Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav
Organizace Světlana. Studie o působení protikomunistické odbojové skupiny na Zlínsku v letech 1948 – 1952 (Bakalářská diplomová práce)
Michaela Lišková
Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.
Brno 2011
Anotace Česky: Práce se zabývá ilegální organizací Světlana, jednou z největších protikomunistických odbojových organizací na území Československa, působící převáţně na Moravě. Zaměřuje se na její vznik, strukturu, činnost a následnou infiltraci Státní bezpečností. Součástí práce jsou i ţivotopisy tří nejvýznamnějších činitelů této organizace – Josefa Vávry Staříka, jakoţto zakladatele celé organizace, Antonína Slabíka, vedoucího Světlany na československém území, a Rudolfa Lenharda, velitele skupiny Světlana – Makyta. Cílem této práce je nastínit existenci ilegální organizace Světlana, včetně její následné likvidace StB. Anglicky: This paper deals with the illegal organisation Světlana, which was one of the most important anti-communist resistance organisations on the territory of Czechoslovakia, concentrating its activities mainly on Moravia. It focuses on its creation, structure, activities and also on the infiltration by the State Security, which followed later. Some parts of the paper are biographies of the three most important representatives of this organisation: Josef Vávra Stařík, who was the founder of the whole organisation, Antonín Slabík, who was the leader of the Světlana on the territory of Czechoslovakia, and Rudolf Lenhard, who was the commander of the group Světlana-Makyta. The aim of this paper is to outline the existence of the illegal organisation Světlana, including its destruction by the State Security, which followed.
Klíčová slova Česky: Protikomunistický odboj, Státní bezpečnost, Světlana, ilegální organizace. Anglicky: Anti – Communist resintance, State security, The Světlana, Illegal organization.
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny.
Datum: 16. května 2011
Michaela Lišková
Poděkování: Děkuji PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za vedení práce, rady a cenné podněty, které mi poskytoval po dobu zpracovávání tématu. Dále mé poděkování patří panu Aleši
Macháčovi za poskytnutí materiálu, za rady a ochotu. A nakonec bych chtěla poděkovat své rodině a příteli za podporu a trpělivost během mého studia.
Obsah Úvod ................................................................................................................................ 6 1. Prameny a literatura .................................................................................................... 8 1.1 Prameny ................................................................................................................. 8 1.2 Literatura ............................................................................................................... 8 2. Protikomunistická odbojvá organizace Světlana ...................................................... 11 2.1 Vznik organizace Světlana .................................................................................. 12 2.1.1 Útěk Josefa Vávry - Staříka ...................................................................... 12 2.1.2 První dopisy Josefa Vávry - Staříka.......................................................... 13 2.1.3 „Ustavující“ schůze organizace Světlana.................................................. 15 2.2 Struktura organizace Světlana ............................................................................. 16 2.2.1 Světlana - Jarmila ...................................................................................... 17 2.2.2 Světlana - Makyta ..................................................................................... 18 2.2.3 Světlana - Zlín ........................................................................................... 20 2.2.4 Světlana - Jeseník ...................................................................................... 23 2.3 Činnost organizace Světlan ................................................................................ 25 3. Infiltrace Státní bezpečnosti do organizace .............................................................. 28 3.1 Cesta Václava Kocourka do Světlany ................................................................ 28 3.2 První vlna zatýkání ............................................................................................. 29 3.3 Realizace Rudolfa Lenharda ............................................................................... 30 3.4 Práce Jaroslava Turečka ..................................................................................... 31 3.4.1 Ţivot Aloisie Doleţalové .......................................................................... 32 3.4.2 Realizace Jaromíra Vrby ........................................................................... 34 3.4.3 Realizace Šimarovy skupiny ..................................................................... 35 4. Soudní procesy .......................................................................................................... 37 4.1 Soudní proces se skupinou Rudolf Lenhard a spol. ........................................... 37 4.2 Soudní proces se skupinou Alois Šimara a spol.. ............................................... 38 4.3 Soudní proces se skupinou Jaromír Vrba a spol. ................................................ 39 4.4 Ostatní soudní procesy. ...................................................................................... 39 5. Josef Vávra - Stařík. .................................................................................................. 40 6. Antonín Slabík. ......................................................................................................... 44 7. Rudolf Lenhard. ........................................................................................................ 46 Závěr ............................................................................................................................. 48 PRAMENY A LITERATURA ..................................................................................... 49 Seznam zkratek ............................................................................................................. 50 Seznam příloh ............................................................................................................... 51
Úvod Kdyţ Klement Gottwald v odpoledních hodinách 25. února 1948 vystoupil na Václavském náměstí a sdělil shromáţděnému davu, ţe prezident Beneš právě přijal jeho návrh nové vlády, asi málokoho napadlo, ţe Československo se ocitne na dlouhých 41 let v područí Komunistické strany. Na výzvu předsedy vlády začaly po celé zemi vznikat Akční výbory Národní fronty, které měly za úkol společnost „očistit“ od reakčních ţivlů. Prakticky to znamenalo, ţe lidé smýšlející jinak, neţ po vzoru KSČ, byli zbavováni svých pracovních i politických funkcí. Proti těmto rozhodnutím nebylo odvolání, ač AV NF neměly ţádný právní základ. Kromě Akčních výborů však také začaly po celé zemi tvořit skupinky lidí, jejichţ společným cílem byl návrat k demokracii a odkazům prezidenta Masaryka. Jednalo se o zárodky protikomunistického odboje.1 Mnohdy však byly teprve vznikající ilegální skupiny ničeny Státní bezpečností jiţ ve svých počátcích. Statečnost účastníky třetího odboje neopustila ani po zavraţdění mjr. Augustina Schramma, který byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Z toho činu Státní bezpečnost obvinila studena Miloslava Choce. Soudní proces s Chocem a spol. byl jeden z prvních tzv. politických monstrprocesů, v nichţ byly odsouzeny stovky lidí. Přesto, ţe Miloslavu Chocovi nikdy nebyla vraţda komunistického funkcionáře řádně prokázána, byl společně se Slavojem Šádkem odsouzen k trestu smrti a popraven. K nerušenému výkonu absolutní moci však komunisté potřebovali zákon, který by umoţňoval legálně soudit politicky nepohodlné osoby. Toto jim umoţnil zákon číslo 231/48 Sb., jehoţ oficiální název zněl: „Zákon na ochranu lidově demokratické republiky“, přijatý Národním shromáţděním dne 6. října 1948.2 Cílem této bakalářské práce je nastínit problematiku protikomunistického odboje v oblasti Moravy na příkladu ilegální odbojové organizace Světlana. Vzhledem k rozsáhlosti tématu se ve své práci zaměřím pouze na město Zlín a jeho blízké okolí. Práce je vymezena lety 1948 – 1952, v nichţ tato organizace působila, byla zlikvidována a její členové odsouzeni. Zvláštní pozornost zde věnuji třem nejdůleţitějším činitelům celé organizace – Josefů Vávru Staříkovi, Antonínu Slabíkovi a Rudolfu Lenhardovi. Ve své práci se postupně věnuji vzniku celé ilegální organizace a okolnostem s tím spojených, jejímu působení a následné likvidaci. Větší pozornost bych chtěla zaměřit na
1 2
V odborné literatuře nazýván také jako třetí odboj. RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993, s. 35.
6
infiltraci Státní bezpečnosti do organizace, kterou ukáţi na případu Aloisie Doleţalové, jejíţ výpovědi patří k těm nejzajímavějším z celého případu. Práce z velké části stojí na pramenech uloţených v Archivu bezpečnostních sloţek. S materiály Státní bezpečnosti je však nutno z hlediska věrohodnosti zacházet velmi opatrně, neboť občas obsahují tendenčně upravené výpovědi vyslýchaných osob.
7
1. Prameny a literatura 1.1 Prameny Hlavní pramennou základnu této práce tvoří Vyšetřovací spisy Státní bezpečnosti uloţené v Archivu bezpečnostních sloţek v Kanicích, kde lze najít kompletní výpovědi zatčených odbojářů, ale také vyšetřovací, obţalovací a soudní spisy všech odsouzených. Dalším významným zdrojem informací je fond Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR, taktéţ uloţený v Archivu bezpečnostních sloţek. Z tohoto fondu jsou nejdůleţitější spisy týkající se inspekce v letech 1955 – 1956 a 1965 – 1966. Součástí těchto spisů jsou i nové výslechy některých odsouzených, ale také výpovědi bývalých pracovníků Státní bezpečnosti, kteří se podíleli na zatýkání členů organizace Světlana. Je však nezbytně nutné s tímto archivním materiálem pracovat opatrně, neboť Státní bezpečnost si často do výslechových protokolů vkládala své vlastní slova a vinila vyslýchané z vymyšlených činů.
1.2 Literatura Odrazovým můstkem pro tuto práci byla kniha Protikomunistický odboj od Petra Radosty.3 Toto dílo, které je zatím jediné svého druhu, se snaţí podat komplexní obraz o třetím odboji. Autor se věnuje také okolnostem, které vedly k „vítěznému únoru“. Informace, které zde uvádí o odbojové organizaci Světlana, jsou místy nepřesné, přesto jde o velmi zdařilý první pokus o zpracování materiálů týkajících se této protikomunistické skupiny. Další důleţitou prací pro předkládanou bakalářskou diplomovou práci je kniha Zdeňka F. Šedivého s názvem Světlana.4 S touto monografií, jejíţ autor není historik nýbrţ novinář, je však nutné zacházet opatrně, neboť je z ní patrná autorova neobjektivnost. Informace jsou zde řazeny značně chaoticky, nehledě také na to, ţe se v knize vyskytuje aţ příliš mnoho gramatických, stylistických, faktografických i geografických chyb. Autor se také snaţí ve čtenáři vyvolat dojem, ţe Josef Vávra odešel do zahraničí z pověření komunistické strany. Další kniha, která se věnuje organizaci Světlana, pochází z pera Jaroslava Pospíšila a nese název Hyeny v akci.5 Je však smutnou skutečností, ţe cílem této monografie je spíše očernit a zneváţit práci členů třetího odboje za pomocí falšování a pozměňování archivních
3
RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993. ŠEDIVÝ, Zdeněk F.: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve třetím odboji. Vimperk 1997. 5 POSPÍŠIL, Jaroslav: Hyeny v akci. Vizovice: Lípa 2003. 4
8
materiálů. K problematice této monografie byla vytvořena i webová stránka6, na které je zveřejněno mnoho materiálů z Archivu bezpečnostní sloţek. Tyto materiály dokazují, ţe prameny v Pospíšilově práci jsou skutečně upravovány tak, aby čtenář nabyl dojmu, ţe protistátní organizace Světlana byla jen vyprovokovanou akcí Státní bezpečnosti. S tématem této bakalářské práce částečně souvisí i jiná kniha Jaroslava Pospíšila – 7
Hyeny. V této práci autor obvinil účastníky druhého odboje a zlínské partyzány v čele s Josefem Vávrou – Staříkem ze smrti tehdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Za toto nesprávné obvinění stál Jaroslav Pospíšil dokonce dvakrát před soudem. V této knize taktéţ autor obviňuje hlavní představitele organizace Světlana – Josefa Vávru – Staříka a Antonína Slabíka ze spolupráce se Státní bezpečností. Partyzánským oddílem Olga, jejímţ členem byl v době druhé světové války i Antonín Slabík, se zabývá studie Vladimíra Černého, uveřejněná v časopise Soudobé dějiny.8 Přínosnými pracemi jsou také díla Karla Kaplana – Kronika komunistického Československa9 a Komunistický reţim a politické procesy v Československu10, které přináší „ţivý obraz“ poúnorového Československa a věnují se politickým procesům, které nemálo ovlivnily další chod našeho státu. V knize Aloise Císaře a Oty Holuba s názvem Příběhy věrnosti a cti11 lze najít „oficiální“ verzi o zastřelení příslušníka vsetínské SNB Bohumila Hýla jedním ze členů Světlany – Jaromírem Vrbou. Text je zcela poplatný komunistické ideologii a ukazuje, jakým způsobem byla Světlana oficiálně prezentována v období do roku 1989. Na stránkách publikace Zory Dvořákové s názvem To byla Milada Horáková ve fotografiích a dokumentech12 můţeme nalézt zmínku o výpovědi Josefa Vávry – Staříka v procesu s Miladou Horákovou a spol. Celou, avšak tendenčně upravenou, výpověď Josefa Vávry – Staříka z procesu s Miladou Horákovou a spol. obsahuje broţura nazvaná Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice13 vydaná Ministerstvem spravedlnosti v roce 1950.
6
Hyeny v akci: JUDr. Jaroslav Pospíšil a falšování historie. Dostupné na: http://www.hyenyvakci.cz/seznam.php POSPÍŠIL, Jaroslav: Hyeny. Vizovice: Lípa 1996. 8 ČERNÝ, Vladimír: Partyzánský oddíl Olga. Krvavá cesta jedné odbojové skupiny. Soudobé dějiny, XVII, 2010, 1 – 2, s. 31 – 81. 9 KAPLAN, Karel. Kronika komunistického Československa: Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Brno 2009. 10 KAPLAN, Karel - PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno 20082. 11 CÍSAŘ, Alois – HOLUB, Ota: Příběhy věrnosti a cti. Praha 1987, s. 99 – 107. 12 DVOŘÁKOVÁ, Zora: To byla Milada Horáková ve fotografiích a dokumentech. Praha 2009, s. 159 – 160. 13 Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci. Vydalo Ministerstvo spravedlnosti, Praha 1950, s. 213 – 217. 7
9
Uţitečné informace týkající se hlavně ţivotopisných dat popravených členů ilegální organizace Světlana najdeme i na webových stránkách Ústavu pro studium totalitních reţimů.14 V časopise Listy, jediném přeţivším exilovém periodiku, vyšel v roce 2004 článek s názvem „Konfident gestapa v čele zlínské radnice?“15, jehoţ autorem je Lubomír Boháč. Tento článek se snaţí o očištění pověsti Josefa Vávry – Staříka a uvádí na pravou míru jeho válečné i poválečné činy.
14
Ústav pro studium totalitních reţimů. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/dokumentace-popravenychpoliticke-duvody-48-89 15 BOHÁČ, Lubomír: Konfident gestapa v čele zlínské radnice? Listy [online]. 2004, 4. Dostupný na: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=044&clanek=040403
10
2. Protikomunistická odbojová organizace Světlana Odbojová organizace Světlana byla jednou z největších ilegálních organizací v Československu a působila na Moravě. Jejími členy se stávali převáţně bývalí partyzáni z dob druhého odboje. Činnost odbojové organizace spočívala v organizování ilegálních skupin, zapojování nových členů do organizace, rozšiřování protistátních letáků, pomoci a poskytování úkrytů lidem na útěku, shromaţďování zbraní a munice, získávání informací a ve výjimečných případech i plánování ozbrojených akcí. Zakladatelem této organizace se stal bývalý učitel a partyzán Josef Vávra – Stařík, který v době vzniku Světlany pobýval v Paříţi, kam ilegálně uprchl na konci března 1948. Faktickým vedoucím odbojové organizace na území Československa byl Antonín Slabík, taktéţ bývalý partyzán a stolař z Komořan u Brna, kterému se jako jednomu z málo podařilo před svým zatčením utéci do zahraničí. Josef Vávra a Antonín Slabík se znali jiţ z dob druhého odboje, kdy byli oba členy významných partyzánských skupin. Josef Vávra – Stařík byl členem 1. čsl. partyzánské brigády Jana Ţiţky pod vedením majora Rudé armády Dajana Bajanoviče Murzina, kde plnil funkci tzv. výkonného a měl na starosti organizační záleţitosti a vedení písemností.16 Naproti tomu Antonín Slabík byl členem partyzánského oddílu Olga. V rámci činnosti tohoto oddílu se podílel na zastřelení několika německých vojáků ve sklepě zámku hraběte Františka Mořice Dubského v obci Hoštice.17 Ačkoli se za oficiální počátek organizace dá označit schůzka konající se v domě bývalého legionáře Františka Oškery v lednu 1949, snaha o tvorbu jakési základny nové odbojové skupiny a tištění protistátních letáků se objevuje jiţ v září téhoţ roku. Činnost Světlany však byla od počátku sledována Státní bezpečností, proto byla ţivotnost ilegální organizace zasaţena jiţ v březnu 1949, kdy StB provedla první vlnu zatýkacích akcí. Do poloviny roku 1949 byla zatčena drtivá většina členů organizace. Od dubna roku 1950 probíhaly zinscenované soudní procesy se „Světlanáři“, na jejichţ konci bylo 9 rozsudků smrti a mnohaleté tresty odnětí svobody za velezradu a špionáţ. Název celé organizace je odvozen od jména nemanţelské dcery Světlany, kterou měl Josef Vávra – Stařík se svou sekretářkou Aloisii Doleţalovou. Samotné Doleţalové se
16
ČERNÝ, Vladimír: Partyzánský oddíl Olga. Krvavá cesta jedné odbojové skupiny. Soudobé dějiny, XVII, 2010, 1 – 2, s. 41. 17 K usmrcení německých vojáků došlo v rámci zajetí generálmajora Dietricha von Müllera, velitele 16. tankové divize, coţ byla nejvýznamnější akce oddílu Olga. Cit: ČERNÝ, Vladimír: Partyzánský oddíl Olga. Krvavá cesta jedné odbojové skupiny. Soudobé dějiny, XVII, 2010, 1 – 2, s. 53 – 54.
11
pojmenování nelíbilo, neboť měla obavu, ţe ona sama bude povaţována za vedoucí ilegální organizace a také jí to připadalo příliš nápadné.18
2.1 Vznik organizace Světlana Abychom plně pochopili, jak vznikla protikomunistická organizace Světlana, je třeba nejdříve zmínit okolnosti, které k tomu vedly. Po skončení druhé světové války se Josef Vávra – Stařík podílel na zaloţení Sdruţení českých partyzánů. V tomto sdruţení vykonával funkci předsedy krajské organizace se sídlem ve Zlíně, byl místopředsedou zemského vedení i členem praţského ústředního vedení. Jeho bojovnost za práva a samostatnost partyzánů se však neslučovala s plány hlavních představitelů19 SČP sloučit toto sdruţení do jednotného Svazu národní revoluce. Josef Vávra – Stařík navíc otevřeně kritizoval své nadřízené, čímţ získával popularitu u partyzánů a prostých lidí, ale pro vrcholné funkcionáře SČP i KSČ začínal být nepohodlný. Ještě před únorovými událostmi Vávru vytlačili z ústředního vedení SČP. Během únorových událostí se neúspěšně pokusil zaloţit krajský Akční výbor Sdruţení českých partyzánů a stanout v jeho čele. Posléze byl zbaven všech svých funkcí v SČP a nakonec i vyloučen. Pomyslnou poslední tečkou bylo jeho sesazení z předsednické funkce Partkolu.20 Josef Vávra – Stařík se z obav, ţe nyní přijde jeho zatčení, rozhoduje stáhnout do ústraní. Oficiální důvod jeho odchodu ze Zlína byl však odjezd na léčení na Slovensko.21
2.1.1 Útěk Josefa Vávry – Staříka Josef Vávra – Stařík se k útěku za hranice nerozhodl hned. Po varování, které s největší pravděpodobností pocházelo od Jaromíra Vrby22 a které měl tento partyzán získat
18
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 26. 19 Vrcholnými představiteli Sdruţení českých partyzánů byli Rudolf Slánský a mjr. Augustin Schramm. 20 Partkol, neboli partyzánský kolektiv, byla obchodní a podnikatelská organizace bývalých partyzánů zaloţená za účelem vzájemné svépomoci. Cit.: RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993, s. 107. 21 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 4. 22 Josef Vávra – Stařík ve své výpovědi z 25. 7. 1950 uvádí, ţe jej o jeho sledování StB a moţném zatčení varoval právě Jaromír Vrba. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2646/MV, Vyšetřovací spis proti Josefu Vávrovi, výpověď z 25. 7. 1950, s. 1. Kdeţto Jaromír Vrba ve své výpovědi z 10. 6. 1949 nic takového neuvádí. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrbova a spol., výpověď Jaromíra Vrby z 10. 6. 1949. Naproti tomu Vrba v 5. dodatku ke své výpovědi uvádí, ţe jej Josef Vávra – Stařík prosil, aby mu zajistil cestu do zahraničí. To Vrba splnil a poskytl Vávrovi moţnost utéci prostřednictvím tchána svého partyzánského kamaráda, jelikoţ tento tchán bydlel nedaleko jihočeských Vodňan. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V –
12
od úřednice na zlínské StB Anny Bečicové, se Josef Vávra – Stařík rozhodl ukrýt. Ještě téhoţ dne odjel ke své tchýni, Františce Liškové, do Třeště. Za několik dní jej navštívil Viliam Krajčirovič, krajský tajemník SČP, který mu radil, ať odejde z ČSR, protoţe SNB jiţ po něm vyhlásila pátrání. Za pár dní Josefa Vávru navštívil Krajčirovič znovu, tentokráte i s Oldřichem Kojeckým, pokladníkem Partkolu, Janem Hradilem a Oldřichem Fischmeistrem. Domluvili se, ţe společně odejdou ilegálně za hranice.23 Na návrh Josefa Vávry skupina pěti muţů odjela do Prachatic, odtud se po silnici vydali k Volarům, a nakonec došli lesem aţ do Bavorska. Skupina ilegálních uprchlíků v čele s Josefem Vávrou – Staříkem překročila československé státní hranice na Velký pátek 28. března 1948.24 Po překročení československých hranic se ocitli v uprchlickém táboře v Řeznu, kde s nimi bylo velmi špatně zacházeno. Josef Vávra – Stařík ve svých výpovědích uvádí, ţe dostávali poloviční porce, neměli příbor a zdravotní péče byla mizivá. Z řezenského tábora se stěhovali do dalších dvou uprchlických táborů, do Freiburgu a Bad – Orbu, kde byly podmínky ještě horší.25 To byl taky hlavní důvod, proč se Josef Vávra – Stařík v srpnu 1948 rozhodl odejít do Francie, kde se nejprve dostal do tábora „Noisy le Sec“ pro české uprchlíky. Po šesti týdnech strávených v tomto táboře se přestěhoval do Paříţe. V paříţském exilu se začal ţivit jako malíř dřevěných podnosů.
2.1.2 První dopisy Josefa Vávry - Staříka Josef Vávra – Stařík ze svého zahraničního exilu navázal písemný styk s mnoha lidmi, kterým psal o odlišných věcech. Nejprve dopisy měly spíše osobní či pozdravný charakter, čímţ chtěl Josef Vávra zjistit, zda na něho jeho známí nezapomněli nebo se ho po jeho útěku za hranice nezřekli. Pro vznik odbojové protikomunistické organizace Světlana jsou nejdůleţitější dopisy mezi Josefem Vávrou – Staříkem a Antonínem Slabíkem. První dopis, který Josef Vávra bývalému partyzánovi poslal, se datuje na srpen 1948. Ţádal jej, aby se ujal vedení druţstva Partkol. Antonín Slabík si tento dopis vyloţil tak, ţe jej Josef Vávra ţádá, aby se ujal skupinky partyzánů a začal je organizovat. Jeho odpověď zněla, ţe tak jiţ učinil a tvoří 2670/Brno, Skupinový vyšetřovací svazek Vrba Jaromír a spol. – 2. část, 5. dodatek k protokolu Jaromíra Vrby ze dne 14. 1. 1950, s. 1 – 2. 23 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V– 2646/MV, Vyšetřovací spis proti Josefu Vávrovi, výpověď z 25. 7. 1950, s. 2. 24 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2646/MV, Vyšetřovací spis proti Josefu Vávrovi, výpověď z 12. 9. 1950, s. 1. 25 Tamtéţ, s. 2.
13
ilegální organizaci z Vávrova popudu.26 Josef Vávra s nápadem na vytvoření ilegální organizace na území Československa souhlasil. V dalším dopisu Antonínu Slabíkovi dal pokyn, aby tato odbojová organizace nesla jméno Světlana. Zároveň s tímto pokynem poslal do ČSR i program nově vzniklé organizace, který vytvořil a prodiskutoval společně s dalšími bývalými partyzány Kojeckým, Krajčirovičem a Fischmeistrem. Dopis byl adresovaný na Slabíkova bratra Jaroslava do Prahy. Kromě strojově napsaného programu dopis obsahoval i příkaz k rozmnoţení programu a odeslání dalším třem lidem.27 Další, koho Josef Vávra kontaktoval, byla matka jeho nemanţelské dcery, Aloisie Doleţelová. Lola, jak jí přátelé říkali, od Vávry obdrţela první dopis na konci dubna. Byl poslán z řezenského uprchlického tábora a jeho obsah byl čistě osobní. Josef Vávra v něm popisoval strašlivé podmínky tábora a svou operaci slepého střeva, které se zde podrobil. Další dopis, podobného charakteru, od něj Doleţalová dostala jiţ z Francie. Aloisie Doleţalová Vávrovi na první dva dopisy neodpověděla, ani nikomu neřekla, ţe ji kontaktoval. První informace o vznikající ilegální organizaci Světlana na území Československa se Lola dozvěděla z Vávrova dopisu na podzim 1948. V tomto dopise zároveň Vávra vyslovil přání, aby do vznikající organizace nevstupovala a do její činnosti se přímo nezapojovala.28 Josef Vávra – Stařík také kontaktoval své bývalé spolupracovníky či kolegy z druhého odboje. Jaromíra Vrbu dopisem na konci srpna 1948 prosil o zaslání nějakých vzorků skla a biţuterie, neboť Vrba pracoval jako obchodní zástupce jablonecké firmy. Josefu Burešovi, vedoucímu Partkolu, zase Vávra psal, aby se spojil s Antonínem Slabíkem z Komořan a důvěřoval mu. Rudolfu Lenhardovi adresoval první dopis v září 1948, ve kterém jej ţádal, aby přijel za ním do Francie. Lenhard dal však přednost dokončení práce v ČSR.29 Josef Vávra psal ze zahraničí také dalším lidem (své sestře Marii Novotňákové, učitelce Hermíně Dlabajové atd.), ale jejich vzájemná korespondence není pro vznik Světlany příliš důleţitá. Všechny dopisy psal Josef Vávra pod pseudonymem, nejčastěji se podepisoval jako Juraj Lhotský nebo Anna Borská. Většinu dopisů posílal z Francie leteckou poštou a jako zpáteční adresu nejčastěji uváděl: Jura Lhotský, Au Roi Café, 51 Avenue, Galiény Paris – Noisy le Sec.30 26
Tamtéţ, s. 5. ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Jaroslavu Slabíkovi, výpověď z 18. 3. 1949, s. 2. 28 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 5. 29 Rudolf Lenhard byl vedoucím partyzánské skupiny Ploština v Horní Lidči, která se angaţovala ve znovuvybudování vypálené vesnice a také pomáhala zaopatřovat tamější vdovy a sirotky. 30 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Jaroslavu Slabíkovi, výpověď z 18. 3. 1949, s. 3. 27
14
2.1.3 „Ustavující“ schůze organizace Světlana Slovo „ustavující“ v názvu této podkapitoly úplně přesně nevypovídá o obsahu a průběhu dané schůze. I přesto, ţe primárním podnětem k uskutečnění této schůzky nebyla ilegální organizace, dá se tento moment povaţovat za zlomový v činnosti nové odbojové skupiny. Schůze se uskutečnila s největší pravděpodobností 7. ledna roku 194931 u bývalého legionáře Františka Oškery ve Zlíně, konkrétně v městské části Zálešná. Této schůzky se účastnili Josef Bureš, vedoucí Partkolu, Josef Minks, Libuše Minksová, Antonín Doleţal, Rudolf Lenhard, Josef Matúš a Aloisie Doleţalová. Pozváni byli také Josef Hlubík a Františka Kojecká, zaměstnanci Partkolu, ani jeden se však na danou schůzku nedostavil. Do rodinného domu pana Oškery se účastníci dostavili kolem třetí hodiny odpolední, jednak se však začalo aţ za dvě hodiny, neboť se čekalo na příchod Aloisie Doleţalové. Hlavní důvod schůzky, jejíţ iniciátor byl Josef Bureš, představovalo urovnání vztahů mezi manţeli Minksovými a Josefem Burešem, kteří se navzájem obviňovali ze zpronevěření peněz druţstva Partkol. Dalším bodem programu bylo jednání o penězích, které Josef Bureš obdrţel od Marie Vávrové po manţelově ilegálním odchodu za hranice. Padl návrh, ţe z těchto peněz se bude částečně vypomáhat Vávrově manţelce. Souběţně s tímto problémem se jednalo o schopnosti zúčastněných z vlastních prostředků podporovat manţelku uprchlého Oldřicha Kojeckého, matku tří malých dětí, a rodiče Oldřicha Fischmeistra, který v ČSR nechal dluhy. K uskutečnění těchto podpor však uţ nedošlo.32 Ke konci schůze se ještě Rudolf Lenhard dotazoval Loly Doleţalové, jak se zapojí do činnosti odbojové skupiny. Dostalo se mu odpovědi, ţe se nijak nezapojí, protoţe podléhá přímým rozkazům Vávry – Staříka. Na závěr byl sepsán protokol, jehoţ podpisem se signatáři zavazovali k plnému důvěřování mezi sebou navzájem a zavázali se, ţe se budou svým výkonem snaţit dosáhnout co nejvyššího výdělku druţstva Partkol.33 31
Výpovědi zúčastněných osob se však v datu konání schůze částečně rozcházejí. Pouze čtyři z nich jako dobu konání schůzky uvádí začátek ledna roku 1949 (Josef Bureš, Josef Minks, Libuše Miksová a Josef Matúš) a dva z nich ve svém výslechovém protokole uvádí přesné datum 7. 1. 1949 (Josef Bureš a Josef Matúš). Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Josefa Bureše ze dne 24. 3. 1949, s. 8 - 9. Ostatní zúčastnění ve svých výpovědích uvádějí, ţe schůzka se konala před vánočními svátky roku 1948. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 21. 32 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Josefa Bureše ze dne 24. 3. 1949, s. 9. 33 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrba a spol., výpověď Libuše Minksové ze dne 13. 4. 1949, s. 5.
15
Nejspornějším bodem programu této schůze bylo financování ilegální organizace Světlana. V tomto místě se výpovědi zúčastněných rozcházejí. Zajímavostí je, ţe se schůzka uskutečnila bez předchozího upozornění Františka Oškery. Ten, kdyţ zjistil, ţe se jedná o ilegální schůzku, poţádal všechny zúčastněné, aby odešli.34
2.2 Struktura organizace Světlana Protikomunistická organizace Světlana byla jednou z největších odbojových organizací v rámci třetího odboje. Jejími členy byly asi tři stovky lidí, kteří se zařadili do jednotlivých skupin. Struktura organizace byla hierarchická, přičemţ na pomyslném vrcholu stál štáb Světlany, jehoţ rozkazům podléhali jednotliví vedoucí skupin. Vedoucím skupin zase podléhali jejich zástupci a řádoví členové. Členem organizace Světlana se člověk stal po podepsání přísahy, která jej zároveň zavazovala k mlčenlivosti a loajalitě vůči organizaci. Kaţdý člen si také zvolil své krycí jméno. Získávání nových členů do organizace se provádělo podle přesných směrnic, které vydal Antonín Slabík.35 Povinností kaţdého nového člena bylo vytvořit si tzv. trojku. To znamenalo, ţe všichni nově příchozí byli povinni do organizace získat další tři spolehlivé lidi a nechat je podepsat přísahu. Štáb Světlany byl vytvořen aţ v lednu 1949 se sídlem v Komořanech. U jeho zrodu stáli Antonín Slabík, Rudolf Lenhard a Bedřiška Slavíková, švagrová Antonína Slabíka. Tito tři činitelé se také postavili do čela štábu a prakticky i celé Světlany. Ze Slabíkovy hlavy taktéţ vzešel nápad členy organizace povyšovat do vojenských hodností. Antonín Slabík zastával funkci velitele štábu Světlany, s krycím jménem mjr. Vlárský. Náčelníkem štábu se stal Rudolf Lenhard, pod krycím jménem kpt. Javornický. Pod jménem por. Jarmila se skrývala výkonná štábu Bedřiška Slavíková.36 Štábu Světlany podléhaly jednotlivé odbojové skupiny, které nesly vţdy dvě jména. První jméno bylo u všech skupin stejné - Světlana, na znamení toho, ke které ilegální organizaci patří. Druhé jméno uţ měla kaţdá skupina jiné. Určovalo se podle oblasti jejího
34
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Františka Oškery ze dne 2. 8. 1949, s. 4 - 5. 35 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 6. 36 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 33.
16
působení nebo podle krycího jména jejího velitele. Velitelem skupiny Světlana se stal člověk z pověření buďto samotného Josefa Vávry – Staříka nebo Antonína Slabíka. Na území Moravy operovalo několik skupin Světlany: na Brněnsku to byla skupina Světlana – Jarmila, jejímţ vedoucím byl samotný Antonín Slabík. Na Valašsku to byla skupina pod vedením Rudolfa Lengarda Světlana – Makyta. V okolí města Zlína to byla skupina Světlana – Zlín, v jejímţ čele stál Jaromír Vrba. Skupina kolem trafikanta Aloise Šimary bývá často označována jako Světlana – Jeseník, i kdyţ v případě Šimarovy skupiny se nejednalo o Světlanu v pravém slova smyslu. Pokusy o zaloţení dalších skupin spadajících pod organizaci Světlana se objevily i na Olomoucku, Ostravsku, Přerovsku a Praze. Velitelem posledně jmenované oblasti měl být Jaroslav Slabík.37
2.2.1 Světlana – Jarmila Ilegální skupina Světlana – Jarmila vznikla na Brněnsku v září roku 1948.38 Své jméno dostala podle krycího jména svého vedoucího Antonína Slabíka, který v rámci protikomunistické organizace Světlana pouţíval slovo „Jarmila“ jako své krycí jméno. Světlana – Jarmila stála na pomyslném vrcholu hierarchické struktury organizace. V jejím centru vznikl štáb celé organizace, odtud pocházela většina rozkazů k protistátní činnosti, zde byly uloţeny veškeré písemné dokumenty. Je však nezbytné podotknout, ţe skupinu Světlana – Jarmila ztělesňovali prakticky jen dva lidé – Antonín Slabík a Bedřiška Slavíková. Skupina měla samozřejmě i další členy, ale jejich činnost ve stínu těchto dvou lidí zcela zaniká. Hlavním úkolem této ilegální skupiny bylo rozšiřování sítě spolupracovníků a pověřování spolehlivých osob k tvorbě nových ilegálních skupin v rámci organizace Světlana. Takto byli k protistátní činnosti získání i velitelé dalších dvou významných odbojových skupin – Rudolf Lenhard a Jaromír Vrba. Další důleţitou činností byla tvorba a rozmnoţování protistátních letáků, které poté dostávaly k dispozici ostatní skupiny k rozšíření. Texty letáků byly tvořeny v Komořanech, centru celé organizace. Jejich autory byly Antonín Slabík, Rudolf Lenhard nebo Slabíkův bratr Jaroslav. Poté byly psacím strojem přepsány na cyklostylovou blánu a rozmnoţeny na ručním cyklostylu, který patřil Jaroslavu Slabíkovi.39 37
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 34. 38 Vycházím z toho, ţe 20. 9. 1949 přišel dopis obsahující program domácího hnutí Světlana, který na svou praţskou firemní adresu obdrţel Jaroslav Slabík. Program obratem poslal do Komořan svému bratrovi Antonínovi. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaroslavu Slabíkovi, výpověď z 18. 3. 1949, s. 2. 39 Tamtéţ, s. 7.
17
Z hlav představitelů této skupiny také vzešel nápad na velkou letákovou akci, která se měla konat v den prvního výročí „únorových událostí“. Vzletnou vizí této akce mělo být rozšíření velkého mnoţství protistátních letáků po celém území republiky, právě v den výročí převzetí moci komunisty. „Pořadatelé“ předpokládali, ţe rozšířením protistátních letáků v den oslav se zvedne velká vlna nevole proti reţimu. Bohuţel zůstalo jen u vzletné vize. Prakticky ţádná odezva z řady „obyčejných“ občanů je důkazem neúspěšné akce. Otázkou však zůstává, zda za neúspěch skutečně stála neochota či strach občanů nebo fakt, ţe spousta protistátních letáků nebyla odbojáři ze strachu rozšířena. Zajímavostí je, ţe Antonína Slabíka velmi nadchl nápad unést tehdejšího ministra spravedlnosti Alexeje Čepičku. Tento nápad vyslovil Václav Hromek, člen skupiny Světlana – Makyta, na ilegální schůzce v Kroměříţi mezi vánočními svátky roku 1948.40 Ministr Čepička měl být unesen během jedné z častých návštěv své rodiny v Kroměříţi. Antonín Slabík chtěl tento únos vyuţít k vyjednávání o propuštění všech, nebo alespoň většiny, tehdejších politických vězňů.41 První vlna zatýkání se nevyhnula ani členům této ilegální skupiny. V této zatýkací vlně byl realizován i Jaroslav Slabík, pro něhoţ si StB přišla do jeho kanceláře 14. března 1949.42 Antonínu Slabíkovi a jeho švagrové Bedřišce se podařilo před Státní bezpečností uniknout a dostat se za hranice Československa.
2.2.2 Světlana – Makyta Ilegální skupina Světlana – Makyta vnikla a působila na zejména v oblasti Valašska. Skupina, která vyvíjela nejintenzivnější odbojovou činnost, však byla od samého počátku kontrolována Státní bezpečností. Václav Kocourek, spolupracovník vsetínské StB pracující pod značkou AK - 32, se totiţ stal jedním z prvních členů této odbojové skupiny. Vznik odbojové skupiny Světlana – Makyta se datuje na říjen 1948, kdy Rudolfa Lenharda v jeho vsetínském bytě navštívil Antonín Slabík. Přesvědčil Lenharda, ţe přichází od Vávry – Staříka a zasvětil jej do ilegální organizace Světlana. Předal mu několik protistátních letáků, jejichţ obsah vyzýval k zaloţení protistátní skupiny Světlana – Jarmila a
40
Na kroměříţské schůzce byli přítomni Rudolf Lenhard, Josef Matúš, Antonín Slabík, Václav Hromek a Antonín Doleţal. Důvodem jednání byly hlavně finanční záleţitosti a financování organizace, které však nakonec nebyly dořešeny, neboť schůzky se neúčastnil Josef Bureš. Místo něj přijel Antonín Doleţal, který však o finančních moţnostech Partkolu nic nevěděl. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 23 - 25. 41 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaroslavu Slabíkovi, výpověď z 18. 3. 1949, s. 18 – 19. 42 Tamtéţ, s. 18.
18
také obsahoval instrukce k zakládání tzv. trojek.43 Rudolf Lenhard byl určen velitelem pro Valašský kraj a jeho krycím jménem se stalo slovo „Makyta“. 44 Zavázal se k organizování skupiny, která bude plnit Slabíkovy příkazy, mezi něţ patřilo rozmnoţování protistátních letáků. Po Slabíkově odchodu se Rudolf Lenhard rozhodl k zaloţení nové, vlastní, protistátní skupiny Světlany – Makyty. Do své trojice Lenhard získal svého spolubydlícího Ladislava Sýkoru, krycí jméno „Špaček“, a poštovního úředníka Josefa Matúše, jehoţ krycí jméno bylo „Maruška“.45 Dalším významným členem skupiny Světlana – Makyta byli např. František Mana (krycí jméno „Karel“), autodopravce, který dal skupině k dispozici své auto46. Nejdůleţitější činností skupiny bylo rozšiřování protikomunistických letáků. Díky pomoci Josefa Bureše byl opatřen cyklostyl k rozmnoţování těchto letáků. Je však smutným paradoxem, ţe se protikomunistické letáky rozmnoţovaly v bytě Václava Kocourka ve Francově Lhotě, jehoţ do skupiny získal samotný Rudolf Lenhard.47 Další důleţitou činností členů Světlany – Makyty bylo ukrývání bývalého partyzána Antonína Jánošíka48, který v červenci 1948 uprchl za hranice s nadějí, ţe kontaktuje svého strýce ţijícího v USA. Po svém návratu do ČSR kontaktoval Jánošík prostřednictvím své matky Rudolfa Lenharda. Na smluvené schůzce předal Jánošík Lenhardovi kontakt na Josefa Bureše, u kterého se Rudolf Lenhard měl hlásit pod heslem „čokoládka“ a poţadoval, aby o něj bylo postaráno. Lenhard slíbil, ţe Jánošíkovi seţene nějaký úkryt u jednoho z členů Světlany – Makyty. Antonín Jánošík byl postupně ukryt u advokáta Aloise Líbala ve Vlašských Kloboukách, mlynáře Františka Lišky ve Štítné nad Vláří, u Lenhardova kmotra Jana Skřípky v Horní Lidči. Na přelomu let 1948 a 1949 zaznamenal Josef Matúš manipulaci s korespondencí Rudolfa Lenharda, kterého na tento problém upozornil. Lenhard se z obavy před sledováním či zatčením rozhodl odejít do ústraní. 10. ledna 1949 jej Antonín Slabík vyzvedl v Brně a
43
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949 s. 7. 44 Makyta je název nejvyššího vrcholu západní části Javorníků. 45 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 8. 46 Výměnou za to mu Rudolf Lenhard prostřednictvím úředníka Hospodářského druţstva v Uherském Brodě sehnal lístky na benzín. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670 / Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 12. 47 ŠEDIVÝ, Zdeněk F.: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve třetím odboji. Vimperk 1997, s. 20. 48 Antonín Jánošík, bývalý partyzán, zůstal po válce stranicky neorganizovaný. Po útěku za hranice vystřídal několik uprchlických táborů, ve kterých se seznámil s Oldřichem Kojeckým a Viliamem Krajčirovičem. K návratu do ČSR se rozhodl kvůli nesnesitelným ţivotním podmínkám v uprchlických táborech.
19
odvezl do svého bytu v Komořanech.49 Po svém odchodu do ilegality jmenoval Rudolf Lenhard Josefa Matúše bojovým velitelem a Aloise Pohůnka, obchodníka ze Střelné, velitelem organizačním. Veškeré hlášení o prováděné činnosti Světlany – Makyty měl Alois Pohůnek posílat do Komořan prostřednictvím Marie Vajdové, snoubenky Rudolfa Lenharda a spojky mezi ním a Pohůnkem.50 První vlna zatýkacích akcí se nevyhnula ani členům Světlany – Makyty. Mezi prvními zatčenými z této skupiny byl Alois Pohůnek, kterého příslušníci Státní bezpečnosti přišli zatknout v odpoledních hodinách 11. března 1949 do jeho obchodu ve Střelné. Alois Pohůnek se pokusil o útěk, avšak neúspěšně. Téměř okamţitě byl agenty StB zadrţen a surově zmlácen tak, ţe do policejního vozu musel být doslova dovlečen. Po převozu do uherskohradišťské věznice byl podroben krutému výslechu a ještě té noci ve věznici zemřel. Rodině bylo mrtvé tělo Aloise Pohůnka dovezeno zpět s příkazem okamţitého pohřbu. Podle vystaveného úmrtního listu zemřel Pohůnek na následky oběšení. Při tajném ohledání Pohůnkova těla rodinným lékařem, bylo zjištěno, ţe pravděpodobnou příčinou smrti byly velké podlitiny na temeni hlavy.51 Rudolf Lenhard se první vlně zatýkání vyhnul jen náhodou, protoţe v době, kdy Státní bezpečnost byla ve štábu Světlany v Komořanech, se Lenhard zdrţoval v Račicích. Činnost Světlany – Makyty byla otupena postupným zatýkáním jejích členů. Mezi posledními byl zatčen Antonín Jánošík. Zajímavostí je, ţe inkoust52 na psaní tajných zpráv do dopisů, donesl Rudolfu Lenhardovi chemik vsetínské Zbrojovky Ladislav Sýkora. Rudolf Lenhard jej také poprvé pouţil a poté nechal doručit Antonínu Slabíkovi i Josefu Vávrovi.
2.2.3 Světlana - Zlín Vedoucím ilegální skupiny Světlana – Zlín byl Jaromír Vrba, bývalý partyzán a člen představenstva Partkolu. Činnost této skupiny není tak výrazná, jak by se dalo očekávat. I přes rozsáhlou síť členů a spolupracovníků, zůstává Jaromír Vrba nejvýraznější postavou této skupiny. Do podvědomí tehdejší veřejnosti vešel tento vyučený zahradník zejména díky zastřelení Bohumila Hýla, příslušníka vsetínského Sboru národní bezpečnosti. 49
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 30. 50 Tamtéţ, s. 35. 51 RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993, s. 110. 52 Jednalo se o 3% roztok feroinitu draselného, kterým se dalo psát neviditelné písmo. Na vyvolání takového písma pouţívali chlorid ţelezitý. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Ladislava Sýkory ze dne 21. 3. 1949, s. 3.
20
Zapojení Jaromíra Vrby do organizace Světlana proběhlo nepřímo přes Aloisii Doleţalovou. I přes rozpory v původních výpovědích a neshodách při vzájemné konfrontaci obou aktérů, je jasné, ţe o vznikající organizaci Světlana se Jaromír Vrba dověděl od bývalé sekretářky Josefa Vávry.53 Stejně tak, ţe velitelem celé Světlany na území ČSR je Antonín Slabík. Na konci ledna 1949 se společně s Josefem Minksem vypravil do Komořan za Slabíkem, kterého však doma nezastihli, proto si vzájemnou schůzku domluvili po telefonu. Schůzka se uskutečnila ve zlínské restauraci Morava za přítomnosti Josefa a Libuše Minksových, Jaromíra Vrby, Antonína Slabíka, Bedřišky Slavíkové a Aloisie Doleţalové. Antonín Slabík na této schůzi přítomným ukázal dopisy od Josefa Vávry a utvrdil je v tom, ţe je opravdu zmocněn Vávrou – Staříkem budovat ilegální organizaci. Jaromír Vrba přislíbil Slabíkovi vybudování ilegální skupiny na Zlínsku, do které ihned začal zapojovat své známé. Oficiální pověřovací listinu, kterou byl ustanoven vedoucím ilegální skupiny Světlana – Zlín, v hodnosti poručíka s krycím jménem „Dr. Čamajka“ dostal Vrba v polovině února v Komořanech.54 Mezi první Vrbovy úkoly patřilo rozšíření protistátních letáků na Zlínsku a zapojení se do velké letákové akce plánované na den prvního výročí „únorového vítězství“. Ani jedny letáky Vrba nerozšířil, neboť je všechny spálil. Dalším úkolem, kterým jej Slavík pověřil, bylo sehnání vysílačky a kulatých razítek, ani tohle však Vrba nesplnil. Proto jeho nejdůleţitější, a snad by se dalo říci, ţe i skoro jedinou, činností v rámci protikomunistické organizace Světlana bylo zapojování nových lidí do ilegální skupiny Světlana – Zlín. Vrbovi však nelze upřít snahu. Sice se nepodílel na tvorbě nebo rozmnoţování protistátních letáků, ale dokázal pro chod organizace získat nemalé finanční prostředky.55
53
Jaromír Vrba ve své výpovědi z 10. 6. 1949 tvrdí, ţe jej Lola Doleţalová zvala na schůzku k Oškerům do Zlína. Této schůzky se Vrba, dle vlastních slov, z opatrnosti nezúčastnil. Doleţalová mu po této schůzi měla vyčítat jeho neúčast a také jej měla vyzvat k navštěvě Antonína Slabíka v Komořanech, kde mu mělo býti předáno pověření k budování ilegální skupiny v rámci organizace Světlana. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrbova a spol., výpověď Jaromíra Vrby z 10. 6. 1949, s. 5 – 6. Naproti tomu Aloisie Doleţalová ve své výpovědi tvrdí, ţe se Jaromíra Vrby před schůzkou u Oškerů ptala, zda je i on na tuto schůzku pozván. Po schůzce jej měla informovat, co se na ní dělo. Také mu měl sdělit, ţe v případě, chce – li se zapojit do činnosti ilegální organizace, má kontaktovat Antonína Slabíka z Komořan. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 29 - 30. 54 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrbova a spol., výpověď Jaromíra Vrby z 10. 6. 1949, s. 10. 55 Sám Jaromír Vrba věnoval Slabíkovi 20 000Kčs, které utrţil z prodeje svého osobního auta. Dále získal částku 15 000Kčs od revírníka Jaroslava Jeţe z Nového Hrozenkova a částku 18 000Kčs od svého známého, pekaře, Ladislava Hájka z Hranic na Moravě. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrbova a spol., Druhý dodatek k výpovědi Jaromíra Vrby z 26. 9. 1949, s. 1.
21
Asi 13. března 1949 dostal Jaromír Vrba od svého kamaráda Ladislava Kantora varování, ţe se o něj začíná zajímat StB.56 Vrba se na základě této informace rozhodl ukrýt, i přesto, ţe jeho manţelka v té době leţela v brněnské porodnici, kde porodila dceru Adélu. Jeho útočištěm se stal hotel „Lidový dům“ v Novém Hrozenkově patřící manţelům Vašutovým, které Vrba získal pro svou ilegální skupinu. Během svého pobytu v Novém Hrozenkově se Vrba seznámil s Irenou Rafajovou, poštovní úřednicí ze Vsetína, a Miladou Palovou, poštovní úřednicí z Liptálu, a obě je získal do skupiny Světlana – Zlín. Státní bezpečnost vystopovala Jaromíra Vrbu a pokusila jej zatknout na vsetínském nádraţí 20. dubna 1949 ve vlaku do Nového Hrozenkova. Vrba byl ve Vsetíně navštívit nové členky Světlany. Po zkontrolování Vrbovy legitimace jej příslušník vsetínské SNB stráţmistr Bohumil Hýl vyvedl z vlaku a vedl jej městskými ulicemi na místní stanici. Stráţmistrovi se však stalo osudným, ţe bývalého partyzána podcenil. V městském parku Vrba poţádal Hýla, zda by mu nepřipálil cigaretu, stráţmistr mu vyhověl. Po té, co Vrba vrátil krabičku cigaret zpátky do kapsy, vytáhl ostře nabitou pistoli ráţe 7.65 mm a vystřelil z bezprostřední blízkosti na Bohumila Hýla. Příslušník SNB stačil ještě vytáhnout pistoli a vystřelit na prchajícího Vrbu. Kulka jej zasáhla do pravé ruky těsně pod rameno a přeťala kost. Vrba poté přebrodil řeku Bečvu a pěšky došel do Nového Hrozenkova.57 Po tomto incidentu bylo Vrbovi jasné, ţe musí zvolit nový úkryt. Proto společně s Irenou
Rafajovou,
Miladou
Palovou
a
Květoslavem
Králíkem,
pracovníkem
novohrozenkovské pletárny, odjel do slovenské Horní Marikové k rolníkovi Juraji Bakalovi, kde se skrývali po celý měsíc květen v malém podzemním bunkru. Odtud byli po měsíci nejprve odvezeni Rafajová, Palová a Králík za účelem převedení přes hranice, které zprostředkoval Ferdinand Hamala. Týden potom byl ze slovenského bunkru za stejným účelem odvezen i Jaromír Vrba. Všichni čtyři se stali obětí Státní bezpečnosti a na údajné cestě „do zahraničí“ byli zatčeni.58
2.2.4 Světlana - Jeseník 56
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrbova a spol., výpověď Jaromíra Vrby z 10. 6. 1949, s. 15. 57 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrbova a spol., výpověď Jaromíra Vrby z 10. 6. 1949, s. 22 – 23. V tendenčně knize Příběhy věrnosti a ctnosti se naopak uvádí, ţe Hýl na Vrbu narazil v jedoucím vlaku do Vsetína a poznal jej podle fotografie, kterou měl u sebe. Během cesty parkem do Hýla údajně někdo vrazil, tohoto nepatrného odpoutání pozornosti měl pak Vrba vyuţít k útěku. Podle verze uvedené v knize Hýl proti Vrbovi nevystřelil, protoţe se téměř okamţitě bezvládně sesunul k zemi. Po zásahu kulku stihl udělat jen pár setrvačných kroků. Viz: CÍSAŘ, Alois – HOLUB, Ota: Příběhy věrnosti a cti. Praha 1987, s. 106 – 107. 58 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrbova a spol., výpověď Jaromíra Vrby z 10. 6. 1949, s. 25 – 26.
22
Skupina Světlana – Jeseník pod vedením Aloise Šimary byla nejmenší ilegální skupinou v rámci organizace Světlana. Skupinu totiţ tvořilo pouze 12 lidí, ale na svém kontě má několik výjimečností. Alois Šimara, trafikant z Hanušovic u Šumperka, je bezesporu nejvýznamnější osobou celé skupiny. Dalšími výraznými členy byli Timofej Simulenko, partyzán ruského původu, Josef Tomeček, zemědělec z Nedašova a Karel Zámečník.59 Vznik této skupiny se datuje do poloviny února roku 1949, kdy Alois Šimara obrţel asi 25 kusů protistátních letáků s podpisem Světlana – Jarmila. V obálce se dále nacházely pokyny k zaslání letáků spolehlivým lidem. Po konzultaci se svou manţelkou Soňou60 a kamarády Antonínem Kratinou, Ludvíkem Šmotkem a Štěpánem Novákem, rozeslal Šimara letáky na adresy velkých firem a svým známým. První z jiţ zmíněných výjimečností je skutečnost, ţe sám Šimara 21. února 1949 odevzdal 4 kusy došlých protistátních letáků na stanici SNB v Hanušovicích. Tímto činem chtěl od své osoby odvést podezření z jejich rozšiřování.61 Šimara se správně domníval, ţe protistátní letáky mu poslal Rudolf Lenhard, který se tou dobou jiţ skrýval v Komořanech. Jelikoţ s protistátními letáky nedošly ţádné další instrukce k ilegální činnosti, rozhodl se Ludvík Šmotek odjet na Vsetín a získat od Lenharda nebo Matúše další instrukce. Ani jednoho však nenašel, proto se spokojil s ujištěním Ladislava Sýkory, ţe pokyny k další činnosti jistě brzy obdrţí. Druhou výjimečností této skupiny byl její velitel. Oficiální pověření organizovat ilegální skupinu na severní Moravě s názvem Světlana - Jeseník ze štábu Světlany s podpisem kpt. Javornického (Rudolf Lenhard) totiţ 3. nebo 4. března 1949 obdrţel Ludvík Šmotek.62 Alois Šimara byl velitelem zvolen aţ o měsíc a půl později v Lidečku. Důvodem bylo jeho odmítnutí vrátit se z ilegality zpět do Hanušovic a odhodlání dál pracovat pro ilegální
59
Karel Zámečník (1923 – 1951), montér v Baťových závodech, člen ilegální skupiny Světlana – Jeseník a spolupracovník StB, který infiltroval skupinu na začátku května 1949. Stal se prvním zatčeným této skupiny. V noci 25. 5. 1949 narazil společně s Aloisem Valentou během cesty pro budoucího člena ve Valašských Kloboukách na hlídku SNB. Při přestřelce byl Valenta smrtelně zraněn a Zámečník postřelen a následně zatčen. Jako spolupracovník StB ve vyšetřovací vazbě poslouţil k usvědčování mnoha lidí a vyuţíval také mnohé výhody. Šok však nastal ve chvíli, kdy ho Státní soud v Brně odsoudil k trestu smrti, který byl 21. 4. 1951 ve věznici v Uherském Hradišti vykonán. Karel Zámečník se tak stal jediným popraveným spolupracovníkem StB. Viz: MALLOTA, Petr: Karel Zámečník. Ústav pro studium totalitních reţimů. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/karel-zamecnik 60 Soňa Fedorová pocházela ze Zakarpatské Ukrajiny. Za války byla partyzánkou, která do ČSR přišla se Svobodou armádou. S Aloisem Šimarou, svým budoucím manţelem, se poznali v praţské chuchelské invalidovně, kde se Soňa zotavovala z průstřelu plic a Šimara z průstřelu pravé paţe a roztříštěné lopatky. Soňa ukončila svůj ţivot dobrovolně střelou do hlavy 26. 4. 1949 ve svém domě v Hanušovicích. Důvodem sebevraţdy byl pravděpodobně její beznadějný zdravotní stav. 61 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Vyšetřovací spis Alois Šimara a spol., výpověď Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 4. 62 Tamtéţ, s. 5 – 6.
23
organizaci. Otázkou však zůstává, zda pověření k organizování ilegální skupiny skutečně pocházelo ze štábu Světlany.63 K odchodu do ilegality se Šimara rozhodl na základě zvláštní situace. 21. dubna 1949 jel do šumperského velkoskladu pro cigarety do své trafiky. Zpátky domů jej vzal kamarád, autodopravce Josef Novák, protoţe Šimara zmeškal zpáteční vlak. Po cestě se spolu stavili v několika hospodách a popíjeli slivovici. V hanušovické hospodě si přisedli k neznámé ţeně polské národnosti a nabídli se, ţe ji odvezou do Jindřichova. Těsně před cílem však zastavili v lese s úmyslem tuto ţenu znásilnit. Nakonec k ničemu nedošlo, neboť Šimara kvůli neshodám mezi ním a autodopravcem zbil Nováka i polskou ţenu. Po tomto incidentu utekl do Habartic k Antonínu Kratinovi s úmyslem zůstat jiţ v ilegalitě.64 Po vzájemné dohodě se k němu přidali i Šmotek, Štěpán Novák65 a Alois Valenta. Na druhý den odjeli do Lidečka na Valašsko k Šimarovu otci s úmyslem napojit se na Lenharda nebo Matúše. Od této chvíle se celá skupina střídavě ukrývala u okolních rolníků a pasekářů. Coţ se dá označit za další výjimečnost, protoţe u ostatních skupin Světlany se skrývalo vţdy jen pár lidí, nikdy celá skupina. Hlavními činnostmi skupiny Světlana – Jeseník bylo získávání zbraní a munice a snaha získat kontakt na Lenharda nebo jiného člena Světlany. Místa svého pobytu střídali spíše ze strachu před Státní bezpečností. Šimarova skupina však můţe „pochlubit“ i činy, ke kterým měly jiné skupiny daleko. Největší akcí bylo přepadení pozděchovského předsedy KSČ a MNV Františka Pavlána na taneční zábavě v noci z 23. na 24. dubna 1949. Místnímu funkcionáři bylo vyhroţováno násilím, pokud se i nadále bude tak horlivě politicky angaţovat. Při tomto incidentu došlo dokonce i ke střelbě, při které byl zraněn jeden člověk. O tom, ţe to byla nepovedená akce, svědčí i fakt, ţe odbojáři byli jiţ značně opilí a oním zraněným byl strýc Antonína Kratiny. Paradoxní na celé akci je i to, ţe iniciátorem přepadení byl Kratinův strýc a jeho soused Josef Pryšť.66 Neúspěchem skončil i podobný pokus o 14 dní později. Tentokrát měl být „potrestán“ řídící učitel v Pozděchově za údajné pronásledování pozděchovských občanů. Díky zavřeným dveřím učitelova domu a strachu partyzánů dělat 63
Rudolf Lenhard totiţ ve své výpovědi z 25. 5. 1949 neuvádí, ţe by někomu poslal pověření k organizování ilegální skupiny. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949. 64 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Vyšetřovací spis Alois Šimara a spol., výpověď Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 7. 65 Štěpán Novák byl po příjezdu do Lidečka poslán zpět do Hanušovic zjistit, jestli hrozí reálné nebezpečí zatčení členů skupiny. Novák se vrátil za dva dny, u Aloise Šimary st. nechal dopis adresovaný Šmotkovi, ve kterém psal, ţe se rozhodl zůstat doma a nepracovat pro ilegální organizaci. Dál psal, ţe se všichni, aţ na Šimaru, mohou vrátit domů, neboť jim zatčení nehrozí. 66 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Vyšetřovací spis Alois Šimara a spol., výpověď Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 10 - 11.
24
hluk jejich páčením, skončila akce blamáţí. Další pokusy o odbojovou činnost, vyloupení pokladny MNV ve Vysokém Poli nebo pronásledování nedašovských funkcionářů, jiţ zůstaly pouze v rovině teoretické. Tolik touţené napojení na organizaci Světlanu svým způsobem přišlo 13. května 1949, kdy Šimarovu skupina na tichovských pasekách u Františka Ptáčka kontaktoval Josef Tomeček. Tvrdil, ţe je napojený přímo na velitele organizace Světlana, který přichází z Francie a chce Šimarovu skupinu přemístit do zahraničí.67 Tomeček měl za úkol celou skupinu přemístit na nedašovské paseky, odkud mělo probíhat napojení na velitele, vystupujícího pod jménem Harry, a následný odchod do zahraničí. Tímto krokem se skupina kolem Aloise Šimary dostala do vleku Státní bezpečnosti. V noci z 30. na 31. května 1949 byla celá skupina na údajné cestě do zahraničí zatčena StB. Nelze přehlédnout, ţe Šimarova skupina ve své odbojové činnosti bez konkrétních příkazů a bez spojení na členy Světlany spíše tápala. Její odbojová činnost by se svým charakterem dala spíše označit za přeţívání. Celá „protistátnost“ této skupiny fakticky spočívala pouze v její existenci, protoţe o aktivním boji proti komunistickému reţimu nemůţe být řeč.68
2.3 Činnost organizace Světlana Svou ilegální činnost zahájila organizace Světlana prakticky ihned po svém vzniku. Hlavní náplní odbojových aktivit bylo získávání nových členů a spolupracovníků organizace. Oslovování měli být především spolehliví lidé, kteří byli nespokojeni s tehdejší československou politickou situací. Trochu kuriózně zde působí fakt, ţe spoustu odbojářů bylo členy Komunistické strany. Do protistátní organizace vstupovali zejména z důvodu nespokojenosti s činností KSČ. Svou účast ve třetím odboji často obhajovali zdůvodněním, ţe vláda, potaţmo KSČ, neplní Košický vládní program. Další velmi důleţitou odbojovou činností bylo jiţ několikráte zmiňované rozmnoţování a rozšiřování protistátních letáků. Texty letáků ve většině případů vyzývaly občany k zapojení se do protistátní činnosti. V době existence ilegální organizace bylo vytvořeno nejméně 7 druhů letáků určených různým cílovým skupinám. Objevily se letáky určené policejním sloţkám – „Všem členům SNB a policejním orgánům“, armádě – „Všem příslušníkům armády“ nebo třeba místním komunistickým funkcionářům – „Všem místním 67
Tamtéţ, s. 22 – 23. MALLOTA, Petr: Alois Šimara [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 24. 04. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/alois-simara 68
25
národním výborům a ONV“. Dalšími cílovými skupinami byli odbojáři – „Všem odbojářům (legionáři, zahraniční vojáci a partyzáni)“, zaměstnanci velkých podniků – „Zaměstnancům průmyslu znárodněného“ nebo obyčejní lidé – „Lide československý“, „Občané – Moravané“.69 Neméně důleţitou činností bylo i shánění úkrytů a jídla nejen pro členy v ilegalitě. Úkryt i obţivu většinou poskytovali spolupracovníci organizace, kteří se přímo nepodíleli na protistátní činnosti nebo nepodepsali přísahu. Skrývající se členové se většinou schovávali na různých mysliveckých chatách v lesích (případ Antonína Jánošíka a Antonína Martinky nebo celé Šimarovy skupiny), ve stodolách (případ Františka Many a Josefa Matúše), vyhloubených bunkrech (případ Jaromíra Vrby a spol.) nebo přímo v domě svého „ukryvatele“ (případ Rudolfa Lenharda). Potraviny odbojářům poskytovali buďto přímo lidé, u kterých byli ukryti nebo byli závislí na tom, co jim po spojkách dodají členové jejich skupiny. Další odbojovou činností bylo shromaţďování zbraní a munice za účelem ozbrojit se pro případ nebezpečí či střetu s StB. Nejvyzbrojenější skupinou v rámci Světlany byla bezesporu Světlana – Jeseník, která shromaţďovala zbraně pro svou ochranu, ale také z popudu Karla Zámečníka. Ten tvrdil, ţe je potřeba býti silně vyzbrojenou skupinou.70 Snaha o získání vysílačky byla neúspěšná. Prostřednictvím Antonína Daňka, hostinského a zemědělce v Boţicích, byla sice získána německá vysílačka, ale díky velkému poškození vlhkem byla nepouţitelná.71 Provádění ozbrojených akcí bylo v organizaci Světlana spíše výjimkou. Touha Antonína Jánošíka pomstít se členům MNV v Lidečku, předsedovi Pěrdochovi a jeho kolegovi Brhelovi, ztroskotala na pozdním příchodu jeho spolupracovníků.72 Neuskutečnila se ani Jánošíkem plánovaná vraţda zlínského drogisty Vladimíra Hájka73 a neúspěchem rovněţ končily pokusy Šimarovy skupiny. Proto se za jedinou úspěšnou, ač neplánovanou, ozbrojenou akci dá označit „přestřelka“ ve vsetínském parku mezi stráţmistrem SNB Bohumilem Hýlem a Jaromírem Vrbou, která skončila smrtí prvně jmenovaného.
69
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 32. 70 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Vyšetřovací spis Alois Šimara a spol., výpověď Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 17. 71 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 40. 72 Tamtéţ, s. 16. 73 Vladimír Hájek byl označován jako Vávrův protivník ve Zlíně.
26
Činnost organizace ani organizace Světlana sama rozhodně nebyla násilná nebo dokonce teroristická, jak ji označuje revize Ministerstva vnitra z roku 1966.74 Jednalo se o ilegální protikomunistickou organizaci snaţící o změnu politického reţimu v ČSR nenásilnou formou.
74
ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. I., Zpráva o prověřování stíţností osob, odsouzených pro činnost v protistátní organizaci Světlana, s. 5.
27
3. Infiltrace Státní bezpečnosti do organizace Infiltrace neboli proniknutí do ilegální organizace Světlana, konkrétně do skupiny Světlana – Makyta, se Státní bezpečnosti podařilo pomocí svého spolupracovníka Václava Kocourka v prvních prosincových dnech.75 Díky tomuto informátoru měla StB přehled o veškeré činnosti skupiny a poté byla schopna sama dohledat další souvislosti. Pomocí Kocourkových hlášení tak např. StB v prosinci 1948 zjistila, ţe vedoucím celé organizace Světlana na území ČSR je Antonín Slabík. Je nezbytně nutné podotknout, ţe do první vlny zatýkání (březen 1949) byl Václav Kocourek jediným „agentem“ Státní bezpečnosti ve Světlaně. Aţ po březnové realizaci byli do Světlany nasazeni další dva agenti – Bedřich Doubek a Jaroslav Tureček. Na základě jejich práce došlo k zatčení nejvýznamnějších postav Světlany – Rudolfa Lenharda, Jaromíra Vrby, Aloisie Doleţalové a celé skupiny kolem Aloise Šimary.
3.1 Cesta Václava Kocourka do Světlany Václav Kocourek se narodil 6. prosince 1914 ve Francově Lhotě76, okr. Valašské Klobouky. Vyučil se číšníkem a toto zaměstnání vykonával i po roce 1948. O vznikající ilegální organizaci Světlana se dozvěděl od svého synovce Josefa Matúše někdy v říjnu 1948. Matúš se jej snaţil získat pro právě vznikající skupiny Světlana – Makyta, ani její vedoucí Rudolf Lenhard nebyl proti. Kocourek však nestál o členství v protistátní skupině. Krátce po informování Matúšem odjel na brigádu do Kostelce nad Labem, kde se zdrţel pravděpodobně do konce listopadu 1948.77 Během svého pobytu v Čechách napsal anonymní dopis na Ministerstvo vnitra, ve kterém psal o vznikající ilegální organizaci na Valašsku.78
75
Václav Kocourek sice ve své výpovědi z 13. 1. 1966 během inspekce MV uvádí, ţe členem skupiny Světlana – Makyta se stal aţ na konci prosince roku 1948. Viz: ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. III., výpověď Václava Kocourka ze dne 13. 1. 1966, s. 2. Kdeţto Josef Matúš ve své výpovědi z 28. 3. 1949 uvádí, ţe dne 14. 12. 1948 se v Lenhardově bytě konala schůze, které se zúčastnil on, Lenhard, Sýkora a Kocourek. Účelem této schůzky bylo prověření Václava Kocourka a také podepsání přísahy všech jmenovaných. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Josef Matúš, výpověď Josefa Matúše ze dne 28. 3. 1949, s. 3. A z Úředního záznamu č. 50/48 ze dne 9. 12. 1948 sepsaného Václavem Kocourkem pod krycí značkou AK – 32 vyplývá, ţe mu Josef Matúš v neděli 5. 12. 1948 sdělil, ţe je jiţ veden jako řádný člen Světlany. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, „Světlana“ operativní materiál VI/4., Úřední záznam č. 50/48 ze dne 9. 12. 1948. 76 ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. III., výpověď Václava Kocourka ze dne 13. 1. 1966, s. 1. 77 Ve své výpovědi z 13. 1. 1966 uvádí, ţe se v Čechách zdrţel aţ do poloviny prosince. To ovšem není moţné vzhledem k existujícímu Úřednímu záznamu z 9. 12. 1948 a s přihlédnutím k výpovědi Josefa Matúše. Viz: ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. III., výpověď Václava Kocourka ze dne 13. 1. 1966, s. 1. 78 Tamtéţ, s. 2.
28
Po svém návratu z brigády byl svým synovcem informován o rozrůstání organizace a znovu přesvědčován, aby do ní vstoupil. Václav Kocourek se o existenci protistátní organizace svěřil veliteli Lidových milicí ve vsetínské Zbrojovce Rudolfu Hořčicovi, který zařídil, aby se ještě týţ den setkal Kocourek s příslušníky vsetínské StB Karlem Dvořákem a Rudolfem Bezděkem. Václavu Kocourkovi bylo doporučeno, ať do organizace vstoupí a podává pravidelně hlášení na StB.79 Kocourek se tak na přání StB stal členem skupiny Světlana – Makyta, ve které vykonával funkci tzv. propagačního. Do jeho bytu ve Francově Lhotě byl dovezen cyklostyl a Kocourkovým úkolem bylo přepisovat protistátní letáky na cyklostylové blány a následně je rozmnoţovat. Paradoxem je, ţe StB ve Vsetíně dostávala letáky dřív, neţ je odbojáři stihli rozšířit mezi lidi.80 Václav Kocourek se jako spolupracovník Státní bezpečnosti neúčastnil zatýkacích akcí, ani členy skupiny Světlana – Makyta nenaváděl na falešné stopy. Rovněţ nezprostředkovával „odchody do zahraničí“. Podíl Václava Kocourka na likvidaci ilegální organizace Světlana byl čistě zpravodajský.
3.2 První vlna zatýkání Na začátku března roku 1949 měla Státní bezpečnost jiţ dost poznatků k tomu, aby mohla zahájit první zatýkání členů protikomunistické organizace. Vzhledem k rozvětvenosti organizace byly do této akce zapojeny tři útvary Státní bezpečnosti (Brno, Zlín a Olomouc) a zvláštní útvar Ministerstva vnitra.81 Úspěšnost této akce byla ale pouze poloviční. Ve dnech 11. – 15. března 1949 byla zatčena velká spousta lidí, mezi nimi i Alois Pohůnek82 nebo Jaroslav Slabík. Ale nejvýznamnějším představitelům organizace se podařilo uniknout. Státní bezpečnosti se podařilo touto akcí ochromit „nervové centrum“ Světlany – štáb v Komořanech, ale po jejich zásah nebyl nijak úspěšný. Rudolf Lenhard se svému zatčení vyhnul zcela náhodou, neboť tou dobou se pohyboval v Račicíh. Rovněţ Antonín Slabík unikl jen o vlásek.83 Jedinou obětí
79
ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. III., výpověď Václava Kocourka ze dne 13. 1. 1966, s. 2. 80 RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993, s. 111. 81 MALLOTA, Petr: Rudolf Lenhard [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 27. 04. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/rudolf-lenhard 82 Jeho zatčení je popsáno na s. 18. 83 Podle výpovědi Marie Slabíkové ze dne 13. 6. 1949 byl Antonín Slabík varován na komořanském nádraţí svou švagrovou Bedřiškou, které se podařilo z domu utéci skokem z okna během domovní prohlídky. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2671/Brno, Vyšetřovací spis Marie Slabíková, výpověď Marie Slabíkové ze dne 13. 6. 1949, s. 4.
29
zásahu ve štábu Světlany se tak stal Pravoslav Melichárek, člen Světlany – Jarmily a blízký spolupracovník Slabíka, jenţ byl při přestřelce smrtelně zraněn. Po první vlně zatýkání tak zůstali na svobodě hlavní představitelé, kteří se ze strachu před zatčení snaţili nalézt ještě lepší úkryt. Státní bezpečnost pod vedením zvláštního útvaru 701 A Ministerstva vnitra rozehrává proti odbojářům nebezpečnou hru, do níţ nasazuje dva agenty. Ti mají za úkol získat důvěru ukrývajících se lidí a pod záminkou zprostředkování „cesty do zahraničí“ je vylákat z úkrytu. Tato „protihra“ StB bývá někdy označována jako „Akce Světlana“. Díky tomuto označení však často dochází k zaměňování protistátní organizace právě s akcí Státní bezpečnosti. První agentem zapojeným do akce proti odbojářům byl spolupracovník útvaru MV Bedřich Doubek, původním povoláním dělník. Do akce jej zapojil příslušník MV s krycím jménem „Tomy“. Doubkovým úkol bylo napojit se na Marii Novotňákovou, sestru Josefa Vávry – Staříka, a zjistit zda má kontakty na členy organizace.84 Druhým nasazeným agentem byl příslušník Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Gottwaldově poručík Jaroslav Tureček, jenţ převzal případ od Rudolfa Bezděka. Po zatčení Aloise Pohůnka se napojil na jeho ţenu Annu a získal od ní tiskopisy s razítkem organizace Světlany, díky nimţ poté došlo k zatčení Josefa Matúše a Františka Many. Prostřednictvím Bedřicha Doubka získal kontakt na Marii Novotňákovou, přes kterou se poté dostal k Aloisii Doleţalové.85
3.3 Realizace Rudolfa Lenharda Realizaci Rudolfa Lenharda provedl spolupracovník MV Bedřich Doubek, který Lenhardovi poskytl „cestu do zahraničí“ prostřednictvím francouzského velvyslanectví v Praze. Napojení Bedřicha Doubka na Marii Novotňákovou proběhlo na začátku březnu roku 1949. Před Doubkovým příchodem do Stráţnice, kde Vávrova sestra bydlela, obdrţela Novotňáková dopis z Francie od svého bratra. Dopis, napsaný útvarem 701 A, obsahoval zprávu o příchodu neznámého muţe, jenţ se měl prokázat heslem, a Marie mu měla
84
ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. III., výpověď Bedřicha Doubka ze dne 21. 2. 1966, s. 1. 85 ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR, inv. č. 1365, Světlana 1955 – 1956, 1957, 1958, výpověď Jaroslava Turečka ze dne 18. 12. 1955, s. 1 - 2.
30
důvěřovat a poskytnout pomoc. I přesto správné heslo Doubek, vystupující u Novotňáků pod krycím jménem Josef Zeman, nevzbudil v Marii Novotňákové důvěru.86 Rudolf Lenhard po Slabíkově útěku nedostával ţádné instrukce, proto navázal spojení se synem poštovní úřednice z Nesovic, na jehoţ adresu si Slabík nechával posílat část své korespondence. Prostřednictvím této dvojice se Lenhardovi dostal do rukou dopis určený Antonínu Slabíkovi, který jej vyzýval, aby se spojil s Martinem Novotňákem, protoţe tam na něj bude čekat člověk, který mu umoţní cestu za hranice.87 Dopis určený Slabíkovi byl taktéţ vytvořen útvarem MV. Po příjezdu do Stráţnice se Lenhard představil jako Jaroslav Javornický a u Novotňáků strávil asi tři dny. Bedřich Doubek zřejmě očekával Antonína Slabíka, proto si odjel do Prahy na MV pro instrukce ohledně Rudolfa Lenharda. Zpátky se jiţ vrátil s automobilem označeným diplomatickou značkou francouzského velvyslanectví, do něhoţ Lenhard spolu s Doubkem nastoupil v domnění, ţe opravdu odjíţdí za hranice. Rudolf Lenhard byl zatčen 1. dubna 1949 v Brně při doplňování paliva.88 Týden po Lenhardově realizování se Bedřich Doubek vrátil do Stráţnice a sdělil Marii Novotňákové, ţe Lenhard je jiţ za hranicemi. V obálce jí předal polovinu přetrţené pětikoruny s vysvětlením, ţe kdo se prokáţe druhou půlkou, je jeho spolupracovník, tudíţ mu můţe Novotňáková věřit.89 Onu druhou polovinu pětikoruny od Doubka dostal Jaroslav Tureček.
3.4 Práce Jaroslava Turečka Poručík Jaroslav Tureček před členy organizace Světlana vystupoval pod jménem „Jindřich Tabara“ nebo „Harry“, vydával se za spolupracovníka Josefa Vávry – Staříka a tvrdil, ţe pracuje pro francouzskou zpravodajskou sluţbu. Na Aloisii Doleţalovou se napojil s rozkazu útvaru 701 A Ministerstva vnitra. Turečkovým úkolem bylo získat Lolynu důvěru natolik, aby byla ochotná plnit jeho rozkazy. Cílem této spolupráce mělo být vylákání Josefa Vávry – Staříka do vídeňské sovětské zóny a jeho následné zatčení.90 Jelikoţ se tato myšlenka
86
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Marie Novotňáková., výpověď Marie Novotňákové ze dne 27. 6. 1949, s. 4 - 5. 87 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 59. 88 Tamtéţ, s. 59 – 60. 89 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Marie Novotňáková., výpověď Marie Novotňákové ze dne 27. 6. 1949, s. 7. 90 ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR, inv. č. 1365, Světlana 1955 – 1956, 1957, 1958, výpověď Jaroslava Turečka ze dne 18. 12. 1955, s. 2.
31
neuskutečnila, byla důvěra Aloisie Doleţalové vyuţita k realizaci Jaromíra Vrby a skupiny Aloise Šimary. Kdo vlastně byla Aloise Doleţalová?
3.4.1 Život Aloisie Doležalové Aloisie Doleţalová, rozená Englišová, se narodila 9. srpna 1922 v Olomouci rodičům Leopoldovi a Apolonii, rozené Portové91, jako nejmladší ze čtyř dcer. Po absolvování pěti tříd obecné školy a čtyř tříd školy měšťanské, nastoupila na dvouleté studium obchodní školy v Uherském Hradišti. V roce 1940 začala pracovat jako úřednice v lékárně, o rok později byla přijata na místo sekretářky obchodní akademie v Uherském Hradišti, kde taktéţ pracovala pouze rok. V roce 1942 se provdala za úředníka Jana Doleţala. Půl roku po svatbě byla totálně nasazena jako úřednice ve firmě Jukas v Uherském Hradišti, kde se poznala s Josefem Vávrou – Staříkem, který zde pracoval jako výrobce a malíř dřevěného folkloru. Z této známosti Vávra později vytěţil spolupráci. Po Vávrově útěku na Slovensko začala Lola pracovat jako jeho spojka na území Protektorátu. Několikrát převáţela ze Stráţnice do Starého Města u Uherského Hradiště kufr s neznámým obsahem.92 V roce 1946 se Doleţalová s celou rodinou stěhuje do Zlína a přijímá místo Vávrovy sekretářky v druţstvu Partkol. Zde se také seznamuje se spoustou Vávrových partyzánských kamarádů a spolupracovníků. Snad i díky milostnému vztahu mezi Lolou a Vávrou, ze kterého se v roce 1947 narodila nemanţelská dcera Světlana, si Doleţalová získala u partyzánů důvěru. Lola byla matkou tří dětí. V roce 1944 se jí narodilo první dítě – syn Jan. O rok později se narodil druhý syn – Zdeněk a v roce 1947 se narodila nemanţelská dcera Světlana. Se svým manţelem Janem, dle svých vlastních slov, neměla moc dobrý vztah.93 Ke svému vlastnímu odchodu do ilegality se rozhodla aţ po návštěvě Martina Novotňáka. Ten jí vyřídil vzkaz, ţe Vávra ji ţádá, aby odjela za ním do zahraničí. K bezpečnému přechodu hranic měl Lole pomoci člověk poslaný Vávrou, jenţ se prokáţe správným heslem.94 Ještě téhoţ dne odjela do Kroměříţe k rodičům svého manţela. 91
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 1. 92 Tamtéţ, s. 2. 93 ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. I., výpověď Aloisie Doleţalové ze dne 18. 12. 1964, s. 5. 94 Heslo byla odpověď na otázku „Od koho přicházíš?“ „Od dědy.“ Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 11.
32
Prostřednictvím své švagrové Evy kontaktovala kroměříţského řezníka Čeňka Praţáka95, na něhoţ dostala doporučení od Libuše Minksové. Druhého dne ji Praţák dodal adresu na Milana Musila, zemědělského praktikanta z Křišťanovic, který Lolu u sebe nějaký čas ukryl. Po příjezdu k Musilovi napsala Lola dopis Novotňákové, která do týdne přijela za ní do Křišťanovic v doprovodu neznámého muţe. Muţ se představil jako Jindra Tabara a prokázal se správným heslem. Jeho důvěryhodnost potvrdila i Marie Novotňáková a společně odjeli do Stráţnice. Na druhý den Lola odjela s Jindrou Tabarou v naději, ţe se dostane za hranice, ale místo ilegálního přechodu státních hranic se společně ubytovali v luhačovickém hotelu „Havlíček“ s odůvodněním, ţe přechod hranic je momentálně velmi nebezpečný. Z Luhačovic se asi po týdnu stěhovali do Veselí nad Moravou a odtud do hotelu „Zdráhal“ v Uherském Brodě.96 Posledním společným útočištěm se stal nádraţní hotel v Bylnici, okr. Valašské Klobouky. Neustálé odkládání jejího odjezdu za hranice Tabara zdůvodňovat zvýšenou ostrahou hranic nebo Vávrovým příkazem nejprve převést za hranice ukrývající se členy. V hotelech vţdy uţívali jeden společný pokoj a byli zapsáni pod jmény Aloisie a Jindřich Tabarovi. K realizaci Aloisie Doleţalové došlo na přání útvaru 701 A MV v červnu 194997 po zatčení Rudolfa Lenharda, Jaromíra Vrby a skupiny kolem Aloise Šimary. K zatčení došlo na cestě před obcí Slavičín. Lola se společně s Jindrou Tabarou snaţila ujet tmavomodrému autu s praţskou značkou, které je pronásledovala a o kterém Jindra tvrdil, ţe jej pronásledovalo uţ před jeho příjezdem do bylnického hotelu za Lolou. V autě se ji Jindra snaţil přesvědčit, ţe je nutné, aby utekla za hranice. K tomuto účelu Lole nabízel zbraň, kterou však nepřijala. Před obcí Slavičín byli zastaveni oním tmavomodrým autem a vyzváni, aby vystoupili. Jindra Tabara se v tu chvíli pokusil o útěk, přičemţ na něj bylo stříleno. Snad proto, aby StB podpořila iluzi prchajícího ilegalisty. Lola nekladla ţádný odpor, byla zatčena a odvezena do věznice.98 Státním soudem oddělení Brno byla odsouzena k 25 letům vězení za zločin velezrady. 95
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 11 - 12. 96 Tamtéţ, s. 17 – 18. 97 Ve své první výpovědi z 27. 6. 1949 Aloisie Doleţalová uvádí, ţe její zatčení proběhlo 2. 6. 1949 Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 24. Naproti tomu ve výpovědi učiněné 20. 11. 1964 tvrdí, ţe k jejímu zatčení došlo aţ 23. 6. 1949. Viz: ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. I., výpověď Aloisie Doleţalové ze dne 20. 11. 1964, s. 2. 98 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 24.
33
Aloisie Doleţalová se bez svého vědomí stala důleţitým článkem v řetězci Státní bezpečnosti slouţící k realizaci protistátní organizace Světlana. Jaroslav Tureček, agent na ni nasazený, vyuţíval její důvěryhodnosti k navázání kontaktu s ukrývajícími se členy Světlany a jejich následnému zatčení. Aloisie Doleţalová nespolupracovala s StB vědomě, ač se to tak můţe na první pohled jevit.99 Nakonec je nezbytně nutné podotknout, ţe Lola se nikdy fakticky nestala právoplatnou členkou Světlany, protoţe nepodepsala přísahu.
3.4.2 Realizace Jaromíra Vrby Po zastřelení příslušníka SNB byla na Jaromíra Vrbu upřena větší pozornost bezpečnostních orgánů. Touha StB po jeho zatčení byla větší neţ u kohokoli jiného, ale díky Vrbově úkrytu ve slovenské Horní Marikové to nebylo jednoduché. Jaromír Vrba se nakonec stal obětí údajné cesty do zahraničí „zprostředkované“ Státní bezpečností. V době pobytu Loly a Jindry Tabary v Uherském Brodě přišel Tabara s údajnou informací od Vávry - Staříka, podle níţ má být Jaromír Vrba převezen do zahraničí. Na Tabarův příkaz napsala Doleţalová dopis Vrbovi, ať této cestě do zahraničí věří a obstará si fotografii na doklady.100 Doručením dopisu Jaromíru Vrbovi byl pověřen Ferdinand Hamala101, zaměstnanec firmy MEZ ve Vsetíně. Je nutné podotknout, ţe Hamala byl ve spojení s Jaromírem Vrbou ještě dříve, neţ jej Jindra Tabara pověřil doručením dopisu od Aloisie Dolţalové. Spojení Vrby a Hamaly proběhlo prostřednictvím Milady Palové a jeho cílem mělo být kontaktování čelních představitelů Světlany, se kterými je Hamala v kontaktu, za účelem zajištění Vrbova odchodu do zahraničí.102 Proto Jaromír Vrba věřil dopisu doručenému Hamalou. Navíc byl psán Doleţalovou, které důvěřoval. Po měsíci stráveném v bunkru u rolníka Juraje Bakali byl Vrba převezen k Ferdinandu Hamalovi na Pulčiny, okr. Valašské Klobouky. V noci z 30. na 31. května 1949 byl Jaromír Vrba u pulčinského mostu vyzvednut černým autem s diplomatickou značkou, ve kterém seděla Aloisie Doleţalová. Společně potom odjeli směr hrad Buchlov, kde Lola vystoupila103
99
Jaroslav Pospíšil ve své knize Hyeny v akci Aloisii Doleţalovou označil za konfidentku StB. Viz: POSPÍŠIL, Jaroslav: Hyeny v akci. Vizovice: Lípa 2003, s. 338. 100 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 20. 101 Ferdinand Hamala se stal spolupracovníkem StB bez svého vědomí. Jindřich Tabara, nebo - li por. Jaroslav Tureček, se na něj napojil přes Annu Pohůnkovou, vdovu po Aloisi Pohůnkovi. Hamala v naději, ţe skutečně pomáhá členům Světlany do zahraničí, plnil Tabarovy příkazy. 102 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrba a spol., výpověď Jaromíra Vrby z 10. 6. 1949, s. 19 - 20. 103 Aloisie Doleţalová vystoupila z auta pod hradem Buchlov, kde ji podle předchozí domluvy mělo čekat auta a odvést ji zpět do Bylnice. Auta se však ani po šesté hodiny ranní nedočkala, proto odešla do Buchlovic a sama
34
a Vrba byl následně zatčen Státní bezpečností.104 Jaromír Vrba byl umístěn do věznice Krajského soudu v Uherském Hradišti.
3.4.3 Realizace Šimarovy skupiny Realizace skupiny kolem Aloise Šimary nebyla pro Státní bezpečnost vůbec jednoduchá. Odbojáři se pohybovali v místech, které důvěrně znali z druhé světové války, a navíc často střídali svůj úkryt. Důvodem byla snaha znemoţnit jejich nalezení. Napojení na Aloise Šimaru proběhlo pomocí nedašovského zemědělce Josefa Tomečka, který zavedl skupinu na nedašovské paseky a zprostředkoval setkání s velitelem vystupujícím pod jménem Harry. Tomeček se k ilegální práci dostal přes svého bratrance, hostinského Josefa Švacha. První schůzka, jíţ se účastnili Šimara, Tomeček a Harry, se uskutečnila 18. května 1949 na ţelezniční zastávce v obci Návojná. Její charakter byl spíš informativní, Alois Šimara byl pověřen dodat seznam všech členů své skupiny, nepodnikat ţádné akce a zdrţovat se na jednom místě. Dalším poţadavkem bylo pořízení fotografii všech členů na falešné pasy. 105 Na další schůzce uskutečněné ve 20. května 1949 opět v Návojné odevzdal Šimara seznam členů. Od Harryho potom dostal příkaz zapojit do skupiny co nejvíce lidí touţících po odchodu za hranice a na území Československa vybudovat náhradní síť spolupracovníků, kteří by převzali ilegální práci po odchodu Šimarovy skupiny za hranice.106 Během následujících tří schůzek, jichţ se účastnila i Aloisie Doleţalová a dvě z nich přímo organizovala, byly domluveny podrobnosti cesty za hranice. Alois Šimara do připravené mapy vyznačil místo odjezdu – první most mezi vesnicemi Lidečko a Luţná na Valašsku. Dále byly odevzdány fotografie členů, Harry vyslovil přání zapojit do skupiny Antonína Martinku107 a došlo k vytvoření seznam nových spolupracovníků.108 Datum odjezdu byl stanoven na noc z 30. na 31. května. Na určené místo se devět muţů v čele s Aloisem Šimarou dostavilo mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní, slibovaná auta však dojela aţ kolem druhé hodiny ranní. Po odjela autobusem do Bylnice. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 23. 104 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Vyšetřovací spis Jaromír Vrba a spol., výpověď Jaromíra Vrby z 10. 6. 1949, s. 26. A také: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis proti Aloisii Doleţalové, výpověď z 27. 6. 1949, s. 23. 105 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Vyšetřovací spis Alois Šimara a spol., výpověď Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 25. 106 Tamtéţ, s. 26. 107 Antonín Martinka se ukrýval společně s Antonínem Jánošíkem v chatě poblíţ Střelné. Potvrdil Šimarovi Harryho důvěryhodnost, neboť jej znal od Anny Pohůnkové ze Střelné. 108 Jednalo se asi o šest lidí z Hanušovic a okolí, které pro ilegální činnost získal Jan Janků, jenţ se ke skupině připojil chvíli před „odjezdem do zahraničí“.
35
příjezdu kolony aut Červeného kříţe vedené černým diplomatickým vozem, byli odbojáři rozděleni do jednotlivých vozů a odvezeni.109 Kousek za Brnem byli členové Šimarovy skupiny zatčeni po předchozím vyzvání, ať vystoupí z aut, neboť je nutné se převléci. Zajímavostí je, ţe Aloisi Šimarovi se z uherskohradišťské věznice podařilo 29. září 1949 utéci. Jednalo se jiţ o jeho druhý útěk110 z toho vězení, který však neměl dlouhého trvání. Po několika dnech byl totiţ dopaden a znovu uvězněn.
109
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Vyšetřovací spis Alois Šimara a spol., výpověď Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 36. 110 První útěk se mu podařil v září 1943 po pouhých šesti týdnech věznění v Uherském Hradišti, kam byl umístěn pro útěk z německého lágru a ilegální ukrývání. Gestapo jej tehdy zatklo u rodičů v Lidečku a po výsleších ve Zlíně umístilo právě do uherskohradišťské věznice. Viz: ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Vyšetřovací spis Alois Šimara a spol., výpověď Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 2.
36
4. Soudní procesy Soudní procesy se členy protikomunistické organizace Světlana začaly probíhat v dubnu 1950. Státní prokuratura vytvořila ze členů Světlany šestnáct skupin, které byly během dvou let postupně odsouzeny.111 Procesy se konaly ve Zlíně, Uherském Hradišti a Vsetíně za přítomnosti široké veřejnosti. Většině soudních přelíčení předsedal JUDr. Jaroslav Horňanský, státním prokurátorem byl JUDr. Antonín Mykyska a přísedící JUDr. Drahomíra Dohnálková.112 Kaţdému soudnímu procesu nejprve předcházelo zatčení členů ilegální organizace Světlana a jejich výslech v uherskohradišťské, ruzyňské nebo pankrácké věznici. Poté bylo na Státní prokuraturu v Brně podáno trestní oznámení, prokurátor vypracoval obţalobu a teprve poté byl zahájen soudní proces. V ţádném případě se nedá říci, ţe by se jednalo o spravedlivé soudní řízení, spíše naopak. Soud se členy organizace Světlana byl uţ jen formalitou, navíc monstrózně propagandisticky pojatou formalitou. Obţalovaní neměli prakticky ţádnou moţnost se bránit obvinění, a kdyţ uţ ji dostali, museli se naučit předem schválenou výpověď. Ta však vyřčená obvinění spíše potvrzovala, neţ vyvracela. Všichni obvinění byli Státním soudem oddělení Brno souzeni podle „Zákona na ochranu lidově demokratické republiky“ č. 231/48 Sb.
4.1 Soudní proces se skupinou Rudolf Lenhard a spol. Trestní oznámení na Rudolfa Lenharda a další členy Světlany zařazené do jeho skupiny podalo KV StB Gottwaldov na Státní prokuraturu Brno 21. září 1949. Soudní proces, ve kterém bylo kromě Rudolfa Lenharda souzeno dalších 23 lidí113, probíhal ve dnech 24. – 27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina. Rudolf Lenhard byl Státním soudem oddělení Brno uznán 29. dubna 1950 vinným ze zločinu velezrady a odsouzen podle § 1 odst. 3 zák. č. 231/48 Sb. k trestu smrti.114 Antonín Jánošík byl uznán vinným ze zločinu velezrady a vyzvědačství a odsouzen podle § 1 odst. 3 a § 5 odst. 1 zák. č. 231/48 Sb. k trestu smrti. Ostatní obţalovaní byli odsouzeni k vysokým
111
RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993, s. 117. ŠEDIVÝ, Zdeněk F.: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve třetím odboji. Vimperk 1997, s. 5. 113 Jednalo se např. o Antonína Jánošíka, Josefa Bureše, Ladislava Sýkoru, Antonína Doleţala, Marii Vajdovou nebo Aloise Líbala. 114 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Rudolf Lenhard a spol., rozsudek Státního soudu oddělení Brno z 29. 4. 1950, s. 4. 112
37
trestům odnětí svobody v délce trvání od 10 do 30 let.115 U všech obţalovaných byla také podle § 50 zák. č. 231/48 Sb. provedena konfiskace veškerého majetku ve prospěch státu a podle § 52 zák. č. 231/48 Sb. byli odsouzeni ke ztrátě čestných práv po výkonu trestu v délce trvání od 5 do 10 let.116 Po zamítnutí odvolání k Nejvyššímu soudu a nevyhovění ţádosti o milost byli Rudolf Lenhard a Antonín Jánošík 24. října 1950 v uherskohradišťské věznici popraveni.117 Smutnou zajímavostí je, ţe Rudolf Lenhard byl během výslechů na StB tak surově týrán, ţe k soudu musel být donesen na nosítkách. Lenhard, který navíc trpěl tuberkulózou, byl donesen na nosítkách i pod šibenici.118
4.2 Soudní proces se skupinou Alois Šimara a spol. Soudní proces s trafikantem Aloisem Šimarou a dalšími 32 lidmi probíhal ve dnech 10. – 13. července 1950 ve Vsetíně a byl přenášen městským rozhlasem. Kromě členů Světlany - Jeseník před soudem stanuli i lidé poskytnuvši jim pomoc.119 Alois Šimara byl 15. července 1950 Státním soudem oddělení Brno uznán vinným a odsouzen k trestu smrti za trestný čin velezrady, nedokonané loupeţe, veřejného násilí vydíráním, veřejného násilí protiprávním omezováním osobní svobody a těţkého poškození na těle. K nejvyššímu trestu byli dále odsouzeni Karel Zámečník a Timofej Simolenko. Ostatní obţalovaní obdrţeli tresty odnětí svobody v délce trvání od jednoho roku aţ po doţivotí. Stejně jako v soudním procesu s Rudolfem Lenhardem a spol. byli obţalovaní odsouzeni ke ztrátě čestných práv a k zabavení majetku.120 Alois Šimara a Karel Zámečník byli popraveni 27. dubna 1950 v Uherském Hradišti. U Timofeje Simulenka došlo k odkladu výkonu trestu a v roce 1953 k udělení milosti prezidentem Antonínem Zápotockým.121
4.3 Soudní proces se skupinou Jaromíra Vrby a spol. 115
Tamtéţ, s. 4 – 7. ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Rudolf Lenhard a spol., rozsudek Státního soudu oddělení Brno z 29. 4. 1950, s. 7. 117 MALLOTA, Petr: Rudolf Lenhard [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/rudolf-lenhard 118 RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993, s. 111. 119 Jednalo se např. o Jiřího Vařáka, Františka Ptáčka. Aloise Šiftaře nebo Vincence Kozubíka. 120 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Alois Šimara a spol., rozsudek Státního soudu oddělení Brno z 15. 7. 1950, s. 7. 121 MALLOTA, Petr: Alois Šimara [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/alois-simara 116
38
Trestní oznámení na Jaromíra Vrbu a dalších 27 lidí bylo na Státní prokuraturu oddělení Brno podáno 3. listopadu 1949. Soudní proces, ve kterém byli souzeni mimo jiné i manţelé Josef a Libiše Minksovi, Ferdinand Hamala, Irena Rafajová, Milada Palová aj., probíhal ve dnech 12 – 18. září 1950 ve Zlíně. V tomto zinscenovaném procesu vystoupil jako svědek Josef Vávra – Stařík, naproti tomu Marie Novotňáková a Aloisie Doleţalová byly na poslední chvíli jako svědkyně odvolány. Jaromír Vrba byl 18. září 1950 byl Státním soudem oddělení Brno uznán vinným ze zločinu velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zák. č. 231/48 Sb., zločinu vyzvědačství podle § 5 odst. 1 zák. č. 231/48 Sb. a zločinu vraţdy podle § 134 a § 135 tr. z. a byl odsouzen k trestu smrti. Stejně jako v předchozích dvou soudních procesech byli zbývající obvinění odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce konání od jednoho roku aţ po doţivotí, ke ztrátě majetku a čestných práv po výkonu trestu.122 Jaromír Vrba, otec dvou dětí, byl popraven 19. prosince 1950 v Brně.
4.4 Ostatní soudní procesy Dalším významným soudním procesem se stal proces, ve kterém byla souzena druhá polovina skupiny Světlany – Makyty. Do čela této skupiny byli postaveni František Mana a Josef Matúš. Trestní oznámení na skupinku 24 muţů podalo KV StB Gottwaldov na Státní prokuraturu 26. ledna 1950. Samotný soudní proces se konal ve dnech 9. – 13. května 1950 v Uherském Hradišti v sále místní sokolovny. František Mana a Josef Matúš byli uznáni vinnými ze zločinu velezrady podle § 1 zák. č. 231/48 Sb. a ze zločinu veřejného násilí vydíráním podle § 98 tr. z. a odsouzeni k trestu smrti. Ostatní obţalovaní byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce trvání od 7 do 25 let těţkého ţaláře.123 Po neúspěšném odvolání k Nejvyššímu soudu a neúspěšné prosbě o milost byl František Mana ve svých 40 letech v uherskohradišťské věznici 24. října 1950 popraven. Rehabilitace se František Mana dočkal aţ po roce 1990. Josefu Matúšovi změnil vynesený rozsudek smrti prezident formou udělení milosti na 25 let vězení 124
5. Josef Vávra - Stařík 122
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Jaromír Vrba a spol., rozsudek Státního soudu oddělení Brno z 18. 9. 1950, s. 5 - 7. 123 MALLOTA, Petr: František Mana [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/frantisek-mana 124 ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. II., výpověď Josefa Matúše ze dne 25. 1. 1966, s. 1.
39
Josef Vávra – Stařík se narodil 29. října 1902 ve Lhotě u Malenovic do zemědělské rodiny Josefa a Marie Vávrových. Měl tři sourozence, sestry Františku a Marii a bratra Františka. Po absolvování hospodářské školy v Napajedlech, nastoupil na vyšší lesnickou školu v Hranicích na Moravě a své studium dokončil na učitelském ústavu ve slovenských Košicích. Jako učitel pracoval na přelomu 20. a 30. let ve Zvoleně a poté v Púchově, kde potkal i svou budoucí manţelku, učitelku Marii Liškovou.125 Jejich bezdětné manţelství vydrţelo aţ do Vávrovy smrti. Na vlastní ţádost byl v polovině 30. let přeloţen i s manţelkou do obecké školy v Dubňanech na Hodonínsku. Jiţ na Slovensku se stal Vávra velmi politicky a spolkově aktivním. Společně s gen. Josefem Šnejdárkem, rodákem z Napajedel, zaloţil Moravsko – slovenskou společnost, jejímţ cílem byla národopisná činnost a utuţování česko – slovenské vzájemnosti. Vávra – Stařík se stal jednatelem této společnosti a redaktorem časopisu, který společnost vydávala. 126 Po obsazení československého pohraničí se z pověření gen. Šnejdárka angaţoval v nově vzniklé Národopisné Moravě, jeţ navazovala na Moravsko – slovenskou společnost. Jednalo se o fašizující organizaci, která se několikrát marně pokoušela o připojení moravského Slovácka k samostatnému Slovenskému státu.127 Vávrovým úkolem bylo dostat Národopisnou Moravu zpravodajsky pod svou kontrolu, snad proto se stal jedním z hlavních činovníků této organizace. V roce 1940 byl protektorátním ministrem školství jmenován krajským osvětovým referentem a přestěhoval se do Starého Města u Uherského Hradiště. Časem však začal být v Národopisné Moravě podezříván z dvojí úlohy a také pro německé úřady se stával nepohodlným. Postupně byl zbaven tajemnické funkce v Národopisné Moravě a suspendován z místa krajského osvětového referenta. Nedlouho poté následovalo i propuštění ze státních sluţeb. Aţ do svého ilegálního odchodu na Slovensko v roce 1943 pracoval jako výrobce a malíř dřevěného moravského folkloru ve firmě Jukas v Uherském Hradišti. K útěku na Slovensko jej zřejmě přiměly zvěsti o jeho připravovaném zatčení Gestapem.128 Ve slovenském exilu vstoupil do ilegální komunistické organizace v Hlohovci a aktivně podílel na organizování odbojového hnutí na západním a středním Slovensku. V srpnu 1944 odešel spolu s dalšími hlohoveckými odbojáři do Sklabiny, kde se připojují k formující 125
MALLOTA, Petr: Josef Vávra - Stařík [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/josef-vavra-starik 126 BOHÁČ, Lubomír: Konfident gestapa v čele zlínské radnice? Listy [online]. 2004, 4, [cit. 02. 05. 2011]. Dostupný na: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=044&clanek=040403 127 MALLOTA, Petr: Josef Vávra - Stařík [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/josef-vavra-starik 128 MALLOTA, Petr: Josef Vávra - Stařík [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/josef-vavra-starik
40
se 1. čsl. partyzánské brigádě Jana Ţiţky z Trocnova. Bojů se nejprve účastnil na slovenském území a po komplikované přechodu části brigády přes Javorníky i v oblasti Zlína, Uherského Hradiště, Stráţnice, Uherského Brodu a Napajedel.129 V této době jiţ známý pod přezdívkou Stařík, kterou údajně přejal od Lva Nikolajeviče Trockého, který ji pouţíval během svého exilu na tureckých ostrovech.130 Po osvobození města Zlína byl Josef Vávra – Stařík zvolen předsedou Revolučního národního výboru, tedy prvním poválečným starostou. Na tomto postu vystřídal nacisty odvolaného ředitele Baťových závodů Dominika Čiperu.131 K jeho volbě do čela zlínské radnice mělo údajně dojít z popudu sovětské NKVD. Na základě kritiky své minulosti se funkce dobrovolně vzdal a 15. června 1945 rezignoval na post předsedy RNV a začal se věnovat adaptaci, obhajobě a prosazování partyzánských zájmů v mírových podmínkách. Jeho nástupcem se stal komunista Vilém Morýs, jeden z hlavních kandidátů.132 Z pověření Ministerstva národní obrany poté organizuje likvidaci partyzánské brigády Jana Ţiţky a podílí se na zaloţení Sdruţení českých partyzánů, kde zastával několik významných funkcí.133 Taktéţ se angaţuje v začleňování partyzánů do poválečného hospodářského a politického ţivota, z tohoto důvodu zakládá výrobní druţstvo Partkol, se sídlem ve Zlíně a několika minozlínskýmí pobočkami na severní Moravě, kde zastává předsednickou funkci. Ale zdaleka ne všichni měli pochopení pro Vávrovu poválečnou činnost. Byl obviňován ze zneuţití pravomocí přiznávat partyzánský charakter a udělování partyzánského vyznamenání. Kritici dále poukazovali nejenom na jeho politické aktivity za druhé republiky a v prvních letech okupace, ale zpochybňovali i Vávrovu účast na odbojovém a partyzánském hnutí. A kromě toho se ještě vynořilo obvinění z kolaborace.134 Útoky na jeho osobu se ještě zvětšovaly při střetu s praţským ústředím SČP, reprezentované generálním tajemníkem Rudolfem Slánským a mjr. Augustinem Schrammem, kterým vytýkal nedostatečné uznání partyzánské práce a nezájem o konkrétní partyzánské osudy. Vávra poţadoval účast partyzánů na veřejném a politickém ţivotě, coţ ovšem nekorespondovalo s politikou KSČ, která si chtěla partyzánské hnutí přisvojit jako stranický odboj. Odmítl začlenění SČP do jednotného 129
Tamtéţ ŠEDIVÝ, Zdeněk F.: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve třetím odboji. Vimperk 1997, s. 10. 131 BOHÁČ, Lubomír: Konfident gestapa v čele zlínské radnice? Listy [online]. 2004, 4, [cit. 02. 05. 2011]. Dostupný na: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=044&clanek=040403 132 Tamtéţ 133 Viz: Vznik organizace Světlana, s. 10. 134 BOHÁČ, Lubomír: Konfident gestapa v čele zlínské radnice? Listy [online]. 2004, 4, [cit. 02. 05. 2011]. Dostupný na: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=044&clanek=040403 130
41
Svazu národní revoluce, protoţe si byl vědom případné ztráty partyzánské samostatnosti. Proto jej postupně zbavili všech funkcí v SČP.135 Po únorových událostech a neúspěšném pokusu o vytvoření krajského akčního výboru SČP se Josef Vávra – Stařík stáhl do ústraní a následně se rozhodl k emigraci.136 V řezenském uprchlickém táboře společně s emigranty z řad národních socialistů a lidovců organizoval tzv. Český komitét, který zprostředkovával odchody do zahraničí. Společně vyslali do Československa skupinu mladých lidí v čele s Miloslavem Chocem, jeţ měla za úkol získat finanční prostředky pro emigraci, navázat spojení s domovem a vyřídit osobní záleţitosti. 2. června 1948 byl Miloslav Choc zatčen v Olomouci a obviněn z vraţdy mjr. Augustina Schramma. V soudním procesu, který začal 3. listopadu 1949, bylo k trestu smrti odsouzeno osm lidí z toho šest v nepřítomnosti, včetně Josefa Vávry – Staříka, kterého soud označil za jednoho z hlavních inspirátorů vraţdy.137 V srpnu 1948 Vávra odchází do Francie, kde se záhy dostává do střetu s československým paříţským emigrantským komitétem. Představitelům vyčítal nezájem o řádové emigranty, prosazování vlastních cílů a sociálním demokratů a národním socialistům opuštění socialistického programu. Sám Vávra zůstal i v emigraci přesvědčeným socialistou, snad právě proto byl podezříván z práce pro Státní bezpečnost s úkolem rozkládat československou
emigraci.
Z paříţského
exilu
zakládá
na
území
ČSR
ilegální
protikomunistickou organizaci nesoucí název Světlana. Po vlně zatýkání ve Světlaně a zklamání z poměrů v emigraci se Josef Vávra – Stařík rozhodl ukončit své působení v Paříţi. Poté odjíţdí do Rakouska, kde se snaţí nalézt moţnost k odchodu do Jugoslávie. Agenty StB na něj nasazenými byl v říjnu 1949 vylákán do sovětské okupační zóny ve Vídni, kde mu byla slibována pomoc na tamějším jugoslávském velvyslanectví. Při návratu z velvyslanectví byl Josef Vávra – Stařík zadrţen sovětskými bezpečnostními orgány a v kufru diplomatického vozu unesen na území ČSR.138 Od 2. listopadu 1949 byl čtyři roky vězněn střídavě v Ruzyni a na Pankráci. Byl vyuţíván jako svědek při soudních procesech se členy Světlany a vystoupil i během procesu s Miladou Horákovou dne 6. června 1950. Vávrova výpověď v procesu, jehoţ oficiální název zněl „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice“, se týkala hlavně poměrů mezi špičkami
135
Tamtéţ Viz: Útěk Josefa Vávry – Staříka, s. 10 – 11. 137 MALLOTA, Petr: Miloslav Choc [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/miloslav-choc 138 BOHÁČ, Lubomír: Konfident gestapa v čele zlínské radnice? Listy [online]. 2004, 4, [cit. 02. 05. 2011]. Dostupný na: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=044&clanek=040403 136
42
československé emigrace.139 Pro předsedu senátu byla nejdůleţitější ta část výpovědi, v níţ Vávra vypovídal o Petru Zenklovi a Hubertu Ripkovi, s nimiţ byla Milada Horáková v písemném kontaktu.140 Josef Vávra – Stařík byl v ranních hodinách 27. srpna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Rehabilitován byl na základě zákona 119/1990 Sb.141 Je paradoxem, ţe v dubnu 1953 byla zřízena zvláštní komise StB142, jeţ měla prozkoumat oprávněnost rozsudku smrti, který touto komisí nebyl doporučen. Generální prokuratura, Ministerstvo spravedlnosti a Kancelář prezidenta republiky, však byly opačného názoru. Někteří autoři literatury faktu se ve svých knihách snaţí dokázat, ţe Josef Vávra – Stařík spolupracoval se Státní bezpečností, do zahraničí byl prý poslán z pověření strany a ţe celá organizace Světlana byla jen tzv. volavčí sítí StB. Při tomto tvrzení však zcela pomíjí skutečnost existence agentů StB, kteří byli na Vávru – Staříka v Paříţi nasazeni za účelem jeho vylákání zpět do ČSR. K nejaktivnějším patřili tajemník československého velvyslanectví v Paříţi Štefan Kubík a řádový emigrant a spolupracovník Kubíka Karel Bartáček. Byl to právě Karel Bartáček, který přispěl k Vávrovu rozhodnutí odjet do Rakouska a zkusit odchod do Jugoslávie odtud.143
6. Antonín Slabík
139
Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci. Vydalo Ministerstvo spravedlnosti, Praha 1950, s. 213 – 217. 140 DVOŘÁKOVÁ, Zora: To byla Milada Horáková ve fotografiích a dokumentech. Praha 2009, s. 159 – 160. 141 MALLOTA, Petr: Josef Vávra - Stařík [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/josef-vavra-starik 142 Zřízena byla na základě znovuotevření případu vraţdy mjr. Schramma v kontextu politického procesu s Rudolfem Slánským. Viz: MALLOTA, Petr: Josef Vávra - Stařík [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 02. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/josef-vavra-starik 143 ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR I. díl, inv. č. 1365, Akce „Světlana“, podsvazek č. III., výpověď Karla Bartáčka ze dne 11. 3. 1966, s. 3.
43
Antonín Slabík se narodil 26. července 1914 v Bylnici rodičům Josefovi a Marii, rozená Bačová, jako druhé ze čtyř dětí. Měl o rok staršího bratra Josefa, jemuţ patřila trafika a sklad tabáku v Uherském Brodě, dále mladší sestru Marii a bratra Jaroslava. Jeho otec pracoval jako noční hlídač státní pily. Oţenil se Marii, rozenou Slavíkovou, a stal se otcem tří dětí – Antonína (narozen 1940), Blanky (narozena 1942) a Jaroslava (narozen 1944).144 Antonín se vyučil stolářem a poté pracoval u několika zaměstnavatelů jako stolářský dělník. V roce 1941 se přestěhoval do Rousínova, kde bydlel do poloviny roku 1942. Odtud se stěhuje do Nesovic, kde si zakládá vlastní stolářskou ţivnost. Od začátku měsíce března roku 1945 je členem partyzánského oddílu Olga, pod vedením Josefa Houfka. Společně s tímto partyzánským oddílem se podílí na zatčení velitele německé 16. tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera na zámku hraběte Františka Mořice Dubského v Hošticích. Ve sklepě toho zámku se také účastnil zastřelení několika německých vojáků.145 Po skončení války se stěhuje do Komořan, které se stanou jeho posledním bydlištěm v Československu. V Komořanech se stal správcem stolářské firmy Ribnitzky a mimo to ještě pracuje jako likvidátor partyzánského oddílu Olga.146 Po válce vstupuje do KSČ a stává se místním funkcionářem. Je člen jak ONV, tak MNV. S příchodem únorových událostí se Antonín Slabík stává i členem Okresního Akčního výboru Národní fronty se sídlem ve Vyškově.147 V této době často navštěvuje svého kamaráda z partyzánského odboje Josefa Vávru – Staříka ve Zlíně a naopak. Po Vávrově odchodu do zahraničí od něj Slabík v srpnu 1948 dostává první dopis, ve kterém jej Vávra – Stařík ţádá, aby se ujal Partkolu, Slabík to však pochopil jako organizování
odbojové
skupiny.148
A
tak
na
území
Moravy
zakládá
ilegální
protikomunistickou organizaci Světlana a stává se jejím hlavním vedoucím na území ČSR. Během první vlny zatýkání měl být realizován i Antonín Slabík. Tomu se však díky včasnému varování své švagrové Bedřišky Slavíkové podařilo utéci. Podle hlášení velitele oddílu StB ve Znojmě překročil Antonín Slabík 31. července 1949 československou státní hranici v katastru obce Cízová na Znojemsku.149 Na nějaký čas se usadil ve Vídni, kde se
144
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Antonín Slabík, zpráva SNB – velitelství stanice Rousínov, s. 1 145 ČERNÝ, Vladimír: Partyzánský oddíl Olga. Krvavá cesta jedné odbojové skupiny. Soudobé dějiny, XVII, 2010, 1 – 2, s. 53 - 54. 146 Tamtéţ, s. 67. 147 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Antonín Slabík, zpráva SNB – velitelství stanice Rousínov, s. 1 148 Viz: První dopisy Josefa Vávry – Staříka, s. 11 – 12. 149 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2671/Brno, Antonín Slabík, zpráva SNB – velitelství stanice Rousínov, s. 1
44
vrátil ke své práci stoláře a kde se také potkal s Josefem Vávrou – Staříkem.150 Definitivním místem emigrace se však pro Antonína Slabíka a jeho rodinu stává Austrálie. Mediální pozornost si příběh Antonína Slabíka získal po vydání knih Jaroslava Pospíšila Hyeny a Hyeny v akci, kde byly zveřejněny hypotézy o Slabíkově úloze „agenta – provokatéra“. Celý případ nakonec skončil aţ u soudu, protoţe Marie Slabíková,vdova po Antonínu Slabíkovi, podala na Jaroslava Pospíšila ţalobu. Poţadovala autorovu písemnou omluvu za očernění manţelovy pověsti. Dlouhý soudní spor nakonec skončil v říjnu 2007 u Vrchního soudu v Olomouci, který dal za pravdu Pospíšilovi.151
7. Rudolf Lenhard
150
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2646/MV, Vyšetřovací spis proti Josefu Vávrovi, výpověď z 8. 2. 1950, s. 18 - 19. 151 ČERNÝ, Vladimír: Partyzánský oddíl Olga. Krvavá cesta jedné odbojové skupiny. Soudobé dějiny, XVII, 2010, 1 – 2, s. 76.
45
Rudolf Lenhard se narodil 12. ledna 1918 v Horní Lidči do rolnické rodiny manţelů Rudolfa a Františky Lenhardových jako jediný syn ze tří dětí. Jeho sestry se jmenovaly Zdeňka a Marie. Po absolvování obecné škole ve Vsetíně, nastoupil na vsetínské reálné gymnázium, která však nedokončil. Po absolvování šesti tříd musel školu z důvodu otcovy nemoci opustit a nastoupit jako dělník na stavbě ţelezniční dráhy ve Střelné.152 K 1. 1. 1938 byl přijat do vsetínské Zbrojovky jako úředník, kde pracoval aţ do svého odchodu do ilegality v lednu 1949. Byl svobodný a bezdětný. Jeho přítelkyně Marie Vajdová, učitelka na zimní rolnické škole ve Vsetíně, byla taktéţ zapojena do ilegální skupiny Světlana – Makyta. Její krycí jméno znělo „Marika“ a vykonávala funkci spojky mezi Rudolfem Lenhardem a Josefem Matúšem a také mezi Lenhardem a Aloisem Pohůnkem, v době kdy se jiţ Lenhard skrýval.153 Státním soudem oddělení Brno byla 29. dubna 1950 odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 20 let.154 V období Protektorátu se v červnu 1944 zapojil do znovu se zvedajícího protinacistického odboje a posléze se stal členem partyzánské brigády Jana Ţiţky z Trocnova. Nemilou vzpomínkou na dobu okupace byla plicní tuberkulóza, se kterou se potýkal aţ do konce svého ţivota. 1. června 1945 vstoupil do KSČ a angaţoval se i ve Sdruţení českých partyzánů. Byl zvolen předsedou partyzánské skupiny Ploština v Horní Lidči, jejímţ hlavním úkolem bylo znovu vybudovat Němci vypálenou obec.155 V rámci této činnosti se poprvé dostává do sporu s KSČ. Důvodem stíţnosti byla situace vzniknuvší těsně po dokončení oprav zničených domů. Okresní bezpečnostní referent ze Zlína Hájek obcházel místní obyvatele a místo dekretů na nové domky jim podstrkával přihlášky do strany s výhruţkou, ţe pokud nepodepíšou, nedostanou dekret. Lenhard společně s Josefem Matúšem a dalšími partyzány poslali stíţnost na chování Hájka samotnému Gottwaldovi. Místo odpovědi dostali předvolání na okresní správu StB ve Vsetíně, kde jim bylo prozatím jen pohrozeno.156 Příchod únorových událostí a vykonstruovaný proces s Miloslavem Chocem a spol., v němţ byl v nepřítomnosti souzen i Josef Vávra – Stařík, Lenharda definitivně utvrdil 152
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 1. 153 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Marie Vajdové ze dne 22. 8. 1949, s. 3 – 4, s. 7. 154 ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V - 2670/Brno, Rudolf Lenhard a spol., rozsudek Státního soudu oddělení Brno z 29. 4. 1950, s. 5. 155 MALLOTA, Petr: Rudolf Lenhard [online]. Ústav pro studium totalitních reţimů [cit. 03. 05. 2011]. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/rudolf-lenhard 156 RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993, s. 107 – 108.
46
v nemoţnosti koexistence s komunistickým reţimem. Ač sám byl členem Komunistické strany, nemohl si nevšimnout, stejně jako jiní, rozporu mezi sliby KSČ a skutečností. Během měsíce září roku 1948 dostává od Vávry – Staříka z Francie dva dopisy, ve kterých jej ţádá, aby za ním přijel do Francie a zjistil, co je s jeho manţelkou Marií. Za počátek Lenhardovy odbojové, tentokráte protikomunistické, činnosti se dá povaţovat jeho kontaktování Antonínem Jánošíkem. Následovala návštěva Antonína Slabíka a zaloţení vlastní ilegální skupiny s názvem Světlana – Makyta. Stal se jedním z nejdůleţitějších lidí v organizaci, byl členem hlavního štábu Světlany, autorem několika protireţimních letáků, ale také ten, do své ilegální skupiny získal, ač nevědomě, spolupracovníka Státní bezpečnosti Václava Kocourka. K jeho odchodu do ilegality došlo v lednu 1949. Útočištěm se mu stal Slabíkův dům v Komořanech. První vlně zatýkání na počátku března 1949 se jen díky své nepřítomnosti v Komořanech vyhnul. Podruhé však uţ takové štěstí neměl. Dostal se mu do rukou dopis, nabízející cestu za hranice, určený Antonínu Slabíkovi. Rozhodl se této nabízené moţnosti k emigraci vyuţít, aniţ by tušil, ţe se jedná o past přichystanou zvláštním útvarem 701 A Ministerstva vnitra. Rudolf Lenhard byl 1. dubna 1949157 na „cestě do zahraničí“ zatčen agenty Státní bezpečnosti a převezen do věznice v Uherském Hradišti. V soudním procesu konaném ve dnech 24. – 27. dubna 1950 ve Zlíně byl Státní soudem oddělení Brno odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v uherskohradišťské věznici 24. října 1950.
Závěr 157
ABS, f. Vyšetřovací spisy, arch. č. V – 2670/Brno, Vyšetřovací spis Lenhard Rudolf a spol., výpověď Rudolfa Lenharda ze dne 25. 5. 1949, s. 59 - 60.
47
Rok 1948 se stal významným mezníkem v českých, respektive v československých dějinách. Výrazným způsobem ovlivnil další chod našeho státu. Stejně rychle jako za okupace, se začal formovat domácí odboj i po „vítězném únoru“. Tentokrát se však nepřítelem nestal sousední stát, jehoţ cílem bylo úplné ovládnutí českého prostoru. Nepřítelem byl nový reţim a jeho představitelé. Účastníci třetího odboje se stali veřejným nepřítelem. Podobně jako členové druhého odboje byli pronásledováni, zatýkáni, vězněni a popravováni. Proto je smutnou skutečností, ţe většina lidí si protikomunistický odboj spojí pouze s útěkem bratří Mašínů do západního Berlína. V souvislosti s únorovými událostmi a útěkem Josefa Vávry – Staříka za hranice se začala tvořit i organizace Světlana. Jejím působištěm se stala především jihovýchodní Morava. Cílem této ilegální organizace byla změna politického reţimu na území Československa zejména pomocí rozšiřování protireţimních letáků. Díky zapojení spolupracovníka Státní bezpečnosti do skupiny Světlana – Makyta měly bezpečnostní orgány takřka od počátku přehled o odbojářských aktivitách. Impulzem k zatýkací akci byla velká letáková akce provedená v den prvního výročí „komunistického vítězství“. První vlna zatýkání však StB nepřinesla takový úspěch, jaký očekávala. Těm, po nichţ nejvíce touţila, se podařilo utéci. Proto se rozhodla vyuţít důvěryhodnosti některých členů a do Světlany infiltrovala postupně dva své agenty, kterým se podařilo činnost organizace úplně ochromit. V létě roku 1949 uţ byla většina členů ve vazbě. V následných soudních procesech padlo devět rozsudků smrti a přibliţně 260 lidí bylo odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody. Cílem této bakalářské práce byla snaha nejen nastínit problematiku třetího odboje na příkladu ilegální organizace Světlana, ale hlavně pokus dokázat, ţe tato organizace nevznikla na popud Státní bezpečnosti a její hlavní představitelé nebyli agenty provokatéry pracujícími pro StB. Velké mnoţství pramenného materiálu tykající se činnosti organizace však neumoţnilo této práci obsáhnout celou problematiku Světlany, na toţ se věnovat jednotlivým osudům jejích členů. Protikomunistická organizace Světlana je bezesporu velmi zajímavou etapou poválečných československých dějin, a proto si zaslouţí vznik lepší, odbornější a hlavně serióznější publikace o její činnosti, neţ jsou díla pánů Šedivého a Pospíšila. Pevně doufám v to, ţe tato bakalářská práce alespoň malým krůčkem přispěje k jejímu vzniku.
PRAMENY A LITERATURA 48
Archivní materiály Archiv bezpečnostních sloţek Fond Vyšetřovací spisy Fond Inspekce ministra vnitra ČSR - ČSSR
Literatura CÍSAŘ, Alois – HOLUB, Ota: Příběhy věrnosti a cti. Praha 1987. DVOŘÁKOVÁ, Zora: To byla Milada Horáková ve fotografiích a dokumentech. Praha 2009. KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa: Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Brno 2009. KAPLAN, Karel - PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno 20082. POSPÍŠIL, Jaroslav: Hyeny. Vizovice: Lípa 1996. POSPÍŠIL, Jaroslav: Hyeny v akci. Vizovice: Lípa 2003. Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci. Vydalo Ministerstvo spravedlnosti, Praha 1950. RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha 1993. ŠEDIVÝ, Zdeněk F.: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve třetím odboji. Vimperk 1997.
Odborné studie ČERNÝ, Vladimír: Partyzánský oddíl Olga. Krvavá cesta jedné odbojové skupiny. Soudobé dějiny, XVII, 2010, 1 – 2, s. 31 – 81.
Elektronické materiály Ústav pro studium totalitních reţimů. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/cs/dokumentacepopravenych-politicke-duvody-48-89 Hyeny
v akci:
JUDr.
Jaroslav
Pospíšil
a
falšování
historie.
Dostupné
na:
http://www.hyenyvakci.cz/seznam.php BOHÁČ, Lubomír: Konfident gestapa v čele zlínské radnice? Listy [online]. 2004, 4. Dostupný na: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=044&clanek=040403 49
Seznam zkratek ČSR – Československá republika KSČ – Komunistická strana Československa StB – Státní bezpečnost KV StB – Krajské velitelství Státní bezpečnosti SNB – Sbor národní bezpečnosti SČP – Sdruţení českých partyzánů SNR – Svaz národní revoluce AV NF – Akční výbor Národní fronty MV – Ministerstvo vnitra MNO – Ministerstvo národní obrany RNV – Revoluční národní výbor MNV – Místní národní výbor ONV – Okresní národní výbor NKVD – Lidový komisariát vnitřních záleţitostí (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Народный комиссариат внутренних дел)
Seznam příloh 50
Příloha č. 1: Josef Vávra Stařík na poválečné fotografii s mnoha vyznamenáními. (zdroj: KAPLAN, Karel - PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno 20082, s. 82.) Příloha č. 2: Rudolf Lenhard na vazební fotografii po zatčení StB (zdroj: ABS) Příloha č. 3: Josef Matúš na vazební fotografii po zatčení StB (zdroj: ABS) Příloha č. 4: František Mana na vazební fotografii po zatčení StB (zdroj: ABS) Příloha č. 5: Antonín Jánošík na vazební fotografii po zatčení StB (zdroj: ABS) Příloha č. 6: Jaromír Vrba na vazební fotografii po zatčení StB (zdroj: ABS) Příloha č. 7: Alois Šimara na vazební fotografii po zatčení StB (zdroj: ABS) Příloha č. 8: Antonín Slabík, vedoucí Světlany na území Československa (zdroj: ABS) Příloha č. 9: Marie Vajdová na vazební fotografii po zatčení StB (zdroj: ABS) Příloha č. 10: Marie Vávrová, rozená Lišková, na předválečné fotografii (zdroj: ABS) Příloha č. 11: Přísaha organizace Světlana (zdroj: ABS) Příloha č. 12: Fotografie praţské věznice Pankrác, kde byl popraven Josef Vávra – Stařík (zdroj: KAPLAN, Karel - PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno 20082, s. 81.) Příloha č. 13: Protikomunistický leták s názvem „Legionáři, partyzáni, zahraniční vojáci, osv. političtí vězni a ostatní odbojoví pracovníci“ (zdroj: ABS) Příloha č. 14: Protikomunistický leták s názvem „Národe český a slovenský“ (zdroj: ABS) Příloha č. 15: Kriminalistický náčrtek místa, kde byl zastřelen stráţmistr vsetínské SNB Bohumil Hýl (zdroj: ABS) Příloha č. 16: Kriminalistický náčrtek cely č. 35 v uherskohradišťské věznici, odkud se Aloisi Šimarovi a jeho spoluvězni podařilo 29. září 1949 uprchnout (zdroj: ABS)
51
Příloha č. 1: Josef Vávra Stařík na poválečné fotografii s mnoha vyznamenáními.
Příloha č. 2: Rudolf Lenhard na vazební fotografii po zatčení StB 52
Příloha č. 3: Josef Matúš na vazební fotografii po zatčení StB
Příloha č. 4: František Mana na vazební fotografii po zatčení StB
53
Příloha č. 5: Antonín Jánošík na vazební fotografii po zatčení StB
Příloha č. 6: Jaromír Vrba na vazební fotografii po zatčení StB
54
Příloha č. 7: Alois Šimara na vazební fotografii po zatčení StB
Příloha č. 8: Antonín Slabík, vedoucí Světlany na území Československa
55
Příloha č. 9: Marie Vajdová na vazební fotografii po zatčení StB
Příloha č. 9: Marie Vávrová, rozená Lišková, na předválečné fotografii
56
Příloha č. 10: Přísaha organizace Světlana
Příloha č. 11: Fotografie praţské věznice Pankrác, kde byl popraven Josef Vávra – Stařík
57
Příloha č. 13: Protikomunistický leták s názvem „Legionáři, partyzáni, zahraniční vojáci, osv. političtí vězni a ostatní odbojoví pracovníci“
58
Příloha č. 14: Protikomunistický leták s názvem „Národe český a slovenský“
59
Příloha č. 15: Kriminalistický náčrtek místa, kde byl zastřelen stráţmistr vsetínské SNB Bohumil Hýl
Příloha č. 16: Kriminalistický náčrtek cely č. 35 v uherskohradišťské věznici, odkud se Aloisi Šimarovi a jeho spoluvězni podařilo 29. září 1949 uprchnout 60