Neviditelný …
14 Atlantic City
Krátká úzká ulice mě provedla centrem města, když jsem v duchu rekonstruoval Ribbonsovu únikovou trasu. Jako bych jej před sebou viděl, jak se z prostříleného automobilu snaží vymačkat co nejvyšší rychlost. Podvozek se otřásal, zpod kapoty se valila pára. Ribbons zápolil s volantem, disky kol skřípaly v gejzírech jisker o obrubníky. Z motoru unikala chladicí kapalina a olej, ale Ribbons jel dál. Musel, jinak by se vrátil za mříže. Vzdálit se z okolí kasina bylo jako přepadnout přes okraj ploché zeměkoule. Kolem Boardwalku město překypovalo obchodní aktivitou, o pět bloků dál jste se ocitli v rozvojové zemi. Stačily pouhé tři minuty jízdy autem a místo podkrovních mansard za sto milionů dolarů vás obklopovaly zruinované slumy. Tato čtvrť připomínala ústa narkomana navyklého na crack – řady domů z ní trčely jako polámané shnilé zuby oddělené širokými mezerami. Projel jsem kolem potrhaného drátěného plotu, kterým nechala radnice obehnat opuštěné letiště, aby zabránilo lidem ve vstupu. To místo nepřipomínalo letiště, nepřipomínalo vůbec nic, a kdybych ho nehledal, asi bych ho bez povšimnutí minul. Ticho narušoval jen motor mé hondy. Nedaleko jsem rozeznal tribunu baseballového stadionu s okny a dveřmi zatlučenými překližkou. Další prorezavělý plot odděloval letištní plochu od parkoviště. V nedávné minulosti bych tu narazil na příslušníky ostrahy a zářící reflektory, každých patnáct metrů by na mě shlížela bezpečnostní kamera. Teď sem světlo dosahovalo jen z protějšího břehu úzkého zálivu na konci ranveje, kde kasina vrhala stíny na kusy trubek a betonové kvádry v místě, kde kdysi stála kontrolní věž. Puklinami v asfaltu prorůstala tráva.
N eviditelný
Chladnoucí motor tiše praskal. Vystoupil jsem z auta a nasál noční vzduch. Areál byl menší, než by člověk čekal. Jeho část byla přestavěna pro jiné účely, zbytek zůstal ponechán ladem. Několik míst vypadalo skoro jako veřejný park, jinde jste viděli ruiny či hromady komunálního nebo průmyslového odpadu. Vypálené vraky aut, polámaný nábytek, vodou nasáklé matrace. Prázdné baráky s posprejovanými stěnami, některé budovy částečně rozebrané. V plotu zelo několik děr, kudy by projelo auto, ale já šel raději pěšky. Příroda si brala zpět, co jí člověk vzal. Cesty pro vozíky se zavazadly se změnily v prašné stezky, zápustné otvory pro poziční světla ranvejí v betonové výpustě. Z přistávací dráhy se znovu stávalo pole, barva se z letištního zařízení oloupala už před lety. Odhadoval jsem, že to tady čas od času někdo kontroluje, ale nezaznamenal jsem žádné známky nedávné aktivity. Tabule se zákazem vstupu byly oprýskané a počmárané sprejery. Připadal jsem si jako na ilegální skládce. Mířil jsem do středu areálu, kde stál shluk opuštěných budov. Vzdálenou ranvej hlídaly dvě prázdné červené popelnice a vyvrácená fotbalová branka. První budova, která kdysi sloužila jako hangár, byla zvenčí zavřená věkovitým řetězem, jenž očividně odolal mnohým pokusům o překonání. Dvěma oky byl provlečen číselný zámek se čtyřmi kolečky. Rez přilepila zámek k řetězu. Druhý hangár za hromadou odpadků vypadal stejně. Ve vzduchu se vznášel pach hnijících zbytků a zvířecích výkalů. Vydal jsem se k třetímu hangáru, když vtom jsem zaslechl zvuk. Tak tichý, že jsem ho ve větru sotva postřehl. Něco mezi škrábáním kovu o kov a cinkáním zvonku. Několik vteřin jsem napínal uši, ale slyšel jsem jen šumění krve ve spáncích. Pak vítr zesílil a s ním i smrad z hromady odpadků. Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že jsem sám, a pomalu a opatrně jsem zamířil k místu, odkud – jak se mi zdálo – ten zvuk zazněl. Obešel jsem roh a vracel se k hangáru číslo dvě s dvoukřídlými stodolovými vraty zavěšenými na kolejnicích. V dobách největší slávy místního letiště tu našlo přístřeší pět nebo šest soukromých letadel, dnes smrděl jako každý jiný rezavý sklad. Pozorně jsem si prohlédl řetěz, který držel obě křídla u sebe. Byl na dvou místech přetržený. Otevřel jsem na šířku svých dlaní a nahlédl dovnitř. Černočerná tma. Do hangáru vedly dvě stopy po pneumatikách. Čerstvé. Opatrně jsem je obešel – a zatajil jsem dech.
N eviditelný
Spatřil jsem krev. Na madlu vrat se červenala skvrnka ve tvaru otisku lidského palce, další krev stekla po kovovém plátu a zaschla, na některých místech se už olupovala. Roztáhl jsem křídla od sebe.
15 Uvnitř stálo únikové vozidlo. Bílý sedan Dodge Spirit. Přesněji řečeno původně bílý, než zrezavěl, schytal řadu kulek z odstřelovačské pušky a než s ním někdo párkrát do něčeho tvrdě narazil a odřel karoserii. Od kulatých průstřelů v čelním skle se rozbíhaly pavučiny prasklin. Koroze pokročila do té míry, že se barva na mnoha místech odlupovala. Všechny čtyři pneumatiky byly prázdné, z ráfků visely cáry gumy. Místo vrtulových letadel, která se zde kdysi schovávala před živly, se na ocelové podlaze válela vysoká vrstva špíny a skleněné střepy. Tenká izolace na stěnách se rozpadala, pod prázdnými světlíky zasychaly kaluže dešťové vody. Městská rada odtud po uzavření letiště nechala odvézt všechno, co mělo alespoň nějakou cenu, včetně plexiskla. Dokonalé místo, kde se Ribbons mohl zbavit poškozeného vozidla a přesednut do jiného. Opuštěné, špinavé, nenápadné, pouhých pět minut jízdy od Regency. A to jsem jel za plného provozu. Než jsem začal s prohlídkou, natáhl jsem si kožené rukavice. Zbavil jsem se sice otisků prstů, ale na lidské dlani se nachází mnohem víc identifikačních prvků. Pokožka produkuje pot a jiné tekutiny, které zanechávají jednoznačné a nezaměnitelné stopy i bez papilárních linií. Jistě, rozpoznal by je pouze zkušený odborník, ale proč pokoušet osud? A to nemluvím o DNA. Ne že bych čekal, že by mě policie právě kvůli tomu dopadla, ale nechtěl jsem riskovat víc, než bylo nezbytně nutné.
N eviditelný
Opatrně jsem obešel otisky pneumatik dvou automobilů. Jednu sadu po sobě určitě zanechalo Ribbonsovo dodge, druhou náhradní vozidlo. Nahlédl jsem těžce poškozeným čelním sklem do kabiny. Plno děr po kulkách, podle rozměrů z pušky. Tmavé skvrny na čalounění i na podlaze na místě řidiče. Krev slepila vlákna v groteskní koláče. Na některých místech ještě úplně nezaschla. Nevěřili byste, jak hluboko dokáže krev proniknout do tkaniny a jak je těžké ji odstranit. Musíte použít hodně vody i chemických prostředků. Vím to z vlastní zkušenosti, jednou jsem to musel dělat po nezdařené akci. Prostrčil jsem hlavu okénkem řidiče. Kabinu potřísnila nejen krev, ale také úlomky kostí a kousky mozkové tkáně, na některých místech v odpuzujícím množství. Krevní kapky umějí vyprávět výmluvný příběh, který není zase tak těžké přečíst, jen musíte vědět, na co se dívat. Moreno určitě seděl v autě, když po něm třetí muž střílel. Kapky na čelním skle byly drobné, v průměru do jednoho milimetru, a už začínaly skeletovat. To znamená, že se hlava oběti nacházela blízko volantu a kulka přilétla zezadu. V duchu jsem vedl přímky od okrajů rozptylu krve k místu, kde se sbíhaly do vrcholu kužele. Kulka pronikla do lebky týlní kostí, prolétla mozkem a vyšla čelem. Rozptyl odpovídal vysokorychlostní celoplášťové munici a nikde jsem neviděl známky druhotného krvácení. Dobře mířený výstřel Morena okamžitě zabil. Zaměřil jsem se na Ribbonsovu krev. I v takovém svinčíku jsem poznal, která narudlá skvrna patří komu. Ribbonsova krev vypadala jinak – kapky byly větší, v průměru až sedm milimetrů, rozptylové obrazce naopak užší. Potřísnila celou levou stranu sedadla řidiče, od vrcholu opěradla až dolů. V žádném případě to nebyla bezprostřední stopa po výstřelu, šlo o druhotné krvácení střelného poranění. Tak velké kapky svědčí o pasivním rozptylu. To znamenalo, že Ribbons vyhodil Morena z auta, ale kulku schytal dřív, než se přesunul na místo řidiče. Prvotní rozptylovou skvrnu bezprostředně po zásahu jsem hledal marně. Takže Ribbons své zranění neutrpěl v autě. Na chvíli jsem se vžil do jeho postavení. Zavřel jsem oči a cítil jsem, jak se mě zmocňuje panika a po těle se rozlévá bolest. Dal se na útěk, veden čistě instinktem. Únikový plán bylo to jediné, co znal. Jediná věc, které věřil. Zamrkal jsem a prohlédl si automobil pozorněji. Mezi okénkem a gumovým těsněním jsem postřehl stopy po nástroji, jímž zloděj uvolnil zámek. Tohle auto ukradli, protože věděli, že se ho stejně co nejrychleji zbaví. V zakrváceném držáku na středním panelu ležela prázdná láhev od laciného bourbonu.
N eviditelný
Odvrátil jsem se, smrad v kabině byl nesnesitelný. A současně nezvyklý. Jako ze zatuchlé klimatizace, ale současně chemicky okořeněný. Připomínalo to benzin smíchaný s odlakovačem. Krev a mozková tkáň jsou cítit jinak. Namířil jsem světélko z displeje mobilního telefonu do kabiny. Mezi předními sedadly vězela malá kožená kazeta. Podobnou držel Moreno pod paží, když jsem se s ním setkal v Dubaji. Neptal jsem se na její obsah, protože jsem věděl, co v ní má – lžičku se zahnutou rukojetí, zapalovač, alobal a skleněnou dýmku. Byla to kazeta s výbavou pro kouření kokainu a krystalického metamfetaminu. Slyšel jsem, že Moreno s oblibou inhaloval drogu srolovanou bankovkou. Když právě nekouřil a nechlastal, škrábal si boláky na obličeji. Když jsem se s ním seznámil, škrábal se a škrábal. Ale cítit byl jinak. S drogami a s narkomany jsem měl bohaté zkušenosti. S mnohými jsem se setkal a často jsem mezi nimi pobýval, ale když mi někdo nabídl, pokaždé jsem s díky odmítl. Věděl jsem proto, že tohle není typický svíravý a jakoby kovový zápach drogy, ať už v rozpustné či nerozpustné formě. Takhle smrdí něco mnohem horšího. Obešel jsem vůz na druhou stranu. U zavazadlového prostoru pach zesílil. Kryt levého zadního kola byl zakrvácený a ulpěly na něm kousky tkání, mezi ráfek a pneumatiku se zaklínil krvavý úlomek lebeční kosti. Kristepane. Představil jsem si, jak Ribbons v šílené panice vystrkuje Morenovo tělo z kabiny a řadí zpátečku. Dodge přejelo mrtvému hlavu a rozdrtilo ji. Kufr auta byl zamčený a chvíli mi trvalo, než jsem našel páčku. Uvnitř jsem objevil černý pytel s několika prázdnými krabičkami od levného dováženého střeliva. Krabičky byly rozřezané, nejspíš nožíkem na dopisy. Na dně se povaloval zapomenutý náboj. Prohlédl jsem si ho. Ráže 7,62, kulka s ocelovým pláštěm dlouhá 39 milimetrů, s největší pravděpodobností pro Ribbonsův kalašnikov. Nejspíš mu vypadl, když nabíjel zásobníky. Schoval jsem náboj do kapsy a nadzvedl jsem víko prostoru pro rezervní kolo, abych si ověřil, že smrad nevychází odtamtud. Nevycházel. Otevřel jsem zadní dveře. Pod sedadlem ležel kufřík z měkké kůže s další zásobou munice. Prstem v rukavici jsem přejel po okenním skle a cítil jsem praskliny. Na špičce prstu ulpěl prach a stopy krve. Čalounění provrtaly dvě střely. Pokud neproletěly skrz, vězely hodně hluboko.
N eviditelný
Vysoukal jsem se z kabiny, zabouchl a přesunul se dopředu k pravým předním dveřím. Byly odemčené. Zkontroloval jsem přihrádku na rukavice. Uvnitř ležel igelitový sáček s více než půltuctem oranžových lékovek. Hemostabil, ibuprofen, dextrometorfan, diazepam, fenobarbital. Některé léky jsem znal. Ibuprofen patří mezi oblíbené prášky proti bolesti dostupné bez lékařského předpisu. Dextrometorfan se užívá proti kašli. Diazepam a fenobarbital jsou barbituráty, které nejspíš brali na uklidnění nervů, a aby otupili nejhorší účinky metamfetaminu. V kombinaci tvořily tyto léky takzvaný „bitevní koktejl“, kterým se prý ládují vzbouřenečtí vojáci v Jižní Americe. Kromě prášků byla v přihrádce aerosolová láhev s nálepkou QuickClot. Tu značku jsem znal, před lety jsem ji několikrát viděl v reportážích z druhé války v Zálivu. Tento přípravek si vojáci stříkali na rány, protože dokázal rychle srazit krev a alespoň na chvíli zastavit krvácení. Osvědčil se, zachránil stovky životů, a tak ho začali pomalu podávat i civilistům, zejména hemofilikům. Teď si ho mohl sehnat každý, pokud věděl, kde hledat. Náplast budoucnosti ve spreji. Představil jsem si, jak Ribbons vystupuje z auta a provizorně si ošetřuje poranění. Střelné rány však bývají vážné, hluboké a hodně krvácejí. Kdyby měl trochu rozumu, nacpal by si dovnitř něco měkkého, aby ucpal hlubší cévy – smotek látky nebo dokonce kus hamburgerové housky –, a pak ránu převázal třeba utrženým rukávem košile. S QickClotem a základním ošetřením by se Ribbons udržel při vědomí mnoho hodin po zásahu kulkou. Otevřel jsem kazetu, která vězela mezi sedadly, a její obsah mě ani v nejmenším nepřekvapil. Zohýbaná lžička páchnoucí po octu, několik injekčních jehel, lahvička s růžovým práškem. Nabral jsem špetku na špičku prstu a olízl. Metamfetamin zředěný něčím s jahodovou příchutí. Vsadil bych se, že v průběhu loupeže byli oba pěkně zfetovaní. Na podlaze u zadního sedadla jsem zahlédl pistoli Colt 1911. Natáhl jsem se přes opěradlo spolujezdce a zadíval se na roztříštěné zadní sklo. Ribbons tedy střílel za sebe. Otočil se na sedadle a pálil přes zadní okno. Kdo ho pronásledoval? Policajti, nebo třetí muž? A nebo sklo tak poničily výstřely z pušky, ještě než nastartoval a vyrazil z parkovací garáže? Zápach byl tak pronikavý a odporný, že mi bránil v přemýšlení. A znovu se ozval ten kovový zvuk, tentokrát velmi blízko. Vytáhl jsem mobilní telefon a vyťukal Ribbonsovo číslo. Hned nato od dveří na straně řidiče hlasitě zaznělo něco mezi škrábáním kovu o kov a cinkáním zvonku. Zvuk se odrážel ozvěnou od stěn hangáru.
N eviditelný
Sklapovací mobil staršího typu jsem našel zastrčený pod zakrváceným čalouněním. Dvacet nepřijatých hovorů z neznámého čísla. Poslední přijatý hovor v pět ráno. Jeden nepřijatý dvě minuty před šestou, další dvě minuty po šesté. Několik desítek textových zpráv. Všechny zněly Shání tě otec a přišly z blokovaných čísel. Seznam kontaktů byl prázdný. Poslední příchozí hovor pocházel z mého čísla. Vystoupil jsem z auta a vrátil se dozadu k zavazadlovému prostoru. Zápach byl nechutný a současně znepokojivý. Klesl jsem na koleno a posvítil si mobilním telefonem na podvozek. Ústa a noc jsem si zakryl rukávem. Naklonil jsem se a počkal, až se oči přizpůsobí šeru. Pak jsem spatřil zdroj toho smradu. Pro boha svatého.
