OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA INSTITUT EKONOMIEA MANAGEMENTU
HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA pro neekonomické fakulty
TIBOR PAULÍK
OSTRAVA 2007
©prof. Ing. Tibor Paulík, CSc. Hospodářská politika pro neekonomické fakulty Ostravská univerzita, Přírodovědecká fakulta, Institut ekonomie a managementu, Ostrava 2007
3
OBSAH 1. 2.
PŘEDMLUVA ................................................................................................................... 9 ÚVOD DO HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ...................................................................... 11 2.1. POJETÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ................................................................... 12 2.2. PŘEDMĚT HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY.............................................................. 12 2.3. SUBJEKT A OBJEKT HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY .......................................... 13 2.4. OBSAH HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY................................................................... 13 2.5. NOSITELÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ............................................................. 14 2.6. POZITIVNÍ A NORMATIVNÍ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA ............................. 14 2.7. PRAGMATICKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA................................................... 14 2.8. INSTITUCIONÁLNÍ PROSTŘEDÍ ........................................................................ 14 2.9. DEFINICE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY .............................................................. 15 2.10. KONCEPCE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ....................................................... 16 2.10.1. INTERVENCIONISTICKÁ KONCEPCE ...................................................... 16 2.10.2. LIBERÁLNÍ KONCEPCE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ............................. 17 2.10.3. NEOLIBERÁLNÍ KONCEPCE ...................................................................... 17 2.11. TYPY HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY.................................................................. 18 2.12. PRAKTICKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA ..................................................... 19 2.13. TEORIE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY .............................................................. 19 2.14. ČLENĚNÍ PRAKTICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY.................................... 19 2.15. CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ................................................................... 20 2.15.1. ZÁKLADNÍ SPOLEČENSKÉ HODNOTY.................................................... 21 2.15.2. TRADIČNÍ CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ........................................... 21 2.16. NÁSTROJE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ........................................................ 23 2.17. ÚČINNOST HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ........................................................ 23 3. ROZHODOVACÍ PROCES V HOSPODÁŘSKÉ POLITICE........................................ 26 3.1. MOŽNOSTI HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY............................................................ 27 3.1.1. MOŽNOSTI DESPOTICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY .......................... 28 3.1.2. MOŽNOSTI ANARCHICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ........................ 28 3.1.3. MOŽNOSTI DEMOKRATICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY.................. 29 3.2. ÚLOHA STÁTU V HOSPODÁŘSTVÍ................................................................... 30 3.2.1. FUNKCE STÁTU V HOSPODÁŘSKÉ OBLASTI ........................................ 30 3.2.2. SPOLEČENSKÝ KONSENZUS..................................................................... 31 3.2.3. NÁKLADY KONSENZU................................................................................ 31 3.3. KOORDINAČNÍ MECHANISMUS ....................................................................... 32 3.3.1. CENTRÁLNĚ ŘÍZENÁ (PLÁNOVANÁ) EKONOMIKA ............................ 32 3.3.2. TRŽNÍ EKONOMIKA .................................................................................... 32 3.3.3. REGULACE..................................................................................................... 33 3.4. MEZE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ..................................................................... 33 3.4.1. ZÁJMY A SCHOPNOSTI VLÁDNÍ BYROKRACIE.................................... 33 3.4.2. ČASOVÁ ZPOŽDĚNÍ V HOSPODÁŘSKÉ POLITICE ................................ 34 3.4.3. SOUVISLOSTI POLITICKO – EKONOMICKÉHO CYKLU....................... 34 3.4.4. VZTAH POLITIKŮ K EKONOMICKÉ TEORII ........................................... 36 3.4.5. NEVYUŽITÍ POLITICKÉHO KAPITÁLU .................................................... 37 3.4.6. HOSPODÁŘSKOPOLITICKÉ ROZHODOVÁNÍ ......................................... 37 4. FISKÁLNÍ POLITIKA .................................................................................................... 40 4.1. POJETÍ FISKÁLNÍ POLITIKY .............................................................................. 40 4.1.1. ROZPOČTOVÁ POLITIKA............................................................................ 41
4.1.2. FISKÁLNÍ POLITIKA .................................................................................... 41 4.1.3. VEŘEJNÉ FINANCE ...................................................................................... 41 4.2. STÁTNÍ ROZPOČET .............................................................................................. 41 4.2.1. FUNKCE STÁTNÍHO ROZPOČTU............................................................... 42 4.2.2. STÁTNÍ ROZPOČET JAKO NÁSTROJ FISKÁLNÍ ..................................... 42 POLITIKY ....................................................................................................................... 42 4.2.3. STRUKTURA STÁTNÍHO ROZPOČTU....................................................... 42 4.2.4. FINANCOVÁNÍ SCHODKU STÁTNÍHO ROZPOČTU............................... 43 4.3. CÍLE A NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY ......................................................... 44 4.3.1. CÍLE FISKÁLNÍ POLITIKY .......................................................................... 44 4.3.2. NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY ............................................................... 44 4.4. TYPY FISKÁLNÍ POLITIKY................................................................................. 44 5. MONETÁRNÍ POLITIKA .............................................................................................. 49 5.1. POJETÍ MONETÁRNÍ POLITIKY......................................................................... 49 5.2. CÍLE MONETÁRNÍ POLITIKY............................................................................. 50 5.3. NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY ................................................................. 50 5.3.1. NEPŘÍMÉ NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY....................................... 51 5.3.2. PŘÍMÉ NÁSTROJE......................................................................................... 54 5.4. TYPY MONETÁRNÍ POLITIKY ........................................................................... 55 5.4.1. EXPANZIVNÍ MONETÁRNÍ POLITIKA ..................................................... 55 5.4.2. RESTRIKTIVNÍ MONETÁRNÍ POLITIKA.................................................. 56 5.5. ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY..................................................................... 58 5.5.1. KRÁTKODOBÉ ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY ................................. 58 5.5.2. DLOUHODOBÉ ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY ................................. 59 6. VNĚJŠÍ OBCHODNÍ A MĚNOVÁ POLITIKA............................................................. 62 6.1. POJETÍ VNĚJŠÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY ..................................................... 62 6.2. PLATEBNÍ BILANCE ............................................................................................ 63 6.3. POJETÍ VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY ............................................................. 63 6.4. OBSAH VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY ............................................................ 64 6.5. EFEKTY VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY........................................................... 64 6.6. FUNKCE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY .......................................................... 64 6.7. DEFINICE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY........................................................ 65 6.8. FORMY VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY............................................................ 65 6.9. NÁSTROJE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY ...................................................... 66 6.9.1. AUTONOMNÍ NÁSTROJE ............................................................................ 66 6.9.2. SMLUVNÍ NÁSTROJE................................................................................... 67 6.10. PEVNÝ A PLOVOUCÍ MĚNOVÝ KURZ ......................................................... 68 6.11. NOMINÁLNÍ A REÁLNÝ MĚNOVÝ KURZ ................................................... 68 6.12. DEVIZOVÝ TRH ................................................................................................ 68 6.10.1. POPTÁVKA PO DEVIZÁCH A NABÍDKA DEVIZ..................................... 69 6.10.2. ČLENĚNÍ DEVIZOVÉHO TRHU.................................................................. 73 7. STABILIZAČNÍ POLITIKA........................................................................................... 76 7.1. HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS ................................................................................... 76 7.2. PŘÍČINY HOSPODÁŘSKÝCH CYKLŮ ............................................................... 78 7.3. POJETÍ STABILIZAČNÍ POLITIKY ..................................................................... 79 7.4. CÍLE STABILIZAČNÍ POLITIKY ......................................................................... 79 7.5. NÁSTROJE STABILIZAČNÍ POLITIKY.............................................................. 79 7.5.1. NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY ............................................................... 80 7.5.2. NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY ......................................................... 81 7.5.3. NÁSTROJE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ A MĚNOVÉ POLITIKY ........................ 81
5 7.6. ÚČINKY STABILIZAČNÍ POLITIKY .................................................................. 81 7.7. KONCEPCE STABILIZAČNÍ POLITIKY............................................................. 82 7.8. ÚSKALÍ STABILIZAČNÍ POLITIKY ................................................................... 83 7.8.1. ČASOVÁ ZPOŽDĚNÍ..................................................................................... 83 7.8.2. FORMOVÁNÍ OČEKÁVÁNÍ......................................................................... 83 7.8.3. PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI ................................................ 84 8. STRUKTURÁLNÍ POLITIKA........................................................................................ 86 8.1. STRUKTURA HOSPODÁŘSTVÍ .......................................................................... 87 8.2. FAKTORY STRUKTURÁLNÍCH ZMĚN ............................................................. 87 8.3. MOTIVY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY............................................................... 88 8.4. VYMEZENÍ A PŘÍSTUPY KE STRUKTURÁLNÍ POLITICE ............................ 88 8.4.1. TRADIČNÍ POJETÍ STRUKTURÁLNÍ POLITIKY...................................... 89 8.4.2. NOVÁ STRATEGIE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY .................................... 89 8.5. TYPY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY .................................................................... 89 8.6. TEORETICKÉ PŘÍSTUPY ..................................................................................... 90 8.7. CÍLE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY...................................................................... 90 8.8. NÁSTROJE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY........................................................... 90 8.8.1. NÁSTROJE PODLE ÚČELU JEJICH POUŽITÍ............................................ 91 8.9. SOUČASNÉ SMĚRY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY........................................... 91 9. POLITIKA NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE ........................................... 94 9.1. KONKURENČNÍ PROSTŘEDÍ.............................................................................. 94 9.2. POLITIKA NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE ................................... 95 9.2.1. MONOPOL ...................................................................................................... 95 9.2.2. OLIGOPOL...................................................................................................... 96 9.3. FORMY OMEZOVÁNÍ KONKURENCE.............................................................. 96 9.3.1. KARTELOVÉ DOHODY................................................................................ 96 9.3.2. ZNEUŽITÍ EKONOMICKÉ SÍLY .................................................................. 97 9.3.3. SLUČOVÁNÍ SUBJEKTŮ.............................................................................. 97 9.3.4. STÁTNÍ INTERVENCE.................................................................................. 98 9.3.5. NEKALÁ SOUTĚŽ ......................................................................................... 99 9.4. NOSITELÉ POLITIKY NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE............... 99 9.5. NÁSTROJE POLITIKY NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE .............. 99 10. DŮCHODOVÁ POLITIKA........................................................................................... 101 10.1. VYMEZENÍ DŮCHODOVÉ POLITIKY ......................................................... 101 10.2. MĚŘENÍ NEROVNOSTÍ .................................................................................. 102 10.2.1. LORENZOVA KŘIVKA............................................................................... 103 10.2.2. GINIHO KOEFICIENT ................................................................................. 104 10.2.3. DALŠÍ ZPŮSOBY VYJÁDŘENÍ NEROVNOSTI V ROZDĚLENÍ DŮCHODŮ.................................................................................................................... 105 10.3. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PŘEROZDĚLOVÁNÍ .................................. 105 10.4. ROZPORY V PŘEROZDĚLOVÁNÍ ................................................................ 106 10.5. NÁSTROJE DŮCHODOVÉ POLITIKY .......................................................... 106 10.5.1. ROZPOČTOVÁ SOUSTAVA....................................................................... 106 10.5.2. PARAFISKÁLNÍ SYSTÉM .......................................................................... 107 11. SOCIÁLNÍ POLITIKA.................................................................................................. 110 11.1. POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY........................................................................ 110 11.2. NOSITELÉ SOCIÁLNÍ POLITIKY.................................................................. 111 11.3. VZTAH HOSPODÁŘSKÉ A SOCIÁLNÍ POLITIKY ..................................... 111 11.4. TEORETICKÁ VÝCHODISKA SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................ 111 11.5. TYPY SOCIÁLNÍ POLITIKY .......................................................................... 112
11.6. PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY................................................................... 113 11.7. FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY..................................................................... 113 11.8. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY............................................................................ 114 11.9. NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY................................................................. 114 12. POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI................................................................................... 116 12.1. POJETÍ POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI ......................................................... 116 12.2. VLIV ODBORŮ NA TRH PRÁCE................................................................... 119 12.2.1. MZDOVÝ PRÁH........................................................................................... 119 12.2.2. SNÍŽENÍ NABÍDKY PRÁCE ....................................................................... 119 12.2.3. ZVÝŠENÍ POPTÁVKY PO PRÁCI.............................................................. 120 12.3. NEZAMĚSTNANOST ...................................................................................... 120 12.4. FORMY NEZAMĚSTNANOSTI...................................................................... 121 12.4.1. PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI .............................................. 121 12.4.2. DOBA NEZAMĚSTNANOSTI..................................................................... 121 12.4.3. NÁKLADY NEZAMĚSTNANOSTI ............................................................ 121 12.5. CÍLE POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI ............................................................. 121 12.6. NÁSTROJE POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI.................................................. 122 12.7. AKTIVNÍ POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI ..................................................... 123 12.8. PASIVNÍ POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI ...................................................... 123 13. REGIONÁLNÍ POLITIKA............................................................................................ 125 13.1. POJETÍ REGIONÁLNÍ POLITIKY.................................................................. 125 13.2. PŘÍČINY REGIONÁLNÍCH ROZDÍLŮ .......................................................... 126 13.3. REGION............................................................................................................. 126 13.3.1. TYPY REGIONŮ .......................................................................................... 126 13.4. MOTIVY REGIONÁLNÍ POLITIKY............................................................... 127 13.5. PRINCIPY REGIONÁLNÍ POLITIKY............................................................. 128 13.6. CÍLE REGIONÁLNÍ POLITIKY...................................................................... 128 13.7. NÁSTROJE REGIONÁLNÍ POLITIKY........................................................... 128 14. EKOLOGICKÁ POLITIKA .......................................................................................... 131 14.1. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A HOSPODÁŘSKÝ SYSTÉM.................................. 131 14.1.1. POJETÍ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ............................................................. 132 14.1.2. VZTAH ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A HOSPODÁŘSKÉHO SYSTÉMU . 132 14.2. ENVIRONMENTÁLNÍ EKONOMIE............................................................... 134 14.3. CÍLE A NÁSTROJE EKOLOGICKÉ POLITIKY............................................ 136 14.3.1. CÍLE EKOLOGICKÉ POLITIKY................................................................. 136 14.3.2. NÁSTROJE EKOLOGICKÉ POLITIKY...................................................... 137 15. MIKROEKONOMICKÁ POLITIKA STÁTU.............................................................. 139 15.1. POJETÍ MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY .................................................. 139 15.2. PODNĚTY K MIKROEKONOMICKÉ POLITICE ......................................... 140 15.2.1. ZÍSKÁVÁNÍ ČISTÉ EKONOMICKÉ RENTY............................................ 140 15.3. ZAMĚŘENÍ MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY........................................... 141 15.3.1. TRŽNÍ SELHÁNÍ ......................................................................................... 141 15.3.2. NEDOKONALÁ KONKURENCE ............................................................... 141 15.3.3. EXTERNALITY ............................................................................................ 141 15.3.4. VEŘEJNÉ STATKY...................................................................................... 142 15.3.5. ASYMETRIE INFORMACÍ.......................................................................... 142 15.4. NÁSTROJE MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY ........................................... 142 15.4.1. PRAVIDLA CHOVÁNÍ TRŽNÍCH SUBJEKTŮ......................................... 142 15.4.2. STÁTNÍ REGULACE ................................................................................... 144 15.4.3. PROTIMONOPOLNÍ POLITIKA................................................................. 145
7 15.4.4. MIKROEKONOMICKÉ ASPEKTY FISKÁLNÍ POLITIKY .................... 145 16. HOSPODÁŘŘSKÁ POLITIKA A EKONOMICKÁ INTEGRACE ............................ 149 16.1. POJETÍ INTEGRACE ...................................................................................... 149 16.1.1. TYPY INTEGRACE...................................................................................... 150 16.1.2. FORMY INTEGRACE .................................................................................. 150 16.2. EKONOMICKÉ EFEKTY INTEGRACE ......................................................... 151 16.2.1. EKONOMICKÉ EFEKTY CELNÍ UNIE ..................................................... 151 16.2.2. EKONOMICKÉ EFEKTY SPOLEČNÉHO TRHU...................................... 151 16.2.3. EKONOMICKÉ EFEKTY MĚNOVÉ UNIE ................................................ 152 16.3. POLITICKÉ TEORIE INTEGRACE ................................................................ 153 16.4. KOMPENDIUM EVROPSKÉ INTEGRACE ................................................... 154 16.4.1. HISTORIE EVROPSKÉ INTEGRACE ........................................................ 154 16.4.2. PODNĚTY VEDOUCÍ K EVROPSKÉ INTEGRACI .................................. 158 16.4.3. ROZHODUJÍCÍ UDÁLOSTI NOVODOBÉ EVROPSKÉ INTEGRACE.... 159 LITERATURA....................................................................................................................... 164
9
1. PŘEDMLUVA Studijní opora Hospodářská politika je určena studentům neekonomických studijních programů a oborů Ostravské univerzity. a předpokládá základní znalosti ekonomie. Cílem studijní opory je seznámit posluchače se základními přístupy k tvorbě a realizaci hospodářské politiky, s jednotlivými dílčími politikami, segmenty hospodářské politiky a vývojem evropského integračního procesu. Učební text je rozčleněn do šestnácti relativně samostatných kapitol, které poskytují základní znalosti o pojetí hospodářské politiky, jejím předmětu a obsahu, subjektu a objektu hospodářské politiky, cílech a nástrojích, a o hodnocení účinnosti hospodářské politiky. V další části je pojednána problematika rozhodovacího procesu, možnosti a meze hospodářské politiky a koordinace v hospodářské politice.U dílčích politik je důraz kladen na tvorbu a realizaci fiskální politiky, monetární politiky a vnější obchodní a měnové politiky a na hodnocení jejich účinků na makroekonomickou stabilitu. V další části jsou prezentovány relevantní segmenty hospodářské politiky. Poslední kapitola studijní opory předkládá kompendium evropské integrace. Struktura jednotlivých kapitol je volena tak, aby posluchač po jejich prostudování získal ucelené poznatky o cílech, nástrojích a o možnostech uplatnění dílčích politik a segmentů hospodářské politiky pro řešení konkrétních národohospodářských problémů. Při ojasňování segmentů hospodářské politiky je posluchač seznámen s problematikou tvorby a realizace stabilizační politiky, strukturální politiky, politiky na ochranu hospodářské soutěže, důchodové politiky, sociální politiky, politiky zaměstnanosti, regionální politiky, ekologické politiky a s problematikou mikroekonomické politiky státu. Závěrečná kapitola studijní opory předkládá kompendium evropské integrace Po prostudování textu budete znát: Co je hospodářská politika, jak se klasifikuje a jak se rozděluje Jak se stanovují cíle hospodářské politik y a jak se člení Jaké t yp y nástrojů má hospodářská politika k dispozici pro dosažení v yt yčen ých cílů Jak charakterizujeme dílčí politik y a které politiky zařazujeme do dílčích politik hospodářské politik y; Pojetí monetární politik y, strukturu a účinnost jejich nástrojů Pojetí fiskální politik y strukturu a účinnost jejich nástrojů; Pojetí vnější hospodářské politik y, její nástroje a účinnost nástrojů; Co jsou segment y hospodářské politik y a čím jsou charakteristické Které politik y řadíme do segmentů hospodářské politik y a jejich charakteristické rys y; Vývoj evropské integrace až do současnosti
10 Budete schopni: Vysvětlit pojetí hospodářské politik y; Rozlišit a charakterizovat její jednotlivé typ y; Charakterizovat cíle a nástroje hospodářské politiky; Vyjádřit účinnost hospodářské politik y. Vysvětlit charakteristické prvk y dílčích politik; Charakterizovat fiskální politiku, její cíle, nástroje, t yp y a účink y; Charakterizovat monetární politiku, její cíle, nástroje, t yp y a účink y; Charakterizovat vnější obchodní a měnovou politiku, její cíle, nástroje, t yp y a účink y; Vysvětlit pojetí segmentů hospodářské, jejich strukturu, účinnost a možnosti uplatnění; Charakterizovat rozhodující etap y evropské integrace Získáte: Základní znalosti z hospodářské politik y; Vědomosti o jednotliv ých t ypech hospodářské politiky; Dovednost grafick y interpretovat vliv jednotliv ých nástrojů dílčích politik při řešení národohospodářsk ých úkolů; Schopnost definovat cíle a možnosti segmentů hospodářské politik y; Schopnost charakterizovat stabilizační politiku, strukturální politiku, politiku na ochranu hospodářské soutěže, důchodovou politiku, sociální politiku, politiku zaměstnanosti, regionální politiku, ekologickou politiku a mikroekonomickou politiku státu. Přehled o rozhodujících etapách evropské integrace až do současnosti
Čas potřebný k prostudování učiva předmětu: 70 + 20 hodin (teorie + řešení úloh)
11
2. ÚVOD DO HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY V této kapitole se dozvíte: Jak definujeme hospodářskou politiku; Jak klasifikujeme hospodářskou politiku na teoretickou a praktickou hospodářskou politiku; Jak definujeme mikroekonomickou a makroekonomickou hospodářskou politiku; nabídkově orientovanou hospodářskou politiku a poptávkově orientovanou hospodářskou politiku; Jak vymezit intervencionistickou, liberální a neoliberální koncepci hospodářské politiky; Co rozumíme pod pojmem základní společenské hodnoty; Co tvoří obecné a tradiční cíle hospodářské politiky a co znázorňuje pyramidu cílů; Jaké nástroje hospodářská politika využívá a jak se vymezuje účinnost hospodářské politiky. Budete schopni: Definovat hospodářskou politiku a její jednotlivé typy; Kvantifikovat subjekt a objekt hospodářské politik; Definovat základní společenské hodnoty; Rozčlenit nástroje podle jednotlivých hledisek, aplikovat je a vysvětlit jaké nástroje můžeme použít pro dosažení vytčených cílů; Vyjádřit účinnost hospodářské politiky pomocí magického čtyřúhelníka na základě konkrétních dat dané ekonomiky. Klíčová slova této kapitoly:
!
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 3 hodin y (teorie + řešení úloh)
12
Průvodce studiem:
"
"
"
!
"
2.1. POJETÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Hospodářskou politiku můžeme obecně charakterizovat jako
Aby mohla hospodářská politika naplnit své poslání, zaměřuje se na zkoumání a vysvětlování organizace a fungování národního hospodářství, v rámci kterého vykonávají subjekty své ekonomické, ale i další činnosti s cílem uspokojit své potřeby. Na základě takto získaných poznatků o chování ekonomických subjektů navrhuje způsoby řešení problémů, které vznikají v průběhu hospodářských procesů.
"
Hospodářská politika
. Současně ale respektuje politické, sociální, vlastnické a další jejich zájmy při tvorbě a rozdělování produktu. Ve vztahu k možnostem dosahování žádoucí dynamiky rozvoje hospodářství doporučuje jak vybudovat výkonný, konzistentní a komplexní ekonomický systém v podmínkách tržní koordinace. V souvislosti s tím zkoumá možnosti, nástroje, politické a společenské podmínky, předpoklady a postupy realizace opatření v hospodářské praxi.
2.2. PŘEDMĚT HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
hospodářské politiky lze vymezit jako
"
Hospodářská politika představuje ve vztahu k politice nástroj realizace cílů politické moci v oblasti fungování ekonomického systému. V oblasti politiky se hospodářská politika zaměřuje především na analýzu a tvorbu prostředí, ve kterém se hospodářská politika realizuje, zkoumá zejména možnosti a omezení vyplývající z daného společensko politického uspořádání, analyzuje vliv politické moci, vliv zájmových skupin na tvorbu a realizaci hospodářské politiky. Ve vztahu k ekonomice analyzuje hospodářská politika vývojové trendy v hospodářství a zpracovává dlouhodobé strategické záměry vývoje ekonomiky. Analyzuje také příčiny poruch ve vývoji ekonomiky, zpracovává variantní návrhy řešení konkrétních hospodářských situací, nabízí soubor odpovídajících nástrojů pro dosažení vytčených cílů a koordinuje ekonomické aktivity nestátních ekonomických subjektů. Při svých postupech se hospodářská politika opírá o poznatky ekonomické teorie, především makroekonomie i mikroekonomie a uplatňuje také poznatky z vývoje
13 ekonomického myšlení. Pro potřeby dosažení stanovených záměrů využívá rovněž poznatky souvisejících vědních disciplín, a to: politických, společenských, právních, ale i exaktních věd jako jsou statistika, matematická analýza a modelování. Na rozvoj hospodářství, na rozhodovací proces a na realizaci přijatých záměrů působí také celá řada exogenních faktorů, a proto hospodářská politika věnuje pozornost i těmto faktorům a hodnocení jejich vlivu na stanovené cíle. Pro naplnění záměrů využívá hospodářská politika v široké míře všechny poznatky o hospodářských procesech. Zabývá se zkoumáním činností jednotlivce, společnosti, státu, které souvisejí s vytvářením a spotřebou ekonomických statků, určených pro uspokojování potřeb. Zkoumá fungování hospodářství, předpoklady pro dosahování žádoucího vývoje, příčiny nerovnoměrnosti vývoje, ale i vývoj dalších rozhodujících makroekonomických veličin. Reaguje na pozitivní a negativní vlivy daného vývoje, na chování ekonomických subjektů a na jeho zpětné vazby na ekonomiku.
2.3. SUBJEKT A OBJEKT HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY je především stát a vláda jako představitel státu a všechny státní orgány i instituce podle přidělených pravomocí a odpovědností (například ministerstva, úřady práce, finanční úřady, katastrální úřady). Je třeba však připomenout, že v pluralistické společnosti existuje celá řada dalších tuzemských subjektů podílejících se jak na tvorbě, tak i na realizaci hospodářské politiky. Navíc v podmínkách otevřené ekonomiky zde vstupují nadnárodní subjekty, které výrazně determinují tvorbu a také realizaci hospodářské politiky (například mezinárodní organizace, nadnárodní orgány). Subjekty hospodářské politiky členíme podle jejich podílu na hospodářsko politickém rozhodování a podle úrovně, na které působí. Patří sem zejména: decizní sféra, stát a složky státní moci a správy, tj. parlament, vládní instituce a další instituce jako jsou například centrální banka, soudní instituce, vlivovou sféra, tzv. nositelé vlivu a tvoří ji například odborová organizace, politické strany, vědecké instituce, lobby, velké firmy, komory, zájmové organizace, nadnárodní organizace, kam patří i orgány nadnárodní úrovně v integračních seskupeních. je národní hospodářství (ekonomika) daného státu včetně všech vazeb a zpětných vazeb. Patří zde všechny subjekty, které se podílejí na hospodářských procesech, nebo je svou činností ovlivňují. Charakterizovány jsou rovněž všechny vazby a zpětné vazby, které mezi subjekty v rámci probíhajícího hospodářského procesu vznikají.
2.4. OBSAH HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Charakteristickým znakem pro hospodářskou politiku z hlediska jejího obsahu je zaměření jak na makroekonomickou, tak i na mikroekonomickou úroveň národního hospodářství, které tvoří reálný hospodářský systém. Hospodářský systém tedy zahrnuje všechny vztahy v národním hospodářství, jak mikroekonomické, tak i makroekonomické. Představuje soustavu formálních a neformálních institucí, tržních i netržních vztahů, činností, nástrojů a metod, prostřednictvím kterých subjekty prosazují své zájmy. hospodářské politiky v tomto smyslu představuje
14
!
"
2.5. NOSITELÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Nositeli hospodářské politiky jsou subjekty, kteří se podílejí na procesu tvorby, realizace a kontroly hospodářské politiky. Patří mezi ně: státní orgány a instituce, neformální (zájmové) skupiny, které sehrávají aktivní roli v tomto procesu. Hlavním nositelem hospodářské politiky je parlament, který vytváří právní rámec, zákonné předpoklady pro hospodářskopolitické rozhodování všech dalších nositelů hospodářské politiky. Tím parlamentu přísluší „hospodářskopolitická moc“. Budeme-li pod hospodářskopolitickou mocí chápat schopnost prosazovat vlastní preference týkající se cílů a opatření hospodářské politiky, potom skutečným nositelem hospodářskopolitické moci je vláda a jí podléhající státní administrativa.
2.6. POZITIVNÍ A NORMATIVNÍ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA
Hospodářská politika má svou pozitivní a normativní stránku. Pozitivní stránka hospodářské politiky hledá odpovědi na týkající se reálného stavu výkonnosti ekonomiky, alternativních možností při dosahování stanovených hospodářsko politických cílů a ekonomických zájmů, ale také politických subjektů. Vychází z analýzy chování různorodých subjektů působících v hospodářském systému a jejich vlivu na výkonnost ekonomiky. Hledá příčiny případných negativních jevů brzdících žádoucí vývoj výkonnosti ekonomiky, které mohou být vyvolány přijatou koncepcí hospodářsko politických opatření, použitých metod a přístupů při jejich realizaci. Normativní stránka hospodářské politiky hledá odpověď na otázku, jaká by měla být výkonnost ekonomiky, aby bylo dosaženo vytčených cílů společnosti a jednotlivců. Zabývá se především institucionálním rámcem hospodářské politiky, ve kterém se uskutečňují hospodářské procesy. Vysvětluje, proč se v praktické hospodářské politice častěji prosazuje pragmatická hospodářská politika, která kvalitu fungování ekonomického systému zpravidla snižuje.
2.7. PRAGMATICKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA
Pragmatická hospodářská politika vychází ze zásady, že všechna rozhodnutí se realizují v podmínkách nejistoty, proto může docházet k chybným rozhodnutím. Uplatňuje tzv. politiku malých kroků, čímž se snaží předcházet rizikům. Umožňuje učinit rozhodnutí bez znalosti všech dosažitelných informací a bez jejich vyhodnocení. Nevýhodou je její účelová krátkodobost. Je proto určitou „stresovou“ variantou, kdy není připraveno racionálnější řešení. Pragmatickou hospodářskou politiku výrazně ovlivňují osobnosti, které ji formulují a realizují, zvláště jejich vztah k ekonomickým teoriím.
2.8. INSTITUCIONÁLNÍ PROSTŘEDÍ Jmenované stránky hospodářské politiky výrazně ovlivňují institucionální podmínky konkrétní země. K nejdůležitějším z nich patří:
15 tržní systém jako převládající forma koordinace hospodářství, představující ekonomickou soustavu velkého počtu subjektů s decentralizovaným rozhodováním, ve kterém se prostřednictvím trhu koordinuje jejich činnost, demokracie a společenský pluralismus jako způsob společenského uspořádání, byrokracie jako zvláštní sociální skupiny, která se podílí na realizaci hospodářské politiky, jedná se o výkonné úředníky vlády a jiných státních orgánů, ředitele státních podniků apod., velké sociální skupiny, které prostřednictvím vyjednávání prosazují své zájmy a podílejí se tak na hospodářsko politickém rozhodování, mezinárodní organizace, které svou činností omezují možnosti hospodářské politiky. Tyto základní prvky institucionálního uspořádání tvoří prostředí, ve kterém se hospodářská politika realizuje. Pro tvůrce hospodářské politiky je znalost těchto institucí, jejich fungování, struktury a vazeb žádoucí, pokud mají pochopit její hranice, případně chtějí-li se pokusit o krátkodobou predikci. Pro tvůrce hospodářské politiky z toho rovněž plyne, že musí počítat s pluralitním charakterem hospodářské politiky, má-li být zjištěno, která opatření jsou schůdná a kde jsou reálné hranice. Hospodářská politika má jako způsob chování státu v ekonomice komplexní charakter vyvolaný množstvím faktorů ovlivňujících toto chování. Patří mezi ně hlavně velký počet subjektů a objektů hospodářské politiky a z toho pramenící rozsáhlé pole působnosti. Zahrnujeme však mezi ně i problematiku hospodářských systémů, jejich podstatné rozdíly a v neposlední řadě relativně rychlé změny ekonomik v čase a prostoru, stejně tak problémy vyplývající integračních tendencí doprovázených stále intenzivnějšími přesuny některých hospodářsko politických rozhodnutí z národní na mezinárodní úroveň.
2.9. DEFINICE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Z komplexního charakteru hospodářské politiky pramení i nelehký úkol nalezení vhodné definice, která by tuto komplexnost explicitně vyjadřovala. Je tedy pochopitelné, že definovat pojem hospodářská politika je složité. V současné teorii hospodářské politiky existuje celá řada definic úžeji nebo šířeji vymezujících pojetí hospodářské politiky. V tomto smyslu za odpovídající lze považovat definici, která definuje hospodářskou politiku jako souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality. Ale stejně tak i užší pojetí: hospodářská politika je chápána jako konkrétní aktivní jednání státu, kterým je ovlivněna hospodářská realita. Je možné nalézt i mnoho dalších definic, které více nebo méně zdůrazňují komplexnost a složitost hospodářské politiky. Z hlediska jejich obsahu se však vždy bude jednat o ekonomické aspekty státní politiky jako celku a o zásahy státu do hospodářských procesů směřujících k dosažení určitých cílů. Z hlediska obsahu zahrnují širší nebo užší definice hospodářské politiky, explicitně nebo implicitně, vždy shodně tři prvky, a to nositele, cíl, respektive cíle a nástroje hospodářské politiky. Jak již bylo uvedeno nositelem, subjektem hospodářské politiky, je především stát a vláda jako představitel státu. Dále je to cíl, kterého má být dosaženo realizací přijaté koncepce hospodářské politiky. Je známou skutečností, že právě v pluralistické společnosti představuje stanovení cíle, respektive cílů hospodářské politiky, které by vyjadřovaly zájmy všech hospodářských subjektů, ale také velkých sociálních nebo odborných skupin, mimořádně složitý problém.
16 Jako další shodný prvek definice se ukazují nástroje hospodářské politiky. Jejich volba a použití je závislá na povaze hospodářsko politického problému, ale také na přijaté koncepci hospodářské politiky. Obecně platí, že výběr cílů a stejně tak i nástrojů hospodářské politiky je silně závislý na přijaté koncepci hospodářské politiky.
2.10. KONCEPCE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Východiskem pro formování hospodářské politiky státu jsou koncepce hospodářské politiky. Koncepce hospodářské politiky je pojímána jako návrh základních záměrů hospodářské politiky, který subjekty působící v hospodářství akceptují, a tím umožňují další rozpracování. Jedná se o návrh základních rysů a rozhodujících myšlenek jednoznačně určujících hospodářskou politiku při její přípravě a realizaci. Koncepce hospodářské politiky tak představuje určitý model, vzor, podle kterého se řídí složitý komplex činností nositelů rozhodování o hospodářské politice, představuje tak složitý vztah principů, cílů a metod. Shodným rysem koncepcí je jejich zaměření na individualismus, formulování společenských a hospodářských cílů i politických principů, rozdíly mohou být zvláště v různé interpretaci cílů a jejich odlišné preferenci, v určování nebo omezování chování hospodářských subjektů tak, aby byla zajištěna funkčnost systému, ve vymezení prostoru pro zásahy státu, tj. výrazně rozdílný pohled na vliv státu na rozhodování a na tržní mechanismus. Na uplatněných teoretických východisek tvůrců hospodářské politiky lze rozlišit dvě základní koncepce hospodářské politiky. Ve své podstatě se tyto základní koncepce liší v chápání fungování tržního mechanismu a úloze státu při ovlivňování průběhu hospodářských procesů. Jedná se o intervencionistické koncepce, které vycházející z hypotézy nestability a selhávání trhu, proto považují zásahy státu do průběhu ekonomických procesů za žádoucí a o liberální koncepce, které vycházejí z předpokladu stability trhu, existence samoregulačních mechanismů, a proto považují zásahy státu do ekonomických procesů za nežádoucí, dokonce za destabilizující.
2.10.1. INTERVENCIONISTICKÁ KONCEPCE Intervencionistické koncepce mají svůj základ v ekonomické teorii J. M. Keynese a vycházejí z předpokladu, že tržní mechanismus nemá zabudovanou vnitřní stabilitu, proto má tendence k nerovnovážným stavům. Navíc tržní mechanismus selhává v případě veřejných statků, a proto jsou zásahy státu nezbytné. Zásahy státu vyžadují také řešení externalit, rozdílu mezi soukromými a společenskými náklady výroby a spotřeby. Tržní systém nemá schopnosti udržovat konkurenční prostředí, má tendenci k nerovnoměrnému rozdělení důchodů a nedisponuje mechanismy umožňující odstranění nerovnovážných stavů. Proto má stát podle těchto předpokladů zasahovat všude tam, kde trh nedokáže vlastními silami navozovat rovnovážný stav. Nejvyšším cílem intervencionistické koncepce hospodářské politiky je plná nebo dostatečně vysoká zaměstnanost, proto rozhodujícím zaměřením je stimulace celkové efektivní poptávky. Tomu odpovídají i formy vstupu státu do ekonomiky a především používané nástroje. Hlavními nástroji jsou nástroje fiskální politiky, hlavně státní výdaje a monetární politika se pak zaměřuje zejména na udržení úrokové míry podporující žádoucí investiční činnost. Zaměřuje se na řešení cyklických výkyvů ekonomiky, je výrazněji orientovaná dovnitř ekonomiky, což vyvolává poruchy ve vnější rovnováze. Abstrahuje od skutečnosti, že opakované zásahy státu do
17 hospodářských procesů mohou ztratit svou účinnost. Kromě toho přímé zásahy státu do ekonomiky zpravidla narušují tržní prostředí, a tím také značně ovlivňují podnikatelské aktivity ekonomických subjektů, což může ve svém důsledku vést ke snížení efektivnosti hospodářství. 2.10.2. LIBERÁLNÍ KONCEPCE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Liberální koncepce hospodářské politiky nalézá východisko pro zdůvodnění svých postupů v liberálně orientovaných ekonomických teoriích. Předpokládá, že tržní systém má hlavně v dlouhém období tendenci navozovat stav rovnováhy v ekonomice. Tržní systém je stabilní systém, zajišťující optimální alokaci zdrojů a spotřebitelské preference, individuální zájmy přispívají k naplnění společenských cílů. Nezávislé jednání hospodářských subjektů, které směřuje k optimální alokaci zdrojů je zárukou sladění individuálních a společenských zájmů. Tržní mechanismus stimuluje iniciativu, podnikavost, individuální výkon, a tím také dynamiku hospodářského systému. Zásahy státu do průběhu hospodářských procesů jsou minimální a jsou orientované na vytváření základních rámců fungování ekonomického systému. Liberální koncepce abstrahuje od nedokonalosti trhu a zdůrazňuje, že pouze trh má schopnost optimálně alokovat omezené zdroje na základě efektivnosti. Nejvyšším cílem liberální hospodářsko politické koncepce je udržení neinflačního prostředí a udržení vnější rovnováhy, čemuž odpovídají používané nástroje. Těžištěm je monetární politika orientující se na nabídku peněz, ne na úrokovou míru. Úkolem hospodářské politiky je formulování a dodržování stálých pravidel ovlivňujících podnikatelskou činnost, formování očekávání hospodářských subjektů a nerušené fungování tržního mechanismu. K rozhodujícím pravidlům patří konstantní tempo růstu množství peněz v oběhu a vyrovnaný státní rozpočet. 2.10.3. NEOLIBERÁLNÍ KONCEPCE Uplatňování ryze liberální koncepce hospodářské politiky je v reálné hospodářské praxi považováno spíše za teoretickou než praktickou možnost, což potvrzuje vývoj v rozvinutých tržních ekonomikách. V těchto ekonomikách se od sedmdesátých let 20. století začala postupně prosazovat neoliberální koncepce hospodářské politiky, která je založena na fungování ekonomického systému bez výrazných zásahů státu do hospodářských procesů a na principech deregulace ekonomiky. Na rozdíl od liberální koncepce neabsolutizuje působení trhu, tržního mechanismu, ale usiluje o vytvoření systému vzájemné spolupráce všech hospodářských subjektů. Snahou takto koncipovaných hospodářských politik je vytvoření ekonomického prostředí, ve kterém je rozhodujícím prvkem fungující tržní mechanismus, udržuje se přijatelná stabilita cenové hladiny a nezaměstnanost na úrovni její přirozené míry, spolu s vyrovnaným veřejným rozpočtem a žádoucím ekonomickým růstem. Uplatňování takovéhoto přístupu předpokládá, že tržní mechanismus zbavený inflačních tlaků poskytuje ekonomickým subjektům neskreslené informace pro jejich rozhodování a podněcuje jejich ekonomické aktivity. Stabilita na peněžním trhu současně stimuluje na základě úspor domácností soukromé investice. Zdůrazňuje tedy makroekonomickou regulaci hospodářských procesů, současně však akceptuje také řešení důsledků nedokonale fungujícího tržního mechanismu přijímáním opatření v mikrosféře. Obsahem současných neoliberálních koncepcí je hledání nových forem součinnosti mezi politickými, právními a ekonomickými subjekty na
18 makroekonomické i mikroekonomické úrovni, hledání nových nástrojů a nových institucí, které by stimulovaly zvyšování výkonnosti ekonomiky a její stability. Rozhodující úlohu v hospodářských procesech má sehrávat tržní mechanismus, proto také hospodářská politika má být orientovaná zejména na vytváření podmínek pro účinné fungování tržního mechanismu a liberalizaci ekonomických vztahů nejen na národní, ale vzhledem rozvíjející se integraci a globalizaci také na mezinárodní úrovni.
2.11. TYPY HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Typy hospodářské politiky představují souhrn charakteristických vlastností, které se systémově prosazují při realizaci přijaté koncepce. Podle tohoto hlediska lze rozlišovat: makroekonomickou hospodářskou politiku zaměřující se na problematiku vývoje národního hospodářství, ekonomického růstu a problematiku efektivnosti využívání omezených zdrojů. Cíle jsou totožné se základními cíli hospodářské politiky. Je tedy patrné, že vedle zabezpečování ekonomického růstu se makroekonomická hospodářské politika zaměřuje také na zabezpečení celkového stabilního vývoje hospodářství. Z těchto důvodů je takováto politika označovaná také jako stabilizační politika. Makroekonomická politika rozlišuje základní politiky: fiskální, monetární, vnější obchodní a měnovou politiku. mikroekonomickou hospodářskou politiku orientující se hlavně na dosažení optimální alokace zdrojů a zvyšování její efektivnosti. Působení mikroekonomické hospodářské politiky ovlivňuje vztahy a vazby na jednotlivých trzích, a tím také dosahování celkové rovnováhy. Uplatňování této politiky je motivováno především snahou státu napomáhat trhu v efektivní alokaci výrobních faktorů a finální produkce, odstraňovat důsledky sociálně nepřijatelného tržního rozdělení důchodů, eliminovat snahy ekonomických subjektů získat pro sebe čistou ekonomickou rentu. Z pohledu uplatňované koncepce hospodářské politiky lze hospodářskou politiku charakterizovat jako: nabídkově orientovanou hospodářskou politiku, která se zaměřuje na stimulaci strany nabídky v ekonomice, je zaměřena na podporu podnikatelského prostředí s cílem odstraňovat překážky, které brání fungování tržního mechanismu. Využívá především oblast daňové politiky jako je snižování daňového zatížení ekonomických subjektů, dále podporu tvorby a ochrany konkurenčního prostředí a omezování vládních intervencí do ekonomických procesů. Nabídkově orientovaná hospodářská politika má výrazně proti intervencionistický charakter a je chápána jako základ pro efektivní fungování hospodářství. poptávkově orientovanou hospodářskou politiku, která se zaměřuje na stimulaci poptávkové strany ekonomiky, uplatňuje nástroje vycházející z doporučení keynesovské ekonomické teorie. Využívá především možnost působení státu na efektivní poptávku prostřednictvím vládních výdajů. Poptávkově orientovaná hospodářská politika má intervencionistický charakter. Její dlouhodobější uplatňování může narušit fungování tržního mechanismu a způsobovat tvorbu schodků veřejných rozpočtů.
19 Podle charakteru zásahů státu lze hospodářskou politiku členit na: systémotvornou hospodářskou politiku, tj. hospodářská politika řádu uplatňuje nástroje, kterými vytváří systém fungování ekonomiky a má kvalitativní charakter.; regulativní hospodářskou politiku, tj. hospodářská politika procesu ovlivňuje chování ekonomických subjektů soustavou disponibilních nástrojů.
2.12. PRAKTICKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Komplexní charakter hospodářské politiky vytváří možnosti použití pojmu hospodářská politika ve dvojím významu. Je to jednak praktická činnost, sledující určité hospodářské a sociální cíle uskutečňované vládou, ale nejen jí. Takováto opatření hospodářské politiky jsou nejčastěji prezentovaná jako součást vládního programu. V praktické hospodářské politice, tj. hospodářské politice procesu, nebo-li běžné hospodářské politice se projevují konkrétní postupy, vazby a vzájemná koordinace nositelů hospodářské politiky při dosahování vytyčených cílů. Jde ve své podstatě o tvorbu a realizaci praktické, procesní hospodářské politiky. Vyjadřuje souhrn procesů a opatření pro optimální dosažení stanovených hospodářsko politických cílů.
2.13. TEORIE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Od takovéhoto pojetí je třeba velmi důsledně odlišovat pojetí hospodářské politiky jako vědní disciplíny. Teorie hospodářské politiky analyzuje situace, do kterých se v průběhu realizace může praktická hospodářská politika dostat. Následně předkládá názor, počítaje v to variantní, na řešení nastalé situace včetně nástrojů potřebných k nabízeným řešením. Je třeba si ale uvědomit, že vzhledem ke složitostem hospodářství a vzhledem k různým, někdy značně protichůdným názorům subjektů provádějících tyto analýzy a navrhujících diagnózy, mohou být závěry a doporučení teorie hospodářské politiky značně rozdílná. Je na subjektech praktické hospodářské politiky jaké řešení zvolí, a to v závislosti na stavu hospodářství, ale i na dalších neekonomických faktorech výrazně ovlivňujících jejich rozhodování.
2.14. ČLENĚNÍ PRAKTICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Předmětem praktické hospodářské politiky je ovlivňování hospodářských procesů v rámci existujícího institucionálního uspořádání, je ekonomickou činností, v rámci které se realizují hospodářsko politická opatření pro dosažení vytčených cílů. Disponuje souborem nástrojů, které jsou využívány pro ovlivňování průběhu hospodářských procesů, hospodářsko politická opatření směřují jednak k odstranění poruch ve vývoji ekonomiky, ale také urychlování vývoje hospodářství. Praktická hospodářská politika je složitým procesem hospodářskopolitických opatření, proto se také často hovoří označuje jako hospodářská politika procesu, v rámci které se tvoří záměry, formulují cíle, zavádějí a realizují konkrétní opatření. Je to forma, způsob praktického uplatnění teoretických poznatků v hospodářské praxi, praktická činnost ekonomických subjektů. Vyjadřuje určitý souhrn procesů a opatření na vytvoření optimálně fungující hospodářské politiky v ekonomické praxi. Praktickou hospodářskou politiku lze členit podle celé řady kritérií. Pro konkrétní praktickou činnost ekonomických subjektů se nejčastěji využívá členění
20 podle systémově ucelené skupiny nástrojů a podle zaměření opatření hospodářské politiky. Praktická hospodářská politika se nejčastěji člení podle dvou rozhodujících kritérií, a to podle systémově ucelené skupiny nástrojů a podle zaměření hospodářskopolitických opatření. Podle systémově ucelené skupiny nástrojů se praktická hospodářská politika člení na dílčí politiky, které tvoří: fiskální politika, která využívá na dosažení vytyčených cílů záměrné změny objemu a struktury veřejných příjmů a výdajů, záměrné volby typu a objemu rozpočtového salda a způsobu jeho krytí, monetární politika, tj. peněžní a úvěrová politika, která v nejširším pojetí je souhrnem opatření a zásad centrální banky k dosažení základního cíle monetární politiky, dlouhodobé stability měny; vnější hospodářská politika, tj. vnější obchodní a měnová politika představující záměrné zásahy státu za účelem regulace toku zboží, služeb a kapitálu mezi domácí ekonomikou a zahraničím (vnější obchodní a měnová politika). Členěním praktické hospodářské politiky podle zaměření hospodářsko politických opatření se vytvářejí segmenty hospodářské politiky. Jsou to relativně samostatné a ucelené prvky praktické hospodářské politiky, které nemají své vlastní nástroje a pro dosažení stanovených cílů využívají existující nástroje hospodářské politiky. Nejčastěji se mezi segmenty praktické hospodářské politiky zahrnují: stabilizační politika, strukturální politika, politika na ochranu hospodářské soutěže, důchodová politika, sociální politika, politika zaměstnanosti, regionální politika, ekologická politika, mikroekonomická politika státu. Uvedený soubor si v žádném případě nečiní nárok na úplnou a neměnnou klasifikaci segmentů praktické hospodářské politiky. Zcela jistě by bylo možné přiřadit i další segmenty podle potřeb subjektů hospodářské politiky. Uvedená struktura dle názoru autorů plně odpovídá zaměření praktické hospodářské politiky.
2.15. CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY C
Každému společenskému systému dávají konkrétně stanovené cíle smysl a směr jeho pohybu. Stanovené cíle jsou určitou normou žádoucího vývoje a současně signalizují předpokládané procesy, které lze ve společnosti očekávat. Protože ve společnosti existují různorodé, mnohdy i protichůdné zájmy, je patrné, že i cíle budou značně různorodé. Je proto v zájmu celé společnosti tyto různorodé zájmy formulované do cílů koordinovat. Pro demokratickou společnost je takovýmto koordinačním mechanismem dosažení společenského konsensu. Je proto pochopitelné, že se také přístupy k vymezení cílů hospodářské politiky navzájem liší nejen podle úlohy a postavení státu při vstupu, regulaci, ekonomických procesů, ale také oblastí jejich působení, časovým horizontem
21 nebo významem cílů. Správné vymezení cílů hospodářské politiky má tak nejen teoretický, ale zejména praktický význam. Takovému pojetí cílů odpovídají vytčené kvantitativní hodnoty veličin, změny veličin a relací veličin ekonomického rozvoje, tzv. cílové proměnné. Cílové proměnné jsou kvantifikovatelné, mají svou velikost vyjádřenou množstevně, a to v absolutní úrovni, jako míra změny nebo jako stabilizace výkyvu. Vytyčené cíle hospodářské politiku musí splňovat podmínku racionálnosti, proto musí být: konzistentní, cíle musí být vzájemně provázané a musí být stálé, trvalé, hierarchické, logicky uspořádané podle jejich významu a důležitosti, preferenční, preference vyplývají z existujících možností ekonomiky a ze společenských a individuálních potřeb. Kromě těchto požadavků musí být cíle reálné, kvantifikovatelné a následně kontrolovatelné. K nejčastěji vyhlašovaným cílům hospodářské politiky patří maximalizace společenského blahobytu. Obtížný problém však vzniká, máme-li vymezit pojetí společenského blahobytu jako základního cíle, a stejně velký problém vyvstává s kvantifikací společenského blahobytu. Navíc blahobyt nelze zúžit pouze na materiální stránku, má také svůj společenský rozměr. Je pak pochopitelná otázka, jak tento cíl hospodářské politiky maximalizovat, když jej nedokážeme kvantifikovat. K řešení se pokusila přispět teorie blahobytu, nelze ale říci, že zcela uspokojivě, zejména pokud jde o formulování cílů praktické hospodářské politiky. 2.15.1. ZÁKLADNÍ SPOLEČENSKÉ HODNOTY O něco schůdnější cesta pro formulaci cílů hospodářské politiky je odkaz na tzv. základní společenské hodnoty, které se v demokratických společnostech všeobecně uznávají jako nejvyšší cíle. Ve vyspělých zemích se jako nejvyšší společenské hodnoty, tzv. obecné cíle uznávají svoboda, spravedlnost, jistota a pokrok. Pojetí a výklad uvedených základních společenských hodnot nejsou jednoznačné. K jejich výkladu musíme použít poznatků z filozofie, politologie, případně práva. Všechny však mají svou ekonomickou stránku, ekonomický obsah. Jejich nedostatkem, podobně jako u společenského blahobytu je to, že z nich nelze odvodit konkrétní a kontrolovatelné cíle pro praktickou hospodářskou politiku. V této souvislosti je třeba připomenout vztah cíle a prostředku jeho dosažení, který ale není přesně a jednou provždy určen. Jedny cíle se tak stávají prostředkem k naplnění jiných cílů a hospodářsko politická aktivita přechází kontinuálně z prostředku na cíl, z cíle na prostředek. Dochází tak k žádoucí hierarchizaci cílů. 2.15.2. TRADIČNÍ CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Maximalizace společenského blahobytu se všeobecně uznává jako vrcholný cíl hospodářské politiky, ale nelze jej konkretizovat. Základní společenské hodnoty se objevují ve většině hospodářsko politických programů, avšak ani z nich nelze odvodit závazné cíle pro praktickou hospodářskou politiku. Tento úkol plní tzv. tradiční cíle hospodářské politiky, mezi nimiž nejčastěji nalézáme tyto čtyři cíle: trvalý a přiměřený hospodářský růst, indikovaný a měřený přírůstkem hrubého domácího produktu, stálá cenová hladina, indikovaná a měřená procentem růstu cenové hladiny, tj. mírou inflace,
22 dostatečně vysoká zaměstnanost, indikovaná a měřená mírou nezaměstnanosti, vnější ekonomická rovnováha, indikovaná a měřená přebytkem obchodní bilance, podílem vnějšího přínosu na hrubém domácím produktu. Uvedené cíle hospodářské politiky směřují k zachování vnitřní a vnější hospodářské rovnováhy. Takto orientovaná politika si klade za úkol buď zabránit vzniku makroekonomické nerovnováhy nebo omezit a zmírnit její hloubku a trvání, pokud již vznikla. Hierarchii cílů hospodářské politiky lze zobrazit pomocí pyramidy cílů.
stabilita cenové hladiny
dostatečně vysoká zaměstnanost
pokrok
jistota
spravedlnost
maximalizace společenského blahobytu
svoboda
tradiční cíle společenské cíle
vrcholový cíl hospodářské politiky
Pyramida cílů hospodářské politiky.
trvalý ekonomický růst
vnější ekonomická rovnováha
Uvedené cíle hospodářské politiky lze doplňovány o další cíle: sociální cíle, prostřednictvím kterých stát přerozděluje prostředky, aby zabránil vzniku sociálního napětí, cíle v oblasti strukturální adaptace ekonomiky na dlouhodobé trendy, požadavky vývoje vědy i techniky a zahraniční konkurenci, ekologické cíle – dosáhnout ekonomického růstu s ohledem na ochranu životní prostředí. Cíle hospodářské politiky můžeme členit také podle dalších kritérií. Z hlediska času můžeme mluvit o cílech krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých, z hlediska významu o cílech hlavních, vedlejších a dílčích, hlediska místa působení v ekonomice o cílech makroekonomických, sektorových a mikroekonomických a z hlediska charakteru cílových proměnných o cílech původních a odvozených. Praktická hospodářská politika sleduje zpravidla několik cílů. Pouze v ideálním případě se tyto cíle vzájemně podporují, takže lze mluvit o harmonii cílů. Tak tomu může být například sleduje-li vláda cíl hospodářské stability a hospodářského růstu. Mnohem častěji než harmonie cílů však vzniká konflikt cílů, a to tehdy, když přiblížení k jednomu cíli se děje na úkor jiného, jehož dosažení je tím oddáleno nebo ohroženo. Žádný z těchto cílů nemůže být v plném rozsahu realizován, aniž by byl obětován druhý cíl. Cílových konfliktů vzniká celá řada např. mezi dosažením plné zaměstnanosti a cenové stability, mezi růstem a vnější
23 rovnováhou, mezi cenovou stabilitou a sociálními cíli, mezi růstovými cíli a požadavky na jejich kvalitu aj. Řešení těchto konfliktů nabízí stanovení pořadí důležitosti cílů a jejich naplnění.
2.16. NÁSTROJE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Nástrojem rozumíme ekonomickou veličinu nebo ekonomicky relevantní veličinu, kterou může subjekt hospodářské politiky určit, měnit a kontrolovat. Pomocí nástrojů působí subjekt hospodářské politiky na cílové proměnné. Hovoříme-li o nástrojových proměnných, máme na mysli jen veličiny, které lze množstevně vyjádřit. V obecné poloze lze nástroje hospodářské politiky členit na nástroje kvalitativní, které určují způsob chování hospodářských subjektů a na nástroje kvantitativní, vyjádřené formou měřitelných ekonomických veličin. Z hlediska použití nástrojů je lze členit na nástroje hospodářské politiky řádu a hospodářské politiky procesu, tj. praktické hospodářské politiky. Nástroji hospodářské politiky řádu jsou pravidla chování pro nositele rozhodování, hospodářské subjekty a nástroji hospodářské politiky procesu určení nebo změnu ekonomických proměnných, relevantních pro rozhodování individuálních hospodářských subjektů. Pro členění nástrojů procesní (praktické) hospodářské politiky lze uplatnit různá hlediska. Za rozhodující hledisko se považuje, jak daný nástroj působí na vývoj vztahů mezi účastníky hospodářských procesů, což také nejlépe objasňuje vzájemný vztah cílů a nástrojů na jejich uskutečňování. Podle tohoto hlediska můžeme dělit nástroje praktické hospodářské politiky na přímo působící nástroje (přímé nástroje) a na nástroje nepřímo působící (nepřímé nástroje). Přímo působící nástroje, přímé nástroje, jsou nástroje, kterými stát nebo jím pověřené instituce přímo působí na utváření hospodářských procesů, často i jako jejich bezprostřední účastník. Uplatnění přímých nástrojů umožňuje ovlivňovat chování hospodářských subjektů tak, aby bylo přímo závislé na uplatňovaných nástrojích. Nerespektování těchto nástrojů je pak spojováno s uplatněním odpovídajících sankcí, které vyplývají z platných legislativních norem, o které se tyto nástroje opírají. Uplatnění těchto nástrojů v podmínkách tržně koordinované ekonomiky má charakter krátkodobý a selektivní. Bývají používány hlavně v těch případech, kdy se ostatní nástroje hospodářské politiky staly neúčinné. Nepřímo působící nástroje, nepřímé nástroje ovlivňují chování hospodářských subjektů nepřímo, vytvářejí ve vzájemných vztazích rozvětvenou dynamickou soustavu. Uplatněním nepřímých nástrojů vytváří stát žádoucí prostředí pro optimální realizaci stanovených cílů, nenarušuje však subjektivitu individuálních hospodářských subjektů, neovlivňuje jejich rozhodovací proces. Usiluje tak o jisté korigování individuálních a skupinových cílových představ hospodářských subjektů v zájmu cílů hospodářské politiky. Další členění nástrojů praktické hospodářské politiky je členění podle systémově ucelených skupin, které souvisí s dílčími politikami. V tomto pojetí potom hovoříme o nástrojích fiskální politiky, monetární politiky a vnější hospodářskou politiky.
2.17. ÚČINNOST HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Pro základní cíle hospodářské politiky je charakteristické, jak již bylo uvedeno, že jsou vzájemně konfliktní. Konfliktnost cílů vyplývá z toho, že zlepšení plnění jednoho cíle je možné dosáhnout často jen zhoršením plnění jiného cíle. Maximalizace plnění všech cílů je možné dosáhnout jen za cenu kompromisního
24 řešení, tj. ústupků při naplňování jednotlivých cílů. Právě tato skutečnost vedla k tomu, že se cíle vyjadřují pomocí magického čtyřúhelníku, který je grafickým znázorněním naplnění čtyř základních cílů. V magickém čtyřúhelníku, který graficky vyjadřuje účinnost hospodářské politiky, jsou cíle vyjádřeny následovně: G - průměrné roční tempo růstu reálního produktu v %, U - průměrná roční míra nezaměstnanosti v %, P - průměrná roční míra inflace v %, B - průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu (hrubém domácím produktu) v %. Vzdálenost vrcholu čtyřúhelníku od průsečíku os vypovídá o úspěšnosti naplňování jednotlivých cílů, přičemž platí: čím je vzdálenost větší, tím úspěšněji stát naplnil vytčený cíl. Celkovou úspěšnost hospodářské politiky udává velikost plochy čtyřúhelníku, kdy platí: čím je větší plocha čtyřúhelníku, tím úspěšnější byla hospodářská politika. Magický čtyřúhelník znázorňuje následující obrázek:
G 15 10 5 5
10 15
B
U
-5
0
5
15 10 5
P
SHRNUTÍ KAPITOLY: Hospodářská politika je vymezena jako souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality. Mezi typy hospodářské politiky patří: mikroekonomická a makroekonomická hospodářská politika; poptávkově a nabídkově orientovaná hospodářská politika; dílčí hospodářská politika a segmenty hospodářské politiky. Základním cílem hospodářské politiky je maximalizace společenského blahobytu. Obecné cíle vymezujeme pomocí základních společenských hodnot, tj. svoboda, spravedlnost, jistota, pokrok. Tradiční ekonomické cíle zahrnují stabilní ekonomický růst, nízkou míru inflace, nízkou míru nezaměstnanosti a vnější rovnováhu. Pyramida cílů vyjadřuje hierarchii cílů hospodářské politiky a znázorňuje naplňování cílů od nejnižších k nejvyšším. Nástroje hospodářské politiky slouží k dosažení vytčených cílů hospodářské politiky. Rozlišujeme kvalitativní a kvantitativní nástroje, podle úrovně působení mikroekonomické a makroekonomické nástroje.
25 Z hlediska působení na vývoj vztahů mezi účastníky trhu rozlišujeme přímé a nepřímé nástroje; podle způsobu ovlivňování na plošné a selektivní nástroje; podle oblasti působení nástroje monetární, fiskální a vnější obchodní a měnové politiky. Magický čtyřúhelník vyjadřuje účinnost hospodářské politiky, kdy na osách jsou jednotlivé cíle: průměrné roční tempo růstu reálního produktu v %, průměrná roční míra nezaměstnanosti v %, průměrná roční míra inflace v %, průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu (hrubém domácím produktu) v %.
OTÁZKY: 1. Definujte hospodářskou politiku a vymezte její subjekt a objekt. 2. Jak se liší mikroekonomická a makroekonomická hospodářská politika. 3. Charakterizujte poptávkově a nabídkově orientovanou hospodářskou politiku. 4. Definujte jednotlivé segmenty hospodářské politiky. 5. Čím se liší teoretická a praktická hospodářská politika? 6. Co je základním cílem hospodářské politiky? 7. Co řadíme mezi cíle hospodářské politiky a jak tyto cíle členíme? 8. V čem spočívá konfliktnost cílů? 9. Jak lze vyjádřit účinnost hospodářské politiky? 10. Uveďte příklady jednotlivých cílů hospodářské politiky realizovaných v ČR.
26
3. ROZHODOVACÍ PROCES V HOSPODÁŘSKÉ POLITICE V této kapitole se dozvíte: Jaké jsou možnosti hospodářské politiky Jaké má funkce stát v hospodářství Co je koordinace a jak funguje koordinační mechanismus Co jsou meze hospodářské politiky a čím jsou determinovány Co rozumíme pod pojmem vládní selhání Co rozumíme pod pojmem časová zpoždění Jaké jsou souvislosti politicko ekonomického cyklu Co je politický kapitál Jaké jsou etapy rozhodovacího procesu v hospodářské politice Budete schopni: Vysvětlit možnosti hospodářské politiky a jejich determinanty Charakterizovat funkce státu v hospodářství Vysvětlit co se rozumí pod pojmem koordinace a jak funguje její mechanismus Objasnit meze hospodářské politiky a co determinuje Vysvětlit co se rozumí pod pojmeme vládní selhání a co je determinuje Vysvětlit formy časového zpoždění a jejich význam pro hospodářskopolitické rozhodování Vysvětlit souvislosti politicko ekonomického cyklu Vysvětlit co je politický kapitál a jeho využití Vysvětlit etapy rozhodovacího procesu a jejich význam pro hospodářskopolitické rozhodování Klíčová slova této kapitoly:
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 4 hodin y (teorie + řešení úloh)
27
Průvodce studiem:
"
"
Společnost, představovaná souhrnem činností svobodných jedinců, se vyznačuje rozsáhlou dělbou práce ve výrobě a poskytování služeb, zdokonalováním informačních systémů, rostoucí diferenciací a internacionalizací trhů a stále větším množstvím protikladných ekonomických zájmů, společenských, sociálních a ekologických konfliktů. Pro dosahování cílů a preferencí hospodářské politiky je proto nevyhnutné dosažení společenského konsenzu zejména proto, že ne všechny možné kombinace vzájemných vztahů subjektů ve společnosti a jejich zájmů vedou k žádoucím výsledkům. Zabezpečení konsenzu ve společnosti při dosahování hospodářskopolitických cílů je možné pouze na základě určitých pravidel, se kterými se hospodářské subjekty ztotožní.
3.1. MOŽNOSTI HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Možnosti hospodářské politiky jsou rozhodujícím způsobem determinovány existujícím společenským uspořádáním. Pro potřeby analýzy možností hospodářské politiky se vychází ze základních typů společenského uspořádání, kterými jsou despotické, anarchické a demokratické uspořádání. Pro posouzení možností hospodářské politiky se nejčastěji využívá pohled ve třech rovinách, maximální, střední a minimální využití daných možností.
THP
PHP
maximální střední minimální Posouzení skutečných možností hospodářské politiky lze potom v jednotlivých společenských formách charakterizovat průnikem možností teoretické a praktické hospodářské politiky v těchto společenských formách.
28
Možnosti
THP hospodářské
PHP
politiky
Možnosti praktické hospodářské politiky je třeba hodnotit ze dvou pohledů, z pohledu celospolečenského a individuálního.
3.1.1. MOŽNOSTI DESPOTICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Despotická společenská forma je charakterizovaná jako diktatura., kde jediným nositelem moci může být jediná osoba, skupina osob nebo strana. Teoretická základna hospodářské politiky je určovaná skutečností, že despota má při formulaci cílů a výběru nástrojů hospodářské politiky k dispozici všechny teoretické možnosti a přístupy. Protože moc je soustředěna do rukou despoty, je samozřejmé, že uplatňovány budou pouze takové teoretické přístupy, které podporují zájmy a záměry diktátora. Zkušenosti naznačují, že teoretické poznatky jsou na této úrovni využívány ve velmi malé míře. Praktickou hospodářskou politiku je třeba posuzovat z pohledu celospolečenského a individuálního. Zatímco na celospolečenské úrovni jsou možnosti praktické hospodářské politiky vzhledem k postavení despoty značně široké, na individuální úrovni jsou v důsledku potlačován individuálních iniciativ velmi malé, skoro žádné. Reálné možnosti despotické hospodářské politiky jsou tedy na celospolečenské úrovni, zejména v důsledku neomezených možností praktické hospodářské politiky poměrně široké, zatímco na individuální úrovni jsou tyto možnost vzhledem malým možnostem jak teoretické tak i praktické hospodářské politiky velmi malé. Možnosti despotické hospodářské politiky na celospolečenské úrovni na individuální úrovni
THP
THP
PHP
PHP
3.1.2. MOŽNOSTI ANARCHICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Anarchie vychází z respektování zájmů jednotlivců, bez vlády jednoho subjektu nad druhým, tedy obecného stavu společnosti bez vlády s vnitřní svobodou každého jednotlivce.
29 V anarchické hospodářské politice je možnost využití teoretických poznatků vhledem k respektování individuálních zájmů mimořádně široká, prakticky neomezená. Navíc anarchie nejenže dovoluje rozvoj individuálních zájmů, ale neklade ani žádné překážky rozvoji teorie. Ve skutečnosti tak nic nebrání tomu, aby pro formulaci cílů a nástrojů hospodářské politiky byla využita existující vědecká poznatková základna. Tím je tedy anarchická hospodářská politika v přímém protikladu k hospodářské politice despotické. Při hodnocení možností praktické hospodářské politiky je třeba i v případě anarchické hospodářské politiky rozlišit možnosti na celospolečenské a na individuální úrovni. Na celospolečenské úrovni vzhledem k neexistenci koordinace ekonomických rozhodnutí, vzhledem k nevládě, jsou možnosti praktické hospodářské politiky pouze velmi malé. Protože pro anarchickou hospodářskou politiku jsou rozhodující individuální ekonomické zájmy, jsou možnosti praktické hospodářské politiky na této úrovni velmi široké, ve skutečnosti vlastně neomezené. Reálné, skutečné možnosti anarchické hospodářské politiky jsou pak opět průnikem možností teoretické a praktické hospodářské politiky na celospolečenské a individuální úrovni Možnosti anarchické hospodářské politiky na celospolečenské úrovni na individuální úrovní
THP
PHP
THP
PHP
3.1.3. MOŽNOSTI DEMOKRATICKÉ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Demokracií je zpravidla označované společenské zřízení založené na účasti lidu na řízení společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody rovnosti občanů. Demokratický společenský systém je založen na mnohostranných hlasovacích pravidlech, má však v sobě i některé despotické a anarchické znaky. Možnosti hospodářské politiky spočívají na souhlasu většiny s volebním programem vládnoucí strany nebo vládnoucí koalice. Teoretické základy hospodářské politiky, teoretická hospodářská politika vyžaduje, pokud má fungovat jako skutečně demokraticky a ne jako přístup elity, skutečný široký souhlas, souhlas většiny s uplatňovanými přístupy k formování cílů a výběru nástrojů hospodářské politiky. Má-li být dosaženo společenského konsensu znamená to pro teoretickou demokratickou hospodářskou politiku. Její možnosti nejsou již neomezené jako v případě anarchické hospodářské politiky, jsou však mnohem širší než v případě hospodářské politiky despotické. Možnosti se pohybují na průměrné úrovni. Možnosti praktické demokratické hospodářské politiky právě vzhledem k nutnosti dosažení souhlasu většiny, společenského konsensu jsou stejné na
30 celospolečenské i na individuální úrovni a pohybují se opět na úrovni středu, průměru. Reálné možnosti demokratické hospodářské politiky lze pro zachování sledu výkladu znázornit opět průnikem možností teoretické a praktické hospodářské politiky Možnosti demokratické hospodářské politiky na celospolečenské úrovni na individuální úrovni
THP
PHP
THP
PHP
3.2. ÚLOHA STÁTU V HOSPODÁŘSTVÍ
V demokratické společnosti má stát v politickém systému postavení, které mu umožňuje uplatnění mocí pomocí moci zákonodární, výkonní a soudní. Uplatňování všech tří složek moci zabezpečuje stát vnitřní a vnější bezpečnost svých občanů, dodržování základních lidských práv a svobod, ochranu vlastnických práv a osobní bezpečnost. Z uvedeného postavení státu lze charakterizovat jeho význam, který spočívá v zabezpečení dvou základních principů. Je to princip bezpečnosti občanů, v rámci kterého vytváří stát rámec pro ochranu reální subjektivity občana a garantuje ji zejména prostřednictvím soudní moci. Druhým je princip založený na přenesení určité péče o občana v situacích, kdy není způsobilý tyto situace řešit sám. 3.2.1. FUNKCE STÁTU V HOSPODÁŘSKÉ OBLASTI Současná ekonomická teorie vymezuje funkci státu v hospodářské oblasti do čtyř problémových okruh, a to vytváření institucionálního rámce pro fungování tržního mechanismu uskutečňování makroekonomické stabilizační politiky ovlivňovat alokaci zdrojů s cílem zvyšovat ekonomickou efektivnost realizovat programy na ovlivňování rozdělení důchodů s cílem dosáhnout relativně spravedlivého rozdělení S naplňování základních funkcí států souvisí i jejich podrobnější vyjádření související s naplňováním základních hospodářskopolitických cílů. Zaměřují se zejména na formování tržního a konkurenčního prostředí přerozdělování zdrojů prostřednictvím státního rozpočtu zabezpečení vnitřní stability hospodářství zabezpečování rovnováhy ve vnějších ekonomických vztazích rozvoj podnikatelských aktivit vyvážený rozvoj regionů vč. tvorby a ochrany životního prostředí
31 Na uvedené oblasti, ale i na mnoho další problémové okruhy se zaměřují jednotlivé prvky, součásti a segmenty hospodářské politiky. 3.2.2. SPOLEČENSKÝ KONSENZUS Sladění cílů a zájmů ve společnosti lze dosáhnout lze dosáhnout různými způsoby. Celospolečenské zájmy a cíle mohou být jednotlivcům a skupinám vnuceny mocensky a násilně. Mohou se prosazovat na základě vyjednávání a dohody s uplatněním nutného kompromisu. V některých případech se mohou prosazovat také určitou kombinací uvedených přístupů. Dosažení společenského konsenzu je výrazně ovlivněno existujícím společenským uspořádáním. V podmínkách demokratické společnosti se společenský konsenzus formuje na základě dohody, pro kterou je charakteristickým rysem svoboda, spravedlnost a především fungující právní stát. V tomto pojímání je potom společenský konsenzus dohodou o základních pravidlech fungování a základních cílech společnosti, je rozhodujícím rámce pro tvorbu a realizaci hospodářské politiky. Jednou z metod pro dosažení společenského konsenzu je vyjednávání. Východiskem pro vyjednávání je existující právní řád vymezující postavení vyjednávajících stran a pravidla pro vyjednávání. Součástí těchto pravidel jsou i společností přijaté morální a etické normy. Na počátku vyjednávání mají zúčastněné strany různé cíle a zájmy, ale také různé postavení, moc a váhu. Proto předpokladem k dosažení úspěchu, konsenzu, je schopnost a ochota účastníků vyjednávání překonat jednostrannost ve svých postojích a schopnost přijat kompromis. Průběh vyjednávání výrazně determinují informace, kterými účastníci disponují. Nejsou to pouze informace o vlastních cílech a záměrech, ale také o cílech a záměrech dalších účastníků vyjednávání. V průběhu vyjednávání každá strana uplatňuje svou strategii a taktiku zaměřenou na dosažení svých cílů a záměrů. Konsenzu je dosaženo, když zúčastněné strany nabudou přesvědčení, že dosažená míra prosazení jejich cílů a záměrů je pro ně výhodná. 3.2.3. NÁKLADY KONSENZU Je samozřejmé, že účastníci vyjednávání se chovají ekonomicky, kalkulují své náklady i výnosy související s dosažením společenského konsenzu. Výsledky těchto kalkulací formuluje tzv. nákladová analýza souhlasu. Nákladová analýza souhlasu zkoumá důsledky uplatnění individuálních resp. kolektivních zájmů, zda se prosadí individuální rozhodování, nebo dochází k vyjednávání. V případě, že došlo k úspěšnému kolektivnímu vyjednávání, dosažený souhlas bude také obsahovat individuální zájmy. Nákladová analýza zkoumá pouze nákladovou stránku tohoto procesu, protože výnosy z vyjednávání se dají jen velmi těžko a složitě kvantifikovat. Zkoumá dva druhy nákladů, náklady externí a náklady souhlasu. Externí náklady vznikají jednotlivců nebo skupinám jako důsledek vyjednávání ostatních účastníků a jejich výši nemohou ovlivnit. Tyto náklady by ale vnikly i v případě, kdyby se kolektivní zájem prosadil direktivně. Náklady souhlasu představují náklady spojené s realizací vyjednaného záměru a náklady spojené s vyjednáváním. Náklady se zkoumají v závislosti na počtu účastníků vyjednávaní, jejichž názory bylo třeba respektovat při dosažení konsensu. Empirické zkušenosti ukazují, že externí náklady s růstem počtu souhlasících účastníků klesají, naopak náklady
32 souhlasu rostou. Analýza sleduje optimum nákladů konsenzu, kterou určuje nejnižší součet obou nákladů. Nákladová analýza souhlasu součet nákladů
optimum náklady
náklady souhlasu externí náklady
0
souhlas v %
100
3.3. KOORDINAČNÍ MECHANISMUS
K dosažení cílů hospodářské politiky a pro realizaci postupů dosažených společenským konsenzem je třeba sladit jednotlivé zájmy v hospodářství, je třeba hospodářství koordinovat. Cílem koordinace je slaďování přístupů a činností, které souvisí s řešení tří základních ekonomických otázek, co?, jak? a pro koho? vyrábět. Pomineme-li zvykovou ekonomiku, systém dědičného přinucení, jsou pro řešení koordinace, koordinačního mechanismu relevantní dva koordinační systémy systém organizačně příkazový, centrálně řízená (plánovaná) ekonomika systém tržně cenový, tržní ekonomika Uvedené systémy koordinace ve smyslu jejich přístupu ke koordinaci, koordinačního mechanismu lze charakterizovat jako koordinační antipody. 3.3.1. CENTRÁLNĚ ŘÍZENÁ (PLÁNOVANÁ) EKONOMIKA Dominující roli v tomto koordinačním mechanismu sehrává stát. Východiskem tohoto koordinačního mechanismu je centrální plán, sestavovaný centrální mocí, který direktivně přiděluje (rozpisuje) úkoly direktivně řízeným subjektům. Základní ekonomické otázky se rozšiřují o otázky kolik?, kde?, kdy?, kdo? Základem tohoto koordinačního mechanismu je národohospodářský plán sestavený centrální rozhodovací autoritou. Současně zde dominuje tomuto účelu přizpůsobená hierarchická struktura ekonomických subjektů. 3.3.2. TRŽNÍ EKONOMIKA Základem tohoto koordinačního mechanismu je trh chápaný jako společenská instituce založenou na směně statků. Základním informačním zdrojem na trhu je cena, která signalizuje předpokládanou výhodnost směny. Cena je výsledkem „střetu“ nabídky a poptávky, která tak vytváří podněty jak pro výrobce, tak i pro spotřebitele. Dokonalá konkurence je však pouze určitou teoretickou představou, která v reálné ekonomice neexistuje. Existuje celá řada faktorů, které dosažení tohoto ideálního stavu brání. Je to především existence monopolů, externalit, veřejných statků, asymetrie informací a v neposlední řadě také nerovnoměrnosti v rozdělování
33 důchodů. Z těchto důvodů je třeba i v podmínkách tržně koordinovaného hospodářství uplatňovat přístupy, které s tržní koordinací nejsou konformní, je třeba přistoupit k uplatnění regulace. 3.3.3. REGULACE Obecně lze regulaci rozumět jako vědomé usměrňování hospodářského a sociálního vývoje společnosti v souladu s vytyčenými cíli. Je to vlastně vědomá činnost vlád při usměrňování ekonomického a sociálního rozvoje. Jako důvody pro regulaci v podmínkách tržní ekonomiky, tržní koordinace, uvádí ekonomická teorie zejména přirozené veřejné potřeby uspokojení minimálních základních potřeb nedokonalosti trhu Vládní regulace v podmínkách tržní ekonomiky se orientuje zejména na následující cíle vytváření všeobecného rámce (pravidel) pro činnost ekonomických subjektů zajištění rovnosti v přístupu k informacím podpora soutěživosti a konkurence Současný pohled na problematiku regulace se odvíjí ve dvou rovinách, a to jako tradiční regulace nová regulace (moderní regulační vlna Tradiční regulací je pojímána regulace cen, mezd, odvětví, veřejných statků. Jde o tendence, které potlačují funkci tržní koordinace, narušují tržní prostředí. Nové směry regulace se zaměřují zejména na ochranu výrobců a spotřebitelů, snižování rizika nejistot, ochranu životního prostředí, ochranu a podporu šíření informací. Ekonomická teorie poskytuje celou řadu argumentů proti uplatňování nebo přinejmenším omezování regulace. Regulaci jako nástroj hospodářské politiky zpochybňují především proto, že každý regulační zásah do ekonomického vývoje narušuje jeho spontánní průběh regulační zásahy v důsledku jejich administrativní nepružnosti narušují tržní prostředí efektivnost regulačních opatření je problematická také pro regulaci platí možnost vládního selhání
3.4. MEZE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Zvláštní pozornost je třeba věnovat v souvislosti s účinností hospodářskopolitických opatření problematice vládního selhání. Vládní selhání se v ekonomice projevuje neúčinnou hospodářskou politikou, výrazně tak omezuje efektivnost hospodářskopolitických opatření. Příčiny vládního selhání lze spatřovat zejména v těchto oblastech zájmy a schopnosti vládní byrokracie časová zpoždění v hospodářské politice souvislosti politicko-ekonomického cyklu vztah politiků k ekonomické teorii nevyužití politického kapitálu
3.4.1. ZÁJMY A SCHOPNOSTI VLÁDNÍ BYROKRACIE Vládní selhání způsobené vlastními zájmy a schopnostmi vládní byrokracie se projevuje ve třech oblastech. Je to především chování se byrokracie,
34 charakterizované prosazováním snah o dosažení vlastního prospěchu, označované jako hledání renty (rent seeking). Dále je to problematika spojovaná s nedostatkem relevantních informací, kterými byrokracie při svém rozhodování disponuje. V neposlední řadě je to i skutečnost, že vládní byrokracie nenese náklady spojené se svým rozhodnutí. Výsledkem je, že ve společnosti vedle soukromého trhu (ekonomického) existuje také trh politický (společenský) trh. Na tomto trhu je konkurence výrobců nahrazena konkurencí politických stran a preference spotřebitelů jsou nahrazeny preferencí voličů. Politika se tak stává předmětem výměny s cílem získávat výhody mezi politiky, voliči a zájmovými skupinami. Rozhodování o alokaci mimo soukromý trh tak může vést k nízké efektivnosti při rozhodování vlády.
3.4.2. ČASOVÁ ZPOŽDĚNÍ V HOSPODÁŘSKÉ POLITICE Časová zpoždění v hospodářské politice lze identifikovat ve dvou rovinách. Je to jednak zpoždění plynoucí z činnosti vlády a časová zpoždění vyplývající z reakcí soukromého sektoru na vládní opatření. Tvůrci hospodářské politiky nemohou počítat s tím, že jejich opatření se okamžitě nebo ve velmi krátké době projeví v reálné hospodářské politice. Brání tomu časová zpoždění související s činností vlády a navazují na jednotlivé fáze rozhodovacího procesu. Na kvalifikované rozpoznání poruchy a příčin poruch je potřebný určitý čas, co se označuje jako poznávací zpoždění. Jistá doba uplyne také v souvislosti s výběrem vhodného hospodářskopolitického opatření a jeho schválením, rozhodovací zpoždění. Další časové zpoždění souvisí se zavedením zvoleného opatření do reálné ekonomiky, realizační zpoždění. Poslední zpoždění souvisí s hodnocením účinků realizovaného hospodářskopolitického opatření a s reakcí soukromého sektoru na toto opatření, zpoždění účinnostní. Nerespektování časových zpoždění a nevhodné načasování hospodářskopolitických opatření může vyvolat nežádoucí efekty, do určité míry nestimulovat rozvoj. Nevhodně načasovaný zásah hospodářské politiky HDP
přirozený vývoj
nevhodně načasovaný zásah
očekávaný vývoj HDP t
3.4.3. SOUVISLOSTI POLITICKO – EKONOMICKÉHO CYKLU Kromě uvedených typů časového zpoždění existuje ještě další forma časové souvislosti výrazně omezující hospodářskou politiku. Jedná se o vzájemné vztahy politického a ekonomického cyklu. Zatímco ekonomický cyklus je nepravidelný a jeho časový průběh je pouze složitě odhadnutelný, časový průběh poltického cyklu lze jednoznačně vymezit obdobím mezi dvěma volbami.
35 Politický cyklus vychází z předpokladu, že vláda usiluje o znovuzvolení a proto se bude chovat racionálně. Své záměry realizuje ve volebním období rozloženě, počítá s časovým zpožděním a proto nepopulární opatření realizuje v první části volebního období. Navíc počítá s tím, že voliči lépe hodnotí současnost a do určité míry zapomínají na období strádání. Politicko – ekonomický cyklus Racionální vláda
Iracionální vláda
Q
Q
vrchol
dno volby
vrchol •
vrchol
vrchol
dno
volby t
volby
volby
t
Základním předpokladem existence politicko - ekonomického cyklu je skutečnost, že vláda svými opatřeními může vývoj hospodářství ovlivnit. Opatření hospodářské politiky mohou být tedy účinná a vláda je potencionálně schopna svými opatřeními ovlivnit vývoj ekonomiky do té míry, že voliči postřehnou tuto účinnost. Základem těchto modelových přístupů je substituční vztah mezi inflací a nezaměstnaností, tak jak je popsán Phillipsovou křivkou. Východiskem pro modelování politicko ekonomického cyklu je existence dvou základních subjektů tvořících politický trh, politiků a voličů. Politici, sdružení v politických stranách, se snaží dostat k moci a tu si udržet. V modelech politicko ekonomického cyklu se rozlišují politické strany podle chování na strany oportunistické a strany ideologické. Oportunistické strany jsou takové strany, které se snaží zapůsobit na všechny voliče bez ohledu na jejich politické zařazení. Ideologické strany jsou stranami, které se zaměřují pouze na voliče určité politické orientace, nikoliv na celou veřejnost. Voliči jsou chápáni buď jako neracionální, nebo racionální. Racionální jsou voliči tehdy, když při svém rozhodování zvažují všechny dostupné informace a hodnotí budoucí chování strany, její program, a ne její chování v minulosti. Potom svá očekávání vytvářejí racionálně, což neznamená nic jiného než, že dokáží předvídat důsledky vládních opatření a přizpůsobit se jim. Neracionální voliči jsou ti, co nesplňují výše uvedená kritéria racionálního voliče. Z tohoto pojetí vyplývá jedno důležité omezení. Tam, kde v modelech vystupují racionální voliči, vlády nemohou vyvolávat změny reálných veličin, u neracionálních voličů však vláda může ovlivňovat i reálné ekonomické veličiny. Rozdělení stran na oportunistické a ideologické, a voličů na racionální a neracionální dává možnost popsat čtyři typy modelů politickoekonomického cyklu.
36 Oportunistické modely p
p Racionální oportunistický model
Norhausův model
PC
PC1
•
V PC0
•
po volbách
•
volby
•
před volbami
u
u
Ideologické modely p
Hibbsův ideologický model p levicová vláda pravicová vláda
pL pP
PC
uL
L
pL VL
pL pP
PCL PCP
u
VP P
PCL PCP
u
uP
Racionální ideologický model p PCs PCs
p
pP
u
PC
u
3.4.4. VZTAH POLITIKŮ K EKONOMICKÉ TEORII Vztah politiků k ekonomické teorii, jejich příslušnost k určité „ekonomické škole“ ještě není vládním selháním. K vládnímu selhání dochází až tehdy, je-li tento vztah nevyvážený, je-li nepoměr mezi teorií a praxí v procesu tvorby a realizace hospodářské politiky. Může dojít ke dvěma typům vládního selhání. Převaha teorie se může projevit nedoceněním rizik, které přináší reálná hospodářská praxe, nedoceněním možností použití nástrojů hospodářské politiky a tím i určitou setrvačností v jejich využívání. Naopak, převaha praxe může vést ke snahám zachovat existující stav hospodářství, k určité setrvačnosti hospodářské politiky bez zásadních změn.
37 3.4.5. NEVYUŽITÍ POLITICKÉHO KAPITÁLU Politický kapitál vzniká jako důsledek politicko společenských zvratů. Vláda v tomto období získává prostor pro uskutečnění bezpodmínečně nutných systémových změn v koordinaci ekonomiky, aniž by od nich byly očekávány měřitelné ekonomické výsledky. Vývoj politického kapitálu lze charakterizovat třemi fázemi. V první fázi, na obrázku období 0 – t1 je charakteristické téměř jednoznačným společenským konsensem, bez existence konstruktivní opozice vlády. Politický kapitál je v tomto období vysoký, společnost je ochotna v tomto období akceptovat řadu systémových zásahů, mnohdy se zápornými dopady pro jednotlivé skupiny společnosti. V období t1 – t2 dochází k určitému poklesu vysokého politického kapitálu z první fáze a to právě v důsledku vzniku a fungování konstruktivní opozice jakož i jako důsledek vytvořených zájmových skupin. Období za bodem t2 je charakterizované jako období normální politiky.
Vývoj politického kapitálu
pk
ztráta politického kapitálu v době t1- t2 pk(t)
t0
t1
t2
t
3.4.6. HOSPODÁŘSKOPOLITICKÉ ROZHODOVÁNÍ Tvůrci hospodářské politiky nemohou počítat s tím, že opatření hospodářské politiky se okamžitě projeví v reálné ekonomice. Brání tomu existence řady časových zpoždění odpovídajících jednotlivým fázím rozhodovacího procesu.
Typy zpoždění podle fází rozhodovacího procesu Fáze rozhodovacího procesu analýza
Typ zpoždění
Charakteristika zpoždění
poznávací
latentní potřeba zásahu čas rozhodování, čas na výběr opatření materiální nároky, informační toky reakce ekonomických subjektů
program
rozhodovací
zavedení
realizační
působení
účinnostní
Poznávací zpoždění je časové období, které uplyne mezi vznikem potřeby opatření hospodářské politiky a okamžikem, kdy si vláda tuto potřebu uvědomí.
38 Délka poznávacího zpoždění se může pohybovat v rozmezí několika týdnů až roku, přičemž na období skryté potřeby zásahu nemůže vláda ovlivňovat. Rozhodovací zpoždění vzniká v průběhu přípravy programu opatření hospodářské politiky. Je to jednak zpoždění, které souvisí s výběrem odpovídajícího zásahu a následně zpoždění související se schvalováním vybraného opatření. Realizační zpoždění je časové období, které uplyne od rozhodnutí o příslušném opatření hospodářské politiky do jeho plné realizace. Délka tohoto časového zpoždění je závislé jednak na rozsahu potřebného materiálního zabezpečení opatření a jednak na tom jak rychle se všechny relevantní informace dostanou k subjektům, kterých se přijaté opatření dotýká. Účinnostní zpoždění odpovídá době reakce ekonomických subjektů na nově nastalou situaci v důsledku přijatého opatření. Délku tohoto zpoždění vláda nemůže ovlivnit, ale může ji poměrně přesně odhadnout.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Možnosti hospodářské politiky jsou rozhodujícím způsobem determinovány existujícím společenským uspořádáním. Pro potřeby analýzy možností hospodářské politiky se vychází ze základních typů společenského uspořádání, kterými jsou despotické, anarchické a demokratické uspořádání. V demokratické společnosti má stát v politickém systému postavení, které mu umožňuje uplatnění mocí pomocí moci zákonodární, výkonní a soudní. S naplňování základních funkcí států souvisí i jejich podrobnější vyjádření související s naplňováním základních hospodářskopolitických cílů. Společenský konsenzus je dohodou o základních pravidlech fungování a základních cílech společnosti, je rozhodujícím rámce pro tvorbu a realizaci hospodářské politiky. K dosažení cílů hospodářské politiky a pro realizaci postupů dosažených společenským konsenzem je třeba sladit jednotlivé zájmy v hospodářství, je třeba hospodářství koordinovat. V souvislosti s účinností hospodářskopolitických opatření je třeba věnovat pozornost problematice vládního selhání. Vládní selhání se v ekonomice projevuje neúčinnou hospodářskou politikou, výrazně tak omezuje efektivnost hospodářskopolitických opatření. Politický cyklus vychází z předpokladu, že vláda usiluje o znovuzvolení a proto se bude chovat racionálně. Své záměry realizuje ve volebním období rozloženě, počítá s časovým zpožděním. Tvůrci hospodářské politiky nemohou počítat s tím, že opatření hospodářské politiky se okamžitě projeví v reálné ekonomice. Brání tomu existence řady časových zpoždění odpovídajících jednotlivým fázím rozhodovacího procesu.
OTÁZKY 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Jaké jsou možnosti jednotlivých forem hospodářské politiky? Jaké jsou funkce státu v hospodářské oblasti? Co je společenský konsenzus a jak ho lze dosáhnout? Jak se kvantifikují náklady společenského konsenzu? Co je koordinace a jaké jsou její formy? Co rozumíme pod pojmem regulace?
39 7. Co jsou meze hospodářské politiky a co je determinuje? 8. Co je politicko ekonomický cyklus a jaké má souvislosti? 9. Co je politický kapitál a jaké jsou důsledky jeho nevyužití? 10. Jaké etapy má hospodářskopolitické rozhodování?
40
4. FISKÁLNÍ POLITIKA V této kapitole se dozvíte: Co je rozpočtová politika, fiskální politika, státní rozpočet, rozpočtové saldo, deficitní státní rozpočet, Jaké má fiskální politika cíle a nástroje; Jaké t yp y fiskální politik y rozlišujeme; Jak ý je rozdíl v použití expanzivní a restriktivní fiskální politik y z hlediska krátkodobých a dlouhodob ých účinků. Budete schopni: Objasnit pojem rozpočtová politika a fiskální politika; Vymezit rozdíl mezi rozpočtovou a fiskální politikou; Charakterizovat státní rozpočet, jeho příjm y a v ýdaje, saldo státního rozpočtu; Vysvětlit použití jednotliv ých nástrojů fiskální politik y jak z krátkodobého, tak dlouhodobého hlediska. Klíčová slova této kapitoly:
!
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 4 + 1,5 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
"
4.1. POJETÍ FISKÁLNÍ POLITIKY
V obecné rovině lze fiskální politiku chápat jako makroekonomicky motivované využití systému veřejných financí. Jedná se o využití záměrných změn objemu a struktury veřejných příjmů a výdajů, záměrné volby typu a objemu rozpočtového salda a způsobu jeho krytí k dosažení žádané úrovně či stabilizaci úrovně reálných makroekonomických proměnných, především míry ekonomického růstu a úrovně zaměstnanosti.
41 V běžné ekonomické mluvě se pojmy rozpočtová a fiskální politika ztotožňují, pro účely makroekonomické (hospodářské) politiky je velmi důležité jejich obsahové odlišení podle významu, který přisuzují uplatnění jednotlivých funkcí veřejných financí.
4.1.1. ROZPOČTOVÁ POLITIKA Rozpočtová politika upřednostňuje ve svých přístupech alokační a redistribuční funkci veřejných financí, fiskální politika klade důraz na stabilizační funkci veřejných financí. Rozpočtová politika tak vyjadřuje logiku veřejných financí v ryze finančním pojetí. Výrazem takto pojaté rozpočtové politiky je státní rozpočet, který soustřeďuje veřejné zdroje na financování produkce veřejných statků, na odstranění či vyrovnání efektů externalit, na sociálně motivovanou redistribuci důchodu, bez snahy ovlivnit reálné makroekonomické charakteristiky. Vyrovnanost takto chápaného rozpočtu vyjadřuje úspěšnost rozpočtové politiky, vypovídá o dobrém státním finančním hospodaření. Svým pojetím je rozpočtová politika pojmem starším a vzniká vlastně se vznikem rozpočtu státu, státního rozpočtu. Rozpočtovou politiku provádí ministerstvo financí.
4.1.2. FISKÁLNÍ POLITIKA Fiskální politika vyjadřuje aktivní pojetí veřejných financí, klade důraz na stabilizační funkci veřejných financí. Určující je vliv veřejných financí na reálné makroekonomické proměnné, jejichž vývoj je rozhodující pro ustanovení makroekonomické rovnováhy. Státní rozpočet je v tomto případě využíván jako nástroj fiskální politiky, jako jeden z nástrojů hospodářské politiky. Svým pojetím je fiskální politika ve srovnání s rozpočtovou politikou pojmem novějším, vzniká později v souladu s konceptem aktivních veřejných financí ve vazbě na keynesovsky pojatou hospodářskou politiku. Podstatný rozdíl mezi rozpočtovou politikou a fiskální politikou je i v nazírání na rozpočtový schodek. Pro rozpočtovou politiku je dosažení vyrovnaného rozpočtu konečným cílem, který zcela logicky jeho subjekt, ministerstvo financí jednoznačně prosazuje. Naopak fiskální politika nemusí chápat vyrovnanost státního rozpočtu jako cíl konečný, ale jako jeden z množiny cílů, který navíc nemusí být za všech okolností bezpodmínečně prioritní.
4.2. STÁTNÍ ROZPOČET Obecně je státní rozpočet definován jako peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují a používají státní orgány. Je tedy spojován s hospodařením státu a je považován za centralizovaný peněžní fond, který se tvoří, rozděluje a používá na principu nenávratnosti, neekvivalence a nedobrovolnosti. Státní rozpočet je schvalován zákonodárnými sbory, nabývá formy rozpočtového zákona. Sestavovatel je ministerstvo financí, které odpovídá i za jeho plnění.
4.1.3. VEŘEJNÉ FINANCE Veřejné finance jsou nejčastěji definovány jako peněžní vztahy vznikající v souvislosti s tvorbou, rozdělováním a použitím finančních fondů spojených s činností veřejných institucí, kdy jedním z nevýznamnějších subjektů při utváření těchto vztahů je stát. Ve vztahu k subjektům podílejících se na těchto vztazích lze veřejné finance rozdělit na relativně samostatné součásti, a to státní rozpočet, rozpočty místní samosprávy, speciální fondy a finance státních podniků.
42 Státní rozpočet je historickou kategorií, která prošla určitým vývojem souvisejícím s rozvojem výroby, postavením státu a jeho funkcemi. V obecném pojetí je proto vhodnější hovořit o veřejném rozpočtu jako o finanční bilanci využívané příslušným stupněm veřejné vlády k zajištění potřeb veřejné ekonomiky a cílů rozpočtové politiky. Vyjdeme-li z tohoto pojetí je veřejný rozpočet soustava rozpočtů za všechny vládní úrovně.
4.2.1. FUNKCE STÁTNÍHO ROZPOČTU Státní rozpočet plní funkce odvozené od funkce veřejných financí. Má funkci alokační, redistribuční a stabilizační. se realizuje prostřednictvím financování potřeb veřejného sektoru. je spojena s nenávratným přerozdělováním části hrubého domácího produktu a zmírňováním nerovností mezi subjekty, ke kterým vede tržní mechanismus prostřednictvím finančních transferů, progresivních důchodových daní, vyšším zdaněním luxusního zboží, nebo dotováním vybraného sortimentu zboží. státního rozpočtu se uplatňuje při ovlivňování ekonomické stability pomocí příjmů a výdajů státního rozpočtu. Prostřednictvím stabilizační funkce se veřejné finance stávají mimořádně důležitou součástí hospodářské politiky a prorůstají tak do makroekonomické problematiky.
4.2.2. STÁTNÍ ROZPOČET JAKO NÁSTROJ FISKÁLNÍ POLITIKY Uplatnění státního rozpočtu jako nástroje fiskální politiky je založeno na využívání rozpočtového salda k ovlivňování agregátní poptávky, hospodářského růstu a ve svém výsledku k ovlivňování zaměstnanosti. Nejvýznamnější příjmovou skupinou státního rozpočtu jsou běžné příjmy, zejména příjmy daňové. Největší část daňového výnosu plyne z daní se stálým výnosem, jako je daň spotřební včetně nejvýnosnější daně z přidané hodnoty, které označujeme jako daně nepřímé. Významný podíl na příjmech státního rozpočtu mají také daně z příjmů, označovaná jako přímé daně. Výlučným příjmem státního rozpočtu jsou cla. Jsou to platby charakteru jednorázově placené daně a mají charakter nepřímé selektivní spotřební daně. V některých zemích plynou do státního rozpočtu i stálé a výnosné příspěvky na sociální zabezpečení. Výdaje státního rozpočtu, a to jak alokační, tak redistribuční i stabilizační mají charakter běžných a kapitálových výdajů.
4.2.3. STRUKTURA STÁTNÍHO ROZPOČTU. Státní rozpočet bilancuje příjmy a výdaje. Rozpočtové saldo vyjadřuje do jaké míry příjmy státního rozpočtu pokrývají jeho výdaje. Jsou-li výdaje státního rozpočtu vyšší než jeho příjmy pak je státní rozpočet schodkový, deficitní. Krátkodobý schodek státního rozpočtu je kryt emisí státních pokladničních poukázek a výsledný emisí střednědobých a dlouhodobých státních dluhopisů. Využití přímého bankovního úvěru na krytí výsledného schodku státního rozpočtu je nežádoucí a v mnoha zemích, vč. ČR je přímo zakázáno. V případě, že příjmy státního rozpočtu převyšují výdaje je státní rozpočet přebytkový a při rovnosti příjmů a výdajů se jedná o rozpočet vyrovnaný.
43 je financován půjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád, které nakupují domácí a zahraniční subjekty. Rozpočtový schodek je zpravidla hlavním faktorem vzniku nebo změny veřejného dluhu. je rozdíl mezi příjmy rozpočtu (důchodovými daněmi, jejichž výše je určena sazbou daně t) a rozpočtovými výdaji (vládními nákupy statků G a transferovými platbami TR). Makroekonomické důsledky rozpočtového schodku jsou v dlouhodobém časovém vede k růstu veřejného dluhu a dluhová horizontu negativní. služba se stává pro rozpočet břemenem. Vysoké úrokové náklady veřejného dluhu jsou pak faktorem, který brání nebo ztěžuje dosažení vyrovnaného rozpočtu. Navíc vysoká dluhová služba omezuje aktivní využití nástrojů fiskální politiky. Schodek státního rozpočtu vyvolává silné inflační tlaky. Krytí chronických schodků se děje na úkor omezování soukromých investic, dochází k vytěsňovacímu efektu. Vláda má značně omezené možnosti stabilizovat hospodářský růst a její opatření v důsledku realizačního časového zpoždění mohou cyklus spíše zvýraznit, než zmírnit.
4.2.4. FINANCOVÁNÍ SCHODKU STÁTNÍHO ROZPOČTU Schodek státního rozpočtu lze financovat dluhovým financováním, peněžním financováním a ze státních aktiv, čímž vzniká veřejný dluh. Veřejný dluh je suma minulých rozpočtových schodků. Dluhové financování souvisí s emisí státních dluhopisů a jejich prodejem soukromému sektoru nebo do zahraničí. Prodej státních dluhopisů soukromému sektoru vč. komerčních bank však znamená použití soukromých úspor na financování státního dluhu a omezení jejich použití na soukromé investice, vzniká tím vnitřní dluh. V případě prodeje státních dluhopisů do zahraničí vzniká vnější dluh, který má dopad na růst záporného salda běžného účtu platební bilance. Financování znamená krytí schodku státního rozpočtu půjčkou od centrální banky nebo půjčkou ze zahraničí. Přímý bankovní úvěr poskytnutý CB na krytí schodku státního rozpočtu má charakter úvěrové emise. Stejně je tomu tak v případě přímého nákupu státních dluhopisů CB. Velký objem přímých půjček od CB pro krytí rozpočtového schodku vedl k tomu, že poskytnutí přímého úvěru CB na krytí rozpočtového schodku je ze zákona zakázáno. Proto CB může nakupovat státní dluhopisy pouze na sekundárním trhu, což vede k tzv. Tyto formy financování schodku zvyšují monetární bázi, zvyšují množství peněz v oběhu. Navíc je tento efekt znásoben efektem multiplikačním. Půjčka ze zahraničí způsobuje tlak na pasivní saldo platební bilance a růst zahraničního dluhu. Dlouhodobým řešením schodku státního rozpočtu je financování ze státních aktiv, z rezerv vytvořených v minulosti, z výnosů privatizace státního majetku. Určitou možností je zvýšení daní, což je možné pouze v delším časovém období vzhledem k složitosti při realizaci změny daňových zákonů. Z metodického hlediska je důležité odlišovat hrubý a čistý dluh hrubý dluh - představuje celkový objem závazků státu, čistý dluh je hrubý dluh snížený o objem pohledávek státu. Přitom konvenčně je dluh vykazován jako dluh hrubý, jako celkový objem závazků státu. čistý vládní dluh – je nižší od dluhu hrubého o částku státních finančních aktiv, zahrnujících půjčky soukromému sektoru, hotovost, státní podíl na akciovém majetku soukromých společností a devizové rezervy.
"
44 Důsledky veřejného dluhu jsou zejména rozpočtové, redistribuční, fiskální, zvyšování podílu dluhu na hrubém domácím produktu a inflační. Řešení dluhového problému lze hledat zejména ve využití pozitivních exogenních faktorů a v oblasti aktivních vládních opatření.
4.3. CÍLE A NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY Fiskální politika, i přes své bezesporu kontroverzní pojetí, je pokládána za jednu z rozhodujících dílčích hospodářských politik, kterými stát může výrazně ovlivňovat makroekonomickou rovnováhu. C
4.3.2. NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY Základním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet, resp. jeho změny ve výdajové a příjmové struktuře. Pro dosažení stanoveného makroekonomického cíle může fiskální politika využít jako nástroj záměrná opatření (diskreční). Fiskální politika na rozdíl od rozpočtové politiky, jejímž cílem je vyrovnaný státní rozpočet, záměrně využívá plánovaný přebytek či schodek státního rozpočtu k ovlivnění vývoje ekonomiky. fiskální politiky mají charakter jednorázových záměrných opatření, která jsou vědomým působením na dosažení stanovených makroekonomických cílů. Jedná se zejména o jednorázové změny v soustavě daní, změny daňových sazeb a výdajů státního rozpočtu. V případě dlouhodobých opatření se jedná o opatření, která po jejich zabudování do systému působí samočinně. Jsou to tzv. a patří mezi ně zejména progresivní důchodové daně, dávky v nezaměstnanosti, pojištění v nezaměstnanosti, výkup zemědělských přebytků, subvence k cenám zemědělské produkce. Proticyklické působení vestavěných stabilizátorů funguje však jen za podmínky alespoň relativně stabilní cenové hladiny. Není-li splněn tento předpoklad, působí procyklicky, což je případ stagflace, při které důchod klesá a roste cenová hladina.
4.3.1. CÍLE FISKÁLNÍ POLITIKY Cíle fiskální politiky lze charakterizovat jako usměrňování vývoje hlavních makroekonomických veličin, především zaměstnanosti a produktu využitím příjmových a výdajových položek státního rozpočtu. Protože fiskální politika je charakterizovaná jako poptávkově orientovaná dílčí hospodářská politika v konečném účinku se zaměřuje na ovlivňováni úrovně agregátní poptávky
4.4. TYPY FISKÁLNÍ POLITIKY Jak jsme uvedli je fiskální politika politikou poptávkově orientovanou a v konečném důsledku se jedná o ovlivnění agregátní poptávky s dopadem na změnu produktu a zaměstnanosti. Zhlediska svého vlivu na agregátní poptávku může být fiskální politika expanzivní anebo restriktivní.
4.4.1. EXPANZIVNÍ FISKÁLNÍ POLITIKA Působí-li vláda prostřednictvím fiskálních operací na zvyšování agregátní poptávky, hovoříme o fiskální expanzi. je tedy uplatňovaná s cílem zvýšit úroveň rovnovážného důchodu a tím zvýšit také úroveň zaměstnanosti.
45 Expanzivní fiskální politika P
AS
E1
P1 E0
P0
AD1 AD0
Y0
Y1
Y
V případě, kdy skutečný produkt nedosahuje úrovně potenciálního produktu je ekonomika charakterizovaná existencí nevyužitých výrobních faktorů, existuje poměrně vysoká nezaměstnanost. Stát ve snaze snížit úroveň nezaměstnanosti využitím fiskálních operací na výdajové či příjmové straně státního rozpočtu uplatní expanzivní fiskální politiku. Výsledkem expanzivní fiskální politiky v krátkém období je, že růst agregátní poptávky výrazněji zvýší produkt na Y1 a tedy i zaměstnanost, než cenovou hladinu na P1. Expanzivní fiskální politika při neúplném využití výrobních faktorů P
AS
AD0
E1
P1 P0
E0
Y0
AD1
Y1 Yp
Y
Opačný je efekt fiskální expanze v případě, kdy v ekonomice jsou výrobní faktory plně využívány. Fiskální expanze i v tomto případě zvýší agregátní poptávku, ale její růst se projeví více v růstu cenové hladiny, než v růstu produktu.
46 Expanzivní fiskální politika - plně využívané zdroje P
AS
P1 P0
E1 E0
AD1 AD0
Y0 = Yp Y1
Y
Z dlouhodobého hlediska se však rovnováha neustálí v bodě E1, ale E2. Růst produktu vyvolává růst poptávky po penězích, což při nezměněné nabídce peněz způsobí zvýšení úrokové míry a vyšší úroková míra omezí uvažované investiční záměry soukromého sektoru (posun z E1 do E2). Dochází k úplnému vytěsňovacímu efektu, jeho princip spočívá v tom, že expanzivní fiskální politika snižuje úroveň soukromých investičních výdajů. Pokud pokles úrovně soukromých investičních výdajů odpovídá úrovni fiskální expanze a nezmění se ani velikost ostatních součástí agregátní poptávky, velikost produktu se nemění. Fiskální expanze z dlouhodobého hlediska nemění úroveň produktu a zaměstnanosti, zvyšuje cenovou hladinu a úrokovou míru, snižuje úroveň soukromých investičních výdajů. Dlouhodobé účinky expanzivní fiskální politiky P
LRAS
E2
P2 P1 P0
AS
E1 E0
AD1 AD0
Y2 = Yp Y1
Y
4.4.2. RESTRIKTIVNÍ FISKÁLNÍ POLITIKA Působí-li vláda prostřednictvím fiskálních operací na snižování agregátní poptávky, hovoříme o fiskální restrikci, jejíž cílem je tlumit růst agregátní poptávky, a tím vyvolané inflační procesy v ekonomice, případně snížit rozpočtový deficit.
47 P
AS
E0
P0 E1
P1
AD0 AD1
Y1
Y0
Y
Pokud jsou v ekonomice nevyužité výrobní faktory, fiskální restrikce v krátkém období snižuje cenovou hladinu, produkt a zaměstnanost. Jsou-li v ekonomice výrobní faktory plně využité, potom restriktivní fiskální politika snižuje pouze cenovou hladinu. Fiskální restrikce – nevyužívané zdroje P
AS
AD1
E0
P01 P1
E1
AD0
Y0 Yp
Y1
Y
Fiskální restrikce – plně využívané zdroje P
AS
E0
P0 P1
E1
AD0 AD1
Y1 = Yp = Y0
Y
Z dlouhodobého hlediska restriktivní fiskální politika způsobuje pokles cenové hladiny a pokles úrokové míry, zvýšení úrovně soukromých investičních výdajů, úroveň produktu se nezmění, pokud nárůst soukromých investičních výdajů odpovídá úrovni (velikosti) fiskální restrikce.
48
SHRNUTÍ KAPITOLY: Státní rozpočet je centralizovaný peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují a používají státní orgány. Státní rozpočet se používá na principu nenávratnosti, neekvivalence a nedobrovolnosti. Příjmy státního rozpočtu tvoří daně přímé a nepřímé, sociální pojistné. Výdaje státního rozpočtu zahrnují běžné a kapitálové výdaje. Saldo státního rozpočtu může být přebytkové, pokud převyšují příjmy nad výdaji, nebo deficitní, je-li tomu naopak. Deficit zvyšuje veřejný dluh, který členíme na vnitřní a vnější. Rozpočet plní funkci alokační, distribuční a stabilizační funkce. Konečnými cíly fiskální politiky je usměrňování vývoje hlavních makroekonomických veličin, hlavně zaměstnanosti a cenové hladiny. Bezprostřední cíle znamenají regulaci agregátní nabídky a agregátní poptávky. Nástroje fiskální politiky se člení na vestavěné stabilizátory a diskreční opatření. Vláda působí prostřednictvím fiskálních operací na agregátní poptávku a realizuje expanzivní fiskální politiku v případě, že stimuluje AD nebo uplatňuje fiskální restrikci. Oba typy politik mají krátkodobé a dlouhodobé účinky na makroekonomické veličiny.
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4. 5.
Jak definujeme fiskální politiku. Vymezte cíle fiskální politiky. Charakterizujte jednotlivé nástroje fiskální politiky. Co vyjadřuje státní rozpočet a jaké obsahuje položky? Vyjádřete graficky expanzivní fiskální politiku za předpokladu plné zaměstnanosti a její dopad na makroekonomickou rovnováhu a vysvětlete který nástroj může tuto politiku způsobit. 6. Vyjádřete graficky vliv poklesu transferových plateb na makroekonomickou rovnováhu v krátkém období. 7. Vyjádřete graficky vliv poklesu daní na makroekonomickou rovnováhu v krátkém období. 8. Vyjádřete graficky vliv růstu vládních výdajů na makroekonomickou rovnováhu v krátkém období. 9. Vyjádřete graficky vliv růstu vládních výdajů na makroekonomickou rovnováhu v dlouhém období. 10. Jaké daně řadíme mezi přímé daně a jaké mezi nepřímé daně? 11. Jaké dopady má na ekonomiku úspěšná daňová reforma a v čem spočívá?
49
5. MONETÁRNÍ POLITIKA V této kapitole se dozvíte: Co je monetární politika; Jaké má monetární politika cíle; Jaké nástroje uplatňuje monetární politika; V čem spočívá dilema centrální bank y; Jaké t yp y monetární politik rozlišujeme; Jaké účink y má expanzivní monetární politika v krátkém a jaké v dlouhém období. Jaké účink y má restriktivní monetární politika v krátkém a jaké v dlouhém období. Budete schopni: Objasnit pojem monetární politika; Uvést jaké má monetární politika cíle a nástroje; Vysvětlit rozdíl mezi expanzivní a restriktivní politikou; Objasnit dilema centrální bank y; Objasnit jak centrální banka reaguje na nebo nereaguje na růst poptávk y po penězích; Grafick y v yjádřit použití jednotliv ých nástrojů monetární politik y jak z krátkodobého, tak i dlouhodobého hlediska. Klíčová slova této kapitoly:
!
!
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 4 + 1,5 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
!
"
"
5.1. POJETÍ MONETÁRNÍ POLITIKY
Monetární politika čili peněžní a úvěrová politika představuje v nejširším pojetí souhrn opatření a zásad určitého subjektu, který se prostřednictvím monetárních nástrojů snaží regulovat množství peněz v oběhu, a tím dosáhnout cíle monetární
50 politiky, tj. dlouhodobou stabilitu měny. Ta je v podmínkách tržní ekonomiky dosahovaná za stavu, kdy skutečné množství peněz v oběhu se rovná ekonomicky potřebnému množství peněz v oběhu, tj. když se nabídka peněz rovná poptávce po penězích. Základními determinanty monetární politiky jsou role peněz v ekonomice, jejich úloha při rozhodování ekonomických subjektů a postavení centrální emisní banky v institucionálním uspořádání systému regulace ekonomiky. Monetární politiku dále ovlivňuje existující struktura bankovního systému jakož i rozsah a intenzita platebního styku se zahraničím. Vrcholovým subjektem monetární politiky je centrální banka, která prostřednictvím řízení peněžní zásoby, nebo pohybu úrokové míry ovlivňuje úroveň rovnovážného důchodu, úroveň zaměstnanosti (nezaměstnanosti), pohyb cenové hladiny (míry inflace) a platební bilanci. C
5.2. CÍLE MONETÁRNÍ POLITIKY
Pro realizaci a využívání monetární politiky musí být splněny tři základní předpoklady, a to dva předpoklady označované jako systémové, existence trhu peněz a trhu kapitálu a třetí institucionální předpoklad, centrální banka ve vlastnictví státu. Cíle monetární politiky, které jsou subjektu monetární politiky, centrální bance obvykle stanoveny zákonem o centrální bance, mohou být formulovány různě. Prakticky ale ve všech případech je hlavním a mnohdy i jediným cílem zajištění stability kupní síly tuzemské měny. Při rozlišení na vnitřní a vnější stabilitu měny se pak vnitřní stabilitou rozumí zajištění stability tuzemské cenové hladiny a vnější stabilitou stabilita měnového kursu tuzemské měny. Obecně platí, že pokud není dotčen zákonem stanovený cíl, měla by centrální banka podporovat hospodářskou politiku vlády (státu) vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. Z časového hlediska lze mluvit o bezprostředních cílech monetární politiky, které jsou především množství peněz v oběhu a úroková míra a konečných cílech, kterými jsou zejména cenová stabilita a úroveň zaměstnanosti. Explicitně mohou být stanoveny i další cíle jako hospodářský růst a rovnováha platební bilance.
5.3. NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY
Centrální banka při provádění monetární politiky využívá nástroje a ovlivňuje tak bezprostřední cíle (množství peněz v oběhu, úroková míra), pomocí kterých dosahuje konečných cílů monetární politiky (zaměstnanosti, cenové stability). Mechanismus zabezpečení cílů monetární politiky ukazuje transmisní mechanismus monetární politiky, který si lze představit jako řetězec příčinných vztahů, které centrální banka využívá pro dosažení stanovených cílů. Volba nástrojů a jejich použití centrální bankou je mimo jiné závislá na stupni samostatnosti této instituce. U méně samostatných centrálních bank mohou o použití nástrojů a jejich konkrétní podobě rozhodovat i další subjekty. Nástroje monetární politiky lze členit podle různých hledisek. Pro potřeby hospodářské politiky považujeme za relevantní jejich členění podle dopadů na bankovní systém na přímé a nepřímé.
51 Transmisní mechanismus monetární politiky
nástroje monetární politiky
operativní kritéria
zprostředkující kritéria
cíle MP
měnová báze
peněžní oběh
průměrná inflace v dlouhém období
krátkodobé úrokové míry
dlouhodobé úrokové míry
reálný růst a zaměstnanost inflační pásmo
5.3.1. NEPŘÍMÉ NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY Nepřímé nástroje monetární politiky jsou charakteristické plošným působením na celý bankovní systém. Nástroje přímo neomezují samostatnost rozhodování dalších bank v ekonomice, pouze vymezují základní rámec pro jejich podnikání. Řadíme k nim: jsou klasickými nástroji monetární politiky, jsou historicky nejstaršími a v široké míře se používají i v současnosti. Ve zjednodušeném vyjádřená diskontní nástroje zahrnují úrokové sazby a další podmínky úvěrů poskytovaných centrální bankou ostatním tuzemským bankám v tuzemské měně. Jde o nástroje permanentní, neoperativní, zaměřené na regulaci operativních kritérií v transmisním mechanismu monetární politiky. Do diskontních nástrojů, jejichž používání se někdy označuje jako diskontní politika se řadí: úvěry, které centrální banka poskytuje dalším tuzemským bankám bezhotovostní v tuzemské měně, s přesně specifikovanými podmínkami, úrokové sazby z těchto úvěrů podmíněně i vyhlašování úroků z cenných papírů při operacích na volném trhu Diskontní nástroje jsou zaměřeny na regulování množství peněz v oběhu i na ovlivňování krátkodobé úrokové míry. Mají jednoznačně nepřímý charakter, banky v zásadě nemusí reagovat na změny úrokových sazeb centrální banky a ani nemusí tyto úvěry čerpat. Z hlediska rychlosti použití bychom mohli tyto nástroje řadit mezi operativní, protože však v případě úrokových sazeb a dalších podmínek centrální banky se obvykle preferují méně časté změny, jsou tyto nástroje považovány za spíše neoperativní.
52 Mechanizmus působení diskontních nástrojů centrální banka zvýšení disk. sazby
obchodní banky omezení poptávky po úvěrech
ekonomika snížení nabídky peněz
inflace klesá
obchodní banky snížení nabídky úvěrů
zaměstnanost klesá
ekonomický růst platební bilance klesá příliv kapitálu
patří také mezi klasické nástroje monetární politiky i když jejich význam v posledních letech v rozvinutých tržních ekonomikách klesá. Ve své podstatě představují povinné minimální rezervy pravidla pro pohledávky, které musí banky vytvářet u centrální banky, s hlavním cílem ovlivňovat množství peněz v oběhu. Jde o nástroj permanentní, neoperativní, zaměřený na regulaci vztahu mezi operativním a zprostředkujícím kritériem v transmisním mechanismu monetární politiky. Povinné minimální rezervy, resp. jejich sazby a základna patří k těm nástrojům monetární politiky, u kterých nelze jednoznačně určit, zda jde o nástroje nepřímé či přímé. Banky tyto rezervy musí vytvářet, a pokud tak nečiní v předepsané výši, riskují následné sankce centrální banky. Z tohoto důvodu by pak šlo o nástroj přímý. Na druhé straně v případech, kdy platí stejné sazby a základna, dopadá tento nástroj na všechny banky relativně stejně, což jej současně řadí mezi nástroje nepřímé.
Mechanismus působení PMR centrální banka zvýšení sazby PMR
obchodní banky snížení úvěrové kapacity
ekonomika snížení nabídky peněz
inflace klesá
obchodní banky snížení nabídky úvěrů
zaměstnanost klesá
ekonomický růst platební bilance klesá nemá vliv
- nákupy nebo prodej cenných papírů centrální bankou ve vztahu k dalším tuzemským bankám v tuzemské měně s hlavním cílem regulace množství peněz v oběhu nebo krátkodobé úrokové míry. Jde o nástroj permanentní, operativní, zaměřený na regulaci operativního kritéria. Centrální banky tyto operace provádějí se státními cennými papíry, popř. s vlastními cennými papíry. Operace se státními cennými papíry jsou pro centrální banky spojeny obvykle jen s minimálními náklady. Náklady mohou pro centrální banku vznikat pouze při pohyblivosti cen státních cenných papírů, se kterými centrální banka obchoduje, nebo při úhradách úrokových rozdílů. Zrovna tak ale mohou centrální banky z operací na volném trhu
53 realizovat výnosy. Při operacích s vlastními cennými papíry náklady centrálních bank rostou, protože tyto instituce jsou emitenty a tedy nositeli úrokových plateb. Mechanismus působení operací na volném trhu - nákup cenných papírů centrální banka nákup cenných pap.
obchodní banky zvýšení úvěrové kapacity
obchodní banky zvýšení nabídky úvěrů
ekonomika zvýšení nabídky peněz
inflace roste
zaměstnanost roste
ekonomický růst platební bilance roste odliv kapitálu
Mechanismus působení operací na volném trhu - prodej cenných papírů centrální banka prodej cenných pap.
obchodní banky snížení úvěrové kapacity
ekonomika snížení nabídky peněz
inflace klesá
obchodní banky snížení nabídky úvěrů
zaměstnanost klesá
ekonomický růst platební bilance klesá příliv kapitálu
jejich základním cílem není ani změna množství peněz v oběhu ani změna krátkodobé úrokové míry, provádějí se především s cílem regulovat kurz tuzemské měny. Jedná se tedy o ovlivňování vztahu mezi nabídkou a poptávkou na devizových trzích, s cílem ovlivňovat vývoj měnového kurzu tuzemské měny. Intervence jsou centrální bankou nejčastěji prováděny přímo, nákupem či prodejem zahraničních měn za měnu tuzemskou. Tyto intervence se také označují jako devizové intervence. Vliv intervence na devizovém trhu se na změně množství peněz v oběhu projevuje v případě nákupu zahraniční měny za měnu tuzemskou jeho zvýšením, v případě prodej pak jeho snížením. Využívání intervencí na devizových trzích je závislé na existujícím režimu měnového kurzu tuzemské měny. V režimu stálého pevného jsou intervence nezbytné, a tedy častěji využívané než v režimu pružného kurzu, kdy jsou tyto intervence využívány pouze ve výjimečných situacích souvisejících s pohybem kurzu tuzemské měny .
54 Mechanismus působení intervencí na devizovém trhu Nákup zahraniční měny centrální banka nákup zahr. měny
obchodní banky zvýšení úvěrové kapacity v tuzemské měně
ekonomika zvýšení nabídky peněz
inflace roste
obchodní banky zvýšení nabídky úvěrů
zaměstnanost roste
ekonomický růst platební bilance roste příliv kapitálu
Prodej zahraniční měny centrální banka prodej zahr. měny
obchodní banky snížení úvěrové kapacity v tuzemské měně
ekonomika snížení nabídky peněz
inflace klesá
obchodní banky snížení nabídky úvěrů
zaměstnanost klesá
ekonomický růst platební bilance klesá odliv kapitálu
5.3.2. PŘÍMÉ NÁSTROJE Přímé nástroje jsou ze své podstaty tržní ekonomice cizí, protože přímo ovlivňují rozhodování bank a omezují tak jejich samostatnost. Jsou konstruovány pro řešení konkrétního případu a pro konkrétní banku a tyto důvody vedou k jejich časově omezenému a selektivnímu využívání. Patří mezi ně zejména: - stanovují závaznou strukturu aktiv a pasiv a závazné vazby mezi nimi v bilancích bank za účelem regulace likvidity bank; permanentní nástroj i výjimečně používaný, zaměřený na podporu stability bank. - stanovují maximální rozsah úvěrů, které mohou banky poskytnout svým klientům, s hlavním cílem regulovat úvěrové agregáty; nástroje používané výjimečně; limity úvěrů, někdy také úvěrové stropy či úvěrové kontingenty, přímo a s vysokou účinností vymezují maximálně možnou změnu zprostředkujícího cíle monetární politiky, úvěrových agregátů, nepřímo mohou ovlivňovat vývoj množství peněz v oběhu, ale také měnový kurz tuzemské měny. - stanovují vždy maximální hodnoty těchto sazeb, jejich zvýšení limitů může vést k růstu úrokových sazeb z úvěrů tedy krátkodobé úrokové míry; mohou ovlivnit vývoj množství peněz v oběhu. Při zvýšení limitů a zachování diskontní sazby může vzrůst poptávka bank po diskontních úvěrech a následně množství peněz v oběhu. - stanovení povinností některým subjektům otevírat běžné účty, ukládat volné peněžní prostředky a provádět některé další operace výhradně prostřednictvím centrální banky; cílem je získat kontrolu nad pohybem
!
!
!
55 peněžních prostředků těchto subjektů, zejména u některých centrálních orgánů a orgánů místní správy a samosprávy. – centrální banka jimi konkretizuje své záměry pro nejbližší vývoj v měnové oblasti a bankovním systému; permanentní i výjimečně používané nástroje, zaměřené na regulaci operativních i zprostředkujících kritérií a na podporu stability bank.
5.4. TYPY MONETÁRNÍ POLITIKY Pro naplňování stanovených cílů monetární politiky může centrální banka provádět dva typy monetární politiky, politiku expanzivní, kdy využíváním disponibilních nástrojů monetární politiky nabídku peněz zvyšuje nebo politiku restriktivní, kdy naopak, nabídku peněz snižuje. V souladu se základním cílem monetární politiky, který je dosahován za stavu rovnováhy na peněžním trhu, je třeba odpovědět na otázku týkající se dopadů obou typů monetární politiky na tuto rovnováhu, je třeba postupovat ve dvou krocích. V prvním kroku je třeba analyzovat vliv změny nabídky peněz na rovnováhu na peněžním trhu za předpokladu neměnné poptávky po penězích. Ve druhém kroku je třeba analyzovat vliv změny nabídky peněz za situace, kdy se mění také poptávka po penězích.
5.4.1. EXPANZIVNÍ MONETÁRNÍ POLITIKA Předpokládejme, že centrální banka využitím nástrojů monetární politiky zvýší nabídku peněz v ekonomice. Předpokládejme dále, že k tomuto zvýšení dojde při nezměněné poptávce po penězích. Důsledky expanzivní monetární politiky, zvýšení nabídky peněz z úrovně MS0 na úroveň MS1, je nárůst množství peněz v ekonomice z M0 na M0, pokles úrokové míry z i0 na i1 a změna rovnováhy na peněžním trhu, kdy původní rovnováha E0 se posouvá na úroveň E1.
Expanzivní monetární politika i MS0
MS1
+DMS i0
E0 E1
i1
MD
M0
M1
M
V další analýze expanzivní monetární politiky budeme předpokládat, že se poptávka po penězích změní. První úvaha se bude proto týkat situace, kdy na snížení poptávky po penězích centrální banka prostřednictvím nástrojů monetární politiky nereaguje.
56
Centrální banka na snížení poptávky po penězích nereaguje i MS
i0
E0
i1
E1
MD0 MD1
M1
M0
M
Pokles poptávky po penězích z úrovně MD0 na úroveň MD1 způsobuje pokles množství peněz v ekonomice z hodnoty M0 na M1, pokles úrokové míry z i0 na i1 a změnu rovnováhy na peněžním trhu posunem z E0 do E1. Pokud centrální banka na pokles poptávky po penězích zareaguje expanzivní monetární politikou, zvýší nabídku peněz. Expanzivní monetární politika centrální banky zvýšením nabídky peněz z úrovně MS0 na MS1 zabrání poklesu množství peněz v ekonomice způsobené poklesem poptávky po penězích z MD0 na MD1. Oproti situaci, kdy centrální banka na pokles poptávky po penězích nereagovala, se dále snižuje úroková míra z i0 na i1 a rovnováha se posouvá z polohy E0 do E1. V ekonomice však zůstává původní množství peněz v oběhu M0. Centrální banka reaguje na pokles poptávky po penězích i MS0
i0
MS1
E0
MD0 i1
E1 MD1
M0
M
5.4.2. RESTRIKTIVNÍ MONETÁRNÍ POLITIKA Vliv restriktivní monetární politiky na rovnováhu na trhu peněz opět prozkoumáme ve dvou krocích. Předpokládejme, že poptávka po penězích se nemění a centrální banka uplatněním restriktivní politiky sníží množství peněz v ekonomice. Nabídky peněz z úrovně MS0 snižuje na MS1, množství peněz v
57 oběhu z hodnoty M0 na M1, úroková míra se zvyšuje z i0 na i1. Rovnováha na peněžním trhu se posouvá z bodu E0 do E1. Restriktivní monetární politika i MS1
MS0
- DMS i1
E1 E0
i0
MD
M1
M0
M
Předpokládejme, že se poptávka po penězích změní zvýší, a centrální banka na tuto skutečnost nereaguje. Protože centrální banka na růst poptávky po penězích nereaguje, nabídka peněz se nezmění. Zvýší se ale množství peněz v oběhu z M0 na M1 a úroková míra z i0 na i1. Bod rovnováhy se posouvá z bodu E0 do bodu E1. Centrální banka nereaguje na růst poptávky po penězích i MS
i1 i0
E1 E0
MD1 MD0
M0
M1
M
Další úvaha bude vycházet z předpokladu, že na růst poptávky po penězích bude centrální banka reagovat restriktivní monetární politikou, snížením nabídky peněz. Výsledkem restriktivní monetární politiky centrální banky je zachování stálého množství peněz v oběhu M0, ale při zvýšení úrokové míry z i0 na i1 a posunu rovnováhy na peněžním trhu z E0 do E1.
58 Centrální banka reaguje na růst poptávky po penězích i MS1
i0
MS0
E1
MD1 i0
E0 MD0 M0
M
5.5. ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY
!
Účinky monetární politiky je třeba analyzovat ve dvou časových horizontech, a to v krátkodobém a dlouhodobém. Krátkodobé účinky monetární politiky budeme sledovat za předpokladu, že v ekonomice nejsou plně využity výrobní faktory. Za těchto podmínek pak centrální banka ve snaze zlepšit využití výrobních faktorů, uplatní expanzivní monetární politiku a zvýší množství peněz v ekonomice, nabídku peněz.
5.5.1. KRÁTKODOBÉ ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY Zvýšení nabídky peněz se projeví zvýšením úvěrových kapacit obchodních bank, zvýšení jejich nabídky úvěrů a poklesu úrokové míry, které umožní realizaci investic. Protože investiční výdaje jsou součástí agregátní poptávky, vede zvýšení investičních výdajů ke zvýšení agregátní poptávky do AD1. Zvýšení agregátní poptávky pak vyvolá spíše růst produktu na Y1, zaměstnanosti a cenové hladiny do P1. Pokud se skutečný produkt blíží produktu potenciálnímu Y*, má křivka krátkodobé agregátní nabídky poměrně strmý tvar. Realizovaná expanzivní monetární politika se opět projeví posunem křivky agregátní poptávky. Vzhledem ke strmé křivce agregátní nabídky se však její zvýšení projeví více v růstu ceny, než v růstu produktu.
59 Krátkodobé účinky expanzivní monetární politiky - nevyužité výrobní faktory P
LRAS
E1
P1 P0
SRAS
E0 AD1 AD0 Y0 Y1 Y*
Y
Krátkodobé účinky expanzivní monetární politiky v případě, že v ekonomice existují nevyužité výrobní faktory, zvyšuje úroveň reálného produktu a zaměstnanosti, i když dochází také k určitému růstu cenové hladiny. Při úplném využití zdrojů je výsledkem expanzivní monetární politiky především výrazné zvýšení cenové hladiny a pouze minimální zvýšení produktu. Krátkodobé účinky expanzivní monetární politiky se vedle růstu produktu projevily také růstem cenové hladiny. Vytvořila se nová krátkodobá rovnováha, která je začátkem postupného procesu, tzv. přizpůsobovacího. Krátkodobé účinky expanzivní monetární politiky v případě, že ekonomika plně využívá existují výrobní faktory P LRAS SRAS
E1
P1 P0
E0
AD1 AD0
Y* Y1
Y
Restriktivní monetární politika má opačné účinky než monetární politika expanzivní, způsobuje pohyb stejných ekonomických veličin jako v případě expanzivní politiky, ale v opačném směru.
5.5.2. DLOUHODOBÉ ÚČINKY MONETÁRNÍ POLITIKY Uplatnění expanzivní monetární politiky prostřednictvím zvýšení nabídky peněz vede k poklesu rovnovážné úrokové míry, která stimuluje investice, a tedy zvyšuje agregátní poptávku. Růst agregátní poptávky způsobuje změnu makroekonomické rovnováhy, roste produkt i cenová hladina. Vlivem růstu
!
60 cenové hladiny dochází také ke zvyšování cen výrobních faktorů. Růst cen zvyšuje úroveň nominálního produktu, což vyvolává zvýšenou poptávku po penězích. Tím roste rovnovážná úroková míra a následně se snižují investiční výdaje. Proces přizpůsobování se zastaví na úrovni, kde nová křivka agregátní poptávky protíná dlouhodobou křivku agregátní nabídky. Z dlouhodobého hlediska účinky expanzivní monetární politiky jsou nezměněná úroveň reálného produktu a zaměstnanosti, růst cenové hladiny odpovídající růstu množství peněz v oběhu a nezměněná úroveň úrokové míry. Dlouhodobé účinky expanzivní monetární politiky P AS LRAS
E2
P2 P1 P0
E1 E0
AD1 AD0
Y2 = Yp Y1
Y
Mechanismus dlouhodobého působení restriktivní monetární politiky je stejný, působí na pohyb stejných ekonomických veličin, s tím, že tento pohyb je opačný. Pokles cenové hladiny je v tomto případě stejný jako pokles množství peněz v oběhu.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Monetární politika je realizována opatřeními centrální banky prostřednictvím trhu peněz, především ovlivňováním nabídky peněz. Centrální banka sleduje určitý konečný cíl - regulaci vybrané makroekonomické veličiny. Zprostředkující cíle zahrnují ovlivňování úrokové míry a peněžní zásoby. Nástroje monetární politiky se dělí na přímé a nepřímé. Nepřímé nástroje jsou operace na otevřeném trhu, změnu sazby povinných minimálních rezerv, diskontní politiku. Přímé nástroje zahrnují například limity úvěrů, povinné vklady. Centrální banka může provádět dva typy monetární politiky. Expanzivní politika pomocí nástrojů zvyšuje nabídku peněz. Restriktivní politika pomocí nástrojů snižuje nabídku peněz. Krátkodobé účinky monetární politiky za předpokladu, že v ekonomice nejsou plně využity zdroje v případě expanzivní politiky zvyšují produkt i cenovou hladinu. Krátkodobé účinky restriktivní politiky působí v opačném směru.
61 Dlouhodobé účinky ovlivňují pouze cenovou hladinu, neovlivňují produkt ani zaměstnanost.
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4.
Jak definujeme monetární politiku? Jaké má cíle monetární politika? Jak členíme nástroje monetární politiky? Vyjádřete graficky expanzivní monetární politiku za předpokladu plné zaměstnanosti a její dopad na makroekonomickou rovnováhu a vysvětlete který nástroj může tuto politiku způsobit. 5. Vyjádřete graficky vliv poklesu diskontní sazby na trhu peněz. 6. Vyjádřete graficky vliv poklesu diskontní sazby na makroekonomickou rovnováhu v krátkém období. 7. Vyjádřete graficky vliv poklesu diskontní sazby na makroekonomickou rovnováhu v krátkém období. 8. Graficky znázorněte a vysvětlete expanzivní monetární politiku 9. Jaké dopady má expanzivní monetární politika v krátkém období? 10. Jaké dopady má expanzivní monetární politika v dlouhém období?
62
6. VNĚJŠÍ OBCHODNÍ A MĚNOVÁ POLITIKA V této kapitole se dozvíte: Co je vnější obchodní a měnová politika; Jaké má cíle vnější obchodní a měnová politika; Jaké nástroje uplatňuje vnější obchodní a měnová politika; Jak v ymezujeme pojem liberalismus a protekcionismus; Co je to mezinárodní hospodářská spolupráce. Budete schopni: Objasnit pojem vnější obchodní a měnová politika; Vymezit liberalismus a protekcionismus; Uvést jaké má vnější obchodní a měnová politika cíle a nástroje; Vysvětlit rozdíl mezi expanzivní a restriktivní vnější obchodní a měnové politikou; Grafick y v yjádřit použití jednotliv ých nástrojů vnější obchodní a měnové politik y jak z krátkodobého, tak i dlouhodobého hlediska. Klíčová slova této kapitoly:
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 4 + 0 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
"
6.1. POJETÍ VNĚJŠÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY Pod vnější hospodářskou politikou rozumíme zásahy státu, regulaci toku zboží, služeb a kapitálu se zahraničím, vnější obchodní a měnovou politiku. Tyto vnější vztahy, které nabývají podobu peněžních, finančních nebo toků zboží a služeb mezi domácí ekonomikou a vnějším světem, procházejí platební bilancí. Je proto nasnadě, že záměrem státu v dlouhodobém časovém horizontu bude snaha o dosažení vyrovnanosti všech těchto toků se zahraničím, dosažení vyrovnanosti platební bilance.
63
6.2. PLATEBNÍ BILANCE
Platební bilanci chápeme jako systematický účetní výkaz, který souhrnně zachycuje veškeré ekonomické transakce mezi tuzemskými rezidenty a rezidenty ostatních zemí (mezi devizovými tuzemci a cizozemci), které se uskutečnilo za určité období, nejčastěji za jeden rok. Z účetního hlediska je platební bilance výrazem zdrojů a užití fondů a proto musí být vždy vyrovnaná, každá kreditní položka nachází v platební bilanci svůj odraz v položce debetní, a naopak. Strukturu platební bilance vytváří běžný účet, kapitálový účet, finanční účet, saldo chyb a opomenutí a kurzovní rozdíly a změna devizových rezerv. Struktura platební bilance PLATEBNÍ BILANCE A. Běžný účet
B. Kapitálový účet
Obchodní bilance Bilance služeb Bilance výnosů Bilance transferů (běžné převody)
C. Finanční účet
D. Saldo chyb a opomenutí, kurzovní rozdíly
Přímé investice Portfoliové investice Finanční deriváty Ostatní investice E. Změna devizových rezerv
Běžný účet platební bilance se skládá z obchodní bilance, která zahrnuje pohyb zboží, jeho dovoz a vývoz, bilanci služeb zahrnující pohyb služeb se zahraničím , bilanci výnosů, která zahrnuje zejména výnosy a náklady spojené s investováním v zahraničí, ale i příjmy ze zaměstnání v cizině a výdaje na platy cizinců zaměstnaných v tuzemské ekonomice a bilanci transferů, která zachycuje jednostranné platby do zahraničí nebo ze zahraničí, které nevedou ke vzniku zahraničních pohledávek či závazků země. Kapitálový účet platební bilance respektuje již novou metodiku platební bilance MMF. Spadají sem kapitálové transfery související s pohybem obyvatelstva, s vlastnickými právy, s převody nevýrobních hmotných aktiv a nehmotných práv. Finanční účet zachycující mezinárodní pohyb kapitálu z hlediska charakteru investování, přímé investice, portfoliové investice, pohyb finančních derivátů a ostatní investice. Celková platební bilance je saldem jednotlivých částí platební bilance, tj. běžného, kapitálového a finančního účtu, a salda chyb a opomenutí a kurzovních rozdílů. Vyrovnávací položkou zůstává změna devizových rezerv, kdy v případě aktivní platební bilance dochází ke zvýšení devizových rezerv a při schodkové platební bilanci dochází ke snížení devizových rezerv. Protože změna devizových rezerv je vyrovnávací položkou má zvýšení devizových rezerv znaménko (-) a snížení devizových rezerv znaménko (+).
6.3. POJETÍ VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY Základem mezinárodní výměny zboží je mezinárodní dělba práce, která určuje obsah a směr, tj. komoditní a teritoriální strukturu světového obchodu. Výsledky mezinárodní dělby práce se směňují prostřednictvím zahraničního obchodu. Zahraniční obchod je částí sféry oběhu zboží a v užším pojetí ho lze chápat jako
64 výměnu hmotných statků, zboží se zahraničím. V širším pojetí zahrnuje zahraniční obchod vedle výměny zboží také výměnu služeb. Zahraniční obchod vytvářejí dvě složky, a to vývoz a dovoz jejichž součet za určité období, nejčastěji za rok, představuje obrat zahraničního obchodu. Fyzický pohyb zboží a služeb přes hranice země za určité období sleduje obchodní bilance, která je součástí platební bilance. Nezohledňuje platební vyrovnání fyzických pohybů, vyjadřuje se v peněžních jednotkách. Rozdíl mezi celkovou hodnotou vývozu a dovozu dané země za určité období, nejčastěji za rok se označuje jako saldo obchodní bilance. Je-li hodnota vývozu vyšší než hodnota dovozu, hovoříme o aktivním (kladném) saldu obchodní bilance, v případě opačném pak o pasivním (záporném) saldu obchodní bilance. V případě, kdy obchodní bilance nevykazuje ani aktivní či pasivní saldo se jedná o obchodní bilanci vyrovnanou.
6.4. OBSAH VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY
6.5. EFEKTY VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY
Rozhodujícím efektem, který v oblasti vnější obchodní politiky působí jsou komparativní výhody. Komparativní výhody mají původ v dělbě práce a specializaci ekonomických činností a mohou být statické a dynamické. Statické komparativní výhody vyplývají z geografických odlišností jednotlivých zemí a různorodosti národních výrobních podmínek, které závisí na vybavenosti a úrovni výrobních faktorů. Dynamické komparativní výhody představují úroveň lidské tvořivé aktivity, vzdělanosti, kvalifikace, zkušeností, poznatky získané z vědy a výzkumu, dosahované úspory z rozsahu, schopnost adaptace na strukturální změny a mnoho dalších.
Obsahem vnější obchodní politiky je formování mezinárodních obchodních vztahů, které souvisí s mezinárodní alokací zdrojů a výměnou produktů, zejména mezinárodní výměnou statků. Její teoretické základy vycházejí z poznatků ekonomické vědy o omezenosti zdrojů, důsledcích mezinárodní dělby práce, možnostech dosahování výhod z rozsahu, komparativních výhodách v mezinárodním obchodování a různorodosti preferencí ekonomických subjektů. Teoretickým předpokladem realizace vnější obchodní politiky je existence svobodného trhu.
6.6. FUNKCE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY Vnější obchodní politika realizovaná formou zahraničního obchodu má tři základní funkce, kterými jsou funkce transformační, parametrická a proporcionality. Transformační funkce zahraničního obchodu spočívá v přizpůsobování se (transformaci) věcné struktury vytvořeného hrubého domácího produktu na strukturu reálně požadovanou. Hmotná stránka domácí produkce je zaměřena na uspokojení potřeb domácích i zahraničních spotřebitelů. V neposlední řadě podporuje tato funkce zahraničního obchodu také efektivní využívání disponibilních zdrojů. Výsledním efektem úspora národní společenské práce a efektivnější specializace, která umožňuje širší zapojení národní ekonomiky do mezinárodní dělby práce. T tohoto pohledu lze potom vnější obchodní politiku, resp. zahraniční obchod považovat za faktor ekonomického růstu.
65 Parametrická funkce se projevuje tlakem na světového trhu na výrobce prostřednictvím technických, technologických, kvalitativních, užitkových, cenových a dalších parametrů srovnatelných produktů. Konfrontuje adaptabilitu domácí produkce na podmínky světového trhu a vymezuje jejich postavení ve světové konkurenci. Funkce proporcionality se chápe jako aktivní působení zahraničního obchodu na hospodářský rozvoj. Východiskem je strategie vnější obchodní politiky založená na vývozu produkce, ve které země dosahuje komparativních výhod. V tomto smysle se vývoz nechápe pouze jako pasivní nástroj na pokrytí dovozu, ale jako aktivní nástroj urychlující ekonomický rozvoj.
6.7. DEFINICE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY
Vnější obchodní politika je nedílnou součástí celkové hospodářské politiky státu. Působí na ekonomiku příslušné země v takové míře, jaká je míra zapojení země do mezinárodní dělby práce. Na základě poznání účinků vnější obchodní politiky na tuzemskou ekonomiku můžeme nyní definovat vnější obchodní politiku. Vnější obchodní politika státu je souhrnem zásad a jim odpovídajících prostředků (nástrojů), pomocí nichž stát vědomě působí na pohyby v zahraničním obchodě s cílem ovlivnit komoditní a teritoriální strukturu svého zahraničního obchodu.
6.8. FORMY VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY
Vnější obchodní politika každé země osciluje v podstatě mezi dvěma hraničními přístupy k realizaci vnější obchodní politiky, resp. zahraničního obchodu, mezi volným obchodem a protekcionizmem. , svoboda obchodu, je zásada, jejíž hlavním principem je nezasahování státu do zahraničně obchodních vztahů. Stát svými opatřeními pouze napomáhá, ulehčuje nebo vytváří podmínky pro rozvoj mezinárodní dělby práce. Svobodu obchodu nejčastěji uplatňují ekonomicky silné země, které se tak snaží prostřednictvím zahraničního obchodu rozšířit odbytové trhy pro svou produkci. Těmto zemím je však vlastní liberální pojetí zahraničního obchodu především ve směru vývozu s cílem podpory domácích výrobců, zatímco v oblasti dovozu jsou přijímána nejrůznější protekcionistická opatření na ochranu domácích výrobců a tím na omezení či odstranění zahraniční konkurence. Země zapojené do různých forem integračních seskupení projevují tendence k liberalizmu především uvnitř těchto seskupení. , ochranářství, představuje soubor opatření na podporů domácích výrobců. Protekcionismus může mít charakter , kdy stát uplatňuje opatření na ochranu vnitřního trhu před zahraniční konkurencí. O hovoříme v případě, kdy stát svými opatřeními podporuje uplatnění některých výrobků na zahraničních trzích. Pro zvýhodnění vývozu a posílení konkurenceschopnosti domácích výrobků na zahraničních trzích může stát využít celou řadu podpor, jako jsou vývozní subvence, státní úvěry na vývoz, státní záruky. Další formou protekcionismu je , který hospodářsky vyspělé země uplatňují na ochranu svých zanikajících odvětví. Tento typ protekcionismu nemá ekonomickou, ale především sociální podstatu. Snahou je zachovat pracovní místa pro zaměstnance těchto odvětví. V souvislosti s realizací záměrů zahraničního obchodu se uplatňují i další přístupy jako jsou diskriminace a preference, bilateralita a multilateralita. znamená znevýhodňování zboží určitého druhu či určitého původu. Může se týkat také fyzických osob nebo dalších subjektů účastnících se
66
obchodních transakcí. Může být inspirována jak ekonomickými tak i politickými motivy. ve své podstatě znamenají poskytování určitých výhod vybrané zemi či skupině vybraných zemí. Opětovně může být inspirována jak ekonomickými tak i politickými motivy. je uplatňovaná při úpravě obchodních a platebních vztahů mezi dvěma státy, zatím co se uplatňuje mezi státy určitého mezinárodního seskupení, nebo v rámci mezinárodních organizací. Při uzavírání zahraničního obchodu a jeho konkretizace se velmi často uplatňují různé , nejčastěji se jedná o doložku reciproční, podle které si smluvní strany navzájem poskytují určité ústupky nebo výhody, paritní, která je doložkou národního režimu a doložku nejvyšších výhod, která je závazkem smluvních stran, že si navzájem poskytnou všechny výhody, které v minulosti poskytly nebo v budoucnosti poskytnou třetí straně..
Při realizaci záměrů vnější obchodní politiky stát využívá hopsodářskopolitickká opatření zahrnující soustavu nástrojů. Nástroje vnější obchodní politiky podle jejich rozsahu a účinku se člení na autonomní a smluvní.
6.9.1. AUTONOMNÍ NÁSTROJE
6.9. NÁSTROJE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKY
Autonomní nástroje vnější obchodní politiky jsou jednostranná opatření státu, kterými je regulovaná výměna statků se zahraničím. Vyházejí zejména ze zájmů vlastní ekonomiky při respektování uzavřených smluv a dohod. V závislosti na tom, zda autonomní nástroje výměnu statků se zahraničím aktivně podporují nebo pasivně omezují, lze tyto nástroje rozdělit do dvou skupin. mají omezovat dovoz a jejich hlavním cílem je ochrana vnitřního trhu a tuzemské ekonomiky před zahraniční konkurencí, nebo také vyrovnaná platební bilance. Pasivní autonomní nástroje vnější obchodní politiky se člení na tarifní a netarifní. Klasickým , které mohou být uplatňovaná jako cla z dovozu, vývozu, antidumpingová cla či specifická cla. Vliv cla na cenu a objem dovozu lze demonstrovat pomocí následující analýzy. Východiskem je úvaha, že měnové kurzy jsou pevné, země nemá možnost ovlivnit úroveň světových cen, země může za světovou cenu dovézt požadované množství statků a může prodat na světovém trhu za světovou cenu libovolné množství svých výrobků. Budeme-li předpokládat, že příslušná země se zahraničím neobchoduje, bude se prodávat QA produktu při ceně PA. Pod vlivem mezinárodní dělby práce začne země dovážet produkty za světovou cenu PW a za tuto cenu může dovážet potřebné množství výrobků, aniž by ovlivnila světovou cenu. Při ceně PW budou subjekty nakupovat QW produktů a tuzemští výrobci nabízet QP výrobků. Rozdíl mezi QW a QP udává rozsah dovozu. Zavede-li stát za těchto podmínek clo, světová cena se zvýší na úroveň PT a při této ceně se poptávka po zboží sníží na QT. Objem tuzemské produkce se zvýší na QR a dovoz se sníží na úroveň QR – QT. Výsledkem zavedení cla je pokles dovozu, pokles celkové nabídky produktu, růst cen, růst produkce podniků pracujících pod ochranou cla, růst zaměstnanosti, pokles efektivnosti alokace výrobních faktorů
67 Účinky cla na zahraniční obchod obchod bez cla P
obchod po zavedení cla P
S
PA
S
PA dovoz
PT dovoz
PW
D QP
QA
QW Q
PA
D QP
QA QR
QW Q QT
představují na rozdíl od cel velmi nejednotnou skupinu, jejichž společným rysem je přímé, netržní působení na zahraniční obchod. Do skupiny netarifních nástrojů patří kvantitativní restrikce, celní kontingenty, vydávání licencí na dovoz a vývoz.. Ostatní netarifní překážky zahrnují zejména dovozní dávky, minimální a maximální dovozní ceny, daňové překážky, administrativně technické překážky, hygienické a ekologické překážky. Aktivní nástroje vnější obchodní politiky jsou nástroje agresivního protekcionismu, které podporují vývoz a jsou proto označované jako nástroje proexportní politiky. Patří mezi ně zejména vývozní prémie, úvěrování vývozu, státní záruky na úvěr, měnový dumping, selektivní státní podpory.
6.9.2. SMLUVNÍ NÁSTROJE Smluvní nástroje vnější obchodní politiky jsou výsledkem vzájemné dohody alespoň dvou zúčastněných států. Jsou to dohodnuta pravidla vzájemné spolupráce v určité oblasti a mohou mít proto charakter obchodních dohod, platebních dohod, dohod o zamezení dvojího zdanění a dalších dohod. Dohody mohou být uzavírány na dvoustranné úrovni, kdy se jedná o bilaterální dohody, ale také na úrovni mnohostranné, multilaterální dohody. Mezi se řadí zejména obchodní smlouvy, obchodní dohody, platební dohody, úvěrové dohody, dohody o zamezení dvojího zdanění, ochraně zahraničních investic a další specifické dohody. Obchodní smlouvy jsou rámcovým ujednáním mezi dvěma státy a upravují zásady vzájemných vztahů. Obchodní dohody ve své podstatě mají stejný charakter jako obchodní smlouvy, a to i přesto, že se v minulosti mezi těmito nástroji silně rozlišovalo. Platební dohody přesně vymezují zejména způsob zúčtování a měnovou jednotku používanou při vzájemném zúčtování. jsou mnohostranné dohody o pásmech volného obchodu a mnohostranné dohody o celní unii. Mnohostranné dohody o pásmech volného obchodu mají v podstatě stejný obsah jako dohody dvoustranné, liší se pouze počtem zúčastněných zemí, kdy se předpokládá účast nejméně tří zemí na této dohodě. Mnohostranné dohody o celní unii mají princip fungování opět totožný s dvoustrannými dohodami, pouze se předpokládá účast alespoň tří zemí.
68
6.10. PEVNÝ A PLOVOUCÍ MĚNOVÝ KURZ
značí pevně stanovený nominální měnový kurz vůči jiné měně či koši cizích měn. Režim pevného kurzu snižuje transakční náklady plynoucí z kurzové nejistoty, což může působit jako jedna z překážek mezinárodního obchodu a investic, a poskytuje důvěryhodnou kotvu pro nízkoinflační monetární politiku. Na druhou stranu v tomto režimu dochází ke ztrátě autonomní měnové politiky, protože centrální banka musí svými devizovými intervencemi kurz neustále udržovat na oficiálně stanovené úrovni. Naproti tomu je určen na devizových trzích v závislosti na poptávce a nabídce, a obecně u něj tedy dochází k neustálým pohybům. Velkou výhodou plovoucího kurzu je právě nezávislá měnová politika. Pokud se domácí ekonomika nachází v recesi, je to právě nezávislá měnová politika, jež umožní centrální bance povzbudit poptávku, a tím „vyhlazovat“ hospodářský cyklus, tzn. snižovat dopad hospodářských šoků na domácí produkt a zaměstnanost. Oba typy kurzových režimů mají obecně svá pro a proti a vhodnost toho či onoho režimu se pro různé země liší v závislosti na konkrétních podmínkách. V praxi existuje celá řada kurzových režimů, jež se nacházejí mezi těmito dvěma extrémními variantami, a tak poskytují určitý kompromis mezi stabilitou a flexibilitou.
6.11. NOMINÁLNÍ A REÁLNÝ MĚNOVÝ KURZ
definujeme jako počet jednotek domácí měny, za které lze nakoupit jednotku měny zahraniční. Pokles této veličiny je označován jako nominální posílení či apreciace měny. Nárůst této veličiny je označován jako nominální oslabení či depreciace měny. V režimu pevného kurzu je snížení nominálního kurzu označováno jako revalvacea a jeho zvýšení jako devalvace. Naproti tomu kurz definujeme jako podíl domácí cenové hladiny a cenové hladiny v zahraničí, kde zahraniční cenová hladina je převedena na jednotky domácí měny přes stávající nominální měnový kurz. Formálně tedy , kde Pd značí domácí a Pz zahraniční cenovou hladinu. Tento kurz nám tedy říká, kolikrát více zboží a služeb lze za danou částku koupit v zahraničí (po směnění za danou cizí měnu) než na domácím trhu. V praxi jsou důležité spíše změny této hodnoty v čase než její absolutní úroveň. Nárůst q znamená posílení či apreciaci reálného kurzu, pokles naopak jeho oslabení či depreciaci. Na rozdíl od nominálního kurzu je reálný kurz vždy plovoucí, a to proto, že i v režimu pevného nominálního kurzu může docházet k pohybu přes cenové hladiny. Reálné posílení (apreciace) znamená nárůst reálného kurzu , zatímco nominální posílení (apreciace) znamená pokles nominálního kurzu . Pro potřeby posouzení kurzových vlivů na mezinárodní obchod je vhodnější zvážit reálný kurz, nežli se soustředit pouze na kurz nominální. Pro jednoduchost si představme, že domácí cenová hladina vzroste o 10 %, cenová hladina v zahraničí se nezmění a domácí měna nominálně oslabí o 10 %. Pak bude reálný měnový kurz, tzn. poměr cen doma a v zahraničí, nezměněn, ačkoli došlo k výraznému oslabení domácí měny. Za jinak nezměněných okolností by v naší zjednodušené úvaze tedy nedošlo ke změně poptávky po dovozech v domácí ekonomice a poptávky po vývozech dané ekonomiky v zahraničí.
"
6.12. DEVIZOVÝ TRH Analyzujme nyní vliv vývozu a dovozu zboží a služeb na pohyb na devizovém trhu. Východiskem je charakteristika křivky poptávky po devizách.
69 Předpokládejme, že v důsledku dovozu vzniká v tuzemsku poptávka po zahraniční měně, protože úhrada za tento dovoz je nejčastěji provázena v měně země odkud dovoz pochází (v našem případě se bude jednat o marku). Tuzemští dovozci musí tedy zaplatit za dovoz v této měně a budou proto na devizovém trhu tuto zahraniční měnu nakupovat za měnu tuzemskou. Jejich zájem dovážet zahraniční zboží bude ovlivněn: úrovní cen v zahraničí tj. země odkud dovoz pochází, úrovní cen v tuzemsku, cenou zahraniční měny v měně tuzemské. Čím bude kurz deviz (v našem případě eura) pro tuzemské dovozce příznivější, tj. čím lacinější pro ně bude tato měna, tím nižší bude zahraniční cena dováženého zboží vyjádřená v tuzemské měně a zájem o dovoz vyšší. Samozřejmě, že platí i obrácený vztah.
6.10.1. POPTÁVKA PO DEVIZÁCH A NABÍDKA DEVIZ Křivka poptávky po devizách, D, vyjadřuje vztah mezi množstvím poptávaných deviz a jejich cenou v daném čase. Poptávka po zahraniční měně se bude zvyšovat, jestliže cena zahraniční měny v měně tuzemské bude klesat. Naopak poptávka bude se bude snižovat, bude-li cena zahraniční měny vyjádřená v měně tuzemské růst. Křivka poptávky po devizách je tedy klesající.
Poptávka po devizách CZK/€
28 27 26 D 100 200
350
€
Křivka nabídky deviz, S, vyjadřuje vztah mezi množstvím nabízených deviz a jejich cenou v daném období. Zájem tuzemských vývozců o prodej výrobků na zahraničním trhu poroste, pokud cena zahraniční měny vyjádřená v měně zahraniční se bude zvyšovat. Opět platí i vztah obrácený. Lze tedy konstatovat, že křivka nabídky deviz je rostoucí.
70 Nabídka deviz CZK/€ S
28 27 26
100 200
€
350
Rovnováha na devizovém trhu je stavem, kdy celkové množství poptávaných deviz je v rovnováze s celkovým množstvím nabízených deviz. Kurz, při kterém je rovnováhy dosaženo označujeme jako rovnovážný devizový kurz. Tato rovnováha je sice rovnováhou na devizovém trhu, nevypovídá však o ekonomické rovnováze platební bilance a o dlouhodobé udržitelnosti takto vytvořeného rovnovážného devizového kurzu. Rovnováha na devizovém trhu CZK/€ S
27
E
D 200
€
Jestliže v následujícím období dojde k autonomnímu zvýšení poptávky po dovozu zboží a služeb, zvýší se v důsledku tohoto růstu také poptávka po devizách. Poptávková křivka po devizách se posouvá doprava. Při původní hodnotě devizového kurzu e0 vzniká na devizovém trhu schodek, převis poptávky nad nabídkou. Důsledkem vyšší poptávky po devizách jsou tlaky na znehodnocení tuzemské měny. Při znehodnocení tuzemské měny se zahraniční měna stává dražší. Cena deviz vyjádřená v měně tuzemské roste, naopak cena tuzemské měny vyjádřená v zahraniční měně klesá. Tuzemský vývoz zboží roste a nabídka deviz se zvyšuje až na novou rovnovážnou úroveň E1.
71 Zvýšení poptávky po devizách CZK/€ S E1 e1 E0
e0
D1 D0 Q0
Q1
Q2
€
Ke znehodnocení tuzemské měny může dojít nejen v důsledku vyšší poptávky po devizách, ale také v důsledku snížení nabídky deviz při poklesu vývozu zboží a služeb pod vlivem hospodářské stagnace v zahraničí. Snížení vývozu způsobuje pokles nabídky deviz, křivka nabídky deviz se posunuje z polohy S0 na úroveň S1, tuzemská měna se znehodnocuje z úrovně e0 na e1 a novým rovnovážným bodem je E1. Pokles nabídky deviz CZK/€
S1 S0 E1
e1
E0
e0
D Q1
Q0
€
V souvislosti se zvýšením vývozu zboží a služeb dochází ke zvýšení nabídky deviz a nabídková křivka se posouvá z úrovně S0 do polohy S1. Při původní hodnotě devizového kurzu e0 vzniká na devizovém trhu převis nabídky deviz nad jejich poptávkou a tuzemská měna vykazuje tendence ke zhodnocení. Tuzemská měna se stává dražší, její cena vyjádřená v zahraniční měně roste, cena zahraniční měny vyjádřená v měně tuzemské klesá. Rovnováha mezi nabídkou a poptávkou deviz je obnovena při novém rovnovážném kurzu e1.
72 Zvýšení nabídky deviz CZK/€
S0 S1 E0
e0
E0,1
E1
e1
D Q0
Q1
€
Q0,1
Ke zhodnocení tuzemské měny může dojít i snížením poptávky po devizách např. při nahrazení dříve dováženého zboží zbožím tuzemským. Poptávková křivka po devizách se z polohy D0 posouvá do polohy D1, devizový kurz se zhodnotil z e0 na e1. Snížení poptávky po devizách CZK/€ S E0 e0 E1
e1
D0 D1 Q0,1 Q1
Q0
€
Zatím jsme analyzovali změny poptávky a nabídky na devizovém trhu motivované pouze tokem zboží a služeb. Sledujme nyní, jak ovlivní vývoj na devizovém trhu pohyb kapitálu. Jak toky kapitálu budou působit na devizový kurz a jak změny devizového kurzu ovlivní vývoj vývozu a dovozu zboží a služeb. Vliv vývozu kapitálu na zvýšení poptávky po devizách CZK/€ S E1 e1 E0
e0
B D1 D0
Q2
Q0
Q1
Q3
€
73
Analýza důsledků vývozu kapitálu ukazuje, že se výchozí křivka poptávky po devizách posunuje z polohy D0 do úrovně D1. Při původní hodnotě měnového kurzu e0 se vytvořil schodek platební bilance v rozsahu E0B a současně také převis poptávky po devizách v rozsahu Q0Q3. Trh deviz na tuto situaci reaguje znehodnocením tuzemské měny a obnovení rovnováhy při kurzu e1 v bodě E1. Nový rovnovážný kurz bude zpětně působit na vývozce a dovozce zboží a služeb. U dovozců zboží a služeb bude způsobovat omezení poptávky v rozsahu Q0Q2, na druhé straně povede ke zvýšení nabídky deviz ze strany vývozců v rozsahu Q0Q1. Dodatečná poptávka po devizách vyvolaná vývozem kapitálu tak bude uspokojena při nové úrovni rovnovážného kurzu za cenu omezení poptávky deviz v důsledku dovozu zboží a zvýšení nabídky deviz v důsledku vývozu zboží. Můžeme zde také charakterizovat rozdíl mezi rovnováhou na devizovém trhu a rovnováhu platební bilance. Zatímco devizový trh obnovuje svoji rovnováhu při kurzu e1, platební bilance z pohledu běžného účtu je v přebytku, vývoz zboží a služeb je větší než jejich dovoz.
6.10.2. ČLENĚNÍ DEVIZOVÉHO TRHU Z pohledu vývozců a dovozců plní devizový trh dvě hlavní úlohy, a to realizaci transferu kupní síly jedné měny do měny druhé a zajištění proti kursovému riziku. Devizový trh, kde se obchoduje s cizími měnami lze členit podle několika kriterií. Z hlediska druhu plateb (obchodovaných peněz), lze rozlišovat trh valut a trh deviz. Na valutovém trhu se obchoduje s hotovostními cizími měnami, které mají formu bankovek a mincí. Směňuje se zde národní měna za měnu cizí. Protože obchodování s hotovostními penězi je spojeno s vyššími náklady i riziky, mají valutové kursy širší rozpětí mezi nákupním a prodejním kursem. Devizový trh je trhem se zahraničními měnami, které však zde vystupují v bezhotovostní formě. Devizový trh umožňuje nakupovat a prodávat devizy jak jednotlivcům tak firmám a bankám. Devizový trh podle druhu obchodování se člení na trh neburzovní a burzovní. Neburzovní obchodování probíhá na základě přímého spojení mezi účastníky trhu, i když v současné době se stále více prosazuje automatizovaný obchodní systém založený na využívání terminálových sítí. Nejdůležitějším systémem je pro zúčtování platebních operací je SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunications), mezinárodní komunikační síť určená pro realizaci finančních transakcí mezi bankami. Obchodování s devizami formou neburzovních obchodů má na devizovém trhu jednoznačnou převahu. Pouze u některých termínových obchodů mají ještě určitý význam devizové burzy. Jinak je však význam burz, jako místa kde se střetává devizová poptávka s devizovou nabídkou a vytváří se tak devizový trh, minimální. Devizový trh z hlediska subjektů obchodujících na tomto trhu se člení na mezibankovní (velkoobchodní) a klientský (maloobchodní). Pro velkoobchodní devizový trh je typický vztah banka – banka, a jeho základní strukturu tvoří dealeři obchodních bank, centrálních bank a brokeři. Pro maloobchodní devizový trh je typický vztah obchodní banka – klient. V případě členění devizového trhu podle techniky operací hovoříme o trhu spotovém, termínovém a swapovém. Spotové obchody se uskutečňují okamžitým dodáním deviz za dohodnutý spotový kurz. Termínové obchody jsou obchody, při kterých se nakupují či prodávají devizy k budoucímu sjednanému termínu na základě termínového kurzu, který je předem dohodnut při uzavírání kontraktu.
74 Rozlišují se termínové obchody typu forward, futures a opce. Swapové obchody jsou kombinací spotových a forwardových obchodů. Klasická forma swapu umožňuje nakoupit příslušnou měnu promptně, dle spotového kurzu, a současně uzavřít dohodu o jejím zpětném prodeji k budoucímu termínu na základě kurzu, známého v okamžiku uzavření obchodu.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Vnější obchodní a měnovou politikou rozumíme zásahy státu, regulaci toku zboží, služeb a kapitálu se zahraničím, s vnějším světem, procházející platební bilancí. Liberalizmus - svoboda obchodu, je zásada, která spočívá v nezasahování státu do zahraničně obchodních vztahů. Stát svými opatřeními pouze napomáhá nebo vytváří podmínky pro rozvoj mezinárodní dělby práce. Protekcionizmus představuje soubor opatření na podporu domácích výrobců. Mezi nástroje protekcionizmu patří cla, kvóty, zdravotní předpisy, embargo, apod. Kromě ekonomických cílů může mít protekcionizmus cíle neekonomické. Protekcionizmus má nežádoucí důsledky na konkurenceschopnost, omezuje komparativní výhody apod. VOMP sleduje konečné cíle (zaměstnanost a cenovou stabilitu), kterých dosahuje pomocí bezprostředních cílů (platební bilance, měnový kurz) a využívá k tomu nástroje (autonomní a smluvní). Rozlišujeme účinky vnější obchodní a měnové politiky ve dvou časových horizontech, a to v krátkodobém a dlouhodobém. Krátkodobé účinky způsobují v případě expanzivní politiky růst produktu i cenové hladiny a v případě restriktivní politiky pokles produktu a pokles cenové hladiny. Dlouhodobé účinky způsobují v případě expanzivní politiky pouze růst cenové hladiny. Devizový trh je trhem se zahraničními měnami, které však zde vystupují v bezhotovostní formě. Měnový kurz je cena určité národní peněžní jednotky vyjádřená v jiných národních penězích. Zhodnocení měny na trhu se nazývá apreciace a znehodnocení měny depreciace. Vývoj měnových kurzů je typický neustálým kolísáním, díky tomu rozlišujeme neregulované a regulované kurzy. Systém měnových kurzů má podobu fixního kurzu, floatingu a řízeného floatingu. Proexportní politika využívá nástroje podporující export.
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4. 5.
Jak definujeme vnější obchodní měnovou politiku? Jaké má vnější obchodní měnová politika cíle? Jak členíme nástroje vnější obchodní měnové politiky? Jaký je rozdíl mezi liberalismem a protekcionismem? Vyjádřete a vysvětlete expanzivní politiku a její dopad v krátkém období na makroekonomickou rovnováhu. 6. Vysvětlete který nástroj může být příčinou expanzivní politiky. 7. Vyjádřete graficky vliv poklesu exportu na makroekonomickou rovnováhu v krátkém období.
75 8. Vyjádřete graficky vliv poklesu vývozu na makroekonomickou rovnováhu v krátkém období. 9. Graficky ilustrujte expanzivní vnější obchodní měnovou politiku. 10. Jaké dopady má expanzivní vnější obchodní měnová politika v dlouhém období?
76
7. STABILIZAČNÍ POLITIKA V této kapitole se dozvíte: Co je stabilizační politika; Hospodářsk ý cyklus, jaké má fáze; Jaké jsou příčin y kolísání ekonomik y; Jak se liší jednotlivé koncepce stabilizační politik y; Jaké nástroje používá stabilizační politika. Budete schopni: Vymezit cíle a nástroje stabilizační politik y; Objasnit vliv očekávání na hospodářskou politiku; Charakterizovat úskalí hospodářské politik y; Charakterizovat jednotlivé koncepce stabilizační politik y. Klíčová slova této kapitoly:
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 + 1 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
7.1. HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS V ekonomice, což je známé ze studia makroekonomie, neustále dochází ke změnám ekonomických veličin, k výkyvům ekonomické aktivity. Pohyb veličin má dvojí podobu, buď proměnná kolísá kolem nějaké relativně stálé hodnoty nebo se jedná o trendové změny. Vývoj dané ekonomiky podléhá výkyvům, což znamená, že se skutečný produkt odchyluje od potenciálního produktu. Strukturální výkyvy jsou způsobeny změnami preferencí spotřebitelů, inovacemi, novými technologiemi, měnící se vzácností výrobních faktorů a ekonomika se tak adaptuje průlivem strukturálních výkyvů (některá odvětví zanikají, jiná vznikají) na novou situaci. Cyklické výkyvy znamenají střídání jednotlivých fází hospodářského cyklu. Hospodářský cyklus jen chápán jako výkyvy ekonomické aktivity, které mají podobu kolísání reálného produktu kolem potenciálního,
77 střídají se s určitou pravidelností a mohou po určitou dobu probíhat nad nebo pod úrovní trendu. Hospodářský cyklus je tvořen těmito fázemi: Dno – tj. dolní bod obratu, výkon ekonomiky je na nejnižší úrovni, hospodářská aktivita a reálný produkt klesnou na nejnižší úroveň, výrobní kapacity jsou nevyužity, je vysoká míra nezaměstnanosti a nízká úroveň spotřebitelské poptávky ve vztahu k možnostem výroby spotřebního zboží v ekonomice. Expanze – (konjunktura) následuje po dosažení dna, úroveň skutečného produktu roste, klesá míra nezaměstnanosti, je nahrazován opotřebený kapitál, roste spotřebitelská poptávka, produkce je rozšiřována relativně snadno využíváním nevyužitých kapacit a zaměstnáváním dalších pracovníků. Vrchol – tj. horní bod obratu, skutečný produkt je na maximální úrovni, kapacity ekonomiky jsou zcela nebo nadměrně využity, objevuje se nedostatek pracovních sil. Produkci lze zvyšovat pouze investováním do nových kapacit a zaměstnáváním nových pracovníků. Investice vyčerpávají úspory, vzniká nedostatek finančních prostředků. Přebytečná poptávka a nedostatkovost se rozšiřuje na všechny trhy, což vede k růstu cen. Kontrakce - trvá-li více než 6 měsíců, nazývá se recese; skutečný produkt klesá, klesá výkon i výnosy, klesá zaměstnanost a využívání kapacit. S růstem nezaměstnanosti klesají důchody domácností, což vede k dalšímu snížení agregátní poptávky. Firmy se dostávají do finančních potíží, jejich zisky klesají, realizované investice nepřinášejí očekávané výnosy, snižuje se míra realizace nových investičních projektů. Ekonomika se dostává na dno a celý hospodářský cyklus začne znovu. Hospodářský cyklus vrchol
Y
potenciální produkt
vrchol
vrchol
dno kontrakce dno
skutečný produkt
expanze
dno čas
Kolísání reálného produktu kolem potenciálního není žádoucí, neboť vyvolává destabilizaci ekonomiky. Vláda se proto snaží pomocí hospodářsko politických opatření zmírňovat, případně eliminovat cyklické výkyvy, a tedy stabilizovat ekonomický růst. Hospodářskými cykly se zabývá řada teorií, které kvantifikují různé příčiny a průběh hospodářských cyklů. Příčiny chápeme jako destabilizující prvky, členíme je podle několika kritérií. Obecně rozlišujeme monetární teorie, které vidí příčiny kolísání ve změnách tempa růstu peněžní zásoby, což v ekonomice způsobuje poptávkové šoky a reální teorie, které vidí příčinu kolísání v reálných silách a považují za příčiny inovační a investiční vlny.
78
7.2. PŘÍČINY HOSPODÁŘSKÝCH CYKLŮ Příčin hospodářských cyklů můžeme členit zejména podle: charakteru působení impulsu, typu impulsu, směru působení impulsu.
Podle charakteru působení impulsu mohou být příčiny kolísání způsobeny vlivy uvnitř nebo vně hospodářství nebo také kombinací příčin. teorie exogenních, tj. vnějších příčin vidí příčiny kolísání reálného produktu mimo národní hospodářství a řadí mezi ně: nerovnoměrné tempo objevení nových vynálezů a objevů, nedostatečné informace, kterými disponují tržní subjekty, politické příčiny jako například volby, války, korelace mezi výskytem slunečních skvrn a objemem zemědělské produkce, uplatňovaná hospodářská politika státu. teorie endogenních, vnitřních příčin vidí příčiny kolísání agregátní poptávky a agregátní nabídky uvnitř hospodářství, jsou to například: snaha firem maximalizovat zisk úsporami mzdových nákladů, které vyvolávají zaostávání poptávky za nabídkou, nestabilita investičních výdajů, vyvolaná výkyvy v agregátní poptávky a související s očekáváním budoucích výnosů z investic, bohatí a šetrní lidé získávají příliš velké příjmy v relaci k možným investicím ve společnosti. kombinace příčin spatřují prvotní příčnu vzniku cyklu v externích faktorech, ale pokud ekonomika dostane prvotní impuls, začnou působit procyklicky i interní faktory. Pokud se reálný produkt vychýlí z rovnováhy, zajistí multiplikátor s akcelerátorem, že kolísání neskončí.
Podle typu impulsu rozlišujeme: impuls jednorázový je způsoben nahodilými událostmi, projevuje se časové zpoždění a jeho důsledky mohou být soustavné a mohou vést k soustavnému pohybu ekonomických veličin. impuls soustavný – cyklický pohyb se projevuje působením: teorie multiplikátoru a akcelerátoru – teorie kumulativních vzestupů a poklesů zdůvodňuje proč pohyby pokračují, teorie stropů a podlah vysvětluje proč pohyby ustanou, teorie nestability říká jakým způsobem se pohyby nahoru i dolů a mají tendenci se zvrátit v opak pokud dojde k jejich zastavení, teorie politicko ekonomického cyklu považují za hlavní příčinu soustavných impulsů vlády a hospodářský cyklus za odraz politického úsilí vlády, kdy vlády mají možnost ovlivnit hospodářský cyklus pro své volební účely, ale i odrazem potřeb změn cílů hospodářské politiky vlivem určité fáze cyklu.
Podle směru působení impulsu rozlišuje, zda je cyklus způsoben: ze strany nabídky - nedochází ke změnám skutečného produktu, ale ke změnám potenciálního produktu, a to je vyvoláno hlavně změnami v technologiích, ze strany poptávky - způsobených výkyvy agregátních výdajů, tj. změny ve spotřebitelských výdajích, investičních výdajích, vládních výdajích, daňové
79 politice, vývozu a dovozu a charakter monetární politiky, zda je expanzivní, restriktivní nebo neutrální.
7.3. POJETÍ STABILIZAČNÍ POLITIKY
Hospodářská politika se snaží zabránit nebo zmírnit výkyvy hospodářského cyklu. Pokud se zabývá problémem krátkodobého charakteru, je zaměřena na řízení ekonomických aktivit cílem vyhladit kolísání a potřebou ekonomické intervence, je nazývána politikou konjunkturální. Od tradiční konjunkturní politiky se však liší tím, že se soustřeďuje na růstové trendy. Pokud hospodářská politika, preferuje střednědobý horizont a zabývá se trvale působícími mechanismy fungování ekonomiky, reaguje na odchylky od očekávaného růstu a soustřeďuje se na zmíněné růstové trendy, hovoříme o stabilizační politice. Stabilizační politika usiluje o stabilizaci všech ekonomických aktivit a snaží se o co nejvyšší neměnnost, stabilitu ekonomických procesů. Stabilizační politika není zaměřena jen na cenovou stabilitu a zvýšení zaměstnanosti, ale šířeji na více hospodářsko politických cílů. Hlavními otázkami pro stabilizační politiku jsou: co se má stabilizovat, podle čeho určit průběh ekonomických procesů, jaký druh hospodářsko politické terapie má být uplatněn a jaké nástroje uplatnit při naplňování cílů. Praktická stabilizační politika je poptávkově orientovaná, chápána však jako dlouhodobá snaha po stabilizaci a není konjunkturní, ale růstovou politikou. Růstová politika se zaměřuje na problémy dlouhodobého charakteru, je převážně nabídkově orientována, protože je určena odpovídající nabídkou rostoucího množství statků, které jsou k dispozici. Jejím cílem je rozšíření národohospodářského potenciálu využitím většího množství výrobních faktorů a jejich efektivním využitím. C
7.4. CÍLE STABILIZAČNÍ POLITIKY
Stabilizační politika je chápána jako poptávkově orientovaná politika a je tedy pojímána i jako růstová politika. Usiluje o celkovou stabilitu, a proto jsou její cíle určeny cíli hospodářské politiky, tj. ekonomický růst, stabilita cenové hladiny, vysoký stupeň zaměstnanosti a vnější rovnováha. Splnění jednoho cíle může vést ke ztrátě jiného cíle nebo cílů, může docházet rovněž ke konfliktu cílů. Platí: čím více cílů, tím větší je pravděpodobnost konfliktů, a tím menší prostor pro jednání nositelů hospodářské politiky. Úspěšnost stabilizační politiky tedy závisí na správných hospodářsko politických opatřeních realizovaných ve správný čas se znalostí skutečného a budoucího stavu. Informace o skutečném stavu mají podobu konjunkturálních indikátorů, uvedených výše.
7.5. NÁSTROJE STABILIZAČNÍ POLITIKY Stabilizační politika uplatňuje celou škálu nástrojů. Mezi základní nástroje patří nástroje fiskální politiky, nástroje monetární politiky a nástroje vnější obchodní a měnové politiky.
80
7.5.1. NÁSTROJE FISKÁLNÍ POLITIKY Fiskální politika působí na agregátní poptávku, a tím na rovnovážnou úroveň produktu, ale i na cenovou hladinu, čímž překračuje automaticky probíhající adaptační procesy a působí makroekonomickou nerovnováhu. Stabilizační politika využívá nástroje fiskální politiky v situaci, kdy v ekonomice vznikají odchylky, které překračují charakter běžně probíhajících adaptačních procesů. Jaký typ fiskální politiky používá vláda záleží na situaci, ve které se ekonomika nachází, analyzujeme následující situace: deflační mezera (recesní) - tj. pokud je skutečný produkt pod úrovní potenciálního, uplatňuje expanzivní fiskální politiku, například zvyšuje vládní nákupy statků (viz obrázek) nebo snižuje daně nebo kombinací obou nástrojů, které způsobují růst agregátní poptávky, a tím růst produktu i cenové hladiny. Takovou politikou vláda snižuje recesní mezeru nebo je deflační mezera eliminována P
LRAS
AS
AD0
E1
P1 E0
P0
Y0
AD1
Y1 Y*
Y
inflační mezera - tj. pokud je skutečný produkt větší než potenciálního za úrovní, ceny jsou vyšší než za jaké jsou firmy schopny při plném využití kapacit nabízet, vláda uplatňuje restriktivní politiku, například snižuje vládní nákupy statků (obrázek) nebo zvyšuje daně nebo kombinuje oba nástroje, což vede k poklesu agregátní poptávky, a to způsobí změnu makroekonomické rovnováhy, produkt klesá a klesá i cenová hladina. Tato politika umožňuje eliminaci inflační mezery nebo její snížení. P
LRAS
AS
E0
P0 E1
AD0
P1 AD1 Y* = Y1
Y0
Y
81
7.5.2. NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY Monetární politika se pomocí monetárních nástrojů snaží regulovat množství peněz v oběhu. CB využívá nástroje a ovlivňuje bezprostřední cíle, tj. množství peněz a úrokovou míru, pomocí kterých dosahuje konečných cílů, což je ovlivňování vývoje zaměstnanosti nebo cenové hladiny. Hospodářská politika využívá nástroje monetární politiky ke stabilizaci ekonomiky v situacích jako v případě použití nástrojů fiskální politiky, tedy pokud odchylky ve vývoji ekonomiky od vytyčeného trendu překračují charakter běžných automaticky probíhajících adaptačních procesů a přerůstají do výrazné makroekonomické nerovnováhy. Analyzujeme tak jako u fiskální politiky tyto situace: deflační mezera – je uplatňována expanzivní monetární politika, centrální banka zvyšuje nabídku peněz. Zvýšení nabídky peněz vytváří přebytek peněžních zůstatků a snahy eliminovat přebytek nákupem dluhopisů vedou k růstu jejich ceny a následně ke snížení úrokové míry. Pokles úrokové míry způsobuje růst výdajů citlivých na změnu úrokové míry, výsledkem je růst AD, změna makroekonomické rovnováhy a v konečném důsledku růst produktu a pokles nezaměstnanosti inflační mezera – je realizována restriktivní monetární politika, centrální banka snižuje nabídku peněz, což vede k růstu úrokové míry a způsobuje pokles výdajů citlivých na změnu úrokové míry, které snižují AD, mění se makroekonomická rovnováha, produkt klesá a klesá i cenová hladina. Tato politika umožňuje eliminaci inflační mezery nebo její snížení. Pokud se produkt nachází pod úrovní potenciálního produktu, může zvýšení nominální peněžní nabídky snížit úrokovou míru trvale. Pokud se ovšem nachází produkt na úrovni potenciálního produktu vede zvýšení nominální peněžní nabídky ke krátkodobé rovnováze, při které se sníží úroková míra a skutečný produkt se zvýší, ale v dlouhém období se úroková míra i skutečný produkt vrátí na svou původní úroveň při výrazně vyšší cenové hladině.
7.5.3. NÁSTROJE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ A MĚNOVÉ POLITIKY Stabilizační politika využívá nástroje vnější obchodní a měnové politiky v případě, že vnější příčiny ovlivňují stabilitu ekonomiky. VOMP používá nástroje s cílem ovlivnit cenovou stabilitu a zaměstnanost. Mezi nástroje, které se člení podle jejich rozsahu a účinku patří autonomní a smluvní nástroje.
7.6. ÚČINKY STABILIZAČNÍ POLITIKY
Krátkodobé účinky stabilizační politiky, která využívá nástrojů jednotlivých typů hospodářské politiky a je expanzivní, způsobuje v případě, že v ekonomice existují nevyužité výrobní faktory, růst reálného produktu a zaměstnanosti, ale i růst cenové hladiny. Při existenci inflační mezery pak vede k vyššímu růstu cenové hladiny, a proto obecně platí, že pokud se ekonomika nachází na úrovni potenciálního produktu nebo v inflační mezeře, není vhodné používat expanzivní politiku. Restriktivní politika má opačné účinky než expanzivní, způsobují pohyb stejných ekonomických veličin jako v případě expanzivní politiky, ale v opačném směru. Ve všeobecnosti platí, pokud se ekonomika nachází v inflační mezeře, je použití restriktivní politiky vhodné, neboť snižuje cenovou hladinu, naopak v recesní mezeře se její použití vede k poklesu reálného produktu a zaměstnanosti.
82 Z dlouhodobého hlediska účinky stabilizační politiky využívají expanzivní nástroje dílčích politik nemění úroveň reálného produktu a zaměstnanosti, ale vedou k růstu cenové hladiny, viz graf. Mechanismus dlouhodobého působení stabilizační politiky využívají restriktivní nástroje dílčích politik je stejný, působí na pohyb stejných ekonomických veličin, s tím, že tento pohyb je opačný. Dlouhodobé účinky stabilizační politiky v případě použití expanzivních nástrojů dílčích politik P
LRAS
AS
P2
E2 E1
P1 E0
AD1
P0 AD0 Y* = Y0
7.7. KONCEPCE STABILIZAČNÍ POLITIKY
Stabilizační politika tvoří jádro hospodářské politiky v tržní ekonomice. Nevyhnutelnost stabilizační politiky je zdůvodňována empirickými poznatky, že ekonomický vývoj neprobíhá lineárně. Jejím cílem je minimalizace odchylek skutečného produktu od potenciálního, tedy přiblížení reálné produkce potencionální úrovni. Opatření realizovaná stabilizační politikou se opírají o teorie, které odlišným způsobem hodnotí samoregulační schopnosti ekonomiky, a proto se mohou lišit i strategie stabilizační politiky. Existují dvě vysvětlení stabilizační politiky: - vychází z předpokladu vnitřně nestabilní ekonomiky a systémové vnitřní nestability mechanizmu fungování ekonomiky. Předpokládá, že zdroje poruch a odchylek jsou mechanizmu vlastní a nemá přitom dostatečné vnitřní mechanizmy, které mají samoregulující schopnosti a které by vedly k automatické návratu (adaptaci) systému k rovnováze. Proto je nezbytné uplatňovat strukturální politiku, založenou na preferenci nástrojů fiskální politiky před nástroji monetární politiky. Důraz je kladen na politiku založenou na individuálních rozhodnutích vlády, která zabuduje stabilizátory působící na ekonomiku.Vláda by proto měla provádět strukturální politiku protože tím udržuje ekonomiku blíže potenciálnímu produktu a plné zaměstnanosti. - vychází z předpokladu vnitřně stabilní ekonomiky a vnitřní stabilizační schopnosti mechanizmu fungování ekonomiky. Tržní mechanizmus je sám schopen vyrovnávat odchylky bez vnějších zásahů a zaručuje tak návrat do rovnováhy. Za hlavní příčinu nestability je považována diskreční politika. Monetaristé doporučují dodržování fixních pravidel. Pro stabilizaci ekonomiky preferují použití nástrojů monetární politiky, hlavně regulaci množství peněz v ekonomice, vidí v peněžní politice přímou a
Y
Y1
83 spolehlivou vazbu mezi nabídkou peněz a hrubým domácím produktem. Odmítají použití nástrojů fiskální politiky.
7.8. ÚSKALÍ STABILIZAČNÍ POLITIKY Zásadní roli při rozhodování zda provádět nebo neprovádět strukturální politiku sehrává časové zpoždění opatření, které působí na stabilizaci ekonomiky. Pokud jsou předpoklady tvůrců hospodářské politiky o zpoždění chybná, mohou mít použité nástroje opačný účinek, tzn. například místo zmírnění výkyvů dojde k jejich prohloubení, zvětšení. Rizikem při aplikaci nástrojů monetární a fiskální politiky pro stabilizaci ekonomiky je skutečnost, že alokace nástrojů je ovlivněna řadou nástrah a nebezpečí, a proto se účinky buď nedostaví nebo jsou opačné. Toto riziko vzniká vlivem působení časového zpoždění, očekávání a přirozená míra nezaměstnanosti.
7.8.1. ČASOVÁ ZPOŽDĚNÍ Čas hraje při realizaci opatření hospodářské politiky na odstranění nežádoucích výkyvů ekonomické aktivity podstatnou roli. Mezi jednotlivými fázemi tvorby a realizace stabilizační politiky vznikají časové mezery, a proto dochází ke zpožděním. Tato zpoždění nelze zcela vyloučit, ale lze je minimalizovat. Rozlišujeme zpoždění poznávací, rozhodovací, realizační a účinnostní. - tvůrcům hospodářské politiky trvá určitou dobu poznání ekonomického problému a jeho závažnosti, dílčí signály mohou být jen odchylkou nebo také počátkem hlubší krize, proto tvůrci nemohou reagovat izolovaně na jednotlivé problémy, ale musí se signály ověřit než se rozhodnou. Pro identifikaci konjunkturálních změn se používají různé techniky, v podstatě se jedná o tzv. index vedoucích ekonomických ukazatelů. Například v rozvinutých tržních ekonomikách se používá tzv. leading indicators (LEI), který vychází z faktu, že ukazatele začínají před začátkem recese klesat a růst před začátkem konjunktury. Ukazatel je publikován jednou měsíčně a pokud jsou hodnoty záporné několik měsíců, je možné s určitostí očekávat recesi. – je období spojené s výběrem adekvátních nástrojů, za předpokladu, že již známe údaje o současném stavu i prognózu vývoje. Zpoždění je časově náročnější u fiskální politiky, neboť uplatnění nástrojů je spojeno s akceptováním legislativního postupu; zatímco CB je ve svých rozhodnutích (ve většině zemí) nezávislá, a zpoždění je méně časově náročné. – je období mezi rozhodnutím o volbě nástrojů a jejich realizací. Zpoždění je časově náročnější u fiskální politiky, neboť realizace opatření (změna daní) trvá týdny až měsíce. Kdežto rozhodnutí (změna diskontní sazby) monetární politiky je možné realizovat okamžitě. – je časové zpoždění od doby realizace až po dobu, kdy se opatření plně projeví. V tomto případě, pokud použijeme automatické stabilizátory jako nástroj fiskální politiky, tak působí okamžitě, diskreční opatření ovlivní bezprostředně efektivní poptávku, ale vyvolávají multiplikační účinky, které probíhají delší dobu. Účinky monetární politiky jsou zpravidla nepřímé, a proto jsou zpoždění větší.
7.8.2. FORMOVÁNÍ OČEKÁVÁNÍ Rozhodování o stabilizační politice závisí na znalosti současného stavu a správném odhadu budoucího vývoje, tj. o očekávaných hodnotách ukazatelů.
84 Formování očekávání výrazně ovlivňuje vývoj makroekonomických veličin. Pokud jsou tvůrci hospodářské politiky schopni ovlivnit očekávání ekonomických subjektů, mohou ovlivnit i výkonnost ekonomiky. Očekávání mohou být vytvářena dvěma způsoby: adaptivní očekávání znamená, že ekonomické subjekty tvoří svá očekávání pouze na základě minulé zkušenosti; racionální očekávání znamená, že ekonomické subjekty formulují svá očekávání na základě minulé zkušenosti, ale zohledňují a zahrnují do očekávání také všechny dostupné informace o současném a budoucím vývoji, ekonomické subjekty se tedy chovají racionálně.
7.8.3. PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI Přirozená míra nezaměstnanosti je definována jako plná zaměstnanost (zdroje jsou v ekonomice plně využívány), tj. přirozená míra nezaměstnanosti jako míra, při které dosahuje skutečný produkt potenciálního. Nebo je také označována jako stav, kdy nabídka a poptávka v rovnováze, nebo také pokud skutečná cenová úroveň odpovídá očekávání ekonomických subjektů. Podle Keynese je ekonomika vždy v rovnováze a nezaměstnanost jako odchylka od plné zaměstnanosti je vždy nedobrovolná a je vyvolána poruchami fungování tržního mechanismu, oproti tomu dobrovolná je na základě svobodného rozhodnutí. Názory keynesiánců a monetaristů pokud jde o mechanismus tvorby nezaměstnanosti se neliší. Pro monetaristy každá míra nezaměstnanosti, která odpovídá rovnováze agregátní nabídky a agregátní poptávky, je přirozenou mírou nezaměstnanosti, a proto nedobrovolná nezaměstnanost neexistuje. Základní rozdíl mezi těmito směry je v závěrech, které vyvozují pro stabilizační politiku.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Hospodářský cyklus je tvořen několika fázemi: dno, expanze, vrchol, kontrakce. Příčiny, které způsobují hospodářské cykly členíme podle charakteru působení impulsu, podle typu impulsu a podle směru působení impulsu. Stabilizační politika usiluje o celkovou stabilitu, její cíle jsou dány cíli hospodářské politiky: ekonomický růst, stabilita cenové hladiny, vysoký stupeň zaměstnanosti a vnější rovnováha. Hlavními nástroji jsou nástroje fiskální a monetární politiky. Jaký nástroj používá hospodářská politika záleží na situaci, ve které se ekonomika nachází, rozlišujeme tyto situace: recesní mezeru, inflační mezeru. Potřebnost stabilizační politiky objasňují 2 koncepce, keynesiánská a monetaristická. Podstatnou roli při rozhodování zda provádět nebo neprovádět stabilizační politiku sehrává časové zpoždění opatření, které působí jako jeden z nebezpečí při stabilizaci ekonomiky. Další úskalí představují očekávání a přirozená míra nezaměstnanosti.
OTÁZKY: 1. Jak definujeme stabilizační politiku? 2. Co řadíme mezi destabilizující prvky strukturální politiky? 3. Jaké jsou příčiny způsobujícími hospodářský cyklus?
85 4. Vyjmenujte nástroje, které se používají pro stabilizaci ekonomiky v případě, že se ekonomika nachází v deflační mezeře. 5. Jaké příčiny cyklů rozlišujeme? 6. Jaké koncepce v rámci stabilizační politiky rozlišujeme?
86
8. STRUKTURÁLNÍ POLITIKA V této kapitole se dozvíte: Co je struktura a jak se člení struktura hospodářství; Jaké má strukturální politika cíle a jaké nástroje používá; Jaké jsou motiv y strukturální politik y; Čím se liší akcelerační, decelerační a neutrální strukturální politika; V čem spočívá liberální a intervencionistick ý přístup. Budete schopni: Objasnit pojem struktura, strukturální změn y; Uvést podnět y strukturálních změn; Vysvětlit jaké má strukturální politika cíle; Objasnit jaké nástroje používá strukturální politika; Vymezit strategie strukturální politik y. Klíčová slova této kapitoly:
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 3 + 1 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
"
Hospodářský vývoj je nerovnoměrný a je spojen se strukturálními změnami, které pramení z pohybu výrobních faktorů, který je podmínkou jejich efektivní alokace. Jejich mobilita je dána tím, že některá odvětví stagnují nebo upadají nebo postupně vznikají nová. Strukturální změny tak vyvolávají soustavné změny ve struktuře produkce, ale i zaměstnanosti. Hospodářský růst je spojen se strukturálními změnami a ekonomický růst vlastně znamená změnu ekonomické struktury.
87
8.1. STRUKTURA HOSPODÁŘSTVÍ
Strukturální politika je součástí hospodářské politiky státu, je jedním ze segmentů hospodářské politiky. Každá ekonomika má určitou strukturu, kterou chápeme jako vnitřní členění ekonomiky. Obecně je struktura definována jako vnitřní členění určité veličiny. Strukturální politika je cílena na strukturu hospodářství, která odráží také zapojení ekonomiky do mezinárodní dělby práce, přispívá ke zvyšování konkurenceschopnosti dané ekonomiky na mezinárodních trzích. Strukturu hospodářství z pohledu hospodářské politiky vymezujeme podílem jednotlivých odvětví na celkové tvorbě produkce v ekonomice. Strukturu členíme podle řady hledisek a často se sleduje sektorová a odvětvová struktura hospodářství.
vytvářejí ji jednotlivá národohospodářská odvětví, kde
rozlišujeme: primární sektor – zahrnuje zemědělství rybolov, těžbu dřeva a nerostných surovin; sekundární sektor – je tvořen odvětvími zpracovatelského průmyslu a stavebnictvím; terciální sektor – představuje služby; kvartérní sektor – zahrnuje vědu a výzkum, vzdělávání, zdravotnictví a služby související s využíváním volného času. je tvořena jednotlivými odvětvími podle odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ): zemědělství a lesnictví, zpracovatelský průmysl, stavebnictví, ubytování a stravování, obchod, veřejná správa a obrana, ostatní veřejné a sociální služby, apod.
8.2. FAKTORY STRUKTURÁLNÍCH ZMĚN Ke změně ekonomické činnosti firem, a tedy strukturálním změnám dochází vlivem podnětů, impulsů: endogenních, tj. vnitřních podnětů – podněty ke strukturálním změnám mohou vznikat: z poptávkové strany ekonomiky jsou odrazem působení disponibilního důchodu, kdy vlivem jeho růstu se mění preference spotřebitelů a poptávka se přesouvá na nové kvalitnější zboží a služby, to je impuls pro výrobce a tedy ke strukturálním změnám, které umožňují růst produkce i zisků; z nabídkové strany ekonomiky jsou za rozhodující faktor považován technologický pokrok projevující se v inovacích jako zdroji tvorby nebo likvidace konkurenčních výhod firem nebo odvětví, což má dopad na adaptaci výrobních faktorů. Úspěšnost působení inovací ověřuje trh a dává tak impulsy ke změnám alokace zdrojů, které umožňují efektivní struktury hospodářství. Dalším faktorem jsou změny relativních cen výrobních faktorů. Také aktivity státu, které způsobují změny struktury ekonomiky jsou považovány za specifický faktor; exogenních, tj. vnějších podnětů - podněty přicházející z vnějšího ekonomického prostředí mající podobu šokovou nebo postupnou způsobenou dlouhodobým trendem, tj. nečekané změny světových cen rozhodujících výrobních faktorů, změny konkurenčních podmínek na světovém trhu, změny směnného kurzu.
88
Uvedené faktory strukturálních změn způsobují přesuny v celkové struktuře poptávky, ale vedou i ke změnám struktury nabídkové strany ekonomiky. V ekonomice proto neustále dochází k přizpůsobování nabídky z hlediska její skladby a jejího objemu signálům na trhu.
8.3. MOTIVY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY
Změny ve struktuře hospodářství vznikají jako důsledek působení tržních sil nebo jako důsledek zásahů státu do hospodářství. Základem změn jsou změny v mikroesféře a příčiny těchto změn spočívají ve změnách ekonomických činností jako výsledku dělby práce, kooperace nebo specializace. Ke změně ekonomických činností může dojít pouze v případě, že jsou ekonomické subjekty k tomu motivovány. U spotřebitelů může být motivace vysvětlována snahou maximalizovat svůj užitek uspokojováním potřeb, u firem snahou maximalizovat zisk. Stát je motivován k realizaci strukturálních změn, což plyne z vazby struktury hospodářství a životní úrovně obyvatel. Rozeznáváme tři skupiny motivace vlád: sociální motivace, snahy o zvýšení efektivnosti určitého oboru a bezpečnostní nebo strukturální preference: je dána tím, že strukturální změny v ekonomice, které společnosti přinášejí výhody, mají na některé jednotlivce nebo skupiny obyvatel negativní dopad spojený s náklady a ztrátami. Proto vlády vyspělých tržních ekonomik uplatňují aktivní přístup k řešení strukturálních změn zaměstnanosti a cílevědomě vytvářejí nové pracovní příležitosti a zajišťují rekvalifikace při snaze o se ne vždy podaří včas zachytit nebo předvídat trendy vývoje v daném odvětví a odpovídajícím způsobem zabezpečit adaptaci na tento proces. Problém může mít dvojí podobu, a to jednak ztrátu někdejší priority, nebo snahu o přiblížení se (dosažení) světového trendu a tím získání konkurenceschopnosti na světových trzích používá stát v případě, že se tržní síly vůbec neuplatňují nebo se uplatňují s nedokonalostmi. Patří zde i prestižní zájmy státu a určité celospolečenské nároky (formální a neformální pravidla).
8.4. VYMEZENÍ A PŘÍSTUPY KE STRUKTURÁLNÍ POLITICE Strukturální politika není jednoznačně definována. Strukturální politiku lze také chápat jako souhrn hospodářsko politických nástrojů a opatření, která diferencovaně ovlivňují chování jednotlivých ekonomických subjektů, případně odvětví a sektorů. V užším pojetí je strukturální politika pojímána jako politika orientovaná na problematiku spojenou se zaostávajícími, neperspektivními odvětvími, obory a regiony na straně jedné a na způsob stimulace rozvoje inovativních, ekonomicky perspektivních sektorů či oblastí na straně druhé. Pojetí strukturální politiky se v průběhu dějinného vývoje měnilo a na podkladě toho rozlišujeme tradiční pojetí strukturální politiky a nové směry systémově orientované strukturální politiky, tj. novou strategii strukturální politiky.
89 8.4.1. TRADIČNÍ POJETÍ STRUKTURÁLNÍ POLITIKY Vychází z keynesovské teorie, ze skutečnosti, že podpora celkové poptávky, která vyvolá ekonomický růst představuje pro strukturální změny dostatečně širokou možnost a v případě vzniku strukturální krize, hlavně v útlumových odvětvích, mohou státní dotace zmírnit potíže s adaptací. Tradiční strukturální politiku lze ztotožnit s intervencionistickou i selektivní politikou, je zaměřena na přímé zásahy centrálních orgánů do struktury hospodářství. Jejím cílem je umožnit odvětvím postiženým odvětvovou krizí postupnou adaptaci, kdy je strukturální politika zaměřena na stará odvětví, u kterých zmírňuje dopady změn nebo na nová odvětví s růstovou perspektivou, kdy podporuje tvorbu nových výrobních kapacit a pracovních příležitostí s cílem překonat bariery rozvoje. Politika, která se snaží zabránit vzniku strukturálních barier a je cílena na perspektivní odvětví je prováděna ex ante. Kdežto politika, která se snaží řešit strukturální krizi, pomáhá adaptaci firem a snižuje sociální náklady je prováděna tzv. ex post. V praktické politice má tedy dvě podoby: řešení problémů útlumových odvětví, tzv. podpora poražených je založena na adaptaci postižených odvětví, kdy stát poskytuje finanční pomoc na přizpůsobení se novým podmínkám nebo adaptaci rozkládá na delší časové období, což klade nároky na zdroje ze státního rozpočtu. Proto jsou vybírána pouze zásadní odvětví nebo regiony v ekonomice. Strategie je realizována hlavně v odvětvích, kde je velký voličský potenciál a značné síla odborů, pro které musí existovat jasná pravidla. Negativní dopady strategie se projevují v tom, že brání alokaci zdrojů z odvětví s nižší produktivitou do odvětví s vyšší produktivitou a snižuje stimuly k mobilitě pracovní síly do oborů s vyšší produktivitou; podpora odvětví s růstovou perspektivou, tzv. vybírání vítězů – vláda se obrací na odvětví rozvíjející se, jejím účelem je identifikovat takové odvětví a obory, které mají vysokou potenciální úroveň dynamiky a jejich podporou zvýšit konkurenceschopnost odvětví a růst celé ekonomiky. Jako nástroj volí nejčastěji podporu výzkumné a inovační činnosti, jejichž smyslem je urychlení strukturálních změn. Vláda využívá nástroje jako daňové úlevy.
Za základní členění se považuje rozlišení typů strukturální politiky na: – soustředí pozornost na inovační proces, kterou podporuje poskytováním finanční podpory, usiluje o urychlení adaptačních procesů strukturálních změn přímými zásahy státu. Existují rizika plynoucí z nesprávného odhadu budoucího vývoje na trzích, z identifikace firem, kterým má být podpora určena a z omezování ostatních firem;
8.5. TYPY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY
8.4.2. NOVÁ STRATEGIE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY Zaměřuje se nejen na trhu statků, ale i na další oblasti jako je například veřejný sektor, trh práce, trh kapitálu. Tato politika vychází ze dvou hlavních principů: pečovat o konkurenční prostředí, a tím vytvářet optimální podmínky pro alokaci zdrojů a urychlení strukturální adaptace a podporovat otevřenost ekonomiky mezinárodnímu trhu, který je nejúčinnějším prostředkem strukturálních změn. Nový (liberální) směr strukturální politiky se zaměřuje na ovlivňování procesů adaptace na strukturální změny, zejména na: posilování adaptace zdrojů, na zvyšování jejich mobility a na podporu hospodářské soutěže.
90
– zaměřuje se hlavně na řešení důsledků strukturálních změn, při dočasných potížích firem podporuje racionalizaci výroby a změnu struktury produkovaných statků, zmírňuje dopady zvláště u velkých podniků, kterém se dostaly do útlumu. Vznikají problémy plynoucími z neefektivního využívání výrobních faktorů, z nejistoty identifikace minulých a budoucích problémů firmy a z adresnosti finančních prostředků; , liberálně orientovanou – usiluje o zlepšení působení tržního mechanismu a tvorbu podmínek, aby trh alokovat zdroje efektivně, tzn. vymezuje vlastnická práva a posiluje konkurenci.
8.6. TEORETICKÉ PŘÍSTUPY Hlavním nositelem strukturálních změn jsou v tržní ekonomice ekonomické subjekty, které aktivně a samostatně reagují na signály přicházející z trhu, ale i jiných oblastí. Stát jako nositel strukturální politiky řeší otázku, jestli má zasahovat do procesu strukturálních změn. Teoretické přístupy ke strukturální politice jsou charakterizovány podle vlivu tržního mechanismu na proces strukturálních změn a členěny do dvou skupin rozhodujících skupin: - strukturální změny řeší tržní mechanismus a zásahy státu vnímá jako škodlivé, stát provádí politiku budování a udržování hospodářského řádu, který umožní přizpůsobení zdrojů a umožní zvýšení konkurenceschopnosti firem, popř. odvětví; - zásahy státu jsou žádoucí, řeší pomocí opatření a nástrojů tržní selhání a nedokonalosti, které na trzích vznikají, stát zasahuje pomocí selektivních opatření.
C
8.7. CÍLE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY
8.8. NÁSTROJE STRUKTURÁLNÍ POLITIKY
Cíle strukturální politiky vycházejí z cílů hospodářské politiky, které pak konkretizuje v oblasti struktury hospodářství. Základním cílem je ovlivňování nepřetržité restrukturalizace hospodářství, kterým se snaží o zabezpečení soustavného a dlouhodobého ekonomického růstu, aby bylo zajištěno efektivní využívá disponibilních zdrojů.
Nástroje strukturální politiky mají vždy tržně konformní charakter, to znamená, že pokud se mění tržní podmínky, nesmí nahrazovat adaptační aktivitu ekonomických subjektů. Strukturální politika volí nástroje a rozsah jejich uplatnění v závislosti na konkrétní situaci, jejich charakteristickou vlastností je proto selektivnost a dočasnost. Rozhodujícími nástroji jsou zejména nástroje fiskální politiky, a to cílená daňová opatření jako jsou výjimky nebo slevy, dále dotace a subvence, nástroje aktivní politiky zaměstnanosti. V ojedinělých případech se používají administrativní nástroje. Stát při realizaci praktické strukturální politiky používá řadu plošných a selektivních nástrojů, mezi nejdůležitější řadíme dotace, daňové zvýhodnění, snadnější přístup k úvěrům, regulace cen, speciální fondy, licence, vývozní a dovozní kvóty, státní zakázky, ochranná či preferenční cla, mimotarifní překážky, vyrovnávací platby, prémie.
91 8.8.1. NÁSTROJE PODLE ÚČELU JEJICH POUŽITÍ Uplatnění existujících nástrojů praktické hospodářské politiky lze nástroje klasifikovat také podle účelu jejich použití, tj. čeho chce stát jejich využitím dosáhnout, a to: podpora inovačního procesu – stát rozhoduje o prioritách a provádí podporu pomocí daňových zvýhodnění, bezplatného poskytování informací a transferu moderních technologií, podpora při adaptaci firem – má dvě podoby, buď podpora rozvoje firem nebo útlum neefektivních firem. V případě rozvoje firem používá jako nástroje dotace, levnější úvěry, přímé finanční účasti na investicích, zadávání státních zakázek. V případě útlum neefektivních firem používá úvěrovou a celní politiku, účelové dotace, daňové úlevy při změnách výroby, mzdové dotace na pracovní sílu; podpora exportu – zajišťuje pomocí měnových nástrojů jako jsou změny devizového kurzu, přímých a nepřímých finančních nástrojů, celních nástrojů, formou pojištění a záruk, zveřejňováním úspěšných exportérů; podpora malých a středních podniků – stát tvoří podmínky pro fungování těchto podniků a používá nástroje: finanční podporu na překonání počátečního nedostatku kapitálu, daňovou politiku, nefinanční podporu pomocí poradenských a informačních institucí, udělováním licencí s cílem ochrany před konkurencí, podporou technického rozvoje; podpora podnikání ve vybraných regionech – stát předchází úpadku pro ekonomiku rozhodujících subjektů a regionů tím, že napomáhá efektivně řešit ekonomické, sociální, ekologické problémy a vytváří podmínky pro další rozvoj firem. Nástroje, které se těchto případech uplatňují mohou být hlavně osvobození od daně, pojištění úvěrů, získání výhodných úvěrů na podnikání, dotacemi na nově vytvořená pracovní místa a nefinančními, podpora rozvoje infrastruktury, rekvalifikace pracovní síly, vytváření euroregionů v příhraničních oblastech, a mnoho dalších, které ale nenarušují, nebo pouze dočasně a selektivně narušují působení tržního mechanismu.
Hlavní zásady nového přístupu ke strukturální politice, jež se začaly praktikovat ve vyspělých zemích, lze stručně shrnout do dvou hlavních principů:
pečovat o konkurenční prostředí v domácí ekonomice, tím vznikají optimální podmínky pro alokaci zdrojů prostřednictvím trhu a pro urychlení strukturální adaptace (pro průmyslový a technologický rozvoj) otevřenost ekonomiky mezinárodnímu trhu, který je věrohodným katalyzátorem strukturálních změn
8.9. SOUČASNÉ SMĚRY STRUKTURÁLNÍ POLITIKY Současné směry strukturální politiky vycházejí z teze, že hlavními nositeli strukturálních změn jsou ekonomické subjekty (podniky). Jejich aktivní adaptační strategie otevírající cestu strukturálním změnám na mikroekonomické úrovni, je determinována neinflačním ekonomickým prostředím. To spolu s náročným konkurenčním prostředím dodává ekonomickým subjektům neskreslené cenové signály, vytváří relativně stabilní vyhlídky zisku a tím příznivé podmínky pro investiční činnost. Jsou-li vytvořeny a udržovány tyto ekonomické předpoklady, měly by vzniknout optimální podmínky pro žádoucí mobilitu výrobních faktorů, optimální podmínky pro strukturální změny, které se prosazují přirozenou cestou.
!
92 Je tedy patrné, že přímé zásahy státu, široce v předchozí strukturální politice aplikované, jsou tímto pojetím strukturální politiky nejen neslučitelné, ale považují se za škodlivé. Nový směr strukturální politiky se neomezuje pouze na trh výrobků, ale zahrnuje i trh výrobních faktorů, s cílem posílit jejich mobilitu adaptabilitu, a státní sektor s cílem podstatně omezit nebo odstranit zásahy státu do strukturálních změn. Dosah takovéto strukturální politiky je samozřejmě mnohem širší. Teorie i praxe současné strukturální politiky se zaměřuje na systémově orientovanou strukturální politiku. Tyto nové směry vycházejí ze dvou základních tezí. Výkonnost tržní ekonomiky závisí především na schopnosti pružně reagovat na změnu vzácnosti výrobních faktorů a podle toho je přesouvat k efektivnějšímu využití. V tržně koordinované ekonomice je proto hospodářská aktivita naplněna neustálým přesouváním zdrojů a jejich adaptací. A tak úseky národního hospodářství vystavené tlakům tržních sil reagují nabídkou nových a dokonalejších výrobků a přechodem k optimálnímu využívání zdrojů. Činitelem, který stimuluje vývoj nových produktů a zavádění nových technologií je konkurenční mechanizmus. Z tohoto hlediska je proto nejlepší zárukou strukturální politiky účinná politika na ochranu hospodářské soutěže (protimonopolní politika). Zvláště silné konkurenční tlaky vznikají v otevřené ekonomice, kdy zahraniční konkurence nutí domácí výrobce přizpůsobit se struktuře a kvalitě poptávky na zahraničních trzích. Domácí ekonomické subjekty vystavené zahraniční konkurenci vykazují zpravidla vyšší produktivitu práce. Otevřené ekonomiky mají předpoklady růst rychleji než ty, které se mezinárodní dělbě práce uzavírají. Silný tlak na strukturu domácí ekonomiky vyvolává odbourávání celní ochrany a netarifních překážek. Odstranění opatření, kterými jsou chráněna odvětví či podniky neschopné mezinárodní konkurence urychluje restrukturalizaci, ale také útlum těchto odvětví. Konkurenční mechanizmus, jehož tlak se v otevřené ekonomice ještě zvyšuje, působí na přesun výrobních do výnosných odvětví. Systémová strukturální politiky se neomezuje pouze na trh výrobků, ale zahrnuje i trh výrobních faktorů, s cílem posílit jejich mobilitu adaptabilitu. Zaměřuje se také na státní sektor s cílem podstatně omezit nebo odstranit zásahy státu do strukturálních změn. , od podpory konkurence na trhu výrobků se očekává nejen dosažení efektivního využívání daných zdrojů. Očekává se také vytvoření podmínek pro racionální rozhodování o investicích, podněty pro vznik nových výrobků a zavádění nových výrobních postupů.
, mají-li trhy výrobků pružně reagovat na cenové signály, musí stejně pružně reagovat také trhy výrobních faktorů. I na těchto trzích je dosavadní přístup strukturální politiky proto přehodnocován. Jde zejména o trh kapitálu a o trh práce. Na trhu kapitálu je to především liberalizace kapitálových toků a větší konkurence mezi finančními institucemi. Strnulosti na trhu práce se projevují především v tzv. segmentaci pracovního trhu. Cílem by mělo být zdokonalení konkurenčního prostředí i na trhu práce. Nezastupitelné místo v tomto snažení má rozvoj vzdělávání, které velmi výrazně ovlivňuje schopnost jednotlivců, ale i trhu práce reagovat na měnící se požadavky na trhu práce.
93 uplatňování systémově orientované strukturální politiky vyžaduje, aby se v řízení veřejného sektoru výrazně uplatňoval požadavek na poměřování nákladů a výnosů. A to za předpokladu, že by se nějak výrazně porušovaly sociální cíle. Před strukturální politikou v této oblasti stojí takové závažné úkoly jako otázky regulace veřejného sektoru, problematika sociální politiky a otázky zdaňování
SHRNUTÍ KAPITOLY: Struktura definována jako vnitřní členění určité veličiny. Člení se na odvětvovou a sektorovou strukturu. Strukturální krize nastává pokud je strukturální pokles silný a v uvedeném odvětví, které má vysoký podíl na produkci nebo zaměstnanosti daného regionu nastávají problémy. Podněty vedoucí ke strukturálním změnám jsou exogenní nebo endogenní. Na vývoj struktury hospodářství působí primární danosti země, existence disponibilních zdrojů a trh. Rozeznáváme tři skupiny motivace vlád: sociální motivace, snahy o zvýšení efektivnosti určitého oboru a bezpečnostní nebo strukturální preference. Strukturální politiku vymezujeme jako souhrn hospodářsko politických nástrojů a opatření, která diferencovaně ovlivňují chování jednotlivých ekonomických subjektů, případně odvětví a sektorů. Teoretické přístupy ke strukturální politice jsou posuzovány podle úlohy tržního mechanismu v procesu strukturálních změn, rozlišujeme liberální přístup a intervencionismus. Tradiční strukturální politiku lze ztotožnit s intervencionistickou politikou, je zaměřena na přímé zásahy centrálních orgánů do struktury hospodářství. Typy strukturální politiky můžeme členit na akcelerační, decelerační a neutrální nebo na poptávkově a nabídkově orientovanou. Strukturální politika používá řadu plošných a selektivních nástrojů. Nástroje můžeme členit podle účelu jejich použití.
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Jak chápeme strukturální politiku? Jaké jsou faktory vývoje struktury hospodářství? Charakterizujte tradiční strukturální politiku. Jaké přístupy ve strukturální politice rozlišujeme? Jaké jsou podněty strukturální politiky? Jaké cíle a nástroje má strukturální politika?
94
9. POLITIKA NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE V této kapitole se dozvíte: Jak definujeme politiku na ochranu hospodářské soutěže; Jaké má politika na ochranu hospodářské soutěže cíle; Jaké jsou t yp y tržní struktury; Jaké jsou možnosti omezování konkurence; Jaké form y zneužití tržní síl y rozlišujeme; Jaké nástroje v yužívá politiku na ochranu hospodářské soutěže. Budete schopni: Objasnit k čemu slouží politika na ochranu hospodářské soutěže; Uvést jaké cíle a nástroje používá politika na ochranu hospodářské soutěže; Vysvětlit rozdíl mezi jednotliv ými t yp y tržní struktury; Vyjádřit jak se měří tržní síla. Klíčová slova této kapitoly:
!
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 4 + 1 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
9.1. KONKURENČNÍ PROSTŘEDÍ Podmínkou existence tržního hospodářství je kromě přesně vymezených vlastnických práv existence konkurenčního prostředí. Konkurence zabezpečuje koordinaci a svobodu volby velkého počtu ekonomických subjektů, které se rozhodují na základě cenového mechanismu a jejich cílem je dosáhnout optimální ekonomické výsledky. Dokonale konkurenčního prostředí se vyznačuje svobodou účastníků, tj. jejich nezávislým rozhodováním. To znamená, že na straně nabídky a poptávky působí široká škála ekonomických subjektů a nejsou zde žádné trvalé ekonomické ani administrativní bariéry pro vstup subjektů na trh nebo pro jeho výstup. V takovém prostředí jsou výrobní faktory využívány nejefektivněji, tzn.
95 s minimálními náklady, nabídka odpovídá požadavkům spotřebitelů, výroba se přizpůsobuje měnícím se podmínkám na trhu. Konkurence má tedy pozitivní dopad na hospodářství. Konkurenční prostředí umožňuje formální rovnost všech subjektů, čímž se realizuje cíl svobodné společnosti. Pokud neexistují překážky soustředění moci, nevzniká nebezpečí jejího zneužití pro politické cíle. Protože neexistuje mechanismus, který by samovolně prosazoval a udržoval konkurenční prostředí, zabezpečuje tuto úlohu stát. Tvorba a udržování konkurenčního prostředí jsou proto považovány za nezbytnou součást, samostatnou oblast praktické hospodářské politiky, ale i za její jádro. Politiku ochrany hospodářské soutěže definujeme jako úsilí o zvýšení konkurenčnosti tržního prostředí nebo o odstranění překážek, které oslabují konkurenci. Současná politika na ochranu hospodářské soutěže je označovaná jako aktivně pojímaná politika, politika systémová, která neustále přispívá k udržování konkurenčního prostředí.
9.2. POLITIKA NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE Základním předpokladem hospodářské soutěže je tedy zajištění svobody podnikání, svobody volby partnerů, možnosti vstupu a výstupu z odvětví, fungování hodnotového systému, který zajišťuje transparentnost trhu a informovanosti subjektů. Ekonomické subjekty mají snahu v reálném ekonomickém prostředí zmírnit nebo odstranit riziko spojené s konkurencí a chtějí dosáhnout větší stability ekonomických podmínek. Konkurenční prostředí je narušováno a omezováno například stanovením odlišné ceny pro různé segmenty spotřebitelů, dohodami mezi výrobci o cenách, distribuci, snaha o získání výsadního postavení, což ve svém důsledku omezuje svobodu volby spotřebitelů. Narušováním konkurenčního prostředí vznikají omezení, která vedou ke snížení výkonnosti ekonomiky, poklesu efektivnosti alokace zdrojů, k omezování volného vstupu do odvětví, vzniku překážek pro snižování nákladů výroby, ale také k omezování svobody volby spotřebitele. Ekonomickou sílu, kterou takto výrobci získávají, jim umožňuje ovlivňovat tržní mechanizmus ve svůj prospěch a na úkor jiných ekonomických subjektů. Tím jsou narušeny podmínky směřující k optimálnímu tržnímu rozhodování. V další části jsou stručně charakterizovány pouze monopol a oligopol, výrazně ovlivňující konkurenční prostředí.
Absolutní monopol nejvíce omezuje konkurenční prostředí a je pro něj typické výlučné vlastnictví. Ovlivňuje na trhu ceny i objem produkce a způsobuje částečné využívání výrobních faktorů, suverenita spotřebitele je silně omezena, a tím dochází k omezování konkurence a vytváření bariér konkurence. Pokud se monopol neopírá o státní ochranu, neexistují uměle vytvořené překážky vstupu do odvětví a nepoužívá-li k udržení svého postavení neekonomické postupy, je pak výlučné postavení oslabeno nebo odstraněno. Výhradní postavení může být narušeno vstupem konkurence nabízející statek levněji nebo s vyšší kvalitou nebo nabídkou substitutů. Přirozený monopol je zvláštním případem a vzniká v odvětvích, kde rostou úspory z rozsahu výroby, tj. s růstem objemu výroby klesají náklady, a proto se objem výroby soustřeďuje v jediné firmě. Jedná se například o rozvod plynu, vody, elektrické energie, centrální vytápění, telekomunikace.
9.2.1. MONOPOL
96 Monopolní postavení může vzniknout například rozhodnutím státu, který poskytne licence, patenty, vzniká administrativním rozhodnutím a zabraňuje vstupu konkurence. Stát může monopolní postavení podporovat například dotacemi, daňovými úlevami, cly. Tím chrání monopol před domácí i zahraniční konkurencí s cílem zvýšit konkurenceschopnost domácí produkce na zahraničních trzích nebo podporovat vznik nových odvětví. Pokud monopol zneužívá své postavení na trhu, stát jej reguluje a využívá k tomu cenovou a necenovou regulaci. 9.2.2. OLIGOPOL Oligopol je častějším typem tržní struktury, je pro něj typický malý počet subjektů vyrábějících a prodávajících rozhodující část produkce odvětví, kteří vnímají vzájemnou provázanost na úseku cen, investice i reklamy. Strategie oligopolu je ovlivňovaná strukturou trhu. Pokud jedna firma sníží ceny, zvýší odbyt své produkce na úkor konkurence, ale nelze vyloučit, že ta bude reagovat shodně. Postavení subjektu se nezmění a navíc všichni budou prodávat za nižší ceny. Pokud jeden subjekt zvýší cenu a jej konkurence následuje, díky tomu konkurence ovládá větší část poptávky a zvyšuje objem produkce. Tyto skutečnosti vedou subjekty k určité nepružnosti cen na oligopolních trzích, na kterých převládá. Firma má možnost uplatnit necenovou konkurenci, která spočívá v uplatňování reklamy a dalších zvýhodňujících podmínek jako například servis, předvědění výrobků, prodej na splátky. Oligopolní subjekty mají sklon k dohodám o společném postupu omezujícím konkurenci, neboť platí: čím je vzájemná závislost subjektů větší, tím výhodnější je pro ně společný postup. Stejně jako v případě monopolu, pokud oligopol narušuje nebo dohodami zneužívá své postavení na trhu, stát přistupuje k odstranění překážek konkurence.
9.3. FORMY OMEZOVÁNÍ KONKURENCE
Ekonomické subjekty usilují o snížení nebo odstranění rizik spojených s konkurencí. Větší sklon k omezování konkurence mají subjekty, jejichž postavení je konkurencí výrazně ohrožováno. Omezování konkurence má několik forem: smluvní dohody, zneužití ekonomické síly, slučování subjektů (koncentrace), státní intervence nebo regulace, nekalá soutěž.
9.3.1. KARTELOVÉ DOHODY Kartelové dohody jsou smluvní dohody chování mezi jednotlivými účastníky trhu, kteří jsou skutečnými nebo potenciálními konkurenty. Předmětem dohod mohou být ceny, objem produkce a její rozdělení, prodejní podmínky, investice apod. Podle toho se hovoří o cenové, výrobní a jiné dohodě, o určité formě kartelu. Podle předmětu rozlišujeme nejčastěji: cenový kartel – jedná se o dohodu o jednotné cenové politice, kvótový kartel – určuje jednotlivým subjektům objem produkce, tak aby si firmy vzájemně nekonkurovaly. Protikartelové zákonodárství zakazuje kartely, rozlišuje mezi zakázanými smlouvami omezujícími konkurenci a přípustnými formami spolupráce, které konkurenci neohrožují. Protikartelové zákonodárství však obsahuje řadu výjimek a připouští tyto formy kondiční kartel, rabatový kartel, kartelové dohody v případě
97 strukturální krize odvětví, racionalizační kartel, specializační kartel a kooperační kartel a dovozní a vývozní kartel. Kartel představuje formálně uzavřenou dohodu mezi subjekty oligopolistické tržní struktury, zaměřenou na koordinaci dohodnutých postupů při určování rozhodujících ekonomických proměnných. Jejich cílem je odstranit konkurenci mezi účastníky a zajištění vzájemné kooperace při dosahování společných cílů, například bránění vstupu novým subjektům do odvětví. Kartely nejsou stabilní, jejich členové se snaží o upevnění nebo zlepšení svého postavení na trhu například skrytými cenovými zvýhodněními. Dohody ohrožuje chování jejich členů a tzv. outsideři, kteří vlivem prodeje za nižší ceny, zvyšují svůj tržní podíl. Jestliže jsou kartely zakázány v rámci politiky na ochranu hospodářské soutěže, snaží se je firmy obejít a kartelové dohody jsou nahrazeny neformálními dohodami, tzv. gentlemanské dohody.
9.3.2. ZNEUŽITÍ EKONOMICKÉ SÍLY Tržní síla podmiňuje, ale rovněž ohrožuje konkurenci. Aby mohly firmy prosazovat konkurenční strategii, musí mít určitou tržní sílu. Vůči tomu však svoji tržní sílu využívají k potlačení nebo likvidaci konkurence. Dominantní tržní postavení může subjekt získat na základě lepšího výkonu nebo omezením konkurence. Pokud je tato pozice v následujícím období odstraněna, není důvod se tímto případem v rámci politiky na ochranu hospodářské soutěže zabývat. Ke zneužití dominantního postavení dochází pokud silnější konkurent nutí k určitému jednání nebo pokud potenciálním konkurentům brání ve vstupu na trh. Typickými formami zneužívání tržní síly jsou: cenová diskriminace – znamená, že při prodeji stejného druhu zboží jsou stanoveny různé ceny pro různé spotřebitele, přímé vykořisťování jiných účastníků trhu – podnikatelský subjekt na straně nabídky prodává za nepřiměřené ceny a na straně poptávky si vynucuje odběr za velmi nízké ceny nebo si vynucuje jednostranně výhodné podmínky, výsadní dohody – podnikatelský subjekt zavazuje své dodavatele, aby dodávali výlučně jen pro daný subjekt nebo, aby odběratelé prodávali výrobky jen této firmě, vázané dohody o odběru statků – jedná se o vynucený závazek, aby při nákupu určitého výrobku byl povinně odebírán i jiný výrobek, reciproční obchody – vystihují vzájemný odběr statků mezi zúčastněnými podnikatelskými subjekty, omezení nebo odepření dodávek – spočívá v odmítnutí dodávky svým odběratelům nebo odmítnutí odběru dodávky, odbytové dohody – podnikatelský subjekt nařizuje odběrateli, jaký okruh zákazníků má obsluhovat nebo ve kterých oblastech má prodávat. 9.3.3. SLUČOVÁNÍ SUBJEKTŮ Proces koncentrace může probíhat několika způsoby: vnitřní růst, kdy určité subjekty rostou rychleji než subjekty konkurenční, vnější růst, kdy subjekty se spojují, slučují, vytlačení, kdy určité subjekty vypadávají z trhu. Proto politika na ochranu hospodářské soutěže v případě koncentrace založené na vnitřním růstu nepovažuje za potřebné zasahovat. Zasahuje v případě vnějšího růstu subjektů, tedy v případě slučování subjektů, které se může uskutečňovat:
98 horizontálně, tj. vodorovně – spojují se podnikatelské subjekty stejného druhu výrobku, výrobní skupiny, stejného oboru (například dopravní společnosti, štěrkovny) vertikálně, tj. svisle – slučují se podnikatelské subjekty tvořící různé stupně výrobního procesu (například automobilové a ocelářské firmy) diagonálně, konglomerátní typ – spojují se podnikatelské subjekty, mezi kterými neexistuje žádná vazba, ani vodorovná, ani svislá (například producent obuvi a včelařských potřeb). Spojování subjektů má vliv na konkurenční prostředí, názory však nejsou jednoznačné. V podstatě spojování subjektů může na konkurenční prostředí působí trojím způsobem, má pozitivní důsledky a podporuje konkurenci nebo má negativní dopady a omezuje konkurenci nebo působí neutrálně. Pozitivní dopady fúzí znamenají přínos pro konkurenční prostředí, a to pokud: roste alokační efektivnost na základě zvyšování výroby vzhledem k úsporám z rozsahu (tzn.v případě velkovýroby), nový subjekt se blíží optimální velikosti, vznikají lepší podmínky pro financování vědy a výzkumu, diverzifikace výroby může zmírňovat potíže vznikající při jednostranné orientaci výroby, se zvyšuje konkurenční schopnost subjektu na mezinárodní úrovni. Negativní dopady fúzí, tj. spojování subjektů působí negativně na tvorbu konkurenčního prostředí, pokud: vznikají bariéry vstupu do odvětví, díky monopolních praktik subjektů, se snižuje alokační efektivnost, adaptační pružnost a inovační aktivita, je omezována svobodná volba spotřebitelů nebo odběratelů, narůstá ekonomická moc subjektu, která není kontrolována konkurencí. Politika na ochranu hospodářské soutěže se zaměřuje na předcházení dopadů spojování subjektů a využívá k tomu tržně konformní nástroje tak, aby dopady slučování byly ve prospěch konkurenčního prostředí.
9.3.4. STÁTNÍ INTERVENCE Přirozený monopol realizuje úspory z rozsahu výroby, je to jediný subjekt s nejnižšími náklady, který plně uspokojí poptávku. Proto konkurence mezi účastníku trhu není žádoucí, neboť by byla spojená se značnými ztrátami a výroba by se udržovala s vyššími průměrnými náklady. Jedná se například o veřejně prospěšné podniky. Proti zneužívání monopolu působí stát následujícím způsobem: převod subjektu do rukou státu a přirozený monopol se spojuje se státním vlastnictvím, (může mít negativní dopady ve ztrátě motivace managementu efektivně řídit firmu), zachováním soukromých subjektů, avšak jejich činnost, které jsou co do rozsahu a tvorby cen regulovány státem, prostřednictvím výlučných smluv, například výběrové řízení.
Cílem státní intervence je zabránit soukromým subjektům zneužívat svého postavení, neboť důsledky by postihly především spotřebitele. Kromě přirozených monopolů jsou před konkurencí chráněny i jiné subjekty, jedná se o státní zásah,
99 který směřuje ke zvýhodnění, tzv. veřejná podpora. Podpora může mít několik forem: dotace k vysokým výrobním nákladům umožňující přežití v konkurenčním prostředí jako například zemědělství nebo celní ochrana pro ohrožená odvětví, subvence, zvýhodněné úvěry, daňové úlevy, státní nákupy, apod. Takovéto subjekty jsou zbaveny konkurenčních tlaků a vykazují rysy monopolního chování, a proto vznikají instituce zabývající se regulací, především kontrolou cen.
9.3.5. NEKALÁ SOUTĚŽ Konkurenční prostředí může být omezeno nekalou soutěží, tj. takové jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže (včetně platných zákonů) a může způsobit újmu jiným subjektům na trhu, tedy i spotřebitelům. Újma může mít povahu materiální škody nebo poškození dobré pověsti subjektu. Mezi nejčastější formy nekalé soutěže (podrobný výčet najdeme v Obchodním zákoníku) se řadí: klamavá reklama, klamavé označení zboží a služeb, nebezpečí záměny, ohrožování zdraví a životního prostředí, porušování obchodního tajemství, šíření nepravdivých údajů o výrobcích konkurenčního subjektu, podplácení, hospodářská diskriminace.
9.4. NOSITELÉ POLITIKY NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE
jsou orgány, které právní normy uplatňují ve své činnosti, kontrolují jejich dodržování nebo prosazují a postihují nedodržování právních norem. K tomu slouží specializované státní instituce – antitrustové nebo antimonopolní úřady, komise, ministerstva, apod., které se vyznačují určitým stupněm nezávislosti. Pravomoc nositelů je zaměřena například na oblast povolování dohod mezi soutěžiteli, povolování výjimek, ukládání pokut při porušení činností. Politika na ochranu hospodářské soutěže používá jako nástroje veškeré právní normy, vztahující se k této problematice a institucionální rámec, tj. všechny k tomu oprávněné orgány a instituce, vytvořené k dodržování a k ochraně konkurenčního prostředí, které jednají podle legislativního rámce.
9.5. NÁSTROJE POLITIKY NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE Politika na ochranu hospodářské soutěže se orientuje na tyto podstatné směry a používá k tomu adekvátní nástroje: proti omezujícím obchodním praktikám subjektů, kteří nejen na základě dohod poškozují konkurenční prostředí (protikartelové zákonodárství), proti zneužití dominantního postavení na trhu, které má subjekt na straně nabídky nebo poptávky v určitém odvětví a není vystaven buď žádné konkurenci nebo žádné významnější konkurenci, kontrola fúzí, kterou se předem snaží zabránit vzniku dominantního postavení subjektu na trhu,
100 deregulace směřující proti státním aktivitám, neboť regulace přispívají k posílení monopolní struktury ekonomiky, omezují vstup do odvětví a tím vlastně narušují konkurenční prostředí, proti metodám nekalé soutěže. Nástroje lze všeobecně členit na přímé, kam patří legislativa a vykonávání pravomocí odpovědných orgánů a nepřímé, kam řadíme například daně, státní vlastnictví, cenovou regulaci.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Politiku ochrany hospodářské soutěže definujeme jako úsilí o zvýšení konkurenčnosti tržního prostředí nebo o odstranění překážek, které oslabují konkurenci. Omezování konkurence má několik forem: smluvní dohody, zneužití tržní síly, slučování subjektů, státní intervence nebo regulace a nekalá soutěž. Kartelové dohody jsou smluvní dohody chování mezi jednotlivými účastníky trhu. Mezi formy zneužívání tržní síly patří například cenová diskriminace, přímé vykořisťování jiných účastníků trhu, výsadní dohody, vázané dohody o odběru statků, reciproční obchody, omezení nebo odepření dodávek, odbytové dohody. Koncentraci znamená stupeň kontroly ekonomické aktivity v určitém odvětví, sektoru nebo v celém národním hospodářství. Slučování subjektů může mít podobu horizontální, vertikální a diagonální. Nekalá soutěž je jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, má řadu forem: klamavá reklama, klamavé označení zboží a služeb, nebezpečí záměny, ohrožování zdraví a životního prostředí, porušování obchodního tajemství, šíření nepravdivých údajů o výrobcích konkurenčního subjektu, podplácení, hospodářská diskriminace. Cílem politiky na ochranu hospodářské soutěže je podpora konkurence.
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
Charakterizujte konkurenci a formy omezování. Jaké formy omezování konkurence rozlišujeme? Jak charakterizujeme fúzi? Co je zneužití ekonomické síly a jak se projevuje? Co je nekalá soutěž? Jak se projevuje státní regulace? Jaké cíle má politika ochrany hospodářské soutěže? Jaké nástroje využívá politika na ochranu hospodářské soutěže?
101
10. DŮCHODOVÁ POLITIKA V této kapitole se dozvíte: Jak v ymezujeme důchodovou politiku; Co je to důchod a co bohatství; Jaké má důchodová politika cíle; Jaké nástroje používá důchodová politik; Jak se měří nerovnosti v důchodech; K čemu slouží parafiskální s ystém y; Co to jsou přerozdělovací proces y. Budete schopni: Objasnit jaké cíle má důchodová politika; Vysvětlit rozdíl mezi důchodem a bohatstvím; Vysvětlit jak se měří důchodové nerovnosti; Grafick y znázornit skutečnou nerovnost v důchodech; Grafick y znázornit skutečnou nerovnost v bohatství; Vyjmenovat nástroje důchodové politik y a v ysvětlit jak fungují; Popsat jak daně působí na rozdělení důchodů. Klíčová slova této kapitoly:
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 + 0 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
10.1. VYMEZENÍ DŮCHODOVÉ POLITIKY Důchodová politika je dalším segmentem praktické hospodářské politiky a stejně jako ostatní segmenty představuje relativně samostatný prvek praktické politiky. Pro dosažení daných cílů využívají existující nástroje hospodářské politiky a usiluje o určitý stav nebo změnu rozdělení příjmů.
102 Vlastníci výrobních faktorů za jejich využívání ve výrobním procesu získávají prvotní důchody a tento proces rozdělování je označován jako prvotní rozdělování důchodu. V tržních ekonomikách je prvotní rozdělení důchodu výsledkem fungování tržního mechanismu na základě alokace zdrojů, což ve svém důsledku může vést k nerovnoměrnému rozdělování důchodů mezi ekonomickými subjekty. Proto v souladu s přijatým společenským konsenzem respektujícím základní potřeby společnosti dochází k přerozdělení prvotních důchodů, jehož výsledkem jsou důchody ekonomických subjektů. Pro naše potřeby budeme proto rozumět pod pojmem důchod sumu peněžních prostředků, které ekonomické subjekty získávají jako výsledek přerozdělovacích procesů. je tvořen množstvím peněžních prostředků a statků v určitém časovém období, jedná se o veličinu tokovou. Příjemcem důchodu je jednotlivec, firma nebo celá ekonomika. Důchod vzniká v procesu přerozdělování. obecně představuje vše, co má tržní hodnotu a může být směněno za peníze nebo jiné komodity, je to veličina stavová. Jedná se o čistou hodnotu aktiv vlastněných k danému časovému okamžiku. Zahrnuje fyzická a finanční aktiva a také osobní zručnosti, umožňující vytvářet důchod. Rozlišujeme dvě hlavní formy bohatství: hmotné bohatství označované jako kapitál a nehmotné bohatství označované jako lidský kapitál. Každá forma bohatství se vyznačuje schopností vytvářet důchod, který představuje výnos bohatství.
jsou potom důsledkem nerovnoměrného rozdělení bohatství (výrobních faktorů, majetku) domácností, tj. rozdílů ve vlastnictví půdy a kapitálu a z rozdílů ve mzdách, což představuje rozdílné hodnoty lidského kapitálu. Rozdíly v bohatství jsou způsobeny nerovností ve vlastnictví výrobních faktorů, dědictvím, rozdílným sklonem k úsporám, rozdílnou ochotou přijímat riziko.
, které jsou základní částí prvotních důchodů, jsou způsobeny: rozdíly v dovednostech dané kvalifikací pracovní síly, intenzitě práce, rozdíly v povolání, ve vzdělání, nerovnými příležitostmi, nezpůsobilostí, diskriminací (například rasovou, národnostní), nezaměstnaností, stářím, nerovností v pracovním důchodě rozdíly v ohodnocení povolání. Rozdělení důchodu ve společnosti je kombinací faktorů, které jednotlivec může ovlivnit (např. dovednosti) nebo nemůže ovlivnit (např. dědictví).
Příčin korekce prvotního rozdělení důchodů je mnoho, mezi nejznámější se uvádí umožnění důstojného života pro všechny členy společnosti, rovnost šancí pro všechny, spotřeba veřejných statků a odstranění deformací prvotního rozdělení. Alternativní možností jak upravovat prvotního rozdělení důchodů je odstraňování deformací prvotního rozdělení zdokonalováním jeho systému. Tato politika se zaměřuje na příčiny způsobující nerovnosti v prvotním rozdělení důchodů. Spočívá ve zdokonalování trhů výrobních faktorů, odstraňování tržních nedokonalostí nebo předcházení jejich vzniku. Výsledkem je zmírnění nerovností prvotního rozdělení.
10.2. MĚŘENÍ NEROVNOSTÍ
Pro názornější a zřetelnější vyjádření rozdělení důchodů mezi subjekty ve společnosti, a tedy pro měření nerovností v důchodech se používá: Lorenzova křivka, Giniho koeficient,
103 Robin Hood index, kvantilová rozdělení, index chudoby. 10.2.1. LORENZOVA KŘIVKA Lorenzova křivka graficky vyjadřuje poměrná rozdělení důchodu mezi poměrně rozdělené skupiny domácností. Pro znázornění důchodové Lorenzovy křivky se používá jednotkový čtverec, na vodorovné ose jsou uvedeny domácnosti rozdělené podle příjmů a na svislé ose podíl na celkovém důchodu, viz obrázek. Rozlišujeme: absolutní rovnost, tj. ideální důchodová Lorenzova křivka LCi, znázorňuje absolutně rovnostářské rozdělení, kdy důchody všech domácností jsou stejně velké, všechny domácnosti dosahují stejné výše příjmů, přímka pod úhel 450, například 30% domácností získá 30% důchodů, absolutní nerovnost, veškerý důchod získá 1 domácnost, křivka LCn je totožná s vodorovnou osou měnící se na jejím konci (100%) v kolmici, skutečná nerovnost, skutečná Lorenzova křivka, LCr vyjadřuje skutečné rozdělení důchodů mezi domácnosti, například 5% domácností získá 40% důchodů, 30% domácností získá 4% důchodů. V reálné ekonomice znázorňuje důchodová Lorenzova křivka reálné důchodové toky za určité období a nachází se vždy mezi absolutní rovností a absolutní nerovností.
Obecně platí, že čím je skutečná Lorenzova důchodová křivka vzdálenější od křivky znázorňující absolutní rovnost rozdělení důchodu, tím je rozdělení důchodů nerovnoměrnější. Absolutní rovnost a nerovnost v rozdělování důchodu 100%
LCi
procento domácností
procento důchodů
procento důchodů
100%
100%
LCi
LCn
procento domácností
100%
104 Skutečná Lorenzova křivka 100%
procento důchodů
LCi
LCr
procento domácností
100%
Lorenzovu křivku lze využít také pro . Majetková Lorenzova křivka znázorňuje poměrná rozdělení bohatství mezi poměrně rozdělené skupiny domácností. Na vodorovné ose jsou domácnosti a na svislou osu nanášíme podíl na celkovém majetku v procentech. Skutečnou majetkovou Lorenzovu křivku LCm lze znázornit na základě výběrových šetření, je položena blíže vodorovné ose, je vzdálenější od křivky ideálního rozdělení LCi. Porovnáme-li skutečnou majetkovou Lorenzovu křivku a skutečnou důchodová Lorenzovu křivku, je patrné, že větší nerovnosti jsou v majetku.
Majetková Lorenzova křivka
procento majetku
100%
LCi
LCm
procento domácností
100%
10.2.2. GINIHO KOEFICIENT Giniho koeficient vyjadřující statistickou míru nerovnosti v rozdělování důchodů. Z kvantitativního hlediska je poměrem (podílem) plochy mezi ideální a reálnou Lorenzovou křivkou a celkovou plochou pod ideální Lorenzovou křivkou (trojúhelník). Vypočítá se podle vzorce: G = 1+
1 2 − 2 (y1 + 2 y 2 + 3y 3 + ⋅ ⋅ ⋅ + ny n ) n n −y
105
kde y1 až yn jsou individuální důchody uspořádané sestupně podle velikosti, y je průměrný důchod a n je počet subjektů. Giniho koeficient může nabývat hodnot od nuly až jedna. Pokud je roven jedné, jedná se o absolutní nerovnost, je-li roven nule, jedná se o absolutní rovnost v rozdělení důchodů. Giniho koeficient je pouze relativním vyjádřením míry nerovnosti. Může nastat situace, kdy jedno rozdělení bude v určitém intervalu rovnoměrnější, než jiné rozdělení a v navazujícím období nastane situace opačná. Obě rozdělení však současně budou vykazovat stejný Giniho koeficient.
10.2.3. DALŠÍ ZPŮSOBY VYJÁDŘENÍ NEROVNOSTI V ROZDĚLENÍ DŮCHODŮ intervalové rozvrstvení příjmů vyjádřené pomocí kvantilů, přičemž výběrový kvantil statistického souboru je hodnota, kdy alespoň x procent statistických jednotek má hodnotu příslušného statistického znaku menší nebo rovné této hodnotě a alespoň 100 – x procent statistických jednotek má hodnotu příslušného statistického znaku větší nebo rovné této hodnotě. je dalším možným způsobem měření nerovností. Index udává kolik procent důchodů by mělo být přerozděleno, aby bylo zaručeno rovnosti v rozdělení důchodů, tj. aby všechny subjekty měly stejně vysoké důchody. vyjadřuje procentní množství populace, která se ocitne pod hranicí chudoby. Definovat chudobu je problematické, bývá definovaná jako určitá minimální úroveň příjmů, postačujících k živobytí, lze ji vyjádřit jako: absolutní veličinu, která je dána minimální úrovní důchodu nezbytnou k udržení života, relativní veličinu, která je vyjádřena ve vztahu k referenčním skupinám, tzn., že jednotlivec může mít více než dostatečný důchod k zachování života, ale pokud disponuje velmi nízkým důchodem ve srovnání s ostatními členy společnosti, je zařazen mezi chudé. Index chudoby opomíjí skutečnost, do jaké míry jsou subjekty pod hranicí chudoby, což způsobuje, že se vláda soustředí na skupinu obyvatel, která je těsně pod hranicí, aby ji přesunula nad ni. Pokud společnost bohatne, úroveň důchodu definující chudobu se zvyšuje.
10.3. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PŘEROZDĚLOVÁNÍ
Základní otázkou přerozdělování je míra ovlivnění původního rozdělení příjmů státem. Přístupy k přerozdělování závisí na skutečnosti jak je vnímána role státu v ekonomice. Rozlišujeme několik přístupů: v případě liberálního pojetí, není pro tuto politiku místo, neboť jakékoli prvotní rozdělení majetku je ve společnosti považováno za spravedlivé. (Někteří liberálové považují nerovnost za přirozenou a nevyhnutelnou.) určitou formu přerozdělování uznávají konzervativci, kteří mají úctu k autoritám a respekt tradicím a společenským institucím, vláda se totiž nemůže vzdát odpovědnosti za vývoj ve společnosti. socialisté chápou sociální nerovnost jako konkrétní produkt společnosti a nechápou ji jako nahodilý jev. Z těchto důvodů je pro ně sociální nerovnost zárukou toho, že svůj potenciál mohou uplatnit a rozvinout všichni členové společnosti, tj. i nemajetní. Jsou tedy zastánci politiky přerozdělování.
106 Moderní ekonomická teorie vychází z mínění, že sociálně spravedlivé je to, co odpovídá předem daným pravidlům, která mohou být určena na základě odlišných norem spravedlnosti. Přerozdělení je spravedlivé, neboť ztráta užitku zdaňovaného je menší než zvýšení užitku toho v jehož prospěch se přerozděluje.
Přerozdělovací procesy znamenají úpravu prvotního rozdělení a vyúsťují do konečného rozdělení důchodu. Empirické poznatky úspěšnost zmíněného přerozdělení zpochybňují a objasňují, že přerozdělování se uskutečňuje uvnitř příjmových skupin a ne mezi nimi. Zároveň tvrdí, že nezabezpečují efektivní přerozdělení v požadované míře a navrhují nahradit ho účinnějšími přerozdělovacími systémy, což zdůvodňují značnou nákladovostí. Otázkou zůstává, zda má stát tyto rozdíly ovlivňovat a vyrovnávat nebo naopak prosazovat větší diferenciaci. Takováto rozhodování jsou spíše předmětem veřejného zájmu společnosti a do jisté míry přesahují rámec teorie. Pro zjednodušení rozhodování poslouží znalost substitučního vztahu mezi makroekonomickou výkonností a rovností v rozdělování důchodů, který vyjadřuje funkční závislosti makroekonomické výkonnosti ekonomiky na úrovni rovnosti v rozdělování důchodů.
10.5. NÁSTROJE DŮCHODOVÉ POLITIKY
Nástroje přerozdělování - hlavním kritériem pro použití konkrétních nástrojů je především to, aby napomáhaly ekonomickému růstu a zaručovaly sociální spravedlnost. V demokratické společnosti založené na široké pluralitě lze dosáhnout shody názorů týkajících se vymezení sociálně spravedlivého, a z toho je možné vycházet při formování konzistentní (nerozporné) politiky rozdělování. Stát plní, jak již bylo řečeno, také určité přerozdělovací funkce ve vztahu ke skupině obyvatel označovaných jako sociálně potřebné nebo ke skupinám obyvatel, které považuje za vhodné a žádoucí podporovat. K naplňování těchto funkcí využívá tyto nástroje rozdělování: rozpočtovou soustavu a její prvky, parafiskální systémy, právní úpravy některých podmínek rozdělování,
10.4. ROZPORY V PŘEROZDĚLOVÁNÍ
10.5.1. ROZPOČTOVÁ SOUSTAVA Při využívání prvků rozpočtové soustavy rozlišujeme příjmovou a výdajovou stránku. Na příjmové straně mají největší význam daně, za nejvýznamnější je jsou považovány důchodové daně (přímé) a spotřební daně (nepřímé). Přerozdělovací efekt u důchodových daní je výraznější než u spotřebních daní, protože základem důchodové daně je platební schopnost subjektu. Více tento efekt působí u proporcionálních důchodových daní a ještě výrazněji působí případě progresivních důchodových daní. Pokud použijeme Lorenzovu křivku ke znázornění vlivu daní, pak zavedením daně dochází ke snížení nerovností v rozdělení důchodů a nová Lorenzova křivka se nachází blíže ideální Lorenzovy křivky. , důchodové daně jsou většinou konstruovány pro fyzické a právnické osoby rozdílné, přičemž z hlediska objemu daňových příjmů zaujímají větší část daně fyzických osob. V souvislosti se zdaňováním vzniká problém stanovení výše daňové sazby a otázka míry progresivity zdanění. Změna míry zdanění ovlivňuje rozpočtové příjmy, vzájemný vztah výše daňové sazby a daňových příjmů ukazuje
107 Lafferova křivka. Vysoké zdanění však nestimuluje subjekty k ekonomické aktivitě a vede ke zpomalení růstu nebo k poklesu důchodu a tím také k poklesu daňových příjmů. Lafferova křivka T E
Topt A
T0
B
t0
t1
t
znamená zavedení stejně vysoké procentní sazby u všech daní bez daňových výjimek a úlev, umožňuje tak zjednodušení procesu výběru daní a jejich zprůhlednění při současném snížení administrativy. V současnosti je diskutovanou otázkou. (spotřební daně a daň s přidané hodnoty) zatěžují konečnou spotřebu subjektů bez ohledu na jejich příjmovou situaci. Ve srovnání s důchodovou daní je snazší kontrola a výběr daní a navíc oproti spotřebě relativně zlevňují investice, a tím do určité míry stimulují ekonomický růst. Pro politiku rozdělování je podstatné, zda se jedná o daně stanovované univerzálně nebo o daně stanovené selektivně. Zvláštní postavení mají selektivní daně stanovené pro úzký okruh statků, například výrobky zdravotně škodlivé, na které stát uvaluje vysoké daně s cílem snížit jejich spotřebu. – na stránce výdajů je přerozdělování důchodů nezbytné pro zajištění základních funkcí státu jako jsou například výdaje na obranu, bezpečnost, zajištění právního rámce a pro zajištění financování veřejných statků, kdy stát má zájem na určitém rozsahu spotřeby statků produkovaných těmito odvětvími, označovanými jako odvětví veřejného zájmu, například veřejná správa, školství, zdravotnictví. Tato odvětví úzce souvisí s tzv. pozitivními lidskými právy (například právo na vzdělání), k nimž je zapotřebí množství finančních prostředků, a tím se zvyšují nároky na výdajovou stránku. Další výdajovou položkou jsou transferové platby ve formě různých typů sociálních dávek a podpor, garantovaných zákonem. Jsou poskytovány buď adresně s cílem dorovnat příjem na stanovenou úroveň nebo mají podobu dávek, které mají za cíl podporovat spotřebu určitých statků.
topt
10.5.2. PARAFISKÁLNÍ SYSTÉM Parafiskální systém, který není součástí rozpočtové soustavy, tvoří určité dávky a příspěvky, jejichž výnos neplyne do státního rozpočtu, ale různým veřejným orgánům a korporacím na krytí jejich výdajů a tvoří tak paralelní oblast státním příjmům. Konkrétně se jedná o zabezpečení sociálních jistot ve stáří, nemoci a nezaměstnanosti, která jsou realizována pomocí systému národního pojištění. Zde může docházet k tzv. mezigeneračnímu průběžnému financování dávek a jejich charakter má potom blízko k rozpočtové soustavě. Nebo v případě tzv. fondového
108 financování jsou každé generaci z jejich úspor vypláceny dávky, kdy se jedná spíše o státem vynucené spoření. je tvořen povinně vytvářenými národními pojistnými fondy. Tyto fondy hospodaří na svůj účet a jsou nezávislé na státním rozpočtu, jsou to právnické osoby nezávislé na státu, které hradí své výdaje ze svých příjmů. Patří k nim důchodového pojištění, nemocenského pojištění, zdravotního pojištění, pojištění v nezaměstnanosti. Příjmy fondů jsou tvořeny povinnými příspěvky, pojistným a stát svými zákony určuje jejich výši a plátce, případně ostatní přispívatele příspěvků národního pojištění. Výdaje fondů tvoří příslušné dávky, hlavně penze, dávky nemocenského pojištění a podpory v nezaměstnanosti, úhradu nákladů zdravotní péče. Oprávněnými příjemci v systému národního pojištění jsou v případě fondů důchodového pojištění všichni občané, kteří splní zákonné podmínky, na které je výplata příspěvků z těchto fondů, penzí, vázána. Příjemci u fondů nemocenského pojištění jsou všichni jeho plátci s výjimkou zaměstnavatelů. U fondů zdravotního pojištění jsou to všichni občané a u fondů pojištění v nezaměstnanosti také všichni občané, kteří splní nebo zákonem stanovené podmínky, na které je výplata příspěvků vázána. Systém národního pojištění je považován za významnější nástrojem přerozdělování národního důchodu než státní rozpočet.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Důchodová politika usiluje o určitý stav nebo změnu rozdělení příjmů. Důchod představuje množství peněžních prostředků a statků v určitém časovém období. Bohatství je vše, co má tržní hodnotu a může být směněno za peníze nebo jiné komodity. Nerovnosti v důchodech měříme pomocí Lorenzovy křivky, Giniho koeficientu, Robin Hood indexu, kvantilového rozdělení a indexu chudoby. Lorenzova křivka graficky vyjadřuje poměrná rozdělení důchodu mezi poměrně rozdělené skupiny domácností, rozlišujeme absolutní rovnost, absolutní nerovnost a skutečnou nerovnost. Giniho koeficient vyjadřuje statistickou míru nerovnosti v rozdělování důchodů, poměřuje skutečnou Lorenzovu křivku s ideální Lorenzovou křivkou. Robin Hood index vyjadřuje kolik procent důchodů by mělo být přerozděleno, aby bylo zaručeno rovnosti v rozdělení důchodů. Index chudoby vyjadřuje procentní množství populace, která se ocitne pod hranicí chudoby. Teoretická východiska přerozdělování prezentují přístupy k přerozdělování, rozlišujeme liberální, konzervativní a socialistické pojetí. Důchodová politika používá k přerozdělování důchodů nástroje: rozpočtová soustava a její prvky, parafiskální systém, právní úpravy některých podmínek rozdělování a účast státu v jednáních o rozdělení budoucích důchodů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Systém národního pojištění je tvořen čtyřmi povinně vytvářenými národními pojistnými fondy: fond důchodového pojištění, fond nemocenského pojištění, fond zdravotního pojištění a fond pojištění v nezaměstnanosti.
109
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
Co rozumíme pod pojmem důchodová politika? Jaký je rozdíl mezi důchodem a bohatstvím? Z čeho plynou nerovnosti v důchodech? Jak měříme nerovnosti v rozdělování důchodů? Jaké cíle má důchodová politika? Jaké nástroje používá důchodová politika? Jaká pojetí politiky rozdělování rozlišujeme? Co to jsou přerozdělovací procesy?
110
11. SOCIÁLNÍ POLITIKA V této kapitole se dozvíte: Jak v ymezujeme sociální politiku; Jaké t yp y sociální politik y rozlišujeme; Jaké cíle má sociální politika; Jaké nástroje uplatňuje sociální politika; Co řadíme mezi finanční nástroje sociální politik y. Budete schopni: Objasnit jednotlivé typ y sociální politik y; Uvést a charakterizovat princip y sociální politik y; Vysvětlit rozdíl mezi klasik y a keynesovci; Popsat současné směry ekonomické teorie. Vymezit jednotlivé teoretické přístup y. Klíčová slova této kapitoly:
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 3 + 1 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
11.1. POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY Sociální politika svým záběrem překračuje rámec ekonomické oblasti a vychází z vymezení sociální sféry. Sociální sféra jako relativně samostatná, průřezová oblast, je tvořena soustavou sociálních vztahů, podmínek a procesů, které ovlivňují chování, zájmy, hodnoty a cíle sociálních subjektů, životní podmínky lidí, rozvoj člověka. Definice sociální politiky je rozdílná a souvisí s chápáním pojmu sociální. Nejčastěji je chápána v nejširším smyslu jako společenský proces, v užším chápání se orientuje na sociální realitu, program. V nejužším významu se jedná o řešení konkrétních sociálních situací. Obecně lze sociální politiku vymezit jako soubor opatření směřujících ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva a k zabezpečení sociálního smíru v rámci hospodářských a politických možností dané země.
111 Efektivnost sociální politiky posuzujeme ze dvou hledisek. První odráží vztah cílů a nákladů, kdy kritériem efektivnosti je právě minimum nákladů. Druhé hledisko odráží vztah sociální politiky a ekonomického systému, kdy kritériem efektivnosti je systémová konformita daných opatření. Sociální politika je systémově konformní tehdy, jestliže nenarušuje působení tržního mechanismu.
11.2. NOSITELÉ SOCIÁLNÍ POLITIKY
Rozhodujícím nositelem, subjektem pro realizaci sociální politiky je stát, který v dané fázi rozvoje společnosti stanoví cíle, obsah a úlohu sociální politiky. Další subjekty lze obecně členit na státní a nestátní subjekty nebo na státní, tržní a netržní nebo ve vztahu k integračním procesům rozlišujeme subjekty nadnárodní. Do struktury sociálních subjektů patří stát a jeho orgány, zaměstnavatelé, odborové svazy,obce, občanské iniciativy, dobročinné a charitativní organizace, církve, občané, rodiny, apod. Objektem sociální politiky jsou všichni občané státu, ale i skupiny obyvatelstva, ke kterým opatření sociální politiky směřují. Můžeme je členit do různých skupin podle charakteru a potřebnosti jednotlivých sociálních opatření, například podle pohlaví, věku, vzdělání, ekonomické aktivity.
11.3. VZTAH HOSPODÁŘSKÉ A SOCIÁLNÍ POLITIKY
Praktická hospodářská politika a sociální politika se vzájemně ovlivňují. Sociální politika je k hospodářské politice v pasivní roli, neboť hospodářská politika svými opatřeními zajišťuje ekonomickou bázi sociální politiky, tzn. napomáhá produkci zdrojů, které slouží k financování sociální politiky. Aktivní role sociální politiky je dána tvorbou předpokladů a dispozic obyvatelstva pro pracovní výkon a jejich motivaci a opírá se o aktivní složky sociální politiky, například politiku bydlení, zdravotní politiku, vzdělávací politiku.
11.4. TEORETICKÁ VÝCHODISKA SOCIÁLNÍ POLITIKY Praktická sociální politika vychází ze sociálních doktrín, které definují sociální spravedlnost, ve které je zachycen vztah svobody a rovnosti. Mezi významné evropské sociální doktríny patří konzervatizmus, křesťanské (katolické) sociální učení a demokratický socialismus. - zdůrazňuje význam individuální svobody a individuální zodpovědnost jednotlivce, upřednostňují význam svobody před rovností. Koncepce sociální spravedlnosti je založena na přesvědčení, že sociální postavení a blahobyt jednotlivců by měly v co největší míře odpovídat jejich ekonomické výkonnosti a jejich ochotě podstoupit určité riziko. Tedy čím vyšší výkonnost, tím více je možno přerozdělovat a nadměrná sociální péče oslabuje ekonomické podněty a také tlumí ekonomickou aktivitu. Koncepce dává přednost sociálně tvrdým a ekonomicky efektivním řešením. Kladou důraz na fungování tržního mechanizmu a rovnovážné prvotní rozdělení. Nositeli této doktríny jsou konzervativní, republikánské a liberální strany. - nahlíží na sociální spravedlnost jako na zabezpečení dostatku pro všechny, jako nástroj využívá charitativní činnost, založenou na principech křesťanského milosrdenství. Jedná se o sociální odpovědnost bohatých a mocných za své spoluobčany, v mezinárodním měřítku o odpovědnost velkých a vyspělých zemí za země malé a zaostalé. Koncepce vychází z přesvědčení, že za sociální postavení jednotlivce není jenom jeho soukromou záležitostí, ale je za něj zodpovědná celá náboženská
112 obec. K prioritám patří odstranění bídy, a ta by měla být odstraněna pomocí přerozdělování jak charitativní činností, tak i sociálními transfery. Nositeli jsou především křesťanskosociální politické strany a křesťanskodemokratické strany opírající se o církevní zázemí. - katolická sociální doktrína je přesvědčena o potřebě důstojného materiálního zabezpečení života všech občanů ve společnosti, stejně tak o sociální odpovědnosti společnosti jako celku za jejich individuální blahobyt. Subjektem, který má sociální zodpovědnost za všechny je stát, a proto je kladen důraz na přerozdělovací procesy, kolektivní vyjednávání a pracovně právní ochranu, což jsou hlavní prvky státu blahobytu. Silným důraz klade na občanskou rovnost a co nejširší demokracii jako základní nástroj řešení všech společenských problémů. Lidská důstojnost je pro sociální demokracii klíčová a její chápání široce překračuje materiální zabezpečení. Nositeli jsou strany socialistické, sociálně demokratické, labouristické a také strany ekologické a některé strany postkomunistické. patří v moderní demokratické společnosti k prioritám, je pojímána odlišně a má celou řadu aspektů. Pro koncepce sociální politiky je přitom důraz kladen na některé z nich. Mezi klíčové aspekty pojmu sociální spravedlnost patří svoboda a rovnost, které jsou základními znaky demokracie, avšak se vzájemně vylučují. Svoboda vede k nerovnosti a rovnost k omezení svobody. Politické doktríny i praktická politika demokratických zemí jsou proto vždy založeny na hledání optimální míry občanské svobody a rovnosti. Politické síly, které preferují význam svobody, jsou označovány za pravicové a ty, které zdůrazňují více rovnost občanů se nazývají levicové.
11.5. TYPY SOCIÁLNÍ POLITIKY
Sociální politiku členíme z hlediska sociálně politických zásad, doktrín, které používají při praktické realizaci konkrétní způsoby, instituce a nástroje sociální politiky, které má společnost k dispozici, volí určitou strategii. Z tohoto rozlišujeme sociální politiku: , tj. perspektivní – má za úkol předcházet nebo odvrátit negativní sociální dopady ekonomického rozvoje opatřeními, která provádí předem, tzv. ex ante, neboli retrospektivní – která se zaměřuje na následná nápravná opatření, usiluje o řešení sociálních problémů, provádí opatření ex post.
Z hlediska použitých nástrojů rozlišujeme sociální politiku systémovou a intervencionistickou. Perspektivní sociální politika se dále člení na sociální politiku: (systémotvornou) - vytváří sociální řád a předchází sociálním problémům systémovými opatřeními, změnami a úpravami struktury ekonomického a sociálního systému a pravidly jejich fungování, tím zabraňuje vzniku příčin možných budoucích sociálních problémů, (aktivistickou) - snaží se předcházet negativním sociálním dopadům a předem zabezpečit efektivní řešení. Stát preventivně vynakládá prostředky do problémových oblastí. Pokud problémy řeší stát pomocí přerozdělování, hovoříme o pasivní intervencionistické politice.
113 Podle toho jak se má sociální politika realizovat rozlišujeme: sociální politiky (univerzální, ochranná) - základem je univerzální sociální pojištění, je mu však vytýkáno stárnutí populace, vysoká a rostoucí nezaměstnanost, která snižuje prostředky na sociální politiku a oslabování ochranné funkce rodiny, – soustřeďuje se na zvyšování efektivnosti sociálních programů, podporuje jejich cílenost a selektivnost, čímž snižuje ekonomické a politické (nemusí zvyšovat daňové zatížení) náklady.
11.6. PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY
Sociální politika vychází při řešení problémů ze znalostí principů sociální politiky. Mezi rozhodující principy patří: - rozhodující princip, považovaný za základní stavební kámen právního řádu v demokratické společnosti. Vychází z morálních hodnot společnosti, kulturního dědictví a vývoje politického systému. Všeobecně se spravedlnost uvádí jako právní a sociální. Sociální spravedlnost vychází z pravidel, podle kterých se ve společnosti rozdělují a přerozdělují prostředky veřejného blahobytu mezi subjekty. Ve společnosti je vnímán jako výsledek různých i subjektivních hodnocení a chápání sociálních rozdílů a nerovností. - vychází z lidské sounáležitosti a přesvědčení, že člověk je společenský tvor a do jisté míry je odkázán na své okolí. Je založen na vzájemné podpoře, harmonické spolupráci mezi jednotlivci. Vychází ze svobodné vůle jednotlivců, z lidského porozumění a pospolitosti, z jejich ochoty podřídit se zájmům společnosti. - pramení z přesvědčení, že každý subjekt si musí pomoci sám a stát mu má k tomu vytvořit podmínky. Pokud tuto možnost vyčerpá, potom by se měl obrátit na své okolí. Princip předpokládá, že společenské instituce umožní jednotlivci převzít odpovědnost za sebe a bude ho rovněž motivovat. - umožňuje jednotlivci participovat, tj. spoluúčastnit se na rozhodování a fungování společnosti. Tento princip mění pasivního příjemce sociálních opatření na aktivního účastníka.
11.7. FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY Sociální politika plní ve společnosti řadu funkcí, které vyjadřují schopnost sledovat a realizovat stanovené cíle. Vývoj funkcí byl různorodý a nejčastěji jsou vymezeny tyto základní funkce ochranná funkce, rozdělovací (přerozdělovací) funkce, homogenizační funkce, stimulační funkce, preventivní funkce. sociální politiky řeší vzniklou sociální situaci, kdy se jednotlivec dostal do nevýhodné situace ve vztahu k ostatním. Snaží se zmírnit nebo odstranit vzniklé sociální situace, například nezaměstnanost, nemoc. sociální politiky souvisí s realizací principu spravedlnosti a ve fázi realizace s přerozdělováním, je považována za nejvýznamnější. Uvádí se také jako přerozdělovací funkce. Řeší rozdíly a nerovnosti v životních a pracovních podmínkách obyvatel. Přerozdělování je realizováno pomocí daní a transferů, by mělo zmírnit rozdílné postavení jednotlivce. e realizováno v takové míře, kterou stát považuje za žádoucí. Přerozdělování se ve společnosti
114 uskutečňuje vertikálně od bohatých k chudým, ale i horizontálně v rámci stejných příjmových skupin. sociální politiky úzce souvisí s přerozdělovací funkcí, napomáhá vyrovnávání neodůvodněných sociálních rozdílů a slouží k určitému příjmovému vyrovnání. sociální politiky je zaměřena na podporu a stimulaci jednotlivce i sociálních skupin k žádoucímu sociálnímu jednání a chování. Tím ovlivňuje vývoj sociálních procesů, tlumí sociální neklid a brání sociálním konfliktům a rovněž tím ovlivňuje ekonomickou oblast, neboť chování jednotlivce se zákonitě projevuje v produktivitě práce. sociální politiky brání vzniku nežádoucích sociálních situací, odstraňuje příčiny a předchází určitým škodám, které by mohly vzniknout jako důsledek nežádoucích sociálních situací.
Cíle sociální politiky vymezujeme jako žádoucí stavy sociální sféry. Hovoříme o soustavě cílů, které umožňují dosažení všeobecného cíle, tj. rozvoj člověka, způsobu jeho života, tvořivé síly a dispozic. Tohoto cíle je dosahováno pomocí principů sociální politiky a odpovídajícími opatřeními jednotlivých součástí sociální politiky, tzv. dílčích sociálních politik. Při procesu tvorby, formulace a naplňování cílů dochází ke konfliktům, a to mezi subjekty sociální politiky, při volbě cílů i nástrojů.
11.8. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY
C
11.9. NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY
Vymezení nástrojů sociální politiky není jednoznačné. V demokratické společnosti vycházejí nástroje z právního řádu a mají konsensuální povahu. V nejobecnějším vyjádření rozlišujeme dva základní typy nástrojů: program nebo plán – jedná se o způsob dosažení programových cílů jako výsledku souladu jednání vládních a nevládních orgánů, kolektivní vyjednávání, tj. negociace – představuje základní formu komunikace mezi sociálními partnery a zahrnuje jednání o způsobech, pravidlech uplatňovaných při řešení sociálních otázek. Výsledkem jsou kolektivní smlouvy: generální dohoda – je základ pro kolektivní smlouvy nižších typů, stanoví vzájemné závazky vlády, podnikatelů a odborových svazů, kolektivní smlouvy vyššího typu – jedná se o smlouvy mezi podnikatelskými a odborovými svazy, kolektivní smlouvy podnikové – jedná se o smlouvy mezi kompetentním odborovým orgánem a zaměstnavatelem. Nástroje sociální politiky můžeme také členit na základě jejich přiřazení k příslušným institucím sociální politiky. V tomto případě rozlišujeme tyto skupiny institucí a nástrojů: soustava legislativní úpravy sociálních vztahů a příslušných orgánů státního dozoru, soustava finančního zabezpečení sociální politiky, soustava participace na tvorbě sociální politiky jejími adresáty a podíl na ovlivňování sociálních procesů a vztahů.
115 Soustava legislativní úpravy sociálních vztahů je dána právním rámcem, který je tvořen soustavou právních norem upravujících nejrůznější sociálního života jako například bydlení, kultura, infrastrukturní systémy, penzijní systém, podpora v nezaměstnanosti, sociální podpora, stipendia a podpora vzdělání, mateřská a rodičovská dovolená, hygienické předpisy, apod. Soustava finančního zabezpečení sociální politiky slouží k realizaci cílů sociální politiky a je tvořena finančními institucemi a nástroji. Jedná se o tyto instituce: soustava veřejných rozpočtů, soustava veřejných dluhů, fondy národního pojištění (fond důchodového pojištění, fond nemocenského pojištění, fond zdravotního pojištění, fond pojištění v nezaměstnanosti). Tyto instituce používají pro dosažení cílů sociální politiky finanční nástroje berné, tj. daně, dávky, poplatky, veřejné půjčky, zákonné pojistné, sociální transferové platby, dotace a subvence, veřejné nákupy zboží a služeb, které mají povahu veřejných a soukromých statků a jejich bezplatná nebo dotovaná distribuce.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Sociální politika je soubor opatření směřujících ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva a zabezpečení sociálního smíru v rámci hospodářských a politických možností země. Subjektem sociální politiky je stát a jeho orgány, zaměstnavatelé, odborové svazy, obce, občanské iniciativy, dobročinné a charitativní organizace, církve, občané, rodiny, apod. Objektem sociální politiky jsou všichni občané státu, ale i skupiny obyvatelstva, ke kterým opatření sociální politiky směřují. Mezi nejdůležitější patří princip sociální solidarity, princip sociální spravedlnosti, princip subsidiarity, princip participace. Sociální politika plní ve společnosti základní funkce: ochranná funkce, rozdělovací funkce, homogenizační funkce, stimulační funkce, preventivní funkce. Cíle sociální politiky vymezujeme jako žádoucí stavy sociální sféry. V nejobecnějším vyjádření rozlišujeme dva základní typy nástrojů program a kolektivní vyjednávání. Mezi významné evropské sociální doktríny patří konzervativismus, křesťanské sociální učení a demokratický socialismus.
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Vysvětlete co je cílem sociální politiky. Objasněte jaké používá sociální politika nástroje. Jakými principy se řídí sociální politika? Jaké funkce plní sociální politika? Kdo je subjektem sociální politiky? Kdo je objektem sociální politiky? Vysvětlete vztah hospodářské a sociální politiky.
116
12. POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI V této kapitole se dozvíte: Jak v ymezíme politiku zaměstnanosti; Jak charakterizujeme trh práce; Jaké form y nezaměstnanosti rozlišujeme; Jaké má politika zaměstnanosti cíle; Jaké nástroje politika zaměstnanosti používá; Jak ý je rozdíl mezi aktivní a pasivní politikou zaměstnanosti. Budete schopni: Objasnit vznik nezaměstnanosti; Charakterizovat cíle politik y zaměstnanosti; Vysvětlit jaké nástroje politika zaměstnanosti používá v rámci aktivní politik y zaměstnanosti; Uvést jaká jsou teoretická v ýchodiska politik y zaměstnanosti. Klíčová slova této kapitoly:
!
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 3 + 1 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
12.1. POJETÍ POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI
Politika zaměstnanosti je jedním ze segmentů hospodářské politiky a je spjata s trhem práce. Trh práce, jak víme z makroekonomie je charakterizuj jako trh, na kterém domácnosti nabízejí práci a firmy práci poptávají. V každé ekonomice je i trh práce legislativně upraven a regulován státem. Trh práce se vyznačuje řadou specifik a to hlavně proto, že právo na práci je chápáno jako jedno ze základních lidských práv. Mezi základní východiska politiky na trhu práce je ochrana
117 jednotlivců před nezaměstnaností a povinnost státu zabezpečovat plnou zaměstnanost.
Teoretickým východiskem je model dokonalé konkurence, kde se rovnováha a rovnovážná cena vytvářejí na základě střetu nabídky a poptávky. Poptávka po práci, je určena příjmem z mezního produktu práce a nabídka práce závisí na substituci volného času prací. Nabídku práce lze znázornit jako zpětně zakřivenou nabídkovou křivku, viz graf. Zpětně zahnutá křivka nabídky práce ukazuje, že roste-li reálná mzdová sazba w, nabízené množství práce L roste až do určité úrovně označené T. Od tohoto bodu s růstem reálné mzdové sazby nabízené množství práce klesá. Zvýšení reálné mzdové sazby může vést ke zvýšení nabízeného množství práce nebo může docházet ke snížení nabízeného množství práce. To je zapříčiněno tím, že souběžně se zvýšením reálných mzdových sazeb působí dva efekty: substituční efekt, který se projevuje zdražováním volného času vlivem růstu reálných mzdových sazeb a to znamená, že volný čas představuje větší množství nerealizované spotřeby domácností, proto jej domácnosti substituují delší pracovní dobou, tedy větším množstvím nabízené práce, důchodový efekt, který se projevuje tím, že v důsledku zvýšení reálných mzdových sazeb získávají domácnosti za vyšší důchod a při určité cílové úrovni spotřeby si mohou dovolit snížit nabízené množství práce a zvýšit volný čas. Dopad zvýšení reálných mezd není na nabízené množství práce jednoznačný. Výsledný efekt závisí na domácnostech, který z uvedených efektů upřednostní, pokud substituční efekt, je důsledkem zvyšování množství nabízené práce, naopak upřednostňování důchodového efektu nabízené množství práce snižuje. Individuální nabídka práce w SL důchodový efekt A
w0
substituční efekt
L0
L
Rovnováhu na trhu práce E můžeme znázornit jako průsečík křivky agregátní poptávky po práci LD a křivky agregátní nabídky práce LS. Agregátní poptávka po práci je součtem individuálních křivek poptávky všech firem na trhu práce. Křivka agregátní nabídky práce je rostoucí proto, že lidé mají rozdílné alternativní náklady a různý vztah k práci a rostoucí mzdová sazba láká na trh nové
118 pracovníky s vyššími transfery. Ke změně rovnováhy na trhu práce dochází vlivem změn nominální mzdové sazby způsobené institucionálními vlivy jako odbory nebo stanovením zákonné minimální mzdy apod. nebo změnou poptávky nebo nabídky práce. Rovnováha na trhu práce w SL
E wE
DL
LE
L
Pokud není na trhu rovnováha a mzdová sazba se vychýlí od rovnovážné úrovně wE, vzniká na trhu práce přebytek nebo nedostatek práce. Pokud je mzdová sazba w0 vyšší než rovnovážná wE, tj. w0 > wE, je nabízené množství práce SL,0 vyšší než množství poptávané DL,0 a vzniká přebytek práce, neboli , což za jinak nezměněných podmínek stlačuje mzdovou sazbu na rovnovážnou úroveň. V případě, že je skutečná mzdová w1 sazba nižší než rovnovážná wE, tj. w1 < wE, je nabízené množství práce SL,1 menší než množství poptávané DL,1 a vzniká nedostatek, který vede k růstu mzdové sazby a nerovnováha na trhu bude tak dlouho, dokud se mzdová sazba nezvýší na rovnovážnou úroveň.
Nerovnováhy na trhu práce w SL SL > DL
w0
E wE
w1
SL< DL DL
DL,0 SL,1
SL,0 DL,1
L
Ekonomická realita na trhu práce neodpovídá předpokladu dokonalé konkurence, neboť je trh značně institucionalizován. Domácnosti mohou volit na trhu práce
119 mezi kombinacemi mzdových sazeb a rozsahem nabízeného množství práce buď plný úvazek, částečný úvazek, vedlejší pracovní poměr nebo nezaměstnanost. Nabídku práce ovlivňují také stát a odbory. Na trhu práce se projevuje strnulost, jak na straně nabídky (například různé profese si nekonkurují), tak na straně poptávky (například působení kolektivních smluv), což označujeme jako poruchy na trhu práce.
12.2. VLIV ODBORŮ NA TRH PRÁCE
Odbory svými zásahy ovlivňují trh práce, jednají o lepších pracovních podmínkách, vyšších mzdách, vyšší bezpečnosti práce, větších možnostech pracovních příležitostí apod. Nejzávažnější jsou požadavky odborů týkající se vyšší mzdové sazby. Odbory používají pro uplatnění svých požadavků na zvýšení mzdové sazby následující postupy: vyjednání vyšší mzdy, tzv. mzdový práh, snížením nabídky práce, zvýšením poptávky po práci.
12.2.1. MZDOVÝ PRÁH Odbory mohou při jednáních se zaměstnavateli v daném odvětví dosáhnout minimální mzdy, tzv. mzdový práh, který převyšuje rovnovážnou mzdu. Pokud se tato mzda stane tržní mzdou, mění se rovnováha na trhu výrobního faktoru práce, firmy mají vyšší náklady na práci a jejich zájem o práci klesá, klesá poptávané množství práce, na trhu práce vzniká nerovnováha, vzniká nezaměstnanost.
Vliv mzdového prahu na rovnováhu na trhu práce w SL w0
nezaměstnanost
E wE
DL
LD,0
LE
LS,0
L
12.2.2. SNÍŽENÍ NABÍDKY PRÁCE Další možností odborů jak zajistit zvýšení mzdy je snížení nabídky práce, což předpokládá schopnost odborů snížit počet svých členů, například prostřednictvím vysokých členských poplatků, obtížnými kvalifikačními zkouškami, dlouhodobým učebním poměrem apod., ale také musí najít způsob jak donutit zaměstnavatele zaměstnávat pouze členy odborů. Výsledkem je zvýšení mzdy, ale současně snížení poptávaného množství práce, vzniká nezaměstnanost.
120
Odbory působí na snížení nabídky práce w
SL,0 SL,E E0
w0
E wE
DL
L0
LE
L
12.2.3. ZVÝŠENÍ POPTÁVKY PO PRÁCI Odbory mohou ovlivnit poptávku několika způsoby: ovlivnit spotřebitele, aby zvýšili spotřebu statku, který vyrábí nebo omezováním prodeje konkurenčního zboží nebo také zvýšením produktivity práce. Pokud odbory způsobí růst poptávky po práci dochází na trhu práce ke zvýšení rovnovážné mzdové sazby a také k růstu množství práce, roste zaměstnanost. Výsledek je pozitivní, odbory dosáhly jak zvýšení mzdové sazby, tak i zvýšení zaměstnanosti.
Odbory ovlivňují poptávku po práci w
SL E0
w0
E wE
DL,0
DL,E
LE
L0
L
12.3. NEZAMĚSTNANOST Obyvatelstvo každé země se člení na ekonomicky aktivní a ekonomicky neaktivní obyvatelstvo. Ekonomicky aktivní obyvatelstvo je tvořeno zaměstnanými a nezaměstnanými. Obecně je nezaměstnanost definovaná podle Mezinárodní organizace práce, kde za nezaměstnaného je považována osoba určitého
121 minimálního věku a starší, která je bez placené práce, je schopná pracovat a po určité období hledá práci. Všechny uvedené podmínky musí být splněny současně. Úroveň nezaměstnanost se vyjadřuje v procentech, kterou vypočteme jako poměr počtu nezaměstnaných osob U k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu, tj. pracovní síle L, kterou tvoří zaměstnané osoby E a osoby aktivně hledající práci, nezaměstnané osoby U.
12.4. FORMY NEZAMĚSTNANOSTI
Rozlišujeme následující formy nezaměstnanosti: - je důsledek pohybů na trhu práce, pracovníci práci opouštějí, hledají novou patří zde i osoby, které do pracovních sil vstupují poprvé nebo vstupují znovu. – projevuje se jako nesoulad mezi kvalifikačními požadavky na pracovní sílu a kvalifikací pracovní síly, je způsobena probíhajícími strukturálními změnami, projevuje se změnami skladby poptávky po pracovní síle v jednotlivých odvětvích. – je spojovaná s cyklickými výkyvy ekonomiky, představuje rozdíl mezi skutečnou mírou nezaměstnanosti a přirozenou mírou nezaměstnanosti. – je spojena se sezónním pohybem poptávky po práci, je pokládána za součást frikční nezaměstnanosti.
12.4.1. PŘIROZENÁ MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI , tj. plná zaměstnanost, je taková míra nezaměstnanosti, při které je počet nezaměstnaných nižší nebo se rovná počtu volných pracovních míst, je označovaná jako dobrovolná nezaměstnanost. Lze ji charakterizovat také jako míru nezaměstnanosti, při které je skutečná a očekávaná inflace stejná, proto se označuje jako míra nezaměstnanosti neakcelerující inflaci.
12.4.2. DOBA NEZAMĚSTNANOSTI Délka trvání nezaměstnanosti je charakterizovaná průměrnou délkou období, kdy je osoba nezaměstnaná. Závisí na strukturálních charakteristikách trhu práce a také na cyklických faktorech. Její prodlužování má mnoho negativních dopadů, kupříkladu nese sebou značné náklady. Jedná se o náklady nezaměstnanosti jednotlivých pracovníků a náklady nezaměstnanosti v celém hospodářství. Jedinec ztrácí tím, že má při nezaměstnanosti nižší příjem, klesá jeho sebevědomí. Společnost ztrácí v důsledku nezaměstnanosti protože celkový výstup je pod úrovní potenciálních možností ekonomiky. 12.4.3. NÁKLADY NEZAMĚSTNANOSTI Náklady nezaměstnanosti jsou spojeny s frikční a strukturální i cyklickou nezaměstnaností. Pokud hledají pracovníci práci a dostanou za ní nejvyšší mzdu, přispívají tak k efektivní alokaci zdrojů a růstu produktivity v celém hospodářství. V tomto případě působí náklady kladně na zvyšování produktivity práce. V případě dlouhodobé nezaměstnanosti mají lidé poměrně malou možnost získat odpovídající zaměstnání, čímž vznikají ztráty. C
12.5. CÍLE POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI
Politika zaměstnanosti se snaží o zajištění rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po práci, tj. rovnováhy na trhu práce. Politiku zaměstnanosti vymezujeme jako
122 soubor opatření, kterými jsou spoluvytvářeny podmínky pro dynamickou rovnováhu na trhu práce, efektivní využití pracovních sil a zabezpečení práva občanů na zaměstnání. Je zpravidla výsledkem úsilí státu, zaměstnavatelů, zaměstnanců a odborů. Cílem politiky zaměstnanosti je umožnit každému práceschopnému jednotlivci získat důchod k zajištění existence, humanizovat pracovní proces, pracovní podmínky a pracovní vztahy a vytvářet podmínky pro znovuobnovení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou, které je ze sociálního hlediska co nejpřijatelnějšími. Jedním ze základních cílů hospodářské a sociální politiky státu je dosažení plné, produktivní a svobodně zvolené zaměstnanosti. Právo na zaměstnání bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, členství v politických stranách nebo příslušnost k politickým hnutím, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, zdravotní stav nebo věk, je jedním ze základních práv občana. Státní politika zaměstnanosti má za cíl dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách produktivní využití zdrojů pracovních sil. Rozlišujeme: – aktivně stimuluje nezaměstnané, přispívá k tvorbě nových pracovních míst a napomáhají zmírňovat nepříznivou situaci občanů hledajících nové pracovní uplatnění. Poskytuje příspěvky zaměstnavatelům i samotným uchazečům; – kompenzuje nezaměstnaným po přechodnou dobu a v určité míře ztrátu pracovního příjmu, vytváří sociálně přijatelné podmínky pro dočasně nezaměstnané občany.
12.6. NÁSTROJE POLITIKY ZAMĚSTNANOSTI Základní soubor nástrojů regulace na trhu práce a pravidel jeho fungování tvoří soustava pracovního zákonodárství, které upravuje následující vztahy: zákonná délka pracovní doby a nárok na dovolenou, zákonné podmínky pracovních smluv, postup zaměstnanců v případě nemoci, gravidity, péče o dítě nebo zdravotně postiženého člena rodiny, ochranu vybraných skupin zaměstnanců před propuštěním, například mladiství, zdravotně postižení, nemocní, apod., obecnou ochranu pracovníků před propuštěním, tj. zákonné lhůty a další podmínky, které musí být splněny, ochranu před výlukou, právo na stávku. Mezi další nástroje regulující trh práce patří právní normy upravující problematiku bezpečnosti a hygieny práce a s nimi související povinnosti zaměstnavatelů i zaměstnanců, jejich funkce, pravomoc a odpovědnost příslušných odpovědných orgánů jako je například hygienická služba. Dále jsou to normy upravující práva a povinnosti odborových organizací, jejich orgánů a funkcionářů. Významným nástrojem jsou legislativní normy účastí pracujících na řízení společnosti, kdy mají stanovený počet hlasů v představenstvech. Zákonná úprava minimální mzdy, tzv. institut minimální mzdy je východiskem pro konstrukci celé tarifní soustavy a většina ekonomů jej považuje za opatření, které je nekonformní s tržní koordinací ekonomiky. Vhodnějším prostředek k zamezení negativních důsledků nízkých mezd se proto jeví stanovení životního minima a
123 následné subvencování pracovníků s nízkými mzdami některými přímých transfery.
12.7. AKTIVNÍ POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI
Základním cílem aktivní politiky zaměstnanosti je zvýšení zaměstnanosti tak, aby v ekonomice nedošlo k zásadnímu růstu inflace a změnám struktury nezaměstnanosti. Aktivní politika zaměstnanosti je zaměřena na následující oblasti: podporuje strukturální změny zaměstnanosti a sociálně ekonomický rozvoj v regionu, směřuje k dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách, jako součást zprostředkování zaměstnání se uplatňuje ve vytváření pracovních příležitostí těžko umístitelných skupin uchazečů o zaměstnání (osoby se změněnou pracovní schopností, dlouhodobě nezaměstnaní, absolventi škol apod.), podporuje rozvoj samostatně výdělečné činnosti, hmotně stimuluje podnikatele a zaměstnavatele při zřizování nových pracovních míst, v rámci aktivní politiky zaměstnanosti jsou podporovány rekvalifikační projekty, podněcuje k hledání a vytváření nových pracovních míst a tvorbou pracovních příležitostí nabízí možnost pracovního uplatnění uchazečům o zaměstnání
Nástroje aktivní politiky zaměstnanosti, které umožňují mezinárodní srovnání v rámci zemí EU tvoří: veřejné služby zaměstnanosti – jsou tvořeny zprostředkováváním práce, poradenstvím, kurzy, podporou pracovní mobility, pracovní přípravu a výcvik včetně rekvalifikace, programy pro nezaměstnanou mládež, podpora tvorby nových pracovních míst – rozlišuje se tvorba míst v soukromém sektoru, veřejném sektoru a pomoc osobám, které se rozhodly podnikat, programy pro handicapované.
12.8. PASIVNÍ POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI Nástroje pasivní politika zaměstnanosti tvoří programy: příspěvek v nezaměstnanosti, předčasný odchod do důchodu způsobený nepříznivými podmínkami na trhu práce. Výdaje na pasivní politiku tvoří dávky státní sociální podpory, které lze rozdělit do dvou skupin: dávky poskytované v závislosti na výši příjmu – například přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu, ostatní dávky – například rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné.
124
SHRNUTÍ KAPITOLY: Teoretickým východiskem je model dokonalé konkurence na trhu práce. Nabídka práce je tvořena domácností, je zpětně zakřivená, platí pro ní substituční a důchodový efekt. Poptávku tvoří firmy. Pokud není na trhu rovnováha, mzdová sazba se vychýlí od rovnovážné úrovně a na trhu práce vzniká přebytek nebo nedostatek práce. Odbory na trhu práce používají pro uplatnění svých požadavků na zvýšení mzdové sazby vyjednání vyšší mzdy, nebo se snaží o snížení nabídky práce nebo také o zvýšení poptávky po práci. Nezaměstnanost se měří mírou nezaměstnanosti. Rozlišujeme frikční, strukturální, cyklickou a sezónní, která je součástí frikční nezaměstnanosti. Aktivní politika zaměstnanosti aktivně stimuluje nezaměstnané a poskytuje příspěvky zaměstnavatelům i samotným uchazečům. Pasivní politika zaměstnanosti vytváří sociálně přijatelné podmínky pro dočasně nezaměstnané občany.
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Vysvětlete jak chápeme politiku zaměstnanosti. Jaké jsou druhy nezaměstnanosti? Jakou roli hrají odbory na trhu práce? Jak se liší aktivní a pasivní politika zaměstnanosti? Jaké nástroje používá politika zaměstnanosti? Co je smyslem politiky zaměstnanosti na makroekonomické úrovni? Co je smyslem politiky zaměstnanosti na mikroekonomické úrovni?
125
13.
REGIONÁLNÍ POLITIKA
V této kapitole se dozvíte: Jak v ymezujeme regionální politiku; Jaké jsou motiv y regionální politik y; Jaké jsou příčin y regionálních rozdílů Jaké cíle má regionální politika; Jaké nástroje v yužívá regionální politika; Jaká jsou teoretická v ýchodiska regionální politik y. Budete schopni: Charakterizovat cíle regionální politik y; Uvést a v ysvětlit jak fungují jednotlivé nástroje regionální politik y; Charakterizovat jednotlivé princip y regionální politik y; Vysvětlit jednotlivé motiv y regionální politik y. Klíčová slova této kapitoly:
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 4 + 1 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
13.1. POJETÍ REGIONÁLNÍ POLITIKY
Regionální politika se realizuje v úzce součinnosti s odvětvovými politikami, se strukturální politikou a dalšími. Její vymezení není jednotné. Lze jej definovat řadou definic: Regionální politika je chápána jako soubor opatření, nástrojů, pomocí kterých má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji dílčích regionů. Regionální politika je chápána jako ovlivňování hospodářských procesů v částech území daného státu nebo většího ekonomického prostoru prostřednictvím veřejného sektoru. Části území představují větší oblasti nebo regiony, vymezené buď podle kritérií stejnorodostí druhu (homogenní regiony) nebo podle funkční závislosti (tzv. funkční regiony).
126 Na nejobecnější úrovni chápeme regionální politiku jako soubor cílů a opatření, který má vést ke snižování rozdílů v sociálně ekonomické úrovni jednotlivých regionů. Proces realizace regionální politiky je spojen se splněním základních předpokladů: existence meziregionálních rozdílů, politická vůle řešit problémy, ekonomické možnosti řešit problémy. Základní systémový, legislativní a institucionální rámec regionální politiky je v každé ekonomice dán souborem zákonů, například souvisejících s územním uspořádáním státu, podporu regionálního rozvoje, pravomocí obcí.
13.2. PŘÍČINY REGIONÁLNÍCH ROZDÍLŮ
Regionální struktura každého státu je tvořena prosperujícími regiony s vysokou životní úrovní, ale i regiony s vysokou nezaměstnaností, se sociálními problémy. Příčiny meziregionálních nerovností v sociálně ekonomické úrovni vyplývají z přírodních podmínek, demografické situace, ekonomické struktury, relativně nízké mobility pracovních sil, relativně nízké mobility kapitálu, rigidity nákladů a cen, institucionálních faktorů, politických rozhodnutí, psychologických faktorů.
13.3. REGION Pojem region je chápán v různém smyslu, neexistuje však všeobecně přijatelná definice. Lze jej vymezit jako subnacionální region tedy část jednoho státu nebo národního hospodářství, která není oddělená od ostatních oblastí formálními hranicemi a obvykle s nimi spojenými ekonomickými bariérami. V nejobecnější poloze region vymezujeme jako ohraničené území, které musí splňovat určité charakteristiky, které závisí na typu regionu. Objektivní pojetí chápe region jako reálně existující jednotku, jejíž hranice jsou určené a v podstatě neměnné. Subjektivní pojetí chápe region jako abstrakci, model, který pomáhá při studiu prostorové stránky sociálně ekonomických jevů a při jejich ovlivňování. Region budeme tedy chápat v tomto pojetí.
13.3.1. TYPY REGIONŮ Na základě struktury (stejnorodosti nebo odlišnosti aktivit) rozlišujeme dva základní typy regionů: homogenní – jsou charakteristické stejnorodostí nebo podobností vlastností, nehomogenní (heterogenní, spádové, funkční) – jsou funkčně jednotné, ale mají nestejnorodé vlastnosti, odpovídají hierarchickému uspořádání ekonomického potenciálu území, jsou založené na vztazích územních prvků a jejich závislostech na centrech. Všechny regiony jsou vymezeny pro konkrétní účel a podle typu účelu je členíme na: administrativní – jsou vymezeny pro potřeby státní správy a územní samosprávy, jsou reprezentovány příslušnými orgány, musí beze zbytku pokrýt území celého státu,
127 účelové – jsou vymezeny pro řešení konkrétních problémů jako například ekonomická zaostalost, ochrana přírody; obvykle mají zvláštní hospodářský režim, prezentují jej zvláštní orgány, mají obvykle omezenou časovou platnost. (technologické parky, ochranná pásma, CHKO, apod.)
13.4. MOTIVY REGIONÁLNÍ POLITIKY Příčiny existence regionální politiky nacházíme v několika rovinách, jedná se o následující motivy ekonomické, sociální, politické a ekologické.
Mezi ekonomické motivy spadají faktory: Plné využívání výrobních faktorů – hlavně pracovní síly jako zásadního ekonomického podnětu, protože ve většině problémových regionů se vyznačuje vysokou nezaměstnaností. V minulosti byla řešena přesunem do regionů s převahou volných pracovních míst a v současné době je tendence opačná, tedy motivace pohybu práce za pracovníky. Rovnovážný ekonomický růst – je považován za tradiční ekonomický motiv. Ekonomický růst není ve všech regionech shodný, regiony se liší mimo jiné odvětvovou strukturou, některá odvětví upadají nebo stagnují, jiná vznikají. Odlišná úroveň regionů má za následek omezení možností rozvoje rozvinutých regionů, a to způsobuje pokles ekonomického růstu. Požadavek optimálního rozmístění firem – rozložení firem z hlediska podnikatele, tedy z mikroekonomického pohledu nemusí být v souladu s pohledem makroekonomickým, tj. celospolečenským, například ochrana životního prostředí. Náklady přelidnění – jedná se o vysoké náklady způsobené soustředěním ekonomických činností i obyvatelstva v jedné lokalitě. Platí, že náklady na osobu rostou s rostoucím počtem obyvatel od určité úrovně progresivněji (rychleji). Vztah mezi regionální nerovnováhou a inflací – v méně rozvinutých regionech vzniká inflace tlačená poptávkou a obyvatelé požadují stejnou životní úroveň jako ve vyspělých regionech, což vyvolává tlak na zvyšování mezd bez ohledu na produktivitu práce.
Mezi sociální motivy spadají faktory jako je: Plná (vysoká) zaměstnanost – je považována za hlavní důvod regionální politiky, neboť byla původně zaměřena hlavně sociálně. Regionální nerovnováha ztěžuje dosažení plné zaměstnanosti použitím nástrojů fiskální a monetární politiky z centrální úrovně. Regionální diferenciace v rozdělení příjmů – jsou zdůvodňovány řadou faktorů, například situací na trhu práce, ekonomickou strukturou, což ale neospravedlňuje existenci regionálních odlišností v příjmech z pohledu sociální spravedlnosti. Snaha udržovat kulturní a jazykové odlišnosti – v některých regionech, hlavně s nízkou zaměstnaností si obyvatelstvo zakládá na kulturních nebo jazykových odlišnostech, existuje zde tzv. regionální uvědomění, a proto nejsou tito obyvatelé ochotni migrovat. Politické a sociální motivy lze mnohdy problematické rozlišit, neboť regionální rozdíly v příjmech obyvatel mají rovněž politické dopady. Obyvatelé méně rozvinutých regionů projevují své vědomí nespravedlnosti ve volbách. Tato
128 skutečnost je důvodem proč politické strany před volbami kladou důraz na regionální politiku. Význam ekologických motivů, podnětů je zdůrazňován až od sedmdesátých let minulého století. Od té doby se regionální politika realizuje nejen ve prospěch obyvatel méně rozvinutých oblastí, ale i v zájmu obyvatel žijících v přelidněných aglomeracích se znečištěným životním prostředím.
13.5. PRINCIPY REGIONÁLNÍ POLITIKY
Výchozími principy, kterými se řídí regionální politika jsou: Princip koncentrace – vychází z potřeby podporovat hlavně rozvoj regionů, které vykazují dlouhodobě nižší ekonomickou výkonnost a životní úroveň, Princip programování – je založen na potřebě koncepčního přístupu při zajišťování rozvoje jednotlivých regionů včetně programové koordinace aktivit různých subjektů zainteresovaných na rozvoji území, Princip partnerství – vychází z potřeby úzké spolupráce příslušných orgánů státní správy, samosprávy a dalších orgánů a organizací na horizontální úrovni, ale i na vertikální úrovni, např. spolupráce ministerstev s obcemi, Princip subsidiarity – vychází z poznání, že především region a obce vědí, co jejich území nejvíce potřebuje; proto podněty k řešení regionálních problémů musí vycházet zejména z této úrovně, centrum jejich roli nemůže suplovat a mělo by zasahovat až v případě, kdy řešení nelze dosáhnout z nižší úrovně, Princip doplňkovosti – vychází ze zásady, že prostředky sátu nejsou většinovým, ale doplňkovým zdrojem, který přispívá k podpoře aktivit vznikajících v regionu. Prostředky státu nemohou suplovat obce. C
13.6. CÍLE REGIONÁLNÍ POLITIKY Cílem regionální politiky je efektivní a vyvážený rozvoj všech částí státu a aktivace jejich nedostatečně využívaného potenciálu, zejména pokud jde o hospodářský rozvoj a životní podmínky obyvatel, možnost pracovních příležitostí, zvyšování kvalifikace a vzdělávání, dostupnost nejdůležitějších služeb, a to při současném respektování místních zvláštností, přírodních hodnot území a požadavků tvorby a ochrany životního prostředí. Cíle by měly být stanoveny tak, aby byly měřitelné a aby bylo možné hodnotit účinnost použitých nástrojů. Konkrétní cíl je formulován jako snížení meziregionálních rozdílů v nezaměstnanosti, průměrných příjmech, sblížení úrovně GDP a přepočtu na jednoho obyvatele. Dílčími cíli umožňujícími dosáhnout základního cíle jsou například podpora podnikatelských aktivit v regionu, zlepšení spojení regionu s ostatními oblastmi. Soubor programů, který napomáhá dosažení těchto cílů je orientován na tvorbu příznivého podnikatelského klimatu a na regionálně diferencované stimulování hospodářské činnosti. K tomu jsou využívány státní programy pro posílení konkurenceschopnosti průmyslu, zemědělství a lesnictví, případně dalších odvětví. Konkrétní podoba cílů i nástrojů závisí na konkrétní hospodářsko politické situaci země. Skutečností však je, že vždy se jedná o řešení problémů zaměstnanosti, případně nižších příjmů obyvatelstva.
13.7. NÁSTROJE REGIONÁLNÍ POLITIKY
Regionální politika je realizována prostřednictvím nástrojů, které členíme do dvou základních skupin makroekonomické nástroje – zahrnují nástroje fiskální, monetární politika a vnější obchodní měnové politiky a mikroekonomické
129 nástroje – jsou realizovány pomocí nástrojů realokace pracovních sil a realokace kapitálu. jsou tvořeny třemi skupinami nástrojů: nástroje fiskální politiky - státní rozpočet, který umožňuje meziregionální přerozdělování, hlavně systém daní a odvodů na příjmové straně a výdaje a transferové platby na straně výdajů; nástroje monetární politiky je možné realizovat pomocí snazšího přístupu k úvěrům, a to ve vybraných regionech. To představuje regionalizaci objemů poskytovaných úvěrů, výše úrokové míry a lhůty splatnosti; nástroje vnější obchodní a měnové politiky - využívány hlavně protekcionistická opatření jako jsou například cla, kvóty; nástroje umožňují ochranu vybraných odvětví a směrují domácí poptávku na domácí výrobu.
slouží k ovlivňování ekonomických subjektů a jejich prostorové lokalizace. Patří k ním: Nástroje realokace pracovních sil se používají zřídka, jsou zaměřena na částečnou úhradu nákladů spojených s migrací a spočívají v částečné nebo úplné náhradě nákladů na stěhování, přepravu osob a majetku,v současnosti ve více používají nástroje podporující rekvalifikaci; Nástroje realokace kapitálu působí na tvorbu pracovních míst v regionu dvojím způsobem, buď rozšiřováním stávajících firem nebo přilákáním nových podnikatelských subjektů. Rozšiřování stávajících firem se zaměřuje na zvyšování produkce nebo na změnu výrobního programu. Přilákání nových podnikatelských subjektů je založeno na předpokladu, že mnoho činností je prostorově neutrálních a mohou se vyvíjet i v netradičních oblastech. Realokaci kapitálu lze ovlivnit především subvencemi, zvýhodněnými úvěrovými podmínkami a daňovými úlevami.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Regionální politika je chápána jako soubor opatření, nástrojů, pomocí kterých má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji dílčích regionů. Příčiny meziregionálních rozdílů v sociálně ekonomické úrovni vyplývají z přírodních podmínek, demografické situace, ekonomické struktury, relativně nízké mobility práce a kapitálu, rigidity nákladů a cen, institucionálních a psychologických faktorů, politických rozhodnutí. Příčiny existence regionální politiky nacházíme v ekonomických, sociálních, politických a ekologických motivech. Nástroje regionální politiky členíme na makroekonomické a mikroekonomické nástroje. Makroekonomické nástroje tvoří nástroje fiskální, monetární a vnější obchodní měnové politiky. Nástroje mikroekonomické slouží k ovlivňování ekonomických subjektů a jejich prostorové lokalizace.
OTÁZKY: 1. Jak definujeme regionální politiku? 2. Jaké existují motivy regionální politiky?
130 3. 4. 5. 6. 7. 8.
Jaké cíle má regionální politika? Na jakých principech je založena regionální politika? Jaké nástroje používá regionální politika? Charakterizujte mikroekonomické nástroje. Charakterizujte makroekonomické nástroje. Jaké jsou teoretické přístupy k regionální politice?
131
14.
EKOLOGICKÁ POLITIKA
V této kapitole se dozvíte: Co je ekologická politika; Informace o vztahu ekonomik y a životního prostředí; Znalosti o ekonomickém rozvoji, kvalitě života a životním prostředí; Jak stát působí na firmy produkující negativní externalit y; Jaké cíle a nástroje jsou používán y v rámci ekologické politiky; Jak v ymezujeme environmentální ekonomii. Budete schopni: Objasnit rozdíl mezi ekologickou politikou a environmentální ekonomii; Vysvětlit vztah mezi ekologií a ekonomikou; Charakterizovat ekonomické pojetí životního prostředí; Rozčlenit nástroje ekologické politik y; Zdůvodnit použití nástrojů, které vláda uplatňuje, pokud firmy znečišťují životní prostředí. Klíčová slova této kapitoly:
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 + 1 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
14.1. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A HOSPODÁŘSKÝ SYSTÉM Pojem životní prostředí se používá v mnoha oborech jako například biologii, geografii, právu, etice, ekonomii. Ekonomická teorie objasňuje pojem životní prostředí dvojím způsobem, je chápáno jako: omezený statek, externalita.
132
14.1.1. POJETÍ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Většina složek životního prostředí je pojímána jako volný statek, tj. statek vyskytující se v neomezeném množství, kdy spotřeba jednoho subjektu nevylučuje spotřebu subjektu jiného a je zdarma. Vlivem vývoje společnosti se složky životního prostředí stávají omezenými statky a mají podobu: veřejných statků – jako je například čerstvý vzduch, čisté řeky, které jsou poskytovány zdarma, ale na účet daňových poplatníků, soukromých statků – typický statkem je půda, je rivalitní a ve spotřebě vylučitelná, existuje trh půdy, kde vzniká její cena, smíšených statků – jedná se o statky, kde existuje rivalita ve spotřebě, ale neexistuje vyléčitelnost ze spotřeby, proto neexistuje trh, ani cena vytvořená na tomto základě, jedná se například o mořská loviště v mezinárodních vodách. představují činnosti, které kladně nebo záporně ovlivňují jiné subjekty. Vznikají v případě, jestliže se soukromé náklady nebo přínosy neshodují s celospolečenskými náklady nebo přínosy. Rozlišujeme tedy pozitivní externality (vzniká pokud má subjekt užitek z určité ekonomické aktivity a nepodílí se na jejich nákladech) a negativní externality, kdy subjekt nese náklady ekonomické aktivity, ale nemá z ní užitek. Subjekty ekologické politiky tvoří: poškozovatelé a znečišťovatelé - zatěžují životní prostředí emisemi odpadních produktů nebo škodlivin, poškození - jejich možnost využívání statků životního prostředí je narušována působením znečišťovatelů, stát - reguluje vztahy mezi uvedenými subjekty a v míře stanovené konsensem stát zastupuje zájmy poškozených.
14.1.2. VZTAH ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A HOSPODÁŘSKÉHO SYSTÉMU Každá ekonomická činnost je spojena s narušováním životního prostředí a působím na životní prostředí prostřednictví: získáváním přírodních zdrojů, tj. surovin, materiálů, energií a jejich používáním jako spotřebního statku nebo i jako vstupu ve výrobním procesu, ukládáním odpadů, které mohou být jak výsledkem výroby, tak spotřeby, zabíráním prostoru prostřednictvím zástavby domů, bytů, podniků, administrativních budov, infrastrukturou, apod., přímým ohrožováním zdraví jako je přítomnost nebezpečných látek, zplodin jak v ovzduší, tak v potravinách. Uvedenými činnostmi člověk ovlivňuje životní prostředí. Vzájemný vztah mezi ekonomickou činností společnosti, hospodářského systému a systému životního prostředí, ekosystému napomáhá optimálně řešit ekologická politika, která k tomu využívá řadu nástrojů normativních, ekonomických a etických. Spotřebu přírodních zdrojů lze ovlivnit hlavně aplikací ekonomických a normativních nástrojů. Množství spotřebovaných zdrojů ze životního prostředí v hospodářském systému bude potom nižší. Stát ovlivňuje toky nežádoucích emisí a odpadů použitím nejen ekonomických a normativních nástrojů, ale využívá i etického působení. Těmito opatřeními se snižují výstupy do životní prostředí. Pokud dojde k narušení ekosystému ekonomickou činností, může stát usilovat o zlepšení přirozené regenerační schopnosti ekosystému a využívá k tomu
133 normativní a ekonomické nástroje. Ekologická politika pomocí nástrojů podporuje recyklaci, to znamená vrácení odpadu jako druhotné suroviny zpět do výroby. Vazby životního prostředí a ekonomiky autoregenerace
vstupy
recyklace
výroba výrobních prostředků
emise a odpady
přírodní zdroje
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
EKONOMIKA výroba spotřebních statků
výstupy do mimozemského prostoru
Uvedené vazby naznačují, že zátěž životního prostředí roste: ohrožením globálních biosferických systémů – vlivem koncentrace skleníkových plynů dochází ke klimatickým změnám způsobujícím snížení ploch deštných pralesů, tání ledovců, apod., redukci biologického bohatství – dochází k devastaci přírodních ekosystémů, a tím se snižují počty rostlin a živočichů na zemi, nedostatečností přírodních zdrojů – snižují se plochy zemědělské půdy, rozšiřují se pouště, existuje nedostatek vody a vzniká nebezpečí zániku některých neobnovitelných zdrojů. Trh působení ve vztahu hospodářství a životního prostředí v následujících oblastech: vyčerpání neobnovitelných a obnovitelných přírodních zdrojů, nadměrné zatížení životního prostředí jako příjemce zbytkových látek, životní prostředí jako spotřební statek. Vyčerpání neobnovitelných a obnovitelných přírodních zdrojů – trh využívají suroviny s nejmenšími náklady na těžbu, čímž vyčerpává zdroje a tím snižuje nabídku, výsledkem je růst cen, který způsobí snížení nedostatkovosti těchto zdrojů. Nabídka hledá nové nevyužívané zdroje surovin, čímž množství využitelných zdrojů zvýší. Na straně poptávky vede růst cen zdrojů k poklesu poptávaného množství. Využitelné množství surovin lze zvýšit recyklací, substitucí a úsporami spotřeby. V případě nedostatku zdrojů se intenzivně hledají jiné technologie s využitím i jiných surovin. Platí: čím je cena vyčerpatelné suroviny vyšší, tím více se vyplatí hledat náhradní řešení, což funguje pouze u zdrojů, které jsou svých charakterem soukromými statky a mají definovaná vlastnická práva. Jsou-li vlastnická práva
134 obtížně definovatelná, trh nemůže působit na optimální využívání zdroje, užívání ohroženého zdroje není omezováno a výsledkem je rozsáh1é narušení zdrojů. Nadměrné zatížení životního prostředí jako příjemce zbytkových látek - životní prostředí přijímá zbytkové látky (odpady) jak z výroby, tak i ze spotřeby, které příroda v minulosti bez velkých problémů absorbovala. Životní prostředí jako spotřební statek - zatížení životního prostředí zbytkovými látkami i těžba surovin narušuje jeho funkci jako spotřební statek řadou skutečností: znečištěnou vodu, škodlivinami v ovzduší, krajinou zničenou těžbou, což zhoršuje kvalitu života. Trh působí na alokaci omezených statků pouze u soukromých statků. Prvek životního prostředí sloužící pouze jako surovina pro výrobní proces a má charakter soukromého statku, v tomto případě může trh jeho nedostatkovost řešit pomocí cenového mechanismu. V případě prvků životního prostředí využívaných jako recipient zbytkových a spotřebních statek zpravidla nelze uplatnit vylučitelnost jako podmínku působení cenového mechanismu. Statky životního prostředí jsou k dispozici bezplatně a jejich nadměrné využívání se neodráží v nákladech znečišťovatelů, ale způsobuje škody a může negativně ovlivňovat ekonomické subjekty. Těmto efektům probíhajícím mimo trh říkáme negativní externality. Při ochraně životního prostředí působí trh i stát, neboť trh není objektivně schopen vyřešit negativní externality. Selhání trhu není způsobeno jeho nedokonalostí, ale faktem, že statky životního prostředí jsou často veřejnými statky, a proto nelze nikoho vyloučit ze spotřeby. Trh proto nemůže působit a optimálně statky alokovat. Nadměrné znečištění životního prostředí je tak důsledkem nedostatečného působení ekonomických mechanismů. V takovém případě v rámci ekologické politiky zasahuje stát a reguluje vztahy mezi různými způsoby využití statků životního prostředí. Instituce státu, kterými stát prosazuje své cílové představy v oblasti ochrany a utváření životního prostředí, označujeme jako nástroje ekologické politiky. Instituce jsou zde pojímány v širším smyslu jako omezení chování člověka. Mezi hlavní řadíme právní systém, organizačně správní struktury a nepsané normy chovánÍ.
14.2. ENVIRONMENTÁLNÍ EKONOMIE
Zkoumáním vzájemných vztahů mezi ekonomickými činnostmi a životním prostředím se zabývá environmentální ekonomie. Environmentální ekonomie je interdisciplinární věda, která při zkoumání ekonomických kategorií zohledňuje požadavky na tvorbu a ochranu životního prostředí, na makroekonomické i mikroekonomické úrovni, formulované ekologickou politikou státu. Zaměřuje se na optimalizace vztahů mezi ekonomickým rozvojem a ochranou životního prostředí s cílem dosahovat v rámci dynamicky se rozvíjejících socioekonomických předpokladů maximální životní úroveň obyvatel. Ve vyspělých zemích se uplatňuje mechanismus envirenmentální šetrnosti racionální spotřebitel preferuje produkci, která je šetrná k životnímu prostředí. Podmínkou fungování tohoto mechanismu je: suverenita spotřebitele, kdy neexistuje monopol a spotřebitel se rozhoduje podle svých kritérií, dostatečný příjem, který spotřebiteli umožňuje nepreferovat statky s nízkými cenami, dostupné, dostatečné a nezkreslené informace o alternativních produktech, které jsou podmínkou samostatného rozhodování spotřebitele,
135 schopnost vyhodnotit informace a rozhodnout se, což je ovlivněno vzděláním spotřebitelů, reklamou, apod. Ekologická politika se proto prioritně zaměřuje na řešení problémů spojených s environmentálními hrozbami: globální ohrožení, které tvoří hlavně globální změny klimatu, tzv. skleníkový efekt, narušení ozónové vrstvy, úbytek tropických deštných lesů, kyselé deště; snižování biodiverzity znamená omezování různorodosti druhů, jejich vymírání, degradace a ztráta biotopů; znehodnocování přírodních zdrojů těžbou neobnovitelných zdrojů, snižováním úrodnosti půd, rozšiřováním pouští; ohrožování zdraví obyvatel vypouštěním plynných emisí, radioaktivních látek, biologicky nebezpečných odpadů; důležitou funkcí státu je zabezpečení informační základny pro tvorbu a ochranu životního prostředí, kterou nelze zcela přesunout na soukromé subjekty. Z hlediska problému životního prostředí pro optimální množství statků plynou následující závěry: firma se chová racionálně a produkuje takové množství, při kterém jsou soukromé mezní náklady shodné s jeho mezním užitkem, při této produkci vzniká mnoho statků zatěžujících životní prostředí, neboť náklady na produkci jsou nízké, nadprodukce vede ze společenského hlediska k neefektivní alokaci zdrojů, pro dosažení efektivní alokace zdrojů, je potřeba donutit firmu vyrábět takové množství, aby jeho soukromý mezní užitek byl roven společenským mezním nákladům. Problém u externalit je skutečnost, že pro ně neexistují odpovídající trhy a dochází k alokačnímu selhání trhu. Důvodem je to, že existuje možnost bezplatného využívání zdrojů a jejich znečišťování a rovněž chybí stimuly k omezení těchto aktivit. Aby byla zajištěna rovnost společenských mezních nákladů a soukromých mezních nákladů případně doplnění chybějícího cenového mechanismu se nabízejí tato řešení: státní regulace – cílem je potlačit činnosti, které vyvolávají negativní externality tvorbou institucionálního rámce, který určuje chování ekonomických subjektů, ekonomická internalizace externích efektů – používá cenový mechanismus a platby, jedná se o zdaňování negativních externalit a subvencování pozitivních externalit, vymezení vlastnických práv – pokud jsou správně vymezena vlastnická práva, jsou extrenality řešeny bez zásahů státu, neboť externí náklady jsou součástí kalkulací, neboť vznikají mezi rivalizujícími partnery. Ekologická politika se v oblasti externalit snaží nalézt optimální ochranu životního prostředí, tedy optimálního množství zatížení životního prostředí, tj. optimum kvality životního prostředí. Úplné zamezení výroby statku produkující negativní externality by znamenalo, že by tento statek nepřinášel žádný užitek. Graficky lze interpretovat situaci, kdy se sleduje pouze životního prostředí, které je s produkcí spojeno.
136 Znečištění způsobuje náklady, křivka mezní náklady zatížení životního prostředí MCŽP vyjadřuje: čím více statku i se vyrábí, tím vyšší je zatížení životního prostředí ŽP, a tím jsou MCP vyšší. Náklady na zamezení znečištění vyjadřuje křivka mezních nákladů na zamezení MCZ. Optimální množství znečištění životního prostředí, tzv. optimum kvality životního prostředí nalezneme, pokud se mezní náklady znečištění rovnají mezním nákladům na zamezení tohoto zatížení, viz obrázek. V modelu lze prezentovat různé průběhy křivek, například při existenci extrémní nebezpečnosti znečištění životního prostředí se optimum může nacházet blízko nuly. Náklady na zamezení jsou ve značné míře dány úrovní technologií. Pro ekologickou politiku je kritériem stanovit jako cíl takovou úroveň zatížení životního prostředí, aby byly minimalizovány celkové náklady ze znečištění a zamezení.
mezní náklady
Optimální množství znečištění životního prostředí MCŽP
E MC0 MCZ
ŽP0
znečištění
14.3. CÍLE A NÁSTROJE EKOLOGICKÉ POLITIKY Ekologická politika je charakterizována jako organizování, kontrola a realizace určité koncepce tvorby a ochrany životního prostředí státními orgány v daných přírodních, historicko kulturních, politicko sociálních a hospodářských podmínkách. se snaží zabezpečit tvorbu a ochranu životního prostředí ex ante při výrazně nižších nákladech, než při opatřeních ex post. Racionální ekologická politika by měla tvořit systémovou součást environmentálně uvědomělé hospodářské politiky. Jejím úkolem je optimalizace celospolečenských nákladů na tvorbu a ochranu životního prostředí. K cílům hospodářské politiky by měla být ve vztahu komplementarity. Ekologická politika by měla podporovat ekonomický rozvoj založený na inovacích a technickém pokroku, což ovlivňuje proces restrukturalizace ve prospěch energeticky úsporných technologií, které snižují dopady na životní prostředí.
C
14.3.1. CÍLE EKOLOGICKÉ POLITIKY Cíle ekologické politiky jsou vymezovány pomocí cílů ekonomických, tj. dostatečný ekonomický růst, dostatečně vysoká zaměstnanost, stálá cenová hladina a vyrovnané vztahy se zahraničím. Ekonomický růst ovlivňuje rovněž materiální složky životní úrovně. Jak již víme, cíle mohou být konfliktní, naplnění
137 jednoho cíle omezuje naplnění cíle jiného, a proto stát stanoví priority, ale i alternativní cíle a snaží se o dosažení optimální kombinace při dosahování cílů. Při měření ekonomického růstu vycházíme z makroekonomického agregátu hrubý domácí produkt, který vyjadřuje produkci dané země. Nezahrnuje však řadu produktů, které neprocházejí trhem. Tento ukazatel není dokonalou mírou výstupu ekonomiky ani blahobytu. Úroveň ekonomického blahobytu ovlivňují i dalšími aspekty kvality života. Proto byl vytvořen makroekonomický agregát čistý ekonomický blahobyt NEW, který upravuje hrubý domácí produkt (HDP) o položky, které přičítá ke HDP: hodnotu volného času – je jednou z forem široce pojímaného bohatství a projevuje se ve vyšším blahobytu, netržní statky – statky vytvořené a realizované v domácnosti, rodině nebo u známých, které neprochází trhem, například sekání zahrady, mytí oken, kvalitu statků – v některých případech cenový vývoj ukazuje opačný směr než kvalita statků, produkci stínové ekonomiky – zahrnuje nelegální aktivity, které ale neprocházejí trhem jako například výroba a distribuce drog, prostituce, práce na černo, aj., které souvisí s daňovými úniky, položky, které odečítá od HDP: škody na životním prostředí – tzv. negativní externality, které ve skutečnosti hodnotu HDP snižují, například kriminalita, negativní dopady na životním prostředí. Čistý ekonomický blahobyt roste pomaleji oproti HDP, ale je rovnoměrnější. Zahrnuje v sobě kvalitu životního prostředí, chápanou jako nedílnou součást životní úrovně. V tomto pojetí tedy kategorie životní úrovně vedle své materiální složky zahrnuje také složku nemateriální, a právě kvalita životního prostředí nabývá mezi nemateriálními složkami stále významnější místo.
14.3.2. NÁSTROJE EKOLOGICKÉ POLITIKY Ekologická politika používá pro ochranu životního prostředí nástroje, neboť ekonomické subjekty chrání prostředí v případě, že si zajistí ekonomické optimum. Ekonomická efektivnost nástrojů spočívá v realizaci určených cílů s minimálními náklady. Nástroje ekologické politiky členíme na přímé a nepřímé.
– umožňují v krátkém čase pomocí přímých sankcí zlepšit kvalitu životního prostředí, ale neposkytují znečišťovateli prostor pro vlastní rozhodování. Stát ovlivňuje chování ekonomických subjektů pomocí těchto nástrojů (mají charakter nařiď a sleduj): limity, normy, standardy – vztahují se k znečišťování ovzduší, vypouštění odp. vod, znečištění půdy, normy - např. hygienické, pracovní, atd., standardy, příkazy a zákazy, předpisy ukládající dodržování předepsaného postupu jako je povinné hodnocení, schvalování, souhlasy, povolování.
– působí tržně, stimulují subjekty ekonomicky i morálně, jsou flexibilnější a vytvářejí prostor jak pro diferencovaný přistup k podnikatelským subjektům, tak pro jejich větší rozhodovací pravomoc. Patří mezi ně: ceny, věcně usměrňované ceny - státem dané odhadní ceny a nepřímé působení na ceny, poplatky - například za uložení odpadu, znečištění ovzduší, látky poškozující ozonovou vrstvu, odběry povrchové a podzemní vody, vypouštění
138 znečištěných odpadních vod, za trvalé či dočasné odnětí zemědělské půdy, za vydobyté nerosty, a další jako například úvěrové politika, granty, dotace, cla, náhrada škod, obchodovatelná emisní povolení, environmentální pojištění, depositněrefundační systémy, systémy označování ekologicky šetrných výrobků.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Životní prostředí jako souhrn ekologických činitelů, které mají bezprostřední význam pro život a vývoj určitého druhu nebo pro jeho populaci. Ekonomická činnost působí na životní prostředí získáváním přírodních zdrojů, ukládáním odpadů, okupováním prostoru a přímým ohrožováním zdraví. Environmentální ekonomie je interdisciplinární věda, která se zabývá zkoumáním vzájemných vztahů mezi ekonomickými činnostmi a životním prostředím. Externality představují činnosti, které kladně nebo záporně ovlivňují jiné subjekty, aniž platí nebo jsou odškodněny. Ekologická politika je charakterizována jako organizování, kontrola a realizace určité koncepce tvorby a ochrany životního prostředí státními orgány v daných přírodních, historicko kulturních, politicko sociálních a hospodářských podmínkách. Nástroje můžeme členit na přímé a nepřímé.
OTÁZKY: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Jak definujeme ekologickou politiku? Jak vymezujeme životní prostředí? Jak spolu souvisí ekosystémem a hospodářský systém? Vysvětlete pojem environmentální ekonomie. Jaké cíle má ekologická politika? Jaké nástroje používá ekologická politika? Jak externality ovlivňují roli státu v rámci ekologické politiky?
139
15. MIKROEKONOMICKÁ POLITIKA STÁTU V této kapitole se dozvíte: Jak v ymezujeme mikroekonomickou politiku státu; Jaké má cíle mikroekonomická politika státu; Jaké nástroje uplatňuje mikroekonomická politika státu; Jaké jsou motiv y mikroekonomické politik y státu; Co pomáhá efektivní alokaci v ýrobních faktorů. Budete schopni: Objasnit co řadíme mezi tržní selhání; Objasnit jak stát zasahuje v případě existence monopolu; Uvést jak stát zasahuje v případě negativních externalit; Vysvětlit jaké nástroje rozlišuje ekologická politika; Popsat jak fungují jednotlivé nástroje mikroekonomické politik y státu. Klíčová slova této kapitoly:
"
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 + 1 hodina (teorie + řešení úloh)
Průvodce studiem:
"
"
"
15.1. POJETÍ MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY Stát svými opatřeními působí také na chování mikroekonomických subjektů. Mění podmínky, za nichž probíhá rozhodování těchto subjektů a tím vlastně ovlivňuje ustanovování rovnováhy na jednotlivých dílčích trzích, ve svém důsledku i celkovou tržní rovnováhu. Je tedy patrné, že hospodářská politika má také své mikroekonomické dimenze. Mikroekonomická hospodářská politika je politikou zaměřenou na ekonomické subjekty, která ovlivňuje vztahy a vazby na jednotlivých trzích, a tím ovlivňuje rovnováhu na dílčích trzích, ale i celkovou rovnováhu. Cílem mikroekonomické
140 politiky státu je ovlivňování alokační efektivnosti a zajištění sociálně přijatelné rozdělení příjmů.
15.2. PODNĚTY K MIKROEKONOMICKÉ POLITICE
Stát je motivován k realizaci mikroekonomické politiky vlivem těchto podnětů: efektivní alokace výrobních faktorů a finální produkce – trh není vždy efektivní (například vlivem nedokonalostí, externalit), a proto stát zásahy usiluje o zvýšení efektivnosti alokaci výrobních faktorů i finální produkce, pomocí protimonopolní regulace, sociálně nepřijatelné tržní rozdělení důchodů – využitím existujících nástrojů hospodářské politiky dosahuje stát sociálně žádoucí přerozdělení důchodů, mění tím ale, v některých případech i dosti podstatně postavení subjektů na trzích. získávání čisté ekonomické renty ekonomickými subjekty, kdy subjekty získávají prostřednictvím státních orgánů monopolní zisk, tzv. vyhledávání renty, které představuje neproduktivní aktivitu přinášející subjektu ekonomický zisk vyšší než je v podmínkách dokonalé konkurence. V rámci mikroekonomické politiky se stát snaží získat kontrolu nad zdroji těchto zisků.
15.2.1. ZÍSKÁVÁNÍ ČISTÉ EKONOMICKÉ RENTY K zásahům státu do chodu ekonomiky na mikroekonomické úrovni se jedná nejčastěji v případě snahy tržních subjektů získat pro sebe prostřednictvím státních orgánů monopolní zisk. Tento jev je v ekonomické teorii označovaný jako vyhledávání renty, rent – seeking. Jedná se o neproduktivní aktivitu tržního subjektu, která mu přináší ekonomický zisk vyšší než je zisk v podmínkách dokonalé konkurence.
Postup firmy při získávání renty P a
PM
PK
b
EM
EK
LAC = LMC
MR QM
a
AR QK
a
Q
V podmínkách dokonalé konkurence by firma nabízela QK množství výrobku při ceně PK . Firmy však znají, že v případě monopolizace příslušného odvětví by dosahovaly vyššího zisku. V monopolním postavení by firma nabízela QM množství daného produktu při ceně PM. V důsledku toho se pak sníží přebytek spotřebitele a firma získává monopolní zisk PKPMbEM při nákladech mrtvé váhy EMEKb. Jednou z cest, jak může firma dosáhnout monopolního postavení, je získání administrativních výhod. Příkladem administrativního opatření může být uvalení
141 vysokého cla nebo kvóty na dovoz příslušného výrobku, čímž tuzemský monopolní výrobce odstraní zahraniční konkurenci na svém domácím trhu. O monopolní zisk však usilují všechny firmy. Aby vládní orgány přijaly rozhodnutí, které je výhodné pro určitou firmu, musí za ně tato firma obvykle lobovat. A úsilí o získání výhody přináší firmě i dodatečné náklady. Celkové náklady firmy, která v konkurenci ostatních firem usiluje o získání monopolního zisku by ovšem neměly převýšit tento zisk. Celkové sociální náklady monopolu jsou tudíž vyšší než náklady mrtvé váhy. Převyšují je o náklady spojené s vyhledáváním renty. Náklady na vyhledávání renty jsou hrazeny z monopolního zisku a o svou hodnotu tento zisk snižují. Snahou státu je pak získat kontrolu nad zdroji těchto zisků. Právě aktivity spojené se získáváním čisté ekonomické renty jsou považované za hlavní zdroj neefektivnosti alokace výrobních faktorů a finální produkce v tržní ekonomice.
15.3. ZAMĚŘENÍ MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY Mikroekonomická politika uplatněním žádoucích opatření omezuje tržní selhání a způsobuje tak neefektivnost alokace statků. Mikroekonomická politika usiluje o omezení: tržních selhání, která jsou způsobená nedokonalou konkurencí, působením externalit, veřejnými statky a asymetrií informací, ovlivňování přerozdělovacích procesů, jejichž cílem je vytvoření sociálně přijatelného rozdělení příjmů ve společnosti, kterým jsme se věnovali v modulu důchodové politiky.
15.3.3. EXTERNALITY Externality jsou další příčinou tržního selhání. Vláda v rámci mikroekonomické politiky státu omezuje nebo zakazuje produkci firmám, které vytvářejí negativní (záporné) externality, a využívá k tomu četné nástroje jako například vymezí vlastnických práv, pokuty, daně. V případě pozitivních (kladných) externalit je
15.3.1. TRŽNÍ SELHÁNÍ Pokud trh selhává, vláda a státní orgány reagují svými opatřeními na snížení negativních důsledků selhání trhu jako je nedokonalá konkurence, externality, veřejné statky a asymetrie informací. Využívá k tomu sankce, kterými zajišťuje respektování rozhodnutí jednotlivými subjekty trhu. Tato opatření mají závazný charakter. Zdrojem pro financování prostředků pro působení státu jsou daně, které ovlivňují chování spotřebitelů i firem. Získané prostředky vláda přerozděluje na nákup statků nutných pro její činnost a na transferové platby, například vyplácení důchodů. 15.3.2. NEDOKONALÁ KONKURENCE Nedokonalá konkurence je jednou z příčin tržního selhání, způsobuje neefektivnost v tržní alokaci statků. Firmy, které mají na trhu monopolní sílu produkují menší objem produkce v porovnání s dokonalou konkurencí a prodávají za vyšší ceny než by tomu bylo v dokonalé konkurenci. Tím vznikají náklady mrtvé váhy, které vyjadřují neefektivnost monopolu a snižují přebytek spotřebitele. Tato situace je nám známá z mikroekonomie. Stát na ní může reagovat cenovou regulaci na úrovni mezních nebo průměrných nákladů. Jako alternativní způsob může volit například zestátnění, které se tržních ekonomikách v podstatě nevyužívá.
142 situace opačná. Stát podporuje produkci firem vytvářející pozitivní externality a využívá k tomu například dotace, které snižují náklady na produkci, aby mohly firmy vyrobit větší objem produkce. Pokud by firma neobdržela dotaci, produkovala by menší objem statků při ceně. Problémem je jak určit velikost dotace, aby odpovídala externí užitečnosti a pokryla dodatečné náklady. Dalším problémem je jak určit subjekt, který má dotaci hradit, tj. příjemce nebo stát. Pokud je příjemce zřejmý, hradí náklady, pokud ne, je hrazena daňovými poplatníky.
15.3.4. VEŘEJNÉ STATKY Veřejné statky jsou charakteristické nezměnšitelností a nevylučitelností ze spotřeby. Proto mají ekonomické subjekty snahu podílet se na spotřebě a neplatit za ní, což je označováno jako problém černého pasažéra. Neplacení tohoto statku přesouvá platby na ostatní subjekty, a proto stát má za cíl zajistit tyto platby, například z daní, zavedením místních poplatků.
15.3.5. ASYMETRIE INFORMACÍ Asymetrická informace vzniká působením nedokonalostí na trhu, vlivem informační bariéry, kdy jeden subjekt je informován lépe než jiný subjekt. Stát podporuje volné šíření informací, které zvyšuje efektivnost alokace statků a mnohdy používá informace jako by se jednalo o veřejné statky. Asymetričnost informací vede ke dvěma problémům: morální hazard - jeden subjekt svou činností maximalizuje užitek, a tím snižuje užitek jiným subjektům, nepříznivý výběr – méně žádoucí subjekty se účastní směny více než ostatní subjekty, například méně kvalitní zboží vytlačuje z trhu kvalitní zboží.
15.4. NÁSTROJE MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY
Stát pro dosažení svých cílů v mikroekonomické oblasti uplatňuje v rámci přijaté mikroekonomické politiky zejména tyto skupiny nástrojů: pravidla chování jednotlivých ekonomických subjektů – stanovuje a mění pravidla ovlivňující způsob chování tržních subjektů, tím zároveň působí na optimální alokaci zdrojů, rozdělování důchodů a na další cíle hospodářské politiky, nástroje související s fiskální politikou – využívá hlavně daňovou politiku jako hlavní zdroj získávání rozpočtových příjmů určených i pro činnost státu; vlivem změny daní mění stát chování jednotlivých subjektů na trhu, a tím ovlivňuje rovnováhu jak na trhu výrobních faktorů, tak i na trhu finální produkce (zde může stát chová jako jeden z tržních subjektů, například tvoří poptávku po statcích), nabídkou produkce státních podniků – stát mění rovnováhu na trzích změnami rozsahu nabídky poskytovaných statků.
15.4.1. PRAVIDLA CHOVÁNÍ TRŽNÍCH SUBJEKTŮ Jedná se o pravidla, kterými stát určuje chování ekonomických subjektů a za nejdůležitější je třeba považovat státem přesně definovaná práva v oblasti vlastnictví výrobních faktorů a státní regulaci chování firem v podmínkách nedokonalé konkurence. Vymezení vlastnických práv v oblasti vlastnictví výrobních faktorů lze analyzovat za podmínek zcela volných a všem dostupných výrobních faktorů, vlastnictví
143 výrobních faktorů jedním rozhodovacím centrem a soukromém vlastnictví výrobních faktorů Existence zcela volných a všem dostupných výrobních faktorů znamená, že neexistuje rozhodovací centrum ani soukromí vlastníci výrobních faktorů a tudíž je může využívat každý zájemce (subjekt). Budeme-li uvažovat s klesajícím mezním příjmem MR, znamená to, že každý další subjekt, který dané zdroje využívá je využije méně než subjekt předchozí. Předpokládejme dále, že každý nový subjekt snižuje vlastně příjem všech předchozích subjektů, což znamená klesající průměrný příjem AR. Dalším východiskem je, že nepřihlížíme k provozním nákladům jednotlivých subjektů a sledujeme pouze náklady spojené se zdroji. Protože v této modelové situaci jsou zdroje volnými statky, jsou za uvedených předpokladů celkové náklady na využití zdrojů pro každý subjekt nulové. Z této úvahy pak vyplývá, že jak mezní náklady MC, tak i průměrné náklady AC jsou nulové, platí MC = AC = 0. Analýzu vlastnických vztahů provedeme pomocí následujícího grafického zobrazení: Míra využití volných zdrojů P
MC’ = AC’ MR L3
AR L2
L1
MC = AC L
Budeme-li dále uvažovat s dokonale konkurenčním trhem, pak za těchto podmínek se bude počet subjektů zvyšovat tak dlouho, dokud budou dosahovat zisku tj. dokud hodnota jejich příjmů bude pokrývat alespoň jejich náklady. Protože dle přijatého předpokladu jsou provozní náklady nulové, bude se počet subjektů využívajících zdroje zvyšovat tak dlouho, pokud nebude průměrný příjem AR nulový, tj. pokud nebude platit AR = AC a AC = 0. Za této podmínky budou dosahovat normálního tržního zisku a zdroje bude využívat L1 subjektů. Každý subjekt maximalizující svůj zisk by při nulových nákladech maximalizoval své celkové příjmy. Protože průměrné příjmy jsou vyšší než příjmy mezní v bodě kde mezní příjmy se rovnají nule, MR = 0, jsou průměrné příjmy větší než nula, AR > 0. Budeme-li předpokládat nulové průměrné náklady, AC = 0, pak v tomto bodě jsou průměrné příjmy větší než průměrné náklady, AR > AC a zisk vyšší než normální přiláká další subjekty, a jejich počet se přestane zvyšovat až když budou průměrné příjmy nulové, AR = 0. V případě, že existuje rozhodovací centrum maximalizující celkový zisk z využívání zdrojů, bude toto centrum zvyšovat počet subjektů využívajících zdroje tak dlouho, dokud se nevyrovná hodnota mezních příjmů MR nákladům posledního subjektu, tj. kdy bude platit MR = MC = 0. Rozhodnutí centra tak povede k nasazení pouze L3 subjektů a centrum se tudíž chová jako dokonalý monopol.
144 Pokud se budou zdroje nacházet v soukromém vlastnictví, budou muset subjekty za využívání zdrojů platit částku odpovídající nákladům, které vynaloží vlastníci na zdroje a celkové náklady subjektů využívajících zdroje by byly vyšší než nula. Budeme-li předpokládat konstantní výnosy z rozsahu, můžeme průměrné a mezní náklady, platí MC’ = AC’, zobrazit jako přímku rovnoběžnou s vodorovnou osou. Subjekty využívající zdroje pak budou přibývat, dokud v podmínkách dokonalé konkurence se nevyrovnají průměrné náklady AC’ a průměrné příjmy AR, platí AC’ = AR. V tomto případě bude zdroje využívat L2 subjektů. Porovnáním třech analyzovaných případů zjistíme, že v podmínkách dokonalé konkurence a volných výrobních faktorů využívá tyto faktory více subjektů, než v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních faktorů, kdy se za jejich využívání musí platit, nebo v podmínkách jednoho rozhodovacího centra. Vláda proto musí usilovat o jednoznačné rozdělení zdrojů jednotlivým vlastníkům, o jednoznačné vymezení vlastnických vztahů, neboť se tím zabrání nežádoucímu plýtvání s výrobními faktory. Přesto ale i v podmínkách tržního mechanizmu, tržní koordinace ekonomiky, existují volné výrobní zdroje. Jedním z důvodů existence volných zdrojů může být ta skutečnost, že náklady spojené s vybíráním příjmů plynoucích z vlastnictví příslušného výrobního faktoru mohou být vyšší, než získaný příjem. Dále je skutečností, že nemusí ani existovat vlastník výrobního faktoru, nebo že vlastník nemusí být zainteresován na vybírání příjmu z vlastněného výrobního faktoru. Je tedy zřejmé, že k efektivnímu vyjednávání soukromých vlastníků nemusí vůbec dojít a tak stát musí napomáhat řešit spory, musí zasahovat.
15.4.2. STÁTNÍ REGULACE Na chování tržních subjektů může stát působit i formou státní regulace. Přitom státní regulace je nejčastěji využívána vůči subjektům, které se nacházejí v podmínkách, kdy nedokonalé konkurence se již blíží stavu dokonalého monopolu. I v případě regulace však zůstává subjekt v soukromém vlastnictví, stát pouze reguluje jeho ceny, úroveň poskytovaných služeb a další její aktivity. Pokud se týká regulace cen existuje zde několik možností, obvykle se však stát snaží eliminovat z ceny prvek monopolního zisku. Regulace pak může být realizovaná regulací cen na úrovni mezních nákladů, platí P = MC a regulací cen na úrovni průměrných nákladů, kdy platí vztah P = AC. V obou případech má však regulace také své nevýhody. Stanoví-li stát ceny na úrovni mezních nákladů, může nastat případ, kdy průměrné náklady jsou vyšší než průměrné příjmy. Subjekt je potom ztrátový, což může vyvolat její odchod z daného odvětví, nebo nátlak na stát, aby tyto ztráty kompenzoval např. zvýšením cen nebo subvencemi. Pokud budou ceny stanoveny na úrovni průměrných nákladů, budou se tyto náklady rovnat průměrným příjmům a daný subjekt bude dosahovat pouze normálního zisku. Nevýhodu regulace cen lze spatřovat v obou případech i v tom, že zpomalují reakci subjektů na tržní signály a mohou tak vést k neefektivní alokaci výrobních zdrojů i finální produkce. Pro úplnost je třeba uvést, že určitou speciální formou státní regulace je zestátnění. U státních podniků nebyl dosud vytvořen systém ekonomické stimulace, který by byl na úrovni stimulace na základě zisku. Na druhé straně je vhodné poukázat na nižší náklady soukromých firem, avšak nelze jednoznačně potvrdit, zda je lepší státní vlastnictví nebo státní regulace.
145 15.4.3. PROTIMONOPOLNÍ POLITIKA Další formou, kterou stát upravuje chování subjektů v monopolním postavení je protimonopolní politika. Protimonopolní politika představuje souhrn programů určených ke kontrole růstu počtu monopolů a k ochraně konkurenčního prostředí a konkurentů. Nežádoucí chování monopolů se může projevovat formou:
speciálních slev pro privilegované zákazníky, a to i tehdy, když ostatní zákazníci nakupují stejné množství zboží nižších cen v určitých oblastech s cílem eliminovat konkurenci slev za nákupy ve větším rozsahu, které redukují konkurenci, případně podporují vznik monopolů fúzí, a to zejména když nejde o subjekty s navazujícím výrobním programem, ale s výrobním programem stejným, čímž se snižuje konkurence kartelové dohody Protimonopolní opatření se realizuje většinou na základě soudních rozhodnutí. Problémem však zůstává, zda se nalezne subjekt, který soudní při vyvolá. Nejčastěji se jedná v tomto případě o možné konkurenční firmy, nebo státní instituce na základě podnětů ze strany konkurenčních firem či spotřebitelů. I přes uvedené výhrady to neznamená, že lze zcela odmítat činnost velkých subjektů. Velmi často je rozsah jejich podnikání podmíněn technologicky a souvisí také s úsporami plynoucími z velkovýroby. Velké tržní subjekty mohou také uspokojit levněji více zákazníků. Nezanedbatelným poznáním je i to, že velké firmy vynakládají větší prostředky na výzkum a vývoj a jejich zisky jsou rozhodujícím zdrojem daně z příjmu právnických organizací.
15.4.4. MIKROEKONOMICKÉ ASPEKTY FISKÁLNÍ POLITIKY Další skupinou nástrojů, jimiž může stát realizovat svou mikroekonomickou politiku, tvoří nástroje fiskální politiky, zejména daně. Při analýze vlivu spotřební daně se nebudeme zabývat jejím vlivem na celkovou rovnováhu, zaměříme se na její vliv na rovnováhu na dílčím trhu. Spotřební daň je zahrnuta v ceně a do státního rozpočtu ji odvádějí prodejci daného druhu zboží. Výchozí situaci zobrazuje tržní rovnováha na dílčím trhu v bodě E0 jako průsečík křivky tržní nabídky S0 a křivky tržní poptávky D, kdy se prodává množství Q0 při ceně P0. Za těchto podmínek uvalí stát na prodávaný produkt spotřební daň, kterou odvádějí prodejci. Křivka tržní nabídky se posouvá vlevo nahoru do polohy S1 což při nezměněné poptávce znamená nárůst ceny na P1 a pokles prodávaného množství na Q1. Novým bodem rovnováhy je bod E1.
146 Dopad spotřební daně odváděné prodejci na dílčím trhu P
S1 S0
P1
E1 E0
P0
D
Q1
Q0
Q
K obdobnému výsledku dospějeme, budeme-li předpokládat, že daň odvádí spotřebitel: P
S
P1 E0 P0 D0 E1 D1 Q1
Q0
Q
Analýza vlivu daně ukazuje, že daň ovlivňuje rovnováhu na trhu, mění zde realizované rovnovážné množství produkce a rovnovážnou cenu dopadá na jednotlivé tržní subjekty nerovnoměrně, dochází k přesunu daňového břemene mezi jednotlivými tržními subjekty snižuje alokační efektivnost trhu, což je vyjádřeno dodatečným daňovým břemenem a tyto základní skutečnosti velmi výrazně ovlivňují chování mikroekonomických subjektů. Daňové břemeno však nemusí vždy nést subjekt odvádějící daň. Ten se může pokusit přesunout daňové břemeno na jiné tržní subjekty. Tento přesun může směřovat na navazujícího výrobce, přesun dopředu, nebo na dodavatele nebo vlastníka výrobního prostředku, přesun dozadu. Účinek daně, její dopad, tzv. daňová incidence pak vyjadřuje rozdělení daňového břemene mezi jednotlivé tržní subjekty. Nejčastěji se daňové břemeno rozkládá mezi výrobce a spotřebitele.
147 Dalším nástrojem fiskální politiky mohou být státní subvence na odstranění záporných externalit. Pro pochopení působení subvencí porovnáme jejich dopady s vlivem poplatků, které jsou uloženy producentům záporných externalit. Jestliže platí firma za znečištění životního prostředí poplatky, vede to ke zvyšování jejich nákladů. Zvýšení nákladů firmy v důsledku poplatků se projeví v posunu křivky nabídky z polohy S0 do polohy S1. Objem nežádoucích externalit se sice snižuje, ale současně roste cena z P0 na P1 a nabízené množství produkce klesá z Q0 na Q1 a rovnováha se z bodu E0 posouvá do bodu E1. Část nákladů, spojených s likvidací nežádoucí záporné externality může vláda subvencovat. Důsledkem subvence je potom posun nabídkové křivky S0 do polohy S2, snížení ceny z úrovně P0 na P2 a zvýšení nabízené produkce na Q2. Rovnováha na dílčím trhu se posouvá z bodu E0 do bodu E2. Vliv poplatků a subvencí P
poplatky
S1 S0
P1 E0 P0
subvence
E1
P2
S2
E2 D
Q1
Q0
Q2
Q
Volba mezi poplatky a subvencemi jak se ukazuje, závisí na zvážení jejich kladných a záporných účinků na rovnováhu na dílčím trhu a na objem externalit. Proto musí být konkrétní stav posuzován jednotlivě, případ od případu.
SHRNUTÍ KAPITOLY: Mikroekonomická politika je zaměřená na ekonomické subjekty, ovlivňuje vztahy a vazby na jednotlivých trzích, a tím ovlivňuje rovnováhu na dílčích trzích, ale i celkovou rovnováhu. Podnětem mikroekonomické politiky státu je efektivní alokace výrobních faktorů a finální produkce, sociálně nepřijatelné tržní rozdělení důchodů a získávání čisté ekonomické renty ekonomickými subjekty. Mikroekonomická politika státu provádí opatření ovlivňující tržní selhání a zvyšuje efektivnost alokace statků. Pokud trh selhává, vláda svými opatřeními působí na snížení negativních důsledků selhání trhu, mezi které patří nedokonalá konkurence, externality, veřejné statky a asymetrie informací. Nástroje mikroekonomické politiky jsou kategorizovány do skupin na pravidla chování jednotlivých ekonomických subjektů, nástroje související s fiskální a rozpočtovou politikou a nabídka produkce státních podniků.
148
OTÁZKY: 1. Jak definujeme mikroekonomickou politiku státu? 2. Jaké jsou podněty k mikroekonomické politice státu? 3. Co představuje selhání trhu a jakých podob může nabývat? 4. Vysvětlete postup při získávání ekonomické renty. 5. Vysvětlete mechanismus fungování pravidel chování tržních subjektů. 6. Co je státní regulace a jaký je mechanismus jejího působení? 7. Co rozumíme protimonopolní politikou a jak funguje? 8. Jaké nástroje používá mikroekonomická politika státu? 9. Vysvětlete vliv spotřební daně na rovnováhu na dílčím trhu. 10. Vysvětlete vliv subvencí a poplatků na rovnováhu na dílčím trhu.
149
16. HOSPODÁŘŘSKÁ POLITIKA A EKONOMICKÁ INTEGRACE V této kapitole se dozvíte: Co je integrace a ekonomická integrace; Jaké jsou t yp y a formy integrace; Jak lze v yjádřit ekonomické efekt y integrace Jak lze v yjádřit ekonomické efekt y celní unie, společného trhu a měnové unie; Jaké jsou relevantní politické teorie integrace; Vývoj evropské integrace; Budete schopni: Vysvětlit pojetí integrace a ekonomické integrace Charakterizovat t yp y a form y integrace; Vyjádřit ekonomické efekt y integrace; Charakterizovat ekonomick ý efekt celní unie, společného trhu a měnové unie; Vysvětlit relevantní politické teorie integrace; Charakterizovat v ýv oj evropské integrace; Klíčová slova této kapitoly:
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodin y (teorie)
Průvodce studiem:
"
"
"
"
16.1. POJETÍ INTEGRACE V obecné poloze lze integraci vymezit jako proces sjednocení vedoucí soustředění společenských, ekonomických a politických aktivit pod jedno společné vedení
150 sloučením dosud samostatných jednotek nebo rozšířením činnosti dané jednotky na pole působnosti jiných. Předpokladem integrace jsou určité společné znaky nebo vlastnosti integrujících se jednotek. Pohledem ekonomické teorie je ekonomická integrace proces zahrnující opatření, jejichž cílem je odstranění překážek v hospodářských stycích mezi zeměmi, kdy jako stav integrace lze charakterizovat v obecné poloze absencí takovýchto překážek či omezení. Ekonomická integrace je spojena zejména s novodobými hospodářskými dějinami, především s obdobím po druhé světové válce do současnosti. V tomto období dochází k integraci s výrazně větší intenzitou a se širšími a jasněji definovanými cíli. Současný trend integrace není však z hlediska vývoje novým hospodářským jevem, je pokračováním letitého procesu novými, nenásilnými prostředky.
16.1.1. TYPY INTEGRACE Primárně rozlišujeme integraci mikroekonomickou a makroekonomickou. V případě mikroekonomické integrace se jedná o integraci na úrovni jednotlivých hospodářských subjektů, o spojování podniků a firem do větších celků. Makroekonomická integrace je integrací na úrovni národohospodářských celků, států, národních ekonomik. V reálném prostředí každá makroekonomická integrace spojuje nejen prvky hospodářské, ale také kulturní, sociální, geografické, politické a v neposlední řadě také prvky vojensko – strategické. Takto pojímaná ekonomická integrace je potom procesem cíleně směřujícím k vytvoření hospodářské unie. V souvislosti s charakterizováním hospodářskopolitických aktivit probíhajících v rámci ekonomické integrace je třeba odlišit dva základní strategické přístupy, typy integrace, negativní a pozitivní integraci. Negativní integrace představuje takovou strategii hospodářské politiky, která se zaměřuje na odstraňování existujících barier omezujících vzájemné ekonomické vazby jednotlivých zemí a bránících přirozenému integračnímu procesu. Z pohledu hospodářské politiky má tento typ integrace blízko k liberálním koncepcím hospodářské politiky. Pozitivní integrace je cílenou snahou posílit vzájemné vazby a hospodářskou propojenost jednotlivých zemí nad rámec přirozeného vývoje s využitím specifických nástrojů a vytváření zvláštních institucí rozvíjejících proces integrace žádoucím směrem.
16.1.2. FORMY INTEGRACE Budeme-li pojímat integraci jako proces, můžeme definovat a charakterizovat jednotlivé fáze tohoto procesu, formy integrace od formy nejvolnější k formě nejvíce integrované: pásmo volného obchodu – odstranění všech, nebo podstatné části barier a omezení ve vzájemné obchodní výměně, zúčastněné země si ale ponechávají plnou volnost v obchodní a celní politice vůči třetím zemím, odstranění omezení se ale netýká tzv. citlivých komodit, pro danou zemi rozhodujícího a specifického zboží celní unie – uvolnění vzájemného obchodu mezi zúčastněnými zeměmi, zavedení společných obchodních omezení vůči třetím zemím, na jednotlivé komodity jsou vůči třetím zemím uplatňovány stejné tarify a zúčastněné země se navzájem nemusí chránit tarifními opatřeními
151 jednotný trh zboží – odstraňování skrytých omezení pohybu zboží, které se v celní unii mohou nadále vyskytovat společný trh – rozšířená forma jednotného trhu o volný pohyb výrobních faktorů, v první fázi o pohyb kapitálu, v další fázi o pohyb pracovní síly, podnikatelské subjekty registrované v jedné ze zúčastněných zemí mohou volně ve všech zúčastněných zemích měnová unie – uplatňování společné monetární (měnové) politiky založené na pevně stanovených směnných kurzech národních měn nebo zavedení jednotné společné měny, hospodářská unie – vrcholná forma ekonomické integrace, zavedení společné hospodářské politiky a její řízení z jednoho centra s využitím centralizovaných rozpočtových prostředků, politická unie – z formálního hlediska je konečným stupněm integrace, politické sjednocení dříve samostatných subjektů do jednoho politického a hospodářského celku, který se stává subjektem mezinárodního práva Formy integrace jsou velmi často označovány jako integrační stupně. Toto označení ale není zcela přesné, protože mezi jednotlivými formami není příčinná souvislost (kauzální hierarchie). Integrace nemusí postupovat plynule po jednotlivých formách, ale v závislosti na konkrétní situaci může docházet ke skokům mezi jednotlivými formami , nebo k jejich prolínání.
16.2. EKONOMICKÉ EFEKTY INTEGRACE
Efekty plynoucí z integrace ukážeme na základě analýzy efektů plynoucích z celní unie, společného trhu a měnové unie. C
16.2.1. EKONOMICKÉ EFEKTY CELNÍ UNIE V obecné poloze lze konstatovat, že celní unie přináší různé efekty spotřebiteli, výrobci a státu. Spotřebitel v případě zavedení celní unie v důsledku nižších cen vyvolaných náhradou dražší domácí produkce levnějším dovozem vyšší užitek. Naopak u výrobců se projevuje ztráta v důsledku poklesu cen, stejně tak stát v důsledku snížení příjmů státního rozpočtu z cla vykazuje ztrátu. současně ale výrobci v důsledku zvýšení vývozu vykazují výnosy a stát vyšší příjmy z daní. V souvislosti se zavedením celní unie se v ekonomické teorii připomínají čtyři efekty: efekt, kdy zavedení celní unie vyvolává růst zahraničního obchodu vytláčením dražší domácí produkce, výrobní efekt, a zvýšení nákupu levnější zahraniční produkce, spotřební efekt přesun zahraničního obchodu od zemí mimo celní unie k zemím integrovaným je vlastně efektem protekcionizmu vůči třetím zemím omezení obchodu je opět protekcionistickým efektem, který se dané zemi uplatní, jestliže společné tarifní bariery celní unie vůči třetím zemím jso vyšší, než byly v dané zemi před vstupem do celní unie dynamizovaným souhrnem těchto efektů je tzv. suboptimální efekt Je třeba ale poznamenat, že pozitivum tj. přínos integrace, celní unie, se projeví v závislosti na síle integračního celku tyto efekty cílevědomě prosazovat.
16.2.2. EKONOMICKÉ EFEKTY SPOLEČNÉHO TRHU Ekonomické efekty společného trhu s volným pohybem kapitálu lze analyzovat využitím teorie mezní produktivity kapitálu a zákona jedné ceny s uplatněním na úrokovou míru a na výnosnost investic. Pokud jsou mezi zeměmi společného trhu
152 neexistují toky kapitálu, je kapitál v těchto zemích pouze domácího původu a jeho výnosnot je dána jeho mezní produktivitou. Protože výnosnost kapitálu v jednotlivých zemích je různá lze předpokládat i rozdílné úrokové míry v jednotlivých zemích. Po zavedení společného trhu se úrokové míry sbližují a v případě vyloučení rizika a nejistot a při předpokladu stejnorodosti kapitálu mohou být úrokové míry shodné. Tato skutečnost se projeví také shodnou výnosností kapitálu. Vyrovnání úrokových měr je způsobeno přesunem kapitálu ze země s nižší výnosností do země s vyšší výnosností. Tento přesun znamená změnu kapitálu v jednotlivých zemích, v zemích odkud kapitál se přesouvá jeho snižení a v zemích kam se kapitál přesouvá jeho zvýšení. Tím také dochází ke změnám produkce jednotlivých zemí. V zemích odkud se kapitál přesouvá dochází k jejímu poklesu a v zemích kam se kapitál přesouvá jejímu nárůstu. Vzhledem ke změně výnosnosti a přesunu kapitálu dochází také ke změně hrubých národních produktů. Celkovým efektem těchto pohybu je růst hrubého domácího produktu společného trhu bude vyšší než součet hrubého domácího produktu jednotlivých zemí před integrací. Poroste také kapitálový výnos a celkový důchod (příjem) zaměstnanců ve společném trhu. I v tomto případě platí poznámka o cílevědomém prosazování efektů integrace, v tomto případě společného trhu.
16.2.3. EKONOMICKÉ EFEKTY MĚNOVÉ UNIE Vvyjádření ekonomických efektů měnové unie, zavedení jednotné měny, je poměrně obtížné pro omezenou možnost jejich přesné kvantifikace. Celá řada přínosů má totiž nepřímý, zprostředkovaný charakter co právě způsobuje obtížnost měření přínosů. Za potenciální přínosy spojené se zavedením měnové unie a společné měny lze považovat: eliminaci transakčních nákladů a kurzovního rizika, společná měna eliminuje transakční náklady spojené s transakcí jednotlivých měn uvnitř měnové unie. V souvislosti s odtraněním volatility kurzů v rámci měnové unie se podstatně snižuje nejistota investorů. Se snížením investičního rizika souvisí také možnosti snižování úrokových sazeb, co může přispět k urýchlení ekonomického růstu. Je třeba si ale uvědomit, že úspory transakčních nákladů zavedením společné měny nebude stejná u všech zemí. Přínosy z eliminace transakčních nákladů jsou závislé na objemu a frekvenci použití dané národní měny jako mezinárodní platební jednotky, míry otevřenosti ekonomiky, variabilitě měnového kurzu národní měny a v neposlední řadě také na efektivnosti směnárenských služeb, cenovou stabilitu a transparentnost, kdy právě cenová stabilita v podobě dlouhodobě nízké míry inflace by měla být hlavním cílem společné měnové politiky v rámci měnové unie. Společná měnová politika by měla zajistit také větší cenovou transparentnost. Podpora a koordinovaná spolupráce vlád členských zemí při dosahování stanoveného cíle by měla vést ke snížení inflace při relativně nízkých společenských nákladech. Zavedení jednotné měny přináší zvýrazněnou cenovou transparentnost. Ke srovnání cen stejného typu výrobků není nutné znát hodnotu měnového kurzu a srovnání se tak stává značně jednoduchším. V této souvislosti je třeba uvést, že zavedení jednotné měny přináší vyšší cenovou transparentnost, ale v důsledku existence národních trhů a jejich specifik nelze očekávat úplné odstranění cenových disparit. To znamená, že samotné zavedení jednotné měny nezajistí plnou cenovou konvergenci ani v dlouhém období,
153 veřejné finance, kde členství v měnové unii zavazuje členské státy provádět vzájemně koordinovanou fiskální politiku vedoucí ke snižování rozpočtových schodků. Nižší úroky jako výsledek eliminace kurzovních rizik, snižují náklady spojené s financováním vládních výdajů. Společná měna a jednotný vnitřní trh zvyšuje konkurenci v oblasti vládních zakázek co ve svém výsledku může zvyšovat efektivnost veřejné správy, ztráta národních měn a autonomie měnových politik členských zemí, společná měnová politika omezí potenciání šoky způsobované nestabilitou měnových kurzů a nekoordinovanými měnovými politikami. Úrokové diferenciály jednotlivých zemí, které pravděpodobně přetrvají i po zavedení jednotné měny, budou vyjádřovat rotdílně vnímanou kredibilitu hospodářské politiky dané země, zejména ze strany investorů postavení jednotné měny ve světovém měnovém systému, významně se sníží potřeba držby devizových rezerv na udržení stability společné měny ve srovnání s celkovou výší rezerv na udržení stability původních národních měn (intervencí ve prospěch původních národních měn) ekonomický růst, který lze ilustrovat doplněním neoklasického modelu o předpoklady existence zvyšujících se výnosů z rozsahu, kdy v případu růstu zásoby kapitálu dochází také k zvyšování jeho produktivity. Ekonomický růst se tak stává endogenním a poměrně citlivým na výchozí podmínky. Ekonomika vybavená dostatečně vysokou vybaveností kapitálu na jednoho pracovníka se může trvale posunout na vyšší trajektorii růstu. Vlastní funkceschopnost měnové unie vyžaduje ještě splnění podmínek pro vyrávnávání se jednotlivých zemí s asymetrickými šoky. Jedná se zejména o: flexibilitu cen a mez, schopnost cen a mezd reagovat na tyto šoky a absorbovat je, mobilita pracovní síly, možnost pracovní síly uplatnit se v celé měnové unii, schopnost fiskální politiky kompenzovat negativní dopady šoků na úrovni měnové unie. Jsou.li tyto podmínky splněny, pak by žádný negativní asymetrický šok neměl žádného člena měnové unie natolik destabilizovat, že jediným řešením nastalé situace by bylo opuštění měnové unie, společné měny.
16.3. POLITICKÉ TEORIE INTEGRACE Uplatnění přínosů integrace závisí na institucionálním uspořádání integrované skupiny a na systému, který zabezpečuje fungování integrace. Politickou nadstavbu těchto úvah o přínosech integrace zastřešuje politická teorie integrace. Jsou to zejména tyto teorie: federalismus, nejstarší forma politické integrace byl rozpracován jako způsob uspořádání politických a ekonomických vztahů mezi jednotlivými státy federace, které si zachovávají vlastní existenci a unitární systém. Jádrem teorie je způsob, jak rozdělit exekutivní moc vlády, aby hospodářskopolitické cíle a opatření ústřední a regionálních vlád byly koordinovány a přitom si zachovaly určitou nezávislost. V rámci integračního procesu je podle této teorie nezbytné hned na počátku vytvořit federální ústavu a politické instituce bez ohledu na instituce ekonomické. Od tohoto politického systému se potom odvozuje hospodářské uspořádání. Podle této teorie je takovéto uspořádání racionální, protože umožňuje řešit různé věci na různých úrovních , je přehledné a demokratické.
154 funkcionalismus, teorie, která je v přímém rozporu s federalismem, nedoporučuje vytvářet jakékoli závazné ústavy a delimitace institucí, pevný systém jednou provždy. Teorie se opírá o předpoklad, že v rámci integrace vznikají efektivní vazby na základě vyjednávání nejbližších subjektů trhu a nikoli podpisem dohody na nejvyšší úrovni. Integrace by měla probíhat spontánně, tak jak probíhají interakce mezi jednotlivými subjekty svobodného trhu. Základním problémem funkcionalismu jako principu integrace je skutečnost, že je úzce zaměřena a nebere ohled na širší souvislosti integračního procesu neofunkcionalismus, který bere v úvahu časová specifika a regionální zvláštnosti souvislostí, ve kterých se integrace uskutečňuje, kombinuje prvky federalistické a funkcionalistické. Hospodářské vztahy mezi jednotlivými zeměmi mají vznikat přirozeně na základě svobodné volby subjektů trhu. Teprve po vzniku těchto vazeb a jejich fungování mají být zastřešeny politickými institucemi. Zatímco integrační proces je čistě ekonomickou a nepolitickou záležitostí, politické instituce s vymezenou pravomocí zodpovídají za fungování integrace intergovernmentalismus, se vrací zpět k federalismu, ale odlišně chápe zastřešující instituci. Tuto instituci chápe pouze jako administrativní servis, přenášející na integraci výkonnou moc odvozenou přímo z národních vlád a vznik zastřešující instituce vůbec nepředpokládá. Pokud tato instituce existuje, nemá vlastní politickou zodpovědnost. Řízení a rozhodování probíhá v podstatě na úrovni mezivládních konferencí. Členské země se dohodnou v určitých oblastech na spolupráci, ale svou suverenitu nebo její část nepostupují vyšším společným orgánem a zachovávají si svou autonomní hospodářskou politiku realismus, ve své podstatě popírá efektivní možnost nadnárodní politické integrace, kterou zdůvodňuje těžko překonatelnou izolovaností politik jednotlivých zemí. Ve vztahu k zahraničí je rozhodujícím prvkem obava o vlastní bezpečnost a prosazování národních zájmů. Navíc zdůrazňuje velikou odlišnost mezinárodní politiky od národních politik a vzdálenost k potenciálním voličům teorie interdependence, vysvětluje integraci jako přirozený a v současných společenských a hospodářských podmínkách nezvratný proces. Integrace je tím silnější a efektivnější, čím podobnější země do integračního procesu vstupují a navíc je tento proces u těchto zemí procesem přirozeným. Uznávají existenci určitých mezí, které mohou integrační proces v určité fázi zpomalit nebo zastavit. Ve smyslu mezinárodní inerdependence jsou však tyto bariery v čase proměnné a integrační proces proto nebude nikdy zastaven.
16.4. KOMPENDIUM EVROPSKÉ INTEGRACE Hovoříme-li o evropské integraci máme na mysli zejména integraci, jejíž počátky jsou datovány do padesátých let dvacátého století. Po skončení 2. světové války skutečně vznikají základy novodobé evropské integrace. Snahy o evropskou integraci však lze vysledovat již mnohem dříve.
16.4.1. HISTORIE EVROPSKÉ INTEGRACE Pohled do historie evropské integrace ukazuje, že snahy spojovat různá evropská území jsou spojené se samotnou historií Evropy. Tyto snahy však ve většině případů naznačují, že šlo o projevy představitelů tehdejší moci o získání většího
155 území a tím i moci, než o sblížení evropských národů pro vzájemnou spolupráci a bezpečnost. V následujícím historickém přehledu nabízíme stručnou charakteristiku rozhodujících milníků evropské integrace a osobností, které výrazně přispěly k prosazování ušlechtilých myšlenek směřujících ke vzájemné spolupráci a bezpečnosti národů Evropy. Zachycuje období do roku 1950, kdy se datuje zahájení novodobé evropské integrace. Výčet události zcela jistě není vyčerpávající, proto ho doporučujeme brát jako určitý historický přehled snah o evropskou integraci. 800
1 306
1 310
1462
1638
1693
1717
Karel Veliký císař Svaté říše římské, bývá také nazýván Otcem Evropy, se pokusil o znovuvytvoření Svaté říše římské. Je zajímavé, že území této říše zahrnovalo dnešní Francii, Švýcarsko, západní Německo, Belgii, Lucembursko a Nizozemsko. S výjimkou Švýcarska se jedná o pět zakládajících členů Evropských společenství, chybí pouze Itálie. Karel Veliký zavedl na území Svaté říše římské jednotnou měnu, které se uvedené země dočkaly po 1200 letech zavedením eura. Po jeho smrti v roce 814 se toto územní seskupení rozpadlo na několik menších celků, přesto ale Svatá říše římská existovala ve zmenšené podobě až do 14. století. francouzský právník a diplomat Pierre Dubois usiluje o vytvoření konfederační Křesťanské republiky, spravované stálým shromážděním evropských vladařů. Jejich snahou má být zajištění míru na evropském kontinentu na základě křesťanských principů. Spory mezi státy by měl rozhodovat devítičlenný soudní dvůr s papežem jako soudcem poslední instance. ve své knize De monarchia (Jediné vládě, nebo také jako O světovládě) volá Dante Alighieri po vytvoření evropských institucí, které by měly zabránit dalším válkám v Evropě. český král Jiří z Poděbrad navrhuje vytvoření evropské konfederace, která by společně čelila postupujícím Turkům. Konfederační uspořádání mělo zahrnovat pravidelně zasedající shromáždění s pětiletou rotací předsedy shromáždění. Dalším orgánem měl být výbor stálých zástupců rozhodující systémem kvalifikované většiny, rada králů a knížat a soudní dvůr řešící spory mezi členy konfederace. francouzský vévoda Maximilien de Béthune ze Sully představil svůj projekt spočívající v novém administrativním překreslení hranic zajišťující vyrovnanost sil v Evropě. Navrhoval vytvoření Evropského senátu (60 členů) s tříletým mandátem zprostředkujícího ekonomickou integraci a půdu pro řešení sporů zúčastněných států. William Penn navrhuje vytvoření Spojených států evropských jak o protikladu Spojeným státům americkým a ustanovení Evropského parlamentu řešícího spory evropských států za použití tříčtvrtinové kvalifikované většiny, přičemž počet hlasů jednotlivých států měl odpovídat jejich ekonomické síle, např. Německo 12, Francie 10, Anglie 6 hlasů. Abbé de Saint – Pierre vydává Projekt nastolení trvalého míru v Evropě prosazující volný obchod, společnou obranu a zřízení evropského senátu. Jistě není bez zajímavosti, že toto dílo později inspirovalo Schillera
156 k napsání balady Óda na radost, jejíž text je začleněn do Beethovenovy Deváté symfonie, kterou EU přijala za svou hymnu. 1795 Imanuel Kant navrhuje přijetí evropské ústavy a jednotný právní systém. Jedinou cestu k mírovému soužití v Evropě spatřuje v vytvoření federace. 1795 – 1815 Napoleon Bonaparte po expanzi Francouzského císařství, které zahrnovalo kromě Francie i Belgii, Nizozemsko a část Itálii se snaží o propojení jednotlivých zemí jednotným právem, společným soudním dvorem, jednotnou měnou a jednotným systémem měrných jednotek 1814 Henri de Saint – Simon navrhuje reorganizaci evropské společnosti vytvořením politické a ekonomické unie v rámci Spojených států evropských s dvoukomorovým parlamentem. Podmínkou by mělo být dosažení stadia, kdy ve všech evropských státech bude fungovat parlamentní demokracie 1848 Victor Hugo ve svém projevu na mírové konferenci v Paříži hovoří také o tom, že evropské národy, aniž by ztratily ze svých typických vlastností a velkolepé osobitosti, se úzce spojí ve vyšší uskupení a vytvoří evropské společenství. Vyvstanou tak dvě mocnosti, Spojené státy americké a Spojené státy evropské, které si navzájem přes oceán podají pomocnou ruku. 1897 Lord Salisbury, britský ministerský předseda považuje Evropskou federaci za jedinou naději, jak zabránit válkám na evropském kontinentu 1914 Jean Léonce Jaurès, francouzský politik a filozof, poslanec radikální levice, zakladatel socialistické strany a listu ľHumanité, přesvědčuje Evropany, aby se sjednotili a nenaslouchali nacionalismu. Není jistě bez zajímavosti, že před vypuknutím první světové války byl na něj spáchán atentát. 1914 – 1918 1. světová válka s výbuchem nacionalismu. Národní obrození a emancipace v Evropě vedla k přesvědčení, že každý národ má mít svůj vlastní stát. Válka skončila podepsáním Versailleské smlouvy, která sice Evropu nově uspořádala, ale současně v Německu vyvolala pocit nespravedlnosti a následně vzedmutí silného nacionalismu vedoucího k nové (druhé) světové vojně. 1921 25.července 1921 podepsalo Lucembursko s Belgií smlouvu, na základě které mezi těmito dvěma státy v březnu 1922 vznikla BELGOLUXEMBOURG, ekonomická unie (BLEU) se společnou centrální bankou, společným zahraničním obchodem a vzájemné pevné navázání měn. Od vzniku této unie bylo v Lucembursku vedle lucemburského franku zákonným platidlem i belgický frank. Za 2. světové války za německé okupace Lucemburska BLEU přestala platit, v roce 1947 byla unie obnovena a platí i dodnes. 1923 Richard hrabě Coudenhove – Kalergi vydává knihu Pan – Evropa ( ), v níž dokládá, že jediným způsobem, jak dosáhnout mír v Evropě, je vytvoření politické unie. Na tomto základě vzniká Panevropská (celoevropská) unie, nestranické hnutí za sjednocení Evropy. Základem je myšlenka o skončení evropské nadvlády nad světem a proto úpadek Evropy může být překonán pouze modernizací jejího politického systému založeného na široké vzájemné spolupráci. Uvažoval o vzniku pěti světových velmocí: Ameriky, Sovětského svazu, východní Asie (Čína a Japonsko) Pan – Evropy (vč.
"
"
"
157 evropských kolonií v Africe a jižní Asii) a Britského impéria (Commonwealth) zahrnující i Kanadu, Austrálii, Střední východ a Indii. Namísto zbrojení nabídl evropským státům čtyřstupňový proces k dosažení evropské unie: konferenci zástupců 26 evropských států, podepsání smluv urovnávajících evropské spory, vytvoření celní unie a sepsání evropské federální ústavy. Zdůraznil, že Pan – Evropa se musí vytvořit z vůle obyvatel Evropy, nikoli z vůle vládců. Jeho „Návrh Panevropského paktu“ z roku 1930, který představoval již konkrétní nástin federalistického uspořádání Evropy přišel již v době silných ekonomických otřesů a vzrůstající politické nestability a nezískal tak potřebnou podporu evropských státníků. Přesto Panevropská unie fungovala i během 2. světové války, podporovala protihitlerovskou koalici a dále upřesňovala představy o poválečném politickém a ekonomickém uspořádání Evropy. Výrazně tak napomohla počátkům novodobé evropské integrace v padesátých letech. 1924 Édouard Herriot, francouzský ministerský předseda, vyzýval po skončení 1. světové války k vytvoření Spojených států evropských. V této době byla však evropská spolupráce považována (zejména ve Francii) za neuskutečnitelné a jediná cesta k míru byla spatřovaná v silné Francii a slabém Německu. 1930 Aristide Briand, francouzský ministr zahraničí prosazoval myšlenku vytvoření Evropské konfederace fungující v rámci Spojených národů. Zdůrazňoval trvalou solidaritu založenou na mezinárodních dohodách s cílem racionálního uspořádání Evropy. Předložil myšlenku Evropské unie založené na společném trhu s podporou budování transevropských dopravních sítí a snižování rozdílů ve vyspělosti regionů. 1940 Francouzsko – britská unie – Winston Churchill, britský ministerský předseda spolu s Jeanem Monnetem, ekonomickým zmocněncem francouzského generála de Gaulla, navrhli vytvoření společné obranné politiky, společné zahraniční politiky, financí a hospodářství. Návrh šel tak daleko, že předpokládal sloučení obou parlamentů. Po obsazení Francie německou armádou francouzská vláda projekt zamítla. 1939 – 1945 druhá světová válka, silné memento zdůrazňující přímo nutnost vzájemného propojení evropských národů za účelem zabránění dalším válečním konfliktům. 1944 BeNeLux, Belgie Nizozemsko a Lucembursko vytvářejí celní unii. Fakticky začla fungovat až v roce 1948. 1944 Altiero Spinelli, italský politik předkládá plán budování federalistické politické unie s vlastní ústavou, soudním dvorem, vládou přímo odpovědnou lidu Evropy a společnou armádou. Návrh byl v roce 1944 projednáván ve Švýcarsku s delegacemi Itálie, Dánska, Francie, Nizozemska, Jugoslávie, Norska, Německa a Československa. 1946 Vytvoření Unie evropských federalistů organizacemi z Belgie, Itálie, Spojeného království, Francie, Lucemburska, Švýcarska, Nizozemska, a dalších zemí naznačuje, že federalistické tendence po 2. světové válce byly i v zemích, které se k evropské integraci stavěly spíše skepticky, jako Spojené království, Švýcarsko, Norsko. 1946 Winston Churchill, bývalý ministerský předseda Spojeného království o nutnosti vybudovat „ něco jako Spojené státy evropské.“ Hlavními silami měly být Francie, Německo. Spojené království, Commonwealth, USA a
158 SSSR měly být „přáteli a patrony nové Evropy“. V roce 1947 se W. Churchill stal čestným předsedou Hnutí za spojenou Evropu, které si kladlo za cíl shromáždit a vyhodnotit veškeré známé návrhy na vybudování evropské federace. Výstupem z konference v Haagu byly podklady pro ustanovení Rady Evropy a přijetí Charty lidských práv a svobod. V dokumentech se mluvilo o volném pohybu osob, myšlenek a zboží, o svobodě myšlení a vyjadřování, Soudním dvoru, Evropském shromáždění a dalších. Tato cesta však nebyla brzy po válce pro evropské vlády přijatelná. 1948 Marshallův plán – pod tíhou nebezpečí sovětské rozpínavosti zůstávají USA v Evropě, aby ji před tímto nebezpečím bránily. Nabídly proto Evropě finanční a materiální pomoc v podobě Evropského programu obnovy, známého pod názvem Marshallův plán. Plán nebyl ideologický, cílem měl být boj proti „hladu, bídě, zoufalství a chaosu“ a mělo z něj čerpat i Československo. Poté co na přelomu července a srpna 1947 SSSR prohlásil, že se programu nezúčastní, pod jeho tlakem vystoupily z programu i ostatní státy střední a východní Evropy a došlo tak k jednoznačnému rozdělení Evropy na východní a západní. Kromě tohoto cíle měl Marshallův plán i další cíl, a to vytvoření evropské federace. V roce 1948 proto vzniká Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), řízená radou složenou z ministrů 17 členských států, tj. Belgie, Dánsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Spojené království, Spolková republika Německo, Švédsko, Švýcarsko, Turecko. Organizace měla mezivládní charakter. Pomocí OEEC měla být nastartovaná spolupráce evropských zemí vedoucí k federativnímu uspořádání Evropy. 1949 Rada Evropy (Council of Europe), vzniká jako výsledek mezinárodní konference za účasti Belgie, Dánska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Švédska a Spojeného království podpisem tzv. Londýnské smlouvy. Představovala první institucionální krok k evropskému sbližování. I když je Rada Evropy dnes vnímána jako slabá organizace, je třeba uvést, že představovala první institucionální krok na cestě ke sbližování Evropy. Rozdělení Německa do čtyř okupačních zón (SSSR, USA, Spojené království, Francie) a následná krize vztahů mezi USA, Spojeným královstvím a Francií na jedné straně a SSSR na straně druhé vedla k vyhlášení samostatné Spolkové republiky Německo. Severoatlantická smlouva vzniká z potřeby vyvážit sovětskou vojenskou hrozbu spoluprací západních armád. Dochází k vytvoření Organizace Severoatlantické smlouvy NATO (North Atlantic Treaty Organisation). Evropský soud pro lidská práva, je výsledkem spolupráce zemí v rámci Rady Evropy a mimo jiné má zajišťovat, že nikdo nesmí být uvězněn bez soudu.
16.4.2. PODNĚTY VEDOUCÍ K EVROPSKÉ INTEGRACI Vývoj novodobé evropské integrace ovlivnila celá řada významných i méně významných podnětů na jejichž pozadí lze nalézt důvody k evropské integraci. Opětovně si nečiníme nárok na úplnost, ale domníváme se, že se jedná o
159 rozhodující podněty vývoje evropské integrace. Základní myšlenkou je realizace evropské soudržnosti, která je chápána jako: způsob překonání destruktivních sil nacionalismu, podnět, který stál za téměř všemi historickými pokusy o sjednocení Evropy ochrana před obecně vnímaným strachem ze sovětské rozpínavosti, obava z ideového vlivu Sovětského svazu, která byla patrná již v meziválečném období a po druhé světové válce se ještě zvýraznila, způsob „zkrocení Německa“ a umožnění jeho začlenění do mezinárodních politických a hospodářských vztahů vzdorování politické, ekonomické a vojenské převaze USA nad západní Evropou, které vzešly z 2. světové války jako politicky, ekonomicky a vojensky nejsilnější země světa pokus o upalte „amerického modelu“ ekonomického růstu, prosperity a stability, s tímto podnětem je spojována vize o vytvoření Spojených států evropských hledání vlivu a bezpečnosti relativně malých západoevropských států v nestabilním světě další podněty rozvinuté v průběhu integračního procesu jako sociální politika, ochrana a tvorba životního prostředí, zahraniční a bezpečnostní politika, justice a vnitro
16.4.3. ROZHODUJÍCÍ UDÁLOSTI NOVODOBÉ EVROPSKÉ
INTEGRACE Počátky novodobé evropské integrace datujeme do padesátých let minulého století. V této době totiž dochází k formování institucí, která formoval a ve své podstatě dosud formuje současnou podobu Evropské unie. Zakladatelé novodobé evropské integrace ideovou vycházeli z názorů a představ svých předchůdců. Na rozdíl od nich však žili v době integraci více nakloněné a tak se jejich snaha projevila započetím skutečného, dlouhodobého a mnohdy strastiplného sbližování národů Evropy. V následující části kapitoly se pokusíme o charakteristiku rozhodujících mezníků tohoto procesu. Není však naším cílem tyto události podrobněji specifikovat. (Podrobná specifikace těchto událostí včetně relevantních dokumentů je obsahem předmětů Evropská unie a Ekonomika evropské integrace vyučovaných na Ostravské univerzit). Přehled zahrnuje relevantní události z období let 1950 – 2007, mohou se však vyskytnout v souvislosti s uplatňovaným pohledem na tyto události určité odlišnosti..
1950 Schumanova deklarace z 9. 5. 1950 na zavedení společné výroby uhlí a oceli, považovaná za první konkrétní základ federalizace Evropy 1951 Evropské společenství uhlí a oceli – Pařížská smlouva 18. 4. 1951 (členové Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Itálie, tzv evropská Šestka) V Pařížské smlouvě byly ustanoveny čtyři instituce Společenství: Vysoký úřad, Shromáždění, Rada ministrů a Soudní dvůr 1952 Pařížská smlouva nabývá účinnosti na padesát let, 23. 7. 1952 1955 konference v Messině, 1. - 2. 6. 1955, rozhodla o vytvoření dvou institucí, pro společný trh a pro atomovou energii
160
1957
1958 1960
1963
1965
1965
1966
1967
1973
1979
1981
9. 12. 1955 přijala Rada ministrů Rady Evropy modrou vlajku s dvanácti zlatými hvězdami za symbol sjednocující se Evropy (od roku 1986 začala tento symbol používat Evropská společenství) Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii – Euratom, Římské smlouvy z 27. 3. 1957 Cílem EHS bylo vytvoření společného trhu, odstraňovaní rozdílů mezi hospodářskými politikami a podpora harmonického hospodářského rozvoje členských zemí. Základními institucemi EHS se stávají Komise, Shromáždění, Rada ministrů, Hospodářský a sociální výbor a Soudní dvůr. Euratom kromě ryze energetických cílů sledoval také cíl týkající se sdílení výsledků výzkumu a zajištění kontroly členských států při využívání atomové energie. Orgány Euratomu byly Komise, Shromáždění, Rada ministrů a Soudní dvůr. Římské smlouvy vstupují v platnost, 1. 1. 1958 Evropská zóna volného obchodu, založena 4. 1. 1960 z iniciativy Spojeného království jako alternativa k EHS, další členové Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Rakousko, Finsko, Island, Lichtenštejnsko, EZVO však nedosáhlo výraznějšího významu Charles de Gaulle odmítá zahájení rozhovorů se Spojeným královstvím o vstupu do EHS Pomineme-li osobní averze de Gaullea vůči Spojenému království, byla hlavním důvodem odmítnutí obava z možnosti ovlivňování evropské politiky USA prostřednictvím Britů. Připomeňme, že k druhému odmítnutí ze strany francouzského prezidenta přišlo v roce 1967. Slučovací smlouva, s ohledem na rozšiřující se oblasti spolupráce se členské země dohodly na sloučení tří komisí a tří rad do jediné Komise Evropských společenství a jediné Rady Evropských společenství Politika „prázdné židle“, od roku 1965 mělo v některých oblastech činnosti platit hlasování kvalifikovanou většinou, Francie se obávala z možnosti přehlasování proto odmítla účast na jednání Rady a tím zablokoval jakékoli dohody. Dohody bylo dosaženo 29. 1. 1966 v Lucembursku tzv. Lucemburským kompromisem, výsledkem bylo pouze okrajové využívání hlasování kvalifikovanou většinou, jedná se tak dlouho, až je dosaženo dohody. Slučovací smlouva 1. 7. 1967 vstupuje platnost de Gaulle odmítá britskou žádost o členství v ES Dokončena Celní unie, národní systémy cel jsou pro obchod se zeměmi mimo ES nahrazeny společným celním sazebníkem První rozšíření ES, Spojené království, Irsko a Dánsko k 1. 1. 1973 vstupují do ES, připomínáme změnu francouzského prezidenta, kterým se stal v roce 1970 Georges Pompidou, vzniká „evropská Devítka“ Vznik Evropského měnového systému, země Evropských společenství se dohodly, že na sebe navzájem naváží kurzy svých měn, aby předešly kurzovým fluktuacím. Byla to reakce na rozpad Brettonwoodského měnového systému v roce 1971, ve kterém byly evropské měny navázány na americký dolar. Současně se vznikem EMS byla zavedena košová měnová jednotka ECU. První volby do Evropského parlamentu, 7. – 10. 6. 1979 Druhé rozšíření ES, k 1. 1. 1981 přistupuje k ES Řecko, stává se desátým členským státem ES
161 1985 Schengenská dohoda, dohoda o zrušení kontrol osob na vnitřních hranicích vč. letišť a přístavů, sladění vízové a azylové politiky, založení společného pátracího a informačního počítačového systému SIS, kontroly vnějších hranic zůstávají zachovány 1986 Třetí rozšíření ES, k 1. 1. 1986 se Portugalsko a Španělsko stávají členskými státy ES, „evropská Dvanáctka“ Jednotný evropský akt, 17. a 28. 2. 1986, hlavním cílem bylo do konce roku 1992 jednotný vnitřní trh, navazuje na dokončenou Celní unii, ve své podstatě naplňuje Smlouvu o založení EHS, tedy volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Oblast spolupráce se rozrostla o následující politiky: Hospodářská a měnová politika Výzkum a technologický rozvoj Ochrana životního prostředí Hospodářská a sociální soudržnost Zahraniční politika Platit začal od 1. 1. 1987 1988 Navázání diplomatických styků mezi ES a ČSSR 1990 Sjednocení Německa vyvolává obavy Francie z německé hospodářské a politické dominance. Přistupuje proto na prohlubování spolupráce v politické a bezpečnostní oblasti v rámci ES, ale za předpokladu, že se Německo zřekne své silné měny. Tím byl vlastně položen základ na vytvoření Hospodářské a měnové unie s jedinou měnou, eurem 1991 Evropská (asociační) dohoda mezi ES a ČSFR, cílem bylo zavedení zóny volného obchodu s průmyslovým zbožím do 10 let. Evropská dohoda mezi ES a samostatnou ČR byla podepsána 4. 10. 1993 1992 Smlouva o Evropské unii, tzv. Maastrichtská smlouva, 7. 2. 1992 Tato smlouva zavedla pojem (název) Evropská unie, která je uskupením, které zastřešuje vše, co do této doby bylo vytvořeno, tzn. Všechna tři Společenství se všemi oblastmi spolupráce, které do této doby existovaly. Nově přibyla Společná zahraniční a bezpečnostní politika, Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Tato nová struktura nazývaná jako „Maastrichtský chrám“ vytvořila tři základní pilíře, třípilířovou strukturu Evropské unie. Smlouva o Evropské unii nabyla platnosti 1. 11. 1993 1993 Kodaňská kritéria, na svém zasedání 22. 6. 1993 Evropská rada stanovila tři požadavky na členství v EU. Země žádající o členství v EU musí splnit následující požadavky: musí se jednat o stát, který je stabilním demokratickým institucionálním systémem zajišťujícím nadvládu práva, ochranu lidských práv, respektování práv menšin musí mít (stát) fungující tržní ekonomiku schopnou vypořádat se s konkurenčními tlaky a tržními sílami uvnitř EU je zajištěno začlenění legislativy ES (acquis communautaire) do národní legislativy a garantovaná schopnost převzít závazky plynoucí z členství, vč. ztotožnění se s cíli politické, hospodářské a měnové unie 1995 Čtvrté rozšíření, členskými stát EU se od 1. 1. 1995 Finsko, Rakousko a Švédsko, evropská Patnáctka 1996 Česká republika 17. 1. 1996 podává žádost o členství v EU 1997 Amsterodamská smlouva, z 2. 10. 1997 doplnila cíle Evropské unie o další dva cíle:
162
1998 1999
2001
2002
Unie jako prostor svobody, bezpečnosti a práva (volný pohyb osob s kontrolou na vnějších hranicích, opatření týkající se přistěhovalectví, práva azylu, předcházení a potírání zločinnosti) postupné vymezování společné obranné politiky vedoucí ke společné obraně Začlenila Sociální chartu do smluvních vztahů, zavedla tzv. konstruktivní neúčast při jednomyslném hlasování a funkci Vysokého představitele pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (pan Evropa). V souvislosti s přípravou Amsterdamské smlouvy byl přijat dokument Agenda 2000, který obsahoval základní prvky připravující EU na rozšíření o země střední a východní Evropy a Středomoří Zasedání Evropské rady v Lucemburku 13. – 14. 14. 1997 přijalo rozhodnutí o zahájení přístupových vyjednávání s Českou republikou, Estonskem, Maďarskem, Polskem, Slovinskem a Kyprem Oficiální zahájení přístupových jednání se státy střední a východní Evropy a Kyprem, 31. 3. 1998, jednání o podmínkách členství v EU Zavedení společné měny euro v bezhotovostním styku k 1. 1. 1999, používání eura zatím jen na finančních trzích, při podnikových operacích a v rámci vládních dluhopisů Jedenáct zemí, Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko vstoupilo k 1. 1. 1999 do třetí fáze EMU Zasedání Evropské rady v Helsinkách, 10. – 11. 12. 1999, rozhodnutí o zahájení přístupových vyjednávání s Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Slovenskem a Rumunskem, Turecko získává statut kandidátské země. Zasedání se zavázalo uzavřít jednání s nejpřipravenějšími kandidáty do konce roku 2002 Smlouva z Nice, 26. 2. 2001, vstoupila v platnost 1. 2. 2003, provedla celkové přehodnocení ustanovení smluv o složení a fungování institucí EU v reakci na rozšíření které překročí dvacet členských států. Hlavními body byly změny v počtu komisařů, poslanců Evropského parlamentu, soudců Soudního dvora, členů Účetního dvora, Hospodářského a sociálního výboru, Výboru regionů, změny vážených hlasů v Radě EU, a rozšíření oblastí ve kterých se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Změny v Radě a Parlamentu neznamenaly pouze zvýšení počtu křesel či hlasů, ale také jejich přerozdělení mezi členskými státy K 1. 1. 2001 Řecko vstoupilo do třetí fáze EMU zavedení eura v hotovostní podobě od 1. 1. 2002. Do konce února se při platbách mohly používat národní měny, poté již jen euro. Výměna národních měn za euro probíhala do konce června. Dvanáct zemí EU, Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko a Španělsko stává členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna euro. Nutnou podmínkou pro přijetí eura je splnění Maastrichtských (konvergenčních) kritérií: průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
163
2003
2004
2005 2007
2008
dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU Vypršela platnost Smlouvy o založení ESUO, 23. 7. 2002 (založena Pařížskou smlouvou 23. 7. 1952 na padesát let. Ukončení vyjednávání o podmínkách členství v EU, 12. – 13. 12. 2002, deset kandidátských zemí ukončilo na mezivládní konferenci v Kodani předvstupní rozhovory s EU Konvent o EU, únor 2002 – červen 2003, poradní shromáždění, které rokovalo o budoucnosti Evropské unie, z jednání Konventu vzešel návrh Ústavy pro Evropu Atény, 16. 4. 2003, Smlouva o přistoupení k Evropské unii, deset přistupujících států a patnáct členských států EU podepsalo na mezivládní konferenci Smlouvu o přistoupení páté rozšíření EU, 1. 5. 2004 do EU vstupuje deset zemí střední a východní Evropy a Středomoří: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko a Slovensko. Toto největší rozšíření EU upravila i rozdělení křesel v Evropském parlamentu a změnila tak výsledek mezivládní konference promítnutých do Smlouvy z Nice Parlament EU vyjadřuje souhlas ke vstupu do EU Bulharsku a Rumunsku, začala vyjednávání o vstupu do EU s Chorvatskem a Tureckem šesté rozšíření EU, k 1. 1. 2007 vstupují do EU Bulharsko a Rumunsko Slovinsko k 1. 1. 2007 vstoupilo do třetí fáze EMU, jako třináctá země zavedlo euro jako jedinou zákonně platnou měnu na svém území Lisabonská smlouva (též Reformní smlouva), podepsaná 13. prosince 2007 v Lisabonu, očekává se, že v případě rychlé ratifikace státy EU může vstoupit v platnost 1. ledna 2009. Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu v roce 2005, má právě Lisabonská smlouva zajistit efektivní fungování EU do budoucna. k 1. 1. 2008 Kypr a Malta vstoupily do třetí fáze EMU, zavedly euro jako jedinou zákonně platnou měnu na svém území. Počet členů Eurozóny se tak zvýšil na patnáct.
164
LITERATURA 1. BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch. Grada Praha 2007. . Difin. Warszawa 2007. 2. BUKOWSKI, S. I. 3. FASMAN, M. . Briggs and Co. 2007 4. KUBÍČEK, J. A KOL. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Plzeň, 2006 5. IZÁK, V. Oeconomia Praha 2005 6. LACINA, L. A KOL. . C.H.Beck Parah 2007 7. KÖNIG, P., LACINA, L., PŘENOSIL, J. Barrister and Principál s.r.o. 2006 8. MATOUŠKOVÁ, Z., MACHÁČEK, J., POSTRÁNECKÝ, J., TOTH, P. Praha: VŠE, 2000. 9. MELÍŠEK, F. . Ekonom Bratislava 2005 10. PAULÍK, T. OPF Karviná. Karviná 2000. 11. PAULÍK, T. Karviná: OPF SU, 2002. 12. PAULÍK, T., PELLEŠOVÁ, P. Ostravská univerzita. Ostrava 2006 13. PELLEŠOVÁ, P. OPF SU Karviná. Karviná 2002. OPF SU 14. PELLEŠOVÁ, P. Karviná 2006 15. SLANÝ, A. A KOL. Praha: C.H. Beck, 2003. Banská Bystrica: UMB, EF, 16. URAMOVÁ, M. A KOL. Občianske združenie Ekonom, 2003. 17. VINCUR, P. A KOL. Bratislava: Sprint, 2001. 18. VERES, J. A gazdaságpolitika változó súlypontjai. Akadémia Kiadó Budapest. Budapest 2000. . Praha: VŠE, 2000. 19. ŽÁK, M. 20. ŽÁK, M. Praha: VŠEM, 2006.
"
U
"
"
"
U
"
!
!
"
"
"
"
"
U
"
"
"
"
"
"