Redakce Šéfredaktorka Zuzka Vávrová, 3. A Grafik Honza Slouka, 3. A Fotograf Ondra Holas, 3. A Redaktoři Zuzka Rylichová, 3. A Anna Nebeská, 3. A Eva Krajová, 3. C Honza Maršíček, 2. A Verča Kočová, 1. A
Kdo dnes asi vyhraje?
Lenka Preslová, 1. B Kristýna Vondřichová, 1. B
Obsah Kulturní barbaři
2
Prolog
Rozhovory se studenty
3-4
Olympijské hry
5
Komunismus
6-8
Deprese
9
Historický román
10-11
Milí studenti, tak tu už tady máme březen, i když popravdě řečeno, to vůbec na něj nevypadá. Teploty se pohybují pod bodem mrazu a sníh nám zasypal cestu do školy. Tak tedy přeji pevný krok a pořiďte si kvalitní obuv, ať se do školy dostanete relativně včas.
Gambleři z OA
12
Vaše šéfredaktorka Zuzka
-1-
Kulturní barbaři Pokládám stále tu samou otázku „Co vám v našem městě chybí?“ Každý mi dává stále tu samou odpověď: „Kultura“. Ale co si vlastně pod pojmem kultura představují, mi už nikdo neřekne. Všichni jen nadávají na naše město a vyzdvihují Prahu. „Jo, kdybychom žili v Praze, to bychom se měli blaze...“ Ptám se jich, jak to chtějí změnit, ale oni mlčí. Pak řeknou, že by chtěli výstavy. Řeknu jim, že jsou v Templu a na hradě. Jenom pokývnou hlavou. Řeknou mi, že oni sami by chtěli vystavovat. Řeknu jim, že mohou v domě kultury. Zamyslí se a pak stejně nic nevystaví. Říkají, že ve městě se nekonají žádné koncerty, ale když se nějaký pořádá, tak oni na něj stejně nepřijdou. Chtějí multikina, do kterých nikdy nebudou chodit. Jak by taky mohli, když ani nevědí, co je to Projekt 100. Říkají : „Máme krásné divadlo,“ ale sami do něj nechodí. Tvrdí, že se tam nehraje dobře, ale oni nikdy nebyli na žádné hře. Tvrdí: „Pojedeme do Prahy, tam to žije.“ Ale už nevidí, že právě tímto způsobem zabíjí naše město. Když se rozhoduje mezi lesem a výstavbou hypermarketu, tak se jednoznačně rozhodnou pro hypermarket, protože tam můžou trávit nedělní odpoledne. Do lesa by je nikdo nedostal. O sobě tvrdí, že oni jsou ti bohatí Boleslaváci s vysokými platy, a tak své víkendy tráví Liberci v Babylonu anebo v Hypernově. V Mladé Boleslavi není tak málo kultury, jak mnozí tvrdí, ale je tu jen málo lidí, kteří o ni opravdu stojí. Ostatní jsou jen ti obyčejní maloměšťáci se svými nadutými kapsami, novými auty a základními potřebami dobře se najíst, projít se po Hypernově a pak se večer dojet vykoupat do Babylonu. Sami si zabíjíme kulturu v Boleslavi a je jen na nás, jestli to budeme chtít někdy změnit. Zuzka Vávrová
-2-
Rozhovor s Michalem Málkem, 3.D Zdravím! Michale, je o tobě známo, že máš blízko k muzice. Už delší dobu jezdíš na koncerty a hraješ na kytaru. Pověz mi, co tě v tomto směru nejvíce ovlivnilo.
„Sex, drogy a rock n´ roll“ (smích.) Ne, určitě kapela, kterou jsme si s kamarády založili. Jmenuje se V rekonstrukci (předtím působila chvíli pod jménem Císař pán). Takže se ti splnil sen?
Vždycky jsem chtěl kapelu, takže vlastně ano. Odkdy kapela hraje?
Kapela hraje od minulého roku. V jakém složení vás můžeme slyšet?
Mára (bicí), Ondra (kytara), já (kytara), Bonsai (basová kytara), Starouš (zpěv) a nová členka Jířa (zpěv). Ještě spousta lidí vás nezná, mohl bys specifikovat styl?
Není jednoznačný. Z velké části punk-rock, některé skladby jsou laděné do reggae. Co plánuje v nejbližší době?
Co nejvíce koncertů. Hráli jsme v lednu na Rychtě a teď naposledy 25. února na Hejtmánce. Chtěli bychom také natočit promo singlu ve studiu ve Všechlapech. Hodláte do kapely přibrat další členy?
Vypadá to, že se kapela přeorientuje na ska, takže možná přiberem dechy. Trochu blíže k tobě. Inspiruješ se někým, máš nějaký vzor, oblíbeného kytaristu, kapelu?
Těch oblíbenců je víc. Snažím se hrát podle sebe. Nedá se to konkrétně říct, páč toho bylo dost. Chtěl bys prostřednictvím Tuláka něco sdělit spolužákům?
Nečtěte to!
Dík za rozhovor.
Ann N.
-3-
Rozhovor s „modelkou“ 21. února se v Kosmonosech v klubu Šmak konala přehlídka svatebních šatů i všech doplňků, které nesmějí na žádné svatbě chybět. Přehlídky se zúčastnila i některá děvčata z naší školy. A právě s jednou bude tento rozhovor, s mojí spolužačkou Luckou Laubovou. „Ahoj Luci.“ „Ahoj.“ „Nejprve se tě zeptám, jestli jsi někdy modeling dělala?“ „Ne, zatím nikdy, tohle byla moje premiéra a myslím, že i derniéra.“ „Proč? To tě to nezaujalo?“ „Ale ano, byla to dobrá a zajímavá zkušenost, ale neplánuji dráhu modelky.“ „Jak ses ocitla na přehlídce? Byl nějaký konkurz? „Ne, to ne. Když jsem si byla vybírat šaty na věneček do tanečních, tak se mě ta paní v půjčovně Bonté de Paris zeptala, jestli bych neměla zájem zúčastnit se přehlídky, kterou připravuje, a já jsem souhlasila.“ „Jak probíhala příprava na večer? „Ráno jsme se sešli ve Šmaku, byly tam dvě dívky z obchodní akademie. Celá příprava se proměnila celkem v legraci. Dělaly nám nehty, účesy i make-up a pak jsme absolvovaly nácvik i s našimi „ženichy.“ „Musela jsi třeba absolvovat průpravu v chůzi?“ „Ano, učili nás, jak správně chodit na podpatcích.“ „Já ti mockrát děkuji, že sis na mě udělala čas a poskytla jsi mi zajímavý rozhovor, hlavně pro budoucí modelky, aby věděly, co pro to udělat, až se budou chtít stát profesionálkami. Zatím se měj.“ „Taky díky, čuzz!“ Lenka Preslová
-4-
Olympijské hry Olympijské hry už jsou za námi. Nebyly jen zárukou nádherných sportovních zážitků. Byly také dobrou příležitostí pro obchodníky, jak si, lidově řečeno, „namastit kapsu“. A vůbec se nemusí jednat o zboží se sportovní tématikou. Do barů a hospod proudily davy lidí, kteří chtěly strávit pěkný večer před obrovským plátnem a společně si ještě s dalšími fanoušky zakřičet „Góóól“. Na přeplněné hospody už jsem si zvyknul, ale v poslední době registruji velké množství reklamních letáků v mojí poštovní schránce, jedná se především o hypermarkety. Vypravil jsem se proto do jednoho z nich, abych se zásobil na nadcházející olympiádu. Nakoupil jsem několik bas piva značky, která je nejlepší při sledování olympiády. Sličná prodavačka mi poradila, které jídlo se výborně hodí ke hrám, abych si je opravdu užil. Ani obchody s elektronikou nezůstaly pozadu a zahrnuly schránku letáky s jejich zbožím. Opravdu se mi líbil jeden televizor, proto jsem pro něj vyrazil. Pan prodavač mě přesvědčil o koupi. Ovšem potřebuji k tomu ještě digitální satelitní komplet pro příjem opravdu skvělého obrazu. Když už jsem byl v obchodu s elektrem, zrovna jsem si koupil i novou mikrovlnou troubu, ve které si budu moci ohřívat jídlo nakoupené v super marketu. Málem jsem zapomněl na ty litry piva! Pivo musí být správně vychlazené, a proto potřebuji novou chladničku. Při výběru chladničky jsem ovšem ještě narazil na pračku, kterou si už dlouho přeji. Proč si neudělat radost a nekoupit si ji, že? V obchodě se mě ještě ptali, jestli se nechystám přímo do Itálie. Určitě si budu potřebovat zachytit své zážitky, abych se s nimi, až přijedu zpátky domů, mohl podělit se svými blízkými. Do Itálie sice nejedu, ale nabídka to byla vskutku lákavá, a proto jsem si koupil taky digitální fotoaparát a videokameru. Když jsem dorazil domů, zjistil jsem, že se mi nakoupené věci nikdy nemůžou vejít do mého 1+kk. Naštěstí mám známého v realitní kanceláři. Tak proč bych si zrovna nekoupil i větší byt? Co byt, koupil jsem si rovnou rodinný domek se zahradou. Olympijské hry jsou prostě skvělý byznys!
Někteří lidé pečlivě odpočítávali dny, možná i hodiny, do začátku olympijských her. Já jsem naproti tomu odpočítával dny, kdy olympiáda skončí, jenže jsem nevěděl, kdy to bude, takže jsem měl smůlu a musel jsem nějakým způsobem přetrpět tu dobu, kdy sportovní nadšenci byli ještě nadšenější, tu dobu, kdy ti, co se celý rok o sport zajímají jen okrajově, byli najednou největší sportovní odborníci, tu dobu, kdy ti, co je sport vůbec nezajímá, byli a jsou prostě pořád stejní. Honza Maršíček
-5-
Ve škole byla vyhlášena soutěž pod názvem Za železnou oponou. Studenti v ní psali na téma komunismu. Rozhodla jsem se tedy něco z této soutěže uveřejnit.
Komunismus Téma komunismus je velmi rozsáhlé. Člověk si pod tím může představit ledacos, od těch nejhorších zločinů až po malé zločiny dějící se pod našimi okny. Bohužel v dnešní době se velmi zapomíná, jak to dříve chodilo. Ale položme si tedy několik otázek. Co je to komunismus? Mně, když slyším to slovo, se vybaví synonyma bezpráví, vraždy a léta diktatury. Starší lidi často slyším říkat:,, Za komunistů tu bylo líp.“ Ale jak líp? Že člověk nemohl nikam vycestovat? Musel vstoupit do strany a panáčkovat, aby mohl mít větší plat nebo aby jeho děti mohly jít studovat? Ten, kdo měl vlastní názor, který se nebál odhalit veřejnosti, byl uvězněn a umlčen, protože se nehodil státu. Copak tohle mohla být demokracie? Ano, musím dát za pravdu,že naši politici nejsou to pravé ořechové, a jen co umí, je přidávat si na platu. Však uznejte, že za komunistů to bylo doslova hrozné. Karel Čapek se vyjádřil:,, Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismulékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus." Koho ale opravdu uznávám z té doby je Karel Kryl. Generační výpověď člověka trpícího nesvobodou komunismu. Stačí si jen poslechnout pár skladeb, jako například Tak vás tu máme, bratři nebo Bratříčku, zavírej vrátka . To je, řekla bych, skladba, ve které nepřímo naráží na komunismus, přepadení naší země, chování v komunismu a jeho názor na něj." Co bych tedy měla dodat k době bezpráví a nenávisti? Naštěstí je to období za námi a my si musíme dát pozor, aby nepřišlo znovu.
Veronika Kočová
-6-
Za železnou oponou Už je to dávno. Já a tvůj otec jsme byli mladí a chtěli jsme prostě žít. Chtěli jsme mít rodinu, cestovat a nechtěli jsme problémy. Už tenkrát byli lidé, kterým nevyhovoval tehdejší systém, kteří se proti němu bouřili a odmítali ho, ale to jsme nebyli my. My jsme je jen z povzdálí obdivovali. Náš odpor byl prostě pouze pasivní. Pak se narodila Lucka. Myslela jsem, že žádný systém nemůže narušit to štěstí, které jsem cítila. Šla jsem se tedy se svou nádhernou dcerou pochlubit do práce. Sklízela obdiv. Pak si mě zavolala ředitelka. „Máte pěknou dceru.“ „Děkuji.“ „Určitě chcete, aby byla zdravá.“ „To rozhodně.“ „A aby byla šťastná.“ „To je snad samozřejmost.“ „A aby se dostala na školu, na kterou bude chtít.“ Mlčela jsem. „Měla byste vstoupit do strany. To víte, kvůli vaší dceři.“ To bylo poprvé, co jsem ucítila nepřímý-přímý komunistický nátlak. Další ovšem na sebe nenechal dlouho čekat. Byli jsme mladí a chtěli jsme jet s Lucinkou k moři. Jenže tenkrát jsme ještě nevěděli, co znamená dostat devizový příslib, když nejste ve straně. Naštěstí jsme měli dobré přátele, kteří nám poradili. Nejdříve jsem musela přesvědčit Lucinčina lékaře, ať jí napíše, že má problémy s plícemi a potřebuje jet k moři. Dále jsem šla s potvrzením za ředitelem Československé státní banky. Přišla jsem tam a prosila a prosila. Měl dobrou náladu. Dostali jsme ho a mohli jsme jet. V osmdesátých letech všichni jezdili nakupovat do západního Německa. Rozhodli jsme se jet taky. Asi jsem dítě štěstěny, protože jsme znovu získali devizový příslib, ale tentokrát jsme museli nechat Lucku doma. Říkala jsem si, že je stejně malá a že by ji ty nákupy nebavily. Přátelé nám dali adresu na nějaké emigranty v Německu, u kterých se prý máme zastavit. Plné výlohy, pomeranče a elektronika. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Koupili jsme si kazeťák, fén a ty dřevěné příbory, co máme v kuchyni. Pak jsem šli navštívit emigranty. „Taky natrvalo?“ Ptali se. „Ne, máme doma dceru.“
-7-
Když jsme se vraceli, tak jsme s otcem začali přemýšlet, jestli jsme se vlastně směli setkat s emigranty. Dostali jsme ohromný strach. Vlastně ten strach byl hlavně o Lucku. Rozhodli jsme se, že to raději nikomu neřekneme. Přijeli jsme domů a samozřejmě si mě zavolalo vedení. Ptali se mě, co jsme tam dělali, kde byli a s kým mluvili. Zapřela jsem to. Dále jsem dostala zákaz vyprávět o západním Německu. Nikdy jsme nevstoupili do strany. Jenom jsme se scházeli s přáteli a vyprávěli si vtipy. „Co bylo před socialismem?“ „Všechno!“ „Víte, jak se dělí komunisti v Africe?“ „No přece mačetou.“ Pak přišla ta doba, v kterou jsem dlouho doufala. Přišel rok 1989. Tobě už byly dva roky a já byla na mateřské. Byla jsem ráda, že jsem doma, neboť jsem s tebou mohla jezdit po všech protikomunistických schůzích. Někdo říkal, že to nemám dělat, už kvůli dětem, ale já jsem prostě musela. A když přišlo ono osudné zvonění klíči na Václaváku, tak jsme tam byly obě dvě. Ve svých malých ručkách jsi žmoulala klíče a cinkala jako o život. Dívala jsem se na tebe a po tvářích mi stékaly slzy. Brečela jsem štěstím, protože tohle tvoje cinkání znamenalo svobodu. Možná ta trocha revoluce v tobě zůstane zakořeněná až do smrti, a kdyby ti někdo v budoucnu chtěl vzít svobodu, tak ty se nedáš. Zuzana Vávrová
-8-
Deprese
„Chci zemřít.“ „Kdo by chtěl umřít?“ „Já.“ „Cha. Proč, prosím tě?“ „Protože chci. Nebaví mě to tu. Nikdy mě to nebavilo.“ „Cha, většinu lidí to na světě nebaví, ale nemusí kvůli tomu hned umírat.“ „Pak nechápu většinu lidí. A navíc jsem smutný.“ „Taky jsem někdy smutný. Všichni se tak občas cítí.“ „Jenže já jsem víc smutný než šťastný.“ „Tak se nějak zabav.“ „Zkoušel jsem to. Chvíli jsem zapomněl smutnit, ale jen chvíli. Pak to bylo ještě horší.“ „No tak víc pracuj. To tě odvede od chmurných myšlenek.“ „Nesnáším svou práci.“ „Najdi si tedy jinou.“ „Kreslím obrazy. Nikdo je nechápe. Nikdo je nechce.“ „Měl bys víc chodit mezi lidi.“ „Lidé mě zklamali.“ „Jak, prosím tě?“ „Zkoušel jsem se k nim chovat hezky a mile a oni mě odvrhli. Nechtějí se mnou být.“ „Jen neříkej. Beztak jsi jim něco provedl. Proč by s tebou jinak nechtěli být?“ „Nevím, nechápu lidi.“ „Možná s nimi málo mluvíš.“ „Když mluvím, cítím, že neposlouchají. A když už někdo poslouchá, nerozumí.“ „Vyjdi lidem vstříc. Budou tě mít radši.“
„Máš pravdu. Jenže jednou něco neudělám podle jejich představ a už nejsem v jejich oblibě.“ „Ach kamaráde, jak ses změnil.“ „Vím, říkají to o mně.“ „Jsi zvláštní.“ „Vím, říkají to.“ „Měl bys zajít k lékaři.“ „I to říkají.“ „Nech toho! Mluvím vážně.“ „Já taky. Chci zemřít.“ „Přestaň takhle mluvit!“ „Proč?“ „Nechci se bavit o smrti.“ „Tak to bys měl raději jít pryč.“ Odešel. Eva Krajová
-9-
Román naší studentky Už jako malá jsem byla obklopena příběhy jako Robin Hood, Willem Tell, Ivanhoe…a mnoha dalšími. A obdiv k těmto hrdinům mě přiměl vytvořit si vlastního s vlastním příběhem a životní dráhou. Prostě se to tak stalo, že jsem jednoho dne odložila knihu, a začala tvořit příběh. Nejdříve jsem myslela, že z toho nic kloudného nevzejde a že mě psaní po několika kapitolách unaví. Opak byl pravdou. Čím více jsem toho napsala, tím více mi bylo líto se se svými hrdiny rozloučit – a tak jsem stále vymýšlela nové a nové zápletky. Nakonec z toho vzešla sto dvaceti stránková knížka, na kterou jsem pyšná, i když po slohové ani umělecké stránce příliš hodnotná není.
A léta plynula. Bylo mi šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct a táhlo mi na dvacet. Ještě jednu zimu, utěšovala jsem se. Už jenom jednu. Politická situace se sice trochu změnila, ale brzy zapadla do starých kolejí. Král Richard se vrátil do vlasti v únoru léta páně jedenáct set devadesát čtyři. Dobyl zpátky svůj trůn, ale zanedlouho opět odjel. V květnu odjel do Normandie, kde vede další tři roky šarvátky s nejrůznějšími nepřáteli, kteří si dělají nárok na jeho trůn a území. A po dobu jeho nepřítomnosti vládl v zemi opět Jan. Svojí krutovládou nikoho nešetřil a zemi opět zachvátila bída a strach. Vlastně se toho tolik nezměnilo od té doby, co jsem byla naposled mezi lidmi. Skoro šest let jsem neviděla nikoho kromě Briana a mých věrných přátel. Jen já jsem se změnila. Zformovala se mi postava, narostly vlasy a na pravé ruce mi zbyly jizvy. Táhly se po celé délce předloktí. Brian mi vytvořil stejný chránič na ruku. V mém případě to bylo jiné pouze v tom, že jsem ho nikdy neodkládala. Jenom při spaní. Za ty roky tvrdého tréninku si ruka přivykla, a byla zhruba stejně rychlá a silná. To byla další moje výhoda. Mohla jsem se spolehnout na obě ruce. Většina zápasníků se vyznačovala tím, že jakmile utrpěli ránu do paže, kterou bojovali, zpravidla odstoupili z boje. Snad jsem se naučila dost, abych obstála. Zítra bude můj velký den. Jestli obstojím při zkouškách, budu moci vyrazit vstříc svému osudu. A sama. S Brianem jsme se rozhodli, že je to má msta a nebude mi do ní zasahovat. Jenom kdybych zemřela dříve než vrazi mé rodiny. Teď se ale musím soustředit na zítřek. Samou nervozitou jsem nemohla ani usnout, ani do sebe dostat něco k večeři. Ráno ani nevyšlo slunce. Bylo pod mrakem a z nakupených oblak padaly malé kapky deště. Jako první měla být jízda na koni. Po lese s velkými překážkami tak, aby dokonale prověřila jezdce. Pak souboj s tyčemi na kládě, střelba z luku, střelba na koni z luku a souboj s meči. Na Rayu jsem se mohla vždy spolehnout. Přes kmeny stromů skákala jako anděl. Nic pro ni nebylo problém. Žádná překážka jí nebyla dost těžká. I souboj s tyčemi se mi povedl. Notně se při tom sice rozpršelo a kláda byla kluzká, ale zvládla jsem to. Terč mi Brian pověsil na strom na vzdálenost devadesáti yardů. Ani můj otec nestřílel tak daleko. Brian ke mně přistoupil, půjčil si luk a vystřelil šíp. Neomylně se zavrtal přímo do černého. Pak mi luk podal. I já jsem vystřelila. Můj rozčísl jeho vedví. A pak jsem vyslala ještě jeden, a ten rozpůlil zase ten můj. Střelba na koni už byla o něco horší. Nemohla jsem jet na klidné Raye, ale musela jsem zvládnout vzpurného Nazaretha. Můj šíp sice nepřeťal již vystřelené šípy, ale
- 10 -
taktéž se zabodl do černého. Ale to nejhorší mě teprve čekalo. Souboj s meči. Nikdo v celém Morcarském panství neuměl vládnout mečem lépe než Brian. Dlouhou dobu vypadal zápas nerozhodně, ale nakonec se mi povedlo v nestřežené chvíli přehodit se meč z levé ruky do pravé, a to mi poskytlo nečekanou volnost, díky níž jsem mohla ostří meče přiložit Brianovi na krk. „Tak co myslíš Briane, zvládla jsem zkoušku?“ Oba jsme prudce oddychovali, protože tento souboj byl nejnáročnější, jaký jsme spolu kdy vedli. Chvilku se nezmohl na slovo. A pak pravil: „Poklekni, Robine z Lancasteru. Tímto tě pasuji na rytíře.“ A lehce mi poklepal mečem nejdříve na pravé a pak i na levé rameno. „Vstaňte, pane Robine.“ Vstala jsem celá omámená. Pasování na rytíře byla jedna z nejdůležitějších věcí v životě panoše a učedníka. „Myslím, že už se o tebe nemusím bát, Rebeko. A přesto. Nikdy nezapomeň na žádnou věc, kterou jsem tě učil. Většinu z nich určitě využiješ.“ V chatrči jsem si sbalila pouze pár věcí. Veškerou zbroj jsem naložila na oslíka, kterého jsme si pořídili před několika lety. Do brašny jednom jídlo a pití. Přes sebe jsem přehodila plášť a svázala si vlasy do drdůlku, který vyhlížel zcela nenápadně. Většina mužů nosila vlasy takto, nebo volně rozpuštěné. Málokdo měl krátké vlasy. Ještě jsem se musela rozloučit s Nazarethem. I přes svou nepoddajnou povahu mi přirostl k srdci. Naposledy jsem mu rukou prohrábla havraní hřívu. Smutně zaržál. Jako by tušil, že odjedu a už se asi neuvidíme. Poprvé za ta dlouhá léta se ode mne nechal nakrmit z ruky. „Sbohem, Nazarethe.“ Ještě naposledy jsem se otočila ve dveřích stáje a pak už jsem spěchala k Raye. Vyhoupla jsem se do sedla a byla připravená k odchodu. Brian ještě chytil mou klisnu za uzdu a přiměl mě zůstat stát. „Ještě si to můžeš rozmyslet. Z cesty, na kterou se vydáváš, není návratu,“ opakoval Brian naposled. „Já vím, ale já musím.“ Zavolala jsem na Vlka a zapískala na Šejtana, který si sedl na své místo na pravé ruce. S Brianem jsme se neloučili. Možná jsme oba doufali, že se ještě shledáme. Pobídla jsem koně a dali jsme se do pohybu. Naposledy jsem se ohlédla za svým dosavadním domovem. Znovu jsem odjížděla, ale tentokrát jsem neopouštěla ohořelé zbytky trosek, ale nový domov, kam se budu moci vždy vrátit. Bohužel jsem neměla v úmyslu se vracet.
Veronika Míková
- 11 -
Gambleři z OA Tak jsem dneska zase nevyhrála! Sděluji kamarádkám lehce ironickým tónem. Ta „bedna“ mě zase okradla! A zklamaně odcházím od automatu ... Bylo to už potřetí v tomto týdnu, co jsem si chtěla „pouze“ koupit něco v jednom ze skvělých automatů, který nahradil náš tak oblíbený kiosek, a už potřetí v tomto týdnu automat „pouze“ spolkl mých studentských 20 Kč a sdělil mi: „Mehr Geld bitte ...“. To už je fakt moc, pomyslela jsem si... Ona jedna dvacka se zdá jako pakatel, ale když jsem se dozvěděla, kolik spolužáků má stejný problém, a suma spolykaných peněz se navýšila jen mezi námi asi na 300 Kč za poslední týden, rozhodla jsem se pátrat, kde tohle řešit. Ale ani ve snu mě nenapadlo, jak je řešení jednoduché, stačí si jen zavolat na bezplatnou linku, která je napsaná malým písmem na každém automatu, a pracovník firmy vám peníze vyplatí, nebo zanechá na sekretariátu. Samozřejmě jen pokud peníze uvnitř automatu přebývají! Stejně mi to ale nedalo a udělala jsem takovou malou anketku mezi třiceti studenty a tady je docela překvapující výsledek: Stalo se ti někdy, že ti automat tady ve škole spolkl peníze a dál odmítal komunikovat? ANO A co jsi udělal/a? Nic, odešl/a jsem Nadával/a jsem Byla jsem se zeptat na patřičných místech a tam mi bylo řečeno, ať zavolám firmu. A zavolala jsi tam? Ne, se mi nechtělo. Bouchla jsem do něho. A vypadlo něco? Ne, ale ulevilo se mi. Doufám jenom, že nebudete líní a budete se svých peněz domáhat zpět. Jako by nestačilo, že jídlo z automatů je předražené. Zkuste si spočítat, že co se týče peněz, které v automatu zůstanou navíc, nejedná se zrovna o malé částky. No stejně, já osobně bych si raději dala žemli za „lidovku“ v kiosku, než tu rozmočenou bagetu s prapodivným obsahem. Zuzka Rylichová
- 12 -
