PODZIMNÍ WROCLAW
Sobota 26.října 2013 „O co bylo na jaře škareděj, o to je na podzim hezčej!”, říká Jitka v Moravičanech. Vyjeli jsme dnes každý sám, neb moje drahá ještě musela něco vyřídit v Paloníně a co se mně týče, nějak jsem se nemohl vymotat od garáže. Do toho jsem ještě zapomněl rukavice u druhé motorky a společně tím pádem vyjíždíme teprve lehce po poledni. Ještě jsme na cestu parádně poobědvali, čímž to chci dodatečně poděkovat Jitčině mamině a segře. Fičíme si to po 35-ce na Litomyšl, poté na Borohrádek a kolem půl 4 jsme v Dobrušce. Městečko z podhůří Orlických hor nás vítá lehkou dopravní komplikací, nemůžeme se totiž dostat na náměstí k radnici. Ovšem po chvíli si vše sedlo a parkujeme stroje u SZ rohu renesanční radnice. Hned naproti přes cestu vedle, domu F. L .Věka zapadneme do hospůdky Mirage na kafe a taky trochu na výzvědy. Rád bych se poptal na Kostel sv. Ducha, synagogu a židovský hřbitov. Životabudič je vypit a mozek nakrmen informacemi, nu dlouho tu sedět nebudeme!! Nejblíže náměstí je rodný dům F. L. Heka takže jdeme okukovat a posléze míříme šikmo náměstím k synagoze. Sobota odpoledne, čas šabatu, že? Okouníme tedy jen z venku, ale třeba ten hřbitov bude otevřený. Tam už jedeme na motorkách a??? Nic!!! Museli bychom asi přes hřbitovní zeď. Je to škoda, že je zavřeno, ale zase lépe takto, než aby tady řádily skupiny chuligánů. Takže ťuk na startér a jedeme
pár stovek metrů SZ směrem. Na kopci byl koncem 16. století na zbytcích původního kostela postaven ten nynější kostel sv. Ducha. Ten je nyní kulturní památkou. Není nijak velký, jde o jednolodní obdélníkovou stavbu s presbytářem a sakristií přibližně tvaru čtverce. Zajímavější se mi jevila barokní zvonice s dřevěnou cibulovou střechou krytou šindelem. Zde jsme taky objevili zajímavé náhrobky datované několik století nazpátek a tak není divu, že si tyto exteriéry vyhlídli i filmaři do filmu Babička i seriálu F. L. Věk. Úžasné, nemuseli jsme nic dlouho hledat, kde jsou nejzajímavější - nejstarší náhrobky, bylo podrobně popsané na informační tabuli na zdi hřbitova. Je konec října a chceme-li dojet trochu za světla k penziónu Martin, nezbývá než otočit heftem. Ovšem myšlenka, že bychom této mety dosáhli bere za své definitivně na kruháči u Tesca v Trutnově. S vypnutím motoru vypíná osvětlení i Sv. Petr a než se nám na stůl dostane něco od šikmookých v místním fast foodu je venku tma jako v… Tak už není kam s spěchat a dáme si tudle nudličku a poté tudle….. Zmíněný Martin v Jánských Lázních nacházíme díky spolehlivé práci našeho Mia a předem nastavených čísílek (N 50.635248°, E 15.782031°). Zabydlujeme se v patře na čísle 6 a jdeme si obhlídnout interiér, tedy milý čtenáři, hlavně musíme do kuchyňky, neb nám v kufru uvízla lahvinka a nejsme přece barbaři, že Jitko??? Chlastat z láhve, no fuj!!!!
Neděle 27. října 2013 „Jitko, tak co nám penzion Martin nachystal dobrého k snídani?”, volám po ránu do koupelny. V odpověď mi zní smích. Jak by také ne, když vše v okolí včetně přípravy snídaně řídí jedna šikovná majitelka penzionu. A snaží se opravdu hodně! Můžeme si tedy záhy u fajn snídaně, probírat následující km. Vyjíždíme něco po osmé dolů po 297-ce kolem Černého potoka k benzínce natankovat a pak proti proudu Malé Úpy opět do kopce k hraničnímu přechodu do Polska. Někde po levé ruce máme Sněžku, ale nevím zda je to ten kopec, který vidíme v serpentinách. Dáváme však více pozor na mokrý asfalt a okolí vnímáme v rámci možností. Polsko nás vítá úzkou silnicí a ne příliš dobrým asfaltem 368-ky. Okolí je však moc hezké a než sjedeme do vesnice Kowary užijeme si nečekané výhledy. Tahle část území našich severních sousedů určitě není jen nějakou nudnou plackou. Opět to stáčíme vlevo a šplháme do kopečků vidouc nyní naši nejvyšší horu z opačné strany hranice. Karpacz se jmenuje městečko položené v kopci kam šplháme a je zde vidět, že Poláci mají trochu jiný přístup k turismu než máme my. Vše je tady takové pompézní. Moderní
hotely ostře kontrastují s penzióny na naší straně Krkonoš. Poměrně ostrými zatáčkami kolem hotelu Belweder přijíždíme k první naší zastávce. Je jí norský dřevěný kostel Wang. Norský kostel zakoupený pruským králem v Polsku??? Inu i to je pohnutá historie Dolního Slezska. Parkujeme a musíme pěšky do kopce. Stánky drobných prodejců nás doprovázejí až nahoru k bráně. Mňam dostala jsem chuť na grilovaný sýr, ale bohužel nemáme u sebe žádné zloté :-( A pak, když projdeme bránou? Můžeme jen žasnout a obdivovat umění mistrů tesařů z jižního Norska od jezera Vangsmjösi. Pro zvídavé čtenáře pak podrobné info, třeba zde : http://www.wang.com.pl . Bohužel nahlídnout do interiéru nelze, běží zde mše a hlavní vchod je pro návštěvníky uzavřen. Čekat na konec nemůžeme, to bychom dnes už nic nestihli. Jdeme si tedy prohlídnout starý hřbitov, celou stavbu obejdeme a samosebou i nakrmíme lačné bity foťáku. Za hodinku už zase nasedáme do sedel a míříme na Wroclaw. K tomuto městu máme nějakých 120 km a rádi bychom tam dorazili kolem jedné. Najíždíme na silnici č. 3 a následně na 5-ku. Zjišťujeme, že polští řidiči s námi docela často a rádi závodí, inu možná, že nejen s námi jak vidno z křížů okolo cesty. Hlavně teď o dušičkách jsou viditelné už zdálky a nejednou i v obležení pozůstalých. Vratislav, Breslau, Brassel, Vratislavia a Wroclaw - to všechno jsou názvy pro historické hlavní město Slezska. No dnes je psáno v mapách jako Wroclaw a tak se tohoto názvu nyní držme i my s naším současným povídáním.
Do centra města se dostáváme od jihozápadu a míjíme hřbitov, kde je pohřbeno přes tisíc italských vojáků. Ti sem byli převezeni jako zajatci po bitvě u Caporetta r. 1917 a zemřeli zde v zajateckém táboře. To však dnes není naše POI-ka (škoda, kroutí mi to řídítky :-)) ), my dnes máme naplánováno navštívit historický střed města. Parkujeme na rohu ulic Wiezienna a Uniwersytecka, což je výhodné místo a máme všude blízko. Doporučuji!!! Tak a kam teď, když máme na prohlídku pár hodin?? Vyrážíme na Hlavní náměstí (Rynek), kde se nachází pozdně gotická stará radnice. Ta je ve středu náměstí a po obvodu tvaru obdélníku jsou rozesety budovy jak barokní, tak i klasicistní. Poslední tři měsíce 2. světové války bylo město v obležení rusáků a bránilo se jako Festung Breslau. A po té??? Šestého května 1945 zde válka skončila a město bylo v troskách. Je jasné, že ani historické centrum nebylo ušetřeno, přes to se místní rozhodli pro opravu starých domů a bylo to rozhodnutí správné. Z německého Breslau se odsunutím skoro 2-set tisíc Němců stává polská Wroclaw, sedmnáct tisíc původních polských obyvatel doplňují převážně Poláci přesídlení z ukrajinského Lvova. Inu i to jsou osudy lidí ve víru událostí necelých 70-ti let nazpátek. O tom si už, ale povídáme s Jitkou, směřujíce na Ostrów Tumski. To je nejstarší část města, sevřena mezi kanály řeky Odry. Katedrála svatého Jana Křtitele, Tumski most a další lahůdky už na nás čekají!!
Na řece Odře se zde, někdy na přelomu prvního tisíciletí, usadila skupina asi tisíc lidí. Mělo to asi svůj přirozený vývoj, neb se zde stýkaly dvě důležité obchodní cesty, Via Regia a Jantarová stezka. A jak známo, kde je poptávka …….Nebylo by marné nakouknout do téhle doby jako pan Brouček v knihách Svatopluka Čecha, že milý čtenáři? Řeka zde asi tehdy tvořila i přirozenou ochranu proti nájezdníkům a v současnosti se tak na jeden ze šesti ostrovů, ostrov Piasek, dostáváme po stejnojmenném mostě. Hned za mostem zahýbáme doprava na bulvár vedoucí kolem levého břehu řeky. Nelze ani jinak, neb v dáli už vidíme věže katedrály a jelikož nemáme plánek města jsme přirozeně vedeni k této dominantě. Musíme však ještě přejít jeden most, zvaný Tumski. Ten je docela podobný Sýkorově mostu v Ostravě. Je železný a nýtovaný. Dnes už slouží jen pěšákům, přesto však nese nemalou zátěž!!! Stovky, možná i tisíce visacích zámků zde zanechávají zamilované páry, odhazujíce klíče po uzamknutí do řeky. Pěkná tradice, že Jitko? To jistě ano, v katedrále se vezmou před bohem a pak tu na mostě zamknou svou lásku klíčem :-) Moc volného místa už tu není….tak rychle do katedrály, zahlídla jsem na věži lidičky….to bude jistě prima výhled do krajiny :-)) Ke katedrále je to pár desítek metrů a mohutné dvě věže jsou čím dál blíž, až stojíme před gotickým portálem. A ten jest
sevřen právě mezi tyto věže. Tady stačí jen trošku přivřít oči, něco jako bych použil „ořez ve fotošopu”, a najednou jsme třeba v italské Veroně. Takhle na nás působí kamenný portál s gotickým obloukem, bohatě zdobený gotickými prvky jako jsou fiály či krabi. Trochu pootevřu oči a koukám nahoru na gotické okno zdobené kružbou, ovšem už začíná převládat červená barva cihel. Ano opět se zde setkáváme s cihlovou gotikou, stavbou typickou pro severní Evropu někde nad 50-tou rovnoběžkou. V interiéru se nacházejí největší varhany v Polsku a také výtah nahoru do věže. Tam po chvíli okukování směřují naše kroky a za pár zlotých a pár minut fičíme zdviží nahoru i s liftboyem. Zde se dostaneme na ochoz a máme celé centrum města jako na dlani. A nejen to, v dálce vidíme věž Sky Tover, nový stadion postavený na nedávné mistrovství Evropy ve fotbale a východním směrem pak Centenniall Hall zapsanou do světového dědictví UNESCO. Ta by jistě stála za malou zastávku i s přilehlou japonskou zahradou, kde však na to vzít čas??? A my máme hlad!!! Takže se po půlhodince strávené opět dole prohlídkou interiéru, vracíme kolem pomníku kardinála Kominka. Pod sochou je nápis v němčině a polštině: „..przebaczamy i prosimy o przebaczenie.” Tento zajímavý symbol usmíření mezi národy i církví zde stojí asi osm let. Dalším mostem se vracíme zpátky na Rynek a začínáme hledat vhodné místečko na dlabanec. Obejdeme skoro celé náměstí a pak asi 30 m od SV-ho rohu nacházíme ,,Masala Indian Restaurant”. Moje první setkání s indickou kuchyní!!! Trochu tápeme v jídelňáku, ale nakonec vítězí Tandoori mixed grill. Tandoor je nějaká speciální grilovací indická pec s dřevěným uhlím či co. Nu uvidíme a hlavně ochutnáme. Mám trochu obavu jestli mně to nepopálí hubu :-))) .
NÉÉÉ. BYLO TO SENZAČNÍ!!!! Hlavně nás s Jitkou uchvátily dipy - mátový a nějaký orientální. A taky nějaké výhonky tam ještě byly, vypadaly jako, jako……Inu nevím, asi to bude chtít prohloubit kulinářské znalosti!! Pomalu se začíná stmívat , chvátáme tedy k motorkám a město opouštíme už skoro za tmy. Nazpátek k ubytku vyrážíme po 35-ce na Swidnicu. Tady by to stálo taky za zastávku, ale hold je už v těchto dnech brzo tma a jedeme tedy bez zastávky. Kolem hranic jsme potkali taky plno hlídek policie. Říkala jsem si, co tu v časech otevřených hranic kontrolují. Průjezd přes hory byl trošku s obavami, zvedá se silný vítr, na vrcholcích se válí jakási mlha s mrholením a taky se mi honí hlavou ta srna, jež mi vběhla minulý víkend do cesty. Jsem moc rád, že kolem osmé parkujeme v pořádku naše stroje u penzionu. Jsme trochu zmrzlí, takže se těšíme na bazén, který jsme si už ráno rezervovali. Vyrazili jsme směle v plavkách odvážně dolů do suterénu k bazénu. Voda je ovšem vhodnější spíše k aktivnímu plavání, než k válení. Úpřimně? Je studená jako horská bystřina….brr tak na to nemám! Vracíme se rychle zpátky na pokoj. Zahřejeme se raději jinak!!! Jitko kde máme toho Jägermeistera, šup s ním z kufru ven, a nalej!!!! Pondělí 28. října 2013 Sváteční pondělní ráno nás vítá mokrou silnicí po nočních přeháňkách, ovšem než posnídáme tak to trochu oschne a koukáme kudy se vydat k domovu. Zdá se, že na polské straně Krkonoš jest přece jen méně mraků a vyrážíme tedy opět směrem k hranicím. Včerejší večerní průjezd Swidnicí mi nedal klidu ke
spaní. Je zde přece toho tolik k vidění!!! Za hodinku jsme i s natankováním ve městě jež mělo po válce podobný osud jako Wroclaw. Původní německé obyvatelstvo bylo odsunuto a dnes je tato oblast součástí Dolno-slezského vojvodství. Je tu docela dost zajímavých architektonických památek a my si vybíráme samosebou tu jež zaštiťuje UNESCO. Projíždíme okolo gotické katedrály Sv. Václava (její nejvyšší věž ve Slezsku je opravdu nepřehlédnutelná) a poté zahneme vlevo na ulici 1. Mája a pak vpravo na Koscielnou. Jsme na místě!! Údajně největší dřevěný kostel v Evropě nás opravdu překvapuje svou velikostí. Jen než jej obejdeme dokola a pořádně okoukneme, zabere nám to nějakou půlhoďku. Následně se chystáme na obhlídku interiéru, ovšem vše špatně!!! Mysleli jsme si, že zaplatíme v českých korunách, jenže ouha. Neberou!!! Takže kartou? Neberou!!! Do prd...le. Zkouším po kapsách vyštrachat nějaké zapadlé eura což se i podaří, jenže je to málo. Končíme Jitko! Snad bude někde ve městě Kantor (směnárna)..... Otráveně, ne, nasraně odcházíme. Běhat po městě se nám nechce, takže se jdeme kouknout jen přes staré nedoléhající dveře, které jsme viděli při obchůzce okolo. A i tou škvírou je toho k vidění fakt hodně!!! Takže příště? Určitě, ale se zlotuvkama v kapsách!!...a ne zapomenuté doma v hrníčku:-) Tuhle nádheru z konce 17. století si ujít nenecháme.
Zklamáni odjíždíme po 382-ce směrem k Paczkowskiemu jezeru. Tady však dostáváme malou neplánovanou náplast. Koukám vlevo od silnice se rýsujou nějaké věže a vypadá to zajímavě!! Parkujeme stroje u hřiště nějaké školy a jdeme okouknout na co jsme vlastně narazili. Musím říct, že stojím s otevřenou hubou, jinak se to nedá nazvat. Nějakým omylem jsme narazili na architektonickou perlu Dolního Slezska, monumentální zámek v neogotickém stylu, který zde nechala postavit Mariana Oranžská Nizozemská. Je zde také evangelický kostel Sv.Trojice a cisterciácký klášter s kostelem.
Tak tohle je na celodenní výlet!!! Tak alespoň nasáváme nějaké info z informačních tabulí, jdeme se poptat jak je to s prohlídkou a v duchu nadáváme na rusáky, kteří tady koncem války poničili co mohli. Hlavně zámek to neustál a i následná péče Polske Zjednoczene Partii Robotniczej, či jak se ta parta kol
polských komunistů jmenovala, zámku na kráse nepřidala. To už však je jiná kapitola. Je třetí odpolední a my víme, že za světla dnes asi nedojedeme. Hranice přejedeme mezi Glucholazy a Českou Vsí. Zvedá se děsný vítr, teda foukal už od rána hrozně silně, ale co se děje teď jsme asi ještě nezažili. Jitka dokonce zastavuje a nechce pokračovat. Fouklo do ní tak silně, že málem vjela pod náklaďák. Musím ji přemlouvat abychom pokračovali, ale nakonec kolem sedmé večer parkujeme stroje v garáži. Já si raději nechávám zaparkovat, mám strnuté ruce, nohy a taky stažený zadek strachy a v tomto stavu toho moc neuděláte. Tento poslední den byl plný zvratů, jako na houpačce, ovšem dojeli jsme v pořádku a to je hlavní. Smutně si uvědomuji, že moto-rok 2013 jest asi u konce a nezbude než se těšit na ten příští.
Tak adié motopoznání roku 2013!!!
