Možnosti snížení plýtvání potravinami

Technologické možnosti, jak nasytit 10 miliard lidí

Science and Technology Options Assessment

Možnosti snížení plýtvání potravinami Shrnutí

CS

Orgán pro posuzování vědeckých a technologických možností Generální ředitelství pro služby parlamentního výzkumu Evropský parlament Ríjen 2013 PE 513.515

Technologické možnosti, jak nasytit 10 miliard lidí Možnosti snížení plýtvání potravinami

Shrnutí IP/A/STOA/FWC/2008-096/Lot7/C1/SC2 - SC4 Ríjen 2013

PE 513.515

Orgán pro posuzování vědeckých a technologických možností (STOA)

Projekt Orgánu pro posuzování vědeckých a technologických možností (STOA) „Technologické možnosti, jak nasytit 10 miliard lidí – možnosti snížení plýtvání potravinami“ byl proveden Ústavem pro hodnocení technologie a analýzu systémů (ITAS), Technologický institut Karlsruhe jako člen ETAG.

AUTOŘI Carmen Priefer, vedoucí projektu (ITAS) Juliane Jörissen (ITAS) Klaus-Rainer Bräutigam (ITAS)

ADMINISTRÁTORKA VÝZKUMU STOA Lieve Van Woensel Orgán pro posuzování vědeckých a technologických možností (STOA) Ředitelství pro posuzování dopadů a evropskou přidanou hodnotu Generální ředitelství Evropského parlamentu pro vnitřní politiky Rue Wiertz 60 - RMD 00J012 B-1047 Brusel Email: [email protected]

JAZYKOVÁ VERZE Originál: EN

VYDAVATEL STOA můžete kontaktovat na e-mailové adrese [email protected]. Tento dokument je k dispozici na internetu na této adrese: http://www.europarl.europa.eu/stoa/ Rukopis byl dokončen v srpnu roku 2013. Brusel, © Evropská unie, 2013.

PROHLÁŠENÍ O VYLOUČENÍ ODPOVĚDNOSTI Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory autorů a nemusí nutně představovat oficiální postoj Evropského parlamentu.

Rozmnožování a překlady pro nekomerční účely jsou povoleny, pokud je uveden zdroj a vydavatel je předem upozorněn a obdrží kopii.

PE 513.515 CAT BA-03-13-508-CS-N ISBN 978-92-823-5768-2 DOI 10.2861/64065

Technologické možnosti, jak nasytit 10 miliard lidí – Možnosti snížení plýtvání potravinami

Tento dokument je uživatelsky vstřícným shrnutím studie orgánu STOA „Technologické možnosti, jak nasytit 10 miliard lidí – možnosti snížení plýtvání potravinami“. Celá studie je stejně jako přehled možností vztahujících se k tomuto tématu k dispozici na internetových stránkách orgánu STOA.

Shrnutí studie Omezení plýtvání potravinami je považováno za důležitý faktor zajištění dostatku potravin na celosvětové úrovni, neboť umožní využívat omezené zdroje i k jiným účelům, sníží environmentální rizika a zamezí finančním ztrátám. Ve svém plánu pro Evropu účinněji využívající zdroje si Evropská komise stanovila cíl snížit produkci potravinového odpadu do roku 2020 o polovinu. Studie se zabývá způsoby, jak předcházet vzniku potravinového odpadu, a to na základě důkladné analýzy rozsahu, důvodů a schémat plýtvání potravinami v EU-27. Zaměřuje se na opatření a nástroje, které jsou v literatuře či v současné debatě považovány za zvláště užitečné či snadno proveditelné, nebo které se již osvědčily v praxi. Mezi ně patří mimo jiné vylepšování a harmonizace databází, stanovení cílů pro snížení odpadu na národní a regionální úrovni, revize stávajících nařízení týkajících se označování potravin daty, podpora osvětových kampaní, zavádění hospodářských pobídek, zlepšování pracovních postupů a zavádění integrovaného řízení dodavatelských řetězců v odvětví výroby, velkoobchodu a maloobchodu a zavádění technologických inovací, které mají potenciál plýtvání potravinami snížit.



OBSAH 1.

SOUVISLOSTI A CÍL STUDIE ..................................................................................................................... 1

2.

DEFINICE TERMÍNŮ „POTRAVINOVÁ ZTRÁTA“ A „POTRAVINOVÝ ODPAD“...................... 2

3.

SOUČASNÝ STAV VÝZKUMU ................................................................................................................... 2

4.

PŘÍČINY A PŮVOD POTRAVINOVÝCH ZTRÁT V RÁMCI POTRAVINOVÉHO ŘETĚZCE ..... 3 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5

5.

ZTRÁTY V PRIMÁRNÍ PRODUKCI .................................................................................................................. 3 ZTRÁTY PŘI BALENÍ A ZPRACOVÁNÍ............................................................................................................ 4 ZTRÁTY V DISTRIBUCI, VELKOOBCHODU A MALOOBCHODU ...................................................................... 4 ZTRÁTY V POHOSTINSTVÍ ............................................................................................................................ 5 ZTRÁTY V DOMÁCNOSTECH ........................................................................................................................ 6

DOSTUPNÁ DATA A JEJICH SPOLEHLIVOST ...................................................................................... 8 5.1 5.2

VÝPOČTY ZALOŽENÉ NA ÚDAJÍCH FAOSTAT A METODOLOGII SIK ........................................................ 8 VÝSLEDKY VÝPOČTŮ VE SROVNÁNÍ SE SKUTEČNOSTMI ZJIŠTĚNÝMI ORGANIZACÍ BIOIS.......................... 8

6.

PLÝTVÁNÍ V DOMÁCNOSTECH ............................................................................................................ 11

7.

DOPADY VYTVÁŘENÍ POTRAVINOVÉHO ODPADU ..................................................................... 14 7.1 7.2 7.3

8.

SPOTŘEBA ZDROJŮ ..................................................................................................................................... 14 ZVYŠUJÍCÍ SE MNOŽSTVÍ BIOLOGICKÉHO ODPADU.................................................................................... 15 HOSPODÁŘSKÉ DOPADY ............................................................................................................................ 16

MOŽNÁ OPATŘENÍ PRO SNÍŽENÍ PLÝTVÁNÍ POTRAVINAMI ................................................... 17

LITERATURA ......................................................................................................................................................... 21


SEZNAM TABULEK TABULKA Č. 1: PŘEHLED HLAVNÍCH FAKTORŮ, KTERÉ VEDOU K PLÝTVÁNÍ POTRAVINAMI V JEDNOTLIVÝCH FÁZÍCH POTRAVINOVÉHO ŘETĚZCE V PRŮMYSLOVÝCH ZEMÍCH .......................................................................................................................................... 7 TABULKA Č. 2: SKLADBA POTRAVINOVÉHO ODPADU Z DOMÁCNOSTÍ V SEDMI EVROPSKÝCH ZEMÍCH V %........................................... 12

SEZNAM GRAFŮ GRAF Č. 1: PODÍL JEDNOTLIVÝCH FÁZÍ POTRAVINOVÉHO ŘETĚZCE NA CELKOVÉM MNOŽSTVÍ POTRAVINOVÉHO ODPADU V EU-27 (VÝPOČTY ITAS) ..................................................................................................................................................................... 9 GRAF Č. 2: CELKOVÉ MNOŽSTVÍ POTRAVINOVÉHO ODPADU NA OBYVATELE, VYJMA ZEMĚDĚLSTVÍ A MANIPULACE PO SKLIZNI – SROVNÁNÍ VÝPOČTŮ ITAS A BIOIS PRO EU-27 ZA ROK 2006 ........................................................................................................ 10 GRAF Č. 3: PRODUKCE POTRAVINOVÉHO ODPADU NA OBYVATELE V SEKTORU DOMÁCNOSTÍ – SROVNÁNÍ VÝSLEDNÝCH VÝPOČTŮ ITAS A BIOIS PRO EU-27 ZA ROK 2006 ............................................................................................................................ 11 GRAF Č. 4: PODÍL JEDNOTLIVÝCH SKUPIN POTRAVIN NA CELKOVÉM MNOŽSTVÍ POTRAVINOVÉHO ODPADU Z DOMÁCNOSTÍ V EU-27 (VÝPOČTY ITAS) ..................................................................................................................................................... 13 GRAF Č. 5: SUROVINOVÁ A UHLÍKOVÁ STOPA POTRAVINOVÉHO ODPADU V NĚMECKU NA OBYVATELE ZA ROK, VČETNĚ PRVNÍCH FÁZÍ ŘETĚZCE, PODLE SKUPIN POTRAVIN. ............................................................................................................................ 15 GRAF Č. 6: NAKLÁDÁNÍ S TUHÝM KOMUNÁLNÍM ODPADEM V JEDNOTLIVÝCH EVROPSKÝCH ZEMÍCH ZA ROK 2010 .............................. 16


SHRNUTÍ PRO LAICKOU VEŘEJNOST 1. SOUVISLOSTI A CÍL STUDIE Odhad celosvětových ztrát potravin v rámci dodavatelského řetězce sice doprovázejí značné nejistoty, nelze ale pochybovat, že se jedná o ztráty významné. Podle odhadů Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se ztratí či skončí jako odpad přibližně jedna třetina celosvětově vyprodukovaných potravin určených pro lidskou výživu, což představuje přibližně 1,3 miliard tun za rok. Potraviny se ztrácejí a plýtvá se jimi napříč celým dodavatelským řetězcem, od počáteční zemědělské produkce až po koncovou spotřebu v domácnostech. Podle FAO se v Evropě a Severní Americe množství potravinového odpadu na jednoho obyvatele pohybuje mezi 95 a 115 kg za rok (Gustavsson a kol. 2011). Pokud nebudou přijaty další preventivní kroky a opatření, stoupne podle odhadů Evropského parlamentu do roku 2020 množství potravinového odpadu o 40 % (Evropský parlament 2012). Vzhledem ke skutečnosti, že více než jedna miliarda lidí trpí podvýživou, se z plýtvání potravinami stává především etický problém. Ačkoliv je otázka, jak může chování spotřebitelů v průmyslových zemích ovlivnit chudobu na venkově a hlad v rozvojových zemích, kontroverzním tématem, lze předpokládat, že v důsledku neopatrného hospodaření s potravinami v bohatých zemích se bude celosvětově zvyšovat poptávka po potravinách. Rostoucí globální poptávka bude mít za následek zvyšování cen na světových trzích, což může dále oslabit kupní sílu chudých v rozvojových zemích. Organizace spojených národů ve svém odhadu středního růstu světové populace naznačuje, že by globální populace mohla do roku 2050 dosáhnout 9,3 miliard. Takový nárůst bude vyvíjet stále větší tlak na celosvětové zásoby potravin. Produkce potravin je bez ohledu na to, jsou-li zkonzumovány či vyhozeny, doprovázena negativními vlivy na životní prostředí. Plýtvání potravinami představuje úbytek nejen nezbytně důležitých živin, ale i vzácných zdrojů, jakými jsou půda, voda a energie, které se se spotřebovávají při produkci, zpracování a distribuci potravin. Tyto ztráty navíc ještě prohloubí značná proměna stravovacích návyků: od v současné době převládajících obilovin směrem ke stále větší konzumaci výrobků živočišného původu. Předpokládá se, že vzhledem k rostoucímu blahobytu v rozvojových zemích se kalorický příjem z masa na jednoho obyvatele do poloviny století zvýší o 40 % (IMECHE 2013). Produkce výrobků živočišného původu je mnohem náročnější na zdroje než produkce potravin na bázi obilovin. Kromě škodlivého vlivu na životní prostředí má plýtvání potravinami za následek i značné peněžní ztráty, a to jak pro jednotlivé spotřebitele, tak pro hospodářství celého státu. Obdobně jako dopady na životní prostředí se i ekonomické ztráty kumulují v průběhu dodavatelského řetězce, což znamená, že jedna tuna potravinového odpadu vyprodukovaného domácnostmi (tzn. v poslední fázi řetězce) má mnohem větší ekologické a ekonomické náklady než jedna tuna potravinového odpadu vyprodukovaná ve výrobním sektoru. Snížení stávající míry potravinového odpadu proto představuje velkou příležitost, jak zajistit potravinovou bezpečnost na celosvětové úrovni, snížit environmentální rizika, uchovat omezené zdroje na jiné účely a zamezit finančním ztrátám. Zavádění preventivních opatření pro boj proti plýtvání potravinami si však žádá důkladnou analýzu rozsahu, schématu a dopadu takového plýtvání, které je jedním z předmětů této studie. Jejím hlavním cílem bylo zvážit, jaká opatření a nástroje mohou plýtvání potravinami zamezit, a vzít přitom v potaz zkušenosti získané v různých zemích. Pozornost byla zaměřena na přístupy, které jsou v literatuře či současné diskuzi pokládány za skutečně užitečné, snadno proveditelné a umožňují dosáhnout dlouhodobých zisků. Na základě této debaty byla vypracována opatření určená jak evropským, tak vnitrostátním činitelům odpovědným za jejich realizaci.

1


2. DEFINICE TERMÍNŮ „POTRAVINOVÁ ZTRÁTA“ A „POTRAVINOVÝ ODPAD“ Až do současné chvíle neexistovala v evropském ani žádném vnitrostátním právním rámci či odborné literatuře obecně přijímaná definice termínů „potravinová ztráta“ a „potravinový odpad“. Ve shodě s dalšími významnými autory zde proto navrhujeme rozlišovat mezi „potravinovou ztrátou“ a „potravinovým odpadem“. Potravinovou ztrátu chápeme jako množství jídla, které je vyprodukováno pro lidskou spotřebu, ale z rozličných důvodů se z dodavatelského řetězce ztratí. Potravinový odpad je podmnožinou potravinových ztrát a představuje jídlo, které je stále vhodné ke konzumaci, ale v důsledku lidského zásahu, či naopak nečinnosti se vyřadí. Toto je nutné rozlišovat, neboť zbytky a výrobky vyřazené v nižších fázích potravinového řetězce mohou být znovu zužitkovány ve výrobním procesu, takže ne všechny potravinové ztráty se stanou odpadem. Na druhou stranu jsou však potraviny, které byly původně určeny pro lidskou spotřebu, ale byly z dodavatelského řetězce odstraněny, považovány za potravinový odpad, i když se ještě využijí k nepotravinářským účelům. Výrobky, které již nelze prodávat, ale které jsou znovu využity pro lidskou spotřebu, a tudíž zůstávají v dodavatelském řetězci, nejsou považovány ani za potravinovou ztrátu ani za potravinový odpad (např. zpracování neprodaných pekárenských produktů na strouhanku). Vědecká obec kromě rozlišování mezi potravinovými ztrátami a potravinovým odpadem ještě dále odlišuje vyhnutelný a nevyhnutelný potravinový odpad. Termín potravinový odpad, jemuž lze předejít“ (avoidable food waste) se vztahuje na výrobky, které jsou v okamžiku vyřazení stále ještě vhodné k lidské spotřebě, nebo které by byly stále poživatelné, pokud by byly zkonzumovány včas. Termín nevyhnutelný potravinový odpad (unavoidable food waste) se vztahuje na výrobky nebo suroviny, které nejsou vhodné k lidské spotřebě. Mezi ně patří jak nepoživatelné části potravin (např. slupky od banánů, kosti, vaječné skořápky), tak výrobky, které jsou natolik poškozené nepřízní počasí, nemocemi či škůdci, že je již konzumovat nelze. Třetí kategorie užívaná v současných vědeckých debatách tzv. „potravinový odpad, jemuž lze potenciálně/částečně předejít“ (possibly/partially avoidable food waste) pak zahrnuje suroviny, které se nezkonzumují kvůli určitým preferencím spotřebitelů (např. chlebové kůrky, jablečné slupky) nebo se zkonzumují pouze tehdy, pokud jsou připraveny určitým způsobem (je-li drůbeží maso pečené, konzumuje se většinou i s kůží, pokud je vařené, povětšinou ne). Tato kategorie by však neměla být zohledňována, neboť množství potravin, o které se jedná, hraje v kontextu celkového objemu potravinového odpadu jen malou roli.

3. SOUČASNÝ STAV VÝZKUMU Evropský parlament přijal v lednu 2012 usnesení „Jak zastavit plýtvání potravinami: strategie pro účinnější potravinový řetězec v Evropské unii“, v němž vyzval Komisi, aby přijala praktická opatření s cílem snížit plýtvání potravinami do roku 2025 o polovinu. Dále Komisi požádal, aby provedla analýzu celého potravinového řetězce od zemědělců až ke spotřebitelům tak, aby byly identifikovány sektory, kde dochází k největšímu plýtvání potravinami. Na základě této analýzy by měly být vytvořeny konkrétní cíle pro členské státy v oblasti předcházení plýtvání potravinami jako součást cílů v oblasti prevence plýtvání, kterých by měl každý členský stát dosáhnout do roku 2014 (rámcová směrnice o odpadech z roku 2008). S ohledem na tyto iniciativy si Evropská komise ve svém plánu pro Evropu účinněji využívající zdroje stanovila cíl snížit množství poživatelného potravinového odpadu do roku 2020 o polovinu (Evropská komise 2011). Na evropské úrovni byla provedena celá řada studií o rozsahu, příčinách a dopadech produkce potravinového odpadu. Jsou k dispozici údaje pro Spojené království, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko, Finsko a Norsko, Francii, Itálii, Portugalsko, Německo, Rakousko a Švýcarsko. Jak vědecké aktivity, tak politické iniciativy přicházejí především ze západní, střední a severní Evropy, jen několik z jihoevropských zemí. Málo se do současné debaty zapojují některé jižní a většina východoevropských zemí. Studie na téma plýtvání potravinami publikovala řada rozličných institucí. Jsou mezi nimi

2


univerzity, výzkumná střediska, nevládní organizace, průmyslové podniky, ministerstva, mezinárodní i evropské organizace. Je potřeba zdůraznit, že závěry jednotlivých studií, ačkoliv se věnují stejnému tématu, nelze jednoduše porovnávat, a to vzhledem k odlišným předpokladům při definici termínů „potravinové ztráty“ a „potravinový odpad“, vymezení hranic systému, koncepci a rozsahu šetření, stejně jako metodiky sběru dat a analýzy. Zatím byla vypracována jen jedna významná celoevropská studie: „Přípravná studie o plýtvání potravinami v rámci EU-27“ (Monier a kol. 2010). V té autoři vyhodnocovali objem potravinových ztrát v Evropě na základě údajů Eurostatu a dalších vnitrostátních studií. Dále je k dispozici několik celosvětových přehledových studií vypracovaných organizacemi WWF a FAO (Grethe a kol. 2011; Gustavsson a kol. 2011) a American studies (Buzby & Hyman 2012; Gunders 2012; Hall a kol. 2009). V současné době se tématu plýtvání potravinami věnují dva evropské projekty. Prostřednictvím projektu „Green Cook“ spolupracují evropské země jako Francie, Velká Británie, Nizozemsko, Belgie a Německo na vytvoření severoevropského modelu udržitelného hospodaření s potravinami. Tento projekt zahrnuje zavedení jednotné definice termínu „potravinový odpad“ a zřízení hodnotícího rámce pro plýtvání potravinami. Do evropského projektu sedmého rámcového programu FUSIONS (Food Use for Social Innovation by Optimising Waste Prevention) se zapojilo 21 institucí ze 13 členských států. Tento projekt povede k lepší harmonizaci monitoringu plýtvání potravinami, sociální proveditelnosti inovačních opatření, která mají za cíl optimalizovat využívání potravin v potravinovém řetězci, a vytvoření pokynů pro společnou politiku proti plýtvání potravinami v rámci EU-27. V Evropě hraje vůdčí roli Spojené království, a to prostřednictvím programu WRAP (Waste and Resources Action Programme), který vznikl roku 2000. Cílem této státem podporované iniciativy je snížit všechny typy plýtvání v soukromém a průmyslovém odvětví. V programu WRAP hraje problematika plýtvání potravinami velkou roli a je na pořadu dne již několik let. Jeho hlavní cílem je vypracovat odhad rozsahu potravinových ztrát ve Spojeném království, navázat dialog se zúčastněnými stranami a upozornit spotřebitele na tento problém prostřednictvím kampaní typu „Love Food Hate Waste“.

4. PŘÍČINY A PŮVOD POTRAVINOVÝCH POTRAVINOVÉHO ŘETĚZCE

ZTRÁT

V RÁMCI

Potravinový řetězec se v posledních desetiletích prodlužuje a stává čím dál složitějším, a to jak kvůli globalizaci trhů, vyšším očekáváním spotřebitelům ohledně různorodosti nabídky, tak zvyšující se poptávce po mase, ovoci, zelenině a dalších rychle se kazících produktech. V důsledku rostoucí migrace z venkovských do městských oblastí se navíc zvětšuje vzdálenost mezi místem produkce a spotřeby. To znamená delší přepravu, delší chladírenské řetězce a více prostředníků. Navíc chování obyvatel měst je v otázce hospodaření s potravinami v porovnání s obyvateli venkova značně rozdílné. Rakouská studie na základě analýzy odpadu zjistila, že množství odpadu, které skončí v odpadkovém koši, je u obyvatelů měst o hodně vyšší než na venkově (Obersteiner & Schneider 2006).

4.1 Ztráty v primární produkci Ztráty v primární produkci (zemědělství, nakládání s potravinami po sklizni) jsou v průmyslových zemích ve srovnání s rozvojovými a rozvíjejícími zeměmi poměrně nízké. V průmyslových zemích se za jednu z možných příčin těchto ztrát považuje orientace jejich produkce na potřeby trhu, což může vést k tomu, že nabídka převyšuje poptávku. K nadvýrobě mohou vést i striktní smluvní podmínky či přísné normy jakosti nastavené velkodistributory. Šlechtění rostlin sice umožňuje pěstovat rostliny s požadovanými vlastnostmi, výnosy sklizní však zemědělci nejsou schopni předvídat, a to zejména kvůli proměnlivému počasí. Na druhé straně však zemědělci musí, pokud chtějí dostat dohodnutou cenu, dodávat dohodnuté množství v bezvadné

3


kvalitě. To vede k tomu, že značná část úrody zůstane na poli. Je třeba nicméně zdůraznit, že zemědělci a zpracovatelské společnosti obvykle hledají pro svou nadvýrobu alternativní obchodní kanály. Dalším důležitým aspektem této analýzy potravinových ztrát jsou podmínky vyplývající z právního rámce. Snaha zamezit plýtvání potravinami totiž může být v rozporu se společenským cílem předcházet rizikům ohrožujícím život a zdraví spotřebitelů, jenž je zakotven v nejrůznějších směrnicích a nařízeních EU. Mělo by být rozlišováno mezi kontaminací potravin, ke které dojde během výroby, rezidui pesticidů v plodinách a rezidui veterinárních léčiv v potravinách živočišného původu. Pro všechny tyto typy kontaminace byly na evropské úrovni stanoveny maximální limity koncentrace. Tato právní omezení daná evropským právem jsou podle studie univerzity a vědeckého centra Wageningen UR (Waarts a kol. 2011) významnou hnací silou produkce potravinového odpadu v primární výrobě.

4.2 Ztráty při balení a zpracování Problém nadvýroby se týká rovněž zpracovatelského průmyslu. Ačkoliv se mnoho zpracovatelských společností snaží předcházet vysokým úrovním zásob tím, že se při dodávání řídí principem „just in time“, nadvýrobě se vyhnout nelze. Potravinářský průmysl si žádá specifické velikosti produktů a normy pro jejich zpracování. Několikerá selekce během jednotlivých fází zpracování však vede k velké produkci odpadu. Zelenina a ovoce, které se často prodávají balené, se během zpracování přebírají, aby se vešly do balení standardizované velikosti a váhy. Prodej balených produktů vede i ke ztrátám v maloobchodu, protože pokud se produkt poškodí, je příliš nákladné balení otevřít a vrátit zbývající část zboží do prodeje. Při zpracování potravin tak vznikají zbytky, které by stále mohly být využity pro lidskou výživu. Tyto zbytky jsou sice někdy zužitkovány v jiných oblastech, ale obvykle se vyhodí, neboť je to méně pracné a nákladné. Ztráty vznikají i při výrobě produktů pod rozdílnými značkami a určitými ochrannými známkami. Například mléčné výrobky, které patří mezi potravinové výrobky podléhající zkáze, jsou na trhu zastoupeny pod širokou škálou značek. Vzhledem k odlišným recepturám se při výrobě jednotlivých značek musí měnit směsi. Takto dochází v plnicím přístroji ke kombinaci různých směsí, které jsou pak obvykle odstraněny, aby se do potravin nekontrolovatelně nedostávaly alergeny. Časté změny směsí doprovází i zvýšené množství zbytků při čištění. Výrobci privátních značek supermarketů navíc svou nadvýrobu ani nemohou prodávat jinde. Manipulace s výrobky živočišného původu jako mléko, mléčné výrobky, maso a uzeniny podléhá řadě předpisů EU, které v této oblasti zavádějí přísná hygienická pravidla. Předpisy EU vyžadují rovněž přesnou dokumentaci potravinového řetězce, u nějž musí být zajištěna sledovatelnost, a to prostřednictvím identifikačních známek na každém balení. Maso a uzeniny pro svou mikrobiální citlivost podléhají velmi rychle zkáze. Zpracování surovin proto vyžaduje důsledné dodržování chladicího řetězce. V supermarketech a diskontních prodejnách, které vždy nabízejí velké množství a široký výběr tepelně neupravených masných výrobků, je pravděpodobnost jejich vyhození obzvláště vysoká kvůli krátkým dobám prodeje. Přerušení chladicího řetězce, teplotní výkyvy a kontaminace má ve většině případů za důsledek vyhození produktu.

4.3 Ztráty v distribuci, velkoobchodu a maloobchodu Obchodní sektor má značný vliv na primární produkci, neboť určuje normy jakosti zemědělských výrobků. Zboží, které odmítne, zůstane výrobcům. Normy stanovující velikost, tvar, barvu a vzhled výrobků vedou k selekci potravin, které se tak ztrácejí. Ačkoliv byl počet zvláštních evropských obchodních norem pro čerstvé ovoce a zeleninu snížen z 36 v roce 2009 na současných 10, obchodní sektor standardizované produkty nadále vyžaduje, neboť logistický proces skladování, balení a distribuce si s výrobky nepravidelného tvaru a velikosti neumí poradit. Obchodní sektor má na zachování těchto norem zájem také proto, že poskytují objektivní

4


kritéria a zjednodušují obchodní vztahy mezi výrobci, zpracovateli a maloobchodníky. Některé potravinářské společnosti tedy nadále používají dřívější zákonné normy jako normy soukromé. Než se potravina dostane do obchodu, je nutné ji nejdříve dovézt a distribuovat. Ke ztrátám může docházet v okamžiku, kdy přepravní firmy přesáhnou čas vyhrazený na dodávku a vykládku zboží. Při převážení se kromě toho může zboží nebo obal ztratit či poškodit kvůli nesprávné přepravě. K poškození může dále docházet při nakládce a vykládce zboží či během uspořádávání nákladu. Dalším problémem v oblasti logistiky je pak uskladnění, kdy naskladnění příliš velkého množství zboží vede k tomu, že datum minimální trvanlivosti již nevyhovuje prodejním podmínkám, či dokonce že se zboží zkazí. Potravinový odpad ve velkoobchodu a maloobchodu vzniká také v důsledku vypršení data spotřeby. Ačkoli není zakázáno znovu označit a dále prodávat výrobky, u nichž minimální trvanlivost již uplynula, pokud je zaručeno, že nepředstavují žádná rizika. Z důvodu vyhnutí se odpovědnosti to však není běžnou praxí. Waarts a kol. (2011) zjistili, že výrobci stanovují data minimální spotřeby velmi opatrně, aby se tak vyhnuli rizikům souvisejícím s odpovědností za výrobky a případnému poškození pověsti. Ze stejného důvodu maloobchodníci raději výrobky, jejichž datum minimální spotřeby již uplynulo, znovu neoznačují. Má se za to, že k plýtvání potravinami v domácnosti přispívají také marketingové kampaně typu „1+1 zdarma“, které spotřebitele vedou k nákupu výrobků, které ani nechtěli. Ačkoliv v oblasti distribuce, velkoobchodu a maloobchodu existuje řada důvodů vzniku potravinových ztrát, jejich objem se zdá být ve srovnání s ostatními spíše nižší. Podle odhadu organizace BIOIS a dalších studií se obchodní sektor podílí na celkovém množství potravinového odpadu v EU jen pěti procenty. Tento sektor nicméně představuje oblast, u níž nemáme příliš mnoho empirických dat. Aby mohla být produkce potravinového odpadu lépe posouzena, je proto nutné provést podrobnější průzkum.

4.4 Ztráty v pohostinství U restaurací a dalších poskytovatelů stravovacích služeb je množství potravinového odpadu do velké míry přímo úměrné velikosti porcí, které nabízejí. Čím jsou porce větší − a takový trend můžeme pozorovat v posledních letech jak v Americe, tak Evropě − tím je počet zákazníků, kteří jídlo nedojedí, vyšší. V restauračních zařízeních bufetového typu vzniká většina odpadu proto, že se připraví příliš velké množství jídla, které nelze dále skladovat či využít později k přípravě jiného pokrmu. Jedním z důvodů je to, že zákazníci, a to především v luxusnějších zařízeních, obvykle předpokládají, že bude neustále k dispozici plná nabídka, čím vlastně provozovatele nutí k přípravě podstatně většího množství jídla, než se spotřebuje. Potravinové ztráty v pohostinství dále prohlubují i logistické obtíže. Managementu ztěžuje nákup odpovídajícího množství potravin proměnlivý počet hostů. Při odhadování potřebného množství potravin pomáhá systém rezervací, ty se ale v některých typech restauračních zařízení, jako jsou například kavárny, běžně nedělají. Jestliže se navíc jedná o bufet, rezervace mohou pomoci při odhadování poptávky jen do určité míry. Pokud jsou zbytky znovu využity nebo dále nabízeny, je třeba mít dostatek místa, aby mohly být uchovány v chladu. Ve stresových situacích je nicméně často jednodušší jídlo vyhodit, než ho zabalit a zamrazit. Opětovně využít zbytky je obtížné, protože mnozí provozovatelé vytvářejí svou denní nabídku s předstihem, a nejsou proto schopni jídelní lístek flexibilně měnit. Ve většině zařízení se potravinový odpad neodděluje od ostatního ani neváží, takže nemáme přehled o množství vyplýtvaných potravin, nevedou se žádné záznamy ani úvahy nad možnostmi, jak zavedenou praxi zlepšit, aby se s potravinami nakládalo efektivněji. V restauračním odvětví hrají důležitou roli i právní předpisy. Vzhledem k hygienickým požadavkům je další upotřebení zbytků legální pouze za předpokladu, že jídlo neopustilo kuchyň. K plýtvání 5


potravinami přispívá i dvouhodinová lhůta na prodej nechlazených výrobků (součást balíčku předpisů EU o hygieně potravin), která poskytovatele stravovacích služeb nutí, aby výrobky, jež musí být standardně skladovány v chladicích zařízeních a jež jsou v prodeji déle jak dvě hodiny, vyhodit. Studie Waartsové a kol. (2011) zjistila, že poskytovatelé stravovacích služeb, maloobchodníci a zpracovatelé zbytků navíc uplatňují přísnější standardy, než jim ukládá zákon, aby se tak vyhnuli odpovědnosti a poškození pověsti.

4.5 Ztráty v domácnostech Několik studií poukázalo na to, že s růstem prosperity se zesiluje i trend plýtvání potravinami. Vyšší společenské vrstvy mají tendenci plýtvat s potravinami dokonce i v zemích, kde se průměrný příjem pohybuje na nízké až střední úrovni. V průběhu minulého století navíc ceny potravin celosvětově neustále klesaly a v prvním desetiletí nového století stouply jen nepatrně. To vedlo k tomu, že částka, kterou rodiny vydávají za jídlo, představuje čím dál tím menší procento jejich příjmů. Zatímco průměrná domácnost na začátku 20. století musela za potraviny vydat více jak polovinu svého disponibilního příjmu, v současné době se v EU-27 tento podíl pohybuje mezi hodnotami o něco menšími než 10 %, maximálně však 20 %. Vzhledem k tomuto trendu si obecně lidé jídla tolik neváží (Gerstberger & Yaneva 2013). Na produkci potravinového odpadu mají vliv i demografické změny. Potravinový odpad se zvyšuje kvůli rostoucímu počtu jednočlenných domácností v průmyslových zemích. Jednočlenné domácnosti vykazují vyšší míru plýtvání potravinami na obyvatele než domácnosti větší, neboť se nemají s kým o potraviny podělit. Třetím trendem, který má dopad na hospodaření s jídlem, je zvyšující se zaměstnanost žen. Kvůli nejrůznějším překážkám souvisejících s prací a rodinou se zkracuje čas vyhrazený na nákupy, obstarávat potravin každý den je tak stále těžší. Nakupuje se proto větší množství potravin tak, aby vydržely na celý týden, zde hrozí větší riziko, že se některé vyhodí, protože se nezužitkují. O tom, že lidé pracující na plný úvazek vyhazují více jídla, existují empirické důkazy. V plýtvání potravinami hrají důležitou roli i chování a postoje domácností. Spotřebitelé si své denní nákupy špatně plánují a nakupují více, než potřebují. Široká nabídka potravinářského zboží a polotovarů je vede k tomu, aby zkoušeli nové a neznámé výrobky. Určité množství potravin se vyhodí právě kvůli tomu, že si je spotřebitelé zakoupili poprvé a nezachutnaly jim. Větší jednotkové balení produktů snižuje spotřebu obalového materiálu a množství obalového odpadu. Nicméně se často nespotřebuje celé, dokud je potravina čerstvá. Menší obaly jsou zase ve srovnání s těmi většími o hodně dražší. Spotřebitelé jsou často nesprávně informováni o tom, jak by měli potraviny správně skladovat a uchovávat. Podle evropských předpisů pro označování potravin by u výrobků v hotovém balení mělo být na obalu uvedeno datum minimální trvanlivosti. Používají se zejména dvě důležitá označení data spotřeby: „minimální trvanlivost do“ („best before“) a „spotřebujte do“ („use by“). Zatímco „spotřebujte do“ je nejzazší datum, do kdy je výrobek vhodné zkonzumovat z hlediska bezpečnosti potraviny (např. u mletého masa, syrových ryb), „minimální trvanlivost do“ se bezpečnosti potraviny netýká. Můžeme na ni nahlížet jako na záruku odpovědnosti ze strany výrobce a konzumace potraviny by i po uplynutí tohoto data měla být bezpečná. Ohledně významu těchto označení však panují značné nejasnosti, které vedou k dalšímu plýtvání potravinami. Různé empirické studie, které zkoumaly chování domácností v rámci EU, zjistily, prošlé datum minimální trvanlivosti je významnou příčinou vyhazování jídla v domácnostech, neboť spotřebitelé si oba termíny spojují s tím, že je výrobek zkažený a nepoživatelný.

Tabulka č. 1 podává přehled hlavních faktorů, které přispívají k plýtvání potravinami v jednotlivých fázích potravinového řetězce

6


Tabulka č. 1: Přehled hlavních faktorů, které vedou k plýtvání potravinami v jednotlivých fázích potravinového řetězce v průmyslových zemích FÁZE

Faktory 

Zemědělská výroba:     Výroba

    

Distribuce a velkoobchod/maloobchod

       

Pohostinství a stravovací služby



 

Domácnosti

         

Vyřazení výrobků v zemědělských podnicích kvůli přísným požadavkům na kvalitu (hmotnost, velikost, tvar a vzhled), které si stanovují velké řetězce Tržní ceny neodpovídající nákladům při sklizni Nadprodukce daná smlouvami na dodávky s maloobchodními řetězci Škody na úrodě při sklizni Výrobky nestandardní velikosti upravované do odpovídající velikosti anebo kompletně vyřazené Nedůslednost ve výrobním procesu, kvůli níž dochází k vadám či poničení výrobků Kontaminace během výrobního procesu vedoucí ke snížení kvality Znehodnocení potravin v důsledku poškození obalu Nadvýroba produktů privátních značek supermarketů, které nemohou být prodávány jinde Přebytkové zásoby v důsledku zpětného odběru a rušení objednávek Nedostatek chladicích zařízení/přerušení chladicího řetězce Závadná balení, která způsobují poškození produktu Nadměrné zásoby kvůli nepřesnému objednávání a odhadu poptávky Povinnost maloobchodníků objednávat od jednoho výrobce celou řadu výrobků a značek, aby získali výhodnější ceny Nedodržování minimálních standardů bezpečnosti potravin (např. mikrobiální kontaminace, rezidua pesticidů) Marketingové strategie typu „1+1 zdarma“ Nadměrné porce Bufetová nabídka za jednotné ceny, která vede lidi si nabrat více, než zkonzumují Servírování výrobků v hotelech a stravovacích zařízeních mimo původní balení (např. džemy, cereálie, džusy a mléko) či používání balení po jedné porci, která neodpovídají potřebám zákazníků Problémy s odhadováním poptávky (počtu zákazníků) Předpisy EU týkající se hygieny, např. dvouhodinová lhůta na prodej nechlazených výrobků Nedostatek plánování/znalostí v oblasti nákupu a skladování potravin Neplánované nákupy (nákup zboží, které není v danou chvíli zapotřebí) Nákup nevyzkoušených produktů, které pak zákazníkům „nezachutnají“ Nepřiměřená velikost balení (např. obrovská balení polotovarů) Nevhodné skladování (např. nevhodný obalový materiál) Nejasnosti ohledně označení (minimální trvanlivost a spotřebujte do) Neznalost postupů a nedostatečné dovednosti při přípravě potravin Malé zkušenosti při plánování přípravy jídel Příprava příliš velkých porcí Nedostatečné dovednosti potřebných k využití zbylého jídla v nových pokrmech

Zdroje: Parfitt a kol. (2010); Monier a kol. (2010); Gustavsson a kol. (2011); BFCN (2012); IMECHE (2013)

7


5. DOSTUPNÁ DATA A JEJICH SPOLEHLIVOST Příčinami plýtvání potravinami na celoevropské úrovni se zabývají hlavně dvě studie: studie vypracovaná organizací Bio Intelligence Service (BIOIS) pro Evropskou komisi (Monier a kol. 2010) a studie vypracovaná Švédským institutem pro potraviny a biotechnologii (SIK) pro FAO (Gustavsson a kol. 2011, 2013). Každá má své přednosti a slabiny. Studie BIOIS zkoumá příčiny plýtvání potravinami ve všech fázích potravinového řetězce napříč EU-27. Nevěnuje se však zemědělské produkci a nerozlišuje mezi různými skupinami výrobků. Studie SIK studuje příčiny plýtvání potravinami ve všech fázích potravinového řetězce, včetně zemědělské produkce, a rozlišuje mezi různými druhy výrobků. V porovnání se studií BIOIS aplikuje studie SIK globální přístup, svět je rozdělen podle jednotlivých regionů. Skupina středně a vysoce příjmových zemí zahrnuje EU-27, Rusko a další evropské země, které nejsou členy EU. Studie SIK vychází z údajů FAOSTAT z roku 2007, zatímco studie BIOIS čerpá z údajů Eurostatu z roku 2006 a dalších vnitrostátních zdrojů.

5.1 Výpočty založené na údajích FAOSTAT a metodologii SIK Při přípravě studie BIOIS byla využita data z několika zdrojů – Eurostatu, vnitrostátních studií a extrapolací provedených BIOIS. Na všechny údaje poskytnuté BIOIS je třeba nahlížet jako na přibližné odhady, které se zakládají na nejlepších dostupných údajích. Lze nicméně pochybovat o tom, zda skutečně odrážejí přesné množství potravinového odpadu, který vzniká v jednotlivých fázích potravinového řetězce. Údaje Eurostatu (využité především u části týkající se výrobního sektoru) byly poskytnuty jednotlivými členskými státy, neexistuje však standardizovaná metodologie jejich sběru a zpracování. Extrapolace BIOIS (využité především pro velkoobchod/maloobchod a potravinářství/restaurační služby) se zakládají na průměrných hodnotách, které se opírají o poměrně malé množství vnitrostátních studií. Navíc se touto metodikou stírají rozdíly mezi jednotlivými členskými státy. Ačkoliv se předpokládá, že vnitrostátní studie se provádějí pečlivěji a nalezneme v nich spolehlivější údaje, definice a metodologie výpočtů se značně odlišuje od jednoho členského státu k druhému, což limituje možnost porovnávání výsledků. Spolehlivost výsledků studie BIOIS byla ověřena tak, že byly provedeny modelové výpočty na základě údajů použitých FAOSTAT a metodologie SIK (Gustavsson a kol. 2013). Tyto výpočty byly provedeny pro jednotlivé skupiny potravin a každou fázi potravního řetězce zvlášť, a to ve všech zemí EU-27. Aby bylo možné jejich srovnání s výsledky studie BIOIS, byly výpočty uskutečněny na základě údajů FAOSTATu z roku 2006. Použitá metodologie nám umožnila identifikovat rizikové oblasti (např. zemi, typ potraviny, fázi potravinového řetězce), kde dochází k plýtvání s potravinami nejvíce. Vzhledem k tomu, že všechny fáze potravinového řetězce mohou být konzistentním způsobem modelovány, potravinové ztráty v určité fázi potravinového řetězce se pak promítnou do vstupních dat všech následných fází. Tak se předejde problémům, které vznikají při používání údajů z vícera zdrojů. Je třeba nicméně připomenout, že je tu celá řada omezení, která limitují spolehlivost výsledků. Podíl potravinových ztrát v jednotlivých fázích dodavatelského řetězce, jak jej uvádí SIK, je ve většině případů pouze průměrnou hodnotou všech evropských zemí, a proto nezohledňuje specifické podmínky jednotlivých zemí. Výsledky odrážejí především rozdíly v potravinové rovnováze mezi zeměmi. Tento přístup nicméně umožňuje ověřovat věrohodnost výsledků dalších studií a lépe interpretovat dostupné údaje.

5.2 Výsledky výpočtů ve srovnání se skutečnostmi zjištěnými organizací BIOIS Graf č. 1 zobrazuje podíl jednotlivých fází dodavatelského řetězce na celkovém množství potravinového odpadu v EU-27. Podle tohoto grafu vzniká největší množství potravinového odpadu v průběhu první a poslední fáze dodavatelského řetězce. Zjištění, že k celkovému množství potravinového odpadu v EU8


27 významně přispívá zemědělská výroba a manipulace a skladování po sklizni, je v určitém rozporu se zjištěními jiných studií. Převládá totiž názor, že ztráty z primární produkce jsou v průmyslových zemích na rozdíl od rozvojových zemí zanedbatelné.

Graf č. 1: Podíl jednotlivých fází potravinového řetězce na celkovém množství potravinového odpadu v EU-27 (výpočty ITAS)

Podle těchto výpočtů vzniká velké množství potravinového odpadu v zemích jižní Evropy, jako je Kypr, Španělsko, Řecko a Itálie, ale také v Nizozemsku, Belgii a Polsku. Ve všech těchto zemích je odvětví zemědělské výroby velmi rozvinuté, velká část potravin je tedy předmětem exportu a ke spotřebě nedochází na území dané země. Tyto výsledky naznačují, že by měla existovat evropská strategie pro snížení plýtvání potravinami, která by se vztahovala i na zemědělství. V souladu se zjištěními jiných studií ukazují výpočty ITAS, že ze všech fází potravinového řetězce mají největší podíl na množství potravinového odpadu domácnosti. Proto by při vývoji preventivních opatření měla být pozornost zaměřena na chování konečného spotřebitele, aniž by se ovšem zapomínalo na předchozí fáze potravinového řetězce. Graf č. 2 zobrazuje množství potravinového odpadu v kg na obyvatele za rok 2006, země jsou řazené sestupně podle provedených výpočtů. Vzhledem k tomu, že organizace BIOIS do své studie nezahrnuje první dvě fáze dodavatelského řetězce (zemědělskou výrobu a manipulaci a skladování po sklizni) a zabývá se pouze pozdějšími fázemi, výpočty předkládané v této studii se pohybují ve stejném referenčním rámci. Graf ukazuje, že ve výsledcích existuje poměrně vysoká shoda. Výjimkou je Nizozemsko, Belgie a Polsko, pro které jsou hodnoty BIOIS, založené na údajích z Eurostatu, značně nepravděpodobné, neboť je nelze vysvětlit málo efektivními technologiemi ani rozsahem potravinářského průmyslu těchto zemí.

9


Graf č. 2: Celkové množství potravinového odpadu na obyvatele, vyjma zemědělství a manipulace po sklizni – srovnání výpočtů ITAS a BIOIS pro EU-27 za rok 2006

Jsou zde také výrazné rozdíly například u Řecka, Rumunska, Slovinska, Malty a České republiky (čísla studie BIOIS jsou výrazně nižší) a u Estonska a Kypru (čísla studie BIOIS jsou výrazně vyšší). Je možné, že tyto rozdíly jsou způsobeny tím, že údaje použité organizací BIOIS byly kvůli nedostatku empirických důkazů odvozeny z výsledků jiných zemí. Další možnou příčinou je fakt, že procentuální podíl různých fází dodavatelského řetězce dodaný institutem SIK nerozlišuje mezi jednotlivými zeměmi. To dokazuje, že je nutné získat lepší a spolehlivější data o potravinovém odpadu, který vzniká v jednotlivých členských státech v rámci jednotlivých fází potravinového řetězce a jednotlivých skupin potravin. Na závěr porovnání výpočtů ITAS a výsledků studie BIOIS uvádíme graf č. 3, který zobrazuje vznik potravinového odpadu v domácnostech. V tomto grafu jsou země EU-27 seskupeny podle toho, odkud studie BIOIS čerpá údaje o domácnostech. Výpočet potravinového odpadu pro země na levé straně grafu (Řecko až Bulharsko) byl proveden organizací BIOIS na základě tzv. minimálního scénáře. U těchto zemí je potravinový odpad (kg na obyvatele) výrazně nižší podle odhadů BIOIS než podle výpočtů ITAS. Příčinou může být skutečnost, že organizace BIOIS zvolila příliš nízké hodnoty minimálního scénáře.

10


Graf č. 3: Produkce potravinového odpadu na obyvatele v sektoru domácností – srovnání výsledných výpočtů ITAS a BIOIS pro EU-27 za rok 2006

Pro země na pravé straně grafu č. 3 používá studie BIOIS údaje od Eurostatu nebo z vnitrostátních studií. Shoda je celkově mnohem větší než u zemí na levé straně. U Itálie, Polska, Irska a Estonska jsou velké rozdíly, které lze přičíst nespolehlivosti dat poskytnutých Eurostatem. Například čísla pro Itálii jsou podle studie BIOIS výrazně nižší než u ostatních zemí se srovnatelným životním standardem a disponibilním příjmem domácností, a zřejmě tedy nejsou věrohodná.

6. PLÝTVÁNÍ V DOMÁCNOSTECH Pokud jde o přístup domácností k vyhazování potravin, existují značné rozdíly mezi jednotlivými skupinami potravin, které lze sledovat různými metodickými postupy. Dostupné vnitrostátní studie používají pro výzkum dotazníky pro domácnosti, případně v kombinaci se spotřebními deníky domácností, nebo analýzy skladby odpadu. Oba postupy mají své výhody i nevýhody. Použití dotazníků pro domácnosti je metodicky velmi snadné, nicméně tento postup poskytuje pouze kvalitativní informace, protože kvantitativní informace ohledně hmotnosti nakoupeného a vyhozeného jídla odhadované zpaměti jsou často chybné. Na základě předchozích zkušeností je také známo, že spotřebitelé při podávání zpráv o vlastní činnosti výrazně podceňují své potravinové ztráty. Vedení spotřebních deníků domácností poskytuje spolehlivé údaje, nicméně je pro spotřebitele velmi časově náročné a toto vědomé sledování může vést ke změnám v zacházení s potravinami. To platí ještě více v době, kdy je „plýtvání jídlem“ předmětem emocionální a morální kritiky. Analýzy skladby odpadu, které je možné provádět bez vědomí nebo aktivního zapojení domácností, jsou považovány za nejobjektivnější a nejpřesnější metodu určování množství potravinového odpadu u spotřebitele. Tento přístup má ty nevýhody, že neexistuje žádná mezinárodní standardizovaná metodologie a nejsou používány jednotné definice.

11


Drtivá většina dostupných studií používá pro výzkum druhý postup a množství odpadu určuje jako procentuální podíl odpadu z domácností. Tabulka č. 2 podává přehled o skladbě odpadu z domácností v různých evropských zemích.

Tabulka č. 2: Skladba potravinového odpadu z domácností v sedmi evropských zemích v % Cílový region

Maso a ryby

Mléčné výrobky

Syrová zelenina

Syrové ovoce

Pečivo

Hotová jídla

Vše ostatní:

Spojené království

9

8

27

16

11

10

19

Nizozemsko

6

13

23

10

17

18

13

Švédsko

10

3

38

15

27

8

Norsko

10

6

31

27

15

11

Finsko

7

17

19

13

13

18

6

Rakousko

12

15

13

8

13

15

24

Německo

7

9

27

19

16

13

9

1(Johnson

2010),

& Quested 2009), 2(van Westerhoven & Steenhuisen 2010), 3(Andersson 2012), 4(Syversen & Marthinsen et al. 2012), 6(Schneider 2008), 7(Hafner et al. 2012)

5(Silvennoinen

Z tabulky vyplývá, že ve všech zkoumaných zemích má největší podíl na skladbě potravinového odpadu z domácností syrová zelenina a ovoce, dále pak pečivo a hotová jídla. Tyto údaje vycházejí z výpočtů současné studie. Graf č. 4 zobrazuje procentuální podíl jednotlivých potravin na celkové produkci potravinového odpadu v domácnostech v jednotlivých zemích. Ve většině členských států jsou nejdůležitější skupinou potravin ovoce a zelenina, dále pak obiloviny. Podíl masa a ryb na celkovém množství potravinového odpadu je relativně malý, podíl olejnin a luštěnin je zanedbatelný.

12


Graf č. 4: Podíl jednotlivých skupin potravin na celkovém množství potravinového odpadu z domácností v EU-27 (výpočty ITAS)

Při bližším zkoumání produkce potravinového odpadu v domácnostech v jednotlivých zemích a v rámci skupin potravin zjistíme na základě výsledků výpočtů současné studie následující: Je zřejmé, že nejvíce potravinového odpadu z ovoce a zeleniny je vyprodukováno v zemích jižní Evropy jako je Kypr, Itálie, Řecko, Španělsko, Malta a Portugalsko, ale také v Lucembursku, Francii, Maďarsku a Rumunsku. Nejvíce potravinového odpadu z obilovin je vyprodukováno v zemích východní Evropy jako je Bulharsko, Slovensko a Česká republika. Země východní Evropy jako Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, ale také Dánsko a Spojené království vykazují nejvyšší produkci potravinového odpadu z kořenové a hlíznaté zeleniny. Nejvíce potravinového odpadu z mléčných výrobků a vajec vzniká v zemích severní Evropy jako je Švédsko, Finsko a Nizozemsko, dále ve státech střední Evropy, například v Lucembursku a Německu, ale také v Litvě. Množství potravinového odpadu z masa je ve všech zemích EU-27 podobné. Nejvíce potravinového odpadu z ryb vykazují země jižní Evropy jako Portugalsko a Španělsko, ale také země severní, střední a východní Evropy, jako Švédsko, Finsko, Francie a Litva. Plýtvání olejninami a luštěninami je ve všech členských státech zanedbatelné. Výsledky výpočtů jsou také v souladu se zjištěními studií zaměřených na rozdíly ve stravovacích zvyklostech v EU-27. Po připojení k EU přešly země jižní Evropy (Španělsko, Portugalsko, Itálie, Řecko a Kypr) postupně z tradičních stravovacích zvyklostí na stravovací návyky ústředních členských států EU. Ve středomořských státech se za posledních 40 let výrazně zvýšila konzumace masa a v dostupnosti červeného masa dokonce převyšují středomořské státy země střední a severní Evropy. Podobně je tomu u konzumace ovoce a zeleniny, kde došlo k vyrovnání velkých rozdílů zjištěných v 60. letech 20. století mezi středomořskými státy a státy střední/severní Evropy (Naska et al. 2006). Ačkoliv se stravovací zvyklosti začínají podobat, stále existují výrazné odlišnosti. Ve středomořských státech je například vyšší konzumace červeného masa, ryb, mořských plodů a syrové zeleniny a ovoce než ve zbytku Evropy. Jedná se o zboží podléhající rychlé zkáze, zejména v klimatických podmínkách jižní Evropy, což souvisí s tím, že ztráty z domácností v těchto zemích převyšují průměr. 13


7. DOPADY VYTVÁŘENÍ POTRAVINOVÉHO ODPADU Produkce potravin patří k odvětvím s nejvyšší spotřebou zdrojů a způsobuje vysoké emise škodlivých látek. Nejvíce přímých emisí vznikajících v zemědělství je ve formě metanu a oxidu dusného, jejichž dopady na změnu klimatu jsou daleko výraznější než u CO2. Mezi hlavní zdroje emisí skleníkových plynů vznikajících v zemědělství patří používání minerálních hnojiv, živočišná výroba a pěstování rýže. K uvolňování skleníkových plynů může také významně přispívat přeměna pastvin na ornou půdu. Zemědělské systémy zavlažování spotřebovávají okolo 70 % veškerých sladkovodních zdrojů na světě. Půdu a podzemní vody zatěžuje i používání hnojiv a pesticidů a udusávání půdy těžkými stroji. Rozmach intenzivního zemědělství, zvyšující se počet monokultur a pronikání zemědělské výroby do ekologicky citlivých oblastí způsobuje snižování biologické rozmanitosti a degradaci ekosystémových služeb. Plýtvání potravinami způsobuje nejen ekologickou zátěž, ale také ekonomické ztráty vznikající v průběhu celého potravinového řetězce.

7.1 Spotřeba zdrojů Zodpovědnější a efektivnější zužitkování vyprodukovaných potravin by vedlo k šetření zdrojů, jako je půda, voda, energie, vybavení a pracovní síla. Takto získaná zemědělská výrobní kapacita by se mohla využít k jiným účelům. V případě využití půdy a produkce potravin je důležité mít na paměti nepřímé změny ve využití půdy (ILUC). Dovážení potravin z nově se rozvíjejících a rozvojových zemí do Evropy způsobuje přesun výrobních míst do zahraničí. Vzhledem k tomu, že neustále vzrůstá poptávka po zemědělských produktech a možnosti zlepšování úrodnosti půdy jsou omezené, dochází v jiných oblastech k přeměně půdy, jako je například odlesňování tropických deštných pralesů, pěstování plodin v místech přirozených travinných porostů a rozšiřování zemědělských ploch na úkor chráněných území. Další změny ve využití půdy v různých částech světa mohou být způsobeny změnami ve stravovacích návycích, například zvýšenou konzumací masných výrobků. Prevence potravinových ztrát by také pomohla snížit tzv. vodní stopu. Vodní stopa se skládá z přímého i nepřímého využívání vody a je celosvětově systematicky zaznamenávána již několik let. Přímou spotřebou vody se rozumí množství vody využívané v domácnostech pro účely pití, vaření, praní a čištění. Nepřímou spotřebou vody je pak množství vody, která je v daném státě nebo v jiných zemích použita pro výrobu zboží spotřebovaného v tom či onom státě. Aby bylo možné zaznamenat i takto skryté zdroje vody v různých produktech (jídlo, oblečení, papír, technické výrobky), používá se termín „virtuální voda“. Například v Německu je nepřímá spotřeba vody třikrát vyšší než přímá spotřeba vody. Za více než dvě třetiny nepřímé spotřeby vody v Německu může pěstování plodin a necelá třetina je způsobena produkcí výrobků živočišného původu. Většina plodin spotřebovaných v Německu (asi 59 %) se dováží, dováží se tedy i voda použitá pro pěstování a zpracování. Z toho vyplývá, že místní zdroje vody jsou ušetřeny na úkor vody v zemích výroby (Sonnenberg et al. 2009), což je zásadní problém, protože určitá část dovážených výrobků pochází ze suchých oblastí s nepříznivými hydrologickými podmínkami. V suchých oblastech se pro pěstování plodin čím dál tím častěji využívá umělého zavlažování. To zatěžuje přírodní zdroje energie a způsobuje konflikty s dalšími spotřebiteli vody. Mezi produkty s velkou vodní stopou patří kakao, káva, hovězí maso, rýže, pšenice, mléko a jablka. Zodpovědnější využívání podobných produktů by zmírnilo zatížení vodních zdrojů. Efektivnější zacházení s potravinami by nejen pomáhalo šetřit zdroje, ale také by snížilo emise ze zemědělství. Různé studie ukazují, že nejvíce emisí pochází z produkce výrobků živočišného původu, ačkoliv tyto výrobky jsou vyhazovány poměrně málo ve srovnání s ovocem, zeleninou a pečivem. Graf č. 5 zobrazuje surovinovou a uhlíkovou stopu různých skupin potravin v rámci ročního potravinového odpadu v Německu.

14


Graf č. 5: Surovinová a uhlíková stopa potravinového odpadu v Německu na obyvatele za rok, včetně prvních fází řetězce, podle skupin potravin. Zdroj: Göbel et al. 2012

Koláčový graf ukazuje, že nejvíce se v Německu vyhazuje ovoce a zelenina, o něco méně pak obiloviny. Ačkoliv z masných výrobků je odpadu nejméně, surovinová stopa z jejich výroby a přepravy je stejně velká jako u ovoce a zeleniny. S velkou spotřebou zdrojů jsou také spojeny mléčné výrobky. Obiloviny vykazují nejmenší surovinovou stopu, ačkoliv z nich vzniká větší množství odpadu než z mléčných výrobků. Výroba a přeprava masných výrobků způsobuje také největší uhlíkovou stopu, druhou největší stopu mají mléčné výrobky a dále ovoce a zelenina.

7.2 Zvyšující se množství biologického odpadu Mezi další dopady na životní prostředí způsobené plýtváním potravinami patří emise metanu spojené s ukládáním organického odpadu a s rozšiřováním celosvětové kapacity skládek. Velké množství potravinového odpadu pocházející z domácností je doprovázeno velkými náklady na shromažďování a přepravu, ale také na třídění a čištění v zařízeních pro zpracování odpadu. Biologicky rozložitelný odpad má většinou velký obsah vody a s tím související nízkou výhřevnost, tudíž snižuje množství energie vyrobené ve spalovnách. Proto je biologicky rozložitelný komunální odpad na celém světě většinou ukládán na skládky. Mimo Evropu je jen malé množství skládek vybaveno zařízením pro čerpání a využití uvolněného metanu. V Evropě existují právní předpisy upravující ukládání nezpracovaného organického odpadu na skládkách. Směrnice o skládkách odpadů z roku 1999 ukládá členským státům povinnost omezovat množství biologicky rozložitelného komunálního odpadu ukládaného na skládkách. Podle právně závazných kvót uvedených v této směrnici se musí množství organického odpadu uloženého na skládkách postupně omezit na maximálně 75 % (hmotnosti) do roku 2006, 50 % (hmotnosti) do roku 2009 a 35 % (hmotnosti) do roku 2016, ve srovnání s množstvím v roce 1995. Ty členské státy, které ukládání na skládky využívají ve velké míře, mají na splnění cílů stanovených směrnicí čtyři roky navíc. Nedávná srovnávací analýza vypracovaná Evropskou agenturou pro životní prostředí ukázala, že pouze 11 zemí snížilo množství komunálního odpadu na obyvatele vyprodukovaného mezi lety 2001 a 2010, zatímco 21 zemí vyprodukovalo v roce 2010 dokonce větší množství komunálního odpadu na obyvatele než v roce 2001. Nicméně existují jasné důkazy o tom, že se upouští od skládek a s odpadem se začíná nakládat metodami, které se zaměřují na předcházení vzniku odpadů, opětovné použití, recyklaci a (energetické) využití. Počet zemí, které využívají skládky pro více než 75 % komunálního odpadu, se výrazně snížil, zatímco počet zemí, které recyklují více než čtvrtinu komunálního odpadu, se výrazně zvýšil. I přesto v roce 2010 většina zemí ukládala na skládky více než 50 % komunálního odpadu (EFA 2013). Graf č. 6 zobrazuje percentuální přehled tuhého komunálního odpadu uloženého na skládky, spáleného, zrecyklovaného a zkompostovaného v EU-27 za rok 2010. 15


Graf č. 6: Nakládání s tuhým komunálním odpadem v jednotlivých evropských zemích za rok 2010 Zdroj: Vlastní výpočet dle údajů Eurostatu

1

Zvýšení podílu recyklace tuhého komunálního odpadu je způsobeno především recyklací surovin, jako je sklo, papír, kovy, plasty a textilie, zatímco recyklace biologického odpadu zaostává. Podle Evropské komise (2010) je v průměru 40 % biologického odpadu vyprodukovaného na území EU-27 stále ukládáno na skládky (v některých členských státech je to až 100 %). V roce 2009 dosáhlo 11 zemí cílových 50 %, zatímco 7 zemí dosáhlo již v roce 2010 cíle pro rok 2016, tedy 35 % (EFA 2013).

7.3 Hospodářské dopady Kromě nepříznivých dopadů na životní prostředí má plýtvání potravinami za následek i značné peněžní ztráty, a to jak pro jednotlivého spotřebitele, tak pro národní ekonomiku. Obdobně jako dopady na životní prostředí se i ekonomické ztráty kumulují v průběhu potravinového řetězce, což znamená, že na jednu tunu potravinového odpadu vyprodukovaného domácnostmi (tzn. v poslední fázi řetězce) jsou mnohem větší ekologické a ekonomické náklady než na jednu tunu potravinového odpadu vyprodukovaného ve fázi zemědělské výroby. Dostupná data týkající se ekonomických ztrát se týkají především domácností. Studie nazvaná „Odpad vznikající při dodávkách potravin a nápojů do domácností“, vypracovaná britskou společností WRAP, odhaduje, že domácnosti ve Spojeném království vyhodí ročně okolo 5,3 milionu tun jídla, což v ekonomickém vyjádření odpovídá 12 milionům liber.

1

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_SDDS/en/env_wasmun_esms.htm, 31/07/13 16


8. MOŽNÁ OPATŘENÍ PRO SNÍŽENÍ PLÝTVÁNÍ POTRAVINAMI V rámci současných diskusí v jednotlivých státech i na mezinárodní úrovni byla předložena, a částečně již také zavedena, široká škála opatření, která mají podnítit účastníky v různých fázích dodavatelského řetězce k šetrnějšímu a odpovědnějšímu zacházení s jídlem. Úplná studie podává přehled opatření a nástrojů, které jsou předmětem diskuse, s ohledem na již získané zkušenosti z jednotlivých zemí. Pozornost byla zaměřena na metody, které jsou v literatuře či současných debatách pokládány za obzvláště užitečné, jejichž realizace není náročná a jež umožňují dosáhnout dlouhodobě pozitivních výsledků. Výsledkem této diskuse jsou níže uvedené možnosti, které jsou považovány za naléhavé, má-li být dosaženo cíle stanoveného Evropskou komisí. Za realizaci navrhovaných možností mají zodpovědnost evropské i národní instituce.

Stanovit cíl Podle rámcové směrnice EU o odpadech jsou členské státy povinny vypracovat do roku 2013 plány pro předcházení vzniku odpadů. V jejich rámci by měly členské státy stanovit závazné cíle v oblasti omezování plýtvání potravinami. Regionální i místní orgány by měly vnitrostátní cíle rozčlenit podle své oblasti působnosti. Ve všech 27 členských státech EU by mělo být v rámci celého potravinového řetězce prováděno pravidelné sledování plýtvání potravinami, aby bylo možné hodnotit pokrok i účinnost různých opatření. Jednotlivá odvětví, např. výroba, maloobchod a pohostinství, by měla přijmout dobrovolné závazky v oblasti omezování plýtvání potravinami.

Zlepšit datovou základnu Ze všech dostupných studií vyplývá, že hlavní překážkou přípravy a provádění opatření k omezování plýtvání potravinami je nedostatek spolehlivých údajů. Aby byla tato překážka odstraněna, je třeba v rámci úřadu Eurostat přijmout dohodnutou a závaznou definici „plýtvání potravinami“, která by rozlišovala vyhnutelné a nevyhnutelné plýtvání potravinami a vedlejší produkty (tj. nejedlé části surovin). Rovněž je třeba sjednotit metody, které členské státy používají ke shromažďování a výpočtu údajů o produkci potravinového odpadu. V zájmu snadnějšího sledování je třeba zavést dobrovolný nebo povinný tříděný sběr potravinového odpadu produkovaného ve všech fázích potravinového dodavatelského řetězce.

Přezkum právní úpravy EU týkající se bezpečnosti potravin Snaha zamezit plýtvání potravinami však může být v rozporu se společenským cílem předcházet rizikům ohrožujícím život a zdraví spotřebitelů, jenž je zakotven v nejrůznějších předpisech EU. Za významné faktory, které přispívají k vyhazování poživatelného jídla, musíme považovat přísné normy v oblasti kontaminace, maximální limity reziduí pesticidů a veterinárních léčivých přípravků v potravinách a hygienická pravidla pro balení a skladování potravin. Z toho důvodu je třeba provést přezkum současného systému předpisů o bezpečnosti potravin a určit, která ustanovení nejsou bezpodmínečně nutná z hlediska ochrany lidského života, ale vedou přitom ke zbytečnému plýtvání potravinami. Je nezbytné provést další výzkum, aby bylo možné stanovit, které limity mohou být revidovány, aniž by byla snížena bezpečnost potravin.

Změna evropských obchodních norem Vzhledem k tomu, že zrušení některých obchodních norem v roce 2009 nevedlo k dosažení stanovených cílů, tedy omezení plýtvání potravinami a rozšíření možností volby pro spotřebitele, měl by evropský zákonodárný orgán zvážit, zda od současného systému zcela neustoupit. Kritikové požadují, aby byl stanoven jiný typ norem, které se nebudou týkat vnějšího vzhledu výrobku, nýbrž jeho kvality pro lidskou spotřebu z hlediska chuti, přírodního původu, nutriční hodnoty a pěstebních podmínek. Podoba

17


nového systému však vyvolává řadu složitých otázek, které by měly být řešeny v úzké spolupráci s výrobci, maloobchodníky, organizacemi občanské společnosti a vědci.

Vytvoření alternativních obchodních kanálů pro zemědělské produkty Je třeba podporovat alternativní marketingové strategie pro usnadnění přístupu na trh pro ovoce a zeleninu, které nesplňují evropské obchodní normy. K prevenci plýtvání potravinami v odvětví primární produkce mohou významnou měrou přispět i systémy přímého prodeje, jako např. zemědělské trhy, družstva producentů, solidární seskupení pro nákup a zemědělství podporované komunitou, neboť tímto způsobem lze obcházet zprostředkovatele dodávek potravin. Díky nim vzniká úzká vazba mezi výrobci a spotřebiteli, zkracují se přepravní vzdálenosti a spotřebitelé si uvědomují nestabilní podmínky produkce potravin a její přírodní a sezónní omezení. Je nezbytné provést další výzkum, aby bylo možné podrobněji posoudit výhody a nevýhody těchto přístupů, včetně případných zpětných účinků.

Sjednotit označování data spotřeby potravin Ze spotřebitelských průzkumů v různých členských státech vyplývá, že způsoby označování data spotřeby a rozdíl mezi údaji „minimální trvanlivost do“ („best before“) a „spotřebujte do“ („use by“) vyvolávají u spotřebitelů značný zmatek. Evropský zákonodárný orgán by tak měl zvážit revizi platných předpisů o označování data spotřeby potravin, aby se zlepšilo vizuální zobrazení data spotřeby. Rovněž je třeba zvážit, zda budou stanovena nová data minimální trvanlivosti podle skutečné trvanlivosti výrobků a zrušena data spotřeby u trvanlivých potravin. Vlády členských států a maloobchodníci by měli zahájit informační kampaně o označování potravin. Odvětví maloobchodu by se ve spolupráci s potravinářským průmyslem mělo zamyslet nad zrušením dodatečných označení, jako je „vystaveno do“ („display until“) a zavedením slev u výrobků s blížícím se datem spotřeby.

Zlepšit pracovní postupy a řízení dodavatelského řetězce Lepší pracovní postupy v potravinářském průmyslu jsou pro úsporné využívání surovin velmi důležité. Výrobci by měli používat výrobní zařízení, která odpovídají nejnovějšímu stavu technologie, a měla by být prováděna jejich pravidelná kontrola. Je třeba sledovat zbytky a do výrobního procesu vrátit zboží, které z něj zmizelo. Výrobu je třeba organizovat tak, aby nádoby bylo nutné čistit jen minimálně a mísení přísad bylo zahájeno co nejpozději. Potravinářské podniky by měly usilovat o intenzivnější koordinaci činností s maloobchodníky s cílem dosáhnout dohody o sortimentu produktů a požadovaném množství. Vlády by měly toto úsilí podporovat a vytvořit pro tento účel zvláštní poradenské programy. Cílem by mělo být integrované řízení dodavatelského řetězce.

Informační kampaně Všechny dostupné studie se shodují na tom, že informace a vzdělávání jsou opatření zásadního významu, jež ovlivňují chování spotřebitelů. Cílem informačních kampaní je upozornit spotřebitele na problematiku plýtvání potravinami a přimět je, aby brali na potraviny větší ohled. Spotřebitele informují, jak účinněji nakládat s potravinami, neboť poskytují informace a rady ohledně nakupování, trvanlivosti, skladování, přípravy a recyklace. Vlády členských států by tyto kampaně, které by byly přizpůsobené různým cílovým skupinám, měly provádět v úzké spolupráci s maloobchodníky a odvětvím pohostinství a využívat různých sdělovacích prostředků a médií. Vzdělávání spotřebitelů by mělo začít již v dětství. Všechny členské státy by proto měly problematiku úsporného a šetrného nakládání s potravinami začlenit do školních osnov.

18


Boj proti plýtvání potravinami v odvětví pohostinství Jednoduchým, avšak účinným způsobem, jak omezit plýtvání potravinami v odvětví pohostinství, by bylo přizpůsobení velikosti porcí skutečným potřebám spotřebitelů. Existuje řada způsobů, jak tento požadavek splnit, např. zavést možnost výběru velikosti porce za odstupňované ceny nebo nahradit restaurace typu „sněz, co můžeš“ systémy, kde se cena odvíjí od hmotnosti spotřebovaného jídla. Restaurace a další poskytovatelé stravovacích služeb by měli mít možnost vyzkoušet během určité doby různé možnosti. Pokud se ukáže, že tato opatření nejsou zaváděna dobrovolně, měly by vnitrostátní zákonodárné orgány zvážit jejich uzákonění. Rozhodující význam pro omezení plýtvání potravinami v odvětví pohostinství mají kromě přizpůsobení velikosti porcí skutečným potřebám spotřebitelů také lepší interní postupy nákupu, skladování a mrazení, školení zaměstnanců, pečlivé plánování jídelního lístku a shromažďování a dokládání údajů o potravinovém odpadu.

Ekonomické pobídky Panuje obecná shoda, že nedocenění potravin vyplývá z jejich malé tržní hodnoty. V této souvislosti považuje řada odborníků ekonomické nástroje, které mají obnovit úctu spotřebitelů k potravinám, za skutečně slibné. Členské státy EU by měly provést přezkum svých daňových předpisů, zejména předpisy o dani z přidané hodnoty (DPH), a vyloučit z nich veškeré pobídky, které mohou vést ke vzniku potravinového odpadu. Je třeba zvážit, zda nezrušit sníženou sazbu DPH u potravin nebo nezavést různé sazby DPH v závislosti na dopadech jednotlivých potravin na životní prostředí. Veškeré sociální dopady způsobené harmonizací daní by měly být vyrovnány cílenou státní podporou příjmů, jež by mohla být financována z dodatečných daňových příjmů. Vhodnou alternativou ke zdanění spotřeby potravin by mohlo být i zdanění plýtvání potravinami.

Poplatky za zpracování odpadu Poplatky za zpracování odpadu, např. daně ze skládek nebo spalování odpadu, lze považovat za ekonomickou pobídku, která má podporovat prevenci vzniku odpadu, neboť zvyšuje celkové náklady na nakládání s odpady. Mají-li být poplatky za zpracování odpadu využívány jako nástroj prevence vzniku potravinového odpadu, musí být splněny určité požadavky. Zaprvé, je třeba zavést povinný tříděný sběr potravinového odpadu jak v domácnostech, tak i komerčních podnicích (především v odvětví maloobchodu a pohostinství). Zadruhé, daňová sazba musí být dostatečně vysoká, aby vytvořila adekvátně silnou pobídku k minimalizaci vzniku odpadu. Zatřetí, je třeba revidovat platné předpisy o podpoře a dotacích obnovitelných zdrojů energie v Evropě s cílem určit, které pobídky jsou v rozporu s cílem prevence vzniku potravinového odpadu. Pokud by vnitrostátní zákonodárné orgány na jedné straně uložily vysoké poplatky za zpracování potravinového odpadu a na straně druhé dotovaly výrobu energie z tohoto odpadu, jednalo by se o protichůdné pobídky.

Podpora programů rozdělování potravin I když budeme plně využívat všech možností boje proti potravinovému odpadu, stále bude existovat určitý přebytek potravin. Osvědčeným nástrojem, jak takového přebytku efektivně využívat ve prospěch ekonomicky znevýhodněných osob, jsou programy rozdělování potravin. Je třeba ověřit, zda evropské předpisy týkající se potravin vyžadují úpravu podobnou americkému „Good Samaritan Act” (zákonu o právní ochraně osob poskytujících pomoc), aby byla omezena odpovědnost dárců a dobročinných organizací, které přerozdělují přebytky potravin. Nedojde-li ke změně těchto právních předpisů, mohou vést k tomu, že tyto subjekty budou vyhazovat neobchodovatelné zboží, aby se vyhnuly odpovědnosti. Dále je třeba posoudit, zda je ke stimulaci dalšího vývoje evropského systému potravinových bank zapotřebí finančních pobídek.

19


Sítě pro rozdělování přebytků potravin Rozumným postupem, jak omezit vyhazování potravin a poskytovat je pro lidskou výživu i na soukromé úrovni, je rozdávat přebytky potravin zadarmo osobám, které je spotřebují. Cílem sítí podporovaných spotřebiteli není pouze zajistit infrastrukturu pro rozdělování potravin, ale také poskytovat spotřebitelům informace o správném nakládání s potravinami. Vlády členských států by měly zvážit, zda prostřednictvím finanční podpory a odstranění byrokratických překážek neusnadnit další rozvoj soukromých iniciativ pro rozdělování potravin. Je třeba zahájit výzkumné projekty, které by doplňovaly činnost sítí pro rozdělování potravin, aby bylo možné zhodnotit a zvýšit jejich účinnost.

Posoudit technologický vývoj Různé články potravinového řetězce mají k dispozici technologické inovace, jejichž účelem je omezovat plýtvání potravinami. Zatímco inteligentní systémy objednávek v odvětví maloobchodu a technologie RFID pro shromažďování údajů v průběhu distribuce jsou dnes běžně používány, různé inovace, jako inteligentní štítky na obalu, inteligentní chladničky, nákupní vozíky nebo odpadkové koše, jsou zcela novými technologiemi. I když tyto technologie slibují současně zlepšení i pohodlí, není jisté, zda skutečně přispějí k omezení plýtvání potravinami. Vzhledem k tomu, že všechny tyto technologie jsou stále nové, je nutné provádět související výzkum a pečlivě zvažovat jejich výhody a nevýhody. Z toho důvodu je třeba na evropské i vnitrostátní úrovni zahájit výzkumné programy pro zhodnocení různých technologií s ohledem na specifické podmínky každé země. Což by mělo zahrnovat i pilotní studie, během nichž budou provedeny zkoušky zařízení.

20


LITERATURA Andersson, T. (2012): Från Hage till Mage - En studie av oundvikligt och onödigt matavfall. Examensarbete, Lund University BCFN (2012): Food waste: causes, impacts and proposals. Barilla Center for Food and Nutrition Buzby, J.C.; Hyman, J. (2012): Total and per capita value of food loss in the United States. In: Food Policy 37, s. 561-570 EEA (European Environmental Agency) (2013): Managing municipal solid waste - a review of achievements in 32 European countries. EE Report No 2/2013 European Commission (2011): Roadmap to a Resource Efficient Europe, COM(2011)571, 20.9.2011. Communication from the Commission to the European Parliament, the Council, the European Economic and Social Committee and the Committee of the Regions. Brüssel European Parliament (2012): Resolution on how to avoid food wastage: strategies for a more efficient food chain in the EU, 19.01.2012 Gerstberger, C.; Yaneva, D. (2013): Analysis of EU-27 household final consumption expenditure – Baltic countries and Greece suffering most from the economic and financial crisis. In: EUROSTAT – Statistics in focus, 2/2013, s. 1-7 Göbel, C.; Teitscheid, P.; Ritter, G.; Blumenthal, A.; Friedrich, S.; Frick, T.; Grotstollen, L.; Möllenbeck, C.; Rottstegge, L.; Pfeiffer, C.; Baumkötter, D.; Wetter, C.; Uekötter, B.; Burdick, B.; Langen, N.; Lettenmeier, M.; Rohn, H. (2012): Verringerung von Lebensmittelabfällen – Identifikation von Ursachen und Handlungsoptionen in Nordrhein-Westfalen. Studie für den Runden Tisch „Neue Wertschätzung von Lebensmitteln“ des Ministeriums für Klimaschutz, Umwelt, Landwirtschaft, Natur und Verbraucherschutz des Landes Nordrhein-Westfalen Grethe, H.; Dembélé, A.; Duman, N. (2011): How to feed the world’s growing billions. Understanding FAO world food projections and their implications. Heinrich Böll Stiftung und WWF Deutschland Gunders, D. (2012): Wasted: How America is losing up to 40 percent of its food from farm to fork to landfill. NRDC Issue Paper Gustavsson, J.; Cederberg, C.; Sonesson, U. (2011): Global food losses and food waste. Extent, causes and prevention. Food and Agriculture Organization of the United Nations (FAO), Rome Gustavsson, J.; Cederberg, C.; Sonesson, U.; Emanuelsson, A. (2013): The methodology of the FAO study: “Global Food Losses and Food Waste - extent, causes and prevention”- FAO, 2011. SIK - The Swedish Institute for Food and Biotechnology Hafner, G.; Barabosz, J.; Schneider, F.; Lebersorger, S.; Scherhaufer, S.; Schuller, H.; Leverenz, D. (2012): Ermittlung der weggeworfenen Lebensmittelmengen und Vorschläge zur Verminderung der Wegwerfrate bei Lebensmitteln in Deutschland. Kurzfassung. Institut für Siedlungswasserbau, Wassergüte- und Abfallwirtschaft (ISWA), Universität Stuttgart Hall, K.; Guo, J.; Dore, M.; Chow, C. (2009): The Progressive Increase of Food waste in America and Its Environmental Impact. In. PLoS ONE, Vol. 4, Issue 11 IMECHE (2013): Global Food: Waste Not, Want Not. Institution of Mechanical Engineers, London Lee, P.; Willis, P. (2010): Final report - Waste arisings in the supply of food and drink to households in the UK. Waste & Resources Action Programme (WRAP), Banbury. Monier, V.; Mudgal, S.; Escalon, V.; O’Connor, C.; Gibon, T.; Anderson, G.; Montoux, H.; Reisinger, H.; Dolley, P.; Ogilvie, S.; Morton, G. (2010): Final report - Preparatory study on food waste 21


across EU 27; European Commission [DG ENV – Directorate C]. BIO Intelligence Service, Paris Naska, A.; Fouskakis, D.; Oikonomou, E.; Almeida, M.; Berg, M.; Gedrich, K.; Moreiras, O.; Nelson, M.; Trygg, K.; Turrini, A.; Remault, A.; Volatier, J.; Trichopoulou and DAFNE participants (2006): Dietary patterns and their socio-demographic determinants in 10 European countries: data from DAFNE databank. In: European Journal of Clinical Nutrition, Vol. 60, s. 181-190 Obersteiner, G.; Schneider, F. (2006): NÖ Restmüllanalysen 2005/06. Studie im Auftrag des NÖ Abfallwirtschaftsvereins. Universität für Bodenkultur, Wien Parfitt, J.; Barthel, M.; Macnaughton, S. (2010): Food waste within food supply chains: quantification and potential for change to 2050. In: Phil. Trans. R. Soc. B (2010) 365, s. 3065-3081 Quested, T.; Johnson, H. (2009): Final Report - Household Food and Drink Waste in the UK. Waste & Resources Action Programme (WRAP), Banbury Schneider, F. (2008): Lebensmittel im Abfall – mehr als eine technische Herausforderung. In: Ländlicher Raum, Online-Fachzeitschrift des Bundesministeriums für Land- und Forstwirtschaft, Umwelt und Wasserwirtschaft, Jahrgang 2008, Wien Silvennoinen, K.; Katajajuuri, J.M.; Hartikainen, H.; Jalkanen, L.; Koivupuro, H.K.; Reinikainen, A. (2012): Food waste volume and composition in the Finnish supply chain: Special focus on food service sector. Proceedings, Forth International Symposium on Energy from Biomass and Waste, Cini Foundation, Venice Italy, 12-15 November 2012 Sonnenberg, A.; Chapagain, A.; Geiger, M.; August, D. (2009): Der Wasser-Fußabdruck Deutschlands: Woher stammt das Wasser, das in unseren Lebensmitteln steckt? WWF Deutschland, Frankfurt Syversen, F.; Marthinsen, J. (2010): Matavfall fra husholdninger i Norge – hva oppstår og hvordan håndteres det. EMMA-prosjektet Van Westerhoven, M.; Steenhuisen, F. (2010): Bepaling voedselverliezen bij huishoudens en bedrijfscatering in Nederland. CREM BV, Amsterdam Waarts, Y.; Eppink, M.; Oosterkamp, E.; Hiller, S.; Van der Sluis, A.; Timmermans, T. (2011): Reducing food waste - Obstacles experienced in legislation and regulations. Wageningen UR, LEI report 2011-059

22

Publikace ředitelství pro posuzování dopadu a evropskou přidanou hodnotu Generální ředitelství pro služby parlamentního výzkumu, Evropský parlament PE 513.515 CAT BA-03-13-508-CS-N ISBN 978-92-823-5768-2 DOI 10.2861/64065

Možnosti snížení plýtvání potravinami

Recommend Documents