Neděle 16.11.2008, číslo 2 Co říci začátkem… Začíná nám předposlední den Sametového festivalu. Včerejšek
přinesl zklamání mnohých očekávání, a to nejen diváckých, ale i našich. Z programu pro nemoc museli odstoupit jak Tereza Brdečková s Zaferem Şenocakem, tak i hamburské divadlo Kampnagel. Ztráta to byla tak veliká, až se i naše redakce začala bát, že dnešní noviny obsahově utrpí, zkrátka, že nebudeme mít o čem psát. Dali jsme tedy hlavy dohromady, radili se, přemýšleli a vymýšleli. Tato
činnost byla ale naprosto zbytečná, protože na provázku to včera žilo stejně jako v každý jiný festivalový den. Po poledni se před divadlem na Zelném trhu sjeli ze všech koutů České republiky (především pak z okolí Brna) trabantisté, aby se pochlubili zvědavcům i náhodným chodcům se svými automobilovými miláčky. Tyto „symboly minulé doby“ mají mezi lidmi stále mnoho příznivců. A kdybyste viděli, jak krásně „vymazlené“ je měli! Radost pohledět! Sraz trval do pozdních odpoledních hodin. V divadelním klubu pak trabantisté pokračovali nad půllitry piva a pita s některými členy redakce až do noci. Aby jste o nás neměli zkreslené představy, tak ne všichni trávili večer v hospodě. Navečer mezi nás přišel Jiří Peňás z časopisu Týden, aby navázal na sobotní Noční redakci a
povyprávěl nám o svých revolučních zážitcích, o svobodě, nesvobodě a životu jako takovém. Mezitím se začala organizovat další zajímavá akce – štafetový běh
ulicemi vlajkou.
Brna
s rudou
Ten doslova a do písmene proběhl dnes ve dvanáct hodin a my jsme tam samozřejmě nemohli chybět. A to nejen jako novináři, ale dokonce jsme se zúčastnili i jako samotní běžci a stali jsme se tak součástí českoněmeckých dějin. Gert Conradt, duchovní otec tohoto nápadu, si celý průběh běhu natočil, čímž dal vzniknout novému zajímavému dokumentu či spíše svědectví dnešní doby. Pokud jste netrpěliví a ptáte se, co vás čeká dneska, tak pro vás mám nejednoznačnou odpověď. Je toho hodně:-) Tak se uvolněte a směle do toho! Ať se také zapíšete do dějin! Za celou naši skvěle fungující redakci novin Velvet Press Markéta Zelená
Program Sametového festivalu Neděle 16.11. PROJEKT 68/89 20.00 Exit 89 – tragická opereta, Divadlo Archa, Praha 22.00 DISKUSE - AKADEMICKÝ ROK 68/89 Hosté: Břetislav Rychlík, Jaroslav Šabata, Thomas Irmer, Gerd Conradt, moderuje: Ondřej Liška 23.00 NOČNÍ REDAKCE
Pondělí osmičky
17.11.
68/08
–
ležaté
15 – 17.30 Dílna na výrobu lampiónů 18 – 20 Lampiónový průvod na počest výročí Sametové revoluce (průvod povede od FSS MU, Joštova 10 k Divadlu Husa na provázku) 20.00 DISKUSE KABINET HAVEL – Úsvit v Čechách 1. díl ČESKÁ ZKUŠENOST o směřování české společnosti mezi lety 6889, zúročení historických zkušeností hosté: Pavel Kohout, Michal Horáček, Jiří
Voráč. Moderuje: Renata Kalenská 20.30 KONCERT skupiny ECHT! Po skončení multimediální performance inspirovaná filmem Věry Chytilové Sedmikrásky.
Ako som sa stretla s trabantmi Trabant zjazd na Zelním trhu V novembrovú sobotu sa slnko vyšplhalo vysoko nad Zelní trh.
Klasické stánky s ovocím a zeleninou nahradili trabanty rôznych veľkostí a farieb. Od majiteľov áut som
na jednom z trabantov. Pomocou niekoľkých sprejov mu vylepšili dizajn a potešili návštevníkov, i majiteľku automobilu. Asi budem dlho rozmýšľať, či nevymením svoju Kiu za dvadsať trabantov a nepridám sa do gangu. Lenka Hajdučková
sa dozvedela, že väčšina trabantov je model 601, čo je najbežnejší a najviac vyrábaný voz spomedzi trabantov. Najstaršie modeli sa viazali k roku 68 a najmladšie k 91, kedy bola výroba trabantov zastavená, kvôli značkám Mercedes a BNW. Návštevníci prechádzali pomedzi modeli s krtkom, či mapou na kapote. Objavila som auto, kde sa dokonca púšťal film. Dozvedela som sa, že na zjazde sú tri vozidlá so štvortaktným motorom z Volkswagenu Polo. Čo to pre nás znamená? Ak
vás na diaľnici bude predbiehať trabant, tak sa nečudujte. Veľkým prekvapením bol pre mňa mladiství kolektív trabantistov. Najmladší členovia majú len štrnásť rokov a sú vlastníkmi niekoľkých áut, ktoré opravujú doma na záhradke. Berlínska skupina No style Fuckers predvádzala svoje zručnosti
Rozhovor s Honzom Komendom ...členom Trabant gangu Brno a jedným s organizátorov zjazdu Ako ste sa dostali k spolupráci s Divadlom Husa na provázku? Z divadla nám poslali mail, že
usporadúvajú festival a chceli by niečo, čo túto dobu symbolizuje, čo trabant nesporne je. Krátko na to sme sa stretli. Vedeli sme, že to bude už relatívne mimo sezónu a dosť áut bude zazimovaných, tak
Dostal ma do toho dedko, keď som mal asi v štyri roky, tak som nechcel na chalupu jazdiť novou stodvadsiatkou, ale vždycky s ním trabantom. Potom trabant
zostal v rodine.
sme predpokladali, že príde asi tridsať áut z najbližšieho okolia, my a pár kamarátov. Nakoniec sú tu ľudia aj z Frýdku, Prahy a niektorí aj z Poľska. V podstate je tu asi šesťdesiat áut. Ako funguje organizácia Trabant gang a koľko máte členov? Je to neoficiálna organizácia, my sme skôr taká partia kamarátov. Poznáme sa už veľa rokov, viac ako desať. V podstate sme vznikli tak na ulici, keď sme sa stretávali na „Jéé, ty máš križovatkách:
trabant, nestretneme sa niekde, kde nás bude viac, bude to určite jednoduchšie.“ A takto sme sa postupne pridávali, až nakoniec spolu oslavujeme narodeniny a Vianoce. A sme taká, dá sa povedať, uzavretá skupinka, s manželkami, priateľkami a deťmi je nás asi tridsať.
Koľko vlastníte trabantov? Radšej nebudem hovoriť. Je to už trošku taká úchylka, ale priateľka je celkom tolerantná, má tiež trabanta, práve ho tu pomaľovávajú. Takže si myslím, že keď sa tým nakazí okolie, je to potom v rodine schodnejšie. A koľko trabantov teda vlastníte? To by som radšej nehovoril, ono by to mohlo v niektorých vyvolávať rôzne domnienky. Je to viac ako desať?
Je to viac ako desať. Ako spolupracujete s ostatnými trabantistami a ako ich informujete o zjazdoch? Informovanosť je samozrejme po internete. I starší ľudia sledujú webovky. V podstate tie stránky sú začiatočným pojítkom, neskôr sa to veľmi šíri medzi ľuďmi.
Ako sa mladý človek ako vy dostal k trabantom? No, to je už taká omletá historka.
Zúčastňujete sa, alebo organizujete celo- európske zjazdy? My organizujeme Trabant zjazd Morava, tento rok je to už štvrtý ročník. Tam sa nás stretáva väčšinou stopäťdesiat áut.
Jazdíme po rôznych kútoch republiky. Aký je vekový priemer vlastníkov áut? Vekový priemer je ťažko povedať. Sme skôr akoby skupinka mladší ľudí, povedzme od tých osemnástich do tridsiatichpiatich. A druhá skupinka je asi tak od päťdesiatich, šesťdesiatich. Lenka Hajdučková
a veľmi zaujímavé. A sú tu naozaj vymódené modely. Som fanda do áut, takže rýchle kolesá mám rád.“ „Pretože mám trabanta.“ „Ja som tu zo synom a ten má vytuneného trabanta.“ „Pretože sa mi páčia trabanty.“ „My sme sem boli donútení prísť kvôli známym.“ „Zaujímajú ma staré autá.“
Jaká jména máte pro svého milého trabanta? Anketa mezi trabantisty
Boženka a má celulitidu. Zimour a leštěnka. Se Zimourem jezdím v zimě, Leštěnku mám jenom na srazy. Dřevák, a ten je celý ve dřevě. Volant i palubní deska.
Lenka Hajdučková
Bobek. Já mám ještěrku a Oldřišku. Oldřiška je to proto, že když jsem si ji koupil, měla zrovna svátek Oldřiška. Krteček, na kapotě má obrázek Müllerova Krtka. Tereza Adámková
Opýtala som sa divákov, prečo sa na trabanty prišli pozrieť Anketa medzi divákmi
„Len prechádzame okolo, ale je to pekné. Spomienky na mladosť.“ „Lebo
„Pretože som mal trabant asi trinásť rokov a mám k tomu už nejaký vzťah. A ešte kvôli synovi, doma máme len malý model, tak nech vidí skutočný trabant.“
toto
autíčko
je
typické
Rozhovor s Jiřím Peňásem …novinářem časopisu Týden o věcech minulých i současných Jak jste vnímal události roku 1989? Co pro vás osobně tento rok znamenal? Jak jsem ho vnímal? Asi tak,
jako člověk vnímá každý rok, který prožije. Já jsem tehdy žil, byl jsem již na světě, na rozdíl od vás. Já v té době byla už na světě, byly mi čtyři roky.
Čtyři roky? Já jsem byl v té době dvaadvacetiletý. Když mně byly čtyři, tak byl rok zrovna rok 1970 a ten jsem zas tak moc nevnímal.
koncem roku 1989, tak jsem pravděpodobně zůstal tady v Čechách. Na druhé straně, když si to člověk uvědomí, kdybych skutečně odešel, tak bych byl určitou dobu někde v cizině, a to by nebylo úplně tak nezajímavé pro moje vnímání světa. Pravděpodobně bych se pak stejně vrátil, protože dřív nebo později by muselo k něčemu dojít. Opravdu byste se vrátil? Třeba byste si tam našel… …nějakou bohatou starou milionářskou vdovu…
Ale rok osmdesát devět už jsem vnímal. Mezitím rokem 1970, kdy jsem začínal vnímat, a rokem 1989 je velký prostor k vnímání. A
v roce 1989 jsem tedy vnímal to, že by člověk už konečně rád vnímal něco jiného. Abych to řekl
…nebo dobré zaměstnání. Nebo dobré zaměstnání, nějakého metaře, například. Záleželo by to podle toho, jak by to bylo. Ale asi bych se vrátil. Asi bych se jel podívat zase zpátky, jak to tady vypadá. Bůh ví. Ale v každém případě se to nestalo, protože došlo k jistému vjemu na konci osmdesátého devátého roku.
jednoduše, pro mě to bylo tak, že se koncem roku 1989 rozhodlo, že jsem zůstal tady a že jsem nemusel emigrovat. Jinak byste emigroval? Proč? Emigroval bych, protože jinak bych musel na vojnu na dva roky, protože jsem byl právě čerstvě vyhozený student Vojenské katedry. To už málokdo ví, co to byla vojenská katedra. Tehdy každý student mužského pohlaví musel povinně chodit na vojenskou katedru. Chodilo se tam jednou týdně a kdo to udělal, tak šel pouze na rok na vojnu. Já jsem ji neudělal,
a tak mi hrozilo, že půjdu na dva roky na vojnu, což byla hrozivá představa. Hrozivé bylo i to, že bych v té době musel emigrovat. Už se mi zas tak moc nechtělo. Věděl jsem, že tady toho bude dost k vnímání, neboť jsem vnímal, že se už konečně sakra něco musí stát. Takže díky tomu, že se cosi stalo
Co pro vás znamená svoboda? Že vám tady můžu naplácat, co mě napadne. Vydávání tady těch vašich novin, to je třeba svoboda. Cestování taky. Ale člověk na to někdy nemá peníze, tak zase si této svobody nemůže tak užít. Ale jiná věc je, že tehdy skutečně z nějakých důvodů, logických či nelogických, aby ten režim existoval, tak bylo potřeba se uzavřít. Rozhodl se, že nebude pouštět lidi, nebude jim umožňovat chovat se svobodně. K tomu patřilo
i
to
cestování,
volnost
pohybu.
Svobodně se cítím v tom, že člověk může v rámci jistých omezení se sebou volně disponovat nebo se rozhodovat pro nějaké věci bez vědomí toho, že to nesmí.
Cítil jste před rokem 1989, že nejste svobodný? Určitě. Dejme tomu, že pro mě byla nepředstavitelná představa, že bych třeba psal do oficiálních novin. Věděl jsem, že ty jsou nesvobodné a tudíž jsem ani nestál o možnost nějakým způsobem se nabídnout, pokoušet se tam proniknout. To vím, že v tomto smyslu jsem měl limita. Na druhé straně to zase bylo moje svobodné rozhodnutí. Já jsem se
mohl cítit svobodný
a věděl jsem, že jsou tady nějaké prostory, které jsou nesvobodné a ve svobodné společnosti jsou svobodné. Třeba právě ty věci jako noviny. Snažit se dělat kariéru v té době bylo nelogické, protože t předpokládalo nějakou deformaci. Takže jste byl rád, že jste se po roce 1989 mohl věnovat tomu, co jste chtěl? Asi jo. Ale já jsem byl v té době mladík. Neměl jsem úplně přesnou představu, čemu se vlastně chci věnovat. Ale dejme tomu, že mě
vždycky zajímala literatura a představa, že být třeba literárním kritikem je krásná věc. Alespoň jsem si to myslel. Ale věděl jsem, že ta literatura byla tak deformovaná – to co vycházelo o čem se mohlo psát. Jediná možnost, jak se chovat svobodně, byla věnovat se tomu ve svobodném prostoru, který nebyl legální, v samizdatu. Byla to určitá činnost, ale nedalo se tím živit pochopitelně. Takže člověk nastupoval do takových zaměstnání, jako byl třeba hlídač, zeměměřič, kotelník. Já tak taky začínal v osmdesátým osmým. Člověk do toho šel svobodně. Ale určitě každý uzná, že i teď jsou hlídači, zeměměřiči a podobně, kteří tam ale nejdou kvůli tomu, že by snili o tom, věnovat se například novinařině. Jaký rozdíl vidíte mezi společností před rokem 1989 a společností v dnešní době? Rozdíl samozřejmě vidím. Ale já už nejsem v tom roce 1989, tak vidím jen ten dnešní rok 2008. Co vidím při zpětném pohledu? To je těch uplynulých 19 let, kdy se dost věcí změnilo. I já jsem se změnil. A tím pádem pravděpodobně i ta společnost. Mimojité dorostla nová generace. Ti, kterým byly
čtyři, tak tady teď sedí a pokouší se ze mě dostat souvislé věty. Jak se asi společnost změnila? Změnila se samozřejmě, protože jí byla dána svoboda. Nevím, jestli nezhloupla jiným způsobem než před tím. Markéta Zelená
„…první cvičení s barevným filmem…“ Rozhovor s německým filmovým režisérem Gertem Conradtem o jeho projektu seriálu běhů s červenou vlajkou. Běh spočívá v tom, že si skupina lidí předává po dvou stech metrech rudou vlajku a Gart Conradt pořizuje videozáznam celé akce z vozu. Zní-li vám něco takového nestozumitelně, přečtěte si rozhovor se samotným tvůrcem projektu.
Jaký má celý projekt význam? Pro mě je to filosofický postoj . Jsem velmi ovlivněn pop artem. Tento projekt je část pop artu. Zajímá mne vidět lidi jak prostě běží. Slyšela jsem, že projekt začal v roce 1968 v Berlíně. Jak vás to napadlo nechat lidi běhat před kamerou s červenou vlajkou? Studoval jsem filmovou školu a tehdy jsme dostali první cvičení s barevným filmem. Do té doby jsme pracovali jenom s černobílým. Oni nám tedy tehdy řekli, ať si uděláme cokoliv barevného, co budeme chtít. A já natočil štafetu lidí s červenou vlajkou, i proto, že tehdy se v Západním Berlíně hodně hodně diskutovalo o socialistické revoluci. Jak vás školního
napadlo udělat z běžného cvičení dlouhodobý
projekt? Téměř 25 let se nic nedělo. Potom jsem jel do Stockholmu a tam jsem potkal jednoho emigranta , který mi řekl, že jeden z těch běžců z roku 1968 byl jeho otec. Ten byl v té době už mrtvý. A tak jsem mu ten film pustil a jemu se to moc
také byl rád, že má videozáznam svého otce, protože žádný jeho videozáznam do té doby neměl. A ten samý muž líbilo,
učil na filmové škole ve Stockholmu a napadlo ho, že by se dal udělat kompletní remake původního filmu.
Takže ten syn běžce z původního filmu se podílel na celém vzniku projektu? On dokonce sám běžel s vlajkou! Potom jsme běžící lidi natáčeli v Honkongu, v Římě, a také v malém horském italském městečku Sulmona. V Sulmoně jsem byl loni na filmovém festivalu a když jsem tam promítnul dokument o svém projektu, tak byli všichni nadšení. Spontánně se rozhodli, že chtějí také běžet a druhý den jsme to natočili. Bylo to poprvé, kdy běžely samé ženy, předtím to byli vždy jenom muži. Už plánujete další místa, kde by se mělo s vlajkou běžet? Ano, na Kubě. Mám tam skvělé kontakty ve filmové škole. Příští rok tam budou oslavy padesáti let revoluce, navíc by se to hodilo k tématice Che Guevary a Fidelu Castrovi. Doufám, že to vyjde. Také
plánuji projekt v Belgii. V roce 2011 bude také výročí Berlínské zdi. Ta měřila po obvodu celkem 170 kilometrů . Chtěl bych tedy udělat běh po jejích původních základech. Po obvodu měla, jak jsem říkal 170 km, to bych musel samozřejmě natočit s profesionálními běžci. Víte už kudy se poběží v neděli Brně? Zatím ne, ale uděláme to spontánně. Ale samozřejmě naprosto v klidu. Žádné násilí. Dělám umělecký projekt, ale v souladu se zákony. Je to projekt o symbolu, o červené vlajce, ta má mnoho významů. Dřív byla třeba využívána papežem, v Číně jsou ženy oděny od červené, když
se
červenou štěstí.
Vnímají jako barvu
vdávají.
Tereza Adámková
původní obtíže se nás sešel poměrně slušný počet. Gert Conradt nám před divadelní budovou dal základní pokyny, jakým způsobem běžet, jak si předat vlajku a podobně.
„Ideální je když poběžíte asi pět metrů od kamery, to tam budete vidět celí. Když budete blíž, budete v detailu. Dál pak bude vidět více Brno než vás,“ upozornil nás Gert. Pak už jsme se všichni přesunuli po stopách štafety. Gert nás postupně rozestavil na jednotlivá stanoviště, dal nám poslední pokyny a sám pokračoval na své místo. Bohužel nám zima zalézala za nehty a nebylo tedy nikterak příjemné stát na místě a čekat, kdy na našich 15
vteřin slávy přijde řada. Jednotlivé trasy nebyly nikterak obtížné. Každý běžel okolo 150 až 200 metrů. Červený trabant nám ukazoval směr. Zároveň na nás z něj mával kameraman Karel Slach a koukalo oko kamery. Některé z nás to znervózňovalo, jiní se chovali jako profíci. Po uběhnutí dané trasy každý vždy předal vlajku dalšímu běžci jako při olympijské štafetě.
Běžím, běžíš, běžíme… Report přibližující dnešního popoledne
dění
Nedělní dopoledne bylo na provázku ve znamení běhu s rudou vlajkou pod taktovkou německého režiséra Gerta Conradta. I když počasí nebylo zrovna ideální a
všichni bychom raději uvítali sluneční paprsky než sem tam padající dešťové kapky a zimu, tak to byla měli o Divadla
zajímavá akce. Sraz jsme půl dvanácté ve foyer Husa na provázku. Přes
Celý běh začal u budovy Mahelova divadla, zakončen byl u Magistrátu města Brna. Lidé v centru Brna byli událostí trochu zaskočeni, naštěstí však v dobrém slova smyslu než naopak. Všichni se báli, aby náhodou červená vlajka nepůsobila provokativně a nepovolala proti nám zásah. Naštěstí vše dobře dopadlo, vlajka doputovala do svého cíle a všichni
zúčastnění, včetně redakce, společně sešli zase na provázku.
se
Markéta Zelená
Co NEvyšlo v Rudém právu To
jsem
si
vždycky
přála.
Jenže
pracovat dneska pro stranu neznamená pracovat pro svou vlast. Kdeže ty časy jsou... Všichni pracovali, měli se krásně ve svém malém zúženém prostoru života, práce, domácnost, televize, laciná zábava.
Soudruzi a soudružky, nezapomeňte zítra odevzdat své vypracované referáty. Děláme to pro vaše dobro, stát se Vám za to odmění. Pracujete-li totiž pro svou stranu, pracujete pro naši socialistickou zemi, která bude v našich rukách vzkvétat. Jen si představte až budou nebo už vyrůstají Vaše děti v naší krásné zemi, musíme jim přeci vytvořit podmínky pro jejich výchovu, vzdělání a kvalitní život. Romana Matušíková
Co jsem dělala 16.11.1989… Oduševnělé rozjímání na téma
Tou dobu jsem toho dělala velmi mnoho. Zejména ale starosti spoustě lidí. Rodiče, připravující se na státnice na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, jich se mnou měli nejvíc. Dítě jsem byla hezké, ovšem pouze ve spánku. To jsem vždycky podle předstírala, že už tvrdě sním, ovšem stačilo, když maminka nebo tatínek malilinko zašustili učebnicí a já už ječela. Vřeštěla a řvala jsem věrohodně.
Outlocitné sousedky byly jako na trní. Jenom co hysterický pláč utichl, znepokojeně přikládaly znovu a znovu hrnek na stěnu, aby si odposlechly, jak ti hrozní lidé, to roztomilé děťátko utýrali a teď tam za tenkou sádrokartonovou zdí dozajista panikaří a snaží se zamaskovat stopy. Některé byly dokonce tak všetečné, že když, rodiči vymodlené, studijní ticho, trvalo na jejich vkus už příliš dlouho, vydaly se v kostkovaných papučích zrevidovat situaci na vlastní pěst. Vzrušením roztřesenou rukou dlouze zazvonily a čekaly. Čekaly na vyděšeného mladého člověka, kterého budou moci právě ony odhalit. Odhalit a udat! Jenom co ale pištivý zvonek zazněl, trhla jsem s sebou a úpěnlivým řevem opět na několik hodin zabránila nebohým rodičům ve studiu. Neměli to chudáci lehké. Ani se mnou, ani s uvědomělými sousedkami. Nakonec
však oba úspěšně dostudovali, a co víc, dostudovali v demokratické
Já už také tak často a hlasitě nevřeštím…
Muž:
Do Krista, musím niečo spraviť?
Sekretárka:
Pane, prosím vás, upokojte sa. Počuli ste predsa, váš trabant je hotový.
Muž:
Môžem si prevziať?
Sekretárka:
Prejdite si k okienku C14.
Muž:
Prosím vás, ja nemám čas, potrebujem svojho trabanta.
Sekretárka:
Pane, ak sa neupokojíte, budem musieť zavolať bezpečnosť.
Muž:
Na kolenách vás prosím, potrebujem svojho trabanta, musím ísť za ženou do nemocnice!
Sekretárka:
Ale pane, to ste mali povedať hneď! Prejdite si teda láskavo k okienku C14.
zemi a já?
Tereza Adámková
ho
ešte
rovno
Pri okienku C14.
NEDĚLNÍ LITERÁRNÍ OKÉNKO PRO POTĚCHU VAŠÍ DUŠE
Muž:
Poslala ma z okienka B8.
Sekretárka:
S čím vám môžem pomôcť?
Muž:
Môj trabant s poradovým číslom 815 214 je hotový.
Sekretárka:
A s čím vám môžem pomôcť?
Muž:
Poslala ma okienka B8.
VITAJTE V TRABANTWORLDE! VO SVETE, KDE SA VAŠE SNY STÁVAJÚ TRABANTMI!
Sekretárka:
To bude omyl. Spýtajte sa robotickej obsluhy.
Robot:
K vašim službám.
Muž:
Ako dlho trvať?
Muž:
Sekretárka:
Vytvoriť váš trabant nie je tak jednoduché, chvíľu to ešte potrvá. Buďte trpezlivý.
(k robotovi) Môj trabant s poradovým číslom 815 214 je hotový, pani z okienka C14...
Robot:
...spracovávam dáta. Iuuuuiuuuuuiuuuuuiuuuuu. Váš trabant s poradovým číslom 815 214 je hotový.
Komunizmus v roku 2008 sci-fi na tému „My a trabant dnes“ Amplión:
to
bude
ešte
Muž:
Pre Krista pána, už tu čakám tridsaťpäť minút! Čas sú peniaze! Nemám na to celý deň.
Sekretárka:
Tým, že tu na mňa budete kričať, výrobný proces neurýchlite.
Robot:
(prichádza k mužovi) Váš trabant s poradovým číslom 815 214 je hotový.
Muž:
Musím ešte niečo spraviť?
Robot:
Váš trabant s poradovým číslom 815 214 je hotový.
sem
sem
paní
pani
od
Muž:
Ja viem! Môžem mariajeho zobrať?
si
ho
Robot:
Vitajte v Trabantworlde! Vo svete, kde sa vaše sny stávajú trabantmi. K vašim službám.
Muž:
Ja chcem svojho trabanta!
Amplión:
VITAJTE V TRABANTWORLDE! VO SVETE, KDE SA VAŠE SNY STÁVAJÚ TRABANTMI! VYRIEŠILI SME VÁM BÝVANIE! VYRIEŠILI SME VÁM STRAVU! A ODTERAZ UŽ NIKDY VIAC NEMUSÍTE CHODIŤ PEŠO! VĎAKA NEUVERITEĽNÉMU TECHNOLOGICKÉMU POKROKU MÁ KAŽDÝ OBČAN ZSSR PRÁVO NA SVOJHO VLASTNÉHO TRABANTA. TRABANT, TO JE AUTO ROKU 2008! Marek Urban
leštil
a hustil mu pneumatiky. Neměl děti, proto automobilu věnoval veškerou svou péči. Neměl ani řidičský průkaz, proto s Edou nejezdil. Když mi ho věnoval, dojatě pravil: ,,Je teď jenom tvůj, starej se mi o něj dobře…“ v pokračování slavnostní řeči mu zabránily slzy. Najednou se mu spontánně koulely po tvářích. Nebyl schopen slova a hladil Edovi brčálovou kapotu. ,,Strýčku jsi laskav, ale já už …já už totiž víš… já mám radost, ale…“ koktal jsem a najednou nevěděl, jak strýčkovi vysvětlit,
před měsícem na ulici České podepsal příslušníkovi hnutí Greenpeace závaznou přihlášku, v níž že jsem právě
se mimo jiné zavazuji, že se nadosmrti zříkám řízení jakéhokoli motorového vozidla. Strýček Evžen plakal a šťastně se usmíval. Neřekl jsem tedy nic. Jenom jsem ho objal a ještě několikrát mu poděkoval. Postavil jsem Edu do stodoly u našeho statku a zakryl ho krásnou sametovou plachtou. Chodím ho každý den leštit a hustím mu pneumatiky. Tereza Adámková
Můj první trabant črTA na počest trabanTA
Strýček Evžen mě strašně překvapil. K osmnáctým narozeninám mi věnoval trabanta. Byl svítivě zelený a jmenoval se Eda. Můj drahý strýček na něj vydal své dal celoživotní úspory a v kůlně ho schraňoval dlouhých dvacet let. Přivezl mu ho v roce 1988 známý NDR a od té doby stál milý trabant pod saténovou plachtou nevyužit. Byl velmi krásný, bez jediné technické vady.
Evžen ho každý den
Jako ze žurnálu Rady jak se obléknout nejnovější módy
dle
Móda se díky našim oblíbeným ikonám šoubysnisu stala přirozenou součástí našeho života. Ženy stále více touží po modelech Haničky Zagorové, Ivetky Bartošové, Helči Vondráčkové či Lucinky Bílé. Muži
naopak opačné
touží okouzlovat pohlaví jako Kája
Gott, Míša David nebo Standa Hložek s Péťou Gottwaldem. Ti všichni jsou módními ikonami naší doby. A kde tyto hvězdy nakupují?
Jako vy, obchodech a v Tuzexu,
v obyčejných výjimečně i samozřejmě.
Někteří z nich mají dobré přátele, kteří umí šít, a modely jim šijí na zakázku. Při svých turné naše národní hvězdy navštěvují také okolní socialistické státy jako Polsko, Maďarsko či NDR, kde si mohou ve volných chvílích, kterých ale kvůli náročné a vyčerpávající práci moc nemají, nakoupit kousky do svého šatníku a obuv. Začíná tak být stále důležitější a důležitější, jak kdo vypadá, co má na sobě. Fádní
šedá
barva,
objevující se na zdech paneláků, na domácím vybavení, oblečení i ve tváři záškodníků, začíná být vytlačována barvami. Kolekce podzim 1989
tak přináší oživení našeho šatníku. Co se
do
bude nosit? V čem budete čupr? Tak především je to klasika, tesilové kalhoty, ve všech možných barvách, jednoho univerzálního
střihu, velice slušivé a padnoucí každé postavě. Pro ženy doporučujeme především legíny, které zvýrazní křivky vašich nohou. Důležité je mít v šatníku něco lesklého na diskotéku, aby jste se stali hvězdami parketu. Tyto materiály bývají často neprodyšné a nepohodlné, ale pro krásu se musí trpět! Barvy volte co nejzářivější – se svítivě růžovou, zeleou, oranžovou a žlutou zazáříte. V oblibě, především mezi mladými lidmi, stále zůstává džínová móda. Bohužel je hůře k sehnání a její cena je vysoká, takže si ji nemůže dovolit každý. Proto přišli socialističtí návrháři s variantou džínsoviny, říká se jí plísňák. Jde o velice dobrý materiál, lepší než džínsovina, velmi pohodlný, lehce udržovatelný. Pokud neseženete ani ten, což by ale neměl být problém, kupte si manšestr. Tím nic nezkazíte.
Pamatujte ale, že nyní je v kurzu mrkváčový střih, zvonáčům již dávno odzvonilo! Košile a halenky by měly být široké, dlouhé a se špičatými límci. Vždy je můžete přepásat zajímavým opaskem a fungují jako šaty. Oblečení na podzim tedy bude víceúčelové, praktické a pohodlné. Co jiného si přát. Děkujeme
všem našim socialistickým módním návrhářům, že myslí na naše pohodlí. Čest jim a slávu! Markéta Zelená
TV TIP pro každého Dnes začíná vysílání 13-ti dílného oblíbeného seriálu MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ, 1.díl - První zvonění
Spolu s Lubošem Olivou, Jitkou a Barčou nastupuje do 8. třídy také Jindra Jokl, jehož rodiče se právě tou dobou rozvádějí. Jejich spor je v rukou soudce Olivy. Jirka Oliva, prvňáček, má za třídní učitelku Hajskou, s níž má hned na úvod menší neshodu. Díky bývalé spolužačce Ajce najde Michal Karfík střechu nad hlavou. Zatím netuší, jaké problémy mu bydlení v internátě časem přinese.....
Po odvysílání tohoto 13-ti dílného seriálu, uvede Československá televize seriál Začal školní rok. Pro Michala Karfíka, začínajícího učitele, je tento den plný osudových setkání. Setkává se se svými budoucími kolegy učitelkou Hajskou, Božetěchovou, ředitelkou školy Martínkovou a dalšími. Nestor sboru, učitel Lamač, se od první chvíle stává pro Michala autoritou i pozdějším přítelem. Nejlépe si Michal zatím rozumí s Janou Vychodilovou, která dnes také na škole nastupuje poprvé jako pionýrská vedoucí. Zdá se, že mezi nimi začíná hezký vztah. Učitelka Zmatlíková s určitou lítostí sleduje děti, shromažďující se před školou. Nastoupila do důchodu, aby se starala o své vnuky. Její dcera také učí na škole. Mezi dětmi vidíme i dva prvňáky s rodiči. Je to malý Jirka-syn soudce Olivy, jehož starší bratr začíná letos chodit do 8. třídy, a Pepík Hrdina, který má už ve škole sestru. Je to Barča Hrdinová, kamarádka Jitky Povejšové, dcery herečky oblastního divadla a zpěváka Filipa Povejše.
CHLAPCI CHLAPI,
A
kde se opět setkáme s našimi branci a prostředím Lidové armády, s láskami a zklamáním... Romana Matušková
Vaše případné podnětné připomínky a reakce uvítáme na adrese
[email protected]