Pátek, den nultý Zázračné vzkříšení Lazara. Jak se pouť 2011 liší od pouti 1995. Zopakovat cestu po Izraeli se nám – zdá se – podaří až po dlouhých 16 letech. S řadou rozdílů. Rodinu Markovu jsme vyměnili. Tato cestující rodinka v mezidobí obrazila celý svět mimo obou pólů, a to doslova. A letos dala přednost před svišti, kamzíky a leopardy z Negevu rozmanitosti zvěře v centrální Africe. Přejeme jim přežití, osob-
Jindřich, který se v Izraeli zázračně uzdravil.
ně ovšem pochybuji, že afričtí lvi jsou tak jako izraelští leopardi všichni povinně očkováni proti vzteklině, očipováni a sledováni satelitem. Budou mít dobrodružství, po kterém na stará kolena evidentně prahnou. Vyměnili jsme je za rodinu Duškovu. Což platilo do včera. Jindřich, nejslabší člen výpravy, údajně nosil celý den knihy. Kam a proč, nevysvětlil. Nicméně pak se věnoval zábavě hodné pouze horních desetitisíc, a protože mezi ně nepatří, u třetí jamky ho zradila bedra, která si nepřepásal. Nyní pouze polosedí, hlasitě sténá a slibuje, že za námi přiletí za tři čtyři dny, až bude schopen povstat z lože. Jeho věrná ženuša Šárka ho nelituje, naopak otevřeně zuří, což při její jinak holubičí povaze působí nezvykle. Takže dnes o půlnoci vyrážíme ve třech. Druhou změnou je úplné vytěsnění zprostředkovatelského řetězce z naší cesty. Vozidlo i ubytování jsem rezervoval sám bez velkých konzultací se spolucestujícími, takže se mohu těšit na kamenování, až uvidí, kde složíme hlavu za nejnižší dostupný peníz a akční slevy, navíc těsně před Velikonocemi. Třetí změnou je absence zásob od firmy Maršík, Náchod, spřízněné výhradně s rodem Marků a tudíž letos sponzorující pouze hladové hrochy. Mrzí nás pouze mentolky, které dokázaly pohnout i zatvrzelým arabským oslem. Jedeme bez jakýchkoliv 3
zásob, neboť jsme za ta léta nejen zmlsněli a zpohodlněli, ale i zchátrali, takže jakoukoliv zátěž navíc jsme vyloučili. Mimo nezbytných léků, jejichž množství odhaduji na trojnásobek proviantu od Maršíků. Helenka si dokonce odmítla zabalit alespoň jeden ze svých šestnácti slunečních kloboučků pocházejících z různých lokalit Středomoří, takže nás čeká i oblíbené nakupování klobouku. Poslední změnou je úplná absence plánování. Pojedeme tam, kam nás oči nebo předchozí zkušenosti zavedou a bezpečně pak dorazíme do míst, kde máme rezervaci ubytování. V sobotu po příletu nad ránem máme skoro 18 hodin na to, abychom ujeli 30 km a našli ten nejskvělejší hotýlek v Jeruzalémě. Pak se vydáme na pět dnů do Galileje, následně šupem přes celý Izrael na čtyři dny do Eilatu a vrcholem bude opět Jeruzalém, kde zůstaneme až do soboty před Květnou nedělí. Tolik teorie, praxe cestování s Helenkou mi napovídá, že i v tak malém státečku, jako je Izrael, lze během 15 dnů najezdit víc, než kolik najezdí průměrný český řidič za rok. Zvlášť když budu muset aspoň pětkrát na Ben Gurionovo letiště jezdit vyzvedávat Jindřicha, který znovu těsně před odletem zkolabuje a nakonec vůbec nepřiletí. Což je lepší varianta, než aby přiletěl a pak trvale na necestách, kterými obvykle jezdíme, zoufale skučel a na posvátná místa jsme ho museli nosit. Jak jsem se do Svaté země těšil, už mě to přešlo. Ostatně dříve pouť
do
Jeruzaléma
byla ukládána za pokání jen těm největším hříšníkům, takže aspoň vím, co jsem.
Šárka s Helenkou, výjimečně bez fotoaparátů.
4
Sobota, den první Známí jsou všude. Není auto jako auto. Cesarea. Ţidovská čtvrť v Jeruzalémě o šabatu. Ask tomorrow. Arabský Jeruzalém. Olivová hora. Křesťanská čtvrť a její pohostinnost. Tři hodiny před odletem se Jindřich vzchopil a rozhodl se dobrovolně raději pro mučednictví ve Svaté zemi než pro mučednictví po zbývající léta po Šárčině boku. Zabalil a jede s námi. Odbavení probíhá neuvěřitelně hladce. Žádný půlhodinový výslech, jediná otázka (kdo balil zavazadla). Mezi individui chystajícími se na odlet do Tel Avivu se nám jeví někdo povědomě. Libuška (zvaná Kralupská). Hlasitě se vítáme. Libuška se svou starší sestrou zvolili pro cestu do Izraele cestovní kancelář. Těšíme se, jak se budeme na posvátných místech potkávat. ČSA servíruje první kuře. Odbavení i po příletu je hladké během několika minut. Proč? Šárka přišla s vysvětlením. Je přece šabat. Není možné ujít více než 300 kroků ani položit gójovi více než jednu otázku. Krok 1. Podle instrukcí z rezervace jdeme vyhledat půjčovnu našeho oře. Pobočku Eurocar zde nenacházíme. Odchytávají nás však dva veselí mladíci, kteří jsou od této společnosti. Je nutné s nimi jet do sídla firmy a tam uzavřít smlouvu a vyzvednout vůz. Prý je to kousek. Obětuji se. Zbytek výpravy odchází čekat u kávy v letištní hale, až se vrátím s autem. S hochy prolétáme pusté dálnice a míříme kamsi do neuvěřitelně složitých průmyslových čtvrtí. Po 30 km se zastavujeme před půjčovnou vozů a jdu podepisovat smlouvu. Nastává zádrhel. Rezervované vozidlo Mazda 6 není k dispozici. Za Těžce vyzískané autíčko věrně sloužilo 3 tisíce kilometrů.
5
stejnou cenu mi kluci nutí miniautíčko Mazda 3. Jsou 4 ráno, místo pusté, k rodině to mám tak 6 hodin pěšky. Předkládané ultimátum se zdá nezvratné. Je mi tak těsno, až začínám být zbožný. Ejhle – okolo jede osvětlený taxík. Neváhám, vybíhám z kanceláře a zastavuji ho. Tvrdým hochům z půjčovny Eurocar sděluji, že buď slíbené auto za slíbenou cenu, nebo se vracím na letiště a tam si seženu vozidlo jiné. Najednou to jde. Dostávám půjčenou dokonce sedmimístnou Toyota Versa, zcela novou, má najeto 24 km. Vše vyřízeno během 5 minut. S omluvou propouštím taxík a sedám do vozu. Cesta zpátky není jednoduchá a trvá mi skoro půl hodiny. Vyzvedávám zbytek výpravy a po pár minutách hledání nacházíme opět i zapůjčeného verzíka. Místa je v něm habaděj i pro nohy našeho mrzáčka a já jsem spokojený s automatem, protože už pár let neumím ručně řadit. Všichni jsou lehce přešlí po noci v letadle. Rozhodujeme se, že před návštěvou Jeruzaléma ještě pojedeme vyhřát své staré kosti na písečné pláže u Cesareje. Obloha je hluboce zatažena, teplota pouhých 18 stupňů. Helenka mě ze zadního sedadla (přední zabral nemocný Jindřich) naviguje k cíli přes Petah Tikvu, abychom se vyhnuli Tel Avivu. Od naší poslední návštěvy v Izraeli přibylo velmi mnoho dálnic, které se různě kříží a proplétají. My také. Většina výpravy naštěstí upadá do spánku a tak ani nezaregistruje, že 60 km se protáhlo na dvojnásobek. V osm ráno zastavujeme před téměř opuštěným římským akvaduktem. Moře připomíná spíše Atlantik, balíme se do všeho, co máme sebou. Na pláži nacházíme
Římský akvadukt v Cesareji. Pláž pustá, až na obří medůzy.
odpadky a medůzy obřích rozměrů. Vypadají hrůzostrašně. Kolem nás profrčí vozík s arabskými mládenci a sudy s vínem. Kolem táhnoucího koníka (konice?) poskakuje vesele hříbě. Arabové hulákají a pláž je najednou hned veselejší. 6
Jedeme se kochat vykopávkami o pár kilometrů dál. Obrovský areál zahrnuje bývalý křižácký přístav i spoustu římských vykopávek včetně velmi zachovalého amfiteátru. Místo pobíhání od jónského sloupu k dorské díře dáváme přednost velmi vydatné snídani. Dostihuje nás výprava s Libuškou, hlasitě se s nimi zdravíme. Když se po hodině multimediálního nářezu a mnoha poučných výkladech výprava Libušky přesouvá k dalším pamětihodnostem, stále ještě snídáme. Jindřich dojídá všechny mističky s lososy, tučňáZa pár let bude celý areál jako nový.
ky a jikrami. Zapíjí to grepovým džusem. Zdá se, že jeho páteř potřebovala jediné – pořádně se
najíst. Za tu chvíli se značně oteplilo. Postupně se odhalujeme a vedrem zmožená slabší část odmítá pochodovat sotva kilometr k pěkně dostavěnému amfiteátru (viz předchozí putování). Pro odolnější poutníky Helenka doplňuje, že k amfiteátru se trefí snadno – na obzoru za ním se rýsují tři obří komíny elektrárny Tušimice. Vracíme se do chladivého verzíka a míříme do Jeruzaléma. Nespěcháme. Stokilometrová cesta probíhá v pohodě, jen provoz se postupně stále zrychluje. Na hranicích Jeruzaléma se ozývá první troubení. Mám trasu nastudovanou a pyšně předvádím, jak se trefím na první pokus do našeho hotelu. Jindřich už by byl velmi rád ubytován, rybí snídaně ho nějak svírá.
O šabatu se ortodoxních na nic neptejte, stejně vám neodpoví.
7
Narážíme na první zábrany – velká část židovské části města je uzavřena, je šabat. Kličkujeme, objíždíme, studujeme zcela nedostatečné Google maps v notebooku. Zastavujeme u slušně vypadajícího muže středního věku a ptáme se na náš hotel či aspoň ulici, ve které má být. „Ask tomorrow!“ procedí mezi zuby a dál se s námi o šabatu nebaví. Židovská čtvrť je pustá, všechny obchody zavřeny, po ulicích spěchají jen starci ve štrajmlech a mračí se. Ani klučíci s copánky neposkakují, ale jdou způsobně, až mrtvolně. Náš hotel asi nenajdeme. Hodinu po hodině znovu a znovu projíždíme kolem Jaffské brány a pokoušíme se najít něco s nápisem Palatin. Procouvám pár jednosměrek, občas zabloudíme do přeplněné arabské ulice, kde netroubím jen já. A znovu do pusté židovské čtvrti, kde vítr honí igelitové pytlíky. Jindřich viditelně trpí. Jedna dobrá neortodoxní duše nás nakonec nasměrovala správně. A Šárka projevila mimořádný postřeh – zahlédla štít našeho hotelu mezi domy. Vjíždíme na pěší zónu a opravdu – je to hotel Palatin! Nechceme tomu úplně věřit. Jako hotel moc nevypadá, na neonu svítí jen h_tel. Zvoníme a příliš nevěříme, že zde budeme moci strávit noc. Jsme podsaditým ruským židem ve středním věku vpuštěni a podle rezervace prověřeni, že jsme ti, za které se vydáváme. Ubytuje nás, přestože je šábes. Dokonce nám prodá i vodu. My padáme na lůžka, Jindřich na WC. Po dvou hodinách bezvědomí vyrážíme verzíkem na Olivetskou horu. V některém ze zdejších chrámů se chceme informovat, kdy je zítra mše či se zúčastnit již nějaké sobotní večerní. Pokouším se Olivetskou horu objet zezadu. Vyjíždíme na úžasné pahorky a otevírá se nám panoráma Svatého města. Zlatá kopule Omarovy mešity ale září z podstatně větší dálky, než jsme čekali. Olivová hora je od nás vzdálena přes několik propastí. Sjíždíme prudkými uličkami nefalšovanou Arábií. Kolem domků jsou hromady neřádu, některá smetiště hoří. Mezi odpadky se pasou kozy a ovečky, bizarní scenérii doplňují v prudkých svazích vyhloubené obydlené jeskyně, okolo domků postávají mladíci ve věku rekrutů Hamasu. A to jsme stále ještě před zdí, která odděluje autonomní pásmo – vidíme ji na obzoru. 8
Jeruzalém, jak ho Libuška určitě neviděla.
9
Zlatou bránu pro jistotu muslimové zazdili. Mesiáš si poradí. Getsemanská zahrada před Květnou nedělí. Všude kolem čekají ti nejbohatší mrtví na vzkříšení. Budou prý první.
10
Dostáváme se průjezdem strmými uličkami a
dvory
z druhé strany na Olivovou horu s výhledem na zazděnou Zlatou bránu, kterou jednou přijde znovu Mesiáš. Do kostelíku Národů a olivovníků Getsemanské zahrady jsme dávno po otvírací době vpuštěni spolu s nějakou výpravou. Helenka pátrá po mšovém programu. Oslovujeme s obavami jednoho františkána, který vypadá místní. Naše zkušenosti s bratry OFM z předchozí pouti byly veskrze neduchovní a proto k oslovení přistupuji s mírným třesem. Následuje šok. Bratr je vlídný, vyptává se, odkud jsme (sám je původem ze španělského Leonu). Mše se koná pouze ráno v 6 nebo odpoledne ve 4, přes den mají mše zadané poutnické zájezdy, u kterých není nikdy jisté, zda a kdy dorazí. Loučíme se s opravdovým bratrem svatého Františka a jedeme zkusit projet přímější trasu do našeho hotelu. Daří se, takže jen co se v pokojíčcích trochu ohřejeme a přiodějeme a Jindřich definitivně zbaví následků rozmařilé snídaně, jedeme znovu ke Starému městu. Cílem je cosi pojíst. Parkuji geniálně jen pár set metrů pod
Palestinské pivo není vůbec špatné.
Siónskou bránou. V ní však chybně odbočujeme místo do arménské přímo do židovské čtvrti. Což po pár stu metrech poznáváme podle liduprázdných ulic. Ze všech okolních 11
návrší se nese kvílení muezzinů a dokresluje ponurou atmosféru. Jindřich po pochodu vypadá opravdu špatně a je to vážné, protože si nestěžuje. Vracíme se zpět k autu odhodláni dnes povečeřet s Araby. Objíždíme Sión a Novou branou vjíždíme do přelidněných uliček v křesťanské čtvrti. Po pár metrech, kdy je jasné, že zde dokážou zaparkovat jen šílenci, nás odchytává veselý mladík, ukazuje nám svůj obchůdek se vším a nabízí jeho návštěvu. Samozřejmě s tím, že nám pomůže zaparkovat. Razí cestu před námi krkolomnými uličkami, občas zažene prodavače dovnitř, abychom mohli projet. Nakonec v uzoučké uličce vycouvá se svým traktůrkem a pouští nás na uvolněné místo. Po zjištění, že máme hlad, jsme osobně představeni jeho bratrovi, majiteli pubu na křižovatce zastřešených uliček. Panuje tu vlídná atmosféra dokonalého arabského bazaru. Večeříme vynikající palestinské pivo a rybu s hranolky, Jindřich po ranních rybách volí kuře. Zajídáme baklavou a Šárka jde prověřit hotýlek, který má vchod za vedlejším stolkem. Vrací se nadšená, vnitřek útulný a čistý, ceny vlídné. Máme kontakt, takže za 15 let budeme bydlet jedině tady. Následuje povinná návštěva obchůdku našeho dobroděje, který má všude kolem bratry a hlasitě se s nimi zdraví a představuje nás.
Konečně po šabatu.
12
Co se musí stát, ať se stane. Helenka potřebuje nakoupit množství věcných darů, některé poměrně přesně specifikované, protože se bohužel potenciálních obdarovaných ptala předem, co si přejí. V obchodu kolem nás krouží několik mužů a konečně je nám představen i pravý boss, všichni ostatní jsou naháněči a nabízeči. Dárky, které vybíráme, jsou opravdu náročné a vyjednávání o ceně tradiční. Parkování a dobrá večeře přišla tentokrát Kalendovy opravdu draho, Duškovi unikají s řádově nižším výkupným. Jsme tím přijati do zdejší velké místní mafie, musíme za pár dnů, až se
Getsemanská zahrada kvete.
do Jeruzaléma vrátíme, určitě přijít na opravdovou arabskou kávu a s velkým bossem posedět. Zvážíme to. Po dnešním rozmařilém dnu si zítra dáme očistnou hladovou kůru. Vracíme se. Právě skončil šabat. Ulice se zaplnily auty, všechny krámky jsou otevřeny, všude proudí veselí a smějící se lidé. Proměna židovské čtvrti je šokující. Teď o půlnoci píšu tyto zápisky na balkónku a pode mnou tepe ulička večerním životem. Je patrné, že běžnému zdejšímu obyvateli se po ukončení sabatu opravdu uleví. Ta radost je nefalšovaná. Helenka k mým úvahám o ortodoxii cituje zítřejší evangelium o uzdravení slepého v sobotu. Po dnešku tomu textu začínám rozumět.
Bratříček z Leonu (vlevo).
13
Neděle, den druhý Úsvit v Getsemanské zahradě. Kočky v Tiberias. U Galilejského moře. Rohy Hatinu. Arbel. Tajemství Nabi Shu-aib. Dopisuji deníček hodně po půlnoci, zbytek výpravy usnul včas, já ne. Venku se rozjíždí velký pošabatový mejdan. V polomrákotách slyším výskající omladinu i zpěv židů postarších. Do toho zvoní budík. Je pět ráno, budím Helenku. Na místě, kde včera večer par-
Hezké. Ale tady jsme nebydleli.
kovaly stovky vozidel, stojí v šedém poloránu náš verzík sám. Proč, zjistíme za chvíli. Za stěračem máme zelený hebrejsky psaný papírek, ze kterého vyčnívá jen arabská číslovka 1000. Helenku to děsí. Bez problému dorážíme do Chrámu národů a vstupujeme do zcela opuštěné Getsemanské zahrady. Ve třičtvrtě na šest nás včerejší pozitivní bratr vpouští spolu s několika málo italskými poutníky do chrámu. Tito zbožní poutníci pokládají na posvátné místo igelitky s dárky k posvěcení a o skálu tlučou Náš přechodný domov byl za modrým kontejnerem.
14
15
čelem. Sedm zdejších františkánů a my slavíme společně úplně jednoduše ranní chvály a mši v kruhu kolem skály, na které Kristus potil krev a anděl ho těšil. Je to milé a silné. Poté se ještě vloudíme do vedle stojícího kostela s hrobem Panny Marie. Kdosi kdesi dole prozpěvuje ranní chvály, kolem nás po schodech pádí dolů pravoslavný mnich s culíkem a konvicí kávy. Strop je očouzený od olejových lamp a panuje tu atmosféra velikonočního nedělního rána. Kolem osmé se vracíme do hotelu. Cestou Helenka potají fotí fotogenická muslimská děvčátka, která se rojí do školy. Po snídani jdeme ještě na maličkou chvíli spát. A pak vzhůru do Tiberias. Vyhýbáme se úplně autonomnímu pásmu a po skvělých dálnicích míříme jisraelskou nížinou na sever. Na protějších návrších pozorujeme, jak se neuvěřitelně rozrostl Nazaret a hora Tabor se nám z této strany zdá nějak menší. A pak se nám již otevírá pohled na Genezaretské jezero a sjíždíme k Tiberias, 200 metrů pod úroveň moře. Hotel hledáme jen chvíli, stačily tři menší okružní jízdy. Za toto ubytování budu zřejmě zbytkem výpravy lynčován. Není to hotel, jak stálo na webových stránkách, ale hostel a jeho
Multináboženský dialog na břehu Galilejského jezera.
okolí vypadá dost vybydleně. Vedle stojí ruina s nápisem hostel JoJo, kontejnery jsou plné koček. Helenka objevuje zvuk, na který izraelské kočky slyší. Není to „číčí“, ale „ncncnc“. Za chviličku se kočky u ní shromažďují, jedna nemá nohu. Kočky na Helenku výhružně mrukají a vyžadují stravu. Helenka se jich začíná bát. Prcháme do hostelu. Zdá se, že jsme jedinými hosty. 16
Majitel se nás však snaží přesvědčit, že hotýlek byl ještě včera úplně plný a my máme fantastické štěstí, že nám může nabídnout své nejlepší pokoje. Což je pravda. Pokoje jsou obří a dobře vybavené, máme plně k dispozici také vstupní místnost se sedačkami. Parkování hned u hotelu zdarma, do centra města stačí sběhnout pár (set) metrů. Slibovaný bazén, na který jsem nalákal Duškovy, je vypuštěný a výhled na vzdálené jezero je možný jen z terásky, my z pokoje koukáme do protější zdi a Duškovic na malebné střechy celonočně bouraného komplexu. V hotelu pracuje mladší Ukrajinka, která je tu už deset let. Vypomáhá jí její matka, která k ní přijela na návštěvu a musí si jí odpracovat. Procvičíme tedy ruštinu a udivíme naše slovanské sestry recitací Gorkého poemy Danko. Jdeme do přístavu. Jindřich zatoužil vyplout na jezero. Stihneme právě odjezd archaické bárky. Za hlasité reprodukce americké hymny je vztyčena vlajka s pruhy, desítka Texasanů s rukou na srdci vyplouvá dobýt galilejské moře. Podle vlajky soudíme, že k vyplutí se připravuje loď španělská. Vzpomínáme na Libušku. Jestlipak měla jejich výprava českou vlajku a hymnu? Tipujeme si, že ano. Ale Jindřich již netouží vyplout na jezero. Takže si na jeho břehu dopřáváme grilované rybičky sv. Petra, chutné a kostnaté. Jindřich na ryby zanevřel a žvýká stejk. Kuřata opět přicházejí zkrátka. Když se vykloníme z terásky nad vodou, abychom hodili zbytky jiným hladovým Petrovým rybičkám, přímo pod sebou na pláži spatřujeme podivný výjev. Jeptiška v dů-věrném objetí s rabí-nem. Izrael nás stále překvapuje. Nebe je zatažené, podle předpovědi má tři dny pršet. Zatím na nás ale spadlo jen pár kapek. Helenka
Hora Arbel. a Holubičí údolí. Dole vesnice Migdal.
17
přes mou neuvěřitelnou únavu trvá na okamžité (HK dementuje) výpravě na místa, kam ještě noha běžného turisty nevkročila. Vyjíždíme několik kilometrů nad Tiberias a směřujeme na Rohy Hattínu, místo kruté porážky unavených křižáků. Místo vyhledané podle ukazatelů s tímto názvem se ukazuje býti kibucem. Helenka se odmítá vzdát a tak ho projíždíme křížem krážem, obdivuje skvěle opečovávaná telátka, dojné kravičky, polní stroje z dob války o nezávislost a budovy ve stavu srovnatelném s našimi JZD. Zkoušíme projet o kus dál a ejhle – ukazuje se překrásná scenérie obrovské skalní průrvy směrem k jezeru, kde kdesi dole leží Magdala, místo nejvážnější manželské krize rodiny Marků. My se šplháme po silničce naopak nahoru na hřeben, kde nacházíme zavřenou bránu. Za ní se má rozkládat přírodní rezervace, ale nyní se v ní nerušen opyluje brouk. I tak jsou pohledy na skaliska pro naše ženy natolik fascinující, že musím popojíždět jen po pár metrech, aby vše mohly jejich objektivy umělecky zaznamenat. Projíždíme po úpatí hory Arbel ještě dále a pak nás zláká cesta vedoucí strmě vzhůru. Dole jsou jakési varovné hebrejské nápisy, cesta je zcela nově vydlážděná se zálivy pro parkování autobusů, osvětlená a osazená novými okrasnými keři. Dohadujeme se, kam může vést. Končí u mohutné vrátnice se závorou a strážcem ve fezu. Za vjezdem vidíme rozsáhlý komplex budov, něco mezi středomořskou vilou a pravoslavným klášterem. Dohadujeme se, zda jsme našli rezidenci premiéra nebo utajené školicí středisko Mossadu. Otáčíme se a raději docela rychle sjíždíme dolů. Pravdu o tom, kam jsme zabloudili, nacházíme večer, když přeluštíme hebrejský nápis z pohotového snímku, který udělala Šárka. Nabi Shu-aib. Jde o nejposvátnější místo drúzů, hrob Mojžíšova tchána Jitra (protože jsme v Izraeli, nedodávám zbytečně „údajný“). Každoročně se tu v půli dubna koná obří pouť, na kterou míří nejen izraelští drúzové, ale i ti z okolních zemí – Sýrie a Libanonu. Pak už se vracíme tam, kde je náš domov na dalších pět nocí. Když zde předčítám členům výpravy tyto zápisky a upřesňuji je podle jejich postřehů, jedině Jindřich text nekomentuje a ani se nesměje. On sice tvrdí, že se směje, ale Helenka kontruje, že pokud se směje, stejně to není doopravdy. Pak už si užíváme měkkého lůžka a ticha, Jindřich kvílí a hodlá vysadit dveře a spát na nich. 18
Pondělí, den třetí Jardenit, bílý kůň a křest mezi bobry. Minová pole a stráţci Izraele. Hamat Gader, sirné lázně s krokodýli. Golany jako ve Skotsku. Duha nad jezerem. Hora Blahoslavenství a kázání pro františkánskou kočku. Noc je hlučná. Nad jezerem zuří bouře. Dovedeme si najednou představit, jaké to bylo být za takovéhoto počasí někde na loďce. Po snídani vnucené majitelem, poněkud jednostranné (kousky okurek a rajčat), chceme Jindřichovi vynahradit všechna předchozí utrpení a volíme cíl dnešní cesty podle jeho diktátu – horké římské lázně Hamat Gader.
Duha nad Genezaretským jezerem.
19
Cestou se zastavujeme v Jardenitu. Zatím zde neparkují žádné autobusy. Sestupujeme ke zcela opuštěnému Jordánu. Na protějším břehu se pase vyzáblý bělouš. Z vody se vynořuje chlupatá hlavička. A za chvíli další. Pomalu
plují
k
nám.
Bobři!
(Dodatečné zoomorfologické upřesnění – na snímcích přizvaný odborník identifikoval bobra jako nutrii.) Šárka jednoho obřího fotí. Bobrovi se to líbí, vylézá z vody a blíží se k Šárce stále blíž. Šárka piští a prchá. Na strom usedá ledňáček. Připlouvají obří sumci. Za patnáct let se zdejší fauna značně rozšířila. Vedle vstupuje do vody Václav sestupuje k Jordánu. Bobr už čeká.
první
katechumen.
Ponořuje se odvážně třikrát mezi ryby a bobry.
Na
křest
v Jordánu musí mít člověk pevnou víru. Křty se začínají rozbíhat ve velkém, prcháme, Helenka nakupuje více než tucet Petrových smaltovaných rybiček za skvělou cenu. Teprve u pokladny zjišťuji, že cena nebyla tak skvělá, byla totiž v USD, nikoliv v šekelech.
20
Vpravo—Jardenit.
21
Odjíždíme na severovýchod podél jordánské hranice. Tu lemují ostnaté zátarasy, cedulky na obou stranách silničky varují před minami. Výhled z úbočí hor dolů na lázně a krokodýlí farmu nám zpestřuje dobře vyzbrojený vojenský džíp, vojáci chtějí vidět jen naše nordické tváře (nikoliv pasy). To jim stačí. Zamávají nám a odjíždějí. Bývalé římské sirné lázně jsou perfektní. Voda má konečně teplotu, jakou bychom uvítali v jakémkoliv bazénu. Sirný pach nám proniká do organismu. Vyhříváme se tak, že už ani nemůžeme funět. Spolu s námi veteráni ze sedmidenní války, které identifikujeme
podle
jizev,
zasloužilí agenti
Mossadu a mládežníci. Svačíme spolu s hrdličkami bagety, mírný deštík se proměnil v neuvěřitelný liják. Když konečně přestává, odváží nás elektrické vozítko na druhou zdejší atrakci. Jde o krokodýly nejrůznějších velikostí, ale i národností. Krokodýl nilský má na ohradě ceduli s vyobrazením v palestinském šátku. Krokouše doplňují papoušci, lamy, hadi, pavouci, opice a jiná divá zvěř. Markovi nám budou závidět, tolik divé zvěře na safari neuvidí. Vyjíždíme prudkými serpentinami nahoru na Golany. Krajina kolem všem připomíná Skotsko, které nikdo z nás ještě nikdy neviděl, ale přesně takto si ho představuje. Občas zahlédneme bunkry a zrezivělé tanky. Cedule s varováním před minami nás stále vedou výše a výše. Otevírá se nám pohled na Galilejské jezero shora. Na náhorní rovině 22
Nahoře—minová pole a lázně Hamat Gader. Vpravo—Golanské výšiny a zátiší s krokodýlem.
23
24
Golany.
Moderní Tiberias.
25
je nově vysazený les. Helenka odchází meditovat do minového pole a přináší množství pravých pazourků. Míjíme několik zanedbaných kibuců a sjíždíme dolů. Přímo na břehu jezera vidíme ve vzorovém kibucu Ein Gev elektrické vozíky, do kterých právě přesadili turisty z autobusu a vezou jim ukázat nádherné banánové plantáže, datlové palmy a pomerančovníky. My se kolem jezera vracíme na krátký odpočinek domů. V podvečer vyjíždíme na druhou stranu kolem jezera. Nad ním se rozklenula nádherná duha. Všichni ji fotí s nejrůznějším pozadím a popředím, Jindřich duhu nad Galilejským mořem ztvárňuje umělecky s elektrickým vedením. Prý snímky prodá ČEZ k produktu Duhová energie. Přijíždíme k místu zvanému Tabgha. Je celé oplocené a vchod uzavřen. Za chvíli zjišťujeme, že za patnáct let stihli oplotit celý břeh jezera až ke Kafarnaum. Nedostaneme se ani k Primátu sv. Petra. Na břeh sestoupit není povoleno poutníku, aniž projde branou otevřenou jen od 8. do 16. hod. I přesto jsou pohledy na jezero, měnící barvu při západu slunce úžasné. Vyjíždíme na Horu blahoslavenství. Areál je sice také zamčen, ale obcházíme ho a nacházíme mezi odpadky skutečný kámen, ze kterého Ježíš blahoslavil chudé. Shlížíme dolů na moře a kážeme františkánské kočce o milosrdenství. Nechce nás poslouchat, má zřejmě duchovní blok. Vracíme se zpět do Tiberias. Duškovi vyhledávají tu nejlepší hospůdku podle principu – čím méně vlezlý majitel, tím lepší strava. Tento majitel, který připomíná Helenčina oblíbeného barda, ale zasmušilého, nás opravdu ignoruje. Objednáváme si místo pilobřicha ostnitého čili ryby sv. Petra pstruha, Jindřich si dává jehněčí kotletky a Šárka poměrně nízký vysoký roštěnec. Popíjíme k tomu skvělá golanská vína, hodujeme a hodujeme. Po moučníku odcházíme komunikovat přes Skype s dětmi a psy, připravit program na zítřek a psát tyto zápisky. 26
Kočka Tiberiadská zamřížovaná.
Hora Blahoslavenství.
27
28
Úterý, den čtvrtý Vinařství Golan Heights v Katzrin. Mlhy a anděl stráţný v Safedu. Hasiči s bifteky. Noční návštěva hrobů rabínů v Tiberias. Ráno je nevlídné, prší. Nevadí. Objíždíme kolem Kafarnaum Galilejské moře a stoupáme na Golanské výšiny. Prvním cílem je nejvyhlášenější izraelské vinařství Golan Heights v Katzrin, kam jsou Duškovic jako vydavatelé světoznámé Víno Revue pozváni na exkurzi a degustaci. Pro nás s Helenkou mají sice také pozvánky, ale nám se moc nechce obdivovat nerezové tanky a další špičkové technologie, kterým nerozumíme. Proto se vymlouváme, jak jen to jde. Katzrin je zřejmě středisková ves pro okolní kibucy. Stojí tu pivovar, ono proslulé vinařství, několik dalších průmyslových podniků a komplex, který jako když z oka vypadne nákupnímu centru na Zličíně. Mají otevřeno, uvnitř prodávají košer burgery, my si dáváme kávu a croissant. Po snídani Duškovy před vinařstvím vysazujeme a v hustém dešti Helenka volí náhradní cíl – nedaleko ležící posvátný Safed, který nám při minulé cestě tak neučaroval. Sjíždíme dolů z golanských výšin a za chvíli stoupáme prudkými serpentinami na svahy hor Har Kanaan. Na poli se potuluje tlupa čápů, které Helenka nestíhá vyfotit. Vjíždíme Safed, místo neveselé. Zvláště v dešti.
29
do mraku, hledám mlhovky, Helenka okénkem fotí kravičky u silnice a ty na ní žalostně bučí. Mlhy se střídají s průtržemi, není vidět nic. V Safedu kroužíme kolem univerzity pro studium talmudu. Nejdříve hledáme citadelu a ejhle – je to ono neútěšné místo, které jsme navštívili posledně s Marko-vými. Pak projíždíme přeplněným starým městem, moc nás ony starobylé uličky se spěchajícími zasmušilými ortodoxními židy všeho věku v dešti neberou. Onen v průvodcích zmiňovaný fantastický výhled z městečka na úbočí 730 m vysoké hory omezuje současná viditelnost na 20 metrů. Safed nás nemá rád, málo jsme studovali kabalu. Sjíždíme v prudkém lijáku a mlze dolů ke Gadot. Přímo proti nám se v protisměru z mlhy vynoří šílenec. Strhávám řízení, míjíme
Káže víno a také vyrábí nejlepší na světě.
se o milimetry. Safed nás možná rád nemá, ale náš anděl strážný ano. Blesky létají po obloze, voda se valí proudem, šplháme zpět na Golany. Chvíli ještě čekáme, exkurze se zřejmě protáhla. Duškovi přichází z návštěvy vinařství veselí, plní dojmů. Toto vinařství, které společně před 20 lety založilo několik kibuců, právě včera získalo prestižní ocenění „nejlepší vinařství světa“. Používá satelitní technologie pro sledování kvality půdy a australské sklepmistry pro řízení výrobního procesu. Pro bližší informace o nové hvězdě vinařského nebe čtenáře odkazujeme na příští číslo Víno Revue. 30
Nejlepší biftek je od hasičů.
Sklepmistr z Austrálie, který v Izraeli pracuje již deset let, nám doporučil hospůdku, kde se můžeme dobře najíst. Prý je jediná pořádná v celém severním Izraeli. Projíždíme mezi továrními halami a vjíždíme podle instrukcí na parkoviště před požární stanici. Vedle je výrobna plastových dílů Benda. Jindřich neomylně zamíří přímo vedle hasičárny a chvíli komunikuje s milou servírkou. Zřejmě jí sděluje tajné heslo gurmánů. Uvnitř je jednoduchý interiér s průhledy do kuchyně a přípravny masa a zcela prázdno. Jsme usazeni, jídelní lístek nabízí hlavně bifteky z kraviček zdejších kibuců. Volíme střední kilovou porci pro dva, Duškovic medium rare, Helenka chce biftek propečený, neboť krev by jí příliš připomínala naříkající kravičky z dnešního rána. Obří bifteky na dřevem ohřívaných kovových plátech, čerstvě opečený chlebíček a mističky všelijakých mlsů, naše pouť do Svaté země se mění v obžerství. V podrobnostech opět odkazuji na zmíněný časopis, mě zaujala jiná pozoruhodnost. Stejkárna je přímo propojena s moderně vybavenou hasičskou stanicí. Hasiči jsou normálně zaměstnáni jako bourači kravek, pokud zazní siréna, odhodí nože, proběhnou otevřenými Že Jindřich zuří, se pozná podle toho, že nemluví.
dveřmi k hasičským vozům a frčí k mimořádné události. Úžasná myšlenka. Musíme ji přinést do Česka, fantastická synergie, jak výrazně ušetřit na mzdách hasičů. Jindřich prosazuje myšlenku jet do hor. Marně mu opakovaně vysvětluKaždá hrobka je zároveň i veřejná knihovna.
31
jeme, že pokud zde leje, nahoře uvidíme totéž, co my dnes v Safedu, čili nic. Je zarputilý a celou cestu nazpět do Tiberias hlasitě mlčí. Nezastavujeme se ani u posvátných míst na břehu posvátného jezera, které v lijáku nemá druhý břeh, vypadá jako opravdové moře. Jdeme na chvíli spát, večer chce Helenka, pokud to v dešti půjde, jít hledat rovy známých rabínů, kterých je v okolí Tiberias několik desítek. Déšť opravdu večer ustává. Hrob rabiho Rambama (Maimonida) nacházíme podle podrobné mapy města docela záhy, jen za každou křižovatkou zastavujeme a já se s Helenkou dohaduji, kde vlastně jsme. Je skryt mezi paneláčky a průmyslovou zónu, ale v objektu je živo. Vchod ke hrobce, kde se modlí několik zbožných, vede přes obchod s posvátninami a tak si bez jarmulek netroufáme proniknout k rabiho rovu. Vydáváme se hledat hrob rabiho Akiby, staženého Římany za živa z kůže, který prohlásil vůdce povstalců Bar Kochbu za Mesiáše. Hrobku objevujeme na návrší za zaparkovanými trucky a je zde i v tuto pozdní hodinu živo. V ženské části debatují nad knihou dvě ženy, v části mužské se modlí rabi a jeho žák. Ovšem jen do chvíle, kdy rabimu zazvoní mobil a oba odchází na terasu, kde jiná poutnická skupina pořádá piknik k radosti okolních koček. Ty čekají na zbytky a naše ženy se zbožně zahalenou hlavou pronikají až k samému rovu mučedníka. Pak se ještě zastavujeme na březích jezera, je už vidět na druhou stranu a nahoře na Golanech září pruhy světel. Předpověď, že zítra bude také pršet, se určitě nevyplní. Zítra jedeme do Akka a bude hezky. Posvátné hroby jsou na místech nečekaných. Zde rov rabbiho Akiby.
32
Středa, den pátý Akko. Jak najít templářské chodby. Uri Buri a Arnošt Lustig. Dobře vybetonovaný Johanitský špitál. Kde se mlsá. Ráno prší a nechce se nám vstávat. Déšť ustává a my vyrážíme obloukem k pobřeží. Jedeme spodem kolem Nazareta, který z obchvatu vypadá jako jedno velké Jižní město na kopci. Bez problémů přijíždíme na plážovou promenádu Akka a chvíli hledáme staré město. Podaří se nám zaparkovat pod vnějšími hradbami, které si člověk snadno splete s Terezínem. Křivolakými uličkami procházíme opravovaným karavenserailem do přístavu. Mraky se trhají a začíná svítit slunce. Po balvanech slézáme k moři a na obzoru vidíme připlouvat benátské galéry s čerstvými posilami pro Jeruzalémské království. Možná ale jde o tankery. Pouštíme se do arabských uliček, kde se mísí vůně, pachy, barvy, nepořádek, malebnost a starobylost. Chodíme a chodíme. Hledáme vstup do velké templářské chodby. Pod mým vedením procházíme několikrát bazarem, objevujeme nejrůznější zákoutí a uličky, ty nejkrásnější opakovaně. Zbytek výpravy již uličky neobdivuje, Jindřich se 33
Kočky umí ocenit čerstvou rybičku.
svými bolavými zády lehce kolabuje. Odcházím tedy prozkoumat okolí sám a dostávám od ochotných Arabů různé informace. Zřejmě má tunel mnoho vstupů, nebo nerozumí, na co se ptám. Na jednom se shodují – cesta ke vchodu trvá tři minuty. Nakonec vstup objevuji, několikrát jsme přímo kolem něj prošli. Vracím se pro zbytek výpravy, který se již zotavil sezením na čerstvém sluníčku. To začíná docela hřát. 34
Cestou Šárka objevuje pekárnu se stolečky. Uvnitř je na platech množství na malé kousíčky nakrájených rozmanitých dobrot. Nabíráme si na zlaté tácky opatrně kleštičkami. Mladý hoch, zřejmě pekařův syn, nás pokárá – na zlaté tácky zřejmě patří něco jiného. Naše vybrané mlsy hodí rukou na hliníkové mističky. Objednáváme si ještě kávu. Tu nám přinese starší chlapík odkudsi zvenku. Mlsáme a mlsáme, pekař sleduje seriál Tisíc a jedna noc v televizi a občas polohlasně s postavami promlouvá. Platíme lidovou cenu, za kterou by v Česku byla jedna baklava. Dlouhá templářská chodba, do které se sejde po pár schodech, vede rovnoběžně s pobřežím. Ve větší části my větší musíme jít sehnuti k pasu. Trápí nás, zda se Jindřich po průchodu tunelem ještě někdy narovná. Daří se. Je jasné, že proslulá klenutá sklepení johanitského špitálu, která jsme posledně tak obdivovali, budou jinde. Vycházíme na nábřeží přímo kousek od restaurace Uri Buri, kterou Duškovým včera doporučoval australský sklepmistr jako druhou nejlepší v Izraeli (po včerejší stejkárně). Uri Buri také a navíc jí umí chutně připravit.
35
Poslední útočiště křesťanů ve Svaté zemi.
36
Barvy a vůně Akka.
Nizozemský truhlář v dílně s gotickou klenbou.
Karavanserail, kde se už dnes neubytujete.
Akko je převážně arabské.
Jindřich s vidinou restaurantu na nábřeží odmítá dál se plazit již dobře prohřátými uličkami. Necháváme ho napospas gurmánským zážitkům a jdeme hledat citadelu. Opět se motáme uličkami. Vypadáme patrně dezorientovaně, protože se nás ujímá muž s plnovousem téměř po pás. Když zjišťuje, odkud jsme, což zde zjišťuje každý, nastává překvapení. On sám byl v Praze v době Pražského jara a zná velmi dobře Arnošta Lustiga, který u něj byl před třemi měsíci. Musíme mu bohužel zvěstovat, že jeho český přítel na konci února zemřel. Je to pro něj šok a nechce tomu věřit. Byl prý při poslední návštěvě Izraele tak veselý a plný života. Proplétáme se uličkami a vstupujeme novým parkem k citadele, zapsané před pár lety do světového dědictví Unesco. Šárka je lačná Všechny cesty v Akku trvají tři minuty.
37
podrobných informací a tak vypůjčuje tři instantní anglicky mluvící průvodce. Spouštíme je jen jednou. Po třech minutách úvodu k prvnímu bodu zájmu je definitivně vypínáme. Procházíme chodby a sklepení. Spolu s námi jsou tu všechny izraelské základní školy. Už víme, proč zdejší učitelé nosí na výlety vždy s sebou samopal. Dávka do vzduchu je zřejmě jediný způsob, jak děti přehlušit a upoutat jejich pozornost. Velkolepá sklepení johanitského špitálu s obřími sloupy, jak si je pamatujeme z poslední výpravy, prochází zásadní rekonTechnologie oprav památky Unesco.
strukcí. Naši památkáři by se sem měli chodit učit. Klenby se provádí z armovaného
betonu, sloupy jsou nejprve betonem oblity a následně obloženy umělým pískovcem s vlysy. Za pár let bude špitál jako nový, možná že sem dodají i původní nábytek a johanity. S křikem a s betonem všude okolo nějak pro nás citadela ztrácí půvab. Naštěstí objevujeme kryptu s náhrobky velmistrů, která je stranou od tras, kudy proudí davy. Je zde ticho, temno a my nasáváme odvahu rytířů, kteří bojovali za udržení posledního kousku Svaté země do posledního muže. Vycházíme ze sklepení přes turecký bazar u tureckých lázní, kolem kterých jsme dnes již mnohokrát prošli. Pokoušíme se vnutit své neužitečné průvodce prodejci vstupenek v lázních, ale ten nás nekompromisně posílá vrátit mluvítka tam, odkud jsme si je půjčili. Vyrážím sám na tuto tříminutovou cestu. Neboť všechny cesty v Akku trvají tři minuty. Ženy se mezitím vrhají na cetky a já pádím, seč mohu, ke vchodu citadely. Cestou jsem odchycen 38
Rybí mls od Uri Biriho.
Všechny cesty v Akku trvají tři minuty.
39
40
prodejcem šťávy z granátových jablek. Ukazuji na kecátka, ale obvyklou otázku o původu zodpovím. Chyba. Agilní prodavač měl z Československa dívku a nutí mi džus zdarma. Prchám, vracím studnici nevyužitých informací a pokouším se krizové nároží s granátovými jablky obejít obloukem. Marně, jsem zpozorován z dálky a halasně vítán. Naštěstí přichází skupina německých turistů, která též již několik hodin marně hledá vchod do chodeb. Odkazuji je na prodavače a využívám jeho krátké nepozornosti k úprku. Drahé polovice již mají plné igelitky pohledů a tak se vracíme přes celé město najít dvě hodinky odpočívajícího Jindřicha. Ve vstupu do restaurace Uri Buri potkáváme našeho vousatého Gimliho. Vítá nás – a je to sám velký Uri Buri. Když se Šárka prohlásí navíc tajným heslem gurmánů od Vlevo—výjimečně pravoslavné Akko.
41
australského sklepmistra, dostává se nám té nejlepší péče. Jindřich, který již zde poobědval nepoznán, sytý smutně hledí na mističky, mísy, talířky a talíře, které jsou nám postupně servírovány. V podrobnostech opět odkazuji na časopis všech opravdových mlsounů Víno Revue. Dobroty a dobrůtky po nějakých sedmi chodech zasytí i naše ženy. Loučíme se s Urim, platíme symbolickou cenu a Jindřich se po tříhodinovém sezení pokouší znovu chodit. Cestou zpět nebloudíme, známe už Akko jako své boty, dokonce zkratky přes střechy a průchody přes restaurace. Sotva se dovlečeme k autu. Cestu zpět volíme horem kolem Safedu. Všechny silnice jsou v Izraeli rovné jak stůl, po dírách nebo záplatách ani památky. Asi by sem měli poslat na zaučení i naše silničáře a stavaře. Sjíždíme při západu slunce zpět do propadliny Galilejského moře. Už i zde je obloha protrhaná a neprší. Jak jsem včera předpověděl, měli jsme celý den hezky.
42
Najít templářské chodby dá fušku. .
Akko. je město mnoha půvabných tváří.
43
Čtvrtek, den šestý Tabgha. Primát sv. Petra a pravý kámen, o který Petr zakopl. Banias a vodopády Jordánu. Jak chodí zdejší mládeţ na výlety. Syslové na Nimrodu. Drúzové. Lanovkou na Hermon. Migdal a Holubičí údolí. Jak se pasou arabské krávy. Jak se zde jezdí. Ráno vyjíždíme oblíbenou trasou kolem Genezaretského jezera a zastavujeme se v Tabze. Přes brzkou ranní hodinu již zde parkuje několik autobusů. V kostelíku na místě rozmnožení chlebů a ryb jsou hlučné davy a tak záhy prcháme o kousek dál k Primátu sv. Petra. Místo je nově upraveno, zahrada zvelebena a v kostele charizmatičtí Italové hlučně slaví mši, my scházíme na břeh a cachtáme se ve vodě, kterou se brodil Petr na břeh k Ježíšovi, když ho poznal po vzkříšení. Helenka loví (HK opravuje – vybírá Vašek) z vody právě ten kámen, na který Petr šlápl a bere ho sebou jako dar do kostela ve Skokách. Jestli jí ho neseberou na letišti. Jedeme širokou dvouproudou silnicí k hranicím s Libanonem. Zastavujeme v Kirjat Šmona, kam občas i dnes dopadají rakety Hizballáhu.
Tedy
dnes
naštěstí ne. Zastavujeme v obchodním středisku, kde
snídáme
pořádnou
výživnou snídani izraelských vojáků. S námi pojídají uvnitř restaurace přeTabgha, místo rozmnožení chlebů a ryb.
44
Primát sv. Petra.
45
bytky na stolech i pěkně vypasení vrabci. Ekologové by žasli. Jindřich zde zakupuje tříkilovou knihu o moderním designu. Mají jedinou a aby mu jí prodali, musí se stát za mírný poplatek řádným členem čtenářského klubu Kirjat Šmona. Dostává magnetickou kartu popsanou hebrejsky a v dárkovém balení. Je přenosná a chce jí dát Františkovi Markovi k Vánocům.
Vodopády Jordánu na jaře opravdu vodopádí.
Odbočujeme k vodopádům Jordánu a scházíme přímo dolů k dravým proudům. Na jaře po deštích jsou opravdu mohutné a ženou se dolů rychlostí povodně. Spolu s námi je tu tlupa izraelských mládežníků, všichni se samopaly. Zajímavé je, že mají zásobník rovnou nasazený a k němu leukoplastí přidělán náhradní. Nepochybujeme, že v zásobnících jsou ostré a doufáme, že mají zbraně aspoň zajištěny. Šplhají se totiž se
46
smíchem bahnem vzhůru mimo cesty a docela často uklouznou a upadnou. Samopal je zde stále totéž, co v Londýně deštník. Jedeme dál a míjíme Banias s jeskyní a prameny Jordánu, kde už je na nás příliš mnoho autobusů. Od rána bylo zatím všude docela hlučno a toužíme po osamění. Stoupáme klikatou silničkou už na území bývalé Sýrie a nad námi se otevírá pohled na majestátní hrad Nimrod. I ten je již nyní zpoplatněn a parkuje u něj pár aut. Naštěstí je tak obrovský a dostatečně odlehlý, že se ještě izraelští památkáři nepustili do jeho rekonstrukce. Hodiny se po něm touláme, lezeme po kulatých schodištích z patra do patra, vy-
Samopal a voda. Dvě životní potřeby.
chutnáváme si klenuté chodby, výklenky, obří cisternu, kde hnízdí divocí holubi, vyhlížíme z majestátní výše daleko do krajiny, zda se neblíží mameluci. Stále zde ještě bytují svišti, kteří jsou tlustí jako syslové a běhají jako malí medvídci. Je vedro a polykáme nasucho, nechali jsme vodu v autě. O historii hradu nyní máme poněkud blukno, protože v letošním průvodci píšou, že jej křižáci nejen nepostavili, ale že byl naopak postaven jako obrana proti křižákům a ti ho ani nedobyli. Což je v rozporu s informacemi ve Wikipedii. Bez ohledu na tiskovinu, my jsme dnes přítomnost křižáků na Nimrodu cítili. Protože v pevnost proměněný hrad dobyli na Syřanech během Šestidenní války Izraelci, připravují v jedné klenuté síni s mnoha gotickými okny instruktoři piknik pro ozbrojenou mládež, kterou jsme potkali u vodopádů. Raději prcháme. 47
48
Nimrod.
Nimrod.
49
Stoupáme a stoupáme do pohoří Hermon. Přijíždíme do městečka Majdal Shams vysoko na úpatí hor a omylem do něj vjíždíme. Tepe životem, uličkami projíždí drúzové na traktůrcích s vleky a my bloudíme po náměstíčkách se sochami kníratých bojovníků, které nám připomínají Řecko. Vracíme se na správnou silničku mířící strmě do hor a potkáváme obrněné transportéry OSN, ze kterých na nás mávají černoši v modrých přilbách. Mávat na turisty je jejich jediná práce. Projíždíme kolem pevnůstky s kulometnými hnízdy a jsme řádnou armádou vpuštěni na silničku šplhající po svazích nahoru. Míjíme obří parko-
Drúzská vesnice.
viště, kde v zimě parkují všichni lyžemilovní Izraelité – Hermon je totiž jediné lyžařské středisko v Izraeli. Podle zaručeného zdroje (Šimona Duška, který se v Izraeli s místními více sblížil), když v Jeruzalémě napadne sníh, vyhlašují se automaticky všem dětem prázdniny a ostatní jedou na Hermon. Jedeme ještě výše a zastavujeme u množství vojenských rolb, parkujících u hromad sněhu pod lanovkou, která kupodivu jezdí. Balíme se do všeho, co máme na sobě a sedačková lanovka nás veze kamsi nahoru do mraků. Kolem jsou jen balvany a kamení, žádná zeleň, na které se pásly naše oči o pár set metrů níže. Zde jaro ještě nezačalo. Fučí a zima nám leze do kostí. Shora proti nám sjíždí drúzské ženy s dětmi, které tu jsou zřejmě na výletě. Slyšíme typický beduínský pokřik ííílalala. Jsme vyvezeni na nejvyšší bod Svaté země. Někde vedle v mlze naslouchají uši Izraele, zda proti nim Libanonci nebo Syřani nekují pikle. 50
My se hřejeme v restauraci pod geniálním vyhřívadlem, které nemají ani v Alpách, sálá na nás totiž ze stropu. Ven se odvážíme jen kousek a já si vyrábím kvalitní kouli z hermonského sněhu. Skutečný vrcholek Hermonu ve výši 2700 metrů, který je na syrské straně, se skrývá kdesi v mracích a ani nevíme přesně kde. Raději se ještě trochu nahřejeme a honem na lanovku dolů dřív, než bude vypnutá, obsluha již proudem z hadice čistí WC. Scházet dolů pěšky nás neláká. Ani cesta lanovkou není nejteplejší. Vrháme se do prohřátého auta a libujeme si teplíčko.
Dole všechno kvete.
A pak už se řítíme z kopců dolů. Cestou odbočujeme, jedeme k jezeru po vedlejších cestách a Duškovi hledají slavné golanské vinice, aby je mohli fotograficky zdokumentovat. Vidíme banánové plantáže, kokosové palmy, granátová jablka, mandarinkové a
51
jablkové sady. Jen vinice jsou zamaskovány, celou cestu nepotkáme ani jednu. Před Tiberias ještě odbočujeme k arabské vesnici Migdal, odkud pocházela Máří Magdaléna a leží ve vádí Al Hamám, Holubičím údolí. Projíždíme vsí a žasneme, jak se za 15 let vylepšila. Domy jsou opravené, věž minaretu čistě nabílená, všude asfaltové silnice s hrby a chodníky se zámkovou dlažbou. Inu, náš Žalov s prašnou cestou a bez kanalizace již definitivně patří za hranici civilizace někam do Sýrie nebo ještě někam dál. Jen zdejší zevlouni jsou praví Arabové. Vyjíždíme polní cestou k arabskému hřbitovu. Cesta dál je zatarasena balvany. Šplhat nahoru do skalních prolézaček jako před patnácti lety si již vzhledem k pokročilé hodině a věku nedovolujeme. Obdivujeme úžasnou scenérii při západu slunce. Na hřbitov zabloudila kravka a zoufale volá telátko, které se marně pokouší za ní dostat a beká.
52
Na arabském hřbitově.
Holubičí údolí.
53
Krávy bučí hlasitě ze všech okolních svahů a přehluší i kvílení muezzina. Pasák vychází krávy sehnat, bude mít pěknou procházku, krávy jsou poházeny po okolních návrších doširoka. Vzpomínáme na naše psy, to by byla práce pro ně. Arab si to musí odběhat sám. Odjíždíme kolem zbytku kaktusového pole, místa manželské krize rodiny Marků, do Tiberias a jdeme rovnou na večeři tam, kde jsme před třemi dny velmi chutně pojedli. Parkuji na zakázaném místě. Obsluha restaurace je jiná a působí zmateně. Hospůdka se zaplňuje, je čtvrtek večer, zítra mají v zemi muslimů, židů a křesťanů volno. Jídlo už není tak chutné jako posledně a děvče evidentně nestíhá. Vybíhám z restaurace a plynulou ruštinou vyvzdoruji pokutu za parkování. Jdeme do penzionu Maman, který nám dnes bude naposledy domovem. Popíjíme izraelské víno, mlsáme čerstvé královské datle a ananas. Zítra nás čeká cesta napříč celým Izraelem až dolů k Rudému moři. Technická vsuvka o izraelských řidičích. V Izraeli se jezdí svižně, ještě rychleji než v Řecku. Na limity 90/110 se nehledí. Mnoho silnic je dvouproudých, ale na kříženích se semafory. A protože běžně se jede kolem 150 km/h, bývá těžké uhodnout, co řidič vpředu udělá, pokud začne blikat zelená. K semaforům všichni dojíždějí v plném tempu a tvrdě na brzdy. A po zelené plný plyn. Obdobně jezdí po městech mezi zpomalovacími hrby, úseky mezi retardéry berou jako závodní tratě pro dragstery. Zpočátku, než jsem se přizpůsobil obecnému tempu, jsem také špatně snášel, že na normálních silnicích se nalepí řidiči těsně na zadek auta, opravdu tak na 1 až 2 metry. A nepředjedou, i když mohou. Jsou to všechno bývalí piloti F16 a mají dobré reflexy. Na dálnicích a dvouproudkách se běžně přejíždí zprava, blinkry se používají výjimečně. Civilizovaněji se jezdí v okolí Tel Avivu a na pobřeží, nejdrsněji v Jeruzalémě, ačkoliv je to od sebe kousek. Houká se hojně a kvůli čemukoliv, v Jeruzalémě nepřetržitě. 54
Pátek, den sedmý Proměňování na hoře Proměnění. Beer Sheba. Pouští Negev. Liják a kozorozi v Mitzpe Ramon. Vinice v poušti. Jak dojet bez benzínu. Eilat. Ráno se loučíme s Galilejským jezerem. Sjíždíme až k jeho jižnímu konci a pak se stočíme na západ. Horu Tabor objíždíme zprava stejnojmenným městečkem. Je hodně dlouhé, a jak je zde všude zvykem, co 100 metrů nadskakujeme na zpomalovacích hrbech, které jsou na vozovce prakticky neviditelné. Přijíždíme na parkoviště autobusů. Skupinové zájezdy již dorazily i sem. Na parkovišti jsou poutníci přesazeni do mikrobusů a vyvezeni na vrchol a jiná skupina kyvadlově svážena dolů. My stoupáme prudkými serpentinami naším verzíkem a ženy v každém ohbí fotí stále znovu a znovu překrásné panoráma s Jizraelskou nížinou a sluncem osvětleným Nazaretem na protější hoře. Město na hoře opravdu skrýt nelze. Uvažujeme, jak dlouho nechal Ježíš odpočívat učedníky po výstupu, než se před nimi proměnil. Františkánský klášter s bazilikou Proměnění Páně je vzorně upraven a vstup vzorně olemován cedulkami s upozorněním, co vše na svatém místě není povoleno. Jen heslovitě – jíst, pít, tančit, nosit oděvy s krátkými rukávy, hlasitě mluvit a smát se. Zákazů je šestnáct, malá františkánská František na hoře Tabor.
55
Bazilika Proměnění.
56
Mišna. Uvnitř baziliky probíhá právě mše. Tiše sedíme a nasloucháme, začínají přímluvy. Česky. Máme radost a zkoušíme mezi poutníky zahlédnout Libušku, bohužel jde ale o jinou výpravu. Zvoní zvony, na hoře Proměnění probíhá Proměňování. Obdivujeme z vyhlídky úžasný výhled na rozlehlé zelené údolí, kde proběhne Poslední bitva a po ní Poslední soud. Určitě se vejde na jeho pravou stranu mnohem víc lidí než 144 tisíc, jak si myslí Jehovisté. Přichází prudký deštík a tak se utíkáme kolem ruin původního kláštera a nové sochy Pavla VI. schovat do františkánské prodejny. Ceny nejsou pro žebrotu, takže z Hory přivezeme jen pár minikřížků. Sjíždíme zpět uzounkou silničkou a v zatáčce potkáváme kravku s rohy býka pro koridu. Hlasitě za námi volá své požehnání a my se vydáváme na cestu nadél celým Izraelem až k jeho nejjižnějšímu konci.
Nazaret. Město na hoře.
57
Ženy a Jindřich hlasitě odmítají jet nejkratší cestou, tedy po Západním břehu přes autonomní území. Vyhýbáme se tedy obloukem na mapě zeleně šrafovaným oblastem a pak už míříme po dálnici stále na jih. Pod Tel Avivem se pomalu otepluje, zeleň se ztrácí, objevují se nefalšované písečné duny a stáda nefalšovaných velbloudů. Kolem Beer Sheeby vyrostlo obří beduínské ležení z vlnitého plechu, stanů a lepenky. Mezi stany a chatrčemi jsou zaparkovány terénní Toyoty, velbloudi i koně. Pokračujeme dolů pouští Negev, fouká silný vítr a ve vzduchu víří oblaka písku. Občas není vidět na cestu. Písek přechází v kamení a kamení přechází ve skály. Objevují se bizardní skalní útvary a vádí. Vyjíždíme na vrchol bývalého obrovského kráteru Mitspe Ramon. Před 15 lety zde bylo jen pár domků a na vrcholku skal perfektní restaurace s výhledem dolů na poušť. Nyní je to středně velké Kladno a my zde trochu bloudíme. Nacházíme správně okraje útesu a něm stádečko kozorohů větších než průměrná kráva.
Vinice uprostřed Negevu.
58
Kozoroh láká turisty v Mitzpe Ramon na zrádné útesy.
Jsou docela fotogeničtí a nechají mě přiblížit vždy tak na deset metrů. Pak poodejdou a cíleně mě lákají, abych spadl z útesů. Přitom je ani nekrmím, Šárka mi přečetla zákazovou cedulku vyvedenou v ruštině a já navíc nemám čím. Výhled dolů z převýšení 600 metrů daleko do pustiny je impozantní. Zde v samém středu pouště nepršelo od stvoření světa. Až dnes. Nebe se s příjezdem Duškových otvírá a na poušť padá hustý déšť. Nepadá čistá voda, ale déšť chytá vířící písek a tvoří na autě velké fleky. Ne nadarmo zní indiánské jméno Jindřicha „Ten, jehož bolavá záda přivolávají déšť.“ Sjíždíme dolů a jedeme a jedeme pouští kamenitou a skalnatou a pustou. Ze zadu se ozývá radostný výkřik. Uprostřed pouště zahlédla Šárka vinici. Fotoaparáty cvakají. Zdá se, že v této pustině Izrael maskování strategický důležitých vinic zanedbal.
59
K našemu velkému údivu potkáváme na jinak prázdné silnici občas osamělého cyklistu, nejspíše vojáka speciálních sil na speciálním výcviku. V dáli vidíme nějaké vojenské zařízení, zřejmě raketová sila a radarové stanice. Někde za horou Tábor jsme tankovali a teď už ukazuje ukazatel benzínu pouhých 80 km a do Eilatu je to přes 100 km. Od Beer Shevy jsme nepotkali benzínku. Ženy začínají být z rozlehlé pouště nervózní a chtějí nás nasměřovat k maskované skupině tanků na obzoru, kde prý máme u vojáků vyprosit pomoc. Nakonec najíždíme na frekventovanější hlavní cestu, která vede shora od Mrtvého moře. Ženy spatří na obzoru benzínku a křičí radostí. Chci zkusit dojet až do Eilatu, nevychází to sotva o 10 kilometrů a ukazatel dojezdu určitě jen straší, ale pro řev žen a klid týmu odbočuji. Je pátek odpoledne, začíná víkend, benzínka je opuštěná, bez obsluhy. Některé benzínky v Izraeli jsou při placení kreditní kartou poměrně složité, musí se tam zadat ještě číslo řidičáku a ještě něco dalšího. S benzínkou bez obsluhy a
Negev.
60
Negev.
s ovládáním v hebrejštině chvíli bojujeme. Zaplať Pán Bůh aspoň za arabská čísla. Pumpa nám bez ohledu na zadaná čísla vyplivne do nádrže pár litrů benzínu, ženy jsou rázem klidnější a my zjišťujeme, že v přední části objektu je supermarket se superbarem a zde mraky lidí. Protlačíme se mezi farmáři z Dallasu pro kávu a vodu a pak už snadno dojedeme do nejjižnějšího izraelského města. Zde jsem vybral hotel s ohledem na to, abychom ho snadno našli. Ráno jsme všichni na Google Maps podrobně nastudovali jeho polohu, je jen kousek od letiště. Hodinku kroužíme kolem a opakovaně zkoumáme v notebooku mapu. Podle ní je náš hotel vypálená ruina. Nezdá se mi to. Na internetu vypadal hotel noblesněji. Šárka se ptá v brazilské restauraci. Měl jsem pravdu. Náš hotel se stručným názvem „C“ je jinde. Několikrát jsme kolem něj projeli, ale jeho vchod je rafinovaně umístěn ve vnitřním
61
traktu. Jsme ubytováni v nejlepších pokojích v přízemí hned naproti baru s pódiem. Dnes nebudu lynčován. Chvíli na pokojích odpočíváme, ale moc se nedá, neustále vedle nás bouchají železné dveře, nejspíš od protiatomového krytu. Jedeme se projet večerním Eilatem, abychom se podívali, jak se za 15 let změnil. Hotelů přibylo nepočítaně, některé vypadají jako z Las Vegas a mají kolem sebe i umělé zálivy. Na pláži popíjí skupina Arabů a prozpěvuje k tomu úplně jak muezzin. Jedeme podél Rudého moře až na egyptskou hranici. Míjíme beduínský stan s lákavým občerstvením na poduškách, přímo na břehu moře parkují auta a lidé mají rozložené stany, zřejmě tu příliv nebude vysoký. Ještě omrkneme přístup ke korálovým útesům na potápění a podvodní observatoř, kam máme namířeno zítra a pak už kroužíme po městě a hledáme krmení. Nikde nic nebo není možné zaparkovat. Jako poslední volbu bereme onu brazilskou restauraci, ve které jsme našli správný směr. Je narvaná, zdá se, že v Eilatu šábes, který právě začal, příliš nesvětí. Jindřich servírce sdělí tajné heslo gurmánů a jsme uvedeni ke stolům. Jde o zařízení typu – sněz klidně celou krávu, když to zvládneš. Zvládáme to částečně. V podrobnostech odkazuji opět na časopis pro rozvoj obžerství Víno revue. Helenka se postí u bezmasé pizzy a moc jí nejede, polovinu si nechává zabalit s sebou. Vracíme se do hotelu a Helenka se těší na zpěváka, který by měl mít dnes večer u baru vystoupení. Když píšu tyto zápisky izolován na balkóně, slyším jeho kvílení spolu s duc duc. Helenka má na uších sluchátka, zpěváka se nějak rychle nabažila. Bojím se, že noc bude dlouhá.
62
Zde jsme nebydleli.
Sobota, den osmý Observatoř. Jak se cvičí izraelští ţraloci. Plaveme s Denisem. Večeříme Denise. Bouře v Eilatu. O jednom nezdařeném atentátu. Noc byla klidná, zpěvák zmlknul úderem jedenácté a nepřistávala ani letadla, je šabat. I my ho dnes slavíme odpočinkem. Po bufetové snídani, kdy se konečně dosyta nají i Šárka, vyrážíme na podmořskou observatoř. Přicházíme právě na krmení žraloků. Ti si valně potápěče ani kusů masa, které jim hází, nevšímají. Zato obří želvy se s chutí vrhají na zelený salát a žerou ho po hlávkách. Je už docela vedro, zdejší teploměr ukazuje 36 stupňů. Ve velkém kruhovém akváriu obdivujeme všechny možné druhy ryb a hlavně účinnou klimatizaci. Procházíme po lávce k observatoři a sestupujeme dvacet metrů pod
Observatoř 20 metrů pod hladinou. Stojí za to.
63
hladinu. Kolem nás jsou korálové útesy a mraky ryb nejrůznějších tvarů, velikostí, barev i chování. Tuto atrakci si dobře pamatujeme od naší poslední návštěvy, kdy zde stála opuštěná na pobřeží. Nyní je kolem spousta hotelů a dalších atrakcí. Jdeme na tu největší z nich – oceanárium. Nevíme, co to je, pouští se tam omezený počet diváků přesně na vymezený čas a rudé varování ve třech světových jazycích – hebrejštině, angličtině a ruštině upozorňuje, že atrakce není vhodná pro osoby staršího věku, kardiaky, epileptiky a jinak oslabené osoby. Malá odbočka o jazycích v Izraeli. Kromě hebrejštiny a občasné arabštiny, jednoznačně nejužívanějším jazykem je ruština. Zní všude, všechny nápisy jsou i v ruštině. Určitě si značně šplhnete, pokud prodavače, uklízečku nebo recepční oslovíte naší druhou mateřštinou. Mají radost a jsou hned ochotnější, dokonce víc, než kdybyste na ně promluvili hebrejsky. Ruština zní všude kolem nás i teď v čekací frontě. Napětí houstne. Šárka chce několikrát z fronty prchnout, protože kdysi zvracela na houpacím koni, ale nedovolujeme jí to. Jen ať si pěkně za vložený peníz užije. Dveře se konečně otvírají a jsme vpuštěni. Do kina. Cítíme malé zklamání, i když podle konstrukce sedaček jde o kino kymácecí. Musíme se připoutat a společně se všemi okolo dostáváme sluchátka, která však pro bezprostřední zážitek nezapojujeme. Před námi se rozbouří moře a my se do něj škubavě vrháme. Zda vrhá i Šárka nevidíme, protože sedí kus vedle. Před námi se odehrává poutavý příběh. Malý zlatovlasý chlapeček jménem David je u svého dědečka na speciální lodi, která slouží pro výzkum žraloků. Žraloci jsou očipováni a vybaveni podvodními kamerami. Pak jsou dlouze a náročně cvičeni pomocí počítačů, satelitů a jiné extrémní techniky. Chlapeček i dědeček ze všeho na světě nejvíc milují Izrael a žraloky. Podmanivá hudba. Střih. Chlapeček je o dvacet let starší. Dědeček ani používaná technika nezestárli. Hrdinové sledují svého žraloka, kterého dvacet let cvičili. Ten najednou zmizí. Jedou se na rychlém motorovém člunu podívat, kam zmizel, prochází arabským tržištěm a nakonec vstupují do stanu. Žralok, jejích věrný přítel a pomocník je tam servírován vyžraným
64
Ryb a rybiček si v Eilatu užijete. I v jídelníčku.
65
padouchům. Děd zavrávorá, mládežník ho podepře a vzplane spravedlivým hněvem. Oba sedají do helikoptéry a krouží nad mořem. Pátrají po vrazích svých přátel. A ty už vidíme, jsou ještě odpornější než předchozí padouši, zjevem i chováním. Chytají totiž žraloky do sítí. Děd i vnuk se vrhají z vrtulníku v potápěčském oděvu do moře a svými noži rozřezávají proradnou síť. Právě včas, aby se do ní nechytil jejich největší oblíbenec. Ten šťastně kolem nich proplouvá a s hrdinskou hudbou na pozadí míří splnit své poslání na pláže Šarm aš Šajch. Diváci vstávají a nadšeně tleskají. Z uvedeného líčení příběhu, jak jsme mu v hebrejštině porozuměli, je více než jasné, jak silně na nás oceanárium zapůsobilo. Vedro a emoce jsou takové, že si musíme jít na chvíli zdřímnout do hotelu, jak se o šabatu patří. Jindřich dokonce odmítá objet kolečko na velbloudu, abychom si ho mohli vyfotit, a vymlouvá se na svá záda. Přitom se předtím v oceanáriu kymácet mohl.
66
Hory v pozadí patří Jordánsku. V popředí Duškovi.
Jedna z nich je Denis. Helenka ho snědla.
Po krátkém bezesném odpočinku vyrážíme na jednu ze zdejších pláží. Jen Helenka odmítá opustit postýlku. Pláž je poloprázdná. Voda je chladná jen do prvního ponoření, okolo nás plují parádní sytě modré ryby se žlutým proužkem a lidskou tváří. Obdivujeme barevné skály na protějším jordánském břehu a Šárku unáší proud. Motorový člun s paraglidistou se jí pokusí nejdříve neúspěšně utopit a když se mu to nepodaří, alespoň jí posádka vynadá. Koupání nás úžasně osvěžilo. Nebe se zatáhlo. Jedu pro Helenku do hotelu a vracíme se k Duškům na pláži. Ty nacházíme, jak jsme očekávali, v restauraci. Helenka si objednává rybu jménem Denis, my si dáváme kebab. Strašíme Helenku, že Denis je ta krásná modrá ryba se žlutým pruhem a výraznou mimikou. Pomsta na nás dopadá záhy. Zdejší kebab jsou podivné kulové karbanátky, zato Denis vypadá chutně, vůbec není modrý a Helenka si ho pochvaluje. Vyhublá bílá kočka se osměluje a truchlivě na nás mňuká. Se 67
sebezapřením si odtrhnu od úst kus kebabu a kočičce ho hodím. Žere ho dost opatrně. Když ji hodím další kus, už se ho ani nedotkne a dál na nás pokřikuje. Zato na kousky Denise se vrhá jako divá. Raději nedomýšlíme, z čeho kebab vyrobili. Odjíždíme za zákuskem raději jinam. Temné černé mraky již zakryly celou oblohu a nad Jordánskem létají blesky. Začíná pršet. V Eilatu pršelo naposledy těsně před jomkipurskou válkou, dešťovou kanalizaci tu nemají. Šárka mě nutí zastavovat na šílených místech a pokouší se vyfotit blesk s bleskem, tu nad jordánskými horami, tu nad těžební plošinou na zemní plyn. Dojíždíme k nové výstavbě hotelového komplexu krále Heroda. Připadáme si jako v Emirátech. Monumentální stavby s věžičkami, umělé laguny s ostrůvky, zeleně nasvícené palmy a fontána s fontajícími kozorožci. Do toho lehce prší. Nacházíme na promenádě kafárnu a dáváme si čokoládovou dobrůtku a kafíčko. Nutno zde zmínit další pozitivní zvyk v Izraeli. K jednomu zákusku zde přinesou velmi dlouhé lžičky pro všechny u stolu. Déšť se mění v průtrž. Střechou zatéká právě na Jindřicha. Využíváme krátké dešťové odmlky a prcháme k autu. Cestou stačíme ještě v umělém zálivu zahlédnout plujícího krokodýla. Vypadá teď v dešti úplně stejně jako ti, které jsme viděli v Hamat Gader. V průtrži se vracíme zpět. Voda stojí na silnici, vidíme první bouračku, na déšť nejsou zjevně zdejší obyvatelé připraveni. Houkají poplašné sirény spuštěné lijákem a elektřina v hotelu chvílemi bliká. Místo výstupu zpěváka v hotelu vytírají vodu z vestibulu. Skončil šabat. Letadla lítají a hučí jak šílená, na krátké mokré dráze mají problémy. Všichni se vrací do Tel Avivu, my zde vytrváme. Zítra chceme jet do pouště Timna. Pokud z ní už nebude bažina. Duškovi už takto kdysi vyplavili italské Bari, možná letos po jejich návštěvě Izraele konečně rozkvete Negev. Mezitím co píšu dnešní zápisky, Jindřich poslouchá aktuální zprávy. Právě dnes, když jsme se koupali, pokoušela se nějaká šílenka přejet z jordánské strany na vodním skútru plném výbušnin a najet na naši pláž. Zda ji dostali ostřelovači nebo cvičený žralok Jindřich nezachytil. O takovýchto drobných incidentech se v českých novinách ani nepíše. 68
Neděle, den devátý Vodní šlapadla v poušti Timna. Tajemství Hidden Valley. Jak se mluví v Eilatu? Rusky. Dnes je neděle, ale na mši nepůjdeme. Je sice každou neděli od osmi v hotelu Neptun, ale pouze v sezóně, což je až od května. Ráno je jasné, začíná vedro a my snídáme tentokrát na terase hotelu vedle bazénu plném včerejšího deště, mohli bychom se i vykoupat. V každém případě se včera nechtěně koupali prominentní hoteloví hosté z nejvyššího patra, na terase probíhají intenzivní stavebně-izolační práce.
Šárka hluboko v poušti.
69
Vyrážíme do pouště Timna, která je vzdálená asi 20 km od Eilatu. Příjezd je zpoplatněn a dostáváme ke vstupence poukázky na šlapadla a lahvičky na písek. To zde za naší poslední návštěvy nebylo. Zastavujeme u odbočky na spirálová skaliska a jdeme do pouště. Jindřich záhy odpadá a za prvním skalním masivem, kdy se musí k dalšímu skalnímu útvaru přejít sotva pár kilometrů po náhorní planině, zastávkují i ženy. Jedeme proto dál k muchomůrkám, obřím bizarním červeně zbarveným kamenným houbičkám. Celý bývalý kráter je olemován vysokým pásmem hor. Ženy fotí, dokonce i Jindřich občas neodolá a pořizuje umělecké snímky. Timna má 6 tisíc let starou historii. Egypťané zde měli doly na měď a zanechali zde po sobě ve skalách vyryté hieroglyfy. Na jedné zastávce šplháme do průrvy, kde se za drátěným pletivem skrývají tito svědci času. Široká informační cedule vyobrazuje, co máme na stěně vidět. Hodně to připomíná předškolní kresby našeho nejmladšího syna. Neodolám. Beru pazourek a na svědectví naší civilizační vyspělosti na volné skalní stěně vyrývám Anubise s pohřebním vozíkem. Podařil se mi velmi věrohodně. Kdopak ho asi s velkou slávou objeví?
Na všech obrázcích Timna., výjimečně Jindřich.
70
71
72
Přejíždíme na další vyhlídky a ženy fotí a fotí. U Šalamounových sloupů je postaven multimediální stan, kde se máme zúčastnit vzdělávacího pořadu o historii Timny. Hudba ozvučuje celé okolí, chvíli nám připadá, že hraje Kukulín, pak zazní divoké smyčce Vivaldiho Léta. Docela se sem hodí. Všude okolo skalní útvary všech tvarů a barev od tmavomodré přes sytě červenou až po bílou. Dojíždíme do právě budované oázy v samém středu Timny. Jezero s vodotryskem je již hotovo, proto ta šlapadla. Uvnitř nové budovy si dáváme pravá beduínská jídla – falafel a blafu, která Jindřich odmítá jíst na pravých beduínských lehátkách. Ženy plní nafasované plastové lahvičky různobarevným pískem a vlastnoručně je ucpávají jílem. Helenka, uchvácena pouští, kde místy bylo opravdu správné pouštní ticho, nás při návratu donutí odbočit na jakousi cestu označenou „Hidden Valley“, vedoucí opět hluboko do skal. Proplétáme se po silničce mezi skalisky a průrvami. Cesta náhle končí 73
Utajený atomový reaktor v utajeném údolí.
před důkladně ostnatě oploceným objektem, na kterém rozeznáváme jen značku označující radioaktivitu. Cestou zpět zastavujeme u smaragdově zbarvené hromádky. Je to směs roztaveného skla s kameny. Zřejmě jsme nechtěně objevili, kde Izraelci konají své testy jaderných zbraní. Abychom ze sebe radioaktivitu spláchli, raději jedeme na včerejší vlídnou pláž se vykoupat. Na jedna lehátka nám není zdvořilým strážcem dovoleno ani usednout, jsou jen pro hotelové hosty. V druhé části probíhá černošské hemžení, při kterém dochází k přeskupování slunečníků, lehátek i stolů. Je nám vysvětleno, že večer zde bude slaven bar micvah, takže se musíme omezit na lehátka těsně u vody, na kterých se hóra tančit nebude. Voda je opět studená jen do prvního ponoření, pak už znovu obdivujeme modré Denise se žlutým pruhem, ryby barevně žíhané, šedé rybky v hejnech a nejvíc rybu duhovou, která mění barvy, až oči přechází. Helenka si lehce rozřízla palec, ale příliš 74
nekrvácí. Okolo nás opět zní ruština, připadáme si jako na Krymu a já alespoň v duchu recituji Piesňu o burevěstnike. Hledíme na jordánské hory naproti a trochu s nedůvěrou sledujeme každý vodní skútr. Velice nás zaujal vousatý ortodoxní žid, který vestoje pádluje na surfovacím prkně. Jeho vratké pohyby jsou křečovité a vyvolávají naše obavy. Když konečně padá do vody, všichni si oddychneme. Vracíme se do hotelu ošetřit Helenčino zranění a trochu se vzpamatovat před večeří. Na tu odcházíme hned do sousedství našeho hotelu do Café Café. Jindřich si dává napolitánskou pastu a odmítá ji jíst. Místo toho ujídá naše rybičky s hranolky. Všude kolem zní opět ruština. Pomalu si na to zvykáme. Číšník nám sděluje, že byl minulý rok v Praze a teprve tam se dozvěděl, proč Češi nemají rádi Rusy. Nevíme, jak to vypadá v Tel Avivu, ale zbytek Izraele už mluví výhradně rusky.
Kvůli tomuhle se Šárce nechtělo z Eilatu.
75
Pondělí, den desátý Eilatské hory. Za co dostanete v Izraeli určitě pokutu. Potápění na korálovém pobřeţí, ale kam zmizely korály? Západ slunce nad Sinaí. Opět večeříme Denise. Opět ráno snídaně, po které i Šárka spokojeně funí. Nechce se nám trmácet se 200 km k zapomenutým nabatejským pouštním městům, jak jsme původně plánovali. Raději vyrážíme na západ po silnici přímo podél egyptských hranic. Egypt je od nás oddělen pouze mohutným kotoučem nejlepšího ostnatého drátu na světě, přes který se neprodere ani svišť. Rypadla zde vytvářejí podél hranice deset metrů širokou zónu, zde bude za pár měsíců stát vysoká zeď. Projíždíme kontrolním stanovištěm a ukazujeme své upřím-
76
Za dráty začíná Egypt.
né obličeje, víc zde není třeba. O deset kilometrů dále obdobně zdoláváme mobilní zátaras. Vojáci mají svá kulometná hnízda umně ukryta ve skalách jako vlaštovky. Helenka určila za cíl dnešní cesty Red Canyon, který se nevyskytuje na běžných mapách. Proto nás zaskočí, že na konci kamenité cesty parkuje nejen několik aut, ale i autobus. Jdeme se jen podívat a odmítáme lézt dolů do kaňonu, i když nás Helenka poňouká. Zdoláváme raději autem nedalekou Nehemjášovu horu přímo na egyptské hranici. Hledí-
Eilatské hory.
me daleko do Egypta, kde je úplně mrtvo, jen kolem opevněné budky líně obchází voják s dlouhou puškou. V dálce se zvedá pohoří Sinai. Necháme se zlákat ještě ukazatelem na starobylé ruiny, ke kterým dokodrcáme po prašné cestě. Jsou taktéž ohrazeny ostnatým drátem a tvoří je množství balvanů umně seskupených do přímek. Chceme s Jindřichem také vytvořit archeologické místo, vhodných balvanů je tu dost, ale Helena tvrdí, že na hebrejsky psané ceduli je to výslovně zakázáno. Odbočujeme na kamenitou cestu s ukazatelem na Šalamounovu horu. Jedeme údolím tak daleko, jak to jen jde. Tady konečně nikdo není. Jen křepelky, které vylétají ze skal a jsou tak tlusté, že při přistání musí chvíli běžet. Skaliska kolem nás jsou temně rudá, 77
z druhé strany vádí žlutá s názorně plastickými geologickými vrstvami. Je tu i trochu vegetace, trnovníky a občas žluté kytičky. Pokud nefouká vítr, je tu úplné ticho. Helence se odsud nechce, hladí skály a sbírá kameny. Protože se ale Jindřich ztratil Šárce a ta ho nervózně vyhlíží pod trnovníkem, musíme se vrátit. Prý na něj volala, ale ozvěna se odrazila do jiného vádí. Zkouším volat na Helenku, aby už šla, a opravdu. Ozvěna se odráží úplně jinam, Helenka mě neslyší nebo to aspoň úspěšně předstírá. Vracíme se do Eilatu a parkujeme přímo u hlavní pláže. Marně se nejdříve sám, později Jindřich a ještě později i několik domorodců snaží přemluvit zdejší parkovací automat, aby za vhozený peníz vydal lístek. Automat jen smutně pípá a po několika minutách vždy vyplivne vhozenou minci zpět. Zde malá odbočka, proč tolik toužíme po parkovacím lístku. Policie v Izraeli, alespoň podle našeho zjištění, se soustřeďuje na jediný dopravní přestupek, a to je zákaz parkování na červeně pruhovaných zónách resp. par-
78
Západ slunce nad Sinají.
kování bez lístku na modře pruhovaných zónách. Tuto aktivitu vykonává bděleji než městská policie v Praze, což vypovídá o všem. Včera jsem na parkovišti před pláží obhlédl nejprve zaparkovaná vozidla, zda mají za okny lístky. Neměla. Já jsem přesto vytrval a po několika minutách mi automat s nesouhlasným pípáním lístek vydal. Když jsme se po hodince vrátili k autu, všechna auta měla za stěračem zastrčeny pokuty, jen já ne. Proto ta křeč. V restauraci na pláži si všichni dáváme místní dobrůtky, v podrobnostech odkazuji na časopis pro pravé labužníky Víno Revue. Helenka si objednává meloun a taky ho dostává. Sice rozkrájený, zato celý. Pojídá ho s humusem a s chutí. Šárka dnes již podruhé vypadá spokojeně, evidentně oběd nečekala. Moře je tmavomodré, místy tyrkysové. Úplný ráj. Do doby, než zkusí ženy jít na toaletu. Kdykoliv někdo chce jít v Izraeli na WC, odněkud se vynoří černoch s hadicí a začne ho sprchovat.
o
cenzurován
Kvůli tomuhle se nechtělo z Eilatu Jindřichovi.
79
V hotelu si bereme plavky a zanecháváme zde Helenku, dopolední kamení jí stačilo. Odjíždíme na korálové pobřeží a vypůjčujeme si potápěčské potřeby od mladíka, kterému v Praze nejvíc chutnalo pivo a líbilo se Černé divadlo. Šárka je nadšená, dostala potápěčské brýle přímo se zabudovanou optikou. Tam, kde před patnácti lety byly korály až ke břehu a mezi nimi vyznačeny bójkami úzké spletité cestičky na proplutí, takže se v nich Helenka ztratila a já ji musel plout vysvobodit, je dnes normální pláž. Moře je sice úplně čisté, ale korály jsou jen na dně, Jindřich později objevuje jeden velký korálový útes. Ryby i rybičky tu naštěstí jsou pořád, žluté, modré, zelené, žíhané, tisícihlavá hejna šedobílých ryb, které provází velcí duhoví kapři. Zvědavě nás okukují a občas oňuchávají. Dole pod útesem se povaluje obří ryba kamenná, rychle kolem proplouvají štíhlé jehlice. Když ke korálu připluje tmavozelená ošklivá ryba, rázem se všechny drobnější rybky, rudé, oranžové, modré i černobílé po zadečku zasunou do korálu a vykukují jim jen tlamičky. Jakmile dravec odpluje, znovu se vysunou a korál ožívá pestrým hemžením.
80
Rafinované maskování stop ala Kara ben Nemsí.
Je tu úžasná pohoda, Šárka zkouší, zda bychom tu nemohli ještě pár dní zůstat. Jdeme raději vrátit potápěčské vybavení. V hotelu chceme chvíli odpočívat, Helenka je však již plně při síle a touží na vlastní oči spatřit západ slunce v poušti (HK dodává – předem vřele Vaškem nabízený). Vyjíždíme opět k egyptské hranici, ženy fotí nasvícenou jordánskou stranu a pak uháníme na Nehemjášovu horu, abychom stihli západ slunce. S překvapením zde objevíme autobus (opět zaznívá ruština) a řadu aut – zřejmě jsme náhodou našli tu nejlepší pozorovatelnu západu slunce nad pouští. Sice trochu pozdě, rudý kotouč se už zasunul za štíty vzdálené Sinaje, přesto jsou v čistém vzduchu hory zbarveny sytě a přitom pastelově. Vyhlídku si s námi nenechává ujít ani izraelská hlídka v dobře vyzbrojeném terénním Hammeru vybaveném rafinovaným zařízením na zametení vlastních stop v poušti – několika pneumatikami na lanech, které za sebou táhnou. Když odjíždějí, provází je obří prachový sloup, úplně jako Izraelity na poušti. I jordánská Akaba je malebně nasvícena a světélka se kolem tmavého moře mihotají jako tisíce světlušek. 81
Na večeři volíme košer rybí restaurant na nábřeží, který má na neonu tajné poznávací znamení gurmánů. Podle doporučení si dáváme rybí plato Denisů a místní pivo. To nemá ani pěnu, ani bublinky, ani chuť. Na jídlo s námi čeká půvabný Mourek s jizvou na zádech a žlutýma očima. Helenka již umí se zdejšími kočkami mluvit a tak mu vysvětluje, že musí na jídlo chvíli počkat. Mourek se mezitím snaží zalíbit Jindřichovi, ten ale zůstává necitelný jako františkán na poutním místě. Denisové jsou
vycpáni
citrónovou
nádivkou
s česnekem a jsou výteční. Helenka Mourka poctivě krmí, vybrané kousky mu poctivě odkosťuje a Mourek žere a žere. Po jídle na Helenku hledí trochu vypouklýma očima plnýma vděčnosti. Protože v restauraci začíná velkoplošná projekce s podmanivou hudbou, raději prcháme. Hotel nás vítá ještě podmanivějším zpěvem. Děvčata ve věku naší dcery postávají kolem pódia a hltají sladkobolné kreace slizkého idolu. Ani v pokoji se nedá vemlouvavé vytí ničím přerušit, zřejmě budeme muset zpěváka zabít. Naštěstí úderem desáté slavík zmlkne a my se můžeme jít vyspat na zítřejší cestu. Kromě velbloudí farmy jsme v Eilatu zvládli úplně všechny atrakce. Šárka ještě trvá na upřesnění dnes shlédnuté a snědené zvířeny – Denis, sytě tmavomodrá ryba se žlutým pruhem, se správně nazývá Zebrasoma Xanthurum. 82
To je ona. Fakt.
Úterý, den jedenáctý Izraelští šerifové v poušti. Veselé Mrtvé moře. Úţasná Massada. Odporné En Gedi. Jericho. Vádí Quelt. S beduíny na oslech. Klášter sv. Jiří. I rozpatlaná čokoláda udělá radost. Zpátky u Heroda. Poslední vydatná snídaně v Eilatu. A hurá na sever! Jedeme podél jordánské hranice, míjíme zapomenuté údolí, Timnu, pštrosí farmu i benzínku, která nás zachránila. Silnice je rovná jako přímka, takže si to sypeme kolem stopadesáti. Když projíždíme kolem opuštěného geodeta, trochu uberu, jeho přístroj vypadal úplně jako radar. V dáli bliká majáček, tmavá nekompromisní policistka s tmavými brýlemi vypadá zcela jako americký šerif. Musím ukázat pas a dostanu za 129 bububu. Jedeme dál, okolo z jedné strany skály, z druhé široké vádí zpestřené občas trnovníky a v dálce jordánské skály. Protijedoucí auto se náhle rozbliká a další místní šerif se za mnou otáčí. Dostávám vynadáno podruhé, mám jezdit stovkou jako všichni místní (povoleno je devadesát) a nemyslet si, že jako cizinec to tu můžu pálit. Ženy podléhají hysterii, Helenka jako jediná má s sebou řidičák a bojí se, že pokud mě zavřou za rychlou jízdu na tři dny do vězení, jak je zde zvykem, bude muset řídit sama. Ubírám a cesta se nekonečně vleče. Zastavujeme u odpočívadla, pár stromů a pár baráčků v poušti. Mají zde historickou požární stříkačku a minizoo. Vypadá to tu docela jako někde na americkém středozápadu. Jedeme pouští dál. Před námi se objevuje tovární objekt na výrobu hořčíku a solné hory. Pak následuje zcela nový komplex hotelů na břehu blankytně modrého Mrtvého moře. Sjíždíme tam a zastavujeme u lázní, kde prodávají výrobky z bahna i soli. Procházíme obchodem a dostáváme se na výborně vybavenou pláž s lehátky a sprchami. Ke zdravotnímu koupání zde hraje trochu příliš hlasitý izraelský pop, takže si dáváme jen kávu a 83
koláč u nevrlé Rusky. O ten se dělíme s dvěma Denisy, což jsou tmavomodří
ptáci
velikosti
havrana
s krásně žlutými křídly. Denisové jsou hladoví a nechají se krmit přímo z ruky. Přitom velmi melodicky pobrukují, určitě by se rychle naučili i mluvit. Jdeme se do moře aspoň vybrodit. Voda je teploučká, azuroMrtvé moře je teď úžasně modré.
vá a čistá. Nějak s Helenkou Mrtvé
moře nepoznáváme, pamatujeme si ho jako špinavou páchnoucí bažinku. Když Šárka nakoupí od prodavače, který s ní mluví polsky, s velkou slevou vše, co v obchodu nabízejí, pokračujeme dál. Záhy objevujeme zázrak, který způsobil modré Mrtvé moře. Voda je sem do spodní části, která už byla úplně vyschlá, přiváděna zvláštním kanálem a zřejmě předtím čištěna. Výsledek je ovšem ohromující.
84
Lanovka na Massadu.
Mrtvé moře vypadá živě. Fotí i Jindřich.
85
Na úrovni skutečného konce Mrtvého moře odbočujeme na Massadu. I zde stojí dole nový komplex s patrovými parkovišti a novou velkokapacitní lanovkou. Jindřich spočítal, že za pouhý den by vyvezla nahoru všechny obyvatele Roztok i Žalova. Není divu, cestující jsou do lanovky nacpáváni jako do japonského metra. Naštěstí frčí lanovka rychle. Na rozlehlém návrší s řadou ruin se však lidé rozptýlí a lze tu nalézt i trochu samoty a také pravé pražské židy. Fouká vítr, Jindřich se neustále třese zimou, ačkoliv je velmi příjemných 25 stupňů. Zcela ideální počasí. Chvíli to vypadá, že Duškovi přivolají déšť i sem, ale pak se černé mraky odsunou na jordánskou stranu a dělají na skalách působivé stíny. Na západním konci pevnosti objevujeme na visuté terase úžasné zpívající zábradlí. Podle síly větru hraje čisté tóny skautské večerky, jen rytmus je trochu rozkolísaný. To by byla atrakce pro české hrady! Jindřich nám přes svá údajně bolavá záda neustále uniká, jen obtížně se nám daří sledovat jeho koloniální klobouk na vzdálených návrších. Dostihujeme ho konečně u visutých teras Herodova paláce, odkud již nemá úniku. I na něj Massada, místo všem Židům posvátné, silně působí, takže fotí s polarizačním filtrem, což je největší poklona okolní scenérii. Massada již nikdy nepadne, přísahají izraelští vojáci, my ale brzy ano. Je sice opravdu výjimečné počasí, jindy je zde touto dobou o dvacet stupňů víc, ale už jsme neustálým dobíháním Jindřicha docela ušlí. Cestou lanovMassada.
kou dolů sledujeme rodiny s malými dětmi i tlupy školáků, vystupujících pěšky
na pevnost, kterou sice Římané po dvou letech dobyli, ale nenašli zde ani jednoho živého obránce. Lanovka vozí jen turisty a invalidy. 86
Oáza En Gedi se skrývá mezi skalami.
Pokračujeme o pár kilometrů dál do oázy Ejn Gedi, kde kdysi stál jen pouze hostel a volně pobíhali leopardi. Aspoň podle cedulí. Dnes to u vstupu do zeleného vádí s říčkami a jeskyní, kde David šlechetně ušetřil Saula, když konal potřebu, vypadá přesně jako u vchodu do ZOO. U stánku s rychlým občerstvením si dáváme kávu a velbloudí hot dogs. Helenka ho nechce jíst, protože je prý příliš zelený, ale hlad jí přemůže. Obdivujeme opět dobře vyzbrojenou školní mládež, dívenky s kvéry proklatě nízko cucají lízátka a hrají dětské hry. Do oázy se nevydáváme, už je dost pozdě a jsme z Massady ušlapaní. Jedeme podél celého Mrtvého moře a pak na Jeruzalém. Cesta přes autonomní oblast probíhá úplně hladce a tak odbočujeme do Jericha. Kupodivu nejsou žádné problémy, jen u vjezdu do města běžná bezpečnostní kontrola na obličeje. V Jerichu Helenka neomylně přes Jindřichovy pochybnosti určí správnou cestu ke klášteru sv. Jiří, kam máme namířeno, protože jsme se tam posledně nedostali. Trasa vede přímo podél velmi dobře střežené věznice, kam Palestinci zavírají Palestince. Stoupáme uličkami a míříme do vádí Quelt. Na konci Jericha se zastavujeme u živé skupinky 87
Vádí Quelt. Zelená stužka vlevo je kanálek, který přivádí vodu do Jericha.
88
osob všeho věku, kteří se na nás zubí a ptají se, zda jsme Američané. Zřejmě nikdo jiný tudy ještě nejel. Kupodivu Československo neznají, ale ochotně přisvědčují, že silnička šplhající vzhůru po úbočí je správná a ke klášteru vede. Kaňon je docela vysoký a dole ve skalách vidíme řadu obytných jeskyní. Pohled je to úžasný. Po protějším úbočí se vine stezka, po našem pod silnicí vede kamenný žlab, kudy teče z pramenů vádí do Jericha voda. Voda bohužel teče i z naší silnice, která je na několik desítek metrů od ní rozemletá. Ženy odmítají jet dál, bojí se, že budou muset noc strávit v Jerichu. Procházím pěšky kritické místo a za kvílení žen a netečnosti Jindřicha, který jen umělecky fotí, odstraňuji z cesty největší balvany. Rozhoduji se projet. Všichni vystupují a odlehčený verzík se s prohrabáváním přesune přes kritický úsek, dokonce bez proražených kol. Dostáváme se po silničce s úžasnými výhledy do sedla. Před námi jsou betonové zátarasy a několik beduínů s osly. Ti se k nám radostně vrhají. Nastává vysvětlování a vítání a smlouvání. Od Jeruzaléma sem vede jiná, zřejmě lepší cesta, průjezd z Jericha byl uzavřen při intifádě před 14 lety. My přes zátarasy verzíka nedostaneme. Vedoucí beduín je velmi řečný, veselý mládenec. Jmenuje se Bilál, je mu 24 let, bydlí se svou ženou Sárou, dětmi, velbloudem, osly a kozami nahoře na druhé straně vádí. Jeho otec umřel, když stavěl tuto cestu. A jak jinak, zná Alenu z Prahy, která tam spolu s dalšími studenty před rokem byla. Radostně ukazuje Šárce dva měsíce starou esemesku, opravdu podepsanou Alena, kde píše, že vzpomíná a že v Praze sněží. Helenka s Raídem na Íháčkovi.
89
90
Šárka—good beduine!
Ženy trochu neochotně (HK – přes silný, až hysterický odpor) přesedají na osly a beduíni je opatrně vedou strmou cestou dolů ke klášteru. Helenka se křečovitě drží svého beduína Raída (Raíd má těhotnou manželku, dvě děti, tři osly, dva velbloudy a kozy) a osla, který má tendenci zatáčet až těsně nad propastí. Šárka se vesele s Bilálem baví, nechává si za jeho radostných výkřiků „Šárka – good beduine!“uvázat palestinský šátek a zjišťuje podrobnosti o beduínském životě i o klášteru sv. Jiří. My s Jindřichem sestupujeme po svých, obdivujeme osly, že to ubrzdí a pozorujeme nádhernou scenérii kláštera vlepeného do skály s řadou přílepků nahoře pro poustevníky. Jindřich při zjištění, že je nutno sestoupit až na dno vádí a zase vystoupat na druhou stranu, padá u jednoho z křížů. Později nám vypráví, že pozoroval divokého psa, který vypadal úplně jako vlk, jak se pokoušel lovit sviště. Pes vždy hnal sviště na strmém svahu po terásce, a když už ho skoro měl, svišť prudce seskočil o terásku níže, což si pes netroufl. Našel si jiného a honička začala znova.
Klášter sv. Jiří je na protějším úbočí vádí Quelt.
91
Nad klášterem vlaje řecká a zvláštní klášterní vlajka. Tento monastýr je zde již od pátého století a obývali ho i křižáci. Beduín velmi jemně zaklepe železným klepadlem na fortnu. Tu otevře mlčky seschlý mnich, který přerušil vytesávání nějakého kamene a ukazuje nám cestu dovnitř. Tam se nás ujímá mlčky další a provádí nás do svatyně se začouzeným stropem, mnoha prastarými ikonami, olejovými lampičkami a úžasnou atmosférou. Mlčíme a žasneme, občas bratr ukáže nějakou pozoruhodnost a naznačí, že bychom měli fotit. Vede nás do druhé kaple a nakonec o patro výše, kde nás předává dalšímu mnichovi. Ten nám opět mlčky ukazuje kapli zbudovanou v jeskyni s velikou trhlinou ve stropě. Vpředu pod oltářem leží zachovalá mumie. Šárka se později od Bilála dozvídá, že šlo o rumunského poustevníka Jana Jákoba, který žil ve vádí Quelt a zemřel v roce 1962 v pověsti svatosti. Mnich nám ukazuje kus skály a ikonu a poprvé a jedinkrát promluví. Jde o skálu, na které toužil zemřít prorok Eliáš, když utíkal před Jezábel z Karmelu, kde vyřídil Baalovy proroky. Bratr nám přiděluje maličký kamínek z této skály a k tomu snítku z trnitého keře. Anděl je na ikoně zobrazující tento výjev znázorněn kupodivu jako pták, velmi podobný tomu, kterého jsme dnes ráno krmili. Pes s krvavým okem na nás střídavě mručí a vrčí, paní, která v klášteře pere bratřím prádlo, klábosí s posledním mnichem. U fortny se loučíme a tiskneme drsné upracované ruce bratra, který jde opět tesat do kamene. Opouštíme svaté místo, ženy znovu nasedají na osly a stoupáme vzhůru. Cesta do strmého svahu na oslech se našim ženám líbí mnohem víc, než předchozí prudký sešup, já funím a snažím se držet s osly krok, i když nesu 92
Místními mnichy uctívaný poustevník Ioan Jacob Ramanul. zemřel v roce 1962.
Výjev takřka biblický.
93
Klášter sv. Jiří .
jen sebe. Ostatně těžce dýchají i beduíni a osli. Jindřicha nacházíme přesně tam, kde to vzdal a za trest mu neřekneme nic, co jsme v klášteře viděli. Další beduín již mezitím přinesl palestinský šátek i pro Helenku a poslední z rodiny nám vnutí náhrdelníky, které ručně vyřezávala z velbloudích kostí jeho matka. Všichni se u našeho auta radostně vrhnou na zbytky našich zásob vody a ještě více na sušenky a rozpatlanou čokoládu. Tvrdí sice, že si jí berou pro děti, ale jen pár metrů od nás se na ni doslova vrhají a polykají ji. Takže poučení – za beduíny jedině s čokoládou. Zdá se, že sladkosti jim udělaly opravdu radost, loučíme se, objímáme a máváme na sebe. Nám nezbývá, než se vrátit zpátky do Jericha, sice překrásnou, nicméně místy dost obtížně sjízdnou cestou. Zdoláváme ji bez nehody, na okrajích Jericha opětujeme mávání dospělých i dětí, cizince tu vidí určitě málokdy. Cesta do Jeruzaléma už probíhá rychle, kolem Ramalláhu je okolo silnice rozeseto množství beduínských obydlí z vlnitého ple94
chu, igelitů a plátna, s kozami a výjimečně i s velbloudy. Netušili jsme, že toto uvidíme jen pár kilometrů od Jeruzaléma. Ve svatém městě už suverénně nacházíme náš hotelík i s jeho majitelem Herodem, jak jsme ho pro fyzickou podobu pokřtili. Dostáváme ještě menší pokojíky než posledně, v podkroví. Ptáme se Heroda, kde se dá poblíž najíst. Náš dotaz zaslechne starší paní, neomylně v něm rozpozná tajný kód labužníků a složitě nám vysvětluje, jak se dostaneme k restauraci, skryté před očima nezasvěcených. Dokonce za námi ještě vyběhne ven až na křižovatku, aby nás správně nasměrovala. Podařilo se. Zvenčí nenápadný objekt skrývá samé poklady – neortodoxní příjemné židy, což je poblíž Mea Šearim vzácné, veselého a ochotného obsluhu, výborné a docela laciné jídlo, příjemné hřejivé prostředí. Více najdete v jednom z dalších čísel časopisu těch, kteří jídlem žijí (Víno revue). Pak už jen klopýtáme do postýlek a psát a spát. I když trochu s přestávkami, pod okny každou chvíli táhnou fotbaloví fanoušci a řvou.
Jericho.
95
Středa, den dvanáctý Jeruzalém. Bazilika Boţího hrobu. Muristán. Hledání johanitského kostela. Cardo. Důkladné poţehnání od loupeţivých rabínů. Západní zeď. Jak se ţidé modlí. Kde papeţi v Jeruzalémě chutnalo a Jindřichovi ne. Jeruzalém, město svaté. Naším prvním cílem je bazilika Božího hrobu. Jdeme do Starého města pěšky Jaffskou třídou. Je udělaná jako pěší zóna a jezdí po ní jen tramvaje. Zcela nové, bohužel teprve ve zkušebním provozu. Vcházíme za hradby Novou branou a vzápětí už lehce bloudíme. Víme podle mapy, kde jsme, ale neumíme trefit správný průchod. Jsme ochotným obchodníkem nasměrováni o pár metrů zpátky a vstupujeme do chrámu. Je pořád stejně ušmudlaný. Sestupujeme do kaple svaté Heleny, stěny jsou pokryté stovkami křížků vyrytých křižáky. Obcházíme kostel dokola, lezeme do jeskyněk
a
vyjdeme
i
na
terasu
s Golgotou. Chrám má stále své jedinečné kouzlo. Vycházíme na kamenné nádvoří a loučíme se s Dušky, kteří jdou hledat vstup na Chrámovou plošinu. Helenka se vrací zpět do Božího hrobu. Já se mezitím vyhřívám na sluníčku a pozoruji pestrou směsici, která vstupuje na nejposvátnější místo křesťanů. PraKřížky křižáků.
96
Nádvoří před bazilikou Božího hrobu.
97
98
Některá zákoutí Božího hrobu stále překvapí.
voslavní, Koptové, američtí baptisti, katolíci z Francie, všichni proudí dovnitř a za chvíli zase ven, jen Helenka setrvává. Po trošku větší hodince nakonec vypluje i ona. Jdeme se vzpamatovat do tiché uličky a prázdné kavárny, kde svačíme baklavu, ňamňu začínající písmenem M a kávu. Posíleni na těle jdeme hledat druhé dnešní cílové místo, johanitský kostel sv. Jana Křtitele. Má být podle průvodce kdesi poblíž náměstíčka Muristan. Hledáme a hledáme. Nacházíme dobře označené místo původního johanitského špitálu i velký kostel se znaky řádu, objekt
Kámen Pomazání u vstupu do baziliky.
však patří německým luteránům a tudíž je neprodyšně zavřený. Helenka si zoufá. Pokud si něco umane, je ochotna hledat až do úplného vyčerpání. Obcházíme vytyčenou oblast zastřešenými bazary, kde nenavazujeme oční kontakt a Helenka jen stále ukazuje na další a další docela pěkné zbytečnosti, které by ráda jako dárky koupila. Dostáváme se až do řeznické uličky, kde to příšerně páchne, krev teče po kamenech a maso křičí na hácích přímo do obličeje. Ani to Helenku neodrazuje. Pokouší se aspoň proniknout do luteránského objektu, neúspěšně. Mě mezitím posílá místní znalec do většího objektu na jižním okraji náměstí. Hned u vchodu jsme odchyceni a plynulou ruštinou poučeni, že zde je chrám Alexandra Něvského a pravoslavné muzeum. Jsme nasměrováni na správného sv. Jana Křtitele, ale současně upozorněni, že tento kostelík je trvale uzavřen. A opravdu je. Plechovými vraty. Helenka jimi zalomcuje a konečně rezignuje. 99
100
Muristán. Nahoře kostel sv. Jana Křtitele na místě johanitského špitálu.
Na náměstíčku u fontány si dáváme další kávu s kardamonem. Pak procházíme do židovské čtvrti a díváme se na zbytky Carda. Kolem nás prochází ješiva, skupina asi patnácti šestiletých kluků, kteří řvou tak, že není slyšet vlastního slova. Učitel je mlčky doprovází a nijak je neomezuje. Tohle by byla dobrá škola pro české učitelky. Nakupujeme v židovském obchůdku jarmulky a Helenka toužebně prohlíží prastaré stříbrné prsteny se zvláštními kameny. Zdravíme se přitom se dvěma staršími Slovenkami, které jsou v Jeruzalémě teprve první den a velmi se diví, že do Izraele lze i bez cestovní kanceláře. Helenka k jarmulkám přihazuje alespoň něco vzácných kamenů (podle ceny). A pak už se suneme k Západní zdi. Dáváme příspěvek na izraelské vojáky mladíkovi, jehož prapradědeček pocházel z Bratislavy.
Nic na světě nepřeřve ješivu.
101
Odpočíváme na kamenných lavičkách a díváme se na cvrkot u zdi, na chrámové plošině září zlatá báně Omarovy mešity. Přichází k nám správně ustrojený ortodoxní žid a jako obvykle se vyptává, odkud jsme. Z Prahy pocházela jeho prababička, četl všechny spisy rabbiho Loewa a zná i Golema. Zjišťuje naší rodinnou anamnézu a pak nám uvazuje červené nitky kolem zápěstí a vrhá se na nás s požehnáním. Požehnání je důkladné, musíme občas volat amen a už je jasné, že Boží požehnání bude drahé. Přichází fáze inka-
102
Loupeživí rabíni se dělí o kořist. Holčička k nim nepatří.
Do Zdi jsou zastrkány tisíce papírků s přímluvami. Ty jsou pravidelně proudem z hadice smývány. Do kanálu.
sa, mladý rabi má velkou rodinu a bude pesach, potřebuje nutně nakoupit macesy na svátky. Vzápětí přivolává rabi za naši štědrost na pomoc s požehnáním další rabíny, starší, sice stručnější, ale stejně chudé. Vrhají se po našich hlavách a na nás stéká jejich požehnání jako řeka. Helenka se trochu pohoršuje, připadá jí to na tomto místě jako svatokupectví. Jakmile se nám podaří prchnout z dosahu požehnání loupeživých rabínů, musíme ještě projít kolem jejich žebrajících manželek. Už se nenecháme oblomit, Helenka bezmocně ukazuje, že peníze mám já a já se prostoduše usmívám a dělám, že nerozumím. U Zdi nářků se rozdělujeme, Helenka míří do ženské poloviny. Chvíli spočinu na kamenech, které jediné jsou pozůstatkem Chrámu, dívám se na tisíce papírků s modlitbičkami, zastrkaných ve škvírách, čekajících na vyslyšení. Pak jdu do chodby s knihovnami vedoucí podél zdi až na její konec. Židé se tu modlí mnoha různými způsoby. Jedna skupina chasidů společně hlasitě recituje, pak zadupá, vyskočí, otočí se a udeří
103
hlavou o zeď. Jiná skupina naslouchá výkladu učitele, někdo na tomto přeposvátném místě klidně telefonuje. U východu jsem přepaden dalším loupeživým rabínem. Tentokrát se protřele usměji a vysvětluji, že jsem již dostal požehnání a to přímo od žáka rabbiho Loewa. Rab je očividně zaražen a já se slovy „God bless your family“ prchám. Vycházíme Hnojnou branou a sotva se vlečeme. Jsme tak snadnou kořistí pro taxikáře ve Škodovce, který nás do hotelu veze jen malou oklikou a tedy poměrně levně. Cestou se z rádia linou hity Waldemara Matušky a my pozorujeme cvrkot na ulicích. Židovská čtvrť a její obyvatelé působí vesele, město je plné života a smíchu. Jak už ale víme, ono je to v sobotu přejde. A nyní příběh rodiny Duškových. Průchod bazary je přes kávu s baklavou přivedl k Západní zdi. Manželské štěstí Dušků vymodlila v ženské části Polka, Jindřich odcházel od zdi údajně silně zapůsobený. Šárka velmi toužila po Omarově mešitě kvůli Studni duší s voňavkami. Protože průchod u Zdi na chrámovou plošinu byl uzavřen, obešli postupně několikrát horu a všemi průchody se pokoušeli proniknout. Jejich prosté slovanské obličeje však byly u vstupů neomylně jako nemuslimské rozeznány a oni od vytouženého cíle odehnáni. Přeplněnou uličkou Via Dolorosa se bez zastavení s výjimkou sedmého a osmého (bez svačinky, zato s bílým kakadu, který pil z lahve) dovlekli až k Damašské bráně. Zde poprvé posvačili chutný falafel s neumytou zeleninou, pomeranči a jedovatě fialovým zelím. Šárka prý odmítla tento pokrm ochutnat, což vypovídá za vše. Jindřich si za to pochutnal na nealkoholickém jablečném pivu. Kromě toho ještě mlsali v restauraci, kde mlsal i papež, ale oni jsou mlsnější než on a nechutnalo jim. Pro cestu domů volili taktéž taxi. Večer tichým vzdorem odrážíme Jindřichovy pokusy zatáhnout nás do restaurace, kterou mu doporučil jeho spoluspiklenec sekty ňuňu a cíleně směřujeme do včerejší chutné restaurace. Máme se dobře. 104
Západní zeď. Ta jediná zbyla z Chrámu.
105
Bazilika Narození v Betlémě. Muslim na koni vchodem neprojede.
106
Čtvrtek, den třináctý Mafie v Betlémě. Jak se ţije arabským křesťanům. Muslimská čtvrť v Jeruzalémě. Via Dolorosa. Jak se dostat na Chrámovou horu a stejně to není nic platné. Jed Vašem. Ein Keren a co se stalo s františkány ve Svaté zemi. Izraelští řidiči. Po snídani od Heroda vykupujeme draze naše auto z parkoviště na smetišti poblíž hotelu. Pak směřujeme do Betléma. Po bezproblémovém Jerichu nás zaráží, že jeden přechod na autonomní území je uzavřen a na dalším probíhají docela ostré kontroly. U nás se izraelská armáda i palestinská policie s vizáží i chováním sicilských mafiánů spokojuje s kontrolou pasů. Přijíždíme na náměstí s bazilikou Narození a jsme ihned odchyceni docela slušně vypadajícím průvodcem (šest dcer, dva synové). Ten nám zjednává místo k parkování přímo na náměstíčku, představuje se a hned nás upozorňuje, že po prohlídce sakrálních míst musíme navštívit krámek jeho přítele. Což jsme stejně tušili. A jinak se nikde parkovat stejně nedá. Průvodce ví, o čem mluví, takže dostáváme slušný výklad o historii a architektuře chrámu Narození. Mnohem raději bychom si sice kostel prošli sami, ale evidentně to není možné. Sestupujeme dolů do krypty, kde nad stříbrnou hvězdou právě končí mše, kterou slouží františkán pro Sestry Matky Terezy. Zazpíváme si s nimi závěrečné Ave Regina Coelorum a náš průvodce se pokouší pro nás zjednat přístup, abychom mohli pokleknout přímo u hvězdy. Evidentně však zde není takový boss, protože je smeten arogantními bodyguardy, kteří doprovázejí pár pohlavárů z vedení palestinské autonomie. Jsou to vpravdě zločinecké zjevy, žvýkají a chovají se bohorovně. Právě na tomhle místě je to docela hutná ironie.
107
Sestry Matky Terezy zpívají v bývalé stáji hymnus Královně andělů.
Obcházíme tedy raději hroby neviňátek, místo jesliček a kámen, na kterém svatý Jeroným překládal bibli. Pak krátce v začouzené jeskyni poklekáme i u hvězdy Vtělení a prcháme, bude zde začínat arménská bohoslužba. V horní hlavní pravoslavné lodi ještě obdivujeme ikonostas a odkryté mozaiky z původní konstantinovské baziliky. Loď je úplně prázdná, dnes tu neprobíhá žádné pravoslavné svatokupectví. Ve vedlejším novém františkánském kostele scházíme znovu dolů do jeskyní, nahoře zatím probíhá další mše. Pak už se přes křížový dvůr, který pamatuje i křižáky, vracíme zpět na náměstí. 108
Průvodce nás vede uličkou s mnoha zavřenými výlohami až k dílně a obchodu u jeskyně, kde jsme srdečně uvítáni. Majitel i jeho paní jsou velice příjemní, nejsou nijak vlezlí. Dostáváme kávu a čaj a sladké dobroty, prohlížíme vkusné i nevkusné výrobky a dáváme se víc do řeči. Majitel si trochu zoufá nad současným stavem. Jako křesťan to zde má dost těžké. Musí platit normální izraelské daně, daně autonomní správě a ještě navíc výpalné Hamasu. Přitom turistů je velmi málo. Není divu, že je tolik obchodů zavřených, počet turistů před 15 lety zde byl řádově vyšší. Uděláme tedy u něj aspoň my slušný obchod. Loučíme se, vystojíme frontu na přechodu a po kontrole našich obličejů jsme vpuštěni zpět do Izraele. Objíždíme Staré město údolím pod Siónem. Daří se nám zaparkovat u Herodovy brány. Parkoviště zde funguje úplně jako v Benátkách – necháte zde klíčky a obsluha štosuje auta za sebe a dle potřeby s nimi vyjíždí. Procházíme do muslimské čtvrti. Je ze
První zastavení. Kříže připraveny.
109
všech nejšpinavější a nejsmutnější, všichni chodí v černém a smějí se tu pouze děti. Nacházíme severní průchod na chrámovou plošinu, jsme okamžitě jako nemuslimové identifikováni a vyhozeni. Máme prý použít vchod u Západní zdi. Vracíme se tedy na začátek Via Dolorosa do objektu s kostely Odsouzení a Bičování. Zde jsou už davy Poláků, kteří se posunují hromadně a na povel kléru. Pokračujeme ke kostelu Ecce Homo, který má otevřenou jen předsíň a díváme se přes sklo na překrásnou mozaiku. Další cesta je opravdu křížová, vedro, tlačenice, ze
I tudy vede Via Dolorosa.
stran dorážejí prodavači. Tam, kde Ježíšovi Šimon Cyrénský odebral kříž, odebíráme si ho i my a odbočujeme do vedlejší uličky. Jdeme podél chrámové plošiny až těsně ke kontrole, která probíhá před vstupem ke Zdi nářků. Zde nás Jindřich odbočí do prázdné muslimské restaurace, kterou navštívili včera se Šárkou, a připravuje nás na kulinářský zážitek. Všichni již několik dní toužíme dát si gyros, kterému se zde říká falafel. Takže ho objednáváme. Dostáváme ovčí čevabčiči na špejlích, uvnitř zelené a docela páchnoucí. Já ovečky a králíky opravdu z citových důvodů nejím, takže vše zahrabávám pod oschlou zeleninu a zakryji ubrouskem. Ostatní se majitele s docela ostrou vizáží bojí víc než botulinu, takže se zoufalstvím maso okusují a pokouší se zbytky schovat obdobně rafinovaně. Do prázdné restaurace vchází katolický kněz a za ním mohutná výprava, ze které zní slovenština a občas i čeština. Lid obecný je zahnán do suterénu a tráven taktéž falafelem, kněz se usadí kousek od nás a dostává za dovedení oveček kávu a džus, falafel nikoliv. Na odchodu ho česky po křesťansku zdravím, je to Slovák a je dost překvapen. 110
Procházíme plošinou před Západní zdí až k druhému východu. Zde nalézáme branku pro vstup na chrámovou plošinu beznadějně uzamčenou. Izraelský voják nám sděluje, že otvírají tento jediný průchod pro nemuslimy jen výjimečně a většinou ráno. To se liší od informací, které jsme získali nezávisle z několika zdrojů, naposledy od nerudného majitele restaurace s odpornými falafely. Šárka, která touží na chrámovou plošinu již druhý den proniknout, jeví příznaky zoufalství. Navíc teď, už značně uondáni, musíme projít napříč celým Starým městem k našemu autu. Domlouváme tedy signál, ponechávám skupinu u Hnojné brány a sám se vydávám zpět pro vozidlo s tím, že sem pro ně přijedu. U zamčené branky potkávám onu známou slovensko-českou skupinku s knězem. Ptám se ho, zda bude dnes uvolněn přístup a dozvídám se, že asi za hodinu, ale jen určitému počtu lidí. Za tuzemskou skupinkou se již hromadí fronta mešitchtivých nemuslimů, takže pádím pro zbývající členy výpravy a přiřazujeme se k vedoucí skupině.
Zlatá kopule Omarovy mešity.
111
Dávám se do řeči s poutníky z Moravy, vyměňujeme si informace o cestování po Svaté zemi. Sluníčko pálí, stojíme bez možnosti se opřít, čekáme a čekáme. Ženy a Jindřich se ukrývají do stínu izraelského kontrolního stanoviště, já debatuji s o něco starším mužem z Přerova. Jmenuje se Jiří, sloužil na vojně tam, kde já, takže vzpomínáme na některé obzvlášť bizarní důstojníky a studnu, do které jsme lezli. Rozebíráme situaci palestinských křesťanů v Izraeli i sčítáni lidu v Česku. Cestování do Svaté země se slovenskou výpravou a zvláště se slovenským knězem je pro Jiřího docela utrpením. Formalizovaná slovenská zbožnost se liší od české, dokonce i od moravské. Poňoukám Jiřího, aby si to šel s knězem vypovídat, že ze sluníčka bude nyní pater vyměklý. Ve chvíli, kdy už se k tomu odhodlává, přichází po dřevěné terase palestinští policisté a odemykají bránu. Jsme zkontrolováni a prohnáni koridorem.
112
Chrámová plošina.
Nevěříci nejsou vítáni. Přinejlepším.
113
Vstupujeme na plošinu před mešitou Al Aksa. Pokoušíme se proniknout dovnitř, ale bodyguard s vizáží velmi podobnou tomu rannímu palestinskému, nás posunky odhání. Jdeme tedy k Omarově mešitě, jejíž zlatá kopule září nad celým Jeruzalémem. Spolu s ostatními se zouváme, ale ve vchodu jsme jiným odpudivým zjevem s výsměchem odehnáni. Pouze pro muslimy! Jednání strážců muslimských posvátných míst je zcela záměrně povýšenecké, urážející. Sledujeme se zájmem scénku, kdy muž evropského vzhledu přichází s modlitebním koberečkem a chce jít dovnitř. Gorila u vchodu ho zarazí. Marně muž anglicky tvrdí, že je muslim, konvertita a zkouší recitovat cosi z koránu. Má smůlu. Odchází zuřivý a my mu to ze srdce přejeme. Aspoň vidí, jakou víru si zvolil. I nám už pobyt na Chrámové hoře stačil. Ke Studni duší a skále Moriah se evidentně nedostaneme, ani kdybychom konvertovali k islámu. Přecházíme přes plošinu a vycházíme branou, kterou jsme se před třemi hodinami pokoušeli vstoupit. Rychle procházíme nevlídnou muslimskou čtvrtí. Auto, zasunuté na samém konci řetězce, je nám za další obolus vydáno, a abychom mohli vyjet, musí současně vyjet několik dalších aut, které řídí nezletilí přeparkovávači. Jedeme hustým odpoledním provozem přes celé město k památníku holocaustu Jad Vašem. Zde od posledně přibyly patrové garáže a předlouhá multimediální expozice dějin Šoa. Domlouváme se s Dušky, kde se sejdeme, procházíme expozicí zla, která má naštěstí vyústění do krásného výhledu na město. Čekáme na Dušky, kteří nejdou a tak jdeme sami do Památníků dětí, plného světélek odrážejících se v zrcadlech, kde jsou monotónně čtena jména miliónů umučených dětí. Povídáme si s Helenkou o zlu, které jsme dnes viděli, a jak zlo malé snadno přeNová expozice v Jed Vašem.
114
roste ve zlo absolutní.
Ajn Karim a andělská kočka.
Nalézáme naše přátele v pochopitelné depresi, takže zamíříme ještě rovnou po serpentinách dolů do údolí Ajn Karim. Na úbočích kvetou keře, místo je vlídné a půvabné. Zaparkujeme přímo u Mariina pramene. Duškovi jdou na kafe a my s Helenkou po ošplíchnutí zázračnou vodou zdoláváme schody k bazilice Navštívení. Trochu funíme a přicházíme pozdě, usměvavý františkán nás ale nechává vejít. Jsem z bratří OFM letos úplně paf. Custodia Terra Sancta prošla zřejmě velkou obrodou. Poklekáme u kamenné studny, místo je poklidné a útěšné. Na nádvoří vyhledáme česky psaný Magnificat a pak už vesele jak oslíci hopkáme za Dušky. Cestou potkáme úplně bílou kočku, mluví s námi, jako jediná ve Svaté zemi přijde až k nám a nechá se pohladit. Má sytě modré oči jako anděl a dívá se za námi, jak odcházíme. 115
Vracíme se hustým provozem domů k Herodovi, cestou vysazujeme Dušky u knihkupectví, které si vyhlédli pro množství knih o designu a hodlají ho dnes vyplenit. Zde druhá vložka o izraelských řidičích. Pokud někdo nadává na bezohledné Pražáky, měl by si jít zajezdit do Jeruzaléma. Každý izraelský řidič bez výjimky je asociál bez jakékoliv předvídavosti. Pro ilustraci – někdo se snaží zaparkovat, ostatní se na něj natlačí, takže nemůže ten kousek couvnout a všichni při tom zuřivě troubí. Troubí se tu pořád a jezdí se tu vztekle. Řekové či Italové jezdí hodně svižně, ale kreativně, i při hustém provozu se všechno nějak proplete a odsýpá to. Izraelci jsou schopni vytvořit zácpu ze dvou aut, protože zásadně ani jedno z nich necouvne a raději obě dvě troubí jako tygr. Jdu koupit Helence opravdový falafel do židovského bufetu. Začal víkend, na ulici je veselo, hraje tu dixieland a děti tančí. Lidé posedávají v kavárničkách i na lavičkách a usmívají se. Zítra večer je to přejde, začne šabat. A my odjíždíme.
116
I Jeruzalém je barevný a voňavý. Mimo řeznickou uličku.
Pátek, den čtrnáctý Boţí hrob a jeho skrytá místa. Sión. U Petrova zapření. Ţidovská čtvrť. Prázdný Boţí hrob. O ortodoxních ţidech v předvečer šabatu. Poslední večeře. Blukající kočka. Známí jsou všude. Začíná Svatý týden. Podle dohody s Duškovými vstáváme časně sami, rychle snídáme a chytáme taxíka k Nové bráně. Prázdnými uličkami se zavřenými krámky procházíme k Božímu hrobu. Chrám je kupodivu v tuto časnou hodinu docela zalidněn a fronta před vstupem do Hrobu se vine docela daleko. Sestupujeme proto raději dolů ke svaté Heleně, kde je ti-
Každý se chce na vlastní oči přesvědčit, že hrob je prázdný.
117
cho a jsme chvíli i úplně sami. Pak se jen tak touláme po bazilice, která nás stále svou členitostí překvapuje, dýchá kadidlem i arménskými voňavkami. Údery tlustých holí pedelů v tureckých čapkách otřásají kameny, františkáni se řadí v kapli sv. Máří Magdalény. Varhany zaduní a procesí odchází na Kalvárii. Prolézáme znovu do jeskyněk, původních očouzených hrobů, kde svítí jen osamocená svíčka. Helenka fotí a fotí, já si odcházím sednout na nádvoří, zalité ranním sluncem. Zní sem slabě latinský zpěv ranních chval z Golgoty, žalm 99: „Vcházejte v jeho brány s díkem, do jeho síní s chvalozpěvem!“ Do brány pospíchají šediví koptští mnichové, pravoslavné ženy si halí hlavy, kolem Indů s manželkami v barevných sárí poskakují děti s bindi na čele. Zvoní zvony a kameny odráží jejich alikvoty, varhany znovu burácí plénem. Helenka konečně přichází, vystoupáme schody po pravé straně do etiopské a pak do koptské kaple. Vycházíme na terasu chrámu, skupina anglikánů zde zpívá hymnus, řemeslníci bouchají lešením a španělská mládež sborově recituje. Přes arménskou kapli sestupujeme po dlouhém uzounkém prastarém schodišti až úplně dolů pod chrám. Jsme u vytržení, zde jsme ještě nebyli. Je tu obrovská cisterna svaté Heleny, voda kape, ale jinak vládne ticho z počátku Chrámu. Vystupujeme znovu na plošinu a vycházíme ještě o patro výše. Sedí tu stařičký koptský mnich na invalidním vozíčku a vesele nás zdraví. Sedíme a odpočíváme. Když odcházíme, mnich za námi mává. Scházíme z terasy zadními schody přímo do uličky s bazary a div nás nesmetou mexičtí mládežníci zpívající Pánu a nehledící na překážky. 118
Boží hrob. Schody k cisterně sv. Heleny.
Boží hrob. Schody ke koptskému klášteru.
119
Terasa nad chrámem Božího hrobu.
120
Přecházíme
přes
Muristan
k citadele u Jaffské brány a pak jdeme podél arménské čtvrti. Zde objevujeme otevřený vchod do arménského konventu a katedrály, prohlížíme si vnitřní nádvoří, muzeum prochází právě renovací, vrátný mává rukou, do konventu nás nepustí. Docházíme k Siónské bráně a dokupujeme dárky. Procházíme ještě Sión, kostel Zesnutí Panny Marie je zavřený, Večeřadlu, které nás posledně dost zklamalo, se kvůli protivným vnucujícím se průvodcům vyhneme a navštívíme aspoň Davidovu hrobku. Tam nás provází jen kočka s jedním modrým a jedním
Sión
červeným okem a celou dobu na nás vytrvale mruká. Chvíli váháme, jestli toho už nemáme dost, ale pak se pustíme dolů pod hradby k opatství francouzských benediktýnek, vybudovaném na místě Kaifášova domu a Petrova zapření. Od naší poslední návštěvy prošlo obrovskou rekonstrukcí. Usedáme společně s barevnými černoškami u Kohouta na kávu a pak scházíme postupně nádherně upravenými kaplemi ve třech patrech nad sebou až dolů do skalních prostorů, černošky někde v jiném patře vícehlasně zpívají, jiná skupina se francouzsky modlí Anděl Páně v další propojené jeskyni. Vycházíme na zahradu, kde prolézáme ruiny původního byzantského kláštera, nakláníme se do cisteren a skrýváme se před vedrem v jeskyních. Voní pomerančovník, který má na sobě současně bílé květy i oranžové plody. Vracíme se zpátky po sešlapaných 121
Peter in Galicantu.
kamenných schodech, které jediné od posledka nezměnily tvář. Celý klášter je vlídný a voňavý, při odchodu ještě Helenka kupuje vyřezaného velbloudka a oslíka s vypoulenýma očima. Stoupáme v poledním vedru zpátky ke hradbám a koukáme s nadějí po taxíku. Nikdo nás nechce svézt, všichni čekají na majetnější zákazníky nebo už slaví šabat. A tak jdeme zpátky za hradby a odbočujeme do Židovské čtvrti. Přicházíme ke Cardu a padáme únavou pod slunečníky v kavárničce. Od vedlejšího stolu slyšíme češtinu a zdravíme se. Posíleni opečenými brambory a salátem procházíme podzemní uličkou s uměleckými obchůdky a cenovkami pro Rothschildy. Pak se přes bazary dovlečeme opět k bazilice, potřetí a naposledy. Fronta do kaple Božího hrobu se nám zdá úměrná a tak se do ní stavíme. Z františkánského chóru je slyšet zpěv litanií, nad kůrem se do rytmu pohupuje 122
šedovlasá hlava varhaníka. Okny v kopuli se lijí světelné šňůrky dolů na Hrob, my se opíráme o jeho studený mramor zvenku a stojíme a čekáme. Fronta za námi narůstá, jsme lehce odsunuti dozadu zkušenými pravoslavnými bojovnicemi. Bratři OFM za úderů holí přicházejí a krátce se v kapli pomodlí závěrečnou modlitbu litanií. Následně odcházejí a my stále čekáme a čekáme. Františkány poskvrněnou kapli přichází znovu posvětit postupně tři koptští klerici, každý má specifický způsob mávání kadidelnicí a mumlání. Konečně je po malých skupinkách vpouštěn lid obecný. Dostáváme se do předsíně a po nemilosrdném vyhnání předchozí skupinky je nám dovoleno vejít. Jen jednu vteřinu je hrob prázdný jako tehdy. Pak jsme tam na chviličku namačkáni my. Anděl by se k nám už nevešel, takže místo něj nás posílá hledat Živého ven modře oděný mnich. Můžeme se vrátit domů. Šlapeme rozpálenými uličkami vedoucími k Nové bráně a málem vrazíme do Dušků, kteří také bloumají po Městě a hodlají v tom ještě vytrvat. My se necháme odvézt k hotelu a já jedu honem rychle natankovat, než všechny benzínky zavřou. Za chvíli začne šabat. Na ulicích už prudí mladí ortodoxní, kteří od 18:00 do 20:00 přepadávají ve dvojicích opozdilé chodce, upozorňují je, že už probíhá příprava na šabat a současně vybírají příspěvky na hebrejsky psanou Strážní věž. Navštěvujeme ještě vlídnou kavárnu s internetem a množstvím strávníků, vypuzených z Mea Šearim, popíjíme kávu a přikusujeme výtečné sladkosti. Večer jdeme společně na poslední večeři. V naší oblíbené hospůdce je narváno a čekající fronta. Najít v této oblasti v pátek večer další otevřenou hospodu je skoro nemožné. My máme štěstí a hned obsazujeme jediný volný stůl. Přichází nás přivítat místní kočka, na zdejší poměry dobře živená, s krásnou šedou srstí. Kočka, která se v pátek ládovala biftekem, až blukla.
123
Je velmi komunikativní, na rozdíl od většiny jiných izraelských číč se nebojí, dokonce si ke mně vyskočí na klín a přede. A tak jí krmíme tím, čím krmíme sebe. Kočička se tláská, jako by několik dní nejedla. Najednou škytne a blukne. Poznámka pro lingvisty – blukat je slovo z hukvaldského nářečí a u nás se ujalo do běžné řeči na základě zpěvu Janáčkových Ukvaldských písní. Jeho sémant zatím upřesňujeme, zde jsem ho použil pro zvukomalebnost, přesně vystihující činnost kočky. Poté, co kočka takto výrazně blukla, odešla ještě lehce poškytávajíc do zdejší kuchyně a já slovy: „Madam, please, your cat has some nausea,“ upozorňuji servírku na vzniklou situaci. Vedlejší stoly se poměrně rychle uvolňují a nikdo si už k nim nechce sednout. Inu, blukající kočka nedělá zdejší stravě právě nejlepší reklamu. Zde poslední odbočka, a to k izraelským kočkám. Je to fenomén, který nelze přehlédnout, hrubým odhadem připadají dvě číči na jednoho obyvatele. Vesměs jsou vyhublé a ostražité, hojně se zde vyskytuje i černobílá žalovská zakrslá, takže náš kocourek zde má jistě příbuzné. Odcházíme si před noční cestou trochu odpočinout do hotelu. Nedaří se. Na parkovišti – smetišti naproti hotelu si skupina postpuberťáků udělala disco. Jsou to paradoxy. Na jedné straně docela šílení ortodoxní, kteří v sobotu neporadí cizinci ani cestu, na stranu druhou sekulární mládežníci, bezohledně vyřvávající v jednu v noci po celé čtvrti, které žádný ortodoxní nenapomene. Odjíždíme v hluboké noci a za mocného duc duc z Jeruzaléma a v tuto chvíli nás to ani nemrzí. Chvíli hledáme poblíž letiště půjčovnu auta, abychom ho vrátili. Nacházíme ji kupodivu ve dvě v noci otevřenou, v kanceláři je starší paní se svou dcerkou. Celkem rychle vyřídíme papíry a paní nás odváží na terminál. Cestou si povídáme, paní je manažerka společnosti Eurocar a v rámci poznávání terénu musí čas od času odsloužit směnu v nějaké pobočce. Škoda, že nesloužila, když jsem si před dvěma týdny vyzvedával auto. Asi by se divila, jaké vykuky její společnost zaměstnává.
124
Takový normální Jeruzalém.
Odbavení na novém letišti vykazuje všechny prvky byrokratické hypertrofie. Probíhá v pěti oddělených zónách – vstupní pohovor, kontrola zavazadel (kupodivu se zaměřuje výhradně na zakoupené knihy), odbavení zavazadel, pasová kontrola a nakonec rentgen. Plus samozřejmě kontrola před nástupem do letadla. Všude dlouhé fronty, všude se stojí. Takže 4 hodiny do odletu uběhnou jako mávnutím kouzelného proutku. O účinnosti kontrolního systému lze mít ovšem oprávněně pochyby. Alespoň o šabatu. Celkem chtěně ponechávám v obalu svého notebooku, který si beru na palubu, plechovku coly s arabskými nápisy. Přivážím jí bez jakýchkoliv problémů do Prahy.
125
Cesta nazpět je vůbec otrava, ale jen do chvíle, kdy se během jedné fáze odbavení potkáváme s našimi dobrými známými přímo z naší ulice. Svět je malý, dokonce byli též v klášteře sv. Jiří téhož dne, co my, jenže ráno. Ale nejeli na oslech, takže aspoň v něčem máme navrch. Vracíme se domů, najeli jsme 3 tisíce kilometrů, snědli za celou dobu jediné kuře, Jindřichova záda jsou po našem putováni zázračně uzdravena, děsíme se jen hlášených teplot kolem nuly a toho, co naše dorůstající děti během dvou týdnů anarchie provedly s domácností. Skutečnost je ale radostnější. Vítá nás jaro, rozkvetlé stromy, všude zeleň, pozorní řidiči, milí usměvaví lidé a dům stojí. Začíná Svatý týden a my jsme rádi, že ho můžeme prožít Doma.
Dáno na Velikonoce L.P. 2011 Foto © Šárka Dušková a Helena Kalendová