Prolog O nemocnici, která se podobá moři (A o předmětech)
Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let. Pracuju jako vrátný, jako strážce brány, jako kerberos. A protože pracuju v nemocnici, podobám se také Cháronovi – a zatímco jemu se to stalo jenom jednou, totiž že propustil někoho zpět do světa živých – Orfea a jeho milou Eurydiku – mně se to stává mnohem častěji: nemocní přijdou se smrtí na jazyku a odejdou po svých. Sedávám v malé kukani, v kamrlíku dva na tři metry, s proskleným výhledem a pocitem kapitána na rozbouřeném moři; co všechno jsem už viděl: tonoucí, umírající i ty, které moře schválně vyvrhlo, i když se urputně bránili. Od hlavního a jediného vchodu je to k mé budce sotva dvacet kroků po kluzkém linoleu posetém škrábanci a zasychající pěnou, kterou v poctivých pruzích navrstvila uklízečka, s pojízdným kbelíkem a vlněným mopem vytírající opuštěnou nemocniční halu. Znám ji; jmenuje se Anna Schillerová a její rodiče byli Němci, po válce je odsunuli, ale ona se sem provdala zpátky, na její svatbě se bylo podívat celé město a jedna z žen v nylonových šatech a sandálech na vysokém podpatku tehdy prohodila: „Ta se tady zadrápla už jako dítě.“
6
Postavil jsem se na špičky, abych Annu viděl přes hlavy lidí, a připadala mi celkem spokojená; v bílé sukni nad kolena a s čelenkou místo závoje. Jestli se Anna Schillerová zadrápla, musela to udělat pečlivě, do hloubky a tak nějak životodárně, protože na svůj věk je plná energie, jako generál; když se rozčiluje, na jazyku jí syčí všechny dávno zapomenuté přehlásky a ostrá es. Její manžel, Karel Liška, se jí nepodobá ani v nejmenším, je malý, shrbený a vyschlý, drží se však statečně, je mu pětasedmdesát a ještě nepovolil; hádají se spolu, až okenní tabule řinčí. Anna mi občas v kukani nechává snídani, namazaný chléb nebo buchtu s povidly a někdy švábské taštičky s masem; ty tak trochu na zapřenou, koneckonců je to pokrm jejích předků a lidé ve městě ještě nezapomněli. Řekl bych, že už jsem si ve své budce vyseděl pěkný důlek; šedesát let je šedesát let a za tu dobu jsem se všechny čtyři stěny naučil nazpaměE. U dveří věšák a polička na boty a na klobouky, naproti věšáku kalendář. Před sklem, kterým vyhlížím ven, stůl a telefon, který zvoní zřídkakdy. V minulosti tu bývala tabule se spoustou otvorů, do kterých jsem mohl zasouvat barevně označené drátky a přepojovat tak telefonní hovory, ale před několika lety se to změnilo a hovory jdou přímo na sesternu nebo do ordinací. Malé okno. Úzké, spíš jen štěrbina. Viděl jsem kdysi film o řádu cisterciáků, řádu tak přísném, že se v něm nesmí ani mluvit, a jeden z mnichů ukazoval zvenku na okno své cely a já jsem se musel smát, když jsem zjistil, že jeho okno je proti tomu mému trojnásobné. Mám okno akorát tak na sluneční paprsek nebo na jednu
7
hvězdu, a ačkoliv na něm není záclona, svítání dopadá dovnitř zředěné a neduživé. Vedle okna stojí registrační skříň. Mám od ní klíče a vím, že je naplněná zažloutlými papíry, prázdnými tiskopisy, krabičkami kancelářských svorek a děrovačkami. Přinesli mi ji sem už s obsahem, klíče mi pohodili na stůl a slíbili, že si ji zase vyzvednou. Mám ji tady už třicet let, a nevěřím, že by se pro ni někdy vrátili. Sahá mi k prsům a z rolety, zakrývající regály, se loupe barva. Čas od čas zaslechnu, jak mi hoblinka hnědého laku křupne pod nohou. Na vršek registrační skříně ukládám věci, které tu lidé zapomněli; kapesníky, klíče, přívěsky, peněženky nebo rozečtené knihy. Pro většinu z těch věcí se vrátí majitel a o jejich zbytek se podělím s Annou Schillerovou nebo s kýmkoliv, kdo má zájem. Pokud se najde čokoládová tyčinka, sním ji. Pouze několik předmětů se mě drží stejně pevně jako Karel Liška své manželky Anny. Vím, komu patří, a je mi jasné, že jejich majitelé o ně ztratili zájem, oželeli je nebo je dokonce vůbec nepostrádají. Zdá se mi, že ty opuštěné, zanechané věci vyzařují zvláštní světlo, a kdykoliv se jich dotknu, přilnou mi k ruce a já si uvědomím, že bych se s nimi jen těžko loučil. Vlastně jsou to cetky a Anna Schillerová by je smetla jediným mávnutím mopu; v gejzíru vody by je poslala do kanálu. Každý den ty věci nahoře na registrační skříni rovnám a to, jak dokonale je znám, mě naplňuje radostí; hladím je, mluvím k nim a vzpomínám na ty, které je tu zapomněly. A je to zvláštní, protože většina těchto věcí patřila ženám; muži si dávají na své věci větší pozor, anebo nelitují času a námahy a pro to, co zapomněli, se vracejí.
8
Mám tu zastoupené všechny dekády a každé z nich odpovídá nějaká drobnost; háčkovaná rukavička z doby, kdy Henlein pochodoval městem, ošoupaná brož z osmačtyřicátého roku a o dvacet let mladší obal od gramofonové desky, přívěsek na klíče z devadesátých let. Všechny ty předměty jsou mi milé, ale některé jsou mi přece jen milejší; kdybych je dal do plátěného pytle a jeden po druhém vytahoval, ke každému bych uměl vyprávět příběh, avšak jen u některých by se mi rozechvělo srdce a do očí vstoupily slzy. Někdy, před spaním, na ty předměty myslím. Vidím je před sebou, a těsně před tím, než usnu, ocitnu se ve své kukani, na kapitánském můstku, v mnišské cele, a očima zalepenýma spánkem na ně sahám; dýchám na ně, konejším je a utěšuju. A vím, že podobně bych mohl konejšit i jejich majitelky. Když si představím, že bych byl v televizní soutěži, učesaný v saku a s kravatou, a měl bych říct jejich jména, vyjmenovat je, odkašlal bych si, špičkou prstu si otřel koutky úst a nesmírně vznešeným a dojatým hlasem bych zvolal: „Dámy a pánové, tady je máte!“ A v tu chvíli by se světla reflektorů napřela na moji registrační skříň, na její horní desku, a ozářila by mé Milované: přívěsek na klíče knížku o Africe skleněné medvědí oko fialovou rtěnku s nápisem Rouge Noir Vamp a krabičku vitamínů.
O zlatých vlasech Vě r y M o s s e s o v é (A o přívěsku na klíče)
Přívěsek na klíče patří doktorce Rosenthalové. Jsou to nůžky, maličké stříbrné nůžky, jejichž břity jsou spojené šroubkem natolik titěrným, že se do závitu musel upevnit špičkou jehly nebo pinzetou. Doktorce Rosenthalové připomínají to, od čeho se odstřihla, a také vlasy, o které přišla, když ji odvezli do koncentráku; dlouhé rusé vlasy, které jí ostatní ženy záviděly a na které si dobře vzpomínám, protože v obecné škole sedávala doktorka Rosenthalová přede mnou, tehdy ještě Věra, Věra Mossesová. Když jsem se jako kluk díval na Věrčiny vlasy, ani ve snu by mě nenapadlo, že se stane doktorkou, ani to, že jednoho dne ji postaví na betonovou rampu a budou se rozhodovat, jestli ji nechají žít, nebo jestli ji promění v kouř, valící se z komína přímo k nebi. Věřiny vlasy zářily jako večerní slunce, jako střecha na kostelní věži, opláštěná mědí, a všichni mí spolužáci se toužili těch vlasů dotýkat, mnout je v prstech nebo je líbat, jenom já ne; mně se ty vlasy zdály posvátné. Připomínaly mi vlasy Panny Marie, kterou měla má matka na obrazu zavěšeném nad postelí. Svatá Panna k sobě tiskla Ježíška, jenž nataženým prstem ukazoval někam do dáli, a její vlasy měly stejný odstín jako vlasy Věrky Mossesové. A já jsem
10
si říkal, že objímat Věrku Mossesovou by bylo to samé jako objímat Pannu Marii, a když jsem o tom v noci přemýšlel, napadlo mě, jak je to zvláštní, Svatá Panna je Přímluvkyní všech křesEanů, zatímco Věra Mossesová je židovka. Věřin obličej si nevybavuji, jenom její vlasy. Do obecné školy s námi chodila několik let, pak přešla na gymnázium, a nakonec odešla do Prahy studovat medicínu. Do Tichého Újezdu se vrátila s manželem a dítětem, po necelých dvou letech, šEastná a spokojená; studium přerušila, a pak už bylo pozdě, Němci zavřeli vysoké školy a zakázali Židům studovat. Věřin manžel byl také Žid, takový, na jaké jsme v Tichém Újezdě nebyli zvyklí; zachmuřený, s mastnými pejzy a sametovou čepičkou; nosil boty s vysokou gumovou podrážkou a pod paží neustále nějaké knihy. Říkalo se o něm, že je pravověrný, a že jej velmi mrzelo, když zjistil, že ve městě nemáme synagogu a že jeho souvěrci se scházejí v hostinci Izáka Haischmanna. Jednou, ve čtyřicátých letech, jsem s ním jel vlakem a díval se mu přímo do očí a v duchu jsem si říkal: Tak takové oči má muž, který se odvážil sáhnout na vlasy Věrky Mossesové a představil jsem si, jak drží zrzavé pramínky, dnes vím, že se té barvě říká ticiánová, v zaEaté pěsti. Civěl jsem na něj tak dlouho, dokud nezvedl hlavu a nezabručel: „Co je?“ Než jsem mu stihl odpovědět, jakýsi muž, sedící vedle mě, řekl: „Co si to dovolujete? Vy tady přece vůbec nemáte být!“ A ukázal na žlutou hvězdu, kterou měl Věrčin manžel připnutou na kabátu. Albert Rosenthal zčervenal, vstal a odtáhl na chodbičku jako spráskaný pes; muž, který zkrotil Věrku Mossesovou a udělal jí dítě, neměl teQ vůbec žádnou moc.
11
* * * Zářivé vlasy Věru Mossesovou trápily už od dětství. Všichni její sourozenci byli černovlasí, pouze ona svítila jako zlatohlávek, a když dotírala na matku a ptala se, jak je to možné, matka přimhouřila oči, usmála se a řekla: „Počkej pár dnů a uvidíš!“ Pak něco pošeptala svému muži, Věrčinu otci. Leopold Mosses se poté několik dní neholil, a sotva se mu brada pokryla vousem, Věrka zjistila, že jeho vousy jsou stejně zrzavé jako její kštice. Naplnilo ji to pýchou, která vydržela přesně do druhého dne, kdy se Leopold opět vrátil k břitvě, mýdlu na holení a kamenci. V obecné škole na sobě Věrka cítila pohledy ostatních a snažila se být nenápadná; vlasy si splétala do dvou tuhých copánků a mastila je špekem, aby neodstávaly; přesto však byla středem zájmu, a když se jednoho dne pěšinky ostatních dětí zahemžily vešmi, jí se drobounký cizopasník vyhnul, takže unikla nůžkám i petrolejovým zábalům. Spolužačky na gymnáziu se k ní chovaly hůř než dívky na obecné škole. Jednou si na ni počíhaly v zapadlé uličce a zasypaly ji kamínky a hadry špinavými od menstruační krve. Věra se dala do běhu a přitom zřetelně slyšela, jak za ní pokřikují: „Židovská kurvo!“. Doma, když se rozechvělá a zahanbená drhla v zinkové vaně, pak uvažovala nad tím, zda by ji nazývali kurvou, kdyby měla jinou barvu vlasů. O týden později se proto vypravila do Brna, které bylo od Tichého Újezdu vzdálené necelou půlhodinu vlakem, a po chvilce bloumání širokými, prosvětlenými ulicemi narazila na kadeřnický salón. Ostýchavě vzala za kliku a kadeřnice v bílé zástěře, s nakrátko ostříhanými vlasy a ústy nabarvenými růží spráskla ruce.
12
„To se podívejme!“ řekla a usadila Věru do křesla. Brala do rukou jednotlivé prameny jejích vlasů, zkoumala je a vzdychala, a nakonec přivoněla k pokožce hlavy. „Copak byste po mně chtěla, zlatíčko?“ zeptala se. „Takové vlasy, jako máte vy, jsem ještě nikdy neviděla.“ Věra se nadechla. Pozorovala se v lesklé ploše zrcadla, orámované fotografiemi filmových hvězd. Na hrdlech skleněných lahviček se odráželo světlo silné lampy a na porcelánovém tácu ležely nástroje, které kadeřnice používala; nůžky, hřebeny, pinety, skřipce se špičatými zuby, holicí strojky a kulma. „Obarvit,“ řekla a zaslechla, jak kadeřnice chraptivě natáhla vzduch. „Obarvit?“ opakovala užasle, držíc v rukou Věřiny vlasy, jako by je chtěla ochránit. „Ano.“ „Jste si jistá?“ „Ano.“ „Takže obarvit.“ Žena se otočila a začala se přehrabovat v zásuvce nízkého stolku. Věra se domnívala, že hledá barvu, a překvapilo ji, když kadeřnice vytáhla tenkou bílou cigaretu a zapálila si ji. Nabídla také Věře a Věra, která nikdy předtím nekouřila, cigaretu přijala. Seděla pak v otáčecím křesle před velkým zrcadlem, polykala kouř a dívala se na odraz kadeřnice, která lačně šlukovala a nedopalek posléze zamáčkla v kovovém popelníku. „PojQme,“ řekla a Věra se nechala odvést k umyvadlu, kde jí žena umyla vlasy. Když zastřihla konečky, nanesla kadeřnice na Věřinu hlavu čpící tmavou hmotu, a nakonec jí vlasy zavinula do aluminiové
13
fólie. Pak jí do ruky vrazila časopis a usadila ji do proutěného křesla naproti výloze. Po čtyřech hodinách kadeřnice osvobodila Věřinu hlavu ze zajetí páchnoucího hliníku, znovu vlasy umyla, usušila je a rozčesala. Věra, která poslední procedury strávila s očima zavřenýma, zdráhavě zvedla víčka a pohlédla do zrcadla. Vzápětí se jí sevřelo hrdlo; uvědomila si, že teprve orámován černými vlasy její obličej vynikne: na povrch vystoupily všechny nerovnosti; ostrá brada, velký nos a vysoké čelo. Jakmile byl ochranný štít rudě zbarvených vlasů odstraněn, Věra se proměnila v obyčejnou, všední dívku, ba co víc, v dívku, jejíž semitský původ byl rozpoznatelný na první pohled, jak potvrdila kadeřnice, která – mezi prsty další zapálenou cigaretu – si ji zkoumavě prohlížela. „Nejste židovka?“ zeptala se. „Takový raEafáky mívají židi.“ Věra sklouzla z křesla a vylovila z kapsy peněženku; nad sumou, kterou si žena řekla za obarvení, se jí zatajil dech. „Zabiju tě,“ řekla Eta Mossesová, když spatřila svou dceru. „Cos to udělala?“ Vrhla se na Věru a začala ji tlouct dlaní. „Copak jsi mě měla ráda jenom kvůli vlasům?“ vzlykala Věra, uslzená a chabě odrážející matčin útok. „Do koupelny!“ zavelela Eta a odvlekla dceru k umyvadlu. Napustila několik džbánů horké vody a neúspěšně se pokoušela z Věřiných vlasů černou barvu smýt. „Vezmi si líh,“ poradil jí manžel, pobaveně sledující její počínání. Sám zastával názor, že na barvě vlasů nezáleží, ale jen nerad by vstupoval do sporu matky s dcerou, dobře si vědom nebezpečí, které by s sebou takové vměšování neslo.
14
„Zavři oči!“ přikázala Věře matka a polila jí vlasy lihovou tinkturou, kterou sama vyrobila. „Konečně!“ vykřikla, jakmile v nepropustné černi spatřila několik rusých vlasů, připomínajících úsvit deroucí se temnotou noční oblohy. „Konečně!“ Po několika hodinách byla Věřina hlava zlatá a bílá a krvavá, vlasy jí zčásti vypadaly a pokožka se pokryla drobnými pálivými vřídky, které časem popraskaly a změnily se v strupy. O měsíc později začaly Věřiny vlasy znovu rašit, v nepoddajných trsech podobajících se zlatým hlavičkám narcisů odhrnovaly své zubožené předchůdce, a když nastoupila do Prahy na medicínu, pyšnila se Věra Mossesová zářivou a nepoddajnou kšticí, konkurující klubku měděného drátu. * * * „Jestlipak jsi zrzavá taky dole,“ zeptal se mladík, kterého potkala na kroužku, organizovaném studenty talmudu. Podlomila se jí kolena; měla dojem, že pravidelných setkání, při nichž studovali Starý zákon a Proroky, se účastní pouze dobře vychovaní mladí židé. „Prosím?“ Předstírala, že mu nerozumí, a děsila se toho, že by mohl svou nehoráznou poznámku zopakovat; on si však přehodil knihy do druhé ruky a změřil si ji sebejistým pohledem. Později na to vzpomínala jako na nejerotičtější okamžik v jejich vztahu; dokonce erotičtější než samotné milování. Albert Rosenthal ji pozval na schůzku, a zanedlouho ji požádal o ruku. Vzali se v Praze a ona téměř okamžitě otěhotněla; když o svatební noci stanula před svým mužem nahá, zakrývala si klín dlaní tak dlouho, dokud jí ruku sám neodtáhl.
