Ukázky | Próza | William Trevor: Příběh Lucy Gaultové /ukázka/
William Trevor: Příběh Lucy Gaultové /ukázka/ Pokud by Nobelova cena byla vyhlášena veřejným hlasováním, velkou šanci na její získání by měl irský spisovatel William Trevor. Bývá označován jako právoplatný nástupce svého krajana Jamese Joyce a jeho slavných Dubliňanů. Před zítřejším udělením ceny Vám přinášíme úryvek z Trevorovy knihy, která vyšla ve vynikajícím překladu Viktora Janiše.
William Trevor: Příběh Lucy Gaultové
Mladá fronta 2011 Překlad: Viktor Janiš
Úryvek
Kapitán Everard Gault postřelil toho chlapce do pravého ramene v noci jednadvacátého června devatenáct set dvacet jedna. Ve tmě zamířil vetřelcům nad hlavu, z okna v prvním patře vypálil jedinou ránu a pak sledoval, jak tři postavičky rychle prchají, ten zraněný s pomocí svých druhů.
Přišli sem ten dům podpálit a on na ně čekal, protože už to zkusili jednou. Tenkrát přišli později, hned nad ránem, těsně po jedné. Ovčáčtí psi s nimi vyběhli, ale během týdne skončili psi otrávení na dvoře a kapitán Gault věděl, že se nezvaní hosté zase vrátí. „V kasárnách na to nestačíme, pane,“ řekl mu seržant Talty, když přišel z Ennisealy. „Je nás děsně málo, kapitáne.“ Lahardane nebyl jediný ohrožený dům; každý týden něco někde vzplálo bez ohledu na to, kolik hlídek policejní sbor nasadil. „Bože, ať už to prosím skončí,“ pronesl seržant Talty a odešel. Dál platilo stanné právo, protože země se otřásala nepokoji, které neměly daleko k válce. Otravu psů nikdo ani nezačal vyšetřovat.
Když se ráno po střelbě rozbřesklo, na mořských oblázcích příjezdové cesty před domem byla vidět krev. Za stromem se našly dva kanystry. Oblázky uhrabali a v několika kyblících odnesli kamínky, na nichž při tom incidentu ulpěla krev.
Kapitán Gault si myslel, že teď už to bude v pořádku: dostali za vyučenou. Napsal otci Morrisseymu do
Ennisealy, že pokud by se náhodou doslechl, kdo to byl zraněn, ať vyřídí, že mu je to líto. Nechtěl nikoho zranit, jen dát najevo, že se u něj hlídá. Otec Morrissey mu odpověděl. Ten kluk byl odjakživa divoký, uzavřel své poznámky k té události, ale na tom dopisu, ve volbě obratů a slov bylo něco rozpačitého, jako by knězi přišlo zatěžko komentovat, k čemu došlo, jako by nechápal, že kapitán nezamýšlel nikoho zabít ani zranit. Vzkaz vyřídil, napsal mu kněz, ale daná rodina už na něj nijak nereagovala.
Kapitán Gault byl sám v minulosti raněn. Od té doby, co se jako invalida vrátil ze zákopů, už šest let nosil v těle střepiny granátu, a ty v něm zůstanou až do smrti. Zranění mu tenkrát ukončilo vojenskou kariéru: navždy zůstane kapitán, což pro něj bylo hořké zklamání, protože si vždycky představoval, že dosáhne mnohem vyšší hodnosti. Ale v jiných ohledech to nebyl zklamaný člověk. Velkou útěchou mu bylo jeho šťastné manželství, dítě, které mu porodila jeho žena Heloise, i jeho dům. Nikde jinde by nebyl šťastnější než pod břidlicovou střechou té třípodlažní budovy, jejíž kámen změkčovala bílá dřevěná okna a jemný nadsvětlík nad bílými dveřmi do předsíně. Po pravé straně se za klenutým průchodem rozkládal dvůr s kočičími hlavami, z něhož vedly dlážděné cesty do jabloňového sadu a na zahradu. Z předních místností se z jedné poloviny naskýtal výhled na záhyb štěrkové cestičky a z druhé poloviny na zvýšený trávník, který od prudce se zvedajícího lesa odděloval zvlněný záhon modrých hortenzií. Ze zadních horních místností bylo vidět na moře až k jeho obzoru.
Počátky Gaultů v Irsku byly již po staletí zastřené mlhou. Pocházeli z Norfolku – aspoň se tak v jeho rodině bez větší jistoty domnívali – a zprvu se usadili ve vzdálených západních končinách hrabství Cork. Jejich skrovnou dynastii tu založil žoldnéř, který se sem z neznámých důvodů uklidil. Na počátku osmnáctého století se rodina přestěhovala na východ; tou dobou již byla vážená a zámožná a z každé generace navazoval jeden syn na rodinnou armádní tradici. Zakoupili pozemek v Lahardanu; začali stavět dům. Zbudovali dlouhou a rovnou alej, kterou po obou stranách lemovaly kaštany, a v údolí nechali vysázet lesy. Pozdější generace vysázely sad, s podnožemi z hrabství Armagh; záměrně malá zahrada vznikala kousek po kousku. Roku 1769 v Lahardanu přenocoval irský místokrál lord Townshend; v roce 1809 tu zase přespal Daniel O’Connell, když na něj v Dromaně u Stuartových nevybyla ložnice. Takto se Lahardanu dotkly dějiny, ovšem stejně často se vzpomínalo a stejně často se mluvilo o narozeních, sňatcích a smrtích, rodinných incidentech, změnách a rozšířeních toho či onoho pokoje, o výbuších vzteku i usmiřování. Roku 1847 sklátila jednoho Gaulta mrtvice; ležel takto postižený po tři roky, ale pořád vnímal. Roku 1872 je na celých šest měsíců opustilo štěstí v kartách a prohrávali se sousedícími O’Reillyovými jedno pole za druhým.
Epidemie záškrtu se roku 1901 rozšířila velmi rychle a pro rodinu měla tragické důsledky, protože z pětičlenné rodiny ušetřila pouze nynějšího Everarda Gaulta a jeho bratra. Nad psacím stolem v obývacím pokoji visel portrét vzdáleného předka, o jehož totožnosti neměl nikdo ponětí: až na licousy strohá, vážná tvář, modré necitlivé oči. Byl to jediný portrét v domě, ačkoli od zrození fotografie tu alba krom Gaultů z Lahardanu obsahovala i snímky jejich příbuzných a přátel.
To vše – dům a pozůstatky pastvin, pobřeží pod bledými jílovými útesy, cesta do rybářské vesnice Kilauran, kaštanová alej, v jejíž klenbě se proplétají větve z obou stran – bylo součástí Everarda Gaulta jako rysy jeho tváře, rodinné rysy, které v několika případech hodně připomínaly ty z portrétu v obývacím pokoji, ty hladké černé vlasy. Everard byl vysoký a vzpřímený, nic na sobě neskrýval, choval již jen malé ambice a dávno se smířil s tím, že jeho osudem je opatrovat své dědictví, lákat včely do úlů, vykopávat chřadnoucí jabloně a sázet místo nich nové. Sám si v domě čistil komíny, uměl zaspárovat maltu i zasklívat okna. Lezl i po střeše a rybím klihem opravoval dírky v olovu, které v něm čas od času vznikly, a to vždycky aspoň na chvíli pomohlo.
V mnoha těchto úkolech mu pomáhal Henry, pomalý hromotluk, který za dne jen zřídkakdy sňal klobouk z hlavy. Henry se před lety přiženil do strážního domku u brány, jejž nyní on a Bridget obývali sami, neboť se jim nenarodily žádné děti a Bridgetini rodiče již nebyli naživu. Její otec měl kdysi na povel dva muže a starali se o koně a o všechnu práci, kterou teď Henry sám zastal na dvoře a na polích. Její matka pracovala
v minulosti v domě, právě tak jako její babička. Bridget byla stejně podsaditá jako její manžel a vyznačovala se silnými širokými rameny a zdatností: kuchyň měla na povel ona. Pokojská Kitty Teresa pomáhala Heloise Gaultové s povinnostmi, o něž se v minulosti staralo hned několik služebných; stará Hannah přicházela každý týden z Kilauranu vyprat šaty, lůžkoviny a ubrusy a setřít dlaždice v hale a kamenné podlahy vzadu. V Lahardanu si už nemohli dovolit žít na stejně vysoké noze jako v minulosti. Dlouhá alej procházela pozemky, které u karetního stolu připadly O’Reillyovým, zatímco Gaultovým tenkrát zbylo jen tolik pastvin, aby na nich vyžilo menší stádo holštýnských krav.
Tři dny po té noční střelbě si Heloise Gaultová přečetla dopis, který přišel od otce Morrisseyho, pak ho obrátila a přečetla si ho znovu. Byla to štíhlá, drobná žena, které táhlo na čtyřicet, a dlouhé plavé vlasy měla učesané tak, aby zvýrazňovaly rysy její tváře a dodávaly její střídmé kráse náznak přísnosti, kterou ustavičně popíral její úsměv. Ale od té doby, co ji v noci vzbudil výstřel, se už příliš neusmívala.
Přestože obvykle nebývala ustrašená, nyní se Heloise Gaultová bála. I ona pocházela z vojácké rodiny a snadno si poradila s tím, když pár let před svým sňatkem zůstala na světě prakticky sama, po smrti své matky, která ovdověla za války s Búry. V dobách neklidu a smutku měla odvahy na rozdávání, ale když přemýšlela o pokusu vypálit dům, v němž spala ona, její dítě a služka, neměla jí najednou tolik, kolik by si představovala. Navíc tu byli ti otrávení psi a nezodpovězený vzkaz rodině toho mladíka, krev na štěrku. „Bojím se, Everarde,“ přiznala se nakonec, když už si nenechávala své pocity pro sebe.
Kapitán a jeho žena se znali dobře. Pojil je jistý způsob života, žebříček hodnot a zájmů. Společná zkušenost se smrtí za jejich mládí je semkla a v manželství zase díky ní ocenili po narození dítěte vzácnost rodiny. Heloise kdysi předpokládala, že se jí narodí další děti, a doposud neztratila naději, že by mohla mít alespoň ještě jedno. Manžel ji ovšem důkladně přesvědčil, aby si nevyčítala, že nemá syna, který by zdědil Lahardane, a proto s přibývajícími lety pociťovala čím dál větší vděk za svou jedinou dceru a za trojici, kterou živila láska.
„Takový strach se ti vůbec nepodobá, Heloiso.“
„To všechno se stalo, protože jsem tady. Protože jsem anglická manželka v Lahardanu.“
Heloise trvala na tom, že k domu přitáhla pozornost právě ona, ale její manžel o tom pochyboval. Připomínal jí, že to, oč se žháři pokoušeli v Lahardanu, se v bledě modrém opakovalo po celém Irsku. Povaha domu, pozemkové vlastnictví, byť notně ztenčené, armádní tradice rodiny, to vše úplně stačilo k tomu, aby je v té noci dostalo do potíží. A musel uznat, že nutkání ničit, ať už pramenilo z čehokoli, jistě nevykořenil svou obranou. Po nějakou dobu poté Everard Gault odpoledne spával a v noci hlídal; a ačkoli jeho hlídku nikdo nenarušil, tahle starost o ochranu a obavy jeho ženy vytvořily v domácnosti další hlubiny neklidu, nervozitu, která postihovala každého, včetně jedináčka v domě.
~
Lucy bylo skoro devět a toho léta se spřátelila s O’Reillyovic psem. To velké skotačivé zvíře – napůl setr, napůl retrívr – se zhruba před měsícem vplížilo k O’Reillyům do dvora (Henry odhadoval, že se tam zatoulalo z opuštěného domu) a O’Reillyovi pracovní psi ho po jistém nepřátelství přijali. Henry tvrdil, že se ten pes nehodí k ničemu, a Lucyin otec ho pokládal za otravu, obzvláště proto, jak vždycky seběhl z útesů a družil se s kýmkoli, kdo se zrovna procházel po pobřeží. O’Reillyovi psa nepojmenovali a podle Henryho
by si bývali ani nevšimli, kdyby se zase někam zatoulal. Když si Lucy a její otec šli brzy ráno zaplavat, otec ho vždycky odháněl, jen co si všiml, jak k nim pádí přes oblázky. Lucy si myslela, že je to surové, ale neřekla to, ani nepřiznala, že když se koupala sama – což měla zakázáno –, ten bezejmenný pes nadšeně vyváděl na okraji moře, do něhož se nikdy neodvážil, a občas tam pobíhal s jejím sandálem v tlamě. Henry tvrdil, že je to starý pes, ale v Lucyině společnosti na pobřeží se z něj zase skoro stalo štěně, až si nakonec celý vyčerpaný lehl a dlouhý růžový jazyk mu plandal z mordy. Jednou se jí nepovedlo najít sandál, se kterým si pes předtím hrál, ačkoli ho hledala celé dopoledne. Musela vyhrabat starý pár sandálů z hlubin šatníku a doufat, že si toho nikdo nevšimne, a taky že si toho nikdo nevšiml.
Když jim v Lahardanu otrávili ovčácké psy, Lucy nadhodila, že tenhle pes by jednoho z nich mohl nahradit, protože se z něj nikdy úplně nestal O’Reillyovic pes; ale žádné nadšené ohlasy tenhle nápad nevyvolal a během týdne začal Henry cvičit dvě štěňata ovčáckého psa, která jim jeden rolník od Kilauranu přenechal za babku. Ačkoli měla Lucy oba své rodiče moc ráda – otce za jeho obvyklou dobráckost, matku za její něhu a krásu –, toho léta na ně byla naštvaná, protože nesdíleli její náklonnost k O’Reillyovic psu, a zlobila se i na Henryho, protože ani ten k němu zrovna nezahořel láskou: když se ohlížíme nazpět, nic jiného ani z toho léta nemělo zbýt, a taky by ani nezbylo, kdyby oné noci nedošlo k těm potížím.
Lucy o tom nikdo neřekl. Jediný otcův výstřel ji nevzbudil ze spaní, a tak se z něj stalo prasknutí větve, která nevydržela nápor větru; a Henry už předtím řekl, že ovčáčtí psi se nejspíš zatoulali na otrávenou zem. Ale jak plynul jeden týden za druhým, to léto začalo mít jiný přídech a ona se k informacím dostala, když poslouchala za dveřmi.
„Ono se to uklidní,“ tvrdil její otec. „Už teď se mluví o příměří.“
„Ty potíže se potáhnou příměří nepříměří. To se dá říct už teď. Je to ve vzduchu. Nás nic neochrání, Everarde.“
Lucy na chodbě zaslechla, jak její matka nadhodila, že by možná měli odejít, že asi nemají na vybranou. Nechápala, co tím myslí a co se vlastně má uklidnit. Popošla k pootevřeným dveřím, protože jejich hlasy byly tišší než předtím.
„Musíme myslet na ni, Everarde.“ „Já vím.“ A v kuchyni Bridget řekla: „Morellovi odešli z Clashmoru.“ „Slyšel jsem.“ Henryho pomalá artikulace zastihla Lucy v psím průchodu, jak se říkalo průchodu z kuchyně k zadním dveřím. „Jasně, slyšel jsem to.“
„Už jim je přes sedmdesát.“
Henry chvíli nic neříkal a pak poznamenal, že v takovýchhle časech lidi vždycky počítaj s nejhorším a že si každý neštěstí vykládaj tím nejhorším způsobem. Gouvernetovi odešli z Aglishe, řekl, Priorovi z Ringvillu, Swiftovi, Boyceovi. Odevšad přicházely zvěsti o odchodech.
Tehdy Lucy pochopila. Pochopila, co je zač ten „opuštěný dům“, odkud se bezejmenný pes zatoulal. Představovala si nábytek a věci, které tam zůstaly, protože i o tom se mluvilo. S tím vědomím vyběhla z průchodu; nevadilo jí, že její kroky zaslechnou, nevadilo jí, že dveře na dvůr hlasitě bouchly, že až to zaslechnou, dovtípí se, že je poslouchala za dveřmi. Vyběhla do lesa, k potoku, kde ještě před několika dny pomáhala tátovi pokládat kameny, po nichž se pak dalo přejít na druhou stranu. Odejdou z Lahardanu – z údolí a lesa a pobřeží, od placatých kamenů, kde byla jezírka s garnáty, z pokoje, v němž se budila, od kdákání slepic ve dvoře, hudrujících krocanů, od svých stop v jinak nepoznamenaném písku za jejích cest do školy v Kilauranu, od chaluh rozvěšených tak, aby se z nich dalo předpovídat počasí. Bude muset najít krabici na mušle, které si vyskládala na stole u okna v pokoji, na jedlové šišky a klacek ve tvaru dýky, na pazourky. Nechat se tu nesmí nic.
Přemýšlela, kam odejdou, a nedokázala snést pomyšlení, že někam, kde si to ani neumí představit. Plakala mezi trsy kapradin, které rostly pár metrů od potoka. „To bude náš konec,“ říkal Henry, když je poslouchala, a Bridget přisvědčila, že je to tak. V Irsku je minulost nepřítel, pravil její táta jindy.
Celý den Lucy zůstala v tajných schovkách v zalesněném údolí. Pila ze studánky, kterou její táta sám našel jako dítě. Ležela na trávě v místě, kudy do lesů vcházelo slunce. Hledala zchátralou chaloupku Paddyho Lindona, kterou se jí nikdy nepodařilo najít. Paddy Lindon chodíval z lesa jako divoch, s krví podlitýma očima a vlasy, které nikdy nepoznaly hřeben. Právě Paddy Lindon jí našel klacek ve tvaru dýky, to on jí ukázal, jak z pazourku vykřesat jiskru. Vyprávěl jí, že někde se mu už střecha propadla, ale někde se ještě drží. „Nejsem vod toho deště úplně zničenej?“ říkával. „Nedožene mě předčasně do hrobu, jak na mě porád kape skrz ty starý střešní drny?“ Tvrdil, že se mu déšť vysmívá a mučí ho jako čert. A jednoho dne jí táta řekl: „Chudák Paddy umřel,“ a i tehdy se rozplakala.
Tak jako mnohokrát předtím nakonec hledání jeho chajdy vzdala. Když dostala hlad, prošla lesem k potoku a pak na stezku, která vedla zpátky do Lahardanu. Cestou slyšela jen své kroky nebo to, jak nakopla jedlovou šišku. Na stezce se jí líbilo skoro víc než kdekoli jinde, ačkoli musela celou cestu do kopce, když se pak vracela domů.
„No teda, ty ale vypadáš!“ zaječela na ni Bridget v kuchyni. „Dítě, dítě, jako bysme i tak neměli dost potíží!“
„Já se z Lahardanu ani nehnu.“ „Ale no tak...“ „Nikam nepůjdu.“ „Teď hned pudeš nahoru a omyješ si kolena, Lucy. Umyješ se, dokud tě nikdo neviděl. Ještě není nic dohodnutýho.“
Nahoře jí Kitty Teresa řekla, že to určitě dopadne dobře: ona se vždycky dívala na všechno z té lepší stránky. Optimismus čerpala z ženských románů, které jí Lucyina matka kupovala za pár pencí v Enniseale, a ona pak Lucy často vyprávěla ony příběhy o neštěstí či zmařené lásce, které nakonec dobře dopadly. Popelky dojely na bál, šermířské souboje vyhrál vždycky ten švarnější duelant, skromnost byla odměněna bohatstvím. Ovšem tentokrát nechala lepší stránka věci Kitty Teresu na holičkách. Iluze se rozpadla a ona mohla jen opakovat, že to určitě dobře dopadne.
