Planoucí záře. tulku Urgjän Rinpočheho. Vzpomínky. Erik Pema Kunsang a Marcia Binder Schmidtová. Předmluva Sögjal Rinpočhe Úvod Daniel Goleman

AU TOBIOGR A F I E — Ň I NG M A — K AGJ Ü — DZOGČH E N Autor nás ve svých ojedinělých vzpomínkách seznamuje se ztracenou kulturou tradičního Tibetu. Ve svém vyprávění čerpá z bohaté historie své rodiny i z tradice transmisí dzogčhenu a mahámudry, jichž se sám stal držitelem. Odhaluje vlivy a skutečnosti, které formovaly linii „skrytých jóginů“ i různých význačných duchovních mistrů Tibetu 19. a 20. století, a vytváří tak jedinečný obraz kultury plné záhadných příběhů, zázraků i hlubokých vhledů do přirozenosti naší mysli. Tulku Urgjän Rinpočhe (1920–1996) byl jedním z nejvýznamnějších meditačních mistrů a učitelů škol Ňingma a Kagjü a dědicem slavné linie skrytých nauk (terma) Nových pokladů, jež objevil jeho praděd Čhogg jur Lingpa. Po čínské okupaci odešel do Sikkimu a později do Nepálu. Své učení dále předával mnoha zájemcům z celého světa, a naplnil tím mimo jiné pokyn 16. Karmapy: „Nechej slunce moudrosti vyjít na oblohách Západu.“ V šíření odkazu Tulku Urgjäna dnes pokračují jeho čtyři synové, kteří jsou rovněž inkarnacemi velkých mistrů. Česky mu vyšla kniha Opakuji slova Buddhy (DharmaGaia 2010)

„Soucítění, moudrost, oddanost, vnitřní podstata mysli – o tom všem se můžete dočíst v této knize. Příběhy a vzpomínky Tulku Urgjän Rinpočheho ukazují, že dosáhnout duchovní realizace je skutečně možné.“ Sögjal Rinpočhe, autor Tibetské knihy o životě a smrti

Planoucí záře

Planoucí záře Vzpomínky

Tulku Urgjän Rinpočheho

Předmluva Sögjal Rinpočhe Úvod Daniel Goleman jak je zaznamenali

Erik Pema Kunsang a Marcia Binder Schmidtová

www.dharmagaia.cz

knížky pro přemýšlivé lidi

Dharmagaia

Dharmagaia

Vzpomínky

tulku Urgjän Rinpočheho jak je zaznamenali


Předmluva Sögjal Rinpočhe Úvod Daniel Goleman DharmaGaia 2014

Vzpomínky

Tulku Urgjän Rinpočheho, jak je zaznamenali


Z angličtiny přeložil Sebastian Kantor. Odborná spolupráce Zuzana Ondomišiová.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Urgyen, Tulku Rinpočhe Planoucí záře / vzpomínky Tulku Urgjän Rinpočheho, jak je zaznamenali Erik Pema Kunsang a Marcia Binder Schmidtová ; předmluva Sögjal Rinpočhe ; úvodní slovo Daniel Goleman ; [z anglického originálu … přeložil Sebastian Kantor]. – V Praze : DharmaGaia, 2014. – 511 s. : il., portréty. – (Mangalam. Velká řada) Název originálu: Blazing splendor ISBN 978–80–7436–042–8 929 * 243–36 * 24–36 * 233–852.5Y-051 * 24–58–021.56 * 233–852.5Y * 243–852.5 * 24–583 * 2–587.7 * 24–312.6 * 24–58–472 * 130.12+2–188.2/.3–584.5 * (515)

– Urgyen, Tulku Rinpočhe, 1920–1996 – lámové – Tibet (Čína) – 20. stol. – siddhové – Tibet (Čína) – 20. stol. – jógíni – Tibet (Čína) – 20. stol. – duchovní tradice – Tibet (Čína) – dzogčhen – Karma Kagjü – buddhistická meditace – duchovní zkušenosti, probuzení – duchovní vedení – buddhistické pojetí – duchovní síla – buddhistické pojetí – autobiografie 22/24 – Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5] 929 – Biografie [8]

Copyright © by Erik Hein Schmidt & Marcia Binder Schmidt, 2005 Translation © Sebastian Kantor, 2014 Czech edition © DharmaGaia, 2014 ISBN 978–80–7436–042–8

Předmluva Sögjal Rinpočheho

V této knize se dočtete o neobyčejných lidech praktikujících meditaci a představitelích Buddhova učení — o velkých mistrech, jejichž soucítění, chápání a schopnosti odporují běžným kritériím. Je to kniha o světě, v němž převládají velmi specifické a od dnes rozšířeného pohledu značně odlišné definice toho, čeho může lidská bytost dosáhnout. O samotném autorovi těchto vzpomínek, tibetském mistrovi Kjabdže Tulku Urgjän Rinpočhem, se však toho příliš nedozvíte. Vzhledem k jeho skromnosti a zdrženlivosti to ani jinak nejde. Přesto je středobodem této knihy právě on — nejen proto, že jeho oči byly svědky úžasných událostí, jeho hlas o nich vypráví a jeho mysl nám je umožňuje pochopit, ale protože i on sám byl ze stejného těsta jako ony výjimečné osoby, které popisuje. Se vším všudy zdědil jejich moudrost a ztělesňoval jejich výjimečné vlastnosti. Tulku Urgjän Rinpočhe byl ve skutečnosti jedním z největších mistrů meditace 20. století a jedním z nejvýznamnějších a nejplodnějších učitelů nauk dzogčhenu a mahámudry, jež spočívají v srdci tibetské buddhistické tradice. Poprvé jsem se s Tulku Urgjän Rinpočhem setkal už jako velmi mladý. Jak totiž v knize popisuje, přišel mnohokrát za mým mistrem Dzongsar Khjencem Džamjang Čhökji Lodöm, aby od něj přijal učení. Když jsem o mnoho let později Tulku Urgjän Rinpočheho sám žádal o učení, vzpomněl si, jak mě vždycky vídával po boku Džamjang Khjenceho, a naše vzájemné pouto pramenící z blízkého vztahu k tomuto učiteli v nás probudilo hluboký pocit sounáležitosti. Ve školách tibetského buddhismu Ňingma a Kagjü byl Tulku Urgjän Rinpočhe nesmírně důležitým držitelem nauk a byl učitelem a zástupcem 16. Gjalwang Karmapy. Předal také transmise nejvýznamnějším lamům tradice Ňingma — Kjabdže Düdžom Rinpočhemu a Kjabdže Khjence Rinpočhemu. Oba jmenovaní, společně s Ňošul Khänpo Džamjang Dordžem a spoustou dalších skvělých držitelů učení, chovali k Tulku Urgjän Rinpočhemu nejvyšší úctu, takovou, jaká se projevuje tomu, kdo uskutečnil náhled a praxi dzogpa čhenpo neboli Velké dokonalosti. Jako učitel byl Tulku Urgjän Rinpočhe jedinečný a nikdo se mu nevyrovnal. Člověka okamžitě zasáhl fakt, že ať už učil cokoli, vždy tím prostupovala


||

5

příchuť dzogčhenu. Pochopitelně znamenitě ovládal všechny aspekty buddhadharmy a zaměřoval se — mimo jiné — na velmi přesnou a autentickou praxi učení vadžrajány. Meditoval od svých čtyř let a více než dvacet let života strávil v meditačním ústraní. Byl proslulý také tím, že za ním přicházeli mnozí velcí mistři, aby si vyslechli jeho nedocenitelná objasnění složitých částí učení. Avšak pokud došlo na představení základní, nejhlubší podstaty mysli, neměl Tulku Urgjän Rinpočhe konkurenci. Vzpomínám si, jak vždy v Nagi gönpě v Nepálu předával pokyny k mysli, a kdykoli ho někdo požádal, aby učil, uváděl lidi do její podstaty — ať už šlo o studenty dharmy nebo jen o turisty na návštěvě Himálaje. Když ho požádali o učení o mysli, byl jim během jediného sezení schopen předat všechno, úplnou nauku — a to i velké skupině lidí. Bylo to zvláštní — vydržel jim znovu a znovu vysvětlovat podstatu mysli, dokud neporozuměli. Tulku Urgjän Rinpočhe musel buddhadharmu představit tisícům lidí a umožnil jim, i kdyby jen na krátkou chvíli, prožít nejhlubší podstatu mysli. Z takového setkání se pak vraceli silně inspirováni k praxi a k rozvoji tohoto nového a rodícího se pochopení za pomoci cesty dharmy. Při své návštěvě mnoha zemí po celém světě v letech 1980–1981 předal Tulku Urgjän Rinpočhe vzácná učení mým studentům v Londýně a v roce 1988 udělil pokyny poukazující na podstatu mysli o mnoho větší skupině mých žáků, kteří za ním a Kjabdže Dilgo Khjence Rinpočhem přijeli do Nepálu. Poté jsem se každou zimu snažil vracet do Nagi gönpy, abych se od něj mohl učit, a připadal jsem si proto jako mimořádný šťastlivec. Jeho učení, která byla jednoduše skvělá, mi vstupovala přímo do srdce a měla hluboký vliv na to, jakým způsobem jsem sám učil. Velmi dobře si také vzpomínám na jeho podporu. Právě on mi v mnoha ohledech vysvětlil, jak důležité je mé snažení učit dharmu na Západě. Všichni, kdo Tulku Urgjän Rinpočheho v Nepálu znali — od nejvyšších lamů po nejobyčejnější lidi — si všímali jeho laskavosti. Svou povahou a tím, jak jednal s lidmi, skutečně do posledního písmene naplňoval ducha Cesty bódhisattvy — Bódhičarjávatáry. Ztělesňoval veškerou přirozenost, prostotu a uvolněnost velkého jógina dzogčhenu a domnívám se, že není ani v nejmenším nadsazené nazývat ho mahásiddhou, soudobým světcem. Během jeho kremace byla obloha jasná a vzduch nad zemí naprosto nehybný, což tantry dzogčhenu popisují jako znamení, že zemřel někdo s nejvyšší realizací — někdo, jehož praxe byla „bez přívlastků“. Konkrétně se v tantrách píše, že oním znamením je „obloha bez mraků; zem pod ní bez prachu“.

6

||


Styl učení Tulku Urgjän Rinpočheho byl velmi svěží, jednoduchý a přitom nanejvýš účinný. Lidé bývali úplně odzbrojeni jeho vřelostí, otevřeností a upřímností — atmosférou, kterou kolem sebe vytvářel, a tím, jak člověka dokázal inspirovat a krok za krokem vést až k prožitku podstaty mysli. Tu byl schopen odhalovat z jakéhokoli úhlu pohledu. Téměř to vypadalo, jako by vám to tak dlouho vtloukal do hlavy, až jste to najednou pochopili. A protože jeho slova vycházela přímo z prožitku a mysli moudrosti, tak kdykoli takové přímé pokyny předával, dělal to pokaždé jinak. Myslíval jsem na to, že když nám takový mistr jako Tulku Urgjän Rinpočhe, se svou neuvěřitelnou lidskou dobrotou a charismatem, předává nejdůležitější učení, tak vlastně to, do čeho nás uvádí, není nic menšího než mysl moudrosti buddhů. Osobně nás tak propojuje s moudrostí všech mistrů. Přesně tohle máme na mysli, když mluvíme o neobyčejném „požehnání“ učitele a jeho „nesrovnatelném soucítění“. Když je všechno řečeno a vykonáno, jaká větší laskavost může existovat? Učitel k nám obrací svou lidskou pravdivou tvář jako ztělesnění naší vnitřní podstaty. A u Tulku Urgjän Rinpočheho bylo velmi snadné vidět, jak svou osobou vyjadřuje celý smysl učení. Myslím, že už jen potkat takového mistra znamená, že naše drahocenné lidské zrození nebylo promarněno a naplnilo svůj skutečný smysl. Soucítění, moudrost, oddanost, vnitřní podstata mysli — o tom všem se v této knize můžete dočíst. Právě tyto věci koneckonců tvoří buddhadharmu a jsou tím, co se všichni pokoušíme pochopit, ovládnout a uskutečnit. Avšak místem, kde se všechny setkávají a kde jsou nejdokonaleji předvedeny, je učitel, učitel jako Tulku Urgjän Rinpočhe. Když na něho pomyslím, více rozumím slovům Džamjang Khjenceho, která vyjádřil ve svém pozoruhodném popisu toho, kým učitel ve skutečnosti je: „Není to pouze teď, v tomto okamžiku, kdy je kořenový učitel (cawä lama) s námi. Ve své laskavosti od nás nebyl oddělen ani v jediném z našich životů od času bez počátku, jelikož je projevem skutečné podstaty naší mysli. Navenek se pak objevuje v různých převlecích, čistých i nečistých, aby nám — ať už přímo či nepřímo — pomohl. Právě teď, na základě všech zásluh, jež jsme v minulosti nahromadili, na sebe převzal formu našeho duchovního přítele, a díky tomuto silnému karmickému spojení jsme měli příležitost se s ním setkat. Předal nám nektar hlubokých a rozsáhlých pokynů a zahrnul nás do svého obrovského soucítění. Od nynějška až dokud nedosáhneme probuzení, od nás nebude nikdy ani na okamžik oddělen.“


||

7

Mohli bychom teď být nesmírně smutní, že tento velký mistr, Tulku Urgjän Rinpočhe, je pro náš svět ztracený, ale místo toho cítíme stále větší radost. Nejen proto, že dál žije v našich myslích a hluboko ve svých srdcích od něj nejsme „nikdy ani na okamžik odděleni“, ale také proto, že se mu povedlo zajistit pokračování tohoto dědictví — učení, které tak dokonale ztělesňoval. Jeho synové Čhökji Ňima Rinpočhe, Cikhe Čhogling Rinpočhe, Dubwang Cchogňi Rinpočhe a Jongge Mingjur Dordže Rinpočhe jsou plně kvalifikovanými držiteli jeho linie a vize. Každý z nich projevuje své vlastní výjimečné vlastnosti a zároveň nese pečeť Tulku Urgjän Rinpočheho. Stejně jako v jeho případě jejich důvěrná znalost podstaty mysli nakažlivě bublá těsně pod povrchem a je připravena kdykoli vytrysknout. Tulku Urgjän Rinpočhe měl mnoho úžasných studentů ze Západu — mezi nimi jsou i vědci a učitelé buddhismu, bezprostředně zapojení do představování dharmy v moderním světě. Jeho milovaní žáci Erik s Marciou jsou pro mnoho lidí zdrojem neustálé radosti, protože už spousty let tvoří knihy, jako je tato, a mým přáním je, aby v tom mohli bez překážek pokračovat. Co nám tedy všechny ty příběhy a vzpomínky, které kniha přináší, chtějí naznačit? Především dvě věci. Za prvé to, že dosáhnout duchovní realizace či probuzení je ve skutečnosti opravdu možné — stačí, když se tomu budeme důsledně a se zápalem věnovat. A za druhé, že toto nejsou jen dávné dějiny, není to nějaký úkaz, který se odehrál před mnoha lety v Indii nebo Tibetu. Díky mistrům jako Tulku Urgjän Rinpočhe a jeho žákům tato živá tradice moudrosti a duchovního probuzení dále pokračuje a díky nim jsou také tato Buddhova učení, se svými vzácnými esenciálními pokyny, snadno dostupná lidem téměř kdekoli na světě. Přeji si, aby se všechna přání Tulku Urgjän Rinpočheho naplnila. Kéž se objeví jeho vyzáření stejně tak skvělé a silné jako on sám, ne-li ještě více, aby zvládlo výzvy dnešní doby. Ať jeho synové a žáci pokračují v jeho práci bez jediné překážky a ať se naplní jeho nádherná vize probuzení nespočtu bytostí a jejich směřování ke své pravé podstatě, základní a nejhlubší podstatě mysli.

8

||


Úvodní slovo Daniela Golemana

Tulku Urgjän Rinpočhe byl jedním z nejvýznamnějších mistrů tibetského buddhismu 20. století. V Planoucí záři se můžeme společně s ním vydat na procházku životem, jenž ho vrhl přímo do středu nevídaného duchovního bohatství. Pohledem jeho nehybně spočívajících očí se tu setkáváme s pozoruhodnými mistry meditace starého Tibetu — jako s přáteli a učiteli. A prostřednictvím jeho probuzené mysli vnímáme svět svěžím, překvapivým způsobem. Tulku Urgjän — tulku je označení opětovně se zrozujícího mistra — patřil podobně jako Dalajlama k nejproslulejším a nejvlivnějším moderním učitelům tradice dzogčhenu (Velké dokonalosti), kteří se zásadně zasloužili o první přenesení tohoto dnes populárního učení na Západ. „Planoucí záře“ — sousloví odkazující na pozitivní vlastnosti realizovaného mistra — je doslovným překladem jména, jež Tulku Urgjän obdržel od Karmapy, hlavy školy Kagjü tibetského buddhismu. Kniha Planoucí záře je pak jeho duchovním životopisem, který nabízí zasvěcený pohled do pozoruhodné skutečnosti a úchvatnou cestu ztracenou kulturou. Na jejích stránkách se seznámíme s jeho rodným krajem Nangčhenem, královstvím duchovního bohatství, kde všichni, od pastevců po krále, byli oddanými praktikujícími. Ve světě, který Tulku Urgjän znal, byly dnes obvyklé hodnoty obrácené: známkou „úspěchu“ v něm nebyly sláva či bohatství, ale vnitřní realizace, a žít naplněný život znamenalo zanechat ostatním duchovní dědictví. Tulku Urgjän byl přitom ve výjimečné pozici, kdy lidi žijící v tomto kraji duchovních hodnot osobně znal a mohl se s námi o jejich příběhy podělit. Jeho poselství čtenářům však není takové, že realizace je vyhrazena několika vyvoleným, ale naopak že je to něco, k čemu můžeme směřovat všichni, ať už začínáme kdekoli. Ústředním tématem knihy je takzvaná terma — duchovní učení mystického, tisíc let starého původu, které obohacuje život i ducha těch, kdo jej následují. Vyprávění Tulku Urgjäna nám tyto poklady vytvořené pro naši proměnu výjimečně přibližuje. Jsou to klenoty lidského dědictví, jež nebyly


||

9

až dosud na Západě příliš známé. Tulku Urgjän byl nositelem těchto pokladů, přenesl je ve svém srdci a mysli přes Himálaj, aby je pak ve světě za ním předal tisícům lidí všech společenských vrstev. Planoucí záře nepokrývá jen období života Tulku Urgjäna, tedy od jeho narození v roce 1920 do smrti roku 1996, ale čerpá také z bohaté historie jeho rodiny a dějin linií meditačních transmisí, jichž se sám stal držitelem. Výsledkem tak nejsou pouze osobní vzpomínky, ale duchovní dějiny Tibetu jako takového. Čteme zde o učitelích, kteří v 9. století přinesli buddhistická učení do Tibetu, a o nepřerušené linii mistrů, kteří tato učení předávali z generace na generaci až k Tulku Urgjänovi. Prostřednictvím Tulku Urgjäna se tu setkáváme s některými z nejrealizovanějších a nejryzejších duchovních postav Tibetu 20. století. Kromě toho, že mnohým z nich byl přítelem a osobním důvěrníkem, jeho příbuzní a předkové patřili k nejvlivnějším osobnostem východního Tibetu minulých staletí. Život Tulku Urgjäna pokrývá výjimečné období tibetských dějin. Na pozadí celého příběhu jsou z východu slyšet zlověstné údery bubnů zvěstující příchod komunistů a definitivní zničení tibetské kultury a jejího bohatství. Vyprávění se zblízka dotýká také zrádnosti lhaské politiky během této závěrečné fáze — Tulku Urgjän totiž své zážitky vypráví z pozice tehdejšího Karmapova vyslance v tibetské vládě během jejích posledních dnů. A nakonec také můžeme vidět, jak se duchovní bohatství, jež kdysi tvořilo Tibet, dokázalo vzkřísit ve světě mimo něj. Tulku Urgjän ostatně na základě nepříznivých znamení Tibet opustil rok před Dalajlamou. V Planoucí záři se o tom všem dozvídáme věcným, upřímným a zábavným stylem: prostřednictvím vyprávění Tulku Urgjäna. Tou nejpozoruhodnější věcí může být jeho přirozená pokora. Aniž by jakkoli upozorňoval na sebe a svou vlastní velikost, umožňuje nám vidět svět a celý úchvatný panteon postav tak, jak jej spatřuje on: s bezprostřední, často ironizující otevřeností. Styl této knihy odráží vřelou atmosféru, v níž byl její příběh poprvé vyprávěn — pocit, kdy sedíte po boku mistra, Tulku Urgjäna, jenž se se svými nejbližšími žáky ze Západu dělí o kapitoly svého života. Ty pak byly uspořádány do rozsáhlé publikace, která čtenářům představuje svět, v němž jsou zázraky, záhadné příběhy a hluboký vhled na každodenním programu. Svět, jak jej zrcadlí otevřená, jasná mysl Tulku Urgjäna. Jeho žáky Erika a Marciu Schmidtovy přiměl k napsání této knihy z části fakt, že unikátní životní styl a kultura starého Tibetu se po převzetí moci

10

||


komunisty v roce 1959 neúprosně změnily. Tulku Urgjän byl v kruzích tibetského buddhismu všeobecně uznávaný jako jeden z nejvýznačnějších lamů, kteří příchod komunistů do Tibetu přežili. Ubíhající léta si postupně vybírala svou daň a velcí mistři, kteří měli za sebou klasický výcvik tibetského duchovního systému, jeden za druhým umírali. Ve snaze udržet ducha této tradice živého se autoři cítili povinni představit přímé vzpomínky jednoho z posledních pamětníků této vymírající skupiny lidí. Jakkoli mohou mnohé příběhy v této knize vypadat zázračně, poslední vědecké výzkumy naznačují, že takovéto zázraky nemusí být výtvorem představivosti. Jeden z poutavých aspektů těchto příběhů má například souvislost s nedávnými objevy, že dlouhodobá meditace prospěšným způsobem tvaruje lidský mozek. Tyto výzkumy jsou sice teprve v počáteční fázi, přinesly však už mnohá překvapující zjištění týkající se meditačních metod používaných právě v linii Tulku Urgjäna — konkrétně těch, jež se provádějí během let intenzivního ústraní. Například zobrazení mozku pomocí magnetické rezonance, při níž se lamové soustředili na „nezměrné soucítění“, odhalilo, že jejich mozky vykazují pozoruhodnou úroveň oživení ve dvou oblastech: v místě, které produkuje radost a blaženost, a v místě, jež se pojí s připraveností k akci. Těchto osm lamů, kteří absolvovali magnetickou rezonanci, mělo za sebou deset tisíc až šedesát tisíc hodin praxe, a čím delší čas jí věnovali, tím byla úroveň aktivity mozku vyšší. Zatímco u obyčejných dobrovolníků, kteří tutéž meditaci praktikovali měsíc, byl v těchto mozkových oblastech zaznamenán desetiprocentní nárůst aktivity, u lamů byl tento nárůst v průměru až desetkrát větší. A v případě některých z nich to byl skok až osmdesátinásobný. Již William James, jeden ze zakladatelů moderní psychologie, podotýká ve své knize Druhy náboženské zkušenosti (The Varieties of Religious Experience, česky 1930), že naše prožitky při tělesné teplotě 37 °C nám nemusí poskytovat úplné vnímání reality. Jinými slovy, jiné stavy mozkových funkcí — a stejně tak vědomí — mohou umožnit způsoby vnímání světa, které při běžném, každodenním prožívání jednoduše není možné poznat. Náboženské tradice po celém světě disponují širokou nabídkou proměněných realit jasnovidců — od Mistra Eckharta přes svatou Terezii z Ávily až po Černého jelena. Samozřejmě nevíme, jakou pozměněnou aktivitou mozku nebo neobvyklými stavy byly tyto vize umožněny (a musíme připustit svou vlastní náklonnost k vědeckému uvažování, když usuzujeme, že k tomu nějakých zvláštních stavů mozku musí být vůbec potřeba), ale víme, že ve


||

11

všech případech tyto vize přišly po letech soustředěného duchovního snažení. A neurobiologie nám dnes říká, že mozek reaguje na vytrvalé přeškolování změnou tvaru svých obvodů. Zbývá nám ještě pochopit, jaké jsou ve skutečnosti hranice základních psychologických funkcí, jako je pozornost, představivost a paměť — moderní věda je teprve v počátcích studia toho, jak může trénink mysli přeskupit nervový systém. Naproti tomu starověké duchovní tradice, jako buddhismus v Tibetu, systematicky nabádaly praktikující k tomu, aby trávili léta zdokonalováním své vnímavosti pomocí vytrvalého tréninku. Na příbězích v Planoucí záři je obzvláště zajímavá doba, kterou tibetští mistři těmto praxím věnovali. Zatímco lamové sledovaní v moderních laboratořích měli za sebou zhruba tři až šest let intenzivního meditačního ústraní, u mistrů generace Tulku Urgjäna byla běžná doba trvání ústraní třikrát až čtyřikrát delší. Zdá se, že Tulku Urgjän samotný strávil v intenzivním ústraní více než dvacet let, což platilo také pro jeho pozdějšího druha, velkého Dilgo Khjenceho. V případě některých mistrů, kteří prožili celý svůj život v Tibetu, to však často bylo ještě déle — otec Tulku Urgjäna strávil v meditačním ústraní dohromady třiatřicet let svého života. Vědci nyní potvrdili, jak velký účinek mohou mít na vybroušení psychických schopností pouhé tři roky meditačního ústraní. A my se můžeme jen dohadovat, co by udělalo dvacet či třicet let. S ohledem na to bude lepší, když si svoje soudy o na první pohled „zázračných“ schopnostech, jež jsou těmto tibetským mistrům minulosti běžně připisovány, radši odpustíme. Kdo ví, co může tak vysoce a znamenitě trénovaná mysl dokázat. Co vše může být možné, zůstává zahaleno také jiným prvkem buddhistické tradice — pozoruhodnou skromností vztahující se k vlastním schopnostem, jíž se vyznačuje mnoho vysoce realizovaných praktikujících. Samotný Tulku Urgjän, jehož si jako učitele cenilo mnoho nejuctívanějších mistrů jeho doby (včetně 16. Karmapy), tak opakovaně prohlašuje, že není nikým zvláštním, jen obyčejným člověkem. Tento skromný postoj má ještě jedno vysvětlení: Linie Tulku Urgjäna patří k tradici „skrytých jóginů“, kteří své duchovní schopnosti běžně maskují. Čtenáři ze Západu, kteří nejsou na tuto silnou tradici skromnosti vztahující se k vlastním duchovním schopnostem zvyklí, si mohou její znaky špatně interpretovat a vyvodit z nich spíše nedostatek duchovních schopností než jejich skrytou přítomnost. Čtenáři se nicméně setkávají ještě s dalším problémem, a sice jak se postavit k té spoustě věcných záznamů událostí, které jsou z moderního

12

||


pohledu nepravděpodobné či nemožné, nebo je dokonce považujeme za zázraky. Někteří je mohou jednoduše pustit z hlavy jako nějaké přikrášlování, zatímco jiní je přijmou takové, jaké jsou, či na chvíli odloží svůj kriticky odmítavý postoj a zařadí je do kategorie možných, aniž by zaujímali jakékoli pevné stanovisko. Pro lidi spíše racionální povahy jsou tyto události záhadou a vyvolávají otázky, které nemohou být okamžitě zodpovězeny. Jsou tyto záznamy spíše legendami a pověstmi? Jsou užívány jako metafory či ponaučení, jejichž detaily a věrohodnost jsou méně důležité než jejich význam? Odehrávají se tyto zdánlivě nemožné události ve skutečnosti jen v myslích těch, kdo je vyprávějí? Nebo se tito vyprávějící účastní prožitků, které se nacházejí mimo každodenní „vytržení“ tvořené našimi myšlenkami a představami, vzpomínkami a denním sněním? Rozhodnutí bude na každém z nás. Všichni ale můžeme mít bohatý užitek z rozšíření horizontů svého vlastního duchovního úsilí.

POZNÁMKA PRO ČTENÁŘE Čtenářům s vážným zájmem bych doporučil věnovat čas také poznámkám na konci knihy. Tyto poznámky a slovník pojmů obsahují mnohem širší souvislosti, podrobnosti a vysvětlení a samostatně by mohly sloužit také jako částečný úvod do vadžrajánové buddhistické tradice. Jejich četba samotné vyprávění velmi obohatí. A těm, kdo se s tímto pohledem nově seznamují, navíc poskytnou nezbytné pozadí a objasnění záležitostí, které by jinak mohly být matoucí. Mendocino, Kalifornie listopad 2004


||

13

Úvod Erika Pema Kunsanga a Marcii Binder Schmidtové

Tato kniha není tradičním vyprávěním o životě probuzeného mistra tibetské vadžrajánové tradice. Tulku Urgjän ve skutečnosti o sobě a svých schopnostech mluvil — pokud vůbec — velmi vzácně. Nanejvýš občas řekl nějaký „poučný příběh“ ze své minulosti, aby tím sdělil něco o konkrétní osobě v určité době. Podrobnosti ze svého života zmiňoval jen tehdy, když na něj někdo naléhal. Tyto vzpomínky tak vznikaly v průběhu čtrnácti let, během nichž jsme Tulku Urgjän Rinpočheho opakovaně žádali, aby nám příběhy ze svého života vyprávěl. Z těchto příběhů jsme složením jednotlivých úseků, které nám sděloval v různou dobu, vytvořili dějovou linku — podobně jako když se vyrábí mála. Výsledná mozaika obsahuje bohaté vyprávění o tradici a předcích Tulku Urgjän Rinpočheho, příběhy o mistrech, které znal nebo o nichž slyšel, a mnoho podrobností z jeho vlastního života. Nemůžeme tvrdit, že Tulku Urgjän Rinpočhe tuto knihu napsal, protože on neměl v úmyslu líčit vlastní životopis. Snažil se pouze vyhovět našim žádostem a vyprávěl tyto příběhy, a to teprve poté, co jsem slíbil, že hlavní důraz nebude kladen na něho samotného, ale na pozoruhodné lidi, které potkal nebo s nimiž měl kontakt prostřednictvím jiných mistrů. Když jsem se ho zeptal na obsah, odpověděl: „Držte se těch příběhů. Neplňte to mými fotografiemi. V Khamu tomu říkáme sebezveličování. Dejte tam hodně fotek realizovaných lamů, ale není důvod tam dávat běžné lidi. Posvátná místa jsou také velmi dobrá. Pro lidi je prospěšné, když uvidí posvátná místa jako Bódhgaja, pokud tam sami nebyli.“ Navrhl nám také název — „Oddané shrnutí životních příkladů velkých mistrů“. Mám pocit, že jsme tomuto duchu zůstali věrni. Během hledání vlákna, které by všechno spojovalo, se jedno téma ukázalo být prvořadým, a sice živoucí pokračování linie. Jak uvidíte, Nové poklady, které objevil pradědeček Tulku Urgjän Rinpočheho, a transmise

14

||


předávaná z generace na generaci hrají v této knize důležitou roli. Všechny proudy předávané transmise se pak nakonec slijí v oceánu nejvyšší inkarnace.1 Vypravěč těchto příběhů takovou inkarnací byl. Planoucí záře je tajuplný dobrodružný příběh — výprava do dob, míst a situací, jež se liší od všeho, co většina z nás prožila. Zároveň je to však příběh reálný, lidský, živý a místy jímavý. Vyprávění Tulku Urgjäna pojednává o výjimečných schopnostech lidského ducha, někdy podpořených „nadpřirozeným“ zásahem. I když nejde o pohádku, je plné magických a impozantních vítězství neobyčejného významu. Popisuje ty nejvyšší duchovní schopnosti i nejhorší lidskou hloupost. Tibeťanům bude tento životopis připadat velmi odlišný od většiny jiných, napsaných v jejich tradičním žánru, jelikož nezmiňuje téměř žádné důležité podrobnosti z života mistra, jeho zázračné činy nebo vynikající úroveň realizace. Čtenáři ze Západu zase mohou mít pocit, že většina příběhů je čistým výmyslem nebo že alespoň vyžaduje potlačení kritického přístupu. I tak je to, co je zde prezentováno — jakkoli se to občas příčí běžným konvencím a pohledům — z velké části ověřitelné. Nikdo nedokázal vyprávět historky tak jako Tulku Urgjän Rinpočhe. Nejenže si dokázal skvěle vybavit příběhy, které slyšel před dlouhou dobou jako dítě, a slovo od slova je zopakovat — dokázal vás také pozvat do krajiny své paměti a přesně, jako by kouzlil, v živých detailech popsat, co se tehdy přihodilo. O událostech a rozhovorech mluvil s podmanivým zaujetím, kterým člověka vtahoval do svých prožitků. Navzdory tomu tyto vzpomínky nejsou o Tulku Urgjän Rinpočhem, jeho úžasných dílech či jeho pověstném, neobyčejném způsobu učení, kterým dokázal probudit posluchačův skrytý potenciál k dosažení vysvobození a úplného probuzení. Se čtenáři se dělí spíše o to, čeho byl svědkem, a také — co je možná nejdůležitější — jak svůj svět viděl on sám. A jakým světem Tibet byl před vpádem komunistů! Byl to svět, kde základ úspěchu tvořily duchovní činy. Převažovala v něm láska a úcta ke skvělému daru Buddhových učení a mistrům, kteří je udržovali. A to bylo dědictví, které nedokázali zničit ani komunisté — široko daleko je totiž v srdci roznesli ti, kteří bezohlednému ničení a pustošení své kultury unikli. Planoucí záře líčí jejich odvahu, vítězství síly mysli nad drtivou převahou. Hlavními tématy, která prostupují příběhem Tulku Urgjäna, jsou hloubka úcty k buddhistickým učením, jejich zachování a šíření prostřednictvím nepřerušených linií předání, neochvějná kuráž v následování pokynů vlastního


||

15

učitele, bezpříkladná úcta, kterou mistři měli jeden k druhému, a nevyhnutelná pomíjivost jakékoli situace. Nepředstavitelné škody, ke kterým v Tibetu došlo, nelze popírat nebo přehlížet. O tom, co se stalo, přináší svědectví historie. Navzdory tomuto ničení však přežilo mnoho vynikajících mistrů a učení. A to, že tito učitelé byli přinuceni odejít do emigrace, znamená, že se my, narození v materialistických kulturách, můžeme s touto neobyčejnou tradicí setkat. Zveme vás tedy do tohoto kdysi existujícího světa a jeho atmosféry. Není potřeba ztrácet se v detailech míst a času, stačí jen nechat mysl otevřenou a vychutnat si toto ušlechtilé duchovní prostředí. A jen pro jistotu připomínám, že následující strany jsou plné hlubokého významu — rad od srdce a duchovních učení, které vás mohou nasměrovat k vašemu vlastnímu duchovnímu hledání. My vám toto všechno nabízíme s nezměrnou láskou a oddaností k našemu skvělému učiteli a s upřímným přáním, abyste z toho měli velký prospěch jak v krátkodobém, tak dlouhodobém horizontu. Při vyprávění svého příběhu kladl Tulku Urgjän Rinpočhe větší důraz spíše na krajinu lidí než na místa. Středem pozornosti jsou v této knize osoby, které ho inspirovaly nejvíce. Časovou posloupnost jeho duchovní linie a jeho života jsme použili jako vlákno spojující tyto nádherné příběhy — klenoty nadčasové hodnoty seřazené Rinpočheho pamětí. Zde vám tento věnec předkládáme, abyste si jej vychutnali. Nagi gönpa, 2005

16 6

||

Úvod Úv od E Erika rika ri ka Pem Pema emaa Ku K Kunsanga nsan ns anga ga a Marci a Marcii Binder ii i Bi B nd der e S Schmidtové ch hmi midt dtovéé

Prolog

Protože jste mě o to tolikrát žádali, řeknu něco málo o svém životě. V naší tibetské tradici začínáme životní příběh rodokmenem. Mé rodové jméno je Cchangsar. Jelikož jsem považován za reinkarnaci jógina, mým dalším jménem je Čhöwang Tulku. Narodil jsem se ve středním Tibetu, pak mě vzali do Khamu a poté jsem se několikrát stěhoval mezi těmito dvěma místy.2 Před komunisty jsem uprchl do Sikkimu a nakonec se přestěhoval do Nepálu, kde teď žiju jako starý muž. To je můj život v kostce. Nevykonal jsem žádné velké skutky. Většinou jedna bezvýznamná událost střídala druhou. Kdykoli vyprávím příběh, vyhýbám se dvěma chybám — přehánění a znevažování. Nepřidávám žádné vlastnosti, které někdo nemá, ani neodmítám uznat ty, které někdo skutečně má. Jelikož nejsem typem člověka, který si pamatuje konkrétní data, nehledejte v tom žádnou jasnou chronologii. Mohu vám však povědět některé z příběhů, které jsem slyšel a z nichž mnohé pocházejí od mé babičky.

Prolog Prol Pr olog og

||

17

Tulku Urgjän Rinpočhe

5. Můj pradědeček, objevitel pokladů

Čhoggjur Lingpa se narodil poblíž královského paláce v Nangčhenu a vyrůstal jako prostý mnich v klášteře Ccheču. Jednoho dne během výročních tantrických tanců vypadl z rytmu a tančil nezávisle na druhých. To rozčílilo tanečního mistra, který ho chtěl potrestat bitím. Ve shromáždění byl přítomný Adeu Rinpočhe, jenž byl guruem nangčhenského krále. Zároveň byl synem předchozího krále, a byl proto v království velmi vlivnou osobou — v té době v Nangčhenu neexistoval výše postavený lama než on. Adeu Rinpočhe měl jasnozřivé schopnosti a spatřil, že se mladý tertön ve skutečnosti účastní tance nebeských bytostí, jenž se odehrává v jeho vizi Padmasambhavovy čisté země — Čhoggjur Lingpa se prostě jen k tomuto tanci připojil. Adeu Rinpočhe přišel Čhoggjur Lingpovi na pomoc a řekl: „Nebijte ho! Má svůj vlastní styl, nechte ho být.“ Brzy poté požádal Čhoggjur Lingpa o povolení opustit klášter a Adeu Rinpočhe souhlasil: „Ano, můžeš odjet. Cestuj svobodně, kamkoli chceš a kde budeš bytostem užitečný.“ Před odjezdem daroval Čhoggjur Lingpa králi Nangčhenu sošku a požádal o koně a zásoby potravin. Král byl ale tvrdohlavý a vůbec nebyl nadšený z toho, že Čhoggjur Lingpa odjíždí. „Tento šílený mnich mi dal sošku Padmasambhavy, která není ani hliněná, ani kamenná,“ řekl král, aniž by věděl, že jde o jeden z nesmírně cenných termových předmětů, které už Čhoggjur Lingpa objevil. „Dejte mu starého koně a pokrývku pod sedlo.“ Protože král neprojevil dostatek vděčnosti, Čhoggjur Lingpa se už nikdy v Nangčhenu neusadil. Můj pradědeček neprošel žádným formálním studiem, a přesto ho později Starý Kongtul nazýval skutečným panditou, tedy velkým učencem.35 K této proměně došlo, když Čhoggjur Lingpa pobýval v přísném tradičním meditačním ústraní ve svém domě nad Karma Gönem v Khamu, které trvalo tři roky a dva týdny. Během tohoto pobytu v ústraní podle svých vlastních slov „mírně rozpletl význam tanter, výroků a pokynů“, čímž odkazoval ke třem vnitřním sekcím tanter: mahájóze, anujóze a atijóze.36

48

||

Část první. Duchovní kořeny

Čhoggjur Lingpa — odhalitel skrytých pokladů

Čhoggjur Lingpa nebyl pouze autentický tertön; jeho objevy jsou pro naši linii stěžejní. Byl reinkarnací prince Muruba, druhorozeného syna velkého krále Thisong Deucäna, který v Tibetu zavedl buddhismus. V dalším ze svých minulých životů byl Sanggjä Lingpou.37 Čhoggjur Lingpa „vlastnil“ sedm různých předání a často bývá počítán jako poslední ze sta nejvýznamnějších tertönů. Je považován za „světovládce všech tertönů“, částečně proto, že žádný jiný tertön neobjevil učení, které by obsahovalo Sekci prostoru dzogčhenu. Několikrát byla objevena Sekce mysli a všichni hlavní tertöni objevili Sekci pokynů. Pouze Čhoggjur Lingpa však předal Sekci prostoru. Proto jsou jeho


||

49

Tři sekce Velké dokonalosti považovány za nejvýjimečnější termu, kterou kdy objevil.38

Většinu příběhů o tom, jak Čhoggjur Lingpa objevoval termy, jsem slyšel od babičky. Jako jeho dcera byla v dětství svědkem těchto událostí. O mé babičce se vědělo, že nikdy nelže ani nic nezveličuje. Byla to naprosto pravdomluvná žena, nikdy se nevychloubala ani nikoho nepomlouvala. Vyprávěla mi, jak jednou Čhoggjur Lingpa objevil termu před zástupem lidí.39 „Můj otec často vytahoval termu v přítomnosti více než tisíce lidí. Musel to tak dělat, protože Tibeťané, především ti ze západní části Khamu, byli známí svou krajní nedůvěřivostí. Nevěřili slepě každému, kdo se prohlašoval za tertöna. V případě Čhoggjur Lingpy však nebylo o čem pochybovat, jelikož opakovaně odkrýval termy před početnými svědky. Smyslem veřejného odkrývání terem,“ pokračovala, „je zajistit úplnou důvěru, prostou pochyb a skepse. Nejedná se o žádný podvod — terma je objevena před zraky všech přítomných. Pokud by šlo jen o kouzelnický trik, nebylo by pak možné ukázat žádnou skutečnou, hmotnou termu, žádné vypodobnění probuzeného těla a řeči.40 Jinak ale nebylo nijak jednoduché lidi přesvědčit, že Čhoggjur Lingpa je ve skutečnosti poslem Padmasambhavy. Khampové byli ještě praktičtěji smýšlející lidé než obyvatelé středního Tibetu — byli daleko více podezřívaví. Nejskeptičtějšími z Khampů pak byli lidé z Derge. Nebylo prostě možné, že by jen tak věřili nějakému podvodníkovi, že je tertönem. Důvěřovali pouze tomu, koho osobně viděli, jak termu odhalí na veřejnosti. My takovéto odhalení nazýváme thomter, což znamená ,veřejná terma‘, terma odhalená před mnoha svědky. Když měla být nějaká terma objevena jako thomter, bylo nejdříve oznámeno: ,Bude veřejně odhalena terma!‘ A jak se zpráva o tom šířila, mnoho lidí se shromáždilo, aby se na to podívali. Tertön také zázračně obdržel ,popis umístění‘, něco jako klíč, jenž vysvětloval, kde přesně je terma ukryta. Takový text je k nalezení a vyjmutí termy nezbytný. Jakmile tertön obdrží tento popis umístění — svého mystického průvodce —, dokáže okem své mysli vidět rozvržení krajiny, polohu hor, údolí, skal, jeskyní a podobně. Toto vysvětlení obsahuje také popis ,znamení termy‘, určitého znaku, který umístil Padmasambhava či Ješe Cchogjal — může jít například o slabiku HÚM. Nalezištěm termy může být například

50

||


Lotosová koruna Čhoggjur Lingpy

skála nebo jeskyně, místo, které má podle popisu vypadat jako lev s vyceněnými zuby, želva nebo jiné zvíře určitého tvaru symbolizující povahu daného umístění. Znamení termy je pak možné najít na krku, mezi očima, v srdci nebo na jiné části těla daného zvířete. Popis umístění udává také správný čas k odhalení termy a podrobnosti o duchovi, který ji stráží. Někdy to bývají duchové tři: židag, nädag a terdag. Židag, pán země, je například Mahéšvara, který stráží celé Káthmándské údolí, zatímco nädag, pán místa, je například Tárábhir, jenž hlídá posvátné místo Táry, ženské formy buddhy, poblíž Nagi gönpy. Terdag,41 držitel termy, je konkrétní duch, jenž byl v době, kdy byla terma ukrytá, pověřen hlídáním.


||

51

Jak by mohl termu někdo ukrást? Například tak, že když Guru Rinpočhe termu ukrýval, mohli ho vidět ptáci nebo jiná zvířata, kteří pak věděli, kde je uschována. A v některém ze svých následujících životů by se mohli stát zloději termy. Příkaz tedy zněl: ,Nedovol zloději termy, aby ji vzal! Nenech ji padnout do rukou narušitelů samají. Nesvěřuj ji nikomu jinému než mému zástupci, zástupci Padmasambhavy!‘ Takto dostal ochránce již od Padmasambhavy pokyny, aby termu předal určenému tertönovi. Objevitel pokladu mu pak za to nicméně musel poděkovat, dát určitý druh úplatku. K tomu s sebou navíc musel přinést něco jako náhradu, buď učení, nebo nějakou drahocennost, například posvátný předmět. Nemohl termu vynést jen tak, jako zloděj, který uteče pryč s kořistí. Jakmile se rozšířila novina, že dojde k takové výjimečné události, samozřejmě se na to přišlo podívat mnoho lidí — a proč by také ne? Občas u toho bylo pět set či šest set lidí, jednou dokonce tisíc. Jindy ale byla u objevení termy jako thomteru přítomna jen malá skupinka, sestávající ze sedmi, jednadvaceti nebo více lidí. Při jedné takové příležitosti daroval Čhoggjur Lingpa strážci termy rituální nápoj a požádal o vydání termy. Pak nakreslil na povrch skály obrazec, ten se otevřel jako zadnice krávy, kámen se vyvalil ven a v dutině se nacházela terma. Když začal být vidět vnitřek, uviděli jsme, že je vyplněný třpytícím se duhovým světlem. Všimli jsme si také neobvykle krásné vůně, která jako by prostupovala celým údolím. Z místa se rovněž vysypalo velké množství jasně červeného prášku sindhúra. Čhoggjur Lingpa část tohoto prášku rozdal a lidé si ho vzali, aby je ochraňoval.“ Babička pokračovala: „Všichni pomalu opakovali prosbu ke Zrozenému z lotosu známou jako Spontánní splnění přání: Když předurčení lidé odhalují termy k prospěchu bytostí, já s odvážnou důvěrou čistých samají, bez váhání a pochyb, pokorně tě žádám, uděl požehnání, aby se všechna přání spontánně vyplnila!

Mezitím někdo poblíž nachystal stůl, pokryl ho přehozem z brokátu a na něj se drahocenné předměty položily. Termové předměty byly často při vynášení příliš horké na dotek a můj otec byl jediný, kdo je dokázal udržet. Některé byly ve skutečnosti tak horké, že brokát propálily.“42 Babička mi je po-

52

||


Jeskyně křišťálového lotosu — posvátné místo Tří sekcí

pisovala jako „předměty, z nichž ještě nevyprchalo teplo požehnání“. Někdy se to používá jako metafora, nicméně lidé se občas opravdu popálili. Jednou jsem na vlastní oči viděl tyto spálené kousky červeného a žlutého brokátu v truhle obsahující některé z posvátných předmětů Čhoggjur Lingpy. Poté, co velký tertön termu vyjmul, udělil všem požehnání. Vysvětlil také historické pozadí termy, jak a proč ji Padmasambhava ukryl, s jakým konkrétním záměrem, proč byla objevena zrovna teď, jaký prospěch přináší, obdrží-li lidé její požehnání, a tak dále. Babička vyprávěla: „Viděla jsem dav lidí, jak vzlykají naplněni důvěrou a oddaností, vzduch jako by celý hučel pláčem. Dokonce, i když byl člověk tvrdohlavý vzdělanec, veškerá skepse se rozplynula. Všichni byli zasaženi úžasem.


||

53

Po odhalení termy vložil Čhoggjur Lingpa do skalní dutiny náhradu. Pokud tam například původně byly dvě sošky Padmasambhavy, jednu z nich nahradil. Pokud byl termou svitek textů dákiní, napsaných jejich symbolickým písmem, nahradil ho jiným drahocenným předmětem. Nakonec dutinu zase uzavřel, někdy kameny, někdy dokonce skálu roztavil, jako by otvor zakrýval omítkou. Pokud Čhog gjur Lingpa nějakou skálu rozštěpil, lidé, kteří se tam později šli podívat, zjistili, že se povrch přirozeně, sám od sebe ,zahojil‘.“

Babička nebyla jediným mně známým člověkem, jenž na vlastní oči viděl Čhoggjur Lingpu nacházet termy. Jednou, když jsem žil v našem domě v Cchangsaru, přišel na návštěvu Päma Thinlä, jenž byl pomocníkem velkého tertöna. Poslední rok svého života strávil s námi a bylo mu kolem devadesáti let, když zemřel. Byl jsem mladý a zvědavý a vyptával jsem se ho na dny strávené s tertönem, a on mi vyprávěl vše, co si pamatoval. Tohle je jeden z jeho příběhů: „Jednou Čhoggjur Lingpa pobýval v malé vesnici na úpatí nádherné hory Karma a zde dostal příležitost odhalit takzvanou ,dobytčí termu‘. Věř tomu nebo ne, ale oznámil, že vynese skutečná zvířata! Ihned se kolem něj shluklo mnoho lidí a velmi rozrušeni se vydali po strmém srázu, jenž se tyčil po straně hory. V té době ještě neexistovaly zápalky a Lhagsam, kuchař Čhoggjur Lingpy, s sebou zapomněl vzít výbavu na rozdělávání ohně — pazourek a ocílku. Bez toho nemohl připravit čaj, a tak poslal svého pomocníka dolů do vesnice, aby ty pomůcky donesl. Všichni vesničané ale byli pryč — sbírali na úbočích divoké sladké hlízy doma —, a tak se vrátil s prázdnýma rukama.

54

||


Khala ronggo — místo, kde byl odhalen Thugdub

Zatímco pomocník mířil zpět nahoru, Čhoggjur Lingpa byl v plné práci ve svém stanu před skalní stěnou. Lidé už slyšeli, jak dobytek bučí a řve uvnitř hory. Znělo to, jako by zvířata měla každou chvíli skálu prorazit. Slyšeli to všichni — a někteří se dokonce báli, že budou ušlapáni.


||

55

V tu chvíli kuchařův pomocník zvolal: ,Lhagsame! Ty věci na oheň nemám! Ve vesnici nikdo nebyl!‘ Velký tertön to slyšel ze stanu a zeptal se: ,Co říkal? Zmizeli? Jsou pryč?‘ V nářečí Khampů totiž slovo pro výbavu na oheň, meca, a kuchařovo jméno, Lhagsam, mohou znít také jako výraz pro ,zmizet‘, ,být pryč‘. Když se na to Čhoggjur Lingpa ptal, hlasy zvířat postupně utichly. Čhoggjur Lingpa pak prohlásil: ,Drahocenné podmínky pominuly! Pomocník kuchaře to zpackal. Neměli bychom tu zůstávat. Sbalme se a pojďme pryč.‘ Všichni pak ve spěchu odešli. Nedali si ani misku čaje, jelikož nemohli rozdělat oheň.“

Babička mi jednou pověděla, proč se my v linii Čhoggjur Lingpy nemusíme bát místních duchů, jako jsou Gjalpo Pehar či Samtän Gangsar.43 Na jedné z cest Čhoggjur Lingpy do Lhasy vedoucích severní trasou zastihla jeho skupinu na širých pláních hrozná sněhová bouře. I poté, co hlavní bouře ustoupila, ještě asi týden padalo obrovské množství sněhu, a to jim bránilo pokračovat v cestě. Lidé se začínali bát o život. Byli už tak zoufalí, že začali pálit všechny hořlavé předměty, které našli — dokonce i dřevěné rámy svých sedel. Během nouzové porady někdo řekl: „Pořád máme před sebou dlouhou cestu. Ještě jsme ani nepřešli průsmyk. Co s námi bude? S tímhle sněhem se obávám toho nejhoršího. Požádejme tertöna o pomoc. To je naše jediná možnost.“ Předestřeli tedy tertönovi svoje obavy, ale on odpověděl: „Síly živlů z údolí a horští duchové se spojili, aby nás vyzkoušeli. Vysmívají se mi a naznačují, že nejsem držitelem linie Padmasambhavy. Ale nemějte obavy, jenom počkejte a uvidí se. Rozdělte praktikující na dvě skupiny: ngagpové by měli zůstat se mnou v mém stanu a mnichy by si měl vzít na starost Karmä Khänpo. Procvičujte si jógu tummo, dnes večer provedeme praxi mokrých bavlněných rouch. Jedině tak se s tím můžeme vyrovnat.“ Obě skupiny se tak ještě téhož odpoledne daly do praxe jógy a vytvořily tolik tepla, že lidé venku viděli, jak z obou stanů stoupají oblaka páry. O půlnoci se těžké sněhové mraky začaly protrhávat a ráno byla obloha vyjasněná, bez jediného cáru mraku. A nejen to — všechen sníh kolem stanu Čhoggjur Lingpy roztál, bylo vidět kameny na holé zemi. Na modré obloze se objevilo

56

||


slunce, přineslo krásné počasí, a sníh dál tál napříč planinou. Proudy vody se společně s roztátým sněhem vrátily do břehů. Čhoggjur Lingpa navrhl, aby tam ještě několik dní zůstali, a sníh přitom nadále tál. V určitou chvíli pak řekl: „Ještě pořád s nimi nejsem hotov. Samtän Gangsar, Ňänčhen Thanglha a někteří další duchové nás zřejmě ještě stále chtějí podrobit zkoušce. Samtän Gangsar tedy potřebuje dostat lekci. Připravte prosím velkou bílou tormu a přineste mi ji.“ To odpoledne, po prosbě k ochráncům, Čhoggjur Lingpa zahřál tormu, až se máslové ozdoby začaly rozpouštět a stékat po stranách. Mezitím, při pohledu na horu Samtän Gangsar — od níž duch odvozuje své jméno — všichni viděli, jak v dálce na vrcholku začal tát sníh a řinul se v proudech dolů po svazích hory. Následující ráno byly vidět velké plochy černé skály.44 Poté, co si Čhoggjur Lingpa podmanil Samtän Gangsara, bylo počasí po tři dny nádherně jasné a na obloze nebyl jediný mrak. V níže položených oblastech však tající sníh způsobil dost velkou povodeň.

Čhoggjur Lingpu na všech cestách doprovázelo mnoho učených a realizovaných mistrů. Jeho zářivá důstojnost a sféra vlivu byly srovnatelné s velkým Karmapou — dokonce i duchovní mistři mu sloužili jako pomocníci. Jedním takovým byl jógin Karpo Sabču, mistr v Šesti jógách Nárópy, obzvláště realizovaný v dovednosti rychlé chůze. Říkalo se, že dokázal zvládnout cestu z Khamu do Lhasy — která obvykle trvala dva měsíce — za jeden den a vrátit se zpátky s čerstvou zeleninou. Jednou, když byla moje babička ještě děvče, seděla před stanem velkého tertöna se svou matkou paní Dega.45 V dálce viděly, jak na koni přijíždí muž. Po nějaké chvíli uviděly starého plešatícího kočovníka odněkud ze severu se spletenými vlasy a nevraživým pohledem. Na sobě měl neobvykle krátký kabátec z kozí kůže. Jeho kůň byl albín s očima podlitýma krví. Takoví koně jsou vzácní a známí tím, že špatně vidí na sněhu. Běžně by návštěvník na znamení úcty seskočil s koně v dostatečné vzdálenosti od hlavního stanu. Tenhle muž však moji babičku překvapil a zamířil přímo ke stanu Čhoggjur Lingpy, kde sesedl, a aniž se podíval vlevo či vpravo, vešel dovnitř. Paní Dega řekla: „Viděla jsi toho nestoudného seveřana, jak vešel přímo do tertönova stanu? Skoro do něj vjel!“


||

57

„Díval se přímo před sebe, ani se nerozhlédl,“ komentovala to moje babička. „Neví snad, že by měl jít nejdřív za dönňerem?“ Dönňer je pomocník zodpovědný za přijímání hostů. Jelikož Čhoggjur Lingpa trávil čas vždy ve společnosti svých blízkých žáků, ženy se nemusely bát o jeho bezpečnost a už na divného návštěvníka dál nemyslely. Hleděly si svého. Velký tertön seděl uprostřed stanu na provizorním trůnu z kamene a dřeva sesbíraného v okolí tábora.46 Návštěvník se posadil přímo před něj a beze slova tam setrval. Pomocník Karpo Sabču nepojal žádné podezření a pohostil ho čajem. Přitom si pomyslel: „Tihle seveřané nemají žádný smysl pro etiketu, jak dobře víme. Podívejte se na tohohle neomaleného starého patrona! Je tak vlezlý, že ani nepočkal, až bude vpuštěn dovnitř.“ Karpo Sabču byl laskavý a také docela rád žertoval s lidmi. Sedl si vedle starého muže a začal mu láskyplně třít kolena. Poznamenal, jak jsou studená. Cizinec měl u pasu zakřivenou hůl. Karpo Sabču ji zkoušel z legrace chytit a dělal před starým nomádem šaška. V určitém okamžiku se zdálo, že Čhoggjur Lingpa a starý muž k sobě navzájem mluví posunky a mimikou obličeje. Velký tertön se pak najednou zhluboka nadechl, zvedl vysoko pravou ruku a zaujal určitou majestátní pozici. Cizinec ostře vykřikl a zničehonic zmizel — úplně se vypařil. Karpo Sabču se podíval ven, aby se ujistil, že nemá halucinace. Viděl ale, že beze stopy zmizel také kůň. Později během dne začalo být Karpo Sabčuovi špatně od žaludku. Jelikož byli blízcí žáci Čhoggjur Lingpy zvyklí svému učiteli říkat pouze o těch nejzávažnějších věcech, Karpo Sabču mlčel a potichu se odebral do kuchyně, aby pomohl s přípravou jídla. Ještě než se do toho však dal, začal cítit hlodavou bolest, jako by mu nějací kroutící se červi rozežírali žaludek. I když se už teď cítil nanejvýš zle, pořád nechtěl, aby o tom někdo řekl Čhoggjur Lingpovi. Postupně mu začalo být tak špatně, že si byl jistý, že umírá. Nakonec někomu pověděl, ať to velkému tertönovi řekne. Moje babička bolestný nářek Karpo Sabčua slyšela. Brzy zahlédla Čhoggjur Lingpu a dönňera, jak jdou do Sabčuova stanu. Připojila se k nim, aby se podívala, co se děje. U dveří sehnula hlavu a uviděla Sabčua, jak leží schoulený na posteli a svíjí se v bolestech. Čhoggjur Lingpa se mračil: „Určitě zemře. Kdo jiný by byl tak bláhový, aby se dotýkal démona a dokonce s ním

58

||


laškoval. Vzal dokonce do ruky jeho hůl a přišel tak o životní sílu.47 Není pochyb o tom, že už na tomto světě dlouho nezůstane.“ Ostatní pak velkého mistra prosili, aby — pokud to vůbec bude možné — něco pro záchranu života tohoto ubohého jógina udělal. Po chvíli nakonec Čhoggjur Lingpa zabručel: „Připravte venku obětiny na spálení, já se postarám o zbytek.“ Po chvíli Čhoggjur Lingpa vyšel ze stanu, vhodil do ohně trochu campy a foukl do něj. Karpo Sabču okamžitě přestal sténat. Jakmile už mu bylo dost dobře na to, aby mohl vstát, přikradl se zpátky do tertönova stanu a řekl mu: „Najednou jsem tady cítil bolest, a bylo to čím dál horší. Bylo mi tak špatně, že jsem se nemohl udržet na nohou. A pak to stejně rychle odešlo. Co to jenom bylo?“ „Ten starý muž, co za mnou dneska přišel,“ vysvětloval Čhoggjur Lingpa, „je ve skutečnosti jeden neblaze proslulý duch s dost velkými schopnostmi, který vzal na sebe lidskou podobu. V okamžiku, kdy ses dotkl jeho poutnické hole, byly tvé dny sečteny. Duch se mě zeptal: ,Nejsi poslem Padmasambhavy? Ve všech sněžných krajích Tibetu není nic, co bych potřeboval, žádná rada, kterou bych hledal. Mám velkou moc. Přesto mám jeden problém. Jsou tu dva další duchové, kteří mě nechtějí nechat na pokoji. Dráždí mě při každé příležitosti. Kdyby nebylo těch dvou, byl bych jedním z nejmocnějších duchů v celém Tibetu. Jak si je můžu podrobit? Pokud mi dáš nějaké užitečné pokyny, slibuju, že nebudu nikomu z tvé linie ubližovat ani ho obtěžovat.‘ Zeptal jsem se ho: ,Jsi ochoten si neustále nad hlavou vizualizovat gurua Zrozeného z lotosu ve formě slavného Podmanitele všech jevů a bytí, který bude velký jako palec?‘ Pověděl jsem mu, že pokud bude souhlasit, dám mu ty pokyny. Duch ale odpověděl: ,Ne, to rozhodně nejsem!‘ A tak jsem řekl: ,No, to je tedy podoba slavného Podmanitele všech jevů a bytí v celé kráse!‘ Ty jsi však pouze viděl, jak zvedám ruku. V tom okamžiku ten starý muž vykřikl a beze stopy zmizel. Než jsem ho ale zastrašil, vymohl jsem si od něj slib, že nikdy nebude obtěžovat mé nástupce, držitele linie ani jejich následovníky.“


||

59

25. Mistr v dutém kmeni

Dovolte mi, abych vám vyprávěl o výjimečném textu Světlo moudrosti. Tento zásadní text pocházející od Padmasambhavy je napsán jako poetická píseň. Jako manuál k praxi je sám o sobě mimořádně jasný. Světlo moudrosti je nesmírně rozsáhlé a obsahuje v podstatě všechny aspekty buddhistické stezky k probuzení. Starý Khjence jej popsal následujícími slovy: „Tento jediný svazek o velikosti mého předloktí má větší hodnotu než sto jačích nákladů plných textů.“ Tento kořenový text je doplněn rozsáhlým komentářem velkého Kongtula. Jeho dílo je skutečným pokladem mysli, výtečným odhalením, neuvěřitelně hlubokým a podrobně sepsaným — je poseto zkratkami, které vyžadují vydatné vyhledávání v mnoha dalších textech. Za mého mládí byl za člověka, za nímž stálo za to jít pro vyjasnění Světla moudrosti, považován výstřední mistr Džamdag. Na konci kořenového textu byli v několika odstavcích předpovězeni jedinci, kteří budou v budoucnu pracovat ku prospěchu dharmy a všech bytostí, a také to, jak přesně to budou dělat. Velký Khjence dokonce řekl, že Džamdag patří mezi ty, které Zrozený z lotosu před osmi sty lety předpověděl v samotném textu. V textu se také nachází popis konkrétních aktivit těchto předpovězených bytostí. „Tvým posláním,“ řekl Starý Khjence Džamdagovi, „je šířit tento text, jak to jen půjde.“ A tak Džamdag po celý život předával lung tohoto textu každému člověku, který za ním přišel — ať už ho o to žádal nebo ne. Jednou za ním přišel jeden muž prostě proto, aby mu projevil úctu tím, že mu tradičním tibetským způsobem daruje khatag. Džamdag muže požádal, aby se posadil, a pak mu ihned začal nahlas předčítat třiatřicet velkých listů textu. To zabralo nějakou chvíli a muž začal být nervózní a postěžoval si: „Ale já jsem jenom přišel, abych vám daroval khatag!“ „Pokud jsi nechtěl toto předání, neměl jsi sem chodit!“ vyhrknul Džamdag. „Teď seď a buď zticha!“178


||

263

Džamdag studoval u proslulých mistrů Khjenceho a Kongtula a byl nesmírně učený. Pomáhal Kongtulovi sestavit Pokladnici vzácných terem, sbírku nejvybranějších odhalení Padmasambhavy. Později u něj studovali někteří z největších lamů 20. století, včetně pozdějších reinkarnací Khjenceho a Kongtula. Předtím, než Džamdag zemřel, poslali Samtän Gjamccho a strýček Tersä jednoho nadaného khänpa, aby od starého lamy získal pokyny. Strýček Tersä mu dal dopis s následující žádostí: „Prosím, předejte svoji konkrétní linii vyjasnění Světla moudrosti tomuto učenému mnichovi, aby nezanikla.“ Tento khänpo, známý jako Džokjab, byl proslulý svou literární obratností. Později mi řekl, že to bylo díky tomu, že jako mladý studoval Letopisy zlatého věnce, rozsáhlou biografii mistra Zrozeného z lotosu. „Chodil jsem všude s tím svazkem na rameni a žádal jsem každého lamu, kterého jsem potkal, aby mi předal učení o jednotlivých pasážích.“ Takto se stal velmi zběhlým v buddhistických učeních.179 V době, kdy se Džokjab vydal na cestu za Džamdagem, bylo Džamdagovi osmdesát tři let. Žil spokojeně v dutině tvořené kořeny obrovského stromu, na samotě vysoko v horách. Starý mistr nedokázal sedět rovně, jelikož se mu páteř věkem ohnula. Džamdag byl nejen na tibetské poměry neobyčejně starý, ale měl i dosti osobité způsoby. Kolem krku nosil velký bavlněný bryndák, protože obvykle slintal, a nikdy nesmrkal, z nosu mu volně teklo. Bylo mu úplně jedno, co si lidé myslí o jeho vzhledu. Byl to opravdový jógin. Nenosil košili a přehoz vysvěceného praktikujícího — jen kabátec vyrobený z cárů staré ovčí kůže, z vnější strany pospojovaný různými druhy látek. Jednou z nich byl velký kus vybraného brokátu se zlatým dračím vzorem. Podle všeho si tento vzorek jemného hedvábí přišil na svůj potrhaný šat poté, co mu jej někdo daroval, ač ho to stálo několik hořkých poznámek správce nedalekého kláštera, který nerad viděl, když takový kvalitní brokát takhle přišel nazmar. Džokjab podnikl náročnou cestu — několik týdnů pěšky a na koni — do Džamdagovy poustevny. Doprovázel ho přítel, inkarnovaný lama. Když ale konečně dorazili na místo, Džamdagova první slova zněla: „Před třemi lety jsem započal celoživotní ústraní.“ Tím myslel, že se zavázal zůstat v ústraní až do smrti. „Už neučím,“ pokračoval. „Jsem na to přespříliš starý. Prosím, nezlobte se.“ Džokjab a jeho přítel se nezlobili, ale byli velmi rozrušení. Být takto odmítnutí, obzvláště po tak dlouhé cestě, bylo velkým zklamáním. A tak

264

||

Část druhá. Raná léta

trvali na svém. Džamdagova jediná odpověď byla, že mají znovu přijít zítra ráno. Následujícího rána starý lama řekl: „Mé tělo už není tak silné, jak bývalo. Co s tím mohu dělat? Prosím, nezlobte se. Ale přijďte znovu zítra ráno.“ Džokjab a jeho přítel byli bezradní, ale vlastně s tím nic dělat nemohli. Dalšího rána Džamdag vytáhl dopis strýčka Tersäho a přiložil si ho na vrcholek hlavy na výraz úcty. Mluvil slabým hlasem: „Ajaj! Jsem příliš starý na to, abych učil, ale tohle je dopis od inkarnace syna velkého tertöna. Nikdy jsem se s tertönem osobně nesetkal, ale byl jsem žákem jeho syna Wangčhog Dordžeho. Tohle je příkaz od jednoho ze synů Čhoggjur Lingpy, takže ho musím splnit. Pokud bych to neudělal, porušil bych posvátný závazek ke svému mistrovi.“ Pak slabě zakroutil hlavou a dodal: „Ale dneska už je toho na mě moc. Přijďte znovu zítra.“ Následujícího rána — to byl čtvrtý den — vyndal Džamdag dopis znovu, ještě jednou si ho přečetl, přiložil si ho na vrcholek hlavy jako předtím a zopakoval, co řekl posledně. A pak dodal: „Ajaj! Říká se, že ten, kdo poruší guruův příkaz, půjde jistě do Pekla vadžry. Musím vám v každém případě toto učení předat, ale upřímně, dneska je už to na mě příliš.“ A u toho pro ten den zůstalo. Džokjab se ráno vrátil, tentokrát ozbrojen tradičním diskem na mandalu, který se používá při žádosti o učení. Zatímco odříkával žádost, starý mistr opatrně vytáhl dopis, přečetl si jej, pozvedl ho k hlavě a znovu řekl: „Musím uposlechnout příkaz svého gurua, ale pro dnešek už je toho na mě moc. Vraťte se zítra.“ Takhle to pokračovalo každé ráno, jako hodinky. Asi po měsíci toho začal mít Džokjabův společník dost. „Vím, že jsme sem přijeli na příkaz Samtän Gjamccha a Tersä Tulkua, ale tenhle děda sotva mluví. Kromě toho si nejsem jistý, jestli není senilní. Jeho životní energie jsou tak vyčerpané, že se mu tělo samo od sebe bortí. Jak nás bude kdy schopen učit? Podívej se, jak jí, polovina jídla mu padá na prsa! Na jeho košili vidíš, co jedl během několika posledních dnů. Stalo ze z něj dítě! Nevidím smysl v tom tady déle zůstávat.“ Mladý Džokjab přesto svého přítele přesvědčil, aby ještě setrval — a dny dál ubíhaly beze změny. Starý lama občas okamžitě poté, co zamumlal „Dneska už je toho na mě příliš“, prostě usnul. Když ve stejném duchu uběhly tři měsíce, společníkova trpělivost se vyčerpala. „Co jsem říkal! Je naprosto nesmyslné se tady dál ochomýtat. Ten


||

265

starý lama nás nikdy nebude schopen nic učit. Sotva mluví! Upřímně řečeno, pochybuju o tom, že mu ze života ještě mnoho zbývá. Nemyslím, že bychom neuposlechli přání našeho učitele, pokud bychom teď odjeli. Koneckonců jsme to těžce zkoušeli po celé tři měsíce.“ „Udělej, jak myslíš, ale já neodjíždím,“ odpověděl Džokjab. „I kdyby to trvalo rok, zůstanu. Jak mohu neuposlechnout mistry, jako je Samtän Gjamccho a Tersä Tulku?“ Ještě šli naposledy společně za Džamdagem, ale byla to ta stejná stará pohádka. Nakonec se Džokjabův společník omluvil. „Ajaj!“ řekl starý lama. Neřekl, že má odjet, ani že má zůstat. Prostě jen ještě několikrát zopakoval „Ajaj!“. A tak mu tulku daroval khatag jako formální gesto rozloučení a vydal se na cestu domů.

Poté, ač Džamdag stále učení Světla moudrosti nepředal, se situace ve skutečnosti zlepšila. Džokjab znal zpaměti jiný text, který znal i Džamdag — Guhjagarbhu, tedy Tantru o podstatě tajemství, nejdůležitější ze všech tanter Staré školy tibetského buddhismu. Ti dva ji neformálním způsobem podrobně probírali následující tři měsíce. Džokjab měl příležitost nechat si vyjasnit mnoho obtížných bodů, a stal se tak v této tantře dosti učeným. „Když se na ty měsíce dívám zpětně,“ řekl mi Džokjab, „vypadalo to, jako bychom spolu jen tak diskutovali, ale ve skutečnosti jsem obdržel ohromné množství podrobných pokynů k této vzácné tantře.“ A tak se zabydleli v pravidelné rutině. Každé ráno okolo deváté mistr řekl: „Je čas jít se vyčůrat. Nepůjdeš taky? Půjdu napřed, ale přines na slunce můj polštář.“ Džokjab vzal velký polštář — na kterém Džamdag sedával i spával — a položil ho na menší louku poblíž. Poté, co si ulevil, přišel starý mistr zpátky, žuchnul sebou na polštář a dalších několik hodin tam prostě ležel. „Teď se určitě nevrátí do stromu až do oběda,“ říkal si Džokjab. Starý jógin tam lehával na zádech a s očima doširoka otevřenýma se díval na oblohu, až dokud nebyl čas jíst. V poledne jeden malý mnich oznámil, že oběd je připraven. Takhle to probíhalo den co den.

266

||


Každý den za soumraku, bez výjimky, Džamdag prováděl krátký rituál podmanění a házel tormu symbolizující zbraň směrem na východ. „Rinpočhe, proč tohle každý den děláte?“ zeptal se ho Džokjab. „Ach!“ vysvětloval mistr, „ze země na východě povstane zlá síla. Zcela a naprosto zničí Buddhovy nauky v této sněžné zemi Tibetu a zanechá ji v černočerné temnotě. Tu sílu nelze zastavit, ale už jen pokusit se o to přináší více užitku, než kdybych stokrát odříkal obřad pro pokojné a hněvivé buddhovské formy a zapálil deset tisíc máslových lamp. Když hážu tuhle tormu, představuji si, že zasahuji démona přímo do hlavy. To však nepomůže, tohoto démona nemůže zahnat nikdo. Přesto už jen tím, že to budu zkoušet, nashromáždím velké zásluhy a očistím překážky na cestě k probuzení.“ Tu historku jsem slyšel od Džokjaba jako mladý a říkal jsem si, že tahle část je nějaká divná — v té době jsem totiž ještě neslyšel o Mao Ce-tungovi.

Teď už uběhlo šest měsíců, tři, kdy se nedělo nic, a tři, kdy probíhala konverzace a kladení otázek. Pak Džamdag nakonec začal Světlo moudrosti učit a několik dní strávil u samotného názvu. V učení pokračoval dalších šest měsíců, aniž by vynechal jediný den, a pokryl každičký detail v textu. Kdekoli velký Kongtul napsal ve svém komentáři „a tak dále“, Džamdag upřesňoval, kterou knihu je třeba v klášterní knihovně vytáhnout a na které stránce je možné danou informaci najít. A ani jedinkrát se v tom nemýlil. Jakmile se s učením o Světle moudrosti začalo, Džokjab občas navrhl: „Proč se nepřestěhujete do kláštera? Práci, kterou musíme udělat, bychom dokončili daleko jednodušeji. Je pro mě dost namáhavé nosit knihy z knihovny celou dobu tam a zpátky.“ Džamdag odpověděl: „Po celý život jsem nikdy nežil v žádné budově. V tomhle dutém stromě je mi velmi útulně. Pokud ty a jiní lamové chcete žít v klášteře, tak klidně do toho.“ Během doby, kterou s Džamdagem strávil, viděl Džokjab mnoho lidí, kteří Džamdaga přišli navštívit, včetně významných lamů a bohatých mecenášů. Často dávali Džamdagovi dary, i velice drahé předměty a peníze. Starý mistr však v souvislosti s těmito dary naprosto nic nepředstíral. Pokud byl nějaký předmět opravdu krásný, zvedl ho a řekl: „Jé, to je pěkný dáreček! Moc vám děkuju!“


||

267

Poté, když ten člověk odešel, se bez ohledu na to, co dostal, prostě otočil a vhodil to do bedny za svým místem k sezení. Byly v ní velké kusy sušeného masa, množství tyrkysu, pytlíky se sušeným sýrem, pytle s campou, kousky korálů nevyčíslitelné hodnoty — všechno smíchané dohromady. Nikdy se na darovanou věc nepodíval dvakrát. Džokjab si povšiml, že se jeden z návštěvníků neodvažoval vejít dovnitř. Byl to žebrák a zdálo se, že nepřišel poprvé. Místo toho prostrčil hlavu oknem. „Rinpočhe. Dal byste mi prosím nějakou almužnu?“ Pokaždé, když žebrák přišel, se Džamdag natáhl za sebe, strčil ruku do krabice s dary, a aniž by se díval, něco vytáhl a podal mu to oknem s hlasitým: „Tady máš — ať je ti k užitku!“ Jednoho dne šel kolem jeden správce kláštera a zahlédl, jak žebrák zrovna odešel s nádhernou zlatou soškou. Rychle se vydal k dutému stromu a začal si stěžovat. „Rinpočhe, nemůžete jen tak rozdávat věci, jako je tato. Všechno by se mělo nejdříve spočítat a ocenit. Teprve pak můžete dát někomu, jako je tenhle člověk, něco vhodného.“ „A jéje!“ odpověděl Džamdag. „Chcete ocenit neocenitelného Buddhu. Já to udělat neumím.“ Na to správce nedokázal odpovědět. Džamdag se otočil k Džokjabovi a řekl: „Chudáci. Jsou ke mně ve skutečnosti velmi laskaví. Nemohu jim tohle zazlívat — musí pokrýt potřeby kláštera. Nejdříve správce přišel a řekl, že chce polovinu všech darů, které dostanu. Řekl mi, že rozšiřují budovy a mají mnoho výdajů a já toho tolik nepotřebuji, protože pouze praktikuji. Souhlasil jsem a polovinu jim přenechal. Podle všeho se nakonec ukázalo, že toho bylo docela hodně. Teď si asi myslí, že dary, které dostávám, už jsou jejich, a chtějí je spočítat, aby si byli jisti, že dostávají svůj podíl. Nabídli mi v klášteře místnost, ale vždycky jim říkám, že jsem prostě stařík, co žije ve stromě. Jsem tady šťastný,“ dodal se smíchem, „ale pokud chtějí žít v klášteře obklopeni vybranými sochami a spoustou pozlátka, nechme je — pokud je to činí šťastnými.“

Džokjab ve snaze získat tato učení strávil s Džamdagem celý rok a vrátil se s obrovským svazkem poznámek. Protože mu během pobytu došel papír, uchýlil se k psaní poznámek na březovou kůru. Když se Džokjab vracel ze

268

||


své mise, vypadalo to, jako kdyby nesl hromadu dřevěných úlomků. Jakmile náklad rozbalil, viděli jsme, že na každém kousku kůry je malé číslo. Samtän Gjamccho mu uložil, aby je všechny přepsal ve správném pořadí, což zabralo několik měsíců. Džokjabovy poznámky rozšiřovaly zkratky a odkazy, které se nacházely v textu, a objasňovaly obtížné body. Nakonec je uspořádal do jednoho pozoruhodného svazku, který se teď hojně využívá pod názvem Postranní ozdoba ke Světlu moudrosti. Džokjab občas vtipkoval: „Tyhle poznámky jsou opravdovým depozitářem, jenž udržuje v mé mysli učení Světla moudrosti jasné a živé. Bez nich bych nebyl schopen podat podrobné vysvětlení. Za vše vděčím Džamdagovi.“ V jeho hlase byl lehce skleslý tón, jelikož získávání těchto učení pro něj nebylo snadným obdobím. Džokjab mi později předal rozsáhlý soubor učení o Světle moudrosti během šesti měsíců.180 Samtän Gjamccho považoval tato učení za tak důležitá, že se jich účastnil i on. Džokjab učil tak, že nejdříve prošel kořenové verše od začátku do konce a poté je učil ještě jednou včetně komentářů. Při druhém čtení také doplnil každou poznámku, kterou obdržel, všechny na patřičných místech. Bez nich by i ten nejvzdělanější učitel měl potíže všechny odkazy dohledat.


||

269

29. Setkání se znamenitým učitelem

Ve středním Tibetu jsem měl příležitost setkat se ještě jednou s Karmapou. Vydal jsem se do Cchurphu a zůstal tam dva týdny. Pak jsem po několika dnech strávených ve Lhase zamířil přímo zpátky do Khamu. Po návratu do Nangčhenu jsem převzal zodpovědnost za Lačhab gönpu. Navzdory tomuto závazku jsem se snažil utnout všechny záležitosti, do nichž jsem byl zapletený, a odebrat se na tři roky do přísného ústraní. Můj otec se staral o klášter a během mé nepřítomnosti zemřel. Byl jsem v meditačním ústraní celkem tři roky, i když jej přerušila nestálost doby.195 Během tohoto období jsem k nám pozval Kjungtul Kargjama, drahocenného mistra, jehož považuji za jednoho ze svých důležitějších učitelů a kořenových guruů. Kjungtul měl velké, krví podlité oči a tmavou kůži. Byl také nesmírně mírný a laskavý. Byl úžasný a cítím vděčnost, že jsem poznal tak realizovaného mistra — udělal dojem na každého, kdo se s ním setkal. Své poznání získal tak, jako kdyby to byla jeho druhá přirozenost. Byl nesmírně vzdělaný, obzvláště ve filozofických spisech. Měl jsem dojem, že neexistuje otázka ohledně praxe, na niž by neměl hlubokou odpověď. Nikdo neví, jak se mohl tak rychle stát natolik učeným, ale už ve věku třinácti let předal velkému shromáždění lung a vysvětlení celého Kandžuru. Všichni žasli, jak může takové dítě tak jasně vysvětlit Buddhova slova. Už tehdy se očekávalo, že se z něj stane mimořádný mistr. Dohlížitelé z jeho kláštera s ním zacházeli zvláštním způsobem, až jednou ve skrytu noci utekl do Derge, kde žil s Barwä Dordžem, mistrem, jenž byl žákem velkého tertöna.196 Bylo mu v tu dobu teprve šestnáct let. Barwä Dordže ho vřele přijal a poskytl mu vedení i esenciální pokyny. „Jsi skutečně dokonalou bytostí,“ řekl mistr svému mladému žákovi. „Jen cestuj po Derge — nemusíš se vydávat nikam jinam.“ Pak mu Barwä Dordže dal seznam nejdůležitějších mistrů, které má navštívit. Kjungtul vykonal cestu pěšky, oblečený jako žebrák, a nesl si pouze hůl a tlumok. Šel nejdříve do Palpungu, kde se setkal s velkým učencem Taši Özerem a obdržel mnoho učení. Taši Özer se ho zeptal, odkud pochází, a on odpověděl, že z kraje Khjungpo. Po jeho odchodu Taši Özer řekl: „Určitě


||

293

je tulkuem, říkejme mu tedy Kjungtul — tulku z Kjungpo,“ a to jméno se uchytilo. Později se Kjungtul vydal do čtyř hlavních klášterů školy Ňingma v Khamu — do Žečhenu, Dzogčhenu, Kathogu a Paljulu — a povedlo se mu setkat se s každičkým velkým mistrem, včetně slavného Khänpo Ngagčhunga. Cestou zpátky znovu navštívil Palpung, kde z něj byl velký Situ tak ohromený, že z něj udělal na dobu devíti let mistra v tamním centru pro meditační ústraní. Během této doby měl Kjungtul mnoho vizí a mimořádných snů, a také další znaky dosvědčující to, že byl tertönem. Byl schopen snadno zapisovat jednu praxi za druhou, ponechával si však tyto termy v tajnosti a odmítal je zapsat bez Karmapova souhlasu. Nakonec požádal Situa o povolení odejít a vrátit se do své domoviny Nangčhenu. Ani tam nicméně nespočinul, jelikož cítil silnou potřebu setkat se s Karmapou. O mnoho let později mi Kjungtul řekl: „Karmapa mohl rozhodnout, zda jsou moje poklady mysli pravé. Pouze on mohl potvrdit tertöna a říci, zda budou termy prospěšné. Mohl bych toho zapsat o mnoho víc — to, co může vytrysknout z neomezeného prazákladu, nemá konce.“ Jedinou termou, kterou Kjungtul v té době zapsal, byla neuvěřitelně krásná sádhana ke Třem kořenům. Ale než se dostal do Cchurphu, velký Karmapa opustil své tělo, takže od něj pověření nikdy neobdržel.197

V Cchurphu se Kjungtul setkal se Samtän Gjamcchem, jehož zarmoutilo, že z jakéhosi karmického důvodu nebyl schopen Karmapovi předat odkaz Tří sekcí Velké dokonalosti — Sekci mysli, Sekci prostoru a Sekci pokynů. A teď ho o tato zmocnění opakovaně žádal Džampal Cchulthim, jeden z hlavních Karmapových žáků. Kjungtul si přál toto předání také získat, takže mu Samtän Gjamccho řekl: „Dobře, pokud se tedy také účastníš předání odkazu Tří sekcí, musíš využít svůj um i znalosti a sepsat příručky ke zmocnění.“ Kjungtul souhlasil, že pomůže, a povedlo se mu napsat postup zmocňovacího obřadu k Sekci mysli.198 Samtän Gjamccho zmocnění předal v Lotosové pevnosti garudy, proslulém centru pro meditaci v ústraní nad Cchurphu. V průběhu předávání Kjungtul sepisoval k tomuto obřadu podklady a přitom spolu mohli probírat mnoho jemných detailů. Díky Kjungtulovým rozsáhlým znalostem zabrala

294

||


příručka k první sekci celý svazek. Má-li mistr nesmírně rozsáhlé znalosti, stává se, že by mohl psát donekonečna. Krátce po začátku zmocnění dorazil i mladý Düdžom, bez doprovodu sluhů a stoupenců a bez jakéhokoli majetku. Jelikož pocházel z kraje Pämakö, začínal být slavný pod jménem Päkö Düdžom. Byl to ngagpa, měl dlouhé vlasy a nosil bílou suknici. Také on požádal o některá zmocnění a připojil se k ostatním. Postavil si na louce malý stan a zdržel se devatenáct dnů.199 Düdžom se také nabídl, že Kjungtulovi s příručkou ke zmocnění pomůže a že k ní napíše poznámky. Psal stručně a ke konci každého zmocnění vždy srovnal krok. Kjungtula se pak zeptali, jak dlouho mu bude trvat, než příručku dokončí. „Pokud to zestručním, zabere to čtyři měsíce, jinak to nejspíš bude tak na rok,“ odpověděl. Düdžom se tomu podivil. Kjungtul ale příručku ke zmocnění psal tak podrobně a propracovaně, že ji nakonec ani nedodělal, a jejich společné úsilí nebylo dokončeno. Kjungtul řekl, že se tam nechce zdržovat až do doby, než vše dopíše, a tak odjel a odvezl si podklad svého textu pro zmocnění zpět na Pevnostní vrch.200 Na tento příběh jsem myslel, když jsem se později s Kjungtulem setkal a požádal ho, zda by mi půjčil svůj text, abych si to mohl přečíst. Byl to malý a nádherně napsaný svazek, ale bohužel musím říct, že zřejmě příliš zaběhl do podrobností — byl nesmírně učený a napsal dodatky ke všem řádkům zmocnění k Sekci mysli. Bylo to také úžasně hluboké, pokud by ale takto pokračovali, samotná Sekce mysli by vydala na obrovský svazek. Kjungtul připustil, že mu tehdy Samtän Gjamccho řekl: „Je skvělé, že dokážeš takto psát, ale pokud bych měl předávat zmocnění s tak přesnými detaily, trvalo by to pokaždé rok. Nemám čas pobývat v Cchurphu celý rok!“201 Po přečtení toho textu se moje důvěra v Kjungtula prohloubila. Jeho úvodní vysvětlení v příručce ke zmocnění bylo tak propracované a dokonalé, že překonalo vše, co jsem kdy četl. Nebylo to tak, že by se to Samtän Gjamcchovi nelíbilo — právě naopak. V tu dobu také Kjungtul sám řekl: „Velmi pochybuji, že z mého úsilí v této věci něco bude.“ A měl pravdu, příručky k Sekci mysli a Sekci pokynů už nikdy nenapsal.


||

295

V Khamu pak Kjungtul začal být proslulý jako tertön, a jelikož patřil k dlouhé linii ngagpů, našel si partnerku. Byl také stále častěji žádán, aby předával učení a zmocnění. Dvakrát předal celou Pokladnici vzácných terem.202 I můj otec se stal jeho dobrým přítelem, když od něj přijímal zmocnění Sta čö. Samtän Gjamccho k němu také přistupoval s hlubokou úctou. Jak jsem se už zmínil, pozval jsem Kjungtula do cchangsarského kláštera, aby předal transmise k Velké dokonalosti, zvané Přímo odhalená realizace — učení, jimž prokazoval tu nejhlubší úctu —, a do Lačhabu, aby předal Sebrané tantry Ňingmy ve zvláštní komentované edici. 203 Takto s námi strávil tři měsíce. Často jsme společně odpočívali a vedli zajímavé rozhovory. Občas se zmínil o tom, že musí odjet, že chce jet do Pämaka. Žádal jsem ho však, aby svůj odjezd v zájmu Buddhových učení a cítících bytostí odložil. Pokaždé mi odpověděl: „V pořádku, nemám s tím problém. Koneckonců v tom není rozdíl.“ A pak se zdržel déle. Jednoho dne z ničeho nic opustil své tělo. Když se teď zpětně dívám na ty časy a na to, co se odehrálo během několika následujících let po jeho smrti, myslím si, že jasně věděl, co mělo Tibet i Kham potkat, i když se o ničem nezmínil.

Měl jsem to štěstí, že jsem od Kjungtula obdržel tříměsíční instrukce ke Světlu moudrosti. Kjungtul pobýval v jeskyni, která byla propojena s malým pokojem s oltářem. Ráno sedával venku na slunci a vychutnával si jedno ze svých oblíbených jídel: hrachovou polévku. Nakonec misku vylízal, odložil ji na stranu a vypadal čerstvě a spokojeně. Jednoho rána jsem sebral odvahu a řekl: „Prosím, vyučujte mě Pokladnici dharmadhátu.“ „Hm, hm,“ odpověděl, „chceš, abych ti ji přečetl?“ „Ne jenom přečetl, chci, abyste ji vysvětlil.“ „Hm, hm, zdá se, že v dnešní době nic není nemožné,“ odpověděl, a pak zavtipkoval o jednom obyčejném lamovi, který vyučoval laickou ženu hlubokou realizaci Longčhenpy; mluvil o tom tak, jako kdyby ten lama byl neotřesitelný mistr vadžry a naléval dharmu podobnou nektaru kvalifikované dákiní v Paláci lotosového světla. Nakonec vybuchl smíchy.204

296

||


Ta žena byla ve skutečnosti moje teta, která nedávno požádala o totéž učení jednoho žáka Dzongsar Khjenceho na Pevnostním vrchu, což z nějakého důvodu Kjungtulovi přišlo hrozně legrační. Pohrával si s výrazem pro samsáru, který znamená „sféra možností“, a řekl: „To pouze ukazuje, že nic není nemožné.“ To vše byl pouze způsob, jímž chtěl Kjungtul poukázat na to, že vyučovat hlubokou Pokladnici dharmadhátu není snadný úkol. Požádal jsem ho o to znovu další ráno, na což mi odpověděl tím samým příběhem a znovu se rozesmál.

Během pobytu Kjungtula u nás za ním často chodili lidé pro pokyny týkající se znalosti podstaty mysli. Přišel také jeden mladý meditující a podle tradice vyložil svůj prožitek. V jednom okamžiku Kjungtul řekl: „Přijde mi, že bys měl prostě dovolit základnímu prostoru a vědomí, aby se smísily.“ „Dobře, Rinpočhe,“ odpověděl ten mladý muž, „ale jak velký má ten prostor být?“ Kjungtul s vážnou tváří odpověděl: „Ach ano, ano! Smíchej ho s jakoukoli velikostí, co ti bude vyhovovat; tak to bude dobře.“205 Mladík byl nicméně vytrvalý a řekl: „Rinpočhe, prosím, dejte mi skutečné meditační pokyny k podstatě mysli!“ „Ach ano, ano,“ odpověděl, stále s vážnou tváří. „Zdá se ale, že jsem sám ty pravé pokyny neobdržel.“ Bylo nicméně vidět, jak se mu v očích třpytí smích.

Několik let předtím se v nätänském klášteře, kde Kjungtul předával Pokladnici vzácných terem, zastavil Dzigar Kongtul. Bylo to při cestě domů ze Zurmangu, kde proběhlo předávání zmocnění k Novým pokladům. Stali se velmi blízkými přáteli. Později jsem měl příležitost pokládat Dzigar Kongtulovi otázky a náš rozhovor se často stáčel k životům velkých mistrů. Občas jsme jen tak odpočívali a hovořili, dokud ptáci brzy ráno nezačali zpívat, a já si uvědomil, že jsme úplně zapomněli na spánek.


||

297

Jednou z věcí, se kterými se mi Dzigar Kongtul svěřil, bylo toto: „Kjungtul je dnes v celém Tibetu a Khamu pravděpodobně největší mistr. Studoval jsem mnoho textů u různých dobrých mistrů, ale když jsme s Kjungtulem diskutovali o jakémkoli tématu, ať už to byla filozofie nebo některá z vědních disciplín, znal jsem některé detaily lépe než on, kromě jediného: přišlo mi, že zná podrobnosti o životě každičkého mistra v této Zemi sněhu. Když jsme se potkali o dva roky později, už jsem toho znal tolik jako on, on však věděl kupodivu o životech mistrů zase daleko více přesných podrobností. A o rok později mi znovu přišlo, že toho ví ještě více než předtím.206 Nemám zdání, kde se všechny ty podrobnosti dozvěděl. Pokud by pocházely jen z obvyklých životopisů mistrů, znal bych je také. Nakonec jsem se ho musel zeptat: ‚Odkud tohle znáte? Víte daleko více podrobnosti než minulý rok.‘ Kjungtul se jen zasmál a řekl mi: ‚Všechny jejich životy vystupují přímo z širého prazákladu jako nekonečné vlnky na povrchu velkého jezera.‘ To bylo vše, co řekl.“ Dzigar Kongtul pokračoval: „Co se mě týče, nemyslím, že mezi Kjungtulem a velkým Marpou z linie Kagjü existuje nějaký rozdíl, ani jako vlásek tenký — samozřejmě kromě toho, že Marpa byl odborník na sanskrt. Když čtu o Marpovi Překladateli, vidím, že můj učitel Kjungtul má srovnatelně obrovský vhled a schopnosti. Co se týče vhledu do tanter a esenciálních pokynů, nemyslím, že bych dostal lepší učení, i kdyby měl ke mně Marpa přijít osobně. Není mezi nimi ani špetka rozdílu. Víme, že Marpa měl dosáhnout uskutečnění, ale není pochyb, že tento muž je také realizovaný. Kjungtul je opravdový skrytý jógin — a skutečnost, že to skrývá, na tom vůbec nic nemění. Jeho jasnovidné schopnosti jsou jasné a přesné. Co se mě týče, nevím o tom, že by v této části světa byl lepší mistr.“ Pokud to říkal učitel takového kalibru a bystrosti jako Dzigar Kongtul, nebylo to jen tak obyčejné tvrzení. Síla jeho řeči byla neuvěřitelná. Každá věta, kterou pronesl, k člověku pronikala naprosto nerušeně jako meč vodou. Když přišlo v této části Khamu na debaty ať už o sútrách či tantrách, nikdo se mu nevyrovnal. Byl také odborníkem na přísloví a ustálená slovní spojení, a když je spojil s filozofickými argumenty, každý oponent oněměl. Bylo těžké najít tak erudovaného mistra, jako byl on. Přesto se po Kjungtulově smrti se mnou podělil o tato slova velké chvály.

298

||


Ta řeč měla zvláštní váhu, neboť Kjungtul byl z Nangčhenu, a ne z Derge, které bylo učenými mistry proslulé. V dějinách Nangčhenu bylo velmi málo velkých učenců. Ve skutečnosti Starý Khjence jednou po návštěvě Nangčhenu řekl: „Mniši tam ani nevědí, jak správně nosit roucha. Nahazují si je na sebe tak, že vypadají, jako by měli na zádech nějaký náklad.“ Vezmeme-li tedy v úvahu Kjungtulův původ, staví ho Dzigar Kongtulova chvála ještě výše. A přesto i tento velký mistr zemřel.

Během času, který jsme spolu strávili, mi Kjungtul vyprávěl docela dlouhou řádku příběhů, z nichž mnoho pocházelo od Taši Özera z Palpungu, jenž byl žákem tří velkých mistrů — Khjenceho, Kongtula a Paltula. Ti byli v mládí spolužáky v klášteře Žečhen.207 Paltul pocházel z kraje Golog, země ctnostných kočovníků z vysočiny. Jeho rodina byla chudá nebo žila příliš daleko, aby mu poskytovala pořádné zaopatření, takže mu často docházely zásoby. Khjence byl na druhou stranu docela zajištěný díky otci, šlechtici z bohaté a mocné rodiny. Kongtulova rodina žila poblíž a také se jí dařilo dobře. A tak Paltul často jedl zbylé kuličky campy z talířů svých kamarádů. Po jídle Paltul uléhal a zakrýval si hlavu svým mnišským přehozem. Když mu Khjence s Kongtulem říkali, že by měl místo ležení studovat, Paltul odpovídal: „Proč studovat? Není člověk jen někdo, kdo dokáže poslouchat a mluvit? Jediné, co musím dělat, je opakovat, co řekl učitel. Tak proč si dělat starosti?“ Pokud byl Paltul vyzván, aby vysvětlil téma z předchozího dne, zopakoval je téměř slovo od slova a skoro lépe než sám učitel. Kongtul byl sice nejpilnějším studentem a Khjence se zdál být inteligentnější, Paltul však neměl naprosto žádná omezení.

Paltul jednou řekl Taši Özerovi: „Můj synu, teď by ses měl stát asketou. Žij jako syn hor: nos mlhu jako roucho a ponech si jen prostý kabátec z ovčí kůže. Choď pěšky pouze s poutnickou holí a zanech ježdění na koni. Opusť všechny povinnosti a žij jako Milaräpa!“


||

299

Taši Özer souhlasil, rozdal všechen svůj majetek a začal žít jako žebravý mnich. Takhle jednou přišel do Dzongsaru, kde sídlil velký Khjence. „Přijel slavný učenec Taši Özer,“ ohlásil pomocník, „a zdá se, že je teď žákem Paltula.“ „Dejte ho do mnišské ubytovny,“ odpověděl Khjence. Uběhl celý týden a nic se nedělo. Proto si Taši Özer řekl, že by měl možná přebrat iniciativu a jít za mistrem, pomocník mu ale řekl, ať zůstane ve svém pokoji. „Zajímalo by mě, co se stalo,“ říkal si. „Dříve se mnou Khjence Wangpo vždy jednal se zvláštními poctami. Udělal jsem něco, co v něm vzbudilo nelibost? Závidět mi nemůže, to je nemožné. Určitě to dělá proto, aby očistil mou špatnou karmu a zatemnění.“ Ačkoli byl sám o sobě velkým lamou, tyto pochyby Taši Özera hluboce rozrušily. Po chvíli se cítil tak nešťastně, že začal plakat. Brzy nato mu však řekli, že má přijít do Khjenceho pokoje. Uvnitř uviděl, že vedle trůnu Khjenceho stál další trůn a na stole ležel celý mnišský oděv — přehoz, suknice, prostě všechno. „Ty!“ zvolal Khjence. „V klášteře Palpung ti byla udělena hodnost khänčhen, velký učenec, což je velká pocta. Co sis myslel, když jsi ji zahodil jen proto, abys nosil smradlavou ovčí kůži? Okamžitě si to sundej a oblékni si tahle roucha!“ „Prosím, nenuťte mě k tomu,“ pokusil se Taši Özer bránit. „Pokud budeš váhat ještě o vteřinu déle, vezmu si na tebe hůl!“ pohrozil mu Khjence. To byl poslední den, kdy měl ten starý kabátec z ovčí kůže na sobě.

Jednou Paltul řekl: „Slyšel jsem, že Žabkar žije v dolní části Gologu.208 Chci se s ním setkat,“ a vyrazil. Cestou potkal muže, který se ho zeptal, kam má namířeno. „Jsem na cestě za lamou Žabkarem,“ řekl Paltul. „Tak to ztrácíte čas. Zrovna odtamtud jedu. I když tam pojedete, nepovede se vám se s ním setkat, protože nedávno zemřel.“ Paltul okamžitě udělal sto plných poklon a žalostným tónem při nich opakoval mantry. O chvíli později poznamenal: „Nechtěl jsem se setkat s lamou Žabkarem proto, že bych chtěl obdržet nějaké učení — nemám, co bych od

300

||


něj žádal, a on nemá co žádat ode mě — ale on měl v dnešním světě nejryzejšího ducha bódhisattvy. Cítil jsem, že by to byla velká zásluha, kdybych alespoň jednou spatřil jeho tvář! Ale teď se nedá nic dělat. Otočím se a pojedu zpátky. Vykonal jsem darování mandaly prostřednictvím sta poklon. To bude muset stačit.“

Paltul jednou bydlel v dzogčhenovém klášteře v Derge, když za ním z dolní části Khamu přijel na návštěvu jiný velký mistr zvaný Do Khjence. Po příjezdu se zmínil, že vyrazil toho dne ráno, což bylo nemožné, jelikož cesta většinou trvala patnáct dní jízdy koňmo. Na druhou stranu, kdo ví. Do Khjence byl schopen vzkřísit mrtvého jako velcí siddhové Indie a udělal to při mnoha příležitostech. Například jsem slyšel, že měl stoupence v podobě velké smečky divokých psů, kteří milovali maso. Občas je pohostil tím, že odřezal maso z kostí vysoké zvěře a psy jím nakrmil. Pak řekl svým lidským žákům, aby kosti zase naskládali na kůži vysoké zvěře, a jakmile do kůže uhodil holí, zvíře se postavilo a odběhlo. To se stalo mnohokrát, a lovci začali antilopy a jeleny mistrovi a jeho žákům běžně dávat. Maso mohli sníst, ale Do Khjence jim zakázal vysávat z kostí morek, jak to Khampové rádi dělají. Namísto toho měli kosti sesbírat a poskládat je na každou kůži. Jakmile pak do nich Do Khjence udeřil holí, zvěř obživla, vyskočila a odběhla. Jednou si však jeden nový žák neuvědomil, že to nemá dělat, a kost rozlomil. Do Khjence se ho pokusil zastavit, ale bylo pozdě. Když pak všechny kosti sbírali, sebrali také ty rozlomené od onoho nového žáka a zabalili je do kůže s ostatními. Když Do Khjence poklepal na balík holí, jelen vrávoravě vstal a odkulhal se zlomenou nohou.

Tak či onak, takový byl ten Do Khjence, jenž přijel do Derge, aby zajistil, že se Paltul stane jeho žákem. Po příjezdu začal okamžitě proti směru hodinových ručiček obcházet hlavní chrám, tedy opačným směrem, než jak to dělali všichni ostatní, včetně Paltula. Když jdou dva lidé z opačných stran, musejí se potkat.


||

301

V okamžiku, kdy se setkali, Do Khjence na Paltula zakřičel: „Ty starý pse! Šarlatáne! Podvodníku!“ Nejenže na Paltula chrlil nadávky, ale také ho uhodil, a když se Paltul pokusil vstát, Do Khjence ho zkopnul zpátky na zem. Paltulovi najednou svitlo, že tenhle cizinec může být Do Khjence. Jeho další myšlenkou bylo: „Tento mistr je zosobněním héruky. Proč mě uráží?“ Pak se z ničeho nic jeho běžný způsob vnímání skutečnosti úplně zastavil. „To je ono, ty Starý pse!“ křičel Do Khjence. „Tak se budeš od teď jmenovat!“ Paltul později řekl Taši Özerovi: „Tehdy jsem rozpoznal podstatu mysli v jejím nahém stavu, bez sebemenšího lpění či konceptu. V tom okamžiku jsem byl tváří v tvář přiveden k ryzímu probuzenému stavu. Teď používám přezdívku Starý pes jako své tajné iniciační jméno, jelikož mi ho udělil velký mistr Do Khjence.“ Dalo by se to nazvat velmi přímým esenciálním pokynem.

Jednou přišel navštívit Paltula jógin z Nangčhenu. Jmenoval se Angi Tändar a nebyl to jen běžný praktikující, byl dost realizovaný. „Odkud jsi?“ zeptal se Paltul. „Jsem žákem Cchogňiho z Nangčhenu.“ „Hm, hm. Slyšel jsem o tom Cchogňim z Nangčhenu, který údajně uskutečnil náhled Velké dokonalosti. Není to ten, jenž tak rád učí způsobem, jako to říkal Milaräpa: ‚Pokud praktikuješ ráno, staneš se buddhou ráno, a pokud praktikuješ v noci, staneš se buddhou v noci, takže předurčená osoba s karmickým štěstím se stane buddhou i bez meditace‘? Pokud je tohle tvůj učitel, pak mi řekni: kolik z jeho žáků dosáhlo duhového těla?“ dobíral si ho Paltul. „Byl tam jeden, který by býval dosáhl duhového těla,“ odpověděl Tändar, „kdyby nezemřel na těžce infikované vředy.“ Samozřejmě neexistuje na světě způsob, jak by mohla jakákoli nemoc pokročilému praktikujícímu zabránit v dosažení duhového těla, a tak Paltul na chvíli oněměl. Pak se oba rozesmáli.

302

||


31. Zářivý měsíc

Právě během tohoto setkání mi strýček Tersä pověděl o čase, který strávil s tulkuem zvaným Rabsal Dawa, Zářivý měsíc. „Starý Khjence byl úžasný a není pochyb o tom, že byl, jak lidé říkali, Longčhenpou navrátivším se v podobě z masa a kostí. Podle mého názoru je však Khjencem naší doby tento vysoký mladý Tulku Rabsal Dawa. Cítím, že zrovna jako Dzongsar Khjence bude i on stejně významný jako velký Khjence. Mám důvěru v to, že Dzongsar Khjence má výjimečné vlastnosti, co se týče učenosti i realizace, a že jeho vliv na ostatní bytosti se nedá s ničím srovnat — ale k čemu je to mně samotnému? Vždycky, když se vydám do Derge, zjistím, že je někde jinde. Stalo se to čtyřikrát! Toužil jsem se s ním setkat, ale teď jsem místo toho nečekaně potkal tohoto tulkua z rodiny Dilgo, který je jednoznačně dokonalá bytost. Čestné slovo! Dokáže dokonce číst žlutý pergamen s tajným písmem dákiní.“ Já jsem též nadšen, že jsem potkal toto vtělení Khjenceho, jehož velikost opravdu nepotřebuje komentář. Dnes jej známe pod jménem Dilgo Khjence. Loter Wangpo223 v něm jako první poznal reinkarnaci velkého Khjenceho. Předpověděl, že se vyzáření Starého Khjenceho narodilo v podobě syna z rodiny Dilgo v kraji Dänkhog. Dzongsar Khjence také potvrdil, že tento syn rodiny Dilgo je autentickým tulkuem velkého Khjenceho, a uvedl ho na trůn. Poté, co jej Tulku jménem Rabsal Dawa, Zářivý měsíc


||

329

Raná fotografie Dilgo Khjence Rinpočheho

rozpoznal a intronizoval Dzongsar Khjence, kterého považoval za svého kořenového učitele, ho jako autentickou inkarnaci potvrdil také Karmapa. Později tulkua vzali do kláštera Žečhen, kde vstoupil do slavné akademie dharmy.224 Díváme-li se na to očima běžných lidí, stal se předním učencem díky své výjimečné inteligenci a píli. Ve skutečnosti však byl vyzářením jak Vimalamitry, tak velkého Khjenceho — takže co je třeba dodávat? Jaký drahocenný mistr! Stal se guruem ne jednoho či dvou lidí, ale celého světa. Jako slunce, jež vychází na obloze, dosahovaly jeho skutky a pole působnosti do všech míst.

330

||

Část třetí. Střední Tibet

Oči měl tak jasné a jazyk tak výřečný! Měl skutečně nevídané dobré vlastnosti. Pokud jste se s ním někdy setkali, pak víte, o čem mluvím. Ve všech místech, kam se vydal, propukalo pozdvižení. Když jsem ho viděl poprvé, slyšel jsem nějaké Nepálce, jak zvolali: „Takhle musel vypadat Padmasambhava! Je tak obrovský!“ Když Dzongsar Khjence odešel do neviditelných sfér, objevil se Dilgo Khjence a pro učení Buddhy i všechny bytosti dále zářil jako slunce. To je výjimečná vlastnost inkarnací Khjence: když jedna z nich zemře, objeví se další tulku, aby pracoval pro dharmu ještě úžasnějším způsobem. V našich současných časech se Dilgo Khjencemu v šíření učení Khjenceho, Kongtula a Čhoglinga nikdo nevyrovná.

Po smrti Könčhog Paldön byly její výjimečné osobní věci předány členům rodiny. Já jsem dostal žlutý pergamen popsaný symbolickým jazykem dákiní. Bál jsem se, že ho ztratím, a tak jsem ho svěřil do bezpečí rukou strýčka Tersäho. Tento tajný jazyk dokáží rozluštit pouze realizované bytosti, jež jsou objeviteli pokladů. Rabsal Dawa takovým jedincem byl. Strýček Tersä se s Rabsal Dawou setkal při několika příležitostech, a jednou také v poustevně nad Cikhe. Při této návštěvě mu strýček Tersä ukázal ten malý kousek žlutého pergamenu s písmem dákiní. Naneštěstí jej velký mistr Čhoggjur Lingpa nikdy nerozluštil, nicméně řekl Könčhog Paldön, že obsahuje mnoho učení. Strýček Tersä mi vyprávěl, co následovalo. „Lidé říkají, že dokážete číst symbolické písmo,“ řekl Rabsal Dawovi. „Já tu schopnost nemám. Je to pravda? Dokážete opravdu rozluštit písmo dákiní?“ Khjence Tulku odpověděl: „To záleží na okolnostech. Občas dokážu, občas nedokážu. Nedá se to zaručit.“ Strýček Tersä mu ukázal ten kousek pergamenu od Čhoggjur Lingpy a řekl mu, že údajně obsahuje termu, kterou se velkému tertönovi nikdy nepodařilo zapsat. Zeptal se, zda by byl ochoten to zkusit. Dilgo Khjence odpověděl: „Jelikož jste potomkem Čhoggjur Lingpy, mohli bychom se pokusit pracovat spolu a provést sádhanu Padmasattvy — čisté formy Čhoggjur Lingpy — a uvidíme, co se stane.225 Měli bychom to učinit společně v oltářním pokoji, kde je uchováváno tělo velkého objevitele pokladů.226 Počkejme pár dnů a vydejme se tam desátého dne lunárního měsíce.“


||

331

Strýček Tersä bydlel v centru pro meditační ústraní známém jako Mindolling, Útočiště zrání a vysvobození. Pěšina dolů ke klášteru byla strmá a chůze po ní docela riskantní. Tersäho, tehdy už dosti starého, časně ráno desátého dne doprovodili dolů. Seděli pak spolu pouze ve dvou a provedli sádhanu s bohatou rituální hostinou. Jde o jedinečnou sádhanu, kterou odhalil velký Khjence jako poklad mysli poté, co Čhoggjur Lingpa zemřel. Strýček Tersä v určitém okamžiku zamkl hlavní dveře, aby nikdo nemohl dovnitř a mohli se na písmo dákiní nerušeně soustředit. „Ten žlutý pergamen je potřeba namočit do amrty smíchané z pěti nektarů,“ řekl Dilgo Khjence. „Rozpusťte trochu posvátného léku mändub v ječmenném kvasu a pak na to položte pergamen.“ Je zajímavé, že papír terem nereaguje na tekutiny stejným způsobem jako běžný papír. Nikdy se nepoškodí. Poté započali před zlatou stúpou sádhanu a pokračovali v ní až k recitacím, což zabralo přibližně hodinu. V tom bodě Dilgo Khjence požádal o nádobu s amrtou, v níž byl pergamen. „Vidíte něco?“ zeptal se Tersä. „Vůbec nic.“ A tak pokračovali v praxi. Zejména opakovaně zpívali požehnané přání, prosbu k čisté formě velkého tertöna. Po chvíli Dilgo Khjence řekl: „Podívejme se znovu.“ Když odkryli pokličku, zvolal: „Teď vidím! Přineste nějaký papír na psaní.“ Tersä si pomyslel: „Existuje určitý vzájemný vztah mezi dešifrováním a příznivou shodou okolností. Člověk by měl udělat vše pro to, aby se vyhnul jakýmkoli extrémům — v tomto případě by papíru nemělo být ani moc, ani málo. Zajímalo by mě, kolik papíru mám přinést.“ Šel ke skříni a našel prázdné listy ručně vyrobeného papíru stejných rozměrů, jaký měl jeden pergamen, který Čhoggjur Lingpa jednou odhalil jako termu. Vzal čtyřicet listů a šel zpátky na své místo. Dilgo Khjence si listy vzal a poznamenal: „Tohle chvíli potrvá,“ a pak začal rychle psát. Celou dobu ponechali dveře zamčené, takže jim pomocník ani nemohl přinést oběd. V pět hodin bylo všech čtyřicet listů popsaných. Strýček Tersä mi řekl, že v době od desíti do pěti hodin se symbolické písmo dákiní před očima Dilgo Khjenceho proměnilo a on jednoduše opsal, co viděl, přičemž poslední slovo poslední věty dopsal na poslední list papíru.

332

||

Část třetí. Střední Tibet

Düdžom a lamové školy Ňingma, v exilu

35. Sikkim

||

391

36. Nepál

V roce 1961 jsem dorazil do Nepálu, a několik tamějších Karmapových žáků mě vzalo k velké stúpě v Bódhnáthu. Tam mě ubytoval Čini Lama, jemuž Karmapa poslal peníze, aby v Bódhnáthu postavil klášter. Nebyl to však zrovna příznivý čas na příjezd do Nepálu. Zemi sice vládl král, ale poprvé se povedlo uvést do pohybu Stranu kongresu a sen o demokracii přiměl venkovany, aby se hojně nahrnuli do hlavního města a zaplnili ulice. Obklopili královský palác a mávali holemi, přelézali ploty a křičeli, že má král vyjít ven. V té vřavě bylo těžké získat pozornost jakéhokoli vládního úředníka, nemluvě pak o doručení kteréhokoli z dopisů, které mi Karmapa dal. S několika Karmapovými mecenáši jsem se nicméně vydal hledat pozemek poblíž kopce Svajambhú. Čini Lamovi jsem řekl: „Karmapa zaplatí za koupi, ale musí tam být dost místa pro pět set mnichů.“ „No jo,“ odpověděl Čini Lama, „ale kdo myslíte, že bude těch pět set mnichů živit? Dneska si lidé dvakrát rozmyslí, než dají jídlo třeba jen pár mnichům. Snažili jsme se udržet chrám jen pro čtyři mnichy a bylo těžké sehnat jídlo už jen pro ně. Tohle není dobrá doba, Strana kongresu se vzbouřila proti monarchii. Měl jste přijet dřív. Státní úředník, který Karmapovi slíbil poskytnout cement a výztuž na vládní náklady, to sice učinil písemně, ale k čemu je to teď dobré? Už není ve funkci, takže jeho písemný slib nemá hodnotu ani sklenice vody. A mimochodem, ten lama, kterého Karmapa poslal s penězi na projekt, donesl jen dva tisíce rupií, ne dvacet tisíc. Pochopil jsem to tak, že to jsou peníze na péči o stúpu, takže jsou všechny utracené, nezbyla ani mince.“ Měl pravdu v mnoha věcech, třeba v tom, že jsem od něho nikdy nedostal jedinou rupii. Ten večer jsem si sedl a sepsal pro Karmapu zprávu o všech novinkách a nechal ji našemu Klenotu plnícímu přání doručit. Říkal jsem si, jak hloupý jsem byl, že jsem Karmapu neuposlechl ve správný čas. Před třemi lety, když mi řekl, abych jel do Káthmándú, byly podmínky velmi odlišné. Doba, kdy mě tam chtěl poslat, byla zcela zřejmě ta správná.

392

||

Část čtvrtá. V exilu

Velká stúpa v Bódhnáthu, 1956

Teď byl jeden mecenáš po smrti, druhý se staral o umírajícího syna, bývalý králův sekretář byl ve vězení a já jsem neměl zbývající dopisy komu doručit.

Po krátkém pobytu v Káthmándú jsem společně se svou rodinou, naší uvítací družinou a nosiči pokračoval do Nubri. Napoprvé jsem se tam dlouho nezdržel. Dorazil jsem tam v prvním měsíci a zpět do Káthmándú jsem přijel o pět měsíců později.

36. Nepál

||

393

Stúpa Svajambhú, 1965

Mí dva synové byli v divokém věku, a tak jsem jim kolem pasu uvázal lano a měl je na vodítku, úplně jako psy. Lidé se smáli, ale nešlo to jinak. Některým se to nelíbilo: „Co je to za hrozného člověka, jedná s chudáky dětmi jako se zvířaty!“ Čhogling byl obzvláště bezostyšný a neustále vyhledával potíže. Opravdu, nebýt toho lana, ztratili bychom ho v nějaké rokli podél tamních strmých cest. Několikrát jsme ho museli tím lanem vytahovat zpět nahoru. V jednom místě jsme chtěli posvětit velký meditační mlýnek a dostali jsme se do vzdálenosti pouhého dne chůze od tibetské hranice, kterou teď hlídali čínští vojáci. Cestou jsme potkali nějaké Tibeťany, kteří nás varovali, abychom tam vůbec nechodili, protože je to moc blízko hranice — ptali se nás, proč se chceme vracet, když jsme zrovna utekli. Přesto jsme šli dále. Při pohledu přes údolí jsme viděli svou ztracenou vlast. Jelikož jsme už toho nesli dost a bylo nám řečeno, že rýži je možné koupit cestou, nevzali jsme si žádnou s sebou. Ke svému zděšení jsme však zjistili, že v tomto pustém kraji mezi Nepálem a Nubri mnoho jídla není. Čhökji Ňima v dětství jedl jenom dobře připravenou a chutnou stravu, zatímco Čhogling byl daleko méně vybíravý — pokud bylo na stole jídlo,

394

||


snědl ho. Jednou jsme do nějaké vesnice dorazili pozdě v noci, když už byly obchody zavřené. Večer tedy někdo připravil aspoň velké hrudky z opražené jáhlové mouky, které měly velmi charakteristickou hnědou barvu. Čhökji Ňima jednu z nich vzal a vykřikl: „To je hovínko! Nebudu jíst hovínka! Ani za nic! Jak tady mohou lidé žít a každý den jíst hovínka? Hovínky mě už nikdy nezkoušejte krmit!“ Snědl jen trochu sušeného masa. Musím přiznat, že nebylo třeba mnoho fantazie, aby si člověk myslel, že to jsou výkaly. Takže kdo by Lama Taši Dordže z Nubri mohl vyčítat malému dítěti, že to nechce jíst. Čhogling na druhou stranu řekl: „Mně je jedno, jestli to vypadá jako hovno — je to výborné!“ a zhltnul obě porce.

Při mém odjezdu z Rumteku mi Karmapa řekl: „Dalajlama mi v dopise napsal, že bychom měli nashromáždit velké množství manter VADŽRA GURU na podporu učení Buddhy. Uspořádej proto v Nubri praxi hromadění manter VADŽRA GURU.“ Měl jsem ten příkaz na paměti a byla to první věc, kterou jsme v gönpě lamy Taši Dordžeho v Nubri udělali. Byl to velmi stabilní, pevný člověk, bez špetky falše. Jeho otec byl žákem Samtän Gjamccha i Karmä Khänpa. Poprvé jsme se již potkali v Cchurphu, jelikož Tašiho rodina byla spojená s Karmä Khänpem. Dorazili tehdy do středního Tibetu hledat jeho reinkarnaci, jíž byl, jak se ukázalo, můj bratranec. V Nubri se čtyřicet dní celá vesnice účastnila tohoto hromadění manter VADŽRA GURU, probíhalo to od rána do noci a lidé společně i jedli. Vesničané byli laičtí tantričtí praktikující a připojili se všichni, manželé společně s manželkami. Všeho všudy se obřadů zúčastnilo okolo tří set lidí a každý večer všichni hlásili počet opakování mantry, který za ten den provedli. Se stejnou praxí jsem pokračoval i v dalších vesnicích v Nubri a také v kraji Manang. Ke konci této cesty jsme dosáhli celkem devíti set milionů opakování mantry mistra Zrozeného z lotosu. Vesničané mi také dávali dary, takže jsem se do Káthmándú vrátil finančně dobře zajištěný.

36. Nepál

||

395

Doslov

Vraťme se k tomu, jak babička Tulku Urgjän Rinpočheho nakládala jaky. Proč se vlastně jako stará žena do něčeho tak obtížného pouštěla? Cesta, na niž se chystala, byla velmi strastiplná. Vypravit se v roce 1919 z Nangčhenu ve východním Tibetu do středotibetské Lhasy bylo náročné. Terén, jímž bylo potřeba projet, byl nebezpečný; tvořily ho vysoké skalní útvary a příkré rokliny kolem divokých řek. Počasí bylo nepředvídatelné a drsné. Mohlo přijít cokoli — od náhlých krupobití či prudkých dešťů po oslepující sněhové bouře. Nemluvě samozřejmě o velké vzdálenosti, kterou musela skupina cestovatelů zdolat. Znamenalo to přinejmenším měsíc putovat koňmo, na jacích i pěšky. A nakonec nesmíme zapomenout na lupiče a vrahy, kteří je mohli okrást či dokonce zabít, nebo je zanechat bezmocné bez zvířat a zásob, které byly nezbytné, aby lidé byli schopni odolat přírodním živlům. Proč tedy tak nebezpečnou cestu podnikala? Jejím posláním nebylo přivést svého slavného syna zpátky proto, aby ho ochránila před rozptýleními Tulku Urgjän Rinpočhe s Cchogňi Rinpočhem a Mingjur Rinpočhem a jejich matka Sönam Čhödön v Nagi gönpě

420

||


dobře živeného duchovního mezi bohatými. Měla v úmyslu přimět ho k tomu, aby shromáždil a kodifikoval drahocenná učení jejího otce, což mělo zajistit zachování tohoto souboru mistrovských děl a šíření otcova bohatého dědictví. Nové poklady však nebyly tak výjimečné a nebylo třeba je ochraňovat jen kvůli tomu, že by na ně byla rodina pyšná. Nyní už víte, Cchogňi Rinpočhe s Adeu Rinpočhem v Nangčhenu že Nové poklady jsou učení a praxe, které odhalil Čhoggjur Lingpa, jenž byl posledním ze sto osmi velkých tertönů vyjmenovaných Padmasambhavou v jeho Letopisech zlatého věnce. Čhoggjur Lingpa se s mistrem Zrozeným z lotosu mnohokrát setkal tváří v tvář a osobně s ním probral důležité body učení. Tyto nauky jsou niternou podstatou Padmasambhavy a jsou zpřístupněny šťastlivcům, kteří chtějí ukončit své bytí v samsáře a dosáhnout vysvobození a probuzení. Toto úžasné dědictví přináší do dnešního dne užitek nespočtu bytostí. Džamgön Kongtul měl naprostou důvěru v termy Čhoggjur Lingpy a obdržel k nim od něj tolik zmocnění, kolik jen mohl. Ve své autobiografii líčí svá rozličná setkání s tertönem a požehnání, která získal praxí Jongge Mingjur Rinpočhe — nejmladší syn

Doslov

||

421

jeho sádhan. Velký Kongtul dokonce při několika příležitostech působil — dle svých vlastních slov — jako „písař“ Čhoggjur Lingpy. A nejen to, sesbíral také tertönovy nejdůležitější poklady a zařadil je do Pokladnice vzácných terem (Rinčhen terdzö), svého obřího díla, které obsahuje nejvybranější klenoty pocházející z odhalení sta osmi hlavních a tisíce vedlejších tertönů během jednoho tisíciletí. Orgjän Tobgjal Rinpočhe ve svém nepublikovaném díle Skrytá učení vysvětluje obecně dharmu i samotné termy následovně: Skryté poklady se vkládaly do země nebo skály a později se vytahovaly, znovuobjevovaly. Skrytými poklady však mohou být také doly plné pokladů, síly pěti živlů, které v podstatě existují samy od sebe. Termy je možné rozdělit na sedm různých druhů. Zdá se, že ze všech tertönů pouze Džamjang Khjence Wangpo a Čhoggjur Lingpa vlastnili všech sedm typů dharmických pokladů. Texty termových učení, jakými jsou například termy země — ať už byl jejich původní rukopis ukryt v podobě tibetského písma nebo zapsán symbolickým písmem dákiní —, zůstávají naprosto nedotčené čtyřmi živly a není možné je zničit, i kdyby se svět obrátil vzhůru nohama, a mohou zůstat skryté po tisíc, dva tisíce nebo i více let, než je ve správnou dobu tertön objeví. Pravé termové učení se skládá výhradně ze slov Guru Rinpočheho a nejsou do něj vloženy myšlenky či názory jiných lidí. Jako by buddhové zvážili, co bude pro naši dobu nejvíce prospěšné. Učení terem úzce souvisejí s jejich příjemci, stejně jako mistr předává pokyny úzce související s myslí žáka. Stejně tak jsou dharmické poklady Guru Rinpočheho těsně spjaté se současnou dobou jako přímé spojení minulosti s přítomností. Dharmické poklady předává Guru Rinpočhe přímo svým pověřeným tertönům a jejich linie je tak velmi krátká. Mysl tertöna je přitom neoddělitelná od mysli Guru Rinpočheho, takže přenos požehnání je stejný, jako by se člověk setkal s Guru Rinpočhem osobně, není mezi tím rozdíl. Z tohoto důvodu je jisté, že tertön rozpoznal neduální vědomí a má vynikající úroveň realizace. Navíc požehnání linie předávané z mysli do mysli nelze žádným způsobem oslabit. Díky ohromnému a nenarušenému požehnání linie získanému od pravého tertöna je požehnání nesmírně silné, i když člověk obdrží jen krátké zmocnění, na rozdíl od případů, kdy člověk přijímá jiná zmocnění. Když skutečně prověříme svůj prožitek, zjistíme, že tomu tak opravdu je.

422

||


Tulku Urgjän Rinpočhe se narodil do rodinné linie Čhoggjur Lingpy. Jeho babička a první mistři, kteří pomáhali tvarovat jeho osobnost, se zavázali shromažďovat, praktikovat, uchovávat a šířit Čhoggjur Lingpovy termy. Projevili jim hlubokou úctu a zasvětili své životy zachování jejich linie. Také Tulku Urgjän Rinpočhe věnoval svůj život praktikování Tänga Rinpočhe s Tänpä Jarphelem a udržování těchto učení. Vyhledávalo ho mnoho realizovaných mistrů, aby od něj obdrželi zmocnění k Novým pokladům. Tulku Urgjän Rinpočhe tuto potřebu šíření s nesmírným zanícením a oddaností plnil. Planoucí záře je svědectvím o této tradici, jež byla jedním ze středobodů života Tulku Urgjän Rinpočheho.

Čhadal Rinpočhe a Tulku Urgjän Rinpočhe, s Künzang Dečhen a Phagčhog Tulkuem

Doslov

||

423

Klášter Ka-Ňing Šedub Ling v Bódhnáthu Chrám v Jeskyni asurů v Pharpingu

424

||


Klášter Ngedön Ösal Ling

Přestože Tulku Urgjän Rinpočhe zlehčoval význam svých schopností, myslíme si, že je vhodné zde některá z nich krátce zmínit. Neodhalíme jeho vnitřní životopis a úroveň realizace; to je úkolem velkých mistrů. Stejně jako ostatní členové jeho rodiny byl skrytým dzogčhenovým jóginem a neměl ve zvyku se vychvalovat. Prostě jen nastíníme některé jeho schopnosti. Do doby, kdy v roce 1996 ve věku sedmdesáti šesti let zemřel, Tulku Urgjän Rinpočhe postavil pět významných klášterů v Nepálu a několik menších a také založil centra v Malajsii a Dánsku a zasel Tulku Urgjän Rinpočhe s Cikhe Čhoglingem, Dečhen Paldön a inkarnací Dilgo Khjence Rinpočheho

Čhogling Rinpočhe se svým prvním synem Phagčhog Tulkuem

Čhogling Rinpočhe se svým druhým synem, inkarnací Dilgo Khjence Rinpočheho

semínka budoucích center ve Spojených státech amerických. Jeho nejdůležitější kláštery stojí v Káthmándském údolí — v Bódhnáthu u Velké stúpy, u Jeskyně asurů, kde Zrozený z lotosu projevil úroveň mahámudry vidjádhary, a na kopci za stúpou Svajambhú. Žil především v poustevně Nagi gönpa nad Káthmándským údolím. Pod jeho dohledem a následným dohledem jeho synů jsou tisíce praktikujících — mniši, mnišky i laici. Z jeho šesti synů jsou čtyři významnými inkarnacemi: Čhökji Ňima Rinpočhe, Cikhe Čhogling Rinpočhe, Cchogňi Rinpočhe a Mingjur Rinpočhe.271 Mezi jeho vnuky patří reinkarnace Dilgo Khjenceho a reinkarnace Phagčhog Rinpočheho, mistra z kláštera Riwočhe. Dalšími dvěma syny Tulku Urgjäna jsou Tänpä Jarphel, blízký pomocník Tänga Rinpočheho, a Urgjän Džigme, jeden z tulkuů strýčka Tersäho. Tulku Urgjän Rinpočhe předal transmisi Nových pokladů svým synům a nejstaršímu vnukovi, a také mnoha dalším inkarnovaným lamům. Zajistil, že tato vzácná učení byla předána a zachována. Nejvíce však proslul svými dzogčhenovými instrukcemi. Roku 1980 se Tulku Urgjän Rinpočhe vydal na Západ a byl zde jedním z prvních tibetských mistrů, kteří předávali nejzásadnější instrukce dzogčhenu mimo Tibet. Činil tak na základě konkrétních pokynů 16. Karmapy, jenž mu řekl: „Nechej slunce moudrosti vyjít na oblohách Západu.“ A přesně to udělal. Učení dzogčhenu vyjadřoval způsobem, jenž byl v našich časech nepřekonatelný. Byl proslulý svou hlubokou meditační realizací a svým

426

||


Čtvrtý Čhogling z Cikhe v Nepálu

Čtvrtý Čhogling z Cikhe v Khamu

Nätän Čhogling a Cikhe Čhogling

Doslov

||

427

Tři synové a Phagčhog Tulku v Nagi gönpě

výstižným, jasným a humorným stylem, jímž tato esenciální učení předával. Využíval k tomu metodu „instrukcí prostřednictvím vlastního prožitku“. Pomocí několika málo slov takto poukazoval na podstatu mysli a odhaloval přirozenou jednoduchost probuzení, která žákovi umožnila skutečně se dotknout podstaty probuzené mysli. Změnil životy mnoha praktikujících, kteří tato učení obdrželi, rozpoznali podstatu své mysli a vytrvali v praxi. Až do jeho smrti mnoho studentů buddhismu, pocházejících z celého světa, přicházelo do Nagi gönpy, aby obdrželi tyto zásadní ústní instrukce dzogčhenu přímo z úst tohoto mistra. Jeho vzpomínky nám dovolují letmo nahlédnout do vlivů a prožitků, které formovaly člověka, jehož prostota a skromnost dokázaly přitáhnout tak široké spektrum lidí.

428

||


A život jde dál… Báseň Kjabdže Thulžig Rinpočheho potvrzující reinkarnaci Tulku Urgjän Rinpočheho: Požehnáním Urgjän Padmy dokonalý tulku záměrně se objevuje jako plod dlouhých a opakovaných přání. Guruům a buddhovským formám, na divadle světa, dívce vědění, jež je živlu ohně, a ve čtvrtém vzácném bubnu léta (roce železného draka) narodilo se hadí dítě se vznešenými znameními a znaky. Až bude uvedeno na trůn, získají bytosti velký prospěch. Toto napsala ruka Dharmamatiho.

Urgjän Džigme Rabsal (narozen 2001), syn Nätän Čhogling Rinpočheho a Khando Tändzin Čhöjang Gjari

INFORMACE O SOUČASNÉM PŮSOBENÍ LINIE TULKU URGJÄN RINPOČHEHO Na stránce www.blazingsplendor.com naleznete informace o tom, kde je možné obdržet učení, o meditačních ústraních, archivech a publikacích, najdete zde i životopisy mistrů linie, rozšířený slovník pojmů a doporučenou četbu. Rovněž si zde můžete stáhnout různé fotografie a použít je jako spořiče obrazovky počítače.

430

||

A život jde dál…

Seznam fotografií a vyobrazení a jejich autoři / majitelé str. 18: Tulku Urgjän Rinpočhe (Jean-Marie Adamini) 25: Thisong Deucän — proslulý král dharmy (Ngawang Zangpo) 26: Samjä — pevnost raných dharem 27: Čhimphu — pohled od jeskyní nad Samjä (Marcia Binder Schmidtová) 29: Padmasambhava — mistr Zrozený z lotosu (Sogyal Rinpoche) 31: Vadžradhara — buddha ve stavu dharmakáji (Ngawang Zangpo) 32: Gampopa — praotec mistrů Kagjü 49: Čhoggjur Lingpa — odhalitel skrytých pokladů (Gyangtse Lhadripa) 51: Lotosová koruna Čhoggjur Lingpy (Michael Tweed) 53: Jeskyně křišťálového lotosu — posvátné místo Tří sekcí (Ugyen Shenpen) 55: Khala ronggo — místo, kde byl odhalen Thugdub (Erik Pema Kunsang) 63: Ješe Cchogjal — slavná dákiní, žačka Zrozeného z lotosu (Ngawang Zangpo) 70: Longčhenpa — velký mistr dzogčhenu (Ngawang Zangpo) 75: Vairocana — velký překladatel buddhistických textů (Ngawang Zangpo) 77: Proslulý učenec Mipham (Graham Sunstein) 83: Velká dákiní z Cchurphu (Tenpa Yarpel) 94: Král Dža — mistr mahájógy 111: Tára, buddha soucítění v ženské podobě (Gelong Rinchen) 119: Pevnostní vrch — vznešená poustevna (Erik Pema Kunsang) 132: Cchewang Dečhen — tulku Samtän Gjamccha 139: Klášter Ccheču v Nangčhenu (Erik Pema Kunsang) 162: Šákja Šrí, Pán siddhů (Marcia Binder Schmidtová) 164: Dug Kharag Jongdzin Rinpočhe (Soktse Rinpoche) 167: Pohřebiště Stinný háj v Indii (Rose Marie Sudanová) 179: Cestou z Lačhabu do Dečhen Lingu (Erik Pema Kunsang) 185: Dečhen Ling (Erik Pema Kunsang) 186: Kraj Cchangsar — na cestě do Dečhen Lingu (Erik Pema Kunsang) 191: Pohled na Pevnostní vrch z cesty do Lačhabu (Erik Pema Kunsang) 196: Gäbčhag gönpa — klášter meditujících žen (Erik Pema Kunsang) 197: Mnišky v Gäbčhagu sedí ve svých meditačních boxech (Erik Pema Kunsang) 205: Dergeská královská rodina (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 206: Situ z Palpungu (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 212: Stránky z díla Čhöwang Tulkua (Erik Pema Kunsang) 215: Klášter Lačhab (Erik Pema Kunsang) 219: Pohled z kláštera Lačhab (Erik Pema Kunsang)

Seznam fotografií a vyobrazení a jejich autoři / majitelé

||

503

220: Cestou z Pevnostního vrchu do Lačhabu (Erik Pema Kunsang) 229: Šestnáctý Karmapa — svéhlavá inkarnace (Gloria Jonesová) 235: Místo odhalení termy nad Cikhe a současný tulku (Erik Pema Kunsang) 236: Karsä Kongtul, syn 15. Karmapy (Gloria Jonesová) 239: Tulku Karsä Kongtula (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 251: Klášter Cikhe (Erik Pema Kunsang) 271: Král Nangčhenu (Erik Pema Kunsang) 271: Nangčhenský princ Ačhen (Marcia Binder Schmidtová) 308: Mladý Karmapa (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 310: Klášter Cchurphu na nástěnné malbě 311: Lotosová pevnost garudy nad klášterem v Cchurphu (Larry Mermelstein) 316: Šrí Singha, raný mistr dzogčhenu (Ngawang Zangpo) 320: Mladý Dalajlama (Ani Jinpa) 326: Vnitřní místnost určená pro meditační ústraní v Lačhabu (Erik Pema Kunsang) 328: Düdžom Rinpočhe — po stranách Dordag Rigdzin a Minling Čung (Lobpon Norbu La) 329: Tulku jménem Rabsal Dawa, Zářivý měsíc (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 330: Raná fotografie Dilgo Khjence Rinpočheho (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 341: Pawo Rinpočhe z kláštera Nänang (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 345: Měsíční jeskyně v Dag Jerpě (Graham Sunstein) 346: Pohled z Měsíční jeskyně (Graham Sunstein) 347: Mladý Düdžom Rinpočhe (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 349: Dzongsar Khjence Rinpočhe (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 353: Dilgo Khjence Rinpočhe ve Lhase (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 356: Düdžom Rinpočhe (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 357: Čhadal Rinpočhe (Jocelyn Sylvesterová) 361: Žečhen Kongtul (Ani Jinpa) 372: Čhökji Ňima, Čhogling a jejich matka Künzang Dečhen (Kathy Morrisová) 373: Tulku Urgjän Rinpočhe, raná fotografie (Graham Sunstein) 378: Rodina v Sikkimu (Kungo Kalsang) 381: Trůn vadžry v Bódhgaji (Graham Sunstein) 383: Dzongsar Khjence pod Stromem bódhi (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 386: Dzongsar Khjence Rinpočhe 388: Thinlä Norbu Rinpočhe se svou ženou a tulkuem Dzongsar Khjenceho (Marcia Binder Schmidtová) 389: Šestnáctý Karmapa (Graham Sunstein) 390: Thulžig Rinpočhe, Düdžom Rinpočhe a Tulku Urgjän Rinpočhe (Jocelyn Sylvesterová) 391: Düdžom a lamové školy Ňingma, v exilu (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 393: Velká stúpa v Bódhnáthu, 1956 (Mani Lama) 394: Stúpa Svajambhú, 1965 (Ganesh Man Chitrakar) 395: Lama Taši Dordže z Nubri (Mayum Sönam Chödrön) 396: Třetí Čhogling z Nätänu Päma Gjurmä (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 397: Čhogling z Nätänu se svým nejstarším synem Orgjän Tobgjal Rinpočhem (Ani Lodro Palmo) 397: Čtvrtý Čhogling z Nätänu (Ani Lodro Palmo)

504

||

Seznam fotografií a vyobrazení a jejich autoři / majitelé

398: Čhökji Ňima Rinpočhe a Čhogling Rinpočhe (Sangye Yeshe) 401: Pohled na Nagi gönpu (Marcia Binder Schmidtová) 404: Bomda Khänpo (Graham Sunstein) 405: Ňošul Khän Rinpočhe 406: Khänpo Ngagčhung (Steven Goodman) 408: Vimalamitra — mistr dzogčhenu (Ngawang Zangpo) 412: Karmapův obřad Černé koruny (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 413: Šestnáctý Karmapa s tulkuy v klášteře Ka–Ňing Šedub Ling (Kathy Morrisová, Steven Goodman) 414: Stúpa v Bódhnáthu a klášter Ka–Ňing Šedub Ling, stará letecká fotografie Toniho Hagena (Mani Lama) 415: Šestnáctý Karmapa a král Biréndra v Nepálu při inauguraci (Kathy Morrisová) 415: Čhadal Rinpočhe, Düdžom Rinpočhe a Dilgo Khjence Rinpočhe 416: Představení hry o Padmasambhavovi, Šántarakšitovi a králi Thisong Deucänovi — Dilgo Khjence Rinpočhe, Thulžig Rinpočhe a Čhökji Ňima Rinpočhe (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 417: Lamové u stúpy v Bódhnáthu na konci předávání transmise Nových pokladů (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 418: Pět lamů v Bódhnáthu — Tulku Urgjän Rinpočhe, Thulžig Rinpočhe, Dilgo Khjence Rinpočhe, Dabzang Rinpočhe a Dephug Rinpočhe (Namdol Gyatso) 418: Dilgo Khjence Rinpočhe s lamy v Yak & Yeti (Sangye Yeshe) 419: Dilgo Khjence Rinpočhe s rodinou Tulku Urgjän Rinpočheho (Graham Sunstein) 420: Tulku Urgjän Rinpočhe s Cchogňi Rinpočhem a Mingjur Rinpočhem a jejich matka Sönam Čhödön v Nagi gönpě (Marcia Binder Schmidtová) 421: Cchogňi Rinpočhe s Adeu Rinpočhem v Nangčhenu (Graham Sunstein) 421: Jongge Mingjur Rinpočhe — nejmladší syn (Namdol Gyatso, Mingyur Rinpoche) 423: Tänga Rinpočhe s Tänpä Jarphelem (Tenpa Yarpel) 423: Čhadal Rinpočhe a Tulku Urgjän Rinpočhe, s Künzang Dečhen a Phagčhog Tulkuem 424: Klášter Ka–Ňing Šedub Ling v Bódhnáthu 424: Chrám v Jeskyni asurů v Pharpingu (Namdol Gyatso) 425: Klášter Ngedön Ösal Ling (Tashi Lama) 425: Tulku Urgjän Rinpočhe s Cikhe Čhoglingem, Dečhen Paldön a inkarnací Dilgo Khjence Rinpočheho (Erik Pema Kunsang) 426: Čhogling Rinpočhe se svým prvním synem Phagčhog Tulkuem (Marcia Binder Schmidtová) 426: Čhogling Rinpočhe se svým druhým synem, inkarnací Dilgo Khjence Rinpočheho (Raphaele Demandreová) 427: Čtvrtý Čhogling z Cikhe v Nepálu 427: Čtvrtý Čhogling z Cikhe v Khamu (Mathieu Ricard / archiv kláštera Žečhen) 427: Nätän Čhogling a Cikhe Čhogling (Greg Rabold) 428: Tři synové a Phagčhog Tulku v Nagi gönpě (Jeff Sable) 429: Urgjän Džigme Rabsal (narozen 2001), syn Nätän Čhogling Rinpočheho a Khando Tändzin Čhöjang Gjari 432: Marcia Binder Schmidtová v Nangčhenu, 2003 (Erik Pema Kunsang) 433: Tulku Urgjän Rinpočhe a Erik Pema Kunsang v Nagi gönpě (Erik Pema Kunsang) Seznam fotografií a vyobrazení a jejich autoři / majitelé

||

505

Obsah Předmluva Sögjal Rinpočheho . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Úvodní slovo Daniela Golemana . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod Erika Pema Kunsanga a Marcii Binder Schmidtové. . . . . . . 14 Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

Část první. Duchovní kořeny 1. Babiččino poslání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 2. Tibet, země buddhismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 3. Gampopa a první mistři linie Barom . . . . . . . . . . . . . 30 4. Poklady Zrozeného z lotosu . . . . . . . . . . . . . . . . 46 5. Můj pradědeček, objevitel pokladů . . . . . . . . . . . . . 48 6. Dva dokonalí mistři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Khjence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Kongtul . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 7. Patnáctý Karmapa, Pán aktivity . . . . . . . . . . . . . . . 80 8. Duchovní synové Karmä Khänpo . Wangčhog Dordže Cchewang Norbu

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

89 89 93 98

9. Moje drahocenná babička . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 10. Můj učitel Samtän Gjamccho . . . . . . . . . . . . . . . 115 11. Můj otec, strůjce zázraků . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 12. Výjimeční strýcové a jejich učitelé. . . . . . . . . . . . . . 154 Strýček Sang Ngag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Tersä Tulku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 13. Šákja Šrí, Pán siddhů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 14. Mistr učenec Kathog Situ . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

Část druhá. Raná léta 15. Mé dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 16. Klášter jóginek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 17. Přijímání prvního učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 18. Neobyčejná mluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 19. Můj předchozí život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 20. Můj klášter a uvedení na trůn . . . . . . . . . . . . . . . 216 21. Mladý Karmapa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 22. Babiččina smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 23. Barvitý Čhogling z Cikhe . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 24. Zmocnění v Zurmangu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 25. Mistr v dutém kmeni. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 26. Výstřední král . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 27. Mé poslední dny se Samtän Gjamcchem . . . . . . . . . . . 276 28. Odchod mého gurua . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 29. Setkání se znamenitým učitelem . . . . . . . . . . . . . . 293

Část třetí. Střední Tibet 30. S Karmapou v Cchurphu . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 31. Zářivý měsíc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 329 32. Naposledy ve středním Tibetu . . . . . . . . . . . . . . . 340 33. Skvělí mistři ve Lhase Dzongsar Khjence . . Düdžom Rinpočhe . . Žečhen Kongtul . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

349 349 355 360

Část čtvrtá. V exilu 34. Odchod z Tibetu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371 35. Sikkim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377 36. Nepál

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392

37. Čhogling z Nätänu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 396 38. Ústní linie od Bomda Khänpa . . . . . . . . . . . . . . . 404 39. Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413 Doslov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420 A život jde dál… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429 Informace o současném působení linie Tulku Urgjän Rinpočheho . . . 430 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431 Dodatek. Linie Nových pokladů . . . . . . . . . . . . . . . . 434 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438 Slovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 465 Seznam fotografií a vyobrazení a jejich autoři / majitelé . . . . . . . 503 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506 Poděkování překladatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 507 Česká bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 508

Vzpomínky Tulku Urgjän Rinpočheho, jak je zaznamenali Erik Pema Kunsang a Marcia Binder Schmidtová Z anglického originálu Blazing Splendor, The Memoirs of Tulku Urgyen Rinpoche, as told to Erik Pema Kunsang & Marcia Binder Schmidt (Rangjung Yeshe Publications, Boudhanath, Hong Kong & Esby, 2005) přeložil Sebastian Kantor. Vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2014. Odpovědný redaktor Lumír Kolíbal. Jazyková redakce Daniela Kučmašová. Odborná spolupráce Zuzana Ondomišiová. Sazba & typo [email protected]. Fotografie na obálce Erik Pema Kunsang. ISBN 978–80–7436–042–8 Tisk PBtisk Příbram. DharmaGaia, Uhelný trh 1, 110 00 Praha 1, www.dharmagaia.cz, [email protected], tel. +420 608 242 993,, +420 224 238 551 Di Distri r bu buce c : KO KOSM M AS, Lu L b aň bl aňskáá 34, 120 00 12 ha 2, 2, Distribuce: KOSMAS, Lublaňská Praha tel. te l./f /fax f x+ 42 420 20 22 2 2 51 510 0 74 0 7 9, 222 515 407 222 2 515 5 407 07 tel./fax +420 222 510 749, Di ist stri r bu uce vv SR: SR: R P artn ar ner Techn h ic ic, Ná Náme mest stie ie sslobody lobo lo body dy 1 7, 8 11 06 Br Brat atis isslaava va,, Distribuce Partner Technic, Námestie 17, 811 06 Bratislava, e-ma email ma il: [email protected], in nfo f @ @p par artn tner e te er tech ch hnic.sk k, www.partnertechnic.sk www. ww w pa w. part rtne rt neert rtec echn ec hnic icc.sk .ssk e-mail:

AU TOBIOGR A F I E — Ň I NG M A — K AGJ Ü — DZOGČH E N Autor nás ve svých ojedinělých vzpomínkách seznamuje se ztracenou kulturou tradičního Tibetu. Ve svém vyprávění čerpá z bohaté historie své rodiny i z tradice transmisí dzogčhenu a mahámudry, jichž se sám stal držitelem. Odhaluje vlivy a skutečnosti, které formovaly linii „skrytých jóginů“ i různých význačných duchovních mistrů Tibetu 19. a 20. století, a vytváří tak jedinečný obraz kultury plné záhadných příběhů, zázraků i hlubokých vhledů do přirozenosti naší mysli. Tulku Urgjän Rinpočhe (1920–1996) byl jedním z nejvýznamnějších meditačních mistrů a učitelů škol Ňingma a Kagjü a dědicem slavné linie skrytých nauk (terma) Nových pokladů, jež objevil jeho praděd Čhogg jur Lingpa. Po čínské okupaci odešel do Sikkimu a později do Nepálu. Své učení dále předával mnoha zájemcům z celého světa, a naplnil tím mimo jiné pokyn 16. Karmapy: „Nechej slunce moudrosti vyjít na oblohách Západu.“ V šíření odkazu Tulku Urgjäna dnes pokračují jeho čtyři synové, kteří jsou rovněž inkarnacemi velkých mistrů. Česky mu vyšla kniha Opakuji slova Buddhy (DharmaGaia 2010)

„Soucítění, moudrost, oddanost, vnitřní podstata mysli – o tom všem se můžete dočíst v této knize. Příběhy a vzpomínky Tulku Urgjän Rinpočheho ukazují, že dosáhnout duchovní realizace je skutečně možné.“ Sögjal Rinpočhe, autor Tibetské knihy o životě a smrti

Planoucí záře

Planoucí záře Vzpomínky

Tulku Urgjän Rinpočheho

Předmluva Sögjal Rinpočhe Úvod Daniel Goleman jak je zaznamenali


www.dharmagaia.cz

knížky pro přemýšlivé lidi

Dharmagaia

Dharmagaia

Vzpomínky

tulku Urgjän Rinpočheho jak je zaznamenali


Planoucí záře. tulku Urgjän Rinpočheho. Vzpomínky. Erik Pema Kunsang a Marcia Binder Schmidtová. Předmluva Sögjal Rinpočhe Úvod Daniel Goleman

Recommend Documents