Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
LENKA POSPÍŠILOVÁ
POJETÍ RODINY V POHÁDKÁCH BOŽENY NĚMCOVÉ A KARLA JAROMÍRA ERBENA vztah k biedermeieru a romantismu
BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Urválková, Ph.D. 2007
Masaryk University Faculty of Arts Department of Czech Language and Library Studies
LENKA POSPÍŠILOVÁ
THE CONCEPTION OF FAMILY IN FAIRYTALES BY BOŽENA NĚMCOVÁ AND KAREL JAROMÍR ERBEN and the Employment of Biedermeier and Romanticism in Them
BACHLORE MAJOR THESIS
Supervisor: Mgr. Zuzana Urválková, Ph.D. 2007 -2-
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………..………………………... -3-
Poděkování: Děkuji Mgr. Zuzaně Urválkové, Ph.D. za podnětné rady k mé bakalářské diplomové práci. -4-
OBSAH 1. ÚVOD
6
2. OBDOBÍ NÁRODNÍHO OBROZENÍ 2.1.
Dobový kontext a synkretismus literárních postupů (biedermeier, romantismus, realismus)
7
2.2.
Folklórní tradice a pohádkářské dílo Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena 9
2.3.
Otázky
12
3. KULT RODINY 3.1.
Typy postav (muž, žena)
14
3.2.
Funkce postav
14
3.3.
Konflikt v rodině a společnosti
17
3.3.1. Způsob řešení konfliktu
19
3.3.2. Scelování rodiny
20
3.3.3. Shrnutí
22
4. VZTAH RODINA – ŘÁD, ZBOŽNOST 4.1.
Erbenův mýtus
24
4.2.
Zbožnost u Němcové
26
4.3.
Vztah základních jistot biedermeieru: rodina – řád, zbožnost
27
5. POETIKA NĚMCOVÉ A ERBENA 5.1.
Rodina a prostředí
29
6. SYNKRETISMUS 6.1.
Rysy biedermeieru a romantismu (a ostatních –ismů)
32
7. ZÁVĚR 7.1.
Rodina a jistota
35 37
8. LITERATURA -5-
1. ÚVOD Tato bakalářská diplomová práce se bude zabývat Národními báchorkami a pověstmi Boženy Němcové a Českými pohádkami Karla Jaromíra Erbena. Prostřednictvím těchto dvou pohádkových děl bude zkoumáno pojetí rodiny jako dominantní jistoty příznačné pro biedermeier a synkretismus ostatních -ismů zejména první poloviny 19. století. Je důležité mít stále na zřeteli situaci tohoto období, která byla značně mnohovrstevnatá. Jednotlivé literární proudy se vzájemně ovlivňovaly, prostupovaly a otevíraly se novým stylovým možnostem. Podobně byly stírány i přesné hranice mezi jednotlivými obdobími. Nutno podotknout, že pro tuto práci není podstatné ani přínosné zabývat se přesným časovým rozdělením etap národního obrození ani problematikou jednotlivých žánrů a jejich různorodostí. Tyto nuance, i když jsou pro pochopení dobové a stylové různorodosti podstatné, nejsou pro mou práci zásadní v tom smyslu, že by mohly nějakým výrazným způsobem ovlivnit následující kroky. Postačíme si se základním vymezením jak dobovým, tak žánrovým, a to se zřetelem k nejdůležitějším časovým mezníkům a charakteristickým rysům. Základní teoretické pojmové vymezení poslouží ke zkoumání funkčnosti žánrů a jejich stylistického zpracování Boženou Němcovou a Karlem Jaromírem Erbenem.
-6-
2. OBDOBÍ NÁRODNÍHO OBROZENÍ 2.1. Dobový kontext a synkretismus literárních postupů (biedermeier, romantismus, realismus) Pro pochopení souvislostí je třeba nejdřív upozornit na několik dobových událostí. V poslední třetině 18. století a na počátku století 19. prodělávaly české země velké změny. V 70. letech se uvolňoval poddanský princip, prosazovala se náboženská a názorová tolerance. V 80. letech byla Josefem II. zrušena cenzura a odstraněno nevolnictví. Docházelo k postupnému přechodu od feudalismu ke kapitalismu. Tou dobou byly české země součástí rakouské říše a usilovaly o národní svébytnost, vyspělost jazykovou i politickou. Roku 1815 skončily porážkou Napoleona napoleonské války. Dalším mezníkem byl rok 1848, kdy nastoupil Bachův absolutismus a s ním spojená cenzura. V době převratných historických mezníků procházela i česká literatura významnými fázemi svého vývoje. Ve 30. letech 19. století měla za sebou důležité kroky. Ustanovením norem spisovného jazyka a chápáním národa jako individuality bylo vytvořeno ideální podhoubí pro další rozvoj národní literatury. Bude užitečné se alespoň rámcově zaměřit na základní tendence dobových literárních proudů. V 18. století nejprve převládaly rysy klasicismu. Vycházel z antického myšlení a přistupoval k člověku jako neměnné hodnotě, držel se přesných, jednoznačných pravidel. V průběhu téhož století se spojil s osvícenskou filozofií. Vzniklý osvícenský klasicismus obdobně tíhnul k humanizaci člověka a společnosti, na kterou působil cestou výchovy. Navíc se zaměřoval na praktické potřeby života. Vyzdvihoval především střízlivý rozum, vylučoval iracionální a fantastické, byl kritický. Koncem 18. století postupně osvícenský klasicismus dozníval - na přelomu století a zhruba v první polovině 19. století vzniklo několik nových literárních proudů. Této fázi národní literatury, etapě národního obrození, byla příznačná mnohovrstevnatost, dominoval synkretismus a složitost časových ohraničení. V popředí byl stále jazyk, národnost a kult lidu. Vedle výchovného významu směřování literatury a rozumového pohledu na svět se začínal prosazovat lidský cit a touha. Toto směřování se přibližně od 30. let 19. století formovalo do různých podob romantismu. Pozornost se soustřeďovala na individuum a jeho subjektivní prožitky, cit a „podvědomí“, motivy tajemna, putování. Určitou tendencí romantismu byl biedermeier. Vymezení tohoto termínu má pohyblivé hranice. Podobně jako se Dalibor Tureček věnuje problematice periodizace literárního vývoje národního obrození a stylovému členěním jednotlivých etap, tak srovnává rozdílné -7-
závěry literárních vědců (Arne Novák, Vojtěch Jirát, Stanislav Sahánek a dalších) a jejich vymezení pojmu biedermeier. Pro tuto práci je důležité Turečkovo tvrzení, že i „navzdory nejednotnosti ve způsobu užití termínu je možno pozorovat poměrnou shodu při stanovování jeho základních obsahových složek“ (TUREČEK 1993: 16). Právě ony základní obsahové složky jsou pro tuto práci zcela postačující, proto není třeba se víc zabývat problematikou spojenou s pojetím termínu a jeho periodizací. Ať je tedy biedermeier označení literární nebo kulturněhistorické epochy, uměleckého stylu, proudu nebo skupiny autorů, pochází toto „označení dobového slohu z německé parodie, která koncem padesátých let 19. stol. zesměšňovala opatrnictví a apolitičnost z času od porážky Napoleona r. 1815, která podle představ vítězů zastavila postup Evropy k demokratizaci, až po revoluční rok 1848.“ (ČESKÁ LITERATURA OD POČÁTKŮ K DNEŠKU 1998: 208). Jedná se o směr představovaný zejména Tylem, v padesátých letech zastoupený např. Erbenovou Kyticí a Babičkou Boženy Němcové. Ze základních rysů této romantické tendence je nutné poukázat na ty, které dominují. Neopomenutelná je souvislost s napoleonskými válkami. Po jejich skončení, roku 1815, dochází ke všeobecnému zklidnění a návratu do domovů. Proto se společnost obrací k tradičním hodnotám, jako je jistota a s ní související rodina, domov a zbožnost. Biedermeier se uchyluje do uzavřených domácích prostor, útulných krajin a soukromého štěstí. S tím souvisí tendence k harmonizování a k idyličnosti. Ideálem biedermeieru je vyrovnanost nebo alespoň hledání cesty ke klidu a harmonii. Zavrhuje výstřední životní styl a staví se proti přílišnému subjektivismu. Vášnivá subjektivita je potom nahrazována skromností, pokorou a nesobeckou láskou, využívá motivu snu. Biedermeier je výchovný, vybírá si vzorově kladného hrdinu. Z hlediska formy tíhne k nadměrné stylizovanosti, květomluvě a využívá detailu. Jak už bylo uvedeno, biedermeier se zaměřuje na jistotu a tíhne k poklidnému domácímu prostředí. Tyto hodnoty jsou v dobové literatuře prezentovány především tradičním modelem uspořádání rodiny, proto stojí v popředí kult rodiny. Ta funguje jako soudržný celek, který je harmonický a současně harmonizuje svoje okolí. Na jeho výsledné podobě a kvalitě se podílí vztahy mezi jednotlivými členy. Je kladen důraz na plnění jejich rolí vůči tomuto celku. Muž zastupuje rodinu navenek, je uznávanou autoritou, ochráncem. Žena stojí v ústraní a zastává vše, co je spjato s vnitřním chodem domácnosti. Velká pozornost je věnována nejmladšímu členu, který zrcadlí rodinné nedostatky a přednosti, je nositelem základních mravních hodnot, pokračovatelem rodiny. Prostřednictvím nejmlad-8-
šího a nejstaršího člena je celá generace provázána těsnými vzájemnými vztahy. Biedermeier uctívá moudrost, důstojnost stáří a naději, kterou skýtá mládí. Mezilidské vztahy nejsou omezeny pouze na vztahy v rodině. V momentě, kdy ji jednotlivec opouští, jsou mu k dispozici pohádkoví pomocníci nebo přátelé, kteří v tom okamžiku fungují a plní tatáž poslání jako plnohodnotní rodinní členové. Za mezník biedermeieru bývá označována Havlíčkova kritika (1845) Tylova Posledního Čecha, ve kterém nalezneme řadu biedermeierovských postupů. Začínalo docházet k napětí romantismu a biedermeieru a postupně se formoval realismus. Ten kladl hlavní důraz na kritický rozum, morálku, výchovu a vzdělávání národa. Na základě výše uvedených základních rysů vyvstává vztah biedermeieru k ostatním dobovým žánrům. Nepřijatelnými rysy z klasicismu jsou pro biedermeier absence soukromí, obecnost, vyhraněný racionalismus a nedostupnost hodnot. Dále neuznává romantickou nedosažitelnost ideálů a vyhrocování protikladů, které brání harmonizaci. Ve vztahu k realismu se staví do opozice k neexistující ideální představě, nezjemňovaným negativním rysům a realitě pojaté jako měřítko všeho. Naopak je pro biedermeier přijatelný klasicistní řád a mravnost, romantické snění a touha po dokonalosti, realistický smysl pro životní podmínky středních vrstev a řešitelnost sociálních problémů (VIKTORA 1996: 58). V období, kdy narůstalo napětí funkce a hodnoty sebevyjadřovací - expresivní (romantismus), výchovné - apelativní (biedermeier) a poznávací (realismus) (ČESKÁ LITERATURA OD POČÁTKŮ K DNEŠKU 1998: 212), nabývala lidová slovesnost nových podob, jak ukážeme v následující kapitole.
2.2. Folklórní tradice a pohádkářské dílo Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena Situace pohádky a folklórní tradice přelomu 18. a 19. století byla následující. V Jungmannově době byl aktuální zájem o historické zpěvy představované Rukopisy, poté byla Čelakovským do literárního kontextu začleněna umělá píseň. Přibližně ve třicátých letech se střetávalo několik skutečností, které napomohly přijetí pohádky jako přínosného a plnohodnotného žánru. Dobové nároky a požadavky tomu byly nakloněny. Jednak se začínal klást důraz na folklórní pohádku v souvislosti s potřebami obrozenecké prózy, jednak se projevovala snaha rozšířit literaturu do širšího okruhu čtenářů (hlavně na městský proletariát a dělnictvo). Nárůst zájmu o tento prozaický žánr byl zřejmý z četnosti děl, která v té -9-
době vyšla. Roku 1834 České prostonárodní obyčeje a písně od Josefa Jaroslava Langera, o čtyři roky později Národní české pohádky a pověsti od Jakuba Malého. Následovaly Národní báchorky od Matěje Mikšíčka. Od roku 1845 postupně vycházely Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy uspořádané Václavem Krolmusem. Z hlediska uměleckých ambicí v pohádkách lidové slovesnosti byla rozhodující čtyřicátá léta. V letech 1845 – 1848 vyšlo Boženě Němcové prvních sedm svazků Národních báchorek a pověstí. Druhé, rozšířené vydání, vyšlo 1854 – 1855. Pohádkovou činností se Němcová zabývala dál i v 50. letech, na Národní báchorky a pověsti navázala Slovenskými pohádkami a pověstmi (1857 – 1858). První pohádky Karla Jaromíra Erbena vycházely časopisecky od roku 1844, soustavně Erben pokračoval v 50. a 60. letech. Celý chystaný cyklus Národních českých pohádek vydal Václav Tille až po Erbenově smrti, a to roku 1905. I přesto, že doba vzniku pohádek obou autorů je v podstatě paralelní, je zřejmý rozdíl jejich autorského zrání. Mladá Němcová českými pohádkami začínala, šlo o její první samostatně vydané literární dílo. Získávala zkušenosti, rozvíjela svoje tvůrčí a vypravěčské schopnosti. Po slovenských pohádkách pohádkovou činnost opustila, pokračovala řadou povídek a roku 1855 proslulou Babičkou. Erbenova pohádkářská činnost byla pomalejší. Celý život se zabýval studiem slovanské mytologie a vědeckou prací (folkloristikou, filologií, historií, literární vědou). Získal tak teoretické poznatky, které aktivně doplňoval sbíráním a zapisováním lidové slovesnosti - písní, lidových zvyků a pohádek. Ty psal v průběhu celého života, jsou vyzrálým celoživotním dílem, zrcadlí v sobě teoretické znalosti, rozhled a literární zkušenosti. V první polovině čtyřicátých let, 1842 – 1845, mu vycházely Písně národní v Čechách, pak pokračoval rozšířeným vydáním Prostonárodní české písně a říkadla (1864). Dále napsal Kytici (1853), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) a nakonec Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869). Na celkovém výsledku se podílí ještě jeden neopomenutelný vliv, a to pohádkářská činnost a studium lidové slovesnosti německých romantiků Jakoba a Wilhelma Grimmů. Roku 1812 a 1815 jim vyšla dvojdílná sbírka pohádek Kinder - und Hausmärchen. O zmíněné autory se Erben opíral hlavně z hlediska pojetí pohádky jako mýtu. U Němcové se naopak dá předpokládat, že jsou ve větší míře zachovány subjektivní rysy. Tyto a další základní rozdílné postupy obou autorů k obdobnému pohádkovému materiálu jsou pro mě nosné především jako možný prostředek k objasnění jejich tvůrčího počinu. Vyvstává také řada odlišností a podobností, které formují jejich styl. Prostřednic- 10 -
tvím zkoumání způsobu, jakým uchopili a zpracovali nejen žánr pohádky, ale i dobové žánry (především romantismus, biedermeier a ostatní -ismy), bude možné hledat odpověď, nakolik je naplnili a přesáhli. U obou autorů převažují pohádky kouzelné (fantastické). Jsou jádrem fondu lidových pohádek, patří k nejstarším a nejčetněji zastoupeným pohádkám. Kořeny jejich významu vycházejí z jednoty reálného a fantaskního, lidského a přírodního prvku, vždy vítězí dobro nad zlem, slabší nad silnějším. Jejich syžety se odvozují z archaických rodových mýtů a obřadů iniciace (zasvěcení), spojených s bolestnou zkouškou odolnosti. U Němcové se vedle kouzelné pohádky objevují i pohádky novelistické (neboli realistické, u kterých je potlačena fiktivnost, nositelem problému je obyčejný člověk, dále je zvýrazněn každodenní život včetně sociální problematiky), pohádky legendární (děj se opírá o biblické postavy) a pohádky zvířecí (jako hlavní nositelé děje vystupují zvířata, pohádky se vyznačují alegoričností a působí mravoučně) (SLOVNÍK LITERÁRNÍ TEORIE 1977: 285; ENCYKLOPEDIE LITERÁRNÍCH ŽÁNRŮ 2004: 472-474). Erben doplňuje kouzelné pohádky anekdotami, bajkami, alegorickými příběhy ze života, příběhy legendárními a bájemi o domácích skřítcích. Němcová a Erben využívají pohádkového fantastického příběhu a klasických pohádkových motivů (nadpřirozené postavy, pohádkoví pomocníci a škůdci, kouzelné předměty), liší se uchopením a zpracováním žánru pohádky. V případě, že bychom se opřeli o vymezení Hany Šmahelové, pohádky Němcové by byly zahrnuty do autorské adaptace. Jde o individualizované, převyprávěné podoby pohádek, ve kterých převládají subjektivní tvůrčí složky nad folklórními. Erben je zařazen do klasické adaptace, která vychází z pojetí pohádek podle bratří Grimmů. Erbenovy pohádky jsou reprodukovány jako památky lidové tvořivosti, a to tak, aby byly v co největší míře uchovány prvky folklórní poetiky (ŠMAHELOVÁ 1989: 104-128). Němcová a Erben se tedy liší v zachycení děje z hlediska subjektivního přístupu k zobrazované skutečnosti a v souvislosti s tím využívají rozdílné narativní postupy. Proto je dobré se chvíli pozdržet u autorského stylu obou autorů. Němcová postupuje v souladu se základním pohádkovým syžetem, příliš se od něho nevychyluje ani v obsahu. Objevuje se u ní záliba v odbočkách jiného typu. Syžet někdy obohacuje a rozvíjí do širších dějových odboček, vytváří někdy až malé „románky“. Zakomponovává vedlejší časová pásma a rozvíjí dějové epizody, čímž zvyšuje dramatičnost a napětí. Také si libuje v obsáhlých popisech. Vykresluje podoby lidí, prostředí, zvyky, práce a vedle každodenních činností neopomíjí citové motivace, lásku. Protože není ovliv- 11 -
něna odbornými postupy jako Erben, zůstává u ní prostor pro osobní reflexe. Vyjádřené autorčiny reflexe se podílí na výsledném dojmu. Je navozen těsný kontakt autora se čtenářem a pocit blízkosti. Objevují se i pasáže reagující na morální, sociální a jiné dobové problémy, jsou zakomponovány tak, že nenarušují pohádkový únik z každodenní reality. K tomu ještě zbývá prostor pro vyjádření idealizovaných představ o spravedlivém, demokratickém uspořádání společnosti. Pohádky Erbena jsou přímočařejší. Nemají tolik popisných odboček, dalo by se říci, že téměř žádné. Erben nemá potřebu barvitě popisovat a líčit, uvádí jenom tolik, kolik je podstatné. Pracuje se stálým systémem výrazových prostředků, podobně nakládá i s dějem. Důsledně postupuje podle pevné kompozice, jednotlivé události se odehrávají v logickém sledu. Bylo by mylné se domnívat, že jde o strohost a potlačování pohádkové barvitosti. Jeho neměnný systém je dokladem základního směřování a přístupu k pohádce jako mýtu. Usiluje o nadčasovost a objektivitu, bohatě se vyskytují symboly, které se vztahují k přírodním jevům, lidskému životu a mýtu.
2.3. Otázky Je nutné podotknout, že autoři nevybočují od základního Proppova syžetu kouzelné pohádky (PROPP 1999), je u nich zachována obecná posloupnost jednotlivých funkcí. I přesto základní konstrukci pohádky přesáhli. Zakomponovali vlastní reflexe, které jsou v těsné blízkosti toho, v čem spatřovali cíl sdělení. Vypravěčský styl a rozdílný přístup Němcové a Erbena k obdobnému pohádkovému materiálu jsou nosné hned z několika důvodů. Společné a rozdílné prvky jsou vodítkem k tomu, co a jak autoři tematizují a s jakým efektem na čtenáře. Kult rodiny, základní jistota v biedermeieru, je výchozím podkladem pro náš rozbor. V první řadě vypozorujeme, jak korespondují typy postav s jejich funkcemi v rodině a charakteristickými povahovými rysy. Prostřednictvím negativních charakterů se odhalí hlavní zdroje konfliktů, a tak vyvstane otázka, co a jak se řeší (tzn. jaké problémy jsou tematizovány a jakým způsoben se na jejich odstranění podílí rodinní příslušníci apod.). Sledováním scelování rodiny vykrystalizuje obnovená podoba rodiny, popřípadě vazby rodiny k okolí. Druhá dominantní jistota biedermeieru - zbožnost, bude vztažena k rodině s cílem zjistit, jak s ní korespondují Erbenův mýtus a tematizovaná zbožnost v textu Něm- 12 -
cové. V šesté kapitole vypozorujeme, jak prostředí reflektuje rodinu a jaký základní pohled na skutečnost je pro vypravěče Němcové a Erbena typický. Dále se soustředíme na to, jakou podobu a funkci mají konkrétní rysy dobového synkretismu. Nakonec bude možné vyvodit odpověď, kde jsou v díle Němcové a Erbena stabilní prvky, z čeho pramení jistoty a zda se vztahují pouze k rodině nebo se objevují i mimo ni. Na základě potřeby demonstrovat vytyčené otázky jsou vybírány pohádky tak, že budeme pracovat vždy s těmi pohádkami, v nichž je daný problém frapantní.
- 13 -
3. KULT RODINY 3.1. Typy postav (muž, žena) Klasickou ústřední postavou bývá v pohádkách mužský hrdina. S mužskou postavou pracuje i Božena Němcová, např. pohádky O třech bratřích, Princ Bajaja, Černá princezna, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku atd. Spektrum mužských postav je rozšířeno příslušností k určité sociální skupině. Vzniká bohatá škála různých typů postav, vedle klasického, lidového hrdiny stojí hrdina královský. Vystupují obyčejní chudí lidé jako řemeslník (švec - O Jozovi, uhlíř - Jak Jaromil ke štěstí přišel), rybář (O černé princezně), sedlák (O třech zakletých psích), kantor (Noční stráž) apod., v kontrastu k nim bohatí princové a králové (Princ Bajaja, O třech bratřích atd.). Němcová standardní obsazení mužským hrdinou rozšiřuje tím, že pracuje i s ženskými hrdinkami. Je tomu tak například v pohádkách O zlatém kolovrátku, O Marišce, Sedmero krkavců, Dobré kmotřinky, Zlá matka, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Alabastrová ručička a další. Podobně jako mužští hrdinové přísluší i ženské hrdinky k rozličným sociálním vrstvám. Mimo princezen a královen vystupuje žena z lidového prostředí, nejčastěji chudá vdova. V Erbenových pohádkách vystupují především postavy králů, vedle nich poddaní nebo obyčejní lidé - Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Zlatovláska, Živá voda aj. Ženská hrdinka nekrálovského původu se objevuje pouze dvakrát, ve Třech přadlenách a v pohádkové anekdotě Hrnečku vař. Ve srovnání postav obou autorů není Erbenova škála hrdinů tak bohatě zastoupena jako u Němcové.
3.2. Funkce postav Primární typologie pohádkových postav signalizuje rozdíl v přístupu autorů k jednotlivci a jeho funkci. Dá se předpokládat, že široká škála a bohatá typologie postav Němcové a znatelně chudší výběr postav Erbena není volen náhodně a bez hlubšího smyslu. Je důležité vypozorovat, jaký záměr Němcové a Erbena se na výběru hrdinů podílí. Pohádky Němcové jsou obohaceny pasážemi, ve kterých se zaznamenává život lidu, jeho každodenní práce: „Když ráno kozu nakrmila, skromné, ale chutné jídlo přistrojila, sedničku a kuchyňku čistě vymetla a uspořádala, musela ještě, neměla-li právě potřebnější práci před rukama, ke kolovrátku zasednout a pilně přísti.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 9). - 14 -
Dále jsou vykreslovány zvyky: „Když se hranice narovnala a zapálila, popadla se chasa za ruce a začala okolo ohně skákat a zpívat. Když pozpívali, přeskakovali plamen.“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 89); či kroje, móda, a styl odívání: „Vlasy si upletla a červenými pentlemi protkala, což jenom ve svátek dělávala; sukni měla jen z cajku, ale čistou a pentlí obroubenou, k tomu šněrovačku z damašku a košilku bílou jak sníh.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 12). Obdobně bohatý popis je i v úvodu pohádky Jak Jaromil ke štěstí přišel, v němž se popisuje konkrétní práce uhlíře: „Od božího rána až do samého večera pálil v lese uhlí, které pak, když ho měl hodnou zásobu, po dědinách rozvážel. […] Žena zatím doma předla a malý Jaromil […] pásl skoro celý den několik koz a ovcí […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 51). Také se projevuje záliba v zachycení zvyků spjatých s ročním obdobím. Bohatě popisuje pastvu dobytka, pěstování květin a odlišnost prací v zimě: „[…] musil Jaromil pomáhat buď matce soukat, ba často i příst, aneb musil pro otce z tvrdé kůže škorně šít. Večer, když bylo po práci, sedli okolo krbu, a tu jim starý uhlíř vypravoval všelijaké příběhy […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 52-53). Tyto popisné pasáže, specifické narativum Němcové, se výrazně podílí na obsahu sdělení. Široká škála a barvitost pohádkových hrdinů z chudých společenských řad a informace k nim vztažené upozorňují na skutečnost, že se Němcová zaměřuje na lidové prostředí. Erbenovy postavy nejsou ověnčeny bohatými popisy jako u Němcové. Pro srovnání Erbenův uhlíř ve Třech zlatých vlasech Děda Vševěda: „[…] přišla noc a král byl rád, že našel na mýtině chalupu. Zůstával tam uhlíř. Král povídá […]“ (ERBEN 2003: 121). Popis práce se vyskytuje výjimečně: „[…] natřásla peřiny, ustlala, srovnala mísky a hrnce do police, utírala stůl a židle […]“ (ERBEN 2003: 186). Popisy vzhledu postav, zvyků, práce a dalších okolností jsou Erbenem minimalizovány. Prvořadá je pro něho symbolická platnost. Například zvířata zastupují živel - voda (ryba), vzduch (krkavci), země (mravenci). S těmito elementy jsou spjaty úkoly hrdinů naleznout živou a mrtvou vodu v povětří, perly na zemi a prsten ve vodě ve Zlatovlásce, podobně v Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém (prsten ve vodě, drahý kámen ze skály, tj. země, a žalud z dubu, tj. vzduch). U Erbenových hrdinů je prvořadé plnění úkolů a s nimi spojený archetypální význam, nikoliv vzhled postav apod. Je ale možné naleznout pasáže, ve kterých je oproti zmíněné popisné úspornosti rozveden podrobný popis: „[…] do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná […]“ (ERBEN 2003: 133). - 15 -
Obdobně postupuje v líčení života: „A v zámku i okolo zámku najednou všecko oživělo: ten, co držel v síni napřažený tesák, švihl jím do povětří, jen zafičelo, […] ten, co brnknul o práh, dopadl na zem, […] ten, co seděl pod komínem, vstrčil to sousto pečeně do huby[…], a tak každý dodělal, co počal a kde přestal.“ (ERBEN 2003: 137). V prvním příkladu postava černokněžníka ztělesňuje zimu a vězněná princezna léto, druhá ukázka je o obnovení života po vysvobození princezny - bohyně léta. Popis je oslaben tak, aby neodváděl pozornost a nepřehlušil hlavní symbolickou platnost. Ta je u Erbena důležitější než detailní popis prvků, který by působil rušivě. Pasáže, které jsou naopak bohatěji rozvedeny, oslavují zachování přirozeného řádu (vítězství života nad smrtí, světla a dne nad tmou a nocí, léta a plodnosti nad zimou). Z výše uvedených tendencí (u Němcové tematizované lidové prostředí a Erbenova symbolika) vyplývají funkce jednotlivých postav. Lidový hrdina (hrdinka) Němcové z lidových řad a jejich věrohodné vyobrazení slouží k přesvědčivému popisu problémů a témat, které pohádky obsahují. Postavy v pohádkách fungují jako nositelé sociálních problémů, odkrývají společenskou problematiku. Naproti tomu hlavní význam Erbenových postav spočívá v symbolické platnosti, kterou odkazují k hlubším hodnotám. Podle funkce nebo role, která jim náleží (upozorňovat na společenskou problematiku a zprostředkovávat hlubší hodnoty), se jednotlivé postavy chovají. Mají odpovídající charakteristické povahové rysy, morální přednosti a nedostatky. Na základě toho jsou vnímány kladně nebo záporně. Zaměříme se nejdřív na hlavní morální kvality pohádkových hrdinů Němcové. U mužských postav jsou důležitými přednostmi statečnost a spravedlnost, u žen především pracovitost a skromnost. Pro oba typy hrdinů bez rozdílu pohlaví jsou důležité obecně platné hodnoty, jako je pokora, víra, úcta, trpělivost apod. Opravdovost povahových předností spočívá v jejich trvání. Jsou stálé a neměnné. A to i za předpokladu, že pro ně nositel trpí. Například Eliška je trýzněna matkou, ale když pro ni přichází vysvobození, odmítá ho: „Ne, ne pane, já s vámi jít nemohu a nepůjdu. Ať se nemám u matky dobře, ona je přece matka, a Pánbůh by mně žádné štěstí nedal, kdybych ji podvedla.“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 115), nebo: „Vy jste se jí dost natýraly a ona všechno trpělivě snášela. Nyní je šťastna!“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 297). K důležitým kladným přednostem patří pochopení krále pro poddaný lid, jeho schopnost sdílet starosti a odstraňovat bezpráví, dále řada humorných povídek apeluje na chytrost - Chytrá horákyně, Kdo snědl holoubátka?, Kdo je hloupější?, Strejček Příhoda, O hloupém Honzovi. Obdobně bohatě jsou zastoupeny negativní pova- 16 -
hové stránky - pýcha, nevěra, marnost, lež, lakota, závist a jim podobné. Jsou pojaty jako odklon od kladných hodnot, odpovídá jim následný trest. Negativa ve vztahu ke kladům bývají záměrně kontrastní, a to nejčastěji v pohádkách, kde vystupují sourozenci: „Dobrunka byla děvče poslušné, pracovité, přívětivé a rozumné, zkrátka děvče nadobyčej dobré. Zloboha naproti tomu byla zlá, mstivá, neposlušná, lenivá a hrdá, ba měla všecky nectnosti, které jen vedle sebe býti mohou.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 9), podobně V třech sestrách, O třech bratřích, Vděčné zvířátka. Dalším dominantním rysem ženských postav Němcové je utrpení. Trápení vyplývá ze zavržení, nejčastěji matkou (O zlatém kolovrátku, Zlá matka), pronásledování (Princezna se zlatou hvězdou na čele), vyhnání (Vděčná zvířátka), bolestné ztráty dítěte nebo blízkého člověka (O Marišce, O bílém hadu, Vodní paní, O mluvícím ptáku, Sedmero krkavců). Je líčena jejich bolest a utrpení: „K tomu cítila v srdci takovou bolest, takovou ouzkost, že z místa na místo běhala a nikde pokoje nenalezla.“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 64), nebo: „[…] zavřela ji do tmavé komůrky, dávala jednou za den jíst a dvakrát bití.“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 112), vyjadřuje se soustrast nad jejich údělem: „[…] když byla ale sama, plakala a prosila Boha o Eliščino vysvobození […]“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 114); „[…] ubohá Dobrunka […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 9) atd. Žena v pojetí Němcové by se dala označit za typ, který funguje jako model morálních kvalit a zdroj citovosti zesílený utrpením, zatímco muž má především vlastnosti ideálního následníka trůnu. V Erbenových pohádkách se vyzdvihuje především pokora, zbožnost, úcta k řádu, trestána je neposlušnost a provinění vůči osudu. Kromě těchto kvalit a nedostatků se vyskytují i další základní morální hodnoty, obdobné těm, které se objevují v pohádkách Němcové. Hodnoty Erbena a Němcové ale nelze označovat za stejné proto, že perspektiva pohádek směřuje k rozdílným sdělením a v souvislosti s rozdílnými funkcemi postav vyznívají jinak i zdánlivě totožné charaktery.
3.3. Konflikt v rodině a společnosti Porušení výše uvedeného morálního kodexu a odklon od pozitivních ctností se výrazně podílí na vzniku konfliktní situace. Vygradovaná negativa zapříčiňují disharmonii, narušují fungování rodiny, nabourávají vztahy mezi postavami.
- 17 -
Hlavních dějových konfliktů a jejich zdrojů je u Němcové několik. V podstatě kopírují obdobnou myšlenku, narušování určitých morálních kvalit. Citovost je jednou ze základních lidských ctností a ohrožení citu je jedním z ústředních konfliktních situací, bývá důvodem odchodu z domu a hledání milované osoby. Dominantní emocionální náboj a láska má v pohádkách nezastupitelnou roli. Záliba v citově zabarvených pasážích je u Němcové příznačná a specifická, blíží se až romantické popisnosti niterných prožitků. S patřičným citem se zmírňují pasáže plné milostné vášně, láska je pojata jako jemná a cudná. Další hodnotou vyjadřující citovost je vysoká míra zbožnosti. Mimo to láska propojuje příslušníky jednotlivých vrstev, a tím vznikají vztahy apelující na kvality člověka, nikoliv na sociální zařazení. V některých pohádkách jde záměrně o klam, postava zdánlivě přísluší k opačné společenské vrstvě. O to víc v závěru vyvstává potřeba ctít skutečné, trvalé lidské hodnoty, nikoliv pomíjivý a klamný vzhled, např. v Jozovi, O Popelce, O potrestané pýše, O princezně se zlatou hvězdou atd. Druhým výrazným podnětem konfliktu v pohádkách Němcové jsou typy postav se špatným charakterem. Vyvstává základní černobílý pohádkový kompoziční princip, protikladně vykreslené charakterové typy slouží jako model pozitiv a negativ, např. sourozenci ve Zlatém kolovrátku, O mluvícím ptáku, Vděčné zvířátka, O třech sestrách atd. Negativní postavy (z výše uvedených pohádek Zloboha, Markéta a Tereza, Dorla, Baruška a Dorotka) svou neláskou a neuctíváním obecně platných lidských hodnot narušují idylický klid. U Němcové se objevuje ještě třetí výrazný motiv, jenž se podílí na vzniku disharmonie. Jedná se o rouhání, např. král ve Spravedlivém Bohumilovi a odklon od víry, např. lidé z města v Třech zlatých pérech. Hlavní dějový konflikt u Erbena vyplývá především z ohrožení prapůvodního principu (např. obnovy života v Třech zlatých vlasech Děda Vševěda nebo smrti v Dobře tak, že je smrt na světě), který je nadřazený všemu ostatnímu. Dalšími konflikty jsou popírání a potlačování přirozených zákonitostí (např. ve Zlatovlásce je potlačována láska Jiříka a princezny). Ostatní nectnosti a negativa, podobná těm u Němcové, mají hlavní význam jen v souvislosti ve vztahu k „řádu“ nad člověkem.
- 18 -
3.3.1. Způsob řešení konfliktu Uvedená negativa Němcové a Erbena jsou hlavní příčinou vzniku disharmonií. Vlivem jedince, který nejedná v souladu s pozitivními principy, je ohrožena funkčnost rodiny. Konflikt a nesoulad je logicky nějakým způsobem odstraňován. Ženské hrdinky Němcové (nutno podotknout, že nejde jen o hlavní ženské hrdinky, v některých pohádkách jich vystupuje hned několik O zlatém kolovrátku, Vodní paní, O mluvícím ptáku) by mohly být prostředkem pro odkrytí některých souvislostí. Žena u Němcové někdy zastává tutéž funkci jako muž, a to v těch případech, kdy sama opouští domov a odchází do světa. Bohdanka v Sedmero krkavcích hledá bratry, Běla v Bílém hadu svého manžela. Jiná skupina je podrobena těžké zkoušce. Musí se vypořádat s nepříznivými situacemi a čelit hned několika překážkám. Například Popelka nejdřív vyvede sestry z lesa, ubrání je před babou, a pak pokorně snáší rozmary sester, podobně v pohádce O třech sestrách a Vděčné zvířátka. Další typ žen Němcové je napravován, v Potrestané pýše hrdost Krasomily, v Tajemném pásu „mramorové srdce“ Kazimíry. Ženám náleží ovlivňovat události i po své smrti, vystupují převtělené a v této podobě pomáhají nebo radí v nepříznivých situacích. Víla ve Vodní paní, nebožka matka prostřednictvím snu v Princezně se zlatou hvězdou, vrba v Bílém hadu a vlaštovka v Bratru a sestře. Jak už bylo řečeno, v pohádkách Němcové je tematizováno lidové prostředí. V popředí zájmu je sociální problematika, která odkazuje k sociálním motivům. Je hledáno i východisko, respektive řešení, realizované pohádkovými postavami. Proto jsou postavy, a to jak atypické ženské hrdinky, tak mužské postavy, značně aktivní. Podílení se na řešení problémů je do jisté míry omezeno „boží vůlí“, ale i přesto mají široké pole působnosti, ovlivňují rodinné a společenské problémy. Nyní konkrétně ukážeme, co se má aktivitou postav odstraňovat a jaké se jeví východisko. Prvním společenským problémem je bezpráví, chudoba a nepříznivé životní podmínky, druhým problémem jsou feudální poměry. Možným východiskem je spravedlivě pojatá vláda, o níž vypravěč přímo vyjadřuje své představy: „Král musí o celou zem pečovat, […] náš král chová nás všecky jako své vlastní děti, žádný neplatí více ani méně; jak mluví se mnou, tak mluví s každým poddaným, […] co chce on, to chtějí všickni, a co oni chtějí, to on rád vyplní.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 58), podobně ve Spravedlivém Bohumilovi a v Nesytovi. Protože se pohádky Němcové ve větší míře zaměřují na lidového hrdinu, je problém snáze řešen. Obyčejný člověk je tím, kdo na vlastní kůži pociťuje těžké životní - 19 -
podmínky a skutečné potřeby, které potom zejména mužská postava (král) realizuje: „Dělal-li dříve dobrodiní lidem, dělal je potom ještě více.“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 161); „Panovalť spravedlivě, mírně a rozumně, […] přál mu lid jeho dobré panování, neboť byl on více otcem nežli králem.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 76), nebo v pohádce Čert a Káča je stírán rozdíl mezi chudým ovčákem a panstvem. I Erbenovy postavy vyvíjejí značné úsilí na odstranění vzniklého nesouladu, ale ne tak aktivně jako postavy Němcové. Neznamená to ale, že by byly pasivní v pravém slova smyslu. Jejich míra aktivity je omezena záměrně, a to do té míry, aby byla v souladu s principem a řádem, který stojí nad člověkem. V souladu s tímto pravidlem potom Erbenovi hrdinové odstraňují prvky, které brání rovnováze a celistvosti (s cílem obnovit rovnováhu). Například v Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém odjíždí mladý syn hledat nevěstu, aby vyplnil otcovo přání: „Můj milý synu, víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude; ale prve než mne pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku.“ (ERBEN 2003: 129), syn najde a vysvobodí princeznu ze zajetí černokněžníka (odstranění nepatřičného negativního prvku, tj. obnovení rovnováhy), otcovo přání je vyplněno, svatbou na konci pohádky je utvrzeno obnovení rodiny: „Starý král plakal radostí, že se synovi jeho tak poštěstilo; […] Brzy potom byla hlučná svatba, […]“ (ERBEN 2003: 138).
3.3.2. Scelování rodiny Postavy, které byly příčinou konfliktu nebo ho podnítily, jsou v závěru pohádek potrestány. Častým trestem v pohádkách Němcové je například stětí hlavy, odnesení čertem do pekla. Někdy bývá trest bohatě líčen jako jakékoliv jiné události: „Z každého oříšku vyskočil na tři lokte dlouhý had, otočil se každé kolem krku a zadusil je. Zmodralé padly na zem, ta se pod nimi slehla, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 298), některé tresty jsou kruté: „[…] neboť poručil král, aby je čtyrmi voly roztrhali, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 313). V Erbenových pohádkách se trestá podobně, míra trestu odpovídá míře viny, např.: „[…] za pokutu toho podvodu kázal ho za živa do věže zazdít.“ (ERBEN 2003: 181), nebo: „Král se na ně velice rozhněval a dal oba bez milosti odpravit.“ (ERBEN 2003: 168). Kromě trestu a odstranění záporných postav se v závěru pohádek věnuje značná pozornost shledání milenců. Definitivní scelení rodiny je u Němcové poněkud různorodé. - 20 -
Nejčastěji se děti vrací pro staré rodiče a odváží je s sebou do zámku ke svému partnerovi O Jozovi, Jak Jaromil ke štěstí přišel, O Popelce, O Marišce, Spravedlivý Bohumil, Zlatý vrch, Ptačí hlava a srdce atd. (nikdy děti u chudých rodičů nezůstávají). Někdy se nový pár vrací ke svým královským rodičům - O labuti, O princezně se zlatou hvězdou. Zřídka se děti zcela osamostatňují a žijí sami v novém zámku - O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, v jedné pohádce dokonce milenci zůstávají v podzemní říši: „[…] i Radovidovi se svět zošklivil tak, že oba odloučeni od světa v zlatém zámku svorně a spokojeně živi byli, aniž si do smrti světských rozkoší přáli.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 33). Pomineme-li několik případů, kdy děti žijí odděleně od rodičů, výrazně převládají situace společného soužití rodičů a dětí. Harmonické a celistvé rodinné uspořádání se někdy násobí a s dětmi žijí rodiče obou partnerů: „Prodali knížectví a šli s dcerou, ale sedlák a selka také v samotě nezůstali, ti šli též se synem, […]“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 69). A ještě příklady silných rodinných vazeb: „On je váš otec, nikoli nebožtík kníže, […] Nyní se vrhly děti otci kolem krku a on je s pláčem k srdci přivinul. „A kde je naše matka, otče?“ ptali se krále […], a když matčinu mrtvolu našli, pomazala ji Růženka živou vodou, […] Jaká to nevýslovná radost pro krále, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 312-313), nebo v Sedmero krkavcích: „Manžel její prodal panství a táhl se ženou a svými švagry k jejich rodičům. Jaká to byla radost pro rodiče, když se všecky dávno již za ztracené držané děti vrátily, a s nimi ještě nový syn a vnuk, […] Co chybělo ještě k jejich blaženosti?“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 183). Rodina Boženy Němcové je nepřehlédnutelnou složkou sémantické výstavby. Semknutí dětí a rodičů v jeden celek podtrhuje důležitost sounáležitosti. Humánní tendence Němcové se rozvíjí za hranice rodinného uspořádání. Prostřednictvím jedince je obnovená rodina zbavena negativ a připravena fungovat na základě nového, morálně dobrého zázemí. Jakmile je stabilním prvkem, stává se prospěšnou také pro společnost. To znamená, že vyřešení problému v rodině je důležité jak pro ni samotnou, tak i mimo rodinu. Důsledky pro společnost jsou následující: 1) rodiče, kteří se stěhují na zámek k dětem často rozdávají majetek: „Rozdal všecko a táhl k synovi, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 231); „I rozdali blažení rodiče kde co měli chudým a odebrali se k šťastné dceři, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 178); 2) členem nové rodiny je i nový, lidem prospěšný král: „Ze dvou pytlů zlata nenechal si ani krejcaru; pomohl ním těm, od kterých je správcové vydřeli.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 253).
- 21 -
I Erbenova rodina se sceluje, v Živé vodě se v závěru shledává otec se svou ženou a dítětem, v Ptáku Ohniváku se vrací syn zpět ke své princezně a otci. Dvougenerační scelování se doplňuje sourozeneckým - Jabloňová pana, Dvojčata, Pták Ohnivák, Živá voda. Kromě shledání rodinných příslušníků se pozornost soustřeďuje i k jiným sdělením. Například vedle shledání milenců je kladen důraz na splnění úkolu: „Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Děda Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zas vrátil.“ (ERBEN 2003: 128). Posléze je pozornost od milenců odvedena už zcela mimo ně, k životadárným zdrojům, které Plaváček během cesty obnovil: „[…] řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu králi dopomohl zase ke mladicím jabkám, […] a tomu králi k živé vodě, […]“ (ERBEN 2003: 128). V Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém pohádka nekončí svatbou ale sdělením, že pohádkoví pomocníci: „[…] půjdou zas do světa hledat práce […]“ (ERBEN 2003: 138). Vedle scelování obsahuje konec pohádky řadu dalších informací. Rodina má sice důležitou roli, ale v důsledku slouží vyšším cílům. Je prostředkem, pomocí kterého se odkrývají širší souvislosti. Proto se neklade takový důraz na jednotlivé rodinné členy, vystupují hlavně s ohledem na sdělení, a tudíž není definitivní scelení rodiny poslední informací a děj se v momentě obnovení svazku nevyčerpává.
3.4. Shrnutí Bohatá typologie pohádkových hrdinů Němcové (mužské a ženské postavy lidového a královského původu) se liší od typového spektra Erbenových postav. Především proto, že postavy realizují cíl sdělení, jenž je odlišné. Pohádky Němcové tematizují lidové prostředí, s tím korespondují typy postav a věrohodné popisy (vzhled postav, jejich zvyky, práce apod.). Erbenovo líčení je minimalizováno s ohledem na symbolickou platnost, je rozvinuto jen tehdy, pokud se popis vztahuje k obnově životadárných archetypálních prvků. Dané funkci postavy v pohádce odpovídají i charakterové rysy, morální kladné nebo negativní vlastnosti, které mají hlavní vliv na vznik problému. Hlavním spouštěčem konfliktu je u Němcové ohrožení citovosti, zbožnosti a morálně nepříznivé charaktery, zatímco u Erbena je to vychýlení od osudových zákonitostí a prapůvodních principů. Vzniklé konflikty jsou následně odstraňovány. U Němcové se negativa odstraňují aktivitou ženských a mužských postav. Potom vzniká prostor pro nový partnerský svazek, který se nejčastěji uchyluje ke společnému soužití s rodiči. Obnovený rodinný celek se jeví hlavním výcho- 22 -
diskem z nesouladu s důsledkem nápravy společnosti. Směřuje se od aktivity jedince k ideální podobě sociálního uspořádání. Dokládá to i fakt, že prvotní spouštěč konfliktu plyne ze strany jednotlivce, nikoliv z jeho sociální příslušnosti. Akčnost postav Erbena je omezena do té míry, aby nepřevyšovala princip osudovosti. Scelení rodiny u Erbena není dominantní složkou struktury, prostřednictvím rodinného modelu se demonstruje narušení a obnovení rovnováhy a celistvosti, tedy principů, které jsou rodině nadřazené.
- 23 -
4. VZTAH RODINA – ŘÁD, ZBOŽNOST 4.1. Erbenův mýtus Než bude možné věnovat pozornost konkrétním projevům mýtu v Erbenových pohádkách, je třeba se alespoň rámcově opřít o vymezení základních termínů mýtus a archetyp. Mýtus je symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu, je ztělesněním stálých a neměnných pravd. Jeho základní funkcí je zprostředkovat sociálně závazný výklad světa uvnitř dané kultury, vytvořit v ní model chování pro různé oblasti lidské aktivity. Má poznávací hodnotu. Mýty, podobně jako pohádky, promlouvají řečí smyslově konkrétních symbolů, jsou mu charakteristické protiklady (např. nebe – země, střed – okraj, den – noc, oheň – voda, žena – muž, chaos – kosmos, láska – smrt apod.). Literární mýtus usiluje prostředky poetiky a vlastní autorskou fabulací dosáhnout celistvosti a plnosti vlastní mýtu archaickému. Je pro něho charakteristická symbolická nasycenost, kompoziční sevřenost a metafyzické ladění, bývá provázen zesílením archetypální dimenze oproti sociálně historické empirii. Literární mytologismus se projevuje významovou aktualizací klasických mýtických syžetů a motivů. (SLOVNÍK LITERÁRNÍ TEORIE 1977: 243; ENCYKLOPEDIE LITERÁRNÍCH ŽÁNRŮ 2004: 400-401). Termínu archetyp je v literární teorii a především kritice používáno neurčitě a nejednotně ve smyslu symbolu, symbolického modelu, který se během historie neustále navrací v téměř nezměněné podobě. Archetyp odkazuje obvykle k vyhraněným situacím v lidském životě, např. zrození, smrt, láska, konflikt mezi jednotlivcem a společenstvím, vina, trest, svoboda aj. (SLOVNÍK LITERÁRNÍ TEORIE 1977: 29-30). Jak bylo uvedeno ve třetí kapitole, postavy Erbena jsou charakterizovány určitými povahovými rysy. Nejsou dokladem mýtu, ale jsou konkrétními povahovými hodnotami. Pro příklad jich ještě několik uvedeme, např. neposlušnost v Jezinkách, neuvážlivost Pověst o Studánce Litoše, lenost O třech přadlenách, lakota O kohoutkovi a slepičce atd. Podobné povahové rysy se objevují i u Němcové, na rozdíl od nich se v pohádkách Erbena prostřednictvím charakterů směřuje k hodnotám, které mají širší významovou platnost. Ve Zlatovlásce je konfliktní sobectví krále. Za chamtivost je potrestán, umírá, když zamění živou a mrtvou vodu. Trest je didakticky důležitý, ale v souvislosti s mýtem vyvstává více významový podtext. Starý král si nárokuje mladou princeznu a potrestáním krále mizí element, který ohrožoval přirozenou podobu mileneckého páru (mladého Jiříka a princezny). Jejich manželský svazek potom symbolizuje zachování plodnosti a obnovu života. Podob- 24 -
ně král ve Třech zlatých vlasech Děda Vševěda je potrestán za sobectví, téma pohádky naznačuje, že naplnění osudu je člověkem neměnné, ukazuje se vztah člověka k zákonitostem, které člověka přesahují. V Živé vodě se objevuje nepoctivost dvou starších bratrů, její odstranění má význam až v souvislosti se shledáním královny s otcem jejich dítěte. Dokonce se objevuje i řada pohádek, ve kterých vystupují postavy bez výraznějších povahových předností a nedostatků (Dlouhý, Široký a Bystrozraký a Pták Ohnivák a liška Ryška). Vlastnosti jsou postavám přisouzeny jen okrajově, a to proto, že povahové (kladné a záporné) hodnoty nejsou pojaty jako ústřední problém. Z toho vyplývá, že je prvořadé to, co je ohroženo, nikoliv čím je to ohroženo (charaktery). Jedním z ústředních témat je vztah člověka k principu nad ním, v pohádkách pojatého jako osud a kletba. Opřeme se o pohádku Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, protože postava krále a Plaváčka jsou ideálním příkladem. Král se třikrát pokouší změnit platnost kletby Sudiček, třikrát usiluje o zmaření Plaváčkova života. Tak se ostře střetává moc krále, tedy moc pozemská s nadpozemskou (moc sudiček, tedy osudu). Takový typ konfliktu je řešen ve prospěch sil nad člověkem, nepřiměřená aktivita krále není akceptována a je potrestána. Naopak postavám, které jednají v souladu s osudem, je souzeno aktivně konat Plaváček obnovuje nefungující zdroje života (studnu s živou vodou, strom s omlazujícími jablky, zbavuje převozníka kletby). Dalším tématem je princip obnovování. V pohádce Tři zlaté vlasy je postihnut jako obnova životadárných zdrojů, v Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém a Zlatovlásce jako vystřídání starého krále mladým, pro rodinu má zásada obnovy význam odstranění (např. lži) a scelení - Živá voda, Pták Ohnivák. S postupem, kdy zanikají staré prvky a vznikají nové nebo vedle sebe stojí dva prvky diametrálně odlišné, je spjata párová opozičnost: např. lenost a pracovitost (Pracovitá živí líného), život a smrt (Dobře tak, že je smrt na světě), nízký a vysoký (Dlouhý, Široký a Bystrozraký), levá a pravá: „[…] před tím dubem rozcházela se cesta na dvě strany: jedna šla vpravo, druhá vlevo. […] ty jeď jednou cestou, já pojedu druhou.“ (ERBEN 2003: 170). V další ukázce je opozice - den a noc (slunce a měsíc), další dvojicí je např. země a voda: „Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři.“ (ERBEN 2003: 141-142) apod. I když se jedná o kontrastní dvojice, prvky ve vztahu k sobě vyplývají jako přirozená dualita, nejsou příznakem vyhrocenosti. Nežádoucí rozpornost spočívá jen v nevyváženosti dvou protikladných prvků k sobě navzájem. Mýtický prvek protikladnosti je zakomponován tak, aby podporoval obnovování. To znamená, že je hledána konečná - 25 -
vyváženost a stabilní rovnováha. Dalším mýtickým prvkem jsou symboly. Už bylo upozorněno (viz výše), že různé předměty symbolizují živly (vzduch, vodu, zemi), některé postavy roční období (černokněžník zimu, princezna léto). Děd Vševěd zastupuje cyklus dne, lidský život a zdroj životadárné energie: „Děd Vševěd je můj syn, jasné slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem.“ (ERBEN 2003: 125). Sémanticky podobné prvky a rysy jsou zevšeobecněny, odkazují k obecným přírodním principům a zákonům. Významová aktualizace klasického mýtického syžetu a motivů v textu Erbena spočívá v rozvádění pohádkových prvků v obecně platné zákony. Mýtus se v pohádkách oživuje tak, že je od konkrétních pohádkových charakterů postupováno k důsledkům chování a následně je hledán univerzální, závazný a přirozený princip stojící nad člověkem. Zcela jiný typ aktualizace se objevuje v pohádce Jirka s kozů, která je psána nespisovným jazykem. Báje o domácích skřítcích Raráš a Šetek I-V, Král Tchoř, Vodník a Třetí žena jsou oživené geografickou určitostí, jsou zasazeny do konkrétního prostředí. V prvním příkladě jde o živý chodský lidový jazyk z okolí Domažlicka a příklady ostatní odkazují k aktuálnímu historickému horizontu člověka 19. století. Aktualizovaný způsob výpovědi nevyvrací zachování mytologických kořenů, např. víra v domácí skřítky (Raráš a Šetek) je součástí slovanského mýtu. Dějinné ukotvení (dialekt, geografické vymezení apod.) uměle dotváří mytologický aspekt a nenarušuje ho.
4.2. Zbožnost u Němcové V pohádkách Němcové se apeluje na postavy, aby věřily v Boha a spoléhaly se na jeho pomoc: „Jen důvěřujte v Boha, on vám jistě vysvoboditele sešle, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 226). Bůh je pevnou a stálou oporou: „[…] však Bůh nikoho docela neopustí.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 156) a je příčinou všeho: „Raduj se, manžele můj, bohové přání naše vyslyšeli, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 101). Jsou přímo zachyceny postavy bůžků: „Nejdříve obětovalo se bohům (neb tenkráte nebylo ještě křesťanů), pak se jedlo, pilo a zpívalo.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 97); „[…] a pokus se o své štěstí, snad ti bude Perun milostiv.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 265). Bezbožnost a rouhání je trestáno: „Král se protivil božímu řízení a žádal dítě z vůle čerta, ubohá je nyní zlým duchem posedlá a čeká na vysvobození.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 197); „[…] ale najednou počali být lidé v tom městě - 26 -
rozpustilí prostopášníci a zapomínali bohům oběti přinášet. Bohové se na ně rozhněval a za trest dali do studně jedovatého pavouka, […] Kdyby se lid polepšil, bohům u studně obětoval, mohli by vodu vybrat, pavouka zabít […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 269-270). Dále se klade důraz na ctění osudu, osudové zákony jsou nevyhnutelné: „Ale kdož osudu ujde!“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 102), každý řád má určitý význam: „[…] dlouho to trvalo, nežli ho otec přesvědčil, že se to všecko ve světě takto státi musí; […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 53). Porušení kletby je přísně trestáno. Například ve Viktorce nesmí Vítek skácet vrbu, zákaz ale poruší a učiní tak; vina proti osudu se trestá smrtí ženy Viktorky. Určitým typem sdělení, které přichází od Boha, jsou sny. V pohádkách Němcové se objevují poměrně často, ve Zlatém kolovrátku, O labuti, Vodní paní, Bratr a sestra, O princezně se zlatou hvězdou na čele atd. Sny jsou provázané s osudem, který je jimi předznamenáván: „[…] a královna se probudila. Rychle si mnula oči a koukala na strom, zdali tam osudné jablko uvidí. Viselo jí zrovna nad hlavou, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 97). Sen nemá funkci magického prvku. Je provázaný s osudem, je předznamenáním událostí, mění se v živou skutečnost a vyplňují se. Sny u Erbena se vyskytují jen výjimečně, např. v Živé vodě. Náboženská tematika je výrazně zastoupena v legendárních pohádkách, ve kterých se děj přímo opírá o biblické postavy, např. v cyklu deseti krátkých vyprávění O Pánubohu, v pohádce Chudý a boháč vystupuje patron Josef. V Erbenově sbírce pohádek vystupuje postava svatého Petra - v pohádkách Dobře tak, že je smrt na světě a Pracovitá živí líného. Erbenův mýtus a zbožnost u Němcové mají v pohádkách rozdílnou funkci. Erbenova náboženská tematika rozvíjí orientaci k mýtu. Víra v Boha u Němcové se jeví jako jedna z dalších morálních povinností, zbožnost je důležitá, ale není výrazně nadřazena ostatním pravidlům, která by měl člověk dodržovat.
4.3. Vztah základních jistot biedermeieru: rodina – řád, zbožnost Jistotami v pohádkách obou autorů je řád. U Němcové je sestaven ze ctností, ke kterým se řadí zbožnost. Proto by rodina v jejím pohádkovém pojetí měla ctít křesťanské zásady. Odklon od víry je trestán stejně jako nedodržování ostatních mravních pravidel. - 27 -
Erbenův řád vyplývá z božských zákonů, které determinují zákony mravní a společenské. Pokud rodina jedná v souladu s těmito zákony, je pevným a nerozbitným celkem. Konflikt vytváří nerovnováhu. Dochází k narušení vyváženosti protikladů, a to tak, že jeden z prvků převyšuje druhý nebo jeden z nich úplně chybí. Konkrétně v rodině, pokud chybí vyvážený protiklad muž – žena, rodiče – děti, člověk – princip nad ním, dochází ke kolizi. Řešením konfliktu se rodina obnovuje s cílem kontinuálního obměňování etap života – mládí, stáří.
- 28 -
5. POETIKA NĚMCOVÉ A ERBENA 5.1. Rodina a prostředí Vedle přírody se stává dominantním prostředím biedermeieru dům jako „vlastní lidský prostor“, zdůrazňující sounáležitost mezilidských vztahů (TUREČEK 1993: 17). V pohádkách Němcové koresponduje dvojí typ hrdinů a jejich příslušnost k určité sociální skupině s domy, ve kterých bydlí. Jsou to domy obyčejného člověka, naproti tomu zámky. Popis obydlí chudých lidí se objevuje jen zřídka, a pokud ano, tak zprostředkovaně na základě jiného sdělení, v souvislosti s domácími pracemi (viz ukázka prací Dobrunky ve Zlatém kolovrátku; NĚMCOVÁ I, 1954: 9), nebo je dům obrazem chudoby: „Malá chaloupka, loďka, několik sítí bylo celé jeho jmění.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 23). Zámky a obydlí bohatých jsou vykresleny nepatrně bohatěji: „Zlatem a stříbrem byly stěny a podlahy v královských komnatách vykládány, po hedvábí a damašku se chodilo […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 96). Typové rozlišení domů je stejné i u Erbena. Popisy slouží stejně jako u Němcové jen pro dokreslení děje, nejsou cílenou výpovědí o domu, ale doplňkem. Dalším, třetím typem jsou v pohádkách obou autorů pohádkové paláce. Ve srovnání s reálnými domy jsou tyto fantaskní prostory vylíčeny bohatěji: „Byla to ložnice. Po podlaze ležely koberce z hermelínu; na slonové, stříbrem a zlatem draze vykládané posteli dýchaly měkké podušky. Bílé, hedvábné, od stropu až na koberec visící nebesa byly stříbrnými hvězdami posety, takové byly též záclony u oken.“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 162-163). Popis Erbena: „V nádvoří, v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí […] Prošli několik pokojův a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, v prostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostříno bylo čtyrem osobám.“ (ERBEN 2003: 133). Vzhledem k tomu, že popisy domů mimo ty fantastické jsou značně skromné a nepříliš časté, nelze s jistotou říct, zda dům nějak výrazněji zrcadlí rysy rodiny, která v něm žije. Pokud si vystačíme s obecnou typologií domu bez ohledu na popisné detaily, je možné vysledovat, jak se v souvislosti s mezilidskými vztahy mění obydlí postav. Je pravidlem, že postavy Němcové, které žily v chudých podmínkách, na konci pohádky žijí na zámku, tzn. že chudou chatrč mění za vznešený obytný prostor. I když se biedermeier zaměřuje na domácí útulné prostory, v pohádkách není možné se omezit pouze na takto uzavřený prostor. Směřování ven, mimo domov, je nezbytně nutné. Hrdina odchází, aby mohl realizovat svou funkci a cíl - např. hledání postrádané postavy nebo věci - a všechny následující funkce (podrobení zkoušce, získání kouzelného - 29 -
předmětu atd.) (PROPP 1999). Příroda a vnější prostor jsou pojaty jako útočiště, kde na hrdinu nečíhá přírodní nebezpečí, naopak se vyskytují prospěšní pohádkoví pomocníci. Tvář přírody je vlídná a přívětivá, nepůsobí rušivě. Tak, jako Němcová bohatě popisuje fantaskní prostory paláců, podobně popisuje i prostředí kolem nich: „Stezky zlatým pískem posypané proplítaly se kříž na kříž mechovým trávníkem, na němž buď v záhonech rozsázené, buď v malebných keřích rostoucí květiny se skvěly. Vůně tisícerých kalichů, hájů a křovin, zpěv krásného ptactva […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 162) a Erben: „Z toho města přijel pak do velikého lesa; […] Potom přišli v lese na krásnou velikou louku, rostla na ní tráva hedvábná […] až přiletěli na jednu horu; ta hora byla křišťálová a na ní zámek z čistého stříbra […]“ (ERBEN 2003: 148). Jak bylo uvedeno, z rozboru pohádkových prostředí (prostor domu a vnější přírodní prostředí) nelze vyvodit jak koresponduje s rodinou, spíš ukazuje, že fiktivní svět v pohádkách Němcové a Erbena se od sebe liší způsobem, kterým je reflektován. U Němcové se pracuje s detailem, který je rozváděn do popisných pasáží (vzhled postav, popis zvyků, fantastických prostředí apod.), někdy až s idylickým zabarvením. Hlavně v citově laděných pasážích vyprávění směřuje k ornamentálnosti ve stylu: „Najednou to zašumělo listím a růžová zář se rozlila po celém údolí […] Od jasné tváře splývaly zlaté paprsky přes zarůžovělé oblakové roucho až k zlatavému lemování.“ (NĚMCOVÁ I, 1854: 284); „[…] slza se jí leskla na tváři jako rosní krůpěj na růžovém listu.“ (NĚMCOVÁ I, 1854: 264). Poetika Erbena je jiná. Nemá tolik fantaskního a snového zabarvení, pohled je věcnější, ve výrazu úspornější a vypravěčský postup je přímočařejší. Pro příklad uveďme úvod z pohádky Pták Ohnivák a liška Ryška: „Jeden král měl velikou krásnou zahradu. Bylo v ní mnoho vzácného stromoví, ale nejvzácnější byla jedna jabloň, co prostřed zahrady stála. Měla každý den jedno jablko, a bylo zlaté […]“ (ERBEN 2003: 155). Vnější prostor je prostředkem, který uvádí do děje, vypravěč postupuje od vnějšího okolí směrem detailu, tedy k jablku, pak hned následuje další informace o tomto detailu: „[…] a bylo zlaté: ráno odkvětlo, ve dne vzrostlo a do noci dozrálo, a druhé ráno květlo zas jiné.“ (ERBEN 2003: 155). Krátkou výchozí situaci hned střídá otevření dějové zápletky: „[…] pokaždé se v noci ze stromu ztratilo […]“ (ERBEN 2003: 155). Vedle tohoto typu zjednodušení nebo zkratky a úspornosti se objevuje obraznost, např.: „A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížit, lesy řídnout a skály schovávaly se mezi vřes; […]“ (ERBEN 2003: 133).
- 30 -
Vypravěčská strategie Němcové spočívá v popisnosti. Pohádková skutečnost je věrohodná, protože vidění je značně konkretizované, zatímco Erbenovo je zevšeobecněné (neznamená to ovšem, že by tím byl nevěrohodný). Autentičnost Němcové souvisí s popisností prostředí, postav (jejich konkrétními charakterovými dobrými a špatnými vlastnostmi – pracovitost, spravedlnost, víra a lenost, hrdost, bezbožnost), prací, zvyků apod. Konflikt je následkem působení postavy s určitým špatným charakterem, jsou zachyceny konkrétních dobové problémy (sociální bezpráví a chudoba). Problém se řeší aktivním odstraněním negativ, řešení má přesnou podobu - spravedlivě pojatá vláda a odstraňování nespravedlnosti a špatných poměrů. Zevšeobecňování u Erbena souvisí s povahou mýtu, dílo směřuje k symbolickému významu a obecně platným hodnotám. Namísto individualit vystupuje v obecném zastoupení muž a žena bez výraznějších popisných reálií. Jejich charaktery směřují k hodnotám širší významové platnosti. Konfliktní situací je narušení „řádu“ jako principu, řešením je obnovení rovnováhy narušených hodnot. Prostřednictvím rodiny se utvrzují obecně platné zákonitosti bytí, naproti tomu rodina v podání Němcové je konkrétnější sociální skupinou, které se dotýkají celospolečenské problémy.
- 31 -
6. SYNKRETISMUS V úvodní části byla několikrát zmíněna mnohovrstevnatost prostupujících se literárních proudů obrození - klasicismu, různých podob romantismu, biedermeieru a realismu. Pohádkové dílo Erbena a Němcové se jednoznačně nepřiklání k žádnému z literárních směrů 19. století. Dobové -ismy a prvky biedermeieru se projevují paralelně vedle sebe, jsou zastoupeny v různé míře. Bude klíčové vypozorovat, jaké konkrétní rysy příslušného směru jsou zastoupeny a jakou mají podobu a funkci v textu obou autorů.
6.1. Rysy biedermeieru a romantismu (a ostatních –ismů) U Němcové můžeme vysledovat následující rysy biedermeieru. Dobrým příkladem jsou konce pohádek. Na krátkém textovém úseku se střetává několik skutečností. Vítězstvím hlavního hrdiny se začínají urovnávat nežádoucí nepravosti, jsou definitivně vyřešené a ukončené všechny rozpory. Vznikají harmonicky silné a vyvážené partnerské svazky, které jsou v souladu s rodiči a společností. Harmonizování přerůstá v idyličnost. Vyskytuje se vedle sebe hned několik motivů, které idylismus navozují: 1) po odstranění škůdce vzniká ideální milenecký pár; 2) rodina je scelena společným soužitím s rodiči, taková rodina zahrnuje nejstaršího člena - stáří je spojené s moudrostí a mládí je obnovou života; 3) začíná nová etapa uspořádání společenství. Lid dostává spravedlivého krále, jeho vlastnosti jsou idealizovány po všech stránkách (jak už bylo uvedeno, zná potřeby lidu, je spravedlivý, je ztělesněním všech kladných povahových rysů). Propojování královských řad s lidovými je realizováno i prostřednictvím sňatků chudých s těmi ze společensky vyšších řad. Dále se záměrně stírají feudální rozdíly, král pomáhá lidem nebo bohatí chudým: „[…] koupil vesnici, […] a nedaleko starého hradu dal vystavět pěkný zámek, v kterém potom všickni svorně a spokojeně žili; sedlákům odplatil desateronásobně, co mu kdy dobrého udělali.“ (NĚMCOVÁ II, 1954: 94). I chudí, kteří odchází bydlet ke královským dětem, rozdávají svůj majetek, a to i přesto, že je velmi nuzný: „I rozdali blažení rodiče kde co měli chudým a odebrali se k šťastné dceři, […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 178). Harmonie v pohádkách Erbena je vyváženou, přirozenou rovnováhou. Soulad je podstatný, a pokud je realizován a toto kritérium je splněno, neváží se k němu a neumocňují ho další prvky, které by znovu potvrdily a rozvinuly jeho platnost, jako je tomu - 32 -
u Němcové. Například, když se u Erbena utvrdí vztah prince a princezny (který se symbolicky váže k obnově života), není potřeba ho dále idylizovat ani rozvíjet, protože podstata sdělení je sama o sobě hodnotná. V textu Němcové se harmonizuje to, co je sociálně stmelující (sňatek prince s chudou dívkou z lidového prostředí, rovnost, pochopení krále pro lid), kdežto u Erbena se harmonie jeví jako vyvážený stav, jehož pravidla fungují v rodině i mimo ni (vyvážená protikladnost muže a ženy, člověka a řádu – viz kapitola o mýtu, dne a noci apod.). V díle Němcové se harmonizuje, slučuje, přibarvuje a idylizuje, kdežto v Erbenově se hledá, a cílem hledání je harmonie, nikoliv harmonizování toho, co je reálně neslučitelné. Pohádky obou autorů spojuje základní myšlenka, a tou je hledání cesty ke klidu. Zbožnost je další klíčovou hodnotou biedermeieru. V tomto případě nelze s určitostí tvrdit, že hledání řádu u Erbena je tím, co je v biedermeieru považováno za zbožnost v pravém slova smyslu. Modelovým příkladem jsou pohádky Němcové, kde se víra jeví jako ctnost, Erbenovy pohádky jsou v tomto ohledu více abstraktní. Potřeba konkrétních, srozumitelných motivů se vztahuje k apelativní tendenci biedermeieru vychovávat. U Němcové působí výrazně kladný hrdina, jehož konkrétní morální přednosti kontrastují s nedostatky. Model chování se sestavuje z vypozorovaných vlastností člověka, kdežto model Erbenův vyplývá z povahy mýtu. U Erbena je demonstrována především úcta k životu a poctivému jednání. Hlavním úkolem člověka je povinnost starat se o zachování prapůvodního stavu. Pohádky Němcové obsahují i didaktické vložky: „Nyní teprv znala cenu svého zdraví“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 19); „Já bych nejraději byl zahradníkem. […] To není holečku nic, tím si chleba nevyděláš; […]“ (NĚMCOVÁ I, 1954: 53). Nebylo by na místě ztotožňovat snahu vychovávat s moralizováním. Pohádkové děje a postavy nabízejí určité lidské hodnoty a nabádají k jejich osvojování. Například hrdinové odkazují ke společenským rolím; Němcová se nevšedně odklání pouze od role ženy a matky, která byla biedermeierem pojata pouze jako domácí hospodyně, vzorná matka a manželka. Toto pojetí Němcová zcela nepopírá, ale je pro ni důležitější apelovat na možnost skutečnost měnit. Vedle rysů biedermeieru je možné vysledovat rysy romantismu. Biedermeier neuznává přílišný subjektivismus, staví se proti romantickému, subjektivizovanému jedinci. Protože postavy Němcové nejsou zatíženy mýtickou koncepcí, jsou osobitější než Erbenovy. Záliba Němcové v popisu umožňuje podrobnou charakteristiku postav. Nejsou individualizované jako v romantismu, není ale zcela potlačena jejich subjektivita. - 33 -
V podobném vztahu si stojí poklidný a nevýbojný jedinec v biedermeieru a postava romantismu, která je hnána vnitřními citovými prožitky, jež stimulují aktivitu. Postavy Němcové jsou aktivní, ale nutno podotknout, že jen do doby, kdy je potřeba řešit problém. Po jeho odstranění je akčnost utlumena poklidným vztahem a zcela se uplatňuje záliba biedermeieru v nevýbojnosti a klidu. Potom dívka zastává roli věrné a pracovité ženy v domácnosti a muž je ten, kdo vystupuje navenek (jako král). Role jednotlivce je omezena do té míry, pokud má jeho jednání význam i pro ostatní. V momentě, kdy je příliš sobecký a sleduje pouze svoje záměry, je moc výbojný a subjektivní cíle převyšují ty rodinné nebo celospolečenské, je napravován nebo trestán. Aktivita obou typů hrdinů u Němcové a směřování od jednotlivce ke společnosti je odlišné od Erbena. U něho se postupuje od řádu směrem k člověku, aktivita postav dosahuje míry potřebné k obnově archetypu. Dalším romantickým rysem je emocionální náboj pohádek Němcové. Ženské hrdinky jsou bohatým zdrojem citovosti, i líčená utrpení mají podíl na výsledné expresívnosti. Líčení pohádkových prostor se dotýká romantického tajemna a snění, které občas ústí v nadměrnou stylizovanost a květomluvu biedermeieru. Erbenovi je bližší klasicismus. V pohádkách neinklinuje k vyhraněnému racionalismu a není zanedbaná logická motivace příběhu. Člověk je pojatý jako neměnná hodnota, dále se klasicismus vyznačuje stanovením jednoznačných pravidel, zejména uměřenosti a pevného řádu. Rysy realismu nejsou u Erbena vysledovatelné, u Němcové se týkají spíše volby existujících geografických lokalit a sociálních rozdílů, které můžeme chápat jako odkaz na problémy člověka 19. století. Z pohádek Němcové vyplývá, že autorka si je vědoma možnosti, že prostřednictvím jednání hrdinů může jednak ukázat přítomnost sociálních problémů středních vrstev, jednak jejich řešitelnost.
- 34 -
7. ZÁVĚR 7.1. Rodina a jistota Božena Němcová a Karel Jaromír Erben se ve svých pohádkách shodují v základním postupu. Oběma je společné, že vyjadřují víru v pevnost základních hodnot a úsilí o jejich stabilizaci. Němcová má širší rozptyl, jistota pramení z rodinné a sociální sounáležitosti. V konkrétních motivech, jako jsou jednotlivé ctnosti (citovost, pracovitost, soulad s přírodou, zbožnost), spočívají základní etické normy pro rodinu. Důsledkem vyřešení konfliktů se rodina sceluje na základě harmonických vazeb a vztahů. Úsilí biedermeieru souvisí i s harmonizováním celé společnosti. Rodina a společnost je v pohádkách propojený, nerozdělitelný celek. V kontextu žánru pohádky stojí v hierarchii hodnot rodina o kousek výš, protože svou funkčností sekundárně podmiňuje celou společnost. Pohádky jsou přesvědčivým modelem, který vybízí k možnému ztotožnění a hledání obdoby ve skutečném životě. Erbenova jistota spočívá v řádu, jenž svou platností přesahuje člověka. Tento nadosobní řád vyplývá z povahy mýtu a souvisí s ním nepřetržité obnovování stabilních jistot důležitých pro funkci rodiny. Vztah rodiny ke světu je důležitý, ale dominuje především symbolický význam celistvosti. Ve vztahu k ostatním složkám fiktivního pohádkového světa je rodina jen jednou z mnoha, které se společně podílí na výsledné jednotě a rovnováze. U Němcové jsou vypozorovatelné rysy biedermeieru a romantismu víc než u Erbena. Zřejmě proto, že Erbenovy pohádky prvořadě obsahují jádro sdělení, volnost vyprávění je omezena tak, aby nezanikal ústřední význam pohádky. Rysy jednotlivých dobových literárních proudů se v nich projevují zejména tak, aby umocňovaly a podtrhávaly mýtickou platnost. Rysy biedermeieru u Němcové se projevují ve formě harmonizování, idyličnosti, zbožnosti a dominuje v nich výchovný model (např. hrdina výrazně kladných nebo záporných vlastností). Naproti stylizovanosti a květomluvě Němcové se děj Erbenových pohádek odvíjí podle logického sledu událostí, jeho vypravěčská strategie je úspornější a přímočařejší. Výchovná podstata Erbenových pohádek vyplývá z povahy mýtu, u Němcové pohádky svou věrohodností umožňují identifikaci se sebou samým a naleznutí možných obdob ke svému vlastnímu životu. U Němcové se rysy romantismu prostupují s postupy - 35 -
biedermeieru - romantická výbojnost a citovost s vyrovnaností a klidem biedermeieru, hrdinové nejsou romantickými individui, zároveň není potlačena jejich subjektivita. V Erbenových pohádkách rezonuje zejména klasicistní hledání řádu a uměřenosti. Dílo Němcové přesáhlo žánr pohádky zakomponovanou sociální problematikou, společenskými reflexemi a názory vypravěče na uspořádání společnosti. Tak je pohádka propojena s historicko-společenským kontextem. U Erbena je žánr pohádky přesahován mýtem. Rodina je u obou autorů základním stavebním kamenem, jistotou, která tvoří pevný základ pro hodnotovou nadstavbu.
- 36 -
8. LITERATURA:
Primární literatura: ERBEN, Karel Jaromír 2003 Kytice; České pohádky, řídí vědecká rada Nadačního fondu Česká knižnice, ed. příprava a doslov M. Otruba (Praha: Lidové noviny) NĚMCOVÁ, Božena 1954 Národní báchorky a pověsti, sv. I – II, řídí ediční rada za účasti Ústavu pro českou literaturu ČSAV, připravili Z. Havránková, R. Havel (Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění)
Sekundární literatura: ČESKÁ LITERATURA OD POČÁTKŮ K DNEŠKU 1998 Česká literatura od počátků k dnešku, napsali J. Lehár, A. Stich, J. Janáčková a J. Holý (Praha: NLN) DVOŘÁK, Karel – VODIČKA, Felix 1955 „Včleňování folkloru do obrozenecké literatury“, Česká literatura 3, č. 4, s. 293-350 ENCYKLOPEDIE LITRÁRNÍCH ŽÁNRŮ 2004 Encyklopedie literárních žánrů, napsali D. Mocná, J. Peterka a kol. (PrahaLitomyšl: Paseka) EXNER, Milan 1992 „Biedermeier a syndrom rozpadu“, Estetika XXXII, č. 2, s. 15-23 GRUND, Antonín 1935 Karel Jaromír Erben (Praha: Melantrich) GRUND, Antonín 1945 „Pohádkáři Erben a Němcová“, in Z doby Boženy Němcové II (Brno: Pokorný a spol)
- 37 -
JIRÁT, Vojtěch 1978 „Erben, čili majestát zákona“, in Portréty a studie (Praha: Odeon), s. 132-148 JIRÁT, Vojtěch 1978 „Český a německý biedermeier“, in Portréty a studie (Praha: Odeon), s. 545547 JIRÁT, Vojtěch 1978 „Úloha „biedermeieru“ v českém národním obrození“, in Portréty a studie (Praha: Odeon), s. 548-551 KUSÁKOVÁ, Lenka 2004 „Biedermeier a literatura“, in Biedermeier v českých zemích: sborník příspěvků z 23. ročníku sympozia k problematice 19. století (Plzeň: KLP), s. 288-296 LENDEROVÁ, Milena 2004 „…ušlechtilé sestřinky“ aneb Dívčí a ženské ctnosti v době předbřeznové, in Biedermeier v českých zemích: sborník příspěvků z 23. ročníku sympozia k problematice 19. století (Plzeň: KLP), s. 79-87 PROPP, Vladimir Jakovlevič 1999 Morfologie pohádky a jiné studie, přel. M. Červenka, M. Pittermannová, H. Šmahelová (Jinočany: H & H) PRŮVODCE PO DĚJINÁCH ČESKÉ LITERATURY 1984 Průvodce po dějinách české literatury, red. J. Hrabák, D. Jeřábek, Z. Tichá (Praha: Panorama) PŘEHLEDNÉ DĚJINY LITERATURY ČESKÉ 1995 Přehledné dějiny literatury české: od nejstarších dob až po naše dny, napsali A. Novák s J. V. Novákem (Brno: Atlantis), s. 350-465 SLOVNÍK LITERÁRNÍ TEORIE 1977 Slovník literární teorie, red. Š. Vlašín a kol. (Praha: Československý spisovatel) SOCHOROVÁ, Ludmila 2004 „Muž a žena v české vlastenecké společnosti doby Biedermeieru“, in Biedermeier v českých zemích: sborník příspěvků z 23. ročníku sympozia k problematice 19. století (Plzeň: KLP), s. 92-103 ŠMAHELOVÁ, Hana 1989 Návraty a proměny: literární adaptace lidových pohádek (Praha: Albatros) - 38 -
ŠMAHELOVÁ, Hana 1995 Autor a subjekt v díle Boženy Němcové (Praha: Karolinum) TILLE, Václav 1909 České pohádky do roku 1948 (Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění) TUREČEK, Dalibor 1993 „Biedermeier a české národní obrození“, Estetika XXX, č. 2, s. 15-25 TUREČEK, Dalibor. 1996 „Biedermeier na českém obrozeneckém jevišti“, Estetika XXXIII, č. 3-4, s. 73-79 TUREČEK, Dalibor 2004 „Biedermeier a současná literárněvědná bohemistika“, in Biedermeier v českých zemích: sborník příspěvků z 23. ročníku sympozia k problematice 19. století (Plzeň: KLP), s. 386-393 VIKTORA, Viktor 1996 „K zobrazení prostoru v české literatury biedermeieru“, Estetika XXXIII, č. 34, s. 57-64
- 39 -
