Přibyslavský čtvrtletník
KULTURA HISTORIE Bláznivý měsíc Pohřební zvyky a obyčeje Přibyslavské granáty
PŘÍRODA
3
3
2009
ISSN 1803-7909
Přibyslavský čtvrtletník
kultura, historie a příroda Přibyslavska
3
ročník 8 číslo 3 2009 Přibyslav
3
PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz/ctvrtletnik
KULTURA HISTORIE PŘÍRODA
Obsah číslo 3/2009
Básně
6
Slepice
8
Veverčí poklad
9
Představujeme ilustrátorku
11
Bláznivý měsíc
12
Stanislav Bechyně, 1. část
13
Pohřební zvyky a obyčeje
17
Přibyslavské granáty
22
Mravenci Přibyslavska 3
24
O sarančatech nejen stěhovavých
27
Přiletěl k vám kolibřík?
30
Tajemní a zajímaví nájemníci
32
Ilustrace k pohádce: Anežka Kunstárová Foto na první straně obálky: M. Omes
obsah čísla 3/2009
5
Jiří Cenek
Básně Ach, vodo
Ten obraz
ach vodo, vodičko voděnko studená o tebe andělé zchladí svá ramena
Znáš ten obraz Vysočiny z barev, co nejsou na paletě? Vystoupí z něj opar mlh než slunce vzbudí stíny i chlad, co v pozdním bývá létě a zrak by málem zvlh vůní spadaného listí, tu s láskou vnímá zem, kde vodou dýchá mech a studánka si závoj čistí Ten obraz do srdce si vem a nic z něj nevynech, pak signum z něj můžeš čísti kdo je tím umělcem
do kroku, do tance rytmy ti klepe mlýn věnečkem pyšníš se z chrpy a kopretin suknička krajková je lehounká, z pěny a září, jak září kol dům čerstvě obílený ach vodo, vodičko voděnko nad splavem do tůní očí svých vem si mě, vem
Ten obraz znáš? Spíše ne, vyhledej jeho galerii čas výstavy je omezen, jen běloba snad zůstane až déšť a vítr barvy smyjí a nepočítej s prodejem
ilustrace: P. Bezděčka
6
KULTURA
Básně
Pavel Přibyslavský
Básně
Rande za vsí
Lístečky jetele v trojicích rostené nezralé polibky navečer kradené nad loukou opar a z trávy chlad přiznal se konečně že ji má rád Maličká ňadra v přítmí se bělají na bříšku oboje ruce se setkají to Jendo nesmíš i když máš rád mlhy se zvedají a z trávy chlad Devátá hodina z kostela zazněla prochladlá Anička zimou se zachvěla musím už domů tak zítra snad polibek na cestu, mlha a chlad
ilustrace: P. Bezděčka
Básně
KULTURA 7
Růžena Ročková
Slepice
Ještě neoschl pomyslný inkoust na kupní smlouvě, a už jsme pořizovali zvířectvo. Hospodářské, jak jinak. Pominuli jsme logiku, jež nás nabádala, abychom se nejdřív pořádně zabydleli my. Kdeže. Odborným poradcem se nám stal Kapesný kalendář z roku 1886, protože jak známo, naši předkové věděli o hospodaření svoje. A že šlo o vydání kalendáře už dvaadvacáté, otvírali jsme tuhle studnici moudrosti téměř nábožně. Vzdělala nás, že ve světě slípek existuje světlá brahmánka s průměrně 130 vejci do roka a že je jich 14 do kila, tmavá brahmánka, že je na tom zhruba o 10 vajec hůř, a to ještě snáší vajíčka malá, daleko lepší je houdanka s roční snůškou 150 vajec. Přehlídku obohatily leflešky, hamburčanky, kočinky bílé i žluté – a vím já, kolik ještě plemen náš duchovní rádce obsahoval. Vyhrály to krevkérky se slibovanou snůškou 155 vajec do roka. Na farmě, jež proslula „výrobou kuřiček“ – stejně nevím, jak se taková slípka ke snášení vajec určená vyrábí – jsem vznesla své odborné požadavky. Personál výmluvnými pohledy zhodnotil mé pochablé IQ a …helejte, paní, nemáme času nazbyt, chcete bílý nebo hnědý? A tak se hnědé slepice bůhví jakého to vlastně plemene, staly první obětí našich chovatelských pokusů. Muž zrobil kurník, i kousek zahrádečky oplotil, a já se starala, aby si žily jak ve slepičím nebi. No jo, ale jak šel čas, jedna chovanka začala posedávat, sotva mžourala a tak divně úpěla. Chňapnu ji
8
KULTURA
pod paží a letím k sousedovi, cože ji to trápí. Nic, začala kvokat, tedy chtěla si snést hromadu vajec a vyrobit z nich kuřata. A že prý se musí dát do sklepa pod řešeto, aby ji to přešlo, anebo houpat v koši. Anebo strčit do kádě se studenou vodou. Asi jsme všechno dělali špatně. Koupel jsme odmítli, jednak z útlocitu, jednak pro neexistenci kádě. Řešeto nezabralo. A to jsme jí tam, prosím, dali jíst a pít, hezky podestlali slámou a pro jistotu nechali svítit, aby se nebála. Jedno pozdní odpoledne mě Bláža našla vyčerpanou pod jabloní, jak houpu a houpu, a ledva přestanu, slepice frr z koše. Pozorně vyslechla můj žalozpěv a povídá: „Neblázni a jdi radši dát vařit vodu.“ Tak jsem šla uvařit to kafe. Za chvilku jsem ten voňavý mok nesla ven. Slepice už odpočívala v prádelňáčku. Bez hlavy. Tak prý je to nejlepší. Jen ta voda nebyla myšlena na kafe, ale na opaření slepičí nebožky. Časem jsme odchovali celé generace kuřat. Včetně bílé Komtesky, kterou bůhví proč máma kvočna odvrhla. A protože i slepičí tety se k ní chovaly macešsky, zůstala v naší péči. Po čas dospívání spávala v krabici na verandě, přes den jí patřila zahrada. A večer co večer vylétla za okno a zobákem klepala na sklo, že chce domů. Jednou, už se smrákalo, popíjíme s Blážou trochu vínka, a tu najednou na okýnko ťuk ťuk ťuk, jak podle pana Erbena. Sklínka třískla o podlahu a „ježišmarijá, honem koukej…“ Já nic zvláštního za oknem neviděla, jen tam seděla Komteska a chtěla domů. Pravda, v tom houstnoucím šeru vážně vypadala trochu jako přízrak. Jo, Blážo, to máš za tu setnutou hlavu. Neboť nic na tomto světě zřejmě neprojde bez odplaty. Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“ Slepice
Pavel Bezděčka
Veverčí poklad Nejkrásnější z veverek, co žijí v lesích kolem zříceniny hradu Ronova, měla nádherně zlatavý kožíšek. Proto ji máma pojmenovala Zlata a proto měla koncem září, přesně dvacátého pátého, svátek. To byl důvod k oslavě a Zlata pozvala na torzo hradní věže všechny veverky z okolí. Oslava se náramně podařila, protože tou dobou byly lesy plné plodů, hub a semínek. Všechny veverky se radovaly a veselily, povídaly si a baštily a pranic se nestaraly o to, že se brzy ochladí, přijdou podzimní deště a po nich sníh a mráz. Jen jedna veverka nejásala. Seděla tak trochu bokem na větvi vysokého smrku a mlčela. Byla to Marta, nejstarší ze všech veverek. Tvářila se smutně a bez velkého zájmu vybírala semínka ze smrkové šišky. Netrvalo dlouho a Zlata, která neustále hopkala mezi svými hosty, si jí všimla.
„Haló, Martičko, pročpak sedíš v ústraní a proč jsi tak smutná?“ zavolala a vyhoupla se na větev k Martě. „Nejsem smutná, pouze mám starosti,“ odpověděla Marta. „Brzy přijde Veverčí poklad
zima a my se jen bavíme a nestaráme se o zásoby. Bude to jako každý rok. Zima a hlad!“ „Ale, vždyť si přece každý rok děláme zásoby. Já měla vloni tři zásobárny,“ pochlubila se Zlata. „No jo, jenže jsi jednu nenašla a jednu ti někdo vybral a tak jsi nakonec stejně trpěla hlady. Jako my ostatní,“ káravě připomněla Marta. „To máš pravdu,“ připustila Zlata „jenže co s tím?“ „Přemýšlela jsem o tom a na něco jsem přišla,“ odpověděla již trochu veseleji Marta. „Měly bychom si založit jednu velkou společnou zásobárnu. Všechny veverky by do ní nanosily lískové oříšky, žaludy a bukvice, suché houby a prostě veškerou baštu. V zimě bychom vše spravedlivě rozdělovaly a nikdo by netrpěl hladem.“ „Páni! To je ale nápad. No to je úžasný nápad,“ vyhrkla nadšená veverka Zlata. „To musíme udělat.“ Seskočila z větve a utíkala za ostatními: „Holky, holky, rychle sem. Marta má báječný nápad. Bude konec hladu, už se nemusíme bát zimy. Poslouchejte.“ Marta svolaným veverkám vylíčila, co ji napadlo, a divte se jak chcete, jindy hašteřivé veverky se po chvíli jednohlasně dohodly, že společnou zásobárnu opravdu založí. A nejen, že se dohodly, ale hned na druhý den s tím začaly. Do dutiny mezi velkými hranatými kameny, co z nich kdysi lidé vystavěli hradní věž, brzy nanosily ohromné množství žaludů, ořechů, bukvic, šišek, šípků a všelijakých jiných laskomin. Hotový poklad to byl. A když máte poklad, nutně se o něj bojíte. To jenom úplní chudáci si žijí bezstarostně. Veverky nejprve otvor do skrýše zahradily umně propletenými větévkami, ale nakonec se shodly na tom, že to
KULTURA 9
nestačí a že musí ke skrýši stavět stráž. To proti cizím veverkám, vždycky se nějaké tulačky objeví. Potom si rozdělily hlídky, celé dny se spravedlivě střídaly a dělaly to určitě dobře. Jenže i stráž ví, co je hlad. A hlídáte-li kopec laskomin, dostanete na ně chuť. Každičká veverka, co stála na hlídce, občas a potajmu tlapku do skrýše strčila a nějakou drobnost tam uloupila. Běžel čas a přišla skutečná zima. Když vše pokryl sníh a venku se žádná potrava nedala nalézt, sešly se veverky u zříceniny a otevřely zásobárnu. Ale to překvapení! Z celého pokladu zůstal na dně dutiny jeden lískový oříšek, pár bukvic a hrstka semínek. „Pomóc, někdo nás okradl!“ „Někdo nás podvedl!“ „Kdo za to může?“ „Já poctivě hlídala celičké dny!“ Křičely veverky jedna přes druhou, až se konečně dostala ke slovu Marta. „Klid, děvčata, klid! Uklidněte se, prosím! Je zcela zřejmé, že náš poklad byl ukraden. A dále je nabíledni, že my
10 KULTURA
všechny, tedy i já, jsme jej poctivě celé dny střežily. Co z toho vyplývá?“ položila si ta chytrá veverka řečnickou otázku a hned si na ni sama odpověděla: „No přece to, že jsme byly okradeny v noci! Když jsme, po celodenní práci, znaveně spaly. A kdo mohl ukrást náš poklad, když v noci spí i veverky tulačky, jichž jsme se nejvíce obávaly? Kdo že to šmejdí po nocích v celičkém lese a v tiché temnotě podle krade? Plchové drzí, jedině oni!“ dokončila svůj projev a vítězoslavně se rozhlédla, jaký dojem to udělalo. Jedním slovem – ohromný! Všechny veverky, jedna vedle druhé, přijaly vděčně toto vysvětlení. Ano, to museli být plchové! Ne my, ani tulačky, ale zákeřní plchové. Od té doby se žádná veverka z okolí Ronova s plchy nebaví. A co plchové na to? Nevědí sice proč, ale je jim to vcelku jedno. Stejně si o těch potrhlých veverkách vždycky mysleli své!
Veverčí poklad
Marie Čiverná
Představujeme ilustrátorku Anežku Kunstárovou Anežka Kunstarová roz. Matějíčková Narodila se v Praze 31. 8. 1978 jako druhá ze čtyř dcer akademického malíře Václava Matějíčka a akademické restaurátorky Evy Matějíčkové. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu sv. Anežky v Českém Krumlově – obor stavební obnova, rekonstrukce památek. V roce 2000 se vdala za soukromého zemědělce, žijí v Přibyslavi a mají tři děti. V posledních letech (při mateřské dovolené) vyučuje výtvarnému oboru dospělé i děti v různých věkových kategoriích, a to ve škole i soukromě. Její tvorba se zaměřuje především na děti, portréty, ilustrace v různých publikacích a na výtvarnou výzdobu v interiérech (např. v mateřské škole v Přibyslavi). Věnuje se také olejomalbě, kresbě a počítačové grafice. Svá díla prezentovala na několika výstavách. Jejím velkým koníčkem je tvorba webu od programování až po jeho grafiku. V Přibyslavském čtvrtletníku Anežka Kunstárová doprovází svými ilustracemi pohádky Pavla Bezděčky. Anežka Kunstarová
Foto: Jana Miškovská
KULTURA 11
Pavel Bezděčka
Bláznivý měsíc? Zima je prakticky za dveřmi, ale v přírodě to nikoho nezaskočí. Všichni jsou již na ni připraveni a dokonce se zdá, že ta čeládka živočišná po listopadových plískanicích doslova touží. Aby si konečně oddechla po náročné sezóně. A před sezónou následující. Jako fotbalový tým, co spěchá do šatny, aby vydechl před druhým poločasem. Jako vzorná svatební matka, co stihla vše potřebné připravit a teď má chvilku klidu, než přijedou hosté. Listopad je k takovému odpočinku zrovna stvořený. Hustá mlha a tichý déšť či sníh zalehne kraj. Nejlépe se zavrtat do pelíšku a nevstávat, aby nenavlhnul. Listopadové sluníčko, když vzácně vysvitne, je neduživé a během kratičkého dne nedokáže prohřát ani kůru stromů, natož pak věčně vlhkou zem. Syrovina táhne z každého stínu a suché místečko je vzácnější šafránu. Listopad je pouze pro silné a otužilé. Však také slimáci, brouci a motýli, jakoby se do země propadli. Cvrčka už neuslyšíš, kobylku nezahlédneš. Ještě tak malátnou mouchu či pavouka. Opadem listí se však otevřely lesy, břehové porosty i kdejaké křoviny, a tak můžeš obdivovat ptačí svět, třebaže ochuzený o tažné druhy. Nevadí. Brhlíci, žluny a hýlové jsou stejně milejší, že tu zůstávají. Miluji listopad proto, jak je syrový a přímočarý. Co chceš, tuláku? Zmokneš a nachladíš se! Chvíli si zavandruj a potom alou, domů! K horkému čaji a slivovici. Miluji listopad i proto, jak se z výletu vždy těším domů. I pro ten
12 KULTURA
čaj se slivovicí, ale hlavně pro tu pohodu v pelíšku. Či křesle, chcete-li. Hezky se zabalit do deky a vzpomínat, jak bylo před chvílí v lese pusto, vlhko a tajemno. Prohlížet fotografie z minulého týdne nebo minulého listopadu a žasnout nad jejich romantikou a půvabem. Miluji listopad, protože je to nejfotogeničtější měsíc, může-li být období fotogenické. Listopadová krajina, to je to pravé slovo, listopadová krajina je ta nejvíce fotogenická. Se svými mlhami, zamrzajícími kalužemi a námrazami. Se zbytky barev spadaného listí. S tichým kouzlem pozdních hub, lišejníků a mechů.
Miluji listopad, přestože severoameričtí Indiáni pro něj mají označení „bláznivý měsíc“. Bůhví proč. To já bych takhle označil spíše říjen. Ten letošní by si to rozhodně zasloužil. Jen si vzpomeňte na ta vedra počátkem měsíce. Celé dny jsme chodili po lesích a loukách Vysočiny jen v krátkých kalhotách a tričku. Sbírali jsme nejen houby, ale i opožděné ostružiny a dokonce i maliny. Podél lesních pěšin mezi Dvorkem a Šachotínem kvetly jahodníky a na zahrádkách v Přibyslavi kvetly sedmikrásky, růže a spousta jiných kytek. Zdálo se, že léto se vrací. Potom stačily dva dny a všechno bylo jinak. Sněhová kalamita ochromila nejen Vysočinu, ale snad celou Evropu. Závěr měsíce potom omráčil neskutečnými barvami krajiny zalité sice nízkým, ale stále ještě líbezným sluníčkem. Všelikých bláznovství bylo v tom letošním říjnu vskutku nepočítaně. Bláznivý měsíc?
Marie Pokorná
Stanislav Bechyně (1. část) Článků a nejrůznějších technických studií na téma Stanislav Bechyně byste, ať už v papírové nebo virtuální podobě, našli jistě mnoho. Až na pár výjimek jsou však tyto materiály veskrze technickou záležitostí, z nichž přímo vysvítá Bechyňova originalita při řešení mostních a jiných konstrukcí, ale o životě autora samotného se z nich dozvídáme daleko méně. A právě tuto mezeru by chtěl alespoň částečně zacelit náš „miniseriál“ o tomto významném rodákovi, o němž mnozí vědí jen tolik, co je napsáno na pamětní desce umístěné na jeho rodném domě. Rod Bechyňů patřil v Přibyslavi k rodům velmi významným a Stanislav nebyl zdaleka jediným jeho členem, který jej proslavil. Za zmínku nepochybně stojí světově uznávaný (u nás bohužel dodnes neprávem opomíjený) entomolog Jan, který strávil většinu svého života studiem brouků v Jižní Americe. O tom, jak se rodina Bechyňova do Přibyslavi dostala, panují dodnes nejasnosti. Historik PhDr. Oldřich Málek upozornil na zajímavou etymologii přízviska Bechyně, která se zdejší dosti vymyká. Vyslovil pak i zajímavou domněnku, že by mohlo jít o přistěhovalce, či dokonce snad příbuzné některého z jihočeských šlechtických rodů.1 Zůstalo však bohužel pouze u domněnky, kterou se nepodařilo podpořit žádným historicky přesvědčivým důkazem. Faktem ale zůstává, že Bechyňovi patřili vždy k předním přibyslavským
rodinám. Nejinak tomu bylo i na konci 19. století, kdy se v rodině kupce Jana Bechyně narodil nejprve roku 1885 syn Jan a o dva roky později, 20. července 1887, i Stanislav. Sám Bechyně později s oblibou říkal, že “na svět přišel ve městě, o němž mnozí z nás vědí jen tolik, že v něm zemřel Jan Žižka a patří k té krabatině českomoravské, jíž se také říká Vopičí hory“2. První léta svého života strávil povětšinou ve společnosti svého bratra Jana (s nímž si vytvořil velmi dobrý vztah, který jim vydržel po celý život, což je patrné z velmi časté a srdečné korespondence, která mezi bratry probíhala) zatížen pouze běžnými chlapeckými starostmi přiměřenými jejich věku. Tato idyla však částečně skončila s počátkem školní docházky, kterou Stanislav zahájil na místní čtyřleté obecné škole 13. září 1893. Malý Staník se projevil jako velice bystrý a pozorný žák, kterému nedělalo učení sebemenší problémy. Už v šesti letech dokázal sám přečíst knížku, kterou dostal od rodičů a bratra Jana k narozeni-
1 Málek, O.: rozhovor ze dne 23. 9. 2005
2 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 28
Stanislav Bechyně (1. část)
HISTORIE 13
nám. Byla to knížka Staré pověsti české od Aloise Jiráska a prý už tenkrát se mu nejvíce líbila pověst o staviteli Karlovského chrámu a umanul si, že až bude velký, postaví taky takovou smělou stavbu, ovšem bez čertovy pomoci.3 Výborným pramenem pro odhalení chování a prospěchu žáků jsou bezesporu i třídní knihy. V případě Stanislava Bechyně však potvrzují jen to, co již bylo výše řečeno – že byl žákem svědomitým, se zájmem o probíranou látku. Snad proto se nikdy nestalo, že by k jeho jménu v třídním výkazu učitel František Síbrt připsal nějakou nelichotivou poznámku, jak se to mnohokrát stalo některým z jeho spolužáků. Nikdy nebyl označen “nepozorným a neposlušným darebou, dovedným lhářem, ničemným a vzdorovitým hochem, který béře dětem gumu za 11 krejcarů či dokonce tím, kdo hází kamením na právě projíždějící poštu“4 . Jeho studijní výsledky patřily k nejlepším ve třídě. První a druhý rok absolvoval s vynikajícím prospěchem ve všech předmětech – tj. v náboženství, čtení, psaní, počítání, tělocviku a kreslení. Nejinak tomu bylo i ve dvou následujících letech, kdy ke stávajícím předmětům přibyla ještě mluvnice, pravopis a zpěv. (Spolu s ním si samé jedničky po celé čtyři roky udržel pouze jediný spolužák, Jaroslav Benc, který ale ve studiu nadále nepokračoval, neboť jako nejstarší syn sedláka převzal po otci prosperující statek). Po čtyřech letech strávených v přibyslavské obecné škole byl přijat do 4. třídy zemské vyšší reálky v Novém Městě na Moravě. A tak v deseti letech, na podzim 1897, odchází Stanislav poprvé na delší dobu z Přibyslavi do Nového
Města, kde mu rodiče, jak bylo v tehdejší době zvykem, zaplatili byt a stravu u paní Künstmüllerové. „Za 13 neděl nashledanou“5 , tak končí jeden z četných Stanislavových telegramů. Přibližně v tomto časovém intervalu se mladý student vracel domů k rodičům. V této situaci však nebyl zdaleka sám, neboť většina jeho spolužáků na tom byla s bydlením velmi podobně. Josef Růžička, Bechyňův spolužák na toto období v jednom z dopisů vzpomíná takto: „V Novém Městě je velký dům – soud, tam jsem bydlel já u hodného pana Nesvettra a hezké paní Nesvettrové, v šesté třídě jsem tam bydlel s Gregorem. Vedle je malý dům, tam bydlela rodina hodná i zbožná, tam bydlel Stanislav Bechyně. Na zahradě nás dělil jen malý plot. Viděli jsme se, kdy jsme chtěli, moc jsme se ale nescházeli – karty jsme tam ještě nehráli…“6. Další z Bechyňových spolužáků, Mořic Eisler, zase ve svých dopisech vzpomíná na dění ve třídě „Každou hodinu položil třídní učitel Minks nám žákům nějakou otázku, na kterou nikdo, kromě Stanislava, nedokázal správně odpovědět, profesor pak pokaždé odvětil – Inu nadaný hoch.“7 Z výše napsaných řádků vzpomínek spolužáků jasně vyplývá, že i v nové škole dosahoval Stanislav vynikajících výsledků a rychle se zařadil mezi třídní premianty, což ostatně potvrzují i školní vysvědčení, na nichž opět po celou dobu studia nenajdeme jinou známku než výbornou. K jeho oblíbeným předmětům patřilo rýsování, obvzláště stavebních konstrukcí. 5 ������������������������������������������� Archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. II/1/1, dopisy příbuzným
3 Kazeta ČVUT
6 ������������������������������������������� Archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. II/2/1, osobní korespondence
4 ���������������������������������������� Okresní archiv Havlíčkův Brod, fond: Základní škola Přibyslav , sign. XIX – 15, školní rok 1895
7 ������������������������������������������� Archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. II/2/1, osobní korespondence
14 HISTORIE
Stanislav Bechyně (1. část)
Po osmi letech usilovného studia a snažení mohl Stanislav konečně 24. července 1905 poslat domů radostný telegram: „Maturita s vyznamenáním.“8 Maturita ukončila sice Stanislavova středoškolská studia v Novém Městě, co však neskončil, bylo přátelství, které se mezi ním a spolužáky za osm společně strávených let vytvořilo. Zůstal ve styku se všemi kolegy z reálky po celý život a „měl je všechny rád ať už je znal víc či méně“9. Po návratu ze studií hledal pro něho otec vhodné zaměstnání. V novinách náhodou četl o projektu labsko-dunajského průplavu a usoudil, že bude třeba inženýrů. To rozhodlo o osudu mladého Bechyně, i když zpočátku nebyl otcovým rozhodnutím příliš nadšen (daleko více ho to v té době táhlo k přírodě, a tak velice zvažoval i možnost stát se lesníkem). S otcovou podporou se ale nakonec přihlásil ke studiu na C. K. Českém vysokém učení technickém v Praze – obor: stavební inženýrství. Na přelomu století procházelo České vysoké učení řadou změn. Pro poslední desetiletí devatenáctého století a začátek 8 ������������������������������������������� Archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. II/1/1, dopisy příbuzným 9 ������������������������������������������� Archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. II/2/2, osobní korespondence
Stanislav Bechyně (1. část)
dvacátého století je pro školu charakteristický její rozvoj v souvislosti s všeobecným rozvojem českého průmyslu, vznikem nových oborů, vyvolaných potřebami společnosti a rychlým vývojem techniky. Během prvního desetiletí dvacátého století směřovala řada panovnických rozhodnutí ke zvýšení prestiže technických vysokých škol v monarchii. V roce 1901 získávají techniky právo udělovat doktoráty technických věd, jejich rektorům od roku 1904 příslušelo po dobu výkonu funkce oslovení Magnificence a rektorovi České vysoké školy technické bylo již v roce 1906 povoleno při akademických slavnostech nosit čestný řetěz. Tento vývoj dovršilo nepochybně císařské nařízení o právu užívat stavovské označení inženýr těm, kdo vykonali na vysokých školách dvě státní zkoušky (zavedené říšským zákonem v roce 1878)10. V době nástupu Stanislava Bechyně na pražskou techniku zde byla řada významných odborníků, jejichž působení posunulo školu na vysokou technickou úroveň, uznávanou po celé Evropě. K těm nejvýznamnějším patřili Josef Šolín, František Klokner, Zdeněk Bažant a Viktor Felbr. 10 http://web.cvut.cz/ctu/as/as-studenti/CVUT/ hist/histy.html ze dne 16. 5. 2005
HISTORIE 15
Josef Šolín byl od roku 1876 řádným profesorem stavební techniky, dále členem Královské české společnosti nauk a akademie císaře Františka Josefa pro vědy, společnost a umění. Roku 1896 mu byl udělen Řád železné koruny III. třídy, roku 1904 byl pak povýšen do hodnosti dvorního rady a jmenován čestným doktorem technických věd.11 František Klokner byl v roce 1909 jmenován mimořádným profesorem pro obor pozemních staveb, poté roku 1917 dosáhl řádné profesury ze staveb železobetonových, železných konstrukcí a pozemního stavitelství. Z jeho iniciativy byl roku 1921 v rámci Vysokého učení zřízen výzkumný ústav pro zkoušení materiálů a stavebních hmot, jehož se stal ředitelem (dnes Kloknerův ústav pro výzkum materiálů a stavebních hmot).12 Zdeněk Bažant od roku 1917 řádný profesor stavební mechaniky a stereometrie, přednášel rovněž nauku o pružnosti a pevnosti a grafickou statiku. Byl členem Královské české společnosti nauk a redaktorem časopisu Technický obzor.13 Viktor Felbr obhájil v roce 1903 svoji disertační práci a stal se prvním doktorem technických věd u nás. Krátce nato dosáhl profesury v oboru technické mechaniky a termomechaniky. Vedle množství odborných článků a knih byl také autorem řady hesel pro Ottův slovník naučný a Ottův slovník obchodní.14 Stanislav Bechyně zahájil studium na Vysoké škole technické v akademickém
Bechyněho dům v Přibyslavi, foto: M. Omes
roce 1905–1906, v té době byl rektorem již výše zmiňovaný Josef Šolín. Ani zde Bechyně nezklamal a dostál své pověsti skvělého studenta, k čemuž se opět váže jedna ze vzpomínek spolužáka Aloise Tichého (pozdějšího emeritního ústředního technického ředitele města Plzně). „Bylo to na jaře 1910, kdy rýsovna mostů u Helmů hlaholila zpěvem studentů, jemuž dominoval svěží tenor kolegy Šebka, když tu vstoupil jeden z kolegů, přinášeje program druhého stavitelství mostního, nastalo pozdvižení, celá rýsovna šla v ústery kolegovi Bechyněmu, vzala jeho program, který hodlal odevzdati, rozložila jej na jeden ze stolů a všichni obdivovali návrh železobetonového mostu…“15 Studia ukončil, jak jinak než s vyznamenáním v roce 1910, a to sice složením druhé státní zkoušky, za což obdržel titul inženýra.
11 http://web.cvut.cz/ctu/as/as-studenti/CVUT/ hist/osob6.html ze dne 16. 5. 2005 12 http://web.cvut.cz/ctu/as/as-studenti/CVUT/ hist/osob9.html ze dne 16. 5. 2005 13 http://web.cvut.cz/ctu/as/as-studenti/CVUT/ hist/osob10.html ze dne 16. 5. 2005 14 http://web.cvut.cz/ctu/as/as-studenti/CVUT/ hist/osob11.html ze dne 16. 5. 2005
16 HISTORIE
15 Archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. II/2/5, osobní korespondence
Stanislav Bechyně (1. část)
Lenka Fialová
Pohřební zvyky a obyčeje „Každý opravdový příběh končí smrtí“, řekl Ernest Hemingway. Ano, smrt je všeobjímající, nevyhnutelná. Otázkou smrti se lidé zabývali již od pradávna, smrt byla neoddělitelnou součástí jejich životů. Běžně s ní přicházeli do styku, čas od času se zkrátka bylo nutné vyrovnat se ztrátou někoho blízkého, neboť smrt už je taková. Lidská obeznámenost se smrtí byla odjakživa velice důvěrná. Umíralo se doma a mnohem častěji než v dnešní době. Nebylo domu, který by občas nevyprovodil zesnulého na poslední cestu. Rodina nebožtíka vždy pečlivě připravila, umyla, oblékla a muži ho vynesli na ramenou, nohama napřed přes vlastní práh. Dnes už se nesedí u lože zemřelého a málokdo ví, co jsou to vlastně vigilie1. Naposledy pohlédnout zesnulému do tváře a zatlačit oči jsme přenechali zdravotní službě.2 Středověký člověk považoval smrt za nevyhnutelnou součást života. Smrt byla všudypřítomná a spravedlivá, neboť mazala sociální rozdíly mezi lidmi. Lidé ji očekávali s klidem a rezignací, reagovali na ni vžitými rituály a hřbitovy se staly místem veřejného dění a zábavy. Křesťanství chápe smrt 1 Z lat. vigilia. Označuje zvyk připravovat se na nějaký svátek nebo mimořádnou událost, která svátku nebo události předchází, bděním v noci na modlitbách. Matkou všech vigilií je vigilie velikonoční. Podle jejího vzoru se rozšířil obyčej připravovat se i na jiné svátky (např. Vánoce a letnice). (http://www.iencyklopedie. cz/vigilie/, dne 8. 9. 2009) 2 Fialová, L.: Vývoj pohřebních tradic a rituálů ve vybraných společnostech 21. století (Česká republika, Colorado – USA). Diplomová práce, PF UJEP, Ústí nad Labem 2008, str. 14
Pohřební zvyky a obyčeje
v kontextu trestu za prvotní hřích, víry ve spasení nebo naopak v zatracení. Snahou bylo ulehčit umírajícímu přechod na onen svět a umožnit mu křesťanskou smrt, založenou na kanonizovaných rituálech. Důsledkem morových, cholerových a jiných epidemií a nejrůznějších přírodních katastrof se ve středověku znovu vrací představa smrti jako kolektivního trestu za hřích. Všechny tragické události byly vysvětlovány jako boží trest a předzvěst blížícího se konce světa. Pozemský život získává znovu svou kvalitu na konci středověku, kdy dochází k proměně představ o smrti jako o přechodu pravého křesťana do blaženého posmrtného bytí. Humanismus a osvícenský racionalismus zdůrazňovaly víru v rozum a razily myšlenku, že pozemské vztahy lze účelně a rozumově uspořádat. Starost člověka o bytí a posmrtnou spásu byla vytěsněna pokrokem ve vědách, technologiích a sociální a zdravotní péči. Pozornost se obrátila k významu lidských potřeb a zájmů.3 „V protikladu k veřejné, barokní smrti se na přelomu 18. a 19. století zrodila smrt privátní, měšťácká, v úzkém kruhu rodiny, prožívaná bez nadměrné dramatizace a okázalosti. Tato privatizovaná smrt však ještě dlouhou dobu nedolehne do prostředí lidové kultury.“4 V éře romantismu nabyl cit k blízkým na síle a intenzitě a zdrcující strach z pekla a věčného zatracení zmizel. Boha nahradila všeobjímající příroda, představa posmrtného života začala nabývat podoby přiblížení se k neproniknutelnému. Hřbitovy se staly místem odpoledních procházek, rozjímání, klidu a pokoje. Nezadržitelně však postupovala sekularizace společnosti a s ní i sekularizace smrti. Již v 19. století vymizela celá řada rituálů spojených s umíráním. Smrt 3 Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, str. 169–171 4 Tamtéž, str. 171
HISTORIE 17
Přibyslavský hřbitov, foto: M. Omes
začala ztrácet svůj společenský rozměr také tím, že péče o ostatky zemřelého přechází z tradičních cechů a náboženských bratrstev do rukou zaměstnanců specializovaných pohřebních ústavů.5 Naši předkové se nebáli o smrti hovořit. Mluvili o ní často a otevřeně a očekávali ji jako smíření s Bohem. Staří lidé se na smrt dlouho připravovali – šetřili peníze na pohřeb, chystali oděv do rakve a sdělovali svým nejbližším, jak by si přáli být pochováni. Umíralo se v kruhu rodiny a rituály s umíráním spojené pomáhaly člověku vyrovnat se se světem v rovině náboženské i světské. V okamžiku smrti měl být člověk usmířen s Bohem, rodinou i obcí. Křesťané tyto rituály zformovali do stabilního rámce, který tvořilo poslední pomazání, požehnání, rozloučení a pořízení (závěť). Poslední pomazání bylo předpokladem spasení duše. „Jaký člověk, taková smrt“ – říkalo se mezi lidmi. Ten, kdo vedl dobrý život v souladu s Bohem i svými bližními, se nemusel smrti bát, protože na ni byl připraven. Podle pověry dlouhou agónii způsobily hříchy a provinění zemřelého. Rodina se umírajícímu snažila jeho konec usnadnit všemi možnými prostředky, včetně nejrůznějších bylinných odvarů. Po celém Česku byla rozšířena pověra, že dlouhé umírání působí kachní nebo 5 Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. Pardubice 2005, str. 73
18 HISTORIE
slepičí peří v polštáři. Tento obyčej nejspíše souvisí se spojením duše s představou ptáka. Lidé věřili, že v okamžiku smrti je umírající ohrožen zlými duchy a démony, kteří usilovali o jeho duši. Vlivem křesťanství se rozšířilo přesvědčení, že umírající vidí na smrtelném loži anděla a ďábla, kteří spolu zápasí. Vítěz pak umírajícího získá. K odehnání démonů a zamezení návratu nebožtíka zpět na zem vystupoval jako účinný prostředek hluk nebo světlo. Křesťanská interpretace význam těchto prostředků změnila – světlo svící (tzv. hromničních) umírajícímu osvětluje cestu na věčnost, vyzváněním zvonů je duše lákána k nebi.6 Období mezi smrtí a pohřbem bylo vyhrazeno oznámení úmrtí a přípravám k pochování zemřelého. Závaznou povinností bylo zprávu o smrti oznámit vyzváněním kostelních zvonů. Bezprostředně po úmrtí se v obci rozezněl umíráček. V dalších dnech se zvonila hodinka, hrany nebo verše. Místní tradice určovala, jakým způsobem bude vyzváněno – mužům se obvykle zvonilo třikrát, ženám dvakrát a dětem jednou. Podle zvonění bylo možné odhadnout i sociální postavení zemřelého v obci, protože poplatky zvoníkovi byly poměrně vysoké. Čím delší zvonění, tím větší pocta prokazovaná zesnulému. Sebevrahům se nezvonilo nikdy, protože se věřilo, že zvony by ztratily svou magickou moc zahánět bouřku a krupobití. V době mezi úmrtím a pohřbem bylo nutné čelit nebezpečí, že se duše zemřelého vrátí zpět. Z tohoto důvodu se ve chvíli smrti otevírala okna, aby mohla nebožtíkova duše opustit místnost. Tento zvyk se v podstatě dochoval až do současnosti. Mrtvému byly rovněž zatlačeny oči, aby si nevyhlédl někoho z rodiny. 6 Fialová, L.: Vývoj pohřebních tradic a rituálů ve vybraných společnostech 21. století (Česká republika, Colorado – USA). Diplomová práce, PF UJEP, Ústí nad Labem 2008, str. 20–22
Pohřební zvyky a obyčeje
K nejdůležitějším povinnostem pozůstalých patřilo připravení zesnulého do rakve. Tohoto úkolu se ujala většinou starší žena z rodiny nebo najatá osoba. Nebožtíka umyla, učesala a muži oholila vousy. Voda po umytí (tzv. mrtvá voda), byla pokládána za nečistou a obvykle byla vylévána na nějaké opuštěné místo, neboť by mohla člověku uškodit. Rovněž věci použité k přípravě nebožtíka do rakve (hřeben, mýdlo apod.) byly zlikvidovány. Zesnulý byl položen do rakve vykropené svěcenou vodou a vystlané bílou plachtou. Ruce měl složené na prsou a v nich svatý obrázek. Dokud truhlář nevyrobil rakev, ležel nebožtík ve světnici nebo na umrlčím prknu v komoře, hlavou k východu. Po pohřbu bylo prkno jako památka uloženo na půdu. Zemřelého oblékli do svátečních šatů, po dobu oblékání se pozůstalí tiše modlili. Někdy byl zesnulý oblečen ve svých svatebních šatech, dnes už však převládá tmavé oblečení. Mrtví byli pohřbíváni bosi nebo v papírových střevících, neboť se věřilo, že budou putovat světem, dokud je neroztrhají. Zajímavostí jsou předměty, které byly nebožtíkům vkládány do rakve: mužům dávali do rakve boty (položené vedle těla), čepici pod paži, dýmku do ruky apod., ženám obvykle zástěru, hřeben, klubko vlny apod.7 Zvláštní pohřební zvyky a obyčeje se samozřejmě dodržovaly i v Přibyslavi. Jednomu takovému obyčeji se připisuje smrt manželky Františka Klusáčka, který postavil a provozoval hotel Klusáček. V té době se z průjezdu dnešního hostince vypravovaly pohřby ze všech domů ležících směrem k bývalé Polenské bráně. Bylo zvykem dávat pod rakev pecen chleba, z něhož si pak pozůstalí po kousku odlomili a snědli.8 Anna Klusáčková zemřela na tyfus, zda se však nakazila
snězením tohoto chleba, už nejspíše zůstane navždy tajemstvím. Před pohřbem přicházeli do domu smutku sousedé, aby se rozloučili s nebožtíkem a potěšili pozůstalé. Obvykle se u zesnulého modlili nebo zpívali nábožné písně, a to i přes noc. Na Žďársku bylo zpívání večer před pohřbem běžné ještě v meziválečném období. Tyto návštěvy byly mnohdy spojeny s bohatým pohoštěním, které v některých případech zastínilo i celou pohřební hostinu. Vlastní pohřební rituál začínal obřadním opuštěním domu a pokračoval v průvodu do kostela na mši. Dříve než byl vynesen mrtvý z domu, nastala chvíle posledního rozloučení u rakve. Nezakrytou rakev nosili ke hrobu pouze při pohřbech svobodných mladých lidí. Dříve bylo nošení otevřených rakví na hřbitov běžné, ale v 19. století již bylo pravidlem odnášet z domu zavřenou rakev.9 Některé přechodové rituály10 vnímají práh domu jako předěl dvou časoprostorů a propůjčují tomuto místu magickou vážnost a posvátnost. Proto se při vynášení zesnulého třikrát rakví klepalo o práh a zahoupalo, což se většinou vysvětluje jako rozloučení s domovem. Tento zvyk se na některých vesnicích dodržuje dodnes.11
7 Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, str. 202–214
11 Fialová, L.: Vývoj pohřebních tradic a rituálů ve vybraných společnostech 21. století (Česká republika, Colorado – USA). Diplomová práce, PF UJEP, Ústí nad Labem 2008, str. 25–26
8 Z rodinných pamětí (sepsala Zdeňka roz. Klusáčková)
Pohřební zvyky a obyčeje
9 Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, str. 202–214 10 Přechod z jedné životní etapy do druhé. Pohřební obřady v sobě spojují tři druhy rituálů: rituály odlučovací, pomezní a přijímací. Rituály odlučovací oddělují mrtvého od světa živých, pomezní rituály se v křesťanské kultuře týkají uložení zemřelého do rakve, jeho vystavení, rozloučení rodinných příslušníků a přátel u rakve a jeho uzavření. Rituály přijímací spějí ke konci smutku. Patří k nim například smuteční hostina pro pozůstalé či zádušní mše, zesnulí jsou buď přijati na věčnost, či navždy zatraceni. (Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. Pardubice 2005, str. 76–77)
HISTORIE 19
Takovým příkladem je i Dolní Jablonná. Poslední rozloučení s nebožtíkem je pomyslně rozděleno na dvě části – loučení s domovem a loučení s vesnicí. Ve stanovenou hodinu se do domu smutku dostaví pozvaní hosté, aby se naposledy rozloučili se zesnulým. Následně se rakve ujímá šest předem vybraných mužů (obvykle z okruhu rodiny či nejbližších přátel), jejichž úkolem je vynést ji před dům, kde již čekají obyvatelé vesnice a ostatní smuteční hosté. Při přechodu přes domovní práh muži rakev třikrát zhoupnou. Tímto gestem se nebožtík symbolicky loučí se svým domovem, jejž navždy opouští. Jeho ostatky jsou naloženy do pohřebního vozu, který, následován smutečním průvodem, pomalu projíždí vesnicí. U křížku na konci vsi, kde již od rána hoří na památku zesnulého svíce, se všichni za jeho duši pomodlí. Za zvuku umíráčku se zesnulý loučí i se svou vesnicí a vydává se na poslední cestu do kostela a po té k věčnému odpočinku na hřbitov.12 Pohřební průvod měl obvykle ustálenou podobu: vpředu nesl ministrant kříž (symbol vzkříšení a vykoupení), za ním šly děti (symbol nevinnosti), potom muži a hudba. Teprve za nimi kráčel kněz se zpěváky, nosiči rakve, rodina, příbuzní a ostatní účastníci pohřbu. U občanských pohřbů byl nesen místo kříže černý prapor a místo kněze kráčeli zástupci organizací. Účastníci pohřbů byli dříve oblečeni do bílého oděvu, černá barva jako smuteční symbol k nám pronikla vlivem církevních obřadů a v městském prostředí se objevila v 16. století, na venkově se šířila až v 19. století. Rakev byla dříve nesena na márách, pouze na delší vzdálenosti byla vezena na žebřinovém voze, taženém koňmi (u svobodných bílými). Rakev nesli muži z příbuzenstva, ženy rakev nesly pouze v případě pohřbu šestinedělky.
Doprovodit zesnulého na jeho poslední cestě bylo projevem úcty k zemřelému a vyjádřením sounáležitosti s údělem pozůstalých. Nepřijít příbuznému na pohřeb se pokládalo za velké provinění. Na hřbitově se průvod shromáždil u vykopané hrobové jámy, kterou kněz vykropil, a do níž byla spuštěna rakev. U evangelických pohřbů pronesl svou řeč pastor, hudba nehrála, pohřeb byl doprovázen pouze zpěvem žalmů. Na katolických pohřbech kázal nad hrobem kněz a spouštění rakve často doprovázela hudba a rovněž hlasitý pláč. Bývalo a dosud bývá zvykem vhodit do hrobu jednu nebo tři hrsti hlíny. Házení zahajoval kněz slovy prach jsi a v prach se obrátíš a poté ho následovali všichni účastníci pohřbu. Tento zvyk byl různě interpretován – například se říkalo, že hlína, kterou na rakev vhodí příbuzní, nebude nebožtíka tolik tížit jako hlína házená hrobníkem. Jiný výklad říká, že díky tomuto rituálu se nebude zesnulému stýskat. Vhozením hlíny pohřeb skončil. Před odchodem ze hřbitova příbuzní nikdy nezapomněli poděkovat všem, kteří se přišli s nebožtíkem rozloučit.13 Středověký hřbitov nebyl poset kříži, jak je tomu dnes. Kříže bývaly dary věřících. Některé sloužily liturgickému účelu, jiné, nepočetné, označovaly umístění hrobu. Tyto
12 Tamtéž, str. 28
13 Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, str. 231–239
20 HISTORIE
Přibyslavský hřbitov, foto: M. Omes
Pohřební zvyky a obyčeje
Přibyslavský hřbitov, foto: M. Omes
malé kříže dali zasadit příbuzní zemřelých.14 Hřbitovy okolo kostelů musely čelit prostorovému vyčerpání, což způsobilo, že se až do 18. století pohřbívalo nadvakrát – nejprve do hromadných hrobů a pak do osárií.15 Tak byla postavena roku 1767 také přibyslavská kostnice, která byla zřízena ve hřbitovní zdi díky milodarům obyvatel.16 Prostorová nouze byla již během 18. století hlavním důvodem zakládání nových hřbitovů mimo město. K radikálním zákazům pohřbívání uvnitř měst však vedly epidemie z konce 18. století. V Přibyslavi se v roce 1832 rozšířila cholera, která si vyžádala několik desítek životů. Z obav, že na hřbitově u kostela už nebude dostatek místa, byl za městem zřízen nový hřbitov, který však byl vysvěcen až o dva roky později, 16. listopadu 1834.17 2. listopad patří památce zesnulých neboli Dušičkám, svátku, který se na našem území slavil od dob pohanských po dobu, jež náboženským svátkům moc nepřála. Základem obyčejů konaných v prvních listopadových dnech bylo rozšířené přesvědčení o tom, že duchové předků se v noci z 1. na 2. listopad vracejí zpět ke svým blízkým. Proto se naši 14 Aries, P.: Dějiny smrti I. Praha 2000, str. 77 15 Kostnice, ostatková skříňka 16 Půža, Fr.: Kronika přibyslavská. Přibyslav 2006, str. 350 17 Tamtéž, str. 351
Pohřební zvyky a obyčeje
předkové snažili tuto chvíli využít k očistě a spasení duší modlitbami, které se mísily se staršími kultovními prvky. Večer ve svátek Všech svatých, nazývaný svatvečer dušiček, rodiny vzpomínaly na své zemřelé příbuzné a modlily se za ně. Svým předkům pak na stole ponechaly zbytky dušičkové večeře, aby neměli v noci hlad. Důležitou roli hrály rovněž svíčky. Plamen a světlo svící pokládalo křesťanství za symboly života. Proto na Všechny svaté planuly v domě po celou noc svíčky na paměť a ochranu zemřelých. V současnosti je vzpomínání na zemřelé spjato především s návštěvou hřbitova a úpravou hrobů. Hroby se zdobí živými květy, například rozkvetlými kyticemi listopadek nebo věnci, doma vyráběnými či kupovanými.18 „Ve srovnání s minulostí se zdá, že naši předkové byli schopni intenzivněji vnímat a prožívat čas vztažený k věčnosti, věnovaný symbolické komunikaci s mrtvými. Výzkumy potvrzují, že svátky k uctění zemřelých dnes doprovází pozvolné vytrácení vědomí jejich souvislostí. Mnohdy jsou jen příležitostí k formálnímu potvrzení loajality s tím, co je třeba udělat „aby se neřeklo“. Některé trendy, které je provázejí, jsou průvodním jevem moderní společnosti a dokládají mimo jiné, nakolik se vytrácí pospolitní vědomí uvnitř společenství a jak sílí konzumní vztah k současnému. Přesto lze konstatovat, že svátky zemřelých, každoročně připomínané rozzářenými hřbitovy s okrášlenými hroby, jsou i dnes svědectvím přetrvávající víry mnohých současníků v posmrtný život, v nezbytnost přímluvy za spásu duše zemřelých blízkých“.19 18 Fialová, L.: Vývoj pohřebních tradic a rituálů ve vybraných společnostech 21. století (Česká republika, Colorado – USA). Diplomová práce, PF UJEP, Ústí nad Labem 2008, str. 30 19 Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, str. 340
HISTORIE 21
Jaroslav Havlíček a Karel Malý
Přibyslavské granáty
Obr. 1. Typické krystalové tvary granátu, zdroj: Internet
K symbolům státnosti patří nepochybně tak ctěné a vážené věci jako mateřský jazyk, státní vlajka nebo státní znak. Lidé se však možná ještě častěji ztotožňují s národním nápojem, typickým národním jídlem nebo symbolickým stromem. Jen málo národů světa má ale také svůj národní „kámen“ – nerost nebo horninu. České země k nim sice nepatří, ale pokud by někoho napadlo vyhlásit anketu o český „nerost mého srdce“, je velmi pravděpodobné, že by v této soutěži jednoznačně zvítězil granát. Pro geologa slovo granát neznamená označení pro jeden konkrétní druh nerostu – v odborné terminologii je to pojmenování celé skupiny nerostů, které mají určité charakteristické rysy společné. Z chemického hlediska jsou granáty křemičitany dvojmocných a trojmocných kovů. A právě ta skutečnost, které kovy a v jakém množství daný granát obsahuje, určuje jeho další vlastnosti i konkrétní název. Mezi nejznámější granáty patří nepochybně pyrop, označovaný také „český granát“ – jedná se o tmavě krvavě červený křemičitan hořčíku a hliníku. Řada dalších typů graná-
22 PŘÍRODA
tu má barvy v různých odstínech mezi žlutohnědou, červenou a fialovou; jsou to například grosulár (vápenato-hlinitý granát), andradit (vápenato-železitý granát), almandin (železnato-hlinitý granát) nebo spessartin (manganato-hlinitý granát). Jsou však známy i granáty jiných barev, např. žluté nebo zelené (tzv. uvarovit). Mimo barvy jsou dobrým poznávacím znakem granátů jejich poměrně značná tvrdost (obvykle jsou tvrdší než křemen) a vysoká hustota. Dobře odolávají zvětrávání, proto se často hromadí i v náplavech potoků a řek. Prakticky nezaměnitelný s jinými nerosty je granát, najdeme-li ho v krystalech. Jeho krystalová soustava je krychlová, nejtypičtější krystalové tvary jsou dvanáctistěn kosočteverečný a čtyřiadvacetistěn deltoidový. Netvoří-li krystaly, jsou agregáty granátu obvykle zrnité (název granát pochází z latinského slova „granum – zrno“). Granáty vznikají vždy v prostředí vyšších teplot: jako běžné horninotvorné nerosty je nacházíme například ve svorech a rulách, časté jsou ale i v řadě jiných hornin (v amfibolitech, žulách, hadcích, erlánech, skarnech apod.). Jako příklad praktického využití tohoto zajímavého nerostu asi většinu z nás napadne použití šperkové – tedy granát jako broušený drahý kámen. Řada granátů skutečně splňuje všechny podmínky pro zařazení mezi drahé kameny – a patří k nim i v České republice dlouho těžené české granáty – pyropy. Šperky s drobnými, tmavě červenými českými granáty byly a jsou žádané už několik set let. Dnes je zvlášť oblíbená jejich kombinace s dalšími typicky českými drahými kameny – zelenými olivíny nebo vltavíny. Naprostá většina přírodních granátů je ovšem pro šperkařské Přibyslavské granáty
využití nevhodná. Granát se však těží ve velkém i jako průmyslová surovina na výrobu brusiva. Jak je to s možností nálezů granátů v Přibyslavi a okolí? Drobná zrna granátů hnědočervené barvy a milimetrové velikosti lze často najít v nejběžnější hornině přibyslavského regionu – v rulách. Odtud se dostávají i do náplavů potoků a řeky – chcete-li si „zahrát“ na zlatokopy, nebudete mít určitě problém si zrnka granátů vyrýžovat. Mineralogickou zajímavostí jsou časté nálezy relativně velkých krystalů nebo zrnitých agregátů granátu. Fialovou varietu granátu (pravděpodobně jde o granát almandinového typu) lze najít v okolí Hesova a mezi Hesovem a Dvorkem. V rulách tvoří efektní, obvykle tmavě fialové shluky lesklých zrn, které mají až dva centimetry v průměru. Přímo v Přibyslavi, mezi hotelem Přibyslav a bývalým lesním závodem, nalezl první z autorů velké krystaly granátu tmavě hnědofialové barvy (na lokalitu jako první upozornil dr. O. Málek). Jejich vzorky jsou bohužel často již silně navětralé, takže krystalové plochy jsou otřelé – i přes to lze běžně rozlišit typický „granátotvar“ (dvanáctistěn koso-
čtverečný), vzácně lze nalézt i prakticky dokonale vyvinuté krystaly. Pozoruhodná je velikost krystalů, která se běžně pohybuje kolem 1–2 cm, výjimečně až 4 cm. Ani jeden z popsaných přibyslavských typů granátu se nedá šperkařsky zpracovat – vzorky jsou rozpraskané a navětralé. Jejich nálezy ale ukazují, že i v takové „terra incognita“, jakou je pro mineralogy Přibyslavsko, se lze dočkat mnoha zajímavých překvapení.
Obr. 3. Volný krystal granátu, foto: J. Havlíček
Obr. 4. Krystal granátu v rule, foto: J. Havlíček
Obr. 2. Agregát granátu 1,5 cm, Dvorek, foto: K. Malý
Přibyslavské granáty
PŘÍRODA 23
Pavel Bezděčka & Klára Bezděčková
Mravenci Přibyslavi a okolí 3
Mravenec pastvinný Formica exsecta
Mravenec pastvinný, jak už napovídá jeho české jméno, je obyvatelem otevřených trávníků, využívaných k pastvě hospodářských zvířat. Ne každá pastvina mu však vyhovuje. Tento mravenec je velmi citlivý na změny a znečištění prostředí, na hnojení a intenzivní sešlap půdy. Proto jsou jeho domovem především mírně využívané (tzv. extenzivní) pastviny na málo úživných půdách. Takové pastviny však v dnešní krajině takřka nenajdete. Ne, že by pastvin bylo málo. Jsou to však zpravidla pastviny rozlehlé, založené na kvalitnější půdě a spásané početnými stády skotu. Tyto intenzivní pastviny bývají pravidelně hnojené i vápněné, aby se zvýšila produkce travní hmoty a jedenkrát ročně jsou na nich strojově koseny takzvané nedopasky. Drobným pastvinám s pěti kravkami nebo stádečkem ovcí a koz již nejen u nás, ale v celé střední a západní Evropě téměř odzvonilo. Buď byly opuštěny a samovolně zarostly dřevinami, nebo byly převedeny do lesních kultur a úmyslně zalesněny. Proto se u nás a v okolních zemích během posledních pěti desetiletí stal mravenec pastvinný jedním z nejohroženějších druhů mravenců. Mravence pastvinného řadí odborníci do zvláštního podrodu Coptoformica, jehož příslušníci jsou odlišní od ostatních druhů rodu Formica výrazně prodlouženými zadními rohy hlavy. Díky tomuto prodloužení se jeví zadní okraj
24 PŘÍRODA
Mravenec pastvinný, foto: K. Bezděčková
hlavy hluboce proláklý (konkávní). Prodloužení zadních rohů hlavy souvisí se zvětšením kousacích svalů. Silná kusadla jsou u všech druhů mravenců z podrodu Coptoformica nezbytná, protože svá kupkovitá hnízda budují z nadrobno rozkousaných lístků trav a bylin. Tím se významně odlišují od lesních mravenců, kteří staví svá kupovitá hnízda z jehličí, úlomků větviček, šupin šišek a jiného drobného rostlinného materiálu, který přinášejí na hnízda vcelku, tak jak jej nalezli v okolí. Mravenci pastvinní, jako správní zástupci podrodu Coptoformica, tvoří svá hnízda zpravidla jen z nadrobno rozkousaných stébel a listů trav. V odborné literatuře se dočtete, že jejich hnízdní kupky dosahují mnohdy úctyhodných rozměrů. Největší hnízda mohou mít průměr až 300 cm a výšku 150 cm. My jsme na území naší republiky nalezli největší hnízdo mravence pastvinného nedaleko obce Brloh na Českobudějovicku, jehož eliptická základna měla větší průměr 250 cm, vysoké bylo téměř metr. Většinou však bývají hnízda těchto mravenců daleko menší, se základnou o průměru menším než jeden metr Mravenci Přibyslavi a okolí 3
a jejich výška málokdy překoná padesát centimetrů. Daleko zajímavější je však skutečnost, že mravence pastvinné jen málokdy najdete v jediném (solitérním) hnízdě. Zpravidla budují vícehnízdní (polykalické) komplexy, které čítají desítky až stovky hnízd (viz obrázek). V zahraniční literatuře je popsán nález největšího komplexu v Evropě, který čítal více než čtyři sta hnízd rozptýlených na ploše dvou hektarů (tj. hustota hnízd cca 200 na 1 ha). Na území naší republiky známe největší komplex hnízd mravence pastvinného nedaleko výše zmíněné obce Brloh. Zde jsme vloni napočítali 254 hnízd na ploše cca 0,4 ha, což představuje hustotu 635 hnízd na 1 ha. Jedná se však o naprostou výjimku, protože další populace tohoto druhu na území naší republiky buď v průběhu posledních dvaceti let vymizely, nebo z nich přežívají pouze fragmenty. Za uplynulých sto padesát let výzkumu mravenců v Čechách a na Moravě byl mravenec pastvinný nalezen na dvaceti sedmi lokalitách. V současnosti známe pouze sedm míst s výskytem tohoto
druhu, ale jen v pěti případech můžeme hovořit o vitálních populacích, které mohou prosperovat s výhledem dalších let. Dvě z nich se nacházejí v Čechách a tři na Moravě. A jak je to tedy s mravencem pastvinným na Přibyslavsku? Vyskytuje se některá z vitálních populací i tady? Bohužel ne! Přibyslavsko je právě jednou z oblastí, odkud známe pouze tzv. historické údaje o výskytu mravence pastvinného. Slovo historické berte prosím opatrně. Z hlediska faunistiky, tedy oboru, který se věnuje rozšíření živočichů, se za historické údaje (díky rychlým změnám prostředí) považují zpravidla data starší dvaceti i méně let. Na Přibyslavsku se jedná o tři pozorování. První dvě pocházejí z roku 1983, kdy se do celorepublikového projektu „Akce Formica“ tehdy nově vzniklého ČSOP (Český svaz ochránců přírody), zapojili také regionální nadšenci na Vysočině. Jednalo se o projekt zaměřený na mapování výskytu hnízd lesních mravenců. Mapovatelé v terénu vyhledávali kupovitá hnízda lesních mravenců, odebírali vzorky na určení druhu
Hnízda mravence pastvinného, foto: P. Bezděčka
Mravenci Přibyslavi a okolí 3
PŘÍRODA 25
a do připravených jednotných formulářů zaznamenávali předepsané údaje o poloze a charakteru hnízd, také o charakteru lesního porostu a prostředí vůbec. Na Havlíčkobrodsku se do mapování zapojila skupina dobrovolníků (slečna Dobešová a pánové Procházka, Mašek, Stránský, Zezula, Šteidl a Hartmann, další jména na lístcích byla nečitelná). Mapováním pokryli oblast od Ledče nad Sázavou až po Přibyslav. Zaznamenali několik desítek lokalit s výskytem čtyř druhů lesních mravenců (Formica rufa, F. polyctena, F. lugubris a F. pratensis). Z dochovaných záznamů a vzorků (které jsou nyní deponovány v našem Muzeu Vysočiny Jihlava) jsme dále vyčetli, že dva mapovatelé zjistili na Přibyslavsku také hnízda mravence pastvinného (F. exsecta). Konkrétně se jednalo o komplex 40 hnízd tohoto druhu u Slavětína (19. 10. 1983, Šteidl) a nález u Přibyslavi (20. 10. 1983, Hartmann). Do Akce Formica se zapojil také dnes již zesnulý Ing. Stanislav Nenadál. Tento významný regionální entomolog ze Žďáru nad Sázavou mapoval lesní mravence nejprve v centrální části Žďárských vrchů a později svůj územní záběr rozšiřoval. Na rozdíl od mnoha jiných mapovatelů ve studiu lesních mravenců vydržel a věnoval se jim dalších více než dvacet let. Za tu dobu zaznamenal stovky hnízd a výsledky své práce několikrát publikoval. V roce 2001 zveřejnil nález komplexu 31 hnízd mravence pastvinného, který učinil již v roce 1994 nedaleko Havlíčkovy Borové, u Borovských jezírek na lokalitě „V dolech“. V posledních třech letech jsme se snažili všechny tři uvedené lokality vypátrat a potvrdit na nich současný výskyt mravence pastvinného. Bohužel marně. Neuspěli jsme dokonce ani v případě komplexu hnízd u Borovských jezírek,
26 PŘÍRODA
jehož polohu nám kolega Nenadál podrobně popsal. Informace vyčtené ze záznamů mapovatelů Šteidla a Hartmanna byly kusé, a tak je pravděpodobné, že se nám nepodařilo tyto lokality vůbec nalézt. Vhodných pastevních ploch a plošek či lesních okrajů, na nichž by mohly přežívat zbytky původních populací mravence pastvinného, je v okolí Slavětína a Přibyslavi mnoho. Nebylo dosud v našich silách všechny propátrat. Při četných a bohužel neúspěšných pochůzkách jsme dokonce diskutovali krajní možnost, že nejméně dva mapovatelé (Šteidl a Nenadál) nezávisle na sobě navštívili stejnou lokalitu. Neboť od Slavětína (Šteidlovo mapovací území) to k Ranským (= Borovským) jezírkům není o mnoho dále, než od Havlíčkovy Borové (odkud postupoval Nenadál). Zda můžeme Přibyslavsko zařadit do oblastí, v nichž mravenec pastvinný již definitivně vymizel, není zatím možné jednoznačně potvrdit, ale je to velmi pravděpodobné. Abychom mohli tuto neznámou vyřešit, musíme ještě mnoho času věnovat terénním průzkumům. Sami na to nestačíme, a proto hledáme pomocníky. Pokud někde objevíte podobné mravence a zejména podobná kupkovitá hnízda, jaká demonstrují naše fotografie, ozvěte se. Vážnější zájemce vybavíme dalšími obrázky a informacemi. Stačí napsat mail na adresu:
[email protected] nebo zavolat na číslo: 567 573 894.
Dělnice mravence pastvinného, foto: K. Bezděčková
Mravenci Přibyslavi a okolí 3
Pavel Bezděčka
O sarančatech nejen stěhovavých Horké dny a noci vrcholného léta už končí. Na Vysočině snad dříve, než kdekoli jinde. Večerní krajina se halí do chladivého oparu a z polí stoupá vůně strnišť. Vydáte-li se v podvečer kolem Sázavy ke Stříbrným Horám, ze všech stran se nese uklidňující vytrvalé cvrčení, které tolik připomíná cikády z jadranského pobřeží. To monotónní cvrčení zní jakoby odevšad a není divu. Jeho zdrojem jsou tisíce drobných sarančat posedávajících na keřích a travinách v celém okolí. Sarančata, takové ty malé travní koníčky, určitě znáte odmala. Snad každý je lovil do čepice nebo jen tak rukou a někteří pak plakali nad jejich ulámanými nožičkami. Smutek však brzy přešel, stejně jako zájem o ty všudypřítomné koníčky. Opravdu všudypřítomné, protože sarančata žijí početně nejen na loukách a pastvinách, ale i v zahradách, parcích, na městských trávnících, dokonce na nádražích, v příkopech cest i na hřbitovech. Některé druhy žijí vysoko v horách, ale většina sarančí obývá teplé a suché lokality. U nás bylo zjištěno více než padesát druhů a některé z nich patří mezi ohromné vzácnosti evropské přírody. Všechna sarančata jsou býložravá a živí se rozmanitými rostlinami. K tomu využívají mohutná ostrá kusadla, jimiž jsou schopna rozkousat i docela tuhá stébla a lodyhy. Ačkoli jich na vhodných lokalitách bývají tisíce, žádnou větší škodu na rostlinstvu nepůsobí. To se však nedá říct o saranči stěhovavé s vědeckým O sarančatech nejen stěhovavých
jménem Locusta migratoria. Dnes už se s ní na Moravě a v Čechách nepotkáte, ale v minulosti tento rovnokřídlý hmyz zaplňoval i u nás stránky novin, kronik, soudních zápisů a dokonce i teologických pojednání. Od dob biblických jsou stěhovavá sarančata nesprávně označována jako stěhovavé kobylky a tato biologická chyba se dokonce ustálila v řadě běžně užívaných příměrů, například „jsou žraví jako kobylky“ nebo „bylo jich jako kobylek“ atd. Jaká je vlastně historie invazí sarančí stěhovavých do Evropy a tedy i k nám, do Čech a na Moravu? Nejstarší písemná zpráva pochází ze zápisů kláštera ve Fuldě z roku 873. Stojí zde: „Roku 873 po Proměnění Páně zpustošila nesmírná hejna kobylek, která přiletěla od východu, téměř celou Galii. Kobylky byly větší nežli je běžné a měly šest párů křídel.“ Další záznam o silné invazi stěhovavých sarančat v roce 1084 pocházel z Řezna. Tehdy bylo zle popleněno celé Bavorsko a dokonce i část našich zemí. O síle těchto invazí nás informuje údaj z roku 1338. Tehdejší markrabě moravský, syn Jana Lucemburského a pozdější král Karel IV., dal změřit invazní hejno na jižní Moravě. Jeho šíře byla prý sedm německých mil a jeho délku nebylo možno tenkrát vůbec změřit. Téměř celé druhé tisíciletí, přesněji od roku 1084 až do roku 1838, k nám přilétala ohromná hejna stěhovavých sarančí. Přibyslavsko zasáhla tato pohroma několikrát, nejvýrazněji asi v roce 1748,
PŘÍRODA 27
kdy „kobylky, které zaplavily kraj, sežraly veškerou úrodu na polích“. Tato sarančata pocházela z východní a jihovýchodní Evropy a na svých tazích zalétala až nad Atlantický oceán a Baltské moře. Miliardová hejna tohoto rovnokřídlého hmyzu se dávala do pohybu zpravidla koncem června a v červenci. Hlavní období příletu na naše území spadalo na srpen a září. V mnoha kronikách jsou o povaze a rozsahu těchto invazí pozoruhodně podrobné záznamy, z nichž je možno třeba vypátrat, že v průběhu přibližně osmi set roků došlo v zemích Koruny české ke strašlivým náletům asi pětapadesátkrát. V mezidobí bývaly nálety sarančat slabé nebo i žádné. Jak strašně musely tyto nálety působit na obecný lid si dnes umíme jen těžko představit. Stěhovavá sarančata nelétají v jediném hejně či mraku. Z hlavního proudu se na vhodných místech oddělují proudy vedlejší a z nich se zase oddě-
lují jednotlivá hejna. Již dávno si toho kronikáři všimli a zaznamenali: „Letěly vzduchem obdivuhodným způsobem, v jednotlivých houfech, jako oddíly vojsk a kde sedly na zem, jakoby založily svůj tábor. Den cesty před nimi letěli jen s malým hejnem jejich vůdcové, jakoby se starali o rozmístění celého toho množství. Za den urazily čtyři až pět mil.“ Jiný popis udává: „Když slunce počalo na den hříti, tehdáž se vyzdvihovaly a po houfích letěly, jako v nějakém vojenském šiku neb pořádku. Letěly tak rychle, jako jiní ptáci a někdy za celou míli neodpočívaly.“ Hrůzu vzbuzoval i vzhled sarančat. Dochoval se třeba následující popis: „Dlouhé jako prst palec byly, barvy nazelenalé, lesklé, obličeje měly kočičí a jako v kuklách, po břiše jako hadi. Někteří praví, že byly veliké co vrabec.“ Jinde se dočtete: „Ty kobylky podobné byly tvárnosti k mnichům, majíce kápě z zadu a pleše jako mniši.“ Některé popisy byly však podrobnější, například: „Byly pak tak veliké jako prostředního člověka malík a některé
Saranče stěhovavá
28 PŘÍRODA
O sarančatech nejen stěhovavých
i větší. Měly na sobě nějakou zbroj a na hlavách jako hemelínky a tak tvrdé byly, že jich žádný leč mocí zašlapati nemohl. Čtyři křídla každá měla, jako nějakými literami arabskými pokropená, některé z nich byly žluté, některé ryšavé a některé šedivé barvy.“ Největší respekt však stěhovavá sarančata určitě vzbuzovala svým množstvím, hlukem jejž vydávala při letu a samozřejmě škodou, kterou napáchala. „Léta Páně 1338 přiletěl do Čech nesčíslný počet kobylek, podivně uspořádaných jako v sněhovém mraku, jenž všechnu zemi českou pokryly a plodiny oblezly, pohryzly a v pustotu obrátily. Když letěly všechen sluneční paprsek zastínily a ze dne noc učinily.“ Množství, které i slunce zastínilo, bylo zaznamenáno i v roce 1542, kdy psáno: „Místy letěly tak hustě, že slunce jako nějakou hustou mlhou zakrývaly.“ Škodu musela taková hejna sarančat udělat opravdu nesmírnou. Jak zaznamenal František Palacký v díle Staří letopisové čeští: „Kobylky velké téměř jako vrabci zjevily se v Uhrách a v Moravě a to týmž obyčejem jako někdy dávno za císaře Karla, že též kobylky všecko snědly, kdež připadly, lesy, vinice a na poli co nalezly.“ A z jiných pramenů: „Když se na pole posadily, někdy více než píď stloušti ležely. Na některých místech pak, zvláště v Polště, jedné na druhých až člověku do kolenou ležely, a to za několik mil zdýli.“ Lidé se tenkrát bránili, jak mohli. Pálili sarančata ohněm, ubíjeli je lopatami, vyháněli na napadená pole prasata, ale nic nepomáhalo. Někdy, stejně jako vinaři dodnes chrání úrodu, odháněli pohromu hlukem. Užívali všelikých řehtaček, bubnů, hlomozili kosami a plechy. U Českých Budějovic dokonce pomáhalo dělostřelectvo. Vše marné. Nakonec nejčastějším a často i oficiálně nařízeným způsobem ochrany byla prosebná procesí a veřejné modlitby. Výsledek všech těchto akcí byl prakticky stejný, neboť každá invaze stěhovavých sarančat konO sarančatech nejen stěhovavých
čila teprve příchodem prvních mrazíků. Poslední nálet byl v Čechách zaznamenán v roce 1838, ve Slezsku 1848 a v Prusku 1889. Následný rozvoj zemědělství v Bulharsku, Rumunsku a jižních Uhrách zlikvidoval původní líhniště stěhovavých sarančí a my jsme tak přišli o tuto živelnou pohromu. Nebo atrakci? To si už rozmyslete sami. A ještě přidám jednu zajímavost pro numismatiky. Saranče stěhovavá se totiž v minulosti již několikrát stala motivem pro ražbu mincí. Významný středověký polyhistor Ulysses Aldrovandus ve své knize „De animalibus Insectis libri septem“ nakreslil nalezenou starověkou minci z Metapontu (jižní Itálie, domov Pythágora), na níž je zobrazeno stěhovavé saranče. Stejný motiv zdobí i mince, které byly v roce 1693 raženy ve Vratislavi a také mince, které v té době razila Gotha (bývalé rezidenční město v Durynsku).
Pohled do očí saranče stěhovavé
PŘÍRODA 29
Klára Bezděčková
Přiletěl k vám kolibřík? Každý rok nás lidé od začátku léta do pozdního podzimu upozorňují na „kolibříky”, potulující se po Českomoravské vrchovině. Když jsem vyřizovala takový telefonát poprvé, myslela jsem si, že jde o žert: „Dobrý den, chtěla bych vám ohlásit, že máme na zahrádce kolibříka.” „Pokud máte v sousedství chovatele exotů, který zapomněl zavřít voliéru, pak je to docela dobře možné”, pokusila jsem se odpovědět s co největší lehkostí. Naléhavý tón volající paní mne však přesvědčil o naprosté serióznosti a navíc nepřipouštěl kompromis: „To musí být kolibřík. Třepotá se nad truhlíkem a saje na petúniích. Když jsem to řekla sousedovi, smál se mi a nakonec jsme se vsadili o láhev koňaku. Můžete mi říci, co by to mohlo být za druh?” Jemně jsem paní vysvětlila, že kolibříci u nás v žádném případě nežijí a tvoreček živící se na jejích květech je motýl z čeledi lišajovitých. A protože létá ve dne, půjde nejspíš o dlouhozobku svízelovou. Paní neskrývala své zklamání, nálada se jí trochu vrátila, až když se dozvěděla, že malý návštěvník je dost možná tažný jedinec, který k nám přilétl z dalekého jihu. Podobných dotazů zodpovíme v muzeu každou sezónu neuvěřitelné množství a stejně jsou na tom i kolegové z jiných muzeí, zoologických zahrad i z infocentra České ornitologické společnosti. Podobnost kolibříků s některými druhy lišajů je však pouze povrchní, daná stejným způsobem obživy. Zástupci
30 PŘÍRODA
obou skupin se živí nektarem rostlin. Při sání z květů se udržují rychlým vířením křídel na jednom místě, takže vypadají, jako by stáli ve vzduchu. Jinak toho ale mají společného pramálo. Kolibříci vynikají mezi ostatními ptáky (a tedy obratlovci) svými miniaturními rozměry. Tvoří samostatnou čeleď Trochilidae, čítající podle současných znalostí kolem 340 druhů. Obývají pouze Nový svět, především jeho tropické a subtropické oblasti, i když několik druhů se vyskytuje i v mírných pásmech. Nejmenší kolibříci váží přibližně dva gramy a od ocasu k zobáku měří kolem šesti centimetrů. Kolibříci se živí nektarem květů, a jsou proto významnými opylovači. Díky svému dlouhému zobáku mohou opylovat i hluboké trubkovité květy, do nichž se běžný hmyz nedostane. Protože je ale samotný nektar chudý zdroj živin, přilepšují si, zvláště v období krmení mláďat, i lovem drobných bezobratlých. Lišajovití motýli patří naopak co do tělesných rozměrů k mohutnějším zástupcům hmyzí říše (a tudíž bezobratlých). Systematicky přísluší k čeledi Sphingidae, rozšířené po celém světě a tvořené více než dvanácti sty popsanými druhy. Dospělí lišajové se živí nektarem květů, housenky listy různých druhů rostlin. Také mezi lišaji najdeme významné opylovače, například orchidejí nebo kaktusů. S kolibříky bývají zaměňováni jak někteří lišajové, létající za soumraku a po setmění, tak dlouhozobky, charakteristické denní aktivitou. Na Českomoravské vrchovině, a tedy i na Přibyslavsku, se můžeme setkat s několika druhy lišajovitých, které po způsobu kolibříků sají nektar za letu. Nejčastěji se jedná o dlouhozobku svízelovou, vzácně můžeme uvidět také dlouhozobku zimolezovou a ve výjimečných případech i některé další druhy lišajovitých. Přiletěl k vám kolibřík?
Dlouhozobka svízelová
(Macroglossum stellatarum) Menší lišaj (přední křídlo 2–2,5 cm), přední křídla má popelavě šedá, zadní hnědooranžová. Nápadná širokým, černobíle zdobeným zadečkem. Stejně jako ostatní dlouhozobky létá ve dne. Saje na kakostech, petúniích, floxech, chrpách a dalších rostlinách. Tažný druh, motýli z jihu k nám přilétají v květnu až červnu. Housenky se vyskytují od června do října. Zpětná migrace tohoto druhu není ještě dobře prostudována. V posledních letech byl tento motýl již několikrát pozorován na jihovýchodní Moravě v jarních měsících (březen, duben). Zdá se tedy, že část podzimní populace je zde schopna přezimovat. Vzácnější a teplomilnější dlouhozobka zimolezová (Hemaris fuciformis) se od dlouhozobky svízelové na první pohled liší průhlednými křídly.
Přiletěl k vám kolibřík?
PŘÍRODA 31
Pavel Bezděčka
Tajemní a zajímaví nájemníci Včera jsem v rámci domácího úklidu zaléval kytky a kypřil půdu v květináčích. Při zalévání stařičkého ibišku mne zaujal divoký pohyb vedle kmínku. Jako nějaký přelud se zde míhala okrová skvrnka, skvěle kontrastní nad tmavou půdou v květináči. Rychle jsem přidřepl a pozoroval ten úkaz. Zjistil jsem, že skvrnka se nepohybuje přímočaře, ale že opisuje asi tři centimetry dlouhou elipsu. Po půl minutě se kmitání konečně zastavilo a já jsem si mohl nerušeně prohlédnout jednoho z našich nejzajímavějších pavoučků, třesavku velkou. Třesavky jsou vcelku běžnými pavouky. Jejich teninké nohy dosahují celkového rozpětí až osm centimetrů, ovšem jejich podlouhlá tělíčka jsou útlá a malá. Podobají se spíše sekáčům než ostatním pavoukům a svým zjevem nenahání strach. U nás žijí dva druhy třesavek, kromě třesavky velké, je to ještě třesavka sekáčovitá. Ta je v našich zemích původní a všude prakticky docela hojná. Žije zejména na skalách a v hromadách kamení, běžně ji však najdeme i v domech a hospodářských budovách. V Přibyslavi jsem ji viděl i v průjezdu U Kubínů, nebo na chodbě městského úřadu, v teplejší části Vysočiny (na Třebíčsku) ji však pravidelně potkávám na skalkách, pod kameny či pohozeným stavebním materiálem. Třesavku velkou, kterou jsem objevil pod ibiškem, však v přírodě, ani v průvanem chlazeném průjezdu neobjevíte. Pochází z jižní Evropy a je to tedy choulostivá dáma. Teprve v posledních
32 PŘÍRODA
Třesavka sekáčovitá
desetiletích se rozšířila až k nám a ještě před dvaceti pěti lety byla našim odborníkům známa pouze ze dvou zoologických zahrad. Dnes už ji najdeme po celé republice. Nesnáší však zimu, a proto žije pouze ve vytápěných budovách, třeba v pavilonech zoologických zahrad, v galeriích a muzeích, v bytech, na vytápěných chodbách paneláků i v kinosálech. Třesavka velká je prostě ve střední Evropě tzv. synantropním pavoukem, tedy pavoukem svou existencí zcela vázaným na člověka, či spíše jeho vyhřívané stavby. Oba dva druhy třesavek loví drobný hmyz pomocí jemných pavučinek, které v místnostech zavěšují zpravidla těsně pod strop, ale i na jiná vhodná místa. Po objevu třesavky v květináči jsem podrobně prohlédl celý byt a zjistil jsem dalších šest samiček. Čtyři měly pavučiny pod stropem a dvě u vstupních dveří. Třesavky patří k vývojově velmi starým druhům pavouků a od ostatních se odlišují celou řadou morfologických znaků i chováním. Pro třesavky je například typické, že samička klade jen asi dvacet vajíček. Vajíčka jsou velice nedbale zabalena v řídkém pavučinovém kokonu, který samička nosí v chelicerách (kusadlech) stále sebou. Typickým Tajemní a zajímaví nájemníci
Pokoutník domácí
obranným chováním třesavek je popsané kmitání. Ohrožená třesavka rozkmitá pavučinu na níž sedí, a tak zmate útočícího predátora. Tato vlastnost dala třesavkám jejich české jméno. Třesavky nejsou naši jediní pavoučí podnájemníci. Odborníci zjistili, že v bytech, domech a jiných objektech naší republiky se pravidelně vyskytuje na dvacet pět druhů pavouků, z celko-
vého počtu asi osmi set padesáti druhů. Pouze dva druhy, zmíněná třesavka velká a ještě lepovka jižní, oba přivandrovalci z jižní Evropy, které jsme dosud na Přibyslavsku nezaznamenali, jsou výhradně synantropní. Ostatní můžeme považovat za zdomácnělé druhy, neboť žijí i ve volné přírodě, zejména ve skalních dutinách, puklinách, jeskyních, sutích a dutinách stromů. Lidská sídla si vybrali jako podobné, náhradní a určitě pohodlné stanoviště. K nejčastějším zdomácnělým pavoukům patří např. pokoutník domácí, budující typické vodorovné pavučiny za skříněmi a v rozích pokojů, chodeb či sklepů. Dále snovačka pokoutní, jejíž sítí je hotový labyrint vláken ukrytý někde pod skříní, pod postelí nebo za obrazem a podobně žijící zápředník domácí. Všichni pavouci jsou masožraví a živí se uloveným hmyzem. Na polích, v zahradách i v lese patří k nejužitečnějším živočichům. Ze stejného hlediska
Lepovka jižní
Tajemní a zajímaví nájemníci
PŘÍRODA 33
Oči třesavky sekáčovité
bychom měli posuzovat i své pavoučí nájemníky v bytech. Od jara do podzimu k nám přilétá spousta nejrůznějšího hmyzu lákána světlem, potravinami nebo naší krví. Ohromný podíl much, komárů a molů vnikajících do našich domácností končí pak v sítích zdomácnělých pavouků. Pavoučci nám velice pomáhají, ale my to většinou nechceme vidět. S odporem vymetáme pavučiny a novinami či papučí ubíjíme užitečné osminohé podnájemníky. Utrápeni obtížným hmyzem a zpitomělí reklamní kampaní potom zbytečně nakupujeme předražené repelenty a „vylepšujeme“ jimi naše domácnosti i zdravotní bilanci celé rodiny.
34 PŘÍRODA
Tajemní a zajímaví nájemníci
Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu
[email protected] a v kopii na adresu
[email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada. Výzva čtenářům
35
Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole
Kostel sv. Víta v Havlíčkově Borové. foto: P. Bezděčka