Blokáda Leningradu 900 dnů hrůzy 8. 9. 1941–18. 1. 1944 882 dnů 8. 9. 1941 3 miliony obyvatel 18. 1. 1944 1, 5 milionu obyvatel
Leningrad (dříve Petrohrad, založený 1703 carem Petrem I. Velikým) je 2. největší město SSSR. Bylo to důležité ruské průmyslové centrum (ocelárny, strojírny, výroba supertěžkých tanků, lokomotiv, největší gumárenský závod v Evropě). Leningrad byl důležitý přístav, základna Baltské flotily. Město představovalo i jakési duchovní středisko celé země, byla to kolébka tzv. Velké říjnové socialistické revoluce, město pojmenované podle Lenina. Ze všech těchto důvodů chtěl Hitler srovnat město Leningrad se zemí! Po Hitlerově přepadení SSSR 22. 6. 1941 byl německý útok veden třemi směry: 1. na střed = na Moskvu 2. na jih = na obilnice na Ukrajině a na naftová pole u Černého moře 3. na sever = na Leningrad
Hlad a Cesta života Před Leningradem stanula německá armáda v září 1941, přerušila veškeré spojení města se zázemím, a tak začala blokáda Leningradu. Město v tu chvíli mělo zásoby potravin a paliva na 30 dnů. Proč byly zásoby tak malé? O tom Rusové nikdy – ani za Gorbačova – příliš nehovořili. Je zřejmé, že za jiné formy vlády by počet mrtvých obležených civilistů byl mnohem nižší!!! Leningrad začal být bombardován, na mnoha místech propukaly velké požáry. Město potřebovalo denně 1 000 tun potravin, letadla dokázala dopravit jen 200 tun nákladu, tedy jen 20 %. Jediná zásobovací trasa byla přes Ladožské jezero, té se začalo říkat Cesta života, Daroga žizni. V létě tudy proudily s nákladem čluny, v zimě nákladní automobily a sáně po ledě. Celková trasa přes jezero byla asi 30 km. Některé vozy se probořily, proto stáli řidiči na stupátku, aby mohli vyskočit. Cesta byla Němci bombardována, někdy se auta dostávala pod led tak rychle, že reflektory ještě svítily pod hladinou.
Denní příděly chleba Protože je nedostatek potravin, byly zavedeny – a postupně snižovány – denní příděly chleba. Podvyživení a hladem vyčerpaní lidé se objevili už v listopadu 1941. Dělníci dostávali 800 gramů chleba, ostatní lidé 400 gramů. V říjnu byly dávky sníženy na 400 gramů chleba pro dělníky a 200 gramů pro ostatní. V listopadu došlo k dalšímu snížení na 250 gramů a 125 gramů. Mluvíme pouze o chlebu, žádné jiné potraviny nebyly! „Když byla Taťána mladší, občas si nevzpomněla na jídlo třeba půl dne. A když si pak na ně najednou rozpomněla, začala naříkat: „ Ach ne, já UMÍRÁM HLADEM.“ V prázdném žaludku ji kručelo a pusu měla plnou slin. Zhltla polévku, koláč nebo bramborovou kaši, přejedla se, odpadla od stolu a přestala HLADY UMÍRAT. To, co Taťána začala nepatrně pociťovat koncem září a počátkem října, bylo podobné – také jí kručelo v prázdném žaludku a ústa měla rovněž plná slin. Zhltla čirou polévku, tmavý černý chléb, který se spíš podobal blátu, a ovesné vločky. Když však dojedla a vstávala od stolu, uvědomila si, že je stále hladová . . . . . . . . . . vlastně už nepřemýšlela o ničem jiném než o jídle. Trýznivý hlad, který pociťovala od rána do večera, v ní utlumil většinu ostatních pocitů . . . . . . . . . . přemýšlela o chlebu, v práci myslela na oběd, odpoledne na večeři a po večeři na kousek sucharu, který si dá, než ulehne.“ SIMONSNOVÁ, Paullina. Měděný jezdec. 1. vyd. Praha: Ikar, 2004. ISBN 80-249-03229. S. 294 – 295.
Kvalita chleba „Co je v tom chlebu?“ divila se Taťána, ulomila kousek černé kůry a pohlédla dovnitř. „Co jen to je?“ Začínal listopad . . . . . . . . . . Taťána jedla pomalu, aby jí její porce vydržela co nejdéle. . . . . . . . . . . Taťána z chleba vytáhla kousek něčeho podivného, promnula to v prstech a pak si to dala na jazyk . . . . . . . . . . „ Jsou to piliny . . . . . . . . . . Ano, a co je tohle? Taťána ukázala na hnědý žmolek mezi prsty. „ Tohle je lepenka. Jíme papír. Tři sta gramů na den, ale dávají nám papír.“ SIMONSNOVÁ, Paullina. Měděný jezdec. 1. vyd. Praha: Ikar, 2004. ISBN 80-249-03229. S. 319.
Kanibalismus Z města zmizeli psi, kočky a krysy, objevily se případy kanibalismu. „Běž, běž a nezvedej oči, říkala si Taťána. Stáhni si šátek přes obličej, zakryj si jím oči, bude – li třeba, jen se nedívej. Nedívej se na Leningrad, nedívej se na váš dvorek, kde se ve sněhu hromadí mrtvá těla, nerozhlížej se po ulicích, kde se ve sněhu povalují mrtvoly, zvedni nohu a překroč je. Projdi kolem mrtvého. Nedívej se, nechtěj to vidět. Toho rána spatřila Taťána na ulici nedávno zemřelého člověka, ležel tam a chyběla mu většina trupu.
Nezpůsobila to bomba. Měl boky ořezané nožem. Taťána mlčky kráčela mezi závějemi s očima upřenýma na zem a v kapse kabátu citila . . . . . . . . . pistoli.“ SIMONSNOVÁ, Paullina. Měděný jezdec. 1. vyd. Praha: Ikar, 2004. ISBN 80-249-03229. S. 353.
Mrtví v Leningradě Náhlá smrt kolemjdoucího se stala běžnou záležitostí. Polomrtví lidé, kteří jsou umírajícím nablízku, tomu nevěnují žádnou pozornost. Mrtvoly nikdo neuklízel. Skoro v každém domě byl sklad mrtvol. Nejhorší měsíc blokády byl leden 1942, tehdy umíraly denně 4 000 lidí, někdy 7 000 lidí. „Když jednoho listopadového rána šla do obchodu, všimla si dvou mrtvých, kteří leželi na ulici. Na zpáteční cestě o dvě hodiny později jich bylo sedm. Neměli žádná zranění. Byli prostě mrtví. Pokřižovala se, když je míjela, pak se zastavila a pomyslela si: Co jsem to jen udělala? Pokřižovala jsem se nad mrtvými? Vždyť žiju v komunistickém Rusku. Proč mě jen něco takového napadlo?“ SIMONSNOVÁ, Paullina. Měděný jezdec. 1. vyd. Praha: Ikar, 2004. ISBN 80-249-03229. S. 323. V Leningradu byl Institut rostlinné výroby s unikátní sbírkou obilovin, rýže a brambor, 28 pracovníků ústavu zemřelo hladem, ale velké sbírky zůstaly nedotčené.
Elektřina a vodovod V zimních měsících byla teplota – 30 °C, nefunguje topení, vodovod. „Taťána nemohla zalévat toaletu. Nemohla si vyčistit zuby, ani se umýt. . . . . . . . . Život s malými kbelíky vody byl těžký. A se zamrzlým vodovodem ještě horší. Nejhorší však byla rozlitá voda, jak ji lidé nosili z přízemí do poschodí. Voda šplíchala z kbelíků na schody a okamžitě mrzla. Celé dny bylo mezi pěti až dvaceti stupni pod nulou a schody zůstávaly trvale pokryté ledem. Každé ráno, když šla Taťána pro vodu, musela v jedné ruce nést kbelík a druhou se přidržovat zábradlí a stejně na každém schodě spadla na zadek. Vynést plný kbelík nahoru bylo ještě obtížnější. Pokaždé nejméně jednou upadla a musela se vrátit pro další vodu. Na schodech bylo stále víc rozlité vody, a tak čím dál tím častěji padala a vrstvy ledu přibývalo. . . . . . . . . . . jedna žena ze třetího patra tam uklouzla, zlomila si nohu a nemohla vstát. Přimrzla ke schodům a nikdo s ní už nedokázal pohnout.“ SIMONSNOVÁ, Paullina. Měděný jezdec. 1. vyd. Praha: Ikar, 2004. ISBN 80-249-03229. S. 350 – 351.
Vojenské operace Ztráty na životech vojáků při pokusech prolomit blokádu byly obrovské.
Při obraně Leningradu byl zajat i generál Vlasov, zakladatel Ruské osvobozenecké armád: Ta byla sestavena z ruských zajatců a bojovala proti bolševismu po boku Němců. V květnu 1945 se vlasovci zapojili do Pražského povstání, po válce byli v SSSR obviněni z vlastizrady a odsouzeni k vysokým trestům. Hitler obsadil okolí Leningradu, včetně Carského Sela a Petrodvorce. Zmizela i unikátní jantarová komnata, která nebyla dodnes nalezena. Jedná se o místnost vyrobenou z jantaru na začátku 18. století, byl to dar pruského krále Fridricha I. Petru Velikému. Němci ji rozložili a odvezli. Podle některých hledačů by se ztracená komnata mohla ukrývat i v Česku. Blokáda byla proražena v lednu 1944 po dvou a půl letech. Podle oficiálních údajů zahynulo 642 000 lodí, podle jiných údajů 900 000 lidí. Z toho počtu zemřelo 97 % obětí hladem!!! Je zřejmé, že za jiné formy vlády by počet mrtvých obležených civilistů byl mnohem nižší!!! Byl evakuován asi milion obyvatel. Na Piskarevském hřbitově byly zřízeny největší hromadné hroby za války, byly hloubené výbušninami a bylo v nich pohřbeno až 10 000 lidí!!!
Leningradské děti a deník Táni Savičevové Na začátku obležení tvořily děti ve věku dvanáct a méně let 20 % populace města. Do května 1942 170 000 dětí buď zahynulo, nebo bylo evakuováno, tisíce dalších skončily v sirotčincích. Byly případy, kdy malé děti zůstaly v bytě, kde všichni jejich příbuzní byli mrtví. Takovéto byty obcházely mladé dívky z civilní obrany a zachraňovaly tyto děti. Jedním z nejcitovanějších záznamů z doby obležení je ten, který si psala dvanáctiletá Táňa Savičevová. Deník má jen 9 stran, stroze v něm zapisovala smrt svých nejbližších. Byl použit v Norimberském procesu, dnes je uložen v jednom z petrohradských muzeí. 28. prosinec 1941, 0. 30 – umřel Žeňa. 25. leden 1942, 15. 00 – babička umřela. 17. březen, 5. 00 – Ljoka umřel. 13. duben, 2. 00 – strýček Vasja umřel. 10. květen, 4. 00 – strýček Ljoša umřel. 13. květen, 7. 30 – máma umřela. Savičevovi jsou mrtví. Každý je mrtvý. Jenom Táňa zůstala. REIDOVÁ, Anna. Leningrad. Tragédie obleženého města, 1941 – 1942. 1. Vyd. Brno: Jota, 2011. ISBN 978-80-7217-947-3. S. 362.
Nové, necenzurované informace Nově otevřené sovětské archívy umožňují v současnosti odhalit závoj nad skutečností, jímž realitu města zakrývala za komunismu sovětská propaganda. Ne všechny informace byly podle sovětského komunistického vedení určeny ke zveřejnění. Tajily se zprávy o rabování, vraždách a kanibalismu. Teprve na konci 80. let 20. století s příchodem Gorbačovovy glasnosti (otevřenosti) se o těchto věcech z válečného Leningradu začalo hovořit, i když ne příliš ochotně. Bylo možné zveřejnit necenzurované deníky „blokadniků“, které tyto věci popisovaly. Historici poukazují na to, že BY lepší práce leningradského vedení mohla zabránit tak obrovským ztrátám na životech. Otevřeně se začalo mluvit o válečném teroru, plýtvání lidskými silami při obraně Leningradu, tragických nedostatcích evakuace a programu přídělů potravin. Byl to sovětský režim, který nedokázal evakuovat civilisty včas, shromáždit dostatečné zásoby, zarazit krádeže potravin a řádně zorganizovat dopravu po Cestě života. Byl to také sovětský režim, který nesmyslně utratil tisíce mladých životů na frontě a pokračoval v zavírání a popravování svých nejpokrokovějších a nejvlastenečtějších občanů, když už umírali hlady. Pokud by Sovětský svaz měl jiné vůdce, snad by se dokázal na blokádu Leningradu připravit lépe. Avšak ani nově zveřejňované informace neubírají nic na neobyčejné statečnosti a sebeobětování prostých Leningraďanů.
Doporučení Chceš-li blíže poznat leningradskou blokádu velice zajímavým způsobem, doporučuji k přečtení román americké prozaičky ruského původu Paulinny Simonsnové Měděný jezdec. Román má více než 700 stran, první stovka je nuda, ale pak se čtenář od knihy neodrhne. Román vypráví o lásce 18leté ruské dívky Taťány a 24letého Američana Alexandra v době leningradské blokády.