ROLE MULTIKULTURALISMU PRIZMATEM ZAJIŠŤOVÁNÍ BEZPEČNOSTI V EVROPSKÉ UNII Mgr. Jiří Víšek Policejní akademie České republiky v Praze Email:
[email protected] Anotace: Důvodem pro vypracování tohoto článku je možnost nahlédnutí do základní teorie multikulturalismu a elementárních jevů, které jsou na něj navázány. V úvodu práce jsem nastínil, jak se tento jev vývíjel ve Spojených státech amerických, které na základě tohoto principu vznikaly. Samozřejmě to nelze brát jako vzor, jak bychom k multikulturalismu měli přistupovat v Evropě, ale v jednotlivých kontextech je v současnosti přístup Evropské unie podobný. V navazujících částech článku se budu zabývat teorií multikulturalismu, významem slova kultura, teorií integrace a kritikou multikulturalismu, protože dle mého názoru multikulturalismus v současné době selhává. Klíčová slova: Asimilace, bezpečnost, Evropa, integrace, kultura, multikulturalismus. Annotation: The main reason for making up this paper is the opportunity to take a look to fundamental theory of multiculturalism and elementary facts which are in connection with multiculturalism. The introduction is focused on development of multiculturalism in the United States of America because USA were established on these foundations. Of course we are not able to take it as a model for Europe but in some contexts is situation in the European Union very similar. In other parts of paper I want to focus on theory of multiculturalism, meaning of word culture, theory of integration and also criticism of multiculturalism because multiculturalism fails in recent time from my standing. Key words: Assimilation, safety, Europe, integration, culture, multiculturalism.
1
Úvod Důvodem pro vypracování tohoto článku je velký význam multikulturalismu v soudobém globálním, resp. evropském prostředí. Prolínání jednotlivých kultur je příznačné v kontextu historického vývoje a v rámci vzniku jednotlivých států případně federací, v tomto případě lze hovořit především o Spojených státech amerických (dále jen „USA“), které vznikaly na principu postupného osídlování. Imigrační politika byla vždy ve velké míře otevřená a v Texasu zavražděný prezident John Fitzgerald Kennedy definoval USA jako národ přištěhovalců. USA se snaží budovat tuto iluzi od historických počátků existence této federace. V Deklaraci nezávislosti, kterou sepsal Thomas Jefferson1, byly USA vyprofilovány jako liberální stát, kde spolu harmonicky žije mnoho kultur. Reálně se však o století později dostavuje nativistický odpor vůči přistěhovalcům a pokládá základní kámen imigrační politice. Dle stanoviska Nejvyššího soudu USA byl „amerikanizován“ ten, kdo akceptoval oblečení, způsoby, obyčeje, mateřský jazyk, zájmy, city, ideály a aspirace většinové společnosti občanů USA. Jinými slovy je požadována absolutní věrnost USA a zpřetrhání původních vazeb.
Příklad
USA
může
působit
jako
„vzor“
pro
přístup
k metodám
multikulturalismu nebo pluralismu, protože i v USA došlo k postupném zbrzďování imigrační politiky, což následně vyvolává přirozenou vlnu ilegální imigrace, se kterou se bude snažit bojovat, resp. pracovat nově zvolený prezident USA Donald Trump. Jedná se asi o 11 milionů nelegálních osob, o kterých se uvádí, že je ekonomika USA potřebuje, protože těmito osobami jsou postupně „zalepeny“ příslušné mezery na pracovním trhu. V současné Evropské unii je situace velmi podobná, hlavní atribut diferenciace lze spatřovat v náboženském vyznání, i když například Listina základních práv a svobod České republiky garantuje zákaz diskriminace z důvodu náboženského vyznání, tak i přesto je potřeba si uvědomit, že tato diferenciace často způsobuje vznik bezpečnostních hrozeb, což může být zpravidla teroristický útok.
1
Pozn.: T. Jefferson byl třetím prezidentem USA.
2
Teorie multikulturalismus Multikulturalismus je teorie o společnosti, ve které kulturním skupinám má být dána možnost rozvíjet vlastní svébytnost v rámci jednoho politického společenství a jeho demokratického státu za podmínky, že respektují základní ústavní svobody a práva všech obyvatel a občanů konkrétní společnosti a žádná z nich se neuzavře do té míry, že by nenechala prostor pro vnitřní nesouhlas, změnu příslušnosti či individuální kontakty mezi skupinami, pokud jsou tyto podmínky akceptovány i většinovou kulturou, pak je možné hovořit o pluralistické kulturní integraci jako o vzájemném přijetí kulturní rozdílnosti a sdílených demokratických hodnot. Sdílení těchto hodnot se realizuje v politické příslušnosti, která doplňuje příslušnost etickou. Taková multikulturní integrace tedy spočívá v existenci dvou kolektivních identit u příslušníků jednotlivých skupin – zvláštní identity etnicko-kulturní a společné identity občansko-politické.
Multikulturalismus
je
obdobně
chápán
jako
náboženský
pluralismus, ve vztahu k různým náboženským vyznáním. Tato tolerance je založena na vykázání náboženství do soukromé sféry. Takový postoj k vyznání víry umožnil potvrdit
skupinovou
homogenitu
ve
veřejně-politické
sféře.
Předpokladem
multikulturní společnosti je, že příslušnící všech menšin budou do jisté miry asimilování do “společné kultury” a to v rovině sociálně-ekonomické, tak v rovině občansko-politické integrace.2 Vývoj od konce 90. let 20. století otřásl teorií multikulturalismu ve značném rozsahu. Nedostatečná integrace některých skupin přištěhovalců, segregace etnických komunit a projevy napětí mezi přistěhovalci a původními obyvateli způsobily, že si hostitelské společnosti začaly uvědomovat, že politické hodnoty a instituce samozřejmé pro starousedlíky takovými nejsou pro novousedlíky. Symbolem rozmachu a pádu multikulturalismu v Evropě se stalo Nizozemí. Nové menšiny začaly být, podobně jako jinde v Evropě, považovány za problém koncem 70. let 20. století. Vláda na to odpověděla hledáním nové politiky, jejímž hlavním cílem mělo být zajištění jejich rovnosti za současného uchování jejich kulturní identity. Jedním z opatření byla například podpora vzdělávání dětí přistěhovalců v jejich mateřském jazyce. Stát také uznal právo muslimských skupin na zakládání vlastních škol. V praxi však tyto politiky nevedly k dosažení rovnosti mezi přištěhovalci a domácím 2
BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s. 233-234.
3
obyvatelstvem ve vzdělání a ani v sociálním a ekonomickém postavení. Na počátku 90. let se navíc ve velkých městech (například Amsterdam či Rotterdam) začala výrazně projevovat rostoucí rezidenční segregace přistěhovalců. V roce 1998 nastal v Nizozemí obrat od multikulturní podpory skupin k individuální integraci. Přištěhovalecká pravidla byla přeformulována s důrazem na individuální integraci a osobní odpovědnost těch, kteří se chtějí v Nizozemí trvale usadit. Zavraždění Theo van Gogha přineslo v debatě o multikulturalismus další posun. Gogha zavraždil 2. listopadu 2004 islámský fundamentalista, kterého k činu podnítil Goghům snímek Submission, expresivně kritizující vztah islámu k ženám. Vražda a následné žhářské útoky proti mešitám, kostelům a islámským školám ukázaly, že jde o konflikt spíše ideologicko-politický než kulturně-etnický. Z tohoto hlediska není problémem přistěhovalectví jako takové, ani muslimští přistěhovalci obecně, ale skutečnost, že část muslimských přištěhovalců či jejich špatně integrovaných potomků inklinuje k militantním formám islámu. Ve Velké Británii můžeme sledovat podobné posuny ve společenské atmosféře i politikách jako v Nizozemí. Nové trendy výrazněji načrtla imigrační strategie z roku 2002. Nadále vychází z toho, že britská společnost je a má být multikulturní. Vedle respektu ke skupinám však zdůrazňuje integraci jednotlivců do jazykové a politické kultury Británie. Podobně jako v Nizozemí i britská diskuze ukázala, že problémem není soužití etnických, ale náboženských skupin, či přesněji soužití liberální společnosti s fundamentalistickými a sektářskými křídly těchto skupin. Země jako Francie a Německo, které se k multikulturalismu nikdy nepřihlásily, mají stejné problémy s muslimskými přistěhovalci jako Velká Británie či Holandsko, které multikulturalismus přijaly jako vládní politiku. Diskuze probíhající v Nizozemí a Británii spíše naznačují, že výzva fundamentalistického islámu je jiného typu než výzvy, na něž reagují obhájci i kritikové multikulturalismu. Přenáší totiž těžiště z otázky soužití evropských většin s kulturně odlišnými etnickými menšinami k otázce jejich soužití s netolerantními náboženskými či ideologickými menšinami. Kvůli etnickému modelu menšin není multikulturalismus schopen řešit konflikty pocházející z příslušnosti k odlišným univerzalistickým náboženstvím. Islamizace každodenního života (čili “islámský fundamentalismus” ve vlastním slova smyslu) i islamizace politických programů a postojů (čili “islamismus” ve vlastním smyslu slova) u přištěhovalců druhé a třetí generace totiž jdou nejen proti životnímu způsobu evropských společností, ale ve stejné míře také proti tradičním podobám islámu. Konflikty islamizačního hnutí jsou spjaty s vytvářením nové islámské identity, která již není opřena o příslušnost ke 4
zvláštní etnické skupině, ale o příslušnost ke společenství věřících založeném na zjeveném textu s údajně jednoznačným smyslem, závazným pro všechny lidi, resp. občany jednotlivých států. Problémem již nejsou skupiny pěstující zvláštní tradice, nýbrž skupiny dovolávající se univerzálních pravd. Komunikačním jazykem fundamentalistických a islamistických muslimů ve Francii či Velké Británii je francouzština či angličtina. Legitimací pro vstup do jejich komunity není rodinný, klanový či etnický původ, ale obrácení se k Bohu, a to může učinit i rodilý Francouz či Brit. Počet evropských konvertitů mezi fundamentalisty i radikální islamisty stoupá. Tato vznikající fundamentalistická subkultura evropského islámu není kulturou v původním etnografickém slova smyslu, tedy generačně předávaným souborem zvyků, představ a rituálů. Kultura Každý jedinec je vychováván způsobem, který má své určité standardy, podmíněné kulturou národa a společnosti. Tyto standardy mu poskytují modely chování, myšlení, postojů a víry. Vlastní kulturu si lidé většinou uvědomí až v situaci, kdy se dostanou do přímého kontaktu s lidmi kultury jiné a zjistí, že zástupci jiné kultury dělají mnohé věci odlišně, jiným způsobem. Kulturu můžeme označit jako obecně uznávané společenské hodnoty, zvyky, obyčeje a morálku, které jsou vyjádřeny v různých symbolech a šablonách předávaných z generace na generaci, které umožňují formy dorozumívání, chápání a take rozvíjení vědění. Kultura je produktem člověka a současně je možno ji chápat jako protiklad přírody. Může být specifikována jednak na úrovni institucionální, zároveň na úrovni právních předpisů. Je však třeba umět rozlišovat, mezi odlišnostmi danými kulturou a individuálními projevy člověka jako osobnosti.3 Vývoj teorie integrace Problém multikulturního soužití, který se především v západní Evropě začal projevovat v průběhu 60. a 70. let minulého století v souvislosti s poválečným přílivem levné pracovní síly z neevropských zemí. Tato přistěhovalecká vlna nastolila otázku, jak příchozí začlenit do společnosti. Obtížnost problému integrace neevropských etnických skupin vyplývá mimo jiné z toho, že jsou často rozesety po více evropských i neevropských zemích, pokračují v intenzivních kontaktech se zemí 3
MIKULÁŠTÍK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Granada Publishing, 2003. s. 294.
5
původu. Rozhodování mezi stěží proveditelnou národní asimilací a potenciálně podvratným uznáním kulturní odlišnosti nastolilo problémové pole, z nějž vyrostly dvě protikladné alternativy přístupu k přistěhovalcům v současné západní Evropě – xenofobní nacionalismus na straně jedné a kulturní pluralismus či multikulturalismus na straně druhé.4 Počátky teorie integrace se datují do 60. a 70. let minulého století. V evropském kontextu je zaměřena především na mimoevropské přištěhovalce a je postavena na odmítnutí segregace a vyloučení. Hodnotovým jádrem integrace jsou ideály svobody, rovnosti a solidarity.5 Segregace je opakem integrace, tedy diskriminujícím dělením společnosti na principu etnickém, rasovém, kulturním či jiném.6 “Asimilační integrace” nastane, opustí-li menšina hodnoty a zvyky, které ji odlišovaly a rozpustí se zcela ve většinové společnosti. Pokud menšina splyne s celkem, ale zároveň jej přitom obohatí o jisté své rysy, pak mluvíme o tzv. “tavícím kotlíku”, tj. americká přestava, že každá další přištěhovalecká vlna a různé etnicko-kulturní skupiny něčím přispívají k americké identitě a životnímu stylu.7 “Kulturně-pluralistická integrace” je stav, kdy si menšina zachová svoji kulturní odlišnost a soudržnost, avšak ekonomicky a politicky je pevně vsazena do okolní společnosti. Teorie multikulturalismu pak tuto kulturně-skupinovou možnost povyšuje na politicky prosazovaný konstitutivní rys společnosti.8 Představitelem teorie asimilační integrace je francouzské “právo země” a univerzalistická idea republiky. Díky nim je Francie otevřena naturalizaci těch, kteří žijí na jejich území. Tato občansko-politická integrace je pochopena jako kulturní asimilace. Přijetí za rovné a svobodné příslušníky Francouzské republiky má s sebou nést i přijetí francouzské kultury. Integrační asimilacionismus se rozvinul v rámci francouzké koloniální tradice předpokládající, že vyspělí jednotlivci všech národů a ras mohou získat nárok na rovná práva Francouzů. Vůči přistěhovalcům patřícím do 4
BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s. 214. 5 Tamtéž, s. 231. 6 HART, P. a HARTOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. s. 527. 7 BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s. 231. 8 Tamtéž, 231.
6
stejné kulturní rodiny byl asimilacionismus v celku úspěšnou politikou. “Aféry šátků” z 80. a 90. let, kdy byl mladým muslimkám odmítán vstup do školy, byly prvními signály toho, že pro přištěhovalce z kulturně odlišných oblastí přestává tato politika fungovat. Ztotožnění integrace s asimilací charakteristické pro moderní francouzskou politiku dostalo v posledních desetiletích nezacelitelné trhliny.9 Na území českých zemí byla teorie asimilační integrace apolikována na romské populaci poté, co skončily pokusy o zákaz jejich vstupu na území tehdejšího Rakouska – Uherska za vlády Josefa I. v prvních desetiletích 18. století.10 Německý model uplatňovaný především vůči mnohamiliónové pracovní armádě Turků byl symbolizován slovem “Gastarbeiter” 11 . Tento status předem vylučoval možnost, že by se příchozí kdy mohli stát přistěhovalci a usedlíky. Jejich ekonomické zapojení do společnosti mělo být odděleno od zapojení občansko-politického i od integrace kulturní. Předpokladem bylo, že mají navždy zůstat cizinci, kteří se dříve či později vrátí zpět do své vlasti. Jsou jim sice zaručena základní lidská a sociální práva, ale možnost získat občanství měla být ztížena, nikoliv ale vyloučena. Stát podporoval udržení jejich kultury pro usnadnění jejich návratu domů a pro ochranu německé kulturní homogenity. Ve vládním programu v roce 1973 bylo pro tento zvláštní vztah použito výrazu “přechodná integrace”. Tento projekt ztratil význam, když se ukázalo, že miliony tureckých dělníků zůstanou v Německu navždy a nikoliv pouze dočasně.12 Liberální pluralismus jako oficiální politika, se rozvíjel od konce 60. let minulého století nejvýznamněji ve Velké Británii. Až do roku 1962 se lidé z bývalých britských kolonií mohli jakožto “britští poddaní” stěhovat do Británie. Tam jim bylo umožněno vytvářet vlastní společenství, která byla zohledňována místními i celostátními orgány veřejné správy. Po přištěhovalcích se nežádalo, aby se stali Brity, avšak zároveň se od nich očekávalo, že si svůj způsob života a zvyky budou pěstovat ve svých komunitách a takovým způsobem, který nebude narušovat privilegované postavení anglické kultury. Od konce 60. let začala být tato tolerance ke skupinové diferenci 9
BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s. 219-220. 10 BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s. 265. 11 Pozn.: v překladu hostující dělník. 12 BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s. 218-222.
7
doplňována důrazem na individuální rovnost. Ve stejné době se liberální pluralismus začal jako oficiální politika rozvíjet v Holandsku a Švédsku. Holandsko bylo díky historickému vývoji otevřenější k přijetí mimoevropských imigrantů i k podpoře jejich kulturní autonomie spojené se snahami o udržení rovných příležitostí pro všechny. Ve Švédsku se rozšířil sociálnědemokratický princip solidarity ekonomicky slabších i na vyloučené etnické skupiny. Oficiální heslo znělo “svoboda volby, rovnost a spolupráce”, kdy pojmem svoboda je myšleno též právo rozvoje zvláštních skupinových kultur. Podobným směrem kombinace rovnosti práv, příležitostí a respektu se vydalo Norsko programem prezentovaným v roce 1997 jako “Bílá kniha o imigraci a multikulturním Norsku”.13 Počínaje ekonomickou krizí v roce 1973 byl nedostatek pracovních sil, vyvolávající podporu imigrace vystřídán chronickou nezaměstnaností. Západoevropské země se v průběhu 70. let snažily omezit další přištěhovalectví a bezvýsledně snížit počet již přištěhovalých cizinců na své území. Politika zavřených hranic však nepřinesla očekávané výsledky. Příliv přištěhovalců pokračoval díky spojování rodin a právu na politických azyl. Příliv přištěhovalců pokračoval i ilegálními kanály. Ukázalo se, že bylo jednoduché náborovými politikami přištěhovalectví vyvolat, ale velmi obtížné jej zastavit, a takřka nemožné zmenšit počet přítomných přištěhovalců v dané zemi. Tak se přištěhovalectví, které se předtím jevilo jako nejjednodušší a nejlevnější řešení dilčího problému (nedostatek pracovních sil), stalo samo jedním z nejzávažnějších sociálních problémů.14 Kritika multikulturalismu Do jedné z nejostřejších kritik multikulturní politické teorie se pouští Giovanni Sartori ve své knize “Pluralismus, multikulturalismus a přištěhovalci”. Jako ideální řešení dnešní společnosti, ve které se mísí řada rozmanitých kultur, podle něj není multikulturalismus ale pluralismus. Pojmy pluralismus a multikulturalismus jsou dnes často směšovány. Sartori před touto záměnou účelově varuje. Obě společnosti jsou
13
BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s. 223. 14 BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. s. 223.
8
význačné svou otevřeností k cizím kulturám, ale upozorňuje na nebezpečí přílišné otevřenosti, která může vést k destrukci společnosti.15 Základním stavebním kamenem společnosti je dle Sartoriho občan. Musíme tím rozumět ale občana v pravém slova smyslu. Opravdový občan žije pro blaho své společnosti, ale ne ve zcela komunitaristickém smyslu. Pro občana by měla být domovem jeho vlast, kde má své místo, pečuje i o to, aby dobře fungovala a prosperovala. Při dnešní situaci promíchání kultur, etnik a díky multikulturním požadavkům na uznání rovnosti všem kulturám se stalo to, že kvůli tlaku “multikulturalistů” se politici snažili vyřešit situaci tak, když neměli k dispozici asimilační nástroje, které jim “multikulturalisté” z rukou “vyrvali” jako násilné, že prostě přidělili imigrantům občanství a tím legitimovali jejich příchod do země a dali jim nálepku vítaných osob. Pro Sartoriho to má naprosto roztříštěný efekt pro stát a jeho politickou strukturu fungování.
Pokud
budou
existovat
nerovné
zákony,
jako
to
požaduje
multikulturalismus, dojde k oklamání občanů a k jejich záhubě, tím může být ohrožena celá společnost. V případě, že se na tvorbě moci budou podílet přistěhovalci s falešnou nálepkou občanství, zanikne společnost jako taková. Neasimilovaní “občané” totiž nebudou dbát dobra celé společnosti, ale pouze své části, tj. kulturní skupiny, ke které patří nebo se hlásí. Pluralismus sice prosazuje toleranci, ale ne za každou cenu. Nelze dopustit, aby ve jménu tolerance zanikla demokratická společnost. Tolerance v pluralitním světě má tři základní zásady. Zaprvé, že existují důvody, proč je pro nás něco již netolerovatelné. Tyto důvody vznikají z nutného pocitu stability v našich přirozených “statusech”. Dále jsou to principy neubližování a vzájemnosti, které požadují na jedné straně neutlačování jedné kultury druhou, ale také opačně ze zásady reciprocity. Kdo není ochoten toto základní pravidlo dodržet, bude odmítnut.16 Sartori považuje multikulturalismus za diktát kultury, do níž se rodíme a nemůžeme z ní uniknout. Pluralitní teorie oproti tomu předpokládá, že kultura, rozumíme tím náboženství, jazyk, tradice atd., je výsledkem dobrovolného a svobodného rozhodnutí. Pluralismus zároveň ale neodmítá rozmanitost. Naopak ji podporuje, 15
SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán, 2005. s. 13. 16 SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán, 2005. s. 36.
9
protože právě ona obohacuje společnost. Nelze mít všechny hodnoty rovné a tím pádem stejné, pokud by tomu tak bylo, už bychom hovořili o hodnotě. 17 Multikulturalismus jako politická teorie požaduje především politické uznání a zvláštní práva kopírující zájmy společnosti rozdrobené na skupiny. Pluralismus žádá vzájemné uznání celkově, ne konflikt ale dialog, řízení většinovým principem, ale zároveň respekt práv menšin, oddělení politicky, ekonomiky, náboženství a svobodu volby.18 V kontextu kritiky multikulturalismu je potřeba vidět kulturu jako obraz naší vůle a svobody, nikdo nám ji nemůže diktovat, současně ona sama nesmí diktovat nám. Je naším výtvorem – a my jsme jejími “dělníky”. Kultura a všechny její příbuzné oblasti by neměly zasahovat a tvořit politický system státu. Ať už budeme vycházet z myšlenek Sartoriho nebo z vlastních názorů či postojů, tak můžeme vidět, že v současné době se některé Sartorim deklarované aspekty naplňují v plné míře, jiné pouze částečně a některé naopak vůbec. Vrcholní představitelé Evropské unie v současnosti kritizují multikulturalismus a hovoří o jeho selhání, což lze v současnosti objektivně
potvrdit,
protože
Evropská
unie
má
své
multikulturní,
resp.
multináboženské problémy, minimálně, když se budeme zaměřovat na zapadní část Evropské unie. Závěr Závěrem je si potřeba položit otázku. Je tento stav dále únosný a udržitelný? Migrace do zemí Evropské unie, doufejme, dosáhla svého maxima. V tomto případě se jedná především o Německo, kde je počet příchozích nejvyšší, resp. o Německo mají migranti, resp. uprchlíci nejvyšší zájem. Z tohoto důvodu je značně ohrožena bezpečnost v Evropské unii, protože teroristické organizace jako například Islámský stát prosazuje svoje zájmy a narušuje hodnoty Evropské unie prostřednictvím teroristických útoků. V případě, že nebude přijata jasná doktrína či strategie pro absorbci těchto příchozích osob, tak bude sociální systém za krátkou dobu v Evropské unii neudržitelný a přetížený. Dalším impulsem by bylo zavedení transparentního systému v rozlišování, kdo je uprchlík a kdo je ekonomický migrant, zde by měly orgány Evropské unie, resp. jednotlivých států konat a nežádoucí osoby 17
Tamtéž, 49-50. SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán, 2005. s. 23-27. 18
10
vyhostit do zemí jejich původu a ne do států tzv. prvního dotyku na základě Dublinského systému.19
Literatura: -
BALABÁN, Miloš a Libor STEJSKAL. Kapitoly o bezpečnosti. Praha: Vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2010, 483 s. ISBN 97880-246-1863-0.
-
BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 347 s. ISBN 80-7325-020-9.
-
BARŠA, Pavel a BARŠOVÁ, Andrea. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. 1. vyd. Brno: MU, 2005. ISBN 80-210-3875-6.
-
HART, P. a HARTOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-Y.
-
MIKULAŠTÍK,
M.
Komunikační
dovednosti
v
praxi.
Praha:
Granada
Publishing, 2003. ISBN 80-247-0650-4. -
SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o mlultietnické společnosti. Praha: Dokořán, 2005. ISBN 80-7363-002-2.
19
Pozn.: tzv. princip „one-chance-only“.
11