Právo nezbytné cesty

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce

Právo nezbytné cesty

Markéta Nosková

2014/2015

Čestné prohlášení „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo nezbytné cesty zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

............................................ 1

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc. za odborné vedení a cenné rady v průběhu zpracovávání této práce. Rovněž bych chtěla poděkovat rodině a přátelům za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

2

Abstrakt Tato diplomová práce se zaměřuje na celkový rozbor institutu tzv. nezbytné cesty. V práci je stručně popsána předchozí právní úprava, která na území České republiky platila před v současnosti platným a účinným zák. č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Zabývá se deskripcí podmínek stanovených zákonem a dovozených judikaturou, jež musí být splněny pro zřízení nezbytné cesty a také formami jejího vzniku, obsahem a zánikem uvedeného právního vztahu, podle stavu de lege lata. Práce se snaží poskytnout návod k řešení problematických oblastí, jež s sebou nová právní úprava přináší. Zohledněny jsou jak procesně právní aspekty při formování nezbytné cesty, tak její promítnutí do katastru nemovitostí.

Klíčová slova Právo nezbytné cesty, věcná práva, služebnost, obligace, náhrada, veřejná cesta, veřejný zájem, katastr nemovitostí

Abstract The diploma thesis is focused on a complete analysis of the institute of the so-called necessary path. The thesis briefly reviews a prior legislation within the Czech Republic, which was in force before the presently valid and effective legal act no. 89/2012 Coll., the Civil Code. It deals with the description of the conditions which have to be fulfilled for the possibility of establishing the necessary path and with creation, content and termination of the necessary path, all according to the state de lege lata. The thesis tries to provide the guidance to resolve problematic areas that the new legislation causes. In the thesis, both the procedural aspects of the formation of the necessary path and the reflection of this legal relationship into land register are taken into account.

Key words The right of the necessary path, substantive law, ministry, obligations, compensation, public interest, public way, land register

3

Obsah SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ........................................................................................ 6 ÚVOD ........................................................................................................................................ 7 1

HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY INSTITUTU NEZBYTNÉ CESTY ........... 9 1.1

NEZBYTNÁ CESTA V ŘÍMSKÉM PRÁVU, ABGB A TZV. STŘEDNÍM ZÁKONÍKU

OBČANSKÉM ............................................................................................................................ 9

1.2 2

3

VÝVOJ INSTITUTU NEZBYTNÉ CESTY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Z ROKU 1964 ............ 11

OBECNÉ VYMEZENÍ NEZBYTNÉ CESTY ................................................................. 14 2.1

SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ .......................................................................................... 14

2.2

POJEM NEZBYTNÁ CESTA ............................................................................................ 15

2.3

PRÁVNÍ REŽIM NEZBYTNÉ CESTY ................................................................................ 17

SOUKROMOPRÁVNÍ ASPEKTY NEZBYTNÉ CESTY .............................................. 19 3.1

PODMÍNKY PRO ZŘÍZENÍ NEZBYTNÉ CESTY ................................................................. 19

3.1.1 Zákonné podmínky ................................................................................................. 20 3.1.2 Podmínky dovozené judikaturou ............................................................................ 26 3.2

VZNIK PRÁVA NEZBYTNÉ CESTY ................................................................................. 27

3.2.1 Formy vzniku .......................................................................................................... 28 3.2.2 Okamžik vzniku ...................................................................................................... 31 3.2.3 Vydržení řádné a mimořádné ................................................................................. 32 3.3

NÁHRADA ZA ZŘÍZENÍ PRÁVA CESTY A POSKYTNUTÍ JISTOTY ..................................... 34

3.4

OBSAH A ROZSAH NEZBYTNÉ CESTY ........................................................................... 39

3.5

PROSTOROVÉ VYMEZENÍ CESTY .................................................................................. 42

3.5.1 Cesta umělá ............................................................................................................ 43 3.5.2 Výběr pozemku, dělení pozemku ............................................................................ 44 3.6

ZÁNIK NEZBYTNÉ CESTY............................................................................................. 45

3.6.1 Zrušení nezbytné cesty soudem .............................................................................. 45 3.6.2 Další způsoby zániku nezbytné cesty ...................................................................... 46 3.6.3 Vypořádání jistoty a úplaty .................................................................................... 48 3.7

PRÁVO NEZBYTNÉ CESTY Z POHLEDU PROCESNÍHO PRÁVA ......................................... 49

3.7.1 Soudní řízení o zřízení nezbytné cesty .................................................................... 49 3.7.2 Prostředky ochrany ................................................................................................ 52 4

VEŘEJNOPRÁVNÍ ASPEKTY ....................................................................................... 54 4

4.1

POJEM VEŘEJNÁ CESTA ............................................................................................... 54

4.2

EVIDENCE VE VEŘEJNÉM SEZNAMU – KATASTRU NEMOVITOSTÍ.................................. 56

ZÁVĚR..................................................................................................................................... 58 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ ..................................................................................... 61

5

Seznam použitých zkratek

ABGB

zák. č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský

KatZ

zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí

LZPS

zák. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

NOZ

zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník platný od 1. 1. 2014

ObčZ

zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do 31. 12. 2013

OSŘ

zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

6

Úvod Vzhledem k nedávné rekodifikaci českého soukromého práva, se významné změny dočkal zejména občanský zákoník. V rámci něj se tyto změny dotkly téměř všech jeho částí. Poměrně zásadní přeměnou prošel také institut práva nezbytné cesty, na jehož rozbor se bude tato práce zaměřovat. Právní úprava nezbytné cesty se v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku1 (dále také „NOZ“), vyskytuje v rozmezí § 1029 až § 1036. V porovnání s předchozí právní úpravou zakotvenou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku2 (dále také „ObčZ“), platném do 31. 12. 2013, která zahrnovala pouze jediné ustanovení, a to § 151o odst. 3, se tento právní institut dočkal zasloužené pozornosti a konkretizace. Literatury, která by řešila právní vztah nezbytné cesty, není mnoho, proto bude pro práci významným zdrojem informací zejména použitelná judikatura Nejvyššího soudu, která se daným tématem v minulosti hojně zabývala právě z důvodů nedostatečné zákonné úpravy. Při vytváření této práce bude po celou dobu využíváno textu komentáře k novému občanskému zákoníku, jenž byl vypracován Jiřím Spáčilem a kolektivem. Dalším přínosným pramenem, který bude použitelný i za platnosti nového občanského zákoníku, bude komentář k obecnému zákoníku občanskému autorů Františka Roučka a Jaromíra Sedláčka. V práci bude nutné zohlednit také úpravu služebností, jakožto jedné z možných forem nezbytné cesty, kde bude krom jiných velmi významným zdrojem informací komentář Evy Kabelkové zabývající se věcnými břemeny. Nezbytné cestě se v českém právním prostředí věnuje pouze omezené množství odborníků, mezi něž patří zejména již jmenovaný Jiří Spáčil, dále Michal Králík anebo Petr Lavický, jejichž odborných publikací a článků bude ke zpracování tohoto textu též využito. Diplomová práce bude logicky rozčleněna na čtyři ucelené kapitoly. V první kapitole dojde pouze ke stručnému zhodnocení historického vývoje nezbytné cesty, jelikož nepůjde o oblast, na kterou by se tato práce měla zaměřovat. Přesto je však alespoň její nástin nutný z důvodu pochopení účelu nezbytné cesty. Následující kapitola bude čistě teoretickou záležitostí, v níž dojde k systematickému vymezení nezbytné cesty v zákoně a její komparaci s umístěním nezbytné cesty v právní úpravě předchozí. Dále bude vymezen pojem nezbytné cesty a provedena polemika nad různými právními režimy, v nichž by se mohla nezbytná cesta vyskytnout. Stěžejní část diplomové práce bude představovat kapitola třetí. Významnou 1

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. 2 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

7

oblastí této kapitoly bude deskripce podmínek, bez jejichž splnění by nebylo povolení nezbytné cesty možné. Tyto podmínky budou hojně podpořeny judikaturou zejména Nejvyššího soudu. Dále bude následovat popis samotného vzniku tohoto právního vztahu, zahrnující různé možnosti a způsoby vzniku s ohledem na formu, v jaké se nezbytná cesta zřídí. Pozornost bude zaměřena též na obsah a rozsah nezbytné cesty a na její umístění v terénu a dojde také k vymezení různých způsobů jejího zániku. Z důvodu zákonodárcem nejasně formulované terminologie týkající se poskytované náhrady bude v práci tato problematika detailněji rozebrána. Součástí kapitoly třetí bude též zohlednění procesně právních aspektů. Poslední kapitola bude v souvislosti s nezbytnou cestou zohledňovat veřejnoprávní aspekty tohoto vztahu, zejména se v ní vymezí pojem „veřejná cesta“ a také se popíšou projevy tohoto právního vztahu ve veřejném seznamu – v katastru nemovitostí. Cílem práce bude provedení celkového rozboru právního institutu nezbytné cesty a v rámci něj vymezení možných problémových oblastí. V práci se vyskytne zamyšlení se nad zákonodárcem nedefinovanými pojmy náhrada a úplata, jehož snahou bude vzájemné rozlišení těchto pojmů. Vzhledem k chybějícímu ustanovení o vztahu mezi právními úpravami nezbytné cesty, služebnostmi a obligacemi, bude také provedena úvaha nad určením právního režimu nezbytné cesty. Dále bude provedeno podrobné zkoumání forem, v nichž se nezbytná cesta může nově vyskytnout a dojde ke zhodnocení systematického zařazení § 1029 odst. 1 NOZ. Cílem této práce naopak nebude provedení komparace staré a nové právní úpravy, tudíž ke vzájemnému srovnávání těchto úprav bude v práci docházet v odůvodněných případech, v nichž se srovnání nebude možné vyhnout. K dosažení stanovených cílů bude v práci využíváno zejména metod deskripce, analýzy a syntézy, indukce a dedukce, a v některých případech i komparace. Dále bude používán historický, jazykový a logický výklad. Předpokládá se znalost základních právních pojmů, proto se jejich vysvětlováním bude práce zabývat pouze v minimální možné míře. Závěrečný výstup této práce bude představovat celkové zhodnocení nové úpravy nezbytné cesty v občanském zákoníku a přednesení návrhů k možnému vyřešení problémových oblastí, na které bude v rámci práce poukázáno. Diplomová práce bude zaměřena spíše teoreticky, avšak nebudou opomenuty ani její praktické dopady s tím, že v ní budou naznačeny možné budoucí vývojové tendence předmětného institutu.

8

1

Historický vývoj právní úpravy institutu nezbytné cesty V první kapitole je stručně popisován vývoj úpravy nezbytné cesty od dob římského

práva až po úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku platném do 31. 12. 2013. Kapitola je rozčleněna na dvě podkapitoly. První z nich se věnuje římskému právu, zmiňuje právní úpravu v 19. století a ukončena je popisem období 50. let 20. století. Druhá podkapitola je zaměřena na vývoj právní úpravy nezbytné cesty v občanském zákoníku z roku 1964.

1.1

Nezbytná cesta v římském právu, ABGB a tzv. středním zákoníku občanském Již v římském právu se uplatňovalo omezení vlastnického práva (dominium,

proprietas) v soukromém zájmu. Takovýto druh omezení byl možný v zájmu jiných vlastníků nebo v případě věcných práv k věcem cizím (iura in re aliena). Věcná práva k věcem cizím byla charakterizována jako „práva, která dávala oprávněnému možnost zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, která nebyla jeho vlastnictvím.“3 I přes to, že pojem věcných práv k věcem cizím se v římském právu doslovně nevyskytoval, zpětně se dá říci, že takovouto kategorii práv Římané znali a v praxi je využívali. Pojem, který se ale v římském právu vyskytoval, je pojem služebností (servitutes), tedy věcných práv k věcem cizím, která spočívala v právu užívat cizí věc, kdy toto právo bylo neoddělitelně spojeno buď s určitým pozemkem, nebo s určitou osobou. Podle toho Římané rozlišovali nejprve služebnosti pozemkové (servitutes prediorum) a v pozdější době služebnosti osobní (servitutes personales). Služebnosti pozemkové podléhaly mj. dalšímu dělení na služebnosti k pozemkům venkovským a polním, (Římané sem řadili právě např. právo cesty či právo stezky) a na služebnosti domovní nebo také městské (př. právo na zapuštění trámu sousedovi do zdi).4 Významným mezníkem v historickém vývoji práva nezbytné cesty byl v 19. století vzniknuvší právní předpis, zákon č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský5 (dále také „ABGB“) z roku 1811. Konkrétní zakotvení institutu pak bylo v § 492 shora označeného 3

KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. S. 190. 4 Římané využívali i dalšího dělení služebností, které zde nejsou uvedeny, jelikož nesouvisí s tématem práce. 5 Zákon č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

9

předpisu. Dané ustanovení v té době upravovalo právo nezbytné cesty jakožto služebnost práva stezky znějící následovně: „Právo stezky pojímá v sobě právo po této stezce choditi, lidmi se dávati nositi nebo jiné lidi nechati k sobě přicházeti.“. Služebnosti, které bývají literaturou označovány jako „služebnosti cestné“6, byly pojmově vymezeny v § 492 a § 493 a dále rozvedeny v § 493 až § 495 ABGB. Zahrnovaly v sobě kromě služebnosti práva stezky (iter) i právo průhonu dobytka (actus) a právo cesty vozové (via). 7 Právo nezbytné cesty bylo za dob platnosti ABGB zřizováno soudním výrokem o vzniku služebnosti cesty (z nouze). Služebnost cesty byla jedním ze zvláštních případů tzv. soudcovského práva služebnosti (servitus iudicialis), které spadalo spolu se zákonným právem služebnosti (servitus leges) do množiny tzv. nucených práv služebnosti (servitus necessaria).8 Dalším významným okamžikem v historickém vývoji nezbytné cesty, který stojí za to zmínit, je právní úprava představovaná zákonem č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných9. Tento právní předpis vznikl ještě za Rakousko-Uherska, vykazoval některé shodné znaky s úpravou platnou od roku 2014 a můžeme v něm spatřovat inspiraci pro zákonodárce při zpracovávání této problematiky v NOZ. Podobnost předpisů je dána nejenom rozsahem úpravy, která je v obou případech srovnatelná10, ale také ve výčtu podmínek, jejichž splnění bylo a je nutné k tomu, aby nezbytná cesta byla soudem povolena. „Bylo možné u soudu žádat, aby byla ve prospěch nemovitosti, která nemá spojení cestou se sítí veřejných cest, propůjčena nezbytná cesta přes cizí nemovitost.“11 Zajímavostí je, že zákon o propůjčování cest nezbytných byl platný až do roku 1950, kdy došlo k jeho zrušení zákonem č. 141/1950 Sb., tzv. středním zákoníkem občanským12. Také je dobré uvést, že stejně jako v římském právu nebo za dob platnosti ABGB i v této době byla nezbytná cesta zřizována jako služebnost. V následujícím období začal zákonodárce používat pojem věcných břemen, ve kterých přestal rozlišovat služebnosti a reálná břemena. Nevedlo jej k tomu však hledisko praktické, 6

Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Reprint původního vydání. Praha: V. Linhart, 1935. S. 865. 7 Tamtéž, s. 864. 8 Tamtéž, s. 835. 9 Zákon č. 140/1896 Sb., o používání cest nezbytných. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. 10 KRÁLÍK, Michal. LAVICKÝ, Petr. Zřízení nezbytné cesty průchodem sousedního stavení. Soudní rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 2013, č. 1, s. 39. 11 TOMEK, Martin. Právo nezbytné cesty. IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 25. 2. 2009 [cit. 16. 10. 2014]. 12 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

10

ale čistě politicko-ideologické. V rozlišování věcných břemen na břemena reálná a na služebnosti viděl socialistický zákonodárce buržoazní přežitek a zbytečný formalismus.13 Důvodová zpráva k § 166 až § 171 vládního návrhu tzv. středního občanského zákoníku uvádí, že „staré rozlišování (tj. rozlišování věcných břemen na služebnosti a reálná břemena) je ryze formální a učebnicové; hospodářského ani sociálního odůvodnění nemá.“14 Od roku 1951 tedy došlo k vymizení institutu nezbytné cesty tak, jak je dnes chápán. Neznamenalo to ale, že by se v praxi „práva cesty“ nezřizovala. Bylo totiž možné zřídit věcné břemeno za účelem vytvoření tzv. cesty z nouze, avšak pouze ve správním řízení dle § 108 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů15, kde byla upravena problematika vyvlastnění. V případě vytvoření podmínek nezbytných pro řádné užívání pozemku nebo stavby to bylo možné jen tehdy, pokud zájem na jeho uskutečnění převažoval nad oprávněným zájmem dosavadního vlastníka, popř. toho, komu náleželo jiné právo, jež mělo být dotčeno vyvlastněním.16

1.2

Vývoj institutu nezbytné cesty v občanském zákoníku z roku 1964 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v původním znění, odmítl věcná práva

upravovat. Fakt, že nebyla věcná práva upravena, souvisel s tehdejší politickou situací v Československu, která zcela odmítala koncept soukromého vlastnictví. Ke změně došlo až přijetím novely č. 131/1982 Sb.17, která v občanském zákoníku opět zavedla pojem věcných břemen a přiřadila je k sekci o vlastnickém právu – konkrétně se úprava věcných břemen nacházela v § 151n až § 151p ObčZ. K úplnému navrácení věcných práv do občanského zákoníku došlo novelou č. 509/1991 Sb.18, avšak ani tato úprava nezahrnovala možnost zřízení nezbytné cesty soudem.

13

KABELKOVÁ, Eva. Věcná břemena v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. S. 9. 14 Vládní návrh občanského zákoníka: Důvodová zpráva. Poslanecká sněmovna parlamentu ČR: Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2015 [cit. 18. 2. 2015]. 15 § 108 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 2. 2015]. 16 § 108 odst. 2 písm. g) a § 108 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona 17 Zákon č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. 18 Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

11

Až do roku 2001 se tedy institut nezbytné cesty v našem právním řádu nevyskytoval. Změnu přinesl až zákon č. 367/2000 Sb.19, který do občanského zákoníku z roku 1964 vtělil pouhé jedno ustanovení upravující zřízení práva nezbytné cesty soudem ve formě věcného břemene. Novela reagovala zejména na požadavky praxe, kdy v důsledku restitucí začaly vznikat problémy s tím, že restituentovi se navrátily pozemky, avšak on se k nim nemohl přes sousední pozemky dostat.20 Zmiňovaným ustanovením byl § 151o odst. 3 ObčZ, jenž uváděl následující: „Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.“ V uvedeném ustanovení můžeme spatřit tři podmínky, které musely být splněny kumulativně, aby mohl soud věcné břemeno práva nezbytné cesty zřídit a to tehdy, když: -

vlastník stavby nebyl současně vlastníkem přilehlého pozemku,

-

přístup vlastníka ke stavbě nešlo zajistit jinak,

-

vlastník stavby, jež postrádala přístup, podal návrh na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes přilehlý pozemek. Dikce zákona přiznávala toto právo pouze vlastníkovi stavby, kterému byl znemožněn

nebo značně ztížen přístup ke stavbě. Tato úprava byla v r. 2005 prolomena rozhodnutím Nejvyššího soudu, který vyslovil názor, že „soud může ve prospěch vlastníka stavby zřídit právo cesty přes cizí pozemek ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák., i když je tato stavba obklopena pozemky vlastníka stavby.“21 Pokud by o zřízení nezbytné cesty požádal vlastník pozemku, na kterém však stavba neležela, soud by cestu nezřídil. Přístup k pozemku, na kterém neležela stavba, bylo možné zřídit ve správním řízení dle § 170 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona22. Podobně byla tato možnost dána i pozemkovému úřadu.23 Dle § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů24, pokud je toho 19

Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. 20 ELIÁŠ, Karel, PSUTKA, Jindřich. Věcná břemena § 151n - § 151r občanského zákoníku. Podrobný komentář k jednotlivým ustanovením včetně vybrané judikatury a komentáře k právní úpravě této problematiky v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, a. s., 2012. S. 50. 21 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. 22 Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 2. 2015]. 23 SPÁČIL, Jiří. Přehled judikatury z oblasti věcných břemen (s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012. S. 69. 24 Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

12

nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků.

13

2

Obecné vymezení nezbytné cesty Podle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku, se zákonodárce při

vytváření tohoto kodexu v souvislosti s institutem práva nezbytné cesty inspiroval v zahraničních úpravách, zejména pak v Rakousku, Německu nebo Québecu.25 I přes to, že důvodová zpráva inspiraci v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, nezmiňuje, při porovnání tohoto zákona s NOZ můžeme spatřovat značné podobnosti a můžeme tak říci, že i tento pramen práva hrál důležitou roli při tvorbě ustanovení zabývajících se úpravou nezbytné cesty v NOZ. Právě proto, že jsou mezi těmito kodexy viditelné obdobné prvky, můžeme konstatovat, že některé judikáty z dob, kdy zákon o propůjčování cest nezbytných platil, lze použít i v době dnešní.26 Následující kapitola se věnuje institutu nezbytné cesty v intencích platné a účinné právní úpravy a je logicky rozdělena do dvou podkapitol. První z podkapitol se zabývá umístěním nezbytné cesty v systematice NOZ a v pořadí druhá z podkapitol vymezuje pojem nezbytné cesty.

2.1 Systematické zařazení Již v úvodu bylo naznačeno, že vlivem rekodifikace soukromého práva u nás došlo k podstatné změně v právní úpravě nezbytné cesty obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, v platném a účinném znění. Nejenže se konkretizoval a tím pádem i rozšířil rozsah této úpravy, ale došlo také ke změnám v samotné systematice kodexu. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do 31. 12. 2013, systematicky zařazoval úpravu tohoto právního vztahu do části druhé hlavy III., tedy do oblasti věcných práv k věcem cizím, a podle v té době platného názvosloví, šlo o věcné břemeno. Nedocházelo zde k rozlišování služebností a reálných břemen. V historickém vývoji, jímž občanský zákoník během 20. století procházel, došlo ke splynutí služebností a reálných břemen v pojem věcná břemena. V současné době je nezbytná cesta zákonodárcem naopak systematicky řazena do části třetí hlavy II. dílu 3, který upravuje institut vlastnictví a jeho omezení, a oddílu 1 NOZ, který 25

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku v platném znění [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2013-2015, s. 270 [cit. 18. 2. 2015]. 26 KRÁLÍK, Michal. Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). 2. podst. dopl. a rozš. vyd. Praha: Leges, 2014. S. 275.

14

nese název Povaha vlastnického práva a jeho rozsah. Vlivem změny terminologie v novém občanském zákoníku došlo k oddělení úpravy nezbytné cesty od partie věcných břemen. Pokud budeme celý kodex chápat komplexně, bude pro nás v systematice zákona nejvíce matoucí úprava uvedená v § 1029 odst. 1 NOZ. Zde je řečeno, že vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit nebo ji řádně užívat z toho důvodu, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat vlastníka sousedního pozemku o zřízení nezbytné cesty za náhradu. Zařazení tohoto ustanovení mezi nucená omezení vlastnického práva spatřuji jako krok špatným směrem. Je zcela zřejmé, že pokud se sousedé dohodnou na povolení nezbytné cesty přes pozemek jednoho z nich tak, aby mohl ten druhý na své nemovité věci řádně hospodařit nebo ji řádně užívat, nepůjde o žádné vynucené omezení jeho vlastnického práva, ale o konsens dvou stran. Řada lidí může vidět v takovéto konstrukci dvoukolejnost nového občanského zákoníku, když nebude rozlišovat mezi úpravou práva nezbytné cesty dle § 1029 odst. 1 NOZ a mezi služebností stezky dle § 1274 NOZ, příp. služebností cesty dle § 1276 NOZ. Možnost uvedená v § 1029 odst. 1 NOZ, která nabízí dohodu mezi vlastníky, je podle mého názoru nadbytečná a v praxi bude místo ní dávána přednost služebnostem cesty, při jejichž zřizování není nutné poskytovat ani náhradu ani jistotu.

2.2 Pojem nezbytná cesta S právem majetek vlastnit je neodmyslitelně spjato také právo majetek užívat a hospodařit s ním. K tomu, aby vlastník mohl tato práva vykonávat, se k nemovitým věcem, které vlastní, musí nejprve dostat. Takovéto spojení má zajistit cesta, jež spojuje nemovitou věc v jeho vlastnictví s cestou veřejnou. Pokud však přístup z veřejné cesty ke své nemovité věci nemá, nutně dochází k omezení jeho vlastnického práva. V takovém případě může dle § 1029 odst. 1 NOZ žádat vlastníka sousedního pozemku, aby mu za náhradu povolil nezbytnou cestu přes jeho pozemek. V případě, že by vlastník povolení ke zřízení nezbytné cesty od souseda nezískal, má právo domáhat se nápravy soudní cestou. Pro povolení zřízení nezbytné cesty soudem platí, že vlastník žádající toto povolení musí splnit jak podmínky uvedené v zákoně, jež jsou podrobně rozebírané v následující podkapitole, tak podmínky dovozené ustálenou judikaturou. V zákoně uvedený pojem nemovitá věc zahrnuje jak pozemek nezastavěný, tak pozemek zastavěný, jehož součástí se s účinností nového občanského zákoníku stavba stala. K žádosti o zřízení nezbytné cesty soudem bude pořád aktivně legitimován vlastník nemovité 15

věci – pozemku, ať už jeho součástí stavba je, či není. V případě, že je stavba součástí pozemku, hlavní argumentací vlastníka bude, že stavba není ekonomicky využitelná, pokud k ní její vlastník nemá zajištěn přístup z cesty veřejné.27 Účelem nezbytné cesty je tedy umožnit vlastníkovi sousedního pozemku řádné užívání nebo řádné hospodaření s jeho nemovitou věcí, jež nemá dostatečné spojení s veřejnou cestou. Při posuzování toho, zda cestu povolit či nikoli, hraje důležitou roli právě její nezbytnost. Cesta bude nezbytná, pokud potřeba jejího zřízení vedoucí k řádnému užívání nemovitosti převáží nad zájmy vlastníka pozemku, přes který má vést. Z tohoto ohledu se na nezbytnou cestu musíme dívat jako na výjimečný právní institut, který je výjimečným právě z toho důvodu, že dochází k omezení vlastnického práva jednoho vlastníka v soukromém zájmu vlastníka jiného.28 Kdybychom však toto ustanovení chápali bez dalšího, šlo by bezpochyby o ustanovení v rozporu s čl. 11 odst. 4 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práva a svobod29 (dále také „Listiny“ příp. „LZPS“), jelikož nucené omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.30 Již výše bylo uvedeno, že zřízení nezbytné cesty je možné dosáhnout buď na základě dohody smluvních stran, nebo vydáním soudního rozhodnutí o jejím povolení. Zákon tedy dává vlastníkovi nemovité věci, která nemá spojení s veřejnou cestou, na výběr mezi dvěma možnostmi zřízení nezbytné cesty. Ze zákona ani z dosavadní literatury výslovně nevyplývá, že by bylo nutné využít obou možností. Dle mého názoru se tak vlastník, jenž nemůže svůj pozemek řádně obhospodařovat či jej jinak řádně užívat, může na soud obrátit ihned, aniž by před tím musel vlastníka sousedního pozemku o povolení žádat. Soud při povolování nezbytné cesty postupuje případ od případu, zkoumá splnění zákonných podmínek a podmínek dovozených soudní praxí. Zaleží pouze na soudu, zda nezbytnou cestu povolí, a pokud ano, tak v jakém rozsahu. Ke zřízení nezbytné cesty tak, jak byla na našem území v dřívějších letech chápána, bylo vždy nutné přivolení soudu. Konstrukce, která je vytvářena v § 1029 odst. 1 NOZ – tedy, že je možná smluvní úprava mezi vlastníkem, jenž žádá zřízení nezbytné cesty, a vlastníkem, přes který má cesta vést, není dle mého názoru správná a neodpovídá původnímu 27

KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 276. NOVOTNÝ, Petr a kol. Nový občanský zákoník – Vlastnictví a věcná práva. Praha: GRADA Publishing a. s., 2014. S. 63. 29 Čl. 11 odst. 4 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 11. 3. 2015]. 30 SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vyd. In: Beck – online. [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck, 2013. S. 196 [cit. 13. 11. 2014]. 28

16

historickému chápání nezbytné cesty. Ostatně na tento problém je poukazováno již v podkapitole 2.1, jež se zabývá systematikou nového občanského zákoníku.

2.3 Právní režim nezbytné cesty Na rozdíl od předchozí právní úpravy, podle níž bylo možné zřídit nezbytnou cestou pouze jako věcné břemeno, právní úprava konstruovaná v novém občanském zákoníku poskytuje možnost jejího zřízení jako služebnosti nebo jako obligace. Problém v nové právní úpravě však můžeme spatřit v tom, že jak obecná ustanovení občanského zákoníku, tak ani ustanovení přechodná a závěrečná neuvádějí vzájemný vztah mezi použitím právní úpravy nezbytné cesty (§ 1029 až § 1036 NOZ), právní úpravy služebností (§ 1257 až § 1302 NOZ) a právní úpravy obligací (§ 1721 až § 2054 NOZ). S jistotou můžeme říci, že pokud se zřizuje nezbytná cesta ve formě služebnosti, využijí se primárně ustanovení zakotvená v § 1029 až § 1036 NOZ. Otázkou pak bude, jakým způsobem se mají použít ustanovení upravující služebnosti. Dle mého názoru by se právní úprava týkající se služebností měla ve vztahu k již povolené nezbytné cestě užít subsidiárně. Tato ustanovení bychom tedy mohli označit ve vztahu k úpravě nezbytné cesty za ustanovení obecná, která by se užila v případě, nebylo-li by úpravy speciální. V úvahu by tak připadalo zejména užití obecných ustanovení o služebnostech, ustanovení upravujících služebnost stezky, průhonu a cesty (§ 1264 až § 1277 NOZ) anebo ustanovení zabývajících se zánikem služebností (§ 1299 až § 1302 NOZ). Složitější situace v určování právního režimu bude v případě, že dojde ke zřízení nezbytné cesty ve formě obligace. Opět se samozřejmě užije ustanovení, jež se týkají nezbytné cesty, tj. § 1029 až § 1036 NOZ. Problém však nastává v určení toho, zda je v souvislosti s právem nezbytné cesty zřízené jako obligace možné použít také ustanovení upravující služebnosti. Dle mého názoru je fakt, že v obou případech jde o odlišná majetková práva v předpise zařazená do odlišných částí, dostatečně pádným argumentem pro prohlášení, že ustanovení týkající se služebností, jež spadají do práv věcných, by se na práva závazková užít neměla. V úvahu by připadlo pouze použití analogické, tedy v případě, že by v oblasti obligačních práv obdobná úprava neexistovala, analogicky by bylo možné užít úpravy

17

z oblasti služebností.31 Vzhledem k tomu, že má vzniknout vztah relativní povahy, bude se při jeho zakládání postupovat dle obecných ustanovení o závazcích (§ 1721 a násl. NOZ). S ohledem na chybějící právní úpravu je shora uvedené pouze možnou polemikou nad vzájemným použitím ustanovení týkajících se práv věcných a práv závazkových v souvislosti s určováním právního režimu nezbytné cesty. Konkrétní vymezení budoucího vývoje bude v praxi záviset na soudním uvážení.

31

Takovýto postup je možný s ohledem na § 10 NOZ.

18

3

Soukromoprávní aspekty nezbytné cesty Cílem této kapitoly je analyzovat jednotlivé možnosti vzniku nezbytné cesty, vymezit

její obsah a rozebrat situace, za jakých dochází k jejímu zániku. Vzhledem k tomu, že kapitola třetí představuje stěžejní část celé diplomové práce, jde o nejrozsáhlejší úsek a tak je pro větší přehlednost rozdělena na několik podkapitol. První z podkapitol se podrobně věnuje podmínkám, jež musí být splněny, aby vůbec ke zřízení cesty mohlo dojít, jejichž součásti je i označení důvodů, pro které není možné nezbytnou cestu povolit. Následuje rozbor vzniku tohoto právního vztahu, popis jeho obsahu a rozsahu. Kromě shora označeného kapitola zahrnuje též deskripci a analýzu poskytované náhrady a na závěr také důvody pro zrušení nezbytné cesty a formy jejího zániku. Součástí kapitoly je i popis vzniku nezbytné cesty z pohledu procesního a jsou vyznačeny možné prostředky k ochraně výkonu práva nezbytné cesty.

3.1 Podmínky pro zřízení nezbytné cesty Jak bylo uvedeno výše, nezbytná cesta může být povolena vlastníkem sousedního pozemku nebo soudem, který svým rozhodnutím zatěžuje pozemek proti vůli jeho vlastníka. Podmínka, obsažená v § 1029 odst. 1 NOZ, vyjadřuje nemožnost vlastníka hospodařit se svým majetkem, jelikož mu k němu není umožněn potřebný přístup, zejména proto, že není vlastníkem sousedních pozemků a pozemku v jeho vlastnictví chybí potřebné spojení s cestou veřejnou. Starý občanský zákoník obsahoval tři základní podmínky, které musely být kumulativně splněny k tomu, aby soud nezbytnou cestu zřídil – vlastník stavby nebyl současně vlastníkem přilehlého pozemku, přístup vlastníka ke stavbě nešlo zajistit jinak a vlastník této stavby podal návrh na zřízení věcného břemene.32 V novém občanském zákoníku došlo k určitým změnám v konstrukci podmínek a jejich výčet byl rozšířen. Podmínky jsou v právním předpise formulovány pozitivně a nově také negativně. Tyto negativní předpoklady nebo přesněji důvody pro nepovolení nezbytné cesty byly do kodexu přejaty zejména z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Avšak úprava nezbytné cesty, jež je obsažena v § 1029 až § 1036 NOZ, není ani tak vyčerpávající, takže se budou muset užívat i

32

Viz § 151o odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do 31. 12. 2013.

19

ustanovení, která upravují služebnosti a obligace33, a samozřejmou nezbytností bude využívání dosavadní judikatury, která neodporuje současné právní úpravě. Z důvodu přehlednosti je podkapitola rozdělena na dva oddíly. První oddíl se zabývá zákonnými podmínkami nutnými pro povolení a důvody pro nepovolení nezbytné cesty soudem, vše uváděné v souvislostech s ustálenou judikaturou. Druhý rozebírá pravidla dovozená soudní praxí, která nejsou obsažena v oddílu 3.1.1, ale která bude soud při rozhodování také zvažovat.

3.1.1 Zákonné podmínky Povolením zřízení nezbytné cesty soudem dochází k citelnému zásahu do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku. Právě z toho důvodu musí být splněny podmínky, které jsou zákonem velmi úzce stanoveny. Níže jsou rozebírány jak podmínky zákonem formulované pozitivně (§ 1029 až § 1030 NOZ), tak podmínky formulované negativně, jež jsou obsažené v § 1032 NOZ. Každá z podmínek je uváděna ve vzájemných souvislostech s rozhodovací praxí soudů. Nejvýznamnější uváděná rozhodnutí jsou zejména rozsudky Nejvyššího soudu. 1. Nedostatečné spojení nemovité věci s veřejnou cestou34 Již v zákoně č. 140/1896 ř. z.35, bylo z důvodu tzv. nedostatečnosti spojení umožněno zřídit právo cesty.36 Jde o základní podmínku, jejíž splnění je k povolení nezbytné cesty vyžadováno i dnes. Jednou z celkově tří podmínek výslovně obsažených v občanském zákoníku z roku 1964 bylo, že „přístup vlastníka nešlo zajistit jinak“.37 Ustálená judikatura k tomu dovodila následující: „Podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, není splněna, jestliže vlastník přilehlého pozemku, který má sloužit jako cesta, nabídl vlastníku stavby, že mu pozemek nebo jeho část prodá anebo že mu zřídí věcné břemeno cesty smlouvou, a to za obvyklou cenu.“38 Ve stejném rozsudku bylo také stanoveno, že „Přístup nelze zajistit jinak i v případě, že zajištění takového přístupu bude sice technicky možné, nicméně náklady na jeho pořízení budou objektivně natolik vysoké (budou zpravidla mnohonásobně převyšovat újmu 33

K tomu srov. zamyšlení nad právním režimem nezbytné cesty v podkapitole 2.3. Pojmem „veřejná cesta“ se podrobněji zabývá kapitola 4. této práce. 35 Zákon č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných. 36 SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 196. 37 Srov. § 151o odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do 31. 12. 2013. 38 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. 34

20

způsobenou vlastníkovi pozemku zřízením práva cesty), že jejich vynaložení nebude možné spravedlivě požadovat. Půjde však jen o zcela ojedinělé případy.“39 V současné úpravě nového občanského zákoníku se nic takového výslovně neuvádí avšak komentář k NOZ tvrdí, že „z povahy věci se podává, že nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak.“40 V dalším z mého pohledu velmi důležitém rozhodnutí Nejvyššího soudu se uvádí: „Jestliže vlastník pozemku přecházení souseda přes pozemek jen trpí, nebo mu udělí prostý souhlas, který může být kdykoliv odvolán (tzv. výprosa), nelze dovodit, že by byl zajištěn přístup vlastníka ke stavbě. V takovém případě lze právo nezbytné cesty zřídit; jinak by totiž vlastník stavby byl v nejistotě ohledně přístupu, který by vlastník pozemku mohl kdykoliv znemožnit tím, že by souhlas odvolal.“41 Na tomto místě, mě v souvislosti s uvedeným spojením „jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak“, napadá jedna zásadní otázka: „Musí se vlastník pozemku, jenž postrádá přístup k veřejné cestě, dříve než podá návrh na povolení nezbyté cesty soudem, prvně pokusit o smluvní povolení cesty s vlastníkem přilehlého pozemku, přes jehož pozemek by měla cesta vést?“ Jiná formulace otázky by mohla znít také takto: „V případě, že se vlastník pozemku, jenž postrádá přístup k veřejné cestě, nepokusí nejprve o smluvní úpravu situace se sousedem, bude mu i přes to soudem nezbytná cesta povolena?“ Podle mého názoru dává současná konstrukce ustanovení v NOZ42 vlastníkovi s nedostatečným či neexistujícím přístupem k nemovité věci na výběr mezi smluvním zřízením a soudním povolením práva cesty. Stejně jako nový občanský zákoník ani důvodová zpráva ke zmíněnému předpisu neobsahuje podmínku stanovující prvotní pokus o uzavření dohody mezi vlastníkem nemovité věci a sousedem, jehož pozemek má být právem cesty zatížen. Navíc na tomto místě musím opět zmínit historické chápání institutu nezbytné cesty, jež od dob platnosti ABGB umožňovalo zřídit nezbytnou cestu pouze soudním rozhodnutím, nikoliv dohodou mezi sousedy. Z důvodů, které výše uvádím, si myslím, že by bylo více než žádoucí, aby soudní praxe, příp. zákonodárce formou novely, jednoznačně vyložili, jaký právní názor bude v budoucnu v případě popsané problematiky uplatňován a upřednostňován. Za sebe bych vlastníkovi postrádajícímu přístup ke své nemovité věci doporučila, aby se nejprve obrátil s žádostí o povolení nezbytné cesty na vlastníka přilehlého pozemku, přes jehož pozemek by měla být cesta zřízena, a teprve po jeho odmítnutí by se měl domáhat zřízení cesty soudem. Samozřejmě by zde rozhodovaly také vzájemné sousedské vztahy, ale obecně vzato by 39

Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 197. 41 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010. 42 § 1029 odst. 1 a 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník platný od 1. 1. 2014. 40

21

naznačený postup představoval pro žádajícího vlastníka ekonomičtější a mnohdy i rychlejší variantu. Když se vrátíme k pojmu „nedostatečné spojení“, tak ustálenou judikaturou není za nedostatečné považováno takové spojení, které tady je, avšak není tak pohodlné nebo zde existuje možnost jeho zlepšení. Judikaturou je dovozováno, že pro pouhé výhodnější spojení nebo pohodlnější přístup vlastníka ke stavbě, nelze nezbytnou cestu zřídit. Tento názor byl ostatně přejat i do ustanovení § 1032 odst. 1 písm. c) NOZ, kde zřízení nezbytné cesty za účelem pohodlnějšího přístup je chápáno jako jeden z důvodů pro nepovolení nezbytné cesty soudem. Z celé škály rozhodnutí, která se uvedenou problematikou zabývala, zmiňme právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu, jež zní následovně: „Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek soudem na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější než stávající či jiný možný přístup nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná.“ 43 Ostatně tento výrok potvrdil Nejvyšší soud ve svém pozdějším rozhodnutí ze dne 23. 6. 2010.44 Ze starších použitelných rozhodnutí, by mohlo být poukázáno také na Vážného, dle kterého lze „nezbytnou cestu požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení. Občasný nedostatek nutného spojení nebo napravitelná vadnost veřejné cesty nestačí.“45 2. Důraz kladen na minimalizaci zásahů do vlastnického práva Zákonný požadavek na minimální zásah do vlastnických práv, jak vlastníka nemovité věci, ke které má být nezbytná cesta zřízena, tak vlastníka nemovité věci zatížené, je stanoven v § 1029 odst. 2 NOZ. U vlastníka, který žádá zřízení nezbytné cesty, se má dbát zejména na potřeby vlastníka užívat danou nemovitou věc s náklady co nejmenšími. To vlastník zatěžovaného pozemku má být zřízením nezbytné cesty vedoucí přes jeho pozemek, co nejméně obtěžován a pozemek má být co možná nejméně zasažen. Nejde o pravidlo, které by vyplývalo pouze ze zákonné úpravy, ale v podstatě o výraz základních principů, na nichž soukromé právo stojí.46 I přes to, že v minulosti ustanovení § 151o odst. 3 ObčZ shora uvedený požadavek na minimalizaci zásahů do vlastnického práva neobsahoval, soudní praxe s ním počítala a 43

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008. 45 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1921, sp. zn. R I 209/21. 46 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011. 44

22

zohledňovala ho. Jako příklad mohu zmínit argumentaci Nejvyššího soudu, jenž v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že „při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit.“47 U zřizování nové cesty jsou s ohledem na mnohem výraznější zásah do vlastnického práva vlastníka zatěžované nemovitosti zdůrazněny ještě vyšší nároky na minimalizaci zásahů do jeho vlastnického práva. 3. Veřejný zájem I když podmínka veřejného zájmu není v zákoně výslovně uvedena, z textu zákona je možné ji výkladem dovodit. Omezení vlastnického práva totiž dle čl. 11 odst. 4 Listiny, může nastat pouze v případě existence veřejného zájmu na takovém omezení. Pokud by vlastník nemovité věci na ní v důsledku chybějícího spojení s veřejnou cestou nemohl hospodařit, mohla by taková nemožnost hospodaření vést ke vzniku okolností (např. imisí, různých ohrožení atd.), v jejichž důsledku by došlo k obtěžování sousedů. Požadovaný veřejný zájem je tedy spatřován v zájmu na řádném hospodaření na nemovité věci. Ostatně tento názor je judikaturou vykládán takto: „Ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky; jde tu nejen o veřejný zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby. Tento veřejný zájem je vyjádřen i v § 86 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které vlastníkovi stavby ukládá veřejnoprávní povinnost v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem a s rozhodnutím stavebního úřadu (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí) udržovat stavbu v dobrém stavebním stavu tak, aby nevznikalo nebezpečí požárních a hygienických závad, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost. Je zjevné, že splnění této povinnosti je ve veřejném zájmu a že je nelze zajistit bez přístupu vlastníka ke stavbě.“48 V uvedeném rozhodnutí je sice zmiňován veřejný zájem spočívající v hospodaření na stavbě, ale i s ohledem na změnu právní úpravy, kdy se stavba stala součástí pozemku, na

47 48

Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. Tamtéž.

23

němž stojí, by se veřejný zájem při použití argumentu a minori ad maius vztahoval i na nemovitou věc. 4. Za zřízení nezbytné cesty náleží vlastníkovi zatěžovaného pozemku náhrada49 Podmínka poskytnutí náhrady nebo úplaty nebyla v úpravě starého občanského zákoníku obsažena. Navzdory absenci zákonného zakotvení se vždy vycházelo z čl. 11 odst. 4 Listiny, podle nějž, jak už jsem výše uvedla, je nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a přísluší za něj náhrada. Navíc dle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/9750, není nutné, aby toto právo zakládal ještě předpis nižší právní síly než zákon ústavní. I přes platnou existenci a aktuálnost zmíněného nálezu je nově v § 1029 odst. 1 NOZ povinnost poskytnout náhradu za zřízení nezbytné cesty zakotvena. 5. Škoda na nemovité věci souseda zřejmě nepřevýší výhodu nezbytné cesty První z důvodů pro nepovolení nezbytné cesty je uveden v § 1032 odst. 1 písm. a) NOZ tak, že soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty. Citované ustanovení vychází z § 2 zákona č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, který uváděl: „Žádost za propůjčení nezbytné cesty jest nepřípustná, jestliže výhoda nezbytné cesty nepřevyšuje škody, které vesměs vzniknou touto cestou nemovitostem, jež mají býti zavazeny.“51 V této

negativně

formulované

podmínce

můžeme

spatřovat

požadavek

na

proporcionalitu vztahu. Soud by měl při svém rozhodování spolu s velikostí výhody na straně vlastníka požadujícího zřízení práva nezbytné cesty srovnávat velikost vzniklé újmy na straně vlastníka zatěžované nemovité věci. Pokud výhoda žadatele značně převáží způsobenou újmu, soud by cestu povolit neměl. Dle názoru Nejvyššího soudu, tak ale nesmí rozhodnout bez dalšího. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 11. 7. 2007 uvádí: „Zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo cesty po přilehlém pozemku ke stavbě (§ 151o odst. 3 ObčZ), představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ. Z toho plyne, že soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu vlastníka stavby o takové vypořádání jen proto, že navrhovaný rozsah břemene se mu jeví nepřiměřený. Musí popř. i za pomoci znaleckého

49

Blíže je problematika náhrady poskytované v souvislosti se zřizováním nezbytné cesty rozvedena v podkapitole 3.3. 50 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97. 51 SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 205.

24

posudku posoudit možnost takového rozsahu věcného břemene, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval vlastníku stavby přístup ke stavbě v nezbytném rozsahu.“52 Obdobnou problematikou se zabýval také Krajský soudu v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2006, 53 jež je ostatně Nejvyšším soudem zmíněno v odůvodnění svého rozhodnutí. 6. K způsobení nedostatečnosti spojení nedošlo úmyslným či hrubě nedbalostním jednáním žadatele Další hledisko zkoumané soudem, jež spadá do kategorie podmínek negativně formulovaných a musí být splněno, spočívá v požadavku na jednání vlastníka nemovité věci bez dostatečného spojení s veřejnou cestou. Dle § 1032 písm. b) NOZ ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebude u soudu úspěšný, pokud způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci hrubou nedbalostí či dokonce úmyslně. Prameny řešící tuto podmínku, opět zmiňují inspiraci v zákoně o propůjčování cest nezbytných, jenž toto pravidlo také obsahoval. Bylo ale odkládáno až do doby, kdy se hrubě nedbalostní či úmyslné jednání žadatele vyskytlo po nabytí účinnosti zmíněného zákona. Judikatura však byla i v takovém případě k žadatelům, jež zapříčinili nedostatečnost spojení, poměrně benevolentní a po účinnosti zákona o zřizování cest nezbytných jim dokonce cesty povolovala zřizovat54. Občanský zákoník z roku 1964 žádné obdobné ustanovení neobsahoval. Judikatura vážící se k němu však poukazovala na skutečnost, že zřizování cest ke stavbám je v obecném zájmu spočívajícím v jejich údržbě a předcházení vzniku různých ohrožení sousedů. Pokud se tedy žadatel o zřízení věcného břemene svým dřívějším jednáním zbavil nezbytného spojení s veřejnou cestou, byla tato skutečnost promítnuta v rozhodování soudu zejména ve stanovení výše náhrady za jeho zřízení.55 Obecně platilo, že soud nemohl zcela vyloučit možnost zřízení nezbytné cesty, pokud žalobce tuto skutečnost sám zavinil.56 Bude tedy otázkou, zda se soudy budou klonit spíše k benevolentnímu rozhodování, ke kterému se přikláněly za platnosti zákona o propůjčování cest nezbytných a za platnosti občanského zákoníku z roku 1964, nebo jestli budou na základě § 1032 písm. b) NOZ na žadatelovo jednání pohlížet přísněji a zřizování nezbytných cest povolovat nebudou. 52

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 19 Co 632/2005. 54 Srov. NS R I 1745/40 (Vážný 17974). In: SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 207. 55 SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 206. Dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1921, sp. zn. R I 209/21. 56 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009. 53

25

7. Cestu nelze zřídit přes uzavřený prostor Judikaturou byla také hojně řešena problematika prostorového vymezení a umístění nezbytné cesty. Již v 19. století za platnosti zákona o propůjčování cest nezbytných se v § 4 uvádělo: „Vyloučeno jest propůjčit nezbytnou cestu staveními, uzavřenými dvory a zahradami, při obytných staveních ležícími a obsazenými (oplocenými) za tím účelem, aby přístup cizím osobám byl zabráněn, rovněž přes takové pozemky, kterých se z veřejných ohledů nemůže užívat za nezbytnou cestu.“57 Do nového občanského zákoníku se toto ustanovení promítlo v § 1032 odst. 2 NOZ. Účelem tohoto odstavce je zejména ochrana soukromí primárně založená ústavním zákonem. Obecně platí, že cesta nemůže být zřizována přes budovu a její součásti, a ani přes takový prostor, který je uzavřený právě z toho důvodu, aby do něj neměli přístup osoby cizí.58 Naopak je možné zřídit nezbytnou cestu k nadchodu či nadjezdu nad budovou59, příp. podchodu či podjezdu pod ní60, pokud ovšem nejde o součást budovy.61 Také je nutné odlišit případy, kdy se žalobce domáhá zřízení nezbytné cesty sice k pozemku, na němž je umístěna stavba, ale nehodlá vést umístit skrze ni.62

3.1.2 Podmínky dovozené judikaturou Soud při posuzování toho, zda byly splněny podmínky nutné pro povolení nezbytné cesty, musí brát do úvahy nejen podmínky zákonem stanovené a vymezené, ale musí rozhodovat také v souladu s ustálenou judikaturou, která řeší řadu dalších podmínek a pravidel v zákoně neupravených. V práci nemám takový prostor, abych zde zohlednila všechny podmínky vykládané soudy, proto zmíním z mého pohledu důležitá rozhodnutí. Soudy se během rozhodování musely shodnout na pojmu „přilehlý pozemek“, který byly nuceny z důvodu právní jistoty vyložit. Dle rozsudku Nejvyššího soudu se přilehlým pozemkem pro zřízení práva nezbytné cesty rozumí nejen pozemek bezprostředně přilehlý ke stavbě, ale též všechny pozemky, jež jsou potřebné ke zřízení nezbytné cesty a přes které má

57

SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 206. KRÁLÍK, LAVICKÝ, 2013, op. cit. S. 40. 59 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2009. 60 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1593/2007. 61 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003. 62 KRÁLÍK, LAVICKÝ, 2013, op. cit. S. 40. 58

26

být zajištěn přístup vlastníka stavby z veřejné cesty.

63

I přes změny, které v občanském

zákoníku proběhly, je možno toto rozhodnutí považovat za použitelné i v dnešní době. Další zajímavou problematikou je zřizování nezbytných cest k nepovolené či neohlášené stavbě z pohledu stavebních předpisů. Dle rozsudku Nejvyššího soudu z roku 2008, „okolnost, že zřízení práva cesty přes přilehlý pozemek se domáhá vlastník stavby, který si nejenže nezajistil přístup ke stavbě, ale jde navíc o stavbu nepovolenou (tzv. černou stavbu), tj. stavbu, o jejíž povolení vlastník podle stavebního zákona nepožádal nebo ji stavebnímu úřadu neohlásil, je zásadně důvodem, pro který by soud věcné břemeno cesty zřídit neměl.“64 Ve svém pozdějším rozsudku Nejvyšší soud své rozhodnutí potvrdil a navíc dodal, že „okolnost, že jde o stavbu, která nebyla dosud kolaudována, může být podle okolností případu důvodem k zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty.“65 K ustálené judikatuře rozhodující ve stejném duchu, jako citované rozhodnutí se odmítavě stavěl Karel Eliáš, když tvrdil, že rozhodování o povolení či nepovolení nezbytné cesty by mělo stát na soukromoprávních základech a mělo by vycházet z občanského práva. Podle něj fakt, že je stavba nepovolená, by nemělo být důvodem k tomu, aby nezbytná cesta nebyla zřízena.66 Dle mého mínění je názor Nejvyššího soudu správný. Pokud osoba postaví neoprávněnou nebo nepovolenou stavbu, neměla by se jí k ní ještě zřizovat nezbytná cesta, jako výhoda. Tento názor je možné podpořit i základní zásadou uvedenou v § 6 odst. 2 NOZ, uvádějící, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Navíc přes fakt, že nezbytná cesta je soukromoprávním institutem, by se mělo při rozhodování o jejím povolení či nepovolení přihlížet také k veřejnoprávním předpisům, s nimiž bezesporu úzce souvisí.

3.2 Vznik práva nezbytné cesty V občanském zákoníku platném do 31. 12. 2013 bylo možné nezbytnou cestu zřídit pouze na základě soudního rozhodnutí ve formě věcného břemene. V novém občanském zákoníku může nezbytná cesta vzniknout v několika právních režimech. V procesu povolování nezbytné cesty vedoucímu k jejímu zřízení, musí být splněny jak zákonné podmínky, tak podmínky dovozované ustálenou judikaturou.

63

Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 442/2007. 65 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012. 66 ELIÁŠ, PSUTKA, 2012, op. cit. S. 51. 64

27

Nezbytnou cestu je možné zřídit buď ve formě práva obligačního, nebo ve formě práva věcného, a to jako služebnost. Vzniknout může nezbytná cesta ze zákona, okamžikem nabytí právní moci soudního rozhodnutí o jejím povolení, anebo zápisem do katastru nemovitostí, jehož podkladem bylo právní jednání. Dle občanského zákoníku může mít nezbytná cesta dvojí povahu. Může být zřízena buď k cestě na zatěžovaném pozemku již existující, nebo jako cesta nová, označovaná zákonem též jako tzv. cesta umělá67. Jak už bylo uvedeno u podmínky zdůrazňující minimalizaci zásahů do vlastnického práva 68, při zřizování nezbytné cesty jako cesty nové, se musí zvláště dbát na minimální zásah do vlastnického práva souseda, na jehož pozemku má cesta vzniknout. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že zřízením cesty nové dojde k mnohem citelnějšímu zásahu do vlastnického práva, než v případě cesty na omezovaném pozemku již existující.

3.2.1 Formy vzniku Občanský zákoník v § 1029 odst. 2 v první větě uvádí: Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. 1. Forma obligačního práva M. Králík argumentuje, že když je dle zákona umožněno zřídit nezbytnou cestu i jako služebnost, lze ji a contrario zřídit nejen jako služebnost, tedy i jinak.69 Spojení „i jinak“ naznačuje možnost zřízení nezbytné cesty nejen v podobě věcného práva, ale také ve formě práva obligačního, což se ostatně často v odborné literatuře70 uvádí. Dle § 1723 odst. 1 NOZ vzniká závazek ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. S ohledem na § 6 odst. 2 NOZ nesmí nikdo těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, tudíž právo nezbytné cesty nemůže vzniknout z protiprávního činu. Ke vzniku nezbytné cesty ve formě obligace, tak může dojít uzavřením smlouvy nebo na základě soudního rozhodnutí.

67

Srov. § 1031, § 1036 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění; více k tzv. cestě umělé v oddílu 3.5.1. 68 Více je k této podmínce uvedeno v oddílu 3.1.1 bod 2. této práce. 69 KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 277. 70 Srov. SVOBODA, Karel. Procesní zamyšlení nad novou koncepcí práva na zřízení nezbytné cesty. In: Beck – online. [právní informační systém]. Právní rozhledy, 2013, č. 10. S. 370 [cit. 13. 11. 2014]; SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 198.; KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 277.

28

Obligační neboli závazkové právo je vztahem relativní povahy mající účinky pouze mezi individuálně určenými subjekty závazku (inter partes), kdy třetím osobám práva a povinnosti nevznikají. Z tohoto důvodu by mohly nastat komplikace v situaci právního nástupnictví. Vzhledem k tomu, že u obligací má strana povinná vždy závazek plnit vůči straně oprávněné, která na ní má právo vyžadovat plnění takového závazku, tak při „jakékoliv změně na straně povinného by došlo k zániku práva nezbytné cesty“.71 Uvedená skutečnost má také souvislost s tím faktem, že obligační práva nespadají pod taxativní výčet práv zapisovaných do katastru nemovitostí, což jistě k právní jistotě mezi stranami nepřispívá. Dle Karla Svobody by možným řešením v budoucnu mohlo být analogické využití § 2221 odst. 1 NOZ, podle něhož, pokud se změní vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka.72 I zde bude záležet na činnosti soudů, které musí rozhodnout, zda shora uvedená analogie bude použitelná či nikoli. Osobně se s názorem K. Svobody ztotožňuji. V obou případech vzniká závazkový právní vztah, jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti. Použití naznačeného modelu by představovalo logické řešení a posílení právní jistoty stran právního vztahu, když by jím došlo k zamezení zneužití této formy nezbytné cesty. Podle mého mínění není zřízení ve formě obligace krokem správným směrem. Nezbytná cesta byla historicky chápána jako institut vztahující se k pozemku, jenž vznikl soudním rozhodnutím, a na který změna v osobě povinného ani oprávněného nemá vliv. Konstrukce nezbytné cesty zřízené jako obligace neodpovídá historickému vývoji ani chápání nezbytné cesty, právě proto, že při jakékoliv změně v subjektech právního vztahu dojde k jejímu zániku. Právě proto se domnívám, že zřizování nezbytných cest ve formě obligací si mnoho příznivců nezíská. 2. Forma věcného práva – služebnosti Vedle shora uvedeného práva obligačního je nezbytnou cestu možné zřídit i ve formě služebnosti. Služebnosti spolu s reálnými břemeny vytváří množinu věcných břemen spadajících do oblasti věcných práv, konkrétně věcných práv k věcem cizím. Podstatou služebností na rozdíl od reálných břemen, je povinnost vlastníka zatížené věci něco strpět nebo něčeho se zdržet ve prospěch vlastníka jiného. V případě nezbytné cesty zřizované ve formě služebnosti je to povinnost vlastníka zatěžovaného pozemku strpět chůzi, příp. jízdu po tomto pozemku a zdržet se takových zásahů, které by uvedená oprávnění mohly znemožnit.

71 72

KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 277. SVOBODA, op. cit. S. 370.

29

I když vlivem rekodifikace došlo ke značnému rozšíření právní úpravy institutu nezbytné cesty, stále nezahrnuje úpravu úplnou, a proto v případě jejího zřizování ve formě služebnosti, je nutné subsidiárně použít právě ustanovení zakotvená v § 1257 až § 1302 NOZ, týkající se služebností.73 Dle § 1260 odst. 1 NOZ se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanoveným zákonem. Uvedený výčet způsobů nabytí služebnosti je výčtem taxativním, tedy konečným. Eva Kabelková74 uvádí, že nejlépe povaze služebnosti odpovídá její vznik na základě smlouvy. V současnosti je smlouva chápána jako právní jednání, kterým se v případě služebnosti jedna strana zavazuje vůči té druhé určité jednání strpět nebo se určitého jednání zdržet. Vzhledem k tomu, že se při zřizování nezbytné cesty musí postupovat dle ustanovení obsažených v § 1029 a násl. NOZ, vlastníkovi zatěžovaného pozemku se povinně poskytuje náhrada, tudíž by smlouva měla obsahovat i ustanovení týkající se její výše. Pro posouzení toho, zda smlouva byla uzavřena či nikoliv, je rozhodný faktický projev vůle stran. Součástí smlouvy bude v případě zřizování nezbytné cesty i geometrický plán, který má obsahovat část popisnou a část grafickou. V části grafické se zobrazí část pozemku zatíženého nezbytnou cestou a v části popisné se srovnává dosavadní stav se stavem nově vzniklým. Dále se dle komentáře v geometrickém plánu uvádí druh věcného práva, tj. právo nezbytné cesty, a který vlastník je z něj oprávněný. 75 Ač by se tak mohlo zdát, samotná smlouva ještě nezpůsobuje vznik nezbytné cesty jako služebnosti. Jde pouze o podklad, který je nutným předpokladem k tomu, aby mohlo dojít k zápisu práva do katastru nemovitostí76. Tato skutečnost je zakotvena v § 1262 NOZ. Dalším možným způsobem vzniku služebnosti, a tedy i vzniku nezbytné cesty jako služebnosti, je pořízení pro případ smrti zahrnující závěť, dědickou smlouvu a dovětek. Závětí se dle § 1494 NOZ rozumí odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Zůstavitelova vůle musí být v závěti projevena dostatečně určitě, pouhé přisvědčení návrhu, jež mu bylo učiněno, nestačí. Druhým zákonem uváděným typem pořízení pro případ smrti, jímž lze založit vznik služebnosti, je dědická smlouva upravená § 1582 a násl. NOZ. Stejně 73

K tomu srov. polemiku o právním režimu nezbytné cesty obsaženou v podkapitole 2.3. KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 47. 75 Tamtéž, s. 48. 76 Více je k zápisům do katastru nemovitostí uvedeno v podkapitole 4.2. 74

30

jako u smlouvy jde o právní jednání, v tomto případě se však vyžaduje forma veřejné listiny, nejtypičtěji notářského zápisu. Posledně uváděnou formou pořízení pro případ smrti je dovětek upravený v § 1498 NOZ. Zůstavitel jím může nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici příkaz. Co je v zákoně stanoveno o závěti, platí i o dovětku. V pořadí třetí možností vzniku služebnosti je její vydržení77. Tentokrát jde o způsob nabytí služebnosti přímo ze zákona a analogicky se bude řídit ustanoveními o vydržení upraveném § 1089 až § 1098 NOZ. Můžeme shrnout, že ke vzniku nezbytné cesty může dojít v různé formě a různými způsoby. Podle mého názoru však bude v praxi mezi sousedy, kteří jsou schopni dohodnout se na kompromisu, převládat zřizování služebnosti stezky (§ 1274 NOZ), příp. cesty (§ 1276 NOZ). V tomto ustanovení není obligatorně nařízeno poskytnutí náhrady ani složení jistoty a vlastník, v jehož prospěch se služebnost stezky či cesty zřídí, bude muset pouze poměrně přispívat na údržbu takové cesty. Domnívám se, že se dle ustanovení § 1029 až § 1036 NOZ bude postupovat pouze v případech, když by se vlastníci sousedních pozemků nemohli shodnout na řešení situace, kdy jeden z nich nebude mít přístup k nemovité věci z cesty veřejné a druhý mu přístup přes svůj pozemek neumožní. Konkrétně ustanovení § 1029 odst. 1 NOZ shledávám nadbytečným a vzhledem k existenci právní úpravy služebnosti stezky a cesty v budoucnu v praxi institutem nevyužívaným.

3.2.2 Okamžik vzniku Jak již bylo uvedeno v předchozím textu, ke vzniku práva nezbytné cesty může dojít ze zákona, rozhodnutím soudu nebo zápisem do katastru nemovitostí, jehož podkladem je právní jednání. Faktický okamžik vzniku práva nezbytné cesty se pak liší s ohledem na způsob, kterým ke vzniku nezbytné cesty došlo. Jestliže založení práva nezbytné cesty předcházela dohoda stran, která byla stvrzena podpisy stran na smlouvě o zřízení služebnosti nezbytné cesty a současně se týkala nemovité věci, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, okamžik jejího vzniku se váže až na zápis práva do katastru. Smlouva, jež strany uzavřely tak sama o sobě vznik nezbytné cesty nezpůsobí a je pouze podkladem pro zápis práva do katastru nemovitostí. Okamžik vzniku 77

Vydržení jako forma vzniku služebnosti je na tomto místě pouze jmenována, jelikož se mu podrobněji věnuje oddíl 3.2.3.

31

nezbytné cesty je pak datován zpětně k okamžiku, kdy návrh na zápis práva došel příslušnému katastrálnímu úřadu. Účinky zápisu působí ex tunc a zápis v katastru má účinky konstitutivní, tj. zakládá vznik práva. Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, součástí smlouvy musí být geometrický plán. Naopak pokud strany uzavřely smlouvu o zřízení nezbytné cesty ve formě obligace, právo se do katastru nemovitostí nezapisuje a závazek stran působí pouze mezi stranami vztahu (inter partes). Právo tak vzniká okamžikem podpisu smlouvy oběma stranami. Při případném zcizení nemovité věci právo nezbytné cesty ve formě obligace na právního nástupce nepřechází. Ke vzniku nezbytné cesty může dojít i jiným způsobem než jeho zápisem do veřejného rejstříku na základě právního jednání. V případě soudního rozhodnutí o povolení nezbytné cesty se okamžik jejího vzniku váže k nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Skutečnost, že byla nezbytná cesta soudem zřízena ve formě služebnosti nebo ve formě obligace, tak na okamžik jejího vzniku nemá vliv, jelikož v obojím případě dochází ke vzniku práva nezbytné cesty okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o jejich povolení. Rozhodnutí tak má konstitutivní účinky. Rozdíl je pouze v tom, že služebnost se do katastru nemovitostí zapisuje a tento zápis má potom účinky deklaratorní, tj. osvědčující již existující skutečnost; obligace naopak zápisu do katastru nepodléhá. Podle Nejvyššího soudu, zřizuje-li se právo nezbytné cesty, která je vymezená geometrickým plánem, rozsudkem, bez připojení tohoto plánu k rozsudku není rozsudek vykonatelný. 78 Okamžik vzniku nezbytné cesty, která vzniká ze zákona, je dán splněním zákonných podmínek, jež její vznik podmiňují. Obecným způsobem vzniku práva odpovídajícího služebnosti nezbytné cesty ze zákona je i jeho vydržení. Zápis práva věcného do katastru nemovitostí, který se vyžaduje u práv vážících se k nemovitostem do katastru zapisovaným, má opět pouze deklaratorní účinky. Ze shora uvedeného vyplývá, že pro okamžik vzniku práva nezbytné cesty bude důležité určit, v jaké formě bylo právo zřízeno a jakým způsobem ke vzniku došlo.

3.2.3 Vydržení řádné a mimořádné V prvé řadě je nutno zmínit, že vydržet lze toliko věcná práva a nikoli práva obligační, která vydržením vzniknout nemohou. Vydržení je jako jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva ze zákona obsaženo v § 1089 až § 1098 NOZ. Obdobně jako právo vlastnické i právo 78

Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2317/2004.

32

odpovídající věcnému břemeni může vzniknout vydržením.79 Bude-li dále zmiňováno vydržení, vždy půjde o vydržení práva věcného, konkrétně vydržení práva odpovídajícího služebnosti nezbytné cesty. Abychom však mohli říci, že právo odpovídající služebnosti nezbytné cesty vzniklo vydržením, musíme nejprve vytyčit základní znaky držby a odvodit, zda vůbec samotná držba vznikla. Občanský zákoník upravuje držbu v rámci absolutních majetkových práv v § 987 až § 1010 NOZ. Držitelem je pak osoba, která vykonává právo pro sebe, toto právo lze převést na jiného nebo se připouští trvalý opakovaný výkon takového práva. Držbu lze dle zákona nabýt bezprostředně nebo odvozeně a zákonem jsou rozlišovány tři typy držby, a to řádná, poctivá a pravá. Držba je dle § 991 NOZ řádná pokud se zakládá na platném právním důvodu, čímž může být uzavřená smlouva, ze které vyplývá vznik služebnosti. U vydržení mimořádného není tato podmínka relevantní. Poctivá držba je zmiňována i v souvislosti s vydržením, když v § 1089 NOZ je uvedeno, že nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držbu. Hlavní roli v určení toho, zda je držba poctivá či nepoctivá, představuje hledisko dobré víry, což představuje jeden z principů, na nichž soukromé právo stojí. V žádném právním předpise není dobrá víra definována a její výklad je tak předmětem soudních rozhodnutí. 80 Také je zde dobré uvést zajímavou právní větu rozsudku Nejvyššího soudu týkajícího se přímo práva nezbytné cesty v souvislosti s posuzováním dobré víry, která stanovuje, že „jestliže nabyvatel práva cesty vykonává toto právo ve větším plošném rozsahu, než mu podle právního titulu náleží, nelze vyloučit, že se zřetelem ke všem okolnostem může být v dobré víře, že mu náleží právo cesty i k další části pozemku, k níž právo cesty založeno nebylo, a že i k této části pozemku mohl právo cesty vydržet.“81 Úpravu držby pravé nalezneme v § 993 NOZ, kde je uveden výčet situací, které když nenastanou, tak ji založí. Zákonem je v § 994 NOZ založena vyvratitelná právní domněnka, podle níž je držba řádná, poctivá a pravá, není-li prokázán opak. Vydržení je dle platné právní úpravy rozlišováno na řádné a mimořádné. Řádné vydržení je definováno v § 1089 odst. 1 NOZ tak, že drží-li poctivý držitel vlastnické právo 79

BOHUSLAV, Petr. Vydržení v českém právu. 2. doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. S. 97. Podmínka existence „dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem“ byla v souvislosti s vydržením Nejvyšším soudem opakovaně judikována. Tomuto tématu se věnovalo velké množství rozhodnutí např. rozsudek NS sp. zn. 2 Cdon 1178/96; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2919/2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 888/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5272/2009; a další. 81 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3048/2005. 80

33

po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Stejně jako předchozí úprava i nynější ustanovení upravují vydržecí dobu věci movité a nemovité odlišně. I nadále zůstává v platnosti, že k vydržení věci nemovité je nutné dodržet desetiletou nepřerušenou držbu. Do této doby se ve prospěch vydržitele započítává i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce. „Podle komentovaného ustanovení platí, že pro vydržení služebnosti je třeba doby potřebné k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.“82 K vydržení práva odpovídajícímu služebnosti nezbytné cesty, jež je služebností pozemkovou zatěžující nemovitou věc, bude třeba uplynutí desetileté vydržecí doby. Vedle podmínky nepřerušené držby se dle § 1090 odst. 1 NOZ vyžaduje také podmínka pravosti držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by stačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. K mimořádnému vydržení může dojít po době dvojnásobně dlouhé, než je vyžadováno pro vydržení řádné (v našem případě po dvaceti letech), i když držitel neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. K řádnému vydržení práva nezbytné cesty, která byla založena ve formě služebnosti, je tak s ohledem na výše uvedené nezbytné, aby byly splněny podmínky nutné k existenci držby řádné, poctivé a pravé a aby uplynula desetiletá vydržecí doba. Pro vznik práva odpovídajícího služebnosti nezbytné cesty mimořádným vydržením je nutno splnit existenci podmínek držby poctivé a pravé a dvojnásobné vydržecí doby, než je nutné pro vydržení řádné. Na tomto místě je dobré zopakovat, že v případě vydržení práva odpovídajícího služebnosti nezbytné cesty, dochází k jeho vzniku okamžikem splnění zákonem stanovených podmínek a jeho zápis do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky. Vydržení byla v práci věnována samostatná kapitola především z důvodů jeho teoretické obsáhlosti. Domnívám se však, že v dnešní době nebude institut vydržení, jako způsob vzniku služebnosti nezbytné cesty, tak četný a bude převládat jeho vznik založený vícestranným smluvním jednáním.

3.3 Náhrada za zřízení práva cesty a poskytnutí jistoty Vlastnictví je institutem ústavně chráněným a k jeho omezení nemůže dojít bez dalšího. Dle čl. 11 odst. 4 Listiny, může dojít k omezení vlastnického práva bez souhlasu vlastníka pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Zřízení nezbytné cesty je bezpochyby vážným zásahem do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku, a proto 82

KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 69.

34

by při povolovacím procesu měla být vždy poměřována výhoda oprávněného z práva nezbytné cesty s újmou sousedovou. Poskytnutí náhrady je proto jednou ze zákonných podmínek nutných k povolení nezbytné cesty. To, že je náhrada ústavně zakotvena, pak ukazuje, jaká důležitost se v naší společnosti ochraně vlastnického práva přikládá. Náhrada, jakožto institut starým občanským zákoníkem dříve neupravený, byla soudy běžně dovozována přímo z Listiny83. Také z toho důvodu je judikatura týkající se poskytované náhrady a její výše celkem rozsáhlá, ale co je důležitější, je i dnes použitelná. Dle dosavadní judikatury může být věcné břemeno cesty zřízeno jen za náhradu, o níž soud musí rozhodnout i bez návrhu.84 Zřízení nezbytné cesty spadá dle judikatury mezi situace, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky a z toho důvodu není soud vázán návrhem žalobce. 85 Občanský zákoník v současném znění používá pro plnění poskytované v souvislosti s nezbytnou cestou hned několik různých pojmů. V § 1029 odst. 1 NOZ se objevuje pojem „náhrada“ a dále v § 1030 odst. 1 a 2 NOZ je užito pojmů „úplata“, „odčinění újmy“ a „jistota“. Vymezení pojmu jistota nebude činit větší potíže, jelikož je tento institut zakotven v § 2012 a násl. NOZ. Problém nastane při snaze definovat pojmy náhrada, úplata a odčinění újmy. Otázkou zůstává: „Čeho chtěl zákonodárce touto odlišnou terminologií dosáhnout?“ Pokud by totiž náhrada a úplata významově znamenaly totéž: „Jaký smysl by mělo nazývat je dvěma odlišnými názvy?“ S ohledem na shora položené otázky je vhodné se na tomto místě zastavit a zamyslet se nad významem pojmů náhrada a úplata. Z mého úhlu pohledu podpořeného jazykovým výkladem by smyslem náhrady měla být snaha nahradit újmu, jež zřízením nezbytné cesty vlastníkovi zatěžovaného pozemku vznikne tím, že dojde k omezení jeho vlastnického práva. Ostatně ustálená judikatura86 dlouhodobě pojmu náhrady ve výše zmíněném smyslu užívá. Naopak v pojmu úplata můžeme pociťovat tendenci platby, tedy jakéhosi peněžitého plnění. Problémem je, z jakého důvodu by mělo být toto peněžité plnění poskytováno, když zde existuje náhrada, která by měla pokrýt omezení vlastníka zatížené nemovité věci vzniklé v důsledku zřízení nezbytné cesty. Pokud se bude nezbytná cesta zřizovat smluvně, a není důležité, zda ve formě služebnosti nebo ve formě obligace: „Podle jakých kritérií či pravidel 83

Čl. 11 odst. 4 Listiny Srov. Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 1897/2004; rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 1075/2006. 85 DAVID, Ludvík. IŠTVÁNEK, František. JAVŮRKOVÁ, Naděžda. KASÍKOVÁ, Martina. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. S. 1101. 86 Srov. Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2854/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 420/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 811/2010; a další. 84

35

se určí výše takové úplaty?“ Samozřejmě bude záležet na dohodě mezi subjekty vztahu. Ovšem jak může být zajištěna přiměřenost výše dohodnuté úplaty, když není jasné, na základě čeho se má tato přiměřenost posuzovat, a hlavně na základě jakého důvodu má být úplata vlastně poskytnuta. Dalším rozdílem mezi náhradou a úplatou může být ve formě plnění. Jak už bylo uvedeno, úplata má tendenci evokovat plnění peněžité. Pokud by tedy úplata představovala peněžité plnění: „Neměla by být náhrada a contrario poskytována plněním nepeněžitým?“ Dle mého názoru si na položenou otázku musíme odpovědět záporně a náhradu za zřízení nezbytné cesty je možné poskytnout jak ve formě peněžité87, tak ve formě jiné, přičemž nebude záležet ani na tom, zda došlo ke vzniku nezbytné cesty smluvním jednáním nebo na základě soudního rozhodnutí. Nemůžeme tedy říci, že by nám výklad pojmů či forma poskytovaného plnění určily návod pro stanovení, zda se v konkrétním případě bude poskytovat náhrada anebo úplata. Podle názoru J. Spáčila je náhrada tvořena úplatou a odčiněním újmy, není-li již kryta úplatou.88 Osobně se s jeho názorem ztotožňuji a míním, že pojem náhrada je v § 1029 odst. 1 NOZ použit jako obecné označení, jež je v následujícím ustanovení konkretizováno tak, že se skládá z úplaty a odčinění újmy, pokud již tato újma není kryta úplatou. M. Králík má na problematiku náhrady odlišný pohled, když tvrdí, že obecná povinnost poskytnout náhradu, zakotvená v § 1029 odst. 1 NOZ, je dále konkretizována ustanovením následujícím tak, že touto náhradou je (pouze) úplata za zřízení nezbytné cesty. Specifikaci k určení o jaké případy by mělo jít, aby bylo poskytnuto tzv. odčinění újmy, není-li tato již kryta úplatou, pak nechává na soudní praxi.89 S M. Králíkem však musím souhlasit v tom, že bude záležet na soudech, jak se v praxi vypořádají s nejasnou terminologií zákonodárce. Stejně jako ve starém občanském zákoníku nebyla upravena problematika poskytování náhrady, zákon se nezabýval ani určením její výše. Jde tak o oblast, jež je judikaturou hojně řešena.90 V roce 2014 sice došlo k zakotvení povinnosti poskytnutí náhrady za zřízení nezbytné cesty do nového občanského zákoníku, ale způsobem určení její výše se zákon ani dnes nezabývá. Proto v případě, že se strany smluvně nedohodnou na výši náhrady nebo se sice dohodnou, ale náhrada bude zjevně nepřiměřená vzhledem ke vzniklé újmě, určí její výši soud.

87

Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 844/2007. SPÁČIL, Jiří. Věcná břemena v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 11-12, 511-518 s. 89 KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 277. 90 Srov. rozhodnutí uvedená v rámci celé podkapitoly 3.3. 88

36

V následujícím textu jsou zmíněna dvě rozhodnutí, která jsou shledávána důležitými z toho důvodu, že stanovují pravidla pro určení výše náhrady a jejich závěry se v judikatuře stále opakují. Prvním z jmenovaných rozhodnutí je rozsudek Nejvyššího soudu, ve kterém bylo řečeno, že „při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze vycházet ani z ceny věcného břemene určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná. Proto je třeba při stanovení výše náhrady přihlížet ke všem okolnostem věci. Stanovení výše náhrady je tak na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Náhrada se zpravidla poskytuje formou jednorázového plnění.“ 91 Stejně jako předchozí rozhodnutí i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011 řešil výši náhrady poskytované za zřízení práva cesty. V označeném rozsudku bylo dovozeno, že „soud by měl k rozhodování o výši náhrady, která se stala spornou, přizvat znalce z oboru oceňování nemovitostí, jež je ze svého titulu oprávněn ocenit i právo vážící se k nemovitosti. Hlavním východiskem úvah o výši náhrady by pak měla být cena obvyklá, za kterou se v obdobných lokalitách sjednává cena za smluvně zřizované obdobné právo cesty. Zohledňuje zatížení služebného pozemku, jak z hlediska věcného, tak z hlediska právního. Není-li dostatek údajů, jež by mohly být navzájem srovnány, lze přihlédnout i k ceně nájmu zatíženého pozemku, jež je obvyklá. K tomuto postupu je možné přistoupit pouze se zřetelem k tomu, zda a jak je osoba povinná omezena v právu takový pozemek spoluužívat, a se zřetelem k předpokládané době trvání práva odpovídajícího věcnému břemeni.“92 Za platnosti občanského zákoníku z roku 1964 bylo obvyklé, že se náhrada platila jednorázovou platbou93. Nyní je vedle platby jednorázové v § 1035 odst. 2 NOZ založena možnost platby úplaty ve splátkách nebo v opakujících se dávkách. Na rozdíl od jednorázově zaplacené částky se dají jednotlivé splátky v důsledku změny poměrů (např. inflace) upravovat, což je jistě spravedlivějším řešením pro obě strany.94 Musím zde upozornit na terminologii zákonodárce, který v § 1035 NOZ hovoří o úplatě nikoli o náhradě. Pokud bychom uvažovali o tom, že úplata a náhrada neznamenají jedno a totéž, museli bychom říci, že náhrada se a contrario nemůže poskytnout ve splátkách nebo opakujícím se plnění. Trvám však na již uvedeném názoru sdíleném s J. Spáčilem95, že úplata je součástí náhrady. Pomocí 91

Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2854/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008. 93 Srov. Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2854/2010. 94 SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 203. 95 SPÁČIL, 2011, op. cit. S. 511-518. 92

37

argumentu a minori ad maius tak můžeme konstatovat, že když je možné ve splátkách či opakujícím se plnění poskytnout úplatu, je možné tímto způsobem poskytnout i náhradu. Novinku v občanském zákoníku představuje § 1030 odst. 2 NOZ, který umožňuje poskytnutí jistoty, jejíž úprava nebyla v občanském zákoníku z roku 1964 v souvislosti se zřizováním nezbytné cesty obsažena. Jistota je zajišťovacím institutem, jehož podrobná úprava se nachází v § 2012 a násl. NOZ a může být poskytnuta „více možnými způsoby, zejména zřízením zástavního práva, ručením, poskytnutím věci nebo cenného papíru.“96 Při zřizování nezbytné cesty může na straně vlastníka zatěžované nemovité věci dojít ke vzniku škody. Jistota pak poslouží jako institut, jež má zajistit, že vzniklá škoda bude nahrazena. Na rozdíl od náhrady, která vyjadřuje odčinění omezení vlastnického práva na straně vlastníka zatěžované nemovité věci, a jež zákonitě vzniká, jistotu soud bez návrhu žalovaného nepřizná, jelikož to, že škoda hrozí, není vždy zcela zjevné. Bude tak záležet především na tvrzení žalovaného a na tom, zda břemeno důkazní unese či nikoli. 97 Podle § 1030 odst. 3 NOZ přísluší náhrada a jistota především vlastníkovi pozemku dotčeného povolením nezbytné cesty. Z této konstrukce ostatně vycházel občanský zákoník z roku 1964, tj. platební povinnosti se omezovaly na vztah mezi oprávněným a povinným.98 Odstavec třetí ale také uvádí, že mělo-li by dojít k dotčení věcného práva další osoby k dotčenému pozemku, plnění uvedená v odstavci prvním a druhém se poskytnou v přiměřeném rozsahu také této osobě. Konkrétně by šlo o situaci, kdy by další osoba měla k zatěžovanému pozemku např. právo užívací a zřízením nezbytné cesty by došlo k omezení výkonu jejího práva. Odstavec třetí řeší také situaci, kdy osoba nemá k pozemku právo věcné, ale právo jiné, tedy právo obligační. V takovém případě této osobě náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi dotčeného pozemku, což se projeví při stanovování výše náhrady. Pokud by tedy k zatěžovanému pozemku byl zřízen např. pacht nebo nájem, pak by takový pachtýř nebo nájemce měl oprávnění domáhat se nároku na náhradu za utrpěnou újmu vůči svému propachtovateli nebo pronajímateli a nikoli proti osobě, jež se domáhá zřízení nezbytné cesty. Z mého pohledu by bylo daleko praktičtější, kdyby osobám majícím obligační práva k zatěžovanému pozemku, plnil náhradu za utrpěnou újmu přímo ten, jenž o povolení nezbytné cesty žádá. V této kapitole jsem se pokusila zamyslet nad problematikou nejasné terminologie týkající se poskytované náhrady za zřízení cesty, jež zákonodárce v novém občanském 96

SVOBODA, 2013, op. cit. S. 370. SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 202. 98 KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 278. 97

38

zákoníku zavedl. Také jsem se snažila nalézt alespoň nějaké indicie, které by pomohly rozlišit jednotlivé pojmy, avšak v budoucnu bude záležet především na soudech, jaký postoj k dané problematice zaujmou. V každém případě by mělo dojít k jasnému definování jednotlivých pojmů a určení jejich vzájemného vztahu.

3.4 Obsah a rozsah nezbytné cesty Obsahem každého právního vztahu jsou subjektivní práva a povinnosti. Ať už tedy dojde ke vzniku nezbytné cesty jako služebnosti nebo jako obligace, v obou případech budou jejich obsahem subjektivní práva a povinnosti stran vztahu. Obsah a rozsah nezbytné cesty je řešen rozdílně v případě, kdy je cesta zřizována soudním rozhodnutím a v případě, kdy je její vznik založen smluvně. Zřizuje-li se nezbytná cesta smluvně, pak její konkrétní obsah záleží na tom, jakým způsobem jej strany právního vztahu vymezí. Mohou si stanovit, že obsahem vztahu bude právo přes pozemek povinného přecházet nebo toto právo může být rozšířeno na právo průjezdu. Ostatně dělení obsahu práva cesty na právo přes pozemek přecházet a právo přes pozemek projíždět znal již ABGB z roku 1811.99 Zřizuje-li nezbytnou cestu soud, musí zajistit, aby bylo možno pozemek řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Proto může soud zřídit nezbytnou cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť by v daném případě nemuselo jít o užívání komfortní.100 „Pro rozsah zřizovaného práva je tak rozhodná především hospodářská potřeba panující nemovitosti, resp. obvyklý způsob jejího užívání.“101 Bude-li nezbytná cesta zřízena ve formě služebnosti, subjektivní povinností subjektu povinného bude zákonem uložená míra nutnosti zdržet se zásahů do práv vlastníka, v jehož prospěch byla nezbytná cesta zřízena nebo zákonem uložená míra nutnosti strpět výkon jeho práva založeného služebností (např. neumisťovat na pozemek překážky znemožňující oprávněnému průchod či průjezd). Subjektivním právem je pak zákonem chráněná míra možnosti chování, tj. právo průchodu (právo stezky) či průjezdu (právo cesty), a toto právo pak odpovídá subjektivní povinnosti. Rozsah práv a povinností pak představuje meze obsahu

99

TOMEK, 2009, op. cit. ŠVESTKA, Jiří. SPÁČIL, Jiří. ŠKÁROVÁ, Marta. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I. § 1 až § 459. Komentář. 2. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. S. 1052. 101 SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 199. 100

39

právního vztahu služebnosti.102 Ovšem přesný obsah služebnosti jako právního vztahu je určen až právní skutečností, jež byla právním důvodem vzniku služebnosti.103 Rozdíl v rozsahu služebnosti tak bude záviset na tom, zda dojde ke zřízení práva odpovídajícího služebnosti stezky (§ 1274 NOZ) nebo práva odpovídajícího služebnosti cesty (§ 1276 NOZ). Služebnost stezky v sobě zahrnuje právo chůze po určité cestě. Toto právo se neomezuje pouze na osobu oprávněnou, ale i na osoby třetí, jež k osobě oprávněné po určité cestě přicházejí a odcházejí. Poněkud zastaralým ustanovením, jež bylo do občanského zákoníku přejato, je § 1274 odst. 2 NOZ, které stanovuje, že do obsahu služebnosti stezky není zásadně zahrnuto právo přepravovat po služebném pozemku těžká břemena, která by byla po zemi vláčena nebo právo přepravovat se po cestě na zvířatech. Můžeme říci, že právo stezky představuje nejméně výrazný zásah do sféry vlastnického práva vlastníka služebného pozemku.104 Služebnost cesty pak zakládá právo přes služebný pozemek jezdit jakýmikoliv vozidly. Na rozdíl od služebnosti stezky představuje citelnější zásah do vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, jenž v sobě pro oprávněného zahrnuje právo příjezdu a odjezdu po služebném pozemku, ať už vozidlem motorovým či nemotorovým a současně v sobě obsahuje i veškerá oprávnění vyplývající ze služebnosti stezky. Opět není právo cesty omezeno pouze na oprávněného, ale směřuje i vůči osobám třetím, jež se za oprávněným takto dopravují. Významným ujednáním ve smlouvě, příp. v soudním rozhodnutí, bude určení typu motorových vozidel, jimiž je možné se po cestě dopravovat. Jak u práva stezky, tak u práva cesty je z důvodu určitosti jejich obsahu a rozsahu nutné vymezit přesnou trasu cesty přes služebný pozemek, její polohu, výměru, šířku a délku. Všechna tato upřesnění musí být zanesena v geometrickém plánu.105 Je-li nezbytná cesta zřizována jako obligace, vzájemná subjektivní práva odpovídají vzájemným subjektivním povinnostem. Strana oprávněná z chůze nebo i průjezdu po pozemku má tak povinnost za takto zřízené právo druhé straně poskytnout určité smluvené protiplnění, většinou poskytované ve formě plnění peněžitého. Strana povinná má pak právo domáhat se smluveného plnění na straně oprávněné z nezbytné cesty a má povinnost strpět chůzi anebo i průjezd přes svůj pozemek a současně má povinnost zdržet se takového jednání,

102

FIALA, Josef. In: BRADÁČ, Albert a kol. Věcná břemena od A do Z. 4. akt. vyd. Praha: Linde, a. s., 2009. S. 73. 103 Tamtéž, s. 73. 104 KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 173-176. 105 Tamtéž, s. 181-183.

40

které by zásah do práva oprávněného způsobilo. Subjektivní práva a povinnosti působí pouze mezi stranami závazkového právního vztahu a nemají žádné právní účinky vůči osobám třetím. Problematika obsahu nezbytné cesty byla samozřejmě řešena i judikaturou. Vzhledem k tomu, že dříve nemohlo být právo nezbytné cesty zřízeno jinak, než ve formě věcného břemene, řešil se pouze obsah práva cesty, jež bylo zřízeno jako právo odpovídající věcnému břemeni. Rozsudek Nejvyššího soudu uvádí, že „obsahem práva cesty přes cizí pozemek může být jednak právo průchodu (právo stezky), a dále právo průjezdu, zpravidla motorovými vozidly. Podle konkrétního případu je rozhodnutím soudu zajišťováno nejen právo průchodu, ale současně i právo průjezdu. Zpravidla tomu tak bude tehdy, zřizuje-li soud právo cesty ke stavbě určené k podnikání, při kterém předpokládá větší provoz než obvykle z důvodu zajištění podnikatelských aktivit, vyžadujících nakládku a vykládku věcí sloužících podnikání.“

106

V jiném rozsudku se Nejvyšší soud k obsahu nezbytné cesty vyjádřil tak, že i když právo cesty tvoří, jak právo přes pozemek procházet, tak právo přes něj projíždět, může být „výjimečně zřízeno jen věcné břemeno spočívající v právu chůze. O takový případ jde, když by vlastník zatíženého pozemku měl zajištěn příjezd motorovými vozidly až k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost ke vchodu do domu by nevybočila z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu k nim.“ Proto je třeba podotknout, že právo nezbytné cesty v zásadě nelze zřídit pouze za účelem parkování vozidel před budovou. 107 Můžeme shrnout, že právo pěšího průchodu a právo průjezdu nelze navzájem zaměňovat. Dochází-li ke zřizování nezbytné cesty soudním rozhodnutím, bude soud vždy zkoumat, k jakému účelu má zřizovaná cesta sloužit a podle toho rozhodne, co bude obsahem právního vztahu nezbytné cesty. Pokud soud rozhodne, že obsahem práva nezbytné cesty bude pouze pěší průchod přes právem zatížený pozemek, není možné jej automaticky rozšířit i na právo průjezdu. Stejně tak nemůže být právo odpovídající služebnosti stezky samovolně rozšiřováno na právo odpovídající služebnosti cesty, jelikož ta v sobě zahrnuje i právo průjezdu jakýmikoliv vozidly. Bude tak rozdíl v obsahu a rozsahu cesty při jejím zřizování např. k rekreační chatě, která nebude vyžadovat, aby spojení s veřejnou cestou bylo dostupné motorovým vozidlům, a při jejím zřizování např. k autoopravně, jež bude sloužit k podnikatelským účelům a jež by se bez možnosti příjezdu motorových vozidel neobešla.

106 107

Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 1593/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004.

41

3.5 Prostorové vymezení cesty Platí, že při soudním povolování nezbytné cesty musí soud dbát na minimalizaci zásahů do vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž má být nezbytná cesta zřízena. V souvislosti s rozhodováním, tak soud musí uvažovat i nad obsahem a rozsahem zřizovaného právního vztahu108, ale také nad umístěním nezbytné cesty v terénu. Při vymezování nezbytné cesty se musí vycházet z potřeby panující nemovitosti. Ovšem právo odpovídající služebnosti nemůže být vykonáváno v takovém v rozsahu, v jakém jej účastníci smlouvy „nemohli vzhledem k okolnostem konkrétního případu předpokládat“.109 Připadá-li v úvahu více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, musí být vybrána taková, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku co nejméně obtěžující. Nutné je také uvážení, zda by z hlediska minimalizace zásahů do vlastnického práva souseda, jenž bude zřízením nezbytné cesty zatížen, nebylo vhodnější její zřízení na pozemku vlastníka jiného.110 V zákoně nejsou uvedena kritéria k posouzení toho, která z možných variant by byla méně zatěžující a přiměřenější, avšak v § 1032 NOZ jsou obsaženy situace, za kterých je povolení nezbytné cesty soudem vyloučeno.

111

Při soudním povolování nezbytné cesty musí soud

zvažovat zejména výměru části pozemku, jež má sloužit jako nezbytná cesta, dále způsob, jakým je využíván jak pozemek zatěžovaný, tak pozemek, ke kterému se nezbytná cesta zřizuje a v neposlední řadě také míru rušení vlastníka zatěžovaného pozemku. Významnou skutečností, kterou bere soud v potaz, je také existence již vybudované cesty, která se na pozemku připadajícím do úvahy pro zřízení nezbytné cesty nachází. 112 Dle ustálené judikatury platí, že pohodlí oprávněného při užívání nezbytné cesty nehraje hlavní roli při posuzování toho, kde umístit cestu.113 Podle pravidla dříve dovozovaného pouze judikaturou a v současné době uvedeného také v zákoně v § 1032 odst. 1 písm. c) NOZ platí, že žádá-li se zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení, soud jej nepovolí. Na druhou stranu je-li k dispozici více variant, kudy by měla

108

K tomu více v podkapitole 3.4. ŠVESTKA, SPÁČIL, ŠKÁROVÁ, HULMÁK a kol., 2009, op. cit. S. 1033. 110 Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2711/2011. 111 Podrobnější rozbor situací, v jejichž důsledku není možné nezbytnou cestu povolit, je obsažen v oddíle 3.1.1 pod body 5. až 7. 112 Srov. Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. 113 Srov. Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 38/2005; rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 3903/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2085/2008; atd. 109

42

nezbytná cesta vést, neměla by se vybrat taková, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi.114 Dochází-li ke zřizování nezbytné cesty jakožto práva odpovídajícího služebnosti stezky či cesty, je dle § 1277 NOZ nutné, aby plocha pro výkon takové služebnosti byla přiměřená potřebě a místu.115 O takovéto ploše je obvykle rozhodnuto dohodou smluvních stran o zřízení služebnosti stezky, příp. cesty anebo je-li služebnost zřizována soudem, tak příslušným soudním rozhodnutím. Služebnosti mohou být realizovány na celém služebném pozemku nebo na vytyčené trase. Trasa se vytyčí v geometrickém plánu, jenž je nedílnou součástí jak smlouvy o zřízení služebnosti, tak soudního rozhodnutí o jejím zřízení a dále se vytyčí v terénu.116 Není-li ve smlouvě vymezeno místo, kudy má cesta vést, nezakládá to ještě neplatnost smlouvy pro její neurčitost, ale je na povinném subjektu, aby v souladu s dobrými mravy vymezil, kudy má cesta vést.117 Ostatně tento problém se řešil již za platnosti ABGB z roku 1811, kdy bylo judikaturou dovozeno, že „není-li dohody, určí prostor osoba zavázaná a musí tak učiniti způsobem, který je přiměřený nutné potřebě (odpovídající služebnosti) a místním poměrům… bude se museti oprávněný zpravidla spokojiti s jedinou cestou a tedy trpěti, aby jiné cesty byly uzavřeny“118

3.5.1 Cesta umělá Do nového občanského zákoníku se dostalo ustanovení, jež umožňuje nezbytnou cestu zřídit jako cestu novou, zákonem (§ 1031 NOZ) též označovanou jako tzv. cestu umělou. V procesu povolování nezbytné cesty se tak zkoumá i to, zda má být přes zatěžovaný pozemek vybudována cesta nová nebo zda se na pozemku nachází již cesta existující, která by mohla být k přístupu užívána. Zbudování cesty nové představuje mnohem citelnější zásah do vlastnického práva vlastníka nemovité věci, na které se cesta zřizuje, tudíž musí být zvlášť dbáno na to, aby byl tento vlastník zřízením cesty nové co možná nejméně obtěžován (zejména z hlediska soukromí), a aby jeho pozemek byl co možná nejméně zasažen.

114

Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2711/2011. Obdobné pravidlo se užívalo již za platnosti obecného zákoníku občanského (ABGB) z roku 1811, kdy se v § 495 uvádělo: „Prostor pro tyto tři služebnosti musí býti přiměřen nutné potřebě a okolnostem místa.“ K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 1929, sp. zn. Rv I 1957/28. 116 KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 197. 117 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012. 118 ROUČEK, SEDLÁČEK,1935, op. cit. S. 866. 115

43

U cesty nové by měl soud zvážit, není-li možné nově zřízenou komunikaci zřídit pouze na základě stavebního povolení nebo územního souhlasu, k jehož vydání by si měl vyžádat stanovisko stavebního úřadu. Nedošlo-li by totiž k vydání stavebně právního oprávnění ke stavbě, soudní rozhodnutí by bylo nevykonatelné. Náklady na zřízení a údržbu umělé cesty leží na žalobci, jenž se jejího povolení domáhá. Proto pokud by chtěl nově zřizovanou cestu užívat i vlastník jejím zřízením zatížený, musel by nést náklady na zřízení a údržbu poměrně s oprávněným. 119 Vychází se zde z předpokladu, že bude-li cestu užívat více osob, dojde poměrně k tomu ke zvýšenému opotřebení a tak i ke zvýšení nákladů na její údržbu, což se nepochybně promítne do výše náhrady, jež se má poskytnout od osoby oprávněné osobě povinné.120

3.5.2 Výběr pozemku, dělení pozemku Do občanského zákoníku se nově dostala úprava zabývající se případy, kdy je nemovitá věc bez přístupu k veřejné cestě obklopena několika pozemky a případy, kdy v důsledku rozdělení původního pozemku došlo k tomu, že se nemovitá věc ocitla nepřístupnou. Na první uvedený případ dopadá § 1033 odst. 1 NOZ, dle kterého bude soud muset uvážit, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup a bude muset dbát na minimalizaci zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku, což bude hrát svou roli i při stanovování obsahu nezbytné cesty. Podle shora uvedeného ustanovení platí, že je-li pozemků obklopujících nemovitou věc bez přístupu několik, může být cesta povolena pouze přes jeden z nich. Komentář však k tomu uvádí, že to neznamená, že by bylo možné zatížit právem cesty pouze jeden pozemek. Výklad tohoto ustanovení by měl být takový, že soud může povolit pouze jednu nezbytnou cestu přes pozemek jednoho vlastníka. Pokud tedy pozemek postrádající přístup k veřejné cestě je obklopen více pozemky, jež mají ve vlastnictví různí vlastníci, cesta se zřídí přes všechny tyto pozemky tak, aby se dosáhlo spojení nutného k řádnému obhospodařování nemovité věci ve vlastnictví oprávněného.121 Soud musí dle konkrétních okolností uvážit, který z pozemků bude poskytovat nejpřirozenější přístup, tedy přístup, jenž bude co nejúčelnější a bude co nejméně obtěžovat vlastníka zatěžovaného pozemku. Vhodné je také uvést, že přilehlými pozemky nejsou myšleny jen pozemky 119

SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 204. KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 277-278. 121 SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 208. 120

44

bezprostředně přilehlé, ale také pozemky vzdálenější, jež jsou ke zřízení nezbytné cesty zapotřebí a přes které má být přístup realizován.122 Druhý případ je řešen v § 1033 odst. 2 NOZ, podle kterého došlo-li k rozdělení pozemku a nemovitá věc se tak ocitla bez přístupu k cestě veřejné, je možné žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na takovém dělení podílela. Cesta se pak povoluje bez nutnosti poskytnout úplatu. K takovému případu může dojít, pokud se rozděluje pozemek, jenž se nachází ve spoluvlastnictví více osob. Nemovitá věc byla původně spojena s veřejnou cestou a až její následné rozdělení zapříčinilo, že nově vzniklé pozemky o takové spojení přišly. Žalobce tak může žádat povolení nezbytné cesty přes nově vzniklý pozemek, příp. pozemky, jen některého či jen některé z bývalých spoluvlastníků.123

3.6 Zánik nezbytné cesty K zániku nezbytné cesty může dojít několika možnými způsoby. Kromě zrušení nezbytné cesty soudem, což je speciálním způsobem zániku cesty, může k jeho zániku dojít i způsoby uvedenými v § 1299 a násl. NOZ, zabývajícími se zánikem služebností. Dále z § 11 NOZ vyplývá, že pro zánik tohoto vztahu může být přiměřeně užito obecných ustanovení o zániku práv a povinností ze závazků, jež jsou uvedena v části čtvrté občanského zákoníku.

3.6.1 Zrušení nezbytné cesty soudem Stejně jako je zákonem dána možnost nezbytnou cestu soudem zřídit, existuje i možnost ji soudem zrušit. Ke zrušení nezbytné cesty soudem může dojít, pomine-li příčina, jež vedla k jejímu povolení a současně neexistuje-li dále příčina na straně oprávněné, která by svědčila pro zachování nezbytné cesty. Na takové případy dopadá § 1034 NOZ, avšak je důležité zmínit, že se toto zákonné ustanovení nedá použít na případy, kdy došlo ke zřízení nezbytné cesty na základě smlouvy nebo v důsledku vydržení tohoto práva. Tento způsob zániku nezbytné cesty totiž představuje speciální úpravu právě pro potřeby rušení nezbytné cesty soudem. 124 Pravidlo přejaté z občanského zákoníku z roku 1964125 je obsaženo až v §

122

Srov. Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 60 Co 171/2004. Soudní rozhledy, 2006, č. 5, str. 184. 123 SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 208. 124 Tamtéž, s. 209. 125 Viz § 151p zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

45

1299 NOZ a upravuje pouze zánik služebností. Dle komentáře toto ustanovení nelze použít pro zrušení práva nezbytné cesty původně zřízené soudem.126 K tomu, aby soud přistoupil ke zrušení cesty, musí být vlastníkem dotčeného pozemku podán návrh na její zrušení, jenž bude podpořený argumenty dokládajícími pominutí příčin svědčících pro její další existenci. O oprávněném se jako o navrhovateli nehovoří, takže bude otázkou, zda se i on může domáhat zrušení nezbytné cesty u soudu. Dle mého názoru, může-li podat návrh na zrušení práva nezbytné cesty povinný, může jej podat i z právního vztahu oprávněný, např. z toho důvodu, že se již nechce podílet na poměrném hrazení nákladu na údržbu cesty, jež musí z důvodu spoluužívání cesty vynakládat. Z § 1029 odst. 1 NOZ vyplývá, že příčinou k zřízení nezbytné cesty je neexistence dostatečného spojení s veřejnou cestou, které by umožňovalo na nemovité věci řádně hospodařit nebo ji jinak řádně ji užívat. Hlavním důvodem pro zrušení nezbytné cesty tak bude vznik dostatečného spojení s veřejnou cestou, kterým může být např. vybudování nové komunikace k hranici pozemku původně postrádajícího takové spojení.

3.6.2 Další způsoby zániku nezbytné cesty V prvé řadě může nezbytná cesta zřízená ve formě služebnosti zaniknout v důsledku trvalé změny, jež způsobila, že služebná věc nemůže nadále sloužit panujícímu pozemku. Změna nesmí být přechodného charakteru, musí představovat takovou změnu, u níž bude jasné, že již nedojde k obnovení stavu původního. Taková trvalá změna musí být příčinou situace, kdy služebný pozemek již nemůže sloužit svému účelu. Konkrétně můžeme hovořit o případu, kdy služebný pozemek zanikne, např. dojde k vytvoření kráteru, k sesuvu půdy na pozemek apod.127 Zánik nezbytné cesty zřízené jako služebnosti může nastat také v případě vzniku takové trvalé změny, která bude mít za následek vznik hrubého nepoměru mezi výhodou plynoucí osobě oprávněné z práva nezbytné cesty a mezi zatížením služebné věci. Dosavadní judikatura „konstatuje, že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ.“128 Intenzita nepoměru mezi právem oprávněného subjektu a povinností zatíženého subjektu musí být dostatečně 126

SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 209. KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 269. 128 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009. 127

46

vysoká, aby dosáhla stupně hrubého nepoměru. Změna poměrů musí být opět trvalá, musí nastat až po vzniku práva nezbytné cesty a jejím následkem má být vznik hrubého nepoměru mezi stranami vztahu. Navíc taková „změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků.“129 Zajímavostí je, že Nejvyšší soud připustil, že i mimořádně konfliktní vztahy mezi účastníky mohou založit změnu poměrů a mohou vést ke zrušení nezbytné cesty.130 Za změnu poměrů musíme považovat i promlčení práva nezbytné cesty, ale nemůžeme říci, že by šlo o jeden ze způsobů zániku.

131

Jde spíše o jeho oslabení, kdy výkon práva již nelze

vynutit.132 Musíme zde také uvést, že v souvislosti s hrubým nepoměrem nemusí vždy dojít k zániku nezbytné cesty. Ta bude stále existovat, ale dojde k jejímu omezení. Omezení i zrušení nezbytné cesty musí být zohledněno v poskytnutí přiměřené náhrady.133 V předchozím textu práce134 bylo uvedeno, že jednu z možností vzniku nezbytné cesty, jež byla zřízena ve formě služebnosti, představuje zápis práva do katastru nemovitostí, jehož podkladem bylo dřívější právní jednání (nejčastěji smlouva). Pro jeho zánik je tak nutné, aby došlo k výmazu práva nezbytné cesty z katastru nemovitostí. Výmazu musí opět předcházet právní jednání, tentokrát smlouva o zrušení práva nezbytné cesty, která je právním důvodem pro její budoucí zánik.135 Zánik nezbytné cesty tak nastává okamžikem jeho výmazu z katastru nemovitostí. Rozdílem oproti předcházející právní úpravě136 je to, že nezbytná cesta zřízená jako služebnost nezaniká splynutím vlastníka služebné a panující nemovité věci. Podle komentovaného ustanovení se v § 1301 NOZ vytváří konstrukce tzv. vlastníkovy služebnosti. Záleží na vlastníkovi nemovitých věcí, zda ke zrušení práva nezbytné cesty přistoupí či nikoliv. Nepřistoupí-li vlastník k jejímu zrušení, trvá právo dál a dojde-li v budoucnu ke zcizení některého z těchto pozemků, bude „nový držitel panujícího pozemku oprávněn služebnost vykonávat.“137

129

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008. 131 KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 270-271. 132 Tamtéž, s. 274. 133 Tamtéž, s. 270. 134 Srov. Část práce zabývající se způsoby vzniku, jež jsou uvedené v podkapitole 3.2. 135 KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 279. 136 Viz § 584 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku 137 KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 282. 130

47

Obecná ustanovení o zániku závazků se použijí zejména, byla-li nezbytná cesta zřízena nikoli jako právo věcné, ale jako obligace. Strany vztahu mohou využít ujednání o zániku závazku, mohou si např. smluvit, že ke zrušení závazku dojde zaplacením odstupného. Na rozdíl od nezbytné cesty zřízené ve formě služebnosti, ta ve formě obligace zanikne v případě, že právo splyne jakýmkoliv způsobem s povinností. Závazek může kterákoliv ze stran vypovědět nebo od smlouvy odstoupit, byla-li některá z těchto možností stranami ujednána. Zánik nezbytné cesty může být také výsledkem shodného projevu vůle stran neboli dohody mezi stranami o tom, že dojde k zániku nezbytné cesty. Shodným projevem vůle si strany mohly také ujednat, že právo nezbytné cesty bude sjednáno pouze na určitou časově omezenou dobu a po jejím uplynutí dojde k jeho zániku. V neposlední řadě může dojít k zániku nezbytné cesty zřízené jako obligace v případě nemožnosti plnění. K zániku závazku dojde také v případě, kdy nezbytná cesta byla zřízena jako obligace a následně nastala změna v subjektu tohoto právního vztahu. Vzhledem k tomu, že jde o právo obligační povahy, které bylo sjednáno mezi konkrétními stranami vztahu, a které je jako jediné zavazuje (působí pouze inter partes), nedochází zde k jeho přechodu na právní nástupce těchto osob. Důsledkem změny v subjektech by tak měl být zánik vztahu. Otázkou ovšem bude, jak se ke změně v subjektu na straně osoby povinné postaví soudy. S každou takovouto změnou by totiž došlo k zániku nezbytné cesty a vlastník bez přístupu ke svému pozemku by s každým takovýmto zcizením musel znovu žádat o povolení nezbytné cesty.

3.6.3 Vypořádání jistoty a úplaty V souvislosti se zánikem práva nezbytné cesty musí dojít také k vypořádání plnění, které se povinně při zřizování nezbytné cesty poskytuje. Vypořádání probíhá odlišně podle formy poskytovaného plnění. Bylo-li plnění poskytnuto ve formě jednorázové úplaty, tak při zániku nezbytné cesty se dle § 1035 odst. 1 NOZ tato úplata nevrací, což je rozdílem od dosavadního soudního rozhodování.138 Pokud byly s ohledem na § 1030 odst. 1 NOZ součástí úplaty také zvýšené náklady na údržbu cesty, tak ani ony nepodléhají povinnosti navrácení. Pokud bylo plnění za zřízení nezbytné cesty poskytováno ve formě splátek nebo opakujících se dávek, zaniká dle § 1035 odst. 2 NOZ povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné. Splátky nebo dávky, které před zánikem nezbytné cesty byly splatné, se tedy nevracejí.

138

KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 287.

48

Složená jistota se však dle § 1035 odst. 1 NOZ vypořádá. K jejímu vypořádání dochází až po zániku nezbytné cesty během řízení o vypořádání jistoty, které je možné zahájit na základě návrhu vlastníka pozemku, v jehož prospěch byla nezbytná cesta původně zřízena nebo na základě návrhu posledního subjektu, jenž byl nositelem práva nezbytné cesty. 139 Zákon ovšem nehovoří o vypořádání plnění, které náleželo za nezbytnou cestu k odčinění újmy, nebyla-li již kryta úplatou. Otázkou tak bude, zda toto plnění bude chápáno jako jednorázová poskytnutá platba, která se dle § 1035 odst. 1 NOZ nevrací, nebo zda se může osoba, jež poskytla tuto platbu, domáhat jejího vrácení s argumentem, že ke vzniku újmy nedošlo a její nevrácení by tak odpovídalo bezdůvodnému obohacení ze strany povinného subjektu.140 Dle mého názoru by se plnění poskytnuté k odčinění újmy, nebylo-li již kryto úplatou, mělo vypořádat. Hlavním argumentem by měl být fakt, že se v § 1035 odst. 1 NOZ hovoří pouze o úplatě, která se při zániku nezbytné cesty nevrací. Trval-li by zákonodárce na užití stejného režimu i pro plnění poskytované k odčinění újmy, nebylo-li již kryto úplatou, jistě by jej do shora uvedeného ustanovení zakotvil.

3.7 Právo nezbytné cesty z pohledu procesního práva V této podkapitole bude rozebírána procesní stránka povolování nezbytné cesty. Nevyhneme se zde zopakování určitých faktů, která se budou prolínat s hmotně právní úpravou, jež této podkapitole předcházela, zejména pak v souvislosti se stanovováním povinnosti poskytnout náhradu za zřízení nezbytné cesty. Podkapitola v sobě obsahuje dva oddíly, kdy první z nich se věnuje deskripci soudního řízení, zahrnujícího zahájení řízení, vymezení jeho účastníků a zabývající se výsledným rozhodnutím. Druhý oddíl se týká prostředků ochrany, jejichž použití připadá v souvislosti s nezbytnou cestou do úvahy.

3.7.1 Soudní řízení o zřízení nezbytné cesty Nepochybně můžeme tvrdit, že soudní řízení o zřízení nezbytné cesty bude i v intencích nového občanského zákoníku řízením sporným. Účastenství na něm tak bude ovládáno tzv. první definicí účastenství, která vyplývá z § 90 zákona č. 99/1963 Sb.,

139 140

SVOBODA, 2013, op. cit. S. 373. Tamtéž, s. 372.

49

občanského soudního řádu v platném znění141 (dále jen „OSŘ“), dle kterého jsou účastníky sporného řízení žalobce a žalovaný. Žalobcem bude ten, kdo návrh na zahájení řízení o zřízení nezbytné cesty bude podávat a žalovaným bude ten, proti němuž bude tento návrh neboli žaloba směřovat.142 Stejně jako za dob platnosti zákona o zřizování cest nezbytných i nyní platí, že v řízení o zřízení nezbytné cesty může být žalobcem pouze osoba, která má ve svém vlastnictví pozemek, jenž postrádá spojení s veřejnou cestou. Na straně žalobce se tak nemohou objevit osoby, které by měly ke stejnému pozemku jiné než věcné právo, tedy právo obligační (př. nájemci, pachtýři).143 Žalovaným pak bude bez nejmenších pochybností vlastník pozemku, jenž má být zřízením nezbytné cesty zatížen. Poněkud složitější bude určení toho, zda se mají na straně žalované označit také osoby, které vystupují jakožto nositelé práv k zatěžovanému pozemku či nikoliv. Základní rozdíl bude v tom, zda jde o nositele práv věcných nebo práv obligačních. Podle K. Svobody se na straně žalované vytváří tzv. specifický typ limitovaného nerozlučného procesního společenství, jež je v zákoně zakotveno v § 91 odst. 2 OSŘ. Proto, aby nedošlo k zamítnutí žaloby, musí být na straně žalované označeni všichni ti, kteří jsou nositeli věcných práv k pozemku. Naopak osoby, které mají k pozemku práva obligační, jsou na svých právech dotčeny prostřednictvím vlastníka pozemku. 144 M. Králík vyjadřuje názor obdobný, když tvrdí, že osoby s jinými než věcnými právy k dotčenému pozemku by neměly v řízení o zřízení nezbytné cesty spadat do okruhu účastenství. K osobám s právem věcným k pozemku dodává, že jejich účast také není obligatorní, ale měly by v řízení vystupovat jako vedlejší účastníci.145 Žaloba neboli návrh na zahájení soudního řízení o zřízení nezbytné cesty ve prospěch vlastníka nemovité věci, které by odpovídalo právu cesty přes přilehlý pozemek, musí obsahovat jak náležitosti obecné, zakotvené v § 42 odst. 4 OSŘ, tak náležitosti zvláštní, obsažené v § 79 odst. 1 OSŘ.146 S podáním žaloby je spojena také poplatková povinnost, která žalobci vzniká okamžikem jejího podání. Platí, že žaloba je dostatečně určitá pokud vymezuje, ve prospěch jaké nemovité věci má být zřízena a k jakému pozemku.147 Žalobce

141

§ 90 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. 142 KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 280. 143 Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1920, sp. zn. Rc 816/1920. 144 SVOBODA, 2013, op. cit. S. 372. 145 KRÁLÍK, 2014, op. cit. S. 280-282. 146 TOMEK, 2009, op. cit. 147 Tamtéž.

50

tak nemusí v návrhu vymezit přesné umístění cesty v terénu ani navrhnout výši povinně poskytované náhrady.148 V civilním procesu je velmi silně zakotvena tzv. dispoziční zásada, dle které platí, že soud může přisoudit pouze takové plnění, které je požadováno, tj. takové plnění, které je žalobcem před soud postaveno.149 Jak již bylo uvedeno v podkapitole 3.3, zřízení nezbytné cesty je jednou ze situací, kdy z právního předpisu150 vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky151, což představuje jednu z výjimek z dispoziční zásady. Vedle dispoziční zásady se tak užije zásady oficiality, tj. situace, kdy soud není během sporu vázán žalobou. Ostatně i ze samotného zákona (§ 1029 odst. 2 NOZ) vyplývá, že soud není během řízení o zřízení nezbytné cesty vázán žalobním petitem, pokud určitý způsob vypořádání vyplývá ze vztahu mezi účastníky.152 Nezbytnou cestu tak může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat a to takovým způsobem, aby byl soused tímto zřízením co nejméně obtěžován, a aby byl jeho pozemek co nejméně zasažen. K tomu je možné uvést rozsudek Nejvyššího soudu, dle kterého „není soud v řízení o zřízení nezbytné cesty vázán návrhem žalobce potud, že by nemohl promítnout svou úvahu o tom, kudy má být nezbytná cesta zřízena přes pozemek žalovaného z hlediska skutečností zjištěných v průběhu řízení. Jestliže totiž žalobce označí, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, aniž by v daném směru byl vázán návrhem žalobce.“153 Naopak v případě poskytování jistoty nebo v případě vypořádávání újmy, jež může sousedovi vzniknout, by soud tyto povinnosti bez návrhu žalovaného ukládat neměl. 154 K tomu lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které lze tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví provést až na základě návrhu žalovaného.155 Rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, které zakládá subjektivní práva a povinnosti. Dochází jím ke zřízení hmotně právního vztahu tam, kde do této doby neexistoval.156 „Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl

148

Srov. Rozsudek NS sp. zn. 1075/2006. DAVID, Ludvík. IŠTVÁNEK, František. JAVŮRKOVÁ, Naděžda. KASÍKOVÁ, Martina. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 673. Dále je k tomu možné uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000. 150 Viz § 153 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád 151 Rozsudek NS sp. zn. 1075/2006. 152 SVOBODA, 2013, op. cit. S. 370. 153 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2357/2012. 154 SVOBODA, 2013, op. cit. S. 370. 155 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008. 156 TOMEK, 2009, op. cit. 149

51

vykonatelný po stránce materiální.“

157

Musí z něj být patrno umístění nezbytné cesty

v terénu, které by mělo být zaneseno v geometrickém plánu. Platí, že geometrický plán musí být nezbytnou součástí rozhodnutí, jinak by se rozhodnutí stalo nevykonatelným.158 Dále by ve výroku rozsudku mělo být stanoveno, v jaké formě se právo nezbytné cesty zřizuje, v jakém rozsahu je možné toto právo vykonávat a jaký je jeho konkrétní obsah. Z rozhodnutí musí být zřejmé, že se jím povoluje právo nezbytné cesty zřízené ve prospěch vlastníka pozemku v něm přesně uvedeného.159 Zejména by mělo být v rozsudku uvedeno, zda se zřizuje nezbytná cesta, jejímž obsahem je pouze právo chůze po pozemku, nebo zda je možný také průjezd motorovými či jinými vozidly, příp. určení konkrétního typu vozidla.160 Rozhodnutí může obsahovat i další upřesnění podle konkrétních okolností případu.

3.7.2 Prostředky ochrany Zákonem je každému, kdo se cítí být ohrožen nebo zkrácen na svých právech, umožněno domáhat se ochrany svého práva u orgánu veřejné moci. V § 12 NOZ je konstruována tzv. generální pravomoc soudů, když toto ustanovení uvádí, že orgánem veřejné moci, u kterého je možné domáhat se ochrany, je soud, není-li v zákoně stanoveno něco jiného. Nezbytná cesta je institutem systematicky zařazeným do množiny věcných práv, konkrétně do práva vlastnického a podle tohoto zařazení můžeme konstatovat, že je mu poskytována stejná ochrana, jaká je poskytována právu vlastnickému. Ustanovení týkající se ochrany vlastnického práva jsou zakotvena v § 1040 až § 1043 NOZ. V souvislosti s ochranou práva nezbytné cesty tak podle konkrétních okolností případu připadá do úvahy užití několika typů žalob. V prvé řadě může žalobce dle § 1042 NOZ využít tzv. negatorní žaloby, označované též jako žaloba zápůrčí (actio negatoria). Touto žalobou se může žalobce dovolávat ochrany proti každému, kdo neprávem zasahuje do výkonu jeho práva nebo tento výkon ruší (jinak, než tím, že by mu věc zadržoval), tj. může se domáhat zdržení se takového jednání a může požadovat odstranění takového rušení a obnovení původního stavu. Žaloba může být podána jak ze vztahu oprávněným vůči povinnému (př. povinný brání oprávněnému cestu užívat tím,

157

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006. Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. 159 Rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2989/2006. 160 SPÁČIL a kol., 2013, op. cit. S. 200; TOMEK, 2009, op. cit. 158

52

že na ni umísťuje překážky), tak povinným vůči oprávněnému (př. oprávněný cestu neudržuje nebo využívá motorových či jiných vozidel i přes to, že je oprávněn pouze k výkonu práva stezky). Kromě povinného ze služebnosti může žaloba směřovat i proti osobám třetím, které do práva oprávněného zasahují, např. proti tomu, kdo vykonává služebnost náležející oprávněnému. Oprávněný se v takovém případě bude na žalovaném domáhat, aby se zdržel takového jednání. Žalobce pak musí prokázat, že mu svědčí právo nezbytné cesty, dále musí dokázat, že nezbytná cesta existuje, v jakém rozsahu a s jakým obsahem, dále musí uvést, v čem konkrétně spatřuje zásah do výkonu svého práva a označit osobu, která mu do výkonu práva zasahuje. Žaloby negatorní lze využít pouze v případě, že zásah do výkonu práva trvá anebo v případě, že existuje nebezpečí jeho opakování. Pokud je zde potencionální možnost zásahu, bez toho aby skutečně nastal, použít ji nelze.161 Další možností ochrany výkonu práva nezbytné cesty představuje žaloba na ochranu domnělého práva, známá z římského práva pod názvem publiciánská žaloba (actio Publiciana in rem), jež je v současné době zakotvená v § 1043 NOZ. V tomto případě je držiteli poskytována ochrana srovnatelná s tou, která je poskytována vlastníkovi. Konstrukce v občanském zákoníku je nastavena tak, že pokud žalobce podá žalobu jako první, tak i přes to, že rušitel má právní důvod stejně silný jako žalobce, bude to právě žalobce, kdo bude mít ve věci úspěch.162 Dalším v úvahu připadajícím typem žaloby je žaloba určovací, tj. žaloba na určení, zda zde právo nebo právní vztah je či není. Žaloba určovací je upravena v § 80 OSŘ. Lze ji podat pouze v případě naléhavého právního zájmu, jehož existenci musí žalobce osvědčit. Žaloba může být podána zejména, pokud někdo vykonává právo, které mu nenáleží, nebo pokud výkon svého práva neoprávněně rozšiřuje, apod.163 Vedle výše uvedených žalob umožňuje občanský zákoník v § 14 odst. 1 využít k ochraně práva tzv. svépomoci. Svépomoci je možné užít pouze v případě, kdy je zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Její užití musí být navíc provedeno přiměřeným způsobem.

161

KABELKOVÁ, 2013, op. cit. S. 37-38. Tamtéž, s. 38. 163 Tamtéž, s. 39. 162

53

4

Veřejnoprávní aspekty Nezbytná cesta je bezpochyby soukromoprávním institutem, který však v procesu

povolování využívá veřejnoprávních pojmů. Při povolování a zřizování práva nezbytné cesty soud musí brát v úvahu nejen soukromoprávní, ale i veřejnoprávní aspekty, kterými jsou např. existence veřejného zájmu či veřejné cesty, k níž pozemek postrádá nezbytné spojení. Právní úprava nezbytné cesty je sice zakotvena v občanském zákoníku, ale bez zohlednění předpisů veřejnoprávní povahy (př. stavební zákon, lesní zákon, zákon o pozemních komunikacích a dalších) bychom museli hovořit o úpravě kusé a nekomplexní. Můžeme říci, že výše uvedené, nám v podstatě popírá tvrzení zákonodárce, jež je uvedeno v § 1 odst. 1 větě druhé NOZ, tedy že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Tato kapitola v sobě zahrnuje dvě podkapitoly, z nichž první se věnuje vymezení pojmu „veřejná cesta“, druhá v pořadí se zaměřuje na evidenci nezbytné cesty ve veřejném seznamu – katastru nemovitostí.

4.1 Pojem veřejná cesta Podle občanského zákoníku je jednou z podmínek nutných ke zřízení nezbytné cesty ta, že přístup k nemovité věci není dostatečně zajištěn k cestě veřejné. Pro potřeby posouzení zda nemovitá věc je nebo není spojena s cestou, která je označována jako veřejná je nutné nahlédnout do veřejnoprávních předpisů a cestu veřejnou pojmově vymezit. Veřejnou cestou se na rozdíl od cesty soukromé rozumí cesta, která je oprávněně užívána veřejností. Jako cesty veřejné jsou chápány pozemní komunikace upravené zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění164 (dále také „zákon o pozemních komunikacích“ nebo „ZoPK“). Zmíněným zákonem jsou definovány v § 2 odst. 1 jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Děleny jsou do čtyř kategorií na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. První tři jsou ve vlastnictví státu, kraje nebo obce. Na rozdíl od nich, vlastníkem účelové komunikace může být kdokoli, tedy i osoby soukromé (fyzické i právnické). Dle bývalého veřejného ochránce práv „vzniká veřejná

164

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2015].

54

cesta mnohdy živelně, tedy dlouhodobým užíváním, takže k jejímu vzniku není potřeba žádný akt orgánu státní správy.“165 U dálnic a silnic v praxi nevzniká problém v jejich označení za cesty veřejné, jelikož je zde jasně patrný veřejný zájem na jejich obecném užívání veřejností. Situace je opačná u místních a účelových komunikací, kde největším problémem je jejich vzájemné rozlišení a určení, zda jde či nejde o cestu veřejnou. Co se týče účelové komunikace, tak pro její vznik a existenci musí být splněny všechny následující znaky166: -

v terénu se nachází zřetelná cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy;

-

komunikace spojuje jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojuje tyto

nemovitosti

s ostatními

pozemními

komunikacemi

anebo

slouží

k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků; -

je vyžadován souhlas vlastníka s užíváním komunikace veřejností;

-

musí existovat nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba.

První dva z uvedených znaků jsou definovány přímo zákonem o pozemních komunikacích167, dva zbývající byly definovány soudy během rozhodovací praxe168. K tomu, aby účelová komunikace mohla být označena za veřejnou, je nutné posouzení její přístupnosti. Co se týče veřejné účelové komunikace, přístupnost musí obsahovat oprávnění k obecnému užívání komunikace, které je upraveno v § 19 ZoPK. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu169 se účelová komunikace stává veřejně přístupnou účelovou komunikací až souhlasem vlastníka. Důležité je také uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu, v kterém je řečeno, že „pokud byla již komunikace jednou zřízena (nepochybně za souhlasu právního předchůdce žalobkyň), nelze logicky ani o dalším souhlasu k jejímu zřízení uvažovat.“

170

U účelové komunikace neveřejné je její přístupnost omezena. Dobré je také

zmínit, že veřejná účelová komunikace nemusí podléhat registraci a její vznik není vázán na souhlas správního orgánu.

165

VARVAŘOVSKÝ, Pavel a kol. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv. Veřejné cesty – místní a účelové komunikace. 2. rozš. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. S. 10. 166 Tamtéž, s. 11-12. 167 Srov. § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění. 168 Srov. Rozsudek NS sp. zn. 1868/2000; nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. 169 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 5 As 20/2003. 170 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005.

55

4.2 Evidence ve veřejném seznamu – katastru nemovitostí Katastr nemovitostí je veřejným seznamem, ve kterém se evidují údaje o nemovitých věcech a zapisují se k nim práva. Stěžejní právní úpravu nalezneme v zákoně č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, v platném znění171 (dále také „katastrální zákon“ nebo „KatZ“) a v prováděcí vyhlášce č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, v platném znění172 (dále také „katastrální vyhláška“ nebo „KatV“). Pojem veřejný seznam je užíván nejen katastrálním zákonem, ale také zákoníkem občanským. Tento pojem není v žádném právním předpisu definován, ale můžeme říct, že je jím myšleno zpřístupnění informací každému, tak aby měl každý možnost se s informacemi obsaženými ve veřejném seznamu seznámit173 bez toho, aby musel překonávat nějaké formální překážky. Katastr nemovitostí pracuje na základě zásady materiální publicity, která je zakotvena v občanském zákoníku a jež byla do českého práva převzata v rámci rekodifikace soukromého práva z polského zákona o księgach wieczystych i hipotece174. Konkrétně je zásada materiální publicity obsažena v § 984 odst. 1 NOZ, ale hned ve druhém odstavci tohoto ustanovení můžeme spatřit tři výjimky, které dle důvodové zprávy k NOZ ospravedlňují sociální důvody. Zásada publicity se tedy dle § 984 odst. 2 NOZ vedle výměnku a věcných práv vznikajících ze zákona nepoužije ani pro nezbytnou cestu.175 Pokud by právo nezbytné cesty vzniklo právní mocí soudního rozhodnutí o povolení nezbytné cesty, mohl by vlastník zatíženého pozemku zabránit plnění účelu nezbytné cesty tím, že by po nabytí právní moci rozhodnutí, ale ještě před jeho zápisem do katastru nemovitostí pozemek prodal nebo jinak úplatně převedl někomu jinému. Došlo by k situaci, kdy by se vlastník pozemku, jenž nemá dostatečné spojení s veřejnou cestou, musel u soudu domáhat opětovného povolení nezbytné cesty a to z důvodu změny vlastníka pozemku. „Nabyvatel pozemku zatíženého nezbytnou cestou ovšem není bez ochrany: zcizitel ho na právní vadu musí předem upozornit a neučiní-li to, plní vadně a nabyvateli vznikne právo na slevu z ceny nebo odstoupení od smlouvy, popřípadě jiné právo založené vadným plněním.“176

171

Zákon č. 256/2013Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. 172 Vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. 173 BAUDYŠ, Petr. Katastrální zákon. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. S. 2. 174 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku v platném znění, 2013, op. cit. S. 255. 175 BAUDYŠ, 2014, op. cit. S. XVI. 176 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku v platném znění, 2013, op. cit. S. 255.

56

Předmět evidence v katastru nemovitostí je vyjádřen v § 3 odst. 1 KatZ taxativním výčtem nemovitostí. Totéž ustanovení v odstavci třetím pak uvádí, že se k evidovaným nemovitostem zapisují práva a další skutečnosti, o kterých to stanoví právní předpis. Zápisy týkající se práv se dle § 6 KatZ do katastru nemovitostí zapisují vkladem, poznámkou nebo záznamem. Vkladem se pak do katastru zapisuje vznik, změna, zánik, promlčení a uznání existence nebo neexistence práv taxativně vyjmenovaný v § 11 odst. 1 písm. a) až s) KatZ, „ať už tyto skutečnosti ke dni podání návrhu na vklad existují nebo zda teprve s právními účinky k okamžiku podání návrhu na vklad vznikají“177. Věcná břemena, zahrnující služebnosti a reálná břemena, jsou vyznačena v písm. c) shora uvedeného ustanovení a jsou tedy jedním z vyjmenovaných práv, která se do katastru nemovitostí zapisují vkladem. Vklad v současné podobě v sobě zahrnuje jak konstitutivní, tak deklaratorní účinky a rozlišení, zda má vklad pouze konstitutivní nebo pouze deklaratorní účinky, je nutné odlišovat podle toho, jak zapisovaná práva vznikla, změnila se nebo zanikla.178

177

JANKŮ, Petra; ŠUSTROVÁ, Daniela; VRCHA, Pavel. Nový katastrální zákon – poznámkové vydání s vybranou judikaturou. Praha: Linde, 2014. S. 103. 178 Tamtéž.

57

Závěr V práci byl proveden komplexní rozbor problematiky nezbytné cesty neomezující se pouze na soukromoprávní aspekty tohoto institutu, ale beroucí v potaz i aspekty procesní a veřejnoprávní. Na jeho základě lze konstatovat, že v úpravě obsažené v novém občanském zákoníku lze nalézt jak pozitivní ustanovení, tak ustanovení problematická, která by si zasloužila bližší specifikaci. Zákonodárce se v novém občanském zákoníku uchýlil k rozšíření a konkretizaci úpravy týkající se nezbytné cesty, což musí být ve srovnání s předchozí nedostačující právní úpravou oceněno. Samotná vůle zákonodárce upravit právo nezbytné cesty důsledněji a podrobněji, než tomu bylo doposud, vede k závěru, že nejde o právní institut, jenž by se v praxi neobjevoval a nevyužíval. Hlavním důvodem, proč se tato úprava dostala v roce 2001 do zákona č. 40/1964 Sb. (prostřednictvím novely č. 367/2000 Sb.179), bylo navrácení majetku dle restitučních předpisů. V rámci nich docházelo k navrácení neoprávněně odebraného majetku původním vlastníkům, avšak často se stávalo, že se k navrácenému majetku nedalo dostat z důvodu chybějícího spojení s cestou veřejnou. Řešením této situace bylo právě zřizování tzv. nezbytných cest. S ohledem na nedávno přijatý zákonu č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů180, lze dovodit, že se nezbytná cesta stane znovu v praxi častěji využívaným institutem a nelze o ní říci, že by šlo o institut zastaralý a neaktuální. Kladně lze hodnotit zejména zákonné zakotvení obligatorní povinnosti poskytnout za zřízení nezbytné cesty náhradu nebo včlenění pravidla minimalizace zásahů do vlastnického práva zatěžovaného právem nezbytné cesty, které byly v minulosti obsaženy pouze v soudní judikatuře. Ke spokojenosti subjektů majících k zatěžované nemovité věci zřízeno věcné nebo jiné právo, se do občanského zákoníku nově dostala úprava, která jim v případě dotčení jejich práva zajišťuje stejné plnění, které náleží vlastníkovi pozemku dotčeného povolením nezbytné cesty. Problémy nastávají v procesní oblasti, když není zcela zřejmé, zda tyto osoby budou nebo nebudou účastníky řízení o zřízení nezbytné cesty a zda bude jejich účastenství

179

Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. 180 Zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

58

obligatorní či nikoliv. Výsledkem v práci provedené úvahy bylo prohlášení, že by tyto osoby měly mít v řízení postavení vedlejších účastníků. Naopak poněkud problematickou oblast nové úpravy můžeme spatřovat v novém pojetí náhrady poskytované za zřízení nezbytné cesty, kdy zákonodárce využívá několika různých pojmů bez toho, aby mezi nimi vymezil vzájemný vztah či je přesněji definoval. V této oblasti byla v práci provedena podrobná analýza ustanovení § 1030 NOZ se zaměřením na rozlišení mezi pojmy náhrada a úplata. I přes snahu najít v zákoně možná vodítka, která by nám pomohla odlišit zmíněné pojmy, k vyřešení této otázky v práci nedošlo. Na základě dedukce byl však vysloven názor, že náhrada byla zákonodárcem použita jako obecný pojem zahrnující v sobě úplatu a odčinění újmy, nebylo-li již kryto samotnou úplatou. Tento názor byl vysloven také J. Spáčilem a dle mého mínění je podpořen i terminologií zákonodárce, který pojmu náhrada v následujících ustanovení nepoužívá. K vyřešení této zavádějící terminologie by tak v budoucnu mohla přispět případná novelizace, ale pravděpodobněji ji bude muset vyřešit soudní judikatura. S nejasnou terminologií náhrady souvisí i vyřešení otázky jejího vypořádání při zániku vztahu. V zákoně není uvedeno, jakým způsobem by mělo dojít k vypořádání odčinění újmy, nebylo-li již kryto úplatou. V návaznosti na názor, že náhradu tvoří úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou, bylo dovozeno, že je-li v zákoně uvedeno, že se úplata nevrací, a není-li v zákoně obdobné ustanovení o odčinění újmy, a contrario by toto plnění mělo být vráceno. Opět zde musím upozornit na skutečnost, že shora uvedené je čistě mým názorem a realita může být odlišná. Vzájemný vztah neobsahuje stávající právní úprava ani mezi úpravou nezbytné cesty, služebnostmi a obligacemi se zákonodárce nezabýval jejích vzájemným použitím. Po provedené úvaze, tak můžeme shrnout, že při zřizování nezbytné cesty, ať už ve formě služebnosti nebo obligace, bude primárně použito ustanovení zabývajících se nezbytnou cestou. Právní úprava služebností a obligací bude použita subsidiárně k vyplnění mezer, jakožto úprava speciální. Vzájemný vztah úpravy služebností a obligací bude pak vztahem analogickým, tedy nebude-li existovat úprava v jedné oblasti, užije se analogicky té druhé. Tyto závěry jsou pouze návrhem k vyřešení vzájemných vztahů a k určení právního režimu nezbytné cesty za situace, kdy není v zákoně použití jednotlivých právních úprav vymezeno. Další novinkou, ve které více než přínos vidím spíše základ pro vznik problematických situací a sporů, je možnost založení nezbytné cesty ve formě obligace. Několikrát byl v textu této práce uváděn názor, že ke zřizování nezbytných cest v podobě 59

obligačního práva bude docházet velmi sporadicky a jejich zřizování ve formě služebností, zejména prostřednictvím soudního rozhodnutí, bude převládat. Nezbytná cesta byla historicky zřizována pouze soudním rozhodnutím ve formě věcného břemene, příp. služebnosti, je tedy nejasný záměr zákonodárce, který umožnil její zřízení i jinak, tedy ve formě obligace. Až samotná praxe ukáže, jak časté budou situace, za nichž bude docházet ke zřizování nezbytných cest ve formě obligace a zda tato forma nebude v budoucnu zrušena pro její nevyužívání nebo pro její zneužívání. Zákonodárci by se také dala vytknout možnost zřízení nezbytné cesty smluvní cestou. V práci byl vyjádřen nesouhlas se zařazením § 1029 odst. 1 NOZ do oblasti nuceného omezení vlastnického práva. Tento krok je považován za nelogický a zavádějící do občanského zákoníku zbytečnou dvojkolejnost, když laická veřejnost nebude schopná rozlišit mezi úpravou nezbytné cesty a služebnosti cesty. Advokáti, notáři a právníci obecně byli po celá desetiletí zvyklí zakládat nezbytné cesty ve formě věcných břemen. V rámci určité kontinuity a také v důsledku faktu, že nezbytná cesta by měla na základě jejího historického chápání představovat nucené omezení vlastnického práva, které by mělo být založeno přivolením soudu, jsem přesvědčená, že se bude i nadále přistupovat spíše ke smluvnímu zakládání služebnosti stezky, příp. cesty a nikoli ke smluvnímu zakládání nezbytné cesty. Dalším argumentem pro výše uvedený závěr může být také finanční stránka věci, kdy se účastníci daného právního vztahu uchýlí spíše ke zřízení služebnosti cesty, u které není na rozdíl od nezbytné cesty obligatorně stanovena povinnost poskytnout náhradu. Pokud tedy mezi sousedy nedojde ke sporu, domnívám se, že budou častěji volit variantu bezúplatného smluvního zřízení služebnosti, případně smluvní náhrady spočívající v plnění jiném než peněžitém. Nezbytné cesty tak dle mého názoru budou v budoucnu zřizovány především prostřednictvím soudního rozhodnutí, a k této variantě se bude přistupovat až v případě, kdy dohoda mezi sousedy nebude z jakéhokoli důvodu možná. Tato předpověď budoucího vývoje je však pouze mým osobním názorem a faktický vývoj zřizování nezbytných cest ukáže až čas a soudní praxe. Na základě výše uvedených závěrů se může zdát, že se v úpravě nezbytné cesty vyskytuje více problematických míst, než těch pozitivních, avšak už jen sama snaha zákonodárce upravit tento institut podrobněji, než jak byl upraven v občanském zákoníku z roku 1964, svým přínosem převládá nad některými nejasnostmi, které jak věřím, budou v nejbližší době vyřešeny judikaturou.

60

Seznam použitých pramenů KNIŽNÍ ZDROJE 1.

BAUDYŠ, Petr. Katastrální zákon. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. 421 s. ISBN 978-80-7400-525-1.

2.

BRADÁČ, Albert a kol. Věcná břemena od A do Z. 4. akt. vyd. Praha: Linde, a. s., 2009. 364 s. ISBN 978-80-7201-761-4.

3.

BOHUSLAV, Petr. Vydržení v českém právu. 2. doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 241 s. ISBN 80-7179-546-1.

4.

DAVID, Ludvík. IŠTVÁNEK, František. JAVŮRKOVÁ, Naděžda. KASÍKOVÁ, Martina. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, 1108 s. ISBN 978-80-7357-460-4.

5.

DAVID, Ludvík. IŠTVÁNEK, František. JAVŮRKOVÁ, Naděžda. KASÍKOVÁ, Martina. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, 948 s. ISBN 978-80-7357-460-4.

6.

ELIÁŠ, Karel, PSUTKA, Jindřich. Věcná břemena § 151n - § 151r občanského zákoníku. Podrobný komentář k jednotlivým ustanovením včetně vybrané judikatury a komentáře k právní úpravě této problematiky v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, a. s., 2012. 69 s. ISBN 978-80-7201-893-2.

7.

JANKŮ, Petra; ŠUSTROVÁ, Daniela; VRCHA, Pavel. Nový katastrální zákon – poznámkové vydání s vybranou judikaturou. Praha: Linde, 2014. 336 s. ISBN 987-807201-934-2.

8.

KABELKOVÁ, Eva. Věcná břemena v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. 368 s. ISBN 978-80-7400-461-2.

9.

KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1.

10.

KRÁLÍK, Michal. Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). 2. podst. dopl. a rozš. vyd. Praha: Leges, 2014. 528 s. ISBN 978-80-87576-96-0.

11.

NOVOTNÝ, Petr a kol. Nový občanský zákoník – Vlastnictví a věcná práva. Praha: GRADA Publishing a. s., 2014. 165 s. ISBN 978-80-247-5166-5.

12.

ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Reprint původního vydání. Praha: V. Linhart, 1935. 970 s. ISBN 80-85963-64-7.

13.

SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vyd. In: Beck – online. [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck, 2013. 1260 s. ISBN 978-80-7400-499-5.

14.

SPÁČIL, Jiří. Přehled judikatury z oblasti věcných břemen (s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012. 556 s. ISBN 978-807357-926-5.

15.

SPÁČIL, Jiří. Věcná břemena v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 11-12, 511-518 s. ISSN 1214-7966.

61

16.

ŠVESTKA, Jiří. SPÁČIL, Jiří. ŠKÁROVÁ, Marta. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I. § 1 až § 459. Komentář. 2. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. S. 1052. ISBN 97880-7400-108-6.

17.

VARVAŘOVSKÝ, Pavel a kol. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv. Veřejné cesty – místní a účelové komunikace. 2. rozš. vyd. Kancelář veřejného ochránce práv ve spolupráci s Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. 135 s. ISBN 978-80-7357-682-0.

ČLÁNKY 1.

KRÁLÍK, Michal. LAVICKÝ, Petr. Zřízení nezbytné cesty průchodem sousedního stavení. iPravnik.cz [online]. Nakladatelství C. H. Beck, 2013, publikováno 6. 3. 2014 [cit. 11. 3. 2015]. ISSN 1211-4405. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_8890/zrizeni-nezbytne-cesty-pruchodemsousedniho-staveni.aspx

2.

SVOBODA, Karel. Procesní zamyšlení nad novou koncepcí práva na zřízení nezbytné cesty. In: Beck – online. [právní informační systém]. Právní rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, č. 10. S. 370-373 [cit. 29. 11. 2014]. ISSN 1210-6410. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=nrptembrgnpxa4s7geyf643uojptgnzq&groupIndex=0&rowInde x=0

3.

TOMEK, Martin. Právo nezbytné cesty. IHNED.cz [online]. Economia, 2009, publikováno 25. 2. 2009 [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c134764130-pravo-nezbytne-cesty

DŮVODOVÉ ZPRÁVY 1.

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku v platném znění [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2013-2015, s. 255 [cit. 18. 2. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

2.

Vládní návrh občanského zákoníka: Důvodová zpráva. Poslanecká sněmovna parlamentu ČR: Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2015 [cit. 18. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_13.htm

PRÁVNÍ PŘEDPISY 1.

Ústavní zákon č. 2/1992 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

2.

Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

3.

Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2015].

4.

Zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

62

5.

Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 2. 2015].

6.

Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

7.

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2015].

8.

Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

9.

Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

10.

Zákon č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

11.

Zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 2. 2015].

12.

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

13.

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 11. 2014].

14.

Zákon č. 140/1896 Sb., O používání cest nezbytných. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 11. 2014].

15.

Zákon č. 946/1811 Sb., Obecný občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 11. 2014].

16.

Vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

JUDIKATURA 1.

Nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. NALUS [online]. Autocont, a. s., © 2006 [cit. 11. 3. 2015]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=57539&pos=1&cnt=1&typ=result

2.

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97. NALUS [online]. Autocont, a. s., © 2006 [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=30872&pos=1&cnt=1&typ=result

3.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 5. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1ACBABE9AFAE44A1 C1257D4A004ADC7A?openDocument&Highlight=0,

4.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/E82D5FA231D255EFC1 257D1100349B23?openDocument&Highlight=0, 63

5.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1725/2013. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 5. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/0127C77714A6654AC12 57CC2003FFFF9?openDocument&Highlight=0,

6.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2357/2012. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DDE108B3EDE3033AC 1257BEC004B6973?openDocument&Highlight=0,

7.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C2C46B8A05F7568FC1 257B42003C9173?openDocument&Highlight=0,

8.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 420/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 10. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/4C4CB568CEC7B076C1 257A72003972AC?openDocument&Highlight=0,

9.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 4. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/F940C5D3058AFD62C1 257A4E0065089D?openDocument&Highlight=0,

10.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 811/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 10. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/F1320BCFD823C444C1 257A4E0065BF2B?openDocument&Highlight=0,

11.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5272/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 20. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/47866EA80F97EEC2C1 257B57003D2B8A?openDocument&Highlight=0,

12.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3C5960D842AA9DEAC 1257A4E0066FADD?openDocument&Highlight=0,

13.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/6E27772FCD825F0BC1 257A4E0068ACAA?openDocument&Highlight=0,

14.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 4. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/CF75B64AE089E47EC1 257A4E00658B6E?openDocument&Highlight=0,

15.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 10. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/6E9735039BE1816EC12 57A4E00697112?openDocument&Highlight=0,

64

16.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 3. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7A77E7F4996274BEC1 257A4E006AB3FF?openDocument&Highlight=0,

17.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C240469330AD1CB0C1 257A4E006557A8?openDocument&Highlight=0,

18.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2085/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 20. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D48545BA11579C3AC1 257A4E00650B0B?openDocument&Highlight=0,

19.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 5. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A808AEBB7FFF8EFEC 1257A4E00669A92?openDocument&Highlight=0,

20.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 844/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D6241ADD273FB15FC 1257A4E00655281?openDocument&Highlight=0,

21.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 9. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/37F25AF2542BA089C1 257A4E00653DF1?openDocument&Highlight=0,

22.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1593/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 13. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A813790F4FBA8845C1 257A4E00697297?openDocument&Highlight=0,

23.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 442/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/6EAB017A480421D8C1 257A4E00697981?openDocument&Highlight=0,

24.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B4860E747E9FD846C1 257A4E0064CD38?openDocument&Highlight=0,

25.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 18. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7443BD817992C3B2C1 257A4E006900DF?openDocument&Highlight=0,

26.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3048/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 5. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D73F07E504D0044EC1 257A4E006A4374?openDocument&Highlight=0,

65

27.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 888/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 4. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/385AB9C98A8A4577C1 257A4E0066B236?openDocument&Highlight=0,

28.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 2. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/04899103F1D75884C12 57A4E00690228?openDocument&Highlight=0,

29.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/29C73BA104B82230C1 257A4E0066971F?openDocument&Highlight=0,

30.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 26. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A3E65A4F79ADD15DC 1257A4E0065B3A8?openDocument&Highlight=0,

31.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 5 As 20/2003. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2003/0020_5As__0300064A_preveden o.pdf

32.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/94DF1D653F7410E9C1 257A4E00694AE6?openDocument&Highlight=0,

33.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2919/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 20. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/EAED08C0BEA9BCFB C1257A4E0064DE4C?openDocument&Highlight=0,

34.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 4. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/FECEA8761C158837C1 257A4E006ABB5B?openDocument&Highlight=0,

35.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 5. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3E0C08E3320F0FF8C12 57A4E00698277?openDocument&Highlight=0,

36.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 4. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3A28164C90F10D7EC1 257A4E0067524F?openDocument&Highlight=0,

37.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 20. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C3D9DC27C78A0932C 1257A4E00670FBA?openDocument&Highlight=0,

66

38.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 1929, sp. zn. Rv I 1957/28. Publikováno v informačním systému ASPI.

39.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 4. 1921, sp. zn. R I 209/21. iPrávník [online]. Soudní rozhledy. K novému občanskému zákoníku ze soudní praxe [cit. 26. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_9123/podminky-zrizeninezbytne-cesty-pri-absenci-nutneho-spojeni-pozemku-s-verejnou-komunikacni-siti.aspx

40.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1920, sp. zn. Rc 816/1920. SALVIA [informační systém pro adv. kanceláře]. [cit. 3. 3. 2015]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/Rc816/1920

41.

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 19 Co 632/2005. SALVIA [informační systém pro adv. kanceláře]. [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/KSVYCHK19Co632/2005

42.

Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 60 Co 171/2004. Publikováno v Soudních rozhledech, č. 4/2006, str. 184. [cit. 1. 3. 2015].

67