rodinná
čest
Luc y Fer r iss
2015
Copyright © 2015 by Lucy Ferriss Translation © 2015 by Hana Pernicová
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu A SISTER TO HONOR, vydaného nakladatelstvím Berkley Books, New York 2015, přeložila Hana Pernicová Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová Korektura: Kateřina Žídková Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v listopadu 2015
ISBN 978-80-7498-109-8
Ženám z provincie Chajbar Pachtúnchvá
Žena je lampou rodiny. – paštúnské přísloví
KNIHA PRVNÍ
KAPITOLA 1
Morušovníky v údolí pod Farištiným domem se odmítaly vzdát svého listí. Když nad východními svahy vycházelo slunce, zářily jako pozlacené; jakmile seschlými listy zatřepotal vítr, rozševelily se jako zlatovlasé dívky šeptající si svá tajemství. Vesničanky usazené do kruhu na hřejivém výsluní vytahovaly oloupané větévky z hromad, kam je nakupily při monzunové prořízce. Pletly z nich košíky, které použijí zjara, až se stromy zase obalí květy a ovocem a mrtvé listí zmizí pod vysokou trávou. Farišta vyhlížela z hudžry, hlavní místnosti domu. Její nevlastní syn Chálid pochrupoval na vyplétané provazové lavici čárpoí, zraněná paže mu klimbala dolů. Dech jako by mu v nosohltanu zadrhával. Zvuky, které vyluzoval, Farištu dráždily, i když se za to styděla. Brzy dorazí ze školy děvčata; její manžel Tofan si mezi dohlížením na sklizeň vyšetří chvíli času, aby je přivezl a letmo zkontroloval Chálida, a pak zase vyrazí za prací. Až se Chálid probudí, bude se dožadovat oběda, kuřecích křidélek s rýží. Bude se shánět po otci. Pomalu se otočila od okna, poklekla vedle čárpoí a položila mu dlaň na čelo. Lepkalo chladným potem – horečka už polevila. Večer se nejspíš vyhrabe z postele, vyrazí do internetové kavárny a tam bude popíjet čaj a povykovat nad kaž11
Lucy Ferriss
dou politickou novinkou, kterou najde na některé z plochých obrazovek u stěny. Farišta si to nerada přiznávala, ale když vypadl z domu, dýchalo se jí mnohem snáz. Vstala a upravila si na ramenou svou širokou šálu, dupattu. Byla to statná žena průměrného vzrůstu, ale svému prvorozenému, Šáhidovi, nesahala ani k ramenům a třináctileté dceři Sóbije se dívala z očí do očí. Dokonce i Áfija, nejdrobnější z jejích dětí, jí snadno přehodila paži kolem ramen. Při pomyšlení na Áfiju se usmála. Jejímu srdci kraloval Šáhid, ale v Áfiju vkládala nejvřelejší naděje. Oba pobývali na druhém konci světa, ne však natrvalo. Až se za dva měsíce bude vdávat Tofanova neteř Marjam, všechny ženy se budou Farišty na její nepřítomné děti vyptávat. A budou ji ujišťovat, že Áfija se jednou skvěle provdá – za nějakého lékaře v Islámábádu nebo perspektivního armádního důstojníka – a stane se jednou z těch nových Pákistánek, které léčí a ošetřují ostatní ženy a matky a přitom mezi ně samy patří. Pokud nějaká bytost ženského pohlaví zvládne takový úděl se ctí, je to Áfija. A Šáhid... Fariště se rozhořely oči. Ve chvilkách osamění si připouštěla, že ten se možná domů nevrátí. Mezi řádky jeho dopisů vyčetla pravdu – splývá se Západem, cítí se mezi lesklými mrakodrapy a odcizenými lidmi jako ryba ve vodě. Její manžel Tofan pořád vykládal, jak se Šáhid vrátí domů nadupaný obchodními znalostmi a pomůže Chálidovi převzít hospodářství. Marné sny. Statek spadne do klína jen Chálidovi, ten si sem natahá plno svých džihádistických kamarádů, a až se děvčata provdají, Farišta zůstane na stará kolena sama, obklopená pohrdavými muži, s nimiž ji nepojí ani kapka příbuzenské krve. Pokusila se tu představu zahnat. Snažila se o to už skoro dvacet let. 12
Rodinná čest
V kuchyni rachotil hrnci kuchař Tajjab. Vešla za ním. V rohu vyšívala její tchyně šál. Před dvěma lety ji mrtvice připravila o řeč, ale ostrý zrak si uchovala. Kdysi patřila k nejlepším vyšívačkám ve vsi. „As-salám alejkum, morej,“ dotkla se Farišta jejího ramene. Stařena vzhlédla bystrýma, jakoby ptačíma očima. „Hned jak Sóbija dorazí domů, promluvím si s ní,“ odpověděla jí Farišta na nevyřčenou otázku. Tajjab se pod svým sněhobílým vousem vědoucně pousmál. Jak to, že toho sluhové tolik vědí? Porcoval kuře, kůstky mu pod sekáčkem dutě křupaly. Jeho věk byl pro Farištu záhadou. Nevypadal ani o den starší než tenkrát před dvaceti lety, kdy ji přivedli sem k Sattárově rodině do Násirábádu. Od té doby zplodil pět dalších dětí a přišel o dvě vdané dcery. Zrak mu poškodila cukrovka, ale podlouhlý obličej pod bílou čapkou si uchoval výrazné rysy a rozvážný výraz. Jedna z jeho zbylých dcer mlela v rohu kardamom. Kuchyní se linula sladká vůně. Farišta se chopila dřevěné lžíce a ochutnala kořeněnou omáčku. Do očí jí vyhrkly slzy. „Výborná,“ pochválila ji. „Chálid ji rád pálivou.“ Zvedla teplou chlebovou placku z hromádky u sporáku a vyšla na verandu. Moruše jako by se vznášely na miliónech křídel ze svých zlatých lístků. Stejně jako jindy touhle roční dobou foukal svěží vítr; už se zbavil monzunového vlhka, ale zatím nenasákl ledovým zimním chladem. V dálce se hnědala strniště Tofanových bavlníkových polí, kde právě končila sklizeň. K Fariště doléhal hukot odzrňovačů. Už celé měsíce vstával její manžel den co den před rozbřeskem a zastavoval se doma, jen aby odvezl a přivezl děvčata. Když byli Chálid, Šáhid a Áfija malí, obstarávala tuhle povinnost 13
Lucy Ferriss
sama; časy se však změnily. Manžel uvažoval, že pro Sóbiju a malou Musku najme řidiče. Dnes je ale přiveze domů on a Farišta odvede Sóbiju do její ložnice a vytáhne zakrvácené kalhotky, které našla pod matrací. Z dívenky se stala žena. Trpělivě Sóbije vysvětlí – stejně jako před sedmi lety Áfije a jako kdysi její matka jí samé, když se jí ta zdánlivě hrozná věc zčistajasna přihodila –, že na ni bylo vloženo nové a nádherné břímě. Ode dneška se Sóbija bude muset učit, jak si halit prsa dupattou. O ramadánu se bude postit. Dá sbohem drsným dětským hrám s bratrancem Azlánem. Osvojí si nové, pevné držení těla a chůzi, jimiž bude chránit poklad svého ženství. Tajjab otevřel dveře z kuchyně. „Čaj, memsáhib?“ Položil před ni podnos: čajovou konvici, šálek na podšálku, sušenku a misku s cukrem. Usmála se. Tajjab si potrpěl na vytříbené způsoby. Kuchař sledoval její pohled upřený do údolí, kudy přijede rodinná dodávka suzuki cestou od školy. „Už zbývá jen ta maličká,“ poznamenal. „Ano, Muska. Moje poslední.“ Farišta tím mínila, a Tajjab to chápal, že s rozením dětí jednou provždy skončila. Pochybovala, že by po třech dcerách přivedla na svět syna. Ale Tofan má Chálida, a také Šáhida bere jako svého vlastního, i když je to syn jeho bratra. Farišta se také pokoušela chovat k Chálidovi mateřsky, ale veškeré její snahy se tříštily o zeď Chálidovy žárlivosti. Když před třemi lety odešel do hor do nové madrasy, nesmírně se jí ulevilo. Jenže kdykoli odtamtud zavítal domů, měl plnovous o něco delší, pleť osmahlejší a pohled roztěkanější a podezíravější. „Budeš bohatá na vnoučata, memsáhib,“ ozval se Tajjab. Uklonil se, odcouval z verandy a vrátil se do kuchyně. Fariš14
Rodinná čest
ta se za ním ohlédla. Když se otočila zpátky k údolí, spatřila dodávku supící do kopce. Muska se vyřítila ze zadního sedadla a nadšeně mávala školními výkresy. Farišta jí dala pusu a poslala ji, ať si zajde za Tajjabem pro svačinu a nakrmí kůzle, o které se stará. Sóbija vystoupila z auta pomaleji a šourala se, jako by mezi koleny tiskla minci. Pod sklopenýma očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. Farišta se v duchu usmála. Pamatovala si, že stejně se cítila i ona – bezdůvodně zostuzená a zdeptaná. Se štůskem papírových kapesníčků mezi nohama tehdy tiše doufala, že si nikdo ničeho nevšimne, dokud pozvolna nevykrvácí a neumře. „Pojď si se mnou popovídat, Soby,“ napřáhla k dceři ruku. „Něco jí je,“ řekl Tofan. Vykoukl z auta a lokl si z plechovky pepsi. Normálně děvčata jen vysadil a dál se nezdržoval, zvlášť během sklizně. „Celou cestu domů se tváří načuřeně, a když jsem se jí zeptal...“ Zachytil Farištin pohled a zarazil se uprostřed věty. „Hm,“ utrousil. Nedal najevo, jestli pochopil, co se se Sóbijou děje a k čemu se Farišta chystá, ale vtáhl hlavu zpátky do auta, zamával jim na rozloučenou a odjel. Farišta vytáhla balíček menstruačních vložek, které schraňovala v nejspodnější přihrádce koupelnové skříňky, a zamířila do pokoje děvčat. Sóbija se choulila na posteli a tichounce poplakávala. Farišta se k ní posadila a zlehka jí položila ruku na bok. „Povíš mi, co tě trápí?“ zeptala se. Sóbija popotáhla. „Chtěla bych, aby tu byla Áfija.“ „Protože by sis s ní mohla popovídat?“ Sóbija přikývla. „O tom, jak ti je?“ Další přikývnutí. „Mně se po ní taky stýská. Ale povím ti totéž, co jsem řekla jí, když jí bylo tolik jako tobě.“ Farišta se natáhla a jemně dceři nadzvedla bradu. Só15
Lucy Ferriss
bije se v očích leskly slzy. Farišta pocítila nával pýchy. „Krvácíš,“ řekla. „Ano.“ „Neboj se, nejsi nemocná. Neděje se s tebou nic špatného.“ „Ale morej, vždyť je to hrůza, takhle...“ „Krvácíš, protože se z tebe stala žena. Přináší to smutek i štěstí zároveň. Letos se při ramadánu připojíš k půstu. A teď ti povím, jak používat tohle,“ vytáhla vložky, „a jak o sobě začít přemýšlet. Protože už nikdy nebudeš jako dřív.“ Když toho večera převazovala Chálidovi ránu, manžel se probíral obálkami, které dorazily poštou. „Máme šťastný den,“ zvolal. Farišta ucítila, jak se Chálidova paže pod jejími prsty napjala. Hudžra byla prostorná a zalévala ji teplá zář zapadajícího slunce. Ve zdi otočené na východ už zavřeli dveře, které v létě měnily prostor ve vzdušný, otevřený obývací pokoj. Na opačném konci se dva manželovi žijící bratři dívali na zprávy – další útok dronu v horách, gangsterská vražda v Sindhu. Když se Farišta přestěhovala do Násirábádu, dohlížela na kuchyni se svou švagrovou Mahzalou, která na ni byla hodná a hájila ji před Tofanovou matkou. Pak Mahzala zemřela. Tofanův bratr Roušán se znovu neoženil; ten druhý, Sákib, se neoženil vůbec. A jak se měnily společenské mravy, Farišta jedla čím dál častěji s tchyní a dětmi a její manžel s bratry jako by se vytráceli, i když se povalovali na čárpoí ve vedlejší místnosti. „Šťastný den,“ zopakoval Tofan. „Přišly nám dopisy od obou našich tuláků.“ Za kuchyňskými dveřmi si Sóbija pustila malou televizi 16
Rodinná čest
a hihňala se u nějaké komedie vysílané z Láhauru. Navzdory odpolední debatě o ženství a přestože chodila po domě, jako by nesla na hlavě džbán, se dál dětsky chichotala gagům. Neprahla po vzdělání jako Áfija, která vysedávala nad knihami dokonce i při svíčkách, když ve vesnici zrovna vypadl proud. Desetiletá Muska byla učenlivější, ale nesmírně plachá. Jedině Áfija si troufala klást učitelům otázky. Když jí Farišta vysvětlovala, co je to menstruace, vychrlila na ni takovou salvu dotazů ohledně ženské biologie, až z toho šla Fariště hlava kolem. Namočila žínku do umyvadla a omývala Chálidovi poraněnou paži. „Opravdu šťastný den máme, když Alláh shledá naši domácnost počestnou a spořádanou,“ vyjel na otce. „A proč by ji takovou neshledával?“ odbyl ho Tofan a otevřel první dopis. Farišta poznala písmo – patřilo Šáhidovi. Nejradši by si ho přečetla sama a vychutnala si každičké slůvko, ale dál se věnovala ošetřování Chálidovy rány. „Pašák,“ pochvaloval si Tofan, když přelétl pohledem stránku. „Tvůj bratr dostal dvě áčka z dílčích zkoušek v půli semestru a vyhrál v Bostonu kvalifikaci jednotlivců. Nějaký trenér z Harvardu mu prý snad pomůže, aby tam mohl studovat ekonomii.“ Odchrchlal si. Složil dopis a s povytaženým obočím pohlédl na staršího syna. „Budeš potřebovat, aby ti někdo dobře hlídal účetnictví, až nadejde čas, aby statek...“ „Prosím tě, bábá,“ zarazil ho Chálid zdviženou dlaní. „Nezačínej už zase s tím statkem. Já svoje povinnosti znám. Momentálně existují důležitější věci. Je válka, blíží se sem k nám...“ „Žádná válka není!“ Tofan mrštil hromádkou dopisů o zem. 17
Lucy Ferriss
„Manželi,“ brzdila ho šeptem Farišta. Tofan se zhluboka nadechl. Jak napjal horní ret, knír mu zacukal. V rohu dál brebentila televize. „Jestli chceš být voják, dej se k armádě. To je úctyhodná životní dráha. Šáhid momentálně vyniká ve sportu, ale má dobrou hlavu i na obchod. Žádný zákon nepřikazuje, že majetek musí převzít syn vlastní krve. Jestli o něj nestojíš...“ „Šáhidovi to půjde líp,“ řekl Chálid. Farišta právě dokončila převaz, a tak shodil nohy z čárpoí a posadil se zády k ní. „Šáhid je vždycky ve všem lepší, vyjma úcty k našim mravům.“ „Co je to za narážky?“ vybuchl Tofan. Farišta střelila po manželovi varovným pohledem: Uklidni se. Je to tvůj syn a máš ho rád. Těšilo ji, že mu na Šáhidovi záleží, ale nechtěla, aby se pohádal se svým prvorozeným. Chálid by přičetl vinu jí. „Žádné narážky,“ odsekl Chálid. „Odvezl naši sestru do Amríky, aby se tam spolu předváděli, a nemyslí na následky.“ Farišta zrudla vzteky. To byl celý Chálid, prohlašovat Áfiju za svou sestru a shazovat Šáhida jako nějakého vetřelce. Vtom cinkl z kuchyně zvonek – jako na zavolanou, aby jí neujelo něco nepatřičného. „To je Tajjab,“ napřímila se. „Mám vám naservírovat večeři tady, nebo se najíte s námi?“ „Muži jedí sami,“ prohlásil Chálid. „Budeme jíst tam, kde řeknu,“ vyštěkl jeho otec. Posbíral rozházené dopisy a rozlepil další obálku. „Áfija píše,“ pošoupl si na nose čtecí brýle, „že na podzim navštěvuje čtvery přednášky z přírodovědy a učí se, až ji z toho brní hlava. Prý by dala všecko na světě za dobrou tikku k večeři a svoji postel. To nezní jako dopis dívky, která se předvádí.“ 18
Rodinná čest
Chálid zavrčel: „To proto, žes neviděl tu fotku.“ „Jakou fotku?“ „Na jedné webové stránce. Určitě by tě zajímala, bábá.“ „Je –,“ Farišta zaslechla v manželově hlase zaváhání, „– nemravná?“ „Posuď sám. Pojď se mnou do Alí Bhaí.“ Farišta se už neudržela. „Áfija je mravopočestná dívka,“ prohlásila. „A Šáhid na ni dohlíží, takže jí nic nehrozí.“ „Určitě ne.“ To byl Sákib, který se zvedl od televize a přišel si nabrat z misky hrst oříšků. „Jenže jsou v cizině už dlouho, to je potom o strach. Co kdybys jim zavolal, ať přijedou domů, Tofane? Na Marjaminu svatbu.“ Tofan se zamračil. „Domů? Víš, kolik by to stálo?“ „Nesmysl. Cena tvojí bavlny letos na podzim vystřelila málem do nebe.“ „Ano, bábá,“ vložil se do hovoru Chálid. „Proč to neoslavit? Hrozně rád bych se zase viděl se svým báječným nevlastním bratrem.“ Fariště neunikl jeho ironický tón. Ale zároveň si vzpomněla na Sóbiju, že by taky chtěla mít sestru doma a špitat si s ní, jaké to je, dospívat v ženu. „Jenom nevím,“ řekla váhavě, „jestli si na to při studiích najdou čas.“ Tofan zamyšleně složil čtecí brýle a strčil si Áfijin dopis do náprsní kapsy. „V prosinci možná budou mít prázdniny,“ prohodil napůl pro sebe. „Povolej Áfiju domů,“ řekl Chálid a vstal, „a já se jí zeptám na tu fotku.“ Roušán se odtrhl od televize a šel si nalít sklenici vody ze džbánu u dveří. „Povolej dceru domů,“ zopakoval po Chálidovi svým 19
Lucy Ferriss
zvučným hlasem, „a matku nejednoho násirábádského syna napadne, že uvítáš nabídku k sňatku.“ „Kdepak,“ ohradila se rychle Farišta. „Áfiju čekají ještě tři roky studia.“ „Na nabídce není nic špatného,“ řekl její manžel. „Kam jdeš, Chálide?“ „Už jsem ti to říkal. Do Alí Bhaí, do internetové kavárny. Vrátím se na večeři.“ „Koukej přijít včas. Tady nejsi v hotelu.“ „Mám večeři servírovat tady?“ otázala se Farišta znovu, když se za jejím nevlastním synem zavřely dveře. „Nebo se najíte –“ Tofan hleděl za svým prvorozeným. Povzdechl si a zatahal se za knír. Pak se po ní ohlédl. „Přines nám jídlo sem.“ Z hlasu mu najednou čišel smutek. „Řekni dcerám, že je zajdu navštívit, až si dodělají domácí úkoly. Co Sóbija? Jak jí je?“ „O ramadánu se bude postit.“ „Aha.“ Zalétl pohledem ke kuchyňským dveřím, jako by dcera tamtudy odešla, aby se už nikdy nevrátila. „Napíšeš Šáhidovi a Áfije?“ Tofan se přimračil. „Měli bychom si dětí užívat, dokud můžeme,“ prohlásil. „A dokázat pochybovačům, že se pletou.“
20
Rodinná čest
KAPITOLA 2
Na začátku každé sezóny vedla Lissy Hayesová k oběma svým univerzitním squashovým týmům proslov o cti. Byl hrozně kýčovitý, ale upřímně věřila každému slovu. Nedokázala se ho vzdát. Vedla katedru sportu a těšila se moci plynoucí z té funkce, ale s výjimkou téhle přednášky jinak neučila. Svolala si dívky i chlapce do velké konferenční místnosti vedle své kanceláře a postavila se k tabuli. „Čest,“ zahájila svou promluvu, „je jedna z nejstarších hodnot, které vyznáváme. Stojí nad láskou. Nad vítězstvím. Pochází ze stejného slovního základu jako poctivost, a poctivost představuje jednu z jejích základních složek.“ Napsala slovo poctivost na tabuli. „V našem sportu to znamená, že nežádáte nový míček, pokud jste na něj ve skutečnosti jenom nedosáhli. Hlásíte bránění ve hře, jenom když vám soupeř opravdu úmyslně brání. Ve funkci pomocného rozhodčího hlásíte fauly na svého spoluhráče stejně jako fauly na soupeře. A předesílám, že vůbec nezáleží na tom, jak se chová druhá strana. Nečestnost se musí potlačovat v zárodku, ne přiživovat,“ zdůraznila. „Co dalšího si představíte pod pojmem čest?“ pokračovala a přecházela sem a tam po konferenční místnosti. Byla to vysoká blondýna se střapatými vlasy, která v jasně mod21
Lucy Ferriss
ré teplákové soupravě Enrightovy univerzity působila impozantně. Sportovní týmy na univerzitě si říkaly Rockwellové podle malíře Normana Rockwella, který se proslavil krajinomalbami ze zdejšího pohoří Berkshires. V logu měly zubatý skalní ostroh čnějící v kopci nad kampusem. „Získáte čest vítězstvím?“ Nováčci jeden přes druhého vrtěli hlavou. Předpokládali, že se nesluší dávat okatě najevo, jak prahnou po výhře. „Ovšemže ano,“ zaskočila je Lissy. „Když vyhrajete díky tomu, že jste do hry vložili maximum, prokážete tím soupeři respekt. Ten od vás právě tohle čeká – nic víc a nic míň. Čeká, že budete hrát, jak nejlíp umíte.“ Respekt, napsala na tabuli. „Shovívavě přenechat soupeři tu a tam nějaký bod je nečestné. Vzdát zápas, když jste ztratili dvě hry a devět bodů, je nečestné. Smyslem sportovního utkání je soupeřit. Usilovat s maximálním nasazením o vítězství je čestné. Nenechte si od nikoho namluvit nic jiného. A pak je tu odvaha,“ pokračovala ve výčtu. „Sport není válka. Nikdo po vás nestřílí. Ale když prohráváte 10:3, pokusíte se uhrát boast o zadní stěnu anebo vytrvale hrajete drajvy a čekáte na šikovnou příležitost. Nehrajete bezhlavě, ale taky ne pouze na jistotu. Dáváte do hry srdce, což je jediný čestný způsob, jak přistupovat ke všemu v životě.“ Nalevo od ní seděl Šáhid Sattár, nejvýše nasazený hráč mužského týmu. Squash byl jediný sport, který Lissy trénovala, i když by se dokázala ujmout i tenisu, fotbalu a pozemního hokeje. Všichni, kdo se pohybovali kolem sportovní katedry, ji oslovovali „trenérko Hayesová“ a jí to dokonale vyhovovalo. Znala hráče a hráčky v týmech všechny do posledního – znala je důvěrně, jejich lásky i nenávisti, jejich denní režim, jejich rodinné zázemí. Věděla, jaká jídla odmí22
Rodinná čest
tají, co ostatním závidí, co je přiměje k nejvyšším výkonům. Šáhid sem do malého městečka v pohoří Berkshires přišel z jakési zapadlé díry v Pákistánu před třemi lety a od té doby udělal pro Enright mnohem víc, než od něj čekala. Přiměl ji znovu uvěřit v zázraky. U Šáhida měla pocit, že každý okamžik v sobě skrývá potenciální dokonalost, šanci otevřít dveře do nového světa. Takhle se necítila už dvanáct let, od chvíle, kdy si uprostřed ženské části turnaje Cleveland Classic přetrhla achillovku a musela dát sbohem vlastní hvězdné squashové kariéře. A tak teď během proslovu na Šáhida pohlédla a on jí věnoval svůj pomalý záhadný úsměv. „Integrita,“ připsala na tabuli další slovo, „znamená celistvost. Obětujete-li nějakou zásadu ve prospěch jiné, ztrácíte integritu i čest. Z toho vyplývá, že sportovec, který podvádí u zkoušek, je nečestný sportovec, i když zkoušky se zápolením na squashovém kurtu přímo nesouvisejí. Vyplývá z toho, že sportovec, který celou noc proseděl u přítele v nemocnici, musí uvážit, jak se to odrazí v jeho výkonu na kurtu. Musí poctivě posoudit – vzpomínáte, co jsem říkala o poctivosti? –, jestli ze sebe i po probdělé noci dokáže vydat to nejlepší. Možná bude nejčestnější odstoupit. Ale co když ponocuje s kamarádkou, která se zpíjí do němoty, protože jí zrovna dal košem její kluk? A potom v poledne zavolá, že se před zápasem necítí ve formě? V tom případě jde o nedostatek integrity. Máte-li hrát čestně, musíte se znát – a musíte se znát skrznaskrz. Musíte si uchovat svoje já celistvé. A pak je tu tým.“ Doléhala na ni únava a začínala chraptět, ale mluvila dál, protože jim chtěla povědět všechno, i když se tou záplavou slov úplně vyšťaví. Napsala na tabuli slovo loajalita a pokračovala: „I tým musí zůstat celistvý. Loa 23
Lucy Ferriss
jalita a čest jsou totiž dvouvaječná dvojčata. Nesdílejí přesně tutéž DNA. Hráč, který se předvádí na úkor druhých nebo se posmívá týmovému kolegovi, který zkazil zápas, hráčka, která baví kamarádky historkami ze šaten svého squashového družstva – ti jsou neloajální. Pro tým znamenají pohromu. Jak se s nimi vypořádáme? Se ctí. Uděláme všechno pro to, abychom znova slepili partu dohromady, ale když to nepůjde jinak, s politováním se s nimi rozžehnáme. Opakem takových lidí je hráč, který neokázale udělá ve prospěch ostatních něco báječného – čistě jen z loajality, aniž by čekal uznání. Jeho čestné chování nás všechny zahřeje u srdce jako závan vlahého větru.“ Napřímila ramena. Pohlédla na Šáhida a Margot, robustní bojovnou kapitánku ženského družstva pocházející z Min nesoty. Ti dva pro ni byli jako její vlastní děti. „Loajalita však může být také nebezpečná. Neprávem přisoudíte spoluhráči nový míček, protože ho nutně potřebuje? Nečestné. Upozorníte trenérku, že váš spoluhráč opisoval, šňupá kokain nebo ujel od nehody? Čestné. Ano, já vím,“ dodala, když si všimla, že Yanik a Gus, s nimiž nově počítala do základní sestavy, odmítavě vrtí hlavou. „Existuje cosi jako etický kodex. Nejdřív ten problém samozřejmě proberte přímo s tím dotyčným. Pokuste se ho přimět, ať se přizná. Ale když to neudělá, nesmíte být loajální vůči špatnosti, protože taková loajalita by byla stejně špatná jako jeho jednání. Jestli máte jiný názor,“ změřila si je jednoho po druhém, „tak si radši najděte jiný tým.“ „Jenže vy vedete sportovní katedru,“ ozval se nějaký prvák, kterého zaskočilo, kam se se svým proslovem dobrala. „Tak si najděte jinou školu,“ opáčila. „Existuje spousta 24
Rodinná čest
sportovních týmů, kde se s otázkami cti nepářou. Tohle je ale Enright a my si na ni potrpíme.“ Občas se stávalo, že po proslovu o cti nějaký hráč z týmu odešel. Přede dvěma lety tak přišla o svého nejslibnějšího nováčka, vysokého Argentince – přesedlal na fotbal a tam ostatním vykládal, že šéfka katedry je kráva pitomá. Půl roku nato ho z fotbalového týmu vyhodili, protože byl obviněn ze sexuálního napadení na večírku univerzitního spolku. Lissyina promluva fungovala jako nástroj k odstranění shnilých jablek z koše, ale zároveň dávala vyniknout těm dobrým. Snažit se bez ní stmelit tým a vytvořit soudržnou partu by bylo jako pokoušet se shánět kočky do stáda. První zápas sezóny, exhibiční utkání s Dartmouthem, připadl na týden po Halloweenu. Lissy stála uprostřed čtvrtého kurtu s koučem Dartmouthu Bradem, žlučovitým profíkem s ostře řezanými rysy a pořádně přifouklou pneumatikou kolem pasu. Představili si navzájem svoje týmy. Hráči si potřásli rukama mezi sebou i s trenéry a po nezbytných povzbuzovacích a popleskávacích rituálech se rozdělili do dvojic a připravili se k dvouhrám. „Kolik máš v letošní sezóně Amíků, dva?“ zeptal se Brad, zatímco se hráči pustili do zahřívání míčků. „Čtyři, když počítám Toma. Vymkl si kotník při skateboardingu.“ Lissy ukázala hlavou na kluka na tribuně, který tam posedával mezi několika desítkami diváků. Jestli se její partě bude letos dařit, bude fanoušků přibývat. „Kecáš.“ Brad jel ukazováčkem po klipové podložce, na které měla Lissy seznam hráčů. 25
Lucy Ferriss
„Yanik je z Virginie,“ řekla Lissy. Ani se nepotřebovala podívat. „Gus Schneider je přímo odtud z Devonu a Džamil Brown z Queensu.“ „Jamajčan?“ „Jeho rodiče přišli z Jamajky. Téhle zemi se říká tavicí kotlík, Brade.“ „A ty kuchtíš pořádně kořeněnou omáčku.“ „Jsou to univerzitní studenti. Stejně jako ti tvoji.“ Brad byl zástupcem šéfa sportovní katedry na Dartmouthu, daleko prestižnější univerzitě než Enright. Ale jestli Lis sy se svým týmem vyklepne pár manšaftů Břečťanové ligy, bude moci směle konkurovat všem Bradům tohoto světa. Usmála se na něj od ucha k uchu a šla se podívat na dvojici na kurtu číslo jedna. Šáhid se pohyboval svižně a s grácií. Před měsícem vyhrál kvalifikaci jednotlivců pro letošní sezónu a narostlo mu sebevědomí. Jeho protihráčem byl Andros, Jihoafričan s býčí šíjí. Brad stejně jako Lissy lanařil posily v zahraničí, ale cílil hlavně na Anglosasy a bělochy nejrůznějšího původu. Přede dvěma lety Andros utrousil na adresu Lissyina kurdského hráče Afrana, že má místo mozku turban. Afran po něm vyrukoval, ale Šáhid ho zarazil a obrátil to v žert. Vždycky hlídal, aby se to s národnostními urážkami nepřehánělo. A že přímo pršely, od soupeřů i od diváků. Nejhorší bylo, že zezačátku si Lissyini hráči nadávali i mezi sebou. Než vybudovala tým, vyslechla hanlivých přídomků nespočet; nevěřila by, kolik jich existuje. Muslimák, beduín, čmoud, machometán, uzenáč, Pakoš, Arabák, velbloudář, Inďoš, šikmoočko, bambusák, ťing-ťong – ryli do sebe na kurtu i mimo něj, dokud Lissy nerozhodla, že zahájí každý semestr překřikovacím soubojem. Ať vyřvou 26
Rodinná čest
z plných plic všechny nadávky, na jaké si vzpomenou, ale pak už nechce žádnou ani slyšet. Když později v sezóně sledovala pákistánského muslima „Pakoše“ Šáhida, jak do ochraptění povzbuzuje indického hinduistu „Inďoše“ Čándera, rozradostněně si nad tím úspěchem pleskla pěstí do dlaně. „U nás to nechodí tak, že bychom diverzitu jenom kázali,“ zněla její standardní namlouvací fráze vůči donorům, kterým se snažila vlichotit do přízně. „U nás ji vidíte na kurtu.“ Kdykoli během nekonečných, trýznivě nekonečných schůzek v rámci fundraisingové kampaně pronesla to ožehavé „slovo na d-“, diverzita, rektor Enrightovy univerzity Don Shears viditelně zatínal zuby. Ale od chvíle, kdy se ujala vedení sportovní katedry, vzrostly finanční příspěvky na sport skoro na dvojnásobek. Absolventi asi nebyli tak omezení tupci, jak si vedení univerzity myslelo. „Jen tak dál,“ křikla povzbudivě na Šáhida. Když ho pozorovala, tál její pohled i srdce. Nebylo to jen sebejistotou, s jakou hrál, ani onou téměř ptačí lehkostí, s níž uměl přelétnout kurt napříč, aby vybral dropshot, ani jestřábím pohledem zpod staženého obočí, když se natahoval po voleji. Bylo to hlavně tím úžasem, který míval ve tváři, když se míček při kroskurtovém lobu snášel obloukem šikmo k zadní stěně, přímo k němu. Jako by ho ohromovaly a sváděly samy fyzikální zákony. Pozorovala ho, jak získal bod díky nicku – míček cíleně zahraný do rohu mezi přední a pravou stěnou se už neodrazil –, a pak se ohlédla po ostatních. Afran, číslo dvě v sestavě, prohrával 0:4 s hromotlukem, kterého Dartmouth přetáhl Andoveru. Na dalších kurtech byla hra vyrovnaná. Přesunula se k tribuně, aby si potřásla rukou s hrstkou fanoušků. Na 27
Lucy Ferriss
lavici ve čtvrté řadě zahlédla Šáhidovu sestru Áfiju, plachou dívku, která přijela do Států loni a studovala na Smithově univerzitě. Byla oblečená v černém roláku, přes který si navlékla volnou vínovou tuniku. Plandavé černé kalhoty, jednoduché boty bez podpatku. Odkrytý měla jen obličej a ruce od zápěstí dolů. Žádný div, že je tak těžké sehnat hráčky ze zemí, jako je Pákistán, pomyslela si Lissy. „Ahoj,“ zamířila k ní. Vedle Áfiji seděla zrzka v mikině Dartmouthu. „Kde se tu berete? Na fanynky je v téhle sezóně ještě brzy.“ „Večer budu pomáhat Šáhidovi s učením,“ odvětila Áfija. „Hodná holka. Neuškodí mu trochu zabrat. A na co se vymluvíš ty?“ obrátila se k zrzce. „To je moje kamarádka Taylor,“ vysvětlila Áfija. „Přišla ses podívat na svého kluka, Taylor?“ Zrzka se uculila. „Hraje proti Afranovi.“ „Moc se neraduj. Teprve začali.“ Lissy se vrátila pohledem k Áfije. Pod její uzavřeností vycítila hned od prvního setkání elán a živý zájem o studium, ne-li přímo nadšení. Od Šáhida je skvělé, že sestře tuhle možnost dopřál. „Rodina je na tebe asi hrdá,“ řekla. „A Šáhid taky.“ Posadila se, ale jen na vteřinku; potřebovala se rychle vrátit ke kurtům. „Jsou hrdí na Šáhida,“ odvětila dívka. Hlas jí nepatrně zakolísal. „Bezva, Chasi!“ Taylor vyskočila na nohy a zatleskala. Lis sy se podívala na skóre. Šáhid už získal první hru a na jeho kurtu probíhala devadesátivteřinová pauza. Zato Afranovi teklo do bot. Než se dívkám omluvila a seběhla zpátky dolů, skončila první hra i tam: 11:7 pro Dartmouth. 28
Rodinná čest
Afran se odšoural z kurtu a sesypal se na lavičku. Šáhid už si k němu stačil přisednout. „Tak co?“ zeptala se Lissy. „Kde je problém?“ „Dneska mi to prostě nejde.“ Obvykle si uměla s těmihle situacemi poradit. Nechávala hráče, aby sami sobě vymluvili poraženecký pocit, že soupeř má navrch. „Povídej,“ vybídla ho. „Dostal mě pod tlak. Vytáhnu na něj kroskurt, abych ho dostal z téčka, ale zamázne mě volejem a já se v tom plácám znova – zažene mě do defenzívy.“ „A co s tím provedeš?“ „Nezkoušejte na mě ty svoje triky, trenérko.“ Povzdechla si. Trénovala Afrana už třetí sezónu. Byl sám sobě nejhorším nepřítelem. „Chceš to slyšet ode mě?“ „Dneska mi prostě vůbec nic nevychází, jasný?“ Šáhid se k němu naklonil. „Zkus na něj nicky. Ty umíš parádně. Když od tebe čeká drajv, nestihne dost rychle vystartovat a doběhnout nick.“ Afran měl obličej zabořený do ručníku, ale teď ho zvedl. Oči měl zarudlé. „To by možná šlo.“ „A dál?“ „Taky bych mohl předstírat, že chci zahrát kraťas, a místo toho hrát dozadu.“ „To je ono.“ Šáhid poklepal svou raketou o Afranovu. „A co s tím téčkem?“ „Potřebuju se tam dostat,“ odpověděl Afran, „jenže on mi brání ve hře.“ „Tak požádej o novej míček.“ „Jo, a bude mít kecy, že jsem muslimskej šmejd.“ „Myslíš, že mně nenadává?“ 29
Lucy Ferriss
„Patnáct vteřin,“ ohlásil Yanik. Dělal v Afranově zápasu rozhodčího. Lissy blesklo hlavou, že tohle je jedna z nejlepších věcí na squashi – že nutí hráče přecházet od soupeření k roli rozhodčího. Šáhid vstal. „Čí hru hraješ?“ prohodil k Afranovi. „Jeho, nebo svoji?“ Když se obracel k odchodu, Lissy se dotkla jeho paže. „Díky,“ řekla. „On to dá,“ ujistil ji. Mrkl na průběžné skóre u Čándera. Nerozhodně. „Rockwellové, do toho!“ zahulákal. Lissy věděla, že Šáhid Sattár zásadně odmítá možnost prohry. Když jí zatelefonoval kouč Pákistánské squashové federace, měl Šáhid za sebou rok mezi profesionály. Je psychicky na huntě, jako by rok makal na galejích, vykládal kouč. Ne že by si vedl špatně. Vypracoval se způsobem obvyklým u kluků ze zemí, které dychtí po úspěchu na olympiádě – ne díky rodinnému bohatství nebo kontaktům, ale díky národnímu systému sportovní výchovy. Všechny medaile a umístění na žebříčku, všechno, čeho kdy dosáhl, si poctivě vydřel. Ale na mezinárodní úrovni se prostě vyskytují lepší hráči. Když Lissy poprvé mluvila s Šáhidem po telefonu, omlouval se za svoje selhání. Prý s ním zbytečně ztrácí čas. Tolik lidí mu věřilo, a on je zklamal, zklamává je pořád znova, když na turnajích pokaždé vypadne ve třetím nebo čtvrtém kole. Lis sy zdůraznila, že je osmačtyřicátý na světovém juniorském žebříčku. Následovalo dlouhé ticho a jí došlo, že si chválu vyložil jako politování. Nakonec řekl pokorně, jako by před ní padl tváří do prachu, že se pro ni vydá ze všech sil. Bude se rvát o každý bod. A samozřejmě bude zároveň studovat. Chce se toho co nejvíc naučit. I jiné věci než squash. 30
Rodinná čest
Na Edwardesově univerzitě v Péšavaru měl velice slušné studijní výsledky, takže na Enrightu získal stipendium. Všechno ostatní, jak Lissy vyrozuměla, mu uhradí bezdětný péšavarský strýc. Teď v závěrečném roce studia se Šáhidovi začaly pootevírat dveře k příležitostem ve Státech – možnost trénovat na Harvardu, získat stáž ve světě korporací, které si squash spojovaly s elitními newyorskými kluby. Uměl na lidi zapůsobit. Za půl hodiny svůj zápas po třech hrách vyhrál. Zatímco ostatní načínali čtvrtou, lavičky na tribunách obklopujících ze tří stran sestavu kurtů ve tvaru U se zaplnily diváky. Hráči se při tom pohledu pustili do soubojů s novým elánem. Úžasné, jakou moc má povzbuzování davu, žasla Lissy odjakživa. Její bratři a kamarádi, hlučná fanouškovská banda, která řádila u luxusních squashových kurtů Missourského sportovního klubu, si říkali Lissyina loď lásky. Vyhecovalo ji to tak, že po vyučování vždycky trénovala úplně nadoraz. Aby nabrala rychlost, přivazovala si ke kotníkům závaží. Aby si vytříbila reflexy, hrávala občas se zavázanýma očima a odhadovala podle zvuku, odkud se míček odrazil. Vlastně jsem se tenkrát podobala Šáhidovi víc než teď jeho pokrevní sestra, napadlo ji, když se k němu připojila a společně sledovali Afranovu čtvrtou hru. Stejně jako Šáhid nesnášela prohry a neakceptovala žádné omluvy, s nimiž přicházelo její slabší já. A stejně jako Šáhid byla zranitelnější, než lidé tušili. Afran prohrával 7:9. Povedl se mu třístěnný boast, rafinovaný úder, při němž se míček odrazil od boční stěny k přední a nakonec hodně dole od druhé boční, takže protihráče donutil natáhnout se do rohu. Chase postřehl jeho záměr příliš 31
Lucy Ferriss
pozdě. Minul míček a rozplácl se na podlaze. „To je ono!“ zapumpoval Šáhid pěstí ve vzduchu. Lissy se usadila na svém místě na nejspodnější lavičce. Jestli Afran tuhle hru prohraje, bude to na hry 2:2. Všimla si, že Chase od loňska shodil skoro deset kilo a nabral svaly. Pohyboval se po kurtu mrštněji než Afran. „Myslím, že rupne,“ utrousila k Šáhidovi. „Ani náhodou,“ opáčil. „Koukejte.“ A opravdu. Afran vyrovnal na 9:9 a přešel do vedení 10:9 vysokým lobem, který se Chase chystal prohlásit za aut, jenže zavadil o míček raketou. I když vzápětí srovnal nickem na deset pro oba, Afran dal z podání eso a vzápětí získal rozhodující bod sérií drajvů těsně podél stěny, po kterých nečekaně nasadil volej – trik, který Lissy připadal vyloženě šáhidovský. „Ty ho trénuješ,“ vyhrkla. Šáhid se zasmál. „Dal jsem mu pár tipů,“ připustil. Zatímco si Afran potřásal s Chasem rukou a diváci si pomalu sbírali věci, zvedl pohled k lavičkám a zamračil se. „Nevíte náhodou, kam se poděla moje sestra, trenérko?“ Lissy se ohlédla k vyšším řadám. Áfija byla pryč, žádný hidžáb nikde v dohledu. „Její kamarádka tam ještě sedí,“ řekla. Taylor se netvářila ani trochu šťastně, že její milý prohrál. „Asi si odskočila.“ „Hej, lidi.“ Afran už opustil kurt a došel k nim. „Jak si vedeme celkově?“ „Zatím na zápasy 3:2, díky tobě,“ odvětila Lissy. „Chcete říct díky jemu,“ opáčil a dloubl Šáhida pod žebra. „Tenhle rok je tvůj. My ti děláme stafáž.“ „Inšálláh,“ řekl Šáhid. Dá-li Bůh. Diváci se pomalu rozcházeli. Lissy se rozhlédla, kde má 32
Rodinná čest
svůj druhý sled. Měla koučovat další čtyři zápasy a pak ještě ženy. V rohu u jídelního automatu si Yanik protahoval šlachy. „Neviděl jsi někde Guse?“ zeptala se ho. Yanik pohodil hlavou k neosvětlené chodbě k šatnám. Opravdu tam postával Gus Schneider už oblečený na zápas, neposlušné vlasy stažené dozadu a squashovou brašnu přes rameno. Líbal se s nějakou dívkou. Asi pro štěstí, usoudila Lissy. Vykročila k němu, ale vzápětí se zarazila. Došlo jí, kdo je ta dívka. Hlavu měla zakloněnou, jak vycházela vstříc Gusovu polibku, šátek jí z tmavých vlasů sklouzl. Šáhidova sestra Áfija. Lissy se usmála. Roztomilé, pomyslela si. Diskrétně se odvrátila a počítala do deseti. Když se zase otočila, Gus už k ní rázně mířil s taškou přes rameno. A dívka byla pryč.
33
KAPITOLA 3
Áfija bázlivě vystrčila hlavu z toalet. Rozhlédla se na obě strany a pak odchvátala zpátky na tribunu. Gus hrál na nejvzdálenějším kurtu napravo, na třech bližších zápolili jiní hráči Enrightu. Šáhidova trenérka mezi kurty přecházela sem a tam jako plavá lvice dohlížející na lvíčata. Áfija se usadila na horní lavičce mimo Gusův dohled a čekala na bratra. Pokusila se nasadit nepřítomný pohled, jako by přemýšlela o přednášce z biologie, Marjamině svatbě nebo čemkoli jiném, jenom ne o slané chuti Gusových rtů na svých před pěti minutami. Nebylo to poprvé, kdy ji políbil. K tomu došlo minulý týden, když ji večer vytáhl na první hamburger v jejím životě do restaurace Local Burger v Northamptonu. Ujišťoval ji, že tam používají jedině hovězí z okolních farem, takže je to vlastně skoro halál. Objednala si k hamburgeru čokoládový koktejl. Maso na ni valný dojem neudělalo – mámina kofta jí chutnala mnohem víc –, ale koktejl byl hustý a jemný, prostě lahůdka. Když Gus zajel autem k obrubníku, aby ji vysadil, vzal její tvář jemně do dlaní a otočil ji k sobě. Odtáhla se, ale v útrobách ucítila zatřepotání jemné jako pěna na koktejlu. Jenže tehdy to bylo uvnitř v Gusově autě, ve tmě. Teď přišel polibek nečekaně, když mířila k toaletám chodbou, na 34
Rodinná čest
které se mohl vynořit kdekdo. Gus se zčistajasna objevil před ní, brašna se squashovým vybavením se mu houpala přes rameno, a než Áfija stihla promluvit, pevně ji objal volnou rukou kolem pasu. Popřej mi štěstí, poprosil, přitiskl ústa k jejím a vklouzl jazykem mezi její užasle rozevřené rty a hned zase ven. Konečky prstů ji zlehounka pohladil po bocích a pokračoval v chůzi. Kdekdo je mohl vidět, kdekdo. Ale nikdo je neviděl. Vůbec nikdo, opakovala si v duchu a dál nacvičovala nepřítomný pohled. Byl to úplně stejný pocit, jako když se s ní letadlo poprvé odlouplo od ranveje v Péšavaru a ona si byla stoprocentně jistá, že spadne; naklánělo se, zatáčelo, ale nakonec nespadlo, naopak se bezpečně vzneslo k modrému nebi. Plíce jí i tentokrát sevřela neovladatelná panika a divoce jí rozpumpovávala krev v žilách ještě dlouho poté, co nebezpečí pominulo. A Áfija si stejně jako tenkrát říkala víckrát už ne, ale zároveň se jí zmocnila radost a ona si uvědomila, že hrůza není to jediné, co zakouší. Když se usadila na lavici a předstírala, že tu sedí už dlouho, cítila mezi nohama vlhké teplo a šimrání vyvolané Gusovým polibkem. Na toaletě si předtím namočila papírový ručník a ochladila si jím obličej, suchým ručníkem si otřela brýle a upravila si na hlavě šátek. Teď už jen stačí tvářit se mírně roztržitě. „Hele, Šáhide,“ uslyšela. Otočila se a spatřila bratrova kamaráda Afrana, jak vychází zpoza rohu od šaten. „Tvoje ségra je přesně tam, kdes ji nechal!“ Plaše se na něj usmála. Afranovi v patách se objevil Šáhid. „Umíš se zneviditelnit, nebo co?“ zeptal se jí paštsky. „Už asi jo,“ přitakala. Zvedla brašnu s knihami a vykročila za ním. Věděla, že všechno bude v pořádku. Ničeho si 35
Lucy Ferriss
nevšiml. Než odešli, ještě si zaskočil promluvit s trenérkou, ale Áfija u Gusova kurtu ani nezpomalila. Stávala se z ní přebornice na separování života do oddělených částí, stejně jako se fetální buňky postupně rozrůzňují, dokud se z jedné skupiny nestane srdce a z jiné kostní dřeň. Když jí Šáhid řekl o Marjamině svatbě a penězích na letenky, které jim bábá posílá, okamžitě ji zavalilo vzrušení a stesk po domově – ne ten samý stesk, jaký cítila loni, když se jí z massachusettského jídla udělalo špatně a zimní chlad ji div nezabil, ale touha být zase zpátky v Násirábádu, kde se vůně koření mísí s pachem hnoje, u sester a jejich hloupoučkých her, u babičky s jejími cvakajícími pletacími jehlicemi. Ale když jí pak na pevnou linku na koleji zavolal Gus – věděl, že volat na mobil nesmí –, srdce jí poskočilo, jako by se tím hovorem před nimi rozprostřela budoucnost čistoskvoucí jako zbrusu nový koberec. Tu a tam si připomínala, že i srdce a kostní dřeň musejí spolupracovat, jinak jejich nositel nepřežije. Otázku, jak usmířit své dva odlišné životy, ale hrnula bez odpovědi před sebou. Teď ovšem bude mít vzpomínku na to náhlé setkání, na Gusovu paži kolem pasu, na jeho rty. Bude pro ni diamantem zářícím v temnotě. Koupili si se Šáhidem halál burritos, utábořili se v jeho pokoji na koleji a Šáhid strčil do přehrávače DVD s Othellem, které si vypůjčil v knihovně. Venku foukalo, na nebi se převalovaly těžké šedé mraky a za oknem poletovaly poslední zbytky žlutého podzimního listí. Hodiny, které tu spolu trávili zjara, když do něj hustila základy fyziky, se propadly hluboko do minulosti a zbyla po nich leda matná vzpomínka. Šáhid už na přednášky z přírodních věd nechodil, jenom na 36
Rodinná čest
literaturu a ekonomické předměty. Áfija ho přesvědčovala, že na rozdíl od ní má na psaní talent a Shakespeara zvládne jako nic. Jenomže Šáhid jeho hry nechápal. Když film skončil, zmohl se jenom na povídání o scénách, které se nevyskytují v knižní verzi, kterou si načetl do školy. „Ve filmu je navíc fůra sexu,“ řekl paštsky a vyhýbal se Áfije pohledem. „Protože je pro Američany, ti se bez toho neobejdou.“ „Manželského sexu,“ připomněla rychle. „V jevištním provedení by nebyl.“ Kvůli němu si tu hru přečetla. Jestli Šáhid slušně zvládne literaturu, vytáhne letošní průměr nad 3,5 – a to podle toho člověka z Harvardu potřebuje, aby tam příští rok dostal práci. Musela napsat ještě svoji vlastní seminárku z mikrobiologie, ale to stihne večer, když se pořádně nadopuje silným čajem. Poznačila si pár míst ve třetím jednání. „Všiml sis, jak to probíhá ráno, když Cassio žádá Desdemonu o pomoc? Je u toho Emilie. Desdemona s ním nezůstane ani chvilku o samotě. A přesto si je Othello v noci jistý, že mu byla nevěrná, a uškrtí ji.“ Šáhid zavrtěl hlavou. „Jde to úplně mimo mě,“ postěžoval si. „A celé je to psané tou starou angličtinou...“ „Vzpomeň si na film. Othello je v něm se svou ženou jednu jedinou noc.“ „Jo, a vzala si ho proti otcově vůli. Napadlo mě, že napíšu o tom, že to jinak než katastrofou skončit nemohlo, když si tak umíněně postavila hlavu. A to, co v tom filmu dělají...“ „Šáhide, je to americký film. Na takové koukáme pořád.“ „Ale nepíšeme o nich eseje.“ „Sex ignoruj. Zaměř se na časový rámec –“ 37
Lucy Ferriss
„Vždyť je Maur. Ona je Italka. Že umřou, je kismet.“ „Kde bys pro to našel důkaz, Šáhide lálá?“ Vstal a protáhl se. Jeho pokoj na koleji byl menší a přecpanější než její. Na letošek si vybojoval jednolůžák. „Důkaz není potřeba,“ prohlásil a vyhlédl na nádvoří zapadané žlutým listím. „Tohle není věda.“ „Na jaře jsem si zapsala poezii. Důkazy se vyžadují i tam.“ Podrobně mu vysvětlila, že mezi okamžikem, kdy se v Othel lovi poprvé probudí žárlivost, a vraždou Desdemony ponechává Shakespeare odstup pouhých dvanácti denních hodin. „A koukni se sem,“ ukázala na řádky označené žlutým zvýrazňovačem. „Tady jí tvrdí, že se s Cassiem dopustila hanebného činu tisíckrát. Vždyť neměla šanci udělat to ani jednou!“ Jenomže Šáhid nepřestával vykládat, že Desdemona zasela semínko podezření už tím, jak zneuctila svou rodinu. Áfiju napadlo, že přesně takhle by uvažoval bábá a taky Chálid – hlavně Chálid. A tak Šáhidovi pomohla napsat esej o Des demonině neposlušnosti a kismetu, osudovém předurčení. Důkazy sice kulhaly na obě nohy, ale snad to bude stačit, aby od profesora dostal béčko, které potřebuje. Když končili, přihrnuli se tři kluci ze squashového týmu a přemlouvali Šáhida, ať s nimi jde na hamburger. Áfija si přitáhla hidžáb a odvrátila pohled. Se všemi z Šáhidova týmu se znala, jenže mezi těmi třemi byl i Gus a ona si nevěřila. „Musím odvézt sestru zpátky do její školy,“ namítl Šáhid. „Tak s námi pojďte oba,“ řekl Yanik. „Nelakuj nás, Šáhide, na halál už stejně kašleš.“ „Ale moje sestra ne,“ dál odmítal Šáhid. „Bude tam Valerie,“ hučel do něj Yanik. „No tak, neblbni.“ 38
Rodinná čest
„Musím zpátky,“ řekla Áfija. Přímo ji bolelo nezvednout oči ke Gusovi. Gus byl jediná tajnost, s níž se bratrovi nesvěřila... no, vlastně Gus a ještě její brigáda. Tři odpoledne týdně balila zákazníkům nákupy v supermarketu Price Chopper v Northamptonu. Její stipendium na Smithu stačilo s bídou na školné a ubytování na koleji, ale rodině řekla, že pokrývá všechno stejně jako to Šáhidovo, ke kterému dostával ještě kapesné od strýčka Omara. Starší zaměstnankyně v Price Chopperu o Gusovi věděly a nevadilo jim, když se za ní stavoval. Říkala jim „teto“, jak by to dělala doma. Na konci směny jí vždycky strčily tašku s pomačkanými konzervami a krabicemi, které vytřídily, a ona si přebrala, co z toho je halál. Uvázat si zástěru a trávit tmavé večery v jasně osvětlených prostorách, kde o ni někdo pečuje, jí spravovalo náladu. Jenže Šáhidovi nemohla prozradit, že dělá tak ostudnou práci – že balí cizím lidem jídlo a uklízí po nich. A nemohla mu prozradit, jak dobře se zná s Gusem. Odsunula city ke Gusovi stranou, jako když se pinzetou přemístí vzpurná buňka zpátky do orgánu, kam patří. Vyšli ze zděné budovy studentské koleje na parkoviště a Áfija zjistila, že mraky, které celý den hrozily deštěm, se konečně protrhly. Lilo jako z konve. Shodila z nohou boty a bosa čekala na ledovém chodníku na Šáhida, až pro ni přijede svou hondou. „Copak ty nemáš holínky?“ podivil se, když nastoupila. „Loni jsem si je koupila. Teklo do nich.“ „Kdes je kupovala?“ „Myslím, že se to jmenovalo Zlevněnka.“ Rozesmál se. „Ty naivko! U levného šuntu nemůžeš čekat, že vydrží.“ Podíval se na hodiny na palubce. „Vezmeme 39
Lucy Ferriss
to kolem obchodní zóny,“ řekl. „Seženu ti tam něco do deště a sněhu. Co jsi nosila loni v zimě, když nachumelilo?“ Pokrčila rameny. Nechtělo se jí přiznat, že si zničila svoje nejpevnější kožené boty, jediné, ve kterých jí bylo teplo. Od bratra se nedá čekat, že si něčeho takového všimne. Divila se, jak ho vůbec napadlo, že si něco koupila, když neví o její brigádě v supermarketu – ale i s vlastními vydělanými penězi mu visela na krku jako balvan. Musel jí obstarávat bezpečnou přepravu a starat se o ni o víkendech a o prázdninách. Byl morej a bábovi odpovědný za každý stín, který by ulpěl na jejím nadějném pobytu v Americe. „Tady mají slušné kozačky,“ zastavil před obchodem Clarks. „Britské, a tam leje v jednom kuse.“ Zdrženlivě postávala za ním, když vytahoval jedny po druhých z polic a kritickým okem je zkoumal. Jí se líbily jedny hezké s přezkou po straně a na silném rovném podpatku, ale nechala ho, aby vyzpovídal prodavačku, které jsou vodotěsné a nejvíc hřejí. „Tyhlety,“ řekl Áfije anglicky, když prodavačka přinesla správnou velikost. „Vyzkoušej si je.“ Podal jí překvapivě elegantní pracovní boty. Byly na šněrování, vevnitř zateplené a nahoře s beránčím lemem. Když se v nich postavila, měla nohy jako v pokojíčku. „Podobné nosí v zimě Patty,“ řekla paštsky. „Bude v nich sucho a teplo.“ Podívala se na cenovku, která se u nich pohupovala. „Ale Šáhide,“ zalapala po dechu, „ty stojí přes sto dolarů. Nemůžeš tolik utratit jenom za boty!“ Odfrkl si. „Je vidět, že nevíš, jaké kapesné mi posílá strýček Omar.“ „Ale to jsou přece peníze pro tebe...“ 40
Rodinná čest
„Líbí se ti? Padnou ti?“ Zabloudila očima k těm hezkým. Ale ty byly ještě dražší a nechránily by před deštěm. Chodidla ji začínala hřát, jako když si doma natáhla nohy k ohni. „Jsou perfektní,“ řekla. Zbytek cesty do Northamptonu – nové kozačky si nechala obuté a v autě jí připadalo, že má nohy jako v troubě – si povídali o Marjamině svatbě, o letenkách, které Šáhid koupí na bábovu kreditní kartu, a o tom, kdy konečně budou mít z krku zkoušky. Áfiju nadchlo, že poletí domů uprostřed školního roku. O svatbě svojí sestřenice už pověděla všem spolužačkám, a dokonce i svojí nejmilejší profesorce Sue Glasgowové. Je dobře, že se zase uvidíš s rodinou, gratulovala jí profesorka. Na rozdíl od holek se nevyptávala, jak dlouho se Marjam se svým snoubencem zná a jestli se její nastávající Áfije líbí. Přednášela biologii, ale o tom, jak mohou vypadat rodinné vztahy u Áfiji doma, měla daleko lepší představu než členky spolku al-Imán, do kterého Áfiju přizvali, když loni nastoupila na Smith. Tam byly většinou samé Jordánky a nosily hidžáb na turecký způsob, úplně jinak než Pákistánky. Vybavovaly se o slavných muslimských feministkách z Blízkého východu a zřejmě se topily v penězích, protože jezdily na zimní prázdniny k Černému moři nebo do Cancúnu. Áfija si postěžovala Šáhidovi, že s nimi nemá společného nic víc než s Indkami a Srílančankami z Jihoasijského spolku. „Já jsem na tom stejně,“ ujistil ji Šáhid. „Jediný, kdo mi aspoň trochu rozumí, je Afran, a to je Turek. Turecko, to už je prakticky Evropa.“ „Je divné, že nás naši zvou touhle roční dobou domů,“ poznamenala Áfija. „Když se vdávala sestřenice Gíta, měli 41
Lucy Ferriss
jsme jarní prázdniny a o letenkách ani nemukli. Jsou nehorázně drahé.“ Šáhid se ušklíbl. „Bábá se mnou asi chce mluvit o statku.“ „Ještě ho přece nechce předat!“ „Ne. A až na to dojde, předá ho Chálidovi. Vlastnímu synovi.“ „Bábá takhle neuvažuje. Nikdy mezi vámi nedělal rozdíl.“ Šáhid pokrčil rameny. „Chálid je starší. A mě statek nezajímá.“ „Tak proč –“ „Bábá se mě snaží chytit na vějičku. Aby mě přiměl vrátit se domů. Ne hned, časem. Až budu mít v kapse diplom z Harvardu.“ Áfija najednou ucítila kolem žaludku prázdnotu. „A tobě se nechce?“ „Nic mě tam neláká. Mám to doma rád, Áfijo. Stejně jako ty. Jenže ze mě nebude doktor, který by pečoval o chudé ženy na kmenových územích. Nebude ze mě inženýr. A nechce se mi ani na Péšavarskou sportovní akademii.“ Už zahýbali do úzké ulice, kde Áfija bydlela. Po čelním skle Šáhidovy hondy skřípaly stěrače, ve světlech reflektorů se lesklo mokré spadané listí. „Inšálláh, bábá ti třeba najde manžela, který bude chtít emigrovat do Ameriky,“ utěšoval ji. „Taky nějakého doktora nebo někoho podobného.“ „Abych zůstala v Americe s tebou? Tak to přece v životě nechodí, Šáhide. Jak často navštěvuje morej strýčka Omara?“ „Občas ho navštíví.“ „No dobře.“ Zastavili před Áfijinou kolejí. Posbírala si tašku s knihami a svoje staré boty a hodila si přes rameno kabelku. „Mám před sebou ještě skoro tři roky,“ řekla. „Co se zatím nebavit o tom, jestli nás život rozdělí?“ 42
Rodinná čest
Z náhlého popudu se k bratrovi naklonila a vlepila mu pusu na tvář. Ohlédl se po ní s očima vykulenýma úžasem. „Co tě to popadlo?“ „Děkuju ti za ty boty,“ usmála se. „A já tobě za esej.“ Prošla po cestičce plné louží do staromódně zařízené vstupní haly koleje, mnohem útulnější, než byla Šáhidova. Na Guse od setkání v Šáhidově pokoji nemyslela a nebude na něj myslet, dokud zase nepomine pocit vzájemné blízkosti s bratrem a nezastíní ho ta divná nová věc, její soukromý život. Vyběhla po schodech do druhého patra. Dveře jejího pokoje zely dokořán. Na podlaze seděly Patty a Taylor a cpaly se pizzou. „Nazdárek, kámoško,“ zahulákala Patty. „Slyšela jsem, že tvůj brácha zaválel.“ „Zaválel. A je mi líto, že Chase prohrál, Taylor.“ „To nic.“ Taylor se nenamáhala zvednout oči od laptopu. „Chase je parchant.“ „Porafali se,“ vysvětlovala Patty. „Jéje. To mě mrzí.“ „Ale mrkej na tohle,“ pokračovala Patty. „Je z tebe celebrita, moje ohidžábovaná spolubydlící.“ Áfija se posadila na postel a zula si boty. Nejsou nijak zvlášť hezké, ale bude je opatrovat jako poklad. Na tenkém koberci ji okamžitě začaly studit nohy. Že se Chase a Taylor pohádali, jí připadalo jako tragédie, ale ostatním přítomným zřejmě ne. „Co je to celebrita?“ zeptala se. „Slavná osoba! Koukni.“ Udělaly jí místo u konferenčního stolku. Patty na ni kývla, ať si vezme kousek pizzy. Áfija poslechla a podívala se na obrazovku laptopu, kterou k ní Taylor natočila. „To je Smithova univerzita,“ řekla. 43
Lucy Ferriss
„Dívej se pořádně. Na obličeje. Je to udělané jako slideshow.“ Áfija přežvykovala pizzu a dívala se, jak fotku dívky v čapce absolventky střídá jiná, s dívkou odpalující hokejový míček, a tu vzápětí dvě další dívky s profesorkou – poznala Sue Glasgowovou –, které zírají do zkumavky. I tahle fotka zmizela a vystřídal ji zástup rozjásaných mladých dívek mávajících cedulemi, na kterých stálo: Smith jsme my! Diverzita=síla! A na téhleté fotografii byla v pravém rohu Áfija osobně, pravou dlaní si plácala s nějakou Somálkou a levačkou držela ruku – Alláhu, smiluj se, mužskou ruku –, někoho, kdo stál mimo záběr. Vzpomínala si na to studentské shromáždění, bylo to koncem září. Vzpomínala si na Gusovu dlaň. „Vrať to zpátky,“ požádala. Krajíček pizzy ji uvízl ve vzduchu, v půli cesty k jejím ústům. Ve skutečnosti chtěla říct něco jiného: Dej to pryč, smaž to. „Stačí chvilku počkat,“ řekla Patty. „Objeví se to znova. Paráda, viď?“ Jak se záběry v nekonečné smyčce střídaly, rostl Áfije pod žebry uzlíček strachu. Znovu se objevilo studentské shromáždění. „Paráda,“ zmohla se na přitakání.
44
KAPITOLA 4
V prvním prosincovém týdnu vysedával Šáhid před kanceláří trenérky Hayesové a netrpělivě poklepával botou o koberec. V zadní kapse měl cestovní itinerář. Poslední tři roky se v lednu, týden před začátkem jarního semestru, pokaždé účastnil Turnaje mistrů v New Yorku a trenérka Hayesová ho tam doprovázela. Byl to takzvaně amatérský turnaj, ale do Ameriky se na něj sjížděli nejlepší hráči z celého světa a Šáhid měl možnost setkat se tam s kluky, se kterými hrával jako junior a kteří si teď stejně jako on lámali hlavu, jak se probojovat ke slávě. Áfija letos shodou okolností nemohla odjet ze Smithu před dvaadvacátým prosincem. Bábá nebude chtít ani slyšet o návštěvě kratší než dva týdny a turnaj začíná čtyři dny po Novém roce. Šáhid squash miloval. Těžko říct proč, těžko to vyjádřit slovy. Snad jen, že si život bez squashe vůbec neuměl představit. Mrzelo ho, že turnaj zmešká; ne že by měl šanci vyhrát, ale bude se mu stýskat po pulzujícím tepu turnajového života. Ze začátku ho squash tolik nebral. S tím nápadem se vytasil strýček Omar, když jednou o víkendu zavítal na návštěvu do Násirábádu. Squash, řekl bábovi. To je sport pro Šáhida. Přímo v Péšavaru máme výborné tréninkové centrum. 45
Lucy Ferriss
Líheň šampiónů. Nejsou snad dva nejlepší hráči všech dob Paštúnové? První týden strávil Šáhid v Omarově domě jen tak na zkoušku; divná postel a nový denní režim, každé ráno lekce u trenéra Chána v Péšavarské sportovní akademii. Ale když se pak vrátil domů do Násirábádu, nemohl v noci spát, protože mu chyběl ruch města. V uších jako by mu dál houkaly klaksony a pokřikovali lidé, jejichž zvláštní přízvuk zněl jako hudba. Místo, kde se narodil, mu připadalo nudné a bez života. Pak dostal od Omara novou squashovou raketu a začal prohánět tvrdý gumový míček na obezděném dvorku u střední školy. Pohybům toho míčku, všem těm odrazům, úhlům a rotacím, beznadějně propadl. Bylo to jako poznávat lidskou bytost – když míček nasměrujete tamhle, odrazí se nahoru, šikmo anebo dopadne nízko na zadní stěnu; když ho nasměrujete sem, přistane v rohu a praští vás při odrazu do čela. Odpovídá vám. Překvapuje vás. Nečekaně vás zaskočí zezadu. Když měsíc poté zastavilo v Násirábádu Omarovo BMW, Šáhid už měl sbaleno. Matce se v očích třpytily slzy. Otec sezval všechny lidi ze sousedství na tikku. Připíjeli na svět mistrovských turnajů. A jednou i na olympiádu! Dveře trenérky Hayesové se konečně otevřely. Vyšla z nich Margot, číslo jedna v ženské sestavě. Trenérka ji poplácala po zádech a něco zamumlala. „Ahojka, Šáhide,“ pozdravila Margot. „Jaký byl Den díkůvzdání?“ Šáhid vstal. „Doháněl jsem resty. Pak nás trenérka nacpala krocanem.“ „Všude slyším, že ta oslava byla boží,“ prohodila Margot k trenérce Hayesové. „Nemůžu se příští rok vydávat za zahraniční studentku?“ 46
Rodinná čest
„To určitě, ty a celý New York,“ řekla trenérka. Když se Šáhid a Margot míjeli ve dveřích, usmáli se na sebe. Zalitoval, že na trenérčině oslavě Díkůvzdání nebyla, protože by se Áfija aspoň necítila tak osaměle. Ostatní kluci – Afran, Čánder, Carlos – pocházeli ze zemí, kde lidé vědí, jak udržovat uctivý odstup, což bylo dobře. Jenže Áfija strávila většinu času v kuchyni, kde pomáhala trenérčinu manželovi, anebo si hrála na podlaze s její tříletou dcerkou Chloe. Tvrdila, že ji to bavilo, ale Šáhid ji podezíral, že by byla radši se svými kamarádkami ze Smithu. Vybrat pro ni zrovna Smithovu univerzitu byl geniální nápad, pochválil se zpětně s nemalou dávkou pýchy. Když v Násirábádu složila závěrečné zkoušky na střední škole, učitelé jí doporučovali studium v Péšavaru. Jenže u strýčka Omara by bydlet nemohla, protože není ženatý. Šáhid slíbil, že na ni v Americe bude pečlivě dohlížet. Áfija může získat lékařský diplom na nějaké čistě ženské univerzitě a pak se vrátit domů a léčit ženy v Násirábádu, které potřebují doktora, ale nesmějí se nechat vyšetřit od muže. Bábá pochyboval, že v Americe takové školy existují. Ale Šáhid mluvil přesvědčivě a Áfije zářily oči. Zažádala si o stipendium a odpověď dorazila obratem – schválili jí ho. Matka nadšeně sepjala ruce, i když se přitom rozplakala. Šáhid věděl, že se po sestřině kampusu pohybují i muži. Ale kampus byl zařízen především pro ženy a bral na ně ohled. Áfiju by vyděsilo, co se děje o víkendech v Enrightu. Připadala by si poskvrněná... ba ne, opravdu by byla poskvrněná. Kdežto takhle přijela domů na letní prázdniny stejně nevinná, jako když odjížděla. Morej a bábá byli bez sebe radostí. Aspoň to tvrdili Chálidovi, když sestoupil z hor 47
Lucy Ferriss
a snažil se je přemluvit, ať už Áfiju zpátky nepouštějí, že Amríka pošpiní její ženskou počestnost, její námús. Když letos na podzim začal další ročník, Šáhid už byl klidnější a dopřával sestře studentský život na koleji, aniž ji každý druhý den kontroloval. „Prý jsi dostal za tu shakespearovskou esej lepší béčko,“ pochválila ho trenérka, když ho pouštěla k sobě do kanceláře. „Dobrá práce.“ Rozpačitě se pousmál. „Díky sestře.“ „Áfije?“ Trenérčino plavé obočí povyjelo trochu výš. „Myslela jsem, že studuje přírodovědu.“ „Dá mi fleka ve všem, co nesouvisí s koordinací očí a rukou.“ „Neshazuj se, Šáhide. Až se budeš ucházet o to místo na Harvardu, bude tvůj studijní průměr mluvit sám za sebe.“ „Vážně si trenér Bradley myslí, že na to mám?“ „Vím, že o tebe stojí. Bude záležet na studijním oddělení na ekonomické fakultě. Nechceš přece celý život trénovat squash.“ „Mohl bych vést sportovní katedru. Jako vy.“ Přešla tu poznámku mlčky. Znala ho až příliš dobře – svým způsobem lépe než oba jeho rodiče. Uvědomovala si, že na rozdíl od ní by nedokázal vypiplávat dvacet až třicet mladých lidí naráz. Přilnul by jen k několika, ale zato hluboce. A na špičkového trenéra by byl příliš hrdý. Při jejím každoročním proslovu o cti prožíval hlavně pasáže o loajalitě a odvaze, protože ladily s paštúnválí, tradičním zvykovým právem jeho kmene, Paštúnů. Tohle ze sebe nikdy nesetřese, Harvard Neharvard. „Takže zmeškáš Turnaj mistrů,“ přelétla pohledem jeho 48
Rodinná čest
itinerář. „No co, nějak to bez tebe přežijou.“ Ale stiskla přitom rty. „Mrzí mě to, trenérko, jenomže rodiče –“ „Nic si z toho nedělej. Podíváme se, na jakém turnaji bys mohl hrát, až se vrátíš.“ Otočila se k širokoúhlému monitoru na pracovním stole. Měla na něm otevřenou webovou stránku Smithovy univerzity. „Proč si prohlížíte stránky sestřiny školy?“ pozastavil se nad tím Šáhid. „To bylo kvůli Margot. Je lesba. A Enright je vysloveně heterosexuální. Uvažuje, že přejde jinam, tak jsme spolu něco hledaly.“ „Margot je...,“ začal, ale před slovem lesba se zarazil. Ne že by ho slyšel poprvé v životě, ale zatím na něj nikdy nenarazil v souvislosti s nějakou skutečnou dívkou, kterou by znal osobně. Pak mu ale padl zrak na fotografie střídající se pod logem Smithu. „Moment, trenérko,“ zarazil ji, když natáhla ruku po myši. „Nemusíš se bát, že jsou tam samé lesby. Nenavrhovala bych ti, abys tam Áfiju poslal, kdyby –“ „Moment.“ Chytil ji za zápěstí. „Podívejte se.“ Ukázal na obrazovku. Zhmotnila se tam fotka z nějakého studentského shromáždění a na ní jeho sestra, jeho sestra, jak s ústy dokořán něco volá a drží se s kýmsi za ruku. Ano, bylo to tak. Tiskl trenérčino zápěstí a záběry se v nekonečné smyčce střídaly, takže to viděl znova – čísi velkou ruku spojenou se svalnatou paží. Mužskou ruku. Hřbetem ruky praštil do monitoru. „Co to má sakra znamenat?“ zařval. Vstal. Měl pocit, že ho vzteky raní mrtvice. „Co to provádí?“ Pohlédl na trenérku, najednou nezvykle pobledlou. 49
Lucy Ferriss
„Uklidni se, Šáhide,“ řekla. „Na té fotce je Áfija, viď? Rozčílilo tě, že –“ „Vypněte to! Vypněte ten pitomej krám!“ Ještě jednou přelétla pohledem výjev na monitoru a zavřela prohlížeč. Postavila se, aby se ocitli tváří v tvář. „Je to záběr ze studentského shromáždění,“ prohlásila. „Na tom není nic špatného. Tvoje fotka visí na webu Enrightu taky. Vždyť Áfija nedělá nic nepatřičného. Jestli chceš, tak s ní promluvím –“ „Nejde o to, co dělá. Jde o to, co drží.“ Trenérka svraštila obočí. Vypadala zmateně. Už jsou to tři roky, co ho trénuje. Tak dlouho, že skoro zapomněl, jak se zděsil, když ji poprvé uviděl. Když ve svých dopisech domů líčil svůj život na Enrightu, nikdy se ani slovem nezmínil, že ho trénuje žena, natož aby přiznal, že žena šéfuje celé sportovní katedře. Považovali by to za projev neúcty, anebo by si z toho vyvodili, že squash je ve Státech nejenom nepopulární, ale vyloženě vysmívaný. Dokonce i strýček Omar, který s trenérkou Hayesovou mluvil po telefonu, žil v domnění, že je to jen nějaká druhořadá úřednice, a Šáhid ho nikdy neopravil. Ale kdykoli se na něj zadívala svýma vědoucíma očima, neuměl si ani představit člověka s větší autoritou. Nikdy nekřičela jako jiní trenéři – nepotřebovala to. Vždycky šla rovnou k věci, ať se jednalo o jointa, kterého jste večer předtím vyhulili, anebo o to, že se předvádíte před holkou ve třetí řadě na tribuně. I když jste kazili, na co jste sáhli, pokaždé našla aspoň něco, co děláte dobře. Zásadně neshazovala soupeře. Jeho pozornost už máš, říkávala občas. Teď si získej jeho respekt. Rok před Šáhidovým příjezdem se Enrightu povedlo zlanařit prvotřídního belgického nováčka Jeana-Louise Nè50
Rodinná čest
vese. Když ho načapali opilého za volantem, bez mrknutí oka ho vyhodila z týmu; když jí tři další hráči pohrozili, že odejdou s ním, beze slova jim otevřela dveře dokořán. Vrátili se hned druhý den, Nèves příští rok. Vyprávěl Šáhidovi, jak ho dokopala chodit jednou týdně na terapii; tvrdil, že tu mrchu nenávidí, ale vděčí jí za život. A přesto se teď tvářila polekaně. „Ty jsi přece loni taky měl známost,“ řekla. „To s tím nesouvisí. Copak jste to neviděla?“ mávl rukou k osleplému monitoru, jako by na něm pořád trůnil ten obrázek, sestřina ruka v té pracce. „Šáhide, ty a tvoje sestra teď žijete ve Státech. Jestli chce s někým chodit –“ „A chodí? Má někoho?“ Teď už na ni řval – řval na svoji trenérku. Trenér Chán kluky, kteří si na něj troufli zvýšit hlas, řezal rákoskou. Její tváří ale prokmitl jen stín emocí – nesouhlasu? nejistoty? – a okamžitě zmizel. „Já nevím,“ řekla. „Nic mi do toho není. A tobě myslím taky ne.“ „Mně ano. Musím jít, trenérko.“ „Počkej. Promluvíme si.“ Nemohl, neměl na to. Upustil itinerář, nechal ho odplachtit z trenérčina stolu na podlahu a rozrušeně proběhl kolem recepce. Dech mu skrz zaťaté zuby hvízdal. Venku na ostrém prosincovém vzduchu vytáhl telefon a zuřivě vyťukal textovku Áfije. WTF? Co má znamenat ten obrázek na webu? Nic lepšího nevymyslel. Ochromen panikou zpomalil krok a zamířil přes nádvoří na přednášku z dějin ekonomie. Áfija byla květem jeho srdce. On si možná vybuduje postavení ve světě západního byznysu a jeho jméno se objeví v novinách, ale 51
Lucy Ferriss
ona by měla lidstvu přinášet dobro. Pomáhali jeden druhému, Áfija celé hodiny pročítala jeho studentské práce a pilovala jeho vyjadřování, on jí za peníze strýčka Omara koupil zimní boty. Co je to za chlapa, který vzal do svých nečistých pracek její drobnou dlaň? Zabije ho. Kdokoli pošpinil Áfiju, pošpinil i jeho. Vtom se za ním na promrzlém nádvoří ozval vysoký hlas a zavolal na něj jménem. „Šáhide! Šáhide, ty mizero jeden! Počkej!“ Ohlédl se. Ne, tohle teď vážně nemá zapotřebí. „Ahoj, Valerie,“ řekl. Stačilo pronést její jméno, aby se mu penis pod džínami zavrtěl. Dohonila ho. V podpaží si tiskla učebnice, pod rozepnutou bundou měla kašmírový svetr s výstřihem do véčka. Sotva popadala dech, takže se jí prsa nad knížkami vzdouvala. „Za celý semestr ses ani jednou neukázal,“ vyčetla mu. Výbojně vystrčila bradu a zelené oči se jí v ostrém zimním slunci zablýskly. „No, víš...“ Tohle setkání si v duchu nacvičoval už měsíce. Řekne jí: Ty dobře víš proč, načež ona připustí svoje pochybení, svoji vrtkavost, a bude se kát, že až teď pochopila, jak hrozně moc ho potřebuje, a on na to opáčí, že nemíní ztrácet čas se ženskou, které se nedá věřit, a přinutí ji, aby se ho doprošovala na kolenou. Jenže teď se připravená rozmluva rozpadla na prach a popel. „Nemám čas,“ řekl. „Jdu pozdě na přednášku.“ „Příští víkend bude párty. Ať si to užijem, než začnou zkoušky. Afran jde taky. Myslela jsem, že bys možná...“ „Možná bych co? Možná jsi zrovna jednomu milenci dala kopačky a dalšího sis ještě nestihla nabalit, takže by se Šáhid hodil jako dočasná vycpávka?“ Vypadlo to z něj drsně a neu52
Rodinná čest
rvale. Rád by vzal ta slova zpátky, ale ztuhla ve vzduchu jako námraza. „Nepruď, Šáhide. Můžeme přece zůstat kamarádi, ne? Chodili jsme spolu jen tak nezávazně, nebylo to nic vážnýho...“ „Kamarádi,“ odfrkl si. Zatřepal hlavou, aby si ji pročistil. Co to má ta holka za náturu? Jsou takové všechny? Je taková jeho sestra? Ta ruka, způsob, jak se té mužské ruky držela, očividně ze své vlastní vůle... „Měj se, Val,“ procedil skrz zuby a odklopýtal do budovy katedry ekonomie.
53
KAPITOLA 5
Gusova garáž předělaná na byt připomínala Áfije příbytek, v němž doma v Násirábádu žil kuchař Tajjab. Byla podobně zastrčená za živým plotem na konci příjezdové cesty, měla mrňavou verandu stlučenou z prken a vcházelo se do ní z boku. Až na to, že s Tajjabem žila celá jeho rodina a vnitřek si rozčlenili pomocí závěsů, aby měli jakés takés soukromí, kdežto Gusovu garáž tvořila jediná prostorná místnost s přímotopem, ze kterého sálalo teplo. „Jsou jako plovoucí šperky,“ obdivovala rybky ve velkém akváriu na protějším konci. Ještě nezažila, že by někdo choval tropické rybičky. Had a leguán – oba měli u boční stěny terária vyhřívaná speciální lampou – jí připadali skoro stejní jako plazi, kteří se běžně vyskytují v teplejších oblastech její rodné provincie dole u Péšavaru. A obě kočky jí živě připomněly domovskou vesnici, tam se kočky taky volně potulují, kde je napadne. Jen tyhle pestrobarevné plavkyně s nemrkajícíma očima, některé dokonce poloprůsvitné, ji přímo fascinovaly. „Každá se chová jinak,“ vykládal Gus. Stál vedle ní, ruku položenou na jejím rameni. „Všimni si, jak bojovnice pestrá vyplouvá nahoru loknout si vzduchu. A tamhleta maličká, krunýřovec, se schovává. Vidíš ji tam za tím hradem?“ 54
Rodinná čest
„Proč o ní mluvíš v ženském rodě, když je to krunýřovec?“ „Mluvím tak o všech rybičkách. Všechny mi připadají jako holky. Ani nevím proč.“ Za týden Áfija odjede do Násirábádu. Gus prohlašoval, že to vůbec nevadí. Ty tři týdny se mu po ní bude samozřejmě stýskat, ale bude mít plné ruce práce s přihláškami na veterinu a pojede za rodinou do Pittsfieldu. A bude jí každý den psát. Upozornila ho, že doma na vesnici si nebude moci vybírat e-maily. V městečku je sice internetová kavárna Alí Bhaí, ale jinak není nikde signál. „A stejně ti z domova nemůžu odepisovat. Bylo by to...“ – měla na jazyku nebezpečné, ale to by mu nedokázala vysvětlit – „... divné,“ dořekla. Gus se informace o nedostupném internetu okamžitě chytil a začal ji uklidňovat. Univerzitní oddělení pro styk s veřejností ho z té slideshow vystřihlo, a když se navíc lidi z vesnice nedostanou na web, nemusí se bát hloupých řečí. Dodával jí odvahu, a úspěšně. Nabídl se, že si promluví se Šáhidem, což samozřejmě nepřipadalo v úvahu – Rozumíš, co ti říkám? naléhala na něj. Nepřipadá to v úvahu! – a díky své zamilovanosti pomalu dokázala brát s nadhledem, že se Šáhid chová jako bábá a žvaní o její námús a rodinné cti. Vždyť jde jen o obyčejnou fotku, na které nic špatného nedělá. Dokonce si toho kluka ani nepamatuju, zalhala Šáhidovi v poslední textovce. Za ruce se tam drželi všichni. Odvrátila se od akvária ke Gusově mrňavé kuchyňce – mikrovlnce a dvěma hořákům, kde mu kuchtila speciální tikku. Vůbec poprvé mu vařila. Nezamlouval se jí jogurt, který koupila na marinádu a na lasí; všechny jogurty v Americe jsou příliš hutné a chybí jim výrazná chuť, bez které se dobré 55
Lucy Ferriss
lasí neobejde. Ale aspoň sehnala v Armádě spásy těžkou železnou pánev. Vzadu za kuchyňkou otevřeli vysoká okna, aby měly kudy odcházet výpary. Z americké televize věděla, že v Americe patří vaření k namlouvacímu rituálu. Muži a ženy si budují důvěrný vztah tím, že si hrají na domácnost a romantizují jinak všední role – pomocí svíček, mužného odšpuntovávání vína, maličké bílé zástěrky, pod kterou se po rozvázání ukáže přiléhavý top. Se Šáhidem se někdy na tyhle pořady vysílané z Péšavaru dívali a bábá se k nim přidával a hurónsky se řehtal naivitě muže, který si myslí, že takhle bude jeho život vypadat napořád – že k němu jeho navoněná paní bude toužebně vzhlížet nad pečeným kuřetem. Je to choroba, oni jsou nemocní, říkával. A až se uzdraví, najednou zjistí, že jsou manželé. Takže je asi nemocná. V nejneočekávanějších okamžicích se jí zmocňovaly divné pocity. Občas se jí zdálo, že překypuje takovou energií, že ji kůže nedokáže zadržet v těle. Jindy se jí zrychloval dech anebo jí pro změnu připadalo, že dýchat vůbec nepotřebuje, jako by láskou ke Gusovi vstřebávala kyslík rovnou ze vzduchu a zásobovala jím krev. Gus pustil písničku Rufuse Wainwrighta, kterou měli oba rádi, pak nakrmil kočky a stoupl si jí za záda. „Krásně to voní,“ liboval si a mazlil se s jejím ušním lalůčkem. „Tikka, nebo moje vlasy?“ zeptala se. Když spolu byli sami, už si je nezakrývala a husté kadeře se jí vlnily po ramenou. Neodpověděl, ale vzal ji oběma rukama kolem pasu a pohyboval se zároveň s ní, když krájela cibuli a ochutnávala omáčku. „Nechci tě tisknout a bezmocí hynout,“ prozpěvoval si s Wainwrightem. „Nechci se tvou vůní zpíjet a láskou šílet.“ 56
Rodinná čest
Dívky, se kterými Áfija bydlela na Smithu, se zamilovávaly a odmilovávaly obden, do kluků i do sebe navzájem. Bavily se o antikoncepci stejně samozřejmě jako o jídle – jestli radši přirozenou, nebo umělou, hlídaly si, co si pouštějí do těla. Mohly odkrývat záhady proteinů, a místo toho pobrekávaly ve sprše nebo se hihňaly do telefonu. Jak bábá povídal, je to choroba. Áfija vůči ní byla prvních devět měsíců v Americe imunní. Dokonce i když sledovala Šáhida při hraní squashe, dokonce i když ji představoval spoluhráčům z týmu, nevšímala si žádného muže a už vůbec ne toho pihovatého zrzka ze dna soupisky. Až pak v září ji Taylor, která občas trousila poznámky, že bude pediatričkou, vytáhla na veletrh medicínských škol pořádaný jednou státní univerzitou. Na plastových skládacích stolcích vystavovalo svoje brožury a propagační videa pětačtyřicet lékařských fakult a v rohu u přednáškového pódia se uhnízdil chumel pěti veterinářských. Když Taylor zahlédla u stolku Tuftsovy univerzity postávat osamělého Guse, zatahala Áfiju za rukáv. „Hele, támhle je ten sladkej kluk z týmu tvýho bráchy,“ uculila se. „Je tam sám, chudinka. Pojď za ním.“ Ten den jí Gus připomínal vesnické kluky, co dokážou do omrzení mlít o kozím stádu nebo o počasí, ale dojde jim výřečnost, jakmile se jich někdo zeptá na sestry. Gus ji odbyl, že žádné sestry ani bratry nemá. Ušklíbl se nad Taylořinou lichotkou, že je sportovní hvězda. Squash umí každý sám od sebe, prohlásil. Jako mrňous byl samouk a na střední ho ani nevzali do týmu. „Teď teda mrňous nejseš,“ poznamenala Taylor a Áfija ucítila, že se červená, protože zavadila pohledem o jeho ramena a všimla si, jak mu napínají tričko. Svěřil 57
Lucy Ferriss
se jim, že se zajímá o ohrožené druhy. Rád by se stal veterinářem v zoo nebo odjel někam do exotických končin, třeba do Afriky. Jenže dostat se na veterinu je fuška. Áfija nadhodila, že by asi neměl trávit tolik času squashem. Měl by se radši učit. Opáčil, že tohle mu její bratr neradil, když spolu bydleli. „Kdy to bylo?“ zeptala se udiveně a Gus jí odpověděl, že v prváku a že Šáhid celý ten první rok nemluvil o ničem jiném než o ní – jak chce svoji úžasně inteligentní sestru přivézt do školy ve Státech. „Hrozně se mu po tobě stýskalo,“ řekl a Áfija zjihla. Byla to Taylor, koho napadlo, že Guse vytáhnou někam na pizzu. Když ji znudily jeho strohé odpovědi na otázky, jaké mají v Enrightu studentské spolky a jak vidí šance, že na březnovém turnaji squashisté porazí Dartmouth, dostala se ke slovu Áfija a zeptala se, jaké exotické druhy ho zajímají nejvíc. „Plazi,“ odvětil. Pustil se do líčení, jak mizí jejich přirozené prostředí v Amazonii a subsaharské Africe. Dlouze jí vyprávěl o Perličce, svojí užovce červené, a leguánu Voltairovi. Popsal jí rybičky, které se mu povedlo sehnat, a prozradil jí, že se nadchl pro medicínu, chtěl se stát mořským biologem. Nakonec, to už měli pizzu vystydlou, dorazila Taylor svoje pivo a prohlásila, že už musí letět, protože má rande s Chasem na mejdanu v Amherstu. Gus Áfije nabídl, že ji odveze domů. Ne, odmítla, když ji požádal o další schůzku. Prohlásila, že s nikým nechodí a chodit nebude. Zapřísahal se, že se jí ani nedotkne; prý chápe, že ona bere tyhle věci jinak. Áfija se mu prostě líbí, to je všechno. A rád si s ní povídá. Kolik hodin že už tou dobou bylo? Tři ráno, jak ke svému úžasu zjistili. Většinu toho času strávili v autě, okénka se zamžila jejich 58
Rodinná čest
dechem, vzduch byl tenkrát na sklonku léta pořád ještě vlahý a venku cvrkaly cikády. Pověděla Gusovi věci, které ještě nikdy nikomu neřekla, dokonce ani morej. O svojí rebelské kamarádce Lémě doma v Pákistánu, a jakou o ni má starost. O Chálidovi, jak se ho bojí. O strachu z útoků dronů v horách a z toho, co by se mohlo stát Sóbije a Musce – dovolil by bábá rodině utéct, anebo by trval na tom, že aby si zachovali čest, musejí zůstat na své půdě, i když přijdou vojáci? Američani, Tálibán? Popovídat by si ještě někdy mohli, připustila. A taky to o tři večery později udělali, za úplňku u řeky. Týden nato při pěším výletu do Huntingtonu. V Local Burgeru, kde se svými rty otřel o její. O Kolumbově dnu, kdy šli s Áfijinými spolubydlícími česat jablka a holky se nad nimi rozplývaly, že jsou děsně roztomilý pár. Pak ji Gus vzal sem do garáže a představil jí svoje zvířecí mazlíčky. O Halloweenu Áfija dovolila Perličce, aby se jí omotala kolem paže. Týden poté narazila na Guse na chodbě squashového centra a on ji tam na tom veřejném místě políbil na rty. Později toho večera, když ji Šáhid vysadil u koleje na Smithu, jí Gus zavolal na pevnou linku. Mám tě rád, nemůžu si pomoct, ale mám, vyhrkl a ona bez rozmýšlení zareagovala: Já tebe taky, mám tě taky ráda. A teď mu v garáži vařila. Odehnala ho od kamen a zesílila plamínky pod tikkou. Kočky – Facebook a Ebay, tak je pojmenoval – se jí otíraly o nohy a mňoukaly, z pánve se kouřilo a vysokými okny odplouvala oblaka dýmu. Gus podle jejích instrukcí umíchal v mixéru něco jako lasí, které sice nechutnalo jako doma, ale celkem ušlo. Seděli u vratkého skládacího stolku a jedli. Z iPodu vyzpěvoval Rufus Wainwright: 59
Lucy Ferriss
Všechny druhy lásky, či aspoň můj druh lásky, musí začít jako láska imaginární. „Vařit tě tutově naučila máma,“ dodal Gus poté, co jí pochválil jídlo a na důkaz svých slov se na něj vrhl jako vlk. Áfija přetékala pýchou nad svou rýží, nadýchanou a vonící hřebíčkem a kardamomem. „Něco ano, ale většinu umím od Tajjaba. To je náš kuchař. Netvař se tak!“ bránila se, když obrátil oči k nebi. „U nás to není jako tady. Služebnictvo... Sluhy má kdekdo. Nejen boháči. I normální lidi.“ „Já vím, Mafiánko. Jen tě z legrace trošku provokuju.“ Říkal jí tak, Mafiánko nebo Mafiánečko, slovní hříčkou, kterou si z jejího jména vymyslel. „Normální by bylo pozvat na tuhle ňamku i tvýho bráchu. Určitě se mu po vašich jídlech stýská.“ „Ne abys to udělal,“ varovně na něj namířila vidličkou. „Jen mě to tak napadlo. Kamarádíme spolu.“ „Je to můj bratr. Já ho znám líp.“ Přikývl. Neuniklo mu, že Áfija najednou svírá vidličku tak pevně, až jí zbělaly klouby. „Rád bych, aby ses někdy seznámila s mojí rodinou,“ prohodil. „I když já za tou tvojí jet nemůžu.“ Svraštila obočí. „Ty máš rodinu?“ „Jasně. Mámu. Teda občas i tátu – nežijou spolu, ale stejně.“ „Ale...“ Že matka rodinu nedělá, Gusovi vykládat nemohla; zranila by jeho city, kdyby se dozvěděl, kolik lidí tvoří jejich domácnost v Násirábádu. „Nebudu se jí líbit,“ řekla místo toho. „Bude si myslet...“ Odložila vidličku a napila se lasí. Byla ráda, že Gus nepije pivo. Tolik věcí ji na něm udivovalo. 60
Rodinná čest
V jednom kuse se vyptával na její názory. Když mu vysvětlila okolnosti Marjaminy svatby, nepohoršoval se, že Marjam zaslíbili muži, kterého ještě nikdy neviděla. Při smutných filmech brečel. Ale přesto... jeho matka. „Bude si o mně myslet, že jsem zkažená.“ „Přímo se do tebe zamiluje.“ „Ne, ona...“ Nedokázala to dokončit. Z jednoho oka se jí vykutálela slza. Sáhla si prstem pod brýle a otřela si ji. Matka si bude chtít synovu vyvolenou nejdřív prohlédnout – věděla, že tohle platí všeobecně, ať si americké filmy tvrdí, co chtějí. Matka se bude chtít přesvědčit, jestli je skromná a má dobré vychování. Bude se chtít dozvědět něco víc o její rodině. Je to nezadatelné mateřské právo. „Nejsem na to připravená,“ vykoktala. „Já tě rozplakal, Mafiánko. To jsem nechtěl. Pojď sem ke mně. No tak. Omlouvám se.“ Ta choroba ji zachvacovala čím dál víc a ona ji proti své vůli vítala s otevřenou náručí. Gus se odstrčil s židlí od stolu. Takhle o samotě a v důvěrné blízkosti se s ním cítila skoro jako doma, ale byl to jiný druh domova – místo, kde platí jejich vlastní pravidla a díky tomu jsou v bezpečí. Před třemi týdny, v listopadu, se poprvé dotkli jeden druhého pod šaty. O týden později znova. Gus ji pokaždé poprosil o dovolení. Líbilo by se jí tohle? Nevadí jí to? Dotýkal se jí užasle, a přitom žádostivě. Vídala ho, jak vyšetřuje svoje zvířata: jemně, aby před ním neucukla, ale dost důrazně, aby nahmatal případnou překážku ve střevech nebo nádor. Když se jednou večer na koleji učila, otočil ji na kancelářské židli čelem k sobě a něžně, neskutečně něžně jí sundal brýle, takže se svět i jeho obličej rozmazaly. Máš 61
Lucy Ferriss
nejnádhernější oči na světě, řekl. Neskutečně modré. Jako bys odletěla na Saturn nebo tam někam a vrátila se odtamtud s těmahle očima. Pak jí stejně něžně zastrčil nožičky brýlí zpátky za uši, jeho obličej znovu nabral ostré kontury a jeho rty se sklonily k jejím. Teď mu seděla na klíně a Gus ji líbal. Ukazováčkem pohladil mateřské znamínko na její lícní kosti. Sundal jí brýle a odložil je na stůl. „Teď je z tebe jenom šmouha,“ zasmála se. „Všichni jsme jenom šmouhy,“ opáčil a znovu ji políbil. Jeho hlas zněl ochraptěle. Přitiskl rty k jejím, byly jako vlhké měkké polštářky. V Áfije zvláštně zatrnulo. Přitulila se k němu a na prsou ucítila tvrdé svaly jeho hrudníku. Svými rty na ni naléhal, aby otevřela ústa. A pak jí mezi zuby vplul jeho jazyk, jeho vlhký a hbitý jazyk, a ona ho tím svým ochutnávala; chutnal slaně a kořeněně po tikce. „Líbí se ti to?“ zeptal se, když se od sebe na okamžik odtrhli, a Áfija mu chtěla odpovědět, ale vypravila ze sebe jen slaboučké souhlasné zasténání. Pak se jejich rty znovu spojily a Gus jí rukou, ach, tou svou rukou, zajel pod svetr a vzal do dlaně její ňadro, přesně jak po tom už dlouho toužila. Odkdy po tom toužila? Nevěděla, ale vnímala, že Gusovy prsty jsou teplé a něžné, že zkoumají jemnou pleť pod její podprsenkou, a byli v bezpečí, byli doma. „Půjdeme do postele,“ navrhl. „Tak dobře,“ řekla trochu ustrašeně, sice ne tak ustrašeně, jak by se slušelo, ale před Gusem nedokázala nic předstírat. Vstal, zvedl ji a v náručí ji donesl k posteli. Byly to jen dva kroky. Kočka, která se tam rozvalovala, vztekle zaprskala a seskočila. Gus položil Áfiju na postel a lehl si vedle ní. „Stačí říct dost, rozumíš?“ zašeptal, když se ještě několikrát políbili. Nahmatal zapínání podprsenky a rozepnul ji. 62
Rodinná čest
„Stačí říct, abych přestal, a necháme toho.“ O minutu později vydechl: „Je to tak nádherné, Áfijo,“ a ona měla úplně stejný pocit, že je nádherné takhle se odevzdávat jeden druhému. Už se nedotýkal jenom Gus jí, dotýkala se i ona jeho, těch kudrnatých rezavých chloupků pod tričkem na jeho hrudi a bradavek tvrdých jako semínka. Džíny měl v místech, kde se k ní tiskl rozkrokem, napjaté a tuhé a Áfija si ho přidržela, zaklínila mu boky svými stehny. Když se při líbání propracoval přes krk dolů k prsům, v duchu slyšela jeho slova je to nádherné, tak nádherné, protože na takovémhle milování přece nemůže být nic ošklivého, to prostě není možné. Slyšela zašustit látku a pak žuchnutí, jak ze sebe stáhl džíny a odhodil je na podlahu. Nadzvedla se na lokti. Uviděla křivku jeho pihovatého boku, prohlubeň u pánevní kosti. Vypadal tak zranitelně. Tiše řekla: „Nech mě, ať se podívám.“ „Na co?“ Zabořila tvář do rozcuchaných vlasů na jeho zátylku. „Nech mě, ať se na něj podívám,“ zopakovala. Gus se překulil na záda. Oceňovala jeho důvěru. Odhrnula si vlasy z obličeje a posunula se, aby mu světlo lampy dopadalo do klína. Chloupky, které se tam kudrnatily, měly stejně rezavou barvu jako jeho vlasy. Na stehnech postřehla náznak tuku. Penis měl kratší, než si představovala, ale silný, růžový a jeho špička se trošku stáčela směrem k trupu, obřezaný koneček vypadal jako hladká čapka. Nahnula se blíž. Voněl jako rozbahněná půda ve vesnici při monzunu, nasládlým odérem hlíny. Nasála tu vůni do plic. Dotkla se prstem silné modré žíly, která se táhla vespod, a Gus zasténal. „Mafiánečko,“ vydechl. „Nemáš ponětí, co se mnou provádíš. Hrozně moc tě chci.“ 63
Lucy Ferriss
„Už jsi to dělal někdy dřív, viď?“ řekla napůl nepřítomně. „S ostatníma holkama.“ „Jenom s jednou. Říkal jsem ti o tom. S Ashley, na střední. Och, Áfijo, prosím tě.“ Vzal ji za ruku a ovinul si její dlaň kolem penisu. Cítila, jak mu pod tenkou pokožkou pulzuje krev. „Už mě pusť,“ vydechl za chviličku. „Nechci se udělat, takhle ne.“ „Udělat se,“ zopakovala po něm. „To je ta špatná věc, viď?“ „Ne, Áfijo, není. Není to špatné. Když se milujeme, tak ne. Pusť.“ Odsunul si její ruku z penisu. Něžně ji vtlačil zády do matrace. „Miluju tě, Áfijo,“ řekl. Tak to říkali ve filmech. Jenže tohle nebyl film, tohle říkal Gus. „Dovol mi to,“ poprosil. Posunul se na jejím těle níž. Svlékl jí džíny a kalhotky. Prohlížel si její trup, její Venušin pahorek – chloupky tam měla příliš husté, příliš silné, nikdy dřív se sama na sebe nedívala, ale on zkoumal její tělo s úžasem a obdivem v očích. Pak sklopil hlavu, rozhodným pohybem jí odtáhl stehna od sebe, jako by rozhrnoval těžké závěsy, a položil tam rty. Tam. Cítila je na tom ostudném místě a Gus si jazykem, kterým si předtím hrál s jejími ústy, hrál i tam dole, objevoval ji, otevíral. Tam. „Prosím,“ zaúpěla a chtěla mu říct, že jí nesmí roztahovat nohy, že kvůli tomu si ženy u ní doma sedají na motorku bokem, aby se jim nic nedostalo mezi ně, tam dolů. Ale Gus jen zamumlal cosi, čemu pořádně nerozuměla, nadechl se a jeho ústa se vrátila na stejné místo jako předtím, a hlouběji. Tam. Tam. Nadzvedla se, cítila, jak se nadzvedává, úplně bezděčně. Aby mu vyšla vstříc. „Prosím,“ zopakovala. „Prosím. Prosím tě, Gusi. Ach, prosím.“ Její ruka se samovolně natáhla k jeho hlavě, k těm hebkým kučerám, a přidržela si ho za ně. Tam. Zdálo se jí, že se obrací naruby. Slyšela 64
Rodinná čest
se křičet. A pak plakala a nedokázala by říct proč a Gus byl v ní, celou svou délkou, a jeho boky se pohybovaly, jeho penis se jako rozžhavená železná tyč otíral o její mokré chloupky. „Neubliž mi,“ vypravila ze sebe. „Neublížím. Neporaním tě. Ani za nic bych ti neublížil. Ach, Áfijo,“ vydechl. Ucítila, jak se jí po břiše rozlévá cosi lepkavého, ale byla tak mimo, že jí to bylo jedno. Gus se přestal pohybovat. Objal ji. Zabořil tvář do jejího krku. Uplynul nějaký čas. Nevěděla kolik – byly to vteřiny, minuty, hodina? Shora zafoukal otevřeným oknem studený prosincový vzduch a ovanul je. „Áfijo, ty moje Mafiánečko,“ vydechl konečně Gus a tichounce se zasmál. To ji vyburcovalo. Vytáhla mu ruku zpod zad – maličko jí zmrtvěla, předloktí brnělo – a posadila se. Na pubickém ochlupení jí zasychal ejakulát. Udělal se. Vybavilo se jí, čeho se dopustila, jak se mu vydala, necudně se pro něj otevřela a ještě si to užívala. Šáhid, blesklo jí hlavou. Šáhid lálá. Při pomyšlení na bratra, na to, že se dozví, co provedla, se v ní všechno sevřelo. Schoulila se do klubíčka jako fazolový výhonek. Rukama se popadla za holenní kosti a přitáhla si nohy k břichu, hlavu svěsila na prsa. Poslepu hmátla po přikrývce a přetáhla si ji přes sebe, i přes hlavu. Snažila se nedýchat. Vzduch bolel. Udržoval při životě její stud. Matně slyšela, že Gus něco povídá. Cítila, jak zatahal za přikrývku. „Zlato moje?“ povídal. „Není ti nic? Vylez, Mafiánečko. Ťuky ťuk. No tak, neblázni. Hej, zlato!“ „Musím už jít,“ zahuhňala do přikrývky. Netušila, jestli ji slyší. Ani se nepohnula. „Musím jít.“ Přikrývka vlhla jejím dechem. Tím zatraceným dechem. Kéž by mohla zmizet! „Hele, nezlob se. Mrzí mě to. Myslel jsem, že to chceš.“ 65
Lucy Ferriss
Přikývla, ale jinak se nepohnula. Opravdu jsem to chtěla. „Nic si z toho nedělej. Zabal se do tohohle. Všechno bude zase dobrý. Neudělal jsem se do tebe, chápeš? Takže jako by se nic nestalo, namouduši. Na, tumáš.“ Povedlo se mu stáhnout přikrývku níž, takže jí vykoukla hlava. Kradmo po něm loupla očima. Byl pořád ještě nahý, pleť měl zrůžovělou a vlasy rozcuchané jako při utkání ve squashi. Podával jí svůj župan; viděla ho předtím pověšený na háčku vedle mrňavé koupelničky přistavěné zvnějšku k rohu garáže. Byl z froté, modročerveně kostkovaný, kraje rukávů měl ošoupané. Gus usazený na pelesti ji nadzvedl, jako by byla nemocné děcko. Nasoukal jí paže do rukávů. Vlasy jí spadly do obličeje, ale neodhrnula je – přála si, aby spadly co nejníž a byly co nejtěžší, aby se z nich stala zeď, která ji odřízne od světa. „Stoupni si dál,“ zmohla se konečně na řeč. Ucouvl od postele a Áfija vstala. Ale když si ovázala župan páskem, najednou nevěděla, co si počít. Z břicha se jí jako těžký parfém šířila tělem rozkoš, která se v ní probudila, když jí zabořil ústa mezi nohy. Omamná chuť hanby. „Pozor,“ vyhrkl, protože zavrávorala. Vzal ji kolem ramen a jemně ji odváděl do koupelny. Tvářil se hrozně ustaraně. Nechtěla, aby se trápil; to, co se stalo, nebyla jeho vina, ale nedokázala dát tu větu dohromady v angličtině. Žasla, že ji nohy po zátěžovém koberci vůbec nesou. V akváriu se pod lampou tu a tam zaleskly rybičky, rozmazané, protože ještě pořád neměla brýle. Rufus Wainwright už nezpíval. Gus ji jednou rukou podepíral za zády a druhou natáhl do rozvrzaného sprchového kouta a pustil vodu. „Chce to jen sprchu, Áfijo,“ přesvědčoval ji. „Smyj mě ze sebe a všechno zas bude 66
Rodinná čest
v pohodě. Milujeme se, viď, zlato moje? Dovol mi, ať tě políbím. Jen jednou. Semhle.“ Ze sprchového kouta se začala linout horká pára. Gus prstem nadzvedl Áfije bradu a přitiskl jí rty k ústům. Tentokrát byl polibek jiný, hojivý. Přesto se Gusovi nedokázala podívat do očí. Rozvázal jí župan. „Běž,“ řekl něžně, stáhl jí ho z ramenou a popostrčil ji pod sprchu. Voda byla teplá a bubnovala jí do zad. Stála s rukama zkříženýma přes prsa. Cítila, jak jí povolil měchýř a moč jí stéká po nohou. Zároveň povolila i stavidla v očích a Áfija se rozplakala. Po těle se jí řinula voda, z očí se jí řinuly slzy. Pak jí po lopatkách přejelo cosi teplého a trochu drsného. Ohlédla se. Gus byl ve sprchovém koutě – byl tu s ní. Taky nahý a mokrý, s namydlenou žínkou v ruce. Vydrhl jí záda. Pak ji otočil k sobě a odtáhl jí zkřížené ruce z prsou, aby ji voda oplachovala zepředu. Poklekl na bílou podlahu sprchového kouta. Nesmírně pečlivě jí omýval pubické ochlupení a stehna. Když odmítala roztáhnout nohy, sáhl rukou za ni a umyl ji v rozkroku zezadu. Znovu se napřímil, zvedl jí napřed jednu ruku a pak druhou, namydlil jí jemnou kůži v podpaží s hnízdečkem chlupů, které si neholila, a zase ji obrátil, aby jí voda mýdlo spláchla. Pak se sám rychle umyl. Jakmile s tím byl hotov, ovinul ji pažemi, pořád ještě pod kouřící sprchou, a sevřel ji v medvědím objetí. Když ji pustil, voda ji zase opláchla a smyla jeho dotek. „Vidíš?“ řekl hlasem, ve kterém už nebylo po ochraptělosti ani stopy – zněl chlapecky, byl to hlas malého kluka plného naděje. „Všechno zase bude fajn.“ Vykročil zpod sprchy, omotal si kolem pasu ručník a nechal ji v koupelně samotnou. Po chvilce zastavila vodu. Místnůstka se bělala párou. Po hmatu vylezla ze sprchového kouta 67
Lucy Ferriss
a hrábla po čistém ručníku, který jí nechal na držáku. Utřela se do sucha po celém těle a smotala si vlasy pod ručník. Vymáčkla si na prst Gusovu pastu a vyčistila si zuby. Než si znova oblékla župan, dotkla se sama sebe těsně nad okrajem pubického ochlupení. Kůže jí najednou připadala jemnější, jako slupka zralého ovoce. Když vyšla do místnosti, Gus jí podal brýle a ona si je nasadila. A všechno rázem vypadalo jako předtím. Tohle je její americký domov, její bezpečné útočiště. Šáhid neví, že je tady – nikdo to neví a nemůže vědět. Nic, co se tady stane, jí nemůže ublížit. Gus stál kousek od ní u Voltairova terária. Leguán natahoval krk, větřil jídlo. Gus měl paže svěšené podél těla, dlaně otočené k ní, a čekal. Bezděčně se usmála, blažený niterný pocit vystoupal až nahoru a odrazil se jí v tváři. „Vyhládlo mi,“ řekla. „Máme zmrzlinu,“ odpověděl. Seděli spolu u vratkého stolku, venku už se úplně setmělo, jen z koupelny dopadal na podlahu pruh žlutého světla. Každou chvilku o sebe zavadili koleny. Áfija měla hlad jako vlk. Jedla a jedla a nedokázala přestat.
68
KAPITOLA 6
Lissy zvládala všechny svoje pracovní povinnosti hladce až na Žádání, což je okamžik, kdy se postavíte tváří v tvář potenciálnímu dárci, bývalému absolventovi nebo rodiči, kterého zpracováváte už hodinu nebo taky měsíc, a zformulujete přímý dotaz: Kolik byste byl ochoten darovat? Pokládala otázky v jednom kuse – často těžké, velmi osobní, otázky, na které by radši neznala odpověď. Jenže při Žádání o otázky nešlo. Byly to prosby. Velké prosby, prosby o peníze. Žádání ve skutečnosti znamenalo doprošování. Teď, týden po skončení podzimního semestru se chystala svěřit tříletou Chloe děvčeti na hlídání a odvléci svého trpělivého a statečného manžela do New Yorku, aby jí stál po boku, až bude proces Žádání završovat. Časově omezená fundraisingová kampaň měla trvat do jara. Pro Lissy její výsledek rozhodne o tom, jestli uskuteční, anebo definitivně opustí plán vybudovat v Enrightu opravdové fitness centrum. Vyvrcholením kampaně měla být dnešní večeře v newyorském Yale Clubu. Zúčastní se jí všichni hodnostáři univerzity plus pečlivě vybraná skupinka studentů posledního ročníku, mezi nimi i Šáhid Sattár. Vynořila se z koupelny v jediných koktejlkách, které 69
Lucy Ferriss
vlastnila, červených hedvábných šatech s odhalenými zády. „No páni,“ okomentoval to Ethan. „Ty ses ale hodila do gala.“ „Ty taky,“ přejela ho uznalým pohledem. Smoking mu sluší, pomyslela si. Vypadá v něm urostleji, ne tak nemotorně. Ethan byl psycholog a Lissy si ho občas představovala, jak ve svém měkkém polstrovaném křesle bimbá svěšenýma nohama a rukama jako pohozená loutka a naslouchá trampotám jiných lidí. Vzal ji za boky a hnědýma očima za brýlemi à la Buddy Holly zhodnotil její figuru. Do plavých vlasů v barvě pšenice si včesala pěnové tužidlo a vytvarovala si pramínky do špiček. „Co kdybychom radši zůstali doma?“ nadhodil žertem. „Zaskočíme si na večeři k Doralovi.“ Rychle ho políbila, otočila se zpátky k zrcadlu a nasadila si diamantové náušnice, které jí dal loni k Vánocům. V první chvíli se jich skoro lekla – nejen proto, že diamanty jsou výstřednost, ale protože čtvercové kamínky zasazené do bílého zlata dostala darem od muže, který ji má tak dokonale prokouknutou. „Slíbila jsem Kaitlin, že se vrátíme před jednou,“ oznámila. „Nabídni jí, ať u nás přespí. Bude to pro ni jednodušší a víc si vydělá.“ „Na něco zapomínáš,“ upozornila ho. Ethan se přimračil a pak obrátil oči k nebi. „No jasně, zajišťujeme odvoz té tvojí squashové superhvězdě.“ „Promiň, miláčku. Ale tvrdil jsi, že ti to nevadí, a –“ „Nevadí mi to.“ Popošel těsně k ní. Vyjel jí rukama od pasu nahoru a zlehka jí podebral prsa dlaněmi. „Ale pojď si někdy vyrazit pryč na víkend.“ „Do města?“ 70
Rodinná čest
„Do města nebo do kempu.“ „Myslela jsem, že ho tvoje sestry chtějí prodat.“ „Sestry ano. Já ne. Co třeba na jaře?“ „Pojedu moc ráda,“ ujistila ho. Objali se a políbili. „Jakmile mi skončí squashová sezóna,“ slíbila, „jsem jenom tvoje.“ Stejně je to legrační, pomyslela si, zatímco končila s oblékáním, že Ethanova rodina říká svojí chatě v pohoří Adirondacks kemp. Pod kempem si představovala travnatý plácek se stany, ne borovicový srub s trámovým stropem a novou myčkou nádobí. Kaitlin, kterou si pozvali na hlídání, hrála v ženském squashovém týmu a Chloe ji zbožňovala. „Buenos tardes!“ zajásala, když Kaitlin vešla do obývacího pokoje. „Copak to máš, Oříšku?“ zeptala se jí Kaitlin. „Puzzle s Dorou,“ vysvětlovala Chloe. Chloe byla do Průzkumnice Dory zblázněná. Vyžebronila si, že chce ostříhat jako ona, i když její prstýnky nepřipomínaly Dořino skoro klukovské mikádo ani vzdáleně. „K jídlu jsem vám připravila tacos,“ řekla Lissy. „A Chloe potřebuje vykoupat.“ „Mňam,“ olizovala se Chloe, aniž vzhlédla. „Dora má tacos ráda.“ Lissy si ji zvedla do náručí, aby se s ní rozloučila. Milovala dětskou vůni jejího zátylku. „Ne abys Kaitlin zlobila.“ „Nikam nejezdi, mami.“ Chloe zmáčkla Lissy rty ze stran a udělala jí kapří hubičku. „Budu se bát.“ „Dora se bojí?“ „Nebojí. Ničeho.“ „Tak si na ni vzpomeň, kdyby na tebe šel strach. Te amo.“ „Te amo mucho, mucho!“ 71
Lucy Ferriss
Vzali to kolem univerzity a vyzvedli Šáhida. Taky si dal na zevnějšku záležet. V tmavém obleku s jasně modrou kravatou a s vlnitými vlasy sčesanými dozadu z vysokého čela vypadal jako mladistvý dirigent symfonického orchestru. Měl drobné chlapecké uši, které jako obvykle volaly po čisticí tyčince. Od onoho odpoledne přede dvěma týdny, kdy na webstránce Smithu zahlédl svoji sestru a utekl z kanceláře, ho Lissy hlídala jako ostříž. Veškeré otázky na Áfiju ale se strohou zdvořilostí odrážel. Odolala pokušení zeptat se na tu fotku Guse, jemuž bezpochyby patřila ruka, které se Áfija držela. Pověřila Ethana, ať Šáhida zkusí vytáhnout z ulity on. Tyhle věci uměl. Seznámili se s Lissy ve vlaku newyorské rychlodráhy, ona jela z Lower East Side na Rutgersovu univerzitu a on měl namířeno do státní věznice, aby si promluvil s mužem odsouzeným za násilné trestné činy. Psal na to téma dizertaci – o násilnících a jejich vyhlídkách na nápravu. Kromě jiného si uměl získávat sympatie mladých mužů. Momentálně se Šáhida vyptával na jeho cesty po Státech. Tráví hodně času v New Yorku? „Jen při squashových šampionátech, pane,“ odpověděl Šáhid ze zadního sedadla. „Ale rád bys získal titul MBA na Harvardu –“ „Inšálláh. Jestli mě přijmou.“ „Takže jednou možná do New Yorku přesídlíš. Na Wall Street a podobně.“ „Bude záležet na mojí rodině.“ „Žijí všichni v Pákistánu?“ Ethan se zadíval na Šáhida do zpětného zrcátka. Lissy postřehla, že se propracovává k tématu, které jí leží na srdci. „Tedy kromě tvojí sestry.“ „Áfija studuje na Smithu, ano.“ 72
Rodinná čest
„Určitě z toho máš radost. Že jste si nablízku.“ Šáhidův výraz ustrnul v půli cesty mezi úsměvem a křečovitým úšklebkem. „Má to světlé i stinné stránky, pane.“ „Asi vůči ní chováš hodně ochranitelský postoj.“ „Je to hodná dívka,“ vyhrkl okamžitě Šáhid. Ethan sjel pohledem k Lissy. „A mimořádně chytrá. Daleko chytřejší než já.“ „To ženy bývají,“ přitakal Ethan. Právě míjeli čtvrť Co-op City a před nimi se objevila světla Manhattanu. „Ale zníš ustaraně, Šáhide.“ „Moje rodina nás povolává domů. Netuším proč. A... no, trenérka ví.“ Lissy se otočila. „Nic nevím, Šáhide,“ ohradila se. „Vím jenom, že jsi zahlédl Áfiju na fotce. Bojíš se, že po návštěvě doma už vás sem zpátky nepustí?“ Tak, konečně pronesla nahlas to, čeho se obávala: že se Šáhid jednoho dne vrátí do Pákistánu a tam zmizí, pohřbí svůj talent a zmaří roky práce, které mu věnovala. „Bojím se, že sem možná nepustí ji,“ odvětil Šáhid. Následovala dlouhá odmlka. Přejeli most u Třetí Avenue a vnořili se do ulic Manhattanu. „Kvůli té fotografii?“ zeptal se konečně Ethan. „Protože jsem ji... protože jsem selhal, pane. A ona by se tak ráda stala doktorkou. Moje země doktory potřebuje.“ Když zastavili před Yale Clubem s markýzou klenoucí se nad chodníkem, Ethan se celým tělem otočil dozadu. „Dovol mi jednu otázku, Šáhide. Zneklidňuje tě, že se tvojí sestry někdo možná nevhodně dotkl? Anebo že tu fotku může kdokoli vidět?“ „Nevidím v tom rozdíl, pane.“ 73
Lucy Ferriss
V přetopeném foyeru Lissy předala šatnářce kabát a zavrávorala přitom na těch pitomých jehlových podpatcích. Poslala Šáhida napřed, nahoru do sálu s barem. Počkala, až Ethan odstaví vůz, a když přišel, chytila ho za paži. „V čem měl Šáhid vidět rozdíl?“ vyzvídala. „Mezi prohřeškem a ostudou.“ Podal šatnářce kabát. „Spáchala by Áfija hřích, kdyby si nabalila kluka, anebo by jen byla ostuda, kdyby se o tom lidé dozvěděli?“ „Záleží na tom?“ „Jemu? Není ochoten ten rozdíl připustit.“ „Každopádně díky, že jsi na to zavedl řeč.“ Lissy ho objala paží kolem hubeného pasu pod tuhým smokingem. „Dostal ses u něj dál než já.“ V horním patře korzovali se skleničkami v rukou proplešatělí pánové a dámy se stříbrným melírem, zaváděli hovor na Austrálii, na Švédsko a samozřejmě na Londýn a neopomněli přihodit aspoň jednu obchodní destinaci v Jižní Americe. Pro neúspěšné uchazeče o studium na Yale byl Enright východiskem z nouze, ale přesto se mu nějakým záhadným způsobem dařilo produkovat překvapivě mnoho absolventů, kteří to dotáhli mezi proslulé jedno procento nejbohatších. „Na šéfku sportovní katedry přímo oslňuješ elegancí,“ složil Lissy poklonu Don Shears. Oddělil se od dvou členů správní rady a přišel se s ní pozdravit. Rektor Enrightu byl nevysoký mužík s lesklou pleší. Hlavu měl směrem k temeni zašpičatělou a paže v poměru k tělu příliš dlouhé. Potřásl rukou Ethanovi. „Díky, že jste přivezl svoji krásnou manželku. Sedíte oba u stolu číslo dva, s našimi příznivci.“ „Chápu,“ řekla Lissy. Žaludek se jí stáhl. Žádání, pomyslela si. 74
Rodinná čest
Don se přesunul ke stolu číslo jedna, kde už seděl Charles Horton, muž se zobákovitým nosem a špičatou bradou, který posledních deset let předsedal správní radě. Horton se nakláněl hned na jednu stranu, hned na druhou a bílá hříva se mu zhoupla tu k hezké manželce ředitele ropné rafinérie, tu k šilhavé vdově s pletí jak podrážka z hověziny. Lissy se mu obloukem vyhnula. Při minulé fundraisingové akci ji lidem představoval jako sportovního ředitele v ženském vydání, neboli madam ředitelku, a většinu konverzace věnoval žlábku mezi jejími ňadry. U stolu číslo dva zjistila, že ji usadili naproti Ethanovi, mezi tučného donora, na jehož jmenovce stálo Jeff Stubnick ’95, a štíhlounkou Monu Smithovou-Gibbonsovou, která prohlašovala, že její otec sbíral medaile ve skoku o tyči. Když zjistila, že Lissy řídí sportovní katedru, vykulila oči. „Slyšel jsem, že máte zálusk na fitcentrum,“ řekl Jeff Stubnick, když se vzpamatoval z úžasu, že má vedle sebe trenérku v koktejlkách. „Copak se stalo s tělocvičnou?“ „Chce to pořádnou posilovnu,“ prohlásil jiný donor po jeho boku, muž s hranatou čelistí a brýlemi v rohovinových obroučkách, který za svých studentských časů nejspíš hrával lakros. „Dneska už ji má každý,“ vpadla jim do řeči Mona Smithová-Gibbonsová. Vytrvale mávala prázdnou sklenkou ve vzduchu a vyhlížela obsluhu. „Třeba my v našem obytném komplexu. Šest ráno, a nenajdete tam volný běžecký pás.“ „A všechny jsou obsazené ženami,“ přisadil si Jeff. „Trefil jste hřebíček na hlavičku,“ přitakal hráč lakrosu. „Holky prostě ty mašinky zbožňujou. Klukům stačí zvedat činky.“ 75
Lucy Ferriss
„Není to zrovna zdravé,“ namítl Ethan. „Ti, co jenom vzpírají,“ pokračoval, když zachytil Lissyin děkovný úsměv, „s tím obvykle skončí ještě před třicítkou. Svaly se přemění v tuk a ten se nahromadí kolem srdce.“ „A díky tomu jdou na odbyt moje beta-blokátory,“ podotkl Jeff. „Všechny špičkové univerzity mají moderní fitcentra,“ pravila žena vedle Ethana, která se do téhle chvíle tvářila znuděně. „Vím, o čem mluvím. Mám dceru v posledním ročníku na střední a na Enright se nepřihlásila.“ „Kvůli tomuhle?“ zajímal se lakrosář. Žena pokrčila rameny. „Jinak jsou všechny školy prašť jako uhoď. Mají dobré profesory a přihřáté osazenstvo na kolejích.“ Zvedla skleničku, jako by Lissy připíjela. „Rozdíl je ve squashovém týmu a fitcentru.“ „O squashovém týmu jsem už slyšel!“ zvolal Jeff. „Máte pár hráčů na světové úrovni.“ „Není mezi nimi ani jeden Američan,“ ozval se lakrosář. Lissy se zářivě usmála na něj i na Jeffa. K Žádání musíte směřovat pomaloučku polehoučku, urážky po sobě musíte nechat stéct jako vodu. „Přijmu každého dobrého Američana, na kterého narazím,“ odpověděla lehkým tónem. „Ale všichni, bez ohledu na svůj původ, potřebují fitcentrum.“ Vtom se ozvalo zacinkání o skleničku a vzápětí proběhla zkouška mikrofonu. Lissy se omluvila a proplétala se mezi stoly. Šáhid seděl u stolu obstarožních dárců v zadní části sálu ještě s jedním studentem, bledým mladíkem s ohromnými brýlemi a kšticí rezavých vlasů. „Připraven, šampióne?“ zeptala se ho. „Co jim mám říct, trenérko?“ 76
Rodinná čest
„Hlavně je okouzli. Vždyť víš, zapadlá víska v Pákistánu, úspěchy na juniorských turnajích, velkorysé stipendium Enrightu, miluješ Enright, miluješ Enright.“ „Takže mám prostě říct pravdu.“ „Já hned věděla, že jsi můj kluk.“ V tu chvíli vyvolali její jméno. Spěšně si lokla vody ze Šáhidovy skleničky a vystoupila na pódium. „Je mi ctí být tu dnes večer s vámi,“ naklonila se k mikrofonu. „Nejen proto, že obdivuji vaši oddanost Enrightu, s níž se v tomto sále setkávám na každém kroku, ale rovněž kvůli ohromující plejádě úspěchů, kterou reprezentujete. Úspěchy – právě o ty nám na sportovní katedře Enrightu jde především. Dnes večer vám to dokážu na příkladu pozoruhodného sportovce z řad našich studentů.“ A kývla na Šáhida, tětivu svého luku, svoje trumfové eso, a věděla, že ji nezklame.
77
KAPITOLA 7
Dlouho předtím, než otcovo zablácené suzuki přejelo přes řeku do okresu Čársadda, rozbolela Šáhida hlava, až se mu dělaly mžitky před očima. Řeči, řeči, řeči. Od odjezdu z Northamptonu s Áfijou pořád jen mluvili a mluvili. K ničemu se nedobrali. Jeho sestra si umíněně stála na svém. Přestože Šáhid tu fotku viděl na vlastní oči. Co je to za kluka? naléhal a strčil jí pod nos svůj laptop. Prostě nějaký kluk, odpověděla. Kluk na studentské manifestaci proti rasismu. Za ruce se tam drželi všichni, nikdo se jí neprosil o dovolení, jestli ji smí vyfotit, a koho to vůbec zajímá? To pokrčení rameny pochytila od amerických holek, opičí se po nich. Mužská ruka v její. Na internetu. Muž se zrzavými chloupky, jak se jí dotýká. Copak si neuvědomuje, že to není žádná legrace? Ohradila se, že ona tu fotku na internet nepověsila. No dobře. Ale copak jí nedošlo, že ji lidi uvidí? Že se to neobejde bez následků? Já jsem ji na internet nepověsila, opakovala pořád dokolečka a nic víc. Anebo ještě: Šáhide, nebuď takový, vždyť o nic nejde, byla to náhoda. Když se jí zkusil zeptat, čím upoutala fotografovu pozornost, uštědřila mu ten svůj pohled. Typický Áfijin pohled. Hlavu ke straně, modré oči zúžené, bra78
Rodinná čest
du vysunutou dopředu. Pod tím pohledem si připadal jako usmrkánek s nudlí u nosu. Když postávali u výdeje zavazadel na letišti v Péšavaru – s nervy napjatými k prasknutí a zmoření z dlouhého letu, tranzitu v Abú Dhabí, mizerného jídla a nekonečného proudu lahviček se svěcenou vodou kroužících dokola na zavazadlovém pásu a čekajících, až si je uzmou poutníci do Mekky –, pokusila se s ním udobřit. Chytila ho za loket. Tou dobou už si oblékla šalvár kamíz a vlasy i prsa si zahalila hedvábnou dupattou. Nikdo z naší rodiny nechodí na internet, naléhala tím svým hlasem heboučkým jako peříčko. Webovou stránku mojí školy nenajdou. Jedeme domů na Marjaminu svatbu a o ničem jiném se mluvit nebude. Po říčních březích byly rozesety doškové rybářské chýše a rybáři u břehu nabízeli z loděk ranní úlovek. „Vypadají jako pártyová překvápka,“ opřel si Šáhid rozpálené čelo o studené okénko auta. Z předního sedadla se po něm ohlédla matka, Farišta. Byla oblečená v černém nikábu, který nikdy dřív nenosila, když pro něj s bábou jezdívala do Péšavaru. Její hnědé oči se v mandlovitém průzoru mezi šátkem a obličejovým závojem zdály obrovské. „Kdo vypadá jako co?“ „Ty loďky. Víš, co myslím,“ ohlédl se po Áfije a hledal u ní podporu. „Jsou jako ty mrňavé pestrobarevné balíčky v celofánu, co se v Americe rozdávají na narozeninových oslavách a děcka je rozbalí a vevnitř najdou bonbón nebo tak něco. Koukni na ty stříšky.“ Byla to pravda. Křiklavé plátěné stříšky s třásněmi, blýskavými fáborky a vlaječkami dodávaly bárkám zdání, že jsou to spíš hračky pro děcko nějakého obra než děravé kocábky mužů vydělávajících si na skromné 79
Lucy Ferriss
živobytí prodejem jídla lidem na cestách, kteří se náhodou zastaví pro oběd u silnice jako teď Sattárovi. „Jsou takové odjakživa.“ Áfija zavřela oči. Její tvář orámovaná dupattou, se znamínkem ve tvaru slzy na široké lícní kosti, zase jednou vypadala hladce a půvabně jako tvář té malé holčičky, kterou bývávala. Bábá zajel ke straně, vyhlédl si prodavače a šel nakoupit pstruhy pro celou domácnost. Šáhid vystoupil z auta a protáhl se. Ostrý vzduch mu v porovnání s mrazivým chladem v Massachusetts připadal teplý. Touhle silnicí ho bábá vezl domů snad stokrát a pokaždé se tu zastavoval pro ryby. Šáhid mávnutím přivolal okounějícího prodavačova kluka. „Nán,“ objednal si. „A tři čaje.“ Teprve když přešel k profesionálům, začal pro něj bábá jezdit na letiště. Předtím ho přivážel domů na svatby, pohřby nebo ramadán ze strýčkovy ohrazené usedlosti v Péšavaru. Než Šáhid odjel do Ameriky, nikdy nebyl pryč z Násirábádu déle než čtyři měsíce. Zas a znova se v duchu přesvědčoval, že tenhle návrat domů neznamená nic víc, než že se po nich rodičům zastesklo nebo že si s ním bábá chce promluvit o statku. Nic víc. Prodavačův chlapec přinesl podnos. Šáhid mu podstrčil další minci, otevřel prorezavělá dvířka suzuki a podal sklenice matce a sestře. „Chce se mi spát,“ řekla Áfija a nabízený čaj odstrčila. „Moc dobře víš, že tě rodina nenechá, přinejmenším dneska večer.“ Povzdechla si, narovnala se a přece jen se natáhla po sklenici. Připadalo mu to skoro jako gesto na usmířenou. I morej si čaj vzala a upíjela ho pod obličejovým závojem. Ulamovali 80
Rodinná čest
si kousky z nánu čerstvě vytaženého z pece pod přístřeškem. Pružný vnitřek chlebové placky, slané a na okrajích dokřupava opečené, se Šáhidovi v puse přímo rozplýval. Odnesl si svůj nán s čajem k otci, který dohlížel na kuchání a přípravu ryb, a nasával důvěrně známý pach vodních řas a petroleje, kterým rybáři rozdělávali oheň. „Ty letenky tě musely stát hromadu peněz, bábá,“ řekl. „Ta svatba je asi důležitá.“ Otec se usmál a v ústech se mu blýskl zlatý zub, který kdysi Šáhidovi rád předváděl. „Je to jen výmluva, abych zase viděl svoje milované děti.“ „Takže je všechno v pořádku? Doma? Na statku?“ „Ale ano,“ zamračil se bábá. Mohutný knír měl mnohem prošedivělejší, než když Šáhid poprvé odjížděl bydlet ke strýčku Omarovi. Tváře mu ochably. „Tvůj bratr se vrátil z hor,“ oznámil. „Natrvalo?“ Šáhid se zakousl do chleba, kus odtrhl a pomalu přežvykoval, aby zakryl neklid. Neviděli se s Chálidem už dva roky. „Přijel na svatbu. Ale inšálláh, promluvíme si o statku.“ Položil svou velkou ruku Šáhidovi na předloktí. „Je můj první syn a moje vlastní sémě,“ řekl. „Ale jestli získáš ten diplom..., mohl bys naše hospodářství převést do jedenadvacátého století.“ Tohle téma Šáhid s Áfijou rozebírali často. Odcházíte od svých, abyste k nim časem přivedli vnější svět? Anebo odcházíte, abyste setřásli svět, v němž jste dosud žili? Áfija měla od začátku jasno: jednou se vrátí a bude léčit, bude pomáhat ženám v horách. Zato on mohl rodině nabídnout leda tak historky o slavném synovi tam venku v širém světě, aby měli co vyprávět. „Statek by měl připadnout Chálidovi, bábá,“ řekl. 81
Lucy Ferriss
„Jestli nechá džihádu a ujme se ho. Vesnice je dneska víc podle jeho gusta, než když odcházel.“ „Nezměnil se? Pořád hlásá staré zvyky, jako je parda?“ „Čím dál víc.“ Bábá poodstoupil od prodavačů ryb a naklonil se těsně k Šáhidovi. „Dělá mi starost ghejrat. Začínám se bát o naši čest.“ Kývl hlavou k autu. „Kvůli tvojí sestře.“ „Kvůli Áfije?“ Šáhid si lokl čaje, aby zakamufloval, že mu to vyrazilo dech. „Dohlížím na ni, bábá.“ „Já vím. Ale možná by bylo nejlepší... Hm. Děkuju.“ Před nimi se ukláněl stařeček s tradiční čapkou a podával jim horké uvařené ryby. Opodál si houf dětí maloval obrázky do hlíny. U kamenné zídky vzadu za chýší si dva rybáři rozložili čelem k západu modlitební koberečky. „Budeme mít dost času ještě si o tom promluvit,“ uzavřel bábá a cestou zpátky k autu si přivoněl k balíčku s horkými kořeněnými rybami. „V posledním ročníku nesmíš mít na krku žádné břemeno. Čekají tě americká mistrovství, viď?“ Stiskl Šáhidovi rameno. Áfija se katastrofálně spletla, pomyslel si Šáhid, když se probíjeli provozem zpátky na hlavní silnici a kolem nich houkaly pestře pomalované autorikši. Internet je v Násirábádu dostupný už roky. Jeho rodiče možná nezajímá, ale na svatbu se sjedou příbuzní z Péšavaru se svými iPhony. Chálid kdysi vášnivě holdoval počítačovým hrám. Než odešel do hor, pravidelně navštěvoval internetovou kavárnu. A teď bábá zmiňuje ghejrat, rodinnou čest. Na kruhovém objezdu sjeli z hlavní silnice a bábá skoro nesundával prst z klaksonu. Uličky byly ucpané motocykly, na zadních sedadlech seděly bokem ženy s dětmi na klíně nebo obložené balíčky a jejich manželé kličkovali mezi divoce pomalovanými autobusy, na jejichž střechách dřepěli se 82
Rodinná čest
zkříženýma nohama dělníci. V massachusettském Devonu Šáhidovi hrozně chyběl tenhle životu nebezpečný chaos, kde se nikdo nenamáhá držet ve svém jízdním pruhu a vozidla se hemží jako hejna ryb. Jak tak šplhali mezi políčky cukrové třtiny k Násirábádu, rozléval se mu stesk po domově žilami jako smetana v kávě. Těšil se na domovskou vesnici – chraplavé vyvolávání pouličních prodavačů, uličky dlážděné hrubými cihlami. Statek připadne Chálidovi, s tím byl srozuměn. Ale cloumala jím chuť pobíhat uličkami jako v dětství a závodit s kluky, kdo první doběhne k říčce. Bábá jel pomaličku, vyhýbal se kočkám a kozám. Každou chvilku zastavil suzuki před nějakým domkem, vystrčil hlavu z okýnka a hulákal na obyvatele opřené venku o hliněnou zeď: „Můj syn, Šáhid! Osmačtyřicátý na světě mezi juniory! Přijel z Ameriky na návštěvu! Tam bude jednička. To je ale kluk, co?“ „Manželi, prosím tě,“ brzdila ho tiše morej, když se ohlédla po Šáhidovi a viděla, jak se tváří. „Je mu trapně.“ „Ne, není,“ řekl Šáhid. Ale bylo. Osmačtyřicátý, copak je to nějaké terno? První nebyl ani omylem, dokonce ani desátý, a od jeho juniorských úspěchů už uběhly čtyři roky. Proto přece přijal stipendium na Enright, ne? Protože mezi profesionály nemá šanci. Omar mu to oznámil věcně a s velkým soucitem. Leda prý v Americe, kde si univerzity platí svoje sportovce. A proč tam jet? Aby mu nikdo nemohl předhazovat, že se nechopil druhé šance. Nebýt toho, byl by vábení Západu odolal. Byl by skončil s tréninkem, vrátil se sem, učil se vést hospodářství a připravoval se, že bude pomáhat Chálidovi..., anebo pokud se Chálid stane svatým mučedníkem, že sám vykročí ve šlépějích svého nevlastního otce. 83
Lucy Ferriss
Jenže bábá odjakživa dychtil po lesku, nebo aspoň odlesku slávy. Šáhid mu ji svými triumfy ve squashi dopřál – přinejmenším by tomu rád věřil. Když teď ujížděli do kopce k sadu a jejich usedlosti s břidlicovou střechou, tvářil se bábá vyloženě rozjásaně. Ovčáčtí psi se rozštěkali na uvítanou a z domu se vyhrnula celá rodina. Mladší sestry a služebné strhly Áfiju do víru rozevlátých dupatt. Kolem Šáhida se seběhli strýcové a bratranci. Z hudžry se vynořil Chálid. Všude se rozléhaly výkřiky radosti nad tím, že jsou zase doma, ale i soucitu. Jsou oba dva hrozně hubení, jedli tam v té Americe vůbec něco? A taky celí pobledlí, a kolik tam bývá sněhu, a jak dlouho jim trval let, nemají hlad? Strýc Sákib zkusmo zmáčkl masitou tlapou Šáhidovi biceps a Šáhida ovanul povědomý pižmový odér vlněného kabátu strýce Roušána. Už tolik let se sem domů odněkud vrací..., z Péšavaru, ze squashových turnajů, z Ameriky. Cestou přes dvůr se k němu připojil Chálid. Psi mu svými vlhkými čenichy očichávali zápěstí. Dívky odtáhly Áfiju do druhé části domu a štěbetaly přitom jako ptáčata. „Sníh,“ poznamenal Chálid. „Všichni žasnou, jak tam můžeš žít v tom sněhu. No, brácho, já teď znám sníh taky. Stejně dobře jako ty.“ Šáhid si postavil v hudžře tašku na zem. Na stěnách žloutly fotografie jejich statku z lepších časů – před Velkým dělením, kdy Britové zahrnovali jeho prapradědečka přízní a rodinné pozemky se táhly až k řece Svát. Jméno Sattár se v Násirábádu těšilo úctě dodnes, přestože statek se smrskl. Dnes na něm půdu obdělávalo jen dvanáct rodin a pěstovala se tu bavlna, jaké nebylo na tuhle stranu od Péšavaru rovno. Podrbal psy a vzhlédl k nevlastnímu bratrovi. Chálid si 84
Rodinná čest
stejně jako on pěstoval vousy, ale měl je delší – ve zcuchaných pramenech mu visely z brady jako mech z dubu. Byl o pár centimetrů vyšší než Šáhid, ale hubený a nervní. Při řeči si oždiboval kůžičku kolem nehtů. Ovšemže do Péšavaru měl správně jet Chálid a hrát tam kriket za péšavarské Pantery. V násirábádském týmu dělal kapitána a byl oproti Šáhidovi o tři roky starší. Jenže po operaci, kterou prodělal krátce po narození, za sebou maličko vláčel levou nohu, i když téměř neznatelně. Trenér, kterého s sebou přivezl do Násirábádu strýček Omar, svraštil obočí a prohlásil, že lituje – ale je tu ten fyzický hendikep. „Nemohl by Chálid jet do Péšavaru taky?“ naléhal Šáhid na bábu před odjezdem ke strýčkovi Omarovi. „Mohl by tam studovat na inženýra.“ „Tvůj strýc se k nám už tak chová dost velkoryse,“ odmítl bábá – o tom, že Omar je Farištin bratr a s Chálidem není nijak spřízněn, pomlčel. Po Šáhidově odjezdu do Péšavaru Chálid kriketu nechal. Kdykoli Šáhid přijel domů na prázdniny, Chálid ho vodil po vsi a uzavíral sázky, že jeho bráška každého porazí nejen ve squashi, ale taky ve sprintu, stolním tenisu a házené. Šáhid ho za žádnou cenu nechtěl zklamat, a tak v týdnech před prázdninami trénoval na úkor squashe všechno ostatní. Při pomyšlení, že by prohrál, ho poléval studený pot. Ale když se po vyhraných sázkách vraceli domů, Chálid mu stejně nadával. Myslí si o sobě, že je něco lepšího než ostatní, že se tak předvádí? Hned další den ho ale brzy ráno vytáhl z postele a oznámil mu, že se zase vsadil o sto rupií a ať ho Šáhid kouká nezklamat. „Žijete tam ve sněhu?“ zeptal se teď Šáhid. 85
Lucy Ferriss
Chálid ukázal bradou na sever k horám. „Někdy jsou ho až tři metry. Cvičíme v něm. Letos na podzim mě zasáhl šrapnel.“ Vyhrnul si rukáv kurty. Pod halenou se mu po celém předloktí táhla spleť jizev připomínajících střapaté květy. Šáhid svraštil obočí. „Byl jsi s tím v nemocnici?“ „Moji druhové umějí takové věci léčit.“ „Kteří? V madrase?“ Chálid sešpulil rty. „Jsme neklidná země,“ prohlásil. „Někdo musí být připraven.“ Šáhid zvedl tašku ze země a postavil ji na čárpoí. Radši nechtěl vědět, na co je Chálid připraven a jak přišel ke svému zranění. Nebyl to sice Chálid se svými džihádistickými přáteli, kdo nařídil změny, které do Násirábádu dorazily, ale podobnost s jejich názory zneklidňovala. Na zdech základní školy visely fotografie učitelského sboru. Když tam chodil bábá, muži pózovali v oblecích a ženy s odkrytými vlasy, v sukních ke kolenům a v botách na širokém podpatku. V době, kdy se loučila se školou Áfija, se ženská část sboru scvrkla na tři učitelky, všechny v šalvár kamízu, zahalené v dupattách přetažených dokonce i přes nos. Šáhid si vzpomínal, že matka kdysi sama řídila auto, teď ale vycházela ven jen s bábou a v nikábu a její vlídné oči v tom orámování černou látkou vypadaly jako modřiny. Madrasu, kam začal docházet Chálid, postavili Saúdové v době, kdy byl Šáhid v Péšavaru. Změny dobývaly provincii postupně, jako pomalý příliv. Šáhid tu a tam zaslechl, že se život vrací k tomu, jaký býval, než přišli Britové a začali Paštúny kazit. Nevadilo mu to. Ale nic z těch změn nestálo za to, k čemu byli Chálid a jeho přátelé ochotni – za velký boj, který byli odhodláni svést. 86
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
