čtvrtletník
4
Půlnoční Opředena záhadami Jaké dary přinesli tři králové do Betléma
Přibyslavský KULTURA
HISTORIE
PŘÍRODA
4
ISSN 1803-7909
2009
Přibyslavský čtvrtletník
kultura, historie a příroda Přibyslavska
4
ročník 8 číslo 4 2009 Přibyslav
4
PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz/ctvrtletnik
KULTURA HISTORIE PŘÍRODA
Obsah číslo 4/2009
Básně
6
Půlnoční
8
Konec roku podle zvířátek aneb pár slov z druhé strany
9
Pohádka o tom, jak lesní zvířátka oslavila Vánoce
10
Stanislav Bechyně, 2. část
13
O vánočních zvycích v našem kraji
20
Opředena záhadami
23
Jaké dary přinesli tři králové do Betléma
28
O jmelí – daru nebes
30
O oslech a lidech
31
Lasice hranostaj
33
Rašelinné oko Bejčina
34
Mravenci Přibyslavi a okolí 4
36
Ilustrace k pohádce: Anežka Kunstárová Foto na první straně obálky: Blanka Omesová
obsah čísla 4/2009
5
Jiří Cenek
Básně Povzdech jmelí
Svědectví pastrýřovo
Své sídlo v korunách mám stromů, slz bledé kapky jsou mi skvostem vždyť nezvaným tam bývám hostem i mocí čar znám vládnout k tomu
Tu náhle oheň vzplál a větru svist i zář kol podivná a jsem si jist hlas vzdálený jak tíše zašeptal co právě děje se u betlémských skal
Mě výtkou již nehalívá stud že upír rostlinné jsem říše, nezváno přicházím a tiše jedenkrát že zmizím odtamtud
Kdos zrodil se tam, chud a nevinný na slámě spí teď v chladné jeskyni, kdes trub nebeských se vznáší ozvěny že Láskou Boží svět má být spasený
Ta noc se každým rokem vrací kdy kouzlo Vánoc je dárkem mým, pak dík tvůj s pohledem hřejivým je radostnou mi satisfakcí
V paláci královském, z doslechu jak vím, se zloba strhla nad zrozením tím Sám Herodes na lůžku s baldachýnem za zpěvu děv a vzácným zpit vínem
Znáš mě, vždyť každé zná mě dítě, jak pozlátka lesk mi krášlí líc, v domova vůni, světle svíc můj krutý úděl nedráždí tě
Již chlad byl a oheň has u salaše jen bystrý pes tu střežil stádo naše já v plášti zahalen a několik druhů v dřímotě kol ohně seděli jsme kruhu
hned rozkaz dal, oči mu rudě plály, vojsko ať olejem již maže svaly, též zbraně ostří se, by v pravý čas tu Lásku zrozenou vyzval na zápas Lid dobré vůle, co více mívá citu, dítěti i matce pomoh do úkrytu, že lidským činem prý plod byl nezaset, ten lidstvu Lásky dar rozvíjel se v květ Ač svědkem byl jsem nad tím slavným ránem, i v jeskyni pak klečel s mléka džbánem mé svědectví nevzletný má verš a styl Tak odpusť, vždyť já jen prostý pastýř byl
6
KULTURA
Básně
Pavel Přibyslavský
Básně
U sv. Jana
Svatý Jan pod lipou s květinou v dlani vítr se prohání po sněžné pláni koroptve k sobě se choulí své ostré drápy zatíná mráz do těl i duší snad zastaví čas žene se mrak sněhu z polí Svatý Jan pod lipou s kamennou tváří neptá se človíčku jak se ti daří promrzlý k srdci se choulím své ostré drápy mi zatíná mráz do těla do duše zastavil čas samotný toulám se k polím
fotoilustrace: P. Bezděčka
Básně
KULTURA 7
Růžena Ročková
Půlnoční Léto se dávno ztratilo v čase minulém, i podzim se odkutálel pryč, jen zlatá a červená jablíčka pečlivě uložená ve sklípku ho připomínala. Chalupa sobotu co sobotu voněla čerstvě napečeným cukrovím a kapři v rybníčku ještě netušili, že se jejich osud naplňuje. Byl tu advent. Třiadvacátého prosince, ostatně jako každoročně, přiharcoval básník a obligátní větou: „Jedu náhodou kolem, tak jsem na chvilku zaskočil.“ A Nejvse opáčil taktéž stereotypně: „No, letos už nikam nepovalíš.“ Tím uvítací ceremoniál skončil, a pak už se jen povídala a povídalo, až bylo ráno. Tak jenom na chvilinku schrupnout, protože svatvečer se kvapem blížil a zbyla ještě fůra práce. Za pár hodinek už na běloskvoucím ubruse zavoněla vánoční rybí polívčička, čekal kapřík se salátem a taky kuba a spousta dalších nejnezdravějších, zato báječných ňamek – no, my už to holt jinak neumíme. Poobdivovali jsme se dárkům, o nichž jsme stejně věděli už týdny předem a zrovna jsme se chystali udělat nacpaným pupíčkům pohodlí, když básník jen tak mimochodem utrousil: „Shledej teplý svetry, musíme se nabalit, začíná pořádně přituhovat. Jdeme totiž na půlnoční.“ „Básníku, ty seš cvok“, zasmušil se Nejvse a na obranu se hlouběji zavrtal do křesla. „Víš moc dobře, že dolní ves kostel nemá, a kdo by se z tepla domova táhl tu hroznou dálku (osm kilometrů prosím) až do městečka. Jenže já si naneštěstí vzpomenula na Vánoce
8
KULTURA
mého dětství, jež jsme často slavili právě na Vysočině. To o Štědrém večeru tamní cestář pan Hronek zapřáhl koníčka Vincka do vozu, pobral pomalu půlku vesnice a už se jelo do kostela. Tím byly kostky vrženy. Šlo se. Nejvse vzal s sebou pro jistotu trochu větší placku první pomoci, básník něco dobrot do pytlíku, já bratru šestikilový bágl „jen s nejnutnějším“ a za chvíli chalupy za našimi zády zmizely ve tmě. Minuli jsme jednu ves, prošli druhou a stoupali úzkou silničkou, lemovanou z obou stran lesem, do strmého kopce k tušenému, už blízkému městu. „Hele, někdo se asi zkouloval a ustlal si přímo ve sněhu“, zamířil básník prstem na schoulenou, zcela zasypanou kupičku na kraji silnice kousek před námi. Opilec se nekonal, zato chudinka srnečka, co se, nešťastnice, připletla někomu, kdo moc spěchal, do cesty. A ten mizera jel dál, ani se nekouknul, co způsobil. Ale měla štěstí, dýchala. Chlapi nařezali pár větví na podložku a já, co nejmladší, klusala k nejbližšímu stavení půjčit sáňky. Půjčili, i pytel na přikrytí přidali a ještě zavolali do hájenky, co stála kousek před městem. Zavátou cestou jsme se konečně prodrali k vratům a rozzuřili hajných psy. Ale to už hajný pan Vlček otvíral vrata a stodolu a... „běžte do kuchyně, máma vám dá čaj s rumem, ať to neodležíte“. Za hodnou chvíli se objevil ve dveřích, že už se holka začíná probírat. Lidí jako jsou Vlčkovi je už asi pomálu. Nic nevadilo, že v pozdní štědrovečerní hodinu jim do chalupy vrazili cizáci, za chvíli se rozhořely svíčky na stromku a paní hajná přinášela mísy s i pro oko tak lahodnou krmí, že nešlo odolat. Konečně jsme se začali zvedat, ale „kamže byste to chodili? Půlnoční už stejně nestihnete“. A pan Vlček pustil Rybovu Českou mši Půlnoční
vánoční a potom začal povídat o lese. A my poslouchali, tiší jako pěny, protože on tedy uměl vyprávět! Ráno hajný povídá „zavolám veterináři, ať se radši na tu naši děvečku chlupatou koukne a dám vám vědět“. Loučili jsme se moc neradi, ale už jako staří známí. Cestou domů jsme vrátili sáně i s pytlem, a honem do naší zlatý chaloupky. A když jsme v pohodlíčku a teple kuchy-
ně spokojeně usrkávali kafe, najednou mi to došlo: „Kluci, já snad prožila tu nejkrásnější půlnoční.“ A básník dodal: „A dostali jsme nádhernej dárek – dva suprový nový kamarády.“ Nejvse neříkal nic. Jeho hrnek stál na stole netknutý – a on si tiše a spokojeně na kanapi spal. Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“
Pavel Bezděčka
Konec roku podle zvířátek aneb pár slov z druhé strany Už je to zase tady. Cože, ptáte se? Přece konec roku a s ním čas účtování, splátek, závazků a velikých předsevzetí. Jakoby jiných starostí nebylo dost! Náramně jste si to vymysleli, jen co je pravda! My z divočiny se tím naštěstí neřídíme. Nač by nám, zvířátkům, ty vaše účty a kalkuly byly? Jářku, lidičkové, vy se bavte jak chcete. My máme úplně jiné starosti. Vždyť v prosinci je celá zima ještě před námi. A pro většinu z nás je málo milosrdná. Déšť, sníh nebo holomrazy, vše nastejno! Krev stydne, sil ubývá. Kam se jen utéct a jak to celou zimu vydržet? Prosinec – to je pro nás něco jako generální zkouška. Ještě to není zima, ale už přece. V sadech a zahradách dosud z trávy vykukují stydlivé podzimní květy a leckde najdeš zakutálený ořech či jablíčko. A nejrůznějších semínek, těch je všude bezpočet. Ohó, ještě není tak zle! Pak ale z ocelově šedivého nebe syrově zafouká. Tráva se obalí jinovatkou, země zastudí do tlapek a ty pochopíš, že dny
hojnosti jsou přece jen ty tam. Jednou ráno narazíš čumáčkem na pevný led a zima je tady. Teď už musíš vážit každý svůj krok, šetřit sílu a teplíčko a v podivně zatichlé krajině čekat na jaro. Ono jednou přijde. Určitě přijde! Však ještě pár dnů a sluníčko se začne vracet. Dny se budou přece jen prodlužovat a my se dočkáme. Vidíte, lidičky! Vždyť vlastně i my máme do nového roku velké předsevzetí. Na rozdíl od vás však máme jen jedno a všem společné. Přežít! Přežijte i Vy. Vaše zvířátka
Konec roku podle zvířátek aneb pár slov z druhé strany
KULTURA 9
Pavel Bezděčka
Pohádka o tom, jak lesní zvířátka oslavila Vánoce Kdesi na kraji lesa mezi Slavětínem a Havlíčkovou Borovou stával prastarý dub. Někdo říká, že to bylo u hájenky nad Peršíkovem, jiný zase tvrdí, že to bylo kdesi v Kopaninách. A jsou i tací, kteří tvrdí, že ten dub tam stojí dodnes. Já tomu věřím. Od počátku podzimu hluboko do zimy hraje celý ten lesní okraj všemi barvami, protože listy stromů a keřů se postupně barví a opadávají, až se z nich na zemi vytvoří hustý barevný koberec. Nad ním pak vynikne svěží šeď bukových kmenů, běloba bříz, okr mladých jasanů i tmavá hněď kmenů dubových či lipových. Jednou zrána, zrovna na Štědrý den to bylo, přijela na kraj lesa ošuntělá škodovka a z ní vystoupili tatínek a dva kluci. Nesli veliké papírové sáčky naplněné nejrůznějšími laskominami pro lesní zvířátka. Byla tam jablíčka, kaštany, ořechy vlašské i lískové, mrkvička, malinko zrní a ovesných vloček, lněné semínko a slunečnice, a také kalíšky s hovězím lojem pro sýkorky, brhlíky a strakapoudy. Kluci s tátou ty dobrůtky pokládali a sypali na pařezy a ke stromům, nebo je zavěšovali na keříky. Než to všechno roznesli a rozvěsili bylo poledne a z těžkých mraků, co připomínaly buclaté peřiny, začalo tiše sněžit. To už se kluci těšili domů k mámě na mandlovou vánočku, co kynula přes noc v kameninové míse a také na horký čaj s medem. S červenými tvářemi doběhli s tátou k autíčku a za chvíli byl u lesa zase klid.
10 KULTURA
Sotva odjeli, seběhly po kmeni starého smrku dvě malé veverky, Terka a Lerka. Chvíli zvědavě očuchávaly, cože to lidé přinesli, a potom každá popadla jeden oříšek a už upalovaly domů, do rodného hnízda. „Mámo, podívej, co Dvounožky přinesly do našeho lesa. Dole je plno oříšků a taky jsou tam kaštany a hromada jiných věcí,“ křičela jedna přes druhou. „Tak to už jsou zase Vánoce,“ povzdechla si máma. „Nu, alespoň je polovina zimy za námi!“ „Co jsou Vánoce?“ vydechla zvědavá Terka. „Vánoce, to je takový svátek u Dvounožek. Víte přece, že jsem vyrůstala v zahradách u vsi a tak o Dvounožkách ledaco vím. Nejen to, že jsou hlučné, nevidí potmě, neustále mění srst a staví si obrovské brlohy, to ví každý. Já ale vím i to, že Dvounožky baští ovoce, houby, maso zvířátek a taky asi dřevo, co pořád odvážejí z lesa. A když jsem jim večer koukala do brlohů, viděla jsem, že celé hodiny pozorují zářící okýnka, co se v nich pohybují malinkaté Dvounožky a někdy i malinkatá zvířátka. Také jsem si dobře všimla, že velké Dvounožky často napodobují ty malinkaté Dvounožky ze zářících okýnek.“ „A co ty Vánoce?“ nenechala se odbýt Terka. „Už se k tomu dostávám! Kdysi dávno v tento čas Dvounožky oslavovaly polovinu zimy. Od půlky zimy se totiž noc začíná zkracovat a den prodlužovat. Ale později spojily Dvounožky tento
Pohádka o tom, jak lesní zvířátka oslavila Vánoce
svátek s oslavou narození jednoho moc důležitého mláděte, ke kterému se mnozí dodnes ve svých myšlenkách obracejí a snaží se být lepší. V ten den se vždycky scházejí, povídají si a rozdávají dárečky. A některé Dvounožky si také vzpomenou i na nás, co žijeme v lese,“ vysvětlovala trpělivě máma veverka. „To je hezké oslavovat důležitá mláďata,“ nadchla se Terka. „A rozdávat přitom dárečky,“ dodala Lerka a hned se zeptala maminky „mohly bychom také oslavovat Vánoce?“ „A můžeme pozvat i jiná zvířátka?“ přidala se Terka. „Slibujeme, že budeme hodné,“ vyhrkly obě jedním dechem a prosebně na mámu koukaly. Už jste někdy viděli veliké prosebné oči veverčích mláďat? Ne? Tak vězte, že se jim nedá odolat. A proto veverčí máma běhala celé odpoledne po lese, zvala zvířátka na oslavu a hlavně připra-
vovala velké pohoštění. Naštěstí jí pomáhaly i hodné veverky ze sousedství, jinak by to do setmění určitě nestihla. Dlužno přiznat, že Terka a Lerka dodržely slib a celou tu dobu byly velice hodné. Oslava Vánoc se konala v prastarém dubu, v jehož kmeni byla velikánská dutina. Do ní se pohodlně vešli všichni pozvaní hosté. Sotva se trošku setmělo, už přicházeli celí vyparádění a každý nesl nějaký dáreček. Veverky s načesanými střapci na uších přinesly ořechy, kaštany a taky několik čirůvek, strmělek a dokonce i několik ryzců. Plši a plšíci s nakartáčovanými ocásky přinesli plno lískových oříšků. Myši a myšice s dorůžova umytýma ušima nanosily do dubu hromádku semínek a vybrané kořínky. Zajíc s králíkem přinesli několik mrkviček a potom se doširoka usmívali, aby všichni viděli, že si na oslavu vyčistili zuby. Jedině tlustý jezevec se neparádil, zato přinesl tři veliké klasy kukuřice, co
Pohádka o tom, jak lesní zvířátka oslavila Vánoce
KULTURA 11
je sebral na poli a schovával už od podzimu. Zvířátka se v dutině vystlané suchým listím na sebe hezky namačkala a zatímco venku mrzlo a sněžilo, jim bylo teplo a příjemně. Dobrot byl dostatek a tak všichni mlsali a přitom poslouchali nejrůznější vyprávění. Zaznělo hodně příběhů a všem se nejvíce líbil příběh starého jezevce, který vyprávěl: „Už je to dávno, co jsem jako nespokojený mladík ležel v létě na kraji lesa. Nic mne nebavilo, nic se mi nechtělo dělat a dokonce se mi nelíbilo být jezevcem. Jak jsem tak brblal, uviděl jsem hlemýždě. To je ono, napadlo mne. Hlemýžď nikam nespěchá, má se dobře a když chce spát, skrčí se a je doma. »Chtěl bych být hlemýžděm,« vykřikl jsem tenkrát ze všech sil. Nevím jak se to stalo, ale mé přání se vyplnilo. Najednou jsem byl maličký, oči jsem měl na stopkách a na zádech domeček, který mne vůbec netížil. »Haló, teď budu šťastný jako ty,« zavolal jsem radostně na toho druhého hlemýždě a chtěl jsem se k němu rozběhnout. Ale zůstal jsem stát jako přibitý. Můj nový soukmenovec právě umíral. Do jeho rozervaného těla vnikala kusadla velikého černého střevlíka, který se zde znenadání objevil jako duch. »To je strašné,« napadlo mne, »nemohu být něčím tak zranitelným. Musím být silnější a větší. Třeba jako ...« Mé myšlenky zastavil temný stín, který se mihl nade mnou a dopadl na střevlíka. Nebyl to však stín, ale silný ťuhýk s černou páskou na očích. Dosedl na zem, sebral brouka a frrrrr, vyletěl s ním do koruny nedalekého hlohu a tam jej nabodl na dlouhý trn. Zíral jsem na nebohého střevlíka a přemýšlel o tom, jak rychlá bývá někdy odplata.
12 KULTURA
»Je dobré být silný a rychlý, je dobré létat,« napadlo mne. Vtom jsem uslyšel volání káňat. »Káně je přece větší a silnější než ťuhýk, chci být káně!« Jen jsem se rozhodl, ucítil jsem jak rostu a mé tělo se pokrývá peřím. Během chvilky jsem se změnil v ohromného, temně hnědého ptáka se zakřiveným zobanem a ostrými drápy. Vznesl jsem se nad koruny stromů a prvně v životě jsem uviděl celý náš les. Byla to krása nechat se unášet teplým větrem. Vystoupat co nejvýš, majestátně kroužit a křičet rozkoší. Má radost však trvala jen dva dny. Potom přišlo dlouhé období studených dešťů a bylo po létání. Seděl jsem na větvi co nejlépe ukrytý v listí, ale stejně jsem moknul a mrznul. Žaludek se mi hlady svíral a velice rychle mne opouštěly síly. Vzpomínal jsem na svůj hluboký jezevčí brloh s pelíškem ze suchého listí, kde bylo vždycky teplo a sucho, a kde se pokaždé našlo i něco k jídlu. Až se mi z té představy zatočila hlava a jak jsem byl zimou a hladem zesláblý, spadl jsem ze stromu na zem. Ležel jsem dlouho v trávě než mi došlo, že ta chlupatá tlapa s mohutnými drápy, co ji vidím před sebou, patří mně a že jsem už zase obyčejný jezevec. Nu, co vám budu povídat! Radostí jsem vyskočil a upaloval domů, až za mnou spršky hlíny létaly. Dnes vám mohu prozradit, že se mi to tenkrát možná všechno jen zdálo. Ale dopadlo to dobře. Zůstal jsem jezevcem a vůbec mi nevadí, že nemohu létat.“ Byl to opravdu pěkný příběh a jezevec si zasloužil pochvalné mručení všech posluchačů. Oslava Vánoc se prostě vydařila. Než se nad ránem zvířátka rozešla do svých pelíšků slíbila si, že za rok se v prastarém dubu zase sejdou.
Pohádka o tom, jak lesní zvířátka oslavila Vánoce
Marie Pokorná
Stanislav Bechyně (2. část) Stanislav Bechyně – stavitel
Najít v malém městě na Českomoravské vrchovině uplatnění pro čerstvého absolventa pražské techniky nebylo jednoduché. Příležitostí bylo pramálo, proto museli mladí inženýři často hledat práci v zahraničí. Také Bechyně psal na všechna možná místa, jednu z žádostí poslal i do Turecka, kde byl přijat místní vládou jako inženýr na stavbu bagdádské dráhy. Tehdy však zasáhla do Bechyňova života osudová náhoda, neboť dr. Skorkovský zakládal v té době v Praze betonářskou firmu a potřeboval stavební inženýry. Požádal o pomoc a radu svého dobrého přítele, profesora Zdeňka Bažanta, který si vzpomněl na svého nadaného a vnímavého studenta z Přibyslavi. Slovo dalo slovo a již počátkem roku 1911 nastupuje mladý inženýr Bechyně za měsíční plat 120 korun k firmě Dr. ing. Karla Skorkovského, jednomu z prvních podniků u nás používajících železobeton. Tímto učinil onen osudový krok, neboť s jmenovanou firmou, v níž se stal později technickým ředitelem, spolupracoval po celý svůj aktivní život.1 Na své profesní začátky zavzpomínal Stanislav Bechyně při přátelské besedě, která se konala na počest jeho osmdesátých narozenin, dne 20. června 1967 v prostorách ČVUT. „Můj vstup do inženýrské praxe v roce 1911 se kryje s počátky betonového stavitelství u nás. Vyztužování betonu železem je největší vynález ve stavebnictví, který úplně změnil jeho tradiční formy, trvající od nepaměti, několik tisíciletí. Stanislav Bechyně (2. část)
Dálniční most u Senohrab – původní stav
Úspěšně se vyvíjel především ve Francii ve druhé polovině 19. století. K nám, protože jsme přímých styků s Francií neměli, se dostal železobeton s jistým zpožděním přes Německo a Vídeň. Počátky betonového stavitelství byly velmi obtížné a některé nezdary, k nimž v této době rozvoje nutně docházelo, vyvolávaly nedůvěru k této nové stavební hmotě. Obrat nastal teprve tehdy, když s prováděním železobetonových konstrukcí začali vynikající inženýři – statikové, kteří vlastním zkoumáním a využitím praktických zkušeností, získaných v zahraničí, se postupně stali průkopníky železobetonu. Byli to zejména Herzán, Holman, Jirásek, Lederer, Reich, Skorkovský a Vrána. Založili stavební podniky, které se vyvíjely v tvrdé konkurenci mezi sebou, ale také s ocelovými stavbami. Soutěž s těmito byla často nerovná, poněvadž oceláři měli rozvětvené styky v kruzích investorských a byli hospodářsky mocnější. Tato těžká, ale úspěšná konkurence betonářů s oceláři však také urychlila rozvoj betonového stavitelství. Na technických školách v českých zemích byla výuka o železobetonu zavedena teprve roku 1900 profesorem Kloknerem v Praze a Riegrem v Brně. Sám jsem na technice o železovém betonu mnoho neslyšel, jen improvizované výklady asistenta Kasala ve cvičeních ze staveb silničních. Všichni inženýři, kteří vstoupili do praxe betonářské, museli
HISTORIE 13
si své znalosti doplňovat. Poněvadž jim vysoká škola dala důkladné základní vzdělání ve statice (profesoři Šolín, Bažant), osvojili si teorii betonu a její zvláštnosti, vyplývající z jednolitosti velmi rychle a naučili se v betonu úspěšně konstruovat. Hlavním pramenem poučení a informací se nám stal časopis Beton und Eisen, který založil a vedl berounský rodák Fritz von Empenger. Ten také později vydal technickou příručku Handbuch für Eisenbetonbau. Měl jsem zvláštní štěstí poznat Empengera osobně a stykem s ním získat i širší rozhled v betonářském umění, také za obzorem platných předpisů a běžných konstrukcí.“2 Mladý inženýr Bechyně nepřišel však do Skorkovského firmy s prázdnou. Měl dobrou teoretickou průpravu, ovládal několik cizích jazyků a především byl nadán potřebným technickým talentem a tvůrčím myšlením. Brzy se díky svým znalostem, píli a iniciativě při řešení konstrukcí stal vedoucím inženýrem. Bechyně uskutečnil od svého vstupu do praxe řadu originálních pokrokových konstrukcí, které se staly vzorem pro další aplikace. Jedním z jeho prvních velkých úkolů u Skorkovského se stalo řešení železobetonových konstrukcí v objektu ocelárny v Hrádku u Rokycan, jehož neobvyklá realizace se stala rovněž tématem jeho doktorské práce.3 Vyprojektoval rovněž první české železobetonové mosty – parabolický obloukový s táhlem a zavěšenou mostovkou v Hořepníku přes Trnávku o rozpětí 26,6 metru (1913)4 a vetknutý oblouk s parabolickou střednicí a táhlem v Křinci přes Mrlinu (1918).5 Obě tyto konstrukce se staly prototypy, které byly u nás často napodobovány po dobu dalších dvaceti let. Přitom jejich prosazení nebylo zpočátku vůbec jednoduché. Námitka stíhala námitku a teprve až stavba sama dokázala, že použitá konstrukce je vhodná. (Pro jistotu se však dimenzování oblouků
14 HISTORIE
Dálniční most u Senohrab – současný stav
přehánělo, takže z dnešního pohledu by šlo z mnohých udělat dva.)6 Podle jeho návrhů byly v roce 1916 u nás a v celém tehdejším Rakousku poprvé užity sloupy z ovinuté litiny a hřibové stropy, a to na automobilce Praga v Praze Libni. Toto řešení dovolilo navrhnout stropy pro velké nahodilé zatížení s malou konstrukční výškou a se zvětšenou vzdáleností sloupů, čímž bylo dosaženo větších úspor.7 Užívání železobetonu umožnilo výhodné monolitické spojení sloupů a trámů do rámových konstrukcí. Jednou z nejvýznamnějších praktických aplikací rámů s využitím sloupů z ovinutého betonu u nás je nosná konstrukce paláce Lucerna v Praze, postavená v roce 1919. V článku na obhajobu navrženého řešení Bechyně píše: „Důsledné provedení nosné kostry v armovaném betonu jest nesporně velkou předností této stavby oproti podobným novějším stavbám pražským, při nichž následkem nevhodného použití různých materiálů plynoucího z falešného názoru na úspornost stavby objevují se z různého sedání a pracování pocházející nepříjemné závady. Není vzácností, najdeme-li vedle sebe pilíře cihelné, z lomového kamene, ze zvonivek, betonové dusané i armované podle toho, jak při zvolených rozměrech vyšlo navrhovateli jejich namáhání.“8 Vítězství v soutěži projektů přinesla českému inženýrovi, v těžké konkurenci s vídeňskými a německými odborníky zajímavě řešená konstrukce založená na Stanislav Bechyně (2. část)
trámech velikého rozpětí, zhruba sedmnáct metrů, které zčásti nesly stropy a podpíraly je, zčásti na nich byly stropy zavěšeny. Síly přenesl do krajních sloupů a mezi nimi vznikl veliký sál. Pilíře byly na tehdejší dobu dosti neobvyklé. Každý z nich zachycoval hmotnost přibližně tisíc tun, což mohly nést pouze pilíře vyrobené z ovinutého betonu. Stavbu provázelo několik dramatických okamžiků. Objevily se trhliny, a dokonce hrozilo zastavení prací, inženýr Bechyně se jich však nezalekl a s klidnou hlavou dokázal, že obavy jsou zbytečné. Za svého působení u firmy Skorkovský, kde později pracoval jako její poradce, prověřoval důležité technologické novinky přímo na stavbách. O betonu a jeho chování se toho příliš nevědělo, a tak ověřoval například jeho zrnitost, práci s betonem v zimě či užití oceli s vysokou mezí průtažnosti. Co se osvědčilo, uplatnil hned na další stavbě, i když si zvykl, že se jeho smělé návrhy neprosazují snadno. „Vzpomínám si na dobu, kdy jsem se s ním na začátku války poprvé seznámil u firmy doktor Skorkovský, kde jsem tehdy pracoval v projekci9“, vrací se do vzpomínek na svého učitele jeho pozdější asistent, profesor Lubor Janda. „Vždy se u nás alespoň na hodinu zastavil, aby s námi probral všechny problémy. Zásadou firmy bylo, že si mladý inženýr musí vyprojektované dílo i sám postavit.“10 V meziválečném období byla podle jeho návrhu realizována řada staveb průmyslových i mostních. K nejvýznamnějším projektům patří hangáry v Letňanech a Karlových Varech, válcové parabolické skořepinové konstrukce skladiště v Kostelci nad Labem, konstrukce průmyslových objektů cementárny v Králově Dvoře, ocelárny v Kladně a skladištní patrové stavby v Bratislavě.11 Z mostních konstrukcí, pro něž jsou typické smělé Stanislav Bechyně (2. část)
oblouky, vynikají obvzláště most přes Chrudimku v Pardubicích z roku 1935 a obloukový dálniční most u Senohrab, dokončený v roce 1944. Do tohoto období spadá rovněž přemostění Nuselského údolí.12 Po druhé světové válce přispěl akademik Bechyně svými realizovanými projekty k obnově našeho hospodářství. Podle jeho návrhu byly v té době postaveny např. rozsáhlé nosné konstrukce v Závodu Mieru v Bratislavě. Lehkého zastřešení válcovými skořepinami velkého rozpětí užil pro autobusové garáže v Bratislavě, v Nitře a v Žilině. Statické působení těchto konstrukcí, které jsou jedny z prvních u nás, ověřil na železobetonových modelech v měřítku 1:10.13 Mezi nejvýznamnější stavby, provedené podle návrhu akademika Bechyně, patří nesporně most přes Váh v Komárně, dokončený v roce 1955. Ke stavbě ho inspiroval most Risorgimento přes Tiberu v Římě.14 Je to plochý oblouk s rozpětím 112,5 metru, vzepětím 8,5 metru a výškou komorového průřezu ve vrcholu pouze 1,12 metru na poddajné půdě.15 Bylo to vůbec poprvé, kdy bylo provedeno takovéto statické řešení pro oblouk v tak obtížných podmínkách a prokázalo hospodárnost konstrukce. Později při velké povodni na Váhu se stal návrh mostu předmětem kritiky ze strany různých odborníků, kteří předvídali změnu vlastností zeminy v základech mostu a jeho zřícení. „Je třeba říci, že profesor Bechyně rovněž částečně podlehl těmto hlasům a měl o most velké obavy16“, vzpomíná inženýr Tvrzník „Chodil zamyšlen ve své pracovně a náhle se mně zeptal: Co myslíte, spadne ten most? Odpověděl jsem mu, že nevidím důvod proč by se to mělo stát. Viditelně se mu ulevilo, patrně chtěl slyšet nezávislý názor. Druhý den přišla zpráva, že povodeň klesá.“17 Most zůstal nepoškozen a dokázal, že oblouková
HISTORIE 15
konstrukce z betonu je konstrukcí moderní „a nikoliv něco archaického, překonaného, i když tyto mosty dělali již staří Babyloňané18.“ Akademik Bechyně obdržel za její návrh státní vyznamenání prvního stupně. Z podnětu akademika Bechyně byl na jeho ústavu v letech 1951–1956 prováděn ve spolupráci s jeho tehdejším asistentem Luborem Jandou výzkum soustav obloukových mostů se šikmými závěsy pro mosty silniční a železniční při středních rozpětích 40–60 metrů s cílem dosáhnout podstatných úspor oceli. I když tyto konstrukce nebyly u nás realizovány, vzbudily výsledky výzkumu ohlas ve světovém odborném tisku.19 Svými zkušenostmi a radami přispěl k úspěšnému řešení řady obtížných technických problémů. Významná byla jeho pomoc při zachování stavebních památek v Praze, jako přesun rotundy Máří Magdaleny u Čechova mostu provedený v roce 1956, úpravy mostovky na Karlově mostě, rekonstrukce Anežského kláštera v sedmdesátých letech, podchycení budovy technického muzea při stavbě letenského tunelu či přesun památného gotického kostela v Mostě. Byl rovněž u stavby podchodu na Václavském náměstí. Všude prosazoval železobetonové konstrukce, bez nichž by dnes po celém světě nestály mnohé dominantní stavby, ale i zdánlivě prosté a snadno přehlédnutelné objekty, sloužící každodennímu životu.20
Návrh přemostění Nuselského údolí
Po skončení první světové války se stala velmi naléhavou otázka dalšího územního rozšíření Prahy – hlavního města nově vzniklého samostatného československého státu. Většina tehdejších odborníků se shodla na tom, že nejvýhodnější bude rozšířit hlavní město směrem do Nuslí, zejména na pankráckou pláň.
16 HISTORIE
Už na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy se začalo mluvit o podstatném rozšíření Prahy, přišla na přetřes otázka, jak spojit centrum se čtvrtí Pankrác, oddělenou širokým a hlubokým Nuselským údolím. Roku 1906 se touto myšlenkou zabýval specialista na ocelové konstrukce a mimo jiné také konstruktér ocelové haly pražského Hlavního nádraží ing. Jan Marianko. Uveřejnil studii ocelového obloukového mostu s rozpětím 250 metrů a se dvěma převislými konci ve tvaru poloviny oblouku. Velké ocelářské firmy pochopitelně takový záměr nadšeně podporovaly, první světová válka však další plány zhatila. O tuto problematiku se začal záhy zajímat i Stanislav Bechyně. Jeho spolupracovníkem se stal mladý a nadaný architekt, dr. ing. Bohumír Kozák21, ten vzpomíná na setkání, které se stalo základním kamenem trvalého a opravdového přátelství, takto: „Stalo se to v roce 1919. Tehdy ke mně přistoupil na dnešním náměstí Republiky vlasatý mladý muž a ptal se mě, zda bych byl ochoten s ním spolupracovat na projektu mostu přes Nuselské údolí. Byl to inženýr Stanislav Bechyně.”22 Společně vypracovali návrh na postavení nového sídliště na pankrácké pláni a v Nuslích, jehož dominantou se měl stát lehký a jednoduchý betonový most, který by překlenul údolí, a tím by byla podstatně zkrácena cesta do centra města. Projektu věnovaly pozornost přední pražské listy. V lednu a v únoru 1919 vycházejí v Národních listech a v Českém Slovu články o přemostění Nuselského údolí. Bechyně tehdy napsal: „Předkládáme tímto veřejnosti v hlavních myšlenkách projekt, který se snaží prostě, nejjednodušším způsobem, ale přitom i slušně rozřešiti spojení s pankráckou plání, aby se tu mohla stísněná Praha dále rozvíjeti.”23 Stanislav Bechyně (2. část)
Přestože byl most z betonu levnější, trvanlivější a nevyžadoval by dokonce ani příliš náročnou údržbu, nesetkal se se souhlasem, ale s odporem. „Vzápětí se přihlásil v Národních listech inženýr Karel Fridrich s mostem ocelovým.”24 „Silná ocelářská lobby se nechtěla vzdát velkolepé a dozajista vítané zakázky. Různými prostředky získala na svou stranu vlivné osobnosti a především architekty, kteří byli s náramnou ochotou připraveni na veřejnosti vystoupit a prohlásit, že pro široké Nuselské údolí se žádný betonový oblouk nehodí.”25 Inženýr Fridrich publikoval v Národních listech polemický článek proti betonu nazvaný: ”K otázce staviva nuselského viaduktu26“, v němž jménem vyššího technického umění a hospodárnosti hájí stavbu železnou (zatímco betonovému návrhu vytýká i zvolenou trasu a celkovou stavební úsporu, ačkoliv tyto věci s volbou staviva zdaleka nesouvisejí). Sporu dominovaly dvě koncepce. Jednu představovaly masivní ocelové trámy položené na vysokých pilířích, s druhou přišel Bechyně, který navrhoval most z mohutných a vysokých železobetonových oblouků. Přesto, že bylo železobetonové řešení levnější než ocelové a přinášelo značnou úsporu použitého materiálu, upřednostnili představitelé města, odborníci i veřejnost ocelovou konstrukci. Hlavním argumentem bylo, že trámová konstrukce uložená na vysokých sloupech se jeví bezpečněji než mohutné oblouky. St. Bechyně neváhal a v krátké době předložil nový přepracovaný projekt – ”železobetonový trám ztužený žlabem a uložený na pevných pilířích“.27 Projekt Bechyně – Kozák úspěšně obstál v konkurenci s oceláři a stal se podnětem k dalším soutěžím v letech 1926, 1934 a 1937. V poslední předválečné soutěži konané v roce 1937 byl stanoven nový požadavek, aby most měl dvě podlaží. Po horním by jezdila tramvaj Stanislav Bechyně (2. část)
a doprava, ve spodním měla procházet podzemní dráha.28 Zdánlivě nesplnitelné podmínky byly jedinečnou příležitostí pro betonáře, „neboť horní mostovka tvoří vlastně velikou desku, která může být tlačeným pásem veliké trámové konstrukce. Spodní patro se pak stane jeho taženou částí “.29 Stanislav Bechyně použil formy skořápkového válce, čímž vznikla nejen smělá, ale i neobyčejně úsporná konstrukce, jež byla v soutěži oceněna stupněm nejvyšším. Psal se však rok 1937, Evropa stála na pokraji války a Československo mělo v té době zcela jiné starosti než překlenutí nuselského údolí. Na realizaci stavby nebylo tedy ani pomyšlení.
Bechyněho výkres hlavní budovy Praga v Libni
Hřibové stropy v téže budově
Svůj poslední návrh Nuselského mostu dokončil prof. Bechyně v roce 1950. Byl opět výsledkem pokračující spolupráce s architektem Kozákem. Plán předpoklá-
HISTORIE 17
dal, že „most bude obloukový, se dvěma středními pilíři, na nichž budou posazeny tři hlavní oblouky po 130 metrech30“. Celý most měl být půl kilometru dlouhý, 25 metrů široký a v nejvyšším bodě 42 metrů vysoký. Návrh počítal rovněž se dvěma patry mostovky. Ve spodním měl být tunel podzemní dráhy, nahoře pak vozovka rozdělená na dva protisměrné pásy. Do návrhu bylo zahrnuto také urbanistické řešení obou předmostí, na pankrácké straně mělo vzniknout náměstí s moderními domy a věžovou dominantou. Doba však ani tentokrát nebyla vhodná pro mohutnou pražskou stavbu. Vzhledem k jiným prioritám v socialistickém národním hospodářství se přistoupilo k úvahám o stavbě mostu ve spojitosti s výstavbou města až roce 1957 a byla proto vypsaná nová soutěž, která se odehrávala mezi konstrukcemi z oceli, železobetonu a nově i z předpjatého betonu. Požadavek architektů na trámové řešení stavby zůstal nezměněn. První cena však tentokrát udělena nebyla.
Palác Lucerna v Praze
18 HISTORIE
„Nynější most s rozpětím polí 115,5 metrů z předpjatého betonu rámové jednokomorové konstrukce stálé výšky 6,5 metru byl vypracován v projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb31, přičemž základem pro projekt se staly dobré návrhy ze soutěže, především pak ty oceněné a doporučené pro most z předpjatého betonu32“ Porota dlouho váhala33, zvláště pak vynikající inženýři tehdejšího mostního oddělení výstavby hlavního města Prahy (ing. Karel Chalupský, ing. Vojtěch Michálek)34, zda s předpjatým betonem je již dostatek zkušeností a záruk, aby mohl být použit pro tak mimořádné přemostění. Když však profesor Bechyně podal soutěžní návrh s mostem, bylo rozhodnuto. Jinak by se uvažovalo o Bechyňově mostu obloukovém i přes nesouhlas architektů. „Pan profesor se tedy vlastně porazil sám. Při jedné debatě s ním jsem se o tom zmínil a přijal to s uspokojením“35 , zakončuje jednu ze svých četných studií o stavbě mostu přes Nuselské údolí Bechyňův žák, inženýr Vladimír Tvrzník.
Palác Lucerna v Praze
Stanislav Bechyně (2. část)
1 Kvaš, K.: Akademik Stanislav Bechyně. Přibyslav 1978, s. 3 2 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 28 Kvaš, K.: Akademik Stanislav Bechyně. Přibyslav 1978, s. 3 Archiv ČVUT Praha, fond Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. III/4/2, přednášky a referáty 3 viz.: kapitolu Doktorát věd technických 4 viz kapitolu: Most v Hořepníku 5 Hořejší, J. – Pirner, M.: Osobnosti stavební mechaniky. Praha 1997, s. 28 6 Černý J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17.3.1988, s. 28 7 Janda, L.: Stanislav Bechyně. In: 100. výročí narození akademika Stanislava Bechyně. Praha 1987, s. 4 8 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 28 9 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29 10 Černý, J. – Janda, L. : Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29 11 Hořejší, J. – Pirner, M.: Osobnosti stavební mechaniky. Praha 1997, s. 27–30 Tvrzník, V.: K třicátému výročí úmrtí akademika Stanislava Bechyněho. Beton, s. 34 12 viz kapitola: přemostění Nuselského údolí 13 Janda, L.: Stanislav Bechyně. In: 100. výročí narození akademika Stanislava Bechyně. Praha 1987, s. 4 14 Výpočet mostu prý autorovi (francouzskému konstruktérovi Hennebiquemu) nezabral ani jednu stránku. I když někteří předvídali, že konstrukce musí spadnout, zůstala bez jakýchkoli závad 15 Janda, L.: Stanislav Bechyně. In: 100. výročí narození akademika Stanislava Bechyně. Praha 1987, s. 4 16 Tvrzník, V.: K třicátému výročí úmrtí akademika Stanislava Bechyněho. Beton, s. 34 17 Tvrzník, V.: K třicátému výročí úmrtí akademika Stanislava Bechyněho. Beton, s. 34 18 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29 19 Janda, L.: Stanislav Bechyně. In: 100. výročí narození akademika Stanislava Bechyně. Praha 1987, s. 6 Tvrzník, V.: K třicátému výročí úmrtí akademika Stanislava Bechyněho. Beton, s. 34-35 20 Toufar, P.: Stanislav Bechyně. In: Galerie nesmrtelných. 1998, s. 182
Stanislav Bechyně (2. část)
21 Český architekt, představitel funkcionalismu, mj. autor návrhu Masarykových domovů v Krči (zemřel 1.4. 1976 v Praze) 22 Kvaš, K.: Akademik Stanislav Bechyně. Přibyslav 1978, s. 6 23 Bechyně, S. – Kozák, B.: Přemostění Nuselského údolí. Technický obzor (zvláštní otisk) Praha 1919, s. 4 24 Bechyně, S. – Kozák, B.: Přemostění Nuselského údolí. Technický obzor (zvláštní otisk) Praha 1919, s. 4 25 Toufar, P.: Stanislav Bechyně. In: Galerie nesmrtelných. 1998, s. 177 26 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29 27 Toufar, Pavel: Stanislav Bechyně. In: Galerie nesmrtelných. 1998, s. 178 28 Některé z doručených návrhů byly dosti svérázné, doporučovaly např., aby prostor mezi sloupy byl vyplněn obytnými domy, popřípadě aby obytné domy tvořily přímo nosné sloupy 29 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29 30 Kvaš, K.: Akademik Stanislav Bechyně. Přibyslav 1978, s.11 31 Společnost, založená v roce 1966, nabízí komplexní služby v projektové, průzkumné, konzultační a inženýrské činnosti, zejména v oborech dopravních staveb a systémů, městských komunikací, mostů, tunelů a inženýrských sítí, inženýrsko-geologických a geotechnických průzkumů a průzkumů a dokumentací vlivů na životní prostředí 32 Tvrzník,V.: K třicátému výročí úmrtí akademika Stanislava Bechyněho. Beton 2003, č. 4, s. 34 33 Předsedou poroty byl akademik Bedřich Hacar, místopředsedou poroty byl ing. dr. Jan Fischer. 34 Fischer, J. – Fischer, O.: Pražské mosty. Praha 1985, s. 157 35 Tvrzník,V.: K třicátému výročí úmrtí akademika Stanislava Bechyněho. Beton 2003, č.4, s. 34
HISTORIE 19
Marie Pokorná
O vánočních zvycích v našem kraji Většina z nás považuje Vánoce za nejkrásnější svátky roku. Prastaré tradice, jejichž původ lze vystopovat v dobách hluboko před naším letopočtem, se mísí s novými zvyky, čímž propůjčují těmto dnům zvláštní atmosféru štěstí a pohody, ale zároveň také rozjímání a nostalgie. Pro křesťany jsou Vánoce oslavou narození Božího syna, vyvrcholením adventního půstu. Zimní slunovrat, který připadá na 21. prosinec, byl od pradávna považován za klíčový zlom v běhu času. K tomuto datu se váží pověsti o zrození nového slunce a vítězství života nad smrtí. Je téměř jisté, že v pravěku souvisely některé z těchto rituálů s lidskými a později zvířecími oběťmi. Pozůstatky těchto zvyků zůstaly v povědomí lidí celá tisíciletí, některé z nich známe také z českých lidových Vánoc, kdy hospodář dával zbytky ze štědrovečerní tabule dobytku a stromům. Dny zimního slunovratu byly také odpradávna spojeny s oslavami, které se postupem času přesunuly od uctívání slunce k tradici Vánoc, kdy se narodil Boží syn. 1 „Boží milost darována jest spása člověčenstvu narozením Páně. Proto se právem zve Štědrý večer.“2 To zapsal roku 1397 benediktinský mnich Jan z Holešova a zaznamenal tak vůbec první vylíčení křesťanských oslav Vánoc v českých zemích. Díky tomuto učenému muži víme, že lidé už tehdy dodržovali půst, pekli vánočky a podle svých možností obdarovávali chudé. „Na památku nebeské štědrosti křesťané ten večer vedou si štědře. I chudý otec se snaží potěšit své dítky
20 HISTORIE
alespoň rozžehnutím velké svíce. Staří lidé v ten den otevírají své dveře dokořán, aby kdokoli mohl vejít a přijmout pohostinství. I dobytku se přilepšuje do žlabu. Také měšce mají lidé na Štědrý den otevřené, peníze kladou mezi jídlo, nikoli však snad z pýchy, ale proto, aby byly po ruce, kdyby do domu zavítal nuzák…“3 Od doby vlády Karla IV. a jeho syna Václava, kdy tyto vzácné a v evropských dějinách ojedinělé zápisky vznikaly, doznaly křesťanské Vánoce mnohých změn. Zpočátku se slavily jako bujaré a veselé svátky s průvodem masek, zpěvem, tancem a množstvím jídla a pití. Posléze převážilo pojetí založené na střídmosti a pokoře a teprve v období baroka se navracela světská nádhera a okázalost. Od druhé poloviny 17. století se Vánoce začaly ve větší míře slavit v rodinném kruhu. Čas vlastních Vánoc, v řeči našich předků Vánočních hodů, začínal Štědrým dnem, který patřil k nejvýznamnějším v roce. Všechno, co se tento den událo, mělo magický dopad na příští rok. V tento den se dodržovala a dodržuje dodnes řada zvyků.4 Držel se půst. Nesmělo se zametat, aby se z domu nevymetly duše zemřelých předků, nesměly se bílit stěny a místnosti, mlít obilí, šít šaty, vylévat vodu na dvůr nebo vynášet popel.5 Hlavním bodem a vlastním počátkem oslav byla ale slavnostní večeře, která dle tradice začínala modlitbou s východem první hvězdy. Jednalo se o zcela speciální hostinu, kde většina aktů a chodů měla svůj skrytý význam. Smysl byl v souladu s tradicí, v požehnání stolovníků do budoucího roku, které mělo různé varianty.6 O vánočních zvycích v našem kraji
Na stole mělo být devatero pokrmů všechny plodiny, které se během roku urodily. Pro hojnou úrodu bylo třeba sníst nejprve lžíci hrachu. V rozkrojeném jablku se hledalo znamení života. Ten, kdo pod štědrovečerním stolem šlápl na sekeru, měl zůstat i nadále zdravý, nemoc prý spolehlivě také zaháněl česnek a med. Štěstí v následujícím roce měla napomoci konzumace kousku okoralého chleba. Pokrmy z čočky a jáhel zajišťovaly dle tradice bohatství, podobně jako šupiny ze štědrovečerního kapra nebo penízek schovaný pod talířem. Řetězem ovázaný trnož stolu měl ochránit rodinu před zlými duchy. Dle Ilony Vojancové, etnografky a vedoucí Souboru lidových staveb Vysočina, se vánoční zvyky v našem kraji lišily od ostatních jen v detailech. „Například co se týkalo štědrovečerního jídelníčku: do druhé světové války se na Vysočině, která je chudým krajem, ke štědrovečerní večeři podávala vánočka nebo jablečný závin, tzv. štrúdl. K tomu se popíjel punč nebo kafíčko, a to byl hlavní chod štědrovečerní večeře.“7
Večeře měla své pokračování i po nasycení vlastních stolovníků. Zvyky tohoto večera byly chápány v širokém kontextu štědrosti vůči rodině, ale i celému okolí, včetně hospodářství. Hospodář nosil obvykle část jídla koňům, hospodyně kravám a drůbeži. Zbytky potravin se zakopávaly ke stromům, aby byly úrodné.8 V tento „nejčarovnější“ večer lidé věřili, že lze nahlédnout do budoucnosti. Mnoho zajímavého se dalo vyčíst například z pohybu lidí, zvířat, předmětů a také z kouře z ohniště a komína. K nejzvědavější skupině patřili mladí lidé, a to především svobodné dívky, které chtěly poznat svého nastávajícího. Klasické a rozšířené kouzlo, které se velmi často objevuje také na Přibyslavsku, je házení pantoflem nebo střevícem. Dívka se otočí zády ke dveřím a hodí botu přes hlavu za sebe. Pokud špička míří směrem ven, věští to údajně brzkou svatbu. Zkušené harcovnice prý tuto proceduru zvládaly dokonce i nohou. Jiná rada doporučovala dívkám, aby o štědrém večeru vypustily nažraného psa na ves a podle toho, kterým směrem zamíří, má pak očekávat příchod ženicha.
Perníkový betlém Marie Henzlové z Dobré
O vánočních zvycích v našem kraji
HISTORIE 21
Pokud ale vdavek chtivá slečna neměla k dispozici psa, stačilo, aby vyšla po večeři ven a zatřásla keřem bezu se slovy: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý jest.“9 Další možnost, jak zjistit potencionální svatbu v příštím roce, skýtal kurník. Na Vysočině býval velmi rozšířený zvyk klepání na něj střevícem. Pokud se ozvala slepice, zůstalo děvče i nadále svobodné. Dívka, která chtěla znát přímo jméno svého milého, musela oloupat jablko a dlouhou slupku pak hodit za hlavu. Záleželo pak na její fantazii, co ze slupky na zemi vyčetla. Mezi staré vánoční zvyky patřilo také stavění Betléma,10 tavení olova a jeho lití do vody tak, aby vznikly nejrůznější tva-
ry, z nichž se věštilo a hledaly se odpovědi na nejrůznější otázky. K dalším oblíbeným zvykům se řadí pouštění lodiček z ořechové skořápky s malou svíčkou po míse s vodou, zpívání koled a po první světové válce se u nás všeobecně ujala tradice zdobení vánočního stromku. K závěru večera tradičně patřila také cesta na půlnoční, kdy se připomíná narození Ježíše Krista v betlémském chlévě. Půlnoční bohoslužbou odplývaly staré zvyky a otvíraly se vlastní vánoční hody a jejich hlavní svátek, Hod Boží vánoční.11 Druhý svátek vánoční svatého Štěpána, byl dnem koledování, obcházení domů s přáním štěstí a zdraví.
(w w w.m a r k e t i ngove n ov i n y.c z /i n d e x .p h p3? Action=View&ARTICLE_ID=6817 ze dne 20. 11. 2009) 5 Toufar, P.: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004, s. 147 6 Lahghammerová, J.: Čtvero ročních dob v lidové tradici. Havlíčkův Brod 2008, s. 112 7 http://www.radio.cz/cz/clanek/110837 ze dne 20. 11. 2009 8 Toufar, P.: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004, s. 147 9 Toufar, P.: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004, s. 151 10 V Čechách se tento zvyk objevuje roku 1560 v kostele sv. Klimenta v Praze (http://cs.wikipedia. org/wiki/V%C3%A1noce, ze dne 20. 11. 2009) 11 Lahghammerová, J.: Čtvero ročních dob v lidové tradici. Havlíčkův Brod 2008, s. 115
Literatura: Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje. Praha 2004, 370 s Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních dob v lidové tradici. Havlíčkův Brod 2008, 163. Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004, 280 s Adam, Adolf: Liturgický rok. Praha 1998, 326 s
1 Vondrušková, A.: České zvyky a obyčeje. Praha 2004, s. 314 2 Toufar, P.: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004, s. 129 3 Tamtéž 4 Dle průzkumu agentury Factum Invenio patří k nejčastějším vánočním zvykům současnosti smažený kapr, ozdobený stromeček, zpívání koled, ale také krájení jablek nebo pouštění lodiček z ořechové skořápky
22 HISTORIE
O vánočních zvycích v našem kraji
Michael Omes
Opředena záhadami „Zašlá štola u řeky Sázavy na úpatí skalnatého výběžku pod kostelem přibyslavským svědčí, že se kdysi dolovalo u samého města. Jest z údolí sázavského ražena vodorovně do skály a má několik odboček, do kterých však pro vodu nebo pro shroucené kameny není přístupu. Podle všeho jest z četných štol dědičných (Erbstollen), které odváděly vodu z blízkých dolů. Na pravém i levém břehu sázavském jest po nich dosud několik znatelných ústí. Podle jiného mínění jest prý to ústí tajné, chodby užívané za hrozícího nebezpečí. Takovéto chodby končívaly se však z důvodův účelných na místech odlehlých, ne na místě tak exponovaném.“1
Úvod
Poněkud tajemný název článku není nadsázkou, ale výrazem, který asi nejlépe vystihuje přibyslavskou Štolu pod farou. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších památek na Přibyslavsku, která je spojována s nejstarší historií města. Výše uvedená citace MUDr. Františka Půži z Kroniky Přibyslavské se přiklání k názoru, že se jedná o památku z dob těžby stříbra v našem městě a jeho okolí. Zejména úsilím ak. sochaře Romana Podrázského a PhDr. Oldřicha Málka se v roce 1996 provedla obnova a částečné zpřístupnění této památky, která byla už v tomto období považovaná, zároveň s podzemím pod náměstím, za součást městské památkové zóny. Snaha poodhalit záhady štoly a zároveň nejstarší historii našeho města vedla k podrobným průzkumům. Právě PhDr. Oldřich Málek inicioval další průzkumné práce a oslovil mnoho odborníků, kteří následně štolu zkoumali. Opředena záhadami
Plánek Štoly pod farou
Jeho zásluhou byl uskutečněn průzkum přibyslavského podzemí pod náměstím. Velice cenné jsou zpracované materiály, ve kterých pan Málek zjištěné výsledky práce odborníků hodnotí. Tyto materiály jsou výborným základem pro pokračování v odhalování tajemství Štoly pod farou v Přibyslavi. Na otázky o původu, účelu nebo stáří štoly prozatím nedokázali přesně odpovědět ani odborníci, kteří se výzkumem štoly zabývali. Ani cílem tohoto článku není najít jasné odpovědi na mnoho otázek, které se touto štolou zabývají, ale představit alespoň část z bohatého souboru informací o přibyslavské štole, které se doposud podařilo zjistit.
1. Poloha a popis Štoly pod farou v Přibyslavi
Štola se nachází pod příkrým svahem příměstského lesoparku poblíž údolní nivy řeky Sázavy, která zde protéká.
HISTORIE 23
Vchod do ní se nalézá na pozemku parcelní číslo 142/10, v katastrálním území Přibyslav, který je ve vlastnictví města Přibyslav. Podzemní část štoly leží rovněž pod tímto pozemkem. Chodba, z hlediska světových stran, směřuje od jihu k severu, s vchodem na jižní straně. Severním směrem od štoly ke středu města Přibyslavi se nachází několik vchodů do podzemí ze sklepů měšťanských domů na náměstí. Systém však není vzájemně propojen. Tato skutečnost vede k domněnce, že štola bývala s podzemím pod náměstím propojena. Potvrzení nebo vyvrácení této domněnky znemožňuje zával, který nejen zakrývá případné pokračování štoly, ale především zastavil veškeré práce z důvodů vysoké náročnosti na další vyklízení štoly. Štola je přibližně 80 m dlouhá a rozděluje se na tři větve. Jedna končí závalem, druhá čelbou. 2 Třetí větev v úseku asi 30 m od vchodu je zpětná nefunkční chodba, která je zanesena naplaveninou. Stabilita podzemního prostoru kromě
závěrečné partie se závalem je dobrá. Štola není běžně přístupná veřejnosti z důvodu nutných úprav z hlediska zabezpečení před možným úrazem v důsledku úzkých profilů chodby i z možného sesuvu horniny v některých částech chodby.
2. Práce na zpřístupnění štoly
Štola pod farou byla částečně zpřístupněna z iniciativy města Přibyslavi a dobrovolně vykonanou prací místních nadšenců v roce 1996. V tomto období se vchod do štoly opatřil stříškou a kovovou mříží. Pro zahájení zpřístupnění štoly mělo zásadní význam vybudování kanalizace a čističky odpadních vod v roce 1994. Tuto akci financovalo a realizovalo město Přibyslav. Do té doby nedořešené odkanalizování odpadních i povrchových vod mělo za následek stále větší množství nánosu bahna u vchodu do štoly, zahájení prací na zpřístupnění štoly bylo prakticky nemožné.
Větvení štoly, vlevo vyčištěná větev chodby, foto: M. Omes
24 HISTORIE
Opředena záhadami
PhDr. Oldřich Málek popisuje: „Od nabrání první lopaty naplavených usazenin, k němuž došlo 21. června, jsme do konce srpna 1996 v plném profilu štoly postoupili až do vzdálenosti 23,70 m od zamřížovaného vstupu a vyvezli nejméně 28–30 m3 různého neřádstva. Bezplatně bylo odpracováno 370 hodin.“ 3 První návštěvníci si mohli prohlédnout část vyčištěné štoly 14. 9. 1996 v rámci Přibyslavských slavností a Dnů evropského dědictví. Jednalo se o úsek 22 m dlouhý. Další etapa vyklízení štoly probíhala ještě na podzim tohoto roku, kdy se do prací, kromě dalších dobrovolníků, zapojili také přibyslavští skauti. Dne 27. 10. 1996 byla uskutečněna druhá prohlídka štoly, která byla vyčištěna již v délce 37 m. Odstranění naplavenin i suti v úseku do této vzdálenosti (od vchodu do štoly) bylo nutné z hlediska možného přístupu do dalších partií štoly, kde byl profil zmenšen jen částečně zejména sutí. O umytí stěn i celého profilu štoly se postarali přibyslavští hasiči. V roce 2003 byla prkna na podlaze nahrazena štěrkem, který byl pro chůzi daleko bezpečnější a umožňoval odtok vody ze štoly. Výměnu provedli brigádnicky přibyslavští skauti z oddílu Aldebaran, kteří zajišťovali údržbu prostoru u vchodu do štoly a každoročně až do roku 2007 i průvodcovskou službu v rámci Dnů evropského dědictví o Přibyslavských slavnostech. Za toto období štolu navštívilo přibližně 2000 návštěvníků.
3. Odborný průzkum
Již v září 1996 provedl geolog Muzea Vysočiny v Jihlavě Mgr. Karel Malý (dnes ředitel Muzea Vysočiny) první průzkumné práce, které pokračovaly ještě v říjnu. Geologický a mineralogický průzkum nepotvrdil, že by se ve štole pod Přibyslaví dolovalo stříbro, což Opředena záhadami
mnozí optimisté očekávali. Tento závěr docela dobře koresponduje s názorem geologů, kteří se přiklánějí k názoru, že štola byla průzkumná – prospektorská a havíři zde pátrali po stříbře nebo jiných kovech. O dva roky později, 20. září 1998, štolu navštívili špičkoví odborníci v rámci II. ročníku celostátního semináře „Stříbrná Jihlava“, který byl zaměřen na dějiny hornictví a dolování na Vysočině. PhDr. Oldřich Málek uvádí: „Mezi mimořádně zainteresovanými návštěvníky štoly pod farou byl např. RNDr. Jiří Litochleb – vedoucí mineralogického oddělení Národního muzea v Praze, RNDr. Stanislav Houzar – vedoucí geolog moravského zemského muzea v Brně, PhDr. Zdeněk Jaroš a Mgr. Karel Malý z Muzea Vysočiny v Jihlavě, PhDr. Ladislav Macek – ředitel státního okresního archivu v Havlíčkově Brodě, Mgr. Pavel Rous – archeolog Okresního vlastivědného muzea v Havlíčkově Brodě a další na slovo vzatí odborníci z vysokých škol a některých výzkumných ústavů.“ 4 PhDr. Oldřich Málek byl autorem příspěvku „Přibyslav – štola pod farou“ ve sborníku, který byl u příležitosti celostátního semináře „ Stříbrná Jihlava“ vydán. Přítomní odborníci se shodli na tom, že pro přesnější analýzu je třeba provést chemický rozbor, který je finančně náročný. O rok později, díky obětavé pomoci z řad odborníků, byly k dispozici výsledky z tzv. litogeochemického rozboru. Závěr odvozený ze zjištěných výsledků zněl, že štola nemohla sloužit k těžbě žádného z uvedených kovů, pro jejich nepatrné množství v hornině. Zároveň však tato skutečnost nevyloučila ani nepotvrdila domněnku o tom, že štola plnila funkci únikového koridoru z města v době nebezpečí. Přestože někteří geologové vyjádřili názor, že štola za závalem nemusí pokračovat dál, je zřejmé, že právě onen
HISTORIE 25
zával skrývá odpovědi na některé z nezodpovězených otázek. Dr. Málek, vědom si obtížnosti zdolat zával, navrhoval pokusit se najít cestu z opačné strany, tedy z podzemních prostor některého z domů přibyslavského náměstí. Tato myšlenka vedla k realizaci odborného průzkumu jednotlivých domů na náměstí ve dvou etapách. První etapu průzkumu tvořily suché podzemní prostory a druhou etapu prostory domů se zatopeným podzemím. Všechny expedice vedl Dr. Málek, při druhé etapě pomáhali potápěči ze Žďáru nad Sázavou. Obě etapy průzkumu podzemních prostor pod přibyslavským náměstím ukázaly, že tyto prostory nejsou ani v jednom případě navzájem propojeny. Podzemní prostory v podobě dalších pater sklepů končí zdí, závalem případně čelbou, ani prostory zatopené vodou nikam nepokračují a nenavazují na žádné další části. Chodba z domu č.p. 60, která vede jižním směrem, se ve vzdálenosti asi 15 m rozděluje do tvaru „T“, avšak obě větve (východní i západní) posléze rovněž končí. Snaha dostat se do štoly farou z druhé strany se prozatím nesetkala s úspěchem.
PhDr. Oldřich Málek uvádí: „V současné době je Štola pod farou opět uzamčena, takže mohou netopýři, kteří v ní přezimují, opět v klidu dospávat zbytek letošní zimy. To, že jsme některé z nich probudili, považuji za největší závadu naší lednové výpravy do štoly – vždyť každý z nás nelibě nese, když ho někdo předčasně a nešetrně burcuje ze sladkého spánku, i když není tak dlouhý, jako ten netopýří.“ 5 Dvě přírodovědecké expedice, které v pozdějším období po netopýrech ve štole pátraly, však úspěšné nebyly.
5. Další kroky k poodhalení tajemství
Zdá se, že celé přibyslavské podzemí jakoby brání své tajemství. Přestože na mnoho otázek neznáme odpovědi, o velkém historickém významu Štoly pod farou není pochyb. Ať už se jedná o památku z nejstarší nebo pozdější historie našeho města, je to dílo, které zde vytvořili naši předkové a zasluhuje si naši pozornost. Rozhodně se jedná o jedinečnou památku hornické činnosti v Přibyslavi. Proto město Přibyslav dne 6. 11. 2009 podalo na Odbor památkové péče Ministerstva kultury České republiky návrh na vyhlášení kulturní památky „Štola pod farou v Přibyslavi.“ Nabízí se možnost štolu zpřístupnit s využitím určitého typu dotace na zachování a obnovu památek. V odůvodnění návrhu je uvedeno: „Štola pod farou v Přibyslavi je spojována s těžbou stříbra v Přibyslavi. Stříbrné doly v Přibyslavi jsou historicky doloženy písemnou zmínkou v listině Smila z Lichtenburku z roku 1257, zároveň Interiér štoly, foto: M. Omes se jedná o první písemnou zmínku o Přibyslavi. Výše uvedené souvislosti dokládají ve4. Zimoviště netopýrů liký význam navrhované památky pro Přezimování netopýrů bylo zazname- naše město i celý region. Podání návrhu náno pouze v lednu 2003, avšak není bylo konzultováno s Národním památvyloučeno, že zde netopýři bez vyrušení kovým ústavem v Telči, jmenovitě s paní zimovali i v jiných letech. Jarmilou Brožovou.
26 HISTORIE
Opředena záhadami
Poté, co se ve Štole pod farou v Přibyslavi již několik let nic nového neděje, by vyhlášení památky mohlo být dalším impulzem ke zpřístupnění štoly, která je sama o sobě pozoruhodností a může velmi přispět k atraktivnosti našeho města i regionu, například i z hlediska rozvoje cestovního ruchu. Je velmi pravděpodobné, že při prohlubování našeho zájmu o tuto památku získáme nové poznatky, které nám případně poskytnou odpovědi na doposud nezodpovězené otázky. O historickém, geologickém, i přírodopisném významu Štoly pod farou v Přibyslavi není nejmenších pochyb. O tom vypovídá i nevšední zájem odborníků, který komentoval již před třinácti lety průkopnik zpřístupnění štoly, PhDr. Oldřich Málek: „Výše uvedené skutečnosti ve mně vyvolávají silné podezření, kterému se s obtížemi bráním, že vysokou hodnotu pátrání po historii dobývání stříbra v oblasti českomoravského pomezí i po dějinách vzniku a vývoje středověkých měst hornického charakteru, mezi něž Přibyslav nesporně patří, si mnohdy daleko více uvědomují přespolní, např. Jihlaváci, než někteří přibyslavští vlastenci“. 6
najít ani zmínečku o existenci štoly, kterou jsme pojmenovali Štola pod farou.“ 7 Poznámka RNDr. Karel Malý, PhD. (ředitel Muzea Vysočiny Jihlava) je přesvědčen o tom, že Štola pod farou nikdy nesloužila k těžbě, neboť schází jediná indície, která by tomu nasvědčovala. Podle něj vznikla štola ve dvou fázích. V první fázi se mohlo jednat o únikovou chodbu z města. Druhá, tedy novější fáze, mohla být pokusem o přefárání nebo prospekce. Zdejší horniny totiž vykazují vyšší obsah pyritu a z něj vzniklého „limonitu“ a schwertmannitu, takže zde lze předpokládat zajímavé zrudnění.
Závěr
Štola pod farou zůstává opředena záhadami, neboť i zde se potvrzuje pravidlo, že čím více objevujeme, tím více se musíme ptát. Stejně tak, jako před šesti lety, můžeme s panem Oldřichem Málkem konstatovat: „Neznáme jediné tři věci. A právě to naší štole zazlíváme. Ale asi se na ni zlobíme neprávem. A ona sama nám nikdy nesdělí: k jakému účelu byla vykutána, v kterém století k tomu došlo, ani kdo má její ražení na svědomí – kdo to financoval. Takovéto poznatky bychom měli získat pouze v nějakých archivech, ne ve štole. Ty však také mlčí jako hrob. Přes všechno dosavadní slídění v několika archivech se nepodařilo Opředena záhadami
Čelba slepé větve, foto: M. Ome 1 Půža F.: Kronika Přibyslavská, Nákl. společenstva různých živností v Přibyslavi, 1914, str. 223 2 Zakončení podzemní chodby (pozn. autora) 3 Málek O.: Přibyslavský občasník č. 73, město Přibyslav, září 1996, str. 3 4 Málek O.: Přibyslavský občasník č. 96, město Přibyslav, říjen 1998, str. 1 5 Málek O.: Přibyslavský občasník č. 147, město Přibyslav, březen 2003, str. 12 6 Málek O.: Přibyslavský občasník č. 74, město Přibyslav, říjen 1996, str. 3 7 Málek O.: Přibyslavský občasník č. 147, město Přibyslav, říjen 1996, str. 12
HISTORIE 27
Pavel Bezděčka
Jaké dary přinesli tři králové do Betléma V Bibli, přesněji řečeno v Novém zákoně, v Evangeliu Sv. Matouše (2, verše 1, 10 a 11) se dočteme: „Když se pak narodil Ježíš v Betlémě Judově za dnů Herodesa krále, mudrci od východu slunce vypravili se do Jeruzaléma… A uzřevše hvězdu, zaradovali se radostí velmi velikou… I všedše do domu, nalezli děťátko s Marií matkou jeho a padše, klaněli se jemu: a otevřevše poklady své, obětovali jemu dary, zlato, kadidlo a myrru.“ Věřím, že mezi čtenáři těchto řádků se nenajde nikdo, kdo by neznal tento příběh a vše co se na něj váže. Stejně tak nikdo by nemusel dlouho vzpomínat, jaké že dary mudrcové, tedy tři králové k Ježíškovým jesličkám přinesli. Nu, přece zlato, myrhu a kadidlo. Tyto, ve své době jistě velevzácné dary, umí vyjmenovat každý. Ale, ruku na srdce, víte o co se vskutku jedná? O zlatu snad nikdo nezapochybuje. Tento ušlechtilý kov dodnes na své ceně a významu ničeho neztratil. Spíše naopak. Ovšem s myrhou a kadidlem to bude asi jiné. Kadidlo sice rychle někam zařadíme – mše svaté a s nimi spojené vykuřování kostela či chrámu, možná si vzpomeneme i na vánoční
Kadidlovník
28 PŘÍRODA
Myrha
pálení františka. Ale tím většinou obecné znalosti končí. A myrha? Hm..., slyším to ticho. Proto jsem pro vás připravil následující povídání.
Kadidlo
Kadidlem nazýváme směs látek, která při pálení vydává intenzívní kořeněné aroma. Základem kadidla je vonná pryskyřice, která se připravuje z tzv. klejopryskyřice, jež se získává z kmene kadidlovníku nařezáváním kůry. Zpočátku mléčná šťáva tvoří při vyschnutí světle žlutá, hnědavá nebo průsvitná zrna, hrudky, případně malé krápníčky. Kadidlovník (Boswellia sacra) je dvouděložná dřevina z čeledi kadidlovníkovitých. Je to dnes velmi vzácný strom, který se zachoval jen v jižní Arábii a na pobřeží Rudého moře. Významnou složkou kadidlové pryskyřice jsou triterpenické kyseliny boswelliové. Ty se v moderním světě používají jako příměs do zubních past, náplastí a mastí. Z pryskyřice se získává destilací parou cenný kadidlovníkový olej, který se používá především v aromaterapii. Uklidňuje nervy, pomáhá při stavech úzkosti a při nervozitě. Při nanesení na kůži působí proti projevům stárnutí pokožky, podporuje hojení ran a jizev. Výborné účinky má i jako přísada do koupele. Rostlině se připisují antibakteriální, anJaké dary přinesli tři králové do Betléma
tirevmatické a protinádorové účinky. V arabské lidové medicíně a u beduínských kmenů je kadidlo dodnes uznávaným hojivým prostředkem. Kadidlová pryskyřice bývá v různých poměrech smíchána s myrhou a balzámem. Výsledkem je kadidlo, používané zejména při různých náboženských obřadech i při meditacích. Užívání kadidla jako součásti náboženského rituálu bylo známo ve starém Egyptě, na Blízkém východě i v antickém Římě. Později ji převzalo i východní a západní křesťanství. Ve starověku bylo kadidlo ceněno nejméně tak dobře jako zlato. Nejznámější a nejlepší bylo kadidlo z Ománu. Jen z jeho jižní části (dnešního Dhofaru) bylo ve 2. století našeho letopočtu exportováno kolem tří tisíc tun kadidla ročně. Tento obchod činil Ománce po dlouhá staletí nejbohatšími lidmi světa.
Myrha
Také myrha je pryskyřice. Získává se z keře myrhovníku pravého neboli balsamovníku pravého (Commiphora myrrha). Tento keř (stromek) rostoucí v tropické Asii, Arábii a Přední Indii, má tlustý kmen s hustou korunou trnitých větviček. Jeho drobné bílé květy vyrůstají ve svazcích a jejich plody jsou vejčitě zašpičatělé hnědé peckovice.
Myrhovník
Jaké dary přinesli tři králové do Betléma
V botanickém systému řadíme myrhovník, který vytváří více druhů, k rostlinám kadidlovníkovým, z našich rostlin jsou mu nejblíže škumpovité. Pryskyřice se, podobně jako u kadidla, získává naříznutím kůry na kmeni. Vůně surové pryskyřice je ostrá, příjemná, ale silně nahořklá. Odtud pochází pojmenování myrhy, které má původ v hebrejském či arabském murr nebo marror, což znamená hořký. Později se ujal latinský název myrra = myrha. Myrha byla ve všech zemích starověku. Při římských pohřbech byla pálena ve velkém množství, aby zamaskovala zápach z pálených těl. Bylo psáno, že císař Nero při pohřbu své ženy Poppey, nechal spálit celou římskou roční spotřebu myrhy. Myrhu jako vykuřovadlo užívali i Asyřané a nazývali ji murru. Velký význam měla také v hebrejském kultu, kde byla součástí posvátné masti a svatého kadidla. Ve starém Egyptě (a později i jinde) byla myrha používána ve všech svých formách (mletá i tekutá) k balzamování mrtvých. Jak píše starověký dějepisec Herodot, byl to nejspolehlivější, ale také nejdražší způsob balzamování. Římané roztok myrhy a vína dávali pít coby utišující prostředek odsouzencům před přibitím na kříž. Podle evangelia sv. Marka bylo i Ježíšovi podáno před ukřižováním vinum murratum a jak dále popisuje Janovo evangelium, ženy myrhu použily spolu s aloe také při ošetření Kristova těla před uložením do jeskynního hrobu. Pravá myrha byla vždy velice drahá, na trhu se, stejně jako kadidlo, vyvažovala zlatem. Je tedy jisté, že všechny tři dary, které tři králové přinesli, byly velmi cenné a vhodné k oslavě zrození syna Božího.
PŘÍRODA 29
Pavel Bezděčka
O jmelí – daru nebes Kytička jmelí zavěšená pod lustrem, na rámu dveří nebo šikovně naaranžovaná ve vázičce, patří k velmi starým vánočním zvykům. Přispívá k nefalšované vánoční pohodě a navíc přináší rodinné štěstí. Jmelí zaujímalo v lidské kultuře od pradávna významné místo. Bylo uctíváno keltskými druidy a sloužilo k jejich kultovním obřadům. Staří Řekové i Římané, stejně jako mnohé jiné starověké národy, znali léčivé účinky jmelí a jeho vliv na zpomalení procesu stárnutí, na snižování krevního tlaku i jako silného prostředku močopudného. Z botanického hlediska řadíme jmelí bílé (latinsky Viscum album, na Moravě imelo nebo jemelo, v Čechách také mejlí, gmejl, omelí či mýlí) do čeledi ochmetovitých. Jeho stále zelené keříky rostou v korunách některých listnatých a jehličnatých stromů, především topolů, jabloní, lip (jmelí bílé pravé), borovic (jmelí bílé borovicové) a jedlí (jmelí bílé jedlové). Jmelí je poloparazitickou rostlinou, protože díky chlorofylu ve svých tkáních normálně asimiluje a z hostitelské rostliny získává pouze vodu a v ní rozpuštěné anorganické živiny. Jmelí kvete nenápadnými bledězelenými květy již v březnu a dubnu, jeho bílé lepkavé plody však dozrávají teprve koncem roku. Semena jmelí jsou těžká a do korun stromů se dostávají trusem bobuložravých, zejména drozdovitých ptáků, kteří si na bobulích jmelí rádi pochutnávají.
30 PŘÍRODA
Z lepkavých bobulí jmelí se vařením získává lepkavá „pryskyřice“ zelené barvy známá jako viscin. Ptáčníci všech dob výrobu tohoto přírodního lepu znali a hojně k lapání drobného ptactva využívali. Že tomu tak bylo již v antickém starověku vyplývá z prastaré průpovídky: „Turdus ipise sibi exitium cacat“, což značí „Drozd sám si záhubu výkalem trousí“. Skutečnost, že jmelí roste pouze v korunách stromů, aniž by se kdy dotklo země, vedla kdysi k přesvědčení, že je darem nebes. Proto tedy štěstí přichází k těm, kteří si na Vánoce vyzdobí domov kytičkou jmelí i k těm, kteří obdrží vánoční dárečky ozdobené maličkou snítkou. A zcela určitě k těm, kdo pod větvičkou jmelí někoho políbí. O jmelí – daru nebes
Pavel Bezděčka
O oslech a lidech Co říkáte, jak ten čas letí! Vždyť je to chvilka, co jsme schovali pečlivě zabalené vánoční ozdoby a už abychom je zase hledali! Nu nedá se nic dělat, zase jsme o jeden rok moudřejší a krásnější. Jenom ta paměť nás o něco víc trápí: „Hrome, kam jsem ty ozdoby minule schoval?!“ Ale nakonec se všechno najde a stromečky, okna, výkladní skříně, prostě vše bude vyzdobeno, jak se patří. Leckde přibude ke stromečku i malý betlém. A kdo betlémek nemá, určitě si najde čas na návštěvu některého kostela. Tam bývají betlémy zpravidla honosné, ze dřeva vyřezávané a věrně vybarvené. V každém betlému, i v tom nejmenším, uvidíte vedle Ježíškových jesliček stát oslíka. Není divu, vždyť ten původní Betlém se nalézal v Palestině. A to je, holenkové, až v Malé Asii. Tam jsou oslíci ještě i dnes jako doma. Tak pozor, pisálku, možná teď říkáte! Přece v Palestině a vůbec v Orientu oslíci byli vždy doma, o tom není třeba pochybovat! Nu vidíte a není to tak. Dnes je sice od Bulharska po Afriku oslíků jako naseto, ale nejsou zde původní. Lidé si je sem přivedli poměrně nedávno, před několika tisíciletími. Jak je to tedy s oslíky, odkud pocházejí a co o nich víme? Jsou to lichokopytníci, které společně s jejich nejbližšími příbuznými, to je s koni a zebrami, řadíme do jediného velkého rodu Equus. Tato skupina kopytníků se vyvinula asi před dvaceti miliony let ve stepích Severní Ameriky. Odtud se časem rozptýlili i na ostatní kontinenty a co je zajímavé, nakonec na O oslech a lidech
Divoce žijící osel na Kypru, foto: P. Bezděčka
svém domovském kontinentu, tedy v Severní Americe, koncem poslední doby ledové vyhynuli. Asi dva tisíce let před naším letopočtem jsme dokázali domestikovat euroazijského koně tarpana a tak vznikl kůň domácí. Původního tarpana jsme později vyhubili. To my, lidé, umíme výborně. Ale ne vždy se daří. Jen si představte, že se nám nepodařilo vyhubit druhého divokého koně, tedy koně Převalského! Doslova za pět minut dvanáct se podařilo zachránit pár desítek kusů a zahájit záchranné programy. Jiné druhy divokých koní neexistují. Pokud vás fascinují televizní snímky o stádech divokých koní v Americe nebo Austrálii vězte, že jsou to pouze stáda zdivočelých koní domácích. Osli měli trošku více štěstí. Na světě dosud žijí všechny tři druhy divokých oslů, které věda poznala. V oblasti rozkládající se od Sýrie po Střední Asii žije osel asijský, v Tibetu žije osel kiang a v polopouštích severovýchodní Afriky žije osel africký. Osel asijský má docela krátké uši, je štíhlý a podobá se malým koním. Někdy bývá označován jako kulan a vytváří několik geografických ras, jako je např. džigetaj z Mongolska nebo onager z Persie. Osel kiang z Tibetu, dříve považovaný za horskou rasu kulana, je dnes odborníky uznáván jako samo-
PŘÍRODA 31
statný druh. Nás však nejvíce zajímá osel africký. Známe dva jeho poddruhy, a to osla afrického nubijského a osla afrického somálského. Oslík z betlémů, stejně jako oslíci, které znáte ze svých cest do Bulharska, Řecka, Tunisu, Maroka nebo třeba Ameriky a třeba také z cirkusu, to všechno je osel domácí. Ten pochází z osla afrického nubijského. Kdy přesně došlo k jeho domestikaci nevíme, ale kosterní nálezy osla domácího pocházejí již ze starého Egypta. Dlouhým chovem vzniklo mnoho plemen, která se liší velikostí, barvou, délkou uší a srsti i jinými znaky. Takzvaná ušlechtilá plemena se velikostí téměř rovnají koním a mívají často velmi světlou, nebo naopak skoro černou barvu. Na některých ostrovech, jako např. na Cejloně a Sicílii, byla naopak vyšlechtěna plemena malinkých oslíků, kteří stěží dosahují výšky osmdesáti centimetrů. Nejběžnější formu osla všichni známe. Je střední velikosti, šedé barvy s tmavým hřbetním pruhem, který je v oblasti lopatek přeťatý podobným příčným pruhem do podoby kříže. Toto křížové znamení bývá často spojováno s narozením Ježíše. Ale není tomu tak. Kříž nosili oslíci domácí již dávno před tímto památným datem, neboť jej zdědili od svých předků, tedy od osla afrického nubijského. Osli domácí jsou nesmírně nenáročná a otužilá zvířata. V obtížných podmínkách horkých tropických a subtropických oblastí, v pouštích stejně tak i v horách, všude tam odvádějí spoustu práce. Na svých odřených hřbetech přenášejí obrovské náklady a ještě častěji slouží jako dopravní prostředky. V tureckých, stejně jako v marockých horách a nebo v Albánii, všude se setkáte se stejným obrázkem. Po úzké horské pěšině drobnými krůčky poklusává malinký oslík s mohutným dřevěným sedlem, ve kterém
32 PŘÍRODA
Osel kiang z Tibetu
sedí velký chlap. Sandály se mu téměř šourají po zemi a vy máte pocit, že spíše on by měl nést to drobné zvíře. Ale halama si klidně sedí, kýve se na nerovnostech a neustále švihá oslíka proutkem přes zadek, aby jej udržel v ostrém poklusu. Občas potkáte i oslíky, kteří zdánlivě nemají pána a celé dny se potulují sami. Jsou to vlastně oslíci na dovolené. Jejich majitel nikdy není daleko a přesně ví, kde má později svá zvířata hledat. Místy je však možné objevit i skupiny zdivočelých oslů. Nejen v Orientu nebo Africe, ale i Střední a Severní Americe. Známá je třeba silná populace zdivočelých oslů v Kalifornii. Vznikla ze zvířat, která po opadnutí zlaté horečky prospektoři v divočině opustili. Zdivočelí oslové se chovají podobně, jako jejich divocí předkové. Žijí v malých stádech do patnácti kusů v otevřené a přehledné krajině. Jsou nesmírně plaší a důvtipní. Je velice obtížné se k nim přiblížit a dokonce je i zpozorovat. Divocí i zdivočelí osli jsou nesmírně moudrá a opatrná zvířata. Domácí osel se však v naší mluvě stal synonymem hlupáka. Říci o někom, že je osel, je chápáno jako urážka. A není to vynález moderní doby. Již staří Řekové... chce se mi říct. Ale vážně, čtete-li Bajky Ezopovy zjistíte, že oslu příliš rozumu nepřidělil. V každé druhé bajce osel O oslech a lidech
hyne v podstatě na svou hloupost nebo nepřizpůsobivost. O něco, ale opravdu jen o málo lépe, je na tom hrdina slavné starověké frašky Apuleiovy, Zlatý osel. Jsem však přesvědčen, že oslům nesmírně křivdíme. Znásilnili jsme kdysi krásná a moudrá zvířata. Dlouhým umělým chovem jsme je degenerovali na primitivní a skromné dopravní prostředky. Sebrali jsme jim svobodu i úctu. Pojmenovali jsme je a nakonec jsme z jejich jména udělali nadávku. Na tohle jsem vždy myslel, když jsem na svých
cestách Orientem, někde v údolí nebo za vesnicí, uslyšel hýkání osla. Oslí křik v sobě totiž skrývá zbytky bujarosti a jakéhosi uličnictví, ale především je extraktem smutku a lítosti. Až budete stát o Vánocích před betlémem a uvidíte u jesliček oslíka, vzpomeňte si na tyto řádky a vzdejte mu tichý hold nejen za to, že svým dechem zahříval narozeného Ježíška, ale i za to, jak strastiplnou pouť, s námi lidmi, již osel urazil.
Klára Bezděčková
Lasice hranostaj Mustela erminea Nejen my, lidé, se na Vánoce převlékáme do svátečního. Na zimu mění svůj šat i řada živočichů. Ti to však nedělají kvůli oslavám liturgického svátku, mají k tomu mnohem pádnější důvod – přežití. Pravděpodobně nejznámějším takovým zvířátkem je lasice hranostaj (Mustela erminea). A i když je naší druhou nejmenší šelmou, není to žádný troškař. Kožíšek má tak cenný, že se stal symbolem králů. Lasice hranostaj je útlá šelmička s krátkými končetinami a náznakem blány mezi prsty. Dosahuje délky mezi 20 a 30 cm (z toho však asi jedna třetina připadá na ocas) a váží mezi 15 a 35 dkg. Samci bývají zřetelně větší než samice, ale celkově velikost hranostajů značně kolísá, takže nejdrobnější z nich dosahují podobných rozměrů jako naše nejmenší šelma, lasice kolčava (Mustela nivalis). Té se hranostaj podobá i svým zbarvením, skořicovým až kaštanovým hřbetem a bílým bříškem. Jen špičku ocásku má, Lasice hranostaj
na rozdíl od kolčavy i jiných lasicovitých šelmiček, černou. To však platí v létě. V zimě vymění většina hranostajů svou krátkou hnědavou srst za hustý, pohádkově sněhobílý kožíšek, špička ocásku však zůstává černá. Bílá barva je pro hranostaje tzv. kryptickým zbarvením, pomáhá mu lépe splynout se zasněženou krajinou a uniknout tak pozornosti nepřátel. Výměna šatu však není železným pravidlem. Někteří jedinci srst na zimu nepřebarvují vůbec nebo jen částečně. Lasice hranostaj žije téměř v celé Evropě, ve velké části Asie, na severu Afriky, v Severní Americe a vysazena byla třeba i na Novém Zélandu. Některé oblasti obývá už od dob ledových. Tak je tomu například v Irsku, kde hranostaj tvoří samostatný poddruh. Analýzy DNA
PŘÍRODA 33
odhalily, že irské populace jsou nejen výrazně starší než ty britské, ale jsou navíc geneticky spřízněnější s populacemi z evropské pevniny, což nasvědčuje tomu, že hranostaj přišel do Irska ještě v době nejvyššího zalednění. U nás se hranostaj vyskytuje na celém území, v horách vystupuje až nad horní hranici lesa. Na Přibyslavsku byl v rámci mapování fauny České republiky dosud zaznamenán v okolí Žižkova Pole a Havlíčkovy Borové, pravděpodobně tu však žije i na dalších místech. S oblibou vyhledává lesní okraje a okolí vod, může ale obývat také jiné typy prostředí. Jako doupě využívá díry v zemi, duté stromy a další přirozené i umělé štěrbiny. Aktivní je jak v noci, tak i ve dne. Loví především drobné obratlovce, zejména hraboše – na velikosti jejich populací dokonce závisí velikost populací hranostajů, ale také bezobratlé a nepohrdne ani sladkými plody. Potomstvo může vyvést dvakrát ročně. Pokud se páří na jaře, rodí se mláďata po přibližně měsíční březosti. Jestliže ale dojde k oplození v létě, následuje tzv. utajená březost, tzn. vývoj oplodněného vajíčka se přes zimu zastaví
Klára Bezděčková & Pavel Bezděčka
Rašelinné oko Bejčina
V prvním čísle Přibyslavského čtvrtletníku jsme se seznámili s dvěma zákonem chráněnými rašelinnými lokalitami Přibyslavska, s přírodní rezervací Branty a s přírodní památkou Mlýnský potok a Uhlířky. Dnes si přiblížíme další takové území, rašelinné oko Bejčina. To však dosud jako chráněné vyhlášeno nebylo.
34 PŘÍRODA
a pokračuje až na jaře, takže se mláďata rodí do příznivějších podmínek. I když je lasice hranostaj šelma, sama se stává kořistí jiných masožravců, především dravců, sov, lišek nebo rysů. Velkým nepřítelem je pro ni i člověk. Nejen, že někteří myslivci stále považují lasice za škodnou, ale velké množství těchto drobných šelmiček hyne pod koly aut. Dříve doplatilo mnoho hranostajů také na svůj krásný zimní kožíšek, který se stal v podobě hermelínu jednou z nejvíce ceněných kožešin. Hermelín je tvořen zimními kožíšky hranostajů, sešitými tak, aby byly vidět černé špičky ocásků. Zdobil především lemy panovnických oděvů a jako heraldická kožešina se používal i na podšívky erbovních plášťů. Hermelínový límec a hermelínem lemovaný plášť jsou také součástí jedné z našich nejvýznamnějších kulturních památek, Českých korunovačních klenotů. Dnes už naštěstí hermelínu móda příliš nepřeje. Ale ještě v roce 1937 při příležitosti korunovace krále Jiřího VI. bylo údajně z Kanady do Anglie dovezeno asi 50 000 hranostajích kožešin. Tento fragment prameništních rašelinných luk s charakteristickým vypouklým mikroreliéfem leží na mírném severním svahu asi kilometr jihozápadně od středu obce Věžnice, v nadmořské výšce kolem 480 m. I když jeho výměra nepřesahuje dva hektary, hostí toto rašeliniště cenná mokřadní společenstva s řadou ohrožených a regionálně vzácných druhů živočichů a rostlin. Lokalita Bejčina představuje poslední zbytek hodnotných mokřadních biotopů v okolní zemědělské krajině. V bohaté populaci tu roste silně ohrožený kruštík bahenní (Epipactis palustris), který Rašelinné oko Bejčina
doplňuje např. ostřice blešní (Carex pulicaris), ostřice rusá (Carex flava), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), tolije bahenní (Parnassia palustris), suchopýr širolistý (Eriophorum latifolium), zábělník bahenní (Comarum palustre), starček potoční (Tephroseris crispa) či kozlík dvoudomý
(Valeriana dioica). Starší nálezy všivce bahenního (Pedicularis palustris) a rosnatky okrouhlolisté (Drosera ritundifolia) nebyly již řadu let potvrzeny. Jejich znovuobjevení však nelze zcela vyloučit. V současné době je velká část území kosena, dlouhodobě nekosená místa zarůstají třtinou křovištní a maliníkem.
Mokřad Bejčina, foto: P. Bezděčka
Část plochy je navíc odvodněna příkopem nacházejícím se na severozápadním okraji louky. Na lokalitě žijí i některé druhy vlhkomilných bezobratlých, jejichž výskyt dokládá přirozený nebo přirozenému stavu blízký charakter stanoviště. K těm patří např. sekáči Nemastoma lugubre, Oligolophus tridens, střevlíkovití brouci Europhilus gracilis, Pterostichus diligens, Pterostichus Rašelinné oko Bejčina
minor a Demetrias monostigma, nebo drabčík Paederus riparius. Zajímavou dominantou území jsou dvě dnes údajně nepoužívané obecní studny, jejichž bezprostřední okolí vytváří specifický mikrohabitat pro další bezobratlé živočichy. Zoologický průzkum lokality Bejčina je však na samém začátku a další bádání přinese nepochybně řadu zajímavých objevů.
PŘÍRODA 35
Pavel Bezděčka & Klára Bezděčková
Mravenci Přibyslavi a okolí 4
Mravenec pařezový Formica truncorum
Když se řekne mraveniště, většina lidí žijících v našich končinách si pravděpodobně vybaví úhlednou kupu lesních mravenců. Kupovitá mraveniště zdobí naši přírodu od nepaměti a málokdo by byl asi ochoten přiznat, že neví, jak taková stavba vypadá. Ale pozor, není kupa jako kupa. Různé druhy lesních mravenců budují kupy různého tvaru a volí také odlišný stavební materiál. Obecně platí, že čím větší jsou mravenci, tím hrubší materiál používají ke stavbě hnízda. Tak třeba jeden z našich největších lesních mravenců, mravenec podhorní (Formica lugubris), buduje homolovité kupy a jako materiál používá nejen jehličí, ale i větvičky, části listů, kousky pryskyřice a dokonce i drobné kamínky. O něco útlejší mravenec lesní větší (Formica rufa) staví kupy poněkud menší a spíše kupolovité, z jehličí s množstvím úlomků větviček, pupenů, šupin smrkových šišek a kousků listů. A náš nejdrobnější lesní mravenec, mravenec lesní menší (Formica polyctena), používá jako stavivo pro své mírně zašpičatělé kupy nejraději jen jemné smrkové jehličí. Kupa však není, jak se mnozí domnívají, celé mraveniště. Je to pouze jeho nadzemní část, sloužící jako střecha, sluneční kolektor a inkubátor pro plod zároveň. Je protkána větracími chodbami, jejichž vývody mravenci podle potřeby zavírají a otvírají. Jako opěrný systém v ní bývá zabudován kořen, pařízek
36 PŘÍRODA
Mravenec pařezový
nebo hromádka klestu. Podzemní část hnízda bývá obvykle větší než ta nadzemní a tvoří ji rozsáhlá galerie chodeb a komůrek, sahající často do hloubky až několika metrů. V podzemních komůrkách se odehrávají nejdůležitější děje mravenčí domácnosti, zejména kladení vajíček, výchova potomstva a všichni mravenci zde také přezimují. Ke stavitelům kupovitých hnízd patří i mravenec pařezový (Formica truncorum). Od ostatních lesních mravenců se však poněkud liší. A to především hnízdem. Obvykle totiž buduje poměrně nízké kupky z jehličí, opřené o kámen, ležící kmen či pařízek. Tato hnízda nemívají složitější vnitřní strukturu. Mravenec pařezový však umí postavit vysoká kupovitá hnízda, zcela podobná hnízdům výše uvedených druhů lesních mravenců. Velmi častá jsou u tohoto mravence i hnízda úplně primitivní, vybudovaná bez jakékoli nadstavby prostě pod kamenem, ve skalní puklině, v dutém kmeni uschlého stromu nebo v trsu vřesu či trávy. Ať už vypadá hnízdo jakkoli, nedokáže mravenec pařezový vybudovat kupu, která by akumulovala teplo tak účinně jako u jiných lesních mravenců. Proto Mravenci Přibyslavi a okolí 4
je tento druh mnohem závislejší na přímém slunečním ohřevu. Vyskytuje se sice v jehličnatých, smíšených a někdy i listnatých lesích, zde však vyhledává výhradně slunná místa, především průseky, okraje cest, lesní okraje a paseky. S oblibou obsazuje staré hromadnice (kamenice), tedy podlouhlé haldy kamenů generacemi rolníků vynášených z polí na okraje lesů. Přímý sluneční osvit hnízda je pro život tohoto druhu velmi limitující faktor. Zastíněné hnízdo mravenci brzy opouštějí. Naopak dostatek slunečních paprsků dopadajících na hnízdo umožňují zdárnou existenci hnízda bez ohledu na nadmořskou výšku. Proto se s mravencem pařezovým můžeme setkat v nížinných stejně jako v horských lesích a dokonce i nad horní hranicí lesa na horských hřebenech. Snad proto, že vybudování konstrukčně jednoduššího hnízda není tak pracné,
se mravenci pařezoví poměrně často stěhují. Pro tyto odlišnosti je někteří odborníci řadí mimo úzkou skupinu lesních mravenců (tzv. skupinu Formica rufa). Od nich se liší i svým vzhledem. Podíváme-li se na jednotlivé druhy mravenců pod mikroskopem, zjistíme, že mravenec pařezový je z nich zdaleka nejčervenější, nejchlupatější a díky tomu možná i nejpůvabnější. Kolonie mravence pařezového mohou mít jednu královnu, často jich ale mají několik, štěpí se a vytvářejí menší komplexy hnízd. Mravenec pařezový je rozšířen v Evropě, v Malé a střední Asii a na Kavkaze. Na Přibyslavsku jsme hnízda mravence pařezového nalezli u Slavětína, Račína, Velké Losenice a u Ranských jezírek. Je však pravděpodobné, že časem bude tento krásný a zatím málo prozkoumaný mravenec objeven i na dalších místech našeho regionu.
Hnízdo mravence pařezového, foto: P. Bezděčka
Mravenci Přibyslavi a okolí 4
PŘÍRODA 37
Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu
[email protected] a v kopii na adresu
[email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12 b. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada. Výzva čtenářům
39
Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole
Kostel sv. Jana Křtitele v Přibyslavi foto: P. Bezděčka