Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Omezování vlastnického práva v římském právu Bakalářská práce
Autor:
Pavlína Kvíčalová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
doc. JUDr. Petr Bělovský
červen 2013
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu jsem uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Písku dne 25. června 2013
Pavlína Kvíčalová
Poděkování Ráda bych poděkovala doc. JUDr. Petru Bělovskému za odborné vedení a podnětné rady při tvorbě mé bakalářské práce.
Anotace Práce se zabývá problematikou omezování vlastnického práva v římském právu. První část práce pojednává o věcných právech obecně a současně se snaţí vysvětlit chápání pojmu věc římskými právníky. Druhá část práce je zaměřena na výklad pojmu vlastnického práva a jeho omezení věcnými právy k věci cizí. Třetí část je podrobněji věnována sluţebnostem, jejich rozdělení, vzniku, ochraně a zániku. Poslední část porovnává osnovu římského práva v oblasti omezování vlastnického práva s novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., se zřetelem na věcná břemena. Z tohoto porovnání jasně vyplynulo, ţe vliv římského práva, konkrétně v oblasti věcných břemen, je patrný i v současném moderním právu České republiky. Závěr práce je věnován zhodnocení přínosu římského práva pro současné moderní právo. Je zde konstatováno, ţe římské právo nejen ovlivnilo vývoj a vznik kontinentálního práva (tím i českého práva), ale svým odkazem ovlivňuje české právo i v 21. století, i kdyţ jeho vliv uţ je spíš sporadický. Klíčová slova: právo, římské právo, věc, věcné břemeno, omezování vlastnického práva
Annotation This bachelor s thesis deals with limitation of property law in Roman law. The firs part of this thesis focuses on property laws in general and explains how Roman lawyers understood the concept object. The second part of this thesis is dedicated to interpretation of the property law concept and its limitation by property laws to strange objects. There are described servitudes in the third part of the thesis. I give a detailed description of their dividing, origin, protection and their termination. The last part compares Roman law draft in field of limitation of property law to a new Civil code no. 89/2012 Sb., with regarding to servitudes. This comparison corroborated that Roman law, especially its part dedicated to servitudes, had influenced also contemporary legal order of the Czech Republic. The conclusion of the thesis evaluates the contribution of Roman law to the contemporary law. I came to the conclusion that Roman law influenced the origin and development of the European law (including the Czech legal order), but it also affects law in the 21st century, although this impact is rather more sporadic. Key words: law, Roman law, object, servitude, limitation of property law
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1 Práva věcná - obecně .......................................................................................................... 8 1.1 Věc (res) – pojem............................................................................................................. 8 1.2 Res extra commercium .................................................................................................... 9 1.3 Res in commercium ......................................................................................................... 9 1.4 Vlastnictví ...................................................................................................................... 11 2
Omezování vlastnického práva......................................................................................... 15 2.1 Omezování vlastnického práva ve veřejném právu ....................................................... 16 2.2 Omezování vlastnického práva v soukromém právu ..................................................... 18 2.3 Superficies ..................................................................................................................... 19 2.4 Emphyteusis ................................................................................................................... 21 2.5 Zástavní právo .............................................................................................................. 21
3
Sluţebnosti – servitutes .................................................................................................... 23 3.1 Osobní sluţebnosti – servitutes personarum.................................................................. 24 3.1.1 Vznik osobních sluţebností ....................................................................................... 25 3.1.2 Zánik osobních sluţebností........................................................................................ 26 3.1.3 Rozdělení osobních sluţebností ................................................................................. 26 3.2 Pozemkové sluţebnosti – servitutes praediorum ........................................................... 28 3.2.1 Rozdělení pozemkových sluţebností ......................................................................... 29 3.2.2 Vznik pozemkových sluţebností ............................................................................... 31 3.2.3 Ochrana pozemkových sluţebností ........................................................................... 32 3.2.4 Zánik pozemkových sluţebností................................................................................ 34
4
Porovnání osnovy římského práva s osnovou navrhované navrhované novely občaského zákoníku ČR se zřetelem na věcná břemena ............................................... 34 4.1 Nový občanský zákoník a věcná práva k cizím věcem ................................................. 35 4.1.2 Věcná práva k cizím věcem - porovnání s římským právem ..................................... 36
Závěr ......................................................................................................................................... 40
Úvod
Cílem této práce je zjištění, zda římské právo znalo omezování vlastnického práva, případně jakým způsobem bylo toto právo omezeno a v jakém rozsahu. Nabízí se otázka, zda římské právo znalo pojem věcného břemene, jak jej známe dnes, jak velkou pozornost tomuto institutu římští právníci věnovali a právnicky rozpracovali. Abychom správně pochopili význam omezení vlastnického práva je nejprve v první části práce stručně vysvětleno, jak byla chápana v římském právu věc, její význam, rozdělení věcí do jednotlivých skupin dle jejich významu a jaká práva měl vlastník věci. Druhá část je zaměřena na konkrétní omezování vlastnického práva, rozdělení věcných práv do jednotlivých kategorií, např. omezování vlastnického práva ve veřejném zájmu či v soukromém právu. Jsou zde také uvedeny příklady velmi starých norem ohledně sousedského práva, které se dochovaly v Zákoně 12 desek. Podstatná třetí část práce je věnována sluţebnostem - servitutes, které byly nejstarším druhem věcných práv k věci cizí. Jsou zde popsány společné znaky sluţebností, jejich rozdělení, ochrana, vznik a zánik. Stejně jako v části druhé, tak i ve třetí části jsou popsány důsledky omezení vlastníka věci, která byla zatíţena sluţebností, pro výkon jeho vlastnického práva. Čtvrtá část práce se zabývá porovnáním omezování vlastnického práva v římském právu a věcných břemen dle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014. Najdeme odkaz římského práva v moderním právu České republiky nebo je uţ římské právo pro současnou právní vědu nezajímavé? Byla věcná břemena (řečeno dnešní terminologií) v římském právu alespoň trochu podobna naší právní praxi v této oblasti? Závěr práce je věnován významu římského práva pro současné moderní právo a najdeme zde i odpovědi na otázky, které byly poloţeny v úvodu této práce.
7
1 Práva věcná - obecně Věcná práva (iura in re) byla v římském právu spojována a vykládána s spolu s výkladem o právu vlastnickém a věcných právech k věci cizí. Obecný pojem věcných břemen není starověkého původu a zásluhu na konečném rozpracování mají pozdější středověké a další římskoprávní školy, a to v období tzv. recepce římského práva. Uţ i za doby klasických římských právníků byla věcná břemena, pouze tento pojem nebyl pouţíván, ale podstata věcných břemen byla rozpracována. Pro tehdejší právně teoretické názory bylo rozhodujícím hlediskem způsob, jakým byla věcná práva chráněna neţ subjektivní právo (např. právo vlastnické). Zvláště pro klasické římské právníky byla důleţitá odpověď na otázku, jakou ţalobou je to nebo ono právo chráněno. Na základě těchto skutečností byla práva věcná chráněna ţalobami, tzv. věcnými (actiones in rem). Specifické pro tyto ţaloby bylo uplatňování práva k věci. Smyslem věcné ţaloby bylo donutit ţalovaného, aby respektoval právo ţalobcovo k věci. Podstata věcných ţalob je vyjádřena termínem actio in rem, který je volně překládán jako ţaloba směřující k věci (do věci). Protikladem k těmto ţalobám byly ţaloby osobní (actiones in pesonam).1 Právní ochrana práv věcných zaručovala v prvé řadě jejich trvalost, coţ znamenalo trvalý nebo alespoň dlouhodobý vztah určité osoby k předmětné věci. Tento vztah chránily věcné ţaloby římského práva jako oprávnění, na rozdíl od všech ostatních právních vztahů, které mohly k věci vzniknout. Další zvláštností těchto oprávněních byla jejich výlučnost, tzn. ţe oprávněný mohl kohokoliv vyloučit z jakéhokoliv působení na věc. Odvozený pojem věcných práv z římskoprávních pramenů je pouţíván v odborné literatuře dodnes a najdeme ho v textech, které mají zdůraznit zvláštní (věcněprávní) povahu určitého oprávnění.
1.1 Věc (res) – pojem Věc (res) byla v římskoprávním smyslu chápána jako prostorově vymezitelná část reálně existujícího světa, slouţící k uspokojování potřeb lidí a byla předmětem ve všech odvětvích 1
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 244. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5.
8
majetkových práv, konkrétně věcných, závazkových a dědičných práv. Římští právníci definovali věc jako hmotný celek, který má samostatnou existenci. Věci hmotné (res corporales) mohly být ţivé (zvířata, otroci) nebo neţivé (ostatní věci). Ačkoli někteří římští právníci poţívali i označení pro věci nehmotné (res incorporales), jak je známe z dnešního moderního práva (např. právo patentní, autorské), ve skutečnosti věci nehmotné nebyly v římském právu vůbec popsány. Avšak v některých odborných publikacích o římském právu, jsou věci nehmotné popisovány jako majetková práva (např. pozůstalost, poţívací právo, pohledávky) vyjma práva vlastnického.
1.2 Res extra commercium Termínem res extra commercium označovalo římské právo věci, s kterými soukromé osoby nemohly disponovat v rámci jimi uzavíraných právních vztahů nebo se nemohly stát subjektem vlastnických práv či měly zvláštní právní reţim. Do této skupiny patřily věci boţského práva (res divini iuris), které se vázaly k náboţenství, a které byly určené k uspokojení náboţenských potřeb – jednalo se o věci posvátné (chrámy, obětní nářadí), zasvěcené (náhrobky, hroby) a svaté, které sice nepatřily bohům, ale spadaly pod jejich ochranu (hradby a brány, hranice pozemků). Dále to byly věci všem společné, které sice jednotlivec nemohl zabrat, ale mohl je uţívat a nabývat pomocí okupace jako k věcem ničím (res rullius). Věcí společnou byl například vzduch, moře, mořský břeh nebo tekoucí vody. Res extra commercium byly také věci veřejné, které patřily římskému národu a byly určeny k obecnému uţívání (divadla, lázně, kanalizace, vodovody, kašny.) Římské právo také stanovilo, co nebylo typickou věcí – slunce a nebeská tělesa, tělo svobodného člověka a jednotlivé části lidského těla (otrok byl věcí, nebyl svobodný).2
1.3 Res in commercium Věci, se kterými mohli občané disponovat na základě jimi uzavíraných právních vztahů označovalo římské právo jako res in commercium. I v této kategorii byly věci rozděleny 2
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 350 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3803-346
9
do více skupin. Pro věci hmotné (res corporales) byla charakteristická jejich hmatatelnost, dotknutelnost (pozemek, otrok, zvíře).3 Věcmi nehmotnými, kterých se nešlo dotknout, byly nazývána práva, s nimiţ bylo moţné obchodovat (pohledávky, poţívací právo, pozůstalost), s výjimkou vlastnictví. Další rozdělení se týkalo věcí movitých (res mobiles) a nemovitých (res immobiles). Specifikem movité věci, bylo její přemístění bez porušení její podstaty (skleničky, otroci, oděv). Oproti tomu věc nemovitou nebylo moţné přenést, aniţ by byla porušena její podstata (pozemky a vše co s nimi bylo pevně spojené). Věci, které měly základní hospodářský význam (pozemky na italské půdě, otroci, domácí taţná zvířata, nejstarší venkovské pozemkové sluţebnosti) byly řazeny do kategorie věcí mancipačních (res mancipi) a jejich převod bylo moţný pomocí formálních jednání. Všechny ostatní věci, k jejichţ převodu stačilo pouhé odevzdání, spadaly do věcí nemancipačních (res nec mancipi). Toto dělení na věci mancipační a nemancipační bylo zrušeno Císařem Justinianusem. Další skupina zahrnovala věci movité (mobiles) a nemovité (immobiles). Otroci a zvířata byli římským právem povaţovány za věci movité a pozemky včetně věcí spojených s půdou (stavení, rostliny, atd.), které se pokládaly za součást pozemku byly věcmi nemovitými a nebyly věcmi v právním smyslu. Věci byly také rozděleny podle toho, zda byly spotřebitelné, nespotřebitelné nebo opotřebitelné. Věci spotřebitelné byly během jejich uţívání spotřebovány a tím byla zničena jejich podstata (potraviny), nebo byly změněny (zrna, obilí) a nebo byly zcizeny (peníze). Věci nespotřebitelné se i přes běţné pouţívání neničily a zachovaly si svou podstatu (zvířata). U věcí opotřebovatelných se opakovaným pouţíváním sniţovala jejich hodnota (nábytek, boty, šaty atd.). Věci se také dělily na jednoduché (res non compositae) a sloţené (res compositae).Věci jednoduché tvořily přirozený celek (otrok, zvíře, socha, kámen), skládaly se z jedné nezávislé podstaty a byly jediným předmětem práv. Věci mechanicky spojené z více rozloţených částí, a které tvořily jeden celek byly nazývány jako sloţené věci (budova, loď). Dále římské právo rozlišovalo věci na dělitelné, daly se fyzicky rozdělit na více částí, aniţ by byly zničeny (jablko, bochník chleba) a na nedělitelné, které nešlo fyzicky rozdělit, aniţ by došlo k zániku jejich původního uţití. Věci, které šlo zastoupit jinou podobnou věcí stejné kvality (potraviny, dobytek, peníze) byly zařazeny do skupiny věcí zastupitelných (res 3
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 97-102. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346.
10
fungibiles) a věci, které nešlo zastoupit jinou věcí stejné kvality spadaly do skupiny věcí nezastupitelných (res non fungibiles).4 Zvláštní pravidla byla stanovena pro věci hromadné (universitas rerum distantium). Tímto označením byly myšleny soubory věcí, které slouţily ke stejnému účelu a byly z nejrůznějších důvodů sdruţeny a chovány pohromadě, např. stádo dobytka, knihovna. Stádo dobytka bylo chápáno jako celek, ale jako takové nebylo předmětem práv, protoţe vlastnictví či jiná majetková práva se vztahovala k jednotlivým kusům dobytka, ze kterých se stádo skládalo. Své zvláštní zásady mělo také příslušenství, tzv. pertinence. Byly to sice věci samostatné, ale neměly hospodářskou samostatnost, protoţe byly potřebné k uţívání věcí jiných, hlavních. Hlavní věcí byla například studna a příslušenstvím byl poklop studny, obdobně skříň (hlavní věc) a klíč (příslušenství). V římském právu platilo pravidlo, ţe právní osud hlavní věci zpravidla sdílí i pertinence, ale i zde platily výjimky a příslušenství mohlo mít svůj právní osud vlastní (prodej studně bez poklopu). Stejně jako dnes moderní právníci řeší otázku co je a co není příslušenstvím, řešilo také římské právo tuto sloţitou otázku ve své době. Jak je patrno z výše uvedeného právního rozdělení věcí do jednotlivých kategorií, mělo římské právo tuto oblast velmi dobře a podrobně vypracovanou.5
1.4 Vlastnictví Jestliţe chceme hovořit věcném právu, jak bylo chápáno a propracováno v římském právu, nelze se alespoň krátce zmínit o pojetí vlastnického práva v římském právu. Římské chápání vlastnického práva (dominum, proprietas) je odvozeno od jeho mocenského rázu, které se vyznačovalo vztahem vlastníka k věci. Vlastník byl pánem (dominus) své věci a jeho vztah k věci byl panstvím nad ní. Vlastník věci mohl s věcí nakládat jakkoli a stejně tak mohl na ni působit jakýmkoli způsobem, tzv. pozitivní stránka vlastnictví. Vlastník věc hlavně fakticky ovládal - měl právo věc drţet (ius possidendi), uţívat ji (ius utendi), poţívat ji (ius fruendi) a také měl právo věc měnit nebo dokonce věc zničit. Tzv. negativní stránka vlastnictví zaručovala vlastníkovi právo bránit komukoli, aby jeho věc neuţíval nebo
4
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 97-102. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
5
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 97-102. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
11
na ni jinak nepůsobil. Podstata vlastnického práva v římském právu spočívala v celkovém, všeobecném a ničím neomezeném působení na věc.6 Vlastnictví bylo přímým právním panstvím - vlastník nepotřeboval pro uplatnění svého vlastnického práva ničí pomoci nebo prostřednictví. Svoji věc mohl kdykoliv a kdekoliv uchopit a tak uplatnit svoje právo. Vlastnictví bylo výlučným právním panstvím – na věc mohl působit pouze její vlastník, pokud k tomu nedal svolení i komukoli jinému. Bylo nemyslitelné, aby na věc, která byla předmětem vlastnictví a byla výlučně vlastníka působil, kromě vlastníka, ještě někdo jiný. I přes uvedené charakteristické znaky vlastnictví jako právního panství, byly tyto znaky chápány spíš jako znakové pojmy či teoretické. Protoţe kaţdý vlastník mohl být ve svém působení na věc omezen a to tím, ţe při výkonu svého vlastnictví mohl narazit na stejně neomezená práva druhých vlastníků k předmětům jejich vlastnictví a nebo k věci mohla mít jisté oprávnění věcně právního charakteru osoba jiná. Vzhledem k tomu, ţe ke střetům mezi vlastníky docházelo velice často, byly velmi záhy vytvořeny římskými právníky normativní pravidla. Tyto normy římského právního řádu omezovaly vlastnictví a ukládaly vlastníkovi určité povinnosti. V právních normách byla zavedena tzv. elasticita práva neboli pruţnost vlastnického práva, tzn. bylo-li například vlastnické právo nějakým způsobem omezeno a omezení skončilo, toto právo samo (pruţně) nabylo původní podoby před jeho omezením. Vlastník se tedy nemusel domáhat zvláštního úkonu k nabytí svého původně neomezeného vlastnictví. Vlastnictví bylo tedy v římském právu bráno jako výlučné panství bránící kaţdému, kromě vlastníka, v jakémkoliv působení na věc. Z tohoto důvodu bylo nemyslitelné, aby k jedné věci existovalo několik dalších vlastnických práv. K této situaci mohlo dojít děděním reálně nedělitelné věci více spoludědici. Bylo však moţné, aby jediné vlastnictví k věci vzniklo zároveň u několika osob. Tento stav označovali římští právníci jako spoluvlastnictví (communio nebo téţ condominium). Spoluvlastnictví mělo charakter jako vlastnictví jediného vlastníka, pouze s tím rozdílem, ţe u spoluvlastnictví bylo subjektem tohoto vztahu více osob (spoluvlastníků), které měly dohromady společné právní panství nad jednou věcí. Kaţdá z těchto osob měla stejné oprávnění, jaká má vlastník, byla však omezena při jejich výkonu stejnými právy ostatních. Vlastnictví jednotlivého spoluvlastníka bylo vyjádřeno jeho spoluvlastnickým podílem, který vyjadřoval míru jeho účasti ve společném vlastnickém 6
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 198-213. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
12
vztahu. Jednalo se o podíl ideální nebo-li pomyslný (pars pro indiviso). Spoluvlastník mohl se svým podílem nakládat volně – i proti vůli ostatních spoluvlastníků jej mohl zcizit, mohlk němu zřídit i věcné právo k věci cizí, ale ovšem jen takové kterým by neohrozil práva dalších spoluvlastníků (např. právo zástavní nebo právo poţívací). Jestliţe nakládání s věcí se dotýkaly celé její podstaty, musela být zásadně prokázána souhlasné vůle všech spoluvlastníků bez ohledu na výši podílů. Tato zásada výjimečně neplatila např. v případě, ve kterém šlo o procesní ochranu společného práva. V tomto případě mohl svým jednáním vyvolat účinky pro ostatní spoluvlastníky i jeden z nich. Spoluvlastnictví mohlo být zrušeno zvláštní ţalobou, tzv. actio communi dividundo. 7 V římském právu nejdříve vzniklo soukromé vlastnictví k věcem movitým, později k nemovitostem, přičemţ zákon dvanácti tabulí znal jenom jeden druh vlastnictví, vlastnictví kviritské. Teprve později během historického vývoje byly vytvořeny i další druhy soukromého vlastnictví - vlastnictví praetorské (bonitární) a peregrinské. Kviritské vlastnictví
nebo také jen civilní vlastnictví bylo chráněno římským právem
civilním. Jednalo se o všeobecné právní panství a jeho subjektem mohl být pouze římský občan. Kviritskému vlastnictví dala vzniknout doba, ve které se začaly rozpadat kolektivní formy rodového a rodinného vlastnictví původní římské společnosti. Toto vlastnictví mohlo být převáděno jen formálními způsoby nabytí vlastnického práva (formálními právními úkony), které byly zakotveny v civilním římském právu; původně tedy zásadně jen mancipací, později pak injurecessí. Kviritské vlastnictví bylo moţné chránit prostředky civilního práva, především civilní vlastnickou ţalobou neboli reivindikaci. Historikové se domnívají, ţe toto vlastnictví nejprve vznikalo u věci movitých a teprve později a poměrně pomaleji se vyvíjelo vlastnické právo k nemovitostem. Na počátku tohoto vývoje bylo zřejmě individuální vlastnictví k pozemku, na kterém stál římský dům se zahradou. Úplně na začátku
byl
pozemek pod stavbou domu zděditelný, nikoli však zcizitelný. Původně byla veškerá půda ve státním vlastnictví a pozemky byly jednotlivým římským občanům přidělovány neboli asignovány (adsignatio) do individuálního soukromého vlastnictví. Tento stav platil pouze pro italské pozemky. S provinční půdou, která také byla povaţována za státní vlastnictví, bylo nakládáno jinak. Byla zpravidla ponechána dosavadním drţitelům a jejich vztah k pozemkům bylo moţné povaţovat za zvláštní druh provinčního vlastnictví. Na rozdíl od vlastnictví kviritského 7
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 198-213. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
13
nebylo provinční vlastnictví povaţováno za neomezené právní panství. Oproti kviritskému vlastnictví, které bylo osvobozeno od daní, bylo provinční vlastnictví omezeno povinností platit zvláštní pozemkovou daň (stipendium či tributum). Jejich procesní ochrana se před provinčními magistráty se rychle přibliţovala ochraně civilního vlastnictví a v pozdější době se rozdíly mezi právními vztahy k italským a provinčním pozemkům počaly úplně stírat. Poslední odlišnosti byly odstraněny v justiniánském právu. 8 Původně nebyly vlastnické vztahy cizinců či peregrinů v římském státě chráněny vůbec, a proto také nebyly povaţovány za vlastnictví v právním smyslu. Teprve aţ rozrůstající se obchod s ostatními středomořskými národy a velký příchod cizinců do Říma za účelem obchodu, si vynutily nutnost chránit majetek cizinců. Ochranu cizinců před římskými magistráty zajišťovaly mezinárodní smlouvy. Teprve praetorským honorárním právem, které dalo vzniknout tzv. praetorskému neboli bonitárnímu vlastnictví, překonalo zásady původního římského práva civilního. Zvláštním „vlastnictvím“ nad věcí byla tzv. drţba (possessio), která na rozdíl od vlastnictví jakoţto právního panství nad věcí hmotnou byla definována jako panství faktické. Povaha drţby byla dána tím, ţe vlastník a drţitel nemusel být nutně stejnou osobou, přestoţe normálně je drţitelem věci její vlastník. Drţba se tak z prvního pohledu jevila jako projev panství nad věcí. Aby se dalo hovořit o drţbě musely být splněny dva znaky, na základě kterých drţba mohla vzniknout. Prvním znakem bylo fyzické ovládnutí věci, které však ještě samo o sobě nepřiznávalo právo drţby. Ne kaţdý, kdo věc ovládal byl jejím drţitelem. Druhým znakem drţby byla vůle drţitele mít věc naprosto a úplně pro sebe a také s ní nakládat jako s věcí vlastní. Drţba byla chráněna interdity a zaniknout mohla ztrátou jednoho z výše uvedených znaků či smrtí drţitele, který zemřel bez dědiců. 9 „Rímski právnici povaţovali za drţbu v právnom zmysle len takú faktickú a chcenú moc člověka nad vecou, s ktorou rimsky právny poriadok za určitých okolností spájal právne následky. Drţbu chápali jako skutočnosť nezávislú od toho, či drţitel věci mal, alebo nemal nejaké subjektívne právo k věci. Preto bola pre nich skôr skutkovou otázkou neţ právnou. V drţbe teda videli predovšetkým faktický stav, čo názorne vyslovil napríklad právnik
8
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 198-213. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
9
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 198-213. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
14
Papinianus takto: „V drţbe je najväčšmi obsiahnuté faktum“ (Possessio autem plurimum facti habet – Pap. D.4,6,19). Je zásluhou rimskych právnikov, ţe v tomto fakte postrehli dôleţitý sociálny a ekonomický záujem zasluhujúci si právnu ochranu, pričom ako jediný staroveký národ dokázali tento fakt odlíšit od práva (najmä od vlastníckeho) a tento rozdiel aj právnicky sformulovať. Klasický právnik Ulpianus v tejto spojitosti napísal: „...treba oddeľovať drţbu od vlastníckeho práva ...“ - ... separate esse debet possessio a proprietate ... (Ulp. D. 43, 17, 1,2). Vlastnícke právo nemá nič spoločné s drţbou“ – nihil commune habet proprietas cum possessione (Ulp. D. 41, 2, 12, 1). Rozdiel spočíva predovšetkým v tom ţe kým pri vlastníckom práve sa spytovali „komu patri vec?“, pri drţbe znela otázka „u koho je vec“. Pravda ani podľa rímského práva nebola celkom bez významu otázka, či drţiteľa viazalo k veci subjektívne právo, alebo nie, lebo spravidla kaţdý, kto mal vec vo svojej faktickej moci, mal k nej aj subjektívne právo (absolútne, alebo relatívne). V popredí však bola skutočnosť a tú prétor ochraňoval bezohľadu na subjektívne právo, ba často aj proti subjektívnemu právu niekoho.“10
2 Omezování vlastnického práva Přestoţe, vlastnické právo je v římském právu charakterizováno jako neomezené právní a absolutní panství nad věcí, jeho výkon podléhal určitým omezením (povinnostem), které vlastníkovi ukládaly normy římského právního řádu. Z obecného pohledu lze rozlišovat dvě katergorie norem, které omezovaly vlastníka v jeho vlastnickém právu: jedna kategorie předpisů omezovala vlastníka ve veřejném zájmu a druhá jej omezovala v zájmu jiných vlastníků, tedy v zájmu soukromém. Mimo tato omezení vlastnického práva existovaly ještě omezení z v vůle vlastníka, který souhlasil se zřízením různých oprávnění ve prospěch druhého a tímto souhlasem tak vlastně omezoval sám sebe.
V těchto případech římští
právníci hovořili o věcných právech k věci cizí - iura in re aliena.11 Věcná práva k věci cizí (český název je doslovným překladem latinského) byla práva, která dávala oprávněnému moţnost zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, která nebyla jeho vlastnictvím. Zvláštní ráz tohoto působení mělo obdobnou povahu jako
10
REBRO, Karol a Peter BLAHO. Rímske právo. 3., dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2003, s. 223-224. ISBN 808904753x
11
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
15
právo vlastnické. Bylo to oprávnění přímé a výlučné, nikoli však všeobecné, neboť jeho obsah byl jednoznačně určen. V české romanistické literatuře se stalo zvykem označovat věcná práva k věci cizí – spolu s vlastnictvím – jako právní panství. Na rozdíl od vlastnictví, které bylo všeobecným právním panstvím, byla tato právní panství, jak je nutno znovu zopakovat, obsahově vymezena. Výraz „právní panství“ má terminologické oprávnění potud, ţe dobře naznačuje kvalitativně stejnou povahu vlastnického práva a věcných práv k věci cizí, která byla pro římskoprávní pojetí těchto práv charakteristická, a která byla vyjádřena i tím, ţe byla spolu s vlastnictvím řazena do skupiny práv absolutních, na rozdíl od relativních oprávnění, vyplývajících z obligačních vztahů.12 Římské právo rozdělilo znalo tyto druhy věcných práv k věci cizí: servitutes superficies emphyteusis zástavní práva Tyto věcná práva k věci cizí umoţňovala osobě odlišné od vlastníka omezené panství nad věcí, které bylo obsahově přesně vymezeno.
2.1 Omezování vlastnického práva ve veřejném právu Římské předpisy, které omezovaly vlastníka z hlediska veřejného zájmu, se týkaly především pozemků a staveb ve městě, ale nejenom tam. Římané tyto normy chápali jako tzv. donucují právo (ius cogens). Tyto normy se nemohly změnit ani soukromou dohodou zúčastněných stran. Toto omezení je často přirovnáváno k dnešním předpisům správního práva, konkrétně k právu stavebnímu. Vlastník městského pozemku byl například ve svém vlastnickém právu omezen tím, ţe musel zachovat mezi stavbami prázdný prostor tzv. ambitus, jehoţ šíře byla podle Zákona 12 desek určena rozměrem 2,5 stopy (deska VII.): „ 1. Varro, De l. L. V 22: Vykladači XII desek definují obvod jako pruh okolo zdi. Festus, Ambitus: Obvod . . . je pruh okolo budov, rozkládající se . . . dvě a půl stopy.“13 12
13
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 241-253. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5 SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN 80-861-9989-4
16
Normy také určovaly výšku staveb ve městě, která nesměla být překročena. Jiným omezením vlastnického práva, které platilo za císařství, byl například zákaz nepovolených demolic domů nebo odebírání mramoru či ozdob z budov, protoţe by se tímto jednáním objekt stal opuštěným a zdevastovaným a svým vzhledem by mohl hyzdit město.14 „Za císaře Zenona byl pak vydán pro Constantinopolis zvláštní stavební řád,
jenţ byl
Justiniánem zevšeobecněn a obsahuje četná další omezení vlastníka městských pozemků, formulovaná v zájmu sousedů jako zákonné sluţebnosti.“15 Další významné omezení ve veřejném právu byl zákaz pohřbívání a spalování mrtvol v obvodu města. Jedná se zřejmě o starobylý zákaz sakrálního původu, který byl zřejmě vydán z bezpečnostních a zdravotních důvodů. Jestliţe se na pozemku nalézal cizí hrob, vlastník pozemku nesměl tento hrob zrušit a navíc byl povinen umoţnit k němu přístup. Římští právníci pamatovali i na plavce po řekách. Pro usnadnění plavby musel vlastník pobřeţního pozemku povolit cestu plavcům (tzv. snášení uţívání břehů) a v případě, ţe byl přístup k cestě zaplaven, musel povolit prozatímní cestu po svém pozemku. Zákon 12 desek také ukládal vlastníku pozemku u veřejné cesty povinnost cestu opravovat a v případě, ţe vlastník tuto povinnost neplnil a cesta byla ve špatném stavu, musel vlastník strpět chození občanů po svém pozemku. „ 7. CESTU AŤ UDRŢUJÍ V POŘÁDKU: JE-LI NEVYDLÁŢDĚNA, AŤ KAŢDÝ JEDE S POTAHEM, KUDY BUDE CHTÍT.“16 Všechna zde vyjmenovaná omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu označila právní věda pozdějších století jako tzv. zákonné neboli legální sluţebnosti. Přestoţe římské právo ve své době jiţ ve větší míře omezovalo výkon vlastnického práva, neznalo a zřejmě ani nemělo institut vyvlastnění pozemku ve veřejném zájmu.
14
REBRO, Karol a Peter BLAHO. Rímske právo. 3., dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2003, s.255-259. ISBN 808904753x
15
SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání.
Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd", 1946, str. 192 16
SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN 80-861-9989-4
17
2.2 Omezování vlastnického práva v soukromém právu Vzájemné souţití Římanů dalo vzniknout zásadám sousedského práva, které byly velmi staré a najdeme jiţ v Zákoně 12 desek. Byly to normy, podle kterých byl vlastník omezován na svých vlastnických právech ve prospěch jiného vlastníka. Tyto zásady zpravidla omezovaly vlastníka pozemku ve prospěch jeho sousedů. V Zákoně 12 desek je například uvedena zásada o přesahu větví na sousední pozemek. Vlastník pozemku, na který přesahovaly větve ze sousedního pozemku, měl právo přesahují větvě ořezat do výše 15 stop (4,5 m), jestliţe tak neučinil jejich vlastník (deska VII): „ 9a. Ulp. Dig. XLIII 27, 1, 8: Zákon XII chtěl dosáhnout toho, aby byly ořezány větve stromů do patnácti stop výšky.“17 Zákon také upravoval vychýlení stromu nad sousední pozemek a dával tak moţnost vlastníku tohoto pozemku, aby si mohl právně zjednat nápravu a strom, který jej omezoval v jeho vlastnických právech byl odstraněn. Tímto zákonem byl tedy omezen ve výkonu svých vlastnických práv vlastník nakloněného stromu (deska VII.): „ 9b. Pomp. Dig. XLIII 27, 2: Pokud je strom ze sousedova pozemku větrem nakloněn nad tvůj pozemek, ze zákona XII desek na jeho odstranění můţe přímo ţalovat.“18 Pro Římany měly velký hospodářský význam ţaludy, neboť šlo o důleţité krmivo, a proto je v Zákoně 12 desek uvedena i norma, která stanovila moţnost sběru ţaludů spadaných na cizí pozemek. Pravidlo stanovilo, ţe vlastník pozemku byl povinen dovolit sousedovi přístup na svůj pozemek kaţdý druhý den za účelem sběru přepadnutých plodů (deska VII.): „10. Plin. NH. XVI 5, 15: Bylo stanoveno … zákonem XII desek, ţe je dovoleno sbírat ţaludy přepadlé na cizí pozemek.“19 U pozemků, které byly hospodářsky obdělávány, pamatoval zákon např. na otáčení pluhu při jejich obdělávání. Vlastník polního pozemku byl povinen strpět vkročení souseda na svůj pozemek např. při otáčení pluhu – překročení hranice pozemku bylo povoleno o 2 ½ stopy.
17
SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN 80-861-9989-4
18
SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN 80-861-9989-4
19
SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN 80-861-9989-4
18
Tam kde byl vlastník omezován ve prospěch jiných vlastníků, šlo většinou o pravidla, která omezovala vlastníka pozemku ve prospěch jeho sousedů. Souhrnně se proto tyto pravidla označovala jako právo sousedské. V prvé řadě významnou byla otázka tzv. immissi, která je dodnes ţivá. Šlo o to, zda vlastník pozemku byl či nebyl povinen snášet vnikání prachu, kouře, zápachu či hlomozu na svůj pozemek. Omezení se připustilo jen tehdy, jestliţe k immisím došlo v důsledku běţného uţívání sousedního pozemku. Byla-li dotčená míra překročena - např. tím, ţe vnikání bylo způsobeno zvláštním provozem nebo snahou zlovolně šikanovat souseda – mohl se vlastník kaţdému takovému vnikání opřít. Vlastník pozemku musel také snášet vyborcení sousedovy zdi do prostoru nad svým pozemkem, pokud nepřesahoval určitý rozměr (½ stopy). Dalším omezením vlastnického práva bylo omezení vlastníka, který na svém pozemku měl přirozený odtok dešťové vody. Vlastník pozemku nesměl tento přirozený odtok dešťové vody měnit ke škodě svého souseda.20
2.3 Superficies Superficies neboli právo stavby byl dlouhodobý pronájem pozemku, spojený pro nájemce (superficiář) s oprávněním postavit na pozemku stavbu a s povinností platit pravidelný plat. Superficiářovo právo mělo povahu věcného práva k věci cizí a bylo výjimkou z jinak v římském právu obecně platících zásady, ţe povrch pozemku ustupuje půdě (superficies solo cedit).21 Tato práva k cizí věci poskytovala svému subjektu široké uţívací nebo poţívací právo na věci, byla zcizitelná a zděditelná a neomezovaly se výlučně na osobu oprávněného. Následkem toho, vylučovala ovšem radikálně vlastníka z uţívání nebo poţívání věci, takţe se svým obsahem blíţila právu vlastnickému. Původně bylo podle římského práva nemoţné postavit si vlastní dům na cizí půdě. Podle základního principu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) připadl vţdy dům postavený na cizím pozemku, byť se svolením vlastníka pozemku, do vlastnictví vlastníka zastaveného pozemku. Tato zásada byla nejprve prolomena nejprve v oblasti státního práva, které umoţnilo vznik věcného práva superficies. V zásadě
20
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 200-201. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
21
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 244. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
19
omezovalo vlastníka pozemku v tomto smyslu, ţe byl povinen strpět právo stavby, která byla ve vlastnictví jiného vlastníka. Toto právo bylo chápáno jako právo někoho postavit a vlastnit budovu na pozemku ve vlastnictví jiné osoby a v mnohém se podobalo vlastnickému právu. Základem tohoto práva bylo původní právo směnárníků-bankéřů, kterým římský stát povolil postavit si na veřejném pozemku obchodní místnosti, s nimiţ mohli bankéři volně disponovat. Toto právo bylo zpoplatněno a směnárníci-bankéři museli odvádět římskému státu pravidelnou úhradu - nájemné (solarium). Později, zřejmě v zájmu bytové politiky v Římě, římští magistráti propůjčovali občanům veřejné pozemky za účelem výstavby a uţívání budov. Pronajmutí pozemku bylo na dlouhou dobu (aţ 99 let) a za pevnou roční úhradu. Oprávněný – vlastník stavby byl označován jako superficiář a jeho postavení bylo obdobné jako postavení vlastníka. Superficiář mohl se stavbou volně nakládat, zřizovat k ní věcná práva k věci k cizí, mohl ji zastavit, zničit nebo dokonce zbourat.22 Superficiářovo právo bylo dědičné a převoditelné mezi ţivými např. trhovou smlouvou, při níţ k převodu vedle smlouvy bylo zapotřebí odevzdat kvasitradicí výkon práva, odevzdat tedy budovu.23 Dalším významný právem vlastníka stavby na cizím pozemku bylo zcizitelné právo a právo dědičné a poţívání podobné ochrany jako vlastník. V praxi to pak znamenalo, ţe vlastník pozemku byl ve skutečnosti značně omezen při výkonu svých práv a vlastně měl jen právo na to, aby mu bylo placeno solarium. Právo stavby na cizím pozemku mohlo být uskutečněno pouze se souhlasem vlastníka pozemku a zřizovalo se smlouvou trhovou nebo nájemní, ve které musela být přesně určena roční platba za pronájem pozemku pod stavbou. Později došlo k pronajímání pozemků i ze strany soukromých vlastníků. Teprve získáním interdiktní ochrany a později i přiznáním praetorské věcné ţaloby se přeměnil nájem pozemku na skutečné věcné břemeno k věci cizí. Právo superficiáře bylo chráněno jakémukoli rušení stavitele na veřejném pozemku (interdictum de loco publico fruendo) a dále jeho ochrana spočívala v zásadě, ţe na něj bylo nazíráno jakoby byl drţitelem pozemku (interdictum de superficiebus). 24
22
SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání. Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd", 1946
23
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 253. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
24
SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání. Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd", 1946
20
2.4 Emphyteusis Stejně jako superficies, tak i emfyteusis bylo právo širokého obsahu, mělo povahu věcného práva k věci cizí a postavení oprávněného se podobalo v mnohém postavení vlastníka. Toto právo bylo zpočátku dlouhodobým pachtem polních pozemků, ale jen dočasným, teprve později se změnilo na pacht dědičný. Věcné právo emfyteusis opravňovalo emphyteuta (pachtýře) k uţívání pozemku, který byl předmětem jeho práva, stejným způsobem jako jeho vlastník. Plodů nabýval emphyteuta separací, čili oddělením. Pachtýř tedy mohl pozemek uţívat i poţívat, dokonce mohl měnit hospodářské určení pozemku, ale nesměl jej zhoršit. Byl povinen platit daně a veřejné dávky a také nesl veškeré náklady na obdělávání pozemku a jeho udrţování. Povinností emphyteuta bylo platit pravidelné pachtovné nebo také kanon (vectigal) vlastníku pozemku. Emphyteuta mohl emphyteutické právo zcizit, ale měl povinnost vlastníkovi oznámit svůj záměr zcizení práva a vyţádat si jeho souhlas. Touto povinností bylo chráněno právo vlastníka pozemku, kterému náleţelo předkupní právo. Jestliţe vlastník neuplatnil své předkupní právo, náleţelo mu za vydání souhlasu 2 % z prodejní ceny, tzv. laudemium. Práva vlastníka pozemku byla také chráněna v případech, kdy pachtýř neplatil pachtovné, daně nebo zhoršil pozemek. V těchto případech mohl vlastník emphyteutické právo vypovědět, tzn. ţe emphyteuta byl ze svého práva vysazen. 25
2.5 Zástavní právo Jedním z dalších omezení vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva bylo zástavní právo, které mělo povahu práva k věci cizí. Zástavní právo poskytovalo vedle dluţníkova ručení věřiteli další záruku, která byla spojena s určitou věcí k níţ zástavní právo jako věcné právo směřovalo. Věc se tím stala věcí zastavenou neboli zárukou. Na zástavní právo pohlíţí římská literatura ze dvou hledisek, protoţe svou povahou zasahovalo jak do vztahů, které vyplývaly z jak obligačních práv, tak z věcných práv. Z pohledu obligačního práva to byl jeden z prostředků, který zesiloval zajištění obligace. Zástavní právo se tak ocitlo v těsném 25
SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání. Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd", 1946
21
sousedství s rukojemstvím, od které ho jej však odděloval jeho věcný charakter. V tomto pojetí bylo pohlíţeno na rukojemství jako osobní a na zástavní právo jako věcnou záruku obligačního vztahu. Zástavním právem dluţník zajišťoval svou věcí plnění budoucího závazku. Zástavní právo jako právo k věci cizí a současně jako věcná záruka zajišťovalo splnění věřitelovy pohledávky v dvojím smyslu. Zajišťovací funkce jistila věřitelovu pohledávku v době, kdy pohledávka nebyla ještě splatná, a která nutila povinného, aby plnil dobrovolně. Uhrazovací funkce byla realizována v případě, kdyţ obligace nebyla splněna. Římské právo rozlišovalo dvě formy zástavního práva – ruční a tzv. hypotéku. Zástavní právo ruční bylo realizováno pouhým odevzdáním věci (zástavy) věřiteli, od této chvíle vzniklo zástavní právo a věřitel pak ovládal věc obdobně jako drţitel věci. U hypotéky věřitel získal jen zástavní právo (fyzicky věc neovládal), ve kterém spočívalo zajištění jeho pohledávky a vydání věci mohl poţadovat aţ tehdy, nebyla-li pohledávka splněna. V případě, ţe pohledávka nebyla splněna, mohl se věřitel uspokojit z předmětné věci způsobem, na kterém se strany dohodly. Věřitel si mohl věc ponechat, pak šlo o tzv. zástavu propadnou nebo mohl zástavu prodat a z výtěţku prodej uspokojit svoji pohledávku. V případě, ţe výtěţek z prodeje byl vyšší neţ pohledávka, věřitel byl povinen rozdíl (tzv. hyperochu) vrátit.26 Zástavní právo nebylo a nemohlo být , jak vyplývalo z jeho zajišťovací i uhrazovací funkce, institut úplně samostatný. Přistupovalo vţdy k obligačnímu vztahu, který zajišťovalo. Jinak řečeno, zástavní právo nemohlo vzniknout a nemohlo také dále trvat bez obligace, jejíţ bylo zárukou. Mělo proto akcesorickou povahu, která nedovolovala, aby bylo odděleno od obligace, kterou zabezpečovalo a bylo převedeno na jinou obligaci. Zástavní právo a obligace, která byla zajišťována,nemusily však vzniknout v jediném okamţiku. Zástavní právo mohlo samozřejmě vzniknout i později, bylo však moţné, aby zástavní právo bylo dohodnuto i pro pohledávku, která měla teprve vzniknout (tzv. úvěrová hypotéka). Zástavní právo mohlo vzniknout ke kaţdé věci, kterou bylo moţné prodat. Zvláštní situace nastala v okamţiku, kdy byla zastavena nehmotná věc, tedy pohledávka nebo byl-li předmětem zástavního práva určitý obnos peněz. Zástavní právo vzniklo v prvé řadě právním jednáním, který byla vţdy dohoda mezi zástavcem a zástavním věřitelem; u ručního zástavního práva byla taková dohodo reálným kontraktem. Ţádné formální poţadavky římské právo neznalo. 26
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 244. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
22
Teprve v pozdním vývoji docházelo k tomu, ţe zástavní právo zřízené určitou úřední formou (veřejná listina podepsaná svědky) mělo jisté výhody – co do pořadí při souběhu několika zástavních práv – před ostatními zástavními právy. Zástavní právo zanikalo v prvé řádě zánikem pohledávky, jak to vyţadovala jeho akcesorická povaha. Dále zástavní právo mohlo zaniknout zástavním prodejem věci při realizaci zástavního práva. Jinak mohlo zástavní právo zaniknout tím, ţe věřitel se zástavního práva odřekl, coţ se mohlo stát i mlčky, kdyţ zástavu prostě vrátil. Zánik zástavního práva způsobil i zánik zastavené věci, konfuze neboli splynutí zástavního a vlastnického v jednom subjektu. Zánik zástavního práva mohl také vzniknout vydrţením svobody vlastnického práva a to tehdy, kdyţ vlastník nebo drţitel v dobré víře drţel 10 let (20 let byl-li zástavní věřitel nepřítomen) zastavěnou věc, aniţ ovšem o zástavním právu věděli. takto však nemohl vydrţet dluţník, zástavce ani jejich dědicové.27
3 Služebnosti – servitutes Sluţebnosti byly právy k věci cizí a byly nejstarším druhem věcných práv k věci cizí. Ve své době však římští právníci neznali pojem věcná práva k věci cizí, ale chápali tyto práva jako určitou samostatnou oblast, která má vlastní společné znaky. Mezi historicky nejstarší práva k věci cizí patřily sluţebnosti (servitutes), které postupem doby prodělaly určitý vývoj a dalšími nároky na sluţebnosti se jejich obsah rozšiřoval. Z počátku byly za sluţebnosti jen pozemkové, které měly přesně definovány obsah a měly pouze určitý počet práv. Později mohlo být jakékoli právo přímo nebo nepřímo uţívat věc cizí zřízeno jako sluţebnost. Na základě tohoto principu vznikly sluţebnosti osobní, které měly s pozemkovými sluţebnostmi jisté společné znaky. Základním společným znakem byla skutečnost, ţe věcné právo k věci cizí mohlo vzniknout pouze za předpokladu, ţe oprávněný a vlastník byly dvě odlišné osoby. Tento princip vycházel z pravidla „nikomu nemůţe slouţit jeho věc“(nemini res sua servit), tzn. nikdo nemůţe mít sluţebnost k vlastní věci. Stalo-li se, ţe osoba oprávněného a osoba vlastníka splynula v jedinou osobou, sluţebnost tímto splynutím (konfuzí) zanikla. Druhým společným znakem byla pouze povinnost vlastníka strpět omezení, které jeho vlastnickému právu k věci sluţebnost přinášela. Sluţebností byl vlastník ve výkonu svého vlastnického práva omezen, byť neměl ţádnou pozitivní povinnost a nemusel tedy nic konat. Své právo musel vykonávat tak, aby jeho chováním nebyl dotčen výkon sluţebnosti. 27
KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, 386 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 80-7179-031-1
23
Podle okolností konkrétního případu byl vlastník povinen výkon sluţebnosti opravdu jen snášet (pati), nebo svoje vlastnické právo vykonávat tak, aby jeho výkonem nebyl dotčen výkon sluţebnosti, tedy vlastnické právo v jistém ohledu omezit, popř. nevykonávat v určitém směru. Všechny tyto moţnosti vyjadřovalo římské právo souhrnně jiným známým pravidlem, ţe sluţebnost nemůţe záleţet v konání (servitus in faciendo nequit). Určité společné rysy charakterizovaly v uţším měřítku i obě skupiny sluţebností. Kaţdá sluţebnost dávala oprávněnému moţnost jistého uţívání cizí věci. U pozemkových sluţebností bylo toto oprávnění spojeno vţdy s vlastnictvím určitého – obecně moţno říci – sousedního pozemku, takţe tu vznikal vztah jakoby mezi dvěma pozemky, ve kterém jeden pozemek „slouţil“ druhému. Z takové představy vznikl nepochybně i společný název – sluţebnost, servitus – pro tato práva. V uvedeném vztahu měl vlastník jednoho pozemku vedle všeobecného právního panství, které mu dovolovalo uţívat pozemek sousedův, a které současně omezovalo vlastnictví sousedovo. Podstatu vztahu tvořila proto také skutečnost, ţe vzájemný vztah měl být vztahem trvalým nebo, jak to snad lze také vyjádřit, „věcným“. Jinak řečeno, kaţdý vlastník určitého pozemku byl vůči kaţdému vlastníkovi sousedního pozemku v jisté trvalé výhodě, jejíţ obsah byl dán obsahem sluţebnosti. Slovní obrat „kaţdý vlastník“ tu znamená nejen přítomného, aktuálního vlastníka, nýbrţ i jeho právního nástupce, lhostejno zda své vlastnictví nabyl singulárním derivativním způsobem či univerzálně dědickou posloupností. proto není třeba ani dodávat, ţe i vlastník pozemku, jehoţ vlastnictví je sluţebností omezeno, bude trvale v postavení „sluţebném“. To vysvětluje také názvosloví, jeţ se pro oba pozemky ustálilo: pozemek panující (praedium dominans) je pozemek, jehoţ vlastník je oprávněn uţívat v omezené míře pozemek sousední, pozemek sluţebný (praedium serviens) je pozemek, jehoţ vlastnictví je sluţebností omezeno.28
3.1 Osobní služebnosti – servitutes personarum Osobní uţívací práva, která byla později zařazená pod jednotný pojem sluţebností a jeho rámci označená jako sluţebnosti osobní, měla výrazně osobní ráz. Prospívala vţdy určité osobě a znamenala omezení kaţdého vlastníka věci, k níţ byla zřízena. Tyto sluţebnosti však trvaly jen tak dlouho, pokud oprávněný byl naţivu. Na rozdíl od pozemkových sluţebností, 28
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 241-244. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
24
u nichţ vystupoval do popředí trvalý ráz, byla tato práva zřetelně dočasná, neboť byla vázána biologickou existencí oprávněného a zanikala nejpozději jeho smrtí.Těmito společnými rysy obou skupin sluţebností byly podmíněny i okolnosti jejich vzniku, trvání či zániku. Pozemková sluţebnost mohla vzniknout, trvat nebo zaniknout jen ve spojení s vlastnictvím určitého pozemku; osobní jen ve spojení s určitou osobou. Proto také ani pozemková, ani osobní sluţebnost nemohly být převáděny nebo zcizovány. Obsahem sluţebností osobních bylo právo uţívat a popřípadě i poţívat cizí věci, omezovaly tak značnou měrou výkon vlastnického práva sluţebné věci. Osobní sluţebnosti měly výrazně osobní ráz a výlučně příslušely oprávněnému, byly s jeho osobou nerozlučně spojeny. Na rozdíl od pozemkových sluţebností, které měly hospodářský význam, byly osobní sluţebnosti zřizovány za účelem jejich alimentační funkce, která zajišťovala oprávněné osobě výţivu či ţivotní náklady. Proto také tato práva byla často zřizována na případ smrti pro příbuzné. Osobní sluţebnosti omezovaly ovšem vlastníka „sluţebné věci“ daleko více neţ pozemkové sluţebnosti, kde právě proto, ţe vztah měl být trvale stabilizovaný, se jednalo o omezení celkem nepatrná.29
3.1.1 Vznik osobních služebností Osobní sluţebnosti mohly vzniknout na základě: mancipatio (macipační smlouvy) adiudicatio (přisouzením) in iure cessio (podle práva) deductio (při zcizení si vlastník vyhradil výkon sluţebnosti) legatum per vindicationem (výkon sluţebnosti nezavilý na vůli dědice) patientia (strpění výkonu) u provinčních pozemků pomocí smlouvy, která je účinná „erga omnes“ písemně zaznamenanou dohodou (justiniánské právo) longi temporis praescriptio (justiniánské právo)30 29
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 241-244. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
30
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
25
3.1.2 Zánik osobních služebností Osobní sluţebnosti zanikaly: smrtí oprávněného consolidatio (splynutím osoby oprávněného a vlastníka) remissio (zřeknutím se) non usus (nevykonáváním) kapitisdeminuce oprávněného zánikem nebo podstatnou změnou věci31
3.1.3 Rozdělení osobních služebností Osobní sluţebnosti byly rozděleny na usus (právo uţívací), ususfructus (právo poţívací), habatatio (bydlení) a operae. Obsahem uţívacího práva bylo právo osobního uţívání cizí věci (ius utendi), které vylučovalo moţnost těţit plody.. Oprávněný podle tohoto práva mohl brát plody, ale pouze pro svoji potřebu a pro potřebu své rodiny. Uţivatel neboli usuář měl věc uţívat osobně, nemohl tedy převést výkon svého práva na jinou osobu. Uţívací právo bylo nedělitelné. Pokud předmětem uţívacího práva byla věc, z níţ bylo moţno těţit plody, připouštěl názor klasických právníků, aby si je uţivatel přisvojil jen v omezené míře, zpravidla jen k bezprostřední spotřebě (např. mohl trhat květiny a ovoce v zahradě, níţ měl uţívací právo). Takto získané uţitky mohl pak uţivatel přepusti jiné osobě (uţivatel domu mohl v něm bydlet se svojí rodinou a sluţebnictvem, mohl však v něm hostit i cizí osoby nebo pronajmout nadbytečné prostory; u venkovských pozemků mohl si přisvojit, co potřeboval pro sebe a svojí rodinu). Uţivatelovo oprávnění se v průběhu vývoje stále rozšiřovalo (např. podle výslovného ustanovení Hadriánova měl být odkaz uţívat les povaţován za oprávnění, které zahrnovalo i poţívání), aţ v justiniánském právu se svou funkcí blíţilo ususfructu, i kdyţ jisté omezení
31
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
26
zůstávalo zachováno i pak (plody pro sebe a svoji rodinu). K zajištění, ţe uţivatel bude uţívat věc řádně, se zřizovala podobná záruka jako při právu poţívacím (cautio usuaria).32 Ususfructus neboli poţívací právo bylo jedno z nejstarších osobních sluţebností a původně mělo převáţně alimentační funkci. Jeho počátky jsou spojeny s narůstajícím počtem tzv. volných manţelstvích ve 3. stol př.n.l., a tedy s potřebou zajistit hmotně vdovu, která z tohoto důvodu nebyla členskou agnátské rodiny a nemohla dědit; zůstavitel pomocí odkazu (legatum sinendi modo) ukládal dědici, aby obdařené vdově dovolil brát pravidelně plody z určité plodonosné věci. Posléze bylo připuštěno, aby bylo toto právo pro případ smrti (mortis causa) zřízeno tak, aby nebylo závislé na vůli dědice.33 Poţívací právo dávalo oprávněnému právo uţívat věc a brát z ní plody (ius utendi fruendi). Předmětem byly pouze věci, které by nespotřebitelné a plodonosné. Usufruktuář (poţivatel) nabyl vlastnictví k plodům okamţikem uchopení (percepce) neboli sklizní. „Civilní plody“, tj. úroky, pobíral po dobu trvání poţívacího práva. Přitom byl povinen věc uţívat a těţit z ní plody jen tak, jak by to činil dobrý hospodář. Musel proto například část plodů vynakládat na udrţení věci v původním nezměněném stavu (např. doplňovat stádo z mláďat). Byl také oprávněn těţit jen takové plody, které bylo moţno povaţovat za pravidelný výnos. U poţívacího práva k zalesněnému pozemku byl oprávněn např. kácet pouze ty stromy, které k tomu byly určeny nebo jak to odpovídalo řádnému uţívání; v těchto mezích mohl odebrat např. dříví z vývrati. poţivatel nesměl působit na věc tak, aby změnil její podstatu, a to ani v tom případě, ţe by tím byla její hodnota zvýšena. Proto také nesměl s věcí disponovat ani k ní nebo v její prospěch zřizovat věcná práva. K zajištění toho, ţe poţivatel nezmění podstatu věci, mohl vlastník na poţivateli poţadovat, dříve neţ mu věc odevzdal, zvláštní slib – kauci (cautio usufructuaria), kterým se poţivatel zavazoval, ţe bude věc řádně uţívat, a ţe věc po skončení poţívacího práva vlastníkovi vrátí; na případ nesplnění této povinnosti se zavazoval k náhradě škody. V klasickém právu byla tato kauce vlastně jedinou zárukou, ţe usufruktuář bude plnit svoje povinnosti, neboť jeho povinnosti nebyly stanoveny ţádnou obecnou právní normou. Vlastník také nebyl povinen poţivateli věc vydat, dokud kauci nezřídil a mohl věc dokonce poţadovat vindikací zpět, pak-li ji poţivateli jiţ odevzdal a ten odmítl zajištění. V justiniánském právu se úprava změnila, povinností usufruktuářovy byly
32
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 248-249. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
33
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
27
chápany jako povinnosti uloţené zákonem. Ususfructus znamenal velmi podstatné omezení vlastnického práva k věci, k níţ byl zřízen. Bylo to vlastně nejpodstatnější omezení, které vyplývalo ze sluţebností. Vlastníkovi zbývalo jen tak řečené holé vlastnictví (nuda propietas), coţ znamenalo, ţe věcí mohl sice disponovat, ale jenom tak, aby tou dispozicí nebylo ohroţeno poţívací právo a jeho výkon. Vlastník tedy mohl převádět holé vlastnictví, mohl věc zastavit, zřizovat k pozemku, byl-li předmětem poţívacího práva, sluţebnosti nebo i právo uţívací. Jako osobní sluţebnost zanikal ususfructus nejpozději smrtí oprávněného; byl-li zřízen ve prospěch právnické osoby, zanikal podle justiniánského práva nejpozději po sto letech.34 Sluţebnost habatatio se zakládala na právu bydlení v cizím domě, bytě nebo poskytnutí ubytování dalším osobám. Na základě sluţebnosti operae servorum vel animalum měl oprávněný právo pouţít pracovní sílu (sluţby) cizího otroka nebo zvířete. Na rozdíl od ostatní sluţebností nekončila tato sluţebnost smrtí nebo kapitisdeminucí oprávněného, ale přecházela na jeho dědice. Jako zvláštní právní institut byla tato sluţebnost zavedena teprve justiniánským právem, do té doby se jednalo o usus.35
3.2 Pozemkové služebnosti – servitutes praediorum Pozemkové sluţebnosti byla v římském právu věcná práva, která dávala vlastníkovi jednoho, zpravidla sousedního pozemku, tzv. pozemku panujícího, moţnost uţívat v jisté omezené míře sousední pozemek, pozemek sluţebný. Jednalo se o vztah, kdy jeden pozemek byl podřízen druhému. Hospodářskou motivací vztahu byla snaha umoţnit stejné vyuţití obou sousedních pozemků. Nejstarší právo znalo sluţebnosti nepochybně jiţ v době archaické, byly to sluţebnosti, spojené s polními pozemky, jako právo stezky, průhonu dobytka, právo cesty, vodovodu. O jejich starobylém rázu svědčí i to, ţe byly počítány mezi věci mancipační. pozdější právní vývoj k nim připojil sluţebnosti domovní.36
34
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 248-249. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
35
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
36
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 244. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
28
Sluţebnost byla nerozlučně spojena jak s pozemkem panujícím, tak i pozemkem sluţebným. Podstata sluţebnosti spočívala ve vztahu dvou sousedních pozemků, i kdyţ spolu nemusely fyzicky sousedit, ale musely se nacházet alespoň v blízkosti (např. v případě vodovodu se jednalo zpravidla o několik sousedních pozemků). Podle pravidla „pozemek slouţí pozemku“, sluţebnost neměla slouţit výlučně prospěchu osoby, ale důraz byl kladen na hospodářský význam sluţebnosti. Na rozdíl od sluţebností osobních, které měly povahu dočasnou, měly sluţebnosti pozemkové trvalou povahu, protoţe podstatou sluţebností byla stála uţitečnost pro pozemek. Výkon sluţebnosti musel být prováděn tak, aby nebyla ohroţena vlastníkova práva a také musel být vykonáván ohleduplně. Výkon sluţebnosti se měl dít civiliter, tj. tak, aby vlastníka sluţebného pozemku omezoval co nejméně. Pozemková sluţebnost byla nezcizitelná (nedílná), nešlo ji oddělit a samostatně převést od pozemku, vznikla nebo zanikala pouze jako celek. Došlo-li k reálnému rozdělení panujícího pozemku, prospívalo oprávnění – i to byl důsledek nedílnosti sluţebností – všem novým vlastníkům reálních dílů, a to solidárně. Nastala-li podobná okolnost u pozemku sluţebného, bylo nutno nový stav zpravidla individuálně řešit podle povahy sluţebnosti.37
3.2.1 Rozdělení pozemkových služebností Pozemkové sluţebnosti lze rozdělit na: - servitutes praediorum rusticorum – venkovské sluţebnosti - servitutes praediorum urbanorum – domovní polní sluţebnosti Venkovské sluţebnosti (k venkovským pozemkům či polním) byly jedny z nejstarší sluţebností, někdy bývají označované jako polní sluţebnosti a zahrnovaly: právo stezky (iter) – oprávnění chodit nebo jet koňmo po cizím pozemku právo cesty (via) – právo přejíţdět po sluţebním pozemku s vozem, toto právo zahrnovalo také iter a actus. Při sluţebnosti cesty mohl sluţebným být i pozemek, který přímo nesousedil s pozemkem panujícím, sluţebnost musela být ovšem umoţněna sluţebnostmi, jimiţ byly obtíţeny pozemky bezprostředně sousedící nebo tím, ţe mezi pozemky byla cesta veřejná nebo veřejná řeka. Toto právo bylo obsahově nejširším.
37
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
29
právo průhonu (actus) – přes sluţebný pozemek mohl vlastník panujícího pozemku hnát dobytek, zahrnuje také iter právo odběru vody (aquaehaustus) – moţnost čerpat vodu na cizím pozemku ve prospěch panujícího pozemku a za tím to účelem vstupovat na pozemek právo napojení dobytka (pecoris ad aquam appellandi) – vlastník panujícího pozemku mohl hnát dobytek na sluţebný pozemek za účelem jeho napojení právo vodovodu (aquaeductus) – oprávnění čerpání vody na cizím pozemku a za tímto účelem mohl vlastník panujícího pozemku postavit na sluţebním pozemku zvláštní zařízení slouţící k odběru vody z tohoto pozemku právo svodu vody (aquae immitendae) – vlastník výše poloţeného panujícího pozemku byl oprávněn svádět vodu na pozemek sluţebný právo přeplavení (navigandi) – právo přeplavit se loďkou přes cizí vodní nádrţ38 K venkovským sluţebnostem náleţely i sluţebnosti, které omezovaly vlastníka pozemku v jeho vyuţívání, a které dávaly oprávněnému právo přisvojovat si některé výtěţky z cizího pozemku, např. právo kácet stromy za účelem výtěţku dřeva, pastvy, dobývat a pálit vápno, těţit písek, křídu, kámen apod. Domovní sluţebnosti (k pozemkům domovním), také označovány jako městské sluţebnosti a náleţela k ním práva: právo zapustit trám do sousedovy stavby (servitus tigni immitendi) právo prorazit okno v cizí zdi za účelem přístupu světla (luminis immittendi) právo opření stavby (oneris ferendi) – vlastník panujícího pozemku mohl opřít svou stavbu o zeď nebo sloup sluţebného pozemku, vlastník sluţebného pozemku byl to musel strpět a měl povinnost udrţovat svou stavbu v dobrém stavu. Tato sluţebnost „nešení břemene“ (servitus oneris ferendi) byla, jedinou skutečnou výjimkou z jinak všeobecně platné zásady, ţe vlastník sluţebného pozemku je povinen výkon sluţebnosti jen snášet a není zavázán k ţádné pozitivní činnosti. K řečené povinnosti udrţovat stavbu v dobrém stavu mohl být vlastník sluţebného pozemku donucen věcnou ţalobou, mohl se jí však vyhnout tím, ţe stavbu derelinkvoval. právo přístupu světla (altius non tollendi) – vlastník sluţebného pozemku nesměl stavět nad určitou výši z důvodu, aby měl panující pozemek dostatek světla právo balkonu nad sousedním pozemkem (proicendi) 38
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 350 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3803-346
30
právo mít střechy nad sluţebným pozemkem (protegendi) právo odvodu odpadní vody do stoky na sluţebním pozemku nebo přes něj právo vhánět kouř na cizí pozemek (fumi immitendi) 39 Určitou samostatnou skupinu mezi domovními sluţebnostmi tvořily sluţebnosti okapu (servitus stillicidii), opravňující svádět dešťovou vodu na cizí pozemek, a to zvláštním zařízením (servitus flumiminis) ; dále je moţno se zmínit i o sluţebnosti stoky – kloaky, která opravňovala svádět nečistotu na sluţebný pozemek stokou. Jinou osobitou skupinu tvořily sluţebnosti zakazujícího rázu, které oprávněnému dávaly moţnost něco zakázat (tzv. negativní sluţebnosti). Byla to sluţebnost, opravňující vlastníka panujícího pozemku zakázat vyšší stavbu na pozemku sluţebném (servitus altius non tollendi), nebo zakázat takovou stavbu, která by bránila v přístupu světla či výhledu (servitus ne luminibus officiatura ius prospiciendi). Není bez zajímavosti, ţe se v římských právních pramenech
najdou
i takové sluţebnosti, které mají opačný a zdánlivě nelogický smysl – např. sluţebnost dovolující vyšší stavbu, tedy moţnost stavět nad určitou výši (servitus altius tollendi). Tuto skutečnost je moţno vysvětlit tak , ţe v určitém místě omezovaly vlastníka stavebního pozemku předpisy stavebních řádů a zvláštní sluţebnost mu měla zajistit výjimku z jejich platnosti.40 41
3.2.2 Vznik pozemkových služebností Obecné podmínky vzniku: vlastníci pozemků museli být cives Romani in solo Italico – jednalo se o pozemky leţící v Itálii ius civile – způsob vzniku musel uznávat občanské právo
39
40
41
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 252-253. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5
31
muselo se jednat o vlastnictví podle občanského práva – dominium ex iure Quiritium vlastníci pozemků museli být způsobilí k právním úkonům a nesměly být omezeni v dispozici s věcí (ať by vyplývala ze zákona či úředního zákazu) Vznik podle práva klasického: mancipatio – zřízení mancipací adiudicatio – adiudikace – výrokem soudu – v případě rozdělení pozemku mezi bývalé spoluvlastníky a existence sluţebnosti, která byla nezbytná pro vyuţití všech jeho částí deductio servitutis – dedukce sluţebnosti – zcizitel pozemku si vyhradil sluţebnost ve prospěch svého jiného pozemku impositio servitutis – impozice sluţebnosti – vyhrazení sluţebnosti nabyvatelem ve prospěch svého jiného pozemku Podle práva justiniánského: pactio et stipulatio – dohodou mezi vlastníky sousedních pozemků traditio servitutis – vlastník panujícího pozemku sluţebnost vykonával a vlastník sluţebního pozemku tento výkon strpěl destinatio patris familiae – rozhodnutím otce rodiny – automatický vznik sluţebnosti v případě, kdy vlastník dvou pozemků pro jejich lepší vyuţití na nich zřídil stálé stavby, které pak převedl na dvě odlišné osoby praerogativa temporis – existence sluţebnosti se vyvodila na základě běhu času, chování, výkonu obsahu sluţebnosti, staveb na sluţebném pozemku, toto pravidlo platilo pouze u sluţebností, které musely být vykonávány vydrţením – podmínkou bylo rozšíření představ o drţbě práva, jinak se poţadoval faktický výkon sluţebnosti v délce 10, popř. 20 let. Ostatní podmínky řádného vydrţení – řádný důvod a dobrá víra – se nevyţadovaly.42
3.2.3 Ochrana pozemkových služebností Ochrana sluţebností byla zjednána věcnými ţalobami, které měly povahu vindikace sluţebnosti a projednávání tohoto sporu se podobalo ţalobám o vlastnické právo. Ve sporu, 42
SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 126-137. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 9788073803346
32
kdy ţalobce dokázal svoje právo, bylo ţalovanému přikázáno, aby sluţebnosti nebránil a umoţnil její výkon. V případě neuposlechnutí byl ţalovaný odsouzen k peněţité kondemnaci. V dalším případě, kdy se ţalovaný nedostavil k soudu, a protoţe šlo o věcnou ţalobu a nemohl být tedy nucen k účasti, mohl se ţalobce rovnou ujmout výkonu sluţebnosti, přičemţ ho v jeho počínání chránil praetorský interdikt. Také vlastník sluţebného pozemku se mohl bránit věcnými ţalobami. Tyto ţaloby mohly být směrovány proti osobě, která tvrdila, ţe má oprávnění k výkonu sluţebnosti nebo se jimi mohl vlastník sluţebního pozemku bránit proti škodám, které mu mohly být způsobeny výkonem sluţebnosti a ţaloby v tomto případě směřovaly proti vlastníkovi panujícího pozemku. Věcné ţaloby na ochranu sluţebností vznikaly vývojem sluţebností a podle sporů z praxe, které vznikaly při jejich výkonu. 43 Níţe uvedený fragment z Digestu římského práva je názornou ukázkou Fragment 7 Dig. 7.1.13.4 Ulpianus 18 ad sab. „Fructuarius causam proprietatis deteriorem facere non debet, meliorem facere potest, et aut fundi est usus fructus legatus, et non debet neque arbores frugiferas excidere neque villam diruere nec quicquam facere im perniciem proprietatis, et si forte voluptarium fuit praedium, virdiaria vel gestationes vel deambulationes arboribus infructuosis opacas atque amoenas habens, non debebit deicere, ut forte hortos olitorios faciat vel aliud quid, quod ad reditum spectat. Fructuarius vlastníku nesmí pozemek učinit horším, lepším jej ale učinit může. A jestliže byl odkázán ususfructus pozemku, nesmí usufruktář ani vykácet ovocné stromy, ani zničit budovy, které jsou součástí statku, ani učinit cokoli jiného, co by poškodilo vlastníka. Pokud se pozemku užívalo pro radost, a byly na něm okrasné zahrady, sady nebo radost přinášející stezky pod stinnými stromy, které nenesou ovoce, nesmí usufruktář tyto stromy pokácet a místo nich zřídit například zeleninovou zahradu nebo cokoliv jiného, co je provozováno za účelem zisku.“ 44 43
44
KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, s. 252-253. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5 SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani
33
3.2.4 Zánik pozemkových služebností confusione – konfuze – splynutím v jednoho vlastníka pozemku panujícího a sluţebného in iure cessio – vzdáním se sluţebnosti, které učinil vlastník panujícího pozemku s vlastníkem pozemku sluţebného non sus – zánik sluţebnosti polní, která nebyla vykonávána po dobu 2 let, v justiniánském právu po dobu 10 nebo 20 let zánikem pozemku panujícího nebo sluţebního
4 Porovnání osnovy římského práva s osnovou navrhované novely občanského zákoníku ČR se zřetelem na věcná břemena V současné době je v České republice platný zákon č. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění. V minulosti bylo jiţ několik pokusů (první v roce 1993) o změnu tohoto zákona, ale teprve na podzim v roce 2011 byl Parlamentem České republiky schválen nový zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který rekodifikuje české soukromé právo a nahrazuje dosavadní občanský zákoník. Nový občanský zákoník nabude účinnosti 1. ledna 2014. Účelem nového zákona je (aţ na výjimky) upravení všech soukromoprávních vztahů v jednom kodexu. Zákon klade důraz na naše demokratické tradice a na standardy a principy soukromého práva v Evropské unii. Základním obecným zdrojem rekodifikace se stal vládní návrh občanského zákoníku bývalého Československa z roku 1937, který nebyl jako zákon kodifikován vzhledem k událostem, které následovaly po Mnichovské dohodě. Návrh zákona z roku 1937 měl nahradit a modernizovat rakouský Obecný zákoník občanský (ABGB) z roku 1811 v konfrontaci s novějšími evropskými zákoníky, zejména německým a švýcarský. vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004, 375 s. ISBN 80-861-9989-4
34
Tvůrci nového občanského zákoníku se však také inspirovali i v současných aplikovaných zahraničních úpravách, a to především v německém zákoníku a dále v zákoníku rakouském, švýcarském, italském a nizozemském. Tvůrci se návrhu nového občanského zákona se řídili především třemi hlavními zásady kodifikace: rozejít se s myšlenkovým světem socialistického práva vypracovat kodexy vycházející z respektu ke středoevropskému právnímu myšlení Vytvořit zákoník srovnávající se s evropskou právní a kulturní konvencí Oproti stávajícímu občanskému zákoníku, který má 880 paragrafů, obsahuje nový občanský zákoník 3081 paragrafů. Zákon je rozdělen do pěti částí, které se dělí na hlavy, díly a poddíly. Nový zákon také nově přejal celou řadu pravidel upravených v jiných zákonech a tyto zákony budou zrušeny nabytím jeho účinností. Nový kodex byl přijat tak, aby vyhověl současný moderním potřebám. Zpřesnil některá pravidla, která současné soukromé neřeší, případně je upravuje velmi stroze, ačkoli jsou pro praxi tato pravidla potřebná. Pro lepší orientaci v kodexu byla přijata zásada, ţe jeden paragraf má obsahovat maximálně dva odstavce a jeden odstavec paragrafu má mít nanejvýš dvě věty, coţ se ne vţdy podařilo dodrţet. Příbuzné nebo tématicky spjaté instituty jsou řazeny od jednodušších ke sloţitějším a od obecných ke zvláštním. Také terminologie je co nejvíce sjednocená, snaţí se pro stejné pojmy uţívat stejná slova a pro různé pojmy slova různá.
4.1 Nový občanský zákoník a věcná práva k cizím věcem V novém občanském zákoníku je mimo jiné široce vymezeno pojetí věci a zvláště pak zvířat. Nově je zde uvedeno, ţe zvíře není povaţováno za věc. Také skupiny věcí – věci nemovité, hromadné, zuţivatelné a zastupitelné – jsou v kodexu více rozpracována a blíţe vymezena. Jak uţ bylo řečeno nový občanský zákoník je návratem k tradiční koncepci většiny právních řádů v Evropě. Z pohledu věcných práv je tento návrat k tradici vidět v ustanovení § 506 : (1)
Součástí pozemku je prostor
nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené
na pozemku a jiná zařízení (dále je „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. 35
(2)
Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i kdyţ zasahuje pod jiný
pozemek. a § 507: Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé.45 Tyto paragrafy vychází ze zásady superficies solo cedit, tedy povrch ustupuje půdě, kterou pouţívali jiţ římští právníci. Věcná práva k věcem cizím jsou v novém kodexu obsaţena v části třetí, díl 5, §§ 1240 aţ 1399. V ustanoveních těchto paragrafů jsou rozpracovány, kromě obecných ustanoveních kaţdého oddílu tyto specifika: - vznik a zánik práva stavby a právní poměry stavby - nabytí sluţebnosti, právní poměry ze sluţebnosti - sluţebnost inţenýrské sítě - sluţebnost okapu - právo na svod dešťové vody - právo na vodu, sluţebnost rozlivu - sluţebnost stezky, průhonu a cesty - právo pastvy - poţívací právo - společná ustanovení - sluţebnost bytu - zánik sluţebnosti - reálná břemena - zástavní právo Věcná práva jsou dále obsaţena v části páté, kde jsou ustanovení společná, přechodná a závěrečná – ustanovení §§ 3054 aţ 3061.
4.1.2 Věcná práva k cizím věcem - porovnání s římským právem Jak uţ bylo řečeno, tvůrci nového občanského zákoníku vycházeli i z tradice a mimo jiné se inspirovali i římským právem, které se vyvinulo ve starověké římské obci a postupem času 45
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
36
se rozšířilo po celé Římské říši. Římské právo se vyvíjelo dlouhým a sloţitým procesem během několika stoletích a v konečné fázi svého vývoje bylo jiţ velmi propracované a obsáhlé a dalo by se říci, ţe v některém ohledu nebylo dosud překonáno. Právem proto můţeme naleznou shodu v některých ustanovení nového zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník České republiky (díle jen NOZ). Na rozdíl však od České republiky nebylo římské právo nikdy kodifikováno. Stejně tak jako v římském právu, tak i podle nového kodexu, můţe být zřízeno věcné břemeno k věcem cizím pouze za předpokladu, ţe osoba vlastníka je
rozdílná od osoby v jejíţ
prospěch je zřízeno věcné právo k věci cizí. Podle římského práva zatíţení věci sluţebností dávalo vlastníkovi věci povinnost, ţe musel ve prospěch jiného něco trpět a něčeho se zdrţet. Ve stejné smyslu je i ustanovení § 1257 NOZ. Shodu s římským právem můţe nalézt i v ustanovení § 1244 NOZ, ve kterém se praví, ţe právo stavby nesmí být zřízeno na více neţ 99 let. Ustanovení § 1263 NOZ říká, ţe náklad na zachování a opravy, které je pro sluţebnost určena nese oprávněná osoba ne jinak tomu bylo v římském právu. Stejně jako byla pozemková sluţebnost v římském nezcizitelná (nedílná), nešlo ji oddělit a samostatně převést od pozemku, najdeme obdobné ustanovení § 1265 NOZ - odstavec: (1)
Pozemkovou sluţebnost nelze spojit s jiným panujícím pozemkem.
(2)
Osobní sluţebnost nelze převést na jinou osobu.46
Bez zajímavosti není ani ustanovení § 1267odst.1) NOZ, které připomíná římské pojetí práva vedení vodovodu po cizím pozemku, i kdyţ navíc hovoří o dalších inţenýrských sítí (např. vedení kanalizační, energetické nebo jiné), ale tyto nebyly v římské době známy: Sluţebnost inţenýrské sítě zakládá právo vlastním nákladem a vhodným způsobem i bezpečným způsobem zřídit na sluţebném pozemku nebo přes něj vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat je a udrţovat. Vlastník pozemku se zdrţí všeho, co vede k ohroţení inţenýrské sítě, a je-li to s ním předem projednáno, umoţní oprávněné osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu za účelem prohlídky nebo údrţby inţenýrské sítě.47 Odkaz římské normy - právo svodu vody (aquaeductus) lze nalézt i v § 1270 odst. 1) NOZ, který hovoří o právu svádět dešťovou vodu ze své střechy na cizí nemovitou věc buď volně nebo ve ţlabu. Toto právo přísluší tomu, kdo má sluţebnost okapu. Také u § 1272 odst. 1) lze předpokládat, ţe vychází z římského práva (aquaehaustus): 46 47
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
37
Kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.48 Také v § 1274 a následujících NOZ, ve kterých jsou uvedena ustanovení ohledně sluţebnosti stezky, průhonu a cesty, je vidět podobnost s právem římským.
V § 1274 odstavec 1)
vymezuje sluţebnost stezky, i kdyţ oproti římskému právu je zde z pochopitelných důvodů vynecháno právo jízdy koňmo: Sluţebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ni nebo se lidskou silou dopravovali.49 Sluţebnost průhonu projednává § 1275, která zakládá právo hnát zvířata přes sluţebný pozemek. S touto sluţebností je na rozdíl od práva římského spojeno i právo jezdit jinými neţ motorový vozidly. Tento rozdíl oproti římskému normě sebou přináší současné technické moţnosti naší doby. Sluţebnost cesty, která je uvedena v § 1276 odst. 1) NOZ zakládá právo jezdit přes sluţebný pozemek jakýmikoli vozidly.50 V římském právu je ve sluţebnosti cesty (via) zahrnuta i sluţebnost stezky (iter) a průhonu (actus), oproti tomu v § 1276 odst. 2) NOZ je výslovně uvedeno, ţe ve sluţebnosti cesty není obsaţeno právo průhonu.51 Další věcná práva k cizím věcem, která jdou známa z římského práva lze shodně najít i v NOZ. Je to např. právo pastvy, uţívací a poţívací právo, sluţebnosti bytu nebo zástavní právo. Jak je z výše uvedeného patrné, odkaz římského práva v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., konkrétně ve věci věcných břemen, je velmi zřetelný. I kdyţ tento odkaz není v současné době platném v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., tak patrný, přesto je moţné dohledat odkaz římského práva i v posledních 20 letech soudobé soudní praxe. Např. v Rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 1995, sp. zn. 33 Ca 24/95, Omezování zasahující do dispozičního práva vlastníka není právem k cizí věci a nemá proto charakter věcného břemene, výrok odůvodnil soud mimo jiné takto: „V úvahu je třeba vzít i historický vývoj tohoto institutu. Předchůdcem věcných břemen byly především tzv. služebnosti, známé již v římském právu, které byly na našem území upraveny v ustanovení § 472 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811. Charakter těchto 48
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 50 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 51 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 49
38
služebností je zřejmý z citovaných ustanovení; vlastník věci byl povinen na své věci něco trpět nebo se něčeho zdržet ku prospěchu někoho jiného (§ 472 o. z. o.). O jaké trpění či zdržení šlo, je zcela nepochybné z konkrétního výčtu služebností (užívání věci, požívání a bydlení jako druhy osobních služebností, služebnost nést břímě sousedního stavení, vložení cizího trámu do své zdi, trpět průchod cizího kouře komínem, služebnost okna, okapu, právo na svod dešťové vody, právo stezky, průhonu dobytka, vozové cesty, právo čerpat vodu, právo svádět vodu, právo pastvy, právo kácet dříví, lámat kámen aj.). Je tedy zřejmé, že tyto služebnosti omezovaly vlastníka jen v jeho právech užívat věc, brát z ní plody či užitky, případně v určitém rozsahu věc výlučně držet. Žádná z těchto služebností však nemohla zasáhnout do jeho práva nakládat s věcí. Na tuto úpravu navázal dříve platný zákon č. 141/1950 Sb., který zavedl název „věcná břemena” (viz § 166 a násl.) a definoval je stejným způsobem jako nynější ustanovení § 151n o. z.; speciálně se pak zmiňuje o právu požívání (§ 172 a násl.), užívání (§ 175 a násl.) a výměnou (§ 181 a násl.). I z tohoto historického hlediska je tedy zřejmé, k čemu věcná břemena, popřípadě obdobné instituty, slouží a že „omezení vlastníka” nemůže zasahovat do sféry jeho oprávnění nakládat s věcí. Tak jsou věcná břemena chápána v právní praxi i v obecném právním vědomí.“ Další odkaz na římské právo můţeme nalézt i v části odůvodnění Rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.04.2001 sp. zn. 20 Cdo 860/99: „Ve včasném dovolání, jímž připouští, že smlouva o nájmu nebytových prostor je pro absenci předchozího souhlasu příslušného orgánu a „zřejmě\" i pro neurčitost předmětu nájmu neplatná, žalovaný namítá, že nebude-li moci ani zčásti užívat dům, bude mu znemožněno užívání jeho pozemku, domem zcela zastavěného. Krajský soud, který svým rozhodnutím zasáhl do rovných práv obou vlastníků, zcela znemožnil výkon jeho vlastnického práva a vytvořil tak na jeho straně bezpráví, měl věc posoudit (podle obsahu dovolání je tedy uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu) z pohledu zásady římského práva „povrch ustupuje pozemku\"; podle názoru žalovaného neobstojí ani závěr soudu, že s omezením možnosti užívání svého pozemku musel být srozuměn, jelikož „toto omezení z vlastnického práva nevyplývá\". Konečně pak podle něj „...nelze odhlédnout od toho, že odpůrce celý dům na své náklady hodnotou kolem 1 milionu Kč zrekonstruoval a jednání navrhovatele je v rozporu s ustanovením § 3 OZ.\"
39
Závěr Význam a dopad římského práva na české právo, ale celkově i na právo evropské, je značný a zásadní. Římské právo bylo chápáno jako ius commune, tj. právo společné evropským státům a také se stalo v kontinentální Evropě jedním ze tří pilířů práva (za druhé dva lze povaţovat germánské zvykové právo a kanonické právo). Jeho přínos však spočívá v tom, ţe ovlivnilo vývoj a vznik kontinentálního práva a tvoří tak základ evropských právních systémů. Hlavní význam římského práva je v jeho dokonalém a neobyčejně důkladném propracování tzv. práva soukromého, především obsáhlou úpravou instituce soukromého vlastnictví a základních druhů smluv. Význam římského práva dokazuje i fakt, ţe je stále vyučováno na právnických fakultách, protoţe bez znalosti základů římského práva by šlo jen těţko chápat právo evropské. Obecně lze konstatovat, ţe římské právo bylo velice vyspělé a díky své propracovanosti je občas pouţíváno i v našem současném právu, i kdyţ prakticky neovlivňuje denní praxi. V oblasti věcných břemen dle nového občanského zákoníku č. 89/2012 je dopad římského práva zvlášť jasně čitelný a vlastně tak ukazuje na návrat českého práva k evropským kontinentálním tradicím. Tento jev je dobře patrný, protoţe současný občanský zákoník se v době svého vzniku programově vymanil z vlivu římského práva a byly opuštěny mnohé zásady typické pro římské právo (např. Supeficies solo cedit-povrch ustupuje půdě). Totalitní reţim působící u nás před rokem 1989 římské právo prakticky opomíjel, ba dokonce jej odmítal. Vypracování této práce dalo odpověď na otázky, které byly poloţeny hned v úvodu práce. Ano, římské právo znalo institut omezování vlastnického práva, a to ve značném rozsahu. Římské předpisy obsahovaly poměrně velké mnoţství věcných práv k věci cizí a byly velmi podrobně vypracovány. Srovnání omezování vlastnického práva v římském právu s novým občanským zákoníkem .č 89/2012 Sb. dopadlo překvapivě. Z velké části věcná břemena uvedena v novém občanském zákoníku vykazují shodu s právy k věci cizí dle římského práva. Dalo by se s nadsázkou konstatovat, ţe tvůrci našeho zákoníku se v oblasti věcných břemen ve velkém inspirovali u svých římských kolegů. Doufám, ţe tato práce odpověděla nejenom na vyřčené otázky, ale i na otázky, které napadly laskavého čtenáře při čtení tohoto dílka. Při porovnání omezování vlastnického práva v římském právu a v budoucím právu českém dle občanského zákoníku č. 89/2012 se nelze ubránit dojmu, ţe se věcná břemena od doby Římanů prakticky ve své podstatě nezměnila. Tento poznatek jenom utvrzuje význam práva římského pro moderní právo. 40
Z odkazu římského práva, které je dobře čitelné právě ve věcných břemenech uvedených v novém občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb. je také patrna ještě jedna věc, ţe kdysi před mnoha staletími řešili římští právníci obdobné právní spory jako jsou řešeny soudobými právníky, a to navzdory tomu, ţe nás dělí mnoho staletí a ţijeme v mnohem vyspělejší době neţ ţili římští občané. Římské právo, ač je jeho studium velmi náročné, si jistě zaslouţí být zkoumáno a studováno ve větší rozsahu neţ je tato práce. Závěrem práce mi nezbývá neţ konstatovat, ţe římské právo je i po staletích natolik významné, můţeme směle domnívat, ţe toto dílo nebude nikdy překonáno, co do velikosti i významu.
41
Použité zdroje Bibliografie: 1. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, 469 s. Učebnice. ISBN 80-703-8134-5 2. SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. 2004. vyd. Praha: LexisNexis CZ s. r. o., 2004, s. 14. ISBN 80-86199-89-4 3. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 350 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3803-346 4. BALÍK, Stanislav. Rukojeť k dějinám římského práva a jeho institucí. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002, 127 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-864-7318-X 5. SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl II. právo majetkové. II. nezměněné vydání. Praha: Nákladem spolku ČSL. právníků "Vyšehrd", 1946 6. REBRO, Karol a Peter BLAHO. Rímske právo. 3., dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2003, 497 s. ISBN 80-890-4753-X 7. KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, 386 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 34-064-0082-5 8. BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: (ve třech fázích jeho vývoje). 2. přeprac. vyd. Praha: Academia, 1995, 280 s. ISBN 80-200-0545-5 9. REBRO, Karol a Peter BLAHO. Rímske právo. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1991, 429 s. Vysokoškolské učebnice (Obzor, Bratislava). ISBN 80-215-0158-8
42
Právní předpisy: 1. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění
Internetové zdroje: 1. http://www.rimskepravo.cz/ 2. http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%A9_pr%C3%A1vo 3. http://www.ius-wiki.eu/rimske-pravo/pfuk/riman/zkouska/skupina-ii/otazka-27 4. http://www.ustavprava.cz/upload/oldfiles/files/casopis/2008/3_2008/CLANEK_ Vlastnicke_pravo_-_rimskopravni_regule_a_jejich_odraz_v_soucasnem_pravu.pdf
Judikatura: 1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 06.06.1995, sp. zn. 33 Ca 24/95 2. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.04.2001, sp. zn. 20 Cdo 860/99
43