Přeložil: ONDŘEJ MAREK
Nancy Holder: Kráska a zvíře: Pomsta Vydání první Copyright © & TM 2014 CBS Studios Inc. All rights reserved. This translation of Beauty and the Beast: Vendetta, first published in 2014, is published by arrangement with Titan Publishing Group Ltd of 144 Southwark Street, London SE1 OUP, England. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1948. publikaci Přeloženo z anglického originálu Beauty and the Beast: Vendetta vydaného nakladatelstvím Titan Books, a division of Titan Publishing Group Ltd, Londýn, v roce 2014 Český překlad © 2015 Ondřej Marek Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Dana Chodilová Ilustrace na přebalu © & TM 2014 CBS Studios Inc. All rights reserved. Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0172-3 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0173-0 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015
Nancy Holder
KRÁSKA A ZVÍŘE POMSTA Na motivy stejnojmenného seriálu Rona Koslowa z produkce Sherri Cooper a Jennifer Levin
Od chvíle, kdy jsme se potkali, jsme věděli, že to navždy změní náš život. Zachránil mi život a ona zachránila ten můj. Jsme si souzeni, ale víme, že to nebude jednoduché. Přestože je rozumné zůstat každý zvlášť, riskujeme vše, abychom byli spolu.
Kapitola první Tess, vzpomněla jsem si na ten název obchodu se spodním prádlem,“ říkala Cat do mobilu, když procházela chodbou v domě, kde bydlela. V ruce držela klíče a vítězoslavná aura ji obklopovala jako sladký parfém. „Snadný výběr.“ „Pche. Spíš vadný výběr,“ podotkla Tess na druhé straně. Její hlas téměř zanikal kvůli hlaholu v pozadí. Tess stále v baru U Rosie oslavovala se zbytkem 125. okrsku, kde obě pracovaly jako detektivové prvního stupně u zvláštních případů. Nikdo neměl důvod slavit tak jako 125. okrsek, zvláště když v případu, který objasnili, padl pozdě odpoledne u soudu konečný verdikt za vraždu. Nechvalně známý Justus Zilpho byl odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Brutální vrah tak navždy zmizí z ulic New Yorku. A my to dokázaly, pomyslela si Cat spokojeně. Tess a já. Na případu pracovaly jako vedoucí vyšetřovatelé. „Můžeme to prověřit hned ráno,“ řekla Cat. „Stavím se u Cantuccia na kafe a ty –“ „Brzdi, holka. Obchody s prádélkem určitě neotvírají za ranního kuropění. Dnes večer si užijeme trochu slávy z odsouzení Zilpha. Je to jako za starých časů, Cat. Vargasová a Chandlerová jsou zpět.“ „To teda jsme,“ zasmála se Cat. „Ty ses zasloužila o jeho odsouzení, když jsi získala toho informátora.“ „Ne, to ty ses o něj přičinila, když jsi sledovala na vrakoviště auto, kterým chtěl Zilpho zmizet,“ opáčila Tess s úsměvem. „Jsi nejlepší parťačka.“ „Obě jsme fakt drsný.“ Cat rychle obhlédla chodbu. Nikdo tam nečíhal, žádní cizí lidé. Fajn. „Kapitán Ward chce, abychom byly opatrné,“ připomněla kolegyni. „Zilpho přísahal, že se pomstí.“ Tess si odfrkla. „Jo, jasně. Chlápci jeho ražení mají spoustu řečí, než navléknou oranžový mundúr. Pak jim zbydou jen slzy a modlení. To nejlepší, co může Zilpho udělat, je stát se vzorným vězněm. Pěkně se držet zpátky a zařídit si pro sebe nějaká privilegia. Dvojité želatinové zákusky Jell-O se hodí, když má člověk hnít ve vězení po zbytek života. Á, kapitán Ward platí další rundu!“ „Běž a užij si to,“ popřála jí Cat. „Tak na nás,“ přerušila Tess hovor. Cat se melancholicky usmála. Bylo teprve půl osmé. Na chvíli uvažovala, proč vlastně z té oslavy v podniku U Rosie odešla tak brzy, proč se jí zdálo, že musí spěchat domů. Kapitán Ward byl na svůj „holčičí tým“ tak pyšný, že by jim klidně
6/26
koupil i kytici růží a diadémy. A to jim ještě nedávno hrozil, že je obě vyhodí, jestli nevyřeší víc případů. Jako by to bylo včera. Ne, počkat, to vážně bylo včera. No, doufejme, že jsou ty nahnuté dny pryč. Byla si jistá, že se ona i Tess znovu budou moci chlubit nejvyšším procentem objasněných případů ve městě. Vsunula klíč do zámku dveří svého bytu a v duchu se připravovala na prázdnotu, která ji za nimi čeká. Kvůli pletichaření Gabea Lowana, který působil jako asistent okresního státního návladního, v minulosti se také mohl měnit ve zvíře a byl krátce Catiným přítelem, se z jejího skutečného přítele Vincenta Kellera stal opět psanec, jehož hledaly všechny bezpečnostní složky. Když zvládla odstranit Zilpha, určitě dokáže najít i způsob, jak očistit Vincentovo jméno a jak mu jednou provždy vrátit normální život. Měli by budoucnost se vším, co k tomu patří a co většina párů bere jako samozřejmost. Jako třeba jít na rande. Mohl by ji příště doprovodit do baru U Rosie a s lidmi z okrsku si užít sladkou chuť vítězství. S Vincentem by to chtěla opravdu oslavit, ale všechno, co zatím měla, bylo pár vzácných, ukradených chvilek. Lepší být s Vincentem alespoň chvilku, než celý život bez něj, připomněla si. Otevřela dveře a vydechla překvapením z nádhery a třpytu. Čekala na ni okouzlující podívaná. V obývacím pokoji hořel tucet sněhobílých svící v křišťálových svícnech, jejich teple žluté světlo mihotavě tančilo na stříbrném vědru s ledem, v němž se chladilo její oblíbené šampaňské. Vedle stály dvě štíhlé sklenky a u nich ležela krabička čokolády zabalená do zlatavé fólie, převázaná zlatou stuhou a se zlatou mašlí nahoře. Přešla ke konferenčnímu stolku a přečetla si kartičku zastrčenou pod mašlí. Blahopřeju, stálo na ní Vincentovým písmem. Věděl, jak je pro ni to usvědčení důležité, a určitě se dozvěděl o rozsudku. On je tady. Potěšený úsměv na jejích rtech se rozšířil, když spatřila, jak se opírá o zárubeň dveří do ložnice. Měl na sobě župan z bílého froté, který odhaloval jeho svalnatá předloktí a vypracované nohy. Světlo svící ozařovalo hrany a dolíčky v ostře řezané tváři, rysy zvýrazněné životem vojáka a neochvějného obránce spravedlnosti. Nyní mu však tvář zjemněla díky neodolatelnému potěšenému úsměvu. Na krátkých tmavých vlasech ulpívaly kapičky horké vody a oči mu plály, nikoli divokou agresivitou jeho zvířecí stránky, ale vášnivou láskou ke Cat. Jeho potěšení, že ji vidí, Cat dojalo. Bylo to úžasné zakončení skvělého dne. „Catherine,“ promluvil hlubokým chraplavým hlasem. Cat si sundala z ramene kabelku, upustila ji na pohovku a přistoupila k němu. Jejich paže se propletly a ucítila, jak Vincent, pozorný jako vždy, reflexivně udržuje svaly pod kontrolou. Přestože si dokázala poradit s gangstery i zabijáky z FBI, stále byla člověkem, mnohem zranitelnějším než zvíře. Vincent ve své zvířecí podobě předčil i nejsilnější lidi na zemi, a přece se Cat nikdy necítila bezpečněji než v jeho objetí.
7/26
Jejich rty se dotkly. Záchvěv štěstí ji přenesl na skryté místo, kde se nacházeli jen oni dva a nic nemohlo vstoupit mezi ně. Ocitla se ve světě plném hvězd a střech pod nimi, v němž jemně padal sníh a ona mohla snít o budoucnosti, kde spolu budou žít svobodně, beze strachu z dopadení nebo něčeho horšího. V tom světě jí záleželo pouze na Vincentu Kellerovi a věděla, že jemu záleží pouze na ní, Catherine Chandlerové, té, které oné děsivé ledové noci před deseti lety zachránil život. Přivinul ji blíž, pod její dlaní silně a rychle bilo jeho srdce. Mohl by ji rozdrtit. To by však nikdy neudělal. Zavřela oči a nasála jeho vůni, vnímala hluboké sténání, jak se jejich polibek prohluboval. Jaké asi je jejich milování pro Vincenta, který má citlivější zvířecí smysly. Nikdy v sobě neměla tolik života, jako když byli spojeni v jedno. Chuť byla intenzivnější. Barvy jasnější. Slyšela pouze své šeptem vyslovované jméno, vnímala příliv v oceánu lásky. Její tělo zpívalo v odpověď jeho jméno, spěchalo mu naproti, vstříc společné extázi. V předtuše toho všeho po něm její tělo toužebně volalo. Dávala mu znát, jak moc ho chce. I on po ní toužil. „Přišla jsi domů dřív, než jsem čekal,“ ozval se, když se jim konečně podařilo odloučit natolik, aby mohli mluvit a dívat se navzájem do očí. „Ještě jsem všechno nepřipravil.“ „Jsem ráda, že ses neměl čas obléct,“ odpověděla a škádlivě zatahala za pásek u županu. „A co se týče té připravenosti…“ „No, to jsem. Oblékání jsem ani neměl v úmyslu. Jen jsem chtěl ještě dát na stůl tohle.“ Vklouzl do ložnice a přinesl za zády temně rudou růži, kterou jí vzápětí podal. Když od něho stonek přebírala, palcem ji pohladil po ruce, jako by tomu doteku nemohl odolat. Ukazováčkem přejela po jeho horké kůži. Pak mu poděkovala polibkem a ruku v ruce se vydali ke gauči. Vdechla tu opojnou vůni. „To je tak pozorné. Děkuju.“ „Chtěl jsem, aby byl dnešní večer dokonalý. Vím, jak moc pro tebe to odsouzení znamená,“ odvětil. „Tvrdě jste s Tess dřely, abyste toho chlápka dostaly.“ „Vincente, kdykoli jsme spolu, je to dokonalé.“ Oči mu zazářily štěstím a touhou. „Těší mě, že si to myslíš.“ „Já to vím.“ Pustil ji a její unavené svaly povolily, opřela si hlavu o ruku a sledovala, jak bere lahev se šampaňským a jak vystřelil špunt. Svou mužnou krásu si vůbec neuvědomoval, ani ladnost svých pohybů. Ale na Vincentovi toho bylo mnohem víc než jen tělesná stránka. Byl chytrý, zábavný a statečný. A především to byl dobrý člověk. Zvířecí část ho téměř stáhla dolů do hluboké beznaděje a brutality, ale Vincent v boji s ní zvítězil a zachoval si lidskost. I svou duši. A jejich lásku.
8/26
S úsměvem otevřela bonboniéru, nadzdvihla papír uvnitř a kochala se tím, jaké delikatesy skýtá. Celý dnešní večer nabízel mnoho delikátních možností. V očích jako by mu plály jiskřičky podobné bublinkám ve sklence šampaňského, kterou nalil. Župan se rozevřel a odhalil širokou hruď. Toužila ji zahrnout jemnými polibky. Nahnul se, aby jí podal skleničku, nalil i sobě a přiťukli si. Pohlédl na ni s nezměrnou pýchou v očích. Vincent na ní obdivoval, jak dobře zvládá svou práci, a to v ní probouzelo touhu vynikat ještě víc. Spolu jsme lepší než každý zvlášť, pomyslela si. Kolikrát si to už navzájem řekli? „Na tebe,“ pronesl. „Na spravedlnost,“ dodala a připili si. Toho večera si dala s Tess nějakou whisky a pivo, obvyklé pití poldů, ale bublinky v šampaňském jí připomínaly, jak odlišný a neuvěřitelně krásný je život s Vincentem. Posadil se vedle ní a přitáhl si její nohu na klín, zatímco si vkládala do úst čokoládu. Zakousla se do bonbonu s lískovým oříškem uvnitř. Boty jí sklouzly na zem, když jí začal masírovat chodidla, a ona pokrčila trochu rozpačitě nosík. Celý den strávila v newyorských ulicích a cítila se vedle upraveného muže a uprostřed vší té nádhery, kterou pro ni přichystal, špinavá. „Měla bych se osprchovat,“ namítla jemně, přestože vydala uznalé zavrnění. „Vážně ti to jde.“ „A nejen to,“ odpověděl jí Vincent chraplavě. Postavil se a vzal ji do náručí. Cat se rozesmála, držela v rukou sklenky se šampaňským a v klíně se jí pohupovala růže a krabička čokolády, zatímco ji nesl chodbou do koupelny. Shodila ze sebe šaty a on se zbavil županu. Voňavé mýdlo a horká pára smyly stopy po celém dni, a když ji Vincent pokládal do postele, cítila se jako úplně nový člověk, stále nadšená vítězstvím. Dnes porota složená z obyčejných lidí dala zavřít velmi zlého člověka. Zločince. Systém funguje. Stala se policistkou kvůli dnům jako tenhle. Ale v takovýchto chvílích byla prostě hluboce zamilovanou ženou. Natáhla se k Vincentovi, ten si k ní něžně lehl, přizvedl ji a odevzdal se jí. Pohybovali se společně a ona spatřila v jeho očích bronzovou záři podobnou žhavým uhlíkům, ale pak Vincent svou zvířecí část odehnal. Když byli oba uspokojeni, snědli čokoládu a dopili šampaňské. Pohladila ho po tváři a prsty mu přejela po paži. Únava je dostihla oba, sevřel její prsty ve svých a přivinul si ji na hruď. Silný tlukot jeho srdce ji uklidňoval. Dnes večer se v mé posteli děje zázrak, pomyslela si. Kdesi daleko zahoukala siréna. Jakoby v odpověď se ozval štěkot nějakého psa. Vincent v polospánku zamumlal: „Obchod se spodním prádlem?“
9/26
Zasmála se. „Tys to slyšel, že? Jeden informátor nás upozornil, že Snadný výběr je zapojený do řetězce na praní peněz – a nechci od tebe na tohle téma slyšet žádné vtipy, už jsme je s Tess všechny prošly.“ „No, vím, že je chytíte za límec.“ „Až na tenhle jeden,“ opáčila žertovně. Trochu mu ten případ přiblížila a on zaujatě poslouchal, ačkoli by byla řekla, že je unavený. Pak mu spokojeně podřimovala na ruce a ve snu se jí vybavila slova písně, na kterou spolu tančili: „Jsi mým světlem.“ Vincent byl však mnohem víc. Cítila příjemnou tíhu svalnaté paže, která ji objímala, i důlek v matraci, jež se prohýbala pod jeho tělem. Byl tu. To, že mohou spát vedle sebe, v ní vyvolávalo jedinečný pocit. Kéž bys tu byl, až se probudím, pomyslela si. Každičké ráno. Nechtěla si však tuhle noc kazit tím, že si bude přát věci, které nemůže mít. Bude vděčná za to, co má. A ona byla nesmírně vděčná. Usmála se a poddala se spánku. O několik hodin později se obrátila na bok, aby ho obdivovala ve světle pouličních lamp. K jejímu překvapení byla v pokoji černočerná tma. Mezi závěsy na okně prosvítal uzoučký proužek noční oblohy. Zamračila se. Žila v Greenwich Village, čtvrti velkoměsta, které nikdy nespalo, ale tentokrát jeho známou, všudypřítomnou záři nahradila inkoustová temnota. Něco je špatně. Odsunula Vincentovu paži, odhrnula pokrývku a posadila se. „Co se děje?“ zeptal se Vincent, v okamžiku zcela bdělý. „Srdce ti tluče rychleji.“ Uculil se: „Ještě?“ „Něco se stalo,“ odpověděla pomalu. Vstala, potichu přešla k oknu a roztáhla závěsy. Okolní domy v té tmě nebylo vidět. Nesvítila v nich žádná světla, nesvítily ani pouliční lampy, ani neonové nápisy. Past. Přepadení, blesklo jí hlavou, ale v tu chvíli už byl na nohou i Vincent. V záři mobilu, který držel nad hlavou jako baterku, si na podlaze všimla hromádky oblečení – jeho – a začala ho sbírat. Bylo načichlé kouřem. „Vincente? Co se ti stalo s věcmi?“ otázala se, když jí prolétlo hlavou, zda jejich stav nesouvisí s temnotou venku. Záclony se pohnuly průvanem a Cat si uvědomila, že otevřel okno a už je na požárním žebříku, který vede na střechu. Vincentův nejlepší kamarád, Džejtý Forbes, nazval Vincentovu schopnost pohybovat se rychleji, než může lidské oko zaznamenat, „přemísťováním“. Vincent se určitě přemístil. Upustila jeho věci, oblékla se, jak nejrychleji dovedla, a také se vydala na střechu. Napůl čekala, že už
10/26
tam nebude. Ale byl tam, v županu, a zíral z bezpečné vzdálenosti do prázdnoty. Kam dohlédli, nikde nebylo ani jediné světélko. „To je výpadek,“ řekla Cat. „Nejde elektřina.“ Na okamžik pocítila velikou úlevu. Pochybovala, že za tím je pátrání po Vincentovi, a Justus Zilpho nemá přístup ke zdrojům, které by potřeboval k vypnutí celého města. Pak ale převážilo uvažování policisty: výpadek proudu může vést k rabování a také znamená, že průměrného občana ohrožuje pouliční kriminalita, která stoupá úměrně s tím, jak se nekalé živly mohou po ulicích pohybovat nenápadněji. „Musím si zavolat,“ řekla a spěchala zpátky dolů do svého bytu. Když prolézala oknem, uslyšela vyzvánět svůj mobil. Podívala se, kdo jí volá. Jistě, kapitán Ward. Rychle pohlédla na čas – bylo 1.15 ráno. „Chandlerová,“ řekl, „doraz sem. Celý manhattanský obvod je ve tmě. Nezavěšuj.“ Poslouchala a přitom se přesunula k nočnímu stolku, odkud volnou rukou vytáhla odznak a pistoli. „A Brooklyn taky.“ „Jsem na cestě, pane.“ Ukončila hovor a opatrně postupovala ztemnělým bytem, aby našla kabelku. Vyndala z ní policejní svítilnu a vložila tam mobil. Uvnitř měla i předplacený telefon. Pro Vincenta. Měnili ho každé tři dny, což nařizoval protokol, který ustanovili Džejtý a Vincent roky předtím, než se na scéně objevila Cat. Na chvíli mohli přestat používat předplacené mobily a spoléhat se na ty normální. Ale teď, když byl Vincent opět na útěku, byla taková opatření nedílnou součástí jejich života. „Slyšel jsem,“ řekl Vincent. Přešel k hromádce kouřem načichlého šatstva a začal se oblékat. Zapnula baterku a posvítila na něj. Měl ožehnuté džíny a v bílém tričku zely vypálené díry. „Co se ti stalo?“ zeptala se ustaraně. „U vás hořelo? Je Džejtý v pořádku?“ Džejtý Forbes chránil Vincenta deset let, kdy se skrýval před Muirfieldem, tajnou vládní organizací, která ho změnila v netvora. Nyní byl Vincent opět psancem, a i Džejtý byl v nebezpečí. „Džejtý je v pohodě,“ ujistil ji. „A u mě nehořelo. Do ohně jsem vběhl. Holčička zůstala uvězněná v domě a hasičům by trvalo příliš dlouho, než by se k ní dostali.“ Pokrčil rameny. „Tak jsem tam došel.“ Ačkoli stál přímo před ní, přeběhlo Cat po zádech úzkostné zamrazení. Mohl v ohni zahynout. Když její otec udělal z Vincenta predátora, ztratil Vincent schopnost sebeléčení. Aby zažehnala narůstající paniku, připomněla si, že na jeho nahém těle nezahlédla žádné popáleniny a vypadal v pořádku. Přesto se nedokázala zbavit své instinktivní reakce. Kdyby se Vincentovi cokoli stalo, bylo by to horší, než kdyby se to přihodilo jí. „Je v pořádku?“ zeptala se, zatímco na sebe házela čisté věci do práce. „Ta holčička.“
11/26
„Byla trochu rozrušená. Chytrá holka, ležela na podlaze pod kouřem. Zaslechl jsem, jak veliteli hasičů říká, že ji zachránil anděl.“ Pousmál se. „Štěstí, že se nepodíval nahoru. Byl by viděl, jak anděl visí ze strany na té budově poté, co se propadla podlaha. Bez křídel.“ „To bylo nebezpečné,“ namítla a on pokrčil rameny. Upřeně na sebe pohlédli a propletli si prsty na rukou. Věděla, že oba myslí na totéž: na světě jsou věci, pro které se vyplatí riskovat vše – jejich vztah, jeho svobodu, dokonce i jejich vlastní bezpečí – a lidský život je jednou z nich. Přes všechna podezření a strach, které Vincent vzbuzoval, a přes všechny protesty, že není žádný Batman, byl nepochybně hrdinou. „Měl bys tu mít něco na převlečení.“ Vzala jeho obličej do dlaní a kochala se pohledem na tu krásu. „Pro všechny další smělé záchranné akce, které určitě podnikneš.“ Položil svou ruku na její. „Zatím se nám daří všechny přesvědčit o tom, že s mým útěkem z vazby nemáš nic společného. Když najednou začneš u sebe doma hromadit pánské oblečení, bude to vypadat dost podezřele.“ „Mohla bych tvrdit, že sbírám věci pro charitu,“ namítla. „Dám tam pár věcí, co mají jinou velikost, a moje tvrzení bude věrohodnější.“ Zdálo se jí, že o tom přemýšlí, a to ji potěšilo. Ačkoli se stala policistkou, a ne právničkou, jak bylo původně jejím cílem, stále dokázala dobře obhájit jakékoliv stanovisko, které zaujala. Na Vincentovi milovala, že si proti ní uměl prosadit svou, a také to dělal, když mu na něčem hodně záleželo. Oba měli své názory, stáli si za nimi, neuhýbali, byli připravení bojovat za to, co je důležité, ale učili se ustoupit, když byl soulad mezi nimi přednější. V Bleeckeru na jižní straně budovy zahoukala siréna. Cat to připomnělo práci, zapnula si džíny, vzala si kabát, navlékla si černé rukavice a tmavošedou čepici. Venku vládla štiplavá zima. Snad to odradí ty méně odhodlané rádoby drancíře od toho, aby vyrazili do ulic. „Každopádně si to promysli,“ požádala ho. Stoupla si na špičky, aby ho na rozloučenou políbila, a přemítala, jak dlouho potrvá, než se znovu uvidí. Tohle bylo vždycky hodně těžké. Strašně těžké, a dnes v noci cítila při loučení i bolest, když pomyslela na to, že málem dobrovolně obětoval život, aby zachránil malou holčičku. „Musím jít,“ řekla zbytečně. Myslela tím: Nikdy tě nechci nechat jít. Jemná změna ve Vincentově výrazu ji ujistila o tom, že jeho srdce ta nevyslovená slova slyšelo a že se cítí stejně. „Budu hlídkovat a uvidím, jestli dokážu udržet policejní statistiky New Yorku na nízkých číslech,“ řekl. „Vypomůžu pár lidem.“ „Díky. Ale buď prosím tě opatrný. Je tma, jenže lidi nejsou slepí. Jestli tě někdo zahlédne…“
12/26
„Nebudu na sebe upozorňovat. Byl jsem u zvláštních jednotek, víš? Utajené operace.“ „A taky hasič a doktor,“ doplnila. Ochránce. Léčitel. A muž, kterého miluju. „A výrobce svícnů.“ Ještě jednou ji políbil. Navzdory tomu, že telefonát od kapitána zněl naléhavě, si ten polibek vychutnala. Nikdy nevěděli, kdy to bude jejich poslední. „Budeš tady, až se vrátím?“ zeptala se, ale oba věděli, že na tuhle otázku nedokáže odpovědět. Vlastně od té doby, co se stala policistkou, to nemohla zaručit ani ona. „Chtěl bych.“ „To je nejlepší odpověď, v jakou můžu doufat.“ Když se usmál, udělaly se mu dolíčky. Překrásné dolíčky. Ještě na okamžik se zasnila. Pak vyšla ze dveří.
Kapitola druhá Byly dvě hodiny ráno a na 125. okrsku to bzučelo jak ve včelíně: telefony vyzváněly jako šílené, kvůli přetížení záložních generátorů nad hlavami poblikávala nouzová světla. Cat vešla do místnosti a celé tělo tím povoláním do akce ožilo, krev se jí rozproudila a poslední známky ospalosti vyprchaly. Tess se nakláněla nad stolem se sluchátkem v jedné ruce a s kouřícím termohrnkem jakoby přilepeným k té druhé. Napila se a ušklíbla, pak pozvedla hrnek Cat na pozdrav. V jejích hnědých očích se objevil záblesk loveckého zápalu a Cat věděla, že si právě ukládá do paměti podrobnosti o nahlášeném zločinu. „Hned se do toho dáme,“ říkala Tess. Právě když se Cat dostala ke stolu, zavěsila, pořádně si přihnula z hrnku a oklepala se od hlavy k patě, jak jejím tělem projel záchvěv znechucení. Zatřásla hlavou, jako když se oklepává mokrý pudlík, a vykouzlila rošťácký úsměv. „Tomu neuvěříš,“ promluvila tichým, vzrušeným hlasem. Kradmo se rozhlédla kolem. „Máme případ. Je náš, chápeš? Zasloužíme si to.“ Cat povytáhla obočí. „Je to určitě něco pikantního. Nech mě hádat. Pojedeme v utajení na Floridu? Do lázní?“ Sundala si rukavice a čepici a protřepala si vlasy. Pár sněhových vloček ulpělo na volných kadeřích a špičce nosu. Byl leden a bylo chladno. Tess se uculila. „Skoro tak dobrý. Unesli Angela DeMarca.“ Cat zamrkala. „DeMarca? Od těch DeMarcových? Od Tonyho DeMarca, šéfa gangu?“ „Jo, DeMarca od DeMarců. Angelo je Tonyho syn.“ Tess měla velice blízko k zakňučení. „Kapitán Ward musel souhlasit, že se na to podíváme. Zrovna jsme se zbavily Zilpha.“ „Únosy spadají pod pravomoc FBI,“ namítla Cat. V Tessiných očích se zajiskřilo. „To bylo FBI. Žádají o výpomoc.“ To dávalo smysl. DeMarcovi patřili mezi nejvlivnější rodiny v New Yorku. FBI je federální organizace, ale sídlo DeMarcových bylo v jurisdikci 125. okrsku a DeMarcovi si zakládali na tom, že v New Yorku žijí sedm generací. Pocházeli ze Sicílie, byli neskutečně bohatí a mocní, a přestože se příležitostně nějaký DeMarco dostal před soud kvůli obvinění z vydírání, nikomu se ještě nikdy nepovedlo dotáhnout případ k jejich odsouzení. Pro policisty – dobré, čestné policisty – bylo pomyšlení, že se DeMarcovým dostanou na kobylku, něco jako výhra v loterii. Když je trochu víc poznáme a pomůžeme jim s nějakým legitimním problémem, budeme tomu cíli blíž, pomyslela si Cat potěšeně.
14/26
Únos v rodině bude sledovaný případ, a ačkoli jim Zilpho vrátil přízeň kapitána Warda, Tess a Cat stále musely dohánět ty měsíce, během kterých nic nevyšetřily. Většinu času jim zabralo řešení kritických situací spojených se zvířetem, o kterých ovšem nemohly u policie nic vykládat. Záchrana Angela DeMarca by kredit 125. okrsku ještě zvýšila. „Lepší než Florida, co?“ řekla Tess. „No, nikdy nemůžeme být šťastné, když se ztratí jeden z občanů, které jsme přísahaly chránit,“ pronesla Cat zasmušile. „Obě máme obrovskou motivaci najít toho… kluka?“ „Jediného syna a dědice. Je mu dvacet,“ informovala ji Tess. „Už dostali žádost o výkupné.“ „Hmm,“ protáhla Cat uznale. „Vidíš? Bude to dobrý. Zilpho plus DeMarco se rovná jistota zaměstnání. Možná dokonce povýšení, sakra. Pojď říct Wardovi, že to chceme.“ „Mile a zdvořile,“ dodala Cat. „Samozřejmě.“ Tess se opět napila ze svého termohrnku a zatvářila se, jako by zrovna pozřela akumulátorovou kyselinu. „Povím ti, Džejtý dělá to nejhorší kafe, jaké jsem v životě ochutnala. Donesu mu jeden z těch skvělých automatů s předdávkovanými kalíšky. Na tom se pak nedá nic zkazit.“ „Džejtý ti uvařil kafe?“ zahihňala se Cat. „U tebe, nebo u něj?“ Tess se ušklíbla. „Děláš si srandu? Tohle kafe bylo zmršeno přímo v jeho doupěti.“ Tess trochu zrůžověla, ale jen maličko. „Podmínkou mého očištění od chlapů je, že žádný nezůstane u mě v domě. Jejich pobyt u mě by způsobil nepořádek. Ve více ohledech.“ Tess a Džejtý měli komplikovaný vztah: Tess mu vmetla do očí, že je pro ni úplně nevhodný. Krátce nato na něj skočila na jeho kolečkové kancelářské židli a dala mu dlouhý, vášnivý polibek. Cat u toho nebyla, ale Džejtý se svěřil Vincentovi a Vincent to řekl Cat. Na druhou stranu, pro takového úklidového fanatika, jako je Tess, znamená „nepořádek“ to, že jedna z nesčetných zarámovaných fotografií, na kterých jsou s Cat spolu, je centimetr nakřivo. Džejtý nemá vůbec smysl pro domácnost. Stačí mu, když se usadí k sáčku s gumovými žížalami a k pivu, a je šťastný jako blecha. „Nevadí Džejtýmu, žes ho nikdy nepozvala k sobě?“ zeptala se Cat po cestě do kanceláře kapitána Warda. Dveře zely dokořán a lidé v civilu i v uniformách jimi proudili dovnitř i ven. Okna v pozadí vypadala jako široké obdélníky ebenové černi. „Bronx je bez proudu,“ řekl jeden muž v uniformě, když míjel Cat s Tess. Rikers, pomyslela si Cat. Tam drželi ve vězení bývalého speciálního agenta FBI Roberta Reynoldse, jejího biologického otce. Sevřel se jí žaludek, ale pak myšlenky na Reynoldse zahnala a odložila na později. Jak to často dělávala.
15/26
„Co se to proboha děje?“ promluvila Tess. Tišším hlasem, určeným jen pro Catiny uši, dodala: „Děláš si legraci? Vadí snad Džejtýmu, že bývám u něj? Má pravidelný sex. Je v ráji.“ „Pravidelný?“ opakovala Cat. Tess zavřela oči a zašklebila se – jako by připustila, že toho řekla až moc – poté je zase otevřela a stočila pohled jinam. „Kapitáne,“ pozdravila hlasitě. Jejich otrávený nadřízený vzhlédl. Když je uviděl, nasadil velice zachmuřený výraz a Cat ztěžka polkla. Její instinkt detektiva jí napověděl, že pro obě nebo alespoň pro jednu z nich má špatné zprávy. A že to nemá nic společného s DeMarcovými. To se nemůže týkat Vincenta. Vincent je v bezpečí. V pohodě. „Chandlerová, Vargasová,“ promluvil místo pozdravu tak vážně a přísně, jako by před pár hodinami ani neslavili Zilphovo odsouzení. „V celém městě je chaos.“ „Máme podezření na útok teroristů?“ zeptala se Cat. Tragédie jedenáctého září zůstávala v myslích Newyorčanů pevně zakořeněná. Vincent ve Dvojčatech ztratil oba bratry, kvůli jejich smrti odešel z lékařské školy a nechal se zapsat do armády. Tam začala jeho osobní tragédie – podrobil se experimentu Muirfieldu a poté ho naháněli jako zvíře, aby ho Catin vlastní otec mohl dostat. „Nevíme,“ odpověděl Ward. „Ale máme toho spoustu na práci, zatímco se to zjišťuje.“ „Když jsme u toho, máme případ,“ ozvala se Tess. „Ten případ si zasloužíme. Že, Cat?“ Tess se obrátila na Cat, ale ta dál hleděla na kapitána Warda. „Co se děje?“ otázala se pomalu. Oplatil jí vážný výraz. „Chandlerová, na minutku.“ S výzvou v očích se podíval na Tess. „Já jsem její parťačka,“ připomenula mu Tess. „Chceš, abych vypadla, Cat?“ Cat zavrtěla hlavou. „S vaším dovolením, pane, chtěla bych, aby tu Tess zůstala.“ „Dobře.“ Pamy, jedna z civilních sekretářek, nakoukla dovnitř, a jen co zhodnotila situaci, zase se stáhla a zavřela za sebou dveře. „Posaďte se,“ vybídl kapitán obě policistky. Cat potlačovala svoji nervozitu. „Jestli vám to nevadí, kapitáne, postojím.“ „Já taky,“ přidala se Tess. „Chandlerová, jde o vašeho otce, bývalého speciálního agenta Reynoldse.“ Ward se na chvíli odmlčel. „Mého otce.“ Hrozilo, že už dlouho neudrží na uzdě své pocity. „Co je na ostrově Rikers.“ „Je pryč,“ řekl kapitán Ward.
16/26
Místnost se zahoupala jako bárka na moři. Panická reakce, je to jasné a prosté, řekla si v duchu, ale ohledně jejího otce nic prostého nebylo. Reynolds byl muž, kterým opovrhovala a nedůvěřovala mu, a riskovala Vincentův život, aby ho zachránila. A když už si myslela, že s ním skončila, přihnalo se do jejího života další tornádo, které měl na svědomí on. „Jako že není ve své cele?“ ozvala se Tess. „Jako že už není v Rikers,“ upřesnil kapitán Ward. „Hmm,“ Tess rychle pohlédla Catiným směrem. „Utekl?“ To vrátilo Cat zpět, polkla žaludeční šťávy, které jí vylétly do krku, a byla znovu schopná klást otázky. Jenže nejdůležitější otázku nemohla vyslovit: Jde po Vincentovi? „Zda to bylo dobrovolné, nebo ne, to zatím nevíme. Měli výpadek proudu jako my tady. Generátory nenaběhly ihned a k jeho zmizení došlo během té příležitosti. Svědci tvrdí, že stráže přemohli ozbrojení útočníci v lyžařských kuklách. Ale nestřílelo se ani nebyl nikdo zraněn.“ „Stráže v Rikers přemohli?“ zopakovala Tess. „To místo je přece jako pevnost Fort Knox mezi věznicemi.“ „Říká se to,“ přitakal kapitán Ward. „Nějaké stopy vedoucí k útočníkům?“ zeptala se Cat. „Zatím nevíme. Vyšetřuje to FBI. Podle prvních zpráv se zdá, že je to práce někoho, kdo dobře věděl co a jak.“ Chvíli se odmlčel, studoval Catinu tvář a pak se na ni sneslo tornádo. „Že jsi tu akci připravila ty.“
Kapitola třetí Uzmuli jsme si trochu času, připomněl si Vincent, když si nasadil spálenou kšiltovku a sklonil hlavu, aby v tichosti opustil Catin dům. Podařilo se nám být spolu. Ale času nebylo nikdy dost. Cítil se velmi špatně kvůli tomu, jak přiváděl Cat do nebezpečí pokaždé, když vkročil do jejího bytu. Při jejich prvním setkání přišla Cat do opuštěné chemické továrny, kterou on s Džejtým proměnili ve své útočiště. To, že tam vstoupila Cat, Džejtýho pořádně vyděsilo, a jak se Džejtý obával, kvůli Catinu zájmu o Vincentovu údajnou smrt se Vincent znovu ocitl v hledáčku tajné organizace, která ho proměnila v bestii – Muirfieldu. V Afghánistánu dostali Vincentovi nadřízení rozkaz vyhladit jeho jednotku experimentálních super vojáků a on použil veškeré dovednosti nabyté výcvikem u zvláštních jednotek k tomu, aby komandu unikl, přežil a dostal se zpátky do Států. Džejtý měl hrůzu z toho, že Catiny opakované návštěvy v továrně přivedou Muirfield přímo k jejich dveřím. Bohužel se tak skutečně stalo a chemičku srovnal se zemí výbuch, který měl být přesvědčivým jevištěm pro smrt „Strážce“, jak tisk Vincenta překřtil. Džejtý nyní bydlel v opuštěném pánském klubu a Vincent zůstával na hausbótu v kotvišti na 79. ulici. Pro někoho tak loajálního jako Džejtý by bylo jednoduché zazlívat Cat veškeré nebezpečí a zmatek, který vnesla do jejich životů. Ale její zásah je vlastně probral k životu. Než přišla Cat, nacházeli se v podstatě ve stagnaci a měla pravdu, když trvala na tom, že on ani Džejtý nemohou strávit další dekádu celé dny zavření. A navíc jsem to byl v první řadě já, kdo nás vystavil případnému odhalení, když jsem vyšel do noci, abych pomohl lidem v nouzi. Jako to dělám právě dnes. Bylo nevyhnutelné, že jednou zanechá stopy své DNA a náhodný otisk prstu, až bude někomu dávat masáž srdce nebo poveze zraněného na vozíčku na příjem na místní pohotovost. Vždy riskoval odhalení kvůli tomu, že se snažil pomáhat lidem… přestože tehdy o sobě přestal přemýšlet jako o člověku. Muirfield ho změnil v monstrum, zvíře. Díky Catherinině lásce se na sebe přestal dívat jako na beznadějně zničeného a nenapravitelného, ale jako na někoho, jehož život má určitou cenu. Někoho, kdo je hoden lásky a stojí za to, aby pro něj někdo riskoval vše. Uvnitř jsem umíral a ona mě přivedla zpět k životu. Džejtýho také. Celé ty roky pouze šlapal vodu. Dříve či později by se utopil.
18/26
Prozkoumal ulice a budovy v okolí, pro prosté lidské oko neproniknutelné stejně jako ulice v Afghánistánu za oněch hrozných nocí plných násilí během války, která měla následky pro něho a ostatní bestie. V Greenwich Village se začínala objevovat světla – svíčky, lucerny, baterky. Světlům v rukou bude těžší se vyhnout. Vyhrnul si vysoko límec u kabátu a čepici narazil do čela. Nepohyboval se kradmo, protože to by přitahovalo pozornost, a ulice, kterou kráčel, byla prázdná. Byla hluboká noc, kdy je většina lidí doma, a občané se ve svých domovech moudře zabarikádovali. Newyorčané budou dnes vystrašení. Tolik strastí se sneslo na jejich hlavy: zřícení Dvojčat, hurikán Sandy. Nepochyboval o tom, že žije ve městě stejně nezdolném jako on sám. Udělal by cokoli, aby zvýšil naději New Yorku na přežití všeho, co může přijít – ať už šlo o příležitostné zločince, skupinu teroristů nebo přírodní katastrofu. Zaslechl blížící se kroky a sklonil hlavu. O blok výše zabočili za roh dva rozložití muži a mířili k němu. Vincent ucítil kovový pach ukrývaných zbraní a zůstal uvolněný. Nebál se, jen se připravil. Muži si ho všimli. Cítil z nich zájem o cizince, potenciální cíl. Zaslechl, jak jeden druhému šeptá: „Co myslíš?“ „Né,“ odvětil ten druhý. „Ten týpek je moc namakanej. Chodí do posilky.“ Beze slova prošli kolem Vincenta. Počkal, až se od něj kus vzdálí, pak se otočil a vydal se za nimi. Vyhlíželi kořist, a on nechtěl, aby někomu ublížili. Za ním se ozval zvuk rozbíjeného skla a něčí výkřik, spíš vzteklý než vystrašený. Uslyšel další řinčení skla, pak houkání sirény a mužský hlas: „Policie! Ani hnout!“ Vincent zůstal stát, byl rád, že v Catherinině sousedství je policie, přestože ve výsledku to znamenalo, že musí být opatrnější. Pokaždé, když se jeho podobizna objevila ve vysílání na místě nejhledanější osoby v New Yorku, omezoval své utajené návštěvy v Catině bytě, dokud skoro nezešílel z toho, jak mu chyběla. Zajímalo by ho, zda měl Gabe Lowan nervy na to, aby se včera večer zúčastnil té oslavy, kterou policisté ze 125. okrsku uspořádali u Rosie, nebo se raději držel dál. Gabeova pomýlená touha „ochránit“ Catherine před Vincentem byla příčinou toho, proč Vincenta opět naháněly bezpečnostní složky. A to jsme mu tak věřili, když jeho zvířecí stránka odumřela, pomyslel si Vincent znechuceně. A Cat udělala víc, než že mu jen věřila… Do Vincentových žil vlétl adrenalin, ale dokázal svou mysl včas zarazit, než se promění v bestii. V tom milostném trojúhelníku dala Cat nakonec přednost Vincentovi před Gabem. Na chvíli však sdílela postel – a kdoví, zda ne i srdce – s asistentem státního návladního. Jednu dobu si i sám Vincent myslel, že tento další uprchlík před Muirfieldem je pro Cat lepší volbou. Teď ale měl svou zvířecí stránku konečně pod kontrolou, zkrotila ji láska ke Cat a potřeba být mužem, kterého může na oplátku milovat i ona. Být někým, jehož existence a snaha činí svět lepším, ať už zůstane zvířetem navždy, nebo se jednoho dne opět úplně změní v člověka.
19/26
Zatroubil klakson a z vytuněných reproduktorů projíždějícího Chevroletu Camaro zadunělo techno. Z otevřeného okénka se vykláněla hlava a Vincent tu svou sklonil, ale ramena držel vzpřímeně. Neměl zájem vypadat jako nějaký zbabělec a dělat cíl partě pouličních ranařů. Klakson se ozval znovu a Vincent ho ignoroval. Auto zmizelo. Vypadalo to, že ti dva potížisté, které sledoval a kteří šli po chodníku před ním, ztratili zájem o vyhlížení nějaké kořisti a místo toho se začali hádat o fotbale. Cesta ho zavedla hlouběji do Greenwich Village. Za okny se mihotala světla. Po chodnících kráčeli lidé jako siluety ozařované reflektory vozidel. Na silnici se pohybovalo hodně aut, obzvláště s ohledem na noční hodinu a na to, že se jednalo o Greenwich Village, ne o rušné centrum Manhattanu. Přiblížil se k uličce částečně zatarasené obzvláště aromatickým kontejnerem. Léta vojenského tréninku ho nabádala k opatrnosti, byl to skvělý úkryt pro potenciálního lupiče. Potom přes hluk dopravy zaznamenal cvaknutí na druhé straně, naproti zmíněné uličce. Prokrvil lépe svůj sluchový systém, aby ještě zlepšil jeho vnímání. Prásk! Jeho uši zachytily zvuk kulky, která svištěla přímo na něj. Na to okamžitě zareagovaly jeho reflexy, skočil za kontejner, vrhl se na zem a kryl si hlavu. Projektil narazil do kontejneru, až se na kolečkách posunul o kus k Vincentovi. Ten obezřetně vstal a přitiskl se zády k temné cihlové zdi. Rychle zaměřil smysly a propátral svou uličku oběma směry, aby se ujistil, že k němu nikdo neběží. V ohrožení se začala objevovat jeho zvířecí podoba. Nepotlačil ji zcela, ale zároveň si dával pozor, aby zůstal skrytý. Zdálo se, že někdo na něj vystřelil jen proto, aby viděl, jestli mají toho pravého muže. To pravé zvíře. Jakmile se dostal do nebezpečí, po celá léta nebyl schopen zabránit své proměně v netvora. Potom se však v jeho životě objevila Catherine a on se naučil svou zvířecí stránku přinejmenším potlačit, pokud ne zcela ovládat. Jestli se ho někdo pokoušel odhalit, tohle byl zatraceně nebezpečný způsob, jak toho dosáhnout. Žádné další výstřely nenásledovaly. Posunul se do úzké mezery mezi kontejnerem a zdí a zadíval se směrem ke střelci. Několik vteřin si v mysli znovu přehrával celou scénu, jak to dokáže jen zvíře. V duchu viděl jediného střelce, který měl na sobě mikinu s kapucí, džíny a pevné boty – vypadal vlastně hodně podobně jako Vincent – stál v protější uličce a v ruce držel pistoli. Jakmile vystřelil, dal se na útěk. Vincent vyrazil za ním. Dokázal běžet rychleji než kterýkoliv člověk. Přeběhl ulici, přeskočil popelnice a dřevěné palety, aby se dostal do uličky, ale nikoho tam nenašel ani neviděl žádné stopy po svém cíli. Viděl dobře i ve tmě, vzhlédl k požárnímu schodišti a pak ještě výš, ke střeše. Proběhl okolí dalších tří ulic, ale slyšel pouze vlastní kroky.
20/26
Přemístil se na západ, pak na východ, vrátil se, potom zpomalil a znovu aktivoval své smysly predátora. Soustředil se na sebe a nechal svou zvířecí stránku, aby shromáždila další důkazy: pachy a věci, které by jeho lidské já nikdy nezachytilo. Ten muž byl šlachovitý a ne moc čistý. Bral heroin. Vincent v duchu viděl, že vypálil kulku z pistole ráže čtyřicet, utekl a pak nastoupil do auta, které projíždělo kolem. Šlo o staré auto. Kromě toho, že mělo nedávno vyměněný olej, už o něm nedokázal zjistit nic víc. Vrátil se ke kontejneru a přejel prsty po špinavé stěně proti uličce, hledal kulku. Ta prorazila silný kov a zabořila se do protější stěny, kde vytvořila důlek. Rozhodl se, že než začne pátrat v kontejneru po náboji, zkusí nejprve najít nábojnici. Znovu přešel do uličky, odkud na něj muž vystřelil, a hledal. Žádná nábojnice tam však nebyla, nebo ji Vincent zkrátka přehlédl. Tato drobnost mohla být výmluvná. Náhodný střelec by tam tento důkaz nechal, protože by byl příliš hloupý nebo bezstarostný a neobtěžoval by se ji sbírat. Profesionál by se zachoval opatrněji. Stále tedy zůstávala nezodpovězena otázka: Šlo o někoho, kdo měl v úmyslu střílet po něm? Právě se chystal vlézt do kontejneru, aby odtamtud vydoloval kulku, když jeho pozornost zaujalo praskání tříštěného dřeva. Uslyšel polekaný výkřik. Někdo se dobýval k někomu domů nebo do obchodu. Vincent si dal pozor, aby se zase nepřemístil. Jak často připomínal Catherine, nebyl žádný superhrdina. Dnes v noci udělá vše, co je v jeho silách, aby ochránil životy a majetek lidí, ale naneštěstí měl své hranice, stejně jako všichni ostatní na této planetě. To s sebou přinášela lidská stránka. Lidé jako on – a Catherine – se s tímto omezením však smiřovali dost těžko.
Kapitola čtvrtá 2.45 ráno Ulice New Yorku byly propletené jako změť starých náhrdelníků v zapomenuté šperkovnici. Předpokládaná vlna zločinů začala a občané, kteří se báli zůstat doma, nasedli do aut a snažili se přečkat výpadek v nich. Kulatá světla služebního auta Cat a Tess ozařovala davy drancířů, kteří rozbitými výlohami obchodů pronikali dovnitř a ven. Rozdovádění muži, ženy, a dokonce i děti se motali po chodnících a v uličkách s troubami, fotoaparáty a přenosnými počítači v rukou. Věděli, že pokud policisté nevystoupí z auta, čímž by však zhoršili dopravní chaos, nikdo je nezastaví. Tess zavolala na stanici a na cestě už byly posily v podobě dodávky s dvanácti policisty. Kapitán Ward však Tess a Cat varoval, že zdroje stopětadvacátého okrsku jsou plně vytížené. Už prostě neměl další policisty, které by mohl poslat. Požárníci a sousední policejní okrsky měli také plné ruce práce. Starosta mluvil o povolání Národní gardy. Vše záleželo na tom, jak dlouho výpadek potrvá. „To bylo od kapitána Warda laskavé, že nás nechal, abychom si vzaly na starost DeMarca,“ řekla Tess, když netrpělivě popojížděly kolonou. „Mohl nás také nasadit proti drancířům.“ „Vincent hlídá ve Village.“ Cat vzpomínala na různé sousedy, se kterými se přátelila. Někteří z nich byli staří a slabí. Budou zranitelní a vystrašení. „Vzpomínáš, jak mu říkali Strážce? Dnes v noci jím opravdu je.“ „Džejtý se nejspíš bez elektřiny zblázní,“ podotkla Tess. „Doufám, že má nabité všechny baterie.“ Cat potlačila úsměv a vyhnula se poznámce o jasném dvojsmyslu, ke kterému zmínka o Džejtýho bateriích vybízela. Tess si vedle ní odfrkla a zabručela: „Bože, kolik ti je?“ „Nic jsem neřekla,“ bránila se Cat. „Hele, jsem nevinná, dokud mi nedokážeš opak.“ Na vteřinu se odmlčela a pak rozpustile dodala: „Každopádně jsem věděla, že mluvíš o jeho nástroji. Pracovním.“ „Tobě je fakt asi dvanáct.“ „Právě teď mám opravdu trpělivost dvanáctileté,“ odpověděla Cat. „Doufejme, že únosce Angela DeMarca ten výpadek zdržuje stejně jako nás.“ „Jestli ho způsobili, tak si taky naplánovali, jak si s ním poradí,“ opáčila Tess. „Nemyslíš, že je trochu zvláštní, aby se během výpadku ztratili dva lidé? Navíc oba ty případy spadají do pravomoci FBI. Musím si myslet, že jsou propojené.“ Tess si
22/26
pohrávala s telefonem. „Za starých časů bychom mohly požádat Gabea, aby to prověřil.“ „Ani jeho jméno nevyslovuj,“ zavrčela Cat. Zahleděla se okénkem na temné mrakodrapy, pak vzhůru na obsidiánovou oblohu a přemítala, kde asi její otec je. Vzpomínala na ty tři pekelné měsíce, které kvůli němu zažila, když chytil Vincenta. Tři měsíce hledání. Zlomené srdce. Noční můry. Přišlo jí jako ironie, že teď je v plném proudu pátrání po jejím otci. Možná i v tomto případě jí hrozily noční můry, dokud ho nenajdou, ale srdce kvůli němu určitě mít zlomené nebude. „Najdeme ho,“ řekla Tess. „Hele, možná jsme měly požádat kapitána, aby nás nasadil proti drancířům. Měly bychom víc volnosti na to, abychom začaly s pátráním.“ Tess měla pravdu. Na únosu DeMarca mohli pracovat jiní detektivové, ale nikdo jiný by nedokázal vložit do hledání jejího otce víc sil… až na Vincenta. Jakékoliv pátrání, které po něm povede, bude muset být neoficiální, jako vždy. Ačkoliv to byla ona, kdo otce zatkl a předal spravedlnosti, pravidla newyorské policie nedovolovala členům sboru, aby pracovali na případech, které se týkají jejich rodiny – stejně jako by lékař neoperoval svého příbuzného. Ale co se stalo, stalo se. Požádaly kapitána Warda o přidělení na případ DeMarca před tím, než jim pověděl o otci Cat, a pak prostě nemohly vycouvat kvůli tomu, aby se věnovaly něčemu, co by ani dělat neměly. Kromě toho, když zůstane v terénu, ujistí tím oddělení vnitřních záležitostí, že se nevypaří z města, aby se spojila se svým otcem. „Nemůžu uvěřit, že mě vnitřní záležitosti opravdu spojují s jeho zmizením. Každý, kdo má alespoň polovinu mozku, by věděl, že dostat právě jeho z vězení je to poslední, co bych chtěla udělat.“ „Ne všichni vědí, jak svého otce nenávidíš,“ namítla rozumně Tess. „A víš, že FBI o tobě má pochybnosti, protože tvůj ,bývalý přítel‘ je nejhledanější osobou v New Yorku.“ Sarkasticky se usmála. „Šílenost, co? Tak si to přeber.“ Cat dlouze stiskla klakson, spíš z pocitu marnosti, než že by očekávala nějaký účinek. „Muirfield jsme skoro zničili, takže se tahle tajná společnost stáhla někam do ústraní. Kdo jiný by mohl chtít zvláštního agenta Reynoldse?“ „Ví o zvířatech víc než kdokoliv jiný,“ podotkla Tess. „Možná si ho odchytila bestie, o které nevíme. Možná ho ti maskovaní útočníci z Rikers neosvobodili. Možná ho dostali ven, aby ho mohli odstranit.“ Myslí zabít. Cat si nedovolila vyslovit to, o čem uvažovala – že svět by byl bez jejího biologického otce mnohem lepším místem. Lepším pro ni a mnohem lepším pro Vincenta. Pokaždé, když si s Vincentem mysleli, že minulost je už za nimi a mohou začít dělat něco pro budoucnost, její otec přišel s nějakým novým plánem na zničení Vincenta. Aby ji ochránil, jak Reynolds prohlašoval. Tvrdil, že nezáleží na tom, jak moc se Vincent snaží o to, aby jeho lidská stránka měla navrch, protože
23/26
zvíře v něm vždy zvítězí. Také prohlašoval, že bestie se nikdy nelepší, pouze zhoršuje, a nepochyboval o tom, že jednoho dne Vincent Cat zabije. Smrt nevinných, kteří mu zkřížili cestu, pro Boba Reynoldse nic neznamenala. Každý, kdo se mu připletl před mušku, představoval přijatelnou civilní ztrátu. Tato zabití začala Reynoldsovi dělat starosti teprve ve chvíli, kdy jich bylo tolik, že se nedala zakrýt nebo vysvětlit. Tehdy ho prostřednictvím vlastní dcery dostihlo vše špatné, co udělal. Ujišťoval Cat, že s vraždou její matky neměl nic společného. Chtěla mu věřit, ale co cítila v srdci? Přesto jsem ráda, že jsem zastavila Vincenta a nedovolila mu, aby ho zabil, pomyslela si. Ne kvůli otci, ale kvůli Vincentovi. Navždy by tím ztratil svou lidskost. Tess ji probrala z úvah. „Přísahám, že tohle je nejhorší dopravní zácpa v dějinách New Yorku. A to už něco znamená.“ „Je hodně zvláštní, vidět tohle město tak potemnělé. Je to jako zombie apokalypsa,“ odvětila Cat. „Co si myslíš, že se stalo?“ „Někdo narazil loktem do vypínače?“ Tess pokrčila rameny. „U jednoho obvodu možná, ale u všech pěti?“ „New York určitě nepotřebuje žádné další katastrofy,“ řekla Cat. „Jsem si jistá, že na tom dělá celé protiteroristické. A FBI také.“ „No, doufám, že se světla brzy zase rozsvítí. Koukni se na tohle.“ Tess ukázala na trojici výrostků, kteří přiběhli k autu uprostřed silnice. Začali křičet na řidiče a bušit na okénka. Řidič zatroubil. Mladíci se rozesmáli, přesunuli se k dalšímu autu a pak k dalšímu. Cat začala stahovat sklo jejich auta, aby na ně křikla, ale bylo by to zcela marné. V té vřavě troubících klaksonů by ji neslyšeli. Byli otravní, ale nikomu fyzicky neubližovali. Nemělo cenu vystupovat z auta a honit je, protože by tím zácpu ještě zhoršili. Jejich blikajícímu majáku a siréně nikdo nevěnoval pozornost. Uzavřely je mezi sebe dva taxíky, autobus a nákladní auto a neměly kam uhnout, aby policejnímu vozu udělaly místo. Náhle se na obloze objevily tečky světel, které se zvětšovaly, až se ukázalo, že jde o vrtulníky. Zamířily své reflektory do ulic a ozářily drancíře. Někteří z nich zahazovali svou kořist a dávali se na útěk, zatímco jiní se vrtulníkům bez váhání pošklebovali. Potom se kolona pohnula, ale autobus počkal, a poskytl tak Cat skulinku, aby projela. Ta předvedla, že má nervy jako z oceli, projela kolem autobusu tak těsně, že mu téměř dřela lak, a pak pokračovala v jízdě. „A z jakého důvodu by na mě někdo chtěl hodit, že za otcovo zmizení můžu já?“ zeptala se Cat. „To na skutečné pachatele jen přitahuje víc pozornosti.“ „Co myslíš, jaký důkaz asi dali do jeho cely, aby do toho zapletli tebe?“
24/26
Cat zvedla oči v sloup. „To nevím. Asi něco vychytralého, jako třeba pramínek mých vlasů a jednu z mých vizitek s podepsaným přiznáním na druhé straně.“ „A k tomu selfie tvého táty, jak drží v ruce lístek s poděkováním. Asi to neberou až tak vážně, jinak by tě sebrali už dneska v noci.“ „Možná tahle zombie apokalypsa pozdržela vyřízení nutných papírů,“ odpověděla Cat. „Nebo ještě lépe, zombie sežraly lidi z vnitřních záležitostí.“ „Na vnitřní záležitosti by zombie nikdy nezaútočily. Zombie jedí mozky.“ „Oběma je nám dvanáct,“ odvětila Cat. Na následující křižovatce řídila provoz skupinka policistů. Když uviděli služební vůz Cat a Tess, urychlili jejich dosud mučivě pomalý průjezd křižovatkou a za roh. „Páni,“ zamumlala Tess, jakmile se dostaly na dohled okázalého DeMarco Plaza, vysoké budovy, na které majitel nešetřil mramorem, ebenem ani zlatem. Přední stranu budovy ozařovaly silné reflektory poháněné generátory. Na první pohled na ní upoutal zrak reliéf zlatých lvů s hřívami a ušlechtile vztyčenými hlavami, kteří z obou stran obklopovali jméno DeMarco, vyvedené v téměř dva metry vysokých zlatých písmenech. „Nebyla jsem tady celou věčnost. Už jsem zapomněla jak – no, řekla bych, že správné slovo je naparáděný – je dům DeMarců.“ „Rozhodně si potrpí na okázalost,“ odvětila Cat. Spatřila před rozlehlou budovou policistu a podařilo se jí zaparkovat na volném místě u obrubníku, které pro ně vyhradil. Vystoupila a Tess také. Ukázala policistovi svůj odznak a řekla: „Díky, že jste nám držel místo.“ Policista jen pokynul k jejich služebnímu autu a odpověděl: „Pohlídám vám ho, detektive.“ Cat mu poděkovala kývnutím a potom společně s Tess zamířily do potemnělé vstupní haly. Za prosklenou stěnou se pohybovali další čtyři policisté a tucet členů soukromé ochranky se sluchátky v uších, ozbrojených pistolemi SIG Sauer P226 a revolvery .357 Magnum, soudě podle vzhledu pažeb, které čouhaly z různých pouzder. Cat a Tess také měly své zbraně, ale vytahovat je nemusely, stačilo ukázat odznaky. Jeden člen soukromé ochranky, statný plešatý muž s velice malýma, prasečíma očima, odemkl dveře a ustoupil, aby jim umožnil vejít. Tlumeně osvětlená místnost byla plná lidí a zvuků hovoru. „Jsem detektiv Chandlerová a tohle je detektiv Vargasová,“ představila je Cat. „Jsme ze stopětadvacátého. Pomáháme řešit ten únos.“ „Lizzani. S lítostí vám musím oznámit, že nám nefungují výtahy,“ odpověděl muž. „Pan DeMarco vás očekává ve svém bytě. V šedesátém patře.“ Cat a Tess se na sebe podívaly. Cat odpověděla: „To není problém,“ muž nasadil typický newyorský úsměv, který říkal: „Jo, jasně,“ a okázale otevřel další dveře. Cat rozsvítila baterku a její paprsek odhalil příkré betonové schodiště. „Prosím,“ řekl muž. Šedesát pater.
25/26
Nahoru. „Připomeň mi, proč jsme chtěly tenhle případ,“ řekla Cat a Tess v odpověď zaúpěla. Začaly stoupat nahoru.
@Created by PDF to ePub
