VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Příprava na život po odchodu z dětského domova

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra sociální práce

Příprava na život po odchodu z dětského domova Bakalářská práce

Autor: Denisa Kittnarová Vedoucí práce: Mgr. Martina Černá, Ph.D. Jihlava 2016

Copyright © 2016 Denisa Kittnarová

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práce se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci či jejího využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence.

V Jihlavě dne

…………………… Podpis

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala mé vedoucí bakalářské práce Mgr. Martině Černé, Ph.D. za poskytnuté rady, vstřícný přístup a trpělivost. Zároveň bych chtěla také poděkovat všem respondentům dětského domova Dolní a Horní Čermná, kteří byli ochotni se mnou spolupracovat.

Anotace KITTNAROVÁ, Denisa: Příprava na život po odchodu z dětského domova. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Katedra sociální práce. Vedoucí práce: Mgr. Martina Černá, Ph.D. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2016. Cílem bakalářské práce je zjistit na základě rozhovorů, jak jsou děti z dětského domova Horní a Dolní Čermná připraveny na samostatný život po odchodu z dětského domova a jak se na něj připravují již v daném dětském domově. Teoretická část práce se zabývá stručným přehledem historického vývoje náhradní rodinné péče. Dále popisuje ústavní péči a výchovu, školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, jedince v prostředí dětského domova, osobnost pracovníka v zařízení ústavní výchovy, sociálního pracovníka v dětském domově a vybrané podporující organizace a společnosti. V praktické

části

je

na

základě

kvalitativní

metody

zkoumáno

pomocí

polostrukturovaného rozhovoru téma „Příprava na život po odchodu z dětského domova“. Bakalářská práce je přínosem pro Dětský domov Dolní Čermná s pracovištěm v Horní Čermné a studenty sociální práce.

Klíčová slova Dětský domov, sociální pracovník, ústavní péče a výchova.

Anotation KITTNAROVÁ, Denisa: Preparation for Life after Leasing the Foster Home. Bachelor thesis. College of Polytechnics. Department of Social Work. Supervisor: Mgr. Martina Černá, Ph.D. Professional qualification degree: Bachelor. Jihlava 2016. The aim of the bachelor thesis is to find out by the means of interview, how are children from the Foster Home Horní and Dolní Čermná prepared for independent life after leaving the Foster Home and how are they prepared for it in Foster Home. Theoretical part of the work includes brief description of historical development of substitute family care. It also decribes institutional care and education, school facilities for executing institutional or protective care, individual in the environment of Foster Home, personality of worker in the facility of institutional care, social worker in Foster Home and selected supporting organisations and companies. The practical part of the work focuses on the theme „Preparation for life after leaving the Foster Home“, which is researched by the qualitative method, more precisely by semi-structured interview. Bachelor thesis is contribution for Foster Home Horní and Dolní Čermná and the students of social work.

Key words Foster Home, Institutional Care and Education, Social Worker.

Seznam tabulek Tabulka 1: Informace o respondentech, kteří žijí v dětském domově, Zdroj: vlastní výzkum. …………………………………………………………………………..……38 Tabulka 2: Informace o respondentech, kteří vyrůstali v dětském domově, Zdroj: vlastní výzkum. ……………………………………………………………………..................38

OBSAH 1

ÚVOD ..................................................................................................................... 12

I.

TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................ 14

2

STRUČNÝ PŘEHLED HISTORICKÝ VÝVOJ NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE14

3

ÚSTAVNÍ PÉČE A VÝCHOVA ........................................................................... 16

3.1 Ústav ......................................................................................................................... 16 4

ŠKOLSKÁ

ZAŘÍZENÍ PRO

VÝKON ÚSTAVNÍ NEBO

OCHRANNÉ

VÝCHOVY ............................................................................................................ 19 4.1 Diagnostický ústav ................................................................................................. 19 4.2 Dětský domov ........................................................................................................ 20 4.3 Dětský domov se školou ........................................................................................ 21 4.4 Výchovný ústav ..................................................................................................... 21 5

JEDINEC V PROSTŘEDÍ DĚTSKÉHO DOMOVA ............................................ 22

5.1 Psychická deprivace a subdeprivace v dětství ....................................................... 22 5.2 Syndrom CAN ....................................................................................................... 22 5.3 Svobodná mládež ................................................................................................... 22 5.4 Osamělost............................................................................................................... 23 6

OSOBNOST PEDAGOGICKÉHO PRACOVNÍKA V ZAŘÍZENÍ ÚSTAVNÍ VÝCHOVY ............................................................................................................ 24

7

SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK V DĚTSKÉM DOMOVĚ ............................................ 26

8

VYBRANÉ PODPORUJÍCÍ ORGANIZACE A SPOLEČNOSTI ........................ 27

8.1 Centrum J. J. Pestalozziho ........................................................................................ 27 8.1.1

Poradenské centrum pro děti a mládež ........................................................... 28

8.2 Centrum Don Bosco............................................................................................... 28 8.2.1

Kurzy přípravy na život .................................................................................. 29

8.3 Centrum Sámovka – SOS 18 ................................................................................. 30

8.3.1

Projekt SOS 18................................................................................................ 30

8.4 Dejme dětem šanci ................................................................................................. 31 8.4.1

„Podporuj mě…“ aneb adopce „na blízko“ .................................................... 32

8.4.2

„Najdi si mě…“ .............................................................................................. 32

8.4.3

„Přál(a) bych si…“.......................................................................................... 32

8.4.4

„Pomoz mi do života…“ ................................................................................. 33

8.4.5

„Děti bez dluhů“ ............................................................................................. 33

8.4.6

„Běhám pro děti“ ............................................................................................ 33

8.4.7

„Strom splněných přání“ ................................................................................. 33

II.

PRAKTICKÁ ČÁST .............................................................................................. 34

9

CÍL PRÁCE A VÝZKUMNÉ OTÁZKY ............................................................... 34

10

DĚTSKÝ DOMOV DOLNÍ ČERMNÁ ............................................................. 35

10.1 Historie Dětského domova v Horní Čermné........................................................... 36 10.2 Historie Dětského domova v Dolní Čermné ........................................................... 37 11 METODIKA VÝZKUMU ......................................................................................... 38 11.1 Výběr respondentů a realizace výzkumu ................................................................ 38 12

KVALITATIVNÍ VÝZKUM ............................................................................. 39

12.1 Rozhovor................................................................................................................. 39 12.1.1 Polostrukturovaný rozhovor ............................................................................ 39 13 SOUHRN OTÁZEK A ODPOVĚDÍ ....................................................................... 40 13.1 SHRNUTÍ VÝSLEDKU ŠETŘENÍ ....................................................................... 59 14 DISKUZE .................................................................................................................. 61 15 ZÁVĚR ...................................................................................................................... 63 POUŽITÉ ZDROJE ........................................................................................................ 65 Tištěné zdroje .................................................................................................................. 65 Elektronické zdroje ......................................................................................................... 67

SEZNAM PŘÍLOH......................................................................................................... 68 PŘÍLOHA Č. 1: KLADENÉ OTÁZKY RESPONDENTŮM........................................ 69 PŘÍLOHA Č. 2: KLADENÉ OTÁZKY RESPONDENTŮM........................................ 70 PŘÍLOHA Č. 3: PŘEPIS ROZHOVORU S RESPONDENTEM Č. 3 .......................... 71 PŘÍLOHA Č. 4: ROZHOVOR S RESPONDENTEM Č. 8 ........................................... 78

1

ÚVOD

Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala téma „Příprava na život po odchodu z dětského domova“. Hlavním důvodem výběru tohoto tématu je osobní zkušenost z dětského domova. Sama v dětském domově vyrůstám, a proto si myslím, že je potřeba zabývat se myšlenkou přípravy na život po odchodu z dětského domova. Domnívám se, že v dnešní době je toto téma aktuální a velice důležité. Je potřeba připravovat děti v dětském domově na samostatný život. Občas mají tyto děti zkreslenou představu o realitě. Většina z nich se těší, až dětského domova odejde ale to, že je čeká spousta starostí, to si mnoho z nich neuvědomuje. Zároveň mě zajímalo, jak přípravu na život po odchodu z dětského domova hodnotí v daném dětském domově děti, které tam stále pobývají, a jak toto téma vnímají zpětně ti, kteří už z daného dětského domova odešli. Práce je rozdělena na dvě části, na část teoretickou a praktickou. V teoretické části nejdříve nastiňuji stručný historický vývoj náhradní rodinné péče. Ve druhé kapitole se zabývám ústavní péčí a výchovou, blíže popisuji ústav. Další kapitola charakterizuje školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, kde uvádím, co je to diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Následující kapitola popisuje jedince v prostředí dětského domova. Jedna z kapitol si také všímá osobnosti pedagogického pracovníka v zařízení ústavní výchovy. Předposlední kapitola se zabývá úlohou sociálního pracovníka v dětském domově. Poslední kapitola charakterizuje vybrané podporující organizace a společnosti Centrum J. J. Pestalozziho, Centrum Don Bosco, Centrum Sámovka SOS 18 a Dejme dětem šanci. Praktickou část bakalářské práce tvoří výzkumné šetření, které bylo provedeno s respondenty Dětského domova Dolní Čermná a to se současnými i s těmi bývalými. Šetření

jsem

provedla

metodou

kvalitativního

výzkumu,

pomocí

techniky

polostrukturovaných rozhovorů. Ve výzkumu chci zjistit především to, jakým způsobem a jak dlouho se děti v dětském domově připravuji na samostatný život. Případně s jakými výsledky, zda jsou skutečně připraveni. Tuto práci jsem vypracovávala na základě odborné literatury k tématu příprava na život po odchodu z dětského domova, internetových zdrojů a sběru dat z terénního výzkumu. 12

Nejvíce mě zaujaly tyto publikace: Dilemata náhradní výchovy: Teorie a praxe výchovné péče o děti v rodině a dětských domove. Autorem je slovenský pedagog Albín Škoviera. Další publikaci, kterou bych ráda uvedla, napsal psycholog Jiří Kovařík. Je to kniha Náhradní rodinná péče v praxi: Kapitoly z vývojové psychologie, výsledky aktuálních výzkumů a nejčastější dotazy. Hlavním cílem bakalářské práce je zjistit na základě rozhovorů, jak jsou děti z dětského domova Horní a Dolní Čermná připraveny na samostatný život po odchodu z domova a jak se na něj připravují již v daném dětském domově. Dílčím cílem je popsat, jak se připravovali mladí lidé, kteří dětský domov opustili, a jak se dívají na danou situaci.

Práce by mohla sloužit ke zmapování toho jak, jsou děti připraveny na samostatný život. Je to velice důležité z hlediska jejich začleňování do společnosti.

13

I.

TEORETICKÁ ČÁST

2

Stručný přehled historický vývoj náhradní rodinné péče

„Traduje se, že historie je učitelkou života, ale v péči o nechtěné či jinak postižené děti je spíše zrcadlem života dávných kultur i nedávných politických peripetií.“ (Gabriel, Novák, 2008). Za usmrcení potomka se v Chamurapiho zákoníku uděloval trest. Kdo tak učinil, musel poté mrtvolu dítěte chovat v náručí (tři dny a tři noci). Vykonání trestu dozoroval zvlášť pověřený strážce. Poměrně radikální ochranu dětí zavedli staří Egypťané. Ti k životu či smrti neměli v rámci svých možností lehkomyslný vztah. Dítě narozené ve starém Římě pokládala porodní bába k nohám otce. Pokud je zvedl a vložil jej do náruče matce, stalo se členem rodiny. Když se otec odvrátil a nereagoval, bylo synem smrti. Ve starověké Spartě byl novorozenec předložen radě starších. Ta poté rozhodla, zda je novorozenec dostatečně zdráv. Pokud zdraví dítěte neodpovídalo představám rady muselo, být svrženo do propasti. O dítěti rozhodoval pouze otec. Pokud o dítě neměl zájem, v tom případě měl za povinnost ohlásit to úřadu. Ten pak nabízel dítě zájemcům, kteří byli ochotni dítě levně odkoupit. Zásady křesťanství změnily postoj k nechtěným dětem. Císaři Diokleciánovi je přisuzován zákaz prodávání dětí. Císař Konstantin zase roku 312 nařídil úřadům, aby na jeho útraty obstarali výchovu odložených dětí. Dobrý úmysl však bohužel narazil na nedostatek financí. Roku 787 byl v Miláně založen historicky první nalezinec. Z podnětu tamního arcibiskupa, v jím zakoupeném domě. Myšlenka koncilu v Rouenu (9. století) může být považována za předchůdce nynější novinky – vytápěné boxy, které jsou zřízeny v budovách některých dětských domovů. Do těchto boxů, lze odložit nechtěného novorozence. Církevní hodnostáři vyzývali kněze z Rouenu, aby v kázáních hovořili o soudu nechtěnátek. Měli vybízet matky těchto novorozenců, aby děti přinesly do kostela. Zde byly pro tento účel zřízeny zvláštní mramorové mísy. Odložených dětí se ujímaly zbožné osoby. 14

Dítě, které bylo přijato do nalezince, nemělo však vyhráno. Existovaly ústavy až se stoprocentní úmrtností. Dlouhodobě se u dětí úmrtnost pohybovala kolem 70 %. Nešlo totiž jen o důsledky nemocí, nedostatečnou výživu a problematiku hygieny. Hlavní roli zde hrálo psychické strádání. První institucí starající se o osiřelé a opuštěné děti byl u nás „Vlašský špitál“. Ten byl založený na počátku 16. století Italy, kteří pobývali v Praze. Potýkal se s finančními problémy. Byl zcela závislý na dobročinnosti. První pokus o založení státní instituce následoval až v roce 1762. Marie Terezie ji zřídila dekretem z 15. ledna onoho roku. Ona a obzvlášť Josef II. se touto otázkou zabývali. V prvních letech vlády byl Josef II. zastáncem kolektivní výchovy sirotků v ústavech. Pražská města musela přispívat na vedení pražského sirotčince a od roku 1769 byl ústavu přiřčen příspěvek z příjmů c. k. zastavárny. Poté následoval vznik řady obdobných institucí. V Čechách jich v roce 1883 bylo už 21 (soukromých i veřejných). Bylo v nich celkem 808 dětí. Přetrvávala však vysoká úmrtnost (zejména u malých dětí). Na Slovensku byla situace odložených dětí závislá na dobročinnosti a církevních a charitativních institucích. Ty se vytvářely přidruženě u klášterů rozličných řádů. Roku 1901 byl uskutečněn státní zásah. Vyšel zákon o ústavní péči o mládež. Státní správa zřídila na jeho základě státní dětské domovy, a to nejprve v Košicích a v Rimavské Sobotě. Do doby předání domovu musely o potřebná dítka pečovat obce. Základní údaje pak hlásily poručenskému soudu. Ten rozhodoval o přidělení dítěte do dětského domova. Dětský domov byl povinen vyvíjet iniciativu, aby děti co nejdříve odcházely do osvojení, nebo k pěstounům. Ti na ně pobírali výživné. To bylo, jak je tomu ostatně dodnes, nejen v SR, ale i v ČR. V porovnání s výdaji na dítko pobývající v dětském domově to je výrazně nižší částka. Výživné na děti do sedmi let platil stát. Poté to (do patnácti let) platila domovská obec. Do obecního chudobince se muselo odebrat i dítě, které nemělo po patnáctém roce obživu např. v učení, nebylo přijato pěstouny, či nenašlo žádnou práci (Gabriel, Novák, 2008).

15

3

Ústavní péče a výchova

Jestliže konflikty v rodině vážně narušují důležité výchovné a emocionální funkce rodiny a není perspektiva zlepšení, je zapotřebí, a to i přes snahu o zachování ucelenosti rodiny, výchovný vliv rodičů omezit, nebo přímo vyloučit. Mluvíme tedy o ústavní péči. Tato indikace vychází především z psychosociálních potřeb a přání dítěte. Může být negativně ovlivněna odmítavým postojem rodičů, jejich nedůvěrou v prospěšnost odborné pomoci nebo pochybnostmi z reakcí okolí. Při nařízení ústavní péče tudíž dochází nejen k určitému oslabení rodinných vazeb, ale zároveň také k menší individualizaci problému, a samozřejmě i k omezení životních zkušeností ze soužití v normální rodině (Vocilka, 1996). Ústavní výchova je v České republice poskytována dětem v kojeneckých ústavech. Poté od 3 let v dětských domovech (do 18-19 let). Jejich deprivační vlivy jsou kvalifikovaně a detailně popisovány desítky let. Službou navazující na dětské domovy jsou v některých místech České republiky domy na půl cesty. Pobyt v tomto zařízení je většinou roční. Má dětem usnadnit přechod do neústavního prostředí (Matoušek a kol. 2007). O nařízení ústavní nebo ochranné výchovy může rozhodnout pouze soud, a to jen v případě, že je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a další opatření nevedla k nápravě, nebo jestliže z jiných vážných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zajistit. Výchova dítěte je hlavním právem rodičů. Dítě může být od nich odděleno proti jejich vůli jen v případě, že oddělení je v zájmu dítěte nezbytné. Děti smí být vychovávány v ústavech buď na základě rozhodnutí o ústavní výchově nebo ochranné výchově, anebo z rozhodnutí rodičů (v tomto případě nemusí dojít k soudnímu jednání). Ústavní výchovu může nařídit soud i předběžným opatřením, které je okamžitě vykonavatelné (Kovařík a kol. 2004).

3.1 Ústav V ústavech pečuje o hendikepované lidi skupina profesionálních zaměstnanců. Personál je zde zaměstnán jako v jakékoliv jiné organizaci. Pro klienty je nicméně ústav dočasnou nebo trvalou náhradou domova. Tento rozdíl v očekáváních a postojích je 16

ústředním problémem ústavní péče. „Personál považuje klienty za objekt své práce, klienti chtějí být individuálními subjekty“ (Matoušek, 1999). Ústavní pobyt, zvláště dlouhodobý, je vždy vážným zásahem do klientova osudu, někdy trvale ovlivňujícím jeho další život. Jednotlivé životní etapy mají svá specifika, jimž by měly být ústavní režimy přizpůsobeny. Ústavní péče má nezanedbatelná rizika pro klienty; tato rizika se také liší podle toho, v jakém věku a v jaké životní situaci se klient do ústavní péče dostal (Matoušek, 1999). Hlavní funkce ústavů:  Podpora a péče - je v zařízeních poskytujících náhradu za nefunkční nebo chybějící rodinu (kojenecké ústavy, dětské domovy), v ústavech pro svobodné matky s dětmi, v zařízeních pro těžce mentálně nebo fyzicky hendikepované lidi apod. V takových zařízeních je poskytováno především chybějící zázemí či péče, bez nichž se klient nemůže obejít. Kdyby tyto ústavy neexistovaly, kvalita života těchto lidí by byla nepřiměřeně nízká. V některých případech by nebyli schopni tito klienti v běžných podmínkách přežít.  Léčba, výchova a resocializace – je soustředěna v nemocnicích, léčebných a rehabilitačních ústavech, v zařízeních pro rizikovou mládež, v zařízeních pro propuštěné vězně atd. Společným jmenovatelem je úsilí o změnu stavu.  Omezení, vyloučení a represe - tato funkce je prioritní ve věznicích, v psychiatrických zařízeních s nedobrovolnými pobyty, ve sběrných táborech pro uprchlíky atp. V případě, že by tato zařízení neexistovala, společnost by byla ohrožena kriminálními osobami, neznámými cizinci nebo lidmi trpícími akutní psychózou (Matoušek, 1999). Zde je potřebné vysvětlení některých pojmů, neboť každý autor jisté pojmy popisuje jinak. Některé pojmy jsou spíše zaměňovány či používány jako synonyma. Pojem výchova jedná se o proces úmyslného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji (Průcha, Walterová, Mareš, 2003). Náhradní výchovná péče je definována jako forma náhrady rodiny u dětí bez funkčního rodinného zázemí (tj. kojenecké ústavy, dětské domovy, diagnostické ústavy, poručenství atd.). Náhradní výchovná péče má tedy dvě formy, a to ústavní a rodinnou (Matoušek, 2003). Ústavní výchova je jedním z druhů výchovy v náhradním prostředí a je nařízená soudem, pokud 17

selžou ostatní možnosti. Tam, kde rodina z určitých důvodů v péči o dítě selhává úplně a zároveň není možné nebo vhodné zvolit osvojení nebo pěstounskou péči, je v tom případě potřeba zajistit dítěti jiné výchovné prostředí (Průcha, Walterová, Mareš, 2003).

18

4

Školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy

Smyslem zařízení je zajišťovat nezletilé osobě (od 3 do 18, příp. 19 let), na základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově, ochranné výchově nebo o předběžném opatření náhradní výchovnou péči v zájmu jejího zdravého vývoje, řádné výchovy a samozřejmě také vzdělávání. Zařízení spolupracuje s rodinou dítěte. Poskytuje jí pomoc při zajišťování záležitostí týkajících se dítěte. Zařízení také poskytují podporu při přechodu dítěte do jeho původního rodinného prostředí nebo jeho přemístění do náhradní rodinné péče.

4.1 Diagnostický ústav Diagnostický ústav je zařízení, které přijímá děti s nařízeným předběžným opatřením, nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou. Děti s uloženou ochrannou výchovou také na základě výsledků komplexního vyšetření, zdravotního stavu dětí a volné kapacity jednotlivých zařízení umisťuje do dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů. Diagnostický ústav spolupracuje s orgánem sociálně-právní ochrany dětí při přípravě jeho návrhu na zařízení předběžného opatření, které bude vykonáváno v diagnostickém ústavu nebo v jiném zařízení. Toto zařízení na základě výsledků diagnostických, vzdělávacích, terapeutických, výchovných a sociálních činností (součást komplexního vyšetření) zpracovává komplexní diagnostickou zprávu s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích potřeb stanovených v zájmu rozvoje osobnosti. Do diagnostického ústavu se dítě umísťuje na dobu 8 týdnů. Pokud dítě, které bylo rozhodnutím soudu umístěno do dětského domova nebo dětského domova se školou bez jeho předchozího pobytu v diagnostickém ústavu, potřebné komplexní vyšetření se provede dodatečně. V zařízení provede toto vyšetření, do něhož bylo dítě umístěno, provede diagnostický ústav, v jehož obvodu se zařízení nachází.

19

4.2 Dětský domov Dětský domov se stará o děti podle jejich individuálních potřeb. Do dětského domova jsou zpravidla umisťovány děti ve věku od 3 do 18 let, ale také nezletilé matky spolu s jejich dětmi. Záměrem dětského domova je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou. Tyto děti nemají závažné poruchy chování a vzdělávají se ve školách, které nejsou součástí dětského domova. Dětský domov ve vztahu k dětem plní tyto úkoly: výchovné, vzdělávací a sociální. Po dosažení zletilosti je dítěti možné prodloužit smlouvu, pokud se soustavně připravuje na budoucí povolání. Vše probíhá na základě žádosti mladého člověka a také, pokud nebude překročena výše povoleného počtu dětí, která je uvedená ve školském rejstříku. Ředitel dětského domova ukončí pobyt dítěte v zařízení, pokud: soud zruší ústavní nebo ochrannou výchovu, nebo pokud uplynula stanovená doba trvání ústavní výchovy (výjimka je, když ke dni uplynutí této doby není skončeno řízení soudu o prodloužení nebo zrušení ústavní výchovy), dítě dosáhne zletilosti (pokud v zařízení dobrovolně nezůstane do ukončení přípravy na povolání), dítě z dětského domova dosáhne 19 let (pokud mu byla prodloužena ústavní nebo ochranná výchova a zároveň v zařízení dobrovolně nesetrvá do ukončení přípravy na povolání), rozhodnutí soudu o osvojení či o svěření dítěte do pěstounské péče nabylo právní moci, uplyne doba trvání předběžného opatření nebo po jeho zrušení soudem. Pokud byl dítěti z dětského domova ukončen pobyt z důvodu, který je uveden výše, pak se mu dle potřeby v době propouštění a podle hledisek stanovených vnitřním řádem poskytne věcná pomoc nebo jednorázový peněžitý příspěvek. Dítěti z dětského domova potom ve spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí poskytuje poradenská pomoc související se zajištěním bydlení a práce. Zároveň je dítěti i po opuštění zařízení poskytována poradenská pomoc při řešení tíživých životních situací. [25] V současné době neexistují žádné teoretické modely toho, jak by měly být děti z dětského domova připravovány na vstup do života. Asociace náhradní výchovy na vývoj zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy do budoucna zpracovala VIZI 2030, ve které se zabývá ukončením pobytu dítěte v zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a odchodem do života. Tato asociace si je vědoma nutnosti posílení dovedností dítěte, které se chystá opustit ústavní výchovu. Dítě, které odchází 20

z dětského domova do samostatného života, musí zvládat celou řadu sociálních dovedností – sebeobsluhu a vedení domácnosti, musí dosáhnout maximálně možného vzdělání dle svých dispozic a rozumových schopností, musí se orientovat v základním právním povědomí. Nezbytná je orientace ve finanční gramotnosti a vyhledávání si důležitých informací pro běžný život. Podstatnou součástí jsou pracovní a budoucí rodičovské dovednosti. Jedinec musí být důrazně veden k tomu, aby dokázal unést tíhu své vlastní svobody v životě po odchodu z dětského domova. [18]

4.3 Dětský domov se školou Dětský domov se školou zajišťuje péči dětem s nařízenou ústavní výchovou, které mají závažné poruchy chování, s uloženou ochranou výchovou, nebo pro svou přechodnou či trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně léčebnou péči apod. Do tohoto zařízení mohou být umisťováni děti od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Jestliže v průběhu povinné školní docházky pominuly důvody pro zařazení dítěte do školy zřízené při dětském domově, je dítě na základě žádosti ředitelem dětského domova se školou zařazeno do školy, která není součástí dětského domova se školou. Pokud se dítě po ukončení povinné školní docházky nemůže vzdělávat na střední škole mimo zařízení, nebo neuzavře-li pracovněprávní vztah pro pokračující závažné poruchy chování, je přeřazeno do výchovného ústavu.

4.4 Výchovný ústav Výchovný ústav je pro děti starší 15 let se závažnými poruchami chování. U těchto dětí byla také nařízena ústavní výchova, nebo uložena ochranná výchova. Tato zařízení se zřizují odděleně pro děti: s nařízenou ústavní výchovou, s uloženou ochranou výchovou, vyžadující výchovnou léčebnou péči pro nezletilé matky a pro jejich děti, popřípadě se ve výchovném ústavu pro tyto děti zřizují oddělené výchovné skupiny. Do výchovného ústavu se může umístit i dítě starší 12 let, má-li uloženou ochrannou výchovu. U tohoto dítěte se však projevují tak závažné poruchy chování, že kvůli tomu nemůže být umístěno v dětském domově se školou. [25]

21

5

Jedinec v prostředí dětského domova

Další část práce se zabývá vybranými charakteristikami dětí vyrůstajících v dětském domově. Charakteristika umísťovaných dětí se podle Pilaře zřetelně posunuje – zvyšuje se sociální zdatnost, zvyšuje se míra agresivity a projevů násilí v chování, vzrůstá počet dětí s lékařskou diagnózou psychiatrických onemocnění a neurologických poškození mozku, roste AT problematika (drogové a alkoholové závislosti), prohlubuje se patologie rodinného prostředí, kdy není s rodinou dostatečně pracováno strukturami sociální péče ani v raném, ani v pozdějším stadiu po odebrání dítěte. [24]

5.1 Psychická deprivace a subdeprivace v dětství Psychická deprivace a subdeprivace bezpochyby ovlivňuje vývoj dětí v dětských domovech. Pojem pochází z latinského „deprivo“, to znamená zbavovat někoho něčeho či působit mu nedostatek. Na základě psychologického slovníku označuje tento termín „strádání“, ztrátu něčeho, co organizmus potřebuje (nedostatečné uspokojování základních potřeb (Hartl, Hartlová, 2000). Matějček (1992) řadí mezi základní psychické potřeby: potřebu vnějších podnětů, potřebu stálosti, stability prostředí, řádu a smyslu, potřebu závislosti, potřebu autonomie (společenského uplatnění) a také potřebu otevřené budoucnosti.

5.2 Syndrom CAN Jedná se o syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Syndrom je definován jako „poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné“ (Vágnerová, 2008).

5.3 Svobodná mládež Ve většině případů jde o to, že období mezi 15 – 25 lety života je velice důležité. V takové době totiž na mladé lidi působí velice silný sociální tlak, aby se přizpůsobili ostatním. Hlavně v pubertě a v raném věku dospělosti je obzvlášť důležité, aby bylo vidět, že jdou tito lidé s davem (Vera Peifferová,1997). 22

5.4 Osamělost Máme dva typy osamělosti. Nejprve je to pocit nedostatku těsných a smysluplných vztahů s druhými lidmi a poté také pocit vnitřní prázdnoty, který vzniká z nedostatku cílů naplňujících náš život (Peifferová,1997). Dítě v dětském domově žije stále v nějaké skupině. Jde tedy o to, že člověk žije v rozsáhlé síti vztahů s ostatními lidmi a samozřejmě také se svým sociálním okolí. Takovéto vztahy jsou už od narození rozhodující pro socializaci jednotlivce. Pro jeho schopnost vyznat se ve vlastní existenci a v existenci svého okolí a být ve vzájemném souladu. Skupina je ovlivňována kvalitou vzájemných interakcí osob se socioekonomickými podmínkami, což znamená neustálé vzájemné působení mezi skupinou, jejím prostředím a jinými systémy, kterých je součástí. Systematické vztahy mezi lidmi jsou jak duchovní, sociální, tak ekonomické povahy. V průběhu existence se musí skupina přizpůsobovat novým situacím. V důsledku toho jsou ve skupině vypracována konkrétní pravidla, která jsou zárukou soudržnosti a zároveň umožňují přizpůsobit se novým poměrům (Belz, Siegrist, 2001).

23

6

Osobnost pedagogického pracovníka v zařízení ústavní výchovy

Kdo je vychovatel? Je to člověk, který má k dítěti hluboký vztah? Nebo je to ten, který má nahradit rodiče? Je to odborník, který rozumí všem poruchám učení a chování, handikepů a umí s nimi pracovat? Nebo je to zaměstnanec, který přijde do práce, vykoná to své a po směně odchází domů? Domnívám se, že role vychovatele je značně složitá. „Jeho náplň práce se pohybuje v jakési pohyblivé zóně, na jedné straně dětem doslova utírá nudle, na druhé straně s nimi vede profesionální terapeutický nebo spirituální dialog. Řeší dilema – současně má i nemá dítěti nahradit vlastní rodiče“ (Škoviera, 2007). Na pedagoga v dětském domově jsou kladeny vysoké nároky, „a to především ve vztahu k jeho přirozené autoritě, podložené nejen vysokou frustrační tolerancí a odolností vůči stresovým a konfliktním situacím, vyžadujícím mnohdy rychlá a racionální rozhodnutí, ale vysokou dovednost v sociální komunikaci a schopnosti citlivě vnímat sociální dění“ (Jánský, 2004). Pedagog by měl být vybaven především těmito vlastnostmi: empatií, schopností předvídat konfliktní situace a schopností komunikace. Na jedné straně je nutné citlivě projevovat pozitivní vztah k dětem, na straně druhé je potřeba i kontrolovat a být důsledný. Současně musí pedagog myslet také na to, že každé dítě je svým způsobem originální, a své výchovné metody podle toho musí přizpůsobovat. Pedagogičtí pracovníci v zařízeních nebo střediscích vzdělávají a vychovávají děti a klienty v souladu s cíli výchovy a vzdělávání. Mohou to být pouze ti, kdo vedle předpokladů stanovených zákonem o pedagogických pracovnících splňují předpoklady psychické způsobilosti. [26] Škoviera (2007) také hovoří o zastoupení jednotlivých činností v pracovní náplni vychovatele. Uvádí výsledky výzkumu, kterého se účastnilo 90 vychovatelů pracujících v dětských domovech. Z nich vyplývá, „že dvěma dominantními činnostmi v práci vychovatele jsou příprava dětí na školu a zajišťování stravy. Tyto práce zabírají více než 30 % pracovního času vychovatele. Činnosti sloužící k aktivnímu rozvoji (tvořivé hry, zpěv, tanec, výtvarné činnosti, ruční práce apod.), zaměřené na podporu jejich 24

nekognitivních funkcí neboli lidského potenciálu, jsou zastoupené pouhými 9 %“ (Škoviera, 2007). Výhody, které má ve vztahu k dítěti vzdělaný vychovatel-odborník: 

ví, jak se dítě chová ve specifických situacích, odborník „zvenku“ tu možnost nemá,



umí analyzovat situaci a dynamicky na ni reagovat, ví si rady (nemusí o ni vždy žádat odborníka), on je osobou, která dítěti poskytuje maximální pocit jistoty,



jeho lidská i odborná autorita tvoří kompaktní celek a dítě si pak netvoří nestrukturovaný obraz o personálu,



je připraven na tvoření jedinečné vazby s dítětem, ale i na dodávání sil, když se dítě začíná odpoutávat a „osvobozovat“,



vychovatel „nebojuje“ s jinými odborníky o pozici,



je zodpovědný za všechny své úspěchy a neúspěchy,



má širší prostor pro profesní seberealizaci a výchovu formou dialogu,



je způsobilý stát se rovnocenným týmovým partnerem (Škoviera, 2007).

Posilování společenského i profesionálního statusu vychovatele je velmi významné. Je nezanedbatelnou součástí autority, kterou má v očích dítěte. Má dopad také na to, jestli jeho přítomnost dítě vnímá jako součást vlastního bezpečného prostředí. Vychovatel v zařízeních náhradní výchovy nesupluje rodiče. Funkce vychovatele je spojená jednak s organizací skupinového života, v níž by měly být vyváženy skupinové a individuální zájmy dětí, jednak v přijetí dítěte i s jeho individuálním životním traumatem. Provádí dítě během jeho vyrovnávání se s minulostí, zároveň také při řešení jeho aktuálních problémů i při hledání budoucnosti (Škoviera, 2007).

25

7

Sociální pracovník v dětském domově

Sociální pracovnice v dětském domově zajišťuje kontakty s rodinami, zároveň jedná s úřady, soudy a školami. Děti také pravidelně navštěvuje jejich sociální pracovnice dle místa trvalého bydliště. Do sociální agendy zahrnujeme vyřizování povolenek k pobytu dětí mimo dětský domov, svolávání případových konferencí, kterých se účastní nejen sociální pracovnice dětského domova, ale také sociální pracovnice dítěte z příslušného OSPODu, psycholožka dětského domova, rodiče dítěte a vedení dětského domova. Cílem a smyslem toho všeho je navázání funkčnějšího vztahu mezi dítětem a rodičem, dohoda na pravidlech a podmínkách pobytů dítěte v rodině. Rodina může děti navštěvovat také přímo v bytech rodinných skupin (můžou s nimi být na jejich pokojích). Dětský domov zároveň podporuje kontakty dětí se spřátelenými rodinami či jednotlivci, kteří nejsou v příbuzenském vztahu k dítěti. Podporuje pobyt dítěte u rodičů nebo jiných osob zodpovědných za výchovu, ale pouze v případě, pokud je rodinné prostředí vyhovující. Poté sociální pracovnice získává zpětnou od dítěte vazbu, na základě rozhovoru o průběhu pobytu dítěte v rodině. Důležitou agendou je pomoc dětem nad 15 let ve smyslu: informování o možnostech budoucího uplatnění, partnerských vztahů, finanční gramotnosti, bydlení, sdělování důležitých kontaktů na neziskové organizace, úřady apod. Tato příprava mladých lidí kolem 18 let je intenzivnější, protože je zaměřená přímo na odchod z dětského domova. Dále sociální pracovnice dětského domova poskytuje podporu a poradenství starším dětem v orientaci, která se týká vyřizování jejich záležitostí ve škole, na úřadě, u lékaře atp. K sociální práci v dětském domově patří zároveň vedení odborných praxí studentů středních a vysokých škol, při kterých studenti získávají reálný pohled na chod dětského domova. [23]

26

8

Vybrané podporující organizace a společnosti

Tyto organizace a společnosti jsem si vybrala, protože je respondenti jmenují ve svých rozhovorech. Jde zpravidla o organizace a společnosti jako Centrum J. J. Pestalozziho, Centrum Don Bosco, Centrum Sámovka – SOS 18 a Dejme dětem šanci.

8.1 Centrum J. J. Pestalozziho Centrum J. J. Pestalozziho je nestátní nezisková organizace. Poskytuje dlouhodobě a velice úspěšně poradenské, vzdělávací a sociální služby ohroženým a znevýhodněným skupinám obyvatel v České republice, zejména v kraji Pardubickém a v kraji Vysočina. Organizace zároveň usiluje o znovuzařazení klientů do společnosti a také o zlepšení jejich kvality života. Má své sídlo v městě Chrudim.Tato organizace vznikla v roce 1992. Služby, které Centrum J. J. Pestalozziho poskytuje: Asistovaný kontakt, Azylový dům Chrudim, Domy na půl cesty Hrochův Týnec a Havlíčkův Brod, Krizová centra Chrudim, Svitavy a Jihlava, Odborné sociální poradenství Chrudim a Svitavy, Poradenské centrum pro děti a mládež Chrudim. Cílem všech poskytovaný služeb organizace je řešení akutní krizové situace dětí a mladých lidí v regionu (školní nezralost, šikana, drogy, školní neúspěšnost, rodinné problémy a mnoho dalších), integrace dlouhodobě institucionalizovaných klientů zpět do společnosti, vytvoření záchytné sítě s nabídkou víceúrovňového systému sociální pomoci pro oběti domácího násilí, právní pomoc všem cílovým klientům a hlavně prevence sociálně-patologických jevů. Přiblížení cílových skupin. Domy na půl cesty – mladí lidé ve věku 19-26 let, kteří opouští dětské domovy, terapeutické komunity či rodinu a nemají vhodné či žádné rodinné zázemí. Krizové centrum – osoby v akutní krizové situaci všech věkových kategorií (děti, mládež, mladí dospělí, dospělí, senioři). Odborné sociální poradenství – lidé, kteří se ocitli v nelehké situaci, již nedokáží sami řešit. Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou – děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou. Azylový dům – oběti domácího násilí, dysfunkční rodiny s nezletilými dětmi, osoby opouštějící dětské domovy či Domy na půl cesty. 27

8.1.1 Poradenské centrum pro děti a mládež Toto centrum je určeno pro děti a mladé lidi od 12 do 26 let, kteří mají zkušenost s ústavní výchovou či náhradní rodinnou péčí. Tyto osoby potřebují většinou pomoc a podporu v oblastech: bydlení, práce, kontakty s úřady, rodina, škola, parta a vrstevníci, volný čas, kriminalita, konfliktní chování, sexuální chování a jiné. Poradenské centrum pomáhá pravidelně a dlouhodobě připravovat mladé lidi, kteří žijí v ústavních zařízeních nebo pěstounských rodinách, na odchod do samostatného života a podporuje je. Práce poradenského centra je zaměřena hlavně na celkový rozvoj osobnosti dětí. Poradenské centrum poskytuje především poradenství, vzdělávací aktivity, nácvik konkrétních dovedností, sociálně terapeutické aktivity, doprovázení, a to v rámci víkendové činnosti, na skupinách osobnostního rozvoje, seminářích a v rámci ostatních aktivit. Při práci s dětmi je nicméně nejdůležitější důvěra navázaná mezi pracovníky a dětmi, vytváření bezpečného a dostupného (dosažitelného) prostředí pro děti. [20]

8.2 Centrum Don Bosco Poskytuje pomoc (službu Doprovázení), která v systému péče o děti, které nemohou žít v rodině, schází. Pomocí Doprovázení pomáhá mladým lidem po odchodu z ústavní výchovy řešit náročné, problematické a rizikové životní situace. Tato práce je založena na vztahu a ten se musí navázat s klienty ještě v době před odchodem z dětského domova nebo výchovného ústavu. Toto se děje v Kurzech přípravy na život. Tyto kurzy rozvíjí osobnost těchto mladých lidí, ale zároveň schopnosti jednat v klíčových oblastech života – bydlení, hledání zaměstnání, zacházení s penězi apod. Centrum se tímto snaží přispět k minimalizaci negativních dopadů. Základem služby je stabilní vztah založený na důvěře. Jedná se o kombinaci pedagogické, terapeutické a sociální práce. Systém aktivit je postaven na dlouhodobé, individuální práci s mladými lidmi a vytváření prostoru pro sebepoznání, sebepřijetí a seberozvoj. Často se však setkávají s námitkou, že budují závislost klientů na nich samotných. Výslovně konstatují, že tomu tak není, a to z důvodu – „není na to kapacita“.

28

Cílovou skupinou jsou mladí lidé odcházející z dětských domovů, výchovných ústavů nebo pěstounské péče a výjimečně (dle kapacity) pomáhají mladým lidem chystajícím se na své osamostatnění, kteří žijí v problematickém rodinném prostředí a hrozí jim odebrání do ústavní výchovy. Velice podstatnou podmínkou je začít pracovat s klienty již několik let před osamostatněním (ve 14 - 15letech), protože není možné s takovým člověkem začít pracovat až ve chvíli, kdy z ústavní výchovy nebo náhradní rodiny odchází. Klienti svůj život často v určitém období dobře zvládají, ale v okamžiku, kdy prochází krizí, která většinou souvisí s nějakou změnou, ať už pozitivní či negativní – získání nebo ztráta práce, narození dítěte, změna bydliště, změna či ztráta partnera a přátel, problémy s hospodařením atp., jsou na takovéto změny o mnoho citlivější a velmi snadno dochází ke zkratům a selháním. Každý z klientů potřebuje individuální přístup. Téměř každý má za sebou zkušenost raného traumatu. Z toho vyplývají jejich výchovné a později často i velmi výrazné osobnostní problémy. Mladí lidé si řadu problémů nesou i v tom, jaké dispozice po rodičích získali, jak prožili v první řadě rané dětství a poté svou další historii (včetně umístění do ústavní výchovy). Pro tyto mladé lidi je okamžik odchodu z dětského domova nebo rodiny náramně náročný. Přes veškerou snahu vychovatelů na takovou skutečnost většinou reagují způsobem, že si tuto realitu nepřipouští. V porovnání s jejich vrstevníky jsou daleko méně zralí. Když chybu udělají vrstevníci, mají se kam vrátit. Tito klienti tu možnost většinou nemají. Uvnitř jsou velice zraněni ve vztazích. Nemají pozitivní zkušenosti s blízkými lidmi. Sociální pracovnice vnímají často jako ohrožení, vybudování důvěry je dlouhodobou a velmi křehkou záležitostí. Obtížně navazují osobní vztahy – jsou velmi nedůvěřiví a uzavření, nebo vztahy navazují, ale jen povrchně, protože nemají zkušenost s pevným vztahem. To se bohužel velmi často promítá i do jejich partnerských či promiskuitních životů.

8.2.1 Kurzy přípravy na život Cílem těchto kurzů je pomoci mladým lidem lépe se připravit na život a vytvořit si stálou bezpečnou skupinu, kde se navazují hlubší vztahy. Tento program funguje jako socioterapeutická skupina, kde se mladí lidé učí zvládat sociální i praktické dovednosti. 29

Tito lidé zároveň získávají povědomí, že je to pro ně místo, kam se v budoucnosti mohou vracet. Kurzy se opakovaně věnují základním tématům, která jsou kombinovaná se zážitkovými aktivitami, sdílením ve skupině, přednáškami, prezentacemi, praktickými bloky, videotrénikem, nácviky komunikace a jiné. Jednotlivé bloky na sebe navazují a také se zohledňuje skutečnost, že řada klientů zažila rané trauma, proto snaží zohledňovat specifické přístupy k nim. Příklady některých témat kurzů – zdravé sebevědomí, komunikační dovednosti v nejrůznějších situacích, poznání svých silných a slabých stránek, posilování vlastní vůle, řešení náročných životních situací, vztahy, partnerství, rodičovství a péče o dítě, získávání a udržení zaměstnání (životopis, přijímací pohovor), závislosti, jak jim čelit, hospodaření, systém sociální podpory a jiné. [19]

8.3 Centrum Sámovka – SOS 18 Centrum Sámovka svou činnost začalo 21. září 2004 pod oficiálním názvem „Centrum prevence a pomoci dětem žijícím mimo vlastní rodinu“. Posláním tohoto zařízení je všestranná podpora a pomoc dětem (dospívajícím i plnoletým mladým lidem), kteří žijí nebo v minulosti vyrůstali v ústavní péči, v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo pěstounské péči. Smyslem podpory a pomoci je hlavně: podpořit klienty psychicky při překonávání obtížných životních situacích, pomoci jim shánět nové zdroje vyrovnanosti a jistot, učit děti či mladé lidi dovednostem, předat jim nové znalosti a informace potřebné pro zvládnutí prvních kroků samostatného života, motivovat je k smysluplnému trávení volného času, učit je rozhodovat se a přijímat odpovědnost za vlastní život a budoucnost, učit je budovat si kvalitní a bezpečné vztahy a v neposlední řadě je bezpečně vést v období přechodu k samostatné existenci.

8.3.1 Projekt SOS 18 Jedná se o přípravu na samostatný život, nabízí pomocnou ruku mladým lidem z dětských domovů, kteří za krátkou dobu mají začít žít svůj dospělý život a sami projevují zájem na se na novou životní etapu lépe připravit. Projekt SOS 18 se věnuje především získávání a ověřování praktických dovedností, (ty jsou potřebné hlavně při hledání a udržení si zaměstnání, při zajištění bydlení nebo při 30

samostatném hospodaření), rozvoj i úspěšné komunikace a spolupráce v rámci skupiny (trénování verbálních či neverbálních dovedností, osvojení základní pravidel etikety a společenského chování, praktické seznamování s řešením konfliktů), osobnostnímu růstu (veškerý projekt vede k samostatnému a odpovědnému jednání, posilování sebevědomí jednotlivců postavené na znalostech a silných stránkách, které následně mohou rozvíjet), zdravému životnímu stylu a prevenci závislostí (nabídka doplňkových aktivit, které umožňují účastníkům vyzkoušet si, co je zajímá, v čem jsou dobří, co by mohli dále rozvíjet, bloky protidrogové prevence, při kterých se nevěnuje pouze drogám, ale i rizikům jiných druhů závislostí), plánování budoucnosti a životu v rodině (příprava na bezprostřední přechod do samostatného života, hledání přijatelných řešení nepříznivých životních situací, které mohou nastat, s přizvanými odborníky se zpracovávají témata týkajících se vztahů – partnerských, rodičovských, neplánovaného těhotenství nebo jiných situací, které mohou být důvodem dočasné nebo závažnější životní krize). Při odchodu z dětského domova získávají absolventi Projektu SOS 18 „motivační startovné“ ve výši 5000,- až 15000,-. Jedná se o tzv. finanční podporu absolventům. [21]

8.4 Dejme dětem šanci Tato společnost pomáhá dětem a mladým lidem z dětských domovů na jejich cestě k samostatnosti a usnadňuje jim úspěšné začlenění do společnosti po opuštění dětského domova. Pro děti hledá podporovatele, patrony, přátele, zaměstnavatele, dárce apod. Spolupracuje s vedením dětských domovů a podle toho zařazuje do svých projektů děti, pro které je podpora veřejnosti potřebná. Nepodporuje dětské domovy, ale vždy konkrétní dítě. Cílem je podpořit konkrétní dítě z dětského domova, které vás něčím zaujme, a to takovou formou, která je pro vás přijatelná, jak z lidského hlediska, tak finančně. Financování činnosti organizace je založeno hlavně na podpoře z řad fyzických a právnických osob.

31

Projekty Dejme dětem šanci jsou zaměřené zejména na děti staršího školního věku a mládež žijící v dětských domovech na území České republiky. Dále jsou tyto projekty uvedeny v následujících podkapitolách.

8.4.1 „Podporuj mě…“ aneb adopce „na blízko“ Cílem tohoto projektu je naspořit konkrétnímu dítěti formou měsíčních příspěvků určitou částku. Tato částka mu bude k dispozici po opuštění dětského domova a pomůže mu překlenout nesnadnou etapu jeho života. Jde o konkrétní pomoc dětem (hlavně v materiální oblasti) v době, kdy opouští dětský domov a také hmotná pomoc v začátcích samostatného života.

8.4.2 „Najdi si mě…“ Cílem tohoto projektu je usnadnit dětem úspěšného začlenění do společnosti po opuštění dětského domova formou doprovázení. Projekt má pomoci najít co nejvíce dětem kontaktní osobu mimo dětský domov. Osoba by měla být s dítětem v kontaktu – písemném či osobním, a to už v době pobytu dítěte v domově, a bude mu nápomocna ve chvíli, kdy dítě bude opouštět dětský domov, v počátku jeho samostatného života. Velké procento dětí se vrátí zpět do svých biologických rodin, které nebyly a nejsou schopny se o ně postarat. Důsledkem tohoto děti v dospělosti selhávají v navazování partnerských vztahů a ve výchově vlastních dětí. Jde tedy o konkrétní pomoc dětem, která spočívá v navázání sociálních a případně i citových vazeb mimo dětský domov a také možnost poznat fungování běžných rodin a mezilidské vztahy v nich.

8.4.3 „Přál(a) bych si…“ Cílem projektu je umožnit dětem vyrůstajícím v dětských domovech věnovat se svým zálibám a také trávit smysluplně volný čas. Jde o podporu na cestě za jejich snem, pomoci zvýšit šanci na uplatnění ve vybraném oboru a na jejich úspěšném začlenění do společnosti. Dětské domovy nemohou zabezpečit všechny konkrétní potřeby a přání dětí spojených s jejich osobnostním rozvojem. Přání se týkají většinou těchto oblastí – školní pomůcky, zájmová činnost, školní pobytové akce, letní tábory, individuální psychoterapie, zdravotní pomůcky nehrazené pojišťovnou.

32

8.4.4 „Pomoz mi do života…“ Tento projekt je zaměřen na mladé lidi opouštějící dětské domovy po dosažení plnoletosti či po dokončení studia, ale nabízí také podporu při studiu a přípravě na budoucí povolání. Projekt se skládá ze tří částí: Stipendijní program – cílem je umožnit dětem studovat zvolený obor nebo dále pokračovat ve studiu. Týká se to dětí od 14ti let výše. Ze stipendijního programu se může hradit školné, cestovné, ubytování, školní pomůcky atd. Startovací balíčky – jedná se o materiální pomoc dítěti po opuštění dětského domova, nebo dítěti, které odchází v rámci domova do startovacího bytu (to si poté odnese do své vlastní domácnosti). Balíček obsahuje základní vybavení domácnosti. Pomoc v začátku samostatného života – cílem je pomoci nalézt mladým lidem vyhovující pracovní uplatnění, vhodné ubytování a nabídnout asistenci při běžných provozních záležitostech po opuštění dětského domova.

8.4.5 „Děti bez dluhů“ Cílem projektu je udělat všechny potřebné kroky směřující k oddlužení dětí a zabránění výkonu exekuce. Toto vzniká z důsledku toho, že děti z dětských domovů mají hlášeno trvalé bydliště podle trvalého bydliště své biologické matky. Jde o místo, kde se dítě prakticky nevyskytuje, často dokonce kde ani nikdy nebylo. Jejich „domovským“ obcím to však nebrání v tom, aby dětem vyměřili dlužnou částku za komunální odpad, který v místě trvalého bydliště evidentně neprodukují. Rodiče tyto poplatky rozhodně neplatí a dluh v průběhu let narůstá. Proto klienti dětských domovů potřebují v tomto pomoci.

8.4.6 „Běhám pro děti“ Účastí se podpoří jeden ze závodů seriálu RunCzech děti z dětských domovů, dá se zakoupit také tričko “Běhám pro děti“.

8.4.7 „Strom splněných přání“ Vánočním dárkem se udělá radost dítěti, které nemá možnost vyrůstat ve své vlastní rodině a trávit tak zde i čas Vánoc. [22] 33

II. PRAKTICKÁ ČÁST 9

Cíl práce a výzkumné otázky

Cílem bakalářské práce je zjistit na základě rozhovorů, jak jsou děti z dětského domova Horní a Dolní Čermná připraveny na samostatný život po odchodu z dětského domova a jak se na něj připravují již v daném dětském domově. 1. výzkumná otázka Jakým způsobem a jak dlouho se děti v dětském domově připravují na samostatný život? 2. výzkumná otázka Jakým způsobem a s jakými výsledky jsou děti skutečně na samostatnost připraveny?

34

10 Dětský domov Dolní Čermná Podstatnou součástí bakalářské práce je představit Dětský domov Dolní Čermná, se kterým jsem spolupracovala. Dětský domov leží ve východních Čechách v podhůří Orlických hor, poblíž města Ústí nad Orlicí (v Pardubickém kraji). Dne 1. 4. 2013 došlo ke sloučení Dětského domova Dolní Čermná s Dětským domovem Horní Čermná. Ke sloučení došlo rozhodnutím zřizovatele, Pardubického kraje. Po spojení dětských domovů činnost zůstala zachována v původním rozsahu. Kapacita zařízení je 54 lůžek, jedná se o tři rodinné skupiny v Dolní Čermné a tři v Horní Čermné. Nyní je v dětském domově 44 dětí a 39 zaměstnanců, z toho 3 jsou na mateřské dovolené. V současné době se zvýšila potřeba speciálního přístupu k dětem. Důvodem je především přítomnost dětí se zdravotním handikepem, například porucha autistického spektra, mentální retardace, diabetes a jiné. Další charakteristiky dětí: problémové chování, specifické poruchy učení, vady řeči atd., proto se personál musí neustále vzdělávat nejen v oblasti speciální pedagogiky, ale také v oblasti zdravotní péče, psychologie atp. Pedagog společně s dítětem vytváří individuální program dítěte, kde si společně stanoví priority, na co by se mělo dítě zaměřit, o co usilovat při výchově k samostatnosti a soběstačnosti, k vzájemné toleranci, k odpovědnému chování apod., vše se provádí s přihlédnutím k zdravotním a osobním dispozicím dítěte. Hlavním cílem výchovné a vzdělávací práce je všestranný rozvoj osobnosti dítěte – prohlubování jeho vědomostí, dovedností a také návyků. Největší snahou dětského domova je, aby děti prožily hezké dětství. Další snahou je, aby si odnesly do života praktické dovednosti a návyky, které jim pomohou dosáhnout sociálního začlenění. V Dolní i Horní Čermné mají děti možnost zapojit se do mnoha volnočasových aktivit, jako jsou například fotbal, florbal, kroužek dobrovolných hasičů a jiné. Ručním pracím (keramika, drátkování, enkaustika,…) se děti věnují v dílně, která je nedílnou součástí dětského domova v Dolní i Horní Čermné. Starší děti dětského domova jsou zařazeny do projektů, které mají za cíl připravit tyto děti na samostatný život (Centrum Don Bosco, Dejme dětem šanci, Centrum J. J. Pestalozziho,…). Samozřejmě, že i v dětském domově se děti učí praktickým 35

činnostem. Starší děti využívají cvičné byty, kde se o sebe starají a vedou „vlastní“ domácnost – nakupují potraviny, vaří si, uklízí své byty, perou a žehlí si své oblečení atp. Vychovatelé u těchto dětí provádějí potřebnou kontrolu a jsou těmto dětem nápomocni radou. Děti, které v dětském domově studují, jsou podporovány v dosažení maximálního možného vzdělání (učební obory, střední školy, vysoké školy,…). Také mají možnost opatřit si řidičské oprávnění. Podle zájmu se můžou zúčastnit i jazykového kurzu v zahraničí. Děti využívají také aktivity, které pořádá např. Centrum Don Bosco a Centrum J. J. Pestalozziho, kde získají spoustu informací o reálném světě. Zde se učí praktické dovednosti týkající se finanční gramotnosti, získání zaměstnání, bydlení atd. Když nastane skutečná doba odchodu do samostatného života, dětský domov a jeho zaměstnanci pomáhají mladému člověku najít zaměstnání a bydlení. Při odchodu odcházející vždy dostane výbavu a finanční částku, která se ve většině případů použije na zaplacení nájmu, a počáteční „startovné“, než dostane první výplatu. Odcházející je při odchodu poučen, že se na dětský domov může kdykoli obrátit (může požádat o radu i pomoc).

10.1 Historie Dětského domova v Horní Čermné Vilém Hartwig v roce 1867 založil v horní části obce Čermné sirotčinec, který kromě krátkého přerušení ve druhé světové válce funguje dodnes. V současnosti však jako dětský domov. Hartwig vybudoval sirotčinec díky dědictví od matky. V roce 1873 vypukl v sirotčinci požár a vše zničil. Poté Vilém Hartwig začal vše budovat znovu a postavil ještě krásnější jednopatrový sirotčinec s malou věžičkou. Jeho pedagogická teorie byla obyčejná. Děti ztratily rodinu, proto je nutné ji nahradit. Děti jej oslovovaly „tatínku“ a jeho manželku „maminko“. Život v sirotčinci byl organizován jako ve velmi početné rodině. Mnohé děti přicházely v zoufalém zdravotním stavu, dokonce i bez lékařské kontroly. Za první světové války byla nouze, proto děti často žebraly. Měly také sklon ke krádežím. Tato tendence byla velmi vážným výchovným problémem. Pro Hartwiga bylo velmi obtížné naučit děti, aby si samy nebraly, co chtějí, ale aby o vše uměly požádat. Nebylo výjimkou, že děti z domova utíkaly. Hartwig však tyto děti nehledal, tvrdil, že až budou mít hlad, vrátí se. Jeho povinností bylo najít dospívajícím chlapcům zaměstnání. Tyto chlapci se uplatnili především jako řemeslníci. Za druhé 36

světové války byli v domově starší postižení občané. Po válce se zpět do domova vracejí děti. Život dětí z domova se postupem času měnil k lepšímu.

10.2 Historie Dětského domova v Dolní Čermné V roce 1948 se zrodila myšlenka založení dětského domova. Tenkrát se jednalo o udržení obecné a měšťanské školy v plném počtu devíti tříd. Kdyby se zřídil okresní dětský domov, stoupl by počet dětí asi o padesát, což by co do počtu žáků pomohlo místní školu naplnit (zejména první stupeň školy). Aktuální myšlenkou v té době bylo založení dětské družiny (při škole), aby mohly být matky uvolňovány do zaměstnání. Po otevření okresního dětského domova v roce 1954 byly děti rozděleny do třech oddílů. Kapacita okresního dětského domova byla 50 dětí. Do roku 1967 se prováděly pouze nezbytné úpravy budovy, ale v tomto roce byla zahájena generální oprava. O roku 1969 byla kapacita domova snížena na 27 dětí. Ty byly rozděleny do dvou skupin. Takovéto uspořádání bylo zachováno až do roku 2003, kdy v dětském domově došlo k transformaci na rodinný typ. [23]

37

11 Metodika výzkumu Praktická část bakalářské práce byla tvořena na základě kvalitativního výzkumu, pomocí polostrukturovaného rozhovoru. Polostrukturované rozhovory byly prováděny s mladými lidmi, kteří vyrůstají či vyrůstali v dětském domově v Dolní a Horní Čermná. Sběr dat probíhal již ve jmenovaných dětských domovech, popř. u některých respondentů doma.

11.1 Výběr respondentů a realizace výzkumu K výzkumu bylo vybráno 8 respondentů, kteří žijí nebo žili v Dětském domově Dolní Čermná. K realizaci výzkumu bylo vybráno 6 mužů a 2 ženy. Věk respondentů se pohyboval v rozmezí 19 – 29 let. Vzdělání u respondentů bylo různé (SOU, SŠ, VŠ). Všichni respondenti pobývají či pobývali v dětském domově delší dobu. Realizace rozhovorů se uskutečnila v měsíci březenu 2016. V rozhovoru byly kladeny otevřené otázky, které byly doplňovány průběžnými otázkami. Ty byly vždy se souhlasem respondenta zaznamenány na záznamník v mobilním telefonu. Rozhovor byl potom přepsán do písemné podoby. Rozhovor s každým respondentem byl uskutečněn vždy v klidném prostředí a pokaždé individuálně. Některé rozhovory byly provedeny v Dětském domově Dolní Čermná, na pokojích respondentů. Další rozhovory byly uskutečněny u respondentů doma. Všichni respondenti byli poučeni, jak budou informace z rozhovoru použity a hlavně, že vše zůstane v anonymitě.

38

12

Kvalitativní výzkum

V kvalitativním výzkumu se jedná o proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního či lidského problému. Kvalitativní výzkumník si zvolí na začátku výzkumu téma a stanoví si základní výzkumné otázky, které uskutečňuje v přirozeném prostředí respondenta. Tyto otázky může měnit a doplňovat v průběhu výzkumu. Výzkumník vyhledává a rozebírá veškeré informace, které přispívají k vysvětlení výzkumných otázek. Sběr dat není krátkodobá záležitost, ale probíhá v delším časovém intervalu. Pomocí kvalitativního výzkumu lze získat podrobnější popis případu (Hendl, 2005).

12.1 Rozhovor Nejčastější formou kvalitativního výzkumu je rozhovor. Rozhovor nazýváme též hloubkovým rozhovorem, který popisujeme jako nestandardizované dotazování pomocí několika otevřených otázek. Jeden ze základních principů v kvalitativním výzkumu je to, že hloubkový rozhovor zachycuje výpovědi respondentů v jejich přirozené podobě. Hloubkový rozhovor se skládá z těchto částí: výběr metody, příprava rozhovoru, průběhu

vlastního dotazování, přepisu rozhovoru, reflexe rozhovoru, analýzy dat

a dalších. Do určité míry je rozhovor strukturovanou konverzací, ve které se využívají hlavní, navazující a pátrací otázky. Důležité je, aby otázky byly pro respondenta srozumitelné (Švaříček, Šeďová a kol., 2014).

12.1.1 Polostrukturovaný rozhovor Polostrukturovaný rozhovor se nazývá také částečně řízený. V tomto rozhovoru je připraven soubor otázek (témat), které jsou jeho předmětem. Není předem určeno jejich pořadí. Tato varianta rozhovoru bývá nejčastěji využívána, protože je zde určitá volnost odpovědi (Reichel,2009).

39

13 Souhrn otázek a odpovědí Polostrukturovaný rozhovor se skládá z 10 otázek. Otázky byly vytvořeny pro respondenty, kteří žijí v Dětském domově Dolní Čermná a poté pro respondenty, kteří tam dříve vyrůstali. Respondenti jsou proto rozděleni do dvou skupin. Základní informace o respondentech, kteří žijí v Dětském domově Dolní Čermná jsem zapsala do tabulky č. 1. Respondent Respondent č. 1 Respondent č. 2 Respondent č. 3 Respondent č. 4

Věk

Pohlaví

Vzdělání

Délka pobytu umístění

19 let

žena

SPŠCH

13 let

19 let

muž

SOU

14 let

20 let

muž

VŠ

6 let

21 let

muž

SOU

12 let

Tabulka 1: Informace o respondentech, kteří žijí v dětském domově, Zdroj: vlastní výzkum. Základní informace o respondentech, kteří dříve vyrůstali v Dětském domově Dolní Čermná jsem uvedla do tabulky č. 2. Respondent Respondent č. 5 Respondent č. 6 Respondent č. 7 Respondent č. 8

Věk

Pohlaví

Vzdělání

Délka pobytu umístění

23 let

muž

SOU

16 let

25 let

žena

SOU

13 let

25 let

muž

SOU

8 let

29 let

muž

VŠ

18 let

Tabulka 2: Informace o respondentech, kteří vyrůstali v dětském domově, Zdroj: vlastní výzkum. V

následující

části

jsou

uvedeny

otázky,

které

byly

kladeny

respondentům

v polostrukturovaném rozhovoru. Otázky byly kladeny v přítomném a minulém čase, záleželo na tom, zda respondent v dětském domově ještě je, nebo zda dětský domov opustil.

40

Otázka č. 1: Jak dlouho vyrůstáš v dětském domově? Jak dlouho jsi vyrůstal v dětském domově? (viz tabulka č. 1) Otázka č. 2: Jak přijímáš to, že vyrůstáš v dětském domově? Co říkáš na to, že jsi v něm? Co ti to dává, a co ti to naopak bere? Nejprve uvedu respondenty, kteří v dětském domově stále jsou. Všichni respondenti si váží toho, že jsou v dětském domově. Jsou rádi, že mohou studovat to, co je baví, ale zároveň naráží na to, že jim chybí rodina. Respondentka č. 1 říká: „Tak určitě mi to bere tu rodinnou pohodu, ale zase vím, že je to v domově lepší než v rodině.“ Zároveň naráží na to, že by doma neměla vhodné podmínky ke studiu. Respondent č. 2 a 3 uvádí: „Bere mi to rodinu“. Dále respondent č. 3 říká, že je rád za to, že je v dětském domově. Má pocit, že mu domov nahrazuje mámu, která v jeho životě moc nefungovala. Domov mu také ukázal vzorové chování otce a jak začít lépe svůj život. Také zde navázal mnoho kontaktů, které mu v životě pomáhají. Rovněž vysvětluje to, co mu domov bere: „Vychovatel má malý dítě, který má třeba i mentální poruchu, tak tomu se musí věnovat fakt víc, nebo dítě, který je na základce, a proto si myslím, že třeba já už jakoby ztrácím takovou tu pozornost toho vychovatele v tom, že nemá čas, že prostě je s tím dítětem, co má tu mentální poruchu, je s tím dítětem, co prostě chodí na základku a potřebuje to všechno, takže si myslím, že tohle to mi bere.“ Respondent č. 4 přijímá domov jako rodinu a kladně hodnotí přípravu do života. Také si uvědomuje, že bude muset brzy odejít. Jak přijímáš to, že jsi vyrostl v dětském domově? Co říkáš na to, že jsi v něm vyrostl? Co ti to dalo, a co ti to naopak vzalo? Tito respondenti již odešli z dětského domova a s odstupem času hodnotí pobyt v domově velice pozitivně z důvodu: možnost vzdělávání a cestování, vzorů chování, apod. Jedná se o respondenty č. 5, 7 a 8. Dále respondenti č. 5 a 7 uvádějí, že je domov naučil postarat se sám o sebe a na nikoho se nespoléhat. Jako negativní stránku vidí respondent č. 5 to: „že se mi nedostalo takové pozornosti a lásky, jakou bych chtěl.“

41

Jediný respondent č. 7 uvádí, že mu domov nevzal vůbec nic a vše bere velice pozitivně. Zato respondentka č. 6 říká, že ji to dalo určitou zkušenost do života, ale že se rozhodně nechlubí tím, že by každému říkala, kde vyrostla. Nejpozitivněji se vyjadřuje respondent č. 8: „můžu říct, že dětství bylo supr, že jsem se podíval do zahraničí, byl jsem u moře a hlavně jako můžu poděkovat za to, že jsem vystudoval střední školu a potom dál vejšku. Takže já to beru jenom pozitivně.“ Otázka č. 3: Co budeš dělat po škole? Respondentka č. 1 uvedla, že bude určitě pracovat a že by ráda byla u policie nebo v bezpečnostních složkách. Respondent č. 2 by rád po škole vykonával své povolání, což je cukrář. Tento rok v dětském domově končí, proto už se dívá po pracovním místě. Tuto situaci zároveň řeší s Dejme dětem šanci, která mu pomůže zprostředkovat práci. Rád by své povolání vykonával v Praze. Jediný respondent č. 3, který je stále v dětském domově, uvádí, že jeho hlavní cíl je: „Takovej jakoby můj fakt hlavní cíl nebo cíl takovej ten, co bych si řek, že jsem dobrej, tak bych chtěl mít fakt jako samostatný bydlení, jakože fakt samostatný.“ Dále si myslí, že na práci nezáleží, pokud ho to bude bavit a nějakým způsobem naplňovat. Respondent č. 4 by se rád držel svého řemesla, což je kominík – kominické práce. Když jsi chodil do školy, věděl jsi hned potom, co budeš dělat? Všichni respondenti, kteří odešli z dětského domova vůbec netušili, co budou po škole dělat. Jenom respondent č. 8 poté uvedl, že teď by to třeba už věděl, ale dřív vůbec ne, protože to na něj bylo moc brzo. Akorát respondent č. 8 poté uvedl, že možná teď by to třeba věděl, ale dřív vůbec ne, protože to na něj bylo hodně brzo.

42

Otázka č. 4: Chystáš se v budoucnosti dělat to, co studuješ? Chystáš se pracovat v oboru, který studuješ? Většina respondentů, kteří zatím žijí v dětském domově, uvedla, že by ráda pracovala v oboru, který si vybrali, kromě respondenta č. 3. Respondentka č. 1 uvedla, že určitě by ráda pracovala v oboru, který studuje. V současnosti je ve třetím ročníku střední školy a studuje obor bezpečnostně právní činnost. Respondent č. 2 odpověděl, že ze začátku by pracoval v oboru, který studuje, ale že by to asi nechtěl vykonávat celý život. Záleželo by na okolnostech, které můžou nastat – lepší nabídka, lepší práce. Respondent č. 4 se též chystá pracovat v oboru. Zato respondent č. 3, který studuje technický obor na Vysoké škole, ale kvůli tomu, že vyrůstá v dětském domově a jezdí na různé kurzy Dona Bosca, to táhne spíše k sociální sféře. Myslí si: „že těma mejma zkušenostmi, kterýma jsem si jakoby prošel různě nebo třeba určitým úhlem pohledu, mu můžu pomoct a to si myslím, že je taková věc, kterou bych chtěl zase někdy předat jakoby dál. Že to, co mně všichni dali teďka, ať je to různá už jenom ta finanční pomoc a různý kontakty na nějaký různý lidi, který pomáhaj.“ Zároveň si myslí, že ho to bude nejvíce naplňovat, že to, co dostal, může dát třeba někomu dalšímu. Pracuješ v oboru, který jsi studoval? Pokud ne, tak proč? Většina respondentů, která odešla z dětského domova, uvedla, že pracuje v oboru, který vystudovala. Uvedl to respondent č. 5, který však poté ale dodal, že by časem chtěl dělat něco jiného. Respondent č. 7 uvádí, že se vyučil v elektro oboru a dělá v elektrofabrice, a také řekl, že se bude mít dobře, až splatí dluhy. Respondent č. 8 sdělil, že momentálně dělá v oboru, ale taky by chtěl dělat něco jiného. Jediná respondentka č. 6 odpověděla, že v oboru nepracuje, protože: „jsem byla donucena na tu školu a nebavilo mě to. Takže jsem prostě začala dělat něco jiného.“ 43

Otázka č. 5: Připravuješ se na odchod z dětského domova? Uveď jak – např. šetříš si nějaké peníze, díváš se po pracovním místě, po bydlení apod.? Většina respondentů, která stále vyrůstá v dětském domově uvedla, že v nejbližší době nemá v plánu z dětského domova odejít. Příkladem toho je respondentka č. 1: „Tak myslím, že jelikož jsem ve třetím ročníku a určitě bych chtěla jít na vysokou školu, tak si myslím, že na tohle mám ještě čas.“ Respondent č. 3 řekl: „No, nechystám se odejít z domova vlastně nikdy. (smích) Já bych tady byl do furt. Ne, jako určitě vím, že přijde ten den, kdy budu muset odejít. Jako budu to, ne že si budu snažit to prodlužovat, to zas ne jo, ale já jsem tady strašně rád a mně se tady strašně líbí. Takže bude strašně těžký pro mě odejít. A myslím si, že čím dýl tady budu, tak tím jakoby horší to bude, že jakoby se to víc vžije do tý krve nebo pod tu kůži, že to bude fakt těžký tady opustit všechno najednou. Takže teďka v nejbližší době se nechystám odejít.“ Ale na druhou stranu je tu respondent č. 2, který uvádí, že už se na odchod z dětského domova pomalu chystá. Vyprávěl o tom, jak se chystá s určitou pomocí „tety“, že už se dívali po nějakém bydlení na internetu. Dívali se na nějaké byty pro studenty, ale mluvil o tom, jak je nájem v Praze drahý. Poznámka: Klienti dětských domovů běžně používají pro označení vychovatelky slovo „teta“ a pro označení vychovatele slovo „strejda“. Respondent č. 4 uvádí (stejně jako respondent č. 2), že se pomalu chystá na odchod z domova, protože neví, co ho čeká, a též se dívá po možnostech bydlení stejně jako respondent č. 2. Připravoval ses na odchod z dětského domova? Pokud ano, uveď jak. Šetřil jsi nějaké peníze, díval ses po pracovním místě, po bydlení apod.? Na odchod z dětského domova se většina respondentů, která už odešla, nepřipravovala. Je toho důkazem respondent č. 5, který uvedl: „Nijak jsem se nepřipravoval, ani jsem to nejdříve moc neřešil.“ Respondentka č. 6 uvedla: „No jezdila jsem akorát na to SOS 18, na tu přípravu do života a tam jsme měli i spořicí účet.“ Šlo vlastně o Centrum Sámovka, přesněji projekt SOS 18, kde se připravovala na budoucí život. Této respondentce centrum pomohlo. 44

Respondent č. 7 uvedl: „Ne, nepřipravoval jsem se, ale věděl jsem, že hnedka v osmnácti půjdu pryč. Jediný, co jsem maximálně pro to předem udělal, že jsem si byl vlastně tady na úřadě zažádat o byt, za kamarádem.“ Tento respondent ještě po odchodu z dětského domova studoval. Na jeho živobytí mu přispíval úřad práce, kde mu proplácel část bydlení. Přispívala mu „sociálka“, ale uvádí, že to byla „směšná částka“. Dále uvádí, že musel chodit na brigády, aby to všechno zvládal. Říká: „Celou dobu jsem jedl jenom těstoviny s kečupem, protože nebyly peníze. (smích)“ Respondent č. 8 uvedl: „ No, na odchod jsem se připravoval i nepřipravoval. Říkal jsem si, že všechno bude v pohodě, najdu si práci, budu mít všechno, že ale to jsem jakoby dost podcenil, můžu říct, že jsem dost podcenil, že jsem si prostě jakoby nezískal žádný jakoby moc informací o tom jak to potom bude, jako co se týče jakoby různého placení a takových věcí, ale naopak jsem byl jakoby připravenej na to, že mi pomohli v domově sehnat bydlení. Takže od osmnácti jsem měl svůj byt a měl jsem vlastně to bydlení, to už bylo o starost míň. Takže na mně bylo, abych si sehnal práci, takže bydlení už jsem měl dopředu, takže to bylo velký plus. Takže po brigádách, třeba v létě, když jsem byl ještě v domově, tak jsem si to postupně vybavoval, že jsem měl nějakej nábytek a tohle, kde spát hlavně, na čem spát. (smích) A pak jenom ta práce no, takže to bylo velký plus, to mi hodně pomohli.“ Také uvádí, že v otázce bydlení to pro něj bylo jednoduché, ale jinak to vůbec jednoduché nebylo. Respondent č. 8 vzpomínal na svou první noc v bytě. Uvedl: „Teďka jsem koukal, byl jsem zvyklej na spoustu lidí kolem se a najednou sám a koukal jsem jak blázen, že jo. Takže to byla strašná rána.“ Byl zvyklý na určitý kolektiv lidí a také řekl, že po odchodu se musí člověk začlenit do kolektivu jiných lidí. Otázka č. 6: Jakým způsobem si myslíš, že budeš žít? Kde, s kým, v jakém regionu,…? Jak jsem již výše uvedla, tak respondentka č. 1 se v blízké budoucnosti nechystá odejít z dětského domova, proto uvedla, že není jisté, jak bude žít. Ví, že by se nechtěla vrátit k rodičům. Přemýšlela o tom, že by v budoucnosti bydlela někde poblíž babičky. Zároveň na otázku, zda by chtěla bydlet spíše sama, nebo s někým, řekla: „Tak jako vždycky to líp s někým než sama. Líp se utáhnou finance a tydle věci.“ Respondent č. 2 uváděl, že hned po dokončení studia by rád odešel z dětského domova. Představu má takovou, že by rád bydlel sám, v Praze. V bytě za nějakou rozumnou cenu. 45

Respondent č. 3 uvedl, že je mu jedno, kde bude bydlet, že to však nesmí být velké město, stačí menší nebo vesnice. Dále uvedl: „Nevím, jako ze začátku bych chtěl mít fakt něco svýho a třeba rodinu. Takový ty klasický normální potřeby asi, co bych jakoby měl potřebovat. A region, fakt je mi to jedno, jestli budu někde tamhle v Aši, nebo tamhle na Moravě.“ Respondent č. 4 by rád bydlel poblíž své babičky, kde má své příbuzné, se kterými se stýká jednou do roka. Jeho babička bydlí několik kilometrů daleko od dětského domova. Zároveň také uvedl, že by rád bydlel sám, a ne s někým. Věděl jsi hned, jakým způsobem budeš chtít žít? Kde, s kým, v jakém regionu,…? Většina respondentů, kteří odešli z dětského domova, uvedla, že chtěla zůstat poblíž dětského domova. Z důvodu toho, že zde mají spoustu přátel, známých a také rodinu. Jediná respondentka č. 6 nechtěla zůstat poblíž dětského domova. Respondentka č. 6 vůbec netušila, jak bude žít, ale věděla, že zůstane rozhodně v Praze. Přesněji řekla: „To je jediný. Jinak jako koho potkám nepotkám, tak to jsem vůbec netušila.“ Respondent č. 5 se hned rozhodl: „Chtěl jsem zůstat v okrese Ústí nad Orlicí, kde mám své kamarády.“ Respondent č. 7 měl jasno: „Věděl jsem, že budu chtít žít tady někde v okolí, nejlepší v Čermný. A s kým, jak to ne, to jsem netušil. Chtěl jsem si udělat maturitu, což nedopadlo, a pak jsem šel makat, no. Už mi nic jiného nezbylo, než jít pracovat.“ Respondent č. 8 věděl: „že bych chtěl zůstat někde tady v okolí, kde jsem vyrůstal, protože jsem tady v okolí měl spoustu přátel, známých, rodinu. Jo, ale šlo teda především o ty kamarády, protože jakoby netáhlo mě to nikde jakoby ven.“ Ale také říkal, že zkušenost by to byla dobrá. Věděl, že chce být sám, nechtěl se vrátit k rodině v žádném případě. Toto téma probíral i v dětském domově s vychovatelkami – tetami a společně se shodli na tom, že není dobré vrátit se k rodičům. Mohl by z toho být docela průšvih, protože rodiče by dítě mohly stáhnout dolů. A aby se někam posunul, tak si řekl, že „si půjde na svoje“ a všechno si nějak vybuduje.

46

Otázka č. 7: Jakým způsobem se připravuješ na odchod z dětského domova? Pomáhá ti někdo s hledáním práce, bytu, pronájmu,…? Z odpovědí některých respondentů lze zjistit, že většina respondentů se může v budoucnosti obrátit na dětský domov a spolehnou se na určité vychovatelé. Také někteří respondenti jezdí do různých center a společností. Díky dětskému domovu mají spoustu kontaktů, které v budoucnu mohou využít. Respondentka č. 1 si myslí, že se může spolehnout na vychovatelé dětského domova a obrátit se na ně. Když jsem se ptala, na koho konkrétně, zda na kmenového vychovatele nebo na sociální pracovnici, řekla: „No, prostě tak celkově jakože, že vím, že tam někde ta opora bude.“ Respondent č. 2 už předtím uvádí, že se na odchod připravuje, že si hledá bydlení s vedoucí vychovatelkou. Při hledání zaměstnání spoléhá na společnost Dejme dětem šanci. Přesněji uvedl, že se nejprve zeptá Dejme dětem šanci, a kdyby to neklaplo, tak by hledal něco jiného. S dejme dětem šanci jezdí na stipendijní víkend a tam říkal, že by se jich v nejbližší době zeptal. Respondent č. 3 se v nejbližší době také nechystá odejít, ale myslí si, že mu dětský domov zprostředkoval různé kontakty organizací, které pomáhají těmto dětem. Říká: „Tak si myslím, že jakoby díky těm organizacím bych si mohl najít práci, mohl bych si najít bydlení – ať jsou to různý domy na půli cesty, ať to jsou já nevím, různý pronájmy někoho, tak si myslím, že v tomhle tom by mně strašně pomohli.“ Proto si respondent myslí, že z tohoto hlediska je na odchod opravdu připravený. Myslí si: „že se o něj organizace dokážou „postarat“ – ať už se jedná o startovací balíček od Dejme dětem šanci. Zároveň mu přijde jako velká pomoc to, že mu domov zaplatí nějaké nájmy dopředu či nějakou kauci. Dále uvádí: „Takže si myslím, že na odchod jsem připravenej dostatečně – tímhle způsobem, ale jako mentálně v sobě nejsem.“ Vzhledem k tomu, že respondent č. 3 řekl, že není duševně připravený odejít z dětského domova, tak ví, na čem má pracovat. Respondent č. 4 uvedl, že mu nikdo s ničím nepomáhá, že si vše postupně hledá sám. Ptala jsem se, zda by stál o nějakou pomoc. Uvedl: „No, tak chtěl bych pomoct, ale tak zatím si vystačím a vím, co mám hledat a co mě čeká jakoby“.

47

Jakým způsobem ses připravoval na odchod z dětského domova? Pomáhal ti někdo s hledáním práce, bytu pronájmu,…? Respondenti, kteří opustili dětský domov, řekli, že se na odchod moc nepřipravovali a většinu věcí si zařídili sami. Respondent č. 8 dokonce uvedl, že k vychovatelům měl nulovou důvěru. V této otázce respondent č. 8 uvádí, že mu s hledáním bytu pomáhala jak sociální pracovnice, tak ředitel zařízení. Respondent č. 5 se na odchod z dětského domova připravoval sám. Přesněji uvedl: „Nijak jsem se na odchod z domova nepřipravoval a nechtěl jsem, aby mi s tím někdo pomáhal, chtěl jsem to zkusit sám, abych zjistil, zda se zvládnu osamostatnit sám“. Respondentka č. 6 také uvedla: „Nikdo, všechno jsem si zařizovala sama a těšila jsem se na odchod“. Respondent č. 7 též odpověděl na tuto otázku: „Vůbec nikdo. Všechno jsem si zařídil sám. V Čermný na úřadě mám na stavebním oddělení kamaráda, trenéra z fotbalu. Za tím jsem se šel zeptat, jestli je volnej byt v Čermný. Řekl mi, že se podívá, zjistí, ozve se mi. Ozval se mi, že jo a tím to haslo.“ Také jsem se ptala, kdyby někoho poprosil v dětském domově, zda by mu pomohli. Odpověděl: „Těžko říct, možná teďka když se na to koukám zpětně, tak asi strejda ředitel jo, protože teďka už mi taky pomohl, když nejsem v domově, ale jinak ta důvěra tam nebyla k nikomu. K tetě kuchařce maximálně (smích). Jo, jinak důvěra vůči vychovatelům nulová. Za nikým bych jakoby nešel a prosil ho s něčím, aby mi s něčím pomohl. Radši jsem se vždycky o všechno postaral sám.“ Respondent č. 8 už říkal, že mu v dětském domově pomohli s bydlením. Především mu pomohl pan ředitel sociální pracovnicí. Hledali v okolí, kde měl trvalé bydliště, takže měl větší šanci získat byt. To byla pro něho výhoda, to, že mu s tím pomohli v dětském domově. Dále uvádí: „Ale s prací to, to už jsem si musel najít sám, no. To jsem chtěl, jakoby spíš poptával v domově jakoby té paní sociální – Hanky. Jakoby kde hledat nebo takhle. Já zkušenosti a jak hledat, hlavně jakoby pomohla mi s tím, že ne, že stačí jenom napsat e-mail a čekat, ale že je lepší jakoby si domluvit přímo schůzku a jít přímo jakoby na rozhovor. Požádat jakoby o osobní kontakt přesně tak, že jako abych nečekal. Takže s tímhle, ale jinak práci jsem si hledal sám.“ V dětském domově skončil v červnu a šel na brigádu. Práci si nehledal hned, když odešel, tak byl dva měsíce na brigádě. 48

Poté byl zaregistrován na úřadu práce a práci si našel potom sám. Na „pracáku“ byl hlavně kvůli finanční podpoře, jinak si musel práci stejně hledat sám. Otázka č. 8: Kdo nebo co ti nejvíce při přípravě na odchod pomáhá? („teta“, „strejda“, učitel, příbuzní, DON BOSCO, Centrum J. J. Pestalozziho, Dejme dětem šanci, SOS 18,…) V této otázce někteří respondenti uvádí, že jim celkově pomáhá dětský domov, jiní jmenují některé organizace. Někteří s organizacemi spolupracují natolik, že je dokázali popsat do podrobna. Respondentka č. 1 již žije sama se sestrou ve startovacím bytě. Blíže popisuje: „Tak určitě jako celkově ten domov, protože nám zařídil bydlení, kde bydlím se sestrou a můžem se tady připravovat celkově – hospodařit s financema jakoby celkově jakoby ta domácnost nějako musíme spolupracovat nebo tak.“ To uvedla, že jí pomáhá při přípravě na samostatný život nejvíce. Dále jsem se respondentky zeptala, zda využívá nějaké organizace, jako je např. Don Bosco, Pestalozzi. Odpověděla, že s tímhle nemá vůbec žádné zkušenosti. Prý by možnost měla tyto organizace využívat, ale že ji to nelákalo. Jediné, co využívá a z čeho si něco odnese, je Dejme dětem šanci. Jezdí na stipendijní víkendy, kde mají různé přednášky – uvedla např. téma hospodaření. Celkově jí to přijde dost užitečné. Respondent č. 2 uváděl, že nejprve jezdil „na Pestalozziho“, ale že tam dávno nejezdí, protože ho to nebavilo kvůli kolektivu. Do současnosti navštěvuje organizaci Don Bosco. Vyprávěl o tom, že tam jsou projekty do života, že tam připravují všechna možná témata, jak se vyvarovat závislostem, pohovory, komunikace, smlouvy. A tvrdí, že vše, co tam dělají, se hodí do života. Dále popisuje, že Dejme dětem šanci se s tímhle srovnávat nemůže, ale že se tam taky konají různé přednášky, např. finanční gramotnost, a to se taky hodí. Respondent č. 3 také uvádí, že mu hodně pomohlo centrum Don Bosco. Zaplatili mu řidičské oprávnění, pomohli mu rozvíjet se v jeho zálibách. Dále uvádí Dejme dětem šanci: „i když nemám s tím zase tak velkou zkušenost, ale už jenom, tím jenom, jak to zní, že jakoby pomůžou finančně, že nemaj kapacitu na to, aby pomohli nějakým jiným způsobem, ale že pomáhaj aspoň finančně. Tak si myslím, že to je dobrý, protože vlastně to nemusí všechno platit ten domov. Ty náklady různý a to, že jsou jako pak docela velký 49

částky a pak vlastně ten domov ty peníze může tomu dítěti dát v jiným jakoby smyslu“. Dále respondent č. 3 uvádí, co mu pomáhá v dětském domově. Přesněji říká: „Já si jakoby myslím, jako kdo mi hodně pomáhá, tak to jsou takový ty vychovatelé, který fakt maj o mě zájem. Fakt jakoby maj takovou tu potřebu, víš, takovej ten zdravej rozum toho, že tady někdo je, kdo jako fakt… Nebo ne, já říkám, prostě to jsou lidi, který maj jakoby o mě zájem takhle. A ty si myslím, že mi pomáhaj v tom, že se jako zajímaj se o mě, jak mi to jde, jestli prostě potřebuju pomoct. Jo a todle to, to si myslím, že jsou fakt určitý lidi tady z domova, který mě pomáhaj a pak je to to Don Bosco, to si myslím, že mi taky pomáhá – nehorázným způsobem.“ Jinak popisuje to samé jako respondent č. 2, co dělají v Centru Don Bosco, které pořádá různé kurzy na sebepoznání, sebeprezentace, finanční gramotnost a na další takovéto základní věci, které by se měly dostávat, když už ne doma, tak v dětském domově. Toto centrum pomáhá konkrétně v tom, že klienti poznávají sami sebe, dokážou si určit své priority, co je právě pro ně opravdu důležité. Respondent č. 4 nevyužívá žádné organizace, většinou si pomůže sám (zjistí, co potřebuje). Ptala jsem se, zda by stál o účast v nějakých kurzech, nebo zda měl nějaké nabídky. Říkal, že nabídky i určité příležitosti měl, ale vzhledem k tomu, že chodí na brigády, nestíhal by to. Kdo nebo co ti nejvíce při přípravě na odchod pomohlo? (teta, strejda, učitel, příbuzní, DON BOSCO, Centrum J. J. Pestalozziho, Dejme dětem šanci, SOS 18,…) Jeden z respondentů, konkrétně respondent č. 5, uvedl: „Vždy jsem se spoléhal sám na sebe, ale rady jsem získával v poradenském centru J. J. Pestalozziho, kde mě na to připravili.“ Respondentka č. 6 sdělila, že jí nejvíce pomohlo SOS 18. V Centru Sámovka si zkoušeli uzavírat pracovní smlouvy a volat do zaměstnání apod. Respondent č. 7 také uvedl, že jezdil na SOS 18 do Prahy stejně jako respondentka č. 6 a uvádí, že mu to nic nedalo. Místo toho uvedl, že si nejvíce pomohl sám. Přesněji řekl: „Já sám, moje myšlení. Tím, že se prostě nebudu na nikoho spoléhat. Všechno si zařídím sám a budu chtít vyrůstat líp než ostatní děcka, který odešli přede mnou. Který se vrátili k rodičům a to je nejhorší možnost, když děcka odcházej z domova a vracej se zpátky buď k rodičům, nebo tam, kde vyrůstali. To nedopadá nikdy dobře. Musí se 50

většinou to dítě postavit sám na nohy a uvědomit si, jestli chce žít líp než v té rodině nebo ne. Jestli chce být dál na sociálních dávkách nebo makat a vydělávat si peníze sám.“ Když jezdil na SOS 18, tak tam probíhaly různé společné akce, probírali základy finanční gramotnosti, dělali různé rozhovory. Jezdil tam, když mu bylo šestnáct, sedmnáct a z jeho strany to bylo tak, že si tam jezdil vždy užívat. Popsal to takto: „Navštěvovali jsme drahý restaurace zadarmo. (smích) Koncerty drahý jsme navštěvovali, který jsem nikdy nebyl, že jo? Byli jsme v Sazka aréně, na velkých koncertech. A já jsem to bral takhle, že jo, že jdu prostě za kulturou, že jdu za zábavou. Ne se v něčem vzdělat.“ Jezdil spíše za zážitky, protože by na to peníze neměl a s domovem se už taky nikam moc nepodíval. Respondent č. 8 při této otázce opět zmiňoval sociální pracovnici, že ta mu pomohla nejvíce. Vychvaloval ji, že ta se mu opravdu věnovala, když se chystal na samostatný život, pomáhala nejvíce. Občas mu nějaké informace řekly vychovatelky, ale to bylo málo, spíš ta sociální pracovnice a ředitel. Když jsem zmiňovala některé organizace, respondent odpověděl, že vzhledem k tomu, že je starší než ostatní, tak vůbec nic takového nezažil. Přesněji řekl: „To jsem vůbec nezažil, tam jako… Pamatuju si, že jakoby děcka, ty, co byly se mnou v domově mladší, tak jezdily, ale za mě, ono se to nějako zakládalo, až když jsem byl už jakoby, jsem pomalu končil v domově. Takže na to jsem vůbec nejezdil, na žádný takovýhle akce.“ Podle toho, co slyšel od ostatních, si myslí, že v těchto organizacích je hodně připravují, ale on to nezažil. S žádnou organizací nikam nejezdil, nevzdělával se. Otázka č. 9: Jak hodnotíš přípravu na odchod z dětského domova v tvém domově? Máš dojem, že se tomu v dětském domově někdo věnuje, nebo naopak nevěnuje? Zajímá se někdo o to, co s tebou bude dále? Respondentka č. 1 si myslí, že to dětský domov zajímá, až když se pobyt vážně chýlí ke konci. V současné době se o tom ještě s nikým nebavila. Když jsem se zeptala, zda si myslí, jestli to takhle stačí, řekla: „No jako určitě to nestačí, ale nic s tím nenadělám.“ Zároveň jsem se zeptala, kdyby za někým přišla a zeptala se, že by chtěla probírat toto téma, tak jestli by si s ní někdo sednul a promluvil o tom. Na tuto otázku odpověděla, že by s ní o tom asi někdo mluvil, ale že si myslí, že by to nebral do podrobna, že by to vzal takovou „rychlovkou“.

51

S respondentem č. 2 to rozebírá vedoucí vychovatelka a také kmenová vychovatelka v rodinné skupině. Jak již výše uváděl, s „tetou“ hledá pronájem v Praze. Respondent č. 3 se k tomu vyjádřil takto: „Myslím si, že jsou tady lidi, který maj zájem o to, aby když já odejdu, tak abych dostal takový to nejvíc, co můžu dostat.“ Mluvil např. o tom, že by mu zaplatili kauci, a že má v domově opravdu vychovatele, kteří za něj bojují na tolik, že dostane vše, co může (př. zaplatili by mu nejvyšší kauci). Tvrdí, že velmi záleží na vychovatelích, kteří jsou v dětském domově. Zároveň udává, že má v domově vychovatele, kteřího dokážou podpořit natolik, aby dostal potřebnou péči (až odejde, tak aby opravdu „odešel s něčím, a ne s ničím“). Dále udává, že zde jsou vychovatelé, kteří by ho dokázali „dokopat“ k tomu, aby napsal určité organizaci, které podporují děti z dětských domovů při odchodu do samostatného života. Ať už se jedná o Dejme dětem šanci se startovacím balíčkem. Má dojem, že by ho do budoucnosti určitě zaopatřili. Když jsme s respondentem č. 4 rozebírali tuto otázku, uvedl, že se trochu zajímají. Uváděl, že nejvíce se zajímají „noční“ vychovatelky, ale také uvedl „denního“ vychovatele, který je kmenovým vychovatelem na jeho skupině. Jak hodnotíš přípravu na odchod z dětského domova v tvém domově? Máš dojem, že se tomu v dětském domově někdo věnoval nebo naopak nevěnoval? Zajímal se někdo o to, co s tebou bude dále? Respondenti, kteří odešli z dětského domova, hodnotí přípravu takto: Respondent č. 5 uvedl: „V dětském domově mě nikdo na odchod nepřipravoval, ale pár tet se o moji budoucnost zajímaly.“ Respondentka č. 6 to hodnotí dobře, myslí si, že je tam určitý základ toho, aby se mladý člověk odcházející z dětského domova postavil na vlastní nohy. Na otázku, zda se tomu v dětském domově někdo věnuje, řekla: „Myslím si, že ne no, že byli rádi, když jsem odešla.“ Zároveň uvedla (stejně jako někteří respondenti), že se musela spolehnout sama na sebe. Respondent č. 7 řekl: „Za mě, když jsem tam byl já, tak vůbec nebo alespoň si to myslím. Jediná, kdo tam byl, tak byla ta Martina chvíli. Tak s tou se to něco málo probíralo a to taky ještě… To jsem byl ještě na základce nebo v prváku, v Českej. Takže 52

jsme to tak do podrobna nerozebírali, ale v tu dobu, když jsem odcházel já. Tak se o to vůbec nikdo nezajímal, co se mnou bude, kam půjdu, jestli budu dál studovat. Spíš mě každej odepisoval, že prostě jo K si odejde z domova, ten nebude chodit dál do školy a přitom jsem si ještě další dva roky dochodil půl roku na tom, na nástavbě, ale jinak…“ Respondent č. 7 si však myslí, že je potřeba, aby se tomu někdo věnoval a hlavně co nejdřív. Tvrdí, že příprava na samostatný život je v dětském domově minimální a pro ty děti to není dobré. Z této otázky vyplývá, že je potřeba je připravovat na samostatnost. Zároveň si myslí, že je to výchovou. Dále uvádí: „Doma, když jseš v rodině, tak ti přece matka taky vezme nebo rodiče ti vezmou telefon, zakážou ti televizi, zakážou ti počítač a tady to funguje jakým způsobem, že ti to zakážou, ale stejně tam jdeš na tajno? Tak jako co?“ Také vzpomíná na to, jak to měli dřív: „Se strejdou S jsme měli hodinu ticha, hodinu bez elektriky, hodinu samostatných prací, že jsme se prostě museli zavřít na pokoji, museli jsme tam vytvářet sami nějakou činnost, abychom se prostě osamostatnili a mohli jsme dělat cokoli.“ Jelikož tento respondent bydlí v blízké lokalitě daného dětského domova, tak uvádí, že v daném dětském domově, tam nic není. Dále řekl, že: „Nebo já nevím, já už tam tolika nevidím a už mě ten domov vůbec nezajímá.“ Dále uvádí: „Jo ale ta příprava na ten život z domova je minimální, což těm děckám škodí prostě. Nemaj tam tvrdej režim, nemaj tam nic.“ Respondent č. 8 se k této otázce vyjádřil takto: „No, tak to byl, jak jsem říkal, hodně velkej kopanec pro mě. To jako, to jsem… Byl jsem v takové době, kdy jsem se ještě jakoby ty děcka nějako na ten odchod nepřipravovali v domově. Takže to jsem šel jakoby, do takovýho cizího světa. Takže ta příprava, to bylo hodně špatný, nebo si myslím, teda nebo vím, že jako pro mě, že to byl kopanec, že jsem jakoby první půl rok než mě … Asi tak půl roku mně trvalo, než jsem se tak nějako srovnal, že jsem jakoby začal jakoby v tej práci. Jo nějako to, bydlení. To jsem teda měl, ale nějako si uspořádat, kde co zaplatit a takovýhle věci.“ Respondent č. 8 opět vypráví, jak bylo již uvedeno výše, že mu pomáhala sociální pracovnice s hledání bytu atp., že se domlouvali na tom, co pro něho bude lepší. Jestli jít zpět k rodičům, nebo bude lepší jít si svou cestou. Z toho vyplývá, že v domově měl člověka, který se mu opravdu snažil pomoc úplně se vším.

53

Otázka č. 10: Jak si představuješ přípravu na odchod z dětského domova? (Otázka pro obě skupiny stejná.) V této otázce respondenti popisují, jak si představují přípravu na ten odchod, zda jim to stačí, nebo co by ještě potřebovali, co jim schází. Respondentka č. 1 se k tomu vyjádřila tak, že doufá, že jí třeba pomůžou hledat bydlení a nějakou tu práci. Zároveň si uvědomuje, že je to její starost, ale tvrdí, že když je to v normální rodině, tak rodiče svým dětem taky pomáhají. Spoléhá na domov, ale ví, že to jednoduché nebude. Také uvádí, že vždycky bude nějaký zádrhel, se kterým se bude muset poprat. Respondent č. 2 říká, že mu stačí to, co připravují organizace, že od dětského domova nic nepotřebuje. Přesněji udává: „Stačí mi jakoby v těch organizacích. Tak já jsem v těch organizacích měl v podstatě téma, který už jsem třeba bral před rokem v jiný, a opakovalo se to nějakým způsobem a to už mi jako stačí.“ Je přesvědčený o tom, že ho to do života organizace a jejich přednášky vybaví. Také se zmiňuje o Centru Don Bosco, kde přesněji popisuje: „Nebo v Pardubicích, že jo to doprovázení toho. To, že tady odsud odejdu, tak sice ukončím jakoby ty kurzy, na který chodím, ale doprovázení ještě jakoby furt bude dál dokud prostě třeba neodpískám, že to už prostě nepotřebuju, že jo. Takže to je další věc. A nebo Dejme dětem šanci, taky by mně to jakoby pomohli, kdybych se na ně obrátil.“ Dále uvádí, že bude rád, až odejde z dětského domova. Protože ho štve situace s pravidly, přesněji uvádí: „V pravidlech a v tady těch prostě, že někdo na tebe prostě hledá, furt nějakou špínu a tak…“ Dále uvádí svobodu, na kterou se těší nejvíce. Také nechce, aby jeho děti skončily v dětském domově, a ví, jak nechce skončit on sám. Respondent č. 3 si myslí: „Bylo by fajn kdyby tady byli takový ty… Nevím, jak se to jmenuje. Koordinátor volnýho času nebo něco takovýho. Jo, já bych tady ty lidi strašně ocenil v tom, že ten vychovatel má třeba v popisu práce to, že musí napsat nějakej program toho, co dělal za tejden. Jo a myslím si, že často tam bývaj napsaný věci, který se ani nestali jo. Neříkám, že je to špatně nebo dobře, ale myslím si, že by tady měl bejt člověk, kterej vytváří program, že řekne: „Hele, pojďme, pojedeme do zologický, pojďme, pojdeme tamhle na nějakej puťák, vezmeme si batohy a sedm dní prostě budeme někde chodit.“ Respondent č. 3 má takový názor, že je v dětském domově takový člověk potřeba. Pak si myslí, že by tam měly být základní věci, aby mladí lidé, 54

kteří odchází z dětského domova, věděli, jak to v životě funguje. Zároveň je zastáncem organizací: „Že by mělo bejt právě tady ty organizace, co jsou, tak by se měli podporovat tím, že tam bude někdo jezdit. Jo, takže já bych to prostě pro schopný lidi, co můžou, tak bych tam prostě poslal, ať tam jedou“. Říká: „Jo ať tam jedou na ten rok třeba, nebo já nevím, na ten jejich. Kurz je třeba na rok, tak ať tam jedou na ten rok školní třeba a ať si to vyzkoušej, jo, ať prostě poznaj nový lidí, ať maj kontakty něčeho.“ Myslí si, že toto je účinnější, nežli by někdo přijel do dětského domova. Přijde mu to divné. Uvědomuje si, že mu něco dává to, že někam jede. Myslí si, že je to pro něj lepší než kdyby někdo jezdil do dětského domova. Takže by všechny posílal do těchto organizací. Je přesvědčený, že to opravdu k něčemu je: „Jo určitě, jako i když je to třeba nějakej, já nevím, třeba 14ti denní kurz něčeho. Běž, jeď, hnedka. Máš prostě, ať už máš prostě kontakt, no, prostě cokoliv. Pak je zase otázka ta finanční, ale jako myslím si, že prostě to není zas takovej problém.“ Že by to neměl být problém, protože by v tomhle určitě děti podporovali. Respondent č. 4 říká, jak by si představoval přípravu na život: „Přípravu. Tak abych si to užil jakoby ten poslední den, co tady budu. Připravil se jakoby na ten svůj život, že jo, co mě čeká.“ Ale určitou představu nemá. Ale ví stejně jako ostatní respondenti, že až odejde z dětského domova, že to v životě jednoduché nebude. Respondenti, kteří z dětského domova odešli, na tuto otázku odpověděli takto: Respondent č. 5 uvádí: „Představoval bych si to tak, že mě ředitel domova a vychovatelé doprovodí do nového bydlení, které jsme společně vybrali.“ Respondentka č. 6 řekla: „No nevím, že by si s tebou třeba i vychovatelky povídaly o tom. A prostě, co tě čeká a nemine a tak, že tě vezmou třeba na skupinu a budou s tebou řešit tu platební kartu, když se třeba najednou dostaneš do problému a více méně tam s tebou nikdo nic neřešil, že jo.“ Respondent č. 7 se rozpovídal a zároveň u toho vzpomínal: „Alespoň s těma staršíma třeba už od 14 od 15 let si s nima povídat. Ještě za tety V jsme měli každej tejden učňáci schůzku zvlášť. Každej pátek, co jsme přijeli z intru, jsme šli do ředitelny. Tam jsme si všichni sedli a bavili jsme se s tetou V, pak už to prostě nebylo, že jo. Ani to není teďka, si myslím.“ Dále uvádí, že dokud si děti nesplní své povinnosti, tak mají smůlu. Vzpomínal na to, že dříve to bylo jiné, že to nebyl rodinný typ. Byl jiný přístup 55

vychovatelů. Hlavně tam byli stálí vychovatelé, se kterými člověk mohl pořád mluvit, a ne teď, když se to tam každý druhý měsíc střídá. K tomu říká: „Tak potom ten vztah ani k těm vychovatelům jakoby k nějakým bližším lidem nebo k rodičům si nenajdeš, že jo. Nepovídáš si s nima o všem. To prostě nejde.“ Dále uvádí, že příprava na samostatný život je minimální. Ještě popisuje, že děti jsou mentálně úplně někde jinde, že se pořád na někoho spoléhají. Poté nemají představu o výdajích vůbec reálnou. Také uvádí, že vychovatelé nemají tolik času, aby se věnovali dětem, protože musí neustále vařit. Mají na skupině malé děti, kterým se musejí věnovat více. Také si myslí, že je za potřebí člověk, který dětem věnuje trochu času. A zároveň neví, jestli ty organizace, kam jezdí, těm dětem něco dávají. Respondent č. 8 by si přípravu na samostatný život po odchodu z dětského domov představoval: „No, jak bych si to představoval. Určitě, co jsem takhle jakoby poslouchal od těch jakoby mladších dětí, který se mnou byly v domově, tak je třeba, co jsem slyšel ta příprava SOS 18. Je to jakoby, co jsem jakoby poslouchal, že je to takovou hrou, jo, že jakoby, že tam by jsi mohli dost odnést, tak to je docela dobrá příprava. To bych doporučoval, ale každopádně bych volil teďka asi pravděpodobně.“ Dále si myslí, že je rodinný typ dětského domova dobrý. Svěřoval by menší děti do péče starších, aby se o děti postarali a učili se zodpovědnosti. Aby si děti uměli udělat oběd, vyprat, vyžehlit, a další do života potřebné věci. Sám vzpomínal: „Mám návyky jako z toho, že třeba vím, že v sobotu pravidelně jsme uklízeli v domově a teďka opravdu a teďka se mě to opravdu pořád drží, že je normálně sobota ráno a já začnu gruntovat, jo. (smích) To jsou takový návyky jako, který jsou z toho mládí, že si to mám jako zažitý. Tak to takhle jakoby dál takhle funguje.“ Také si myslí, že nejlepší příklady jsou ze života, aby jim vychovatelé říkal jak dobré příklady, tak ty špatné příklady. Také říká: „Ale nejlepší je vůbec jakoby sám prostě se zapojit do toho života. By si prostě zkusil, tady máš nějakej rozpočet. Jo a taky to je jako takový dost důležitý vyjít s penězma, že potom jakoby člověk dostane výplatu a říká si: „Já mám peněz“, že jo, ale taky si musí uvědomit, tohle si musím dát bokem, jo. To nemůžu utratit. To mám támhle na zaplacení nájmu, elektriky a dalších věcí a ještě zvlášť na jídlo a zbytek si můžu utratit. Jo todle jakoby, to je taky docela důležitý, že odejde děcko a je z toho strašně … Dostane první výplatu a Ježíš, já mám peněz. Všechno utratí a pak se diví, že nemá támhle na zaplacení tamhle a tam. No tak to je taky jakože potom… To hospodaření s penězma taky.“

56

Vyhodnocení výzkumné otázky č. 1 První výzkumná otázka zní: Jakým způsobem a jak dlouho se děti v dětském domově připravují na samostatný život? Pomocí otázek polostrukturovaného rozhovoru bylo za úkol zjistit, jakým způsobem a jak dlouho se děti v dětském domově připravují na samostatný život. Ptala jsem se respondentů, kteří jsou nebo kteří vyrůstali v Dětském domově Dolní Čermná. Respondenti byli proto rozděleni do dvou skupin. Výsledky výzkumu ukazují, že z dětí, které jsou stále v daném dětském domově, se na samostatný život připravuje pouze polovina z nich, a to tak, že si hledají bydlení. Jeden z nich si ho hledá kvůli tomu, že neví, co ho čeká. Druhá polovina respondentů uvedla, že se na samostatný život nepřipravuje, protože má ještě čas (kvůli studiu). Tím pádem se touto otázkou ještě tolik nezabývá. Mezi respondenty se také objevil respondent, který se v brzké době chystá odejít z daného dětského domova. Ten konkrétně uvedl, že se na život připravuje tak, že se s vedoucí vychovatelkou zajímá o nabídky bydlení. Nepomáhá mu jen vedoucí vychovatelka, ale též kmenová vychovatelka na skupině. Dále navštěvuje organizace, které pomáhají při přípravě na samostatný život. Jeden z respondentů uvedl, že se z domova nechystá odejít nikdy. Uvádí, že je pro něj velmi těžké z dětského domova odejít. Dotazováni obou skupin jmenují organizace, které se zabývají přípravou na život klienti po odchodu z dětského domova. Pouze dva respondenti uvádí, že s nimi nemají zkušenost. Jeden proto, že když se chystal na odchod z dětského domova, tak v té době se organizace začínaly teprve objevovat, a druhý respondent uvedl, že na to nemá moc času, kvůli brigádám, na které chodí. Každý z respondentů, který služeb organizací využil, je navštěvoval z různých důvodů. Někdo, aby se tam něco naučil, někdo to bral jako výlet, že se někam podíval, někdo z důvodu, že si tvoří do budoucna určité kontakty apod. Respondenti, kteří z Dětského domova Dolní Čermná odešli dříve, uvedli, že se na odchod z dětského domova do samostatného života nepřipravovali. Byly tu malé náznaky přípravy – SOS 18, ale stejně si většina všechno zařizovala sama. Jediné, co respondenti, udělali, bylo to, že měli zajištěné bydlení. Jeden z respondentů si při opouštění dětského domova říkal, jak to bude všechno v pohodě. Zpětně si však uvědomuje, že přípravu na budoucí život dost podcenil, nezjistil si žádné informace o tom, jak to v budoucnosti bude. Jeden

57

z respondentů také uvedl, že pro něj bylo velmi náročné vypořádat se se samotou. Celý život žil v nějakém kolektivu a najednou byl v prázdném bytě úplně sám. Také říkal, že se musel začlenit do kolektivu úplně pro něho nových lidí, musel postupně navázat nové kontakty, najít přátelé.

Někteří si ještě neuvědomují, jakým způsobem budou žít, protože se z daného dětského domova ještě nechystají odejít. Spoustu respondentů mělo jasno v tom, že chtějí bydlet sami. Jediná respondentka uvedla, že si myslí, že je vždycky lepší být s někým, lépe řeší finanční záležitosti. Jednomu je také jedno, kde bude bydlet. Zároveň si jsou či byli vědomi toho, že by se nechtěli vrátit k rodičům. Myslí si, že by to nedělalo dobrotu. Všichni respondenti, kteří jsou stále v dětském domově, si uvědomují, že to v jejich budoucím životě nebude jednoduché. Zajímavé také je, že pouze jeden respondent jmenuje, že mu s odchodem do samostatného života pomáhala sociální pracovnice. Žádný jiný z respondentů neuváděl, že by s ním sociální pracovnice pomáhala. Respondenti jmenují „strejdu“ ředitele, vedoucí vychovatelku, kmenovou vychovatelku, „noční“ vychovatelky, ale nikdo z nich nejmenoval sociální pracovnici (kromě nejstaršího respondenta). Vyhodnocení výzkumné otázky č. 2 Druhá výzkumná otázka zní: Jakým způsobem a s jakými výsledky jsou děti skutečně na samostatnost připraveny? Pomocí otázek polostrukturovaného rozhovoru bylo za úkol zjistit, jakým způsobem a s jakými výsledky jsou děti skutečně na samostatnost připraveny. Z rozhovorů respondentů vyplynulo, že většina dětí (mladých dospělých) na samostatnost připraveny skutečně nebyly. Odpovídaly tak hlavně děti, které dříve v dětských domovech Horní a Dolní Čermné vyrůstaly. Může to potvrdit např. skutečnost, že jeden z respondentů uvedl, že až splatí dluhy, tak se bude mít dobře. Což jistě nesvědčí o tom, že byl připravený. Další uváděl to, že pro něj bylo „hrozné“ zjištění, že neměl vůbec žádné potřebné informace o tom, jak to bude vlastně v budoucnu probíhat. Jeden z respondentů také řešil otázku samoty. Vždy byl v nějakém kolektivu lidí, teď je najednou sám ve svém bytě.

58

Z výzkumu jsme také zjistili, že se žádný z respondentů k rodině nevrátil. Každý si zařídil svůj vlastní život a od rodičů se odtrhl. Začátky měli respondenti opravdu těžké, to můžeme poznat z některých výpovědí. Je také pravda, že jeden z respondentů uvádí, že mu v jeho přípravě na ten život hodně pomáhala sociální pracovnice. Také jmenovali „strejdu“ ředitele, který dětem pomohl i po odchodu z daného dětského domova. Většina respondentů udává, že jim stačí, když využívají nabídky a služeb určitých organizací, které mají v programu připravovat mládež na samostatný život. Byli zde i takoví respondenti, kteří by chtěli, aby v každém dětském domově byl nějaký pracovník, který by řídil volný čas dětí. Vyhradil by si pro každé dítě určitý čas, aby s ním jednotlivě mohl probrat to, co dané dítě potřebuje. Jeden z respondentů také uváděl, že by každé dítě poslal do nějaké organizace, kde by se dozvědělo něco, co by se mu v následujících letech po odchodu z dětského domova mohlo hodit.

13.1 Shrnutí výsledku šetření Výzkumné šetření jsem dělala s respondenty, kteří žijí nebo žili v dětském domově Horní a Dolní Čermná. Šetření bylo provedeno metodou kvalitativního výzkumu, pomocí techniky polostrukturovaného rozhovoru. V bakalářské práci byly zkoumány dvě výzkumné otázky. Jedna z výzkumných otázek byla, jakým způsobem a jak dlouho se děti v dětském domově připravují na samostatný život. Výsledky výzkumu udávají, že děti, které jsou v dětském domově, se na samostatný život připravují částečně. Dva ze čtyř se dívají po bydlení. Další dva se touto otázkou spíše nezabývají, protože v nejbližší době nemají v plánu z daného dětského domova odejít. Další výzkumná otázka zněla, jakým způsobem a s jakými výsledky jsou děti skutečně na samostatnost připraveny. Z rozhovorů vyplynulo, že respondenti, kteří opustili dětský domov nebyli dostatečně připraveni na samostatný život. Museli si zvyknout na nový kolektiv lidí, někteří se museli vypořádat s dluhy, se samotou apod. Výzkum potvrzuje, že žádný z respondentů se nevrátil k rodičům. Každý se snažil zařídit si svůj vlastní život podle svého. Také respondenti v dětském domově se po odchodu z něj nechtějí vrátit k rodičům. 59

Většina dotazovaný si myslí, že by v dětském domově mohl být další pracovník. Tento pracovník by vyplňoval volný čas dětem a s každým by řešil situace, které by dané dítě potřebovalo.

60

14 Diskuze Všichni respondenti jsou rádi, že v dětském domově vyrůstají/vyrůstali. Oceňují, že mají kde bydlet, mají možnost vzdělávat se apod. Jediné, co uvedli, že jim dětský domov bere, byla jejich vlastní rodina, taková ta rodinná pohoda, jak řekla jedna z respondentek. Dotazováni, kteří jsou ještě v dětském domově, mají představu o tom, co by chtěli po ukončení studia dělat. Plánují věnovat se oboru, který studují. Odlišný názor má pouze jeden respondent, který se domnívá, že by se hodil spíše pro práci v sociální oblasti. Nyní studuje technický obor, který ho moc nebaví. Oproti tomu respondenti, kteří z daného dětského domova odešli, neměli téměř žádnou představu o tom, co by chtěli, nebo nechtěli dělat. Jeden z nich k tomu řekl, že na rozhodování o této věci bylo moc brzo. Když ti z respondentů, kteří jsou dosud v dětském domově, měli uvést zda se připravují na odchod z dětského domova, dva ze čtyř řekli, že nemají v plánu v nejbližší době z dětského domova odejít, rádi by ještě studovali, takže touto otázkou se tolik nezabývají. Další dva řekli, že hledají bydlení. Představy většiny jsou nereálné v tom jak budou žít, klienti jsou v otázkách řešení samostatného života v tuto chvíli nevyzrálí. Respondentům při přípravě na odchod nejvíce pomáhají organizace. Někteří respondenti jmenují Centrum Don Bosco, Centrum Sámovka - SOS 18, Centrum J. J. Pestalozziho, ale také Dejme dětem šanci. Ať už je podporují finančně, nebo tím, že pořádají různá víkendová setkání. Tyto setkání respondenti oceňují. Myslí si, že je to do života připraví. Z vyhodnocení polostrukturovaného rozhovoru vyplynulo, že se přípravě na samostatný život v dětském domově příliš nevěnují. Velice mě překvapilo, že většina z respondentů nejmenovala sociální pracovnici. Pouze jeden, však ten z dětského domova odešel již před několika lety. Osobně si myslím, že zrovna sociální by měla dětem pomáhat co nejvíce, při odchodu z dětského domova například vysvětlovat, jak si vyřídit různé dávky, jak si založit běžný účet apod. V teoretické části je uvedeno, že příprava dítěte na samostatný život patří mezi pracovní náplň sociální pracovnice (viz. kapitola sociální pracovník v dětském domově). 61

Dotazovaní uvedli, že nejčastější osobou, která dětem při přípravě pomáhá, je kmenový vychovatel, noční vychovatel, vedoucí vychovatel a ředitel. Respondenti, kteří už v daném dětském domově nejsou, uvedli, že se v dětském domově nepřipravovali na odchod. Většina respondentů obou skupin měla jasno, jak bude chtít žít, jestli sám nebo s někým, kde atp. Někteří uvádějí nutnost dalšího pracovníka, jenž by se věnoval cíleně a intenzivně právě dětem, které ukončily povinnou školní docházku a připravují se na budoucí povolání.

62

15 ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo zjistit na základě rozhovorů, jak jsou děti z Dětského domova Dolní Čermná připraveny na samostatný život po odchodu z dětského domova a jak se na něj připravují již v daném dětském domově. Cíl práce byl naplněn. Stanovila jsem si dvě výzkumné otázky s jejichž pomocí jsem měla zjistit, jakým způsobem a jak dlouho se děti v dětském domově připravují na samostatný život a jakým způsobem a s jakými výsledky jsou děti skutečně na samostatnost připraveny. Pro splnění cíle bakalářské práce jsem vybrala metodu kvalitativní výzkumu, jako techniku jsem použila rozhovor – přesněji polostrukturovaný rozhovor s osmi respondenty a to mladými lidmi, kteří stále vyrůstají v Dětském domově Dolní Čermná, či tam žili dříve. V teoretické části jsem nejprve nastínila stručný historický vývoj náhradní rodinné péče. Dále jsem se zabývala ústavní péčí a výchovou, školskými zařízeními pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Následně jsem se zabývala jedincem v prostředí dětského domova, osobností pedagoga v zařízení ústavní výchovy a také úlohou sociálního pracovníka v dětském domově. Nakonec jsem popsala vybrané podporující organizace a společnosti, které se zabývají samostatnou přípravou na odchod z dětského domova. V praktické části práce jsem nejprve charakterizovala Dětský domov Dolní Čermná. Výzkumné šetření jsem prováděla s respondenty, kteří žijí v daném dětském domově, a s těmi, kteří již daný dětský domov opustili. Ukázalo se, že děti v dětském domově na samostatný život příliš nepřipravují. Uváděly, že si myslí, že až přijde ten čas, tak se s nimi o tom v domově budou bavit, ale až těsně před jejich odchodem. Velká část dotazovaných využívá nabídku organizací, které pomáhají při vstupu do samostatného života. S činností těchto organizací jsou velice dobré zkušenosti. Jejich práce je pro mladé lidi přínosem. Ukázalo se, že respondenti, kteří již z daného dětského domova odešli, se na samostatnost nepřipravovali. Někteří dokonce uvedli, že odchod z dětského domova byl opravdu velký šok. Někteří se ocitli v dluzích, další popisovali pocit samoty. Celý život žijí v nějakém kolektivu lidí, a najednou jsou sami. Jeden uvádí, že se člověk musí začleňovat do společnosti – navazovat nové kontakty. Další uvádí, že to pro něj nebylo vůbec jednoduché z toho hlediska, že neměl vůbec žádné informace o tom, jak to v životě mimo ústavní zařízení bude fungovat – například v oblasti financí. 63

Výzkum dále ukázal, že přípravě na samostatnost není věnována patřičná pozornost ze strany personálu dětského domova. Chybí systém v této následné péči, na to poukazují i ti, kteří z dětského domova odešli. Řešením by mohl být volnočasový pracovník, určité sezení s dětmi, kterým se blíží odchod z dětského domova, ale i s těmi, co nastupují např. na střední školu, střední odborné učiliště atp. a do určité míry se osamostatňují již v tento moment. Věřím, že tato bakalářská práce bude přínosem nejen pro studenty nižších ročníků sociální práce, ale hlavně pro Dětský domov Dolní Čermná. V elektronické formě bude práce zaslána do daného dětského domova. Může být také inspirací pro pracovníky jiných dětských domovů nebo organizací zabývající se přípravou klientů na samostatný život. V neposlední řadě i pro širší odbornou veřejnost.

64

Použité zdroje Tištěné zdroje [1] BELZ, Horst, SIEGRIST, Marco. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení: východiska, metody a cvičení hry. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 376 s. ISBN 80-7178-479-6. [2] GABRIEL, Zbyněk, NOVÁK, Tomáš. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 144 s. ISBN 978-80-247-1788-3. [3] HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Vyd. 3. Praha: Portál, 2000, 776 s. ISBN 80-7178-303-X. [4] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 408 s. ISBN 80-7367-040-2. [5] JÁNSKÝ, Pavel. Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004, 168 s. ISBN 80-7041-114-7 [6] KOVAŘÍK, Jiří a kol. Náhradní rodinná péče v praxi: Kapitoly z vývojové psychologie, Výsledky aktuálních výzkumů a Nejčastější dotazy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 167 s. ISBN 80-7178-957-7. [7] MATĚJČEK, Zdeněk. Dítě a rodina psychologickém poradenství. Vyd. 1. Praha: SPN, 1992, 223 s. ISBN 80-04-25236-2. [8] MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, 288 s. ISBN 80-7178-549-0. [9] MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální služby. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 184 s. ISBN 978-80-7367-310-9. [10] MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. Vyd. 2. Praha: SLON, 1999, 141 s. ISBN 8085850-76-1. [11] PEIFFEROVÁ, Vera. Neboj se být sám: Umění žít sám a šťastný. Vyd. 1. Praha: Práh, 1997, 171 s. ISBN 80-85809-69-9.

65

[12] PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška, MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. Vyd. 4. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8. [13] REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009, 192 s. ISBN 978-80-247-3006-6. [14] ŠKOVIERA, Albín. Dilemata náhradní výchovy: Teorie a praxe výchovné péče o děti v rodině a v dětských domovech. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 144 s. ISBN 97880-7367-318-5. [15] ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 2. Praha: Portál, 2014, 384 s. ISBN 978-80-262-0644-6. [16] VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Rozšířené a přepracované vydání. Vyd. 4. Praha: Portál, 2008, 870 s. ISBN 978-80-7367-414-4. [17] VOCILKA, Miroslav akol. Náplň činnosti středisek výchovné péče pro děti a mládež. Vyd. 2.Praha: TECH-MARKET, 1996, 108 s. ISBN 80-902134-5-6.

66

Elektronické zdroje [18] Asociace náhradní rodiny: VIZE 2030 [online]. [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://www.asociacenahradnivychovy.cz/vize.htm [19] Centrum Don Bosco: Základní představení naší činnosti [online]. [cit. 2016-0329]. Dostupné z: http://www.dozivota.cz/o-nas [20] Centrum J.J. Pestalozziho: Poradenské centrum pro děti a mládež [online]. [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://pestalozzi.cz/index.php [21] Centrum Sámovka: Centrum sámovka [online]. [cit. 2016-04- 02]. Dostupné z: http://www.samovka.cz/o-nas/centrum/

[22] Dejme dětem šanci: Projekty [online]. [cit. 2016-04- 02]. Dostupné z: https://www.dejmedetemsanci.cz/s1/projekty.html

[23] Dětský domov Dolní Čermná: Informační bulletin [online]. [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://www.dddolnicermna.com/dokumenty/bulletin-2014.pdf

[24] PILAŘ, Jiří. Současný stav, východiska a perspektivy ústavní péče. [online]. [cit. 2016-04-10]. Dostupné z: http://docplayer.cz/568667-Soucasny-stav-vychodiska-aperspektivy-ustavni-pece-ve-skolskych-zarizenich-paeddr-jiri-pilar-pilar-cityofpraguecz.html [25] Zákon č. 109 ze dne 5. února 2002 o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2002, částka 48, s. 2978-2991.

67

Seznam příloh Příloha č.1: Kladené otázky respondentům (ti, co jsou stále v dětském domově) Příloha č. 2: Kladené otázky respondentům (ti, co již z dětského domova odešli) Příloha č. 3: Přepis rozhovoru s respondentem č. 3 Příloha č. 4: Přepis rozhovoru s respondentem č. 8

68

Příloha č. 1: Kladené otázky respondentům Následující otázky byly pokládány respondentům, kteří jsou stále v dětském domově: 1. Jak dlouho vyrůstáš v dětském domově? 2. Jak přijímáš to, že vyrůstáš v dětském domově? Co říkáš na to, že jsi v něm? Co ti to dává, a co ti to naopak bere? 3. Co budeš dělat po škole? 4. Chystáš se v budoucnosti dělat to, co studuješ? Chystáš se pracovat v oboru, který studuješ? 5. Připravuješ se na odchod z dětského domova? Uveď jak – např. šetříš si nějaké peníze, díváš se po pracovním místě, po bydlení apod.? 6. Jakým způsobem si myslíš, že budeš žít? Kde, s kým, v jakém regionu,…? 7. Jakým způsobem se připravuješ na odchod z dětského domova? Pomáhá ti někdo s hledáním práce, bytu, pronájmu,…? 8. Kdo nebo co ti nejvíce při přípravě na odchod pomáhá? (teta, strejda, učitel, příbuzní, DON BOSCO, Centrum J. J. Pestalozziho, Dejme dětem šanci,…) 9. Jak hodnotíš přípravu na odchod z dětského domova v tvém domově? Máš dojem, že se tomu v dětském domově někdo věnuje, nebo naopak nevěnuje? Zajímá se někdo o to, co s tebou bude dále? 10. Jak si představuješ přípravu na odchod z dětského domova?

69

Příloha č. 2: Kladené otázky respondentům Následující otázky byly pokládány respondentům, kteří již z daného dětského domova odešli: 1. Jak dlouho jsi v dětském domově vyrůstal? 2. Jak přijímáš to, že jsi vyrostl v dětském domově? Co říkáš na to, že jsi v něm vyrostl? Co ti to dalo, a co ti to naopak vzalo? 3. Když jsi chodil do školy, věděl jsi hned potom, co budeš dělat? 4. Pracuješ v oboru, který jsi studoval? Pokud ne, tak proč? 5. Připravoval ses na odchod z dětského domova? Pokud ano, uveď jak. Šetřil jsi nějaké peníze, díval ses po pracovním místě, po bydlení apod.? 6. Věděl jsi hned, jakým způsobem budeš chtít žít? (Kde, s kým, v jakém regionu,…) 7. Jakým způsobem ses připravoval na odchod z dětského domova? Pomáhal ti někdo s hledáním práce, bytu, pronájmu,…? 8. Kdo nebo co ti nejvíce při přípravě na odchod pomohlo? (teta, strejda, učitel, příbuzní, DON BOSCO, Centrum J. J. Pestalozziho, Dejme dětem šanci,…) 9. Jak hodnotíš přípravu na odchod z dětského domova v tvém domově? Máš dojem, že se tomu v dětském domově někdo věnuje, nebo naopak nevěnuje? Zajímal se někdo o to, co s tebou bude dále? 10. Jak si představuješ přípravu na odchod z dětského domova?

70

Příloha č. 3: Přepis rozhovoru s respondentem č. 3 Respondent č. 3 – Respondent, který je stále v dětském domově Věk: 20 let Pohlaví: muž Vzdělání: vysokoškolské Délka v dětském domově: 6 let Položené otázky a souhrn odpovědí Povedeme rozhovor na téma Příprava na život po odchodu z dětského domova. První otázka je: jak dlouho vyrůstáš v dětském domově? Respondent č.3: Já nevím. To je od těch 14 asi, takže nějakejch 5-6 let. A jak přijímáš to, že vyrůstáš v dětském domově? Co říkáš na to, že jsi v něm? Co ti to dává, a co ti to naopak bere? Respondent č. 3: Já to beru tak jak to je a jsem rád za to, že jsem tady, protože ten domov… Možná budu navazovat na to, co mi to dává. Myslím jako, že ten domov je v tom dobrej na tolik, že mě vlastně nahrazuje tu mámu, která moc nefungovala. Táta jakoby nebyl vůbec, takže máma moc nefungovala a jsem strašně rád za to, že… I když jsem to neměl zas tak jednoduchý s tou mámou, takže teďka mám možnost vlastně jakoby ten život začít pak jako líp. Jo, že až vyjdu, tak že už budu mít takový ty základní věci udělaný. Nebo základní, takový jakoby, že budu mít najitý ty vzory jakoby táty. Jo, že budu prostě vědět, že co má dělat táta a tak. To si myslím, že bych, kdybych byl doma, tak by mě to jakoby nedalo. Co mi to dává? Mě to dalo, dalo mi to hlavně hodně jakoby kontaktů na nějaký různý organizace, který pomáhaj i jakoby potom odchodu. Takže … Můžu říct nějaký? Ano, můžeš Respondent č. 3: Tak třeba, co mě jakoby to hodně pomohlo, tak mě pomohlo to centrum Don Bosco v Pardubicích, protože mě vlastně zaplatili řidičák, pak jakoby mě pomohli, ne studovat, ale mít takovou tu nebo rozvíjet se v tý svojí zálibě, že mám třeba 71

nějakej koníček, co mě jako zajímá, tak mě jako hodně pomohli v tom, to rozvíjet. Tak todle to. Pak jsou ty organizace jako je třeba to Dejme dětem šanci, i když nemám s tím zase tak velkou zkušenost, ale už jenom, tím jenom jak to zní, že jakoby pomůžou finančně, že nemaj kapacitu na to, aby pomohli nějakým jiným způsobem, ale že pomáhaj aspoň finančně. Tak si myslím, že to je dobrý, protože vlastně to nemusí všechno platit ten domov. Ty náklady různý a to, že jsou jako pak docela velký částky a pak vlastně ten domov ty peníze může tomu dítěti dát v jiným jakoby smyslu. Jo, že… Protože, jak to tak bejvá docela často, že jo tak se tady děděj různý oblečení, že jo a různý věci se děděj. Takže, což jako je i v rodině normální jo, ale myslím si, že díky tady těm organizacím, který zaplatěj ty základní potřeby, jako je cestování nebo to cestovný, školný jakože koleje nebo intry a todleto, tak právě si myslím, že ty peníze co by platil jinak domov, tak mu můžou dát třeba na to oblečení lepší nebo na něco takového, co má v rodině třeba telefon nebo nějaký věci, kterých si myslím, že už jsou jakoby standardní. No a to je to, co mi to asi dává. Prostě ty kontakty těch různejch organizací no. A bere ti to něco? Respondent č. 3: Bere mě to nebo já se ještě vrátím k tomu, co mi to dává jo. Dává mě to ještě takovej ten pohled na to, že když jsem byl třeba malej nebo nemyslím si, že to bylo jenom v tý mí rodině, ale v hodně rodinách, že taková třeba ta máma nebo ty rodiče řeknou: „nezlob nebo půjdeš do děcáku“. Jo, což si myslím, že je fráze, která se používá hodně často a většina lidí, co to říká, tak ani neví vůbec, co to znamená jako bejt v děcáku. Tak proto si myslím, že to mě pak dává ten … Když jsem v tom domově, tak mi to pak dává jakoby lepší pohled na tyhlety děcka, že je začínám chápat. To, že nebo už jakoby si uvědomuju, že to bych v životě svýmu dítěti neřek, že to není jakoby nic hanlivého nebo ty rodiče si myslí, že je to něco hanlivého a tím už vlastně to dítě má zafixovaný, že jakoby dítě z děcáku, že je prostě něco hrozného, něco blbého, něco já nevím, hrozného, já nevím, že je to zrůda, monstrum a tak. Jo a todleto si myslím, že mě dává už jenom ten pohled na to, že takovémhle. Že ty lidi nejsou, že to jsou prostě taky jenom lidi, který jsou v pohodě. Tak to je todle to. A co mi to bere, tak mi to hodně bere fakt ty takový ty klasický věci jako je rodina, v tom smyslu, jakože máma a táta. Jo ať je tady vychovatel a vychovatelka, tak nikdy to nebude, tak jak je to v rodině, v tom, že přijde ze školy nebo přijde z práce máma, přijde z práce táta. Tady se to bude, ať se to snaží, jak chce, tak nikdy to nebude takovýhle. A to si myslím, že těžko dá vůči mě 72

a vůči ostatním, že prostě todle to no, že chyběj ty vzory, protože třeba, když i v rodině tak jsou třeba 2-3 děti jo, pak jsou takový ty extrémy, kde jich je 8 a to je jedno a tady je to právě natolik, že ten vychovatel má malý dítě, který má třeba i mentální poruchu, tak tomu se musí věnovat fakt víc, nebo dítě, který je na základce, a proto si myslím, že třeba já už jakoby ztrácím takovou tu pozornost toho vychovatele v tom, že nemá čas, že prostě je s tím dítětem, co má tu mentální poruchu, je s tím dítětem, co prostě chodí na základku a potřebuje to všechno, takže si myslím, že tohle to mi bere. Víš, co budeš dělat po škole? Říkal jsi, že ještě budeš dlouho studovat nebo tak, ale máš nějakou představu? Respondent č. 3: Ty jo. Takovej jakoby můj fakt hlavní cíl nebo cíl takovej ten, co bych si řek, že jsem dobrej, tak bych chtěl mít fakt jako samostatný bydlení jakože fakt samostatný. Jako nějakej byt. Jo, na začátek bych chtěl fakt byt, kterej bych si třeba i koupil z nějakejch peněz třeba, který mám nebo nemám uspořený, nevím. Jo, ale chtěl bych si koupit byt a chtěl bych říct ano, to je moje. A i když jsem prostě třeba neměl šanci bejt dobrej jakoby ze začátku, jako od mala, jo že třeba některý děcka. To jako vidím, že třeba některý děcka v rodinách, že se třeba staraj už třeba sami o sebe. Jo v těch hodně dobrejch případech, že se staraj sami o sebe. Jo tak, mě… prostě mě to bude třeba trvat dýl. Jo a pak si řeknu ano jsem dobrej, mám třeba vlastní byt, i když jsem prostě na začátku, jsem byl v domově, prošel jsem si tady těma věcma, tak ano teďka mám svůj vlastní byt. Tak to bych chtěl jednou mít a myslím si, že pak nezáleží na tý práci jako co to je, pokud mě to bude bavit. Bude mě to nějakým způsobem naplňovat, tak už je to jedno, ať je to v oboru, nebo to není v oboru. Prostě tohle to bych chtěl jednou dokázat. Další otázka je jestli se chystáš v budoucnosti dělat to, co studuješ? Tak říkals, asi že … Respondent č. 3: Nevím no, v tom mám svůj vlastní rozbroj v tom, že vlastně studuju technickej obor a jak vlastně vyrůstám v tom domově a jezdím na různý kurzy toho Dona Bosca – jakoby toho centra, tak mám jakoby rozbroj v tom, že mám ne jakoby potřebu jo, ale zjišťuju, že já potřebuju kolem sebe takový ty lidi, který maj určitou nějakou jakoby ne poruchu, ale takovou…

73

Že potřebují pomoc? Respondent č. 3: No něco takovýho… Znevýhodnění a myslím si, že těma mejma zkušenostmi, kterýma jsem si jakoby prošel různě nebo třeba určitým úhlem pohledu, mu můžu pomoct a to si myslím, že je taková věc, kterou bych chtěl zase někdy předat jakoby dál. Že to, co mě všichni dali teďka, ať je to různá už jenom ta finanční pomoc a různý kontakty na nějaký různý lidi, který pomáhaj. Jo nebo jakoby fyzický věci – jako je ten řidičák, jako jsou prostě nějaký takovýhle věci, tak že bych to chtěl jednou prostě jakoby to vrátit nějakým způsobem. A to si myslím, že by mě asi naplnilo nejvíc. Kdybych to prostě, to co mám, že bych to prostě vrátil někomu dalšímu třeba. Tak todle to. Připravuješ se na odchod z dětského domova? Uveď jak – např. šetříš si nějaké peníze, díváš se po pracovním místě, po bydlení apod.? Respondent č. 3: No, nechystám se odejít z domova, vlastně nikdy. (smích) Já bych tady byl do furt. Ne, jako určitě vím, že přijde ten den, kdy budu muset odejít. Jako budu to, ne že si budu snažit to prodlužovat, to zas ne jo, ale já jsem tady strašně rád a mě se tady strašně líbí. Takže bude strašně těžký pro mě odejít. A myslím si, že čím dýl tady budu, tak tím jakoby horší to bude, že jakoby se to víc vžije do tý krve nebo pod tu kůži, že to bude fakt těžký tady opustit všechno najednou. Takže teďka v nejbližší době se nechystám odejít. Jakým způsobem si myslíš, že budeš žít? Kde, s kým, v jakém regionu,…? Říkal jsi, že chceš asi sám, docílit toho abys bydlel? Respondent č. 3: Jo no jako. To je ten nejbližší cíl, co bych chtěl jakoby dodělat. Nebo udělat. Jo takže. Chtěl bych, já nevím. Jako město, to je jedno jaký to je, nesmí to být velký město. Mě už Pardubice přijdou docela dost velký, takže možná jako, možná ty Pardubice, ale to spíš ne. Ale jako nevadí mi vesnice, nevadí mě nějaký menší město, to je jedno. S kým? Nevím, jako ze začátku bych chtěl mít fakt něco svýho a třeba rodinu. Takový ty klasický morální potřeby asi co bych jakoby měl potřebovat. A region, fakt je mi to jedno jestli budu někde tamhle v Aši nebo tamhle na Moravě.

74

Potom další otázka je, jakým způsobem se připravuješ na odchod z dětského domova? Tak říkal jsi, že se nechystáš v nejbližší době odejít. Ale jako jestli by ti s tím někdo pomáhal, třeba s tím hledáním té práce nebo… Respondent č. 3: Já si právě myslím, že jak mě ten domov dal různý kontakty těch organizací, který jakoby pomáhaj tady těm děckám. Tak si myslím, že jakoby díky těm organizacím, bych si mohl najít práci, mohl bych si najít bydlení – ať jsou to různý domy na půli cesty, ať to jsou já nevím, různý pronájmy někoho, tak si myslím, že v tomhle tom by mě strašně pomohli a jak už jsem jakoby říkal, tak právě mamka mě pomáhá v tom, že mi teda spoří nějaký ty peníze. Takže si myslím, že jakoby, že připravenej fakt na ten odchod, jakoby z toho druhého, že jakoby, když až odejdu, tak vím, že. Nebo vím, prostě si myslím, že ty organizace se jakoby o mě v uvozovkách dokážou postarat, že mě najdou nějaký věci. Jo, ať je to třeba Dejeme dětem šanci, že dá ten startovací balíček. To mě přijde jako hodně velká pomoc nebo třeba, že by mi i domov zaplatil nějaký potom nájmy nebo kauce nebo něco. Tak tohle to mi přijde jako fakt velká pomoc a myslím si, že to bude, že až nastane ten čas, tak si myslím, že tohle to všechno přijde. Takže si myslím, že na odchod jsem připravenej dostatečně – tímhle způsobem, ale jako mentálně v sobě, nejsem. Kdo nebo co ti nejvíce při přípravě na odchod pomáhá? (teta, strejda, učitel, příbuzní, DON BOSCO, Centrum J. J. Pestalozziho, Dejme dětem šanci,…) Respondent č. 3: Já si jakoby myslím, jako kdo mi hodně pomáhá, tak to jsou takový ty vychovatelé, který fakt maj o mě zájem. Fakt jakoby maj takovou tu potřebu, víš, takovej ten zdravej rozum toho, že tady někdo je, kdo jako fakt… Nebo ne, já říkám prostě to jsou lidi, který maj jakoby o mě zájem takhle. A ty si myslím, že mi pomáhaj v tom, že se jako zajímaj se o mě, jak mi to jde, jestli prostě potřebuju pomoct. Jo a todle to, to si myslím, že jsou fakt určitý lidi tady z domova, který mě pomáhaj a pak je to to Don Bosco, to si myslím, že mi taky pomáhá – nehorázným způsobem. A co tam třeba jako děláte? Respondent č. 3: No, tak jak jsou ty kurzy, tak jak tam jezděj děcka, tak právě, tam maj kurzy na sebepoznání, sebeprezentace, na finanční gramotnosti a jako na takovýhle ty základní věci, který by měli dostávat, když už ne doma, tak tady v domově. Jo, ale tam jsou prostě fakt specializováni jakoby pracovníci, který to téma fakt věděj. Jo, takže 75

tam jsou různý jakoby… Potom poznáváme jakoby sami sebe v tom, že si třeba dokážeme říct ne nějakým věcem, že si dokážeme určit priority, co jako je pro nás důležitý, co ne. Jo a různě tohle to, pak tam třeba ta finanční gramotnost to je o tom, abychom vůbec věděli co to je, jo. Abychom třeba měli přehled o cenách nějakejch potravin, abychom měli třeba přehled o půjčkách, hypotékách, co to vůbec je. Jo a takovýhle věci, takže si myslím, že… Takže ti to hodně dává. Respondent č. 3: No, no, no, No takovýho, těch znalostí o tom jakoby všeobecným, co by měla ta rodina jakoby dát tomu dítěti. Takže todle to. Jak hodnotíš přípravu na odchod z dětského domova v tvém domově? Máš dojem, že se tomu v dětském domově někdo věnuje nebo naopak nevěnuje? Zajímá se někdo o to, co s tebou bude dále? Respondent č. 3: Myslím si, že jsou tady lidi, který maj zájem o to, aby když já odejdu, tak abych dostal takový to nejvíc, co můžu dostat. Jo, že třeba nevím, jak to funguje, ale ze zákona já nevím, můžu dostat10-15000,- kauci na další. … Jo třeba kauci můžu dostat. A myslím si, že tady jsou fakt vychovatelé někteří, který se jakoby do mě nebo o mě dokážou bojovat natolik, že bych teoreticky mohl dostat to nejvyšší. To jakoby, třeba to nejvyšší na tu kauci nebo něco takovýho. Takže si myslím, že je to zas o těch vychovatelích, co tady jsou, jo. A myslím si, že tady jsou vychovatelé, kteří vlastně dokážou mě nějakým způsobem podržet natolik, abych dostal fakt nějakou tu péči o to, aby když odejdu, tak abych fakt jakoby odešel s něčím, ne s ničím. Takže si myslím, že to tady je. A když by jses chystal na ten odchod, myslíš, že tu je jako někdo, kdo by tě podpořil nebo pomohl s tím hledáním nebo by jsi se spolehl sám na sebe? Respondent č. 3: No myslím, no myslím si, že to tak právě vychovatelé, kteří by dokázali dokopat někoho k tomu, aby se napsalo těm různým organizacím, který tady to dělaj. Jo ať je to prostě to Dejme dětem šanci – s tím balíčkem, s tímhle tím vším. To si myslím, že tohle to bych, že by o mě bojovali ty vychovatelé, to si myslím, že jo. Že by tě zaopatřili do té budoucnosti. Respondent č. 3: Myslím si, že jo no. 76

Jak si představuješ přípravu na odchod z dětského domova? Jako jestli nějaký sezení bys pořádal nebo něco… aby tomu tady někdo věnoval víc? Kdyt nekteří nejezdí na to Don Bosco, tak jestli by jsi bral, aby tady v domově třeba něco takovýho bylo, třeba aby se tady někdo věnoval třeba té finanční gramotnosti nebo něčemu? Respondent č. 3: Bylo by fajn kdyby tady byli takový ty… Nevím, jak se to jmenuje. Koordinátor volnýho času nebo něco takovýho. Jo, já bych tady ty lidi strašně ocenil v tom, že ten vychovatel, má třeba v popisu práce to, že musí napsat nějakej program toho, co dělal za tejden. Jo a myslím si, že často tam bývaj napsaný věci, který se ani nestali jo. Neříkám, že je to špatně nebo dobře, ale myslím si, že by tady měl bejt člověk, kterej vytváří program, že řekne: „hele pojďme pojedeme do zologický, pojďme pojdeme tamhle na nějakej puťák, vezmeme si batohy a 7 dní prostě budeme někde chodit. To si myslím, že tady ten člověk je tady fakt potřeba, že na to tady jakoby nemaj prostor ty vychovatelé a to všechno. Pak různě tady ty finanční gramotnosti si myslím, že by tady neměli bejt nebo takhle. Samozřejmě takový ty základní věci jako, že by vychovatel učil, jak to vlastně je jo, jak to funguje. To by tady mělo bejt, aby to jakoby nahrazovalo tu rodinu, kde se to učí normálně, ale aby tady přijel nějakej specialista ohledně nějakých financí, udělal nám tady přednášku o tom všem, jak to funguje a tak. Si myslím, že by takhle nemělo bejt. Že by mělo bejt právě tady ty organizace, co jsou, tak by se měli podporovat tím, že tam bude někdo jezdit. Jo, takže já bych to prostě pro schopný lidi, co můžou, tak bych tam prostě poslal, ať tam jedou. Tak jo, moc děkuji za rozhovor.

77

Příloha č. 4: Rozhovor s respondentem č. 8 Respondent. č. 8: – Který je dětský domov již opustil Věk: 29 let Pohlaví: muž Vzdělání: vysokoškolské Délka pobytu v dětském domově: 18 let Položené otázky a souhrn odpovědí Jak dlouho jsi v dětském domově vyrůstal? Respondent č. 8: V domově jsem byl 18 let. Jak přijímáš to, že jsi vyrostl v dětském domově? Co říkáš na to, že jsi v něm vyrostl? Co ti to dalo, a co ti to naopak vzalo? Respondent č. 8: Tak já to přijímám hodně pozitivně. Jakoby zpětně, protože potom jakoby když se nad tím zamyslím, co by mohlo bejt, kdybych byl v rodině, tak si říkám, co by ze mě bylo jo. Že by ze mě byl prostě nějakej pouliční takovej kluk, který by nikdy nic ničeho nedosáhl, nic by neměl hlavně, nikde se nepodíval. A takhle můžu říct, že dětství bylo supr, že jsem se podíval do zahraničí, byl jsem u moře a hlavně jako můžu poděkovat za to, že jsem vystudoval střední školu a potom dál vejšku. Takže já to beru jenom pozitivně. Sice jako je pravda, že jsem neměl volnost, že jsem jako jakoby taková ta svoboda tam není v domově, ale to jakoby si myslím, že teďka se to dost změnilo, že to bylo jakoby dřív no. Takže já myslím, že jakoby pro děcka, že si zpětně uvědoměj, že to je jenom dobře. Když jsi chodil do školy, věděl jsi hned potom, co budeš dělat? Respondent č. 8: Tak to jsem opravdu nevěděl. To, to jsem jasno vůbec neměl. Vůbec ne, protože jsem byl takovej jakože mě bavil hodně sport, pak takový věci, že jakoby technický, tak jsem sem šel jakoby rozhodl na technickou školu, ale říkal jsem si jestli, že by byl jakoby, že by mě bavilo něco jiného no, že jsem byl takovej nerozhodnej

78

hodně a až jakoby třeba… Možná teďka bych to třeba věděl jakoby co, ale… Dřív vůbec, bylo to hodně brzo. Pracuješ v oboru, který jsi studoval? Respondent č. 8: No to pracuju. Momentálně ano. A baví tě to? Respondent č. 8: No nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Baví mě to určitě, ale taky bych chtěl dělat třeba něco jiného. Ale jako baví mě to v oboru dělám. Připravoval jsi se na odchod z dětského domova? Pokud ano, uveď jak? Šetřil jsi nějaké peníze, díval jsi se po pracovním místě, po bydlení apod.? Respondent č. 8: No, na odchod jsem se připravoval i nepřipravoval. Říkal jsem si, že všechno bude v pohodě, najdu si práci, budu mít všechno, že ale to jsem jakoby dost podcenil, můžu říct, že jsem dost podcenil, že jsem si prostě jakoby nezískal žádný jakoby moc informací o tom jak to potom bude jako co se týče jakoby různého placení a takovýhle věcí, ale naopak jsem byl jakoby připravenej na to, že mi pomohli v domově sehnat bydlení. Takžee od 18 jsem měl svůj byt a měl jsem vlastně to bydlení, to už bylo o starost míň. Takže na mě bylo, abych si sehnal práci, takže bydlení už jsem měl dopředu, takže to bylo velký plus. Takže po brigádách, třeba v létě, když jsem byl ještě v domově, tak jsem si to postupně vybavoval, že jsem měl nějakej nábytek a tohle, kde spát hlavně, na čem spát. (smích) A pak jenom ta práce no, takže to bylo velký plus, to mi hodně pomohli. Takže to ze začátku nebylo zrovna jednoduchý? P: Jakoby v tom… Jakoby ze stránky toho, že jsem měl bydlení tak ano, protože… Jo, ale jinak jakoby jednoduchý jako to vůbec nebylo. Pamatuju si první noc, když jsem byl v tom bytě jo. Teďka jsem koukal, byl jsem zvyklej na spoustu lidí kolem se a najednou sám a koukal jsem jak blázen, že jo. Takže to byla strašná rána. Je to takovej hroznej nezvyk, že? Pořád v kolektivu a pak najednou… Respondent č. 8: Jo, byla to velká rána, no určitě. Zase jakoby musíš se jakoby začlenit jakoby do kolektivu jiných lidí. Jít dál no, hledat si zas jakoby ty lidi okolo sebe.

79

Věděl jsi hned jakým způsobem budeš chtít žít? Kde, s kým, v jakém regionu,… Respondent č. 8: No, to jsem nevěděl. Nebo takhle já jsem chtěl jakoby… Věděl jsem, že bych chtěl zůstat někde tady v okolí, kde jsem vyrůstal, protože jsem tady v okolí měl spoustu přátel, známých, rodinu. Jo, ale šlo teda především o ty kamarády, protože jakoby netáhlo mě to nikde jakoby ven. I když jsem si říkal, že zkušenost by to byla třeba dobrá, ale chtěl jsem zůstat v okolí, no. Nechtěl jsem nikde dál. A věděl jsi s kým nebo věděl jsi, že budeš hnedka žít sám? Respondent č. 8: Jako s kým. Já jsem chtěl jakoby být jako sám. Nechtěl jsem se vrátit k rodině. To v žádném případě. O tom jsem se bavil i když jsem byl ještě jakoby v domově, tak jakoby se svýma vychovatelkami nebo tetama. Tak jsem se o tom bavil a my jsme se jakoby shodli na tom, že prostě, že není dobrý, když potom to děcko, když jde jakoby pryč z toho domova, aby se vrátilo k rodičům, že by z toho mohl být docela průšvih, aby ty rodiče jakoby to děcko zase nestáhli. Dolů Respondent č. 8: Někam dolů Ale aby se zase někam posunulo Respondent č. 8: Přesně tak, abych se posunul sám, tak jsem si řekl prostě půjdu na svoje. No, sám si to nějak vybuduju. Jakým způsobem jsi se připravoval na odchod z dětského domova? Pomáhal ti někdo s hledáním práce, bytu, pronájmu,… Říkal jsi teda, že byt ti nějako zařídili nebo to, ale s tou prací třeba, pomáhal ti někdo? Respondent č. 8: Tak s tím bydlením to už jsem říkal, tak to mě pomohli v domově. To především, co vím tak paní sociální a pan ředitel, protože to bylo vlastně… To bylo docela dobrý, protože hledali tady v Lanškrouně a já jakoby „Lanškrouňák“, tak jsem měl výhodu, že jsem jakoby vlastně obyvatel Lanškrouna, takže jsem měl šanci získat byt. To, takže jsem byl v pořadníku. Byt jsem dostal, takže to bylo super. Takže to byla výhoda? Respondent č. 8: To byla výhoda. To s tím mě pomohli jakoby v domově. Ale s prací to, to už jsem si musel najít sám, no. To jsem chtěl jakoby spíš poptával v domově jakoby 80

té paní sociální – Hanky. Jakoby kde hledat nebo takhle. Já zkušenosti a jak hledat hlavně jakoby pomohla mi s tím, že ne, že stačí jenom napsat e-mail a čekat, ale že je lepší jakoby si domluvit přímo schůzku a jít přímo jakoby na rozhovor. Požádat jakoby… Osobní kontakt Respondent č. 8: Osobní kontakt přesně tak, že jako abych nečekal. Takže s tímhle, ale jinak práci jsem si hledal sám. A hnedka potom, co jsi odešel jsi nějakou práci našel? Respondent č. 8: Hnedka ne. Když jsem odešel tak jsem, tak já jsem končil vlastně někdy v červnu a šel jsem na brigádu. Byl jsem 2 měsíce na brigádě přes to léto a pak jsem byl měsíc, měsíc a půl asi… Měsíc a půl jsem byl na pracáku a pak jsem si teprve našel práci. A skrz ten pracák nebo jakoby pak sám? Respondent č. 8: Ne, to ne, na pracáku vůbec. To jako, tam jsem opravdu šel jenom něco podepsat papíry, abych dostal nějaký jakoby peníze. Jo, ale jinak jsem si musel hledat stejně sám. Kdo nebo co ti nejvíce při přípravě na odchod pomohlo? (teta, strejda, učitel, příbuzní, DON BOSCO, Centrum J. J. Pestalozziho, Dejme dětem šanci, SOS 18…) Respondent č. 8: Kdo mě nejvíc pomáhal na odchod, tak to asi především zase budu zmiňovat, tu paní sociální, určitě. To jakoby nejvíc, takhle jakoby sem tam nějaký informace jakoby řekly vychovatelky – něco málo, ale jakoby spíš ta paní sociální a ředitel. Že jako fakt šla a něco udělala. Respondent č. 8: No, přesně tak. Hodně pomáhala. To je dobrý a to SOS 18 to vůbec? Respondent č. 8: To jsem vůbec nezažil, tam jako… Pamatuju si, že jakoby děcka, ty co byli se mnou v domově mladší, tak jezdili, ale za mě, ono se to nějako zakládalo až 81

když jsem byl už jakoby, jsem pomalu končil v domově. Takže na to jsem vůbec nejezdil, na žádný takovýhle akce. Že co jsem takhle jako poslouchal, tak jako myslím si, že je tam hodně připravujou, že je to dobrý, ale já jsem tohle nezažil, takže jsem nikde takhle nejezdil. Jak hodnotíš přípravu na odchod z dětského domova v tvém domově? Máš dojem, že se tomu v dětském domově někdo věnuje nebo naopak nevěnuje? Zajímal se někdo o to, co s tebou bude dále? Respondent č. 8: Přípravu na odchod. No … No, tak to byl, jak jsem říkal, hodně velkej kopanec pro mě. To jako, to jsem. Byl jsem v takové době, kdy jsem se ještě jakoby ty děcka nějako na ten odchod nepřipravovali v domově. Takže to jsem šel jakoby, do takovýho cizího světa. Takže ta příprava to bylo hodně špatný nebo si myslím teda nebo vím, že jako pro mě, že to byl kopanec, že jsem jakoby první půl rok než mě… Asi tak půl roku mě trvalo než jsem se tak nějako srovnal, že jsem jakoby začal jakoby v tej práci. Jo nějako to, bydlení. To jsem teda měl, ale nějako si uspořádat, kde co zaplatit a takovýhle věci. Když jsem se jakoby naučil nějako chodit v tom životě, tak to mě trvalo ze začátku a pak tam bylo, ještě otázka na něco? Jestli se tomu někdo věnuje nebo ne? Tak říkal jsi, že moc ne za tebe a jestli jako, co s tebou bude dále? Tak to jsi říkal, že asi ta teta Hanka, že se snažili hledat něco… Respondent č.8: Za mě ne. Jo, no přesně tak, co se mnou bude dál. Tak to jsme se domlouvali vlastně na tom, že co bude lepší pro mě. Jestli jít někde zpátky k rodičům nebo jít si svojí cestou. Jsme se shodli, že svojí cestou, že jo, že to bude nejlepší. A jak si představuješ přípravu na odchod z dětského domova? Jestli třeba bys…. Respondent č. 8: Nyní myslíš? Ano. Respondent č. 8: No, jak bych si to představoval. Určitě, co jsem takhle jakoby poslouchal od těch jakoby mladších dětí, který se mnou byli v domově, tak je třeba, co jsem slyšel ta příprava SOS 18. Je to jakoby, co jsem jakoby poslouchal, že je to takovou hrou, jo, že jakoby, že tam by jsi mohli dost odnést, tak to je docela dobrá příprava. To bych doporučoval, ale každopádně bych volil teďka asi pravděpodobně. Za 82

mě to ještě nebylo jakoby rodinný typy, což by mohlo být taky hodně pro přípravu, s tím, že by těm starším děckám, který by s blížili už jakoby k tomu odchodu. To znamená na střední škole někde, tak jakoby jim svěřit větší… Takhle větší třeba, starat se o děti, jo, ale nějakou zodpovědnost. Jo, aby měli. Respondent č. 8: O děti, aby udělali třeba oběd, aby tamhle vyprali, vyžehlili, aby se něco naučili do toho života, aby potom nějako fungovali a byli, aby měli nějakej návyk – nějaký návyky, protože, co můžu říct, tak já jsem jako… Nemůžu říct, že bych neměl návyky, jo…Mám návyky jako z toho, že třeba vím, že v sobotu pravidelně jsme uklízeli v domově a teďka opravdu a teďka se mě to opravdu pořád drží, že je normálně sobota ráno a já začnu gruntovat, jo. (smích) To jsou takový návyky jako, který jsou z toho mládí, že si to mám jako zažitý. Tak to takhle jakoby dál takhle funguje. Já jakoby. Nejlepší příklady jsou ze svýho osobního života, takže třeba jakoby nemusej jakoby ty vychovatelé říkat přímo svůj život, ale třeba nějaký příklady z toho života, co se jakoby – jakoby nějaký ty špatný, ale i ty dobrý příklady. Ale nejlepší je vůbec jakoby sám prostě se zapojit do toho života. By si prostě zkusil, tady máš nějakej rozpočet. Jo a taky to je jako takový dost důležitý vyjít s penězma, že potom jakoby člověk dostane výplatu a říká si: „já mám peněz“, že jo, ale taky si musí uvědomit, tohle si musím dát bokem, jo. To nemůžu utratit. To mám támhle na zaplacení nájmu, elektriky a dalších věcí a ještě zvlášť na jídlo a zbytek si můžu utratit. Jo todle jakoby, to je taky docela důležitý, že odejde děcko a je z toho strašně … Dostane první výplatu a Ježíš já mám peněz. Všechno utratí a pak se diví, že nemá támhle na zaplacení tamhle a tam. No tak to je taky jakože potom… To hospodaření s penězma taky. Děkuji za rozhovor.

83