Postoje jako predikátory chování

SOCIÁLÍ PSYCHOLOGIE Anotace: Cíle: Pochopení sociálního rozměru člověka pohledem psychologie. Student se má učit do jisté míry předvídat chování lidí podle sociálního kontextu, v němž se nacházejí. Může tak volit preventivní strategii a taktiku svého chování a naučit se profesionálně zvládat emoce okolí a odvracet zbytečné konflikty mezi lidmi. Obsah (jídelníček pro studující): Předkrm: Předmět sociální psychologie, její význam pro porozumění jedince mezi lidmi a jeho vztahům k druhým lidem; prehistorie a založení hraniční vědy: sociální psychologie; půvab nudných definice vědního oboru; behaviorální koncept sociální psychologie a problematika porozumění sociálnímu jednání Hlavní menu: Sociální percepce a interpersonální percepce; implicitní teorie osobnosti; osobnostní konstrukty; stereotypy a kvazikategorizace; kauzální atribuce; základní atribuční omyl; pravidlo antropocentrismu; sociální, sexuální a spirituální inteligence, Postoje; význam postojů v každodenním životě; povaha a měření postojů, vytváření postojů, změny postojů; stereotypy ve vnímání a rasové postoje; Teorie komunikace; verbální a nonverbální komunikace; patologické formy komunikace (podceněná kapitola sociální psychologie); jak si řádně vychutnat hádku; komunikace sněhuláků v transakční analýze, životní dráhy, Skupiny, organizace a jedinec: skupiny a organizace; vůdcovství a skupinové změny; účinně jednající skupina; Jedinec ve skupině Zákusky a saláty: Sociálně patologické jevy se zaměřením na děti a mládež; Aplikace sociální psychologie; Autoritářství; Sociální trénink; Sociálně psychologické myšlení v každodenním životě a v činnosti pracovníků; Sociálně psychologické teorie a kultura. 1 Úvod do sociální psychologie z historického hlediska Sociální myšlení, předzvěsti sociální psychologie Psychologie davu h Zaměření a rozrůznění moderní sociální psychologie 2 Evoluční sociální psychologie Altruismus a přirozený výběr Přirozený výběr a chování Altruistické chování Inkluzivní fitness (zdatnost) a význam příbuzenského rodu Kooperace a kompetice Výběr partnera a rodové rozdíly v chování Výběr partnera Rodové rozdíly v preferovaném počtu partnerů Kritéria výběru partnera Mladí muži – riziko, násilí a čest Péče o nevlastní potomky a žárlivost

3 Vývojová sociální psychologie Podstata socializace Děti jsou sociální bytosti od narození Socializace a sociální psychologie Vývoj vztahů Připoutání Vztahy, sociální vývoj a sociální psychologie Jazyk a sociální psychologie Vývoj sociálních znalostí Sociální interakce a porozumění Porozumění sociálnímu světu 4 Emoce Co jsou emoce? Emoce jako sociálněpsychologický konstrukt Proč prožíváme emoce? Význam emocí z evolučního hlediska Emoce jako systém sociálních vodítek Emoce a pružnost chování Zpracovávání informací Ovládání a kontrola Jak emoce vznikají a čím se od sebe liší? Kulturní a individuální rozdíly ve zhodnocování událostí Existují specifické vzorce reakcí u různých druhů emocí? Motorické projevy Výraz tváře Zvukové projevy Kontrola a cílené ovlivňování emocí Fyziologické změny Subjektivní pocity Dimenze pocitů Pojmenovávání pocitů Jak na sebe působí jednotlivé složky emocí? Katarze Zpětná vazba Důsledky kontroly emocí 5 Postoje Definice konceptu postojů Funkce postojů Struktura postojů Determinanty postojů Přesvědčování Změna chování může vést ke změně postoje Důsledky postojů Postoje řídí zpracování informací

Postoje jako predikátory chování 6 Prosociální chování Proč si lidé pomáhají? Biologický přístup Individualistický přístup Interpersonální přístup Přístup zaměřený na sociální systémy Pomoc v nouzi: Kdy pomáháme? Důsledky přijetí pomoci Sociální opora 7 Agresivní chování Definování agrese Teorie agrese Frustrace a agrese Agrese jako naučené chování Pozorování agrese v médiích Agrese v různých sociálních situacích Domácí násilí Agrese ve škole a v práci Agrese: od útoku k interakci Normy jako kontrola agrese Skupinová agrese 8 Sociální interakce: kooperace a kompetice(konkurence) Za hranicemi vlastního zájmu: změna situací Za hranicemi dyády a malé skupiny Od dyády k velké skupině Od mezilidského k meziskupinovému vztahu Řešení konfliktu Zásah třetí strany Zásah do struktury skupiny 9 Afiliace, přitažlivost a partnerské vztahy Afiliace – potřeba sociálního kontaktu, vztahu Situace podněcující afiliaci: Kdy se lidé sdružují? Pohnutky afiliace: Co lidé hledají, vyžadují-li při stresu kontakt s druhými? Účinky afiliace Nedostatek afiliace a osamělost Nedostatek afiliace a zdraví Přitažlivost a vývoj vztahu Podmínky prostředí Podobnost postojů Přátelství jako vztah Pohlaví a přátelství

Milenecká přitažlivost Stereotyp tělesné přitažlivosti Rodové rozdíly v preferencích tělesné přitažlivosti a statusu Partnerské vztahy: spokojenost a zánik vztahu Spokojenost ve vztahu Oddanost ve vztahu Důsledky rozchodů 10 Sociální vliv v malých skupinách Konformita neboli vliv většiny Proč jsou lidé konformní: normativní a informační vliv Normativní a informační vliv: výzkumné důkazy Inovace neboli vliv menšiny Moc vytrvalé menšiny Vliv většiny a menšiny: Dva procesy, nebo jeden? Vliv většiny a menšiny: imitace versus originalita Rozhodování ve skupinách Skupinová polarizace Vysvětlení skupinové polarizace Skupinové myšlení: extrémní případ skupinové polarizace Uposlechnutí nemorálních příkazů: sociální vliv autority Situační determinanty poslušnosti Co byste udělali? Dynamika poslušnosti 11 Skupinový výkon Determinanty skupinového výkonu Procesní zisky a ztráty Individuální výkon v sociálním kontextu Pouhá přítomnost Obava z hodnocení Konflikt pozornosti Mnohostranný přístup Výsledek skupiny je kombinací individuálních zdrojů Vzájemná závislost Pravidla sloučení zdrojů Procesní ztráty ve třech úkolových aktivitách Generování nápadů Sběr informací Rozhodování Předcházení procesním ztrátám Struktura skupiny Diferenciace rolí Diferenciace postavení Komunikační vzorce Překonávání dysfunkčních aspektů skupinové struktury

12 Meziskupinové vztahy Co je meziskupinové chování? Obecně rozšířené představy o meziskupinovém konfliktu a předsudcích Předsudek jako osobnostní typ Teorie „obětního beránka“: meziskupinová agrese jako výsledek frustrace Interpersonální versus skupinové chování Meziskupinové chování jako reakce na skutečné či představované zájmy skupiny Pouhé členství ve skupině jako zdroj meziskupinové diskriminace Výzkum minimálních skupin Vysvětlení meziskupinové diskriminace v minimálních skupinách Členství ve skupině a sociální identita Kdo jsem já? Kdo jsme my? Meziskupinová diferenciace v přirozených podmínkách Zvýhodňování vztažné skupiny a skupinová identifikace Podřadné postavení, meziskupinové srovnávání a sociální nepokoje Zmírnění meziskupinového konfliktu a změna negativních stereotypů Nadřazené cíle 13 Psychologie zdraví: sociálněpsychologické hledisko Chování a zdraví Dopad chování na zdraví Determinanty chování ve vztahu ke zdraví Strategie změny chování ve vztahu ke zdraví Stres a zdraví Měření zásadních životních událostí Proč jsou zásadní životní události tak stresující? Jak může stres ovlivnit zdraví? Faktory regulující vztah mezi stresem a zdravím Primární literatura :

Miles Hewstone, Wolf Stroebe: Sociální psychologie. Portál, Praha 2006 Výrost J., Slaměník I.: Sociální psychologie - Sociálna psychológia. Praha, ISV 1997. Výrost J., Slaměník I.: Aplikovaná sociální psychologie II. Praha, Grada Publishing 2001. Červený K.: Osamělost je nebezpečnější než kouření. In: Pauza.cz - společensko-kulturní magazín, 28.2. 2001. Honsová J.: Zkoumání emocí v psychologii. Http://home.pef.zcu.cz/cgibin/toASCII/honsova/Sem1.htm, 1999. Schmiedler K.: Prostředí města, urbanistická tvorba a sociální patologie. In: Psychologie dnes, č. 9, 2000. Yalom I. D.: Když Nietzsche plakal. Praha, Portál, 2000. NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0690-7. (výborný přehled sociálně psychologické problematiky; obsahuje věcný a jmenný rejstřík) NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Praha: Svoboda, 1970. 25-067-70 (výborný přehled sociálně psychologické problematiky, i když obsahuje poznání v sociální psychologii pouze do šedesátých let minulého století, text je doplněn věcným a jmenným rejstříkem) VÝROST, J. a SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie/ Sociálna psychológia. Praha: ISV, 1997. ISBN 8085866-20-X (výborný přehled sociálně psychologické problematiky; značná část textu je bohužel v současné slovenštině, což neprospívá srozumitelného a snadnému čtení jinak vysoce odborného textu; text je doplněn věcným a jmenným rejstříkem)

Sawicki, S.: Sociálna psychológia. Bratislava, STUBA 2002 ČÍŽKOVÁ, J. Přehled sociální psychologie. Olomouc: UP, 2000. ISBN 80-244-0150-9 (skripta s velmi dobrým přehledem sociálně psychologické problematiky, který je určen pro posluchače učitelství a sociální práce; skripta neobsahují jmenný a věcný rejstřík) ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-85931-48-6 (učebnice z edice pedagogické literatury; část problémů je uváděna v podobě pouhých "výčtů", ale kniha obsahuje i kapitolu o aplikaci metod a technik sociální psychologie ve výchovně vzdělávací praxi, text nemá věcný a jmenný rejstřík, je však doplněn slovníčkem užívaných pojmů) KRECH, D., CRUTFIELD, R.S. a BALLACHEY, E.L. Člověk v spoločnosti: Základy sociálnej psychólogie. Bratislava: SAV, 1968. (výborný překlad a ukázka typické behaviorální učebnice sociální psychologie z dob, kdy ještě slovenština byla zcela srozumitelná, každá kapitola obsahuje nejen názorné ukázky z experimentální činnosti, ale i slovníček užitých pojmů) JANOUŠEK, J., aj. Sociální psychologie. I. II. Učební text FF UK. Praha: SPN, 1984. (skripta pro studující psychologie na FF UK - lze doporučit pozorné čtení nejen prvního, ale zvláště druhého dílu) HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Praha: Portál 1998. ISBN 80-7178-198-3 (čtivý text z americké sociálně psychologické produkce; populárním výkladem usnadňuje pochopení řady jevů; autorka však splatila daň populismu a pro čtivost vynechala teoretické definice pojmů a jejich analýzu, což je vždy požadováno na vysokoškolské úrovni znalostí ze sociální psychologie; text má věcný a jmenný rejstřík )

Podmínky k udělení zápočtu a složení zkoušky: Předmětem zkoušky bude prokázat znalost základních pojmů a problémů oboru sociální psychologie. Nepominutelnou podmínkou (conditio sine qua non) ke zkoušce je podrobné prostudování nejméně dvou základních učebnic sociální psychologie a schopnost srovnat jejich pojetí sociálně psychologických jevů. Studující může použít i jiných pramenů, než jsou uvedeny v seznamu literatury. Dále se hodnotí vlastní iniciativa na vyučování a aktivita ve vyhledání, v četbě a v porozumění dalším textům. Okruh literatury není omezen, ve světových jazycích je v současnosti již k dispozici nepřehledný počet základních učebních textů i studií o jednotlivých kapitolách či aplikacích sociálně psychologického vědění. Doporučit lze zvláště publikace prestižního nakl. McGraw-Hill.

Otázky, témata ke zkoušce: Uchazeči si ke zkoušce přinesou seznam prostudované literatury. Literaturu ke zkoušce lze i konzultovat se zkoušejícím.

Ukázka z knihy: Miles Hewstone, Wolf Stroebe: Sociální psychologie. Portál, Praha 2006

Důsledky rozchodů Jaké důsledky mají rozchod a rozvod na duševní a tělesný stav? Rozpad vztahu, především rozvod, pochopitelně leckdy mívá vážné a dalekosáhlé důsledky. Rozvodovost se navíc stále zvyšuje, tudíž jeho dopady ovlivňují stále vyšší počet jedinců západního světa. Bylo zjištěno, že duševní i tělesné zdraví rozvedených partnerů je horší než partnerů žijících v manželství; stav rozvedených jedinců je dokonce ještě horší než stav vdov a vdovců či jedinců, kteří nikdy nebyli ženatí či vdané. Jednou z příčin je možnost, že rozvod je důsledek, nikoli příčina duševních problémů (Cochrane, 1988; Stroebe a Stroebe, 1986). Vždyť i zakončení manželství rozvodem je samo o sobě bolestné. Z teorie připoutání vyplývá, že si partneři – dokonce i tváří v tvář nejhlubší nenávisti a nejvyhrocenějším konfliktům – mezi sebou budují emoční pouto, které nelze jednoduše přetnout, byť by oba chtěli. V mnoha případech dochází k tomu, že po rozvodu nebo po rozchodu bývá jedinec na svém bývalém partnerovi citově závislý, což se mimo jiné projevuje ulpívajícími myšlenkami o partnerovi, úvahami nad vztahem, přemýšlením nad tím, co bývalý partner nejspíše dělá, pocitem, že se z rozchodu nikdy nevzpamatuje (Ganong a Coleman, 1994; Kitson, 1982). Jedinec po rozchodu tedy nejdřív musí projít procesem odpoutání se od partnera, kromě toho je třeba, aby se vyrovnal s přechodem od manželského stavu ke svobodnému (resp. rozvedenému). Samostatné bydlení totiž po dlouholetém svazku vyžaduje nemalou míru adaptace a také značné úsilí. Navíc si jedinec jen stěží dokáže udržet předešlé přátelské vztahy, takže si musí budovat nové. Přizpůsobování se jinému, v tomto případě nižšímu sociálnímu statusu leckdy bývá velmi bolestné, především proto, že rozvod doprovází stigma. Kromě toho se iniciátoři rozvodu zpravidla dočkají méně pomoci než ovdovělí jedinci, protože přátelé mohou stranit druhému partnerovi. Musejí se vyrovnávat se selháním a leckdy i odmítáním. Přesto platí, že adaptace na rozvod bývá pro někoho snazší, pro někoho náročnější. Například lidé, kteří rozvod iniciovali, mají hustou síť přátel a ještě k tomu i spokojený intimní vztah, se se vzniklou situací vypořádávají relativně nejlépe. Samozřejmě se projevuje vliv rysů osobnosti, v tomto ohledu jsou pro jedince velmi výhodné především sebeúcta, nezávislost, vstřícnost vůči změnám a rovnostářský postoj k oběma pohlavím (Price-Bonham, Wright a Pittman, 1983). Většina rozvedených jedinců se sice znovu ožení a vdá, přesto se nemálo lidí dalšího manželského svazku obává a upřednostní společné soužití bez sňatku. Někdo již nového partnera nehledá, zůstává sám. Menšina rozvedených jedinců vstupuje do homosexuálního vztahu (Buunk a Van Driel, 1989; Ganong a Coleman, 1994).

Oddanost ve vztahu Co představuje oddanost, jak vzniká? Patrně bychom s naprostou samozřejmostí předpokládali, že lidé ve vztahu spokojení nemají potřebu od partnerů odcházet a že nespokojení lidé naopak dříve či později vztah ukončí. Odborníci v oblasti sociálních věd však již dlouhou dobu sledují, že spokojené vztahy nemusejí být stabilní a že stabilní vztahy nemusejí být spokojené (Rusbult a Buunk, 1993). Rusbult (1983) na základě svých zkušeností představila investiční model, jímž vysvětluje, co jedince motivuje k udržení vztahu, jinak řečeno které faktory posilují oddanost vůči partnerovi a vztahu. Podle Rusbult oddanost znamená, že jedinec chce vztah udržet a chce k němu být i duševně poután. Oddanost je přitom podmíněna třemi faktory: 1) vysokou

spokojeností, tj. jedinec partnera miluje a o vztahu přemýšlí pozitivně; 2) vnímanou nízkou kvalitou alternativ, tj. aktuálně je daný vztah pro jedince nejlepší možností; dále samostatný život (naplněný prací nebo dobrými kamarády) a přítomnost jiného partnera v životě jedince (Buunk, 1987). Při rozvíjení vztahu se jedinci postupně jiným alternativám uzavírají – myšlenkově i v chování. Johnson a Rusbult (1989) při výzkumu, v jehož rámci měli spolupracovníci experimentátorů oslovovat probandy a navazovat s nimi komunikaci, zjistili, že se v řadách vysoce oddaných „zadaných“ jedinců projevuje silná tendence odmítat atraktivní jedince opačného pohlaví. Investiční model (Investment model): Teorie předpokládající, že oddanost ve vztahu vychází z vysoké spokojenosti, nízké kvality alternativ a vysokých investic. Oddanost (Commitment): Tendence jedince udržet vztah a být k němu duševně poután. Řada vztahů někdy prožije nepříznivé období, a i když se v takových chvílích objeví příznivější varianty, nemusí to znamenat, že by se vztah rozpadl. Právě proto investiční model uvádí ještě tření proměnnou: 3) vysoké investice poukazující na způsoby a možnosti, na jejichž základě se život partnerů propojuje. Patří sem časové investice, úsilí, snaha, oběti, společní přátelé, sdílené vzpomínky a zážitky, sdílené zájmy, společný majetek. Z nových výzkumů vyplývá, že se self obou partnerů začnou po čase překrývat a propojují se, tudíž partnerův zisk je na základě identifikace, sdílených rysů i schopností vnímán i jako vlastní zisk (Aron, Aron a Smollan, 1992; Aron, Aron, Tudor a Nelson, 1991). Z velkého počtu studií vyplývá, že uvedené tři faktory – spokojenost, alternativy a investice – jsou nezbytným východiskem pro predikci oddanosti a pravděpodobnosti rozpadu vztahu. Platí pro heterosexuální i homosexuální vztahy (Rusbult a Buunk, 1993). Oddanost zpětně působí na mnoho projevů chování i prožívání, především se projevuje v ochotě ustoupit od vlastních zájmů ve prospěch vztahu jako celku. Vysoce oddaní jedinci tak například jsou ochotnější činit oběti kvůli vztahu: vzdají se důležitých aktivit a osob (zaměstnání, rodičů, koníčků, náboženského vyznání, přátel), jen aby udrželi vztah, je-li to nutné (Van Lange, Rusbult a kol., 1997). Rusbult a Martz (1995) dále zjistili, že v případech týraných žen, jež vyhledaly pomoc v azylovém domě, je navzdory krutému týrání vysoká pravděpodobnost, že se k partnerovi posléze vrátí, byly-li partnerovi před odchodem do azylového domu vysoce oddané. Další neuvěřitelný případ oddanosti zjistili ve své studii Buunk a Bakker (1997): Málo oddaní jedinci s větší pravděpodobností měli mimomanželský sex bez ochrany, aniž by partnera informovali a učinili příslušná opatření, aby případně netrpěl důsledky jejich chování.

Proč si lidé pomáhají? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná, musíme ji založit hned na několika rovinách: biologické, individuální, interpersonální i na rovině sociálních systémů. Biologický přístup Za jakých podmínek lze prosociální chování vysvětlit evoluční psychologií? Biologický přístup k altruismu vysvětluje prosociální chování z hlediska vrozených tendencí či genetických predispozic. Samozřejmě tak okamžitě vyvstává otázka, proč by proces přirozeného výběru měl upřednostňovat gen, který zvyšuje pohotovost jedince pomáhat druhým. Jedna z možných odpovědí zní, že prosociální chování je výsledek přirozeného

výběru, pokud spíše zvyšovalo, než snižovalo naději jedince (a jeho příbuzných) na reprodukci (srov. 2. kapitola). Na vývoji prosociálního chování se přitom patrně podílely dva základní procesy: upřednostňování příbuzných jedinců a vzájemnost. Nejdříve se zaměříme na příbuzenské vztahy: Reprodukční úspěch jedince (tj. inkluzivní zdatnost) závisí na míře předání vlastních genů budoucí generaci. Inkluzivní zdatnost představuje výsledek kombinace reprodukčního úspěchu jedince (přímá zdatnost) a podílu reprodukčního úspěchu příbuzných jedinců, jenž je podnícen chováním daného jedince (nepřímá zdatnost; Hamilton, 1964). Například koeficient příbuznosti mezi sourozenci je 0,5. Proto jedinec upřednostňuje své geny tak, že zvyšuje šance na přežití svých pokrevních bratrů a sester. Teorie recipročního altruismu podle Traverse (1971) vysvětluje prosociál ní chování na základě normy reciprocity (vzájemnosti) mezi nepříbuznými jedinci. Základní východisko této teorie zní, že prosociální chování bude mít v průběhu přirozeného výběru úspěch, bude-li probíhat podle normy reciprocity a budou-li náklady pomáhajícího nižší než prospěch jedince, jemuž je pomáháno. Reciproční altruismus přitom vychází z předpokladu, že pro Taniu má tzv. smysl, aby pomáhala Stephanii, bude-li to znamenat, že druzí (např. Stephanie) budou chránit Taniu. Mezikulturní výzkumy poskytování a přijímání pomoci zjišťují, že reciprocita je univerzální jev, který nacházíme v různých kulturách. Dále je zjišťováno, že frekvence poskytování a přijímání pomoci vysoce korelují (R. C. Johnson a kol., 1989). Reciprocita (norma) (Reciprocity /norm of/): Pravidlo, že bychom se ke druhým měli chovat tak, jak se oni chovají k nám. Podporuje pozitivní reakce na vstřícné chování a negativní reakce na nežádoucí chování. Prosociální reciprocita nastává, když jedinec pomáhá s cílem, že jeho pomoc bude opětovaná. Jsou-li náklady pomáhajícího nízké a prospěch jedince přijímajícího pomoc naopak vysoký, je reciproční altruismus výhodný. Problém samozřejmě spočívá v tom, že takové chování je možno zneužívat. Proto bývá omezeno na specifické okolnosti, jimiž jsou vysoký stupeň důvěry mezi pomáhajícím a příjemcem pomoci; stabilita členství ve skupině, stabilita skupiny v čase, vysoká míra vzájemného uznání mezi členy skupiny (Voland, 1993). Důvěra přitom nezřídka bývá výsledkem blízkého vztahu a podobnosti v názorech. Obecně lze říci, že právě tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost vzájemné podpory a snižují riziko zneužití prosociálního chování. Individualistický přístup Individualistický přístup podobně jako biologický vysvětluje altruismus z hlediska tendencí jedince pomáhat. Neplatí však automatický předpoklad, že by byly podmíněné geneticky (ačkoli mohou být), nýbrž předpoklad, že je jedinec získal v procesu sociálního učení. Individualistické teorie altruismu bývají děleny na dva směry: první pohlíží na altruistické chování sítem nálad, druhý vychází z předpokladu, že je podmíněné rysy a vlastnostmi osobnosti.

Altruistické chování Proč se altruistické chování stává dilematem při vysvětlování jevů souvisejících s přirozeným výběrem? Pojmem altruistické chování se v biologii označuje proces, při němž jedno zvíře posiluje zdatnost (fitness) druhého zvířete navzdory možné ztráty vlastní zdatnosti. Takovéto chování

najdeme v celém spektru živočišné říše (tab. 2.1). Samozřejmostí je i výpomoc v říši lidí. Například na ulici věnují peníze žebrákovi, pomohou člověku, který omdlel na chodníku; dárky pro příbuzné, přátele a známé bývají samozřejmostí. Sociální psychologové zkoumali podmínky, v nichž se altruistické chování projevuje. Nevymezili ho však v rámci zdatnosti, nýbrž jako ochotu jedince pomáhat druhé osobě navzdory možnosti volby, aby se rozhodl jinak (viz 9. kapitola, téma prosociální chování). Při výzkumu sledovali dopad chování na osobnost, sociální normy, náklady na pomoc a zisky z pomáhání. Na první pohled je těžké slučovat takovéto chování s procesem přirozeného výběru, protože jeho cílem je podle původní teorie přežití vlastního rodu. Altruistické chování (Altruistic behaviour): Z evolučního hlediska se jedná o chování přispívající ke zdatnosti jiných jedinců, navzdory investicím ze zdatnosti daného jedince. Z hlediska sociální psychologie se jedná o chování, pro něž je příznačné zaujímání hlediska druhého a empatie se záměrem prospět druhé osobě, ačkoli iniciátor pomoci není nucen podporu poskytnout. Pomáhající chování (Helping behaviour): Z biologického hlediska se jedná o ekvivalent altruistického chování v nejširším slova smyslu. Prosociální chování (Prosocial behaviour): Z biologického hlediska se jedná o ekvivalent altruistického chování; z hlediska sociální psychologie je vymezení užší než altruistické chování, jelikož cílem snah je zlepšit situaci příjemce pomoci, přičemž iniciátor pomoci není povinen pomáhat.

Předešlé generace biologů zastávaly názor, že jedinec koná pro dobro celé skupiny, potažmo rodu. Jednání ve prospěch rodu je přitom vznosný ideál, k němuž se lidstvo snaží přiblížit. Jenže v realitě pak dochází k situacím, kdy se na dobru a snahách jedněch doslova přiživují druzí, využívají a zneužívají altruistické jednání druhých a sami nepřispívají ani málem. Tak to chodí v říši zvířat. Počítačové simulace procesu přirozeného výběru ukazují, že zvířata jednoznačně jednající ve prospěch své skupiny budou v budoucnosti odstrčena a nahrazena jedinci, kteří sledují pouze vlastní zájem a prospěch. Z těchto simulací tudíž vyplývá, že pomoc vyústí ve vyhynutí pomáhajících a v přežití těch, jimž je pomáháno. Jak je tedy možné, že druhy citované v tabulce 2.1 stále žijí? Proč si lidé pomáhají?

Psychologie davu Akademické a vědecké základy psychologie davu jsou pestré. Na jedné straně k jejímu zrodu přispěly metody a koncepty sugesce, konkrétně tradice hypnózy (umění, způsoby provádění, dogmata, kulty), tedy navození stavu připomínajícího spánek, v němž jedinec s určitými

omezeními přijímá sugesce od hypnotizéra. Anton Mesmer (1734−1815), muž, který uváděl lidi do stavu transu, tvrdil, že dokáže pojmout univerzální animální moc („magnetismus“), která posiluje a upevňuje život a zdraví. Později se tomuto procesu začalo říkat hypnotická sugesce. Jejím cílem bylo zredukovat stupeň klientova vědomí, jaksi je snížit na „primitivnější“ rovinu. Tato metoda byla používána pro diagnostické i terapeutické účely ve známém kontroverzním případu, kdy proti sobě stáli francouzské lékařské fakulty v Nancy a Salpétrière v Paříži. Stala se však i jedním z nejdůležitějších modelů sociálního vlivu a ranými psychology davu byla využita jako vysvětlení údajné iracionality, emocionality a „primitivního chování“ davů (viz Barrows, 1981; Paicheler, 1985). Psychologie davu (Crowd psychology): Studium mysli (srov. kolektivní mysl) a chování davu a zkušeností jedinců v davech. Sugesce (Suggestion): Technika a/nebo proces vyvolání zkušenosti či chování jedince na základě pokynů iniciátora, například hypnotizéra. Na druhé straně k jejímu zrodu přispěl lékařský model, který byl svou podstatou více orientován na patologii. Byl převzat z epidemiologie. V souvislosti s hypotézou o bakteriálním nakažení, která byla záhy vědecky prokázána při výzkumu „lovců mikroorganismů“, jehož aktéry byli Louis Pasteur (1822−1895) a Robert Koch (1843−1910), byla vytvořena analogie s duševní nákazou. Tento proces byl přisuzován šíření afektu a „neuznávání daných hodnot společnosti“2 v agitovaných a neklidných davech obecně. Duševní nákaza se stala klíčovým pojmem LeBonovy velmi vlivné psychologie davu (LeBon, 1895), ačkoli on sám tento termín nezavedl (viz Nye, 1975). Později začal být interpretován jako „cirkulární reakce“ (Allport, 1924) a „vzájemná stimulace“ (Blumer, 1946). Teoreticky tak ztratil povahu „infekční nemoci“ (Milgram a Toch, 1969). „Lékařsky“ pojaté narušení obrazu davu v 19. století bylo vynikajícím způsobem zdokumentováno a zkritizováno Barrowsem (1981) a McPhailem (1991). Barrows však nepočítal s tím, že po dlouhém období ticha má myšlenka emocionálního nakažení reálnou naději, aby získala druhou šanci u současných sociálních psychologů (Hatfield, Cacioppo a Rapson, 1994). Kromě lékařských kořenů psychologie davu je třeba zmínit i kriminologii. To, co bylo z lékařského pohledu podvědomá a afektivní reakce, byla z právního hlediska snížená odpovědnost jedince přítomného v davu, případně v „delikventním davu“ (Sighele, 1891; Tarde, 1901). Výchozí předpoklad tohoto lékařsky-právního přístupu opět zní, že jedinec v davu klesá na primitivnější, infantilnější rovinu, než když jedná sám. V davu tudíž klesá i schopnost logického uvažování, jedinec se méně nechává vést rozumem a ve výsledku je za sebe méně odpovědný. Tyto názory byly uveřejňovány do roku 1895 v mnoha italských a francouzských publikacích, naopak LeBon je zprostředkoval široké veřejnosti, laické i odborné, ve svém bestselleru, v němž však nedal žádný prostor původním autorům. Každopádně později všichni, kteří studovali povahu a chování davu, odkazovali výhradně na LeBona jako na mistra psychologie davu (např. Freud, 1953; kriticky Nye, 1975; Moscovici, 1981a). Vezmeme-li v potaz oba zdroje, lékařský i právní, pak toto „latinské“ pojetí spojuje dav s absencí normality, přisuzuje mu buď nemoc, nebo trestnou činnost, přinejlepším jej spojuje s polehčujícími okolnostmi. Chceme-li však porozumět tomu, proč skupinové chování a jeho mentální atributy byly považovány za nenormální či protispolečenské, musíme nahlédnout do politického a společenského kontextu, v němž se toto pojetí zrodilo. Politické události, jež v té době udávaly tempo vývoje psychologie davu, zahrnovaly: • opakované revoluce ve Francii (1789, 1830, 1871); • dramatické ekonomické a sociální změny v důsledku rychlé industrializace a urbanizace;

• „povstání mas“ (Ortega y Gasset, 1932); • sílící vliv a moc odborů a socialismu při stávkách a májových demonstracích; • korupce a skandály; • vojenská porážka Francie ze strany Pruska v roce 1871; • revoluční pařížská komuna a její krvavé potlačení. Vezmeme-li v potaz všechny výše uvedené okolnosti, dospíváme ke konstatování, že politický, společenský i etický řád se ocitl pod silnou palbou a že se situace stala hrozbou především pro buržoazii (van Ginneken, 1992). Barrows (1981) velmi přesvědčivě argumentoval, že převládal pocit dekadence a lidé počítali se zhoršením stavu. Byly „objevené“ masy (Moscovici, 1981a). Panovaly obavy a strach, od vědců se očekávalo, že podrobně zanalyzují příčinný vztah mezi jednáním mas a sociálními nepravostmi. Kriminologické a lékařské (psychiatrické i epidemiologické) „vysvětlení“ vyznělo tak, aby odpovídalo a vyhovovalo převládajícímu duchu doby. Navzdory protiřečícím si konceptům „duševní jednoty davu“ (LeBon, 1985) a „skupinové“ mysli nadřazené jedinci, což jsou myšlenky, které si proklestily cestu i do 20. století (např. McDougall, 1920), je důležité mít na paměti, že latinské pojetí psychologie davu spočívalo v tvrzení, že „normální“ jedinec se v důsledku působení sociálních tlaků davu rovněž stává nenormálním. LeBon zahrnoval pod hlavičku „dav“ agitované chování davu, porotu, masové demonstrace a parlament, kriminální i náboženská uskupení, v současné době ovšem existuje mnohem pestřejší rozlišení: máme davy, sociální hnutí, obecenstva, instituce. Zásadní rozlišení učinil ale již Tarde (1901) a posléze Park (1972). Dospěli k názoru, že mezi davem a veřejností existuje rozdíl. Dav spojili s tělesným kontaktem a prostorovým omezením. Na druhé straně veřejnosti přisoudili, především díky technickým vymoženostem umožňujícím komunikaci prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků (v té době jen tisku) prostorový přesah a šíření „názoru veřejnosti“. Psychologie davu se podobně jako psychologie národů nevyvíjela v kontextu akademické psychologie po McDougallově (1920) apelování na nadindividuální „skupinovou mysl“. Na rozdíl od ní se jí však podařilo začlenit některá zcela zásadní témata do nové sociální psychologie, která byla nově institucionalizovaná. Tím se samozřejmě otevřel prostor pro experimentování a analyzování daných témat. Například při studii agrese bylo možno pracovat s jevy jako skupinové násilí a konečně bylo reálné operovat vysvětlujícími konstrukty jako deindividuace (Turner, Hogg, Oakes, Reicher a Wetherell, 1987; viz 14. a 15. kapitola). Téma sociálního vlivu se rozšířilo na pojmy, které dříve byly vnímány jako vlivy sugesce, nákaza a napodobování (viz Moscovici, 1985; Paicheler, 1985; historie davu a další sociální jevy a pojetí srov. Graumann a Moscovici, 1986a, 1986b, 1987).

Sociální osamělost Ale Breuer pokračoval dále. "Jistě na vás působí jiný stres. 8apříklad ve středu jste se zmínil o nedávné zradě. Ta u vás jistě stres vyvolala. Každá lidská bytost pociťuje Angst, a proto nikdo neunikne bolesti způsobené rozpadem přátelství. 8ebo bolesti z osamocení. Abych byl, pane profesore, upřímný, jako lékaře mne váš denní rozvrh znepokojuje. Kdo může takové osamění snést? Fakt, že nemáte ženu, děti ani kolegy, jste uvedl na důkaz toho, že jste stres ze svého života vystrnadil. Ale já mám na to jiný názor: Extrémní odloučenost stres nevylučuje, naopak je sama o sobě stresem. Osamělost je živnou půdou nemoci."

Irvin D. Yalom: Když Nietzsche plakal

K sociální podstatě člověka patří jeho potřeba sociálního kontaktu, která nachází uspokojení v sociálních interakcích. Mnozí autoři (A. H. Maslow, H. A. Murray aj.) považují potřebu styku s jinými lidmi za základní sociální potřebu člověka (J. Výrost, I. Slaměník, 1997). Tento předpoklad vychází hlavně z Maslowovy hierarchie potřeb (pokud lidé uspokojí své základní biologické potřeby, začínají mít větší váhu hierarchicky výše postavené potřeby mezi něž patří i smysluplné vztahy k blízkým lidem). Důsledkem nenaplnění této potřeby je právě osamělost. Interakce s jinými lidmi je pro člověka důležitá hned z několika různých důvodů: (1) Poskytuje konsensuální ověření jedincova chápání sociální reality. Jedinec má možnost ověřit si ve vztahu k jinému člověku co je správné, vhodné nebo žádoucí pro sociální chování. Předmětem konsensuálního ověření se stává to, v čem se jedinec shoduje, nebo si je blízký s lidmi, ve vztahu k nimž si své chování ověřoval. Tendence k afiliaci (potřeba člověka navazovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi) vzrůstá při nejistotě a zejména v situacích ohrožení. (2) Přítomnost blízké osoby nebo osob umocňuje pocity štěstí v radostných chvílích, a naopak poskytuje úlevu a útěchu při zármutku, bolesti a zklamání. Tento druhý případ můžeme velice dobře ilustrovat na následujících příkladech. (a) Americký psycholog James Pennebaker v řadě pokusů prokázal, že pokud přimějeme člověka aby sdělil své trápení, jeho zdravotní stav se změní k lepšímu. Jeho pacienti měli možnost denně psát např. o nejvíce zraňujícím zážitku v životě nebo o nějakých naléhavých starostech dne. Výsledkem bylo překvapující zlepšení imunitního systému, zlepšení funkce jaterních enzymů, omezení návštěv lékařů a snížení počtu dní pracovní neschopnosti. (b) Ženy s pokročilou rakovinou prsu i metastázami, které se jednou týdně setkávaly s ostatními pacientkami, aby se vypovídaly ze svých úzkostí a strachu přežívaly dvakrát tak dlouho, než ženy, které chorobě čelily samy. Významný americký psychiatr a onkolog Jimmie Holland uvedl: "Každý člověk postižený rakovinou by měl být členem podobné skupiny. Kdyby existoval lék, který takto dokáže prodloužit život pacientů, farmaceutické firmy by se popraly o to, kdo jej bude vyrábět. Svěřování se, vlídné slovo a účast jsou zdarma a nic nás nestojí." (K. Červenka, 2001) (3) Interakce poskytuje podněty pro srovnávání (úspěšnosti, výkonnosti, způsobů prožívání ...), osvojování si nových poznatků a zpětnou vazbu pro akty vlastního chování. (4) V interakci se očekává odměna za úspěšně vynaložené úsilí. Ocenění jiných zvyšuje sebehodnocení. (5) Spolupráce s jinými a společné dosahování výkonu v různých činnostech přináší uspokojení. (6) Příjemné pocity u blízkých a důvěrných vztahů vyvolává vzájemná důvěra, vzájemné sdělování si informací, které nejsou přístupné jiným lidem. Stejně tak je důležité sdílení stejných či podobných názorů, přesvědčení, postojů a možnost jejich diskutování. (7) Těsné interpersonální vztahy dávají člověku pocit bezpečí, protože ve složitých životních situacích se může obrátit o pomoc k lidem, o nichž ví, že mají o něho starost a že jsou ochotni mu pomoci. Těmto jednotlivým příčinám navazování interpersonálních kontaktů přisuzují různí lidé různou důležitost. Zároveň se lidé liší i mírou motivace k navazování přátelských kontaktů a mírou sociálních dovedností.

Vraťme se však zpět k sociální osamělosti. Pokud bychom se měli pokusit osamělost někam zařadit, bylo by její místo jistě mezi emocemi. Existují pokusy formulovat definici emoce, avšak ty jsou velmi neuspokojivé a lze spolu s H. E. Jonesem (1950) říci, že každý rozumí slovu emoce a ví, co to znamená až do doby, kdy se emoce pokusí definovat. Většina autorů zabývajících se emocemi soudí, že je definovat nelze, protože to jsou specifické zážitky, jako např. zážitek nějaké barvy. Empirická věda však potřebuje pracovat s určitě vymezeným konceptem a koncept emoce je v empirické psychologii velmi heterogenní. Proto se někdy uvádí pracovní definice, např. Schmidt-Atzertova (1996), která zní: "Emoce je kvalitativně blíže popsatelný stav, který vystupuje se změnami na jedné, nebo z více následujících rovin: cit, tělesný stav a výraz." C. E. Izard (1981), soudí, že "emoce vytvářejí primární motivační systém člověka", zdůrazňuje, že "úplná definice emocí" musí zahrnovat její následující tři aspekty či komponenty: prožívání nebo vědomé pociťování, procesy, které se odehrávají v mozku a v nervové soustavě, a pozorovatelné projevy výrazu, zejména v obličeji. Někteří psychologové ovšem soudí, že psychologická definice emocí nemusí zahrnovat žádné neurologické aspekty tohoto jevu, i když ovšem existují. Pokud bychom chtěli nějak rozdělit emoce, mohli bychom použít teoretické rozdělení, s nímž však ne všichni vědci souhlasí. Díky tomuto rozdělení získáme primární emoce, tedy jakési základní spektrum citů, jejichž míšením vznikají všechny ostatní emoce. Následující skupiny vycházejí z Golemanova dělení (1997): hněv, smutek, strach, radost, láska, překvapení, rozhořčený odpor, hanba. Pokud bychom měli uvést hlavní představitele skupiny smutek, získali bychom tyto: žal, zármutek, neradostnost, sklíčenost, neveselost, melancholie, sebeobviňování, osamělost, zoufalství a v patologickém extrému až těžká deprese. Definice emocí i jejich rozdělení je těžký problém a žádná z podaných definic, stejně tak jako jejich rozdělení, neuspokojuje všechny psychology (J. Honsová, 1999).

Jestliže se v dalším textu budeme chtít blíže zaměřit na osamělost, měli bychom si stanovit rozdíl mezi pojmy samota a osamělost, jejichž význam bývá často spojován. Samota nerovná se osamělost a naopak, osamění není samota. Samota je stav, díky kterému jedinec uniká ze svého sociálního prostředí (1) dobrovolně (jako prostředek vyrovnání se s prožitými událostmi, možnost nerušeného hledání řešení složité životní situace, příležitost k odpočinku a čerpání sil např. pro práci, nebo při potřebě přemýšlet o svém životě), (2) z vlastní vůle avšak pod tlakem (např. v důsledku obavy ze ztráty přízně svého sociálního prostředí, nebo v obavě z odhalení některých rysů jeho chování a osobnosti) a (3) nedobrovolně (např. v důsledku náhody, nehody, nebo zaviněním ze strany druhé osoby). Samota je objektivní stav, který je lehko rozpoznatelný při pozorování zvenku. Ne tak osamělost. Osamělost se týká našeho vnímání sociálních interakcí a jejich charakteristik a prožívání, či pociťování důvěrných mezilidských vztahů. "Osamělost se vyskytuje tehdy, když určitá osoba považuje svoje zapojení do sociálních vztahů za slabší a méně uspokojivé než by si sama přála." (L.A. Peplau, D. Perlman, 1982). Osamělost samu bychom mohli rozdělit na dva typy: (1) sociální izolaci a (2) emocionální izolaci. Podle L.A. Peplaua a D. Perlmana bychom při charakteristice osamělosti měli zdůraznit především tři hlavní znaky. Prvním z nich je, že osamělost je subjektivní prožitek. Vyplývá tedy z naší interpretace událostí. To znamená, že na její určení nestačí pouhé pozorování, zda je někdo sám, nebo obklopen jinými lidmi, důležité je spíše osobní vnímání vztahů, a to především jejich kvality a ne kvantity. Druhým z aspektů je to, že osamělost je výsledkem percipování jistých nedostatků v interpersonálních vztazích. Třetím důležitým znakem je to, že osamělost je nepříjemná (podle výsledků

faktorové analýzy provedené C. Rubensteinem a P. Shaverem v r. 1982 jsou čtyřmi hlavními pocity zažívanými při osamělosti zoufalství, deprese, "netrpělivá nuda" a sebelítost, tedy čtyři různé negativní emoce). Sociální izolace je výsledkem absence, nebo nedostatku takových sociálních vazeb, ve kterých jsou sdílené společné aktivity a zájmy (tedy především nepřítomnost přátel a známých). Tento stav nastává převážně tehdy, když člověk opustí známé prostředí (rodiny a přátel) a ocitá se v novém prostředí (z důvodu studia, změny zaměstnání apod.). V tomto novém sociálním prostředí se cítí osamoceně až do té doby, dokud se mu nepodaří navázat nové sociální kontakty. Emocionální izolace je zapříčiněná chyběním blízkého, důvěrného vztahu s jednou konkrétní osobou. Člověk, byť obklopen mnoha známými, postrádá důvěrný vztah založený na vzájemném porozumění a důvěře, který by mu poskytoval možnost intimního sdělování, možnost mluvit o sdílených názorech a postojích, možnost vzájemného odměňování (v psychologickém smyslu), spolehnutí a opory. Lapidárně řečeno je emocionální osamělost pocit, že nemáme nikoho blízkého, s kým se můžeme podělit o své vnitřní pocity, komu můžeme bezvýhradně důvěřovat a kdo nás má rád. Z již řečeného vyplývá, že jisté situace nebo okolnosti (změna sociálního prostředí) vedou s větší pravděpodobností k prožívání osamělosti. Zjistilo se však, že silnější tendence k prožívání osamění mají i někteří lidé. Osamělost je tedy možno považovat za osobnostní proměnnou. Podle P. Shavera, W. Furmana a D. Buhrmeistera (1985) je také důležité rozlišovat osamělost jako rys a osamělost jako stav. Rys osamělosti představuje relativně stabilní vzorec prožívání osamělosti, který se s ohledem na různé situace jen velmi málo mění. Stav osamělosti je zážitek, který je časově ohraničený a je spjat s dramatickými a výraznými změnami v životě, převážně souvisejícími s formováním nových sociálních sítí. Pokud bychom chtěli zjistit co zapříčiňuje osamělost, měli bychom se pokusit lidi prožívající osamění charakterizovat. Bylo zjištěno, že pocity osamění se spojují se zvýšenou úrovní sociální anxiety a studu a zároveň s nižším stupněm sebeúcty a asertivity. Osamělí lidé jsou obvykle introvertovaní, anxiózní a přecitlivělí na odmítání a trpí s větší pravděpodobností depresí. Mají problémy s formováním přátelských vztahů a se svým zapojováním do společenských a skupinových aktivit. Činitelem ovlivňujícím prožívání osamělosti je také nedostatek reciprocity v interpersonálních vztazích. Příčinou problémů osamělých v interpersonální sféře je negativní, příliš kritické posuzování sebe i jiných lidí. Tato negativní očekávání vedou osamělé lidi k chápání jakýchkoli nepatrných podnětů jako projevů odmítání. Jedním z činitelů, který může zčásti způsobovat osamění je nedostatek sociálních zručností. Pro některé lidi může být velkým problémem navazovat nové kontakty a známosti. Chybí jim totiž základní sociální zručnosti jak vést konverzi tak, aby pro obě strany byla přínosná a obohacující. Tyto dovednosti se nejlépe získávají v praktické konverzaci s jinými lidmi, což je kamenem úrazu právě pro osamělé lidi. Podle různých výzkumů je také zjištěno, že osamělí lidé mají tendenci přebírat pasivní interpersonální roli. Tedy, že nevynakládají nějaké výraznější úsilí zapojit se do konverzace. Pokud by mělo dojít ke srovnání interakčních stylů osamělých a neosamělých lidí zjistíme, že osoby s vyšší mírou osamělosti projevují poměrně malý zájem o své partnery, kladou jim málo otázek a často neadekvátně reagují na to, co jim partner říká. Nejčastějí se zmiňují sami o sobě a začínají nová témata bez vztahu k zájmům partnera.

Osamělí lidé jsou tedy v jakémsi bludném kruhu svých problémů, což také vysvětluje důvody stálosti pocitů osamělosti. Nedaří se jim vytvářet přátelství, protože do interpersonálních vztahů vstupují s negativními očekáváními a s málo rozvinutými sociálními zručnostmi. Za těchto okolností pro ně interakce s jinými lidmi není zdrojem potěšení a příjemných zážitků, ale naopak příčinou různých nepříjemností. Zajímavé je srovnání prožívání pocitů osamění mezi muži a ženami. Přestože osamělost prožívají obě pohlaví přibližně stejně často, ženy o své osamělosti vypovídají mnohem častěji. Muži mají spíše tendenci svou osamělost popírat, což zřejmě souvisí s tím, že osamělí muži jsou méně akceptováni a sociálně více odmítáni než osamělé ženy (S. Borys, D. Perlman, 1985). Zároveň by se také dalo říct, že muži svou osamělost snášejí mnohem hůře než ženy. Osamělí muži mají dvakrát až třikrát vyšší pravděpodobnost předčasného úmrtí než muži s úzkými sociálními vazbami. U osamělých žen je toto riziko vyšší jen o polovinu (K. Červený, 2001). Samozřejmě, že k pocitům osamění nevedou pouze tyto osobní dispozice a charakteristiky. Sociální izolace může vzniknout například v důsledku negativních společenských podmínek města, mezi něž můžeme zařadit především přelidnění (vysoká hustota obyvatelstva), špatné socioekonomické podmínky a právě sociální izolaci. Centra měst jsou oblastmi s vyšším výskytem duševních chorob, vyšší sociální dezorganizací, množstvím osob žijících osaměle bez rodinných vazeb, s rozpadlými domácnostmi, s množstvím jedinců s alkoholismem a jinými problémy. Mezilidské vstupy jsou často omezovány pouze na situace, které zahrnují specializované a omezené aspekty osobnosti, tzv. parciálnost sociálních rolí. Tato fragmentalizace a omezená integrace různorodých rolí může vést k odcizení, stavu bez společenských norem, který je projevem slabě integrované sociální struktury. Nedostatek smysluplného kontaktu rezultuje v patologie z izolace. I města (respektive jednotlivé budovy a prostory mezi nimi) však mohou být navrhována tak, aby se zvýšily kontakty mezi lidmi. Potom už náš městský život nebude muset charakterizovat anomie, osamělost a odcizení (K. Schmiedler, 2000). Měl však dr. Breuer pravdu když tvrdil, že: "Extrémní odloučenost stres nevylučuje, naopak je sama o sobě stresem. Osamělost je živnou půdou nemoci." ? Že sdělení problému, zbavení se stresu, pozitivně ovlivňuje zdravotní stav pacientů už nám dokázaly závěry Jamese Pennebakera a Jimmieho Hollanda (viz výše). Nyní se pokusme uvést výsledky několika výzkumů, které by dokazovaly, že osamělost je živnou půdou nemoci. Ze sledování stovky pacientů po transplantaci kostní dřeně vyplynulo, že osamělost jako rizikový faktor významně zvyšuje úmrtnost, a naopak blízké mezilidské vztahy mají mocnou léčivou sílu. Z pacientů, kteří měli silnou citovou podporu svých partnerů, rodiny nebo přátel, přežilo transplantaci dva roky 54 procent ve srovnání s pouhými dvaceti procenty těch, jimž se takového povzbuzení nedostalo. Nejpůsobivější je švédská studie z roku 1993. Všem geteborgským mužům, narozeným v roce 1933, byla nabídnuta lékařská prohlídka zdarma. O sedm let později bylo 752 mužů, kteří absolvovali první prohlídku, znovu kontaktováno, ale jedenačtyřicet z nich mezitím zemřelo. Muži, kteří při první prohlídce uváděli, že žijí v silném citovém napětí, měli úmrtnost třikrát vyšší než ti, kteří žili klidně. Příčinou emočního stresu byly závažné finanční potíže, nejistota v práci, propuštění ze zaměstnání, rozvod nebo soudní spor. Přítomnost více než tří nebo více takových stresujících faktorů v roce před prohlídkou předpovídala pravděpodobnost úmrtí v následujících sedmi letech přesněji než zdravotní poruchy typu vysokého krevního tlaku či

cholesterolu. U mužů, kteří uváděli, že mají dobré mezilidské vztahy, na které se mohou spolehnout - manželku, přátele a podobně - nebyla nalezena jakákoliv souvislost mezi úmrtností a vysokým stresovým zatížením (K. Červený, 2001).

Sociální psychologie je často koncipovaný být studium jak jednotlivci si povšimnou, vliv, a vztahovat se k jiným. Více fundamentally to může být pochopeno být studium jak naše myšlenka a self-uvědomění je společenské od původu (tj., vyrobený možný jazykem a sociální vzájemné ovlivňování). Podle Gordona Allport je klasická definice, sociální psychologie je pokus rozumět a vysvětlovat to jak myšlenka, cit a chování jednotlivců je ovlivňován skutečný, představil si, nebo znamenala přítomnost jiní. Představil si nebo naznačil přítomnost, Allport navrhne, že účinky sociálního vlivu jsou cítěny dokonce, když nejsou tam žádní jiní lidé o. Sociální psychologie je obvykle považována za subfield jedné psychologie nebo sociologii, ačkoli tam jsou rozdíly se spoléhat na kterou disciplínu, na kterou my se odkazujeme. Někteří tyto rozdíly jsou organizační v přírodě. Psychologičtí a sociologičtí sociální psychologové inklinují publikovat v různých žurnálech. Jiné rozdíly zahrnují druh procesů zdůrazněných příslušnými disciplínami. Psychologičtí sociální psychologové inklinují vzít interactional přístup k lidskému společenskému chování, které zdůrazní faktory oba uvnitř osoby (poznání, ovlivnit, motivy, neurophysiology, a osobnostní vlastnosti) a bezprostřední sociální situace. Sociologičtí sociální psychologové inklinují zdůraznit procesy venku osoby u více vzdáleného makra-vyrovnaný, takový jako společenské zřízení a více bezprostřední mikro-vyrovnaný, takové jak společenské vzájemné ovlivňování. Oba zahrnují použití jednotlivce a skupiny jako jednotky analýzy v jejich výzkumu. Tam být také pohledy překonat rozdíl mezi jednotlivec a společenský (nebo opozice vnitřek a venku osoba) tím, že vezme různou jednotku analýzy (upovídaná psychologie nebo společenský Constructionism, například, vzít jazyk jako jejich hlavní zájem). [upravit překlad]

Historie Kázeň sociální psychologie začala u úsvitu dvacátého století. Momenty orientačního bodu zahrnují publikaci Charlese Hortona Cooley je “lidská přirozenost a společenské zřízení” v 1902, který snažil se vysvětlit společenské

zřízení použitím představy o zrcadle self. První učebnice v sociální psychologii by byly vydávané o šest let později E. A. Ross a William Mcdougall. Mlýn Johna Stuarta, Comte a jiní položili základ pro sociální psychologii tím, že tvrdí, že lidské sociální poznání a chování mohli a should být studován vědecky mít rádi nějakou jinou přírodní vědu. Gabriel Tarde a Gustave Le Bon davový psychologies byl také základní. [upravit překlad]

Významná akademická pole [upravit překlad]

Subfields sociální psychologie

Sociální psychologická práce může být oslovena se zájmy a důrazy oba psychologie a sociologie v mysli. Jako výsledek, disciplína může být rozdělena do přinejmenším dva generál subfields, který se soustředit na relativní význam některých předmětů přes jiné. (House, 1977) As sociologická sociální psychologie, které pohledy na společenské chování lidí v podmínkách asociací a vztahy, které oni mají. Tento typ se přikloní k sociologii. Jedna odnož tohoto pohledu je Osobnost a pohled společenského zřízení, který zdůrazní spojení mezi osobností jednotlivce a identitu a jak to se vztahuje ke společenským zřízením. Sociologičtí sociální psychologové inklinují publikovat v Social psychologii čtvrtletně. Sociologičtí

sociální psychologové obvykle jsou členy sekce sociální psychologie americké sociologické asociace (ASA). As psychologická sociální psychologie, které pohledy na společenské chování lidí v podmínkách duševních stavů jednotlivců a jejich bezprostředních sociálních situacích. Psychologičtí sociální psychologové inklinují publikovat v Journal osobnosti a sociální psychologie, osobnost a přehled sociální psychologie, a experimentální sociální psychologie. Psychologičtí sociální psychologové obvykle jsou členy společnosti osobnosti a sociální psychologie. [upravit překlad]

Vztah k ostatnímu poli Sociální psychologie má úzké vazby s jinými společenskými vědami, obzvláště sociologie a psychologie. To také má velmi silná pouta s polem sociální filozofie. Sociologie je studium chování skupiny a lidských společností, s důrazem na strukturách společností a procesů sociálního vlivu. Zahrnuje všechny organizační chování. Psychologie je studium základových psychologických procesů, které dělají všechna chování a zážitky možné. Některé příklady věcí to snaží se vysvětlit to být: připsání duševních stavů k jiným, pojem unitary ' self ', zrak a vnímání, osobnost a identita, válčení a násilí, láska, být hladový, se probouzet, etc. Filozofie společenských věd je studium teoretických otázek o zážitku a chování osob a vyrovnání zapojené s jak oni jsou studováni ve společenských vědách. To zahrnuje otázky příbuzné filozofii mysli, filozofie jazyka, sociální epistemologie, a mnoho ostatního pole. [upravit překlad]

Starosti sociální psychologie [upravit překlad]

Obecné výzkumné zájmy

Sociální psychologie pokouší se rozumět vztahu mezi myslemi, skupinám a chováním ve třech obecných cestách. Nejprve, to pokusí se vidět jak myšlenky, ovzduší a chování jednotlivci být ovlivnil skutečný, představil si, nebo znamenala přítomnost jiný (s) (Allport 3). Toto zahrnuje sociální vnímání, sociální vzájemné ovlivňování, a mnoho druhů sociálního vlivu (jako důvěra, síla a přesvědčování). Vyhrávat nahlédnutí do společenské psychologie osob zahrnuje vypadání u vlivů že jednotlivci mají na víry, postoje a chování jiných jednotlivců, stejně jako vliv to skupiny mít na jednotlivcích. Tento aspekt sociální psychologie položí otázky jako: Jak malé skupinové dynamiky ovlivní poznání a citové stavy? Jak sociální skupiny řídí nebo přispívají k chování, citu nebo postojům jednotlivých členů? Jak skupina ovlivní jednotlivce? Jak jednotlivec operuje uvnitř sociální skupiny? Sekunda, to pokusí se rozumět vlivu to individuální vnímání a chování mají na chování skupin. Toto zahrnuje vypadání u věcí jako produktivita skupiny na pracovišti a skupinové rozhodování. To se dívá na otázky jako: Jak práce přesvědčování ke změně seskupí chování, cit nebo postoje? Co jsou důvody za shodou, různorodost a deviace? Třetina, a konečně, sociální psychologie pokusí se rozumět seskupí sebe jak behavioral entity, a vztahy a vlivy ta jedna skupina má na další skupině (Michener 5). To položí otázky jako:

Co dělá některé skupiny nepřátelské k jednomu jiný, a jiní neutrální nebo civilní? Skupiny chovají se různým způsobem než jednotlivec u skupiny? V učebnicích Evropana je také čtvrtá úroveň volal “ideologickou” úroveň. To studuje společenské síly, které ovlivňují psychiku člověka. [upravit překlad]

Specifické výzkumné zájmy

Rozsah sociálního psychologického průzkumu. Založený na vstupu od Cotea a Levine, 2002. Některé ty základní náměty zájmu na sociální psychologii jsou: Formace dojmu - který zkoumá poznávací procesy fundamentální cesta my tvoříme dojmy z jiných. Toto zahrnuje vedení zaujatostí naše dojmy, závěry, které my děláme, a váha, kterou my dáváme k různým kusům informací. Sociální mínění - který zkoumá poznávací procesy fundamentální naše víry o sociálním světě. Některá ta heuristika nebo “orientační pravidla” zahrnují dostupnost heuristický, representativeness heuristický, a kotvit a upravení. My jsme někdy také zaujatí k přes-přisuzovat naše vlastní osobní víry ke společnosti zeširoka, tj. falešná shoda účinek. Někteří lidé také inklinují věřit ve správný svět, který může vést k obviňovat oběť za některých okolností. Self a identita – Sociální psychologové v této oblasti studium self-schémata a jejich vliv na sociální poznávací procesy, sebeúcta, self-povznesení a sociální identita.

Postoje – Ohnisko této oblasti je studium vztahu mezi postoji a chováním a použití přesvědčivé komunikace k postojům změny. Primární teorie vysvětlily to a předpověděly vztah mezi postoji a chování jsou teorie odůvodněné akce (Ajzen a Fishbein, 1980) a plánoval chování (Ajzen, 1985). Primární teorie změny postoje je pravděpodobnost vypracování model (Petty a Caccioppo, 1986). Sociální vliv - Tato oblast výzkumu zkoumá metody použití lidí nutit nás vyhovět, přizpůsobit se, nebo poslouchat jejich autoritu. Sociální dopadová teorie je nejvíce těžce použitá teorie v této oblasti (Latane, 1981). Procesy skupiny - zahrnuje studii o tvorbě skupin, účinnost a vlivy na jednotlivce. Mezilidská přitažlivost - Sociální psychologové v této oblasti studují faktory ovlivňovat přitažlivost a sympatii. Blízké vztahy - Sociální psychologové v této oblasti studium zpracuje základovou vztahovou formaci, údržbu a rozpuštění. Prominentní teorie v této oblasti jsou Interdependence teorie (Rusbult, Agnew a Arriaga, 2001) a teorie přílohy (Reis a Patrick, 1996). Agrese - Sociální psychologové v této oblasti studují faktory, které ovlivňují protispolečenské chování. Pro-společenské chování - Sociální psychologové v této oblasti studují faktory, které ovlivňují chování pomáhání. Intergroup vztahy - který studuje předsudek a diskriminaci. Socializace (který vyšetřuje učení standardů, pravidla, postoje, role, hodnoty, a víry; a agenti, procesy, a výsledky učení) a Vývoj (které pohledy na příspěvek obou příroda a živit ve výrobě společenského chování). Role pohlaví - účinky schémat role na vnímaném makeupu rodu a pohlaví Osobní vývoj a kurs života - obecné aspekty života v různých společnostech, obsahujících osobních kariér, identit, biologického vývoje a posunů v rolích Mravní vývoj - vývoj (ve stádiích) rozumný a společenský-psychologické požadované schopnosti dělat mravní mínění. Vidí Lawrence Kohlberg

Dorozumívání (který se ponoří do učení a zpracování slovního a mimoverbálního jazyka, a účinky společenských zřízení a společností na použití obou). Impresní vedení a Dramaturgy - vyšetřuje použití self-prezentace, spolu s taktickým impresním vedením, podvodem a neúspěšnými identitami. Vidí Erving Goffman Sociolinguistics a sociologie jazyka - dívá se na jak společnosti ovlivní použití jazyka a zlozvyk-versa (příslušně) Sémantika - analyzuje téma významu oběcně, obzvláště s ohledem na formální použití, a Pragmatics který analyzuje pravidla použití v rozhovoru [upravit překlad]

Výzkumné metody a teoretické záležitosti [upravit překlad]

Základní uvažování Sociální psychologové používají široký rozsah výzkumných metod; se spoléhat na otázky výzkumu. Tam je několik důležitých otázek zvážit to když připraví výzkum, mezi kterého základní otázky: 1. Je otázka výzkumu průzkumná (sbírat informace v rozkazu stavět teorii) nebo confirmatory (shromažďující informaci v rozkazu potvrdit teorii)? 2. Jak důležitá je experimentální kontrola (interní platnost) se vyrovnala bytí schopnému zevšeobecnit výsledky na naturalistickou situaci pro populaci zeširoka (externí platnost)? Založený na uvažováních nahoře, druh výzkumu (kvalitativní, nebo kvantitativní) a přesné metody, teorie a statistické analýzy jsou vybráni. [upravit překlad]

Metody Sociální psychologové použijí obě kvalitativní a kvantitativní metodologie. Kvantitativní metody zahrnovat průzkumy, kontrolované experimenty a matematické modelování, s nějakým důrazem na výzkumu correlational. Jak to je nemožné zkoušet každou osobu z populace výzkum je řízen na vzorku osob od širší populace. Sociální psychologové typicky užívací náhodný převod účastníků a kontrolní skupiny, která se podobá experimentálním skupinám ve

všech respektuje jiný než nezávislá proměnná. Když experimenty přijmou tuto formu, to inklinuje zmírnit účinky potenciálu zmate. Sociální psychologové spoléhají se často na experimentování. Kontrolované experimentování žádá manipulaci od jedněch nebo nezávislejších proměnných v rozkazu zkoumat jeho účinek na závislou proměnnou. Také požadovaný experimentální kontrola nad potenciálem zmate vlivy, známý jako vnější proměnné. Kontrolované experimenty jsou přitažlivé pro použití ve společenské psychologii, protože oni jsou vysoko ve vnitřní platnosti, znamenat, že oni jsou prostí vlivu vnějších proměnných, a tak být více pravděpodobný, že přesně ukáže kauzální vztah. Nicméně, malé vzorky používané v kontrolovaných experimentech jsou nízké ve vnější platnosti nebo míře ke kterému výsledky mohou být zevšeobecnil větší populaci. Sociální psychologové často využijí výzkum průzkumu, když oni zajímají se o výsledky, které jsou vysoko ve vnější platnosti. Průzkumy používají různé formy náhodného vzorkování (jednoduchý, rozvrstvený, sdružený) získat vzorek respondentů, kteří jsou reprezentující populaci. Tato metoda výběru předmětu zvětší naděje, že výsledky od studia průzkumu jsou generalizable k populaci v pochybnost. Na druhé straně, průzkumy inklinují být chudý na vnitřní platnost, protože oni se spoléhají na analýzu correlational nebo sílu a směr vztahu mezi proměnnými. Protože průzkumy systematicky nemanipulují s proměnnými nebo kontrolou pro zmate, příroda nebo směr potenciálního kauzálního vztahu je neznámý. Nicméně, nové statistické metody jako strukturální rovnice modelování jsou zvyklí na test na potenciální kauzální vztahy v datech correlational. Také dostupný k sociální psycholog je detailní prohlídka existující vědecké literatury, který je nazýván meta-analýza. Kvalitativní metody zahrnovat naturalistické pozorování a terénní výzkum, pozorování účastníka, analýza obsahu, analýza pojednání, ethnomethodology, a etogenia. Metody pozorování jako pozorování účastníka jsou někdy zaměstnané u sociálních psychologů. Tyto metody mají velmi málo interní ale slušná úroveň externí platnosti jak chování studovali je ne zmatený dřívější předpoklady o výzkumníkovi. Oni jsou používáni hlavně tvořit teorii a hypotézy pro pozdnější testování přes experimentální nebo výzkum průzkumu. Mnoho výzkumníků zdůrazní důležitost multimethodological přístupu ke společenskému průzkumu, kreslení od obou kvalitativních a kvantitativních přístupů. (Roth, 1987) například, použití kvalitativních metod poskytovat

hypotézu, kvantitativní metody testovat hypotézu a následující kvalitativní metody rozumět odchylkám od hypotézy. [upravit překlad]

Základové záležitosti Ve společenské psychologii, jak v nějaké jiné disciplíně, tam bude množství fundamentálních filozofických náchylností v projektech vědců. Někteří těchto náchylností zahrnovat povahu sociálních znalostí sám, povaha sociální reality a těžiště lidské kontroly v akci (Cote a Levine, 2002; Slife a Gantt, 1999). Jedna hlavní a trvalá krize byla debata o positivismu a fenomenologie. V bývalý, fokus výzkumu byl pokus najít překlenující, univerzální práva ke společenskému chování a historie. V latter, kontrastem, důraz je na ohnisku empirického studia a výrobních přesných popisech sociální reality, bezohledně zda nebo ne oni seděli velké teorii nebo vysvětlení. Tyto dvě formy inklinovaly půjčovat sebe k laskavosti jeden kvantitativní nebo kvalitativní metody, příslušně. Kromě těchto dvou orientací, tam je třetí výhled: druh sociálního racionalismu, který používá axiomatické presuppositions aby vysvětlil sociální realitu. Jeden zásadní problém pro sociální psychology je zda nebo ne jejich studia mohou nebo should nakonec být dohodnutý v podmínkách významu a vědomí za sociální akcí, jak s psychologií lidu, nebo zda nebo ne více objektivní materialista a behavioral fakty mají být dané exkluzivní studium. Tento problém je obzvláště důležitý pro ty uvnitř sociální psychologie kdo studovat význam a jazyk, a pro ty v sociologické sociální psychologické tradici kdo favorizovat symbolické interactionism, protože odmítnutí studie o významech by vedlo k reclassification takového výzkumu jak unempirical. Tři trvalá témata ve filozofii společenských věd, a který přímo ovlivnit sociální psychologii, byli struktura-debata agentury, a příbuzné diskuze o determinizmu a svobodné vůli. [upravit překlad]

Etika výzkumu Sociální psychologové jsou znepokojeni etickými otázkami a tam jsou jisté etické diskuse, které jsou obzvláště zřejmé v této oblasti. Branka sociální psychologie má rozumět přirozeně nastávajícímu poznání a chování ve společenském kontextu, ale samá věc dodržujících osob ve společenských kontextech inklinuje ovlivňovat a měnit jejich chování. Z tohoto důvodu, mnoho experimentů sociální psychologie využije podvod ukrýt nebo zdeformovat určité stránky studia. Podvod může zahrnovat falešné titulní příběhy, falešní účastníci (známí jako

společníci nebo loutky), falešná odezva daná účastníkům, a tak dále. Tato praxe byla napadána některými psychology, kteří tvrdí, že podvod za jakýchkoli okolností není eticky správný a tím jiným výzkumem strategie (např. role-playing) should být používán místo toho. Bohužel, výzkum ukázal, že role-playing studia nedosáhnou stejných výsledků jako studia podvodu a toto hodilo pochybnost na jejich platnost. Kromě podvodu, experimenters mají občas dal lidi do potenciálně nepohodlné nebo rozpačité situace (např. Milgram experiment), a toto také bylo kritizováno za etické důvody. Chránit práva a zdar účastníků výzkumu, a současně objevit významné výsledky a pohledy do lidského chování, doslova celý výzkum sociální psychologie musí projít kolem etické recenze proces. U většiny vysokých škol a univerzity, toto je řízeno výborem pro etiku nebo institucionální recenzí nastoupit. Tato skupina zkoumá navrhovaný výzkum ujistit se že žádné ublížení je děláno k účastníkům, a že výhody studia převažují nad nějakými možnými riziky nebo nepohodlími k lidem účastnit se studia. Dále, proces informovaný souhlas je často používán ujistit se že dobrovolníci vědí, že co se stane v experimentu a rozumět, že oni mají dovoleno opustit experiment kdykoli. A vyslechnutí hlášení je typicky hotový u závěru experimentu aby odhalil nějaké podvody použitý a obecně se ujistit že účastníci jsou nedotčení procedurami. Dnes, nejvíce výzkum sociální psychologie zahrnuje už žádné riziko ublížení než moci být očekáván jak rutinovým psychologickým testováním nebo normální denní aktivity. [upravit překlad]

Důležité termíny a pojetí [upravit překlad]

Heuristika Heuristika - široce, heuristický je metoda na problém-platit. Slovo přijde ze stejného řeckého kořenu jak “heuréka”. V psychologii heuristika viděný být jsou jednoduchá, účinná orientační pravidla který byli chystal se vysvětlit to jak osoby učiní rozhodnutí, přijít k míněním a vyřešit problémy, typicky když stojí před komplexními problémy nebo neúplnými informacemi. Tato pravidla pracují dobře pod většinou okolnostmi, ale v jistých případech vést k systematickým poznávacím zaujatostem. dostupnost heuristický je heuristický který nastane, když lidé odhadují pravděpodobnost výsledku umístěný na jak snadný že výsledek má představit si. Jako takový, živě popsal, citově-nabité možnosti budou vnímané jako bytí

více pravděpodobně než ti to být usilovněji k obrazu nebo jít těžko rozumět, končit korespondenční poznávací zaujatostí. zástupce heuristický je heuristický wherein, který my převezmeme commonality mezi předměty podobného vzhledu. Zatímco často velmi užitečný v každodenním životě, to může také skončit stereotyping a nepravdivými zevšeobecňováními když použitý nesprávně. [upravit překlad]

Přesvědčování Přesvědčování je forma vlivu. To je proces vůdčích osob k přijetí nápadu, postoji nebo akci rozumný a symbolický (ačkoli ne jen logický) prostředky. To je problémřešit strategii, a se spoléhá na “žádosti” poněkud než síla. Jsou tam čtyři podstatná hlediska: 1. Communicator, osoba jehož důvěřivost, kvalifikace, důvěryhodnost a přitažlivost všichni hrají roli. 2. Zpráva, mající měnící se stupně důvodu nebo cit, je jeden jednostranný nebo dva sided, a je zdůrazněn prvenstvím nebo recency. 3. Kanál, zda to být interpersonal nebo média umístěný, pasivní nebo aktivní v přírodě. 4. Publikum, mající širokou paletu demografie a preference. Vliv - sociální psychologie zvažuje velké množství cest ve kterém jednotlivec může být ovlivňován. Dva důvodů proč lidé vědomě dovolí sebe být ovlivňován být: Normativní vliv - touha se přizpůsobit a získat skupinový souhlas, vyhýbat se strachu nebo odmítnutí a konflikt, a Informační vliv - touha získat užitečné informace přes shodu, a proto dosáhnout správného výsledku. Důvěřivost je believability sdělení, akce nebo zdroj, a schopnost pozorovatele věřit tomu sdělení. V řečnictví, Aristotle zvažoval důvěryhodnost reproduktoru, jeho charakter, být jeden z forem důkazu. Současný sociální vědní výzkum shledal, že tam je několik dimenzí důvěřivosti. Berlo a Lemert (1961) známý tři: schopnost, důvěryhodnost a dynamičnost. Vypracování model pravděpodobnosti rozlišuje mezi dvěma cestami k přesvědčování: centrální cesta a periférie směrují zpracování. Toto je dvojízpracovat teorii zpracování informací. Centrální cestovní procesy zahrnují

opatrnou, logickou prohlídku přesvědčivé komunikace (např., řeč, reklama, etc.) stanovit zaslouží si argumentů. Za těchto podmínek, osoba je jedinečné poznávací odezvy na zprávu určí přesvědčivý výsledek (tj. směr a velikost postoje se mění). Okrajový procesy cesty, na druhé straně, požadovat malé myšlení, a proto převládat pod podmínkami, které podporují nízké vypracování. Tyto procesy často se spoléhají na kritickou heuristiku (např., “experti jsou vždy správně”) nebo povrchové rysy zprávy (např., množství argumentů představovalo) nebo jeho zdroj (např., jejich přitažlivost). Která cesta je vzata je určen rozsahem vypracování. Jak motivational tak faktory schopnosti určují vypracování. Motivational faktory obsahují (mezi ostatními) osobní závažnost tématu zprávy, zodpovědnost, a osoba je potřeba Cognition (jejich vrozená touha užít si myšlení). Faktory schopnosti zahrnují dostupnost poznávacích prostředků (např., přítomnost nebo nepřítomnost tlaků času nebo rozptylování) nebo významné znalosti potřebovaly opatrně zkoumat argumenty. Pod stavy průměrného vypracování, směs centrální a okrajové cesty procesy odkážou průvodci zpracování informací. Noha-v-- technika dveří je metoda přesvědčování. V tom, persuader dělá něco malý aby vzbudil cílový zájem, předtím, než se přesune k čemu on opravdu chce. Příbuzný trik je návnada a vypínač. Příklad je praxe hmoty charit-posílat malé reklamní dárky (takový jako pera) k příjemcům v očekávání přesvědčit je, aby otevíral dopis a zvažoval, že daruje peníze, spíše než jednoduše uvrhovat dopis do odpadkového koše. [upravit překlad]

Skupinová dynamika Skupinová dynamika je studie jak individuálních chování se liší se spoléhat na proud jednotlivců nebo potenciální spojení s sociologickou skupinou. Sociální facilitation byly tradičně viděny být tendence pro lidi být probuzen do lepšího výkonu prostých úkolů když pod okem jiní spíše než zatímco oni jsou osamocení. Složité úkoly jsou často vykonávány v nižším způsobu v takových situacích nicméně. Sociální facilitation byl obnovovaný jako zvýšená pravděpodobnost individuálního předvádění už pravděpodobné úlohy když ve společnosti jiných. Toto ovlivnit byl ukazován být nejsilnější mezi ty kdo být nejvíce znepokojený nad názory na jiné, a když jednotlivec je sledován někým oni nevědí to, a/nebo moci ne vidět dobře. Sociální promarňování je tendence jednotlivců se flákat když práce je shromážděna a individuální výkon není oceněn. Dobrý příklad sociálních facilitation je závod nohy (kde jednotlivec běží rychleji když neosamocený) jak

protichůdný k tahanici skupiny (kde práce je shromážděna a nedostatek jednotlivců výkonu jde těžko si všimnout). Deindividuation je jev vzdávat se něčího smyslu self-uvědomění nebo identita. Toto může stát se v důsledku slušivé části skupiny, takový jako armáda nebo dav, ale také v důsledku rozjímání. To může mít docela ničivé účinky, někdy dělat lidi více pravděpodobné, že spáchá zločin, jako když krade (Dienera, 1976) nebo dokonce přes-prosadit zákon, takový jako policie v situacích vzpoury. Riskantní posun - ve skupinových podmínkách, lidi s relativně průměrnými hledisky inklinují předpokládat, že jejich groupmates drží více krajních názorů, a změnit jejich vlastní názory v náhradě -- jev známý jako groupthink. Toto může nastat současně a v izolaci: všichni členové skupiny by mohli přizpůsobit jejich pohledy konzervativnější nebo liberální pozici, tak vést k “shodě” to je totálně falešné. Riskantní posun nastane, když skupina všeobecně se shodne na běhu akce, která je podobně extrémnější než oni by měli vyrobený jestliže zeptal se individuálně. Riskantní posun je jedna strana obecnějšího jevu nazývala skupinu polarizací. Groupthink - v situaci groupthink, každý člen skupiny pokouší se přizpůsobit se jeho nebo její názory k čemu oni věří být shoda skupiny. V obecném smyslu toto vypadá, že je rozumný způsob, jak se blížit k situaci. Nicméně toto vyústí v situaci ve kterém skupina nakonec se shodne na akci který každý člen by mohl individuálně zvážit to být nemoudrý (riskantní posun). Vliv menšiny a vedení - vliv menšiny je míra ke kterému vlivu menšin skupina. Jejich schopnost k vlivu je založená na několika faktorech, zahrnovat souhlasné udržování jejich pozice, míru jejich zběhnutí od většiny a jejich sebedůvěru. Vedení je schopnost k průvodci, mobilizovat, a udržovat skupinu. Někteří vidí vedení jako formu vlivu menšiny, v tomto případě menšina jednoho. Vedení může být rozděleno do dvou typů: vedení úlohy, a sociální vedení. Vedení úlohy se zaměří na organizaci, standardy a cíle. Sociální vedení nabídne podporu a nápovědu k jiným, se stará o týmovou spolupráci a zprostředkovává konflikt. Většina organizací zahrnuje aspekty obou stylů vedení uvnitř hierarchie jejich vedení. [upravit překlad]

Poznávací zaujatost Poznávací zaujatost zahrnuje některého širokého rozsahu účinků pozorovatele poznaných v poznávací vědě a sociální psychologie včetně velmi základní Statistics, sociální přičítání, a chyby paměti, které jsou společné všem lidem.

Zaujatosti drasticky překroutí spolehlivost neoficiálního a legálního důkazu. Sociální zaujatosti, obvykle volané attributional zaujatosti ovlivní naše každodenní sociální vzájemná ovlivňování. A zaujatosti příbuzné pravděpodobnosti a rozhodování významně ovlivní vědeckou metodu, která je uváženě navržená minimalizovat takovou zaujatost od nějakého jednoho pozorovatele. Viďte kognitivní psychologii a seznam poznávacích zaujatostí pro další informace. Confirmation zaujatost - jeden z nejdůležitějších objevů v Social psychologii je Confirmation zaujatost druh statistické zaujatosti popisovat tendenci hledat nebo interpretovat informaci v cestě, která potvrdí něčí předsudky. Výzkumníci byli ukázaní aktivně hledat a přiřazovat více váhy k důkazu, který potvrdí jejich hypotézu, a zamítnout nebo dolů zvážit důkaz, který mohl disconfirm jejich hypotézu. Jako takový, to může být myšlenka jako forma výběrové zaujatosti ve shánění důkazů. Zaujatost zpětného pohledu - falešná paměť mít předvídané události nebo přehánění aktuálních předpovědí, poté, co stal se vědomý výsledku. Fráze jako “já jsem znal to!” nebo “já jsem řekl vám tak!” někdy, ale ne vždy, včlenit zaujatost zpětného pohledu. Self-podávat zaujatost a Egocentric zaujatost - Self-zaujatost porce je naše tendence vzít ocenění za naše úspěchy a vina jiní pro naše poruchy. Egocentrická zaujatost je příbuzná, a popisuje naši tendenci k přes-zdůraznit náš osobní příspěvek ke skupině projektuje (jak úspěchy tak poruchy). Základní chyba přičítání - tendence k pohledu ones vlastní děje jak založený na vnějších okolnostech ale akcích jiných jak založený na jejich vlastní osobnosti a rozestavení. Tyto attributions jsou provázené pomocí konsensu, hustota, a výraznost. Základní přičítání chyba je obecně viděna být výsledek pohledu. Důvtipné hlavní příčiny za chováním jiných jsou často přehlíženy v prospěch informací se domníval být více větší nápadnosti. Overconfidence - lidé byli dokázaní být překvapivě overconfident. Neschopnost byla ukázaná popouzet takové overconfidence, zatímco skutečná účinnost inklinuje redukovat to; vidět Overconfidence efekt. Iluzorní korelace jsou víry, které nesprávně předpokládají vztah mezi jistým druhem akce a účinek. Oni mohou být způsobeni, kromě jiného, událost, která vystupuje jak jedinečný. Například, “jediný čas, který já zapomenu má tužka je, když my máme test” je nejvíce pravděpodobný iluzorní korelace (ledaže reproduktor je velmi, velmi, nešťastný). To je pravděpodobné způsobený jediný nemnoho jiné tužky-méně testů, který vystupovat zvláště pramenit v paměti.

Iluze kontroly je tendence pro lidi věřit oni mohou řídit nebo přinejmenším vlivné výsledky kterých výzkumníků považují je mít žádný vliv přes. Modlitba, pověry a postuloval nadpřirozené síly podtrhnout limitace vědy falšovat mnoho z těchto “iluzorních” kontrol. [upravit překlad]

Jiné cognitions a vnitřní vlivy Self-účinnost - Self-účinnost je víra, že jeden má schopnosti vykonat běhy požadovaných akcí zvládnout potenciální situace. Na rozdíl od účinnosti, který je síla vyvolat efekt (v podstatě, schopnost); self-účinnost je víra (nicméně přesná) že jeden má sílu vyvolat ten efekt. Sebeúcta - sebeúcta nebo self-hodnota zahrnuje osobu je subjektivní hodnocení sebe nebo sebe jak skutečně pozitivní nebo negativní do určité míry (Sedikides a Gregg, 2003). Opačný k oblíbenému názoru vysoce sebeúcta není vždy zobrazil jako prospěšný. Vysoce sebeúcta může vyústit v nerealistická očekávání, a mohou výsledek v domýšlivosti, hrubost, týrání nebo agrese, zvláště když jednotlivec s vysokou sebeúctou je ohrožený nebo sonduje kontroly. Těžiště kontroly - těžiště kontroly (původně vyvinuté Julian lumpem v padesátých létech) měří rozsah ke kterému jednotlivec si prohlíží události a výsledky jako bytí řízené interními osobními snahami, nebo vnějšími sílami, takový jako osud nebo šance. Porovnejte svobodnou vůli a determinizmus. Self-handicapping - je definován jak “jakákoliv akce nebo volba nastavení výkonu, které zlepší příležitosti ztvárnit poruchu a k úspěchu internalize.” To zahrnuje umístění překážek v ones vlastní cesta aby omluvil ones následné selhání. Příklad by hrál videohry místo studování před velkou zkouškou. Poznávací nesoulad - poznávací nesoulad si myslí, že odporovat cognitions sloužit jako síla, která si vynutí lidskou mysl získat nebo vynalézt nové myšlenky nebo víry, nebo modifikovat existující víry, aby minimalizovat množství nesouladu (konflikt) mezitím cognitions. V ekonomii tento termín je také nazýván lítostí kupce. Tato pošta-chování koupě více pravděpodobně se stane, když koupě je nějaký dražší. Spotřebitel může zažít některé lítosti nebo výslech jak k zda koupě byla nějaký dobrý. Kontrolované a automatické zpracování - kontrolované zpracování je naše vědomá mysl, a zahrnuje myšlenky my jsme vědomí, a naplánovat v lineárním způsobu. Automatické zpracování je naše intuitivní nebo instinktivní podvědomé myšlenky a pocity, který my často nečekáme a nemůžeme ne předpovídat.

sebenaplňující proroctví je předpověď to, v být dělán, vlastně způsobí sebe stát se pravdivý. Například, v kapitálovém trhu, jestliže to je široce věřil tomu srážka je hrozící, investoři mohou ztratit důvěru, prodávat většinu z jejich akcií, a vlastně způsobit kolizi. Postoj je poznání, které má ovlivnit na chování. Přes takový zdánlivě jasná korelace, sociální psychologové shledali, že to soukromě drželo (vnitřní) postoje mají překvapivě málo prediktivní hodnota pohlížet na aktuálnímu chování. Místo toho oni našli skvělou dohodu “mravního pokrytectví” (Batson 1997, 2001, 2002). Situace když postoj má nejvíce prediktivní hodnotu být když společenské nebo jiné vlivy na naše chování nebo morální nároky jsou minimální, a když naše postoje jsou zvláště silné nebo přesné k chování v pochybnost. Shoda je míra ke kterým členům skupiny bude měnit jejich chování, pohledy a postoje k záchvatu pohledy na skupinu. Skupina může ovlivňovat členy přes podvědomé procesy nebo přes zjevné tlaky okolí na jednotlivcích. Velikost skupiny, jednomyslnost, soudržnost, stav, předchozí závazek a názor veřejnosti všichni pomáhají stanovit úroveň shody jednotlivec bude přemýšlet k jeho skupině. Reactance (psychologie) je akce v přímém rozporu k pravidlům a pravidlo; to může nastat, když někdo je těžko nucený přijímat jistý pohled nebo postoj. Reactance může přimět osobu, aby adoptoval nebo posílit názor nebo postoj, který je opačný k čemu byl míněn a také zvětší odpor vůči přesvědčování. Mírný příklad mohl být bytí chlapce celá více zaujatý hraním dívky “těžkým dostat” nebo pitím dospívajících dětí k přemíře v prostředí zákazu když oni by nedělali tak ve více liberální kultuře. Esence reactance je povstání. [upravit překlad]

Hlavní teorie v Social psychologii [upravit překlad]

Teorie přičítání Teorie přičítání - teorie přičítání je znepokojena cestami ve kterém lidé vysvětlí to (nebo atribut) chování jiných. Teorie se dělí lidi cesty připisují příčiny událostem do dvou typů. “Externí” nebo “situational” přičítání přiřadí příčinnost k vnější faktor, takový jako počasí,

“interní” nebo “dispositional” přičítání postoupí příčinnost faktorům uvnitř osoba, takový jako jejich vlastní úroveň se inteligencí nebo jiné proměnné, které dělají jednotlivce zodpovědného za událost. Podle Harolda Kelleye, tři základní metody stanovení jestliže akce jiných jsou kvůli interním nebo externím faktorům být: Výraznost (osoba chová se způsobem jedinečným pro situaci, nebo oni často hrají tuto cestu?), shoda (jiní by se chovali tato cesta v takový situace?), a hustota (osoba obecně se chová tato cesta daný tato situace?). [upravit překlad]

Behaviorismus Teorie zesílení rozumí společenskému chování být způsoben klasickým a operant předurčením (zesílení). V radikálním ročníku, to předpokládá, že celé sociální poznání odstartuje vnější prázdné místo a je vytvořeno předurčením. [upravit překlad]

Vývojová teorie Vývojová teorie pokouší se vysvětlit akce osob v kontextu přenos genu přes generace. Evoluční psychologie může vzít poznávací pohled a vytvořit hypotézy o funkci a designu tím, že uznává evoluční příčinný proces, který stavěl tyto poznávací mechanismy. Sociální psychologové, kteří použijí evoluční perspektivu, takový jako Douglas Kenrick a Jeffry Simpson, adresa mnoho ze stejných témat jako vědci, kteří identifikují jak evoluční psychologové, ale inklinovat dát více pozornosti tradičnějším sociálním psychologickým tématům, takového jak společenského vlivu, vnímání osoby a vztahů intergroup. [upravit překlad]

Symbolické interactionism Symbolické interactionism - sociologická teorie, vznikat v myšlenkách na medovinu Georgea Herberta, to obsahuje dvě hlavní verze: Strukturální Si a zpracovat Sie. Strukturální Si využije sdílené sociální vědomosti od makravyrovnaný vysvětlit sociální vzájemná ovlivňování a psychologické faktory u mikra-vyrovnaný. Strukturální Si se zaměří na relativně statické vzory v mikrevzájemná ovlivňování úrovně, která jsou způsobena těmi makro-struktury úrovně. Strukturální výzkumníci Sie inklinují k užívacím kvantitativním metodám. Identitní teorie (Styker a Burke, 2000) a ovlivnit-teorie kontroly (Heise, 1979) odrostl této tradice. Zpracovat Sie pochází z Second Chicago školy a prohlíží si sociální vzájemná ovlivňování být konstantní tok a studovat to bez odkazu na větší

společenské zřízení. Zpracovat Sie výzkumníci inklinují použít kvalitativní a etnografické metody. [upravit překlad]

Kognitivní psychologie Kognitivní psychologie je psychologická věda, která studuje poznání, duševní procesy, které underlie chování, včetně myšlení, úvaha, rozhodování, a k nějaké motivaci rozsahu a citu. Kognitivní psychologie pokryje široký rozsah domén výzkumu, prozkoumání problémů o workings paměti, pozornost, vnímání, reprezentace znalostí, úvaha, kreativita a problém platit. [upravit překlad]

Jiné teorie v sociální psychologii Sociální poznání - je hlavně zaujatý s jak lidé zpracovávají sociální informace, obzvláště jeho kódování, ukládání, získávání, a použití v sociálních situacích. Sociální poznávací zájem o zpracování informací má mnoho spříznění s jeho disciplínou sestry, kognitivní psychologie. Upovídaná psychologie - také popsal jako druhá poznávací revoluce. Jeho hlavní myšlenka říká, že není tam žádná “poznávací úroveň” jako takový, a že upovídané jevy jako poznání by měly být studovány jen pozorovatelnými metodami jako pečlivý rozbor každodenního použití jazyka. Sociální výměnná teorie - zdůrazní názor, že, v relativně volných společnostech, sociální akce je výsledek osobní výběr mezi optimálními výhodami a náklady. Viz též rozumná výběrová teorie. Sociální učící teorie - v srovnání s teorií zesílení, sociální učící teorie pokouší se vysvětlit všechny lidského chování pozorování a mimicry. Psychosocial teorie - prozkoumá a zdůrazní roli unconscious duševní události na lidské sociální myšlence a chování. Jeho psychologické založení je teorie psychodynamic. Sociální reprezentace teorie - pokus rozumět jak lidé reprezentují myšlenky na svět a sám v podobných cestách. [upravit překlad]

Známé případy, studia a přidružené práce Slavné experimenty ve společenské psychologii obsahují:

Milgram experiment: Experimenter (E) přesvědčuje účastník (S) dávat co účastník věří jsou bolavé elektrické rány k dalšímu účastníkovi (), kdo je vlastně herec. Mnoho účastníků pokračovalo dát rány přes prosby o milost od herce. Milgram experimentuje, který studoval jak daleko lidé by šli vyhýbat se nesouhlasit proti autoritě dokonce když utrpení jiní byli v sázce. (V té době hlasování psychiatrů ukazovalo víru, že jen 1 % lid by byl schopný pokračování k bolesti příčiny do extrémní úrovně.) přicházející brzy po druhé světové válce, to navrhlo, že lidé jsou více citliví na kontrolu z pravomoci než byl pak převzat v západním demokratickém světě. Asch shoda experimentuje od pozdních padesátých lét, série studi, která ostře demonstrovala sílu shody ve skupinách na vnímáních/cognitions a chování jednotlivců. Stanford vězeňský experiment, Zimbardo, kde role-playing cvičení mezi studenty šlo ven kontroly. Muzafer Sherif je chlapecký táborový experiment. Dirigoval dvakrát v Robbers jeskyni. Výzkumníci rozdělili chlapce v ke dvěma soupeřícím skupinám a pokusil se spojit je znovu pozdnější na přes vzájemné výzvy. Také známý jako realistická konfliktní teorie, protože intergroup konflikt byl přiměn přes slabé zdroje.

Autoritářská osobnost Theodor Adorno - díval se na postoje, hodnoty a duševní zvyky čeho on volal “autoritářskou” osobnost Otevřená a uzavřená mysl Milton Rokeach - pokračovat v osobnosti despoty, která vysvětlila poznávací rozdíly Případ Kitty Genoveseové - pohledy na nahromadění seskupí chování v době krize — účinek nezúčastněného diváka, ukazovat jev rozšiřování zodpovědnosti. Amal a Kamal - indické děti, které měly žádný lidský kontakt. Bobo panenkový experiment Albert Bandura Studia výrazu obličeje Paula Ekman City Ifaluk Micronesie Cathrine Lutzová. Cathrine Lutzová dělala základní terénní výzkum odhalovat mnoho problémů tradičního emočního výzkumu. Prezentace self v každodenním životě, tak nazvaný Dramaturgy nebo analogie divadla vyvinutý Ervingem Goffman, které pohledy na pozadí významů jak lidé se představují Článková sociální psychologie jako historie Kenneth Gergen. Tento článek byl jeden z hlavních prací na incidentu známý jak ' krize sociální psychologie ' v ' 70s.

sociální psychologie

1. PŘEDMĚT SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

1.1 Problematika sociální psychologie

Vypůjčme si úvodem čtyři dobře zvolené příklady, které uvádí JUDr. Jan Kosek v učebním textu Sociální psychologie pro právníky (Spolek čs.právníků Všehrd, 1992):

„Představme si…, že na televizní obrazovce zrovna probíhá diskuse o česko-slovenských vztazích. Student Petr sleduje spolu se třemi spolužáky projevy aktérů besedy. Ze všeho nejvíce se mu zamlouvá příspěvek a argumentace jednoho moravského spisovatele. Když ale pořad skončí, jeden ze spolužáků prohlásí, že právě onen spisovatel se mu ze všech diskutujících líbil nejméně. Jeho příspěvek označí za vzorovou ukázku moravské falešnosti a jeho argumentaci hodnotí výrazy, mezi nimiž např.slovní spojení ´pod psa´vyniká svojí umírněností. Zbývající dva spolužáci souhlasně přikyvují. Petr se tváří všelijak, a když se ho konečně otážou, co si o tom myslí on, opáčí nepříliš zřetelně: ´Zklamal mě, zklamal… . Čekal jsme od něho mnohem víc.´

Pětiletý chlapec dostane od rodičů k narozeninám samopal z umělé hnoty. A protože děti bývají často rozumnější než rodiče, za pár minut dárek odloží a celý týden po něm ani nevzdechne. Potom ho aleč navštíví kamarád, který zbraň náhodou objeví a začne si s ní hrát. Náš pětiletý hrdina se v tu ránu rozčílí a – využívaje své fyzické převahy – milému kamarádovi samopal sebere. Staví se, jako by nikdy předtím neměl milejší hračku a zbytek dne stráví tím, že střílí jako zjednaný po všem, co se pohybuje.

Další příběh se skutečně odehrál. V r.1970 došlo na univerzitě v Kentu v Ohiu k tragédii. Během studentské demonstrace zastřelili příslušníci Národní gardy čtyři studenty. Výzkumy veřejného mínění, které pak byly provedeny, přinesly řadu pozoruhodných zjištění. Jedna středoškolská učitelka např. uvedla, že si studenti svůj osud zasloužili. Námitka, že dva z nich se pouze procházeli v areálu univerzity, milou pedagožkou vůbec neotřásla, protože na jejich adresu prohlásila: ´Každý, kdo se v ulicích takového města jako je Kent ukazuje s dlouhými vlasy, ve špinavých šatech nebo naboso, si zaslouží, aby ho zastřelili.´

Když probíhalo mistrovství světa ve fotbale, rozproudila se v jednom pražském hostinci po skončení zápasu, v němž hráli i domácí Italové, živá debata. Řeč se postupně stočila i na hodnocení kvalit jednotlivých národů. Kromě jiných pozoruhodností se bylo možno doslechnout, že Italové jsou víceméně něco jako cikáni. Vzhledem k tomu, že řada poznámek

návštěvníků oné restaurace svědčila celkem jednoznačně o tom, jaký mají vztah k romským spoluobčanům, bylo nabíledni, že i Italy považují za jakousi nižší rasu.“

Dodejme ještě jeden příklad: přímo nebo zprostředkovaně (prostřednictvím televize nebo v jednom případě i nás i prostřednictvím filmového zpracování) známe situace, kdy rozvášnění fanouškové fotbalového utkání jsou schopni vyvolat rvačky, rozbíjet vše, co se jim dostane do cesty apod.

V prvém případě se můžeme ptát, jak je možné, že Petr podlehl názoru spolužáků? Je to záležitostí jeho individuálních vlastností, výsledkem sociálního působení (tlaku) nebo kombinací obojího?

Proč se hračka-samopal stal pro malého chlapce přitažlivým až tehdy, kdy si s ním začal hrát jeho kamarád?

Je případ učitelky z Kentu případem fanatického moralisty, nebo je zákonité, že máme tendenci zbavovat se morální zodpovědnosti za ublížení druhým tvrzením, že si za to mohou sami a přisuzovat jim negativa?

Kde se berou xenofobní postoje vůči jiným národům a národnostním menšinám? Je přenos odsuzujících předsudků podle náhodných vnějších znaků vlastní pouze nevzdělaným primitivům nebo jde o obecnější zákonitost?

Jsou běsnící fanouškové lidmi např. s nadměrnou agresivitou (případně s jinými či dalšími typickými osobnostními rysy), nebo jsou obětí davových zákonitostí, či si jen vylévají zlost z prohraného utkání?

Podobných situací je nesčetné množství, řadu z nich přímo zažíváme jako svědci či jako aktéři.

Evidujeme otázky zásadního charakteru, jako např.: je chování, jednání a prožívání člověka určováno (determinováno) především jeho biologickou dimenzí, nebo jeho sociální dimenzí zkušenostmi, vyplývajícími z jeho sociální existence?

Evidujeme i řadu otázek dílčích, jejichž zodpovězení má mnohdy bezprostředně praktický význam, jako např.: jak vznikají mezi lidmi sympatie a antipatie a jak ovlivňuje jednání a chování člověka? Jak lidé vysvětlují jednání vlastní a jednání druhých? Jak vznikají a ovlivňují člověka hodnoty, zájmy apod.? Co je podstatou frustrace a stresu a jak se s nimi lidé vyrovnávají? Jak vznikají a ovlivňují chování a jednání člověka předsudky? Jaký je vztah mezi sociálními rolemi (muž, žena, otec, dítě, učitel, nadřízený atp.) a chováním a jednáním člověka? Jak je možno ovlivňovat druhé? Jaké jsou vzájemné vztahy mezi jedincem a skupinou? Jak lidé komunikují? Jak se mění chování a jednání člověka v davu?

Mnohé otázky jsou kladeny a odpovídány již dlouhá staletí, mnohé však vznikly a nabyly aktuálnosti až se vznikem a následným rozvojem společenských věd v druhé polovině devatenáctého století a ve století následujícím. Postupně se prosadil názor, že jde o problematiku, mající charakter samostatného objektu zkoumání, který by se mohl stát předmětem samostatného vědního oboru. Tak se na přelomu devatenáctého a dvacátého století objevily první pokusy o konstituování sociální psychologie jako vědy.

1.2.

Předmět a definice sociální psychologie

Vymezení předmětu zkoumání (tedy objektu, který má být zkoumán) a metodologie (tedy způsoby, jakými je objekt zkoumán) je klasickým požadavkem na uznání vědního oboru. Vyjdeme-li z antropocentrického pojetí sociální psychologie (původně bylo do jejího předmětu zahrnováno i studium sociálního chování zvířat, kterým se dnes zabývá etologie), vznikla otázka, zda objekt zkoumání – člověk – není dostatečně pokryt jinými vědními obory (psychologie, fyziologie, sociologie a další, nověji označované jako „vědy o člověku“). Přístup ke zkoumání jednoho a téhož objektu může však být různý a jeho dostatečně přesná specifikace (včetně metodologie zkoumání a způsobu interpretace) je pak rozhodujícím faktorem pro uznání příslušného oboru jako vědní discipliny. Různí autoři pak představují různé přístupy a pojetí, např.: • F.H.Allport (1924) – chování individua, pokud jeho chování stimuluje jiná individua nebo je samo reakcí na jejich chování • .G.Murphy, L.B.Murphy, Th.M.Newcomb (1937) – studium procesu, jímž se člověk stává členem skupiny a funguje v ní • Th.M.Newcomb (1950) – sociální interakce • O.Klineberg (1954) – aktivity individua, ovlivňované jinými individui • M.Sherif, C.W.Sherifová (1956) – zkušenosti a chování individuí ve vztahu k sociálně stimulujícím situacím • D.Krech, R.S Crutchfield, E.L.Ballachey (1962) – interpersonální chování

• • •

E.Aronson (1972) – vliv, který vyvíjejí lidé na názory a chování jiných lidí S.Mika (1972) – psychické procesy a chování osob nacházejících se v sociálních situacích W.Herkner (1991) – interakce mezi individui

Uvedené (a mnohé další) přístupy k vymezení předmětu sociální psychologie jsou dány obecným vývojem oboru a věd vůbec, s čímž souvisí i jednotlivé směry (koncepce), které jednotliví autoři přijali (např.behaviorismus, neobehaviorismus, sociální interakcionismus, sociocentrické směry, kognitivní směry apod.). Na základě takto různě vymezovaných předmětů bádání jsou jednotlivými autory formulovány definice oboru. Poznámka: někteří autoři učebnic sociální psychologie však předmět oboru nijak nevymezují a definice u nich nenalezneme. Uvádějí různé důvody (např. omezení bádání svazováním do předem vymezených hranic).

Uveďme jako příklady několik definic: F.H.Allport (1924): sociální psychologie je věda, „…která studuje chování individua, pokud jeho chování stimuluje jiná individua nebo je samo reakcí na jejich chování, a která popisuje vědomí individua, pokud je vědomím sociálních objektů a reakcí.“ Th.M.ewcomb (1950): „Předmětem sociální psychologie je interakce“. (Srovnej – W.Herkner – 1991: „Sociální psychologie je věda o interakcích mezi individui.“ M.Sherif, C.W.Sherif (1956): „Sociální psychologie je vědecké studium zkušeností a chování individuí ve vztahu k sociálně stimulujícím situacím.“ „…sociálně stimulující situace jsou tvořeny lidmi (individui i skupinami a rovněž socio-kulturním uspořádáním.“ Krech,D., Crutchfield,R.S., Ballachey,A.L. (1962): „Sociální psychologii lze …v širokém pojetí považovat za vědu o chování jedince ve společnosti.“ „Je-li možno každou vědu definovat v pojmech její základní jednotky nebo předmětu zkoumání, lze sociální psychologii definovat jako vědu o případech meziosobního chování. Cílem sociální psychologie je odvodit zákony vývoje, změny a podstaty případů meziosobního chování.“ H.Piéron (1963): „Kromě sociálních vlivů, které intervenují v psychologii individua, se sociální psychologie týká chování individua v sociálním poli.“ (A dále: „Studiem skupinové dynamiky, která je předmětem sociometrie a psychologie kolektivů a davů, se přimyká přímo k sociologii“.) G.W.Allport (1968): „Sociální psychologie je disciplína, jejímž prostřednictvím se lidé snaží pochopit, vysvětlit a předvídat, jakým způsobem jsou myšlení, city a jednání jedinců ovlivňována vnímanými, představovanými nebo předpokládanými myšlenkami, city a jednáním jiných.“ M.akonečný (1970): „Sociální psychologie je věda o tom, jak se člověk v sociálních a kulturních situací utváří a jak v nich jedná.“

J.Odehnal, J.Hoskovec, A.J.Štikar (1990): Sociální psychologie se soustřeďuje na analýzu sociálních stránek činnosti, psychických procesů i struktury osobnosti, a to především z hlediska toho, jak jedinec realizuje své sociální vztahy s druhými jedinci, se skupinami a se společností jako celkem, a co vzniklo v průběhu jeho socializace vlivem těchto sociálních vztahů.“ M.Fürst (1997): Sociální psychogie se zabývá tím, jak individuum myslí, cítí a jedná, když se zařadí do zástupu lidí. Je vědou o interakci mezi jednotlivci a určitými společenskými podmínkami: pokouší se vysvětlovat vliv, který mají osoby na prožívání a chování jiných osob.“ Z.Helus (1992): „ Sociální psychologie je vědní disciplína, zabývající se psychikou a osobností v sociálních souvislostech jeho života.“ S posledně uvedenou stručně sevřenou definicí bychom se mohli spokojit, pokud bychom ke slovu „sociálních“ přidali „a kulturních“, jakkoliv bychom si měli být vědomi toho, že i toto vymezení může být podrobeno kritice.