Vycházka Libní - 1 Libeň je městská čtvrť a katastrální území, tvořící jižní část pražské městské části Praha 8 a zasahující i do městských částí Praha 7 a Praha 9. Do Prahy 7 patří pouze malý pruh území západně od severního předmostí mostu Barikádníků, do Prahy 9 oblast východně od křižovatky Balabenka (nákladová část nádraží Praha-Libeň, Sazka aréna, stanice metra Českomoravská, kulturní dům Gong, Podvinný mlýn, část Sokolovské a Ocelářské ulice) a zahrádkářská osada s hřištěm TJ Střižkov u Střížkova. Územím pražské Libně protéká říčka Rokytka, která zde také ústí do Vltavy. Právě tato říčka způsobila při povodních v roce 2002 zatopení Palmovky.
Název Libně
je zastřen hustou rouškou dávnověkosti a o jejím vzniku se nezachovaly žádné písemné památky. Pověsti o Libni sahají do nejstarší doby, kdy kněžna Libuše prý nechala postavit v dnešní Libni nad Vltavou dvůr a dala mu do vínku své jméno. Výklad o původu pojmenování jest různý. Jedni vykládají vznik jména od slova lieben, to znamená milý, další názor pak upřesňuje, že je odvozen od slova libí, krásní, které bylo základem staročeskému jménu Liben či Ľuben, jak se měl jmenovat jakýsi vladyka, který byl pánem zdejšího dvora či tvrze, jiní tvrdí, že je to od „libého místa“, tzn. zátiší. Podle archeologických nálezů bylo v této lokalitě velmi staré osídlení. První zmínka o Libni pochází podle Hájka z Libočan už z roku 720, kdy zde prý byla tvrz u potoka Rokytnice. Roku 1039 zde tábořilo Břetislavovo vojsko. První doklady se v písemných pramenech ale objevují až roku 1363, kdy osadu vlastnila rodina Rotlevů ze Starého Města, která na zdejších jižních svazích založila vinice (1363-1438).
Středověká Libeň
se skládala ze čtyř částí. Nejstarší částí Libně je zámek (kdysi tvrz a dvůr) a okolí, pojmenované Stará Libeň. Zámek, nejstarší budova, je v místech bývalé tvrze, po níž nezbylo památky. Židovské město datuje se už za Bryknarů (1595) pod jménem Judendorf. Tato čtvrť mívala své privilegie, udělené jí r. 1656 hr. Hartvíkem z Nostic, které vzaly po r. 1848 za své novým vládním systémem a zákonodárstvím. Nová Libeň vyvinula se na základě emfyteutických prodejí (emfyteuze = starověká a feudální forma dědičného nájmu pozemků, pronajímaných na delší dobu nebo navždy) vinic a pozemků nejvíce v 19. stol. Malé Holešovice děkují za svůj vznik vinicím a existence jejich datuje se od Karla IV. Tyto vinice podle svého protějšku byly zvány Holíšovicemi, a to Malými, na rozdíl ode vsi Velké Holíšovice; jako vinice patřily král. úřadu viničnímu. Když osídlením vinic vznikla ves, připadla za Bryknarů, kteří tu byli majetníky některých vinic, ke zboží libeňskému. Roku 1849 byly zrušeny v Libni vrchnostenské úřady a přeneseny do Karlína. Posledním rychtářem byl statkář Jan Svět. 29. října 1898 povýšena byla Libeň na město. Posledním Libeňským starostou byl Josef Voctář.
Balabenka
Balabenku založil na místě dřívější usedlosti Ulbrichtka pražský bankéř italského původu. Původní usedlost měšťana Ballabena byla ještě v roce 1920 v Mezihoří, v místě pod Palmovkou. Nová Balabenka pak stála na místě dnešní benzinové pumpy. Balabenka vznikla na přelomu 18. a 19. století jako hospodářská usedlost s vilou a mohutnou zahradou. Bankéř Karel Antonín Ballaben byl i majitelem mezinárodní povoznické firmy, a proto byly na Balabence rozlehlé stáje pro tažné koně, prostory pro formanské vozy, dílny na jejich opravy a kanceláře. Ballaben zde žil až do své smrti v roce 1815. Dceru Karla Ballabena si vzal bankéř a ředitel Pražské paroplavební a plachetní společnosti Karel Kleinwächter, jehož koníčkem byla hudba. Když se přiženil na Balabenku, založil zde hudební školu. Scházívala se u něho tehdejší hudební smetánka. Znal se s manželi Duškovými a jejich prostřednictvím i s Mozartem. (Ballabenovi patřila nějaký čas i Bertramka). Roku 1840 se Kleinwächterova dcera Karolina vdala za častého hosta hudebních dýchánků jejich rodiny, kapelníka královského stavovského divadla Františka Škroupa. Ten byl tehdy již vdovcem a byl na vrcholu své hudební slávy. Hudbu ke hře Fidlovačka s písní „Kde domov můj“ složil již v roce 1834. S Karolinou měl 7 dětí, ale mnoho štěstí ve svém 22letém manželství nezažili. Škroup musel odjet za obživou do ciziny. V holandském Rotterdamu získal místo šéfa opery, ale svou rodinu nechal na Balabence, protože věřil, že se k ní brzo vrátí. Doufal marně, domů se již nevrátil, zemřel v bídě 7. února 1862, krátce potom, co jej navštívil Bedřich Smetana. Byl pochován ve společné hrobce nemajetných protestantů. Hudba zůstala Balabence věrná i při posledních majitelích. Byli jimi manželé Zůnovi, jejichž dcera byla proslulou harfenistkou. Za první republiky zanikly zahrady Balabenky i její vinice, oblast procházela bouřlivým průmyslovým rozvojem. Budova a nádvoří Nové Balabenky sloužily jako řemeslnické a průmyslové provozovny. Byla tam např. „Nejstarší továrna na mlékařské stroje a konve na dopravu mléka v Československé republice, majitele A. Jílka. V r. 1995 musela ustoupit dopravním stavbám a přes odpor místního občanského sdružení i obecního úřadu byla zbourána. Usedlost Balabenka v Zenklově ulici.
Nová Balabenka v Sokolovské ulici - foto kolem roku 1968.
První kulový tlakový plynojem v Čechách
Libeňský tlakový plynojem byl postaven pouhých 5 let po prvním tlakovém plynojemu na světě, a to v roce 1932. Jeho průměr je 20 metrů, objem 4 188 m³, užitečný obsah 12 564 m³ při přetlaku 0,3 MPa, celková hmotnost dosahuje 270 tun. Objekt stojí na osmi dvoustěnných plechových nohách, zapuštěných do betonových základů. Je zhotoven z plechů o síle 14 mm, které jsou spojené několikařadovým nýtováním. Nastříkán je hliníkem, aby odrážel sluneční paprsky. Plynojem se plnil v noci a vyprazdňování během dne i noci se dělo automaticky. Plynojem byl postaven v roce 1932 Vítkovickým hutním těžařstvem a strojně vybaven firmou Českomoravská Kolben-Daněk pro firmu Pražská obecní plynárna. Stavbu provedl Tomáš Keclík, civilní inženýr v Praze. Důvodem výstavby tohoto zařízení byl zejména razantně rostoucí průmysl Libně, Karlína, Holešovic a Vysočan, který již nestačila zásobovat stávající plynárna v Michli, protože doprava potrubím z Michle byla ve špičkových odběrech problematická pro značné tlakové ztráty. Svému účelu sloužil plynojem pouhých deset let. V květnu 1945 byla již vypuštěná koule poškozena průstřelem leteckým kanonem. Projektil zasáhnul plynojem z jižní strany a uvnitř explodoval. Na straně zásahu je umístěna záplata, na severní části jsou dodnes patrné nerovnosti způsobené střepinami. Tím bylo znemožněno její využití jako tlakové nádoby. Po opravě se už ke svému původnímu účelu nevrátil a v roce 1949 byl předána k využití Výzkumnému a zkušebnímu leteckému ústavu. Výzkumný ústav přeměnil využití původní tlakové nádoby na podtlakový aerodynamický tunel, který je dodnes největším zařízením tohoto typu na území bývalého Československa. Změna funkce se realizovala prostou záměnou kompresoru za obří vývěvu. Ta vytváří v kouli vysoké vakuum, kterému opravený plášť namáhaný pouze atmosférickým přetlakem snadněji odolává. Někdejší plynojem v této své nové funkci prošel řadou modernizací a dodnes slouží jako experimentální pracoviště k aerodynamickým zkouškám a výpočtům letadel či lopatkových strojů. Díky své konstrukci je zde možné simulovat fyzikální podmínky při vysokých rychlostech proudění. Libeňský plynojem byl 2. 11. 2006 vyhlášen kulturní památkou pod názvem Bývalý plynojem Pražské obecní plynárny v Praze 8–Libni. V září 2007 byl plynojem poprvé zpřístupněn veřejnosti v rámci Dnů evropského kulturního dědictví (návštěva přes 800 osob).
Palmovka
Původně byla tímto názvem označována libeňská viniční usedlost čp. 59, která už dnes neexistuje. Podle nejstarších historických pramenů ji v roce 1631 koupil Adam Fridrich, později ji prodal novoměstskému kupci Matěji Vojtěchu Milerovi z Mildenburku. Po jeho smrti byla vinice (v té době nazývaná Milerka) rozdělena mezi dědice. Jedním z dědiců byla dcera Voršila, provdaná za Daniela Palmu. Od té doby se tomuto místu říká Palmovka. V roce 1832 koupil celou oblast František Antonín Müller, který zde založil továrnu na mýdlo a svíčky. V čp. 2 pak vyráběl alkoholické nápoje. Do rodiny za Müllerovými syny často jezdil básník Vítězslav Hálek. Podle nepotvrzených zpráv zde napsal své poslední verše. V roce 1889 koupil Palmovku realitní podnikatel Vojtěch Švarc, který pozemky rozparceloval a nabídl k blokové zástavbě činžovními domy. Samotnou usedlost koupil stavitel Alfons Wertmüller, který menší část pozemků věnoval libeňské obci na stavbu nové školy. Na konci 19. století začala vznikat okolní uliční zástavba a stará usedlost zanikla.
Na nároží dnešních ulic Sokolovské a Zenklovy stojí již sto let palác Palmovka. Kolaudován byl v roce 1909 a postavila jej karlínská firma Matěje Blechy podle návrhu architekta Emila Králíčka. Sochařská dekorace této secesní budovy je dílem Antonína Waiganta a Karla Pavlíka. Postavit ji nechal podnikatel Čeněk Exner jako svatební dar pro svou dceru Anastázii, provdanou Tillerovou. Sám žil ve vedlejším domě, kde bylo známé Exnerovo uzenářství, na něž navazovaly výrobní budovy, dnes již zaniklé. V paláci Palmovka byla v přízemí Zrcadlová kavárna, od padesátých let bufet, nyní tam sídlí pojišťovna. Naproti, na místě dnešního parkoviště, stála dříve mydlárna, zřejmě majetek židovského podnikatele Krause. Až do výstavby metra v 80. letech 20. století se označení Palmovka používalo pro křižovatku ulic Sokolovská a Zenklova. Po roce 1990 se toto označení posunulo zhruba o sto metrů severněji a označuje dnes křižovatku tramvajových tratí z Karlína, Žižkova, Vysočan, Kobylis a Holešovic na začátku Libeňského mostu.Libeň byla už roku 1897 spojena s Florencí tratí elektrické tramvaje. Od roku 1875 do roku 1972 vedla přes dnešní křižovatku Palmovka také odbočka Severozápadní dráhy na nádraží Praha-Těšnov (vedla v místech dnešní tramvajové trati v ulici Na Žertvách). Osobní doprava na tomto úseku byla ukončena již v roce 1972, nákladní o 12 let později. Poblíž železničního přejezdu u Palmovky stálo nádraží Praha-Dolní Libeň. Po likvidaci trati byla zbořena větší část nádraží a vzhledem k velkému dopravnímu ruchu se stala Palmovka velmi živým místem. V roce 1990 byl postaven tramvajový most z Palmovky na žižkovský Krejcárek a Ohradu. V roce 2005 pak byla v souvislosti s výstavbou železničního, tzv. Nového spojení, souběžně s tramvajovým mostem postavena otevřená silniční estakáda. V roce 1986 zde začala výstavba metra; stanice pod ní byla otevřena v únoru roku 1990.
Libeňský most
je jedním z mostů, vedoucích přes řeku Vltavu v Praze. Po proudu řeky je čtrnáctým mostem. Samotná mostní konstrukce má délku 370 m, spolu se zemní rampou na holešovické straně pak 780 m, což ho činí nejdelším silničním mostem v metropoli. Oproti ostatním starším mostům, které byly stavěné se šířkou 16 m, tento už byl o pět metrů širší. Po svém otevření měl již asfaltovou vozovku i těleso pro tramvajovou dopravu. Betonový most, navržený v kubistickém slohu podle projektu architektů Pavla Janáka a Františka Mencla, má pět kleneb o rozpětí 28 až 42,8 m, na libeňské straně pak klenbu jedinou o rozpětí 48 m a ve středu ostrova je rámová konstrukce o rozpětí 6,2 m. Nahradil původní dřevěné provizorium z roku 1903. Pro veřejnost se otevřel 29. října 1928 k 10. výročí vzniku Československé republiky. Most „pronásledovaly“ změny v pojmenování: 1928–1938: Libeňský most; 1938 až
1940: Baxův most (Karel Baxa); 1940–1945: Libeňský most; 1945–1952: Baxův most; 1952–1962: Stalingradský most a od 1962 opět Libeňský most.
Dřevěný pilotový most mezi Holešovicemi a Libní, přenesený a zde postavený v roce 1903. Sloužil až do roku 1928, kdy jej nahradil nový most Baxův.
Nová synagoga
Základní kámen ke stavbě nové synagogy byl položen 23. listopadu 1846 za přítomnosti arcivévody Štěpána na výše položeném místě (právě kvůli hrozbě častých záplav), již mimo hranice původního ghetta. Stavba trvala dlouhých dvanáct let. Stará synagoga stála na svém místě ještě několik let. Byla zbořena roku 1862. Nová synagoga byla slavnostně vysvěcena roku 1858. Stavba byla postavena v novorománském slohu s orientálními prvky, v duchu tehdejšího romantického historismu. Jako architektonický styl byl pro stavbu vybrán novorománský sloh, přecházející v některých detailech do orientálních nebo eklektických poloh. Monolitní blok patrové budovy je nad obdélníkovým půdorysem završen nízkou sedlovou střechou. Původní fasáda měla výraznou štukovou výzdobu a střední okno mělo bohatší plastické lemování s tradičním motivem Mojžíšových knih s desaterem a hvězdou ve vrcholu. Postranní okna mají dodnes zachované jednodušší pasparty a opakují se ve dvou řadách nad sebou i na obou postranních fasádách. V přízemí západního průčelí je trojdílný vysoký vstup s trojicí plechem pobíjených vrat. V jednoduché východní fasádě je dodnes zachované menší kruhové okno, členěné štukovou šesticípou hvězdou s výplněmi z barevného skla. Interiér má klasickou bazilikální podobu. Za vstupní předsíní, s jednoduchým kijorem (umývadlem k tradičnímu opláchnutí rukou před bohoslužbou) v levé části a se vstupy na dvě protilehlá vřetenová schodiště na galerii, je vchod do hlavního prostoru synagogy. Ten má podobu vysokého trojlodí s postranními arkádami galerie, umístěnými vždy na pěti mohutných hranolech pilířů. Pilíře i pilastry mezi okny mají v přízemí i v patře hlavice se štukovou římsou a polem plastického rostlinného dekoru. V západní části je pod třetí stranou galerie níže umístěná kruchta. Interiér kopíruje uspořádání křesťanských kostelů, s lavicemi v řadách, orientovaných k východní straně, kde je umístěna bima (stupínek) se stopami po místě, kde stál šulchan (pultík pro čtení z Tóry). Áron (svatostánek pro umístění Tóry) je dřevěný, tenké sloupky po stranách skříně nesou půlkruhově zakončený nástavec se zlaceným hebrejským nápisem a Davidovou hvězdou ve středu. Pod nimi je série zlacených reliéfních symbolů, připomínajících původní Šalamounův Chrám v Jeruzalémě. Od vstupní branky vedla alej s nízkými stromy až ke vchodu. Bohoslužby se zde konaly až do 2. svět. války, r. 1941 byla libeňská synagoga, stejně jako všechny ostatní v Protektorátu, uzavřena a přeměněna na sklad konfiskovaného židovského majetku. Po 2. svět. válce nebyly pro nedostatek věřících bohoslužby obnoveny, synagoga zůstala nadále skladištěm (ovoce, později kulisy
blízkého Divadla Pod Palmovkou). V 50. letech zde často pobýval jako kulisák Bohumil Hrabal. V uvolněné atmosféře 60. let 20. století synagogu oživovaly literární a filosofické debaty a workshopy Bohumila Hrabala, Egona Bondyho a Vladimíra Boudníka. Na počátku devadesátých let dvacátého století byla libeňská synagoga vyklizena, částečně opravena a je občasně využívána ke kulturním účelům. Od roku 1995 začalo budovu, známou od té doby jako Synagoga na Palmovce, pravidelně využívat sdružení SERPENS. Jeho hlavním cílem je pořádání výtvarných, divadelních a hudebních akcí a vzájemné propojování jednotlivých uměleckých oborů.
Libeňská židovská čtvrť
Židé, od pradávna pronásledovaní, se usazovali i v Libni. Roku 1595 za Bryknarů jich bylo zde tolik usazeno, že se Libni říkalo „Judendorf “. V letech 1541-1547 císař Ferdinand I vypověděl Židy z Prahy, ale majitelé je přijali na své území v Libni a tak se stalo, že koncem 16. století bylo v Libni víc Židů, než křesťanů; roku 1713 bylo v Libni 150 křesťanů a na 300 židů.). Další Židé se sem pak stěhovali v době moru r. 1680 a po roce 1744, kdy byli opět vykázáni z vnitřní Prahy. Po prohrané válce s Prusy, kdy panovnice Marie Terezie ztratila téměř celé Slezsko, se její zloba obrátila právě proti Židům. Nařkla je z toho, že „měli nepříteli nápomocni býti“ a vydala edikt o vypovězení Židů, nejprve r. 1744 z Prahy, o rok později (1745) i z celých Čech. Vypovězení mělo nabýt účinnosti v pětačtyřiceti dnech, uvádí se, že tehdejší pražské ghetto opustilo za tu dobu přes 10 000 jeho obyvatel, což byla v té době celá čtvrtina obyvatel města. Židé se mohli usadit nejméně 2 hodiny cesty od bran města, tam museli trávit noc a do města mohli pouze přes den; vyřizovat si formality potřebné k vystěhování.Ke skutečnému vypovězení ale nakonec nedošlo, jelikož Praha byla tak závislá na finančních operacích Židů, že po jejich vyhnání naprosto ztratila význam obchodní křižovatky a Marie Terezie byla na nátlak všemožných institucí a stavů (za Židy se přimluvil dokonce i papež) nucena r. 1748 pozvat Židy zpět. Několik desítek rodin však již bylo zabydleno v Libni a tak vzniklo ghetto v Libni. Ačkoliv se Židé nakonec vrátit mohli, libeňská židovská obec se stala druhým nejvýznamnějším židovským centrem na území dnešní Prahy. Privilejí majitele Jana hraběte Hartvika z Nosticů směli Židé v Libni žít bezpečně. Libeňské ghetto se rozkládalo mezi dnešními ulicemi Voctářova, Koželužská a Vojenova a již zaniklých Jirchářská a Kožní. V Koželužské ulici, která byla centrem ghetta, stávala stará synagoga, o které nemáme mnoho informací. Malé židovské ghetto bývalo při každé větší vodě zatopováno a tak bylo v 19. stol. postupně bouráno. Po velké povodni r. 1890 se chtěla obec této staré památky zbavit, ale nedostala od poslanecké sněmovny říšské rady subvenci, proto probíhala likvidace pomalu, po vykoupení několika budov ročně, vlastními silami obce. V tomto „Židovském městě“ byly bytové poměry sice stísněné, ale domky byly čisté, světlé a epidemické nemoci tam byly vzácností. Židovský hřbitov, druhý nejstarší v Praze, který se nacházel v blízkosti libeňského dolního nádraží u dnešního Libeňského mostu, zmizel při úpravách Palmovky pod pětimetrovou navážkou.
Starý židovský hřbitov v Libni ve Vojenově ulici založený v 16. století (čp. 602). Náhrobky pocházejí již ze 17. století, většina z 18. a 19. století. Rozkládal se zhruba na trojúhelníkovém území mezi Libeňským mostem, bývalým nádražím Dolní Libeň a Vojenovou ulicí. Pohřbívat se zde přestalo v r. 1892, kdy byl založen nový židovský hřbitov v Davídkově ul. Část hřbitova zanikla při stavbě nádraží Dolní Libeň v r. 1877 a další pak při výstavbě východního předmostí Libeňského mostu v roce 1965, kdy převážná část hrobů byla zasypána. Dnes hřbitov připomínají jen zbytky hřbitovní zdi. (foto z konce 19. stol.)
Bohumil Hrabal Spisovatel Bohumil Hrabal prožil nemalou část svého života v Libni (v ulici Na Hrázi 24/326, poeticky nazývané Na Hrázi věčnosti), nějaký čas dělal kulisáka v divadle S. K. Neumanna. V Libni se odehrává děj jeho pábitelských knížek Svatby v Domě a Něžný barbar. Jednu celou stranu této ulice později nahradila zeď autobusového nádraží. V těchto místech (u dnešní stanice metra Palmovka) byla v roce 1990 k jeho poctě vytvořena tzv. Hrabalova zeď. Původní dům Na Hrázi 24 z r. 1888, Tato zeď je kde také bydlel Bohumil Hrabal. dnes, bohužel zatím jen z menší části, pomalována motivy z Hrabalových knížek a to díky umělkyni Tatianě Svatošové, která s celým projektem přišla a zrealizovala jej. Hlavní dominantou je kromě 5,5 metru vysoké podobizny Bohumila Hrabala i psací stroj značky Parkeo a 16 koček, které Hrabalovi za jeho života dělaly společnost. Hrabalova zeď byla dokončena 15. října 1999. Na zdi jsou dokonce vymalovány i úryvky z Hrabalových děl, především z těch, které se týkají ulice Na Hrázi.
Hostinec U Deutschů – Divadlo pod Palmovkou
Hostinec, zřízený v r. 1848 manželi Františkem a Marií Deutschovými, stával na rohu ulice Na hrázi a Zenklovy do r.1903. Bylo to význačné místo libeňské kulturní a spolkové činnosti – např.v r. 1884 zde byla ustanovena Tělocvičná jednota Sokola v Libni. V srpnu roku 1861 v jednopatrové budově hospody František Deutsch otevřel „Hudební a deklamační akademii“. V roce 1899 vycítil příležitost stavitel Václav Romováček a budovy hostince a divadla koupil. O tři roky později dostal úřední povolení všechny budovy zbořit a na jejich místě v roce 1903 vybudoval zbrusu nový dům, ve kterém zřídil hotel s kavárnou. V roce 1904 byla také zkolaudována nová budova se sálem určeným pro společenské akce zvaná „altán“, která sousedila s budovou hotelu a byla částečně postavena na místě starého tanečního sálu, z větší části však na dříve volném prostoru zahrady.Na nároží byl v r. 1904 postaven Čapkův módní dům (později Česká spořitelna). Další osudy libeňského divadla jsou úzce spojeny se dvěma na sebe žárlícími subretami Švandova divadla na Smíchově – Marií Zieglerovou a Marií Groszovou, které střídavě (a obě nakonec neúspěšně) zkoušely v Libni své štěstí jako herečky, podnikatelky a divadelní ředitelky. Nejprve do Libně odešla Marie Groszová, která ve své ješitnosti nedokázala snést hvězdné manýry mladší Zieglerové a rozhodla se proto hledat štěstí mimo Smíchov. S přispěním svého manžela získala divadelní koncesi pro Libeň – a zdejší společenský sál v „altánu“, který se měl stát sym-
bolem jejího vzdoru a cestou k vítězství nad nenáviděnou sokyní, nechala stavitelem Romováčkem přestavět na divadlo, které překřtila na Nové lidové divadlo Praha VIII. v Libni. Provoz zde zahájila 16. prosince 1905. Ve zdech právě tohoto sálu, přestože v průběhu věků ještě několikrát přestavovaného a upravovaného, se hrají představení i dnes. Groszová však byla z Libně nucena, zřejmě z finančních důvodů, odejít již po roce a půl. Novým majitelem divadla a hotelu se stal Jaroslav Sedláček, který, aby vyhověl vkusu převážně dělnického publika, zval na pohostinská vystoupení Grozsové konkurentku Marii Zieglerovou. Zieglerová (dost možná, že ze žárlivosti) libeňské divadlo v roce 1907 od Sedláčka koupila – a znovu jej nechala stavitelem Romováčkem, tentokrát zřejmě dosti nákladně, upravit. Jeviště tehdy nechala přizpůsobit pro náročnější operetní inscenace a patřičný operetní nádech dodala i foyeru. Staronový stánek Thálie se měl od té doby jmenovat Divadlo Marie Zieglerové v Praze VIII. Zprvu v něm působily hned dva stálé soubory – operetní a činoherní. Navzdory značným ambicím a úsilí se však ani Marii Zieglerové divadelní podnikání v Libni nevydařilo: Již v létě 1909 byla libeňská opereta z finančních důvodů zrušena V roce 1909 skončilo první období profesionálního divadla v Libni.. Koncem roku 1909 byl soubor libeňského divadla ředitelem Frýdou definitivně rozpuštěn a v roce následujícím přešla budova hotelu a divadelního sálu do majetku sociálnědemokratické strany, která v někdejším divadle zřídila biograf Svépomoc a v bývalé správní budově divadla Lidový dům. Nedostatek finančních prostředků však měl za následek, že budovy chátraly a po skončení druhé světové války byl jejich stav již havarijní. Po různých opravách, které probíhaly i za provozu zde začalo působit Městské oblastní divadlo které bylo přejmenováno na Divadlo S.K.Neumanna. V roce 1990 se ujalo divadla nové vedení v čele s ředitelem a režisérem Petrem Kracíkem. Od 27. 9. 1990 nese libeňská scéna nový název – Divadlo pod Palmovkou. Po dlouhé a náročné rekonstrukci vyvolané mj. i katastrofálními povodněmi v roce 2002, kdy výška hladiny v hledišti dosahovala až dva metry vody, se divadelní sál navrátil k secesnímu vzhledu, takže dnes patří mezi nejzajímavější „kukátkové“ divadelní sály v Praze.
Elsnicovo náměstí – pohled k nám. Holého
Snímek pořízený při tzv. německé povodni v roce 1940. V popředí již dnes zbořený Malý mlýn v ohbí Rokytky. Za ním severní zástavba na Holého náměstí. V pozadí vpravo část bývalého libeňského anglického pivovaru s komínem.
Elsnicovo náměstí – Palác Svět Palác Svět je konstruktivistickým železobetonovým činžovním a obchodním domem se dvěma suterény s biografickým sálem, v přízemí je vybavený obchodní místností, v prvním patře se nalézá restaurace, kavárna a herna. Palác byl postaven v letech 1932–1934 stavitelem Františkem Havlenou na místě staré usedlosti. Objednatelem, investorem a prvním majitelem paláce byl realitní podnikatel Ladislav Svět (podle jiných zdrojů Jan Svět – Jan Svět byl statkář a byl posledním rychtářem Libně), podle kterého byla stavba pojmenovaná. Kromě železobetonové konstrukce je palác zajímavý i díky faktu, že jeho základy leží pod hladinou spodní vody. Protože suterény jsou pod úrovní spodní vody, je celá budova postavena v olovem vyložené vaně. Ta je ovšem prasklá, takže suterény jsou zaplaveny a Palác je dnes díky dlouhodobě zanedbané údržbě v havarijním stavu, ale byl prohlášen za památku. V Paláci Svět byl od jeho založení kinosál, který od roku 1955 nesl název Kino Dukla.
Dřívější Světův statek, na jehož místě byl postaven činžovní a obchodní dům Svět.
Elsnicovo náměstí – Betonový most přes Rokytku
Betonový most přes Rokytku je nejstarší betonový silniční most v Čechách a je na seznamu technických památek Prahy a je i památkově chráněn. Dnes most slouží jak silniční, tak tramvajové dopravě. Most byl postaven v roce 1896 za 35 dní architektem Antonínem Losem. Byl slavnostně otevřen 28. září 1896. Šlo o první silniční most z dusaného betonu v Čechách. Technické podrobnosti: Má jednu klenbu s rozpětím 13,3 metru a vzepětím 2,75 metru. V roce 1909 byl most rozšířen a dosahuje šířky 99,3 metru (resp. tok Rokytky byl v oblasti Elznicova náměstí zakryt). Na západní straně nám. dr. Holého je na mostě osazena litinová pamětní deska s nápisem: „První betonový most silniční v Čechách. Na max. zatížení pohyblivé 1000 kg/m2 projektoval a v 35 dnech vystavěl Ingenieur Antonín Los, ingenieur, stavitel a geometr. 28. 9. 1896.“ Tramvajová trať je v těchto místech již od 4.října 1896. Vedla nejprve od Karlína přes Palmovku zhruba k zastávce U Kříže a byla jednokolejná. V roce 1909 byla zdvojkolejněna, v roce 1910 prodloužena na Vychovatelnu a v roce 1924 k dnešní zastávce Ke Stírce.
Pohled na Primátorskou třídu (dnes Zenklovu) v Libni. V popředí betonový most, Vedle něj, směrem po vodě, postaveno v r. 1909 souvislé přemostění Rokytky v délce 99,30 m, v jehož prostoru (dříve Světově nábřeží, dnes Elsnicově náměstí) bylo zřízeno libeňské tržiště.
Elsnicovo náměstí – Pomník Podlipného V r. 1935 byl slavnostně odhalen pomník Jana Podlipného. Autorem sochy v nadživotní velikosti je ak. sochař prof. Jaroslav Brůha. JUDr. Jan Podlipný (24.8.1848 – 19.2.1914), český politik, vůdčí představitel mladočechů. Od roku 1880 působil jako advokát v Praze, v letech 1895–1897 jako předseda výkonného výboru mladočeské strany, od roku 1889 jako poslanec zemského sněmu za mladočeskou stranu. V letech 1897–1900 zastával funkci pražského primátora, v letech 1889–1906 starosta České obce sokolské. Jeho zásluhou uskutečnilo sokolstvo řadu zájezdů do zahraničí, čímž si „otevřelo okno do světa“. Uspořádal Sbírku zákonů týkající se státního práva Království českého (1882) a byl také jednatel Právnické jednoty. Žil a zemřel v domě č. 22 v Bartolomějské ulici, kde je pamětní deska z r. 1924. Pochován je na Olšanských hřbitovech (hřbitov č.IV, odd.8, hrob 1-2).
