MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
Balady Vítězslava Hálka ve srovnání s baladami Karla Jaromíra Erbena Bakalářská diplomová práce
Vypracovala: Gabriela Havířová Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc. Mgr. Michal Fránek
1
Brno 2006
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedené literatury. …………………………………. 2
Děkuji doc. PhDr. Jiřímu Kudrnáčovi, CSc., a Mgr. Michalovi Fránkovi za cenné rady a vstřícnost při vedení mé bakalářské práce.
3
OBSAH
Úvod……………………………………………………………………………………..1 Vítězslav Hálek o díle Karla Jaromíra Erbena…...……………………….……………..3 Recepce Hálkových balad………………………………………………….……………7 Hálkovy balady Nekřtěncova dušička (1854)…………………………………..………………..14 Sejček (1854)………………………………………………….………………..17 Hadí koruna (1856)…………………………………………………………….19 Balada o jednom hochu (1857)…………………………..…………………….20 Královna plesu (1857)…………………………………..……………………...21 Sázka (1858)…………………………………….……………………………...22 Mrtvých stráž (1858)……………………….…………………………………..24 Dva bratří (1858)……………………………..………………………………...27 Romance o jednom pasákovi (1858)…………………….……………………..27 Pod lípou (1860)…………………………….……..…………………………...28 Bláznivý Janoušek (1860)……………………….……………………………..29 Před bojem (1860)……………………………………………………………...30 Tambor (1860)…………………………………….……………………………30 Javorové housle (1860)………………………………………………………...31 Frajtr Kalina (1860)……………………………….……………………………31 Starý známý (1860)…………………………..………………………………...32 Ostatní balady………………………….………………………………….........32 Závěr…………………………………………...………………………………………34 Použitá literatura……………………………..………………………………………...36 Resumé……………………………………………………………………………........38
4
Úvod
Vítězslav Hálek vynikl v poezii především jako autor milostné a přírodní lyriky. Vedle básní, které mu přinesly dobovou popularitu, tak zůstaly poněkud ve stínu jeho drobnější baladické skladby, jež psal zejména v prvním desetiletí své tvorby. Touto skutečností se zabývala celá řada literárních historiků, někteří autoři upozorňovali právě na kvality Hálkových balad oproti jiným upřednostňovaným pracím. Hálkovy první balady byly časopisecky otištěny záhy po vydání jedinečného básnického díla Kytice z pověstí národních, sbírky Karla Jaromíra Erbena. Tyto baladicky laděné básně zapůsobily na řadu mladých literátů, kteří se pokoušeli tvořit v oblasti poezie. Výjimkou tehdy nebyl ani Hálek. Předkládaná bakalářská práce se proto zabývá srovnáním balad těchto dvou autorů a pokouší se postihnout vliv, který Erben na Hálka měl, a to zejména v počátečních Hálkových baladách, kde jsou Erbenovy stopy nejpatrnější. Zároveň se snaží ukázat postupné oprošťování od Erbena, zejména v oblasti tematiky. Svoji práci jsem rozdělila do tří částí. Nejdříve se zabývám otázkou, co Erben pro Hálka jako literát znamenal. Na základě jeho vyjádření novinových a časopiseckých statích se snažím rekonstruovat jeho postoj k Erbenovi a jeho tvorbě vůbec. Další kapitola je věnována recepci Hálkovy baladické tvorby. Ohlasy jsem seřadila chronologicky, podle časové posloupnosti, a to od Hálkových vrstevníků až po literární historiky současné doby. V kapitole, jež tvoří vlastní těžiště této práce, se pak zaobírám první řadou Hálkových balad (řídím se řazením v Sebraných spisech, vycházejících za redakce Jaroslava Vlčka v nakladatelství Jan Laichter v letech 1905-1920). I zde jsem volila chronologickou posloupnost, od nejstarších balad po ty nejmladší. Právě v této části jsem se pokusila zejména v prvních básních upozornit na jisté podobnosti s baladami Erbenovými. Ke konci se rozbor básní postupně zužuje, baladami se zabývám jen v nástinu. Druhou řadu Ballad a romancí, od r. 1861 po rok 1867, jsem tedy už jen krátce shrnula a vytvořila stručný přehled. Důvodem je zřetelné oprošťování se od Erbenova vlivu, v Hálkových básních se čím dál více projevují osobité rysy. Balady dostávají jednotnou formu, k větším odlišnostem nedochází.
5
Zvolené seřazení kapitol by mělo dopomoci lépe objasnit, co bylo Hálkovi podnětem a inspirací pro počáteční baladické tvoření, do jaké míry byla jeho snaha v očích literárních kritiků a historiků úspěšná, a nakonec blíže seznamuje s jednotlivými básněmi v porovnání s Erbenem. Všechny citace uvedené v textu jsou převzaty bez vlastních edičních úprav.
6
Vítězslav Hálek o díle Karla Jaromíra Erbena
Bývá už skoro zákonitostí, že kvalitní díla, vyznačující se svojí trvalostí v literatuře, bývají doceňována až mnohem později, dalšími generacemi.1 Toto pravidlo se zčásti projevilo i u literární tvorby Karla Jaromíra Erbena, u jeho neopakovatelného básnického díla, sbírky Kytice z pověstí národních. Kytice nebyla Erbenovými současníky ceněna nikterak důrazně. Někteří autoři ji slabě uvítali, jiní ji obdařili jasnou kritikou, ale nebylo zde nikoho, kdo by se k ní výrazně pozitivně projevil, vzdal úctu a obdiv jejím vysokým kvalitám. K opravdovému docenění Kytice, ale především docenění Erbena jako básníka, došlo výrazně až nastupující generací – májovci.2 V Kytici spatřovali vyvrcholení romantických snah o českou baladiku opírající se o široké zázemí folklórní tvorby a Erbena oceňovali jako nedostižného tvůrce balad. Byl to především Vítězslav Hálek, který se společně s Janem Nerudou k Erbenovi hlásil již ve své počáteční literární tvorbě. Oba v ní volně obměňovali jeho tvorbu baladickou. Hálek vyjádřil svůj velký obdiv ke Kytici a Erbenově velikosti v nekrologu v časopise Květy roku 1870: „Erbenova Kytice jest v literatuře jediná, Kytici mohl nám uvíti jen on, to nemohl býti dědicem naprosto nikdo a nikdy. Co poeta vykonal Erben vše, co vykonati chtěl, k čemu ho bozi vyvolili.“3 Hálek viděl v Erbenovi opravdového mistra národní poezie, muže velikého nadání, vysokých kvalit, obdařeného nesmírným tvůrčím darem: „Vše čeho se Erben dotknul, proměnilo se v drahokam – na tom nám musí býti dosti.“4 Především Kytici Hálek vnímal jako básnické dílo neopakovatelné, jedinečné, výjimečné pro jeho nesmrtelnost. Odpověď, co znamenal Erben pro Hálka a další jeho příznivce, nabízí i almanach Máj, jehož druhý ročník, redigovaný právě Vítězslavem Hálkem, byl Erbenovi věnován. Erbenova popularita mezi májovci tam byla značně a jasně vylíčena, byl doslova označen za „to nejdražší, nač mohla navazovat nová česká poezie.“5
1
GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 100. Tamtéž, s. 101. 3 HÁLEK, Vítězslav: Básník „Kytice“, Karel Jaromír Erben. Květy V, 1870. Cit. podle: HÁLEK, V.: Sebrané spisy XI. O literatuře. Praha, J. Laichter, 1920, s. 320. 4 Tamtéž, s. 320–321. 5 DOLANSKÝ, Julius: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1970, s. 7. 2
7
Společně s dalšími Hálek chápal Erbena jako tvůrce, který nezůstane pouze autorem své doby, ale jako autora, jehož dílo přetrvá do budoucnosti. V Kytici Hálek viděl uměleckou sílu, která bude působit daleko, po dlouhá léta, v níž inspiraci budou hledat ještě mnohé nastupující generace. S jasností to Hálek napsal v posmrtné vzpomínce: „Erben byl jedním z těch vzácných bojovníků, kteří cele a bez podmínky žijí svému ideálu, svému úkolu. Toť jeho lesk jen rozmnoží. Erben byl pěvec a byl muž práce, bylť on celý muž.“6 Erben zastával u Hálka místo mistra poezie. V článku, který vyšel v Národní listech roku 1872, napsal: „Erben representuje kus našeho národního kapitálu, našel poetický výraz pro smysl našeho národa.“ 7 V tomto článku se kriticky zaměřil na skutečnost, že Erben spolu s dalšími autory (např. P. J. Šafařík, L. Čelakovský aj.) bývá často nesmyslně titulován: „My už nemáme Karla Jaromíra Erbena, nýbrž archiváře Erbena […]“.8 Hned v dalším odstavci však poukázal na to, že Erben byl tak velikým básníkem, že užití dalších titulů je u něj už zbytečné: „Erben se stal mistrem balady, mistrem řeči až do průhledna jasné. To vykonal Karel Jaromír Erben, tím vydobyl sobě právo na to svoje jmeno a nikdo nemá právo sahati v tento jeho slavný majetek.“9 Jak pro Nerudu, tak i pro Hálka byl tedy Erben zásadně a jedině básníkem, jedinečným a dlouhotrvajícím, kterému se stále obdivovali, do výše vyzdvihovali, přibližovali se mu ve svých dílech, i když svými mladistvými názory se od něho stále více odpoutávali. Jako básníka ho zbožňovali, Erben pro ně představoval především autora Kytice. Erbena Hálek považoval také za „znamenitého mistra“ ve sbírání a zpracování národních pohádek. Hálek v článku Nekažte nám naše národní pohádky10 odkázal právě na Erbena v souvislosti s jeho výjimečným uměním tvořit v této oblasti. Hálek napsal, že se má národní pohádka brát do rukou s opatrností, že sbírati pohádky je umění a dobrá vůle k tomu nepostačí: „Erben byl slavný mistr, a jak on piloval každou větu, než z ní byl ten skutečný křišťál, ten hleděl ke každé větě jako k nějaké posvátnosti – a pohádky Erbenovy jsou vzorem jež dosud musí znáti každý, kdo chce sbírati po něm!“11 Hálek dokonce v příležitostném článku věnovanému Boženě Němcové přikládal 6
HÁLEK, Vítězslav: Básník „Kytice“, Karel Jaromír Erben. Květy V, 1870. Cit. podle: HÁLEK, V.: Sebrané spisy XI. O literatuře. Praha, J. Laichter, 1920, s. 321. 7 HÁLEK, Vítězslav: Jak se titulujeme v literatuře a v životě. Národní listy, 6. srpna 1872. Cit. podle: HÁLEK, V.: Sebrané spisy IV. Feuilletony. Praha, J. Laichter, 1907, s. 385. 8 Tamtéž. 9 Tamtéž. 10 HÁLEK, Vítězslav: Nekažte nám naše národní pohádky! Národní listy, 18. září 1874. Cit. podle: HÁLEK, V.: Sebrané spisy IV. Feuilletony. Praha, J. Laichter, 1907, s. 425. 11 Tamtéž, s. 427.
8
Erbenovým pohádkám větší význam než pohádkám Němcové, ženě, která v pohádkách vynikala. „Pohádky Němcové nemají té ceny do sebe, jakou se u Erbena honosejí.“12 V Erbenových pohádkách spatřoval větší objektivnost, na rozdíl od Němcové, která pohádku zpracovávala vlastním duchem. „Erben podá pohádku tak, jak v našem lidě celistvě žije, v pravlastní formě.“13 Hálek nakonec v textu sice patřičně ocenil pohádkovou tvorbu Boženy Němcové, ovšem s dodatkem, že v jejím podání zůstane pohádka „MIMO ERBENA“ [zvýraznila G. H.] nejznamenitější. Zde bylo tedy zřetelně vidět, co pro Hálka klasik Erben představoval. S jasností lze konstatovat, že to byla právě jeho tvůrčí různorodost, dokonalost v každém směru. Erbenovi se tedy dostalo ještě ocenění za vypravěčské umění a umělecký talent už za jeho života, a to právě díky Hálkovi, Nerudovi a mladé generaci. Důkazem tomu byly i překlady některých Erbenových pohádek do němčiny či francouzštiny. Pro Hálka Erben představoval básníka plného svěžesti, radosti, z něhož „dýchalo štěstí květné a zdravé.“14 Znamenal pro něj jak velikého muže poezie, tak velikého muže vědy, který mnohé vykonal: „[…] a tu bude asi poezie míti dojem nekalenější, čistší.“15 V době Erbenově Hálek nespatřoval nikoho, kdo by mohl Erbena překonat. V nikom neviděl takového mistra, který by uměl pracovat s látkou jako on, Erbenův materiál stavěl nade vše: „Nikdo nevládne tak ohromným materiálem k tomu, jakým Erben vládl, neboť vše, co dosud vydal: pohádky, písně, báje, považoval za pouhý materiál k bájesloví.“16 Pro nečekanou nemoc a následnou rychlou Erbenovu smrt jeho hlavní dílo – bájesloví slovanské, nebylo dokončeno. Erbenova pozůstalost, množství „ohromného materiálu“17 k dokončení bájesloví, byla Hálkem považována za záležitost, pro kterou nebylo, po smrti tak velikého básníka, někoho, kdo by měl dostatek sil a takové básnické kvality, aby se stal Erbenovým nástupcem a pokračovatelem, či vůbec aby dovedl jeho dílo ke zdárnému konci: „Ač na ten čas nikdo jeho dědictví převzíti nemůže, přece snad se časem vyskytne nástupce důstojný.“18
12
HÁLEK, Vítězslav: Božena Němcová. Národní listy, 22. ledna 1862. Cit. podle: HÁLEK, V.: Sebrané spisy IV. Feuilletony. Praha, J. Laichter, 1970, s. 508. 13 Tamtéž. 14 HÁLEK, Vítězslav: Básník „Kytice“, Karel Jaromír Erben. Květy V, 1870. Cit. podle: HÁLEK, V.: Sebrané spisy XI. O literatuře. Praha, J. Laichter, 1920, s. 320. 15 Tamtéž. 16 Tamtéž. 17 Tamtéž. 18 Tamtéž.
9
Hálek měl Erbena v srdci především jako národního pěvce, který oplýval štěstím.19 Také proto poukazoval a zdůrazňoval to, že v Erbenově díle se nachází hlavní národní bohatství, že vše, co Erben vytvořil, je skvostné a je majetkem celého národa. Že nebylo ničeho, co by Erben ze sebe nevydal, co by v mysli utajil. Do své tvorby přenesl ze sebe vše, jeho dílo se tak stalo básníkovým obrazem, vyjadřovalo celou Erbenovu osobnost. Proto byl chápán nejen jako autor, který čerpal z lidových tradic a svého okolí, ale především jako autor, který do své tvorby včleňoval především svoji osobitost. „Co v srdci měl to vyzpíval a bylo to vše ryzé, protože ten život žil, skví se k nám v záři posvátné. Kdy české srdce optá se sama sebe, mnoholi Erben přičinil k jeho zušlechtění: to české srdce vždy radostí zaplesá.“20 Erben byl tedy pro Hálka ztělesněním dokonalosti, jeho dílo pro něj představovalo „drahokam“ české poezie, nebylo pro Hálka jiného, kdo by takovým nadáním oplýval, kdo by se lépe tohoto úkolu zhostil: „A tak nám zůstane navždy v mysli na čestné postati a v ideálné výši co radost, co chlouba naše.“21
19
HÁLEK, Vítězslav: Básník „Kytice“, Karel Jaromír Erben. Květy V, 1870. Cit. podle: HÁLEK, V.: Sebrané spisy XI. O literatuře. Praha, J. Laichter, 1920, s. 320. 20 Tamtéž, s. 321. 21 Tamtéž, s. 321.
10
Recepce Hálkových balad
V následujícím stručném textu se pokusím chronologicky shrnout celkové přijetí Hálkovy baladické tvorby, soudobou kritikou počínaje a literárními historiky dvacátého století konče. Tento přehled nám snad dopomůže k tomu, udělat si menší představu o postupném vývoji názorů na Hálkovu poezii. Hned v šedesátých letech devatenáctého století se Hálkovy balady setkaly s kladnou odezvou, a to z pera Jana Nerudy. V Obrazech života pochvalně vyzdvihl Frajtra Kalinu: „Mezi Hálkovými básněmi vyniká dle Berangerových vzorů pracovaný a velmi rozmarný Frajtr Kalina.“22 Kdo nepochyboval o Hálkovi jako o básníkovi, byl v té době zejména Karel Sabina. Ten upozorňoval na jeho talent, který podle něj u Hálka není zapotřebí zkoumat: „Hálek si bez odporu proklestil cestu k uznání, pohleďte na balady. Nejsou psány na temeništi hory u pohledu na oslňující slunce, básník vstoupil v střed života, zpívá baladu z lidu pro lid, tu a tam se dotkne báje, kterés obecné, tu a tam prostý jakýs zjev života líčí – živě a pravdivě, namnoze s přídechem humoru, jejž jako by byl lidu z duše vyrval. Či není Bláznivý Janoušek podobizna živá, či Frajtr Kalina není skutečnou osobou?“23 V tomto období se však nesetkáváme pouze s kladnými odezvami. Právě zmiňované groteskní postavičky Hálkových Balad a romancí nenechaly kritiku lhostejnou. V baladách jako Bláznivý Janoušek či Sázka se nejpatrněji projevovala složka realistická, což bylo Hálkoviz některých stran vytýkáno: „Netajíme tím, že tak skvělý talent i stíny má, míti musí, nepřičítáme ale takovým nedostatkům větší váhy, než právě zasluhují a doufáme, že básníkův vytříbený vkus je čím dál tím úplněji překoná. Takovými vadami slušno zváti přílišný realismus, přílišnou věrnost líčení života, kteráž přesnadno do sprostoty zabíhá a pěkný dojem celku ruší, aniž by nějakou náhradu poskytovala. Ta výčitka týká se téměř všech scen z lidu Hálkových drámach, ale i „Sázky,“ „Bláznivého Janouška“ a jiných básní, kde výrazy jako: „holoto,“ „cucáci,“ „kolohnát“ vyvádí čtenáře z poetické illuse.“24
22
NERUDA, Jan: Literatura. In: Obrazy života II, 1860, s. 233. SABINA, Karel: O literatuře. Praha, Československý spisovatel, 1953, s. 258-259. 24 WALDAU, Alfred: Literatura. In: Obrazy života III, 1861, s. 321.
23
11
Kritické hlasy se vůči Hálkovu dílu začaly ozývat již v sedmdesátých letech: „Článek Pinkasův, v kterém zároveň velmi ostře posuzována činnost Hálkova, způsobil v Čechách první tuhý boj o Hálka.“25 V té době se kriticky k Hálkovi vyjádřil i Jan Evangelista Kosina ve svých Hovorech Olympských, který přísně posoudil Hálkovu epickou tvorbu. Největší spory o Hálkův básnický odkaz však přišly až později, v letech devadesátých, když vyšel v říjnovém čísle Naší doby článek Jana Svatopluka Machara. „Machar ukazuje, že nesamostatnost a nepůvodnost tkví na celé řadě prací Hálkových.“26 Naopak jasnou osobitost u Hálka viděl především ve sbírce Balad a romancí. Machar celkově kriticky hodnotil Hálkovu tvorbu ve prospěch díla Jana Nerudy. K zastáncům Hálka a vyvracečům Macharových názorů patřili především Eliška Krásnohorská, ta vytýkala Macharovi „slepou předpojatost“27, Ferdinand Schulz, který se snažil hájit Hálkovu originalitu, a Jaroslav Vrchlický. Sbírka Balad a romancí tedy zůstala v pozadí, středem bojů se stala jiná Hálkova díla. Začátek dvacátého století přinesl k baladám další ohlasy a zmínky. Literárním historikem, který věnoval Hálkovi značnou pozornost, byl Jaroslav Vlček. O Hálkovi nepochyboval, viděl v něm kvalitního autora, a to už od jeho prvních baladických pokusů: „Už v prvních balladách zračí se patrné nadání. Hálek byl balladista rodilý. Zhusta v nich sice ještě převládá zájem pouze látkový, nebo pouhá veršovaná pověra nebo hledaný cynický vtip a schválně drsný tón, přece však z pojetí vždy hledí básník. Starý vysloužilý voják, veský muzikant nebo podivínský rozumář, veselý mnich anebo laškovná dívka jsou vděčné motivy sbírky ,Ballad a romancí´.“28 Byl to právě Vlček, kdo později upozornil, ve spojitosti s Hálkovými venkovskými podivíny a pro obhroublý humor i řeč selsky drsnou, na fakt, že jeho balady byly přijaty nestejně.29 Zároveň
však nezapomněl dodat, že se i přes výtky staly Hálkovy postavičky
oblíbenými: „[…] dlouho měly své obecenstvo.“30 Vlček se ve svých textech snažil popsat vývoj Hálkových balad. Od počátečních, kde upozorňoval na jasný
vliv
Erbenův, až po ty další, kdy baladou od balady opadal zájem o Erbena, začala se
25
MÁCHAL, Jan: Boje o nové směry v české literatuře (1880 - 1900.). Praha, Jednota českých filologů, 1926, s. 11-12. 26 Tamtéž, s. 92. 27 Tamtéž, s. 95. 28 VLČEK, Jaroslav: Vítězslav Hálek. In: J. V.: Několik kapitolek z dějin naší poesie. Praha, Bursík a Kohout, 1898, s. 155-156. 29 VLČEK, Jaroslav: Úvod. In: HÁLEK, V.: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. V. 30 VLČEK, Jaroslav: Vítězslav Hálek. In: J.V.: Několik kapitolek z dějin naší poesie. Praha, Bursík a Kohout, 1898, s. 156.
12
jasně projevovat Hálkova osobitost a z básní se stávaly obrazy života na venkově. V Hálkově mysli se postupně probouzely dojmy z dětských let, bohatě byla líčena krajina, která byla Hálkovi blízká: „Je psychologické faktum, že s přibývajícím věkem dětské dojmy a vzpomínky ožívají. I Hálkovi v čtvrté desítce jeho věku ožila druhá rodná dědina jeho se všemi zkazkami i půvaby, s drobnými zajímavými zjevy i originální tragikou vesnického života. Vyrostl v krajině mělnické, kde pole se střídá s polem, lesu sotva uvidíš, pahorek tam vzácností. Krom vrby a hrušky věru sotva vídal jiný strom.“31 Ke konci se Vlček ještě vyjádřil k formě Hálkovy baladické tvorby, která zůstala prakticky nepozměněna, podoba básní za celou dobu neprošla výraznými změnami: „[…] téměř ve skrze udržuje souvislost názoru, látky a formy balladní mezi Hálkovým obdobím prvním a posledním.“32 V té době se podobně snažil čtenáři přiblížit Hálkovy balady také Leander Čech. I on se vyjádřil ke složce realistické, kterou Hálkovi, na rozdíl od jiných autorů, nevytýkal: „Realistický směr Hálkovy poesie, jeho zásada, že poesie jest život, život celý, v těchto drobných básních epických zračí se nejpatrněji. Zanechal pověstí a pověr, a, řekněme, všední zjevy skutečného života obestírá kouzlem poesie.“33 K Frajtrovi Kalinovi, básni vyzdvižené Nerudou, se vrátil v roce 1911 Rudolf Jaroslav Kronbauer. Tam, v několika odstavcích, podal jasné a průkazné informace o tom, že Kalina byl opravdu postavou skutečnou, nikoli imaginární: „Pan konservátor nelenil a dal se v matrikách do hledání a skutečně milého Kalinu Našel. Jmenoval se Václav Kalina a byl topičem v semináři.“34 Hned v zápětí zmínil i to, že na původního Kalinu si dnes už jen málokdo vzpomene: „Mám za to, že smrtelnou ránu jí zasadila novější parodie o kanonýru Jabůrkovi, ten je podle všeho osoba smyšlená.“35 Ve dvacátých letech se k Hálkově poezii vyjádřili G. Pallas s V. Zelinkou. Ti Hálkovu sílu spatřovali spíše v lyrice, „kde díky ohebné a kypré formální pohotovosti své dovede hladce, jasně a půvabně naráz zachytiti bystře se střídající nálady, jak se řinuly pod nárazy básníkova vyrovnaného přemítání a vášnivého vciťování v nádheru venkovské přírody.“36 I přes zdůrazňování lyrických veršů, které vynikaly 31
VLČEK, Jaroslav: Vítězslav Hálek. In: Několik kapitolek dějin naší poesie. Praha, Bursík a Kohout, 1898 , s. 156. 32 VLČEK, Jaroslav: Úvod. IN: HÁLEK, V.: Sebrané spisy IX. Ballad a romancí řada druhá. Praha, J. Laichter, 1912, s. X. 33 ČECH, Leander: Vítězslav Hálek. In: Literatura česká devatenáctého století. Díl III., část druhá. Praha, J. Laichter, 1907, s. 222. 34 KRONBAUER, J. R.: Frajtr Kalina. In: Máj. Roč. X, č. 4., 1911, s. 56. 35 Tamtéž. 36 PALLAS, G. – ZELINKA, V.: Obrazové dějiny literatury české. Díl II. Praha, Unie, 1926, s. 9.
13
hudebností a zpěvností, pro něž byly tak oblíbeny, ocenili Pallas se Zelinkou i Hálkovu tvorbu baladickou a vyzdvihli ji před jeho jinými díly: „V „Balladách a romancích“, v nichž vedle pověr a pověstí domácích zpracovává i obrázky ze života skutečného, ztělesňované s takovou břitkou a pevnou kresbou, že jest tu patrno, kterak nebýti lyrikova poblouznění zvláště v dramatu, kde je schopnost dokonalého zpředmětňování vším, stalo by se dílo jeho snad počtem chudší, ale hodnotou nepochybně mnohem cennější.“37 Ve třicátých letech uvedl Hálka ve svých Přehledných dějinách Arne Novák: „Básnickou činnost zahájil Hálek drobnými baladami námětů domácích namnoze za vlivu Erbenova, ale již s názvuky Berangerovými ve směsi lyrické deklamace a předmětné, mnohdy obhroublé karakteristiky.“38 Že byl Erben jedinečný a i přes mnohá úsilí nebylo nikoho, kdo by jeho dílo literárně překonal, zdůraznil na Hálkův úkor v té době Viktor Novák: „Hálek se učil u Erbena, ale nikdy ho nedostihl. Jako velký mistr zbásňoval od počátků i on svět pověr a pověstí, později však podlehl vlivu Heinovu, dávaje ze spěšného toku dějového zřetelně vyznívat vůdčímu námětu a idei. Také jeho zájem látkový byl pronikavě změněn: oblíbil si zbásňovatel národních pověstí horkou výheň životní reality.“39 Překonat Erbena zpočátku jistě nebylo ani Hálkovým úmyslem, jeho snahou spíše bylo, nějak se „mistrovi“ balady přiblížit. Hálek se s velkým nadšením pustil do práce, která pokračovala v duchu prostonárodním, možno si ani neuvědomoval, jaké následky z toho mohly vzejít: „Erben byl originál, to znamenalo, že všechny balady po něm a v jeho duchu budou působit jako slabé kopie.“40 Upozornil na to Vítězslav Tichý ve své studii a byl to právě on, kdo Hálkovu počáteční tvorbu baladickou takto hodnotil a vnímal: „Kde mají Hálkovy balady náměty nadpřirozené, tam působí skutečně jako kopie a to kopie Erbena, něco jiného je tam, kde se Hálek opírá o zjevy, události nebo typy, které mohl tenkrát dobře znát ze svého rodného prostředí.“41 I Tichý neopomenul zmínit poznámku o silné realistické složce: „V Hálkově sbírce najdeme značný náběh k realismu a drastice.“42 Na její obhajobu záhy uvádí fakt, že nejedna figurka, hlavní postavička balad oplývajících přílišným realismem, stala se později typickou v naší
37
PALLAS, G. – ZELINKA, V.: Obrazové dějiny literatury české. Díl II. Praha, Unie, 1926, s. 11-12. NOVÁK, Arne: Přehledné dějiny literatury české. Olomouc, R. Promberger, 1936, s. 506. 39 NOVÁK, Viktor: Česká balada ve druhé polovici 19. století. Díl I. Praha, F. Topič, 1931, s. 9. 40 TICHÝ, Vítězslav: Básník Vítězslav Hálek. Praha, Národní práce, 1944, s. 42 – 43. 41 Tamtéž. 42 TICHÝ, Vítězslav: Básník Vítězslav Hálek. Praha, Národní práce, 1944, s. 42 – 43.
38
14
literatuře: „Jmenuji tu jenom známého „Frajtra Kalinu“, typ vojenského vysloužilce, jichž bylo po českých vesnicích plno.“43 K Hálkovým reálným postavám se také blíže vyjádřil vrstevník Tichého, Vojtěch Jirát. Všechny tyto figurky charakterizují společné rysy, nacházíme u nich určité podobnosti, jsou jen zasazeny do různých dějových situací: „Jak Frajtr Kalina, tak Bláznivý Janoušek i Krejza jsou taktéž šarže, jenomže tragické a z pozadí vysunuté do středu děje. Hálkovo dílo je zkrátka jednolitější, než by se zdálo na první pohled, a stmeluje, překročujíc hranice druhů, nejrůznorodější výtvory v organický celek.“44 Jirát viděl Hálka jako baladika vyrůstajícího na Erbenovi: „Hálek se v svých počátcích přimkl k Erbenovi úže, ale i on doplňuje pak erbenovskou tradici baladickou směrem k humornému
polorealistickému
žánru
nebo
k sociální
problematice
českého
venkova.“45 Vedlo toho se podle Jiráta snažil Hálek ve svých baladách sloučit Máchu s Erbenem, prostodušeji, ale ještě zřejměji nežli Neruda, dodávaje svým baladám nádechu romantické citlivosti i vznětlivosti.46 Jirát oceňoval Hálka jako básníka, viděl v něm autora, který pro svou baladickou tvorbu čerpal z mnoha pramenů. Hálkovy verše jsou žánrově velmi bohaté, jednak se nechal inspirovat, jednak se pokoušel o vyjádření sebe samého, což Jirát ocenil především: „[…] přese všechny kvality básnické zůstal zde Hálek jen pěstitelem tehdy běžných baladických odrůd. Má balady numinózní – přírodně magické, strašidelné, sociální balady o padlých dívkách zrazených švadlenách, balady historické, exotické scény cikánské, měšťanské příběhy ze všedního života, sentimentálně mravokárné anekdoty apod. Toliko v jednom látkovém okruhu se projevil, aspoň v mezích české literatury, novotářem: v monolozích šílenců a polopříčetných originálů vesnických.“47 Později se Hálkovi dostalo pochvaly od Jana Mukařovského, který poukázal na skutečnou kvalitu některých balad: „V boji o Hálka, započatým Macharovým článkem k dvacátému výročí básníkovy smrti, se nedostalo zmínky mladistvým Baladám a romancím, jejichž některým číslům bychom dnes dali přednost i před Pohádkami z naší vesnice.“48 Nejvíce však Mukařovský oceňoval na Hálkově tvorbě zejména vývojový stupeň umělecké poezie hudebně dokonalé: „Hálek se při vytvoření své autostylizace v pěvce bezprostředního, k písni lidové nefolklórní, tedy k písni lidu městského, 43
TICHÝ, Vítězslav: Básník Vítězslav Hálek. Praha, Národní práce, 1944, s. 42 – 43. JIRÁT, Vojtěch: Hálek. In: V. J.: Portréty a studie. Praha, Odeon, 1978, s. 166. 45 Tamtéž, s. 150. 46 Tamtéž. 47 Tamtéž, s. 170. 48 MUKAŘOVSKÝ, Jan: Vítězslav Hálek. In: J. M.: Studie z poetiky. Praha, Odeon, 1982, s. 607.
44
15
pouliční: V „Baladách a romancích“ je balada „Mrtvá hlína“ složená zcela ve stylu hrůzostrašných balad jarmarečních, se slokou: „K oknu šel zpět: jak s ním (tj. se sokem) ona splývá, / tak dvé zvuků jedním plyne akordem, / ve zraku dýky, za ní se dívá / a zaťal pěstě a zahrozil mordem.“ – Jiná zvaná „Ve svátek“ počíná se takto: „Šel na procházku v neděli, / ved za ruku si holku, / a smál se s ní a žertoval / tak zcela bez okolků.“49 Básně s realistickou tematikou zdůraznil také Miloš Pohorský ve třetím svazku Dějin české literatury: „Tyto menší epické básně se pozvolna měnily ve veršované obrázky ze života […]. A když vydal Hálek v jednom oddílu prvního svazku svých spisů „Balady“ (1862), byly mezi nimi verše, které představují vrchol tohoto oblíbeného básnického druhu a které se staly velmi populárními, jako například Bláznivý Janoušek nebo Frajtr Kalina, pestře a dramaticky předvádějící typické postavy a scény.“50 Zmínku o Hálkových baladách najdeme i u Dušana Jeřábka, který se blíže vyjádřil k hledisku prostředí a času v baladách. Podobně jako u Erbena nebyla Hálkem do básní vpuštěna přílišná konkrétnost: „Snaha o vyjádření nadosobní a nadčasové problematiky vedla Hálka v epických a lyricko-epických básní nejen k oslabení časové, místní a etnické reality, nýbrž i k celkové mlhavosti a nekonkrétnosti v líčení postav a dějů, zbavených národního a sociálního zázemí.“51 Realistickou složku Jeřábek vůbec neodsuzoval, naopak v ní viděl, podobně jako Jirát, Hálkovu originalitu: „V „Baladách a romancích“ se Hálek stále více odprošťoval od původních vlivů a vzorů literárních (jako byli například Erben, Mácha, Heine) a dospíval ke stále osobitějšímu uměleckému výrazu. Byl to příznivý důsledek toho, že vždy častěji hledal podněty a náměty k svým menším výpravným skladbám v realitě vesnického života, který dokonale znal a který mu poskytoval zejména bohatý výběr charakteristických postav a postaviček, jak vážných, tak humorných.“52 Hálkovu baladickou tvorbu kladně ohodnotila Jaroslava Janáčková: „Umění dramatické zkratky a pointy osvědčil Hálek v baladách.“ 53 V nedávné době se Hálkovi ve svých studiích věnoval také Ivan Slavík. Ten se však
49
MUKAŘOVSKÝ, Jan: Vítězslav Hálek. In: J. M.: Studie z poetiky. Praha, Odeon, 1982, s. 616. POHORSKÝ, Miloš: Vítězslav Hálek. In: MUKAŘOVSKÝ, Jan (red.): Dějiny české literatury III. Praha, ČSAV, 1961, s. 114–115. 51 HRABÁK, J. – JEŘÁBEK, D. – TICHÁ, Z.: Průvodce po dějinách české literatury. Praha, Orbis, 1976, s. 238. 52 Tamtéž, s. 240. 53 LEHÁR, J. – STICH, A. – JANÁČKOVÁ, J. – HOLÝ, J.: Česká literatura od počátku k dnešku. Praha, Lidové Noviny, 2004, s. 272. 50
16
nezabýval stránkou baladickou, svoji pozornost zaměřil na Hálkovu lyriku. 54 Hálkovy drobné balady tedy nebyly celkově vnímány tak silně jako jeho tvorba lyrická, přesto se na ně reakce a poznámky vyskytly. Ohlasy byly už od počátků převážně kladného rázu. Negativní názory pak směřovaly k přílišnému realismu, který u Hálka v pozdějších baladách převažoval. Tato kritika se objevila především u Hálkových současníků, s odstupem času začaly být realistické prvky autory hodnoceny spíše pozitivně. Celkově byl Hálek v literatuře viděn jako kvalitní autor.
54
SLAVÍK, Ivan: Hálek lyrik. In: I. S.: Viděno jinak. Brno, Vetus via, 1955, s. 59 – 72.
17
Hálkovy balady
Když vyšla roku 1853 Erbenova baladická sbírka Kytice z pověstí národních, přijala ji mladá odvážná generace májovců s nadšením.55 Sbírku čítávali s úžasem, doslova jí byli okouzleni, stala se pro ně velkou a jedinečnou literární inspirací pro jejich básnickou tvorbu. Netrvalo dlouho a díky skvělému Erbenovu dílu vyšly baladické skladby v podobném duchu, v jakém byly napsány básně Kytice. Nové verše vycházející v dobovém tisku byly převážně otiskovány v Mikovcově Lumíru, který byl nakloněn a ochotně vítal začátečnické veršové pokusy mladých básníků.
Nekřtěncova dušička (1854) Hned v následujícím roce 1854 se k nim přiřadil i Vítězslav Hálek, jemuž vyšla baladická skladba s názvem Nekřtěncova dušička právě ve zmiňovaném časopise Lumír. Jedná se o baladu, pojednávající o dívce, svobodné matce, která porodí dítě a po silném vnitřním boji je v noci hodí do řeky. Hned v první sloce pozorujeme typicky romantický postup. Hálkem je zde líčena příroda, jejíž stav (odehrává se silná větrná bouře), koresponduje s duševním stavem nešťastné matky: „Zdaž země centrum ohnivé ty proudy zdmulo v bouřný vír? Či ze Sahary žíznivé přiletěl Samum vraždit mír? Utíká vlna z jezera, jak z lesa zvěř, kdy zařve lev, a les – poklidna večera dřív chrám – s nebem se pouští v hněv.“ 56
V básni je viditelná souvislost s Erbenovou baladou Dceřina kletba. Obě spojuje „oblíbený motiv lidové písně – motiv vražednice.“57 V obou případech se ženy dopustily těžkého zločinu – vraždy, zabily své nemanželské dítě. Obecně je v baladách motiv viny a trestu považován za jeden ze základních. Zde se jedná o případ, kdy se hlavní hrdinka dopouští přestupku záměrně, porušuje mravní zákony a její potrestání
55
DOLANSKÝ, Julius: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1970, s. 7. HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 1. 57 GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 94.
56
18
v konci balady je v souladu s mírou zlého činu. U Erbena hrdinku trápí výčitky svědomí za vraždu, které se dopustila, pronásleduje ji pocit viny: „Oh, zabila jsem děťátko, matko má! oh, zabila jsem děťátko, své ubohé zrozeňátko žalostí bych pošla hned!“ 58
„Co do skladby a rytmu má Erbenova balada formu dialogu.“59 Jde o rozhovor mezi matkou a dcerou. V jedné sloce zpovídá matka svou dceru a slokou druhou vyznívá dceřina odpověď. Vražedkyně se zde zpovídá své matce, přiznává, že to nebylo holoubátko, co zabila, ale děťátko, a hlavní vinu nakonec přisuzuje jí: „[…] kletbu zůstavuji tobě, bys nenašla místa v hrobě, žes mi zvůli dávala!“60 „Pochmurná nálada baladická udržována je zvláštní formou sloky, kde druhý verš se střídavým, refrénovitým oslovením „dcero má“ a „matko má“ vine se celou básní.“61 Hálek si pro svou baladu na rozdíl od Erbena zvolil způsob, kdy nám vypráví příběh o nešťastné ženě a jejím dítěti, jiná postava v baladě nefiguruje. Báseň autor vyčlenil do dvou částí, kdy první vykresluje krutý osud bezbranného dítěte a druhá líčí blížící se trest, který pomalu, ale jistě stíhá matku vražednici. Myšlenka obou balad je téměř shodná, i Hálkovu hrdinku sžírá tíživá vzpomínka, ta se však se svým proviněním vyrovnává sama: „Jen loudavě, jak červů krok, po roků stupních kráčí čas kdy viny červ – zlý míru sok probouzí tajemný svůj hlas.“ 62
Hálek zde užil jambického verše, který razil jeho velký vzor K. H. Mácha. Jamb se stal stěžejním pro jeho báseň Máj: „Hluboké ticho. – Kapky hlas svým pádem opět měří čas.“ 63
58
ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. Praha, Mladá fronta, 1996, s. 147. GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 95. 60 ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. Praha, Mladá fronta, 1996, s. 149. 61 GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 9. 62 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 3. 63 MÁCHA, H. K.: Máj. Praha, Československý spisovatel, 1987, s. 28. 59
19
Nekřtěncova dušička je bohatě sycena ponurostí, kterou Hálek udržuje výraznými slovními spojeními: červ žádá vině za oběť, bolest jen vyžírá matce oka lesk, umrlých v zraku ohňů rov, krkavců hrana slyšet sem, vítr řve a ječí vír.64 Pocit ponurosti výrazně zvyšuje noc, za které se děj balady odehrává. Motiv noci je častým doprovodným jevem, pod kterým se nejčastěji odehrávají všechny baladické tragédie: „Vy, v temné noci poutníci, což každá z hvězd je severní?“
65
Na rozdíl od Erbenových básní, které jsou charakteristické pro svou maximální stručnou popisnost a dokonalou přesnost výrazu, působí Hálkovy verše v Nekřtěncově dušičce bohatším dojmem. V Hálkových baladických verších neznáme konkrétní místní a časové určení, kterého se v básních zbavoval i Erben. Ten současně oslaboval nebo zcela rušil i individuální rysy jednotlivých postav ve prospěch jejich obecnější typizace. Stejně tak je tomu u Hálka, alespoň v počáteční tvorbě, která byla Erbenem silně ovlivněna. Hálek užíval velké množství přívlastků, výrazněji líčil krajinu, často se setkáváme s přirovnáním: „Utíká vlna s jezera, jak z lesa zvěř, kdy zařve lev, a les – poklidna večera“ […] „A v pláč je dítka první hlas. jemný a lehký oděný,“ 66
Jako Erben i Hálek v básni užívá opakování výrazů pro úmyslné zdůraznění matčina těžkého provinění. Zde tak představují vlny, které přináší záhubu: „K vlnám se matka blížila k vlnám své lokty nížila,“ […] v vlnách mu matka ustlala vlnám se hejčkat zachtělo.“ 67
Erben přirovnává sžíravý pocit viny k červovi, stejné přirovnání použil i Hálek. U Erbena však dcera přeje trápení svému milenci za to, že ji obelhal, kdežto u Hálka červ
64
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II, První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 3–4. Tamtéž, s. 4. 66 Tamtéž, s. 1. 67 Tamtéž, s. 2. 65
20
postihne přímo vražedkyni. Červ prolézá lidskou duši tak dlouho, až člověka dovede k samému konci: Erben: „vzkazuji mu požehnání – červa v duši do skonání, že mi zrádně mluvíval!“ 69
Hálek: „a matce červ v své velmoci to v hnětu hlásá úžasném. -“ 68
Obě vražedkyně neujdou trestu, jsou dohnány k sebevraždě. Erbenova provinilá matka se oběsí, u Hálka hrdinku postihne stejný osud, jako její nebohé novorozeně, skončí v temných vlnách.
Sejček (1854) Ještě v témže roce vyšla ve Zlatých klasech Hálkovi další balada nazvaná Sejček. Jeho první dvě balady byly vůbec obrazem nejsilnějšího Erbenova působení. Jak v Nekřtěncově dušičce, tak v Sejčkovi jsou Erbenovy stopy nejpatrnější. K vytvoření Sejčka se pro Hálka stala stěžejní látka démonická. Démoni představovali jednu z hlavních částí lidových pověr a pověstí, motiv tajemných sil byl baladiky v různých podáních již mnohokrát zpracován. Zejména pak u Erbena měli démoni důležité postavení. V jeho podání však mocní zloduchové přicházeli převážně na základě nějakého podnětu, většinou byli přivoláni člověkem (např. Polednice – matka ji přivolá na své dítě). U Hálka je tomu jinak. V Sejčkovi na sebe démon bere podobu nočního ptáka, který podle pověry věští smrt. Nevyhne se jí ani malé dítě, které otec chová, konejší a chlácholí. Sejček tíží dítě svým pohledem i hlasem – houkáním. Dítě pomalu ale jistě chřadne a snaha otce odvrátit tragédii, odehnat, zaplašit ptáka je bezúspěšná: „Již jen utiš se – však ptáka zprovodím já, potuláka.“ Břink! a okno na kusy. „Táhni!“ – Sejček houká, houká, s druhého sem okna kouká.“ 70
Sejček se duše synáčka nakonec přece jen dovolá, otci zůstanou oči pro pláč a dítě svěří hrobníkovi. Svými rysy připomíná Sejček silně Goethovu baladu Král duchů, ve
68
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 5. ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. Praha, Mladá fronta, 1996, s. 149. 70 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 6.
69
21
které se autor také patřičně zhostil démonické tematiky. Dějově je Králi duchů blíže balada Hálkova. Jak u Goetha, tak u Hálka není žádného důvodu, aby démon zasahoval a svoji mocí působil krutost. Postavy jejich příběhů se ničím neprohřešily. Zde jen působí magická síla, která si pro nás nepochopitelně vybírá své oběti. Nelze tedy mluvit o nějakém trestu, nemá být za co. Lze hovořit o nešťastném osudu, který děti potkal. To Erben už do balady zakomponoval motiv viny a trestu, rys, který je v Kytici jedním ze stěžejních. V Polednici přichází potrestání za provinění matky, která démona zavolala, prohřešila se klením. I přes to je trest velmi krutý, svou intenzitou přesahuje míru provinění. Nelze však hovořit o tom, že by snad Hálek Goethovu baladu kopíroval, naopak. Snažil se démonickou látku zpracovat po svém, jinak ztvárnit tento druh balady, u každého se setkáváme s jiným příběhem. Za viditelné podobnosti zodpovídá nevyhnutelná inspirace. V Sejčkovi Hálek zvolil velice stručnou formu, která ovšem neubírá na kvalitě, děj básně zcela vystihuje její podstatu. Na rozdíl od zmiňovaných, v této baladě se smrtí dítěte démon neodchází, jeho působení nadále přetrvává: „A pták, za jehož šlo hlasem, zde mu zpívá nočním časem.“ 71
Hálek se přidržel osvědčené noční doby, kdy atmosféra nabírá zcela jiného rázu, dává básni tajemný nádech. Za noci razantně roste démonova síla. I zde autor použil řadu slov a slovních obratů, které vzbuzují úzkostlivé a depresivní nálady. Hálek vůbec uměl výstižně vylíčit dějové situace: teskně srdce bije, hlasu je tak mrazivého, zvuky jsou tak děsivé, zvoní umíráčkem, hrobník lůžko udělal apod.72 Zdůraznění tíživé atmosféry navíc podtrhnul opakováním verše Půjď - - půjď!73, kdy se pták opakovaně dovolává bezmocné oběti, vždy na začátku každé sloky. Kromě vypravěče je báseň v některých místech vedena formou dialogu mezi otcem a synem, otec navíc promlouvá i k démonovi. V krátké baladě tak dialogy zajišťují její rychlý spád. Hálek si libuje v častém užití citoslovcí, které napomáhají co nejlépe vyjádřit danou situaci, vykřičníkem ještě potlačil důraz: „Bác! bác! rány na polici,“/
71
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II, První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 6. Tamtéž, s. 5–6. 73 Tamtéž. 72
22
„Břink! a okno na kusy.“/ „Ach, ach – ouvej! Otče milý,“/ „Bim – bam! zvoní umíráčkem,“.74
Po Nekřtěncově dušičce a Sejčkovi, prvních baladických skladbách Hálkových, které byly zpracovány v duchu prostonárodním, následovaly další. Ty byly shrnuty do větší skupiny v roce 1862 v prvním svazku Hálkových spisů. V pozdějších letech se skupina ještě značně rozšířila. Erbenova síla, jeho značný vliv na Hálkovu baladickou tvorbu postupem času slábl, do popředí začala pronikat Hálkova osobitost. Do svých básní včleňoval obrazy venkovského života, z básní na motivy národních pověstí se postupně stávaly příběhy odhalující někdy až drsnou životní realitu. Oproštění se od Erbena nebylo pro Hálka jednorázovou záležitostí. Okouzlení někým, kdo byl podle Hálka jedinečnost sama, bylo opravdu silné, proto byly Erbenovy stopy, i když ztrácely na intenzitě, v Hálkově tvorbě stále patrné.
Hadí koruna (1856) Důkazem tomu je báseň z roku 1856, svými rysy typická balada, s názvem Hadí koruna (nalézáme typické formulace: prasky prask – to jakby lidská kost, být šálen mámením, a v okna hřmotí děsný tluk apod.).75 Jedna z nejdelších Hálkových balad vůbec, rozdělena do šesti částí, řadí se svým žánrem k baladě mytologické, tedy k žánru, jehož vrcholem se stala právě Erbenova Kytice. Hadí korunu můžeme chápat i jako baladu fantastickou, „kde v děj zasahují duchové hor, vod a lesů, pekelné síly, příšery, které děj zaplétají nebo jej roztínají.“76 Vyskytují se zde tajemné bludičky, které dokáží uvařit lektvar, po jehož vypití lze nahlédnout do budoucnosti, lesní žínky, které mohou mladíka utančit k smrti. Zvlášť v první části básně Hálek dovedl krásně vylíčit tajemnou atmosféru plnou nadpřirozených sil, kde vládnou čáry a kouzla: „Jinochu sedni, pod kotlem roznítím šlehavý vztek; až kotel uvaří pro tebe lék – budoucno zhledni. Budoucna těsná jím záclona taje, čitelným písmem že oku pak svítá, duch ti jím k čtení slov budoucna zraje, jak otisk minula v paměti čítá.“ 77 74
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 6. Tamtéž, s. 16–17. 76 NOVÁK, Viktor: Česká balada ve druhé polovici 19. stol. Díl I. Praha, F. Topič, 1931, s. 5 – 6. 77 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 7. 75
23
Hálek zde použil stěžejní prvek Erbenových básní – osud. Celkově je Erbenova baladická tvorba těsně spjatá s osudovostí. Podobně jako ve Štědrém dnu, kdy dívky nahlížejí do jezera a záhy spatřují svojí budoucnost, Hálkův hrdina ji zjišťuje po vypití kouzelného nápoje. Zatímco však Erben zbásnil každoroční venkovské zvyky a obyčeje, Hálkovo pojetí působí spíše pohádkovým dojmem. Mladíka stihne kruté potrestání, za to, že se vzhlédl ve zlatě. Od jeho smrti padla na vesnici kletba, místo radosti přišla na lid chmurná nálada. Už do této balady Hálek zanesl realistické prvky. A to hned tím, že postavy mají svá občanská jména a vykonávají reálná povolání: „Přec to však dnes nejde, jak to chodilo, když se Bartošovic Jeník v kole točil. Ten kam přišel – vše se rozveselilo, mladý, starý do kola si skočil.“ […] „Huhút –hut – hút - - a odtroubil 78 dvanáctou ve vsi ponocný;“
Patrná je také příroda vesnického prostředí. Děj balady je opět zasazen do noční doby, autor ji zanechává se stejným záměrem – zvýšit intenzitu magičnosti. Hadí koruna, balada, která na jedné straně vstřebává magickou atmosféru nadpřirozena a tajemna, na straně druhé reálné pasáže, malé náznaky, patrně vzpomínky z autorova života, z rodného kraje, kde prožil svá mladá léta. Celkově však báseň nese nádech lidové pohádky.
Balada o jednom hochu (1857) V následující Hálkově básni – Balada o jednom hochu, z roku 1857, se Hálek jasně projevil jako májovec, jemuž byla vzorem máchovská romantika. I přes zřetelné nastupující realistické tendence v baladě převládají znaky romantické. V básni vystupuje hrdina, kterého dosud láska nepotkala. Zrázu však poznává krásnou dívku a zamiluje se do ní. Z prvních pocitů štěstí se však začíná stávat láska nešťastná. Hoch je velmi ostýchavý a nenajde odvahu k tomu své milostné city dívce vyjevit. Rozpor mezi představou a skutečností je tak silný, že mladík nepřežije svoji vnitřní bolest.
78
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 9, 15.
24
V baladě dominuje motiv nenaplněné lásky a tragické smrti. Míru tragiky značně potlačují Hálkovy výrazové prostředky: snů luzných řada dlouhá, lkal, zas jenom sobě naříkal, on uzavřen a truchliv byl.79 Jedná se o čtyřstrofický útvar, každá strofa pak má 9 veršů, pravidelně se střídá 8 a sedm slabik. Tato forma je pro Hálka příznačná, často se s ní v jeho baladických básních setkáváme, děj balady je stručný, ale výstižný. Posledním veršem každé strofy pak Hálek podařeně vyjádřil hrdinův milostný stav: „[…] ó, sladké srdce strasti!“ / „[…] ó, těžké srdce strasti!“ / „[…] ó, trapné srdce strasti!“ / „[…] ó, kruté srdce strasti!“80
Královna plesu (1857) Ještě v témže roce Hálek napsal skladbu baladického rázu nazvanou Královna plesu. Ztvárnil jednoduchý příběh, jehož děj je zasunut do běžného všedního života. Převahou realistických prvků se do popředí dostala Hálkova tvůrčí osobitá snaha a do pozadí byl odsunut vliv Erbenův. Ve třech dílech této balady odehrává se baladicko – romantický děj Královny plesu. V prvním dílu promlouvá dcera k matce, v druhém se dívka účastní plesu a zároveň se stává královnou. Baladičnost se projevuje až v poslední části, kdy dívku stíhá tragický konec, když ve spánku umírá pod tíhou svých snů. Jako se v Erbenových baladách střídala dějová bohatost s dějem střídmějším (např. Zlatý kolovrat – Dceřina Kletba), pozorujeme tyto proměny i v tvorbě Hálkově. Byl-li děj Hadí koruny poměrně bohatší a složitější, střídalo se v něm hned několik prostředí (les, louka, vesnice…), jeví se děj této balady jednodušeji. Hálek však dokázal užitím krásných přívlastků navodit bohatou atmosféru:
„Ba mnoho té krásy kolkolem, jak z jara na záhoně květu; vše třpytí se v lesku spanilém, jak na nebi zástupy světů; ba půvabu mnoho, mnoho tu – a lilie, perly a růže, a u vínek v přemilém jásotu je uvíjí milosti bůže.“ 81
79
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 18-19. Tamtéž. 81 Tamtéž, s. 21. 80
25
Jestliže v Hadí koruně převládaly pohádkové prvky a znaky reality byly v detailech jen naznačeny, působí Královna plesu opačně. V reálném příběhu setkáváme se s působivými verši, celkově z básně dýchá lehkost, je užita řada specifických výrazových prostředků, děj nám zčásti připomíná typický pohádkový žánr:
„Vavřín za čela okrasu – zda nehodno to v mysli mít? A trůn vyhrát v tom zápasu – zda nehodno tu v zápas jít? Mladíků svěžích četný roj královnu plesu obklopí, a mezi nimi zápas – boj o přízeň oka shlédnutí -“ 82
Že jsou balady v Kytici z velké části napsány na pohádkové motivy, není nic nového. I Hálka síla pohádek pohltila a je více než jasné, že čím dále od Erbena, tím více začala realita odsunovat fantastično do pozadí. V čem je Hálek naprosto svůj, a co v Kytici není možné spatřit, jsou postavy se svými jmény. Erben čerpal inspiraci pro Kytici čistě v lidové slovesnosti, námětem pro jeho básně staly se pohádky, pověsti, písně, báje a mudrosloví. Hálek dokázal spojit oboje, a už jako v Hadí koruně i zde autor pojmenoval hlavní hrdinku: „Věst z rána hned letí úspěchem, a Lauru co královnu v štítě,“ 83
Na konci padesátých let se v Hálkově baladické tvorbě nesetkáme s básní, která by byla čistým odvarem Erbenovým. Jeho vliv je sice stále patrný, ale vesnické prostředí se stále zřetelněji dostává do popředí.
Sázka (1858) Společně je erbenovská látka a životní realita zachycena v básni z roku 1858 – Sázka. Hálek v ní zpracoval vampýrskou látku, kterou Erben s oblibou zbásňoval: „Víme, že Erben již od mládí byl pronásledován démonologickými vidinami, že se mu vtělovaly ve sny silné baladické náplně.“84 Erbena zaujala pověst, vampýrský motiv použil v baladě
82
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 20. Tamtéž, s. 23. 84 GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 70. 83
26
Svatební košile: „[…] souvisela s démonologickými látkami o potrestání hříšných panen, jež zkazila marnost světská.“85 V Sázce hraje stěžejní roli přesvědčení o tom, že nebožtíci nemají být rušeni. Není-li jejich odpočinku přáno, může následovat nějaký trest: „Když tak patří pořád před sebe, vidí v dálce hřbitov – z něho věž - co to tam se míhá – pro nebe! Snad – to noc jen zrakům mluví lež. Ale jak? To chrastí stále blíž, ba už při něm - ,Slyš, ty holoto! Nu – když je tak silný ten tvůj kříž, unese mne také, zkusme to!“ 86
Celkově se ráz balady vyznačuje popisným dějem, pozvolně se rozvíjejícím a chmurným koncem. Části balady jsou vedeny formou rozhovoru mezi hlavní postavou chlubivým Krejzou, sousedy a umrlcem. Z hlediska formy, podobně jako Erben, si Hálek vychutnává zámlky a prodlevy, i zde se přidržel osmiveršových strof, pravidelně se střídajících osm a sedm slabik. Děj má rychlý spád, události plynou ráz na ráz. Krejza se s kmotry vsadil, že odnese o půlnoci ze hřbitova lidské kosti a i přes jejich varování slib vykonal, kosti opravdu přinesl. Za narušení klidu mrtvých ho stihl trest, smrti neušel jen díky rannímu zakokrhání, sousedé ho našli polomrtvého. Z balady plyne mravní ponaučení, že za rouhání následně přichází trest. V tomto případě, stejně jako ve Svatebních košilích, postihlo hříšníka jen důrazné varování, v jiných případech bývá konec mnohem hrůznější, kdy viníci neujdou záhubě. U Erbena i u Hálka figurují umrlci vyvoláni mravním prohřeškem, děj je zasazen do víru noci, doby, kdy roste jejich síla a mrtví ožívají. Stěžejním se stává prostředí hřbitova, který vyvolává děsivou atmosféru. V nejvyhrocenější situaci, nejtěžší chvíli, pocitu největší úzkosti, kdy si dívka ve Svatebních košilích myslí, že neujde zkáze, se úpěnlivě dovolává Boha a prosí Panu Marii za odpuštění. Nejinak je tomu u Hálka, Krejza řeší situaci obdobně:
85 86
GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 80. HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 26.
27
Erben: „Bože svatý, rač pomoci, nedejž mne ďáblu do moci! Ty mrtvý, lež a nevstávej, pán bůh ti pokoj věčný dej!“ 87
Hálek: „A ta tíže – není možná dál, hodinka to jeho poslední. „Bože co jsem jak živ dokázal, pro Kristovy rány, odpusť mi!““ 88
Pro oba přichází vysvobození v pravou chvíli ve formě kohoutího zakokrhání, symbolu nadcházejícího dne, kdy moc mrtvých nad živými ustává, hříšníci jsou zachráněni. Inspirace Erbenem je zde více než patrná. Svatební košile: „Balada, v níž bylo plno hrobových hrůz, končí
se smírnými verši křesťanské pokory, zcela v duchu
moralizujících závěrů lidových balad, chválících pannu, že dobře jednala, když na boha myslila.“89 Pro Sázku užil Hálek zdánlivě obdobného závěru:
Erben:
Hálek:
„Dobře ses, panno, radila, na boha že jsi myslila a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala: tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile!“ 90
„ Těžko však se pravdy domakat; mluví se to i to – oboje. Jedni mluví: Škoda nastokrát! Druzí: Měl dát mrtvým pokoje. Já pak myslím pro svůj díl si to: Buďme rádi, že jsme na živě; a kdo z nás to má už odbyto -
nač ho rušit v svatém poklidě?“
91
Jestliže je Erbenova báseň ve svém závěru takřka hymnická, stále se opakují náboženské prvky a je výrazně kladen důraz proti rouhání se posmrtnému životu, setkáváme se u Hálka s odlišným pojetím. V Sázce je dán prostor protichůdným názorům, každý si myslí něco jiného. V básni zaznívá také hlas samotného vypravěče, který se přiklání k názoru, že má být mrtvým dopřán věčný klid.
Mrtvých stráž (1858) Podobný žánr Hálek zpracoval hned v následující baladě Mrtvých stráž z roku 1858. Ta zpracovává, tak jako předchozí báseň Sázka, podobnou látku s podkladem vampyrickým, vypravující o umrlci, kterého svazuje láska k dívce. Je nucen držet na
87
ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. Praha, Mladá fronta, 1996, s. 47. HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 27. 89 GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 75. 90 ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. Praha, Mladá fronta, 1996, s. 50. 91 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 28.
88
28
hřbitově stráž, a tak se mu po milence stýská, až se ji nakonec přece jen dovolá. Na rozdíl od Sázky zde Hálek vypustil realistické prvky, zcela se přidržel prosté lidovosti. Použil řadu výrazných elementů, pro které balada dostává hrůzostrašný ráz, děj se opět odehrává převážně v noci a na hřbitově: „Když půlnoc se přiblížila, tu hroby mrtvých pukly, a mrtví z hrobu povstali a kol něho se shlukli:“ 92
Jasnou inspirací a hlavním podkladem se pro tuto baladu Hálkovi staly národní písně a pověsti, které vypravují, jak umrlý z vstal z hrobu a přišel si pro dívku, kterou za živa miloval. Baladou Mrtvých stráž se tak Hálek přiřadil ke skupině autorů, kteří patřičně rozdílným způsobem tuto pověst zpracovali. S podobným námětem se setkáváme u mnohých národů: v polské baladice u Mickiewicze, který oděl v báseň pověst polskou, v baladice ruské u Žukovského a za vůbec nejznámější je považována balada německá – Bürgerova Lenora. K Bürgerovi a látce lenorské se snad nejvíce přimknul K. J. Erben ve Svatebních košilích, v baladě, která se ve své podstatě shoduje jak s baladou polskou, tak německou. Erben podobně jako Bürger do své balady zakomponoval motiv viny a trestu. V obou případech, jak v Lenoře, tak ve Svatebních košilích, si nešťastné dívky samy přivolají zkázu, když se výkřikem žalu obracejí k bohu, prosíce za návrat milence.93 Za tento prohřešek jsou následně potrestány, u Erbena je ovšem dívka nakonec zachráněna. Silnému působení cizích vlivů lidové baladiky neuniknul ani Hálek, v jeho baladě však žádné provinění nefiguruje. V Sejčkovi mu byl vzorem veliký Goethe, nyní se přiklonil k tvorbě Bürgerově: „[…] k staršímu vzoru dočasně opomíjenému, k baladě temných sil a dusných vášní, jíž popisnější a vleklejší tón vypravěčův podkládá zjevně zdání lidové pověsti.“94 Každý autor se pokusil o své osobité pojetí, jádro však mají tyto balady společné. Prakticky u každého zpracování nacházíme moment, kdy se milenec nějakým způsobem snaží k sobě přivolat svoji nevěstu:
92
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 29. GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 73. 94 Tamtéž, s. 69.
93
29
Bürger:
Erben:
Hálek:
„Shrň sukni, k cestě schystej se, oba nás vraník odnese sto mil až do daleka. Svatební lůžko čeká!“ 95
„Moc má panenko, moc se ptáš! Jen honem pojď – však uhlídáš. Jen honem pojď – čas nečeká, a cesta naše daleká. - “ 96
„Co jsme si tenkrát slíbili pod večír sladkým hlasem – nuž pojď, drahoušku, pojď, ó pojď, dva pohnem spíše časem.“ 97
Nebyl to ale jen Erben a Hálek, koho silně zaujala cizí lidová baladika: „Tímtéž vývojem od Goetha k lidové baladě polských romantiků procházel v Čechách skoro současně básnický předchůdce Erbenův, obroditel a vlastní tvůrce české balady Čelakovský.“98 Rozšířenost jednostejné pověsti mezi národy od sebe místem i jazykem vzdálenými tak zjevně ukazuje na její starý původ. Název Hálkovy básně snad nejvíce odpovídá pověře, kterou Mácha zakomponoval do prvního intermezza Máje a vysvětlil v poznamenání k Intermezzu I: „Jest mezi lidem pověra, že poslední na jistý hřbitov pohřbený přes noc na stráži hřbitova toho státi musí, a o sice každou noc, po celý ten čas, až opět jiný zde pohřben bývá, který pak na jeho místo nastoupí.“99 „V půlnočních ticho je dobách; Světýlka bloudí po hrobách, A jejich modrá mrtvá zář Svítí v dnes pohřbeného tvář, jenž na stráži – co druzí spí – o vlastní křížek opřený poslední z pohřbených zde dlí.“ 100
Báseň Mrtvých stráž je vůbec první balada, ve které Hálek pozměnil formu a na místo obvyklých osmi veršových strof, zde došlo k redukci na pouhé čtyři verše. Pravidelnost je nadále zachována, střídá se osm a sedm slabik. Jiných výraznějších odlišností Hálek neužil. Kromě vypravěče v baladě vede monolog mrtvý hoch, a navíc k němu mluví i ostatní zemřelí. Zde vidíme odlišnost např. od Erbena, jehož Svatební košile mají formu dialogu mezi milým a dívkou. U Hálka se panna ke slovu vůbec nedostane.
95
BÜRGER, A. G: Balady. Přel. Jindřich Pokorný, Praha, SNKLU, 1964, s. 52. ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. Praha, Mladá fronta, 1996, s. 41. 97 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 29. 98 GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich, 1935, s. 69. 99 MÁCHA, H. K.: Máj. Praha, Československý spisovatel, 1987, s. 53. 100 Tamtéž, s. 32.
96
30
Dva bratří (1858) Další skladbou byla ještě v témže roce balada Dva bratří. Svojí formou se shoduje s básní předchozí – Mrtvých stráž. Skládá se taktéž ze čtyřveršových strof o stejném počtu slabik, žánrově je však zela odlišná. Hálek se opět přiklonil k realistické látce, které se pak převážně držel až do konce své baladické tvorby. U Hálka je dobře viditelné, jak během jednoho roku dokázal v krátkém úseku své baladické skladby žánrově obměňovat a jak bylo jeho pole tvořivosti skutečně široké. Narozdíl např. od Erbena, jehož balady jsou napsány s větším časovým odstupem a zpracovávají pouze motiv lidový. Dva bratří – báseň v osmi strofách vypráví jednoduchý příběh, jehož hlavní myšlenkou je lidská zrada. Její začátek se jeví romanticky, kdy je Hálkem, s použitím patřičných přívlastků a výrazů, vylíčena krása lidského štěstí: „Dva bratří žili pospolu, starší měl ženu krásnou, tak spanilou jak z růže květ, a jako hvězdu jasnou.“ 101
Baladicky vyznívá až konec básně, kdy starší bratr umírá ve válce, do které se vrhl pod tíhou svého neštěstí. Na živu zůstávají paradoxně ti, kteří se prohřešili. Setkáváme se zde i s užitím přirovnání, které je užito stejnou formou hned dvakrát. V prvním případě vychází z úst postavy, kdy se jedná o prosbu, v druhém případě jde o její „naplnění“: „Ji chovej jako diamant, tak jak své srdce vlastní,“ […] „Ji chová jako diamant, tak jak své srdce vlastní,“
102
Romance o jednom pasákovi (1858) Rok 1858 zakončila v Hálkově tvorbě báseň Romance o jednom pasákovi. Hálek se v ní ještě dovedl značně odklonit od realistické látky (i ta je zde však patrná), a zpracoval romantickou tematiku. Hlavním podkladem se tak stal již dříve použitý motiv nešťastné lásky. V Baladě o jednom hochu se však jednalo o lásku nenaplněnou. Šlo jen o touhu a představy. V tomto případě jde o lásku mezi milenci, překážku zde tvoří protiklad chudoby a bohatství. Hálek se stále drží čtyřveršové formy, užil zde střídavého rýmu, verše jsou charakteristické svojí zpěvností: 101 102
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 30. Tamtéž, s. 30–31.
31
„A on zpíval a on hrával, děvě líbal ústa volná, a že hyne, naříkával, rodem láska obapolná.“ 103
Vztahu nebylo přáno ze strany rodičů, otec dal dívku jinému – zámožnému. Problém chudoby a bohatství byl často vodítkem k nešťastnému konci lidského života. Hálek tuto tematiku patřičně zpracoval ve své básni, smrti neujde ani jeden z milenců. Píseň v loutně utichla, končí se smutný příběh. Opět se setkáváme s místem, kdy přírodní kulisy doprovázejí duševní stavy hrdinů. Hálek tak prostřednictvím barev ukázal na moment smrti. „Přešla noc a zář červánek růže stlala na hor čela – jeli, jeli z radovánek kol pasáka mrtva těla.“
„A když večer s křídlem šedým s hor se snášel v sady nízké, mladou paní s lícem bledým našel rybák v řece blízké.“ 104
Pod lípou (1860) Po této básni nastala u Hálka dvouletá pauza a další báseň, zahrnuta do jeho balad, dozrála v roce 1860 a nese název Pod lípou. Po této značné odmlce Hálek udržuje v baladách stejnou formu, žádné znatelné změny u něj nenacházíme. Jedná se o typické hálkovské dílko z vesnického prostředí, kde se vyskytuje lípa, hospoda, zábava, hudba a společenské události, radosti jsou dopřávány mladým i starým. Celkově zde figurují prvky realistické. V krátké šestistrofé básni Hálek zcela vypustil pozici autorského vypravěče. Jde o čistou formu komunikace mezi vesnickou chasou. Děj básně je tak velmi strohý, chybí v něm jakákoli popisnost. Pro začátek slok Hálek použil citoslovcí, plnící úlohu zvolání, kterým se lid snaží popohnat veselici kupředu: Hej, Ej, Ou, a přacích částic, vyjadřující přání: Ať. Patrné je také časté použití zámlk a vykřičníků. Ty zdůrazňují jasně zvýšený hlas postav a dobře navozují atmosféru hospodského prostředí, plného hlučných lidí: „Hej, spusťte! Hni se, šenkýři, a plecháč muzikantům, Nuž, pojď si rejdnout – iduchu! teďs má – truc tvojim rantům.“
105
103
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy IX. Ballad a romancí řada druhá. Praha, J. Laichter, 1912, s. 3. Tamtéž, s. 4. 105 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 32. 104
32
Bláznivý Janoušek (1860) Rok 1860 se u Hálka stal vůbec nejúrodnějším, co se balad týče. Vznikly v něm ty nejznámější postavičky, k jakým se řadil i Bláznivý Janoušek, hrdina stejnojmenné básně. Jde o realistickou baladu o starci Janouškovi, který se potuluje po vesnici a mládež si z něj dělá legraci, pokřikujíc na něj, že je blázen. „Na rozdíl od jiných básní, má „Bláznivý Janoušek“ složitější formu, autor v něm užil refrénu, jakožto vhodného prostředku k vyznačení a proniknutí základního motivu“106: „Ha, smějte se! On blázní!“107 Hálek zde jedním veršem v každé strofě vyjádřil, jak se postupně, ze strany mládeže, mění výsměch v lítost: „A na to smích a chechot zazní / […] / Vše ztichne. Z jeho úst však zazní / […] / Zas ticho. Z jeho úst však zazní / […] / Vše ticho. Z jeho úst však zazní /“ Opakování slov či slovních výrazů je v Janouškovi častým jevem, který Hálek užil pro zdůraznění. V této baladě je to patrné u rozlišení charakterů otce a syna: „Já dlouho váhal. Ale pak si člověk myslí tak a tak – já šel. Nu, vždyť to byl můj syn, já otec – což to zlý je čin? Já šel. Já ještě neprosil – já jen se otcem honosil - “ 108
„ Neb víte, syn co udělal? On zapřel, že kdy otce znal, on zapřel, že je moje krev, on vyzval na se boží hněv, a když jsem zůstal – jak tu jsem on dal mne z domu vyštvat psem! - “ 109
V básni se setkáváme s typicky hrubou venkovskou mluvou: „vy holomci! Vy holoto! vy cucáci! Vy kluci hloupí, zpozdilí!“110 Výrazy tohoto typu byly Hálkovi z některých stran vytýkány, zejména pro narušení poetického dojmu. Roli vypravěče zde zastává hlavní hrdina Janoušek, do jehož vyprávění vstupují i okolní diváci. Poslední slokou Hálek vyjádřil obecně platné ponaučení: „Žel národu, v němž syn se zveď, za dobré takto odplácet, a běda dětem! splácíť vnuk, kde napnul nevděk tento luk! - “ 111
Bláznivý Janoušek je smutný příběh, který ale nekončí tragicky. „Hálek zde postavil české odrodilství v zrcadlo, kdežto v básni „Před bojem“ své estetické stanovisko
106
ČECH, Leander: Vítězslav Hálek. In: Literatura česká devatenáctého století. Díl III/2. Praha, J. Laichter, 1907, s. 222. 107 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 33-36. 108 Tamtéž, s. 34. 109 Tamtéž, s. 35. 110 Tamtéž, s. 33, 35. 111 Tamtéž, s. 36.
33
o poetickém významu činu spojil s potřebou národní.“112
Před bojem (1860) Báseň Před bojem následuje po Bláznivém Janouškovi, apeluje na osobní aktivitu a národní uvědomění. Akcentuje pravdu a konstruktivní činnost, upřednostňuje pracovitost před pohodlností, lhaním a lichotkami, schováváním se za rádoby problémy, předstíráním: „O tanci zpívej, o holkách, kdo hnít chce doma za pecí; já nechci lhát a lichotit – – chci v pravdy šat si obléci.“ 113
Báseň jasně vyjadřuje stanovisko, že nemá cenu lkát nad nepříznivou situací, je třeba ji změnit. Zpracovává politický motiv, kdy nabádá národ, aby nelenivěl, aby se nenechal omámit hudbou, která v životě nemá poskytovat náhrady, nesmí nám stačit. Kladná role zde tedy není přiřazována hudbě, není pokládána za činorodou aktivitu, hudba není čin. „Čas jinam zve. Čas na palaše – však hudba, ta jest kletba vaše, v ní naše síly vadnou“ - 114
I zde se setkáváme s refrénem, vždy v posledním verši strofy, k podtržení základní myšlenky: „A muzikanti vpadnou.“115 I tato formulace tak označuje málo sympatií k nositelům hudebních aktivit. Vyústění je až alarmující: „Jsme národem holubiččím – však v našem štítě stojí lev!“116 Společně s Bláznivým Janouškem se zde Hálek vrátil k původním osmiveršovým strofám. Báseň Před bojem je až na refrénovitý dodatek vedena formou monologu.
Tambor (1860) Obraz skutečného života Hálek znovu použil v básni Tambor. Autor nám vypráví krátký, čtyřstrofý, smutný příběh, zachycující dobu válek. Dominantou se v baladě staly
112
ČECH, Leander: Vítězslav Hálek. In: Literatura česká devatenáctého století. Díl III/2. Praha, J. Laichter, 1907, s. 222. 113 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II, První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 36. 114 Tamtéž, s. 36–37. 115 Tamtéž, s. 36–38. 116 Tamtéž, s. 38.
34
především obavy, strach a beznaděj. I zde pozorujeme patrný motiv nešťastné lásky. Hlavní hrdina – tambor, zanechal ve městě svou milou, tuší že už ji neuvidí. Mezi vojáky tak zůstává svým bolem osamocený: „Snad již se více nevrátí a dvojí blaho zruší, snad lůžko smrt již ustlala – to prorývá mu duši.“ 117
Hálkovo nadání pro melodické verše je dobře viditelné v poslední sloce, užit je rým střídavý: „Jak smutek v srdci dává takt, tak na buben on mlátí – vojáci za ním krok a krok, a on jim cestu krátí.“ 118
Javorové housle (1860) Značně rozsáhlejší báseň baladického námětu nese název Javorové housle. Hlavní roli v tomto tragickém příběhu hraje zrazená láska, lidská zrada. Patrná je zde jak inspirace realistickou látkou, tak prvky lidovými. Dívka se provdala za jiného. Za tento zrádný čin neunikla trestu, když na svatbě poznala v houslistovi svého bývalého. Po tomto hrozivém zjištění v ní nadobro utichl život. Postupný skon dívky Hálek vylíčil ve střech slokách, kdy hoch zahraje třikrát na své housle vyrobené z javoru, u kterého si naříkal. Autor užil formu sdruženého rýmu.
Frajtr Kalina (1860) Snad nejznámější figurkou se stal v roce 1860 Frajtr Kalina, ústřední postava stejnojmenné básně. Ryze realistická balada, kde: „Nechybí ani tónů žertovných, humoristických a satirických.“119 Frajtr Kalina byl hrdopýšek, který se vychloubal, že je statečnější než sám císař Napoleon Bonaparte. Zahleděnost do sebe samého Hálek podtrhl zvýrazněním první osoby:
117
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 39. Tamtéž. 119 ČECH, Leander: Vítězslav Hálek. In: Literatura česká devatenáctého století. Díl III/2. Praha, J. Laichter, 1907, s. 222. 118
35
„My šest kanónů jedině, a Francouz po vší dědině; však lepší, než pan generál, jsem pořádek já udělal! - “
„Nuž, děti, hleďte – já to znal! A teď kdy Bonapart by vstal on sám svědectví na to dá, že já byl Frajtr Kalina! - “ 120
Celý příběh vypráví sám Kalina, v pátém verši se však projevují jeho posluchači, kteří s nedůvěrou opakují to, co jim Frajtr vykládá. On to vše stvrzuje veršem šestým. Poslední dva verše v každé sloce tedy tvoří refrén:
„Aj, aj, než sám pan generál?“ Nu ano, ano – udělal.“
„Aj, aj, on sám svědectví dá?“ Nu ano – Frajtr Kalina.“ 121
Starý známý (1860) Šedesátý rok ukončila báseň Starý známý, jednoduchý příběh z venkovského prostředí. Projevuje se zde protiklad mládí a stáří, z básně vyzařuje sentiment, výrazně baladická složka tu chybí. Je o muži, který hraje na flašinet a po dlouhé době přichází ke svým známým. Náhle ožívají všechny vzpomínky. V básni je vynechána pozice autorského vypravěče, jde o čistou komunikaci mezi vesnickou chasou.
Ostatní balady Rok 1860 uzavřel skupinu básní, které byly později zařazeny do první řady Hálkových balad. Balady vzniklé po tomto roce a následující jsou pak převážně zahrnuty do Ballad a romancí řady druhé, v devátém svazku Hálkových sebraných spisů. Hálek se v nich ve většině případů drží stejné látky, k výraznějším odchylkám po stránce žánrové nedochází, zejména celková forma básní zůstává stejná. Nadále převažuje složka realistická (Náš basař /1866/, Dceřino štěstí /1863/), do které Hálek někde opět vmíchal lidové prvky (Matěj /1862/, Mrtvá hlína /1865/, U starých vrb /1866/). Zvláštní
místo v baladách zaujímají dvě básně s politickým námětem, obě
z bouřlivého roku 1867, kdy se monarchie změnila na Rakousko-Uhersko. První (Statku dědic) se pod průhledným jinotajem zabývá otázkou navrácení českých historických práv, v druhé (Král Jiří z Poděbrad a legát Fantin), Hálek použil látku z naší historie, 120 121
HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 42, 44. Tamtéž.
36
„jde v ní o výkřik dějinného protiřímského češství.“122 Do starších dob spadá také téma balady Knížecí soud (b. r.), jež zpracovává motiv nešťastné lásky za dob vlády knížat. Ty nejčastější motivy první řady však zůstávají. Vyskytuje se převážně láska (Na břehu /1864/, Ve svátek /1864/, Mladý ptáčník /1866/), která je v mnoha případech zrazená. Nevěru Hálek zpracoval hned v několika básních. Podobně jako v baladě Dva bratří (1858), se s ní setkáváme znovu v básních Útěcha (1864) a Na moři (1864). U Hálka sledujeme časté opakování těchto motivů, v některém případě můžeme mluvit až o shodnosti. Například báseň Javorové housle (1860) a báseň U starých vrb (1866), jsou si po obsahové stránce velmi podobné. „Hálek lásku také již, aspoň částečně, spojuje se sociální otázkou ženskou.“123 (Dceřino štěstí /1863/, Svatební šat /1864/, Bez rosy /b. r./). Z Hálkových básní se nevytratila ani stránka humorná a satirická. I v druhé řadě se zrodily groteskní postavičky, jako byli předtím Frajtr Kalina či Bláznivý Janoušek. Přibyly k nim básně Matěj (1862) nebo Manžel dobrák (1866). Okrajově se Hálek dotknul i tematiky z církevního prostředí: „Neurážlivou satirou se dotýká celibátu (Zazděný mnich /1864/ a Amor na cestách /1864/), na nějž s lítostí soustrastnou pohlíží v básni (Na ranní /b. r./).“124 Celou Hálkovu baladickou tvorbu uzavírá báseň Vrby nad potokem, smutný příběh o mladé dívce, který končí sebevraždou. Balada vyšla tiskem v roce 1879 z básníkovy pozůstalosti.
122
VLČEK, Jaroslav: Úvod, In: V. H.: Sebrané spisy IX. Ballad a romancí řada druhá.. Praha, J. Laichter, 1912, s. X. 123 ČECH, Leander: Vítězslav Hálek. In: Literatura česká devatenáctého století. Díl III/2. Praha, J. Laichter, 1907, s. 222. 124 Tamtéž.
37
Závěr
Balady představují pozapomenutou, ale dosud živou a neopominutelnou složku Hálkovy tvorby. Ze zkoumání, která jsem v bakalářské práci podnikla, vyplývá několik zjištění. Karel Jaromír Erben představoval pro Hálka velkou básnickou autoritu a nedostižný vzor, který se zprvu snažil napodobovat, nikoli však otrocky. Relativně nejblíže je mu pochopitelně tam, kde zpracovává lidovou tematiku s podobnými motivy jako Erben (mateřství, vina a trest v Nekřtěncově dušičce). Vedle toho však Erbena značně přesahuje různorodostí námětů, v nichž se čím dál častěji hlásí o slovo realistické prvky (Bláznivý Janoušek, Frajtr Kalina), ačkoli nejčastěji je uplatněn motiv nešťastné lásky v různých obměnách (Balada o jednom hochu aj.). Opominout nelze ani politické náměty, vyvolané aktuální situací v bouřlivých šedesátých letech a někdy maskované v průhledný jinotaj (Statku dědic). Nejvíce se však odlišuje celkovým pojetím, jež postrádá erbenovský mravní patos, výstižně označený Vojtěchem Jirátem jako „majestát zákona“.125 Nejpatrněji je tento rozdíl vidět v básni Sázka. Zatímco Erbenovy Svatební košile končí promluvou k dívce a zároveň výstražně zdviženým prstem (Bys byla jinak jednala…126), u Hálka nechá vypravěč zaznít oba protichůdné názory (Škoda nastokrát vs. Měl dát mrtvým pokoje127), a přestože se přikloní ke druhému z nich, tento příklon rozhodně nemá charakter Erbenova náboženského imperativu, který byl Hálkovi v zásadě cizí. Erben se ve svých baladách přidržuje mytického pojetí, které můžeme definovat jako „tvar historického vyprávění, jímž se sděluje to, co je v historii univerzální a neměnné. Posláním mýtu není popsat určitou situaci, nýbrž postihnout ji způsobem, který neomezuje její význam pouze na ni samou. Pravda mýtu je uvnitř jeho struktury, nikoli vně.“128 Proto jsou také jeho postavy většinou bezejmenné, neboť jejich osudy mají nadčasovou platnost a chtějí postihnout univerzální zkušenost, kterou by lokalizace rušila. Hálek naproti tomu s oblibou využívá konkrétních jmen a lokální
125
Srov. JIRÁT, Vojtěch: Erben čili majestát zákona. In: V. J.: Portréty a studie. Praha, Odeon 1978, s. 132-148. 126 ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. Praha, Mladá fronta, 1996, s. ? 127 HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II, První ballady. Praha, J. Laichter, 1905, s. 28. 128 FRYE, Northrop: Velký kód (Bible a literatura). Přel. Sylva Ficová a Alena Přibáňová. Brno, Host, 2000, s. 73.
38
kolorit. Jeho tíhnutí k realismu se projevuje čím dál zřetelněji, takže v jeho baladách lze spatřovat určitý předstupeň k Pohádkám z naší vesnice. Tohoto tíhnutí k realismu si bedlivě všímala i dobová kritika, která je zpočátku až na výjimky (Neruda) hodnotila spíše negativně. Teprve pozdější generace literárních historiků je začala více oceňovat. Z tohoto hlediska je příznačné, že boje o Hálka v devadesátých letech se jeho balad prakticky nedotkly. Na příkladu Vítězslava Hálka lze dobře sledovat vývoj výrazné básnické individuality, která se ve své baladické tvorbě postupně oprošťovala od vlivu svého vzoru a ideálu. Tato cesta byla nutná a logická, jinak by se z Hálka stal pouhý erbenovský epigon. Zároveň však nepřímo dokládá Erbenovu neopakovatelnost a jedinečnost, kterou si Hálek od počátku velmi dobře uvědomoval.
39
Použitá literatura
Primární: BÜRGER, August Gottfried: Balady. Přel. Jindřich Pokorný. 1. vyd. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964. 128 s. ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. 2. vyd. Praha, Mladá fronta, 1996. 168 s. GOETHE, Johann Wolfgang: Balady. Přel. Otokar Fischer. 1. vyd. Praha, Odeon, 1976. 201 s. HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy II. První ballady. Alfred. Večerní písně. Carevič Aleksej. Krásná Lejla. Mejrima a Husejn. Praha, Jan Laichter, 1905. 340 s. HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy IV, Feuilletony. Praha, Jan Laichter, 1907. 644 s. HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy IX, Básně: Ballad a romancí řada druhá. Pohádky z naší vesnice. Různé listy. V přírodě. Z cest: Na sever, východ i jih. Praha, Jan Laichter, 1912. 475 s. HÁLEK, Vítězslav: Sebrané spisy XI. O literatuře I. Úvahy o písemnictví a spisovatelích. Časové projevy a boje literární. Praha, Jan Laichter, 1920. 346 s. MÁCHA, Hynek Karel: Máj. 5. vyd. (v ČS) Praha, Československý spisovatel, 1987. 61 s.
Sekundární: ČECH, Leander: Vítězslav Hálek. In: Literatura česká devatenáctého století. Díl III/2. 1. vyd. Praha, Jan Laichter, 1907. 706 s. DOLANSKÝ, Julius: Karel Jaromír Erben. Studie s ukázkami z díla. Knižnice Odkazy, sv. 28. 1. vyd. Praha, Melantrich, 1970. 448 s. FRYE, Northrop: Velký kód (Bible a literatura). Přel. Sylva Ficová a Alena Přibáňová. Edice Studium, sv. 3. 1. vyd. Brno, Host, 2000, 286 s. GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. 1. vyd. Praha, Melantrich, 1935. 257 s. HRABÁK, J. – JEŘÁBEK, D. – TICHÁ, Z.: Průvodce po dějinách české literatury. 1. vyd. Praha, Orbis, 1976. 521 s. JIRÁT, Vojtěch: Erben čili majestát zákona. In: V. J.: Portréty a studie. 1. vyd. Praha, Odeon 1978, s. 132-148.
40
JIRÁT, Vojtěch: Hálek. In: V. J.: Portréty a studie. 1. vyd. Praha, Odeon, 1978, s. 149161. KRONBAUER, Rudolf Jaroslav: Frajtr Kalina. In: Máj. Roč. X, č. 4. Praha, Družstvo Máje, 1911, s. 56. LEHÁR, J. – STICH, A. – JANÁČKOVÁ, J. – HOLÝ, J.: Česká literatura od počátku k dnešku. 2. vyd., Praha, Lidové noviny, 2004. 1078 s. MÁCHAL, Jan: Boje o nové směry v české literatuře (1880 - 1900.). 1. vyd. Praha, Jednota českých filologů, 1926. 115 s. POHORSKÝ, Miloš: Vítězslav Hálek. In: MUKAŘOVSKÝ, Jan (red.): Dějiny české literatury III. 1. vyd. Praha, ČSAV, 1961. 632 s. MUKAŘOVSKÝ, Jan: Vítězslav Hálek. In: J. M.: Studie z poetiky. 1. vyd. Praha, Odeon, 1982. NERUDA, Jan: Literatura. In: Obrazy života II. Litomyšl, A. Renn, 1860, s. 233. NOVÁK, Arne: Přehledné dějiny literatury české. 4. vyd., Olomouc, R. Promberger, 1936. 1804 s. NOVÁK, Viktor: Česká balada ve druhé polovici 19. století. Díl I. 1. vyd. Praha, F. Topič, 1931. 126 s. PALLAS, G., ZELINKA, V.: Obrazové dějiny literatury české. Díl II. 1. vyd. Praha, Unie, 1926. 557 s. SABINA, Karel: O literatuře. 1. vyd., Praha, Čs. Spisovatel, 1953. 360 s. SLAVÍK, Ivan: Hálek lyrik. In: I. S.: Viděno jinak. 1. vyd., Brno, Vetus via, 1995. S. 59-72. TICHÝ, Vítězslav: Básník Vítězslav Hálek. 1. vyd. Praha, Národní práce, 1944. 45 s. VLČEK, Jaroslav: Úvod. In: HÁLEK, V.: Sebrané spisy II. První ballady. Alfred. Večerní písně. Carevič Aleksej. Krásná Lejla. Mejrima a Husajn. 1. vyd. Praha, Jan Laichter, 1905. S. V-XXIV. VLČEK, Jaroslav: Úvod. In: HÁLEK, V.: Sebrané spisy IX, Ballad a romancí řada druhá. Pohádky z naší vesnice. Různé listy. V přírodě. Z cest: Na sever, východ i jih. 1. vyd. Praha, J. Laichter, 1912. S. V-XIX. VLČEK, Jaroslav: Vítězslav Hálek. In: J. V.: Několik kapitolek z dějin naší poesie. 1. vyd. Praha, Bursík a Kohout, 1898. 163 s. WALDAU, Alfred: Literatura. In: Obrazy života III. Litomyšl, A. Renn, 1861. S. 321
41
Resumé
Česky:
Práce se skládá ze tří částí. První část přibližuje Hálkův názor na Erbena jako na literáta. Druhá část pojednává o přijetí Hálkovy baladické tvorby dobovými autory až po současné literáty. Poslední část se zabývá přímo rozborem jednotlivých Hálkových balad.
Anglicky:
The thesis consists of three parts. The first one outlines Hálek‘s opinion of Erben as a writer. The second part discusses Hálek‘s balladic works and its acceptation by other authors. The last part deals with the analysis of individual ballads wirtten by Hálek.
Klíčová slova:
Balada Ballad Hálek Hálek Erben Erben Kytice Bouquet Májovci Májovci Česká literatura 19. století Czech Literature of The 19th Century
42
