Rüdiger Bertram ilustrace Heribert Schulmeyer

Rüdiger Bertram ilustrace Heribert Schulmeyer

Ahoj, říkají mi Káj! ru na odpad, A tady ten v kontejne se do něj dostal? to jsem já. Jak jsem a vlastně jenom To je dlouhá historie rofálních jedna z mnoha katast tě. Za to může katastrof v mém živo legrační chlapík COOLMAN. To je ten vedle mě, který… mplikovat. Ale A teď se to začíná ko u od začátku… možná to raději vezm

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected]

www.grada.cz

Obálka Coolman a já.indd 1


Nevěřte mu ani slovo!!!

19. 3. 2014 1:28:07

Brzy vyjde: COOLMAN a já – Zachraň se, kdo můžeš


komiksový román

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.


Coolman a já TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5458. publikaci Z německého originálu Coolman und ich (ISBN 978-3-7891-3185-1), vydaného nakladatelstvím Verlag Friedrich Oetinger, Hamburg, v roce 2010, přeložila Jana Bílková Ilustrace Heribert Schulmeyer Odpovědná redaktorka Kateřina Klabanová Sazba a zlom Antonín Plicka Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 184 Vydání 1., 2014 Vytiskla tiskárna FINIDR s.r.o. Český Těšín Title of the original German edition: Coolman und ich text by Rüdiger Bertram, illustrations by Heribert Schulmeyer ISBN 978-3-7891-3185-1 © 2010 Verlag Friedrich Oetinger, Hamburg 2010 Czech edition © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Illustration © Heribert Schulmeyer ISBN 978-80-247-4716-3 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-9129-6 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9130-2 (ve formátu EPUB)

Obsah Tak tady nás máte – COOLMAN A JÁ �� 7 Všude dobře, doma nejlíp �� 19 Odhalení �� 32 School, sweet school �� 48 Na nákupu �� 63 Mejdan �� 79 Pryč, někam strašně daleko �� 96 Denně dobrý skutek �� 110 Cool parta �� 127 Ztracený ve skladu kostýmů �� 145 Žába, růže a tulipán �� 161 Teď to teprve začíná! �� 177 O autorech �� 181

Mému synovi. S poděkováním za tvůj smích a nápady.

1. kapitola

Tak tady nás máte – COOLMAN A JÁ Představte si cestu. Vede strmě dolů z kopce jako lyžařský skokanský můstek. Na konci je malý park s rybníkem, který shora vypadá úplně maličký. Máte to? Prima. Teď si představte žlutý kontejner na tříděný odpad. Takový, co má dole čtyři gumová kolečka a je až po okraj plný nevymytých kelímků od jogurtu. Vidíte to před sebou? Cítíte tu plíseň? Skvěle. Tak teď si ještě představte kluka, který vězí až po krk mezi těmi páchnoucími odpadky a ječí hlasitěji než vřešťan v pavilonu opic, protože ta zpropadená plastová rakev nemá brzdy a na strmé silnici se rozjíždí čím dál tím rychleji. Dokážete si to představit? Výborně, takže teď už víte, kdo jsem. Říkají mi Káj a jsem kluk, který teď v kontejneru na plasty křičí jako o život, protože nákladní auto jedoucí zprava brzdí teprve v po-

7

sledním okamžiku a vpředu už se přibližuje další křižovatka. Až sem to pro vás byla hračka. Teď to ale bude těžší, protože v kontejneru nejsem sám. Představte si vedle mě chlapíka s pelerínou a černou maskou na obličeji. Nechává se ovívat svištícím větrem a zdá se, že si to dokonce vychutnává. A aby to bylo ještě složitější, v ruce drží červenou plastovou trubku, do níž fouká asi jako trubač u šesté kavalerie, která jede zachránit skupinu osadníků před tlupou Apačů na válečné stezce. Zbožňuji to. Není nad to, když ti fičí vítr ve vlasech!

Chci ven!

Jak ven? Vždyť to teprve začíná. Hyjééé, jedeme!

8

Smím vám ho představit? Ten chlapík vedle mě slyší na jméno COOLMAN a nejspíš mu ani trochu nezáleží na životě. COOLMAN se ke mně přidal, když mi byly čtyři roky. Vidím ho jenom já, pro všechny ostatní je neviditelný, a je to tak lepší. Stačí, že mi život proměnil v nekonečný sled čím dál tím katastrofálnějších katastrof. A – kdo by to byl řekl – COOLMAN může i za to, že teď sedím v tom páchnoucím kontejneru a řítím se vstříc svému konci. Dnešní den vlastně začal docela dobře. Pro mě je dobrý den tehdy, když proběhne bez větších ran osudu a COOLMAN o sobě nedává příliš vědět. Což spolu velmi úzce souvisí. A dnešní dopoledne probíhalo tak pohodově. Sluníčko svítilo, ve škole jsem se nijak nezesměšnil a taky COOLMAN se choval tiše a nenápadně. Nemá rád školu, stejně jako já. To je ale taky jediné, co nás spojuje. Tři důvody, proč COOLMAN nemá rád školu: 1. Neumí počítat. 2. Neumí psát. 3. Během vyučování na něj nemám čas. Tři důvody, proč nemám rád školu já: 1. Začíná příliš brzy. 2. Trvá příliš dlouho.

9

3. Téměř nikoho tam neznám, protože jsme se sem teprve nedávno přestěhovali.

Nelži! Kromě mě tu neznáš vůbec nikoho.

Koho? Maierovou.

Nene, pár lidí už tu znám.

To je tvoje třídní učitelka. To se nepočítá. A počítat náhodou umím.

Kolik je 4 x 5?

45!

No dobrá, COOLMAN má pravdu. S těmi lidmi, myslím, ne s výsledkem 45. Neznám tady opravdu nikoho, jinak bych neseděl v tomhle stupidním kontejneru. Kdybych znal ty dva kluky na lavičce před naší školou, byl bych zticha, když

10

mi nastavili nohu. Nebo bych se jim poníženě omluvil, že jsem o ně zakopl.

Řekni jim, že až vyrostou, dovolíš jim, aby ti umyli ferrari.

Ale mně na životě záleží.

Řekni jim to! Řekni to!

Mojí velkou chybou je, že většinou dám na COOLMANOVY rady. „Až vyrostete, dovolím vám, abyste mi umyli porsche,“ řekl jsem, protože mi připadalo, že s ferrari bych trochu přeháněl. Nevěděl jsem, že ti dva jsou nejhorší žáci ze školy. Nebezpeční sígři, kterým by člověk V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ neměl odporovat.

11

Abych to zkrátil: Ti dva mě chytili a po hlavě mě napěchovali do žlutého kontejneru a strčili na silnici. To bylo k vzteku, ale ještě ne znepokojující. Znepokojující bylo to, že naše škola leží úplně, ale úplně na kopci, který teď sjíždím šílenou rychlostí ve žlutém plastovém kabrioletu s tímhle šílencem. První červenou na semaforu jsem přežil. Ale už se blíží další a je na něm zase červená. Zelenou vlnu jsem při mém štěstí ani nemohl očekávat. Nicméně je to poslední semafor, protože za ním už je park, a pokud to zvládnu až tam, mám alespoň nějakou šanci, že vylezu z kontejneru živý. Pomalu jsem přišel na to, jak můžu kontejner řídit. Když sebou pořádně trhnu z rohu do rohu, poskočí i žluté žihadlo s odpadem mírně do strany. A to je opravdu třeba, protože musí předjet autíčko, které stojí na semaforu na červenou. Taktak to vyberu kolem nárazníku a podaří se mi prosmýknout se vpravo kolem něj. Když jsem v úrovni volantu, všimnu si, komu to auto patří. Za volantem sedí Maierová, naše učitelka. Vyjeveně na mě zírá, jako by právě předjela slona na bruslích. Chci ji pozdravit, jenomže k tomu se už nedostanu, protože kolem ní prosvištím příliš rychle. Taktak jí stihnu pokynout. Maierová mi taky mávne, ale myslím, že to je jen zdvoři-

12

Musíš ji pozdravit! Copak nemáš vychování? Řekni způsobně: „Dobrý den!“

lostní reflex. Pak už zůstává daleko za mnou a já se musím soustředit na to, abych se živý dostal přes křižovatku. Vpravo vpředu se uvolňuje jedno z koleček. Není divu, kolečka jsou stavěna na to, aby se kontejner dal přesunout ze stanoviště k vozu svážejícímu odpad, a na nic víc. Pro závody Formule 1 je to konstrukce naprosto nevhodná a box, kde bych si mohl nechat vyměnit pneumatiky, taky není nikde v dohledu. Navzdory poškozené pneumatice se několikrát vrhnu proti stěnám kontejneru, abych se vyhnul autům zprava i zleva. COOLMAN se snaží uvolnit nám cestu pomocí trubky. Jako kdyby to někdo slyšel! Trubku slyším jenom já a hluk, kterému COOLMAN říká hudba, taky nepřispívá k uvolnění situace. Spíš naopak. Je to tím, že COOLMAN jen málokdy trefí správný tón. A když už, tak jenom náhodou.

13

Srdcovým, pikovým, křížovým…

Já už jsem hrál na trubku i králům!

A kterým?

COOLMAN má rád špatné vtipy, ale to je mi v tu chvíli úplně jedno. Poslední křižovatka je za námi a já jsem ještě naživu. Hurá! JEŠTĚ JSEM NAŽIVU! Teď už se mi snad nemá co stát. Přede mnou leží park a s trochou štěstí se vozidlo na trávníku pomalu zastaví. Kontejner skutečně ztrácí na cestičce v parku na rychlosti. Otáčím se a dívám se zpátky na strmou silnici ke škole. Na křižovatkách ještě stojí několik aut a zaražení řidiči si nedovedou vysvětlit, co to před chvílí kolem nich projelo. Nedivil bych se, kdyby horká linka pro pozorování UFO byla v dalších hodinách permanentně obsazená. Kontejner se teď už jen pomalu pohybuje po trávě směrem k rybníku. Hladinu pokrývá páchnoucí vrstva slizu, protože kachny se tu mačkají víc než slepice v drůbežárně. PRASK! Ten zvuk přichází zprava zepředu. Rozbité kolo vjelo do

14

králičí nory a definitivně se poroučelo. V důsledku toho se kontejner pomalu nakloní na bok a celý svůj obsah, tedy mě a kelímky od jogurtu, vyplivne do zelené bažiny.

Taková koupel v tom horku báječně osvěží.

Není to hnus. Je to kaše. Miluju kaši!

To je hnus.

„Hej, hochu, co to tam děláš? Zbláznil ses!“ Na břehu stojí důchodce s károvanou čepicí na hlavě a pytlíkem krmení pro kachny v ruce a holí ukazuje na kelímky od jogurtu v rybníku. „To všechno zase uklidíš, hošánku, ale ať je to ráz naráz!“ Jenom přikývnu, protože dědula nevypadá na to, že by se mnou chtěl diskutovat o vině a nevině. Naštěstí mi voda sahá jenom po kolena. Brouzdám se slizem mezi kachnami a sbírám z hladiny plastový odpad.

15

Dědula neřekne po celou dobu ani slovo, ale zato COOLMAN neustále něco drmolí a vypráví mi, jak jednou vycedil z Atlantiku všechnu sůl a mořská voda pak byla sladká jako limonáda. Říká, že proti tomu není sběr kelímků od jogurtu vůbec nic. Zakrýt si oči nebo uši nepomáhá. To už jsem zkusil aspoň miliónkrát. COOLMAN je tu pořád, nejde ho prostě vypnout jako televizi. COOLMAN je věčně v režimu stand-by. Za čtvrt hodiny je práce hotová. Veškerý odpad se kupí čistě vymytý zase zpátky v kontejneru, který jsem z posledních sil vytáhl na břeh. Následujících deset minut mi trvá, než zjistím, odkud pochází to zvláštní štěbetání. Teprve když všechen odpad znovu vyházím ven, objevím heboučké káčátko, které zabloudilo do plastové rakve a samo se nemůže dostat ven. Vedle stojí dědula s holí a ani se nehne. V předchozím životě určitě dozíral na otroky na bavlníkové plantáži. Ne že bych opravdu věřil na převtělování. Ale třeba COOLMAN: V minulém životě jsem se musel něčeho dopustit, když jsem v tom současném dostal za trest COOLMANA. Třeba jsem byl Drakula, Frankensteinovo monstrum nebo jiná obluda. Vyčerpaně se vleču na louku a svalím se do trávy a prachu, aby mi mokré věci na sluníčku uschly. „Hej, hochu! Na trávník je vstup zakázán! Ale už ať jsi pryč, a ráz naráz!“ křičí převtělený dozorce a ukazuje na trávníček jen o trochu větší než ručník. „Válet se můžeš támhle!“

16

Já nejsem trest! Já jsem odměna!

Unaveně se zvedám a ploužím se směrem, kam ukazuje holí. Konečně klid. Ležím na zádech a mžourám do slunce. Dokonce i COOLMAN vedle mě je zticha a vychutnává si teplé paprsky. Když mlčí, vlastně to není vůbec tak špatné. Co mluví pro něho: 1. Nikdy nejsem sám. 2. 3. K bodu 2 a 3 mě určitě později ještě něco napadne. Ale než si tu najdu kamarády, je tu COOLMAN, abych si měl s kým povídat. A to je přece jen něco.

17

*

Na tebe se můžu kdykoliv obrátit, že jo?

No, tak alespoň většinou. Po pěti minutách slunce zakryje mračno. Krátce nato se spustí liják. Déšť do mě bubnuje, ale to je mi jedno, protože jsem tak jako tak promáčený až na kost. Kromě toho má tahle bouřka i tu výhodu, že si nemusím lámat hlavu, jak doma rodičům vysvětlit, proč se vracím domů jako zmoklá slepice.

18

2. kapitola

Všude dobře, doma nejlíp Když přijdu domů, pořád ještě lije. V tomhle domku bydlíme teprve měsíc. V předzahrádce stojí houpačka po předchozích majitelích a působí to opravdu trapně. Ještě trapnější jsou ovšem hrnčířské výtvory, které vedle ní rozestavila máma. Doufá, že je skoupí náhodní kolemjdoucí. Kdo by ale chtěl koupit ohavnou hliněnou hroudu s názvem „Konec všech nadějí,“ která stojí „jenom 150 eur“? Něco takového si pořídí leda tak sebevrah, protože mu ten název konvenuje a peníze už stejně nepotřebuje.

Mně se to líbí.

Vypadá to tak inteligentně a zajímavě.

Prosím?

19

Moji rodiče se přestěhovali, protože ve městě dostali nové místo. Oba jsou herci a vystupují v divadle. Podepsali smlouvu na pět let, což je úplná věčnost ve srovnání s krátkými hostováními, která tomu předcházela. Stěhovali jsme se už tolikrát, že bych mohl napsat cestovního průvodce po nejnudnějších zapadákovech a nejodpornějších školních záchodcích v celém Německu. Když otevřu dveře, slyším v kuchyni mámu a tátu. Připravují večeři a při tom ještě zkoušejí roli na dnešní večerní premiéru. Hrají hlavní role v „Romeovi a Julii“. Zrovna v „Romeovi a Julii“! V jejich věku! Oběma je přes čtyřicet! Minimálně! COOLMAN ještě nikdy nepolíbil holku. Já taky ne.

Já bych byl taky Romeo jedna báseň.

20

To bys musel políbit Julii.

Uááááá!

Snažím se nepozorovaně proplout k sobě do pokoje. Když se plížím kolem dveří do kuchyně, vidím, jak máma s tátou stojí v objetí u dřezu. Už zase to jejich muchlování. To dělají pořád, i když právě nezkoušejí novou roli. Naši se i po dvaceti letech můžou samou láskou sežrat a to je ještě trapnější než houpačka a hliněná tvorba v předzahrádce. Pořád se drží za ručičku a dávají si pusinky, jako by se do sebe právě zamilovali a táhlo jim na dvacet. Většina mých spolužáků z toho tisíce tříd, kam jsem chodil, měla v tom směru větší štěstí. Jejich rodiče se rozvedli. A oni pak jezdí v létě dvakrát na dovolenou a k narozeninám dostávají dvakrát tolik dárků. Ale nejlepší na tom je, že člověk může rodiče skvěle rozehrávat jednoho proti druhému, protože se stejně nemůžou vystát. U nás to tak nefunguje. Naši jsou vždycky zajedno. Vždycky. I teď. Právě se přestali muchlovat a zahlédli mě v mokrém oblečení na chodbě.

21

Zbláznil ses?

Tati, dostanu playstation?

Mami, tatínek mi nechce koupit playstation. Potřebuje peníze pro novou přítelkyni.

Ten ničema! To víš, že to dostaneš, zlato.

„Okamžitě se převleč! Ještě se nastydneš,“ vykřiknou současně a je opravdu k neuvěření, jak dokážou úplně zároveň říct totéž. Táta ke mně přiskočí a začne mě hned třít dosucha kuchyňskými utěrkami. Máma se chytí za srdce, protože se bojí o můj život. Oba mají tendenci přehánět, což je důsledkem jejich práce na jevišti.

22

Táta mě přestane třít dosucha, teprve když je role s papírovými utěrkami prázdná. Jde si do skříně pro další. Já mezitím využívám příležitosti a mizím. „A obleč si něco suchého, slyšíš, Káji, broučku!“ volá za mnou máma. Ale to už téměř neslyším, protože z pokoje naší Anti hlasitě duní basy. Sestra se vlastně jmenuje Antigona. Naši ji pojmenovali podle hrdinky divadelní hry ze starověkého Řecka. Nicméně už ve třech letech si jméno začala zkracovat. Od té doby si říká Anti a to se k ní nakonec i víc hodí. Když jsem se narodil já, rodiče při výběru jména velmi dbali na to, aby se nedalo zkrátit. Proto jsem Káj. S každým zaduněním vycházejícím z Antiina pokoje se dveře vyklenou ven v rytmu hudby, tak hlasitě si pouští přehrávač. Vypadá to skoro, jako by její pokoj dýchal. Uvnitř si vymalovala všechny stěny načerno. To udělá vždycky jako první, když se někam přestěhujeme. Anti nosí výhradně černé oblečení, lakuje si nehty načerno a vlasy si barví … můžete hádat třikrát … taky načerno. Když se postaví před některou ze stěn u sebe v pokoji, je dokonale maskovaná. Není jí vidět ani bledý obličej, protože si vlasy nechává viset před očima jako závěsy. Už si ani nevzpomínám, jakou má barvu očí. COOLMANOVY geniální plány A až C jsou úplně zbytečné. U nás v rodině mají všichni modré oči. Proto je dost

23

Jestli to chceš zjistit, potřebuješ plán. Plán A: Vezmi si na pomoc moderní techniku!

Plán B: Zkus ji vyděsit!

Uááá!

Plán C: Využij zemskou přitažlivost!

pravděpodobné, že má taky modrou barvu očí, přestože nejsou vidět. Jdu k sobě do pokoje a konečně ze sebe stáhnu mokré oblečení. Já nemám stěny v pokoji černé, ale bílé. Nevisí mi tu ani plakáty fotbalistů nebo kapel. Nesnáším plakáty. Neumím zpívat ani hrát fotbal. Nikdy ze mě nebude žádná

24

hvězda. Takže nemám zapotřebí, aby mi někdo visel na stěně a neustále mi to připomínal. Ze skříně vylovím něco suchého na sebe, obleču se a uvelebím se na posteli. Teď je čas na bilancování. To dělám každý den před večeří. Nejdřív co se povedlo.

Já to vím! Já to vím!

Co víš? Co se povedlo.

Jízda v kontejneru se povedla. A ta kaše v rybníku. Ta byla taky povedená!

Jde to snadno. Všechno, co COOLMAN počítá k dobrým věcem, si automaticky zařadím na seznam špatných věcí. Začnu tedy se špatnými věcmi dnešního dne a těch je celá řada. Co mi dneska lezlo na nervy? 1. COOLMAN 2. COOLMAN 3. COOLMAN 4. COOLMAN

25

5. COOLMAN 6. sígři, co mě strčili do kontejneru 7. COOLMAN 8. obsah kontejneru 9. COOLMAN 10. jízda v kontejneru 11. COOLMAN 12. konec jízdy v kontejneru 13. COOLMAN 14. dědula u rybníka 15. COOLMAN 16. muchlající se rodiče 17. dunící basy z Antiina pokoje 18. COOLMAN 19. COOLMAN a tak dále. U bodu 25 končím. Přitom seznam není vůbec nadměrně dlouhý. Ale COOLMAN se jako obvykle umístil na prvních pěti místech a pak na řadě dalších. „Antigono! Káji, broučku! Děti! Jídlo je na stole!“ volá máma, ještě než stihnu sestavit seznam dobrých věcí dnešního dne. Jdu do kuchyně, kde už čeká máma. Táta je na chodbě a vypíná pojistky Antiina pokoje. To je jediný způsob, jak

26

ji dostat z doupěte. Jeho volání by Anti přes dunící basy v pokoji stejně neslyšela. Krátce poté se došourá do kuchyně a jako vždycky beze slov klesne na židli naproti mně. Anti skloní hlavu nad kouřící polévku. Dělá to docela šikovně, protože talíř i ji pak vlasy chrání jako závěs ve sprše před zvědavými pohledy a zároveň při tom nepadají do polévky. Vypadá to skoro, jako by to jídlo inhalovala. Ale vlastně jenom nemá chuť se s námi bavit. „Tady máte lístky na dnešní večer, děti!“ oznámí máma a položí na stůl dva lístky na premiéru.

To je moje protimuchlovací helma!

Co to máš?

27

„Budete sedět úplně vepředu, takže skvěle tu nejkouzelnější Julii všech dob,“ dodá táta a nakloní se k mámě, aby jí vlepil pusu. „Romeo ale taky není k zahození,“ zacukruje máma a polibek mu vrátí. Za závěsem z Antiiných vlasů je slyšet zasténání a mně se taky hned udělá špatně. „Co jsi říkal, Káji?“ ptá se táta. „Já? Vůbec nic! Proč?“ odpovím rychle. Naši nemají o existenci COOLMANA ani potuchy. Ale vlastně… Není to tak úplně pravda. Když mi bylo pět, tak jsem jim o COOLMANOVI vyprávěl. Tehdy se smáli a považovali to za roztomilost. Když mě o tři roky později ještě pořád doprovázel na každém kroku, už se tomu tak nesmáli. Maminka hned zavolala sestře. Teta Tina chodí třikrát týdně k psychiatrovi. Věří totiž, že je nemanželským dítětem amerického prezidenta, což je samozřejmě úplný nesmysl, protože jí táhne na čtyřicet a není ani trochu černoška, ale má stejně bílou pleť jako máma. Máma říká, že tetu Tinu trápí několik drobných problémů. Táta říká, že teta Tina je na hlavu. Já myslím, že pravdu má táta. Když máma tehdy v telefonu požádala tetu Tinu

28

o telefonní číslo jejího psychiatra, přestal jsem rodičům o COOLMANOVI vyprávět. Od té doby se domnívají, že problém se vyřešil. Problém? Ty máš problém? Tak to je snadná pomoc! Vyprávěj mi, co tě trápí.

Ten chlapík s pelerínou, pořád mě pronásleduje.

Mě taky někdo pořád pronásleduje. Jeden kluk a jmenuje se Káj…

29

To je úplně normální.

„Chtěli jsme vám s maminkou ještě něco říct,“ spustí táta, zatímco uklízí prázdné talíře. „Když bude dnešní premiéra úspěšná, chtěli bychom si udělat romantický víkend ve dvou. Jenom maminka a já, jako Romeo a Julie. Nemáte nic proti tomu, že ne? Už nejste malí.“ Závěs z vlasů se začne lehce třást. Znám svou sestru. I když jí nevidím do očí, přesně vím, co se jí odehrává v hlavě. Víkend bez rodičů odpovídá její představě ráje. Pozve všechny, co zná, a uspořádá mejdan. Budou pít alkohol, kouřit a zpustoší celý barák. Všude zavládne naprostý chaos. Já to vím, a přesto proti tomu nemůžu nic udělat, jedině… „Mami, vezmete mě s sebou? Tati, prosím, prosím, vezměte mě s sebou!“ žadoním a sklouznu na židli trochu dopředu, abych vypadal menší. „Ty jsi přece už velký Káj, broučku. Určitě to zvládneš,“ uklidňuje mě máma a povzbudivě mě podrbe ve vlasech. Táta se podívá na hodinky: „Musíme vyrazit, jinak přijdeme pozdě a bez nás se nedá začít. Uvidíme se v divadle.“ Máma mi dá pusu. Pak si oba vezmou kabát a odcházejí. „Běda, jestli to na mě práskneš, skrčku,“ ozve se zpoza vlasů, jakmile za rodiči zaklapnou dveře. „Když budeš sekat dobrotu, můžeš si na mejdan taky někoho pozvat. Ovšem za předpokladu, že nechají doma plyšáky a bábovičky.“

30

Rüdiger Bertram ilustrace Heribert Schulmeyer

Recommend Documents