať síš nastupovat hned poté, co se počasí tam s ním jedu příští rok znova. Příští zlepší či ještě za špatných podmínek. rok uvažuji spíš o nějaké „neosmitisíMusíš doufat, že během tvého výstu- covkové“ sezóně. Chceme se domluvit pu vše sedne tak, že budeš mít nějaký s Pavlem Jonákem a zkřížit mé výškoten vrcholový den. vé schopnosti s jeho lezeckými a podSpojili jsme se s Poldou Sulovským niknout něco v tomto směru. Teď bya lezli jsme Skotův pilíř, cestu, kterou chom ještě rádi na přelomu listopadu jsme lezli v roce 2001. Musím ale ote- a prosince na Mt. Kenya, pro příští rok vřeně říct, že jsme lezli po cestě, kterou zatím ale nemáme přesný cíl. zafixovali oni. Z 5.800 m byla cesta zaJe pravda, že od roku 2000 mám za fixována asi do 7.300 m. Během dvou sebou každý rok expedici a poslední tři dní jsme se dostali do výšky 7.100 m, roky minimálně dvě. Takže už se cítím kde byl náš druhý, pro kluky potom psychicky unavený. Uvažuji, že si dám třetí, tábor. Další den jsme se potřebo- trošku pauzu. Je pravda, že takhle jsem vali dostat na rameno K2, jinak bylo mluvil i vloni, na druhou stranu, hory, jasné, že nebudeme mít pěkné poča- které jsem znal na vlastní kůži, mám sí na výstup a sestup. I tak už hrozi- vylezeny a nemám teď jasnou ideu říct: lo riziko špatného počasí pro sestup. „Ano, tahle se mi líbí.“ Ale třeba takoNapřed jsme doufali, že je-li ve stěně vej přechod Gaserbrumu i a Gashervýrazně méně sněhu než v roce 2001, brumu II…?! budeme rychlí. Vyprávěl + fotky ze svého archivu vyNakonec ale, když jsme došli na kobral Radek Jaroš nec fixů a před námi bylo plánovaných zaznamenal Tomáš Roubal do večera 600 výškových metrů ve sněhu nad kolena a jemně posněžených skaLavina lách, bylo mi jasné, že je to konec… Bojovat tam dva či tři dny by nic nevyřešilo, pak byla zase na delší dobu předpověď počasí špatná. V této chvíli jsem se rozhodl, že to balíme a jedeme domů. Miska ještě doufal v lepší počasí, ale nejbližších deset dní mělo být hnusně bez vyhlídky na pozdější možnost zlepšení. V roce 2003 jsme zde bojovali i za špatného počasí. Teď byla cesta vybudovaná, my byli dobře aklimatizovaní a čekalo nás po nejbližších čtrnáct dní jenom sezení v základním táboře…Více než polovina expedic tam ještě zůstala, ale letos nevylezl nikdo, takže se náš úsudek ukázal jako správný. Navíc, počasí se zkazilo ještě dřív, než udávala předpověď a nahoře zůstali Poláci a Bulhaři, kteří nedbali na špatnou předpověď, a pak měli velké problémy dostat se vůbec dolů. Když se K2 zahalí do mraků, je orientačně hodně náročné dostat se vůbec ze „čtyřky“ do „trojky“… Za špatného počasí je to cesta do pekel. Nakonec se naštěstí začalo počasí chvílemi protrhávat, tak se zorientovali a stačili se vrátit… Vloni na K2 vylezlo historicky nejvíce lidí, ale sedm lidí při tom umřelo. Na vině je obvykle špatné počasí znemožňující najít správnou cestu. Je to prostě 27
medicína
5
První pomoc na laně
aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu
Výšková nemoc I – základní informace Při sestavování tohoto článku s tématem výškové nemoci jsem čelil základní otázce: Jak moc jít do hloubky? Výšková nemoc je opravdu zajímavá patologická jednotka. Nejen pro laiky, horolezce, ale taky samozřejmě pro lékaře a vědce, kteří se tomuto tématu na poli vědy velmi aktivně věnují. Dalo by se říci, že Mezinárodní společnost horské medicíny (International Society for Mountain Medicine) má výškovou nemoc jako stěžejní téma. Vydává odborný časopis High Altitude Medicine and Biology (Vysokohorská medicína a biologie), ve kterém jsou publikovány několikastránkové vědecké články s patřičnou stylistickou úpravou. Tedy nic pro běžného čtenáře Montany. Dále existují i knihy věnující se pouze výškové nemoci. Byla by určitě škoda nezmínit se o mnohých zajímavých méně známých věcech, a proto jsem se rozhodl, že téma rozdělím na dvě části. Rubrice „První pomoc na laně“ je vyhrazen konkrétní prostor, který vždy překročím. To mi nemůže být trpěno, a proto bude výšková nemoc na dvakrát. V tomto díle jsou základní informace, co se týče příčiny, příznaků, následků a základní léčky výškové nemoci. Vše ostatní (výškový otok plic a mozku, pobyt dětí ve vysoké nadmořské výšce, zdravotní následky z pobytu ve vysoké nadmořské výšce, použití přetlakové komory, vysvětlení účinku farmak atd.) bude v díle druhém. O výškové nemoci (Altitude Illness) slyšel určitě každý horolezec. Někteří z vás se s jejími příznaky setkali a nemuseli být ani v dalekém Himálaji. Pokusím se shrnout všechna fakta týkající se této choroby a naopak vyvrátit všechny nepřesnosti a bludy,
28
které jsou s ní spojené. Hned ze začátku uvedu jednu z nejdůležitějších informací, kterou by měl mít horolezec nebo vysokohorský turista při návštěvě velehor v hlavě: „Dostat výškovou nemoc je v pořádku, zemřít na ni nikoliv!“ Pokud se budete snažit dodržovat rady uvedené v tomto článku, s největší pravděpodobností vás žádné trable týkající se výškové nemoci nepotkají. Při výstupu na Imjatse 6.186 m, říjen 2004 Nenecháme se odradit oblačností a o dvě hodiny později vstáváme už do jasného rána. Rychlá snídaně a ve světle čelovek vyrážíme na kopec. Jdeme ze základního tábora (5.100 m), většina dalo by se říct horolezců amatérů si výstup zjednodušuje a vyráží na vrchol z postupového tábora. Prvních 300 výškových metrů se držíme pohromadě. Pak se naše pětičlenná skupina trhá. Zaostávám. Zřejmě vlivem střevních potíží, které mě přinutily i na neočekávanou toaletu během výstupu. Příznaky výškovky však nepozoruji. Po třech hodinách výstupu se mi jde o poznání lépe, dokonce zrychluji, nicméně pod vrcholový sněholedový výšvih přicházím osamocen. Ve výšvihu poznávám čtyři kamarády, ale jejich postup je značně pomalý. „Co se děje?“, říkám si pro sebe. Počasí je fantastické, sice ojedinělé mráčky můžou znamenat změnu. Mimo fix si vylezu výšvih a kroutím hlavou při pohledu na jižní stěnu Lhotse, kde Humar přelezl v ještě vyšší nadmořské výšce šestkové délky. Na hřebeni potkávám Jirku, který vypadá strašně. Dá mi jumar na fix na hřebeni a slaňuje po fixu na ledovec. Podle jeho slov je mu blbě, chce co nejrychleji dolů. Má nepříjemný kašel. Vrchol. První šestka, jsem sice unavený, ale hlava v poho, dýchání v normě. Oliver, vojenský lékař, a Honza, dlouho závodně běhal, oba vypadají velmi dobře, ve výškách mají asi na mnohem více. Japonský kamarád Hidde je značně unaven, ale bez příznaků výškové nemoci. Vrcholová siesta končí a my pospícháme za Jirkou. Na toho narazíme dost pod ledovcem v rozchrastané skalnaté roklině, kde terén je na lano. Vlezl tam ve snaze si zkrátit cestu, ale zkratka jej přivedla do slepé uličky. Odhodil tyčky. Jeho křik nás upozornil na jeho polohu. Nechápavě jsem zíral, kam se dostal. Oliver došel pro něj a pomohl mu
už za vydatného sněžení do tábora. Diagnóza jasná. Počínající otok plic. Okamžitě Jirku pořádně zavodňujeme, dostává Acetazolamid (základní lék na horskou nemoc), po konzultaci s Oliverem Nifedepin na otok plic nepodáváme. Přesun do Dingboche (4.400 m) pro špatné počasí a velkou únavu několika z nás odkládáme na zítřek. Ráno se stav Jirky o něco zlepšil, ale definitivní konec potíží a bezproblémové dýchání má až Dingboche. Kdo by toto všechno tušil? Věk 35 let, ve výborné fyzické kondici, předchozí bezproblémové zkušenosti s pobytem ve výškách nad 5.000 m, před výstupem několikadenní pobyt nad 5.000 m, dostatečný čas k aklimatizaci na vrchol typu Imjatse. Vyplývá z toho jediné. Výšková nemoc a její potíže jsou velmi individuální a vědecký svět zatím nepřišel na to, kdo je na ni více náchylný a kdo ji tedy dostane. Osobní zdroje Od kamaráda při treku pod Everest, říjen 2004 Tento příběh je ukázkou lidské hlouposti (opravdu XXX). Jen jsem jej stylisticky upravil, komentář netřeba. Čau, Tome, vůbec nestíhám, takže nezlob se, ale ve stručnosti: ] Pan XXX a většina dalších si zadělali na výškovou nemoc, něco tím, že neuposlechli dvě základní informace, které jsem jim kladl na srdce: a) nespěchejte a choďte pomalu, b) v odpočinkový den nikam nechoďte. ] Pan XXX se snažil všude býti rychlejší a časy v průvodci s veselostí překonával. V odpočinkový den neodpočíval (Namche Bazaar 3.440 m), ale sbalil se a šel podnikat výstupy na okolní kopce.
] Pan XXX to dělal všude, kde se odpočívalo (Pheriche 4.240 m, Lobuche 4.930 m apod.). ] Pan XXX měl už při výstupu na Kala Pattar (5.545 m) obrovské problémy vůbec výstup dokončit. Zvládl to velice stěží a po návratu v Lobuche si dával večer vesele pivo, že prý mu nic není. ] Pan XXX měl při měření své saturace ten večer hodnotu 65 % oproti všem ostatním, kteří měli v rozmezí 70 – 80 %. ] Tu noc to na něho přišlo poprvé vážněji. Ukrutná bolest hlavy, zvracení, průjem a totální psychické dno (brečel a měl strach, že umře). Další den jsme sestupovali z Lobuche do Dingboche (4.400 m). Celý sestup šel silou vůle, byl totálně vyřízený. ] Pan XXX po cestě do Dingboche a vůbec za celý den vypil stěží 1 litr vody. ] Pan XXX se v noci v Dingboche rozkašlal jako tuberák. Kašlal usilovně celou noc (spal jsem s ním na pokoji). Na noc si vzal 1 litr vody a ten vypil cca do 21. hodiny. V noci v 1:00 nastal velký záchvat kašle a první panika. Ptal jsem se ho na vodu: „Nemám a nechci.“ „Pošlu tě teďka hned se šerpou dolů.“ „Nechci, já to vydržím.“ Dal jsem mu svůj litr vody, ten přijal. ] Pan XXX měl ráno vodu vypitou a jak si do prázdné PET lahve odplivoval, tak nachrchlal do rána asi čtvrtlitr krve a tekutiny z plic. ] Panu XXX jsem ráno přidělil šerpu, který ho měl za úkol hlídat, i když šel na záchod a v případě kolapsu měl domluvit snesení. Třeba na jaku nebo volat vrtulník. (Pan XXX je bohatý člověk.) ] Pan XXX si ještě na vlastní popud zašel k doktorovi (Pheriche Hospital: Dva dobrovolníci – zahraniční lékaři se základním lékařským vybavením k řešení náhlých zdravotních problémů. Mají kyslík i přetlakové komory, satelitním telefonem mohou zavolat helikoptéru. Návštěva ho mohla stát kolem 50 USD.) Diagnóza: Výšková nemoc – edém plic ve velice vážném stadiu. Dostal pilulky. Nevím jaké a okamžitý příkaz sestoupit. ] Pan XXX sestoupil do Namche Bazaaru. Do druhého dne nastalo okamžité zlepšení stavu a po třech dnech byl úplně v pořádku a zase chlastal pivo. ] Pan XXX mi popisoval stav při dýchání. Říkal, že je to jako když máš v plicích rybník. Prostě bublá to, jako by se dýchalo přes vodu. Je to znatelně cítit. A v tomto případě je velice pozdě a zle… Otevřené zdroje
Co je to výšková nemoc a proč vzniká? Termín výšková nemoc zahrnuje patologické stavy organismu, které vznikají v souvislosti s hypobarickou hypoxií, tedy nižší dostupností kyslíku pro organismus z důvodu poklesu parciálního tlaku vzduchu se vzestupem nadmořské výšky. Složení vzduchu např. v 8.000 metrech je pořád stejné, obvyklých 21 % kyslíku, ale vlivem razantního poklesu parciálního tlaku vzduchu se jednoduše organismu nedo-
viční a na Mount Everestu už třetinový! Výšková nemoc vzniká ve vysoké nadmořské výšce. To je jasné. Co to ale znamená vysoká nadmořská výška? Vysoká nadmořská výška 1.500 – 3.500 m Velmi vysoká nadmořská výška 3.500 – 5.500 m Extrémně vysoká nadmořská výška nad 5.500m Nemusíme se obávat výšek pod 2.500 metrů. Bylo sice popsáno
stává potřebné množství kyslíku. Pokud vezmeme za normální tlak učebnicových 1.024 hPa, tak na Mont Blancu je tlak zhruba polo-
několik případů výškového otoku plic následkem pobytu v těchto výškách, ale bylo to opravdu výjimečné.
Jak se vyvarovat výškové nemoci? Aklimatizace Odpověď napadne asi každého, kdo pobýval ve vysokých horách delší dobu. Je třeba se aklimatizovat. Aklimatizace je tedy běžný proces, kdy se tělo přizpůsobuje nižšímu parciálnímu tlaku vzduchu a překonává změny chemických procesů, které vyvolává výška. Je to proces stupňovitý, velmi individuální a není nekonečný. Doba potřebná k aklimatizaci závisí na: ] rychlosti výstupu ] dosažené absolutní výšce ] překonaném relativním výškovém rozdílu ] zdravotním stavu jedince, nikoliv však na jeho fyzické zdatnosti Proces aklimatizace souvisí s mnoha pochody v lidském těle, které startují při vstupu do vyšších nadmořských výšek. Jsou to: 1. Hyperventilace – při normální dechové frekvenci se tělu nedostává patřičného množství kyslíku, a tak na to reaguje dechové centrum v prodloužené míše zrychlením dechové frekvence, tělo hyperventiluje. To poznáme především při námaze. Jde o normální, fyziologickou reakci, dokud pocit nedostatku kyslíku rychle mizí při
odpočinku. S přibývající nadmořskou výškou klesá schopnost krve přenášet kyslík. To znamená, že nepomůže k udržení potřebného množství kyslíku ani mnohonásobně nad normál zvýšená dechová frekvence. Osoba pociťuje nedostatek kyslíku nejprve při námaze, ve výškách nad 5.500 m i v klidu. 2. Zvýšení srdeční frekvence – zvýšená srdeční činnost úzce souvisí se zvýšenou dechovou frekvencí. 3. Zvýšená diuréza – zvýšené močení. Přesný důvod není znám, proč se tělo zbavuje ve větší míře tekutin. Možná proto, že se následně zlepší schopnost krve přenášet kyslík. Pokud budete normálně zavodněni, během noci půjdete močit opakovaně. V opačném případě jste asi dehydratováni, nebo aklimatizace neprobíhá správně. 4. Změna rytmu dýchání během noci – periodické dýchání. Reakce podmíněna velmi nízkým množstvím oxidu uhličitého v krvi, které v noci způsobí „vypadnutí“ dechového cyklu. Periodické dýchání se tedy sestává z cyklů normálního dýchání, zadržování dechu a následným zrychleným dýcháním. Nesouvisí to s akutní horskou nemocí a většinou změněné dý-
29
chání mizí až při sestupu dolů. Pokud budete poprvé svědky spánku s tímto dýcháním, možná budete vystrašeni, ale nemáte se čeho obávat. 5. Časté noční probouzení – známka probíhající aklimatizace. Po úspěšné aklimatizaci se kvalita spánku zlepší. Vyčkejte s podáním léků na spaní. Léky na spaní raději v této fázi aklimatizace nepodávejte. 6. Zvláštní sny.
Známky dobře probíhající aklimatizace: ] srdeční frekvence se vrací k individuální hodnotě před vstupem do výšky ] hyperventilace zůstává během odpočinku i práce ] zvýšené močení především v noci ] periodické dýchání v noci přetrvává Proces aklimatizace nejde fyzicky ani duševně nijak urychlit. Možná někteří z vás slyšeli o preventivním podání Acetazolamidu, např. po příletu do čtyři tisíce metrů položené Lhasy. Tento postup rozeberu v díle následujícím.
rozdíl velký, nastanou další komplikace, které si vynutí sestup. Akutní výškovou nemoc může dostat každý, bez ohledu na věk, pohlaví, fyzickou kondici a předchozí zkušenosti s výškou! Rizikové faktory AMS: ] rychlý výstup ] nadměrná fyzická aktivita ] střevní a infekce dýchacích cest ] léky proti nespavosti ] alkohol ] vyšší dávky analgetik ] dehydratace Jak se vyhnout AMS? Jednoznačnou odpovědí je zvolit přiměřené tempo výstupu. Většina průvodců popisujících treking v Himálaji uvádí doporučené časy jednotlivých etap. Pokud se jim přizpůsobíte, s největší pravděpo dobností se AMS vyhnete. Po stránce horolezecké je to na soudnosti jedinců a jejich předešlých zkušeností s výškou. Tragický pohled je většinou na ty, co lezou na vyšší kopec poprvé a s výškou nemají žádnou zkušenost. V Alpách jste viděli příkladů jistě dost. Tady uvádím všeobecné doporučení: Ve výškách nad 3.000 m: a) za den maximálně 300 výškových metrů b) odpočinkový den po každých 1.000 výškových metrech nebo po třech dnech výstupu c) * bránit dehydrataci, pít denně minimálně 2 – 3 litry tekutin.
Formy výškové nemoci 1. Akutní horská nemoc (Acute mountain sickness, AMS) 2. Výškový otok plic (High altitude pulmonary oedema, HAPE) 3. Výškový otok mozku (High altitude cerebral oedema, HACE) 4. * Chronická výšková nemoc (Chronic mountain sickness, CMS) Akutní horská nemoc Akutní horská nemoc je nejčastější formou výškové nemoci. Je důsledkem nepřizpůsobení organismu hypoxickému prostředí v dané výšce. Obvykle následkem rychlého výstupu do výšek nad 2.500 m a pobytu v nich. Jde o soubor příznaků, které se objevují postupně, typicky 6 až 12 hodin po výstupu do vyšších nadmořských výšek. Obvykle do jednoho až třech dní stav vymizí, pokud ve výstupu osoba nepokračuje. Poslední věta samozřejmě neplatí absolutně, protože pokud je po výstupu výškový 30
šování potíží. Ustoupí-li, je možno pokračovat ve výstupu. Důležité je odlišit bolesti hlavy z dehydratace! Ustoupí-li bolesti hlavy po vypití 1 l tekutin s podáním slabého analgetika, s největší pravděpodobností se nejedná o AMS. Těžká AMS: ] okamžitý sestup ] Acetazolamid (obchodní název – Diluran, Diamox) v dávce 125 – 250 mg/den ] kyslík ] přetlaková komora Chronická výšková nemoc Jde o abnormalitu v počtu červených krvinek u obyvatel žijících dlouhodobě ve vysoké nadmořské výšce. Množství erytrocytů je vyšší než by mělo být na příslušnou nadmořskou výšku. Nemoc byla popsána u obyvatel čínské národnosti na Tibetské náhorní plošině a u lidí v horách Jižní Ameriky. U některých jedinců z těchto populací byly popsány neuropsychické, kožní a slizniční změny. Příznaky vymizí při sestupu do nižší nadmořské výšky. Patero zlatých pravidel závěrem: I. Dostat výškovou nemoc je v pořádku. Není v pořádku na ni zemřít.
Léčba Lehká AMS: ] přerušit výstup a odpočívat ] tekutiny, slabá analgetika (Paralen, Ibalgin). Nezakrývají zhor-
Velký dík za spolupráci a připomínky patří MUDr. Janě Kubalové. Zdroje: ] Lékařská komise ČHS – studijní materiály pro školení instruktorů ] Keystone, Kozarsky: Travel medicine ] Pollard, Mudroch: The High Altitude Medicine Handbook ] Rotman: Aklimatizace v horách ] Společnost horské medicíny, Mezinárodní společnost horské medicíny www.ismmed.org
text
Tomáš Obtulovič ml.
kresby
watt
Definice výškové nemoci dle dohody z Lake Louise The Lake Louise Consensus on the Definition of Altitude Illness
AMS
Příznaky ] bolest hlavy ve výšce nad 2.500 m a alespoň jeden z následujících příznaků: ] nechutenství, nauzea (pocit na zvracení), zvracení ] únava, slabost ] malátnost ] nespavost
II. Každé onemocnění ve vyšší výšce se považuje za výškovou nemoc, dokud se neprokáže něco jiného. III. S příznaky akutní horské nemoci nikdy nepokračujte ve výstupu. IV. Pokud se vám dělá hůře, okamžitě sestupte. V. Nikdy nenechávejte osobu s akutní horskou nemocí o samotě.
Za předpokladu současného vzrůstu nadmořské výšky, přítomné bolesti hlavy a alespoň jednoho z níže uvedených příznaků: - gastrointestinální (nechutenství, nausea nebo zvracení) - únava nebo slabost - závrať nebo lehké „motání hlavy“ - poruchy spánku (nespavost)
Může být považován za „terminální stav“ nebo za těžkou akutní horskou nemoc. Za předpokladu současného vzrůstu nadmořské výšky musí být splněna jedna ze dvou podmínek: HACE - přítomnost duševních změn a/nebo ataxie (poruchy rovnováhy) u osoby s AMS - nebo přítomnost duševních změn a ataxie u osoby bez AMS Za předpokladu současného vzrůstu nadmořské výšky a splnění následujících podmínek: Příznaky (minimálně dva z): - klidová dušnost - kašel - slabost nebo pokles fyzické zdatnosti - tlak na prsou HAPE Příznaky (minimálně dva z): - chropy nebo dušnost alespoň v jednom plicním poli - centrální cyanóza - tachypnoe (rychlejší dechová frekvence) - tachykardie (rychlejší srdeční frekvence)
zajímavé knihy Lezecký průvodce Krušné hory, Střední Poohří a České středohoří Třetí vydání Nabízí celkem 2.682 výstupů v 50 oblastech nepískovcových skal SZ Čech. Hlavními tahá-
ky průvodce jsou oblasti: Bořeň, Perštejn a Svatošské skály. Průvodce je formátu A5 s pevnými deskami a šitou vazbou a obsahuje téměř 300 stran textu a nákresů. K dostání je v prodejnách s horolezeckých vybavením nebo ho je možné objednat na www.horokupectvi.cz. Vydal: Horoklub Chomutov
Alpenvereinskalender Hütten unserer Alpen 2006 Tradiční „chatové“ kalendáře Alpenvereinu jsou věrným průvodcem tisíců horolezců a vysokohor-
ských turistů již skoro třicet let. Důvodem toho, proč si je mnoho majitelů pečlivě uschovává, jsou náměty na túry v okolí chat se všemi potřebnými informacemi na rubech „měsíčních“ listů i titulního krycího listu. Stejně tak i nový kalendář představuje třináct dalších horských chat, rozesetých po celých Alpách: Na titulním listu je to Capanna di Sciora ve fantastické scenerii Bergellu. Následují Refuge du Mont Thabor v Savojských Alpách a jako výchozí bod na Mont Blanc du Tacul známá Refuge du Cosmiques nad Šamonicemi, Walliské Alpy reprezentují hauteroutová Cabane des Dix a Domhütte na cestě k nejvyšší hoře Švýcarska. Gigantickou scenerií Bernských Alp je obklopen Berghotel Obersteinberg, na Schadonapassu stojí Biberacherhütte. Hintergrathütte prezentuje jeden z výchozích bodů k výstupu na Ortler, útulna
Rifugio Boé zas potěší poutníky na cestě k třítisícovému vrcholu dolomitské skupiny Sella. Berndlalm zastupuje Vysoké Taury, Spitzsteinhaus Chiemgauerské Alpy, Gotzenalm s parádním výhledem na východní stěnu Watzmannu Berchtesgadenské Alpy, a nakonec malá Goiserer Hütte reprezentuje Salzkammergut. Provedení kalendáře: na lícech listů formátu 38 x 31 cm barevné snímky chat s popisky v němčině, pod nimi přehledné měsíční kalendárium ve čtyřech alpských řečech (D, GB, F, I), na rubových stranách předmět sběratelské vášně – velmi užitečné průvodcovské informace (v němčině), kde chata leží, jak do oblasti, kudy k boudě po svých, na které vrcholy z ní nejlépe vystoupit, soupis doporučených map a průvodců. Vše doplněno výřezy z mapy 1:50.000 a jednou či dvěma fotkami z okolí útulny. Kalendář vydalo mnichovské nakladatelství Bergverlag Rother (www.rother.de) a stojí 13,90 EUR. Vladimír Procházka
3x Alpenvereins-/ Gebietsführer Edice „zelených“ kapesních průvodců mnichovského nakladatelství Bergverlag Rudolf Rother, zpracovávaných podle směrnic UIAA, byla opět obohacena o řadu nových vydání. Na tři z nich chceme upozornit. Kromě jiného společného mají jednotnou úpravu s množstvím černobílých fotografií stěn, nákresů výstupů, přehledné barevné mapky oblasti na předsádkách, stejný formát 167 x 119 mm, měkké plastové desky a kvalitní šitou vazbu – žádný salát po pár otevřeních jako u paperbacků! V poslední době jsou z některých vydání „evergreenových“ průvodců pro úsporu místa vypouštěny méně významné či méně frekventované výstupy. Neznamená to však, že by zmizely „v propadlišti dějin“ – nakladatelství vše pečlivě archivuje jako „Dokumentation“ a v průvodcích neotištěné lze kdykoli najít na www.rother.de. Totes Gebirge Po 23 letech nově zpracované čtvrté vydání průvodce z řady Alpenvereinsführer od Gisberta Rabedera. I pro našince dobře
dostupná lákavá oblast „před Dachsteinem“, s chytovatými vápencovými stěnami vrcholů nad zelenými loukami, je známa jako ráj sportlezců, ale to „svoje“ si zde najdou i klasičtí horolezci a „vysocí“ turisti. 334 stránek, 31 fotek, 55 nákresů, mapa-přehledka f&b 1:300.000. Verwallgruppe Již desáté, celkově přepracované vydání průvodce autorského kolektivu Peter Pindur, Roland Luzian a Andreas Weiskopf nále-
ží do „všestranné“ edice Alpenvereinsführer. Dobře dostupná oblast v ocásku Rakouska, mezi Lechtalem, Rätikonem a Silvrettou s převážně rulovými vrcholy nabízí výstupy horským turistům, horolezcům i lezcům. Sportovně-lezecké „zahrádky“ jsou vyhrnuty do zvláštní kapitoly, přehlednosti přispívají linie výstupů v kontrastní červené barvě, a to jak v kreslených topech, tak na fotografiích i užitečných tabulích výškových profilů. 320 stránek, 43 fotek, 43 nákresů, 6 tabulek, 2 přehledky 1:250 a 300.000. Gran Paradiso Šesté, Gerdem Klotzem nově zpracované vydání průvodce z řady Gebietsführer přináší vybrané výstupy pro horolezce, lezce i „pouhé“
horské vandrovníky. Významná horská skupina jihovýchodně od Mont Blancu, libozvučně pojmenovaná po čtyřtisícovce Gran Paradiso, nabízí nádherné lezení v pevné a různobarevné rule i dlouhé sněholedové túry a přechody, přitažlivé třítisícové vrcholy se zpěvnými názvy Grivola, La Tresenta, Ciarforon, v menším i sportovně-lezecké výstupy. 304 stránek, 86 fotek, 23 nákresů výstupů, mapa-přehledka 1:400.000. Praktické kapesní průvodce jsou za EUR 19,90 (Gran Paradiso), resp. 22,90 (Verwall i Totes Geb). Více najdete na www.rother.de. Vladimír Procházka
31
matroš
kýbl
(lezci sobě)
Friedrichshafen Proč se v horolezeckém časopise zmiňovat právě o tomto německém městě u Bodamského jezera? Pro někoho je důvod zřejmý na první pohled… Ve dnech 21. až 24. července zde proběhl již 12. ročník veletrhu OutDoor. Není lehké nalézt ta správná slova, kterými by bylo možné letošní veletrh popsat, proto na chvíli raději nechme mluvit čísla. V deseti halách i na volném prostranství o celkové výstavní ploše 27.000 m2 se sešlo 650 vystavovatelů z 35 zemí (o 13 % více než v loňském roce). Mezi nimi nechyběli ani výrobci a prodejci z naší „rodné kotliny“. Branami výstaviště stihlo za 4 dny projít dohromady 15.137 návštěvníků ze 68 zemí. Na tomto místě nutno podotknout, že „obyčejný smrtelník“ se na tento veletrh jen tak
Tentokrát jsme se rozhodli otisknout jeden e-mail z naší vnitroredakční pošty. Doufáme, že vás reakce jedné naší kolegyně na zprávu, kterou dostala, pobaví stejně jako nás.
nepodívá, je totiž určen výhradně a jen pro obchodníky a odbornou veřejnost. Letošní ročník OutDooru představil řadu novinek, já osobně jsem si prožila odborný výklad o nejrůznějších typech cepínů a šroubů do ledu, a to samozřejmě s ukázkami. Skutečně zajímavé! Součástí výstavy bylo jako již tradičně stanové městečko (přesněji dvě stanová městečka) snad se všemi možnými typy a značkami stanů. Nechyběla bouldrová a lezecká stěna, na které proběhly závody na obtížnost a na rychlost (Libor Hroza úspěšně hájící „naše barvy“ skončil na 5. místě). A víte, čím budou brzy nahrazeny malé bouldrovky? No přece velkou magnetickou tabulí, po které se vy budete pohybovat v botách a rukavicích, do kterých jsou všity magnety… „But that was just an idea,“ jak nám řekl jeden z tvůrců tohoto nápadu. Inu, outdoor je „in“, a zdaleka už se jen nemusí jednat o výrobky související s přírodou. text
A.K.
Shipton Týden po uzávěrce tohoto čísla zvoní v redakci telefon. Na druhém konci se ozývá náš nepostradatelný spolupracovník Pepe. „Tak jsem doma z první výpravy do velkých hor. Celý, zdravý a dokonce s kompletní fotografickou výbavou!“ Československá expedice Shipton, která měsíc a půl působila v pohoří Karakoram, přivezla cenné skalpy v podobě tří prvovýstupů. Více v další Montaně. 32
inzerce
na pultech
mrázův šleh
Rock Palace
Všichni závodníci mají hotel, stravu vše tak jak má být na závodech tohoto typu. Zavodí se trošku odlišným stylem První den je nacvičení RP cesty. Každý závodník má třicet minut na zkoušení. Další den se leze on sight stylem jedna cesta.
V rámci dvacátého výročí tohoto závodu vyšla kniha a DVD mapující historii až po současnost tohoto závodu (do r. 2004). Kniha je velice pěkně zpracovaná a domnívám se, že bude další velkou motivací pro
A v neděli RP, které se nacvičilo v pátek. Výsledek, tedy konečné umístění, je součet OS a RP cest. Tedy od každého lezeckého umění trochu. A právě z tohoto závodu by si všichni organizátoři měli vzít příklad, jeho reklama a zajištění pro závodníky je naprosto bez konkurence a je to právě to, co dělá závod velkým závodem, tedy Rock Master tím největším.
všechny lezce, třeba stejného významu jako Rock Stars od H. Zacka. A tím opět lezení zas posune dál. Děkuji všem organizátorům (zahraničním i českým) závodů za jejich náročnou a mnohdy nevděčnou práci. text Tomáš Mrázek
Jednoduché dynamické lano, při jehož výrobě byla použita pokroková SBS technologie. Díky tomu má Rock Pala ce výborný handling, vysokou odolnost proti oděru, a tím pádem i delší životnost. Jeho parametry oceníte zejména při lezení na písku, na umělých stěnách a při jištění “top rope”. ] Průměr: 10 mm ] Hmotnost: 66 g/ m ] Počet UIAA pádů: 8 ] Max. rázová síla: 9,5 kN ] Posuv opletu: 0 mm ] Statické prodloužení: 7 % ] Dynamické prodloužení: 36,5 % ] Uzlovatelnost: 0,8 % ] MOC: 2.063 Kč/30 m včetně DPH ] Více na: www.mylanex.cz
Rope bag / Taška na lano ] lanobatoh dimenzovaný na 50, 60 i 70 m lano (včetně sedáku, lezeček, lahve, svačiny) ] rozměr plachty 137x137cm ] oka na uvázání lana barevně odlišena ] plachta na lano odepínatelná pomocí zipu ] skrytá kapsička na klíče a doklady ] polstrované ramenní popruhy ] vyrobeno z oděruvzdorného materiálu ripstop ] Váha: 620g ] Barva: černá ] www.singingrock.cz
Rock Master – dvacet let Za rok absolvuji mnoho závodů. Ale jeden závod je vždy jedinečný, možná proto, že má dlouholetou tradici. A jedná se o nejstarší lezecký závod na světě. Letošní rok byl jubilejní a to dvacátý, to už je slušná historie. Poprvé se konal v roce 1986. Závodilo se sice na skále, ale už s velkou podporou diváků, jelikož se lezlo v turistickém městě Arcu. Závodů se tehdy účastnila celá tehdejší špička Glowacz, Edlinger, Godoffe. Z žen Hill, Patissier a další. Soutěž v lezení měla velký ohlas jak v samotné Itálii, tak ve světě. Proto se pořadatelé rozhodli pro další rok postavit velkou umělou stěnu, kde budou lepší podmínky pro závodníky i pro diváky. Každým rokem jsou na Rock Master pozvány nejenom nejlepší (překližkoví) závodníci, ale i „skalní mistři“, jak již napovídá název závodu. První stěna byla sice vysoká, ale ne moc převislá, a proto se v roce 2000 postavila nová, více odpovídající dnešnímu sportovnímu trendu. Myslím, že pro každého lezce je snem startovat právě na tomto závodě. Každým rokem je to ale složitější a složitější, například až do roku 2001 startovalo 18 mužů a 12 žen. Letos už jenom dvanáct vyvolených mužů a osm žen. Já jsem startoval letos po páté a pokaždé jsem stál na stupních vítězů. Tohoto si nesmírně cením a doufám, že se za pár let ještě na Rock Master dostanu. Zajištění a průběh závodu je vždy vynikající.
Tomáš Mrázek je podporován firmami Rock Pillars a Ocún
33
Tatry
Lomnický štít (2.632 m) JV stena Je to najpopulárnejší štít Vysokých Tatier, ktorý bol dlho považovaný za ich najvyšší vrchol. Na severozápad vybieha dlhým hrebeňom k Lastovičej veží, ktorý sa končí v Baranom sedle. Od tohto hrebeňa je oddelený Sedielkom pod Lomnickým. Južný hrebeň smerujúci cez Lomnickú kopu a Lomnické sedlo sa končí dlhým výbežkom tzv. Lomnickým hrebeňom. Tretí hrebeň vybieha zase z severovýchodného úbočia, od Medenej štrbiny, nazývaný hrebeň Vidiel, ktorý spája náš štít s Kežmarským štítom. Horolezci ho radi vyhľadávajú, hlavne jeho západnú stenu. V súčasnosti sa akosi pozabudlo na JV stenu. Táto JV stena spadá svojou cca 600 m výškou do Skalnatej doliny. Má veľmi rozmanitý terén, čo je vhodné pre letné tak aj pre zimné horolezecké výstupy. Zľava ju ohraničuje sutinovo-skalné úbočie a žľab. Sprava vyrastá mohutné rebro z Cmitera. Prostriedok steny pretína výrazne vhĺbenie, ktoré delí stena na ľavú, miernejšiu, a na pravú časť s kolmými piliermi a zárezmi s pevnou skalou. Prístup: Od Skalnatého plesa chodníkom, ktorý vedie do Lomnického sedla, do druhej serpentíny. Tu chodník opustíme a ideme doprava nezn. chodníkom, traverzujúc trávnaté úbočie, do prostriedku doliny až ku skalnému korytu malého potoka. Odtiaľ priamo hore cez morénovité balvany na dno kotla. Krížom cez kotol a šikmo vľavo hore po sutine pod JV stenu. (1 hod.) Prehľad výstupov: 1. „Hrebeňom“ kl. I–IV, 1 3/4 hod., AP/2, W. Birkenmajer (priamo po južnom hrebeni), 8. VI. 1932 zima: S. Prouza, K. Schimke, 18. II. 1934 2. „Normálka“ kl. I. (of. turistický výstup), AP/14 R. Townson a druhovia, 17. VIII. 1793 zima: T. Wundt, vodca J. Horvay, 27.XII.1891 2. zima: K. Jordán, zima 1902 3. zima: A. Gy. Hefty, I. Laufer, I. Teschler, L. Teschler, 6. I. 1913 (Pozn.: najčastejšie používaná výstupová trasa, zabezpečená umelými pomôckami kramle, reťaze.) 34
3. „Ľavý pilier“ kl. V., 8 hod. M. Kořínková, V. Šimánek, P. Hybner, L. Kořínek, 8. VII. a 29. VIII. 1976
O. Lásková, J. Sláma, 8. IX. 1955 1. zima: M. Matras, J. Sláma, 29 – 30. III. 1956
3a. „Variant Ľavého piliera“ kl. V., 8 hod. Čapek, Kello, Svatek, 27. IX. 1980, 7 skôb, vklinence
8. „Biely kút“ kl. V, A1, 8 hod. M. Pelc, M. Neuman, 7. X. 1979
4. „Cesta Komarnických“ kl. III., 6 hod., AP/17, Gy. Komarnicki, R. Komarnicki, 28. VI. 1910 2. výstup: R. Geisler, H. Kamptz, 4. VIII. 1935 5. „Variant – priamo roklinou“ kl. V, III, len variant 2 hod., AP/ 18, K/1868 W. Birkenmajer, K. Kupczyk, 17. VI. 1930 6. „Motykova cesta“ kl. IV, 3 hod., AP/19, K/1869 S. Motyka, J. Sawicki, 13. VII. 1932 1. zima: J. Psotka, Z. Zobrin, 18 – 19. III. 1956 2. zima: A. Mrkos s priateľkou, 2. IV. 1956 (Pozn.: typický zimný výstup na snehu a ľade.) 7. „Pilierom – Slámova cesta“ kl. V, 6 hod., AP/22, J.A./116, K/1870
9. „Gálfyho cesta“ kl. V,VI, 7 hod., J.A/115 I. Gálfy, I. Urbanovič, leto 1959 1. zima: I. Gálfy, I. Urbanovič, 1 – 2. III. 1964 10. „Tatarkova cesta“ kl. V+, 7 hod. V. Tatarka, J. Jurečka, 27. IX. 1982 (zanechaných 7 skôb) 11. „Korosadowiczova cesta“ kl. V, 5 hod., AP/20, J.A./ 114, K/1871 Z. Korosadowicz, K. Zajac, 11. VII. 1931, – iba spodná časť a traverz do Cmitera 2. Z. Korosadowicz, W. Žulawski, 2. VIII. 1935, – od traverzu do Cmitera na vrchol 3. I. Gálfy, J. Poliak, 23. VI. 1953, celý výstup v jednom kuse 12. „Bronzový pilier“ kl. VI-, (pri RP je hodnota kľúč. dl. VII-) 7 hod. M. a M. Coubalovi, 1. VIII. 1985
Lezené štýlom RP a OS, 12 skôb, sada hex., sada stopérov. 13. „Diagonála“ kl. V., 4 hod. Holý, M. Šmíd, 8. IX. 1973 14. „Michalova cesta“ kl. V, A4, 10 hod. I. Dieška, J. Šmid, 6. III. 1974 (50 skôb, 8 nitov) 15. „Komín“ kl. V+, A3, 25 hod. J. Šmíd, 3 – 5. II. 1973, (35 skôb, 1 jednička, 10 klinov) 15a. „Narovnávajúci variant“ kl. V, A1 P. Plachecký, J. Rybička, R. Teisler, 16. – 17. III. 1975, (25 skôb, 5 klinov, 3 jedničky, 3 ľad. skoby) 16. „Ostrie“ kl. V, A0, 5 hod. L. Páleníček, Myslivcová, M. Šmíd, 18. VIII. 1973 17., „Šmídova cesta“ kl. V, A3, 20 hod. J. Čupel, S. Kysilková, J. Šmíd, 31. III. – 1. IV. 1973
text a foto
Jozef Gurník
mix
13
16
3a
8 10
■ Horolezci na fesťáku v Blansku Také letos budou v guláši programu outdoorového kotlíku základ pomyslného pokrmu dělat hory, horolezci a lezci. Korunu planety tvořenou nejvyššími vrcholy jednotlivých kontinentů zde představí Mirek Caban a to nejlepší z bigwallového lezení Pavel Jonák a Pavel Kryze. Kořením se přitom určitě stane účast lezecké dvojice manželů Práchtelových. Zorka a Petr společně lezou ve skalách neuvěřitelných 55 let! Svým přístupem k extrémnímu a sólo lezení jsou stále aktivní legendou žulových skal Jizerských hor i pískovcových skalních měst. Od 80. let, kdy jim svět drsných věží nadobro učaroval, uskutečnili stovky nových cest, většinou té nejvyšší obtížnosti. Petr má na svém kontě více než dva tisíce prvovýstupů a o svých svérázných zážitcích dovede barvitě vyprávět. Elegantní Zorka se stala vůbec první ženou, která v Jizerkách vytvořila řadu nových výstupových cest. Oba jistě pamatujete z filmu „Jump!“, který se s velkým ohlasem promítal vloni v Blansku stejně jako na mnoha festivalech po celém světě. I letošní filmy budou stát za to. Přehlídka tvorby Pavla Barabáše přestaví zřejmě dvě české premiéry a také vítězný film z MHFF v Teplicích – „Amazonia Vertikal“. Budou tu i další filmy včetně „Pádu do ticha“, pro ty, kdo ho ještě nestihl vidět. Festival „Rajbas*OUTDOOR*Kotlík“, který se tradičně koná okolo třetího listopadového víkendu (a letos se díky státnímu svátku natáhl do čtyř dnů 17. až 20. 11.), nikdy není jen nabídkou pasivního sledování projekcí a besed. Běh do vrchu se zátěží soudku se koná každoročně, poprvé letos přibude outdoorový závod dvojic, k protažení budou připraveny nízké lanové překážky, a kdo chce trochu do terénu, může to zkusit i 40m vertikálou k podzemní řece. Akce není jen záležitostí horolezců. Sejdou se zde trekaři, vodáci, speleologové, paraglidisté, skialpinisté, potapěči, prostě všichni příznivci pobytu v přírodě a cestování. Podrobný program na www.horizont.bk.cz A ještě jedna novinka: soutěž „Na fest....cestou necestou“ – originálně se dopravit do Blanska (např. doplavat, doletět, doběhnout, doazimutovat... prostě rozhoduje nápad).
35
galerie
Monte Nero
(3.422 m)
Oblast: Gran Paradiso Východní stěna Převýšení: 400 m Štít Monte Nero je situován v horní části údolí Vallone di Piantonetto a vyniká především krásnou východní stěnou. Při pohledu na široké panoráma údolí každého nesporně upoutá tato elegantní skalní pyramida, ve které vede několik zajímavých hodnotných cest. Šikmými plotnami ve střední části je stěna rozdělena na dvě obtížné části. Do lezecké historie se zapsali zejména místní specialisté, např. Roberto Perucca, Manlio Motto a Rocco Sansano, ale také významní protagonisté alpského lezení 80. let G.C. Grassi a Marco Bernardi. Pro Marca, který okusil i lezení na českých pískovcích, byl prvovýstup náročnou cestou Via diretta jeho posledním velkým výstupem v horách. Pak se věnoval téměř výhradně skalnímu „sportovnímu“ lezení. Ve stěně vede 6 cest, s výjimkou cesty č. 1 se ostatních pět navzájem kříží nad lehkými plotnami ve středu stěny. Ve východní stěně převažuje velmi kvalitní hornina s občasnými lámavými úseky. V horní části se vyskytují, zejména napravo ve stěně, volné skalní bloky. V lezecky zajímavém údolí Pintonetto jsou další zajímavé cíle s významnými cestami: Scoglio di Mroz (1.900 m), Becco di Valsoera (3.369 m), Torre Rosa di Piantonetto (3.450 m) a Becca di Gay (3.621 m).
8 7 1
2
3
4 5
Východiska: ❚ Parkoviště u přehradního jezera Lago Teleccio (1.917 m). Příjezd z osady Rosone přes lokalitu S. Giacomo (zde je na cestě označení zákazu vjezdu, ale není myšlen vážně). ❚ Chata Rifugio Pontese (2.200 m), 40 – 50 min. od parkoviště. ❚ Bivak Bivacco Gino Carpano (2.865 m), 2 hod. od chaty Pontese. Pozn.: V údolí Valle dell‘Orco, které představuje přístup do jižní části Gran Paradisa, jsou skromné ubytovací možnosti a jediné campingy lze nalézt v okolí centra Ceresole Reale. Doporučit lze zejména jednoduchý a obvykle nepřeplněný kemp La Peschera (za dlouhým tunelem nad osadou Noasca odbočíme hned doleva), který leží pod famózní lezeckou stěnou Sergent s cestami do 8a obtížnosti! Nástup: Od bivaku G. Carpano přechod k moréně a dále k úpatí JV pilíře ve výšce cca 3.000 m, 45 min. Výstupové cesty: 1. Via La Naja del Cervello Rinaldo Sartore, Roberto Perucca, 28. 8. 1983 Obtížnost: 1 délka 6a, 2 úseky 5b, ostatní délky 4c až 5a, v cestě nejsou skoby. K zajištění několik skob, vklíněnce, friendy a smyčky, lana 50 m, délka cesty 300 m. 36
6
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
Zajímavá klasická cesta s úseky ve spárách a koutech. 2. Via diretta Marco Bernardi, Gian Carlo Grassi, 13. 7. 1980 Obtížnost: Max. 6b, v cestě jsou ponechány pouze 3 skoby. K jištění několik skob různých velikostí, smyčky, vklíněnce, friendy a 2 lana 50 m, délka cesty 350 m. Cesta s pověstným koutem VII. stupně UIAA, která je dnes minimálně opakovaná. 3. Man in black Manlio Motto, Rocco Sansano, 27. 4. a 30. 8. 1997 Obtížnost: 2 délky 6b+ (povinně), převážně 6a až 6b, cesta je částečně zajištěna spity v delších vzdálenostech. K dojištění vklíněnce, friendy do vel. 3, 10 expresek, 2 lana 50 m, délka cesty 440 m. Velmi obtížná cesta, jedna z nejkrásnějších v oblasti údolí Piantonetta.
Becca di Gay (3.621 m) Roccia Viva (3.650 m) Monte Nero (3.422 m) Torre Rossa di Piantonetto (3.450 m) Testa di Money (3.572 m) Torre del Gran San Pietro (3.692 m) Punta d´Ondezana (3.492 m) Becco di Valsoera (3.369 m)
4. Hasta Siempre Manlio Motto, Rocco Sansano, srpen 1997 Obtížnost: 1 délka 6b+ (povinně 6a), převážně 6a až 6b, cesta je zajištěna spity, k dojištění vklíněnce, friendy do vel. 2, smyčky, 10 expresek, 2 lana 50 m, 13 délek, délka cesty 490 m. Pěkná cesta s řadou zajímavých lezeckých úseků s výjimkou lehkých ploten ve střední části. 5. Via Volpatto Giorgio Monetti, Oreste Volpatto, 6. 8. 1942 Obtížnost: Max. 4b, v cestě je ponecháno několik skob, k dojištění vklíněnce a smyčky, délka cesty 400 m. Poměrně jednoduchá klasická cesta. 6. Via Ribaldone Ezio Gomba, Gianni Ribaldone, červen 1966 Obtížnost: max. 4c, cesta není vyskobova-
3
4
5
1
2 5 3
ná. K zajištění lana 50 m, vklíněnce, friendy a smyčky, délka cesty 350 m. Poměrně málo lezená klasická cesta s řadou spár a obtížnějšími úseky v horní části stěny, převažuje kvalitní skála. Sestup slaněním podél cest.
6
4
Literatura: - Rock Paradise, Maurizio Oviglia, Versante Sud, Milano, 2000 Mapy: - Kompass, č. 86, Gran Paradiso, Údolí Valle d‘Aosta, 1 : 50.000 text a foto
Jiří Novák
37
Freyr
o.t.r
„Chceš realizovat své sny? Probuď se!“ R. Kipling
On the Rope 2. Jak vytrhnout Janě stoličku Po dlouhém čekání konečně nastalo již rok plánované datum odjezdu na naši cestu bez cíle a konce – osmého července. Ano, opravdu jsme vyrazili – ve 23 hodin – a dotáhli jsme to z Pískové Lhoty až do Prahy – celých padesát kilometrů. Naše dodávka Magana měla dočasně čtyři obyvatele: stálou posádku (Markéta a Jana) plus nelezoucí spolupasažéry (Martina a Tomáš). Ráno v dodávce
Lehko na belgickém cvičišti… Dle hesla „zakázané ovoce nejlépe chutná“ jsme zamířili rovnou do oblasti Marche-les-Dames, součásti vojenského prostoru, přístupné pouze vyvoleným. Po 827 kilometrech zde poprvé selhala naše taktika „krásné cizinky v nouzi“ (může za to Tomáš?) – vrátnice byla neprostupná. Zato dva kilometry vzdálený Beez můžeme jen doporučit. S nadšením noříme ruce až po lokty do obrovských „zaplouváků“ a díky hustotě borháků nám dochází presa v desetimetrových cestách. Jana odhaluje tajemství belgického lezení – skála je vyborhákována podle čtvercové sítě a cestu vzhůru si, milý lezče, nakombinuj sám. V podobném duchu se nesla i naše návštěva „profláklé“ oblasti Freyr, poblíž kouzelného městečka Dinant. Bílé skály nad údolím řeky zde dosahují až sto dvaceti metrů – tedy čtyřikrát vyšší než v Beezu a také čtyřikrát oklouzanější. Lezení neodolal ani Tomáš (k Martinině nelibosti) a impozantní výhled na řeku a zámek uchvátil celou posádku i přes to, že padesát procent trBirchen‘s Edge Boulder
Naplno jsme to rozjeli devátého. Tentokrát jsme se dopracovali z Prahy 9 na zubní pohotovost v Praze 1, kde Janě zabili nerv, a tím ji na delší dobu vyřadili z provozu. I přes všechny další nástrahy, jako například blinkry stávkující na dálnici, bomby vybuchující na naší trase, nebo kolabující posádku, nás Magana dopravila do krásného údolí řeky Meuse v Belgii. Informace k doposud navštíveným lezeckým oblastem: Beez, Belgie Charakteristika: Kolmé vápencové stěny v kaňonu vyhloubeném řekou Meuse nabízí jednodélkové cesty obdařené neskutečným množstvím hlubokých kapes a téměř stejným množstvím borháků. Většina cest je lehčího ražení a projevuje se na nich okluz. Skály jsou obklopeny hustou džunglí. Přístup: Z Liége po dálnici směrem na Namur, sjezd 10 na Nameche a pokračovat podél řeky Meuse směrem na Marche-les-Dames (lezecká oblast ve vojenském prostoru) a dále asi 2 km
k přístavu Beez. Parkoviště je přímo u přístavu, k přístupu ke skalám všichni poctivě používají most přes železnici. Od zkratky přes koleje odrazují všudypřítomné výstražné cedule a především jeden pomníček. Přenocování: v okolních kempech. Útesy leží hned vedle silnice a železnice, takže žádná romantika. Freyr, Belgie Charakteristika: Velmi populární vápencové stěny, opět v kaňonu řeky Meuse. Díky obrovskému množství cest (300) si zde na své přijde každý, včetně vyznavačů těžkého a vícedelkového lezení. Pohled z vrcholu skal na
pělo úžehem z neúnavného belgického slunce. …těžko na anglickém bojišti Za kanálem La Manche jsme začali objevovat krásy anglického lezení. Zabrzdili jsme v Peak Districtu, na rozcvičku v menší oblasti Birchen’s Edge. Pás skal zde sice dosahuje jen výšky patnácti metrů, zato slovo „borhák“ je zde sprostou nadávkou. Smutně vzpomínáme na pohrdavé cvakání každého druhého belgického jištění. Naše friendy velikosti šest rozesmávají místní lezce zatížené nástroji dvou až čtyřnásobné velikosti. Zatímco se nejistě seznamujeme s obřími spárami, oblými skorochyty a přátelskými horolezci, Tomáš opodál čile konverzuje s pubertálně mutující ovcí a produkuje nezapomenutelný zvuk, který se stává součástí specifického slovníku obyvatelstva Magany. řeku a zámek je nezapomenutelný, okluz taktéž. Přístup: Z Namuru do Dinantu, odtud pár kilometrů po silnici směrem na Beauraing. Parkoviště je na pravé straně proti restauraci Chamonix a hostelu. Přístup k většině sektorů je po pěšince vlevo a dolů k řece. Stěna Tete du Lion spadá přímo do vody, ale lze se kolem ní přebrodit po metrové polici a ušetřit si tak strastiplnou cestu nahoru a dolů. Přenocování: Od parkoviště směrem vlevo se nachází rozlehlá louka označená jako „bivak“, což zřejmě spočívá v tom, že by tam stany neměly stát přes den. Peníze po nás nikdo nechtěl,
Peak District je podle všeho a všech Mekkou anglického lezení. Stanage, nejdelší z pásů skal rozesetých ve zvlněné krajině, se táhne doslova od nevidím do nevidím, a zřejmě ještě mnohem dál. Naší taktikou zprava doleva jsme bohužel zvládli zdolat jen mizivou část neuvěřitelného množství cest. Zato se osvědčila metoda „nejdřív lez, a potom sháněj průvodce“. Díky tomu jsme nevědomky vylezli i několik cest v britské klasifikaci označených jako „Severe“, což sice dle Oxfordského slovníku znamená „drsný, krutý, zlý“, ale místní si tento stupeň očividně dávají free solo po práci. Zde jsme se také čelně srazili s britským humorem, a to když se Markéta v jedné zdejší klasice značně zapotila, u každého pokusu o založení jištění mocně nadávala a mezitím byla naopak podezřele ticho. Když konečně vystrčifrancouzštinu jsme ale zanedbali a tak nemůžeme tlumočit co o placení praví cedule. Birchen’s Edge, Peak District, Anglie Charakteristika: nízký (15 m) a kratší pás skal, které vypadají jako na sebe ledabyle navršené obří balvany, příjemné seznámení s britským tradičním (tedy neodjištěným, ale odjistitelným) lezením. Přístup: Z Chesterfieldu, jižně od Sheffieldu, po silnici 619 na Baslow. Těsně před Baslow zaparkovat u hospody Robin Hood’s Inn a projít lesem k pásu skal. Přespání: Kemp na farmě přímo
Výpravu podpořily firmy: Craft, Doldy, Hannah, Lanex, Raveltik, Silva, Trangia a Warmpeace 38
a jdi... Za demotivaci neruèíme!
la morálu prostou hlavu za horní hranu, uvítal ji široký úsměv opodál jistícího staříka a odzbrojující otázka: „How do you like British climbing?“ Musíme přiznat, že nás britské lezení značně zaujalo, a tak se po srdceryvném loučení s Martinou a ještě stále pobekávajícím Tomášem přesunujeme stále více na sever, abychom po relativně krátké, avšak nutné pracovní přestávce okusili něco z pověstného Skotska. V příští epizodě se tak dočtete o mořských útesech, o tom, co to znamená, když Jana leze jako Alex, o tom jestli skotské mušky midgies opravdu dokážou ukousnout lidskou nohu, a pokud je neustálý skotský déšť jenom fámou, tak i něco o horách a lezení. Stanage – domorodci
V červenci se Silvii Rajfové podařilo vylézt cesty Abrege Nief! 8b v St. Legére a Bookaro banzai 8a OS v Orpierre.
Cestu Kinematix (Gorges du Loup) otevřel v roce 2001 Andreas Bindhammer a navrhl klasifikaci – 9a. Počátkem září se podařilo jeho bratru Christianovi cestu přelézt – jako šestému na světě.
Adam Ondra, běžně označovaný zahraničními reportéry jako „The Wonderkid“, vylezl stylem on sight své šesté 8b v šesti měsících (Neun Leben, Frankenjura). V roce 2007 bude moci Adam závodit na juniorském mistrovství světa a vše nasvědčuje tomu, že se máme na co těšit.
Po boku mistra světa lezoucí Helča Lipenská „dala“ Made in mascun 7c+ OS.
Čtrnáctiletý Matt Fultz udělal novou cestu – Whips and Chains (Oregon, USA). Cesta by měla být za 8b+ (tři klíčová místa za 8a+).
Rupal Face Američané Vince Anderson a Steve House vylezli Rupal Face na Nanga Parbat 8.126 m (Pákistán). Na této stěně již takřka uspěli House a Miller vloni, ale pro nemoc nemohli výstup dokončit. Letos v srpnu se o sólovýstup stěnou pokusil Tomaž Humar, ale nakonec jej po neúspěšném pokusu zachraňoval vrtulník. Výstup trval šest dní, sestup další dva dny. Asi čtyřkilometrová stěna je považovaná za největší na světě.
A na závěr vzpomeňme Waltra Bonattiho Letos se k němu váží tři výročí. 22. června oslavil 75. narozeniny, v srpnu uplynulo právě 50 let od jeho sólovýstupu na Petit Dru, v únoru pak 40 let od jeho zimního sólovýstupu na Matterhorn novou přímou cestou. Za redakci můžeme napsat, že upřímně blahopřejeme a snad i malinko závidíme! Zpracováno podle serverů: www.climbing.com www.digitalrock.de www.8a.nu www.planetmountain.com www.webclimbing.com www.klettern-magazin.de
text a foto Švédky
[email protected] www.sweb.cz/ontherope/
pod skalami, 2,50 libry na osobu a noc (=115 Kč) Stanage, Peak District, Anglie Charakteristika: Největší a nejslavnější oblast v Peak Districtu, obdivuhodný pás skal stejného typu jako Birchen’s Edge. Do výšky dosahují sice jen dvaceti metrů, zato se táhnou až daleko za obzor. Kolem 500 cest všech obtížností, opravdu velké friendy a hexy jsou k nezaplacení, větrovka taktéž. Přístup: Z Sheffieldu do městečka Hathersage, odtamtud po malé silničce do kopce až na parkoviště pod skály. Přenocování: v okolních kempech.
39
portrét
Portrét dvojice horolezeckých průkopníků z Beskyd Josefa a Olgy Veličkových Na českých skalách a v Tatrách rostou skvělí horolezci, kteří dobyli Eiger a Grandes Jorasses, jako Kuchař a Zibrin, v Beskydech se zrodil Josef Velička a jeho žena Olga, jejichž další cesta ze cvičných beskydských skal vedla přes Tatry do Alp a na Kavkaz.
Včelovi
Hory a lidé, Vilém Heckel, text Ota Pavel, Praha 1964
Vypátrat a nakonec i najít kdysi legendární severomoravskou lezeckou dvojku nebylo až tak jednoduché. S kamarádem Pepem jsme okolo beskydské samoty, na níž dnes žijí, kroužili v hlubokém sněhu dobrou hodinu a půl. Bezvýsledně. Nakonec pro nás Včela raději sešel na rozcestí u poštovní schránky. Cestou k chalupě, kterou vybudoval vlastníma rukama uprostřed překrásného údolíčka nad řekou Morávkou, jsme měli oba co dělat, abychom jeho tempu stačili. U horského jezírka se zamrzlým vodotryskem, obklopeného samorosty a kamenorosty, se nám ještě snažil slíbené vyprávění vymluvit: „Hoši! Sám nevím jak mi to půjde, protože já už mám moc hodně roků, a některé věci si už prostě nepamatuji – jak ty štíty jdou a tak dále. Sice si občas ještě něco přečtu v časopisech nebo poslechnu zprávy, ale jinak se už zabývám úplně jinými věcmi.“ Když jsme pak zasedli v útulné dřevěnici k hrnku voňavého čaje, Včela se přiznal: „Za nás bylo horolezectví začátečnické. Lezlo se s vybavením vlastní výroby a možná díky tomu bylo i zajímavější. A citlivější...“ Bylo jasné, že společně se svou ženou Olgou nám připraví opravdu silný zážitek.
Doba válečná a počátky beskydského lezení Olga: Na Lysé hoře v minulosti „vegetoval“ Klub českých turistů. K vůdčím postavám tam patřili František Krasl, který se ale později dal na focení a tolik už po skalách nelezl, a Lojza Petřvalský, který naopak lezl do pozdního věku. Byl také hlavou lyžařského oddílu, který na Lysé hoře vlastnil pověstnou sjezdovku. Bylo u nich zvykem, že v létě se „lozilo“ po skalách, jezdilo na hory, a v zimě se lyžovalo. Pepa se postupem času stal členem je40
jich klubu také. Když jsem s ním začala chodit, dostala jsem se pak mezi ně i já. To byly naše lezecké začátky… Josef: Pocházím ze Starého Města u Frýdku – Místku. Můj tata byl řezník a strašně mě bil – vzal namočený provaz a denně jsem dostával tak, že jsem to málem nevydržel. Prý kvůli bráchovi. Veličková je mi svědkem – když jsme byli s děckama na dovolené v Bulharsku a opékali na ohni klobásky, šel kolem o deset let mladší kamarád. Uviděl mne v přítmí a zeptal se: „Ty jsi Pepa Velička? Čoveče, já myslel, že už jsi
dávno mrtvý. Tebe tata denně tak bil...“ Nemám mu to za zlé. Prostě jsem jen nechtěl být řezníkem. Nelíbilo se mi zabít nějaké zvíře. Dodnes u nás všechno dělá manželka. Olga: I kapra musím vraždit! Josef: Měl jsem ale štěstí, protože asi 100 metrů od našeho domu bydlel Míra Baron, autor známé Baronovy cesty na Východný štít nad Železnou branou ve Vysokých Tatrách. S Frantou Kraslem byli kamarádi, Tre Cime spolu lezli už v roce 1938. Míra jezdil do Alp a do Julek často, má tam vylezeno spoustu
výstupů. Vzpomínám si, jak nás jako děcka učil na Hůrkách ve Starém Městě lyžovat. Byl to Míra, který mě pro hory získal, ale později se přestěhoval do Prahy. Hodně jsem se zaměřil na Lysou horu, tam jsme se najezdili... Vzpomínám třeba na dobu, kdy jsme budovali sjezdovku a s Lojzou Petřvalským kopali stromy. Stal jsem se součástí zdejšího lyžařsko-horolezeckého oddílu, původně Klubu českých turistů Frýdek-Místek, jehož vůdčí osobou byl vzpomínaný Franta Krasl. Za Německa nás bylo čtyřicet. Scházeli jsme se jednou týdně. Každý donesl něco k žrádlu, uvařily se brambory nebo placky. Byla to ohromná parta, která nepřijímala nové členy jako já o několik let později. Já to dělal blbě. Když jsem zakládal lyžařskou školu, druhou v republice, nábor mládeže jsem řešil inzerátem v novinách. V Klubu českých turistů naopak nebrali každého hned, dotyčný si musel vstup do klubu nejprve zasloužit. Já se kolem nich začal motat společně s Pepíkem Blažkem a Leošem Mišurcem, když nám bylo šestnáct, sedmnáct roků... Snažili jsme se je napodobit a všemožně jim pomáhali. Až pak, počátkem čtyřicátých let, nás vzali mezi sebe. V klubu se taky „horolezilo“. Hned z počátku jsme třeba jeli na Suché skály v Sudetách – každý s kufrem. Jen tak s lanem jsme jet nemohli, protože by nám ho Němci okamžitě sebrali. Po skalách jsme lezli poctivě. Nakonec mne poslali se Slávkem Maškem, starším bráchou od Jirky Maška, na patnáct, dvacet metrů vysokou věžičku s asi třímetrovým převisem – na Samotáře. Lezli jsme na něj prvovýstup, cesta se dnes nazývá Maškova. To mi bylo 17 roků a na skalách už jsme opravdu něco uměli... Doma jsme nejčastěji navštěvovali skály ve Skalici a taky Štramberk, na který jsme chodili pěšky a načerno. Hranice Sudet totiž tvořila řeka Lubina, kterou jsme vždycky přecházeli v noci. Na těchto vápencových skalách jsme pak zabíjeli skoby a kruhy, aby se na ně dalo vůbec lézt. Olga: Největší cesta je ale zbouraná. V lomu jsou stěny vesměs vpravo, nejvyšší skála ale stála v čele. Vedla na ní hodně těžká cesta, kterou Včela překonal jako prvolezec. S LojMedvědí hrana na Pulčíně
ležely miny, a tak jsem musel jet mimo ni. Jako horolezec jsem už poznal cvičné skály, měl jsem lano. Tenkrát jsem vylezl na Kriváň, na Rysy nebo podnikl hřebenovku ze Soliska na Prednou a Zadnou Baštu, kde jsem se napil vody a dostal úplavici. V Tatrách jsem se také potkal se dvěma Pražáky a jejich přítelkyněmi. Když zjistili, že mám lano, domluvili jsme se na společném výstupu na Gerlach. Na tehdy
Suché skály a výstup na Samotáře se Slávkem Maškem v roce 1943
zou Petřvalským a Frantou Kraslem jsme si ji na druhého museli samozřejmě zkusit také. Skála je už ale dávno pryč... Josef: Výstup jsme udělali hned v pětačtyřicátém roce a nebylo to snadné. Tenkrát se mi o cestě a o důležitém chytu uprostřed stěny dokonce i zdálo. Skálu mezi Zrcadlem a Českou později odstřelili, když se budovalo fotbalové hřiště na místě dnešního Arboreta... Přičinil jsem se o záchranu železničního mostu ve Starém Městě 2. května 1945. Věděl jsem, že je podminován – v místech, kde má most ložiska, byly nazelenalé schránky. Německá hlídka jej strážila i v době, když už byla slyšet dělostřelecká palba u Dobré. Vzal jsem velký býkovec, co se na něj vážou krávy, a „šastnul“ jsem s ním o velká plechová vrata co jsme měli u domu. Zaznělo to jako by vybuchl granát. Odlákal jsem tak hlídku a pod mostem stačil odšroubovat první drát. V tom po mně začal z vedlejšího betonového mostu někdo střílet. Běžel jsem po čtyřech 150 nebo 200 metrů do nedalekého kopce, kde bydlelo pár lidí v kolonii. Stačil jsem jen ze sebe dostat: „Zachraňte mě!“ V ten moment se všichni ztratili. Zůstal jsem sám. Pokračoval jsem v běhu po čtyřech přes zahrady zpátky domů. Táta už na mne čekal, protože brácha a celá rodina i se sousedem už byli ve sklepě. Samozřejmě jsem hned dostal „v pysk“... Dlouho jsem nečinně sedět nevydržel. Šel jsem se podívat, co se děje venku, a uviděl Lojzu Petřvalského s dalšími hochy. Prozradil jsem jim, kde se tou dobou nacházeli Němci, abych je před nimi varoval. Lojza mi zase poradil, že ve Frýdku na poště rozdávají zbraně. Vyfasoval jsem pušku a dvoje sumky. Rozhodl jsem se s ostatními, že půjdeme bránit železniční most. Zbývající dráty se podařilo odstřihnout kamarádu Žižkovi. Most jsme zachránili. Dodnes se o tom moc neví... Z Včelova vyprávění Hned v červenci pětačtyřicátého roku jsem jel poprvé do Tater. Na starém obyčejném kole, těžkém jako hrom – ruksak vpředu, ruksak vzadu. Na cestě přes Vlašský průsmyk ještě
Prvovýstup na dnes již neexistující štramberskou skálu v roce 1945, foto: František Krasl
dřevěném Slezském domě byly všechny okna a dveře rozbité, protože partyzáni se tam za války dost bili s Němci. Od výstupu na Gerlach 26. července 1945 nás nemohly zastavit ani moje střevní potíže. Večer se pak od půl osmé do půl desáté přehnala přes Tatry podobná vichřice jako loni, během níž padlo 700 hektarů lesa a napadlo přes 10 centimetrů sněhu. Viděl jsem vše na vlastní oči, protože mne stále celou dobu trápila běhavka. Tehdy jsem viděl Eliášovy ohně – z každého velkého kamene šlehal vysoký žlutý nebo namodralý oheň. Celý Gerlach i s Velickými Granáty byl v jednom ohni. Tak tedy vypadalo moje první lezení v Tatrách... Olga: V té době si Pepa kolem sebe utvořil skupinu mladých – Tomečci, Kotásci, mladší bratranec Robert a spousta dalších hochů. Josef: To byly věci! Dneska už to lidé nechápou. Na Štramberk jsme se všichni vydávali na obyčejných kolech – děcko vpředu, ruksak vzadu. Na Pulčín a Valovu skálu u Vsetína se cestovalo podobně. Často jsme s oddílem jezdili do Tater... 41
Převis ve Skalici
balkónku pod kolmou stěnou, jsme postavili náš stan – půl Áčka. Na okraj jsme dali velké balvany, kde si pak lehl Pepa, já byla uprostřed a Irena u stěny. V noci přišel velký vichr a Irena začala kuňkat strachy: „Aj na Teryně vzalo strechu…“ Pepa zamumlal: „Tak se jdi uvázat!“ Až ráno jsme zjistili proč. Vítr celou noc foukal za stěnu stanu, a i když my spali klidně, s ní to celou noc hodně házelo. Ráno se udělalo zase hezky, takže do oběda jsme byli na konci hřebene v Kopském sedle. Na ústředí se pak hodnotily výkony. Jarmila Matějková s Mirkou Macků se o hřeben pokusily ve stejné sezóně také, v opačném směru se za devět dnů dostaly jen po Železnou bránu. Šly pouze ve dvojici, a tak se jejich výkon ohodnotil více než ten náš, neboť s námi byl i Pepa. Namíchlo mne to. O dva roky později jsem se pak domluvila na hlavní hřeben se dvěma osmnáctiletými děvčaty, se kterými jsem tehdy hodně lezla – Zdeňkou Kotáskovou a Dášou Turkovou. Stejně jako naše předchůdkyně jsme zvolily směr z východu na západ, v závěru jsme ale nešly na Ľaliové sedlo, ale na Kriváň. Celý přechod nám trval šest dnů, a díky tomu se pak holky dostaly hned i do manšaftu. Většinu hřebene jsme „kufrovaly“, jistily jsme se jen ve stěnkách. Lezli jsme v botách s vibramem, kterým se tehdy říkávalo Pionýrky. Speciálně na hřeben jsem si pořídila nové, ale na jeho konci jsem je mohla vyhodit. Zajímavou situaci jsme zažily na Mengušákách. Na Středním vrcholu nás zastihla bouřka. Než jsme stačily
slanit, kudrnatá Dáša měla vlasy narovnané. Stáhly jsme jen lano a sedly na něj. Začalo sněžit a my zde ztvrdly do rána. Na Velký Mengušák už odtud vedla jen trojka, ale v ranním sněhu výstup moc příjemný nebyl. A ještě jednu historku na závěr – o rok později šli po nás hřeben kluci z oddílu. Začínali sice na Lomničáku, ale na Vyšné Baraní strážnici se na hlavní hřeben napojili. Kluci mohli sledovat naše časy ve vrcholových knížkách, ale nedařilo se jim z nich nic sundat. Nechtěli věřit, že by holky dokázaly tak rychle pochodovat. Josef: Velmi pěkný a dobře organizovaný byl dvanáctidenní přechod zimních Tater začátkem roku 1955. Celá výprava byla ohromně dobře vedená. Celkem osmnáct lezců se rozdělilo na dvě skupiny. Šest tvořilo družstvo, které lezlo hřeben nalehko s ruksaky maximálně do patnácti kilo, zbývajících dvanáct muselo za těch šest lidí nést vše ostatní. Prostě šest lezlo po hřebeni, zbytek přecházel přes sedla a doliny. Často hrozilo lavinové nebezpečí. Dole bylo mnohdy vidět obrovské laviniště. Některá místa jsme raději překonávali po jednom. A hygiena? Všechno jedině ve sněhu! Přes den se zdálo, že je pěkné počasí. V noci ale nezřídka přicházel mráz dvacet, třicet stupňů a vše zamrzalo. Vařiče se ráno běžně vysekávaly z ledu. Olga: Hezkou vzpomínku mám i na výstup Weberovkou v severní stěně Malého Kežmarského štítu se Včelou a Lojzou Kotáskem, i když jsme vylezli jen po Německý žebřík. V cestě
Zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater v roce 1955, foto Vilém Heckel
Včela s mlaďochy v roce 1951 při výcviku
Průkopnické doby v Tatrách i Alpách Josef: Tehdy bylo u nás tak dva tisíce horolezců a všichni jsme se znali. V Tatrách jsme lezli všecko možné. Hlavně v zimě jsme začínali s cestami, které se do té doby moc nelezly. Třeba Weberovku a spoustu dalších věcí. Olga: V roce 1954 jsme se pokusili o zdolání hlavního hřebene Vysokých Tater směrem od západu na východ. Já lezla s Irenou Hrablíkovou ze Slovenska, Pepa s pražským horolezcem Paterou. Kluci z Horské služby nás do té hrozně dlouhé doliny dovezli, vyšli jsme na hřeben a v Ľaliovém sedle se vyspali. Ráno jsme si řekli čau a obě dvojky vyrazily samostatně. V Mengusovském sedle jsme ale narazili na sedící postavičku smutného Veličky: „Prý jsem Pateru uhnal. Bylo mu špatně, a tak jsem jej odvedl do tábora v dolině. Holky, vezměte mne s sebou!“ Co jsme měly dělat? Pokračovali jsme tedy ve třech. Hřeben jsme šli poctivě – lezli jsme i přes slaňák na Žabího koně a přes pětku na Východný štít nad Železnou bránou – úseky, které se většinou obcházely. Celý přechod nám trval pět a půl dne. Poslední noc byla obzvlášť kouzelná. Spali jsme nad Terynou na hřebeni před Baraními rohy. Na 42
jsme chytli šílenou bouřku, která nás málem spláchla dolů. Na chatě u Zeleného plesa si pak všichni brali dalekohledy do ruky a dívali se, jestli žijeme. Měli jsme kliku, že nás bouřka chytla až v horním žlebu pod žebříkem. Olga: Tenkrát se lezlo ještě na konopných lanech. I v pověstném Ganku jsme měli ještě dvojité lano – jedno bylo konopné a druhé ze sisalu. Šedesátky, těžké jako hrom. Možná i díky tomu to tehdy taky tak dopadlo… 19.7.1955 vypadl v Lapińského komínu na Galérii Ganku po odlezení 3 délek lana čs. reprezentant Josef Velička. Do stěny nastoupil se svou manželkou Olgou, též členkou reprezentačního družstva. Ve strmé stěně se s ním ulomil přimrzlý kámen a... časopis Vysoké Tatry č.2/1956 Olga: Tehdy měl Pepa jet s reprezentací do Alp. Než odjel, zajeli jsme ještě do Tater – s dětmi a babinou, která je měla hlídat. Zůstala s nimi na Popradském plese, my šli spát na Váhu. Vstali jsme ve tři nebo ve čtyři ráno a sešli pod stěnu, kde jsme se nasnídali. Galerie Ganku působí tísnivě, v duchu jsem ji tenkrát prosila, ať nám neubližuje. Do té doby se tam stala spousta neštěstí, hlavně na normálce vlevo… Josef: Když se ostatní reprezentanti dozvěděli, že mají jet do Alp, málem nechodili ani po chodníku, aby se jim nic nestalo. A já blbec vlezu do Galérky... Zimní Tatry, foto: Vilém Heckel
Olga: Velice rychle jsme dolezli do půlky stěny, kam jsme se dostali už okolo sedmé. Tam ale začaly potíže. Byla jsem velice dobře přibitá, Pepa poodlezl nade mne a bil další skoby. Moc jsem na něj neviděla, když najednou zařval: „Drž!“ a už letěl. Stěna je v těchto místech kolmá, a tak padal vzduchem. Skoby dělaly jen „cink, cink, cink…“ Čekala jsem náraz zezdola, ale lano mě vyškublo navrch a obrátilo. Neproklouzlo a zastavilo se. Do ticha se ozvalo zespoda jen žalostné: „Drž…“ Věděla jsem, že žije. Netušila jsem jen, že má vykloubenou nohu. Ruce měl ale naštěstí v pořádku, přibil se ke skále, a tím mi uvolnil lana. Radě-
ji jsem přiťukla jednu skobu, jedno lano do ní zacvakla a spustila se k němu. Visel stranou. Podařilo se mi jej dostat na asi půlmetrovou římsu a přibít napevno. Bylo úplně jasně vidět, jak měl koleno nepřirozeně vytočené a v kyčli byla noha vyjetá. Zůstal ležet na římse. Nechala jsem si vůli, opřela se o hranu a začala mu nohu tahat. Potáhla jsem ji a snažila se páčit, aby noha zaskočila zpět. Žádný doktor pak Pepovi nechtěl uvěřit, že by mu kyčel mohla spravit jediná ženská a ještě k tomu ve stěně… Josef: V Ganku je mráz i v létě. Chladný vzduch se ve stěně dost točí, a já na to doplatil. Šutr, na který jsem během lezení „ťapnul“ sice zazvonil, ale nedržel. Když jsem se jej chytil, vypadl a v ten moment jsem letěl dolů. Padal jsem a hlavou se mi promítal film z mého života. Připadal jsem si jako ve snu, ze kterého mne probudila až obrovská bolest. Zůstal jsem viset v laně – zachytily mne, myslím, až skoby na štandu. Po pádu jsem byl naštěstí při vědomí, i když jsem měl velké bolesti. Domlouvali jsme se, co a jak uděláme. Kdo nás najde, kdo mi spraví nohu... Bylo to velmi rychlé rozhodování. Společně jsme přemýšleli, jak mi vykloubenou nohu dát zpátky. Nakonec mi šlápla do rozkroku, nohu chytla pod paži a táhla. Tímto způsobem mi ji dostala zpátky. Měli jsme štěstí v neštěstí. Olga: Pepa slaňoval tři délky v sedačce ze smyček a já jej z vrchu ještě druhým lanem držela. Dostali jsme se na úpatí stěny. Ve stěně je relativně bezpečně, kameny z Galerky jdou dolů v dostatečné vzdálenosti. Dole už ale padaly přímo na nás, nedalo se nic dělat. Josef: Měl jsem bezvládné nohy, a tak jsem se musel při slaňování odtlačovat rukou. Vmžiku jsem měl na sobě vše roztrhané, peří lítalo na všechny strany. Pod stěnou padaly kameny kolem dokola... Byla to chyba, když jsem zůstal čekat na pomoc na takovém nebezpečném místě. Kdybych ještě chvíli lezl po rukách a nohy tahal za sebou, mohli jsme se dostat mimo dopad kamení. Naštěstí ale na mě nic nespadlo... Olga: Zabalila jsem Pepu do bundy a utíkala na sedlo Váhy. Na chatě mi Sláma řekl: „Ale on půjde…“, tak jsem se s ním už dále nebavila. Zkusila jsem rychle svolat kluky, kteří lezli na Žabáku. Nad sedlem jsme naštěstí potkali také Ivana Urbanoviče, který šel s nějakou dívkou z túry. Ivan ji poslal do chaty a okamžitě se k nám přidal taky. Abychom Pepu dostali na chodník, museli jsme s ním ještě třikrát slaňovat. Kluků bylo jen šest, dostali hrozně zabrat… Musím říct, že to byl na ženu veliký výkon, že ho dokázala sama spustit ze stěny. Největší dřina byla pod stěnou v té velké moréně, bylo nás málo, ani neměl kdo střídat, stále jsme nesli. Českou dolinou, na strmém chodníku, kde se za normálních okolností jistí, nezbývalo než jít bez jištění. Byla to pro mne jedna z nejnáročnějších akcí, myslím fyzicky, dva dny jsem z toho byl úplně rozlámaný. Ivan Urbanovič, Akce HS, Jan Suchl, Praha 1970
Olga: Člověk byl tenkrát dost fit. Úraz se stal v sedm hodin, v deset nebo v jedenáct večer jsme už byli v hájence v Bielovodské dolině. O něco později přijela Horská služba, ale Pepa je poslal zase pryč. Byl už příliš unavený… Celou noc nespal, pořád se jen obracel a kuňkal. Ráno pro nás přijeli znova a zavezli do nemocnice ve Spišské Bělé. Udělali rentgen, Pepa dostal široký gumový obvaz sepnutý sicherkami a celé ošetření bylo u konce. Vzpomínám si ještě, jak jsem při mém návratu na Popradské pleso mokrá lana a všechno železo dotáhla na pokoj. „Bechla“ jsem se vším doprostřed pokoje. Děda se pak věci pokoušel dát někam bokem, ale vůbec je nezvedl… Nakonec jsem zajistila jízdenky na vlak v lehátkovém vagóně. Cestou jsme zavolali sanitku z Frýdku, která nás čekala v Těšíně a odvezla nás do nemocnice. Ve Frýdku jsem pak potkala svou matku, která mne málem nepoznala. Říkala mi: „Vždyť ty vypadáš tak na padesát …“ Josef: Ještě v lednu 1956 jsem chodil o berlích, ale v rehabilitačním středisku Chuchelná jsem už začal s tréninkem. Stála tam stará věž, na kterou vedlo 300 schodů. Napřed jsem po nich chodil normálně, pak s cihlou a postupem času až s pěti cihlami. Nakonec jsem s batohem plným cihel vyrážel do terénu. Někdo ale musel žalovat, protože při jedné vycházce mne chytili policajti. Tehdy se hodně pašovalo přes hranice a všichni si mysleli, že v batohu nosím cukr. Začátkem dubna jsem pak jel na horolezecké soustředění do Tater přímo z nemocenské. Doktoři mi přitom říkali, že nebudu pořádně chodit. Pod tíhou předešlého úrazu jsem však neměl ani nějaké stísněné pocity a úplně normálně jsem lezl. Olga: Do roku 1955 jsem výstupy podnikala jen s Pepou a chodila s ním i na jeho těžké túry. Po pádu z Ganku nám ale doktor Čech, krajský sportovní lékař a víceméně náš táta, hrozně vynadal: „To chcete ze svých dětí udělat úplné sirotky?“ Zauvažovali jsme nad tím a začali chodit na hory každý zvlášť. Josef: V šestapadesátém jsme se konečně dostali do vysněných Alp. S Veličkovou jsme se na ně připravovali speciálně. Vyráželi jsme v krátkých „gatích“ a v pořádných lesnických botách po řece Morávce a Mohelnici až nahoru na Bílý kříž. Bylo pětadvacet, třicet stupňů ve stínu, lidé se u řeky vyvalovali jen v plavkách a my s ruksakem po řece a přes vodu. Přešli jsme Lysou a po řece Ostravici zase zpátky. Takhle jsme blbli přes třicet kilometrů. Olga: V lomu ve Skalici jsme lezli málem i hlavou dolů a všude stále chodili pěšky. Pochoďáky a pochoďáky… do úplného zblbnutí. I přes náročný trénink jsem měla po první alpské túře nohy jako přeražené… I tak náročná příprava ještě pořád nestačila. Josef: V Alpách jsme přelezli hezké věci v okolí ledovce Mer de Glace – Aiguille de Taléfre, severní stěnu Point Joseph, která byla celá v ledu, nebo kulatou věžičku Gendarme v masívu Aiguille Verte. Nejtěžší výstup jsem ale podnikl s Jardou Mlezákem ve východní stěně Aiguille de Moine – Mnicha, kde se mi dokonce podařilo ve vrcholové partii cestu narovnat. Výstup uhýbal doleva na hřeben, ale my lezli nahoru spárou, která se stále zužovala. V závěru už ji šlo 43
lézt jen na prstech. Tehdy jsme byli dost rychlí a nakonec za sebe navázali i dva Francouze, kteří toho měli už dost. Byli nám nesmírně vděční. Na chatě o nás vše roztrousili, takže večeři nám pak nosili horští vůdci. Velmi nám děkovali, že jsme oba zachránili. Dostal jsem od nich fotku – snad jedinou věc, kterou nám při návratu naši pohlaváři neosvítili rentgenem. Také jsme měli zálusk na hřeben Peuterey na Mont Blanc. Přešli jsme přes trhliny dlouhý ledovec a přes sedlo pokračovali až k plechové chatě Col de la Forche v hřebeni. Sešlo se nás v ní hned dvanáct. Chytili jsme ale opravdu strašné počasí, doslova na jednom boku jsme leželi dva dni. Všechno žrádlo na výstup tam padlo. Dolů jsme slezli doslova hladem. Stěnu jsme slanili a v husté mlze se snažili přejít přes ledovec. Jako první šel Olda Kopal, ostatní se vydali za ním navázaní na lano v rozestupech. Nebylo vidět na krok, napadlo metr nebo metr a půl nového sněhu, a před námi nejistá cesta dolů po ledovcových mostech. Šel jsem poslední. Najednou za sebou slyším nějaké zvuky, otočím se a z mlhy vyšel Olda. Dodnes se divím, že jsme se přes ledovec dolů vůbec dostali. Na chatě Charpoa jsem už měl takový hlad, že jsem žral vše, co jsem našel – třeba ohryzek zamrzlý v ledu. Normálně jsem ho vysekal a sežral. Chlapi z hladu normálně vrhli. Neměli jsme skoro žádné peníze, jen něco na noclehy.
Kavkazská dobrodružství Olga: Pepa byl na Kavkaze nejprve s kluky z oddílu ze Starého Města. Tehdy s nimi byli i Brňáci. Já se tam dostala až o rok později do doliny Adyl-Su, kde se nám čtyřem holkám podařilo vylézt na Ušbu. Protože nás na „Kavkazský Matterhorn“ nechtěli pustit samotné, lezl s námi jako poslední Chroust Procházka. Obtížnost je ve vyšších horách velmi relativní, každým rokem se mění. Když jsme my baby lezly na Ušbu, šly jsme z Podušky na vrchol a stejnou cestou zase zpátky. O dva roky později podnikla stejný výstup liberecká čtyřka – esa. Říkali si: „Podíváme se na Ušbu, vždyť baby ji udělaly za den...“, a vyšli – polehku. Nevyšly jim ale podmínky, a tak po cestě museli bivakovat. Každý rok mohou být podmínky v horách jiné… Z vyprávění Olgy Olga: V táboře vládl pořádek. Člověk byl opravdu rád, když se dostal ven. Opravdové blaho bylo, když se nafasovalo jídlo a mohlo se jít lézt. Já litovala hlavně ruské ženské. Měly velmi těžké vybavení – vatované bundy a spacáky... A boty? Širokánské s trikuny, protože železa ještě neznaly. Na túry musely navíc chodit nejméně se třemi chlapy. Josef: Můj nejvážnější výstup v horách byl „Krest Ušby“, který spočíval převážně v ledovém lezení. Podnikl jsem jej se svými častými spolulezci – Mirkem Jaškovským a Lojzou Kotáskem. Mirek je výborný kluk i horolezec a měl úplně jinou lezeckou techniku než já. Lojza byl na lezení vyložený talent. Moc nemluvil, dobře lezl a bezvadně i jistil. Cestu jsem převážně tahal já. Vůbec se divím, že jsme to 44
tehdy přelezli. Při výstupu mne zaujaly hlavně skalní plotny, podobné jako u nás na Helfštýně. Ohromné plotny, které do sebe zapadaly. Ve spodní části skoro vypadaly, že musí každou chvíli spadnout dolů. Málem jsme měli strach na skálu šáhnout. Lezli jsme v ledu kolem spár, v mačkách, a bylo to velmi drastické. Až tak, že jsem v závěru výstupu myslel už jen sám na sebe. Později se k podobným pocitům přiznali i Lojza s Mirkem. Přespali jsme v sedle mezi oběma vrcholy Ušby a druhý den pokračovali ve výstupu na západní vrchol. Z něj jsme se opět vrátili do sedla a pokračovali ještě na východní vrchol, který byl velmi zasněžený. Zabil jsem i nějaké skoby do ledu. Oba vrcholy se nám ale podařilo vylézt i slézt dolů ve velice dobrém čase. V táboře byl uprostřed velký barák a kolem něj stály stany. Sjížděli se sem horolezci z celé Evropy. Pamatuji si, že když přijeli Francouzi, představovali jednotlivé členy výpravy i s jejich výstupy. Ruským papalášům to ale vůbec nic neříkalo. Později jsme přešli do Mestie na gruzínskou stranu přes sedlo Bečo. Gruzínci pak pro nás nachystali hostinu, a každý musel pronést přípitek. Velmi nás tehdy překvapili. Byl mezi nimi i profesor historie, a tak připíjeli na Komenského nebo na Žižku... Byli jsme z nich úplně na větvi. Také se zajímali, kdo co z naší skupiny vylezl. Ptali se na detaily našich výstupů nebo na naše lezecké vybavení. Úroveň Gruzínců a jejich zájem o lezení byl v porovnání s Moskvany jako nebe a dudy. Byli to úplně odlišní lidé s jiným vzděláním i chápáním. Z vyprávění Olgy Olga: O dva roky později jsme nejprve podnikli aklimatizační túru, která začínala velikým „hangem“. Rusům výstup běžně trval tři dny – večer došli pod kopec, vyspali se, vylezli a slezli, znovu se vyspali a sešli dolů. Naše hlavy prohlásily, že to musíme zvládnout za den. Vyšli jsme tedy ve tři ráno a v pozdním odpoledni se dostali na vrchol. Kousek pod ním jsme se v dvojkovém terénu odvázali
Olga v Mestii v roce 1959
a každý co nejrychleji dolů! Začínalo se stmívat. Původně jsme byli čtyři baby a čtyři chlapi, ale dolů sešli jen tři chlapi a tři ženské. Chyběla Olina Zibrínová, která byla naší vedoucí, chlapi postrádali Tonyho Antoníčka. Co teď? Čekali jsme a čekali. Uvažovali jsme, jestli máme jít chybějící dva kamarády nahlásit vedení tábora. Ze střechy jsme pozorovali dolinu, ale dvě postavičky se objevily až v devět dopoledne. Někde se zapráskli a uvízli přes noc... Mezi kluky byl vedoucím zase Vladimír Šedivý. Nebyl to ale bůhvíjaký horolezec, spíše jen funkcionář s dost mizernou fyzičkou. Při sestupu sutí nám pořád padal z chodníčku. Zajímavé ale bylo, že druhý den jej doktorka vždycky uznala fit. Přitom nás holky nechtěla na další túru vůbec pustit. Měly jsme vydumanou krásnou čtyřku na Ullu Kara. Výstup nám povolili až následující den. Na vrchol jsme se ale nakonec dostaly jen normálkou, protože počasí se už začalo kazit. Nakonec jsme s holkami přelezly Pik Ščurovského, kde o silné zážitky nouze nebyla. Na bivaku spadla Dáši Turkové dolů bota. Dolezla ale až nahoru, protože nic jiného se dělat nedalo. Krásný výstup, který nevedl v ledu, ale v perfektně držícím sněhu. Paráda pochodovat! Sice se jednalo o kolmé lezení, ale díky dobrým podmínkám se nám šlo krásně. Myslím si, že Ščurovský byl můj nejtěžší výstup. Při výstupu na Nakra Tau jsme musely s holkami nejprve přejít celou dolinu pod Donguz Orunem, který několik dní předtím úspěšně zdolal Radan Kuchař. Převislý ledovec v jeho vrcholové části odpadává nezávisle na čase. My nastupovaly ve tři ráno a najednou: „Řach!“ Celý ledovec se utrhnul a obrovská lavina začala padat dolů stěnou. Zvedl se prach, který dolinu úplně zamlžil. Radan Kuchař zůstal stát úplně „štajf“. Díval se na stěnu a říká: „Kdybychom tam byli dneska, už tady nejsme.“ Nebylo nám jasné, že se lavina utrhla právě ve tři v noci. A ta byla! Stěnu Donguz Orunu přelezli poprvé Gruzínci předchozí rok. A to ve stěně strávili tři dny! Zázrak, že to vůbec přežili, a že jim něco nespadlo na hlavu. Naši kluci měli bivak v polovině stěny a druhou noc spali na vrchu. V tak nebezpečném terénu se to ani jinak dělat nedá. Z vyprávění Olgy Olga: Rok po druhé návštěvě Kavkazu už byl Včela nemocný. Začal jej bolet kotník, kulhal, a tak zašel do nemocnice. Pustili jej až za šest týdnů, neušel ani čtyři metry od auta do baráku. Poničili ho psychicky i fyzicky. Já jsem lozila dále, ale už to nebylo ono. Byla jsem ještě s oddílem na Slezském domě, ale žádné velké výkony se už nekonaly. Spíše jsem vodila do hor naše děcka, občas jsem je vyvedla nahoru nějakou jedničkou… Josef: Moje revma bylo dost netypické, na což přišel až doktor Duda, krajský revmatolog. Měl pět podobných pacientů jako jsem byl já a na mou nemoc napsal i vědeckou práci. Mé problémy jsem vyléčil jednoduše – studenou vodou. Když jsem byl mladý a pokoušela se o mě chřipka, omluvil jsem se v práci nebo si vzal dovolenou. Vzal jsem si jen chleba s „kus-
upozorňoval na hojivé účinky chladu. Dnes přitom každému fotbalistovi dávají na hřišti hned ledové obklady... I když jsem byl velmi choulostivý na zimu a na horách dokonce spával v rukavicích, začal jsem se otužovat. Nejprve jsem se studenou vodou myl, pak se s ní postupně i sprchoval. Můj zdravotní stav se zlepšil natolik, že jsem se opět pokusil lézt s Jendou Jursou na druhého... Bylo ale jasné, že dřívější výkonnosti už dosáhnu jen stěží, a tak jsem zanedlouho zanechal lezení definitivně. V kondici se ovšem udržuji dodnes. Každé ráno se koupu v jezírku, cvičím a dělám hluboké předklony s napjatými koleny. A do deseti, patnácti metrů výšky lezu pořád, i když jenom po stromech...
Včelovi při společném zimním výstupu v Roháčích v roce 1961, foto: František Krasl
kem“ salámu a co nejrychleji valil z Frýdlantu na Lysou horu. Na Bezručově chatě jsem si pak vyměnil košili, utřel se, vypil teplý čaj nebo kávu a šel zase dolů. Tímto způsobem jsem zamezil rozšíření choroby. V té době byl ale na Lysé špatný chatař. Nedával hostům
teplé, ale jen studené nápoje. Tehdy jsem vypozoroval, že mi studený čaj dělá dobře. Na horolezeckém cvičitelském kurzu v šestačtyřicátém roce v Tatrách nám dělal zdravotní přednášky doktor Antek Veverka. Mezi doktory byl asi výjimka, protože už tehdy rovněž
Z povídání na samotě u lesa
Jistě nebudu první, kterého zaujaly vaše obrazy. Jak jste se k jejich malování dostala? Olga: Malovat obrazy jsem začala až v penzi. Snažila jsem se na nich zachytit veškerou atmosféru z hor, která mi utkvěla v hlavě. Abych však mohla zakreslit všechny žleby a detaily, dávala jsem obrazy dohromady s pomocí různých knih. Nikdy předtím jsem se malování nevěnovala. Na počátku byl krásný obraz od místeckého akademického malíře Holáčka, který jsme kdysi dostali darem. Jednou jsme doma potřebovali vymalovat, a přitom se nám podařilo obraz poškodit. Zavadili jsme garnýží o obraz a poškrábali jej. Když jsme se obrátili na autora s prosbou o vyspravení, strašně se rozčílil. Tehdy jsem si řekla: „Musím obraz nějak spravit sama!“ Začala jsem zkoumat různé barvy a techniky, a pak už byl jen krůček k tomu, abych začala malovat. Stvořila jsem první dílo, jenže nedala do barev ředidlo a obraz mi tím pádem schnul tři měsíce. Nemaluji jenom kopečky, ale také louky, psy… hlavně přírodu. Josef: Mne zase baví kamenorosty a dřevěné samorosty. Jen mi stále vrtá hlavou jedna věc – všechny mé nálezy souvisí s tím, co dělám nebo jsem v minulosti prožil. Jak je to mož-
Morávka, únor 2005 Vím o vás, že jste byla výborná lyžařka... Olga: Lyžovala jsem závodně do doby, než jsme se začali věnovat lezení naplno. V roce 1954 jsem se dostala do horolezecké reprezentace, přičemž ještě rok předtím jsem vyhrála všechny krajské tituly v lyžování - slalom, sjezd, kombinaci i běh na 10 kilometrů. Pamatuji si, že tehdy ústředí hradilo cestu každému, kdo jel závodit na mistrovství republiky. V kraji měli smůlu, protože tehdy zaplatili cestu jen jednomu – mně. Ústředí ušetřilo, kraj přišel zkrátka. Vaše děti také sportovaly? Olga: Ke sportu jsme samozřejmě vedli i naše dvě děti. Starší dcera Hanka výborně lyžovala. Závodila a jako juniorská reprezentantka toho i dost pojezdila po světě. Syn Karel byl lezecky výborný, ale bohužel, lézt moc nemohl. Zdědil totiž po mém dědovi vrozenou vadu. Když například zmáčkne ruku v pěst, může ji povolit až za chvíli. Všimli jsme si toho když byl malý – při seskoku ze židle upadl, protože při dopadu měl nohy ztuhlé. Ale na hory jezdil a měl dokonce první výkonnostní třídu v lyžování, i když naplno se mohl vždycky rozjet až za třetí brankou…
V loňském roce slavili kluci padesáté výročí vzniku oddílu Staré Město, který jsem zakládal. Oslava probíhala na chatě Tatranka na Lysé hoře a sešla se tam spousta lidí. Chata kdysi vznikla ze staré kuželny, napůl shnité. Rozebrali jsme ji, všechny hřebíky vytahali, naložili na velké auto a zavezli na Ostravici. Vše se vysmýčilo navrch a stavba chaty na skále mohla začít. Tenkrát mi dvěstěkilový kámen přimáčkl prst a celý jej rozdrtil. Strávil jsem měsíc na nemocenské, ale chata se postavila a dodnes existuje. Čtyřicet roků! Za svůj celoživotní přínos považuji hlavně výchovu mladých lezců. Měl jsem ohromnou morální odpovědnost. Málokdo si umí představit, co je to vést oddíl s převážně šestnáctiletými děcky a na skalách je dávat do družstev s lidmi, kteří lézt uměli. Když jsem se snažil spočítal kolik lidí mi při lezení prošlo rukama, vyšlo mi, že na cvičných skalách nebo v Tatrách se mnou bylo uvázáno na laně asi pět set lidí. Z Včelova vyprávění
né, sám nevím. U jezírka třeba leží kámen, který je přesným obrazem Everestu a Lhotse – okrouhlá východní stěna, jižní stěna, prudká severní stěna... Úplně přesný obraz skutečnosti, aniž bych do ruky vzal nějaké měřidlo. Našel jsem jej 10. října 2000 a o dva dny později se mi do ruky dostaly noviny, kde byly fotky Davo Karničara1 při jeho sjezdu na lyžích z vrcholu Everestu. Hned bylo jasno. Navíc mi jeho obličej na fotografii připomínal Míru Barona za mlada. Jednu dobu jsem si dokonce myslel, že Davo by snad mohl být i jeho syn – protože Míra jezdil do Julských Alp často a jejich rysy jsou opravdu úplně stejné. Nemám to tedy ještě zcela vnitřně vyřešené. Třeba nedávno jsem tak vyjel traktorem. Bylo po velkých deštích a vedle asfaltové cesty se objevila čerstvá díra. Nedalo mi to a musel jsem se do ní podívat. Ležel v ní kámen s postavou horolezce v převisu. Úplně stejný výjev jako na staré fotografii doma, kde lezu na Mazáku skalku s převisem. Fascinuje mne materiál, na kterém jste lezli. To sis jej i sám vyráběl? Josef: Železa i skoby jsem si vyráběl sám – mohu ukázat. Kopírovali jsme vše, co se
45
Jednu sobotu mi volali na chatu na Mazáku, že mám být druhý den o půl desáté ve Štrbě. Měl jsem jako lyžařský instruktor doprovázet osm horolezců a dvě horolezkyně z Ruska na Mikulášské chatě v Nízkých Tatrách. Naše banda mne pak narychlo celou noc učila rusky. Ale jen samá sprostá slova! Stopadesáttisíckrát jsem si ráno celou cestu alespoň opakoval: „Zdravstvujtě druzja!“ I když jsem byl dvakrát na Kavkaze, neumím dodnes ani ruskou abecedu. Jéžiš to bylo! Vystoupili z vlaku a lidi na nádraží se dívali, co to přijelo za zvěř. Každý měl místo ruksaku pytel nebo kufr. Na hlavě 6 klobouků, protože když vystoupili v Černé nad Tisou z vlaku, každý z nich si jich hned tolik koupil . Na sobě měli vojenské bundy a na nich dvacet různých kapes. V životě jsem ještě neviděl tak široké boty s trikuny, jako měli oni. Lyže každá jiná… Zmohl jsem se jen opravdu na: „Zdrávstvujtě druzja!“ Zastyděl jsem se jako hrom! Chvíli mi trvalo, než jsem sehnal autobus. Nalezli dovnitř, a že chtějí koupit „Ačky!“ Vždycky jsem se s Rusákama domluvil tak, že jsem na ně mluvil pomalu česky s ruským přízvukem, ale teď to nějak nefungovalo. Nevěděl jsem, co chtějí, ale naštěstí tam byl obrázek s barevnými brýlemi. Já osobně jsem měl bezvadné francouzské brýle, které bych nedal ani za nic, ale později mi je na Mikulášské chatě, dobrodinci, stejně ukradli! Bylo poledne a v optice stažená roleta. Začali do ní kopat svými širokými botami. Dělali strašný kravál, až ze sousedního domu vylezl majitel. Vysvětlil jsem mu, že je to ruský národ a tak dále..., a že chtějí ačky. Do jeho malého obchůdku se jich nahrnulo deset a blbec ještě naráz vytáhl tři šuflíky. V ten moment v nich nezbylo nic! Všechny brýle měli v momentě po kapsách. Prodavač se zmohl jen na: „Volám policii! Okamžitě!“ Raději jsem se s optikem rychle domluvil: „Dvacet druhů brýlí, bylo jich tolik a tolik, průměr vychází takový... Napište mi to!“ Čtyři tisíce pět set korun jsem zaplatil! To bylo peněz jak hrom. Co jsem ale měl dělat? Měl jsem se nechat zavřít i s Rusákama? Přijeli jsme do Demänovské jeskyně, kde udělali další průser, protože kopali do krápníků. Další průšvihy se naštěstí konaly až na lyžích. To bylo něco! Já tehdy vymrznul... Po sjezdovce jeli dolů rovně šusem, když z nich chtěl někdo naráz zatočit, lyže se mu zadřela do strany a „šást“! Než sjeli všichni dolů, bylo poledne. Potřeboval jsem vyúčtovat jízdenky, a tak jsem jim říkal: „Neztraťte mi je, lístky musíte odevzdat!“ Poztráceli všechno. Nakonec někde vysypali velký koš a jízdenek mi přinesli plnou tašku – další průser. Celý jejich pobyt v tehdejším Československu pro ně skončil na Kežmarské chatě ve Vysokých Tatrách, kde byli také Jugoslávci a Rakušané. Večer se všichni horolezci pobavili a došlo i na chlubení se vlastním lezeckým materiálem. Naši kluci ukazovali podomácky udělané mačky, cepíny a karabiny. Jeden z Rusů, inženýr Cyril Kuzmin, šéf Dněpropetrovské přehrady, na to jen: „To plocho! Pasmatritě, ja pakažu vam sovětskij ledorub!“, a z kufru vytáhl litinové kladívko na sekání cukerných homolí… Z Včelova vyprávění 46
dovezlo zvenku. Pamatuji si, že jsme kradli zbytky oceli „30CHAGSALROL“, ze kterých jsme pak vyráběli i mačky. Víš, co je to za robotu? Čtyřmilimetrovým vrtákem odvrtat, pak pilovat, zakulacovat hrany... Je to kopie maček Grivell a lezl jsem s nimi i Krest Ušby. S čím se leze dnes bylo pro nás nepředstavitelné. Ty jsi vyučený zámečník? Josef: Ne, já jsem vyučený obchodník v železářství. V oboru jsem sice pracoval dlouhou dobu, ale později jsem dělal všecko možné. Mám za sebou asi deset zaměstnání – pokrývače, tesaře... Nakonec jsem vzhledem ke své nemoci skončil jako úředník. Když se mi v kterémkoliv zaměstnání něco nelíbilo, většinou jsem odešel na hodinu pryč. Někdy to bylo hodně dobrodružné. Dělal jsem třeba inspektora v domácích potřebách. Odešel jsem kvůli jedné babě z Nového Jičína, která předražovala ceny. Doma pak měla sklad tehdy vzácného zboží, ke kterému se řada lidí vůbec nemohla dostat. Ředitel od ní dostával broušené vázy, a tak mlčel. Její manžel byl bývalý partyzán a i tehdy ještě nosil v kožáku pistoli… Nikdy jsem nebyl komunista a nesnášel jsem žádné příkazy a podrazy. To jsem vždycky raději odešel jinam, díky čemuž jsem během života vystřídal asi deset zaměstnání. Své sis odpracoval i v horolezeckém svazu... Josef: Nejsem moc na psaní nebo abych o něčem hodně kecal. Na to jsem nikdy ne-
Titulní strana východoněmeckého časopisu „Sport im Bild“ z 29.listopadu 1957 s Včelovým portrétem, foto: Vilém Heckel
měl čas. Vždyť jsem měl jednu dobu sedm sportovních funkcí, od ústředního výboru až po oddíl. V Ústředním výboru Horolezeckého svazu jsem měl na starosti nejprve mládež, ale později jsem začal pracovat v komisi pro Vývoj a výzkum. S doktorem Šádkem jsem například zakládal v Bolaticích výrobu silonových lan. Pak přišel na řadu vývoj horolezeckých bot, které se nakonec dostaly až na Nanga Parbat. To byla vůbec nejhorší prá-
ce, na jakou jsem v životě narazil – se ševci v podniku Snaha Opava. Uprostřed místnosti stál šest, sedm metrů dlouhý stůl a dvanáct lidí dokola. Každý z nich na botách udělal jednu operaci. Podávali si boty jeden druhému a na konci stolu byla bota hotová. Hotové peklo. Byl jsem v Opavě nejméně dvanáctkrát. Chtěl jsem, aby boty ušili podle mého vzoru. Snažil jsem se, aby se lehce šněrovaly, aby špičky nebyly měkké a dobře držely při lezení, a hlavně – aby byly z jednoho druhu kůže. Ševci ale mají v sobě jednu špatnou vlastnost – úmyslně používají několik druhů kůže, aby díky těm špatným kouskům boty dlouho nevydržely. Na expedici na Nanga Parbat v roce 1969 je měli všichni a nikdo neomrznul. Každý měl botu o číslo větší a v ní vlněnou tvrdou fusakli, takovou vnitřní botu. Prodávaly se za 395 korun, přitom ušití jedné boty stálo 29 korun a 39 korun byla cena materiálu – komunismus bylo svinstvo jako hrom! Boty se tehdy opravdu vydařily, i když oproti dnešní obuvi byly těžké. Dodnes je používám pro jízdu na traktoře. Přiznávám, že tvá šikovnost je u vás na chalupě vidět na každém kroku. Josef: Jsem zásadně manuální typ. Na to jsem nikdy neměl čas. Vždyť jsem měl jednu dobu sedm sportovních funkcí, od ústředního výboru až po oddíl. K osmdesátce, kterou budu mít za pár, jsem si koupil dárek, který vám musím ukázat. Pilu za patnáct tisíc korun a sekyru za dvanáctset! Vůbec jeden z nejlepších dárků mi dal syn před třemi roky. Ve škarpě uviděl starý krumpáč s rozbitou násadou. Dal jsem na něj pořádnou násadu a valím s ním o sto šest. Třeba letos jsem dělal druhou studánku, a tak jsem s ním zakopával osmdesát metrů dlouhou PVC hadici. Vždycky mi udělá radost, když se mi podaří nějakou starou věc opravit. Schválně ti něco ještě ukáži... Olga: Veličko, neblázni! Josef: Našel jsem v kontejneru malou motorku – čopra. Naštěstí jsem si k němu sehnal i koženou bundu. Co myslíš, že jsem za ni dal? Dvacet korun! Schválně, vypadá na to? Vevnitř byla poničená, protože původní majitel asi boural. Možná se v ní zabil, co já vím… Čtrnáct dní jsem ji páral a dalších čtrnáct dní jsem ji zase znovu sešíval – dírku vedle dírky. Šídlo musí být čtyřhranné, nesmí být kulaté, jinak je zle. To byla hlavní finta! Vyměnil jsem i vlněnou podšívku. Byla s tím robota, ale teď ji musím před mladými schovávat... Ty jsi vlastně harleják... Josef: No jistě! Denně takhle tvrdě pracuji, vždycky dopoledne. Odpoledne si zdřímnu, a pak chodím a přemýšlím co a jak bych ještě vylepšil. Jen jedna věc se mi ale nedaří... Olga: Převychovat ženu! Josef: No, ježišmarjá! Konečně řekla pravdu. zpracoval foto
Martin Krejsa Petr Piechowicz a archív Josefa a Olgy Veličkových
Josef Velička narozen v roce 1925 50. léta reprezentant Československa 1956 mistr sportu přehled nejvýznamnějších výstupů Tatry 1950 Ganek, výstup přes Dělovou rouru, klas.V, spolulezci: Veličková, Alois Petřvalský 1952 Východný štít nad Železnou branou, KG674, klas.V-VI, spolulezci: Veličková, Novák Dračí hlava, prvovýstup, klas.VI, spolulezci: Veličková, manželé Petřvalští Volia veža, Puškášova cesta, klas.VI, spolulezec: Veličková 1954 letní přechod hlavního hřebene ve směru Ľaliové sedlo – Kopské sedlo, spolulezci: Veličková, Irena Hrablíková Malý Kolový štít, KG 1344A, klas. V-VI, spolulezci: Veličková, Alois Kotásek Malý Kežmarský štít, Weberovka, klas. V-VI, spolulezci: Veličková, Alois Kotásek 1955 zimní přechod hlavního hřebene expedičním způsobem Dračí hlava, KG588A, klas.VI, spolulezec: Alois Kotásek 1960 Ošarpance, Puškášova cesta platňami, spolulezci: Veličková, Kolosov, Kaufman 1961 Volia veža, plotnami, KG442A, spolulezec: Jan Jursa Alpy 1956 Col de la Fourche (3.682 m), klas.IV, spolulezci: Jiří Mašek, Radan Kuchař, Karel Cerman, Jaroslav Mlezák, 3. až 5.8. La Nonne (3.340 m), klas.IV, Evégne (3.469 m), klas.V, Le Cardinal (3.462 m), klas.IV, spolulezec: Jaroslav Mlezák, 7.8. Aiguille de Moine – Mnich (3.412 m), V stěna s vlastním narovnávacím variantem ve vrcholové stěně, klas.VI, spolulezec: Jaroslav Mlezák, 8.8. Aiguille de Taléfre (3.726 m), klas. V, spolulezec: Jaroslav Mlezák, 10. až 11.8. Mont Blanc, normální cesta, klas.II-III, spolulezci: Veličková, Irena Hrablíková, Eva Formanová, 16.8. Kavkaz 1958 Elbrus, V vrchol, spolulezci: Alois Kotásek, Miroslav Jaškovský 1959 Čatyn Tau, Z hřeben, klas.3B, spolulezci: Miroslav Jaškovský a Alois Kotásek Ulu Kara, Pik Germogenova, S hřeben, klas.3B, spolulezci: Miroslav Jaškovský a Alois Kotásek Ušba (4.710 m), (4.694 m), SZ stěna, cesta přes „Kříž“ (Krest), klas.5B, spolulezci: Miroslav Jaškovský a Alois Kotásek, 15. až 17.8. Elbrus, Z vrchol, spolulezci: Veličková, Dagmar Turková, Eva Posejpalová 1
Olga Veličková narozena v roce 1928 50. léta reprezentantka Československa 1961 mistryně sportu přehled nejvýznamnějších výstupů Tatry 1950 Ganek, výstup přes Dělovou rouru, klas.V, spolulezci: Včela, Alois Petřvalský 1952 Východný štít nad Železnou branou, KG674, klas.V-VI, spolulezci: Včela, Novák Dračí hlava, prvovýstup, klas.VI, spolulezci: Včela, manželé Petřvalští Volia veža, Puškášova cesta, klas.VI, spolulezec: Včela 1954 letní přechod hlavního hřebene ve směru Ľaliové sedlo – Kopské sedlo, spolulezci: Včela, Irena Hrablíková Malý Kolový štít, KG 1344A, klas. V-VI, spolulezci: Včela, Alois Kotásek Malý Kežmarský štít, Weberovka, klas. V-VI, spolulezci: Včela, Alois Kotásek 1956 letní přechod hlavního hřebene ve směru Kopské sedlo – Kriváň, spolulezkyně: Zdeňka Kotásková, Dagmar Turková 1958 Černý štít, KG1307, cesta Komínem, zimní výstup, spolulezci: Křístková, Dagmar Turková Jahňačí štít, Direttissima středem J stěny, zimní výstup, spolulezci: Křístková, Dagmar Turková 1960 Ošarpance, Puškášova cesta platňami, spolulezci: Včela, Kolosov, Kaufman ? zimní přechod hřebene v úseku Kopský štít, Lomnický štít, Kežmarský štít Alpy 1956 Aiguille de Blatiére, spolulezci: Irena Hrablíková, Eva Formanová Mont Blanc, normální cesta, klas. II-III, spolulezci: Včela, Irena Hrablíková, Eva Formanová Kavkaz 1959 Ušba, S vrchol (4694 m), cesta z Ušbinského plata, klas. 4A, spolulezci: Blažena Karasová, Dagmar Turková, Eva Posejpalová, Zdeňka Kotásková, Vladimír Procházka Elbrus, Z vrchol, spolulezci: Včela, Dagmar Turková, Eva Posejpalová 1961 Pik Ščurovského (4252 m), SV hřeben, klas. 4B, spolulezci: Eva Posejpalová, Dagmar Turková, Olga Zibrinová
Davo Karničar (1962), slovinský horolezec a lyžař, např. sólovýstup Bonattiho pilíře na Dru a Lauperovy cesty na Eiger, sjezd na lyžích severovýchodní stěny Eigeru, východní stěny Matterhornu a Mt. Blancu, první sjezdy na lyžích nejvyšších hor kontinentů: Asie – Mt. Everest (8.850 m) 7. října 2000, Afrika – Kilimanjaro (5.894 m) listopad 2001, Evropa – Elbrus (5.642 m) – květen 2002, Jižní Amerika – Mt. Aconcagua (6.969 m) leden 2003, Austrálie – Mt. Kosciusko (2.230 m) – srpen 2003, Severní Amerika – Mt. McKinley (6.194 m) – 26. května 2004.
47
info
Lezení v údolí Feitelmacher Lezecká oblast Ennstal Výběr od Hermanna Erbera Nedělní ráno. Po zaslouženém nočním odpočinku směřuje můj první pohled k oknu: Jestlipak k nám budou bohové dnes ohledně počasí milostivi? Potlačuji neutěšený výhled do podmračeného dne, který okno poskytuje, a zase se obracím. Když se později doopravdy chystám vstávat, mé podezření se potvrzuje: mizerné počasí. Trýznivá nerozhodnost se rozšiřuje. Mohly by dnes mé lezecké srdce potěšit hustě natlačené barevné chyty s nekonečnými možnostmi na bouldrovce? Nebo budu jednoduše ignorovat počasí a pojedu směr Ennstal? Volání přírody je nakonec silnější a ukázalo se to jako správné rozhodnutí. Už po několika kilometrech mě v obličeji lechtají sluneční paprsky. Pozitivně naladěn, zbývá jen jedna otázka: Kterápak stěna by to dnes měla být? být vděčni Josefu Gstöttenmayrovi, který si může připočíst více než 40 linií také na Sonnleitnerwandu.
Krajina podél řeky Enns na jihovýchodě Horního Rakouska se může srovnávat s Frankenjurou, jihoněmeckou Mekkou lezení. Pro cvičené oko lezce vypadá sem tam „pohozená šeď“ mezi šťavnatou zelení kopcovité krajiny podezřele lezecky dobře. Mezi idylickým pastvinami a prosekanými lesy tu roztroušené mezi Steyrem a Weyerem leží jednotlivé skalní útvary.
Riesenbergerwand a Sonnleitnerwand, Laussa Všichni, kteří lezecký den chtějí prožít spíše příjemně, udělají nejlépe, když zamíří směr Sonnleitnerwirt: Skály stojí přímo v pěkné Lausse, z obou stran hospody, Riesenbergerwand a Sonnleitnerwand. Obě kolmé až mírně převislé stěny poskytují lezení cest obtížnosti 6 až 7, s velkými chyty a dírami – v krátkosti: skutečná radost. Kdo uprostřed lezeckých radovánek zatouží po chlazeném pivu a svačině, musí se vrátit jen pár kroků do Sonnleitnerwirtu, na jehož pozemku se nachází Sonnleitnerwand. A varování pro všechny, kteří ještě nezačali lézt: Nejpozději až se na zahrádce s pivem v ruce opřete, nevyhnutelně padne váš pohled na naproti stojící obrovskou skálu. Dalece se táhnoucí masív nabízí mimo jiné cesty, které si člověk užívá – delší atletické kroky a přesahy do velkých chytů. Tato oblast se v posledních letech stala velmi oblíbenou, především mezi lezci s malými dětmi. Směrování stěny na sever a blízkost hostince a koupaliště dělají z obou stěn ideální cíl pro horké letní dny.
Sauzahn, Laussa Když nás teploty konečně propustí ze zatuchlé bouldrovky a umožní výjezd do přírody, směřujeme nejčastěji k Sauzahnu. Ať už začátečníci, pro které je zážitkem první zápis do vrcholové knihy, nebo všichni, kteří se nutně potřebují po zimním spánku nebo po tréninku v hale dotknout skály – Sauzahn nabízí optimální podmínky pro všechny. Pokud se někdo za slunečného dne rozhodne pro Sauzahn, musí počítat se značným po-
Hackermauer, Losenstein Koho už madla přestala bavit a chce pořádně potrápit prsty, ten bude volit Hackermauer. Už při výjezdu z Losensteinu trčí skála z lesa jako poznávací znamení. Na mohutném Hackermaueru se nachází nejtěžší cesty Ennstalu. Kdo tu chce strávit lezecký den, měl by se bez problémů pohybovat v cestách klasifikovaných v horních stupních obtížnosti, a kromě dobré techniky by měl mít i vytrvalost. V současnosti zde můžeme najít sedm
48
čtem stejně smýšlejících lezců. Okolo rozpukané skály se lezci často hemží stejně jako mravenci. Tento nával není samozřejmě bezdůvodný. Na Sauzahnu se v perfektní skále (i když místy už trochu oklouzané) nachází více než 80 nejrůznějších cest střední obtížnosti, které vedou přes zajímavé, děravé struktury pórovitého dolomitu. Úchvatným výhledem se člověk může kochat
po vylezení lehké „normálky“, ale také po zvládnutí cesty třeba za osm, všemi se dostane k vrcholovému kříži. Vedra nebo mírnější chlad nejsou v žádném případě důvodem k tomu, aby se člověk Sauzahnu vyhnul, neboť podle počasí je možno lézt na slunci i ve stínu. Za existenci množství perfektně zajistitelných cest na Sauzahnu, i v celé oblasti, můžeme
cest v desátém stupni obtížnosti a nespočet projektů, proto do této oblasti stahuje lezecká elita z okolí Steyeru. Pozornost se na Hackermauer obrátila roku 1992 díky Klausu Sonnleitnerovi a jeho cestě First Class 10+. Tato v Ennstalu dosud nepřekonaná obtížnost spočívá v neustále těžkém lezení převislou stěnou po špatných lištách. Sloper od Haralda Steinwendtnera je další doporučeníhodnou, dlouhou cestou v desátém stupni. V říjnu 1997 si mohl Reinhard Schirl připsat na seznam prvovýstupů svůj projekt Sunny Boy 10+/8b+. Skutečnou klasikou, která byla udělána rovněž Reinhardem Schirlem, je Marathon Man 9+. Tato cesta dohání k zoufalství všechny lezce, kteří „neradi skákají“. Se svými dynamickými kroky a dále dvojitým dynamem v klíčovém místě patří mezi nejhezčí a nejneobyčejnější cesty v údolí. Tip: Až se dostanete do problému, nehledejte neviditelné chyty, ale jednoduše dělejte to, co se zdá nemožné – skákejte! V případě, že se snad právě necítíte na desítky (např. bolí prsty, boty dobře nesedí atd.), nabízí tato oblast jinou variantu. Několik minut odtud se nachází Nusswand a Pfenningsteinmauer, na které vedou o něco lehčí cesty. Trattenbacher Zapfl Z cesty ke grünburgské chatě v údolí si nelze nevšimnout západní stěny Zapflu. V polovině osmdesátých let stěna lezce přilákala, což mělo za následek vytvoření cest různého charakteru. Téměř každý typ lezce si na této skalní věži najde to své, nemělo by mu ale činit problémy lezení těžších cest. Těch málo lehčích cest je využíváno spíše na zahřátí. Pokud je člověk do jisté míry ve formě, existují zde jisté „povinné cesty“, jako např. Gelber Wahn 8+. To, že náročné lezení neznamená pouze pochybná dynama a atletické kroky, zjistí každý nejpozději v cestách Azimut 10-/10 nebo Eridanus mit Herz 10-. Tato
plotna na pohled zcela bez chytů byla v létě 1998 zopakována Gerdou Raffetsederovou z Horního Rakouska. I když na Zapflu převládá spíše technické lezení, nemusí si v žádném případě zoufat ani „atleti“. S převislou spárou Flash Dance 9- se může Ennstal pochlubit skutečnou klasikou, která představuje vzdušné, dobře odjištěné lezení v perfektní skále. Přesto žádnou paniku, pokud s hrůzou myslíte na profesionální americké spárové techniky: Vklínit dlaně nebo pěsti není potřeba, doporučené je lezení pomocí bočních chytů nebo sokolíkem. Ze západní stěny se naskýtá překrásný výhled, který si užívají i paraglidisté, houfně skákající z protilehlého Herndlecku. Kdo plánuje výlet do Ennstalu na jaře nebo na podzim, Zapfl je dobrou volbou. V srpnu zde naproti tomu platí zákaz lezení, srnčí říje má přednost. Nixloch (Nixluke), Losenstein Nixloch, typické lezení v Ennstalu, byl průkopníky volného leze-
ní objeven už na začátku osmdesátých let. Obrovský skalní masív byl solidně zajištěn lezci ze Steyru na podnět Aloise Indricha. Pozoruhodným výsledkem této práce je okolo 130 lanových délek, které mají pro každého co nabídnout. Za „srdce“ je považována Nixloch-jeskyně, ke které se člověk může dostat po značené turistické cestě a najde tam velmi zajímavou cestu převisem Pharao za lehčích deset. Okolo černé díry převažuje kolmá plotna s cestami převážně za sedm až devět. Ve druhé oblasti vlevo pod jeskyní dosahují cesty až do výše 70 metrů. Všichni, kteří mají rádi vícedélkové cesty, tu jistě nebudou zklamáni. Nixloch nabízí působivé vícedélkové cesty v šestém až osmém stupni obtížnosti a s krásnými výhledy na řeku Enns. Do cest Habakuk 9- (3 délky), Hokus Pokus 7- (4 délky) nebo Nose 8-/8 (3 délky) se vyplatí vzít si smyčky. Pro slunečné zimní dny je možno zvolit jižně orientovanou Wandflucht.
Burgfelsen, Losenstein Před pár lety jsem projížděl přímo do Losensteinu okolo nepatrných skal, aniž bych jim věnoval pozornost. Vlastně docela hloupé, když se uváží, že se na skalách nachází nejstarší zříceniny v Rakousku. Roku 1252 hrad převzali rytíři z Losensteinu, a skála, která kdysi skýtala bezpečí, dnes patří do péče Alpenvereinu. Aby se Burgfelsen probudil ze svého dlouhého spánku, potřeboval pořádnou studenou sprchu: Nakonec byl vcelku pěkně očištěn, pomáhal i hasičský sbor z Efeu. Na 13 cest se nachází ve slunečné, exponované stěně, všechny leží ve středním stupni obtížnosti. Při první návštěvě jsem trochu pochyboval o kvalitě skály, ale po několika odlezených metrech jsem zjistil, že zdání klame, a že všechny chyty a stupy drží. Pouze nejspodnější část není ještě zcela očištěna, ale to by se mělo brzy změnit, pokud k této stěně s výtečným výhledem na Ennstal a Losenstein začne jezdit víc lezců.
49
info u kostela zahnout a po 200 metrech u Sonnleitnerwirt parkovat. ] Přístup: Sonnleitnerwand: Za hospodou přes krátkou louku ke skalám (cca 2 minuty) Riesenbergerwand: Naproti parkovišti a hospodské zahrádce přes dřevěný mostek a vyšlapaným chodníkem přejít svah (prosím, berte ohled na mladý lesík a louku!) (cca 4 minuty). ] Výběr cest: Tomislav 5, Baraka 6-, Kitana 6+, Oh lala 7, Prinzomania 8, Challenge 8+ Hackermauer ] Příjezd: Z Losensteinu k místnímu výjezdu směr Großraming, od hřbitova vlevo a hned zase vpravo. Po 2 km serpentin nahoru se dojede k parkovišti (levá strana vozovky) ] Přístup: Vpravo nahoru za dřevěným štítkem „Hack“, vlevo okolo chalupy, po polní cestě nahoru a doprava do lesa. Před malou skalkou opustit stezku a stoupat vlevo lesem k nahoře se nacházející stěně (cca 15 minut) ] Výběr cest: Marathon Man 9+, Big Brother 9+/10-, Sloper 10, First Class 10+
Info (bez záruky!) Velká část skal se nachází v okolí Losensteinu, cca 15 km jižně od Steyru, popř. 60 km od Linzu. Na všechny příjezdové komunikace se člověk dostane ze silnice č. 115, která vede podél řeky Enns. Cesty jsou perfektně odjištěny borháky, nutné je pouze vybavení pro sportovní lezení. Většinu názvů cest je možno zjistit na příslušném nástupu. Příjezd: ] Od západu ze směru Salzburg: A1 výjezd Sattledt > Bad Hall > Waldneukirchen > Steinbach bei Grünburg > Ternberg > Losenstein ] Od východu ze směru Vídeň: A1 výjezd Strengberg > Haag > Steyr > Losenstein Nebo A1 výjezd Amstetten-West > Waidhofen/Ybbs > Weyer ] Od severu ze směru Passau nebo Freistadt über Linz > A1 dále 50
směr Vídeň k výjezdu Enns > Steyr > Ternberg > Losenstein ] Od jihu přes A9 Pyhrnautobahn do Grünburg/Steinbach > Ternberg > Losenstein; nebo z Hieflau/Admont > Altenmarkt > Weyer Sauzahn ] Příjezd: Ze směru Laussa nebo Großraming až k Schöffthaler-Höhe (3 km jižně od Laussy). Parkování na kraji silnice u kapličky. ] Přístup: Přes louku nahoru, pak vede stezka prudce do kopce k Sauzahnu (cca 10 minut). ] Výběr cest: Querverkehr hat Vorrang 5-, Genuß 5, Reise ins Glück 6+, Action Direkt 7+, Superfinish 8Riesenbergerwand a Sonnleitnerwand ] Příjezd: Z Großramingu nebo Losensteinu směr Laussa odbočit,
Nixloch ] Příjezd: V Losensteinu přes most, okolo hospody Blasl směrem Hohe Dirn, po 1,4 km (od hospody měřeno) zabočit doprava do Hintsteingraben, pak 3 km do kopce, parkovat u selského stavení. ] Přístup: Vpravo okolo stavení a po lesní cestě nejprve lehce z kopce, když se stezka začne stáčet vlevo, tak ji opustit a pokračovat rovně. Jít lesem po červeno-bílo-červené značce nejprve příkře nahoru a později lehce klesat k jeskyni na Nixloch. (cca 10 minut). ] Výběr cest: Indrich-Route 5+ 2 délky, Figaro 6- 3 délky, Hokus Pokus 7- 4 délky, Dessous for you 8+, Focus 9+/10Trattenbacher Zapfl ] Příjezd: Přes Ternberg do Trattenbachu, přes město až k odbočce hospoda Klausriegler. Tady vpravo na první odbočce vlevo k chalupě. Tady se zeptat, prosím, na povolení k parkování. ] Přístup: Vlevo podél chalupy, polní stezkou nahoru směrem k lesu, pak jít napravo podél lesa (cca 5 minut). ] Výběr cest: Waldesruh 7-, Gelber Wahn 8+, Flash Dance 9Burgfelsen ] Příjezd: Skalní masív se nachází
přímo u hradu Losenstein, kde je také možnost parkovat. ] Přístup: Když stojíte před upozorněním na padající kamení, vede cesta vlevo nahoru ke skalám. ] Výběr cest: SCKC-Freundschaftsweg 5+, Na Schau 6, Ritter Sport 7, Burgspiele 8 Průvodce „Unteres Ennstal“ – Franz Bräuer (4400 Steyr, Karl-Marx-Straße 13) je bohužel rozebrán! Aktuální informace a nové cesty můžete zjistit v knize v hospodě Blasl v Losensteinu. Přenocování: ] Gasthaus-Pension „Blasl“: Kom fortzimmer. Kletterertreff. 4460 Losenstein (u nádraží). Tel.: 07255/6215 http:// www.ooenet.at/user/kletternennstal/ ] Kemping a pokoje „Grabental“: Familie Ahrer, A-4460 Losenstein, Grabentalweg 26. Tel.: 07255/ 548 Příjezd: Na konci Losensteinu (směr Großraming) před hřbitovem zahnout vlevo, na další odbočce opět doleva, potom cca 1 km až ke kempu. ] Gasthaus „Kirchenwirt“: 4463 Großraming (v centru). Tel.: 07254/82560 Lezecké stěny: ] Waidhofen/Ybbs: Tennis- und Squashzentrum Union, Tel.: 07442/55685 ] Linz/Auwiesen: Naturfreunde Linz GmbH, www.kletterhalle-linz.at ] Großraming: Kletterzentrum/ Outdooranlage (Schlüssel und Karten v Gasthausu „Ennstaler Hof“) Tel.: 07254/7615 ] Weyer: Turnsaal/Information bei Ernst Michelak, Tel.: 07447/ 8222 nebo Franz Stangl Tel.: 07447/7935 text a foto
Hermann Erber
Četník Začalo to už doma, když, navyklý na zelenou kartičku s fotkou, nechávám doma pas. Však co, dyť jsme beztak v EU a jedeme do Mella a to je v Itálii. Akorát zpět jsme chtěli jet přes Helvécii a jak známo, tohle alpské seskupení kantonů, obývané hodináři, bankéři a policajty, EU paktu statečně odolává. Kolem půl šesté v podvečer zastavujeme u budky na čáře a s „Guten Tag“ předkládáme občanky. Celník jenom mávne rukou, ale neodpustí si poznámku, že už není „tag“, ale „abend“, a to takovým tónem, že mu i věříme. Za chvíli obdivujeme přehradní zeď jezera Albigna, která jenom dokazuje, že i taková stavba může do hor pěkně zapadnout. Spokojeně krájíme kilometry údolím Innu a užuž se těšíme na setkání s dalším Švýcarem na čáře, který nás maximálně může vyhodit do Rakous. Cesta se vlní jako had a najednou jedno „kábro“, co moc spěchá a za ním další. To už byla cesta nějak užší a na několika místech bez koberce. Ani nevíme, co bylo to první auto zač, zato v zatáčce na piknik placu stojí to druhý, novoučká A 4 cabrio, jenom pravý bok už má něco za sebou. Sinek zastavuje, aby zjistil dvě věci. Tou první je to, že levý bok „monďáka“ se má k pravému na „audině“ jako přilehlý díl puzzle. Druhou věcí je to, že v kokpitu seděli dva mladí Němci, kteří po konverzaci s „mutter“ doma (jíž auto nejspíše patřilo), se vehementně dožadovali příjezdu policie. „To bude něco,“ říkáme si a čekáme na vykonavatele zákona. Přijedou dva, menší hubenej a o hlavu větší pořízek. První co řeknou, je „Grüss Gott“. Jejich jednání nás příjemně překvapí a vůbec se divíme, když ten větší, po seznámení se situací, „otcovsky“ domlouvá pilotu „audiny“, ať se vykašle na velký protokol na stanici, že by následný proces stejně nejspíš nevyhrál a že takhle to bude lepší. Nakonec ten menší vypíše papír, který se dal vypsat i bez jejich asistence a bič a pryč. Na čáře Švýcar z kukaně ani nevyleze, zato selka v Rakousku si s kartičkami sedla k počitadlu a hledala a hledala. Nakonec nám je vrátila, ale ta musí vědět i to, kolik máme doma „kralíků“. No a to je asi tak vše, co jsem vám tady chtěl sdělit. A proč vůbec? I v četnickém sboru jsou normální lidi, stejně jako v jiných profesích. A ten zbytek? Hmm. Vilém Pavelka P.S.: Kdo je nepořádný a moc řádí, toho policie lapí a pak to jdou zapít. 51
bouldry
NESCAFÉ BOULDER TOUR 2005 V. KOLO ČP POD ZÁŠTITOU ČHS V RÁMCI MHFF V TEPLICÍCH NAD METUJÍ
Foto: Dana Paulová
Díky téměř každoročnímu špatnému počasí během festivalu nebylo lehké se rozhodnout, zda V. kolo ČP zde uspořádáme. Ovšem jedinečná atmosféra fesťáku a velká koncentrace lezení chtivých lidí nás přesvědčila, že je to ta nejlepší volba a že závody v Teplicích by si mohly vybudovat dobrou tradici. Počasí však vypadalo velmi pohodově a rozhodnutí, že druhý open air závod v boulderingu v letošním roce se obejde bez zastřešení, padlo již ve čtvrtek. Risk je zisk. Čtvrtek byl vůbec velkým rozhodovacím dnem, protože se poprvé na závodní scéně nepostavila stará známá závodní věž a postavily se pouze nově upravené profily z dílny Pilka Kameny. Volba se ukázala jako perfektní a tak se v sobotu odehrál nádherný souboj lezců pod širým nebem za podpory mohutného povzbuzování publika. ALE ZPÁTKY NA ZAČÁTEK… Čtvrtek 25. 8. Pilkin a jeho parta Úžasňáků (Kamil a Radek) na krásném prostranství před hřištěm v Teplicích postavili tři žluté profily, které získaly o něco málo přes
52
metr na výšku. Profily nyní vzbuzovaly respekt a zaváněly vzdušnými bouldry. Večer proběhla reset party, která stavitele dobře naladila a připravila na páteční stavění bouldrů. Pátek 26. 8. Pilkin a Úžasňákovi odfičeli do Adršpachu za dobrodružstvím a Andrej s Olifsonem začali po vydatné snídani stavět závodní bouldry. Léňa za podpory slečen z BB mezitím dovezla a dokončila zázemí závodu a ve večerních hodinách se ze skal vrátil Thomas a pomohl doladit finální bouldry. Vše tedy bylo připraveno na sobotní klání a 43 přihlášených závodníků slibovalo dobrý závod. Sobota 27. 8. Počasí ráno bylo perfektní až na to, že nám přes noc trochu navlhly chyty a závod se musel kvůli jejich sušení posunout o hodinu. Během sušení se prezentovalo 25 mužů a 8 žen. Tedy o deset lidí méně než se registrovalo po internetu. Neobvykle hezké počasí během festivalu zřejmě lezce zlákalo
do skal. Dokonce se i několikrát stalo, že se lezci zaprezentovali, zaplatili startovné a nezávodili. Škoda. Přesto se do závodu přihlásila zvučná jména a příslib kvalitního finále byl zaručen. Vše odstartoval komentátor, kterým nebyl nikdo menší než Maty a závod začal tradičně kvalifikací žen. Čtyři kvalifikační bouldry byly lezitelné a o tomto faktu svědčilo hodně vylezených topů. Bohužel závodilo pouze 8 žen a tak všechny putovaly bez vyřazení do finále. Vše na OS v kvalifikaci vylezly Věrka Kostruhová, Lenka Trnková a Zuzka Ulrichová. V mužské kvalifikaci to však vypadalo jinak. Kdo chtěl postoupit do 12členného finále, musel pořádně zabrat a přelézt co nejvíce bouldrů. Na mužské finále stačilo vylézt dva bouldry na tři pokusy a takto se zachránil Majkl Black Mamba Fišer, který o pokus na zonu předlezl Davida Matouška, který skončil na nevděčné nepostupové pozici. Do finále se nejlépe prolezl Jirous Přibil, který je opět zpátky po vyléčení zraněného prstu, sledován Ondrou Benešem. Oba přelezli všechny čtyři bouldry.
rozhodovaly pokusy na zony při jednom topu. Parádně vyladěné bouldry umožnily, že pro každého se lámal chleba jinde. Pět finalistů si mohlo šáhnout na druhé či třetí místo. Martin Spilka a Marek Pobran (PL) vylezli první bouldr. Bohužel Marek v druhém bouldru přeskočil matrace a poranil si nohu. Závod dolezl, ale zajisté nepodal nejlepší výkon. Ondra Beneš vylezl druhý bouldr. David Kozel čtvrtý a Jirous Přibil bouldr třetí. Nakonec si druhé místo vybojoval Jirous Přibil a třetí skončil David Kozel. Počasí po celý průběh závodů vydrželo a věřím, že závodníci i diváci si z Teplic odvezli nezapomenutelné zážitky ze závodů, ale i z festivalu jako takového. Příští rok se tu snad znovu setkáme a doufám, že mýtus ohledně festivalového počasí byl letošním rokem prolomen. Poděkování za krásnou atmosféru závodu patří pořadatelům MHFF a městu Teplice nad Metují. Závod by se dále
samozřejmě neobešel bez generálního partnera Nescafé. Velký dík patří Bébečku a firmám Rock Pillars, Pilka Kameny, Epson a Bouldershop.
Foto: Dana Paulová
Po rychlé přestavbě bouldrů se závodnice odebraly do izolace a publikum, které bylo perfektní i během kvalifikace, se o nějakou tu stovku rozrostlo. Super hudba a Matyho komentář rozpohyboval parádní show, kterou nám holky předvedly. Očekával se velký souboj mezi Věrkou Kostruhovou a Lenkou Trnkovou, která je v letošním roce velmi dobře rozlezená a mezi Zuzkou Ulrichovou a Nelly Kudrovou. Nováčkem finále byla Ajka Zemanová (maminka ročního mimča), která si nevedla vůbec špatně. Bouldry byly dobře připravené a i když je Věrka celkem suverénně dala na OS, tak se na scéně odehrávaly dech beroucí souboje o top nebo klíčový chyt. Publikum vše odměňovalo bouřlivým aplausem. Mužské finále značně obtížnostně přitvrdilo a důkazem byl Kuba Hlaváček, který jako jediný vylezl více než jeden top! Kuba vylezl dokonce topy tři a potvrdil své kvality a získal tak další vítězství v boulderingu. O dalším umístění
Foto: Dana Paulová
53
POSTŘEHY ZÁVODNÍKŮ „TROŠKU JSEM SE NA ZAČÁTKU BÁL TOHO, ŽE NENÍ VĚŽ, ALE ZÁVODY BYLY I PŘESTO PARÁDNÍ. NA VÁCLAVÁK URČITĚ DORAZÍM, ALE PAK UŽ DÁM CHVÍLI PAUZU, PROTOŽE MNE BOLÍ PRST. PŘÍŠTÍ ROK SE CHCI ZÁVODŮ ČP URČITĚ ÚČASTNIT A TROCHU VÍC ZABOJOVAT.“ DAVID KOZEL
– 3. MÍSTO
„ZÁVODY V TEPLICÍCH SE MI MOC LÍBILY. MRZÍ MNE JEN, ŽE TAM NEBYLA VELKÁ VĚŽ. DO PRAHY NA VÁCLAVÁK BOHUŽEL NEDORAZÍM, PROTOŽE SE MI ZANÍTILA RUKA A PĚKNĚ MNE TO S…“ ZUZKA ULRICHOVÁ
– 3. MÍSTO
„ZÁVODY V TEPLICÍCH MĚLY PARÁDNÍ ATMOSFÉRU, KTERÁ VZNIKLA DÍKY DIVÁKŮM, SUPER VÝKONŮM FINALISTŮ A NÁDHERNÉMU POČASÍ. Z VEČERNÍCH PARTY SI MOC NEPAMATUJI ? A TĚŠÍM SE NA VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ, KDE OPĚT BUDU KOMENTOVAT PRŮBĚH ZÁVODU.“ MARTIN MATY MATOUŠEK
– KOMENTÁTOR
VÍTĚZOVÉ 1
VĚRA KOSTRUHOVÁ
2
LENKA TRNKOVÁ
3
ZUZKA ULRICHOVÁ
4
NELLY KUDROVÁ
5
KATEŘINA ŠINDELOVÁ
Foto: Dana Paulová
54
/ PILKA KAMENY, JEKR BRNO
/ SALTIC / BOULDERSHOP
/ BOULDERSHOP, HO RUZYNĚ
1
JAKUB HLAVÁČEK
2
JIROUS PŘIBIL
3
DAVID KOZEL
4
ONDRA BENEŠ
5
MAREK POBRAN
/ TRIOP, HO RUZYNĚ
/ OCUN, AIX / DOBRÁ, CESA / HUDY SPORT, LANEX / PL
závody závody
Timo Preussler, Mnichov
55
56
Tomáš Mrázek, kvalifikace, Mnichov
závody závody
Tomáš Mrázek opět mistrem světa!!! MS Mnichov, 1. až 5. července 2005 Počátkem července proběhl v německém Mnichově bez nadsázky nejdůležitější závod roku – mistrovství světa. Soutěž trvala celých 5 dní a vystřídali se zde lezci na obtížnost, bouldristé i rychlolezci, celkem přes neuvěřitelných 500 závodníků z 55 zemí světa. Nechybělo ani 13 českých reprezentantů, kteří do Mnichova průběžně přijížděli a odjížděli, každý na svůj závod. Vedle „repretrenéra“ Slávka Vomáčky se o naše borce starala i fyzioterapeutka Helča, která měla na svém „servisním“ stole opravdu nával. Jedním z největších favoritů celé soutěže na obtížnost byl samozřejmě úřadující mistr světa z Chamonix 2003 Tomáš Mrázek, který do Mnichova přijel skvěle namotivován a v opravdu famózní fazóně. Pochopitelně
umístění v rankingu jako poslední, strávil jen za první den v izolaci přes 12 hodin a i s druhým dnem pak za závod celkem rekordních 16 hodin 50 minut(!). Pro postup do semifinále bylo potřeba dát na obou parádních, charakterem spíš vytrvalostních, cestách top. V podání Mrázy šlo o rutinu, nad očekávání však zalezl Vašek Malina, kterému postup utekl těsně o dva kroky a skončil tak společně s Lucou Zardinim(!) na skvělém 32. místě. Honza Zbranek si dolezl pro 63. místo. Mezi ženami se nechala Vaškem „inspirovat“ Soňa Hnízdilová, když i ona nedosáhla na semifinále o nějaké 2 chyty a obsadila tak „jen“ 31. příčku. Nelly Kudrová si dolezla pro 48., Katka Chudobová pro 56. místo. Sečteno a podtrže-
Tomáš Mrázek o mistrovství světa: „Pro mě se vše ubíralo k sobotnímu večernímu finále, kde jsem lezl se stoprocentní koncentrací a hlavně pocitem silové převahy až na top. Dokázat obhájit takové prvenství je jedním z nejtěžších vítězství, které jsem absolvoval, a moc si ho cením. Stěna i cesty byly nad míru vynikající, největší překážkou byla snad nekonečná kvalifikace – 17 hodin čekání v izolaci je jistě světový rekord.“ nechyběl nikdo ze stabilní špičky kolotoče světového poháru, ale dorazili třeba i „Rock Stars“ Marietta Uhden, Luisa Iovanne nebo „Jack“ Ovtchinnikov, a nebyli jsme zřejmě sami, komu v izolaci málem vypadly oči z důlků, když se před nimi „zjevil“ mistr Yuji Hirayama ve svém slavném rozštěpu… Zkrátka a dobře, lezecký svátek jak má být. Jinak bezchybný závod se nesl minimálně první den v duchu čekání a zpoždění. Do izolace ráno nastoupilo 116 mužů a 68 žen, pro něž byly připraveny dvě kvalifikační cesty, které se lezly s přibližně 45minutovým rozestupem. Mráza, který lezl na základě nejlepšího
no, někdo zalezl, někdo chtěl více, ostudu však naši v takové konkurenci rozhodně neudělali. Pravé vzrušení však nastalo druhý den, kdy přišel již vážně na řadu Tomáš Mrázek. Po třech posledních závodech, kdy ho při skvělé formě zradila psychika (vždy z prvního místa do finále a tam při obrovském psychickém tlaku zaváhání a propadnutí na 8. místo) rozhodně neměl jednoduchou pozici. Tomáš však opět ukázal, že je „pan Závodník“. V semifinále si s jistotou dolezl pro 2. postupové místo (po posledních zkušenostech snad i lepší než jít opět ve finále na řadu před burácející halou poslední, i když…). Za ním
těsně Alexandre Chabot a z prvního místa skvěle lezoucí Julián Ramón Puigblanque. Ten se o několik hodin později stal smutným „rekordmanem“ mistrovství. Protože dal jako jediný v semifinále top, při případném topu více závodníků ve finále by se stal na základě umístění v „semi“ mistrem světa (a top ve finálové cestě pro něj určitě nebyl nemožný). Neuvěřitelně však přišel do finálové izolace o celou hodinu a půl pozdě s tím, že o změně uzavření nevěděl!! Pozdější protest španělské výpravy byl logicky zamítnut a Španěl tak sledoval finále již jen z hlediště. Pro Tomáše tak konečně trocha štěstí. Hala plná, atmosféra, že by se dala krájet, představení finalistů a konečně finále. Už ze začátku bylo jasné, že se poleze daleko. Většina finalistů padá okolo boulderu asi ve dvou třetinách cesty. Alexandre Chabot za ukrutného řevu publika topuje, přijímá potlesk a odpovídá komentátorovi do mikrofonu, Patxi Usobiaga také. Do izolace je slyšet téměř všechno, Mráza musí mít nervy snad ze železa! A konečně nastupuje do cesty. Působí vyrovnaně a leze s naprostou přesností a kon-
centrací. Zapatičkuje a na hraně u zmíněného boulderu mává divákům! Když přelézá další boulder přes velkou strukturu těsně pod topem, snad ani nedýcháme. Doskakuje top, drží a cvaká! Mráza je mistrrr!!! SMSky frčí do Čech, altánků v Juře (a kdo ví, kam ještě) rychlostí blesku. Na otázku komentátora krčí mistr ledabyle rameny a brněnskou angličtinou odpovídá cosi ve smyslu „...musel jsem dát top, tak jsem dal top…“. Finále žen pro nás sice celkem logicky nebylo tak dramatické, ale i tady bylo opravdu na co koukat. To, co se na stěně odehrávalo, mohlo nezasvěceným připomínat spíš jakýsi balet ve vertikále. Vytrvalostně technické cestě převážně po malých lištách vévodila obrovská struktura – oranžová polokoule asi ve dvou třetinách cesty – a právě okolo ní se pro většinu zúčastněných lámal chleba. Téměř polovina finalistek spadla těsně před ní, většina ostatních se pak dokázala „vzpříčit“ mezi strukturu a stěnu téměř do no-handu a vyklepat tak před závěrečnou třetinou cesty. Dlužno však říci, že i dostat se do této pozice a především z ní, stálo závodnice nemalou dávku sil, takže do závěrečné pasáže rozhodně
Přehled závodů ČP v lezení na obtížnost na rok 2005 26. 3.
Aprílový pohár Lomnice n. Popelkou – I. závod ČP
9. 4.
Rajče Brno – II. závod ČP závody již proběhly
13. 11.
Brno Výstaviště – III. závod ČP závod proběhne po dvoudenním závodu světového poháru, který se uskuteční 11. a 12. 11., vše v rámci veletrhu Sport life na Brněnském výstavišti
3. – 4. 12.
Praha Ruzyně – Mistrovství ČR závod bude dvoudenní a proběhne v pražském Lezeckém centru Ruzyně
57
nenastupovaly svěží. Po výlezu ze struktury následoval tvrdý boulder po minilištách na hraně, kde vypadla nakonec čtvrtá Ukrajinka Olha Shalagina. Diváky již pak ani nepřekvapilo, když se bitva o medailová umístění strhla opět mezi mlaďounkými lezkyněmi, které by mohly všechny startovat i mezi juniorkami. O druhé a třetí místo se těsně za hranou popraly nakonec třetí Američanka Emily Harrington (19) s druhou, teprve šestnáctiletou, Japonkou Akiyo Noguchi, které jakoby přijely evropským lezkyním ukázat, že ani borkyně z ostatních kontinentů není radno podcenit. Vítězství a titul mistryně světa však získala naprosto suverénním způsobem fenomenální Rakušanka Angela Eiter (19), když se po jediném topu v semifinále vzdálila ostatním finalistkám ohromujícím způsobem o nějaké tři metry až téměř do topu i ve finále a dokázala tak, že je v současnosti absolutní světovou jedničkou. Na úřadující mistryni světa, Belgičanku Muriel Sarkany, přestože šla do finále z druhého místa, zbyla v Mnichově až desátá příčka. Bylo jasné, že se snaží lézt na jistotu, ale právě to se jí stalo osudným, když se zbytečně dlouho zdržela při řešení dlouhého kroku přibližně ve třetině cesty a ztratila tak moc drahocenných sil, které jí pak chyběly pro další boj. Co říci na závěr, kdo se začátkem července „náhodou“ v Mnichově objevil, určitě nelitoval a kdo ne, třeba si bude moci Mrázu vychutnat ve stejné roli zase za dva roky – do třetice… Tome, gratulujeme!! text K. Chudobová foto V. Malina
Yuji Hirayama, kvalifikace, Mnichov
MS Mnichov, 1. – 5. července 2005 Výsledky – bouldering Muži 1. RAKHMETOV Salavat RUS 2. FISCHHUBER Kilian AUT 3. POUVREAU Gérome FRA 9. MRÁZEK Tomáš CZE 30. PŘIBIL Jiří CZE 34. HLAVÁČEK Jakub CZE 54. ZBRANEK Jan CZE 81. SOUČEK Radovan CZE
Výsledky – rychlost Muži 1. VAITSEKHO Evgeny RUS 2. STENKOVOI Maxim UKR 3. SINITSYNE Serguei RUS 12. HROZA Libor CZE
58
Ženy 1. SHALAGINA Olha UKR 2. ABRAMTCHOUK Iouila RUS 3. KOSTRUHOVÁ Věra CZE 32. LIPENSKÁ Helena C 51. KUDROVÁ Nelly CZE
Světové hry
Duisburg, 14. – 24. července – sporty ucházející se o účast na olympijských hrách Sportovní lezení – 23. července Výsledky Muži: 1. USOBIAGA Patxi SPA 2. MRÁZEK Tomáš CZE, CHABOT Alexandre FRA 3. nebylo uděleno
Ženy 1. RYEPKO Olena UKR 2. YURINA Valentina RUS 3. ROPEK Edyta POL
Ženy: 1. EITER Angela AUT 2. GROS Natalia SLO 3. UHDEN Mareitta GER
závody závody Soňa Hnízdilová, kvalifikace, Chamonix
Světový pohár Chamonix 12. až 13. června 2005 Týden po MS v Mnichově bylo dějištěm dalšího závodu světového poháru v lezení na obtížnost francouzské Chamonix. Celkem se do lezeckého města pod Mt. Blancem sjelo 71 mužů a 52 žen a ani tady nechyběl nikdo ze stálých lezeckých „harcovníků“. Naše výprava se tentokrát musela obejít bez Tomáše Mrázka, který se v tu dobu připravoval na Světové hry v německém Duisburgu a do Chamonix tedy vyrazili jen Soňa Hnízdilová, Katka Chudobová a Vašek Malina. Počasí pano-
valo opravdu letní a kromě závodníků lezoucích na sluncem zalité venkovní stěně, se tak pořádně zapotili i diváci v hledišti. Cesty byly opět technické a vytrvalostní (dlouhý mírný převis, 4 metry stropem a téměř kolmý výlez po minichytech s využitím struktur stěny). O topy tentokrát nebyla nouze. Mezi muži topovali všichni finalisté nejen v kvalifikaci, ale i v semifinále. O první příčku se pak se shodným výsledkem i ve finále museli Alexandre Chabot (nako-
nec první) a Patxi Usobiaga poprat až v superfinále. O třetí místo se taktéž se stejnými výsledky podělili Jorg Verhoeven z Holandska a Francouz Sylvain Millet. Vaškovi se v Chamonix nezadařilo. Namotivován parádním výsledkem z Mnichova se snažil lézt už od začátku kvalifikace na jistotu, a spadl tak zbytečně v dynamickém kroku, který chtěl „uchvátit“ staticky. Nakonec 68. místo. Katka se sice v kvalifikační cestě rozjela celkem svižně, „přehopsala“ úvodní převis i strop, ale zasekla se v kolmém výlezu, kde jí za zbytečného přešlapování došlo a musela se tak spokojit jen se šesti skalpy a konečným 46. místem.
Nejvíc se však po závodě chytala za hlavu Soňa, která se dokázala vejít mezi 29 žen postupujících do pěkného semifinále, kde pak ale cvakla expresku ze zakázaného chytu, a byla tak pořadateli nemilosrdně „sundána“ opět dolů. Výsledně tak nejlepší umístění z našich – 29. příčka. Pro prvenství si do Chamonix přijela čerstvá mistryně světa Angela Eiter, těsně následovaná Švýcarkou Alexandrou Eyer, obě ve finále top – Angela první na základě lepšího výsledku ze semifinále. Třetí skončila Japonka Yuka Koyabashi. text K. Chudobová foto V. Malina
59
závody závody Natálie Pacolová, LC Pustiměř
Průběžná zpráva o Lanex cupu 2005
aneb Co nás ještě čeká
Ahojte všici. V tomto poprázdninovém čase bych se s vámi chtěl podělit o pár okamžiků ze života již téměř „čtyřletého dítěte“. Bohužel, na začátek chci taky věnovat pár minut tragicky zesnulému tatínkovi, který se hodně zasloužil o to, aby tyto závody existovaly a probíhaly. Pro letošní rok jsem sice již přebral hlavní otěže za pořádání Šastné tváře vítězů u chlapců A, LC Pustiměř
závodů já, ale Houmy mi stále pomáhal se závody v české kotlině, aby vše běželo, jak má. Díky, Houmy, za vše, budou mi chybět nejen tvé čtivé články, ale hlavně ty. Před samotným začátkem se dolaďovala pravidla, kdy některé návrhy prošly a jiné ne. Největší změnou je počet kategorií, který se změnil na 4. Tím se omezil záběr závodů pouze na základní školy. Aby se ale nemusely pořádat další závody pro chybějící původní kategorii E, tak mají pořadatelé možnost ji uskutečnit, ale ceny musí být zajištěny z vlastních zdrojů a tato kategorie nebude mít celkové vyhlášení na závěr. Další změny nastaly v pravidlech omezujících start některých závodníků. O tom, kde je rozumná míra omezení, se vždy nejvíce diskutuje. Výsledná verze nakonec byla kompromisem mezi Terezie Svobodová, LC Pustiměř
60
tvrdším Houmyho návrhem a původním stavem. Jak tedy probíhal tento rok a co nás ještě čeká… Pro celý rok je naplánováno opět celkem 10 závodů. Stejné zůstalo i rozdělení půl na půl mezi českou kotlinou a Moravou se Slezskem. Vše nám začalo v únoru, kdy se najednou konaly závody v Hejnicích a Olomouci. Dalšími závody byly pak Újezd nad Lesy, Orlová a Pustiměř. Účast na závodech se pohybovala mezi 70 až 80 závodníky. V porovnání s loňským rokem počet závodníků mírně klesl hlavně na území Čech právě díky kategorii E. Moravské „Lanexy“ tolik závodníků v této kategorii neměly, a tak rozdíl není skoro žádný. Pro ty, kteří by se chtěli závodů teprve zúčastnit, mám dobrou zprávu, že závody pro tento rok ještě nekončí a čeká nás rychlý sled závodů každý týden v listopadu a na začátku prosince. Jedná se o závody v Prostějově (5. 11.) a první finále je v Břeclavi (19. 11.). Další tři závody jsou v Bělé (12. 11.), Trutnově (26. 11.) a druhé finále je v Jičíně (3. 12.). Propozice závodů najdete postupně na www stránkách našeho svazu. Vy všichni, kteří jste ještě neokusili závody, se nemusíte bát, že se na vás bude někdo koukat skrz prsty. Všichni se povzbuzují navzájem, navazují se nová přátelství a těm nejmenším se občas i trošičku pomůže. Prostě nejdůležitější je zúčastnit se a užít si. A pokud se poštěstí, tak i vyhrajete. Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří mají zásluhy na tom, aby tyto závody probíhaly. Nejen zástupcům generálního sponzora a všech ostatních sponzorů, ale i médiím a nadšeným pořadatelům a rodičům, kteří často stráví nádherný den v tělocvičně místo na skalách. text foto
Lumír Návrat L. a K. Návrat
22. mezinárodní horolezecký filmový festival Teplice nad Metují, 25. – 28. srpna 2005 O lezení, film ec h a hl av n ě
o
l i de c h…
Pátek Do Teplic nad Metují, místa už 22. mezinárodního horolezeckého filmového festivalu, přijíždím v pátek kolem poledne. Festival oficiálně začal už včera večer, ale většina horolezecké veřejnosti přijela teď nebo až v sobotu ráno. Což je rozhodně na škodu! Festivalová ředitelka Máša Jirmannová objednala fantastické počasí, a tak předpokládám ve skalách plno. I já se Teplicemi jenom mihnu a mířím do Teplických skal, kde se pro dnešek připojím ke skupince karlovarských lezců. Po dvou měsících opět na skalách. Počasí bravurní, lezecká touha nad bodem varu. Konečně nacházím správnou věž a pod ní ty správné osoby. Přidávám se ke Karlovi. Jak se později dozvím, nebo spíše osobně poznám, zdejšímu rodákovi s umem pískařským. Lehká cesta na Herinka na rozlezení. Pak vybírá cestu na Trůn. Vypadá to lezitelně a snad jistitelně. Je řada na mně (nechci se nechat zahanbit),
a tak do toho jdu. Sotva tři metry nad zemí se mi nedaří vtěsnat do něčeho, čemu se říká komínospára a už vůbec mi není blízká představa pohybu vzhůru. Marné pokusy a vzdávám to. Karel problémový úsek s přehledem přeleze na balkón, kde mě dobere. „Na prvém to nešlo, na druhém to bude pohoda,“ řeknu si před opětovným navázáním. Opět chyba! V komínospáře vyvíjím maximální úsilí, které přináší minimální
vertikální posun. Zajímalo by mne, co si nahoře asi myslí Karel. Vysoukám se pryč z mučidla, dál už je postup snadný. Ještě nádherné lezení od kruhu na vrchol Trůnu. Při zjištění obtížnosti z vrcholové knížky jsem dost šokován. Je to za čtyři! Tedy tak trochu jiná čtyřka. Karel pojmenuje každou věž a cestu, na kterou ukážu. Přesouváme se pod Bič a na spáru cesty Prásknutí bičem. Bez vrcholové převislé spáry, kde je třeba mít velké ruce a ramena, jak poznamenal loučící se Karel, je to za sedm. Ještě při odchodu přidá radu, že pokud nám dojde, tak si máme na skálu lehnout. Magická cesta. Nervózně přešlapujeme pod cestou, je to teďka jen na nás. Nikomu se na první konec lana nechce. Štěpán se odhodlá, jeho rychlý postup zastaví vyčnívající blok pod začátkem dokonalé spáry na sokola. Nepříjemné místo, na erární
smyci nemůže dosáhnout, pod nohama police, jedna chatrná smyčka a zem. Strohá fakta. Zkusím to taky a vycouvám ze stejného místa. Síla by byla, ale morál chybí! „Jo, na druhém,“ povzdechnu si. Ale žádné na druhém není. Balíme a jdeme raději do kina. Jednoznačnou volbou mezi promítáním v kině a ve škole je film od Pavola Barabáše Amazonia Vertical, který dávají v kině. Už samotný autor je zárukou kvality. Film o prvovýstupu stěny na stolovou horu Auyan Tepui, jejím přechodu a následném slanění dolů překvapuje nejenom mne, ale i přeplněné kino. Je perfektní. Můj obdiv sklízí jediná ženská účastnice (pravidelně prala, což ji měl za zlé Pavol, kterému vadily její stálé čistě bílé kalhoty v kameře) a odvážný lovec hadů Becko Ondrejovič. Následující film o treku kolem Dhaulágirí nestál za moc.
61
O šesté měl promítání šéfredaktor polského horolezeckého časopisu Góry i Alpinizm a výborný horolezec Aleksandr Lwow, ale to jsem bohužel nestihl. Pak konečně hospoda, kde přišla i pracovně vytížená Jana, která si vzala dovolenou, aby mohla na festivalu překládat. Současně probíhalo i zasedání ředitelů horolezeckých filmových festivalů z celého světa, které jsou sdruženy v Alianci pro horský film. Členem je samozřejmě i ten náš teplický. Sobota Řekl bych, hlavní festivalový den bylo opět azúro, mnoho z účastníků tak uteklo do skal.
Výsledky 22. MHFF Teplice nad Metují Hlavní cena Dobytí K2/The Conquest of K2 Alessandro Varchetta – Itálie Itálie byla po druhé světové válce rozdělená a deprimovaná. A v tom kontextu vznikl nápad začít s přípravami na hrdinský čin, který frustrované zemi ukáže, čeho jsou Italové doopravdy schopni: dosáhneme to, co se silnějším národům nepodařilo. Dosáhneme vrchol druhé největší hory světa, neprobádané K2! Přípravy k výstupu připomínaly přípravy k vojenské akci, nebo spíš velké přípravy, jaké se dělaly v devatenáctém století, určitě ale nepřipomínaly přípravy na expedice, na jaké jsme dnes zvyklí. Itálie zdolala K2 díky výjimečným výkonům celé expedice a jejích dvou hlavních členů: Achilla Compagnoniho a Lina Lacadelliho. Když do Říma přišel kabelogram, celý parlament vstal a tleskal. Úspěch pomohl zemi postavit se na nohy a znovu najít soudržnost a národní sebevědomí. Kategorie A – horolezecké sporty Amazonia Vertical Pavol Barabáš – Slovensko Auyan Tepui… Největší stolová hora Amazonie… Indiáni věří, že na jejím vrcholu sídlí démoni… Beckovi Ondrejovičovi se podařilo udělat první kompletní přechod této hory. Její 62
Stejně i já s kámošem, ale Teplice jsem vyměnil za měkčí Křižák. Moc se nedařilo, z něčeho jsem se zbaběle vrátil, něco málo jsme vylezli na Panteonu. O šesté jsem si nemohl nechat ujít promítání dost šíleného Angličana Lea Houldinga, které potvrdilo správnou diagnózu: Šíleně bláznivý lezec na plný úvazek! Ukázal parádní fotky z výstupu na patagonský Fitz Roy, kde místo očekávané jedné noci ve stěně strávili noci tři. Chudák si stěžoval, že batoh na bivak připadl silnějšímu spolulezci. Mimo jiné také utrousil, že v současnosti upouští od těžko zajistitelných cest a sólování a věnuje se „bezpečnějšímu“ base jumpingu. Přesně řečeno, chce dělat free base. A volně vysvětleno, sólovýstup bigwallem s padákem na zádech. Výška skoku se bude odvíjet od lezecké zdatnosti aktéra… Za svůj „nej“ pád považuje 30metrový let na 35metrovém útesu! Brrr. Malou skvrnkou na přednášce se tak stal pouze místy nepřesný překlad. Atmosféra už byla v tu dobu řádně festivalová, všude kolem postávala a posedávala spousta lidu. U řezníka stále nekončící fronta. Po celodenním hladovění bylo třeba pořádně se zasytit a zavodnit a honem na nějaké filmečky. S každým známým prohodit nějaké to slůvko. Nejvíce potěší ti, které jste už nějakou tu dobu neviděli. Pro změnu jsem šel do školy, kde mne ovšem blok od osmé dost zklamal. Dost nuda. Někteří diváci odcházeli i během promítání. A na desátou ještě do kina, abych to pro letošek pěkně uzavřel. Kino aplaudovalo 79letému Januszi Orlowskému, hlavnímu aktérovi filmu Dědeček (Praszczur, Polsko). Ve svém věku se rozhodl, že začne s paraglidingem. Opravdu pěkně natočené. Na hřišti se
už v tuto dobu stejně jako v pátek pohupovala v rytmu hudby masa lidí. Koncerty kapel proložilo venkovní promítání, to aby člověk snad ani na chvíli nezapomněl, že je na horolezeckém filmovém festivalu! Večírek teprve začínal…
vertikální linie mu tak učarovaly, že se pod horu i s přáteli vrátil a vylezl nikým nedotknutou panenskou stěnu. Amazonia Vertical – film o síle přírody a dobrodružství objevování ztraceného světa. Film, který osloví tu křehkou část v nás…
ty zpět. Angello si bere dva nádherné dravce, stepní orly, kteří již v této oblasti vymřeli. Přípravy na film, napětí, obrovské riziko a úžasné záběry Everestu z ptačí perspektivy!
Kategorie B – sporty v přírodě Sám napříč Austrálií/Alone Across Australia Jon Muir, Ian Darling – Austrálie V roce 2001 začal John Muir, jeden z nejuniverzálnějších horolezců a dobrodruhů na světě, 2.500 km dlouhou pěší pouť napříč Austrálií, z jižního na severní pobřeží. 128 dní pobývali John a jeho fenka Seraphine úplně mimo civilizaci, lovili a sbírali plody. John byl fyzicky a citově na dně. Často byl na hranici beznaděje a přežil jen díky svému instinktu, znalosti kraje a obdivuhodné vnitřní síle. Kategorie C – člověk a hory Letem nad Everestem/Flying over Everest Fabio Toncelli – Itálie Poprvé v historii přeletěl člověk nad Everestem na deltaplánu. Na pozadí minulosti, mýtu a legendy staré himálajské země se bude odehrávat příběh, ve kterém bude napětí stoupat tím víc, čím bude Angello D‘Arrigo blíž okamžiku pravdy. Je možné, že bude foukat vítr o rychlosti 200 kilometrů, nebo ho potkají nepředvídatelné změny počasí a on zjistí, že není ces-
Neděle Parčík zaplněn stany, lavičky a jiné tomu vhodné plochy s pospávajícími. Horolezecká anarchie. Dopoledne si nenechám ujít promítání Diny Štěrbové. Nádherná konfrontace stejných míst v čase doplněné úžasným vyprávěním. Má můj velký obdiv! Během festivalu si diváci mohli prohlédnout i dvě výstavy fotografií. Od Pavla Žofky „Lezci na českém písku“ a od Lukáše Hrdličky a Pavla Svobody „Světy pod Pamírem“. Obě stály za to! Stejně jako asi včerejší závod českého boulderkolotoče, na který jsem slyšel samou chválu. Oficiálního vyhlášení výsledků se vzdáváme a jdeme opět na Křižák. Dnešek byl nadmíru úspěšný. Písek má kouzlo. Po poledni bylo už v Teplicích pořádně mrtvo a ve vzduchu visela otázka: Příště opět? No jasně! Velký dík patří ředitelce festivalu Máše Jirmannové a všem sponzorům, kteří podpořili konání našeho fesťáku! Pozn.: Varování! Zvýšená hladina alkoholu v krvi je životu nebezpečná! Železniční most v Teplicích přelezen stylem OS! Nevím, zda to byl prvovýstup, ale prvovýstupce žije. Jen tak na okraj, já to nebyl... text
Tomáš Obtulovič ml.
Cena diváka Amazonia Vertical Pavol Barabáš – Slovensko Cena města Teplice nad Metují Moje pravá noha/My Right Foot Ed Stobart – Velká Británie Začátkem roku 2002 si při lezení v Patagonii Leo zlomí nohu. 22,5metrový pád v deváté délce skončil roztříštěnou zlomeninou. Ze stěny slanili a Leo se plazil zledovatělými a skalnatými úseky, pak ho Thaw nesl deset kilometrů do základního táboru. Po roce rekonvalescence, na jaře 2003, Leo dokázal, že je stále jeden z nejlepších a objel Velkou Británii na turné se svým příběhem a film „My Right Foot“ byl první částí seriálu dokumentárních snímků televizní společnosti BBC s názvem „Extreme Lives“. Složení poroty: Dina Štěrbová, Aleksander Lwow (Polsko), Leo Holding (Velká Británie), John Porter (Velká Británie), Youri Baikovski (Rusko), Ivo Hranický. Počet soutěžních filmů: 38
příběh fotografie Závod Českého poháru byl přirozenou součástí mého lezeckého života a neodmyslitelnou částí životního stylu každého sportovního lezce. Všichni, kdo v ČP soutěžili, toužili po jediném – zúčastnit se těch nejvyšších světových soutěží. Jenže konkurence byla příliš silná a světové lezení na míle vzdáleno. Proto, když už jsem neuspěl jako lezec, chtěl jsem okusit atmosféru Světového poháru alespoň jako fotograf. Když se mi tento sen splnil, toužil jsem přirozeně po soutěži ještě prestižnější. A tak jsem chtěl jet fotit na závod, na který byli zváni jen ti nejlepší lezci světa – Rock Master.
bliku. Úžasná atmosféra vyburcuje Toma k tomu nejlepšímu výkonu a suverénnímu topu. Fotím jak blázen a jsem rád, že mohu být tak blízko. Druhý den jsou na pořadu „pracovní cesty“. Tomáš startuje jako poslední a já opět toužím po místě na plošině. Jdu
však pozdě! Plošina je již plně obsazená. Jsem naštvaný, ale zároveň klidný. Včera jsem nafotil dobré záběry. V polovině startovního pole se počasí silně zhoršuje a začíná pršet. Když nastupuje Tomáš, je už strašná zima a déšť tak silný, že pořadatel plošinu
ruší. Mám trochu škodolibou radost, protože nováček mezi fotografy „Rock Masteru“ jako jediný zachytil rodícího se „mistra“ při jeho prvním vítězství na tomto prestižním závodě… text a foto
Petr Piechowicz
Montana 6/01 Jedinému Čechoslováku, kterému se za celou historii Rock Masteru, která se začala psát v roce 1987, podařilo startovat na tomto závodu pro „pozvané“, byl Jindra „Hudy“ Hudeček. Toho jsem však jako fotograf „prošvihnul“, jelikož jsem byl v lezeckých plenkách. Potom trvalo celých čtrnáct let, než se objevila mladá naděje českého sportovního lezení – Mráza. V juniorské soutěži byl suverénně nejlepší, ale v soutěži seniorů byly jeho výkony brány s jistou rezervou. Teprve výsledky a perfektní Mrázova forma na mistrovství světa přesvědčila pořadatele, že český talent na Rock Master patří. Bylo jasné, že ani já jako fotograf nemohu tento lezecký svátek propásnout. Balím nádobíčko a spolu s Mrázou, Rosťou a Martinou vyrážíme směr italské Arco. Nálada je perfektní, protože nás Tomáš ujišťuje, že bude o čem psát, jelikož on jede na „Rock Master“ vyhrát. Během cesty mi dává Rosťa důležitou informaci. Pokud budu chtít na závodech fotit z plošiny, musím si místo na konkrétního lezce včas zamluvit. Proto po příjezdu neváhám a zamlouvám plošinu na lezce – Tomáš Mrázek, který na OS cestě startuje jako šestý. Borec, který rezervace zajišťuje, mě uklidňuje, jelikož zájem fotografů o plošinu je u jmen „mistrů“ a o nováčka nikdo nestojí. Tomáš nastupuje a je vidět, že jeho forma je famózní. Leze jistě a s naprostým přehledem. V pasáži, kde mnoho lezců bojuje s gravitací, Mráza na pohodu vyklepává a mává bouřícímu pu63
hovory z montany Předplatné Montany na r. 2006 Do 17. roku života vstupuje nejdéle vycházející český horolezecký časopis s optimismem daným zájmem čtenářů a nezvýšenou cenou, tedy 60 Kč za výtisk a s ročním předplatným 350 Kč. Výhodou abonmá je bezstarostný přísun časopisu a navíc milé překvapení během roku. ] Přes internet je předplacení Montany nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější. Stačí otevřít stránky www.montana.cz nebo www.horokupectvi.cz. V obou případech tam najdete políčko „Předplatné Montany 2006“, kliknete na ně a dál vás program snadno dovede až k úspěšné platbě. Rozhodně se však nepokoušejte jej vylepšovat. Nepotřebujete znát žádné montaňácké číslo, variabilní symbol atd. ] Přiložená složenka A je druhou možností platby za celoroční dodávku Montany do bytu. Stačí v ní vyplnit jméno, adresu a vaše montaňácké číslo (najdete je na každé zásilce Montany nad vaší adresou) jako variabilní symbol. Pokud je nevíte, stačí na složenku do Variabilního symbolu napsat 123, umíme si s tím poradit. Samozřejmě můžete složenku použít i k bezhotovostní platbě z účtu, ale v tom případě na ní nesmí chybět vaše montaňácké číslo! Každý, kdo viděl bankovní výpis, ví, že v něm není místo pro adresu plátce, natož pak pro adresu, na niž má objednané a zaplacené zboží chodit. Takže bez variabilního symbolu jsme/jste ztraceni! ] Poštovní poukázka typu C všechno jistí! Čitelně vyplněnou poukázkou pošlete z pošty 350 Kč na adresu: Montana, Moravské náměstí 13, 602 00 Brno. Do rubriky „Zpráva pro příjemce“ napište Montana 2006 – a je to! Metoda zcela spolehlivá a neprůstřelná. ] Slovenští čtenáři si mohou Montanu předplatit jenom přes internet – pouze tak mohou platit ve Sk. Cena předplatného se automaticky přepočítává podle aktuálního kurzu. Platbu lze provést jak převodem z účtu, tak složenkou typu H. Jinak je možné si zajistit Montanu u bratislavské firmy ABOPRESS, tel.: 0244458821, 44442773, 44458816. První číslo Montany příštího roku vyjde v první půli února 2006. Pokud ji nedostanete do konce měsíce, okamžitě nám to oznamte telefonicky nebo faxem: 541 243 333, e-mail:
[email protected]. Chybu rychle napravíme!
Vý stu py s Tilakem Ve spolupráci s firmou Tilak jsme pro vás pøipravili soutìž o nejzajímavìjší lezecký poèin Soutìže se mohou zúèastnit všichni ti, kteøí nejsou sponzorovaní a kteøí si myslí, že by se o jejich výpravì mìli ostatní dozvìdìt. Musí jít o výpravy, které podnikli amatéøi (tedy nesponzorovaní lidé), výpravy musí být kolektivní (tedy žádná osamìlá sóla) a musí se pøi nich lézt. Více než stupeò lezeckých obtíží hodnotíme originálnost celého poèinu a následnou zprávu o celé akci! Nejzajímavìjší akce bude odmìnìna dvìma sadami GORE_TEXOVÉHO® obleèení od firmy Tilak. Projekty nesmí být starší než jeden rok a v jednom kalendáøním roce mù že te pøi hlá sit je nom jed nu ak ci. Bližší informace v redakci. 64
Z vašeho hlasování vyplývá, že asi čtyři z pěti čtenářů čtou tuto rubriku pravidelně nebo alespoň občas. To už jsou tisíce lidí… Tak, a máme tu zase burčák! K pochvalným reakcím na Zakův článek o jeho sólu v minulé Montaně jenom podotýkám, že Heinz je kromě lezce i fotografem, tedy umělcem, a na jeho textu to podle mě bylo jasně poznat. V době, kdy čtete tyto řádky, už připravujeme číslo 6/05, jinak též stou Montanu, a vypadá to, že bude na co se těšit. Pro autory článků či příspěvků připomínáme, že nejrychleji jim odpovíme, ozvou-li se na adresu:
[email protected] A ještě než přenechám zbytek prostoru pro jednu důležitou informaci, dovolím si připomenout: nezapomeňte si nás předplatit i příští rok! Podrobný návod najdete na této stránce vlevo. Pěkný podzim, Z redakční pošty: Ahoj, Tome, přeposílám reakci na článek o boulderingu na Hradisku. O zákazu jsem věděl, proto jsem byl tak skromný na informace. Faktem je, že by bylo dobré o zákazu a jeho respektování informovat. Myslíš, že to do pětky dostaneš – třeba do „nepotřebné“ rubriky Hovory z Montany? Pepe Ahoj, Petře! Reaguji na Tvůj článek BOULDERING NA HRADISKU zveřejněný v Montaně 4/ 2005. V devadesátých letech jsem se na Správě CHKO Beskydy vícekrát zúčastnil jednání o horolezecké činnosti na území CHKO Beskydy. Projednávalo se i lezení na Pulčínských skalách. Vzhledem k tomu, že Pulčínské skály leží na území Národní přírodní rezervace Pulčín-Hradisko, je na nich podle zákona o ochraně přírody lezení zakázáno. Během zmíněných jednání jsme se snažili dosáhnout uvolnění zákazu. Bohužel nebylo dosaženo souhlasu všech stran účastnících se správního řízení, takže zákaz lezení stále platí. V článku BOULDERING NA HRADISKU se Ti podařilo výborně vystihnout atmosféru Pulčínských skal, text však může v čtenářích vyvolat mylnou představu o současné oficiální situaci. Zveřejni, prosím Tě, v Montaně pár slov o tom, že se v současné době na Pulčinách lézt ani bouldrovat nesmí a že pohyb v Národní přírodní rezervaci Pulčín-Hradisko je možný pouze po cestách vyhrazených orgánem ochrany přírody (viz § 29 zákona č.114/92 o ochraně přírody a krajiny). Upozornění na současný zákaz lezení je nezbytné. Možné konfliktní případy by zhoršily vztahy a zkomplikovaly pozici při případných budoucích jednáních. Miloš Kebrt
ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE
5/05 (è. 99)
roèník XVI (Hotejl XXXIX)
Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail:
[email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Texty posílejte na:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Vladimír Procházka, Jiøí Novák Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Rostislav Tomanec, Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] Barbora Kuklíková (rubrika bouldry) © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit publikované èlánky na Internetu. Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. oddelenie inej formy predaja P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava tel.: 02/44458821, 44442773, 44458816 nebo přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 11. 12. 2005
Redakèní uzávìrka
è. 5/05 je 2. 11. 2005