PŘECHOD PYRENEJÍ PO GR10
Horští velikáni ve východní části Pyrenejí
Středozemní moře a Atlantský oceán se již věky střetávají u nejjižnějšího cípu Španělska, v Gibraltarském průlivu. Při pohledu na mapu však zjistíme, že i na španělsko-francouzské hranici jakoby se tyto dva vodní světy chtěly střetnout, nicméně se jim do cesty postavila pevnina. Pevnina v podobě majestátných Pyrenejí, které již věky oddělují zemi galského kohouta od Iberského poloostrova.
N
ěkolik set kilometrů hřebenů bylo vyvrásněno snad proto, aby komukoliv, kdo by se pokusil tuto přírodní překážku po zemi překonat, byl co nejvíce znesnadněn postup. Ale jak říká známé přísloví: „Hory jsou pro člověka výzvou už proto, že existují.“ „Přepyrenejování“ od vln Atlantiku až k vlnám Středozemního moře se tak stalo snem i skutečností nemála nadšenců. Avšak těch, kterým se tento dnes již legendární trek podařilo zvládnout v jednom kuse, je již o poznání méně. V očích našich přátel však já s Majkem nejsme ani tak těmi nadšenci, nýbrž čirými blázny a pomatenci, kteří se dobrovolně vydávají na několik týdnů mučit s batohem na zádech v horách. Ano, něco málo přes 900 km, sto tisíc metrů celkového převýšení a šest až sedm týdnů pochodu s batohy „na těžko“ je možná důvod si to myslet. Nicméně
pohodlnost je pro nás sprosté slovo. Je to náš sen a nastal čas se pokusit jej uskutečnit.
Z HENDAYE DO LOGIBORU VE SPALUJÍCÍM PEKLE 25. června se pro nás Grande Randonnée 10 (GR10) stává pro následující týdny doslova modlou. Na atlantském pobřeží ve francouzském Hendaye se společně s Majkem loučíme s oceánem, vymotáváme se z městečka a stoupáme první z tisíců metrů. Mezi bujnou vegetací funíme do prvních kopců a při pomyšlení na to, co všechno nás teprve čeká, nás nejenom mrazí v žaludku, ale hlavně už teď jaksi bolí nohy. Jsme rádi, že počasí přeje, protože při mém loňském pokusu se z nebe spouštěly cáry vody a nebyl to moc optimistický začátek. V Col d'Ibardin doplňujeme vodu a první zásoby místní
sušené šunky, klobás a domácího ementálu a po absolvování prvního neúspěšného pokusu o koupi benzínu do vařiče prcháme z této turistické atrakce zpět do kopců a po několika kilometrech na malé planince stavíme poprvé stan. První větší stoupání do Col de Trois Fontaines s převýšením 600 m nám dává celkem slušně zabrat. Uklidňujeme se však tím, že jak budou přibývat kilometry, tak bude narůstat i fyzická kondice. Druhý tábor rozbíjíme blízko malé říčky a připravujeme se přeci jenom povečeřet teplé jídlo, protože je tu i ohniště. V tu chvíli k nám dochází Ludvík. Jeho francouzské jméno zní asi jinak, ale my jsme si ho překřtili na Ludvíka. Vypadá to tedy, že i my budeme mít svého Pátka, protože i on jde GR10 až do Banyuls, takže se budeme často potkávat. ➥ Pokračování na str. 2 a 3
Nikým nepřekonaný Patagonia Expedition Race Tento závod má v podtitulu popis „last wild race“. Divoký je ale slabé slovo. Patnáct týmů z celého světa v něm má deset dní na to, aby pěšky, na kole a na kajaku překonalo několik set kilometrů dlouhou trať napříč skutečnou patagonskou divočinou. Letos startoval 8. února v Chile.
J
edná se o závod v adventure racingu. V této disciplíně čtyřčlenné koedukované týmy závodí nonstop na kole, během, na kajacích, kanoích, inline bruslích a do závodu bývají vložené různé další taškařice. Samotný Patagonia Expedition Race se skládal ze tří základních disciplín: horské kolo, trekking a jízda na kajaku. Do závodu bylo sice vloženo několik lanových aktivit, ale, jak název napovídá, jde o závod spíše expedičního charakteru. Etapy trvají několik dní, týmy se vydávají do opuštěných neprobádaných území, nesou si jídlo na několik dní a mají sebou kvůli bezpečnosti poměrně dost povinného vybavení. Do tohoto pekelného závodu se hlásily desítky týmů z celého světa, pouze však 14 z nich se mohlo postavit na start. Měl jsem to štěstí, že jsem byl členem jednoho z těchto týmů: mezinárodního týmu Four Continents. Kromě závodu samotného bylo specifikem našeho týmu, že jsme pocházeli každý z jiného kontinentu (Pavel Paloncý – ČR, Andre Vogel – Austrálie, Tasman Lawri – Kazachstán a Paulette Kirby – USA). Připravovali jsme se samostatně a všechno koordinovali na dálku pomocí e-mailů a skypu. Naživo
jsme se všichni poprvé potkali až v Chile v Punta Arenas několik dní před startem samotného závodu. Startu závodu však předcházelo několik měsíců příprav, koordinace vybavení, zjišťování informací o terénu a podmínkách v Patagonii atd. Na začátku února se začaly slétat týmy z celého světa do Puntas Arenas, centra závodu. O náročnosti závodu svědčí i všechny možné i nemožné certifikáty, které pořadatelé vyžadovali, včetně zdravotního vyšetření s EKG. Závodníci také museli projít testy, kde prokázali, že jsou schopni provádět s mořským kajakem některé záchranné prvky na rozbouřeném moři. Den před startem závodu představil stavitel trati své dílo: Start v národním parku Torres del Paine, přes 260 km trekkingu patagonskou divočinou, přes 110 km pádlovaní ve fjordech mezi ledovými krami na mořských kajacích a přes 250 km na kole po místních šotolinových cestách s cílem v sopečné oblasti národního parku Pali Aike. Některá místa byla tak odlehlá, že původně ani neměla jména a stavitel musel při stavbě tato místa pojmenovat, aby bylo možné trať popsat. ➥ Pokračování na str. 6 a 7
Cykloturistika v Evropě
Přejezd Dolomitů Brenta na Lago di Garda
Více na www.skitur.cz
Aktivní dovolená v Alpách
Giro d’Italia, Tour de France
Dobrodruh 2
PŘECHOD PYRENEJÍ PO GR10
Krásné výhledy v okolí Barèges
Dobrodruh
Z Ainhoa stoupáme křížovou cestou ke Col De Trois Croix. Takový malý kopeček nad městem, zdá se, nicméně v tom vedru téměř vražedný. V sedle je kaple, tři kříže, na prostředním Ježíš, kolem prastarý hřbitov a mezi hroby se pasoucí stádo zakrslých koní zkoušejících ochutnávat Majkovu hůl. Pokračujeme snadnou pěšinou mezi mraky kapradin, míjíme farmu Esteben a chystáme se k pekelnému sestupu do Bidarray. Je vedro k zalknutí, sluníčko pere o sto sedm a při pohledu na stezku nevěřícně kroutíme hlavami. Nahoru se sápe minimálně 700 lidí různého věku, pohlaví a bohužel i kondice a smyslu pro balanc na exponovaných místech. Nějaký veřejný závod prý… Během sestupu jsme dokonale vypilovali výslovnost „bon jour“ takovým způsobem, že i ten akcent musíme mít ryze francouzský. Poslední kilometr klesání nás dohání Ludvík. Úsměv od ucha k uchu, radostí bez sebe, že nás vidí. V Bidarray naštěstí dostáváme ethanol do našeho vařiče, ale naneštěstí se nám dlouho nedaří najít místo na spaní, tak pokračujeme prudkým stoupáním směrem k Pic d'Iparla, která se má stát naší první tisícovkou na cestě ke Středozemnímu moři. Táboříme až po hodině a půl výstupu, totálně sedření. Ludva se sice směje, ale to on dělá pořád. Říká, že ho chceme asi zabít. Výstup na Pic d'Iparla se další den díky počasí ukazuje jako pěkný oříšek. Nebýt svěžího vánku, který nás tu a tam ochladí, vedro by bylo nesnesitelné. Ludvík s Majkem snad v noci spolkli vrtule, protože do kopce doslova běží, kdežto já se lopotím pozadu. Poslední pohledy zpět na oceán jsou vyměňovány prvními pohledy na druhou stranu na horské velikány, s nimiž na několik týdnů poměříme síly. Sestupujeme do St. Etienne de Baigorry. Scházíme se v kempu v St. Etienne de Baigorry. V Baigorry ráno konečně dostáváme palivo do vařiče. Trmácíme se na horu Munhoa (1024 m n. m.), nad hlavami nám krouží hejno supů a na protější skále stojí stádo kamzíků. Kousek za St. Jean Pied de Port nacházíme kvůli aktivitám místního čilého zemědělného lidu a žalostnému stavu dobytkem rozdupané stezky místo na spaní až v jedenáct večer. Do sedla Bagargiak (1327 m n. m.) se dostáváme naprosto nezajímavou etapou, která byla tak nezajímavá, že je třeba se o ní zmínit. Spalující slunce, žádný stín, asfaltová silnička klikatící se mezi pastvinami a naprostá vyčerpanost z horka. Ale jeden téměř zázrak se přeci jenom odehrál. Chalet Pedro sice zvenčí vypadá jako stará ošklivá bouda, ale jen tak ze zvědavosti nakukujeme dovnitř. Chvíli přemýšlíme, jestli nás šálí zrak a máme úžeh, protože uvnitř opuštěného domu jsou krásně čisté záchody a sprchy s teplou vodou! Na Bagargiaku jsme dvakrát oněměli. Poprvé, když máme možnost vidět opravdu vysoké kopce, na jejichž vrcholcích se třpytí
Krajina v okolí Chalet Pedro
Chemin de la Mature sníh. Podruhé, když máme možnost vidět ceny v posledním obchodě na další čtyři dny. Cesta z Bagargiaku je díky nádherným výhledům o poznání lepší než předchozí etapa. Únava se sice nabaluje, smrtící paprsky jsou pořád stejně smrtící, ale největší záběr přichází na etapy. Po 20 km náročného pochodu terén prudce klesá, neřkuli padá kolmo dolů, a sestup je extrémně náročný jak fyzicky, tak psychicky. Do Logiboru na dně kaňonu tak docházíme oblastí Ugatzekolarria totálně vyčerpáni.
MLHAVÉ ETAPY Z LOGIBORU DO ARRENS-MARSOU Cestou jsme již Ludvíka samozřejmě zvládli naučit několik peprných českých slov. O půl sedmé ráno se je najednou všechny dovídáme zpátky a s typickým francouzským přízvukem řve, že prší. Ale jelikož člověk je od přírody tvor neustále si stěžující, tak sice chladnější počasí vítáme, ale z deště zrovna moc nadšeni nejsme. Na následujících několik kilometrů se záměrně odchylujeme od současné GR10 a sledujeme stezku, kudy vedla původní trasa. Je o mnoho zajímavější, klikatí se hlubokým a rozeklaným kaňonem a v jednom místě přechází na jeho druhou stranu po visutém mostě z roku 1920, jenž se houpe ve výšce 200 metrů nad dnem. Když jsme se po strmém úbočí kaňonu vydrápali nahoru, naskytl se nám pohled, který řadíme mezi ony jedinečné pohledy, jež se jen tak neopakují. Na louce leží mrtvá ovce, již předešlou noc zabil medvěd, a k tělu se slétají supi ze širokého okolí. Během okamžiku se o kousek jejího masa pokouší něco okolo padesátky těchto majestátních mrchožroutů. Před St. Engrace si tak nějak uvědomujeme, že všechno oblečení je buďto mokré, nebo minimálně vlhké. Ideální není ani to, že
už ani sami sobě nevoníme, takže se do mysli čím dál intenzivněji vkrádají myšlenky na nutnost kempu. Před kostelem ještě masírujeme svaly na nohou, protože nás čeká 1100 m převýšení prakticky na jeden zátah. Trochu z toho máme strach, ale jakmile nastoupíme na stezku, jsme téměř v euforii. Hlavně Majk s foťákem. Procházíme soutěskou, která jakoby byla součástí deštného pralesa. Všude mech, obrovská vlhkost, zelené stěny okolních skal, mraky hmyzu. Majk mezi vším tím kapradím, mechovím a větvovím pobíhá s foťákem, plazí se po zemi, klečí v bahně a trpělivě na sobě nechává posedávat různé mušky a motýlky a snaží se zachytit krásy místního mikrosvěta. Pozdě odpoledne se postupně dostáváme nad 1700 m n. m., mlha s mraky zůstává pod námi a my téměř oněmělí pozorujeme rychlou změnu krajinného rázu. Stačilo se přehoupnout přes jeden předělový kopec a šťavnaté pastviny se změnily na kamenitá pole občas porostlá zakrslým jehličnanem a klečí. Nacházíme se již ve vysokých horách a je to znát. S výškou o poznání klesla teplota, nicméně klesla také díky poměrně nepříjemnému počasí. Na chůzi je to sice výborné, ale my díky mlze nevidíme ani píď z okolních vrcholků tyčících se až do 2500 m n. m. Dnešní etapa vede kamenitými kopci a soutěskami. V Lescunu jsme objevili malou sýrárnu, a tak ihned doplňujeme zásoby domácího sýra a Majk do sebe postupně klopí dva litry čerstvého mlíka. Tak si tak říkám, aby pak chudák nestrávil noc někde na dešti v podřepu mezi kapradím… Dalšího dne ráno klejeme jako čerti. Všude stejná mlha, mrholí a o úsměv se nám stará jen stádo krav, které si z hodně velké blízkosti prohlíží náš kemp. Nebojácnost jedné z nich je až zarážející, když na nás její obrovská hlava zírá z předsíňky našeho stanu. Míjíme malebné vesničky Borce a Etsaut, kde poprvé po třech dnech vykukuje sluníčko a my doufáme, že si slunečních paprsků budeme užívat alespoň několik dní. Strmě stoupáme skrze stezku Chemin de la Mature, vytesanou v minulosti dřevorubci do skály a linoucí se sto metrů nad roklí, a následně se obrovským údolím plazíme do výšky 2200 m n. m. do Col d'Ayous. Nadmořská výška Etsaut byla 597 m n. m., takže nám stoupání dává pořádně zabrat. Pozorujeme, jak se na dně údolí neskutečně rychlým způsobem formuje hustá mlha a valí se vzhůru na nás. Snažíme se ještě zvýšit tempo,
Jel jsem na zájezd s CK KUDRNA Jsem docela samostatný a zkušený cestovatel, a proto jen zřídka využívám služeb cestovek. Protože jsem ale loni neměl čas si dovolenou pečlivě připravit sám, hledal jsem nějakou sympatickou dovolenku podle mého gusta. Zaujala mne brněnská CK KUDRNA, která se zaměřuje na pohodovou i aktivní dovolenou. A vzhledem k tomu, že má 18 letou tradici a je druhou největší CK zaměřenou na aktivní trávení volného času, nechal jsem si pro zajímavost poslat katalog a prošmejdil jejich kmenové stránky www.kudrna.cz. Bylo těžké si vybrat mezi více jak 300 zájezdy směřujícími do celého světa ať už na kola, na hory, na vodu, na lyže, za plážovou pohodou či za poznáním. Mne nakonec zaujala nabídka unikátních zájezdů ZA PŘÍRODNÍMI ŠPERKY EVROPY.
Trasy plánoval přední český geomorfolog a přírodomilec Dr. Pilous, což je pro mne pojem a záruka jedinečného programu. Zná místa, která nejsou tak turisticky profláklá, ale mnohdy jsou hezčí, jak lokality sešlapané davy turistů. Z nabídky zájezdů CK KUDRNA po špercích různých států, např.: Francie, Itálie, Chorvatska a Slovinska, či Rumunska nebo Bulharska, jsem si vybral Bulharsko. Poznávání nejkrásnějších přírodních míst vnitrozemí bylo vhodně doplněno o návštěvu, jídlo i nocleh v klášteře, osvěžující koupání v Černém moři i města Sozopol, Nesebar a vesničku Melnik mezi pískovcovými pyramidami. Dobrá parta, umocnila celkový zážitek z akce a kuchař, který nám vařil polopenzi v mobilní kudrnovské kuchyni tomu všemu dodal i chuťový rozměr. Kudrnové, díky za prima dovolenou! Petr Krahujec
www.kudrna.cz pěšmo kolmo loďmo lyžmo
CK KUDRNA • Dornych 33 • 663 14 Brno • tel.: 542 216 764 • mob.: 777 583 762 (777 KUDRNA) •
[email protected]
protože si chceme alespoň chvilku užít Ludvou slibovaného výhledu z Col d'Ayous na Pic du Midi d'Ossau, a také proto, že s mlhou se přivalí obrovská vlhkost a to je to poslední, co teď potřebujeme. Nicméně boj s přírodou je marný a během deseti minut nás mlha naprosto pohlcuje. Jak rychle však mlha přišla, tak rychle také odešla a po chvilce čekání na Col d'Ayous tak s otevřenými ústy žasneme nad krásou a rozervaností okolních hor dominovaných Pic du Midi d'Ossau. Do jednoho z nejvyšších míst stezky, sedla Hourquette d'Arre, ležícího ve výšce 2465 m n. m., přicházíme naprosto rozbití. Už třetí den v kuse mrholí, je mlha, teplota se stabilně drží někde okolo nepříjemných osmi stupňů. Večer stavíme v mlze a dešti mokrý stan, ráno ho v té stejné mlze a stejném dešti balíme. Do výšky 2150 nás dovádí brutální, nicméně při stabilním tempu přijatelné stoupání. Posledních 300 výškových metrů je však peklo. Musíme překonat hodně prudké sněhové pole, které klouže jako čert, a je následované suťovým polem, které slibuje spustit každou chvíli kamennou lavinu. Majk má navíc poslední tři dny problémy s kolenem a jelikož už jednou musel na operaci, tak se rozhoduje, že v Cauterets bude muset svůj pokus o dosažení středomořského pobřeží po třech stech kilometrech vzdát a bude pokračovat sám do Provence. Je mi to samozřejmě líto, ale se zdravím se nedá zahrávat. Je tady jistá možnost, že budu pokračovat s Ludvou. Francouzská meteoslužba je vyloženě k ničemu. Jejich včerejší předpověď na dnešek zněla, že má být hezky a následující dny ještě lépe. V Arrens-Marsous nás ráno však místo optimistického sluníčka budí poměrně pesimistické bubnování na stan. Navíc se nám díky vydatnému dešti v předsíňce utopily batohy. Celý den a následující noc tak trávíme v kempu v Arrens-Marsous, hrajeme si na pradleny a dobíjíme baterky jak v našich tělech, tak ve foťácích. Ludva nás opustil, nastoupil na etapu do Cauterets sám s tím, že se v Cauterets sejdeme v osm večer na nádraží. Majk odchází na stopa a míří do Provence a já už teď vím, že mi bude následujících pět týdnů hodně chybět, protože je to výborný parťák.
ARRENS-MARSOUS – LUCHON Obávanou 27km etapu z Arrens-Marsous do Cauterets zvládám až ďábelsky rychle. Přesně osm hodin i s pauzami. Cestou míjím
několik jezer, prvním je d'Estaign, ale je to spíše taková škaredá kaluž. Naproti tomu krása Lac d'Ilhéou mi vyrazila dech. Vodní hladina je ze tří stran sevřená skalními stěnami a dominantní přední stěna se nádherně odráží na hladině. V osm večer čekám na nádraží, ale Ludva se neukazuje. Mám to sedm etap do Ariége. Je to jednak přesně polovina trasy, ale především Ariége jsou známé svojí nevyzpytatelností. Surovost jejich hor je známá a počasí je v nich extrémně nestabilní. Navíc jsou v nich medvědi, a tak bych rád 14 etap přes Ariége neabsolvoval sám. Něco mi však říká, že na Ludvu ještě cestou narazím. Přeci jenom 7 etap znamená přibližně 140 kilometrů. Příchodem do Luz-St. Sauveur definitivně přicházím o možnost udělat si několikadenní odbočku spojenou s výstupem na Vignemale. Je sice krásné slunečné počasí, nicméně po předchozích zkušenostech raději riziko pouštět se sám na odlehlý a téměř třítisícový kopec nepodstupuji. Jak si tak sedím na lavičce, tak najednou kde se vzal, tu se vzal, úsměv od ucha k uchu a typickou kolébavou chůzí se ke mně blíží Ludvík. Po znovusetkání s Ludvou pokračujeme společně a ještě večer docházíme k Ferme St. Justine. Další den procházíme Baréges a dostáváme se do Néouvielle. Příroda, která nás zde obklopuje, se snad nedá ani slovy popsat. Suťové stěny se střídají s nádhernými horskými jezery, výhledy bychom si dokázali vychutnávat hodiny, ale musíme se hýbat. Néouvielle je bezesporu jednou z perel v mozaice celého treku. Jediné bivakovací místo v celé rezervaci je na březích jezera Lac d'Aumar. Těšíme se, že konečně natáhneme nohy po celodenním stoupání a klesání, ale o to je zklamání větší. Celé místo je jedno velké moře balvanů, kamenů a kamínků. Naprosto tragické pro bivakování. Ve Vielle Aure se probouzíme do mlhy, což nám trochu bere náladu, protože jednak nás čeká těžký den, kdy chceme spojit dvě etapy tak, abychom následujícího dne došli do Luchonu, a hlavně proto, že poslední mlha trvala šest dní a šli jsme v ní s malými přestávkami asi sto kilometrů. Celkové dnešní převýšení je vražedných 3700 metrů. Jen těžko se však dají popsat výhledy a scenérie, kterých se nám dostává. Při výstupu do sedla Couret d'Esquierry ztrácíme cestu. Stezka nestoupá vzhůru stylem cik-cak, ale relativně přímo. Výhledy ze sedla jsou sice úchvatné, nicméně jdeme rychle dolů k Les Granges d'Astau, oba máme dnešního dne
➨
Panenka - Paddles Výroba prvotřídních kajakových a kanoistických pádel nejvyšší kvality prepreg technologií.
pa
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
➥ Pokračování ze str. 1
ne
nka
Prepregová pádla se vyznačují větší pevností a lehkostí oproti pádlům kompozitovým. První výrobky navazují na oblíbené typy Xena a Ninja (Profiplast), vyráběné dosud technologii GIT. Nové materiály určitě ocení jezdci na divoké vodě, freestylisté, vyznavači mořských kajaků, raftaři i vodní slalomáři.
... tradice a inovace na vodě ... e-shop: www.panenka-paddles.cz, tel.: 603 964 776, 731 502 771, e-mail:
[email protected]
AKCE ALPSKÉHO KLUBU
P
obyt na horách a cestování obecně je nejlépe stráveným časem pro mnohého z vás. Ne každý si však troufá podniknout vysokohorskou túru nebo větší akci na vlastní pěst a ne každý si může nebo chce najmout vůdce či průvodce, případně vyrazit s cestovní kanceláří. K tomu, abyste si své oblíbené aktivity v terénu užili naplno a na svých cestách maximálně předešlí potížím a uměli je řešit, je určité minimum znalostí a zkušeností vždy třeba. A právě k tomuto cíli směřuje v Čechách ojedinělý vzdělávací projekt občanského sdružení Alpský klub Brno, určený pro laickou
veřejnost a horské začátečníky. V plánu má prostřednictvím teoretických přednášek a praktických kurzů v terénu předávat zkušenosti nezbytné pro plánování a bezpečnou realizaci sportovních aktivit v horách a při cestování vůbec. Mezi témata letošního roku patří například cestovní medicína, zajištěné cesty, orientace, meteorologie, děti v horách, zdravotní rizika exotických končin, pohyb v extrémních podmínkách, cykloturistika, skialpinismus a další. Plán přednášek a kurzů je už v běhu, informace k akcím Alpského klubu a termíny s podrobnými informacemi najdete na www.alpklub.cz. – PR –
Kemp na břehu potoka
➨
plné brýle a ačkoliv se Ludva pořád připitoměle usmívá, tak vím, že toho má také dost.
KRÁSY VELEHOR A NEVYZPYTATELNOST POČASÍ Z LUCHONU DO MERENS LES VALS
Radek Jaroš ředitel
Dobrodruh
Jiří Havel rozhodčí
Dobrodruh
TERMÍN: 4. 6.–5. 6. 2011 POŘÁDÁ: MONTANA TURISTICKÝ KLUB BRNO, www.montanaklub.cz MÍSTO: Českomoravská vysočina, Tři Studně, Autokemp Sykovec PŘIHLÁŠKY: do 31. 5. 2011, MONTANA TK, Kounicova 20/22, 602 00 Brno, tel. + fax 545 212 387, e-mail:
[email protected] STARTOVNÉ: 150 Kč/závodníka Zaplatit možno osobně v kanceláři nebo převodem. Č. účtu 1349988319, kód banky 0800, k. symbol 0558, v. symbol datum narození PREZENTACE: od pátku 3. 6. 2010 od 15,00 hod. do soboty 4. 6. 2011 do 11,00 hod. START: sobota 4. 6. 2010 ve 12,00 hod. UKONČENÍ: neděle 5. 6. 2010 ve 12,00 hod. TRAŤ: okruh 21 km, převýšení 240 m, asfaltový povrch, silnice s malým, resp. žádným provozem. KATEGORIE: muži jednotlivci, ženy jednotlivci, muži dvojice, ženy dvojice, smíšené dvojice ZÁKLADNÍ PRAVIDLA: hromadný start; může se jezdit ve skupinách; není stanoven limit na okruh; osvětlení a přilby jsou povinné. UBYTOVÁNÍ: přímo na startu v autokempu ve vlastních stanech nebo v technické budově na vlastní karimatce Cena je 60 Kč/os./noc, resp. 130 Kč/os./noc v maringotce. Platí se na místě. V areálu je kuchyňka, sprchy a WC.
Dobrodruh
Ve dnech 4.–5. 6. 2011 pořádají horolezci XIV. ročník cyklistické 24hodinovky na Třech Studních na Vysočině. Na okruhu 21 km převážně po lesních asfaltkách mohou startovat jednotlivci i dvoučlenná družstva. Vyzkoušejte si formu před letní lezeckou a trekovou sezónou! Podrobnosti, přihlášku i dosavadní výsledky najdete na www.montanaklub.cz
Na cestě z Merens do sedla Bésines nás mile překvapily horké sirné prameny, v nichž se rácháme asi hodinu. Nato Ludvík objevuje keřík s malinami. On je celkově vysazený na lesní plody a vždy, když něco podobného objeví, tak bych ho odtud nedostal ani párem volů. Hodinu trhá maliny a navíc pak další půl-
Ať vstaneš v kolik chceš, vyrazíš vždy v devět. Tak by se dala shrnout naše ranní neschopnost vyrazit dříve. Poslední desítky kilometrů k pobřeží jsou nezajímavé a navíc díky spalujícímu slunci náročné jak fyzicky, tak psychicky. Čím víc se blížíme Banyuls, tím více jsme línější. Tedy hlavně Ludva. Las Illas je první vesnicí po více než pěti týdnech pochodu, jež nemá veřejnou fontánu s pitnou vodou. Jediný kohout čnící ven z domu je za budovou Gite a u je něj nápis, že slouží výhradně jen pro zákazníky Gite. To nás spíše rozčiluje a nabíráme zásobu vody do plna. Etapa do Perthus vede po silnici, navíc stylem cik-cak a oněch 100 výškových metrů, které musíme nabrat a jež bychom normálně šli tak 15 minut, nám trvá asi hodinu. Tyhle pasáže jsou vyloženě demoralizující. Těsně za sedlem Priorat je navíc šílený zmatek, ne, toto už se musí nazvat bordel, ve značkování a my se zmateně několikrát vracíme asi kilometr. Mám pocit, jako bych se měl každou chvíli roztopit. Z posledního vrcholu nad tisíc metrů (1232 m n. m.) si vychutnáváme výhled na pobřežní rovinu se stovkami městeček u krásně zlatých pláží. Tato scenérie nám dodává sílu, ale snad jen psychickou. Nohy od kotníků dolů jsou v jednom ohni, popraskaná kůže mezi prsty pálí při každém kroku, mám podivně necitlivé konečky všech prstů a mozoly přes celé chodidlo. Poslední noc našeho treku trávíme v jedné cabane, v níž je nasáčkovaných již pět lidí. Ale i tak se vlezeme. Poslední kilometry do Banyuls sur Mer sice bolí, ale díky euforii z dosažení cíle si je vyloženě užíváme. Stezka se klikatí mezi vinicemi a nám se i přes veškerou bolest v nohou jde příjemně. Na pláži se na nás dívají jako na dva blázny s báglem, ale po skoro šesti týdnech pochodu v horách nám to nemůže být více ukradené. Vrháme se do vln, šťastní, že se můžeme uvolnit ve vodě. Jen velmi těžko se popisují pocity při příchodu na pláž. Kdo něco podobného zažil, ví. Kdo nezažil, mohu z celého srdce doporučit. Tomu se jen tak něco nevyrovná. Naprosto dominantní je snad pocit úlevy, kombinovaný s vědomím, že jsem si během oněch 39 dní několikrát sáhl na dno a že při skutečném odhodlání lze dosáhnout velkých cílů, i těch na prvních pohled téměř neskutečných či bláznivých. MICHAL VAČKÁŘ, DAVID GALLUS (text, foto)
Dobrodruh
HOROLEZECKÁ 24HODINOVKA NA KOLE
BOLEST A EUFORIE Z MERENS LES VALS DO BANYULS SUR MER
hodinu pozoruje u jezera Lac de Bouillouses stádo kamzíků… Na každé cestě je nejhorší začátek a konec. Na začátku si tělo a hlava zvykají a na konci už melou z posledního. Do dnešního jsem nastupoval s myšlenkou, že těžké dny jsou za námi a někde v podvědomí jsem si asi říkal, že teď to k pobřeží bude příjemná procházka. Vždyť i podle mapy nás čekají skoro samé kopečky v porovnání s tím, co máme za sebou. Takovéto myšlenky jsou však smrtící a následkem toho se celý den trápím, pořád sleduji výškoměr a nadávám, jak ty metry přibývají pomalu. V sedle Col Mitja se Ludva dává do řeči s tátou a synem. Když se dovídají, že už jdeme 34 dní a začali jsme v Hendaye, jsou z toho v šoku. Ludvík tedy konverzuje, já jako obvykle mlčím, nebo se připitoměle usmívám. Táta, když měli pauzu v hovoru s Ludvou, na mě nezůstal jako většina lidí tupě civět a myslet si, že jsem asi postižený a neumím mluvit, ale zeptal se Ludvy, jestli jsem cizinec, že nic neříkám. Tak jsem mu odpověděl francouzsky sám, že si v jeho jazyce moc nepokecáme, že něco znám, ale na distingovaný rozhovor to není, a on plynule přešel do výborné angličtiny. Jedním z posledních velkých výstupů v závěrečné fázi našeho epického přechodu je výstup na Pic du Canigou (2789 m n. m.), nejdůležitější vrchol Pyrenées Oriental. Nejprve klesáme do vesničky s romantickým názvem Py. Ve vesnici není vůbec nic. Jde se nám dobře, myšlenky na Banyuls jsem nechal schované kdesi v hloubi mysli, a tak mě nic nerozptyluje. Ve dvou tisících metrech na chvíli opouštíme GR10 a pokračujeme po HRP. Ze sedla ve výšce 2560 m n. m. poprvé vidíme pobřežní nížinu, ale samotné moře nám zakrývá opar. Vrcholu si moc neužíváme, protože dorážíme poměrně pozdě a sedí tu již pěkně hustý mrak. Večer ještě peru v potoce ponožky, myslel jsem, že poslední čtyři dny vydržím ve stávajících, ale při výstupu se mi díky nim udělal první puchýř. První po 800 km. Nicméně už několik dní musím ráno vždycky přibližně deset minut chodit sem a tam, abych rozchodil chodidla. Únava již začíná být setsakramentsky znát. S naším postupným přibližováním se Banyuls se mění i vegetace. Všude typické středomořské macchie, vyschlá půda a kamení. V sedle Col dels Cirerers se odehrává malá oslava. Po 36 dnech chůze poprvé spatřujeme Středozemní moře. Zjišťujeme také, že jsme snad vytvořili nový Gallus-Demasův zákon.
Dobrodruh
Dvaadvacátý dne pochodu nás večer vítá náměstí v Luchonu, kde se na zemi vine bílá linka se začátkem v Hendaye a na konci s Banyuls sur Mer – ano je to slavná GR10. Hned první noc v oblasti kolem Fosu, známé hojným výskytem medvědů, nám něco obchází a ševelí kolem stanu, hrozně to funí, vrčí a jiné divné zvuky. Za pár minut se osměluji a s ešusem v jedné ruce a trekovou holí v druhé ruce vylézám ze stanu a na jeden ze stromků v okolí skládám oba kusy klobásy. Pes se na ně nedostane a medvěd ať si je raději sní tam, než u mé hlavy… Na začátku nástupu do samotných Ariége nás bohužel již od rána doprovází nepříjemné mrholení a mlha. Svačíme nasoukaní pod malou stříšku, sloužící k nakládání mul a oslů. Mrholení postupně přechází v déšť, je navíc poměrně zima. Jsme asi v 850 m n. m. a nejbližší stavení je Cabane d'Uls ve výšce 1950 m n. m. Velkou část šlapeme lesem, který nás aspoň trochu chrání před větrem. Posledních 300 výškových metrů máme však smůlu. Končí les a začíná peklo. Všechno je během deseti minut totálně promočené, protože se kromě deště musíme ještě proplétat po krk vysokým kapradím. Na batohu mám sice pláštěnku, ale kdybych tam neměl nic, tak by výsledek byl úplně stejný. K Cabane dorážíme naprosto vyčerpaní, promrzlí a mokří. Celou noc se venku žení čerti, liják bičuje střechu chaloupky, silný vítr se opírá do jejích zdí a ta celá vrže. Ráno je obloha jako vymetená. Okolní vrcholky jsou posypané čerstvým sněhem. Přes sedlo Col d'Auéran, které je oficiálním
počátkem Ariége, se přehupujeme k jezeru Etang d'Araing. Cestou narážíme na plantáže borůvčí obsypaného obřími borůvkami a ihned se pouštíme do sbírání a naplňujeme i prázdné lahve. Asi poprvé v životě se na tyhle modré bobule dívám jako na jídlo a ne pouze jako lesní pochoutku, protože nejbližší obchod je čtyři dny pochodu a ovocné vitamíny a cukry jsou potřeba. Ariége jsou opravdovým pyrenejským skvostem. Nádherná příroda nám vynahrazuje veškerou tu námahu, kterou je třeba při náročných výstupech, střídaných neméně náročnými sestupy, vynaložit. Nicméně GR10 je v této oblasti velmi mizerně značená, především pak na stezce Chemin de la Liberte. Často jsme tak donuceni být věrni heslu „když nevíš kudy, tak jdi rovně“. To bohužel ne vždy je to nejšťastnější řešení, a tak v jednu chvíli musíme slézat téměř kolmý útes a batohy si navzájem posílat dolů po trekových holích… Jakmile jednoho večera postavíme stany, strhává se monstrózní bouře. Nad hlavou se střídá blesk za bleskem, takže bych mohl deník psát snad i bez čelovky. Leje, jakoby na můj stan někdo stříkal hasičskou hadicí. Poryvy větru se mi stanové pruty ohýbají téměř až k hlavě. Jen tiše doufám, že soudruzi z MSR neudělali nikde chybu a ráno budu mít stan stále okolo sebe a bude v něm sucho stejně jako před bouřkou. Zajímalo by mne, jak to v tom svém ministanu zvládá Ludva. Regufe Subova je rozdělena na dvě části – soukromou pro přítomného baču a veřejnou, kde může přespat odhadem tak deset lidí. Kolem dokola se pase stádo krav. Na jediný nepodělaný kámen si pokládám batoh a usedám do trávy vedle. Bača ku mně něco pronáší ve francouzštině, směje se a kolem mne se začínají srocovat krávy. Začínám z toho být nervózní, až mi milý bača plynu-
Pic du Midi d'Ossau
Dobrodruh
Supi
lou angličtinou vysvětluje, že na tom kameni mají krávy sůl. Přes sedlo Col d'Escots se dostáváme do Aulus-Les-Bains. Ještě než nastoupíme do stoupání s převýšením 1200 m, tak do sebe neprozřetelně liji litr džusu a Ludva litr mlíka. Teplota se opět šplhá ke 30 stupňům a zdá se, že onen litr džusu v žaludku by moc rád znovu spatřil světlo světa. Dostáváme se do jezerní krajiny plné vody a kamení. Vše v okolí jezer je podmáčené. Tedy kromě stezky. Tak již druhý den za sebou tak spíme přímo na stezce. V obchodě v Auzat si připadám jako ve špatném westernu. U pultu líný upocený prodavač, vedro na padnutí, regály zející prázdnotou, ovoce napůl shnilé, ve zboží žádný systém a navíc všechno drahé jako hrom. Kupuji jen jedno zdravé jablko a mizím. Sedám si na lavičku a chystám si vychutnat to jediné jablko, co jsem koupil. V tu chvíli přibíhá Ludva a křičí, že je prý ve Vicdessos velký obchod, který ale zavírá ve 12:30. Je 11:50 a Vicdesoss je dva kilometry odsud. V tu chvíli jsem myslel, že ho již podruhé na cestě uškrtím. Schovávám jablko a šouravým krokem se vydávám za ním… Cabane de Courtal Marti nás překvapuje jako snad žádná jiná. Je plná zásob jídla, od jogurtů až po piva. U toho všeho cedule s tím, že si každý může doplnit zásoby dle své potřeby a podle směru pochodu zaplatit buďto v Siguer nebo v Refuge Rulhe. Ceny jsou stejné jako v levném obchodě kdekoliv dole v údolí. Neuvěřitelné! Neumím si představit, že by to takto fungovalo u nás… Celá trasa až do Refuge Rulhe je profilově dosti rozházená. Krátká a prudká stoupání jsou mnohem horší než dlouhá a souvislá. Stále se držíme ve výšce okolo dvou tisíc metrů, okolí je poseté množstvím jezer a jezírek a přilehlé vrcholky se blíží ke třem tisícům. Okolo jezera Étang Bleu a přes sedlo Lhasse, které nám nabízí fascinující pohledy na okolní rozeklané štíty a kamenná pole, klesáme do Merens les Vals, odkud nás čekají poslední tři dny v blízkosti 2000 m n. m., než začneme postupně klesat ke středomořskému pobřeží.
Dobrodruh 3
Náročné úseky GR10
Z památek architektury jsou nejzajímavější hrad Pernštejn a kostel ve Vítochově (13. století) a ve Zvoli (jako stavba Blažeje Santiniho). Z turistických známých atrakcí lze jmenovat např. Westernové městečko Šiklův mlýn. Město Bystřice nad Pernštejnem i okolní obce nabízejí turistům standardní služby ubytování a stravování. Ve městě Bystřici n. P. je k dispozici sportovní hala (kuželky, bowling, bazén), lanové centrum, venkovní letní koupaliště. Mělo získání ceny EDEN vliv na zvýšení návštěvnosti? Málo známé lokality přilákají návštěvníky. Co nyní víme – že se o nás ví. Dnes již nejsme neznámí a doufám, že turisté nás budou v budoucnu objevovat. Nabízíme rozmanitou krásu, kterou by návštěvníci měli vstřebat a já jsem přesvědčen, že se budou vracet.
talizaci povodí řeky Bystřice, vyčištění a revitalizaci cca 40 ha vodních ploch (rybníky Argentina a Skalský, Domanínský rybník), pyšní se tu také největší spalovnou na biomasu v ČR K prioritám patří i ekologická výchova na základních školách. Proč sem mají lidi jezdit? Je to region, kde turistický ruch není průmyslem. Bystřicko je přírodním parkem s množstvím vodních toků a rybníků s nádherným údolím řeky Svratky a vodní nádrží Vír. Je to ideální místo pro milovníky pěší turistiky a cykloturistiky. Dá se tu provozovat většina vodních sportů. V zimě se sem dá jezdit na sjezdovky (Karasín, Dalečín, Jimramov) i na běžky, pro horolezce se zde pro-
vozuje největší ledová stěna v České republice. Spolu se sousedními regiony se tu v zimě udržuje cca 150 km běžeckých tratí. Co dále nabízíte? Unikátní „Svrateckou vodohospodářskou naučnou stezku“, na kterou navazuje naučná stezka „Bystřická zastavení“. V letošním roce bylo provedeno vyčištění a revitalizace velkých rybníků, které jsou provozovány jako přírodní koupaliště (Domanínsky, Argentina a Skalák). Pod Vírskou přehradou je provozována přírodní dráha pro vodní slalom. Podél turistických stezek a vodních toků je řada hradních zřícenin s nejzajímavější zříceninou hradu Zubštejn (v loňském roce zde byla provedena stavební rekonstrukce zříceniny).
Kdy letos oficiálně otevíráte jarní, resp. letní sezonu? Na Velikonoce, konkrétně 23. dubna od 14.00 hodin jsme otevřeli nový ročník Bystřických zastavení a Dílnu v přírodě na akci Zasaď si svůj strom. Nedaleko Karasínské rozhledny si každý může zasadit strom, který bude jenom jeho nebo celé rodiny. Návštěvníci by se měli vracet a tento strom kontrolovat. Domníváme se, že je to dobrá myšlenka, která se ujme a vznikne klidové území, kde mnozí najdou krásné pohledy, klid a budou moci vychutnat podmanivou krásu. Přijďte pobejt!!
OBJEVTE OBLAST, KTERÁ USPĚLA V PRESTIŽNÍM EVROPSKÉM KLÁNÍ, A SLEDUJTE SOUTĚŽ EDEN.
Dobrodruh
nejlepším stavu, zajímají se o ekologii, zapojují místní obyvatele do rozvoje oblasti. Dobře tu funguje partnerství mezi zástupci města, podnikateli i vodohospodáři a ochránci přírody. Úspěšných projektů, které fungují na Bystřicku, je celá řada. Mají tu unikátní naučnou Svrateckou vodohospodářskou stezku, která vede podél řeky Svratky a kolem vodní nádrže Vír. Okolí nádrže, která je zdrojem pitné vody, bylo v minulosti uzavřeno, v roce 2005 se ale podařilo zpřístupnit jej veřejnosti. Na trase je šestnáct informačních panelů, které přibližují turistům a zvláště dětem nenásilnou formou základní pojmy vodního hospodářství či zásady ochrany vodních zdrojů apod. Na Bystřicku se rovněž hodně investuje do ekologie. Došlo tu k revi-
Na jaké úrovni máte služby, ubytování, dopravu a pohostinství? V této oblasti jsou jistě rezervy. Snad nikdo a nikdy nemůže být úplně spokojen. Jsem však přesvědčen, že se podnikatelé již probouzejí a snaží se nabídnout služby, které turista nezbytně potřebuje. Naše město pravidelně pořádá setkání podnikatelů pracujících v cestovním ruchu. Chceme nastartovat proces vzájemného poznávání, spolupráce a hlavně ukotvit myšlenku, že se všichni potřebujeme.
Dobrodruh
Proč jste, podle vašeho názoru, vyhráli loňský ročník soutěže EDEN? Téma loňského ročníku soutěže EDEN bylo Voda jako turistický cíl. Bystřicko splnilo podle odborné poroty nejlépe podmínky soutěže EDEN. Jde o malou, neobjevenou lokalitu, jejíž návštěvnost je pod celorepublikovým průměrem. Destinace respektuje trvale udržitelný rozvoj cestovního ruchu. Představitelé Bystřicka se snaží zachovat současnou podobu přírody v co
Rozhovor s ing. Karlem Pačiskou, starostou Bystřice pod Pernštejnem
Dobrodruh
Přibližte nám Bystřicko jako region. Mikroregion Bystřicko (320 km²) patří ke kraji Vysočina a je součástí Českomoravské vrchoviny. Jeho podstatná část leží v přírodním parku Svratecká hornatina (vyhlášen v roce 1996), který je unikátní svým zachovalým krajinným rázem. Západní část mikroregionu a přírodního parku sousedí s Chráněnou krajinnou oblastí Žďárské vrchy. Celý region je známý svou nevšední drsnou krásou, množstvím vodních toků a rybníků, řekou Svratkou s vodárenskou nádrží Vír. Celá oblast je propojena hustou sítí turistických a cyklistických tras. Centrem oblasti je město Bystřice nad Pernštejnem. Bystřicko tvoří spolu s regionem Novoměstska a Žďárska „střechu Evropy – jsou regionem, kde pramení vodní toky, které vytváří hlavní zdroje povrchové pitné vody pro Žďársko a Brněnsko (řeka Oslava, Sázava a Svratka). Bystřicko je jedním z regionů s nejčistším ovzduším a povrchovými vodami v České republice. Rozmanitost vod regionu umožňuje i rozmanité využití vody jako turistického cíle. Vodní hospodářství regionu a jeho ochrana jsou propagovány tematicky zaměřenými akcemi jako jsou soutěž „S vodomilem Zubří zemí, výtvarné soutěže pro děti „Život kolem vody“ a provozováním dvou naučných stezek – Svratecké vodohospodářské stezky a Bystřická zastavení.
Dobrodruh 5
Bystřicko – vítěz soutěže EDEN
Dobrodruh Dobrodruh
Bystřicko – vítěz soutěže EDEN 2010 fZvlněná krajina protkaná sítí potoků a říček f Unikátní Svratecká vodohospodářská naučná stezka pro pěší i cyklisty f S Vodomilem Zubří zemí – výherní poznávací akce pro děti f Westernové městečko Šiklův mlýn, rozhledna
Dobrodruh
Karasín, tajemné zříceniny… fŠiroká nabídka pro sjezdaře i běžkaře Cílem projektu European Destinations of Excellence je zviditelnění méně známých turistických lokalit.
www.eden-czechtourism.cz 012257_ inzerat Bystricko.indd 1
www.info.bystricenp.cz 17.5.2010 12:52:00
Dobrodruh 6 Dobrodruh Dobrodruh
Takový byl
Euroregion Tour 2011 Patagonia Expedition Race
➥ Pokračování ze str. 1
11. ročník veletrhu Euroregion Tour 2011 v Jablonci nad Nisou s podtitulem Rodinná dovolená začal psát druhou dekádu své historie velmi úspěšně. Padesát vystavovatelů ze tří zemí se ucházelo o přízeň čtyř tisíc návštěvníků, kteří ocenili bohatou nabídku turistických atrakcí, možností výletů a volnočasových aktivit. Atraktivní veletrh pro návštěvníky je předpokladem úspěšnosti a spokojenosti vystavovatelů, kteří se opět na veletrh vrátí. Zveme vás na příští ročník v březnu 2012.
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
Více informací o veletrhu na:
www.eurocentrumjablonec.cz
vaše aktivní dovolená Existují turistická lákadla, o kterých stojí za to přemýšlet. Rozhodně sem patří nabídka aktivní dovolené Olomouckého kraje. Je pestrá a zahrnuje jak rodinné cykloturistické a pěší výlety, tak i výlety v horských partiích pro nejnáročnější bikery. Vyzkoušet můžete sjíždění na raftech, tandemové seskoky padákem, travní lyže, ale např. i skoky na lyžích do vody. Užijete si na koních, golfu i tenisu a děti zase na bobových drahách, v lanových centrech i ve vodách aquaparků. Pro inspiraci uvádíme tipy na víkendové pobyty a přejeme příjemnou zábavu.
JESENÍKY
STŘEDNÍ MORAVA
1. DEN – NOVOU LANOVKOU K ELEKTRÁRNĚ
1. DEN – POZNÁVÁME OLOMOUC
Příjezd, ubytování (např. Velké Losiny). Odpoledne zamíříte do Kout nad Desnou, kde vás nová šestisedačková lanovka vyveze pod jeden z divů ČR, přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně. 2,5 km výšlap na horní nádrž (1350 m n. m) je zážitkem. Zpátky můžete využít pohodlí lanovky nebo sejít pěšky. Můžete také jet na kole, lanovka vám jej vyveze (www.kouty.cz, www.dlouhe-strane.cz). Večer si objednáte vířivou koupel nebo termální bazén.
Dopoledne vás čeká plavba na raftech v chráněné krajině Litovelského Pomoraví nebo můžete zvolit kratší „Plavby historickou Olomoucí“. Odpoledne se vydáte „Na kole s průvodcem po Olomouci“ a poznáte všechna zajímavá místa. Máte možnost výběru ze dvou tras. Delší trvá 4,5 hodiny a je dlouhá 18 km. Kratší projedete za dvě hodiny a je dlouhá 9 km. Obě služby nutno objednat předem a vybrat si některou z variant (www.perej.cz, www.olomoucbiketour.cz).
2. DEN – ZA POHODOU I ADRENALINEM
2. DEN – CYKLOSTEZKA BEČVA, HRAD HELFŠTÝN
Na Ramzovské sedlo. Cílem je vyhledávaná křižovatka cest, kde vede hlavní hřebenová trasa Jeseníků. Sedačková lanovka vás vyveze na Šerák (1351 m n. m.), do nejstarší přírodní rezervace na Moravě. Z vrcholů s nádhernými rozhledy, můžete sejít zpět na Ramzovou a využít pro zábavu horských minikár, letní lyžování nebo v Petříkově jízdu na bobové dráze (www.bonera.cz, www.haltmar.cz, www.kaste.cz, www.sunski.cz).
Cyklostezka Bečva je vyhledávaným turistickým cílem. Trasa Přerov – Teplice nad Bečvou a zpět je dlouhá 56 km, ale můžete ji podle potřeby krátit, měnit nástupní místa a v úseku Přerov – Lipník n. B. je vhodná i pro in-linisty. Výletním cílem je přírodní koupaliště Jadran v Oseku přímo na trase nebo hrad Helfštýn který se vypíná na kopci nedaleko Týna nad Bečvou (www.helfstyn).
Více na www.ok-tourism.cz
Osmého února kolem šesté ranní se postupně začínají závodníci shromažďovat kolem startovního transparentu v kempu v národním parku Torres del Paine. Za námi se tyčí monumentální skalní věže a scéna se zdá být připravena pro start. Jen ale zdánlivě, pořadatelé zatím stále nedovezli kola, a tak se start odkládá. Před desátou již mají všichni svá kola a závod může, s téměř tříhodinovým zpožděním, začít. 14 čtyřčlenných týmů vyráží na kolech na první etapu – 60 km parkem Torres del Paine. Do čela jdou ihned největší favorité, dvojnásobní vítězové a předloňští mistři světa adventure racingu, britský tým Adidas Terrex/Prunesco. Pohybujeme se někde uprostřed balíku, po pár kilometrech připínám Paulette na gumu a postupně se prokousáváme vpřed. Všude spousta kameramanů, fotografů… na korbách dodávek, na kolech, ve vrtulnících. Japonský televizní štáb, točící dokument s ohromným rozpočtem o týmu EastWind, má víc členů než všechny ostatní štáby dohromady. Postupně se dostáváme víceméně na čelo druhé skupiny, odhadem tak na páté místo. Přichází první pořádné kopce a silný protivítr. Park Torres del Paine je svou větrností známý. Tahle etapa nebude žádná sranda. Pokračujeme po prašné cestě
➨
SETKEJTE SE S LEGENDOU PILSNER URQUELL
PIVOVARSKÉ MUZEUM Chcete se dozvědět ještě více o historii piva? Potom nesmíte v Plzni minout Pivovarské muzeum. Původní právovárečný dům z 15. století,
Škola čepování v pivovaru Gambrinus
Foto: Pavel Minář
V rozestavěné tvrzi Skutina můžete navštívit objekt N-S 48 „U stodol“ Foto: Petr Hudousek
Prohlídky pivovarů Pilsner Urquell a Gambrinus a Pivovarského muzea v Plzni Otevřeno denně. Tel.: +420 377 062 888 Email:
[email protected] www.prazdrojvisit.cz
Hanička patří mezi nejznámější pevnostní muzea u nás. Leží 6 km od Rokytnice v samém srdci Orlických hor. Velkým pojmem mezi turisty byla především v 70. letech minulého století. Od r. 1975 však došlo k jejímu uzavření, aby zde byl realizován projekt tehdejšího Federálního ministerstva vnitra ČSSR pod názvem „Objekt Kahan“. Dle oficiálních informací se mělo jednat o válečné pracoviště tohoto resortu, později také archív. Znovu začala být Hanička turisticky využívána od r. 1995. Tvrz Hanička je v současné době zajímavou ukázkou moderního využití původní pevnosti. Novodobé technologie se zde kloubí s původními prvky tvrze včetně unikátně dochovaných pancéřových věží. Vstup do muzea je možný pouze s průvodcem. Vzhledem k omezené kapacitě počtu návštěvníků v jedné prohlídce (max. 50 osob) doporučujeme dopředu rezervovat prohlídku na elektronické adrese muzea. Délka prohlídky 80 minut. Teplota v podzemí je 6–8 stupňů. Nezapomeňte proto na odpovídající oblečení i obuv. Muzeum leží na červené Jiráskově horské stezce. Nejkratší přístup je pěšky z parkoviště na Panském Poli (po červené turistické značce – 25 minut). V areálu muzea je rychlé občerstvení. Cykloturisté vítáni! Návštěvní doba: květen–červen: sobota 9.30–15.00 hodin, neděle + svátky 9.30–14.00 hodin, červen: úterý–pátek vstupy do muzea v 10.00, 11.00, 13.00, 14.00 hodin, červenec–srpen: 9.30–17.00 hodin, září–říjen: sobota 9.30–15.00 hodin, neděle + svátky 9.30–14.00 hodin. Po předchozí dohodě možnost objednávek i mimo pravidelnou návštěvní dobu. Aktuální informace naleznete na: www.hanicka.cz Kontakt: tel. 491 616 998, 494 595 393, 736 752 218, e-mail:
[email protected] GPS souřadnice: 50°11'45.778" N 16°30'35.453" E
TVRZ SKUTINA Soukromé muzeum stavebně nedokončené tvrze se nachází 5 km od Olešnice v Orlických horách v blízkosti stejnojmenné kóty 738 m n. m. Z šesti plánovaných objektů byly do září 1938 dokončeny dva pěchotní sruby. Těžký objekt N-S 48 s krycím názvem „U stodol“ je zpřístupněný veřejnosti. Uvnitř objektu je nově instalována část původního vnitřního vybavení. Uvnitř je možné vidět část bednění schodišťové šachty a způsob ražby podzemních prostor. V okolí muzea je instalováno množství protitankových a protipěchotních překážek. K muzeu se nejlépe dostanete po silnici ze Sedloňova do Olešnice, kde jsou na křižovatkách směrovky. Muzeum je v blízkosti osady Polom. Parkování je upraveno 150 m nad muzeem u telekomunikační věže. Pozor, v letošním roce probíhá v úseku Sedloňov–Polom na silnici č. II/310 kompletní oprava asfaltového svršku. Termín dokončení je stanoven na 30. 6. 2011. Návštěvní doba: květen–říjen každý víkend od 10 do 16 hodin, pro větší výpravy po domluvě otevřeno i v pracovních dnech. Aktuální informace naleznete na: www.skutina.kachne.cz Kontakt: tel. 603 332 074, e-mail:
[email protected] GPS souřadnice : 50°21'17.96" N 16°17'45.86" E
Dobrodruh
ve kterém se muzeum nachází, dýchá atmosférou středověku a odhaluje tajemství výroby a způsobu podávání a pití piva od starověku do současnosti. I zde se starší 18 let mohou těšit na ochutnávku piva.
Ležácké sklepy v Plzeňském Prazdroji
Pevnostní objekt R-76 „Lom“ tvrze Hanička patří v rámci ČR mezi dochované unikáty
MUZEUM PEVNOST HANIČKA
UŽIJTE SI SVĚT PIVA GAMBRINUS Gambrinus, mladší z plzeňských pivovarů, od loňského podzimu odhaluje poprvé svá tajemství veřejnosti. Čeká tu na vás prohlídka nabitá akcí a zábavou. Poznáte su-
raťme se na chvíli o téměř 80 let zpět, kdy v roce 1933 v sousedním Německu nastoupil k moci Adolf Hitler a Evropou se začaly nebezpečně šířit jeho nacionálně socialistické ideály. Sousednímu demokratickému Československu bylo jasné, že myšlenka nacismu může velmi rychle ukončit jeho krátkou existenci. Tehdejší československá vláda proto musela začít urychleně řešit otázku jak zvýšit obranyschopnost mladé republiky, která svým podlouhlým tvarem mnoho šancí na úspěšnou obranu nenabízela. Jednou z reálných možností, vedle masivní modernizace armády, byla výstavba stálých železobetonových opevnění po vzoru francouzské Maginotovy linie. Již v r. 1935 bylo o výstavbě rozhodnuto a o Vánocích téhož roku již stál nedaleko Bohumína první vybetonovaný těžký objekt. Československá generalita velmi pečlivě zvažovala, které úseky je třeba co nejrychleji opevnit v návaznosti na předpokládané útoky ze strany sousedních nepřátelsky naladěných sousedů, především nacistického Německa. V první etapě bylo rozhodnuto opevnit především severní hranici státu, aby v případě útoku ze strany Německa nebylo možné v polovině přetnout republiku a odříznout ji tak od životně důležitých průmyslových a dopravních center. Orlické hory patřily mezi oblasti, kde bylo naplánováno vybudovat poměrně mohutný systém opevnění doplněný hned čtyřmi tvrzemi, které zesilovaly obranu těžkých objektů a patřily mezi nejmohutnější fortifikační prvky našeho předválečného opevnění. Patřily mezi ně tvrze Bouda, Adam, Hanička a Skutina. První tři byly do září roku 1938 stavebně dokončeny, Skutina zůstala rozestavěná. Dodnes dochované pevnostní stavby v Orlických horách jsou pro svoji mohutnost a technickou dokonalost přirozeným magnetem pro návštěvníky Orlických hor. A že rozhodně je se na co dívat. Armáda už pevnostní objekty až na výjimky nevyužívá a tak se nabízí jedinečná možnost tyto památníky odhodlání představit návštěvníkům Orlických hor. Tady jsou tipy na návštěvu dvou z nich.
Dobrodruh
Prohlídka plná zážitků vede autentickými místy, kde se pivo Pilsner Urquell od roku 1842 vyrábí. Navštívíte mimo jiné unikátní expozici surovin, historickou i současnou varnu Pilsner Urquell či moderní stáčírnu. Neodmyslitelným završením prohlídky je návštěva historických pivovarských sklepů a ochutnávka nefiltrovaného piva Pilsner Urquell, čepovaného přímo z dubových ležáckých sudů (pouze pro starší 18 let).
roviny, tradiční postupy a nejmodernější technologie, které stojí za nejrozšířenějším českým pivem. Neopakovatelný zážitek na vás čeká v unikátní interaktivní „Gambrinus Aréně“. Projedete se v čase na historickém náklaďáku, V penaltovém rozstřelu si vyzkoušíte, zda se dokážete zařadit mezi nejlepší střelce Gambrinus ligy nebo se v záři reflektorů stanete kytaristou rockové skupiny. Na závěr si pro vás pivovarští přichystali školu čepování a samozřejmě ochutnávku piva Gambrinus.
V
Dobrodruh
Nejen milovníkům pěnivého moku doporučujeme navštívit unikátní industriální památku pivovar Plzeňský Prazdroj, který ve svém areálu skrývá vlastně pivovary dva – v prvním se vaří pivo Pilsner Urquell a v druhém pivo Gambrinus.
Pevnostní turistika v Orlických horách
Dobrodruh
Na výlet do Plzně – hlavního města piva
a odkud nás odveze velký člun do Porto Natales. Cestou nabíráme na poloostrově naprosto vyhladovělý brazilský tým. Počasí se horší, přibývá větru i deště, a tak přichází nepříjemná, i když trochu očekávatelná zpráva – loď přijede až další den odpoledne. Nezbývá nám, než přežít další den v pustině. Ráno nás budí houkání lodi a po rychlém sbalení stanů se naloďujeme a po 6 hodinách vysedáme v Porto Natales, kde všechno začíná znovu. Média, rozhovory, fotografie. Vůbec se nám nechce mluvit, zklamání je veliké a nikdo nechápe, proč jsme nedostali šanci bojovat dál. Mezitím už první týmy mají za sebou druhou kajakovou etapu (60 km) ve Fiordo de las Montanas a vyrazily na brutální 191 km dlouhý trek patagonskou divočinou. Patagonie vycení zuby a přichází prudké deště. CP 9 a 10 jsou od sebe vzdáleny 73 km, a tak o týmech nemáme chvíli žádné zprávy. Podmáčené bažiny jsou tak ještě více nasáklé vodou a nikdo na sobě nemá ani kousek suchého. Po 49 hodinách se objevuje vedoucí Adidas Terrex na CP 10 a horko těžko pokračuje na 10 km vzdálenou CP 11. Tam už ženská část jejich týmu není prakticky schopna jít dál. V závodě pokračuje už jen sedm týmů, ale žádný z nich nestíhá limity původně stanovené pořadatelem. Po čtyřech hodinách dochází na CP 11 tým GearJunkie.com a také už toho mají dost. Ostatní týmy už ztrácely hodně, díky prudkým dešťům se jedna z řek výrazně rozvodnila a už ji tak nejsou schopny překonat. Nakonec jsou přepraveni přes řeku helikoptérou, chvíli po tom dochází na CP
Dobrodruh
lezecké schopnosti (dva z týmu mají slezený The Nose na El Capitanovi). Na CP 8 se dozvídáme to, co stavitel avizoval na kontrole č. 5 (rozuměj o den dříve), a to, že jsme nestihli limit a neumožní nám tak pokračovat dál. Naše tempo jako takové nebylo pomalé, bohužel jsme si ale neodpustili každou noc pár hodin spánku a strávili příliš dlouho diskusemi o lepším postupu, když trať žádný lepší postup nenabízela. Pořadatel nám za žádných okolností nedovolí pokračovat v kajakové disciplíně a jsme tak vyřazeni ze závodu. Tím ale naše dobrodružství nekončí. Jsme uprostřed pustiny, kde nikdo nežije, mobilní telefony nefungují, systém SPOT ani satelitní telefony Iridium nefungují, fungují jen satelitní telefony Imarsat, a to pouze na některých místech. A dostat se z ní do civilizace nebude lehké. Loď pro nás přijede nejdříve pozítří, nejspíš však až za tři dny. Nebo se můžeme vrátit zpátky na kontrolu č. 6, odtamtud pojede rybářský člun zítra. Nechceme čekat tři dny, a tak se rozhodujeme vrátit na kontrolu č. 6. Tedy dalších 8 h přes hory a pak 16 h rubání džunglí v noci po hraně fjordu. Stejně jako další týmy, začínáme být hladoví. Dle délky treku (73 km) a taky na základě pořadatelem předpokládaných dob mezi kontrolami jsme se domnívali, že trek zvládneme za 35 hodin a už jsme na něm skoro 4 dny. Na kontrole č. 6 nocujeme v závodním stanu, ráno nás nabírá rybářská bárka a veze nás zpět na kontrolu č. 7, kde již čekají další vyřazené týmy
10, a tam dostávají jasné instrukce: sejít ke fjordu, kde je nabere člun. Závod byl přerušen na kontrole CP 11 a zkrácen, zbytek treku se neuskuteční. Týmy budou přepraveny lodí na CP 13, kde bude závod restartován a čeká je už jen 188 km na kole. Mezitím poslední pokračující tým v závodě, dánský tým RoadRunners končí na CP 10. Členka jejich týmu trpí hypotermií a je přepravena helikoptérou přímo do nemocnice. Na závěrečném kole už se pořadí nezmění, této etapy se účastní i náš tým společně s kapitánem brazilského týmu Xingu. Díky silnému větru v zádech je to asi nejjednodušších 188 km v životě. Prakticky bez námahy jedeme v klidu přes 35 km/h. Krajina se změnila k nepoznání. Jsme vůbec ve stejné zemi? Nikde ani stopy po bažině a buši. Všude kolem se nachází placatá step, kolem pobíhají guanacos, lišky, v jezírkách stojí plameňáci. Posledních pár km vjíždíme do sopečného parku Pali Aike, cíl je přímo v kráteru. Všichni jsme už ztratili pojem o čase, nakonec musíme hodně počítat, kolik dní to vlastně bylo. Po 8 dnech jsme všichni rádi, že už to máme za sebou, i když stejně už každý začínal pomalu spřádat plány na příště. Patagonie vás pohltí, je to v principu brutální a nespoutaná krajina, kde nikdo nežije. Alespoň to území, kde se odehrával tento ročník. Na území velikosti Moravy byste normálně nenašli člověka, jen ledovce, buš, bažinu a fjordy. Když místní počasí ukáže, jak dokáže být nehostinné, máte co dělat, abyste se vrátili ve zdraví. Přesto se tam jednou za rok vypraví 60 šílenců, kteří se vydávají na místa, kam by normální smrtelníky vůbec nenapadlo jít a taky tam nechodí. Stavitel závodu je prostě šílenec, staví trať v takové nehostinné krajině, kde je krajně obtížné závod nejen uspořádat, ale vůbec se tam dostat. V Evropě by se takový závod vůbec nemohl konat. Jednak na to nemáme takovou pustinu a také by spousta věcí neprošla kvůli nejrůznějším bezpečnostním standardům a nařízením. Letos to s obtížností tratě stavitel trochu přehnal, nebylo v silách žádného týmu ani za dobrých podmínek ji překonat. Někteří by mohli říct, že jsme šílení. Nikdy jsme se neviděli na živo a přijeli závodit na takový závod. Celý tento závod je šílený, našli by se i tací, kteří by mohli tvrdit, že celý adventure racing je šílený. Stavitel rozhodně šílený je, ale bez šílených lidí by některé věci prostě neexistovaly. PAVEL PALONCÝ
Dobrodruh
Najednou se proti mně řítí šedá hradba. Během pár vteřin vítr nabral na síle, bombarduje mě spoustou prachu a kamení, která se mi vrývá do kůže. Nejsem schopen se udržet na kole, vítr mě sráží z kola, vleče mě tři metry po zemi a moje kolo se vzneslo. Stačím jenom zavřít oči a chránit si obličej. Po chvíli se ohlížím a za sebou vidím jen spoušť – kolo se válí deset metrů opodál a za ním v prachu další tři týmy. Sčítáme zranění, všude spousta krve, ale nic vážného. Koupilo to moje zápěstí a holeň, nejhůř je na tom asi Paulette se sedřenou kyčlí. Největší problém má ale kolo Paulette, protože má takovou osmu na zadním kole, že se nevejde do rámu. Hledáme závětří a provizorně spravujeme kolo, aby se na něm dalo alespoň dojet. Mezitím nás předjíždí většina týmů, cestou nás chytá ještě pár takových poryvů, žádný buď není tak silný, nebo si stihneme zavčas instinktivně lehnout na zem. Táhnu Paulette prakticky celých šedesát kilometrů první etapy, občas Andre jede vepředu a rozráží vítr. Po necelých šesti hodinách jízdy máme kolo za sebou a čeká nás 48 kilometrů na kajaku. Při příjezdu do depa je všechno jinak, kvůli silným větrům nám námořnictvo nepovoluje vyjet na moře, a tak je závod na chvíli přerušen. Asi po hodině je jasno – kajaková etapa začne o pár kilometrů níž, tj. nepojede se ta část na jezeře mezi krami. Na kajak vyrazíme jako jedni z posledních, ale zaznamenáváme na něm jeden z nejrychlejších časů a posouváme se výrazně dopředu. Po 4 hodinách vysedáme z kajaku a čeká nás další obávaná etapa – prvních 73 km treku patagonskou divočinou. Je deset večer, setmělo se a vyrážíme vstříc treku. Dle mapy nás čeká 16 km širokým údolím, víceméně podél řeky, navigace poměrně jasná. Hned po několika stech metrech ale všechny předpoklady vezmou za své. Čeká nás mokrá neprostupná džungle, kde se boříme místy až po pás v močálu, a prodíráme se džunglí. Po chvíli potkáváme několik bezradných týmů, které na trek vyrazily hodinu před námi. Podél řeky se dlouhodobě jít nedá, každou chvíli se řeka zařezává do kaňonu, nebo se na jejím okraji objeví útes. Mapa je jak omalovánka, zpracovaná na základě družicových snímků. Má sice vrstevnice po 20 metrech, ale úroveň detailů odpovídá spíš 100m intervalům. Řeky, jezera, hřbety, údolí, to vše v mapě chybí. Na to si velmi rychle zvykáme a moc
na mapu nespoléháme. V podstatě jediné, co se dá dělat, je jít ve svahu nad řekou a rubat to zhruba ve směru postupu. Dá se jít směrem podél řeky, sejít až k ní a jít do té doby, než se objeví útes, pak se opět vyškrábat svahem výš a výš. Kolem řeky pak dojdeme ke krami naplněnému jezeru, do něhož teče ledovec Balmaceda. Tohleto se dá zažít jen v Patagonii. Jsme prakticky na úrovni hladiny moře, prodíráme se džunglí, všude spousta vegetace a vedle toho ledovec. Úvodních 16 km trvá vedoucímu týmu celých 12 hodin a je jasné, která disciplína v tomto závodu rozhoduje. Postupy na další kontroly nejsou o nic jednodušší. Postup po pláži se díky přílivu ve Fiordo Ultima Esperanza (Fjord poslední naděje) mění v brodění po pás ve vodě (a pořád je to rychlejší než se prodírat bažinou na břehu). Přichází další noc a s ní několik poměrně silných řek, které překonáváme někdy za pomoci lana, někdy bez něj. Dalšího rána nás čeká kontrola v sedle, kde je třeba nejprve vylézt skoro do 1000 m n. m. a po hřebeni najít rokli v sedle. První dva dny na nás bylo počasí milostivé, ale teď se velice rychle zkazilo. Padla mlha, viditelnost minimální, přichází silný vítr a s ním i kroupy. Na kontrole nás stavitel informuje, že jdeme pomalu a že budeme, stejně jako další týmy, mít nejspíš problém stihnout limit na konci treku (kontrola 8). Pomalu jdeme, máme taky před sebou ještě 7 dní, rozhodně ale chceme jít dal. Limity nastavil stavitel naprosto nesmyslně. Trať, kterou dle jeho předpokladu měl nejrychlejší tým urazit za 24 hodin, urazil za 49 hodin. S ohledem na posunutí startu o tři hodiny a přerušení závodu po první etapě skoro na dvě hodiny není divu, že s limity budou mít problém všechny týmy. Pokračujeme dál, postup na kontrolu č. 7 je skutečné peklo. 16 km po břehu fjordu, kde vlastně žádný břeh není. Po většinu času je tam jen útes, který můžete buď obeplavat, ale do dvanáctistupňové vody se nikomu nechce, anebo se prodírat džunglí svahem nahoru. Sečteno podtrženo, nejrychlejší tým tuto vzdálenost urazil za 16 hodin. Přichází čtvrtá noc a s ní poslední kontrola treku a začátek kajakové etapy přes fjord. Doporučený postup vede okolo a rozhodčí na kontrole nám důrazně doporučuje, ať se tohoto postupu držíme a nesnažíme se jít přímo. Jsou tam kolmé stěny nahoru i dolů. Vedoucí tým Adidas Terrex to zkusil vzít tamtudy a vrátil se a ztratil tak několik hodin. Jediný tým, který dokázal jít přímo, byl team GearJunkie.com, který zúročil své
Dobrodruh 7
do sedla, odpojuji Paulette a sahám ➨ do kapsičky pro něco na jídlo.
Dobrodruh 8
www.kudyznudy.cz
Gustav Mahler, Antonín Dvořák a hudba, která učarovala světu V roce 2011 si připomínáme výročí narození a úmrtí dvou věhlasných skladatelů. V květnu uplyne sto let od smrti Gustava Mahlera, v září 170 let od narození Antonína Dvořáka. Co mají společného? Dvořákovy i Mahlerovy skladby se neproslavily jen v jejich vlasti, ale po celém světě, a zájem o jejich hudbu trvá více než sto let. Gustav Mahler
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
Dobrodruh
GUSTAV MAHLER Gustav Mahler se narodil 7. července 1860 v židovské, německy hovořící rodině v obci Kaliště na Vysočině, na česko-moravském pomezí. Strávil tu však jen první tři a půl měsíce života, potom se rodina přestěhovala do Jihlavy. Už od dětství Mahler projevoval výjimečný hudební talent, který rozvíjeli různí jihlavští hudebníci. V roce 1875 odešel na konzervatoř do Vídně a ve dvaceti letech nastoupil dirigentskou dráhu, která ho zavedla mimo jiné do Lublaně, Olomouce, Prahy, Budapešti, Hamburku a posléze zpět do Vídně.
Tam se stal ředitelem Státní opery, která pod jeho vedením prožívala v letech 1898–1907 dobu největšího rozkvětu. Od roku 1908 byl Mahler kapelníkem Metropolitní opery v New Yorku, v roce 1909 se rovněž stal hudebním vedoucím newyorské Philharmonic Society. Poslední koncert dirigoval v New Yorku 21. února 1911 již nevyléčitelně nemocný; šlo zřejmě o bakteriální onemocnění srdce. 18. května téhož roku zemřel ve Vídni v pouhých 51 letech. Je pochován na hřbitově ve vídeňské čtvrti Grinzing ve Vídni. Mahlerovy symfonie a cykly písní vy-
Slavný létající stroj a další technické zajímavosti roku 2011
Antonín Dvořák
tvořily hudební most z 19. do 20. století; představují vrchol vývoje romantické symfonie a zároveň nástup hudební moderny. O jejich světovou proslulost se velkou měrou zasloužili Leonard Bernstein a čeští dirigenti Rafael Kubelík a Václav Neumann.
PO STOPÁCH GUSTAVA MAHLERA Původně zájezdní hostinec v Kališti, v němž se Gustav Mahler roku 1860 narodil, slouží jako penzion. Konají se tu setkání příznivců Mahlerova díla, koncerty a mezinárodní kurzy zpěvu, klavíru a interpretace soudobé hudby. Hlavní průčelí domu zdobí pamětní deska s podobiznou slavného skladatele, u bočního vjezdu postupně vzniká Rosarium Gustava Mahlera. Expozice v jihlavském domě, kam se Mahlerovi přestěhovali z Kaliště, představuje rodinu, dětství i dospívání
Jan Kašpar (1883–1927) byl český inženýr, průkopník české aviatiky, nejznámější z prvních českých leteckých konstruktérů a pilotů. Proslavil se zejména průkopnickými dálkovými lety. Nejslavnější z nich, při němž Kašpar přeletěl z Pardubic do Velké Chuchle, se odehrál před sto lety, 13. května 1911. Letoun odvážného aviatika si dnes můžete prohlédnout v Národním technickém muzeu. K pozvánce do nově otevřeného muzea přidáváme další tipy na exkurze do světa technických vynálezů a památek.
železniční muzeum v bývalém lokomotivním depu na Masarykově nádraží v Praze.
Na Ostravsku je spousta věcí k vidění, jde jen o to překonat předsudky a vyrazit sem. Pochopitelně, většina populace má Ostravsko spojené s dobýváním fosilních paliv, a tak není na škodu připravit první výlet do tohoto rázovitého města v očekávaném duchu.
SLAVNÉ LETADLO Z NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA
STOLETÁ CESTA DO SVĚTA ZRCADEL
OSTRAVA MÁ SVOJE OSOBITÉ KOUZLO
Květnovému letu předcházela řada Kašparových pokusů. Vlastnoručně sestavil několik letadel, kupoval již osvědčené stroje a ty různě vylepšoval. Po prvním úspěšném letu, při němž v roce 1910 proletěl 2 km dlouhou dráhu ve výši 20–25 metrů, si v dubnu 1911 vyzkoušel orientaci na trati z Pardubic do Chrudimi; let ve výšce 400 m trval 24 minut a 23 vteřin. Slavný let z Pardubic do Chuchle v květnu 1911 měřil 121 km a Kašpar jej překonal za 92 minut. Letoun typu JK Blériot, s nímž podnikal své pokusy, daroval Kašpar v roce 1913 tehdejšímu Technickému muzeu Království českého. Dnes je jedním z nejcennějších exponátů, který je vystaven v obnovené dopravní expozici Národního technického muzea v Praze.
Letecké pokusy Jana Kašpara nebyly tím jediným, co v roce 1911 oslnilo českou společnost. V témže roce prošli první návštěvníci bránou zrcadlového bludiště na Petříně. Nevelká budova má podobu gotické vyšehradské brány Špička, ve skutečnosti se však jedná o někdejší pavilon Klubu českých turistů, který při Všeobecné zemské jubilejní výstavě roku 1891 stál na pražském Výstavišti a o rok později byl přemístěn k tehdy nově postavené rozhledně na Petříně. Bludiště bylo inspirováno podobnou atrakcí ve vídeňském Prátru. Kromě klasického zrcadlového labyrintu si zde můžete prohlédnout také panoramatický obraz, který zobrazuje boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648, a žertovný sál křivých zrcadel.
Hornické muzeum je totiž zcela jistě unikátní a nikde jinde u nás podobně propracovanou expozici nenajdete. V historické hornické kleci sfáráte do šachty dolu Anselm (sice jen pár metrů, ale na ukázku to stačí), kde si prohlédnete těžkou důlní techniku. To ale není všechno, na povrchu jsou pro vás připraveny nejrůznější sportovní aktivity, takže nudit se určitě nebudete. Navíc zde mají i důkaz, že už lovci mamutů topili černým uhlím! Když už jsme tedy na Ostravsku a putujeme do hlubin země i času, nezbude než se vypravit za dinosaury, kteří jsou na časové ose někde mezi uhlím a lovci mamutů. Zdejší DinoPark Ostra-
NOVINKY V NÁRODNÍM TECHNICKÉM MUZEU Kvůli náročné technické rekonstrukci bylo Národní technické muzeum zavřeno přesně 1 621 dnů; od poloviny února ovšem znovu můžete vidět v plném lesku pět stálých expozic – Doprava, Architektura, stavitelství a design, Astronomie, Tiskařství a Fotografický ateliér. V nově otevřeném muzeu představí své sbírky i brněnské Technické muzeum a pražský Vojenský historický ústav. K vidění tak budou například čtyři desítky zbraní a dopravních prostředků, které čeští vojáci používali během posledních 110 let. Rekonstrukce dalších částí hlavní budovy muzea bude pokračovat v příštím roce; můžete se například těšit na opětovné otevření rudného a kamenouhelného dolu v podzemí muzea, nebo na zajímavou přehlídku techniky v českých domácnostech. Míst, kde je možné obdivovat v Praze výtvory techniky, ještě přibude. Do pěti let by prý mělo být otevřeno zbrusu nové
Gustava Mahlera a dokumentuje vliv prostředí na umělcovo hudební zrání na pozadí historického obrazu tehdejší Jihlavy, nechybí ani část věnovaná Mahlerově ženě Almě. Při procházce městem můžete navštívit další místa, spojená s Mahlerovými osudy – například údolí říčky Jihlávky, oblíbené místo Mahlerových vycházek, kde se dnes nachází zoologická zahrada. Divadlo, kde se 12. října 1870 konalo první veřejné vystoupení Gustava Mahlera, Park Gustava Mahlera se sochou slavného dirigenta na místě židovské synagogy, vypálené roku 1939, či židovský hřbitov, kde jsou pochováni Mahlerovi rodiče a sourozenci. Mahlerovo dílo každoročně v květnu a červnu připomíná hudební festival Hudba tisíců – Mahler – Jihlava. Slavnostní galakoncert s provedením monumentální Mahlerovy Osmé symfonie, která už při své premiéře roku 1910 způsobila uměleckou senzaci, zazní i při hudebním festivalu Pražské jaro.
ANTONÍN DVOŘÁK Padesát orchestrálních skladeb, jedenáct oper, přes čtyřicet komorních děl a desítky klavírních, vokálních a dalších skladeb – to je souhrn díla hudebního skladatele Antonína Dvořáka (1841–1904), který, podobně jako Gustav Mahler, patří k základním pilířům evropského kulturního dědictví.
!
Chcete-li pátrat po jeho osudech, vydejte se do Nelahozevsi, vesnice na březích Vltavy severně od Prahy. V Památníku Antonína Dvořáka si prohlédnete expozici, zaměřenou na skladatelovo dětství, na renesančním nelahozevském zámku se každoročně koná cyklus koncertů zvaný Dvořákova hudební Nelahozeves. Vaše další cesta by měla vést do Prahy na Nové Město, kde v půvabném barokním Michnově letohrádku sídlí Muzeum Antonína Dvořáka, anebo do Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami. Sem Antonín Dvořák zprvu jezdil na panství svého švagra hraběte Václava Kounice a nakonec tu koupil pozemek se starým špýcharem, který přeměnil v příjemný venkovský dům, zvaný vila Rusalka. Od roku 1884 se tu s nadšením léto co léto věnoval svým zálibám – sadaření, chovu holubů a samozřejmě komponování. Expozice v novorenesančním zámečku vás seznámí nejenom s životem a dílem Antonína Dvořáka, ale i s manžely Kounicovými a jejich hosty, kteří na Vysokou jezdívali. A samozřejmě nesmíte zapomenout na procházku k jezírku v půvabné lesnaté krajině v okolí Vysoké, které se stalo inspirací pro Dvořákovu slavnou operu Rusalka. Od zámečku vás k němu dovede značená trasa. Posledním místem odpočinku Antonína Dvořáka se stal Vyšehradský hřbitov v Praze.
Více tipů na výlety a dovolenou v Česku najdete na www.kudyznudy.cz
Ostravská cesta do pravěku a zase zpátky
TECHNIKA STARÁ, NOVÁ, CIVILNÍ I VOJENSKÁ V dubnu zahájila letošní návštěvní sezonu řada dalších technických památek. Můžete se vypravit například do Staré huti u Adamova, kde objevíte pozůstatky nejstarší dochované hutě ve střední Evropě, na prohlídku větrného mlýna a expozice mlynářství v Kuželově nebo do Muzea městské hromadné dopravy v tramvajové vozovně v PrazeStřešovicích. Pokud patříte k příznivcům letecké techniky, od začátku dubna jste zváni do Leteckého muzea v Kunovicích a od 30. dubna se můžete vypravit na první prohlídku Leteckého muzea v PrazeKbelích. O necelý měsíc později, 21. května, přivítá první návštěvníky Vojenské technické muzeum v Lešanech. Na jaře se také vyplatí exkurze do Vodní přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně v Koutech nad Desnou, protože v zimních měsících se kvůli sněhové pokrývce nedá vyjet k horní přečerpávací nádrži v nadmořské výšce 1 350 m na hoře Mravenečník.
va (pozor, najdete jej v Doubravě, což je kus za Ostravou) předvádí na ploše 20 hektarů modely dinosaurů v životní velikosti. Právě zde můžete vyzkoušet, jak byste si připadali tváří v tvář těmto prehistorickým velikánům.
OD DINOSAURŮ K PTÁKŮM Víte, který živočišný druh se z dinosaurů vyvinul? Byli to ptáci. Navíc na sváteční stůl horníků bezpochyby patřila posvícenská husa nebo kachna. A protože jsme v Ostravě, pozveme vás do zdejšího rázovitého podniku Husacina u Galika, který naleznete v městské části Mariánské Hory. Husacina
mohlo trochu vysušenému kachnímu stehnu. Ovšem je pravda, že jsme si měli dát celou husu, kterou zde inzerují jako specialitu podniku. Jen nás na ni bylo trochu málo. Lokše byly výborné jak jako příloha, tak jako „zákusek“ plněný již avizovanými játry. Byly to právě lokše, které se do paměti vryjí nejvíce, protože jinde je tak často nezahlédnete. Ovšem nesmíme zapomeu Galika je vyhlášená široko daleko, na víkendové obědy jsou zde dokonce doporučeny rezervace, abyste měli jistotu, že si sednete. Co se týče interiéru restaurace, lze jej označit za svérázný. Na stěnách visí slovenské kroje a všude jsou husy (jedna vycpaná dokonce hned na baru). Židle tu ale mají pohodlné, což oceníte zejména až budete přejedeni odfukovat nad obranými kostmi. Chodí se sem, jak jste správně vyrozuměli, zejména na drůbež, konkrétně na kachny a husy. Další specialitou jsou bramborové lokše (bramborové placky), které tu dávají nejen jako přílohu, ale navíc je plní husími jatýrky, z čehož vzniká opravdová pochoutka. Pravou specialitou podniku jsou ale husí játra s jablky, na které se sem lidé sjíždějí ze široka daleka. My jsme si dali nejprve husí vývar (s opravdovými kousky husy), který nám přinesla milá, leč v nedělním poledním provozu příliš osamělá servírka. Vývar byl vydatný a skvěle zahnal prvotní hlad. Bylo to zapotřebí, na další jídlo jsme si museli trochu počkat – nával v Husacině u Galika právě kulminoval.
KACHNA A LOKŠE, TO ZNÍ FAKT DOBŘE Přinesené kachní stehno nebylo špatné, ale podoba oblohy byla tak jaksi ostravská. Nakládané zelí s feferonkou by se snad ani jinam nehodilo. Odmyslíme-li si kulatý feferon, nelze zelí upřít výraznou a osvěžující chuť, což dost po-
nout ještě na jednu specialitu podniku, kterou trumfne máloco. Hned při příchodu jsme si všimli možnosti koupit si zavařovací lahev (0,7 l) husího sádla, kterého zde z pochopitelných důvodů mají nadbytek. Za 50 Kč se jedná o výhodný obchod, který vám bude připomínat Husacinu u Galika ještě hezkých pár týdnů, až si budete dělat doma topinky. Kvalita sádla je dobrá, ocení jej zejména ti, kteří mají rádi chuť pečeně. Příště můžete vyzkoušet třeba králíka po polsku.
JEŠTĚ TROCHU ZKAMENĚLIN? A pak již vzhůru za dalšími zážitky (stojíte-li ještě na nohou). Pokud už máte dost zkamenělin, nabídneme vám něco jiného. Málokdo třeba ví, že v Ostravě mají jednu z nejzajímavějších galerií v Česku. Sbírka zdejšího Domu umění je impozantní a naleznete v ní díla nejednoho světově proslulého malíře. Může se ale stát, že jste do zkamenělin a všeho, co se prehistorie týče, opravdoví blázni a námi nabízené umění pro vás není dostatečně staré. Ani v takovém případě nás nenachytáte na švestkách. Máme tu ještě jeden tip. Svou cestu do pravěku můžete zakončit v Geologickém pavilonu v Ostravě, kde naleznete zkameněliny ze všech koutů světa!