Pojistné rozpravy 7 POJISTNĚ TEORETICKÝ BULLETIN

Pojistné rozpravy 7

POJISTNĚ TEORETICKÝ BULLETIN

1999

ISSN 0862–6162

OBSAH Kapitoly z pojistné teorie VI. ......................................................................................... 5 doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc. Budoucí obrysy pojišťovnictví ...................................................................................... 12 Prof. Lutgart Van den Berghe (překlad a úprava Marie Kovárnová) Nová Montrealská úmluva (1999) o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě .............................................................................................................. 25 JUDr. Petr Záruba Směrnice životního pojištění EHS – přehled platných ustanovení ........................... 40 JUDr. Bedřich Kovář Vliv výpočetních podkladů v pojištění osob ............................................................... 46 prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc. Rizikový kapitál a diskontování technických rezerv v neživotním pojištění ........... 54 prof. RNDr. Petr Mandl, DrSc., RNDr. Lucie Mazurová, Ph.D. Základní aspekty právní úpravy pojišťovnictví ve vybraných evropských státech: Ruská federace ............................................................................................................... 64 JUDr. Věra Škopová Pojistná smlouva ............................................................................................................ 69 Mgr. Vladimíra Poláková Shrnutí a překlad resumé do angličtiny Marie Kovárnová

4


KAPITOLY Z POJISTNÉ TEORIE VI. doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc., Vysoká škola ekonomická V předchozích kapitolách byla zdůrazněna dvě základní paradigmata týkající se samotné podstaty pojištění, obecně patřící mezi instituce vyhlazující finanční výkyvy v kontinuálním vývoji národního hospodářství a lidské společnosti vůbec. Z několika úhlů pohledu byly jednak popsány konsekvence stochastické povahy pojištění, zejména vnitřně rozporné makroekonomické poslání pojištění finančním nesením rizika stabilizovat ekonomické činnosti a lidské bytí, přestože samo toto pojištěním přenášené riziko je povahou své realizace nestabilní a také byla popsána mikroekonomická závislost hospodářských výsledků pojišťovnictví na realizaci náhodné veličiny kvantifikované velikostí škodního průběhu. Existence těchto ambivalentních stránek by mohla svádět k závěru, že pojišťovnictví jako velmi specifická finanční služba vyrovnávající v ekonomice škody náhodné povahy, má z titulu své stochastické podstaty největší sklon k výkyvovosti z celé finanční sféry, neboť jeho fungování a ekonomické výsledky jsou významně ovlivňovány obtížně předvídatelným náhodným generátorem. O finanční sféře obecně platí, že je páteří každé zdravé ekonomiky a eventuální projevy disfunkčnosti rezonují prakticky do všech odvětví národního hospodářství. Z dosavadní finančnické historie lidské společnosti máme ovšem dostatek zkušeností s faktem, že projevy nestability se žádnému finančnímu odvětví nevyhýbají, a to ani těm s nesporně vyšší mírou determinace parametrů své činnosti. Pojišťovnictví z tohoto pohledu nejenže nevybočuje z řady, ale dokonce, a česká zkušenost posledních let to plně potvrzuje, svou stabilitou některá finanční odvětví zastiňuje, přestože podstatou činnosti by to mělo být naopak. Je tomu tak zejména proto, že pojištění má historicky prověřený a osvědčený, v našich kapitolách již několikrát zmiňovaný, vestavěný stabilizátor – zajištění, které je velmi účinným tradičním diverzifikátorem náhodných výkyvů ve škodních průbězích pojišťoven, jak v rámci jedné ekonomiky, tak především v rámci mezinárodním. Pojistní teoretici v tomto smyslu dokonce hovoří o dvacátém století jako o století zajištění, tak hluboko se do odborného povědomí dostal tento komponent rozkládání rizik v ekonomických činnostech. Obdobně jako samo pojištění, tak ani zajištění rozsah věcných škod nezmenšuje, ale činí jejich finanční důsledky pro pojišťovny ekonomicky únosnější a celkové výsledky odvětví pojišťovnictví i celé ekonomiky vyhlazenější. Zajištění, nejjednodušeji řečeno, představuje pojištění pojišťovny, tedy velmi důležitou metodu eliminace pojistně-technického rizika pojišťovny a přímou aplikaci procesu risk management na specifický podnik – pojišťovnu. Prakticky to znamená, že přijme-li pojišťovna např. do pojištění riziko, při jehož katastrofální realizaci by pojišťovně nemusely stačit finanční zdroje na krytí škod, postoupí za úplatu – zajistné – část tohoto rizika speciální instituci pojistného trhu – zajišťovně. Tím provede v intencích třetí fáze risk management dělení převzatých rizik na část, kterou si společnost ponechává pro krytí z vlastních disponibilních finančních zdrojů (běžné příjmy pojistného plus zdroje pojistnětechnických rezerv) a kterou předává do pojištění, v případě pojišťovny do zajištění. ZaPojistné rozpravy 7

5

jistné je tedy úplata ze přenesení části rizik z prvopojistitelské pojišťovny, které přesahuje její pojistnou kapacitu na speciální instituci – zajišťovnu. Stoupající ekonomická významnost a s tím i spojená pravděpodobnost negativních nahodilých důsledků si historicky vynutily nejprve vytvoření specializovaných podniků, které se zabývaly pouze zajištěním. První zajišťovny vznikly v Evropě kolem poloviny 19. století. U nás První česká všeobecná zajišťovací banka byla založena v roce 1872. V současnosti dochází k takovému vzájemnému propojování pojišťovacích a zajišťovacích institucí prostřednictvím zajistných obchodů, že v dnešních kvantitativních poměrech by pojištění bez rozdrobení zejména katastrofálních rizik zajištěním nemohlo fungovat. Kombinace provozování pojištění a současně i zajištění pro jiné pojišťovny v jediné instituci je v tržních ekonomikách obvykle legislativně možná a v praxi hojně využívaná. Charakteristické přitom je, že rizika převzatá ať už pojišťovnou nebo specializovanou zajišťovnou do zajištění, bývají často postupována dále do dalšího zajištění, tzv. retrocese. Moderní nadnárodní specializované zajišťovny poskytují prvopojistitelům i velmi zajímavé doplňkové služby, např. pomoc při vytváření nových produktů, pomoc při jejich uvádění na trh, pomoc při sestavování kalkulačních modelů a tarifování, informování o situaci na světovém pojistném trhu, apod. Zajišťovny mohou být obdobně jako pojišťovny univerzální, všeobecné nebo specializované jen na jedno pojišťovací odvětví, případně na skupiny příbuzných odvětví. V nedávné minulosti bylo před r. 1990 zajištění využíváno jen v oblasti devizových rizik vzhledem k nedostatku devizových prostředků. V současnosti jsou již na českém pojistném trhu vytvořeny veškeré předpoklady pro obecné plnokrevné fungování zajištění, a tedy i zajišťoven v celé škále pojišťovacích a zajišťovacích obchodů. Zůstává snad jen otevřená otázka, jestli by byl pro velmi omezený český národní pojistný trh efektivní vznik zatím fakticky neexistující domácí zajišťovny, nebo zda jej v oblasti zajištění efektivněji nesaturují zahraniční, většinou nadnárodní zajišťovací subjekty. Obecně může prvopojistitel hledat na trhu zajištění pro každý jednotlivý obchod, pak jde o tzv. fakultativní zajištění, druhou možností je sjednání rámcové smlouvy se zajistitelem o zajišťování všech obchodů stejného rizika, pak jde o tzv. obligatorní zajištění. Jde-li zajistný obchod mezi partnery jen jedním směrem, jde o zajištění jednostranné, jde-li o obousměrný obchod, je zajištění nazýváno reciproční. Připomeňme, že vedle vertikálního dělení pojistně-technického rizika pojišťovny zajištěním existuje ještě horizontální dělení rizika tzv. soupojištěním, kde prvopojistitel předává části rizika jednomu nebo několika soupojistitelům, z nichž každý odpovídá jen za svůj podíl rizika. Soupojištění tudíž není formou eliminace pojistně-technického rizika. Analogií kombinace hlediska věcného vymezení a kalkulačního hlediska je členění zajištění na zajištění proporcionální a neproporcionální. Proporcionální zajištění se vyskytuje buď jako tzv. zajištění kvótové, anebo jako zajištění excedentní. V současných poměrech světového pojistného trhu zajistitelé preferují sjednávání proporcionálního zajištění, protože jak bude posléze patrné z konstrukce proporcionálních forem zajištění. Zajistitelům tyto formy přinášejí jistý příjem a eventuální náklady je možné relativně lépe odhadnout. V případě výběru kvótového zajištění prvopojistitel přenechává zajistiteli na každém riziku převzatém do pojištění ujednané procento (kvótu) zajištění, přičemž stejný díl obdrží zajistitel i na pojistném jako zajistné a zajistitel se pak i stejným dílem podílí na

6


vzniklých škodách. Nevýhodou kvótového zajištění je jeho automatismus i při malých škodách, které prvopojistiteli nedělají žádné finanční problémy. Vylepšením kvótového zajištění z tohoto hlediska je zajištění excedentní. Při zvolení této formy si prvopojišťovna stanoví tzv. vlastní vrub, znamenající kvantifikaci škodního průběhu pro ni únosnou. Po vyčerpání tohoto vlastního vrubu se nadměrek rizika zčásti, nebo plně zajišťuje u zajišťovny. Excedentní zajištění umožňuje prvopojistiteli provádění vlastní zajišťovací politiky. Od hranice vlastního vrubu funguje toto zajištění prakticky stejně jako zajištění kvótové. Ještě širší pole působnosti pro provádění nezávislé zajistné politiky dávají prvopojistiteli neproporcionální formy zajištění. Mezi ně patří na prvním místě tzv. zajištění nadměrku škodovosti, chránící prvopojistitele před důsledky nahromadění většího počtu škod v průběhu určitého časového období, bez ohledu na jejich jednotlivou výši. Limit, neboli tzv. priorita, jsou v tomto případě nejčastěji vyjádřeny procentem škodních náhrad z pojistného za zajišťované časové období. Zajištění časového nadměrku začíná obvykle fungovat až v okamžiku hrozby pojistně-technické ztráty pro prvopojistitele. Zajistitelé při této formě zajištění trvají na dostatečně vysoké prioritě, takže toto zajištění nemůže přinést pojistně-technický zisk. Navíc zajištění nadměrku škodovosti nebývá neomezené, po překročení horní hranice jsou další škody opět k tíži prvopojistitele. Druhou neproporcionální formou je tzv. zajištění škodního nadměrku, chránící prvopojistitele před dopadem jednotlivých velkých až katastrofálních škod, nebo souhrnem několika náhrad z jediné pojistné události. Škodním nadměrkem si prvopojistitel obvykle kryje výkyvy výsledků ve škodním průběhu jednotlivých pojistných odvětví: po rozboru škodní frekvence a výše škod si prvopojistitel určí jakou horní hranici či limit výše škodní náhrady sám ponese. Pro škodní náhrady přesahující u jednotlivých škod tento limit, nebo tzv. prioritu, sjedná zajištění škodního nadměrku. Jedná se spolu se zajištěním nadměrku škodovosti o moderní rozvíjející se formy zajištění, někdy zvané škodové, které ovšem zajistitelé v současné době chápou jako pro ně méně bezpečné a mají tudíž tendenci nutit prvopojistitele do proporcionálních forem. Ve škodových formách za relativně nižší zajistné může být jejich plnění obrovské, i když jeho nastoupení je spojeno s nízkou pravděpodobností (od této pravděpodobnosti se odvíjí výše zajistné prémie). V současném moderním globálním světě by ovšem asi už tyto historické stabilizační prvky k navracení výkyvů zpět do rovnovážné polohy měly sníženou účinnost, proces globalizace však v sobě kromě některých nových jevů vyvolávajících nerovnovážné impulzy obsahuje i stále se zdokonalující analogie Smithovy neviditelné ruky trhu, vestavěné stabilizátory s novými vlastnostmi, které obnovují samoregulační tendence k vracení ekonomických systému zpět do rovnovážného bodu. A je to právě zajištění, které doznává v posledních letech velmi výrazné modifikace, které znamenají ve svém výsledku další podstatné rozšíření jeho účinnosti. V odborné (zatím nepříliš sjednocené) terminologii je používán pojem finanční zajištění anebo také alternativní přenos rizika. Podstatně komplexnějším finančním zajištěním oproti užšímu pojetí tradičního zajištění, které prakticky kryje jen pojistně-technické riziko pojišťovny, je tímto zdokonaleným nástrojem prvotní pojistitel zabezpečen proti negativním dopadům na jeho celkový hospodářský výsledek. K vytvoření zdokonaleného nástroje vedly současné globalizační trendy: pojistitelé v hojné míře vystupují současně jako zajistitelé, to vede k rozpadu tradičně konstruovaPojistné rozpravy 7

7

ných zajistných tarifů a ke koncentraci specializovaných zajistitelů. Je nutno se zmínit, že často se vyskytující obtíže zajistitelů souvisejí se současným výskytem katastrof. Především hurikány Hugo a Andrew prudce snížily kapacitu tradičního zajistného trhu a zvedly sazby. V těchto souvislostech se dostal do potíží např. londýnský zajistný trh a Lloyd’s. Nový fenomén – finanční zajištění – transferuje prvopojistitelova finanční rizika, která mohou působit na realizaci jeho budoucích zisků, na ztrátu příjmů v případě snížení stavu rezerv, atd., dává možnost vyhlazení celkové bilance, kryje investiční (nízké výnosy portfolia) a měnové riziko, úvěrové riziko i riziko insolvence zajistitele. Představuje tudíž ochranu prvopojistitelů před cykličností trhů (ceny zejména neproporcionálního zajištění cyklicky kolísají), zvýšení míry solventnosti umožňuje zvýšení vlastního vrubu. Z časového hlediska jsou nově konstruované smlouvy děleny na retrospektivní, jejichž předmětem jsou minulá období s dlouhým mezidobím mezi uzavřením pojistné smlouvy a výplatou pojistného plnění a prospektivní, jejichž předmětem jsou současná a budoucí pojistná období. Vyvíjí se i finanční deriváty, zejména v podobě pojišťovacích futures, jejichž myšlenkou je přesun katastrofálních škod na finanční trhy. Prvopojistitel je tak více chráněn před dopady hospodářských cyklů na světový i národní pojistný i zajistný trh, prostřednictvím finančního zajištění se zvyšuje jeho solventnost, stabilizují se jeho náklady na zajištění a rozšiřuje se pojistná kapacita. Finanční zajištění je dlouhodobým smluvním vztahem obvykle s jedním zajistitelem, protože je nutno mu ze strany prvopojistitele poskytnout i důvěrné obchodní informace. Na druhé straně takto koncipované smlouvy důsledně vycházejí z individuálních potřeb prvopojistitele: např. kalkulují se i kapitálové výnosy šité na míru pojistiteli. Navíc bývá cedent zainteresován na výsledku obchodu eventuálním podílem na zisku – na konci období krytého smlouvou po zúčtování a odečtení zajistitelovy provize může dostat prvopojistitel eventuální zajistně-technické přebytky zpět. Určitým problémem finančního zajištění je to, že v některých zemích s nepříliš pragmatickou legislativou dozorčí orgány, auditoři a daňové úřady odmítají finanční zajištění uznávat v případech, kdy smluvní vztah jde evidentně nad klasický pojistně-technický rámec, tedy kdy prokazatelně zajistný obchod nezahrnuje podstatný transfer pojistnětechnického rizika. V praxi používaným kompromisním řešením je kombinace tradičního a finančního zajištění do tzv. zajištění smíšeného (blended covers) přinášející další synergické efekty, neboť v jednoduchém zajistném programu může zajistitel stanovit cenu pro každý specifický typ rizika, a to nejen v období několika let, ale také stále více pro rizika z různých pojistných odvětví. Pro prvopojistitele je přitažlivé takto konstruované krytí především s ohledem na výraznou redukci administrativních nákladů na zajištění. Navíc se pomocí smíšeného krytí mohou pojistit i rizika, která byla tradičně považována za nepojistitelná, jako např. politická a finanční rizika. Finanční zajištění, vyhlazující celkovou bilanci hospodaření pojišťovny, má jednu vlastnost, která je velmi charakteristická pro současné trendy – je úzce napojeno na bankovní produkty. Jde o další z organických projevů integrace finančních služeb, v tomto procesu dochází zejména k velmi těsnému sbližování bankovního a pojišťovacího sektoru, postaveném na podobnosti bankovních produktů na straně jedné a pojistných a zajistných produktů na straně druhé. Již bylo v předchozích kapitolách konstatováno, že banky a pojišťovny se, přes specifičnost obou odvětví, tvořících páteř ekonomiky, ve vzájemných vztazích značně pro-

8


línají. Banky i pojišťovny jsou institucionálními investory v ekonomice, v bankách je prioritní přímá tvorba kapitálu, v případě pojišťoven je tvorba rezerv sekundárním důsledkem speciálních pojišťovacích služeb. Při inkasování pojistného a výplatách pojistných plnění využívají pojišťovny v platebním styku banky, banky pojišťují svá rizika u pojišťoven a mnohdy za pojišťovny investují kolektované pojistné uložené u bank pojišťovnami formou depozit. Bankéři navíc již delší dobu musí čelit relativnímu nasycování retailového bankovního trhu, snižování marží z bankovních obchodů a také změnám v preferencích v investičních instrumentech sektoru obyvatelstva směrem k produktům životního pojištění, řešícím problém financování postaktivního období lidského života. Důvodů pro integraci bank a pojišťoven je tudíž dost. Integrační proces přináší navíc synergické efekty, spočívající v poskytování klientského komfortu, v poskytování široké palety služeb na jednom místě. Odborníci v této souvislosti poukazují na změnu v chování klientů, kteří si stále více přejí koupit ani ne tak konkrétní produkt, jako „bezpečí a spokojenost“. Roli sehrává i to, že sjednání finanční služby mu globálně poradil muž v „dresu“ bankéře, pracovníky banky podle výsledků průzkumů klienti vnímají důvěryhodněji, než z jejich pohledu agresivnější pracovníky pojišťovny a pod jednou střechou komplexně obsloužený klient považuje za výhodu, že už za pojišťovacím makléřem anebo do pojišťovny nemusí např. pro potřebné životní pojištění zvlášť chodit. Při integraci dochází k odstraňování byrokratických bariér a ke snižování nákladů a zvyšování výkonnosti bank i pojišťoven. Další výrazné pozitivum integrace se projevuje v těch zemích, kde je životní pojištění v souladu s jeho významem považováno za natolik pozitivní komponent měnové rovnováhy, že je jeho rozvoj motivován i daňovou preferencí, což pak přináší prospěch celému integrovanému subjektu. Pozitivní může být i celkové využití image či goodwillu buď banky nebo pojišťovny, podle toho, které jméno je obchodně a marketingově silnější. Obecně za efektivní zdroj úspor je považováno využití informací o klientech. Informace, které jsou potřeba k založení účtu či poskytnutí úvěru, se sice od informací potřebných pro pojištění trochu liší, ale mohou se velmi vhodně doplňovat. Na druhé straně nelze nevidět i možnost zneužití takových informací, což vyvolává vyšší nároky na kontrolu a dozor. Mezi problémy integrace bank a pojišťoven patří i zejména na počátku procesu vynakládané náklady na harmonizaci činností a unifikaci řízení, oba integrované subjekty se nevyhnou zásadní restrukturalizaci svých distribučních sítí, informačních systémů a personálu. Někdy je poukazováno i na fakt, že tento proces je i procesem koncentrace s možností vzniku oligopolu v odvětví. Mezi potenciálními nevýhodami bývá uváděna i možnost kanibalizace produktů. Pozitiva však jednoznačně převažují. Integrace bank a pojišťoven je každopádně dalším významným faktorem stabilizace podnikatelských rizik obou odvětví. U pojišťovnictví se tak vedle diverzifikace rizik v mezinárodním měřítku připojuje i mezisektoriální stabilizační efekt. Rozvoj bankopojištění těsně souvisí zejména s legislativním rámcem, situace v různých zemích EU je v tomto ohledu různá. I když v České republice nemůžeme legislativní rámec zatím označit jako umožňující hladkou integraci, přesto spojení bank a pojišťoven ve finančních skupinách IPB, České spořitelny či Komerční banky můžeme považovat za dobrý počátek v tomto směru. Pojistné rozpravy 7

9

Další formou propojování bankovních nástrojů a zajištění jsou již zmíněné, občas se objevující finanční deriváty, zejména v podobě pojišťovacích futures. Sjednání takového termínovaného kontraktu má určité shodné rysy s neproporcionální zajistnou smlouvou, avšak s tím rozdílem, že termínovaný kontrakt je postaven na tržním indexu a ne na škodní sazbě a kontrakt zprostředkovává banka mezi anonymními partnery, zatímco u zajistné smlouvy se partneři obvykle dlouhodobě znají. I když je využívání tohoto nástroje zatím na počátku a vyskytují se pouze krátkodobé termínované kontrakty, základní myšlenka je nosná: pomocí pojišťovacích futures rozložit nadnárodně a mezisektoriálně část velkých, katastrofálních škod na světové finanční trhy. Vedle těchto moderním prostředím zdokonalených vestavěných stabilizátorů, jejichž účinnost se s vývojem prostředí vlastně automaticky dále zvyšuje, je klasickým standardním stabilizátorem odvětví i státní regulace, která vymezuje prostor pro správné podnikání v pojišťovnictví. V tomto ohledu u nás v současnosti dochází k významnému pozitivnímu legislativnímu posunu. Podstatná novelizace zákona o pojišťovnictví znamená vedle nové kvality regulace (především koncepční změna přímého dozoru na dozor nepřímý, zaměřený na finanční zdraví pojišťoven) i další harmonizaci s legislativou EU. Lze tudíž očekávat, že zdokonalené legislativní prostředí dále posílí stabilitu českého pojišťovnictví.

10


Resumé

CHAPTERS FROM INSURANCE THEORY VI In the previous chapter, two fundamental features of insurance were discussed: its function which was to assume inherently volatile risk and the dependence of its economic performance on the random outcome of its loss record. This might lead one to the conclusion that, because of its stochastic character, insurance should be the most prone to fluctuations in the financial services sphere. In fact, the reverse is true, as has been confirmed by the Czech experience of the past few years: the insurance industry is actually the most stable. This is primarily due to a tried and true stabilizer – reinsurance, which spreads the risks assumed effectively throughout the national economy and, above all, on the international markets. Reinsurers are insurers’ insurers, who accept part of the risk ceded against the payment of a reinsurance premium. The first reinsurance companies appeared in Europe about the middle of the 19th century. Since then, reinsurance has developed many modalities. If the risks are ceded individually, it is facultative reinsurance, if the cession is based on a general agreement (treaty), then its obligatory. In accordance with the different ways of splitting the risk between the insurer and reinsurer, we have proportional and nonproportional reinsurance. Proportional reinsurance is further divided into quota-share and surplus. Non-proportional reinsurance gives the insurers greater opportunity to manage their reinsurance strategy. They may reinsure either a percentage of losses occurred during a period of time, or they may reinsure any excess of loss above a certain limit. In addition to traditional reinsurance, new forms of spreading the risks insured have been emerging, such as the so-called financial reinsurance or alternative risk transfer. It was designed to solve difficulties of capacity as a result of important natural catastrophes, such as the hurricanes Hugo and Andrew, that almost scuppered the Lloyd’s and the London reinsurance market. Financial reinsurance, which smoothes out insurance companies’ balance sheets, has one important characteristic: it is closely connected with banking products, contributing to the global tendency of banks and insurance companies to draw closer together, in spite of certain specificity of their characteristics. The development of bancassurance brings synergic effects; so does the rise of derivatives, particularly insurance futures, which to some extent resemble nonproportional reinsurance. Last, but not least, classical state supervision, by setting up the rules that govern insurance, constitutes another stabilizer.


11

BUDOUCÍ OBRYSY POJIŠŤOVNICTVÍ Prof. Lutgart Van den Berghe (překlad a úprava Marie Kovárnová)

1. ÚVODNÍ POZNÁMKA Výzkumy a pozorování trendů prokazují, že pojišťovnictví se brzy bude jen málo podobat tomu, jak jsme jej znali v posledních padesáti letech. Tento přímo revoluční posun je výsledkem mnoha doplňujících se strukturálních změn. V tomto příspěvku se pokusíme naznačit, které jsou, podle našeho názoru, ony základní strategické otázky, před nimiž pojišťovnictví dnes stojí, a které bude třeba řešit během příštích desetiletí.

2. OD LOKÁLNÍ KONKURENCE KE GLOBÁLNÍ PŘES KONKURENCI MEZINÁRODNÍ K pochopení základních rysů moderního konkurenčního prostředí je třeba rozlišit mezi konkurencí mezinárodní a globální. 2.1. Od lokální konkurence ke konkurenci mezinárodní Ještě před deseti lety se podnikání v pojištění občanů zásadně charakterizovalo konkurencí na lokální úrovni. Trh pojištění průmyslu je naopak již dlouhá léta zapojen do mezinárodní konkurence. Internacionalizace klientely vede průmyslové pojistitele k následování svých nadnárodních zákazníků. Dozrávající a nasycené domácí trhy navíc nutí pojistitele hledat vyšší potenciál růstu rozšiřováním své činnosti do rozvojových zemí. Následkem vytvoření evropského trhu byl nedávno i u pojišťoven soustřeďujících se na místní trh občanského pojištění zaznamenán přechod od převážně lokálního konkurenčního boje k mezinárodnímu. Typickou charakteristikou mezinárodní konkurence je, že mezinárodní poskytovatel se řídí pravidly hostitelské země: konkurence mezi domácími pojišťovnami a organizačními jednotkami zahraničních pojišťoven je založena zásadně na místních pravidlech konkurence, místní právní úpravě a specifických rysech místního trhu. Proto v případě mezinárodního konkurenčního prostředí sotva kdy vzniká nějaká potřeba integrace různých organizačních složek, ze kterých se skládají nadnárodní skupiny. Pokud je výkon jednotky na požadované průměrné úrovni skupiny, žádné konkurenční prostředí ani obchodní výpočty ji nenutí k větší koordinaci. Každý člen skupiny si vyvíjí svoji strategii a marketing a pouze některé společné prvky se koordinují ve spolupráci s ústředím (např. optimální finanční struktura). 2.2. Od mezinárodní konkurence ke konkurenci globální Ačkoliv rozdíly mezi trhem průmyslového a občanského pojištění nebo mezi bankovním sektorem a pojišťovnictvím zůstávají znatelné, lze říci, že mezinárodní konkurence je

12


čím dál tím více nahrazována vnitroevropskou či přímo globální konkurencí. Jsme přesvědčeni, že přestože deregulace a svoboda poskytování služeb v rámci Evropské Unie přispěly ke vzniku tohoto vývoje, skutečnými akcelerátory této globalizované konkurence byly samy subjekty na trhu: – konkurenti čím dál tím více posuzují konkurenční hru z hlediska globální perspektivy; – také klientela je čím dál tím více globalizovaná; u větších klientů se v přístupu k rizikům hledají globálně integrovaná řešení; středním a malým podnikům i rostoucímu počtu soukromých klientů se otevírá možnost vybírat si pojištění z celosvětové nabídky, především přes Internet; – konkurenční boj nutí národní a regionální subjekty soupeřit s těmito globálními konkurenty; toto často vede ke strategii „my-též“, kdy většina účastníků na trhu chápe, že musí rozsah svého podnikání rozšiřovat, aby v tvrdém konkurenčním boji obstáli. Proto se mnozí rozhodují pro rozšíření jak na úrovni národní, tak na mezinárodní, aby dosáhli konkurenčních výhod díky podnikání ve větším měřítku a větším rozsahu. Alternativní strategií pro pojišťovny, které se soustřeďují na místní trh, je čerpat ze svých kořenů zapuštěných do místního prostředí. Pravidla hry v případě globálního konkurenčního prostředí jsou naprosto jiná než u mezinárodní konkurence: pravidla této konkurence již nediktuje místní tržní prostředí, místní právní úprava či místní účastníci na trhu. Zajímavým příkladem je v této souvislosti souboj firem Goodyear a Michelin (viz níže Tab. 1). Velké podniky pracují na svých globálních strategiích a marketingu, aby využily výhod svého podnikání ve větším měřítku a s větším rozsahem a uplatnily své zkušenosti z celého světa i širokého okruhu své působnosti. Globálně zaměřené podniky stále častěji Tabulka 1

Známý konkurenční boj vedený firmami Michelin a Goodyear dokonale objasní rozdíl mezi mezinárodní a globální konkurencí. Začátkem sedmdesátých let, Michelin – výrobce pneumatik – měl v Evropě silnou pozici, zatímco firma Goodyear rozvíjela svou činnost především v USA. Firma Michelin se rozhodla rozšířit své působení na celosvětovou úroveň a agresivní marketingovou kampaní zahájila svůj útok na americký trh. Goodyear pocítil, že nadnárodní konkurent vtrhl na jejich domácí trh a ohrožoval zde jejich konkurenční pozici. Firma Goodyear zvážila dva způsoby protiútoku: mezinárodní a globální přístup. Mezinárodní konkurenční strategie by vyžadovala aby Goodyear ihned reagoval na útok tím, že by na agresivní marketing ve Spojených státech amerických odpověděl ještě agresivnějším marketingem. Takovéto řešení by však společnost Goodyear poškodilo, protože USA byly jejím hlavním trhem. Byla vybrána druhá možnost, tedy globální konkurenční strategie. Protože Michelin byl zranitelnější na svém domácím trhu v Evropě, kde Goodyear byl jen okrajovým účastníkem, bylo rozhodnuto zaútočit na firmu Michelin v Evropě s použitím obdobné agresivní strategie, kterou Michelin předtím uplatnil v USA. Tento globální přístup byl korunován úspěchem, protože přinutil firmu Michelin, aby na americkém trhu přešla na mírnější způsob marketingu.


13

hledají „interakce“ a „koordinaci“ za účelem optimalizace spolupráce různých členů skupiny. Tak se splňují podmínky předepsané ve vodítcích nabízených experty na řízení (Ackoff – 1994): „efektivní řízení podniků se soustředí na interakce částí spíše než na jednotlivé činnosti těchto částí odděleně. Synergie znamená stoupání hodnoty částí systému a je odvozená od interakcí mezi těmito částmi. Toto navýšení hodnoty nastane jen pokud části mohou společně dosáhnout něčeho, čeho odděleně dosáhnout nemohou… Pokud různé části podniku na sebe vzájemně nepůsobí, netvoří systém ale shluk… (v tomto případě) to jediné, co části mají společného, je jejich vlastník… Žádnou část společnosti nelze považovat za opodstatněnou pokud nepřispívá k hodnotě celku. Na druhé straně, společnost nemá důvod k tomu, aby zahrnovala složku, které nedodává hodnotu, nebo která by měla vyšší hodnotu mimo společnost než v jejím rámci. Hodnota, kterou složka získá tím, že je součástí společnosti se odvíjí od interakcí s jinými složkami.“ V tomto globalizačním trendu zřejmě vedou zprostředkovatelé pojištění (makléři). Během posledních pár let různá spojení těch největších makléřských společností rozevřela propast mezi nimi a ostatními zprostředkovateli na trhu. Středně velké makléřské kanceláře budou muset hledat nové pozice a ti menší se chrání tím, že navazují vztahy s omezeným počtem pojišťoven, zastupují renomované makléřské firmy nebo opouštějí trh tím, že svoji živnost prodají jiným. Avšak nejzajímavějším trendem je skutečnost, že velké makléřské společnosti nejenže získávají větší podíl na distribuci pojištění, ale také diverzifikují své zájmy směrem k alternativnímu hospodaření s riziky (kaptivní pojišťovny, samopojištění), alternativnímu financování rizik (derivativy, rizikové obligace atd.) a investování. Tuto strategii lze provádět různými způsoby: vnitřním rozvojem, fúzemi a odkoupením nebo spojováním se do sítě. Zajímavým příkladem je spolupráce mezi firmou Marsh & MacLennan a japonskou skupinou Putnam, která jí zaručí silnou pozici v boji o budoucnost. Pojišťovny se v tomto globálním sjednocování zatím opožďují. Jen málokteré pojišťovny si mohou hrát na celosvětové, kdežto trh skupiny pojišťoven střední velikosti je nadále velice významný. Středně velké podniky se zřejmě ještě nerozhodly jestli si vyberou přístup regionální nebo globální, jestli se soustředí na strategii specializace nebo naopak si zvolí diverzifikaci. Jak uvidíme níže, možnosti jsou pestřejší než přímočaré rozdíly mezi specializovanými pojišťovnami a plně rozvinutými finančními konglomeráty.

3. REVOLUCE V SEKTORU POJIŠŤOVNICTVÍ Kombinovaným výsledkem kvalitativních změn jak na straně nabídky tak i poptávky vzniká úplně nový sektor pojišťovnictví. 3.1. Revoluce na straně nabídky 1. Předměty pojištění i portfolia pojistitelů se drasticky mění: – ve vyspělém světě, nasycené segmenty trhu ztrácí na významu, protože přestávají poskytovat výhodné perspektivy růstu a rozvoje, což lze vysvětlit vlivem různých strukturálních faktorů:

14


•

přesycení trhu: demografická stagnace, slabý stupeň expanze rizikové základny spojený s vysokým poměrem pojištěnosti, málo nepojištěných rizik apod.; tak je tomu např. na trhu pojištění motorových vozidel nebo živelních rizik; • úpadek průmyslové společnosti; tj. úbytek rizik spojených s pracovními silami nebo výrobou v průmyslových podnicích; – nový růst je očekáván v jiných oblastech: • úseků, kde státní zabezpečení ustupuje soukromému pojištění např. ve formě investičního životního pojištění, nestátního penzijního pojištění zaměstnanců; • přístupů, které poskytují náročným klientům víc hodnoty za jejich peníze: sdružování a naopak přeskupování sdružených pojištění, např. programy pro prodejce (pokud se nové motorové vozidlo nabízí včetně pojištění, ev. s dalšími službami), integrované finanční služby, příkladem kterých jsou risk management pro rodiny, finanční plánování občanů atd.; • těch druhů podnikání, které se budou rozvíjet ve společnosti založené na práci s informacemi (podnikání ve špičkových technických oblastech, telekomunikacích); • rizik plynoucích z růstu mobility v globalizujícím se světě; např. zaměstnanci zastupující své firmy v zahraničí, mezinárodní doprava. 2. Alternativní způsoby hospodaření s rizikem, jako jsou samopojištění, kaptivní pojišťovny a zábrana škod, snižují roli tradičních metod přenosu rizika v pojištění průmyslu a podnikatelů, v rámci kterého se ponechávají jen ty obtížnější části spektra rizik (rizika katastrof, podnikání v oblastech s vyšší nestálostí a méně vyvinutými statistickými základy jako jsou odpovědnostní pojištění, např. všeobecná odpovědnost podniků, odpovědnost za výrobek, odpovědnost za škody na životním prostředí).

Tabulka 2

Swiss Re velmi úspěšně rozvíjí alternativní nástroje financování rizik. Její výroční zprávy z posledních let již nasvědčují obrovskému nárůstu těchto nových produktů. Zajímavý hloubkový rozbor některých z těchto způsobů financování rizik odhaluje velký potenciál pojistných derivativů a sekuritizace (viz SIGMA – 1996). Další zajímavou událostí je zavedení pojistných obligací ve Spojených státech amerických pro krytí rizika katastrof. Tato transakce byla organizována v červnu r. 1997 ve spolu práci s investičními makléři Merrill Lynch, Goldman Sachs a Lehman Bros. V této souvislosti je také vhodné uvést následující citát: „Věříme, že vstup na kapitálový trh umožněný sekuritizací pojistného rizika, spolu s vývojem hybridních produktů, které spojí tradiční pojištění se způsoby přenosu rizika jako jsou derivativy, dlouhodobě dosáhne významného postavení a stane se dokonce i standardním řešením až rizikoví manažeři budou přistupovat k nebezpečím hmotných i finančních škod, které ohrožují jejich podniky, z hlediska celku a vyvinou se vhodné právní, účetní a daňové systémy.“ Latza, W.D. (1997)


15

3. Nástroje na alternativní financování rizika (sekuritizace, derivativy, rizikové obligace atd.) tvoří nové trhy a zvyšují kapacitu pojistných trhů. Zároveň však přitahují významné konkurenty ze sousední oblasti finančních trhů (investiční banky, obchodní banky, obchodníky s cennými papíry). Tabulka 2 uvádí některé zajímavé výsledky vývoje v této oblasti. 3.2. Revoluce na straně poptávky Ten, kdo je zvyklý pracovat s informacemi se zásadně liší od průmyslového dělníka i jako zákazník. Chce se zúčastnit hry, rozhodovat o tom, co koupit, kdy a od koho. Má velmi vysoké požadavky: produkty musí být přizpůsobeny jeho specifickým potřebám a nabízeny co nejpohodlněji. Navíc ceny musí být konkurence schopné. Není lehké porozumět tomuto novému zákazníku protože tradiční marketingové nástroje již nevyhovují: staré marketingové nástroje totiž vedou k zavádějícímu závěru, že zákazník je „schizofrenik“, že je to rozmazlený, nespokojený klient. Řešením v tomto případě je velice široká nabídka produktů a cenových struktur. 3.3. Revoluce v obchodní strategii Kombinované dopady kritického zákazníka, revoluce ze strany nabídky a globální konkurence dohromady vedou ke vzniku velice konkurenčního trhu. Dá se očekávat, že tento jev se bude prosazovat po několik desetiletí. Jednoduchá řešení v takovém nestálém a komplexním tržním prostředí již nebudou stačit. Jak píší Ackoff (1994) a Van Asseldonk (1995), vždy se projevuje tendence zjednodušovat jak problém tak řešení; žádné z hesel, ať již TQM, BPR, soustředění na základní přednost (core competence), strategická spojenectví, snižování nebo úprava stavu zaměstnanců (down-sizing, right-sizing), hodnota pro akcionáře (shareholder value) či podnikové řízení (corporate governance) atd., nevyřeší s konečnou platností nebezpečí, která podnikům hrozí. Komplexnější problémy si vyžadují komplexnější řešení. 4. MODERNÍ DEMOKRATICKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST Organizace ekonomického prostředí je – do velké míry – ovlivněna našim názorem na svět a prostředím, ve kterém se musí hospodářská činnost vyvíjet. První průmyslové podniky fungovaly zásadně jako stroje (mechanistický model podniku), tj. za účelem vyprodukovat zisk se veškeré úkony pokud možno standardizovaly a mechanizovaly. V další fázi se podniky čím dál tím více polidšťovaly. Začaly fungovat jako organismy, kde se věnovala pozornost zájmům třetích osob, vždy však v rámci přísné kontroly a hierarchie. V budoucí společnosti založené na informacích se budou muset podniky organizovat podle modelu sociálních systémů tj. promění se v systémy, kde lidé budou hrát individuálně i kolektivně hlavní roli. Za svými cíli půjdou i uvnitř těchto systémů. (Ackoff – 1994). De Geus (1997) v těchto souvislostech mluví o „živém podniku“. V rozbouřeném a chaotickém prostředí globální konkurence musí si takovýto sociální systém – zapojený do společnosti založené na informacích – osvojit nové principy řízení: – přejít od kontrolování a „moci nad někým“ ke schopnosti vést, toleranci vůči motivacím a k „oprávnění k něčemu“; – přejít od centralizace a samovlády k demokracii;

16


– přejít od přísně hierarchické struktury k nezávisle hospodařícím ziskovým střediskům; – přejít od organizace pracovních sil a moci založené na funkčních linkách (u vstupních jednotek), produktových nebo službových linkách (u výstupních jednotek), nebo marketingových linkách (regionální jednotky, segmenty trhu) k mnohorozměrným organizacím, které by umožnily pružné změny a jiná zaměření aniž by hrozila demotivace nebo nutnost soustavných reorganizací; – přejít od celoživotního zaměstnání s přísně hierarchickým kariérním postupem k celoživotnímu studiu a nepřerušenému vzdělávání v organizacích, které se také stále učí. Uplatnění těchto všeobecných principů v odvětví pojištění si zaslouží více pozornosti.

5. MODERNÍ MARKETINGOVÁ FILOZOFIE A STRATEGIE PRO POJISTITELE BUDOUCNOSTI Pojistné smlouvy nabízené tradičními pojistiteli neodpovídají skutečným potřebám a očekáváním moderního zákazníka. Zatímco kupní síla a odbornost klientů z podnikové sféry vedly k vylepšení služeb souvisejících s risk managementem, které jim pojišťovny nabízejí, v pojištění občanů existuje obrovská propast mezi očekáváním a potřebami (na straně jedné) a nabízenými produkty (na straně druhé). Samotná vynalézavost a tvořivost nestačí k tomu, aby se podařila naplnit očekávání zákazníků; do budoucnosti bude třeba odvaha a vytrvalost v přípravě nových služeb. Hlavní překážkou nebudou technologické bariéry, ale neschopnost přemýšlet o zákaznících, službách a obchodních procesech v souvislostech s radikálně odlišnými paradigmaty. 5.1. Od cen určovaných náklady k nákladům určovaným cenami Pojistná matematika, na které je založeno tarifování pojistných produktů, avšak i dozor nad pojišťovnictvím nebo samoregulace pojímaná z a-priori hlediska umožnily, aby se tržní cena určovala na základě součtu všech nákladových položek. Změny v přístupu k regulaci hospodářské činnosti pojišťoven vedly k odstranění požadavků na minimální ceny ze strany dozorčích orgánů. V reakci na hyperkompetitivní tržní prostředí se pojistitelé cítí nuceni používat metodu odvozování svých nákladů na produkty od jejich cen. Tento způsob stanovování konkurenceschopných cen nemůže být úspěšný pokud se spoléhá na strategii snižování nákladů v určitých částech produkčního cyklu (např. snižováním provizí); musí se zakládat na integrovaném hospodaření s celým řetězem nákladů. V rámci průhlednějších systémů nákladů určovaných cenami se již nelze uchýlit k přerozdělování mezi klienty nebo produktovými segmenty ani mezi distribučními metodami. 5.2. Od typizovaných produktů přes segmentaci trhu směrem k plošné individualizaci Po období typizovaných pojistných produktů, bez jakýchkoliv úprav, většina pojišťoven přistupuje nyní k dělení jejich zákaznické základny na skupiny rizik a používání specifických marketingových přístupů pro každý z relevantních skupin či segmentů. Tento krok vedl ve spojení s podrobnou tarifovou diferenciací k přímé explozi sortimentů pojistných produktů. Tato přebujelá nabídka netěší nikoho – ani pojišťovny, ani makléře, ani klienty. Přímo naopak, v této situaci se setkávají s takzvanou „dírou ve smysluplnosti“ Pojistné rozpravy 7

17

(Lannon – 1993): zákazníci si přejí být lépe informováni o tom, co je pro ně nejvýhodnější, avšak nechtějí, aby se jim diktovalo, co si mají vybrat, aby byli oslňováni vědeckými znalostmi nebo zavaleni přemírou možností. Výzvou moderního marketingu je tedy, aby pojišťovny při poskytování svých služeb našly ten pravý způsob jak své zákazníky uspokojit. Současní odborníci na marketing dnes vidí, že tradiční způsoby segmentace již nepředstavují záruku úspěchu. Nestálým a vrtošivým zákazníkům lze nabídnout produkty a služby šité na míru za konkurenceschopné ceny jen pokud se pojišťovny rozhodnou pro zavedení poskytování služeb na zakázku, či, ještě lépe, pro plošnou individualizaci: – poskytování služeb na zakázku: cílem je zaměření na úpravu standardních produktů nebo produktových modulů na konci řetězce nabídky (např. při prodeji automobilu, sjednání hypotéky nebo životního pojištění); protože se úprava uskutečňuje až na konci produkčního cyklu a potřeby či přání zákazníků jsou velmi různorodé a časem se mění, tato marketingová filosofie vede k labyrintu různých voleb a zkomplikuje se tím proces prodeje s následným nárůstem nákladů pro všechny zúčastněné strany; – individualizace poskytování služeb: v tomto případě se produkt skutečně individualizuje tím, že je zákazník zapojený do jeho návrhu i vývoje od samého začátku (např. experiment FedEX, kdy zákazník může sledovat přepravu své zásilky na Internetu nebo National Bicycle Japan, která nabízí individualizovaná kola v krátkém čase za stejné ceny jako v masové výrobě díky technologicky integrovanému řetězci nabídky – firma má 11 milionů druhů kol). Tento přístup může proměnit škodlivou spirálu cen v účinnou spirálu zákazníkovy věrnosti, protože individualizace dává dodavateli příležitost vypěstovat ke svému klientu vztah vzájemného poznávání, čímž se prohlubuje propast mezi ním a ostatními konkurenty. 5.3. Zvládnutí „nabídkového řetězce“ Poskytování služeb na zakázku a především jejich individualizace se stává uplatnitelnou strategií jen pro ty pojišťovny, které jsou schopny zvládnout nabídkový řetězec díky integraci. Bude možné zavést individualizaci jen na základě úplného zapojení zákazníků i všech účastníků řetězce do sítě propojené technologií: všeobecná individualizace a zvládnutí nabídkového řetězce povedou k cenám dostupným pro průměrného zákazníka a technologie mu pomůže orientovat se v labyrintu nabízených řešení. Navíc přechod od cen určovaných náklady k nákladům určovaným cenami je možný jen v těch případech, kdy se zavede integrované řízení celého nabídkového řetězce. Tento přístup k nabídkovému řetězci a vytváření sítí zahrnujících všechny účastníky též umožní optimalizovat kombinace různých nástrojů a filosofií managementu a marketingu, jako jsou např. TQM, BPR a snižování nebo úprava počtu zaměstnanců, zapojení externích zdrojů, důraz na základní činnosti atd. Avšak provoz založený na integrovaném nabídkovém řetězci představuje vážná ohrožení pro pojišťovny spoléhající se na nezávislé pojišťovací makléře, pokud se tito zdráhají přistoupit na systém licencí a vytvoření sítí. Jsme pevně přesvědčeni, že tvrdý boj o nezávislost, který se může především objevovat na trhu menších makléřských firem a segmentů v pojištění občanů, je typickým marketingovým modelem z minulých dob. Makléři a pojišťovny si musí položit nelehkou otázku: na čem se vlastně z hlediska zákazníků zakládá vyšší hodnota služeb. Pokud si cení úpravu a individualizaci služeb s vysokou úrovní přístupnosti pro klienty za dostupnou cenu, jediným řešením je organizování

18


integrovaného nabídkového řetězce. Samozřejmě takovéto sítě je možné rozvíjet v rámci demokratických podniků; na základě tvrdé filosofie „protivníků“ charakterizující hierarchické struktury minulosti to nejde. Pokud se uplatní tato moderní strategie, boj mezi hybridními marketingovými kanály, který je typický u současných způsobů poskytování pojištění s použitím mnoha kanálů, se může vytratit: novou výzvou je vypracovat strategii integrované distribuce využívající silné stránky různých distribučních systémů tak, aby se doplňovaly. 5.4. Od uzavřených jednotek k budování sítí I velké podniky si pěstují spojenecké vztahy. Zajímavým příkladem v této souvislosti je Maxis Network, nedávno zavedený dvěma partnery na celosvětové úrovni, pojišťovnami AXA a Metropolitan Life, za účelem poskytování životního pojištění šitého na míru pro zaměstnance velkých nadnárodních firem ve více než padesáti zemích. To dokazuje, že budování sítí má i další přednosti než pouhé snižování nákladů v důsledku velkého objemu. Silnou stránkou sítí je, že spojují výhody zlevnění díky velkému objemu a rozsahu s výhodami specializace, tvořivosti a podnikatelského ducha. Avšak není růže bez trní a sítě bez nevýhod jí vlastních: mohou vzniknout problémy v koordinaci, bude třeba vyvíjet větší úsilí k dosažení konsensu a často bývá obtížné spolupracovat s partnery, kteří v jiných souvislostech jsou konkurenty. Tyto vztahy zahrnující spolupráci a zároveň konkurenci jsou dnes středem zájmu vědeckého výzkumu i ekonomických poradců. Ačkoliv právní hranice společností v jistých aspektech jsou nadále relevantní (např. pro akcionáře, věřitele, daňové úřady a zaměstnance) z ekonomické perspektivy trhu postupně ztrácejí na významu. Peter Drucker (1995) tvrdí, že právnické osoby jsou z ekonomického hlediska fiktivní. To důležité na trhu je ekonomická realita, náklady na celý proces, který tam probíhá, a nikoliv kdo co vlastní. Pokud se firma rozhodne použít model sítě, aby získala mezinárodní pozici či rozšířila svůj sortiment na trhu, hlavní otázkou zůstává – po výběru správných partnerů – jakou pozici zaujmout uvnitř sítí, které buduje, nebo do kterých vstupuje. Pozice lídra nebo hlavního partnera může připadat atraktivní, není však vždy prakticky nejvýhodnější v případě každého typu firmy či sítě; podniky se musí snažit najít ten nejlepší způsob jak využít své základní přednosti a zajistit je do budoucnosti. 5.5. Jak organizovat moderní pojišťovnu Firmy, které se s těmito výzvami úspěšně vyrovnají, si mohou vytvořit přetrvávající konkurenční výhody. Bude to však možné jen pokud vedení pojišťoven bude ochotné přeorganizovat provoz a upravit nabízené produkty tj. „rozbalit“ a „přebalit“ sdružená pojištění. Mnohorozměrná organizace – tak, jak ji popisuje Ackoff – s vnitřními tržními hospodářstvími (čili ziskovými středisky) vybudovanými na základě potřeb trhu, se stane novým modelem, který nahradí strukturu, která byla založena na produktových přihrádkách a po dlouhá desetiletí vládla v organizaci pojišťovnictví i vývoji pojistných produktů. Jistý počet společností z jiných sektorů působících v globálním měřítku ukazuje cestu: kombinované řešení řízení podniku jako „řetězec zaměstnanci-zákazníci-zisk“ poukazuje na to, že neexistuje činnost, která by přinášela zisk akcionářům, bez nadšených Pojistné rozpravy 7

19

zákazníků a spokojených zaměstnanců. Tyto tři různé kategorie účastníků nemají protikladné nebo neslučitelné zájmy, naopak způsoby, jak tyto zájmy naplnit, se vzájemně podmiňují a doplňují.

6. VYTVOŘENÍ VLASTNÍ BUDOUCNOSTI PŘEBUDOVÁNÍM ZÁKLADNÍ ČINNOSTI PODNIKU 6.1. Tvoření vlastní budoucnosti V posledních letech vychází obrovské množství literatury věnované podnikové strategii. Obsahuje určitý počet zajímavých nových pojmů pramenících z tzv. pohledu z perspektivy zdrojů, mezi kterými lze zmínit důraz na „základní přednosti“, „napnutí sil a využití externích zdrojů“ atd. I když se domníváme, že kombinací těchto nových pojmů se starými a vyzkoušenými strategickými modely se pravděpodobnost úspěchu stává realističtější, jisté je, že nové pojmy mohou přispět k vypracování budoucí strategie. Staré strategie jsou nadále zajímavé, protože vymezují základy pro formulaci strategických plánů. Nicméně, pohled z perspektivy zdrojů je dle našeho názoru vhodnější pro vypracování strategických cílů a strategické filozofie. Ambiciózním firmám bude jistě bližší uplatňování pojmů jako je napnutí sil a využití externích zdrojů než omezování strategických cílů, doporučované klasickou literaturou o strategii, za účelem překlenutí propasti mezi ambicemi a skutečným stavem sil a slabin v podniku. Jsme přesvědčeni, že při práci na strategických cílech pro globálního nebo mezinárodního činitele, je třeba vzít v úvahu pojmy jako „napnutí sil a využití externích zdrojů“. Podstatu pojmu „napnutí sil a využití externích zdrojů“ lze shrnout takto: – především upřesnit jaký je cíl vašich ambicí a stanovte vaše podnikové cíle nehledě na skutečnou situaci: dejte volnost vaší představivosti aby se rozpínala vytouženými směry; – analyzovat vzdálenost mezi těmito cíli a skutečnou pozicí, ne pro to, abyste spoutali vaši ambici, ale abyste hledali způsoby, jak ambiciózních cílů dosáhnout; – překlenout mezeru mezi současnou a budoucí strategií, nejlépe posílením okruhu vlastní základní činnosti v rámci různých sítí; pokud je nedostatek finančních prostředků, je třeba hledat jak navýšit kapitál; pokud se nedosáhne výsledků přímým vstupem na trh, hledat podniky, které by bylo možné získat, spojit se s nimi, zapojit je jako partnery do sítí, nebo vyhledávat příležitost k zahájení činnosti na zelené louce atd. – v této perspektivě se může velký objem finančních prostředků, které pojišťovny spravují, proměnit v důležitou páku k zajištění jejich rostoucí hospodářské role a významu; žhavé téma současnosti, řízení podniků, bylo do značné míry nastoleno čím dál tím četnějším šikem aktivních institucionálních investorů; jejich vliv je pociťován i mimo dvoreček jejich domácího trhu; jejich role nadále poroste úměrně k tomu, jak fondy, které spravují, se budou rozrůstat. Aktivní přístup, který je charakterizuje, vede ke zlepšení jejich vlastních pozic a představuje přínos i pro celou společnost. 6.2. Výběr správných strategických možností Na úrovni vývoje produktů lze přemýšlet o nových řešeních, která přinášejí naprosto jiné příležitosti a nebezpečí:

20


– integrované finanční služby (all finance) s důrazem na technické postupy a finanční zabezpečení zdůrazňuje roli institucionálního investora a roli finančních sítí a konglomerátů; nejde jen o řešení pro trh malých podniků s poskytováním všech finančních služeb pod jednou střechou (s důrazem na spoření, investování a finanční zabezpečení) ale i pro trh velkých akciových společností (alternativní financování rizik); – všestranná péče o klienta (all care) s důrazem na všechny aspekty rizika a bezpečnosti a poskytování služeb, které přesahují rámec finančního odškodnění; v tomto případě se pozornost odvrací od institucionálního investora směrem k provozování sítí poskytujících tyto služby; – holistický přístup k risk managementu, kde pojištění je jen jedním z prvků celkového řešení; zde se mění role pojišťovny ze subjektu, který přebírá riziko od klienta, na rizikového inženýra, který aktivně působí na snížení klientova rizika. Jen některé velké pojišťovny na světové úrovni budou schopny kombinovat všechny tyto možnosti nebo různé z nich; většina pojišťoven si bude muset po pečlivém uvážení jednu vybrat. 6.3. Použití návodu na úspěch De Geus (1997) přináší analýzu úspěšných podniků, které přežily v celosvětovém podnikatelském prostředí. Je z ní možné vyčíst charakteristiky nejlepších podnikových vedení: – mají cit pro společné hodnoty, identitu a soudržnost; – jsou tolerantní vůči radikálním myšlenkám a odchylným názorům vzniklým uvnitř podniku i pocházejícím zvenčí; ti, kteří přežili, byli několikrát nuceni drasticky přehodnotit a přebudovat základy svého podnikání; – mají schopnost se učit a k otázkám životního prostředí přistupují citlivě (především při formulování strategií); – vyznávají konzervativní finanční hospodaření, které jim dává potřebnou pružnost a autonomii; – věnují pozornost všem relevantním stranám, které mají na podniku zájem; pokud se akcionáři příliš soustřeďují na krátkodobou ziskovost, mohou představovat vážnou překážku v rozvoji „živého podniku“; ve skutečnosti význam akcionářů ve společnosti založené na informacích bude klesat; tento vývoj je umocněn skutečností, že právní úprava, která jim dává pravomoci k ovládání podniku, se stává anachronickou následkem šíření sítí a vzniku virtuálních organizací.

7. ZÁVĚR V budoucnosti sektor pojišťovnictví se bude velmi málo podobat tomu, který jsme během posledních padesát let znali. Ani spojování bankovní a pojišťovacích služeb v rámci „bancassurance“ nebo ohrožení tradiční distribuce přímým prodejem nemělo takový dopad jaký budou mít nové přístupy v podnikové strategii, marketingu, konkurenčním boji a organizaci. Nejdůležitější poznatky lze shrnout následovně: – ačkoliv důležité rozdíly mezi pojistným trhem v pojištění občanů a v pojištění průmyslu nebo mezi pojistným trhem a dalšími finančními sektory nadále existují, je Pojistné rozpravy 7

21

•

•

jasné, že konkurence se rozvíjí a přechází z místní úrovně na mezinárodní a globální úroveň. Je však důležité rozlišovat mezi mezinárodní a globální konkurencí; v mezinárodním konkurenčním prostředí mezinárodní poskytovatelé služeb se řídí pravidly hostitelské země, a z tohoto důvodu centralizovaná a komplexní marketingová strategie sotva přichází v úvahu; globální konkurence naopak přináší nová globální pravidla, což vede k vyššímu stupni koordinace a interakce mezi různými podniky a dceřinými společnostmi v rámci jedné globální skupiny. V tomto globalizačním trendu zřejmě převzaly vedení makléřské společnosti, které současně zavádějí diverzifikaci směrem k alternativním technickým řešením risk managementu a alternativním způsobům financování rizik a investování. Jen několik málo pojišťoven se může chlubit, že se již staly hráči na celosvětové úrovni. Pro většinu pojišťoven střední velikosti ještě zůstává mnoho dalších možností, ale čas utíká. Úplně nový pojišťovací sektor s hyperkonkurenčním tržním prostředím se vynořuje v důsledku kombinovaného dopadu radikálních změn jak na straně poptávky tak na straně nabídky. Objem pojistitelných zájmů i pojistná portfolia se mění drasticky, s klesajícím důrazem na nasycené úseky trhu, zatímco se objevují nové potenciální trhy. Také v postupech při hospodaření s rizikem a při jeho financování se prosazují cesty podstatných inovací. Ze strany poptávky se ukazuje, že zákazníky budoucnosti jsou ti, kdo pracují s informacemi; staré marketingové přístupy musí být podstatně upraveny, aby se přizpůsobily požadavkům těchto zákazníků. Směřujeme ke společnosti založené na informacích. V ní pojišťovny musí být organizovány jako sociální systémy nebo živé podniky, a proto jen nové manažerské filozofie budou schopny zvládnout komplexní problémy této společnosti a uchopit příležitosti, které bude nabízet.

Aby mohly prosperovat v tvrdém a náročném tržním prostředí, pojišťovny budou muset s pomocí radikálně odlišných paradigmat přehodnotit svůj přístup ke klientům, službám a obchodním postupům: • plánování nákladů a cen bude muset přejít ze systému cen založených na nákladech na systém nákladů založených na cenách. • Segmentace souborů zákazníků spojená s extrémní tarifní diferenciací vedla k nepřehledné explozi produktů; tradiční způsoby segmentace tak již nepředstavují záruku úspěchu. Aby zákazníka uspokojil a našel správné řešení pro každého klienta ve vysoce konkurenčním prostředí, pojistitel bude muset použít pojišťování na zakázku nebo ještě lépe plošnou individualizaci. Tak vytvoří se svými zákazníky vztah vzájemného poznávání, čímž promění škodlivou cenovou spirálu v pozitivní spirálu rostoucí věrnosti. • Obě zde uváděné strategie je možné realizovat jen pokud pojišťovny zvládnou integraci celého zprostředkovacího řetězu. Bude to obzvláště těžké pro ty, které sjednávají pojištění prostřednictvím nezávislých agentů. • V moderní informační společnosti budou pro zákazníky právní hranice mezi podniky čím dál tím více ztrácet na významu; optimální řešení bude jistě zahrnovat napojení na jednu nebo více sítí. Vytváření sítí má dozajista mnoho předností: k úsporám díky rozsahu a měřítku podnikání je třeba přiřadit výhody specializace, pružnosti, tvořivosti a podnikatelského přístupu. Nicméně se také charakterizují různými nevýho-

22


•

dami. Výzvou pro každou pojišťovnu bude vybrat si ty správné partnery a nalézt si tu nejlepší pozici uvnitř každé sítě. Vybrat si správná strategická řešení se stane základním klíčem k úspěchu. Nabízejí se různé možnosti: integrované finanční služby, všestranná péče o klienta, holistický přístup k risk managementu. Ke správnému rozhodnutí mohou pojišťovny použít jako nástroje zmíněné strategické pojmy z perspektivy zdrojů: napnutí sil a použití principu páky.

Literatura: Ackoff, R. L.; „The Democratic Corporation“, Oxford University Press, New York, 1994 Chesbourgh, H.W. & Teece, D. J.; „When Is Virtual Virtuous? Organizing for Innovation“ Harvard Business Review, leden–únor 1996, str. 65–73 De Geus; „The Living Corporation“ Harvard Business School Press, Boston, 1997 Drückner, P.; „Het tijdperk van de sociale transformatie“ Holland Management Review, č. 42, 1995 Lannon, J.; „Consumer megatrends and their implications for the financial industry“ Semaine Internationale du Marketing de l’Assurance, CAPA, Paris, 1993, SP2 Lanza, W. D.; „Risk Securitization Growth Expected“ National Underwriter, 14. července 1997, S–19 Rucci, A. J., Kirn, S.P. & Quinn, R.T.; „The Employee-Custom-er-Profit Chain at Sears“ Harvard Business Review, leden–únor 1998, str. 83–97 Sigma; „Insurance derivatives and securitization: New hedging perspectives for the US catastrophe insurance market?“ Swiss Re, Sigma no. 5, 1996 Van Asseldonck, T.; „Massa-individualisering: maatwerk zonder meerkosten“ Holland/ /Belgium Management Review, č. 45, 1995, str. 71–79 Pramen: The Geneva Papers on Risk and Insurance, 23 (č. 89, říjen 1998), str. 506–518.


23

Resumé

SHAPING THE FUTURE FOR THE INSURANCE SECTOR Insurance in the future will hardly resemble the one we have known for the past fifty years. New developments in strategy, marketing, competition and business organization are bound to transform the sector. Though the differences between retail and industrial insurance market and between insurance and other financial sectors have not disappeared, competition has gone from local level to the international and now is increasingly becoming global. This leads to a higher degree of co-ordination and interaction among the different companies and subsidiaries within one global group. As a result of combined effect of revolutionary shifts at both the supply and the demand side, a new insurance sector with a hypercompetitive market environment is emerging. Mature market segments lose their importance while new market potential is being exploited. There is innovation in risk handling and risk financing techniques. The customer of the future is the knowledge worker; to cater to his needs, old marketing techniques will have to be adapted substantially. In fact, in the knowledge society, the insurance enterprise must be organized as a social system or a living corporation in order to be able to cope with the complex problems and grasp the opportunities offered. The cost and price strategy will have to change from a cost-led pricing system to a price-led costing. Traditional segmentation techniques no longer guarantee success. In a highly competitive environment, the insurer will have to opt for masscustomization or even mass-individualization. Such strategies are only feasible if the insurers succeed in managing the total supply chain on an integrated basis. In a knowledge society and on a global market, the legal boundaries between companies will be less and less relevant for the customer; the optimal solution will certainly contain one or more network links. Networks have the advantages of economies of scope and scale, specialization, flexibility, creativity and entrepreneurship. Choosing the right strategic options will be the fundamental key to success. Many options are open: all finance, all care, holistic risk management. To make the right choice, the new strategic thinking of „stretch and leverage“ is certainly an interesting tool with which to explore the future of the insurance company.

24


NOVÁ MONTREALSKÁ ÚMLUVA (1999) O SJEDNOCENÍ NĚKTERÝCH PRAVIDEL O MEZINÁRODNÍ LETECKÉ DOPRAVĚ JUDr. Petr Záruba, Česká pojišťovna a.s. Ve velmi krátké době po založení prvních leteckých společností a po zavedení prvních pravidelných mezinárodních leteckých linek se projevila nutnost dosažení mnohostranné mezinárodní dohody o pravidlech, kterými se tato mezinárodní letecká doprava bude řídit. Je zajímavé, že již od samého počátku se velký důraz kladl na dohodu o pravidlech odškodnění poškozených jako důsledku letecké nehody nebo jen nedokonalosti letecké dopravy, která obvykle vyústila ve ztrátu zavazadel, zpoždění letů nebo nedodržení původní trasy letu. Dohoda, která byla výsledkem jednání zástupců nejvyspělejších států provozujících leteckou dopravu, vešla do historie pod všeobecně známým názvem „Varšavská úmluva“ a s jistými drobnými úpravami platí vlastně dodnes, tedy plných 66 let (Varšavská úmluva byla podepsána 12. října 1929 ve Varšavě, je účinná od roku 1933 a k dnešnímu dni k ní přistoupilo 127 států). Vedle tzv. Varšavské úmluvy se v průběhu posledních desítek let podařilo s menšími či většími úspěchy uzavřít i některé další multilaterální dohody, které upravují některé specifické otázky odpovědnosti v mezinárodní letecké dopravě. Takovými dohodami jsou např. Guadalajarská úmluva, Guatemalský protokol, Montrealské dodatkové protokoly č. 3 a č. 4 a samozřejmě i nejdůležitější dokument upravující přímo Varšavskou úmluvu, Haagský protokol. Některé z těchto dohod však nikdy nenabyly účinnosti a některé mají jen nepatrný praktický význam. Přesto nelze rozhodně tvrdit, že myšlenky nebo snahy obsažené v těchto dalších dohodách by byly špatné nebo nepoužitelné, ale nezískaly potřebnou mezinárodní podporu, která by jim zabezpečila praktickou aplikovatelnost. Důvody, pro které některé dohody nezískaly širší mezinárodní podporu, byly většinou politické a v některých případech také konkurenční. Varšavská úmluva i nadále zůstávala nejrozšířenější a nejpodporovanější mezinárodní úmluvou, která měla prakticky universální platnost. Přesto se stále častěji objevovaly názory, že režim odpovědnosti (a pochopitelně v té souvislosti i výše náhrad) je zastaralý, neodpovídající současné situaci ani skutečným potřebám poškozených a je třeba jej změnit. Ze stejného důvodu se ve světě začaly objevovat první dobrovolná zvýšení limitů odpovědnosti leteckých společností a o něco později i individuální zákonné úpravy v některých zemích, které obvykle stanovovaly hranici odpovědnosti na úrovni 100 000 zvláštních práv čerpání (Special Drawing Rights – SDR). I když se stále jednalo jen o nepatrnou část z celkového počtu smluvních stran Varšavské úmluvy (která v současnosti platí mezi 133 státy), bylo třeba brát do úvahy, že dobrovolné a legislativní úpravy odpovědnosti probíhaly vesměs v nejvyspělejších státech, které se zároveň nejvýraznějším způsobem podílejí na provozování letecké přepravy osob a nákladů. Z výše popsané iniciativy je pravděpodobně nejznámější tzv. Montrealská dohoda CAB 18 900 z roku 1966 (uzavřená mezi leteckými společnostmi a nikoli státy), která ve vztahu k letům do USA stanovila limit objektivní odpovědnosti ve výši USD 75 000 (včetně právních výloh) nebo USD 58 000 (bez právních výloh). K této dohodě byly Pojistné rozpravy 7

25

letecké společnosti prakticky donuceny hrozbou USA, které jinak chtěly vypovědět Varšavskou úmluvu (za zmínku v této souvislosti stojí, že USA nikdy neratifikovaly Haagský protokol). Guatemalský protokol z roku 1971 byl uzavřen také na nátlak USA, které požadovaly všeobecné zvýšení limitu odpovědnosti. V tomto protokolu se poprvé objevuje hranice odpovědnosti ve výši SDR 100 000 a všechny pozdější obdobné návrhy vycházejí právě z tohoto protokolu. I když se v případě Guatemalského protokolu jednalo o dohodu mezi státy (a nikoli leteckými společnostmi), nikdy nezískal potřebnou mezinárodní podporu a nevstoupil v účinnost. Již od roku 1971 je v USA vypracováván tzv. dodatečný kompenzační plán (známý pod zkratkou SCP – Supplemental Compensation Plan), ze kterého by byly poškozeným americkým občanům vypláceny částky náhrady škod nad hranicí odpovědnosti leteckých společností. Tento plán měl původně doprovázet americkou ratifikaci Montrealských dodatkových protokolů č. 3 a 4. Pokus z roku 1983 o prosazení tohoto plánu v Senátu (ve výši USD 200 000 náhrady pro jednoho poškozeného a neomezené úhrady nákladů léčení) skončil neúspěchem a současná verze tohoto plánu předpokládá možnou výplatu maximálně USD 500 000 000 pro jednu leteckou nehodu, přičemž poškozenému americkému občanovi by se vyplatily všechny částky, které by prokázal jako vzniklou škodu. Je třeba znovu zdůraznit, že SCP by kryl zájmy pouze amerických občanů, ale dosud nezískal potřebnou podporu amerického Senátu. V souvislosti s tímto plánem se již řadu let rozvíjí teoretická debata o tom, co by přinesla americká ratifikace Montrealského dodatkového protokolu č. 3 a č. 4 a současné schválení SCP v jeho dnešní podobě. Většina odborníků se domnívá, že tyto kroky by USA vedly k vypovězení Varšavské úmluvy a praktický dopad takového kroku si lze jen velmi obtížně představit. V listopadu 1992 proběhla tzv. japonská iniciativa, kdy všechny japonské letecké společnosti dobrovolně souhlasily s objektivní odpovědností do výše SDR 100 000, přičemž si zachovaly možnost obrany podle článku 20 Varšavské úmluvy vůči částkám vyšším. Prozatím se k tomuto kroku nepřipojila ani jedna zahraniční letecká společnost, která létá do Japonska. V červnu 1994 projevila určitou aktivitu i regionální organizace Konference evropského civilního letectví (European Civil Aviation Conference – ECAC), sdružující 37 evropských států, především členské státy Evropské unie, ale i některé další evropské státy (včetně České republiky a Slovenské republiky), která vypracovala dokument, ve kterém doporučila leteckým společnostem v rámci Evropy přijmout upravenou hranici odpovědnosti za škodu ve výši SDR 250 000. Tato iniciativa nakonec nepřinesla žádné výsledky, a to ani další jednání, neboť se největší evropské letecké společnosti obávaly, že svým společným jednáním by mohly porušit americké protimonopolní zákony. Za zmínku však stojí, že ECAC později sehrála poměrně významnou roli při projednávání definitivního textu nové multilaterální úmluvy na diplomatické konferenci v květnu 1999. V lednu 1995 zavedla Austrálie zvláštní mezinárodní limit odpovědnosti (SDR 260 000 pro jednoho cestujícího), který platí pro všechny australské letecké společnosti a který přímo navazoval na limit odpovědnosti ve výši AUD 500 000 stanovený v říjnu 1994 pro vnitrostátní lety v Austrálii. Austrálie vyzvala zahraniční letecké společnosti, které létají do Austrálie, aby se dobrovolně k tomuto limitu přihlásily. Odezva byla proza-

26


tím minimální a naopak (i když není prokázána přímá souvislost), některé velké zahraniční letecké společnosti zastavily veškerý letecký provoz do/z a přes Austrálii. V dubnu 1995 požádala Mezinárodní organizace leteckých dopravců (IATA) o poskytnutí výjimky z protimonopolních zákonů, aby mohla mezi svými členy otázku limitů odpovědnosti za škodu projednávat. Tato výjimka byla IATA udělena a 19. července 1995 se ve Washingtonu sešli na mezinárodní konferenci zástupci 67 leteckých společností, členů IATA, z celého světa. Výsledkem této konference bylo doporučení pro všechny členské letecké společnosti, aby přistoupily k novému smluvnímu stanovení limitů odpovědnosti za škody na zdraví cestujících a zároveň k novému režimu odpovědnosti, který znamenal především objektivní odpovědnost bez možnosti obrany do určité výše a možnosti použití tzv. páté jurisdikce (podle místa trvalého pobytu poškozeného) pro soudní vymáhání nároků na náhradu škody na zdraví. Po drobných úpravách byly závěry konference formulovány do návrhu smluvních dokumentů, které byly schváleny výročním valným shromážděním IATA koncem října 1995 a distribuovány členským leteckým společnostem k projednání a podpisu. Jednalo se o IATA Intercarrier Agreement on Passenger Liability a Agreement on Measures to Implement the Intercarrier Agreement. Iniciativa IATA se později ukázala jako velmi významná při projednávání podrobností nové mezinárodní úmluvy. Jedna z posledních významných iniciativ byla zaznamenána v průběhu roku 1997 v rámci Evropské unie. Rada Evropské unie projednala dne 24. února 1997 text směrnice, která stanovila některá pravidla, upravující odpovědnost leteckých dopravců v případě letecké nehody. Kromě některých dalších pravidel byl největší význam směrnice spatřován v zavedení objektivní odpovědnosti za škodu na zdraví do částky SDR 100 000 a dále formulací povinnosti letecké společnosti vyplatit bez zbytečného prodlení (nejpozději 15. den po identifikaci oprávněné osoby) zálohové plnění na pokrytí okamžitých ekonomických potřeb oprávněných osob, které v případě smrti poškozené osoby nesmí být nižší než SDR 15 000 (záloha je až na výjimky nevratná, ale tvoří součást konečné sumy náhrady škody). Po připomínkách členských států EU byla směrnice v konečné podobě schválena Radou EU dne 9. října 1997 a dne 17. října téhož roku vyhlášena jako Směrnice č. EC 2027/97 v oficiálním věstníku EU. V souladu s článkem 8 se směrnice stala účinnou (závaznou) pro všechny členské státy (tedy pro letecké společnosti registrované v členských státech) dnem 17. října 1998. Zřejmě není jen shoda okolností, že diplomatická konference ICAO, původně plánovaná na počátek roku 1998, byla odložena z důvodů nutnosti projednat určité rozdílné názory některých států a skupin států. Odložení diplomatické konference až po počátku účinnosti výše uvedené závazné směrnice EU značně napomohlo sjednocení názorů a postupů všech členských států EU při projednávání konečného znění nové úmluvy. Směrnice č. EC 2027/97 sice z pochopitelných důvodů není závazná pro letecké společnosti registrované mimo Evropskou unii, ale pokud jejich režim odpovědnosti neodpovídá pravidlům stanoveným ve směrnici, je jejich povinností řádně a prokazatelně informovat o této skutečnosti všechny cestující, kterým na území některého členského státu prodávají letenku (a to i prostřednictvím cestovní kanceláře). V praxi toto ustanovení znamená značnou obchodní nevýhodu pro letecké společnosti, které by se při letech do/z nebo se zastávkou v některém členském státě Evropské unie neřídily pravidly směrnice. Jak se také ukázalo, již pouhá existence návrhu této závazné směrnice byla nepoPojistné rozpravy 7

27

chybně jedním z velmi důležitých pozitivních faktorů, které přispěly k urychlení diskusí o textu nové multilaterální úmluvy v rámci právního výboru ICAO a účinná směrnice později přispěla i k přijetí konečného textu nové úmluvy při následné diplomatické konferenci. Přestože po několik desítek let probíhala nejrůznější jednání na vládní i nevládní úrovni a jejich výsledkem byla řada mezinárodních dohod, všeobecně stále převládal názor, že existence jedné multilaterální úmluvy, která by řešila komplexním způsobem všechny související otázky, by byla nejjednodušším a zároveň nejúčinnějším řešením. Jeden z hlavních důvodů, který tento názor jednoznačně potvrzoval, byl fakt, že všechny dosavadní pokusy modernizovat a aktualizovat Varšavskou úmluvu dodatkovými nebo doplňkovými dohodami skončily menším či větším neúspěchem. Navíc bylo více než jasné, že naději na úspěch má pouze taková dohoda, která je uzavřena na vládní (mezistátní) úrovni a těší se široké podpoře nejen států vyspělých, ale i států rozvojových, neboť ani sebelepší dohody mezi leteckými společnostmi nemohou nahradit universální dohodu mezi státy. Takovou dohodou byla právě Varšavská úmluva, ale bylo třeba jí radikálněji modernizovat a aktualizovat. Již 15. listopadu 1995 rozhodla Rada Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) o vytvoření studijní skupiny, která měla posoudit všechny existující (a především funkční) dohody a navrhnout text nové universální úmluvy, která, pokud by získala potřebnou podporu států (členů ICAO), by nahradila v plném znění Varšavskou úmluvu a všechny pozdější dohody jí měnící a upravující. Byl to mimořádně obtížný úkol, který si vyžádal intenzivní práci všech členů studijní skupiny po dobu téměř jednoho roku, a to v úzké součinnosti s právním výborem ICAO. Ve studijní skupině měly odborné zastoupení Argentina, Francie, Indie, Kanada, Libanon, Mauritius, Německo, Nový Zéland a USA. První návrh textu nové úmluvy byl předložen na 149. zasedání Rady ICAO, která jej projednala dne 25. září 1996 a rozhodla předat tento návrh k projednání a případným úpravám právnímu výboru ICAO. Všeobecně se předpokládalo, že pokud právní výbor ICAO návrh nové úmluvy podpoří, bude následně předložen k projednání a schválení diplomatické konferenci za účasti zplnomocněných zástupců všech členských států ICAO. Právní výbor ICAO návrh nové úmluvy projednal v rámci programu svého 30. zasedání ve dnech 28. dubna až 9. května 1997. Tohoto velmi důležitého zasedání se v kanadském Montrealu (sídle ICAO) zúčastnili zástupci 41 států celého světa, včetně České republiky. Podkladem pro jednání právního výboru byl návrh textu nové úmluvy, jehož základem se stala Varšavská úmluva a Haagský protokol a dále některá ustanovení Guadalajarské úmluvy, Guatemalského protokolu a Montrealských dodatkových protokolů č. 3 a č. 4. Jako výchozí text při srovnávání, odkazech, změnách apod. sloužil text Varšavské úmluvy. Cílem jednání právního výboru bylo připravit a odsouhlasit návrh textu nové universální úmluvy, která by plně nahradila stávající Varšavskou úmluvu a která by mohla být předložena k projednání a podpisu diplomatické konferenci. Je třeba zdůraznit, že právní výbor ICAO ihned pochopil, že projednává vskutku historický dokument a úspěšnému projednání textu úmluvy podřídil celý program jednání. Diskuzi o nové úmluvě byla dána absolutní priorita, přičemž již na začátku jednání přítomní delegáti jednoznačně podpořili myšlenku vytvoření zcela nové a moderní multilaterální úmluvy.

28


Tímto prohlášením zároveň jasně odmítli návrh IATA, která prosazovala nahrazení mezistátní dohody dohodou mezi leteckými společnostmi na základě výše popsané iniciativy IATA. Jako základní argument (nepochybně velmi působivý) byl právnímu výboru ICAO předložen seznam leteckých společností, které ke dni 24. dubna 1997 již podepsaly Intercarrier Agreement (celkem 85) a nadstavbový Implementary Agreement (celkem 53). Jednání právního výboru ICAO nebylo jednoduché a v průběhu zasedání se několikrát zdálo, že bude nutné jednání ukončit pro jednoznačnou a neřešitelnou neshodu mezi zástupci některých států. Vždy se ale nakonec přeci jen podařilo najít kompromisní, přijatelné řešení, i když v několika případech bylo konečné řešení vědomě ponecháno na rozhodnutí diplomatické konference a právní výbor formuloval pouze alternativní možnosti řešení. Největší názorové rozdíly, jak se ostatně od počátku předpokládalo, byly zaznamenány při projednávání režimu odpovědnosti leteckého dopravce v případě škody na zdraví (článek 20 původního návrhu, nyní článek 21 nové úmluvy) a zařazení tzv. páté jurisdikce do článku 27 původního návrhu (nyní článek 33 nové úmluvy). Při projednávání znění článku 20 se plně projevily individuální zájmy některých států nebo skupin států. Celkem překvapivě se všichni přítomní ihned a zcela bez problémů shodli na formulaci základní myšlenky, a to že dopravce odpovídá za škodu na zdraví (včetně smrti) cestujícího až do částky SDR 100 000 v zásadě objektivně (s vyviňovacími důvody uvedenými v článku 16 původního návrhu, nyní článek 17 nové Úmluvy), což sám o sobě byl obrovský pokrok oproti stávající Varšavské úmluvě. Značný zádrhel nastal až v okamžiku, kdy se projednávala druhá část tohoto článku, která hovořila o odpovědnosti nad hranicí SDR 100 000. Záměr autorů nové úmluvy byl jasný – docílit fakticky neomezené odpovědnosti dopravce, ale dát mu zároveň možnost, aby se mohl bránit (s důkazním břemenem na straně dopravce). Při diskuzi o této otázce se účastníci rozdělili na dvě přibližně stejně velké, ale názorově zcela rozdílné skupiny. První skupina důrazně podporovala návrh předkladatelů a druhá skupina prosazovala ustanovení o důkazním břemenu na straně poškozeného, přičemž část druhé skupiny navíc odmítala neomezenou odpovědnost dopravce. V prvé skupině byly především zástupci vyspělých států, včetně USA, Kanady, Japonska a členských států Evropské unie a druhou skupinu tvořili zástupci rozvojových států, včetně těch, které mají pouze malé letecké společnosti a obávali se, že tímto ustanovením budou velmi znevýhodněni, a to obchodně i finančně (např. z důvodu vyšších nákladů na pojistnou ochranu malých leteckých společností). Po několikahodinové výměně názorů, která nevedla k žádnému pokroku, hrozilo ukončení jednání, neboť tento článek byl mnohými přítomnými považován za stěžejní a bez dohody na jeho obsahu se diskuze o dalších článcích úmluvy zdála naprosto zbytečná. V tomto kritickém okamžiku vystoupil zástupce delegace České republiky a přednesl návrh na kompromisní řešení, které, zjednodušeně řečeno, spočívalo ve vytvoření „přechodové“ vrstvy mezi hranicí SDR 100 000 a neomezenou odpovědností, přičemž v „přechodové“ vrstvě (jako optimální se jevila částka kolem SDR 250 000) by důkazní břemeno zůstalo na straně dopravce, ale nad touto hranicí by se důkazní břemeno přesunulo na stranu poškozeného. Pojistné rozpravy 7

29

Většina přítomných delegací se po delší diskuzi rozhodla český návrh podporovat, i když jen jako jedno z alternativních řešení. Po další diskuzi došlo k dohodě, podle které byly do návrhu textu úmluvy pro diplomatickou konferenci zařazeny tři alternativy řešení obsahu článku 20, z nichž jednu alternativu tvořil český návrh řešení této otázky. Aktivita České republiky byla velmi kladně hodnocena všemi přítomnými a při několika příležitostech bylo zdůrazněno, že český kompromisní návrh přispěl nemalým dílem k celkovému úspěchu zasedání právního výboru. S velmi obdobnými problémy se právní výbor setkal při projednávání druhé značně choulostivé otázky, a to návrhu na zařazení tzv. páté jurisdikce do článku 27 (nyní 33) úmluvy. Podstata návrhu, který velmi intenzivně prosazovala zejména delegace USA, spočíval v možnosti poškozeného, aby nárok na náhradu škody na zdraví uplatnil před soudem země, kde má trvalé bydliště. Vzhledem k tomu, že v tomto případě by se dopravce mohl prakticky dostat před soud kterékoliv země, setkal se tento návrh s poměrně tvrdým odporem, a to, celkem překvapivě, i s odporem zástupců většiny členských států Evropské unie. I když to nikdy nebylo otevřeně řečeno, většina přítomných si pod pátou jurisdikcí jednoznačně představovala jurisdikci soudů USA. V argumentech odpůrců se nejčastěji objevovaly poukazy na hrozby vysokých náhrad škod před americkými soudy a v této souvislosti se vždy zmiňovala souvislost s ustanoveními článku 20 (neomezená výše odpovědnosti). Dalším poměrně častým argumentem proti bylo konstatování, že zavedení páté jurisdikce by znamenalo zcela nový pohled na ochranu poškozených (např. americký občan, který letenku zakoupil v Praze, by mohl zahájit soudní projednávání svého nároku na náhradu škody před americkým soudem i v případě, že ke škodě na zdraví došlo při letu s ČSA z Prahy do Bruselu, což by za stávajících pravidel Varšavské úmluvy nebylo možné). Zástupce americké delegace dal ve svém vystoupení jednoznačně najevo, že USA považují zařazení páté jurisdikce do textu nové úmluvy za natolik důležité, že by pravděpodobně nemohly podpořit novou úmluvu, pokud pátá jurisdikce zařazena nebude. Zároveň však připustil, že USA jsou připraveny podporovat úmluvu, pokud pátá jurisdikce bude moci být použita jen při souběžném splnění dalších konkrétních podmínek. Problematiku páté jurisdikce se nakonec, obdobně jako u článku 20, podařilo vyřešit jen formulací alternativních možností, které zpřesnily výklad některých používaných výrazů a zároveň přesněji definovaly případy, kdy bude možné pátou jurisdikci uplatnit. Navržené alternativy (a fakticky i skutečné zařazení páté jurisdikce do textu úmluvy) byly ponechány na konečné rozhodnutí diplomatické konference. Přes některé rozdílné názory, které se především projevily v navržených alternativních řešeních, dospěl nakonec právní výbor ICAO k odsouhlasení návrhu textu nové úmluvy, což bylo všeobecně považováno za velký úspěch. Rada ICAO návrh již na svém 151. zasedání dne 4. června 1997 projednala a rozhodla o jeho rozeslání všem členským státům ICAO k připomínkám. Původně se předpokládalo, že definitivní návrh textu nové úmluvy bude moci být projednán na diplomatické konferenci již v první polovině roku 1998, ale vcelku zřejmá rozdílnost názorů mezi některými státy (skupinami států) na některé otázky a smluvní formulace znamenaly nutnost pracných a zdlouhavých předběžných jednání, což ve svém důsledku způsobilo, že upravený návrh textu nové úmluvy mohl být podkladem pro jednání diplomatické konference až o rok později.

30


Přípravou konečného návrhu textu nové úmluvy pro diplomatickou konferenci byla rozhodnutím Rady ICAO ze dne 26. listopadu 1997 pověřena zvláštní skupina odborníků, která se po předchozích konzultacích sešla ke společnému jednání ve dnech 14.–18. dubna 1998 a výsledkem byl finální návrh textu nové úmluvy, který byl dne 9. listopadu 1998 rozeslán všem členským státům ICAO jako podkladový diskuzní materiál pro diplomatickou konferenci. Členy zvláštní skupiny bylo 39 odborníků z 18 států, přičemž jednání se ve funkci pozorovatelů zúčastnilo dalších 7 odborníků ze 4 států a 3 regionálních a nevládních organizací. Jednání zvláštní skupiny se také zúčastnilo 5 dalších odborníků, členů původní studijní skupiny ICAO z roku 1995. V této souvislosti stojí za zmínku, že český návrh na úpravu článku 20 (viz výše) byl zvláštní skupinou z finálního návrhu textu úmluvy vyřazen, spolu s ostatními dvěma alternativami a diplomatické konferenci byla k odsouhlasení předložena pouze jedna, a to značně modifikovaná první alternativa. Diplomatická konference k projednání a podpisu nové Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě byla svolána do Montrealu (sídla ICAO), kde se ve dnech 10.– 28. května 1999 sešlo přes 500 delegátů a pozorovatelů, kteří reprezentovali 122 států (z toho 121 členských států ICAO) a 11 mezinárodních vládních i nevládních organizací. Vysoký počet zúčastněných členských států (z celkového počtu 185 členských států ICAO se účastnilo téměř 66 %) potvrzoval historickou důležitost této konference. Po celou dobu konání konference se o všechny detaily z jednání zajímala desítka novinářů, kteří reprezentovali významné odborné noviny a časopisy, zaměřené zejména na mezinárodní právo a pojištění. Význam konference ovlivnil i kanadskou poštu, která při této příležitosti vydala pro filatelisty příležitostnou obálku a zvláštní razítko, které budou i budoucím generacím připomínat okamžik, kdy skončila stará a začala nová éra mezinárodního leteckého práva. Podkladový návrh textu nové úmluvy, jehož vznik a vývoj byl již popsán výše, se opíral o původní Varšavskou úmluvu (smluvní stranou se v roce 1935 stalo i Československo), Haagský protokol (vstoupil v účinnost v roce 1963, Československo bylo smluvní stranou, Česká republika je od roku 1993 smluvní stranou Varšavské úmluvy ve znění Haagského protokolu), Guadalajarskou úmluvu o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě prováděné jinou osobou než smluvním dopravcem (Česká republika je smluvní stranou), Guatemalský protokol (Česká republika neratifikovala, protokol nikdy nevstoupil v účinnost), Montrealský dodatkový protokol č. 3 (Česká republika není smluvní stranou) a Montrealský dodatkový protokol č. 4 (Česká republika není smluvní stranou). Vzhledem k tomu, že v průběhu diplomatické konference byla velmi bohatá diskuze prakticky ke všem bodům návrhu textu a bylo podáno značné množství písemných i ústních návrhů na doplnění, úpravy, zásadní změny a škrty textu, stal by se popis konečného textu a všech návrhů velmi nepřehledným. Z tohoto důvodu je pro následující rozbor použita metoda stručného popisu jednotlivých článků nové úmluvy se zmínkou o mimořádně důležitých bodech diskuze či pozměňujících návrzích ve srovnání s původním textem Varšavské úmluvy (ve znění Haagského protokolu), přičemž jsou záměrně vynechávány zmínky o pouhé „kosmetické“ úpravě jednotlivých článků, která v naprosté většině spočívala pouze v použití modernějších jazykových výrazů beze změny skutečného obsahu článku. Většina názvů částí a článků byla upravena na základě doporučení právního výboru ICAO, aby lépe odrážely skutečný obsah jednotlivých ustanovení (níže uvedené Pojistné rozpravy 7

31

názvy částí a článků nejsou oficiálním překladem do češtiny, ale volným překladem autora z anglického originálu). Číslování částí a článků v následujícím rozboru je uvedeno podle originálu konečného textu Úmluvy tak, jak byl schválen diplomatickou konferencí (i když v materiálu pro diplomatickou konferenci bylo číslování některých článků odlišné). Na úvod této části rozboru je vhodné zmínit, že konference rozhodla o zachování původního názvu úmluvy (o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě) a bude označována (v souladu s tradicí) jako Montrealská úmluva z roku 1999, podle místa konání diplomatické konference. Preambule Úmluvy (zcela nový text) je formálním úvodem do problematiky, který, mimo jiné, připomíná Varšavskou úmluvu z roku 1929 i Úmluvu o mezinárodním civilním letectví (tzv. Chicagská úmluva) z roku 1944. Část I (obecná ustanovení) obsahuje dva články. Článek 1, odst. 1. je převzatý z Varšavské úmluvy prakticky beze změny, odst. 2 a 3 jsou převzaty prakticky beze změny z Haagského protokolu (část I, článek 2 a 3). Do článku 1 byl zařazen nový odst. 4., který rozšiřuje aplikaci Úmluvy i na mezinárodní leteckou přepravu prováděnou jinou osobou než smluvním dopravcem (podrobnější podmínky jsou uvedeny v nové části V Úmluvy). Článek 2 (doprava prováděná státem a přeprava pošty) obsahuje odst. 1., který je převzatý z Varšavské úmluvy (článek 2, odst. 1) a odst. 2 a 3, které jsou převzaty z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část II, článek 2 a 3), a to beze změny. Část II (dokumentace a povinnosti stran, týkající se přepravy cestujících, zavazadel a zboží) obsahuje třináct článků. Článek 3 (cestující a zavazadla) obsahuje pět odstavců, z nichž odst. 1, 2 a 5 jsou převzaty z Guatemalského protokolu (část II, článek 1, 2 a 3), odst. 4 je převzatý z Haagského protokolu (část III, článek 1c) a odst. 3 byl nově zformulován právním výborem ICAO. Pro mnohé dopravce může být obsah článku relativně novým, neboť Guatemalský protokol nenabyl nikdy účinnosti, ale podstatou obsahu je zejména aktualizace popisu dokumentace (ustanovení reagují na výrazný pokrok při modernizaci letenky, zejména její elektronickou podobu a také možnost nahradit klasickou letenku jiným dokumentem s obdobným obsahem). Nové ustanovení přikazuje dopravci vystavit cestujícímu separátní identifikační lístek pro každé zapsané zavazadlo. Článek 4 (zboží) obsahuje dva odstavce, oba převzaté z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 prakticky beze změny (část III, článek 5, odst. 1 a 2), přičemž účastníci diplomatické konference akceptovali doporučení právního výboru ICAO na vypuštění třetího odstavce, který podle Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část III, článek 5, odst. 3) omezoval možnost dopravce odmítnout zboží k přepravě, pokud nemohl v tranzitním nebo cílovém místě použít náhradní doklad o zboží (nahrazující letecký nákladní list). Článek 5 (obsah leteckého nákladního listu nebo potvrzení o převzetí zboží k přepravě) je prakticky beze změny převzat z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část III, článek 8), i když právní výbor ICAO navrhoval doplnit text pod bodem c) o informaci o povaze (druhu) zboží, a to zejména proto, aby mohl dopravce odmítnout převzít k přepravě zboží nebezpečné nebo neznámého složení. Po vcelku rozsáhlé diskuzi účastníci diplomatické konference rozhodli o zachování původního znění tohoto ustanovení, ale problém informace o povaze zboží zařadili do samostatného článku 6 (dokument vztahující se k povaze zboží), který povinnost dodat doklad o povaze zboží ponechává na odesilateli a letecký dopravce neodpovídá za správnost takového dokladu.

32


Článek 7 (popis leteckého nákladního listu) obsahuje čtyři odstavce a je prakticky beze změny převzat z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část III, článek 6), stejně jako článek 8 (dokumentace pro zásilky o více obalových jednotkách) a 9 (nedodržení požadavků na dokumentaci), které jsou převzaty z části III, článku 7 a 9 Montrealského dodatkového protokolu č. 4. Článek 10 (odpovědnost za obsah dokumentace) obsahuje tři odstavce, které byly pouze s malými úpravami převzaty z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část III, článek 10). Obsah prvého odstavce byl zpřesněn o ustanovení, které zdůrazňuje, že odesilatel je odpovědný za obsah dokumentace i tehdy, jestliže jeho zástupce je zároveň agentem (zástupcem) dopravce. Všechny zbývající články druhé části Úmluvy byly jen s nepatrnými úpravami převzaty z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část III, článek 11, 12, 13, 14, 15 a 16). Jedná se o článek 11 (průkazní hodnota dokumentace), který obsahuje dva odstavce, článek 12 (dispoziční právo ke zboží) o čtyřech odstavcích, článek 13 (doručení zboží) o třech odstavcích, článek 14 (uplatnění práv odesilatele a příjemce), článek 15 (vztahy mezi odesilatelem a příjemcem nebo vzájemné vztahy třetích stran) o dvou odstavcích a článek 16 (formality celních, policejních nebo jiných veřejných úřadů) o dvou odstavcích. Část III Úmluvy (odpovědnost dopravce a rozsah náhrady škody) je bezesporu nejen nejrozsáhlejší částí (obsahuje celkem 21 článků), ale také zřejmě nejdůležitější částí, neboť diskuzi o obsahu článků ve třetí části bylo věnováno mnoho času a pokud mohla diplomatická konference skončit nezdarem, bylo by to z důvodu zásadních a neřešitelných rozporů o některém článku právě z této části. Je třeba hned v úvodu konstatovat, že obrovský kus práce (zejména vyjednávací, přesvědčovací a dokumentačně – vyhledávací) byl vykonán již před svoláním diplomatické konference, a to v souvislosti s prací právního výboru a zvláštní skupiny ICAO. Pro někoho může být možná překvapivým zjištěním, že diplomatická konference, až na vzácné výjimky, schválila prakticky zcela beze změny většinu článků, které jednoznačně formuloval právní výbor. Většinou se soustředila pouze na ta ustanovení, která byla právním výborem předložena v alternativách. Článek 17 (smrt a zranění cestujících – škody na zavazadlech), který má čtyři odstavce, byl s určitými úpravami převzat z Guatemalského protokolu (část IV, článek 1, 2 a 3). Je zajímavé, že přes rozsáhlou diskuzi (např. o odškodnění za duševní/mentální poškození) byla nakonec obvykle schválena původně navrhovaná znění článků (tedy např. odpovědnost za tělesné poškození – nikoliv osobní nebo duševní poškození). Účastníci konference však např. nesouhlasili s názorem, že dopravce neodpovídá za škodu na zdraví, která vznikne výhradně jako důsledek zdravotního stavu cestujícího a tuto větu ze závěru prvého odstavce vyškrtli. Rozsáhlá diskuze o odpovědnosti za nezapsaná zavazadla (včetně všech osobních věcí) skončila formulací ustanovení, podle kterého dopravce odpovídá pouze v případě, že škodu zavinil (pod pojmem dopravce se ale v tomto případě myslí i všichni jeho zástupci a agenti). Zajímavé nové ustanovení se objevuje ve třetím odstavci, podle kterého je cestující oprávněn uplatnit všechna svá práva, pokud dopravce ztrátu zapsaného zavazadla uzná, nebo pokud toto zavazadlo nedostane 21 dnů po datu, kdy měl zavazadlo původně obdržet. Článek 18 (škody na zboží) má čtyři odstavce a byl s určitými drobnými úpravami převzat z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část IV, článek 2, 3, 4 a 5). OdsouPojistné rozpravy 7

33

hlasené úpravy se především týkaly upřesnění odpovědnosti dopravce po dobu, kdy je zboží v jeho moci, a to včetně případů, kdy použije k přepravě zboží bez souhlasu odesílatele náhradní (pozemní dopravní) prostředek. Článek 19 (zpoždění) byl sice v základní podobě převzat z Varšavské úmluvy (článek 19), ale doznal poměrně značné úpravy, a to především v oslabení odpovědnosti dopravce, pokud prokáže, že učinil vše, aby zpoždění zabránil nebo opatření, která by zabránila zpoždění, přijmout nemohl. Článek 20 (vyvinění) byl prakticky beze změny převzat z Guatemalského protokolu (část VII) a Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část VI). Pod tímto jednoduchým konstatováním se skrývá rozsáhlá diskuze účastníků konference, jejímž výsledkem bylo doplnění původně navrženého textu o mimořádně významnou větu, a to, že ustanovení článku 20 se vztahuje na veškerá odpovědnostní ustanovení Úmluvy, včetně prvého odstavce článku 21. Je velmi obtížné si již v tuto chvíli představit praktický dopad této úpravy, ale nepochybně jde o velmi významné ustanovení, které dává dopravci možnost účinného vyvinění (a to dokonce i v případě jinak objektivní odpovědnosti). Článek 21 (odškodnění v případě smrti nebo zranění cestujících) představoval nepochybně jeden ze stěžejních článků celé Úmluvy a diskuze o jeho obsahu trvala prakticky čtyři roky (v materiálu právního výboru je ještě označován jako článek 20). Článek má dva odstavce, z nichž druhý byl s výraznými úpravami převzat z Varšavské úmluvy (článek 20, odstavec 1) a první byl zformulován přímo diplomatickou konferencí, jako reakce na nejrůznější obavy přítomných zástupců států. V souvislosti s projednáváním tohoto článku jistě stojí za zmínku, že přesto, že původní český návrh na úpravu struktury odpovědnostních limitů nebyl na základě rozhodnutí zvláštní skupiny ICAO zařazen do konečného návrhu textu, byl předmětem jednání konference, neboť byl předložen jako samostatný návrh 53 afrických států. Nový návrh navrhoval stanovení konkrétního limitu odpovědnosti pro druhou vrstvu ve výši SDR 500 000. Prvý odstavec článku 21 jednoznačně stanoví, že odpovědnost dopravce do výše SDR 100 000 není možné vyloučit nebo omezit (ale tento odstavec je také třeba chápat ve světle upraveného článku 20 – viz výše), jedná se prakticky o objektivní odpovědnost (za výsledek). Druhý odstavec článku 21 stanovuje, že dopravce neodpovídá za škodu vyšší než SDR 100 000, pokud prokáže, že taková škoda nevznikla na základě nedbalosti nebo jiného protiprávního jednání nebo opomenutí dopravce nebo jeho zástupců a agentů (písmeno a) nebo taková škoda vznikla výlučně jako důsledek nedbalosti nebo jiného protiprávního jednání nebo opomenutí třetí strany (písmeno b). Z výše uvedených rozborů obou bodů druhého odstavce článku 21 vyplývá, že africký, resp. český návrh sice neprošel, ale na základě mnohdy velmi živé diskuze došlo k zásadnímu přeformulování původního textu tohoto článku Varšavské úmluvy. Tohoto, v zásadě pozitivního, výsledku, bylo dosaženo jako součásti kompromisního řešení při projednávání článku 33 (jurisdikce). Článek 22 (limity odpovědnosti ve vztahu ke zpoždění, zavazadlům a zboží) se skládá ze šesti odstavců. Odstavec 1, 2 a 4 byl převzat s menšími úpravami z Montrealského dodatkového protokolu č. 3 (část II, článek 1b, 1c a 2b), odstavec 3 byl po menších úpravách převzat z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část VII, písm. b) a odstavec 5 a 6 byl převzat

34


z Haagského protokolu (část XIII a XI, článek 4). Ve srovnání se současnou úrovní odpovědnosti dopravce za škody tohoto druhu byla diplomatickou konferencí odsouhlasena vyšší částka u odpovědnosti za zpoždění při přepravě cestujících (SDR 4150 za jednoho cestujícího) a u odpovědnosti za zničení, ztrátu, poškození nebo zpoždění zavazadla (SDR 1000 pro jednoho cestujícího). U odpovědnosti za zničení, ztrátu, poškození a zpoždění zboží zůstala úroveň odpovědnosti zachována (SDR 17 za kilogram) a v tomto případě se účastníci konference (po bouřlivé diskuzi) navíc rozhodli nepřipustit možnost prolomení tohoto limitu v případě, že dopravce škodu způsobil úmyslně nebo s vědomím, že ke škodě může dojít. U ostatních druhů škod je prolomení limitu možné. Článek 23 (přepočet peněžních jednotek) se skládá ze tří odstavců. Odstavec 1. byl s menšími úpravami převzat z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část VII, písm. d), odstavec 2 byl převzat z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část VII, písm. d, ale s použitím částek uvedených v Montrealském dodatkovém protokolu č. 3, část II, článek 4) a odstavec 3 je určitou modifikací textu převzatého z návrhu mezinárodní Úmluvy o odpovědnosti a odškodnění za škody v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři – článku 6, odst. 9c). V této souvislosti je snad vhodné připomenout, že SDR je zvláštní měnovou jednotkou, která byla vytvořena v roce 1969 Mezinárodním měnovým fondem a vlastní hodnota SDR je stanovována na základě koše pěti měn (v současné době je to měna USA, Francie, Japonska, Německa a Velké Británie). Ke dni 12. března 1999 byla hodnota 1 SDR 1,36605 USD. Článek 24 (revize limitů) má tři odstavce a vznikl na základě doporučení právního výboru ICAO. Původní návrh znění článku byl upraven zvláštní studijní skupinou a diplomatickou konferencí byl schválen prakticky beze změny. Na jediné úpravě se účastníci konference shodli ve znění odstavce 1. pro případ, že Úmluva během příštích pěti let nevstoupí v účinnost. V tomto případě bude prvá revize limitů provedena během prvního roku od účinnosti. Článek 25 (ujednání o limitech), který vznikl na základě návrhu právního výboru ICAO, umožňuje, aby každý dopravce v přepravní smlouvě stanovil, že na tuto konkrétní smlouvu se budou vztahovat vyšší limity odpovědnosti, nebo že se na tuto smlouvu nebudou vztahovat žádné limity odpovědnosti. I když není předpoklad, že by toto ustanovení bylo v nejbližší době široce využíváno, umožňuje to (zejména z obchodních a konkurenčních důvodů) přijmout individuální rozhodnutí letecké společnosti nad rámec Úmluvy. Článek 26 (neplatnost smluvních ujednání) je prakticky přesným opisem článku 23 Varšavské úmluvy o neplatnosti smluvních ujednání, které by vedly k vyloučení nebo omezení limitů odpovědnosti stanovených Úmluvou. Článek 27 (smluvní svoboda) vznikl na základě návrhu právního výboru ICAO a dává každému dopravci možnost odmítnout vstoupit do smluvního vztahu, vzdát se možností obrany podle Úmluvy nebo smluvně stanovit podmínky, které nejsou v rozporu s Úmluvou. Původní návrh právního výboru předpokládal, že tento článek bude zařazen mezi závěrečná ustanovení Úmluvy (článek 44), ale zvláštní studijní skupina jej doporučila přeřadit do části III Úmluvy. Navíc původní návrh tohoto článku řešil i otázku zálohových plateb pro poškozené k pokrytí jejich bezprostředních ekonomických potřeb (dle vzoru směrnice EU č. 2027/97), ale diplomatická konference rozhodla tuto otázku řešit samostatně v následujícím článku. Pojistné rozpravy 7

35

Článek 28 (zálohové platby) vznikl až jako iniciativa diplomatické konference (původně byl tento problém řešen v předcházejícím článku). Ustanovení tohoto článku umožňuje dopravci v případě letecké nehody poskytnout potřebné osobě zálohovou výplatu náhrady škody k pokrytí bezprostředních ekonomických potřeb. Zálohová výplata není uznáním odpovědnosti a bude započtena do celkové a konečné výše výplaty náhrady škody. Článek 29 (základní podmínky pro uplatnění nároků na náhradu škody) vznikl na základě části VIII článku 1 a 2 Montrealského dodatkového protokolu č. 4 a části IX, článku 2 Guatemalského protokolu, s přidáním poslední věty, kterou zformulovala zvláštní studijní skupina a která jednoznačně vylučuje finanční náhrady trestních, exemplárních a obdobných pokut. Takto zkombinovaný text tohoto článku je výsledkem velmi vzrušené diskuze účastníků jednání právního výboru ICAO i samotných účastníků diplomatické konference. Článek 30 (zástupci, agenti – souhrn škod) obsahuje tři odstavce, které byly s menšími úpravami převzaty z Haagského protokolu (část XIV, článek 1, 2 a 3). Zásadnější úprava odst. 3 vznikla v souvislosti s rozhodnutím konference o nepřipuštění prolomení limitu odpovědnosti v souvislosti se škodami na zboží (viz výše uvedený výklad článku 22). Článek 31 (časová lhůta pro stížnost) obsahuje čtyři odstavce, které byly s menšími úpravami převzaty z Varšavské úmluvy (článek 26, odst. 1, 3 a 4) a Haagského protokolu (část XV). Přes drobné úpravy textu se nezměnily lhůty pro písemné oznámení dopravci, že zapsaná zavazadla (lhůta 7 dnů) nebo zboží (lhůta 14 dnů) došla poškozena. Článek 32 (úmrtí odpovědné osoby) byl prakticky beze změny převzat z Varšavské úmluvy (článek 27). Článek 33 (příslušnost soudu/jurisdikce, v materiálu pro diplomatickou konferenci označován jako článek 27) obsahuje čtyři odstavce, z nichž první a poslední jsou prakticky beze změny převzaty z Varšavské úmluvy (článek 28, odst. 1 a 2) a diskuze kolem jejich obsahu byla zcela minimální. O to bouřlivější a delší byla diskuze o smyslu a obsahu zbývajících dvou odstavců, které nepochybně znamenají jednu z historických změn bývalého varšavského odpovědnostního systému. V současné době již zřejmě není třeba podrobně popisovat detaily diskuze, protože jen nepatrná část názorů ve skutečnosti ovlivnila obsah ustanovení odstavce 2 a 3. Nejdůležitější politické boje a rozhodující rozhovory probíhaly totiž v zákulisí a je třeba pouze potvrdit, že dohody bylo nakonec dosaženo pouze díky ústupkům a kompromisům u jiných důležitých ustanovení Úmluvy (např. v otázce neomezené odpovědnosti atd.). Při přijetí (a formulaci) těchto ustanovení zvítězila všeobecná snaha vytvořit multilaterální úmluvu, která bude mít univerzální podporu, a to především těch států, které se výrazným způsobem podílejí na světové letecké dopravě a leteckém obchodě, včetně leteckého průmyslu. Druhý odstavec článku 33 obsahuje ustanovení, podle kterého je v případě škody na zdraví nebo smrti cestujícího poškozenému umožněno nárok na náhradu škody uplatnit (kromě obvyklých čtyř jurisdikcí stanovených v odstavci prvém) i před soudem státu, kde v době nehody měl cestující své hlavní a trvalé bydliště, a do/ze kterého dopravce provozuje lety s cestujícími, a to buď svými letadly nebo letadly jiného dopravce na základě obchodní dohody, a ve kterém dopravce provozuje obchodní činnost spojenou s přepravou cestujících v provozních prostorách vlastních nebo pronajatých nebo prostorách jiného dopravce na základě obchodní dohody.

36


Tento poměrně komplikovaný text je výsledkem výše popsaných politických i taktických diskuzí a snaží se podchytit co nejpřesněji podmínky (musí být všechny splněny najednou!), za kterých byly státy ochotny připustit pátou jurisdikci. Ke zdůraznění požadavku, že všechny podmínky musí být splněny najednou, rozhodla konference o přestavění původního odstavce se třemi body na souvislý text. Tímto krokem sice text ztratil na přehlednosti, ale byl splněn záměr účastníků konference. Mnoho účastníků konference hovořilo o tom, že některé výrazy použité v tomto ustanovení mohou být různě chápány a vykládány a k zabezpečení jednotného výkladu bude nutné tyto pojmy definovat. Byly vybrány dva takové pojmy („obchodní dohoda“ a „hlavní a trvalé bydliště“) a jejich definice tvoří obsah třetího odstavce. I toto ustanovení přispělo ke konečnému prosazení páté jurisdikce do Úmluvy. Článek 34 (arbitráž) má čtyři odstavce, které byly nově zformulovány právním výborem ICAO a odrážejí současnou situaci v mezinárodním obchodě. Umožňuje začlenit do obchodní smlouvy o přepravě zboží ustanovení o řešení sporů arbitráží, a to s využitím všech pěti jurisdikcí uvedených v článku 33. Článek 35 (promlčení) má dva odstavce, které byly s malými úpravami převzaty z Varšavské úmluvy (článek 29, odst. 1 a 2). Článek 36 (následná přeprava) má tři odstavce, které byly jen s malými úpravami převzaty z Varšavské úmluvy (článek 30, odst. 1, 2 a 3). Článek 37 (právo regresu vůči třetím stranám) byl beze změny převzat z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část XI). Část IV (kombinovaná přeprava) má jeden jediný článek (38) stejného názvu se dvěma odstavci, které byly jen s nepatrnými úpravami převzaty z Varšavské úmluvy (článek 31, odst. 1 a 2). Část V (letecká přeprava uskutečněná osobou odlišnou od smluvního dopravce) má celkem 10 článků a byla po některých úpravách do nové úmluvy převzata z Guadalajarské úmluvy (dále jen „GU“). Článek 39 (Smluvní dopravce – skutečný dopravce) odpovídá svým zněním obsahu článků Ib a Ic GU. Článek 40 (odpovědnost smluvních a skutečných dopravců) obsahem kopíruje článek II GU. Článek 41 (vzájemná odpovědnost), který má dva odstavce, vznikl úpravou a zkrácením článku III, odst. 1 a 2 GU. Článek 42 (adresát stížností a instrukcí) vznikl úpravou článku IV GU, článek 43 (zástupci a agenti) úpravou článku V GU, článek 44 (součet škod) úpravou článku VI GU, článek 45 (adresát nároků na náhradu škody) je věrnou kopií článku VII GU, článek 46 (další jurisdikce) vznikl úpravou článku VIII GU, článek 47 (neplatnost smluvních ujednání) vznikl úpravou článku IX, odst. 1 GU a do článku 48 (vzájemné vztahy mezi smluvními a skutečnými dopravci) byl převzat upravený článek X GU. Část VI (ostatní ustanovení) se skládá ze čtyř zcela různorodých článků. Původně byly tyto články zařazeny do části „závěrečná ustanovení“, ale účastníci konference po poměrně obsáhlé diskuzi rozhodli o vytvoření samostatné části. Článek 49 (povinné používání) vznikl po drobných úpravách článku 32 Varšavské úmluvy. Článek 50 (pojištění) nemá článek obdobného obsahu v žádném z dokumentů, ze kterých byla převzata různá ustanovení pro novou Úmluvu. Již ze zkušeností většiny účastníků zasedání právního výboru ICAO vyplynul jednoznačný požadavek na zakotvení ustanovení, které by každému smluvnímu státu uložilo za povinnost dbát na to, aby Pojistné rozpravy 7

37

všichni dopravci registrovaní ve smluvním státě měli pojistnou ochranu odpovídající míře odpovědnosti vyplývající z nové Úmluvy. Při argumentaci se mnoho delegátů odvolávalo např. na závazné směrnice EU (č. 2407/92 a 2027/97) a mnohé obdobné právní úpravy v různých zemích. Vcelku překvapivě se návrh na zařazení tohoto článku setkal se širokou podporou naprosté většiny států, i když některé nevládní organizace poukazovaly na možné zvýšení finančních nákladů pro dopravce a nabádaly k opatrnému formulování této povinnosti. Na druhé straně však zřejmě zvítězil zájem států na zabezpečení řádné finanční ochrany dopravců, která tak nepřímo zabezpečí možnost řádného finančního vypořádání poškozených. Článek 51 (přeprava uskutečněná za mimořádných okolností) převzal jen s drobnými úpravami obdobné ustanovení z Montrealského dodatkového protokolu č. 4 (část XIII). Článek 52 (definice dnů) převzal s menší úpravou článek 35 Varšavské úmluvy. Část VII (závěrečná ustanovení), která se skládá z pěti článků, byla z velké části připravována mimo zasedání právního výboru i diplomatické konference a účastníci ji převzali po menších úpravách a vcelku bez větší výměny názorů. Podle článku 53 (odst. 1) byla Úmluva otevřena k podpisu poprvé dne 28. května 1999 a zůstane otevřena k podpisu až do data, kdy vstoupí v účinnost v souladu s odst. 6 tohoto článku (60. den po uložení třicáté ratifikace, přijetí, souhlasu nebo přistoupení). Odst. 2 umožňuje, aby Úmluvu podepsaly i organizace regionální ekonomické integrace, ale jejich hlas se nezapočítává do minima hlasů, které jsou požadovány podle některých ustanovení Úmluvy (např. podle článku 24). Ze znění některých ustanovení vyplynulo, že organizace regionální ekonomické integrace (např. EU), které mohly samostatně Úmluvu podepsat, nejsou započítávány ani do vyžadovaného počtu ratifikací. V souladu s odst. 5 bylo ICAO určeno jako místo uložení ratifikačních listin a odst. 8 určuje další povinnosti ICAO v souvislosti s převzetím a uložením těchto listin. Článek 54 (výpověď) se skládá ze dvou odstavců a upravuje podmínky a důsledky vypovězení Úmluvy. Článek 55 (vztah k jiným dohodám varšavského systému) má dva odstavce a v zásadě stanovuje prioritu nové Úmluvy nad všemi vyjmenovanými smluvními dokumenty. Článek 56 (státy s více jak jedním právním systémem) vznikl jako reakce na situaci, kdy v rámci jednoho státu existuje více specifických území, které mohou mít vlastní právní řád (systém). Poprvé byl návrh na formulaci tohoto článku podán delegací ČLR dne 17. května 1999 na diplomatické konferenci, a to s odvoláním na obdobná ustanovení v některých jiných mezinárodních úmluvách (např. Úmluva o zadržování lodí z března 1999). Po krátké diskuzi byl článek přijat. Článek 57 (výhrady) vznikl úpravou části XXVI Haagského protokolu. Definitivní znění nové Montrealské úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě bylo na jednání diplomatické konference úspěšně dokončeno a v pátek 28. května 1999 ji v Montrealu podepsalo celkem 52 zplnomocněných zástupců států. Za Českou republiku Úmluvu podepsal náměstek ministra dopravy a spojů Doc. Ing. Karel Sellner, CSc. Závěrečný protokol diplomatické konference podepsalo celkem 107 zplnomocněných zástupců členských států ICAO, zástupce Svaté stolice a zástupce Evropské unie. Formulace znění nové úmluvy a podpis její definitivní podoby je velmi významným krokem a znamená vskutku historický okamžik pro všechny zúčastněné. Je však třeba si

38


uvědomit, že nutný ratifikační proces může trvat ještě i několik let a teprve potom bude Úmluva účinná. Až se tak stane, budeme moci s hrdostí tvrdit, že jsme byli přítomni u zrodu nového odpovědnostního systému v mezinárodní letecké dopravě. Pokud tento nový systém vydrží alespoň tak dlouho jako Varšavská úmluva, budeme vědět, že jsme odvedli dobrý kus práce.

Resumé

NEW MONTREAL CONVENTION (1999) FOR THE UNIFICATION OF CERTAIN RULES FOR INTERNATIONAL CARRIAGE BY AIR Following the establishment of the first aviation companies and the beginnings of international air traffic, it became clear that a multilateral agreement on rules to govern the nascent industry was needed. One of the essential points to be agreed upon was the carrier’s liability arising from accidents or less than perfect operation leading to delays, loss of luggage or changes in the itinerary. As a result, the Warsaw Convention, signed on 12 October 1929, came into effect in 1933 and, by now, has been ratified by 127 states. As the importance of air travel grew, new multilateral treaties amending, updating and complementing the original Convention were proposed, but – mainly for political reasons – some were never ratified and none gained the same world-wide acceptance as the Warsaw Convention. Yet it was generally felt that the liability régime was obsolete and many aviation companies voluntarily raised the liability limit to 100 000 Special Drawing Rights, followed by the legislation in many developed countries. On 15. 11. 1995 the ICAO Council decided to set up a study group to review all the existing agreements and propose a new text which, in case of gaining ICAO members’ support, would replace the Warsaw Convention with its later amendments. The new draft was prepared at a meeting of the Legal Committee held in Montreal in 1997, attended by representatives of 41 countries including the Czech Republic. The main obstacle to be overcome were differences as to the carrier’s liability for bodily injury (now Art. 21) and the so-called fifth jurisdiction (now Art. 33). The latter, promoted mainly by the U.S., refers to the possibility of filing a claim in the country of the injured party’s residence. The diplomatic conference called to discuss and sign the new Convention met in Montreal on 10–28 May 1999 and, after arduous discussions, approved the text. The paper gives a detailed analysis of the final text, stating the sources, contents and main contentious points of each article. Though the text was signed on 28 May 1999 by plenipotentiary representatives of 52 states and the final protocol by 107 representatives of ICAO member states, the Convention still has to undergo ratification to become effective, a process which may take several years. Pojistné rozpravy 7

39

SMĚRNICE ŽIVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ EHS – PŘEHLED PLATNÝCH USTANOVENÍ (stručný obsah, věcné uspořádání, přehled změn) JUDr. Bedřich Kovář Základní ustanovení o životním pojištění jsou obsažena ve třech směrnicích: 79/267/EEC (První směrnice životního pojištění), 90/619/EEC (Druhá směrnice životního pojištění), 92/96/EEC (Třetí směrnice životního pojištění). Překlad směrnic životního pojištění vydala Česká asociace pojišťoven v Pojistných rozpravách č. 2/1998, a to v úplném znění tak, jak byla v příslušné době vydána. Novější překlad je k dispozici na Internetu na domovské stránce České asociace pojišťoven http://www.cap.cz. Řada ustanovení První směrnice byla nahrazena nebo změněna Druhou směrnicí a zejména Třetí směrnicí. Ke značným změnám včetně zrušení většiny článků došlo i ve Druhé směrnici. V platnosti však zůstávají stále všechny tři směrnice a skutečnost, že EHS nevydala jejich novelizované znění ztěžuje seznámení s jejich v současné době platným obsahem. Cílem tohoto článku je proto přispět ke snadnější orientaci v platných ustanoveních tří základních směrnic životního pojištění. Cílem První směrnice č. 79/267/EEC z 5. 3. 1979 mimo stanovení základních principů životního pojištění bylo usnadnit pojišťovnám zakládání pojišťovacích podniků a poboček v členských zemích. Směrnice stanovila zásadu obligatorní specializace životních pojišťoven s výjimkou pro stávající univerzální pojišťovny a s obecnými výjimkami i pro nově zakládané podniky pro některé druhy jiného než životního pojištění. Směrnice obsahuje ustanovení o podmínkách udělení povolení k pojišťovací činnosti a podmínkách pro její provozování, zejména požadavky na vytvoření dostatečných technických rezerv, zásady pro stanovení minimální míry solventnosti, výši garančního fondu a umístění aktiv. Druhá směrnice č. 90/619/EEC z 8. 11. 1990 stanovila opatření spojená se svobodou poskytovat služby. Umožnila tak nabídku a prodej životního pojištění v jednotlivých státech, aniž by bylo nutné v dané zemi zřizovat pobočku nebo agenturu. Většina ustanovení této směrnice byla zrušena, v platnosti zůstalo pouze několik článků. Třetí směrnice č. 92/96/EEC z 10. 11. 1992 přinesla další liberalizaci pojišťovací činnosti. Zavedla především koncepci jednoho povolení: pojišťovna, která získá povolení k pojišťování v jedné členské zemi, může podnikat v rozsahu tohoto povolení ve všech ostatních státech Evropského společenství (dále Společenství). Třetí směrnice obsahuje jednak články nahrazující, resp. rušící některá ustanovení První a Druhé směrnice a jednak vlastní ustanovení, jejichž cílem je zejména zvýšení ochrany klientů pojišťoven, tj. např. stanovení dostatečnosti pojistného, bezpečnosti aktiv, znalosti identity akcionářů. Významné je rovněž ustanovení o kategoriích aktiv a jejich výši akceptovatelné pro krytí technických rezerv. Ustanovení všech tří směrnic je možné rozdělit do následujících částí: • Obecná ustanovení • Podmínky pro zahájení pojišťovací činnosti (podmínky udělení povolení) • Podmínky provozování činnosti • Ostatní ustanovení týkající se pojišťovací činnosti • Ustanovení přechodná a závěrečná

40


Odvolání na příslušné články směrnic je v následujícím přehledu uvedeno ve formě např. 1/čl.6 (3/čl.3). První číslo je pořadové číslo směrnice, za lomítkem je číslo článku, v závorce pak je obdobně uvedeno pořadové číslo směrnice a číslo článku, který původní ustanovení nahradil, změnil nebo doplnil. V uvedeném příkladu tedy První směrnice, článek 6 byl nahrazen článkem 3 Třetí směrnice. To znamená, že ustanovení o povolení pojišťovací činnosti je součástí První směrnice, ale platné znění je obsaženo ve Třetí směrnici, čl. 3. Obecná ustanovení a) Vymezení působnosti směrnic životního pojištění – Směrnice se týkají: zahajování a provozování životního pojištění uvedeného v 1/čl. 1 (3/čl. 2). Odvětví životních pojištění jsou uvedená v příloze První směrnice. – Směrnice se nevztahují na jiná než životní pojištění, na pojištění zahrnutá do státního systému sociálního zabezpečení a na další operace a organizace uvedené v 1/čl. 2–4, 3/čl. 2. b) Obecná ustanovení obsahují dále definice nejdůležitějších pojmů, např. odpovídající aktiva, umístění aktiv (1/čl. 5), podnikatelská jednotka (2/čl. 2–3), domovský členský stát, členský stát poskytování služeb, mateřský podnik, dceřiná společnost, regulovaný trh (3/čl. 1). Podmínky pro zahájení pojišťovací činnosti – pro podniky s ústředím ve Společenství a) Povolení – Úřední povolení je předpokladem pro zahájení pojišťovací činnosti a musí o ně požádat každý podnik, který zakládá ústředí v některém státu Společenství nebo rozšíří svou činnost na jiná odvětví pojištění: 1/čl. 6 (3/čl. 3). – Povolení je platné pro celé Společenství a dovoluje podniku provozovat činnost v příslušném odvětví pojištění v celém Společenství buď na základě práva zakládat podniky nebo v rámci svobody poskytovat služby: 1/čl. 7 (3/čl. 4). – Povinnosti podniků žádajících o povolení: přípustná forma podniků, omezení předmětu podnikání na pojištění, předložení obchodního plánu, disponování požadovanou mírou solventnosti a garančním fondem, řízení bezúhonnými a kvalifikovanými osobami. Členské státy však nemohou požadovat schvalování nebo pravidelné oznamování všeobecných nebo zvláštních pojistných podmínek, sazeb pojistného, technických podkladů pro výpočet sazeb a technických rezerv (technické podklady však mohou vyžadovat při prověřování dodržování principů pojistné matematiky): 1/čl. 8 (3/čl. 5). Členské státy musí být informovány před vystavením povolení o identitě akcionářů, kteří mají kvalifikovaný podíl v podniku a mohou odmítnout povolení, pokud by nebyly spokojeny s jejich způsobilostí pro zajištění zdravého a prozíravého řízení pojišťovacího podniku: 3/čl. 7. – Náležitosti obchodního plánu, který je předkládán při žádosti o povolení nebo rozšíření činnosti: 1/čl. 9 (3/čl. 6). – Zamítnutí povolení musí být řádně zdůvodněno a podnik musí mít možnost odvolání k soudu 1/čl. 12. Pojistné rozpravy 7

41

b) Oznámení – Při založení pobočky pojišťovacího podniku s ústředím ve Společenství v jiném členském státu již není vyžadováno povolení, ale stačí pouze oznámení pojišťovacího podniku oprávněným orgánům domovského členského státu s potřebnými náležitostmi včetně obchodního plánu pobočky. Oprávněné orgány domovského členského státu pokud, nemají námitky, oznámí své kladné stanovisko oprávněným orgánům členského státu pobočky: 1/čl. 10. – Povinnost informovat orgány domovského členského státu má podnik i při záměru poskytovat služby v jiném členském státu: 2/čl. 11 (3/čl. 34). Orgány domovského členského státu mají povinnost sdělit základní údaje o finanční situaci podniku a rozsahu jeho oprávnění k pojišťovací činnosti orgánům členského státu, kde chce podnik poskytovat služby: 2/čl. 14 (3/čl. 35). c) Zásada specializace – Žádný podnik nemůže dostat povolení podle směrnic o životním pojištění a směrnic o neživotním pojištění: 1/čl. 13 (3/čl. 16). Výjimky pro existující podniky a pravidla pro takové podniky – oddělená správa, účetnictví: 1/čl. 13 (3/čl. 16), 1/čl. 14. Podmínky pro zahájení pojišťovací činnosti – pro podniky s ústředím mimo Společenství – Je stanovena povinnost členských států umožnit přístup k pojišťovacím činnostem i podnikům, jejichž ústředí se nachází mimo Společenství. Předpoklady udělení povolení jsou v zásadě obdobné jako pro podniky s ústředím ve Společenství: 1/čl. 27. – Zásada specializace pro pobočky a agentury s ústředím mimo Společenství je stanovena v 1/čl. 31 s výjimkami pro již existující pobočky. Podmínky provozování činnosti – pravidla pro podniky s ústředím ve Společenství a) Dozor nad pojišťovacími podniky Ustanovení o dozoru jsou soustředěna do První směrnice, avšak ve znění příslušných článků Třetí směrnice: – Finanční dozor nad činností pojišťovacího podniku spadá výlučně do zodpovědnosti domovského členského státu, to znamená, že orgány dozoru domovského členského státu odpovídají za dozor nad veškerou činností podniku včetně té, kterou provozuje v jiných členských státech prostřednictvím poboček nebo v rámci poskytování služeb: 1/čl. 15 (3/čl. 8). Oprávněné orgány domovského členského státu musí mít proto možnost provádět prověřování činnosti poboček v jiném členském státu přímo na místě 1/čl. 16 (3/čl. 9). – Směrnice stanoví povinnost členských států zajistit dostatečné pravomoci orgánů dozoru k výkonu jejich činnosti: 1/čl. 23, odst. 3 (3/čl. 10). – Povinnost poskytnout informace při změnách akcionářů pojišťovacích podniků (kvalifikované podíly), možnost vyslovit nesouhlas a sankce vůči vedoucím pracovníkům: 3/čl. 14. – Oprávnění požadovat informace v úředním jazyku: 3/čl. 38. b) Technické rezervy a jejich krytí aktivy

42


c)

d) e) f) g)

h)

– Povinnost vytvořit technické rezervy, jejich výpočet a krytí odpovídajícími aktivy: 1/čl. 17 (3/čl. 18). – Zajištění bezpečnosti, výnosnosti a obchodovatelnosti investic, diverzifikace aktiv: 3/čl. 20. – Stanovení kategorií aktiv: 3/čl. 21, limity pro jednotlivé kategorie aktiv kryjících technické rezervy: 3/čl. 22. – Podmínky pro případy, kdy pojistné plnění je spojeno s hodnotou podílů nebo s indexem akcií apod.: 3/čl. 23. – Aktiva nad předepsané rezervy (nakládání bez omezení): 1/čl. 21 (3/čl. 27) – Odpovídajícími aktivy se rozumí pokrytí určitých závazků se splatností v určité měně aktivy vyjádřenými v téže měně (definice 1/čl. 5/b, pravidla týkající se odpovídajících aktiv – pravidla kongruence – jsou uvedena v příloze I Třetí směrnice). Míra solventnosti – Povinnost vytvořit přiměřenou míru solventnosti a čím je tvořena: 1/čl. 18 (odst. 1 stanovící čím je míra solventnosti tvořena nahrazen 3/čl. 25). – Výpočet minimální míry solventnosti 1/čl. 19. Garanční fond, jeho minimální výše: 1/čl. 20. Povinnost předkládat roční závěrku a výkazy: 1/čl. 23. Stanovení dostatečnosti pojistného – musí být takové, aby umožnilo podniku dostát všem závazkům: 3/čl. 19. Sankce při neplnění ustanovení o rezervách, míře solventnosti, garančním fondu: 1/čl. 24 (3/čl. 12). Opatření a sankce při neplnění zákonných ustanovení vůči pojišťovnám, které podnikají prostřednictvím pobočky nebo v rámci svobody poskytovat služby (3/40). Odnětí povolení (podmínky odnětí povolení): 1/čl. 26 (3/čl. 13)

Podmínky provozování činnosti – pravidla pro agentury a pobočky, jejichž ústředí je mimo Společenství Jsou stanoveny obdobné základní povinnosti jaké mají podniky s ústředím ve Společenství – vytvoření technických rezerv: 1/čl. 28, povinnost disponovat mírou solventnosti a předepsanou výší garančního fondu: 1/čl. 29. Pro pobočky a agentury platí rovněž povinnosti podle 1/čl. 23 – předkládání roční závěrky a výkazů, 1/čl. 24 (3/čl. 12) – sankce při neplnění ustanovení o rezervách a míře solventnosti. Pokud má podnik s ústředím mimo Společenství pobočky ve více členských státech, může požádat o určité výhody spočívající v tom, že se přihlíží k veškerému podnikání provozovanému uvnitř Společenství při stanovení míry solventnosti, aktiva představující protihodnotu garančního fondu mohou být umístěna v kterémkoli členském státu, kde podnik provozuje svou činnost: 1/čl. 30. Ustanovení související s pobočkami a agenturami podniků s ústředím mimo společenství: – Uzavírání smluv se třetími státy: 1/čl. 32. – Informování Komise o udělení povolení pro dceřinou společnost, jejíž mateřský podnik podléhá zákonům třetího státu nebo o získání podílu v podniku Společenství: 1/čl. 32a (2/čl. 9).


43

– Informování o potížích pojišťovacích podniků Společenství ve třetích státech a opatření Komise v takových případech: 1/čl. 32b (2/čl. 9). Ostatní ustanovení a) Podmínky získání kvalifikovaného podílu v pojišťovacím podniku na území Společenství a pravomoci oprávněných orgánů Povinnost každého, kdo chce získat kvalifikovaný podíl v pojišťovacím podniku, je informovat oprávněné orgány domovského členského státu. Obdobná povinnost, pokud někdo chce přenechat kvalifikovaný podíl. Povinnost informovat o nabytích nebo prodejích podílů na jejich kapitálu mají i pojišťovací podniky, které mimo to musí alespoň jedenkrát ročně informovat oprávněné orgány o jménech akcionářů. Oprávněné orgány mají pravomoc vyslovit nesouhlas se zamýšleným získáním podílů v pojišťovacím podniku. Mají také oprávnění k sankcím vůči vedoucím pracovníkům nebo právo pozastavit výkon hlasovacích práv: 3/čl. 14. b) Práva pojistníka – Směrnice stanoví právo pojistníka, který uzavře smlouvu o životním pojištění, odstoupit od smlouvy, a to ve lhůtě 14 – 30 dnů od doby, kdy byl o uzavření smlouvy informován: 2/čl. 15 (3/čl. 30). – Směrnice rovněž stanoví, jaké informace musí pojistníci obdržet před uzavřením pojištění a v průběhu pojištění: 3 čl.31 a Příloha II. – Možnost uzavírat pojištění s kterýmkoliv pojišťovacím podnikem, který byl povolen: 3/čl. 28. c) Možnost odvolání k soudu – Obecně je stanovena povinnost členských států zabezpečit, aby rozhodnutí týkající se pojišťovacích podniků podléhala právu odvolat se k soudu: 3/čl. 50. – Při zamítnutí povolení stanoví tuto povinnost: 1/čl.12. d) Povinnost profesionální mlčenlivosti. Členské státy musejí zajistit, aby všechny osoby, které pracovaly pro oprávněné orgány nebo jako auditoři nebo experti pro oprávněné orgány, byly vázány povinností profesionální mlčenlivosti. Důvěrné informace mohou oprávněné orgány využívat pouze při plnění svých povinností: 3/čl. 15. e) Vzhledem k tomu, že subjekty pojistné smlouvy mohou být v různých státech, obsahuje Druhá směrnice ustanovení o tom, kterého práva se použije – zásadně je to právo členského státu závazku, připouští se však i právo jiných států: 2/čl. 4. f) Členské státy nesmějí vyžadovat předchozí schvalování nebo pravidelné oznamování pojistných podmínek, sazeb, technických podkladů. Pravidelné oznamování technických podkladů pro výpočet sazeb pojistného a technických rezerv mohou požadovat pouze pro prověřování, že jsou dodržovány předpisy týkající se pojistné matematiky: 3/čl. 29 /viz také 1/čl. 8 (3/čl. 5)/. g) Možnost převodu části nebo celého kmene pojistných smluv na jiný subjekt ve Společenství se souhlasem oprávněných orgánů upravuje článek 3/ 11. Totéž pro pobočky a agentury, jejichž ústředí je mimo Společenství, upravuje článek 1/ 31a) (3/49). h) Členské státy nesmějí ukládat podnikům, aby cedovaly část pojištění na jinou organizaci: 1/čl. 22 (2/čl. 7). i) Umožnění reklamy: 3/čl. 41.

44


Ustanovení přechodná a závěrečná Obsahují především lhůty pro členské státy pro uvedení svých národních předpisů do souladu se směrnicemi, lhůty pro podniky, agentury a pobočky pro přizpůsobení ustanovením směrnic a výjimky pro některé státy se stanovením lhůt platnosti těchto výjimek. Dále obsahují ustanovení o spolupráci Komise a oprávněných orgánů členských států při uplatňování směrnic. Řada přechodných a závěrečných ustanovení již pozbyla platnosti vzhledem k tomu, že v nich stanovené lhůty již uplynuly. Pro nás jsou však důležitá, protože naznačují, jaké úlevy je možné očekávat po vstupu do Evropské unie.

Resumé

E.U. LIFE INSURANCE DIRECTIVES – OVERVIEW OF PROVISIONS IN FORCE The fundamental E.U. provisions regulating life insurance are embodied in three directives – 79/267/EEC, 90/619/EEC and 92/96/EEC. In addition to that of establishing the basic principles of life insurance business, the purpose of the First Directive, dated 5. 3. 1979, was to facilitate the setting up of insurance subsidiaries and branch offices in the member states. It set forth the conditions for obtaining a licence and for operating in insurance, with particular emphasis on the reserve requirements, solvency principles, guarantee funds and the placement of assets. The Second Directive, dated 6. 11. 1990, dealt with the freedom to provide cross border services, i.e. selling life insurance in any E.U. country without having to set up a subsidiary or branch office. The Third Directive, dated 10. 11. 1992 brought further liberalization of the E.U. insurance market by introducing the principle that a licence to operate in life insurance in any one of the E.U. countries was valid for all of them, while providing enhanced protection to the consumers. A whole series of provisions of the First Directive were abrogated, modified or replaced by others in the Second or Third Directive. However, the three are still effective and no updated version giving the wording of the provisions in force has been issued. A translation of the full text of the directives was published in Pojistné rozpravy in 1998 and a new version is available on the Internet at: http://www.cap.cz. This paper summarizes the contents of the three life insurance directives, quoting the amended wording and giving the corresponding references to their text. Pojistné rozpravy 7

45

VLIV VÝPOČETNÍCH PODKLADŮ V POJIŠTĚNÍ OSOB prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc., Matematicko-fyzikální fakulta UK a VŠE Praha Větší část životních pojišťoven na našem pojistném trhu stále používá pro příslušné pojistně-technické kalkulace (pojistné sazby, rezervy pojistného apod.) klasické vzorce s komutačními čísly, do nichž se dosazují příslušné výpočetní podklady (údaje z úmrtnostních tabulek, pojistně-technická úroková míra a správní náklady). Jestliže součástí modernější metodiky „profit testing“ používané např. v Nationale-Nederlanden nebo Commercial Union je automaticky vyšetřování citlivosti výsledků na výpočetní podklady, je taková analýza v rámci klasického přístupu méně častá. Důsledkem toho jsou někdy chybné představy, jak např. cena pojistného produktu či jeho rezerva závisí na volbě či změnách příslušných výpočetních podkladů. V každém případě se jedná o záležitost, která naše životní pojišťovny velmi zajímá. V tomto příspěvku je tato závislost představena formou jednoduchých tabulek rozlišujících vlivy použitých úmrtnostních tabulek, pojistně-technické úrokové míry a správních nákladů pro obvyklé pojistné smlouvy smíšeného pojištění, dočasného pojištění pro případ smrti a odloženého doživotního důchodu, přičemž konkrétněji se uvažuje: – smíšené pojištění: x = 30, n = 30; x = 40, n = 20; x = 50, n = 10 (x je vstupní věk a n je pojistná doba); – dočasné pojištění pro případ smrti: x = 30, n = 15; x = 40, n = 10; x = 50, n = 5; – odložený doživotní důchod: x = 30, k = 25; x = 40, k = 20; x = 50, k = 15 (k je doba odkladu a zároveň doba placení běžného pojistného). Symbol B40,20] (resp. JB40,20] , resp. 10V40,20]) značí roční bruttopojistné (resp. jednorázové bruttopojistné, resp. bruttorezervu na konci desátého roku pojištění) pro muže se vstupním věkem 40 let a pojistnou dobou 20 let na 1 000 Kč pojistné částky. Např. pro smíšené pojištění za roční pojistné je podle příslušné tabulky při použití standardních výpočetních pokladů B40,20] = 46,09 Kč a 10V40,20] = 360,33 Kč, zatímco při navýšení pojistně-technické úrokové míry ze standardních 4,5 % na 6,0 % klesne roční bruttopojistné o 9,82 % (tj. na hodnotu 41,56 Kč, která již v tabulce v absolutní výši není uváděna) a bruttorezerva na konci desátého roku pojištění o 9,38 % (tj. na hodnotu 326,53 Kč rovněž již v tabulce v absolutní výši neuváděnou). Pro výpočty se používají obvyklé aktuárské vzorce (viz např. Cipra, T.: Pojistná matematika v praxi, HZ, Praha 1994 nebo Cipra, T.: Pojistná matematika: teorie a praxe, Ekopress, Praha 1999). Přitom jsou uvažovány vlivy následujících výpočetních podkladů: (1) Úmrtnost: Za standard se považuje použití úmrtnostních tabulek pro Českou republiku za rok 1997 (podle Českého statistického úřadu) bez jakýchkoli úprav. Uvažuje se vliv použití věkových posunů v této úmrtnostní tabulce (tj. implicitní bezpečnostní přirážka formou „umělého zestárnutí o 1 rok“ ve smíšeném pojištění a dočasném pojištění pro případ smrti a formou „umělého omládnutí o 2 roky“ v důchodovém pojištění) a dále vliv použití úmrtnostních tabulek postupně za rok 1996, 1990, 1981 a 1929–32 (vždy pro území Čechy a Morava).

46


(2) Pohlaví: Za standard se považuje použití úmrtnostních tabulek pro muže při konstrukci mužských pojistných sazeb či rezerv a použití úmrtnostních tabulek pro ženy při konstrukci ženských pojistných sazeb či rezerv. Uvažuje se vliv použití obvyklého postupu, kdy sazby a rezervy pro ženy se získají jako odpovídající hodnoty pro muže o 5 let mladšího, než je uvažovaný vstupní věk ženy. (3) Pojistně-technická úroková míra: Za standard se považuje použití pojistně-technické úrokové míry 4,5 % pro kapitálová (tj. nedůchodová) pojištění a použití pojistně-technické úrokové míry 6,0 % pro důchodová pojištění. Uvažuje se vliv použití míry postupně 3,0 %, 4,0 %, 5,0 %, 6,0 % a 7,5 % pro kapitálová pojištění a vliv použití míry postupně 4,5 %, 5,5 %, 6,5 %, 7,5 % a 9,0 % pro důchodová pojištění. (4) Správní náklady: Za standard se považuje použití počátečních nákladů 5,0 %, běžných správních nákladů 0,6 % (resp. 0,3 %) v případě ročního (resp. jednorázového) pojistného a inkasních nákladů 5 % pro kapitálová (tj. nedůchodová) pojištění a počátečních nákladů 50,0 %, běžných správních nákladů 5,0 %, inkasních nákladů 5,0 % a důchodových nákladů 4,0 % pro důchodová pojištění. Přitom počáteční, běžné správní a důchodové náklady jsou udány v procentech z pojistné částky či ročního důchodu, zatímco inkasní náklady v procentech z bruttopojistného. Uvažuje se vliv snížení či zvýšení těchto správních nákladů, tak jak je to uvedeno v příslušných tabulkách. Práce vznikla v rámci GAČR 201/97/1176 a CEZ:J13/98:113200008. Úmrtnost ve smíšeném pojištění Smíšené pojištění za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč pojistné částky)

R: ČR1997 J: ČR1997 R: ČR1997 se „zestárnutím“ o 1 rok J: ČR1997 se „zestárnutím“ o 1 rok R: ČR1996 J: ČR1996 R: ČR1990 J: ČR1990 R: ČR1981 J: ČR1981 R: ČR1929-32 J: ČR1929-32


B30,30]

15V30,30]

B40,20]

10V40,20]

B50,10]

5V 50,10]

28,21Kč 391,28 Kč

316,66 Kč 571,30 Kč

46,09 Kč 529,69 Kč

360,33 Kč 683,03 Kč

100,68 Kč 733,03 Kč

407,16 Kč 821,03 Kč

0,79 % 0,56 % 0,08 % 0,06 % 2,08 % 1,45 % 1,58 % 1,11 % 10,43 % 7,06 %

0,35 % 0,37 % 0,06 % 0,05 % 0,83 % 0,94 % 0,19 % 0,56 % –3,20 % 2,08 %

0,84 % 0,44 % –0,09 % –0,05 % 2,10 % 1,11 % 1,21 % 0,64 % 6,49 % 3,33 %

–0,14 % 0,17 % 0,23 % 0,04 % –0,18 % 0,47 % 0,18 % 0,35 % –2,68 % 0,90 %

0,52 % 0,16 % 0,12 % 0,04 % 1,43 % 0,44 % 1,05 % 0,32 % 2,73 % 0,84 %

–0,23 % 0,05 % –0,04 % 0,01 % –0,43 % 0,16 % –0,08 % 0,15 % –1,32 % 0,23 %

47

Úmrtnost v dočasném pojištění pro případ smrti Dočasné pojištění pro případ smrti za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč pojistné částky)

R: ČR1997 J: ČR1997 R: ČR1997 se „zestárnutím“ o 1 rok J: ČR1997 se „zestárnutím“ o 1 rok R: ČR1996 J: ČR1996 R: ČR1990 J: ČR1990 R: ČR1981 J: ČR1981 R: ČR1929–32 J: ČR1929–32

B30,15]

B40,10]

B50,5]

13,24Kč 106,40 Kč

17,50 Kč 110,84 Kč

28,18 Kč 107,13 Kč

1,59 % 1,99 % 0,04 % 0,02% 4,19 % 5,22 % 3,61 % 4,44 % 29,69 % 35,89 %

3,07 % 3,57 % –0,68 % –0,76 % 7,34 % 8,52 % 3,60 % 4,18 % 25,65 % 29,02 %

3,18% 3,41% 0,71% 0,78% 8,18% 8,79% 5,32% 5,75% 16,93% 18,03%

Úmrtnost v odloženém důchodu Odložený důchod za roční ( R) a jednorázové ( J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč ročního důchodu) B30,25] R: ČR1997 J: ČR1997 R: ČR1997 s „omládnutím“ o 2 roky J: ČR1997 s „omládnutím“ o 2 roky R: ČR1996 J: ČR1996 R: ČR1990 J: ČR1990 R: ČR1981 J: ČR1981 R: ČR1929-32 J: ČR1929-32

48

12V 30,25]

B40,20]

10V 40,20]

B50,15]

7V50,15]

287,31 Kč 3022,15 Kč 347,48 Kč 3105,05 Kč 438,30 Kč 2617,64 Kč 3808,22 Kč 5513,67 Kč 4049,92 Kč 5572,72 Kč 4198,98 Kč 5205,11 Kč 3,84 % 4,22 % –0,37 % –0,40 % –5,37 % –5,90 % –4,80 % –5,23 % –8,34 % –11,40 %

6,00 % 5,26 % –0,62 % –0,49 % –8,52 % –7,41 % –7,68 % –6,54 % –11,84 % –11,19 %

5,12 % 5,90 % –0,59 % –0,55 % –7,24 % –8,20 % –6,93 % –7,48 % –9,02 % –11,93 %

7,25 % 6,64 % –0,94 % –0,82 % –10,39 % –9,40 % –10,30 % –9,10 % –12,01 % –11,44 %

6,56 % 7,80 % –0,72 % –0,89 % –9,25 % –10,83 % –9,32 % –10,63 % –10,17 % –12,72 %

9,06 % 8,31 % –0,98 % –0,95 % –12,86 % –11,80 % –13,10 % –11,97 % –13,69 % –12,79 %


Pohlaví ve smíšeném pojištění Smíšené pojištění za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (na 1 000 Kč pojistné částky)

R: ženy ČR1997 J: ženy ČR1997 R: posun sazebníku mužů o 5 let J: posun sazebníku mužů o 5 let

B30,30]

15V30,30]

B40,20]

10V40,20]

B50,10]

5V 50,10]

26,90 Kč 378,23 Kč

310,82 Kč 559,08 Kč

43,85 Kč 515,64 Kč

360,39 Kč 674,49 Kč

97,02 Kč 724,49 Kč

413,61 Kč 818,21 Kč

1,82 % 1,31 %

0,52 % 0,77 %

1,61 % 0,88 %

0,15 % 0,45 %

1,31 % 0,42 %

–0,35 % 0,15 %

Pohlaví v dočasném pojištění pro případ smrti Dočasné pojištění pro případ smrti za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč pojistné částky)

R: ženy ČR1997 J: ženy ČR1997 R: posun sazebníku mužů o 5 let J: posun sazebníku mužů o 5 let

B30,15]

B40,10]

B50,5]

12,00 Kč 93,85 Kč

14,71 Kč 90,11 Kč

21,86 Kč 80,93 Kč

3,94 % 5,05 %

5,71 % 6,99 %

9,45% 10,68%

Pohlaví v odloženém důchodu Odložený důchod za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (na 1 000 Kč ročního důchodu) B30,25] R: ženy ČR1997 J: ženy ČR1997 R: posun sazebníku mužů o 5 let J: posun sazebníku mužů o 5 let


12V30,25]

B40,20]

10V40,20]

B50,15]

7V50,15]

326,58 Kč 3670,29 Kč 410,39 Kč 3900,69 Kč 535,72 Kč 3391,81 Kč 4382,46 Kč 6548,03 Kč 4902,73 Kč 6891,16 Kč 5355,57 Kč 6661,43 Kč –3,89 % –4,35 %

–5,72 % –5,13 %

–4,80 % –5,54 %

–6,28 % –6,01 %

–4,93 % –6,42 %

–5,72% –5,97%

49

Poj.-tech. úroková míra ve smíšeném pojištění Smíšené pojištění za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč pojistné částky) B30,30]

15V 30,30]

B40,20]

10V 40,20]

B50,10]

5V50,10]

R: 4,5 % J: 4,5 %

28,21 Kč 391,28 Kč

316,66 Kč 571,30 Kč

46,09 Kč 529,69 Kč

360,33 Kč 683,03 Kč

100,68 Kč 733,03 Kč

407,16 Kč 821,03 Kč

R: 4,0% J: 4,0% R: 3,0% J: 3,0% R: 5,0% J: 5,0% R: 6,0% J: 6,0% R: 7,5% J: 7,5%

4,78 % 11,16 % 15,62 % 38,78 % –4,38 % –9,72 % –12,04 % –25,58 % –21,09 % –42,65 %

5,19 % 6,66 % 15,97 % 21,56 % –5,05 % –6,19 % –14,69 % –17,29 % –27,98 % –31,21 %

3,65 % 7,93 % 11,56 % 26,27 % –3,46 % –7,20 % –9,82 % –19,72 % –18,09 % –34,61 %

3,23 % 4,52 % 9,84 % 14,30 % –3,18 % –4,30 % –9,38 % –12,26 % –18,24 % –22,80 %

2,13 % 4,21 % 6,59 % 13,32 % –2,08 % –4,00 % –6,05 % –11,42 % –11,61 % –21,24 %

1,51 % 2,33 % 4,56 % 7,19 % –1,50 % –2,26 % –4,45 % –6,60 % –8,79 % –12,67 %

Poj.-tech. úroková míra v dočasném pojištění pro případ smrti Dočasné pojištění pro případ smrti za roční ( R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč pojistné částky)

50

B30,15]

B40,10]

B50,5]

R: 4,5 % J: 4,5 %

13,24 Kč 106,40 Kč

17,50 Kč 110,84 Kč

28,18 Kč 107,13 Kč

R: 4,0 % J: 4,0 % R: 3,0 % J: 3,0 % R: 5,0 % J: 5,0 % R: 6,0 % J: 6,0 % R: 7,5 % J: 7,5 %

–0,82 % 1,91 % –2,40 % 6,05 % 0,83 % –1,81 % 2,54 % –5,16 % 5,20 % –9,58 %

–0,49 % 1,39 % –1,44 % 4,34 % 0,49 % –1,34 % 1,50 % –3,87 % 3,06 % –7,33 %

–0,17 % 0,72 % –0,51 % 2,21 % 0,17 % –0,70 % 0,53 % –2,07 % 1,07 % –4,00 %


Poj.-tech. úroková míra v odloženém důchodu Odložený důchod za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč ročního důchodu) B30,25] R: 6,0 % J: 6,0 % R: J: R: J: R: J: R: J: R: J:

5,5 % 5,5 % 4,5 % 4,5 % 6,5 % 6,5 % 7,5 % 7,5 % 9,0 % 9,0 %

12V30,25]

287,31 Kč 3022,15 Kč 3808,22 Kč 5513,67 Kč 7,74 % 12,43 % 26,62 % 44,44 % –6,78 % –10,56 % –17,92 % –27,25 % –29,89 % –44,37 %

9,68 % 10,00 % 31,88 % 33,91 % –8,85 % –8,91 % –24,38 % –23,98 % –43,20 % –41,25 %

B40,20]

10V40,20]

B50,15]

7V50,15]

347,48 Kč 3105,05 Kč 438,30 Kč 2617,64 Kč 404,92 Kč 5572,72 Kč 4198,98 Kč 5205,11 Kč 6,67 % 10,49 % 22,42 % 36,41 % –5,98 % –9,16 % –16,14 % –24,18 % –27,76 % –40,52 %

7,71 % 8,14 % 25,04 % 27,05 % –7,15 % –7,39 % –19,96 % –20,23 % –36,02 % –35,59 %

5,48 % 8,36 % 18,02 % 28,17 % –5,02 % –7,50 % –13,81 % –20,27 % –24,44 % –35,05 %

6,39 % 6,71 % 20,52 % 21,95 % –5,99 % –6,19 % –16,90 % –17,17 % –30,94 % –30,75 %

Správní náklady ve smíšeném pojištění Smíšené pojištění za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč pojistné částky) B30,30]

15V30,30]

B40,20]

10V40,20]

B50,10]

R: α = 5 %, β = 0,6 %, γ = 5 % J: α = 5 %, β1= 0,3 %, γ = 5 %

28,21 Kč 391,28 Kč

316,66 Kč 571,30 Kč

46,09 Kč 529,69 Kč

360,33 Kč 683,03 Kč

100,68 Kč 733,03 Kč

407,16 Kč 821,03 Kč

R: α = 3 % J: α = 3 % R: α = 7 % J: α = 7 % R: β = 0,3 % J: β1 = 0,2 % R: β = 0,9 % J: β1 = 0,4 % R: γ = 3 % J: γ = 3 % R: γ = 7 % J: γ = 7 %

–4,54 % –5,11 % 4,54 % 5,11 % –11,20 % –4,20 % 11,20 % 4,20 % –2,06 % 0,00 % 2,15 % 0,00 %

4,11 % 0,00 % –4,11 % 0,00 % 0,00 % –1,87 % 0,00 % 1,87 % 0,00 % 0,00 % 0,00 % 0,00 %

–3,52 % –3,78 % 3,52 % 3,78 % –6,85 % –2,45 % 6,85 % 2,45 % –2,06 % 0,00 % 2,15 % 0,00 %

3,38 % 0,00 % –3,38 % 0,00 % 0,00 % –1,16 % 0,00 % 1,16 % 0,00 % 0,00 % 0,00 % 0,00 %

–2,64 % –2,73 % 2,64 % 2,73 % –3,14 % –1,08 % 3,14 % 1,08 % –2,06 % 0,00 % 2,15 % 0,00 %

2,77 % 0,00 % –2,77 % 0,00 % 0,00 % –0,54 % 0,00 % 0,54 % 0,00 % 0,00 % 0,00 % 0,00 %


5V 50,10]

51

Správní náklady v dočasném pojištění pro případ smrti Dočasné pojištění pro případ smrti za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč pojistné částky) B30,15]

B40,10]

B50,5]

R: α = 5 %, β = 0,6 %, γ = 5 % J: α = 5 %, β1= 0,3 %, γ = 5 %

13,24 Kč 106,40 Kč

17,50 Kč 110,84 Kč

28,18 Kč 107,13 Kč

R: α = 3 % J: α = 3 % R: α = 7 % J: α = 7 % R: β = 0,3 % J: β1= 0,2 % R: β = 0,9 % J: β1= 0,4 % R: γ = 3 % J: γ = 3 % R: γ = 7 % J: γ = 7 %

–14,31 % –18,80 % 14,31 % 18,80 % –23,85 % –10,44 % 23,85 % 10,44 % –2,06 % 0,00 % 2,15 % 0,00 %

–14,79 % –18,04 % 14,79 % 18,04 % –18,05 % –7,34 % 18,05 % 7,34 % –2,06 % 0,00 % 2,15 % 0,00 %

–16,58 % –18,67 % 16,58 % 18,67 % –11,21 % –4,21 % 11,21 % 4,21 % –2,06 % 0,00 % 2,15 % 0,00 %

Správní náklady v odloženém důchodu Odložený důchod za roční (R) a jednorázové (J) pojistné (pro muže na 1 000 Kč ročního důchodu) B30,25] 12V30,25] B40,20] B50,15] 7V50,15] 10V 40,20] R: α = 5 %, β = 0,6 %, γ = 5 %, δ = 4 % 287,31 Kč 3022,15 Kč 347,48 Kč 3105,05 Kč 438,30 Kč 2617,64 Kč J: α = 5 %, β1= 0,3 %, γ = 5 %, δ = 4 % 3808,22 Kč 5513,67 Kč 4049,92 Kč 5572,72 Kč 4198,98 Kč 5205,11 Kč R: α = 3 % J: α = 3 % R: α = 7 % J: α = 7 %

–5,53 % –5,53 % 5,53 % 5,53 %

4,56 % 0,00 % –4,56 % 0,00 %

–5,20 % –5,20 % 5,20 % 5,20 %

4,13 % 0,00 % –4,13 % 0,00 %

–5,01 % –5,01 % 5,01 % 5,01 %

4,96 % 0,00 % –4,96 % 0,00 %

R: β = 0,3 % J: β1 = 0,2 % R: β = 0,9 % J: β1 = 0,4 %

–7,33 % –7,33 % 7,33 % 7,33 %

0,00 % –3,31 % 0,00 % 3,31 %

–6,06 % –6,06 % 6,06 % 6,06 %

0,00 % –2,68 % 0,00 % 2,68 %

–4,80 % –4,80 % 4,80 % 4,80 %

0,00 % –2,39 % 0,00 % 2,39 %

R: J: R: J:

γ = 3 % γ = 3 % γ = 7 % γ = 7 %

–2,06 % –2,06 % 2,15 % 2,15 %

0,00 % 0,00 % 0,00 % 0,00 %

–2,06 % –2,06 % 2,15 % 2,15 %

0,00 % 0,00 % 0,00 % 0,00 %

–2,06 % –2,06 % 2,15 % 2,15 %

0,00 % 0,00 % 0,00 % 0,00 %

R: J: R: J:

δ = 2 % δ = 2 % δ = 6 % δ = 6 %

–1,31 % –1,31 % 1,31 % 1,31 %

–2,14 % –1,76 % 2,14 % 1,76 %

–1,38 % –1,38 % 1,38 % 1,38 %

–2,12 % –1,79 % 2,12 % 1,79 %

–1,45 % –1,45 % 1,45 % 1,45 %

–2,16 % –1,81 % 2,16 % 1,81 %

52


Resumé

INFLUENCE OF CALCULATION BASES IN LIFE INSURANCE In order to price their products and set up the corresponding reserves, most of the insurance companies on the Czech market, still resort to classical formulas, using commutation numbers with mortality table data, actuarial interest rate and operational costs. The more up-to-date method of „profit-testing“, applied for instance by Nationale–Nederlanden and Commercial Union, comprises an automatic testing of the sensitivity of the results to the variation in the data used in the calculation, while, in the classical approach, such analysis is less frequent. This leads sometimes to misconceptions about the link between the price of a product or the corresponding reserve and the actuarial bases or data chosen for the calculation. The tables in this paper show the variations as reflected in the results of the calculations in dependence on the specific data selected, in the case of endowment life insurance policies, term life insurance policies and a deferred life annuities. The influence of the following calculation bases is presented: different mortality tables, sex, interest rates, operational costs. This is a topic of great interest for our life insurance companies.


53

RIZIKOVÝ KAPITÁL A DISKONTOVÁNÍ TECHNICKÝCH REZERV V NEŽIVOTNÍM POJIŠTĚNÍ prof. RNDr. Petr Mandl, DrSc., RNDr. Lucie Mazurová, Ph.D. Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy

1. ÚVOD Ústředním tématem současných finančně-matematických teorií neživotního pojišťování je stanovení výše vlastního kapitálu přiměřené riziku, které pojišťovna podstupuje jako pojistitel a jako investor. Přitom se jednotně posuzují rizika v aktivech i v závazcích pojišťovny. V této oblasti je významný směr bádání, jehož předním představitelem je pracovník zajišťovny Zürich R. Schnieper. Jeho práce získala cenu v Mezinárodní aktuárské soutěži SCOR v roce 1997. Citujme ještě výklad [1], obsahující řadu praktických informací. Důležitým znakem teorie rizikového kapitálu je způsob oceňování investic i závazků, odlišný od praxe finančního účetnictví. Vývoj tak směřuje k dvojakosti účetních výkazů, jejíž projev lze spatřovat v povinnosti pojišťoven uvádět nerealizované přírůstky nebo úbytky hodnoty finančního umístění technických rezerv životního pojištění v příloze k účetní závěrce ([5]). Rozsah této povinnosti bývá z hlediska směrnic Rady ES považován za nedostatečný ([2]). V tomto příspěvku stručně popíšeme model užívaný na Matematicko-fyzikální fakultě UK při výkladu pojistně-technické finanční analýzy. Pomocí modelu provedeme rozbor oceňování závazků pojišťovny vyjádřených technickými rezervami. Budeme pojednávat o účtu určitého pojištění neživotní pojišťovny, na příklad pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a posuzovat výši volných kapitálových prostředků, kterou je třeba tomuto pojištění přidělit na krytí nepříznivého škodního průběhu, nízkého kapitálového výnosu, nedostatečnosti technických rezerv nebo rizik snižujících hodnotu aktiv pojišťovny. Abychom mohli vliv a vzájemnou souvislost jednotlivých komponent rizika ocenit, budeme modelovat souhrnné položky účtu za jedno účetní období (rok 0). Výsledek účtu vyjádříme takto ∆U = B + J – S – E ,

(1) kde značíme

B – zasloužené pojistné J – výnos z finančního umístění S – náklady na pojistná plnění E – provozní náklady .

54


2. ŠKODNÍ REZERVA Výchozí položkou v (1) jsou náklady na pojistná plnění. Naše chápání S je shodné s definicí očištěných nákladů na pojistná plnění výsledovky. Zahrnuje proto vyplacená plnění a změnu stavu rezervy na pojistná plnění opravené o podíl zajistitele. Popisem modelu škodní rezervy začneme. Údaje o vývoji úhrad za škody bývají sestavovány do trojúhelníkových schemat X(–s,0), X(–s,1) , … , X(–s,s – 2), X(–s,s – 1) X(–s + 1,0), X(–s + 1,1), … , X(–s + 1,s – 2) : X(–1,0)

(2)

Zde X(t,j) značí celkovou výši úhrady do konce roku t + j za škody vzniklé v roce t. Z (2) se různými metodami stanovují výše potřebných rezerv. Nejobvyklejší je předpoklad přibližné úměrnosti sloupců X(t,j + 1) ≅ c(j + 1) X(t,j) .

(3)

Ekonomické prostředí předpokládáme natolik stabilní, že není pro predikci zapotřebí provádět v (2) úpravy spočívající ve vyloučení minulé inflace škodních nákladů a zavádění přepokládané budoucí inflace. Označme Y(t) = X(t,0) částku zaplacenou v roce t za škody v témže roce vzniklé. Částky zaplacené v dalších letech buďtež Y(t,j) ≅ X(t,j) – X(t,j – 1) , j = 1, 2, …, r , kde r je takové, že platby v dalších vývojových letech lze zanedbat. Z (3) vyplývá Y(t,j) ≅ (c(j) – 1) c(j – 1) … c(1) Y(t) neboli stručněji Y(t,j) ≅ d(j) Y(t) , j = 1, 2, …, r ,

(4)

d(r + 1) = d(r + 2) = … = 0 . Nechť při účetní závěrce předcházející modelovanému roku 0 je známo (5)

Y(–r) = y(–r) , … , Y(–1) = y(–1) .

Odhad plateb v roce 0 za škody z minulých let je dle (4), (5) (6) Pojistné rozpravy 7

p(0) = y(–1) d(1) + y(–2) d(2) + … + y(–r) d(r) ,

55

odhad plateb v následujícím roce (7)

p(1) = y(–1) d(2) + y(–2) d(3) + … + y(–r + 1) d(r)

a v letech 2, … , r – 1

(8)

p(2) = y(–1) d(3) + y(–2) d(4) + … + y(–r + 2) d(r) :: p(r – 1) = y(–1) d(r) .

Na základě odhadů (6) – (8) má být vytvořena škodní rezerva. Naším cílem je posoudit tvorbu rezervy s ohledem na časové rozlišení plateb, nikoliv podle metodiky odhadování jejich ročních výší. K tomu jsme použili jeden z celé řady postupů, nazývaných v našich předpisech metodami kvalifikovaného odhadu. Pro jednoduchost zápisu dále předpokládáme rovnoměrné rozložení plateb během roku a vztahujeme je k jeho polovině. Z hlediska časového rozložení úhrad lze rozlišovat čtyři přístupy: a) Platby se nediskontují. Vytváří se rezerva ve výši (9)

p(0) + p(1) + … + p(r – 1) .

Tento postup je chápán jako vytváření bezpečnostní marže pro případ nepříznivého škodního průběhu. Ve státech Evropské unie je diskontování částečně povoleno ve Velké Británii a v Irsku, ale pojišťovny obvykle rezervy nediskontují. Pro některé druhy pojištění je diskontování povoleno v Dánsku. V Nizozemsku se připouští implicitní zohlednění investičního výnosu a inflace při odhadování výše plateb ([9]). b) Tržní ocenění. Tím zde rozumíme užití cen bezrizikových obligací s nulovým kupónem neboli aktuální termínové struktury úrokových sazeb. Tvoří se rezerva (10)

V = p(0) v(0,5) + p(1) v(1,5) + … + p(r – 1) v(r – 0,5) ,

kde v(t) je cena obligace s dobou t do splatnosti. Pro výpočet rizikového kapitálu, který vychází z tržní hodnoty aktiv, lze (10) považovat za konsistentní způsob ocenění technických rezerv ([6]). c) Diskontování průměrnou úrokovou sazbou. Chyba ve stanovení p(t) a jistá neprůhlednost (10) může být důvodem pro odúročení plateb pevnou sazbou i. Máme pak (11)

V0 = p(0) v 0,5 + p(1) v1,5 + … + p(r – 1) v r – 0,5 , v = 1/(1 + i).

Je-li výnosové procento i voleno tak, aby (11) bylo rovno (10), máme tržní ocenění. Zpravidla se bude jednat o odhad této sazby. d) Diskontování technickou sazbou. Závazky neživotního pojištění představované invalidními nebo pozůstalostními důchody se odúročují technickou sazbou obvyklou v životním pojištění. V soukromém úrazovém pojištění zaměstnanců, kde je vysoký podíl dlouhodobých závazků, nebo v odvětvích s dlouhou latencí škod nediskontování rezerv způsobuje, že významný vliv na výpočty mají časově vzdálené a špatně odhadnutelné

56


platby. Tato neurčitost je argumentem pro odúročení škodních rezerv obezřetně zvolenou technickou sazbou. Zajímavá jsou v této souvislosti doporučení ([3]) vycházet ve vnitropodnikovém účetnictví z představy, že odbor pojistně-technický půjčuje investičnímu odboru finanční prostředky za technickou úrokovou sazbu.

3. MATEMATICKÁ FORMULACE V dalším rozboru budeme předpokládat, že rezerva je vytvářena dle formule (11), při čemž sazbou i může být tež technická sazba nebo 0. Užití (11) s průměrnou úrokovou sazbou budeme považovat za rovnocenné tržnímu diskontování. Zavedeme označení D(k) = d(k) v 0,5 + d(k+1) v1,5 + … + d(r) v r + 0,5 – k ,

k = 1, … , r.

Podle (6) – (8) lze pak (11) upravit na (12)

V0 = y(–1) D(1) + y(–2) D(2) + … + y(–r) D(r) .

Celkové úhrady v roce 0 za škody vzniklé v témže roce budeme značit Y = Y(0) . S ohledem na (4) můžeme očekávané úhrady za škody roku 0 psát jako (13)

EY (1 + d(1) + … + d (r)) .

(13) představuje ryzí pojistné zasloužené v roce 0. Hrubé pojistné dostaneme zahrnutím bezpečnostní přirážky l a podílu nákladové složky c. Máme (14)

B = EY (1 + D) (1 + l) / (1 – c) ,

kde D = d(1) + … + d(r) . Předpokládáme-li, že provozní náklady jsou přesně kryty nákladovou složkou pojistného, máme v (1) (15)

E=cB.

Přikročíme nyní k vyjádření veličiny S. Výdaje na úhradu škod představují veličinu (16)


X = Y + y(–1) d(1) + y (–2) d(2) + … + y(–r) d(r) + Z ,

57

Z značí chybu v odhadu rezervy na škodní výdaje v roce 0. V (16) jsou Y, Z náhodné veličiny. Ostatní veličiny mají na začátku roku 0 známé hodnoty. S dále zahrnuje změnu stavu škodní rezervy, (17)

S = X + V1 – V0 ,

kde, analogicky jako (12), (18)

V1 = Y D(1) + y (–1) D (2) + y(–2) D (3) + … + y(–r + 1) D (r) .

Platby zahrnuté do X vztahujeme dle zavedeného zjednodušení k polovině roku, tvorbu rezervy V1 na konec roku. Součet B–S–E představuje pojistně-technický výsledek. Do modelu je třeba doplnit výnos z finančního umístění. Jeho procentní výši budeme značit I. Náhodné veličiny Y, Z, I předpokládáme vzájemně nezávislé. Výši volných prostředků přidělených modelovanému účtu budeme značit u. S ohledem na (15), (17) máme (19)

J = I (u + (1 – c) B – 0,5 X + V0 ) .

Je nutno komentovat druhý člen v závorce. Předpokládáme, že výše pojistného je konstantní. Přenáška je tvořena polovinou jeho čisté výše a platbu nového pojistného klademe do poloviny roku, kdy je též odečtena nákladová složka. Ponechali jsme stranou otázku zajištění. Bez újmy na jednoduchosti lze uvažovat pouze zajištění kvótové. To se však redukuje na vynásobení (1) kvótou zůstávající na vrub cedenta. Stanovení ekvivalentní kvóty pro jiné typy zajištění viz [7] .

4. ALOKACE RIZIKOVÉHO KAPITÁLU Přiměřený rizikový kapitál, jehož výši označujeme u, bývá definován pravděpodobností, s jakou může pojišťovna část volných prostředků ztratit, neboli rovnicí ([6]) (20)

P(∆U < – α u) = ε .

Ztráta části kapitálu větší než α má mít zvolenou pravděpodobnost. Důkladnější přístup znamená posouzení pravděpodobností P(∆U / u < a ) pro celou řadu hodnot a.

58


Předpokládejme, že ∆U má s dobrým přiblížením normální rozložení. Potom (20) znamená u = (– E∆U + z(1 – ε) √Var∆U) / α ,

(21)

kde z(1 – ε) je kvantil standardního normálního rozložení. Uveďme z (1 – ε) pro několik hodnot ε: ε 0,100 0,050 0,010 0,001 _______________________________________________________________ z (1– ε)

1,2816

1,6449

2,3236

3,0902

Někdy může lépe vyhovovat některé asymetrické rozložení. 5. UKÁZKA VÝPOČTŮ Model popsaný v předchozích odstavcích může sloužit k získání kvantitativních výsledků o vlivu základních parametrů pojištění a dosahovaných výnosů na potřebu rizikového kapitálu. Pro větší názornost budeme úroveň škod v minulosti vyjadřovat jedním parametrem. Klademe (22)

y (–1) = y (–2) = … = y (–r) = y .

Volba y = EY vyjadřuje průměrný škodní průběh. Označme B = (1 – c) B = EY (1 + D) (1 + l) T = D (1) + D (2) + … + D (r) A = B + y (T – 0,5 D) – 0,5 EY – 0,5 EZ . Za platnosti (22) lze psát (23)

E∆U = B + EI (u + A) – y (D – D (1) ) – EY (1 + D(1)) – EZ

(24)

∆U = E∆U + [I – EI] (u + A) – – [Y – EY] (1 + D (1) + 0,5 EI) – 0,5 [Y – EY] [I – EI] – – [Z – EZ] (1 + 0,5 EI) – 0,5 [Z – EZ] [I – EI] .

Členy pravé strany (24) jsou vzájemně nekorelované. Rozptyly částí napsaných na jednotlivých řádcích představují rozklad rizika podle zdrojů (25)

Var∆U = R1 + R2 + R3 .

Dosazením dle (23), (24) do (21) dostáváme kvadratickou rovnici pro potřebný rizikový kapitál u. Pojistné rozpravy 7

59

Při alokaci rizikového kapitálu skupině pojištění označených indexy j = 1, … , m se rovnice (23), (24) pro E∆U j a ∆U j sečtou. I se předpokládá pro všechna pojištění stejné. Veličiny Y1 , …, Y m nelze zpravidla považovat za vzájemně nezávislé. Pro ilustraci budeme modelovat účet pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem osobních automobilů v roce 2000 (rok 0). Ze [4] převezmeme parametry vývoje škod j

1

2

3

4

5

6…

d (j)

0,80

0,30

0,15

0,10

0,05

0,00

Střední hodnota a rozptyl veličiny Y (v milionech Kč) buďtež dle [8] vyjádřeny v závislosti na počtu pojištěných vozidel M (v tisících) takto (26)

EY = 1,23 M ,

VarY = 6,44 M .

Parametry EI, VarI závisejí na investiční strategii pojišťovny. Pro jednoduchost budeme uvažovat pouze dva druhy investic a užijeme hodnoty uvedené v [1] pro německý finanční trh za léta 1992 – 97: √VarI .

EI investice do akcií do obligací

16,6 % 9,2 %

16,8 % 3,3 %

koeficient korelace 0,2

Takto stanovené parametry je třeba opravit podle nákladů (správa portfolia, transakční náklady apod.) Předpokládáme náklady ve výši 10 % výnosů. Pro investice se skladbou 30 % akcie, 70 % obligace dostáváme EI = 10,28 %,

√VarI = 5,35 %.

Škodní rezervu odúročíme sazbou odpovídající výnosu obligací, sníženou rovněž o 10 %, i = 8,28 % . Dále budiž (27)

√VarZ = g D √VarY ,

g = 0,2 .

V rovnici (27) vyjadřuje √VarY kolísání výše škod, D délku jejich vývoje, g je konstanta úměrnosti. Předpokládáme, že situace na trhu neumožňuje započtení rizikové přirážky (l = 0). Pro pojistný kmen zahrnující 50 tisíc automobilů (M = 50) počítáme přiměřený rizikový kapitál dle (20) při α = 0,5 ,

60

ε = 0,01 . Pojistné rozpravy 7

Dle (26) je

EY = 61,500, √VarY = 17,944 .

Odpovídá-li minulý škodní průběh průměrným hodnotám, lze volit (28)

y = EY .

Dostáváme u = 141,389,

E∆U = 36,480,

√Var∆U = 46,071.

Rozklad dle (25) je lépe vyjádřen podíly směrodatných odchylek √Rj /√Var∆U (29)

(41,3 %, 90,4 %, 11,5 %) .

Při geometrické interpretaci představují složky vektoru (29) jakési projekce na souřadnice rizika. Abychom uvedli vypočtené hodnoty do vztahu s účetnictvím, předpokládáme, že rizikový kapitál se odvozuje z finančního umístění, jež přísluší netechnickému účtu. To zahrnuje investice prostředků neživotního pojištění. Porovnání účetní a tržní hodnoty investic vyjádříme koeficientem (30) q = účetní hodnota finančního umístění / tržní hodnota finančního umístění . Jelikož je zpravidla q ≤ 1 budeme hovořit o koeficientu podcenění investic. Slouží k přepočtu rizikového kapitálu na vlastní jmění. Nyní musíme v souladu s našimi vývody vzít v úvahu, že škodní rezerva nebyla v účetnictví diskontována. To představuje množství 14,003 = (T 0 – T) y, T 0 = d(1) + 2 d(2) + … + r d(r) = 2,5 , rizikového kapitálu. O to lze vypočtenou hodnotu u snížit na u 0 = u – ( T 0 – T ) y = 127,387 neboli na část q u0 vlastního jmění. Je-li (30) rovněž předpokládanou výší podhodnocení na konci roku, je očekávaný účetní výnos dán podílem q E∆U/q u0 = E∆U/u0 = 28,6 %. Informaci o rozložení pravděpodobností výnosu poskytuje tabulka a

1

0,75

0,5

0,25

0

P(∆U < – a u)

0,000

0,002

0,015

0,067

0,214


61

a

0

0,2

0,4

0,6

0,8

P(∆U > a u)

0,786

0,594

0,377

0,193

0,078

Výpočty byly provedeny za předpokladu dobrého přiblížení rozložení (U normálním. Metody beroucí v úvahu šikmost rozložení jsou uvedeny v [4] , [8] . Mírně nepříznivý škodní průběh v minulosti, který je vyjádřen záměnou (28) předpokladem y = EY + √VarY výsledky příliš neovlivní. Vychází u 0 = 125,042,

E∆U / u 0 = 29,8 % .

6. ZÁVĚR K vyslovení závěrů využijeme matematickou formulaci předchozího odstavce. Máme ∆U / u 0 = q ∆U / (q u – q (T 0 – T) y) . q u = u , q ∆U = ∆U jsou podíly na účetní hodnotě finančního umístění odpovídající množstvím u a ∆U rizikového kapitálu. Je tedy rovněž (31)

∆U / u 0 = ∆U / (u – q (T 0 – T) y) .

Předložili jsme metodiku pro rozbor ziskovosti jednotlivých druhů pojištění, která přihlíží k potřebě volných prostředků na krytí výkyvů škodního průběhu. Potřebná informace zahrnuje základní parametry technického rizíka a předpokládaného výnosu z finančního umístění. Formule (31) naznačuje, že pojem rizikového kapitálu není pro analýzu prvořadý. Podstatnější je stanovení přebytku, vzniklého diskontováním škodní rezervy. Přebytek je však nutno upravit s ohledem na účetní podhodnocení finančního umístění. Náš výklad obsahuje důvody pro to, aby v příloze k účetní závěrce spolu s rozdílem mezi současnou a účetní hodnotou finančního umístění byla též vykazována výše nadhodnocení škodních rezerv. Práce je součástí výzkumného záměru CEZ : J 13/98 : 113200008 Matematické metody ve stochastice.

62


Literatura: [1] F. Corell: Value based management I, II, III. Der Aktuar 4 (1998) 27–34, 66–78, 103–114. [2] D. Hesberg: Bilanzierung von Versicherungsunternehmen. C. H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung. Mnichov 1996. [3] D. M. Hodes, S. Feldblum: Interest rate risk and capital requirements for property/ casualty insurance companies. Proc. Casualty Actuarial Soc. LXXXIII (1996), 490–562. [4] P. Mandl, V. Šroller, E. Všetulová: K problematice přechodu od zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla k pojištění povinně smluvnímu. Pojistné rozpravy XII (1993), 49-104. [5] Ministerstvo financí ČR: Účtová osnova a postupy účtování, účetní závěrka pojišťoven. Bilance, Praha 1996. [6] R. Schnieper: Capital allocation and Solvency Testing. SCOR Notes, January 1997, 49–104. [7] E. Straub: Non-Life Insurance Mathematics. Springer-Verlag, Berlin-Heidelberg 1988. [8] E. Všetulová: Matematické modelování neživotních pojišťoven – aplikace na pojištění odpovědnosti provozovatelů motorových vozidel. Disertační práce MFF UK, Praha 1998. [9] H. Wolthuis, M. J. Goovaerts: Reserving and Solvency in the EC. CARE, Brusel 1993.

Résumé

RISK CAPITAL AND DISCOUNTING OF TECHNICAL RESERVES IN NON-LIFE INSURANCE A probabilistic model for the accrual of risk capital in a non-life insurance company is presented. The model serves to determine the risk based capital (RBC) for a line of insurance business corresponding to the chosen degree of risk aversion and to the parameters characterizing the technical and financial risks. One of the conclusions of the paper is the following. The usual approaches to RBC postulate a valuation of assets and obligations not conformable to standard accounting principles under which financial investments are mostly held at their acquisition prices and the loss reserves are not discounted. To obtain meaningful results, the assets covered by the equity allocated to the line should make part of the financial investments of the company. The unrealized gains / losses in the investments are quoted in the annual financial statement. Hence, one can determine the exchange rate of the equity in terms of the risk capital. This provides a modified RBC method in which standard accounting definitions of all items are used with the exception that the excess in the loss reserves after application of the exchange rate should be considered a part of the equity allocated to the line. Equity allocation is needed to determine the profitability of the line.


63

ZÁKLADNÍ ASPEKTY PRÁVNÍ ÚPRAVY POJIŠŤOVNICTVÍ VE VYBRANÝCH EVROPSKÝCH STÁTECH: RUSKÁ FEDERACE JUDr. Věra Škopová, Česká pojišťovna a.s., předsedkyně legislativní sekce ČAP

V návaznosti na předchozí příspěvky, které se týkaly právní úpravy pojišťovnictví v Maďarsku a v Polsku, je následující rozbor této problematiky zaměřen na Ruskou federaci. Právní úprava pojišťovnictví v Ruské federaci Úvodem je třeba konstatovat, že na rozdíl od právní úpravy ve výše uvedených zemích (v České republice i v řadě dalších zemí) je v Ruské federaci právní úprava pojišťovnictví společně s právní úpravou pojištění obsažena (kromě jiných zákonů) ve dvou základních zákonech, a to v zákoně Ruské federace ze dne 27. 11. 1992 č. 4015 – 1, o pojištění (dále jen „zákon o pojištění“) a v Občanském zákoníku Ruské federace (druhá část) ze dne 26. 1. 1996 č. 14 – F 3 (dále jen „občanský zákoník“). Znamená to tedy, že oba tyto zákony obsahují v různé míře jak úpravu týkající se podnikání v pojišťovnictví, tak i úpravu vztahů vznikajících mezi účastníky na základě pojistné smlouvy. Pozornost, s ohledem na zaměření tohoto příspěvku, bude věnována oblasti pojišťovnictví. Zákon o pojištění upravuje vztahy v oblasti pojištění mezi pojišťovnami a občany, organizacemi, institucemi, podniky, vztahy pojišťoven mezi sebou a také stanoví hlavní závazky státního řízení pojišťovací činnosti. Tento zákon se nevztahuje na státní sociální pojištění. Jeho obsah je rozdělen do pěti hlav: Hlava I. – Všeobecná ustanovení Hlava II. – Pojistná smlouva Hlava III. – Zabezpečení finanční solidnosti pojistitelů Hlava IV. – Státní dozor nad pojišťovací činností Hlava V. – Závěrečná ustanovení Hlavy jsou rozčleněny v souvislé řadě do 36 článků. HLAVA I. Všeobecná ustanovení V této hlavě jsou od článku 2 až do článku 14 obsaženy definice některých základních pojmů a ustanovení je upravující. Takto jsou zde upraveny pojmy „pojištění“, „formy pojištění“, „předmět pojištění“, „pojistníci“, „pojistitelé“ atd. Pokud jde o pojistitele, jsou takto označovány právnické osoby bez ohledu na jejich právní formu (pokud je tato právní forma upravena právními předpisy Ruské federace), které byly založeny pro provozování pojišťovací činnosti (pojišťovny a společnosti pro vzájemné pojištění), a které získaly způsobem stanoveným tímto zákonem povolení k provozování pojišťovací činnosti na území Ruské federace. Zákon o pojištění v této hlavě čl. 7 obsahuje i stručnou charakteristiku společností vzájemného pojištění s tím, že tyto společnosti (spolky) působí podle řádu a na základě podmínek vymezených v zákoně o vzájemném pojištění. Této problematiky se týká

64


i úprava obsažená v článku 968 občanského zákoníku. Důležitou zásadou pak je, že tyto spolky vzájemného pojištění provozují pojištění majetku a dalších majetkových zájmů svých členů a jsou nekomerčními organizacemi. Dále zákon o pojištění vymezuje v této hlavě čl. 8 pojišťovací agenty a pojišťovací makléře. Pro pojišťovací makléře, kteří jsou charakterizováni jako právnické nebo fyzické osoby registrované jako podnikatelé, kteří uskutečňují zprostředkovatelskou činnost svým jménem na základě příkazů pojistníka nebo pojistitele, stanoví tento zákon povinnost zaslat Ruské federální službě pro dozor nad pojišťovací činností (dále jen „dozorčí orgán“) zprávu o svém úmyslu tuto zprostředkovatelskou činnost vykonávat, a to nejpozději 10 dnů před jejím zahájením. Důležitou skutečností je i zákaz vykonávat zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví spojenou se sjednáváním pojistných smluv jménem zahraničních pojišťoven na území Ruské federace, pokud v mezistátních dohodách s účastí Ruské federace není stanoveno jinak. Mezi další vymezené pojmy patří soupojištění (čl. 12) s tím, že zákon stanoví povinnost uvést ve smlouvě podmínky vymezující práva a povinnosti každého pojistitele. Dále je zde definováno zajištění (čl. 13) a to jako pojištění sjednané prvopojistitelem (zajistníkem) za podmínek dohodnutých smlouvou. Předmětem tohoto pojištění je riziko, plnění závazků vůči všem pojistníkům, popř. jejich určité části, které na sebe přebírá zajistitel. Zákon v čl. 14 pamatuje i na pravidla týkající se sdružování pojistitelů. Možnost vytvářet spolky, asociace a další sdružení pro účely koordinace činnosti, ochrany zájmů svých členů či pro uskutečňování společných programů, není ničím omezena, pokud je tak činěno v souladu s požadavky zákonů Ruské federace. Tato sdružení však nemají právo provozovat pojišťovací činnost; fungují na základě stanov a pokud se mají stát právnickými osobami, musí být registrována u dozorčího orgánu. HLAVA II. Pojistná smlouva Tato část zákona vymezuje základní pojmy z oblasti pojištění a vychází přitom z příslušné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Takto je zde definována charakteristika pojistné smlouvy, a to v podstatě stejně jako v našem právním řádu. Dále jsou zde stanovena pravidla pro uzavírání pojistné smlouvy a vymezeny základní náležitosti jejího obsahu. Rovněž jsou zde uvedena základní práva a povinnosti účastníků pojištění. Pamatuje se i na úpravu odmítnutí pojistného plnění a přerušení pojistné smlouvy. Tím se rozumí ukončení pojištění před uplynutím pojistné doby. Významná ustanovení obsahuje čl. 20, týkající se výplat pojistných plateb. V případě nezbytnosti má totiž pojistitel právo požadovat dokumenty související s pojistnou událostí od orgánů pro právní ochranu bank, zdravotnických zařízení a dalších podniků, institucí a organizací, jež disponují informacemi o okolnostech pojistné události. Zákon o pojištění ukládá podnikům, institucím a organizacím povinnost sdělovat pojistitelům na základě jejich dotazů informace související s pojistnou událostí, představující obchodní tajemství. Pojistitelé mají povinnost dodržovat o nich mlčenlivost. Rozbor této problematiky právní úpravy pojistné smlouvy není předmětem tohoto tématu. Pojistné rozpravy 7

65

HLAVA III. Zabezpečení finanční solidnosti pojistitelů V čl. 25 – 29 jsou stanoveny předpoklady pro zabezpečení finanční solidnosti pojistitelů. Jejím základem je splacení základního kapitálu, dostatečné pojistné rezervy a systém zajistných smluv. Právní úprava této problematiky v zákoně o pojištění je značně stručná a to i pokud jde o pojistné rezervy. U nich je návaznost na další zákony Ruské federace, které stanoví způsob a podmínky jejich vytváření. Pojistné rezervy se vytvářejí k zabezpečení splnění pojistných závazků představujících výplatu pojistných plnění. Obdobným způsobem mají pojistitelé právo vytvářet rezervy pro financování opatření k zábraně škod. Všechny tyto pojistné rezervy nepodléhají zdanění, tedy odvodům do federálního ani dalších rozpočtů. Pojistitelé mohou tyto prostředky investovat a jinak rozmísťovat. Rovněž z nich mohou poskytovat pojistníkům půjčky, mají-li u nich uzavřeny pojistné smlouvy o pojištění osob. Pro nakládání s prostředky těchto rezerv platí zásada diverzifikace, návratnosti, rizikovosti a likvidity. Metodiku stanovení solventnosti, kterou jsou pojistitelé povinni dodržovat, stanoví dozorčí orgán. Ten rovněž vydává pravidla pro účetnictví pojistitelů a to v dohodě s Ministerstvem financí Ruské federace a Státním výborem Ruské federace pro statistiku. Pojistitelé mají zároveň povinnost, po potvrzení výroční bilance auditory, tento dokument publikovat. HLAVA IV. Státní dozor nad pojišťovací činnosti v Ruské federaci Státní dozor nad pojišťovací činností na území Ruské federace provádí Federální služba Ruska pro dozor nad pojišťovací činností (dozorčí orgán), která pracuje na základě nařízení schváleného vládou Ruské federace. Působí za účelem ochrany práv a zájmů pojistníků, pojistitelů a dalších zainteresovaných osob i státu a má tyto hlavní funkce: – vydávání licencí pojistitelům pro provozování pojišťovací činnosti, – vedení jednotného Státního rejstříku pojistitelů a sdružení pojistitelů i rejstříku pojišťovacích makléřů, – kontrola opodstatněnosti pojistných sazeb a zabezpečení solventnosti pojistitelů, – stanovení pravidel utváření a alokace pojistných rezerv, ukazatelů a forem evidence pojišťovacích operací a evidence pojišťovací činnosti, – vypracování normativních a metodických dokumentů pro otázky pojišťovací činnosti, které jsou předmětem příslušného zákona týkajícího se dozorčího orgánu, – zobecnění praxe pojišťovací činnosti, vypracování návrhů týkajících se rozvoje a zdokonalování zákonodárství Ruské federace o pojištění a jejich prezentace ve stanovené formě. K plnění těchto úkolů je dozorčímu orgánu dána zákonem o pojištění řada významných oprávnění. K nim patří právo získávat od pojistitelů např. účetní materiály a informace nezbytné k plnění funkcí dozorčího orgánu. Má právo získávat tyto informace i od podniků, institucí a organizací, dále od bank i od občanů. Dále může provádět prověrky dodržování právních předpisů Ruské federace o pojištění ze strany pojistitelů i prověřovat účetní doklady.

66


Pokud zjistí dozorčí orgán u pojistitele nedostatky, tj. porušení požadavků vyplývajících ze zákona o pojištění, může uložit opatření k jejich odstranění, pozastavit nebo omezit platnost licence či ji odejmout. Dále má právo obrátit se k arbitrážnímu soudu s požadavkem na likvidaci pojistitele, jestliže opakovaně porušil právní předpisy Ruské federace. Toto právo má dozorčí orgán i proti subjektu, který provozuje pojišťovací činnost bez licence. Omezování a zrušení monopolní činnosti a nekalé konkurence na pojistném trhu zajišťuje Státní výbor Ruské federace pro protimonopolní politiku a pro podporu nových ekonomických struktur v souladu s protimonopolními zákony Ruské federace. V čl. 32 je upraven postup pro poskytování licencí pro pojišťovací činnost a to pojistitelům a zajistitelům. Licence se vydává na základě žádosti, která musí obsahovat předepsané náležitosti a dokumenty. Kromě zřizovacích dokumentů a dokladů o registraci, jsou to informace o splaceném předepsaném kapitálu a o vedoucích představitelích i jejich zástupcích. Pojistitelé ještě musí přiložit údaje týkající se pojišťovací činnosti a rozpočty pojistného. Zákon nevymezuje jednotlivá pojistná odvětví, a proto se licence vydává pro provozování dobrovolného a povinného pojištění osob, majetku, odpovědnosti a pro zajištění. Konkrétní druhy pojištění jsou uvedeny v licenci. K rozhodnutí o licenci je stanovena lhůta 60 dnů od obdržení uvedených dokumentů. Udělení licence lze odmítnout, byl-li v dokladech shledán rozpor s právními předpisy Ruské federace. Zákon o pojištění stanoví pro pověřené osoby dozorčího orgánu povinnost mlčenlivosti tak, že tyto osoby nejsou oprávněny využívat ve svůj prospěch a jakýmkoli způsobem šířit informace představující obchodní tajemství pojistitele. HLAVA V. Závěrečná ustanovení Tato hlava obsahuje zakotvení rovného postavení cizinců i osob bez občanství v právu na pojistnou ochranu na území Ruské federace. Pro řešení sporů spojených s pojištěním jsou příslušné soudy, arbitrážní nebo rozhodčí soud v souladu s jejich kompetencemi. Rovněž je zde zabezpečena nadřazenost mezinárodních smluv, kterými je Ruská federace vázána nad pravidla obsažená ve vnitrostátních normách Ruské federace o pojištění.


67

Resumé

BASIC ASPECTS OF THE REGULATION OF INSURANCE IN SELECTED EUROPEAN STATES – THE RUSSIAN FEDERATION This contribution belongs to a series devoted to the legal framework in which insurance operates in post-communist countries of Central and Eastern Europe. Poland and Hungary were discussed in previous issues. In the Russian Federation, the provisions regulating insurance and insurance contracts are indistinctly contained in two major laws, the no. 4015–1 of 27. 11. 1992 on Insurance and the second part of the Civil Code, i.e. no. 14–F3 of 26. 1. 1996. This paper considers the former. The Law on Insurance regulates the relations between the insurers on one hand and individuals, organizations, institutions and enterprises on the other, the relations among the insurers themselves and defines the basic commitments of the state in respect of the insurance business; it does not apply, however, to the state-run social insurance. It is divided into five chapters. The first chapter defines the fundamental concepts. It distinguishes insurers, mutuals, brokers, co-insurance, reinsurance, as well as insurers’ associations. The second chapter deals with the insurance contract, taking as its point of departure the pertinent provisions of the Civil Code. Art. 20 contains a significant provision, allowing the insurer to request documents related to a loss from various institutions, such as banks, health facilities, agencies providing legal protection and other organizations, which may have relevant information on the circumstances of a loss occurrence. The third chapter establishes the conditions required for ascertaining the insurers’ solvency. They are based on requirements for paid-up capital, the setting up of adequate reserves and an effective system of reinsurance treaties. The fourth chapter regulates the state supervision over insurance, establishing the duties and the competencies of the Supervisory Body as well as the sanctions for non-compliance. The final chapter proclaims the equal right of all, citizens and foreigners, to insurance protection, establishes the jurisdiction of the competent courts in case of insurance-related disputes and affirms the superior position of international treaties binding the Russian Federation over national provisions on insurance.

68


POJISTNÁ SMLOUVA Mgr. Vladimíra Poláková

ÚVODEM Obsahem článku POJISTNÁ SMLOUVA jsou vybrané pasáže z dizertační práce, jejichž obsah je v současné době zvláště aktuální, neboť byly zahájeny práce na přípravě návrhu zákona o pojistné smlouvě. Počítá se s tím, že věcný záměr tohoto zákona by měl být předložen vládě již na jaře r. 2000. Proto je v této době účelné shromáždit veškeré podklady, které mohou přispět ke splnění tohoto náročného úkolu. Téma, které autorka Mgr. Vladimíra Poláková zvolila pro svou doktorandskou práci, je velice náročné a obsáhlé z několika hledisek. Jednak oblast právní úpravy pojištění a pojistné smlouvy je ze strany teoretiků práva zpracovávána jen výjimečně a neexistuje ani dostatečná opora v soudní judikatuře, která by byla potřebným zdrojem právních poznatků. Dále je významná ta skutečnost, že legislativní změny právní úpravy této problematiky jsou v dohledné době nevyhnutelné a to v podobě, která musí korespondovat s příslušnými dokumenty Evropské unie. I z tohoto hlediska je třeba ocenit přístup autorky ke zpracování uvedeného tématu, když shromáždila velké množství podkladů, mezi nimiž, kromě odborné literatury, byla celá řada zahraničních právních dokumentů (např. rakouská a polská současná právní úprava pojistné smlouvy) a některé direktivy Evropské unie týkající se pojištění. Zvláště je třeba zdůraznit, že řadu těchto materiálů studovala autorka z cizojazyčných originálů a musela se tak vypořádat i s mnoha neznámými výrazy, jejichž terminologie v překladech do českého jazyka není dosud ustálená. V této složité orientaci při zpracování doktorandské práce čerpala autorka i ze své mnohaleté praxe v pojišťovnictví, kde měla možnost seznámit se také s prameny právní úpravy pojistné smlouvy z období třicátých let, tedy z doby, kdy tato úprava byla na vysoké evropské úrovni a obsahovala pravidla, které v rozvinutější a modernější podobě tvoří základ právní úpravy pojištění v řadě zemí Evropské unie. Uvedené poznatky a zkušenosti umožnily autorce seriozní zpracování uvedené problematiky se zahrnutím obsáhlé pasáže obsahující i náměty de lege ferenda. Na základě studia uvedených pramenů zvolila autorka náročný postup zpracování doktorandské práce, kdy se nezaměřila pouze na rozbor současné právní úpravy pojistné smlouvy obsažené v hlavě patnácté občanského zákoníku, ale zařadila i rozbor vybraných hlavních témat prvorepublikové a rakouské právní úpravy pojistné smlouvy. V obdobném členění pak rozebírá i současnou právní úpravu této problematiky a na základě tohoto srovnání jí hodnotí a rozebírá náměty pro novou právní úpravu. Zejména je třeba ocenit přístup a zpracování problematiky působení a funkce ombudsmana v pojišťovnictví i náměty týkající se pojišťovací rady, neboť tyto aspekty nebyly dosud uceleně zpracovány. JUDr. Věra Škopová Pojistné rozpravy 7

69

1. POJISTNÁ SMLOUVA DE LEGE FERENDA 1.1 Úvod Cílem dizertační práce je navrhnout formální a obsahové změny právní úpravy pojistné smlouvy de lege ferenda. V dizertační práci byla v předcházejících částech porovnána právní úprava pojistné smlouvy v České republice s právní úpravou rakouskou, prvorepublikovou a směrnicemi Evropské unie, které se vztahují k pojistným smlouvám a z těchto právních úprav bylo při navrhování změn vycházeno. Po formální stránce je záměrem této práce s ohledem na historické i zahraniční zkušenosti, preferovat samostatný zákon o pojistné smlouvě. Ten by se rovněž opíral o obecná ustanovení občanského zákoníku, i když pro případ uzavírání pojistných smluv s podnikateli by bylo třeba vyřešit vazbu této nové právní normy na obchodní zákoník, když úprava pojistné smlouvy bude takto z režimu občanského zákoníku vyňata a obchodní zákoník úpravu pojištění neobsahuje. Je třeba, aby stejně jako prvorepublikový nebo rakouský zákon o pojistné smlouvě, měl nový zákon úvodní část, kde budou ustanovení týkající se zejména obsahu pojistné smlouvy, požadavku písemné formy pro právní úkony v pojištění a ustanovení vztahující se k pojistce. Dále by zde měla být zařazena všeobecná ustanovení vztahující se ke všem druhům, odvětvím a způsobům pojištění. Kromě toho by zde měly být definovány některé pojmy, které současná právní úprava sice používá, také pojišťovací praxe s nimi pracuje, avšak nejsou zákonem vymezeny (např. pojistné nebezpečí, resp. pojistné riziko, pojistný zájem a pojistná událost). Vhodné je i vymezit účastníky pojištění (opět tradičními pojmy dle prvorepublikového zákona) a stanovit jim všeobecně právě v této úvodní části jejich práva a povinnosti včetně následků porušení povinností. Dále je třeba do této části zákona pojmout ustanovení o zprostředkovatelích, pojištění ve prospěch třetí osoby, pojištění cizího nebezpečí a ustanovení upravující pojistné. Tato část zákona by určovala i způsoby zániku pojištění . V dalších částech by pak zákon pojednával o jednotlivých druzích a způsobech pojištění. Druhy pojištění by nová právní úprava v podstatě převzala z občanského zákoníku. Ve způsobech pojištění by pak zákon rozlišil škodní pojištění (rizikové) a pojištění vyjádřené pojistnou částkou. Ve škodním pojištění by byla zakotvena zásada odškodnění a v pojištění na pojistnou částku zásada dohodnutého plnění bez vazby na princip odškodnění. Zákon by rovněž obsahoval ustanovení týkající se ochrany spotřebitele. Důležité rovněž je, aby nový zákon určil tzv. kogentní ustanovení, tj. taková, od kterých se nelze odchýlit. Zákon by měl obsahovat i určitá ustanovení o ochraně spotřebitele. Tato ustanovení se mohou vztahovat k povinnému obsahu pojistné smlouvy, její platnosti z hlediska ochrany spotřebitele, jakož i možnosti zrušení pojistné smlouvy za určitých okolností pojistníkem. Hlediska, která byla vzata v potaz v kapitolách vztahujících se ke srovnávaným právním úpravám, jsou použita i v pojednání týkajícím se právní úpravy pojistné smlouvy de lege ferenda. Jde o hlediska základních prvků právní úpravy pojistné smlouvy, zániku pojistné smlouvy, subrogace, resp. právní úpravy a charakteristiky postihů, výkladu pojistné smlouvy a druhů pojištění. Pojednání o ochraně spotřebitele je zařazeno do samostatné části této práce.

70


1.2 Základní prvky právní úpravy pojistné smlouvy V předcházejících částech práce byly uvedeny jako základní prvky právní úpravy pojistné smlouvy účastníci pojištění, pojistné riziko a pojistný zájem, pravidla uzavírání a platnosti pojistné smlouvy, resp. předpoklady její platnosti, pojistné, práva a povinnosti účastníků pojištění a následky porušení povinností a pojistné podmínky. Dle těchto aspektů bude uvažováno o právní úpravě pojistné smlouvy de lege ferenda. 1.2.1 Účastníci pojištění Účastníci pojištění jsou pojistitel a pojistník (smluvní strany) a každá další fyzická nebo právnická osoba, které z pojištění vzniká právo nebo povinnost (jde zejména o pojištěného, obmyšleného a poškozeného). Pojistitel může být jen právnická osoba provozující pojištění za podmínek zákona o pojišťovnictví. Pojistník (fyzická nebo právnická osoba) uzavírá smlouvu s pojistitelem a je nositelem pojistného zájmu. Může být zároveň pojištěným. Pojištěný (fyzická nebo právnická osoba) je ten, na jehož život, zdraví, věci, práva nebo jiné hodnoty představující pojistný zájem se pojištění vztahuje. Obmyšlený je fyzická nebo právnická osoba, které z pojištění ve prospěch třetí osoby vzniká právo na plnění. Důležité je, aby tento nový zákon zakotvil základní práva a odpovědnost zprostředkovatelů. Nyní je jejich činnost upravena jen velmi stručně v zákoně o pojišťovnictví. Zprostředkovatelem (jednatelem) mohou být fyzické i právnické osoby. Na základě písemné smlouvy jsou pak tyto osoby oprávněny jednat za pojistitele i pojistníka. Podobně jako prvorepublikový zákon by i nový zákon rozlišoval jednatele zprostředkujícího a plnomocného. Rozdíl mezi oběma spočívá v tom, že plnomocný jednatel, tj. takový, kterého pojistitel nebo pojistník zmocnil k uzavírání pojistných smluv, má oprávnění je uzavírat, měnit a rušit, pokud smlouva uzavřená mezi ním a pojistníkem či pojistitelem nestanoví jinak. Zprostředkující jednatel takové oprávnění nemá. Ten jen předkládá a přijímá návrhy na uzavření, prodloužení, změnu pojistné smlouvy, odvolání takových návrhů a přijímá pojistné. Práva a povinnosti zprostředkovatele, jakož i věcný a územní rozsah jeho činnosti, obsahuje písemná smlouva uzavřená mezi ním a pojistníkem či pojistitelem. Zprostředkovatel je povinen seznámit s jejím obsahem smluvní stranu, s kterou tuto smlouvu neuzavřel. Pokud je zprostředkovatel omezen ve svých právech, jak je uvedeno výše, nemá toto jeho omezení vliv na právní účinky jednání vůči třetím osobám. Toto neplatí, pokud těmto třetím osobám bylo omezení jednatelského oprávnění známé, nebo o něm nevěděly v důsledku svého zavinění. Nový zákon musí rovněž stanovit důsledek pro takové jednání zprostředkovatele, kdy zprostředkovatel uzavře nebo zprostředkuje uzavření smlouvy na základě údajů, o kterých ví, že jsou nepravdivé. Tomu, kdo byl takto uveden v omyl, nevzniká závazek z pojištění. Zprostředkovatelé se obvykle nazývají agenti nebo makléři. Rozlišení činnosti agenta a makléře vyplývá z pojišťovací praxe. Zprostředkovatelé, kteří pracují pro pojišťovnu, se obvykle nazývají pojišťovací agenti či obchodní zástupci, pracují-li pro zájemce o pojištění, mají obvykle označení makléři či brokeři. Nový zákon by obecně stanovil, že práva a povinnosti zprostředkovatele jsou obsaženy v písemné smlouvě uzavřené mezi pojistitelem a zprostředkovatelem nebo mezi pojistníkem a zprostředkovatelem. V obou případech, kdy jde o vztah mezi podnikateli, půjde o smlouvu o zprostředkování nebo o smlouvu o obchodním zastoupení dle obchodního zákoníku. V druhém případě, pokud je na straně pojistníka občan, půjde zpravidla o smlouvu zprostředkovatelskou dle občanPojistné rozpravy 7

71

ského zákoníku. Lze mít za to, že rozlišení činnosti, resp. právního postavení agenta a makléře by mělo být spíše dáno normami veřejného práva (viz Rakousko – právním základem pro činnost makléře je živnostenský řád, i když ve vazbě na obchodní zákoník, postavení zprostředkovatelů je zakotveno v zákoně o pojistné smlouvě). Obecná ustanovení o zprostředkovatelích v novém zákoně jsou pro účely soukromoprávní úpravy vztahující se k pojistné smlouvě dostatečná. 1.2.2 Pojistné riziko a pojistný zájem Jak už bylo řečeno výše, pokud má být nový zákon moderní srozumitelnou právní úpravou pojistné smlouvy, je třeba, aby definoval určité pojmy, s nimiž pracuje. To se týká i pojistného rizika a pojistného zájmu. S existencí pojistného rizika a pojistného zájmu by pak měl spojit vznik a trvání pojištění. Pojistný zájem představuje oprávněnou potřebu ochrany před následky nahodilé události, která se týká pojistného rizika. Pojistné riziko (dále jen „riziko“) je možnost vzniku nahodilé události, na kterou se pojištění vztahuje a s níž je spojen vznik škody nebo vyvolání potřeby určité finanční částky. Pojištění může vzniknout a trvat pouze tehdy, existuje-li pojistné riziko i pojistný zájem. Kromě vymezení pojmu pojistného zájmu a pojistného rizika budou v úvodní části zákona i základní ustanovení vymezující pojištění cizího rizika, pojištění vlastního rizika ve prospěch třetí osoby a pojištění cizího rizika ve prospěch třetí osoby. Je třeba preferovat komplexní úpravu této problematiky právě v úvodní části nového zákona. Pojištění cizího rizika znamená, že pojistník může uzavřít pojistnou smlouvu na pojistné riziko jiné osoby. Předpokladem takového právního úkonu ovšem je prokázání pojistného zájmu pojistníka na tomto pojištění. Práva vyplývající z pojistné smlouvy má pojištěný, ale nemůže je uplatňovat bez souhlasu pojistníka. Pojištěný nemá právo nakládat s pojistnou smlouvou. Povinností pojistníka je seznámit pojištěného s obsahem pojistné smlouvy a jeho právem je vlastním jménem nakládat s právy z pojistné smlouvy, která příslušejí pojištěnému. Pojistné plnění je pojistník oprávněn přijmout pouze se souhlasem pojištěného. Zemře-li nebo zanikne-li pojistník, který sjednal pojištění vztahující se k riziku jiné osoby, vstupuje tato osoba do pojištění na místo pojistníka. Pro případ pojištění cizího rizika ve prospěch třetí osoby (obmyšleného) by pak navíc zákon stanovil, že pojistník má právo uzavřít nebo měnit pojistnou smlouvu ve prospěch třetí osoby, která se vztahuje na pojistné riziko pojištěného, jen se souhlasem pojištěného. I nový zákon upraví možnost uzavřít pojistnou smlouvu na pojištění vlastního rizika ve prospěch třetí osoby (obmyšleného). Pro tento případ se přiměřeně použije ustanovení o smlouvě ve prospěch třetí osoby (ustanovení § 50 ObčZ) s tím, že souhlas obmyšleného může být dán i dodatečně při uplatnění práv vyplývajících z pojistné události. Pokud obmyšlený projevil souhlas s uzavřením smlouvy ve svůj prospěch, udělil též souhlas k postoupení práv a povinností, jakož i k zastavení práv, vyplývajících z této smlouvy. Osobu obmyšleného je možno měnit až do vzniku pojistné události. Změna je účinná doručením písemného sdělení pojistiteli. Obmyšlený práva na plnění nenabude, jestliže způsobil pojistnou událost úmyslně. Pro životní pojištění by bylo speciální ustanovení vztahující se na pojištění cizího rizika a na pojištění cizího rizika ve prospěch třetí osoby, pokud jde o souhlas pojištěného. Podle tohoto ustanovení, uzavírá-li pojistník pojistnou smlouvu na pojištění cizího rizika

72


ve prospěch třetí osoby, nebo smlouvu o pojištění cizího rizika, je k uzavření pojistné smlouvy třeba písemného souhlasu pojištěného nebo jeho zákonného zástupce, není-li zákonným zástupcem sám pojistník. Pokud v průběhu pojištění svůj souhlas pojištěný odvolá, pojištění zanikne ke dni doručení tohoto odvolání pojistiteli. 1.2.3 Pravidla uzavírání pojistné smlouvy a předpoklady její platnosti 1.2.3.1 Uzavírání pojistné smlouvy Ustanovení § 792 ObčZ dostatečně upravuje uzavření, tedy vznik pojistné smlouvy a jeho znění není třeba měnit. Ohledně počátku pojištění by pak nový zákon určoval, že pojištění počíná v poledne toho dne, ke kterému byl jeho počátek v pojistné smlouvě sjednán, nebylo-li dohodnuto jinak. Prozatímní pojištění by umožnil nový zákon na základě smlouvy o prozatímním pojištění. Dle této smlouvy pak pojistitel poskytne pojistné plnění, nastane-li před uzavřením pojistné smlouvy událost, která by v pojištění byla pojistnou událostí. Smlouva o prozatímním pojištění musí mít stejné náležitosti jako pojistná smlouva. Za prozatímní pojištění náleží pojistiteli úplata. Toto pojištění zaniká dnem uzavření pojistné smlouvy nebo dnem doručení oznámení pojistníkovi nebo pojistiteli o tom, že pojistník nebo pojistitel pojistnou smlouvu neuzavře. Nejpozději však zaniká uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy vzniklo. 1.2.3.2 Předpoklady platnosti Obecné předpoklady platnosti smlouvy jako právního úkonu vyplývají z příslušných ustanovení občanského zákoníku. Je vhodné, aby nový zákon stanovil, kdy je pojistná smlouva neplatná ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ. Tato neplatnost pojistné smlouvy by byla určena v souvislosti s přepojištěním a vícenásobným (dvojným) pojištěním, tedy kategoriemi škodního pojištění. Jak je uvedeno v úvodní kapitole této části práce, zákon by měl rozlišit škodní pojištění a pojištění na pojistnou částku. Jestliže je škodní pojištění založeno na principu náhrady škody, musí dbát zákon na to, aby předešel všem situacím, kdy by pojištěný mohl získat nadměrné odškodnění a tedy se bezdůvodně obohatit. O takový případ může jít v případě přepojištění nebo vícenásobného pojištění. O těchto kategoriích je pojednáno v bodě 1.6.2 – Pojištění škodní. Zde je pohovořeno jen o následcích přepojištění a vícenásobného pojištění ve vztahu k neplatnosti smlouvy. Jestliže by totiž pojistník uzavřel pojistnou smlouvu s úmyslem získat přepojištěním bezdůvodné obohacení, byla by smlouva neplatná. Stejně tak v případě vícenásobného pojištění, je neplatná každá pojistná smlouva, která byla uzavřena pojistníkem s úmyslem získat bezdůvodné obohacení se na úkor pojistitelů. Další důvod neplatnosti pojistné smlouvy ve škodním pojištění stanoví zákon v případě soupojištění. Ve smlouvě o soupojištění musí být dohodnuto, kdo je vedoucím pojistitelem, jinak je smlouva o soupojištění neplatná. O soupojištění je pojednáno v bodě 1.6.2 – – Pojištění škodní. O důvodech neplatnosti vztahujících se k ochraně spotřebitele je pojednáno v kapitole 2.2 – Ochrana spotřebitele de lege ferenda.


73

1.2.4 Pojistné Ustanovení týkající se pojistného je třeba zařadit nikoliv mezi práva a povinnosti z pojištění, jako je tomu v současné právní úpravě, ale přímo tato ustanovení nazvat pojistné a vřadit je do úvodní části nového zákona, tj. mezi všeobecná ustanovení. Právo pojistitele na pojistné vznikne uzavřením pojistné smlouvy, nebylo-li dohodnuto jinak. Povinnost platit pojistné má pojistník, v zájmu udržení pojistné ochrany pak bude žádoucí takové ustanovení zákona, které stanoví pojistiteli povinnost přijmout splatné pojistné a jiné splatné pohledávky vyplývající z pojistné smlouvy též od zástavního věřitele nebo od obmyšleného či pojištěného (to by byla změna oproti současné právní úpravě). Ze současné právní úpravy by zůstalo, že pojistné se platí za dohodnutá pojistná období (běžné pojistné) nebo za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné), běžné pojistné pak je splatné prvního dne pojistného období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění, nebylo-li dohodnuto jinak. Navíc oproti současné úpravě je třeba stanovit, kterým okamžikem je pojistné zaplaceno. To je takový okamžik, kdy bylo pojistné pojistníkem zaplaceno v hotovosti a pokud se platí prostřednictvím pošty, pak okamžikem, kdy bylo poukázáno prostřednictvím pošty. Platí-li se pojistné bezhotovostně, tj. převodem z účtu, pak okamžikem, kdy bylo odepsáno z účtu. Taková úprava je v souladu s ustanovením § 567 odst. 2 ObčZ. Je vhodné ji však takto určit ve prospěch pojistníka, který, je-li fyzická osoba – občan, je slabší stranou pojistného vztahu. To vylučuje pojistitelům stanovit ve svých všeobecných pojistných podmínkách jinak, neboť právě § 567 odst. 2 umožňuje i jinou dohodu ohledně okamžiku splnění peněžitého dluhu. Nutno rovněž doplnit, že všeobecné pojistné podmínky nebo pojistná smlouva stanoví, kdy má pojistitel právo v souvislosti se změnami podmínek rozhodných pro stanovení výše pojistného (kromě změny věku a zdravotního stavu u životního pojištění) nově upravit výši pojistného ke dni jeho splatnosti, jakož i povinnost pojistitele nově stanovenou výši pojistného oznámit v určité lhůtě pojistníkovi. Pokud pojistník nebude s novou výší pojistného souhlasit, může svůj nesouhlas uplatnit opět v určité lhůtě poté, co se o změně dověděl. Pak pojištění zanikne ke konci pojistného období, na které bylo zaplaceno. Ve prospěch pojistitele by bylo i další ustanovení, umožňující mu (s výjimkou povinného pojištění odpovědnosti za škodu) započíst proti pojistnému plnění dlužné částky pojistného popř. jiné splatné pohledávky. Takovou možnost má pojistitel i v současné právní úpravě dle ustanovení § 580 a násl. ObčZ. Úprava v zákoně o pojistné smlouvě by byla speciální úpravou ve vztahu k úpravě obsažené v občanském zákoníku. Důležité z hlediska pojistitele bude takové ustanovení ohledně nezaplacení pojistného, které mu umožní zprostit se povinnosti poskytnout pojistné plnění z události, k níž došlo v době prodlení se zaplacením jednorázového pojistného nebo běžného pojistného. Není přitom rozhodující, že pojistné bylo později zaplaceno, rozhodující je prodlení s placením pojistného. Takové ustanovení by se ovšem nevztahovalo na povinné pojištění odpovědnosti za škodu. 1.2.5 Práva a povinnosti účastníků pojištění a následky porušení povinností Obecně budou práva a povinnosti účastníků pojištění, jakož i následky porušení povinností obsaženy v úvodní, resp. prvé části nového zákona. Další povinnosti, vztahující se

74


k jednotlivým druhům pojištění, by byly zařazeny v dalších částech zákona u příslušných druhů pojištění. 1.2.5.1 Práva a povinnosti pojistitele Práva pojistitele, (tj. zejména právo na pojistné, právo vyžadovat předložení dokladů a součinnost, v případech stanovených zákonem či smlouvou snížit pojistné plnění, odmítnout výplatu plnění, uplatnit postih a disponovat se smlouvou, tj. i způsobit zánik pojištění), by měla být zabezpečena i v nové právní úpravě prostřednictvím stanovení odpovídajících povinností ostatním účastníkům pojištění, zejména pojistníkovi, pojištěnému a tomu, kdo má právo na pojistné plnění. Pro případ nedodržení povinností stanoví zákon určité následky, které jsou uvedeny dále. Nejvýznamnější povinností pojistitele z hlediska osoby, které vznikne právo na pojistné plnění, je ve lhůtě dané zákonem toto plnění poskytnout. Ustanovení § 797 odst. 3 je vhodné formulovat jasněji jako povinnost pojistitele po oznámení události bez zbytečného odkladu zahájit šetření nutné ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit. Pojistné plnění je splatné do 15 dnů po skončení šetření. Šetření je skončeno, jakmile pojistitel sdělí jeho výsledky tomu, kdo uplatnil právo na pojistné plnění. Pro určení okamžiku zaplacení platí obdobně ustanovení vztahující se k zaplacení pojistného. Nemůže-li být šetření skončeno do jednoho měsíce po tom, co se pojistitel o události dozvěděl, je povinen poskytnout tomu, komu vzniklo právo na pojistné plnění na požádání přiměřenou zálohu. Záloha se poskytuje jen v případě, že vzniklo právo na plnění. Lhůta jednoho měsíce neběží, je-li šetření znemožněno nebo ztíženo z viny této oprávněné osoby. Pojistitel je povinen hradit náklady šetření, k nimž se zavázal, pokud nebyly vyvolány porušením povinností jiných účastníků pojištění. Zachraňovací náklady je povinen hradit v podstatě za podmínek a v rozsahu daném pojistnými podmínkami nebo pojistnou smlouvou. Podrobněji je tato povinnost řešena v bodě 1.2.5.3 – Práva a povinnosti pojištěného. 1.2.5.2 Práva a povinnosti pojistníka Práva pojistníka (tj. zejména právo dispozice s pojistnou smlouvou, právo na vrácení nespotřebovaného pojistného či výplatu odbytného, právo určit osobu obmyšlenou), by byla v dostatečné míře ochráněna i novou právní úpravou. O právu dispozice s pojistnou smlouvou je pojednáno v bodě 1.2.2 – Pojistné riziko a pojistný zájem v souvislosti s pojištěním cizího rizika, vlastního rizika ve prospěch třetí osoby a cizího rizika ve prospěch třetí osoby. Dále se této problematiky týká bod 1.2.3 – Uzavírání pojistné smlouvy, jakož i kapitola 1.3 – Zánik pojistné smlouvy. Tato kapitola řeší i právo pojistníka na výplatu odbytného. Zcela novou záležitostí jsou práva pojistníka související s ochranou spotřebitele. Budou uvedena v kapitole 2.2 – Ochrana spotřebitele de lege ferenda. Povinností pojistníka samozřejmě zůstává platit pojistné. Právní předpis nebo všeobecné pojistné podmínky však mohou stanovit jinak. „Oznamovací povinnost“, kterou je třeba splnit při uzavírání pojistné smlouvy se vztahuje na pojistníka a pojištěného. Jsou povinni pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávaného pojištění. To platí i jde-li o změnu pojištění. Pojistné rozpravy 7

75

K povinnostem pojistníka i pojištěného však přibude další „oznamovací povinnost“. Tou je povinnost oznámit pojistiteli bez zbytečného odkladu změnu nebo zánik pojistného rizika nebo pojistného zájmu (s výjimkou zdravotního stavu a věku v životním pojištění). Této povinnosti by pak odpovídalo právo pojistitele navrhnout změnu pojistné smlouvy, dojde-li za její účinnosti ke zvýšení pojistného rizika. Toto riziko se musí ale zvýšit natolik, že pokud by existovalo v takové míře při uzavírání smlouvy, pojistitel by ji buď vůbec neuzavřel, nebo by ji uzavřel za jiných podmínek. Lhůta, ve které může pojistitel navrhnout změnu pojistné smlouvy, je jeden měsíc a běží ode dne, kdy se dozvěděl o zvýšení pojistného nebezpečí. Změna pojistné smlouvy je pak účinná ode dne, kdy se pojistné nebezpečí zvýšilo. Pokud by pojistitel v této lhůtě nenavrhl změnu pojistné smlouvy, a ani by od smlouvy neodstoupil, nemohl by se dodatečně dovolávat důsledků zvýšení pojistného nebezpečí (tj. práva na odpovídající vyšší pojistné). Tím není dotčeno jeho právo na odstoupení, je-li vědomě porušena povinnost pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávaného pojištění. Je vhodné stanovit novou povinnost pojistníka a toho, kdo má právo na pojistné plnění a sice povinnost oznámit policii pojistnou událost, která vznikla za okolností vzbuzujících podezření ze spáchání trestného činu nebo z pokusu o něj nebo pokud tak stanoví zvláštní předpis. Dále je žádoucí stanovit pojistníkovi, jakož i pojištěnému, nebo tomu, kdo má právo na plnění, povinnost bez zbytečného odkladu hlásit po pojistné události nebo výplatě plnění nález ztracené nebo odcizené věci, které se týkala pojistná událost. Ten, kdo přijal plnění pojistitele, je povinen ho vrátit po odečtení přiměřených nákladů, které musel vynaložit na opravu závad vzniklých v době, kdy byl zbaven možnosti s věcí nakládat. Tomu, kdo má právo na plnění, je třeba stanovit povinnost vyčkat s opravou věci poškozené pojistnou událostí nebo s odstraňováním zbytků věci takto zničené na pokyn pojistitele, nejdéle však po dobu stanovenou v pojistné smlouvě, pokud není potřeba z bezpečnostních, hygienických nebo jiných závažných důvodů s opravou nebo odstraněním zbytků začít dříve. Bylo by účelné pojistníka ještě zavázat povinností, aby oznámil pojistiteli změnu své adresy a prodej pojištěného objektu. Dosud byly tyto povinnosti zařazovány do všeobecných pojistných podmínek. Povinnosti vztahující se k majetkovému pojištění by byly zařazeny v té části zákona, která toto pojištění upravuje, tedy nikoliv v úvodní části zákona. V pojištění škodním u vícenásobného pojištění je pojistník povinen každému dotčenému pojistiteli oznámit neprodleně ostatní pojištění a ostatní pojistitele a uvést pojistné částky. 1.2.5.3 Práva a povinnosti pojištěného Práva pojištěného, (tj. zejména právo na plnění z pojistné události, právo požádat o vyplacení zálohy na pojistné plnění, na náhradu nákladů účelně vynaložených na odvrácení pojistné události či zmírnění jejích následků, právo pojištěného v případě smrti pojistníka, či zániku pojistníka – právnické osoby vstoupit do pojištění na jeho místo), zajistí i nová právní úprava. Právu pojištěného na poskytnutí plnění z pojistné události, event. na vyplacení zálohy, odpovídá povinnost pojistitele toto plnění poskytnout. O tom je pojednáno v bodě 1.2.5.1 – Práva a povinnosti pojistitele.

76


Ustanovení § 810, které upravuje právo pojištěného na úhradu tzv. zachraňovacích nákladů, by bylo vhodné formulovat tak, aby stanovení rozsahu nákladů, které pojistitel poskytne pojištěnému, bylo ponecháno pojistným podmínkám nebo pojistné smlouvě. Stejně tak by byly stanoveny podmínky, za kterých se úhrada těchto nákladů poskytne. Šlo by o náklady na odvrácení vzniku bezprostředně hrozící pojistné události, náklady vynaložené na zmírnění následků z již nastalé pojistné události a náklady, které by byl pojištěný povinen vynaložit z hygienických nebo bezpečnostních důvodů při odklízení zbytků pojištěné věci. Pojistitel by hradil bez omezení ty z výše uvedených nákladů, které pojištěný vynaložil s jeho souhlasem a k nimž by jinak nebyl povinen. Ustanovení týkající se těchto zachraňovacích nákladů by byla zařazena v části zákona upravující škodní pojištění. Ustanovení § 815 odst. 2, §§ 819 a 828 ObčZ dávající pojištěnému právo v případě smrti pojistníka či zániku pojistníka – právnické osoby vstoupit do pojištění na jeho místo by byla řešena jedním ustanovením pro všechny druhy a způsoby pojištění zařazeném v úvodní části nového zákona v textu týkajícím se pojištění cizího rizika – viz bod 1.2.2 – Pojistné riziko a pojistný zájem. Jiný musí být obsah ustanovení § 821. Vzhledem ke skutečnosti, že nový zákon rozliší pojištění škodní a pojištění na pojistnou částku, nemůže pojištěný uplatnit právo na náhradu škody způsobené na zdraví od odpovědného subjektu vedle pojistného plnění, pokud pojištění úrazové bude sjednáno jako škodní. Práva pojištěného, která souvisí s ochranou pojištěného jako spotřebitele, jsou uvedena v části 2.2 – Ochrana spotřebitele de lege ferenda. Jak bylo uvedeno výše v bodu 1.2.5.2 – Práva a povinnosti pojistníka, na pojištěného se vztahují obě „oznamovací povinnosti“ a má-li pojištěný právo na pojistné plnění, dopadá na něj i povinnost oznámit policii pojistnou událost, vyčkat s opravou poškozené věci nebo s odstraňováním zbytků věci. Dále se na pojištěného vztahuje povinnost hlásit po pojistné události nebo výplatě plnění nález ztracené nebo odcizené věci, které se týkala pojistná událost a v té souvislosti vrátit pojistné plnění, jestliže ho přijal (viz předcházející bod 1.2.5.2). U pojištění odpovědnosti za škodu je pak třeba stanovit povinnost pojištěného sdělit pojistiteli určité skutečnosti – např., že poškozený uplatnil proti němu právo na náhradu škody, že bylo proti němu zahájeno soudní řízení, informovat o průběhu a výsledcích řízení, zejména uplatňuje-li poškozený právo na náhradu škody u soudu a povinnost postupovat v řízení o náhradě škody v souladu s pokyny pojistitele. Dosud stanovovaly takové povinnosti příslušné všeobecné pojistné podmínky. Obdobné povinnosti ostatně v současnosti obsahuje i vyhl. č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Pro všechny účastníky pojištění (vyjma pojistitele) je třeba stanovit v úvodní části zákona povinnost předcházet škodám, tj. plnit povinnosti, které byly dohodnuty v pojistné smlouvě nebo vyplývají z právních předpisů, směřující k zabránění vzniku pojistné události nebo ke zmenšení rozsahu jejích následků. Dále povinnost předložit potřebné doklady, které si pojistitel vyžádá a splnit další povinnosti stanovené pojistnými podmínkami nebo dohodnuté v pojistné smlouvě. Rovněž povinnost písemně bez zbytečného odkladu nahlásit, že nastala událost, která by mohla zakládat právo na pojistné plnění a dát pravdivě vysvětlení o jejím vzniku a rozsahu následků, je nutné stanovit všem účastníkům pojištění. Pojistné rozpravy 7

77

1.2.5.4 Následky porušení povinností I v nové právní úpravě by měly být s porušením povinností spojeny určité následky. Zde je pojednáno o následcích daných zákonem o pojistné smlouvě. Podobně jako v současné právní úpravě, jde i v novém zákoně o snížení plnění, odmítnutí plnění a odstoupení. Novým následkem je zproštění pojistitele poskytnout pojistné plnění. Snižování plnění Obecně by mohl pojistitel ke snížení pojistného plnění přikročit tehdy, jestliže pojistník, pojištěný nebo ten, kdo má právo na pojistné plnění, poruší některou z povinností uvedených v zákoně o pojistné smlouvě nebo v pojistné smlouvě a v důsledku toho stanoví pojistitel nižší pojistné. Pojistné plnění se sníží v poměru stanoveného pojistného k pojistnému, které by mu náleželo, nebýt porušení takové povinnosti. Mělo-li porušení povinností daných zákonem nebo smlouvou podstatný vliv na vznik pojistné události, její průběh nebo na zvětšení rozsahu jejích následků, zjištění nebo určení výše pojistného plnění, může pojistitel své plnění snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. Snížit pojistné plnění nelze u povinného pojištění odpovědnosti za škodu, což souvisí s uplatněním postižního práva proti pojištěnému. O tom je pojednáno v bodě 1.4.2 – Postih jako originární nárok pojistitele a snížení plnění. Ve škodním pojištění by souviselo snížení plnění se subrogací. Dojde k němu tehdy, jestliže pojištěný, nebo ten, komu vzniklo právo na pojistné plnění, nezabezpečí pro pojistitele vůči jinému právo na náhradu škody. Tato situace je popsána v bodě 1.4.1 – Postih jako přechod práva na náhradu škody. Snížit pojistné plnění nelze u povinného pojištění odpovědnosti za škodu. I zde má pojistitel právo uplatnit proti pojištěnému postih (viz bod 1.4.2). V pojištění odpovědnosti za škodu se snižuje pojistné plnění, způsobí-li pojištěný škodu ve stavu, do něhož se přivedl vlastní vinou po požití alkoholu nebo aplikaci psychotropních nebo omamných látek. Snížení pojistného plnění opět není možné u povinného pojištění odpovědnosti za škodu. Následky, které z této skutečnosti vyplynou pro pojištěného, jsou uvedeny v bodě 1.4.2. V životním pojištění by byl pojistitel oprávněn snížit pojistné plnění tehdy, jestliže bylo v důsledku nesprávně uvedeného data narození stanoveno chybně pojistné, pojistná doba nebo pojistná částka. Pojistné plnění se snižuje v poměru výše pojistného, které bylo placeno, ke správné výši pojistného. V úrazovém pojištění by byl pojistitel oprávněn podle okolností případu pojistné plnění snížit až o jednu polovinu, jestliže došlo k úrazu pojištěného následkem požití alkoholu nebo aplikace omamných a psychotropních látek a okolnosti takového případu to odůvodňují; měl-li takový úraz za následek smrt pojištěného, sníží pojistitel své plnění jen tehdy, jestliže k tomuto úrazu došlo v souvislosti s jednáním pojištěného, jímž jinému způsobil těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Odmítnutí plnění Pojistitel by byl oprávněn odmítnout plnění z pojistné smlouvy tehdy, jestliže se dozví až po pojistné události, že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která pro uzavření pojistné smlouvy byla podstatná.

78


V úrazovém pojištění by byl pojistitel oprávněn podle okolností případu pojistné plnění odmítnout, došlo-li k úrazu pojištěného v souvislosti s jednáním, pro které byl uznán vinným úmyslným trestným činem. Odstoupení od smlouvy Pokud pojistník a pojištěný porušili vědomě povinnost odpovědět pravdivě a úplně na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávaného pojištění a jeho změny, bude mít pojistitel právo od pojistné smlouvy odstoupit, jestliže by při pravdivém a úplném odpovězení dotazů pojistnou smlouvu neuzavřel. Pro uplatnění tohoto práva má pojistitel tříměsíční prekluzivní lhůtu běžící ode dne, kdy takovou skutečnost zjistil. I v novém zákoně musí být důvodem k odstoupení od smlouvy vědomé porušení povinnosti pojistníka a pojištěného odpovědět pravdivě a úplně na všechny písemné dotazy pojistitele, týkající se sjednávaného pojištění a jeho změny. Je zřejmé, že není třeba rozšiřovat výčet jednání, jejichž důsledek znamená odstoupení od smlouvy. Vědomé porušení povinnosti odpovědět pravdivě a úplně na všechny písemné dotazy pojistitele je poměrně značně obsažné. Pokud rakouský zákon o pojistné smlouvě obsahuje ještě podvodné vyhnutí se vědomosti o podstatných okolnostech a podvodné zatajení podstatných informací, pak se lze domnívat, že toto je nyní řešeno novou skutkovou podstatou trestního zákona – trestný čin pojistného podvodu. Od 1. 1. 1998, kdy nabyla účinnosti novela TrZ, je zde nově zařazena skutková podstata pojistného podvodu, neboť obecné ustanovení § 250 TrZ o podvodu se ukázalo pro potřeby pojišťovnictví málo efektivní. Ke kriminalizaci jednání vztahujících se k pojistnému podvodu došlo v době, kdy se zřetelně projevilo, že k ochraně principu pojištění nestačí prostředky práva občanského. Nový trestný čin v § 250a TrZ pamatuje ve svém odstavci 1 i na splnění „oznamovací povinnosti“, neboť říká, že: „Kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci“. Pokud by tedy při plnění „oznamovací povinnosti“ došlo k naplnění některé z těchto skutkových podstat a z takového podvodného jednání vznikla pojistná smlouva, šlo by dle § 39 ObčZ o právní úkon contra legem. Taková pojistná smlouva by byla neplatná s občanskoprávními důsledky dle § 451 a násl. ObčZ. V životním pojištění se odstoupení od pojistné smlouvy týká nesprávně uvedeného data narození při sjednávání pojištění. Pojistitel je oprávněn odstoupit od pojistné smlouvy, jestliže prokáže, že by s pojistníkem v případě správně uvedeného údaje věku pojištění nesjednal. Zproštění pojistitele povinnosti poskytnout pojistné plnění Tento následek by se vázal k porušení povinnosti platit pojistné. Dojde-li totiž k prodlení se zaplacením jednorázového pojistného nebo běžného pojistného, byl by pojistitel zproštěn povinnosti poskytnout pojistné plnění z událostí, k nimž došlo do zaplacení pojistného, s výjimkou povinného pojištění odpovědnosti za škodu. Jiná je situace v případě neplacení pojistného v životním pojištění. Souvisí s redukcí ať už pojistné částky, nebo pojistné doby a s vyplacením odbytného. O tomto je pojednáno v souvislosti se zánikem pojištění v kapitole 1.3 – Zánik pojistné smlouvy. Pojistné rozpravy 7

79

1.2.6 Pojistné podmínky Ustanovení o všeobecných pojistných podmínkách je po formální stránce vhodné spojit s ustanoveními týkajícími se obsahu pojistné smlouvy a umístit je do úvodní části nového zákona. Text § 788 odst. 3 ObčZ je dostačující. Text § 788 odst. 2 ObčZ je třeba upravit tak, aby jeho znění již odráželo ochranu pojistníka jako spotřebitele, jak je o této problematice pojednáno v kapitole 2.2 – Ochrana spotřebitele de lege ferenda. Dále je nutno stanovit, co by zejména všeobecné pojistné podmínky měly obsahovat. Otázkou zůstává, zda budou všeobecné pojistné podmínky i nadále schvalovány orgánem státního dozoru. To je především záležitost, související s novelou zákona o pojišťovnictví. Promítne se však i do nového zákona o pojistné smlouvě. Směrnice Evropské unie již předchozí souhlas nevyžadují, ale obsah všeobecných pojistných podmínek je pod následnou kontrolou státního dozoru. 1.3 Zánik pojistné smlouvy Z formálního hlediska je třeba úpravu zániku pojistné smlouvy, resp. zániku pojištění zařadit opět do úvodní části nového zákona. Zde budou zařazena ustanovení vztahující se k zániku pojistné smlouvy, resp. pojištění uplynutím doby, nezaplacením pojistného, dohodou, výpovědí, odstoupením, odmítnutím plnění a ustanovení pojednávající o ostatních důvodech zániku pojištění. 1.3.1 Výpověď Text § 800 upravující zánik pojištění výpovědí by bylo vhodné doplnit o ustanovení, které umožní pojistiteli i pojistníkovi speciální právo výpovědi, pokud dojde k pojistné události. Právo výpovědi má pak pojistitel i pojistník do tří měsíců od oznámení vzniku pojistné události. Výpovědní lhůta má délku jeden měsíc a počne běžet dnem doručení. Tento zánik pojištění nemá vliv na právo na pojistné plnění vzniklé z uvedené pojistné události. Dále by měl mít právo výpovědi pojistník, pokud dojde k předání pojistného kmene podle zvláštního zákona. Toto právo výpovědi by příslušelo pojistníkovi do jednoho měsíce po obdržení oznámení o změně pojistitele v souvislosti s předáním pojistného kmene. Zvláštním zákonem, který umožní předání pojistného kmene, bude zákon o pojišťovnictví. Další výpovědní důvod by se týkal přepojištění a nebyl by upraven v obecných výpovědních důvodech v úvodní části zákona, ale v části upravující škodní pojištění. V případě přepojištění (případ, kdy pojistná částka převyšuje pojistnou hodnotu) jak pojistitel, tak pojistník může navrhnout snížení pojistné částky a poměrně k tomu i snížení pojistného (rozumí se pro další pojistné období po změně). Jestliže druhá strana takové řešení nepřijme v určité lhůtě, začala by plynout posledního dne této lhůty tomu, kdo dal tento návrh, výpovědní lhůta (kratší než obvyklá, zřejmě osmidenní) a jejím uplynutím pak pojištění zanikne. Výpověď, která se váže k právům spotřebitele, je popsána v kapitole 2.2 – Ochrana spotřebitele de lege ferenda. 1.3.2 Dohoda Pojistná smlouva i pojištění zaniká dohodou. Dohoda musí mít písemnou formu a měla by obsahovat okamžik zániku pojištění a způsob vzájemného vyrovnání závazku.

80


1.3.3 Pro neplacení pojistného V ustanovení, vztahujícím se k zániku pojištění pro nezaplacení pojistného, by bylo vhodné sjednotit délku odkladné lhůty, ve které má být pojistné po splatnosti zaplaceno v odkladnou lhůtu o jedné stejné délce, např. 3 měsíce (ať jde o pojistné za první pojistné období, jednorázové pojistné nebo pojistné za další pojistná období). Rovněž je nutno stanovit pojistiteli povinnost písemně upomenout o zaplacení dlužného pojistného v této odkladné lhůtě s upozorněním na následky zániku pojištění, pokud nebude pojistné zaplaceno. Toto písemné upomenutí ze strany pojistitele musí být odesláno alespoň jeden měsíc před uplynutím uvedené lhůty. V životním pojištění, jde-li o pojištění pro případ smrti, které bylo sjednáno na stanovený počet let, by mělo zanikat toto pojištění pro neplacení pojistného bez nároku na redukci. U životního pojištění s běžným pojistným, pokud bylo zaplaceno pojistné za dobu stanovenou v pojistných podmínkách a pojistné za další období nebylo zaplaceno ve stanovené lhůtě, měnilo by se pojištění na pojištění se sníženou pojistnou částkou (redukce pojistné částky), a to bez povinnosti platit další pojistné. Pokud snížená pojistná částka, případně snížený roční důchod budou menší než částky sjednané v pojistné smlouvě, dojde k redukci pojistné doby, nebylo-li stanoveno jinak. K redukci dojde prvního dne po uplynutí lhůty, jejímž uplynutím by jinak pojištění zaniklo pro neplacení pojistného. 1.3.4 Uplynutím doby, na kterou bylo pojištění sjednáno Pojištění zaniká uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno. U pojištění sjednaného na dobu určitou lze stanovit v pojistných podmínkách nebo dohodnout v pojistné smlouvě automatické prodloužení trvání pojištění, (tzv. mlčenlivé prodloužení). To znamená, že uplynutím doby, na kterou bylo pojištění sjednáno, pojištění nezaniká, pokud jedna nebo druhá strana pojistného vztahu nesdělí v určité lhůtě před uplynutím tohoto pojistného období, že na dalším pojištění nemá zájem. Pokud tedy nezanikne uplynutím doby pojištění, je třeba rozlišit, zda nejde o nové pojištění za stejných podmínek či o změnu pojištění původního. 1.3.5 Jiným způsobem uvedeným v zákoně o pojistné smlouvě Jde zejména o tyto způsoby zániku pojistné smlouvy, resp. pojištění, které by měly být i v novém zákoně obsaženy: 1. Pojištění zaniká zánikem pojistného nebezpečí, pojistného zájmu nebo pojištěné věci nebo jiné majetkové hodnoty, smrtí pojištěné fyzické osoby nebo zánikem pojištěné právnické osoby, nestanoví-li zákon, pojistné podmínky nebo pojistná smlouva jinak. 2. Pojištění zaniká pro nesouhlas pojistníka s vyšším pojistným, jak je zmíněno v bodě 1.2.4 – Pojistné. 3. Odstoupením od pojistné smlouvy ze strany pojistitele pojištění zaniká v případě vědomého porušení „oznamovací povinnosti“ pojistníka či pojištěného, jak bylo popsáno v bodě 1.2.5.4 – Následky porušení povinností. Odstoupením od pojistné smlouvy se smlouva ruší od počátku, nestanoví-li jinak právní předpis nebo nebylo-li dohodnuto jinak. 4. Ve škodním pojištění odstoupením od pojistné smlouvy ze strany pojistníka pojištění zaniká, pokud uzavřel pojistnou smlouvu, jíž vzniklo vícenásobné pojištění, aniž věděl o ostatních pojištěních (bod 1.6.2 – Pojištění škodní). Pojistné rozpravy 7

81

5. V životním pojištění odstoupením od pojistné smlouvy ze strany pojistitele pojištění zaniká v případě nesprávně uvedeného data narození, jak je zmíněno v bodě 1.2.5.4 – Následky porušení povinností. 6. V životním pojištění dojde k zániku pojištění odvoláním souhlasu pojištěného, uzavřel-li pojistník pojistnou smlouvu na pojištění cizího rizika ve prospěch třetí osoby nebo smlouvu o pojištění cizího rizika. Pojištění zanikne dnem doručení tohoto odvolání pojistiteli. 7. V životním pojištění zaniká výplatou odbytného, jak je popsáno v bodě 1.3.6 – Pojistné ve vztahu k zániku pojištění. 8. Odmítnutím plnění zanikne pojištění, je-li pojistná událost zapříčiněna skutečností, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohl pojistitel zjistit při sjednávání pojištění a která byla podstatná pro uzavření pojistné smlouvy (bod 1.2.5.4 – Následky porušení povinností). Pokud pojistné plnění bylo již vyplaceno, má pojistitel právo na jeho vrácení, nejde-li o pojištění odpovědnosti za škodu. 9. Změnou v osobě vlastníka pojištěného majetku pojištění zaniká, pokud nebylo dohodnuto, že přechází na nabyvatele majetku. 10. Odstoupení od smlouvy ze strany pojistníka souvisí s ochranou spotřebitele, jak je zmíněno v kapitole 2.2 – Ochrana spotřebitele de lege ferenda. 1.3.6 Pojistné ve vztahu k zániku pojištění Podle nové právní úpravy by měl pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Pokud v důsledku pojistné události odpadl důvod dalšího pojištění, náleželo by pojistiteli pojistné do konce pojistného období, v němž nastala pojistná událost. Jednorázové pojistné by náleželo pojistiteli vždy celé, jestliže se strany smlouvy nedohodly jinak, nebo nestanoví-li jinak zákon o pojistné smlouvě (např. by stanovil výši poměrného pojistného ve vztahu k době pojištění). V životním pojištění by měl pojistník za určitých okolností nárok na odbytné, nebo-li na odkup pojištění. Pojistníkovi by bylo vyplaceno odbytné na jeho žádost tehdy, jestliže by běžné pojistné bylo zaplaceno alespoň za dva roky. U jednorázového pojištění by muselo být pojištění sjednáno na dobu delší než jeden rok. Odbytné se týká i pojištění s redukovanou pojistnou částkou. Právo na odbytné nevzniká v pojištění pro případ smrti, které bylo sjednáno na přesně stanovenou dobu. Dnem, kdy by bylo odbytné vyplaceno v hotovosti, nebo vystaven šek, nebo dán příkaz k provedení výplaty peněžnímu ústavu, by pojištění zaniklo. 1.4

Právní úprava postihů

1.4.1 Postih jako přechod práva na náhradu škody či obdobného práva Ustanovení týkající se přechodu práva na náhradu škody či obdobného práva na pojistitele by náleželo v novém zákoně do části vztahující se ke škodnímu pojištění. Takové řešení obsahoval i zákon č. 145/1934 Sb. z. a n. Toto zařazení ostatně souvisí s principem náhrady škody, který má ve svém důsledku zabránit kumulativnímu odškodnění, tedy situaci, kdy by pojištěný dostal plnění od pojistitele a zároveň odškodnění od osoby, odpovědné za pojistnou událost. Úpravu obsaženou v ustanovení § 813 a 827 ObčZ je žádoucí sjednotit, neboť není nutné, když pojištění majetku a odpovědnosti se řadí mezi pojištění škodní, aby subrogace

82


byla upravena jednou pro pojištění majetku a jednou pro pojištění odpovědnosti. Dále je vhodné, aby přechod nároků na pojistitele bylo možno realizovat nejen od pojištěného, ale i od toho, komu vzniklo právo na pojistné plnění. Jestliže tedy pojištěný nebo ten, komu vzniklo právo na pojistné plnění, by měl proti jinému právo na náhradu škody, nebo jiné obdobné právo, které mu vzniklo v souvislosti s pojistnou událostí, přecházelo by jeho právo na pojistitele až do výše plnění, které mu pojistitel poskytl. Na pojistitele pak nepřecházejí nároky uvedené výše proti osobám, které s pojištěným nebo s tím, komu vzniklo právo na pojistné plnění, žijí ve společné domácnosti, nebo které jsou na něj odkázány svou výživou, a proti jeho zaměstnanci. To však neplatí, jestliže tyto osoby způsobily škodu úmyslně. Pojištěný nebo ten, komu vzniklo právo na pojistné plnění, by byl povinen vůči jinému zabezpečit pro pojistitele právo na náhradu škody, nebo jiné právo, které mu v souvislosti s pojistnou událostí vzniklo. Vzdal-li se těchto svých práv nebo práva na jejich zajištění, anebo zmařil-li přechod těchto nároků na pojistitele, má pojistitel právo snížit pojistné plnění až do výše částek, které by jinak mohl získat. Projeví-li se následky tohoto jednání až po výplatě pojistného plnění, má pojistitel právo na vrácení vyplaceného pojistného plnění až do výše částek, které by jinak získal. Snížit pojistné plnění nelze u povinného pojištění odpovědnosti za škodu. 1.4.2 Postih jako originární nárok pojistitele a snížení plnění I nový zákon by měl upravit toto originární právo pro pojištění odpovědnosti za škodu. Postihovalo by se způsobení škody pojištěným v důsledku požití alkoholu, dále by pak postih vycházel ze skutečnosti, kdy pojistitel nemohl snížit v povinném pojištění odpovědnosti za škodu pojistné plnění. Jestliže pojištěný způsobil škodu ve stavu, do něhož se přivedl vlastní vinou následkem požití alkoholu nebo aplikací omamných a psychotropních látek, měl by pojistitel proti němu právo na postih, tedy na náhradu toho, co za něho plnil. Snížit v tomto případě pojistné plnění nelze u povinného pojištění odpovědnosti za škodu. Částku, o kterou by pojistitel takto nemohl své plnění snížit, je oprávněn požadovat na pojištěném jako postih. Dále by byl pojistitel oprávněn uplatnit postih ve všech dalších případech porušení povinností pojištěným, kdy by nemohl u povinného pojištění odpovědnosti snížit pojistné plnění. Postih by byl oprávněn požadovat v takové výši, v jaké nemohl snížit pojistné plnění. Okolnosti, za kterých lze snížit pojistné plnění, jsou zmíněny v bodě 1.2.5.4 – Následky porušení povinností. 1.5

Výklad pojistné smlouvy

Výklad pojistné smlouvy i podle nového zákona musí vycházet z obecných ustanovení občanského zákoníku týkajících se právních úkonů. Dále k interpretaci pojistné smlouvy přispějí zejména ustanovení první části nového zákona obsahující vymezení pojmů, které nový zákon používá. Zejména v části zákona týkající se škodního pojištění jsou pro výklad pojistné smlouvy důležitá ustanovení definující pojem škodního pojištění a v části zákona obsahující pojednání o pojištění na pojistnou částku, je z hlediska výkladu pojistné smlouvy důležité vymezení pojmu pojištění na pojistnou částku. Pojistné rozpravy 7

83

Nový zákon o pojistné smlouvě bude soukromoprávní úpravou, pro níž obecně platí zásada smluvní volnosti, zakotvená v ustanovení § 2 odst. 3 ObčZ a v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který říká, že každý může činit, co není zákonem zakázáno. Vzhledem ke skutečnosti, že zákon o pojistné smlouvě upravuje poměrně závažnou problematiku, která při vágnosti právní úpravy může mít vážný dopad do práv pojistníka, pojištěného, resp. toho, komu vznikne právo na pojistné plnění, je třeba prostřednictvím výčtu kogentních ustanovení jasně určit, od kterých ustanovení se strany pojistné smlouvy nemohou odchýlit. Pokud by se pak smluvní strany od těchto norem odchýlily, byly by jejich projevy vůle neplatné. 1.6

Druhy, způsoby a odvětví pojištění

Hlava XV, části osmé občanského zákoníku upravuje druhy pojištění, nikoliv však způsoby a odvětví pojištění. Jak je řečeno v kapitole 1.1 – Úvod, nový zákon by v podstatě převzal druhy pojištění ze stávající právní úpravy a ohledně odvětví pojištění by odkázal na zákon o pojišťovnictví, kde by po novele tohoto zákona byla odvětví pojištění zakotvena v souladu s normami Evropské unie. V kapitole 1.1 je rovněž vysloven názor, že by měl nový zákon rozlišit kromě druhů a odvětví pojištění též určité způsoby pojištění a sice pojištění škodní a pojištění na pojistnou částku. O těchto způsobech pojištění je pojednáno níže. 1.6.1 Druhy a odvětví pojištění Ohledně druhů pojištění lze zachovat dosavadní koncepci, tj. pojištění majetku, odpovědnosti za škodu a pojištění osob. Pojištěním majetku by se pak rozumělo pojištění věci nebo jiné majetkové hodnoty pro případ jejího poškození, zničení, ztráty, odcizení nebo jiných škod, které na ní vzniknou nebo způsobí jinou majetkovou újmu. Vedle pojištění majetku, resp. pojištění věci a jiného majetku, a pojištění odpovědnosti se pak v rámci škodního pojištění naskýtá ještě pojištění výloh, které se sjednává pro případ vynaložených nákladů vyvolaných škodní událostí, popř. i pojištění úrazové. Druhy pojištění se budou členit na odvětví podle zákona o pojišťovnictví. Souvislost mezi druhy a způsoby pojištění je tato: v pojištění majetku a odpovědnosti za škodu jde o pojištění škodní, zatímco u pojištění osob půjde o pojištění na pojistnou částku u životního pojištění, u úrazového pak o pojištění škodní nebo na pojistnou částku. Tam, kde lze sjednat pojištění jako škodní i na pojistnou částku, bude záležet na dohodě mezi pojistitelem a pojistníkem, jaký způsob pojištění bude sjednán v pojistné smlouvě. 1.6.2 Způsoby pojištění – pojištění škodní U škodního pojištění, jehož charakteristika je uvedena výše, je tedy účelem úhrada škody vzniklé pojistnou událostí. V souvislosti s principem odškodnění (tento princip znamená, že se oprávněný nemůže rizikovým pojištěním obohatit) je třeba, aby nový zákon v ustanoveních vztahujících se ke škodnímu pojištění vymezil některé pojmy – zejména pojem pojistná hodnota, pojistná částka, přepojištění, podpojištění, množné a vícenásobné (dvojné) pojištění, neboť v případě pojistné události ze škodního pojištění pojistitel poskytne plnění v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou, které nepřesáhne vzniklou a prokázanou škodu, nejvýše však do výše pojistné hodnoty v okamžiku vzniku

84


pojistné události. Pojistné plnění nesmí přesáhnout pojistnou hodnotu, nestanoví-li zákon o pojistné smlouvě jinak. Pojistná hodnota a pojistná částka Nový zákon o pojistné smlouvě by rovněž zmiňoval pojem pojistná hodnota. Ta se v praxi vyjadřuje rozdílnými, ale možnými způsoby – např. náklad na opravu, náklad na znovuzřízení, náklad na pořízení věci nové, časová cena věci, obecná cena věci, škoda, apod. Nepochybně je nezbytné, aby vyjádření pojistné hodnoty bylo jednoznačné a porovnatelné. Pojistná hodnota je tedy hodnota pojistného zájmu a přestavuje nejvyšší možnou majetkovou újmu, která může v důsledku pojistné události nastat. Ve srovnání s pojistnou hodnotou představuje pojistná částka nejvyšší dohodnuté pojistné plnění z pojistné události. Pojistná částka je částka stanovená v pojistné smlouvě jako nejvyšší hranice pojistného plnění. Výše pojistné částky by měla odpovídat výši pojistné hodnoty. Dohodnout nižší pojistnou částku lze, odpovídá-li to zájmu omezit rozsah pojištění k výši pojistného. Pokud nebyl tento záměr a pojistná částka nedosahuje pojistnou hodnotu, dochází k podpojištění, je-li tomu naopak, dochází k přepojištění. Z výše uvedeného vyplývá, že přepojištění je stav, kdy pojistná částka převyšuje pojistnou hodnotu. Pojistník event. pojistitel má právo navrhnout snížení pojistné částky při současném poměrném snížení pojistného pro další pojistné období následující po této změně. S nepřijetím takového návrhu druhou stranou v zákonem stanovené lhůtě pak souvisí zánik pojistné smlouvy, resp. pojištění, jak je popsáno v bodě 1.3.1 – Výpověď. O důsledcích přepojištění, kdy pojistná smlouva byla pojistníkem uzavřena s úmyslem získat přepojištěním bezdůvodné obohacení, je pojednáno v bodě 1.2.3 – Pravidla uzavírání pojistné smlouvy a předpoklady její platnosti. Jde-li o podpojištění, tj. je-li pojistná částka v době pojistné události nižší než pojistná hodnota, poskytne pojistitel pojistné plnění v poměru výše pojistné částky k pojistné hodnotě. Pro pojištění majetku by pak zákon o pojistné smlouvě speciálně určil, že pojistná hodnota majetku představuje jeho obecnou cenu, pokud není stanoveno jinak. Strany smlouvy si mohou v pojistné smlouvě dohodnout pojistnou hodnotu pojištěného majetku, bude-li zachován princip škodního pojištění. Jestliže takto pojištěný majetek ztratil podstatnou část své hodnoty, jsou obě strany oprávněny požadovat snížení výše dohodnuté pojistné hodnoty nebo vypovědět pojistnou smlouvu v určité lhůtě od okamžiku, kdy tuto skutečnost zjistily. U pojištění sjednaného na novou cenu pojistitel poskytne pojistné plnění ve výši nákladů na znovuzřízení nebo pořízení nové věci stejného druhu a kvality za podmínky, že bude prokázáno znovuzřízení nebo pořízení nové věci. V pojištění odpovědnosti za škodu by pak zákon o pojistné smlouvě stanovil, že pojistná hodnota představuje rozsah a výši škody, za kterou pojištěný podle zákona odpovídá v důsledku pojistné události. V případě pojištění odpovědnosti za škodu převzaté nad rámec stanovený zákonem, je pojistnou hodnotou rozsah odpovědnosti za škodu takto dohodnutý. V pojištění výloh představuje pojistná hodnota rozsah a výši prokázaných nákladů, které může pojištěný vynaložit v důsledku škodní události. Je-li v pojištění výloh zahrnuto i pojištění zisku, pak pojistná hodnota představuje výši očekávaného zisku a očekávaných stálých nákladů pojištěného, není-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak. Množné pojištění Toto pojištění by mělo být v novém zákoně upraveno takto: Pojistné rozpravy 7

85

Množné pojištění vznikne, je-li totéž pojistné nebezpečí pojištěno pro stejnou dobu u několika pojistitelů či pouze u jednoho pojistitele několika pojistnými smlouvami. U množného pojištění může jít o soupojištění nebo o souběžné pojištění. Soupojištění vznikne uzavřením smlouvy (smlouva o soupojištění) mezi pojistníkem a více pojistiteli, příp. mezi pojistiteli a výše součtu podílů jednotlivých pojistitelů nepřesáhne pojistnou hodnotu. Podmínkou platnosti smlouvy o soupojištění je dohoda pojistitelů o tom, kdo je vedoucím pojistitelem. Tento vedoucí pojistitel spravuje smlouvu o soupojištění, přijímá pojistné a oznámení o pojistné události, vede šetření nezbytná ke zjištění rozsahu povinnosti pojistitelů poskytnout pojistné plnění, apod. Ve smlouvě o soupojištění je dohodnuta výše podílů jednotlivých pojistitelů na závazcích, které vyplývají z uzavřené smlouvy o soupojištění. Žádný z pojistitelů neodpovídá za závazky druhého pojistitele, pokud smlouva o soupojištění nestanoví jinak. Právo na pojistné plnění má pojištěný až do výše dohodnutého podílu vůči každému pojistiteli zvlášť. Souběžné pojištění vzniká mezi pojistníkem a několika pojistiteli, s nimiž pojistník uzavřel pojistné smlouvy, a výše podílů jednotlivých pojistitelů nepřesáhne úhrnem pojistnou hodnotu. Zde si pojistník sám vybere několik pojistitelů, kteří pojistí jeho pojistné riziko podle určených částí tak, aby jejich souhrn nepřevýšil pojistnou hodnotu. Vícenásobné (dvojné pojištění) O vícenásobné (dvojné) pojištění jde tehdy, vztahují-li se dvě nebo více pojištění na totéž pojistné nebezpečí pojištěné pro stejné období a souhrn pojistných částek přesahuje pojistnou hodnotu. Tato situace znamená kumulované pojistné krytí stejného zájmu proti stejnému riziku u několika pojistitelů na pojistnou částku ve svém celku převyšující pojistnou hodnotu. Je to z hlediska principu škodního pojištění nežádoucí stav, kterému by měl nový zákon zabránit. Měl by tedy stanovit povinnost pojistníkovi, aby neprodleně oznámil každému dotčenému pojistiteli ostatní pojištění a pojistitele a uvedl pojistné částky. Pokud dojde k pojistné události, pak každý pojistitel, který zjistil, že jde o vícenásobné pojištění, plní za celou škodu, nejvíce však do výše pojistné částky sjednané v pojistné smlouvě, kterou je vázán. O poskytnutém plnění pak informuje ostatní pojistitele, o kterých se dověděl. Pojistitelé se mezi sebou vypořádají v poměru, v jakém jsou k sobě pojistné částky sjednané v pojistné smlouvě, kterou jsou vázáni vůči pojistníkovi. Pokud došlo k pojistné události, nemůže pojistitel změnit nebo zrušit v neprospěch ostatních pojistitelů žádné pojištění, které sjednal a patří do vícenásobného pojištění. O důsledcích vícenásobného pojištění, kdy pojistná smlouva byla uzavřena pojistníkem s úmyslem získat bezdůvodné obohacení na úkor pojistitelů, je pohovořeno v kap. 1.2.3. – Pravidla uzavírání pojistné smlouvy a předpoklady její platnosti. 1.6.3 Způsoby pojištění – pojištění na pojistnou částku Toto pojištění není založeno na principu náhrady škody a pravidla uvedená v předcházející kapitole se neaplikují. Plnění pojistitele se neváže na skutečně utrpěnou a prokázanou škodu, ale spočívá v zaplacení částky, která byla dohodnuta při uzavírání smlouvy. Tato částka, resp. pojistné plnění, se poskytne buď jednorázově nebo v podobě opakovaného pojistného plnění, tedy jako důchod.

86


Základem pro výpočet pojistného plnění je pojistná částka, pojistná hodnota se neurčuje. Za takových okolností se tedy nehovoří o přepojištění a několikanásobné pojištění je povoleno. Pokud dojde k pojistné události, kterou zaviní třetí osoba, má osoba oprávněná z pojistného plnění kromě tohoto pojistného plnění rovněž nárok na odškodnění od třetí odpovědné osoby a pojistitel nemá právo subrogace.

2. OCHRANA SPOTŘEBITELE V POJIŠTĚNÍ 2.1 Ochrana spotřebitele de lege lata Ochrana spotřebitele je v České republice stále ještě v počátcích. Bohužel neexistují silná zájmová sdružení spotřebitelů, která by chránila práva občana – spotřebitele, takže ten je nucen spoléhat jen na příslušné státní orgány, kterým ze zákona dozor nad dodržováním povinností týkajících se ochrany spotřebitele přísluší. V r. 1992 byl sice schválen zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, který byl potom několikrát novelizován, ale tento zákon se zřejmě nevztahuje na služby poskytované pojišťovnami. Toto lze vyvodit z následujících skutečností: Všeobecným orgánem dozoru nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele je Česká obchodní inspekce. Dozor nad dodržováním povinností stanovených v § 8 až 10 a v § 14 zákona o ochraně spotřebitele v oblasti obchodu a služeb provádějí příslušné živnostenské úřady. Lze si těžko představit, že by tak vysoce odbornou činnost, kterou pojišťování beze sporu je, kontrolovala Česká obchodní inspekce nebo příslušný živnostenský úřad. Podle zákona č. 185/1991 Sb. (zákon o pojišťovnictví) je orgánem státního dozoru nad pojišťovnictvím Ministerstvo financí. Výkon státního dozoru s ohledem na ochranu spotřebitele je však zabezpečen nepřímo. V současné právní úpravě plyne ochrana spotřebitele v oblasti pojišťovnictví zatím dále jen z občanského zákoníku, aniž by ovšem tento zákoník stanovoval, že o ochranu spotřebitele jde. Takovým ustanovením je např. § 800 odst. 2 ObčZ, umožňující každému z účastníků vypovědět smlouvu do dvou měsíců po jejím uzavření, nebo ustanovení § 791 odst. 2 ObčZ, ukládající pojistiteli vydat tomu, kdo s ním pojistnou smlouvu uzavřel, pojistku jako písemné potvrzení o uzavření pojistné smlouvy. Bohužel už občanský zákoník neukládá pojistiteli povinnost předat pojištěnému nebo pojistníkovi před uzavřením smlouvy kopii návrhu na její uzavření, ani všeobecné pojistné podmínky. Další zákonná ustanovení omezující pojistitele tak, jako je tomu např. v Rakousku, náš právní řád nezná. Z výše uvedeného lze tedy soudit, že ochrana spotřebitele v pojišťovnictví je nedostatečná a musí být v mnohém doplněna. Rakouská zákonná úprava naproti tomu ochraňuje spotřebitele v souladu s normami Evropské unie. Nedostatečnost ochrany spotřebitele v České republice je výsledkem vývoje nedávné minulosti, kdy pojištění provozovala jedna státní pojišťovna, právně bylo pojištění upraveno občanským a hospodářským zákoníkem, dále pak zákoníkem mezinárodního obchodu a příslušnými vyhláškami Ministerstva financí – tedy vcelku přehledná situace. Jiná je ovšem situace nyní, kdy na trhu působí již několik desítek pojišťoven včetně zahraničních. Místo vyhlášek Ministerstva financí, které upravovaly jednotně pojistné Pojistné rozpravy 7

87

podmínky pro příslušná pojištění, je nyní množství všeobecných pojistných podmínek stanovovaných (i když pod státním dozorem Ministerstva financí) jednotlivými pojišťovnami. Zvětšuje se množství pojistných produktů uváděných na trh za pomoci mnohdy zavádějících reklam, stejně tak se zvyšuje tlak pojistitele na dosahování stále lepších výsledků v souvislosti s uzavíráním pojistných smluv. Za takového stavu je rozšíření ochrany spotřebitele, a to i s ohledem na možný vstup České republiky do Evropské unie, více než žádoucí. 2.2

Ochrana spotřebitele de lege ferenda Ochrana pojistníka (popř. pojištěného, resp. toho, kdo má právo na pojistné plnění) jako spotřebitele, by měla být vtělena jednak do nového zákona o pojistné smlouvě, jednak do zákona o pojišťovnictví. Ustanovení ochraňující spotřebitele z hlediska pojistné smlouvy budou zařazena v zákoně o pojistné smlouvě. V zákoně o pojišťovnictví pak mohou být ustanovení o ombudsmanovi, jako o novém orgánu ochrany spotřebitele v pojišťovnictví. Jedním z aspektů této ochrany, obsaženém v zákoně o pojistné smlouvě, by měla být i povinnost pojistitele poskytnout adresu ústředí a pobočky, dále stanovení minimálního povinného obsahu pojistné smlouvy a pojistky. Pojistná smlouva musí obsahovat určení účastníků pojištění, dále zda jde o pojištění škodní nebo na pojistnou částku, určení podmínek vzniku a zániku práva na plnění, pojistné nebezpečí, výši pojistného a způsob jeho placení a splatnost, dobu trvání pojištění a pojistné smlouvy. Pojistka pak musí obsahovat údaje uvedené v tomto odstavci a smluvní ujednání odchylná od všeobecných pojistných podmínek. Ohledně uzavírání pojistné smlouvy, kdy osoba žádající o pojištění užije předtištěných formulářů pojistitele, by bylo vhodné stanovit, jak dlouho musí být tato osoba vázána svou nabídkou. Před uzavřením pojistné smlouvy musí mít pojistník právo na kopii formuláře své žádosti a všeobecné pojistné podmínky. Neposkytne-li pojistitel takové doklady, je třeba upravit pro pojistníka speciální právo výpovědi realizovatelné do dvou týdnů od obdržení pojistky, jako je tomu v rakouské právní úpravě. Ochranu pojistníka v tomto případě nezabezpečí ustanovení § 800 odst. 2 ObčZ, jehož text, jak vyplývá z bodu 1.3.1 – Výpověď, bude obsahovat i nová právní úprava. Toto ustanovení zůstane i nadále dispozitivní, může být tedy pojistitelem ve všeobecných pojistných podmínkách upraveno i jinak, nebo zcela vyloučeno. Za úvahu stojí, zda by nebylo rovněž vhodné stanovit, která ujednání pojistné smlouvy jsou ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ neplatná. Byla by to: 1. Ustanovení dávající pojistiteli neodůvodněně dlouhou lhůtu, ve které může rozhodnout, zda přijme či nepřijme nabídku pojistníka na uzavření pojistné smlouvy. Tato úprava by však byla možná jen tehdy, pokud by ustanovení upravující uzavření pojistné smlouvy (bod 1.2.3.1 – Uzavírání pojistné smlouvy) bylo dispozitivní, neboť v opačném případě je lhůta omezena jedním měsícem. 2. Ustanovení, že pojistitel neposkytne náhradu za škody způsobené osobou jednající za pojistitele, ať už škodu způsobí tato osoba úmyslně nebo z nedbalosti. 3. Ustanovení dovolující předat spotřebiteli sdělení, které ho znevýhodňuje vůči pojistiteli. Pojistník by rovněž měl mít právo odstoupit od smlouvy. Mohl by tak učinit v tom případě, kdy by pojistnou smlouvu uzavřel jinde než v obchodním místě pojistitele. Tý-

88


denní lhůta pro odstoupení by běžela od obdržení pojistky s pokynem vztahujícím se k tomuto právu. Pokud by pojistník nebyl o tomto právu vyrozuměn, prodloužila by se lhůta na jeden měsíc. Pojistná smlouva by se v tomto případě rušila od počátku. Ustanovení vztahující se k neplatnosti pojistné smlouvy, stejně tak jako právo pojistníka odstoupit od smlouvy, by byla zařazena v úvodní, resp. první části zákona o pojistné smlouvě. Všechna ustanovení zajišťující ochranu spotřebitele musí mít kogentní charakter, neboť v tomto případě se naplňuje účel spravedlivého vyrovnání zájmu smluvních stran. Orgánem dohlížejícím nad dodržováním právních norem týkajících se ochrany spotřebitele by bylo Ministerstvo financí, popř. ombudsman pro pojišťovnictví, jako nový orgán ochrany spotřebitele. V dizertační práci byla rovněž navržena právní úprava postavení ombudsmana – nového orgánu ochrany spotřebitele a pojišťovací rady jako nového poradního nebo pomocného úřadu podřízeného Ministerstvu financí. Na jedné straně stojí zájmy pojistitelů, které by reprezentovala v podstatě pojišťovací rada, na straně druhé pak zájmy spotřebitelů, které by hájil ombudsman v pojišťovnictví. Tak by se na pojišťovacím trhu zajistilo vyvážení zájmů pojistitelů jako poskytovatelů pojišťovacích služeb a pojistníků, resp. pojištěných jako spotřebitelů těchto služeb.


89

Resumé

INSURANCE CONTRACT DE LEGE FERENDA These selected passages from a doctoral thesis in which formal and substantial amendments of the legislation governing the insurance contract are being published at a most opportune moment, for the work on the new legal provisions is going on and the statement of intent, the first step in the drafting of a new bill, is due to be presented to the government next Spring. The paper is based on an extensive research, including a comparative study of Austrian and Polish legislation as well as of the pre-WW II Czech legislation and the European directives, insofar as they bear on the subject. At present, the provisions regulating the insurance contract are part of the Civil Code. Under the new legislation a separate law on the insurance contract is preferred for formal as well as historical reasons, although it will also require some amendment of the Commercial Code to account for insurance contracts for commercial entities. The introductory part of the bill should contain requirements regarding the form and content of the insurance contract, as well as general provisions that apply to all types, branches and modalities of insurance. It should set forth the definitions of the basic concepts, such as insured risk, insured interest, insured event, the parties to the contract, their rights and duties, premiums, the role of intermediaries and so on. The sections of the bill that follow should stipulate provisions dealing with specific types and modalities of insurance, adopting in principle the classification of the former as it stands now in the Civil Code and, in the case of the latter, distinguishing between insurance based on indemnity (pure risk) and insurance based on sum insured (capital). Furthermore, the bill should determine which of the provisions are mandatory and which can be modified by agreement of the parties. It should also ensure consumer protection, possibly by instituting an ombudsman.

90



91

Redakční kruh: doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc., Ing. Eva Ducháčková, CSc., doc. JUDr. Marie Karfíková, CSc., Mgr. Miroslav Langhammer, RNDr. Lucie Mazurová, Ph.D., Ing. Jaroslav Mesršmíd, CSc. (předseda), JUDr. Věra Škopová Vedoucí redaktorka: Mgr. Eva Trojanová © Přetisk a rozmnožování je povoleno pouze se souhlasem redakce.

Vydala Česká asociace pojišťoven, do výroby předáno v prosinci 1999 Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1 (tel. 2487 5629, fax 2487 5625) E–mail: [email protected] Internet: http://www.cap.cz

92


Pojistné rozpravy 7 POJISTNĚ TEORETICKÝ BULLETIN

Recommend Documents