Přelet nad planinou Nazca

Přelet nad planinou Nazca Existuje nějaké rozumné vysvětlení geoglyfů?

kondor

ještěrka

JAROSLAV KLOKOČNÍK

Další zobrazená zvířata jsou pes a opice, z jiných objektů například ruce. Obrazce jsou různě velké, od 20 m do 200 m (obrovský je papoušek a ještěrka přetnutá dálnicí). Pozoruhodné je, že téměř vždy jsou zhotoveny „jedním tahem“ a většinou ukazují jen obrys. Někteří živočichové zobrazení na pampě zdobí i keramiku, která se tu našla (viz s. 157). Dosavadnímu popisu geoglyfů se vymykají lidské postavy, především „astronaut“ (který má asi 30 m od hlavy v „kukle“ či „rituální masce“ až k „botám“), „šamani“ v kloboucích (či se „svatozáří“ nebo „blesky“ kolem hlavy) a lidská postava s nějakým zvířetem (prý sovou) na rameni. Podle způsobu provedení se soudí, že „človíčci“ budou zřejmě starší než ostatní obrazce. l Geometrické útvary jsou protáhlé trojúhelníky a čtyřúhelníky, spirály a čáry vedené cik cak. Někdy se vyskytují v kombinacích: například trojúhelníky, které na sebe navazují, ale mění směr nebo se přes sebe překládají, trojúhelníky v kombinaci s „cikcaky“, přímé linie, které protínají obrazce aj. Některé trojúhelníky a trapezoidy jsou obrovské (i několik set metrů dlouhé). Asi nejčastějším geometrickým útvarem jsou spirály. Některé jsou provedeny jen nahrubo, jiné pečlivě. Uvnitř velké spirály (o průměru kolem 100 m) na okraji údolí Ingenio našla Reicheová kámen se zobrazením hada a lidských hlav. l Paprsky a paprsková centra. Paprsky jsou úzké linie (někdy zdvojené), vytrasované přes kopce a údolí i na mnohakilometrové vzdálenosti. Mohou křížit ostatní obrazce. Setkávají se na kopcích nebo návrších, odkud je dobrý výhled do okolí. V těchto paprskových centrech byly také nalezeny úlomky nádob. Podle keramiky se soudí, že paprsková centra jsou mladší než obrazce zvířat a geometrické linie. Pracnost vytváření paprsků byla značná, vzhledem k jejich množství i obrovským délkám a s ohledem na terénní překážky. Létali snad Nazkánci? Nevíme, ale nelze to vyloučit. Na jedné z nalezených nádob je zobrazen balon. Soudobí nadšenci se pokusili zkonstruovat jej s využitím materiálů dostupných Nazkáncům a roku 1975 ho vyzkoušeli přímo na pampě. Po krátkém letu však havarovali, vypadli z gondoly a balon pokračoval v letu sám.

Rozdělení kreseb Obecně lze geoglyfy roztřídit do tří kategorií: kresby zvířat a dalších objektů, geometrické útvary, a paprsky spojující paprsková centra. l Kresby zvířat. Na planině je řada obrázků živočichů majících vztah k zemědělské činnosti a k vodě: kolibřík, kondor, květina, strom, pavouk, ještěrky, alkatraz (pták terej), papoušek, velryba.

154

VESMÍR 77, březen 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

alkatraz

40 metrů (měřítko platí pro všechny geoglyfy)

V Peru mezi městy Palpa a Nazca, v nadmořské výšce asi 600 m, leží pod tmavě fialovými kopci největší „přírodní obrazárna“ na světě. Proslavila se kresbami zvířat a rozmanitými geometrickými liniemi, jimž souhrnně říkáme geoglyfy. Pampa je pokryta tmavými červenohnědými kamínky vulkanického původu, které překrývají vrstvu pískovců a vápenců. Většina geoglyfů vznikla odstraněním svrchní vrstvy čili odkrytím světlého podkladu. Díky specifickým podmínkám pampy obrazce přežily tisíciletí. Specifičnost pampy je dána dlouhodobým minimem srážek, tím, že součástí půdy je sádrovec, a mikroklimatem v nejnižší vrstvě asi 50 cm nad zemí (zatímco výše stále vane vítr, u země je skoro bezvětří). Z dlouhodobého hlediska je však vítr přece jen nepřítelem obrazců; v minulosti musel někdo o obrazce občas pečovat a čistit je (v nedávné době se o ně postarali jejich znovuobjevitelé). V pampě je znát každý otisk boty, každá prochozená pěšinka se vine jako světlý pruh, který je viditelný zdaleka a zůstává nadlouho. Do nejcennější části pampy (zhruba 550 km2) je vstup zakázán, oblast je vyznačena kolíky a střežena. Nejlépe je obrazce vidět ze vzduchu, takže byly pro dnešní svět objeveny, když začala civilní letecká doprava mezi Limou a Arequipou. Předtím místní obyvatelé netušili, co mají za humny. Když už víme, kde geoglyfy hledat, jsou vidět i z přilehlých kopců, kterých je v pampě několik (převýšení 30–70 m). Asi 25 km před Nazkou směrem od Limy je věž Marie Reicheové (15 m vysoká), odkud je na nejbližší obrazce pěkný výhled.

Význační badatelé a astronomický kalendář l Toribio Mejía Xesspe, peruánský archeolog, byl

pravděpodobně prvním, kdo linie studoval, a to už r. 1927. Podle něj jde o cesty (sege) ve smyslu náboženských a ceremoniálních tras. Název sege označuje v přírodě neviditelné posvátné „dráhy“, které se do okolí rozbíhají z „paprskového centra“ v hlavním inckém městě Cuzco. l Paul Kosok, historik z Univerzity v Long Islandu (New York), přijel r. 1939 do Peru studovat starobylé akvadukty. Ke kresbám se dostal r. 1941. Své objevy popsal v knize Life, Land and Water in Ancient Peru, vydané posmrtně (1959). Domníval se, že objevil obrovský astronomický kalendář, prokázal ale jen to, že některé linie mají astronomickou orientaci. Známá je jeho fotografie západu Slunce 21. prosince téměř přesně ve směru jedné z čar. Ing. Jaroslav Klokočník, DrSc., (*1948) vystudoval geodézii na ČVUT. V Astronomickém ústavu AV ČR se zabývá dráhovou dynamikou umělých družic Země a družicovou altimetrií. Je členem Evropské geofyzikální společnosti a Mezinárodní asociace geodézie. (e-mail: [email protected])

1. TECHNIKA VYTVÁŘENÍ OBRAZCŮ Preciznost provedení kreseb je různá: někdy jde jen o hrubý obrys (ještěrka, ruce), jindy je kresba detailní (kolibřík „sající“ z přilehlé linie; pavouk). Figury byly nakresleny ručně a patrně podle předem daného schématu. Považuje se za pravděpodobné, že tvorba obrazců nebyla žádnou donucovací akcí, ale naopak společnou prací několika rodin a celých vesnic. Postupovalo se asi pomocí pravoúhlé sítě „z plánku do přírody“, technikou „z malého do velkého“. Novodobé pokusy nakreslit spirálu s malou skupinou lidí prokázaly, že je to docela dobře možné. Jeden netrénovaný člověk odklidil holýma rukama bez pomůcek asi 2 m2 povrchu pampy pavouk za hodinu. Z toho bylo odhadnuto, že největší čtyřúhelník na pampě by stovka lidí mohla vytvořit asi za dva měsíce. Kameny byly odklízeny na okraj prohlubně nebo deponovány na hromadách. K vidění je „nedodělaný“ čtyřúhelník s hromádkami kamenů ještě uvnitř obrazce. Na hromadách se našly úlomky keramiky a zbytky dřevěných sloupků, považovaných některými badateli za torza obětních míst nebo věží, z nichž bylo řízeno vytváření kreseb. Na pampě lze nalézt i souběžné řady, nízké valy kamenů, nejspíše nedokončené linie, kde chybí poslední fáze odklizení až na světlý podklad. Stavba byla (neznámo proč) před dokončením opuštěna. Kolibřík, opice a další obrazy byly patrně nakresleny současně s přilehlými geometrickými liniemi, protože na ně navazují (viz obr. na příloze s. 161). Na jiných místech se spíše zdá, že geometrické linie byly namalovány přes kresbu zvířete, takže obrazec by byl starší než linie. l Maria Reicheová (viz rámeček vpravo) víceméně převzala Kosokovy názory. Do Limy se vydala r. 1932 za jiným účelem. Seznámila se s Kosokem (překládala pro něj do španělštiny) a posléze i s jeho objevy z r. 1939. Do pampy se poprvé dostala r. 1941 a znovu r. 1946, kdy se rozhodla zůstat tam natrvalo. Sledujeme-li směry paprsků, zjistíme, že nejsou nahodilé. Vytvářejí seskupení v určitých směrech. Reicheová např. dokazovala, že vybrané linie v určitém ročním období ukazují (s ohledem na precesi) směr k východu a západu Plejád. l Gerald Hawkins, astronom, který předtím zkoumal Stonehenge, provedl důkladnější měření r. 1968. Měřil směry z paprskových center a mimoto fotografickou stereokamerou z letadla mapoval pampu. Koreloval směry paprsků se směry východu a západu Slunce i Měsíce v různých ročních dobách pro zeměpisnou šířku Nazky. Korelace byla malá; většina linií mířila jinam. Astronomický význam linií tím zpochybnil. l Tony Morrison, Gary Urton a Anthony Aveni v Hawkinsově práci pokračovali. Hledali systém v tvorbě geoglyfů a zaměřili se na paprsková centra. Popsali 62 centra a asi 500 paprsků. Korelovali směry udané paprsky se směry východů či západů vybraných hvězdných objektů. Vždycky se našla nějaká hvězda, hvězdokupa, či část souhvězdí souhlasící se směrem některé z čar na pampě. Vzhledem k Slunci a Měsíci byl však astronomický význam potvrzen jen u malé části čar.

Kritika astronomických interpretací Prokazatelně astronomický význam má jen výrazná menšina linií. Při veškeré úctě k práci P. Kosoka a M. Reicheové musím konstatovat, že jejich teorie „astronomického kalendáře“ se nepotvrdila. Námitky proti astronomické interpretaci lze shrnout takto:

l Obrazce a linie nejsou v noci opice vidět! (Jsou špatně vidět i ve dne, pokud je zataženo nebo když se díváte „ze strany“, nestojíte přímo ve směru čáry.) l Korelace mezi směry paprsků a východy či západy různých hvězdných objektů (nikoli však Slunce a Měsíce) je proto tak značná, že vždy lze nějaký objekt přiřadit, což je krajně podezřelé. l Vytvářet kalendář tímto způsobem je složité a nepraktické. Kalendář má za cíl správně načasovat setbu, žně, obřady i oslavy a vědět, kdy přijdou a ustanou deště. To lze přirozeně „odvodit z hvězd“ tím, že si vytvoříme vhodnou mnemotechnickou pomůcku. Ta může být v různých dobách a na různých místech různá, hlavně že funguje. Připomeňme určování času (platné pro naši zeměpisnou šířku) z knihy Huberta Slouky Pohledy do nebe: Regulus (1) nad obzorem první září, Arkturus (2), pak Spica (3) krásná a modravá Vega (4), Antares (5) rudý, Atair (6) v Orlu, hlava Kozorožce (7), čtverec Pegasův (8), hvězda Fomalhaut (9), Aldebaran (10) v Býku, Oriona zářný pás (11) a na konec Sirius (12) ze všech nejkrásnější. Čísla u jmen udávají měsíc, v němž na začátku jmenované hvězdy vycházejí na východě mezi 21 h a 21 h 30 min (s výjimkou Arktura, který vychází 1. 2. ve 22 h 30 min SEČ). Ve starověku to fungovalo obdobně a je dobře, že se někteří mladší badatelé obtěžovali za poznáním do odlehlých horských vesnic dnešního Peru. Potvrdili, že jde o konzervativní zemědělské prostředí, kde se prověřené znalosti předávají z generace na generaci třeba po tisíciletí. Některé postupy tvorby kalendáře a s tím související pojetí souhvězdí jsou opravdu unikátní (viz Gary Urton, rámeček 3). Postupovat lze i jinak: ze zvoleného 2. MARIA REICHEOVÁ /* 15. 5. 1903 v Drážďanech/ Studovala v Berlíně a Edinburku, stala se učitelkou matematiky. Byla prý první dámou, která v Berlíně jezdila na kole. Odmítla nabídku k sňatku. Její peruánská mise pro ni byla důkazem, že emancipovaná žena může vědecky pracovat. V Nazce začala svůj průzkum pampy. Nejprve objevila obraz obrovského pavouka, pak řadu ptáků a dalších zvířat. Popsala asi 15 paprskových center se stovkami paprsků. Z osoby neoblíbené až opovrhované se časem stala „Santa María“, zachránkyně pampy před nájezdy turistů. Sama vyjížděla do pampy a koštětem čistila linie. Senzací byly její pozdější fotografické lety, kdy se nechávala připoutat na dřevěnou plošinu pod vrtulník, aby mohla pořizovat vertikální snímky. Přínos Reicheové je hlavně v zmapování pampy a v záchraně obrazců. V interpretaci nepřinesla mnoho nového. Její pokusy ztotožnit obrazce zvířat (např. opici) se souhvězdími (s Velkou medvědicí) jsou nepřesvědčivé. Charakterizuje ji protináboženské založení a odmítání religiózního výkladu geoglyfů. Její kniha Mystery on the Desert je víceméně popisná. Z výnosu prodeje Reicheová platila strážce pampy. Roku 1993 dostala peruánské občanství a o rok později jí prezident Fujimori předal nejvyšší peruánské vyznamenání – Řád Slunce.

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, březen 1998

155

místa průzory mezi kameny pozorovat východy a západy nebeských těles nebo dělat totéž v horách pomocí význačných bodů na obzoru. Fantastické teorie, bohové a rituály E. von Däniken píše, že mu šedesátikilometrová planina u Nazky vnukla „jednoznačnou představu letiště“. (Není první, kdo s podobným názorem přišel, ale dočkal se největší popularity.) Kamenné řady a linie byly podle něj zhotoveny, aby bohům-astronautům sdělily: přistaňte zde! Reicheová jeho nápad komentovala stručně a jasně – při přistání by se zabořili do písku, protože pampa je měkká. Navíc není důvod, proč by nemohli přistávat vertikálně, pak ovšem bez nutnosti „přistávacích drah“. Je zbytečné fregatka s Dänikenem diskutovat, ale v jednom se přít nelze. Geoglyfy jsou jakýmsi sdělením „pro někoho na nebi či v horách“. Řada autorů připisuje geoglyfům náboženský a rituální význam. E. Hadingham tvrdí, že k plnému pochopení, proč obrazce vznikly, je nutné vidět za hranici úzkých technických a vědeckých zájmů. Obrací se k jihoamerickému šamanizmu a používání halucinogenů. Nazkánci mohli v procesí chodit po linii namalované jedním tahem a po požití drog se v jakési extázi ztotožňovat s „namalovaným“ objektem. Křížení paprsků v paprskových centrech je dobrou příležitostí pro setkání a pro rituály (obětování bohům hor a vod). V těchto místech se našla řada úlomků rituálních nádob. Obětování přírodním božstvům se děje v oblasti dodnes. Přímo u města Nazca současníci dávají dary Vulkánu vody, jak říkají obrovské písečné duně – hoře Cerro Blanco. Pod touto horou, v Cantallocu, jsou také obrazce a nejméně jedno paprskové centrum. Archeolog Josue Lancho se domnívá, že obrazce byly vytvořeny proto, aby vzývaly božstva podzemních vod. Špičky trojúhelníků se táhnou od bývalého sídliště a pohřebiště směrem k základně Cerro Blanco. Podle jiných badatelů linie kolibřík směřují k mrakům přinášejícím vláhu. Jsou spjaty s vodou a rituály, které měly zajistit hojnost vláhy. Proto se překrývají a opakují – rituál bylo nutno opakovat každoročně. Linie a paprsky mohly sloužit jako ceremoniální cesty pro procesí prosící o déšť. Geoglyfy lze chápat i jako umělecká díla, více či méně zdařilá, nebo jako společenskou aktivitu, spojující v mírotvorné činnosti různé rody, popřípadě vesnice. Stavba a užívání linií pro obřady (uctívání

156


ný geometrický obrazec jižní oblohy). Mléčná dráha je nebeská řeka aktivně propojená s oceány na naší zemi. Voda se přelévá z jednoho do druhého: z nebes pod zem a zpět. Taková Lama musí nebeskou řeku vypít, protože jinak by se z ní voda vylila na zem a zatopila by svět. Během suchého andského léta jsou „nebeská zvířata“ v noci pod obzorem, pijí z kosmického moře. Pak se postupně vracejí a nesou životodárnou vláhu na Zemi. Takto oznamují dobu setby a sklizně jednotlivých plodin. Hlava Hada vychází na začátku srpna (setba), tělo Hada visí na obloze vertikálně o půlnoci v únoru (období dešťů). Zajímavé je, že období, kdy nebeský Had je pod obzorem, souhlasí se zimním spánkem skutečných plazů. Návrat nebeského Hada koreluje nejen s návratem dešťů, ale i s probouzením pozemských hadů. Nebeská Žába následuje nebeského Hada a vychází na noční oblohu začátkem října. Tou dobou i pozemské ropuchy vylézají z děr a páří se.

předků, oběti bohům hor a vod) mohla být důležitým společenským faktorem. Ceremoniální stezky (přímé linie vyznačené v terénu a vedoucí k svatyním na kopcích) jsou známy též z oblasti jezera Titicaca i odjinud. Podzemní voda Největším problémem oblasti byl vždy nedostatek vody. Důkazem stavebního mistrovství jsou zavlažovací kanály, svědčící o tom, že se dávní obyvatelé Peru s nedostatkem vody nesmířili. Občasné záplavy způsobené El Ni o (viz Vesmír 75, 677, 1996/ 12), jako např. kolem r. 1100 n. l., jim dílo pokazily, ale oni ho opět opravili. Některé kanály však přestaly být funkční, a pak byly opuštěny. Kromě pozemních rozvodů vody je v Peru, konkrétně kolem Nazky, řada studen a podzemních akvaduktů, čili puquio – vodovodních štol (je jich asi 40, některé i 5 km dlouhé a široké tak, že jimi lze procházet). Prý lze podzemím projít z jedné strany údolí řeky Nazky na druhou. David Johnson v letech 1996 – 1997 studoval vztah geoglyfů k podzemní vodě. Nejprve si povšiml, že studně vedou podél řeky a jsou propojeny podzemními kanály (místy vycházejí na povrch, viz s. 161). Studně jsou ale zhruba o 20 m výš než hladina vody v řece, takže voda se do nich dostává odjinud. Zároveň Johnson objevil, že směr podzemní vody je vyznačen protáhlými trojúhelníky. Po roce výzkumu v terénu zjistil, že geometrické linie jsou primární a obrazce zvířat i dalších objektů podružné (jakýsi popis a ukazatele doplňující geometrické linie). Trojúhelníky ukazují směr, kde je podzemní voda nehluboko pod povrchem a dá se navrtat, nebo směr k prameni vody. Trapezoidy označují místa, pod nimiž je voda dostupná přímo, „cikcaky“ místa, kde ve směru pohledu od paprskového centra voda není, a spirály místa změn směru toku podzemní vody. Podle něj je údolí od Cerro Blanco plné podzemní vody. Zvodnělá zóna je až 400 m široká a proudění směřuje k městu Nazca. V okolí Nazky jsou ještě akvadukty Aja Puquio, Gobernadora a Santo Cristo. Poslední má prokazatelně přívod přímo ze zlomové linie probíhající přilehlým kopcem. Paprsková centra lze podle Johnsonovy hypotézy chápat jako body „geodetické navigační sítě“, paprsky jako realizaci geodetických směrů k lokálním geometrickým obrazcům. Tímto způsobem mohli Nazkánci či jejich následníci vytvořit víceúčelový systém prakticky využitelný v rozsáhlých oblastech, např. při cestování za obchodem (mezi mořem a horami), nevylučuje to však ani rituální funkci linií. Geometrické obrazce a podzemní vodu nalezl Johnson i v dalruce

3. GARY URTON A SOUDOBÁ MYTOLOGIE Badatel Gary Urton pobýval v odlehlých horských vesnicích u Cuzka. Své výsledky publikoval r. 1981 v knize At the Crossroads of the Earth and the Sky. l Ve vesnici Pacariqtambo uznávají „souhvězdí“ Pluhu, což je v našem označení pás Oriona. Pluh souvisí se žněmi, protože se poprvé objevuje nad východním horizontem brzo ráno v době vhodné pro žně. Pro Plejády mají pojmenování Sýpka – jsou též viditelné v době žní. l V Misminay definovali „souhvězdí“ originálním způsobem – z temných míst Mléčné dráhy, což jsou pásy neosvětlené mezihvězdné hmoty naší Galaxie. Daleko od civilizace (všude, nejen v Misminay) je temná obloha, jakou většina z nás již nezná. Pokud není na obloze Měsíc, je pás Mléčné dráhy dominantním objektem. Místní obyvatelé rozeznávají „souhvězdí“ Lamy, Ropuchy, Posvátného hada, Lišky ad. (k tomu je přidán Jižní kříž, neopominutel-

ších údolích kolem Nazky, ve velmi rozsáhlé oblasti. Jeho hypotéza se nepříčí poznatkům globální blokové tektoniky (hromadící se voda teče podél podzemních zlomů, vytvořených zdvihem pevniny po střetu litosférických bloků; zlomy ovlivňují směr proudění podzemní vody). Lze vůbec dojít k nějakému závěru? Kromě geoglyfů, keramiky a zbytků pyramid toho po kultuře Nazca mnoho nezůstalo. Bude někdy možné sestavit z těchto drobtů pravdivý obraz minulosti? Jistě nelze vyloučit nová překvapení, nové archeologické nálezy. Nazkánci tu byli téměř 1000 let. Za tak dlouhou dobu se mohlo stát leccos, co motivy tvorby geoglyfů změnilo. Nejstarší jsou asi obrazce zvířat (století kolem narození Krista); konstruktéři paprskových systémů jsou patrně z období kolem r. 1000 n. l. a měli jinou společnost a jiné ceremospirála niální potřeby. Čistě praktické účely, jako kalendář a označení podzemní vody, se prolínají s účely náboženskými a rituálními. Bylo zvláštní šťastnou náhodou, že jsem byl v Nazce, když tam svůj roční pobyt končil David Johnson, a že jsem měl příležitost nahlédnout tam, kam běžný návštěvník nevidí. LITERATURA 1. Maria Reiche: Mystery on the Desert, Nazca, Peru, Association Maria Reiche for the Lines of Nasca, Lima, Peru, 1949, nové vyd. 1996 2. Evan Hadingham: Lines to the Mountain Gods, Nazca and the Mysteries of Peru, University of Oklahoma Press 1988 3. Z. Kukal: Vznik pevnin a oceánů, Academia, Praha 1973 4. David Johnson: Theory and Discovery the Relationship between the Lines of Nasca and Water Resources, v recenzním řízení

Kultura Nazca

Klimatický stres Vertikální a horizontální strategie přežívání v říši Inků VÁCLAV CÍLEK

Inkové nazývali svoji říši Tahuantinsuyu neboli „Země čtyř částí“. Těmto čtyřem dílům zhruba odpovídá čtveřice ekosystémů: pampy a pobřežní pouště ležící ve srážkovém stínu And, náhorní plošiny neboli altiplana, strmé rozeklané hory neboli sierry a tropický prales. Říše Inků byla v Kolumbově době větší a lidnatější než mingská Čína nebo otomanské impérium. Zasahovala v délce 5 500 km větší část andského hřebeRNDr. Václav Cílek, CSc., (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V Geologickém ústavu AV ČR se zabývá geologií kenozoika. Přednáší v Centru teoretických studií a v Institutu základů vzdělanosti.

MONIKA BAĎUROVÁ

z pohledu etnografa Pro laiky je pojem kultury Nazca spojen s oněmi záhadnými čarami v poušti, informovanější veřejnosti se vybaví především keramika, nejčastěji nalézaný artefakt kultury, která po sobě nezanechala žádné písemné záznamy. Architektonických památek zde (na rozdíl od severního a středního pobřeží Peru) také není mnoho. Za hlavní centrum dnes archeologové považují středisko Cahuachi (v údolí Nazca) o rozloze asi 1 km2, s 20 metrů vysokou stupňovitou pyramidou. Je vybudováno z nepálených cihel. Odtud se zřejmě kultura Nazca šířila do okolních údolí podél jižního peruánského pobřeží. Za první systematické archeologické výzkumy z oblasti nazkánského kulturního areálu vděčíme německému badateli Maxi Uhlemu, který počátkem 20. století zkoumal pohřebiště v údolí Ica a shromáždil značné množství keramiky pocházející z hrobové výbavy. V jeho práci pak pokračovali další vědci – např. Julio C. Tello a Alfred Kroeber, J. H. Rowe, L. E. Dawson a další, kteří se zaměřili zejména na klasifikaci a typologii archeologických nálezů. Mnoho lokalit však bohužel bylo ještě před příchodem archeologů zničeno tzv. huaqueros, domorodými vykradači hrobů, kteří vzácnou keramiku a textil rozprodali turistům a sběratelům. Pro badatele však takto získané předměty, bez možnosti zaznamenání nálezových okolností, znamenají velkou ztrátu důležitých informací. Charakter nazkánské společnosti lze naštěstí částečně odvodit i ze souvislostí s ostatními kulturami v Peru, u nichž existují jisté společné prvky (dané z velké části okolním prostředím), odkazující na určitou materiální i duchovní kontinuitu. Proto badatelé často hledají pomoc i v kronikářských záznamech prvních španělských dobyvatelů, popisujících domorodou realitu, a v současném antropologickém výzkumu mezi domorodým obyvatelstvem. Nazkánci byli usedlí zemědělci (pěstovali kukuřici, bavlnu, papriky, tykve...), a jelikož žili při pobřeží, hojně využívali i darů moře. Byli zručnými řemeslníky (vynikali zejména v keramice a textilu, znali však i zpracování drahých kovů), obchodova-

li s obyvateli východních horských oblastí. Společnost byla rozvrstvena, významné postavení zaujímali šamani či kněží, kteří snad stáli i v jejím čele, spolu s náčelníky, o jejichž pravomocích však nevíme nic bližšího. Malované výjevy na keramice (využívající až deseti barevných odstínů) zobrazují kromě realisticky ztvárněných zvířat a plodin zejména různé mýtické bytosti, jež mohou být i transformovaným šamanem. Kombinují antropomorfní prvky s částmi těl kočkovité šelmy, hadů a ptáků. Častým motivem jsou uťaté lidské hlavy, z nichž lze usuzovat na kult lidských obětí, který patrně zesílil zvláště v pozdějším období této kultury. Tehdy také realistické vyobrazení začalo ustupovat stále více stylizovaným a geometrickým motivům. Pokud jde o datování kultury Nazca, přesné údaje neznáme – nejširším časovým vymezením je zřejmě období 350 př. n. l. – 800 n. l. Je však jisté, že kultura Nazca tvořila jen kamínek v pestré peruánské předkolumbovské mozaice. Navázala na předchozí kulturu Paracas, která proslula barevnými vyšívanými textiliemi. Výjevy na textiliích jsou velmi podobné těm z nazkánské keramiky – zdá se tedy, že Nazca byla přímým následníkem Paracasu. A na konci vývoje stylu Nazca do něho pronikaly vlivy kultury Tiahuanaco, expandující z andské oblasti. V souvislosti s čarami v Nazce již bylo vysloveno mnoho dohadů o jejich významu. Zatím však všechny zůstávají v kategorii hypotéz, neboť jemné předivo okolností jejich vzniku ve světě myšlenkově pro Evropany tak vzdáleném dávno zavál čas. A řečeno slovy badatele Donalda A. Proluxe: Umění Nazky je jako kniha s obrázky, ale beze slov, a my můžeme jen spřádat své představy o tom, co nám asi jeho tvůrci chtěli sdělit. ¨

Mgr. Monika Baďurová (*1968) vystudovala etnologii na Filozofické fakultě UK. Je kurátorkou jihoamerických sbírek Náprstkova muzea v Praze. http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, březen 1998

157

(knižní zpracování 1814) a výzkumy jeho následníků začínaly objevovat obrovskou šíři a časovou hloubku mnoha andských civilizací. Přispěla k tomu i umělecká analýza pravěké keramiky. Španělé se k ruinám starých měst a pohřebišť chovali jako k důlnímu pozemku. Platily pro ně stejné horní zákony a zlatokopecké zábory zapisoval notář do stejných knih jako archeologické lokality obsahující předměty ze zlata. Vedlejším výsledkem rabování lokalit bylo obrovské množství keramiky, která nalézala své místo v evropských sbírkách kuriozit. Andská archeologie má ten specifický osud, že se vyvinula z dějin umění a dlouhou dobu byla téměř úplně odtržena od původních lokalit.

1. Vlevo: Růst říše Inků v letech 1438 – 1525. Data uvedená pro jednotlivé vládce jsou víceméně orientační, protože existuje více chronologií. Vpravo: Systém inckých vojenských a obchodních cest. Badatelé, kteří je popisují, hovoří o „highways“ neboli dálnicích. Toto slovo je v inckém případě velmi oprávněné, protože „highways“ vedou vysokými horami a někdy po téměř kolmých svazích. Stejně oprávněný je i český ekvivalent „dálnice“, označující cestu vedoucí do dáli.

nu, kde žilo víc než 10 milionů lidí. Inkové vytvářeli jen úzkou vrstvu vládnoucí nobility, která soustřeďovala vojenskou, úřední i náboženskou moc. Bylo jich snad 40 tisíc, měli však k dispozici nejen armádu vojáků, ale i umělců, a dokonce inženýrů plánujících smělé dálnice, vinoucí se stovky kilometrů nebetyčnými výšinami And. Noha inckého legionáře po nich kráčela stejně často jako římská vojska po Via Appia. Pozici Inků upevňoval i imperiální náboženský mýtus, který v podstatě říkal, že před Inky žádná pořádná civilizace neexistovala a že kultura vznikla v hlavním městě Cuzku, a teprve odtud se rozšířila do světa. Tažení Fernanda Pizzara, hrdinský příběh tolikrát opěvovaný i zatracovaný, byl doprovázen něčím ještě strašnějším – nejhorší pandemií, jaká kdy potkala jihoamerický kontinent. Epidemie neštovic končívají u neočkovaného obyvatelstva asi 30% ztrátou. Mezi Indiány, kteří neměli vypěstovanou imunitu, způsobila smrt asi v 60 % případů. A protože nemoc sesílá bůh – mohlo snad být pádnějšího důkazu, že se bohové odvrátili a straní cizincům? Kdo pozvedne zbraň, když ti, kteří zbyli, jsou v nemilosti? Imperiálnímu mýtu o prvotnosti incké kultury věřila Evropa čtyři staletí. Teprve cesta A. von Humboldta 2. Profil Andami, který ukazuje hlavní typy prostředí. Zavlažování bylo zcela nezbytné jen na pacifickém pobřeží.

158


Morfologický, tektonický a klimatický stres Žádnou kulturu nelze pochopit bez znalosti přírodního rámce, ale pro civilizace žijící v extrémních podmínkách to platí dvojnásob. V říši Inků se postupně vyvinuly tři hlavní strategie přežívání, které vedly k paralelním, ale poměrně nezávislým evolučním liniím pravěkých, a v menší míře i současných společností. Označujeme je jako životní styly vyprahlých hor, přímořských oáz a tropického lesa. Hlavními produkčními oblastmi byly jednak náhorní plošiny – altiplana, jednak přímořské pampy. Obchodní vztahy k amazonskému tropickému pralesu byly sice pravidelné, ale poměrně volné. Klima oblasti je určeno vysokou bariérou And, která zachycuje vlhké východní větry, takže 90 % srážek stéká směrem k Atlantiku, ale jen 10 % k Pacifiku. Vzduch nad horskými pláněmi se ohřívá, stoupá vzhůru, a tím se mezi Andami a Pacifikem vytváří tlakový gradient. Ostré větry vanoucí k pevnině však narážejí na hradbu hor, která je stáčí podél pobřeží k severu. Subdukční zóna (v níž dochází k podsouvání oceánské kůry pod pevninskou) je v této oblasti velmi aktivní, roční zdvihy And mohou na některých místech dosáhnout až několika centimetrů. Výsledkem je, že mezi středním Chile a sverním Peru téměř neexistuje mořský šelf. Hluboké moře sousedí přímo s pevninou. Přímořské větry, stočené pohořím podél pobřeží, rozhrnují teplejší povrchovou vrstvu oceánu, a tím umožňují výstup chladných antarktických vod, které jsou velmi bohaté na živiny. Některé oblasti mají neuvěřitelnou produktivitu 1 000 tun ryb za rok na čtvereční kilometr! Při oteplení povrchových vod slábne gradient mezi pevninou a mořem. Monzunová oblaka vyprší nad pouští či nad mořem, aniž dosáhnou Indie a jihovýchodní Asie, a nastává epizoda El Ni o (viz Vesmír 74, 257, 1995/5). Je to klimatická událost takového rozsahu, že způsobuje měřitelné zpomalení rotačního momentu Země, a tím i změnu délky dne. El Ni o se projevuje kataklyzmatickými srážkami na severním pobřeží a devastujícími suchy v jižních horách, což vede k rozpadu potravinových řetězců a velkým populačním migracím. Na severu se lidé stěhují do horského vnitrozemí, na jihu do pouští a nížin. Vůbec málokde na světě je množství ročních srážek tak proměnlivé jako ve středních Andách. Tam je vůbec problematické hovořit o normálním klimatickém chodu, protože ze tří let je srážkově normální jeden. Jižně od Cuzka byl provrtán ledovec Quelccaya, který poskytl fosilní klimatický záznam za posledních 1500 let. Opakuje se v něm řada epizod El Ni o, trvajících i déle než 18 měsíců, a řada drobnějších výkyvů. Archeologické profily v pobřežních pampách ukazují povodňové destrukce mimořádné síly, které se shlukují zejména kolem r. 1100. V 6. století došlo k velké klimatické změně, která se projevila zejména obrovským suchem v letech 562 – 594. V některých

3. Organizace inckého společenství (podle N. Gómeze, 1989)

oblastech, jako je Nazca, oddělují suché epizody jednotlivé vývojové fáze keramiky, takže souvislost hmotné kultury s klimatickým chodem je zde zřetelná. Jakýsi klimatický stres se v andské oblasti kombinuje s dalšími riziky. Nedostatek kyslíku na altiplanu je obecně znám, ale méně se ví o tom, že španělští kolonisté ztráceli ve vysokých výškách plodnost a že počet potratů a mrtvě narozených dětí byl významně vyšší než u kolonistů v nížinách. Horské oblasti tak jsou dodnes kulturně i etnicky méně dotčeny než pampy. Dalším rysem andské oblasti je tektonická aktivita. Každá generace zažije své zemětřesení. V únoru r. 1600 explodoval vulkán Huayna Putina takovou silou, že z původní hory zbyl jen mohutný kráter. Ztráty obyvatelstva dosáhly několika desítek tisíc lidí. V Ekvádoru, kde jsou sopky obzvlášť aktivní, archeologové objevili řadu dokladů o náhlých vulkanických katastrofách, sesuvech a laharech (vulkanických bahnotocích, které vznikají při lijácích doprovázejících sopečné erupce), po nichž byla sídla opouštěna. Rychlý výzdvih And vedl k četným sesuvům, které poškodily terasová pole a zničily zavlažovací systémy. Přímořské pláně se zvedly za několik posledních staletí až o několik metrů. Tím se snížila úroveň spodních vod a zavlažovací kanály vyschly. Vertikalita a horizontalita Andské civilizace musely být schopny rychlých a účinných adaptací zvláště ve dvou částech čtyřdílné říše – na altiplanu a v přímořském pásu, kam zasa-

hují sucha a epizody El Ni o. Hospodaření v horských svazích sierr se odehrávalo na milionech hektarů terasových polí, nad nimiž Španělé stanuli v údivu. Políčka však získávala poměrně hojnou vláhu. Tropický prales se měnil jen málo – spíš šlo o pozvolné ústupy a nástupy hranice lesa. Pro horské oblasti je charakteristická heterogenita přírodních zdrojů. Klimatické zóny a s nimi hlavní plodiny se zde mění na malých vzdálenostech. Většina zemědělské půdy je v Andách vázána na náhorní plošiny ve výši 3500 – 3900 m n. m., kde však roste jen 10 – 20 % všech kultivovaných rostlin. Naproti tomu v nížinách do 1000 m n. m., jejichž celková produkce rostlinné potravy tvoří jen asi 10 % celé říše Inků, se daří 90 % pěstovaných rostlin. Pro altiplano je základní sociální funkcí „vertikalita“. Antropologové jí rozumějí výměnu zboží a dostupnost potravin, která se odehrává ve vertikálním směru. Naproti tomu v nížinách jí odpovídá „horizontalita“ – to znamená výměna zboží a potravin na dlouhé vzdálenosti za pomoci přímořského obchodu. Andská oblast byla souvisleji osídlena teprve nedávno – před 8–9 tisíci lety. Téměř zároveň začala dalekosáhlá kulturní diferenciace. Lidé v horách sledovali stáda divokých lam a postupně je domestikovali. Lidé v nížině se věnovali rybolovu. Dodnes je nejvýhodnější rybolov z malých člunů, který se soustřeďuje na obrovská hejna malých rybek – ančoviček. Na pobřeží došlo velmi rychle k proměně loveckých nomádských společností v usedlé rybáře. V 60. letech

4. Incké zemědělství v dobové ilustraci Guamana Pomy. Zleva: sázení kukuřice, ochrana polí před škůdci, sklizeň. (M. E. Moseley, viz dále) http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, březen 1998

163

Nazca, voda a geoglyfy

5. Konstrukce tzv. kanátu, podzemního přivaděče vody v Persii (podle A. Smithe, 1954)

byly nezávisle na sobě v USA i v Sovětském svazu vypracovány sociální modely, podle kterých neolitická revoluce Starého i Nového světa začala právě v rybářských komunitách. V místech bohatých zdrojů ryb nedocházelo k migracím. Lovecké tábory se proměňovaly na vesnice, které měly nadbytek potravy bohaté na proteiny, ale potřebovaly obiloviny. Z původního sběru rostlin přecházely stále více na řízenou kultivaci. Něco podobného se pravděpodobně odehrálo i na pacifickém pobřeží. Hospodaření na altiplanu je založeno na systému ekonomických ostrůvků tvořených širší rodinou nebo několika rodinami. Charakteristicky jsou v nich zastoupeni pastevci i zemědělci. Pastevci dodávají chudým andským půdám trus lam jako přirozené hnojivo, bez něhož by zemědělská produkce byla velmi obtížná. Vesnice mají své kolonie často jen o několika lidech v nižších polohách, kde pěstují plodiny, jimž se ve vyšších polohách nedaří. Neustále probíhá výměna lidí, zboží, potravin, partnerů a mezilidských vztahů nahoru i dolů. Slovo „pampa“ pochází z kečuánštiny a označuje plochou krajinu či planinu. Obvykle se jí rozumí rozsáhlá argentinská pampa, ale slovo také označuje drobné plošiny lokalizované vesměs podél výplavových kuželů asi šedesáti krátkých a strmých andských řek. Velké říční systémy Egypta a Mezopotámie přispěly ke vzniku pelikán velkých říší. Podél krátkých andských řek vznikly přímořské oázy, z nichž většina měla svébytnou kulturu. Jednou oázou byla i planina Nazca. Na pampách došlo asi před 4000 lety k rozdělení společnosti do dvou velkých skupin. Hejna ryb se zde vyskytují až 280 dní ročně, takže rybáři se příliš nepouštějí do zemědělství. Naopak vypěstovat vůbec nějakou plodinu je v přímořské poušti velice náročné – je třeba využít jediné vlhké období, a pak celý rok čistit kanály a prohlubovat studny. Specializovaní rybáři se nepletou do práce specializovaným zemědělcům, kteří žijí o něco výš, někde mezi 200 – 600 m n. m. Zato tu probíhá intenzivní horizontální výměna, která je navíc kombinována s přímořským obchodem. Poté, co byla ovládnuta horizontalita specializovaných vztahů, došlo k náhlému růstu populace – v některých oblastech snad až třicetinásobnému!

164


Río Nazca je tvořeno osmi krátkými přítoky. Tři z nich ztrácejí vodu asi v polovině planiny, ale studnami je možné vysledovat jejich další podzemní tok. Kultura planiny je rozdělena do několika různých stupňů označovaných čísly a oddělených suchými obdobími. Důležitá je zejména fáze Nazca 5, při které došlo po roce 500 k pozoruhodné inovaci. Suché oblasti byly podchyceny systémem podzemních přivaděčů o délce až 5 400 m. Zatímco osídlení na většině planiny neustále řídlo, okolí podzemních vodovodů zůstávalo hustě osídleno i v pozdějších obdobích. Pro horské a podhorské oblasti severní Afriky, Persie, Indie a řady dalších krajin je charakteristický systém podzemních přivaděčů vody. Na Středním východě jsou známy jako kanáty. Pouště pod Atlasem, perské pustiny či planinu Nazca si představte jako hory pohřbené pod několika stovkami metrů sedimentů, takže nad kamenitou či písečnou „hladinu“ vyčnívají jen vrcholky. Hory zachycují vláhu, ale ta se v poušti vsakuje do hloubek 20 –100 m. Tam naráží na pohřbená koryta řek nebo jílovité výplně a stéká po nich směrem do nižších poloh. Podzemní proudy jsou jímány studněmi, z nichž je ražen tunel. Ražba obvykle probíhá tak, že každých tak dvacet metrů je spuštěna šachta a z ní se proti vodě razí štola (viz obr. kanátu v Persii). Šachty slouží k větrání, vyvážení materiálu a k opravám. Jako poslední se prorazí štola vedoucí k prameni. Jedním tunelem je voda vedena do vesnice, která může být např. v Persii vzdálena i 20 km, a odtud se rozvádí drobnými tunely pod domy, jejichž studny jsou vlastně jen spojkami do vodního přivaděče. Podobný systém je dodnes zachován např. v italské Neapoli. Nadbytečná voda vytéká u dobytčího napajedla pod vsí. V mnoha kulturách je práci s vodou věnována neuvěřitelná píle a důmysl. Vzniká kolem ní složitá mytologie a věroučné systémy. Podivné obrazce, geoglyfy, pokrývají na planině Nazca 2 % plochy pampy. Linie směřují všemi směry a navzájem se překrývají. Malá část směřuje k nebeským tělesům, jiné působí chaoticky a opět jiné jsou orientovány ve směru přicházející vody nebo mraků přinášejících vláhu. Linie působí stejným dojmem jako hlavní město Cahuaci, jehož architektura připomíná spíš jakousi konfederaci vesnic či klanů než sídlo centralizované moci. Linie jistě sloužily více účelům, jako kdyby každý na planině Nazca věděl, že obrazce jsou důležité, ale pak si každý udělal ten svůj. V andské oblasti jistě existují složitější tajemství, ale málokdy jsou tak plošně rozsáhlá jako geoglyfy. Skutečné polozapomenuté dědictví těch mnoha andských říší je způsob, jak zacházet s mimořádně složitou a zranitelnou krajinou. M. E. Moseley, z jehož knihy The Incas and their Ancestors (Thames and Hudson, 1992) jsem převzal většinu informací, v závěru říká: Domnívám se, že ztráta zemědělské půdy je pokračující proces. Před Kolumbem lidé využívali o 35 – 85 % půdy víc než dnes. S mezinárodní pomocí a západní technikou se andské státy pouštějí do rozsáhlých rekultivačních projektů. Mnoho z největších je postaveno na ruinách dávných zemědělských úprav bez porozumění tomu, proč došlo k jejich zániku. Jakoby moderní technika neměla nic společného s minulostí. Míra ničení archeologických památek je větší než při stavbě Asuánu, ale nikdo nic nenamítá. Vlády sídlí u moře a hledají své kořeny ve Španělsku a ne v Andách. Žádná místní vláda nevzala na vědomí existenci vertikality, a proto neporozuměla tomu, jak by tato oblast měla být spravována. ¨

Přelet nad planinou Nazca

Recommend Documents