Pohled pracovníků na seniora a jeho život v domově pro seniory

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Pohled pracovníků na seniora a jeho život v domově pro seniory. Téma práce: Pohled pracovníků na seniora a jeho život v domově pro seniory.

Lenka Sedláková Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Valouchová

Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Dobšicích, dne ………………… Lenka Sedláková

Děkuji touto cestou Mgr. Pavlíně Valouchové za odborné vedení, konkrétní rady a pomoc při tvorbě této práce.

OBSAH ÚVOD ................................................................................................... 5 1

2

3

4

5

Stárnutí a stáří ............................................................................. 7 1.1

Členění věkových kategorií ve stáří ........................................................ 8

1.2

O stárnutí, stáří, seniorech ....................................................................... 8

1.2.1

Biologické stárnutí ........................................................................... 10

1.2.2

Psychické stárnutí ............................................................................ 11

1.2.3

Sociální stárnutí................................................................................ 11

1.3

Reakce na stáří ...................................................................................... 12

1.4

Potřeby seniorů...................................................................................... 13

Sociální služby a domov pro seniory ....................................... 16 2.1

Obecně o sociálních sluţbách ............................................................... 16

2.2

Typologie sociálních sluţeb .................................................................. 18

2.3

Senior v domově pro seniory dříve a dnes ............................................ 19

2.4

Důvody odchodu seniora do domova pro seniory................................. 22

Kvalita v sociálních službách a její základní vymezení ......... 23 3.1

Pojem kvalita ......................................................................................... 23

3.2

Kvalita v sociálních sluţbách ................................................................ 24

3.3

Sociální sluţba a standardy kvality sociálních sluţeb........................... 25

3.4

Přehled jednotlivých standardů kvality sociálních sluţeb .................... 26

Metodologie výzkumu ............................................................... 27 4.1

Výběr respondentů ................................................................................ 27

4.2

Výběr metody výzkumu ........................................................................ 28

4.3

Fáze rozhovorů ...................................................................................... 29

4.4

Fixace kvalitativních dat ....................................................................... 30

4.5

Reflexe rozhovorů ................................................................................. 30

4.6

Domov pro seniory ve Znojmě ............................................................. 32

Empirická část ........................................................................... 35

ZÁVĚR ............................................................................................... 60 Seznam použité literatury ................................................................ 64

ÚVOD

Vzhledem k demografickému vývoji naší společnosti je jistě na místě věnovat se tématům směřujícím směrem k seniorům, zvláště pak k těm, kteří jsou z důvodu věku nebo zhoršeného zdravotního stavu odkázáni na pomoc druhé osoby. Tuto pomoc většinou prvotně zajistí rodina v domácím prostředí. Nemusí tomu tak však být vţdy, protoţe např. chodí do zaměstnání, mají sami zdravotní potíţe nebo je péče o seniora v domácím prostředí jiţ tak náročná, ţe to rodina přestává zvládat. V takovémto případě je dobré obrátit se na pracovníky sociálních sluţeb určených pro seniory, kteří pomohou najít nejlepší řešení v poskytnutí podpory a pomoci seniorovi tak, aby mohl co nejdéle zůstat ve svém domácím prostředí, v poslední řadě také nabídnout pobytovou sociální sluţbu domov pro seniory. Teoretická část je rozdělena do tří kapitol, z nichţ první kapitola této práce je věnována stárnutí o stáří, kde nejdříve popisuji členění věkových kategorií ve stáří, dále se věnuji definici toho, co stáří znamená, po té navazuji na různé označení osob proţívající období stárnutí a také, jak nejčastěji bývá tato osoba označována při poskytování sociálních sluţeb. Stárnutí je další oblastí, kterou se v práci zabývám. Tato kapitola dále obsahuje, jaké jsou moţnosti reakcí seniorů na stáří, a je ukončena potřebami seniorů. Kapitola druhá je věnovaná stručnému vývoji sociálních sluţeb po roce 1989 v návaznosti na rozdělení sociálních sluţeb v České republice a popisu sluţby domov pro seniory dle zákona o sociálních sluţbách. V podkapitole nazvané Senior v domově pro seniory dříve a dnes chci zachytit, jaké to bylo, kdyţ senior nastoupil do domova pro seniory, neţ vešel v platnost zákon o sociálních sluţbách, a jak je tomu v současnosti. Na konci této kapitoly uvádím časté důvody odchodu seniora do domova pro seniory.

5

Poslední kapitola teoretické části je věnovaná kvalitě v sociálních sluţbách, kde popisuji, co znamená pojem kvalita, v neposlední řadě se zaměřuji na standardy kvality sociálních sluţeb.

Cílem této absolventské práce je pomocí kvalitativního výzkumného paradigmatu lépe porozumět tomu, jak pracovníci vnímají klienty Domova pro seniory ve Znojmě a na základě tohoto hlubšího porozumění pak navrhnout moţné cesty k dalšímu zkvalitňování poskytované sluţby. Kapitola čtvrtá se zaměřuje na výběr respondentů a výběr metody výzkumu, popis fází rozhovoru, fixaci kvalitativních dat, reflexi rozhovorů a charakteristice Domova pro seniory ve Znojmě, ve kterém byl výzkum realizován. Poslední část této práce je věnovaná samotnému výzkumu.

6

1 STÁRNUTÍ A STÁŘÍ „Každý člověk si přeje dlouhý život, ale nikdo nechce být starý.“ Jonathan Swift Spoustu lidí se bojí stárnutí, toho, ţe jednoho dne budou staří, nemohoucí a závislí na pomoci druhé osoby. Jak se vůbec projevuje stárnutí a jaké mohou být, reakce jednotlivých lidí na stáří popisuji v této kapitole hlavně z toho důvodu, ţe cíl této práce je zaměřen právě na seniory ţijící v Domově pro seniory. Povaţuji tedy za důleţité tuto teoretickou část stárnutí, stáří a seniorům věnovat. Náš ţivot probíhá od narození aţ do okamţiku smrti ve vývojových etapách. Kaţdá etapa má své zákonitosti, které z ní plynou, ovlivňují rozsah, kvalitu a způsob našeho ţivota. My se jim však musíme poměrně zásadním způsobem přizpůsobit a zohledňovat je. Kaţdé vývojové období nás v něčem limituje, nebo nám naopak dává určité moţnosti. Tohle platí i pro období stáří a stárnutí. Ne vţdy si však tohle uvědomujeme, a tak je stáří většinou chápáno více negativně, a to především jako ztráta moţností, radostí ţivota, optimismu, naděje a omezení. Stáří ale takové nemusí být. Pohled okolí na seniory je rozšířen spíše jednostranně. Většina lidí si při zmínce o stáří mnohdy představí nesoběstačnou osobu, která je především závislá na pomoci druhé osoby při většině nebo všech běţných denních činnostech, pro kterou je nejideálnější umístění do nějakého zařízení pro seniory. Zdá se, ţe naopak pro mnoho lidí se stává stáří jedním z nejkrásnějších období jejich ţivota, protoţe konečně mají moţnost a prostor k tomu, aby mohli zrealizovat vše, co zatím v ţivotě z různých důvodů nestačili stihnout. Zdravě a pohodově umí stárnout ten, který umí a chce vyuţít šanci, kterou mu nabízí ţivot kaţdý den. Proto se také hovoří o umění stárnout, coţ je záleţitost týkající se i kaţdého z nás. Poskytování sociální sluţby seniorům utvrzuje některé osoby v tom, ţe tento model nesoběstačnosti ve stáří se automaticky týká všech. Je sice fakt, ţe od narození stárneme a krůček po krůčku se kaţdým dnem ke stáří přibliţujeme, ale hlavně záleţí na kaţdém člověku, jak se na stáří připraví a jakým způsobem u něj bude stárnutí a stáří probíhat. (Malíková, 2011, s. 13-14).

7

V následujícím textu se budu věnovat členění jednotlivých věkových kategorií ve stáří a v návaznosti na stárnutí z hlediska biologického, psychologického a sociálního, stáří a vysvětlení pojmu senior, jaké jsou reakce na stáří a potřeby seniorů.

1.1 Členění věkových kategorií ve stáří Jednou ze základních charakteristik stáří a stárnutí člověka je věk. A i kdyţ kaţdý stárne individuálně, z chronologického hlediska stárneme všichni stejně. Známky stárnutí a stáří se standardně nemusí objevit u kaţdého člověka. Mnozí lidé si uchovají svoji tělesnou aktivitu a duševní svěţest aţ do konce svého ţivota, naopak u jiných lidí se zase projeví příznaky, které začnou bránit aktivní činnosti dříve, neţ ukazuje jeho kalendářní věk. (Jarošová, 2006, s. 11). Kalendářní věk, neboli matriční či chronologický, je dán datem našeho narození. Nejčastěji se pouţívá doporučená kategorizace Světové zdravotnické organizace (dále jen WHO), která se opírá o tzv. patnáctileté periody lidského ţivota. (Pacovský, 1994, s. 12). Pacovský uvádí kalendářní věk, stárnutí a stáří dle (WHO) následovně: 45-59 let: je střední věk 60-74 let: vyšší (starší) věk, rané stáří, předpolí stáří 75-89 let: pokročilý stařecký věk, vlastní stáří, sérum, opravdu stáří „very old“ lidé 90 let a více: je nazývána dlouhověkost Lékařská praxe většinou povaţuje za staré osoby, osoby nad 75 let. (Pacovský, 1990, s. 15-16).

1.2 O stárnutí, stáří, seniorech Stáří a stárnutí je obdobím, na které je všeobecně nahlíţeno spíše negativně neţ naopak. Lidé více očekávají problémy, omezení vzniklé v důsledku ztráty soběstačnosti, omezení týkající se kontaktů s okolím, ztrátu moţnosti seberealizace či problémy

8

v důsledku sníţení mentálních funkcí. Ne vţdy můţe dojít k výše popsaným problémům, to vše závisí na konkrétním průběhu stárnutí. (Malíková, 2011, s. 14).

Definic o stáří je mnoho, za výstiţnou povaţuji definici od Mühlpachra, který uvádí, ţe „Stáří je obecným označením pozdních fází ontogeneze, přirozeného průběhu ţivota. Je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů modifikovaných dalšími faktory (především chorobami, ţivotním způsobem a ţivotními podmínkami) a je spojeno s řadou významných změn sociálních (osamostatnění dětí, penzionování a jiné změny sociálních rolí). Všechny změny příčinné i následné se vzájemně prolínají, mnohé jsou protichůdné, a jednotné vymezení a periodizace stáří se tak stávají velmi obtíţnými.“ (Mühlpachr, 2009, s. 18).

Osoba proţívající období stáří bývá označována různě. V odborné literatuře se často setkáme s pojmem geront, coţ spíše vyznačuje nesoběstačného člověka. Ve svém okolí se snad nejvíce setkáváme s pojmem důchodce, coţ není zrovna ideální, je to spojené hlavně s tím, ţe takovýto člověk pobírá důchod. Senescent je zastaralý pojem a taktéţ není vhodný. Jako nejvhodnější se jeví termín senior, který nepůsobí ani hanlivě, nemá ţádný emocionální nádech, jedná se o neutrální pojem nahrazující označení starého člověka. (Jarošová, 2006, s. 8 - 9).

Všeobecně se při práci se seniory se nejčastěji můţeme setkat s uţitím pojmu klient, který vystupuje ve vztahu k pracovníkovi jako rovnocenný partner, kdy konečná volba způsobu ţivota záleţí na klientovi a jeho rozhodnutí musí být respektováno. (Mahrová, Venglářová a kol. 2008, s. 27). Dále se velmi často při práci se seniory setkáváme s pojmem uţivatel sociální sluţby, a to v tom případě, pokud vstoupil do smluvního vztahu s poskytovatelem sociální sluţby. (Malíková, 2011, s. 42).

Stárnutí je bráno jako celoţivotní proces, jehoţ involuční projevy se stávají zřetelnějšími od přelomu 4. a 5. desetiletí. Jedná se o proces individuální, protoţe kaţdý člověk stárne do určité míry svým tempem, coţ je dané nejen genetickou výbavou, ale také různými ţivotními podmínkami, dále interakcemi s prostředím, odlišným ţivotním stylem a zdravotním stavem. Současně dochází k nerovnoměrnému postiţení struktury a funkce organismu, opět zčásti v souvislosti se zatěţováním a stimulováním 9

především aktivitou nebo poškozováním různými chorobnými procesy. (Mühlpachr, 2009, s. 22).

1.2.1 Biologické stárnutí Biologické stárnutí je provázeno typickými tělesnými změnami, ke kterým dochází ve stárnoucím organismu. U kaţdého jsou tyto změny individuální. U někoho nastupují dříve, u někoho později. S odlišnou rychlostí a s různou intenzitou. Takovéto změny souvisí se vznikem a výskytem nemocí, které jsou ve stáří obvyklé. (Malíková, 2011, s. 19). Postupně dochází k omezení rezerv, které člověk má, dochází ke sníţení adaptačních schopností organismu a odolnosti vůči zátěţím. Další změny se týkají imunitního systému, včetně imunity protinádorové. Dochází také ke zvýšené tvorbě autoprotilátek. Dochází ke zpomalení psychomotorického tempa a vedení nervových vzruchů, k úbytku nervových buněk. Zhoršuje se zrakové, sluchové, chuťové, čichové i hmatové vnímání. Dochází k úbytku funkcí většiny orgánů a úbytku svalové hmoty s poklesem svalové síly. S přibývajícím věkem se člověk „vysušuje“, je to díky tomu, ţe dochází k celkovému poklesu tělesné vody, naopak se mnoţí tuk. (Pacovský, 1994, s. 23). Koţní systém ztrácí pruţnost a ztenčuje se. Vlasy šedivějí, řídnou, tvoří se vrásky. Ubývá kostní hmota. Průtok krve je zeslaben, schopnost jeho regulace je omezena (ledviny, srdce, mozek). (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 21). U pohybového systému dochází k viditelným změnám, výška těla se sniţuje, ubývá kostní hmota, u meziobratlových plotének dochází k oploštění a jejich následnému vysychání. Vazivo uţ není tak pruţné, chrupavky tuhnou. Především v kloubech. Staří lidé se pohybují pomaleji, jejich kosti řídnou, jsou křehké, hrozí riziko úrazu a častých zlomenin. Páteř není tak rovná, více se ohýbá, dochází k hrbení. (Klevetová, Dlabalová 2008, s. 20). Trávící systém vstřebává a rozkládá potravu pomaleji. Pruţnost a kapacita močového měchýře je omezená. Dále dochází k poklesu pohlavní činnosti, u ţen končí menstruace, trpí poklesem dělohy, u muţů se sniţuje potence, trpí zvětšením prostaty. (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 21).

10

1.2.2 Psychické stárnutí Změna psychiky je další oblastí, která se dotýká stárnoucího člověka. Můţe se projevit u poznávacích schopností, kterými jsou vnímání, paměť, myšlení, představy, pozornost. Člověk se hůře adaptuje na nové situace, které mu stále ještě ţivot přináší. Díky sníţenému vnímání se stává ustrašený, můţe mít úzkosti, které vedou k tomu, ţe má obavy vycházet ven a stýkat se s jinými lidmi. U některých seniorů se vyskytují duševní onemocnění, demence, převáţně Alzheimerova choroba, poruchy paměti. (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 23). Citové proţívání jiţ není tak intenzivní, touţí více po soukromí a hlavně pohodí. Jiţ nemá takovou fantazii a nemá chuť řešit problémy, coţ můţe budit dojem bezradnosti. Názvy, především jména se hůře vybavují, nové poznatky si nepamatují, nebo jen málo, staré vzpomínky se vybavují snáze. Předností u starých lidí je např. trpělivost, mají větší pochopení pro své vrstevníky, jsou stálí ve svých názorech a vztazích. (Pacovský, 1994, s. 24).

1.2.3 Sociální stárnutí I sociální stárnutí provází řada změn. Největší změna nastává odchodem do starobního důchodu, s čímţ se mění sociální role člověka ve společnosti. V tomto případě je pracovní role u konce a nastávají nové, např. role prarodiče, ale taky takové, které jsou mnohdy degradující, sniţují společenskou prestiţ a autoritu. Muţi tuto situaci většinou proţívají hůře neţ ţeny, které se mohou dále realizovat v domácnosti atd. Odchod do důchodu přináší zásah i do ekonomické situace seniora, který musí většinou omezit své dosavadní společenské a kulturní aktivity. Neměl by však tyto aktivity zcela opustit, protoţe tím si utuţuje nejenom společenské vztahy, ale udrţuje i aktivitu a s tím i spojenou sociální, psychickou i fyzickou rovnováhu. Samozřejmě, ţe postavení člověka se v průběhu jeho ţivota mění, činnosti, které byl dříve zvyklý dělat automaticky bez pomoci, se najednou stávají obtíţnějšími. Musí je buď omezit, nebo úplně zrušit. Z toho vyplývá, ţe osoba se postupně začne stávat závislou na svém okolí. Jedná se především o zvládání péče o sebe samého a svoji domácnost, tedy ubývá samostatnost, narůstá závislost. Stáří znesnadňuje i přítomnost handicapu nazývající se handicap sociální integrace, který má za následek zabránění podílet se na obvyklých sociálních vztazích. Ztráta partnera, špatný fyzický a psychický stav mohou vést 11

k osamělosti a opuštěnosti. Kaţdý tento stav můţe proţívat jinak. Takto izolovaní lidé většinou ztrácejí zájem o své okolí a vytvářejí si odstup. Ztráta ţivotního partnera je nejbolestivější a vyrovnání se s ní je velice těţké, stejně tak jako se musí naučit srovnávat se ztrátou svých vrstevníků. Důleţitým bojem proti izolaci je dobrý vztah se svojí vlastní rodinou a i nadále utuţovat mezilidské vztahy. (Jarošová, 2006, s. 2931).

1.3 Reakce na stáří Souhlasím s autorkou Evou Malíkovou v tom, ţe kaţdý z nás v sobě nemá schopnost a sílu přijmout to, ţe mu přibývají léta se všemi neduhy a omezeními, které stárnutí a stáří s sebou přináší. Postoj ke stáří a jeho proţívání jsou u kaţdého jedince odlišné. (Malíková, 2011, s. 24).

Reakce na stáří mohou být následovné: Konstruktivní přístup – člověk je soběstačný, akceptuje své stárnutí a s tím i spojené všechny projevy. Tito lidé se soustředí na podporování své soběstačnosti a dále na utuţování své tělesné kondice. Strategie závislosti – tento postoj je velmi rozšířený a vyjadřuje vynucování si pomoci a péče od svého okolí. Aby tito lidé dosáhli svých představ ohledně péče a pomoci, mnohdy vyuţívají manipulační praktiky a formy citového vydírání. Strategie obranná – tito lidé se špatně vyrovnávají s tím, ţe přichází stáří, a brání se akceptovat svůj věk s tím, co přináší. Strategie nepřátelství – tato forma strategie je velmi náročná, jak pro seniora samotného, tak i pro osoby pečující. Tento senior nepřijímá svoji nepříznivou situaci. Takovou strategii volí lidé, kteří neměli moc úspěšný ţivot. Nespokojenost se svým věkem, ale také se svou celoţivotní situací si přejí více proţívat v ústraní a o samotě. Strategie sebenenávisti – jedná se o velmi negativní postoj seniora k sobě samému. Můţe mít aţ pocit právě zmíněné sebenenávisti. Takový člověk se zlobí sám na sebe, vzhledem k tomu, ţe ve svém ţivotě nebyl příliš úspěšný a díky tomu si to není schopen odpustit. (Malíková, 2011, s. 25).

12

1.4 Potřeby seniorů V této části práce bych se chtěla zaměřit na potřeby seniorů a upozornit na priority v jejich uspokojování, ke kterým v průběhu ţivota a především v seniorském věku dochází. Z důvodu věku a zhoršujícího se zdravotního stavu přestávají postupem času někteří senioři zvládat uspokojování těchto potřeb, a proto je více neţ důleţité, aby v této chvíli byla těmto lidem poskytnuta (nabídnuta) pomoc – ať uţ rodinnými příslušníky nebo prostřednictvím odborné pomoci - v zařízení sociálních sluţeb, v domově pro seniory.

Jak jsem jiţ výše zmínila, ve stáří člověk ztrácí schopnost uspokojovat své kaţdodenní potřeby, realizovat své plány a také udrţení kontroly nad svým ţivotem v takové míře, v jaké byl zvyklý. Z toho důvodu se těmto lidem výrazně sniţuje kvalita jejich ţivota, proto je důleţitá podpora těchto lidí, která vyţaduje především pochopení a ve velké míře také znalost jejich potřeb. (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012, s. 33).

Potřebu lze charakterizovat jako pocit nedostatku nebo nedostatek něčeho, coţ se snaţíme ţádoucím způsobem odstranit. (Jarošová, 2006, s. 32).

Autoři Clément Pichaud a Isabelle Thareauová popisují potřeby seniorů a Maslowowu pyramidu lidských potřeb, následujícím způsobem. (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 36 – 41).

Jeden z nejznámějších amerických psychologů, Abraham Herbert Maslow, lidské potřeby seřadil hierarchicky podle důleţitosti od nejnaléhavějších aţ po nejméně naléhavé. Rozčlenění udělal do pěti kategorií a sestavil ji do tvaru pyramidy.

13

Maslowova pyramida lidských potřeb

Fyziologické potřeby – jsou základní. Pokud neuspokojíme jednu z nich, můţe se to projevit na našem celkovém zdravotním stavu. Proto jsou tyto potřeby uváděny na nejspodnějším stupni pyramidy. Mezi základní fyziologické potřeby patří např. jídlo, pití, dýchání, vylučování, spánek, odpočinek, zdraví, tišení bolestí, hygiena, fyzické kontakty, coţ je u seniorů velmi důleţité a mělo by se na to dbát. Potřeba bezpečí – mít pocit bezpečí je přirozené pro všechny, lze jej rozdělit do tří částí, kterými jsou potřeby ekonomického, fyzického a psychického bezpečí. Člověk má potřebu ekonomického bezpečí, kterého docílí tím, ţe bude mít dostatek finančních prostředků na ţivobytí. Pokud lidem, zvláště pak seniorům, tento pocit chybí, mohou začít proţívat úzkosti a strach ze své budoucnosti. Potřeba fyzického bezpečí je u seniorů velmi důleţitá, dochází k častým obavám z pádů. Těmto obavám lze předejít zajištěním kompenzačních pomůcek, kterými jsou např. francouzské hole či chodítko, popřípadě můţe nabídnout rámě člen rodiny nebo jiná osoba poskytující seniorovi pomoc. Poslední potřebou bezpečí je potřeba psychického bezpečí, vede k pocitu mít jistotu, nemít strach a nepřipadat si ztracený. Důleţité je orientovat se i během dne, kdy jíst, udělat nákup, sledovat televizi apod. 14

Sociální potřeby – člověk potřebuje být v neustálém kontaktu s druhými. Sociální potřeby zahrnují následující potřeby: Potřeba informovanosti vede k touze být informován o tom, co se děje v prostředí, ve kterém ţijeme, ve světě, chceme mít zprávy o svých blízkých. Pokud se nám těchto informací z nějakého důvodu nedostává, můţe dojít k izolaci od okolního světa. Můţe to být v případě seniora nevycházejícího z domu, nebo pokud má problém se sluchem. Senior pak můţe uniknout do vlastního světa nebo začít podezírat své okolí. Potřeba náležet k nějaké skupině, za kterou lze povaţovat vlastní rodinu, přátele, kluby důchodců apod. Potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut, sdělit někomu své myšlenky, rozmlouvat a říct svůj vlastní názor na danou věc. V neposlední řadě stojí potřeba lásky, díky které máme potřebu své city někomu věnovat a zároveň je od druhého srdečně přijímat. Potřeba autonomie ve smyslu být svobodný, a tudíţ mít moţnost za sebe rozhodovat, vybírat si, zůstat pánem svého ţivota, a to i v případě, ţe je člověk fyzicky závislý na pomoci druhé osoby. Sem náleţí ještě i potřeba uznání, váţnosti a uţitečnosti. Potřeba seberealizace být nejlepším, jakým jen člověk můţe být, týká se nelezení smyslu svého ţivota, např. ve vztahu ke své práci, rodině, víře apod. Starý člověk uţ můţe mít pocit, ţe jeho čas se jiţ naplnil, ţe udělal v ţivotě vše, čeho chtěl dosáhnout a chtěl by v klidu dojít na konec svého ţivota. Lidské potřeby jsou individuální a mění se jak v čase, tak i ve vztahu k prostředí, ve kterém ţijeme. U stárnoucího člověka dochází k proměnám nejen jeho zdravotního stavu, partnerských, společenských a rodinných vztahů, ale také v uspokojování a upřednostňování ţivotních potřeb. Můţe se také stát, ţe uspokojením jedné z potřeb dojde k frustraci potřeby jiné. Jako příklad lze uvést přestěhování se do domova pro seniory, čímţ sice dojde např. ke zvýšení pocitu seniorova bezpečí, ale zároveň můţe odchodem do domova dojít k narušení sociálních vazeb. (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012, s. 34). Ve stáří se tedy mění hodnotová orientace na potřeby. Senior také více lpí na své rodině. Fyziologické potřeby jdou s přibývajícím věkem do popředí. Pro seniory je důleţité uspokojovat příjem potravy, vyprazdňování, odpočinek, spánek, potřeba 15

hydratace je oslabena, mají oslabené uvědomění si příjmu tekutin. Celkově se senioři cítí více ohroţeni, např. z důvodu onemocnění nebo ztráty svého ţivotního partnera. Postupem času se začínají smiřovat s určitou mírou závislosti na pomoci druhé osoby, ať uţ se jedná o člena rodiny, souseda, známého, pečovatelku nebo vyuţívání sociální sluţby, které se věnuji v následující kapitole. (Jarošová, 2006, s. 33).

2 SOCIÁLNÍ SLUŽBY A DOMOV PRO SENIORY V této části práce se chci zabývat popisem sociálních sluţeb z obecného hlediska v návaznosti na sociální sluţbu domov pro seniory a to z toho důvodu, ţe cíl této práce je zaměřen na klienty ţijící v domově pro seniory, která jim pomáhá zajišťovat jejich ţivotní potřeby. Povaţuji proto za důleţité teoreticky tuto sociální sluţbu popsat, v praktické části pak představuji konkrétní domov pro seniory, ve kterém byl výzkum realizován. V podkapitole nazvané Senior v domově pro seniory dříve a dnes chci zachytit, jaké to bylo, kdyţ senior nastoupil do domova pro seniory, neţ vešel v platnost zákon o sociálních sluţbách a jaké je to v současnosti s tím, ţe o těchto seniorech, ţijících v domově pro seniory, hovoří pracovníci v jednotlivých rozhovorech. Závěr této kapitoly je věnován důvodům odchodu seniorů do domova pro seniory.

2.1 Obecně o sociálních službách Po roce 1989 došlo v souvislosti s politicko-ekonomickými změnami také k procesu transformace v oblasti sociálních sluţeb. Bylo to období bouřlivých změn, kdy celý doposud vysoce nákladný a zčásti nefunkční systém sociální pomoci a péče bylo nutné výrazně reformovat. Sociální oblast tedy prošla rozsáhlými změnami. Sociální sluţby se nevídaně rozšířily, od zajištění základních ţivotních potřeb aţ po sluţby specializované, které byly určeny pro malé skupiny zdravotně postiţených. Celý proces transformace sociálního systému a sociální politiky byl ovlivněn také skutečností, ţe nový zákon o sociálních sluţbách vznikal více neţ deset let, a to sociální sluţby brzdilo v jejich dalším rozvoji. Do roku 2006 se tedy sociální sluţby poskytovaly na základě právní úpravy zákona č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení. Tento zákon byl dále doplněn vyhláškou č. 182/1991 Sb., ale nakonec obě tyto normy přestaly odpovídat aktuálním potřebám sociálních sluţeb. Aţ s příchodem zákona č. 108/2006 16

Sb. o sociálních sluţbách lze hovořit o skutečném rozvoji oblasti sociálních sluţeb. (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011, s. 9-10). Nový zákon přinesl úplně nový systém. Zavádí nové pojmy, mezi které patří např. registr poskytovatelů, příspěvek na péči, standardy kvality sociálních sluţeb, s nimi související inspekce kvality sociálních sluţeb, narovnává postavení jednotlivých poskytovatelů, dochází ke změně postavení uţivatelů sociálních sluţeb, klade důraz na oblast lidských práv a svobod jak u zájemců, tak i u uţivatelů sociálních sluţeb a mnoho dalšího. (Kolektiv autorů, 2011, s. 18). Co se týče sociálních sluţeb, tak zjednodušeně lze říci, ţe tyto sluţby představují jakousi alternativu nebo doplnění činnosti, která je prováděna v domácím prostředí. Sociální sluţby jsou prováděny registrovanými poskytovateli sociálních sluţeb, kde jejich právům, povinnostem a jejich veškerému obsahu věnuje velikou pozornost jiţ zmíněný zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. (Michalík, 2010, s. 54). Sociální sluţby jsou u nás poskytovány lidem, kteří jsou především nějakým způsobem společensky znevýhodnění. Hlavním cílem těchto sluţeb je zlepšení kvality ţivota těchto lidí, případně je v co největší moţné míře do společnosti začlenit. Sociální sluţby berou v první řadě veliký ohled na svého uţivatele, jeho rodinu a skupinu, do které uţivatel patří. (Matoušek a kol., 2007, s. 9). Prostřednictvím sociálních sluţeb je zajišťována pomoc především v péči o

vlastní

osobu,

ubytování,

stravování,

ošetřování,

poskytování

informací,

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při prosazování práv a zájmů a spoustu dalších. (Kolektiv autorů, 2011, s. 18). Systém sociálních sluţeb by měl být co nejvíce pestrý a sluţby by měly být cíleně mířeny na potřebné skupiny klientů. Sluţby by měly být vzájemně propojeny, jedna na druhou navazovat a měly by umět odpovídat potřebám jak uţivatelů, tak i společnosti. Takový systém by měl výrazně přispívat ke kvalitě ţivota. (Mahrová, Venglářová a kol., 2008, s. 39).

17

2.2 Typologie sociálních služeb Sociální sluţby jsou u nás rozděleny do tří základních oblastí: Sociální poradenství Sluţby sociální péče Sluţby sociální prevence (Michalík, 2010, s. 54). Cílem sociálního poradenství je poskytnutí potřebných informací, které přispějí k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství se dělí na základní a odborné sociální poradenství, kde základní sociální poradenství jsou povinni poskytnout všichni poskytovatelé sociálních sluţeb bez ohledu na to, kdo je o tuhle radu poţádá. Odborné sociální poradenství je v kompetenci specializovaných poraden, které se profilují buď podle cílové skupiny, např. senioři, osoby s duševním onemocněním, nebo podle nějakého jevu (např. problematika drogové závislosti). Sluţby, které jsou zaměřeny na to, aby pomáhaly lidem zajistit jejich fyzickou, psychickou soběstačnost, a které nabízí pomoc při zvládání úkonů péče jak o jejich vlastní osobu, tak při soběstačnosti, nazýváme sluţby sociální péče. (Mahrová, Venglářová a kol., 2008, s. 41). Sluţby sociální prevence se zaměřují na oblasti tzv. sociálně negativních jevů, za které lze povaţovat např. bezdomovectví, kriminalitu, zneuţívání návykových látek, krize v rodině a další. Tyto sluţby se tedy zaměřují na takové jevy a situace, které mohou vést k sociálnímu vyloučení osob a nejsou způsobeny neschopností pečovat o sebe z důvodu zdravotního stavu nebo věku. (Mahrová, Venglářová a kol., 2008, s. 41). Další rozlišení je z hlediska místa poskytování sluţby: Pobytové Ambulantní Terénní Terénními sluţbami se rozumí takové, které se poskytují v přirozeném sociálním prostředí klienta. Za ambulantní sluţby lze povaţovat takové, za kterými uţivatel

18

dochází. Posledním typem jsou pobytové sociální sluţby, se kterými se pojí sluţby spojené s ubytováním v zařízení sociálních sluţeb. (Michalík, 2010, s. 54). K typickým pobytovým sociálním sluţbám patří domovy pro seniory – domovy důchodců, které představují klasickou formu institucionální péče o seniory, které nabízejí trvalé ubytování, široké spektrum sluţeb, od péče o domácnost klienta, přes nejrůznější programy aktivit, ošetřovatelskou, rehabilitační péči o těţce zdravotně postiţené seniory. (Matoušek, 2005, s. 179). Domov pro seniory dle zákona o sociálních sluţbách (1) V domovech pro seniory se poskytují pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. (2) Sluţba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) poskytnutí ubytování, b) poskytnutí stravy, c) pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, f) sociálně terapeutické činnosti, g) aktivizační činnosti, h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách ve znění pozdějších předpisů).

2.3 Senior v domově pro seniory dříve a dnes Situace v poskytování sociálních sluţeb se v posledních letech výrazně změnila k lepšímu, coţ je velmi pozitivní. Předchozí model poskytování sociálních sluţeb a pomoci byl zcela odlišný od toho současného. Nejenom senioři, ale také nemocní, umírající a lidé s různým postiţením bývali izolováni v různých ústavech. Existence takových skupin lidí byla v té době tabuizována. Společnost před nimi vyloţeně zavírala oči a spíše se utvrzovala v tom, ţe v ní ţijí pouze zdraví, silní, schopní a výkonní jedinci. Tvářila se tak, ţe kdyţ jsou nemocní a staří izolováni, tak je vše v pořádku. Je přeci o ně postaráno. Z takového postoje vychází jen jedno jediné, jednalo 19

se o direktivní přístup, rutinní skupinový systém péče, bez jakéhokoliv hlubšího porozumění osobám, které jsou individuální lidské bytosti, které mají své potřeby, pocity a cítí a vnímají to, jak je o ně postaráno. Obvyklým a téměř výhradním způsobem řešení sníţené soběstačnosti nebo úplné nesoběstačnosti seniorů bylo dříve jejich umisťování do jediné formy institucionální péče, státních domovů důchodců. (Malíková 2011, s. 29). V nich měli najít senioři nový, bezpečný domov, kde by mohli spokojeně ţít. Nový domov měl poskytovat důstojné bydlení, zdravotní péči, ale především prevenci patologického chátrání, jak fyzického, tak duševního. Měl poskytovat radost, motivaci k ţivotu, kterému by vracel smysl a hodnotu. Umět napomáhat lidem ţít, bavit se, mít se na co těšit, pomoci vyplňovat dlouhé dny strávené v zařízení. Jen málokde se tomu tak dělo. Senioři místo toho v mnoha případech seděli nehybně, beze slov a s vyhaslýma očima a byli naprosto odevzdaní svému osudu. (Rheinwaldová 1999, s. 10). Umísťováním do domovů důchodců se velice často řešil i problém, který se týkal nedostatku v bydlení, a tak do tehdejších domovů důchodců odcházeli i lidé soběstační a schopní dalšího bezproblémového, samostatného ţivota. Bez jakéhokoliv ohledu na kvalitu financoval tehdejší poskytovanou péči stát. Pokud se o opravdu nesoběstačného seniora nemohla postarat rodina, jediná moţnost, která byla a připadala v úvahu, byla ústavní péče. Jelikoţ nebylo moţné umístit seniora do ústavu ihned, často se tato situace řešila opakovaným umísťováním do nemocnice na oddělení LDN. Příbuzní je tam občas navštěvovali a velice často si odtamtud odnášeli důchod svého příbuzného. Senior většinou neměl ani moţnost vyjádřit se k poskytované zdravotní nebo sociální péči. Rozhodování fungovalo na bázi o nás, bez nás. Příbuzní tak umísťovali seniora bez jakéhokoliv jeho souhlasu do ústavní péče, kde se musel zcela podřídit tamějšímu chodu a reţimu zařízení. Lidský přístup zde byl pouze na základě individuálního postoje kaţdého zaměstnance. Poslední léta svého ţivota tak tito senioři trávili většinou ve vícelůţkových pokojích, aby jich mohlo být v zařízení umístěno co nejvíce. (Malíková, 2011, s. 29). Obyvatelé těchto zařízení bývali často odsouzeni ke stresu z nudy, nedostatku aktivity a stimulace. Prakticky pouze čekali na jídlo a léky. Pozornosti se jim dostávalo především díky nemocím, ale ne jim. (Rheinwaldová, 1999, s. 10-11).

20

Vzhledem k tomu, ţe společné sociální zařízení na patře bylo vzdálené, tak bez tohoto sociálního zázemí na pokoji nebylo umoţněno většině imobilních klientů je navštěvovat, a tak se díky vyprazdňování na lůţku stali brzy a zbytečně inkontinentními. Provoz těchto sociálních ústavů i nadále dotoval stát, a tak byl shledán vysoký počet návštěv hlavně brzy po dnu výplaty důchodu. Klient byl pasivním příjemcem poskytované péče a neměl téměř ţádný prostor na to, aby mohl jakýmkoliv způsobem pokračovat ve svém předchozím, navyklém způsobu ţivota, na který byl zvyklý. Takový člověk se musel plně přizpůsobovat chodu a reţimu zařízení, nikdo nebral ohledy na jeho dřívější způsob ţivota. Pasivita, zklamání, poníţení a mnoho dalšího provázelo seniory v tehdejších domovech důchodců. Na denním pořádku bylo pouţívání restriktivních opatření, o kterých se nevedly ţádné záznamy, a nebyla určena kompetentní osoba, která by o tomto opatření rozhodla. Zda restriktivní opatření pouţije, nebo jaký způsob zvolí a jak dlouho ponechá klienta s pouţitým omezením, to bylo čistě na rozhodnutí pracovníka v přímé péči. Práva seniorů byla často porušována. Senior si nemohl vybrat zařízení, které by chtěl. Byla dodrţována spádová oblast v rámci regionu, a proto musel senior nastoupit i tam, kde nemělo zařízení dobrou pověst. (Malíková, 2011, s. 29-30). Stáří jako takové není nemocí. Nemoci mají spousty fyziologických, fyzických a psychických příčin, ve kterých hraje důleţitou roli osobnost člověka, jeho ţivotní styl, prostředí, ve kterém se nachází, strava a návyky. Z tohoto důvodu má být v zařízení sociálních sluţeb pro lidi různého věku, kteří potřebují péči druhé osoby, poskytnuta podpora a pomoc při všech těchto faktorech (fyzické, mentální i duchovní potřeby) a uspokojování společenských poţadavků. Ke kaţdému uţivateli je potřeba přistupovat individuálně. S kaţdým uţivatelem je třeba stanovit si cíl, který by měl dopomoci jeho současný stav zlepšit, nebo pokud to není moţné, tak pomoci zabránit jeho zhoršování. O uţivatele má být pečováno tak, aby se cítil spokojený, klidný a aby byla vţdy zachována jeho lidská důstojnost. Vystavět dostatečné mnoţství zařízení, která by byla po všech stránkách vyhovující, ve kterých by se uţivatelé cítili opravdu jako doma s privátními pokoji, společenskými místnostmi, ergoterapeutickými prostory, aj., je velice nákladné a není to snadno dosaţitelný cíl. Je proto velmi důleţité směrovat změny také tam, kde je podpora a pomoc poskytována. Jedná se především o změny myšlení všech, kteří se jakýmkoliv způsobem účastní na péči o seniora. Mělo by téţ dojít k odklonu od čistě lékařského modelu a směřovat k modelu 21

humanistickému. Součástí takovéhoto přístupu je důleţité, aby pracovníci byli řádně proškolováni. Takové zařízení se pak můţe stát zařízením, ve kterém mohou lidé důstojně a spokojeně strávit poslední etapu svého ţivota. (Rheinwaldová, 1999, s. 11 - 12).

2.4 Důvody odchodu seniora do domova pro seniory K morálním povinnostem těch, kteří jsou produktivní a zdraví, patří také péče o občany, kteří se z jakéhokoli důvodu nemohou o sebe postarat sami, svým vlastním přičiněním. Bylo tomu tak po věčná staletí a starším lidem byla prokazována úcta k jejich moudrosti a stáří. V různých studiích bylo dokázáno, ţe tam, kde staří lidé zůstávali aţ do konce svého ţivota váţenými občany, byl potom nízký výskyt srdečních a jiných onemocnění. Se změnami ţivotního stylu se i tohle změnilo. Mladí lidé začali odcházet za prácí do města, seniorům se nemohli uţ tolik věnovat, tzv. civilizačních nemocí začalo přibývat. V mnohých rodinách i dnes oba partneři pracují a ve zbývajícím čase mají většinou práci i s tím, aby se postarali sami o sebe a své děti. Nejedná se ani tak o jejich sobectví, ale spíš o hektický způsob ţivota, který je součástí naší doby. Mnozí senioři potřebují celodenní péči a také noční dohled, který jim jejich děti ne vţdy mohou zajistit. (Rheinwaldová, 1999, s. 10). Nelze soudit rodinu za to, ţe se není schopna postarat o svého blízkého, který se stává závislým na pomoci druhé osoby. Velmi často se stává, ţe rodina ţije mimo seniorův domov a není tak moţno zajistit společné bydlení, nebo starý člověk přestěhování jednoduše odmítá. Mnohdy jde raději do léčebny dlouhodobě nemocných a ve skrytu duše tajně doufá, ţe se do svého domácího prostředí vrátí. Mnozí si však neuvědomují svůj zhoršující se zdravotní stav. Situaci tohoto seniora můţe také ovlivnit zdravotní stav rodinných příslušníků, anebo jejich věk, sedmdesátiletý syn nebo dcera se uţ nedokáţou tak dobře postarat o svého devadesátiletého rodiče. Za další důvod můţe být povaţován i takový, ţe děti těchto seniorů jsou stále ještě v produktivním věku a mají obavu v dnešní době o ztrátu zaměstnání. Někdy se můţeme setkat i se špatným zacházením ze strany rodiny aj. Je potřeba zdůraznit, ţe péče o seniory, podpora a pomoc je jak psychicky, tak fyzicky velmi náročná a vyčerpávající jak pro rodinné příslušníky, tak také pro personál v domově pro seniory. (Bednář, Hauflová, 2003, s. 38).

22

3 KVALITA V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH A JEJÍ ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ V minulé kapitole jsem se zmínila, ţe lidé ţijící v zařízeních by měli důstojně a spokojeně proţít poslední etapu svého ţivota, a proto bych následující stránky chtěla věnovat otázce týkající se kvality sociálních sluţeb. V současné době se stává důleţitým cílem sociálních sluţeb to, aby poskytování sluţby bylo v náleţité kvalitě, která by měla vést k celkové spokojenosti jejího uţivatele. Vzhledem k tomu, ţe i tato práce je zaměřena na návrhy moţných cest k dalšímu zkvalitňování poskytované sociální sluţby, je na místě zmínit, co kvalita, kvalita v sociálních sluţbách a standardy kvality sociálních sluţeb jsou. Podobně jako ve světě, tak i u nás čelí péče o seniory velikým výzvám. Stárnutí populace je jedním z nejvíce diskutovaných témat dnešní doby. Vzrůstající podíl seniorů tak způsobí, ţe spoustu lidí bude ze systému čerpat, úbytek lidí v produktivním věku bude znamenat, ţe bude méně a méně lidí ze svých platů přispívat do systému, který je postavený na průběţném financování. V souvislosti se stárnutím populace dochází také ke změnám ve struktuře potřeby péče a do budoucna je tedy velice pravděpodobné, ţe musíme počítat s rostoucí poptávkou po zdravotní, ale také sociální péči, která je určena pro seniory. Především z těchto důvodů si oblast ohledně kvality péče o seniory zaslouţí pozornost. (Mátl, Jabůrková, 2007, s. 11).

3.1 Pojem kvalita V běţném ţivotě často hovoříme o kvantitě, coţ znamená, ţe hovoříme o délce ţivota, která je uváděna počtem let a lze ji určit poměrně snadno. Kdeţto kvalita ţivota je uţ něčím, na co mají různí lidé odlišný názor. O slově kvalita můţeme z hlediska významu hovořit jako o jakosti či hodnotě. Kvalita ţivota reprezentuje jednak individuální ţivotní standard, ale také je velice úzce spjata i s prostředím, ve kterém lidé ţijí společně s jejich potřebami a poţadavky. Můţe být téţ chápána jako výsledek působení sociálních, zdravotních, ekonomických, environmentálních faktorů, které jsou ve vzájemné interakci. Můţe téţ zahrnovat otázky týkající se pocitu uţitečnosti

23

vlastního ţivota, hodnocení vlastního ţivota, osobní svobody a spokojenosti. (Dvořáčková, 2012, s. 56 - 57).

3.2 Kvalita v sociálních službách Co se týče kvality sociálních sluţeb, jedná se zde o poměrně nový prvek, který zákon o sociálních sluţbách uvádí. (Od paragrafů k lidem, 2007, s. 36). V základních zásadách je mimo jiné uvedeno, ţe „ Sociální sluţby musí být poskytovány v zájmu osob a v náleţité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vţdy důsledně zajištěno dodrţování lidských práv a základních svobod.“ (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách). Zákon tím reaguje především na politiku jakosti, která je zavedena jiţ u většiny oborů, a tedy i na potřebu zavést ji do oblasti poskytování sociálních sluţeb. (Od paragrafů k lidem, 2007, s. 36). Za kvalitní sluţbu tedy můţeme označit takovou, která pomáhá uţivatelům ţít běţným ţivotem, umoţňuje naplňovat jejich vlastní cíle, které jsou individuální, a chrání jejich práva a zájmy. (Od paragrafů k lidem, 2007, s. 35). Definice kvality sociálních sluţeb bývá často spojována s oblastí, kterých se týkají především: Spokojenosti uţivatele Reakce na potřeby uţivatele Vysoké odborné úrovně péče Cenové dostupnosti Odpovídajícímu prostředí Bezpečí Dostupnosti Kontinuity péče (Mikulková In Malíková, 2011, s. 133).

24

3.3 Sociální služba a standardy kvality sociálních služeb Kontrola kvality sociálních sluţeb pro seniory se donedávna týkala především revizí poţární bezpečnosti, dále se vztahovala k dodrţování hygienických předpisů, auditu účetnictví a účetních postupů. K průběhu a celému procesu sociální sluţby jako takové, jejímu personálnímu a provoznímu zajištění se nikdo nevyjadřoval. Zaměření tedy spočívala v tom, ţe stát kontroloval vynaloţené finanční prostředky a plnění obecně platných norem. Kvalita poskytovaných sluţeb nebyla v té době předmětem zájmu. (Mátl, Jabůrková, 2007, s. 41). Po roce 1998 se začíná realizovat projekt nazvaný Strategie národní politiky podpory jakosti, který vzniká na základě poţadavků přiblíţit se k podmínkám vnitřního trhu Evropské unie. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky a jeho Odbor sociálních sluţeb se v té době zaměřuje na podporu jakosti poskytovaných sociálních sluţeb. Komplexní přístup k této problematice zahrnuje podporu transformace sociálních sluţeb, dále podporu vzdělávání pracovníků v zařízeních sociálních sluţeb a také podporu zavádění národních standardů kvality sociálních sluţeb. Jeden z hlavních úkolů v oblasti sociálních sluţeb je zajištění ochrany takových skupin obyvatelstva, které jsou zranitelné, a mezi ně patří i senioři. Jde o především o ochranu před

neodborně

poskytovanou

sluţbou,

zneuţíváním

postavení

zaměstnanců,

porušováním práv. V poţadavcích na kvalitu ţivota jde zejména o rozvoj autonomie, důraz na dodrţování lidských práv a důstojnost uţivatelů sociálních sluţeb. V roce 2002 dochází k předloţení prvního metodického materiálu. Celkový počet standardů byl v té době 17, ty se začaly pomalu zavádět do praxe s pomocí metodické publikace zvané Zavádění standardů kvality sociálních sluţeb do praxe. Změnu přinesl jiţ zmiňovaný Zákon č.108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, na jehoţ základě byla vydána prováděcí vyhláška k tomuto zákonu č. 505, jejíţ součástí, v příloze č. 2 je nově definovaných 15 standardů kvality sociálních sluţeb. (Dvořáčková, 2012, s. 90). Ze Zákona o sociálních sluţbách vyplývá, ţe mezi základní povinnosti poskytovatelů patří mimo jiné i dodrţování standardů kvality sociálních sluţeb, coţ je uvedeno v ustanovení §88 písmene h) tohoto zákona. Zda poskytovatelé dodrţují tyto standardy, či nikoliv, to ověřuje inspekce kvality, inspekce má tuto pravomoc vůči registrovaným poskytovatelům sociálních sluţeb. (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011, s. 41). 25

3.4 Přehled jednotlivých standardů kvality sociálních služeb Prostřednictvím standardů kvality sociálních sluţeb se hodnotí úroveň kvality poskytování sluţeb, dále oblast týkající se vztahů mezi poskytovatelem a jeho uţivatelem, a dále v oblasti personálního a provozního zabezpečení sluţeb. (Králová, Ráţová, 2012, s. 171). Standard č. 1 Cíle a způsoby poskytování sociálních sluţeb Standard č. 2 Ochrana práv osob Standard č. 3 Jednání se zájemcem o sociální sluţbu Standard č. 4 Smlouva o poskytování sociální sluţby Standard č. 5 Individuální plánování průběhu sociální sluţby Standard č. 6 Dokumentace o poskytování sociální sluţby Standard č. 7 Stíţnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální sluţby Standard č. 9 Personální a organizační zajištění sociální sluţby Standard č. 10 Profesní rozvoj zaměstnanců Standard č. 11 Místní a časová dostupnost poskytované sociální sluţby Standard č. 12 Informovanost o poskytované sociální sluţbě Standard č. 13 Prostředí a podmínky Standard č. 14 Nouzové a havarijní situace Standard č. 15 Zvyšování kvality sociální sluţby (Králová, Ráţová, 2012, s. 172). Standardy kvality jsou navrţeny tak, aby zvýšily svobodu uţivatelů a došlo k posílení jejich postavení. Na uţivatele naší sluţby bychom se měli dívat jako na hlavní měřítko úspěšnosti kvalitně poskytované sluţby. Kvalita ţivota uţivatele sluţeb je odlišná od fungování organizace. Nabídka podpory a pomoci se stává hodnotou v tom případě, kdy pomůţe zlepšit ţivot jednotlivého člověka. Pro hodnocení sluţeb je tedy nejvýznamnější to, jak se poskytovaná sluţba promítá do ţivota uţivatelů. Uţivatel je motivován k tomu, aby definoval cíl, a k jeho dosaţení mu má právě poskytovaná sluţba pomoci. Spokojenost uţivatele s naplňováním jeho osobního cíle s podporou dané sluţby se skládá ze dvou základních prvků, kterými je spokojenost s výsledkem sluţby a spokojenost s procesem jejího poskytování. (Dvořáčková, 2012, s. 91).

26

4 METODOLOGIE VÝZKUMU Tuto absolventkou práci jsem rozdělila na dvě části a to na část teoretickou a druhou část na empirickou. V teoretické části jsem čerpala z odborné literatury a rozdělila ji do tří kapitol zaměřených na stárnutí, stáří, sociální sluţby a kvalitu v sociálních sluţbách. Druhá část, tedy empirická, je zaměřená na analýzu jednotlivých rozhovorů, které jsem si rozdělila do osmi oblastí, které jsou zaměřené na následující: 1. Oblast – Zajímalo mě, jak pracovníci domova pro seniory z jejich vlastního pohledu vidí a vnímají seniory 2. Oblast – Jaká je komunikace se seniory 3. Oblast – Jaké vtahy mají mezi sebou pracovníci a seniory 4. Oblast – Jak vnímají pracovníci vztahy mezi seniory navzájem 5. Oblast – Co si pracovníci myslí, ţe tyto seniory nejvíce trápí 6. Oblast – Co tyto seniory nejvíce těší a z čeho mají radost 7. Oblast – Jaké mají tito senioři poţadavky 8. Oblast – Co pracovníkům práce se seniory dává a naopak bere

4.1 Výběr respondentů Vzhledem k tomu, ţe je práce zaměřená na konkrétní Domov pro seniory, zaměřila jsem se na výběr respondentů právě v tomto zařízení. Oslovila jsem pracovníky sluţby domov pro seniory s tím, ţe dva pracovníci z osobních důvodů rozhovor odmítli, zbylých 7 pracovníků s rozhovorem souhlasilo. Vzhledem k tomu, ţe se zde jedná o spolupráci tzv. multidisciplinárního týmu, přišlo mi vhodné, oslovit pracovníky z jednotlivých oborů neţ se zaměřit pouze na pracovníky jednoho a téhoţ oboru a to z toho důvodu, abych zabránila subjektivnímu pohledu na danou věc a měla přehled o tom, co si jednotliví pracovníci myslí. Dále jsem je informovala o tom, za jakým účelem chci rozhovor provádět, dohodly jsme se, na jakém místě bude rozhovor realizován a informovala o tom, ţe bude potřeba získat jejich souhlas s provedením tohoto rozhovoru a bude pořízen audiozáznam. 27

Podrobný přehled jednotlivých respondentek uvádím v následující tabulce:

Pracovnice

Věk

Vzdělání

Délka praxe*

P Kód 1

24

Vysokoškolské

2

P Kód 2

46

středoškolské

4

P Kód 3

35

středoškolské

4

P Kód 4

30

vyučena

1,5

P Kód 5

55

středoškolské

7

P Kód 6

28

vysokoškolské

4

P Kód 7

33

středoškolské

3

* v Domově pro seniory ve Znojmě

4.2 Výběr metody výzkumu Vzhledem k tomu, ţe jsem chtěla zjistit hlubší informace o daném tématu, připadalo mi vhodnější, vyuţít kvalitativního výzkumného paradigmatu, dále také pro to, ţe se v rozhovorech mnohdy otevírala citlivá témata ohledně seniorů. Jako metodu tohoto výzkumu jsem pouţila rozhovor, který, patří mezi takřka nejoblíbenější a také nejvýhodnější metody pro získání kvalitativních dat. Takovýto rozhovor je moderovaný 28

a prováděný za určitým cílem a účelem výzkumné studie. (Miovský 2006, s. 155-156). Co se týče techniky, zvolila jsem polostrukturované interview. Polostrukturované interview vyţaduje náročnou přípravu. Vytváříme si určité schéma, které je pro nás závazné, specifikujeme v něm okruh otázek, na které se budeme respondentů ptát. Je moţné zaměňovat pořadí, v jakém se daným okruhům věnujeme, abychom získali maximum informací. U takovéhoto interwiev je vhodné vyuţít upřesnění a vysvětlení odpovědí respondenta, coţ znamená, ţe si necháváme například vysvětlit, jak danou věc dotyčný myslí. Můţeme si také ověřit, ţe jsme danou věc správně pochopili, můţeme klást různé doplňující otázky, čímţ se můţeme dostat do větší hloubky daného tématu. (Miovský, 2006, s. 159-160).

4.3 Fáze rozhovorů Při rozhovorech s pracovníky jsem chtěla zjistit, jak vnímají tito pracovníci Domova pro seniory ve Znojmě své klienty a na základě tohoto hlubšího porozumění pak navrhnout moţné cesty k dalšímu zkvalitňování poskytované sluţby. Bylo mi jasné, ţe po těchto pracovnicích nemohu hned ze začátku chtít, aby mi povídaly o tom, jak tyto seniory vidí. I kdyţ se s těmito pracovnicemi znám, bylo potřeba poloţit nejdříve některé ze základních otázek, aby získaly ke mně a celému rozhovoru důvěru.“Získání důvěry a motivace k účasti na interview je naprosto klíčové.“ (Miovský, 2006, s. 164). Miovský dále uvádí: „Důležité je umět se přizpůsobit konkrétní situaci a potřebám konkrétního účastníka a zvolit jemu vyhovující tempo a styl.“ (Miovský, 2006, s. 163). „Nelze očekávat, že účastníci budou ihned po udělení souhlasu a zahájení samotného interview ochotni a schopni hovořit o různých citivých či intimních tématech. Pro takováto témata musíme jako tazatelé aktivně vytvářet podmínky. Obvykle v této části probíráme obecnější témata a zjišťujeme méně citlivé údaje.“ (Miovský, 2006, s 165). V úvodu rozhovoru jsem se jich ptala na to, jaký je jejich věk, jaké mají vzdělání, jaká je jejich pracovní pozice v Domově pro seniory a jakým způsobem se dostaly k práci se seniory. Dále jsem měla připravené otázky, které uţ se vztahovaly k danému tématu. Miovský to nazývá jako „Jádro interview“ (Miovský, 2006 , s. 167). Vhledem k tomu, ţe jsem si uvědomovala, ţe rozhovor můţe být pro někoho náročný, snaţila jsem se do něj vkládat i témata týkající se toho, co jim tato práce se seniory dává a co naopak bere, na konci rozhovoru uţ mohly být některé respondentky unavené, takţe jsem jim 29

poloţila otázku týkající se pojmu stárnutí, na tuhle otázku reagovaly pracovnice překvapivě s úsměvem a kaţdá pojem stárnutí popsala po svém. Na úplný závěr jsem se jich ptala, zdali by doporučily sluţbu domov pro seniory svým blízkým nebo známým, z čehoţ pro mě vyplynul celkový postoj k této sociální sluţbě. Respondentkám jsem na závěr rozhovoru poděkovala za to, ţe mi věnovaly svůj čas, byly velmi vstřícné, rozloučily se a tímto jsme ukončily naše setkání.

4.4 Fixace kvalitativních dat Audiozáznam patří v současné době mezi nejvíce pouţívané metody fixace kvalitativních dat. Jeho největší výhodou je komplexní záznam a jeho autentičnost. Takovýto zvukový záznam představuje pro výzkumníka neskutečnou podporu a pomoc, je zcela nestranný a je na něm nahráno vše tak, jak se odehrálo. (Miovský, 2006, s. 197). Vzhledem k tomu, ţe v tomto Domově pro seniory pracuji a pracovníci Domova pro seniory mně znají, i přes to jsem se před rozhovorem představila, zmínila, kolikátého dne se rozhovor provádí a vysvětlila účel mého rozhovoru s nimi. Dále jsem je informovala o tom, ţe tento rozhovor bude fixován jako audiozáznam a také od nich získala souhlas s tím, ţe tento rozhovor bude nahráván pro zpracování mé absolventské práce. Můţe se stát, ţe respondentkám můţe být některá z otázek nepříjemná nebo na ni nebudou chtít odpovědět, v takovém případě jsem jim sdělila, ţe takovéto rozhodnutí budu plně respektovat, stejně jako jejich anonymitu a diskrétnost při dalším zpracování této práce.

4.5 Reflexe rozhovorů Co se týče rozhovorů, kterých bylo realizováno celkem sedm, tak ty probíhaly především na pracovišti Domova pro seniory. Všech sedm rozhovorů bylo vedeno s ţenami, vzhledem k tomu, ţe na pracovišti převaţuje velký počet ţen.

Jeden

z rozhovorů probíhal v kanceláři jiné sociální sluţby, kde se momentálně pracovnice nacházela a při jednom z rozhovorů jsem byla v domácím prostředí jedné z pracovnic.

30

Při rozhovorech jsme si vybraly vţdy samostatnou místnost tak, abychom v rozhovoru nebyly rušeny a byla zachována co největší diskrétnost. Vzhledem k tomu, ţe do této doby jsem s rozhovory neměla ţádnou zkušenost, cítila jsem, především u prvního rozhovoru, určité napětí, nervozitu. Měla jsem připravené otázky, které mi pomáhaly drţet jakousi strukturu a viděla jsem, na co vše se mám ještě zeptat a kolik toho zbývá ještě probrat do konce rozhovoru. Při prvním rozhovoru, který byl veden u mě v kanceláři, jsem si uvědomila, jak velice těţká je role tazatele. Vnímat respondenta, klást smysluplné otázky tak, aby tomu rozuměl respondent a směrovat rozhovor tam, kam tazatel chce, je opravdu náročné. Respondentka poměrně souvisle mluvila, v jednom případě mě poprosila, abych zopakovala otázku. Při druhém rozhovoru jsem se cítila mnohem uvolněnější, i pracovnice na mě tak působila. Mluvila souvisle a bylo na ní vidět, ţe ji tahle role baví, coţ působilo i na mě, jako tazatele dobrým dojmem. Při druhém rozhovoru jsem si uvědomila, ţe se nemusím čistě drţet mých předepsaných otázek, tak jak jsou v pořadí, ţe je zcela přirozené klást otázky tak, jak je cítím, reagovat na to, jakým směrem se Další rozhovory uţ probíhaly v podobném duchu, pokud nastal při rozhovoru klid, nechala jsem jim prostor na rozmyšlenou a ony dále pokračovaly v rozhovoru. Rozhovory jsem si po té přehrála a pak následoval přepis těchto rozhovorů nebo - li jejich transkripce. Po písemné transkripci všech sedmi rozhovorů jsem prováděla analýzu kvalitativních dat, jako metodu jsem zvolila metodu vytváření trsů. Pro zachování anonymity jsem kaţdé z respondentek přidělila písmeno P – jako pracovnice a pro lepší orientaci jsem přidělila kód od 1 do 7. Originály těchto rozhovorů jsou uloţeny tak, aby k nim nemohl nikdo další získat přístup.

31

4.6 Domov pro seniory ve Znojmě V této části práce bych chtěla stručně představit zařízení, ve kterém byl výzkum realizován. Stručná historie tohoto zařízení V letech 1993 aţ 2002 bylo nejdříve tohle zařízení nazývané Penzion pro důchodce a jeho zřizovatelem byl Okresní úřad ve Znojmě. V r. 2002 došlo k zániku Okresních úřadů a zřizovatelskou funkci k tomuto zařízení převzalo Město Znojmo, tomuto zařízení byl ponechán statut příspěvkové organizace. Od 1. 1. 2004 se začal transformovat tehdejší Penzion na Domov důchodců, nejdříve I. Patro s kapacitou 43 lůţek. V roce 2005 se začalo zřizovat II. patro, s kapacitou 42 lůţek, do kterého byli postupně přijímáni jednotliví ţadatelé. V r. 2007 došlo díky přijetí nového zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, ke změně názvu z Domova důchodců na Domov pro seniory. V Domově pro seniory ve Znojmě v té době dochází k poskytování dvou sociálních sluţeb, kde jednou z nich je sluţba domov se zvláštním reţimem, druhou z nich je sluţba domov pro seniory. Celková kapacita v té době činila 85 lůţek. Dne 1. 6. 2007 došlo ke sloučení Domova pro seniory s Centrem sociálních sluţeb Znojmo, p. o. a aţ do dnešního dne je jeho součástí. Ve městě Znojmě vzešel poţadavek na přístavbu nového Domova pro seniory, která byla oficiálně zahájena dne 10.5.2011, dokončení této přístavby je očekáváno v průběhu roku 2013. Kapacita bude navýšena o dalších 99 nových míst. (http://cssznojmo.ic.cz/novy/uvod.php). V této Absolventské práci se zabývám pohledem pracovníků na seniory, konkrétně sluţby – domov pro seniory, tato sluţba je určená seniorům a můţe jim být poskytována od 60. let věku. Věková struktura cílové skupiny dle Domova pro seniory je starší osoba 60 let, mladší senioři od 65 do 80 let, starší senioři nad 80 let. (Domov pro seniory Znojmo, 2010, s. 4). „Posláním této sociální sluţby je „poskytování pobytové sluţby prostřednictvím pomoci a podpory jako důstojné náhrady za běţné domácí prostředí těm seniorům, kteří s ohledem na svůj věk a zdravotní stav nemohou trvale ţít ve svém přirozeném sociálním prostředí. Pomoc a podpora vychází z individuálně určených potřeb uţivatelů, respektuje základní lidská práva a svobody, důstojnost a usiluje o sociální začleňování uţivatelů.“ (Domov pro seniory Znojmo, 2010, s. 1). 32

Cíle sociální služby domov pro seniory jsou následující: Uţivatel, který v zařízení za podpory poskytované sluţby důstojně proţije a doţije své stáří, Uţivatel, který je spokojený v následujících oblastech: ubytování, poskytování sociálně aktivizačních činností dle individuálních potřeb, stravování a zajištění soukromí, Uţivatel, který si za podpory této sociální sluţby uchová co nejdéle svoje dovednosti a schopnosti, zejména pak ve vztahu ke své soběstačnosti a umí tak aktivně trávit svůj čas, Uţivatel, kterému je sociální sluţba poskytována dle jeho osobních přání a individuálních schopností, kde mu tato sluţba poskytuje podporu při jejich realizaci. (Domov pro seniory Znojmo, 2010, s. 1).

Zásady poskytované sociální služby – domov pro seniory: Individuální přístup – za samozřejmost pokládá tento Domov to, ţe ke kaţdému uţivatel přistupuje personál individuálně. Při poskytování sluţby přihlíţí ke schopnostem, ale také moţnostem a potřebám kaţdého uţivatele. Respektování důstojnosti a práv uţivatelů – ve vztahu k uţivatelům vystupuje personál zdvořile, s projevy úcty. Snaţí se o vytváření laskavého a přátelského prostředí, které alespoň z části nahrazuje přirozené sociální prostředí uţivatele. Při poskytování sluţeb i při pracovním procesu v rámci organizace pracovníci respektují svobodné rozhodnutí uţivatelů, zda chtějí či nechtějí sluţby vyuţívat, rozsah sluţby poskytuje tato sluţba formou nabídky. Soustředí se na podporu a vzájemnou důvěru uţivatelů mezi ostatními uţivateli a personálem. Vytváří podmínky pro uplatnění vlastní vůle uţivatelů. Pracovníci zachovávají v souladu se zákonem o sociálních sluţbách a zákonem o ochraně osobních údajů mlčenlivost ve vztahu k osobním a citlivým údajům uţivatelů. Flexibilita je důleţitá v přizpůsobování této sociální sluţby potřebám uţivatelům. (Domov pro seniory Znojmo, 2010, s. 4). Činnosti poskytuje tento Domov dle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách ve znění pozdějších předpisů, o kterých se zmiňuji v kapitole č. 2. 33

Charakteristika multidisciplinárního týmu Domova pro seniory ve Znojmě a popis jednotlivých činností Sociální pracovník Se podílí na zajišťování sociálních agend, jednání se zájemci o poskytnutí sociální sluţby, vede evidenci ţadatelů o poskytnutí sociální sluţby, provádí sociální šetření, podílí se na sestavování individuálních plánů klientů, řešení sociálně právní problémy, poskytuje základní sociální poradenství, podává informace k řešení nepříznivé sociální situace, poskytuje informace o návazných a alternativních sociálních sluţbách. Vrchní sestra Jejím hlavním úkolem je řízení zdravotního úseku po stránce odborné, provozní a personální. Spoluprácuje s lékařem vykonávajícím docházkovou sluţbu, provádí vykazování úkonů zdravotním pojišťovnám, poskytuje komplexní základní a specializovanou

ošetřovatelskou

péči

bez

odborného

dohledu,

vypracovává

ošetřovatelské plány, provádí pozorování, hodnocení a zaznamenávání stavu klientů, a podílí se na vedení ošetřovatelské dokumentace klienta. Zdravotní sestra Poskytuje komplexní základní a specializovanou ošetřovatelskou péči bez odborného dohledu, vypracovánvá ošetřovatelské plány, provádí pozorování, hodnocení a zaznamenávání stavu klienta, vede ošetřovatelskou dokumentaci klienta. Pracovník přímé obslužné péče -

poskytuje obtíţnou a namáhavou komplexní péči o fyzicky a psychicky postiţené klienty, tento pracovník pomáhá při vytváření základních sociálních a společenských kontaktů, posiluje ţivotní aktivizaci klientů,

-

poskytuje přímou obsluţnou péči klientům, podporuje jejich soběstačnost, provádí nácvik jednoduchých denních činností a poskytuje pomoc při osobní hygieně a oblékání,

-

provádí úklid, nočních stolků, dezinfekci lůţek, skříní a zdravotních pomůcek,

-

provádí u imobilních klientů toaletu, včetně výměny prádla a koupání 34

-

doprovází a je účasten při převozu klienta k ošetření, k aktivizačním a

kulturním akcím,

pomáhá

uţivatelům při

oblékání,

imobilním,

nepohyblivým klientům pomáhá při stravování. Výchovná nepedagogická činnost Podílí se na rozvoji pracovní aktivity, vyhledává pracovní příleţitosti pro léčbu prací, fixuje získané společenské a pracovní návyky u klientů, podílí se na zabezpečení zájmové a kulturní činnosti. Ergoterapeut Provádí sociálně terapeutickou činnost, aktivizaci klientů, vyhledává a organizuje volnočasové aktivity, rozvíjí individuální schopností a manuální zručnosti klientů. Nutriční terapeut Tento pracovník poskytuje specifickou ošetřovatelskou péči při zabezpečování nutričních potřeb uţivatelů této sociální sluţby v oblasti preventivní péče a na úseku klinické výţivy, poradenskou činnost ke zdravému způsobu ţivota, dále sestavuje jídelní plány, monitoruje a vyhodnocuje potřeby klientů v oblasti dietního stravování a kontroluje jeho úroveň. (Domov pro seniory, 2013, s. 1 -2). V následující kapitole se jiţ budu věnovat empirické části a analýze zjištěných dat.

5 EMPIRICKÁ ČÁST Tato část mé absolventské práce bude zaměřena na kvalitativní analýzu sedmi rozhovorů s pracovníky Domova pro seniory ve Znojmě. Analýza bude rozdělena do osmi oblastí, na které jsem se při rozhovorech zaměřila. Citace z těchto rozhovorů uvádím tak, jak byl přesně učiněn přepis. V přesném znění, jak postupně jednotlivé respondentky odpovídaly. Odpovědi jednotlivých respondentek jsou uvedeny v uvozovkách a označeny jako P1 aţ po P7.

35

1. Oblast – Zajímalo mě, jak pracovníci z jejich vlastního pohledu vidí, vnímají seniory v Domově pro seniory? Pracovnice P1 vidí klienty z pohledu poskytnutí pomoci: „Tak jako jsou to určitě lidé, kteří nějakou pomoc potřebují, kteří jsou na tu pomoc vlastně odkázáni, defakto většinou.“ Tato respondentka, které je čtyřicetšest roků si bere od klientů nejenom ţivotní inspiraci, ale také poukazuje na poslouchání jejich ţivotních příběhů, které můţe upotřebit i ve svém vlastním ţivotě P2: „Vnímám je tak, nemůžu říct, jako by byl člen rodiny, to nejde, protože tam bychom se dostali zpátky k tomu syndromu vyhoření, k takovýmu tomu, prostě, mohla bych se já zranit, jo, takže já je vnímám tak, abych jim dala něco ze sebe, ale taky je hezký, když si já od nich něco vezmu – ty jejich zážitky, ten jejich neuvěřitelný, neskutečný, to jsou až literární díla, který by se daly dát na papír, jak se říká, protože oni, oni vám řeknou, oni jsou tak, jak bych to řekla, oni vám tak řeknou, popíšou ten život, že když si z toho, když je posloucháte, to je právě umění je poslouchat a vybrat si z toho to nejdůležitější, tak, že si to upotřebíte v tom svým životě. Jo, ať mají nějakou zkušenost z domu, s dětmi, s rodinou, tak vy to můžete zase přenášet k tomu, že ty sis z toho vzala něco, co upotřebíš v tom tvým životě. Ať už je to s dětma, nebo pracovním životě nebo rodině. Vykládájí taky o krásách, nebo zážitcích z cest, takže i to, takový to estetično…, takže něco dávám já a něco dávají oni mně. A taky je v tom taky důležitá jedna věc, moje, takový ten pohled, že já jim něco dám a oni dají zase mě, ale pro mě je to takový ten pocit, že jim můžu pomoci a udělat jim krásný stáří, protože každý věk si zaslouží opravdu plnohodnotně se věnovat a opravdu tak nějak, aby důstojně tady dožili a aby prostě, i to stáří může být prostě krásný, prostě i ten „podzim života“ si myslím, že by se neměl zatracovat. Ba naopak by se k tomu mělo hodně přiklánět a mladí lidi by se měli zapojovat.“ O tom, ţe klienti mohou být v domově pro seniory nešťastní, hovoří pracovnice P3 následujícím způsobem: „Z mýho pohledu jsou zoufalí z toho, že se vůbec dostali do domova důchodců a jsou z toho nešťastní…Ze začátku je taková euforie, jako „jupí,jupí“, ale pak teda po tom půl roce všichni padnou do takový, jako fáze, že „jsme tady zbyteční, nikdo nás nepotřebuje a tohle jsme si zasloužili za celej život“,no.“

36

Respondentka P4 je vidí především z hlediska jejich vlastností: „Tak je jich tady přes 40 a každej je jinej. Někdo je prostě hodnej, milej, jinej je zase vzteklej, nepříjemnej, prostě záleží na tom, s kým zrovna je člověk ve styku. Protože těch lidí je tady hodně, někdo prostě je nešťastnej z toho, že tady vůbec je, jinej zase, prostě mu to nevadí, že jo, takže záleží taky na těch lidech a na těch povahách. Každej jsme jinej a taky se tak každej jinak cítíme, že jo. To je prostě podle toho, jak oni se cítijou, jakej zrovna mají den, jakó, jak zrovna se vyspali, jak všechno.“ I pro tuhle respondentku jsou někteří senioři velkým vzorem, také hovoří o apatii některých seniorů P5: „Mě to připadá už kolikrát, že už jsou takoví, se třeba vzdají a že už jsou třeba takoví apatičtí. V malé míře jsou takoví, že by byli aktivní, snaží se ten život nějak smysluplně prožít, třeba jdou si ven, samozřejmě je to taky dané tím postižením, když nemůžou. Ale i v tom tady byla jedna paní, která i v tom postižení vlastně furt byla tak aktivní, ta byla pro mě velkým vzorem, že třeba ležela, ale furt, do posledka četla, i když špatně viděla a furt se snažila, až do posledka opravdu ten život nějak naplňovala, kdežto ty lidi jsou většinou takoví, že jakože už mám všecko za sebou a moc se jim nic nechce dělat.“ Z hlediska zdravotních omezení seniory vnímá pracovnice P6: „Já bych řekla, že jsou jak běžní senioři třeba i v domácím prostředí, samozřejmě jsou tam více zdravotní omezení, jsou víc závislí na druhých osobách a na té péči, samozřejmě v těch domovech je větší frekvence těchto osob, kteří potřebují to, pomoc, ale více méně, možnosti si myslím, že mají přibližně stejné, jako kdekoliv doma, tak, taky se můžou rozhodnout co chtít. Typ stravy, můžou jít na výlet s rodinou, teda pokud jsou ty vztahy. Jako myslím, že je to už trošku blíž tomu domácímu prostředí, než to bývalo kdysi.“ Respondentka P7 poukazuje na to, ţe se klienti zařízení nijak neliší od majoritní populace: „Klienti, mě přijdou, že jsou úplně normální, jak lidi, jak ne klienti. Že jsou prostě takoví, jsou hodní, jsou nehodní, jsou blbě vyspaní, dobře vyspaní, nepřijde mi jako rozdíl, kromě toho, že jsou v nějakým věku a s nějakýma nemocema vlastně bojujou, a že by byli nějak jinak výrazný než majoritní populace, tak to určitě ne.“

37

Shrnutí: Senioři v domově pro seniory se nijak neliší od majoritní společnosti. Důvodem jejich pobytu v takovémto zařízení jsou především různá zdravotní omezení. V domovech pro seniory se můţeme setkat s klienty různých povah a vlastností, také s trápením nad tím, proč zrovna oni musí proţívat konec svého ţivota v takovémto zařízení. Tito senioři mohou být pro společnost velikou inspirací, pokud bude poslouchat jejich ţivotní příběhy a záţitky, můţe je upotřebit ve svém vlastním ţivotě. 2. Oblast – Komunikace se seniory – Jak se Vám se seniory komunikuje? Za důleţité, ba i nejdůleţitější povaţují pracovnice naslouchání a komunikaci. Pro přehled uvádím následující úryvky: Komunikaci lze povaţovat za základ všech lidských vztahů. (Pokorná, 2010, s. 11). O čemţ hovoří i pracovnice P7: „Komunikace je v týhle práci základ, takže i když ho špatně přebalím, tak myslím, věřím tomu, že když si budu s tím člověkem povídat, tak že bude spokojenější, než když ho přebalím výborně, ale budu celou dobu mlčet, nebo budu naštvaná nebo je nějakým způsobem budu sekýrovat třeba. Takže na klienta se snažíme vždycky mluvit, vysvětlit mu vždycky, i když je klient dementní nebo mám pochybnosti, jestli nás vůbec vnímá tak snažím se mu vždycky říct, co s ním budu provádět, proč to budu provádět a je to prostě, pokud s tím klientem mluvím tak i tu nepříjemnou péči nebo nepříjemnou část péče, kdy mu způsobuji nějakou nějakým způsobem bolest, tak to snáší potom docela dobře…“ Starý člověk potřebuje, abychom projevili zájem a naslouchali jeho ţivotnímu příběhu. (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 94). Při práci se seniory se velmi často můţeme setkat s nedoslýchavým člověkem. Při komunikaci s takto nedoslýchavým člověkem je třeba se více soustředit na celý komunikační proces. (Minibergerová, Dušek, 2006, s. 45). O naslouchání a trpělivost hovoří respondentka P5 následovně: „Jé, no někdy je to náročné teda. Jsou tím věkem postiženi, že třeba neslyší nebo u té stařecké demence je zase, že si nic nepamatujou, musíte to několikrát opakovat a chce to teda dávku 38

trpělivosti. Já jsem zjistila, že nejdůležitější je třeba to naslouchání…, fakt. No někdo rád vykládá, vykládal by a vy už se vlastně ani nemusíte zapojit, ale už jste vlastně jenom posluchačem v tom, takže i to jim hodně dá. Když už se těm lidem dostanete pod kůži, tak si myslím, že i to je přínosem, jen to, že se vypovídají.“ Cesta ke starému člověku a získání důvěry v nás se někdy velmi obtíţně buduje. Důleţité tedy je, při zahájení péče i v jejím průběhu myslet na to, abychom tomuto člověku věnovali takové mnoţství času na předání důleţitých informací a nechali mu dostatek času na to, aby takto předané informace v co největším klidu zpracoval. (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 94). Existují povolání, která vyţadují určitou schopnost empatie, patří sem i pomáhající profese. Empatie je spolu s vřelostí a opravdovostí jednou z důleţitých podmínek při úspěšné práci s klientem, empatie patří mezi sloţky efektivní komunikace. Empatií dáváme najevo, ţe druhého člověka chápeme. Empatie znamená, vcítit se do situace druhého, emocionálně se ztotoţnit s cítěním druhých. (Kutnohorská, Cichá, Goldmann, 2011, s. 48). Pracovnice P2 hovoří nejen o naslouchání a empatii, ale také o čase a důvěře, kterou je potřeba si u seniorů získat: „Takže důležitý při tý komunikaci je, aby člověk byl takovej…empatickej, aby uměl naslouchat, aby počkal, až ten klient si prostě řekne, to co potřebuje říct, neskákat do řeči, to je strašně důležitý, protože na toho klienta si musíte udělat hlavně čas při té komunikaci, protože když není ten čas, tak ten klient vám nestačí, nestačí vám říct to, co chce a naopak, když chcete aby s vama mluvil, tak ten klient potřebuje dostat takovou tu důvěru k vám a když k vám má důvěru, tak on se vám rozmluví a ta komunikace je úplně jiná. Právě tam získáváte ty zkušenosti a ty věci do svýho života, protože on se vám, jak se říká „vylije“, řekla jsem to tak neomaleně, ale on vám řekne aji to, co by neřekl třeba svému dítěti. On se vám prostě s úplnou důvěrou obrátí.“ Komunikace se má přizpůsobovat s ohledem na věk a zdravotní stav, pracovnice P1 popisuje následujícím způsobem: „Určitě je potřeba těm klientům, když sem přijdou, tak zase jim vysvětlit ty věci tak, aby je pochopili a zaběhli se do toho systému, protože jsou to věci pro ně nové, takže určitě, i vzhledem k tomu věku a zdravotnímu stavu je potřeba 39

ty věci vysvětlovat jednoduše, opakovat je, popřípadě to někde napsat…Takže, jakoby, jinak si myslím, že ta komunikace, no je určitě ovlivněna tím věkem a zdravotním stavem.“ Co se týče stařecké demence, známé téţ jako senilita, byla lidem známa jiţ odpradávna. Lidé s demencí mají postiţení, které se vztahuje na zhoršování kognitivních, tedy poznávacích, funkcí. Mezi první příznaky patří to, ţe člověk častěji zapomíná, později se tyto poruchy paměti prohlubují, dotyčný se neumí orientovat v čase, prostoru, nakonec ani neví, kým je. (Haškovcová, 2002, s. 48). Lidé s demencí vyţadují specifický přístup při komunikaci. Důleţité je si uvědomovat, jaké oblasti jsou demencí zasaţeny a jaké obtíţe klient má a jakým způsobem se je snaţí kompenzovat. (Venglářová, 2007, s. 76). Pracovnice P6 hovoří o tom, jak můţe komunikaci ovlivnit onemocnění demencí, zapomínání a schopnost porozumět sdělovanému obsahu následovně: „No, tak to je zase individuální, samozřejmě se přizpůsobujeme jakoby těm možnostem toho klienta, jestli je vůbec schopnej pochopit ten text nebo to, co mu sdělujeme. Jestli je schopnej vyjádřit svý požadavky. Takže zase, že jo, lepší je komunikace s těma kdo umí své požadavky, kdo se orientuje i v těch pravidlech nebo kdo, kdo trošku jakoby se zajímá o ten domov a jak to v něm funguje, samozřejmě jsou osoby, kteří to nechtějí vědět a pak jsou překvapení z různých jakoby situací, i když jim je opakovaně vysvětlujeme, ale zase záleží, jestli tam je třeba nějaký onemocnění demencí, jestli zapomínají, nebo prostě taková ta senilita, jakože už zapomínají na ty informace a nebo je to už opravdu člověk neorientovaný, když na něho mluvíte, jestli vůbec vnímá, nevnímá. To je ale zase individuální.“ Práce se seniory a také komunikace je velmi náročná, důleţité je, aby byl člověk při komunikaci empatický a dal klientovi dostatek času a prostoru na to, aby v klidu mohl vyjádřit své poţadavky a vstřebat předané informace. Naslouchání je jedna z dalších věcí, která je při práci se seniory důleţitá. (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 94) píšou o naslouchání následující: Je třeba si uvědomit, ţe léčíme svou osobností a způsobem, jakým umíme naslouchat. Kaţdý z nás, včetně seniorů, potřebuje sdělit, co ho v ţivotě trápí, ulevit si nahlas a tím uvolnit energii, která vzniká neuspokojením ţivotních potřeb. U seniorů se dále můţeme setkat se specifickými obtíţemi při komunikaci, 40

například z důvodu poruchy smyslů, demence či afázie. U poruchy smyslů lze pracovníkům doporučit to, ţe se má hledět druhému do tváře, mluvit pomalu, hlasitěji, ale tónem co nejniţším, artikulovat a tvořit co moţná nejkratší věty. (Minibergerová, Dušek, 2006, s. 45). Lidé s demencí vyţadují specifický přístup při komunikaci. Důleţité je si uvědomovat, jaké oblasti jsou demencí zasaţeny a jaké obtíţe klient má a jakým způsobem se je snaţí kompenzovat. (Venglářová, 2007, s. 76). Vhodným přístupem ke klientům s poruchou řeči je především trpělivost a hledání alternativních moţností komunikace. (Venglářová, 2007, s. 76). Komunikace je tedy základ a je cestou k získání důvěry a základem dobrého vztahu mezi klientem a pracovníkem. Jaké mají vztahy mezi sebou pracovníci a senioři v domově pro seniory se podívejme v následující oblasti. Shrnutí: Komunikace je při práci se seniory základ. Důleţité je věnovat těmto seniorům svůj čas a vše jim pečlivě vysvětlit, aby porozuměli sdělovanému obsahu co nejvíce. Tato komunikace by měla být přizpůsobena jejich věku a zdravotnímu stavu. Pokud dotyčný sdělovanému obsahu nerozumí je vhodné obsah znovu zopakovat, to vše dále s ohledem na různé specifické obtíţe při komunikaci, se kterými se můţeme setkat. K takovýmto specifickým obtíţím lze řadit například stařeckou demenci či nedoslýchavost. Při komunikaci se seniory je velmi důleţitá trpělivost a empatie, za základ lze povaţovat získání důvěry a naslouchání. Naslouchání nás nestojí mnoho, a přitom nám toho můţe tolik dát. Oblast 3 - jaké mají mezi sebou vztahy pracovníci a klienti. O tom, jak je důvěra, individuální přístup a trpělivost ve vztahu mezi pracovníkem a seniorem důleţitá hovoří respondentka P2: „Jo, velmi kladný. Velmi kladný, mám je moc ráda a klienty, kteří jsou takoví, neadaptabilní, že příjdou k nám do domova jsou skeptičtí vůči všemu, k aktivitám, prostě nezařazují se do nějakých těch zájmů a nemají zájem třeba ani o jídlo o nic, tak se snažím třeba tím přístupem jim prostě vysvětlit, říct…a on právě…pomale, sice někdy to trvá, u některých klientů, pomale získávám důvěru, ale on potom začne se zapojovat. Musíte vy individuálně k němu přistupovat a pořád, je to, je to neustále dokola, chce to trpělivost, trpělivost, trpělivost.“ Důvěra je celkově podmíněna znalostmi dané problematiky a také 41

poskytováním věrohodných informací klientovi. Důvěrou lze pojmenovat vztah mezi klientem a profesionálem, kde obě tyto strany věří v pravdivost předávaných informací. S důvěrou souvisí i zachování mlčenlivosti. Pro klienta není vůbec jednoduché, aby pracovníkovi sděloval jakékoliv informace, natoţpak ty citlivé ze svého ţivota. Kdyţ uţ tak tento klient činí, je to z toho důvodu, ţe pracovníkovi důvěřuje, pak je tato důvěra osobní, vztahuje se ke konkrétnímu pracovníkovi a on je pak touto důvěrou vázán. (Kutnohorská, Cichá, Goldmann, 2011, s. 57). K získání důvěry dojde v tom případě, ţe s nimi budou tito pracovníci jednat trpělivě, s pochopením a s úctou tak, jak to důstojné stáří vyţaduje. (Rheinwaldová, 1999, s. 34 - 35). Vyjádření respondentky P3 je následující: „Tak já po těch čtyřech rokách už je to více méně pro mě „klient“. Jdu do práce a… Dřív jsem to měla nastavené tak, že jsem měla své oblíbence, na který jsem se těšila a takhle jako jo, mě to naplňovalo dřív, ale teď už je to prostě jenom klient, teď jdu do práce a z práce, oddělám si svou práci a jdu domů.“ Jak vychází pracovnice P4 s klienty domova pro seniory popisuje v následujícím textu: „Takhle všeobecně bych řekla, že prostě vycházím s každým, i když je to někdy těžký, ale vycházím. Ale, je pravda, že s některejma líp, s některejma hůř. Prostě, někteří jsou takoví morousové, takže, s něma se fakt hodně těžce vychází. Že prostě se musí člověk někdy fakt držet, že prostě jsou takoví jako, někdy aji oni agresivní a takoví nepříjemní. A někdy zase člověk tam přijde, a ho to strašně potěší, když mu člověk řekne, že ho rád vidí a že jim prostě, jako, jsme jejich sluníčka a takový, tak to potěší a takže u některých klientů, tam se cítíme, jak kdyby to byli naši prarodiče prostě úplně příjemný.“ Tato pracovnice hovoří o proţívání vztahu, kdy uţ nebyla schopna situaci sama zvládnout a musela vyhledat odbornou pomoc. P5: „Tak to máte jak v životě. K někomu si najdete bližší cestu a několikrát se mi teda stalo, že jsem se zas až tak ponořila do toho vztahu, do toho klienta, že jsem to nebyla schopna pak zvládnout, že jsem normálně musela jít na kurz, kde jsem se učila s tím trochu pracovat, protože jsem z toho byla úplně… Sem přišla domů a byla jsem z toho úplně z toho nešťastná, protože jsem si představila, kdyby to byla třeba moje maminka, tak jsem to těžko nesla. Tak určitě s někým máte bližší vztahy, že jste si sympatičtější, jak v životě, s někým nenajdete, nebo 42

někomu jste nesympatická, tak se hůř spolupracuje, ale vždycky se snažím ke každému přistupovat stejně, nedělat jako mezi nima rozdíl, ale je jasné, že i když s někým pracujete víc ten den tak máte s ním jakýsi bližší vztah.“ O tom, jak zachovat profesionální a rovný přístup ve vztahu ke klientům hovoří respondentka P6: “ Někdo má k mé osobě větší sympatie, někdo menší a já, u pracovníků je to asi stejný, že jo, že si u někoho musíte dávat větší pozor, někdo je vám zase jako by milejší, takže zase my musíme dbát na profesionální přístup, takže my to nesmíme dávat klientům jakoby najevo, ale to asi člověk pozná z komunikace, jak ten člověk se k němu chová, jestli mu vyhovuje nebo ne.“ Pracovnice P7 popisuje, ţe vnímá klienty „osobně“, byť si uvědomuje, ţe to není zrovna profesionální: „No právě že je vnímám „osobně“, nevím, jestli je to zrovna profesionální, ale tak taky člověk s nima vstupuje do nějakých vztahů, takže vstupuje do těch pozitivních i negativních, i když se snaží být nad věcí, tak je to někdy těžký. Na otázku, jestli nad nimi přemýšlí např. i doma, odpovídá následovně: „Tak určitě, pokud je tam nějaký…, člověk navazuje osobní vztahy s nima, je tam, trávím s nima přece jenom nějaký čas takhle, takže pokud klienta něco trápí nebo zemře nebo tak, tak to zasáhne i pracovníka.“ Shrnutí: Pracovníci mají vztahy s klienty vesměs kladné. Ve vztazích mezi klienty a pracovníky je důleţité, aby byl zachován profesionální a rovný přístup ke všem klientům. Důvěra a individuální přístup je základ dobrého vztahu mezi pracovníkem a klientem. Někteří pracovníci vnímají vztah mezi sebou a klientem pouze povrchně, jiní, byť si to uvědomují, dávají do těchto vztahů mnohem více a překračují tím své profesionální postavení, své hranice. Takovýto přístup můţe vést k tomu, ţe tento pracovník bude v budoucnu sám potřebovat odbornou pomoc.

43

Oblast 4 - Jak vnímají pracovníci vztahy klientů mezi sebou? Na otázku vztahů mezi seniory jsem se ptala pracovníků z toho důvodu, protoţe se jedná o pobytovou sociální sluţbu, ve které senioři vzájemně sdílejí čtyřiadvacet hodin denně a abych se dozvěděla, jak případné neshody mezi klienty pracovníci řeší. Respondentka P1 poukazuje na drobné konflikty, které mohou vznikat mezi uţivateli na pokojích: „Tak já si myslím, že, samozřejmě jsou, tomu se asi nevyhnou nikde, ale jsou to většinou drobné konflikty, jsou to jakoby mezi spolubydlícíma na jednom pokoji, to se určitě vyskytuje. Ale potom si myslím, že ty vztahy jsou vesměs dobré. Jsou tady klienti, kteří jsou si samozřejmě blíž, kteří spolu tráví víc času, někteří jsou samotáři, takže ti se třeba do toho kolektivu moc nezapojí.“ Tato respondentka téţ hovoří o vztazích na dvoulůţkových pokojích. Dále upozorňuje na neadaptovatelnost některých seniorů na to, ţe s někým druhým sdílí v domově pro seniory svůj pokoj. Po - té popisuje přátelské vztahy, které mohou senioři v průběhu vyuţívání této sociální sluţby navázat. P2: „Vztahy, to je taky taková dost závažná otázka. Protože, když vezmeš, že mají tady klienti pokoje po dvou, máme pokoje, jednolůžkové samozřejmě, ale to je člověk izolovaný, který chce být sám, možná má velkou rodinu, tak potřebovali by svoje soukromí, atd., uvaří si kávičku, mají spoustu různých přání. Takže to je jednolůžkový pokoj, tam si je ten člověk sám, ale když je ve dvoulůžkovém pokoji – není vždy jednoduché stmelit dva lidi k sobě tak, aby si vyhovovali navzájem, v soužití v jednom pokoji. Stává se spoustu příkladů, že se neshodnou ti klienti. Tak zase, všecko se dokáže vyřešit, jednak buď na přání klienta nebo na přání rodiny, prostě dokážeme toto řešit a opravdu to není jednoduché, protože ti klienti někteří se za celou dobu pobytu nejsou schopni adaptovat na to, aby byli s někým, takže potom teda se přistupuje k jednolůžkovému pokoji, ale někdy jsou i světlé výjimky, že si najdou i partnery a dokonce spolu i žijí na tom pokoji potom, a nebo, že myslím partnery opačného pohlaví, měli jsme tady případ dvou lidí v domově pro seniory, kdy teda byli spolu a dožili spolu. A taky tady máme kamarádky, které dříve nebyli, ale dokázaly si najít cestu v tom pokoji a oni, jako jsou spolu.“

44

Pracovnice P3 hovoří o situacích, které mohou vyvolat mezi jednotlivými klienty i závidění. „No, závistivý jsou hodně mezi sebou takhle. Hlídají si, kdo?co?“ Co si závidí? „Třeba když má jeden víc pozornosti než druhý. Od sestřiček, pečovatelek,. Tohle si teda jako hodně hlídají.“ Ještě něco tě napadá? Vzniká mezi nimi nějaké přátelství? „No, jen na oko. Oni mezi sebou se baví, ale za rohem už je to jinak. Málokterý ten dvoulůžkový pokoj si sedne.“ Respondentka P4 hovoří téţ o vztazích na dvoulůţkových pokojích a uvádí, ţe manţelské dvojice tohle souţití snáší mnohem lépe. „No, tam je to horší, tam je to horší, protože my jsme tady měli už několikrát vlasně i lidi, kteří se museli dávat od sebe, muselo se to řešit. Protože se nesnesli, vyloženě. Máme tady paní, která prostě je z toho nešťastná, že spolubydlící proti ní prostě furt něco má. Jo, občas je z toho smutná, občas nám pobrečí. Jako, někteří jsou v pohodě, jsou spokojení s tím, s kým jsou. Nejlepší je prostě, manželský páry, že jo, prostě, tak ty se nehádají. Nebo, klasická domácnost, ale když mají dvě ženský prostě být spolu a jsou zvyklý na svůj klid, to je prostě někdy fakt těžký pro ně. A chápu je v tomhle, v tomhle je chápu, protože si neumím představit, že bych měla bejt prostě najednou zavřená na malým pokoju jo, to teda taky nechápu, to by mi teda taky vadilo, takže na jedný straně je chápu, prostě když jsou tam ty neshody, ale snažijou se aspoň nějak, trošku.“ Tato pracovnice popisuje manţelské vztahy a dále vztah manţelů, kteří byli oba upoutání na lůţko: P5: „Obdivuju teda třeba, když jsou manželé jo a čtyřiadvacethodin denně tam spolu jsou, tak to je to teda náročné v jedné místnosti. Ty jsme tady taky měli a to jsem je teda obdivovala a vůbec se nedivím, že třeba někdy vybouchnou a je to prostě, jeden po druhém vyjedou, nebo abych to neřekla hrubě, takže není co se divit a je to spíš obdivuhodné. Si říkám, to vydržet. A zase jsem tady zažila jednou, že byli manželé a byli oba dva ležící a prostě akorát spolu komunikovali, ale nemohli k sobě a měli jsme pak narozeniny a oni tady seděli vedle sebe a najednou se hladili a já najednou v ten moment jsem si uvědomila jak je to strašné, že oni vlastně spolu byli na pokoji, ale díky tomu, že byli imobilní, že byli oba dva upoutaní na lůžko, tak vlastně tam nebyl žádný tělesný kontakt a tady najednou mi to došlo, mi z toho bylo úplně naměkko. No, jsem si říkala, najednou se prostě hladili.“

45

Pracovnice P6 také popisuje vztahy na jednotlivých pokojích, dále, ţe záleţí na osobnosti kaţdého člověka a také na tom, jaké vztahy měl dotyčný po celý ţivot: „Opět záleží na klientovi a na jeho individualitě. Někdy vztahy, i na pokojích jsou jakoby příznivý, někdy mají klienti větší výhrady, někdy si tam můžou dělat naschvály, většinou to fakt záleží na tý osobnosti. A na tom, jak to měl ten člověk celý život. Jak byl zvyklej komunikovat s rodinou, s přáteli a podobně. Jak prostě si sednou mezi sebou.“ Respondentka P7 hovoří o malém prostoru, který senioři společně sdílí a jak pomáhají v případných neshodách: “Ale tak jako, snaží se spolu vyjít. Je mi jasný, že pokud s někým sdílím nějakej malej prostor, tady to je bohužel nevýhoda toho domova, že jsou na malým prostoru, více klientů. Tak se snaží spolu vycházet, že to někdy nejde, to holt k tomu patří. Tak se snažíme dělat všecko pro to, aby to zase šlo, nebo když je špatná nálada, ponorková nemoc, tak je nějakým způsobem dat od sebe nebo nabídnout nějaký aktivity, aby nebyli pořád spolu. Když tam jsou, třeba oba dva upoutaní na lůžko tak se nedá nic moc dělat, než zase jim nabízet aktivity, jakoby přizvat tam dobrovolníky nebo někoho jinýho, aby ti klienti nebyli pořád spolu sami, aby tam vstupovaly i jiný podněty než to, že “ta zase dělá todlencto a ten se dneska, tamhlenc nesnědl tu omáčku“ a přitom ju má tak rád.“ Shrnutí: Všechny respondentky se shodly na tom, ţe pokud klienti sdílí ještě s někým malý prostor na pokojích, dochází v mnohých případech k neshodám mezi těmito spolubydlícími. Senioři se těţko smiřují s tím, ţe odchází do domova pro seniory, jednoduché není ani to, ţe si najednou musí zvykat na souţití s někým druhým, koho dříve neznali. Při představě, ţe s někým budou následující dny sdílet jednu místnost je moţná pro některé děsivá, kaţdý má své zvyklosti, má rád svůj klid a soukromí a to mu můţe jeho spolubydlící narušovat. Respondentky upozornily i na to, ţe některé dvoulůţkové pokoje jsou příliš malé na to, aby tam spolu mohli senioři dvacet čtyři hodin denně, bez jakýchkoliv neshod ţít. Někdo uvádí, ţe je lepší, kdyţ na tomto pokoji ţije manţelská dvojice. Z mého pohledu by bylo moţná do budoucna dobré zváţit, ţe by se z těchto malých dvoulůţkových pokojů udělal pokoj jednolůţkový, čímţ by se předešlo dalším neshodám mezi uţivateli. I ze zkušenosti vím, ţe je větší poptávka po jednolůţkových pokojích, protoţe většina lidí preferuje v těchto zařízeních soukromí. I kdyţ ne vţdy je tomu tak, protoţe i někteří klienti se cítí mnohem bezpečněji, kdyţ 46

mají vedle sebe spolubydlícího. Vztahy jaké člověk má s druhými lidmi, záleţí na tom, jak to měl nastavené po celý ţivot, jaké vztahy měl s rodinou, přáteli a podobně. U příběhu ohledně dvou manţelů, kteří byli oba imobilní a upoutaní na lůţko, jsem si uvědomila jediné, ţe ačkoliv od sebe tato dvojice byla malý kousek, tak ve skutečnosti od sebe byli velmi daleko. I na takové případy by se mělo myslet a pracovníci by si těchto „drobností“ měli všímat, protoţe se za tím můţe skrývat něco velikého, co má pro dotyčného obrovský význam. Myslet na to, jestli těmto lidem, byť nevědomky, není odepíráno něco tak důleţitého jako je pohlazení, dotyk a kontakt s člověkem, kterého si ten druhý zvolil za svého ţivotního partnera. Stačí jen, aby pracovníci byli všímaví a dokázali i takovéto věci vnímat. V tom případě mohou těmto lidem pomoci například tím, ţe pomohou přizpůsobit místnost těchto seniorů tak, aby bylo vyhověno jejich potřebám.

Oblast 5 - Otázka, co tyto seniory nejvíce trápí? Mě zajímala především z toho důvodu, abych si ujasnila, jestli jsou pracovníci i vůči tomu, co klienty trápí, vnímaví. Pracovnice P1 hovoří o věku, stáří a nemocech, které seniory trápí: „Tak já si myslím, že je to asi spojené s tím věkem, určitě, většinou si stěžují na stáří nebo na nějaké nemoci, na to, že třeba už jim, já nevím, pohyb, že třeba ta chůze nebo ten pohyb už není takový, jako dřív, tak to si myslím, že se nejvíc jakoby – hm, na tohle si nám asi nejvíc stěžují.“ Z pohledu respondentky P2 klienty nejvíce trápí to, ţe stárnou, ţe se jim zhoršuje jejich zdravotní stav, to, ţe je jejich rodina nenavštěvuje tak často a někdy i vzájemné souţití se spolubydlícím na pokoji: „To je hodně specifická otázka pro ně. Z mýho pohledu si myslím, že je trápí to, že stárnou, že prostě nemají to fyzično, nemají tu psychiku, kterou měli, tu paměť, kterou ztrácí, to je, to je u nich dost podstatná věc. Protože si nepamatují, jsou nemohoucí, nebo začínají být nemohoucí nebo nezvládnou to co dřív, to je strašně trápí. Pak je trápí třeba, že děti na ně nemají čas. Děti jsou zaměstnaní, nemají čas, nechodí za nimi, to jsou zrovna ti klienti, který je toto trápí. Nebo myslím si, podle toho, co mi řeknou, že je trápí právě ty vztahy v rodině třeba, že 47

se třeba nebaví dcera se synem, může to být nějaký majetko-právní vyrovnání, že třeba synovi, já nevím, dům a dcera ho chtěla, já nevím, to jsou takové věci, které je trápí, protože oni do toho už nemůžou moc zasahovat, už jsou, už jsou jak se říká z toho koloběhu rodinnýho venku a oni ty děti na ně, já nevím, jestli to můžu říct, to slovíčko „kašlou“ – v uvozovkách, dáme to do uvozovek. To je právě nejhorší. To je trápí. Trápí je třeba ještě, my jsme se taky zmínily v tom rozhovoru, že jim vadí to soužití na pokoji s tím druhým, to je taky trápí. A když seberou odvahu a tu musí sebrat, aby, my něco vypozorujem, ale my až na takovéto upozornění toho klienta my jsme schopni prostě s tím něco dělat. Takže když ho to trápí a on nám to řekne, tak se to krásně vyřeší, ale někteří umí velmi dobře skrývat, že to v sobě dusí a právě umění těch sestřiček, těch pssek a těch sociálních pracovnic, všech těch pracovníků, to z nich vypozorovat. Že jsou nespokojeni a tam se pak dá nějak pomoct. Ještě co je trápí, tak bych to zrekapitulovala, jsou to hlavně ty vztahy a taky ta psychika a to fyzično. To si myslím, že je nejvíc zatěžuje.“ Pracovnice P3: „Beznaděj, samota“. Pracovnice P4 poukazuje také na rodinu: „Některý trápí to, že prostě nemají u sebe tu rodinu, ta rodina jim prostě chybí, nechcou tady být, protože právě ta rodina příjde jednou za čas nebo nemůžou je prostě, kdykoliv je napadne vidět prostě. Telefonicky sice se spojí, ale prostě to není vono, žejo. Oni potřebujou ten fyzickej kontakt a všechno. Takže někteří jsou opravdu hodně nešťastní z toho, že s tou rodinou nemůžou být. Ale někteří zase to zvládaj, protože tady máme klientky, kteří jsou samy, že jo, a ty zase, těm to teda nevadí, protože ta rodina tam žádná velká není, takže těm to ňák moc nevadí. Ale horší je, když má někdo velkou rodinu, to už pak je pro ně španý.“ Pracovnice P5 hovoří o bolestech, které seniory trápí a o vztazích mezi seniorem a rodinou: „Co je trápí? No asi třeba, když mají bolesti, když jsou nemocní a nemohoucí, když se třeba ten zdravotní stav zhoršil a oni vidí, přesto, že třeba oni něco dělají proti tomu nebo aby se udržovali, že ten zdravotní stav jde k horšímu, tak to je trápí. Za další je trápí si myslím teda dost ta rodinná situace, když třeba za nima děti nechodí, někteří tím trpí hrozně. Nebo řeknou „děcka na mě nemají čas“, tak já jim třeba řeknu, „uvědomte si, že je to taky z Vaší strany, to je Váš pohled, ale podívejte se, oni chodí do práce, někteří mají třeba malé děti nebo děcka mají kroužky a teď se s nima musí učit“. 48

Snažím se třeba aji obhajovat tu rodinu, když chodí. Ale jsou tady teda taky takoví, kteří třeba za těma rodičema vůbec nepřijdou. Třeba paní slíbí o Vánocích, že si vezmou a já pak přijdu po Vánocích a řeknu „paní Z.jé, tak jak bylo?“ a pak si říkám, že by bylo lepší, kdybych se neptala, protože paní říká „Nepřijeli“. Tak to je teda, to mně naskočí husí kůže, to je teda krušné úplně. A pak je začnu omlouvat, že bylo náledí a proto nemohli přijet a že určitě přijedou a co je trápí no. Někteří a to je pravda, že s těma schopnějšíma na domově když mluvím, tak že tak je tam teda jedna paní, která vykládá, že děcka nepřijdou a já jí vykládám, že určitě přijdou, že chodí a že nemůžou chodit denně a ona mi říká, „já bych tak byla ráda doma“ a to je na tom hrozné, že vy víte, že ti lidi by byli, vlastně všichni, většina lidí by byla radši doma a ona se pak třeba snaží utvrzovat v tom, že vlastně „ale ne ne ne, vždyť já tady mám vlastně všecko, mám se tady dobře, všecko tady mám zajištěné, já bych vlastně doma nemohla být“. Jako ona by si to hrozně přála, ale vlastně sama sebe přesvědčuje, že vlastně se to nedá jinak řešit. To je smutné kolikrát.“ Zde zmiňuje pracovnice P6 čas, který pracovníci nemají vzhledem ke komunikaci: „Řekla bych, že zdravotní stav, že jsou možná sami, v těch domovech, že kontakt s rodinou už není tolik, možná, že pracovníci na ně nemají tolik času vzhledem ke komunikaci. To si myslím, že je, z mýho pohledu.“ Pracovnice P7 hovoří o omezeních, která s sebou přináší změna zdravotního stavu: „Většinou to zdraví, protože to je potom omezuje v těch všech aktivitách, co dělali do teďka, to je omezuje ve všem.“ Shrnutí: Zdraví a mládí seniorům pracovníci nemohou vrátit. V některých věcech však mohou být pracovníci seniorům nápomocni. Na přání klienta mohou pomoci obnovit či zprostředkovat kontakt se svojí rodinou nebo pomoci vyřešit vzájemná nedorozumění mezi spolubydlícími.

49

Oblast 6 - Co tyto seniory naopak těší, z čeho mají radost? Tuto otázku jsem poloţila záměrně a to z toho důvodu, abych především zjistila, které věci dělají seniorům radost a z nich pak vyplynuly moţné návrhy na další zkvalitňování této sociální sluţby. Pracovnice P1 si myslí, ţe seniory těší kontakt s ostatními seniory: „No, tak pokud jako už si tady zvyknou ti naši klienti, tak si myslím, že je těší to, že jsou mezi těma svýma vrstevníkama, že mají ten kontakt s nima a že třeba často před tím byli osamělí a teďka už mají nějakou společnost.“ Pracovnice P2 zmiňuje komunikaci, aktivity, které nabízí domov pro seniory, kontakt s rodinou, dobré jídlo a návštěvu jiného zařízení: Takže oni se těší jak z aktivit, tak z té komunikace, z té socializace, že se můžou začleňovat do různých společenských akcí. Těší se například i z toho, že si pochutnali na dobrém jídle. A když přijde ta rodina, známí, když přijdou povzbudit. Nebo navštíví třeba jiný domov. Tak se z toho taky těší.“ Kontakt s rodinou spatřuje respondentka P3 jako to, co seniory těší: „Tak nejvíc, když přijde rodina. Když vidí, že rodina má o ně zájem, tak to je pro ně největší povzbuzení. Ten zájem z té rodiny je individuální, ale většinou se snaží, snažijou se.“ Respondentka P4 hovoří o aktivizačních činnostech, kontaktu s rodinou a dále o tom a o tom, kdyţ klient zvládne některé činnosti sám: „No, radost mají, když jdou do nějakých dílen, kluboven, pak když něco si vyrobí, když se jim něco povede, tak z toho mají velkou radost. Když je jim dobře a zvládnou prostě, jsou tady prostě, kteří prostě v dobrých dnech zvládnou pěkně chodit, pěkně si všechno obstará, pak jsou klienti, kteří prostě ve špatný den prostě nedokážou nic. Oni mají strašnou radost z toho, když můžou a jdou si sami. Máme tady paní, která si opravdu každý den opisovat co má na jídlo, ale potom v zápětí řekne „já nemůžu“. Jo, že je prostě roztřepaná, taková prostě se třepe. Nemůže pak nic, ale pak je ráda, když si může jít sama po tý chodbě. Takže to se jim líbí a pak, když příjde ta rodina, že jsou s rodinou, že vidijou vnoučata, pravnoučata, mají hnedka všichni lepší náladu, když příjde rodina. Se rozjasní. A když je venku hezky a svítí sluníčko, tak jdou ven a tam si povídají a jsou spokojený.“

50

Pracovnice P5 hovoří o kontaktu seniorů s malými dětmi, který jim dělá radost: „Já jsem zjistila, že třeba hroznou radost jim tady dělají ty besídky, i když, když přijde hrát pán na harmoniku, tak to taky mají radost, ale když přijdou ty malý děti tady, to oni normálně se radujou, to úplně vidíte jak oni rádi jsou a úplně by s nima zpívali a tleskají. To je moment, kdy oni vlastně ani tomu panu harmonikářovi tolik netleskaj, jako právě v tom okamžiku, když jsou tam ty děti.“ Respondentka P6 zmiňuje výlety mimo domov pro seniory: Já si myslím, že je těší, nebo takhle, ty postřehy, když máme nějakou akci společenskou, když jedeme na ten výlet, anebo když si mohou s někým popovídat, svěřit se nebo když rodina za nima přijede. Takže asi tak. Pracovnice P7 hovoří o kontaktech s rodinou a přátelství, která mohou v domově vzniknout: Hodně, když se nepřetrhají kontakty s rodinou, když je rodina navštěvuje, anebo když tady potkají někoho známýho, nebo si udělají nový známý. Shrnutí Z výše uvedeného vyplývá, ţe seniory nejvíce těší a mají radost z toho, kdyţ jsou s někým v kontaktu, ať uţ s rodinou, s jinými seniory nebo s malými dětmi, které do zařízení přicházejí ze školky. Dále je těší pořádání různých kulturních akcí či výlety. Nebo kdyţ sami ještě něco dokáţou. . Oblast 7 – jaké mají senioři požadavky Pracovnice P1 hovoří o zpříjemnění pobytu v domově tím, ţe by se pořídilo nějaké zvíře a o záleţitostech, které musí klient stvrdit svým podpisem: „Většinou se takové ty připomínky týkají stravy si myslím a tak trošku, jakoby těch spolubydlících, že si stěžují jakoby na to soužití. Ale to, co bychom jim mohli jako my poskytnout. Často se setkáváme s tím, že chtějí klid, chtějí mít takový ten svůj prostor, svůj prostě na, na na přemýšlení, nebo jenom na tokový to, být prostě v tom pokoji. Jinak, asi by nějaké, možná domácí zvířátko, někteří, mluvili jsme asi o nějakých andulkách. Že by jim to možná zpestřil ten pobyt tady. Dále jim vadí hodně takovýto papírování, jak oni tomu říkají, protože na všecko je potřeba jejich souhlas, jejich podpis, často si myslím, že nepochopí, proč se na některé věci ptáme, nebo proč některé věci musí potvrdit třeba 51

podpisem a je to třeba obtěžuje. Takže, oni by chtěli mít jako opravdu takový ten svůj klid a pokud tady mají být jako doma, tak doma asi taky po nich nebude chtít pět podpisů za den, že jo, takže oni to berou tak jakoby, že, že je to obtěžuje, že chcou mít takovej ten klid opravdu. Ale myslím si jinak, že u nás jsou klienti spokojeni.“ Pracovnice P2 hovoří o poţadavcích jít do nového Domova a poţadavcích ohledně stravování: „Někteří, že by chtěli do nového Domova, děláme novou přístavbu, budeme mít otevřené nové zařízení, takže tohle je pro ně neuvěřitelný impulz k tomu, aby chtěli žít, aby se zapojovali, aby byli prostě mezi lidmi. Protože ten nový domov jim dodá prostě energii. Je úžasně projektován, velkými prostory, světlými, velké kulturní místnosti, myslím, že toto, toto nové se jim bude ohromně líbit a s tím je spojeno i nová zahrada, kde…ta příroda, to jim dodává neuvěřitelnou vitalitu. Takže oni budou naplněni tady tímto, myslím, z mého hlediska, že toto pro ně bude hodně nové. Pak se to týká stravování třeba, chtěli by dobré jídlo, chtěli by si i vybrat, bohužel ještě nejsme na takové úrovni, kdy teda nedáváme vybrat klientům ze dvou, ze tří jídel. To by třeba bylo ke zvážení, že by mohli tady tento námět třeba, pokud teda ten nový domov nebude mít už návrhy v realizaci, těžko říct, a to by možná uvítali„ Pracovnice P3 vnímá, ţe uţivatelé mají větší poţadavek na individuální péči: „Chtějí víc individuální péče a chtějí, aby se jim víc věnovalo. Když by byl teda ten individuální přístup na pokoji, tak už ty klienty znáte, kdo co má rád. Třeba někdo si rád zacvičí, tak si chvilku, dýl si zacvičíme. Někdo si rád povypráví, tak si s ním jenom povyprávíme. Někdo fakt třeba má rád to procvičování paměti, tak s ním zase procvičujeme a takový věci. Jo, takže pro nás by bylo lepší to individuální. Pro ten větší kontakt s tím klientem. Skupina je dohromady, kdo chce, tak si může přijít sám. A tam se dělá, třeba klubovny, nácvik orientace, vyprávění zážitků, ale oni se sami spolu nedokážou bavit, oni čekají, až někdo přijde a povede to. Přitom v tom domově důchodců je spoustu lidí, co potřebují individuální, jako přístup. Ale díky tady těm skupinovým a díky jiným věcem tady na to není čas. Jak je to skupina, tak někdo chce cvičit, někdo chce hned procvičovat, někdo si chce vykládat, někdo takhle, tak je to těžký tu skupinu ukočírovat. Takže když začneme cvičit, tak půlka cvičí, druhá půlka necvičí. Když začneme třeba to udržování slovní paměti, tak to taky zase někdo chce dělat, někdo to dělat nechce. Někomu se třeba ta klubovna líbí, někdo zas nad tím mávne rukou. Když by byl teda ten individuální přístup na pokoji, tak už ty klienty znáte, kdo co 52

má rád. Třeba někdo si rád zacvičí, tak si chvilku, dýl si zacvičíme. Někdo si rád povypráví, tak si s ním jenom povyprávíme. Někdo fakt třeba má rád to procvičování paměti, tak s ním zase procvičujeme a takový věci. Jo, takže pro nás by bylo lepší to individuální. Pro ten větší kontakt s tím klientem.“ Někteří pracovníci domovů pro seniory upozorňují na to, ţe jejich klienti neprojevují dostatečný zájem o nabízené aktivity. Říkají, ţe někteří uţivatelé místo účasti raději zůstávají na pokojích apod. Staří lidé se ve většině případů bojí experimentovat s něčím novým, především pak s tím, co je jim naprosto cizí. Co kdyţ by dělali něco, co třeba neznají? Z toho mohou vyplynout i takové představy, které pro ně mohou být frustrující, ţe například nebudou něčemu rozumět, ţe neobstojí nebo ţe budou i zesměšněni. Někteří se mohou cítit nepříjemně z toho důvodu, ţe jsou si vědomi např. svého fyzického znevýhodnění, inkontinence, problémů se zubní protézou, nadváhy apod. Důleţité tedy je, aby pracovníci uměli najít konkrétní důvody toho, proč se někteří klienti nechtějí nabízených aktivit účastnit. Pracovníci by se měli naučit důvody odmítnutí pochopit a porozumět těmto negativním pocitům, které moţná někteří jejich klienti mají. Klienti se přeci nemusí ihned aktivně zapojovat do těchto činností, mohou si sami zvolit, jestli se chtějí nebo nechtějí nabízené činnosti zúčastnit. Je moţné, aby ji tento klient jen pozoroval. Dále by tyto činnosti měly být pro uţivatele sociální sluţby zajímavé, měly by jim něco přinášet. Klienti by měli být dobře informováni o jednotlivých aktivitách a dále by jim mělo být vysvětleno, co z takovéto aktivity získají. Jako přínos mohou brát to, ţe se něco nového naučí, pobaví se, seznámí s něčím novým, udělají něco dobrého pro své zdraví apod. U některých klientů se můţe projevit strach, ţe nenajdou svůj pokoj a tak na něm raději zůstávají. Pracovník by měl takového klienta ubezpečit, ţe jej na pokoj zpátky opět doprovodí. Při nabízené aktivitě by měli mít všichni uţivatelé pocit, ţe jsou na ní dobrovolně. Starší člověk se cítí na svém pokoji mnohem bezpečněji a jistěji, neţ kdyţ jej opustí. S tímto se můţeme setkat především u nově nastupujících klientů, těm je pak třeba věnovat více pozornosti a získali k personálu větší důvěru. Někdy je nezbytné pořádat některé činnosti na pokoji, právě z toho důvodu, ţe se zde klient cítí v bezpečí, aţ časem se můţe stát, ţe tenhle klient bude motivovaný a začne se zúčastňovat i skupinových aktivit. Při práci s těmito klienty musí mít pracovníci neustále na mysli všechny důvody, které vedou jejich klienty ke zdráhání se na těchto aktivitách. Měli by motivovat seniory chápavým postojem a ujišťováním o bezpečí. (Rheinwaldová, 1999, s. 34 - 35). 53

Respondentka P4 hovoří o čipování, které musí provádět u klientů na pokojích: Jediná věc, která teda teď je teďkom, tak to jsou ty naše čipy slavný, který teďka musíme dělat, my musíme klikat na pokojích kódy, co jsme udělali za úkon a furt se bere, že jsme v Domově, takže by měli být doma a mě prostě vadí, že musíme jít na pokoj a musíme tam třeba, my jim tam deme utřít stolky a takový a všechno musíme odklikat a někdy se stane, že tam vlastně musíme jít až třeba po jídle, protože nestíháme to tam těm lidem, musíme je nakrmit, musíme to všem rozdat, takže tam jdeme až potom a znova je otravujeme, zase jim tam lezeme do toho pokoje, do jejich soukromí a zase tam musíme vejít, zaklepat a prostě říct, „omlouváme se“, ale my musíme ještě todle a todle udělat. To jim vadí, některým těm klientům, že chcou mít ten svůj klid, to jsou právě ti, kteří právě nejsou moc do tý společnosti, ty fakt chcou mít svůj klid a najednou my tam vletíme 10x za den a musíme jim tam prostě dělat ten rachot a prostě a otvíráme tam ty dveře a jim to todle některým vadí. Tohle nám přímo říkali „a proč bysme jako měli bejt na tom my bití? A proč to tady musí bejt?“ Respondentka P 5 hovoří o tom, ţe senioři si své o své poţadavky neřeknou a zmiňuje, ţe tyto seniory naplňují více činnosti, které mají nějaký smysl: „Oni si spíš neřeknou, já si myslím, že každý nakonec řekne „ále, to mi ani nebudeme radši říkat“. Neradi si třeba stěžujou, to asi. Možná je to taková generace, že se třeba báli něco říct tak proto, neřeknou no. Ale zjistila jsem teda po těch letech, co to dělám, že si myslím, že ty lidi stejně mají nejvíc zájem o takovou činnost, která je vlastně třeba doma naplňovala. Takovéto malování jako je to dobré, takovéto naplnění volného času, ale spíš si myslím, že kdyby mohli možnost třeba naloupat brambory do kuchyně, že to by ty ženské určitě zajímalo, že by to dělaly s chutí, že vidí, že to k něčemu je, že jsou pro něco užitečné. Nebo, v tom novém, že by prostě mohli mít tam třeba své záhony, vyvýšené záhony, oni by si sami tam mohli semínka tam nasadit, zalívat anebo aji na těch vozíčkách, kdo by teda nemohl, tak třeba na těch vozíčkách by se na to mohli přijet podívat. Už by měli třeba radost z toho, jak to třeba roste jo. Protože hodně tady z těch klientů mělo zahrady, tak by je to mohlo naplňovat. By si tam mohli třeba rajčata nasadit a měli by z toho radost, no.“ Pracovnice P6 hovoří o tom, ţe senioři chtějí mít zajištěnou kvalitní péči a dále zmiňuje, ţe sociální sluţba má tyto klienty podporovat: „Většinou chcou mít kvalitní 54

péči. Aby měli zajištěný jako by služby, to co si přejí, aby jim bylo poskytováno. Což je občas jakoby v rozporu s tím co nabízí ta služba, že jo, která má podporovat klienta co nejdýl, aby udržel ty svoje schopnosti, že občas sám klient chce víc než, co mu ta služba může poskytnout, ale chce mít určitě jakoby veškerou péči co potřebuje zajištěnou, chce mít dobrou stravu, chce, aby tam pracovníci chodili v čas, aby si s ním popovídali.“ Pracovnice P7 hovoří o ujasnění poţadavků, které senioři mají a které musí vzejít z nich: „Myslím si, že jsou svým způsobem nespokojeni s tím, že jsou tady. Vnímají to třeba tak, že je rodina odložila, že jsou nepotřební, jsou naštvaní na celej svět, že prostě už nemůžou. Je to těžký, celej život se starali o někoho a najednou si uvědomujou, že tady ta chvíle, kdy nemůžou a kdy naopak oni musijou přijímat tu pomoc a málo kdo to jakoby přijme s tou pokorou, že teda už nemůžu. Takže oni, jsou prostě naštvaní, ta zloba v nich trošku je. Takže tu energii předat do něčeho jinýho, třeba se snažit trošku chodit, snažit se udržet co nejdýl v tý kondici. Tak to jim nejde moc.“ Si najednou přijdou, „tak jsem tady, tak se starejte“ a moc si neuvědomujou, že jsou to právě oni, že se musí starat, oni musí chtít chodit, oni se musí snažit jít na aktivitu a ne, že teda si sednu na postel a budu čekat, co mi kdo nabídne. Ty požadavky musí vzejít od nich, to, co jim člověk nabídne, nabídne zvenka, tak většinou negujou. Ale myslím, že si potřebují sami si ujasnit, co chtějí. Už s tím možná sem přijít, co by chtěli, ale je to těžký. Taky nedovedu se vžít do té situace, jdu do nějakýho takovýho zařízení, do domova pro seniory a najednou, přijdu vlastně o všecko skoro. Rodina mi slíbí, že se o mě bude starat, ale prijedou první měsíc třeba a jsou z daleka někteří. Tak myslím jako, že jsou takový naštvaný. Takže vyloženě, že by chtěli něco na té službě nebo systému změnit tak? Myslím, že ne, že jim ten systém vyhovuje, že ho znají, aji se v něm orientují. Ale někdy jsou ty požadavky, co mají třeba nereálný, někdy jsou přemrštěný a sami si prostě potřebují formulovat to, co oni sami chtějí. Ne jenom negovat to, co je jim nabízeno.“ Shrnutí: Je pochopitelné, ţe spousta seniorů měla ve svém domácím prostředí nějakého domácího mazlíčka, ať uţ psa, kočku apod. Do domova pro seniory si bohuţel své zvíře vzít s sebou nemohou. Proto by opravdu stálo za zváţení, kdyby se zde mohlo pořídit nějaké zvířátko, ať uţ v podobě andulky, jak uvádí pracovnice nebo něčeho jiného, čímţ by se zpestřil pobyt klientů v tomto zařízení. V domově se také provádí canisterapie. 55

Z mé vlastní zkušenosti znám více seniorů, kteří měli doma kočku, takţe bych navrhovala, nejít pouze tímto jedním směrem, ale určitě bych navrhla vyzkoušet i felinoterapii, kterou málokterá zařízení v okolí vyuţívají, čímţ by si zajisté získala tato sluţba své příznivce. Dále zde pracovnice hovoří o „papírování“ a věčném podepisování, které můţe seniory do jisté míry obtěţovat. Podpisy a formuláře jsou bezpochyby potřeba. Zde bych navrhovala řešení takové, ţe by měl poskytovatel zváţit, které podpisy od klientů jsou nezbytně nutné a které nikoliv. Popřípadě bych některé formuláře sjednotila do jednoho, aby se seniorům usnadnilo tohle zdlouhavé a nekonečné podepisování. Ve větší míře projevují senioři zájem o přestěhování do nové přístavby Domova pro seniory. Zde by bylo vhodné oslovit stávající klienty Domova pro seniory a vytvořit si seznam těch, kteří by měli zájem o přestěhování, aby měl poskytovatel přesný a ucelený přehled o těch, kdo se bude chtít přestěhovat do nového Domova a mohlo tak být jejich poţadavku vyhověno. Další návrh ke zkvalitnění poskytované sociální sluţby bych viděla v moţnosti vaření více druhů jídel. V současné době se v Domově pro seniory vaří pouze jeden druh jídla a klienti nemají moţnost výběru. Zajisté by stálo i na zváţení zařadit do budoucna například vegetariánskou stravu. Co se týče skupinových aktivit, tak ty nelze zrušit. Pracovníci by se měli naučit pochopit, jaké důvody pro odepírání nabízených činností senioři mají. Základem je komunikace, získání důvěry a vhodná motivace k nabízeným činnostem. Co se týče čipů, tak ty zajisté pracovníkům velmi usnadňují a urychlují práci, díky nim pak mohou mít pracovníci více času na samotného uţivatele. Mělo by se ale zváţit to, jestli je opravdu nutné, aby měli klienti tyto kódy přímo na pokojích a přemýšlet nad tím, aby se alespoň z části zamezilo tomu, ţe budou díky čipům klientům narušovat jejich soukromí. Za vhodné bych povaţovala alespoň umístění ne přímo na pokoji, ale například do předsíní, které náleţí k jednotlivým pokojům. Dále bych řešila otázku, zdali se senioři tohoto Domova cítí bezpečně, kdyţ by si měli opravdu na něco stěţovat, kdyţ by byli nespokojeni s tím, jak je tato sluţba poskytována. Naráţím tím na standard číslo 7, jestli jej má poskytovatel zpracován srozumitelným způsobem a tak, aby se cítil klient při podávání stíţnosti, připomínky nebo námětu bezpečně a neměl pocit, ţe by mu mohlo, při podání nějaké stíţnosti, být uškozeno. I Zahradní terapie by mohla mít v těchto zařízeních své vyuţití. 56

V první kapitole teoretické části popisuji jednotlivé reakce na stáří, moţná také proto se někteří uţivatelé vyţadují péči a pomoc od svého okolí, na základě toho bych jiţ při jednání se zájemcem o sociální sluţbu nebo i s uţivateli této sluţby

při

připomínala, ţe sociální sluţba je tu od toho, aby klientovi pomáhala a podporovala v těch úkonech, které jiţ z důvodu věku či zhoršeného zdravotního stavu klient sám nezvládne. Sociální sluţba a především pracovníci, by se měli stát jakýmisi laskavým průvodcem seniora po celou dobu poskytování sociální sluţby a dále mu byla nápomocna při formulování toho, co od této sluţby senior chce či očekává. Oblast 8 – Co pracovníkům práce se seniory dává a naopak bere? Pracovnice P1 zmiňuje náročnost sociálního šetření, které probíhá i několik hodin, dále povaţuje za náročné vysvětlování různých záleţitostí a ţe zůstává v práci déle, neţ je její pracovní doba: „Tak ta práce je určitě náročná, nebo spíš jakoby, tak jako nárazově, když se jedná třeba o to jednání s tím klientem, když třeba to sociální šetření trvá dvě hodiny, tak opravdu ten člověk musí být soustředěný, musí ty složitější věci podat jednoduše tak, aby to ten klient pochopil a najít asi nějakou, takovou tu zlatou střední cestu, která bude tomu klientovi vyhovovat a třeba jenom rozvíjet, nabídku, nějaké možnosti, teďka třeba já nevím, jak to bude s důchodem, tak těch variant je x, deset třeba a klientovi nemůžu vyjmenovat všech deset variant, protože by se v tom nezorientoval. Takže se snažíme to jakoby vést jednou cestou, pak nabídnou třeba dvě varianty, takže určitě je to náročné, spíš asi jako jak který den, no. Někdy je to míň náročný a ta práce je taková, že je třeba s tím klientem, ale většina času je spíš taková ta administrativní, tak to je občas taky takové, že člověk přijde domů unavený, nebo že potřebuje věnovat víc času, než je ta pracovní doba.“ Pracovnice P2 upozorňuje na moţný vznik syndromu vyhoření: „Na jedné straně mi to dává na druhé straně mi to bere. Každej kdo pracuje, teda, když se teď bavíme o seniorech, každej dává něco ze sebe, takže tu lásku, tu obětavost, to naslouchání, empatie, prostě tady u těch seniorů dáváte kus sebe. Ale tady velký pozor, já si to teda uvědomuji, že se nesmíme poutat tolik k těm seniorům, aby nás úplně pohltili, protože vím z různých seminářů, že by nás mohl zahltit takový ten syndrom 57

vyhoření, takže s velkou opatrností se musí na ně nahlížet, jak se říká, dopomoci jim, ale nesmíme jim dělat zase úplně všechno, oni musí se vlastně sami snažit, protože, my máme vlastně poslání, nemáme pomoc jako takovou, ale dopomoc v tom, co si ti klienti vlastně přejí, chráníme jejich osobní data, prostě, pomáháme jim v aktivizaci, v náplni té činnosti a naopak, když fyzicky nemůžou, tak jim dopomůžeme, tak v tom jim pomůžem, říkám to tak jako lidově, aby tomu rozuměli všichni.“ Pracovnice P3 k tomu dodává: „Bere mi iluze. Iluze o stáří. Já jsem ještě mladá, mám děti, tak si myslím, že jako budu mít vnoučata, budeme všichni dohromady, budeme se navštěvovat. Ale všichni to takhle měli, aji ti klienti, co jsou v tom domově, tak všichni to takhle měli jo a nikoho by nenapadlo, že skončí tady v domově. Nikoho to nenapadlo.“ Pracovnice P4 hovoří o tom, ţe její práce ji naplňuje: „Dává mě to právě to, když k někomu přijdu a je rád, že tam přijdu. Tak mě to nabije, je mě příjemně, jo, jako nevadí mě tady být tím pádem, je mi prostě fajn. Pak mě to bere zas někdy zas právě tu energii od těch lidí, co jsou negativně naladěný furt, jo, tak prostě, to zas bere. Takže to je takový, že se to furt vyrovnává. Že to bere, aji dává. Takže je to furt stejný. Ale jinak mě to tady baví mezi lidma, povídám si s nima všechno, takže to mě prostě naplňuje.“ Pracovnice P5 se zmiňuje o nezájmu toho, co klientům nabízí a porovnává, jaká byla práce s jinou cílovou skupinou: „No bere mě sil teda. Mně teda nabíjela ta práce s těma mentálně postiženejma, že jsem viděla ten zájem, tu radost. Jsme s nima pak jezdili na výlety a oni byli úplně nadšení. A tady zas, když těm lidem jsem to nabídla, těm schopnějším, tak oni nemají zájem a jsou takoví, jakože už od toho života moc nečekají, což je škoda hrozná, no. Pracovnice P6 odpovídá následovně: „Hodně sil mi bere ta administrativa a taky když se něco s klienty řeší. Jinak mi dává to, když třeba tu péči někdo ocení nebo když nás někdo pochválí.“ Pracovnice P7 hovoří o postavení pečovatele ve společnosti a o celkovém ocenění této práce a o tom, ţe dělá něco uţitečného pro druhé: „Dává mi pravidelný plat, dává mi pocit zadostiučinění, za to, že člověk je nějakým způsobem platnej, že 58

nesedí v kanceláři. I když, jestli můžu srovnat tu kancelářskou práci a tady tuhle, tak tady si člověk přijde užitečnější. Naopak je to trošku náročnější na psychiku než pracovat v kanceláři. A bere mi to, vlastně když to srovnám s tou kancelářskou tak, to, že někdo pracuje v kanceláři, je nějaká, jako by společensky přijímaná profese. To, že někdo dělá pečovatelku je možná až za uklízečkou a tohle mi to bere. To mi trochu vadí na té práci, že není uznávaná, je to hrozná dřina, ale nikdo to neocení, kromě těch seniorů. Neocení to někdy ani ta rodina někdy ani ten senior. A tak to mi to bere.“ Shrnutí Práce v sociálních sluţbách a s touto cílovou skupinou je velmi náročná. Jednak po psychické a jednak po fyzické stránce, ať uţ se jedná o přímou práci s uţivatelem nebo pouze o administrativní činnosti. Tato práce bývá málo kdy společností oceňována. Mnohdy člověk přijde domů vyčerpaný a nemá uţ sílu dělat něco jiného. Pracovníci by měli především myslet a dbát na prevenci proti syndromu vyhoření.

59

ZÁVĚR Na závěr této práce bych pouţila slova římského satirika Gaie Lucilia „Již od mládí je třeba mít před očima stáří“, coţ dle mého názoru, je opravdu výstiţné. Stáří a stárnutí se jednoho dne bude týkat i nás, proto je dobré uţ dnes se zabývat touto problematikou a neotáčet se k ní zády. Z hlediska poskytování sociálních sluţeb se zamyslet nad tím, ţe jednoho dne moţná i my budeme podobnou sociální sluţbu potřebovat a budeme si přát, aby nám byla poskytnuta co nejlépe, a tedy i v náleţité kvalitě. Jak jsme se dozvěděli, dříve se na kvalitu v sociálních sluţbách nekladl takový důraz jako dnes, je to hlavně z důvodu měnícího se společenského prostředí, ve kterém se stále více zvyšují nároky i na péči v těchto zařízeních. Tato práce se zabývala otázkami stárnutí a stáří, seniory, jejich potřebami a jejich reakcí na stáří. Dále se zaměřila na stručný vývoj sociálních sluţeb po roce 1989 v návaznosti na rozdělení sociálních sluţeb v České republice a popisu sluţby domov pro seniory dle zákona o sociálních sluţbách. Dozvěděli jsme se, jak probíhal ţivot seniora v domově pro seniory dříve a jak by tomu mělo být dnes. Věnovali jsme se popisu nejčastějších důvodů odchodu seniora do domova pro seniory. Poslední kapitola teoretické části byla věnovaná kvalitě v sociálních sluţbách. V empirické části, pomocí kvalitativního výzkumného paradigmatu jsem se snaţila lépe porozumět tomu, jak pracovníci vnímají klienty Domova pro seniory ve Znojmě a na základě tohoto hlubšího porozumění pak navrhnout moţné cesty k dalšímu zkvalitňování poskytované sluţby. Z rozhovorů mi vyplynuly informace, které jsem se snaţila sjednotit do jednoho celku a zde je uvádím. Senioři v domově pro seniory se nijak neliší od majoritní společnosti. Důvodem jejich pobytu v takovémto zařízení jsou především různá zdravotní omezení. V domovech pro seniory se můţeme setkat s klienty různých povah a vlastností, také s trápením nad tím, proč zrovna oni musí proţívat konec svého ţivota v takovém zařízení. Tito senioři mohou být pro společnost velkou inspirací, pokud bude poslouchat jejich ţivotní příběhy a záţitky, můţe je leckdy upotřebit ve svém vlastním ţivotě. Komunikace je při práci se seniory základ. Důleţité je věnovat těmto seniorům svůj čas a vše jim pečlivě vysvětlit, aby porozuměli sdělovanému obsahu co nejvíce. Tato 60

komunikace by měla být přizpůsobena jejich věku a zdravotnímu stavu. Pokud dotyčný sdělovanému obsahu nerozumí je vhodné obsah znovu zopakovat, to vše dále s ohledem na různé specifické obtíţe při komunikaci, se kterými se můţeme setkat. Při komunikaci se seniory je velmi důleţitá trpělivost, empatie, za základ lze téţ povaţovat získání důvěry a naslouchání. Naslouchání nás nestojí mnoho, a přitom nám toho můţe tolik dát. Co se týče vztahů mezi pracovníky a klienty, tak ty jsou vesměs kladné. Důleţité pro pracovníky je, aby si v těchto vztazích zachovali profesionální a rovný přístup ke všem klientům. Důvěra a individuální přístup je základ dobrého vztahu mezi pracovníkem a klientem. Někteří pracovníci vnímají vztah mezi sebou a klientem pouze povrchně, jiní, byť si to uvědomují, dávají do těchto vztahů mnohem více a překračují tím své profesionální postavení, své hranice. Takovýto přístup můţe vést k tomu, ţe tento pracovník bude v budoucnu sám potřebovat odbornou pomoc. Senioři se těţko smiřují s tím, ţe odcházejí do domova pro seniory, jednoduché pak není ani to, ţe si ze dne na den musí zvykat na souţití s někým jiným, koho dříve neznali. Při představě, ţe s někým budou následující dny sdílet jednu malou místnost je moţná pro některé děsivá. Kaţdý má své zvyklosti, má rád svůj klid a soukromí a to mu můţe jeho spolubydlící narušovat. Pravdou také je, ţe někteří klienti se cítí mnohem bezpečněji, kdyţ mají vedle sebe spolubydlícího. Z rozhovorů mi dále vyplynulo 13 moţných návrhů na další zkvalitňování této sociální sluţby. Návrh č. 1 Vhodné by bylo, aby poskytovatel do budoucna zváţil, jestli by se z těchto malých dvoulůţkových pokojů nedal udělat pokoj jednolůţkový, čímţ by se předešlo dalším neshodám mezi uţivateli, uspokojila se poptávka po jednolůţkových pokojích a bylo by vyhověno poţadavku většího soukromí. Návrh č. 2 Myslet na to, jestli lidem upoutaným na lůţko, man, byť nevědomky, není odepíráno něco tak důleţitého jako je pohlazení, dotyk a kontakt s člověkem, kterého si ten druhý zvolil za svého ţivotního partnera. Stačí jen, aby pracovníci byli všímaví a dokázali i takové věci vnímat. V tom případě mohou těmto lidem pomoci například v tom, ţe jim pomohou přizpůsobit místnost tak, aby bylo vyhověno jejich potřebám.

61

Návrh č. 3 Pro seniory je důleţitý kontakt s malými dětmi, je to způsobené moţná i tím, ţe při pohledu na ně si zavzpomínají, jak oni sami trávili své dětství. Bylo by proto dobré, zaměřit se v domově více na různá mezigenerační setkání. Návrh č. 4 Dále zařídit pro seniory častější výlety mimo Domov tak, aby tito senioři byli více v kontaktu s okolním prostředím, uspořádat výlet do přírody či zorganizovat návštěvu jiného domova. Návrh č. 5 Je pochopitelné, ţe spousta seniorů měla ve svém domácím prostředí nějakého domácího mazlíčka, ať uţ psa, kočku či něco jiného. Do domova pro seniory si bohuţel své zvíře vzít s sebou nemohou. Proto by opravdu stálo za zváţení, kdyby se zde mohlo pořídit nějaké zvířátko, ať uţ v podobě andulky, nebo něčeho jiného, čímţ by se zpestřil pobyt klientů v tomto zařízení. V domově se také provádí canisterapie. Z mé vlastní zkušenosti znám více seniorů, kteří měli doma kočku, takţe bych navrhovala, nejít pouze tímto jedním směrem, ale určitě bych navrhla vyzkoušet i felinoterapii, kterou málokterá zařízení v okolí vyuţívají, čímţ by si zajisté získala tato sluţba své příznivce. Návrh č. 6 Podpisy a formuláře jsou bezpochyby potřeba. Zde bych navrhovala řešení takové, ţe by měl poskytovatel zváţit, které podpisy od klientů jsou nezbytně nutné a které nikoliv. Popřípadě bych některé formuláře sjednotila do jednoho, aby se seniorům usnadnilo zdlouhavé a nekonečné podepisování. Návrh č. 7 Ve větší míře projevují senioři zájem o přestěhování do nové přístavby Domova pro seniory. Zde by bylo vhodné oslovit stávající klienty Domova pro seniory a vytvořit si seznam těch, kteří by měli zájem o přestěhování, aby měl poskytovatel přesný a ucelený přehled o těch, kdo se bude chtít přestěhovat do nového Domova a mohl tak vyhovět jejich poţadavkům. Návrh č. 8 Další návrh ke zkvalitnění poskytované sociální sluţby bych viděla v moţnosti zavedení více druhů jídel. V současné době se v Domově pro seniory vaří pouze jeden druh jídla a klienti nemají moţnost výběru.

62

Návrh č. 9 Co se týče skupinových aktivit, tak ty nelze zrušit. Pracovníci by se měli naučit pochopit, jaké důvody pro odepírání nabízených činností senioři mají. Základem je komunikace, získání důvěry a vhodná motivace k nabízeným činnostem. Návrh č. 10 Co se týče čipů, tak ty zajisté pracovníkům velmi usnadňují a urychlují práci, díky nim pak mohou mít pracovníci více času na samotného uţivatele. Mělo by se ale zváţit to, jestli je opravdu nutné, aby měli klienti tyto kódy přímo na pokojích a přemýšlet nad tím, aby se alespoň z části zamezilo tomu, ţe budou díky čipům klientům narušovat jejich soukromí. Za vhodné bych povaţovala umístění těchto kódů ne přímo na pokoji, ale například v předsíních, které náleţí k jednotlivým pokojům. Návrh č. 11 Dále bych řešila otázku, zdali se senioři tohoto Domova cítí bezpečně, kdyţ by měli potřebu si stěţovat na poskytovanou sociální sluţbu. Je proto dobré, překontrolovat standard číslo 7, jestli jej má poskytovatel zpracován srozumitelným způsobem a tak, aby se cítil klient při podávání stíţnosti, připomínky nebo námětu bezpečně a nedocházelo u těchto seniorů ke vzniku pocitu, ţe by mu mohlo být, po podání své stíţnosti jakýmkoliv způsobem uškozeno. Návrh č. 12 Zavedení zahradní terapie do praxe v tomto zařízení by moţná mohla být pro některé klienty přínosem a tato činnost by mohla být ze strany klientů povaţována za smysluplnou. Návrh č. 13 Reakce na stáří se různí a proto někteří uţivatelé vyţadují péči a pomoc od svého okolí více, neţ je potřeba. Na základě této informace bych pracovala s tím, aby jiţ při jednání se zájemcem o sociální sluţbu nebo i s uţivateli této sluţby, v rámci komunikace připomínala, ţe sociální sluţba je tu od toho, aby klientovi pomáhala a podporovala jej v těch úkonech, které jiţ z důvodu věku či zhoršeného zdravotního stavu klient nezvládne sám. Tyto návrhy vzešly z rozhovorů, které byly vedeny s pracovníky domova pro seniory a mohou jim pomoci k tomu, aby byla tato sociální sluţba v budoucnu dále zkvalitňována.

63

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BEDNÁŘ, M., HAUFOVÁ, D., Mění se úloha rodiny v péči o seniory?, Olomouc, 2003, 48 s. CENTRUM SOCIÁLNÍCH SLUŢEB ZNOJMO, p.o., (2013), [on-line], Domov pro seniory Znojmo na adrese U Lesíka 11, Znojmo dříve a dnes, http://cssznojmo.ic.cz/novy/uvod.php ČÁMSKÝ, P., SEMBDNER, J., KRUTILOVÁ, D., Sociální sluţby v ČR v teorii a praxi, Praha: Portál, s.r.o., 2011, 264 s., ISBN 978-80-262-0027-7. ČEVELA, R.., KALVACH, Z., ČELEDOVÁ, L., Sociální gerontologie, Praha: Grada Publishing, a.s., 2012, ISBN 978-80-247-3901-4. DVOŘÁČKOVÁ, D., Kvalita ţivota seniorů v domovech pro seniory, 1. Vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., 2012, ISBN 978-80-247-4138-3. DOMOV PRO SENIORY ZNOJMO, Metodický pokyn č. 1, 2010. DOMOV PRO SENIORY ZNOJMO, Organizační struktura DS, duben 2013. HAŠKOVCOVÁ, H., Manuálek sociální gerontologie, Brno: Institut pro další vzdělávání ve zdravotnictví v Brně, 2002, 72 s., ISBN 80-7013-363-5. KUTNOHORSKÁ, J., CICHÁ, M., GOLDMAN, R., Etika pro zdravotně sociální pracovníky, Vydání 1, Praha: Grada Publishing, 2011, s. 192, ISBN 978-80-247-3843-7. MALÍKOVÁ, E. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., 2011, 328 s., ISBN 978-80-2473148-3. MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ M., Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním, První vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, 176 s., ISBN 978-80-247-2138-5. MÁTL, O., JABŮRKOVÁ, M., Kvalita péče o seniory, řízení kvality dlouhodobé péče v ČR, sborník, Katedra řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, Galén, 2007, ISBN 978-80-7262-499-7. MATOUŠEK, O. a kol., Sociální sluţby, Legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení, Vydání 1, Praha: Portál, 2007, 184 s., ISBN 978-80-7367-310-9.

64

MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ. J., KODYMOVÁ, P. (eds.), Sociální práce v praxi, Specifika různých cílových skupin a práce s nimi, Vyd.1, Praha: Portál, 2005, 352 s., ISBN 80-7367-002-X. MICHALÍK, J., Malý právní průvodce pečujících, Vydání 1, Brno: Moravskoslezský kruh, o. s., 2010, 128 s., ISBN 978-80-254-7333-7. MINIBERGEROVÁ, l., DUŠEK, J., Vybrané kapitoly

psychologie a

medicíny pro zdravotníky pracující se seniory, Vydání 1, Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006, s.67, ISBN 807013-436-4 MIOVSKÝ, M., Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu, Vydání 1, Praha: Grada Publishing, a.s., 2006, 332 s., ISBN 80-247-1362-4 MÜHLPACHR, P., Gerontopedagogika, Vydání 2, Brno: MU, 2009, ISBN 978-80-210-5029-7. JAROŠOVÁ, D., Péče o seniory, Vyd.1, Ostrava: Ostravská univerzita 2006, ISBN 80-7368-110-2. KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I., Motivační prvky při práci se seniory, 1. Vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, 208 s., ISBN 978-80-2472169-9. KRÁLOVÁ, J., ŘÁŢOVÁ, E., Sociální sluţby a příspěvek na péči, 4. aktualizované vydání, Olomouc: ANAG, 2012, ISBN 978-80-7263-748-5 KOLEKTIV AUTORŮ, BICKOVÁ, L., ČERNÁ., I., FROULÍKOVÁ, M., HAICL.,

M.,

HAICLOVÁ,V.,

HORECKÝ

J.,

HRDINOVÁ.,

D.,

MERHAUTOVÁ, J., MRAZÍKOVÁ, R., PIŠTOROVÁ, M., ŠEDIVÁ. D., TAJANOVSKÁ A., VÍTOVÁ, M., Individuální plánování a role klíčového pracovníka v sociálních sluţbách, Vydání 1, Tábor: Rudi, a.s., 2011, ISBN 978-80-904668-1-4. PACOVSKÝ, V. O stárnutí a stáří, Vydání 1., Praha: Aviceum, zdravotnické nakladatelství, 1990, 136 s., ISBN 80-201-8076-8 PACOVSKÝ, V., Geriatrie, Vyd.1., Praha: Scientia Medica, spol. s r.o., 1994, 152 s., ISBN 80-85526-32-8 PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I., Souţití se staršími lidmi, Vyd.1, Praha: Portál, s.r.o., 1998, 160 s., ISBN 80-7178-184-3

65

POKORNÁ, A., Komunikace se seniory, Vydání 1, Praha: Grada Publishing, a.s., 2010, 160 s., ISBN 978-80-247-3271-8 RHEINWALDOVÁ, E., Novodobá péče o seniory, Vydání 1, Praha: GRADA, 1999, 88s., ISBN 80-7169-828-8 VENGLÁŘOVÁ, M., Problematické situace v péči o seniory, Vydání 1, Praha: Grada Publishing, a.s., 2007, 96s., ISBN 978-80-247-2170-5 Autorský kolektiv, Od paragrafů k lidem, Analýza situace v oblasti sociálních sluţeb po přijetí nového zákona o sociálních sluţbách, SKOK, 2007, ISBN 978-80-239-9506-0 Zákon č. 108/2006 Sb., ze dne 14. března, O sociálních sluţbách ve znění pozdějších předpisů

66