pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 5
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
MARIE KALENSKÁ
Pracovněprávní spory a jejich řešení
Pracovní právo stejně jako jiná právní odvětví stanoví subjektivní práva a povinnosti účastníkům pracovněprávních vztahů a umožňuje tato subjektivní práva prosadit prostředky právního donucení.1) Subjekty pracovněprávních vztahů plní zpravidla své právní povinnosti bez vynucování (plnění většiny povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, např. konání sjednaného druhu práce, výplata mzdy atp.), nicméně nelze opominout, že dnes při pluralitě zaměstnavatelských subjektů se setkáme s řadou jejich pochybení, ať již úmyslných či majících původ v neznalosti právních předpisů, na která doplácejí zejména zaměstnanci. Ovšem i někteří zaměstnanci neplní všechny své povinnosti v souladu s právními předpisy. Obcházení a porušování pracovněprávních předpisů můžeme tedy nalézt jak na straně některých zaměstnavatelů, tak i některých zaměstnanců. Je zcela pochopitelné, že zejména v individuálních pracovněprávních vztazích při značné frekvenci realizace práv a povinností v denním životě dochází k rozporům, střetům v názorech a stanoviscích mezi vedením a podřízenými zaměstnanci nebo mezi zastupitelskými orgány zaměstnanců a zaměstnavateli, popř. jejich sdruženími atp. Teprve dojde-li k uplatnění práva u orgánu příslušného řešit tyto střety zájmů s cílem docílit vynucení realizace práva (uspokojení nároku), jde o pracovněprávní spor označovaný v zákoníku práce a dalších právních předpisech jako pracovní spor. Teprve určitá hodnota intenzity střetu (rozporu) mezi subjekty pracovněprávního vztahu vede k tomu, že se oprávněný domáhá prosazení svého práva formou jeho procesního uplatnění před příslušným orgánem, vyvolává v život nový právní vztah vznikající mezi subjekty pracovněprávního vztahu a soudem (u kolektivních pracovních vztahů i zprostředkovatelem, rozhodcem či soudem). Pracovní spory se v pracovněprávní teorii rozdělují zpravidla na individuální pracovní spory a kolektivní pracovní spory. Individuální pracovní spory jsou spory vzniklé z individuálních pracovních vztahů, jsou to spory mezi zaměstnava-
Článek navazuje na autorčinu stať o vývoji pracovního práva. Srovnej Kalenská, M.: K vývoji pracovního práva. Aplikované právo č. 1/2006, s. 5–26. 1)
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
5
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 6
telem a zaměstnancem o nároky vzniklé z pracovněprávních vztahů nebo o určení pracovněprávního vztahu.2) Kolektivní pracovní spory jsou spory vzniklé z kolektivních pracovních vztahů, tj. spory vzniklé mezi zaměstnavatelem (příp. sdružením zaměstnavatelů) a kolektivem zaměstnanců zastoupeným odborovým orgánem.3) Důvěra v právo obecně a v pracovní právo zvláště nespočívá jen v kvalitním zákonodárství a podmínkách působících k předcházení sporů, ale také v tom, aby zaměstnanec (i zaměstnavatel) měl možnost se svého práva rychle a lacino domoci. Cílem tohoto pojednání je zaměřit se na vývoj řešení individuálních pracovních sporů, zhodnotit platnou právní úpravu a její uplatňování v praxi a poukázat na některé nedostatky a možnosti docílení jejich nápravy.
Pracovní soudnictví v našich zemích od roku 1918 do roku 1945 V Československu existovalo za první republiky pracovní soudnictví.4) Vytvoření pracovních soudů upravoval zák. č. 131/1931 Sb. z a n. (dále jen „Sb.“), o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního (o pracovních soudech). Pracovní soudy byly zrušeny až zák. č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Za okupace byla jejich činnost pozastavena. Příslušnost pracovních soudů byla výlučná, výjimku představovaly případy, kdy bylo řešení pracovních sporů kolektivní smlouvou přenášeno na rozhodce. Pracovní soudy také nerozhodovaly spory ze služebních a pracovních poměrů zaměstnanců státu a spory náležející před rozhodčí výbory živnostenských společenstev. Pracovní soudy byly samostatnými soudy zřizovanými vedle obecných soudů v místech, kde to vyžadovaly hospodářské a sociální poměry. Nebyly proto vždy v místě okresního soudu, ale někde byl pracovní soud zřízen pro několik obvodů. Tam, kde pro to nebyly podmínky, vláda zřídila u jednotlivých obecných soudů zvláštní oddělení pro pracovní spory, které patřily do působnosti pracovních soudů. Soudce, který vedl uvedené oddělení pro řešení pracovních sporů, podléhal pouze dohledu přednosty okresního soudu, jinak měl stejné postavení, jaké měli předsedové samostatného pracovního soudu. Pracovní soud se skládal z předsedy, podle potřeby z jednoho nebo několika předsedových náměstků a z potřebného počtu přísedících a jejich náhradníků. Předsedu a jeho náměstky ustanovoval ministr spravedlnosti ze soudců z povolání, kteří byli činni v sídle pracovního soudu, přihlížeje k jejich znalostem pracovního práva a sociálních poměrů. Kancelářský personál a zřízence přiděloval pracovnímu soudu prezident krajského soudu, v jehož obvodu byl pracovní soud. 2)
Srovnej Bělina, M. a kolektiv: Pracovní právo. C. H. Beck, Praha 2004, s. 446.
Srovnej tamtéž, s. 447. K pojmu individuální a kolektivní právo srovnej Gavlas, M. a kolektiv: Pracovní právo. Doplněk, Brno 2004, s. 25.
3)
4) Ke vzniku a vývoji ochranného zákonodárství srovnej Bělina, M. a kolektiv: Prcovní právo. C. H. Beck, Praha 2004, s 17–18, k vývoji pracovního zákonodárství v našich zemích po r. 1918 srovnej tamtéž, s. 19–21. Srovnej také Gavlas, M. a kolektiv: Pracovní právo. Doplněk, Brno 2004, s. 29–38.
6
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 7
Počet přísedících jednotlivých pracovních soudů stanovil ministr spravedlnosti. Jmenoval je prezident vrchního soudu, v jehož obvodu byl pracovní soud, z poloviny ze zaměstnavatelů, z poloviny ze zaměstnanců. Jmenovány byly osoby navržené ústředními odborovými organizacemi zaměstnanců a zaměstnavatelů. Přísedící musel mít věk alespoň třicet let a volební právo do obecního zastupitelstva. Shora uvedený zákon stanovil, kdy může přísedící pracovního soudu jmenování odmítnout nebo se úřadu vzdát. Předseda pracovního soudu byl oprávněn rozhodnout, zda odmítnutí nebo vzdání se funkce je odůvodněné. Přísedící měl nárok na potřebné pracovní volno, náhradu ušlého výdělku a požíval určité ochrany proti propuštění. Funkční období přísedících trvalo tři roky. Přísedící mohl být ze stanovených důvodů své funkce zbaven. Pracovní soud mohl být rozdělen podle příbuzných výrobních, živnostenských nebo služebních odvětví na několik stálých oddělení. Zpravidla bylo zřízeno zvláštní oddělení pro spory obchodních zaměstnanců a pro spory zaměstnanců v zemědělství. Ve sporech, jejichž předmět neměl hodnotu vyšší než tři sta korun, bylo řízení zjednodušené. Rozsudek měl být vyhlášen zpravidla hned po skončení ústního líčení a stranám mělo být doručeno jeho písemné vyhotovení. Strany se mohly dát zastoupit každou svéprávnou osobou, která byla schopna před soudem jednat. Ve sporech, jejichž hodnota byla nižší než 1 000 Kčs, bylo vyloučeno zastoupení advokátem. Pracovní soud měl podle potřeby ustanovit a vyhlásit určité dny a hodiny, kdy se mohou strany bez obsílky dostavit, aby zahájily rozepři nebo jednaly o smír. První stání k zahájení sporu nebo k prvnímu přelíčení mělo být zpravidla do pěti dnů od podání žaloby. Všechna jednání se měla konat v době co nejkratší. Pracovní soud se usnášel většinou hlasů. Nejprve hlasoval přísedící věkem starší, předseda odevzdával hlas naposledy. Porada a hlasování bylo neveřejné a sepisoval se o něm zvláštní protokol. Ve sporech, ve kterých hodnota sporu nepřesahovala 300 Kč, bylo přípustné odvolání proti rozsudku jen ve stanovených případech a za stanovených podmínek, v ostatních sporech bylo možno podat odvolání bez omezení. O odvolání rozhodoval odvolací soud v zasedání neveřejném ve tříčlenném senátu složeném ze soudců z povolání. V některých případech bylo možno proti rozsudku krajského soudu podat tzv. „dovolání“, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud bez ústního přelíčení v neveřejném zasedání. Pokud nebyla hodnota sporu vyšší než 500 Kč, byly veškeré písemnosti v řízení před pracovními soudy osvobozeny od poplatků. To platilo i pro odvolací řízení. Kromě pracovních soudů se uplatňovaly pro některé obory rozhodčí soudy, např. rozhodčí soudy hornické, které mohly rozhodovat vedle kolektivních pracovních sporů i některé individuální pracovní spory. V Praze působil v této soustavě Vrchní hornický soud rozhodčí. Pro úpravu pracovních poměrů ve stavebních živnostech a v podnicích vyrábějících a provádějících dopravu stavebních hmot byly zřízeny při několika pracovních soudech rozhodčí soudy mzdové. K vyřizování sporů mezi členy živnostenského společenstva a jejich pomocníků, pokud vznikly z poměru pracovního nebo učebního, bylo možno ještě podle živnostenského řádu (zák. č. 56 ř. z. z 5. února 1907) zřizovat rozhodčí výbory složené paritně ze zaměstnavatelů a zaměstnanců. Zvláštní režim platil pro řešení pracovních sporů státních zaměstnanců. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
7
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 8
Pracovní soudnictví od roku 1945 do roku 1990 Za okupace byla činnost rozhodčích soudů pozastavena. Po r. 1945 začaly pracovní soudy znovu působit. K jejich zrušení došlo zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Působit nicméně přestaly až v r. 1952 na základě nařízení ministra spravedlnosti.5) Citovaný zákon o zlidovění soudnictví přinesl do soudnictví změny, které měly uskutečnit jeden z tehdejších ústavních principů, a to účast lidu na výkonu soudnictví za současného zakotvení principu senátního rozhodování. Komplexní úpravu všech procesních otázek přinesla nová kodifikace procesního práva, a to zejména zák. č. 142/1950 Sb. (občanský soudní řád). Tento zákon se stal jediným procesním kodexem, jednotným pro celý stát. Pokud jde o samotné soudy, dělily se na soudy lidové, soudy krajské a Nejvyšší soud a některé soudy zvláštní. S pracovními soudy se již nepočítalo, takže rozhodování pracovních sporů patřilo před obecné soudy. Lidoví přísedící měli nahradit přísedící pracovních soudů, ač jim zpravidla chyběla odbornost a znalost místních podmínek, neboť byli vybíráni především s ohledem na politickou kvalitu. To ostatně platilo i o výběru soudců, kteří byli narychlo – v neuvěřitelně krátké době – do uvedené funkce připravováni (Právnická škola pracujících). Většina oněch narychlo vychovaných právníků byla umístěna do jiných oborů a nikoliv na řešení pracovních sporů. To souviselo se skutečností, že politické tlaky a s nimi související personální změny se projevovaly daleko více v trestním soudnictví než v soudnictví civilním. Pokud se jednalo o řešení pracovních sporů, byli soudci z povolání tam, kde k tomu byly podmínky, specializováni. Vzhledem k tomu, že soudci z lidu specializováni nebyli, byli víceméně pasivními členy senátu a rozhodování zůstalo v rukou soudců z povolání. Ti byli v podstatě na velice dobré úrovni a nutno poznamenat, že i u nich se vžilo vědomí, že když vše přímo či nepřímo vlastní stát, je nutno pracovníky více chránit. Ostatně i pracovní právo bylo postupem doby čím dále tím více ochranářské. Podle mých zkušeností rozhodování soudů v pracovních sporech bylo silně deformované v případech, kdy se do sporu zamíchaly některé orgány KSČ, zejména když projevil o věc zájem krajský či okresní tajemník KSČ, nebo když šlo o vysloveně politickou záležitost, např. o „chartisty“ atp. V takových případech nepomohla a ani nemohla být poskytnuta právní ochrana ROH, kterou jinak právníci pracující v odborech často úspěšně zaměstnancům poskytovali. Byla to zejména právní poradna ÚRO, ale i poradny v krajských odborových radách a konečně i právníci v ústředích odborových svazů poskytující zaměstnancům nejen právní porady, ale i právní zastoupení u soudu. Přístup soudů k právům zaměstnanců by nám ostatně mohla osvětlit tehdejší judikatura. Přes veškeré deformace minulého totalitního režimu nemůžeme přehlédnout některé pozitivní rysy tehdejšího soudního projednávání pracovních sporů. Především jeho kladem byla jeho v podstatě uspokojivá odborná úroveň. Dalším velmi významným kladem byla bezplatnost, tj. zaměstnanci byli osvobozeni od soudního 5) K pracovnímu zákonodárství v období od r. 1948 do r. 1989 srovnej Bělina, M. a kolektiv: Pracovní právo. C. H. Beck, Praha 2004, s. 21 –24. Srovnej také Gavlas, M. a kolektiv: Pracovní právo. Doplněk, Brno 2004, s. 38–39.
8
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 9
poplatku. Spory byly rozhodovány poměrně rychle, rozsudek byl vyhlášen hned při skončení sporu. Když kupř. spor o skončení pracovního poměru dosáhnul 8 měsíců, bylo to považováno za mimořádně závadnou skutečnost. Zásada materiální pravdy ulehčovala zaměstnanci jeho procesní postavení, takže zpravidla nebylo třeba, aby ho zastupoval právní zástupce. Ostatně i právní úprava zákoníku práce byla poměrně stabilní, zejména v těch otázkách, které byly častějším předmětem pracovních sporů. Kromě řešení pracovních sporů u obecných soudů musíme vzpomenout na mimosoudní formy rozhodování pracovních sporů přímo na pracovištích. Na základě zákona č. 37/1959 Sb. bylo rozhodování pracovních sporů postupně přenášeno na závodní výbory ROH (s výjimkou sporů o skončení pracovního poměru). Závodní výbory však v důsledku plnění jiných úkolů a nedostatečné znalosti pracovního práva na rozhodování pracovních sporů nestačily, proto novela zákoníku práce č. 153/1969 Sb. zrušila rozhodčí řízení a zavedla fakultativní smírčí řízení v komisích pro pracovní spory. Obligatorní pravomoc měly tyto komise jen ve sporech o kárné opatření, o pracovní posudek a o potvrzení o zaměstnání. Ani tento systém se neosvědčil. Proto bylo zák. č. 20/1975 Sb. obnoveno rozhodčí řízení v podnicích, v nichž bylo zaměstnáno alespoň 500 zaměstnanců (v obchodě alespoň 100 zaměstnanců). Rozhodčí komise byly voleny všemi pracovníky. Při svém rozhodování byly vázány podle zákoníku práce jen právními předpisy. Jestliže komise do 30 dnů spor nerozhodla, byl spor předán k rozhodnutí soudu. Také když komise spor rozhodla a jeden z účastníků se proti tomu odvolal, rozhodoval o odvolání soud. V činnosti komisí se projevovala řada nedostaků, nicméně řada sporů se vyřešila, a to dokonce dříve, než začalo jednání komise. Když se komise nechtěla s nějakou ožehavou záležitostí zabývat, nechala uběhnout oněch 30 dnů a tím přenechala rozhodování soudu. Novela zákoníku práce č. 3/1991 Sb. zrušila s účinnosti od 1. února 1991 v celém rozsahu projednávání a rozhodování pracovních sporů rozhodčími komisemi v rozhodčím řízení. Pracovní spory projednávají od této doby jen soudy. Soudy projednávají i spory státních zaměstnanců, které měly zvláštní režim pro jejich řešení. Jejich pracovní spory řešily paritní rozhodčí komise, které měly administrativněprávní charakter. Lze si jistě představit, jak např. komise zřízená při některém ministerstvu rozhodla spor o protiprávním propuštění zaměstnance tohoto ministerstva. Zde byla na prvním místě hlediska politická. Právní hlediska nebyla brána v úvahu. Autorka tohoto článku to sama zažila na vlastní kůži, když její manžel byl vyhozen z Ministerstva spravedlnosti jako státně nespolehlivý, komise to jen potvrdila jako správné a ministerstvo mu dokonce po delší dobu ztěžovalo uplatnění jinde. Od r. 1991 má řešení pracovních sporů státních zaměstnanců stejný režim jako mají jiní zaměstnanci, tedy řešení pracovních sporů státních zaměstnanců náleží rovněž soudům.6)
Hodnocení současné právní úpravy Chceme-li hodnotit současnou právní úpravu, musíme si položit několik otázek: Řešení kolektivních pracovních sporů má některé zvláštnosti. Srovnej Gavlas, M. a kolektiv: Pracovní právo. Doplněk, Brno 2004, s. 647–670.
6)
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
9
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 10
Je současný způsob řešení pracovních sporů a) rychlý? b) laciný? c) prováděn s náležitou odborností a se znalostí sociálního prostředí? Pokud jde o projednávání pracovních sporů, soudní řízení je zpravidla zdlouhavé. To se netýká jen pracovních sporů, ale i jiných sporů. Ostatně o tom svědčí i několik rozhodnutí Evropského soudního dvora, kdy náš stát byl za zdlouhavost soudních sporů nejen kritizován, ale dokonce mu byla uložena peněžní sankce. Není žádnou výjimkou, že spor o rozvázání pracovního poměru trvá tři roky. Když po třech letech soud pravomocně rozhodne, že okamžité zrušení nebo výpověď je neplatná, lze sotva očekávat možnost zařadit zaměstnance na jeho původní místo. Pracovní spory se začínají projednávat se zbytečným prodlením a trvají nepřiměřeně dlouho. Vedení pracovního sporu není pro zaměstnance laciné. Jednak zaměstnanec musí zaplatit soudní poplatek, jednak si zpravidla musí vzít právního zástupce, neboť důkazní řízení je obtížné a sám by je sotva zvládl. Otázka odbornosti rozhodování pracovních sporů je rovněž problematická. Podle mých zkušeností si řada soudců neví s pracovněprávní problematikou rady. Je to pochopitelné, protože zde chybí specializace. Spory se soudcům přidělují podle abecedy bez ohledu na to, že jde o spory různého druhu. To vede jednak ke zdlouhavosti v řízení, jednak k tristním výsledkům. Zcela zbytečné je jednání v senátech. Jde o anachronizmus, který řízení jen zdržuje. Shora bylo uvedeno, že původně byli přísedícími zástupci zaměstnanců na straně jedné a zástupci zaměstnavatelů na straně druhé. Za totalitního systému byli přísedící vybíráni nikoliv z hledisek profesních, ale politických. Dnes tato hlediska nepřicházejí v úvahu a přísedící jsou při jednání zpravidla zbyteční. Naopak jednání se kvůli sestavení senátu zdržuje a když se některý přísedící nedostaví k jednání, hledá se horko těžko někdo jiný, nebo se jednání odročí. Do jednání většinou lidoví přísedící nezasahují, nebo do něj vnášejí laické pohledy a stejně rozhoduje hlas soudce. Řízení se tak zbytečně organizačně komplikuje a prodražuje, a přitom se odpovědnost soudce rozmělňuje. Máme-li tedy hodnotit platnou právní úpravu rozhodování pracovních sporů a její provádění, můžeme bez rozpaků uvést, že není ani rychlé, ani laciné, ani odborně na výši. K odstranění uvedených nedostatků se v prvé řadě nabízí specializace soudců a odstranění řízení v první instanci v senátech, tedy svěřit řízení jen samosoudci, dále stanovení krátkých lhůt pro zahájení řízení, umožnit využití rozhodčího řízení, např. vytvořením rozhodčích výborů při obecných soudech, popř. uvažovat o využití rozhodčího řízení podle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. I když potřebná opatření nelze provést bez náležité analýzy současného stavu, opatření nelze odkládat, neboť základní sociální práva nelze realizovat bez potřebných právních záruk, mezi které patří v prvé řadě také efektivní soudní ochrana. Nutné změny však nespočívají pouze v zákoníku práce, ale i – a to především – v procesních předpisech občanskoprávních. Vše to, co je navrženo shora jako cesta k odstranění uvedených nedostatků projednávání pracovních sporů, ovšem nestačí, pokud nebude provedena reforma našeho soudnictví zahrnující jak jeho organizaci a postavení soudů a soudců, tak i některé úpravy procesních předpisů. Řadu kritických poznatků a také návrhů ke 10
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 11
zlepšení situace v našem soudnictví přinášejí sborníky textů č. 34/2004 a č. 52/ /2006 Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), Politických vězňů 10, Praha 1. První z nich soustřeďující stati renomovaných autorů se zabývá problematikou označenou: „Potřebuje české soudnictví reformu?“ a druhý sborník tématem „Soudcovskokracie v ČR, fikce nebo realita?“ Prvý sborník obsahuje řadu grafů, z nichž je např. patrné, že průměrná délka soudních řízení ve věcech občanskoprávních u okresních soudů se od r. 1989 v letech 2000, 2001 a 2003 téměř ztrojnásobila,7) přičemž počet soudců na 100 000 obyvatel je u nás nepoměrně vyšší než v jiných evropských zemích. Např. ve Francii, Belgii, Norsku a Španělsku je počet soudců na 100 000 obyvatel zhruba 10 – 14, u nás více než 24.8) Někteří autoři statí se právem zamýšlejí nad soudcovskou definitivou. Soudce má definitivu prakticky od 30 let věku do 70 let, což je prakticky doživotní imunita před hodnocením práce a jako druhotný efekt určitý prostor pro korupci. Několik autorů shodně doporučuje určit funkční období soudce nejlépe na 10 let.9) Znovupotvrzování legitimity je klíčovým principem demokratického právního řádu. A nejen to. Zkoušky obdobné zkouškám soudcovským skládají i státní zástupci, notáři, advokáti. Proč by soudcem mohl být jen ten, kdo absolvuje soudní čekatelství? Proč by se nemohl stát soudcem některý jiný žadatel, který prokázal, že absolvoval zkoušku rovnající se zkoušce soudcovské a potřebnou praxi? Citované sborníky přinášejí řadu poznatků a podnětů požadujících reformu naší justice, ukazují na nesprávně chápanou soudcovskou nezávislost, která znamená nezávislost soudcovského rozhodování, ne však činnosti svou povahou čistě správní, např. činnosti zajištující správu soudu, vytváření podmínek pro chod soudu, k tomu účelu spravování svěřených veřejných peněz atp. a kritizují nálezy Ústavního soudu zpochybňující odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu prezidentem republiky, jehož postup byl správný a odpovídal našemu právnímu řádu. Není cílem této stati se zabývat podrobně stavem české justice a ani k tomu autorka nemá dostatek podkladů a zkušeností. Avšak vzhledem k tomu, že důvěra veřejnosti vůči justici10) a že na jejím fungování závisí kvalita rozhodování pracovních sporů, považovala autorka za nutné zmínit se o pracech, které kvalitu českého soudnictví podrobněji hodnotí a zároveň přinášejí řadu námětů na budoucí úpravu.
Seznam použité literatury / References Bělina, M. a kolektiv: Pracovní právo. C. H. Beck, Praha 2004. Gavlas, M. a kolektiv: Pracovní právo. Doplněk, Brno 2004. Hrouzková, V.: Zaměstnavatelé a zaměstnanci. Praktické odpovědi na otázky z pracovního práva. Linde Praha, a. s., Praha 2003. Kalenská, M.: K vývoji pracovního práva. Aplikované právo č. 1/2006. Kottnauer, A. – Štalmach, P.: Lexikon – pracovní právo. Sagit, Praha 2001.
7)
Potřebuje české soudnictví reformu? Sborník č. 34/2004, CEP, Praha 2004, s. 17.
8)
Tamtéž, s. 55.
9)
Soudcovskokracie v ČR, fikce nebo realita? Sborník č. 52/2006, CEP, Praha 2006, s. 27, 31, 46.
10)
Potřebuje české soudnictví reformu? Sborník č. 34/2004, CEP, Praha 2004, s. 47.
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
11
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 12
Potřebuje české soudnictví reformu? Sborník č. 34/2004, CEP, Praha 2004. Soudcovskokracie v ČR, fikce nebo realita? Sborník č. 52/2006, CEP, Praha 2006. Tomečková, J.: Pracovní poměr – vznik, změny, skončení. C. P. Books, Brno 2005. Voříšek, V. a kolektiv: Právní nároky zaměstnanců. Výklad práv a povinností zaměstnanců i zaměstnavatelů v pracovněprávních a souvisejících vztazích. Eurounion, Praha 2004.
Klíčová slova Pracovní právo, pracovněprávní spor, pracovní soudy, pracovní soudnictví, rozhodčí soudy, specializace soudů, efektivní soudní ochrana v oblasti pracovních sporů.
Keywords Labour law, labour law disputes, labour law courts, labour justice, arbitration courts, courts specialisation, efective court protection in field of law disputes. ••• Marie Kalenská Labour Law Disputes and Their Resolution Between 1918 – 1945 Czechoslovakia had a justice system for labour matters, the activities of which have been suspended during the German occupation (1939 – –1945). Labour courts adjudicated disputes concerning employment, professional and apprenticeship relations. Jurisdiction of labour courts was exclusive, exceptions being cases where the resolution of labour disputes through collective agreement was transferred to the arbitrator. Labour courts were independent courts established together with general courts in places where economical and social circumstances required so. All hearings were to be done in the shortest possible time. After the end of World War II the labour courts became active again. They were dissolved by Act No. 319/1948 on the popularization of the justice system. Labour disputes were then resolved by general courts. The adjudication was being done in senates formed by a chairman and lay judges. The judges were of a rather good level, the lay judges mostly had no legal training and were more or less passive members of the senate. The author emphasises also some positive points of this period – satisfactorily professional level of resolving disputes, exemption of charges and speed of proceedings. The legislation after 1990 kept labour disputes within the authority of general courts. But the courts often work slowly. It is no exception for a dispute on eployment termination to take three years. Such a labour dispute is also far from cheap for the employee – the employee must pay court fees and usually also has to hire an attorney since the evidence procedures are difficult. Moreover, cases are often assigned to judges by a rule of alphabet so the judges do not have time to specialize in labour issues. The author suggests for the labour regulations to be amended so as to allow labour issues to be resolved fast and competently.
12
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007