LIDÉ
Monika Kunovská
Nejím, energii doplňuji během
FOTO: MARTIN SYMON
TEXT: PETR SYBLÍK, RADEK NAROVEC, PETR KOCHLÍK
10
LETOS PADESÁTILETÁ PROJEKTOVÁ MANAŽERKA Z PRAHY STAVÍ NOVÉ BYTY A KROMĚ TOHO RÁDA BĚHÁ. MÁ TAKÉ JEDNU „DROBNOU“ ZVLÁŠTNOST – NEJÍ… ZA POSLEDNÍ ROKY PŘEŠLA NA TZV. PRÁNICKOU STRAVU A ŽIVOTNÍ ENERGII ZÍSKÁVÁ JINAK NEŽ Z JÍDLA. A NEMŮŽE SI TO VYNACHVÁLIT, ENERGIE MÁ PRÝ NYNÍ VÍCE NEŽ KDY PŘEDTÍM!
LIDÉ
Běháš docela dlouhé tratě, chodíš do práce a při tom všem nepotřebuješ jíst? „Zatím se mé běhy pohybují mezi jednou až dvěma hodinami, ale v letošním roce bych ráda prodloužila víkendové běhy na tři hodiny, možné déle. Protože jsem přestala přijímat fyzickou stravu teprve nedávno – před dvěma měsíci, tak stále ještě zjišťuji, čeho je moje tělo schopné. Ale již v průběhu dvouletého přechodu jsem si ověřila, že mi běh pomáhá doplnit energii nejlépe ze všech sportů. V současné době běhám, nejím a samozřejmě chodím normálně do práce. Ráno pravidelně hodinu medituji a v průběhu celého dne zařazuji cviky z čchi-kungu, třeba v tramvaji, v autě, nebo večer místo televize. Hlavním indikátorem, že to
běžných běžeckých bot na „minimusky“. Začala jsem běhat lehčeji, bez námahy, postupně jsem prodlužovala trasy a začala hledat nové okruhy. K tomu jsem zaměnila vegetariánství za vitariánství a zaznamenala nejvyšší úbytek váhy.“ Dá se tedy tvůj příběh ve zkratce nazvat příběhem běžkyně, která přestala jíst, nebo opuštění klasické stravy a objevení běhu bylo spíš „vedlejším produktem“ tvé životní změny? „Pravidelně ráno medituji a v průběhu několika meditací jsem vnímala, jak prána (životní síla, energie, pozn. red.) proudí do mého těla. Nejprve jsem si toho nevšímala, až po několika stejných zážitcích jsem začala hledat odpověď, co se to vlastně děje. Tu jsem
„Hodně lidí se mne ptá, kde beru tolik času. Když člověk nemusí trávit několik hodin denně jídlem, získá čas třeba k běhání a cvičení.“ funguje, je stabilní váha, kterou si udržuji již celý rok. Hodně lidí se mne ptá, kde beru tolik času, ale když člověk nemusí trávit čas spojený s jídlem, dá to několik hodin denně, které využívám právě k běhání a cvičení.“
našla v knížkách od Jasmuheen - autorky několika knížek o breathariánství (život bez jídla, pozn.red.). V červnu 2012 pořádala seminář v Praze a již při něm mi to celé dávalo smysl a po absolvování se rozhodla zkusit přejít.“
Na začátku tvého běhání byl – hlavně pro ženy – typický motiv, že?
To bylo tedy tou hlavní inspirací?
„Jako většina žen jsem usilovala o snížení váhy a sporty jako jóga, squash, cyklistika a lyžování mi kvůli nepravidelnosti nepomáhaly. V blízkosti domu jsem si našla malý park, kde jsem ráno začala dvakrát týdně běhat. Ranní běh byl fajn, nabíjel mě na celý den, ale dostačoval pouze ke stabilizaci váhy, nikoli její redukci. Odmala jsem nebyla velkou příznivkyní tohoto sportu, ale situace se před rokem změnila spolu se změnou běžeckého stylu z „paty“ na „špičku“ a přechodem od
„Nepochybně mne nejvíce inspirovala právě Jasmuheen a Henry Monfort, kteří již nepřijímají fyzickou stravu velmi dlouhou dobu. Oba napsali několik knížek a jejich přednášky jsou i na youtube. Další příběhy breathariánů jsou na suprememastertv.cz. Tyto příběhy mi ukázaly, že většina lidí žijících v normální společnosti se museli trochu „poprat“ se závislostí i s okolím, což jsem si vyzkoušela i já. Není problém být v přírodě a nejíst, problém je být v běžném hlučném životě s plnou ledničkou a nejíst.“
Jak probíhal tvůj přechod na život bez jídla? Trvalo to dlouho? „V knížkách Jasmuheen i na internetu jsem hledala různé metody a postupy. Nakonec jsem se rozhodla důvěřovat svému tělu a intuici. V roce 2011 jsem byla již tři roky vegetariánkou a od začátku roku 2012 jsem vyřadila jakoukoli tepelně upravovanou stravu a začala jíst pouze „raw food“. Každý den jsem začínala zelenými smoothies z čerstvých listů. Bylo to báječné a já se cítila stále lépe. Také se mi díky vypuštění pečiva a příloh snížila váha o zhruba pět kilo.“ Jak to šlo dál? „Od července jsem se zahájila postupný přechod na pránickou stravu. Původně jsem si myslela, že se mi to podaří v průběhu několika měsíců, ale jídlo je podle mne velká droga a zbavit se této závislosti je opravdu dlouhodobý proces. Po několika neúspěšných měsících jsem se rozhodla postupně snižovat množství jídla tak, abych nevnímala jakýkoli problém při zachování běžného životního stylu. Kdykoli jsem byla v přírodě, na horách či na seminářích čchi-kungu (tradiční čínské cvičení, pozn.red.), necítila jsem hlad a neměla problém být i 14 dnů bez jídla. Ale při návratu do běžného prostředí v Praze, každodenní práci a starostech jsem opět pocítila, že potřebuji fyzické jídlo. Sice méně než většina lidí, pod 1 000 kcal, ale stále jsem vnímala, že mi to nevyhovuje. Také mi v letních měsících po běhání chyběla sůl a minerály, chvilku mi trvalo, než jsem se naučila je doplňovat jinak než jídlem a pitím.“ Kdy jsi přešla na život bez jídla zcela? „Loni, když jsem pravidelně začala ráno běhat. Postupně jsem si uvědomila, že po běhu nemám hlad a „nejedení“ bylo mnohem snazší. Příjem kilokalorií se snížil na cca 500. Tak jako mnoho jiných breathariánů jsem se potýkala s nesouhlasem rodiny, která o mne měla strach. Nicméně 11
LIDÉ
Mimochodem četla jsi bestseller amerického ultraběžce Scotta Jureka o běhu a jídle? „Ano, ta kniha mne moc inspirovala. Každý máme svou cestu životem a každý z nás by měl touto cestou jít, samozřejmě pokud to neomezí jiné lidi.“ Změnil se ti nějak i tvůj přístup k běhu, běžecký styl? „Ano, jsem mnohem vnímavější, takže každá drobná bolest je větší. Na druhou stranu hned identifikuji, když běžím špatně a mohu hned reagovat a upravovat si styl. Například mne v létě píchalo v koleni, postupně jsem si uvědomila, že u pravé nohy dopadám trochu na patu. Ihned po změně mne píchat přestalo. Souvisí to i s využíváním různých bot a běžeckých terénů.“
FOTO: ARCHÍV MONIKY KUNOVSKÉ
Mluvíš o změně stylu, jako by to bylo něco snadného.
díky velmi pomalému postupu jsem v druhé polovině roku vnímala, že jsem již schopná vědomě doplňovat díky sportu a čchi-kungu pránu do organismu. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jsem na konci přechodu. Tento proces plynule a přirozeně doběhl v posledních měsících loňska, kdy jsem fyzickou stravu již nepotřebovala. Moje váha se ustálila i bez jídla s pravidelnými tréninky čtyřikrát týdně na váze 52 kilogramů.“ Cítíš se nyní bez jídla slabší, bez energie? „Právě naopak, čím méně jsem jedla, tím více energie jsem cítila. Postupně potřebuji i méně spánku, takže mohu pravidelně od půl páté ráno meditovat 12
a cvičit čchi-kung. Ráno se přirozeně budím, bez budíku. Dříve jsem po obědě vždy cítila malátnost a nejraději bych si lehla. Teď i toto odpadlo, místo toho můžu pracovat, jdu na jógu, nebo si zaběhat.“ Co pitný režim? Piješ? „Jsou sice breathariáni, kteří ani nepijí, ale opět to vnímám jako součást dalšího procesu. Já piji stejně jako ostatní lidé – čaj, kávu s trochou mléka, vodu v průběhu celého dne a samozřejmě před a po tréninku. Někdy si na chuť dám trochu kofoly nebo džusu, ale jen výjimečně. Vyhledávám čaje s různými bylinkami a přírodními příchutěmi, kterými nahrazuji chuťové zážitky z jídla.“
„Ber to tak, že jsem teorií běhu nepolíbená. Přečetla jsem si motivační Born to run (pozn.red.: kniha vyšla v češtině pod názvem Zrozeni k běhu), zkusila běžet po špičkách a prostě to šlo. Od té doby jsem v běhání objevila něco nepojmenovatelného, co jsem v něm předtím necítila. Při jednom ranním běhu mi došlo, jaký je nesmysl ráno hodinu běhat, potom sednout do auta a strávit třicet minut na cestě do práce. Začala jsem běhat jednou týdně do práce ze Zličína na Karlovo náměstí. Chvilku mi trvalo najít optimální trasu. Objevila jsem, jak kouzelné je ráno v Prokopském údolí, téměř nepražské.“ Běháš jen ráno? „Protože nejím, běhávám i v polední pauze nebo večer místo večeře. Zjistila jsem, že se dá proběhnout od Hlubočep přes mosty nad Smíchovským nádražím a Vltavou v minimálním kontaktu s hustou dopravou. Stále vyhledávám nové trasy jak blízko práce,
LIDÉ
tak kolem domova. Hlavním kritériem je absence aut a okolní příroda. Ne vždycky se to podaří. V minulém týdnu jsem jeden den běžela podél Vltavy k Barrandovskému mostu, kde je poměrně hodně aut a druhý den Drahaňským údolím, lesem, přes kořeny, opět podél Vltavy, bez myšlenek a hluku města. Byl to skvělý pocit!“
do dvaceti kilometrů. Díky různým povrchům mohu porovnávat, jak se moje nohy cítí po sedmnáctikilometrovém běhu po asfaltu do práce a jak po stejné trase v lese, po které opravdu žádnou únavu necítím.“
Takže nejraději běháš v přírodě?
„Vlastně ano. (úsměv) Významným posunem pro mne bylo zapojení speciálních cviků čchi-kungu do tréninku. Systém čchi-kungu pomáhá při doplňování životní síly do energetic-
„Nejraději mám dlouhé běhy na Vysočině, odkud pocházím. Používám pětiprsťáky, které se bezvadně hodí na
Prý používáš při běhání i nějaké speciální techniky.
vat, což je zvláště u dlouhých běhů velmi praktické.“ Zmínila jsi jógu. Jak ta jde dohromady s běháním? „Používám pránajámu – kontrolu dechu. Prakticky hned po rozcvičce se soustředím na dýchání až do břicha a na celkové zklidnění dechu, tím se tělo dostane do optimálního běžeckého tempa. Samozřejmě tuto metodu používám pouze u dlouhých běhů, u intervalových a tempových tréninků se soustřeďuji spíše na došlap a styl.
„Každý z nás jsme výjimeční. Umíme nebo zvládáme něco, co druzí ne. Měli bychom to poznat a posilovat, tím můžeme inspirovat ostatní.“ kého systému a také při harmonizaci a léčení lidského organizmu. Díky speciálnímu cviku při běhu se mi daří místo výdeje energii naopak doplňo-
Jógu také zařazuji na konci tréninků k protažení svalů a ve dnech volna jako regenerační cvičení. Celkově se snažím využívat všechny metody související
FOTO: MARTIN SYMON
nezpevněné cesty a trávu. Každý běh je jiný, snažím se vybírat různé lesní cesty, u kterých ani nevím, kam mne dovedou. Naštěstí jsem se vždy vešla
13
FOTO: MARTIN SYMON
LIDÉ
s tělem a energií, které jsem se v průběhu dvaceti let naučila. Hodně běžců popisuje, že se při běhu dostávají do určitého meditačního stavu, při kterém se tělo přirozeně pohybuje a mysl je zcela v pozornosti. Tento přirozený pohyb potom nevyčerpává a umožňuje dlouhé několikahodinové běhy.“ Zima ti při nich nevadí? „Nejdřív jsem si myslela, že se v zimě při teplotách okolo nuly a pod nulou běhat nedá. Na semináři čchi kungu s mistrem Sü Ming-Tchang jsme si měli pro jedno cvičení najít strom. I když bylo dost chladno, řekla jsem si, že strom si najdu při běhu a pak se k němu později vrátím. Ten správný strom jsem našla po jedenapůlhodinovém běhu a tak, jak jsem byla, tedy i provlhlá potem, jsem začala cvičit. Bylo to cvičení s vnitřní energií, při kterém se stojí bez pohybu. Cítila jsem, jak vlhkost z oděvu mizí a zanedlouho jsem byla suchá. Zima mi tedy nevadí.“
14
Co chuť závodit? Měla jsi ji před svou proměnou a máš ji nyní větší, či naopak menší? „Je to trochu paradoxem. Jsem soutěživý typ a ráda jsem první, ale ne ve sportu. Jednoznačně soutěžím sama se sebou. Takže si dám cíl a snažím se ho ze všech sil splnit. Dala jsem si za cíl v tomto roce uběhnout maraton a k tomu postupně směřuji. Prodlužuji svoje pravidelné trasy a snažím se dodržovat rytmus tréninků a relaxace. Nyní v zimě moc nevěnuji pozornost rychlosti, ale vidím, že v daném časovém intervalu běhám dál a mám z toho radost. Moc mne to ale neláká ke klasickým závodům, kde je hodně lidí, velké emoce a očekávání.“ Jaké tedy máš běžecké ambice? „Loni jsem si dala za cíl uběhnout půlmaraton, což se mi podařilo. Letos bych ráda prodloužila svoje víkendové tréninky přes dvě hodiny a na podzim běžela maraton ve Stromovce, který pro mne splňuje kritérium běhu
v přírodě. Absolvovala jsem i jeden městský běh – jenom pět kilometrů na zkoušku s tisíci dalšími závodnicemi. Ale už tato krátká trasa mi napověděla, že městské běhy nejsou nic pro mě. Chybí mi tam příroda i její energie, kterou potřebuji, a také pohoda a možnost upravit si tempo podle vlastního aktuálního vnímání. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že běh je sportem, o kterém opravdu nic nevím. Proto jsem na jaře začala pravidelně navštěvovat Running Mall (pozn. red.: běžecký dům v Praze) a učím se, jak zvyšovat svou výkonnost pomocí tempového a intervalového tréninku. Trenér Michal Vítů mi vysvětlil základní pravidla i upravil techniku běhu. Každotýdenní společný trénink mne motivuje a mohu si pro sebe porovnat stoupající výkonnost.“ Běh se asi pro tebe stal nedílnou součástí života, že? „Jeho role je zásadní. Díky běhu si přirozeně doplňuji pránu. Jak vyběhnu, začnu cvičit určité cviky z čchi-kungu
LIDÉ
a tím tento proces nastartuji. Proto se snažím běhat v přírodě a v čistém prostředí. Když běžím podél Vltavy, musím v určitých úsecích, například u Vyšehradu, cvičení přerušit a za Barrandovským mostem jej opět obnovit. Běh mi přináší radost a stal se přirozenou součástí mého života. Když je mi smutno, nebo se nedaří, jdu běhat. Když mám radost a spoustu energie, jdu také běhat. Vše se přirozeně srovná.“ Co běžecké sny? „Jeden mám. Jak to psal Kilian Jornet (elitní španělský vrchař, pozn.red.): Běžet tak, abych v terénu nezanechávala stopy. Běhat přirozeně, lehce, bez námahy, s radostí.“ Myslíš si, že přestat jíst je jen jakýmsi experimentem, nebo naopak konečnou fází?
Změnil se či mění se ti vnější život? Objevilo se něco, co se nazývá nadpřirozenými schopnostmi? „Díky postupnému vyloučení fyzického jídla se moje tělo přirozeně „detoxikovalo“. Za poslední dva roky mohu vnímat změny především ve zvýšení celkové citlivosti a zostření všech smyslů, včetně intuice. Od roku 2008 používám pro sebe a rodinu energetické léčení, při kterém proudí energie do bolavých míst, a od předloňska cvičím zmíněný čchi-kung. Při praktikování těchto aktivit „vidím“ tok energií i bolavá místa mnohem jasněji. Také každodenní meditace jsou mnohem
FOTO: MARTIN SYMON
„Je to moje současnost. Nejsem jakkoli radikální a prohlášení, že již nikdy nebudu jíst, ode mne neuslyšíš. Vnímám to jako aktuální potřebu svého těla a také určitý experiment, čeho je naše tělo schopné. Nicméně určitě po tak dlouhé cestě, která nebyla jednoduchá, mám v plánu být bez jakékoli stravy alespoň v tomto roce. Uvidíme, jak bude reagovat moje tělo a také jak budu dlouhodobě schopná žít běžným životem – chodit do práce, sportovat.“
hlubší. To vše mne motivuje k tomu pokračovat, protože je to postupný proces znovuobjevování našich přirozených schopností.“ Co bys poradila těm, kteří koketují s myšlenkou přejít na život bez jídla? „Aby se snažili nejprve zjistit, proč chtějí přejít, jakou mají motivaci. Zda je to jejich opravdové hluboké přání, nebo spíše rozhodnutí vůle – já to taky dokážu. Domnívám se, že pránická strava není pro každého. Jsou lidé, kteří si jídlo vychutnávají, dělá jim radost a těší se na něj. A pouze rozhodnutí
ega, že chtějí přejít, to nezmění. Já jsem od malička měla trochu problém s jídlem, jako malá jsem vůbec nechtěla jíst, v pubertě jsem naopak byla silnější. Některé dny jsem vůbec nejedla. Je to i zkušenost jiných lidí, kteří přešli, nebo se o přechod snaží. Každý z nás máme nějaké fyzické a mentální nastavení a podle toho bychom se měli snažit žít. Přejít na pránickou stravu silou bez vnímání těla je podle mého názoru nemožné. Každý z nás jsme výjimeční svým způsobem, umíme nebo zvládáme něco, co druzí ne. Měli bychom to poznat a posilovat, tím můžeme inspirovat ostatní.“ 15