Politická participace v postkomunistických zemích

Politická participace v postkomunistických zemích

K. Vráblíková

Text je první verzí části mojí diplomové práce zabývající se politickou participací. Práce bude mít dvě hlavní části a to teoretický koncept politické participace a její analýzu v postkomunistických zemích, tedy závislou proměnnou. Druhý díl se bude věnovat teoriím vysvětlujícím politické jednání, tedy nezávislým proměnným. Pro tento text jsem zařadila spíše teoretické kapitoly z první části a z druhé části hlavně empirickou analýzu. Vítám samozřejmě všechny komentáře, kritiku a připomínky a hlavně nápady na zlepšení! konkrétní otázky: - poznámka pod čarou č. 2 mluví o kognitivní složce politické angažovanosti. Do jaké míry si myslíte, že má smysl ji zahrnout jako závisle proměnnou? Vidíte zájem o politiku jako politický aktivismus, který by mohl být např. indikátorem typu participace v deliberativní demokracii? Byl by pak problém zájem o politiku používat jako vysvětlující faktor behaviorální složky politické participace? - Nebylo by lepší zařadit grafy atd. týkající se nezávisle proměnných přímo do textu a ne do poznámky a věnovat jim větší pozornost? Anebo je i nyní přespříliš prostoru věnováno popisu nezávisle proměnných? - Souhlasíte s revizí Teorellovy typologie? Nemáte lepší návrhy na názvy typů politické participace?

1

Cílem tohoto textu je jednak představit teoretickou inovaci konceptu politické participace, jelikož

klasické koncepty politické participace už nejsou schopné zachytit nové formy

politického aktivismu. Typologii, kterou představíme v rámci nového konceptu politické participace následně použijeme k analýze situace v postkomunistických zemích. Dosavadní studie politické participace jsou většinou věnovány postkomunistickému regionu jako celku a pracují se staršími daty (např. Barnes 2006, Norris 2002, Bernhagen – Marsh 2007) či mapují pouze některé typy politické participace (např. Letki 2003). Tato práce se naopak bude soustředit na rozdíly, které nalezneme mezi jednotlivými zeměmi. Druhým cílem práce je vysvětlit úroveň politické participace ve sledovaných postkomunistických zemích. Představíme tak tři explanační modely, které budeme následně v každé zemi testovat. Analýza je strukturovaná podle vysvětlujícího modelu občanského voluntarismu, kdy budeme testovat jednak vliv individuálních zdrojů, dále politických motivací a konečně sociálního kapitálu. Studie tak ukáže, jak dochází k mobilizaci občanů jednotlivých postkomunistických zemí. Data, se kterými studie pracuje, pocházejí z výzkumu ISSP 2004, který bych zaměřen na občanství a politickou participaci. Analýza zahrnuje všechny země, kde proběhlo toto reprezentativní výběrové šetření: bývalá Německá demokratická republika, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko, Rusku a Lotyšsku. Pokud není v textu uvedeno jinak pocházejí všechna data ohledně politické participace a vysvětlujících faktorů z tohoto zdroje.

POLITICKÁ PARTICIPACE Jsou občané postkomunistických zemí k politice skutečně apatičtí, politicky se neangažují a ve veřejných záležitostech neparticipují? Existují mezi jednotlivými zeměmi rozdíly? Aby bylo možné na tyto otázku odpovědět, je třeba si vyjasnit, co se zapojením v politice či participací v ní vůbec míní. Jinými slovy řečeno, vymezit definici tohoto konceptu, operacionalizovat jej a stanovit jeho konkrétní indikátory. Chápání konceptu politické participace či angažovanosti se v jednotlivých studiích značně liší. Někteří autoři používají pojem politická participace, i když studují pouze tzv. konvenční formy jako je účast ve volbách či účast na politickém mítinku a vůbec nezkoumají tzv. nekonvenční typy, jako je účast na demonstraci nebo podpis petice (Letki 2003). Naopak jiní považují za indikátory participace i míru schvalování dané činnosti (Barnes 2006, Barnes a Simon 1998). Další do tohoto konceptu zahrnují např. členství v organizacích občanské společnosti (Norris 2002 kap. 10) či osobní zájem o politiku. 2

Na celé věci je zarážející ale to, že tak zásadní problém, jako je samotné vymezení konceptu politické participace, většina studií téměř vůbec neřeší. A přitom určení toho, co všechno jako indikátory angažovanosti v politice počítat, je pro výsledná zjištění naprosto určující. Jednotlivé texty, a nejvíce ty zaměřené na vysvětlování politické participace, rigidně přijímají „vysloužilé“ definice, přičemž čtenáři ani v nejmenším neposkytují ospravedlnění jejich použití. Taková strategie jim pak na úrovni konkrétních indikátorů umožňuje pracovat selektivně, nereflektovaně vybírat pouze určité formy zapojení v politice, ale nakonec vyslovovat závěry o celkové politické participaci.1 Jak ukáží následující odstavce, právě zkoumání definice politické participace, resp. co všechno je či není politická participace, není vůbec jasné. Naopak tato oblast představuje velkou výzvu současného výzkumu politického jednání. Text nejprve představí klasické koncepty politické participace a na základě jejich kritiky navrhne novou definici a typologii politické participace.2

Klasické koncepty politické participace Za historický počátek studia politické participace se považuje výzkum podniknutý Verbou, Nie a Kimem na počátku 70. let. Studie představovala skutečný zlom ve výzkumu politického jednání, jelikož pod politickou participaci definitivně zahrnula i nevolební chování. Dosavadní výzkumy totiž většinou za politickou participaci považovaly výlučně účast ve volbách, která tak představovala jediný možný indikátor. Díky Verbovi a jeho kolegům byla politická participace jasně vymezena jako vícedimenzionální koncept, který zahrnuje širší škálu aktivit. Verba, Nie a Kim (1978: 1, 46) definovali politickou participaci jako soubor „zákonných aktivit soukromých občanů, které jsou více či méně přímo zaměřeny na ovlivnění výběru vládních kádrů a/nebo opatření, které (tyto kádry) přijímají.“ Kromě toho, že definice zahrnuje i „nevolební“ ovlivňování vlády, obsahuje i další důležitá vymezující kritéria. Autoři chápali koncept participace výhradně jako aktivitu, čímž ze své definice jasně vyloučili postoje, názory a normy týkající se politické participace. Jejich vymezení se dále nevztahovalo na profesionální politiky, jelikož se týká pouze soukromých osob, a nezahrnovalo ani tzv. „ceremoniální“ participaci či participaci „podporou“, což představuje 1

Konkrétně řečeno, pokud se politická participace operacionalizuje např. pouze jako volební účast a členství v politické straně, není divu, že závěrem studie bude konstatování o rapidním poklesu zapojení občanů v politice. 2 Obecně řečeno se veřejnou angažovaností (public engagement) či zapojením do politiky (political involvement) chápe jednak jednání zaměřené na ovlivnění politiky a zároveň postoje k politice. Zapojení občanů v politice tak má behaviorální složku – skutečné jednání a dimenzi kognitivní – psychologický zájem (např. Barnes 1998, van Deth et al. 2007, Zukin 2006). Tato práce sleduje pouze první rovinu zapojení občanů do politiky, kdy bude analyzovat dimenzi jednání politické angažovanosti – politickou participaci.

3

např. vyjadřování podpory vládě pochodem v průvodu. Studie z roku 1978 rovněž ze svého zorného pole explicitně vyřadila nelegální resp. protestní formy participace, když se zaměřila pouze na zákonné aktivity, tj. tzv. konvenční jednání 3 (Verba et al. 1978: 46-47). Teoretickým východiskem přístupu Verby, Nie a Kima je důraz na to, že politická participace představuje vícedimenzionální koncept. Tvrdí, že existují různé alternativní „mody“ aktivit, na jejichž základě je možné vytvořit kategorizaci jednotlivých typů jednání. Některé aktivity tak podle nich „jdou k sobě“, protože si jsou podobné na více abstraktní dimenzi participace. Autoři pak dále předpokládají, že se tyto teoretické roviny překlápí do chování lidí. Pokud totiž jednotlivec vykonává jeden typ aktivity z určitého modu, bude pravděpodobně vykonávat i jiné činnosti ze stejného modu (Verba et al. 1978). Druhé zlomové dílo výzkumu politické participace představuje projekt Political Action výzkumníků Barnese a Kaase uskutečněný v roce 1974. Ten přenesl důraz i na tzv. nekonvenční formy politické participace, když autoři oproti Verbovi a jeho kolegům rozšířili repertoár politického jednání i mimo tzv. legální formy. Zahrnuli tak do svého konceptu kromě jednání spjatého s volbami i aktivity jako je např. podpis petice, účast na demonstraci či stávce. Základním pilířem jejich studie je rozlišení na tzv. konvenční a nekonvenční politickou participaci. Kaase a Marsh (1979:41) definují nekonvenční politickou participaci „jako jednání, které se neshoduje s normami zákonů a zvyklostmi, které regulují politickou participaci v daném režimu.“ Konvenční repertoár politického vyjádření pak představují aktivity, které těmto standardům odpovídají. Tyto dvě studie položily základ výzkumu politické participace jak v teoretické rovině, tak v oblasti metodologické. Většina následujících prací přejala Verbovu definici politické participace jako činnosti s úmyslem ovlivnění vlády a rozlišení na konvenční a nekonveční jednání se stalo ustálenou typologií, která se s větší či menší obměnou (zejména podle dostupných dat) používá v řadě studií dodnes. Jak ale nasvědčuje řada výzkumů, empirický materiál, na který jsou tyto analytické nástroje uplatňovány, se od 70. let značně proměnil. Tak jako se v 60. letech ukázalo dále neudržitelné považovat za politické jednání pouze volení, zdá se že i dnes je třeba zásadní teoretické inovace stávajících konceptů. Jak již bylo řečeno, studie politické participace nebují teoretickými inovacemi a většina výzkumníků (např. Zukin 2006, Verba 1995 …) si svoji situaci značně usnadňuje tím, že spoléhá na koncepty a definice představené před 40 lety. Jak ale ukáží následující kapitoly, 3

Původní definice Verby a Nie (1972: 2 cit dle Teorell et al. 2007:356) podmínku legality neobsahovala. Až publikace z roku 1978 zavedla do definice slovo „legální“.

4

současný výzkum politické participace bez nové teoretické koncepce provádět nelze. Předkládaná práce postaví nový konceptuální rámec na kritice představených klasických přístupů. Nejprve se text zaměří na problémy typologie konvenčního a nekonvenčního jednání. Další část pak ukáže nedostatečnost Verbovy definice, má-li být aplikována na současný svět. Nakonec představíme novou definici politické participace a spolu s ní i typologii politického jednání.

Kritika klasických konceptů Kritiky typologie konvenčního a nekonvečního jednání Rozlišení aktivit politické participace na dvě kategorie konvenčního a nekonvenčního jednání má svůj původ v reáliích 70. resp. 60. let, kdy se jako způsob politického vyjádření objevily typy jednání jako protest, demonstrace či bojkot. Tyto, na tehdejší dobu nové politické aktivity, byly v řadě zemí protiprávní, nazírány jako nelegitimní forma politického vyjádření a považovány za symptomy nestability politického systému (Kaase a Marsh 1979). Jednoduše řečeno, tak zmíněné aktivity měly tehdejšíma očima mnohem blíž k extrémnímu stavu jako je např. občanská válka než k politické angažovanosti občanů např. činností v politické straně. Tyto „nové“ aktivity získaly označení jako nekonvenční a to v protikladu k doposud běžným činnostem jako byla např. práce na volební kampani. Stěžejním bodem se tak pro třídění na konvenční a nekonvenční jednání stal pojem „obvyklosti“. Jak ale vyplývá z řady výzkumů (např. Barnes 2006, Niculescu 2003, Norris 2003, Teorell 2006, 2007), rozlišení na konvenční a nekonvenční jednání je dnes už spíše otázkou nepodloženého úzu než analyticky plodným konceptem. Samotná myšlenka založit nějaké třídění podle kritéria zvyklosti jej předem odsuzuje k neúspěchu, jelikož je toto měřítko příliš kontextuálně (historicky i místně) relativní (např. van Deth et al. 2007). To, co je nekonvenční dnes, může být za pár let a/nebo někde jinde naprosto běžné. V případě pojetí nekonvenčního politického jednání před 30 lety a v současnosti to platí stoprocentně a to ve všech ohledech: jak v obecném vnímání (právních normách, politické kultuře), v míře využívání daných aktivit a tak i ve smyslu aktérů, které toto jednání používají. Došlo jednoduše k „normalizaci“ dříve nekonvenčních forem politického jednání (Norris 2002), které se tak staly pokračováním konvenční politické participace jinými prostředky (Dalton 1998 cit dle dle Niculescu 2003). Jak se proměnila „obvyklost“ aktivit dříve zahrnutých pod kategorii nekonvenčního jednání? Zásadním způsobem se změnil jejich status, jelikož je většina těchto činností dnes už 5

není nelegální a je vnímána jako akceptovatelná a legitimní forma politického jednání. (např. Norris 2002, 2003 Niculescu 2003). Už se nejedná ani o aktivity, které by byly nekonvenční ve smyslu svého počtu. Např. bojkot či nakupování výrobků z politických důvodů představuje dnes v západní Evropě dokonce jednu z nejvíce používaných cest občanského vlivu (Teorell 2007:343). Zároveň s tím tento typ participace nepoužívají jen určití političtí aktéři (např. výhradně aktivisté sociálních hnutí), ale je běžnou součástí repertoáru politického jednání obecně, kdy se aktéři jednoduše podle situace pohybují mezi těmito kategoriemi (např. Barnes 2006, Norris). Na aktivitách označených jako nekonvenční či protestní jednání nezůstává pak už nic „nekonvenčního“. Jak výstižně argumentuje P. Norris (2003: 3-4), proč by např. mělo být kontaktování voleného úředníka individuální osobou nahlíženo jako konvenční, zatímco kontaktování jej peticí je nahlíženo jako nekonvenční či protest? Pokud bychom v současnosti chtěli najít nějaké takové třídění, kdy jsou aktivity děleny podle kritéria konvence, byly by jednotlivé činnosti, jak ukazuje Niculescu (2003), klasifikovány úplně jinak. Akty protestu, jako je např. zákonná demonstrace nebo petice, které byly dříve zahrnuté pod nekonvenční jednání, by se spolu s účastí ve volbách musely počítat jako konvenční. Naopak kategorie nekonvenčního jednání by zůstala vyhrazena výlučně pro aktivity násilné jako je terorismus, únosy, bombové útoky atd. (Niculescu 2003). Tento příklad ukazuje i další slabinu dělení na konvenční a nekonvenční jednání. Obecným problémem této typologie není jen její přílišná kontextuální relativita, ale zároveň i to, že je nadmíru hrubým tříděním. Pokud by se opravilo zařazení jednotlivých aktivit, jak navrhuje Niculescu, objeví se v kategorii konvenčního jednání téměř všechny politické aktivity a jejich různorodost tato typologie už postihnout nedokáže. Právě tyto rozdíly mezi jednotlivými aktivitami jsou pro chápání politické participace mnohem přínosnější (Teorell et al. 2007). Takové třídění nabídne sekce, která se věnuje alternativní typologii politické participace. Nejprve ale představíme druhou část kritiky stávajících konceptů, která je namířená vůči klasické Verbově definici politické participace.

Kritika klasické definice – transformace adresátů, prostoru a cílů Klasická definice politické participace vymezuje politické jednání jako aktivitu zaměřenou na ovlivnění vlády a to jak ve smyslu politik, které přijímá, tak ve smyslu výběru osob, které tyto funkce vykovávají. Konkrétní indikátory politického jednání pak většinou představují činnosti jako je účast ve volbách, členství v politické straně, práce na volební kampani, kontaktování politiků, podpis petice, účast na demonstraci či stávce atp. 6

V současnosti se ale tato tradiční sada indikátorů politické participace jeví jako nedostatečná, protože se repertoár běžně užívaného politického aktivismu značným způsobem rozšířil (např. Norris 2003, Toerell 2006, 2007, Zukin 2006).4 Následující odstavce krátce shrnou, k jakým zásadním změnám v posledních letech na poli politického aktivismu došlo. Hlavní úvahou této argumentace je, že se změnil jak adresát (target), vůči kterému je politické jednání vedeno, zároveň se transformoval i prostor v rámci kterého se občané politicky angažují, a konečně došlo i k proměně cílů (goal), kterých má být politickou akcí dosaženo. Klasická definice chápe politickou participací pouze jednání které je zaměřené na vládu, čímž je míněna např. demonstrace před ministerstvem zemědělství. Když jako jediného možného adresáta (target) politického akce občanů definuje vládu, jinými slovy tak předpokládá, že politické výstupy jsou určovány výhradně národní exekutivou (modrá). Jak ale upozorňují např. teorie globálního (např. Císař,2005) či víceúrovňového (např. Císař 2004, Hooghe - Marks 2001) vládnutí, v současném světe už vlády národních států nemají monopol na politická rozhodnutí. Objevuje se mnohem komplexnější struktura výkonu politické moci, která zahrnuje celou řadu různých jiných aktérů. Procesy globalizace a/nebo evropské integrace s sebou přinesly vznik nových úrovní vlády a politických institucí jako je Evropská komise, Světová banka či OSN, které oslabují výkon politické autority národního státu. Jelikož se tyto orgány a instituce podílí spolu s národními exekutivami na výkonu politické moci, pak představují i nové možné adresáty politického jednání občanů. Není pak pochyb o tom, že desetitisíce aktivistů z celého světa demonstrující proti zasedání MMF či volba poslanců Evropského parlamentu představují rovněž politickou participaci. Ještě zásadnější změnu globalizovaného výkonu politické autority, než jsou nové úrovně vlády a nadnárodní instituce, jimž vlády delegují autoritu, představuje vstup zcela jiného typu aktéra – nadnárodní korporace. Tito soukromí nestátní aktéři díky možnosti rozhodovat o alokaci velkého množství zdrojů, vytváří v posledních desetiletých politická rozhodnutí, která mají dalekosáhlý sociální a politický dopad prakticky po celém světě. Právě tyto nadnárodní korporace pak často ve spojení s vládními orgány také vytváří současné vládnutí (Císař 2005) a představují tak další možný cílový bod politického jednání. Pokud shrneme, na poli politické participace došlo k zásadní proměně v úrovni jejího adresáta. Jelikož nejsou politická rozhodnutí vyhrazena pouze vládám národních států, ale podílí se na nich i jiné nadnárodní instituce, organizace a korporace, stávají se i ony adresátem 4

Otázkou pak zůstává nakolik výsledky výzkumů pracujících s tradičními indikátory, nevypovídají spíše o zastaralosti jejich měrných nástrojů než o změně sledovaného jevu.

7

politického jednání občanů. Konkrétně řečeno tak občané při svém politickém vyjádření nemusí kontaktovat např. pouze národního ministra průmyslu, ale mohou navíc lobovat u evropského komisaře či demonstrovat před sídlem firmy Shell. Tuto proměnu politické participace stávající definice zachytit nedokáže, je tedy potřeba hledat výzkumné nástroje, které budou schopny komplexitu adresátů politického jednání uchopit. V návaznosti na rozšíření seznamu adresátů politického jednání, si je třeba uvědomit, že zároveň došlo k proměně i v rovině geografického prostoru, ve kterém se politická participace odehrává. Nové instituce komplexního výkonu politické autority nemají vždy zastoupení v národním státě, tito zahraniční instituce mohou sídlit např. v Bruselu či New Yorku. Spolu s rozmnožením adresátů politického jednání tak přichází pro občany i změna prostoru politické participace, jelikož teď mohou jednat transnacionálně. Z hlediska

prostoru

politické

participace

nepředstavuje

největší

změnu

globalizovaného světa možnost za politickou participací „cestovat“.5 Především došlo k celkové transformaci místa a prostoru vlivem nových komunikačních technologií, zejména internetu. Internet smazává hranici mezi zde a tam, kdy „zde“ už není národní stát a „tam“ např. Brusel. „Tady“ nyní znamená připojení k internetu. Se vznikem internetu se navíc objevují zcela nové činnosti repertoáru politického jednání: kyberaktivismus. Skrze internet se mohou lidé stát členy advokačních skupin, posílat emaily politikům, podepisovat internetové petice, podílet se na internetovém dárcovství peněz, participovat v on-line politických diskusích atd. (Norris 2002 kap. 10) Studium politické participace musí tak vzít v úvahu i tyto nové cesty politického vyjádření a zahrnout je mezi své indikátory. Třetí rovina změny pole politické participace se vztahuje k transformaci cílů, kterých má být politickým jednáním dosaženo. V posledních desetiletích totiž došlo k proměně obsahů, které jsou politickou akcí vyjadřovány. To, co se chápe jako politické se rozšiřuje i na oblasti dříve považované za nepolitické a objevují se tak nová témata, jež jsou předmětem politických požadavků. Jedná se např. o požadavek uznání zneuznaných identit a hodnot (politiku identity) či zpochybňování dominantních životních stylů, life-style politiky atd. (např. Buechler 2000) Tento posun je spojován s tzv. inglehartovskou revolucí, kdy došlo k zásadnímu posunu hodnot občanů západních demokracií od materiálních k postmateriálním (např. P. 5

Podle závěrů analýzy evropského protestu tvoří naprostou většinu protestu v EU čistě domácí protest. V případě protestu proti domácímu cíly představují protesty v domácím prostředí 95% veškerých evropských protestních událostí. Situace se nemění ani v případě transnacionálních adresátů, kde se většina protestů (83%) odehrává také v národním státě. (Císař 2004)

8

Norris 2003). Teorie sociálních hnutí mluví v tomto ohledu o přechodu k tzv. novým sociálním hnutím, jejichž požadavky už nereprezentují pouze materiální zájmy, ale sledují i symbolické požadavky jako jsou otázky kvality života, postavení menšin ve společnosti atd. (např. Barša a Císař 2004, Buechler 2000) Spolu s těmito novými obsahy se změnila i forma jejich vyjádření. Objevují se ve větší míře kulturní a symbolické formy resistence, které nahradily nebo doplnily tradiční formy politické participace (Buechler 2000). Jako formy politického jednání se více využívají typy politické angažovanosti jako jsou např. happeningy a karnevaly, objevuje se i zcela nová forma politického vyjádření: politický konzumerismus. Jasným příkladem takového jednání je např. bojkot výrobků firem které testují na zvířatech, jako je McDonald´s či Nike nebo politické vegetariánství. Tradiční indikátory politické participace tyto formy participace vůbec nezohledňují, pro komplexní analýzu politické participace je ale nutné připustit politickou povahu takového jednání. Předcházející odstavce stručně ukázaly, že pole politické participace prošlo od 70. let radikální změnou. Mění se adresáti, prostor i cíle politického aktivismu. V situaci, kdy místem participace může pro občana národního státu být např. Brusel, adresátem jeho jednání firma Nike anebo OSN a cílem např. zamezení testování kosmetiky na zvířatech, je pochopitelné, že se repertoár politického jednání rozšiřuje o nové či dříve méně využívané formy politické participace. Ty ale doposud většinou používaná definice a její jednotlivé indikátory postihnout nedokáží. Následující kapitola představí alternativní definici politické participace, která má ambici zohlednit uvedenou kritiku.

Nový teoretický koncept Nová definice politické participace Ve světle zmíněných zjištění řada výzkumníků politického jednání (např. Norris 2003, Toerell 2006, Teorell et al. 2007, Rosenstone a Hansen 2003) připouští, že na původní Verbově definici už stavět nelze a že je potřeba nové teoretické inovace konceptu politické participace. Otázkou tedy je, jak nově definovat politickou participaci, aby zohlednila i nové formy politického vyjádření občanů. Toerel et al. (2007) navrhují jako vhodné vymezení politické participace definici, kterou předložil Brady. Politickou participací tak chápou „Akce obyčejných občanů zaměřené na ovlivnění politických výstupů“ (Brady 1999: 737 cit dle Teorell et al. 2007: 336). Tato definice obsahuje čtyři základní kritéria, která Teorell a jeho kolegové považují za distinkčním znaky politické participace (vyznačena kurzívou). V první řadě je politická 9

participace akcí, což představuje pozorovatelné jednání konané jednotlivcem. Autoři tak nenásledují přístup uplatněný v Political Action studii, která se v případě protestního jednání soustředila na potenciál k danému chování. Toerell a jeho kolegové počítají za politickou participaci pouze skutečné jednání a to u všech jeho typů. Druhou podmínkou je to, že politickou akci vykonávají obyčejní občané, tedy jednotlivci, kteří nepředstavují elitu. Politická participace se tak nevztahuje k činnostem, které jsou spojeny s funkcemi profesionálních politiků a to ať se jedná o zvolené politiky anebo profesionální lobbyisty (Toerell 2007) Zatřetí je politická participace vedená s úmyslem ovlivnit, což znamená prosadit určité požadavky. Toto kritérium tak ze seznamu indikátorů politické participace vylučuje takové aktivity jako je diskutování politiky mezi příbuznými, přáteli, nebo pouhou pozornost současným událostem v médiích. Aby bylo možné počítat aktivitu jako politickou participaci, je potřeba něco víc: vůle ovlivnit rozhodnutí, které přijímá někdo jiný. Čtvrtý definiční znak říká, že tento „někdo jiný“ nemusí být, podle Teorella et al., vládní ministr ani stát. Cílem politické akce může být jakýkoli politický výstup. Ten v návaznosti na Eastona (1953: 134) autoři chápou jako „rozhodnutí o autoritativní alokaci hodnot pro společnost“. Podobně tak Rosenstone a Hansen (2003: 4) popisují politickou participaci jako „akci zaměřenou explicitně na ovlivnění distribuce sociálních statků a norem.“ Toto čtvrté kritérium výrazně odlišuje jejich pohled od klasické definice Verby a Nie. Umožňuje totiž zahrnout do politické participace jak různorodost možných adresátů politické participace, tak i komplexitu typu cílů politickou aktivitou požadovaných. Toto vymezení tak jako politickou participaci chápe i ovlivňování jiných aktérů než vlády jako jsou např. nadnárodní instituce a korporace, zároveň tak zachycuje i požadavek nejen o přerozdělení hmotných statků ale i boje o uznání a normy. Předkládaná práce tak pracuje s definicí politické participace jako akce obyčejného občana/-ky zaměřené na ovlivnění politických výstupů: distribuci sociálních statků a norem.

Nová typologie politické participace Další krok operacionalizace konceptu politické participace představuje rozlišení teoretických dimenzí, které tento fenomén zahrnuje. Na základě těchto rovin pak představíme typologii politické participace, která umožní kategorizovat jednotlivé aktivity politického jednání. Práce v tomto ohledu vychází konceptualizace Teorella et al. (2007: 340), kteří svoje předpoklady ověřovali na datech pocházejících z některých evropských zemí. Předkládaný 10

text tuto typologii použije jako teoretické východisko, které pak uplatníme při deskriptivní analýze. Typologie politické participace navržená Teorellem a jeho kolegy se zakládá na dvou dimenzích: první se týká cesty vyjádření a druhá mechanismu vlivu. První rovina typologie politické participace – cesta vyjádření – se vztahuje k rozlišení mezi akcemi odehrávajícími se v rámci politické reprezentace a těmi, které se odehrávají skrze mimo-reprezentační kanály politického vyjádření.6 I když volby představují hlavní pilíř zastupitelské demokracie, nejsou jedinou politickou aktivitou, která je spjata s principem reprezentace. I mezi volbami se odehrávají jiné typy činností, které mohou být řízeny reprezentační logikou. Mezi tyto aktivity se počítá např. když občané kontaktují a snaží se ovlivnit zvolené zástupce, nebo pracují s tímto cílem na volební kampani. Rozlišujícím znakem reprezentační a mimo-reprezentační cesty vyjádření politické participace je to kritérium, že reprezentační typy jednání jsou vyjádřeny formálními kanály reprezentace dostupné v liberálních demokraciích. Ty představují politické strany, volení zástupci či instituce vztahující se k zastupitelským mechanismům. Naproti tomu mimo-reprezentační mody participace tyto institucionalizované kanály zastupitelské logiky nevyužívají. Jedná se např. o podpis petice, účast na demonstraci či kontaktování médií. Druhou rovinu typologie politické participace představuje mechanismus vlivu. Při vymezení této dimenze vychází Teorell a jeho kolegové z Hirschmana (1970), který na příkladě vztahu občanů k politickým stranám rozlišuje mezi aktivitami „únikem“ („exit“) a „sdělením“ („voice“). Teorell et al. tvrdí, že lze logiku tohoto rozdělení aplikovat na všechny typy politické participace. Jako aktivity založené na „úniku“ uvádějí účast ve volbách či politicky motivovaný bojkot určitého zboží. Obecně jsou aktivity založené na „úniku“ charakteristické určitými znaky. Zaprvé jsou tyto aktivity anonymní, jelikož takto vyjádřené preference nejsou zveřejněny. Vhození volebního lístku je tak stejně anonymní jako bojkot určitého produktu. Zadruhé na „úniku“ založené aktivity vysílají jen minimální informaci. Touto cestou je možné sdělit pouze to, jestli je občan pro nebo proti a to neodůvodněně a bezpodmínečně. Účast ve volbách umožňuje pouze říct ano nebo ne nabízeným možnostem – politickým stranám a ne přepracovat jejich program. Zároveň s tím vítězové voleb nemohou rozlišit, zda vyhráli právě díky svému návrhu restrukturalizace zdravotnictví anebo díky jejich charismatickému vůdci.

6

Ze stejné logiky vychází i typologie P. Norris (2003), která v této souvislosti mluví o občansky zaměřených (citizen oriented) formách jednání, jež se vztahují hlavně k politickým stranám a volbám, a obsahově zaměřených (cause oriented) typech participace, které jsou zaměřeny na specifická témata a politiky.

11

Třetím důležitým znakem je to, že proces, skrze něž jsou tyto aktivity zpracovávány, je samo-regulační. Tento systém funguje na základě logiky trhu, kdy tlak pro změnu pracuje s rostoucím počtem ať to jsou hlasy anebo eura. Pokud strana nezíská voličův hlas, je pro ni důsledek stejný jako pro firmu, jejíž výrobky přestanou zákazníci kupovat. Stejným mechanismem fungují i aktivity politického konzumerismu a v řadě ohledů i obecné dárcovství peněž za politickými účely. Když lidé nesouhlasí s nedodržováním lidských práv v Číně, přestanou kupovat produkty zde vyrobené. Pokud to shrneme, mechanismus aktivit „únikem“ funguje na základě samo-regulační tržní logiky a vysílá anonymní a vágní politické zprávy. Naproti tomu na „sdělení“ založené aktivity fungují opačnou logikou. Teorell a jeho kolegové sem řadí činnosti jako je členství v politické straně, podpis petice anebo účast na demonstraci. Oproti anonymitě aktivit založených na „úniku“, jsou zde naopak autoři preferencí a požadavků veřejně známí. Pod petici se lidé podepisují svým jménem, demonstrace organizují určité organizace či skupiny, které pak mluví jménem účastníků. Vznesené požadavky nesou u aktivit založených na „vyjádření“ určitý typ informace, která obsahuje sdělení nad rámec pouhého přijetí či odmítnutí. Člen politické strany má např. možnost promluvit do diskuse o obsahu jejího politického programu, účastníci demonstrace se vyjadřují ke konkrétnímu problému a svá sdělení nesou na transparentech. Konečně mechanismus fungování politického jednání „vyjádřením“ nestojí na logice trhu. Výstupy zde nejsou úměrné množstvím hlasů či peněz, ale vliv se počítá podle intenzity hrozeb a/nebo argumentů (342 modrá). Individuální kontakt politika má jinou váhu, pokud tím, kdo jej osloví je předseda odborové organizace anebo řadový člen odborů. Podobně tak stávka lékařů nebude mít stejný vliv jako stávka astrologů. Celkově jsou na „vyjádření“ založené politické aktivity charakteristické vysíláním specifického požadavku a to konkrétními jedinci či jejich skupinami, kteří výstupů dosahují na základě hrozeb a/nebo argumentů modrá 341-342. Teorell a jeho kolegové k tomuto základnímu dělení podle cesty vyjádření a mechanismu vlivu přidávají ještě třetí rozlišení. Tvrdí, že zvláště v rámci kombinace aktivit vedených mimo-reprezentačními kanály a založených na „vyjádření“ je potřeba oddělit dvě zásadně odlišné formy jednání. Kritériem je jim zaměřenost daných aktivit. Mezi zaměřené aktivity počítají kontaktování, jelikož je zaměřeno směrem k určitým institucím. Naopak mezi nezaměřené aktivity spadají veřejné demonstrace, které nejsou tak ve svém smyslu podle autorů přímo cílené. Na základě těchto dvou hlavních kritérií (mechanismus vlivu a cesta vyjádření) a jednoho vedlejšího (zaměřenost činnosti) Teorell et al. definují pět různých modů 12

politické participace. Jedná se o volení, aktivitu ve straně, konzumerismus, kontaktování a protest. Konečná fáze tvorby jejich typologie s sebou ale nese řadu nejasností. Jednak by autoři, pokud chtějí dodržet svá kritéria, měli i kategorii kontaktování, která je kombinací dimenze zaměřenosti a cesty vyjádření, rozlišit na dimenzi mechanismu vlivu. Přesně řečeno, by tak jejich typologie měla zahrnovat dva typy kontaktování a to reprezentační typ jako např. kontaktování politiků a zároveň mimo-reprezentační typ jako je např. kontaktování médií. Výsledná typologie by tak měla obsahovat šest a ne pět modů politické participace. Druhou kritikou je samotné zavedení třetího dodatečného kritéria zaměřenosti. Jednak jej lze uplatnit pouze na jeden typ jednání podle dimenze mechanismu vlivu a to jen na aktivity „vyjádřením“.7 Zároveň s tím, nelze úplně souhlasit s opodstatněním rozlišení zaměřenosti. Zde se uplatní variace už jednou použité výtky P. Norris, (2003), proč by mělo např. být kontaktování voleného úředníka individuální osobou nahlíženo jako zaměřené, zatímco kontaktování jej peticí je nahlíženo jako nezaměřené? Zaměřenost či nezaměřenost jednání se tak jeví jako ne úplně jasné dělící kritérium. Tato studie tak bude používat pouze hlavní dimenze třídění aktivit politické participace, které představil Teorell a jeho kolegové. Pokud se aktivity politické participace rozdělí podle dvou představených dimenzi: cesty vyjádření a mechanismu vlivu, vzniknou čtyři možné kombinace typu politické participace (viz tab. č. 1). Jako aktivita vedená reprezentačními kanály založená na logice „úniku“ je jasně odlišitelné volení. Druhým na „úniku“ založeným typem aktivit je tzv. konzumerizumus, který je oproti volení veden mimoreprezentačními kanály vyjádření. Do této kategorie aktivit lze zařadit např. bojkot určitého produktu, dar peněz politické organizaci či politické vegetariánství. Na odlišném mechanismu vlivu a to na logice „sdělení“ pracují další dva typy politických činností. Aktivita v reprezentačních institucích zahrnuje jednání, které probíhá skrze reprezentační kanály. Do této kategorie politické participace spadají činnosti jako je např. členství v politické straně, účast na volebním mítinku nebo kontaktování politiků. Poslední kategorii typologie politické participace představuje protest, který je založen na obsahu určitého „sdělní“ a zároveň jako způsob vyjádření vede cestou mimo reprezentaci. Tento typ zahrnuje aktivity jako je podpis petice, účast na demonstraci, účast na internetovém fóru věnovanému politice anebo kontaktování médií.

7

Dokonalá typologie podle třech kritérií by tak měla mít 9 kategorií.

13

Tab. č. 1: typologie politické participace Cesta vyjádření Reprezentační

Mimo reprezentaci

Volení

Konzumerismus

„únik“

(např. bojkot produktů, dar peněz politické organizaci, politické vegetariánství)

Mechanismus vlivu Aktivita v reprezentačních institucích

Aktivita mimo reprezentační instituce

„sdělení“ (např. členství v politické straně, kontaktování politiků, účast na předvolební kampani) Zdroj: Toerell et al.2007, upraveno.

(např. podpis petice, účast na demonstraci, účast na diskusních fórech, kontaktování médií)

Politická participace v postkomunistických zemích Takto navrženou typologii politického jednání nyní použijeme pro analýzu politické participace ve sledovaných postkomunistických zemích. Zaměříme se na srovnání úrovní určitých indikátorů politické participace mezi jednotlivými státy v jednom časovém bodě (cross-national srovnání). Předkládaný text se z důvodů omezeného prostoru nebude věnovat vývoji míry politické participace v čase. Tabulka č. 2 prezentuje podíly občanů jednotlivých zemí podle využívaných forem politické participace za použití výše nastíněné typologie. Tabulka tak zahrnuje hodnoty různých forem politického jednání vztahující se k výše definovaným typům politické participace: volení, konzumerismu, aktivitě v reprezentačních institucích a aktivitě mimo reprezentační instituce. Data pocházejí z výzkumu ISSP 2004, který oproti standardně užívaným měřícím škálám zjišťoval i typy jednání, které zahrnují nové formy politické participace, jako je kontaktování médií či účast v politické diskusi na internetovém fóru anebo bojkot produktů. Při analýze jednotlivých aktivit se zaměříme jak na porovnání daných činností mezi státy, tak srovnání jednotlivých aktivit mezi sebou.

Tab. č. 2.: Míra politické participace v postkomunistických zemích. DE-E Volení8 Konzumerismus 8

CZ

HU

PL

SK

SI

BG

RU

LV

85,04 58,00 70,53 46,18 70,06 60,60 66,77 55,75 71,58

Údaje o volební účasti pocházejí v volební databáze ISPO (ISPO 2007).

14

bojkot produktu

37,89 14,44

5,14

dar peněz

65,09 21,70

8,51 21,55 28,99 23,17 22,38 15,97 34,89

Aktivita v reprezentačních institucích Členství ve straně

5,39

8,17

1,46

5,06 14,07 13,95

0,71

6,74

5,44

3,16

6,44

6,61

3,00

9,40

2,01

Účast na politické mítinku

42,72 21,16 10,08

5,80 38,33 19,56 27,37 19,12 28,32

Kontaktování politika

17,31

5,53 16,93 12,91

Aktivita mimo reprezentační instituce Podpis petice Účast na demonstraci Účast na internetovém fóru Kontaktování médií Celkové pořadí

9,77

6,10

8,03 11,36 17,06

60,71 33,44 15,67 13,01 57,86 33,43 10,02 14,06 18,08 44,68 20,69

5,09

4,98 22,75 17,08 14,27 24,99 32,53

3,91

3,74

2,16

4,74

4,11

5,49

1,50

1,80

7,12

13,13

4,85

3,62

2,85

9,79

8,74

3,96

5,93

8,24

5.

8.

9.

2.

4.

7.

6.

3.

1.

Zdroj: ISSP 2004, vlastní výpočty

Položka volení znázorňuje oficiálně udávanou hodnotu volební účasti, což je procento populace, které volilo v posledních parlamentních volbách k roku 2004. Kategorie konzumerismu zahrnuje aktivitu „bojkot produktu“, která znázorňuje procento respondentů, kteří někdy „bojkotovali nebo naopak dobrovolně nakoupili určité výrobky z politických, etických či ekologických důvodů“. Druhý indikátor kategorie konzumerismu představuje „darování peněz“, které udává podíl těch, kteří uskutečnili „peněžitý dar nebo získávání peněz na občanské a politické aktivity.“ Třetí kategorie politické participace aktivita v reprezentačních institucích zahrnuje údaje o tom, zda je respondent členem politické strany, zda se účastnil politického mítinku anebo kontaktoval nebo se pokusil o kontaktování politika nebo státního úředníka, aby vyjádřili své názory. Čtvrtý typ politické participace – aktivita mimo reprezentační instituce – se skládá z aktivit jako je účast na demonstraci, podpis petice, účast na internetovém politickém fóru nebo diskusní skupině a kontaktování médií nebo vystoupení v médiích, aby vyjádřili svůj názor. Všechny uvedené hodnoty znázorňují podíl respondentů, kteří se na dané činnosti podíleli v posledních 12 měsících anebo někdy jindy v minulosti. Na první pohled vidíme velkou variaci jednotlivých hodnot jak mezi zeměmi, tak v rámci jednotlivých zemí. Pro všechny sledované země je účast v parlamentních volbách

15

zdaleka nejčastější aktivitou. Nejvyšší volební účast nalezneme u skupiny zemí bývalé Německé demokratické republiky, Lotyšska, Maďarska a Slovenska, které všechny překročili hranici 70 % volební účast. Naopak nejnižší volební účast občanů vykazuje Polsko, kde její hodnota nedosáhla ani 50%. V rámci kategorie konzumerismu je častěji využívanou aktivitou dar peněz či získávání peněz na občanské a politické aktivity. Na této aktivitě se podílelo více než 65% občanů bývalého NDR a poměrně častou aktivitou je finanční dárcovství i v Lotyšsku (34,9%). V ostatních zemích našeho výběru darovala někdy peníze za politickými účely přibližně čtvrtina respondentů a to kromě Ruska a Maďarska, kde je tato aktivita méně využívanou činností, uvedlo ji pouze 16 % resp. 8,5% dotazovaných. Bojkot produktu v porovnání s dárcovstvím peněz dosahuje u všech sledovaných zemí výrazně nižších hodnot. Nejvíce této aktivity využívají opět občané bývalého NDR, kde bojkotoval a/nebo nakupoval z politických důvodů přibližně každý třetí respondent. Tato hodnota se výrazně odlišuje od ostatních zemí, kdy nejnižší hodnota připadá na Bulharsko, kde tuto aktivitu vykonává pouze každý třicátý občan. Rozdíl mezi četností využívání jednotlivých aktivit nalezneme i v případě kategorie aktivity v reprezentačních institucích. Nejméně občanů volí jako cestu svého politického vyjádření členství ve straně a to opět u všech sledovaných zemí. V České republice deklarovalo členství v politické straně nejvíce respondentů a to 8,17%. Doposud vždy nejaktivnější bývalé NDR je s 5,39% straníků až na třetím místě a to za Slovenskem (6,74%). Nejnižší deklarované členství nalezneme v Polsku, kde tato hodnota nedosahuje ani 1%. Naopak nejčastější aktivitou v rámci typu aktivit v reprezentačních institucí je u všech zemí účast na politickém mítinku. Bývalé výhodní Německo (42,72%) a Slovensko (38,33%) jsou z hlediska této činnosti nejaktivnějšími zeměmi. Ostatní státy se pohybují v rozmezí od 19 do 28% a to s výjimkou Polska a Maďarka, kde účast na mítinku uvedlo pouze 6% resp. 10% respondentů. Poslední

aktivitu

kategorie

aktivit

v reprezentačních

institucích

představuje

kontaktování či pokus o kontaktování politika nebo státního úředníka, aby občan vyjádřil své názory. Tuto cestu politické participace využívají nejčastěji občané bývalého NDR, Slovenska a Lotyšska. Tuto činnost zde uvedlo přibližně 17% respondentů. Naopak nejméně častá je tato cesta politického vyjádření opět v Polsku a Maďarsku, kde kontaktovalo politika přibližně 6% dotazovaných. V případě aktivit mimo reprezentační instituce jako typu politického jednání nalezneme nejen různé hodnoty mezi zeměmi a v rámci jednotlivých zemí ale i rozdíl 16

v národních žebříčcích jednotlivých aktivit tohoto typu. Neplatí už tedy, že by určitá činnost byla pro všechny země nejvíce či nejméně využívanou aktivitou. Pro většinu zemí je nejčastějším typem jednání z kategorie aktivit mimo reprezentační instituce podpis petice a to kromě Bulharka, Ruska a Lotyšska, kde tuto pozici zaujímá účast na demonstraci. Petici podepsalo v případě bývalého NDR a Slovenska přibližně 6 občanů z 10. V ostatních zemích se tato cesta politického vyjádření používá už méně, petici podepsal každý 3. Čech a Slovinec. U ostatních zemí tak učinil alespoň jeden občan z 10. Další aktivitu zahrnutou v kategorii aktivit mimo reprezentační instituce představuje účast na demonstraci. V případě této aktivity nalezneme mezi jednotlivými zeměmi značné rozdíly a to od nejvyšší hodnoty 44% u bývalého NDR až k 5% v případě Polska a Maďarska. Pro většinu zemí představuje tato aktivita druhou nejvíce využívanou činnost a to kromě zmíněného Bulharska, Ruska a Lotyšsko, pro které je na prvním místě. I přesto ale tyto země nepředstavují v podílu účastníků demonstrací nejaktivnější státy, zařazují se až za bývalé východní Německo, kde, jak už jsme zmínili, demonstroval téměř každý druhý občan. Z hlediska kategorie aktivit mimo reprezentační instituce je nejméně využívanou aktivitou účast na internetovém politickém fóru nebo diskusní skupině a to kromě Polska, kde tuto příčku zaujímá kontaktování médií. Účast na internetové politické fóru volí jako cestu své politické participace nejčastěji občané Lotyšska (7%) a naopak nejméně občané Bulharska (1,5%). O něco více využívají občané sledovaných zemí kontaktování médií nebo vystoupení v médiích, aby vyjádřili své názory. Podíl lidí, kteří tuto aktivitu vykonávají ale překračuje hranici 10% pouze v případě bývalého východního NDR. Analýza ukázala, že značná variabilita existuje mezi jednotlivými typy činností celkově a i v rámci konkrétních aktivit mezi sledovanými zeměmi. Naopak z hlediska míry využívání jednotlivých činností v daných zemích už takové rozdíly nejsou, národní „žebříčky“ aktivit se příliš neliší. Které země jsou v našem souboru politicky nejaktivnější a které naopak patří mezi ty pasivní? Odpověď na tuto otázku uvádí řádek celkového pořadí, který znázorňuje pořadí průměrného pořadí sledovaných zemích v jednotlivých aktivitách. Bývalé NDR je u většiny aktivit v porovnání s ostatními zeměmi výrazně nejaktivnější a zastává tak první příčku. V průměru je s hlediska pořadí zemí v daných aktivitách druhou nejaktivnější zemí Slovensko, za kterým následuje Lotyšsko. Na čtvrtém a pátém místě se umisťuje Slovinsko s Českou republikou, které jsou z hlediska pořadí v jednotlivých aktivitách méně aktivní. Ještě méně aktivními zeměmi v porovnání s ostatními jsou Rusko s Bulharskem, které se umisťují spíše v nižších příčkách u jednotlivých aktivit a celkově tak zastávají 6. a 7. místo. Nejméně 17

aktivními zeměmi našeho výběru jsou Maďarsko a Polsko, které se umisťují na nejnižších příčkách, přičemž nejhorší Polsko se šestkrát umístilo na poslední příčce v porovnání s ostatními zeměmi.

Vztah mezi typy jednání individuální úrovni Dosavadní analýza porovnávala jednotlivé typy aktivit na agregované rovině z hlediska jednotlivých zemí. Uvedené hodnoty vypovídaly o tom kolik procent občanů daného státu se např. účastnilo demonstrace a kolik procent podepsalo petici. Tyto údaje však neříkají mnoho o úrovni participace jednotlivců. Jsou uvedené hodnoty prací jedné skupiny obyvatel, která je aktivní v různých formách participace anebo jsou ve sledovaných zemích aktivní všichni, protože se každý účastní pouze v jednom typu jednání? Na tyto otázky odpoví následující odstavce, které budou analyzovat politickou aktivitu z hlediska individuálních občanů. Graf č. 1. znázorňuje politickou participaci z pohledu jednotlivců podle sledovaných zemí, pokud nebereme v potaz účast ve volbách. Jinými slovy řečeno, graf znázorňuje, jaký podíl jednotlivců dané země vykonává jaký počet aktivit kromě případného účasti ve volbách. Jak vidíme, u čtyřech zemí (Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rusko) se většina obyvatel kromě případného volení politiky nijak jinak neúčastní. V případě Maďarska je úplně politicky neaktivních celých 72% respondentů pokud nebereme v potaz účast ve volbách. V ostatních zemích se naopak většina obyvatel v politice angažuje alespoň vykonáváním jedné aktivity. Bývalé NDR a Slovensko mají dokonce pouze 15% resp. 24% úplně neangažovaných občanů, opět pokud nebereme v potaz volení. Pořadí zemí z hlediska individuální participace více méně odpovídá pořadí, které jsme získali při porovnání agregovaných dat. Jednoznačně nejaktivnějšími zeměmi jsou bývalé NDR a Lotyšsko se Slovenskem. Naopak nejméně aktivní jsou občané Maďarska a Polska.

Graf č. 1.: Míra politické participace podle počtu politických aktivit jednotlivců v postkomunistických zemích.

18

100% 15% 24%

17%

39%

42%

45%

75%

56%

57%

64% 72%

24%

16% 20%

50% 17%

22%

20% 21%

12% 21%

25%

17%

14%

11%

10%

13%

15% 13%

14% 35%

19%

10%

9% 7%

13%

4% 4%

9%

8%

18% 11%

3% 3%

6%

7% 15% 9%

0% DE-E

CZ

HU

čtyři a více aktivit

PL

tři aktivity

SK dvě aktivity

SI jedna aktivita

BG

RU

LV

žádná aktivita

Pro další analýzu, kdy budeme hledat vysvětlení míry politické participace v jednotlivých zemích, je potřeba zjistit, zda zjišťované položky představují ve sledovaném regionu různé aspekty jedné dimenze politického jednání či zda je potřeba při hledání vysvětlení tento katalog rozdělit do různých faktorů politické participace. Tabulka č. 3 představuje výsledky faktorové analýzy položek politické participace pro region sledovaných postkomunistických zemí jako celku.9 Celková faktorová analýza i neznázorněné analýzy jednotlivých zemí ukázaly, neukazují, že by všechny sledované aktivity politické participace patřily do stejných modů aktivit a/nebo zde měly stabilní zátěže. Položky, které tabulka nezahrnuje, představují indikátory politické participace, které v našem souboru zemí nemají mezinárodní srovnatelnost. Dimenze, které lze více či méně ve všech sledovaných zemích určit, představují jednak rovinu, kterou jsme nazvali modem akce, a druhý faktor, který pojmenujeme modem komunikace. Na jejich základě jsme pak vytvořili jednoduché součtové indexy, kdy byla každému jednotlivci připsána hodnota, kterou získal v jednotlivých modech. Průměrné hodnoty obou indexů podle zemí znázorňuje graf č. 1 přílohy.

9

Z důvodů omezeného prostoru tak nezobrazujeme jednotlivé faktorové analýzy konkrétních sledovaných zemí.

19

Tab. č. 3: faktory politické participace v regionu postkomunistických zemí. Podpis petice Účast na demonstraci Účast na politické mítinku Kontaktování médií Kontaktování politika Účast na internetovém fóru Procento variance Eigen hodnota

1. faktor 0,627 0,829 0,815 0,340 0,097 - 0,169

2. faktor 0,038 - 0,078 0,019 0,501 0,727 0,778

37,64 2,26

17,96 1,08

Pozn.: faktory byly získány metodou hlavních komponent, rotované řešení Oblimin. Jelikož vstupní proměnné byly binární, jsou tyto výsledky určeny pouze k vygenerování hlavních faktorů.

VYSVĚTLENÍ POLITICKÉ PARTICIPACE Předcházející sekce ukázala, že existují rozdíly v míře politické participace jak mezi jednotlivci v rámci daného státu, tak mezi jednotlivými zeměmi postkomunistického regionu. Následující část textu se bude věnovat vysvětlení příčin míry politické angažovanosti. Politickou participaci, kterou jsme vyjádřili dvěma indexy – indexem akce a indexem komunikace, tak budeme chápat jako závisle proměnnou a budeme testovat vysvětlující modely, které zjišťují, jaké faktory ovlivňují její míru a typ. Proč jsou někteří lidé více politicky aktivní a jiní ne? Obecně na tuto otázku existují tři druhy odpovědí a to podle toho, jakou úroveň analýzy pro své řešení volí (např. Bernhagen – Marsch 2007, Krishna 2002, Norris 2002: kap. 2). Faktory, které se užívají pro predikci politického jednání, tak lze rozdělit na mikro, meso či makro proměnné. První typ faktorů používají přístupy, které se soustředí na vysvětlení politické participace z hlediska individuální roviny. Na otázku kdo a proč politicky participuje odpovídají mikro modely odkazem na osobní charakteristiky a vlastnosti jednotlivců (např. Verba et al. 1995, Barnes 2006, Letki 2003). Druhý typ proměnných hledá vysvětlení politické participace v sociálních sítích a vztazích. Modely pracující na meso úrovni tak jako příčinu politického jednání vidí aktivitu v občanské společnosti resp. v dobrovolných sdruženích a asociacích (Rosenstone a Hansen 2003, Putnam 2000). Třetí přístup pohlíží na participaci z makro úrovně. Jako vysvětlující faktory politické participace definuje konfiguraci tzv. národních proměnných, které strukturují kontext politické participace jako je např. design státních institucí či politické příležitosti (pro shrnutí viz Norris 2002: kap. 4, Tarrow 1998). Tento text se bude věnovat dvěma úrovním pohledu na politickou participaci a to vysvětlením z mikro a meso roviny.

20

Přístup, který zahrnuje úroveň vysvětlení z hlediska mikro a meso úrovně odpovídá modelu občanského voluntarismu (Civic Voluntarism Model) navrženého Verbou et al. (1995). Ten formuluje příčiny toho, proč se lidé v politice neangažují, do třech možných odpovědí: lidé neparticipují pro to, 1) že nemohou, 2) nechtějí 3) anebo se jich nikdo nezeptal. První možnost vysvětlení politické participace odkazuje ke zdrojům každého jednotlivce, které mu umožňují účast v politice. Tuto kapacitu politicky participovat zajišťuje např. vyšší vzdělání nebo příjem. Druhý typ příčin představují hodnoty, postoje a motivy občanů jako je např. zájem o politiku. Oba modely – schopnost i motivace – vycházejí z individuálních charakteristik a vlastností a pracují tak na mikro úrovni vysvětlení. Třetí krok zapojení do politického života představuje mobilizace, která probíhá skrze sociální sítě. Zavedením třetího vysvětlujícího faktoru se tak Verba et al. posouvají k příčinám působícím z hlediska meso úrovně. Zdroje, motivace a sociální sítě rekrutace představují tři cesty, kterými se lidé zapojují do politiky. Verba a jeho kolegové chápou tyto tři soubory příčin jako nutné podmínky politické participace. Jednotlivé faktory tak nepředstavují konkurenční vysvětlení, ale navzájem se doplňují. Stejným způsobem je pojímá i tento text, který je v následující analýze nebude testovat zvlášť, ale bude postupně zapojovat jednotlivá vysvětlení politické participace v logické návaznosti představeného teoretického modelu. Následující kapitoly budou tedy zkoumat vliv faktorů zdrojů, motivací a sociálních sítí na politickou participaci v jednotlivých zemích. U každého modelu nejprve ve stručnosti popíšeme teoretický základ jeho vysvětlení a představíme vstupní nezávisle proměnné. Následně pak budeme daný model testovat na souboru sledovaných zemích. Na základě výsledků analýzy explanačních modelů nakonec porovnáme, jak v daných státech dochází k mobilizaci občanů.10

Zdroje a kapacita Vysvětlení politické angažovanosti z hlediska zdrojů či kapacity jednotlivců politicky participovat představuje klasický „SES“ (socio-ekonomický status) model (Verba 1995, Brady 1995). Ten jako nezávisle proměnné chápe socio-demografické charakteristiky jako je vzdělání, gender, příjem, zaměstnání atd. Model zdrojů tak testuje, zda jsou rozdíly v distribuci politické participace mezi jednotlivci rozloženy podle sociálněekonomického statusu anebo zda jsou na něm nezávislé. 10

Analýza se tedy nebude soustředit (a ani svým nastavením nemůže) na vysvětlení rozdílu v úrovni politické mobilizace mezi státy.

21

Vliv sociálně-demografických faktorů na politickou participaci lze chápat z hlediska sociálních nerovností. Analýza vztahu socioekonomických zdrojů a politické angažovanosti v podstatě říká, slovy Verby et al., (1995:2) „čí hlas je slyšet“. Angažují se lidé v politice bez rozdílu genderu, peněz či vzdělání? Anebo do politického systému vstupují požadavky a zájmy spíše těch bohatých a vzdělaných, častěji mužů, zatímco sociálně slabší skupiny obyvatel nejsou reprezentovány? Jeden ze základních předpokladů, na kterém demokracie staví svoji legitimitu, představují univerzální politická práva. Možnost zapojit se do politického procesu mají mít všichni a případná neúčast je ospravedlnitelná pouze na základě „svobodného“ rozhodnutí neparticipovat. Jak už upozornil Marshall (cit dle Van Deth et al. 2007), formální zajištění rovných politických práv ale tento cíl nezajišťuje. Marshall zavedl koncept efektivního občanství, kdy tvrdí, že sociální práva představují zásadní podmínku realizace občanských a tak i politických práv. Jednoduše řečeno, právo petiční není efektivně využitelné, když člověk neumí psát, a stejně tak i právo svobody projevu má malou reálnou podstatu, pokud z nedostatku vzdělání nemáte co říct (van Deth et al. 2007). Zásadní otázkou tak je, proč někteří participují a jiní ne. Nerovné rozložení politické participace je ospravedlnitelné pouze tehdy, když všichni mají rovné příležitosti účastnit se politiky. Problém nastává, když by jedince v reálném uplatnění svých politických práv omezovali/podporovali jiné aspekty než jejich vlastní rozhodnutí – strukturální překážky (Verba et al. 1995, Van Deth et al. 2007).. Model zdrojů tak zkoumá, jestli je nerovnost v participaci, kterou ukázala první část práce, spjata se sociálněekonomickými nerovnostmi. Hlavním zjištěním modelu kapacity či zdrojů je ta skutečnost, že lidé vyššího sociálněekonomického statusu participují více. Typickým politickým aktivistou, tj. jehož hlas je slyšet a má tak vliv na politické výstupy, je ve zkratce řečeno „bílý, vzdělaný, bohatý muž středního věku“. Jak dokazuje řada komparativních studií, jedinci s vyšším vzděláním a příjmem jsou obecně více politicky aktivní. Ženy obvykle participují méně než muži a stejně tak i mladší lidé se v politice v porovnání se staršími generacemi angažují méně. Zároveň platí, že tento soubor nezávisle proměnný vysvětluje oba původní typy jednání – konvenční i nekonvenční (Verba 95, Van Deth et al. 2007). Tyto proměnné byly samozřejmě testovány i v regionu postkomunistických zemí a i zde se více méně potvrdily uvedené závěry (např. Barnes – Simon 1998). První faktor, který se ve vysvětlujícím modelu zdrojů bere v potaz, je gender. Zjištění, že u žen existuje menší pravděpodobnost politické participace, přinesly už první výzkumy ze 70. let. V současných západních demokraciích se tento rozdíl nicméně postupně ztrácí. (např. 22

Letki 2003, Pattie 2003). Graf č. 2 přílohy zobrazuje situaci politické participace v postkomunistických zemích z hlediska genderu. U obou indexů angažovanosti v politice a to ve všech sledovaných zemích dosahují většího průměrného skóre participace muži. Druhý vysvětlující faktor socioekonomického modelu představuje věk. Obvykle se věk chápe jako indikátor sociálního a psychologické stárnutí, kdy se zjišťuje vliv efektu životního cyklu (life-cycle nebo age efekt). Toto vysvětlení předpokládá, že u jedinců dochází ke změnám hodnot a postojů a z nich vyplývajícího jednání jednoduše proto, že stárnou. Druhý způsob zapojení věku do vysvětlujících modelů stojí na té logice, že indikuje historické změny skrze zkušenosti se specifickými historickými událostmi určité věkové skupiny. Tento model efektu kohort (birth cohor efekt) předpokládá, že se do postojů a jednání překlápí struktura, ve které jedinci vyrůstali (Armingeon 2007). Jelikož se naše analýza nevěnuje strukturálním vysvětlením, budeme věk chápat z hlediska efektu životního cyklu. Graf č. 3 přílohy znázorňuje průměry indexů obou typů politické participace ve sledovaných zemích podle kategorií věku. Z hlediska věku není trend mezi zeměmi ani mody participace tak jasný jako u genderu. Lze říci, že v případě indexu akce nejsou v žádné ze sledovaných zemí mladí politicky nejaktivnější věkovou skupinou. Naopak v případě indexu komunikace je situace přesně opačná. Skoro u všech sledovaných zemí patří mezi nejaktivnější věkovou skupiny v modu komunikace občané mladší 27 let. Jako třetí predikátor politické participace zařadíme do našeho modelu úroveň nejvyššího dosaženého vzdělání. „SES“ model předpokládá, že vyšší vzdělání indikuje lepší kognitivní vybavení, které jedinci umožňuje dát význam politickému světu. Zároveň s tím vzdělání měří úroveň obecných vědomostí a dovedností, které lidem usnadňují politicky participovat. Pro lidi s lepší jazykovou a stylisticky výbavou je mnohem snazší napsat dopis politikovi anebo vyjadřovat své názory na internetovém fóru. Graf č. 4 přílohy zobrazuje průměry indexů participace ve sledovaných zemích podle kategorie vzdělání. Ti, co dosáhli vyššího vzdělání než středního, jsou ve všech zemích a to u obou typů politické angažovanosti aktivnější. Čtvrtý socio-ekonomický faktor, který má vliv na úroveň politické participace, představuje příjem. Lidé s vyšším příjmem jsou obecně více politicky aktivní. Jak upozorňuje Rosenstone a Hansen (2003: 11), auto není přímo nutné k politické participaci, ale když ho máte dostanete se snáz na schůzi strany. Stejně tak, když máte více peněz, je pro vás snazší si najmout chůvu, která vám pohlídá děti. Tabulka č. 1 přílohy uvádí korelace mezi výší příjmu a jednotlivými typy politické participace. Kromě Ruska a Lotyšsku existuje signifikantní pozitivní středně silný vztah mezi příjmem a oběma indexy politické participace. 23

Předcházející odstavce představily vstupní nezávislé proměnné vysvětlujícího modelu zdrojů (gender, věk, vzdělání a příjem). Nyní budeme testovat, jak v jednotlivých zemích tento model vysvětluje politickou participaci vyjádřenou indexy akce a komunikace. Jinými slovy řečeno, budeme zkoumat zda mají na distribuci politické participace vliv sociálněekonomické charakteristiky a nerovnosti. Tabulka č. 4 představuje výstupy dvou sad devíti regresních analýz, kdy v prvním souboru byla provedena analýza s indexem akce jako závislou proměnnou a to jednotlivě ve všech devíti sledovaných zemích. Druhá skupina devíti analýz vysvětlovala index komunikace a to opět pro každou zemi zvlášť.

Tab. č. 4: Model vysvětlení politické participace v postkomunistických zemích na základě zdrojů, regresní analýza OLS. DE-E Index akce a gender věk b vzdělání příjem

0,003 0,056 0,190*** 0,157***

Adjustované R2

0,073

Index komunikace a -0,084 gender 0,020 věk b 0,087 vzdělání 0,238*** příjem Adjustované R2

0,083

CZ -0,051* 0,064** 0,173*** 0,129***

HU -0,015 -0,016 0,232*** 0,123***

0,057

0,083

-0,083*** 0,040 0,109*** 0,100***

-0,052 0,028 0,279*** 0,074**

0,031

0,093

PO -0,140*** -0,023 0,140*** 0,075** 0,051

-0,142*** -0,068** 0,209*** 0,052* 0,081

SK

SI

BU

RU

LV

-0,136*** -0,022 0,230*** 0,084*

-0,177*** 0,030 0,313*** 0,107***

-0,034 0,088*** 0,108*** -0,003

0,001 0,225*** 0,140*** 0,088**

0,021

0,091

0,145

0,015

0,059

-0,208*** -0,048 0,134** 0,017

-0,162*** -0,004 0,223*** 0,032

-0,038 0,033 0,095*** 0,049*

-0,040 0,011 0,160*** 0,111***

0,057

0,073

0,012

0,041

-0,100* 0,061 0,117** 0,026

-0,077** -0,046 0,176*** 0,059 0,044

Pozn.: Regresní odhad metodou OLS, *** p < 0,01, ** p < 0,05, * p < 0,1. Závislou proměnnou je xbodový index akce a komunikace. Zobrazené hodnoty jsou standardizované koeficienty beta. ª Kódováno: žena=1, jedná se tedy o dummy proměnnou pro žena. b Kódováno: vyšší než střední vzdělání=1, jedná se tedy o dummy proměnnou vysokoškolák.

Výsledky analýzy ukazují, že jsou oba mody politické participace ve všech sledovaných zemích do jisté míry rozloženy podle sociálně-ekonomických charakteristik a nerovností. Nejprve se zaměříme na index akce. Ve všech sledovaných zemích vysvětluje největší podíl této závisle proměnné úroveň vzdělání. Vztah působí v předpokládaném směru: ti, co mají vyšší než střední vzdělání, jsou staticky významně politicky aktivnější v modu akce než ti, kteří mají pouze střední a nižší úroveň vzdělání. Druhým nejčastějším predikátorem indexu akce v našem souboru zemí je příjem, který nemá na participaci vliv pouze v případě

24

Slovenska a Ruska. Třetím nejčastějším faktorem, který vysvětluje politickou akci, je gender. V České republice, Polsku, Slovensku, Slovinsku a Bulharsku participují ženy signifikantně méně častěji než muži a ve všech těchto zemích má tato proměnná i poměrně silný vliv. Nejméně častým predikátorem se jeví v souboru sledovaných zemí věk. Pouze v případě České republiky, Ruska a Lotyšska lze tvrdit, že zde má rostoucí věk významný vliv. Jak je celkově model zdrojů úspěšný ve vysvětlení variance indexu politické akce v jednotlivých zemí? Tuto informaci poskytuje řádek zobrazující adjustovaný reziduál (adjustované R2), jehož hodnota po vynásobení stem udává procento vysvětlené variance. U většiny zemí je tento podíl spíše nízký, pohybující se od 1% k 9% a to kromě Bulharska, kde model individuálních zdrojů vysvětluje 15%. Pokud testujeme model v případě indexu komunikace jako závislé proměnné, získáme velice podobné výsledky. Nejčastějším a nejvlivnějším predikátorem je opět úroveň nejvyššího dosaženého vzdělání. Pouze v bývalém NDR nenalezneme vliv tohoto faktoru. Ve většině sledovaných zemí má na index politické komunikace vliv také příjem. Faktor genderu je signifikantním predikátorem politické komunikace u stejného souboru zemí jako v případě politické aktivity. Činnosti v modu komunikace naopak minimálně závisí na věku. Z hlediska vysvětlené variance nepostihuje model zdrojů ani v případě indexu komunikace nijak velký podíl.

Politické motivace Aby se lidé účastnili politiky, nepostačuje jim pouze výše zmíněná kapacita jako je např. vzdělání nebo peníze. Spolu s nutnými zdroji potřebují jedinci také motivaci, slovy Verby et. al musí chtít se účastnit. Druhá kategorie vysvětlení pracující na individuální rovině tak hledá příčiny politické participace zejména v hodnotách, postojích a motivech lidí.11 (např. Bratton 1999, Letki 2003, Barnes 1998, Pattie a Seyd 2003) Nejzákladnější psychologickou orientací je v tomto ohledu zájem o politiku, který sám o sobě má pozitivní vliv na politické jednání a zároveň jsou na jeho základě konstituovány komplexnější politické postoje. Totiž aby mohli lidé provozovat aktivity zaměřené na ovlivnění politických výstupů, potřebují přinejmenším určitou minimální úroveň politické angažovanosti (Marín a van Deth 2007). Jak shrnuje Putnam (2000: 35), „když neznáte

11

K tomuto typu vysvětlení je nutno podotknout, že zde není konečně jasný směr kauzality tak, jak jej navrhuje. (Theiss-Morse – Hibbing 2005) Není totiž jasné, zda postoje jsou katalyzátorem nebo naopak produktem politické či občanské participace. Tento model vysvětlení ale osobní predispozice chápe jako nezávislý faktor ovlivňující politickou participaci.

25

pravidla hry, hráče a nezajímáte se o výstupy, pravděpodobně se sami nebudete pokoušet hrát.“ Koncept zájmu o politiku chápeme jako pozornost, kterou lidé politice věnují. (např. Zukin 2006, Barnes 1998: 143). Konkrétně zájem o politiku měříme otázkou „jak moc se zajímáte se o politiku“ a frekvencí diskuse o politice s přáteli a tím, jak často se respondent pokoušel přemluvit své přátele, aby volili stejnou politickou stranu. Jednotlivé hodnoty pro všechny země znázorňuje graf č. 4 přílohy. Z těchto třech proměnných jsme vytvořili jednoduchý součtový index,

který po vydělení třemi dosahuje hodnot od 1 do 4, jeho

reliabilita je pro celý soubor zemí 0,777 (Cronbachovo alfa). Komplexnější politické postoje, které ovlivňují míru politické participace, se vztahují k hodnocení daného politického systému a k tomu, jak se jedince chápe ve vztahu k němu. Předkládaná analýza se bude zabývat třemi hlavními typy postojů a to hodnocením fungování daného režimu, politickou efektivitou a občanskou povinností. Existuje zásadní rozdíl mezi podporou politického systému obecně a politickou důvěrou ke konkrétním politikům. Základní podmínkou stability režimů je jejich legitimita (podpora principu fungování) a ne spokojenost s jejich každodenním výkonem. Totiž systémy, které přechodně nedosahují politické či ekonomické efektivity, přežijí pouze když občané vnímají tento systém jako legitimní (např. Dalton 2004, Mischler a Rose 1997). Bohužel, výzkum ISSP 2004 neobsahoval otázky týkající se obecné podpory principu daných politických systému, takže je nezahrne ani předkládaná analýza. Vedle obecné legitimity režimu existují postoje vztahující se ke každodennímu fungování systému a ke konkrétním politikům. Ve vztahu k politické participaci není úplně jasná logika tohoto vlivu. Na jedné straně lze předpokládat, že ti, kteří mají větší důvěru v politiku, budou více participovat, zatímco ti odcizení budou participovat méně. Na druhé straně lze ale tvrdit, že naopak politické odcizení stimuluje pokusy potrestat politiky a podniknout akci ke změně. Oba efekty jsou teoreticky ospravedlnitelné a jak tvrdí Verba et al. (1995), jsou v politickém jednání přítomny současně. Do analýzy zahrneme postoje hodnotící fungování demokracie (demokracie) v daném státě, která je měřena na desetibodové škále (viz graf č. 5 přílohy). Dále budeme v modelu kontrolovat důvěru v politiky (politická důvěra), kterou měří součtový index důvěra zkonstruovaný z položek důvěry ve výkon politiků a toho, zda se politici angažují pouze kvůli osobnímu zisku (viz graf č. 6 přílohy). Jeho reliabilita je pro celkový soubor zemí Cronbachovo alfa = 0,473.

26

Dalším typem intervenujících hodnot představují socio-kulturní faktory navazující zejména na koncept politické kultury Almonda a Verby (Barnes 1998, Norris 2002, Rosenstone a Hansen 2003). Jako zásadní faktor se jeví míra subjektivní kompetence neboli subjektivní politické efektivity (political efficiancy). Politická efektivita zahrnuje dvě složky. Na jedné straně obsahuje pocit vlastní kompetence (internal efficiancy – vnitří efektivita), která odkazuje k sebevědomí jedince, že je schopen se politicky angažovat. Tu měříme otázkou ohledně hodnocení vlastní schopnosti porozumět politickým problémům (viz graf č. 7 přílohy). Na druhé straně je to míra účinnosti participace, tj. pocit, že jednání má vliv na politické výstupy (external efficiancy – vnější efektivita). Tuto složku měří součtový index vnější efektivity, který je složen z položek můj hlas nemá váhu a vládu nezajímá, co si myslím (viz graf č. 8 přílohy), Cronbachovo alfa = 0,682. Další faktory, které mají vliv na politickou participaci, jsou vztaženy k sociálním normám. Ať se jedná o internatilzovaný smysl pro povinnosti anebo normy vyžadované hrozbou sociálních sankcí, oboje má pozitivní vliv na politickou participace (Armingeon 2007). Jinými slovy řečeno, politická participace tak může být nahlížena jako občanská povinnost (citizen duty). Pokud lidé pociťují veřejnou angažovanost jako jednu ze svých povinností, budou pravděpodobně politicky participovat. Tento koncept v naší analýze měří index povinnosti (občanská povinnost), který je zkonstruován z otázek týkající se činností, které vykonává dobrý občan jako je pravidelné chození k volbám a sledování činnosti vlády (viz graf č. 9 přílohy, Cronbachovo alfa = 0,600). Tabulka č. 5 znázorňuje výsledky regresních analýz po zavedení modelu motivace. Opět se jedná o dva soubory devíti analýz v jednotlivých zemích podle závislé proměnných indexu akce a indexu komunikace. Jak se změní výsledky modelu po zavedení faktorů motivace? Procento vysvětlené variance obou indexů participace se ve všech zemích zvýšilo. Zásadní rozdíly ale nalezneme v míře tohoto nárůstu. V případě většiny zemí se podíl vysvětlené variance indexu akce razantně zvýšil a to dokonce i v případě Bulharska, kde individuální zdroje vysvětlovali v porovnání s ostatními zeměmi už poměrně vysokou míru. Výjimkou jsou Polsko, Slovensko a Rusko, kde se sice adjustovaný reziduál zvýšil, ale oba zavedené modely vysvětlují stále malé procento variance. Zdá se tak, že se v těchto zemích motivace občanů do značné míry kryjí se sociálně ekonomickým statusem. Z hlediska jednotlivých položek modelu motivace v případě závisle proměnné indexu akce vidíme, že velice výrazný a statisticky významný vliv má u všech zemí zájem o politiku. Individuální zájem o politiku tak představuje nejsilnější predikátor politické akce z hlediska motivací. Vliv u menšího počtu zemí nalezneme i u faktoru vnitřní a vnější efektivity, kdy 27

s jeho vzrůstající hodnotou roste politická participace v modu akce. Není ale pravidlem, že by se obě složky politické efektivity vyskytovaly ve stejných zemích, spíše naopak. Proměnné občanské povinnosti, hodnocení fungování demokracie a politické důvěry se v souboru sledovaných zemí ukazují jako nevýznamné a bez vlivu. V případě indexu komunikace je situace do značné míry podobná. Jako jeden z nejdůležitějších predikátorů se ukazuje zájem o politiku. Ostatní faktory motivace nemají na rozdíl od indexu akce ve většině zemí našeho souboru na politickou komunikaci vliv. Výjimku představuje Lotyšsko, kde se jako statisticky významné a s velkou mírou vlivu ukazují jak obě složky politické efektivity, tak politická důvěra. Z hlediska míry vysvětlení i zde zavedení modelu motivace přispělo k vyššímu podílu vysvětlené variance. V porovnání s indexem akce vysvětluje model motivace spíše výrazněji a u více zemí závislou proměnnou indexu komunikace.

Tab. č. 5: Model vysvětlení politické participace v postkomunistických zemích na základě zdrojů a politických motivací, regresní analýza OLS. DE-E Index akce zdroje genderª Věk b vzdělání příjem Motivace demokracie občanská povinnost vnější efektivita politická důvěra vnitřní efektivita zájem o politiku Adjustovaný R2 Index komunikace zdroje genderª věk b vzdělání příjem motivace demokracie občanská povinnost vnější efektivita politická důvěra vnitřní efektivita

CZ

HU

PO

SK

SI

BU

RU

LV

0,065 -0,004 0,031 0,023 0,005 -0,018 0,072 0,157*** 0,130*** 0,127** 0,090*** 0,090**

-0,093*** -0,011 0,073** 0,056

-0,083 0,042 0,082 -0,006

-0,077** -0,026 0,202*** 0,061

0,094 0,002 -0,064* 0,055 0,011 0,004 0,117* 0,050* 0,075** 0,020 0,021 0,103*** 0,028 0,110*** 0,169*** 0,162** 0,232*** 0,268***

0,008 -0,014 0,062* -0,011 -0,032 0,208***

-0,005 0,056 -0,023 0,019 0,028 0,164***

0,028 0,051 0,097** 0,002 0,046 0,189***

-0,039 0,032 0,127*** -0,031 -0,010 -0,069* 0,051 -0,017 0,055 0,029 0,037 0,052 0,073* 0,069** 0,137*** 0,251*** 0,188*** 0,103**

0,072

0,038

0,145

0,226

0,058

0,166

-0,019 0,021 0,005 0,194***

0,114

0,179

-0,039 -0,034 -0,001 0,018 0,054* 0,242*** 0,049 0,064**

-0,067 -0,023 -0,008 -0,019 0,239*** 0,113*** 0,026 0,034 0,038 0,109*

-0,016 -0,020 0,031 0,011 0,040

-0,108*** 0,026 0,217*** 0,059

-0,012 0,032 0,043 0,216*** 0,071** 0,096** -0,035 0,071*

0,100

-0,097*** -0,076** 0,154*** 0,055

-0,156*** -0,110* 0,112** -0,015

-0,128*** -0,021 0,187*** 0,029

-0,018 -0,080* 0,118*** 0,029

-0,011 0,006 0,007 -0,017 0,073** 0,104*** 0,038 0,061

-0,010 0,008 0,046 0,024 0,028

-0,076 0,019 0,037 0,067 0,010

-0,061 0,012 0,067 0,003 0,027

0,004 0,054 0,013 -0,024 0,051

-0,043 0,055 -0,010 -0,036 0,036 0,171*** 0,050 0,089** 0,068** 0,154***

28

zájem o politiku Adjustovaný R2

0,143** 0,203*** 0,202***

0,183***

0,276***

0,174***

0,181*** 0,196*** 0,138***

0,161

0,104

0,122

0,102

0,081

0,076

0,141

0,067

Pozn.: Regresní odhad metodou OLS, *** p < 0,01, ** p < 0,05, * p < 0,1. Závislou proměnnou je xbodový index akce a komunikace. Zobrazené hodnoty jsou standardizované koeficienty beta. ª Kódováno: žena=1, jedná se tedy o dummy proměnnou pro žena. b Kódováno: vyšší než střední vzdělání=1, jedná se tedy o dummy proměnnou vysokoškolák.

Sociální kapitál Aby byl jedinec v politice aktivní nestačí, že je toho schopen z hlediska individuálních zdrojů a ani to, že se na polickém dění chce podílet. Třetí nutnou podmínkou politické participace představuje zasazení jedince do sociálních sítí a vztahů skrze něž může být k politické akci mobilizován. Model občanského voluntarismu tak říká, že nestačí, že lidé mají např. dostatečné vzdělání a touhu se politicky účastnit, ještě musí být někým osloveni, abys se do politiky aktivně zapojili (Verba et al. 1995) Základní myšlenkou všech modelů pracujících na meso úrovni vysvětlení je to, že přístup k sociální sítím zvyšuje pravděpodobnost, že bude jedinec rekrutován do politické participace. Většinou je toto zapojení v sociálních sítích operacionalizováno jako členství či aktivita v občanské společnosti resp. v dobrovolných sdruženích a asociacích12 a jednotlivé přístupy se pak liší v tom, jakou logikou vysvětlují tento vliv. Největší pozornosti se v poslední době dostává teorii R. Putnama (2000), který představil velkolepý koncept snažící se vysvětlit pokles politické angažovanosti Američanů během posledních třiceti let poukazem na to, že příčinou je úbytek jejich členství v dobrovolnických asociacích. Putnam k této argumentaci rozvinul koncept tzv. sociálního kapitálu a tvrdí, že sociální kapitál se přímo překládá do vyšší politické participace (Krishna 2002: 440) Putnam předpokládá, že sociální kapitál vzniká členstvím v organizacích občanské společnosti, jako jsou odbory, církve, komunitní skupiny, dobrovolná sdružení atd. V návaznosti na Colemana (1990: 302) chápe sociální kapitál tak, že není vázán na individua jako v případě předchozích mikro vysvětlení, ale „že je vlastní struktuře vztahů mezi jedinci“ a míněny jsou právě sítě, tedy sociální rovina, kde vzájemné vztahy jedinců probíhají.13

12

Mobilizace samozřejmě probíhá i jinými cestami jako je např. vliv médií, pobídky politických elit atd. (viz Rosenstone a Hansen). Výzkum ISSP 2004 jiné indikátory mobilizace než členství v organizacích neobsahuje. 13

Jak shrnuje Putnam (2000: 20): „společnost řady ctnostných ale izolovaných jedinců není nutně bohatá na sociální kapitál.“

29

0,129

Jeho základní premisou je tedy tvrzení, že sociální sítě mají hodnotu samy o sobě a předpokládá, že tato spojení mezi jednotlivci podporují vznik vzájemné důvěry. Vychází jednoduše řečeno z představy, že účastí v sociálních sítích si lidé začnou myslet, že „pokud něco pro někoho udělám, mohu očekávat, že to někdo jiný pro mě taky udělá.“ (Putnam 2000: 21) Na tomto základě tak Putnam (2000: 19) definuje sociální kapitál jako „vztah mezi jednotlivci – sociální sítě a normy reciprocity a důvěry, které z nich vznikají.“ Konkrétní mechanismus tvorby sociálního kapitálu v těchto organizacích vysvětluje tak, že se zde potkávají lidé různého původu a hodnot, což zvyšuje jejich vzájemnou toleranci a následně obecnou důvěru. Předpokládá tedy, že se v těchto dobrovolnických skupinách setkávají lidé napříč sociálními clevages a že toto setkávání plodí vzájemnou důvěru a toleranci. Jak upozorňuje P. Norris (2002: kap. 8), Putnam předkládá dvoustupňový model vysvětlení, když tvrdí, že vliv občanské společnosti přímo produkuje sociální kapitál a sociální kapitál (sociální sítě a normy vznikající z občanské společnosti) má pozitivní vliv na politickou participaci. Problém ale je, že Putnam původně operacionalizoval koncept sociální kapitálu pouze členstvím v dobrovolnických asociacích a spolcích. Jeho empirický výzkum tak vůbec nezkoumal dimenzi vzájemné důvěry, kterou postuluje jeho teorie, a automaticky předpokládal platnost mechanismu vzniku vzájemné důvěry. Lze říci, že tak ve svém vysvětlení „přeskočil“ druhý stupeň a v podstatě neměřil důsledně nejdůležitější článek své teorie – sociální kapitál, ale pouze indikátory občanské společnosti a politické participace. Jak navrhuje P. Norris (tamtéž), pro měření sociální kapitálu je potřeba sledovat jak jeho strukturální dimenzi (sociální sítě), tak i kulturní dimenzi (důvěra), abychom byli schopni posoudit, zda je Putnamova konceptualizace sociálního kapitálu schopna vysvětlit politickou participaci. Následující analýza tak měří sociální kapitál dvěma proměnnými: indexem členství a indexem interpersonální důvěry. Jelikož základní Putnamův argument předpokládá, že všechny druhy členství produkují sociální kapitál, vytvořili jsme index sčítající počet členství v různých dobrovolných organizacích a skupinách (viz tab. č. 2 přílohy). Jelikož má toto členství produkovat větší důvěru, zavádíme do modelu druhý faktor a to index interpersonální důvěry, který je zkonstruován z proměnných lidem se dá věřit a lidé se mě nesnaží podvést (viz graf č. 10 přílohy). Takto navržený model sociálního kapitálu opět testuje soubor 18 regresních analýz, který znázorňuje tabulka č. 6.

Tab. č. 6: Model vysvětlení politické participace v postkomunistických zemích na základě zdrojů, politických motivací a sociálního kapitálu, regresní analýza OLS. 30

DE-E Index akce zdroje gender Věk Vzdělání příjem motivace demokracie občanská povinnost vnější efektivita politická důvěra vnitřní efektivita zájem o politiku Sociální kapitál index členství index důvěra adjustovaný R2 Index komunikace zdroje gender věk vzdělání příjem motivace demokracie občanská povinnost vnější efektivita politická důvěra vnitřní efektivita zájem o politiku sociální kapitál index členství index důvěry adjustovaný R2

CZ

HU

PO

0,082 0,004 0,039 -0,090*** -0,004 0,004 -0,037 0,005 0,166** 0,172*** 0,099*** 0,065* 0,058 0,160** 0,055* 0,071*

SK

SI

BU

RU

LV

-0,051 0,073 0,067 -0,046

-0,050 0,007 0,149*** 0,067

-0,094** 0,042 0,154*** 0,086**

-0,009 0,065** 0,062** -0,045

0,007 0,231*** 0,089** 0,069*

0,081 0,012 -0,071** 0,085 -0,004 0,010 0,051 0,061* 0,053 0,083 0,016 0,089** 0,099 0,035 0,116*** 0,189** 0,205*** 0,229***

0,002 -0,016 0,053 -0,015 -0,035 0,191***

-0,006 0,034 -0,051 -0,010 0,028 0,152**

0,022 0,033 0,067 0,004 0,055 0,168***

0,130*** -0,032 0,054 0,060 0,052 0,227***

-0,027 -0,009 -0,047 0,025 0,069** 0,157***

0,053 -0,080** 0,049 0,098** 0,151*** 0,077*

0,155** 0,130*** 0,235*** -0,080 -0,011 -0,020 0,166 0,114 0,179 0,175 0,133 0,228

0,118*** -0,039 0,072 0,077

0,216*** 0,019 0,038 0,086

0,176*** 0,007 0,145 0,153

0,164*** 0,065* 0,226 0,232

0,217*** 0,041 0,058 0,098

0,126*** 0,102*** 0,100 0,137

-0,115** -0,117*** -0,009 -0,097* 0,134** 0,171*** -0,032 0,014

-0,033 -0,068 0,036 0,024

-0,006 0,028 0,059* 0,020

-0,008 0,009 0,078** 0,060

0,047 -0,032 0,052 0,129

-0,029 -0,024 -0,095*** -0,013 -0,006 -0,067* 0,047 0,227*** 0,141*** 0,050 0,038 0,051

-0,009 -0,014 -0,033 -0,002 -0,038 -0,013 0,012 0,252*** 0,108*** 0,122 0,000 0,066* 0,037 0,044 0,046 0,128 0,142*** 0,166***

-0,007 0,001 0,050 0,039 0,027 0,174***

-0,059 0,037 0,048 0,100 0,002 0,206***

-0,062 0,014 0,059 0,020 0,044 0,161***

0,003 0,053 0,021 -0,019 0,070 0,147***

-0,044 0,001 0,027 0,043 0,065** 0,188***

0,050 -0,041 0,152*** 0,096** 0,158*** 0,107**

0,132* 0,258*** 0,153*** 0,005 0,022 0,009 0,161 0,076 0,141 0,103 0,136 0,161

0,077** 0,011 0,104 0,104

0,259*** 0,071 0,122 0,183

0,084* 0,037 0,102 0,104

0,228*** -0,058 0,081 0,125

0,193*** -0,032 0,067 0,104

0,238*** -0,017 0,129 0,180

Pozn.: Regresní odhad metodou OLS, *** p < 0,01, ** p < 0,05, * p < 0,1. Závislou proměnnou je xbodový index akce a komunikace. Zobrazené hodnoty jsou standardizované koeficienty beta. ª Kódováno: žena=1, jedná se tedy o dummy proměnnou pro žena. b Kódováno: vyšší než střední vzdělání=1, jedná se tedy o dummy proměnnou vysokoškolák.

Má sociální kapitál vliv na politickou participaci občanů postkomunistických zemí? Výsledky analýzy ukazují, že rozhodně nikoliv v té podobě, jak předpokládá Putnam. Interpersonální důvěra, která má být vysvětlujícím mechanismem vlivu členství v organizacích občanské společnosti, v žádném případě nevysvětluje politickou participaci ani v jednom z obou modů činností. Naopak index členství představuje ve všech sledovaných zemích vlivný a statisticky významný predikátor. Vidíme tak, že míra politické participace občanů postkomunistických zemí nezávisí jen na individuálních zdrojích a zájmu o politiku, 31

ale vliv má i členství v organizacích a skupinách občanské společnosti. Vysvětlení konkrétního mechanismu tohoto vlivu však nevede přes Putnamův koncept sociálního kapitálu. U obou indexů politické participace nacházíme přibližně stejné predikátory. Nicméně v případě modu akce zůstává po zavedení všech rovin vysvětlení modelu občanského voluntarismu statická významnost u více faktorů měřících individuální zdroje. To, že se občané postkomunistických zemí účastní politických mítinků nebo podepisují petice, tak závisí mnohem více na jejich výši příjmů a vzdělání, než politické jednání v modu komunikace. Z hlediska hodnot, které stimulují politickou participaci a to v obou modech jednání, je jednoznačně nejsilnějším predikátorem zájem o politiku. Politická efektivita se jako významný faktor objevuje jen u několika zemí, ostatní politické postoje nemají na mobilizaci postkomunistických občanů vliv. Výjimku z obecného trendu sledovaných zemí představuje Lotyšsko. Vidíme, že v jeho případě se jako účinné vysvětlující faktory obou typů politické participace ukazuje mnohem více položek testovaných modelů. Způsob mobilizace občanů tak zde mnohem více odpovídá navrženému modelu občanského voluntarismu než v jiných státech. Důležitým upozorněním je ale fakt, že i přes to zůstává podíl vysvětlené variance poměrně nízký. Jak si stojí rovina sociálního kapitálu a celkově navržený model občanského voluntarismu při vysvětlení politické participace? Zásadním zjištěním je to, že po zavedení třetí úrovně vysvětlení se podíl vysvětlené variance politické participace v jednotlivých zemích téměř nezvýšil.14 I když je efekt členství v organizacích a skupinách občanské společnosti v modelech signifikantní, jeho zavedením nevysvětlíme o mnoho více než prvními dvěma modely. Možná vysvětlení tohoto jevu se nabízejí dvě. Jednak tyto výsledky mohou být způsobeny tím, že náš model nezahrnul některé důležité kontrolní proměnné, které však teoretický model nedefinuje. Druhou možnou odpovědí je to, že členství v organizacích občanské společnosti prostě nemá předpokládaný efekt na politickou participaci a vztah mezi indexem členství a politickou participací je pouze na tom základě, že oba dva koncepty (jak aktivitu v občanské společnosti, tak v politice) vysvětlují stejné individuální charakteristiky. Mobilizace lidí skrze sociální sítě nicméně probíhá podle výsledků analýzy hlavně v Maďarsku (procento vysvětlené variance v případě indexu akce vzrostlo z 18% na 22%). U ostatních sledovaných zemích byl nárůst minimální anebo zůstalo procento vysvětlené

14

V případě bývalé NDR se dokonce adjustovaný reziduál podstatně snížil.

32

variance příliš nízké. V případě indexu komunikace se vysvětlující potenciál členství v organizacích občanské společnosti ukazuje jako větší u České republiky, Lotyšska a Slovenska.

ZÁVĚR Text se věnoval politické participaci v postkomunistických zemích. Jedním z jeho cílů bylo teoretické vymezení konceptu politické participace. Nejprve jsme představili kritiku klasických přístupů a to konkrétně rozlišení na konvenční a nekonvenční jednání. Druhou rovinou kritiky představovala neschopnost stávající definice politické participace postihnout změny pole politického aktivismu, kterou jsme rámovali ve smyslu transformace adresátů, prostoru a cílů. Na tomto základě jsme pak formulovali novou definici politické participace a představili alternativní typologii aktivit politického jednání podle Teorella et al. (2007) Následující analýza politické participace pak představila za pomocí těchto analytických nástrojů rozložení aktivit politické participace v devíti postkomunistických zemích. Politicky nejaktivnější jsou obyvatelé bývalého NDR, Slovenska a Lotyšska. Naopak občané Maďarska a Polska jsou nejméně politicky aktivní ze sledovaného souboru zemí. Druhým cílem práce bylo vysvětlení politické participace a to v intencích modelu občanského voluntarismu. Politickou participaci vyjádřenou dvěma indexy (akce a komunikace) jsme postavili jako závisle proměnnou, pro kterou jsme v jednotlivých zemích testovali vysvětlení z hlediska individuálních zdrojů, politických motivací a sociálního kapitálu. Z hlediska modelu individuálních zdrojů se jako faktor s největším vysvětlujícím potenciálem ukázalo vzdělání a to u obou modů politické participace. Na index akce má u všech sledovaných zemí ještě vliv příjem. Závěrem těchto zjištění je tedy ta skutečnost, že v regionu postkomunistických zemí souvisí míra politické participace se sociálněekonomickými nerovnostmi. Do politického systému vstupují požadavky a zájmy spíše těch vzdělanějších a bohatších. Zavedení vysvětlení politické angažovanosti občanů sledovaných zemí z hlediska politických motivací výrazně přispělo k celkovému vysvětlujícímu potenciálu modelu. Jednoznačným predikátorem politické participace a to ve všech zemí a u obou modů participace se ukázal jako zájem o politiku. Ostatní hodnoty vztažené k fungování konkrétních systémů nemají takový vliv. U některých zemí vysvětluje politickou participaci pocit politické efektivity. Ostatní hodnoty jako je třeba pocit občanské povinnosti nemají v souboru sledovaných zemí na politickou angažovanost žádný vliv. 33

Výsledky analýzy po zavedení modelu sociální kapitálu jednoznačně říkají, že v regionu sledovaných postkomunistických zemí nelze politickou participaci vysvětlit konceptem sociálního kapitálu. V žádném případě zde neplatí putnamovský předpoklad, že členství v organizacích občanské společnosti produkuje obecnou důvěru, která se pak přímo „překlápí“ do vyšší účasti v politice.15 Členství v organizacích a skupinách občanské společnosti se u všech sledovaných zemí a u obou modů politické participace ukazuje jako vlivný a významný predikátor. Mechanismus tohoto vztahu je ale třeba hledat v jiných vysvětleních než v tom, které nabízí Putnam. Mnohem zajímavější je to zjištění, že neplatí, že by zahrnutí třetího kroku vysvětlení (sociálního kapitálu) výrazně přispělo k zodpovězení otázky, proč lidé ve sledovaných zemích participují. Obecně zde nenalézáme trend, že by došlo k výraznému nárůstu vysvětlené variance, jak předpokládá teorie. U některých zemí došlo dokonce k jejímu poklesu. Tyto závěry do jisté míry potvrzují zjištění Armigeona (2007), který v tomto ohledu mluví o efektu samovýběru (self-selectivity) sociálních skupin občanské společnosti. Tvrdí totiž, že vztah mezi politickou participací a členstvím v organizacích není zapříčiněn vlivem samotného členství, což doposud předpokládala většina studií. Tato korelace je podle něj způsobená prostě tím, že lidé kteří jsou např. vzdělaní a mají zájem o politiku, mají tendenci jak více participovat v politice, tak vstupovat do organizací a skupin občanské společnosti. Aktivita v občanské společnosti tak nemá vliv na angažovanost v politice, ale je založena pouze na stejných vysvětlujících faktorech. Tyto závěry nicméně s konečnou platností vyslovit nemůžeme, protože se zde nabízejí i jiné možné varianty vysvětlení. Jednak můžou existovat proměnné, které dosavadní modely nezahrnují a které jsou „pravým“ vysvětlením vysokého vlivu sociálního členství. Dále pak model nezahrnuje celou řadu dalších mobilizačních pobídek, které se v současné době jeví mnohem silnější než členství v organizačních skupinách jako jsou např. média.

15

Potvrzujeme tak závěry např. P. Norris (2002), která podobným způsobem testovala vliv sociálního kapitálu na mnohem širší soubor zemí. Její analýza ale nemohla přímo vyslovit tento závěr, jelikož Norris pracovala s daty na agregované úrovni, což jí zabránilo vidět vliv jednotlivých faktorů v případě konkrétních jednotlivců.

34

35

Příloha: Graf č. 1: Průměry indexů akce a komunikace podle zemí.

0,60 0,50 0,50 0,39

index

0,40 0,30 0,25

0,27

0,24 0,19

0,20

0,16

0,12 0,10

0,10 0,06

0,08

0,10

0,11

0,09

0,04

0,04

0,06

0,05

0,00 DE-E

CZ

HU

PO

SK

SI

BU

RU

LT

(0,360**) (0,261**) (0,480**) (0,389**) (0,306**) (0,396**) (0,379**) (0,398**) (0,320**) index akce

index komunikace

Graf č. 2: Politická participace v postkomunistických zemích podle pohlaví. 0,6 0,5

index

0,4 0,3 0,2 0,1 0 DEE

CZ

HU

PL

SK

SL

BG

RU

LV

DEE

CZ

komunikace

HU

PL

SK

SL

BG

RU

LV

akce

ženy

muži

36

Graf č. 3.: politická participace v postkomunistických zemích podle věku. akce

lt ru bu sl sk po hu cz de 0,00

0,20 18-27

0,40 28-55

0,60

55-

kom unikace

lt ru bu sl sk po hu cz de 0,00

0,05 18-27

0,10 28-55

0,15

55-

37

Graf č. 4: politická participace v postkomunistických zemích podle vzdělání. 0,8

index

0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1

akce

LT

RU

BG

SI

SK

PO

HU

CZ

DE-E

LT

RU

BG

SI

SK

PO

HU

CZ

DE-E

0

komunikace nižší vzdělání

vyšší vzdělání

Tab. č. 1: Vztah politické participace k příjmu v postkomunistických zemích.

SK

Index Akce ,099(*)

Index Komunikace ,197(**)

LT RU

0,046

,079(*)

-0,020

,093(**)

BU

,234(**)

,097(**)

PO

,118(**)

,218(**)

SI

,192(**)

,120(**)

CZ

,100(**)

,096(**)

HU

,202(**)

,224(**)

DE

,212(**)

,295(**)

38

Graf č. 5: zájem o politiku v postkomunistických zemích. 80 70 60

%

50 40 30 20 10 0 DE-E

CZ

HU

PL

SK

SI

BG

RU

LV

zájem o politiku diskuse s přáteli přesvědčování o svém politickém názoru

Graf č. 8: vnitřní politická efektivita v postkomunistických zemích. 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% DE-E

CZ

HU

PO

rozumí politice

SK

SI

BG

RU

LT

ostatní nerozumí politice lépe

39

Graf č. 8: vnější politická efektivita v postkomunistických zemích. 100%

80%

60%

40%

20%

0% DE-E

CZ

HU

PO

SK

námám vliv na vládní rozhodnutí

SI

BG

RU

LT

vláda se nestará o můj názor

Graf č. 9: pocit občanské povinnosti v postkomunistických zemích. 100%

80%

60%

40%

20%

0% DE-E

CZ

HU

PO

SK

dobrý občan chodí k volbám

SI

BG

RU

LT

dobrý občan sleduje vládu

40

SEZNAM LITERATURY Armingeon, K. 2007. Political Participation and Associationl Involvement, pp. 358-384 in Van Deth (eds.) Citizenship and involvement I European Democracies. A Comparative Analysis. London, New York: Routledge. Barnes, S. H. 2006. „The Changing Political Participation of Postcommunist Citizens.“ International Journal of Sociology, Vol. 36, No. 2, pp. 76–98. Barnes, S. H. – Simon, J. 1998. The Postcommunist Citizen. Budapest: Erasmus Foundation. Barnes, S. H. – Kaase, M. et al. 1979. Political Action: Mass Participation in Five Western Democracies. Thousand Oaks, CA: Sage. Bernhagen, P. – Marsh, P. 2007. „Voting and Protesting: Explaining Citizen Participation in Old and New European Democracies.“ Democratization, Vol.14, No.1, pp.44–72 Brady, H. E. - Verba, S. - Scholzman K. L. 1995. „Beyond Ses: A Resource Model of Political Participation“. The American Political Science Review, Vol. 89, No. 2, pp. 271-294. Bratton, M. 1999. „Political Participation in a New Democracy. Institutional Considerations From Zambia.“ Comparative Political Studies, Vol. 32 No. 5, pp. 549-588. Buechler, S. 2000. Social Movements in Advanced Capitalism. The Political Economy and Cultural Construction of Social Activism. New York: Oxford University Press. Císař, O. 2004. Transnacionální politické sítě. Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. Brno: MPÚ. Císař, O. 2005. Na cestě ke společnosti světoobčanů? Sociální studia 1, 87-109. Coleman, J. S. 1990. Foundations of Social Theory. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press. Hooghe, G. – Liesbet, M. 2001. „Multi-Level Governance in the European Union“. In: MultiLevel Governance and European Integration. Eds. Garry Hooghe a Liesbet Marks. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield, 1–32. Howard, M. M. 2003. The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe. Cambridge: Cambridge University Press Krishna, A. 2002. „Enhancing Political Participation in Democracies: What is the Role of Social Capital?“ Comparative Political Studies, Vol 35, pp. 437-460. Letki, N. 2003. „Explaining Political Participation in East-Central Europe: Social Capital, Democracy and the Communist Past. Nuffield College Politics Working Paper 2003W2, University of Oxford. Marsh, A. – Kaase, M. 1979. “Measuring political action.” In Barnes et al., Political Action, pp. 57-96 Martín, I a van Deth, J. W. 2007. Political Involvement, pp. 303-334 in Van Deth (eds.) Citizenship and involvement I European Democracies. A Comparative Analysis. London, New York: Routledge. Mishler, W. – Rose, R. 1997. „Trust, distrust and skepticism: Popular evaluations of civil and political institutions in Post-Communist Societies.“ Journal of Politics, Vol. 59, No. 2, pp. 418-451. Niculescu, C. 2003. „The Changing Status of Protest Participation.“ Romanian Journal of Political Science, Vol. 3, No. 1, pp. 122-147.

41

Norris, P. 2002. Democratic Phoenix: Reinventing Political Activism. New York: Cambridge University Press. Norris, P. 2003. „Young People and Political Activism: From the Politics Loyalties to the Politics of Choice?“ Report for the Council of Europe Symposium: „Young people and democratic institutions: from disillusionment to participation“. Strasbourg 27-28th November 2003. Pattie, C. – Seyd, P. 2003. „Citizenship and Civic Engagement: Attitudes and Behavior in Britain.“ Political Studies, Vol. 51, pp. 443–468. Putnam, R. 2000. Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community. New York: Simon and Schuster. Reisinger, W. M. – Miller, A. H. – Hesli, V. L. 1995. „Public Behavior and Political Change in Post-Soviet States.“ The Journal of Politics, Vol. 57, No. 4, pp. 941-970. Rosenstone, S. J – Hansen, J.M. eds. 2003. Mobilization, participation, and democracy in America. New York: Longman. Tarrow, Sidney. 1998. Power in Movement. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press. Theiss-Morse, E. – Hibbing, J. H. 2004. „Citizenship and Civic Engagement.“ Annual Review of Political Science, Vol. 8, pp. 227-249. Toerell, J. 2003. „Linking Social Capital to Political Participation: Voluntary Associations and Network of Recruitment in Sweden.“ Scandinavian Political Studies, Vol. 26, No. 1, pp. 49-66. Verba, S. - Schlozman, K. – Brady, H. 1995. Voice and Equality: Civic Volunteerism in American Politics. Cambridge: Harvard University Press. Verba, S., N. Nie, and J. Kim. 1978. Participation and Political Equality: A Seven-Nation Comparison. New York: Cambridge University Press. Van Deth, J. W., Montero, J. R. a Westholm A. 2007. Citizenship and involvement I European Democracies. A Comparative Analysis. London, New York: Routledge. Teorell, J., Torcal, M a Montero J. R. 2007. Political Participation: mapping the terrain, pp. 334-358 in Van Deth (eds.) Citizenship and involvement I European Democracies. A Comparative Analysis. London, New York: Routledge. Zukin, C. et al. 2006. A New Engagement? : Political Participation, Civic Life, and the Changing American Citizen. Oxford University press

42