Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Ludmila Halajová
Použití bezpilotních bojových systémů v mezinárodním právu Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: JUDr. Věra Honusková, Ph.D. Katedra mezinárodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): duben 2016
Čestné prohlášení Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne ___________
______________________ Ludmila Halajová
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat paní JUDr. Věře Honuskové, Ph.D., za laskavé vedení mé diplomové práce a za odborné rady a připomínky. Dále děkuji profesorům Agatě Fijalkowski a Jamesi Sweeneymu z Lancaster University, kteří mě k tématu diplomové práce přivedli a jejichž podněty mne při jejím psaní v mnohém inspirovaly. V neposlední řadě patří velký dík také všem členům mé rodiny za podporu, kterou mi po celou dobu studia věnovali.
OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 1 KAPITOLA I. VYMEZENÍ POJMŮ ............................................................................... 4 1. 1. Bezpilotní systémy ................................................................................................ 4 1. 2. Vývoj, použití a rozšíření bezpilotních bojových systémů ................................... 9 1. 3. Bezpilotní bojové systémy jako způsob cíleného zabíjení .................................. 12 KAPITOLA II. BEZPILOTNÍ BOJOVÉ SYSTÉMY A ZÁKAZ POUŽITÍ SÍLY ...... 15 2. 1. Úvodní poznámky ............................................................................................... 15 2. 2. Ozbrojené donucovací akce autorizované Radou bezpečnosti OSN .................. 17 2. 3. Sebeobrana .......................................................................................................... 18 2. 4. Souhlas teritoriálního státu .................................................................................. 22 2. 5. Shrnutí ................................................................................................................. 26 KAPITOLA III. BEZPILOTNÍ BOJOVÉ SYSTÉMY A MEZINÁRODNÍ PRÁVO LIDSKÝCH PRÁV......................................................................................................... 27 3. 1. Úvodní poznámky ............................................................................................... 27 3. 2. Právo na život podle univerzálních a regionálních instrumentů ochrany lidských práv .............................................................................................................................. 28 3. 3. Podmínky přípustnosti zbavení života ................................................................ 30 3. 3. 1. Dostatečný zákonný podklad ....................................................................... 30 3. 3. 2. Legitimní účel .............................................................................................. 31 3. 3. 3. Nezbytnost ................................................................................................... 33 3. 3. 4. Proporcionalita ............................................................................................ 35 3. 3. 5. Provedení preventivních opatření ................................................................ 36 3. 3. 6. Podmínky přípustnosti zbavení života a UCAS .......................................... 37 3. 4. Teritoriální aplikace práva na život..................................................................... 42 3. 5. Derogace práva na život ...................................................................................... 46 3. 6. Paralelní aplikace mezinárodní práva lidských práv a mezinárodního humanitárního práva.................................................................................................... 47 3. 7. Shrnutí ................................................................................................................. 49 KAPITOLA IV. BEZPILOTNÍ BOJOVÉ SYSTÉMY A MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO ............................................................................................. 51 4. 1. Úvodní poznámky ............................................................................................... 51 4. 2. UCAS a zakázané prostředky vedení ozbrojeného konfliktu ............................. 54
4. 2. 1. Speciální úprava zakázaných prostředků ..................................................... 55 4. 2. 2. Obecná úprava zakázaných prostředků ....................................................... 58 4. 3. UCAS a zakázané způsoby vedení ozbrojeného konfliktu ................................. 63 4. 3. 1. Zásada rozlišování ....................................................................................... 63 4. 3. 2. Zásada vojenské nutnosti ............................................................................. 72 4. 3. 3. Zásada proporcionality ................................................................................ 74 4. 3. 4. Zásada prevence .......................................................................................... 79 4. 4. Shrnutí ................................................................................................................. 83 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 85 SEZNAM ZKRATEK .................................................................................................... 91 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................ 93 SEZNAM PŘÍLOH....................................................................................................... 114
ÚVOD Současné mezinárodní společenství zažívá rapidní rozvoj moderních technologií ve všech oblastech lidského života, které přinášejí nové výzvy pro řadu oborů mezinárodního práva. Rostoucí propojenost počítačových sítí láká čím dál více osob k páchání široké škály mezinárodní trestné činnosti a provádění kybernetických útoků, sofistikovanější sledovací techniky mají dalekosáhlé důsledky pro ochranu dat a soukromí, rozvoj nanotechnologií s sebou přináší možná rizika pro lidské zdraví či životní prostředí. Jednou z takových technologických novinek, která v posledních několika letech zažívá zvlášť rychlý rozvoj a také intenzivní zájem mezinárodního společenství, jsou bezpilotní bojové systémy. Současné mezinárodní právo se vyznačuje extrémně vysokou mírou zapojení nestátních aktérů. Aktuální bezpečnostní hrozby, kterým státy čelí, již nepřichází zdaleka tak často od odstatních států, jako spíše od různých nestátních ozbrojených skupin, ať už se jedná o organizované zločinecké gangy, separatistické skupiny nebo teroristické organizace. Zvlášť poslední jmenovaný typ nestátních aktérů je příčinou nejedné vrásky na čelech mnoha státních představitelů. Jelikož jsou tyto skupiny obvykle v porovnání se státy v početní i materiální nevýhodě, využívají k prosazení svých zájmů takové taktiky, proti kterým je samotná početní převaha protivníkovi málo platná. Nestátní ozbrojení aktéři se tak většinou vyhýbají otevřené konfrontaci, pohybují se buď v nepřehledném a těžce přístupném terénu, kde se mohou před protivníkem snadno skrýt, nebo naopak v hustě osídlených oblastech, kde jim přítomnost civilního obyvatelstva poskytuje do jisté míry ochranu. Dále hojně využívají taktik typu bombových atentátů či únosů, kterým se dá jen velmi obtížně předcházet a které mimo své přímé dopady mají také nezanedbatelné psychologické efekty na celé mezinárodní společenství. Státy tak v zásadě nemají jinou možnost, než se realitě těchto asymetrických bezpečnostních hrozeb přizpůsobit, a činí tak mimo jiné pomocí nových technologií. Bezpilotní bojové systémy přinášejí možnost zasáhnout nepřítele v zásadě kdykoli a kdekoli, a to vše s velmi malou mírou rizika pro příslušníky bezpečnostních složek státu. Ti ve většině případů provádějí operace z bezpečné vzdálenosti z řídícího
1
střediska, které bývá umístěno na domácí půdě tisíce kilometrů od místa konfliktní situace. Proto není divu, že tato technologie láká čím dál více států, a jejich použití, zejména v rámci ozbrojených konfliktů, už zdaleka není takovou raritou jako před pár lety. Přitom nejvíce kontroverzí vzbuzuje jejich použití v rámci taktiky cíleného zabíjení. Ačkoli tento způsob individualizovaného boje proti bezpečnostním hrozbám rozhodně není novinkou, kombinace této taktiky, která je značně problematická již sama o sobě, s bezpilotními bojovými systémy, které představují zcela unikátní technologický výdobytek moderní doby, přináší mnohé velmi zajímavé právní, morální a etické otázky. Ačkoli by si poslední dva aspekty použití bezpilotních bojových systémů nepochybně zasloužily hlubší samostatné pojednání, vzhledem k nedostatku prostoru budou v této práci vynechány a práce se tak zaměří pouze na otázky právní, vztahující se ke státem prováděnému cílenému zabíjení prostřednictvím bezpilotních bojových prostředků. V důsledku použití bezpilotních bojových systémů k cílenému zabíjení může dojít k porušení celé řady norem mezinárodního práva, například k zásahu do suverenity druhého státu, porušení práva na spravedlivý proces či porušení práva na soukromí. Avšak vzhledem k tomu, že cílené zabíjení pojmově představuje použití smrtící síly proti jednotlivci, práce se soustředí pouze na právní úpravu ochrany lidského života. Použití bezpilotních bojových prostředků k cílenému zabíjení nelze podřadit striktně pod jeden normativní systém mezinárodního práva. Odpovídající právní úpravu jeho provádění najdeme mezi normami mezinárodního práva upravujícími použití síly mezi státy, mezinárodního práva lidských práv a mezinárodního humanitárního práva. Tato práce si tak klade za cíl identifikovat v rámci jednotlivých normativních systémů podmínky upravující cílené zabíjení prováděné prostřednictvím bezpilotních bojových systémů a určit, zda vůbec, případně za jakých okolností, tato praktika příslušné podmínky splňuje. Diplomová práce se tedy pokusí najít odpověď na otázku, zda je použití bezpilotních bojových systémů jako prostředku cíleného zabíjení přípustné z pohledu de lege lata mezinárodního práva upravujícího použití síly mezi státy, mezinárodního práva lidských práv a mezinárodního humanitárního práva. Pro výklad zkoumaného problému a zodpovězení výzkumné otázky byla zvolena explanační metoda, při které se postupuje od obecného k jednotlivému. Dále byla v
2
práci zvolena též metoda kvalitativní, jejímž cílem je především obsahově vyhodnotit zjištěné informace, odkrýt jejich skutečný význam a na jejich základě formulovat hypotézy. V práci tak byla v souladu s těmito metodami na základě analýzy všech použitých pramenů identifikována a popsána ustanovení relevantní pro zkoumanou otázku. Následně byla tato obecná zjištění aplikována prostřednictvím dedukce na konkrétní otázku použití bezpilotních bojových prostředků. Na základě této aplikace pak byly vyvozeny příslušné závěry. Diplomová práce je členěna do čtyř kapitol. První kapitola vymezuje klíčové pojmy a vyjasňuje terminologii vztahující se k bezpilotním bojovým systémům. Zároveň také nabízí základní přehled jejich technických specifikací a možností využití a identifikuje státy, které touto technologií disponují. Následující tři kapitoly pak představují hlavní analytickou část práce a rozebírají podmínky přípustnosti použití bezpilotních bojových systémů k cílenému zabíjení v rámci zákazu použití síly mezi státy, mezinárodního práva lidských práv a mezinárodního humanitárního práva. Zároveň se kapitoly pokouší zhodnotit, do jaké míry jsou bezpilotní bojové systémy s ohledem na stávající praxi států schopné tyto podmínky naplnit. V české literatuře je tematika bezpilotních bojových prostředků zpracována prozatím stále jen okrajově. V posledních letech se mimo technologicky zaměřené články začínají objevovat především články věnující se bezpilotním bojovým systémům z pohledu mezinárodního humanitárního práva, z nichž některé tato práce využívá. V zahraničí je této problematice věnována výrazně větší pozornost, a tak práce čerpá především ze zahraničních monografií a odborných článků z akademického prostředí, mezi nimiž se největší autoritě těší práce Nilse Melzera a Michaela Schmitta. Ve své analytické části práce hojně vychází také z mezinárodních smluv a mezinárodního obyčejového práva, které jsou doplněny rozhodnutími mezinárodních kontrolních mechanismů. Jelikož se použití bezpilotních bojových systémů tradičně potýká s nedostatkem
transparentnosti,
významným
zdrojem
informací
o
operacích
prováděných bezpilotními bojovými systémy jsou zprávy a studie nevládních organizací či výzkumných ústavů. Bez těchto informačních materiálů by v mnoha případech vůbec nebylo možné učinit jakékoli závěry o přípustnosti konkrétních útoků, ani o přípustnosti použití bezpilotních bojových systémů obecně.
3
KAPITOLA I. VYMEZENÍ POJMŮ 1. 1. Bezpilotní systémy Ve vztahu k bezpilotním systémům se související terminologie napříč mezinárodním společenstvím teprve postupně ustaluje, a tak se v detailech stále liší. Běžně se užívá hned několik pojmů, přičemž každý odkazuje na různé parametry bezpilotních systémů. Východiskem pro terminologii používanou v této práci bude především terminologie zavedená Ministerstvem obrany USA, jelikož ta také bývá užívána nejhojněji a stala se inspirací pro většinu národních a mezinárodních definic (např. pro terminologii Mezinárodní organizace pro civilní letectví,1 NATO,2 Velké Británie3 či České republiky4). Příručky Ministerstva obrany USA pracují s pojmy Unmanned Aircraft (dále jen „UA“), Unmanned Aerial Vehicle (dále jen „UAV“) a Unmanned Aircraft System (dále jen „UAS“).5 Pojmem UA se rozumí bezpilotní letadlo, tedy „letadlo, které na palubě nenese lidskou posádku a které je schopné letu prostřednictvím vzdáleného letového operátora nebo bez něj.“6 Mnohem detailnější definici však nabízí vymezení častěji užívaného pojmu UAV, tedy bezpilotního prostředku, který je definován jako „vlastním motorem poháněný letový prostředek, který na palubě nenese lidskou posádku, užívá aerodynamické síly nesoucí jej ve vzduchu, je schopný letu autonomně nebo
1
International Civil Aviation Organization. Unmanned Aircraft Systems (UAS) [online]. ICAO Cir 328. Montreal: 2011 [cit. 2016-04-05], s. x. Dostupné z:
. ISBN 978-92-9231-751-5. 2 North Atlantic Treaty Organisation. NATO Glossary of Abbreviations Used in NATO Documents and Publications [online]. AAP-15(2013). 27 February 2013 [cit. 2016-04-05], s. U-1. Dostupné z: . 3 Ministry of Defense. Joint Doctrine Note 2/11: The UK Approach to Unmanned Aircraft Systems [online]. 30 March 2011 [cit. 2016-04-05], para 201-203. Dostupné z: . 4 Ministerstvo dopravy ČR. Doplněk X Leteckého předpisu L2: Pravidla létání [online]. č.j. 153/2014220. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . 5 Department of Defense. Dictionary of Military and Associated Terms [online]. JP 1-02. 8 November 2010 [cit. 2016-04-05], s. 252, 457. Dostupné z: . 6 „An aircraft that does not carry a human operator and is capable of flight with or without human remote control“. In: Department of Defense Dictionary, op. cit. sub 5, s. 252.
4
prostřednictvím vzdáleného řízení, může být postradatelný nebo opětovně použitelný, a může nést smrtící nebo jiný náklad.“7 Definice dále ze zařazení pod pojem UAV vylučuje balistické nebo polo-balistické rakety, řízené střely s plochou dráhou letu a dělostřelecké projektily.8 Pod pojem UAV nespadají ani modely letadel. Ty na rozdíl od UAV obvykle nejsou považovány za letadla9 a jejich provoz se řídí čistě národní regulací.10 Ačkoli se detailní úprava modelů letadel v jednotlivých státech liší, vykazuje určité společné znaky, které modely letadel od UAV odlišují. Předně je lze provozovat pouze pro rekreační účely, nejsou vybavené zařízením pro automatický let na zvolené místo, vyznačují se velmi malou hmotností a po celou dobu letu musí být ve vizuálním dohledu pilota.11 Pojem UAS, tedy bezpilotní systém, pak zohledňuje zejména fakt, že k úspěšnému provozu bezpilotního letadla je zapotřebí řada dalších prvků umožňujících jeho fungování. Bezpilotní systém proto představuje „systém, jehož komponenty zahrnují veškeré zařízení, síťové propojení a personál nezbytný k ovládání bezpilotního letadla.“12 UAS tak vedle samotného bezpilotního letadla zahrnuje např. senzory a nálože, datová spojení pro velení a řízení, pozemní řídící stanice, podpůrná zařízení pro vypuštění a návrat letadla či pro jeho ovládání a údržbu včetně veškerého personálu. Pojmy UAV a UAS zahrnují jak vzdáleně řízené prostředky, tedy prostředky řízené dálkově pilotem z pozemní stanice, tak poloautonomní prostředky letící samostatně podle předem naprogramovaných letových plánů. Zároveň mohou tyto 7
„A powered, aerial vehicle that does not carry a human operator, uses aerodynamic forces to provide vehicle lift, can fly autonomously or be piloted remotely, can be expendable or recoverable, and can carry a lethal or non-lethal payload. Ballistic or semi ballistic vehicles, cruise missiles, and artillery projectiles are not considered unmanned aerial vehicles“. In: Department of Defense. Unmanned Aircraft Systems Roadmap 2005-2030 [online]. 4 August 2005 2010 [cit. 2016-04-05], s. 1. Dostupné z: . 8 Ibid. 9 Srov. Zákon č. 49 ze dne 6. března1997, o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst. 2. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1997, částka 17, s. 1266. 10 ICAO Cir 328, op. cit. sub 1, s. 3. 11 Srov. USA. FAA Modernization and Reform Act of 2012, Section 336 [online]. H.R.658. 14 February 2012 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: ; Ministerstvo dopravy ČR. Doplněk X Leteckého předpisu L2: Pravidla létání [online]. č.j. 153/2014-220. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . 12 „That system whose components include the necessary equipment, network, and personnel to control an unmanned aircraft“. In: Department of Defense Dictionary, op. cit. sub 5, s. 252.
5
pojmy zahrnovat také plně autonomní prostředky, které jsou schopny podle předem naprogramovaných dat samostatně reagovat na vzniklé situace, vyhodnotit je a podle nich zvolit další dráhu letu bez zásahu člověka. S ohledem na tyto možné odlišnosti ve způsobu řízení UAV jsou proto často užívány také pojmy Remotely Piloted Vehicles, neboli dálkově řízené prostředky, a Remotely Piloted Aircraft Systems, neboli dálkově řízené systémy,13 které tvoří podkategorii UAV a UAS a akcentují skutečnost, že tyto prostředky, resp. systémy, jsou po celou dobu svého provozu řízeny pilotem ze vzdálené pozemní stanice. Tato práce se soustředí přednostně na jednu z kategorií bezpilotních letadel, a to konkrétně na ta určená k útočným operacím a vybavená bojovými náložemi. Pro takováto letadla se používají pojmy Unmanned Combat Aerial Vehicles (dále jen „UCAV“), neboli bezpilotní bojové prostředky, a obdobně Unmanned Combat Aircraft Systems (dále jen „UCAS“), neboli bezpilotní bojové systémy.14 Všechny tyto systémy jsou v současné době pilotovány dálkově. Ačkoli jsou UCAS postupně vybavovány mnohými pokročilými částečně autonomními funkcemi, prozatím ještě žádný stát nevyvinul takový plně autonomní bezpilotní bojový systém, který by byl po aktivaci schopen identifikovat a zaměřovat cíle bez další intervence lidského operátora.15 Jelikož v této práci bude kladen důraz především na rozlišení bojových a nebojových bezpilotních letadel a nikoli na technické detaily spočívající v rozlišení prostředků a systémů, pro potřeby této práce bude zkratka UAV používána zaměnitelně se zkratkou UAS a stejně tak zkratka UCAV bude používána zaměnitelně se zkratkou UCAS.
13
European Commission. A new era for aviation: Opening the aviation market to the civil use of remotely piloted aircraft systems in a safe and sustainable manner [online]. COM(2014) 207. 8 April 2014 [cit. 2016-04-05], s. 2. Dostupné z: ; ICAO Cir 328, op. cit. sub 1, s. x. 14 UAS Roadmap (2005), op. cit. sub 7, s. ix; UK Approach to UAS (2011), op. cit. sub 3, s. 4-8. 15 Human Rights Watch and Harvard Law School’s International Human Rights Clinic (IHRC). Mind the Gap: The Lack of Accountability for Killer Robots [online]. April 2015 [cit. 2016-04-05], s. 6. Dostupné z: ; UNHRC. Report of the Special Rapporteur on extrajudicial, summary or arbitrary executions, Christof Heyns [online]. UN doc. A/HRC/23/47. 9 April 2013. [cit. 2016-04-05], para. 45-46. Dostupné z: .
6
V běžné i odborné literatuře se čtenář také hojně setkává s kratším a údernějším označením veškerých bezpilotních prostředků či systémů, a to jednoduše drone, neboli dron. Tento pojem je snáz akceptován a mnohem častěji používán veřejností, avšak letečtí experti, zákonodárci a odborníci na mezinárodní právo upřednostňují pojmy jako UAV či UAS, jelikož umožňují přesnější klasifikaci těchto prostředků a vylučují možnost záměny s modely letadel. Takový přístup k terminologii je zvolen i v této práci, pojem dron v ní proto nadále užíván není. Bezpilotní letadla lze klasifikovat do mnoha kategorií podle různých kritérií, přičemž nejčastěji se uplatňuje třídění podle vzletové hmotnosti, výšky letu a rychlosti letu podle oficiální klasifikace amerického ministerstva obrany (viz. Příloha č. 1). Dále je možné bezpilotní letadla klasifikovat podle dosahu, hmotnosti a výšky letu, příkladem může být klasifikace podle britského ministerstva obrany (viz. Příloha č. 2), nebo je lze utřídit do šesti kategorií podle účelu použití (viz. Příloha č. 3), přičemž u nejnovějších modelů UAV většinou dochází ke kombinaci více účelů. Různých klasifikací bezpilotních letadel existuje velké množství, a proto je třeba ty výše zmíněné považovat pouze za příkladné a nikoli absolutně určující. Pro jednodušší rozlišení letových schopností budou pro účely této práce bezpilotní letadla dělena na miniaturní s velmi krátkým dosahem, dále taktická s dosahem postačujícím k provádění operací nad bojištěm a strategická, která mají výdrž nad 24 hodin a jsou schopná pokrýt tisícikilometrové vzdálenosti.16 V současnosti existuje v arzenálu mnoha zemí světa velké množství modelů UCAV, které se liší svými parametry a technickými možnostmi, a jakýkoli pokus o jejich setřídění a rámcovou sumarizaci jejich technických specifikací jde dalece nad rámec této práce. Pro účely posouzení přípustnosti použití UCAV podle požadavků jednotlivých normativních systémů mezinárodního práva, zejména podle mezinárodního humanitárního práva, však považuji za vhodné alespoň ve zkratce uvést základní parametry zřejmě nejznámějšího a v současnosti nejrozšířenějšího modelu UCAV, 16
VISINGR, Lukáš. Bezpilotní letadla: futuristické, ale kontroverzní zbraně. Natoaktual.cz [online]. 22. Července 2013 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: ; United States Government Accountability Office. NONPROLIFERATION: Agencies Could Improve Information Sharing and End-Use Monitoring on Unmanned Aerial Vehicle Exports [online]. GAO-12-536. July 2012 [cit. 2016-04-05], s. 4. Dostupné z: .
7
kterým je americký MQ-9 Reaper.17 Jedná se o strategický bojový prostředek s dlouhou výdrží (okolo 27 hodin), který létá ve středních výškách, přičemž s rozpětím křídel 20,1 metrů se podobá středně velkému pilotovanému letadlu. Má velmi širokou škálu využití, plní např. úkoly v oblasti sběru informací, pozorování a průzkumu (tzv. „ISR mise“),18 dále nabízí různorodou leteckou podporu pozemním jednotkám a provádí vysoce přesné zásahy určených cílů. Na rozdíl od jeho služebně staršího a menšího kolegy, kterým je MQ-1B Predator,19 je Reaper primárně určen pro provádění útočných operací a teprve druhotně pro sběr informací. Reaper je součástí bezpilotního systému, který standardně vedle samotného bezpilotního prostředku zahrnuje také pozemní řídící stanici, satelitní spojení, zařízení pro vypuštění a návrat a personál starající se o jeho vypuštění, řízení a údržbu. Po vypuštění prostředku do vzduchu z jakékoli stanice poblíž jeho operačního prostředí přechází jeho řízení obvykle do rukou personálu vzdáleného řídícího střediska na území USA. Během samotné operace pak Reaper vyžaduje ke svému řízení dva piloty, přičemž jeden ovládá letadlo, zatímco druhý ovládá senzory a zbraňové systémy. Mimo to každá operace vyžaduje též množství analytiků vyhodnocujících sesbírané informace a odpovědné velitele, kteří činí operační rozhodnutí.20 Nejdůležitějším vybavením Reapera je Multispektrální zaměřovací systém (Multi-Spectral Targeting System). Jedná se o zařízení, které obsahuje velké množství speciálních senzorů určených pro co nejpreciznější zaměřování. Systém zahrnuje speciální TV kamery pro snímání situace v přímém přenosu, infračervený senzor a radar se syntetickou aperturou umožňující provádění operací za zhoršených klimatických podmínek a též laser pro označování cílů a navádění střel. Součástí výbavy Reaperu jsou také čtyři laserem naváděné střely AGM-114 Hellfire, případně dvě laserem naváděné bomby GBU-12 Paveway či střely JDAM pro přímou střelbu, které slouží k vysoce přesnému zneškodnění pozemních cílů.21 Reaper pro potřeby této práce poslouží jako ukázkový
17
U.S. Air Force. Factsheet: MQ-9 Reaper [online]. 23 September 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . 18 z anglického „intelligence, surveillance and reconnaissance“. 19 U.S. Air Force. Factsheet: MQ-1B Predator [online]. 23 September 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . 20 MARTIN, Craig. A means-methods paradox and the legality of drone strikes in armed conflict. The International Journal of Human Rights. 2015, Volume 19, No. 2, s. 157-158. 21 Predator RQ-1 / MQ-1 / MQ-9 UAV, United States of America [online]. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: .
8
model bezpilotního bojového prostředku, který je typově používán při operacích cíleného zabíjení.
1. 2. Vývoj, použití a rozšíření bezpilotních bojových systémů Jak bylo naznačeno výše v souvislosti s kategorizací bezpilotních letadel, v současnosti jsou možnosti jejich využití velmi široké, a to jak v oblasti civilní, tak v oblasti vojenské. V oblasti civilního využití bezpilotních letadel za poslední roky došlo k postupnému vypracování podmínek používání bezpilotních letadel a zavedení režimů jejich registrace či povolování ve většině národních legislativ,22 přičemž ke sjednocení národních úprav používání civilních bezpilotních letadel významně přispívá Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) a též Evropská unie prostřednictvím Evropské agentury pro bezpečnost letectví (EASA). Na druhé straně v oblasti vojenského využití bezpilotních letadel specifická regulace prozatím výrazně zaostává a na mezinárodní úrovni se zatím nepodařilo prosadit jakoukoli společnou regulaci.23 Na národní úrovni bezpilotní letadla obvykle nejsou legislativně upravena odlišně od běžných vojenských letadel, bývají považována za určitý typ letecké vojenské techniky a na jejich řízení se vztahují v zásadě stejná pravidla jako na řízení pilotovaných letadel.24 Počátky vývoje bezpilotních letadel by se daly vysledovat až do období první světové války, kdy se státy pokoušely jednak zdokonalit radiovou komunikační technologii a pozorovací schopnosti letadel a tím umožnit lepší přenos informací z bojiště, a pak také zdokonalit technologii řízených střel tak, aby nové útočné
22
Srov. Federal Aviation Authority (USA) , Civil Aviation Authority (Velká Británie) , Irish Aviation Authority (Irsko) , Úřad pro civilní letectví (ČR) . 23 Výjimkou jsou pouze dvě dobrovolná nezávazná ujednání, a to tzv. Režim kontroly raketových technologií (Missile Control Technology Regime, MTCR) a Wassenaarské ujednání o vývozních kontrolách konvenčních zbraní a zboží a technologií dvojího užití (Wassenaar Arrangement on Export Controls for Conventional Arms and Dual-Use Goods and Technologies). Obě tato ujednání se ale dotýkají pouze kontroly exportu a proliferace technologie UAS. 24 Srov. Zákon č. 219 ze de 14. září 1999, o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 35 písm. a). In Sbírka zákonů, Česká republika. 1999, částka 76, s. 3693.
9
prostředky bylo možné použít opakovaně.25 Historický vývoj bezpilotních letadel lze rozčlenit v zásadě do tří etap určených postupným zdokonalováním technologie výroby a přidáváním pokročilejších funkcí. V první fázi vývoje bezpilotní letadla sloužila především tréninkovým účelům při vojenských cvičeních a teprve během studené války a války ve Vietnamu došlo k rozvoji nebojových bezpilotních letadel určených pro sběr informací, pozorování a průzkum, přičemž největší úspěch zaznamenala tato průzkumná bezpilotní letadla za Války v zálivu v letech 1990-1991, kde byla poprvé intenzivně využita během bojových operací.26 Nejvýraznější posun vpřed pak znamenalo vybavení bezpilotních letadel náložemi, což umožnilo operátorům bezpilotních letadel nejen dlouhodobě sbírat informace o určitém cíli, ale také jej v případě potřeby a bez nutnosti asistence pilotovaného letadla zneškodnit. Izrael i Spojené státy americké se intenzivně věnovaly vývoji UCAS již během 90. let, ale teprve teroristické útoky z 11. září 2001 byly impulsem pro první použití těchto prostředků, a to po vstupu amerických jednotek do Afghánistánu.27 K prvnímu zaznamenanému použití UCAS mimo ozbrojený konflikt pak došlo 3. listopadu 2002 v Jemenu, kdy byl při operaci prováděné CIA ve spolupráci s armádou zabit Qaed Senyan al-Harthi, jeden z velitelů Al-Káidy údajně zodpovědný za útok na americký torpédoborec USS Cole v říjnu 2000.28 Nejvýznamnějšími aktéry na poli vývoje, výroby i používání UCAS jsou bezpochyby USA a Izrael. Zatímco průzkumné UAS dnes již vlastní a používá většina států (včetně České republiky29), a to ať zakoupené na mezinárodním trhu či samostatně vyvíjené, pouze poměrně malé množství států vlastní reálně použitelné bojové UAS. I když přesný počet takových států nelze s jistotou určit, s největší pravděpodobností 25
KEANE, John F.; CARR, Stephen S. A Brief History of Early Unmanned Aircraft. Johns Hopkins Apl Technical Digest. 2013, Volume 32, Number 3, s. 558-559. 26 VISINGR (2013), op. cit. sub 16; HASTINGS, Michael. The Rise of the Killer Drones: How America Goes to War in Secret. Rolling Stone [online]. 16 April 2012 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . 27 HASTINGS (2012), op. cit. sub 26; MAYER, Jane. The Predator War. The New Yorker [online]. 26 October 2009 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . 28 BRUNSTETTER, Daniel a Megan BRAUN. The implications of Drones on the Just War Tradition. Ethics & International Affairs. 2011, Volume 25, s. 340; CIA 'killed al-Qaeda suspects' in Yemen. BBC News [online]. 5 November 2002 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: ; RISEN, James. An American Was Among 6 Killed by U.S., Yemenis Say. New York Times [online]. 8 November 2002 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . 29 UAS Roadmap (2005), op. cit. sub 7, s. 40; GAO Report (2012), op. cit. sub 16, s. 10.
10
mezi ně patří Čína, Francie, Německo, Indie, Írán, Itálie, Rusko, Turecko a Velká Británie.30 Zdaleka nejdokonalejší technologií výroby UCAS prozatím disponují stále USA a Izrael. Tyto státy jsou také největšími exportéry UCAS a většina států, které mají UCAS ve svém armádním arzenálu, je získaly právě od nich. I některé další státy se postupně s různou mírou úspěchu pouštějí do výroby UCAS, přičemž se nejčastěji inspirují koupenými nebo zachycenými modely cizí výroby. Určité úspěchy tak na poli vlastní výroby menších taktických UCAS zaznamenalo např. Rusko, Čína, Írán nebo Turecko.31 V rámci Evropy se žádnému státu zatím nepodařilo uvést do plného provozu funkční UCAS, přičemž nejintenzivnější snahy v jejich výrobě vyvíjí především Francie, Německo, Itálie a Velká Británie.32 Ve výrobě velkých strategických UCAS s dlouhým doletem ale USA a Izrael prozatím jasně dominují.33 Vzhledem k jejich pokročilým bojovým a průzkumným schopnostem a obavám z jejich zneužití lze ve vztahu ke všem strategickým bezpilotním letadlům zaznamenat nejvýraznější snahy o omezení jejich proliferace, a to např. prostřednictvím neformálního a dobrovolného Režimu kontroly raketových technologií.34 Teritoriální použití veškerých druhů bezpilotních letadel je dnes již velmi rozšířené, tato diplomová práce se však bude zabývat pouze použitím UCAS. Ty byly
30
UNHRC. Report of the Special Rapporteur on extrajudicial, summary or arbitrary executions: Study on targeted killings [online]. A/HRC/14/24/Add.6. 28 May 2010 [cit. 2016-04-05], para. 27. Dostupné z: . 31 Open Briefing. Remote control war: Unmanned combat air vehicles in China, India, Israel, Iran, Russia and Turkey [online]. London: Open Briefing, 20 September 2013 [cit. 2016-04-05], s. 3-16. Dostupné z: ; GAO Report (2012), op. cit. sub 16, s.13-14. 32 TRAN, Pierre. Combat, Surveillance UAV Projects Thrive in Europe. Defence News [online]. 15 June 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: ; RUSSON, Marry-Ann. France, Italy and Germany to develop European surveillance drone by 2025. International Bussiness Times [online]. 18 May 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . BAE Systems. Taranis [online]. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . 33 VISINGR (2013), op. cit. sub 16; GAO Report (2012), op. cit. sub 16, s. 14. 34 Missile Technology Control Regime, Dostupné z: .
11
dosud použity k ozbrojeným zásahům na území Íránu, Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu, Sýrie, Libye, Somálska, Libanonu, Súdánu a na Palestinských autonomních územích.35 Operace prováděné za použití UCAS jsou obvykle řízené příslušnými složkami národních armád a jsou primárně pod kontrolou ministerstev obrany jednotlivých států, vedle toho ale nelze vyloučit použití UCAS i jinými státními složkami či nestátními aktéry. Zvlášť výrazným aktérem na poli používání UCAS je CIA, tedy americká ústřední zpravodajská služba, která stojí zcela odděleně od armády, je odpovědná přímo prezidentovi Spojených států a řídí zvláštní a velmi rozsáhlý a zároveň značně kontroverzní program použití UCAS zejména mimo kontext ozbrojených konfliktů.
1. 3. Bezpilotní bojové systémy jako způsob cíleného zabíjení Ačkoli se pojem cílené zabíjení (targeted killing) od roku 2000, kdy vešel do povědomí v souvislosti se zveřejněním izraelské politiky boje proti palestinským teroristickým skupinám, hojně objevuje jak v odborné literatuře, tak médiích, dosud chybí jeho mezinárodně uznávaná definice. Při snahách o vymezení podstaty pojmu je tedy třeba vycházet z prací zahraničních autorů. I když jednotlivé státy, mezinárodní vládní a nevládní organizace či jednotliví politici často volí odlišné pojmové označení pro tuto praktiku, nejčastěji aby jí účelově propůjčili buď pozitivní či negativní konotaci, pojem cílené zabíjení je pro účely této práce nejvhodnější, jelikož zůstává hodnotově neutrální a zároveň vhodně vystihuje podstatu tohoto jevu. Především je cílené zabíjení třeba nezaměňovat s pojmy assassination, neboli úkladnou vraždou, a extrajudicial execution, neboli mimosoudní popravou. U těchto praktik totiž na rozdíl
35
HASTINGS (2012), op. cit. sub 26; BRUNSTETTER a BRAUN (2011), op cit. sub 28, s. 337; BACHMANN, Sascha-Dominik. Targeted Killings: Contemporary Challenges, Risks and Opportunities. Journal of Conflict & Security Law. 2013, Volume 18, s. 259, 266-267; Drone Wars UK. Israel and the Drone Wars: Examining Israel’s production, use and proliferation of UAVs [online]. Oxford: Drone Wars UK, January 2014 [cit. 2016-04-05], s. 9-13. Dostupné z: .
12
od cíleného zabíjení panuje mezinárodní konsenzus, že jsou ze samotné podstaty nezákonné.36 Zatímco Steven David cílené zabíjení vymezuje jako „úmyslné zabití určitého jednotlivce nebo skupiny jednotlivců provedené s výslovným souhlasem vlády,“37 podle Averyho Plawa se jedná o „typ vládní politiky, kdy stát zmocní své armádní nebo zpravodajské složky k záměrnému použití smrtící síly vůči jednotlivcům, které považuje za hrozbu bezpečnosti státu.“38 Někteří autoři spojují cílené zabíjení pouze s teroristy a definují jej jako „zabití podezřelého teroristy, který se nenachází na území státu, který provádí útok“39 nebo jako „vědomě provedený útok na konkrétního teroristu bez ohledu na jeho zákonnost nebo nezákonnost.“40 Nejkomplexnější definici však nabízí Nils Melzer, podle kterého je cíleným zabíjením „úmyslné, vědomé a předem promyšlené použití síly za účelem usmrcení individuálně určené osoby, která není v držení útočníka, je-li takové jednání přičitatelné subjektu mezinárodního práva.“41 Cílené zabíjení může být prováděno mnoha způsoby a prostředky, mezi něž patří například vypálení raket z helikoptér či pilotovaných letadel, zasažení odstřelovačem, nastražení výbušnin, podání jedu či právě vypálení střel z UCAS. Ty mají veškeré předpoklady, aby naplnily všechny definiční znaky cíleného zabíjení. Při něm musí dojít k úmyslnému, vědomému a předem promyšlenému použití takové síly, která je způsobilá přivodit smrt zasaženého jedince, přičemž toto použití síly musí být namířeno vůči individuálně určeným osobám a nikoli proti kolektivním či náhodným cílům.42 Tyto osoby dále nesmí být ve fyzickém držení subjektu uskutečňujícího útok, což cílené zabíjení odlišuje od mimosoudních poprav, a jednání útočníka musí být přičitatelné
36
DAVID, Steven. Israel's Policy of Targeted Killing. Ethics and International Affairs. 2003, Vol. 17, No. 1, s. 112; MELZER, Nils. Targeted Killing in International Law. New York: Oxford University Press, 2008. ISBN 9760199533169, s. 7; BACHMANN (2013), op. cit. sub 35, s. 267-268. 37 DAVID (2003), op. cit. sub 36, s. 112. 38 PLAW, Avery. Targeting terrorists: a license to kill? [online]. Aldershot, England: Ashgate, 2008, 294 s. [cit. 2016-04-05], s. 5. Dostupné z: . 39 KRETZMER, David. Targeted Killing of Suspected Terrorists: Extra-Judicial Executions or Legitimate Means of Defence?. European Journal of International Law. 2005, Vol. 16, No. 2, s. 176. 40 DOWNES, Chris. 'Targeted killings’ in an age of terror: the legality of the Yemen strike. Journal of Conflict Security Law. 2004, Vol. 9, No. 2, s. 280. 41 MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 5. 42 Ibid., s. 3-4.
13
subjektu mezinárodního práva.43 UCAS, vybavené obvykle laserovými naváděnými střelami, jsou bezpochyby způsobilé usmrtit zaměřovanou osobu a provedený útok je vzhledem k značně extenzivnímu sběru dat, pozorování a zaměřování vždy úmyslný a vědomý a usmrcení zaměřované osoby či osob bývá primárním cílem celé operace. Přímo ze samotné povahy bezpilotního letadla dále vyplývá absence fyzického držení zaměřované osoby. Na přičitatelnost jednání útočníka se pak použijí pravidla mezinárodněprávní odpovědnosti, přičemž při útočných operacích prováděných armádními či zpravodajskými složkami státu prostřednictvím UCAS nastupuje odpovědnost právě tohoto státu. Definicí není vyloučeno ani provádění cíleného zabíjení některými nestátními subjekty mezinárodního práva, avšak tato varianta není předmětem této diplomové práce. Pro označení konkrétních osob provádějících cílené zabíjení, jejichž jednání je státu přičitatelné, bude v této práci nadále používáno souhrnné označení „agenti státu“.
43
MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 4-5.
14
KAPITOLA II. BEZPILOTNÍ BOJOVÉ SYSTÉMY A ZÁKAZ POUŽITÍ SÍLY 2. 1. Úvodní poznámky Pokud se stát uchýlí k použití UCAS ve sféře územní suverenity jiného státu mimo kontext ozbrojeného konfliktu, legalita provedeného útoku se posoudí podle norem mezinárodního práva upravujících použití síly mezi státy. Východiskem úpravy v této oblasti je čl. 2 odst. 4 Charty OSN, který stanoví kogentní zákaz použití síly a hrozby silou, a který je zároveň vyjádřením obyčejového mezinárodního práva. 44 Zákaz se vztahuje na použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN, tedy na jakýkoli druh ozbrojené intervence do vnitřních i vnějších záležitostí jiného státu.45 Zakázaná síla dále nemusí dosahovat pouze intenzity agrese, 46 ale postačí též ostatní méně intenzivní formy ozbrojené síly (measures short of war).47 Ačkoli je třeba většinu případů použití ozbrojené síly a priori považovat za porušení kogentního zákazu, ne všechny operace cíleného zabíjení nutně dosáhnou dostatečné intenzity, aby byly s to vyvolat porušení zákazu použití síly ve smyslu čl. 2 odst. 4 Charty. Lze si představit situaci, kdy konkrétní akce cíleného zabíjení jednoho státu na území státu druhého, ač provedená za použití ozbrojené síly, je natolik limitovaná ve svém rozsahu a cílech, že sice porušuje suverenitu teritoriálního státu, ale 44
Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and Against Nicaragua (Nicaragua v United States of America) (Merits) [1986], ICJ Rep 14, para. 187 et seq.; GRAY, Christine. International Law and the Use of Force. 3rd ed. New York: Oxford University Press, 2008. ISBN 9780199239153, s. 30; DUFFY, Helen. The "War on terror" and the framework of international law. 1st ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, li, 488 s. ISBN 9780521547352, s. 147. 45 Declaration on Principles of International Law concerning Friendly Relations and Co-operation among States in accordance with the Charter of the United Nations, UNGA Res. 2625 (XXV). 24 October 1970 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: ; SHAW, Malcolm N. International law. 6th ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, clxvi, 1542 s. ISBN 9780521728140, s. 1126-1127. 46 Definována v příloze k rezoluci Valného shromáždění UNGA Resolution 3314 (XXIX). 14 December 1974. 47 DINSTEIN, Yoram. War, Aggression and Self-Defence. 5th ed. New York: Cambridge University Press, 2011. ISBN 9781107401457, s. 88, para. 235-236; CORTEN, Olivier. The law against war: the prohibition on the use of force in contemporary international law. Oxford: Hart, 2010, xix, 569 s. ISBN 9781849463584, s. 51-52.
15
je vysoce nepravděpodobné, že by se dala kvalifikovat jako porušení zákazu použití síly. Šlo by například o takovou akci, kdy by bylo několik agentů sátu A vysláno na území státu B zneškodnit jednoho či více členů nepřátelské organizace plánující odtud útok proti státu A, přičemž by nedošlo k použití složitější vojenské techniky ani žádnému dalšímu výraznějšímu zásahu proti státu B nebo jeho agentům či civilnímu obyvatelstvu.48 Avšak UCAS jako složité bojové systémy vybavené různými typy zbraní vždy představují zásah takové intenzity, že nepochybně jednu z forem použití ozbrojené síly způsobilých vyvolat porušení zákazu použití síly ve smyslu čl. 2 odst. 4 Charty představují. Použití UCAS proti cílům na území cizího státu je takovým zásahem, kterým útočící stát vědomě vzdoruje teritoriálnímu státu a způsobuje mu škodu, i když tento teritoriální stát sám není primárním terčem útoku. Mezinárodní právo stanovuje několik výjimek, kdy má stát za určitých podmínek právo přistoupit k použití síly, kterými jsou ozbrojené donucovací akce autorizované Radou bezpečnosti OSN, výkon práva na sebeobranu a souhlas teritoriálního státu.49 V těchto případech stát kogentní zákaz použití síly neporuší, a nenastoupí tak odpovědnost státu za protiprávní jednání. V kontextu použití síly se jako okolnosti vylučující protiprávnost neuplatní vyšší moc, tíseň ani krajní nouze. Jejich použití je vyloučeno jednak kogentním charakterem zákazu použití síly, 50 a pak stanovením přísného režimu zákazu v Chartě OSN, který v zásadě nepřipouští jiné výjimky než ty Chartou předvídané.51 Nepřipadají v úvahu ani protiopatření, pokud se
48
CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 84-86. DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 244, 316-322; DUFFY (2005), op. cit. sub 44, s. 149; MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 51; POTOČNÝ, Miroslav a Jan, ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 6., doplněné a rozšířené vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, xxiii, 533 stran. ISBN 9788074003981, s. 4. 50 Draft Articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts. UN Doc. A/56/10 [cit. 2016-04-11], čl. 26, čl. 25(2)(a). Dostupné z: ; Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. UN Doc. A/56/10 [cit. 2016-04-11], s. 85. Dostupné z: ; CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 199 et. seq. 51 CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 213-217; CASSESE, Antonio. International law. Oxford: Oxford University Press, 2001, xvii, 469 s. ISBN 0198299982, s. 101;.Declaration on the Enhancement of the Effectiveness of the Principle of Refraining from the Threat or Use of Force in International Relations. UNGA Res. 42/22. 18 November 1987 [cit. 2016-04-11], čl. 1. Dostupné z: . 49
16
nedají kvalifikovat jako opatření v sebeobraně, jelikož ozbrojené represálie jsou, stejně tak jako použití síly obecně, zakázané.52
2. 2. Ozbrojené donucovací akce autorizované Radou bezpečnosti OSN Pokud Rada bezpečnosti OSN určí, že došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, může rozhodnout o opatřeních podle kapitoly VII. Charty, která je třeba učinit k udržení či obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.53 Podle čl. 42 Charty je Rada oprávněna přijmout opatření zahrnující užití ozbrojené síly v případě, že by opatření užití síly nezahrnující v dané situaci nebyla dostačující. K provedení ozbrojených akcí může Rada zmocnit veškeré či jen některé členské státy, 54 anebo může využít oblastních dohod či organizací.55 Rada se obvykle ve svých rezolucích, kterými autorizuje použití ozbrojené síly členskými státy, výslovnému odkazu na použití síly vyhýbá a spíše členské státy autorizuje k užití „veškerých nezbytných prostředků“ (all necessary means). Indikátorem, zda tyto prostředky zahrnují též použití síly, je výslovný odkaz na kapitolu VII. Charty, případně přímo na čl. 42. Od 90. let již Rada bezpečnosti na základě kapitoly VII. Charty autorizovala několik ozbrojených akcí, přičemž v některých případech šlo o konfliktní situace, v jejichž průběhu byly použity či stále jsou používány také UCAS. Rada bezpečnosti takto v různém rozsahu autorizovala členské státy či oblastní dohody a organizace k použití ozbrojené síly v Afghánistánu,56 Iráku57 a Libyi.58 Ačkoli Rada v listopadu 52
ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. Vyd. 1. Praha: Beck, 2008, xli, 840 s. ISBN 9788071797289, s. 664; Deklarace zásad přátelských vztahů, op. cit. sub 45, zásada 1.; ILC Články o odpovědnosti státu, op. cit. sub 50, čl. 50; SHAW (2008), op. cit. sub 45, s. 795, 1129-1130. 53 Charta OSN, čl. 39. 54 Charta OSN, čl. 48 odst. 1. 55 Charta OSN, čl. 53 odst. 1. 56 UNSC Resolution 1386. 20 December 2001. 57 UNSC Resolution 1511. 16 October 2003. 58 UNSC Resolution 1973. 17 March 2011.
17
2015 vůbec poprvé jednohlasně tvrdě odsoudila jednání Islámského státu v Sýrii a Iráku a vyzvala členské státy, aby učinily veškerá nezbytná opatření k potlačení této teroristické hrozby,59 nelze tuto výzvu považovat za autorizaci použití ozbrojené síly ve smyslu kapitoly VII. Charty.
2. 3. Sebeobrana Sebeobrana v kontextu použití síly byla jako přirozené právo států potvrzena jak smluvně v čl. 51 Charty, tak jako součást obyčejového mezinárodního práva v rozsudku Mezinárodního soudního dvora týkajícího se vojenských a polovojenských aktivit na území Nikaragui.60 Jednání státu v sebeobraně pak představuje v první řadě výkon tohoto přirozeného práva, nikoli jen okolnost vylučující protiprávnost.61 Ačkoli nikdo nerozporuje existenci práva na sebeobranu, a to jak individuálního, tak kolektivního, jeho rozsah a podmínky výkonu jsou předmětem neustálé diskuze. Zvlášť od zahájení tzv. „války proti teroru“ se státy neustále snaží rozšířit jeho použití na situace, které ne vždy odpovídají jeho defenzivnímu charakteru. Právo sebeobrany má totiž představovat primárně obrannou reakci na ozbrojený útok a opatření na ochranu práv, nikoli odvetu za útok minulý či zastrašení potenciálního útočníka. Právo na sebeobranu bylo vždy chápáno primárně v kontextu mezistátních vztahů, akce útočníka tedy musely být přičitatelné určitému státu.62 Avšak v souvislosti se vzrůstajícím množstvím asymetrických hrozeb je tato úzká interpretace rozporována jak praxí států, tak doktrínou. Z vymezení práva na sebeobranu v čl. 51 Charty nezbytně nevyplývá, že útočníkem musí být pouze stát.63 Naopak, v současném mezinárodním právu se prosazuje taková interpretace, podle které je výkon práva na sebeobranu 59
UNSC Resolution 2249. 20 November 2015. ICJ Nicaragua (1986), para. 176, 193. 61 CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 401; ČEPELKA a ŠTURMA (2008), op. cit. sub 52, s. 695. 62 GRAY (2008), op. cit. sub 44, s. 132-134; Armed Activities on the Territory of the Congo (Democratic Republic of the Congo v. Uganda) (Merits) [2005] ICJ Rep 168, para 146; Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory (Advisory Opinion) [2004] ICJ Rep 136, para 139. 63 DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 594; ICJ Palestinian Wall (2004) (Separate Opinion of Judge Higgins), para. 33; ICJ Armed Activities (2005) (Separate Opinion of Judge Simma), para. 11. 60
18
přípustný též proti nestátním aktérům a to bez nutnosti přičitatelnosti jejich jednání některému státu. Napadený stát tedy může opatření v sebeobraně namířit také proti organizované ozbrojené skupině, která se ukrývá na území jiného státu, aniž by ji tento stát jakkoli kontroloval či podporoval, a která odtamtud provádí ozbrojené útoky proti státu jednajícímu v sebeobraně.64 Sebeobrana může ospravedlnit užití síly jen za dodržení striktních podmínek výkonu tohoto práva. Stát smí použít sílu při výkonu individuálního práva na sebeobranu pouze v reakci na ozbrojený útok a smí použít jen takovou sílu, která je vzhledem k okolnostem nezbytná a přiměřená, přičemž takováto reakce musí následovat bezprostředně po útoku. Členským státům OSN dále z čl. 51 Charty vyplývá povinnost informovat Radu bezpečnosti o opatřeních prováděných v sebeobraně a případně tato opatření ukončit ve chvíli, kdy ve věci Rada bezpečnosti uskuteční kroky podle kapitoly VII Charty. Kolektivní sebeobrana musí splňovat všechny podmínky individuální sebeobrany, přičemž napadený stát navíc musí deklarovat, že byl napaden, a musí požádat ostatní státy o vojenskou pomoc.65 V prvé řadě, stát vykonávající právo sebeobrany musí být obětí úmyslného ozbrojeného útoku. Nepostačí tedy jakékoli použití síly proti tomuto státu, ale pouze to nejzávažnější a nejintenzivnější, což potvrdil Mezinárodní soudní dvůr v rozsudcích týkajících se vojenských a polovojenských aktivit na území Nikaragui66 a íránských ropných plošin.67 Musí jít o takové použití síly, které má vážné důsledky doprovázené územními zásahy, ztrátami na lidských životech či rozsáhlým ničením majetku.68 Mezinárodní soudní dvůr ve svých rozsudcích dále naznačil, že série méně intenzivních zásahů může požadavek ozbrojeného útoku splnit kumulativně.69 Takové hodnocení závažnosti ozbrojeného útoku se uplatní především ve vztahu k útokům teroristických organizací. Pokud menší teroristické útoky, přičitatelné stejnému subjektu, tvoří součást 64
DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 597-604; STAHN, Carsten. Terrorist Acts as "Armed Attack": The Right to Self-Defense, Article 51(1/2) of the UN Charter, and International Terrorism. Fletcher F. World Aff. 2003, Vol. 27, s. 42-43. 65 ICJ Nicaragua (1986), para. 195. 66 ICJ Nicaragua (1986), para. 191. 67 Case Concerning Oil Platforms (Islamic Republic of Iran v. United States of America) (Merits) [2003] ICJ Rep 161, para. 51. 68 DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 551. 69 ICJ Oil Platforms (2003), para. 64.
19
větší konzistentní násilné teroristické akce a nejsou pouze izolovanými a sporadickými útoky, pak mohou ve výsledku představovat ozbrojený útok ve smyslu čl. 51 Charty.70 Právo sebeobrany lze bezpochyby vykonávat vždy v případě aktuálního ozbrojeného útoku, tedy takového útoku, který byl již dokonán anebo se alespoň začal uskutečňovat. Podle Dinsteina není třeba čekat na to, „až dopadnou bomby“, ale postačí jistota, že útok je prokazatelně v procesu přípravy. Takovou sebeobranu označuje za interceptivní (interceptive self-defense).71 Spornější je uplatňování práva na sebeobranu v případě, kdy k ozbrojenému útoku ještě nedošlo. V tomto ohledu je třeba odlišovat sebeobranu anticipovanou (anticipatory self-defense) a preemptivní či preventivní (preemptive self-defense). Anticipovaná sebeobrana směřuje proti bezprostředně hrozícímu ozbrojenému útoku, tedy takovému, jehož uskutečnění je téměř jisté a nevyhnutelné. Oproti tomu preventivní či preemptivní sebeobrana reaguje na základě pouhých domněnek a předpokladů na prozatím latentní hrozbu, která by se mohla materializovat někdy v budoucnu. Zatímco silně limitovaná anticipovaná sebeobrana je v zásadě přípustná a mezinárodním společenstvím přijímaná,72 většina autorů i států se shoduje v tom, že preemptivní obrana je mezinárodním právem vyloučena. Ačkoli čl. 51 Charty neobsahuje žádné další podmínky výkonu práva na sebeobranu kromě existence ozbrojeného útoku a zvláštních povinností členských států OSN ve vztahu k Radě bezpečnosti, obyčejové mezinárodní právo podmiňuje výkon práva
na
sebeobranu
také
požadavkem
nezbytnosti,
proporcionality
a
bezprostřednosti.73 V souladu s požadavkem nezbytnosti může napadený stát přistoupit k použití síly v sebeobraně pouze v případě, že se mu nenabízí žádné jiné vhodné alternativy řešení. Použití síly by vždy mělo nastoupit až jako poslední možnost reakce 70
STAHN (2003), op. cit. sub 64, s. 46; GRAY (2008), op. cit. sub 44, s. 155-156; KREß, Claus. Some Reflections on the International Legal Framework Governing Transnational Armed Conflicts. Journal of Conflict & Security Law. 2010, Vol. 15, s. 249. 71 DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 530, 538-542. 72 GRAY (2008), op. cit. sub 44, s. 165; MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 53; LUBELL, Noam. Extraterritorial Use of Force Against Non-State Actors. Oxford University Press, 2010. ISBN 9780199584840, s. 58-59; SHAH, Niaz A. Self-defence, Anticipatory Self-defence and Pre-emption: International Law’s Response to Terrorism. Journal of Conflict & Security Law. 2007, Volume 12, s. 98101. 73 Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons (Advisory Opinion) [1996] ICJ Rep 226, para 41; ICJ Oil Platforms (2003), para. 43; ICJ Nicaragua (1986), para. 194; ICJ Armed Activities (2005), para. 147; DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 607-608.
20
na ozbrojený útok ve chvíli, kdy byly bezvýsledně vyčerpány veškeré mírové prostředky řešení nebo ve chvíli, kdy by pokus o mírové řešení byl zjevně marný.74 V případě útoku provedeného nestátními aktéry tak v souladu s požadavkem nezbytnosti může napadený stát přistoupit k výkonu sebeobrany teprve poté, co vyzve stát, na jehož území se útočníci ukrývají, aby proti útočníkům zakročil v rámci své jurisdikce, případně se jiným způsobem ujistí, že tento stát je neschopen nebo neochoten proti útočníkům zakročit.75 Opatření uskutečněná v sebeobraně dále ve svém rozsahu i trvání musí být vždy přiměřená ozbrojenému útoku, na který reagují, a musí být naměřena pouze proti skutečnému původci útoku. Případná škoda, kterou stát jednající v sebeobraně použitím síly způsobí, by měla být přiměřená škodě, která by pravděpodobně nastala, pokud by stát k sebeobraně nepřistoupil.76 A konečně, v souladu s požadavkem bezprostřednosti by výkon sebeobrany měl vždy následovat bez zbytečného odkladu po ozbrojeném útoku.77 Sebeobrana je v souvislosti s používáním UCAS velmi často skloňovaným pojmem. Zejména USA na výkon práva na sebeobranu, a to včetně té preemptivní, spoléhaly a stále spoléhají při provádění cíleného zabíjení členů radikálních islamistických organizací po celém světě. Teroristické útoky z 11. září 2001 sice dosáhly takového stupně závažnosti, že jen málokdo rozporoval právo USA a vůbec celého mezinárodního společenství reagovat na ně výkonem práva na individuální či kolektivní sebeobranu i proti nestátnímu aktéru, jakým byla teroristická organizace AlKáida,78 avšak USA svůj výkon práva na sebeobranu později expandovaly mnohem dál než jen na bojiště v Afghánistánu. Tzv. Autorizací k použití vojenské síly (Authorization for Use of Military Force), přijatou bezprostředně po útocích, zmocnil 74
DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 612; LUBELL (2010), op. cit. sub 72, s. 45-46; SCHMITT, Michael N. Drone Attacks under the Jus ad Bellum and Jus in Bello: Clearing the 'Fog of Law'. Yearbook of International Humanitarian Law. 2010, Volume 13, s. 315. 75 KREß (2010), op. cit. sub 70, s. 250; LUBELL (2010), op. cit. sub 72, s. 47; STAHN (2003), op. cit. sub 64, s. 47; DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 729; SCHMITT, Fog of Law (2010), op. cit. sub 74, s. 9. 76 GRAY (2008), op. cit. sub 44, s. 150; LUBELL (2010), op. cit. sub 72, s. 65; MARTIN, Craig. Going Medieval: Targeted Killing, Self-Defense and the Jus Ad Bellum Regime. In FINKELSTEIN, Claire. Targeted Killings: Law and Morality in an Asymmetrical World. Oxford: Oxford University Press, 2012., s. 229. 77 DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 615-616. 78 DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 604; STAHN (2003), op. cit. sub 64, s. 37, 45; MURPHY, Sean D. Terrorism and the Concept of "Armed Attack" in Article 51 of the U.N. Charter. Harv. Int'l L.J. 2002, Volume 43, s. 47-50.
21
Kongres výkonnou moc k „použití veškeré nezbytné síly proti všem národům, organizacím nebo osobám, které plánovaly, autorizovaly, provedly nebo pomohly s provedením teroristických útoků z 11. září 2001, nebo které takové osoby či organizace ukryly, a to za účelem zamezení provedení jakýchkoli budoucích teroristických útoků proti USA takovými národy, organizacemi nebo osobami.“79 USA této autorizaci přiznávají v podstatě neomezený teritoriální i časový rozsah a spoléhají na ni při provádění zásahů proti veškerým radikálním islamistickým organizacím, napojeným na Al-Káidu třeba i jen vzdáleně.80 Taková teritoriální i časová expanze práva na sebeobranu je však zcela nepřípustná, jelikož odporuje jak požadavku bezprostřednosti, tak požadavku na omezení sebeobrany pouze ve vztahu k jeho původním aktérům ozbrojeného útoku. Ačkoli nové teroristické útoky či bezprostřední hrozby těchto útoků mohou nepochybně za splnění všech výše uvedených podmínek být způsobilé vyvolat právo států na sebeobranu, aktuálně prováděné zásahy proti teroristickým organizacím mohou být jen těžko spojovány s výkonem práva na sebeobranu ve vztahu k útokům z 11. září 2001. Navíc je sporné, zda od té doby vůbec některý teroristický útok dosáhl obdobné intenzity, aby mohl být považován za ozbrojený útok ve smyslu čl. 51 Charty.
2. 4. Souhlas teritoriálního státu V současném mezinárodním právu zdaleka není výjimkou taková praxe států, kdy jeden stát udělí druhému souhlas s prováděním ozbrojených akcí na jeho území. Obecný princip volenti non fit injuria, tedy že platný souhlas jednoho státu k určitému jednání druhého státu vylučuje protiprávnost tohoto jednání ve vztahu ke státu prvnímu, je principem pevně zakotveným v mezinárodním právu81 a jako základní princip mezinárodního práva jej ve své práci potvrdila též Komise pro mezinárodní
79
Authorization for Use of Military Force [online]. S.J.Res.23. 14 September 2001[cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . 80 BOYLE, Michael J. The legal and ethical implications of drone warfare. International Journal of Human Rights. 2015, Volume 19, s. 108-110 . 81 CASSESE (2001), op. cit. sub 51, s. 316.
22
právo.82 I když souhlas teritoriálního státu nefiguruje v restriktivním výčtu výjimek ze zákazu použití síly podle Charty OSN, Mezinárodní soudní dvůr, doktrína i praxe států se shodují v tom, že ozbrojená intervence se souhlasem teritoriálního státu v zásadě neodporuje kogentnímu zákazu použití síly, je-li takový souhlas dán platně a k legálnímu účelu.83 Aby bylo možné souhlas k použití síly považovat za platný, musí splňovat několik podmínek. Zaprvé, souhlas musí být udělen před zahájením ozbrojené intervence a nikoli až následně.84 Zadruhé, musí jít o souhlas svobodný a vážně míněný, tedy nikoli souhlas daný v důsledku omylu, podvodu nebo donucení.85 Zatřetí, souhlas musí být určitý a skutečně vyjádřený, nikoli pouze presumovaný. 86 Souhlas může být tedy dán jakoukoli formou, může být tacitní i implicitní, avšak vždy musí být nějakým způsobem vyjádřen a nelze jednat pouze na základě domněnky, že pokud by byl teritoriální stát dotázán, býval by jistě souhlasil. Začtvrté, souhlas musí být přičitatelný státu, který jej uděluje, a to podle pravidel o odpovědnosti státu,87 a musí jej udělit pouze nejvyšší státní autority, nikoli opoziční uskupení, regionální autority či diplomatický personál.88 Tímto požadavkem je tak do jisté míry zaručeno dodržení zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí státu a zároveň je pak v zásadě vyloučeno použití síly proti tomuto státu, tedy proti jeho územní celistvosti a politické nezávislosti. Chce-li stát vojensky podpořit opoziční skupiny proti centrální vládě, musí jít cestou kapitoly VII. Charty OSN.89 A konečně, intervenující stát musí vždy
82
ILC Články o odpovědnosti státu s komentáři, op. cit. sub 50, s. 72. ICJ Armed Activities (2005), para 51 et seq.; CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 251-252; ILC Články o odpovědnosti státu s komentáři, op. cit. sub 50, s. 85; DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para 317. 84 CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 267-269; Report of the International Law Commission on the work of its Thirty-first session 14 May-3 August 1979. UN Doc. A/34/10. [cit. 2016-02-10], s. 113. Dostupné z: . 85 CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 269-272; ILC Report 31st Session, op. cit. sub 84, s. 112. 86 CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 272-274; ILC Report 31st Session, op. cit. sub 84, s. 112. 87 ILC Report 31st Session, op. cit. sub 84, s. 113; ILC Články o odpovědnosti státu, op. cit. sub 50, čl. 4 – 11. 88 CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 259-266. 89 CRAWFORD, James a Ian BROWNLIE. Brownlie's principles of public international law. 8th edition. Oxford: Oxford University Press, 2012, lxxx, 803 stran. ISBN 9780199699698., s. 770. 83
23
jednat v souladu s uděleným souhlasem a respektovat jeho věcný rozsah i trvání, přičemž teritoriální stát může souhlas kdykoli odvolat.90 V kontextu použití UCAS obvykle nastávají typově dvě situace zahraniční ozbrojené intervence se souhlasem teritoriálního státu. Buď teritoriální stát sám požádá intervenující stát o pomoc za účelem potlačení povstání či jiné vnitřní bezpečnostní hrozby, kterou sám není schopen zvládat, anebo intervenující stát sleduje vlastní bezpečnostní zájmy a se souhlasem teritoriálního státu zasahuje proti nepřátelské ozbrojené skupině skrývající se na jeho území, která odtud podniká útoky proti státu intervenujícímu.91 Takovéto obecné cíle ozbrojené zahraniční intervence v zásadě nejsou praxí států rozporovány. Problém může nastat v případě, kdy by intervenující stát zasahoval v kontextu vnitřního ozbrojeného konfliktu s takovou intenzitou, že by svým zásahem mohl ovlivnit budoucí vnitřní politické uspořádání teritoriálního státu.92 Taková intervence by i přes jinak platně udělený souhlas příslušných státních autorit představovala jak porušení principu nevměšování se do vnitřních záležitostí státu, tak porušení práva národů na sebeurčení, a v důsledku i použití síly v rozporu s cíli OSN.93 Dokud však vnitřní nepokoje nedosáhnou intenzity vnitřního ozbrojeného konfliktu, intervenující stát může teritoriálnímu státu asistovat při potlačení nepokojů v zásadě bez obav z porušení zákazu použití síly.94 V mnoha případech, kdy byly UCAS použity k provádění ozbrojených akcí jedním státem na území státu druhého, udělily teritoriální státy v různých fázích zásahu cizích ozbrojených složek na svém území s tímto zásahem souhlas.95 Ovšem přestože je 90
CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 274-276; ILC Report 31st Session, op. cit. sub 84, s. 113; DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 322. 91 DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 317-320. 92 Rusko například čelí nařčení, že svou ozbrojenou intervencí v Sýrii nezasahuje proti teroristickým skupinám, ale proti umírněné opozici, čímž zasahuje do politické nezávislosti Sýrie a výrazně ovlivňuje průběh konfliktu ve prospěch režimu Bashara al-Assada. In: John Kerry condemns Russia's 'repeated aggression' in Syria and Ukraine. The Guardian [online]. 13 February 2016 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: ; Russia’s grip on Syria tightens as brittle ceasefire deal leaves US out in the cold. The Guardian [online]. 14 February 2016 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . 93 CORTEN (2010), op. cit. sub 47, s. 288-290; GRAY (2008), op. cit. sub 44, s. 81. 94 DINSTEIN (2011), op. cit. sub 47, para. 318. 95 Příkladem může být letecká podpora USA v zimě 2014-2015 při postupu iráckých vojsk proti ISIS. In: Is Obama’s ‘Iraq First’ Strategy Working Against ISIS?. Defense One [online]. 18 December 2015 [cit.
24
souhlas na jednu stranu snad nejčastěji používaným ospravedlněním zahraniční ozbrojené intervence, ve většině případů je velmi těžké s určitostí říci, zda teritoriální stát souhlas skutečně platně udělil, či zda udělený souhlas později neodvolal. Jen zřídka totiž dochází k uzavření oficiální smlouvy, mnohem častěji je souhlas dán konkludentně. Navíc nejvyšší představitelé teritoriálních států velmi často veřejně odsuzují zahraniční intervenci, aby neztratili veřejnou podporu obyvatelstva, zatímco tajně zahraniční intervenci podporují.96 Intervenující stát by proto měl neustále ověřovat, zda ve vztahu k jeho každému jednotlivému jednání spočívajícímu v použití síly platný souhlas stále trvá, či nikoli. Jak bylo uvedeno výše, Komise pro mezinárodní právo v komentáři k návrhu článků o odpovědnosti státu uvedla, že ozbrojená intervence se souhlasem teritoriálního státu neporušuje zákaz použití síly, je-li souhlas dán k legálnímu účelu. S tímto názorem se ztotožňuje též řada autorů, kteří uvádějí, že teritoriální stát může dát souhlas jen k takovým operacím, které by sám mohl legálně provést.97 Je tedy sporné, zda vůbec a případně do jaké míry může teritoriální stát autorizovat použití UCAS proti konkrétním osobám.
Intervenující
stát
však
málokdy
žádá
teritoriální
stát
o
souhlas
s pronásledováním a následným zneškodněním individuálně určených osob na jeho území, intervence je povolována spíše na základě obecných cílů jako jsou např. protiteroristické operace či podpora bezpečnosti v regionu.98 Legalita použití síly ve 2016-04-11]. Dostupné z: . Dalším příkladem je prodloužení přítomnosti ozbrojených jednotek USA a NATO v Afghánistánu na základě bezpečnostních smluv z 30. září 2014, povolujících mimo jiné provádění protiteroristických operací. In: Afghanistan Signs Security Pact With U.S., NATO. The Wall Street Journal [online]. 30 September 2014 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . 96 Příkladem takového tajného vládního souhlasu s ozbrojenou zahraniční intervencí je použití UCAS americkou CIA v Pákistánu. Srov. US embassy cables: Pakistan backs US drone attacks on tribal areas. The Guardian [online]. 13 February 2016 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: ; FAIR, Christine. Drones, spies, terrorists, and second-class citizenship in Pakistan. Small Wars & Insurgencies. 2014, Volume 25, s. 211-212; International Crisis Group. Drones: Myths And Reality In Pakistan [online]. Brussels: International Crisis Group, 21 May 2013 [cit. 2016-02-14], s. 3, 20. Dostupné z: . 97 SCHMITT, Fog of Law (2010), op. cit. sub 74, s. 4; UNHRC: Study on targeted killings (2010), op. cit. sub 30, para. 37. 98 Výjimkou je zřejmě provádění útoků v Jemenu v posledních letech, kde USA údajně žádá o předchozí souhlas případ od případu. Zároveň ale zůstává plátný také obecný souhlas s prováděním operací prostřednictvím UCAS, který udělil bývalý jemenský prezident. In: UNHRC. Report of the Special Rapporteur on the promotion and protection of human rights and fundamental freedoms while countering
25
vztahu ke konkrétnímu jedinci je pak otázkou posouzení podle norem mezinárodního humanitárního práva nebo mezinárodního práva lidských práv.
2. 5. Shrnutí Použití UCAS jako metody cíleného zabíjení na území druhého státu vždy představuje použití síly ve smyslu čl. 2 odst. 4 Charty OSN a jako takové je přípustné pouze ve zcela výjimečných případech. V kontextu použití UCAS se v minulosti uplatnily či nadále uplatňují všechny výjimky ze zákazu použití síly. Z těchto výjimek se autorizace Rady bezpečnosti ukázala jako ta nejméně problematická, naopak s výkonem práva na sebeobranu je spojeno největší množství kontroverzí a také bývá státy nejčastěji zneužíváno. Především je ale třeba mít na paměti, že otázka přípustnosti či nepřípustnosti použití síly určuje odpovědnost jednoho státu za mezinárodně protiprávní jednání ve vztahu ke státu druhému, avšak nikoli k jednotlivci, proti kterému je síla v konkrétním případě namířena. Závěr ohledně legality cíleného zabití prostřednictvím UCAS v kontextu zákazu použití síly tedy ještě sám nerozhoduje o tom, zda je toto zabití zcela v souladu s mezinárodním právem. Může totiž dojít k situaci, kdy určitý zásah UCAS sice spadne pod některou z výjimek ze zákazu použití síly, ale zároveň poruší normy mezinárodního humanitárního práva nebo mezinárodního práva lidských práv.
terrorism, Ben Emmerson. A/HRC/25/59. 11 March 2014, para. 29. [dále jen „Emmerson Report (2014)“].
26
KAPITOLA III. BEZPILOTNÍ BOJOVÉ SYSTÉMY A MEZINÁRODNÍ PRÁVO LIDSKÝCH PRÁV 3. 1. Úvodní poznámky Použití UCAS jako metody cíleného zabíjení směřuje ke zbavení života určité osoby či skupiny osob. Jsou-li UCAS použity mimo ozbrojený konflikt v rámci státem prováděných operací směřujících k vynucování práva, pak se toto cílené zabití konkrétní osoby posoudí z pohledu mezinárodního práva lidských práv (dále jen „MPLP“), a to podle norem upravujících právo na život. V této kapitole budou nejprve předestřeny univerzální a regionální úpravy práva na život. Cílem bude postihnout klíčové elementy ochrany lidského života podle hlavních univerzálních a regionálních mechanismů a zohlednit praxi jejich kontrolních mechanismů relevantní pro cílené zabíjení. Pozornost proto nebude věnována pouze evropské úpravě, jelikož evropské státy jsou zatím pouze okrajovými aktéry na poli UCAS, ale také úpravě americké, africké a asijské. Z praxe smluvních kontrolních mechanismů pak budou vyvozeny styčné plochy všech režimů a podmínky, za kterých nebude zbavení života jednotlivce v rozporu s příslušnou úpravou. Teoretické situace zásahu do práva na život pak budou vztaženy na operace prováděné za pomocí UCAS a bude zhodnoceno, nakolik jsou tyto operace schopné veškerým podmínkám přípustnosti zbavení života vyhovět. Dále se kapitola zaměří na rozsah teritoriální aplikace jednotlivých smluvních úprav práva na život a na možnost derogace tohoto práva. Závěrem se kapitola dotkne otázky paralelní aplikace norem MPLP a mezinárodního humanitárního práva (dále jen „MHP“).
27
3. 2. Právo na život podle univerzálních a regionálních instrumentů ochrany lidských práv Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen „MPOPP“) v čl. 6 odst. 1 stanoví, že: „Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.“ Obdobnou formulaci práva na život, včetně ochrany před „svévolným“ zbavením života obsahuje také většina regionálních instrumentů. Americká úmluva o lidských právech (dále jen „AÚLP“) ve svém čl. 4 odst. 1 stanoví, že: „Každý má právo na respektování svého života. Toto právo je chráněno zákonem a platí obecně od okamžiku početí. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého života.“ Africká charta lidských práv a práv národů (dále jen „Africká charta“) v čl. 4 uvádí, že: „Lidské bytosti jsou nedotknutelné. Každá lidská bytost má právo na respektování svého života a osobní nedotknutelnosti. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého života,“ a též Arabská charta lidských práv (dále jen „Arabská charta“) v čl. 5 stanoví, že: „Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého života.“ Oproti tomu Evropská Úmluva o lidských právech a základních svobodách (dále jen „EÚLP“) ve svém čl. 2 zvolila odlišnou formulaci práva na život, a to především zákazem „úmyslného“, nikoli svévolného zbavení života, a taxativním výčtem situací, kdy zbavení života nebude v rozporu s tímto článkem. EÚLP tak v čl. 2 odst. 1. stanoví, že: „Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. Ze všech zmíněných úprav vyplývá, že právo na život není absolutní a že zbavení života jedince je v určitých případech, i když zcela výjimečných, přípustné. Předně, MPOPP, AÚLP i Arabská charta výslovně povolují výjimku z práva na život pro státy, které dosud nezrušily trest smrti, je-li tento trest vykonán za ty nejtěžší trestné činy na základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem.99 Druhý dodatkový protokol k MPOPP z roku 1989 pak pro smluvní strany tohoto protokolu 99
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (přijat 1966-12-16, účinnost 1976-03-23) 999 UNTS 171, čl. 6; Americká úmluva o lidských právech (přijata 1969-11-22, účinnost 1978-07-18) 1144 UNTS 143, čl. 4 odst. 2; Arabská charta lidských práv (přijata 2004-05-22, účinnost 2008-03-15) 12 IHRR 893, čl. 6.
28
stanovil zákaz trestu smrti, přičemž ale připustil výhrady k protokolu umožňující uložení trestu smrti pro ty nejtěžší vojenské trestné činy spáchané v době války.100 EÚLP sice soudem uložený trest smrti také jako výjimku z práva na život v čl. 2 odst. 1 povoluje, avšak přijetím Protokolu č. 6 a následně Protokolu č. 13 byl trest smrti absolutně zakázán. Z členských států Rady Evropy pouze Rusko dosud neratifikovalo ani jeden z těchto protokolů a Arménie a Ázerbajdžán neratifikovaly Protokol č. 13. Jen ve vztahu k těmto státům je tedy výjimka vztahující se k trestu smrti teoreticky aplikovatelná, avšak v praxi žádný členský stát Rady Evropy nevykonal trest smrti od roku 1997.101 Úmluvy dále zakazují pouze zbavení života, které je svévolné nebo úmyslné, přípustnost zabití jedince v konkrétním případě tak bude zcela záviset na výkladu těchto pojmů a aplikaci příslušných ustanovení na okolnosti daného případu. V neposlední řadě pak posouzení přípustnosti zbavení života jednotlivce bude záviset na rozsahu
teritoriální
aplikace
příslušných
ustanovení
smluvních
mechanismů
zakazujících zbavení života a na případné možnosti se od tohoto zákazu za výjimečných okolností odchýlit. Ačkoli MPOPP, AÚLP, Africká charta a Arabská charta na straně jedné a EÚLP na straně druhé používají odlišnou konstrukci zakázaného zbavení života, materiální rozsah těchto zákazů je v zásadě totožný. Jednotlivé smluvní kontrolní mechanismy postupně ve své rozhodovací praxi identifikovaly základní elementy zakázaného zbavení života, které jsou společné jak pro svévolné zbavení života ve smyslu čl. 6 MPOPP, čl. 4 AÚLP a čl. 4 Africké charty, tak pro úmyslné zbavení života ve smyslu čl. 2 EÚLP. Arabská charta je instrumentem poměrně mladým, a tak její kontrolní orgán zatím neměl příležitost přispět svou praxí k výkladu pojmu svévolného zbavení života. S ohledem na výslovné odkazy na univerzální lidsko-právní dokumenty v preambuli Arabské charty se však dá předpokládat, že bude při výkladu postupovat v souladu s ustálenou praxí příslušných univerzálních mechanismů.
100
Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech týkající se zrušení trestu smrti (přijat 1989-12-15, účinnost 1991-07-11) 1642 UNTS 414, čl. 2. 101 Council of Europe. Death Penalty Day: Europe underlines its firm opposition to capital punishment [online]. COM(2014) 207. 9 November 2015 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: .
29
Pro srovnatelný materiální obsah jednotlivých smluvních úprav svědčí i fakt, že jednotlivé smluvní mechanismy na sebe ve své rozhodovací činnosti často navzájem odkazují. Zároveň se také všechny smluvní mechanismy pravidelně odkazují na standardy stanovené v Kodexu chování OSN pro příslušníky donucovacích orgánů z roku 1979,102 který považují za autoritativní a mezinárodně uznávanou směrnici pro použití síly těmito orgány, 103 a dále na Základní zásady použití síly a střelných zbraní příslušníky donucovacích orgánů z roku 1990.104
3. 3. Podmínky přípustnosti zbavení života Zbavení života v důsledku použití smrtící síly při provádění operací k vynucování práva (tzv. „law enforcement operations“, dále jen „donucovací akce“) je přípustné pouze ve velmi výjimečných případech a za splnění následujících podmínek. Zaprvé, pro použití smrtící síly musí v právním řádu státu, jehož agenti provádějí operace k vynucování práva, existovat dostatečný základ. Zadruhé, smrtící sílu lze použít pouze ve velmi omezeném počtu situací, které sledují legitimní účel. Zatřetí, použití síly musí být v konkrétní situaci absolutně nezbytné. Začtvrté, zbavení života jedince musí být přiměřené ve vztahu k nebezpečí, které daný jedinec představoval. A konečně zapáté, agenti státu musí při provádění donucovacích akcí přijmout veškerá rozumná preventivní opatření, aby ke zbavení života pokud možno vůbec nedošlo.
3. 3. 1. Dostatečný zákonný podklad Státy mají v souvislosti s právem na život nejen negativní povinnost zdržet se takového zásahu do tohoto práva, který představuje svévolné či úmyslné zbavení života, ale také pozitivní povinnost přijmout veškerá opatření k jeho ochraně. V souladu s touto 102
UN. Code of Conduct for Law Enforcement Officials [online]. UNGA Res. 34/169. 17 December 1979 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . 103 IACiHR. Fifth Report on the Situation of Human Rights in Guatemala [online]. OEA/Ser.L/V/II.111. 6 April 2001 [cit. 2016-04-11], Chapter V., para. 50. Dostupné z: ; ACHPR. Noah Kazingachire, John Chitsenga, Elias Chemvura and Batanai Hadzisi v Zimbabwe. Communication no. 295/04 (12 October 2013). 104 UN. Basic Principles on the Use of Force and Firearms by Law Enforcement Officials [online]. UN Doc. A/CONF.144/28/Rev.1. 7 September 1990 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: .
30
povinností musí zajistit, aby právo na život bylo chráněno veškerými složkami státní moci. Právo každého nebýt podroben svévolnému zbavení života tak musí státy aktivně chránit jak legislativně, tak prostřednictvím příslušníků svých bezpečnostních složek, tak i soudně.105 Výbor pro lidská práva ve své Obecné připomínce č. 6 a v případech de Guerrero v. Colombia a Baboeram et al. v Suriname uvedl, že v souladu s požadavkem ochrany práva na život zákonem musí stát ve svém právním řádu „striktně kontrolovat a omezit okolnosti, za kterých mohou státní autority zbavit jedince jeho života.“106 Obdobně Meziamerická komise pro lidská práva (dále jen „Meziamerická komise“) shledala v souvislosti se zastřelením několika osob v peruánské provincii Chumbivilcas v roce 1990 porušení čl. 4 AÚLP mimo jiné v tom, že příslušníci peruánské armády jednali mimo rámec jakýchkoli standardních operačních postupů a bez jakékoli zákonné autorizace.107 Ke stejným závěrům, tedy že právo státu, jehož agenti provádějí donucovací akce za použití síly, musí provádění těchto akcí přísně regulovat a stanovit dostatečné záruky ochrany proti svévolnému zbavení života, došel i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“).108 Pokud právní řád státu v souladu s mezinárodněprávními standardy použití síly jeho agenty dostatečně nereguluje, pak toto selhání samo o sobě může představovat porušení práva na život.109
3. 3. 2. Legitimní účel EÚLP ve svém čl. 2 vyčerpávajícím způsobem vyjmenovává situace, za kterých zbavením života nedojde k porušení práva na život, přičemž tyto situace musí být
105
HRC. General Comment No. 6 (30 April 1982), para. 3; IACtHR. Case of Myrna Mack Chang v. Guatemala. Series C No. 101 (25 November 2003), para. 153; ECtHR. Makaratzis v Greece. Application no. 50385/99 (20 December 2004), para. 57. 106 HRC. Suarez de Guerrero v Colombia. Communication No. 045/1979 (31 March 1982), para. 13.1; HRC, John Khemraadi Baboeram et al. v Suriname, Communication No. 146/1983 and 148 to 154/1983 (4 April 1985), para. 14.3. 107 IACiHR. Chumbivilcas Case. Report no. 1/96, case 10.559 (1 March 1996). 108 ECtHR, Makaratzis v Greece (2004), para. 58-59, 71. 109 ECiHR. Ayetkin v Turkey. No. 22880/93 (18 September 1997), para.108; ECtHR. Case of McCann and Others v The United Kingdom. No. 18984/91 (27 September 1995), para. 154.
31
v konkrétních případech vždy interpretovány velmi úzce.110 Čl. 2 odst. 2 tak stanoví, že: „Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při: a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí; b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené; c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.“ ESLP přitom zdůraznil, že tento článek primárně nedefinuje situace, kdy je povoleno úmyslně zabít jedince, ale popisuje situace, kdy je dovoleno použít sílu, která může vést ke zbavení života jako prvotně nezamýšlenému výsledku.111 Ačkoli MPOPP, AÚLP ani Africká charta na rozdíl od EÚLP výslovně neuvádí výčet legitimních účelů, k jejichž dosažení je přípustné za splnění ostatních podmínek použít smrtící sílu, postupně tyto účely ve své rozhodovací praxi dovodily příslušné kontrolní mechanismy. Výbor pro lidská práva ve věci Suarez de Guerrera v Colombia rozhodl, že v daném případě nebylo použití síly příslušníky kolumbijské policie nutné ani za účelem ochrany sebe samých nebo jiných osob, ani k zatčení nebo zabránění útěku domnělých pachatelů trestného činu.112 Obdobně v případě Baboeram et al. v Suriname shledal Výbor pro lidská práva porušení čl. 6 MPOPP mimo jiné v tom, že k zabití osob nedošlo při použití síly agenty státu za účelem jejich zákonného zatčení, ale naopak šlo o zcela svévolnou a úmyslnou likvidaci odpůrců režimu.113 Také Meziamerická komise ve Zprávě o terorismu a lidských právech z roku 2002 zdůraznila, že agenti státu mohou při splnění dalších podmínek použít sílu „za účelem ochrany sebe samých či jiných osob před bezprostřední hrozbou smrti či vážného zranění nebo za účelem udržení práva a veřejného pořádku.“114 K obdobnému závěru došla také Africká komise pro lidská práva a práva národů (dále jen „Africká komise“) v případě Noah Kazingachire et al. v Zimbabwe, kde uvedla, že „policie je
110
ECiHR. Kelly v The United Kingdom. No. 17579/90 (13 January 1993); ECtHR, McCann v United Kingdom (1995), para. 147. 111 ECtHR, McCann v United Kingdom (1995), para. 148. 112 HRC, de Guerrero v. Colombia (1982), para. 13.2. 113 HRC, Baboeram et al. v Suriname (1985), para. 14.3. 114 IACiHR. Report on Terrorism and Human Rights [online]. OEA/Ser.L/V/II.116. 22 October 2002 [cit. 2016-02-24]. Dostupné z: , Chapter III., para. 87.
32
oprávněna použít smrtící sílu jen zcela výjimečně, a to v situaci sebeobrany nebo obrany druhých proti bezprostředně hrozící smrti nebo vážnému zranění.“115 S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že zbavení života nikdy nesmí být primárním cílem donucovací akce. Ta musí vždy směřovat k jednomu z legitimních cílů taxativně stanovených v čl. 2 EÚLP nebo dovozených rozhodovací praxí ostatních smluvních mechanismů. Jakékoli úmyslné zbavení života, které není výsledkem donucovací operace sledující jeden z legitimních účelů, vždy z podstaty věci není přiměřené a nezbytné a jako takové je zcela nepřípustné. Použití smrtící síly by vždy mělo být pouze prostředkem k dosažení legitimního cíle, nikoli cílem samotným.
3. 3. 3. Nezbytnost Zbavení života jedince je porušením práva na život, dojde-li k němu důsledkem použití takové síly, která překračuje míru nezbytně nutnou k zajištění legitimního účelu sledovaného donucovací akcí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Vzhledem k tomu, že použití síly musí být striktně nevyhnutelné vždy s ohledem na konkrétní situaci v čase samotného použití síly, nelze tuto nezbytnost vyhodnotit předem na úrovni plánování akce.116 ESLP několikrát zdůraznil, že v případě práva na život musí být nezbytnost použití síly konstruována zvlášť striktním způsobem a pro takový zásah musí existovat zvlášť pádné a přesvědčivé důvody.117 Požadavek nezbytnosti přitom zahrnuje hledisko kvalitativní, kvantitativní a časové. Z hlediska kvalitativního podmínka nezbytnosti není splněna, pokud použití potenciálně smrtící síly není striktně nevyhnutelné nebo zcela nezbytné z důvodu ochrany jakékoli osoby před bezprostředně hrozící smrtí nebo vážným zraněním, za účelem zadržení nebo zabránění útěku osoby podezřelé ze spáchání závažného trestného činu nebo za účelem zajištění veřejné bezpečnosti, pořádku a dodržování práva.118 115
ACHPR, Kazingachire et al. v Zimbabwe (2013), para. 120. ALSTON, Philip. Interim report on the worldwide situation in regard to extrajudicial, summary or arbitrary executions. UN Doc. A/61/31 (15 September 2006), para. 41. 117 ECtHR, McCann v United Kingdom (1995), para 149; ECtHR. Case of Andronicou and Constantinou v Cyprus. Application No. 25052/94 (9 October 1997), para. 171. 118 IACiHR, Report on Terrorism (2002), para. 87-88; HRC, de Guerrero v. Colombia (1982), para. 13.2; ACHPR, Kazingachire et al. v Zimbabwe (2013), para. 111; UN Code of Conduct, op. cit. sub 102, Article 3; UN Basic Principles on the Use of Force, op. cit. sub 104, Article 4; ECiHR, Kelly v United Kingdom (1993). 116
33
Použití smrtící síly při donucovacích akcích by tak mělo být vždy zcela výjimečným opatřením, které přichází na řadu až jako poslední možnost, není-li možné legitimního cíle akce dosáhnout jinak. Agenti státu by při provádění donucovacích akcí měli vždy postupovat s co nejmenším zásahem do tělesné integrity jednotlivce a s co největším respektem k hodnotě lidského života.119 Z hlediska kvantitativního není splněna podmínka nezbytnosti, pokud je osoba zbavena života v důsledku použití takové síly, která přesahuje minimum nezbytné pro dosažení legitimního účelu.120 Použitá síla tedy nesmí ohrožovat život dané osoby více, než je nezbytně nutné. Tento požadavek nebyl splněn například ve věci Nachova v Bulgaria, kdy policista při pokusu o opětovné zadržení dvou osob uprchlých z vazby použil automatickou zbraň, ačkoli měl k dispozici též revolver, který by mu umožnil přesnější a méně život ohrožující střelbu.121 A konečně z hlediska časového není podmínka nezbytnosti splněna, pokud je smrtící síla namířena proti osobě, která v danou chvíli ještě nepředstavuje nebo už nepředstavuje hrozbu.122 ESLP však ve svých rozhodnutích zároveň několikrát zdůraznil, že s ohledem na složitost provádění donucovacích operací, obtíže při získávání spolehlivých informací o jejich cílech, nepředvídatelnost lidského chování a nutnost činit okamžitá rozhodnutí nemůže právo klást na agenty státu nesplnitelné nároky. Pokud se tedy agenti státu s ohledem na všechny okolnosti případu mohli rozumně domnívat, že použití smrtící síly je absolutně nezbytné k dosažení legitimního cíle akce a k eliminaci hrozby, kterou konkrétní osoba představuje pro své okolí, pak jejich jednání lze považovat za přípustné, i když se později ukáže, že tato domněnka byla mylná. 123 Nikdy však nebude dostačující pouhé podezření, že daná osoba může být zapojená do páchání trestného činu a že její jednání tedy může představovat hrozbu takové intenzity, že odůvodňuje
119
ACHPR. Ouédraogo v Burkina Faso. Communication no. 204/97 (7 May 2001), para. 4; ECtHR. Case of Nachova and Others v Bulgaria. Applications no. 43577/98 and no. 43579/98 (6 July 2005), para. 97. 120 IACiHR, Country Report Guatemala (2001), op. cit. sub 103, para. 50; IACiHR, Report on Terrorism (2002), para. 92; ACHPR, Quédraogo v Burkina Faso (2001), para 4; ACHPR, Kazingachire v Zimbabwe (2013), para 119; UN Code of Conduct, op. cit. sub 102, Article 3; UN Basic Principles on the Use of Force, op. cit. sub 104, Article 9. 121 ECtHR, Nachova v Bulgaria (2005), para. 108. 122 IACiHR, Report on Terrorism (2002), para. 92; IACiHR. Alejandre et al. v Cuba. Report No. 86/99, Case 11.589 (29 September 1999), para. 43. 123 ECtHR, McCann v United Kingdom (1995), para. 200; ECtHR, Makaratzis v. Greece (2004), para. 66, 69; ECtHR, Andronicou v Cyprus (1997), para. 192.
34
použití síly, zejména pokud takové podezření bude dovozeno z kolektivních kritérií či příslušnosti k určité skupině.124
3. 3. 4. Proporcionalita Aby použitá síla v konkrétním případě splnila požadavek proporcionality, musí být vždy přiměřená jak ve vztahu ke sledovanému legitimnímu účelu donucovací akce, tak ve vztahu ke skutečné hrozbě, kterou osoba, vůči níž je síla namířena, představuje.125 Pokud povaha, rozsah či závažnost konkrétní hrozby v daném případě nepřeváží zájem na ochraně lidského života, pak je odpovídající použití smrtící síly porušením práva na život. V případě Kazingachire v Zimbabwe Africká komise stanovila, že podle požadavku proporcionality musí být práva osoby, vůči které je donucovací akce namířena, vždy poměřena proti právům osob druhých, které mohou být jejím jednáním ohroženy. Při tom musí být především zohledněny veškeré okolnosti případu v momentě, kdy došlo k použití síly. Jsou-li tedy například poměřována práva agentů státu vůči právům pachatele trestného činu, pak podle Africké komise v takovém případě může porušení práva na život onoho pachatele vyvážit pouze ochrana práva na život druhé strany konfrontace.126 Zatímco většina kontrolních smluvních mechanismů se ve svých obvykle spokojila s poměrně strohým konstatováním přiměřenosti či nepřiměřenosti použití síly, Evropská komise pro lidská práva (dále jen „EKLP“) a následně ESLP ve svých rozhodnutích věnují posouzení proporcionality mnohem více prostoru. EKLP ve věci Kelly v United Kingdom stanovila, že posouzení přiměřenosti použité síly zahrnuje zejména zvážení povahy sledovaného legitimního účelu donucovací akce, míry ohrožení života a zdraví zúčastněných osob, intenzity použité síly a míry rizika, že taková síla může vést ke zbavení života, přičemž zohledněny musí být veškeré relevantní okolnosti případu. V tomto případě EKLP posuzovala incident, 124
MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 96, 102. IACiHR, Alejandre et al. v Cuba (2002), para 42-43; HRC, de Guerrero v Colombia (1982), para. 13.3; UN Basic Principles on the Use of Force, op. cit. sub 104, Article 5; UN Code of Conduct, op. cit. sub 102, Article 3; IACiHR, Country Report Guatemala (2001), op. cit. sub 103, para. 50. 126 ACHPR, Karingachire v Zimbabwe, para 116. 125
35
kdy se skupina pěti mladistvých pokoušela projet s kradeným autem přes vojenskou bezpečnostní kontrolu. Řidič auta nikterak nereagoval na výzvy k zastavení a dál se pokoušel projet přes bezpečnostní bariéru, přičemž si počínal natolik nebezpečně, že poškodil několik aut a zranil dva vojáky. Jakmile se autu konečně podařilo projet kontrolním místem, vojáci na něj vypálili několik ran, jimiž způsobili smrt řidiče a zranili dva spolujezdce. EKLP v tomto případě shledala, že použití síly vojáky vedoucí ke smrti řidiče kradeného vozu požadavek proporcionality splnilo. Zdůraznila také nutnost posouzení situace na pozadí událostí v Severním Irsku v roce 1985, kdy bezpečnostní složky denně zasahovaly proti teroristům. Vojáci se tak vzhledem k obdrženým informacím o blížícím se podezřelém autě a způsobu jednání řidiče vozidla oprávněně domnívali, že cestující v kradeném autě jsou teroristé. Zájem na znemožnění útěku skupiny teroristů byl v tomto případě podle Komise větší než zájem na ochraně jejich života. Toto rozhodnutí ovšem nelze vykládat tak, že pozadí událostí v zemi a kontext boje proti terorismu dává bezpečnostním složkám státu právo násilně zasahovat proti každé osobě, kterou považují za podezřelou. To zdůraznila EKLP ve věci Ayetkin v Turkey.127 I zde šlo o případ, kdy byla skupina mužů cestujících v osobním autě zastavena policejní kontrolou. Avšak na rozdíl od předchozí situace, zde policista proti autu vystřelil vzápětí po výzvě k zastavení, aniž by si cestující auta počínali jakkoli nebezpečně. Takový zásah byl s ohledem na veškeré okolnosti případu zcela nepřiměřený hrozbě, kterou posádka auta představovala.
3. 3. 5. Provedení preventivních opatření K porušení práva na život v důsledku užití smrtící síly při donucovací akci dojde také tehdy, pokud bylo s ohledem na veškeré okolnosti případu rozumně možné se takovému jednání vyhnout přijetím preventivních opatření. Osobě, vůči které se agenti státu chystají použít sílu, se tak mimo jiné musí dostat varování nebo příležitosti vzdát se. Absence jakéhokoli varování či možnosti vyhnout se násilné konfrontaci s agenty státu byla výrazně kritizována kontrolními smluvními mechanismy hned v několika případech. Ve věci de Guerrero v Colombia zasahovala policejní hlídka 127
ECiHR, Ayetkin v Turkey (1997), para. 96.
36
v domě, ve kterém se údajně měli nacházet únosci. Policie dům objevila prázdný, ale rozhodla se na místě na domnělé únosce počkat. Následně její příslušníci brutálně zakročili proti sedmi osobám, které postupně do domu vstoupily. Příslušníci policie těmto osobám nedali žádnou možnost se vzdát, ani žádným jiným způsobem reagovat na přítomnost policejních jednotek v domě, ačkoli bylo z okolností případu očividné, že příslušníkům policie nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí.128 S obdobnou ignorací jakýchkoli preventivních opatření se setkala též Meziamerická komise v případu Alejandre et al. v Cuba. Ten se týkal sestřelení dvou civilních letadel kubánským vojenským letadlem v mezinárodním vzdušném prostoru. Meziamerická komise dovodila svévolnost zabití osob na palubě civilních letadel především z faktu, že příslušníci kubánského armádního letectva nevyvinuli absolutně žádnou snahu zasáhnout proti civilním letadlům jinak než za použití síly a nevyslali k letadlům žádná varování či výzvy, aby opustila zakázanou oblast.129 Také ESLP v mnoha případech stanovil, že přípustnost zabití v důsledku použití síly závisí mimo jiné na tom, jak pečlivě byla donucovací akce plánována a kontrolována státními autoritami a jaká snaha byla vynaložena k minimalizaci nutnosti přistoupení k použití síly.130 V případě McCann v United Kingdom soud například posuzoval zásah britských vojenských jednotek proti podezřelým teroristům organizace IRA, kteří měli údajně provést bombový útok v Gibraltaru. Soud v tomto případě shledal zásadní pochybení právě na úrovni plánování a kontroly celého zásahu. Britské autority podle něj nevyužily možnost neutralizovat teroristickou hrozbu mírnějšími prostředky a způsobem vedení celé akce vytvořily takovou situaci, kdy zabití podezřelých osob bylo od začátku očekáváno nejen jako možné, ale dokonce jako vysoce pravděpodobné či téměř nevyhnutelné východisko.131
3. 3. 6. Podmínky přípustnosti zbavení života a UCAS S ohledem na výše rozebrané podmínky přípustného zbavení života v důsledku použití síly je zřejmé, že operace cíleného zabíjení prováděné prostřednictvím UCAS 128
HRC, de Guerrero v. Colombia (1982), para. 13.2 IACiHR, Alejandre et al. v Cuba (2002), para 42. 130 ECiHR, Ayetkin v Turkey (1997), para. 97; ECtHR, McCann v United Kingdom (1995), para. 150, 194; ECtHR, Andronicou v Cyprus (1997), para. 181-186. 131 ECtHR, McCann v United Kingdom (1995), para. 202-213. 129
37
mimo ozbrojený konflikt tyto podmínky v zásadě nemají šanci splnit. Už jen ze samotné povahy UCAS vyplývá řada překážek, které výrazně ztěžují schopnost těchto prostředků adekvátně naplnit podmínky použití síly při donucovacích akcích. Vezmeme-li navíc v úvahu, jakým způsobem byly dosud zásahy pomocí UCAS mimo ozbrojený konflikt prováděny, nemáme v zásadě jinou možnost než uzavřít, že v drtivé většině případů takové zásahy právo na život poruší. Pro použití UCAS k donucovacím či protiteroristickým operacím by v právu daného sátu měl vždy existovat dostatečný podklad. Specifická úprava takového používání UCAS však ve státech zatím spíše chybí, anebo je přísně utajovaná. Jde-li o nasazení UCAS armádou státu během ozbrojeného konfliktu, pak se používání UCAS řídí primárně armádními doktrínami a tzv. pravidly pro vedení vojenských operací (rules of engagement), která obvykle platí srovnatelně pro pilotovaná i pro bezpilotní letadla.132 Obdobně by tak teoreticky mohla jako zákonný podklad pro provádění operací za pomoci UCAS mimo ozbrojený konflikt postačit pravidla, kterými stát upravuje jakékoli jiné použití síly agenty státu při donucovacích akcích. Avšak uvážíme-li, že UCAS jsou svou povahou velmi specifické smrtící zbraně, kontrolní smluvní mechanismy by s největší pravděpodobností shledaly porušení práva na život už v samotné absenci jasných směrnic a pravidel použití těchto prostředků. Vzhledem k tomu, že právo na život zahrnuje též pozitivní závazek státu učinit veškerá opatření na jeho ochranu, řada kontrolních mechanismů shledala porušení práva na život i v samotném selhání státu řádně případy úmrtí při donucovacích akcích vyšetřit a zjednat nápravu.133 Případy úmrtí způsobených použitím UCAS přitom státy obvykle nejen že v zásadě nevyšetřují a nesoudí, ale jen zřídkakdy je vůbec oficiálně přiznají. Pokud by byly UCAS používány pouze v rámci operací směřujících k jednomu z povolených legitimních účelů, naplnění této podmínky by nepůsobilo větší potíže. Jakmile se však zabití určitého jedince stane primárním a předem stanoveným cílem dané operace, pak zabití jednotlivce během takové operace nelze považovat za přípustné. Zásadní problém s přípustnosti použití UCAS podle práva lidských práv 132
Srov. BROOKE-HOLLAND, Louisa. Overview of military drones used by the UK armed forces. House of Commons Library [online]. 11September 2015 [cit. 2016-04-11], s. 32-33. Dostupné z: . 133 Srov. IACtHR, Myrna Mack Chang v. Guatemala (2003), para 153-158; ECiHR, Ayetkin v Turkey (1997), para 101, 106; ECtHR. Makaratzis v Greece (2004), para. 73-79.
38
v tomto směru tak tkví v tom, že základním definičním znakem cíleného zabíjení je právě „úmyslné, vědomé a předem promyšlené použití síly za účelem usmrcení individuálně určené osoby.“ Lze si samozřejmě představit hypotetickou situaci, kdy během primárně průzkumného letu vyvstanou okolnosti, za kterých budou operátoři UCAS oprávněni použít sílu k eliminaci bezprostřední hrozby újmy na životech a zdraví osob. Pohybujeme-li se však striktně v rámci používání UCAS k cílenému zabíjení individuálně určených osob, pak ze samotné podstaty této praktiky požadavek legitimního cíle nikdy nebude splněn. Ilustrativním příkladem takové operace cíleného zabíjení, kdy zbavení života zaměřované osoby bylo předem stanoveným a jediným účelem operace, je zásah UCAS provedený Spojenými státy 31. září 2011 v Jemenu proti vlastnímu občanu a jednomu z velitelů Al-Káidy, Anwaru al-Awlakimu. Memorandum Generálního prokurátora, které představuje právní podklad pro provedený zásah a jehož značně anonymizovanou verzi s odstupem času pod nátlakem nevládních organizací Spojené státy zveřejnily, je zcela zjevně konstruováno tak, aby z něj vyplynul jediný závěr: že při zásahu proti al-Awlakimu je zatčení nemožné a jediným východiskem je použití smrtící síly.134 Použití UCAS by vždy mělo přicházet na řadu až jako poslední a nejzazší způsob, jak dosáhnout legitimního účelu operace. Obhajoba cíleného zabíjení prostřednictvím UCAS často spočívá mimo jiné na tvrzení, že se nebezpeční jedinci pravidelně skrývají v oblastech, které jsou pro pozemní jednotky téměř nedostupné a kde je tedy jiná možnost zásahu proti nim vyloučena (příkladem jsou tzv. Federálně spravovaná kmenová území neboli „FATA“ v severním Pákistánu). Těžká dostupnost území, na kterém se zaměřovaná osoba nachází, ale nemůže sama o sobě vytvořit situaci striktní nevyhnutelnosti použití síly. Akceptujeme-li i přesto možnost, že v některých situacích může být podmínka kvalitativní nezbytnosti naplněna, jen těžko bychom v útocích UCAS hledali zároveň splnění podmínky kvantitativní nezbytnosti. Použita by totiž měla být vždy síla takové intenzity, která nebezpečného jedince primárně zneschopní, nikoli okamžitě zabije. Teprve nevede-li mírnější síla k eliminaci hrozby, jsou příslušníci donucovacích orgánů oprávněni použít smrtící sílu naplno. Správně
134
U.S. Department of Justice. Memorandum for the Attorney General. American Civil Liberties Union [online]. 16 July 2010 [cit. 2016-04-11], s. 39-41. Dostupné z: .
39
zamířená střela vypuštěná z UCAS však z povahy věci vždy představuje okamžitý fatální zásah. Množství obhájců používání UCAS k cílenému zabíjení tvrdí, že UCAS jsou ze své podstaty schopné lépe vyhovět požadavku proporcionality, jelikož dovedou zacílit velmi přesně pouze vybrané nebezpečné jedince. To může být nespornou výhodou pro princip proporcionality v MHP. Ten směřuje primárně k ochraně osob přímo nezaměřovaných a případné kolaterální škody jsou poměřované proti očekávané vojenské výhodě, kterou odstranění nebezpečného jedince přinese. V kontextu MPLP však představuje požadavek proporcionality mnohem vyšší standard a chrání primárně zaměřovaného jedince, nikoli ostaní osoby, které mohou být útokem zasaženy. Ve vztahu k nim je případný fatální zásah vždy svévolným zbavením života. Konkrétní cílené zabití tedy bude v souladu s požadavkem proporcionality podle MPLP pouze v případě, že zacílená osoba představovala tak velkou bezprostřední hrozbu pro životy a zdraví druhých, že zájem na ochraně těchto osob převáží zájem na ochraně života zaměřovaného jedince. Jelikož u operací prováděných za pomocí UCAS nedochází k přímé konfrontaci mezi příslušníky donucovacích orgánů a zaměřovaným jedincem, v úvahu připadá v zásadě pouze zvážení hrozby, jakou daný jedinec v okamžiku zaměření představuje pro ostatní osoby. Dosavadní praxe států však vzbuzuje výrazné pochyby o tom, zda k útokům UCAS mimo ozbrojený konflikt dochází pouze ve chvíli, kdy zaměřovaná osoba představuje konkrétní a bezprostřední hrozbu. Jen těžko bychom hledali naplnění principu proporcionality například v zabití Baitullaha Mehsuda 5. srpna 2009. Ačkoli byl Mehsud nepochybně nebezpečným jedincem zodpovědným za řadu útoků Talibanu v Pákistánu, neexistují spolehlivé informace o tom, že v době útoku plánoval jakýkoli bezprostředně hrozící útok či že kohokoli jiným způsobem přímo ohrožoval. V době zásahu UCAS odpočíval na střeše domu svého tchána, podle některých zpráv byl dokonce v okamžiku útoku ošetřován lékařem. Zásah střely z UCAS kromě něj a jeho ženy navíc údajně nepřežilo zhruba dalších 10 lidí.135 Smrtící zásah v takové chvíli nelze z hlediska proporcionality v žádném případě ospravedlnit, 135
Taliban Leader in Pakistan Is Reportedly Killed. International New York Times [online]. 7 August 2009 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: ; Baitullah Mehsud 'killed by CIA while getting leg massage. The Telegraph [online]. 11 August 2009 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: .
40
jediným možným krokem v takové situaci je pokus o zatčení. Teprve když se situace vyvine takovým způsobem, že osobám provádějícím zatčení nebo jiným přítomným osobám hrozí ze strany zatýkaného bezprostřední nebezpečí smrti či vážného zranění, nebo by se zatýkaný pokoušel utéci, bylo by použití smrtící síly proti němu přípustné. Obdobně v případě Anwara al-Awlakiho sice zveřejněné memorandum několikrát uvádí, že jeho aktivity představují „pokračující a bezprostřední hrozbu násilí a smrti pro občany a zájmy Spojených států,“136 ale cíleně se vyhýbá jakémukoli faktickému zdůvodnění těchto závěrů a nikde neuvádí, v čem přesně toto nebezpečí spočívalo a proč učinilo zatčení al-Awlakiho nemožným. Co se týče požadavku přiměřených preventivních opatření, ani v tomto ohledu není použití UCAS k cílenému zabíjení bezproblémové. Povinnost přijmout přiměřená preventivní opatření obvykle po agentech státu požaduje, aby cílovou osobu dostatečně varovali o svém úmyslu použít sílu nebo jí dali možnost vzdát se. Velmi často se v souvislosti s cíleným zabíjením argumentuje, že zvlášť při operacích prováděných proti podezřelým teroristům je provedení obdobných preventivních opatření naprosto nežádoucí a nerozumné, jelikož by na sebe takovým aktem agenti státu pouze zbytečně upozornili, a značně tak zvýšili riziko újmy jak pro sebe, tak pro ostatní přítomné osoby. Ačkoli lze takovou argumentaci v určitých situacích jistě akceptovat, UCAS jsou z povahy věci takovým prostředkem cíleného zabíjení, který v podstatě již předem zcela vylučuje možnost vyslat varování či provést zatčení. Už Válka v zálivu sice ukázala, že vzdání se bezpilotnímu letadlu není naprostou fikcí,137 ale takové situace jsou skutečně raritou. Vzhledem k tomu, že příslušný letový operátor UCAS bývá od místa operace vzdálen na stovky až tisíce kilometrů a tyto operace obvykle probíhají v těžko dostupných místech, kde nejsou přítomny pozemní jednotky operujícího státu, zacílená osoba v podstatě zcela přichází o možnost vzdát se a případně se podrobit zatčení. Podmínka prevence navíc nezahrnuje jen požadavky na přijetí preventivních opatření v poslední fázi provedení útoku, ale také požadavky na veškerou plánovací a koncepční činnost samotnému útoku předcházející. Z výše rozebrané praxe kontrolních mechanismů je zjevné, že požadavky na pečlivé plánování akce jsou extrémně vysoké. Z dostupných informací o způsobu plánování cíleného zabíjení za pomocí UCAS ale 136 137
Al-Awlaki Memorandum, op. cit. sub 134, s. 21, 39, 41. KEANE (2013), op. cit. sub 25, s. 569.
41
nevyplývá, že státy vyvíjejíí zvláštní snahu co nejvíce minimalizovat uchýlení se k použití smrtící síly. Naopak, jak bylo zmíněno v souvislosti se zabitím Anwara alAwlakiho, použití síly bývá často středobodem veškerého plánování, nikoli pouze jedním z možných východisek řešení bezpečnostní hrozby. Navíc existuje množství případů, kdy v průběhu celé kampaně na zacílení jedné jediné osoby došlo k extrémně vysokému počtu neúspěšných a špatně zacílených útoků, které vyústily ve smrt desítek až stovek osob.138 V takových případech jistě nelze rozumně uzavřít, že příslušná akce byla plánována s dostatečnou snahou vyhnout se použití smrtící síly a minimálně v případě zabití oněch primárně nezaměřovaných osob jde nepochybně o svévolné zbavení života.
3. 4. Teritoriální aplikace práva na život Státy provádějící cílené zabíjení se ve většině případů vyhýbají jakémukoli prohlášení, kterým by potvrdily, že v otázce posouzení přípustnosti cíleného zabíjení hrají roli závazky vyplývající z MPLP. Pokud se rozhodnou otevřeně obhajovat legalitu operací cíleného zabíjení, pak se obvykle vydávají cestou norem MHP.139 Jsou-li přesto nuceny nějakým způsobem reagovat na nařčení z porušení norem upravujících právo na život podle MPLP, pak nejčastěji argumentují tím, že tyto normy nejsou aplikovatelné extrateritoriálně.140 Zatímco Africká charta ukládá všem smluvním státům ve svém čl. 1 neomezenou povinnost uznat veškerá práva, povinnosti a svobody v chartě obsažené a 138
Během kampaně zaměřené na odstranění výše zmíněného Baitullaha Mehsuda došlo k etrémně vysokému poštu špatně zacílených útoků, než se jej CIA konečně podařilo zasáhnout. Podle dostupných informací se počet těchto chybných útoků zacílených na Mehsuda pohyboval mezi 7-16 a v průběhu těchto útoků mohlo zahynout okolo 300 osob, přičemž některé zdroje uvádí ještě větší čísla. In: Reprieve. You Never Die Twice: Multiple Kills in the US Drone Program [online]. November 2014 [cit. 2016-04-11], s. 7. Dostupné z: ; MAYER (2009), op. cit. sub 27. 139 Srov. pozice Izraele v řízení před izraelským Nejvyšším soudem ve věci cíleného zabíjení In: Supreme Court of Israel. Public Committee Against Torture v. Government. HCJ 769/02 (14 December 2006), para. 10; nebo pozice Ministerstva spravedlnosti USA ve vztahu k cílenému zabití Anwara al-Awlakiho In: Al-Awlaki Memorandum, op. cit. sub 134, s. 24 a násl. 140 Srov. např. pozice Izraele v otázce aplikace MPOPP na okupovaná palestinská území. In: UNHRC. Summary record of the 1675th meeting. CCPR/C/SR.1675 (21 July 1998), para. 21-27, Dostupné z: .
42
přijmout odpovídající opatření k jejich zajištění, zbylé smluvní instrumenty omezují aplikaci svých ustanovení na jedince podléhající jurisdikci smluvních stran.141 Ustanovení lidsko-právních úmluv jsou tak ze samé povahy konceptu státní suverenity vždy aplikovatelná na území státu. Problematičtější je však otázka jejich aplikace mimo území smluvního státu, tedy na jednání agentů tohoto státu na území státu druhého. MPOPP v čl. 2 odst. 1 stanoví, že smluvní strany Paktu musí respektovat a zajistit práva v něm obsažená „všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci.“ V zásadě totožnou konstrukci rozsahu aplikace instrumentu přijala v čl. 4 odst. 1 také Arabská charta. Takováto konstrukce však nabízí dvě interpretace: buď musí být oba požadavky splněny kumulativně, a úmluva je tak aplikovatelná pouze na státním území, kde stát uplatňuje svou jurisdikci, nebo se požadavky uplatňují alternativně, a úmluva je tak aplikovatelná i na jednotlivce nacházející se mimo území státu, ale podléhající jeho jurisdikci.142 Příslušné kontrolní mechanismy se ve svém rozhodování přiklonily k variantě druhé. Výbor pro lidská práva v případu Lopez Burgos v Uruguay stanovil, že stát může být odpovědný také za porušení práv upravených Paktem, kterých se agenti tohoto státu dopustí na území státu cizího. Podle Výboru by jiná interpretace vedla k absurdní situaci, za níž by sáty mohly bez jakýchkoli odpovědnostních následků porušovat na území cizích států veškerá lidská práva.143 Tuto interpretaci potvrdil také Mezinárodní soudní dvůr ve svém posudku týkajícím se právních důsledků stavby zdi na obsazeném palestinském území.144 Smluvní strany MPOPP tak mají povinnost respektovat a zajistit právo na život každého jednotlivce, který se nachází v jejich moci nebo pod jejich efektivní kontrolou (within their power or effective control).145 Jurisdikce ve smyslu čl. 2 odst. 1 MPOPP tudíž existuje kdekoli, kde agenti smluvního státu vykonávají kontrolu nad určitým územím, nad určitou situací nebo nad určitým jedincem, respektive kde se faktický výkon jejich pravomocí dotýká práv obsažených v Paktu.
141
MPOPP, čl. 2 odst. 1; AÚLP, čl. 1 odst. 1; Arabská charta, čl. 4 odst. 1; Evropská Úmluva o lidských právech a základních svobodách (přijata 1950-11-04, účinnost 1953-09-03) CETS No. 005, čl. 1. 142 KÄLIN, Walter a Jörg KÜNZLI. The law of international human rights protection. Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 9780199565207, s. 132. 143 HRC. Lopez Burgos v Uruguay. Communication No. 52/1979 (29 July 1981), para. 12.3. 144 ICJ Palestinian Wall (2004), para. 109-111. 145 HRC. General Comment No. 31. CCPR/C/21/Rev.1/Add.13 (29 March 2004), para. 10.
43
Extrateritoriální aplikaci práva na život potvrdila též Meziamerická komise v případech Alejandre v Cuba a Coard et al. v United States. Komise zdůraznila, že povinnost smluvních států AÚLP zajistit svobodný a plný výkon práv a svobod upravených Úmluvou všem osobám podléhajícím jejich jurisdikci se sice obvykle přednostně vztahuje na osoby nacházející se na území daného státu, ale za určitých okolností platí také extrateritotiálně. Smluvní stát tak musí zajistit respektování práva na život každé osoby, která se mimo jeho území nachází pod jeho pravomoc a kontrolou (authority and control).146 Jurisdikce je v pojetí Meziamerické komise chápána velmi široce, jelikož nezahrnuje pouze případy, kdy se určitá osoba fyzicky nachází v moci agentů státu jednajících mimo vlastní území (např. při zatčení), ale také případy, kdy má jednání agentů státu pouze přímé dopady na životy jednotlivců bez nutnosti fyzické kontroly nad nimi (např. sestřelení letadla).147 Ačkoli ESLP také ve své praxi dovodil, že se koncept jurisdikce podle čl. 1 EÚLP neomezuje pouze na území státu, přistoupil k jeho rozsahu výrazně obezřetněji než ostatní kontrolní mechanismy. ESLP několikrát zdůraznil, že jurisdikce podle EÚLP je především teritoriální, přičemž extrateritoriální jurisdikce připadá v úvahu ve zcela výjimečných případech. Nejprve potvrdil aplikovatelnost EÚLP na situace, kdy stát v důsledku okupace či pozvání teritoriálního státu vykonává efektivní kontrolu nad určitým územím mimo své vlastní. Při takto rozsáhlé teritoriální kontrole, kdy na daném území okupující stát plní zároveň různé veřejné funkce, se osoby na tomto území nepochybně dostávají do sféry jurisdikce okupujícího státu.148 Aplikovatelnost EÚLP byla nadále rozšířena též na případy tzv. specifické kontroly, kdy stát nevykonává kontrolu nad určitou oblastí, ale přímo nad konkrétními jednotlivci.149 K takovému druhu kontroly došlo například v případu Öcalan v. Turkey, kde zadržení osoby orgány
146
IACiHR. Coard et al. v United States. Report No. 109/99, Case 10.951 (29 September 1999); IACiHR, Alejandre v Cuba (2002), para. 23, 25. 147 BÍLKOVÁ, Veronika. Extrateritoriální aplikace lidských práv – Pohled z Evropy a z Ameriky. In ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní ochrana lidských práv: regionální a tematická diferenciace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011. Studie z mezinárodního práva. ISBN 978-80-8714654-5, s. 19. 148 ECtHR. Case of Loizidou v Turkey (Preliminary Objections). Application No. 15318/89 (23 March 1995), para. 62; ECtHR. Banković and others v Belgium and others. Application No. 52207/99 (12 December 2001), para. 61, 63, 70-71. 149 BÍLKOVÁ (2011), op. cit. sub 147, s. 14; ECtHR. Case of Issa and others v Turkey. Application No. 31821/96 (16 November 2004), para. 71.
44
smluvního státu EÚLP vedlo k založení jurisdikce tohoto státu, ačkoli k němu došlo mimo jeho území.150 ESLP dále zvažoval také třetí případ založení extrateritoriální jurisdikce smluvního státu, a to ve chvíli, kdy stát nevykonává ani efektivní kontrolu nad určitým územím, ani specifickou kontrolu nad určitým jednotlivcem, ale jurisdikce je dovozena z míry kontroly státu nad důsledky jednání jeho orgánů v zahraničí v určité situaci.151 V případu Banković v Belgium ESLP takovou konstrukci jurisdikce odmítl, když rozhodl, že na zabití několika osob během bombardování Bělehradu vojenskými silami NATO v roce 1999 EÚLP aplikovatelná nebyla, jelikož letecké údery nepředstavovaly akt dostatečné kontroly nad územím či jednotlivci, a mezi bombardujícími státy a jejich oběťmi tak neexistoval jurisdikční vztah. To, že je někdo kdekoli na světě nepříznivě zasažen v důsleku jednání, které je přičitatelné smluvní straně Úmluvy, podle ESLP automaticky neznamená, že je založena jurisdikce tohoto státu ve smyslu čl. 1 EÚLP.152 Pokud tedy jednání agentů státu v zahraničí zasáhne do života určitých osob jen na základě kauzální vazby a nikoli při výkonu přímé fyzické kontroly nad těmito osobami, juridikce v takovém případě založena nebude.153 ESLP navíc v případu Bankovič připustil možnost extrateritoriální aplikace EÚLP pouze na území dalších smluvních stran EÚLP, tedy v tzv. „evropském právním prostoru“ (european legal space), ale nikoli na území států spadajících mimo tuto regionální úpravu.154 Takováto aplikace EÚLP by však vedla k nežádoucí situaci, v níž by smluvní strany EÚLP mohly na území druhých států mimo evropskou regionální úpravu beztrestně porušovat lidská práva. Proto později ESLP od konceptu evropského právního prostoru patrně ustoupil a v novějších případech začal klást větší důraz na koncept specifické kontroly při určování jurisdikce. Vzhledem k tomu, že právo na život je nezadatelným atributem každé lidské bytosti, žádný ze zmíněných smluvních instrumentů nemůže být vykládán tím způsobem, že by smluvním stranám zakazoval porušovat toto právo na svém území, zatímco by stejné jednání povoloval na území cizího státu. S ohledem na výše uvedené výklady příslušných ustanovení lidsko-právních úmluv jejich kontrolními mechanismy 150
ECtHR. Case of Öcalan v. Turkey. Application no. 46221/99 (12 May 2005), para 91. BÍLKOVÁ (2011), op. cit. sub 147, s. 15. 152 ECtHR, Banković v Belgium (2001), para. 75. 153 BÍLKOVÁ (2011), op. cit. sub 147, s. 19. 154 ECtHR, Banković v Belgium (2001), para. 80. 151
45
lze uzavřít, že všechna zmíněná ustanovení týkající se práva na život jsou aplikovatelná extrateritoriálně. Ačkoli ESLP vyloučil dovození jurisdikčního vztahu v případě leteckých zásahů proti osobám na území druhého státu, z praxe ostatních kontrolních mechanismů vyplývá, že kontrola agenty státu dostatečná pro založení jurisdikce je dána i v takovém případě. Provádí-li tedy jeden stát prostřednictvím svých agentů operace cíleného zabíjení za použití UCAS na území státu druhého, spadá taková operace pod jeho kontrolu, a tedy i jurisdikci, a musí splňovat požadavky na přípustné zbavení života podle relevantních smluvních mechanismů. ESLP by patrně s ohledem na svou dosavadní judikaturu přistupoval k takovému dovození jurisdikce zdrženlivě, ale vzhledem ke zvláštnímu charakteru provádění operací za pomocí UCAS není vyloučeno, že i ESLP by v těchto případech teoreticky mohl jurisdikci dovodit. Agenti státu mají totiž díky vysoce sofistikovaným sledovacím schopnostem UCAS a možnosti kdykoli vypálit smrtící střelu zaměřované osoby pod tak intenzivní kontrolou, že se takové situace zdá téměř ekvivalentní fyzické kontrole. V každém případě, právo na život a odpovídající zákaz svévolného zbavení života lze v současnosti považovat za ustálenou normu mezinárodního obyčejového práva, jejíž materiální obsah je v zásadě totožný se smluvní úpravou.155 Případná neaplikovatelnost smluvních instrumentů tak státy ze splnění výše uvedených pravidel použití síly při donucovacích akcí nevyváže.
3. 5. Derogace práva na život Většina smluvních instrumentů dává státům možnost derogace některých lidskoprávních závazků za mimořádných situací, které ohrožují život národa nebo nezávislost či bezpečnost státu. Státy mohou v takových výjimečných případech přijmout opatření, kterými dočasně suspendují své smluvní závazky v rozsahu, jaký je nezbytně vyžadován stavem ohrožení. Takovou derogační klauzuli obsahuje MPOPP v čl. 4, AÚLP v čl. 27, Arabská charta v čl. 4 a EÚLP v čl. 15. Africká charta neobsahuje žádnou obecnou derogační klauzuli, a tak primárně derogaci smluvních závazků
155
MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 211.
46
nepovoluje. Připouští-li nějaké omezení smluvních závazků, pak jej upravuje přímo v souvislosti s konkrétním právem.156 Právo na život včetně zákazu svévolného či úmyslného zbavení života tak, jak je upraveno v jednotlivých smluvních instrumentech, je právem nederogovatelným. Od smluvní úpravy práva na život se tedy státy nesmí odchýlit za jakékoli situace.157 Nederogovatelnost práva na život, a to i za tak extrémní situace jakou je státem vyhlášený stav ohrožení či dokonce ozbrojený konflikt, potvrdily ve své rozhodovací praxi všechny kontrolní mechanismy.158 EÚLP připouští jedině možnost odstoupit od práva na život v případě úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů, a to v rozsahu povoleném normami MHP. V rámci ozbrojeného konfliktu se tak derogace práva na život týká striktně pouze provádění vojenských operací, nikoli provádění akcí k vynucování práva. K určení, které akce prováděné agenty státu v kontextu ozbrojeného konfliktu představují vojenské operace a které představují akce k vynucování práva, poslouží jako vodítko normy MHP.
3. 6. Paralelní aplikace mezinárodní práva lidských práv a mezinárodního humanitárního práva MHP představuje vedle MPLP další normativní rámec, který upravuje právo na život a ochranu jedince před zásahem do tohoto práva ze strany státu. Ačkoli obě odvětví byla původně konstruována jako oddělená a MHP představovalo výlučně právo válečné, zatímco MPLP právo mírové, v současnosti již takový přístup neplatí a oba normativní systémy se aplikují paralelně a jejich pravidla se částečně překrývají a doplňují. Aplikace MHP je i nadále závislá na existenci ozbrojeného konfliktu, oproti tomu MPLP je aplikovatelné jak v době míru, tak za ozbrojeného konfliktu. Tuto pokračující aplikovatelnost MPLP za ozbrojeného konfliktu potvrzují všechny hlavní
156
Srov. čl. 11 (svoboda sdružování) nebo čl. 12 (svoboda pohybu) Africké charty. MPOPP, čl. 4 odst. 2; AÚLP, čl. 27 odst. 2; Arabská charta, čl. 4 odst. 2; EÚLP, čl. 15 odst. 2. 158 IACiHR, Chumbivilcas Case (1996); HRC. General Comment No. 29. CCPR/C/21/Rev.1/Add.11 (31 August 2001), para. 7; ACHPR. Commission Nationale des Droits de l'Homme et des Libertes v Chad. Communication No. 74/92 (October 1995), para. 21. 157
47
lidsko-právní smluvní instrumenty, přičemž za určitých podmínek dávají státům možnost některé závazky v době ozbrojeného konfliktu suspendovat.159 Při paralelní aplikaci MHP a MPLP podle Mezinárodního soudního dvora může dojít ke třem situacím: některá práva budou upravena výlučně normami MHP, některá výlučně normami MPLP a některá budou spadat pod obě tyto úpravy. 160 V případě práva na život jde o tuto třetí situaci. Jak bylo uvedeno výše, právo na život patří mezi tzv. nederogovatelná práva a státy se tak od příslušné smluvní úpravy nesmí odchýlit za žádných okolností. Mezinárodní soudní dvůr ve svém posudku týkajícím se legality hrozby a použití jaderných zbraní uvedl, že zákaz svévolného zbavení života ve smyslu čl. 6 MPOPP platí i v kontextu ozbrojeného konfliktu. Při posuzování svévolnosti se však v takovém případě uplatní MHP jako lex specialis. To, zda konkrétní usmrcení jednotlivce v důsledku použití určité zbraně v ozbrojeném konfliktu lze považovat za svévolné zbavení života ve smyslu MPOPP, je tedy třeba dovodit také z příslušných norem MHP a nejen z ustanovení Paktu samotného.161 Relevanci norem MHP jako lex specialis pro interpretaci norem MPLP uznal také Výbor pro lidská práva162 i Meziamerická komise.163 S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že v situacích ozbrojeného konfliktu nastupuje aplikace norem MHP, aniž by zároveň došlo k suspendování norem MPLP. Postavení MHP jako lex specialis nevylučuje aplikaci MPLP, ale upřesňuje ji a vykládá jako lex generalis. Přípustnost zabití jednotlivce, ke kterému dojde v přímém spojení s ozbrojeným konfliktem, je tak třeba posoudit primárně podle úpravy MHP, zejména podle norem upravujících vedení vojenských operací. Tam, kde normy MHP nejsou dostatečně specifické a jasné, aby rozhodly o přípustnosti zbavení jedince života, a kde k jejich objasnění nepostačí odkaz na obecné zásady a principy MHP, nastoupí obecná úprava MPLP. Naopak dojde-li ve státě, kde probíhá ozbrojený konflikt, k zabití jednotlivce například policejními jednotkami během donucovacích akcí mimo přímou souvislost s ozbrojeným konfliktem, přípustnost takového zabití se posoudí výhradně 159
MPOPP, čl. 4 odst. 1; EÚLP, čl. 15 odst. 1; AÚLP, čl. 27 odst. 1; Arabská charta, čl. 4 odst. 1. ICJ, Palestinian Wall (2004), para. 106. 161 ICJ, Nuclear Weapons (1996), para. 25. 162 HRC, General Comment No. 31, para. 11. 163 IACiHR. Juan Carlos Abella v Argentina. Communication No. 11.137 (18 November 1997), para. 159-161. 160
48
podle MPLP. Obdobně bude také muset vyhovět přísnějším standardům podle MPLP taková operace cíleného zabíjení, která je sice přímo spojena s ozbrojeným konfliktem, ale směřuje proti civilní osobě. Ta totiž podle norem MHP nemůže být cílem přímého útoku.
3. 7. Shrnutí Neprobíhá-li cílené zabíjení pomocí UCAS v přímé souvislosti s ozbrojeným konfliktem v rámci vojenských operací, posoudí se jeho přípustnost podle norem mezinárodního práva lidských práv. To nestanoví absolutní zákaz zásahu do práva na život a každá smrt jednotlivce v důsledku použití UCAS při provádění operací k vynucování práva tak nutně nemusí představovat porušení mezinárodního práva. Veškeré hlavní univerzální i regionální instrumenty ochrany lidských práv takové případy ale výrazně omezují stanovením několika podmínek, které musí být kumulativně splněny a restriktivně vykládány a aplikovány. Příslušné podmínky ochrany práva na život navíc musí stát dodržovat i při operacích prováděných svými agenty na území jiných států a od dané úpravy se nesmí odchýlit za žádných okolností, a to ani v době ozbrojeného konfliktu. V tu chvíli se pouze podmínky ochrany práva na život interpretují a aplikují ve světle mezinárodního humanitárního práva. Jak bylo v této kapitole demonstrováno, použití UCAS mimo ozbrojený konflikt bude z hlediska mezinárodního práva lidských práv přípustné jen velmi vzácně. U každé dílčí podmínky přípustnosti použití smrtící síly bylo identifikováno hned několik zásadních problémů, kterým operace provádění prostřednictvím UCAS čelí. Jsou-li navíc UCAS používány jako prostředky cíleného zabíjení, pak s ohledem na samotnou povahu této praktiky usmrcení jedince v důsledku použití UCAS poruší normy mezinárodního práva lidských práv téměř bezvýjimečně. S tímto závěrem se shoduje převážné množství akademiků.164
164
Srov. UNHRC: Study on targeted killings (2010), op. cit. sub 30, para. 33; MCNAB, Molly a Megan MATTHEWS. Clarifying the Law Relating to Unmanned Drones and the Use of Force: The Relationships Between Human Rights, Self-Defense, Armed Conflict, and International Humanitarian Law. Denver Journal of International Law & Policy. 2011-2012, Volume 39, s. 672; International Human Rights and Conflict Resolution Clinic at Stanford Law School, Global Justice Clinic at NYU School of
49
To ovšem neznamená, že by mezinárodní právo lidských práv kladlo na státy nesplnitelné nároky a znemožňovalo jim mimo kontext ozbrojeného konfliktu efektivně zakročit proti teroristům a jiným bezpečnostním hrozbám. Naopak, obecná povinnost státu respektovat a zajistit právo na život všem zahrnuje také povinnost své občany před podobným nebezpečím chránit. Stát však musí v boji proti bezpečnostním hrozbám s náležitou péčí volit takové prostředky, které mu umožní vhodně vyvážit protichůdné zájmy a pružně reagovat na nastalé situace.
Law. Living Under Drones: Death, Injury and Trauma to Civilians from US Drone Practices In Pakistan [online]. 25 September 2012 [cit. 2016-03-23], s. 117. Dostupné z: .
50
KAPITOLA IV. BEZPILOTNÍ BOJOVÉ SYSTÉMY A MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO 4. 1. Úvodní poznámky Jsou-li UCAS použity v rámci provádění vojenských operací v ozbrojeném konfliktu, pak se přípustnost zabití jednotlivce v důsledku jejich použití posoudí podle norem mezinárodního humanitárního práva (dále jen „MHP“). Pro aplikaci tohoto zvláštního normativního systému je rozhodující právě existence ozbrojeného konfliktu, která určuje jeho věcnou působnost. Přitom „ozbrojený konflikt existuje vždy, když dojde k uchýlení se k ozbrojené síle mezi státy nebo déletrvajícímu ozbrojenému násilí mezi vládní autoritou a organizovanými ozbrojenými skupinami či mezi takovými skupinami uvnitř jednoho státu“.165 Takovou definici ozbrojeného konfliktu, dnes obecně přijímanou, nabídl Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (dále jen „ICTY“) v případu Tadič a zároveň tím také vymezil základní typologii ozbrojených konfliktů, tedy ozbrojený konflikt mezinárodní a vnitrostátní. Přesná klasifikace konkrétního ozbrojeného konfliktu je zcela klíčová pro aplikaci správného souboru norem MHP, jelikož pro všechny typy ozbrojených konfliktů neplatí shodný právní režim. V případě konkrétní konfliktní situace tak z hlediska aplikace příslušného souboru norem mezinárodního práva může dojít v zásadě k pěti variantám: (A) Mezinárodní ozbrojený konflikt. Situace, kdy dojde k uchýlení se k ozbrojené síle mezi státy nebo k boji za národní osvobození. Na tyto konflikty se aplikuje nejobsáhlejší soubor norem, a to všechny čtyři Ženevské úmluvy z roku 1949, Dodatkový protokol I. k Ženevským úmluvám z roku 1977 a všechny smlouvy tzv. haagského práva.166
165
ICTY. Prosecutor v Tadič (Interlocutory Appeal on Jurisdiction). ICTY-94-1 (2 October 1995), para. 70. 166 ONDŘEJ, Jan, Pavel ŠTURMA, Veronika BÍLKOVÁ a Dalibor JÍLEK. Mezinárodní humanitární právo. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2010. ISBN 9788074001857, s. 41.
51
(B)
Vnitrostátní
ozbrojený
konflikt
vyšší
intenzity.
Situace,
kdy
dojde
k déletrvajícímu ozbrojenému násilí mezi ozbrojenými silami státu a jinými organizovanými ozbrojenými skupinami, které vykonávají pod odpovědným velením takovou kontrolu nad částí státního území, která jim umožňuje vést trvalé a koordinované vojenské operace.167 V takovémto konfliktu se aplikuje společný článek 3 Ženevských úmluv, některé smlouvy haagského práva a též Dodatkový protokol II. k Ženevským úmluvám z roku 1977. Ten se však aplikuje jen za předpokladu, že stát, který je stranou konfliktu, je zároveň smluvní stranou tohoto protokolu.168 (C)
Vnitrostátní ozbrojený konflikt nižší intenzity. Situace, která pokrývá veškeré ostatní druhy vnitrostátních ozbrojených konfliktů, které nenaplňují požadavky stanovené v čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu II. Na takové konflikty se aplikuje pouze společný článek 3 Ženevských úmluv, případně některé smlouvy haagského práva.169
(D) Zmezinárodnělý ozbrojený konflikt. Jedná se původně o ozbrojený konflikt vnitrostátní, jehož povaha se vlivem vnějšího zásahu mění. Takový konflikt obvykle nelze zařadit striktně pod jeden systém, jeho právní regulace se proto rozloží na bilaterální vztahy.170 (E)
Vnitřní nepokoje či napětí. Situace, kdy dochází k izolovaným a sporadickým násilným činům. Násilí v tomto případě nedosahuje dostatečné intenzity či délky nebo strany konfliktu nedosahují dostatečného stupně organizovanosti, aby situace mohla být považována za ozbrojený konflikt. Nedochází tak k aktivaci norem MHP a aplikují se normy mírového práva, především MPLP (viz. Kapitola III.).171
167
Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (přijat 1977-06-08, účinnost 1978-12-07) 1125 UNTS 609, čl. 1 odst. 1 (dále jen „Dodatkový protokol II.”). 168 ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 41; FLECK, Dieter. The handbook of international humanitarian law. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2008. ISBN 9780199232505, s. 55. 169 ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 41; FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 55. 170 ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 50-51; FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 56. 171 Dodatkový protokol II., čl. 1 odst. 2; UNHRC: Study on targeted killings (2010), op. cit. sub 30, para. 50; ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 48-49.
52
Tato kapitola si neklade za cíl posoudit, zda v určitých situacích použití UCAS probíhal či neprobíhal mezinárodní nebo vnitrostátní ozbrojený konflikt. Takové posouzení vyžaduje detailní zhodnocení veškerých okolností daných případů jdoucí dalece nad rámec této práce. Cílem této kapitoly je pouze určit podmínky, za nichž je použití UCAS k cílenému zabíjení teoreticky přípustné z hlediska norem MHP. V této kapitole je tedy existence ozbrojeného konfliktu brána jako výchozí bod a zároveň kontext, v jehož rámci je použití UCAS posuzováno. Liší-li se v některém aspektu podmínek použití UCAS normativní úprava vnitrostátního a mezinárodního ozbrojeného konfliktu, práce na tuto odlišnost vždy upozorní. Používání UCAS v ozbrojeném konfliktu je regulováno především tou částí MHP, která se věnuje úpravě vedení války, resp. ozbrojeného konfliktu. Tato úprava vychází z jedné ze základních premis MHP, a tedy že strany v ozbrojeném konfliktu nemají neomezené právo volby způsobů a prostředků jeho vedení,172 která je vyjádřením zásad právní regulace války a lidskosti.173 Pojmy „způsoby a prostředky vedení války“174 přitom odkazují jednak na zbraně samotné v nejširším slova smyslu, a pak na způsoby, jakými jsou tyto zbraně použity. MHP tímto pojmovým rozlišením zdůrazňuje fakt, že zbraně mohou odporovat příslušným normám MHP buď přímo ze své podstaty, anebo může normám MHP odporovat způsob, jakým jsou v boji použity zbraně ze své podstaty MHP neodporující.175 V souladu s tímto rozlišením lze i UCAS posoudit ze dvou hledisek: zaprvé zda jde o zbraňové systémy, které jsou zakázány přímo ze své povahy, tedy per se, a zadruhé zda jejich použití vyhovuje požadavkům na způsoby vedení ozbrojených konfliktů.
172
Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (přijat 1977-06-08, účinnost 1978-12-07) 1125 UNTS 3, čl. 35 odst. 1 (dále jen „Dodatkový protokol I.”); FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 126-127. 173 POTOČNÝ a ONDŘEJ (2011), op. cit. sub 49, s. 464-465. 174 Ve znění Dodatkového protokolu byla upřednostněna konstrukce „způsoby a prostředky vedení války“ (methods and means of warfare) před konstrukcí „způsoby a prostředky vedení boje“ (methods and means of combat), jelikož se Diplomatická konference obávala, že druhé znění by mohlo být konstruováno příliš úzce. V kontextu použití UCAS toto pojmové rozlišení však není rozhodující, v práci na něj tak nebude kladen důraz a oba pojmy budou používány zaměnitelně. 175 PILLOUD, Claude, Yves SANDOZ, Christophe SWINARSKI a Bruno ZIMMERMANN. Commentary on the additional protocols of 8 June 1977 to the Geneva Conventions of 12 August 1949. Vyd. 1. Norwell, MA, USA: Kluwer Academic Publishers, 1987. ISBN 9024734606, para 1402.
53
Výše uvedenému rozlišení odpovídá též struktura této kapitoly. První část kapitoly identifikuje příslušnou smluvní a obyčejovou úpravu zakazující určité typy zbraní a zbraňových systémů a určí, zda UCAS jako takové úpravě vyhovují. Druhá část kapitoly se pak zaměří na základní principy upravující způsoby vedení ozbrojených konfliktů a zhodnotí, zda jsou UCAS schopné těmto principům vyhovět.
4. 2. UCAS a zakázané prostředky vedení ozbrojeného konfliktu Prostředkem vedení ozbrojeného konfliktu, jak bylo uvedeno výše, se rozumí jakákoli zbraň v nejširším slova smyslu. Detailnější vymezení tohoto pojmu nabízí Komentář k Manuálu mezinárodního práva upravujícímu vzdušné a raketové konflikty.176 Prostředkem vedení ozbrojeného konfliktu se podle Komentáře rozumí jakýkoli instrument použitý k provádění útoků během ozbrojeného konfliktu, který je schopen způsobit smrt nebo zranění jedince či poškození nebo zničení objektu. Mezi tyto prostředky tak patří nejen zbraně jako bomby, střely či rakety, ale také letadla provádějící útok. Komentář navíc mezi prostředky vedení ozbrojeného konfliktu výslovně zařazuje též komplexní zbraňové systémy včetně UCAS.177 MHP obsahuje jak speciální, tak obecnou úpravu zákazu použití některých prostředků vedení ozbrojeného konfliktu. Ve vztahu k některým typům prostředků byly přijaty specifické mezinárodní úmluvy, které zakazují použití konkrétních typů zbraní per se. Nelze-li konkrétní prostředek podřadit pod takovýto výslovný zákaz, použijí se obecná pravidla MHP regulující prostředky vedení ozbrojených konfliktů. Volbu těchto 176
Dokument vytvořený v rámci Programu pro výzkum humanitární strategie a konfliktu na půdě Harvardské univerzity. Manuál vznikl jako výsledek spolupráce velkého množství expertů, přičemž jeho cílem bylo identifikovat a utřídit současné smluvní i obyčejové mezinárodní právo týkající se vedení vzdušných ozbrojených operací. Program on Humanitarian Policy and Conflict Research. Manual on International Law Applicable to Air and Missile Warfare [online]. Cambridge: Harvard University, 15 May 2009 [cit. 2016-03-17]. Dostupný z: . ISBN 9780982670101. 177 Program on Humanitarian Policy and Conflict Research. Commentary on the HPCR Manual on International Law Applicable to Air and Missile Warfare [online]. Version 2.1. Cambridge: Harvard University, March 2010 [cit. 2016-03-17], s. 41-42. Dostupný z: . ISBN 9780982670118.
54
prostředků obecné MHP omezuje dvěma základními požadavky: zaprvé, MHP zakazuje použití zbraní, které svou povahou způsobují nadměrná zranění nebo zbytečné útrapy, a zadruhé, MHP zakazuje použití zbraní, které mají nerozlišující účinky.
4. 2. 1. Speciální úprava zakázaných prostředků Smluv, které zakazují určité zbraně jako takové, je v současnosti jen několik. Některé z nich obsahují navíc prvky práva odzbrojení, jelikož mimo zákaz použití příslušných zbraní nařizují též jejich likvidaci.178 Takto jsou absolutně zakázány zbraně bakteriologické179 a chemické180, z konvenčních zbraní pak protipěchotní miny181 a kazetová munice182, přičemž zákaz použití bakteriologických a chemických zbraní zároveň reflektuje mezinárodní obyčejové právo183. Nejaktuálnější a nejobsáhlejší speciální úpravu zákazu použití určitých druhů konvenčních zbraní obsahuje Úmluva o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, jež mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky z roku 1980 (dále jen „Úmluva o zákazu některých konvenčních zbraní“).184 Cílem úmluvy, jak napovídá sám její název, je zakázat či omezit použití takových typů zbraní, které mohou účastníkům bojů způsobit nadměrná zranění či zbytečné útrapy nebo které zasahují civilní populaci nerozlišujícím způsobem. Jedná se pouze o rámcovou úmluvu a konkrétní omezující závazky obsahují její dodatkové protokoly, čímž je zaručena flexibilita celého smluvního mechanismu. Dosud bylo přijato celkem 5 protokolů, které zakázaly použití min a nástražných min, zbraní se střepinami nezjistitelnými rentgenovými paprsky, zápalných zbraní a
178
ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 314. Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničeni (přijata 1972-04-10, účinnost 1975-03-26) 1015 UNTS 163. 180 Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení (přijata 1992-09-03, účinnost 1997-04-29) 1974 UNTS 45. 181 Úmluva o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení (přijata 1997-09-18, účinnost 1999-03-01) 2056 UNTS 211. 182 Úmluva o kazetové munici (přijata 2008-05-30, účinnost 2010-08-01) 2688 UNTS 211. 183 HENCKAERTS, Jean-Marie a Louise DOSWALD-BECK. Customary international humanitarian law. Volume 1: Rules. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ISBN 0521808995, s. 256-263. 184 Úmluva o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, jež mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky (přijata 1980-10-10, účinnost 1983-12-02) 1342 UNTS 137. 179
55
oslepujících laserových zbraní. Posledním protokolem se smluvní státy zavázaly k odstraňování a likvidaci nevybuchlé munice a výbušnin.185 Prozatím však nebyla přijata žádná mezinárodní úmluva, která by zakazovala či nějak omezovala použití UCAS.186 Z logiky věci na tyto systémy nelze aplikovat ani stávající speciální smluvní úpravu zákazu konkrétních zbraní.187 Vezmeme-li navíc v úvahu současné rozšíření a intenzitu používání UCAS státy v ozbrojeném konfliktu, těžko bychom při absenci specifické smlouvy hledali podporu pro případný obyčejový zákaz jejich použití.188 Určitou možnost vývoje v tomto směru však nabízí Úmluva o zákazu některých konvenčních zbraní, jejíž smluvní strany mohou kdykoli navrhnout přijetí nového dodatkového protokolu, který by se vztahoval na další kategorie konvenčních zbraní dosud nezahrnutých v existujících protokolech.189 UCAS se tímto způsobem skutečně v roce 2013 dostaly na půdu jednání smluvních stran Úmluvy, když byl ustanoven mandát ke zvážení možného zákazu tzv. Smrtících autonomních zbraňových systémů (Lethal Autonomous Weapon Systems, dále jen „LAWS“).190 LAWS představují takové zbraňové systémy, které jsou od okamžiku aktivace schopné vybrat a zneškodnit určitý cíl zcela samostatně bez jakéhokoli dalšího zásahu člověka.191 Ačkoli zatím ještě žádný stát nevyvinul takovýto funkční plně autonomní systém, budoucí možnosti jejich využití a implikace pro mezinárodní právo vyvolaly bouřlivé debaty. Ti nejzarytější odpůrci volají po absolutním zákazu vývoje, výroby a použití LAWS a tvrdí, že tyto systémy nemohou nikdy splnit požadavky
185
ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 217. HAGGER, Meredith a Tim McCORMACK. Regulating the Use of Unmanned Combat Vehicles: Are General Principles of International Humanitarian Law Sufficient?. Journal of Information Science. 2011, Volume 21, Issue 2, s. 84-85. 187 ONDŘEJ, Jan a Magda UXOVÁ. Využití nových technologií v mezinárodním humanitárním právu a v boji proti terorismu. In BÍLKOVÁ, Veronika (ed.). Mezinárodní humanitární právo: vznik, vývoj a nové výzvy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. ISBN 9788087975350, s. 132. 188 HAGGER a MCCORMACK (2011), op. cit. sub 186, s. 85. 189 Úmluva o zákazu některých konvenčních zbraní, čl. 8 odst. 2. 190 Otázkám spojeným s těmito novými technologiemi a jejich možnému zahrnutí do systému Úmluvy o zákazu některých konvenčních zbraní se věnovala již dvě neformální setkání expertů, a to v květnu 2014 a dubnu 2015, v polovině dubna tohoto roku je na pořadu třetí takové setkání (v době psaní této práce ještě neproběhlo). Prozatím se však přijetí zvláštního dodatkového protokolu k Úmluvě týkajícího se LAWS nechystá. 191 Department of Defense. Autonomy in Weapons Systems [online]. Directive No. 3000.09. 21 November 2012 [cit. 2016-03-17], s. 13. Dostupné z: . 186
56
MHP.192 Druzí naopak zastávají názor, že současné MHP nabízí dostatečný rámec pro jejich regulaci a že absolutní zákaz veškerých autonomních systémů nelze podpořit z hlediska práva, politiky ani zdravého rozumu.193 Přitom upozorňují na to, že LAWS dle současného MHP nemohou být zakázané per se jen z důvodu své autonomie, ale legalita jejich použití bude záviset na splnění požadavků, které MHP klade na způsoby vedení ozbrojených konfliktů. Schopnost LAWS vyhovět těmto požadavkům nelze dopředu s jistotou předvídat, jelikož bude záviset na technických parametrech konkrétního systému a bude se tak s velkou pravděpodobností výrazně lišit systém od systému.194 Předčasný absolutní zákaz LAWS by navíc podle nich mohl znemožnit vývoj a následné použití takového prostředku, který by potenciálně mohl dokonce podpořit ochranu lidského života a minimalizovat rizika pro civilní obyvatelstvo v ozbrojeném konfliktu.195 Většina diskutujících se však shodne na tom, že ačkoli zcela autonomní systémy mohou být v určitých velmi specifických situacích užitečné, preferovány by měly být vždy takové autonomní systémy, nad kterými je zachována rozumná úroveň lidské kontroly a do jejichž provozu může v případě potřeby kdykoli vstoupit dozorující lidský operátor.196 Mezinárodní výbor Červeného kříže (dále jen „MVČK“) ve vztahu k LAWS akcentoval nutnost provedení zvlášť přísného a důkladného právního rozboru každé nově vyvíjené či pořizované zbraně s autonomními prvky s cílem určit, zda její použití vyhovuje všem normám MHP.197 LAWS přitom budou ze své podstaty v tomto ohledu klást na státy výrazně vyšší nároky, jelikož 192
Srov. Human Rights Watch and Harvard Law School’s International Human Rights Clinic (IHRC). Loosing Humanity: The Case against Killer Robots [online]. November 2012 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: ; International Committee for Robot Arms Control (ICRAC). 2014 Mission Statement [online]. July 2014 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: . 193 SCHMITT, Michael. Autonomous Weapons Systems and International Humanitarian Law: A Reply to the Critics [online]. Harvard International Security Journal. 2013 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: , s. 3, 35. 194 Ibid., s. 35; ANDERSON, Kenneth a Matthew C. WAXMAN. Law and Ethics for Autonomous Weapon Systems: Why a Ban Won’t Work and How the Laws of War Can [online]. 10 April 2013 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: , s. 11. 195 SCHMITT, LAWS and IHRL (2013), op. cit. sub 193, s. 36; ANDERSON a WAXMAN (2013), op. cit. sub 194, s. 21-22. 196 ICRC. Report of the ICRC Expert Meeting on Autonomous weapon systems: technical, military, legal and humanitarian aspects [online]. 9 May 2014 [cit. 2016-03-17], s. 1-2, 13-14. Dostupné z: . 197 ICRC. Weapons: ICRC statement to the United Nations, 2015 [online]. 15 October 2015 [cit. 2016-0317]. Dostupné z: .
57
naprogramování robotického systému takovým způsobem, aby byl schopen činit rozhodnutí, která jsou v mnoha aspektech unikátně lidská, bude nepochybně extrémně složité, ne-li nemožné. Vzhledem k jejich unikátním parametrům a právním, morálním a etickým dilematům, která se s jejich případným použitím pojí, je ve vztahu k LAWS na každý pád třeba postupovat velmi obezřetně a určitá úroveň mezinárodní kontroly a regulace jejich použití státy je žádoucí. Diskuze na jednotlivých mezinárodních fórech, která bude probíhat paralelně s postupným technologickým vývojem LAWS a která bude směřovat k vytvoření společných standardů a případné právní regulaci, tak bude v tomto ohledu zcela klíčová.
4. 2. 2. Obecná úprava zakázaných prostředků Obecná pravidla MHP regulující prostředky vedení boje v mezinárodním ozbrojeném konfliktu najdeme především mezi ustanoveními Dodatkového protokolu I. Tento protokol však dosud neratifikovala řada států, a to včetně těch, které se v minulosti účastnily či aktuálně účastní ozbrojených konfliktů, a tak příslušnými smluvními ustanoveními nejsou vázány.198 Tento fakt je však téměř bez praktické relevance, jelikož příslušné články protokolu v zásadě reflektují ustálené normy obyčejového práva.199 Ve vztahu k vnitrostátním ozbrojeným konfliktům je situace o něco problematičtější, jelikož ani společný čl. 3 Ženevských úmluv, ani Dodatkový protokol II. neobsahují obdobnou úpravu prostředků vedení bojů jako Dodatkový protokol I. Ani v tomto případě ale absence příslušné smluvní úpravy nezbavuje strany konfliktu povinnosti dodržovat zákaz použití zbraní mající nerozlišující účinky a zákaz použití zbraní způsobujících nadměrná zranění či zbytečné útrapy. Oba tyto zákazy jsou pravidlem obyčejového mezinárodního práva a aplikují se na oba druhy ozbrojených konfliktů.200 Čl. 35 odst. 2 Dodatkového protokolu I. uvádí, že: „Je zakázáno používat zbraní, munice, materiálů a způsobů vedení války, které by svou povahou způsobovaly nadměrná zranění nebo zbytečné útrapy.“ Ačkoli obecná závaznost tohoto zákazu je 198
V současnosti má Dodatkový protokol I. 174 smluvních stran, přičemž 22 států jej dosud neratifikovalo. Mezi nimi například Írán, Izrael, Barma, Pákistán, Somálsko, Srí Lanka, Turecko či USA. 199 FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 124. 200 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 237, 244.
58
nepochybně dána, přetrvávají jisté nejasnosti ohledně interpretace pojmů „nadměrná zranění“ a „zbytečné útrapy“. Oba pojmy státy nejčastěji spojují s prvky vojenské nutnosti a proporcionality. Způsobuje-li zbraň taková zranění a útrapy, která nejsou ospravedlnitelná vojenskou nutností nebo která jsou zjevně nepřiměřená k očekávatelné vojenské výhodě, kterou použití této zbraně přinese, pak bude odporovat výše uvedenému obecnému zákazu.201 V obdobném duchu vymezil tyto pojmy též Mezinárodní soudní dvůr v posudku týkajícím se legality hrozby nebo použití jaderných zbraní, když uvedl, že MHP zakazuje zbraně, které způsobují větší zranění a útrapy než ty, které jsou nevyhnutelné pro dosažení legitimního vojenského cíle.202 Přitom je relevantním faktorem k posouzení přípustnosti použití určité zbraně také například dostupnost alternativních méně invazivních zbraní schopných dosáhnout stejného cíle či nevyhnutelnost trvalého a vážného zdravotního postižení v důsledku použití dané zbraně.203 Pro lepší představu o charakteru zbraní, které budou pod tento zákaz spadat, lze jako příklady uvést rozšiřující či zplošťující střely (tzv. dum-dum střely)204 či zbraně obsahující nezjistitelné střepiny.205 Čl. 51 odst. 4 Dodatkového protokolu I. stanoví zákaz použití zbraní, které mají nerozlišující účinky. Za takové zbraně lze v souladu s protokolem považovat „prostředky, které nemohou být zaměřeny na konkrétní vojenské objekty“206 a „prostředky, jejichž účinky nemohou být omezeny“207. V prvním případě jde o takové zbraně, které vzhledem k jejich technickým parametrům nelze dostatečně spolehlivě zaměřit specificky proti legitimnímu vojenskému cíli.208 Příkladem tohoto typu zbraní jsou například výbušniny shazované z balónů nebo rakety V-1 a V-2 používané během 201
MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 240-241; FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 130-131. 202 ICJ, Nuclear Weapons (1996), para. 78. 203 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 240-241. 204 Střely, které se po průniku do lidského těla deformují, a způsobují tak velmi vážná vnitřní zranění. In: FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 163, s. 138-139; ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 287. 205 Zbraně, které jsou navržené takovým způsobem, že jejich primární účinek spočívá ve zranění střepinami, které jsou v lidském těle rentgenem nezjistitelné. Charakter těchto zbraní tak výrazně ztěžuje či zcela znemožňuje efektivní ošetření a léčbu. In: FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 140; ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 290. 206 Dodatkový protokol I., čl. 51 odst. 4 písm. b). 207 Dodatkový protokol I., čl. 51 odst. 4 písm. c). 208 Komentář k Dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 1958; HPCR, Komentář k Manuálu pro vzdušné konflikty, op. cit. sub 177, s. 63-64.
59
druhé světové války.209 V druhém případě půjde naopak o zbraně, které mají ze své povahy schopnost působit nekontrolovatelně, a zasáhnout tak vojenské i civilní cíle bez rozdílu.210 Typickým příkladem takového druhu zbraně jsou bakteriologické zbraně, u kterých nelze omezit šíření nakažlivých účinků napříč civilní populací.211 Podle čl. 35 odst. 3 Dodatkového protokolu I. je navíc „zakázáno používat způsobů nebo prostředků vedení války, jejichž cílem je způsobit, nebo u nichž se dá očekávat, že mohou způsobit rozsáhlé, dlouhodobé a vážné škody na životním prostředí.“ Ačkoli byl tento zákaz v době přijetí protokolu pravidlem zcela novým, v současnosti již lze tento článek minimálně ve vztahu ke konvenčním zbraním považovat za vyjádření obyčejového práva aplikovatelného na všechny druhy ozbrojených konfliktů.212 Hranice škod, které tento zákaz poruší, je však nastavena tak vysoko, že skutečně jen velice specifická zbraň by byla schopná odporovat tomuto zákazu přímo ze své podstaty. Otázka vlivu určité zbraně na životní prostředí tak bude relevantní spíše v rámci posuzování způsobů vedení ozbrojeného konfliktu. Zvážíme-li veškeré parametry UCAS, nemáme jinou možnost než uzavřít, že ze své podstaty výše uvedeným zákazům neodporují. Posuzujeme-li přípustnost bezpilotního bojového systému, je vhodné si jej rozložit na dva komponenty: samotné bezpilotní letadlo a příslušnou munici. Tímto způsobem lze totiž nejlépe zhodnotit schopnost dílčích prvků UCAS a následně celého systému vyhovět příslušným požadavkům MHP. Bezpilotní bojové letadlo jako takové nepředstavuje zbraň, ale primárně pouhý instrument, jehož prostřednictvím teprve dochází k vypálení zbraně samotné, tedy konkrétní střely, bomby či rakety. Tím se bezpilotní letadlo nijak zásadně neliší od klasického pilotovaného letadla.213 I když si lze jistě představit takovou situaci, 209
MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 249-251; Komentář k Dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 1958; HPCR, Komentář k Manuálu pro vzdušné konflikty, op. cit. sub 177, s. 64. 210 Komentář k Dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 1963; HPCR, Komentář k Manuálu pro vzdušné konflikty, op. cit. sub 177, s. 64. 211 Komentář k Dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 1965; HPCR, Komentář k Manuálu pro vzdušné konflikty, op. cit. sub 177, s. 64. 212 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 151-157. 213 UNHRC: Study on targeted killings (2010), op. cit. sub 30, para. 79; BLANK, Laurie R. After „Top Gun“: How Drone Strikes Impact the Law of War. University of Pennsylvania Journal of International Law. 2012, Volume 33 Issue 3, s. 686-687; OCHMANNOVÁ, Petra. Unmanned Aerial Vehicles and Law of Armed Conflict implications. Czech Yearbook of Public & Private International Law [online]. 2011,
60
kdy určitá vývojová technická nedotaženost či vada na samotném bezpilotním letadle způsobí, že celý bezpilotní systém nebude schopen spolehlivě zaměřit munici specificky proti legitimnímu vojenskému cíli, v praxi k takové situaci téměř nikdy nedojde. Technologie bezpilotních letadel je postavena primárně na vysoce sofistikovaných a precizních pozorovacích a zaměřovacích schopnostech, a tak jsou ze své podstaty prostředkem naopak vysoce diskriminačním.214 Nikdy samozřejmě nelze zcela vyloučit šanci technického selhání zbraňového systému, ale v takovém případě půjde spíše o izolovaný případ a nikoli o něco, co by z příslušného systému udělalo inherentně zakázaný prostředek. Posouzení celého bezpilotního systému z hlediska souladu s výše uvedenými požadavky na prostředky vedení ozbrojeného konfliktu tak bude záviset převážně na charakteristice vypouštěné zbraně. Bezpilotní letadla jsou potenciálně schopná nést v podstatě jakýkoli druh munice od laserem naváděných střel a bomb až po biologické či chemické zbraně.215 Avšak typy munice, které v současnosti UCAS používají (např. již zmiňované střely americké AGM-114 Hellfire216 či bomby GBU12217 nebo izraelské střely Spike218), nejsou zakázány žádným smluvním instrumentem či normou obyčejového práva. Nevykazují ani žádné charakteristiky, které by z nich učinily prostředky způsobující nadměrná zranění či zbytečné útrapy, nebo prostředky, Vol. 2 [cit. 2016-03-31], s. 149. Dostupné z: . ISSN 1805-0999; FLECK, Dieter. The handbook of international humanitarian law. 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2013. ISBN 9780199658800, s. 181-182. 214 BLANK (2012), op. cit. sub 213, s. 687. 215 HAGGER a MCCORMACK (2011), op. cit. sub 186, s. 85. 216 Typ střel, které používá americká armáda již řadu let při leteckých operacích. Primárně se jedná o střely vyvinuté pro pilotované bojové helikoptéry a pilotovaná bojová letadla, pouze jedna z variant tohoto typu střel byla modifikována pro použití bezpilotními bojovými prostředky. Všechny střely Hellfire jsou určené pro vysoce precizní útoky. Po svém vypuštění z příslušného letového prostředku je střela naváděna po celou dobu dráhy svého letu až do okamžiku zásahu, přičemž příslušný letový operátor má po celou dobu možnost střelu v případě potřeby odklonit. In: LANGE, Adam W. Hellfire: Getting the Most from a Lethal Missile System [online]. ARMOR. January-February 1998 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: ; AGM-114 Hellfire Employment [online]. Last update 2011-07-07 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: . 217 Laserem naváděná bomba s velmi nízkou kruhovou odchylkou, která se vyznačuje vysokým stupněm přesnosti a preciznosti při zásahu. In: Guided Bomb Unit-12 (GBU-12) Paveway II [online]. Last update 2011-07-07 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: . 218 Malé naváděné střely středního doletu. Jsou vybaveny vlastní kamerou a senzory, díky kterým lze pozorovat cíl útoku po celou dráhu letu a v případě pochybností střelu odklonit. In: Human Rights Watch. Precisely Wrong: Gaza Civilians Killed by Israeli Drone-Launched Missiles [online]. June 2009 [cit. 2016-03-31], s. 11-12. Dostupné z: .
61
které nelze spolehlivě zacílit či omezit jejich následky. Naopak, jedná se o velice precizní typy munice, které jsou schopné zasáhnout určený cíl s velmi vysokou úrovní přesnosti a které bývají naváděné po celou dráhu svého letu.219 Nelze samozřejmě zcela vyloučit možnost, že by některé budoucí UCAS mohly svými parametry a použitou municí odpovídat charakteristice zakázaného prostředku. Takové situaci by však měla efektivně předcházet povinnost států podrobit každou novou zbraň pečlivému právnímu rozboru. Čl. 36 Dodatkového protokolu I. stanoví, že: „Při studiu, vývoji, získávání nebo zavádění nových druhů zbraní, prostředků nebo způsobů vedení války je Vysoká smluvní strana povinna určit, zda jejich použití není za některých nebo za všech okolností zakázáno tímto Protokolem nebo jinou normou mezinárodního práva aplikovatelnou na tuto Vysokou smluvní stranu.“ Posuzuje se přitom pouze běžné a očekávatelné použití dané zbraně, státy nejsou povinny předvídat jakékoli její potenciální zneužití.220 Článek zároveň nemíří pouze na vývoj zcela nových zbraní. Státy jsou povinny podrobit přezkumu také zbraně získané jakýmkoli jiným způsobem než vlastním vývojem a výrobou, i když nutně nejsou objektivně nové po technické stránce. Dále musí státy podrobit přezkumu jakoukoli stávající zbraň, která byla modifikována způsobem majícím vliv na její funkce, či stávající zbraň, jejíž přípustnost může být ovlivněna nově vzniklým smluvním závazkem státu provádějícího přezkum.221 Povinnost provést právní rozbor nových zbraní mají všechny státy včetně těch, které nejsou smluvní stranou Dodatkového protokolu I. Ačkoli zatím není zcela jisté, zda se tato povinnost stala součástí mezinárodního obyčejového práva, podle MVČK tato povinnost logicky vyplývá všem státům ze samotného obecného zákazu použití určitých prostředků vedení boje. Plná implementace tohoto zákazu totiž zcela nezbytně zahrnuje posouzení legality nových zbraní před jejich zavedením do provozu.222
219
HAGGER a MCCORMACK (2011), op. cit. sub 186, s. 86; SCHMITT, Fog of Law (2010), op. cit. sub 74, s. 11; BLANK (2012), op. cit. sub 213, s. 687; MARTIN (2015), op. cit. sub 20, s. 158. 220 Komentář k Dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 1469. 221 ICRC. A Guide to the Legal Review of New Weapons, Means and Methods of Warfare: Measures to Implement Article 36 of Additional Protocol I of 1977 [online]. Geneva: January 2006, rev. November 2006 [cit. 2016-03-18], s. 9-10. Dostupné z: . 222 Ibid., s. 4.
62
4. 3. UCAS a zakázané způsoby vedení ozbrojeného konfliktu Ve většině případů nebude přípustnost zabití jednotlivce v ozbrojeném konfliktu záviset čistě na charakteru použité zbraně, ale spíše na způsobu, jakým je tato zbraň v konkrétním případě použita. Přitom každá zbraň bez ohledu na své vnitřní charakteristiky má potenciál být použita způsobem odporujícím normám MHP. Manuál mezinárodního práva upravující vzdušné a raketové konflikty vymezuje způsoby vedení ozbrojeného konfliktu jako „útoky a další aktivity navržené tak, aby nepříznivě zasáhly vojenské operace nebo vojenské schopnosti nepřítele.“223 Pojem tak zahrnuje jak obecné kategorie vojenských operací, jako např. letecké bombardování, vzdušnou podporu pozemních jednotek či raketový útok, tak specifické vojenské taktiky a postupy zvolené při konkrétním útoku, zahrnující např. vypálení zbraně z určité výšky, vzdálenosti či úhlu.224 MHP omezuje použití určitých způsobů vedení ozbrojeného konfliktu několika základními principy, a to: zásadou rozlišování, zásadou vojenské nutnosti, zásadou proporcionality a zásadou prevence.
4. 3. 1. Zásada rozlišování Zásada rozlišování ukládá stranám v konfliktu povinnost za všech okolností rozlišovat mezi osobami a objekty, které mohou být legitimním cílem útoku, a naopak mezi osobami a objekty, které jsou proti útoku chráněny. Smluvně je tato zásada obecně vyjádřena v čl. 48 Dodatkového protokolu I., který stanoví, že: „K zajištění respektování a ochrany civilního obyvatelstva a objektů civilního rázu budou strany v konfliktu vždy činit rozdíl mezi civilním obyvatelstvem a kombatanty a mezi objekty civilního rázu a vojenskými objekty a v souladu s tím povedou své operace pouze proti vojenským objektům.“ Mezinárodní soudní dvůr ve věci Legality hrozby nebo použití jaderných zbraní tuto zásadu označil za jednu ze základních zásad MHP a mezinárodního obyčejového práva,225 přičemž obyčejový charakter zásady potvrdil také MVČK ve své studii týkající se pravidel obyčejového MHP.226 Zásada rozlišování se uplatňuje v obou typech ozbrojených konfliktů, tedy v mezinárodních i vnitrostátních. 223
HPCR, Manuál pro vzdušné konflikty, op. cit. sub 176, Rule 1 (v). HPCR, Komentář k Manuálu pro vzdušné konflikty, op. cit. sub 177, s. 44. 225 ICJ, Nuclear Weapons (1996), para. 78-79. 226 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 3, 35. 224
63
Ze zásady rozlišování plynou dva základní zákazy, a to zákaz přímého útoku na civilní obyvatelstvo, civilní osoby a civilní objekty,227 a zákaz nerozlišujících útoků, které zasahují legitimní cíle a chráněné osoby bez rozdílu.228 Určující odlišnost těchto zákazů spočívá v posouzení úmyslu strany konfliktu provádějící útok. V případě prvního zákazu směřuje úmysl útočníka přímo k zasažení civilistů či civilních objektů, zatímco v případě druhého zákazu jde o nedbalé přehlížení (reckless disregard) dopadů konkrétního útoku na civilisty, ačkoli proti nim útok primárně zaměřen nebyl. V souladu se zásadou rozlišování tak bude pro přípustnost cíleného zabíjení prostřednictvím UCAS zcela klíčové správné určení statusu zaměřované osoby a následně provedení útoku takovým způsobem, který bude spolehlivě rozlišovat mezi legitimními cíli a chráněnými osobami. Otázka identifikace vojenských a civilních objektů při použití UCAS bude v této práci ponechána stranou, jelikož při cíleném zabíjení jde pojmově primárně o zaměřování konkrétního jedince, nikoli například o konkrétní budovy. Správná identifikace vojenských nebo civilních objektů tak přijde při cíleném zabíjení na řadu spíše druhotně, zejména v rámci posuzování proporcionality. Legitimním cílem nepřátelských akcí jsou za všech okolností osoby, které MHP označuje jako kombatanty. Za kombatanty čl. 43 Dodatkového protokolu I. v souladu s mezinárodním obyčejovým právem229 považuje příslušníky ozbrojených sil stran v konfliktu s výjimkou zdravotnického a duchovního personálu. Ozbrojené síly strany v konfliktu se přitom skládají ze všech organizovaných ozbrojených sil, skupin a jednotek, které jsou pod velením osob odpovědných této straně za jednání svých podřízených.230 Za kombatanty tak mimo jednotlivé složky armády státu MHP považuje také tzv. nepravidelné ozbrojené síly (irregular armed forces), tedy různé milice či dobrovolnické sbory, nebo organizovaná hnutí odporu, splní-li čtyři následující kritéria: mají v čele osobu odpovědnou za své podřízené, mají pevný rozeznávací znak viditelný na dálku, nosí otevřeně zbraně a šetří při svých úkonech zákonů a obyčejů válečných.231
227
Dodatkový protokol I., čl. 51 odst. 2, čl. 52 odst. 1; Dodatkový protokol II., čl. 13 odst. 2. Dodatkový protokol I., čl. 51 odst. 4. 229 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 11. 230 Dodatkový protokol I., čl. 43 odst. 1. 231 Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci (přijata 1949-08-12, účinnost 1950-10-21) 75 UNTS 135, čl. 4 odst. 2; MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 14-15. 228
64
Pokud se tyto osoby octnou v moci protější strany, stávají se válečnými zajatci.232 Tuto výhodu mají však pouze strany bojující v mezinárodním ozbrojeném konfliktu, ve vnitrostátním ozbrojeném konfliktu status kombatanta a související ochrana válečných zajatců neexistuje. Podle studie MVČK ale mohou být pro účely zásady rozlišování příslušníci ozbrojených sil státu obecně označováni za kombatanty i ve vnitrostátním ozbrojeném konfliktu za účelem zdůraznění, že tyto osoby jsou legitimním cílem nepřátelských akcí.233 Kombatanti jsou povinni se v době útoku nebo vojenské operace sloužící k přípravě útoku odlišit od civilního obyvatelstva. Není-li to možné kvůli zvláštní povaze dané nepřátelské akce, musí alespoň během každého vojenského střetnutí a během doby, kdy mohou být spatřeni protivníkem při přípravě útoku, nosit veřejně zbraň.234 Civilní osoby Dodatkový protokol I. v čl. 50 odst. 1 opět v souladu s obyčejovým právem235 vymezuje negativně ve vztahu k příslušníkům ozbrojených sil, když stanoví, že: „Civilní osoba je osoba, která nepatří do žádné z kategorií osob uvedených v článku 4 A), 1), 2), 3), 6) Třetí úmluvy a v článku 43 tohoto Protokolu. V případě pochybnosti, zda osoba je civilní osobou, bude taková osoba považována za osobu civilní.“ Z definice předně vyplývá, že všechny osoby, které nejsou kombatanty, patří a contrario mezi civilisty. Dále definice zavádí pro případ pochybností o statusu určité osoby presumpci civilního statusu. Civilisté jsou během mezinárodního i vnitrostátního ozbrojeného konfliktu chráněni před přímými útoky, s výjimkou případů, kdy se přímo účastní nepřátelských akcí.236 Po dobu této přímé účasti se stávají legitimním cílem útoků a v případě, že jsou zajati, nenáleží jim status válečného zajatce. Výjimku tvoří pouze skupina obyvatel určitého území, která se při příchodu okupačního vojska spontánně chopí zbraní a pustí se do boje proti nepříteli, aniž by měla čas zformovat se do organizované ozbrojené skupiny. Tyto osoby považuje mezinárodní obyčejové právo za kombatanty.237
232
Dodatkový protokol I., čl. 44 odst. 1. MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 11-12. 234 Dodatkový protokol I., čl. 44 odst. 3. 235 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 17. 236 Dodatkový protokol I., čl. 51 odst. 3; Dodatkový protokol II., čl. 13 odst. 3. 237 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 18. 233
65
V mezinárodním i vnitrostátním ozbrojeném konfliktu tak bude přípustnost útoku proti civilní osobě záviset na tom, jaké aktivity lze považovat za přímou účast na nepřátelských akcích a kdy přesně tato účast začíná a končí. Přímá účast na nepřátelských akcích obecně zahrnuje takové činy, které „svou povahou nebo účelem směřují k přímému zasažení příslušníků ozbrojených sil nepřítele nebo jeho vojenského vybavení.“238 Aby konkrétní čin představoval přímou účast na nepřátelství, musí překročit určitý práh škodlivosti, musí existovat přímá příčinná souvislost mezi daným činem a pravděpodobnou škodou a musí vykazovat válečný nexus k ozbrojeným akcím vedených stranou konfliktu.239 Konkrétní čin tak musí být v prvé řadě způsobilý pravděpodobně nepříznivě zasáhnout vojenské operace či vojenské kapacity protivníka nebo chráněné osoby či objekty. Dále musí daný čin buď sám vést bezprostředně k pravděpodobnému poškození nepřítele, nebo musí být nedílnou součástí koordinované vojenské operace, která přímo povede k poškození nepřítele. A v neposlední řadě musí být konkrétní čin spojen s ozbrojeným konfliktem takovým způsobem, že jeho předvídaným a zamýšleným následkem je podpora jedné strany konfliktu v jejím válečném úsilí a naopak poškození strany druhé.240 Přímá účast na nepřátelství trvá nejen po dobu samotného provedení nepřátelského činu, ale také po dobu jeho přípravy a případného návratu z místa provedení, pokud tyto fáze tvoří nedílnou součást nepřátelského aktu nebo operace, jejíž je nepřátelský akt součástí.241 Dočasný charakter ztráty civilní ochrany přímou účastí v nepřátelství vede k situaci známé jako mechanismus otáčivých dveří (revolving door mechanism), kdy mohou civilisté opětovně nabývat a pozbývat ochranu před přímým útokem.242 Ozbrojené konflikty, zejména ty vnitrostátní, se v posledních letech vyznačují vzrůstajícím počtem různorodých organizovaných ozbrojených skupin bojujících na 238
„Acts, which, by their nature or purpose, are intended to cause actual harm to enemy personnel and matériel.“ In: MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 22; Komentář k Dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 1942. 239 ICRC. Interpretive Guidance on the Notion of Direct Participation in Hostilities under International Humanitarian Law [online]. Geneva: May 2009 [cit. 2016-03-22]. Dostupné z: , s. 46-64. 240 SVAČEK, Ondřej. K objasňování pojmu „přímá účast na nepřátelských akcích“. In ŠTURMA, Pavel (ed.). Mezinárodní humanitární Právo: 60. Výročí Ženevských úmluv z roku 1949. Praha: Karolinum, 2010. ISBN 9788024618166, s. 165-166. 241 MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 65. 242 MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 70-71.
66
straně nestátního aktéra (dále jen „nestátní ozbrojené skupiny“), jejichž členy lze vzhledem k povaze těchto skupin jen velmi těžce odlišovat od civilního obyvatelstva. Ve vztahu k těmto skupinám přetrvávají v MHP určité rozpory ohledně přesné povahy statusu jejich příslušníků. Ti jsou nepochybně legitimním cílem útoku po dobu, po jakou se sami přímo účastní nepřátelských akcí. Pokud jsou ale tyto osoby primárně považovány za civilisty, kteří pouze přímou účastí na nepřátelských akcích dočasně ztratili svou ochranu, pak režim vnitrostátního ozbrojeného konfliktu vytváří významnou nerovnováhu mezi jeho stranami. Zatímco příslušníci ozbrojených sil státu totiž mohou být legitimním cílem útoku kdykoli, příslušníci nestátních ozbrojených skupin jím mohou být jen po dobu určitého jednání.243 Proto se postupně čím dál více prosazuje taková konstrukce statusu nestátních ozbrojených skupin, podle které je postavení jejich příslušníků z hlediska zásady rozlišování analogické k postavení kombatantů, a mohou tak být cílem útoku kdykoli na základě své příslušnosti k dané skupině.244 Zatímco příslušnost k ozbrojeným silám státu je obvykle formálně určena národním právním řádem, příslušnost k nestátním ozbrojeným skupinám nebývá určena žádnými formalizovanými kritérii. Proto by měla být příslušnost k takové skupině pro účely rozlišování dána funkčně a měla by záviset nikoli na formálních kritériích, ale na tom, zda jedinec v rámci skupiny vykonává takové pravidelné činnosti, které zahrnují přímou účast na nepřátelských akcích jménem nestátní strany konfliktu.245 MVČK tuto činnost ve své Směrnici k výkladu pojmu přímá účast v nepřátelství označil za tzv. „nepřetržitou bojovou funkci“ (continuous combat function).246 Nepřetržitá bojová funkce odlišuje příslušníky nestátních ozbrojených sil od civilistů, kteří se přímo účastní nepřátelství jen neorganizovaně a sporadicky, a též od civilistů, kteří v rámci nestátní skupiny plní politické, administrativní, logistické či jiné podpůrné úkoly, a nejsou tak jejími příslušníky z pohledu MHP. Koncepce MVČK tak pořád zachovává významnou nerovnost mezi státními a nestátními ozbrojenými silami, za což bývá kritizována.247
243
MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 70-71. MARTIN (2015), op. cit. sub 20, s. 149; SVAČEK (2010), op. cit. sub 240, s. 169. 245 MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 32-33. 246 Ibid. s. 33. 247 GARRAWAY, Charles. The Changing Character of the Participants in War: Civilianization of Warfighting and the Concept of "Direct Participation in Hostilities". International Law Studies: U.S. Naval War College. 2011, Vol. 87, s. 180; PEDROZO, Raul A. Use of Unmanned Systems to Combat Terrorism. International Law Studies: U.S. Naval War College. 2011, Vol. 87, s. 255-256. 244
67
Proto se některé státy, včetně dvou nejvýraznějších aktérů na poli cíleného zabíjení pomocí UCAS, tedy USA a Izrael, se ve svém pojetí statusu příslušníků nestátních ozbrojených skupin s interpretací MVČK zcela neshodují. Izrael staví příslušnost k nestátní ozbrojené skupině na organizačním principu, podle kterého jsou všichni její členové za všech okolností legitimním cílem útoku bez ohledu na to, jakou funkci v rámci skupiny zastávají.248 USA pojímá příslušnost k nestátní ozbrojené skupině také šířeji než MVČK a za příslušníka dané skupiny považuje každého, kdo je bez ohledu na konkrétní náplň činnosti zařazen do struktury velení skupiny a v rámci skupiny vydává, přijímá či vykonává rozkazy.249 UCAS jsou v současnosti při cíleném zabíjení v ozbrojeném konfliktu nejčastěji používány právě proti takovým osobám, které bude v závislosti na individuálních okolnostech případu možné klasifikovat buď jako civilisty, nebo jako civilisty přímo se účastnící nepřátelských akcí či jako osoby s nepřetržitou bojovou funkcí. Hranice mezi těmito kategoriemi osob jsou však v praxi ještě méně jasné než na papíře a efektivní rozlišování mezi nimi v operační realitě je extrémně složité. Výše zmiňovaný efekt otáčivých dveří a s tím související vázanost možnosti legitimního útoku proti civilistovi na jeho konkrétní a aktuální jednání výrazně ztěžuje schopnost útočící strany konfliktu včas a efektivně proti bojujícím civilistům zasáhnout. Problematické je také určení, kdy přesně příprava určité nepřátelské akce začne představovat její nedílnou součást a kdy půjde naopak ještě o obecnou přípravu předpokladů pro neurčité budoucí operace.250 Mnohdy tak není lehké určit, zda lze konkrétní jednání kvalifikovat už jako přímou účast na nepřátelství, nebo ještě účast nepřímou, která pouze obecně podporuje válečné úsilí stran v konfliktu. Zavedení
funkčního
vymezení příslušníků nestátních
ozbrojených skupin jako osob s nepřetržitou bojovou funkcí přináší nesporná pozitiva v tom, že znemožňuje členům těchto skupin zneužívat dočasného charakteru přímé účasti na nepřátelství a adoptovat taktiku účelového přecházení z chráněného do nechráněného režimu. Přesto ale stále klade z hlediska rozlišování na protistranu vysoké nároky. Nestátní ozbrojené skupiny často působí v úzkém kontaktu s civilní populací a 248
SVAČEK (2010), op. cit. sub 240, s. 170; Public Committee Against Torture v. Israel (2006), op. cit. sub 139, para. 39. 249 United States District Court for the District of Columbia. Hamlily v. Obama. 616 F. Supp.2d 63 (19 May 2009), s. 17. 250 MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 66.
68
jejich členové se obvykle snaží svou bojovou funkci skrývat právě vmísením se mezi civilisty. A tak určení, zda konkrétní osoba představuje skutečně osobu s nepřetržitou bojovou funkcí a nikoli jen politického představitele, administrativního pracovníka, dodavatele zbraní či informátora, je mnohdy opravdovou výzvou. Všechny tyto problémy nejsou specifické jen pro použití UCAS, strany v konfliktu se s nimi musí vypořádat srovnatelně, ať už k útokům používají jakékoli zbraně. UCAS jsou však ze své podstaty takovými prostředky, které by měly být schopné naplnit zásadu rozlišování lépe než většina ostatních druhů zbraní a zbraňových systémů. Jejich rozsáhlé možnosti sběru informací, pozorování a průzkumu umožňují lepší a přesnější identifikaci legitimního cíle. UCAS svým operátorům předávají informace ve vysokém rozlišení a v reálném čase a jsou schopné sledovat svůj cíl po dobu několika hodin bez přestávky. Jejich extenzivní pozorovací schopnosti jsou výhodou zejména ve vztahu k identifikaci příslušníků nestátních ozbrojených skupin, kteří se často mísí mezi civilisty. Pomocí dlouhodobého sledování denních aktivit podezřelé osoby se mohou operátoři UCAS ujistit, že zaměřovaná osoba je skutečně osobou
s nepřetržitou bojovou funkcí
nebo civilistou
přímo se účastnícím
nepřátelství.251 Podle většiny autorů tak pozorovací schopnosti UCAS výrazně snižují riziko špatné identifikace legitimního cíle, přičemž preciznost útoku zároveň zvyšuje úspěšnost zasažení cíle a omezuje nutnost opakovaných zásahů.252 Řada autorů ale zároveň upozorňuje na to, že proud ohromného množství dat putujících z UCAS do řídících středisek takřka nepřetržitě způsobuje nekontrolovatelné zavalení operátorů informacemi, tj. vede k situaci označované jako „data crush“. Operátoři podle nich jednoduše nemají k dispozici dostatek analytiků ani času na vyhodnocení všech dat, a tak mezi nimi mohou snáze minout důležité informace a v důsledku toho se dopustit většího množství chyb.253 V několika případech už takové chybné útoky UCAS z důvodů informačního přetížení byly zaznamenány.254 Ačkoli by teoreticky UCAS svými precizními zásahy měly omezit nutnost opakovaných zásahů, reálně se až příliš často, zejména ve spojení s americkým programem používání UCAS, objevila praxe 251
SCHMITT, Fog of Law (2010), op. cit. sub 74, s. 8; BLANK (2012), op. cit. sub 213, s. 693-694. SCHMITT, Fog of Law (2010), op. cit. sub 74, s. 4, 8. 253 MARTIN (2015), op. cit. sub 20, s. 158-159. 254 BLANK (2012), op. cit. sub 213, s. 714. 252
69
zvaná „double tap“. Jedná se o takovou taktiku, při které první střelu následují v poměrně krátkém časovém sledu další střely vypálené do stejného místa.255 V mnoha případech tak byly touto taktikou zasaženy osoby, které se seběhly na místo prvního zásahu na pomoc raněným.256 Nejenže takové sekundární útoky jen těžko splňují zásady omezující způsoby vedení ozbrojeného konfliktu, ale navíc s největší pravděpodobností porušují také další normy MHP týkající se zejména ochrany raněných a zdravotnického a humanitárního personálu.257 Zvláštní zpravodaj OSN pro mimosoudní popravy tuto praktiku dokonce označil za možný válečný zločin.258 V současnosti se zdá, že Spojené státy pod nátlakem mezinárodního společenství tuto vysoce kontroverzní taktiku opustily, poslední spolehlivě zdokumentované útoky tohoto charakteru byly nevládními organizacemi zaznamenány v roce 2013.259 Vzhledem k tomu, že UCAS nesou pouze naváděné střely a ze své podstaty tak musí být vždy zaměřeny proti konkrétnímu cíli, v praxi zůstává velmi malý prostor pro porušení zákazu nerozlišujících útoků. Takové porušení by při použití UCAS připadalo v úvahu pouze v případě, kdy by operátor v podstatě slepě vypustil střelu bez snahy navést ji na konkrétní cíl. V rámci cíleného zabíjení jde navíc pojmově vždy o útok na individuálně určenou osobu, a tak v zásadě přichází v úvahu jen porušení zákazu přímého útoku na civilní osobu. Schmitt však upozorňuje na to, že čím větší míru preciznosti některá zbraň vykazuje, tím vyšší na její použití budou z hlediska rozlišování kladeny nároky. Může tak dojít k situaci, kdy výsledné zasažení civilistů bude považováno za nedbalé a nediskriminační, ačkoli v případě méně precizních zbraní by bylo pravděpodobně snáz ospravedlnitelné jako chyba způsobená například
255
Living Under Drones (2012), op. cit. sub 164, s. 74. Ibid., s. 75-76. 257 Ibid., s. 75-76. 258 WOODS, Chris. Bureau investigation finds fresh evidence of CIA drone strikes on rescuers. The Bureau of Investigative Journalism [online]. 1 August 2013 [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: . 259 Tento závěr je však vzhledem k absenci veřejně dostupných oficiálních záznamů útoků těžké ověřit. Organizace Bureau of Investigative Journalism navíc například obdržela informace od místních obyvatel o možném provedení takového útoku v Afghánistánu 4. května 2015. In: SERLE, Jack a Payenda SARGAND. Get the data: A list of US air and drone strikes, Afghanistan 2015. The Bureau of Investigative Journalism [online]. 12 February 2015 [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: . 256
70
špatnými informacemi o charakteru cíle.260 Zda UCAS v konkrétním případě cíleného zabíjení vyhoví zásadě rozlišování tedy nebude tolik záviset na inherentních charakteristikách systému, ale spíše na spolehlivosti a úplnosti získaných informací o legitimním cíli operace a na jednání operátorů v souladu s těmito informacemi tak, jak by v obdobné situaci jednal rozumný útočník.261 Důležitost spolehlivých a řádně ověřených informací o statusu zaměřované osoby a o jejím jednání zdůraznil též izraelský nejvyšší soud, když posuzoval legalitu cíleného zabíjení.262 Přitom zrovna v praxi používání UCAS izraelskými jednotkami najdeme celou řadu případů, kdy došlo ke zcela zjevnému porušení zásady rozlišování.263 O mnoho lépe na tom ale nejsou ani USA, mezi jejichž operacemi najdeme také množství případů zcela chybné identifikace legitimních cílů útoku s fatálními následky. Například 17. března 2011 zasáhly dvě střely z UCAS v Pákistánu setkání místních kmenových vůdců, tzv. jirgu. O tomto setkání byly dopředu informovány lokální autority a v době útoku již probíhalo druhý den.264 Podle informací získaných nevládními organizacemi a zvláštním zpravodajem OSN během zásahu zemřelo přibližně 26-43 osob a dalších 9-14 bylo zraněno, přičemž převážná většina obětí (1942) byli civilisté. Jednalo se o několik policistů, náhodných přihlížejících a především množství provládních místních rodových stařešinů, kteří v daných oblastech zastávají nezastupitelnou roli a jejichž smrt znamenala obrovský zásah do fungování celé místní komunity.265 Jirga představuje tradiční způsob urovnávání lokálních sporů ve FATA a zdaleka není žádnou raritou, každé srocení většího počtu dospělých můžu tedy nelze v 260
SCHMITT, Michael N. Precision attack and international humanitarian law. Internationa Review of the Red Cross. 2005, Vol. 87, No. 859, s. 455. 261 SCHMITT, Fog of Law (2010), op. cit. sub 74, s. 8-9. 262 Public Committee Against Torture v. Israel (2006), op. cit. sub 139, para. 40. 263 27. prosince 2008 v Gaze například zasáhla střela z izraelského UCAS skupinu vysokoškolských studentů čekající na autobus. V době útoku nebyli v nejbližším okolí přítomni žádní palestinští radikálové. Ostatně ti se v okolí standardně vůbec nevyskytovali, jelikož poblíž se nachází Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě a oblast je tak pravidelně monitorována pracovníky OSN. Izrael neposkytl žádné vysvětlení pro tento útok, a tak nezbývá než uzavřít, že operátoři UCAS zcela selhali a nedokázali adekvátně rozlišit legitimní cíle od chráněných osob. In: HRW, Precisely Wrong (2009), op. cit. sub 218, s. 14-17. 264 Emmerson Report (2014), op. cit. sub 98, para. 50. 265 Emmerson Report (2014), op. cit. sub 98, para. 50; The Bureau of Investigative Journalism. Obama 2011 Pakistan strikes [online]. 10 August 2011 [2016-04-01]. Dostupné z: ; COLL, Steve. The Unblinking Stare. The New Yorker [online]. 24 November 2014 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: .
71
žádném případě automaticky považovat za skupinu ozbrojených militantů. Vzhledem k tomu, že jednotky USA v tu dobu operovaly v Pákistánu již několik let a za pomocí UCAS docházelo k extenzivnímu monitorování oblasti, osoby provádějící operaci měly být seznámeny s lokálními praktikami natolik, aby byly schopny odlišit jirgu od porady ozbrojených příslušníků Talibanu. Velitelé operace tak v tomto případě s největší pravděpodobností selhali nejen z hlediska rozlišování, ale také z hlediska proporcionality a prevence.
4. 3. 2. Zásada vojenské nutnosti Zásada vojenské nutnosti omezuje použití způsobů vedení ozbrojeného konfliktu na ta opatření, která nejsou zakázaná mezinárodním právem a která jsou nepostradatelná pro dosažení legitimního cíle ozbrojeného konfliktu, tedy úplného podrobení anebo kapitulace nepřítele v nejkratším možném čase a s nejnižšími možnými ztrátami na životech a zdrojích.266 Současné pojetí této zásady výrazně vychází z konceptu limitované války a související zásady právní regulace války a zásady lidskosti. Vojenská nutnost tak představuje určitý vyrovnávací standard, který má umožnit volbu efektivních způsobů vedení boje a zároveň limitovat nepříznivé dopady ozbrojeného konfliktu na co nejnižší míru.267 Takové použití síly v ozbrojeném konfliktu, které je v rozporu s normami MHP, nelze za žádných okolností ospravedlnit odkazem na vojenskou nezbytnost. Takto například ICTY v několika případech kategoricky odmítl vojenskou nutnost jako okolnost vylučující protiprávnost přímého útoku na civilisty.268 Nepřípustné bude však i takové použití síly, které sice není přímo zakázáno normami MHP, ale které není zjevně nezbytné pro dosažení legitimního cíle ozbrojeného konfliktu.269 Operace cíleného zabíjení provedená prostřednictvím UCAS bude v souladu s požadavkem vojenské nutnosti, jestliže bude schopná efektivně přispět k dosažení 266
ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 206-207; Komentář k Dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 1396-1397; MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 283-286; MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 79. 267 MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 278-280. 268 ICTY. Prosecutor v Galič (Trial Judgment). ICTY-98-29-T (5 December 2003), para. 44; ICTY. Prosecutor v Blaškić (Appeals Judgement). ICTY-95-14-A (29 July 2004) para. 109. 269 MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 397.
72
konkrétní a přímé vojenské výhody a jednající nebude mít k dispozici alternativní prostředek, kterým by dosáhl srovnatelné vojenské výhody bez opodstatněného zvýšení rizika pro osoby provádějící operaci nebo pro civilní obyvatelstvo. 270 V jádru vojenské nezbytnosti figuruje element urgence jako neodkladné potřeby zasáhnout určitým způsobem proti nepříteli. Přesná míra této naléhavosti je přitom konstruována flexibilně a bude se významně lišit v závislosti na okolnostech konkrétního případu a na stupni kontroly, jakou bude nad situací stát provádějící cílené zabíjení vykonávat. V případě tradičního mezinárodního ozbrojeného konfliktu, kdy zpravidla dochází ke konfrontaci srovnatelně silných protivníků, postačí jako měřítko liberálnější standard přiměřenosti (reasonableness) a vojenská nutnost v zásadě neomezí útoky proti legitimním cílům nad rámec specifických norem MHP. Na druhou stranu v případě, kdy výrazně silnější strana konfliktu provádí operace proti individuálně určeným osobám pod svou efektivní kontrolou,271 bude hrát vojenská nutnost výraznější roli a bude vyžadován vyšší standard striktní nezbytnosti použití síly (absolute necessity).272 V případě cíleného zabíjení se tak standard vojenské nutnosti v mnoha ohledech blíží požadavku striktní nevyhnutelnosti podle MPLP. Toto sblížení obou standardů vyplývá též ze Směrnice k výkladu pojmu přímá účast v nepřátelství. Ta uvádí, že od osob provádějících útok nelze požadovat, aby při útoku podstoupily větší riziko pro sebe nebo civilní populaci jen proto, aby zajaly ozbrojeného nepřítele. Zároveň však uvádí, že by bylo zjevně v rozporu se základními požadavky lidskosti, kdyby útočníci nepříteli zcela odepřeli možnost vzdát se v takovém případě, kdy by jeho zabití nebylo zjevně nezbytné.273 Přitom Směrnice zdůrazňuje, že míra použité síly musí vždy záviset na komplexním zhodnocení všech okolností daných v čase útoku a požadavek upřednostnění méně život ohrožujících opatření při zásahu proti nepříteli nemůže vojenské velitele svázat nepružnými a nerealistickými standardy. 274 Ačkoli tento požadavek upřednostnění méně život ohrožujících opatření patří ke kontroverznějším a nikoli obecně přijímaným částem směrnice, byl zmíněn například izraelským nejvyšším 270
MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 397. Zejména v kontextu okupace, kdy okupační síla provádí na území pod svou efektivní kontrolou takové operace, které se blíží pořádkovým operacím k vynucování práva mimo ozbrojený konflikt. 272 MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 295; MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 80. 273 MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 82. 274 MVČK, Přímá účast v nepřátelství (2009), op. cit. sub 239, s. 80. 271
73
soudem jako jeden z faktorů limitující provádění cíleného zabíjení v ozbrojeném konfliktu. Izraelský soud uvedl, že ze všech možných vojenských opatření by měl útočník vybrat ta, která nejméně porušují lidská práva oběti.275 Právě v tomto aspektu vojenské nutnosti lze spatřit výraznější prolínání MPLP a MHP, kdy při absenci specifického pravidla MHP regulujícího přípustnou míru použití síly proti legitimnímu cíli vojenské operace nacházíme odpovídající podpůrné pravidlo v ochraně práva na život podle MPLP. Podle některých autorů je ale takový pokus vměstnat čistě lidskoprávní normu do kontextu ozbrojeného konfliktu zcela zbytečný, jelikož samotné MHP v rámci ochrany osob hors de combat ukládá přednost zatčení před útokem v případě, kdy nepřítel jasně vyjádří úmysl vzdát se.276
4. 3. 3. Zásada proporcionality Každý útok, který je vojensky nutný a směřuje proti osobě, která je legitimním cílem, bude muset vyhovět také požadavku proporcionality. Zásada proporcionality zakazuje takové útoky proti legitimním cílům, které mohou způsobit ztráty na životech či zranění civilních osob nebo poškození civilních objektů, které by převyšovaly předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu. Zásada byla smluvně vyjádřena na několika místech Dodatkového protokolu I.277 i v Protokolu II. k Úmluvě o zákazu některých konvenčních zbraní278 a nutnost její aplikace při posouzení legality určité vojenské akce uznal také Mezinárodní soudní dvůr.279 Obyčejový charakter této zásady a její aplikovatelnost v mezinárodním i vnitrostátním ozbrojeném konfliktu potvrdil MVČK280 i ICTY.281 Vyjadřuje uznání skutečnosti, že v rámci ozbrojeného konfliktu jednoduše není možné vyhnout se veškerým nepříznivým dopadům provádění vojenských operací na civilní populaci a že v určitých situacích budou kolaterální škody na civilních osobách a civilních objektech přípustné. 275
Public Committee Against Torture v. Israel (2006), op. cit. sub 139, para. 40. SCHMITT, Michael N. The Interpretive Guidance on the Notion of Direct Participation in Hostilities: A Critical Analysis. Harvard National Security Journal. 2010, Vol. 1, s. 42. 277 Dodatkový protokol I., čl. 51 odst. 5 písm. b), čl. 57 odst. 2 písm. a) iii) a čl. 57 odst. 2 písm. b). 278 Protokol o zákazu nebo omezení použití min, nástrah a jiných prostředků k Úmluvě o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, jež mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky (přijat 1996-05-03, účinnost 1998-12-03) 2048 UNTS 93. 279 ICJ, Nucelar Weapons, para. 40. 280 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 46. 281 ICTY. Kupreškić et al. (Trial Judgement). ICTY-95-16 (14 January 2000), para. 524. 276
74
Zásada proporcionality vnáší do provádění vojenských operací podobný požadavek poměřování dvou protichůdných zájmů, s jakým se musí vypořádat agenti státu při provádění donucovacích opatření mimo ozbrojený konflikt. Zatímco v MPLP je však v centru zájmu proporcionality ochrana zaměřované osoby před svévolným zbavením života, v MHP je cílem ochrana osob ostatních, tedy přímo nezaměřovaných. Cílené zabití konkrétní osoby pomocí UCAS tak bude v rozporu s požadavkem proporcionality, bylo-li možné očekávat takové kolaterální škody na civilních osobách a civilních objektech, které by převyšovaly předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu plynoucí z odstranění zaměřované osoby. Pojmem „konkrétní a přímá vojenská výhoda“ se přitom rozumí taková výhoda, která je podstatná a relativně blízká. Naopak výhoda, která je jen těžce rozpoznatelná nebo příliš časově vzdálená, by zvažována být neměla.282 Očekávaná výhoda dále nemusí být nutně výrazná, ale vždy musí být určitá, vnímatelná a skutečná, nikoli obecná, vágní a čistě spekulativní.283 Zákaz „převyšující“ kolaterální škody je třeba považovat za standard komparativní, nikoli absolutní a zakazující pouze skutečně výrazné ztráty či rozsáhlé škody. I velmi malá kolaterální škoda může být s ohledem na proporcionalitu nepřípustná, je-li očekávaná vojenská výhoda nepatrná. Obdobně, je-li v důsledku vojenské operace očekávána mimořádná vojenská výhoda, pak by i vysoké civilní ztráty mohly být ospravedlnitelné.284 Přitom je v rámci kolaterálních škod vždy třeba zvážit jak přímé,285 tak i nepřímé286 následky provedeného útoku.287 V kontextu cíleného zabíjení závisí proporcionalita způsobených kolaterálních škod především na operační důležitosti zaměřované osoby, teda na její „vojenské cílové hodnotě“ (military target value).288 Při operaci zaměřené na osobu s vyšší cílovou 282
Komentář k dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 2209; ICTY, Galič (2003), para. 58. GILL, Terry D a Dieter FLECK. The handbook of the international law of military operations. Oxford: Oxford University Press, 2010. ISBN 9780199545896, s. 258; MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 293. 284 Ibid. 285 Následky vyplývajícího z útoku samotného. Při vypálení naváděné bomby z UCAS bude přímým následkem škoda způsobená výbuchem bomby při dopadu. 286 Následky, které jsou v příčinné souvislosti s útokem, ale nevyplývají z něj okamžitě. Pokud by se například zaměřovaná osoba nacházela v místě, které je důležitou součástí civilní infrastruktury, např. elektrické sítě, nepřímým následkem zasažení této sítě by bylo přerušení dodávky elektřiny určité části civilní populace. 287 GILL (2010), op. cit. sub 283, s. 258. 288 MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 362. 283
75
hodnotou (high-value target) tak bude přípustné větší množství kolaterálních škod než při zaměřování osoby s nižší cílovou hodnotou (low-value target). Přitom tato vojenská cílová hodnota jednotlivých osob závisí na jejich postavení, operační funkci a aktuální taktické pozici. S ohledem na to, že tato cílová hodnota určité osoby je proměnlivá v čase, musí být vždy zvážena velice pečlivě, v dobré víře a ve vztahu ke konkrétní situaci.289 Pokud by tedy například byla plánována operace cíleného zabíjení proti jednomu z bývalých nejvyšších velitelů Al-Káidy, který se ale v době plánování útoku již ze své prominentní pozice stáhl do ústraní a do aktivit teroristické organizace bývá zapojován už jen okrajově, pak se změnila jeho cílová hodnota a s touto změnou jde ruku v ruce také výrazné omezení přípustných kolaterálních škod plynoucí z útoku na jeho osobu. Příkladem bezproblémového útoku z hlediska proporcionality může být operace cíleného zabíjení proti jednomu z nejvyšších operačních velitelů teroristické organizace al-Shabaab v Somálsku ze dne 31. ledna 2015. Yusef Dheeq, cíl operace, byl zasažen střelou z UCAS, když cestoval v autě s dalšími členy organizace.290 Během útoku sice mohly zahynout také 4 civilní osoby,291 Dheeq byl však osobou s vysokou cílovou hodnotou, jejíž odstranění nepochybně přineslo významnou vojenskou výhodu, a tak je možné útok považovat za proporcionální. Hodnocení proporcionality nevyhnutelně zahrnuje výraznou míru subjektivity, jelikož spočívá v posuzování objektivně nesouměřitelných veličin a hodnot.292 Proto se konkrétní poměřování bude lišit případ od případu. Jelikož má být brána v úvahu „očekávaná“ kolaterální škoda a „předpokládaná“ vojenská výhoda, splnění proporcionality je vždy posuzováno z perspektivy osoby provádějící útok a ve vztahu k okolnostem, které byly dány v čase plánování, přípravy a provedení útoku.293 Pro následné objektivní zhodnocení naplnění požadavku proporcionality se používá standard rozumného vojenského velitele (reasonable commander). Zásadní otázka tak 289
MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 362-363. WHITLOCK, Craig. Drone strike kills senior al-Shabab official in Somalia. The Washington Post [online]. 3 February 2015 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 291 The Bureau of Investigative Journalism. Somalia: reported US covert actions 2001-2016 [online]. 22 February 2012 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 292 ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 234. 293 GILL (2010), op. cit. sub 283, s. 258; BLANK (2012), op. cit. sub 213, s. 696-697. 290
76
zní: jakou škodu či vojenskou výhodu by v obdobné situaci a se znalostí obdobných informací vyhodnotil rozumný útočník jako pravděpodobnou?294 Přitom někteří autoři upozorňují, že technická vyspělost UCAS a jejich schopnosti provádět velmi precizní útoky mohou zpřísnit standard rozumného vojenského velitele a tím i následné objektivní zhodnocení splnění principu proporcionality.295 Nebezpečí vyplývající z konkrétního útoku pro civilní obyvatelstvo a civilní objekty je závislé na mnoha faktorech: na umístění legitimního cíle útoku a na vzdálenosti civilistů a civilních objektů od něj, na charakteru terénu, přesnosti použitých zbraní, klimatických podmínkách či operačních schopnostech osob provádějících útok.296
Obdobně
jako
v případě
rozlišování,
i
v souvislosti
s požadavkem
proporcionality představují UCAS se svými rozsáhlými pozorovacími schopnostmi prostředek, kterým teoreticky lze při vedení boje významně snížit riziko kolaterálních škod. Jejich největší přednost spočívá v tom, že mohou cílovou osobu sledovat dlouhou dobu bez jakéhokoli rizika pro vojáky provádějící operaci, a tak mohou lépe vytipovat nejvhodnější okamžik k útoku, kdy bude nebezpečí kolaterální škody nejnižší. UCAS navíc bývají intenzivně používány k tzv. „analýze vzorců chování“ (patterns of life analysis), při které dochází k obecnému monitorování denních aktivit všech osob na určitém území.297 Tato analýza vyhodnocuje obvyklý denní režim v určité lokalitě a výrazně napomáhá určit například vhodnou denní dobu či místo, kde lze nejlépe provést operaci cíleného zabíjení s co nejnižšími ztrátami na civilních životech. Státy provádějící útoky pomocí UCAS málokdy jednotlivé útoky oficiálně potvrdí a jen zcela výjimečně poskytnou informace o počtu a identitě zasažených osob. Do aktivních válečných zón se nezávislí vyšetřovatelé či zpravodajové dostanou jen velmi omezeně, kmenové oblasti na severu Pákistánu jsou pro ně téměř nedosažitelné.298 Proto je velmi těžké s jistotou určit míru, s jakou UCAS během operací zasahují civilní osoby. Zaznamenávání jednotlivých útoků se i přes tyto obtíže
294
ONDŘEJ a kol. (2010), op. cit. sub 166, s. 234; GILL (2010), op. cit. sub 283, s. 258; ICTY, Galič (2003), para. 58. 295 BLANK (2012), op. cit. sub 213, s. 713. 296 Komentář k dodatkovým protokolům, op. cit. sub 175, para. 2212. 297 SCHMITT, Fog of Law (2010), op. cit. sub 74, s. 8; BLANK (2012), op. cit. sub 213, s. 697. 298 FAIR (2014), op. cit. sub 96, s. 224.
77
věnuje řada nevládních organizací, které sbírají a uspořádávají informace z různorodých zdrojů, přičemž nejobsáhlejší databází amerických útoků disponuje New America Foundation (dále jen „NAF“) a Bureau of Investigative Journalism (dále jen „BIJ“). NAF například uvádí, že v Pákistánu bylo od roku 2004 k 22. únoru 2016 zabito 2282 – 3623 osob, z nichž 255 – 315 osob byli civilisté.299 Podle BIJ za stejné období zemřelo v útocích 2497 – 3999 osob, mezi nimiž bylo 423-965 civilistů.300 Průměrný podíl civilních ztrát se tak pohybuje zhruba mezi 9,6 – 21,3 %. Taková čísla nevyznívají příliš pozitivně a minimálně naznačují, že používání UCAS není zdaleka tak „chirurgicky přesné“, jak se často uvádí. Tato čísla však nemůžeme generalizovat a plošně odsoudit používání UCAS za všech okolností. Proporcionalita vždy musí být posuzována případ od případu. Stačí totiž v zásadě jen hrstka útoků, kdy vlivem nepředvídatelných okolností či špatných informací dojde k extrémně vysokým ztrátám na civilních životech a celková statistika civilních ztrát se posune. Přitom je třeba zdůraznit, že v posledních letech počet prováděných útoků v Pákistánu výrazně poklesl,301 v loňském roce jich bylo zaznamenáno pouhých 10 a podíl civilních ztrát se snížil na minimum.302 Proporcionalita bývá státy při provádění útoků pomocí UCAS hodnocena především na základě poměru obětí z řad civilistů a necivilistů. Někteří autoři jsou však přesvědčeni, že takováto úzká interpretace proporcionality v případě UCAS nepostačuje.303 UCAS totiž v ozbrojeném konfliktu nebývají používány nárazově, ale naopak jsou na mnoha místech přítomny téměř nepřetržitě. Některé výzkumy zaznamenaly výrazný negativní vliv neustálé přítomnosti bezpilotních prostředků na běžný politický, ekonomický i společenský život zasažených komunit a na psychiku jejich členů.304 Tyto nepřímé psychologické efekty použití UCAS na širší populaci by podle některých autorů měly být zahrnuty do hodnocení proporcionality útoků. Jejich 299
New America Foundation. Drone Wars Pakistan: Analysis [online]. [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 300 The Bureau of Investigative Journalism. CIA drone strikes in Pakistan, 2004 to present [online]. [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 301 Emmerson Report (2014), op. cit. sub 98, para 26. 302 New America Foundation. Drone Wars Pakistan: 2015 [online]. [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 303 BOYLE (2015), op. cit. sub 80, s. 116. 304 International Crisis Group (2013), op. cit. sub 96, s. 11-12; Amnesty International. Will I Be Next?: US Drone Strikes in Pakistan [online]. London: Amnesty International Publications, 2013 [cit. 2016-03-28], s. 31-33. Dostupné z: .
78
začlenění do rovnice proporcionality ale přidává příliš mnoho neznámých do už tak velmi složitého poměřování nesouměřitelných hodnot. Navíc UCAS nejsou vnímány negativně napříč všemi komunitami, pro některé představují výrazně menší „zlo“, než jakému denně čelí ze strany teroristických skupin či místních vlád. V operační realitě při provádění jednotlivých útoků je tedy pravděpodobně nejpraktičtější a nejrozumnější držet proporcionalitu na úrovni počtu obětí. Širší efekt celého programu použití UCAS na civilní populaci nelze přehlížet, avšak měl by být zvážen spíše na nejvyšší úrovni politiky vedení celého ozbrojeného konfliktu v tom ohledu, zda použití UCAS skutečně efektivně přispívá k co nejrychlejšímu konci konfliktu. ICTY například ve věci Kupreškič uvedl, že jsou-li opakovaně prováděny útoky, z nichž většina se pohybuje v jakési šedé zóně mezi nezpochybnitelnou legalitou a absolutní nepřípustností, pak takové útoky, ač jednotlivě přípustné, mohou být v rozporu s požadavkem proporcionality ve svém souhrnu.305 Také Melzer varuje před dlouhodobě institucionalizovanou taktikou cíleného zabíjení. Ačkoli podle něj určité procento civilních ztrát může být výjimečně přípustné, jakmile se provádění cílených operací stane rutinní záležitostí, jen těžko požadavek proporcionality naplní.306
4. 3. 4. Zásada prevence V souladu se zásadou prevence musí strany v ozbrojeném konfliktu při vedení vojenských operací věnovat neustálou péči tomu, aby bylo ušetřeno civilní obyvatelstvo, civilní osoby a objekty civilního rázu. Přitom musí učinit veškerá možná preventivní opatření s cílem zabránit náhodným ztrátám na životech civilních osob, zranění civilních osob a poškození objektů civilního rázu, nebo je v každém případě alespoň minimalizovat. Povinnost přijetí preventivních opatření při útoku tak velmi úzce souvisí se zásadou proporcionality a je pravidlem nejen smluvním,307 ale je též vyjádřením obyčejového práva, a aplikuje se za mezinárodního i vnitrostátního ozbrojeného konfliktu.308
305
ICTY, Kupreškič (2000), para. 526. GILL (2010), op. cit. sub 283, s. 293. 307 Dodatkový protokol I., čl. 57. 308 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 51; ICTY, Kupreškič (2000), para. 524. 306
79
Zásada mimo výše uvedené základní pravidlo zahrnuje také několik dílčích povinností v různých fázích útoku, jejichž cílem je předejít kolaterálním škodám, nebo je alespoň co nejvíce omezit. Při plánování útoku tak musí strany v konfliktu učinit vše možné, aby si ověřily, že cílem útoku jsou osoby či objekty, na které je povoleno útočit.309 Dále jsou povinny učinit veškerá možná preventivní opatření při volbě prostředků a způsobů útoků s cílem zabránit či co nejvíce omezit kolaterální škody.310 Strany v konfliktu mají také povinnost nezahájit takový útok, u něhož se dá předpokládat, že způsobí kolaterální škody převyšující předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu.311 Je-li útok zahájen, pak mají strany v konfliktu povinnost tento útok odvolat či přerušit, jakmile se stane zřejmým, že na jeho cíl je zakázáno útočit nebo by útok mohl způsobit kolaterální škody převyšující konkrétní a přímou vojenskou výhodu.312 Kdykoli tedy útočník zjistí, že cíl operace není svou povahou vojenským objektem, že se zacílená civilní osoba přestala přímo účastnit nepřátelství, že byl zacílený kombatant vyřazen z boje nebo se vzdal či že výsledná kolaterální škoda bude výrazně větší nebo vojenská výhoda výrazně menší, než jakou původně předpokládal, v důsledku čehož se zásah stává neproporcionálním, pak musí útok zastavit.313 Strany v konfliktu mají v souladu se zásadou prevence také povinnost „vydat v náležitém časovém předstihu a působivými prostředky varování před útoky, které mohou postihnout civilní obyvatelstvo, ledaže to okolnosti nedovolí.“314 Operace cíleného zabíjení prováděné pomocí UCAS ale tuto podmínku v drtivé většině případů splnit nemusí. Vzhledem k tomu, že bývají namířeny proti extrémně hlídaným velitelům nepřátelských sil a úspěch operace většinou stojí na elementu překvapení, vydat
309
Dodatkový protokol I., čl. 57 odst. 2 písm. a) i); MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 55. 310 Dodatkový protokol I., čl. 57 odst. 2 písm. a) ii); MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 56-57. 311 Dodatkový protokol I., čl. 57 odst. 2 písm. a) iii); MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 58. 312 Dodatkový protokol I., čl. 57 odst. 2 písm. b); MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 60. 313 MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 364. 314 Dodatkový protokol I., čl. 57 odst. 2 písm. c); MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 62.
80
varování je z logiky věci nemožné, jelikož by téměř s absolutní jistotou zmařilo účel operace.315 Přesný obsah zásady prevence závisí především na výkladu pojmu „veškerá možná preventivní opatření“ (all feasible precautions). Těmi se rozumí opatření, která jsou „proveditelná či prakticky možná se zřetelem na všechny okolnosti existující v dané době, a to včetně okolností humanitárních a vojenských.“316 Zhodnocení, do jaké míry bude možné provedená preventivní opatření ve vztahu ke konkrétní operaci považovat za dostatečná, bude záviset například na dostupnosti informací o cíli operace a okolním terénu, na úrovni kontroly nad oblastí, kde se operace odehrává, na technických specifikacích zvolených zbraní a na bezpečnostních rizicích, které z operace vyplývají zejména pro civilní obyvatelstvo.317 V rámci zásady prevence tak mají velitelé operace především povinnost shromáždit dostatečné informace o charakteru cíle operace. K tomu musí použít veškeré jim dostupné prostředky sběru informací tak, aby nepřetrvávaly žádné vážné pochybnosti o zákonnosti plánovaného a prováděného útoku. Zároveň mají povinnost zvolit k provedení útoku takové prostředky a způsoby vedení boje, jejichž účinky budou co nejvíce limitovány na vojenský objekt a způsobí co nejméně kolaterálních škod. Tato povinnost zahrnuje především zvolení vhodné, ideálně co nejpreciznější zbraně, a pečlivé naplánování útoku tak, aby vyhověl všem výše uvedeným zásadám vedení ozbrojeného konfliktu.318 Obdobně jako v případě proporcionality, i zde je volba a provedení preventivních opatření značně subjektivní a výrazně se liší případ od případu. Proto je pro následné hodnocení, do jaké míry velitelé konkrétní operace splnili požadavek přijetí preventivních opatření, opět rozhodující standard rozumného vojenského velitele. Jak bylo uvedeno již několikrát, UCAS mají vzhledem ke svým vysoce sofistikovaným pozorovacím schopnostem, absenci pilota na palubě a dlouhé výdrži ve vzduchu při sběru informací výraznou výhodu oproti jiným konvenčním prostředkům. Zároveň také představují velmi precizní zbraňový systém, který lze v zásadě bez 315
FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 196; MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 64; SCHMITT, Fog of Law (2011), op. cit. sub 74, s. 11-12. 316 MVČK, Obyčejové mezinárodní humanitární právo, op. cit. sub 183, s. 54. 317 FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 210; MELZER (2008), op. cit. sub 36, s. 365. 318 FLECK, The handbook of IHL (2008), op. cit. sub 168, s. 209-210.
81
problémů zaměřit pouze na vybraný legitimní cíl. Všechny tyto vlastnosti umožňují lépe ověřit charakter cíle a minimalizovat kolaterální škody. Vzhledem k tomu, že zásada prevence zahrnuje i povinnost volby vhodné zbraně, v některých případech budou mít strany v konfliktu dokonce povinnost použít ke konkrétnímu útoku UCAS, bude-li to rozumně možné a praktické.319 I když jsou však UCAS bezpochyby neuvěřitelně technicky vyspělé válečné stroje, nemůžeme od nich očekávat zázraky. V rámci ozbrojených konfliktů, zejména těch s vysokou mírou zapojení nestátních aktérů, dochází velmi často k nepřehledným situacím a občasné chyby jsou jednoduše nevyhnutelné. I útočníci s takto sofistikovanými prostředky mohou v některých případech spoléhat na chybné či nedokonalé informace. Útok provedený na základě takových informací ale nebude v rozporu s MHP, pokud útočník jednal na základě jemu dostupných informací v dobré víře tak, jak by v obdobné situaci jednal každý rozumný útočník. Okolnosti případu se navíc kdykoli mohou změnit a ne vždy takovou změnu může útočník rozumně očekávat. Hned první útok UCAS za prezidentství Baracka Obamy například dopadl v tomto směru přímo katastrofálně. 23. ledna 2009 provedla CIA na severu Pákistánu útok na budovu, kde se mělo podle jejich informací skrývat několik významných vůdců Al-Káidy a Talibanu. Místo toho však střela zasáhla prominentního provládního kmenového vůdce a vedle něj zabila zhruba dalších 15 osob, z nichž většina byli civilisté a členové jeho rodiny. Pravděpodobně maximálně 5 osob patřilo mezi řadové militanty.320 I přes takovéto fatální následky by ale mohl být útok shledán přípustným, pokud se operátoři UCAS dostatečně ujistili na základě ověřených a spolehlivých informací, že budova a osoby v ní jsou legitimními cíli a že případná kolaterální škoda nepřevýší významnou vojenskou výhodu, kterou přinese odstranění ukrývajících se osob s vysokou cílovou hodnotou. Fakt, že v domě zaměřované osoby nakonec v okamžiku útoku nebyly nebo jej předčasně opustily, následně postrádá relevanci. Spojené státy ale bohužel okolnosti tohoto útoku nikdy
319
BLANK (2012), op. cit. sub 213, s. 700. The Bureau of Investigative Journalism. The Obama 2009 Pakistan strikes [online]. 10 August 2011 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 320
82
neobjasnily.321 Není tudíž jasné, na základě jakých informací útok proběhl a zda objektivně splnil standard rozumného vojenského velitele. Ačkoli MHP do jisté míry toleruje chyby při provádění útoků, v žádném případě nepovoluje útoky proti vybraným osobám na základě pouhého podezření, že mohou být legitimním cílem. Pokud veškerá možná preventivní opatření v určitém případě dostatečně neobjasní, zda na zaměřovanou osobu lze útočit, nastupuje presumpce chráněného statusu.322 U operací cíleného zabíjení jsou navíc na provedení preventivních opatření kladeny mnohem vyšší nároky než u běžných plošných vojenských akcí. Konkrétní akce cíleného zabíjení vyžaduje zvlášť pečlivou přípravu a zvlášť detailní a přesné informace o zaměřované osobě, jelikož i drobné chyby či informační nepřesnosti mohou mít fatální následky.323 Přípravná a plánovací fáze útoku je zde naprosto klíčová, samotné provedení útoku už je spíše jen třešničkou na dortu.
4. 4. Shrnutí Probíhá-li cílené zabíjení pomocí UCAS v přímé souvislosti s ozbrojeným konfliktem v rámci nepřátelských akcí, posoudí se jeho přípustnost podle norem MHP. Přitom musí konkrétní útok provedený pomocí UCAS splnit jak požadavky, které MHP klade na zbraňové systémy samotné, tak požadavky na způsob jejich použití. V této kapitole bylo demonstrováno, že UCAS nejsou typem zbraňového systému, který by byl zakázán per se. Prozatím neexistuje žádné speciální smluvní ani obyčejové právo, které by jejich použití absolutně vylučovalo. Zároveň UCAS nevykazují žádné vnitřní charakteristiky, díky kterým by je bylo možné považovat za zbraně mající nerozlišující účinky nebo zbraně způsobující nadměrná zranění či zbytečné útrapy. Přípustnost jejich použití v konkrétním případě cíleného zabíjení tak závisí na splnění zásad upravujících způsoby vedení ozbrojeného konfliktu, kterými
321
ACKERMAN, Spencer. Victim of Obama's first drone strike: 'I am the living example of what drones are'. The Guardian [online]. 23 January 2016 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 322 GILL (2010), op. cit. sub 283, s. 291. 323 Ibid., s. 292.
83
jsou zásady rozlišování, vojenské nutnosti, proporcionality a prevence. Úprava použití UCAS v ozbrojeném konfliktu se tak v normativní rovině nikterak neliší od úpravy použití jakýchkoli jiných, ze své podstaty nezakázaných, konvenčních zbraní. Dokonce bylo poukázáno na fakt, že UCAS jsou díky své technické vyspělosti schopny vyhovět požadavkům na způsoby vedení boje výrazně lépe než většina běžných konvenčních zbraní. I když se tedy jedná o relativně novou, unikátní a rapidně se rozvíjející vojenskou technologii, regulace jejího použití v zásadě nevyžaduje zavedení nových norem MHP. Pokročilé schopnosti a technické možnosti UCAS ale mají zásadní dopad na výklad a přísnost jednotlivých standardů, na jejichž základě je v MHP vyhodnocováno splnění zásad rozlišování, proporcionality i prevence. Čím vyspělejší a přesnější bojovou techniku totiž útočník použije, tím lépe sice může dostát svým povinnostem vyplývajícím z MHP, ale tím vyšší jsou na něj zároveň kladeny nároky.
84
ZÁVĚR Bezpilotní bojové systémy (dále jen „UCAS“) představují novou technologii, prostřednictvím které státy reagují na zvyšující se počet asymetrických bezpečnostních hrozeb a na vzrůstající zapojení nestátních aktérů do situací upravovaných mezinárodním právem. Ačkoli zatím UCAS nejsou univerzálně rozšířené a monopol na jejich výrobu a použití drží stále USA a Izrael, čím dál tím více států postupně tyto systémy získává na mezinárodním trhu nebo se je pokouší samostatně vyvíjet. V budoucnu tedy můžeme očekávat výrazný nárůst zapojení bezpilotních technologií jak do vedení ozbrojených konfliktů, tak do provádění operací k vynucování práva mimo ozbrojený konflikt. Tato diplomová práce se soustředila na aktuálně nejrozšířenější způsob použití UCAS v kontextu boje proti současným bezpečnostním hrozbám, a to na provádění operací
cíleného
zabíjení.
V případě
státem
prováděného
cíleného
zabití
prostřednictvím UCAS dochází k úmyslnému, vědomému a předem promyšlenému použití smrtící síly proti individuálně určené osobě nebo skupině osob, které nejsou ve fyzickém držení osob uskutečňujících zásah proti nim, přičemž tento zásah musí být přičitatelný státu. Přípustnost cíleného zabití dané osoby nebo osob lze posoudit z hlediska souladu s pravidly použití síly mezi státy, mezinárodního práva lidských práv a mezinárodního humanitárního práva. Zatímco v režimu použití síly mezi státy je přípustnost cíleného zabití rozhodující pro odpovědnost jednoho státu za mezinárodně protiprávní jednání ve vztahu ke státu druhému, mezinárodní právo lidských práv a mezinárodní humanitární právo určuje přípustnost cíleného zabití přímo ve vztahu k dotčenému jednotlivci. Provedení operace cíleného zabíjení prostřednictvím UCAS ve sféře územní suverenity druhého státu představuje takový zásah, který je schopen vyvolat porušení kogentního zákazu použití síly a hrozby silou ve vztazích mezi státy. Je-li však konkrétní operace cíleného zabíjení provedená v rámci ozbrojené donucovací akce autorizované Radou bezpečnosti OSN, v rámci výkonu práva na sebeobranu nebo na základě souhlasu teritoriálního státu, pak k porušení zákazu nedojde. Zatímco první výjimka ze zákazu použití síly se v praxi příliš často neobjevuje, práva na sebeobranu a
85
existence souhlasu teritoriálního státu se státy provádějící operace cíleného zabíjení v posledních letech dovolávají velmi často. Má-li být použití síly v sebeobraně proti nestátní ozbrojené skupině přípustné, může k němu dojít pouze v reakci na aktuální či bezprostředně hrozící ozbrojený útok velmi vysoké intenzity, lze při něm použít pouze takovou sílu, která je vzhledem k okolnostem nezbytná a přiměřená, a takováto reakce na ozbrojený útok musí následovat bez zbytečného odkladu. Jen málokterý útok nestátních ozbrojených skupin proti státu je však schopen vyvolat právo státu na sebeobranu. Existuje sice konsenzus, že teroristické útoky z 11. září 2001 toto právo vyvolaly, a tak první zásahy UCAS v Afghánistánu mohly spadat pod výkon práva na sebeobranu, od té doby ale žádný útok nestátních ozbrojených skupin pravděpodobně podobné následky nevyvolal. Nejčastěji proto bývá ozbrojená intervence na území druhého státu za použití UCAS ospravedlňována s odkazem na souhlas tohoto státu. Ačkoli se jedná o nejběžněji využívanou výjimku ze zákazu použití síly v souvislosti s použitím UCAS, je zároveň výjimkou nejméně stabilní. Souhlas je omezený co do rozsahu i trvání a teritoriální stát jej může kdykoli odvolat. Intervenující stát proto musí neustále pečlivě ověřovat, zda ve vztahu k jeho každému jednotlivému zásahu platný souhlas stále trvá, či nikoli. V každém případě, závěr ohledně přípustnosti cíleného zabití prostřednictvím UCAS v kontextu zákazu použití síly ještě sám nerozhoduje o tom, zda je toto zabití zcela v souladu s mezinárodním právem, a na otázku jeho přípustnosti ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci je nutné hledat odpověď v mezinárodním právu lidských práv a v mezinárodním humanitárním právu. V případě, že stát provádí cílené zabíjení za pomoci UCAS bez přímé souvislosti s ozbrojeným konfliktem v kontextu operací směřujících k vynucování práva, toto zabití se posoudí podle norem mezinárodního práva lidských práv upravujících právo na život. Zbavení života je v tomto kontextu přípustné pouze za splnění několika podmínek, které výrazně omezují použití síly proti jednotlivci. Zaprvé, pro použití síly v rámci donucovacích akcí musí v právním řádu příslušného státu existovat dostatečný zákonný podklad. Pokud právní řád provádění cíleného zabíjení prostřednictvím UCAS přísně nereguluje a nestanoví dostatečné záruky ochrany proti svévolnému zbavení života, pak může toto selhání samo o sobě představovat porušení práva na život. Zadruhé, použití síly musí vždy směřovat k legitimnímu účelu, kterým je zejména ochrana osob před bezprostřední hrozbou smrti nebo vážného zranění či provedení zákonného zatčení nebo 86
zabránění útěku zákonně zadržené osoby. Samotné zbavení jedince života v žádném případě nemůže být prvotním a jediným účelem donucovací akce. Zatřetí, použití síly nesmí překračovat míru nezbytně nutnou k zajištění legitimního účelu sledovaného donucovací akcí. Použití UCAS tedy musí být striktně nevyhnutelné v tom smyslu, že přijde na řadu až jako poslední možnost, nelze-li legitimního účelu dosáhnout za pomocí mírnějších prostředků. Začtvrté, použití síly donucovací akce musí být vždy přiměřené ve vztahu ke skutečné hrozbě, kterou zaměřovaná osoba v daném čase představuje. Přípustnost použití síly se tak v tomto ohledu odvíjí nikoli od toho, jak závažný čin zaměřovaná osoba v minulosti spáchala, ale jaké aktuální nebezpečí v danou chvíli představuje. A konečně zapáté, během plánování i samotného provádění donucovací akce musí agenti státu přijmout veškerá rozumná preventivní opatření, aby ke zbavení života jednotlivce pokud možno nebylo nutné přistoupit. Ve vztahu k používání UCAS k cílenému zabíjení mimo ozbrojený konflikt bylo v práci demonstrováno, že ačkoli v teorii by jejich použití za zcela výjimečných okolností a splnění všech výše uvedených podmínek mohlo být přípustné, v praxi taková situace v zásadě nenastane. Pro použití UCAS k cílenému zabíjení v právních řádech států obvykle neexistuje dostatečný podklad a použití smrtící síly a zbavení jedince života je ze samotné podstaty cíleného zabíjení středobodem příslušných operací, nikoli pouhým prostředkem k dosažení legitimního cíle. Praxe států nepodává dostatečně přesvědčivý důkaz ani o tom, že by použití UCAS bylo striktně nevyhnutelné, směřovalo by proti osobám představujícím aktuální a bezprostřední hrozbu a bylo plánováno s co největší snahou vyhnout se použití smrtící síly. Tuto prakticky absolutní nepřípustnost použití UCAS k cílenému zabíjení mimo ozbrojený konflikt potvrzuje řada odborníků a zřejmě si ji velmi dobře uvědomují i samotné státy, jelikož se v drtivé většině případů pokouší obhajovat tuto praktiku nikoli s odkazem na úpravu lidsko-právní, ale s odkazem na normy mezinárodního humanitárního práva. Přípustnost zabití jednotlivce v důsledku použití UCAS k cílenému zabíjení se posoudí podle norem mezinárodního humanitárního práva, dojde-li k němu v přímé souvislosti s ozbrojeným konfliktem v rámci provádění vojenských operací. Práce v souladu s úpravou prostředků a způsobů vedení války rozebrala UCAS ze dvou hledisek.
87
V prvé řadě se práce zaměřila na to, zda UCAS představují takové zbraňové systémy, které jsou zakázány přímo ze své podstaty. Současné mezinárodní humanitární právo neobsahuje žádné specifické smluvní či obyčejové pravidlo, které by absolutně vylučovalo jejich použití. Na mezinárodních fórech se však v současnosti rozvíjí intenzivní debata, zda by takový absolutní zákaz použití neměl být v budoucnosti zaveden pro plně autonomní zbraňové systémy. Takové systémy, které jsou bez jakéhokoli zásahu člověka schopné zcela samostatně vybrat cíl a zneškodnit jej, však zatím vyvinuty nebyly. Prozatím tak převažuje názor, že tyto systémy nelze bez znalosti konkrétních technických parametrů předčasně zakázat jen z titulu plné autonomie. Obecné mezinárodní humanitární právo dále zakazuje zbraně mající nerozlišující účinky a zbraně způsobující nadměrná zranění či zbytečné útrapy. Práce ukázala, že UCAS představují primárně pouhé platformy určené k vypálení konkrétních zbraní, a tak jejich přípustnost v tomto ohledu závisí v zásadě výhradně na typu používané munice. UCAS jsou v současnosti vybaveny takovým druhem munice, který nevykazuje žádné charakteristiky prostředku způsobujícího nadměrná zranění či zbytečné útrapy nebo prostředku, který nelze spolehlivě zacílit a omezit jeho následky pouze na vojenské objekty, a tudíž ze své povahy příslušným zákazům neodporují. Jelikož i zbraňový systém ze své povahy nezakázaný je vždy možné použít způsobem, který odporuje normám mezinárodního humanitárního práva, práce následně rozebrala také jednotlivé požadavky na způsoby vedení ozbrojených konfliktů. Zaprvé, UCAS smí být při operacích cíleného zabíjení namířeny pouze proti legitimním cílům, respektive osobám, které nepožívají ochrany před přímým útokem. Zadruhé, operace cíleného zabíjení pomocí UCAS musí přispět k dosažení konkrétní a přímé vojenské výhody. Přitom osoby provádějící operaci nesmí mít k dispozici alternativní prostředek, kterým by bylo možné dosáhnout srovnatelné vojenské výhody bez opodstatněného zvýšení rizika pro ně samotné či pro civilní obyvatelstvo. Zatřetí, ztráty na životech či zranění civilních osob nebo poškození civilních objektů, které lze v důsledku použití UCAS očekávat, nesmí převýšit předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu. A za čtvrté, osoby plánující a provádějící operace cíleného zabíjení pomocí UCAS musí učinit veškerá možná preventivní opatření s cílem zabránit náhodným ztrátám na životech civilních osob, zranění civilních osob a poškození objektů civilního rázu, nebo je v každém případě alespoň minimalizovat. 88
Použití UCAS k cílenému zabíjení v ozbrojeném konfliktu bude, za splnění všech výše uvedených podmínek a na rozdíl od jejich použití mimo ozbrojený konflikt, mnohem častěji přípustné. Práce ukázala, že UCAS mají ve vztahu ke všem uvedeným podmínkám vedení ozbrojeného konfliktu mnohé výhody oproti běžným konvenčním zbraním. Mají skvělé pozorovací schopnosti, díky dlouhé výdrži mohou téměř nepřetržitě a velmi přesně mapovat rozlehlé oblasti a nesou vysoce precizní zbraně, které lze bez obtíží zaměřit pouze na vybraný cíl. Díky těmto vlastnostem by i ve značně nepřehledných situacích měly být schopné lépe rozlišovat mezi legitimními cíli a chráněnými osobami a vytipovat vhodné okamžiky k útoku, kdy hrozí nejnižší kolaterální škody. Zároveň však práce ukázala, že ani takto sofistikovaná technologie nedokáže zázraky a že UCAS jsou jen tak dobré a přesné, jako jejich lidští operátoři. Chyby při provádění útoků tak nelze hledat přímo v technologii samotné, ale především v lidech, kteří ji používají. Ačkoli bývají UCAS často označovány za zcela převratnou novinku, se kterou si stávající mezinárodní právo nedokáže adekvátně poradit, diplomová práce ukázala, že současné mezinárodní právo poskytuje dostatečný rámec pro stanovení limitů pro jejich používání a pomocí zavedených pravidel jasně vymezuje, kdy je jejich použití přípustné a kdy nikoli. UCAS tak nezbytně nevytváří nové výzvy pro mezinárodní právo, ale spíše v mnoha ohledech akcentují ty stávající. Především dva problémy, se kterými se mezinárodní právo obecně potýká, nabývají ve vztahu k UCAS zvláštní důležitosti, a to určení povahy konfliktní situace a určení statutu osob ve vnitrostátním ozbrojeném konfliktu. Povaha konkrétní konfliktní situace je zcela klíčová pro určení normativního systému, ve kterém se použití UCAS bude pohybovat. Státy si velmi dobře uvědomují, že v rámci mezinárodního humanitárního práva je nesvazují tak přísná omezení použití smrtící síly jako v rámci mezinárodního práva lidských práv, a tak mají tendenci aplikovat mezinárodní humanitární právo příliš extenzivně. Proto existují různé názory na to, zda vůbec v některých zemích, kde jsou UCAS používány, probíhá ozbrojený konflikt a případně jakého je druhu. Obdobného účelového výkladu jsme svědky také v otázce určení statusu příslušníků nestátních ozbrojených skupin v kontextu vnitrostátního ozbrojeného konfliktu, kdy různé státy konstruují tento statut různým způsobem tak, aby jim pokud možno dovolil zasáhnout veškeré příslušníky těchto skupin kdykoli a kdekoli. 89
Největším problémem týkajícím se UCAS a jejich použití k cílenému zabíjení je však nepochybně nedostatek transparentnosti a téměř úplná absence spolehlivých oficiálních informací. Mezinárodní společenství se potýká s extrémní neochotou států používajících UCAS sdělit plnohodnotné informace o právních podkladech pro útoky, o faktických okolnostech útoků a o skutečných civilních ztrátách. Mezinárodní instituce, třetí státy, akademici i veřejnost jsou tak nuceni spoléhat primárně na informace „z druhé ruky“, na základě kterých nikdy nelze učinit jasný závěr o tom, zda byla konkrétní operace cíleného zabíjení pomocí UCAS přípustná, či nikoli. Dokud státy nedovolí větší zapojení veřejnosti a mezinárodních institucí do procesu používání UCAS a nebudou podávat řádné informace o tom, v čem přesně spočívala bezpečnostní hrozba pocházející od zacílené osoby, na základě jakých informací tuto osobu vyhodnotily jako legitimní cíl a jakým způsobem a jak dostatečně si ověřily, že operace nepřiměřeně nezasáhne civilisty, bude zejména napříč veřejností přetrvávat nedůvěra v UCAS a přesvědčení, že jsou ze své podstaty „zlé a špatné“ a ničí příliš mnoho nevinných životů, ačkoli tomu tak ve skutečnosti být nemusí.
90
SEZNAM ZKRATEK ACHPR
Africká komise pro lidská práva a práva národů
AÚLP
Americká úmluva o lidských právech
CIA
Ústřední zpravodajská služba USA
EASA
Evropská agentura pro bezpečnost letectví
EKLP / ECiHR
Evropská komise pro lidská práva
ESLP / ECtHR
Evropský soud pro lidská práva
EÚLP
Evropská Úmluva o lidských právech a základních svobodách
FATA
Federálně spravovaná kmenová území
HRC
Výbor pro lidská práva
IACiHR
Meziamerická komise pro lidská práva
IACtHR
Meziamerický soud pro lidská práva
ICAO
Mezinárodní organizace pro civilní letectví
ICJ
Mezinárodní soudní dvůr
ICTY
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii
ISR
Sběr informací, pozorování a průzkum
LAWS
Smrtící autonomní zbraňové systémy
MHP
Mezinárodní humanitární právo
MPLP
Mezinárodní právo lidských práv
MPOPP
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
91
MTCR
Režim kontroly raketových technologií
MVČK / ICRC
Mezinárodní výbor Červeného kříže
NATO
Severoatlantická aliance
OSN
Organizace spojených národů
UA
Bezpilotní letadlo
UAS
Bezpilotní systém
UAV
Bezpilotní prostředek
UCAS
Bezpilotní bojový systém
UCAV
Bezpilotní bojový prostředek
UNHRC
Rada pro lidská práva
92
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. Mezinárodní dokumenty Mezinárodní smlouvy Africká charta lidských práv a práv národů (přijata 1981-06-27, účinnost 198610-21) 21 ILM 58. Americká úmluva o lidských právech (přijata 1969-11-22, účinnost 1978-07-18) 1144 UNTS 143. Arabská charta lidských práv (přijata 2004-05-22, účinnost 2008-03-15) 12 IHRR 893. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (přijat 1977-06-08, účinnost 1978-12-07) 1125 UNTS 3. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (přijat 1977-06-08, účinnost 1978-12-07) 1125 UNTS 609. Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech týkající se zrušení trestu smrti (přijat 1989-12-15, účinnost 1991-07-11) 1642 UNTS 414. Evropská Úmluva o lidských právech a základních svobodách (přijata 1950-1104, účinnost 1953-09-03) CETS No. 005. Charta Organizace spojených národů (přijata 1945-10-24). 1 UNTS XVI. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (přijat 1966-12-16, účinnost 1976-03-23) 999 UNTS 171. Protokol o zákazu nebo omezení použití min, nástrah a jiných prostředků k Úmluvě o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, jež mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky (přijat 199605-03, účinnost 1998-12-03) 2048 UNTS 93.
93
Úmluva o kazetové munici (přijata 2008-05-30, účinnost 2010-08-01) 2688 UNTS 211. Úmluva o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, jež mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky (přijata 1980-10-10, účinnost 1983-12-02) 1342 UNTS 137. Úmluva o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení (přijata 1997-09-18, účinnost 1999-03-01) 2056 UNTS 211. Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničeni (přijata 1972-04-10, účinnost 1975-03-26) 1015 UNTS 163. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení (přijata 1992-09-03, účinnost 1997-04-29) 1974 UNTS 45. Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci (přijata 1949-08-12, účinnost 1950-10-21) 75 UNTS 135. Deklarace a rezoluce OSN Declaration on Principles of International Law concerning Friendly Relations and Co-operation among States in accordance with the Charter of the United Nations, UNGA Res. 2625 (XXV). 24 October 1970 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . Declaration on the Enhancement of the Effectiveness of the Principle of Refraining from the Threat or Use of Force in International Relations. UNGA Res. 42/22. 18 November 1987 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . UNGA Resolution 3314 (XXIX). 14 December 1974. UNSC Resolution 1386. 20 December 2001. UNSC Resolution 1511. 16 October 2003. UNSC Resolution 1973. 17 March 2011. UNSC Resolution 2249. 20 November 2015. 94
2. Rozhodnutí soudních a kvazisoudních orgánů Mezinárodní soudní dvůr: Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and Against Nicaragua (Nicaragua v United States of America) (Merits) [1986], ICJ Rep 14. Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons (Advisory Opinion) [1996] ICJ Rep 226. Case Concerning Oil Platforms (Islamic Republic of Iran v. United States of America) (Merits) [2003] ICJ Rep 161. Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory (Advisory Opinion) [2004] ICJ Rep 136. Armed Activities on the Territory of the Congo (Democratic Republic of the Congo v. Uganda) (Merits) [2005] ICJ Rep 168. Výbor pro lidská práva HRC. Lopez Burgos v Uruguay. Communication No. 52/1979 (29 July 1981). HRC. Suarez de Guerrero v Colombia. Communication No. 045/1979 (31 March 1982). HRC. John Khemraadi Baboeram et al. v Suriname. Communication No. 146/1983 and 148 to 154/1983 (4 April 1985). Africká komise pro lidská práva a práva národů ACHPR. Commission Nationale des Droits de l'Homme et des Libertes v Chad. Communication No. 74/92 (October 1995). ACHPR. Ouédraogo v Burkina Faso. Communication no. 204/97 (7 May 2001). ACHPR. Noah Kazingachire, John Chitsenga, Elias Chemvura and Batanai Hadzisi v Zimbabwe. Communication no. 295/04 (12 October 2013). Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva ECiHR. Kelly v The United Kingdom. No. 17579/90 (13 January 1993). 95
ECtHR. Case of Loizidou v Turkey (Preliminary Objections). Application No. 15318/89 (23 March 1995). ECtHR. Case of McCann and Others v The United Kingdom. No. 18984/91 (27 September 1995). ECiHR. Ayetkin v Turkey. No. 22880/93 (18 September 1997). ECtHR. Case of Andronicou and Constantinou v Cyprus. Application No. 25052/94 (9 October 1997). ECtHR. Banković and others v Belgium and others. Application No. 52207/99 (12 December 2001). ECtHR. Case of Issa and others v Turkey. Application No. 31821/96 (16 November 2004). ECtHR. Makaratzis v Greece. Application no. 50385/99 (20 December 2004). ECtHR. Case of Öcalan v. Turkey. Application no. 46221/99 (12 May 2005). ECtHR. Case of Nachova and Others v Bulgaria. Applications no. 43577/98 and no. 43579/98 (6 July 2005). Meziamerická komise pro lidská práva a Meziamerický soud pro lidská práva IACiHR. Chumbivilcas Case. Report no. 1/96, case 10.559 (1 March 1996). IACiHR. Juan Carlos Abella v Argentina. Communication No. 11.137 (18 November 1997). IACiHR. Alejandre et al. v Cuba. Report No. 86/99, Case 11.589 (29 September 1999). IACiHR. Coard et al. v United States. Report No. 109/99, Case 10.951 (29 September 1999). IACtHR. Case of Myrna Mack Chang v. Guatemala. Series C No. 101 (25 November 2003).
96
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii ICTY. Prosecutor v Tadič (Interlocutory Appeal on Jurisdiction). ICTY-94-1 (2 October 1995). ICTY. Kupreškić et al. (Trial Judgement). ICTY-95-16 (14 January 2000). ICTY. Prosecutor v Galič (Trial Judgment). ICTY-98-29-T (5 December 2003). ICTY. Prosecutor v Blaškić (Appeals Judgement). ICTY-95-14-A (29 July 2004). Vnitrostátní soudy Supreme Court of Israel. Public Committee Against Torture v. Government. HCJ 769/02 (14 December 2006). United States District Court for the District of Columbia. Hamlily v. Obama. 616 F. Supp.2d 63 (19 May 2009).
3. Monografie a příspěvky ve sbornících BÍLKOVÁ, Veronika. Extrateritoriální aplikace lidských práv – Pohled z Evropy a z Ameriky. In ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní ochrana lidských práv: regionální a tematická diferenciace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011. Studie z mezinárodního práva. ISBN 9788087146545. CASSESE, Antonio. International law. Oxford: Oxford University Press, 2001, xvii, 469 s. ISBN 0198299982. CRAWFORD, James a Ian BROWNLIE. Brownlie's principles of public international law. 8th edition. Oxford: Oxford University Press, 2012, lxxx, 803 stran. ISBN 9780199699698. CORTEN, Olivier. The law against war: the prohibition on the use of force in contemporary international law. Oxford: Hart, 2010, xix, 569 s. ISBN 9781849463584.
97
ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. Vyd. 1. Praha: Beck, 2008, xli, 840 s. ISBN 9788071797289. DINSTEIN, Yoram. War, Aggression and Self-Defence. 5th ed. New York: Cambridge University Press, 2011. ISBN 9781107401457. DUFFY, Helen. The "War on terror" and the framework of international law. 1st ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, li, 488 s. ISBN 9780521547352. FLECK, Dieter. The handbook of international humanitarian law. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2008. ISBN 9780199232505. FLECK, Dieter. The handbook of international humanitarian law. 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2013. ISBN 9780199658800. GILL, Terry D a Dieter FLECK. The handbook of the international law of military operations. Oxford: Oxford University Press, 2010. ISBN 9780199545896. GRAY, Christine. International Law and the Use of Force. 3rd ed. New York: Oxford University Press, 2008. ISBN 9780199239153. HENCKAERTS, Jean-Marie a Louise DOSWALD-BECK. Customary international humanitarian law. Volume 1: Rules. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ISBN 0521808995. KÄLIN, Walter a Jörg KÜNZLI. The law of international human rights protection. Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 9780199565207. LUBELL, Noam. Extraterritorial Use of Force Against Non-State Actors. Oxford University Press, 2010. ISBN 9780199584840. MARTIN, Craig. Going Medieval: Targeted Killing, Self-Defense and the Jus Ad Bellum Regime. In FINKELSTEIN, Claire. Targeted Killings: Law and Morality in an Asymmetrical World. Oxford: Oxford University Press, 2012. MELZER, Nils. Targeted Killing in International Law. New York: Oxford University Press, 2008. ISBN 9760199533169.
98
ONDŘEJ, Jan a Magda UXOVÁ. Využití nových technologií v mezinárodním humanitárním právu a v boji proti terorismu. In BÍLKOVÁ, Veronika (ed.). Mezinárodní humanitární právo: vznik, vývoj a nové výzvy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. ISBN 9788087975350. ONDŘEJ, Jan, Pavel ŠTURMA, Veronika BÍLKOVÁ a Dalibor JÍLEK. Mezinárodní humanitární právo. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2010. ISBN 9788074001857. PILLOUD, Claude, Yves SANDOZ, Christophe SWINARSKI a Bruno ZIMMERMANN. Commentary on the additional protocols of 8 June 1977 to the Geneva Conventions of 12 August 1949. Vyd. 1. Norwell, MA, USA: Kluwer Academic Publishers, 1987. ISBN 9024734606. POTOČNÝ, Miroslav a Jan, ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 6., doplněné a rozšířené vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, xxiii, 533 stran. ISBN 9788074003981. PLAW, Avery. Targeting terrorists: a license to kill? [online]. Aldershot, England: Ashgate, 2008, 294 s. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . SHAW, Malcolm N. International law. 6th ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, clxvi, 1542 s. ISBN 9780521728140. SVAČEK, Ondřej. K objasňování pojmu „přímá účast na nepřátelských akcích“. In ŠTURMA, Pavel (ed.). Mezinárodní humanitární Právo: 60. Výročí Ženevských úmluv z roku 1949. Praha: Karolinum, 2010. ISBN 9788024618166.
4. Odborné články ANDERSON, Kenneth a Matthew C. WAXMAN. Law and Ethics for Autonomous Weapon Systems: Why a Ban Won’t Work and How the Laws of War Can [online]. 10 April 2013 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: .
99
BACHMANN, Sascha-Dominik. Targeted Killings: Contemporary Challenges, Risks and Opportunities. Journal of Conflict & Security Law. 2013, Volume 18. BLANK, Laurie R. After „Top Gun“: How Drone Strikes Impact the Law of War. University of Pennsylvania Journal of International Law. 2012, Volume 33 Issue 3. BOYLE, Michael J. The legal and ethical implications of drone warfare. International Journal of Human Rights. 2015, Volume 19. BRUNSTETTER, Daniel a Megan BRAUN. The implications of Drones on the Just War Tradition. Ethics & International Affairs. 2011, Volume 25. DAVID, Steven. Israel's Policy of Targeted Killing. Ethics and International Affairs. 2003, Volume 17, No. 1. DOWNES, Chris. 'Targeted killings’ in an age of terror: the legality of the Yemen strike. Journal of Conflict Security Law. 2004, Volume 9, No. 2. FAIR, Christine. Drones, spies, terrorists, and second-class citizenship in Pakistan. Small Wars & Insurgencies. 2014, Volume 25. GARRAWAY, Charles. The Changing Character of the Participants in War: Civilianization of Warfighting and the Concept of "Direct Participation in Hostilities". International Law Studies: U.S. Naval War College. 2011, Volume 87. HAGGER, Meredith a Tim McCORMACK. Regulating the Use of Unmanned Combat Vehicles: Are General Principles of International Humanitarian Law Sufficient?. Journal of Information Science. 2011, Volume 21 Issue 2. KEANE, John F.; CARR, Stephen S. A Brief History of Early Unmanned Aircraft. Johns Hopkins Apl Technical Digest. 2013, Volume 32, No. 3. KREß, Claus. Some Reflections on the International Legal Framework Governing Transnational Armed Conflicts. Journal of Conflict & Security Law. 2010, Volume 15
100
KRETZMER, David. Targeted Killing of Suspected Terrorists: Extra-Judicial Executions or Legitimate Means of Defence?. European Journal of International Law. 2005, Volume 16, No. 2. LANGE, Adam W. Hellfire: Getting the Most from a Lethal Missile System [online]. ARMOR. January-February 1998 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: . MARTIN, Craig. A means-methods paradox and the legality of drone strikes in armed conflict. The International Journal of Human Rights. 2015, Volume 19, No. 2. MCNAB, Molly a Megan MATTHEWS. Clarifying the Law Relating to Unmanned Drones and the Use of Force: The Relationships Between Human Rights, Self-Defense, Armed Conflict, and International Humanitarian Law. Denver Journal of International Law & Policy. 2011-2012, Volume 39. MURPHY, Sean D. Terrorism and the Concept of "Armed Attack" in Article 51 of the U.N. Charter. Harv. Int'l L.J. 2002, Volume 43. OCHMANNOVÁ, Petra. Unmanned Aerial Vehicles and Law of Armed Conflict implications. Czech Yearbook of Public & Private International Law [online]. 2011, Vol. 2 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: . ISSN 1805-0999. PEDROZO, Raul A. Use of Unmanned Systems to Combat Terrorism. International Law Studies: U.S. Naval War College. 2011, Volume 87. SCHMITT, Michael N. Autonomous Weapons Systems and International Humanitarian Law: A Reply to the Critics [online]. Harvard International Security Journal. 2013 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: . SCHMITT, Michael N. Drone Attacks under the Jus ad Bellum and Jus in Bello: Clearing the 'Fog of Law'. Yearbook of International Humanitarian Law. 2010, Volume 13.
101
SCHMITT, Michael N. Precision attack and international humanitarian law. Internationa Review of the Red Cross. 2005, Vol. 87, No. 859. SCHMITT, Michael N. The Interpretive Guidance on the Notion of Direct Participation in Hostilities: A Critical Analysis. Harvard National Security Journal. 2010, Volume 1. SHAH, Niaz A. Self-defence, Anticipatory Self-defence and Pre-emption: International Law’s Response to Terrorism. Journal of Conflict & Security Law. 2007, Volume 12. STAHN, Carsten. Terrorist Acts as "Armed Attack": The Right to Self-Defense, Article 51(1/2) of the UN Charter, and International Terrorism. Fletcher F. World Aff. 2003, Volume 27.
5. Studie nevládních organizací a výzkumných ústavů Amnesty International. Will I Be Next?: US Drone Strikes in Pakistan [online]. London: Amnesty International Publications, 2013 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . Human Rights Watch. Precisely Wrong: Gaza Civilians Killed by Israeli DroneLaunched Missiles [online]. June 2009 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: . Human Rights Watch and Harvard Law School’s International Human Rights Clinic (IHRC). Loosing Humanity: The Case against Killer Robots [online]. November 2012 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . Human Rights Watch and Harvard Law School’s International Human Rights Clinic (IHRC). Mind the Gap: The Lack of Accountability for Killer Robots [online]. April 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: .
102
International Crisis Group. Drones: Myths And Reality In Pakistan [online]. Brussels: International Crisis Group, 21 May 2013 [cit. 2016-02-14], s. 3, 20. Dostupné z: . International Human Rights and Conflict Resolution Clinic at Stanford Law School, Global Justice Clinic at NYU School of Law. Living Under Drones: Death, Injury and Trauma to Civilians from US Drone Practices In Pakistan [online]. 25 September 2012 [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: . New America Foundation. Drone Wars Pakistan: 2015 [online]. [cit. 2016-0328]. Dostupné z: . New America Foundation. Drone Wars Pakistan: Analysis [online]. [cit. 201603-28]. Dostupné z: . Program on Humanitarian Policy and Conflict Research. Commentary on the HPCR Manual on International Law Applicable to Air and Missile Warfare [online]. Version 2.1. Cambridge: Harvard University, March 2010 [cit. 201603-17]. Dostupný z: . ISBN 9780982670118. Program on Humanitarian Policy and Conflict Research. Manual on International Law Applicable to Air and Missile Warfare [online]. Cambridge: Harvard University, 15 May 2009 [cit. 2016-03-17]. Dostupný z: . ISBN 9780982670101. Reprieve. You Never Die Twice: Multiple Kills in the US Drone Program [online]. November 2014 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z:
103
. The Bureau of Investigative Journalism. CIA drone strikes in Pakistan, 2004 to present [online]. [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . The Bureau of Investigative Journalism. Obama 2011 Pakistan strikes [online]. 10 August 2011 [2016-04-01]. Dostupné z: . The Bureau of Investigative Journalism. Somalia: reported US covert actions 2001-2016 [online]. 22 February 2012 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . The Bureau of Investigative Journalism. The Obama 2009 Pakistan strikes [online]. 10 August 2011 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: .
6. Články z internetových zpravodajských serverů ACKERMAN, Spencer. Victim of Obama's first drone strike: 'I am the living example of what drones are'. The Guardian [online]. 23 January 2016 [cit. 201603-28]. Dostupné z: . Afghanistan Signs Security Pact With U.S., NATO. The Wall Street Journal [online]. 30 September 2014 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . Baitullah Mehsud 'killed by CIA while getting leg massage. The Telegraph [online]. 11 August 2009 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z:
104
. CIA 'killed al-Qaeda suspects' in Yemen. BBC News [online]. 5 November 2002 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . COLL, Steve. The Unblinking Stare. The New Yorker [online]. 24 November 2014 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: . HASTINGS, Michael. The Rise of the Killer Drones: How America Goes to War in Secret. Rolling Stone [online]. 16 April 2012 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . Is Obama’s ‘Iraq First’ Strategy Working Against ISIS?. Defense One [online]. 18 December 2015 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . John Kerry condemns Russia's 'repeated aggression' in Syria and Ukraine. The Guardian [online]. 13 February 2016 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . MAYER, Jane. The Predator War. The New Yorker [online]. 26 October 2009 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . RISEN, James. An American Was Among 6 Killed by U.S., Yemenis Say. New York Times [online]. 8 November 2002 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . Russia’s grip on Syria tightens as brittle ceasefire deal leaves US out in the cold. The Guardian [online]. 14 February 2016 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: .
105
RUSSON, Marry-Ann. France, Italy and Germany to develop European surveillance drone by 2025. International Bussiness Times [online]. 18 May 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . SERLE, Jack a Payenda SARGAND. Get the data: A list of US air and drone strikes, Afghanistan 2015. The Bureau of Investigative Journalism [online]. 12 February 2015 [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: . Taliban Leader in Pakistan Is Reportedly Killed. International New York Times [online]. 7 August 2009 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . TRAN, Pierre. Combat, Surveillance UAV Projects Thrive in Europe. Defence News [online]. 15 June 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . US embassy cables: Pakistan backs US drone attacks on tribal areas. The Guardian [online]. 13 February 2016 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . VISINGR, Lukáš. Bezpilotní letadla: futuristické, ale kontroverzní zbraně. Natoaktual.cz [online]. 22. Července 2013 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . WHITLOCK, Craig. Drone strike kills senior al-Shabab official in Somalia. The Washington Post [online]. 3 February 2015 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: .
106
WOODS, Chris. Bureau investigation finds fresh evidence of CIA drone strikes on rescuers. The Bureau of Investigative Journalism [online]. 1 August 2013 [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: .
7. Ostatní zdroje AGM-114 Hellfire Employment [online]. Last update 2011-07-07 [cit. 2016-0331]. Dostupné z: . ALSTON, Philip. Interim report on the worldwide situation in regard to extrajudicial, summary or arbitrary executions. UN Doc. A/61/31 (15 September 2006). Authorization for Use of Military Force [online]. S.J.Res.23. 14 September 2001[cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . BAE Systems. Taranis [online]. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . BROOKE-HOLLAND, Louisa. Overview of military drones used by the UK armed forces. House of Commons Library [online]. 11September 2015 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . Civil Aviation Authority (Velká Británie) . Council of Europe. Death Penalty Day: Europe underlines its firm opposition to capital punishment [online]. COM(2014) 207. 9 November 2015 [cit. 2016-0411]. Dostupné z:
107
PR131(2015)&Language=lanEnglish&Ver=original&Site=DC&BackColorInter net=F5CA75&BackColorIntranet=F5CA75&BackColorLogged=A9BACE>. Department of Defense. Autonomy in Weapons Systems [online]. Directive No. 3000.09. 21 November 2012 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: . Department of Defense. Dictionary of Military and Associated Terms [online]. JP 1-02. 8 November 2010 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . Department of Defense. Unmanned Aircraft Systems Roadmap 2005-2030 [online]. 4 August 2005 2010 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . Department of Defense. Unmanned Systems Integrated Roadmap FY2011-2036 [online]. 11-S-3613 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . Draft Articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts. UN Doc. A/56/10 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. UN Doc. A/56/10 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . Drone Wars UK. Israel and the Drone Wars: Examining Israel’s production, use and proliferation of UAVs [online]. Oxford: Drone Wars UK, January 2014 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . European Commission. A new era for aviation: Opening the aviation market to the civil use of remotely piloted aircraft systems in a safe and sustainable
108
manner [online]. COM(2014) 207. 8 April 2014 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . Federal Aviation Authority (USA) . Guided Bomb Unit-12 (GBU-12) Paveway II [online]. Last update 2011-07-07 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: . HRC. General Comment No. 6 (30 April 1982). HRC. General Comment No. 29. CCPR/C/21/Rev.1/Add.11 (31 August 2001). HRC. General Comment No. 31. CCPR/C/21/Rev.1/Add.13 (29 March 2004). IACiHR. Fifth Report on the Situation of Human Rights in Guatemala [online]. OEA/Ser.L/V/II.111. 6 April 2001 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . IACiHR. Report on Terrorism and Human Rights [online]. OEA/Ser.L/V/II.116. 22 October 2002 [cit. 2016-02-24]. Dostupné z: . ICRC. A Guide to the Legal Review of New Weapons, Means and Methods of Warfare: Measures to Implement Article 36 of Additional Protocol I of 1977 [online]. Geneva: January 2006, rev. November 2006 [cit. 2016-03-18]. Dostupné z: . ICRC. Interpretive Guidance on the Notion of Direct Participation in Hostilities under International Humanitarian Law [online]. Geneva: May 2009 [cit. 201603-22]. Dostupné z: . ICRC. Report of the ICRC Expert Meeting on Autonomous weapon systems: technical, military, legal and humanitarian aspects [online]. 9 May 2014 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: . ICRC. Weapons: ICRC statement to the United Nations, 2015 [online]. 15 October 2015 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: 109
. International Civil Aviation Organization. Unmanned Aircraft Systems (UAS) [online]. ICAO Cir 328. Montreal: 2011 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . ISBN 978-92-9231-751-5>. International Committee for Robot Arms Control (ICRAC). 2014 Mission Statement [online]. July 2014 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: . Irish Aviation Authority (Irsko) . Ministerstvo dopravy ČR. Doplněk X Leteckého předpisu L2: Pravidla létání [online]. č.j. 153/2014-220. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . Ministry of Defense. Joint Doctrine Note 2/11: The UK Approach to Unmanned Aircraft Systems [online]. 30 March 2011 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . Missile Technology Control Regime, Dostupné z: . North Atlantic Treaty Organisation. NATO Glossary of Abbreviations Used in NATO Documents and Publications [online]. AAP-15(2013). 27 February 2013 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . North Texas Council of Governents. Unmanned Aircraft Systems Report [online]. December 2011 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: Open Briefing. Remote control war: Unmanned combat air vehicles in China, India, Israel, Iran, Russia and Turkey [online]. London: Open Briefing, 20 September 2013 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z:
110
. Report of the International Law Commission on the work of its Thirty-first session 14 May-3 August 1979. UN Doc. A/34/10. [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: . Predator RQ-1 / MQ-1 / MQ-9 UAV, United States of America [online]. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . U.S. Air Force. Factsheet: MQ-1B Predator [online]. 23 September 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . U.S. Air Force. Factsheet: MQ-9 Reaper [online]. 23 September 2015 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . U.S. Department of Justice. Memorandum for the Attorney General. American Civil Liberties Union [online]. 16 July 2010 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . UN. Basic Principles on the Use of Force and Firearms by Law Enforcement Officials [online]. UN Doc. A/CONF.144/28/Rev.1. 7 September 1990 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: . UN. Code of Conduct for Law Enforcement Officials [online]. UNGA Res. 34/169. 17 December 1979 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: .
111
UNHRC. Report of the Special Rapporteur on extrajudicial, summary or arbitrary executions, Christof Heyns [online]. UN doc. A/HRC/23/47. 9 April 2013. [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . UNHRC. Report of the Special Rapporteur on extrajudicial, summary or arbitrary executions: Study on targeted killings [online]. A/HRC/14/24/Add.6. 28 May 2010 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . UNHRC. Report of the Special Rapporteur on the promotion and protection of human rights and fundamental freedoms while countering terrorism, Ben Emmerson. A/HRC/25/59. 11 March 2014. UNHRC. Summary record of the 1675th meeting. CCPR/C/SR.1675 (21 July 1998). Dostupné z: . United States Government Accountability Office. NONPROLIFERATION: Agencies Could Improve Information Sharing and End-Use Monitoring on Unmanned Aerial Vehicle Exports [online]. GAO-12-536. July 2012 [cit. 201604-05]. Dostupné z: . Úřad pro civilní letectví (ČR) . USA. FAA Modernization and Reform Act of 2012, Section 336 [online]. H.R.658. 14 February 2012 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: . Zákon č. 49 ze dne 6. března1997, o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1997, částka 17, s. 1266.
112
Zákon č. 219 ze de 14. září 1999, o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1999, částka 76, s. 3693.
113
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha č. 1
Klasifikace bezpilotních letadel podle vzletové hmotnosti, výšky letu a rychlosti letu.324
Příloha č. 2
Klasifikace bezpilotních letadel podle hmotnosti, dosahu a výšky letu.325
Příloha č. 3
Klasifikace bezpilotních letadel podle účelu použití.326
324
Department of Defense. Unmanned Systems Integrated Roadmap FY2011-2036 [online]. 11-S-3613 [cit. 2016-04-11], s. 21. Dostupné z: . 325 UK Approach to UAS (2011), op. cit. sub 3, para. 210-213, tabulka č. 2.1. 326 North Texas Council of Governents. Unmanned Aircraft Systems Report [online]. December 2011 [cit. 2016-04-11], s. 9-14. Dostupné z: .
114
Příloha č. 1:
Max. vzletová hmotnost v librách
Běžná výška letu ve stopách
Rychlost letu v uzlech
Skupina 1
0-20
< 1 500 nad zemí
< 100
Skupina 2
21 – 55
< 3 500 nad zemí
< 250
Skupina 3
< 1320
< 18 000 nad mořem
< 250
Skupina 4
< 1320
< 18 000 nad mořem
neomezená
Skupina 5
< 1320
> 18 000 nad mořem
neomezená
Příloha č. 2:
Dosah
Běžná výška letu ve stopách
5 km
< 200
25 km
< 3 000
50 km
< 5 000
TACTICAL
200 km
< 10 000
Medium Altitude Long Endurance (MALE) High Altitude Long Endurance (HALE)
neomezený
< 45 000
neomezený
< 65 000
Strike / Combat
neomezený
< 65 000
Třída
Kategorie
Třída I. < 150 kg
MICRO < 2 kg MINI 2 – 20 kg SMALL > 20 kg
Třída II. 150 – 600 kg Třída III. > 600 kg
115
Příloha č. 3:
Kategorie UAV
Popis
Target and decoy
= terčové a návnadové
Reconnaissance
= průzkumné
Combat
= bojové
Logistics
= logistické
Research and Development
= výzkumné a vývojové
= civilní Civil and Commercial = komerční
UAV simulující nepřátelská letadla, která slouží buď pro nácvik ostré střelby, nebo jako návnady pro zmatení nepřátelské protivzdušné obrany UAV určené pro sběr informací, pozorování a průzkum UAV určené k útočným misím UAV určené speciálně pro logistické operace UAV určené k dalšímu vývoji a zdokonalování technologií jejich výroby UAV užívané bezpečnostními složkami státu k plnění civilních úkolů, např. asistence při živelných pohromách, zajišťování vnitřní bezpečnosti a ochrany hranic, vyhledávací a záchranné operace UAV užívané např. v zemědělství, územním plánování a stavebnictví, přepravě, dopravním zpravodajství, kinematografii nebo k rekreačním a sportovním účelům
116
Resumé Bezpilotní
bojové
systémy
(UCAS)
představují
novou
technologii,
prostřednictvím které státy reagují na zvyšující se počet bezpečnostních hrozeb pocházejících zejména od nestátních aktérů. Tato diplomová práce se soustředí na aktuálně nejrozšířenější způsob použití UCAS v kontextu boje proti současným bezpečnostním hrozbám, a to na provádění operací cíleného zabíjení. Práce si klade za cíl identifikovat podmínky provádění operací cíleného zabíjení prostřednictvím UCAS napříč normami mezinárodního práva upravujícími použití síly mezi státy, mezinárodního práva lidských práv a mezinárodního humanitárního práva, a určit, zda vůbec, případně za jakých okolností, tato praktika příslušné podmínky splňuje. Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola vymezuje klíčové pojmy a vyjasňuje terminologii vztahující se k UCAS. Zároveň také nabízí základní přehled jejich technických specifikací a možností využití a identifikuje státy, které touto technologií disponují. Následující tři kapitoly tvoří analytické jádro práce a rozebírají podmínky použití UCAS z pohledu tří systémů mezinárodního práva. Druhá kapitola rozebírá použití UCAS z hladiska zákazu použití síly mezi státy a určuje tři případy, kdy jejich použití tento zákaz neporuší. Třetí kapitola se soustředí na používání UCAS při provádění operací k vynucování práva mimo kontext ozbrojeného konfliktu, kdy se úprava těchto operací řídí mezinárodním právem lidských práv. Ve čtvrté kapitole je použití UCAS zasazeno do kontextu ozbrojeného konfliktu a zkoumáno z hlediska norem mezinárodního humanitárního práva regulujících způsoby a prostředky vedení ozbrojeného konfliktu. Ve svém závěru diplomová práce shrnuje výsledky analýzy provedené v předchozích kapitolách. Sumarizuje veškeré limity provádění operací cíleného zabíjení prostřednictvím UCAS, které současné mezinárodní právo nabízí, a zároveň zhodnocuje, do jaké míry jsou UCAS s ohledem na stávající praxi států schopné těmto limitům vyhovět.
Abstract Unmanned combat aircraft systems (UCAS) represent a certain type of modern technology the States use to counter the growing number of security threats coming from the various non-state actors. The thesis focuses on the most common use of UCAS in the fight against these threats, on the practice called targeted killing. The purpose of the thesis is to identify all conditions amongst the norms of international law pertaining to the use of force between States, international human rights law and international humanitarian law, which are relevant for the targeted killing through UCAS. Furthermore, the thesis seeks to set out the circumstances, under which this practice can satisfy the relevant conditions, and when, on the other hand, it is never lawful. The thesis is composed of four chapters. The First Chapter defines the key terms used in the thesis and clarifies the terminology relating to UCAS. It also offers a short overview of their technical specifications and capabilities and identifies the States, which own, develop and sell the technology. The following three chapters represent the analytical core of the thesis and set out the conditions for the use of UCAS found in three systems of international law. The Second Chapter examines the use of UCAS from the perspective of the prohibition on the use of force between States and provides three exceptions, when their use will not breach the prohibition. The Third Chapter centres on the use of UCAS during law enforcement operations outside the context of armed conflict, when the relevant operation must conform to the rules of international human rights law. The Fourth Chapter sets UCAS into the context of armed conflict and their deployment is analyzed using norms of international humanitarian law regulating the means and methods of warfare. In its conclusion the thesis summarises the results of the previous analysis and sums up all the limits international law puts on the use of UCAS for the purposes of targeted killing. The thesis furthermore lays out the extent, to which UCAS are able to satisfy these limits, based on the current State practise.
Název práce:
Použití bezpilotních bojových systémů v mezinárodním právu
Klíčová slova:
Bezpilotní bojové systémy, Cílené zabíjení, Mezinárodní právo
Title:
The use of unmanned combat aircraft systems in international law
Key words:
Unmanned combat aircraft systems, Targeted killing, International Law