Problematika samostatného života po odchodu z dětského domova

UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY A LOGOPEDIE

Problematika samostatného života po odchodu z dětského domova Diplomová práce

Autor:

Bc. Radka Badinková

Studijní program:

N7506 Speciální pedagogika

Studijní obor:

Speciální pedagogika rehabilitační činnosti a management speciálních zařízení

Vedoucí práce:

Hradec Králové

Mgr. Martin Kaliba

listopad 2014

Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta

Zadání diplomové práce Autor:

Bc. Radka Badinková

Studijní program:

N7506 Speciální pedagogika

Studijní obor:

Speciální pedagogika rehabilitační činnosti a management speciálních zařízení

Název závěrečné práce:

Problematika samostatného života po odchodu z DD

Název závěrečné práce AJ:

Life after children's home leaving

Cíl, metody, literatura, předpoklady: Diplomová práce se bude zabývat problematikou života dětí, které opustí dětský domov. Jejím cílem bude zjistit, jak jsou děti, které opustí dětský domov připraveny na samostatný život a identifikovat, s jakými hlavními problémy se setkali. V teoretické části budou objasněny základní koncepty týkající se výkonu ústavní výchovy a následné péče po jejím ukončení. Praktická část naváže na problematiku zpracovanou v teoretické části a pomocí dotazníků bude mapovat názory a zkušenosti lidí, kteří již odešli z dětského domova. Garantující pracoviště:

Katedra speciální pedagogiky, Pedagogická fakulta

Vedoucí práce:

Mgr. Martin Kaliba

Konzultant: Oponent:

PhDr. Jana Dlouhá, Ph.D.

Datum zadání závěrečné práce: Datum odevzdání závěrečné práce:

6. 3. 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala pod vedením vedoucího práce samostatně a že jsem v seznamu použité literatury uvedla všechny prameny, ze kterých jsem vycházela. V Hradci Králové dne 1.11.2014

Radka Badinková

Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Martinovi Kalibovi za jeho pomoc, cenné rady a připomínky, které mi při zpracování této diplomové práce poskytl. Zároveň děkuji všem mladým lidem, kteří byli ochotni podělit se o své životní příběhy.

Radka Badinková

Anotace: Badinková Radka. Problematika samostatného života po odchodu z dětského domova. Hradec Králové, 2014. Diplomová práce na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, s. 102.

Diplomová práce se zabývá problematikou života mladých lidí, kteří opustili dětský domov. Cílem práce bylo zjistit, jak byli tito jedinci připraveni na samostatný život a identifikovat s jakými hlavními problémy se setkali. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. V teoretické části jsou pomocí zpracování a interpretace odborných zdrojů objasněny pojmy týkající se ústavní výchovy a následné péče po jejím ukončení, dále se práce podrobněji zabývá výchovou dětí v dětských domovech, socializací a obdobím mladé dospělosti, ve kterém se jedinci po opuštění dětských domovů nacházejí. Praktická část navazuje na problematiku zpracovanou v teoretické části.Výzkumné šetření je zaměřeno na životní příběhy několika mladých lidí, kteří v posledních pěti letech opustili dětský domov. Pro výzkum byla použita metoda analýza spisové dokumentace, dotazníky a případové studie. V závěru práce jsou shrnuty poznatky získané výzkumným šetřením.

Klíčová slova: ústavní výchova, dětský domov, mladí dospělí, samostatný život.

Annotation: Badinková Radka. Issues of self-dependent life after leaving children’s houses. Hradec Králové, 2014. Diploma Thesis at Faculty of education University of Hradec Králové, p. 102.

The diploma thesis deals with issues of life of young people who left children’s houses. The aim of the thesis was to find out how these individuals were prepared for selfdependent life and to identify major problems they encountered. The thesis is divided into theoretical and practical part. The theoretical part clarifies terms concerning constitutional education and care following its termination with the use of processing and interpretation of scientific resources; then the thesis deals in more detail with education of children in children’s houses, socialisation and period of young adulthood in which the individuals are after them having left children’s houses. The practical part follows in the issue rendered in the theoretical part. Survey research is aimed at life stories of several young people who left children’s houses in the last five years. The research was performed with the use of the method of the analysis of the case file, questionnaires and case studies. The conclusion of the thesis summarizes findings gained in the survey research.

Key words: constitutional education, children’s house, young adults, self-dependent life.

OBSAH ÚVOD.................................................................................................................................... 8 TEORETICKÁ ČÁST ......................................................................................................... 10 1 ÚSTAVNÍ VÝCHOVA.................................................................................................... 10 1.1 OCHRANNÁ VÝCHOVA ................................................................................... 15 1.2 ZAŘIZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY ................. 16 1.3 PROBLÉMY DĚTÍ S NAŘÍZENOU ÚSTAVNÍ VÝCHOVOU ......................... 18 1.3.1 Psychická deprivace ........................................................................................... 18 1.3.2 Ústavní, sociální a citová deprivace ................................................................... 20 1.3.3 Nedostatky v působení ústavní péče a spolupráce subjektů výchovy ................ 21 1.4 TRANSFORMACE ÚSTAVNÍ VÝCHOVY ....................................................... 22 2 VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH .......................................................... 25 2.1 SPECIFIKA PEDAGOGICKÉ ČINNOSTI V DĚTSKÉM DOMOVĚ ............... 26 2.2 VYCHOVATEL A JEHO ROLE V SOCIALIZACI DÍTĚTE ............................. 28 2.3 VZDĚLÁVÁNÍ A PŘÍPRAVA NA POVOLÁNÍ DĚTÍ Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ ................................................................................................................... 33 2.4 VOLNOČASOVÉ AKTIVITY DĚTÍ Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ ...................... 35 2.5 PŘÍPRAVA DĚTÍ Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ NA SAMOSTATNÝ ŽIVOT ... 36 2.6 VSTUP DO SAMOSTATNÉHO ŽIVOTA .......................................................... 40 3 SOCIALIZACE ................................................................................................................ 43 3.1 DEVIACE .............................................................................................................. 45 4 MLADÁ DOSPĚLOST .................................................................................................... 47 PRAKTICKÁ ČÁST ........................................................................................................... 51 5 UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY ................................................................................. 51 5.1 CÍL VÝZKUMU A VÝZKUMNÉ OTÁZKY ...................................................... 52 6 METODOLOGIE ............................................................................................................. 53 6.1 KVANTITATIVNÍ VÝZKUM ............................................................................. 53 6.1.1 Dotazník ............................................................................................................. 54 6.2 KVALITATIVNÍ VÝZKUM ................................................................................ 55 6.2.1 Případová studie, kasuistika ............................................................................... 56 7 PREZENTACE VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ................................................................. 58 7.1 SHRNUTÍ VÝSLEDŮ ŠETŘENÍ ......................................................................... 89 ZÁVĚR ................................................................................................................................ 93 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................................. 96 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ..................................................................................... 97

ÚVOD Problematika ústavní výchovy je v poslední době téma, o kterém se hovoří nejen mezi odborníky. Existuje mnoho mýtů a polopravd o tom, jak se dětem v dětských domovech žije. Názorů na tuto problematiku je mnoho, jsou jak zastánci ústavní výchovy, tak její radikální odpůrci. Myslím, že pravda je někde uprostřed. Samozřejmě je přirozené, pokud děti vyrůstají v rodině, mezi svými blízkými, ve svém domově. Bohužel ne všechny děti mají domov, který by si zasloužily. Je stále mnoho dětí, které své dětství stráví v dětském domově. Tyto děti si takový život nevybraly, ale byl jim určen a nezbývá jim nic jiného, než ho přijmout. Život v ústavním zařízení jim umožňuje materiální zabezpečení, jídlo, ošacení, možnost vzdělávat se, většinou to, co jim v původní rodině chybělo. Na druhou stranu jim bere soukromí, rodičovskou lásku (ať už je jakákoliv), pocit jistoty, samostatnosti. Celou dobu jsou zvyklé, že se o ně někdo stará a pomáhá jim v nesnázích. Jenže jednou přijde doba, kdy musí bránu dětského domova opustit a začít žít svůj vlastní život. Odchod mladých lidí z dětských domovů je nevyhnutelný, dříve nebo později musí odejít každý jedinec. Každý, kdo byl vychován v dětském domově a opouští jeho brány vnímá reálný život jinak. Pro někoho je to svoboda, pro jiného výzva, ale většina z nich cítí obavy, respekt, strach. Pro nikoho z nich to není jednoduchá situace. Pro tyto děti to bývá mnohem těžší, než pro děti, které se osamostatňují od rodičů. Ty totiž vědí, že pokud bude potřeba, máma a táta jsou tady a rádi pomohou. Děti z dětských domovů sice ve větší míře rodiče mají také, ale pomoc od nich většinou čekat nemohou. Celkově je návrat dítěte do původní rodiny po skončení ústavní péče velkým rizikem. Jak uvádí Gottwaldová (2006, s.2) s rodinou není často vůbec odborně pracováno a tak se tedy vrací do stejného závadového prostředí, ze kterého bylo odebráno. Často potom dochází k tomu, že jsou děti okradeny či zneužity těmi nejbližšími nebo se začlení do rodiny s tím, že přijmou jejich způsob života. Mladí lidé, kteří odcházejí z dětského domova mohou trpět sociálním handicapem, který znemožňuje možnost začlenit se do společnosti. Mohou mít potíže v komunikaci, především při styku s cizími lidmi bývají ostýchavější. Ztěžuje jim to zařizování různých úředních záležitostí a také hledání zaměstnání. Způsob výchovy, jakým jsou v dětském domově vychovávány nedostatečně připravuje děti na převzetí odpovědnosti za svůj život.

8

Také prostředí dětského domova, které bývá až nadstandardně materiálně vybaveno, často přesahuje možnosti obyčejné rodiny. Děti potom mají nereálný a zdeformovaný hodnotový systém a těžko si zvykají na samostatný život ve skromnějších podmínkách. Osamostatňování dětí po ukončení ústavní výchovy je složitý proces, který není dokonalý. To si uvědomují nejen odborníci, ale také spousta laické populace. Proto jsem si toto téma vybrala pro svou diplomovou práci. Pracuji v dětském domově mnoho let a uvědomuji si, že je potřeba se tímto problémem zabývat. Cílem mé práce je zjistit, s jakými problémy se nejvíce setkali mladí lidé, kteří ukončili pobyt v dětském domově a výsledky mého výzkumu využít pro svou praxi. Zaměřuji se tedy na jedince, kteří dětské domovy již opustili. Diplomová práce je členěna do dvou hlavních částí. Teoretická část se zabývá terminologickým vymezením pojmů ústavní výchova, specifika činnosti v dětských domovech, profesními předpoklady vychovatelů v těchto zařízeních. Dalším tématem je socializace a její specifika. Tuto část uzavírá charakteristika období mladé dospělosti, tedy období, ve kterém se jedinci po ukončení života v dětském domově nacházejí. Praktická část seznamuje s metodologií, cílem výzkumu a výzkumnými otázkami. Výzkumné šetření je zpracováno formou dotazníků, které vypracovali mladí lidé, kteří opustili dětské domovy. Z těchto jedinců jsem vybrala pět, kteří byli ochotni podělit se o své životní příběhy, které jsem zpracovala do případových studií. Závěr výzkumu zhodnocuje složitou situaci mladých lidí po ukončení ústavní výchovy a zamýšlí se nad možnosti snadnějšího vstupu těchto jedinců do samostatného života.

.

9

TEORETICKÁ ČÁST

1 ÚSTAVNÍ VÝCHOVA

Přes všechny problémy, kterými rodina ve svém historickém vývoji prošla, zůstává i nadále nepostradatelnou a těžko nahraditelnou institucí i pro dospělého člověka, natož pro dítě. Je nezastupitelná při předávání hodnot z generace na generaci, funguje jako nejvýznamnější socializační činitel (Kraus 2008, s. 79). Stejně hovoří také Vágnerová (2008, s. 45), podle které je z hlediska rozvoje dětské osobnosti rodina nejvýznamnější sociální skupinou. Dítě zde prostřednictvím určitého dospělého, obvykle matky, získává první informace o okolním světě. Podle autorky je rodina pro dítě nejen zdrojem bezpečí a jistoty, ale i zdrojem informací o něm samém. Rodina dítěti vytváří domov, který by měl dítě přijímat takové jaké je. Podle Heluse (2009, s. 261) by měl domov dítě nejen chránit před okolním světem, ale také mu umožnit tento svět objevovat, s radostí do něj díky podpoře domova vstupovat a nacházet tam podněty pro svůj rozvoj. Bez zázemí domova hrozí nebezpečí, že bude světu a jeho úskalím vydáno na pospas. Některé děti bohužel dobrý domov vůbec nepoznaly. Bylo jim určeno, ne jejich vinou, vyrůstat v dětském domově. Takový domov si nevybraly, ale nezbývá jim nic jiného než ho přijmout. Vývoj ústavů sledujeme už od středověku, kdy byla ústavní zařízení spravována církví a nebyla nijak specializovaná. V našich podmínkách vznikaly specializované ústavy v druhé polovině 19. století. Teprve v padesátých letech dvacátého století byla založena jednotná síť ústavů pro děti a mládež (Sekera, 2009, s.16). Langmeier, Matějček (2011, s.91) uvádějí, že před 2. světovou válkou byly u nás dětské domovy spravovány okresními péčemi o mládež. Vedle nich však existovaly ústavy vydržované církvemi, dobročinnými organizacemi nebo i jednotlivci. Ústavy měly povětšině individuální charakter. Velký výběr možností dovoloval na jedné straně umístění jednotlivých dětí s ohledem na jejich individuální potřebu výchovy a převýchovy, na druhé straně však organizační nejednotnost působila, že situace byla pro pracovníky sociální služby těžko přehledná a nedovolovala jim této výhody využít.

10

Pro děti byla situace mnohem srozumitelnější, neboť domovy byly většinou malé, se smíšenými skupinami. Měly víceméně rodinný charakter, k němuž se nyní opět vracíme. Druhá světová válka přervala v Evropě radikálně všechen výzkum v této oblasti. V době, kdy se v některých zemích začínají rušit velké neosobní ústavy a výchova dětí bez rodin se začíná orientovat převážně do náhradních rodin, dochází u nás k vývoji opačnému. Podle autorů z důrazu na výchovu dětí ke kolektivnímu cítění a ze snahy překonat nedostatky individualistické rodinné výchovy vyrůstá tendence rozšiřovat plánovitější, odbornější a do jisté míry i ekonomičtěji výhodnější výchovu ve větších skupinách. Malé ústavy jsou rušeny a na jejich místě budovány velké. Organizačně je ústavnictví sjednoceno v rukou státu, má jednotný řád, pracovní metodiku i jednotně školený personál. Místo předchozí nepřehledné variability nastupuje jistá uniformita. Určité nedostatky dosavadní pěstounské péče, které byly oprávněně kritizovány, vedly k tomu, že byla celá tato instituce zrušena, bez ohledu na některé nesporné výhody, které měla, a na možnosti dalšího zlepšení, které se v novém společenském zřízení nabízely. Také Matějček (1999, s.11) uvádí, že v r. 1950 byla u nás zrušena pěstounská péče. Podle tehdejší vládnoucí ideologie, která pokládala rodinu za historicky překonanou instituci, nemělo smyslu hledat pro opuštěné děti rodinu náhradní. Nastala doba rozkvětu, tzv. kolektivní výchovy a dětských domovů. Langmeier, Matějček (2011, s. 92) také konstatují, že u nás byla v této době ústavní výchova zcela převládající formou výchovy dětí bez rodin. Propagačně se jí dostalo rozhodné podpory v rozhlase i tisku, takže ji veřejné mínění přijalo jako jedinou možnou. Autoři uvádějí, že došlo dokonce k některým výstřelkům v tom smyslu, že umístění dětí v trvalých kolektivních zařízeních (zvláště v kojeneckých ústavech) bylo pro rodiče tak výhodné, že vlastně podněcovalo toto novodobé „odkládání dětí“. I když tedy k jistému vývoji plynule docházelo, systém sám trval prakticky bez podstatných změn skoro 15 let.Teprve v polovině 60. let minulého století pod vlivem nových poznatků o deprivaci dochází k prověření jeho praktické účinnosti i jeho ideových základů v souvislosti s novým hodnocením výchovy a sociální služby. Znovu se rozšiřuje repertoár výchovných možností pro děti bez rodin a upravuje se v souhlase s ideou nového zákona o rodině z roku 1964. Podle Sekery (2009, s. 17) je ústavní výchova institutem rodinného práva a je navrhována a následně realizována v případech, kdy rodiče o dítě řádně nepečují, jeho výchova je vážně ohrožena či narušena, popř. neexistuje jiná schůdná cesta, jak se o dítě lépe postarat, nebo pokud rodiče z jiných vážných důvodů nemohou dětem mladším 18 let zabezpečit řádnou výchovu. 11

Ústavní péči zajišťují taková zařízení, ve kterých profesionální zaměstnanci pečují o skupinu nějak hendikepovaných lidí. Ústav je zvláštní fenomén: „personál je v něm zaměstnán jako v jakékoliv jiné organizaci, pro klienty je však ústav dočasnou nebo trvalou náhradou domova. Tento rozdíl v očekávání a postojích je ústředním problémem ústavní péče. Personál považuje klienty za objekt své práce, klienti chtějí být individuálními subjekty“ (Matoušek, 1999, s.17). Ústavní výchovu v současné době zajišťují tři resorty. Do resortu školství spadají diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy. Pod zdravotnictví patří kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do tří let. Sociální resort spravuje ústavy sociální péče. Vzhledem k tématu je tato práce zaměřena na zařízení, která spadají pod resort školství. K nařízení ústavní výchovy soudem a k podání návrhu orgánem sociálně-právní ochrany se podle § 46 zákona o rodině přistupuje tehdy, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže ze závažných důvodů rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte ji nemohou nebo nechtějí zabezpečit. Jak dále uvádí zákon o rodině ústavní výchova může být nařízena jen u nezletilého dítěte a z důležitých důvodů ji může soud prodloužit až o 1 rok po dosažení zletilosti. Jánský (2004, s.92) konstatuje, že v názorech na systém a funkci ústavní výchovy, včetně jejího vztahu k dalším formám náhradní výchovné péče, se objevují značné rozdíly. Panuje naprostá shoda na klíčové a nezastupitelné postavení rodiny při výchově dítěte. Prvotní, citově významná vazba mezi matkou a dítětem, později rozšířená na okruh rodiny, je určujícím činitelem při utváření osobnosti dítěte. Jánský (2004, s.92) ovšem zdůrazňuje, že se tato zákonitost může projevit i ve své negativní formě a rodina se pak stává vysoce rizikovým činitelem při výchově. A zde opět nastává situace, ve které se podle Jánského odborníci se společným, jasně deklarovaným cílem pomoci dítěti hájit jeho zájmy, dostávají do názorových střetů. Jablkem sváru jsou metody, které zvolit k dosažení cíle. Jedna ze základních otázek zní, do kdy je možné a účelné rodinu ještě podporovat a kdy je už třeba se postavit proti ní a hájit zájmy dítěte jeho přemístěním do náhradního domova. Zde vyvstává rozhodující úloha sociálního pracovníka. Jak Jánský uvádí, spočívá v sestavení důkladné komplexní anamnézy, zhodnocení situace dítěte a vytvoření reálné prognózy vývoje v rodině. Jeho rozhodování při hledání optimálního řešení a volbě odpovídajících

metod

nápravy

musí

být

případu i odbornými předpoklady. 12

podloženo

osobní

znalostí

každého

Přílišný akcent na nezastupitelný význam rodiny a práva rodičů na dítě mohou dovést až k její nekritické preferenci, spojené s nereálným přeceněním možností sociální terapie. Nutná řešení se odkládají, problémy dále narůstají, prohlubují se. Jánský (2004, s.97) dále zdůrazňuje, že je třeba posílit kontrolní, intervenční, terapeutické i sankční mechanismy ve vztahu k rodině, aby úpravou její funkce nemuselo v mnohých případech docházet k odebírání dětí do náhradní výchovy. Současně je ale nezbytné, aby v nutných případech bylo dítě do náhradní výchovné péče umístěno bez zbytečných odkladů. Fischer, Škoda (2009, s.152) uvádějí, že jde především o případy, kdy se rodina a její prostředí může stát zdrojem vzniku patologických jevů a vážně narušit psychosociální vývoj dětí. Dunovský a kol. (1999, s. 225) také zdůrazňují, že všude tam, kde je to možné, je třeba dítěti uchovat jeho rodinné prostředí. Znamená to za aktivní účasti všech složek péče o dítě pomoci rodičům tak, aby mohli mít dítě u sebe a vychovávat je, anebo aby se k nim mohlo co nejdříve vrátit, jestliže již bylo umístěno mimo rodinu. Tato pomoc spočívá v rozsáhlé preventivní péči, která umí též včas signalizovat všechny závažné změny v rodinném prostředí a také je upravovat či pomáhat upravovat tak, aby dítě nemuselo žít mimo vlastní rodinu nebo o ni zbytečně nepřicházelo. Jak autoři uvádějí, nezdaří-li se dosáhnout tohoto cíle snažení, pak je nutno uvažovat o umístění dítěte mimo vlastní rodinu. Při tom záleží na důvodech, proč se tak stává a pak na celkové situaci dítěte a rodiny. Kde se jeví předpoklad krátkodobého pobytu dítěte mimo rodinu, tam je třeba uvažovat o pobytu ve více méně neutrálním prostředí, které by dítě neodcizovalo, naopak poskytovalo možnosti jeho návratu domů. Takovým místem je umístění u jiné osoby než rodiče, anebo v ústavní péči. V případě nebezpečí z prodlení či jiné závažné situaci pak vyslovuje soud na základě návrhu orgánu péče o rodinu a děti, tzv. předběžné opatření o ústavní výchově. Tam, kde se jeví situace dítěte v jeho rodině již delší dobu nepříznivá, nutno předpokládat dlouhodobý nebo již trvalý jeho pobyt mimo rodinu. Podle Jánského (2004, s.98) má ústavní výchova svoje nezastupitelné místo ve společnosti. Pracuje v ní spousta lidí mající vřelý vztah k dětem a umožňující jim často poprvé prožít vztah plný důvěry k dospělému člověku. Školská výchovná zařízení mají své velké nedostatky, ale jsou, a vzhledem k celospolečenské situaci ještě dlouho budou, jediným východiskem pro mnoho dětí. Škoviera (2007, s. 34) k tomu dodává „někdy je nezbytné oddělit dvě infikované rány a vyléčit každou z nich zvlášť, aby mohly zdravě srůst. Podobně může být užitečné oddělit děti od rodičů, aby spolu později mohli žít v harmonické rodině. Tehdy jsou dětské domovy ideálním řešením“. 13

Podobný názor má také Matejček (2005, s. 347), podle něj jsou totiž rodiny, kde se podmínky pro vývoj dítěte od podmínek ústavních mnoho neliší. Zkušenost dokonce dokládá, že některé rodiny z hlediska ohrožení dítěte jsou horší než špatné ústavy. Také říká, že některé děti vážně vývojově opožděné a psychicky poškozené z rodinného prostředí zřetelně „ozdraví“ v prostředí dětského domova. Také Vágnerová, Csémy, Marek (2013, s. 45) uvádějí, že má ústavní výchova v určité situaci své místo. Jak zjistili ve svém výzkumu, našlo se více mladých lidí, kteří byli přesvědčeni, že jim v ústavu bylo lépe, než v rodině. Podle nich tam byla alespoň nějaká jistota, život měl určitá pravidla a nikdo je nebil. Autoři uvádějí „v určitém věku, na počátku dospívání, může být neosobní instituce vhodnější a adaptačně zvládnutelnější něž nová náhradní rodina, kterou starší dítě už nedokáže přijmout“. Bechyňová, Konvičková (2008, s.15) zmiňují, že mohou existovat děti, jejichž potřebám forma pěstounské péče nevyhovuje (např. může docházet k navazování silných citových pout mezi dětmi a profesionálními pěstouny, která by mohla dětem působit těžkosti v kontaktu s vlastní rodinou). Podle autorek dítě potřebuje cit a zázemí a podporu v pěstounské rodině, ale pro zdravý rozvoj své osobnosti potřebuje mít v životě vytvořené místo pro vlastní rodiče. Potřebuje mít bezpečný prostor pro poznávání vlastní rodinné historie a kořenů, na které bude moci postupně s podporou pěstounů, v optimálním případě rodičů a dalších odborníků navazovat. Autorky proto uvádějí, že vždy budou existovat situace, kdy bude potřeba dítě alespoň dočasně oddělit od rodičů a umístit ho v dětském domově. V zájmu dítěte bude důležité, aby doba, po kterou v instituce bude, nebyla jen prázdným časem v životě dítěte a jeho rodiny. Měla by být od prvních momentů využita ke snižování citové deprivace dítěte a ke kvalitním změnám v postojích rodičů. Zařízení pro výkon ústavní výchovy by měla být chápána jako pomáhající instituce dítěti a jeho rodině. Toto vše potvrzují i Dunovský a kol. (1999, s. 227) kteří uvádějí, že kojenecké ústavy a dětské domovy jsou nezbytnou součástí celého systému péče o děti mimo rodinu, jen je třeba přísně dodržovat indikace přijetí dětí, délku pobytu v nich a jejich vnitřní uspořádání a provoz podle potřeb dětí. Současně je nezbytné sledovat soustavně vývoj dětí a hodnotit výsledky vlastní péče. S tím přímo souvisí povinnost pracovníků zbytečně neprodlužovat pobyt dětí v nich – buď je umístit do některých forem náhradní rodinné péče, anebo je vrátit domů, jsou-li pro to předpoklady a předchozí práce s rodinou byla úspěšná. Z tohoto hlediska je podle autorů nezbytné umožnit co největší styk dítěte s vlastními rodiči, je-li to jen trochu možné.

14

Také Balvín (1997, s.76) zdůrazňuje, že je důležité udržovat kontakt s rodinou a to především ze dvou důvodů. Jednak žádný sebelepší dětský domov nemůže nahradit funkční rodinu. Dále víme, že cílem veškerého snažení by měl být nejbližší návrat dítěte do rodiny. Bohužel velkou bolestí a nedostatkem jinak docela solidně vystavěného systému náhradní výchovné péče v naší republice je podle autora to, že z nefunkční rodiny jsou odebrány děti, které jsou umístěny do dětského domova, ale s rodinou již dále nikdo nepracuje. První překážkou spolupráce dětského domova s rodinou je fakt, že dětský domov představuje vůči rodině represivní faktor. Zde se staví první „jakási zeď“ mezi dětským domovem a rodinou. Dalším negativním faktorem je podle uvedeného autora to, že dětský domov po přijetí dítěte navazuje styk s rodinou a první, co po rodině požaduje, je úhrada ošetřovného. V domovech chybí pracovník zaměřený na rodinnou terapii.

1.1 OCHRANNÁ VÝCHOVA

Pokud dítě nebo mladiství spáchá protispolečenský čin, který naplňuje skutkovou podstatu trestného činu může soud uložit nezletilému ochrannou výchovu. Ochranná výchova je druh ochranného opatření, které má zajistit prevenci, izolaci a resocializaci dítěte, jež se dopustilo společensky nebezpečného činu. Ukládání ochranné výchovy je podle Černíkové (2008, s.168) upraveno zvláštním zákonem č.218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Výkon ochranné výchovy je upraven zákonem č.109/2002 Sb. a zákonem č. 383/2005 Sb. Jak uvádí Černíková (2008, s.169), účelem ochranné výchovy je vhodnými výchovnými postupy čelit vzniku další trestné činnosti, jež by pramenila z výchovné zanedbanosti jedinců, a specializovaným výchovným působením umožnit mladému člověku integraci do společnosti a připravit ho na participaci na životě společnosti v roli řádného člověka.

15

1.2 ZAŘIZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY

Školská zařízení, která zajišťují výkon ústavní nebo ochranné výchovy jsou podle zákona č.109/2002 Sb., §2, odst. 1 ► diagnostický ústav; ► dětský domov; ► dětský domov se školou; ► výchovný ústav. Účelem těchto zařízení je podle zákona č.109/2002 Sb.o ústavní výchově, §1, od st. 1,2,3: -

zajistit základní právo každého dítěte na výchovu a vzdělávání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, vytvářet podmínky podporující sebedůvěru dítěte, rozvíjet citovou stránku jeho osobnosti a umožnit aktivní účast dítěte ve společnosti.

-

zajišťovat nezletilé osobě náhradní výchovnou péči v zájmu jeho zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání, a to zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně zletilé osobě do 19 let. Spolupracovat s rodinou dítěte a poskytovat jí pomoc při zajišťování záležitostí týkajících se dítěte, včetně rodinné terapie a nácviku rodičovských a dalších dovedností nezbytných pro výchovu a péči v rodině.

-

poskytovat preventivně výchovnou péči, a tím předcházet vzniku a rozvoji negativních projevů chování dítěte a narušení jeho zdravého vývoje, zmírňovat nebo odstraňovat příčiny nebo důsledky již vzniklých poruch chování a přispívat ke zdravému osobnostnímu vývoji dítěte.

Diagnostický ústav (DÚ) Náplní práce diagnostického ústavu je komplexní diagnostika dítěte, výchova a vzdělávání, terapie, umísťování dětí do příslušných zařízeních, která dále zajistí jejich rozvoj. Důležitým požadavkem těchto zařízení je stabilizovat děti a adaptovat je na ústavní podmínky. Základní organizační jednotkou je výchovná skupina, kterou tvoří nejméně 4 a nejvíce 8 dětí. Pobyt v tomto zařízení bývá zpravidla osm týdnů a může být nařízený soudem, nebo dobrovolný (zákon č. 109/2002 Sb., §5).

16

Dětský domov (DD) Jak uvádí Sekera (2009, s.23), za předchůdce dětských domovů jsou považovány sirotčince a útulky, později spolkové ústavy. Zprvu je jednalo o zřizovatele z oblasti charity, později byly zakládány obcemi. O dětských domovech můžeme začít hovořit přibližně kolem první světové války, kdy zařízení vstoupila do správy okresní péče o mládež. Postupně se začala budovat síť okresních dětských domovů. Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. Ve vztahu k dětem plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Účelem dětského domova je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Základní organizační jednotkou je rodinná skupina, kterou tvoří nejméně 6 a nejvíce 8 dětí. Součástí zařízení není škola, děti docházejí do různých škol nezávislých na dětském domově (zákon č. 109/2002 Sb., §12). Dětský domov se školou (DDŠ) Na rozdíl od dětského domova tento typ zařízení vychovává a pečuje nejen o děti s nařízenou ústavní výchovou, ale rovněž s uloženou ochrannou výchovou a to zpravidla ve věku od šesti let do ukončení povinné školní docházky. Důvodem umístění dítěte do tohoto zařízení bývá jeho závažná porucha chování. Organizační jednotkou je rodinná skupina, kterou tvoří nejméně 5 a nejvíce 8 dětí, škola je součástí zařízení (zákon č. 109/2002 Sb., §13). Výchovný ústav (VÚ) Výchovný ústav je zařízení pečující o děti s uloženou ochrannou výchovou nebo nařízenou ústavní výchovou, které jsou starší patnácti let a mají závažné poruchy chování. Existuje však možnost umístit v tomto typu zařízení i dítě starší dvanácti let, které nemůže být pro své závažné poruchy chování umístěno jinde. Výchovný ústav zajišťuje péči výchovnou, vzdělávací a sociální. Organizační jednotkou je výchovná skupina, kterou tvoří nejméně 5 a nejvíce 8 dětí (zákon č. 109/2002 Sb., §14). Pro děti, které spáchaly zvlášť závažný trestný čin jsou zřízena oddělení pro děti s extrémními poruchami chování (vyhláška č.438/2006 Sb., §11).

17

1.3 PROBLÉMY DĚTÍ S NAŘÍZENOU ÚSTAVNÍ VÝCHOVOU

Gottwaldová (2006, s.3) upozorňuje na to, že děti vyrůstající v DD mají poněkud odlišné problémy než děti vyrůstající v DDŠ, případně v výchovném ústavu. Jedním z důležitých rozdílů je, že pobyt dětí v DD je výrazně delší, než pobyt v DDŠ či případně ve výchovném ústavu. Společným symptomem obou skupin dětí je často psychická deprivace, která je důsledkem odloučení od rodiny a dlouhodobého pobytu v ústavním zařízení. Obdobné je také jejich znevýhodnění při integraci do společnosti.

1.3.1 Psychická deprivace

Vágnerová (2008, s. 597) v této souvislosti hovoří o tom, že matka (event. jiná lidská bytost) představuje v normální rodině pro dítě zdroj jistoty a bezpečí. Potřebu citové jistoty a bezpečí obvykle uspokojuje tím, že svoje dítě emočně akceptuje, a poskytuje mu tak specifickou zkušenost prožitku spolehlivého citového vztahu. Tak umožňuje dítěti splnit první vývojový úkol: získat základní důvěru ve svět a v závislosti na tom i pocit sebedůvěry a životní jistoty. Podle autorky se zdá, že jiným způsobem tuto zkušenost získat nelze, nemůže ji kompenzovat zkušenost z jiné oblasti. V Pedagogickém slovníku se uvádí, že psychická deprivace je psychický stav, který vzniká v takových životních situacích, kdy nejsou u dítěte uspokojovány jeho základní duševní potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu. Zpravidla jde zpočátku o nedostatek smyslových zážitků, dítěti dále chybí pocit jistoty, bezpečí, pravého citového vztahu s blízkou osobou, nedostává se mu lásky, přátelství, nedůvěřuje lidem, nevidí otevřenou budoucnost. Zejména se objevuje u dětí z podnětově chudého prostředí (sociálně či emocionálně). Může se vyskytovat v rodině nebo v ústavním zařízení (Průcha, Walterová, Mareš, 2009, s. 233). Vágnerová (2008, s.598) říká, že vzniká v situaci, kdy matka (nebo jiná osoba) nemá o dítě zájem, zanedbává je, má k němu ambivalentní, nebo dokonce hostilní postoj. Deprivační zkušenost nepříznivě ovlivňuje další vývoj osobnosti dítěte a projevuje se změnami v jeho prožívání i chování. Podle Langmeiera, Matějčka (2011, s.23) se všeobecně má za to, že dítě ke svému zdravému vývoji v prvé řadě potřebuje citovou vřelost, lásku.

18

Dostává-li se mu dosti sympatie a citové podpory, pak to vynahradí i nedostatek hraček, nedostatek výchovy a vzdělání. Autoři uvádějí, že od pojmu deprivace je třeba odlišit pojem zanedbanost, jímž rozumíme spíše následky vnějších nepříznivých výchovných vlivů. Zanedbanost se sice projeví také více nebo méně výrazně v chování dítěte, ale nenarušuje přímo jeho duševní zdraví. Zanedbané dítě vyrůstá obvykle v primitivním prostředí, s nedostatečnou hygienou, s nedostatečným výchovným dohledem, bez vhodných vzorů vyspělého chování, s nedostatečnou příležitostí ke školní výuce, může však být rozumově a zejména citově zcela přiměřeně vyvinuto. Nemusíme u něho tedy najít známky citového chřadnutí ani neurotické nebo jiné poruchy. Naopak, může být – zvláště v praktickém sociálním životě – zcela rovnocenné ostatním dětem, nebo je i převyšuje. Psychicky deprivované dítě však vyrůstá často v prostředí hygienicky vzorném, má dokonalé ošetření i dohled, ale jeho rozumový a zvláště citový vývoj je vážně narušen. Proto tak snadno podle uvedených autorů dochází k paradoxu, že dítě „zanedbané“ je odňato z rodiny a umístěno v ústavu, kde se odstraní zanedbanost, ale kde současně hrozí nebezpečí, že dojde k deprivaci prognosticky nesporně horší. Ovšem ani v tomto směru nejsou hranice mezi oběma stavy zpravidla tak ostré a ve skutečnosti je většina dětí zanedbaných současně i deprivovaných. Vágnerová (2008, s. 601) popisuje, že citové strádání stimuluje různé obranné mechanismy, dítě se snaží tuto potřebu uspokojit, např. změnou objektu. Hledání náhradního objektu, který by tuto potřebu saturoval, může být velmi intenzivní a mnohdy zcela neselektivní. V běžných sociálních situacích je takové chování nepříjemné, protože působí jako „vlezlost“, a přináší spíše negativní odezvu než citové přijetí. Citově deprivované děti se snaží všemožnými způsoby upoutat pozornost libovolného člověka, s nímž se dostanou do kontaktu. Vágnerová dále uvádí, že uspokojení lze dosáhnout i substitucí, mnohé citově strádající děti se zaměřují na jídlo, hromadění věcí či jiné tělesné potřeby. Langmeier, Matějček (2011, s.23) konstatují , že se někdy pojem psychické potřeby zužuje na mateřskou lásku, což se velmi přibližuje, ale jde o příliš zjednodušené vysvětlení. Výše zmiňovaní autoři přehledně rozdělili psychické potřeby na pět kategorií: 1.Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Její uspokojení umožňuje naladit organismus na určitou žádoucí úroveň aktivity. 2.Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. „smysluplného světa“. Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení. 19

3.Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Její náležité uspokojování přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti. Ústavní výchova svým vnitřním principem většinou není schopna dítěti pomoci s uspokojením této potřeby.V ústavní péči se přístupy k dětem a výchovné styly nemohou vyrovnat rodině. 4.Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastního „já“, neboli vlastní identity. To je pak dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení. Se 3. a 4. potřebou úzce souvisí také potřeba kladného přijetí, kterou může dítěti poskytnout nejen rodina, ale i ústav. Potřeba kladného přijetí je jednou z nejdůležitějších potřeb, se kterou se děti rodí, a která je hlavní socializační silou v jejich chování. Kladné přijetí spočívá v přijímání a schvalování jedince druhými a motivuje ho k respektu a poslušnosti vůči rodičům a vychovatelům.To znamená, že dítě vyrůstající v rodině bez kladného přijetí může být problematičtější než dítě vyrůstající v ústavu s uspokojenou potřebou přijetí. Úskalí spočívá v tom, že v ústavu se na výchově podílí větší počet lidí s různým přístupem. 5.Potřeba „otevřené budoucnosti“. Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí, podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. Naděje překonává stagnaci.

1.3.2 Ústavní, sociální a citová deprivace

Podle Gottwaldové (2006, s.4) důsledky prožité deprivace mohou přetrvávat až do dospělosti. Děti s nařízenou ústavní výchovou většinou zažily deprivaci v rodině. Pobytem v narušené rodině a následným pobytem v ústavním zařízení se tato deprivace často prohlubuje. U dětí vyrůstajících převážně v ústavních zařízeních můžeme mluvit o ústavní deprivaci. Jde o narušení psychického vývoje, které se může projevit v celé struktuře osobnosti, v chování, v problémech, v resocializaci, v celém životním přístupu a vztahu k sobě samému. Všechny děti v ústavní péči zažily ve svém životě různá závažná traumata. Úmrtí nebo nemoc rodiče, odmítnutí rodičem, závažné zanedbání péče, zneužívání, týrání, alkoholismus nebo trestné činnosti rodičů atd. V dětských domovech nikdo terapeuticky nepůsobí, nepomáhá dítěti s odstraňováním důsledků traumatických zážitků.

20

Ve výchovných ústavech (DDŠ a VÚ) je sice patrná snaha terapeuticky pracovat na odstraňováním traumatických zážitků a napravovat poruchy chování dětí, ale je silně limitována negativním postojem samotných dětí. Ty pobyt v těchto zařízení primárně vnímají jako trest za to, co „doma“ udělaly, a ne jako pomoc se zátěží, kterou nemohou unést.

1.3.3 Nedostatky v působení ústavní péče a spolupráce subjektů výchovy

Gottwaldová (2006, s.6) podle dosavadních průzkumů uvádí některé důvody nedostatečné péče v ústavní výchově: –

nedostatečné vzdělání pedagogických pracovníků;

–

absence etopeda, psychologa či psychoterapeuta v zařízení (v zákonných normách není dostatečná opora pro pracovní funkce psychologa, etopeda a psychoterapeuta pro dětský domov);

–

problémy s využíváním služeb externího odborníka (ten musí mít smlouvu se zdravotní pojišťovnou, čekací doby jsou dlouhé a nejedná se o okamžitou či pravidelnou pomoc dítěti v krizi);

–

chybějící supervize jako prevence vyhoření pracovníků a jako podpora jejich odborného růstu;

–

kolektivní přístup pedagogických pracovníků k dětem (je-li jeden vychovatel na směnu na skupinu dětí, nemůže umožnit dítěti individuální program daný např. nadáním dítěte);

–

častá fluktuace vychovatelů a provozních pracovníků;

–

omezení léčebně-výchovného procesu na systém odměn a trestů;

–

děti jsou zařízením propouštěny k pobytům v rodině (i když to děti z různých důvodů odmítají), a to někdy i z důvodu cíleného snížení počtu dětí v zařízení z důvodu potřeby čerpání dovolených pedagogických pracovníků.

21

1.4 TRANSFORMACE ÚSTAVNÍ VÝCHOVY

Česká republika patří dlouhodobě mezi země s vysokým počtem dětí umísťovaných do institucionální péče. V zařízeních (diagnostické ústavy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy, dětské domovy) bylo umístěno k 31.12. 2010 celkem 7397 dětí. K tomuto datu bylo v České republice celkem 229 zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy (statistické údaje získané v databázi Ústavu pro informace ve vzdělávání). Česká republika byla v roce 2003 kritizována Výborem pro práva dětí OSN za situaci dětí vyrůstajících v ústavních zařízeních, zejména potom za chybějící individuální přístup, omezování kontaktů dětí s jejich původní rodinou a blízkými osobami a také za nedostatečnou pomoc dětem při opouštění ústavního prostředí. Výbor ministrů Rady Evropy ve svém doporučení Rec(2005)5 doporučuje vládám českých států, aby přijala taková legislativní opatření a další opatření, která povedou k dodržování zásad a kvalitních norem v institucích tak, aby bylo naplňováno právo dětí na plnohodnotný život. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) jako první vládě předložilo Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011 (dále jen NAP), jehož podstatnou součástí je Rámcová koncepce MŠMT v oblasti transformace systému náhradní výchovné péče o ohrožené děti ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivní výchovnou péči (dále jen „Koncepce transformace MŠMT“). Pracovníci skupiny 6 MŠMT se od počátku účastnili intenzivní přípravy tohoto materiálu. NAP představuje komplexní přístup k řešení multioborové a mezirezortní problematiky ohrožených rodin a dětí s vědomím, že se jedná o dlouhodobý proces, jehož úplná realizace je otázkou víceletého období. Postupný proces transformace systému náhradní výchovné péče v zařízeních pro výkon ústavní výchovy má v souladu s aktivitami NAP následující hlavní cíle: ●

snížení počtu dětí dlouhodobě umístěných ve všech typech ústavní péče, a to za

předpokladu posílení preventivní složky práce s ohroženými dětmi a jejich rodinami, podpora rozvoje a dostupnosti souvisejících služeb, včetně navýšení počtu kvalifikovaných pracovníků,

22

●

vytvoření sítě specializovaných ambulantních služeb s těžištěm v profesionální péči

orientované na potřeby dítěte a práci s celým rodinným systémem, ●

vzdělávání a proškolování pracovníků zařízení,

●

transformace, diferenciace a specializace náhradní výchovné péče pro pomoc

dětem, u nichž je umístění do zařízení nejlepším, nebo jediným reálným možným řešením jejich situace (Koncepce transformace MŠMT). V Národním akčním plánu se uvádí, že se transformace vztahuje ke všem složkám systému – vertikálně (od úrovně pracovníků v terénu, obcí, až po ústřední orgány státní správy a nestátní organizace s celostátní působností) i horizontálně (napříč rezorty podílejícími se na práci s ohroženými dětmi a rodinami, napříč subjekty státní správy, samosprávy a nestátního sektoru). Podle uvedeného dokumentu se transformace týká následujících oblastí: ● prevence ohrožení dětí a rodin před vším rizikovým chováním, ● vyhledávání ohrožených dětí a rodin, ● práce s ohroženou rodinou s důrazem na zachování přirozeného prostředí dítěte, ● práce s dítětem v náhradní rodinné péči, ● práce s dítětem v institucionální péči, ● podpora osamostatňování dítěte. Transformace systému práce s ohroženými dětmi a rodinami je, jak už bylo uvedeno, proces dlouhodobý. S ohledem na současnou hospodářskou krizi je zapotřebí se však vyrovnat s požadavkem na minimalizování vynaložení finančních prostředků, a proto je transformace postavena na třech základních rovinách: ● analýza celého systému péče o ohrožené děti a rodiny ● odborná příprava všech složek systému v nové podobě (standardy kvality péče o ohrožené děti a rodiny, včetně dílčích metodik práce, vzdělávání sociálních pracovníků na úrovni orgánů sociálně-právní ochrany dětí) ● zavádění nových prvků do systému.

23

Jak uvádí Koncepce transformace MŠMT (2009) postupný proces transformace celého systému péče o ohrožené děti a rodiny by měl přinést vznik sítě specializovaných zařízení, která jsou využívána v případech, kdy děti nelze ze závažných důvodů umístit do určité formy náhradní rodinné péče, nebo v případech, kdy potřebují komplexní (speciálně pedagogickou, psychologickou, zdravotní, sociální) odbornou péči. Na zřeteli musí zůstat nejlepší zájem dítěte a jeho co nejefektivnější resocializace a integrace. Umístění dítěte v institucionální péči musí být pouze na nezbytně dlouhou dobu a musí současně zaručovat realizaci jeho základních práv. Ze Zprávy ze systematických návštěv školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy z roku 2011, které provedl veřejný ochránce práv ve 23 zařízeních, je zřejmé, že ačkoliv Koncepce transformace MŠMT vyjmenovává problémy ústavní výchovy, ke skutečnému posunu bohužel nedošlo. V navštívených zařízeních neměli pracovníci informace o tom, jaké změny, a zda, se chystají. Koncepční přístup či vliv transformačního úsilí v navštívených zařízeních nepocítili. Lze tedy usuzovat, že je to jeden z projevů problematického metodického vedení, které trpí nesystematičností a nedostatkem koordinace.

24

2 VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH Podle Vocilky (1999, s.7) děti vychovávané v dětských domovech žijí v odlišném prostředí než děti vyrůstající v rodinách. Mají většinou i negativní životní zkušenost z vlastních rodin, které z různých důvodů neplnily svoje povinnosti při výchově dítěte. Tyto skutečnosti a institucionální výchova se svými specifiky ovlivňují jejich cítění, myšlení a jednání, které se v některých oblastech odlišuje od projevů dětí vychovávaných v rodinách. Jen část dětí, které žijí v dětských domovech je poměrně dobře zadaptovaná. Ostatní mají těžkosti a poruchy rozličného druhu a intenzity, a to v chování, cítění a učení. Matoušek, Koláčková, Kodymová (2010, s. 269) uvádějí, že každý dlouhodobý pobyt v ústavním zařízení dítě a mladistvého hendikepuje. Běžná ústavní prostředí deprivují děti, pokud jde o psychologické a sociální potřeby. Následky ústavní deprivace jsou podle autora zřetelné i u potomků lidí, kteří ústavem v dětství prošli. Vágnerová (2011, s.32) zdůrazňuje skutečnost, že nemilované děti mají k ostatním lidem povrchní vztahy, nedovedou se vcítit do jejich pocitů, neberou na nikoho ohled (stejně tak, jako nikdo nebral ohled na ně). Citově deprivované děti bývají emočně ploché, nedůvěřivé a zároveň někdy i hostilní a agresivní. Pokud neexistuje člověk, který by byl dítěti dostatečně blízký a byl pro něj i citově významnou autoritou, dítě nebude mít důvod chovat se v souladu s proklamovanými normami. Pokud je prezentuje někdo, kdo pro něj nemá osobní význam, nebude mít důvod je respektovat. Škoviera (2007, s.41) si k této problematice položil důležitou otázku. Jsou děti z dětských domovů stejné, nebo jiné než ostatní? Toto dilema rozvádí v následujících slovech: „Děti z dětských domovů jsou stejné jako všechny ostatní. Nepotřebují žádnou speciální péči a výchovu, jen lidi, kteří je mají rádi. Jestli jsou jiné, tak jen proto, že jsou ve výlučném postavení, do kterého jsme je vyčlenili z ostatní společnosti, a ony to dokážou využít.“ „V dětských domovech nejsou jiné děti, jen my je jinak, trochu sentimentálně, vnímáme. A ony z toho dokážou těžit.“ „Stát do nich investuje zbytečně moc peněz, a proto si neumějí ničeho vážit. A jsou proto rozmazlené a zbytečně opečovávané. Jenom nastavují dlaň a čekají, co dostanou.“ „Jsou jiné. Chybí jim vytrvalost a píle, neumějí si zorganizovat čas, chybí jim cit, bývají agresivnější.“ „Nedůvěřují dospělým, mají zmatky v hodnotách. Není na ně spolehnutí. Zajímá je jen okamžitý profit!“ „Jsou jiné, ale hlavně proto, že i jejich rodiny se liší od ostatních. 25

Často pocházejí z nechtěných těhotenství, mají za sebou těžkou minulost, prožily si trauma z odmítnutí vlastními rodiči a byly vyňaty z domácího prostředí. Jak by mohly být stejné jako ostatní?“ Podle Vágnerové (2011, s. 32) odmítané a citově strádající děti neměly dostatečnou možnost, aby se naučily navazovat kontakt a jak se chovat, aby si udržely nějaký hlubší vztah delší dobu. Dost často ani nevědí, jak takový vztah vypadá a co z něj vyplývá. Vzhledem k tomu se často pokoušejí získat zájem jiných lidí nevhodným a obecně nepřijatelným způsobem. Buď si vůbec nevybírají a navazují kontakt s kýmkoli a nebo se snaží zájem jiných vynucovat.

2.1 SPECIFIKA PEDAGOGICKÉ ČINNOSTI V DĚTSKÉM DOMOVĚ

V pedagogické činnosti dětských domovů se uplatňují neformální výchovné a organizační metody podněcující citový, mravní a sociální rozvoj. Důležitou pedagogickou zásadou je, aby požadavky kladené na děti byly přiměřené jejich možnostem, odpovídaly jejich potřebám, zájmům a respektovaly i dosavadní životní zkušenosti dětí. Právě u dětí z nepodnětného a dysfunkčního prostředí je nutné počítat s výskytem negativních vlastností, návyků, jednání a chování. Jak uvádí Pávková a kolektiv (2002, s. 136), častým problémem v prvním období po umístění v dětském domově bývá překonávání adaptačních obtíží. Odloučení od rodiny, i od takové, která neplnila dobře své funkce, představuje vážný zásah do vývoje dítěte a děti je prožívají různě: nepřiměřeně reagují na výchovné požadavky dospělých, bývají nedůvěřivé a nedokáží akceptovat zájmy a potřeby ostatních. V citové oblasti lze pozorovat citovou ambivalenci provázenou střídáním nálad, nadměrnou lítostí, plačtivostí, neklidem, úzkostí nebo naopak vzdorovitostí až agresivitou. Děti mají většinou vlastní rodiče a umístění do dětského domova považují za nespravedlivé odloučení od rodiny, za trest a omezení své volnosti. Proto je důležité vzbudit u nich důvěru a vést je k přesvědčení, že se jim v novém prostředí dostane porozumění a pomoci. Zároveň však dětský domov podporuje spolupráci s rodinami, které projevují zájem a snahu o zlepšení výchovných podmínek.

26

Pro volní oblast bývá charakteristický nedostatek adekvátní samostatnosti a vytrvalosti. Zejména zpočátku činí dětem obtíže zapojení do hry, do běžných činností a pravidelné plnění školních povinností. Je proto velice důležité zjistit nejprve příčiny těchto nedostatků a podle toho stanovit, zda je náprava možná běžnými výchovnými metodami či vyžaduje spolupráci specializovaného pracoviště (Vocilka, 1999, s.11). Podle Pávkové a kol. (2002, s.137) důležitou pedagogickou zásadou je, aby požadavky kladené na děti byly přiměřené jejich možnostem, odpovídaly jejich potřebám i zájmům a respektovaly dosavadní životní zkušenosti. Jak autorky zdůrazňují, právě u dětí z nepodnětného a dysfunkčního prostředí je zapotřebí počítat s výkyvem negativních vlastností, návyků a chování. Přitom by bylo nesprávné zaměřovat se pouze na tyto jevy, ale naopak je potřebné odhalovat a posilovat kladné stránky osobnosti a využívat jich jako motivačního činitele k větší aktivitě, posílení důvěry v nové prostředí i ve vlastní síly a schopnosti. Problémy můžeme očekávat také z důvodu, že v dětském domově žijí pospolu děti z majoritní společnosti s dětmi z různých etnických menšin, nejčastěji jde o romské děti. Je důležité naučit tyto skupiny dětí spolu vycházet a vzájemně se tolerovat. Ne vždy se daří propojit tyto sociokulturní odlišnosti. Jak uvádí Vágnerová (2011, s. 34), hodnoty a normy chování jsou sociokulturně podmíněné, každá společnost považuje za důležité něco jiného. Problémy podle uvedené autorky nastávají tehdy, když jde o minoritu, která má vlastní pravidla, odlišná od majoritních. Míra rozdílnosti v požadavcích, ale i v tom, co je tolerováno a co už ne, může vést ke střetu s novou společností, ve které se dítě po umístění do dětského domova ocitlo. Relativně volná, nedirektivní výchova s minimem omezení a povinností, která je typická pro romské rodiny, představuje socializační zkušenost, která nevede k rozvoji žádoucích způsobů chování. Romská rodina od svých dětí nevyžaduje přijetí zodpovědnosti za plnění školních povinností. Pro romské děti tak může být nesplnitelným požadavkem i pravidelná docházka do školy (tento problém je také častým důvodem umístění dítěte do dětského domova). Tuto skutečnost potvrzuje také Kraus (2008, s. 165), také podle něj je hlavním problémem romské minority výrazný nedostatek ve vzdělání, způsobený podceňováním vzdělání a nedostatečnou připraveností na vstup do školy. Dalším problémem je podle Vágnerové (2011, s. 35) volný přístup k vymezení osobního vlastnictví různých věcí. V romské domácnosti je všechno společné, a tudíž se nelze divit, když si dítě leckdy vezme něco, co mu nepatří, protože doma by to nikomu nevadilo.

27

Vágnerová (2011, s. 35) také upozorňuje na to, že v případě romských dětí bývá obtížné odlišit, co vyplývá z neznalosti norem, co je projevem nedostatečného sebeovládání (které není romskou rodinou rozvíjeno) a co už patří do kategorie poruch chování. Tento problém by si měli uvědomit především vychovatelé v dětských domovech, kteří by se problematikou romského etnika měli zabývat trochu podrobněji. Kromě přípravy učitelů a vychovatelů v dětských domovech na práci s dětmi v náhradní ústavní péči je to i potřeba jejich zaměření na práci s dětmi odlišné kultury. Protože i oni se často dostávají do konfliktu s romskými dětmi z důvodu neznalosti jejich mentality, zvyků a kultury. Jak potom mohou rozvíjet vztahy mezi dětmi, když sami nechápou podstatu vzniklého problému? Jak uvádí Balvín (1997, s.50), ve snaze po dokonalosti vychovatel často nevnímá specifickou situaci dítěte, odkud, z jakého prostředí pochází, jaké je národnosti. Autor se domnívá, že zde leží základ nedorozumění. Vychovatelé jsou odpovědní za výchovu osobností, ale se všemi specifiky, které dítě jako osobnost má, tedy i s tím, z jakého prostředí pochází a jaké je národnosti. Vychovatel romského dítěte by měl tedy vsadit na osobnost – ale takovou, která by v sobě rozehrála v maximálně možné míře pozitivní atributy romství. Osobnost, která by za pomoci vychovatelů rozvíjela svoji romskou identitu se snahou překonat její negativní charakteristiky, kvůli kterým se dítě možná ve svých počátcích do dětského domova dostalo. Povinností pedagogů v dětských domovech by mělo být vychovávat jedince k pochopení jejich vlastní kultury a na druhé straně k respektování kultur jiných.

2.2 VYCHOVATEL A JEHO ROLE V SOCIALIZACI DÍTĚTE „Činnost každého ústavu, ať je jeho organizační struktura jakákoli, odráží do značné míry osobní kvality celého pedagogického kolektivu.“ Sekera (2009, s.38). Podle autora mezi hlavní činnosti vychovatelů v institucích ústavní výchovy počítáme výchovu a vzdělávání, terapii, diagnostiku, reedukaci a resocializaci dětí a mládeže většinou nějak sociálně hendikepovaných. Nesmíme zapomínat také na činnosti spojené s běžným denním režimem, jako jsou starost, péče nebo jen dohled nad dětmi a mládeží. Autor uvádí, že by vychovatel měl disponovat řadou osobnostních vlastností, dovedností, sociálních dovedností, schopností, měl by ovládat své emoce apod., jelikož je v zařízení právě tím dospělým, s nímž tráví dítě nejvíce času. 28

Sekera (2009, s. 74) dále zdůrazňuje, že je navíc vychovatel odpovědný za kvalitu a náplň výchovně-vzdělávacího procesu, vytváří plány náplně činností jednotlivců, ale také celých rodinných skupin, provádí činnosti mající charakter práce speciálního pedagoga, ale rovněž sociálního pedagoga (například se seznamuje s prostředím, kde dítě doposud vyrůstalo apod.), tráví se svěřenými dětmi nejvíce času – proto bývá vnímán jako vztažná či zprostředkující osoba v zařízení, z čehož dále vyplývá druh, intenzita nebo volba jednotlivých činností. Škoviera (2007, s.101) rozvádí dilema: „Vychovatel v dětském domově má nahradit rodiče – být rodičovským modelem. A rodič doma přece také vaří, uklízí a zabezpečuje chod celé domácnosti.“ „Od koho se má dítě naučit běžným životním dovednostem, když ne od vychovatele?“ „Každý alespoň trochu normální člověk může pracovat jako vychovatel. Víc než vzdělání potřebuje být praktický, šikovný a empatický.“ „Vychovatel zabezpečuje denní provoz. Pokud má dítě problém, ať jde k psychologovi.“ „Vychovatel nemá nahrazovat rodiče, to není jeho úkol. Je manažerem výchovného systému. K tomu, aby profesionálně vytvářel a řešil výchovné situace, aby nebyl jen dospělým, který je právě přítomný, potřebuje vzdělání.“ „Vychovatel by měl být dítěti nejbližším člověkem. Musí mít čas na důvěrné dialogy. Údržbář ať je údržbářem, kuchařem kuchař a vychovatel sociálním pedagogem.“ „Vytvořit z dětí, které přišly z různých domácích prostředí, homogenní společenství, je odborně náročný úkol. Pokud vychovatel není vzdělaný, nemůže porozumět skupinové dynamice ani posilovat identitu jednotlivce a identitu skupiny.“ Podle Škoviery (2007, s.103) je funkce vychovatele v institucionální výchově velmi složitá. Jeho náplň práce se pohybuje v jakési pohyblivé zóně, na jedné straně dětem doslova utírá nudle, na druhé straně s nimi vede profesionální terapeutický nebo spirituální dialog. Řeší dilema – současně má i nemá dítěti nahradit vlastní rodiče. Škoviera (2007, s.108) se také zabývá náplní práce vychovatele v dětském domově. Klade si otázku, zda vůbec potřebujeme vysokoškolsky vzdělaného vychovatele, pokud je jeho základní a hlavní prací poskytování péče a servisu a „imitace“ rodičů. Nestačí nám méně vzdělaný vychovatel s širokým a dostupným odborným servisem (psychologem, speciálním pedagogem a jinými odborníky)? Dívá se na to i z druhé strany: Je pro dítě, které je emocionálně a sociálně narušené dobré, pokud je vychovatel jen jakýsi „poloviční odborník“, který poslušně plní pokyny několika specialistů, a není jejich rovnocenným partnerem? Podle uvedeného autora je posilování společenského i profesionálního statutu vychovatele velmi důležité. 29

Je nezanedbatelnou součástí autority, kterou má v očích dítěte, má dopad i na to, jestli jeho přítomnost dítě vnímá jako součást svého bezpečného prostředí. V souvislosti s nárůstem podílu dětí s poruchami emocionality a chování v dětské populaci je potřeba profesionálně velmi dobře vybaveného vychovatele stále více aktuální. Sekera (2009, s.40) ovšem zdůrazňuje, že pouhé vystudování některé z vysokých škol zaměřených na oblast výchovy a vzdělávání ještě z nikoho ideálního pedagoga nedělá. Podle něj je důležité, aby člověk tak intenzivně ovlivňující a formující děti a mládež byl kvalitní a vyzrálou osobností. Problém vidí Sekera (2012, s. 85) také v nedostatečné vysokoškolské přípravě budoucích pedagogů. Na poli přípravy vysokoškoláků mnohdy působí akademici, kteří jsou praxi skutečně na hony vzdáleni. Podle Škoviery (2007, s. 109) vychovatel v dětském domově nesupluje rodiče. Jeho funkce je spojená jednak s organizací skupinového života, v níž by měly být vyváženy skupinové a individuální zájmy dětí, jednak v přijetí dítěte i s jeho individuálním životním traumatem. Provádí dítě během jeho vyrovnání se s minulostí, při řešení jeho aktuálních problémů i při hledání východisek do budoucnosti. Pokud vychovatel neporozumí tomu, co se v dítěti děje, pokud neumí rozpoznat, co se děje ve výchovné skupině, je jeho práce s dítětem pouze povrchní. Jak uvádí Pávková a kol. (2002, s.54) dobrý a citlivý vychovatel dokáže i u méně úspěšného a problémového dítěte najít příležitost k pochvale. Podle nich by každé dítě mělo zažít úspěch, protože úspěch se stává morální podporou a povzbuzuje dítě k překonávání obtíží. Také Matějček (2000, s.51) zdůrazňuje, že je potřeba s každým dítětem zacházet individuálně. Jak uvádí „Přijmeme-li však zásadu, že s každým dítětem musíme zacházet poněkud jinak, budeme sice v poněkud obtížnější výchovné situaci, ale budeme patrně jednat účinněji a spravedlivěji. Budeme ovšem muset více uvažovat a budeme muset své děti lépe znát“. Podle Pávkové a kol. (2002, s.54) může částečně nefunkční rodinu nahradit pouze takový vychovatel, který má dobrý vztah k dětem. Takový pečující vztah není prostě jen otázkou dobrého srdce nebo dobré vůle, ale také podle uvedených autorů vyžaduje určitou profesionalitu a řadu specifických vlastností. „Není jasnější a důležitější známkou zájmu dospělého o dítě než ochota pravidelně a předvídatelným způsobem si pro něj nacházet čas (Pávková a kol., 2002, s. 54). Jak dále autoři uvádějí, v době dospívání a hledání nových vzorů může být právě vychovatel pro dítě tou osobou, která se stane vzorem. Helus (2009, s.269) zdůrazňuje, že spolehlivou oporou v osobnostním rozvoji jedince může být pouze takový vychovatel, který disponuje pedagogickými ctnostmi a to především pedagogickou láskou, kterou vychovatel poskytuje dítěti přesvědčivou zkušenost, že mu na něm záleží. 30

Pedagogickou moudrostí vychovatel usiluje o porozumění dítěti, pedagogickou odvahou rozumí autor obhajobu práva dítěte na osobnostní rozvoj a vyžadování patřičných podmínek. Balvín a kol. (1997, s.48) upozorňují, že by z práce vychovatelky měl vymizet křik. Je to primitivní reakce dospělých na činy a chování dětí. Křik by měl nahradit údiv nad tím, co dobrého je schopno každé jednotlivé dítě během dne vykonat. Posilování kladného a dobrého v dětech je prevence, která téměř vždy vylučuje to, co nechceme, aby děti činily. K tomu také Pávková a kolektiv (2002, s.139) zdůrazňují, že úspěchy a selhávání ústavní výchovy závisí nejen na profesionalitě pedagogických pracovníků, ale více než jinde na vztazích k dětem, které jsou jim svěřeny do výchovné péče. Uvedení autoři uvádějí, že pedagog v dětském domově se kromě potřebné kvalifikace neobejde bez takových osobnostních vlastností, které umožní zvládat odborné postupy a metody. Rozmanité formy práce, podněty, důslednost, vlídnost a pochopení individuality dítěte jsou předpokladem pro vytvoření pozitivního vzájemného vztahu nezbytného pro zmírnění důsledků odloučení dítěte od rodiny a pro pozitivní průběh výchovného procesu. Podobně Nový (Speciální pedagogika, 2013, s.31) zjednodušeně charakterizuje vychovatele jako někoho, kdo tráví s dětmi nejvíce času, zaopatřuje je v jejich každodenním fungování. Vzhledem k tomu, že děti v dětských domovech mají často mnohočetné problémy v oblasti chování, prožívání a socializace, musí být vychovatel pro tuto roli patřičně vybaven. Pokud vychovatel dokáže dítě nebo mladého člověka zaujmout, vzniká vztah. Výchovné působení tohoto vztahu se projeví tak, že postupně přivádíme mladého člověka k poznání a přijetí určitých hodnot, o které nám ve výchově jde. Je známé, že nestačí o těchto hodnotách mluvit, ale spíše je důležité, aby je dítě v práci vychovatele vidělo, vycítilo, zažilo. Čím menší je skupina, s níž vychovatel pracuje, tím přirozeněji a spontánněji vznikají vztahy (Pávková a kol., 2002, s.53). Jak uvádí Řáda (in Balvín a kol., 1997, s.48), moudrá vychovatelka myslí na každé dítě, zná osobní potíže každého dítěte, umí prožívat s dětmi jejich štěstí, trpí jejich neúspěchy, uvědomuje si, že jejím svědomím je, aby každé dítě někam dovedla. Podle autora není problémových dětí, ale jsou jen děti s problémy. Škoviera (2007, s.105) zároveň upozorňuje na zvýšenou fluktuaci vychovatelů, která vyvolává jeden ze základních problémů – zabezpečení osobní stability jedince a pevný vztah mezi dítětem a zaměstnancem. Na tento problém upozorňují také Fischer, Škoda, (2009, s.144). Škoviera uvádí několik důvodů, proč vychovatelé z dětských domovů odcházejí:

31

► náročná pracovní doba, která neumožňuje uvést do souladu potřeby péče o vlastní rodinu a požadavky na práci v dětském domově; ► nedostatečné naplnění odborných ambicí (to se týká některých vysokoškolsky vzdělaných vychovatelů, kteří neakceptují pracovní náplň s převahou nepedagogických činností); ► příliš velké zastoupení činností podobných těm, které vychovatel provádí doma, výrazně zvyšuje psychickou vyčerpanost; ► interpersonální konflikty spojené s absencí společných zvyků, tradic a rituálů – malá schopnost dohody o důležitých problémech ve skupině více vychovatelů. Szabová (Vychovávaťel, 2011, s.25) zmiňuje ještě jeden důvod a to nedostatečné ohodnocení této práce s absencí osobní spokojenosti. Na tento problém poukazuje také Sekera (2012, s. 84). Podle něho obtížné pracovní podmínky a bídný plat v oblasti profesionálního vychovatele přitahuje pouze relativně malý počet uchazečů a ne vždy nejkvalifikovanější. Podle Pilaře (In Jedlička, Klíma, Koťa, Němec, Pilař, 2004, s.316) mnozí pedagogové nástupem do dětského domova často řeší svůj problém se zaměstnáním, nastupují bez větší motivace a nezřídka i bez schopnosti erudovaně pracovat s „lidskou duší, deformovanou často nelidským osudem“. Mnozí z těchto pedagogů po krátké době odcházejí, ale často po nich zůstává spousta chyb, které se jen obtížně odstraňují. Pilař dále upozorňuje na skutečnost, že ani dlouholeté působení v zařízeních náhradní výchovné péče, vzhledem k extrémní psychické náročnosti a možné „profesionální vyhaslosti“, není pro výchovného pracovníka výhodou, zvlášť nyní, kdy dochází k hlubokým proměnám nejen ve společnosti, ale i v osobnosti mladého člověka. Zaměstnanec s letitým vzorcem stálých rutinních přístupů bez inovací může uspět jen velmi obtížně. Negativním jevem, který se může u dlouholetých vychovatelů dětských domovů a podobných zařízení očekávat je tzv. syndrom vyhoření. Matoušek (1999, s. 132) uvádí, že syndrom vyhoření je očekávatelná, nevyhnutelná osobnostní obrana, která je patrná po řadě let praxe na každém profesionálovi. Vágnerová (2000, s. 6) popisuje, že ke vzniku syndromu vyhoření přispívá značné citové zatížení, zatažení do problémů svěřených dětí, které leckdy přesahuje hranici profesní angažovanosti, ale i zvýšené riziko zklamání, protože citová investice dost často nevede k pozitivnímu efektu. To znamená, že vychovatel nedosáhne očekávaného výsledku a nezíská za své úsilí odpovídající uspokojení. Nakupení většího počtu negativních zkušeností vede k pochybnostem o smyslu této práce. 32

Na velký problém vychovatelů, kterým je zvýšená psychická zátěž, která pramení z častého kontaktu s lidmi, z neustálé kontroly vlastního chování a projevů, interakce s dynamickým prostředím a její kvality a intenzity a z toho pramenícího stresu, upozorňuje také Sekera (2009, s.76). Autor radí, že v pomáhajících profesích je někdy nutné umět kontrolu a sebekontrolu opustit a spíše se odevzdat tomu, co se spontánně děje. Jinými slovy – není nutné za všech okolností bezmyšlenkovitě lpět na zásadách a teoriích. Guľáš (Vychovávaťel, 2010, s.37) se zabývá dalším závažným problémem ve výchovném procesu v dětských domovech a ten spočívá v absenci mužských vzorů ve výchově. Podle něj rodinu tvoří muž a žena, kdežto v dětských domovech absentuje mužská role, protože povolání vychovatelek většinou vykonávají ženy. To způsobuje také absenci mužské role jako organizátora technických činností a jako důležitého činitele především ve společenské a sexuální výchově chlapců. Na problém „nadměrná feminizace pedagogických sborů“ upozorňuje také Kraus (2008, s. 107).

2.3 VZDĚLÁVÁNÍ A PŘÍPRAVA NA POVOLÁNÍ DĚTÍ Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

Jak uvádí Pávková a kol. (2002, s.137) přicházející děti do dětského domova mohou být vlivem nepodnětného rodinného prostředí opožděny v rozumovém vývoji. Projevuje se to nízkou úrovní poznávacích procesů, pozornosti, představivosti, paměti, myšlení, rozvoje řeči a v důsledku toho horšími výsledky ve škole. Podle autorů zlepšování prospěchu ovlivňuje systematická příprava na vyučování, která je pravidelnou součástí denního režimu a probíhá pod dohledem vychovatelů. Vedle písemné a ústní přípravy na vyučování nabízí dětský domov dostatek příležitostí, jak neformálním způsobem rozvíjet a upevňovat školní vědomosti. Je to např. formou didaktických her, při vycházkách, návštěvách výstav, divadelních představení, při sledování vhodných televizních pořadů. Vzdělávání a příprava na vyučování dětí z dětských domovů by měla být jednou z priorit, vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z příprav na budoucí život. Čím vyšší vzdělání získají, tím větší a lepší výběr budou mít při hledání zaměstnání a snazší vstup do samostatného života. Bohužel většina dětí přichází do dětského domova už ve starším věku a mají velké nedostatky v učivu. Ty potom bývají příčinou jejich školních neúspěchů.

33

Přesto se po určité době, kdy děti dostanou do učení řád, jejich výkon stabilizuje a většina dětí je schopna dosáhnout vyučení či maturity (v dětském domově, kde pracuji, máme velké procento dětí, které získaly maturitní vysvědčení a bylo to především díky tomu, že si zvykly na každodenní školní přípravu a pravidelnou docházku do školy bez zbytečných absencí). Volba povolání patří podle Hlaďa (2007, s.20-23) mezi nejnáročnější rozhodovací procesy v životě člověka a významně ovlivňuje jeho budoucnost. První volba povolání je obvykle uskutečňována na konci základní školy v nelehkém období fyzického a psychického dospívání a děti ji subjektivně hodnotí jako obtížný úkol. Podle psychologa Mertina není naprostá většina čtrnáctiletých nebo patnáctiletých dospívajících připravena natolik, aby volbu povolání realizovala. Podle autora k nejčastějším příčinám patří špatná informovanost o světě práce, nedostatečná znalost skutečného pracovního prostředí a neschopnost posoudit své předpoklady pro výkon zvoleného povolání. Hlaďo konstatuje, že děti potřebují před svým rozhodováním o volbě povolání systematickou přípravu a pomoc svého okolí, což je především úkolem rodiny a školy. Obě instituce by měly děti vést a motivovat k tomu, aby si uvědomily potřebu odpovědného přístupu k volbě profesní orientace a vzdělávací dráhy, dále zodpovědnost za vlastní život, význam vzdělávání pro život i potřebu praktického přístupu během profesní i pracovní realizace. Rodina i škola mohou pomáhat, radit, doporučovat. Je to však dospívající, kdo by se měl rozhodnout. Pokud dítě žije v dětském domově, nemůže se většinou spoléhat na pomoc rodiny, takže tuto roli by měli převzít vychovatelé. K tomuto tématu se vyjadřuje také Pávková a kol. (2002, s.138), podle nich rozhodování o budoucím povolání předchází soustavné sledování školní úspěšnosti dítěte a pravidelné plnění školních povinností. Většina dětí je při volbě budoucího povolání nejistá. Často nemají představu o tom, co by chtěly jednou dělat. Nemají vzory z rodin, protože jejich rodiče bývají nezaměstnaní a často bez vzdělání. Správné rozhodnutí o volbě povolání, které musí být v souladu s možnostmi a zájmy dítěte, vyžaduje dostatek informací o různých formách profesní přípravy, pomoc a spolupráci ředitele, pedagogických a sociálních pracovníků při posuzování individuálních předpokladů dítěte a vhodnosti zvoleného oboru. Pávková a kol. (2002, s. 138) zdůrazňují, že důležitým kritériem volby povolání je rovněž posouzení perspektiv daného oboru z hlediska společenského uplatnění a sociální jistoty dítěte po opuštění dětského domova. Podle uvedených autorů nemají všechny děti po ukončení ústavní výchovy možnost vrátit se do vlastní rodiny.

34

Velkou pomocí při integraci do samostatného života je, podaří-li se domovu ve spolupráci s občanskými sdruženími, nadacemi nebo sponzory zajistit pro tyto mladé lidi vhodné ubytování a zaměstnání. Pro budoucí samostatný život je důležité naučit děti odpovědnosti za své činy. Jak uvádí Matějček (2007, s.104), výchova k odpovědnosti se nadá dělat kázáním, tresty a strachem – ta má přinášet malému dítěti, školákovi, mladistvému vnitřní uspokojení, že jedná v souladu s vyšším řádem světa. Dále autor zdůrazňuje, že odpovědnost je celkový postoj k životu a že nejúčinnějším výchovným prostředkem v těchto případech je osobní příklad vychovatele. Vzdělávání a přípravu na budoucí povolání dětí z dětských domovů podporují také některé nadace a sdružení, které připravují různé projekty k tomuto účelu.

2.4 VOLNOČASOVÉ AKTIVITY DĚTÍ Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

Podle Pávkové a kol. (2002, s. 13) můžeme volný čas chápat jako opak doby nutné práce a povinností a doby nutné k reprodukci sil. Je to doba, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění. Pod pojmem volný čas se běžně zahrnují odpočinek, rekreace, zábava, zájmové činnosti, zájmové vzdělávání, dobrovolná společensky prospěšná činnost i časové ztráty s těmito činnostmi spojené. Specifickou zvláštností volného času dětí a mládeže je to, že z výchovných důvodů je žádoucí jeho pedagogické ovlivňování (Pávková a kol., 2002, s.13). Děti nejsou v dětských domovech bez důvodu. Většina z nich přišla z prostředí, které nebylo pro jejich výchovu vhodné, nejčastěji z důvodu závadného sociálního prostředí a zanedbávání výchovy. Je jasné, že v takovém prostředí děti rozhodně nebyly vedeny k aktivnímu trávení volného času, spíš byly zvyklé na toulání a sdružování se do různých pouličních part. Do dětského domova často přicházejí ve věku, kdy už mají v této oblasti velké nedostatky. Potom je úkolem vychovatelů naučit děti, jak mají smysluplně trávit volný čas a poskytnout jim k tomu dostatek činností.Vychovatelé v dětských domovech se snaží dětem nabízet takové aktivity, které jsou pestré, zajímavé, ale také „aby dětem něco daly“.

35

Volný čas mohou děti vyplnit sportováním, malováním, zpěvem či hraním na hudební nástroje, výrobou různých dárků (v řadě dětských domovů mají pec na výrobu keramických předmětů). Děti mají možnost navštěvovat kulturní zařízení. Ve většině domovů děti mají možnost věnovat se i svým individuálním zájmům a to formou návštěvy různých kroužků, buď přímo v domově nebo i mimo něj. Mimo to, jsou organizovány činnosti pro všechny děti společně, většinou během prázdnin a víkendů. Jsou to například cyklistické a turistické výlety, výjezdy do hor, ozdravné pobyty v Čechách, ale i v zahraničí, letní tábory, výlety spojené s návštěvou našich národních památek. Ze své praxe mohu potvrdit, že denní program mají děti v dětských domovech velmi pestrý, naplněný aktivitami, které jim zabezpečí plnohodnotný rozvoj a smysluplné vyplnění jejich volného času. Málokteré dítě by asi řeklo, že se v dětském domově nudilo.

2.5 PŘÍPRAVA DĚTÍ Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ NA SAMOSTATNÝ ŽIVOT

Příprava dětí na samostatný život probíhá v dětských domovech prakticky každý den. Děti jsou vedeny k pořádku a čistotě svých osobních věcí i prostor ve kterých žijí, podílejí se na úklidu domova i jeho okolí. Pod dohledem vychovatelů se učí vařit, péct, prát, žehlit. Učí se manipulovat s pracovním nářadím, buď při jednoduchých opravách poničených věcí nebo formou práce na zahradě. V těchto záležitostech jsou tyto děti možná více připraveny na život než-li některé dítě z rodiny. V čem ale mají tyto děti problémy, jsou především chod domácnosti a její financování, úřední záležitosti a kontakt s lidmi mimo DD. V této oblasti mají děti málo praktických příležitostí zjistit, co vše je potřeba znát a umět pro samostatný život. Jak uvádí Fischer, Škoda (2009, s.144), chybí jim modelové vzorce chování běžné v rodinné struktuře. Normami a opatřeními je ztížená příprava na samostatný život například při přípravě pokrmů a nakupování potravin. Vzhledem k tomu, že se musí dodržovat spotřební a potravinový koš z hlediska skladby vitamínů, problém s evidencí a skladováním potravin pak vede k tomu, že většinou zařízení preferují nákupy na faktury, čímž se výchovný účinek hospodaření s penězi za účelem zajištění stravy ztrácí. Obdobný dopad má přímé vydávání potravin ze skladu kuchyně.

36

Mladí dospělí odcházející z ústavních zařízení jsou zvyklí na neustálou péči ze strany zaměstnanců, kteří se o ně starali a zajišťovali vše potřebné. Nejčastější problémy, se kterými se mladí lidé setkávají podle Gottwaldové (2006, s.8) jsou: -

neschopnost hospodařit s finančními prostředky;

-

neschopnost, respektive nemožnost, z vlastních počátečních prostředků zajistit si vysoký standard bydlení a spotřeby na který byli zvyklí;

-

snaha hledat rychlá řešení nápravy této „nedostatečnosti“, často formou různých nevýhodných půjček a úvěrů, ale i pácháním trestné činnosti;

-

absence kladných rodičovských vzorů vyvolává v mladých lidech efekt vykořenění, který se projevuje nedostatečnou důvěrou ve vlastní schopnost vést normální život. Proto raději tíhnou k vrstevnickým skupinám (mnohdy problémovým), vyhýbají se běžným závazkům, převzetí odpovědnosti;

-

neznají ceny zboží, většinou neumí vařit, neznají právní rozdíl mezi nájmem a podnájmem, jakoukoli písemnou smlouvu považují za nežádoucí komplikaci, ve které se stejně nevyznají, chybí jim pracovní návyky (samostatné ranní vstávání do práce bez pomoci vychovatele, dlouhodobější odevzdávání vyrovnaného výkonu atd.) a v zaměstnání vydrží pouze krátkou dobu;

-

bývají často i vztahově naivní, velice rychle se s jinými lidmi skamarádí, jsou až nadměrně důvěřiví, mohou naletět podvodníkům, či naopak, vztahy navazují jen povrchní a účelové;

-

odcházejí z prostředí jim důvěrně známého, poskytujícího jim jistotu a řád, do většinou neznámého prostředí, musejí opustit přátele a kamarády, se kterými mnohdy strávili celé dětství a dospívání;

-

systém odměn a trestů vede k účelovému chování (chovám se dobře, protože z toho budu mít výhody);

-

odcházejí z ústavní péče po dosažení zletilosti, případně po skončení přípravy na povolání, ve velké míře zcela nepřipravené do života, nezralé, sociálně opožděné;

-

nebývají dostatečně připravováni na situace, které se týkají partnerského a sexuálního života a vztahů, ačkoliv je prokázané, že děti vyrůstající v zařízeních ústavní výchovy začínají se sexuálním životem velmi brzo. Je přitom nutné, s ohledem na to, že nevyrůstají v klasickém modelu rodiny, který by přirozeně nabízel žádoucí vzorce chování, aby tyto děti získávaly už od ranného věku kvalitní informace o partnerství, antikoncepci, rodinných vztazích, aby se samy učily partnerským rolím; 37

-

nechápou pojem „partnerství“ a „vztah“ dvou lidí, kteří si vzájemně rozumí, respektují se, vycházejí si vstříc. V dospělosti pak velmi snadno v partnerství a rodičovství selhávají.

Určitě bychom neměli opomíjet fakt, že většinová společnost nijak neusnadňuje mladým lidem opouštějícím ústavní zařízení jejich resocializaci. Již v samém počátku svého dospělého života jsou stigmatizovaní pobytem v ústavu a hendikepovaní svou minulostí. Z průzkumu, který uvádí Gottwaldová (2006, s.9), vyplynulo, že i tento fakt jim dělá starosti. Všichni dotazovaní odpověděli, že by chtěli, aby jejich minulost nebyla známa (zejména v zaměstnání), sami by se svěřili jen důvěryhodným lidem ze svého okolí. Problémem osamostatňování dětí z dětských domovů se zabývá i řada nadací a sdružení. Realizují různé projekty, které jsou jakousi přípravou dětí na vstup do života. Projekty jsou většinou dlouhodobé a jsou určeny pro děti od 16ti let. Často bývají realizovány pro několik dětských domovů společně. Děti se v rámci těchto projektů učí osvojování si základních sociálních a komunikačních dovedností, zvládání a zajištění běžných sociálních a praktických potřeb – hledání bydlení, zaměstnání, navazování mezilidských a partnerských vztahů, rozvíjí schopnosti a dovednosti v otázkách samostatného hospodaření, chodu domácnosti i volného času. Z mého pohledu jsou tyto projekty velice užitečné, i když je to pořád jen „hraní na samostatný život“. Díky nim si totiž některé děti teprve uvědomí, že se jim odchod do života blíží a přemýšlí nad tím, co bude dál. Získají kontakty na různé organizace, které se jim v budoucnosti mohou hodit. V neposlední řadě navážou přátelství s dětmi, které jsou na tom stejně. Příklady některých projektů Pro příklad uvádím projekty, ve kterých byli podle svých slov zapojeni jedinci, kteří se zúčastnili výzkumného šetření. Projekt SOS18 - jedná se o projekt, který realizuje občanské sdružení Vhled a Dům na půl cesty Centrum Sámovka. Tímto projektem se rozumí příprava na samostatný život, nabízí pomocnou ruku mladým lidem z dětských domovů, kteří zanedlouho začnou žít svůj dospělý život a mají zájem se na novou životní etapu lépe připravit. Cílem projektu je připravit mladé lidi na řadu nových situací, kterými by mohli být v budoucnu zaskočeni.

38

Hlavními oblastmi, kterým se projekt věnuje je získávání a ověřování praktických dovedností potřebných při hledání a udržení zaměstnání, při zajištění bydlení či samostatném hospodaření. Projekt má již dlouholetou historii. Celkem jím prošlo již 54 absolventů z 10 dětských domovů. Účastníci projektu se schází v Praze v Centru Sámovka při několika dovednostně vzdělávacích setkáních a během léta absolvují sportovně – dovednostní pobyt v přírodě. Mezi setkáními probíhá elektronická komunikace mezi účastníky projektu a jeho organizátory. Motivací pro mladé lidi je finanční podpora ve výši 5-15 tisíc korun pro úspěšné absolventy projektu. Více informací je k nalezení na www.sos18.cz . Projekt Start do života – Peníze pro život aneb „Postavím se na hlavu nebo na vlastní nohy?“- tento projekt realizuje středisko Náhradní rodinné péče v Praze. Je zaměřený na zkvalitnění úrovně života dětí vyrůstajících v ústavním prostředí. Projekt je realizován již od roku 2003 a cílem je zvyšovat sociálně – psychologické a komunikační dovednosti mladých lidí před odchodem do samostatného života, posílit jejich motivace a kvalifikace k celoživotnímu učení, získat znalosti a další zkušenosti, které mají pomoci při vstupu na trh práce a úspěšně se začlenit do společnosti. Jednotlivé aktivity projektu: 1.stránky www.odchazim.cz Cílem je poskytovat mladým lidem žijícím mimo vlastní rodinu potřebné informace na jednom místě, možnost seznamovat s internetem a prací s výpočetní technikou, běžná komunikace a podpora. 2. Poradna pro mladé lidi žijící mimo vlastní rodinu Obsahuje otevřenou i uzavřenou diskusi. Poradnou se rozumí odpovědi na dotazy, které zajišťují pracovníci Střediska náhradní rodinné péče. 3. Korespondenční kurz 10 lekcí korespondenčního kurzu. Cílem je snadná dostupnost pro velký počet zájemců. Rozvoj IT gramotnosti, zpracování materiálu na míru – účastník si je může ponechat a jsou stále k dispozici. Lekce jsou zaměřené na problematiku práce, financí, bydlení a kapitolu s problematikou rodiny. 4. Kurz základní znalosti angličtiny. 5. Testy osobnosti. 39

Už vím jak – projekt, který byl realizován neziskovou organizací Spolu dětem. Jednalo se o dvouletý projekt, který vznikl díky finanční podpoře z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky. Byl realizován od května 2009 do června 2011.Cílem bylo připravit mladé lidi končící ústavní výchovu na vstup do samostatného života a na vlastní samostatnou existenci. Cílovou skupinou byla mládež od 15 – 19 let z jedenácti dětských domovů.

.

2.6 VSTUP DO SAMOSTATNÉHO ŽIVOTA

Mladí dospělí z dětských domovů odchází buď dovršením zletilosti nebo po ukončení přípravy na povolání. Pokud se v 18ti letech rozhodnou, že chtějí v dětském domově zůstat a dál studovat, jejich pobyt v DD je od této chvíle dobrovolný a je vázán smlouvou, kterou lze po porušení zrušit. Jednou z hlavních podmínek je pravidelná školní docházka. Z mé praxe mohu potvrdit, že většina dětí se rozhodne v DD zůstat. Jedním z důvodů je to, že si chtějí oddálit vstup do samostatného života, protože si všichni uvědomujeme skutečnost, že v 18 letech nejsou skutečnými dospělými ve smyslu osobnostní zralosti. Pokud se děti rozhodnou z DD odejít, mají několik možností kam jít. Některé se vrací zpět do původní rodiny, což podle mého názoru není úplně ideální. Většinou se jedná o rodiny, které nefungují, převládají tam negativní jevy a bohužel se stává, že děti tyto vzory převezmou a začnou žít stejným způsobem. Na tento problém upozorňuje také Gjuričová (in Chmelař, Matoušek, Pozlarová 2008, s. 25), která popisuje problémy, pokud se děti vrací do původní rodiny. Tyto problémy vyplývají především z toho, že v rodině nedošlo k žádné změně k lepšímu – rodina je rozvrácena, žije v nepořádku, chaosu, bez pravidel. Někteří její členové byli nebo mohou být ve výkonu trestu odnětí svobody, měnili se partneři matky, v rodině přibyli další sourozenci, atd. Podle autorky mladý člověk, který řadu let žil v hezkém prostředí, jasně nastaveném režimu a v relativním dostatku a jehož vztahy s rodinou byly přerušeny, se návratem do původní rodiny ocitá v situaci, z níž prakticky není možné něco pozitivního vytěžit. Problém vidí autorka v tom, že pokud zůstane ve své rodině, tak postupně převezme model života svých příbuzných a pokud rodinu opustí, je pro něj obtížné se „někde“ uchytit.

40

Postupně se kontaktuje se známými a s jejich známými, s nimiž se setkal během svého pobytu v dětském domově, a je jen otázkou štěstí a náhody, zda se mu podaří první roky samostatného života překonat bez problémů. Některé děti navážou během života v DD partnerské vztahy a po odchodu z domova začnou žít se svým přítelem/přítelkyní/ ve společné domácnosti. Pokud se jedná o partnera z fungující rodiny, je to často šance, jak převzít kladné rodinné vzory a začít žít spokojený život. Další možností je samostatné bydlení v tzv. sociálním bytě příslušného městského úřadu. Tato varianta nebývá častá, protože zájemců o sociální byty je mnoho, a to nejen z řad odcházejících dětí z dětských domovů. Dalším řešením pro odcházející děti je Dům na půl cesty. Jedná se o zařízení, jehož cílem je účinná pomoc v integračním procesu mladých lidí ve věku 18-26 let, kteří se po opuštění pobytu v dětských domovech a výchovných ústavech ocitli v krizové situaci. Nabízená pomoc zahrnuje poskytnutí ubytování na časově omezenou dobu (18 měsíců) s možností prodloužení (6 měsíců), spolupráci při hledání a ucházení se o zaměstnání a bydlení. Uživatelé služeb jsou vedení formou vzdělávacích programů a tréninkem sociálních dovedností k samostatnosti při řešení svých životních události. Životní styl uživatelů služeb je v rámci možností přizpůsoben běžnému životu (samostatná příprava jídla, udržování pořádku, praní prádla atd.). Vzdělávání a sebevzdělávaní uživatelů služeb je zajištěno v rámci krátkodobých kurzů. Jak uvádí Gottwaldová (2006, s.2), mladí lidé odcházející ze zařízení ústavní výchovy často trpí psychickou deprivací, která je způsobena zejména selháním či ztrátou rodinného zázemí a následně dlouhodobým pobytem v ústavní péči, poruchou zasahující celou osobnost

dítěte

nediferencovanost

(celkové citů,

opoždění

psychomotorického

poruchy chování,

nedostatek

vývoje,

volních

plochost

vlastností,

a

potíže

v navazování vztahů apod.). Tato deprivace způsobuje sociální handicap, který výrazně snižuje možnost začlenění dětí do společnosti po opuštění ústavního zařízení. Velmi často dochází k tomu, že kvůli nedostatečné osobní motivaci nedokončí školní docházku. To je jedním z nejzásadnějších důvodů následného selhání, protože je snížena jejich šance uplatnit se na trhu práce. Ve zvláště obtížné situaci jsou podle Gjuričové (in Chmelař, Matoušek, Pozlarová 2008, s.25) romské děti. Zejména pro ty, které prožily v dětském domově většinu svého života bez toho, aniž by jim byla zprostředkována jejich odlišná etnická příslušnost, je vstup do života mimo ústav vždy traumatizující. 41

Na jedné straně se setkávají s odmítáním, podezíravostí, s diskriminací ze strany většinové populace a na straně druhé s realitou života svých původních rodin. Také Balvín (1997, s.9) uvádí, že romské děti z dětského domova mají stigma, kterého se nemohou zbavit. Jde o to najít adekvátní metody, jak v dětském domově uchovat a rozvíjet jejich identitu. To ovšem vyžaduje systematickou, dlouhodobou práci. Velkým rizikem pro jedince, kteří odchází z dětského domova je nezkušenost a neschopnost si uspořádat vlastní život. Dle Fischera, Škody (2009, s. 144) dosažení 18. roku věku velmi často neznamená skutečnou dospělost ve smyslu osobnostní zralosti. Právě období po odchodu z ústavní péče je dobou velkých rizik ve smyslu sociálně patologického chování. Bohužel po odchodu z dětského domova někteří jednici skončí na ulici. Podle Vágnerové, Csémy, Marka (2013, s.65) se tak děje i tehdy, když získají nějaké základní bydlení a startovací peníze. Často se ukáže, že nejsou schopni se o sebe postarat a svou nově nabytou samostatnost nezvládnou (přestanou chodit do práce, neumějí hospodařit s penězi, neplatí ubytovnu, nedodržují pravidla příslušného ubytovacího zařízení atd.). Užívají si nově získané svobody a nemyslí na to, co bude. Jak autoři uvádějí (2013, s.40), mezi mladými bezdomovci je relativně vysoká četnost těch, kteří žili alespoň po určitou dobu v ústavní péči. Podle autorů k jejich sociálnímu propadu mohou přispět i problémy, které si přinesli z dřívějška, z rodiny, v níž žili v raném dětství. Nejčastěji jde o obvyklou kumulaci rizikových faktorů zahrnujících jak osobnost daného jedince, tak negativní vlivy prostředí, jimž byli vystaveni od počátku svého života. Také Gottwaldová (2006, s.2) potvrzuje, že mnozí končí v řadách dlouhodobě nezaměstnaných, nemohou si udržet bydlení a jsou svými osobními problémy strháváni ke společensky nežádoucím činnostem (kriminalita, abúzus drog apod.).

42

3 SOCIALIZACE Dle Sociologického slovníku pojem socializace označuje osvojování si norem, zvyků, idejí, hodnot, tradic, jazyka, symbolů a sociálních rolí v dané společnosti. Během tohoto procesu jedinec získává dovednosti, které bude potřebovat pro společný život s dalšími lidmi. Cílem je, aby člověk zvládal své pocity a pudy, rozvinul si svědomí, naučil se potřebným rolím pro život v rodině, partnerství a povolání. K socializaci patří i schopnost rozlišovat, co je v životě důležité. Jako socializaci lze označovat každé začleňování do nové skupiny, takže socializace trvá vlastně celý život (Jandourek, 2012, s. 208). Podobně hovoří Kraus (2008, s. 59), podle kterého socializací rozumíme proces postupné přeměny člověka jako biologické bytosti v bytost společenskou, tedy postupné začleňování se do života dané společnosti, proces, v němž se učíme v dané společnosti žít. Socializací osobnosti můžeme podle Heluse (2007, s.71) definovat jako proces utváření a vývoje člověka působením sociálních vlivů a jeho vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá: vyrovnává se s nimi, podléhá jim, či je tvořivě zvládá. Děje se tak: 1) Začleňováním člověka do mezilidských vztahů – zejména těch, v nichž nacházíme své místo, postavení, porozumění pro své snahy rozvíjet se, uplatňovat, smysluplně žít. 2) Zapojováním člověka do společenských činností – zejména těch, v nichž spolu s druhými realizuje společenství, spoluvytváří produkty, nachází uplatnění, realizuje vedle svých osobních cílů i cíle společné. 3) Integrováním člověka do společensko-kulturních poměrů – tzn. především do pospolitosti všech, kteří sdílí určité hodnoty/cíle, respektují určité normy/zásady a uchovávají určité konvence/zvyklosti. Nakonečný (2009, s. 102) charakterizuje socializaci jako vysoce komplexní proces, začínající v novorozeneckém věku v rodině, pokračující ve škole a v zaměstnání, determinovaný masmédii, ale i příslušností k různým skupinám pracovním, zájmovým a dalším. Základy vytváří tzv. primární socializace uskutečňující se v rodině v procesu rodinné výchovy, která je současně mediátorem vlivu dané kultury; cílem rodinné výchovy je totiž uvést dítě do příslušného kulturního prostředí, naučit je orientaci v tomto prostředí plném symbolů a společenských standardů.

43

Na tuto primární socializaci pak navazuje další společenská instituce, škola, a později pracovní organizace, kde se pak dospělý musí učit novým, tentokráte pracovním rolím. V Pedagogickém slovníku se píše, že socializace je celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti. Realizuje se hlavně – sociálním učením, sociální komunikací a interakcí, i nátlakem (Průcha, Walterová, Mareš, 2009, s.267). Také Helus (2011, s. 256) uvádí, že je základním mechanismem socializace sociální učení. Učení se stává sociálním především svým cílem vybavit jedince způsobilostmi být mezi lidmi jako partner, přítel, spolupracovník, občan – člen lidského společenství v mnohotvárnosti jeho forem a projevů. Sociální vlivy působící na jedince podle Heluse (2009, s.207) představují: -

Druzí lidé jako jedinci, s nimiž se jedinec stýká a interaguje; se kterými se ztotožňuje a srovnává; podle kterých se orientuje, na nichž je závislý; s nimiž soutěží; jež vede či kterými je veden; jež miluje nebo nenávidí; u nichž hledá útočiště či kterých se bojí.

-

Sociální skupiny, do kterých přináleží a v nichž zaujímá určité postavení, vůči kterým zaujímá postoj, s nimiž se identifikuje či od nichž se distancuje.

-

Společenské, hospodářské, politické a kulturní poměry ovlivňující jedincovy hodnotové orientace, normy a principy, jimiž se řídí, přesvědčení a víry, které zastává, události, v něž doufá či kterých se obává.

-

Zvyklosti a pravidla, obvyklé či mimořádné životní způsoby.

Cílem socializace, jak uvádí Helus (2011, s. 257), je, aby jedinec přijal za své hodnoty a normy, které jeho sociální okolí považuje za správné. Autor upozorňuje na to, že se běžně setkáváme s případy, kdy lidé nemají normy a hodnoty zvnitřněny (interiorizovány), dodržují je proto, aby nenarazili, když je někdo sleduje, když hrozí potrestání nebo ostuda za jejich nedodržení. Jedná se o povrchovou socializační adaptaci založenou na vnějším dohledu. Interiorizované osvojení ale podle uvedeného autora znamená, že akceptování norem a hodnot se nadále děje z vnitřní potřeby a jejich dodržování se stalo pro jedince přirozeným. Podle Heluse (2007, s.87) by bylo omylem představovat si socializaci tak, že ji poučeně organizují ti už dobře socializovaní vůči těm, kteří teprve mají být socializováni (dětem, dospívajícím). 44

Autor upozorňuje, že se socializace ve velké míře uplatňuje prostřednictvím spontánních, mimoděčně působících vlivů a okolností, které nikdo moudrý neplánuje, nekontroluje a ani plánovat či kontrolovat nedokáže; že děti a mládež jsou často vystaveni vlivům problematickým, které je třeba i přizpůsobují skupině, v níž vyrůstají, ale z hlediska zájmů společnosti jsou orientováni deviantně, parazitně či neproduktivně. Také Kraus (2008, s. 60) potvrzuje, že socializace může probíhat v prostředích různé kvality – vlivem nepříznivých a z hlediska optimálního rozvoje osobnosti nežádoucích podnětů se však někdy chování a jednání osob začne odchylovat od obecně uznávaných norem.

3.1 DEVIACE

Pokud nabývá nefunkční socializace závažných podob, takže vyvolává reakce společnosti (kárné, nápravné, ochranné), označujeme její efekty za deviace (Helus, 2007, s.94). Deviaci uvedený autor charakterizuje jako odchýlení od soustavy hodnot, norem a zvyklostí, kterými se řídí ve své většině společnost a která zakládají nutný řád mezilidského soužití. Ohrožuje společnost, která se vůči ní brání – trestá (sankcionuje) osoby, které deviují; deviace tudíž zpětně ohrožuje ze strany společnosti i samotného devianta. Kromě trestání se společnost brání také tím, že aplikuje vůči deviantům nápravná opatření – léčbu, resocializaci či převýchovu. Podle Průchy, Walterové a Mareše (2009, s.50) hodnocení toho, co je deviace závisí mj. na tom, kdo hodnotí, na kritériích, které používá, na sociálním kontextu deviace, na sociálních normách, míře sociální kontroly a popřípadě sankcích. Jak dále Helus (2007, s.95) uvádí, deviace nejsou jenom výsledkem nefunkční a dysfunkční socializace. Značná pozornost je věnována faktorům biologickým, např. dědičným dispozicím, poškozením mozku aj. Mezi příčiny spočívající především v sociálních souvislostech života a hlavně v činitelích socializujícího prostředí podle autora patří: ▪

Raná deprivace, neboli strádání jedince v raném věku absencí vzájemné citové vazby

mezi ním a pečující osobou. Důsledkem je, že se v dotyčném jedinci nevyvine vcítivost do druhých lidí a přirozená snaha vycházet si s nimi navzájem vstříc.

45

▪

Nezpracované traumatické zážitky, tíživé situace a životní krize. V dětství a mládí

dochází poměrně často k událostem, které jsou nad síly postiženého jedince vyrovnat se s nimi: nedokážou je pochopit, zařadit, překonat; nedokážou nahlédnout možnost východiska a vyvinout úsilí k jejich řešení – stávají se tedy jejich obětí. Při kombinaci určitého průběhu těchto událostí a specifické citlivosti dítěte se nezpracované zážitky vtiskují do osobnosti, připomínají se a oslabují způsobilost postiženého jedince vyrovnat se s náročnějšími situacemi v průběhu dalšího života. ▪

Anomické zkušenosti – zkušenosti, že pravidla, která si jedinec osvojil jako správná a

nutná pro život mezi lidmi, mu brání dosáhnout cílů, které daná společnost pozitivně hodnotí (zpravidla je to majetek, kariéra, obdiv druhých lidí apod.); nachází se tedy v pokušení tato pravidla přestoupit, protože pro sebe nevidí jinou možnost, jak dosáhnout toho, čím by se úspěšně zařadil mezi úspěšné. ▪

Osvojené subkultury – přijetí hodnot, norem zvyklostí a přesvědčení nějaké minority,

čímž je ztíženo zařazování se do většinové, určující části společnosti. Potíže, které tak pro jedince vznikají, mohou výrazně narušit funkční průběh socializace i v případě, že minorita sama není nijak protisociálně orientována, ale od majority se odlišuje pouze svou jinakostí. ▪

Stigmatizace – připisování určitých vlastností jedince na základě určité jeho

charakteristiky, která ač sama o sobě může být něčím zcela neutrálním, je nicméně okolím chápána jako důkaz nějaké jeho neakceptované odchylky. V důsledku toho okolí s tímto jedincem jedná tak, že mu ztěžuje, případně znemožňuje zařadit se do běžného fungování společnosti (Helus, 2007).

46

4 MLADÁ DOSPĚLOST Vágnerová (2007, s.9) uvádí, že počátek dospělosti není v naší společnosti jednoznačně vymezen nějakým specifickým mezníkem či rituálem, který by tuto zásadní změnu potvrzoval. Jediným, alespoň přibližně takto definovatelným faktorem je dosažení právní dospělosti, zletilosti. Ta však není společností akceptována jako zásadní signál pro změnu statusu mladého člověka. Kraus (2012, s. 63) charakterizuje dospělost jako naplnění životních drah (rodinné, profesní, společenské). K přechodu z adolescence do dospělosti podle Heluse (2011, s. 299) patří vyjasňování budoucnosti, do které je třeba naplno vejít. Je to dospělost se všemi znaky, které k dospělosti patří. Adolescent může čelit strachu z dospělosti, poněvadž se mu jeví jako náročná, nepohodlná. Dospělost je podle uvedeného autora v dnešní době úkolem, vyžadujícím rozhodnutí vzít na sebe zodpovědnost a povinnosti – to na jedné straně. Na straně druhé může dojít naopak k situaci, kdy adolescent do dospělosti bezhlavě utíká, aby se zbavil dětství, které se mu stále připomíná jako těsný a ponižující krunýř závislosti. Důsledkem je, že není na dospělost patřičně vybaven, není pro ni osobnostně zralý. Takto to často cítí jedinci vyrůstající v ústavní výchově. Také Vágnerová (2007, s.28) upozorňuje, že doba na rozhraní adolescence a mladé dospělosti se dost často vyznačuje určitou sociální bezprizorností a omezením trvalejších sociálních vazeb: mnozí mladí lidé mění zaměstnání, bydliště, přátele i partnery. Na základě působení mnoha různých faktorů se jejich život postupně stabilizuje. V závislosti na tom dochází k celkové socializační proměně a k vyhranění určitého životného stylu, vyplývajícího ze zafixovaných hodnot a postojů mladého dospělého. Jak uvádí Helus (2011, s. 300), dospělost je nejdelší věkovou epochou – trvá cca 40 let. Autor uvádí rozmezí 20-25 let jako dolní hranice a 55-65 let jako horní hranice. Za tu dobu se mnoho odehraje; mnohé z toho jedince posiluje, vyhraňuje podobu jeho osobnosti, mnohé z toho jej ale také oslabuje, jeho osobnost se láme. Každý prochází událostmi, znamenajícími hluboké zářezy do chodu jeho života. Podle Vágnerové (2007, s. 10) za nejvýznamnější psychické znaky dospělosti lze považovat samostatnost, relativní svobodu vlastního rozhodování a chování, spojenou se zodpovědností ve vztahu k druhým lidem, se zodpovědností za svá rozhodnutí a činy. Vágnerová (2007, s. 13) dále charakterizuje „role dospělého je typická většími právy i nárůstem povinností a odpovědnosti.

47

Má větší sociální prestiž, protože její zvládnutí je náročnější a obtížnější, než byly role vývojově předcházející, čímž potvrzuje větší hodnotu takového člověka. Dospělost je spojená s určitým sociálním očekáváním, jehož plnění potvrzuje novou kvalitu, status dospělého.“ Helus (2011, s. 301) rozlišuje zpravidla v epoše dospělosti tři věková období: dospělost ranou, vrcholnou a pokročilou. Podobně dělí dospělost také Vágnerová (2007, s.11) a to na: mladou, střední a starší dospělost. Podle autorky mladá dospělost zahrnuje období od 20 do 40 let. Dosažení dospělosti signalizuje ochota přijmout a schopnost zvládnout určité vývojové úkoly: a) profesní roli, b) stabilní partnerství, c) rodičovství. Mladá dospělost je dobou nadějí a jejich postupného naplňování. Většinu plánů je ještě možné uskutečnit. Je také dobou mnoha sociálních proměn, typickou značnou četností nových zážitků a zkušeností. Mladý člověk je otevřen všemu novému, i přijetí nových rolí, které chápe jako předpoklad získání nezbytných zkušeností i sebepotvrzení. Podle autorky předpokladem přijatelného rozvoje není jenom biologické zrání, ale i adekvátní zkušenost. Vágnerová zdůrazňuje, že lidé, kteří vyrůstali v podnětově nestandardním, např. citově deprivačním prostředí, se zvýšenou pravděpodobností v uvedených oblastech selhávají. To lze interpretovat jako nezvládnutí role dospělého. Významným faktorem, který ovlivňuje způsob pojetí vlastní dospělosti, spojený s jejím konkrétním naplněním, je zkušenost s dospělými lidmi z dětství. Vzory, které člověk poznal a byly pro něj důležité, jej ovlivňují i po dvacátém roce jeho života. Vágnerová dále uvádí, že fáze rané dospělosti je velmi významná. Rozhodnutí rané dospělosti mají své důsledky i pro následující vývojové fáze, protože nastartují změny, které mohou být nezvratné (např. rodičovství). Většina lidí se ve svém rodičovství opírá o zkušenosti z vlastní rodiny. Podle Bechyňové, Konvičkové (2008, s. 104) málokdo přitom zažil pouze bezproblémové dětství. Pro kvalitu rodičovství je důležité, jaké zkušenosti převažovaly a co jsme měli možnost načerpat nejen ze vztahů s rodiči, ale i ze vztahů s dalšími členy širší rodiny, popř. s osobami, které pro nás byly významné v dětství a dospívání. Lidé, kteří sami byli svými rodiči zanedbáváni a neměli možnost poznat jinou významnou pečující zkušenost, jsou v roli rodiče velmi znevýhodněni a je velké riziko, že budou péči o své dítě také zanedbávat.

48

Vágnerová (2007, s. 14) upozorňuje, že role dospělého nemusí být pro dvacetileté lidi jednoznačně atraktivní Jejich postoj k vlastní dospělosti bývá dost často ambivalentní. Uvědomují si, že tato životní fáze nemá jen výhody, ale i nevýhody. 1. Dospělost je spojována se samostatností a nezávislostí, která je chápána jako výhoda. Člověk si sám volí svůj životní styl a své role. Na druhé straně je méně příjemný tlak společnosti, směřující k přijetí určité definitivní společenské pozice a s ní spojených závazků, tzn. omezení vlastní svobody. 2. Dospělost je spojována s ekonomickou soběstačností a s možností svobodně hospodařit se svými penězi. Na druhé straně nebývá těchto prostředků mnoho a navíc může být nepříjemný sociální tlak směřující k omezení této svobody ve prospěch rozumnějšího investování prostředků do obecně přijatelných hodnot. 3. Dospělost je spojována se svobodnou volbou autentických přátelských a partnerských vztahů, které by uspokojovaly potřebu citového zázemí. Na druhé straně je pro dospělost typický tlak společnosti na uzavření manželství a rodičovství, které svobodu jedince zásadním způsobem omezí. Podle Vágnerové (2007, s.29) mladý dospělý zná obecné normy a standardy pro chování v oblasti již zafixovaných rolí, ale není si jist, jaké normy přesně platí pro nové role. Nezkušenost a neznalost jej může na jedné straně vést k extrémům, k netoleranci a radikálnosti v prosazování určitých pravidel bez ohledu na okolnosti a na druhé straně k nadměrnému liberalismu. Tato tendence se může projevovat ve všech sociálních oblastech, které jsou pro mladé lidi nové, např. v politice. Preferenci jakéhokoliv zjednodušení je třeba chápat jako obranu v situaci nejistoty. Vágnerová (2007, s.48) se dále zabývá profesní rolí v období mladé dospělosti. Uvádí, že v první dekádě dospělého věku definitivně končí sociálně tolerované období přípravy a experimentování v profesní oblasti. Mladý člověk přijme určitou variantu profesní role, která má trvalejší platnost. V této době je položen základ profesní kariéry, která sice může být později nějak modifikována, ale většinou již nejde o zcela zásadní změnu. Autorka zdůrazňuje, že schopnost zvládnout přiměřeným způsobem profesní roli je jedním z psychosociálních kritérií dospělosti. Znamená to, že člověk dokáže systematicky pracovat, omezit své aktuální potřeby ve prospěch povinnosti. Profesní aktivita svou časovou náročností představuje velmi významný zásah do života jedince. Podle autorky lze zaměstnání

chápat

jako

prostředek

k dosažení

k preferovanému cíli může být motivace různá: 49

něčeho

žádoucího.

Vzhledem

a) potřeba peněz; b) potřeba společenského úspěchu, ocenění a prestiže; c) potřeba osobního rozvoje, zlepšování znalostí a dovedností, které jsou s touto činností spojeny; d) potřeba osobně atraktivní činnosti.

50

PRAKTICKÁ ČÁST

5 UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY V předcházejících kapitolách, které byly zaměřeny na teoretický rámec problematiky ústavní výchovy, jsme se dozvěděli, že ne všichni mladí lidé, kteří vycházejí z ústavní výchovy do samostatného života, jsou na tento vstup dostatečně připraveni. Záměrem této práce bylo zjistit, s jakými konkrétními problémy se mladí lidé po opuštění dětského domova potýkali, jak a zda se s nimi dokázali vyrovnat. K tomuto zjištění byla použita dotazníková metoda. Vzhledem k tomu, že cílová skupina respondentů není vysoká a protože považuji tuto problematiku za hlubší a složitější než je vyplnění a zpracování několika dotazníků, rozhodla jsem se, že pro větší proniknutí do této problematiky použiji i případové studie a k tomu studium a analýzu spisové dokumentace. Zvolila jsem tedy kombinaci kvalitativního výzkumu s kvantitativním. Praktická část je proto zaměřena na analýzu aktuální životní situace mladých lidí, kteří menší či větší část svého života prožili v dětském domově. Oslovila jsem celkem 30 jedinců, kteří vyrůstali v sedmi zařízeních ústavní výchovy. Někteří rovnou spolupráci odmítli. Dotazníky byly rozdány 20 mladým lidem, kteří opustili dětský domov. Zpět se mi vrátilo 15 správně vyplněných dotazníků. Z těchto lidí, jsem vybrala 5, kteří byli ochotni poskytnout mi také rozhovor a dovolili mi zpracovat jejich životní příběhy. Výzkum probíhal od září do března, tedy půl roku. Cílovou skupinou respondentů byli mladí lidé, kteří opustili dětský domov ne před více než pěti lety. Tento časový horizont jsem zvolila proto, aby výpovědi jednotlivců byly co nejvíce aktuální a nebyly zkresleny již uběhlým časem. Tito jedince řeší otázky samostatného života ještě velmi intenzivně a problémy, které je přitom provázejí, jsou ještě hodně čerstvé.

51

5.1 CÍL VÝZKUMU A VÝZKUMNÉ OTÁZKY

Cílem výzkumu bylo zjistit, s jakými problémy se potýkají mladí lidé bezprostředně po ukončení ústavní výchovy. Vím, že problémy s osamostatněním má v současné době většina mladé generace, ale přeci jen jedinci, kteří opustí ústavní zařízení, jsou většinou na tyto problémy sami a často ne úplně sociálně zralí k tomu, aby si s takovými problémy dokázali bez problémů poradit. Chtěla bych proto zjistit, s čím mají největší problémy a jestli tyto problémy vycházejí především z nedostatečné připravenosti na samostatný život ještě v době života v dětském domově nebo spíš z toho, že se samostatnému životu přizpůsobit nechtějí.

Výzkumné otázky: Výzkumná otázka č. 1: Jaké největší problémy provázely mladé lidi po odchodu z dětského domova v oblasti finančního hospodaření? Výzkumná otázka č.2: S jakými největšími problémy se potýkali mladí lidé po odchodu z dětského domova při hledání zaměstnání? Výzkumná otázka č. 3: Jaké problémy mají jedinci, kteří vyrostli v dětském domově s navazováním kvalitních dlouhodobých vztahů? Výzkumná otázka č.4: Jak jsou mladí lidé, kteří ukončí pobyt v dětském domově i přes problémy spokojeni se svým životem?

52

6 METODOLOGIE Jak uvádí Hendl (2012, s. 32), metodologie se zabývá systematizací, posuzováním a navrhováním strategií a metod výzkumu. Předmětem této disciplíny jsou nástroje vědy.

6.1 KVANTITATIVNÍ VÝZKUM

Kvantitativní výzkum je podle Skutila (2011, s. 59) označení pro přístup, jehož zdrojem má být pouze objektivní a co možná nejpřesnější zkoumání edukační reality, podobně jako v přírodních vědách. Dá se říci, že se jedná o záměrnou a systematickou činnost, při které se empirickými metodami zkoumají (ověřují, verifikují a testují) hypotézy o vztazích mezi jevy. Hypotézou se podle uvedeného autora rozumí předpoklad, tvrzení, podmíněný výrok o vztazích mezi dvěma proměnnými. Chápe se jako odpověď na výzkumnou otázku, musí být ověřitelná a měla by obsahovat dvě alternativy (platí – neplatí). Autor uvádí, že bychom ve výzkumu neměli usilovat o dokazování hypotéz, ale pouze o jejich „falzifikaci“ (prokázání nepravdivosti), tj. hledání důkazů svědčících o jejich neplatnosti. Pokud se nepodaří hypotézu falzifikovat, můžeme jí přijmout. Hendl (2012, s. 44) uvádí, že metody jsou v rámci metodologie kvantitativního výzkumu podrobně zpracovány tak, aby odpovídaly co nejvíce předmětu zkoumání. Požaduje se, aby měření bylo validní, to znamená, že se měří skutečně to, co se měřit má. Musí být také spolehlivé – tedy jestliže se bude měřit stejná věc, pak pokud se nezměnila, dostaneme stejný výsledek. Verifikace se považuje vždy za provizorní v tom smyslu, že v empirických vědách můžeme sice získat podpůrné argumenty pro platnost teorie pomocí shromážděných empirických dat, ale nikdy nelze její platnost dokázat.

53

6.1.1 Dotazník

Jak uvádí Gavora (1996, s.53), slovo dotazník se spojuje s dotazováním, s otázkami. Je to způsob písemného kladení otázek a získávání písemných odpovědí. Dotazník je podle uvedeného autora nejfrekventovanější metodou zjišťování údajů. Je určen především pro hromadné získávání údajů. Myslí se tím získávání údajů o velkém počtu odpovídajících. Proto se dotazník považuje za velmi ekonomický výzkumný nástroj a v možnosti získávat velké množství informací při malé investici času má zřejmě přednost před jinými výzkumnými metodami. Skutil (2011, s. 80) charakterizuje dotazník jako psaný soubor otázek. V rámci vyplnění dotazníku respondent čte otázky, interpretuje jejich význam a následně na ně odpovídá. Otázky se mohou týkat minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Podle uvedeného autora má dotazník stejně jako každá další výzkumná metoda své výhody a nevýhody. Ty jsou následující: Výhody: -

snadná a rychlá administrace,

-

lze oslovit větší počet respondentů a tím získat značné množství údajů,

-

je možné získat informace, které nejsme schopni získat jinou technikou,

-

údaje lze většinou plně kvantifikovat,

-

anonymita respondentů.

Nevýhody: -

musíme počítat se subjektivitou výpovědí,

-

je možné, že respondent se otázce vyhne,

-

respondentovi vždy nemusí vyhovovat daná forma dotazování,

-

nemožnost

dovysvětlení

otázky

v případě,

kdy

sami

nebudou

dotazník

administrovat. Podle Chrásky (2007, s.163) bývá dotazníkové metodě oprávněně vytýkáno, že nezjišťuje to, jací respondenti skutečně jsou, ale jen to, jak sami sebe vidí, nebo chtějí, aby byli viděni. Uvedený autor zdůrazňuje, že tak jako každý jiný prostředek měření, měl by i dotazník splňovat požadavky kladené na dobré měření. Jsou to zejména validita, reliabilita a praktičnost. Validita dotazníku spočívá v tom, že dotazník zjišťuje skutečně to, co má zjišťovat, tj. to, co je výzkumným záměrem. Reliabilitou dotazníku se rozumí schopnost dotazníku zachycovat spolehlivě a přesně zkoumané jevy. 54

6.2 KVALITATIVNÍ VÝZKUM

Skutil (2011, s. 69) označuje kvalitativní výzkum jako různé přístupy ke zkoumání jevů, kdy do popředí nevstupuje kvantifikace dat, nýbrž jejich podrobná analýza. To ovšem podle autora neznamená, že kvalitativní výzkum je jednodušší než kvantitativní. Naopak použití kvalitativní metodologie vyžaduje velmi dobrou orientaci ve zkoumané oblasti, předvídavost a přizpůsobivost, ale také vědomí určitého rizika, a také větší množství času pro sběr dat a jejich vyhodnocení. Podle Hendla (2012, s.49) se kvalitativní výzkum provádí pomocí delšího a intenzivnějšího kontaktu s terénem nebo situací jedince či skupiny. Tyto situace jsou obvykle banální nebo normální, reflektují každodennost jedinců, skupin, společenství nebo organizací. Kvalitativnímu výzkumu se podle uvedeného autora vytýká, že jeho výsledky představují sbírku subjektivních dojmů. Protože pracuje s omezeným počtem jedinců a obvykle na jednom místě, vznikají také obtíže se zobecňováním výsledků. Někdy se také tomuto výzkumu vytýká jeho neprůhlednost, malá transparentnost. Například někdy z výzkumné zprávy není zřejmé, jak jsme vybírali jedince pro rozhovor nebo pozorování. Také podle Strausse, Corbinové (1999, s. 10) může kvalitativní výzkum ve skutečnosti znamenat pro každého něco jiného. Někteří badatelé shromažďují údaje prostřednictvím rozhovorů a pozorování – což jsou metody obvykle spojované s kvalitativním výzkumem. Potom klasifikují své údaje způsobem, který umožňuje jejich statistickou analýzu. Tím vlastně kvantifikují kvalifikovaná data. Že lze obě metodologie kombinovat uvádějí také Švaříček, Šeďová (2007, s.48). Například při postupu použití kvalitativní metodologie a posléze kvantitativní metodologie lze vytvořit dostatečně hlubokou teorii potvrzenou na širokém vzorku. Kvantitativní metodologie se dále používá pro potvrzení kvalitativního zkoumání. Pro doplnění a zjištění různých aspektů je možné kombinovat oba přístupy. Také Hendl (2012, s. 58) uvádí, že se v některých případech výzkumu na úvod používají kvalitativní metody sběru dat, po jejich shromáždění a analýze následuje dotazování pomocí strukturovaného dotazníku v rámci statistického šetření a potom se provede dodatečné hloubkové dotazování vybraných účastníků šetření. Tomuto postupu se říká výzkum pomocí míchání metod.

55

6.2.1 Případová studie, kasuistika

V Pedagogickém slovníku se uvádí, že případová studie je výzkumná metoda v empirickém pedagogickém výzkumu, při níž je zkoumání podroben jednotlivý případ. Ten je detailně popsán a vysvětlován, takže dochází k takovému typu objasnění, jehož při zkoumání týchž objektů v hromadném souboru nelze dosáhnout (Průcha, Walterová, Mareš, 2009, s. 231). Jandourek (2012, s. 125) kasuistikou nazývá popis konkrétního případu, jeho aktuálního stavu i jeho historie. Podle Skutila (2011, s.108) jde o metodu nalézající, ilustrační i ověřovací. Je také chápána jako popis jednotlivých případů a může se týkat jednotlivce, skupiny lidí nebo instituce. Jak autor uvádí jde o detailní studium jednoho případu nebo několika málo případů. Jde o zachycení složitosti případu, o popis vztahů v jejich celistvosti. Švaříček, Šeďová (2007, s. 98) zdůrazňují, že v případové studii badatel usiluje o komplexní porozumění případu v jeho přirozeném prostředí. Cílem je interpretovat interakce mezi případem a okolím. Splnit takto nastavený úkol vyžaduje získání velkého množství údajů z rozmanitých zdrojů. Klíčové jsou pro takto pojaté případové studie kvalitativní techniky, tj. všechny formy pozorování a rozhovorů, analýza dokumentů apod. Podle autorů nejsou apriorně vyloučeny ani metody uplatňované tradičně v kvantitativních šetřeních. Také případová studie má podle Skutila (2011, s. 109) své výhody a nevýhody: Výhody: -

komplexní pohled na věc,

-

výsledkem jsou data, která mohou být interpretována různými způsoby,

-

výsledky mohou být krokem k dalšímu působení na osobu.

Nevýhody: -

výsledky nejsou obecně platné,

-

výsledky jsou těžko přezkoumatelné,

-

může se objevit osobní zaujatost s následným zkreslením výsledků,

-

náročná příprava postupu.

Švaříček a Šeďová (2007, s. 111) uvádějí ještě další výhody: -

Případové studie mohou být vykonávány samotným výzkumníkem. Zpravidla nevyžadují žádný výzkumný tým.

56

-

Výsledky studií jsou pevně zakotveny v realitě. Nemohou zkoumat nic, co se skutečně nestalo.

-

Zachycují unikátní vlastnosti, faktory, okolnosti zkoumaných problémů, které jsou zpravidla ostatními přístupy ztraceny. Velmi často jsou tyto jedinečné vlastnosti klíčem k porozumění celé situace.

Je zřejmé, že případová studie, pokud má plnit svůj účel, kterým je porozumění a interpretování událostí spojených se zkoumaným objektem, vyžaduje podle Švaříčka a Šeďové (2007, s. 98) velké množství času stráveného zevrubným studiem případu. Švaříček a Šeďová (2007, s. 107) v této souvislosti hovoří o důležitosti pečlivého naplánování a promyšlení podstatných detailů celého šetření. Případové studie lze podle nich rozfázovat do několika kroků: -

určení výzkumného tématu a definování otázek bádání,

-

výběr zkoumaného vzorku,

-

sběr dat,

-

analýza a interpretace dat,

-

závěrečná zpráva o případové studii.

57

7 PREZENTACE VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ Dotazníky správně vyplnilo z celkem dvaceti dotazovaných 15 respondentů. Jednalo se o jedince, kteří opustili dětský domov maximálně před pěti lety. Z tohoto počtu bylo 9 chlapců a 6 dívek. Věkové složení respondentů: Tabulka č. 1 Věk

Počet

Věk

Počet

19 let

1

23 let

3

20 let

1

24 let

1

21 let

3

25 let

4

22 let

2

Vyhodnocení jednotlivých otázek Otázka č. 1

Tabulka č. 2

Časové období po odchodu z DD

Odpověď

Počet odpovědí celkem

Počet odpovědí v procentech

1 rok

2

13,33%

2 roky

2

13,33%

3 roky

5

33,33%

4 roky

0

0

5 let

6

39,96%

Tabulka č. 2 ukazuje, jak respondenti odpovídali na otázku: Jak dlouho žiješ mimo dětský domov?

58

Vybráni byli respondenti, kteří opustili dětský domov nejdéle před pěti lety. Tato otázka má jednu možnou odpověď, celkový počet odpovědí je tedy 15. Většina respondentů, kteří odpověděli na otázku, žije již delší dobu mimo dětský domov. Nejvíce odpovědí se vrátilo od jedinců, kteří jsou v horní možné hranici. Naopak nebyl nikdo, kdo by z DD odešel méně než před rokem. Rozmezí do pěti let po odchodu z DD jsem zvolila úmyslně, z toho důvodu, že tito jedinci mají ještě čerstvé zkušenosti.

Otázka č. 2 Tabulka č. 3

Odchod z dětského domova

Odpověď

Počet odpovědí celkem

Počet odpovědí v procentech

Ano

2

13,33%

Ne

13

86,66%

Tabulka č.3 ukazuje, jak respondenti odpovídali na otázku: Vrátil jsi se po odchodu z DD do původní rodiny? Tato otázka má jednu možnou odpověď, celkový počet odpovědí je 15. Podle odpovědí lze vypozorovat, že většina jedinců, kteří opustili dětský domov hledá jiné možnosti, než se vracet do původní rodiny. Je to dáno především tím, že se často jedná o jedince, kteří v dětském domově v podstatě vyrostli a mají se svými rodiči malé nebo vůbec žádné vazby. Vědí ale, jak jejich rodiče žijí a že se jejich způsob života nezměnil. Uvědomují si, že takto by žít nechtěli. Problém nastává v tom, že tito jedinci mají často velmi vysoké nároky. Chtěli by mít hned to, co většina rodin buduje několik let, spoří a odpírá si různé malichernosti. To tito jedinci neznají, v dětském domově měli vše na co si vzpomněli.

59

Otázka č. 3 Tabulka č. 4

Odchod z dětského domova

Odpověď

Počet odpovědí celkem

Počet odpovědí v procentech

kamarád z DD

2

15,38%

kamarád

2

15,38%

pronajal jsem si byt

4

30,76%

Dům na půl cesty

2

15,38%

přítel /přítelkyně

2

15,38%

Sestra

1

7,69%

Tabulka č. 4 ukazuje, jak respondenti odpověděli na otázku: Pokud jsi napsal/a/ že ne, tak kam jsi šel? Na tuto otázku odpovídali pouze respondenti, kteří v předchozí otázce odpovídali, že se nevrátili do původní rodiny.Tato otázka byla otevřená, respondenti odpovídali podle svých zkušeností, celkový počet odpovědí byl 13. Respondenti se celkem shodují v odpovědích. Většina se snažila hned osamostatnit a pořídila si pronajatý byt. Častá odpověď je také kamarádi, buď se jedná o kamaráda, se kterým se potkali v dětském domově nebo někoho z „venku“. Tento způsob osamostatňování se mi zdá nejméně vhodný. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že tato vzájemná spolužití nebývají dlouhodobá. Naopak může se pokazit dlouholeté přátelství mezi dvěma lidmi. Překvapilo mě, že do Domu na půl cesty šlo bydlet velmi málo respondentů. Myslím si, že přechod z dětského domova do samostatného života je velkým zlomem v životě mladých lidí a pokud odejdou do zařízení jako je Dům na půl cesty, nemusí být tento přechod tak dramatický. Jedinci mají více volnosti a svobody, než v dětském domově, ale je pořád na blízku někdo, kdo trochu koriguje jejich další cestu. Bohužel někteří mladí lidé tuto pomoc odmítají. Odpovědi v této otázce se dosti podobají odpovědím, které uváděli respondenti v mém výzkumu pro bakalářskou práci. V té jsem zjišťovala názory mladých lidí ve věku 17-20 let, kteří žijí v dětském domově, na samostatný život. Jedna z otázek byla, kam plánují, že po opuštění dětského domova půjdou. Jejich plány byly podobné jako skutečnost, která vyplynula ze současného výzkumu.

60

Otázka č. 4 Respondenti odpovídali na otázku: Co jsi dělal bezprostředně po odchodu z dětského domova? V odpovědích na tuto otázku se měli respondenti více rozepsat, otázka byla otevřená. Přestože měli možnost popsat situaci po odchodu z DD podrobněji, nikdo z uvedených jedinců toho nevyužil. Odpovědi byly krátké, strohé, často obecné typu „užíval jsem si“. Jak se z uvedených odpovědí dá vyčíst, zhruba polovina respondentů začala hned po odchodu z dětského domova hledat práci, bydlení a snažila se uživit. Velká část jedinců odpověděla, že se snažila užívat si volnosti a starost o práci a bydlení hned neřešila. Myslím, že je to dáno tím, že v dětském domově byl jejich život řízen pravidly a řádem, které bylo třeba respektovat. Chyběla jim možnost rozhodovat si samostatně o běžných věcech. Například se nemohli najíst, odpočívat, relaxovat kdy se jim chtělo. Vše bylo podřízeno řádu dětského domova. Dva z uvedených respondentů odpověděli, že se dál snažili pokračovat ve studiu. Jen jednomu z uvedených jedinců se podařilo studium dokončit. Jak sám uvedl, bylo to pro něj velmi těžké období, které zvládl jen díky pomoci pracovníků Domu na půl cesty a podpoře vychovatelky z dětského domova. Jedna respondentka uvedla, že šla bydlet ke své sestře, která také vyrostla v DD a než si našla práci, starala se jí o domácnost a hlídala jí děti. Jedna mladá žena uvedla, že se nastěhovala k příteli, našla si práci a v podstatě živila celou jeho rodinu, protože pracovala pouze ona.

Otázka č. 5 Respondenti odpovídali na otázku: Na co jsi byl po odchodu z DD nejméně připraven? Co ti dělalo největší obtíže? Tato otázka byla také otevřená, respondenti se měli možnost rozepsat. Někteří uvedli jen jednu odpověď, někteří jich napsali víc. Z odpovědí se dá vyčíst, že největší obtíže mají mladí lidé s hospodařením. Tuto odpověď napsalo celkem osm respondentů. Tři z uvedených jedinců napsali, že nejobtížnější bylo zařizovat vše najednou. Najít hned bydlení, práci, obstarat jídlo a vybavení bytu byl pro všechny velmi těžký úkol. 61

Častou odpovědí bylo také hledání práce a komunikace na úřadech. Jedinci pocházející z dětských domovů byli často zvyklí, že nemuseli nic sami zařizovat a všechno bylo zařízené od zaměstnanců domova. Proto se dají podobné obtíže předpokládat. Dva z uvedených jedinců odpověděli, že měli najednou mnoho volného času, který neuměli využít. Také tato odpověď není překvapující, když si uvědomíme, že v dětském domově mají děti naplánovaný veškerý čas a nejsou zvyklé si ho samy organizovat. Dva respondenti uvedli, že se nevyskytlo nic, s čím by si nevěděli rady.

Otázka č. 6 Respondenti odpovídali na otázku: Na co jsi byl po odchodu z DD připraven nejvíce? Co ti nedělalo obtíže vůbec? Také na tuto otázku měli respondenti odpovídat dle svých zkušeností. Byla to otázka otevřená a většina respondentů uváděla více možností. Podle odpovědí lze vypozorovat, že nejméně obtíží měli mladí lidé při vykonávání domácích činností, většina uváděla, že jim nedělalo potíže vaření, uklízení, žehlení, praní apod. Na této odpovědi se shodli skoro všichni. Odpovědi mě nepřekvapily, ze své zkušenosti mohu potvrdit, že děti v dětském domově umějí vykonat většinu domácích činností. Jsou k tomu vedené už od útlého věku. V tomto ohledu jsou často lépe připravené, než děti pocházejí z rodin. Toto také potvrzuje i můj výzkum v bakalářské práci, kde převážná většina dospívajících uvedla, že se při přípravě na samostatný život nejčastěji věnují domácím činnostem. Pouze dva jedinci uvedli, že nebyli připraveni na nic a jeden, že naopak na všechno. Pouze pro jednoho respondenta nebyl problém hledat práci. Bohužel tato odpověď vychází ze skutečnosti, že v dětském domově neměli prakticky možnost setkat se s hledáním práce. Nesetkali se s odmítnutím, často nepoznali pocit marného snažení, přestože vyrostli v prostředí plném ostatních dětí.

62

Otázka č. 7 Tabulka č. 5

Názor na pomoc

Odpověď

Počet odpovědí celkem

Počet odpovědí v procentech

Rodiče

1

5,88%

Kamarádi

8

47,04%

přítel/přítelkyně

4

23,52%

vychovatelé z DD

2

11,76%

Kurátor

0

0%

někdo jiný

2

11,76%

Tabulka č. 5 ukazuje, jak respondenti odpovídali na otázku: Na koho ses obrátil po odchodu z DD při nesnázích? Kdo ti nejvíce pomohl? Tato otázka měla více možností, celkem bylo odpovědí 17. Jak je možné z odpovědí vyčíst, nejvíce se mladí lidé při potížích obracejí na kamarády. Bohužel toto řešení nepovažuji za nejlepší možné, protože často se jedná o kamarády, kteří sami nemají se samostatných životem velké zkušenosti. To, že ani jeden z respondentů neuvedl kurátora může vypovídat o tom, že k těmto lidem nemají mladí lidé velkou důvěru. Z praxe mohu potvrdit, že je velkým problémem časté střídání těchto pracovníků, ke kterým by měly mít děti důvěru. Za dětmi jezdí často stále někdo jiný a není tedy divu, že s cizími lidmi děti své starosti řešit nechtějí. Tuto zkušenost si potom odnášejí do samostatného života a tak se nemůžeme divit, že je nevyhledávají, pokud mají problémy. Do kolonky „někdo jiný“ uvedla jedna mladá žena sestru a jeden mladý muž pracovníky Domu na půl cesty. Překvapil mě nízký počet odpovědí v kolonce vychovatelé z DD. Předpokládala jsem, že odpovědí bude víc. Důvod by mohl být ten, že podpora a pomoc dětského domova po propuštění dítěte je velmi omezená, v podstatě jen v úrovni rady, či poskytnutí kontaktů na kompetentní osoby. To možná jedincům v nesnázích nestačí. Naopak mě nepřekvapil nízký počet opovědí v kolonce rodiče. Respondenti vědí, že od rodičů pomoc čekat nemohou.

63

Otázka č. 8 Tabulka č. 6

Situace na trhu práce

Odpověď

Počet odpovědí celkem

Počet odpovědí v procentech

Ano

5

33,33%

Ne

10

66,66%

Tabulka č. 6 ukazuje, jak respondenti odpovídali na otázku: Našel jsi hned po odchodu z DD práci? Tato otázka měla dvě možné odpovědi, celkový počet odpovědí byl 15. Z výsledků lze vyčíst, že většina respondentů hned práci nenašla. Důvody jsou podrobněji rozepsány v následující otázce. Potěšující je, že alespoň některým se práci podařilo sehnat a zapojili se hned po ukončení ústavní výchovy do pracovního procesu. Situace na trhu práce je složitá nejen pro jedince, kteří opustili dětský domov. Zatímco ostatním rádi pomohou rodiče, mladí lidé po ukončení ústavní výchovy jsou na své starosti většinou sami. Proto je práce, která jim zabezpečí pravidelný příjem financí, tak důležitá.

Otázka č. 9 V této otázce respondenti odpovídali na otázku, která navazovala na předchozí: Pokud jsi napsal ano, tak kde? Pokud jsi napsal ne, tak proč? Otázka byla otevřená, respondenti měli své odpovědi rozepsat. Na první část otázky odpovídalo 5 respondentů a nejčastější odpověď byla práce v supermarketu. Takovou práci našli 3 mladí lidé. Dále jeden začal pracovat jako pomocný kuchař a jeden jako truhlář. Práce v různých supermarketech je často startovacím pracovním poměrem, a to většinou nezávisle na vzdělání. To může být výhodou pro jedince, kteří odešli z dětského domova předčasně s nedokončeným vzděláním. Na druhou část otázky odpovídalo 10 respondentů. Někteří napsali i důvodů více. Nejčastější odpovědí bylo, že nemohli práci sehnat, takto odpovědělo 5 respondentů. Dalším častým důvodem bylo, že žádnou práci hned nehledali, chtěli si nejdříve trochu užít. Tuto variantu napsali 3 jedinci. 64

Další dva ještě chodili do školy, jeden uvedl, že ho nikde nechtěli, protože je Rom a jedna respondenta měla přítele, který se o ní staral, takže pracovat nemusela. Dále jedna mladá žena odpověděla, že měla hodně peněz, tak práci nepotřebovala. Bohužel tito mladí lidé jsou často zvyklí žít ze dne na den a nemyslí na budoucnost. Utratí tak často více peněz, nežli dokáží vydělat. Potom mají nereálné představy o svém platu, o práci za méně peněz ani neuvažují. Stává se tak nezřídka, že než aby pracovali za minimální mzdu, raději nepracují vůbec.

Otázka č. 10 Tabulka č. 7

Názor na vztahy

Odpověď

Počet odpovědí celkem

Počet odpovědí v procentech

Ano

8

53,28%

Ne

7

46,62%

Tabulka č. 7 ukazuje jak odpovídali respondenti na otázku: Měl jsi po odchodu z DD přítele (přítelkyni)? Tato otázka měla pouze dvě možné odpovědi, celkový počet odpovědí byl 15. Odpovědi na tuto otázku jsou velice vyrovnané. Jedná se zhruba o polovinu mladých lidí, kteří mají po odchodu z dětského domova vztah. Pokud se jedná o vztah kvalitní, partner pochází z fungující rodiny, má zde jedinec šanci poznat, jak by měla rodina vypadat. Může se setkat s pevnými rodinnými vazbami, pochopit role jednotlivých členů rodiny. Často je to první zkušenost mladého člověka s fungující rodinou. Výhrou pro jedince potom je, kdy širší rodina jeho přítele není zatížená předsudky a přijme ho mezi sebe. Bohužel ne všichni jsou schopni najít si kvalitního přítele. Někteří o to ani nestojí, přitahují je problémoví jedinci, kteří do společného vztahu přináší další problémy. Tento vztah potom může způsobit, že se jedinec po opuštění dětského domova vydá špatným směrem, ze kterého už není cesta zpátky. Podle odpovědí lze usuzovat, že druhá polovina respondentů žádný vztah po ukončení ústavní výchovy neudržovala. Může se jednat o jedince, kteří se zatím nechtějí vázat, chtějí si užívat život podle svého. Také podle běžné populace lze usuzovat, že současní mladí lidé, do vážných vztahů tolik nespěchají. 65

Otázka č. 11 Tabulka č. 8

Názor na vztah

Odpověď

Počet odpovědí celkem

Počet odpovědí v procentech

Ano

7

87,5%

Ne

1

12,5%

Tabulka č. 8 ukazuje jak respondenti odpovídali na otázku, která vycházela z té předchozí: Pomohl ti tento vztah překonat počáteční obtíže? Na tuto otázku odpovídali pouze respondenti, kteří v té předchozí odpověděli, že měli po odchodu z DD přítele. Celkový počet odpovědí byl tedy 8, byla možná jen jedna odpověď. Většina respondentů odpověděla, že jim vztah pomohl překonat počáteční obtíže. Domnívám se, že za pozitivní lze považovat i situaci, kdy respondent naváže vztah víceméně jen proto, aby nebyl po odchodu z dětského domova sám.

Otázka č. 12 Tato otázka ukazuje, jak respondenti odpovídali na otázku: Za co jsi utrácel po odchodu z DD? Za co nejvíce utrácíš v současné době? Tato otázka byla otevřená, respondenti se mohli rozepsat. Nejvíce respondentů utrácelo po odchodu z DD za poplatky a jídlo. Takto odpovědělo celkem 10 z nich. Další většina utrácela za oblečení, těch bylo 8, z toho více jak polovina uvedla, že za značkové oblečení. Čtyři respondenti uvedli, že utráceli za večírky a diskotéky. Jeden uvedl, že utrácel za výpočetní techniku, další za zájmy. Jedna respondenta uvedla, že často půjčovala peníze sestře. Na druhou část otázky odpověděli skoro všichni, že utrácí za poplatky, jídlo, rodinu, děti. Tuto odpověď uvedlo celkem 14 respondentů. Jeden uvedl, že nejvíce utrácí za cestování a pouze jeden za spoření. Když porovnáme, jak mladí lidé utráceli po odchodu z DD a jak v současnosti, tak zjistíme, že se jejich odpovědi zase tolik neliší. V obou částech otázky odpověděla většina, že utrácí nejvíce za poplatky a jídlo.Tyto položky tvoří největší výdaje i u běžné populace.

66

Děti v dětských domovech se zapojují do řady projektů, které jsou zaměřeny na zvládnutí samostatného života. Jednou z oblastí, na kterou se v projektech zaměřuje, je finanční hospodaření. Přestože je teoretická příprava podle mého názoru dost podrobná, s finančními těžkostmi se nakonec potýká velká většina jedinců. Myslím, že důvodem je především nezkušenost s financováním domácnosti. V podstatě neměli kde okoukat, co vše musí rodiče z výplaty zaplatit. Když porovnáme výzkum z mé bakalářské práce, kde jsem zjišťovala názory mladých lidí v dětských domovech na finanční situaci, tak zjistíme, že většina mladých lidí žijících v dětském domově předpokládá, že bude hospodařit s částkou více jak 15.000,- Kč. Jedinci, kteří již dětský domov opustili, často zjistí, že realita je jiná a musí si umět poradit s částkou nižší. Často poplatí nájem, energie, jídlo a na nic dalšího jim nezbude. Proto mě odpovědi respondentů nepřekvapily, protože málo kdo začíná samostatný život s vysokými finančními prostředky. Když už nějaké peníze v DD našetří, velmi rychle je utratí za nepodstatné věci, večírky apod. Spoření bohužel nepovažuje většina jedinců za podstatné, proto se v odpovědích objevila tato odpověď pouze jednou. Bohužel často se setkáváme také s tím, že zapomínají na povinné pojištění (OSSZ, VZP apod.). Nehlídají si termíny přihlášení na úřadu práce a často jim naskáčou dluhy, které jsou úplně zbytečné.

Otázka č.13 Tabulka č. 9

Názor na spokojenost

Odpověď

Počet odpovědí celkem

Počet odpovědí v procentech

Ano

13

86,66%

Ne

2

13,33%

Tabulka č. 9 ukazuje, jak respondenti odpovídali na otázku: Jsi i přes všechny potíže, kterými si prošel či procházíš spokojen? Tato otázka měla dvě možné odpovědi, celkem tedy bylo 15 odpovědí. Z výsledků této otázky můžeme vyčíst, že drtivá většina respondentů je se svým životem spokojena. Opak uvedli pouze dva z nich. Tento výsledek jsem očekávala, protože mám zkušenosti, že ať se jedincům daří nebo ne, považují se za spokojené.

67

Pro ně je nejdůležitější, že jsou „svobodní“, jak sami uvádějí a mohou si dělat co chtějí. Volnost a svoboda je pro ně často důležitější než jistota a teplá postel.

Rozbor případových studií několika respondentů Pro hlubší proniknutí do problematiky samostatného života jedinců, kteří opustili dětský domov, jsem vybrala mezi respondenty 5 mladých lidí, kteří byli ochotni podělit se podrobněji o své zkušenosti. Jejich životní příběhy jsem zpracovala do případových studií a z dostupných informací analyzuji jejich dosavadní život. Toto šetření probíhalo formou rozhovorů nejen s jednotlivými mladými lidmi, ale také s vychovateli dětských domovů a s některými blízkými osobami našich respondentů. Případová studie respondenta č.1: Jiří 21 let, z dětského domova odešel před 2,5 lety. Ke zpracování této případové studie jsem nejdříve podrobně prostudovala spisovou dokumentaci Jiřího, ze které jsem zjistila anamnézu, důvody umístění do dětského domova a také některé podrobnosti z jeho života v době ústavní výchovy. Potom jsem s Jiřím provedla rozhovor, při které jsem zjišťovala, jak se mu dařilo bezprostředně po odchodu z dětského domova a také jak se mu daří v současné době. Během rozhovoru se Jiří často vracel k době, kdy ještě byl v dětském domově, o současném životě se mu moc mluvit nechtělo. Další rozhovor jsme uskutečnila s jeho kmenovou vychovatelkou Danou, která měla k Jiřímu velmi kladný vztah. Bohužel se mi nepodařilo uskutečnit rozhovor s někým, s kým se Jiří stýká v současné době. Jiří si to nepřál. Rodinná anamnéza: Jiří se narodil do úplného manželství. Po rozvodu rodičů byl svěřen do péče matky. Matka v roce 2001 zemřela a o Jiřího se začal starat otec. Podle Jiřího si nikdy nevytvořili adekvátní harmonický vztah, uvádí, že nikdy nebyl obyčejným dítětem a že otec neměl s výchovou zkušenosti, proto pro ně bylo obtížné spolu vyjít. Otcovy výbuchy vzteku byly nepředvídatelné, proto Jiří podal na otce trestní oznámení pro týrání svěřené osoby. Do protokolu uvedl, že si nepřeje otcovo stíhání, jen už spolu nemohou dále bydlet.

68

Otec si založil novou rodinu a další dvě děti. S těmi Jiří vycházel docela dobře, ale žádný citový vztah k nim necítí. Důvody umístění do ústavní výchovy: Jiří se dostavil na OSPOD s tím, že jej otec napadl, že již nechce být doma. Soud rozhodl pro umístění ve FOD Klokánek. V tomto zařízení byl tři měsíce, dle zprávy od sociální pracovnice se tam špatně adaptoval, byl kritický ke svému okolí, nerespektoval personál. Děvčata se ho bála, protože se na ně nevhodným způsobem díval a zval je na pokoj. Jiří s tímto naprosto nesouhlasil, vůbec prý nerozuměl tomu, o jakých konfliktech a nevhodném chování se mluvilo, podle jeho názoru se jednalo o drobnosti, které byly vyřešeny. Dále podle sdělení sociální pracovnice měl Jiří v Klokánku velmi volný režim, což mu vyhovovalo. Odmítal chodit na brigády i jiné akce. Vstával až na oběd, poté trávil čas do nočních hodin na PC. Jakýkoli jiný program odmítal. Choval se nevhodně k ostatním dětem, ty se ho bály a nechtěly s ním být ve společné místnosti. V Klokánku bylo provedeno psychologické vyšetření, jehož závěrem bylo konstatování, že u Jiřího lze usuzovat na poruchu autistického spektra - Aspergerův syndrom, podmíněnou citovou deprivací. S ohledem na zmíněné skutečnosti i fakt, že Klokánek je zařízení rodinného typu a pečující tety nemají vzdělání ani zkušenosti s dětmi s poruchou autistického spektra, byl Jiří přemístěn do Diagnostického ústavu pro mládež a byla mu nařízena ústavní výchova. Především díky pravidelnému režimu a péči odborníků se Jiří v DÚM adaptoval celkem bez obtíží. Do programů se zapojil, byť některé považoval za zbytečné. Důslednějšímu přístupu ze strany výchovných pracovníků se dokázal přizpůsobit. Po pěti týdnech v tomto zařízení byl přemístěn do dětského domova. Osobní anamnéza: Jiří je jednadvacetiletý mladý muž, který prožil v institucionální péči dva roky. Během těchto dvou let prošel třemi různými typy zařízení. Do dětského domova byl umístěn v sedmnácti letech (v porovnání s ostatními respondenty byl nejstarší, v takto vysokém věku, se již většinou děti do DD neumísťují). Školní věk: povinnou školní docházku ukončil ve školním roce 2008/09, absolvoval 9 tříd ZŠ. V září 2009 nastoupil na SOŠ, obor mechanik elektronik. 1. ročník ukončil s mírně podprůměrným prospěchem. Usiloval však o studium na gymnáziu, což si sám i dokázal zajistit. V září 2010 nastoupil tedy do 1. ročníku gymnázia. Profesní příprava: Jiří si velmi zakládal na tom, že je studentem gymnázia.Často se povyšoval nad ostatními dětmi, které studovaly třeba jen učební obor. 69

Bohužel velmi rychle vyšlo najevo, že látku na úrovni prvního ročníku gymnázia zvládá s velkými obtížemi. Především v matematických úkolech se dopouštěl častých chyb, které se snažil omluvit špatným výkladem učitele. Nikdy nepřiznal svoji chybu, vše co se mu nedařilo svedl na učitele, vychovatele, nedostatek soukromí apod. Rád se pouštěl do všelijakých rádoby odborných debat, užíval množství cizích slov a vědeckých termínů, kterým ale ne vždy zcela rozuměl. Zajímal se o přírodní vědy, astronomii, v manuálních činnostech byl velmi nepraktický a málo zručný. Hrubá manuální práce a činnosti, při kterých by využíval fyzické námahy mu příliš nevyhovovaly a pokud to bylo možné, vyhnul se jim. Jiří ukončil 1. ročník s velmi podprůměrným prospěchem a na začátku 2. ročníku z dětského domova odešel. V pololetí ukončil studium na gymnáziu a vrátil se do druhého ročníku na Střední odbornou školu, ve které již jednou studoval. Na této škole nedokončil ani tento druhý ročník, především z důvodu velkých absencí a od nového školního roku nastoupil do druhého ročníku na jiné střední odborné škole. V současné době je stále studentem této školy, ale jeho docházka je velmi nepravidelná a prospěch nedostatečný (v tomto se shoduje s respondentem č. 3). Vztah s vrstevníky: v kolektivu ostatních dětí v dětském domově i spolužáků si své místo hledal delší dobu a s obtížemi. Jiří se silně odlišoval od ostatních především svými zájmy a způsobem, jak o věcech hovořil. Jeho vystupování bylo ostatními hodnoceno jako rozumování, děti často nechápaly, o čem hovořil a popuzovalo je to. Jiří sám o kontakt s ostatními příliš nestál a do skupinového dění se zapojoval minimálně, spíše se mu vyhýbal. Raději vyhledával společnost dospělých, ale i ty se snažil často spíš poučovat, než přijímat jejich rady. Jak uvedla vychovatelka, která měla Jiřího v rodinné skupině, nebylo ani pro vychovatele jednoduché s Jiřím komunikovat. Většinou jejich rady nepřijal, často ani nepochopil, co po něm chtějí. Dle jejích slov vyžadovala práce s Jiřím velkou trpělivost. Odchod z dětského domova: při dovršení zletilosti Jiří požádal o prodloužení pobytu v DD z důvodu dokončení studia. Z pojistky po matce obdržel cca 50.000,- Kč, které bohužel ještě v době pobytu v dětském domově utratil. Protože chtěl mít všechno perfektní a nejkvalitnější, koupil si drahý počítač, telefon, sluneční brýle. Nenechal si poradit od vychovatelů, že se mu peníze budou hodit při odchodu. Měl svou hlavu a všechny rady považoval za zbytečné. Naopak provokoval ostatní děti tím, že hanil vybavení dětského domova, smál se jim, jak mohou na takových „šitkách“ pracovat. I personálu dával najevo, že jejich vybavení je strašně nemoderní. Tím, že měl vlastní počítač, přestal vyhledávat 70

společnost ostatních už úplně. Jak sám říká: „děti mi vadily, vychovatelé pořád otravovali s povinnostmi, stále mě někdo rušil, měl jsem pocit, že nemám žádné soukromí“. Přitom k tomu dodává, že měl samostatný pokoj a povinnostmi myslí jednu večerní službu. Nevyužil ani možnosti udělat si řidičský průkaz, který mu vychovatelé doporučovali. Díky nadaci by ho mohl mít zdarma. Nezapojil se ani do žádného z projektů, které jsou zaměřené na osamostatňování dětí z dětských domovů. Jak sám uvádí, to nepotřeboval. Vychovatelka naopak uvedla, že by mu to jistě prospělo. Bohužel odhodlání dokončit studium mu nevydrželo dlouho, po půl roce na vlastní žádost odešel. Nechtěl se přizpůsobovat režimu a dodržovat určená pravidla. Toužil po osamostatnění, které mu v tu chvíli připadalo jako nejlepší možné řešení. Při odchodu obdržel finanční příspěvek, dle zákona č. 109/2002 Sb., ve výši 15.000,- Kč, který podle jeho slov velmi brzo utratil za „důležité věci“. Koupil si spacák, vitamínové prostředky, zaplatil nájem. Protože mu peníze došly velmi rychle, prodal v podstatě nový počítač, ale hluboko pod cenou. Vychovatelé dětského domova mu zařídili bydlení v Domě na půl cesty, ale Jiří tam bydlet odmítl. Opovrhoval ostatními obyvateli, považoval je za ztroskotance, měl pocit, že on je něco víc a mezi ně nepatří. Odešel bydlet ke kamarádovi, který odešel ze stejného dětského domova rok před ním. Do dětského domova se zpočátku docela často vracel, podle jeho slov mu chyběla teta Dana, kterou měl velmi rád. Bohužel také při těchto návštěvách nezapomněl často něco zkritizovat nebo poučovat ostatní děti. Podle slov vychovatelky Dany bylo vidět, že je v nesnázích, ale nechtěl to přiznat. Nevypadal moc dobře, často měl ušmudlané oblečení, byl velmi hubený, když mu nabídla něco k jídlu, vždy vše snědl. Často i potraviny, které ještě v době života v DD odmítal a kritizoval. Většinou si stěžoval na nedostatek peněz, na dluhy, ale když mluvili o možnosti brigády, vždy měl připravenou nějakou výmluvu. Vychovatelka uvedla, že často měla pocit, že čeká, že mu peníze nabídne sama. Současnost: od odchodu z dětského domova se Jiří v podstatě ještě neosamostatnil. Bydlí stále u někoho, nejdříve u kamaráda, potom u jiného, jeden čas u starší ženy. Samostatné bydlení zatím nehledá, prý nemá peníze (podobně žije také respondent č. 3). Jediný jeho pravidelný příjem je sirotčí důchod, který pobírá ve výši necelých 6.000,- Kč. Aby o tyto peníze nepřišel, snaží se zůstat ve statusu studenta. Bohužel do školy pravidelně nechodí, neučí se, nemá prý čas, peníze apod. Nechystá se zatím situaci řešit tím, že by šel pracovat a školu si případně dokončil dálkově. Jak sám říká, nedělal by jen tak něco a nechtěl by pracovat za pár korun, představuje si výplatu alespoň 25.000,- Kč a nejlépe práci na počítači. Stále má pocit, že ho čeká něco velkého, ale kdy to přijde, neví. 71

Se svou původní rodinou se nestýká v současné době vůbec. Jeden čas občas navštívil prarodiče, ale protože bydlí společně s otcem, už k nim nechodí. Vztah s otcem se nezměnil, vzájemná nevraživost mezi nimi zůstala. Jiří nemá zájem tuto situaci řešit, otce prý nepotřebuje a ani mu nechybí. Jiří nemá kolem sebe ani žádného opravdového přítele. Má prý kamarády, známé, ale nikomu nemůže úplně důvěřovat. Podle jeho slov mu to nevadí, stejně by se nikomu nesvěřoval. Zatím netouží ani po vztahu s dívkou. Měl prý přítelkyni, byla starší, měla i dítě, ale nevydrželo jim to dlouho. Dle jeho slov si „chtěl žít podle svého a nenechat si poroučet od ženský“. Když jsme s Jiřím mluvili o tom, jestli lituje toho, že odešel z dětského domova před tím, než dokončil školu, odpověděl takto: „na jednu stranu lituju, asi bych se chtěl vrátit, nemusel jsem se o nic starat a měl jsme spoustu peněz, který jsem mohl utratit za co jsem chtěl. Pořád by mi ale vadilo to věčné připomínání toho, co mám zrovna udělat, kam mám jít. Věděl jsem, že mám povinnosti, ale proč jsem je musel udělat zrovna teď, když teta řekla. Proč to nešlo, až se mi bude chtít. Kdyby šlo bydlet v dětském domově, ale dělat si co bych chtěl, tak bych tam zůstal. Bohužel nikdo mě nechtěl pochopit.“ Jiří má pocit, že na samostatný život připravený byl, že nepotřebuje, aby mu nikdo radil. Na otázku, jestli je spokojený se svým současným životem, odpověděl: „spokojený nejsem, chybí mi peníze. Sirotčí důchod mi nestačí. Často nemám ani co jíst, potřeboval bych peněz o hodně víc. Pak bych byl spokojený.“

Případová studie respondenta č.2: Michal 25 let, z dětského domova odešel před 5 lety Ke zpracování této případové studie jsem nejdříve podrobně prostudovala spisovou dokumentaci Michala, ze které jsem zjistila anamnézu, důvody umístění do dětského domova a také některé podrobnosti z jeho života v době ústavní výchovy. Poté jsem s Michalem provedla rozhovor, při které jsem zjišťovala, jak se mu dařilo bezprostředně po odchodu z dětského domova a také jak se mu daří v současné době. Během rozhovoru byl Michal velice vstřícný, rád diskutoval, neměl s otázkami problém, odpovídal na vše. Další rozhovor jsem uskutečnila s jeho současnou přítelkyní, se kterou žije a mají dvě společné děti. Také odpovídala na všechny otázky. Zapojila se do komunikace bez problémů. Poslední rozhovor jsem vedla s vychovatelkou, která měla Michala ve skupině a je s ním stále v úzkém kontaktu. 72

Rodinná anamnéza: Michal vyrůstal společně s matkou a jejím přítelem, který jej často fyzicky trestal. Vlastní otec zemřel. Michal má celkem pět sourozenců, které matka měla s několika partnery. Již v roce 1996 bylo vydáno předběžné opatření z důvodu špatné péče matky a Michal společně se svou sestrou byl umístěn do DDÚ Praha – Krč, pak byli společně umístěni do Dětského domova Rataje. Po čase bylo předběžné opatření zrušeno a matka si děti vzala zpět do své péče. V té době měla matka již nového přítele, ten Michala nutil krást, chodit v noci na dříví, mluvil s ním vulgárně, fyzicky ho trestal. Michal v rodině jak po stránce psychické, tak i tělesné velice strádal, odmítal již v rodině zůstávat, sám chtěl do dětského domova. Důvody umístění do ústavní výchovy: situace v rodině Michala byla dlouhodobě neuspokojivá, rodina byla sledována oddělením péče o děti. Matka nezajišťovala řádnou péči o děti. Situace se vyhrotila v lednu 2003, kdy matka přivedla na oddělení péče o děti Michala společně se starším bratrem s tím, že chlapci žádali o umístění do dětského domova.Vzhledem k uvedeným skutečnostem byl oddělením péče o děti podán návrh na vydání předběžného opatření a Michal byl umístěn do Dětského diagnostického ústavu. V tomto zařízení se choval velmi dobře, respektoval vnitřní řád, neodporoval, mluvil slušně, nepodváděl, uměl přijmout výtku. Jeho zájmy souvisely se zájmem o přírodu, rybařil, byl rád sám. Po pěti týdnech byl přemístěn do dětského domova. Osobní anamnéza: Michal je pětadvacetiletý muž, který prožil v institucionální péči s přestávkou šest a půl roku. Poprvé to bylo dva roky, potom si ho vzala matka zpět domů, po druhé zůstal v dětském domově více jak čtyři roky. Poznal tři typy ústavních zařízení. Do dětského domova byl nejdříve umístěn v 10 letech, byl zde do 12 let, podruhé byl v dětském domově od 15 do 19,5 let. Školní věk: Michal ukončil povinnou školní docházku v základní škole praktické (v té době ještě zvláštní škole). Jeden rok opakoval, především z důvodu velké absence, proto absolvoval 10 ročníků. Poté nastoupil na SOU, obor truhlář. Profesní příprava: přestože Michal absolvoval základní školu praktickou, nastoupil do učebního oboru pro děti z běžné základní školy. Tento obor si vybral sám, přestože byl upozorněn, že to nebude mít jednoduché. Hned od počátku bral školu vážně a pečlivě se připravoval. 73

Docházel na doučování z matematiky k ředitelce dětského domova, musel se doučovat cizí jazyk. Ke všem povinnostem se postavil zodpovědně a tomu odpovídaly i výsledky, které nebyly o nic horší než měli jeho spolužáci. Učební obor ho velmi bavil, podle mistra odborného výcviku byl manuálně zručný. Michal bez problémů ukončil první i druhý ročník a na konci druhého ročníku z dětského domova musel odejít. Po roce se přišel pochlubit výučním listem, školu dokázal dostudovat i bez podpory DD. Všechny vychovatelé tímto velmi potěšil a zasloužil si jejich obrovskou poklonu (v tomto je příběh Michala ojedinělý, nikdo jiný z respondentů nebyl schopen po opuštění DD dokončit profesní přípravu). Vztah s vrstevníky: Michal byl vždy velmi kamarádský. Měl snahu plně zapadnout do kolektivu, uměl pro něj vydat své síly. Na druhou stranu občas vyhledával chvilky, kdy chtěl být sám. Mezi jeho velké zájmy patřilo rybaření, u vody trávil velmi mnoho času. Dále měl rád zahradničení. Na vlastní žádost dostal v dětském domově kus pozemku, který si obhospodařoval. Pěstoval tam zeleninu i bylinky. Toto byly činnosti, při kterých nepotřeboval společnost. Michal byl vždy velmi citlivý a měl kladný vztah k dívkám. Choval se k nim slušně, rád jim pomáhal. Během života v DD se zamiloval do mladší dívky, se kterou udržoval přátelství. Odchod z dětského domova: při dovršení zletilosti požádal Michal o prodloužení pobytu v dětském domově. Po otci pobíral sirotčí důchod, který se mu ukládal.na vkladní knížku. Michal nikdy nepatřil mezi problémové děti, takže mu bylo v jeho žádosti vyhověno. Chtěl v DD zůstat do ukončení učebního oboru. Bohužel se zamiloval do mladší dívky, kterou měl tak rád, že začal porušovat vnitřní řád zařízení. Chodil za ní večer na pokoj, přestože věděl, že se to nesmí. Byl za to několikrát pokárán, ale nedal si říct a zákaz porušoval dál. Následkem toho mu byla vypovězena smlouva o dobrovolném pobytu a po ukončení druhého ročníku musel z dětského domova odejít. Z uvedených respondentů byl jediný, kdo odešel z DD „nedobrovolně“. Odešel do Domu na půl cesty, který byl ve stejném městě jako dětský domov. Se svojí dívkou se ještě nějaký čas vídal, ale během několika týdnů jejich vztah ochladl a rozešli se. Michal pokračoval ve studiu. S velkou pomocí pracovníků Domu na půl cesty, kteří mu pomohli překonat počáteční obtíže, poskytli cenné rady a zázemí pro studium a také díky jedné vychovatelce z dětského domova, která nad ním stále držela ochrannou ruku, zvládl učební obor dokončit a získat výuční list. Michal se chtěl hned postavit na vlastní nohy, takže si začal shánět práci. Nechtěl být nezaměstnaný.

74

Práci získal celkem rychle, nastoupil do chemického závodu jako dělník. V zaměstnání se seznámil se svojí současnou přítelkyní. Pronajal si byt, kde začali s přítelkyní bydlet. Během pobytu v DD se zapojil do dvou projektů, které byly zaměřeny na osamostatňování. Jejich názvy si už nepamatuje. Nevyužil možnosti udělat si řidičský průkaz a jak teď sám uvádí, byla to chyba. Současnost: v současné době má Michal již dvě děti, nadále pracuje v chemickém závodě a snaží se uživit rodinu. Jeho přítelkyně je na mateřské dovolené. Bydlí pořád v pronajatém bytě, na vlastní byt zatím nemá dostatek peněz. Se svojí původní rodinou se vůbec nestýká, matku neviděl několik let. Občas zaslechne něco o svém bratrovi, ale ani s ním nechce komunikovat. Má dobré vztahy s rodiči jeho přítelkyně, do rodiny ho přijali hezky a to mu stačí. Je rád, že má svojí rodinu a prý by nikdy nedopustil, aby je zklamal. S dětským domovem je v úzkém kontaktu, chodí tam na návštěvy s celou rodinou. Nejbližší vztah má ke svým bývalým kmenovým vychovatelům. Stýká se také s několika bývalými kamarády z DD. Má s nimi hezký vztah. Podle Michalových slov nemají dostatek peněz, musí se uskromňovat, ale nemají dluhy. Michala v současné době trápí nějaké zdravotní důvody, které jsou možná spojené s jeho prací. Pokud by lékaři tuto domněnku potvrdili, musel by se poohlédnout po jiném zaměstnání a toho se bojí. V současné době pracuje na dvousměnný provoz a má slušný plat. To je jediné, co mu dělá obavy, jinak je spokojený. Michalova přítelkyně považuje Michala za hodného partnera. O rodinu se stará dobře, je pracovitý, takže se s ním cítí bezpečně. Podle jejích slov se Michal zezačátku hodně podceňoval, nevěřil si, ale to se už změnilo.Tím, že se dokázal postavit na vlastní nohy, si získal respekt nejen vychovatelů z dětského domova, ale i její rodiny a také bývalých kamarádů z DD. Ty ho často považovali za „moulu, kterého najdou tam, kde ho postavili“. To ho hodně pozvedlo, když ho teď berou jako rovnocenného partnera. Ona sama nějak nevnímá, že Michal vyrůstal v dětském domově. Líbí se jí, že se tam Michal může vracet, na návštěvu chodí docela často. Je ráda, že se Michal nekontaktuje s původní rodinou, prý by se s nimi stýkat nechtěla. Na Michalovi oceňuje, že má hezký vztah k dětem, je na ně hodný. Vychovatelka, která byla a stále je s Michalem a jeho rodinou v úzkém kontaktu

o

něm mluví také jen v dobrém. Podle jejích slov odešel z DD předčasně, myslí si, že jeho prohřešek nebyl tak velký, aby musel odejít. Je ráda, že dokázal dostudovat a ukázat všem, že je schopný. Má ho moc ráda a v jeho začátcích mu velmi pomáhala. 75

Prý mu často půjčovala i peníze, ale vše jí splatil a teď už umí hospodařit sám. Bylo to především v době, kdy odešel z DD, bydlel v Domě na půl cesty, chodil do školy a peněz měl málo. Podle jejích slov měl hned po odchodu z DD těžké období, ale dokázal to zvládnout. Myslí si, že mu hodně prospěla účast v projektech, které absolvoval, protože se trochu otrkal při komunikaci s cizími lidmi. Hodně mu pomáhala po psychické stránce, mohl za ní kdykoliv přijít s problémem, který společně řešily. Podle ní mají také velkou zásluhu pracovníci Domu na půl cesty, kteří ho podporovali v samostatnosti a pomáhali řešit složitou situaci s finančními problémy. Jak vychovatelka uvádí, má z něj velkou radost a je ráda, že se mu daří dobře.

Případová studie respondenta č.3: Martin 22 let, z dětského domova odešel před 3,5 lety Ke zpracování této případové studie jsem použila informace ze spisové dokumentace Martina, která je uložena v archivu dětského domova. Tímto jsem měla možnost zjistit rodinnou a osobní anamnézu respondenta, dále důvody umístění do ústavního zařízení a také informace o průběhu jeho života v dětském domově. Poté jsem provedla rozhovory s Martinem, kdy jsem zjišťovala, jak se mu dařilo po odchodu z dětského domova a také jak se mu daří dnes. V průběhu rozhovoru nebyl Martin moc upřímný, kličkoval s odpovědí a celkově se snažil své problémy bagatelizovat. Poslední rozhovor jsem provedla s vychovatelkou, která se o Martina starala po celou dobu jeho pobytu v dětském domově. Rodinná anamnéza: Martin se narodil do úplné rodiny, má ještě dva sourozence. O rodičích je známo, že požívají ve velké míře alkoholické nápoje. Často střídají zaměstnání a pokud je s nimi uzavřen pracovní poměr, velmi rychle zůstávají ve stavu nemocných a poté následuje propuštění. Rodina je problémová již od roku 1995. Tehdy byl nezletilý Martin na základě předběžného opatření umístěn do dětského diagnostického ústavu a jeho mladší bratr do dětského domova pro děti do 3 let. Ústavní výchova nařízena nebyla, protože se péče rodičů zlepšila.

76

Bohužel rodiče nevydrželi plnit své rodičovské povinnosti dlouho, domácnost byla velmi zanedbána, děti neměly co jíst, nechodily do školy a pokud ano, tak velmi špinaví a zanedbaní. Důvody umístění do ústavní výchovy: rodina nespolupracovala s nikým, ani se školou ani s oddělením péče o děti. Rodiče do noci posedávali v restauracích a děti běhaly po městě. Protože často neměly co jíst, matka je posílala žebrat. Rodiče neplatili nájemné, měli odpojen elektrický proud. Domácnost byla velmi špinavá, zapáchala od psích výkalů a zkaženého jídla. Rodiče zanedbávali i povinnou školní docházku dětí. Děti měly spoustu zameškaných hodin, nenosily pomůcky, chodily špinavé. Proto byly všechny tři děti rodičům odebrány a následně přemístěny do dětského diagnostického ústavu. V tomto zařízení se Martin velmi rychle zadaptoval, navykl si na režim. Po pěti týdnech byl společně s bratry přemístěn do dětského domova. Osobní anamnéza: Martin je dvaadvacetiletý mladý muž, který prožil v ústavním zařízení 11 let. Do dětského domova byl umístěn v necelých sedmi letech, když zařízení opouštěl bylo mu 18 let. Během této doby prošel třemi typy zařízení, dětským diagnostickým ústavem, dětským domovem a diagnostickým ústavem pro mládež (Martin byl z uvedených respondentů v dětském domově nejdéle). Školní věk: Martin nastoupil do dětského domova na konci první třídy. Vzhledem k zanedbávání školní docházky měl na vysvědčení většinou pětky. Od druhé do čtvrté třídy chodil do tzv. vyrovnávací třídy, kde dohnal všechno zameškané učivo.Povinnou školní docházku ukončil v roce 2006/07. Absolvoval 9 tříd základní školy s prospěchem 1,6. Martin chtěl po ukončení základní školy nastoupit na Vojenskou školu v Moravské Třebové, ale neuspěl u náročných přijímacích testů. Profesní příprava: po neúspěšném absolvování přijímacích zkoušek Martin nastoupil na Obchodní akademii, kam musel denně dojíždět. První ročník zvládl bez obtíží, ve škole se uvedl dobře. Obtíže nastaly během druhého ročníku, kdy začal ze školy přijíždět stále později, vymlouval se na zpoždění vlaků apod. Zhoršil se mu i prospěch a škola ho přestala bavit. Začal tedy po konzultaci s ředitelkou dětského domova uvažovat o změně školy. Chtěl přestoupit do města, kde sídlí i dětský domov, aby nemusel dojíždět. Když se dozvěděl, že by musel vykonat rozdílové zkoušky z několika předmětů, tak od tohoto návrhu ustoupil, nechtělo se mu učit nic navíc. 77

Druhý ročník tedy ještě zvládl úspěšně. Velké problémy nastaly ve třetím ročníku, začal se toulat, prospěch si velmi zhoršil, měl spoustu neomluvených hodin. Vzhledem k těmto i jiným problémům byl na měsíc přeřazen do diagnostického ústavu pro mládež do Prahy. Po návratu byl přesvědčen, že školu dokončit chce. O prázdninách dosáhl zletilosti a požádal o prodloužení pobytu v DD do ukončení profesní přípravy. Vzhledem k tomu, že během třetího ročníku zameškal spoustu hodin a měl velmi špatný prospěch musel třetí ročník opakovat. Bohužel předsevzetí dokončit školu mu nevydrželo dlouho a hned začátkem dalšího školního roku začal opakovat scénář z minulého roku. Nakonec v říjnu na vlastní žádost ukončil pobyt v DD. Vztah s vrstevníky: Martin byl vždy velmi kamarádský. S navazováním kontaktů neměl nikdy problémy. Měl hodně kamarádů i mimo dětský domov. Během základní školy, to bývali většinou kamarádi z různých sportovních kroužků nebo ze školy. V této době byl v kolektivu oblíben. Hodně sportoval a aktivně vyplňoval volný čas. V DD byl pro děti vzorem, chtěli s ním hrát fotbal, mít ho v družstvu při soutěžích apod. Zlomový okamžik přišel s nástupem na střední školu, začal si hledat kamarády ze závadových skupin, inklinoval spíše k problémovým jedincům (podobný jev můžeme také pozorovat u respondentky č. 4). V DD se sám pasoval do pozice jakéhosi „kápa“. Dětem rozkazoval, slabší jedince využíval ve svůj prospěch. Děti přestaly jeho společnost vyhledávat, protože začal být hrubý a vulgární. Dokonce se v jeho případě prokázala i šikana. Odchod z dětského domova: Martin byl v dětském domově 11 let, patřil mezi jedince, kteří tam byli nejdéle. Mezi dětmi i vychovateli byl velmi oblíben. Patřil mezi bezproblémové děti, sice byl hyperaktivní, ale vzhledem k tomu, že hodně sportoval, tak svou energii dokázal vhodně využít. Problémy s chováním začaly kolem jeho sedmnácti let. V této době se začal toulat, preferoval problémové kamarády, lhal, začal experimentovat s marihuanou. Současně se v dětském domově začaly rozmáhat krádeže a Martin byl při jedné přistižen. Vedení DD se po konzultaci se školou rozhodlo, že umístí Martina na rediagnostický pobyt do Diagnostického ústavu pro mládež v Praze, kde se pokusí Martina přesvědčit ke změně chování a možnosti prodloužit si pobyt v DD. Martinovi bylo v té době 17,5 let a za pár měsíců mu měla skončit ústavní výchova. Martin se vrátil a sliboval, že se změní. Požádal tedy o prodloužení pobytu v DD a protože všichni chtěli, aby Martin získal patřičné vzdělání, bylo jeho žádosti vyhověno. Bohužel toto předsevzetí mu nevydrželo dlouho a po osmnáctých narozeninách vydržel v DD pouze dva měsíce. Protože začal opět zanedbávat školní docházku, rozhodl se sám, že pobyt v DD ukončí. 78

Protože byl poslední dobou problémový jedinec, dostal podle zákona č. 109/2002 Sb. peněžitou pomoc při odchodu pouze ve výši 5000,- Kč. Jiné peníze neměl, jen nějaké oblečení. Místo jeho dalšího pobytu uvedl u rodičů, ale jak bylo při rozhovorech s ním zjištěno, nikdy tam bydlet nešel. Martin nevyužil možnosti udělat si řidičský průkaz, ale zapojil se do projektu SOS 18, který byl zaměřen na přípravu na samostatný život. Díky úspěšnému absolvování tohoto projektu získal při odchodu z DD ještě dalších 5000,- Kč, které mu vyplatilo občanské sdružení Vhled. Kdyby dokončil školu mohl dostat ještě dalších pět tisíc korun. Současnost: Martin se po odchodu z DD snažil nějak protloukat. Přestoupil na jinou školu a jak z rozhovoru s ním vyplynulo, tak ještě na několik dalších. Bydlel u různých kamarádů. Na otázku, proč uvedl, že půjde bydlet k rodičům a nešel tam, uvádí, že to bylo nejjednodušší řešení, měl klid, nikdo se ho dál neptal. S rodiči sice v kontaktu je, ale žijí ve velké chudobě, od doby, co byl umístěn do domova, se u nich nic nezměnilo. Naopak pijí snad ještě víc, bohužel stejný život přebral i nejstarší bratr.Takže jak sám uvádí, stejně dopadnout nechce. Martin se asi po půl roce co odešel z dětského domova seznámil s dívkou, která studovala vysokou školu a byla z velmi spořádané rodiny. Nastěhoval se k nim a prý jim to nějakou dobu fungovalo. Martin se také snažil chodit do školy, ale vystřídal jich více a žádnou nedokončil. S touto dívkou bydlel rok a půl a měl jí prý hodně rád. Na otázku, co se stalo, že spolu již nejsou, odpovídá trochu vyhýbavě. Prý to zavinila její matka, zaplatila jí dovolenou k moří a tam jí zmanipulovala, aby ho vyhodila. Když jsem se ho ptala, jestli si za to nemůže tak trochu sám, odpověděl, že ho neměli rádi už od začátku. Jak ale sám přiznává, do školy moc nechodil, do práce také ne, takže ho její rodina v podstatě živila. Martin se snaží „užívat život“, jak to sám nazval. Od té doby co odešel od dívky, bydlí různě u kamarádů. Nepřemýšlí, co bude zítra, žije pouze přítomností. Jak uvádí, vždycky nějak vydělá peníze a ty potom utrácí. Když dojdou, snaží se vydělat další. Peníze nevydělává tak, že by chodil někam do práce. Podle tohoto co říká, se jedná vždy o nějakou jednorázovou práci, možná i za hranicí zákona. Sám přiznal, že byl již stíhán Policií ČR, pravděpodobně za vykrádání obchodů. Bohužel mu tento způsob obživy vyhovuje. Říká: „nechci někde makat za pár šupů a nechat se buzerovat. Jsem mladej, tak si chci užívat“. Drogy prý nebere, alkohol konzumuje jen občas. Martin se snaží vystupovat jako „frajírek, kterému nic nevadí“, ale podle mého názoru je to jen přetvářka.

79

Během prvního rozhovoru, který jsme prováděli na podzim loňského roku, se mu moc dobře nedařilo. Přihlásil se zase do další školy, ale asi si myslel, že může studovat, aniž by tam chodil. Stěžoval si, že nemá peníze a že s ním na úřadech jednají hrozně. Požádal mě, jestli bych zavolala na úřad práce, kde si vyřizoval dávky státní podpory a potvrdila, že pochází z dětského domova. Prý tam s nim jednají jak s nějakým „póvlem“, jak sám říká. Myslel si, že když tam zavolám, umetu mu cestičku k větším penězům. Když jsem situaci zjišťovala, neměl na dávky nárok, protože nedoložil všechny potřebné dokumenty. Během rozhovoru se rozpovídal, přestože se mu v tu dobu nevedlo dobře, snažil se mě ohromit tím, kolik vydělal peněz a za co je utrácel. Uváděl, jak jezdí do Prahy na diskotéky, jak se zná s Pavlem Novotným, jak si kupuje značkové oblečení apod. Když jsem se mu snažila vysvětlit, že tato cesta není správná, stále opakoval, že si užívá. Bohužel asi žije jednou nahoře, jednou dole. Druhý rozhovor jsme uskutečnili na jaře letošního roku a to měl asi zrovna „dobré období“, protože zase frajeřil a ohromoval svými zážitky. Prý byl v Německu, vydělal peníze, už je sice utratil, ale už se zase něco rýsuje. Obklopil se kamarády, kteří jak sám přiznal, většinou všichni „seděli“. Když jsme narazili na téma dívky, tak odpověděl, že teď žádnou nemá a ani nehledá. Je prý spokojený sám. Když jsem se ho ptala, jestli lituje, že odešel z dětského domova předčasně, odpověděl takto: „zezačátku jo, litoval jsem toho a chtěl jsem to vrátit, občas se mi chtělo i brečet, stejskalo se mi po tetách i dětech. Teď jsem ale spokojený, nic mi nechybí.“ Jeden rozhovor jsem uskutečnila také s vychovatelkou, která v dětském domově pracuje již mnoho let a Martina měla ve skupině od začátku do konce jeho pobytu v tomto zařízení. Jak sama uvádí, má Martina ráda, pamatuje si, jak přišel, byl to dle jejích slov “takový malý divoch“. Neuměl číst, psát ani počítat a to končil první třídu, ale všechno dohnal a měl velmi hezké výsledky. Dle jejích slov, byla chyba, že se tenkrát nedostal na vojenskou školu. Protože on potřebuje řád, pokud ho ztratí nebo se uvolní, neumí fungovat bez potíží. Proto se podle jejího mínění změnilo jeho chování přestupem na střední školu, kam musel dojíždět a nebyl nad ním takový dohled. K vydělávání peněz rychlým způsobem měl podle jejích slov sklony vždy, prý často sázel ve Fortuně a čekal, že zbohatne. Vychovatelka uvádí, že byl Martin velmi nadaný sportovec, chodil na basketbal, florbal, box, ale u žádného sportu nevydržel dlouho. I zájmy měl přelétavé, rychle se pro něco nadchl, ale brzy jeho nadšení opadlo. Vychovatelka uvádí, že v době, kdy bydlel s Nikolou (tak se jmenovala jeho dívka) to vypadalo, že bude žít spořádaný život.

80

Bohužel se prý ale nediví, že ho nakonec vyhodili, protože ho v podstatě živili a on nic nedělal. Takového kluka si asi rodiče pro svojí dceru nepředstavovali. V současné době vychovatelka s Martinem v kontaktu není, ale občas se prý ukáže v dětském domově a také podle jejích slov každého ohromuje svým způsobem života. Ona sama si myslí, že Martin nedopadne dobře, má obavy, že se namočí do nějakého průšvihu. To, že se kamarádí především s problémovými jedinci, tomu napovídá. Obává se, že pro peníze je schopen čehokoliv. Jak sama přiznává, moc jí mrzí, že takto žije, protože to byl velmi nadaný a šikovný kluk.

Případová studie respondentky č. 4: Simona, 21 let, z dětského domova odešla před 3 lety Ke zpracování této případové studie jsem nejdříve prostudovala spisovou dokumentaci respondentky, která je uložena v archivu dětského domova. Zjistila jsem anamnézu, příčiny umístění do ústavní výchovy a také podrobnosti z jejího života v dětském domově. Poté jsem provedla s respondentkou rozhovor, při kterém mi sdělila, jak se jí vedlo bezprostředně po odchodu z dětského domova a také jak se má v současné době. Během rozhovoru byla ochotná hovořit o všem, na co jsem se jí zeptala. Při rozhovoru byl i její současný přítel, který se občas do hovoru zapojil. Otázky přímo kladené jemu mu ale nebyly příjemné a odpovídal většinou neurčitě. Rozhovor probíhal v příjemné atmosféře. Další rozhovor jsem provedla s vychovatelem, který je s dívkou v kontaktu od té doby, co přišla do dětského domova až doposud. Rodinná anamnéza: Simona se narodila do úplné rodiny. Má ještě 5 sourozenců. Otec jí v roce 2000 zemřel, matka velmi střídala partnery. Rodina byla sledována již od roku 1993, zejména v souvislosti se skutečností, že matka byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. O rodinu se především staral otec, díky němu rodina celkem fungovala. Matka rodila jedno dítě za druhým a její druh uznal otcovství všem dětem, přestože bylo zřejmé, že ve většině případů otcem nebyl. Po jeho smrti se v domácnosti matky začali střídat partneři, většinou bezdomovci. Matka péči o děti nezvládala, nechala děti ať si dělají, co chtějí.

81

Důvody umístění do ústavní výchovy: v rodině nebylo žádné výchovné vedení, děti byly velmi živé až nezvladatelné. Matka byla na děti moc hodná, nechala je dělat si, co chtějí a ty jí neposlouchaly. Matka děti nešidila, naopak jim kupovala i věci, které nepotřebovaly a potom jí scházely peníze. Děti chodily oblékané čistě a pěkně. Matka žila velmi nehospodárně, což vedlo k zadlužení rodiny a nakonec i ke ztrátě bydlení v exekuci. Na základě této skutečnosti se rodina ocitla na ulici a děti byly odebrány a umístěny do dětského diagnostického ústavu. Simona se tam chovala bez problémů, vyhovoval jí řád a pevný režim. Po šesti týdnech byly všechny děti společně přemístěny do dětského domova. Osobní anamnéza: Simona je jednadvacetiletá žena, která prožila v ústavní výchově osm let. Do dětského domova byla umístěna v 10 letech a zařízení opustila při dovršení zletilosti, v 18 letech. Během této doby prošla několika typy zařízení, dětským diagnostickým ústavem, dětským domovem, vesničkou SOS, psychiatrickou léčebnou. Školní věk: Simona přišla do dětského domova ve třetí třídě základní školy. Školní prospěch měla vždy podprůměrný, ale povinnou školní docházku zvládla bez opakovaní ročníku. Rozumové schopnosti by odpovídaly lepším výsledkům, ale nechtěla se moc učit, takže s podprůměrnými známkami byla spokojená. Velké problémy byly zaznamenány s jejím chováním začátkem deváté třídě, kdy Simona začala utíkat z DD, chodila za školu, opouštěla školu bez dovolení v průběhu vyučování a nerespektovala pokyny vychovatelů ani učitelů. Vzhledem k tomu byla přijata na rediagnostický pobyt do dětského diagnostického ústavu. Díky tomuto pobytu se její chování uklidnilo a nakonec ukončila devátý ročník bez větších problémů. Profesní příprava: Simona začala studovat na soukromém odborném učilišti obor kadeřnice. Zpočátku byla z oboru nadšená, měla velké plány. Bohužel náročnost učiva jí brzy odradila z pravidelné přípravy a školní povinnosti i docházku začala brzy zanedbávat. Začala opět porušovat vnitřní řád DD i školy tím, že opouštěla vyučování bez dovolení nebo do školy vůbec nepřišla. Její chování začalo být opět velmi hrubé, vulgární, nerespektovala nikoho, docházelo k útěkům. Díky tomuto chování byl opět zrealizován rediagnostický pobyt, tentokrát již v diagnostickém ústavu pro mládež. Po tomto pobytu se její chování trochu zlepšilo, ale ne na dlouho. Dovršením 18 let Simona sama požádala o ukončení pobytu v dětském domově. V této době byla teprve na konci druhého ročníku. Bohužel školu ukončila současně s pobytem v dětském domově.

82

Vztah s vrstevníky: Simona byla vždy kamarádská, uměla být velmi milá. Vyhledávala kamarády především mimo dětský domov. Když byla mladší, byla mezi dětmi oblíbená, ráda sportovala a účastnila se různých společných akcí. Zpočátku měla i velmi silný vztah ke svým sourozencům, ale vzhledem k jejich rozdělení v průběhu trvání ústavní výchovy tento vztah ochladl. Simona měla vždy velmi kladný vztah ke zvířatům. Během pobytu v DD jí bylo umožněno chovat zvíře, ale její zájem brzy opadl. S tím, jak se měnilo chování Simony, přestávala být oblíbená mezi dětmi. Ani ve škole ani v DD neměla mnoho přátel, sama uvádí pouze dvě kamarádky, které jí provázely pubertou. Bohužel jedna z těchto dívek byla starší, měla velmi uvolněný režim, takže v její společnosti se Simona nechovala nejlépe. Právě tato kamarádka měla velký vliv na její útěky a záškoláctví. Po opuštění dětského domova Simona obdržela velký finanční obnos a okruh jejích přátel se velmi rozšířil. Odchod z dětského domova: Simona byla v ústavních zařízeních osm let. Do dětského domova přišla společně se čtyřmi sourozenci, měla jednu starší sestru, ostatní bratři jsou mladší. Nejmladší bratr se narodil matce až v době, kdy už s ostatními pobývala v dětském domově, vzešel z matčina nového vztahu. Vzhledem k tomu, že jejich matka neprojevovala o děti žádný zájem, byla dětem nalezena náhradní forma péče a to umístění do vesničky SOS. Stalo se tak v době, kdy bylo Simoně dvanáct let. Do vesničky do Brna neodešli ale všichni sourozenci, nejstarší sestra odmítla. Chtěla zůstat v DD, kde - jak sama uváděla - měla kamarády, hodné učitelky a tety. Simona tedy odešla s mladšími bratry. Pobyt ve vesničce byl zpočátku bez problémů, ale následně nastaly velké výkyvy v chování Simony a pěstounka přestala její výchovu zvládat. Tento pobyt byl ukončen následně po útěku Simony z vesničky po necelých devíti měsících. Simona se vrátila do dětského domova a do žádné náhradní formy výchovy již odejít nechtěla. Se svými bratry zůstala v občasném kontaktu, formou krátkých návštěv vesničky SOS, kam i se sestrou jezdily. Pro velké problémy s jejím chování byla ještě několikrát umístěna do různých typů zařízení. Ještě během plnění povinné školní docházky byla umístěna na rediagnostický pobyt do dětského diagnostického ústavu, kde byla 5 týdnů. Během studia na středním odborném učilišti pobývala dva měsíce v diagnostickém ústavu pro mládež. V 17 letech byla pro pokus skoku z mostu převezena do Psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde byla hospitalizována 3 týdny. Její chování mělo vždy velké výkyvy. Dokázala být velmi milá, ochotná, plná energie a nadšení pro nové věci. 83

Na druhou stranu dokázala být agresivní, zlá, drzá až nebezpečná sama sobě. Toto chování bylo většinou ovlivněno jejími problémy s láskou. Rychle se zamilovala a bohužel velmi těžce nesla rozchody. Simona se během pobytu v dětském domově zúčastnila projektu „Už vím jak“, který byl zaměřen na zvládnutí samostatného života po ukončení ústavního zařízení. Možnosti získat řidičský průkaz nevyužila. Simona byla jako jedna z mála dětí v dětském domově dobře finančně zabezpečená. Po zemřelém otci pobírala sirotčí důchod, který se jí ukládal. Při odchodu z dětského domova měla na vkladní knížce našetřeno bezmála 240.000,- Kč. Dále byla vlastníkem několika pozemků, které společně se svými sourozenci zdědila po babičce. Pro správu jmění jí byl určen opatrovník (v tomto směru je příběh Simony ojedinělý, protože většina dětí po ukončení ÚV tak vysoký finanční obnos neobdrží). Bohužel Simona nevyužila možnosti požádat o prodloužení pobytu v dětském domově do ukončení přípravy na povolání a v den zletilosti z dětského domova odešla. Pronajala si byt o velikosti 4+1, nastěhovala se do něj společně se sestrou. Nenechala si rozmluvit od vychovatelů z dětského domova, že je takový velký byt zbytečný. Současnost: Simona po odchodu z dětského domova přestala chodit také do školy a začala si podle svých slov „užívat svobody“. Pořádala ve svém pronajatém bytě časté večírky, na které se setrou zvala spoustu kamarádů. Bohužel všechno to byli kamarádi jen na období, kdy měla peníze. Její starší sestra odešla z dětského domova také v osmnácti letech a s podobně vysokou částkou peněz jako Simona. V době, kdy se k Simoně nastěhovala, již neměla ani korunu, veškeré peníze utratila. Přestože toto Simona věděla a sestru za to odsuzovala, vedla si po odchodu z DD úplně stejně. Stejně brzy o všechny peníze přišla. Nakonec musela opustit také byt, protože si stěžovali sousedé na její noční večírky a časté nevhodné návštěvy, které se začaly v jejich domě objevovat. Simona se ocitla bez bydlení, bez peněz a bez zázemí. Chvíli přespávala u různých kamarádů, ale brzy si uvědomila, že takto žít nechce. Našla si zaměstnání, začala pracovat v supermarketu. Seznámila se s chlapcem, který jí nabídl bydlení. Tuto nabídku přijala a začala s chlapcem chodit. On žil v bytě jen s matkou, která si Simonu oblíbila. To potvrzuje i její přítel „maminka je ráda, že jsem si našel hodnou holku, Simona jí hodně doma pomáhá, to se mámě líbí.“ Simona se snažila dále chodit do práce a začala žít normální život. Po několika měsících známosti otěhotněla. Nedávno se jí narodila dcera a Simona vypadá spokojeně. Bydlí nadále se svým přítelem a jeho maminkou. Jak Simona uvádí, nemají moc peněz a velice lituje, že ty, co měla, tak nesmyslně utratila. 84

Bohužel zpět se toto období vrátit nedá, takže se snaží žít spokojeně i s málem. V dětském domově jí vybrali mezi zaměstnanci spoustu oblečků a věcí na miminko, takže toho moc kupovat nemusela. Má prý slíbeno, že jí budou shánět oblečení i dál. Její přítel toto moc oceňuje, těší se, až se pojedou do dětského domova podívat. Prý si vůbec neumí představit, jak takový domov vypadá. V současné době je Simona spokojená, má velkou radost ze své dcery a chtěla by jí být dobrou matkou. Se sestrou se nestýká, protože - jak sama uvádí - ta žije hrozně, nepracuje, stýká se s divnými lidmi a stahovala by jí dolů. Ani její přítel si to nepřeje. Vychovatel, který je se Simonou v kontaktu, jí moc chválí. Říká, že z ní má radost. Pokud jí vše vydrží, tak by mohla žít spokojeně. Matka přítele se jí snaží pomáhat s dítětem. Vychovatel se s přítelem i jeho matkou zná, protože je Simona seznámila. Má z nich dobrý pocit a věří, že má Simona to nejhorší za sebou. Jak sám uvádí, je v kontaktu se Simonou od té doby, co odešla z DD. Zpočátku o ní neměl dobré informace a měl o ní strach. Obával se, že bude žít podobný život jako její sestra.

Případová studie respondentky č. 5: Jana, 25 let, z dětského domova odešla před 5 lety. Ke zpracování této případové studie jsem nejdříve prostudovala spisovou dokumentaci respondentky. Zde jsem zjistila rodinnou a osobní anamnézu a důvody umístění do ústavní výchovy. Poté jsem provedla rozhovor s respondentkou, při kterém jsem zjišťovala, jak se jí dařilo bezprostředně po odchodu z dětského domova a jak žije v současné době. Rozhovor proběhl příjemně. Jana byla upřímná, o svém životě povídala bez problémů. Nakonec jsem uskutečnila rozhovor s vychovatelkou, která je s Janou v kontaktu i po jejím odchodu z dětského domova. Chtěla jsem pohovořit i s manželem Jany, ale ten to odmítl. Jak Jana přiznává, on „děcák moc nemusí“. Rodinná anamnéza: Jana se narodila do úplné rodiny, ale později se rodiče rozvedli a nežijí ve společné domácnosti. Z otce se stal bezdomovec, který se s rodinou přestal úplně stýkat. Jana má ještě tři sestry, jedna je starší, dvě mladší. Matka zůstala na děti sama. Jejich výchovu nezvládala, děti zanedbávala a neposílala do školy.

85

Z těchto důvodů byla odsouzena za ohrožování mravní výchovy a nad rodinou byl stanoven dohled městským úřadem, který byl však naprosto neúčinný. Důvody umístění do ústavní výchovy: . k podání podnětu o nařízení ústavní výchovy došlo v situaci, kdy matka opustila dvě starší dcery, nechala je samotné v bytě, bez finančních prostředků i jídla a odstěhovala se s mladšími dcerami ke svému příteli do jiného města. Nebyl zjištěn jiný příbuzný, který by poskytl dívkám potřebnou péči, proto byly obě sestry umístěné do diagnostických ústavů (každá do jiného vzhledem k věku. Janě ještě nebylo 15 let, tak šla do Dětského diagnostického ústavu do Plzně a sestra do Diagnostického ústavu pro mládež do Prahy). Okresní úřad podal návrh k nařízení ústavní výchovy nad všemi dětmi. Nakonec ústavní výchovu dostala nařízenou jen Jana. Ostatní sestry soud ponechal u matky. Po dvou měsících byla Jana přemístěna do dětského domova. Osobní anamnéza: Jana je pětadvacetiletá mladá žena, která prožila v institucionální péči pět let. Do dětského domova přišla ve 14 letech a odešla v 19,5 letech. Během této doby prošla dvěma typy zařízení, dětským diagnostickým ústavem a dětským domovem. Školní věk: Jana začala navštěvovat první třídu na základní škole. Bohužel jí provázely velké neúspěchy, takže na prvním stupni opakovala několik ročníků. V době, když přišla do dětského domova byla v páté třídě základní školy, ale již plnila devátý rok povinné školní docházky. Došlo tedy k přehodnocení zařazení v základní škole a dívce bylo poskytnuta možnost srovnávacích testů s učivem 7. ročníku základní školy praktické (v té době ještě zvláštní školy). Výsledky testů poskytly možnost k přeřazení, takže Jana byla přeřazena do ZŠ praktické a stala se žákyní 7. ročníku. V dětském domově poté ještě požádali o prodloužení povinné školní docházky o rok, takže Jana vyšla z osmé třídy základní školy praktické a měla větší šanci vybrat si adekvátní učební obor. Osmou třídu ukončila s vyznamenáním, především díky pravidelné přípravě na vyučování, režimu a pravidelné docházce do školy. Došlo také ke zvýšení sebevědomí dívky, protože najednou začala být úspěšná. Jana si vybrala učební obor šití oděvů a byla přijata. Profesní příprava: Jana začala studovat na odborném učilišti, které bylo v jiném městě než dětský domov. Přes týden tedy zůstávala na domově mládeže. Po celou dobu studia měla vynikající studijní výsledky a patřila k premiantům třídy. To jí hodně pomohlo překonat počáteční školní neúspěchy. Přestože se jednalo o lehčí učební obor, získala mnoho praktických zkušeností, naučila se šít a šlo jí to moc dobře. 86

Dokonce některé své výrobky prodávala vychovatelkám v dětském domově. Všichni jí podporovali a měli radost z jejích úspěchů. Ve druhém ročníku dosáhla zletilosti a požádala o prodloužení pobytu v DD z důvodu přípravy na povolání. To se jí vyplatilo, protože učební obor úspěšně ukončila se samými jedničkami a získala výuční list v oboru šití oděvů (z uvedených respondentů byla jediná, kdo setrval v DD až do vyučení). Vztah s vrstevníky: Jana byla vždy bezproblémová dívka. Respektovala vychovatele, byla milá, vstřícná, ráda pomáhala ostatním. Jedinou její negativní vlastností byla hádavost, rozvracení kolektivu, manipulování s ostatními dětmi. Přes tyto problémy byla ale stejně oblíbená, měla kolem sebe hodně kamarádů. V dětském domově navázala přátelství s dívkou, se kterou je v kontaktu dodnes. Navštěvují se a mají společné záliby. Jana měla ráda malé děti, pomáhala s nimi vychovatelkám. Občas měla tendenci je vychovávat, ale děti jí poslouchaly. Během pobytu v DD si našla přes inzerát přítele, se kterým navázala velice hluboký vztah. Pravidelně se navštěvovali, později trávila v jeho rodině veškeré víkendy a prázdniny. Odchod z dětského domova: vzhledem k tomu, že Jana patřila vždy mezi bezproblémové děti, prošla dětským domovem v pohodě a klidu. Nikdy neměla velké tresty, většinou byla odměňována za aktivity, reprezentace a dodržování pravidel. Se svým otcem se nestýkala, s matkou měla komplikované vztahy. Jako jediná dcera byla umístěna do dětského domova a to měla matce za zlé. Návštěvy v rodině probíhaly velmi ojediněle a když už se uskutečnily, tak se většinou Jana s matkou velmi pohádaly a návštěva ztroskotala. Jediná osoba, kterou Jana považovala za blízkou a měla jí ráda byla babička, ke které občas jezdila. Když Jana dokončila učební obor chodila se svým přítelem již dva roky a rozhodla se, že půjde bydlet k němu. Z dětského domova dostala peněžitou pomoc dle zákona č.109/2002 Sb. ve výši 12.500,- Kč a několik nakoupených věcí (mimo jiné i šicí stroj, který se jí mohl hodit k její profesi. Jiné peníze naspořené neměla. Její přítel byl o pár let starší, již pracoval, takže nebylo pochyb, že se o ní v počátcích postará. V době pobytu v dětském domově si Jana udělal autoškolu a zapojila se do projektu „Peníze pro život“, kde získávala informace pro budoucí samostatný život. Současnost: po odchodu z dětského domova se Jana nastěhovala k příteli, který bydlel v bytě se svými rodiči. Rodiče si ale opravovali dům na vesnici, takže byl předpoklad, že se odstěhují. Tato rodina byla velmi spořádaná, fungující, úplně bezproblémová, takže Jana měla možnost poznat, jak se dá žít. Celá rodina Janu přijala velmi hezky, brzy se stala právoplatným členem rodiny. 87

Nedlouho po odchodu z dětského domova se Jana za svého přítele provdala, všechny děti z dětského domova a vychovatele pozvala na svatbu a vychovatel, kterého měla ráda, jí vedl k oltáři. Dětský domov považovala a stále považuje za svůj domov. Jana chtěla hned po svatbě dítě, ale měla zdravotní komplikace a nemohla otěhotnět. To jí trochu narušilo rodinnou idylu, začala být nervózní, hádavá, netrpělivá. Jak sama teď uvádí „nedivila bych se, kdyby mě manžel nechal, jak jsem byla protivná“. Nakonec podstoupila lékařský zákrok a nedlouho potom otěhotněla. Narodila se jí dcera a Jana se zase uklidnila a stala se z ní spořádaná matka. Před nedávnem porodila druhé dítě a je prý velice šťastná. Rodiče jejího manžela jí velmi podporují, milují své vnučky, takže si Jana žije velmi dobře. Do pracovního procesu se Jana nikdy moc nezapojila. Po odchodu z dětského domova nastoupila do firmy Johnson Controls, ale přestože tam byla zaměstnaná rok, většinu času byla na nemocenské. Poté vystřídala ještě několik zaměstnání, ale nikde dlouho nevydržela. Pracovat se jí moc nechce, proto je ráda, že má děti a je s nimi doma (tento jev můžeme pozorovat také u respondenta č.1 a č.3). Zatím ani nepřemýšlí, co bude dělat až dcery povyrostou, chce se jim podle jejích slov věnovat co nejdéle. Manžel prý vydělá dost peněz, aby mohla být doma. Vztahy s její matkou jsou stále stejné, občas jí prý i s dětmi navštíví, ale matka moc o ni ani o děti nejeví zájem. Jana už prý ani nečeká, že by se mělo něco změnit a ani jí to nevadí. Její manžel s ní za matkou nejezdí vůbec. Prý nedokáže pochopit, jak mohla „odložit“ děti do domova. V současné době je nejvíce v kontaktu se svou mladší sestrou, která se nakonec dostala také do dětského domova. Na přímluvu Jany byla přijata do stejného DD, ve kterém vyrůstala i Jana. Na domov prý vzpomíná strašně ráda, proto chtěla, aby tam sestra byla také. Bere si sestru občas na víkend domů a tráví spolu hodně času. Sestra jí prý pomáhá s dětmi, hlídá je, když Jana potřebuje. Vzhledem k tomu, že jsou obě ve stejném městě, jsou v kontaktu téměř denně. Jana je stále v kontaktu nejen s vychovateli dětského domova (především i díky sestře), ale také s některými svými kamarády. Nejvíce se stýká s jednou dívkou, která odešla z DD, asi rok před Janou, ale byly spolu na pokoji a rozuměly si. Navštěvují se, hlídají si navzájem děti, chodí společně cvičit a jsou si hodně blízké. Jak Jana uvádí, přestože matce zazlívá, že jí nechala umístit do domova, je nakonec ráda, že to tak dopadlo. Našla novou rodinu, hodného manžela, pevné přátelské vazby. V současné době je velice spokojena. Také vychovatelka, která je s Janou v kontaktu potvrdila, že je Jana spokojená, zároveň dodává, že „Jana měla veliké štěstí na přítele. Takového hodného kluka jen tak někdo nenajde. 88

Je pracovitý, poskytuje Janě perfektní zázemí, má rád děti a chce, aby se měli všichni dobře. Má s Janou velkou trpělivost, ona je přece jen hádavá a občas vyvolává nesmyslné konflikty, ale on vždy stojí při ní. Takového manžela jí hodně dívek z DD závidí“.

7.1 SHRNUTÍ VÝSLEDŮ ŠETŘENÍ

Výzkumná otázka č. 1: Jaké největší problémy provázely mladé lidi po odchodu z dětského domova v oblasti finančního hospodaření? Z rozhovorů provedených s respondenty, kteří část svého života prožili v dětském domově, je zřejmé, že v oblasti hospodaření s financemi mají obrovské problémy. Kromě Jany, která si našla zabezpečeného přítele, se všichni respondenti shodli, že s penězi neumí hospodařit. Většinou neumí rozložit peníze tak, aby jim vystačily na celý měsíc. Často mají větší výdej, než je jejich příjem. Potom mají tendenci si peníze půjčovat. Takto to dělali i v dětském domově. Kapesné často brzy utratili a poté si ke konci měsíce od někoho půjčili. Bohužel většina přiznává, že jim často půjčovali i vychovatele. Všichni se shodují, že se v dětském domově nenaučili hospodařit. Dokládá to i situace Jiřího a především Simony, kteří odešli z dětského domova celkem slušně finančně zaopatření, ale peníze neuměli vhodně využít. Oba se tak velmi rychle ocitli na hranici nouze. Jiří se zadlužil a s dluhy stále bojuje. Simona sama přiznává, že jen díky matce jejího přítele s rodinným rozpočtem vystačí, sama by to asi nezvládala. Myslí si, že kdyby bydleli sami, asi by jim peníze chyběly. Také Michal měl ze začátku velké finanční problémy a zvládal je především jen díky vychovatelce z dětského domova, která ho podporovala, a pracovníkům Domu na půl cesty. Martin se netají tím, že si užívá, když má peníze, utratí je všechny. Teprve potom řeší, co bude dělat dál. Žije pouze přítomností, z budoucnosti si hlavu nedělá. Jak sám přiznal, dluhy má také. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že s dluhy a finančními problémy bojuje mnoho jedinců, kteří odešli z dětského domova. Často k nám volají z různých úvěrových společností a shánějí někoho, kdo již z DD odešel. Výjimkou nejsou ani dopisy od exekutorského úřadu.

89

Výzkumná otázka č. 2: S jakými největšími problémy se potýkali mladí lidé po odchodu z dětského domova při hledání zaměstnání? Při hledání zaměstnání hodně záleží na tom, jestli má jedinec ukončenou profesní přípravu a zda získal vzdělání v oboru či nikoliv. Dalším faktorem je ochota pracovat. Tento problém se objevil hned u třech respondentů. Jiří, Martin ani Jana se do práce moc nehrnou. Každý má k tomu jiný důvod, ale výsledek je stejný. Jediná Jana má výhodu, že pracovat nepotřebuje, protože jí uživí manžel. Jiří čeká na zázrak a Martinovi stačí jednorázové akce, jak sám své pracovní aktivity nazývá. K tomu ještě Jiří ani Martin nemají dokončené vzdělání, takže nemohou čekat nějakou atraktivní práci. Oba by chtěli hodně peněz za málo práce. Simona začala práci hledat až v době, kdy již utratila všechny naspořené peníze a ocitla se v nouzi. Donutila jí k tomu složitá finanční i životní situace. Přestože také nedokončila vzdělání, práci v supermarketu našla celkem rychle. Neměla sice velké finanční ohodnocení, ale byla ráda alespoň za to. Sama uznává, že měla asi velké štěstí. Jediný Michal začal pracovat hned po získání výučního listu. Práci našel také docela rychle, hodně mu pomohli pracovníci Domu na půl cesty. Nejdříve získal práci na dobu určitou, ale protože se osvědčil, má již dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že pracuje v chemickém průmyslu a objevily se u něj zdravotní problémy, má obavy, aby nemusel pracovní poměr ukončit. Michal pracovat chce, práce ho baví, tak doufá, že to nedopadne špatně. Pokud by přeci jen musel odejít, je rozhodnutý hledat místo hned dál, protože si uvědomuje zodpovědnost vůči rodině. Věří, že výuční list bude výhoda. Pracovní zařazení na trhu práce je pro mladé lidi odcházející z ústavních zařízení velice důležité. Bohužel ne všichni si to uvědomují. Jak je vidět i z příkladů v mém výzkumu, kdo pracovat nechce, tak nebude a kdo práci hledá, dříve nebo později ji najde. Tento problém samozřejmě není jen u jedinců, kteří odešli z dětského domova. Na rozdíl od mladých lidí, kteří odcházejí z domovů, tito jedinci při neúspěchu nemají možnost návratu a zůstávají na své problémy většinou sami.

90

Výzkumná otázka č. 3: Jaké problémy mají jedinci, kteří vyrostli v dětském domově s navazováním kvalitních dlouhodobých vztahů? Z rozhovorů s respondenty se dá usoudit, že s navazováním kvalitních dlouhodobých vztahů problémy neměli. Tři z uvedených respondentů žijí v partnerském vztahu již delší dobu, mají společné děti a jsou se vztahem spokojeni. Jana a Michal měli se svým současným partnerem první vážný vztah, Simona během svého bouřlivého období v dětském domově vystřídala vztahů víc. Jak ale sama uvádí, tento je nejkvalitnější. Martin prožil také kvalitní vztah, ale podle jeho slov, pro něj takový vztah není. On potřebuje volnost a nezávislost. Takže zatím žádný další vztah nehledá. Jediný Jiří zatím žádný dlouhodobější vztah neprožil. Chvíli sice bydlel u přítelkyně, ale sám uvádí, že se o velký vztah nejednalo. Jiří by o vztah stál, ale vzhledem k jeho problémům v sociální komunikaci to bude asi velice těžké. Jediná Jana začala s přítelem chodit již v době pobytu v dětském domově, ostatní navázali vztahy až v samostatném životě. Případ Jany není ojedinělý, občas se stává, že dívka či chlapec navážou vztah s opačným pohlavím a po ukončení ústavní výchovy začnou se svým partnerem žít. Myslím si, že pokud se jedná o kvalitního partnera s dobrým rodinným zázemím, mají díky tomu jedinci velkou šanci poznat, jak funguje rodina. Pro jejich život je to velice důležité, protože ze svých biologických rodin toto neznají a často ani nic jiného nepoznali. U všech respondentů, kteří našli partnera, dochází velmi brzy k založení rodiny. Nečekali, až si našetří peníze, zařídí bydlení, pořádně se poznají. Shoduje se tak příběh Jany, Simony a Michala, všichni toužili založit rodinu co nejdříve. Brzké mateřství mladých lidí, kteří opustili dětský domov mohu potvrdit i ze své praxe. Zajímavé je, že ne všichni mladí lidé po ukončení ústavní výchovy chtějí podporovat přátelství, která navážou v dětském domově. Z výzkumu je patrné, že pouze zhruba polovina udržuje vazby s kamarády z dětského domova. Michal a Jana přátelství udržují a rozvíjí dál, ostatní respondenti se obklopili kamarády jinými.

91

Výzkumná otázka č. 4: Jak jsou mladí lidé, kteří ukončili ústavní výchovu i přes problémy spokojeni se svým životem? Všichni respondenti potvrdili, že i přes obtíže, které některé z nich provází, jsou se svým současným životem spokojeni. Počáteční obtíže zažila většina z nich, někoho stále provází, někdo prožil obtížnější období později (např. Jana uvádí své problémy s otěhotněním, Michal řeší současný zdravotní stav) a určitě je ještě spousta potíží čeká, ale nikdo z nich není nespokojen. Počáteční nezdary a problémy po odchodu z dětského domova přisuzují nedostatečné praktické přípravě na samostatný život. Většina z nich prošla ještě v době pobytu v dětském domově nějakým projektem, který byl zaměřen na přípravu na samostatný život, ale informace byly především v teoretické rovině. Jak uvádějí všichni oslovení jedinci, praxe je úplně jiná. Na spoustu situací nebyli vůbec připraveni a zaskočily je (např. Michal uvádí, že byl zaskočen samotou, která ho postihla po opuštění domova, Janu zpočátku překvapily předsudky některých lidí). Shodují se, že kdyby mohli vrátit čas, více by využívali nabídku aktivit v dětském domově (např. nevyužité možnosti získat řidičské oprávnění lituje Martin, Michal a Simona). Také se shodují, že by více využili rad vychovatelů. Většina oslovených respondentů (kromě Jiřího) se shoduje, že velice rádi vzpomínají na život v dětském domově a jsou rádi, že mohli prožít hezký kus života. Každý má alespoň jednu osobu, na kterou rád vzpomíná a má k ní bližší vztah než k ostatním. Většina respondentů udržuje s dětským domovem vztah. Nikdo by ale nechtěl připustit, aby takto skončily jejich děti. Všichni jsou pevně přesvědčení, že by takovou situaci nedopustili. Pouze Jiří na dětský domov nevzpomíná rád. Spokojenost, kterou Michal, Jana, Simona potvrzují, je spojená s tím, že mají partnera a děti, které mají rádi. Užívají si rodinného života, který sami nezažili a chtěli by, aby se nic nepokazilo. Michal a Simona uvádějí, že by uvítali zlepšení své finanční situace. Martin a Jiří jsou spokojeni především proto, že mají svobodu a nezávislost. Mohou si dělat co chtějí a nemusí se nikomu podřizovat. Spokojenost se svým životem je tedy u každého z respondentů jiná. Každý má svůj žebříček hodnot zaměřený na něco jiného.

92

ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo zjistit, jak jsou mladí lidé, kteří opustili dětský domov připraveni na samostatný život a s jakými problémy se po odchodu potýkali. Práci jsem rozdělila na dvě hlavní části – teoretickou a praktickou. V teoretické části se věnuji objasnění pojmu ústavní výchova, blíže specifikuji výchovu dětí v dětských domovech, zabývám se socializací a obdobím mladé dospělosti (tedy obdobím, ve kterém se mladí lidé po odchodu z dětských domovů nacházejí). Praktickou část začínám uvedením metodologie a cílů, na jejichž základě jsem vytvořila výzkumné otázky, na které ve výzkumném šetření hledám odpovědi. Pro výzkumné šetření jsem použila kombinaci kvalitativního a kvantitativního výzkumu. Stěžejní částí této kapitoly je rozbor dotazníků a popsání pěti případových studii, při kterých jsem se zaměřila především na současný život respondentů. Poté jsem odpovědi na výzkumné otázky porovnávala mezi jednotlivými respondenty. Informace jsem čerpala především z rozhovorů. S problémy v samostatném životě se jistě potýká řada mladých lidí, nezávisle na tom, zda vyrostli v dětském domově nebo u milujících rodičů. Bohužel šance na zapojení do reálného života nejsou mezi těmito skupinami srovnatelné. Mladí lidé, kteří opustí dětský domov často nemají nikoho, kdo jim pomůže překonat počáteční nesnáze. Jsou v tom v podstatě sami. Záleží jen na nich, jak se s potížemi vyrovnají a zda je ustojí či nikoliv. Z výsledků šetření je patrné, že mladí lidé po odchodu z dětského domova nejsou na vstup do samostatného života dostatečně připraveni. Za největší problém já osobně považuji neschopnost hospodařit s financemi. S tímto problémem se setká většina jedinců a odvíjí se od něj spousta dalších nepříjemností. Mladí lidé se v dětských domovech nenaučí hospodařit. Jsou zvyklí utratit všechno kapesné, které dostanou, často hned v prvním týdnu. Tento zlozvyk si potom přináší do života. Neumí sestavit rodinný rozpočet, často utrácejí víc než vydělají a stávají se dlužníky. Na trhu práce se uplatnit umějí, hodně záleží na vzdělání, ale jak jsem v šetření zjistila, tak překážkou často bývá neochota pracovat. Často převládá pohodlnost a svoboda před řádem a povinnostmi. Nebezpečí v těchto situacích vidím v tom, že pokud si mladí lidé zvyknou žít pohodlný život, bez pravidelného vstávání a plnění pracovních povinností, těžko budou chtít na tomto způsobu života něco měnit. Jak jsem zjistila, pracovní příležitosti jsou a záleží na jednotlivci, jestli je využijí.

93

Někdo pracovat chce, a i za málo peněz je ochoten pracovat, někdo má spoustu výmluv, proč pracovat nemůže a jsou i tací, kteří by pracovali, ale mají velmi nereálné představy o platu. Nedá se říci, že by mladí lidé, kteří vyrostli v ústavním zařízení, měli velké problémy v navazování partnerských vztahů. Někteří sice navazují přátelství a vztahy ne zrovna ideální, ale někteří jsou schopni najít dobrého partnera. Z výsledků šetření se dá zjistit, že pokud takového partnera najdou, velice brzy zakládají rodinu. Většinou neřeší, zda mají potřebné zázemí. Podle mého názoru je k tomu vede skutečnost, že chtějí rychle získat fungující rodinu, kterou sami nikdy nepoznali. Tím, že si pořídí dítě, získají většinou poprvé v životě něco, co je jen jejich. Jak vyplynulo z výzkumného šetření, mladí lidé po opuštění dětského domova jsou se svojí životní situací spokojeni, přestože je během samostatného života potkala spousta nesnází.Většinou všichni chtějí žít normální život a být lepšími rodiči a lidmi než jsou jejich rodiče. V tomto ohledu hodně záleží na podpoře okolí, ve kterém se pohybují. Nikdo z oslovených se necítí diskriminován tím, že vyrůstal v ústavním zařízení. Psaní této diplomové práce pro mě mělo velký význam. Cílem každého pracovníka dětského domova by mělo být vychovat z dětí samostatné a zodpovědné jedince, kteří budou schopni postarat se sami o sebe i o svou případnou rodinu. Pracuji mnoho let v Dětském domově v Litoměřicích, kde jsem zažila spoustu odchodů „našich dětí“. Někteří jedinci se zařadili do běžného života bez větších problémů, ale bohužel znám i mnoho případů, kdy se i přes veškerou dostupnou pomoc a snahu mladí dospělí do běžného života zapojit nedokázali. Jak jsme mohli zjistit z výzkumu, příprava dětí na samostatný život není dokonalá, ale bohužel občas jsou tyto nedostatky dány systémovými opatřeními. Vychovatelé v dětských domovech děti opečovávají (a podle mého názoru je to správné), ale protože výše zodpovědnosti za tyto děti je tak vysoká, málokdo si troufne děti více zpustit z očí a nechat je si tzv. „natlouct pusu“. Děti potom odcházejí z přehnaně pečujícího prostředí do tvrdé reality a pro většinu z nich je velice obtížné se s tím vyrovnat. Jedinci se potom snaží dohnat to, co většina dětí z rodin vyzkoušela mnohem dříve, ale pod láskyplným dohledem rodičů, a často svojí nově nabytou svobodu neumějí ustát. Problematikou osamostatňování dětí z dětských domovů se zabývám již řadu let a chtěla bych se jí věnovat i nadále. K tomu bych ráda využila i výsledky, které jsem zjistila při tvorbě této práce. Velmi mě zajímá, jak mladí lidé po opuštění dětských domovů žijí. Myslím si, že díky zpětné vazbě od těchto jedinců, můžeme lépe zaměřit svoji práci tak, aby byla účinnější a také je určitým ponaučením pro ostatní, které odchod teprve čeká. 94

S tímto problémem se snažíme pracovat a proto jsme v letošním roce vybudovali tzv. startovací byt, kam umísťujeme jedince, kteří dosáhnou zletilosti, ale stále zůstávají v DD na dobrovolném pobytu z důvodu přípravy na povolání. Od tohoto kroku si slibujeme, že se děti naučí starat sami o sebe, více se osamostatní při domácích činnostech a naučí se lépe hospodařit s penězi. Podle mého názoru je velká péče věnována dětem v průběhu života v dětském domově. Je mnoho organizací a nadací, které se snaží dětem pomáhat a za to si zaslouží jistě uznání. Bohužel pro mladé lidí, kteří brány dětských domovů opouští, je pomoc velmi omezená. Určitě by bylo potřebné rozvinout sociální péči směrem k těmto mladým lidem. Ne však formou výplaty sociálních dávek - pomoc by byla potřeba směrovat do zajištění sociálních bytů, větší podpory Domů na půl cesty, terénní služby kurátorů, apod. Myslím si, že tito lidé pomoc potřebují a také si jí zaslouží. To, že vyrostli v dětském domově není jejich vina.

95

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK DD

Dětský domov

DDŠ

Dětský domov se školou

DDÚ

Dětský diagnostický ústav

DÚM

Diagnostický ústav pro mládež

FOD

Fond ohrožených dětí

MPSV

Ministerstvo práce a sociální věcí

MŠMT

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

NAP

Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 – 2011

OSPOD

Orgán sociálně právní ochrany dětí

VÚ

Výchovný ústav

ÚV

Ústavní výchova

96

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Použitá literatura

1. BALVÍN, Jaroslav a kol. Romové a dětské domovy.1. vyd. Ústí nad Labem: Hnutí R, 1997. ISBN 80-902149-4-0. 2. BECHYŇOVÁ, Věra; KONVIČKOVÁ, Marta. Sanace rodiny.1. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-392-5. 3. ČERNÍKOVÁ, Vratislava a kol. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity.1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380138-0. 4. DUNOVSKÝ, Jiří a kol. Sociální pediatrie, vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-254-9. 5. FISCHER, Slavomil; ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. Analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. ISBN 97880-247-2781-3. 6. GAVORA, Peter. Výzkumné metody v pedagogice. 1. vyd. Brno: Paido, 1996. ISBN 8085931-15-X. 7. GUĽÁŠ, Michal. Základné rozdiely v životných podmienkach medzi deťmi vyrastajúcimi

v detských

domovoch

a

deťmi

žijúcimi

v primárnych

rodinách.

Vychovávaťel.2010, roč.58, č.3, s.34-39. ISSN 0139-6919. 8. HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1168-3. 9. HELUS, Zdeněk. Dítě v osobnostním pojetí. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-807367-628-5.

97

10. HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-2473037- 0. 11. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-2620219-6. 12. CHMELAŘ, Tomáš; MATOUŠEK, Oldřich; POZLAROVÁ, Hana. Děti potřebují rodinu.

Inovativní

přístupy

v práci

s ohroženými

rodinami.

Sborník

příspěvků

z mezinárodní konference konané v Praze ve dnech 22.a 23.5.2008. 1. vyd. Praha: OS Člověk hledá člověka, 2008. ISBN 978-80-254-2683-8. 13. CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1369-4. 14. JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. 15. JÁNSKÝ, Pavel. Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004. ISBN 80-7041-114-7. 16. JEDLIČKA, Richard; KLÍMA, Petr; KOŤA, Jaroslav; NĚMEC, Jiří; PILAŘ, Jiří. Děti a mládež v obtížných životních situacích. 1. vyd. Praha: Themis, 2004. ISBN 80-7312-0380. 17. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-383-3. 18. LANGMEIER, Josef; MATĚJČEK, Zdeněk. Psychická deprivace v dětství. 4. vyd. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1983-5. 19. MATĚJČEK, Zdeněk. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 4. vyd. Praha: Portál: 2007. ISBN 978-80-7367-325-3.

98

20. MATĚJČEK, Zdeněk. Náhradní rodinná péče. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN 807178-304-8. 21. MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? 5. vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-486-9. 22. MATĚJČEK, Zdeněk. Výbor z díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-2461056-6. 23. MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. ISBN 80-85850-76-1. 24. MATOUŠEK, Oldřich; KOLÁČKOVÁ, Jana; KODYMOVÁ, Pavla. Sociální práce v praxi. 2. vyd. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-818-0. 25. NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1679-9. 26. NOVÝ, Evžen. Vzdělávací aspekt v supervizi vychovatelů v dětských domovech. Speciální pedagogika. 2013, roč.23, č.1, s.31-38. ISSN 1211-2720. 27. PÁVKOVÁ, Jiřina a kolektiv. Pedagogika volného času:teorie, praxe a perspektivy výchovy mimo vyučování a zařízení volného času. 3. vyd. Praha: Portál, 2002. ISBN 807178-711-6. 28. PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 6. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-647-6. 29. SZABOVÁ, Eva. Ako vnímajú bývalí klienti detských domovov svoju pripravenosť na reálny život. Vychovávaťel. 2011, roč.59, č.5, s.25-31. ISSN 0139-6919. 30. SEKERA, Ondřej. Identifikace profesních aktivit vychovatelů výchovných ústavů a dětských domovů. 1. vyd.Ostrava: Ostravská univerzita, 2009. ISBN 978-80-7368-728-1.

99

31. SEKERA, Ondřej. Potenciál humanistické terapie v přípravě sociálních pedagogů. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2012. ISBN 978-80-7464-206-7. 32. SKUTIL, Martin a kolektiv. Základy pedagogicko – psychologického výzkumu pro studenty učitelství. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-778-7. 33. STRAUSS, Anselm; CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1999. ISBN 80-85834-60-X. 34. ŠKOVIERA, Albín. Dilemata náhradní výchovy. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-318-5. 35. ŠVAŘÍČEK, Roman; ŠEĎOVÁ, Klára. Učební materiály pro kvalitativní výzkum v pedagogice. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4359-6. 36. VÁGNEROVÁ, Marie. Poradenská psychologie pro pedagogy se zaměřením na problémy v chování. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita, 2011. ISBN 978-80-7372-7635. 37. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-414-4. 38. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II: dospělost a stáří. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1318-5. 39. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie problémových dětí a mládeže. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita, 2000. ISBN 80-7083-378-5. 40. VÁGNEROVÁ, Marie; CSÉMY, Jaroslav; MAREŠ, Jakub. Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 978-80-2462209-5. 41. VOCILKA, Miroslav. Dětské domovy v České republice. 1. vyd. Praha: Aula, 1999, ISBN 80-902667-6-2. 100

Internetové zdroje 1. GOTTWALDOVÁ, Martina a kol. Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života: Metodická příručka Poradenského centra pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou Centra J.J.Pestalozziho Chrudim. Chrudim: 2006 [on-line] [cit. 2013-03-10], metodická příručka. Dostupné z : . 2. HLAĎO, Petr. Aby děti nastoupily do správného vlaku. Rodina a škola: časopis pro všechny rodiče a učitele. Praha: Portál, 2007, roč. 54, č. 2. s. 20 – 23. ISSN 0035-7766. [on-line] [cit. 2013-12-10]. Dostupný z: . 3. MPSV: Národní akční plán k transformaci a sjednocení péče o ohrožené děti na období 2009

až

2011

[on-line]

[cit.

Dostupné

2014-02-28].

z:

4. MŠMT: Rámcová koncepce MŠMT ČR v oblasti transformace systému náhradní výchovné péče o ohrožené děti ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči [on-line ] [cit. 2014- 02-28]. Dostupné z: < http://msmt.cz/socialni-programy/transformace-institucionalni-vychovy>.

5.

MŠMT:

Statistika

školství.[on-line

]

[cit.2014-02-28

].

Dostupné

z:

. 6. Výbor ministrů Rady Evropy: Doporučení Rec (2005)5 Výboru ministrů členským státům ohledně práv dětí žijících v institucionálních zařízeních. [on-line ] [cit. 2014-0228]. Dostupné z: .

101

Legislativní dokumenty 1. Zákon č.109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 2. Vyhláška č. 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních. 3. Zákon č.94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 4. Zákon č.218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů.

102

Příloha A

DOTAZNÍK Tento dotazník zjišťuje, jak byli mladí lidé, kteří odešli z dětských domovů připraveni na samostatný život. Všechny údaje v dotazníku jsou důvěrné! Pohlaví:

muž žena

Věk: ………………………

1. Jak dlouho žiješ mimo dětský domov? ……………………………………….

2. Vrátil jsi se po odchodu z DD do původní rodiny? a) ano b) ne 3. Pokud jsi napsal/a, že ne, tak kam jsi šel? …………………………………………

4. Co jsi dělal bezprostředně po odchodu z dětského domova? (můžeš se i více rozepsat a situaci popsat podrobně)

5. Na co jsi byl po odchodu z DD nejméně připraven? Co ti dělalo největší potíže? ………………………………………………………………………………… 6. Na co jsi byl po odchodu z DD připraven nejvíce? Co ti nedělalo obtíže vůbec? ………………………………………………………………………………….

7. Na koho ses obrátil po odchodu z DD při nesnázích? Kdo Ti nejvíce pomohl? a) b) c) d) e) f)

rodiče vychovatelé z DD přítelkyně /přítel kamarádi kurátor/sociální pracovnice někdo jiný ……………………………

8. Našel jsi hned po odchodu z DD práci? a) ano b) ne 9. Pokud jsi napsal ano, tak kde ?.…………………….. Pokud jsi napsal ne, tak proč? ………………………

10. Měl jsi po odchodu z DD přítele (přítelkyni)? ……………………………………. 11. Pomohl ti tento vztah překonat počáteční obtíže? ………………………………………………………………………………………………. 12. Za co jsi utrácel po odchodu z DD? Za co nejvíce utrácíš v současné době ?

………………………………………………………………………………………………..

13. Jsi i přes všechny potíže, kterými si prošel či procházíš spokojen? a) ano b) ne