Takoví jsme byli, část 8/13 Dobrodruhy čeká dlouhá poslední míle cesty do kláštera. Cesty jsou hlídané, údolí je v obležení a po horských úbočích už brzy poteče krev. . . Čí bude? Přežije někdo? Kdo bude létat na obláčku? Jak se dá diagnostikovat lykantropie? A najdou hrdinové klášter v ruinách? Většinu odpovědí najdete v osmé epizodě Letopisů.
V obležení Teď už to přestávala být legrace; nevěděli sice, jak si na tom klášter stojí, ale dalo se tušit, že jej Aradinovci budou dobře hlídat. Fricca s Kironem vyslali jako přední hlídku kus před sebe, kuše byly povytaženy do pohotovostních poloh, ruce na toporech seker a na jílcích mečů. Fantuse si Emrys přitáhla blíže k noze a nařídila mu neštěkat. Ušli tak vlastně docela daleko, skoro půl míle, než se to stalo. Zvědové se jim na chvíli ztratili z očí, zpoza zatáčky uslyšeli Kironův výkřik a vzápětí vzduchem zasvištěly šípy. Jedna ze střel projela Magovi ramenem a on s bolestivým výkřikem upadl za velký balvan. Druhá zasáhla Dudlibola čistě do prsou a mrštila s ním o zem, Emrys se se sakrováním vrhla vedle něj. Další 1
ze šípů se zabodl Beryl mělce do nohy, ale vedle stojící Sojka neměl tolik štěstí – šíp v zádech jej skolil stejně hladce jako kouzelníka; hobit se složil bezvládně na zem, ani nehlesl. Tohle je konec, blesklo Emrys hlavou, zatímco tiskla obličej do chladné hlíny na cestě a poslouchala svištění střel a výkřiky zasažených. Napjala se ke startu – počká, až se střelci přiblíží a skloní zbraně, třeba bude mít nějakou šanci. Jediné, na co teď dokázala myslet, byl Roh a to, že Aradinovcům nesmí padnout do rukou. První postavy střelců se už ukázaly – dva na obou stranách údolí, nenápadné oblečení stopařů beze znaků. Emrys se zhluboka nadechla. Náhle postřehla, že se jejím směrem přibližuje ruka, opatrně a pomalu jako obrovský bledý pavouk; dotkla se jejího čela, studená jako smrt. A potom tiché, sípavé slovo: „Avidius.ÿ Hlídky, sestupující k cestě viděly, jak černý pes při pohledu na ně stahuje ocas mezi nohy a upaluje pryč po cestě. Psa ať vezmou všichni čerti, může si běžet třeba až za Severní moře. Družina, rozprášená po cestě a bojeschopná sotva z poloviny zatím bezmocně sledovala, jak se střelci přibližují. Jeden zamířil k Magovi, který se doplazil pod balvan a nyní navzdory poraněné ruce natahoval svoji kuši; dva mířili k Sojkovi a Beryl, které nezbývalo než jen sledovat a vztekle tisknout toporo své sekery, a čtvrtý k Dudlibolovi, který ležel nehybně∗ a zem pod ním rudla krví.† Vzduchem proletěla šipka, to jak si Mag začal vyřizovat účty se svým ostřelovačem. Zvěd mu nezůstával nic dlužen, o balvan zazvonily oplátkou šípy. Zbývající tři se blížili rychle, nic jim v tom nebránilo. Potom se stalo několik věcí najednou: Beryl se zuřivým výkřikem vyskočila na nohy a ťala po nejbližším útočníkovi, Dudlibol se nepatrně nadzvedl a vykřikl nějaké kouzlo. Z prstů jeho napřažené ruky vyletěl modrý záblesk a měnil kouzelníkova slova v činy. Teď se rozkřičel i voják, neboť znenadání na něj padlo obrovské klubko modrých, hbitých hádků, pod kterými skoro celý zmizel. Jeden z dvojice ∗ Což † Což
obvykle znamená, že přemýšlí. obvykle znamená, že usilovně přemýšlí.
2
útočící na Beryl zděšeně zařval a dal se na ústup, trpaslice tedy měla o starost méně. Ale ani tak se jí nevedlo nejlépe, rukávy její košile byly podezřele tmavé a sekeru už držela jen s vypětím všech sil. Magvousáč už upustil kuši a musel zoufale uskakovat před širokým mečem, Dudlibol se potácivě postavil na nohy; z jeho vojáka toho mnoho nezbylo, klubko hadů opadlo a začalo se rozplazovat do okolí, vlastně, jak si elf uvědomil vzápětí, jediným velice konkrétním směrem – k němu. Nebezpečí si všimla i Beryl a ona i její protivník hádkům spěšně uskakovali z cesty. Na bojišti nastal totální chaos. Dudlibol si to namířil za Magem a přitom se málem srazil s jedním z útočníků, Beryl získala trochu času a snažila se Sojku odtáhnout stranou, zatímco její protivník ustupoval před hady a v očích měl výraz hrůzy. Hadi zrychlovali, vypadalo to, že se neplazí po zemi, ale levitují kousek nad ní, tak hladce se pohybovali. Výkřiky se teď ozvaly i ve stráni nad nimi, seshora přilétla šipka a trefila jednoho z mužů; někdo z předsunuté hlídky tedy byl ještě schopný boje. A nevedl si vůbec špatně, druhá střela také našla svůj cíl. Mag si vybojoval volnou cestu a pustil se nahoru údolím. Dudlibol se zastavil a přerývavě vtahoval vzduch, hadi byli sotva na dva sáhy od něj. Tady zbývalo už jen jediné, ono pověstné vyhánění čerta ďáblem. Už když vyslovoval poslední slova zaklínadla věděl, že se nezdařilo. Na zlomek vteřiny ztratil vědomí. Když temnota před očima zmizela a on se rozhlédl kolem, okamžitě toho zalitoval. Zatočila se mu hlava – vznášel se tak vysoko nad bojištěm, že své druhy ani děj vůbec nerozeznával. V té výšce ho navíc držela velmi křehká kocábka – elf seděl na jakémsi obláčku, tak buclatém a načechraném, že jej nemohl pokládat než za důkaz toho, že bohové mají dost mizerný smysl pro humor. Zkusmo hrábnul rukama do vzduchu, jako při pádlování – nepatrně jej to posunulo dopředu, ale jen o pár palců. Nic uspokojivého, leč jediné, co aspoň trochu fungovalo, jak se předsvědčil po chvíli pokusů řídit obláček jiným způsobem. Důvod k nervozitě měl pořádný – hadi se nedali ničím 3
zmýlit a cílevědomě se vzduchem plazili přímo k němu. Nezbývalo než pádlovat. Dudlibol si to namířil k hřebeni, za který se chtěli dostat. Ten se zvedal alespoň dvě stě sáhů nad cestou, pokud bude mít štěstí, snad se o něj jednoduše zastaví, ideálně ještě než jej hadi dostihnou. Kouzlit se už neodvažoval. Dole se situace pomalu vyjasňovala. Beryl konečně rázným zásahem poslala k zemi svého protivníka, až ji krev postříkala od hlavy k patě. Na chvíli se musela zastavit a vydechnout si. Co jen teď budou dělat, rozprášeni po horách. Nad sebou zpozorovala Fricca, jak ostřeluje vojáka, který prve uprchl před hady, z koruny jednoho ze smrků. Mag jí zmizel někde nahoře. Měla by za ním mazat, ale rychle, dokud je čas. Přehodila si Sojku přes rameno a pomalým poklusem se vydala v hobitových stopách. Nalezla jej brzy; za zatáčkou se alchymista skláněl nad Kironem, kterému v rameni vězela jediná šipka. Přestože byl kudůk jinak nezraněn, ani v nejmenším se neměl k tomu probrat se z bezvědomí. „Vezmi Sojku a běž na hřeben,ÿ vyštěkl na ni hobit, sotva ji spatřil. „Schovejte se někde ve skalách pokud to půjde, já zkusím odtáhnout Kirona.ÿ To jí nemusel říkat dvakrát. Fricco složil naprosto bravurní ránou posledního z bojujících, však bylo taky na čase! Dvě šipky, které schytal, jej pekelně bolely a díky nim už skoro nemohl pohnout pravou rukou, která mu dočista zmrtvěla. Napůl slezl, napůl spadl ze stromu a rozběhl se zpátky. Nad Kironem spatřil sklánět se zakrváceného a posekaného Maga. Po krátké, ale ostré výměně názorů popadli ležícího kudůka každý pod jedno rameno a takto se jej jali pomalu vléci do svahu. Friccovi se v očích leskly slzy a paličatého alchymistu, který i nyní kvůli nim dvěma riskoval život, proklínal všemi známými jazyky a kletbami. Asi v polovině stráně dohnali Beryl, která musela na chvíli zastavit a obvázat si rány, jinak by ji ztráta krve brzy přemohla. Současně spatřili, jak se k nim vzduchem blíží podivná sestava – Dudlibol 4
pádlující rukama seč mu síly stačí, a za ním hejno modrých hádků. Poslední jmenovaní měli v tomto závodě zřetelně navrch. Sojka se na chvíli probral, pohlédl k nebi, vzápětí příšerně zaječel a znova omdlel. Beryl poskočila a zavřeštěla také, tolik se lekla. Fricco zoufale vrazil Kironovi několik facek, ale kudůk jen něco zabručel a nehýbl se. Poslední dva sáhy nad zemí Dudlibol seskočil a dal se do běhu, což za stávajících podmínek znamenalo jakési plouživé přískoky. „Oheň!ÿ bylo to jediné, na co mu v plicích zbýval vzduch. Fricco duchapřítomně zalovil v batohu, sláva, láhev tam ještě byla, nerozbitá a plná. Chladnokrevně nechal kouzelníka proběhnout kolem, jiskra vyskočila. . . Sotva se trochu rozptýlily husté mraky černého kouře, naskytlo se jim dílo zkázy v celé své kráse. „Třaskavá hlína hadr,ÿ vydechla Beryl. Ale hádci byli pryč. Vydali se dále; Dudlibol převzal Kirona, a Fricco tak mohl pomoci Beryl, která Sojku vlekla už jen silou vůle. Jako zázrakem se jim podařilo dostat se až pod skály na hřebeni, věděli však, že tento klid nebude mít dlouhého trvání. Ze svého obláčku totiž kouzelník spatřil ledacos, mimo jiné i to, že kolem valu, přes který je zřejmě hodlala převést Emrys, je nějak podezřele rušno. Muselo se tu něco semlít jen chvíli předtím, než sestoupili na tu zatracenou cestu. Opatrně se ploužili ve stínu skal a hledali místo, které by jim poskytlo provizorní úkryt; nic víc už v této situaci dělat nemohli. Netrvalo dlouho, když je Mag pohybem ruky zarazil. Ztuhli jako sochy. Lidské hlasy a řinčení zbraní se nedaly přeslechnout. Alchymista opatrně vyhlédl. Tak tedy průchod jsme našli, ale už neprůchodný, pomyslel si trpce. Mezi skalami tu byl navršen jakýsi val, a za ním ještě jeden. Obsazené byly oba. Ten vnitřní a vyšší lidmi z kláštera, ten vnější skupinkou mužů oblečených podobně jako ti, kteří je sundali dole na cestě. Bitka byla v plném proudu. Stáhli se rychle zpátky a ukryli se do jedné ze slepých soutěsek. Na boj a pomoc povstalcům nebylo ani pomyšlení; Kiron se sice už stačil 5
probrat, ale sotva se udržel na nohou a neustále ztrácel rovnováhu. Beryl se podlamovaly kolena a začínala ji roztřásat neovladatelná zimnice, Sojka byl bílý jako stěna a tep měl už skoro nehmatný, Dudlibol vykašlával krev, začínal upadat do bezvědomí a zdařile tak následoval Sojku na jeho cestě za Slečnou v černém. Fricco na tom byl relativně dobře, ale necitlivé prsty pravé ruky nebyly schopny ani udržet kuši, natož vsadit šipku. Mag dostal několik ran mečem, ale dosud se držel na nohou a mohl tu a tam podat zprávu a stavu věcí. Od barikády se ozval hluk, náhle a překvapivě, řinčení zbraní dolehlo zřetelně až k nim. Trvalo to jen chvíli – útok musel být pořádně prudký. Mag se opatrně odplížil a vyhlédl zpoza skály; vzápětí začal na své druhy prudce mávat: následujte mě! Poslechli ho. Otevřel se jim výhled na bojště a oni viděli, že příkop mezi valy je pokryt těly členů Aradinovského přepadového komanda. „Site, nestřílejte!ÿ šlehl vzduchem výkřik. „To jsou oni!ÿ Na protější straně údolí to z holé skalky pozoroval vlk s očima tmavýma jako kouřové sklo. Ve chvíli, kdy se tam vynořila ta zatracená průzkumnická jednotka se už začal připravovat na nejhorší – pokud by vojáci někoho zajali, musel by se se svými druhy postarat o to, aby dotyčný nestačil nic prozradit. Teď bylo zřejmé, že tu družinu podcenil – s přepadovou skupinou se vypořádali a ještě se všem podařilo dostat do bezpečí za val. Ačkoliv dosti originálním způsobem, pomyslel si ještě, když dával svým lidem pokyn k ústupu. Tedy zejména v jednom případě.
Sojkovo sbohem Do kláštera sestoupili přes jeho zahrady v severní části; nepotkali v nich ani živáčka. I druhé a první nádvoří byla poloprázdná. „Lidí je málo,ÿ povzdechl si Sit, člověk, který velel obráncům valu a nyní je s několika svými lidmi doprovázel. „Měli jsem velké ztráty při posledním útoku, a hodně z nich je v terénu. Ostatně, večer podáte před Radou hlášení o průběhu svého úkolu, a myslím, že vám 6
mnohé neunikne. Zatím si odpočiňte jak jen to je možné a – hmm. . . ÿ na Situlově přátelské tváři se na okamžik objevily rozpaky, „přeji vám hezký zbytek dne.ÿ Stanuli na hlavním nádvoří a Sit se od nich odpojil. Zkrvavení, ohořelí a otrhaní dobrodruzi se po sobě podívali. Měli pocit, že i kdyby začaly trakaře padat, byl by to hezký zbytek dne. Skoro cokoliv by byl hezký zbytek dne. Setkání s Vránou, které je teď čekalo, však do této množiny rozhodně nepatřilo. Emrys si nadhodila Sojku, kterého měla přehozeného přes záda jako pytel brambor. Hobitovy ruce se ve vzduchu bezvládně rozklinkaly. „Netvařte se tak; to, že se jeho nejschopnější zaměstnanec zbláznil, by se měl Vrána dovědět hned a jako první.ÿ To byla nepopiratelná a krutá pravda. Vydali se k hlavnímu komplexu budov a Sojkova hlava bimbala Emrys do zad v rytmu jejích kroků. Ve stínu budovy, kde sídlili členové Rady, jej elfka shodila na zem a rychlým průpleskem probrala k vědomí. Hobit zamžoural do prudkého denního světla a zmateně se začal hrabat na nohy. „Co se děje? Kam to jdeme? Kde je Roh?ÿ Emrys mu místo odpovědi pomohla na nohy a postrčila jej k chůzi. „Za Vránou, máš radost?ÿ Hobit mrknutím oka docela ožil. „Za Vránou! Vrána! Vráno!ÿ „. . . skloňovat nezapomněl. . . ÿ bručel znechuceně kouzelník. Sojkovi zřejmě myšlení mezitím přehodilo na vyšší rychlostní stupeň. „Vráno! Vráno! VRÁÁÁNOOO!!!ÿ „Nehulákej tady, do háje!ÿ „Pomóóóc, vraždááá! Vráánooo! Zradááá! Vrááno! Vrrr. . . ÿ „Ten nás zabije,ÿ podotkl Mag, když mu opět nasazoval roubík. Beryl hobitovi držela ruce za zády, aby se nemohl bránit. Došli na místo určení a Emrys opatrně zaklepala. Bylo jí z toho úplně nanic. „Vejděte,ÿ ozvalo se ostře zevnitř. Vešli. 7
Vzhlédl k nim od stolu s nějakými listinami; jako vždy byl celý v černém a jako vždy byly jeho oči ledově modré a nutily je uhýbat pohledem. Potom za nimi zpozoroval Sojku a prudce vstal. „Sojko! Konečně, už—ÿ „Pane, počkejte, jdeme právě kvůli němu, on—ÿ „Proč má k čertu roubík?! Co jste s ním provedli, mluvte!ÿ „Je nám to strašně líto, pane,ÿ pustil se do toho Mag. „Ale on se jaksi. . . zbláznil.ÿ „Cože?ÿ nasupil se Vrána. „Nelžete mi tady, chlape! A sundejte mu zatraceně ten roubík, ať mluví!ÿ „To není dobrý nápad, nic—ÿ „Řekl jsem sundat!ÿ udeřil Vrána pěstí do stolu. Tak rozčileného ho ještě neviděli. Magvousáč pokrčil rameny a Beryl udělala, jak bylo přikázáno. Sojka se k Vránovi okamžitě vrhnul. „Pane, to oni, to oni, celou tu dobu se mě snažili zabít, nejvíc tenhleten,ÿ ukázal přitom na Maga, „a zkoušel mě předhodit vlkům, kdyby nevybouchli, a udělal ze mě lahvičku a já jsem byl potom lahvička a nemohl jsem zabránit tomu aby mi Roh nesebral, je to zázrak, zázrak, že se jim nepodařilo se mě zbavit, ale to je spravedlnost, tu nejde porazit, a pravda nakonec vždycky vyplave nad vodu jako olej na světlo. . . ÿ „Co jste s ním prováděl, ptám se podruhé a naposled! Tohle si vypijete!!!ÿ Vrána přešel k Magovi, modré oči metaly blesky, a napjatým ukazovákem mu mířil mezi oči. Hobit udělal krok zpět. To je celkem běžná reakce, když se nad vámi hrbí rozlícený zaměstnavatel, který navíc vypadá jako sám Smrt s vy víte zatraceně dobře, čeho všeho je schopen. „Pane,ÿ vložila se do toho Emrys. „Magvousáč za nic nemůže, Sojkův stav je důsledkem toho, co se dělo v Nambě a čím jsme prošli. Ocitl se v tak obtížné situaci, že z ní prostě zešílel.ÿ Vrána se napřímil a pohlédl elfce do očí. Zdálo se, že se pomalu začíná zase ovládat. Emrys se přinutila alespoň chvíli neuhnout. „Dobře,ÿ usekl nakonec. „Běžte. Vysvětlíte to večer mně a Radě. Sojku odveďte na marodku!ÿ 8
Poté, co za nimi zapadly dveře, museli všichni pěkně dlouho a pěkně zhluboka dýchat. Jako skupinka vytrvalostních běžců. „Tak to bychom měli za sebou,ÿ oddechla si Emrys. „No, já ho tam odvleču. Počkejte tady, už se o vás ví a někdo z léčitelek se tu objeví každou chvíli.ÿ Přikývli; přikývli by, i kdyby se tu měl stavit mudrc Yahoga. Možná by přikývli i na jeho osla. „A. . . Dudlibole? Vyhledám tě, až se dáte trochu do pořádku. Pokud tedy nejsi proti. . . myslím, že tady znám někoho, kdo by si mohl vědět rady s tvojí záležitostí, hm?ÿ Elf se jí na okamžik odíval do očí a pak přikývl. „Ovšemže. Děkuji ti.ÿ
Úplně nerozpustná Dudlibol s mohutným zaprskáním vynořil hlavu zpod vody a naslepo zašátral o nějakém hadru, aby si vytřel oči. „A jéje, pan kouzelník se nám už zase snaží utopit.ÿ Fricco, jak jinak, a Kiron byl s ním. Ač je to k neuvěření, dokonce i hobit uznal, že ve stavu, v jakém se nachází, se prostě nemůže pohybovat na půdě ženského kláštera, a zavítal do zdejších umýváren. Měly sympatické koryto s tekoucí vodou, učiněný luxus. „. . . ’ky bych tě tam mohl hodit,ÿ zahučel Dudlibol bez zvláštního zájmu, když si přetahoval přes hlavu halenu. Otočil se a odcházel ven, do poledního světla. Fricco zavrtěl hlavou a shodil na zem svoje svršky. „Od tý doby co se znova objevil, brácho,ÿ obrátil se na kudůka, „nám začíná nějak chátrat. Ani se nesnaží mě odpálkovat, jako dřív.ÿ Voda mohutně zašplouchala „Jo, a taky se vzteká, všim sis?ÿ „No to je fakt, vzteká se poslední dobou děsně. Podej mi mýdlo.ÿ „Jo, na svý poměry se vzteká děsně. Ale na jiný poměry se zase vzteká úplně normálně.ÿ „Jo, na jiný poměry se vzteká úplně normálně.ÿ Několik vlnek laškovně cáklo na kamennou podlahu. 9
„Au! Já chtěl mýdlo, ne kus žuly. Z čeho to sakra, dělaj, vždyť je to úplně nerozpustný!ÿ „Jsme ve válce, nestěžuj si.ÿ „To vim, ale že ty seš ve válce se mnou, to sem nevěděl. Jó, tadle mejdla tak narvat do praků, to by byla přímo pekelná zbraň.ÿ „No, vážně. Pekelná zbraň.ÿ „Úplně nerozpustná.ÿ
Krev a zrcadla Dudlibol se s Emrys skoro srazil před vchodem jedné z dílen, jaké byly nalepeny podél druhého nádvoří. Elfka se na něj s nadějí usmála. „Sláva, tady jsi. To je dobře, můžeme rovnou vyrazit. Znám jednu z našich léčitelek která má s lykantropií a podobně nějaké zkušenosti; řekla jsem jí o tobě. Velice ji to zaujalo a ráda by tě viděla, nejlépe hned.ÿ Vedla jej přes nádvoří, do té části kláštera, která byla vyhrazena kněžkám a kde se nyní nacházela i rozšířená polní nemocnice. „No, a jsme tady.ÿ Stanuli před nízkými dveřmi v chodbě ve druhém patře. Emrys zaklepala. Otevřela jim postarší, mateřsky vyhlížející žena s dlouhými šedivějícími vlasy spletenými do copu. Na sobě měla řádový oděv s poněkud kratšími rukávy, než bylo obvyklé. Mile se na ně usmála. „Ah, to jsi ty. Nu, pojďte dál, už na vás čekám.ÿ Vešli do místnosti zařízené prostě, ale účelně. Denní světlo sem padalo jediným oknem a dávalo jí útulný vzhled starobylé, provoněné apatyky. „Elien, tohle je Dudlibol. Dudlibole, paní Elien.ÿ Léčitelka mu podala přátelsky ruku. „Těší mne, vzácná paní.ÿ „Mě také, mladý muži, mě také. Tak povídejte, zatím jsem toho slyšela jen trochu. Co všechno už víte?ÿ První se slova chopila Emrys. Vylíčila léčitelce svoje vlastní pokusy se zrcadlem a amuletem; Dudlibol to doplnil zmínkou o podivném 10
snu a své schopnosti s vlky telepaticky komunikovat, když mělo dojít k obětování dvou členů družiny. Elien pokyvovala hlavou a dívala se upřeně z okna. Když skončili, konečně odvrátila pohled a otočila se k nim. „Ale úplněk byl nedávno a říkáte, že na vás nemá žádných zvláštních účinků?ÿ „Nemá, to je pravda. Ostatně ani ta zrcadla nejsou tak jednoznačná, tehdy v jeskyních jsem se v nich viděl bez problémů.ÿ „Hmm. . . ÿ broukla si léčitelka a zalovila v jedné z polic. Emrys se posadila na blízko stojící židli a odsunula se k oknu, aby nezavazela. Situaci sledovala se zájmem a zároveň s obavami. Elien se mezi drobnými prsty něco stříbrně zalesklo. „Ověříme si tu reakci na stříbro, ano? Půjčte mi jednu ruku, tak. . . ÿ uchopila ruku do svých dlaní a pomalu spustila kuličku dovnitř. V tu chvíli mu pálivá bolest projela celo paží a vystřelila do hlavy; elf se prudce léčitelce vytrhnul, nebránila mu. „Máš pravdu,ÿ prohodila spíš k Emrys, která jí kuličku hbitě podala. „Tohle je teda opravdu výrazné. Ale. . . ÿ otočila se znovu k Dudlibolovi a na čele jí naskočila kolmá vráska, „tohle se někdy objevuje samostatně, ještě to nemusí nic znamenat. Potřebovalo by to vyzkoušet něco obecnějšího, nějaké kouzlo cílené na temnou magii. Pokud ovšem souhlasíte.ÿ „Samozřejmě, cokoliv vás napadne.ÿ Emrys se na židli neklidně zavrtěla. „Ty, Elien. . . nedělej to, prosím. Tohle už jsem zkoušela. . . to kouzlo je. . . no, hodně účinné, nemáš tam něco mírnějšího?ÿ „Kdy—ÿ začal Dudlibol, ale hraničářka jen mávla rukou. „Tehdy u té ohrady. . . bylo to cítit, ne?ÿ Vzpomínka, ač hodně zasutá za jinými, silnějšími dojmy té noci se konečně vynořila. „Tak tos’ byla ty! Bohové, úplně jsem zapomněl. . . ÿ Elien si přemýšlivě mnula bradu a pozorně ty dva sledovala. „Mohu provést jakousi lokální formu toho kouzla, když je to tak, jak říkáš. Podejte mi tedy ruku. . . ÿ požádala Dudlibola. Dlaně léčitelky byly měkké a teplé. 11
„A říkejte co cítíte.ÿ Elien se mu podívala pevně do očí a Dudlibol pocítil teplo, šířící se v jeho dlani. Trochu to pálilo, řekl potom ještě. Elien už se neusmívala; výsledky byly přinejmenším varující. „Zkusme ještě to zrcadlo, ano,ÿ řekla bezbarvě. Její pohled k Emrys jasně signalizoval: kamarádko, tohle není dobré. Ani zrcadlo však neřeklo nic nového. Ono neřeklo stran Dudlibola vůbec nic, dočista jej ignorovalo. Elien, stojící za elfem, v něm chvíli studovala svoji vlastní tvář. Potom jej otočila lícem ke stěně a posadila se. „Podívejte, bohužel máte všechny reakce pozitivní, tedy podle toho co jsem zjistila já jste stižen lykantropií. Ale pokud by měl někdo mít konečné slovo, nejsem to já. Jeden z hostů, kteří zde teď přebývají, to dokáže rozlišit naprosto spolehlivě a, aby se tak řeklo, moji diagnózu potvrdit, nebo vyvrátit. Budu potřebovat něco vaší krve.ÿ Na chvíli osaměli, zatímco léčitelka spěchala chodbami s drobnou lahvičkou naplněnou rudou tekutinou. U jedněch dveří se zastavila a bez okolků na ně zaklepala. „Elien! Pojď dál,ÿ ozvalo se z místnosti nezřetelně. „Mám tu případ pro tebe, Betridale. . . ÿ
12
