Evropa hledá energii 13

13

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 27. 3.—2. 4. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Proč zrovna Bělorusko 2 V Americká víza po česku 6 Zkoušky léků na lidech 18 V Skvělý muslimský hip hop 20

Evropa hledá energii

13

A tedy odpověď na otázku,

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

kolik budeme platit za světlo a teplo.

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Jmenoval se James Lawrence Slattery, každý ho ale zná jako Candy Darling – Miláčka Cukrátko. Tedy každý posluchač skladeb Lou Reeda a Velvet Underground. Candy Darling je jejich hrdinou, padlým andělem, nejslavnějším transvestitou světa. Koncem března před třiceti dvěma lety zemřel. Světlo světa spatřil James v New Yorku na Long Islandu v listopadu 1944. Jeho otec byl alkoholik a matka od něj i s Jamesem brzy utekla. Pracovala v telefo-

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

A proč zrovna Bělorusko Poddaní diktátora Lukašenka si musí pomoci sami

Udělej něco bláznivýho, babe nické firmě, syn doma koukal na staré hollywoodské filmy, jinak se potloukal po okolí. Jednou soused sdělil matce, že viděl jejího syna převlečeného za ženu. Když se ho doma v kuchyni zeptala, odběhl pryč a za chvíli se vrátil – v ženských šatech. Už předtím matce sdělil, že je zřejmě gay. „Věděla jsem, že to nemůžu zastavit,“ prohlásila později paní Slatteryová. „Byl příliš hezký a příliš odhodlaný.“ Ještě před dvacítkou vyrážel do velkého světa. Aby unikl zrakům sousedů, počkal na večerní příměstský vlak a jako holka se vydával na Manhattan, kde obrážel bary v Greenwich Village. Tady brzy zapadl mezi další gaye a transvestity. Kumpáni na něj volali „Cukrátko, miláčku“, a to se ujalo. V roce 1967 se Candy seznamuje s Andym Warholem a začíná docházet do jeho Factory, jakéhosi privátního klubu, kde se dělalo výtvarné umění, alternativní filmy a pověstné večírky. Chodili sem lidi jako Truman Capote, Mick Jagger, Allen Ginsberg nebo Salvador Dalí. Formovala se tu kultovní skupina Velvet Underground. Sám Warhol se netajil svojí homosexualitou, což koncem šedesátých let rozhodně nebylo zvykem, proto se tu motala spousta podivných existencí jako právě Candy Darling, který spolu s dalšími transvestity začal hrát ve Warholových filmech. Nejvíc ale Miláčka Candy proslavil kytarista Velvet Underground Lou Reed, který o něm nazpíval krásnou lyrickou píseň Candy Says. V roce 1972 pak Reed o transvestitech z Factory nahrál svoji nejslavnější skladbu Walk on the Wild Side (Udělej něco bláznivýho). I Candy Darling v ní dostala svoji vstupenku mezi nesmrtelné. Reed v možná nejhezčí rockové písni všech dob zpívá: Candy přijela z Ostrova A v koutě byla pro všechny miláček Ale nikdy neztrácela hlavu Dokonce ani když je kouřila Říkala – hej zlato, Udělej něco bláznivýho. V březnu 1974 v necelých třiceti letech Candy Darling umírá na leukemii, na které se podepsaly hormonové koktejly, které si na zvýraznění své ženskosti ordinovala. Její hvězda ale blikla ještě jednou, vloni, kdy cenu pro nejlepší britské album roku vyhrála novinka slupiny Antony and the Johnsons s fotkou Candy na obalu. Cukrátko leží na boku na smrtelné posteli obklopená květinami, ležérně, plná elegance, stylizovaná do své poslední vyzývavé polohy. – MŠ –

Příliš hezký a příliš odhodlaný. FOTO ARCHIV

Kdo, když ne oni. (Demonstranti v Minsku poté, co policie tuto sobotu brutálně rozehnala opoziční shromáždění.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

P

rvní hlava nezávislého postsovětského Běloruska, předseda Nejvyšší rady republiky v letech 1991 až 1994, Stanislav Šuškevič rád prohlašoval Bělorusy za národ bytostně „tolerantní, rozvážný a obezřetný“. Tenkrát, brzy po pádu Sovětského svazu a po prvních krocích společnosti směrem k větší svobodě a snad i k nikdy nepoznané, záhadné demokracii, to znělo dobře – tak trochu jako propustka do nádherné civilizace, kde už na Bělorusy čekají jen samé dobré zprávy a hezké věci. Pro Bělorusy, kteří se tehdy nad situací zamýšleli, byla Šuškevičova definice zárukou poklidného domácího vývoje – na rozdíl od víru za hranicemi, kde se většina ostatních bývalých sovětských republik propadla buď do válek a krveprolití, nebo do zničujících hospodářských experimentů. „U nás to dopadne určitě dobře,“ myslel si průměrný Bělorus. „Jsme přece Evropané, ne? Vždyť se nebudeme zbytečně hádat kvůli různým politickým maličkostem? Ani nás nenapadne se ve jménu abstraktních pojmů navzájem mlátit, že ne?“ Vzájemná tolerance, schopnost vyslechnout názor oponenta, zdvořile diskutovat, vážit si stanoviska opačné strany, dohodnout se a udělat rozumný kompromis – to jsou bezesporu krásné a vzácné vlastnosti. Ale v Bělorusku posledních patnácti let se za nimi bohužel často skrývá společenská únava, pasivita a neochota plést se do „té zatracené politiky, která s sebou nese samé nepříjemnosti a komplikace“.

V koutě Bojový duch předchozích generací Bělorusů, kteří se za žádnou cenu a za žádných okolností nechtěli vzdát své svobody a nezávislosti a vždy bojovali na život a na smrt proti jakýmkoliv tyranům, ať už cizím nebo místní výroby, se v současné době buď beze stopy vytratil, nebo je dobře ukrytý pod rouškou obecné pokory a přikrčenosti. Existuje vulgární běloruské přísloví, které se dá do češtiny slušně přeložit asi takto: „Čím více nás tlačí do kouta, tím jsme mocnější.“ Zaznívá v tom jakási skrytá výhrůžka pro ty, kdo by snad na pilu namířenou proti Bělorusům tlačili až příliš: v tom případě se může zvednout vlna tsunami národního hněvu a beze stopy pohřbít toho, kdo se odvážil jít do přímého střetu s jinak klidným a mírumilovným národem. Hodně se mluví o tom, že běloruská trpělivost a opatrnost – zejména ve smyslu otevřených politických protestů – byla způsobena i obrovskými ztrátami na životech během druhé světové války. Tehdy zahynul minimálně každý třetí Bělorus. Říká se, že tak ničivý zásah do genetické „základny“ národa zažili snad jenom Židé a Poláci. Ty to však, jak se zdá, na rozdíl od Bělorusů nepřimělo k tomu, aby se ve druhé polovině 20. století vzdali svých nároků na plnohodnotnou existenci a prosazování svých národních zájmů. Ten boj ale nejde vést bez zdánlivě nemateriálních a v éře globalizace druhořadých hodnot, jako jsou

jazyk a národní kultura, ale třeba i pevné náboženské zakotvení. Zkrátka je nutná identita. Ale právě tu Bělorusové do značné míry ztratili už během carské rusifikace v 19. století i v době komunistického „vykořenění“, ateismu a „internacionalizace“. Kulturně-jazykové obrození v českém slova smyslu v Bělorusku neproběhlo dodnes, přestože země je patnáct let na Rusku formálně nezávislá. Kolem 80 procent obyvatelstva používá na úřadech i v běžném životě ruštinu. Jen zlomek společnosti, malá skupina svědomitých Bělorusů, to vnímá jako národní ponížení a důvod k urputnému odporu.

Čekání na „cigaretovou revoluci“ Dá se konstatovat, že ekonomika a její jednotlivé položky, které citlivě zasahují do každodenního života občanů, jsou dnes jediným více méně reálným motorem změny politické situace v Bělorusku. Odpůrci režimu současného prezidenta Lukašenka s trochou nostalgie připomínají celonárodní protesty stovek tisíc běloruských mužů počátkem 90. let, kdy se z různých důvodů (spojených především s rozpadem obrovského sovětského systému dodávek a výroby) nedostávalo nezbytného zboží, jako jsou třeba levné cigarety. V té chvíli šly tolerance a obezřetnost stranou a zdálo se, že davy rozzuřených Bělorusů jsou schopny okamžitě rozšlapat úřady i vládu, a že pokud se jim postaví do cesty policie, roztrhají ji na kousky. Poslanec Nejvyšší rady Alexandr Lukašenko tehdy v Minsku nepochybně pozoroval tyto projevy lidového hněvu (které postupně dostávaly název tabáková, cukrová, alkoholová atd. revoluce) a zřejmě se přitom hodně naučil. Možná si už tehdy uvědomil, že zbavit běloruský národ práva na svobodné volby, vzít mu nezávislá média a svobodu projevu není příliš nebezpečné – Bělorusům, jak se zdá, na demokratických hodnotách moc nezáleží. Ale braň Bože vůdce, který by si zahrával s běžnými potřebami „dělnické třídy“. S takovým bude hned konec. Lukašenko ale šel dál. Pochopil, že nestačí jenom „bránit zájmy pracujících“, ale že je v boji o lásku a přízeň „prostého lidu“ nutné se s jeho nenáročným pojetím životní filozofie identifikovat. Z těchto úvah vzešla známá Lukašenkova formule běloruského štěstí: národ nepotřebuje ke spokojenosti víc než „skleničku (vodky) a škvarky“. Následná praxe tyto „vědecké“ závěry mladého a schopného demagoga plně potvrdila.

Kdo, když ne my Čekat na další cigaretovou, potravinovou nebo jakoukoli jinou materiálním nedostatkem vyvolanou vzpouru je možné dlouho. Předpovídá se, že ekonomická „stabilita“ Lukašenkova režimu se okamžitě zhroutí, jakmile klesne světová cena ropy (Minsk dnes těží hlavně z toho, že obchoduje s ruskou ropou a ropnými výrobky v Evropě). Jiní analytikové spojují změnu běloruských poměrů s okamžikem, až Rusové spolu s Němci postaví

nový ropovod na dně Baltského moře a běloruský tranzit ztratí svůj význam. Ale toto čekání není ta správná cesta. Vkládá jen další eso do rukou Lukašenkovy propagandistické mašinerie: „Podívejte se, vážení, jak opozice sní o tom, aby se život v Bělorusku zhoršil! Klidně obětuje zájmy lidí ve prospěch svých špinavých politických kšeftů!“ Co může udělat západní svět, aby Bělorusům pomohl? Nic než vyvíjet další tlak na Lukašenka, rozšiřovat seznam jeho úředníků, jimž je zakázán vstup na území Evropské unie, financovat opoziční média a další legální aktivity opozice. To je vše. Ani deficit zboží, ani pokles zájmu o ruskou ropu, ani USA spolu s EU – nic z toho nerozhodne o změně běloruského osudu. Tu změnu musí provést národ sám. Možná se teď díky odvaze demonstrantů ten okamžik o něco přiblížil.

Překonat strach Sovětská propaganda často zesměšňovala německou revoluci z listopadu 1918: vojáci v Berlíně se prý během bojů báli pošlapat květinový záhon. Chvíli po volbách si i opoziční média občas dělala legraci z „džínsové revoluce“ v Minsku: většina z těch, kdo večer přicházeli na Říjnové náměstí podpořit několik stovek skalních revolucionářů ze stanového tábora, to dělala odpoledne, ve volném čase, a s nastupující nocí vždy říkali: „Tak ahoj, kamarádi, držte se, my ale jdeme domů, zítra ráno musíme do práce…“ Určitá ironie vůči tomuto postoji je na místě. Ale zároveň musíme pochopit, že všichni ti, kteří tam docházeli a kteří jakkoli jinak vyjadřují vůči Lukašenkovi odpor, musí překonávat strach z režimu. Strach z toho, že ho policie zatkne, zmlátí, že se dostane do vězení, že snadno může přijít o práci a o zdroj příjmů. Není to lehké. Hlavní pilíře Lukašenkovy politiky jsou „pořádek“ a „životní úroveň“. Na jejich základě vytváří svůj program, který je možno shrnout do jednoduché věty: Volte jistotu a klid. Největší růst HDP v bývalém sovětském prostoru, druhý – po Rusku – průměrný plat, co víc by si ti Bělorusové ještě mohli přát? Na co potřebují změnu? Oficiální média malují okolní svět (většinou i včetně sousedního spojeneckého Ruska) výhradně černými barvami. Realita Běloruska se ale prezentuje jako „vzor stability a prosperity“ pro celou Evropu. Pokud mají pravdu ti, kdo tvrdí, že se Lukašenko chce v budoucnu stát běloruským monarchou a zajistit nejvyšší úřad i pro své syny, navrhl bych umístit na budoucím „královském erbu“ známý Goebbelsův výrok o tom, že čím větší je lež, tím snadněji jí lidé uvěří. V tomto oboru dosáhli Lukašenko a jeho dvorní suita skutečného mistrovství. Zbývá jen doufat v to, že „láska a pravda jednou zvítězí nad lží a nenávistí“. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

K Lukašenkovi viz článek na straně 12.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

Soudci v politické kravatě

EDITORIAL Vážené dámy, vážení pánové,

Pokud justice ztratí nezávislost, je s námi zle

P

rávo a zákony komplikují politikům život a omezují jejich moc. Tak to ve svobodné společnosti chodí. Česká politická reprezentace má ale problém se s tím smířit. Její příslušníci často vyjadřují neskrývané překvapení, že jim právo ztěžuje vládu, a snaží se ho ohýbat, přizpůsobovat svým potřebám, chovají se k němu jako k nástroji moci. Vzhledem k malé demokratické tradici je chování zdejších elit pochopitelné, což ale neznamená, že bychom je měli tolerovat. Jeho dopady jsou totiž zničující. Dobře je ilustruje případ odvolané-neodvolané předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové a hlasovací fraška kolem parlamentního schvalování trestního zákoníku.

I ty, soudce? Pokus politiků odvolat Brožovou je aktuální i dva měsíce od své rozehrávky. Poměrně krátká doba stačila přivést jednu z klíčových institucí tohoto státu na pokraj rozvratu. Politiky to, zdá se, nezneklidňuje, ale mělo by. Koncem ledna podal ministr spravedlnosti Pavel Němec návrh na odvolání Ivy Brožové. Prý nedokáže zajistit jednotu rozhodování nižších soudů, které podle ministra v podobných případech vynášejí i zcela rozdílné verdikty. Návrh schválila vláda, podepsal premiér Jiří Paroubek a prezident Václav Klaus Brožovou hned druhý den odvolal. Brožová se ale začala bránit, soudce může být podle ní odvolán, pouze pokud vážně porušuje své povinnosti. Podala žalobu na Klause, Paroubka i celou vládu ke správnímu soudu a také stížnost k Ústavnímu soudu. Ten rozhodl, že Brožová zůstane ve funkci do doby, než padne verdikt ohledně její stížnosti. Možná má ministr Němec pravdu a Brožová není dobrou šéfkou Nejvyššího soudu. Mimochodem, verdikty této instituce nejsou příliš respektovány. „Podáme dovolání k Nejvyššímu soudu, protože musíme, tam to nějak přetrpíme, a pak se obrátíme na Ústavní soud, ten rozhoduje spravedlivěji,“ říkají advokáti. Fakt, že soudy jsou nezávislé na státu, totiž automaticky neznamená, že jsou všechny opravdu dobré. Desítky tisíc lidí mají zkušenosti se soudními průtahy i s nepochopitelnými rozsudky. Je otázka, jak tyto neduhy léčit. Určitě ale ne způsobem, který nám nabízí vláda a prezident. Tedy tím, že politi-

ci budou odvolávat soudce, s jejichž prací nejsou spokojeni, a nahrazovat je „lepšími“. Žádný politik nemůže mocensky posuzovat soudce, nemá k tomu pražádné kompetence. Není možné, aby se soud na jakékoli úrovni dostal pod kuratelu politiků. Co to znamená, prokázal jasně komunismus, ale i v případě svobodné společnosti znamená omezení soudních pravomocí nebo i malá podřízenost soudu výkonné moci neomezené pole vládnutí pro politiky. Kam vede tato léčba, ukazuje dnešní stav Nejvyššího soudu. Ústavní soud sice prozatímně posvětil šéfovské pravomoci Brožové, ale polovina soudců respektuje spíše politiky a Brožovou jako předsedkyni neuznává. Předtím jsme sice od nich stížnost na šéfku neslyšeli, ale s politickým krytím za zády odhodili strach. Ve vzpouře je podněcuje i ministr Němec, který adresuje dopisy určené šéfovi soudu nikoli Brožové, ale jejímu zástupci. Jako by ti odpůrci říkali – jsme připraveni sloužit politické moci. Přitom by jim respekt k vlastnímu povolání, jeho prestiži a významu pro demokracii měl radit, aby v klidu vyčkali, jak rozhodne nejvyšší soudní autorita, Ústavní soud. Nikdo jiný o osudu jejich šéfky rozhodnout nesmí. Mimochodem, post nejvyšší soudkyně není tím, ze kterého se ve světě odvolává. Soudci z něj odcházejí sami, s vědomím, že završili svou práci, nebo na ještě významnější místo. Proto je tak důležitý výběr kandidáta. A proto jej do funkce jmenuje prezident. Je to post, který reprezentuje čistotu, význam a nenapadnutelnost soudní instituce, úřadu, který je jedním z hlavních strážců demokracie. Je špatné, že zde tuto pravdu stále ještě řada politiků nerespektuje. Ale ještě horší je, že ji nerespektují ani někteří soudci.

Je zle, kolego Ještě hůř než Brožová, které se zastal alespoň Ústavní soud, dopadl trestní zákoník. Tedy soubor paragrafů, který určuje, co je trestným činem, jak závažným a jak za něj trestat. Kvůli tomu, jak s ním naložili poslanci a senátoři, se nikdo odvolat k Ústavnímu soudu nemůže. Trestní právo je u nás stále postaveno na zákoníku z doby komunismu. Ani desítky novel, kterými prošel od listopadu 1989, mu výrazně nepomohly. Jeho filozofie byla postavena na tom, že nejhorším zločincem je ten, kdo okrádá stát. Ani dopisování nových

a nových paragrafů jej nemohlo změnit, nemohlo z něj udělat účinný nástroj proti modernímu zločinu, spojenému s velmi sofistikovanými podvody, bleskovými počítačovými převody peněz, přes hranice organizovaným zločinem, jako je třeba obchod s lidmi. Návrh nového zákoníku to dokázal. Experti na něm pracovali prakticky patnáct let a jeho trapné neschválení v parlamentu dobu moderního zákona zase o pár let oddálilo. A paradoxně oddálilo i účinný boj proti tunelářům, přestože hlavní záminkou zamítnutí bylo tvrzení, že z něj vypadl zvláštní „protitunelářský“ zákon. Zjednodušeně řečeno, tuneláře by šlo stíhat i podle několika dalších paragrafů (v západní Evropě žádný protitunelářský zákon neexistuje), ale nový zákoník hlavně nabízel velmi praktické možnosti, jak tunelářům zabavit majetek, jak znemožnit posílání peněz na zahraniční konta, případně jak je dostat nazpět. Důležitější než fakt, že poslanci zákoník zamítli, je způsob, jakým to udělali. Dokazuje, že se zástupci lidu raději řídí různými žebříčky popularity, volebními preferencemi, tím, jak vypadali při televizních debatách, než odpovědností zákonodárců zjednodušovat život těm, které zastupují. Poslanci nejprve bez jakékoli diskuse a výhrad schválili stručný návrh Marka Bendy na likvidaci paragrafu, a pak i celý zákoník. Když ale dílo kvůli bendovskému škrtu nepřijal Senát, dolní komora se zalekla veřejné kritiky – „hysterie a vášní“, jak říkají na svou omluvu někteří z jejích členů – a prakticky ze dne na den změnila většinový názor. Především sociální demokraté následovali svého šéfa Jiřího Paroubka, který měl strach, že vypuštění paragrafu přinese straně úbytek volebních hlasů. O obratu Unie svobody už nemá cenu ztrácet slovo. Bylo by jistě zábavné sledovat vytřeštěné tváře našich politiků, kdyby je dnes někdo vzal za slovo a v rámci léčby à la Nejvyšší soud navrhl většinu z nich pro neschopnost ihned odvolat a vyměnit za někoho lepšího. Chvilka veselí a satisfakce ale samozřejmě nestojí za škody, které by taková – jakkoli potřebná – defenestrace napáchala na zdejší demokracii. Proto na rozdíl od odvolávačů Brožové dejme svým tužbám a představám o správné reprezentaci průchod až podle pravidel – ve volbách. Jaroslav Spurný

Q

Summit mezi jogurtem a energií

v novém Respektu jsme pro vás připravili první díl seriálu, v němž jsme oslovili deset předních českých vědců, aby nám napsali svůj názor na českou politiku před volbami. Seriál najdete v rubrice Civilizace. Na straně čtyři pokračujeme v nové stálé rubrice Jeden den v životě, v němž nejrůznější lidé budou popisovat události svého náhodně vybraného všedního dne. Z dalšího obsahu bych vás rád upozornil na rubriku Téma, kde rozebíráme, jak je praktické postoupit v další evropské integraci. Na vedlejší straně píše náš stálý běloruský spolupracovník o tom, proč právě jeho země je poslední diktaturou na starém kontinentě. Na straně 4 naleznete příběh podnikatele, který bojuje proti neviditelnému nepříteli. Vše dobré přeje Marek Švehla

GLOSY „Preference Strany zelených rostou“, „Sázkaři věří v úspěch SZ ve volbách“, „ČSSD ztrácí, zelení posilují“, „Strana zelených pokořila lidovce“, to je jen pár titulků z posledních týdnů. Není divu, vždyť podle posledních průzkumů už by zelené volilo deset procent Čechů. „Myslím, že vstup do sněmovny už máme jistý,“ komentovala to jihočeská představitelka SZ Dana Kuchtová. Jenže radost může být předčasná. Je totiž dobré číst celé průzkumy veřejného mínění. Například ten od agentury STEM z března ukazuje kromě bezmála deseti procent pro zelené také rozložení ochoty jít k vol-

Hrozba pro zelené bám. A tam strana Martina Bursíka na celé čáře prohrává. Třináct procent jejích stoupenců už dnes ví, že volit určitě nepůjdou. U parlamentních partají je to maximálně šest procent. Jenže dalších dvaačtyřicet procent „zelených“ voličů není rozhodnutých, jestli se k hlasovacím urnám vydá. To už je na hranici ohrožení vstupu do parlamentu. Zelení nemusí dopadnout jako Důchodci za životní jistoty před osmi lety. Situace je jiná. Uvolnilo se místo po Unii svobody a volání po změně je silné. Zmíněná čísla však připomínají, že volby jsou stále otevřené. Erik Tabery

Že byl Vladimír Hučín za svůj protikomunistický odboj Ústavním soudem plně rehabilitován, překvapilo. Lidé, kteří tu bojovali proti komunismu a použili přitom zbraň, dostávají u soudů formální zbytkové tresty jako zločinci. Nikdo odpovědný zatím nechtěl překročit hranici a přiznat, že ozbrojený boj proti komunistické brutalitě šikovně skryté do oficiálního úředního hávu nebo právoplatného rozsudku, byl oprávněný. Ústavní soud to udělal. Vyšel z platného zákona o zločinnosti komunismu. Po dvanácti letech zákon konečně posloužil nejen jako pouhá deklarace, ale jako nástroj k pojmenování minulos-

Evropská ústava je jako dokument mrtvá, před některými jejími cíli ale Evropané neutečou. Kdyby takové scénky sehráli komici z Monty „své“ národní energetické koncerny proti převzetí Python, člověk by možná pozdvihl obočí a pomys- konkurencí z Německa či Itálie. Evropa ale potřebuje lel si, jestli to náhodou nepřehánějí. Skeč první: přesný opak: dodržování pravidel volného trhu uvnitř Francouzská vláda v obraně před cizím kapitálem a jednotnou energetickou politiku navenek. sestavuje seznam strategických odvětví a zapisuje A to je právě ta potíž: energetická politika znana něj i výrobu jogurtů. Skeč druhý: Francouzský mená mimo jiné společný postup vůči dodavatelům prezident uraženě odchází z debaty o evropské ropy a plynu, především Rusku a zemím Blízkého budoucnosti poté, co jeden z jeho krajanů pro- východu. Proto je nutná i jednotná zahraniční polimluví anglicky. Jenže ouha: tohle není černý brit- tika, která nahání husí kůži odpůrcům evropského ský humor, ale realita spojená s dalším summitem sjednocování. Jenže tady nejsme u akademických Evropské unie, který se odehrál minulý týden. Na debat o ústavě, ale u praktických problémů s konněm se měly řešit vážné věci. krétními dopady. Nejde o to, že by měla Evropa svým členským zemím diktovat stavbu elektráren a sjednávat kontrakty na dovoz plynu. To dnes nedělá Tak se tedy podělte ani česká vláda, ale dovozce plynu RWE Transgas. Po loňském krachu evropské ústavy se říkalo, že Jde o politické krytí společných potřeb a zájmů tváse nic neděje, že prostě jen pokračujeme dál podle ří v tvář sílící poptávce ze všech koutů světa. V čase dosavadních pravidel. Problém je, že s evropskou obrovského rozmachu Číny a brzo i Indie je to docela integrací je to jako s ekonomickým růstem: pokud důležitá agenda předcházející situaci, kdy nám Rusneroste, klesá. A aby Evropa dokázala nové pro- ko třeba řekne: dáme vám jen dvě třetiny plynu, a vy blémy řešit, „růst“ prostě potřebuje. už se nějak podělte. Podle cyniků v té chvíli nastane Mohli jsme si to ověřit i při poslechu amerického konec Evropské unie. Tedy pokud tomu dnes nebuprezidenta a jeho letošní Zprávy o stavu unie. Jako deme umět předejít. hrozbu už nevidí jen terorismus, ale také nedostatek energií a žádá omezení závislosti na ropě, větší Společně vůči Rusku soběstačnost a rozvoj obnovitelných zdrojů. V úplně stejné situaci je přitom i Evropa, jenom o tom její Šéfové vlád členských zemí pětadvacítky minulý vůdci méně otevřeně mluví, a hlavně mají podstat- týden první potřebný krůček správným směrem uděně horší páky na to, jak si poradit. Na scéně se navíc lali. Dva týdny před samotným summitem dostali místo potřebné jednoty objevil nový fenomén – eko- do rukou pracovní materiál řešící budoucí společnomický nacionalismus. Francie a Španělsko brání nou energetickou politiku Unie, a přestože až do

3

Hučínovo právo

Poteče dnes bílý, nebo s marmeládou? FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

poslední chvíle nad schůzkou visela reálná hrozba roztržek mezi šéfy vlád zapojených do tahanic okolo výše zmíněných energetických fúzí, nakonec Energetickou politiku pro Evropu, jak byl dokument nazván, odsouhlasili. Na tiskovkách padala velká slova o historickém okamžiku, jejich platnost však musí prověřit čas. Dohody bylo dosaženo především proto, že se skutečně kontroverzní otázky přešly mlčením, nebo byly jejich obrysy načrtnuty tak neurčitě, že proti nim nic namítat nešlo. Evropská energetická politika je v tuto chvíli především deklarací. Chleba se teprve lámat začne – třeba hned v červnu, až se Evropané budou muset skutečně dohodnout, jak si společnou politiku vůči Rusku představují. Jiří Sobota, Marek Švehla

Podrobně k tématu článek na straně 13.

Q

ti. Ústavní autorita řekla, že tu vládl režim, kterému bylo správné se ozbrojeně vzepřít. Za to musíme soud, kterému je opakovaně zdůrazňována údajně nedostižná kvalita jeho předešlých členů a který je vnímán jako dítě Klause a politických stran, opravdu pochválit. Výrok soudu je cenný zejména proto, že Hučínův boj spadá do éry 70. a 80. let, kdy se represe režimu nedaly srovnat s terorem 50. let. Bojoval v době šedi, nenápadných ústrků a těžce zachytitelných křivd. Takže po představitelích spravedlnosti jsou na řadě další: historikové, politici, prostí občané. Měli by to zlo pojmenovat, jasně říci, čemu se Hučín bránil. Vypadá to, že si s tím nevíme rady. Vědět, proč je něco zlé a proč proti tomu máme bojovat, je důležité. I malé děti vědí, že draci jsou zlí, protože žerou princezny. – JS –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Sám proti Vetřelci Marný souboj zahradníka Práška s nepřítelem, který není vidět kdo co vypouští, či se jich ptát, jaké mají nové technologie? Na to nemáme pravomoci ani peníze,“ říká na Práškův případ šéfka „zeleného“ odboru krnovské radnice Rostislava Rollerová. „Pan Prášek by měl prostě pěstovat něco jiného, na co to nebude působit.“ Sortiment pan Prášek začal postupně měnit. „Pěstuji rostliny, které rychle rostou a sklízí se během dvou, maximálně tří týdnů, než je ozon stačí poškodit,“ vysvětluje. A kromě výrobní proměny zkusil Josef Prášek podat trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření z poškozování životního prostředí – škody mezitím vyčíslil celkem na patnáct milionů. „Předali jsme to městskému odboru životního prostředí,“ říká vedoucí obvodního oddělení policie v Krnově Vladimír Špiláček. „Jestli najdou nějakého viníka, tak nám to oznámí, ale pochybujeme o tom. To, že je špatné ovzduší shůry, dáno, za to těžko někdo může.“

Odpustit, nebo ne?

Kdo je zabíjí? Na to je policie zatím krátká. (Josef Prášek) FOTO GÜNTER BARTOŠ

J

osef Prášek dospěl ke svému velkému objevu oklikou: v jeho krnovském zahradnictví začaly náhle a nevysvětlitelně usychat květiny. Tři roky trvalo, než zabijáka našel. A další dva až doteď prosil úřady, aby mu od něj pomohly. Ale – a to je právě ten objev – s jeho nepřítelem si zatím nikdo poradit nechce, nebo nedokáže. Navzdory tomu, že neviditelný ničitel jménem přízemní ozon tu každoročně způsobuje škody za desítky miliard korun.

Něco je ve vzduchu V létě 2001 Josef Prášek doufal, že se mu život vrací do normálních kolejí. S pomocí patnáctimilionové půjčky od státního Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu opravil svoje zahradnictví, které mu v roce 1997 vzala velká voda, a naplno obnovil provoz. Jenže na podzim téhož roku přišla do jeho skleníků ležících na hranici Chráněné krajinné oblasti Jeseníky první rána: nevykvetlo mu bez zjevné příčiny třicet tisíc chryzantém – a na tržbách tím přišel o půl milionu korun. „Nejdřív jsme si mysleli, že jsme udělali nějakou chybu, třeba špatně zalévali, protože nám odešly i odolné plevele,“ říká ve svém zahradnictví na okraji Krnova absolvent dvou vysokých škol – zemědělské v Brně a zahradnické v Lednici – Prášek. Jenže pak začaly hynout další rostliny a rána

JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

Pondělí v Maříži Budím se v 8. Spala bych dál, ale moji dva pejsci postřehli, že nespím a soutěží spolu, kdo se mi jako první posadí na hlavu. Žárlí na sebe. Raději vstanu, z lásky mi někdy poškrábou obličej. Spolu se mnou se probouzí i můj strach. Zapínám počítač. Kontroluju poštu. Je ještě moc brzo. Vařím si kafe a zapaluju první cigaretu, snídaně bude až k obědu. Pejskové běhají po zahradě a já vidím, že sníh prolomil jeden trám na stodole. Dnes venku slunce nesvítí, příchod jara má pauzu. Oknem koupelny pozoruju prvního špačka, natřásá se před svou budkou. Piju kafe a plánuju obranu i útok. Měla bych nějak dostat ty obrazy z výstavy v Praze domů, za pár týdnů přijedou rakouští učitelé na workshop a mohli by si něco koupit. Kontroluju poštu podruhé – první e-mail – žádná práce. V pátek mi totiž jedno nakladatelství oznámilo, že litují, ale ten slabikář, který jsem měla už

dopadla naplno v roce 2003, kdy mu tajuplný zabiják způsobil škody za více než čtyři miliony korun. V té době už pan Prášek usilovně komunikoval s nejrůznějšími úřady a institucemi, aby odhalil příčinu, ale marně. Státní rostlinolékařská správa i pracovníci několika výzkumných ústavů mu sdělili, že za usychání nemohou ani škůdci či choroby, a ani žádné špatné postupy při pěstování, a při otázce po příčině jen krčili rameny. „Až poprvé v polovině roku 2004 mi ve Výzkumném ústavu okrasných rostlin v Průhonicích řekli, že by to mohlo být něco ve vzduchu,“ říká Prášek. A přizvaný odborník z opavské firmy Bioenergy Group David Kuňák pak dospěl ke zjištění: téměř jistou příčinou je troposférický čili přízemní ozon.

Shůry dáno Na podzim 2004 tedy pan Prášek začal druhé kolečko svého boje s neviditelným nepřítelem. Hlavním původcem ozonu – zhruba padesátiprocentním – jsou emise z automobilového provozu, jen nepatrně menším je průmyslová výroba, především ta, kde se hodně spaluje uhlí či se pracuje s chemikáliemi. „Protože doprava u nás je stále stejná, tak jsme si říkali, že se tady musela rozjet před pěti lety nějaká nová výroba, která za to může. Jenže sami to nemůžeme zjistit,“ říká Prášek. Obrátil se tedy na referát životního prostředí krnovské-

už ilustrovat, budeme dělat až za rok. Slabikář měl být dvoudílný, sto dvacet stránek, práce na dva měsíce a pak pohoda. V květnu bych otevřela kavárnu ve Slavonicích a pak by se vidělo dál. A teď tohle! No, skvěle, a z čeho budu žít a z čeho zaplatím všechny ty složenky? Kdo mi půjčí? Já chci prachy vydělat, ne si půjčovat. Od pátku píšu e-maily a ptám se, kde se dá... Asi jsem usnula na vavřínech. Nebo jsem líná, jsem hrozně líná, a teď to mám. Moje návštěva, která spala v pokoji mé dcery, se probudila. Piju druhou kávu a chrlím ze sebe svoje plány, trochu se třesu a doufám, že to není vidět. Je deset hodin. Kontrola pošty. Aha! Hurá, něco přišlo. „Di do hajzlu i s dětma, už sem toho pro vás pro všechny udělal dost. Najdi si brigádu, umělkyně!“ Můj druhý exmanžel má asi stres. Telefonuji si s mojí láskou, která mě opustila minulé září. Je teď šéfem šéfů, hodně vysoko, a proto daleko. „Chybíš mi,“ říkám. Chce se mi zvracet strachy. Nechci pomoc, jen útěchu. „Přijeď!“ říkám. Mlčí... a pak: „Mám tě rád.“ Utřu si slzy a uvažuju, komu ještě napsat. Mezitím se valí e-maily, ale nic, žádné nabídky, sem tam politování nebo údiv. Občas i „dobrá rada“. Vzpomínám si, že jsem chtěla do spořitelny, blíží se daně a já slíbila Radce, která mi dělá účetnictví, že opatřím ztracené výpisy z konta.

ho městského úřadu, krajskou hygienickou stanici a Českou inspekci životního prostředí. Po všech institucích chtěl jedinou věc: aby zjistily původce a pokusily se vysoký výskyt ozonu nějak řešit. A aby mu poradily, co má dělat v situaci, kdy nad ním kvůli neviditelnému ničiteli visí hrozba exekucí za nesplácený povodňový úvěr (viz rámeček). Jenže tak těžko uchopitelnou věc nebyl schopen nikdo řešit a nikdo nevěděl, jak mu pomoci. „Myslíte, že máme chodit po jednotlivých podnicích a měřit,

Máte smůlu V únoru 2003 vláda rozhodla, že odpustí zbytek dluhu všem, kteří ho včas spláceli. A na podzim byla ještě velkorysejší: těm, co část půjček uhradili, dokonce tuto sumu vrátila – tedy půjčky se jim změnily v dar. Pan Prášek měl koncem roku 2002 uhradit 1,3 milionu korun. Kvůli uvedeným problémům však celou uvedenou sumu nebyl schopen splatit – zaplatil pouze 180 tisíc korun a na zbytek uzavřel splátkový kalendář. Na seznamech fondu tedy figuroval jako dlužník, který neplní své závazky a osvobození se na něj nevztahuje.

Na cestu do města je brzy. Je polední přestávka. Město obědvá. Jdu s pejskama na procházku. Sto metrů doleva a pak zpátky a sto metrů doprava a domů. Sníh ještě leží všude, cesty končí v závěji. Dál se prostě jít nedá. Za keramickou dílnou pobíhají tři malá kůzlata. Doma kontrola pošty. Rady. Jo, jo, to vím taky! Myju nádobí. Mám hlad, ale jíst nebudu, schválně! Zatýká mi do kuchyně a ta stěna je odporná. V létě už to úžlabí nechám opravit. Zima byla prostě tvrdá a dlouhá. Tolik sněhu tu nikdo nepamatuje. Opucuju psí chlupy z kabátu a jedu do města. Vždycky si říkám, když sjíždím z kopce, že není na světě menší a hezčí město, než jsou Slavonice. Procházím kolem kavárny, je zavátá a obkakaná psy. Před poštou potkávám Petra, Zuzku a Olgu. Holt malé město, všichni se znají. „Olgo, dneska se rozhodne na Silvě Nortice, jestli dostaneme ten grant na festival. Zavoláš tam ty, já už to nezvládám. Třeba to nedostanem a já už nechci žádný jobovky. To předfinancování ode mě padlo“...a tak jim to říkám, co se mi stalo. Musím je pomačkat, tedy obejmout. Jsou to kamarádky. Pán ve spořitelně chce sedmdesát korun, za jeden výpis. Na to kašlu a jdu. A na kontě mám exekuci ze sociálky. No a co?

Problém pana Práška je i v tom, že je podle městského úřadu i hygieniků jediným, kdo si na „špatný vzduch“ stěžuje. Vysoké hodnoty ozonu nezaznamenala ani měření hygieniků v Krnově a okolí. Vědci ale pro to mají vysvětlení: syndrom rozmazleného dítěte. „Rostliny ve skleníku jsou v ideálním prostředí, nezvykly se samy chránit. Takže například mají mnohem otevřenější póry, kterými ozon a další částice ve vzduchu na ně mohou působit,“ vysvětluje expert z Bioenergy Kuňák. „Přízemní ozon snižuje zemědělské výnosy v průměru o pětinu,“ doplňuje ho Sergej Usťak z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, který se snaží od ministerstva zemědělství získat peníze na výzkumný projekt zjišťující odolnost jednotlivých druhů zemědělských plodin, podle čehož by se mohla změnit jejich skladba. Studie z USA ostatně již v 80. letech prokázaly, že zdvojnásobení množství ozonu v ovzduší snížilo výnos pšenice o neuvěřitelných 51 procent a třeba bavlníku o více než třetinu. Loni na podzim se případ pana Práška dostal i na stůl českého premiéra Jiřího Paroubka. Postrčila ho tam interpelace opavského poslance Miroslava Opálky, který se premiéra ptal: Jak může stát panu Práškovi pomoci a jak tento problém stát řeší. Premiér si nechal sehnat podklady od odpovědných úřadů a panu Práškovi vzkázal následující: Troposférický ozon je velký problém a jeho limity jsou překračovány na plných 96 procentech chráněných území v Česku. Dále Paroubek píše, že podle názoru ministerstva životního prostředí by tuto problematiku měl řešit státní výzkum, na který ale nejsou peníze. A může tedy stát panu Práškovi nějak konkrétně pomoci – například vstřícností k splátkovému kalendáři jeho povodňových úvěrů nebo třeba tím, že mu je úplně odpustí, jak to zažili skoro všichni tehdejší dlužníci? „Ne, to nejde,“ píše premiér Paroubek. „Žadatel nesplnil podmínky usnesení vlády.“ Marek Pokorný

Q

Co si myslíte vy? Měl by stát panu Práškovi pomoci, nebo ne? Debata na www.respekt.cz.

U Chalupy v potravinách na náměstí kupuju psí žrádlo, kuřecí řízky, máslo, chleba a láhev červeného, u pumpy cigára. Rezerva svítí dál. Základní potraviny mám a vracím se domů k mailům a internetu. Někdo sem leze! Je to Franta, místní figurka. Dáváme kafe a já se snažím být hodně zábavná a milá. V duchu se sama sobě divím. Franta odchází a já čtu novou poštu. Nakladatelství Breitschopf nabízí záchranu. Zauberbuch, Knihu kouzel, když nějaký neznámý klient na veletrhu v Bologni zabere, bude se i realizovat. Třesoucí se rukou kreslím chlapečka, jak tahá z nějakýho válečku s vlepeným zrcátkem barevné šátky. Hlavně detaily rukou, pokud možno realisticky. A ještě kouzelnickej klobouk, jako má Harry Potter, jo jo jo. A ještě plášť. Hlavně nekarikovat! To nemá klient rád. Ach, Bože! Skenuju u Markéty, mojí kamarádky-sousedky, která teď v Praze studuje, posílám to sobě a pak do Vídně. A je to. Mám ráda komplikace? Ne! Asi jo. Zprávy v televizi, telefonáty, vývrtka. Je devět, začínám psát tohle, mrknu, kdo je na Skypu, a pak půjdu spát. Co se mi bude zdát? Viz výše. Alena Schulzová Autorka je malířka, žije v Maříži poblíž Slavonic. Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

5

Velká hra o Setuzu O vítězi chce rozhodnout stát. Hlavní cena: koupel v metylesteru

T

ajemná schůzka premiérova vyslance Jiřího Vyvadila s „nepřítelem státu“ Tomášem Pitrem dostává jasnější obrysy. Továrna Setuza, kterou dal kdysi stát podnikateli Pitrovi za hubičku a kterou by nyní chtěl od něj zpět, je totiž klíčem k obchodům za desítky miliard korun. Otázka zní: snaží se stát prostě napravit chyby v hospodaření s majetkem, nebo jde o pokračující souboj vládních klik o přístup ke zdrojům z korupce?

Velký panák do nafty Přestože od schůzky ministerského náměstka Vyvadila s podnikatelem Pitrem uplynuly dva měsíce, mnoho o její náplni nevíme. Jen to, že Vyvadil kvůli ní musel později odejít ze všech politických a justičních funkcí, neboť prý porušil předpisy o střetu zájmů. A taky to, že stát dělal, co mohl, aby Pitra před setkáním pořádně vystrašil: premiér ho veřejně obdařil titulem „nepřítel státu“, soudci mu dali osm let kriminálu za transakci, kterou předtím označili jako legální, a když vyjel na dovolenou lyžovat, tajná služba hned dotlačila justici k vydání zatykače. Ale proč se nakonec ti dva muži sešli a co vlastně probírali? Opravdu jen proto, aby – jak tvrdí oba aktéři – Pitr Vyvadilovi stručně oznámil, že má zájem prodat Setuzu společnosti PPF, a zeptal se ho, jestli s tím vláda souhlasí? To by se ale dalo zvládnout jedním telefonátem, při kterém by nebylo nutné riskovat kariéru. Nebo chce mít stát v Setuze nějakého spřízněného vlastníka? Nebo chce vláda jen získat nazpět, co ztratila, a prodat podnik výhodně strategickému partnerovi? Vyvadil tvrdí, že schůzka měla být počátkem cesty ke stabilizaci továrny. „Já ale nemám o ekonomických věcech kolem Setuzy potuchy, byl jsem jen pošťákem, kterému řekli, že podnik potřebuje srovnat,“ vysvětluje. Do věci šel prý jen kvůli kamarádství s Jiřím Paroubkem. Klíčovou věcí tedy je objasnit, co si aktéři operace představují pod pojmem stabilizace podniku. Setuza je strategická firma, hlavní tuzemský výrobce obchodního hitu jménem metylester. Tuto látku bude muset od příštího roku míchat do nafty každý producent pohonných hmot – půl deci

Palasův bluf V kuponové privatizaci ovládla Setuzu svými fondy IPB. Protože vlastnila v podniku dvakrát víc akcií, než umožňoval dvacetiprocentní zákonný limit, formálně převedla část podílu na takové podnikatele, jako byl i třeba Jan Gotwald nebo Miroslav Provod, kteří ze Setuzy hlavně drancovali peníze – běžná praxe tehdejších divokých časů, která nakonec dohnala banku k pádu. Těsně před zhroucením IPB v roce 2000 si u ní manažeři Setuzy půjčili 1,7 miliardy korun na jiné „podnikatelské záměry“. Pak banka padla a byla převedena na ČSOB. Než se stačili noví bankéři v Setuze rozkoukat, manažeři kolem

do každého litru nafty. Důvod není jen ekologie, ale také aspoň minimální omezení závislosti na dovážené ropě. To přinese producentům metylesteru ročně obrat kolem deseti miliard korun. Dost velká suma, aby se kolem Setuzy začali motat největší tuzemští podnikatelé. Pitr v ní drží pevně moc výhodnou koupí státního podílu, zájem koupit Setuzu projevuje Andrej Babiš, teď do jednání vstoupil PPF a ze hry není ani stát, kterému Setuza dluží čtyři miliardy korun. Až na PPF hráči známí z podezřelé privatizace Unipetrolu, obezřetnost je tedy na místě. Stabilizace podniku je zřejmě důležitá. Jak totiž tvrdí ředitel Setuzy František Janů, skvělý obchod má jeden problém. „Musí dojít k začlenění podniku do nějakého nadnárodního kolosu, podobně jako to bylo s Telecomem. Jsme moc malí a je otázka, zda přežijeme konkurenci, světový trh ovládají tři firmy, všechny z USA,“ vysvětluje Janů. I když by prodej velkému koncernu přinesl současným majitelům jistotu budoucích zisků, v současné podobě podnik žádný strategický partner zaručující prosperitu nekoupí. Není totiž jasné, kdo stojí za firmou Český olej, která vlastní devadesátiprocentní podíl v Setuze. Nikdo neví, jak je podnik zatížen provozními úvěry, leasingy. Žádný seriózní velký majitel do takového podniku nepůjde. Zájem tedy dnes mají překupníci (podnik pročistí a se ziskem prodají) jako PPF nebo Andrej Babiš. A do prodeje, byť má firma soukromého majitele, může mluvit kvůli čtyřmiliardovému dluhu Setuzy i stát. Jakým způsobem to udělá, je důležité: ukáže se, jestli se neprůhledné, korupcí zavánějící privatizace staly minulostí s odchodem Stanislava Grosse, nebo jestli v nich nová vládnoucí garnitura pokračuje.

Pošťák zvoní dvakrát. (T. Pitr) FOTO ČTK

Že vláda chce mluvit do budoucnosti Setuzy opravdu silným hlasem, dosvědčuje jedna neoficiální zpráva: kabinet prý dluh Setuzy neprodá společnosti PPF, i když by vláda za dluh dostala víc než půl miliardy – o sto milionů víc, než je schválená tržní hodnota. Odmítnutí toho nejsilnějšího tuzemského vlastníka naznačuje, že vláda má se Setuzou své plány.

Bohužel se nedozvíme jaké. „Zatím není nic jasné,“ říká odpovědný ministr zemědělství Jan Mládek, který nechce údajné odmítnutí „operace PPF“ komentovat. Stát chce u obchodního soudu zpochybnit platnost prodeje státního podílu v Setuze Českému oleji v loňském roce. Jako hlavní důvod neplatnosti uvádí, že Český olej dostal o sedmnáct akcií méně, než určovala smlouva (přitom prodal statisíce akcií). Kdyby to vyšlo a připočetl se kapitalizovaný dluh, mohl by získat stát ve firmě většinu a mohl by znovu privatizovat. Co se z těchto faktů dá vyvodit? Že kabinet je odhodlán pokračovat ve svých neprůhled-

Pitra si složitými a někdy fiktivními operacemi urvali podíl v Setuze pro sebe. ČSOB ovšem odmítla přistoupit na výhodný desetiletý splátkový kalendář, který s Pitrovou skupinou předtím na zmíněnou půjčku uzavřelo vedení IPB – a jiný manažeři odmítli podepsat. Výsledek? Dluh nikdo nesplácel, úroky rostly a ČSOB je o dva roky později převedla do konsolidační agentury, kde částka s pokutami narostla do dnešní více než čtyřmiliardové výše. Loni na podzim vlastnili lidé kolem Pitra v Setuze 51 procent akcií, stát prostřednictvím ministerského Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu třicet devět procent. Spolu s dluhem si mohl stát diktovat podmínky. Pak ale přišel blesk z čistého nebe: Pitr oznámil, že jeho společnost

koupila státní podíl. Jak je vůbec možné, že stát ho prodal majiteli, který předtím svůj podíl prakticky ukradl? Vždyť manažeři podniku už byli v tu dobu za převod z roku 2000 stíháni policií! Smlouva byla tajná, věděl o ní Jaroslav Palas, který ji schválil (podepsal ji šéf podpůrného fondu Lubomír Netolický), ale další vládní exponenti prý o ní neměli tušení. Palas svůj krok vysvětluje „zájmem státu“: zbavovat se menšinových podílů v podnicích byla běžná praxe státu. Ale tady ve spojení s dluhem nešlo o menšinový podíl. Tak jak to tedy bylo? „Nemám čas,“ říká Palas do telefonu při první zmínce o Setuze. „O vyšetřování neposkytujeme žádné informace,“ doplňuje ho z druhé strany tisková mluvčí protikorupční jednotky Jana Pinková.

A 17 jich bylo hned

ných privatizačních manýrách. I když jsou karty jasně rozdány, nedokáže už půl roku jasně sdělit, jaké má úmysly. Trapný způsob, jakým chce stát dosáhnout zrušení prodeje státního podílu v Setuze, který s Pitrem tajně dojednal bývalý ministr zemědělství Jaroslav Palas (viz box Palasův bluf ), svědčí, že se bojí mnohem jednodušší a čistší cesty. Smlouvu totiž prověřuje kvůli podezření z korupce policie. Kdyby se úplatky prokázaly, je tu zákon, který umožňuje prodaný podíl zabavit (a pokud se neprokáží, tak v právním státě není co zabavovat). Vláda by tak férově dostala většinu, ale – a v tom je možná ten háček – veřejnost by poznala jména korupčníků a jejich privatizační vinu. Nevypadá to tedy, že by vláda hledala cestu ke stabilizaci podniku a prodeji strategickému a silnému partnerovi. Možná umetá cestu spřízněnému Babišovi, který už dvakrát zprivatizoval podobně důležitý Unipetrol, nebo jinému podnikateli s kontakty na politiky. Holá skutečnost je následující. Podnik kontroluje Pitr zásluhou „palasovské“ většiny a Pitra kontroluje stát skrze dluh Setuzy. Tato patová situace zřetelně nikam nevede. „Nejlepší by bylo prodat dluh ve veřejné soutěži,“ říká ministr zemědělství Jan Mládek, jehož úřad dluh dnes spravuje. Udělá to? „ O tom musí rozhodnout vláda,“ odpovídá Mládek. A co na to vláda? „Musíme vše zvážit,“ vyjadřuje se za ni ministr financí Bohumil Sobotka. „Dopředu nemůžu avizovat vůbec nic.“ Jaroslav Spurný

Moc se mi to líbí, tak jsem proti Poslanci vysvětlují názorovou piruetu nad trestním zákonem. „Byl to vynikající zákon, lituji, že musel být zamítnut,“ říká poslanec ČSSD Stanislav Křeček poté, co vlastním hlasem spolu s dalšími 180 poslanci definitivně shodil ze stolu nový trestní zákoník – normu, na které tuzemští zákonodárci pracovali usilovně plné dva roky a u níž nešetřili superlativy, jak to bude převratná a moderní věc. Nový zákon, který zaváděl třeba alternativní tresty, vyšší sazby za vraždy a sexuálně motivované trestné činy, rozlišování drog na tvrdé a měkké, ale také snížení hranice trestní zodpovědnosti na 14 let, loni v listopadu prošel celkem pohodlnou většinou 106 hlasů sněmovnou a zamířil do Senátu. Jenže senátoři „objevili“, že dolní komora na návrh své-

ho kolegy Marka Bendy vypustila ze zákoníku část paragrafu o zneužití informací v obchodním styku. Strhla se mohutná mediální bouře, kdy pod heslem „Tuneláře vyklouznout nenecháme“ senátoři celý zákon šmahem zamítli a vrátili sněmovně. Poslanci se sice ještě snažili nalézt způsob, jak by vypadlý paragraf do zákona vrátili – například tím, že by jej přilepili k jinému projednávanému zákonu (normu vrácenou Senátem nemohou totiž už nijak upravovat, ale jen buď prohlasovat v původní podobě, či ji nechat znovu proběhnout celým legislativním procesem) –, jenže v úterý ji nakonec poslali k ledu, když proti novému zákonu hlasovala drtivá většina stranických delegátů.

Uvedená historie vyvolává otázku: Jak je možné, že poslanci nejdříve změnu svorně odhlasují, aby pak kvůli ní zlomili hůl nad celou prací? Znamená to, že si snad paragrafového škrtu nevšimli, že ho nepochopili, že je Benda nějak ošálil? „To určitě ne, ale bohužel se vytvořila představa, že vypuštění je nebezpečné,“ říká člen ústavně právního výboru Křeček. Jak „se“ taková představa tvoří a proč proti ní nelze bojovat? V tom má poslanec Křeček jasno – mohou za to média. „Ať uděláme cokoliv, je to špatně,“ říká. „Kdybychom to schválili, budeme pod tlakem vás novinářů, proč pomáháme tunelářům – a my musíme brát ohled politické dopady.“ Také největší právní expert ODS a stínový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil mluví v souvislosti se zamítnutím zákoníku o „čistě politické a hysterické kampani“. I on se k ní však svým ne v opakovaném projednávání připojil, a to přesto, že souhlasí s většinou specialistů, že „antitunelářský“ paragraf není potřebný a většinu případů, které pod něj spadají, lze řešit jinak, třeba jako podvod. Pospíšilova motivace zamítnutí byla ale jiná než Křečkova. Nebál se výčitek voličů, šlo mu o čistotu zákonodárné profese: pokud by totiž zákon prošel, chtěli by jej poslanci „opravit“ přílepkem v jiné normě. „A to přece nejde, novelizovat ještě neplatný zákon změnou v jiném zákoně,“ otřásá se Pospíšil. „Zákon je dobrý, víc odpovídá

Q

hodnotám moderní společnosti, ale nic se nestane, když se jeho schválení posune o rok. Ptal jsem se soudců i státních zástupců a říkali mi, že praxe nevykazuje takové problémy, aby bylo nutno okamžitě ten zákoník přijmout.“ Zatímco v ODS a ČSSD se vždy našlo několik poslanců, kteří si i napodruhé stáli za svým původním ano (v ODS našel podporu 13 hlasů, u ČSSD sedmi; komunisté i lidovci byli svorně stále proti), zástupci Unie svobody otočili bez výjimky: zatímco v listopadu pro zákon zvedli ruku všichni, při opakovaném projednávání ani jeden. A to přesto, že předseda unie Pavel Němec ještě minulý týden veřejně varoval, že bez nového zákona nelze účinně potlačovat kriminalitu a že ten, kdo nezvedne ruku pro nový zákon, říká ano dětské pornografii či nižším trestům za vraždy. „Nakonec vedení klubu rozhodlo, že nebudeme hlasovat. Stejně bylo jasné, že to neprojde,“ říká vyslanec unie v ústavně právním výboru Petr Kott. Hlavní viník toho všeho, poslanec ODS Marek Benda, hlasoval při obou projednáváních – loni v listopadu i minulý týden – proti. Tedy i proti své změně. „Vadily mi jiné věci, které se tam nakonec dostaly,“ vysvětluje svůj principiální postoj. „Jako například eutanazie.“ – MP –

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Maroš Šulej se asi bude stěhovat, zřejmě vymění pohostinnost irského Dublinu za zemi, která není členem Evropské unie. Na jednoho z nejhledanějších tuzemských zločinců, muže podezřelého z únosů, vydírání i vraždy, člena slavného Berdychova gangu, dosáhne brzy i česká verze eurozatykače. Sněmovna před deseti dny schválila novelu evropského zatýkacího zákona. Zjednodušeně řečeno, napravila svou chybu z listopadu 2004 – jí schválený zatykač totiž neměl zpětnou platnost. Česko tedy

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Amíci, dejte si pozor Svoboda chce zmáčknout Američany, ale plete se v datech

I Češi už mají eurozatykač nemohlo požádat o vydání zločinců, kteří spáchali trestný čin před platností eurozatykače (do této kategorie Šulej spadá), a obráceně nemohlo vydat podobné zločince do jiné unijní země. Na sbalení toho nejdůležitějšího pro další útěk má ale pan Šulej dost času: novelu musí schválit ještě Senát a prezident, takže za optimálních podmínek začne platit nová verze eurozatykače nejdříve za dva měsíce. Český exulant v Irsku není jediný, na koho novela dopadne. Podle tuzemského ministerstva spravedlnosti nemohlo být kvůli unikátnímu a jinde na kontinentě neznámému omezení eurozatykače vydáno do Česka za poslední rok přes třicet těžkých zločinců, přitom místo jejich pobytu bylo nebo je stále známo. Kolik zahraničních zločinců našlo za tu dobu bezpečný úkryt v České republice, nelze určit. I kdyby státy Unie věděly, že se někdo takový u nás skrývá, bylo by zbytečné vydávat eurozatykač. Novela prošla hladce, bez jakýchkoli připomínek a bez rozpravy v plénu sněmovny. Je to trochu překvapivé, ještě před třemi měsíci hájili odpůrci zpětné platnosti zákona (hlavně z ODS) jeho starou podobu. „Retroaktivita nemá v právním systému místo,“ tvrdil stínový ministr spravedlnosti ODS Jiří Pospíšil. Na námitku, že retroaktivita nevadí v této záležitosti žádnému unijnímu státu, tehdy jen krčil rameny s tím, že není znalec evropského práva. Po teroristických útocích na New York se Evropská komise rozhodla zavést nový typ zatykače. Mělo to logiku. Unie se totiž ocitla v neudržitelné situaci, pro zločince padly státní hranice a omezení, policie v nich ale zůstala zakletá. Pachatelům stačilo včas opustit zemi, ve které zločin spáchali, a rázem měli velkou naději na odklad zatčení, nebo dokonce na beztrestnost, protože jejich vydání bylo záležitostí velmi složité procedury. Eurozatykač zkrátil podle zkušeností vydávací lhůtu z průměrných devíti měsíců na šest týdnů, čímž zároveň výrazně napomohl možnosti dovedení případu před soud. To minulý týden uznali i odpůrci retroaktivity. „V potírání závažného zločinu musíme hledat nové cesty,“ mění názor Pospíšil. Není ovšem jasné, zda to tak berou všichni jeho spolustraníci: Senát, kde má ODS výrazný hlas, může novelu ještě zkomplikovat. Nicméně krok sněmovny při novelizaci zákona, nad jehož podobou kroutili hlavami představitelé Evropské unie, je rozumný a přišel i relativně včas. Sázkové kanceláře ale zřejmě nevypíšou kurz na to, kolik z více než třicítky známých tuzemských zločinců, kteří dodnes prchají zásluhou starého eurozatykače před českou justicí, opustí v následujících týdnech hranice Unie. Proč, je jasné. Jaroslav Spurný

Prokáže dostatečné vazby k domovu? FOTO IVAN KUŤÁK

Z

nova se debatuje o vízech pro Čechy cestující do Spojených států. A to je dobře. Česko-americká vízová nerovnováha trvá už dlouho. Přesto vyvolal nejnovější plán ministra Svobody zdvižená obočí.

Na hodinku v Miami Diplomatický žargon tomu říká „vízová asymetrie“. V reálném životě to znamená, že zatímco Američan může cestovat do Česka, kdykoli se mu zamane, jen s pasem v kapse, jeho český protějšek musí – šestnáct let po pádu železné opony a dva roky po vstupu do Evropské unie – složitě, draze a s nejistým výsledkem žádat o americké vízum. Autorka tohoto textu měla tu čest nedávno. Cestou na Kostariku jsem musela přestupovat v USA, a tak jsem úřady Spojených států žádala o tranzit. Roztomilý vynález americké bezpečnostní politiky – i když pouze přejdete z letadla do letadla, potřebujete vízum, které se sice jmenuje tranzitní, ale jinak je to prostě vízum se vším všudy. Takže kvůli šesti hodinám (tři cestou tam, tři zpět), během nichž jsem nevytáhla paty z klimatizovaných prostor letiště v Miami, jsem musela „prokázat ekonomické vazby k domovu“, předložit výpis z účtu za poslední tři měsíce, zaměstnaneckou smlouvu, dodat fotografie speciální velikosti, ve formuláři zodpovědět otázku, zda chci při návštěvě USA „podněcovat k teroru“, zaplatit stodolarový poplatek, utratit dalších několik set korun při telefonickém sjednávání pohovoru (speciální taxa 38 korun za minutu), vystát frontu před ambasádou. Jistotu, že vízum musím dostat, mi dodávaly letenky na cestu tam i zpět a víra ve zdravý rozum. A přece americký úředník v útrobách malostranského paláce zakroutil hlavou – vízum nebude, pas je „poškozen“. Fólie kryjící stránku s daty a fotografií se totiž v rohu nepatrně odchlipovala. Můj příběh má dobrý konec. „Poškozený“ pas jsem nakonec vyměnila za doklad nový. A vízum jsem – tentokrát za slabou hodinu čekání – dostala. Podobným happy endem končí anabáze devadesáti procent z „necelých 40 tisíc“ Čechů, kteří tady podle informace americké ambasády ročně žádají o návštěvu USA. Přestože se jeden odmítnutý z deseti může zdát jako malé číslo – a měřeno údaji z 90. let také opravdu malé je –, podle pravidel americké vízové politiky je to stále příliš. Aby bylo možno uvažovat o zrušení víz, nesmí podle stěžejní zásady počet odmítnutých překročit po dva roky tři procenta všech žádostí. Nejčastějším důvodem amerického NE je podle mluvčího ambasády Jana Krče „neschopnost žadatelů prokázat dostatečně silně sociální a ekonomické vazby k domovské zemi“; výše popsaný osobní příběh i řada dalších potvrzují, že hlavní slovo má úředník a o zamítnutí žádostí rozhodují i jiná kritéria. Někdy se žadatel nedozví důvod vůbec. Stručně řečeno – proces udělování amerických víz je nepředvídatelný a často nespravedlivý, jakkoli velvyslanectví tvrdí, že úředníci se řídí jednotnými pravidly a měří všem stejně. Snaha české diplomacie donutit Spojené státy, aby tuto praxi změnily a vzájemnou „asymetrii“ vyrovnaly, je proto beze sporu nutná a chvályhodná.

Zmáčkneme je Quo vadis, Maroši. FOTO TV NOVA

Přesto vyvolal nejnovější plán ministra zahraničí Cyrila Svobody (KDU-ČSL), jak zatlačit na Ameri-

čany, aby nás k sobě pustili bez víz, rozpaky. Na první jarní den šéf diplomacie oznámil, že občany Spojených států (a s nimi také Kanaďany a Australany, s nimiž vízová asymetrie panuje rovněž) začneme sekýrovat na hranicích a požadovat po nich, aby prokázali, že mají na pobyt dost peněz a platí si zdravotní pojištění. Reakce americké ambasády je podle očekávání diplomaticky zdrženlivá (kanadské velvyslanectví v Praze i australské ve Vídni nechtělo iniciativu komentovat vůbec) v tom duchu, že Česko má právo si na hranicích dělat, co chce, a že Spojené státy to budou respektovat. Doma to ale ministr Svoboda slíznul od všech – od politických oponentů, vládního kolegy Bublana, médií, politologů i některých bývalých diplomatů. Pro politologa Jiřího Pehe je to „věcně prázdné gesto“, které se jeví jako „snaha frustrovaného představitele malého státu vynutit si s pomocí dětinského nátlaku lepší zacházení ze strany velkých a mocných“. Bývalý velvyslanec v USA Alexandr Vondra mluví o „předvolebním plácnutí do vody, které bez dlouhodobé strategie nemá smysl“. Za všechny to shrnul stínový ministr Zahradil, podle něhož jsou „takové izolované administrativní akce kontraproduktivní, mohou vést k odlivu turistů i investic, což není v zájmu České republiky“. Tady US velvyslanectví odložilo diplomatickou masku a k odhadům, že opatření mohou odradit turisty, se přidalo. Američanů k nám jezdí čím dál tím víc (loni přes 300 tisíc) a po Japoncích v Česku utrácejí nejvíce peněz, odhad za loňský rok je více než půl miliardy korun.

Ach ty americké masy Problém ovšem, zdá se, není jen v politické, ale i ve věcné rovině. Hlavní ministrův argument,

Nechci solidaritu zadarmo K Bruselu se teď upírají zraky všech unijních nováčků, kteří jsou vyjma Slovinska vízovou povinností k USA zatíženi. Skutečnou změnu v americkém náhledu – souhlasí svorně téměř všichni – může přinést až tlak celé pětadvacítky. Takovou cestu vidí jako jedinou nadějnou i europoslanec Josef Zieleniec nebo stínový ministr zahraničí Jan Zahradil. „Solidarita prý má být nástroj, který nám pomůže změnit vízovou politiku USA. Zjistěme tedy, zda je nám členství v EU v této oblasti něco platné,“ říká Zahradil. O společném postoji ke Spojeným státům a dalším zemím, do nichž cestují občané EU na víza, bude Evropská komise jednat v červnu. Do té doby slibuje česká vláda nasadit všechny páky. K solidaritě chce Cyril Svoboda unijní partnery donutit stůj co stůj a třeba i „násilím“ – žalobou k Evropskému soudnímu dvoru. Otázky z toho plynou dvě – budou se staré státy nějak angažovat a za druhé: opravdu by společný postup celé Unie mohl vést k nějakému

kterým kontroly zdůvodňuje, totiž stojí na hliněných nohou. „Mám podezření, vážné podezření,“ obvinil Svoboda zdejší americké, australské a kanadské návštěvníky, „že se pravidla masově porušují, že mnoho lidí tady je fakticky bez víz, tedy jako turisté, a fakticky tu pracují...“ Odkud čerpal tato data, Cyril Svoboda nevysvětlil; podle ministerského mluvčího Víta Koláře vycházel šéf české diplomacie „z dlouhodobých zkušeností ministerstev vnitra, zahraničních věcí, bezpečnostních orgánů a ostatních orgánů, které se zabývají problematikou pobytu a zaměstnávání cizinců v ČR“. Bezpečnostní ani ostatní „orgány“ ale o masovém porušování pravidel nic nevědí. Cizinecká policie tady za poslední dva roky přistihla při nelegálním pobytu (tedy jinak řečeno při překročení povolených devadesáti bezvízových dní) tři Američany, sedm Kanaďanů a šest Australanů. Ministerstvo práce a sociálních věcí odhalilo v letech 2004 a 2005 jediného nelegálně pracujícího Američana, Kanaďana či Australana žádného. Ministr Svoboda ani mluvčí Kolář nechtějí tato čísla, či spíš své odchylky od nich, nijak komentovat. Premiér Paroubek nicméně plán podpořil a oznámil, že se během prvního dubnového týdne sám přesvědčí, jak udělování víz probíhá. Na středečním zasedání ministři vylepšili Svobodův plán nápadem, aby se Američanům vkládaly do pasů letáčky informující o vízové nerovnováze, a vyzvali šéfa diplomacie, aby žádal o pomoc EU. Silvie Blechová

Co si o vízech do Spojených států a o tom, jak se jich zbavit, myslíte vy? Debata na www.respekt.cz.

výsledku? Na první poznámku odpovídá e-mail, který dorazil z britské ambasády po otázce, zda Británie, jinak země nakloněná novým státům třeba otevřeným pracovním trhem, hodlá nějak lobbovat za český vízový problém. „Ne. Velká Británie není přímo zapojena do této problematiky,“ tlumočí postoj ambasády mluvčí Ingrid Ludvíková. „Tato problematika není záležitostí vztahu mezi starými a novými členskými státy.“ Pro druhou námitku existuje několik argumentů. Za prvé je tu příklad Řecka, které jako jediný stát staré patnáctky nemá s USA bezvízový styk, a co je mu platné, že je členem EU už čtvrtstoletí. A viděl někdy někdo, že by některý z evropských lídrů v Bílém domě za Řeky bojoval? Nemá to totiž smysl – americká ambasáda znovu a znovu opakuje, že nic jiného, jen splnění podmínek bezvízového styku, nemůže fungovat a je lhostejné, v jakém spolku se žádající země ocitla, nebo jestli je věrným spojencem USA v boji proti teroru. Americká vízová politika je navíc do velké míry politickou otázkou, rozhodující slovo v ní má Kongres, který změny schvaluje. A kongresmanům se ani pět let po 11. září, kdy drtivá většina Američanů stále klade národní bezpečnost na první místo, do otevírání hranic vůbec nechce.

Q

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

INZERCE

7

8

EKONOMIKA DVAKRÁT NA OKRAJ

Jsou to dvě profese, které stojí proti sobě jako predátor a jeho oběť: na jedné straně posuzování a hlídání politiky, na straně druhé její dělání. O to první se pokoušejí novináři a různí nezávislí experti, a pokud se má jejich práci věřit, musí se paktování s politiky na hony střežit. Není ale vždy snadné tomu odolat. To teď ví

Analytik poradcem a pojištěním proti teroru i nejplodnější český ekonomický publicista, zaměstnanec finanční skupiny PPF Pavel Kohout. U jeho jména za posledních dvanáct měsíců figuruje ve vyhledávači novinových a časopisových článků úctyhodné číslo 185. To znamená každé dva dny jeden článek. Kohout je zkrátka autor, kterého mají editoři ekonomických stránek rádi: píše rychle, poměrně dobře a na nejrůznější ekonomická témata, takže pokud od něj objednají text, vědí, že chybu neudělají. Díky tomu se tak názory Pavla Kohouta staly podobně neodmyslitelnou součástí českých novin jako třeba televizní program. Jenže teď se objevil problém: Kohout začal do redakcí rozesílat informace coby „koordinátor sboru poradců“ stínového ministra financí Vlastimila Tlustého, pro kterého připravuje strategii ekonomického rozvoje. Zůstat poradcem vrcholného politika jen tak napůl je stejný oříšek, jako být jen tak napůl pod vlivem alkoholu. Byť navenek se člověk může cítit o. k. Je tedy zřejmě načase přiznat barvu. Pokud totiž v Lidových novinách minulý týden čteme, že Kohout jako analytik PPF píše o nucené správě v IPB coby o „krádeži za bílého dne“, zní to podstatně jinak, než kdyby to tvrdil Kohout jako poradce Vlastimila Tlustého. S teorií „krádeže“ totiž už před Kohoutem přišel právě Tlustý.

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Pomohl čas a konkurence Ceny bankovních služeb budou konečně klesat

T

ři největší tuzemské banky, které drží dvě třetiny domácího trhu, měly loni dobrý rok. Komerční banka a Česká spořitelna svým akcionářům vydělaly přes devět miliard korun, ČSOB o půl miliardy méně. Tato rekordní čísla přichází v době, kdy doznívá kritika přemrštěných bankovních poplatků, které zdejší banky vyměřily pro své klienty. Přitom tažení ministerstva financí proti poplatkům neskončilo podle jeho představ. Z 28 požadovaných změn se úředníkům podařilo prosadit jen tři: banky se zavázaly pouze k tomu, že zpřehlední své ceníky, budou jejich změnu hlásit s dostatečným předstihem a že vznikne finanční ombudsman. Takže ve světle uvedených čísel je tu otázka znovu: Jsou poplatky českých bank přehnaně vysoké? A kdy se dočkáme jejich snížení?

5 miliard z poplatků Jsou to zajímavé počty. Česká spořitelna vede jako největší peněžní ústav zaměřený na obyvatele takřka 4 miliony účtů. Každý klient platí nejen za zasílání výpisů nebo vedení účtu, ale také za zrušení účtu, provedení každého platebního příkazu, většina bank si strhává provizi i tehdy, když na spravovaný účet peníze přijdou. Suma sumárum na měsíčních poplatcích každý střadatel zaplatí nějakých 100 až 150 korun. V případě spořitelny to dělá pět miliard korun ročně. To českým bankám tlačí zisky výrazně nahoru. Většina bank západně od našich hranic totiž tyto služby poskytuje zdarma. V těchto souvislostech se tedy zdá, že české banky skutečně zneužívají svého postavení, a lze tak pochopit postup ministerstva financí či šetření antimonopolního úřadu. Zcela černobílá tato situace ale není. Mezinárodní poradenská společnost Capgemini analyzovala poplatky v 19 zemích světa včetně Česka (z mimoevropských zemí v Číně, Kanadě, Austrálii a USA) a přišla s překvapivým zjištěním: ceny bankovních služeb v České republice jsou 23 procent pod „světovým“ průměrem. Ve srovnání s našimi sousedy jsou pak u nás bankovní služby lacinější dokonce o 31,5 procenta. Nejvyšší poplatky jsou podle tohoto srovnání ve Švýcarsku – dvakrát vyšší než v Česku. Zatímco průměrný Švýcar za provoz svého účtu zaplatí ročně 137 eur, Čech pak 69 eur. Nejméně Nizozemec: 5 eur.

Tolik platí Nizozemec. (Šéf ČSOB Kavánek)

o četnosti jejich využití. Druhým důvodem pro vyšší poplatky za základní služby, který banky uvádí, je zatím nízký výnos z druhé hlavní větve bankovních příjmů – úroků z půjček. I když objem poskytnutých úvěrů (hlavně domácnostem) v ČR v posledních letech prudce roste, stále je v poměru k HDP pod úrovní starých zemí Evropské unie. Přes to všechno ale výnosy z poplatků přinášejí českým bankám mnohem více peněz než bankám na Západě. Příjmy z poplatků totiž nyní v ČR tvoří asi 35 procent výnosů bank, zatímco jinde je tento poměr většinou výrazně pod třiceti procenty. Bankovní poplatky a výši zisku nám pomohou porovnat ještě další parametry: třeba jaké procento provozních tržeb tvoří čistý zisk. Ten u tří největších českých bank činí asi 30 procent; v zemích jejich mateřských bank je tento poměr zhruba

Prostor ke snížení V čem je tedy problém? Zásadní rozdíl mezi Českem a západními státy je ve struktuře služeb. U nás jsou relativně drahé základní služby typu vklad/výběr peněz a vedení účtu, zatímco například služby související s poskytováním kreditních karet máme oproti ostatním zemím levnější. V rozvinutějších zemích (z bankovního pohledu) jsou naopak základní služby používány jako marketingový nástroj k získávání klientů, a bývají proto zdarma nebo za symbolický poplatek. Zisky pak vytváří sofistikovanější produkty, například kreditní karty, pojištění k úvěrům, poplatky za přečerpání účtu atd. České banky cenové rozdíly vysvětlují dosud nízkým používáním těchto složitějších produktů a nutností vydělávat na tradičních službách. Příkladem mohou být platební karty. V Česku připadá na hlavu 0,7 karty proti 1,5 karty v západní Evropě, nemluvě

Byla to krádež, čestné analytické. FOTO IVAN KUŤÁK

Pojištění proti teroru? To tu ještě nebylo, neboť i v zemích, které terorismu čelí desítky let, je počet obětí statisticky tak nízký, že si vystačí s běžným pojištěním úrazovým. Teď se však tato novinka objevila v Iráku. Za 125 tisíc dinárů (2000 Kč) si pojistku může koupit i bodyguard, tedy provozovatel velmi rizikového povolání. V případě zabití dostanou pozůstalí 5 milionů dinárů (80 tisíc Kč), což sice pro nás není mnoho, ale v Iráku, kde dosud neexistuje sociální pojištění, to něco znamená – například roční průměrný příjem policisty. A jaké pojistné události novinka zahrnuje? Výbuch způsobený válečnou zbraní či bombou v autě, atentát, teroristický útok. Za zmínku stojí, že tuto ideu šíří manažer státní Irácké pojišťovny Abbás Šahíd – v překladu mučedník, respektive sebevražedný terorista. Jedna věc tu ovšem působí nadějně. Dokáže-li společnost reagovat na nenormální situaci (teror) normálně (pojištěním), místo aby jen propadala hrůze či násilí, zdá se, že má dobře uchované racionální návyky. Marek Švehla, Zbyněk Petráček

Je důležité, že klienti už nabídky bank studují Vysoké poplatky tuzemských bank se dostaly počátkem loňského roku i do zorného pole ministra financí Bohuslava Sobotky a jeho náměstka Tomáše Prouzy. Tehdy totiž banky ohlásily zvýšení některých svých poplatků, především za výběry z bankomatů. Ministerstvo bankám pohrozilo, že zakročí, pokud svoji cenovou politiku nezmění. Několik měsíců trval ping-pong a jednání mezi ministerstvem a bankami, což ministerstvo ukončilo sepsáním požadavku na 28 změn – nakonec prosadilo pouhé tři. Hlavním iniciátorem tažení ministerstva financí proti ceně bankovních služeb byl náměstek ministra Sobotky Tomáš Prouza. Dnes celou akci hodnotí spíš jako úspěch. „Banky zrušily samy nejhorší poplatky, jako byly ty za zrušení účtu, a začaly zjednodušovat ceníky. Také s klienty mnohem více a lépe komunikují, a to byl náš hlavní cíl,“ vysvětluje Prouza s tím, že ministerstvo nemůže bankám výši poplatků nařizovat. „Hlavně

jsme chtěli spotřebitele upozornit, aby si těch věcí více všímali, studovali podmínky jednotlivých bank a porovnávali je, a to se, myslím, povedlo,“ uvádí náměstek. Jak dnes říká, hlavní příčinou vysokých poplatků je to, že tuzemský bankovní trh připomíná poklidný rybník. „Není tu nikdo, kdo by šel skutečně agresivně po nových klientech. To by pomohlo nejvíce,“ říká a upozorňuje, že ministerstvo nyní připravuje i změny zákonů, které by vedly právě ke sjednocení bankovní terminologie a jednoduššímu porovnávání nabídek bank. Kromě ministerstva financí proti bankám vystoupil i antimonopolní úřad, jehož zásah byl ještě výraznější: v květnu loňského roku kvůli podezření z dohody o výši poplatků udělal razii ve třech největších bankách a zabavil dokumenty a korespondenci jejich šéfů. Po půl roce studování a vyšetřování, přestože některé poplatky jsou příliš vysoké a někdy až nápadně podobné, žádné důkazy o dohodě neobjevil a správní řízení zastavil. Jako poslední do boje proti vysokým bankovním poplatkům vytáhlo Sdružení na obranu spotřebitelů ČR (SOS) a vyzvalo klienty bank, aby podávali žaloby na neoprávněné poplatky za vedení či zrušení účtů. První dvě soudní podání se objevila koncem ledna.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

poloviční. Přitom teoreticky platí: čím větší zisk, tím menší konkurence. Zřejmě nejobjektivnější srovnání dává pohled na zisk prostřednictvím vložených peněz, tedy kolik banka vydělá z jedné vložené stokoruny. Zatímco u bank v západní Evropě se toto číslo pohybuje kolem padesáti haléřů, u českých peněžních ústavů je to třikrát až čtyřikrát více. Je tedy vidět, že i při nižším objemu poskytovaných úvěrů a nižším využití bankovních služeb jsou české banky ziskovější, než je obvyklé v Evropě, a mají prostor ke snížení cen.

Více muziky Pokud jsou tedy ceny bankovních služeb v ČR vyšší, než je nutné, jak tento stav napravit? Cestou zpřísněné regulace, jak chce ministerstvo financí? Česká praxe ukazuje, že si ekonomika do značné míry pomohla sama. Obecně platí, že pokud zisky dosáhnou určité výše, dojde v případě fungující neviditelné ruky trhu k příchodu dalších firem, zvýšení konkurence, a tím i k poklesu cen. A právě to je příklad českého bankovnictví. Menší banky jsou už natolik ziskové, že mohou konečně začít vytvářet na své velké konkurenty tlak v podobě nižších cen. V loňském roce již ceny bankovních poplatků stagnovaly a letos přichází jejich pokles. Menší bankovní domy se chopily vysokých ziskových marží a špatného obrazu velkých bank u veřejnosti a ze snižování poplatků udělaly svoji nejsilnější marketingovou zbraň. Díky tomu, že snad jen s výjimkou eBanky jsou menší peněžní ústavy také součástí silných mezinárodních finančních skupin, jsou schopné přinášet stejné produkty při podobné nákladové efektivitě jako velká trojka (ČS, KB, ČSOB), která tak bude muset jít s cenami dolů. Tlak ministerstva financí se tedy dokázal trefit do správné doby a přirozený vývoj pouze urychlil. Ceny všech poplatků již klesají, některé se ruší. Nikdo dnes samozřejmě neřekne, jak rychlá tato změna bude a kde se zastaví. Velké banky se ale bojí odchodu klientů, a tak by se zlevněním služeb neměly příliš otálet. Pro klienty je to dobrá zpráva. Vzhledem k výše popsané praxi na Západě sice nelze čekat, že budeme celkově za bankovní služby platit méně, ovšem za stejné peníze dostaneme „více muziky“. Marek Pokorný, Petr Bártek P. Bártek je finanční analytik.

Q

DISKUSE / PŘED 10 LETY

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

Kultura v ohrožení

PŘED 10 LETY

Režisérka a ředitelka divadla proti primátorovi

V

Respektu vyšly dva články zabývající se přístupem pražského magistrátu ke kultuře – Jak pražská kultura ke štěstí přišla a Kladné body pro Béma (oba č. 5/2006). Jejich vyznění mohlo ve čtenářích vyvolat mylný dojem o nyní téměř bezchybně demokraticky fungujícím systému rozdělování financí na kulturu v hlavním městě Praze. Určitě došlo k pozitivním změnám, ale také se leccos nezdařilo a demokratická pravidla grantového systému jsou ze strany magistrátu někdy hrubě porušována.

Hra na férovost Nejpodstatnější problém spočívá v nedokončenosti procesu přeměny grantového systému. Reformní vývoj je stále v chodu a způsob, jakým byly peníze rozděleny na tento rok, je provizorní. Dvě expertní pracovní skupiny složené ze zástupců profesionální pražské kulturní veřejnosti povolané primátorem k reformě grantového systému a k vytvoření nové kulturní politiky města kvůli náročnosti obou úkolů nestihly své koncepce do vypsání grantů zcela dokončit. Přičemž nový systém rozdělování grantů měl být samozřejmě sladěn s novou kulturní politikou města. Jak nám sdělila Yvonna Kreuzmannová, členka expertní skupiny, obě tyto skupiny proto jednomyslně doporučily udělit víceleté granty maximálně na dva roky. Grantová komise ovšem toto doporuče-

ní zcela ignorovala a vypracovala návrhy dotací na následující čtyři roky, a rada hlavního města i zastupitelstvo je potom klidně schválily. V útrobách grantového systému se nalézají z hlediska demokracie nemožné trhliny. Jednou z nich je v článku chválené nové složení a fungování grantové komise. V komisi jsou skutečně zastoupeni nezávislí experti navržení širokou odbornou veřejností. Problém tkví v tom, že jsou proti neodborníkům v menšině (5 politiků + 2 úředníci proti 6 expertům). Podle členky komise Marty Smolíkové je problematická také motivace rozhodnutí jejích členů. Zatímco nezávislí odborníci se rozhodují zejména na základě svého vzdělání, vědomostí a profesionálních zkušeností, rozhodování politiků je řízeno především jejich politickou příslušností často spojenou s mocenskými zájmy. Role suverénních nezávislých odborných hodnotitelů byla v aktuálním grantovém řízení potlačena. Další trhlina se objevila v procesu posuzování žádostí. Grantová komise měla mít k dispozici, v souladu s pravidly magistrátu, u žadatelů nad 500 tisíc korun výroční zprávu včetně výkazu peněžních toků v příslušném kalendářním roce. Součástí rozhodování komise měla být také hlubší ekonomická analýza, která by porovnávala rozpočet předkládaného projektu se skutečným hospodařením žadatelů v uplynulých letech, a umožňovala by tak posouzení oprávněnosti nákladů v jednotlivých rozpočtech. Podle informací Yvonny Kreuzmannové však k ekonomické analýze nedošlo a komise výroč-

ní zprávu při navrhování dotací vůbec nezohledňovala. Pokud by měl tedy systém v souladu se slovy Respektu fungovat „otevřeně a začínat se narovnávat“, musely by především být striktně respektovány podmínky grantového řízení. Další trhlina v demokratičnosti současného grantového systému spočívá ve způsobu, jakým letos v lednu proběhla veřejná slyšení. Ta měla především sloužit členům grantové komise, aby se mohli detailně obeznámit s jednotlivými žádostmi a doplnit si informace, které se z dotazníků nedají vyčíst. Žadatelé tu měli především veřejně obhájit výši požadované dotace. Skutečná realizace veřejných slyšení však byla totálním fiaskem. Proběhla dávno potom, co komise navrhla žadatelům výši dotace, a v jejich průběhu nebyla vůle, aby na jejich základě komise navrhované částky upravovala. Její členové tedy neměli celkem žádnou motivaci se slyšení účastnit, ani jeden den nebyla přítomna alespoň polovina z jejích třinácti členů. Na závěr tedy konstatujeme, že umělci nejsou a nemohou být spokojení se stávajícím grantovým systémem, jak by čtenář z článku Respektu mohl pochopit. Kateřina Jungová, Šárka Havlíčková K. Jungová je nezávislá režisérka a dramaturgyně, Š. Havlíčková je umělecká ředitelka divadla Alfred ve dvoře. Q

Splnili jsme přání expertů V posledních patnácti měsících jsem se nevěnoval v oblasti veřejné správy žádnému tématu více než pražské kultuře. Když nyní shrnu svou více než roční práci, vidím, že se nám společně s kulturní obcí podařilo opravdu hodně: navýšit celkové prostředky na granty a zřídit expertní skupinu, která navrhne nový grantový systém, zřídit expertní skupinu pro vytvoření pražské kulturní politiky, začlenit do rozhodovacího procesu udílení grantů odborníky atd. Vytvořili jsme koncepci kulturní politiky, byl vypracován nový systém přidělování grantů a vytvořena i nová grantová komise, v níž mají při posuzování projektů rozhodující slovo odborníci. Principem přidělování grantů je nyní otevřenost, hospodárnost, kreativita, rovnost, pozitivní lobbing a součástí rozhodování o kulturních grantech je analýza hospodaření žadatelů. U grantů nad 500

tisíc korun jsme zavedli veřejná slyšení, v nichž žadatelé obhajují před veřejností svůj projekt. Ze všech šestadvaceti úkolů, které formulovali především sami umělci, jsme tak nesplnili pouhé dva. Tvrzení, že umělci nejsou spokojeni, je proto podle mě zavádějící. Pokud by autorky byly poctivé, napsaly by „my nejsme spokojené“. A přiznaly, že role objektivního hodnotitele v jejich případě nesedí, protože ve skutečnosti jsou přímo zainteresovanými žadateli o grant. Konkrétně divadlo Alfred ve dvoře od nás například v roce 2005 dostalo 3,2 milionu korun a letos získalo dvouletý grant, takže dostane každý rok čtyři miliony korun. Paní Jungové a paní Havlíčkové to však zřejmě nestačí. Kritika, že mají v grantové komisi o jeden hlas méně než skupina, do níž řadí poli-

tiky a úředníky, je směšná. Zaprvé to, že je někdo politikem nebo úředníkem, neznamená, že není odborník. Zadruhé jde o městské, a tedy veřejné prostředky, za jejichž využití politicky i právně odpovídá vedení města. To stanoví zákon. Vyjádření paní Jungové a Havlíčkové proto příliš nerozumím. Ale nebudu se přít, naopak jim nabízím spolupráci. Mohou přijít na zasedání mých poradních sborů, mohou se zapojit do práce komisí, můžeme věc probrat i osobně. Předpokládám, že máme společný zájem – lepší pražskou kulturu. Vyžaduje to sice na jejich straně více práce než napsat kritický článek do novin, ale bez ní jde jen o zbytečnou polemiku. Pavel Bém Autor je pražským primátorem.

Q

Jen pro vyvolené Je i naším záměrem usilovat „o lepší pražskou kulturu“, aktivně jsme tak jednaly v minulosti a budeme tak jednat i nadále. Chtěly jsme tímto okomentovat nekritickou veřejnou prezentaci dosažených výsledků. Náš článek rovněž nevznikl jen ze sobecké potřeby získat pro sebe, respektive pro divadlo Alfred ve dvoře, maximum peněz, ale mimo jiné

také z popudu našich dalších kolegů závislých na grantech. Abychom tato tvrzení podpořily, umístíme celý článek, který je v Respektu krácen, na stránky www.econnect.ecn.cz a www.bezkorupce. cz, kde ho bude moci každý souhlasící podepsat. Stále tedy tvrdíme: reforma grantového systému je nedokončená, odborníci v grantové komisi jsou v menšině – nejsou dodržována platná pra-

vidla grantového řízení, veřejná slyšení nemají na rozhodování komise žádný vliv. Navíc bylo letos v rámci čtyřletých grantů opět nerovnoměrně rozděleno 28,8 % z celkového rozpočtu mezi tři kluby; 71,2 % potom mezi 39 zbývajících žadatelů z nejrůznějších kulturních oblastí. Kateřina Jungová, Šárka Havlíčková

Q

Česká vláda zvažuje zavedení apartheidu. Takový závěr si může vytvořit čtenář nedávného průzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění (IVVM) s názvem Občané k romské problematice. Státní, tedy vládou pověřená instituce, se v něm rozhodla vyzvědět, zda by lidé něco namítali proti blíže neurčenému „zákroku“ úřadů vůči romskému etniku. Výsledek potvrdil očekávání: devadesát procent populace bylo pro. Mnohem důležitější než skóre je ovšem v tomto případě znění samotné otázky. Měly by stát a obce zabraňovat tomu, aby se Romové vyhýbali práci a raději pobírali sociální dáv-

Mezi námi občany ky? zajímalo IVVM. Co na to říct? Hodnota takového dotazu je stejná, jako se ptát: „Měla by policie dovolit brýlatým vraždit a znásilňovat?“ Podstata nevkusu je patrná na první pohled: tázajícímu nejde o to zjistit, zda občané považují brýle za znak násilníků (či tmavší kůži za znak „příživnictví“), ale už dopředu to sám nastoluje jako nepochybný fakt. Neřešitelná situace ovšem nastává v momentu vyhodnocení podobné ankety. Jak by měly úřady s výsledky naložit? Vyhradit podle rady devíti desetin lidí této země sociální podporu jen pro bílé? Zavést tábory nucené práce pro Romy? Nebo raději prozradit sociologům z IVVM, že ne všichni Romové se vyhýbají práci, stejně jako ne všichni čeští turisté ve Vídni kradou. A fakt, že někteří to přece jen dělají, ještě neopravňuje rakouské agentury k otázce: Měl by rakouský stát zabránit Čechům, aby se vyhýbali poznávání krás naší země a raději vykrádali naše obchody? Představa Cikána, ale i Araba, Turka nebo Inda, který nemá chuť pracovat a nemravně využívá „našeho“ sociálního polštáře, není v Evropě samozřejmě nijak nová. Pokud chce jakékoli médium dostat tyto nálady na papír, není nic jednoduššího: stačí jen vyjít na ulici a chytře položit otázku. IVVM však není žádná obskurní agentura, nýbrž státním rozpočtem placená instituce pověřená zkoumat „závažné společenské jevy“. Pokud neplní speciální zakázky, rozhoduje o tématech sama a sama také sestavuje otázky. To byl i případ „romského“ dotazníku. S trochou ironie možno říci, že tento výzkum nám dal nahlédnout především do mínění panujícího v institutu samotném. Zpráva je na světě: rasismus (byť možná nevědomý) ovládá i ty, kteří mají jeho příznaky hledat u druhých. V zemi, kde volební lídr jedné z tzv. slušných politických stran klidně vyvěsí na svůj hotel nápis „Romům nepřístupno“, to ostatně nijak nepřekvapuje. Čin Rudolfa Baránka měl alespoň jeden kladný dopad: vzhledem k předvolebním časům odsoudili jeho ceduli halasně všichni političtí konkurenti, byť předtím je tato v Čechách zcela běžná praxe vůbec nevyváděla z klidu. Dotaz IVVM zapadl bez povšimnutí. Reakce možná přijde, až se průzkumníci občanů zeptají přímo na východisko z „romského problému“: kulka do týla, nebo rovnou plyn? (Text vyšel v Respektu č. 13/1996.)

INZERCE

Arcibiskupství pražské

Svatojánská kolej – vyšší odborná škola pedagogická

vyhlašuje výběrové řízení na místo

se sídlem ve Svatém Janu pod Skalou 1, 266 01 Beroun zřízená Arcibiskupstvím pražským vypisuje výběrové řízení na pozici

ŘEDITELE/KY KŘESŤANSKÉHO GYMNÁZIA se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, Kozinova 1000

s nástupem do funkce od 1. srpna 2006. POŽADAVKY: / kvalifikační předpoklady dle § 5 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících / znalost problematiky řízení školství a školských předpisů / organizační a řídící schopnosti, občanská a morální bezúhonnost / aktivní znalost prostředí katolické církve / znalost příslušných církevních dokumentů z oblasti školství / znalost cizích jazyků vítána K PŘIHLÁŠCE PŘILOŽTE: podrobný životopis / přehled dosavadní praxe / ověřenou kopii o dosaženém vzdělání / výpis z trestního rejstříku (ne starší 3 měsíců) / lékařské potvrzení o zdravotní způsobilosti k výkonu dané funkce (ne starší 2 měsíců) / návrh koncepce dalšího rozvoje školy (max. rozsah 4 strany formátu A4) PŘIHLÁŠKY ZASÍLEJTE NA ADRESU: Arcibiskupství pražské odbor církevního školství Hradčanské nám. 16, 119 02 Praha 1

do 24. dubna 2006.

9

EKONOM A PROVOZNÍ MANAŽER VAŠÍM ÚKOLEM BUDE / příprava, zpracovávání a vyhodnocování ukazatelů hospodaření školy / metodické vedení účtárny a odpovědnost za účetnictví školy / věnovat se fundraisingu / příprava podkladů pro granty a jejich účtování / komunikovat s dodavateli v rámci hospodářské činnosti školy / zajišťovat hospodářskou správu školy / spolupracovat s vedením a vnějšími partnery školy POŽADUJEME / odbornou praxi (portfolio dokladů, vč. doložení dosaženého stupně vzdělání) / čestnou, silnou, motivovanou osobnost se znalostí některého světového jazyka (přednostně angličtiny) / předložení úvahy nad možnostmi ekonomického rozvoje školy (max. 5 stran A4) / vítána profesionální zkušenost v oblasti hospodaření neziskových organizací a orientace v právní problematice NABÍZÍME / inspirativní prostředí / možnost podílet se na institucionálním rozvoji školy / dobré pracovní podmínky

Předpokládaný nástup do funkce od 1. 6. 2006. Přihlášky doplněné strukturovaným životopisem, výpisem z rejstříku trestů a výše uvedenými přílohami zašlete do 24. 4. 2006 na adresu: Arcibiskupství pražské, odbor církevního školství, Hradčanské nám. 16, 119 02 Praha 1. Informace na tel. č. 220 392 135 nebo e-mail: [email protected]

10

ZAHRANIČÍ

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Raději království pozemské Boj o duši Srbů teď svedou nostalgici a modernisté

S

lobodan Milosević leží pohřben na zahradě domku v rodném Požarevaci, ale s jeho dědictvím se Srbové budou potýkat ještě dlouho. Leccos naznačuje i postoj menšinové vlády, jejíž parlamentní osud závisí na podpoře Miloševićových socialistů. Zesnulému exprezidentovi sice odmítla vystrojit státní pohřeb, ale premiér Vojislav Koštunica poslal soustrastný telegram rodině i Socialistické straně. „Nezávislý“ soud zrušil zatykač na Miloševićovu manželku Mirjanu Markovićovou. Vláda mlčky tolerovala, že socialisté jeho tělo vystavili v Muzeu revoluce a že mu poslední sbohem dali i vojáci ve slavnostních uniformách. Pohřeb neudělal Srbsku dobrou reklamu. Málo platné, že oněch 100 000 přítomných je jen desetina těch, co ho před šesti lety svrhli. Málo platné, že šlo především o důchodce (dva během pohřbu zemřeli na infarkt). Málo platné, že stráž u hrobu držely „jen“ tři desetileté děti v maskáčích. Obrázek, který si svět o Srbsku na základě televizních záběrů udělá, je jasný: Srbové mají rádi Miloševiće, a navíc oblékají malé děti do uniforem…

Nacionalisté nevymřeli Je to povrchní obrázek. Srbsko ušlo od pádu Miloševiće dlouhou cestu. Před šesti lety nebyla tehdejší Svazová republika Jugoslávie ani členem OSN. Dnes v Srbsku vládne svoboda tisku a občané se mohou těšit ze skutečně svobodných voleb. Policisté se chovají výrazně slušněji než dříve a zločinecké struktury už nejsou všemocné. Doby, kdy ostří hoši (mafiáni s legitimacemi tajné služby) mohli v centru Bělehradu vymlátit diskotéku, zapálit ji, a pak v klidu odjet terénními vozy domů, jsou už minulostí. Ani drogy se už na Západ nepašují se státním posvěcením. Výrazně lepší je i postavení národnostních menšin. Sedmdesát procent občanů Srbska chce do Evropské unie. Vztahy se sousedními republikami, které byly na bodu mrazu, nejsou sice ještě přímo srdečné, nicméně korektní. Ke standardnímu demokratickému státu má ale Srbsko stále daleko. U moci jsou mnohem zásadnější nacionalisté, než byl starý aparátčík Milošević. Vždyť dnešní premiér Koštunica za války v Bosně na srbských liniích nad Sarajevem mluvil o nových hranicích Srbska. A když Milošević podepsal daytonský mír, Koštunica a jemu podobní opozičníci ho kritizovali za přílišnou měkkost. Současná vládní garnitura se ideologicky opírá o elitu srbských nacionalistických intelektuálů, jako jsou Dobrica Čosić nebo Matija Bečković. To jsou tvůrci programu, který pak Milošević od konce 80. let uváděl do praxe. V jednom zásadním bodě se ale od Miloševiće odlišují. Už kvůli tomu nebudou riskovat válku. Čas bojů se sousedy je pryč. Srbsko teď čeká boj o jeho duši.

Svět vidí Srby takto, ale zápas o budoucnost se vede jinde. FOTO FILIP SINGER

Každý stát staví na nějakých základech. Česká republika mohla po revoluci stavět na (zidealizovaných) masarykovských tradicích. Jugoslávie stála na tradicích antifašistického boje Titových partyzánů. To se mění. Děti už se ve školách učí vidět v pozitivním světle i ty druhé – četniky. Tedy monarchistický odboj, který spolupracoval i s okupanty a který má na svědomí masakry Bosňáků a Chorvatů. Vede se lítý boj o vliv pravoslavné církve, která je v Srbsku mnohem více národní než náboženskou institucí. Liberálně orientovaná veřejnost se hrozí vlivu popů, kteří za války žehnali srbským zbraním a hájí extrémní nacionalismus. Církev má své zástupce v komisi, která rozhoduje o Kosovu, s církví se radí premiér Koštunica, na radu církve vypustila před dvěma lety ministryně školství Darwinovu teorii z učebnic. Církev je nejsilnější baštou nacionálního konzervatismu, který je protizápadní, šovinistický a ve své podstatě protimoderní. Tento blok pomohl vehnat Srbsko do několika ztracených válek. A zdá se, že porážkám není konce.

Najít úkol v Bagdádu

Do konce roku se má na jednáních mezi Srby, kosovskými Albánci a mezinárodním společenstvím rozhodnout o konečném statusu Kosova. Je velmi pravděpodobné, že pod srbskou správu se Kosovo nevrátí. A již 21. května mohou Černohorci ve svém referendu vyhlásit nezávislost. Srbové tak v tomto roce vypijí kalich hořkosti do dna. Dvě stě let se jejich národní ideologie formovala na myšlence, že Srbové jsou praporečníky sjednocení jižních Slovanů. Tento sen je definitivně v troskách. Pokořením ale není konec. Bělehrad ještě musí vydat bývalého velitele armády bosenských Srbů Ratka Mladiće. Ten měl být v Haagu už minulý měsíc. EU pod vlivem dezinformací o jeho zatčení termín posunula, ale jen do konce března. Marně se ministr zahraničí Vuk Drašković snažil opět získat čas metaforou: „Na Srbsko se spustil veliký déšť a nemáme deštník“ (neboli: zatčení Mladiće posílí nacionalisty). Vzhledem k tomu, že 63letý Mladić trpí stejnými problémy jako Milošević (vysoký krevní tlak),

Takhle úspěch nevypadá

Tři roky po invazi zabředl Irák do násilí a Amerika do nejistoty. Přitom odporu vůči intervencím se chytají i takové režimy, jaký vládne v Súdánu. „Není-li tohle občanská válka, pak jen Bůh ví, co občanská válka je,“ prohlásil šéf první vlády posaddámovského Iráku, proamerický Ajád Aláví. Charakterizoval tak situaci, kdy denně umírá nejméně padesát lidí a jednotlivé skupiny si vytvářejí své areály. „Nesouhlasím,“ odpověděl George Bush. „Všichni uznáváme, že tam panuje sektářské násilí, ale občanská válka tam neprobíhá.“ Svět reflektuje třetí výročí invaze do Iráku, především její neúspěchy a oběti, ale v obecné debatě jako bychom se přenesli o čtrnáct let nazpět, byť s trochu jinými znaménky. V březnu 1992 běžel spor o to, zda v Bosně začíná občanská válka, nebo jde o srbskou agresi. Nebyl to spor akademický. Je-li to válka občanská, izolujme ji a vyhlasme embargo proti všem stranám konfliktu, zněl tehdy většinový názor. Intervence Západu tak přišla až po třech letech a desít-

Stavět na snu v troskách

kách tisíc obětí. Podobně dnes v Iráku, byť tři roky po intervenci Západu. Rozbíhá se tam občanská válka, nebo jde o souběh protiokupační rebelie a teroristů al-Káidy? Ani tento spor není akademický. Je-li to občanská válka, nepřehledný konflikt šíitů, sunnitů a Kurdů, boj vášní etnicity, tribalismu a věrouky, nic s tím nenaděláme a bude nejlépe Irák co nejrychleji opustit. Tak zní názor, který získává na síle nejenom v Evropě, ale podle průzkumů i v samotných Spojených státech. Pokud se prosadí v praxi, byla by to – navzdory všem chybám spojenců – zelená pro další násilí v Iráku, který by zůstal v chaosu sám sobě napospas. Byl by to podraz například i vůči Fúrům v Súdánu. Právě v této zemi totiž podle vyslance OSN sílí názor, že jakákoli intervence v genocidou postiženém Dárfúru by skončila tak, jak vidíme nyní na Eufratu a Tigridu.

Jisté je, že bilance Iráku „tři roky poté“ neodpovídá optimismu, s jakým 20. března 2003 startovaly americké stíhací bombardéry. A už vůbec neodpovídá prohlášení George Bushe po pádu Bagdádu o šest týdnů později, že válka de facto skončila. Vždyť právě 20. března 2006, kdy Bush v Clevelandu velebil úspěch irácké mise, bylo v Bagdádu pumou zabito sedm policistů a objeveno deset těl zastřelených civilistů. Co se týče celkového počtu obětí, americká armáda napočítala 2313 svých mrtvých (z toho 1811 v boji). Irácké odhady vlastních ztrát kolísají mezi 33 a 37 tisíci zabitých (Iraq Body Count Project, nezávislá skupina monitorující údaje z médií), ale ve světovém tisku se objevují údaje sahající ke 100 tisícům. Takhle nevypadá ani vítězství, ani úspěch. Velký problém, kterého si všímají novináři a analytici, představuje situace, kdy kompetentní osobnosti v USA říkají především to, co v Iráku nechtějí a za žádnou cenu neudělají, než aby říkaly to, co konkrétního hodlají podniknout. Bush tvrdí, že neustoupí, a zásadně nenaznačuje, kdy stáhne své vojáky. Dokonce se nechal slyšet, že o tom rozhodnou až příští administrativy USA a Iráku. Jeho ministr obrany Donald Rumsfeld to v článku pro Washington Post vyjádřil emocionálně: „Kdybychom odešli z Iráku teď, zachovali bychom se tak, jako kdybychom po druhé světové válce předali Německo nacistům.“ Více světla vnášejí do věci vojenští analytici. Ti, které cituje New York Times, zpochybňují Bushův argument o úspěchu v iráckém městě Tal Afár, kte-

vláda možná doufá, že o skrývajícího se generála se postará příroda. Pro pštrosí politiku Bělehradu vzhledem k tribunálu by to bylo typické. Ale Jobovy zprávy pokračují: před mezinárodním soudním dvorem čelí Srbsko a Černá Hora žalobě Bosny a Hercegoviny za agresi a genocidu. Pokud Bosna vyhraje, čekají Srbsko miliardové reparace sousední zničené republice. Mezi kým se nyní boj o duši Srbska povede? Politická scéna se rozdělí na nostalgiky, kteří v duchu kosovského mýtu a kultu oběti (raději království nebeské než pozemské) budou dále oživovat nereálné plány na opětovný vzestup „srbství“, a na ty, kteří budoucnost země vidí v přízemnějších věcech – v reformách, cestě do Evropské unie, a především v ekonomickém vzestupu. Pak je naděje, že se srbská společnost (stejně jako Němci po druhé světové válce) oddá radostem konzumu (tedy království pozemskému) a na království nebeské (boj za Velké Srbsko) pozapomene. Matyáš Zrno Autor působí v Občanském institutu.

Q

ré se na podzim podařilo po více než roce vymanit z rukou teroristů. Ano, ofenziva byla úspěšná, ale vyžádala si nasazení 5000 elitních vojáků na jedno dvousettisícové město, dodávají. Jen těžko by ji tedy šlo zopakovat, natož rozšířit natolik, aby pocit bezpečí pocítila významná část Iráčanů. Analytická skupina Debka zase rozebírá slova, jež 17. března pronesl generál Peter Chiarelli, „dvojka“ US Army v Bagdádu. Ten – na rozdíl od politiků – sdělil letošní cíl: koncem léta má irácká armáda kontrolovat již 75 % území státu. To znamená, že k 25 %, která jí už spojenci předali, má během půl roku přibýt polovina území – Chiarelliho slovy „nikoli nezbytně těch, kde je rebelie nejsilnější“. Analytici Debky z toho vyvozují dva závěry: spojenci stále ještě nedůvěřují iráckým ozbrojeným složkám natolik, aby jim předali odpovědnost za rizikové areály, a rebelové či al-Káida mají víceméně pod kontrolou asi 25 % území státu. Z řečeného plyne, že občanskou válku lze odvrátit technicky, vojensky, navozením alespoň určitého pocitu bezpečí. Je to důležité už proto, aby se Irák nestal sloganem pro budoucí pasivitu, chaos a krveprolití. V pondělí hovořil před Radou bezpečnosti zvláštní vyslanec OSN pro Súdán Jan Pronk. Násilí v Dárfúru pokračuje, přítomné jednotky Africké unie dostanou na podzim mandát OSN, ale v Súdánu roste před 50. výročím nezávislosti sebevědomí a odpor vůči možné „rekolonizaci“, jak sami nazývají možné narušení státní suverenity. „Lidé v Súdánu se opravdu bojí, že se tam zopakuje irácký scénář,“ tvrdí Pronk. Zbyněk Petráček

Q

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

INZERCE

11

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

A

féra kolem karikatur proroka Muhammada má další oběť, tentokrát politickou. V úterý odstoupila švédská ministryně zahraničí Laila Freivaldsová. Média ji totiž po svém pátrání označila za hlavní iniciátorku toho, že v kritické situaci nechala vláda znepřístupnit webové stránky jedné organizace, která na nich dotyčné karikatury prezentovala. Oficiálně ministryně též zdůvodnila svou rezignaci nedostatkem důvěry ze strany médií. Neoficiálně se hovořilo o tom, že jde o politikum, o odplatu za

Zavřít, ale podle zákona

Selfmademan ze sovchozu Alexandr Lukašenko stoupal k moci rychle, leč nejasně

P

řed týdnem byl do třetice zvolen prezidentem poměrně velkého evropského státu. Přesné výsledky klání sice nikdo nezná a oficiální čísla (skoro 83 % hlasů pro) připomínají spíše Asii, ovšem „tatínkovi všech Bělorusů“ šlo o rekord – o drtivou porážku opozice. Právě ta, ale i Evropská unie a USA odmítly výsledky uznat. Podle běloruských opozičních médií mu prý k vítězství gratulovaly především Moskva a Teherán. Tomu se říká „v nouzi poznáš přítele“. Přesto ale – kdo je vlastně ten Alexandr Lukašenko, o kterém se již delší dobu mluví jako o posledním diktátorovi Evropy? Vždyť i podle předpokladů opozice ho dnes, po dvanácti letech prezidentství v relativné složitém „terénu“, podporuje přibližně 40 % voličů, a to je v evropských poměrech pozoruhodný výsledek.

Dejte mi nějakou funkci

Freivaldsová: nedůvěřují mi. FOTO PROFIMEDIA.CZ

selhání švédské státní správy například po tsunami v jihovýchodní Asii, kdy zahynulo 543 švédských občanů. A rovněž o tom, že Švédsko chtělo z celého sporu o karikatury vyjít laciněji než Dánsko či Norsko. Jisté je, že jsme viděli klasickou ukázku toho, jak nepostupovat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Muslimové se totiž mohli oprávněně ptát: Tvrdíte, že vaše zákony nedovolují zákrok proti svobodě slova, ale proč jste zrovna tuto webovou stránku mocensky uzavřeli? Stránka totiž patří sdružení Švédští demokraté, které je považováno za pravicově extrémní. Pravda, jeho názory se leckomu nemusí líbit, leckoho mohou dokonce urážet, ale v tom případě je lze omezit pouze cestou zákona. Nyní však byly jeho stránky znepřístupněny účelově, jen proto, že reprodukovaly karikatury. Často se říká, že na sever si jezdí němečtí neonacisté zahajlovat, že Skandinávie v tomto smyslu skýtá prakticky anglosaskou svobodu slova. Potom ji ale, jak to nyní otestovala Laila Freivaldsová, musí dodržovat se vším všudy.

P

odobně může na svou dvojakost doplatit i Moskva. Ještě je v živé paměti pozvánka z Kremlu pro Hamas, organizaci na teroristickém seznamu EU i USA, vzápětí po jeho vítězství v palestinských vol-

Moskva už vděku nevěří bách. Tehdy nepomohly ani výstrahy z Izraele v podobě zpravodajských informací o spolupráci Hamasu s čečenskými teroristy. Moskva trvala na svém a 3. března delegaci Hamasu coby první světová mocnost přijala. Že by za to sklidila vděk islamistů a jejich radikálů? Ani náhodou, jak dokládají informace z počátku minulého týdne. Kreml totiž chtěl svůj krok vybalancovat a z iniciativy samotného Putina pozval izraelský velvyslanec Arkadi Milman ke vzájemné schůzce velkého muftího Moskvy Rafaela Aina Adina. Jenže v tu ránu byl mezi ruskými muslimy oheň na střeše. Protestující žádali odvolání schůzky a bojkot Izraele vedený Kremlem. Chadar Džamal, šéf Nejvyšší muslimské rady Ruské federace, prohlásil: „Ruští muslimové neuznávají sionistickou entitu a bojkotují ji.“ Kreml tedy tím, že legitimoval Hamas, probudil problém, který se obrací proti němu samému. Zbyněk Petráček

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Pochází z chudé vesnické rodiny. Prý neví, kdo byl jeho otec. Ačkoliv uvádí, že je Bělorus, právě otázky kolem identity předka vyvolávají spekulace; kolují fámy, že z otcovy strany proudí v jeho žilách židovsko-romská krev. Lukašenko to v latentně antisemitském a rasistickém Bělorusku raději nekomentuje. Vychovala ho maminka. Ještě před 20 lety znal jeho jméno v Bělorusku málokdo. Ví se ovšem, že než byl v roce 1990 zvolen do republikového parlamentu, vykonával funkci ředitele řadového sovchozu Gorodec ve šklovském okresu Mogilevské oblasti, jenže do čela tohoto zemědělského podniku se dostal až v roce 1987. Bývalý šéf mogilevského výboru komunistické strany Vasilij Leonov (dnes jeden z členů běloruské opozice) tvrdí, že právě on tehdy podlehl prosbám Lukašenka dát mu alespoň nějakou „řídící funkci“. A pak už to šlo ráz naráz: říká se, že jako ředitel sovchozu se Lukašenko choval natolik hrubě, arogantně a bezohledně, že se nakonec elita sovchozu rozhodla zbavit se ho stůj co stůj. Zvolila proto klasický způsob povýšení – navrhla jeho kandidaturu na místo poslance. Obratný a schopný řečník Lukašenko se náhle cítil jako ryba ve vodě. Raketově rychlá kariéra mladého funkcionáře ovšem později vyvolávala otázky, zda mu přece jen někdo k hvězdnému startu nepomohl. Spekulací se sice vyrojilo dost, ale žádná z nich zatím není fakticky podložená. Pravda, v rámci vojny Lukašenko sloužil jako politruk u pohraničních jednotek svazové KGB, a to docela dlouho – v letech 1975 až 1977, potom od roku 1980 do roku 1982. Z této životopisné skutečnosti se po roce 1994 zrodila podezření, že právě tajné služby bývalého Sovětského svazu naplánovaly operaci s cílem přemístění soudruha Lukašenka do prezidentského úřadu. Tato myšlenka je celkem logická. Specialistům na Bělorusko připadá divné, že hlavou státu je člověk, jenž ještě před rokem 1994

byl jen řadovým poslancem, člověk, jehož většina zkušenějších a zdánlivě mnohem ambicióznějších kolegů považovala za šaška, který se neúnavně vyjadřuje ve sněmovně skoro ke každé otázce ve snaze obrátit na sebe pozornost médií. Verze o podílu státní bezpečnosti na „projektu Lukašenko“ vysvětluje zájem KGB tím, že právě tajná služba nemohla připustit, aby se do čela klíčové západní republiky Společenství nezávislých států dostal nacionalista typu Zianona Pazniaka či třeba někdo z proevropsky naladěných liberálů. Pro Rusko by to znamenalo beznadějnou ztrátu Běloruska jako nárazníkové zóny. To si impérium prostě nemohlo dovolit, a právě proto místo premiéra Viačeslava Kebiče (sice politika prověřeného ještě za sovětských časů a spolehlivě proruského, ale zároveň nepříliš populárního, navíc zapleteného do korupčních skandálů) vsadilo na mladého a nadaného populistu Lukašenka.

Korupčníci, uvolněte mi cestu Ať už měla v nápadně rychlém vzestupu politické váhy Lukašenka své prsty státní bezpečnost nebo ne, faktem je, že klíčovým bodem jeho předprezidentského působení bylo zvolení předsedou parlamentní komise, která měla na starosti boj s korupcí. Běloruští poslanci si pak autorovi tohoto článku mnohokrát stěžovali na svou tehdejší politickou krátkozrakost, prý nikdo z nich tenkrát nechápal, že dávají profesionálnímu politikářovi ideální zbraň a prostředek k dosažení nejzávratnějších cílů. Lukašenko měl totiž jako šéf protikorupční komise k dispozici skupinu důstojníků z ministerstva vnitra a KGB – díky jejich možnostem a zdrojům pak shromáždil množství materiálů kompromitujících politické rivaly. Publikace těchto (většinou neověřených a nevyšetřených) případů a údajů s nálepkou „Podívejte se, daňoví poplatníci, co si dovolují ti, kteří jsou nahoře, za vaše peníze!“ působila v Bělorusku roku 1993 jako výbuch bomby. Výsledkem Lukašenkova „nezištného pátrání po stopách korupčníků“ byl pád formální hlavy státu, předsedy Nejvyšší rady Stanislava Šuškeviče (Lukašenko odhalil, že tento vážený muž, vědec a politik, prý „zneužil postavení státního činitele“ a ukradl bednu hřebíků pro stavbu chaty), a faktické zahájení předvolebního boje o post prezidenta. Již během této kampaně z roku 1994 patologický populista a lhář Lukašenko prokázal schopnost pohotově si vymyslet cokoli, aby si zajistil podporu té či oné skupiny voličů. Sliboval mužům, že jako prezident zajistí, aby podniky fungovaly jako za sovětských časů, že každý občan bude mít práci a slušný plat. Ženám zase přísahal, že za jeho vládnutí muži svůj plat nepropijí v hos-

podách, ale rovnou ho přinesou domů. Seniory lákal na to, že jim vynahradí bankovní vklady znehodnocené po pádu SSSR. Na každou otázku měl odpověď, zatímco jeho sok premiér Kebič vypadal v tomto srovnání bledě a nepřesvědčivě. Především proto, že nechtěl slibovat to, co splnit prostě nešlo. Proto nakonec prohrál na celé čáře. Zvítězilo mládí a arogance: Lukašenko ve druhém kole získal kolem 80 % hlasů. K Lukašenkovu umění lhát a podvádět se váže příznačná historka. Jednou během setkání se skupinou veteránů druhé světové války řekl, že jim rozumí více než kdokoli jiný, neboť také ztratil tatínka ve válce s nacisty. A rozbrečel se přitom tak přirozeně, že žádného veterána ani nenapadlo se zeptat, jak je to možné, vždyť soudruh prezident se narodil v roce 1954… A ještě k nacistům a Lukašenkově nenávisti vůči nim. Zde je citát z interview Alexandra Lukašenka pro německý list Handelsblatt z roku 1995 (autor na vlastní oči sledoval tento rozhovor vysílaný běloruskou televizí; je to důležité upozornění, neboť Lukašenko potom vždy zarytě popíral, že to řekl): „V dějinách Německa jsou se jménem jistého Adolfa Hitlera spojeny zdaleka ne jen a jen ošklivé věci. Svého času bylo Německo fakticky znovuzrozeno a zvednuto z kolen a ruin tímto mužem právě díky velice drsné formě vládnutí. …Německý pořádek se vytvářel po dlouhá staletí, za Hitlera však tento proces dosáhl nejvyššího bodu. To úplně odpovídá našemu pojetí prezidentské republiky a místa určeného v ní pro prezidenta. …Hitler dal dohromady mocné Německo díky silné prezidentské moci. ...Německo se koneckonců zvedlo díky silné moci, díky tomu, že se celý národ stačil konsolidovat a sjednotit kolem mocného vůdce… Hlava státu – prezident, jeho autorita a vedoucí úloha v tento historický okamžik mají absolutní přednost. …Toto je poučení pro nás na základě zkušeností plynoucích z německých dějin.“

Odpovědnost nesu já V roce 1999 záhadně umírají a mizí beze stop hlavní Lukašenkovi političtí rivalové, kteří se mu mohli účinně postavit během příštích prezidentských voleb. Za velice podezřelých okolností umírá místopředseda parlamentu Gennadij Karpenko. Uneseni a zřejmě zavražděni jsou bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko a místopředseda parlamentu Viktor Gončar. Vyšetřování těchto případů vázne. V letech 2000 až 2001 vychází najevo, proč tomu tak je: v zemi působí tajné komando, kterému velí důstojník zvláštní jednotky ministerstva vnitra Dmitrij Pavljučenko a které zřejmě vykonává zločinné rozkazy špiček prezidentského týmu včetně únosů a vražd nepohodlných osob. Zacharenko, Gončar a další jsou oběti této eskadrony smrti. Rozzlobený snahou opozice a novinářů zjistit o tom pravdu Lukašenko nakonec prohlašuje: „Všichni křičí jako jeden – Lukašenko je vinen. Takže, aby se už novináři netrápili a zbytečně nenamáhali – ano, jsem vinen, že se to v zemi stalo. Vinen jsem proto, že jsem prezidentem. Proto další viníky nehledejte. Proto nesu za tuto věc a další věci plnou zodpovědnost.“ Zdá se však, že Bělorusové budou muset ještě nějakou dobu počkat, než Lukašenko tento svůj slib skutečně dodrží. Alexandre Gajdamacký

Q

Alexandr Grigorjevič Lukašenko Narodil se 30. srpna 1954 ve městečku Kopys v oršanském okresu ve Vitebské oblasti. Absolvoval dvě vysoké školy – Mogilevskou státní univerzitu (1975, obor historie) a Běloruskou zemědělskou akademii (1985, obor ekonomika). Po vojně u pohraničníků vystřídal mnoho různých zaměstnání, pracoval jako učitel, lektor, prý jako bachař ve vězení (tento fakt v oficiálním životopisu není, zveřejněn byl až během předvolební kampaně v roce 2006 protikandidátem Alexandrem Kozulinem), byl drobným komsomolským funkcionářem atd.; 1987–90 – ředitelem sovchozu; 1990–94 – poslancem parlamentu; 1994 – ??? – prezidentem Běloruské republiky.

TÉMA

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

13

Hlavně si pamatuj, že nejhorší jsou cizí, nespolehlivé a rizikové zdroje. (Severní Čechy) FOTO IBRA IBRAHIMOVIČ

Evropská unie dobíjí baterky Starý kontinent nemá dost energie. Zdaleka není sám, a v tom je ten problém

Na počátku byla vůle sdílet strategické zdroje, aby se nemohly opakovat války. Evropská unie začínala jako Evropské společenství uhlí a oceli. Dnes začíná být nouze o ropu a plyn. Bude to pro Evropany impulz k dalšímu sjednocení?

M

á-li Václav Bartuška popsat hrozby současného světa, vypráví příběh o tom, jak se Evropané v minulém století rozmazlili při nákupech ruského plynu a jaké je teď čeká drsné probuzení. Letos v zimě ruský Gazprom poprvé v historii otočil kohouty a na několik dní omezil dodávky zemního plynu proudící z Ruska směrem na západ. A pan Bartuška, jenž přednáší bezpečnostní studia na New York University v Praze a ve svém volném čase jezdí opravovat hroby českých legionářů na Sibiř a Dálný východ, si rozhodně nemyslí, že to byla ojedinělá epizoda, která se nemůže opakovat. Usměvavý a vyrovnaně působící muž má na seznamu svých přednášek tak zlověstná témata jako „Rusko – největší zdroj evropských obav v 21. století“. V Praze právě končí dlouhá a tuhá zima, je ale jisté, že přijdou další.

Ruská špageta Poučný příběh začíná koncem 90. let, kdy se Britové, Dánové a Finové rozhodli postavit nový plynovod z Ruska přes Finsko a dále pod hladinou Baltského moře až do západní Evropy. Potrubím uloženým díky technickému pokroku na mořském dně měl proudit zemní plyn z obrovského naleziště Štokman, které teprve docela nedávno objevili Rusové v arktických vodách Barentsova moře. Výhod měl nákladný projekt hned několik: pro Rusko zvýšení příjmů, pro zúčastněné země zdvojnásobení dodávek zemního plynu a jako bonus „nezávislost“ – navržený plynovod obcházel tradiční tranzitní země Polsko a Ukrajinu. Logika byla prostá – čím méně slepic klove do jedné špagety, tím méně zbytečného pošťuchování. Evropské země jsou zvyklé se o zdroje energie přetahovat každá za sebe. Tak to vždycky bylo a stále je – nikdo jiný jim teplo a světlo nezajistí. Není tedy divu, že když se o chystaném projektu s menším zpožděním doslechli Němci, začali se také činit. Nejdříve návrh

zpochybnili: potrubí na dně moře představuje samozřejmě ekologické riziko a možné škody jsou nedozírné. Projekt šel pak skutečně na nějakou dobu k ledu, a když už se na vše téměř zapomnělo, objevily se najednou v médiích zprávy o zbrusu nových plánech – tentokrát však spřádaných samotnými Němci a Rusy. Než se kdo nadál, byla vloni na podzim slavnostně podepsána smlouva, podle které baltský plynovod za zhruba 5 miliard dolarů postaví obě země společně pod dohledem konsorcia, v jehož čele nestane nikdo jiný než čerstvě poražený německý kancléř Gerhard Schröder. Obchod sice vyvolal kvůli Schröderově proměně v byznysmana pohoršení v Německu i celé Evropě, na to se ale rychle zapomnělo, vždyť samotný plynovod měl pro svou strategickou důležitost i požehnání nové kancléřky Merkelové. Zapomenout nedokážou jenom čerství členové Evropské unie Poláci, kterým díky letitým zkušenostem každá rusko-německá dohoda páchne zradou. „Jsme vydáni napospas Kremlu,“ popsal polské pocity deník Zycie Warszawy. Polská vyjednávací pozice ve vztahu k obrovskému Rusku se do značné míry odvíjí právě od toho, zda jsou, či nejsou pro Moskvu nepostradatelnou tranzitní zemí. Teď si však po plynu hladoví Němci dovezou plyn i bez nich. Zhrzenými Poláky však příběh nekončí. Mezi prvním nápadem a slavnostním podpisem uplynuly celé věky a Rusové Němce vlastně docela doběhli – zatímco totiž Evropané hráli šachy sami proti sobě, změnila Moskva názor a rozhodla se, že plyn ze Štokmanu raději prodá Američanům. Pobaltský plynovod se tedy sice postaví, ale proudit jím bude plyn ze stejného naleziště, ze kterého svištěl do Evropy i dosud. Výsledkem celé partie je tedy ze všeho nejvíce posílené Rusko, které si teď může snadněji vybírat, kudy svůj plyn na západ pošle. A o tom, jak rychle Rusům rostou svaly, se Evropané zcela konkrétně přesvědčili hned o necelé čtyři měsíce později – právě během již zmiňované lednové krize. Panika sice panovala uprostřed třeskutých mrazů jenom několik dní a výpadek tady na Západě stačily vyrovnat krizové zásoby, vydírání Gazpromu se však většinou považuje za průlom a předzvěst nových časů. Z hlediska

Evropy se tahle nastupující éra nejeví vůbec růžově. Že by nám tedy plynovod přes Balt alespoň trochu pojistil jinak nejistou budoucnost?

The Times They Are A-Changin’ V Bruselu si to podle všeho nemyslí. Na konci března tu zveřejnili návrh dokumentu Evropské komise o společné energetické politice, jehož rozjezd se čte jako zlověstné proroctví a závěry jsou s německým postupem v přímém protikladu. Jenže nejen s tím německým. Zatímco na stole leží návrh EU, jak se společně vyrovnat se stále vážnější hrozbou nedostatku energie všeho druhu, praxe jednotlivých členských zemí se šine jakoby vlastní vahou opačným směrem. Ale i na to vlastně existují protichůdné názory, takže tápání okolo energetické politiky se ve skutečnosti proměňuje v napínavou detektivku v přímém přenosu. Nejdříve tedy ono temné proroctví: „Ve srovnání s nynějšími 50 % bude v nejbližších dvaceti třiceti letech asi 70 % energetických potřeb Unie uspokojováno z dovozů, často z oblastí ohrožených nestabilitou,“ píše se v tzv. Zelené knize. Dokument je hlavním podkladem pro celokontinetální diskusi o evropské strategii, jež má pětadvacítce zajistit klidnou energetickou budoucnost, a jeho přípravu bruselští úředníci po lednovém otřesu s Gazpromem pěkně popohnali. „Globální požadavky na energii stoupají a spolu s emisemi CO2 vzrostou do roku 2030 o 60 %,“ zaznívá z Bruselu. „Ceny ropy a plynu stoupají…, za 25 let bude EU 80 % plynu dovážet…., podnebí se otepluje…, pokud se nic nepodnikne, budeme vystaveni vážným důsledkům…“ Před několika lety by to znělo jako manifest radikálních ekologů, dnes je podepsán komisař EU pro energetiku a proti textu nemají námitky ani úředníci na českém ministerstvu průmyslu. K pochopení naléhavého tónu komise je zapotřebí nadzvihnout pokličku a zjistit, jak je možné, že Rusko, které fungovalo jako dokonale spolehlivý evropský dodavatel ropy a plynu i v letech hluboké studené války, náhle začíná otáčet kohouty plynovodů smlouva nesmlou-

14

TÉMA

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Se Štokmanem to bude jinak, Gerharde. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

va. Mnoho se totiž v posledních letech změnilo. Zaprvé, ještě když se v 90. letech plánoval baltský plynovod, nikoho v Evropě zjevně ani nenapadlo, že by se o ruský plyn mohla Evropa někdy s někým přetahovat. Na rozdíl od ropy bylo plyn možné přepravovat výlučně potrubím a žádný jiný významný zájemce, k němuž by bylo možné natáhnout z ruských nalezišť ocelové roury, jednoduše neexistoval. EU tak v podstatě vnímala ruské zásoby jako svoje vlastní, jenom trochu víc z ruky. Potom se ale podařilo vylepšit technologii zkapalňování plynu, takže dnes je výhodnější plyn při přepravě na vzdálenost delší než 2000 km naložit podobně jako ropu na tanker a převézt po moři. Zároveň Rusko našlo další velká naleziště na Dálném východě, kde se ještě ke všemu velmi rychle objevil nový ekonomický obr s akutním nedostatkem energetických zdrojů – Čína. Na tyto strategické změny Evropa nijak nezareagovala (ve svém Lisabonském programu z roku 2000 ještě Čínu vůbec nezmiňuje), zato Rusové je pochopili velmi rychle. Dnes jsou díky přízni osudu náhle v úplně jiné pozici – nemají jednoho odběratele, na jehož penězích jsou závislí stejně jako on na jejich surovinách, ale potenciálně hned několik velkých a stále zoufalejších a hladovějších zákazníků. A podle toho také jednají – smlouvu o novém plynovodu do Číny podepsal Putin právě minulý týden, plyn ze severu bude posílat tankery do Ameriky, která chce svoji spotřebu v nejbližších letech zněkolikanásobit, a s Evropou začíná zacházet pouze jako s jedním z několika zákazníků. A tady je také vysvětlení hloubky evropského zděšení, k němuž je dobré ještě mít na paměti, že v mnoha zemích na západ od našich hranic se plyn nevyužívá jenom k topení, ale významně se podílí na výrobě elektřiny v plynových elektrárnách. Vlastní dodávky plynu z Norska a Británie přitom už stagnují a v dohledné době dojdou. Jinak je plyn ve velkém dostupný jenom na několika málo místech na světě. O tom, že bychom ruský plyn dokázali v případě nouze nahradit dovozy odjinud, si nikdo nedělá iluze. Takže to vypadá, že tady v Evropě máme skutečný problém.

Cesta na Měsíc

Zpátky na Zemi Co tedy vlastně Zelená kniha evropské energetické strategii přináší? Není to ambiciózní evropská verze letu na Měsíc, a především zastánci rychlého hledání alternativ k tradičním palivům možná protáhnou obličej. Návrh totiž stojí ze všeho nejvíce na prohloubení podstaty Evropské unie, jíž je společný trh, a nově na společné energetické politice vůči Rusku. V dokumentu se tedy zaprvé dočteme o nutnosti spustit od příštího roku trh s elektřinou a plynem, a komise navíc vyzvala jednotlivé země, aby zvážily, zda by nad dodržováním pravidel na společném hřišti neměl také bdít jeden hlavní rozhodčí – evropský regulátor. Až na tohoto společného strážce není společný trh žádnou převratnou myšlenkou – podle dřívějších bruselských směrnic měl začít fungovat od roku 2007 tak jako tak. Jenže současná atmosféra mezi některými členskými zeměmi, které se v posledních týdnech zuby nehty brání přebírání svých národních energetických firem podnikateli ze sousedních zemí a v podstatě tak volný tok kapitálu a zboží staví na hlavu, ukazuje, že z hlediska Bruselu je striktní trvání na již dohodnutém požadavku na samotné hraně současných možností. Navrhovaná koordinovaná politika vůči Rusku pak může být klidně již za ní a její obrysy jsou v Zelené knize načrtnuty jenom velmi nejasně. Jednotlivé země či firmy si podmínky ruských dodávek zatím tradičně vyjednávají na vlastní triko a pustit toto privilegium z rukou nechtějí nebo si vlastně zatím ani neumí příliš představit, jak by se to dalo provést. Jak sladit otevřenou konkurenci liberalizovaného trhu s centrálně koordinovaným postupem vůči jeho hlavnímu dodavateli zůstává velkou bruselskou záhadou. S plynem se tradičně obchoduje v nedůvěřivé atmosféře obchodních tajemství, takže například na přímý novinářský dotaz, za jakou cenu nakupuje v Rusku, odmítá zdejší plynový distributor – firma RWE Transgas – ve vší slušnosti odpovědět. Vyhraněný názor na bruselský vstup do obchodních vztahů s Moskvou tatáž firma oficiálně také nemá. Až bude zkrátka jasné, jak by věci mohly konkrétně vypadat, tak se uvidí.

A co přináší dokument dál? V navrhované strategii nenajdete ambiciózní miliardové částky směřující do výzkumu alternativních zdrojů, pouze závazky, jaký podíl na výrobě energie budou za nějakých deset let mít. Názory na to, zda je odsouhlasených 15 procent maximálně dosažitelnou reálnou metou, nebo naopak nízko položenou laťkou úředníků bez odvahy a fantazie, se nejspíš budou lišit, dlužno však dodat, že například Británie nebo Irsko se původně nechtěly podepsat pod vůbec žádnou cifru. Dokument také opakovaně zdůrazňuje další dílčí, ale podle mnoha odborníků klíčové řešení energetických patálií, jímž jsou „obyčejné“ úspory. Komise si spočítala, že by pětadvacítka mohla při nekompromisním zavádění úsporných opatření, třeba díky izolaci veřejných budov nebo využívání nových technologií, uspořit dobrou pětinu energie a těchto 20 % si také stanovila jako cíl do roku 2020. Další krok komise se pak s rozporuplným hodnocením setká zcela jistě. Její předseda Barroso prohlásil na páteční ranní tiskovce, že je překvapen, kolik zemí se pozitivně vyjadřovalo k možnostem jaderné energie, i když tak moc zaskočen zcela jistě nebyl. Během předběžných jednání si totiž některé členské země vymohly klauzuli, jež jasně zdůrazňuje, že si svoji energii mohou vyrábět, z čeho uznají za vhodné. A to je krok, který je ze všeho nejvíce interpretován právě jako opětné pootevření dvířek dříve zavrhované a dodnes ekonomicky a bezpečnostně nedořešené energii z jádra. Výstavbu nových atomových elektráren plánuje Francie, Británie, pobaltské země, ale také třeba Česko – a Finové už jednu staví. Zkrátka a dobře: energetická politika pro Evropu, jak se teď dokument po odsouhlasení bruselským summitem jmenuje, nepřichází s překvapivým radikálním řešením, v konečném součtu ale – kdo ví? Nakonec v tuto chvíli v ruce držíme pouze rámcový materiál, jehož detaily se teprve budou zpřesňovat – otázka společné evropské politiky vůči Rusku například přijde na přetřes hned na příštím summitu v červnu. A navíc, jak je v Unii nacházející se v permanentím stadiu mírné institucionální krize zvykem, různé země si mohou obecnou strategii vykládat po svém.

Nervy nakonec nemají napjaté jenom Evropané kvůli plynu. George Bush, americký prezident s pověstí umanutého naftaře, nedávno zaskočil národ, když v tradiční Zprávě o stavu unie (té americké) oznámil, že „Amerika je závislá na ropě a této závislosti se musí zbavit“. Následovala slova, která v tak závažných a slavnostních projevech opravdu nezní často: „Auta budou poháněna bioetanolem vyráběným z dřevěných třísek, stonků trav a stébel rákosů,“ popisoval své vize Bush. Studie Centra pro výzkum a vývoj americké armády se zase naprosto vážně obává válek o ropu, životnost jejích zásob odhaduje na 41 let a doporučuje americkým jednotkám v zájmu zachování bojeschopnosti urychlený rozvoj obnovitelných zdrojů. „Je čas začít změny uskutečňovat, proces musí být zahájen okamžitě,“ konstatují američtí armádní vývojáři. Dlužno dodat, že to Bush po projevu hned schytal – konkrétní částky (asi 250 milionů dolarů), které hodlá jeho vláda investovat do výzkumu náhrad za ropu, označili komentátoři za směšné. Ostatně Thomas Friedman, slavný komentátor listu The New York Times a autor jedné z nejvlivnějších knih roku 2005 The World Is Flat, v níž se zabývá důsledky postupující globalizace, amerického prezidenta už před časem vyzval k mnohem odvážnějším a velkorysejším krokům: k zahájení „své vlastní verze závodů o Měsíc“. Na vysvětlenou – programem lidského výsadku na Měsíci vlil Bushův předchůdce J. F. Kennedy Američanům na počátku 60. let minulého století tváří v tvář kosmickému primátu Gagarina do žil novou energii a stanovil velký společný cíl. Bushovou „cestou na Měsíc“ by se měla podle Friedmana stát cesta za nezávislostí na fosilních palivech, která by „nejen rozpálila představivost každého děcka ve škole, ale byla by skutečným politickým převratem“. Podobnou ambiciózní výzvu potřebuje jako sůl i neshodami rozdíraná Evropská unie, jež jako by zapomněla, k čemu je sama sobě vlastně dobrá. Společný cíl, který by dokázal rozproudit krev v žilách evropským školákům a dal v závanu idealistického nadšení zapomenout na strachy z nejisté budoucnosti, by určitě přišel vhod. Navíc by skutečná společná energetická politika znamenala opravdový průlom do zamrzlé evropské integrace. A tady je také kámen úrazu. „Energetika je tradičně doménou národních vlád, které od ní odvozují podstatnou část své moci. Jde tady o ceny, které ovlivňují výkony celého hospodářství, zaměstnanost, ale také bezpečnostní a strategické zájmy. Nakonec vláda, která by energetiku pustila z ruky, by rovnou mohla zrušit celé jedno ministerstvo, a to žádná dobrovolně neudělá,“ říká Aleš Gryc, analytik, jenž zpracovával energetické studie pro pražský think-tank Europeum stejně jako pro poradenskou firmu Interel a nyní má namířeno do zaměstnaneckého poměru v jedné z velkých českých energetických firem. Bruselští plánovači to tedy mají ještě o poznání komplikovanější než ame-

rický prezident. Jako by nestačilo, že se tradiční zdroje energie krátí a důsledky jejich spalování mění podnebí celé planety. Unie se při hledání řešení musí navíc pokusit změnit zažitý způsob myšlení a chování členských zemí. Vlastně se tím obloukem vrací někam na svůj vlastní počátek – tam totiž stojí Evropské společenství uhlí a oceli uzavřené v roce 1951, které mělo po zkušenostech ze 2. světové války zajistit společnou kontrolu strategických surovin. Na rozdíl od 50. let dnes stále více potřebných zdrojů leží mimo přímý dosah Evropanů, bruselští komisaři se ale domnívají, že řešení bude i tentokrát ve společném postupu celého spolku.

Vše pod kontrolou V majestátní budově ministerstva průmyslu na břehu Vltavy se den teprve rozjíždí. Je půl deváté ráno a do sektorových křesílek v kanceláři zástupce ředitele odboru energetické politiky Jiřího Mohelníka usedá kromě něj ještě tajemná mladá žena, která během následujícího hodinového rozhovoru nepromluví jediné slovo. Blíží se konec března a za okny víří opožděná chumelenice. Jiří Mohelník je nevysoký a podsaditý, záhadný dozor vyslaný tiskovým oddělením křehký a útlý. Na stole leží lesklá, dvojjazyčně provedená Energetická vize České republiky plná barevných grafů a tabulek. Nejvyšší prioritou našeho středně velkého státu obklopeného ze všech stran členskými zeměmi Evropské unie je podle naší vlastní strategie „nezávislost na cizích zdrojích energie“, hned po ní „nezávislost na zdrojích energie z rizikových oblastí“ a na třetím místě „nezávislost na spolehlivosti dodávek cizích zdrojů“. Česko chce co nejvíce soběstačnosti, což znamená podle slov Jiřího Mohelníka především možnost využít při výrobě elektrické energie všechny dostupné domácí suroviny. Rovnice není příliš složitá – příroda obdařila Česko především hnědým uhlím a trochou uranové rudy. Země se přitom blíží ke zlomovému okamžiku: současné uhelné elektrárny provozované polostátní firmou ČEZ dosluhují a po roce 2015 se plánuje výstavba nové generace. V tuto chvíli však není jasné, čím si v ní Češi, zastoupení monopolní energetickou akciovkou, zatopí. Těžba hnědého uhlí v limitech stanovených po roce 1990 podle grafů ministerstva v podstatě po roce 2030 zkolabuje. Pokud budou limity prolomeny (v praxi by to znamenalo zbourání dvou vesnic v severních Čechách), velká většina uhlí dojde přibližně v roce 2055. Jiných alternativ ministerstvo ve své vizi mnoho nevidí. „Krizovým řešením v případě, že se s limity nic nebude dělat, je zvýšit dodávky plynu, rekonstruovat elektrárny na plyn a začít ve velkém dovážet černé uhlí. A samozřejmě jít co nejrychleji do jádra. Obnovitelné zdroje rostou, ale v dohledné době nemohou velkou energetiku nahradit,“ konstatuje vyrovnaně Jiří Mohelník. Barevné grafy v kalném dopoledním světle jeho slova potvrzují – podíl obnovitelných zdrojů sice do roku 2030 výrazně povyskočí, ale na ministerstvu to i tak plánují maximálně na 17 % a v delším časovém horizontu na rozdíl od hnědého uhlí neprojektují. Slečna z tiskového zívne a nenápadně se trochu protáhne. Vzhledem k možnostem načrtnutým ministerskou vizí přichází nový návrh společné energetické politiky EU právě vhod. Viděno optikou ministerstva je totiž materiál z Bruselu především koncem nepříjemného vměšování Bruselu do rozhodování, z čeho si u nás v Česku vyrobíme svoji elektřinu. Evropská komise naopak úzkostlivě potvrzuje suverenitu jednotlivých států při stanovení tzv. energetického mixu. „V minulosti se kladl důraz na rozvoj především obnovitelných zdrojů, což my samozřejmě klademe taky, a uhlí a jádro byly potlačovány. Tady se konečně dává rovnost. Pro nás je Zelená kniha pozitivní, protože konstatuje, že žádný zdroj není diskriminovaný,“ pochvaluje si opakovaně pan Mohelník. Pokud jde o společný trh, je tady kousek od studené Vltavy vnímaný především jako Bruselem nadekretovaná nevyhnutelnost. „Trh liberalizovat musíme, ale ve skutečnosti to vždycky hladce nefunguje. Každá země, řekněme si to upřímně, má především svoje vlastní ekonomicko-obchodní zájmy,“ slyšíte na ministerstvu průmyslu znovu věty nápadně připomínající slova již citovaného analytika Gryce. Zvyk propojovat energetiku s národní vládní politikou je tady druhou přirozeností, která nezmizí ze dne na den. Cítit je to i na opatrném přemítání o společné unijní politice vůči mocnému sousedovi na východě. Ne snad, že by se tu přímo zpochybňovala výhoda těžké váhy Unie ve vztahu k Moskvě, na úřadě, který byl zvyklý v minulosti dojednávat s Ruskem dlouhodobé kontrakty, však nemají jasno, kam až Brusel pustit: „Snad kdyby Unie zastřešila jednotlivé bilaterální vztahy a nějak garantovala, že všechny země budou mít přístup k dodávkám. Neumím si ale představit, že by EU dodávky sama nasmlouvala, a pak je nějak rozdělovala,“ zamýšlí se Jiří Mohelník. Takovou představu zatím ale zjevně nemá vůbec nikdo, konkrétnější obrysy vykreslí až v červnu na summitu Javier Solana.

TÉMA

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

15

Až spálíme uhlí, přidáme jádro. A po roce 2030 nebude marné se i modlit. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Mlčeti zlato Češi jsou tedy vlastně docela klidní. Žijí s pocitem, že si se vším vystačí sami – elektřinu nakonec mohou i vyvážet, protože je to opět slovy pana Mohelníka „zboží jako každé jiné“. Emise je netrápí, protože se do tabulkových limitů vejdou. Až spálí uhlí, přidají jádro. A dál než za rok 2030 zatím stejně neplánují. Když se to navíc vezme kolem a dokola, jsou mezi ostatními členy spíše premianty. Brusel má teď totiž jiné starosti než odhodlání deseti milionů Čechů zničit si bez velkých cavyků sever země kvůli uhlí. Některé státy se totiž rozhodly, že na společný trh pustí jenom těžkotonážní „národní energetické šampiony“. A při jejich budování hrozí rozvrátit celý systém volného pohybu kapitálu, který zatím nezpochybňovali ani největší euroskeptici. Na evropské scéně se zrodil nový fenomén, „ekonomický nacionalismus“. Tedy tak mu ve Francii, zemi jeho zrodu, vlastně neříkají. Francouzský premiér Dominique de Villepin, jenž do úřadu nastoupil s příslibem snížit domácí nezaměstnanost, vyhlásil jedenáct „strategických“ oblastí národního hospodářství, které hodlá bránit před vpádem zahraničního kapitálu. Taktika, která má rozptýlit obavy, že se velké podniky díky otevřenému trhu dostanou do rukou cizích dravců a ti zahájí nemilosrdné propouštění,

má podporu téměř 70 % Francouzů, kteří ji nazývají „ekonomickým vlastenectvím“. Patrioti hodlají před cizinci ochránit kde co od jogurtů Danone až po kasina, největší pozornost si ale vysloužil boj o „záchranu“ soukromého energetického gigantu Suez, na který si začali brousit zuby Italové. Francouzská taktika spočívá v narychlo domluvené fúzi Suezu s dalším, tentokrát polostátním, energetickým gigantem Gaz de France. Výsledkem by měl být vznik velkého francouzského národního favorita, který bude nejen ctít francouzské dobré mravy v přístupu k zaměstnancům, ale hlavně bude mít pořádně silnou pozici, až se v polovině příštího roku zliberalizuje energetický trh. Peníze z daní tak zůstanou doma a stát neztratí svůj vliv na energetický sektor. A Francouzi nejsou ve své logice osamoceni. O něco podobného se pokoušejí sousední Španělé, bránící domácí Endesu před převzetím německým obrem E.ON (v Česku to na ministerstvu vidí podobně, polostátní ČEZ „prostě není na prodej“). Obě kauzy zkoumá v tuto chvíli Evropská komise a vyhrožuje, že najde-li v postupech Francouzů či Španělů cokoliv nečistého, zjedná pořádek. Poškození Italové a Němci se zlobí, ale i tady najednou vidíme, že se ani zdaleka nejedná o čistokrevné soupeření suverénních firem na liberalizovaném společném evropském trhu.

Vše totiž jako stín provází přítomnost národních politických elit. Při ohlašování francouzské fúze tak rovnou asistuje předseda vlády s ministrem financí, a je to naopak italský ministr hospodářství, kdo nově se rozšiřující praxi obratem označí za „návrat do srpna roku 1914“ – tedy do doby, kdy se rozjížděla 1. světová válka. Když pak na bruselském summitu německá kancléřka Merkelová prohlásí, že Evropa „nepotřebuje národní, ale evropské šampiony“, lámou si novináři v tiskovém středisku hlavu, zda mají její slova interpretovat jako principiální podporu jednotnému trhu, nebo obyčejnou snahu podpořit národní E.ON v jeho útoku na Španělsko. Nejedná se o maličkost. Evropská unie stojí na volném pohybu zboží, kapitálu, osob a jednou snad také služeb. Existence dvanáctičlenné eurozóny – tedy bloku sdílejícího společnou měnu euro – by pak měla vzájemné ekonomické prorůstání jenom podpořit. Místo toho jsme podle všeho svědky opačné tendence – probuzené národní instinkty prosakují do každodenní rétoriky politiků. V dnešní Evropě běžně slýcháme výroky typu: „Poláky zajímá budoucnost Polska, a ne Evropské unie“ (polský prezident Lech Kaczynski) či „Když se svět okolo nás mění, musíme sebrat síly a bránit Francii a vše francouzské“ (Dominique de Villepin). Společný nástin energetické politiky se nakonec minulý

týden v Bruselu podařilo schválit také proto, že tu o kontroverzních nadnárodních fúzích a ekonomickém nacionalismu preventivě nepadlo ani slovo. Takto vidí situaci skeptikové. Mezi jejich sílícími hlasy ale zaznívají i názory opačné. Když se o současných problémech bavili novináři deníku The Financial Times s bývalým britským komisařem pro hospodářskou soutěž z let 1989–1992 lordem Brittonem, dostalo se jim ujištění, že vše je na dobré cestě. Podle vysloužilého komisaře je současný rozruch pouze důkazem, jak daleko už prorůstání jednotlivých ekonomik dospělo, a nacionalistické tance jsou vlastně poslední křeče před nastolením nevyhnutelného. Lord Britton ve své době musel využívat všech dostupných soudních prostředků, aby donutil národní vlády k liberalizaci telekomunikačních služeb a domácích aerolinií – do té doby něco zcela nemyslitelného. Také tehdy se – podobně jako dnes v případě energie – mluvilo o národních zájmech a bezpečnosti. „Trh byl tehdy úplně zavřený. Považovalo se za samozřejmé, že musí existovat národní bariéry,“ vysvětloval novinářům bývalý komisař. Pravda je taková, že dnes už si na národní telefonní společnosti nikdo ani nevzpomene. Jiří Sobota

Q

INZERCE

Fulbrightova komise v Praze hledá pro svoji pražskou kancelář pracovníka/ci na pozici S E MI N Á Ř :

Zvyšování kapacity právnických profesí v boji proti diskriminaci

Seminář, připravený tak, aby opovídal praktickým potřebám právnických profesí, si klade za cíl přispět k prohloubení porozumění problematice rovného zacházení a ochrany před diskriminací. Obsahem interaktivním způsobem vedeného semináře budou přednášky o teorii diskriminace, antidikriminačním právu a související judikatuře. Lektory semináře budou pracovníci soudů (ÚS, NSS, ESLP), veřejné správy i advokacie. Seminář je určen pro právnické profese (advokáti, soudci, státní zástupci a notáři, advokátní a notářští koncipienti, justiční a právní čekatelé). Termíny: 25.–26. května 2006 nebo 12.–13. června 2006 Kde: Hotel Hvězda, Vážany č. 182, 767 01 Kroměříž Organizátor: Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva, Adresa: Petrská 29/ 1168, 110 00 Praha 1, www.diskriminace.cz Přihlášky: do 15. dubna 2006 e-mailem na adresu: [email protected] nebo [email protected] Přihlášky jsou ke stažení na www.diskriminace.cz a www.poradna-prava.cz nebo info na tel: 224 829 087 Účast na semináři je bezplatná, nocleh a stravování zajištěno. Projekt finančně podporuje: Evropská komise a Vláda ČR

OFFICE MANAGER

Nabízíme: samostatnou organizační práci v organizaci zajišťující česko-americké vzdělávací programy / příjemné pracovní prostředí v menším kolektivu / dobré platové ohodnocení / pracoviště v centru Prahy Požadujeme: výbornou znalost angličtiny / znalost práce na PC / ukončené středoškolské vzdělání / samostatnost, flexibilitu a organizační schopnosti, pečlivost / vstřícnost a trpělivost v jednání s lidmi Více informací o organizaci na www.fulbright.cz Více informací o pozici: [email protected] Životopis a motivační dopis zasílejte nejpozději do 15. dubna 2006. Nástup od srpna 2006. Komise J. W. Fulbrighta mezivládní organizace podporující vzdělávací výměny s USA. Táboritská 23, 130 87 Praha 3, e-mail: [email protected], tel. 222 729 987

16

ROZHOVOR

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Jsem komunistou navzdory tomu S Jiřím Dolejšem o jeho straně být schvalovány většinovou procedurou na sjezdech, a pokud majorita zvedla ruku pro, dá se očekávat, že podstatná část si to skutečně myslí. Je dnešní režim lepší než ten předchozí? Minulý režim jako by zamrzl, byl nehybný, nereformovatelný. Ten dnešní vytváří šance a pro lidi, kteří jsou schopni se jí chopit, je nepochybně lepší. Ale existuje skupina obyvatel, lidé, kteří se nestačí adaptovat, mají nižší vzdělání, žijí v regionu kde je 20procentní nezaměstnanost – pro ty jsou to šance jen formální. Tak je celkově lepší, nebo není? Kdybych řekl, že je všechno prima, ztratil bych důvod, proč se snažit o politiku na půdě radikálně levicové strany, která dokonce mluví o systémové změně. Máte dvě dcery. Bylo by pro ně lepší žít v 80. letech, nebo dneska? Myslím, že dneska má každý život složitější. Ale mladý člověk, který se dobře učí, má před sebou perspektivu. Dřív tu spousta lidí perspektivu neměla, proto odcházeli do emigrace, ne že by se tu až tak špatně žilo. Skupina umělců, která si říká Rafani, se na rok přihlásila do vaší základní organizace na Smíchově. Setkali se tam s lidmi, kteří se orientují na minulý režim a vyznávají třídní boj jako za starých časů. To jsou lidé, kteří byli v minulém režimu zapojeni do jeho udržování, lidé ze stranického aparátu, represivních složek apod., kteří po r. 1989 nebyli schopni otevřít hlavu tomu, že by mohlo být něco jinak. Z nich se ale přece rekrutují vaši poslanci. Dneska už eliminujeme excesy.

FOTO TOMKI NĚMEC

Jiří Dolejš (45) má pověst nejliberálnějšího českého komunisty. Narodil se v Praze, tam také vystudoval Vysokou školu ekonomickou. V 80. letech působil jako vědecký pracovník Ústavu prognózování ČR. Členem komunistické strany je od ledna 1989. V 90. letech byl zaměstnancem KSČM, od roku 1999 je místopředsedou KSČM, poslední čtyři roky rovněž poslancem. Jiří Dolejš je rozvedený, má dvě dcery.

K

omunistická strana vedla nesmiřitelný třídní boj, obrala lidi o majetek, zřizovala tábory nucených prací, zemi obehnala ostnatým drátem, za kritiku nebo nesouhlas zavírala do vězení. Co po tom všem pro vás osobně znamená být komunistou? Jsem komunistou právě navzdory tomu, co jste uvedl. Buď má myšlenka sociálně spravedlivé společnosti šanci, a pak se musí vypořádat i se svou minulostí, anebo nemá a svět bude vždy rozdělen na bohaté a ty chudé, společenským uspořádáním pronásledované, marxisticky řečeno vykořisťované. Myslím, že lepší uspořádaní společnosti je možné, ale znamená to zamyslet se nad tím, jak tu myšlenku naplňovat jinak a lépe než do roku 1989. Kdo je v Česku vykořisťovaný? V marxistické interpertaci ti, kteří byli odděleni od možnosti vlastnit výrobní prostředky. Takže soukromí vlastníci vykořisťují své zaměstnance? Neplatí to stoprocentně. Například je-li člověk malovýrobce živnostník a zaměstnává sám sebe, proces vykořisťování se nerealizuje v plném smyslu. Ale klasičtí velkovlastníci i nadále vykořisťují své zaměstnance. Jak to chcete odstranit? Hotový recept neexistuje. Jakousi naději vidím v rozvoji ekonomické demokracie, což jsou prvky ekonomické samosprávy, účastnictví na výrobě, akciové podíly zaměstnanců, všechno, kde se zvyšuje účast zaměstnance na řízení. Jak chcete podniky přesvědčit, aby se změnily? Musí se to prosadit postupně v soutěži vlastnických forem. Tvrdím, že to nepřijde cestou osvícenectví majitelů velkých firem, k tomu se musí skutečně aktivně vtáhnout do hry zaměstnanci. Jak se dá dneska omezit vykořisťování například v podnicích, jako je Škoda Auto? Jen důrazem na roli odborů. Ale systémovější řešení je ve změně vlastnických a podnikatelských forem, a to je záležitost dlouhodobá. Pokud komunista mluví o vtažení zaměstnanců do hry, nedá se ubránit vzpomínce na rok 1948, kdy jste prováděli něco podobného. Čím chcete lidi přesvědčit, že to teď nemyslíte obdobně? Záruka toho, že nezavedeme opět státní vlastnictví, kde bude jednotné a povinné ROH, je v tom, že jsme

se poučili. Víme, že minulý režim to nevyřešil. Dělník se stal jen apendixem systému, trpěným a do jisté míry opečovávaným. Rozhodně nebyl motivovaným vlastníkem výrobních prostředků, jak se psalo v učebnicích občanské výchovy. Mluvíte o poučení. Proč jste si nechali v názvu slovo komunistická, které v mnoha lidech budí hrůzu? Standardní odpověď kolegů bývá, že jsme to vyřešili vnitrostranickým referendem v roce 1991. U nás to je jistá tradice, psychologické ztotožnění, závazek. Druhý důvod: kořeny komunismu leží hlouběji než v době, kdy se leninovci oddělili od sociální demokracie a kdy strany jako KSČ působily jako pobočky Kominterny moskevské centrály. Nevadí vám jasný odkaz na Gottwaldovy komunisty? Minulý režim přes své deformace lidem i něco nabízel a spousta lidi na to vzpomíná v dobrém. Je to složité, protože tehdy to nebyl komunismus, ale režim s monopolem moci komunistické strany: proto si myslím, že srovnání by mělo být spíš mementem, jakou špatnou praxí se dá myšlenka komunismu zostudit a jak je teď složité ji rehabilitovat. Proč kolegové z východní Evropy zvolili změnu názvu? Pokud vím, ve většině zemí o tom rozhodovaly stranické elity, ne vnitrostranické referendum. A pak: v českých zemích měla komunistická strana tradičně silnější pozice, členství bylo masovější, životní úroveň vyšší. Říkal jste, že i minulý režim něco lidem nabízel. To je ale oblíbená fráze. I ve vězení vám něco nabízejí – jídlo, oblečení... Nenazval bych to frází. Pozitiva režimu nebyla malá: spousta lidí tu strávila poměrně tvůrčí život, i když vy si ho asi představujete jinak. Ale celkové fungování systému bylo špatné. To se dá dokázat na podvázání demokratických svobod, na tom, že v podmínkách vědeckotechnické revoluce socialismus prohrával soutěž s kapitalismem. Myslel jsem, že zmíníte zavírání lidí. Předeslal jsem, že hlavní problém byl v oblasti politické. Kolik členů KSČM má tento názor na minulý režim? Konstatování, že minulý režim systémově selhal, že byl poznamenaný deformací myšlenek socialismu, nedemokratičností a některými zločinnými prvky, je vtěleno do našich dokumentů. Ty musely

Proč si máme myslet, že podobní lidé nepřevládají v celé KSČM? Marně přemýšlím, jak bych vás přesvědčil. Když se zavřou dveře v poslaneckém klubu, bavíme se normálně, ne že si ulevíme po bolševicku. Lidi, kteří jsou ve sněmovně, prošli po roce 89 z velké části nějakou civilní dráhou, etablovali se v komunální politice, kde se naučili rozlišovat, co je reálné a co ne. Proč pořád používáte pěticípou hvězdu? Není to ta klasická se srpem a kladivem, která byla v Rudém právu a na starých stranických legitimacích. Ale hon na symboly považuji za velice sporný: symbol sám o sobě není zlo. To znamená, že by vám nevadil ani hákový kříž? Proč by kniha o fašismu nemohla mít na obálce svastiku? Kdyby se dnes v Německu objevila strana, která by si vzala jako znak hákový kříž, tak by vám to jako liberálovi nevadilo? Hlásila by se tím k NSDAP, to je něco jiného. Vy se svojí hvězdou hlásíte ke Gottwaldovi. My jsme tu kontinuitu v symbolice rozvolnili. Navíc je kvalitativní rozdíl mezi rudou hvězdou a svastikou. Není tam jen rozdíl v počtu mrtvých a času, kolik na to bylo potřeba? Nacionální socialismus povyšoval jednu rasu nad druhou. To povyšování mělo až charakter genocidy „méněcenných“. Komunistické učení je o spravedlivém světě, ale jeho aplikace se dostala do rukou lidem, kteří mají na svědomí nedemokratické postupy až zločiny, které měly extrémní charakter likvidace lidí. Diktatura proletariátu nebyla ideologií vedoucí k likvidaci „méněcenných“? Diktaturu proletariátu jsme vypustili z programových dokumentů v roce 1989, podobně jako demokratický centralismus, vedoucí úlohu atd.

Nejsme homogenní těleso Vadí vám, když váš předseda Filip obhajuje střelbu do lidí, kteří se snažili přejít státní hranici? Hranice byla zejména v 50. letech předmětem boje z obou stran, kdy k nám pronikali se zbraní v ruce lidé, kteří měli konkrétní úkol. Ty případy se musí posuzovat jednotlivě. V principu ale máte pravdu v tom, že lidé by za svůj názor neměli být pronásledováni, nemělo by se na ně střílet jen proto, že chtějí jít někam jinam.

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

Netlumočil ale Filip většinový názor KSČM? My nejsme homogenní těleso, co říká předseda, si nemusí myslet všichni. Ale na téma excesů minulosti vedeme živé, někdy bolestné debaty, kdy se dokonce neshodneme sami mezi sebou. Je to proces určité sebereflexe, proces i generační a individuální: každý z nás se vypořádává s poznáním, že věci byly složitější. Také jsme všichni neměli ty informace. Bylo by fajn, kdyby to bylo už jen věcí historiků. Bohužel žijeme v době, kdy žijí přímí účastníci, a tam nějaká ta zkušenostní psychologická clona stále ještě funguje. Není výhoda moci si je poslechnout? Účastnické vzpomínky jsou inspirativní, ale na druhou stranu poznamenané osobností vypravěče. Lidé z různých stran barikády to vyprávějí různě. S kým jste mluvil? S některými politickými vězni, jméno vám teď neřeknu. Četl jste nějaké knížky o 50. letech? Vždycky se snažím mít víc informací. Jakmile si nesrovnáváte různé pohledy, tak se dřív nebo později dopustíte zkreslení. V knihovně mám tři čtyři knížky, které se tímto zabývají, názvy vám teď neřeknu, ale i čtu i různé článečky, přiznám se, že i váš časopis. Společnost Člověk v tísni organizuje na školách debaty s politickými vězni. Co si o tom myslíte? Vím, že to náš předseda napadl, já mám ale tolerantnější přístup. Tito lidé jsou ovšem zkušenostně nějak zakotveni a mají určitý jednostranný pohled na minulost. To je pochopitelné, nemohu od nich čekat, že budou vyprávět o marxismu-leninismu. Ale pokud nemá existovat nějaká abstraktní objektivní pravda, kterou budu do dětí ládovat norimberským trychtýřem, tak by bylo možná vhodné pozvat i lidi s jiným pohledem, aby si ta děcka mohla učinit srovnání. Jaký typ člověka byste si představoval? Je otázka, jestli tam máme vyslat jakéhosi advokáta, nebo jestli učitel vybere nějaký sociologicky reprezentativní vzorek lidí. Vy byste chtěl, aby proti bývalému muklovi z Jáchymova stál někdo, kdo by jeho vyprávění vyvažoval? Proti osobní zkušenosti vězně nemá smysl stavět osobní zkušenost věznitele. Dovedu si ale představit televizní pořad, kde by ten člověk vyprávěl: co si dnes myslí a co si myslel tehdy. Bylo by dobré dát hlas i lidem, kteří tyto věci hodnotí jinak a mají přitom jakousi historickou průpravu. Ne všichni mají stejný názor, jak to bylo třeba v PTP. Zajímavé by bylo si poslechnout člověka, který by hovořil ani ne tak o své životní zkušenosti, jako o tom politickém pohledu. Myslíte, že v Německu patnáct let po válce vodili na školy obhájce myšlenky nacionálního socialismu? To jsme už zase u rovnítka nacismu s komunismem. Měl jsem na mysli někoho, kdo by osobní zkušenost člověka doplnil pohledem, který by nebyl protiváhou, ale pokusem to objektivizovat. Je možné komunistické zločiny obhajovat? I když máme ve straně takzvané konzervativnější křídlo, nepředpokládám, proboha, že by měl někdo tolik drzosti, že by chtěl něco takového obhajovat.

Ostych a hrdost Vadí vám, že je předseda KSČM evidován jako spolupracovník StB? Byl bych radši, kdyby jeho štít byl čistý, ale také je pravda, že de iure soudní při o zápis vyhrál. Jak to bylo doopravdy, to se možná nikdy nedozvím, a proto to dál neřeším. U předsedy dominují jiné přednosti a vlastnosti. Je to člověk, který má velkou parlamentní erudici, umí vystupovat na veřejnosti. Jeho pragmatické a zároveň levicové názory jsou známy, a proto byl vybrán. Odkdy jste komunistou vy? Od roku 1989 člen, kývnul jsem v roce 1987. Proč? Pracoval jsem v oblasti společenskovědní a chtěl jsem některé věci prosazovat i prakticky. KSČ mi přišla jako strana v pohybu, dostávala se do obrátek perestrojka…

17

Styděl jste se někdy za to, že jste komunista? Cítil jsem možná spíš ostych, protože jsem do toho šel s tím, že břemeno minulosti musím nést s ostatními. Vstupem jsem přebral i kolektivní odpovědnost a s tím také empatii do toho, jak to vidí jiní. Hrdost jste někdy cítil? Původní myšlenky komunismu stojí za to, aby jim dal někdo šanci na budoucnost. Takže hrdost na to, že jsme v sobě tu sílu našli a zkoušíme to dál. Co by vás přesvědčilo k odchodu ze strany? Velmi by mi vadilo, kdyby v KSČM lidi sklouzli do logiky revanše: My jsme to dělali dobře, teď to vezmeme do ruky, budeme se zase chovat, jako kdyby se nechumelilo. Za takové lidi bych se styděl, a kdyby měli mít rozhodující vliv, pak by to už nemohla být moje strana. Ale myslím, že tohle nebezpečí není reálné. Jakési obranné mechanismy v té straně fungují. Komunisti nikdy nemluvili otevřeně. Proč vám teď máme věřit? Mocipáni, kterým to bylo jedno a účel jim světil prostředky, jsou dneska někde jinde: podnikají. Z velké části tu zůstali dobráci, kteří to mysleli dobře a rozkoukávají se, jak by to dobře mohli dělat dál. Při pohledu na vaše první máje a hřímajícího Grebeníčka to nezní přesvědčivě. Já vám rozumím. Ale šlo o vystoupení na táboru lidu, kde je vysoká koncentrace lidí, kteří rozumějí starému jazyku, lidí kolem 70 let. Jenže tzv. mladí komunisté mají program, kde se mluví o násilném převratu. Vím, že to vypadá stejně. Odlišnost je v tom, že zatímco ti starší v tom jazyce žili, kultivoval se v nich celý život, u mladých mi to přijde mnohdy jako fráze, která jim usnadňuje se s našimi starými dohodnout. Myslím ale, že to není jev masového charakteru.

Budoucnost je vždy variantní O vás se mluví jako o zástupci liberálního křídla uvnitř KSČM. Co to znamená? Řekněme, že jsem člověk, který akcentuje demokratický socialismus nad utopické vize. Nerozumím. Zkuste mi říct tři příklady, kde se lišíte od zástupce konzervativních komunistů Václava Exnera. Především je to tolerance vůči různým názorům. Dále vztah k evropské integraci. Já se domnívám, že i když současný integrační vývoj není socialistický, musíme se snažit, aby to byl maximálně demokratický proces, maximálně sociálně ohleduplný, ekologický. Pro mě fakt, že EU je kapitalistická, a proto se může na světovém kolbišti chovat imperiálně, není důvod, abych integraci negoval. A třetí věc? Jsem schopen jít v našich teoretických základech za Marxe, domnívám se, že na starém komplexu učení je daleko víc překonaného, že doba je dál, než si mnozí myslí. V KSČM jsou různé názory na spolupráci s ČSSD. Co si o tom myslíte vy? Má-li strana fungovat a sbírat hlasy, musí mít jednak určitou identitu, jednak spojence. To je věc politické taktiky. Debatujeme o tom, jak se odlišit od sociální demokracie, ale přitom z ní neudělat nepřítele ve stylu někdejšího sociálfašismu. Ano, je to strana, která působí v podmínkách kapitalismu, vylepšuje ho, někdy si na to vylepšování jenom hraje, ale objektivně je nalevo, aspoň její podstatná část, a prosazuje některé sociální prvky, které my prosazujeme také. Pro mě sociální demokrat není nepřítel, apriorní oportunista, který nikdy nedodrží slovo, což je takový standardní image. Věřím na nezbytnost spolupráce: pravice se koneckonců dohodne, a když se nedohodne levice, sama si podvazuje svůj potenciál. Kdy bude KSČM ve vládě? Jde o to, jakou bychom měli v té vládě sílu. Ale má-li strana mít delší perspektivu, jednou to přijít může. Na kdy to vidíte? Předchozí i současný předseda hovoří o roce 2010. Může se to i zrychlit během volebního období, nebudu ale říkat jednoznačnou prognózu, budoucnost je vždy variantní. Marek Švehla

Q

Hospodářská komora ČR pod záštitou Ministerstva informatiky a Ministerstva průmyslu a obchodu ve spolupráci s Českou společností pro systémovou integraci.

pořádá 12. sympozium EDI (FACT a eB) Praxe elektronické komunikace v obchodních vztazích Toto 12. sympozium se uskuteční

ve dnech 20. – 21. dubna 2006 v konferenčním sále hotelu Olympik, Sokolovská 138, Praha 8. Hlavními tématy jsou následující okruhy:
podpora obchodu a veřejná správa
elektronická komunikace při vybraných úkonech v komerční transakci
elektronická fakturace
sdílení a uchovávání dat
komplexní řešení obchodních procesů
standardy pro usnadňování obchodu
elektronická identifikace, bezpečnost Program sympozia je určen všem zájemcům o elektronický obchod. Program, podmínky účasti a přihlášku naleznete na http://www.komora.cz/fitpro/

PŘIJMEME EKONOMA /MANAŽERA PROJEKTŮ Občanské sdružení Asociace turistických oddílů mládeže ČR se sídlem v Roztokách u Prahy přijme pracovníka na pozici ekonom/manažer projektů. Požadujeme dobrou znalost podvojného účetnictví, nejlépe neziskových organizací, velmi dobrou znalost účetního software, schopnost reportingu, analytické myšlení při práci s účetními daty, všeobecnou orientaci v zákonech a normách (zákon o cest. náhradách, účetnictví, příjmech). Nabízíme perspektivní zaměstnání, práci v mladém kolektivu, příjemné prostředí v malém městě, cca 15 minut od stanice metra Dejvická, flexibilitu pracovní doby. Nástup: duben-květen 2006. Kontakt: předseda Asociace TOM To m á š N o v o t n ý, m o b i l 6 0 2 3 4 8 7 6 7 , t o n @ a - t o m . c z , P e t r B a l c e r, m o b i l : 6 0 8 8 1 6 4 1 2 . H t t p : / / w w w. a - t o m . c z

18

CIVILIZACE

VĚDCI O POLITICE Přes všechny politické problémy, kterých má naše společnost víc než dost, jsem rád, že žiji v této době v této zemi. Narodil jsem se za války, a většinu svého života jsem tedy prožil v reálném socialismu. Znamenalo to izolaci od světové vědy – a izolace od kolegů, nemožnost svobodné výměny názo-

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Lék, který málem zabíjel Co se odehrálo v londýnské nemocnici a jak se z toho poučit

Změňme volební systém rů a idejí, to je to nejhorší, co může vědce potkat. Moje generace už ani nevěřila, že by se náš život mohl tak fantasticky změnit! V zásadě tedy hledím na naši současnou společnost pozitivně. Nemůže to změnit ani skutečnost, že i letošní volby asi skončí patem, že se zase budou smolit koalice, které pak neumožní pevná rozhodnutí. Říká se sice, že poměrný volební systém učí národ (a politiky) demokracii, ale myslím, že bychom pevnější vládu v této době potřebovali. Snad máme v našem ústavním systému dost pojistek, které by zabránily nějakému zneužití moci jednou stranou. Pokud ne, měly by se takové pojistky vytvořit. Očekávám, že se po volbách politická situace zlepší alespoň v tom, že si politici na státní i lokální úrovni dají větší pozor na své jednání. Snad si uvědomují, jak někteří z nich svým chováním demoralizují celou společnost a diskreditují politiku. Možná jich není mnoho a většina politiků nám poctivě slouží, ale právě ti poctiví musí nemilosrdně a rychle zatočit s těmi, kteří jsou byť i jen podezřelí z korupce. Kdo jde do politiky, musí počítat s tím, že bude pod drobnohledem a že může být i nespravedlivě osočen. Kdo chce vydělat velké peníze, nemá v politice co dělat. Kdo neumí vysvětlit, kde vzal peníze na svůj luxusní byt, kdo získá miliony tím, že byl delegován do nějaké dozorčí rady či jiné podobné funkce, má z politiky odejít. Nedávno se jeden takový výtečník divil, že je za to kritizován, a oponoval tím, že nejednal proti zákonu a že někdo jiný by si nahrabal ještě víc. Pryč s ním! Z politiky má odejít i ten, kdo, třeba v dobrém úmyslu, činí špatná rozhodnutí. Politici často žehrají na novináře. Ale i přesto, že naše žurnalistika ještě není na příliš dobré úrovni, že novináři často směšují informace a komentáře, je i tato žurnalistika nezastupitelná. Zůstává hlídacím psem demokracie. Chyby, které novináři dělají, jsou nicotné proti službě, kterou pro společnost vykonávají. Ostatně naše žurnalistika se rok od roku zlepšuje. Doufám také, že z voleb vzejde reprezentace, která pochopí, že by měla daleko víc investovat do vědy. Bez výrazného zvýšení podpory kvalitního výzkumu nebudeme například ani schopni čerpat víc peněz z evropských fondů. Významný ekonomický rozvoj je dnes založen zejména na podpoře tzv. vyhledávacího výzkumu. Ten totiž přináší objevy, na nichž je v dlouhodobé perspektivě možno stavět skutečně nové a ekonomicky velmi přínosné technologie. A máme také velký dluh v podpoře společenských a humanitních věd. Václav Pačes Autor je předseda Akademie věd ČR.

V. Pačes: I jen podezřelí musí pryč. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Někdo další potřebuje sto padesát liber denně? (César Milstein, Cambridge, rok 1999) FOTO PROFIMEDIA.CZ

D

obrovolník Raste Khan ležel na lůžku nemocničního pokoje v londýnské Northwick Park Hospital a třásl se strachy. Muž na vedlejším lůžku zrychleně dýchal, chrčel, pak ztratil vědomí. Když se ho podařilo vzkřísit, úporně zvracel. Před chvílí dostal spolu s Khanem a dalšími šesti dobrovolníky první injekci nově testovaného léku. To, co se vzápětí odehrálo, nikdo nečekal. „Je mi zle,“ ozval se jiný z dobrovolníků. Vstal z postele, ušel pár kroků a zhroutil se na podlahu. Další se začali dusit. Když si zástupci společnosti Parexel, která zkoušky prováděla, Khana vybrali, měl dobrovolník žijící nedaleko velšského Cardiffu radost. Lákal ho plat sto padesát liber denně a vědomí, že pomáhá dobré věci; testovaný preparát měl sloužit k léčbě leukemie, artritidy a roztroušené sklerózy. Khan podepsal stohy formulářů, vyslechl, že lék může mít nečekané vedlejší účinky, ale nebral varování vážně. Teď se bál o život. Až později se dozvěděl, že byl jedním ze dvou dobrovolníků, kteří dostali placebo, tedy injekci bez léku. Tito dva měli štěstí, ostatních šest skončilo na jednotce intenzivní péče. „Bylo to jako výhra v ruské ruletě,“ řekl později Khan reportérům BBC.

Opicím se nestalo nic Tragický příběh léku TGN1412 obletěl svět. Dva z dobrovolníků jsou stále v kritickém stavu, jeden zřejmě zůstane v kómatu celé měsíce. Ostatní se pomalu uzdravují. Byli prvními lidmi, na kterých se preparát testoval. Předtím jej firma zkoušela na myších, králících a opicích. U žádného zvířete nevyvolal vážnější zdravotní obtíže. U dvou ze dvaceti zkoušených opic silné dávky přípravku způsobily zduření lymfatických uzlin u místa vpichu. Zažil to každý alergik, který chodí přes zimu k lékaři, aby dostal vakcínu proti pylům. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, co se odehraje. Úřady proto povolily první fázi klinických zkoušek, při níž je lék podán zdravým dobrovolníkům. V této fázi testů se nehodnotí léčebný účinek. Jde pouze o to, zda preparát neškodí. Dobrovolníci obvykle dostávají stokrát menší dávku, než jaká byla úspěšně otestována na zvířatech. Tentokrát firma zvolila dokonce dávku pětsetkrát nižší. Po tragédii společnost Parexel testy okamžitě zastavila a policie zahájila vyšetřování. Chyba se mohla stát už při výrobě léku. Nelze vyloučit, že se do preparátu dostalo něco, co do něj nepatří. Prověřuje se i správné dávkování. Přesto považují odborníci za nejpravděpodobnější, že došlo ke zcela nečekané reakci lidského organismu na lék, který pokusným zvířatům neublížil. Denně se podobným testům podrobují tisíce lidí na celém světě a drtivá většina jimi projde bez nejmenší úhony na zdraví. „Je to naprosto výjimečná událost,“ komentoval nynější tragédii

Richard Ley ze Svazu britského farmaceutického průmyslu. „Nevzpomínám si, že by se někdy stalo něco podobného.“

Imunita utržená ze řetězu Lék TGN1412, vyvinutý malou německou biotechnologickou firmou TeGenero, měl být v jistém smyslu unikátní. Jeho základem se stala tzv. monoklonální protilátka. Tento typ protilátek v roce 1975 poprvé vyrobili imunologové César Milstein a Georges Köhler a později za něj dostali Nobelovu cenu. V současné době existují asi dvě desítky preparátů fungujících na principu monoklonálních protilátek. První z nich schválil americký Úřad pro potraviny a léčiva v únoru roku 2002. To, že se osvědčují, dokládá roční obrat na trhu s těmito léky ve výši 5,4 miliardy dolarů. Tyto léky už zachránily spoustu životů a dalším lidem vrátily zdraví. Většina monoklonálních protilátek má za úkol blokovat v těle pacienta nežádoucí procesy, například růst nádorových buněk. Úkol léku testovaného v experimentu s nešťastným koncem byl jiný: stimulovat imunitní obranu a nasměrovat ji proti bílým krvinkám, které propadly zhoubnému bujení, případně proti bílým krvinkám, jež zavinily zánětlivé onemocnění kloubů. Tragédii zřejmě vyvolala právě skutečnost, že zkoušky proběhly na zdravých jedincích, nikoli na nemocných lidech. Zdraví dobrovolníci měli plně funkční imunitní systém, a lék u nich proto nastartoval přehnanou obrannou reakci. Test na zdravých dobrovolnících nicméně představuje zcela standardní krok. Teprve dopadne-li dobře, může přijít druhá fáze zkoušek, která prověří, zda preparát účinkuje v organismu vybraných pacientů. Před schválením

Testování léků v ČR Testy, při nichž je nový lék poprvé podán člověku, probíhají i v ČR. Dle informací Státního ústavu pro kontrolu léčiv jich není víc než deset ročně, v průměru se každé z nich účastní 24 dobrovolníků. Léky založené na monoklonálních protilátkách se u nás testují také, ovšem jen u nemocných, zpravidla u lidí trpících rakovinou nebo chorobami imunitního systému. Dosud mohly těmito zkouškami projít stovky českých pacientů. Na rozdíl od zdravých dobrovolníků pacienti zpravidla nedostávají žádnou finanční odměnu. Testy látky, která způsobila tragédii v Británii, se u nás neplánovaly. – MU –

prochází lék ještě třetí fází, při níž je testován na mnohem větším počtu nemocných. A po schválení probíhá čtvrtá fáze, kdy se účinek nového léku porovnává s dalšími preparáty a sleduje se, co přípravek dlouhodobě přináší a jaká rizika jsou s tím spojena. Inkriminovaný lék TGN1412 ztroskotal už na samém počátku první fáze klinických zkoušek. Přední britský lékař a místopředseda britského parlamentního výboru pro vědu a technologie lord Robert Winston odmítl spekulace některých politiků, podle nichž je systém klinických zkoušek nových léků neúčinný a málo důkladný. Oblíbený popularizátor vědy také poukázal na rozpor v tom, jak veřejnost na testy léků hledí. Ihned po tragédii zazněly výtky, že lék nebyl dostatečně odzkoušen na zvířatech. Přitom se však nemalá část veřejnosti staví k testům léků na zvířatech velmi kriticky a požaduje jejich výraznou redukci, nebo dokonce zákaz. Nejdůkladnější prověrkou jsou pokusy na opicích, které mají k člověku nejblíže. Ale právě vůči nim má veřejnost největší výhrady, ačkoli se bez nich vývoj nových léků neobejde. Neobejde se ani bez zkoušek na dobrovolnících. Přesto bychom se z nedávné tragédie měli poučit. Některá pracoviště postupují při zkouškách tak, že preparát podají nejprve jednomu člověku, a teprve když se nic nestane, dostane jej další dobrovolník. Někdy se čeká celé týdny, jestli nebude mít lék nějaký nepříznivý účinek. Nejspíš bychom tedy neměli podávat nové preparáty hned napoprvé šesti lidem současně. Část veřejnosti vidí v dobrovolnících propůjčujících se k testům „pokusné králíky“, část je považuje za hazardéry, kteří kvůli snadnému výdělku nezodpovědně riskují zdraví i život. Jací lidé jsou to ve skutečnosti? V Británii i jinde na světě se dobrovolníci rekrutují především z řad těch, kteří si potřebují přivydělat. Často jsou to studenti. Mnozí z utržených peněz splácejí půjčky na studium nebo hradí školné. Dalšími častými účastníky klinických zkoušek bývají sezonní dělníci, jimž výdělek pomáhá překlenout období, kdy nemají práci. V Británii se nechávají k testům najmout i turisté, kteří přijeli na pár týdnů či měsíců a chtějí si vydělat na další cestování. Nejčastěji jsou to Australané, Jihoafričané či Novozélanďané. I mezi dobrovolníky z Northwick Park Hospital byl jeden novozélandský batůžkář. Nezanedbatelným motivem mnoha dobrovolníků je však kromě peněz také vědomí, že pomáhají hledat léky proti závažným nemocem. Měli bychom si to uvědomit i my ostatní. Dobrovolníci z Northwick Park Hospital riskovali a nasazovali životy i pro nás. To, že jsou za tuto práci placeni, jim na zásluhách neubírá. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

19

Proč jezdí vědci na konference Nejzajímavější jsou diskuse v přilehlých barech

Ch

cete se aktivně zúčastnit vědecké konference v nějakém turisticky atraktivním místě, třeba v Orlandu na Floridě? A nemáte zrovna nic zajímavého, o čem byste mohli referovat, nebo dokonce vůbec nejste vědcem? Žádný problém, stačí si na síti vyhledat program SCIgen, který vám automaticky vygeneruje nesmyslný, ale formálně správný vědecký příspěvek. Budou v něm i grafy a citace odborné literatury. Pak už jej pouze zašlete organizátorům konference (kteří jej stejně nebudou číst), zaplatíte registrační poplatek a můžete jet. Touto cestou se alespoň loni vydali tři postgraduální studenti z massachusettské techniky (MIT) Jeremy Stribling, Dan Aguayo a Max Krohn. Program SCIgen, generující gramaticky správné, vědecky se tvářící, ale smysl postrádající příspěvky v oboru počítačové vědy, je právě jejich dítětem. Vytvořili pomocí něj text, který pak byl skutečně přijat na konferenci s honosným názvem „Světová multikonference o systemice, kybernetice a informatice 2005“. Nebýt toho, že se studenti svým úspěchem předčasně pochlubili v médiích a následně byli z konference vyloučeni, mohli svůj nesmysl prezentovat na jejím fóru. Chlapci se ale nevzdali, do Orlanda stejně přijeli a příspěvek přednesli v rámci privátního happeningu přímo v dějišti konference.

Rozruch u pumpy Potvrdili tedy američtí studenti to, co skeptický daňový poplatník přece už dávno tuší, totiž že si vědci za jeho peníze pod zástěrkou účasti na konferencích jezdí užívat slunce a moře? Podívejme se, co vlastně napsání programu SCIgen vyprovokovalo. Každý vědec opakovaně dostává e-maily, které ho zvou na konference v prestižních lokalitách a s bombastickými názvy, nemajícími často nic společného s adresátovým zaměřením. Chlapci z MIT už prostě měli dost podobných spamů a jednu takovou pseudokonferenci obeslali svým recesistickým příspěvkem. Není divu,

vás mohou posunout dopředu tím, že se podobných že jejich příspěvek byl přijat, neboť organizátorům slepých uliček vyvarujete. Důležité je i navazování podobných akcí jde pouze o to, aby vybrali co nejvíc spolupráce, domlouvání studentských výměn a prapeněz na konferenčních poplatcích. covních pobytů. Dobrá konference je prostě jako Pseudokonference jsou samozřejmě ostudné a studentům z MIT patří dík za to, že organizáto- pumpa, kde vědec párkrát do roka načerpá nápady, inspiraci a chuť do dalšího nimrání ry pořádně zesměšnili. Na druhou v laboratoři nebo u počítače. stranu pro soudného vědce není problém odlišit pseudokonferenci Největší světové od normáního vědeckého setkání. Před vědou neutečeš Solidní konferenci organizují mezikapacity tu národně uznávané kapacity, a ne, Které jsou tedy ty nejlepší vědecké jako v případě akce v Orlandu, do konference? Názory se různí, přesmluví o nikdy té doby prakticky neznámý Nagib to existuje skupina konferencí, které nepublikovaných Callaos z Venezuely. Navíc pozváv podstatě všichni vědci považují za ní přednášet na slušné konferenvynikající. V první polovině minuslepých uličkách, lého století měl americký profesor ci dostane člověk pouze, pokud do nichž jejich Neil Gordon geniální nápad vyuv oboru skutečně něco zajímavéžít v době letních prázdnin prázdho udělal. V takovém případě také bádání dospělo. organizátoři přednášejícímu občas né areály soukromých univerzit pozvání „osladí“ tím, že mu sníží na východním pobřeží Spojených nebo odpustí konferenční poplatek, států. Vznikla nevýdělečná společcož se na pseudokonferenci nestanost Gordon Research Conferences, ne. Člověk by tedy musel být pořádný blbec, aby se která začala organizovat levná, ale vysoce kvalitní veden seriózním záměrem vydal na akci, jako bylo setkání v celé řadě fyzikálních, chemických, biolofloridské setkání. A mimochodem, pokud nejste gických a medicínských oborů. Dnes tato společnost zrovna fandou Disneylandu, Orlando je pěkná díra. pořádá ročně kolem dvou set konferencí, především Proč ale mají vědci v éře elektronické komunikace v Nové Anglii, ale také na západě USA a v Evropě platit drahé hotely a pálit letecký benzin kvůli cestě na (jedna se dokonce zkusmo konala v Česku). Tyto konferenci, byť sebekvalitnější? Tady je třeba zdůraz- konference dnes už nejsou tak levné, jak bývaly, stánit, čím se vědecké setkání liší od nepřímé profesní le nicméně představují naprostou špičku. Schází se interakce, která probíhá například formou odborných tu poměrně malý počet účastníků, asi 80 až 150 lidí, publikací a pracovních e-mailů. Kvalitní konference kteří obvykle představují to nejlepší, co v oboru je. umožní pocítit tep doby v oboru. Nejlepší přednáše- Navíc před vědou tu nelze utéci k turistickým atrakjící kromě ověřených výsledků se zmíní i o nejnověj- cím, neboť areál školy se obvykle nachází na kraji ších poznatcích, které jsou často ještě v polosyrové malého ospalého městečka, kde největším vzrušeformě. A nejzajímavější bývají diskuse po přednáš- ním bývá ruch před benzinovou pumpou. Spí se tu kách, které obvykle v přilehlých barech pokračují na studentských kolejích a jí v menze, takže jediným dlouho do noci. Při nich můžete nahlédnout přímo drobným výstřelkem je tradiční langusta podávaná do kuchyně těch největších světových kapacit. A když na závěr konference. Přesto vědci pozvání přednášet se večer u baru podaří, dozvíte se i o jejich pochybách na gordonovské konferenci považují za poctu, která a neúspěších, které nikdy nebudou publikovány, ale se málokdy odmítá.

Gordonovské konference jistě nejsou jediná kvalitní vědecká setkání. Každý aktivní vědec ví o zajímavých konferencích ve svém oboru. Spíše než pompézní megakongresy to bývají menší pracovní setkání, byť to nemusí být vždy pravidlem. Například profesní organizace v USA, třeba Americká fyzikální společnost, pořádají jednou či dvakrát do roka velká setkání, kde mezi tisíci až desetitisíci účastníky máte šanci potkat v podstatě každého, kdo v oboru něco znamená.

Přítomnost mladých je žádoucí Vědci, kteří dostávají přímé pozvání od organizátorů konferencí, tráví nezanedbatelnou část svého času přípravou přednášek. Jiní připravují alespoň krátké příspěvky či panelové prezentace (postery). Hodně úsilí stojí také shánění peněz od grantových agentur, z nichž by cesty na konference financovali. Peníze jsou přitom třeba i pro studenty, kterých na kvalitních mezinárodních konferencích rok od roku přibývá a jejichž svěží příspěvky nezřídka překonají prezentace zasloužilých seniorů. Obecně je přítomnost studentů a mladých badatelů považována na dobrých konferencích za velmi žádoucí. Mívají proto výrazně snížený registrační poplatek a často se pro ně organizují speciální přednáškové sekce či soutěže o nejlepší poster. Jsou tedy konference a „konference“. Na jedny člověk jede, aby se od kolegů něco dozvěděl a zároveň jim poreferoval o svých nejnovějších výsledcích, na druhé spíše, aby se povozil na horské dráze v přilehlém zábavním parku. Pro vědce je lehké je od sebe rozeznat a pro daňového poplatníka zase není těžké zjistit například podle následného publikačního výstupu, na jakou z těchto konferencí jezdí vědec, kterého ze svých daní sponzoruje. Pavel Jungwirth Autor je chemik.

Q

INZERCE

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY Odbor sociálních služeb vyhlašuje následující programy podpory A – Vzdělávání poskytovatelů a zadavatelů sociálních služeb B – Integrace specifických cílových skupin Cíle a popis programů podpory Programy podpory jsou vyhlašovány v rámci opatření 2.1 Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociálním vyloučením Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů, jehož cílem je vyrovnání příležitostí v přístupu ke vzdělání, zaměstnání a dalšímu společenskému a pracovnímu uplatnění osob ohrožených sociálním vyloučením. V rámci PROGRAMU PODPORY A je možno získat finanční prostředky na vzdělávání poskytovatelů a zadavatelů sociálních služeb. Cílem je posílit jejich schopnosti a dovednosti v poskytování takových sociálních služeb, které vedou k návratu uživatele těchto služeb do běžného života a na trh práce. Vzdělávací programy budou zaměřeny: A1 – na zajištění kvality sociálních služeb vedoucích k sociální integraci (na principu existujících standardů kvality), A2 – zajištění odborného vzdělávání pracovníků, kteří podporují integraci osob z cílových skupin na trh práce a udržení se na trhu práce, A3 – na zajištění místní a typové dostupnosti služeb (podpora principů partnerských jednání zúčastněných subjektů na místní a regionální úrovni – komunitní plánování). Cílové skupiny pro vzdělávací programy A1 a A2: Zadavatelé a poskytovatelé sociálních služeb:
poskytovatelé sociálních služeb pro cílové skupiny ohrožené sociálním vyloučením
nestátní neziskové organizace:

– – –






občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, církevní právnické osoby; obce, pracovníci obcí, kteří poskytují sociální služby, sociální péči, sociální pomoc a sociálně právní ochranu dětí; svazky obcí; kraje, pracovníci krajů, kteří poskytují sociální služby, sociální péči, sociální pomoc a sociálně právní ochranu dětí; organizační složky státu a příspěvkové organizace státu poskytující sociální služby; pracovníci sociálních služeb a dobrovolníci.

Cílové skupiny pro vzdělávací programy A3: V oblasti zajištění místní a typové dostupnosti sociálních služeb – komunitního plánování:
obce, pracovníci obcí, kteří se zabývají/budou zabývat procesy komunitního plánování sociálních služeb,
organizace zřizované obcemi působící v sociální oblasti, přičemž pracovníci těchto organizací se zabývají/budou zabývat procesy komunitního plánování sociálních služeb,
kraje, pracovníci krajů, kteří se zabývají/budou zabývat procesy komunitního plánování sociálních služeb,
organizace zřizované kraji působící v sociální oblasti, přičemž pracovníci těchto organizací se zabývají/budou zabývat procesy komunitního plánování sociálních služeb. V rámci PROGRAMU PODPORY B je možné čerpat finanční prostředky na sociální služby pro specifické cílové skupiny, vzdělávání příslušníků specifických cílových skupin a na speciální poraden-

ské služby s cílem integrace těchto skupin obyvatelstva do běžného života společnosti a na trh práce. Podporovány budou projekty realizované v národním měřítku, tj. které přesáhnou územní region NUTS II. Za specifické cílové skupiny programu podpory B jsou považovány především:
etnické menšiny a osoby z jiného sociokulturního prostředí, imigranti;
osoby bez přístřeší;
osoby po výkonu trestu;
oběti trestné činnosti, domácího násilí, osoby komerčně zneužívané a oběti obchodu s lidmi. Oprávnění žadatelé Oprávněným žadatelem je veřejná nebo nezisková právnická osoba se sídlem v ČR:





Kraj, organizace zřizované krajem Obec, organizace zřizované obcí Svazek obcí Nestátní nezisková organizace působící v sociální oblasti (občanské sdružení, obecně prospěšná společnost, církevní právnická osoba)
Zájmová sdružení právnických osob, kde těmito osobami jsou výše uvedené neziskové organizace, např. asociace
Organizační složka státu, příspěvková organizace státu, která poskytuje sociální služby
Vzdělávací instituce, např. škola, univerzita Pro oba programy podpory platí, že žadatelé nemohou předkládat projekty ve spolupráci s partnerskými organizacemi. Žadatel musí být přímo zodpovědný za

přípravu a řízení projektu, nesmí působit jako prostředník.

která je dostupná na internetových stránkách www.esfcr.cz.

Umístění projektu Projekty mohou být realizovány ve všech regionech NUTS II, kromě regionu Hl. města Prahy. Výjimka přesahu na území Hl. města Prahy je povolena za předem stanovených podmínek.

Další informace lze získat na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí www.mpsv.cz a na emailové adrese [email protected]. Pro osobní konzultaci je nutné domluvit termín předem na tel. 221 922 859.

Rozpočet a doba trvání projektu Celková částka pro oba programy podpory je 152.239.043 Kč.

Podávání žádostí Žádosti je možné podávat od 22. 3. do 22. 5. 2006 do 15. hod.

Jednotlivé projekty mohou získat podporu v rozmezí 600 tis. Kč až 15 mil. Kč.

Žádosti o financování musí splňovat podmínky stanovené pro čerpání finančních prostředků z ESF a musí být vyplněny na formuláři v informačním systému Benefit. Žadatel je povinen předložit také žádost uloženou ve formátu *pdf na pevném médiu (CD).

Schválené projekty budou podpořeny až do výše 100 % uznatelných nákladů projektu. Podíl nákladů projektu na nákup služeb nesmí obvykle převýšit 49 % celkových uznatelných nákladů projektu. V rámci této výzvy je povolena výjimka k výši uznatelných nákladů projektu ve vztahu k výdajům plynoucím z uzavřených smluv s dodavateli a z plnění vystavených objednávek. Tyto mohou tvořit až 65 % uznatelných nákladů projektu. Doba realizace projektu nesmí překročit 23 měsíců. Aktivity projektu musí být ukončeny k 30. 6. 2008. Způsob výběru projektů Projekty jsou hodnoceny podle předem stanovených kritérií, včetně specifických kritérií. Podrobné informace Podrobné náležitosti předložení projektu jsou stanoveny ve výzvě,

Obálka obsahující žádost musí být nadepsána předepsaným způsobem, který je podrobně popsán ve výzvě. V případě, že se žadatel rozhodne vložit žádost do dvou obálek (kvůli ochraně proti poškození), musí každou z nich označit výše uvedeným způsobem. Žádosti předkládejte na adresu vyhlašovatele Odbor sociálních služeb MPSV ČR Mgr. Martin Žárský Na Poříčním právu 1 128 01 Praha 2 Kontaktní osoba a místo: Mgr. Petr Musial Odbor sociálních služeb MPSV CR Telefon: 221 922 859 E-mail: [email protected]

20

KULTURA

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Mohamed má hip hop rád Muslimští rappeři z evropských předměstí šíří strach i naději

IAM z Marseille: podněcují bouře na předměstích, nebo před nimi jen varují?

„J

sem Francouz, jsem muslim a takových jsou tu miliony. Žijeme tady a nechystáme se odejít. Tak si na nás začněte zvykat,“ končí svůj sebevědomý monolog v časopise Time dvaadvacetiletý rapper Médine. Známý magazín ho oslovil, aby komentoval loňské listopadové bouře ve Francii. „Dnes se spousta mladých lidí obrací při hledání své identity k náboženství. Už ne barva kůže, ale i víra je to, co nás vyčleňuje ze společnosti. Muslim – to je kódové označení pro vetřelce, který sem nepatří,“ popisuje hudebník situaci svých vrstevníků z evropských předměstí. Jeho generace, která nedávno tak vyděsila starousedlíky, našla nový způsob, jak vyjádřit své pocity. Médine je jedním z mnoha naštvaných mladých muslimů z Evropy, kterým učaroval hip hop. A ve vzduchu visí otázka, k čemu ho vlastně hodlají využít.

Pozor na džihád rap Rapové skladby natočené muslimy z Paříže, Londýna nebo Berlína oživují původní myšlenku hip hopu, která spočívala v angažovanosti. Zatímco za oceánem dnes dominuje komerční podoba žánru, mladíci z evropských předměstí berou hip hop jako tlampač názorů své subkultury. Nemuslimská Evropa si pohříchu zatím všímá hlavně těch nejradikálnější textů, což může vzbudit dojem, že svatá válka je za dveřmi. Před dvěma lety vyděsila Británii zpráva o videu Dirty Kuffar, ve kterém rappeři Sheikh Terra a The Soul Salah Crew nabádají ke svržení režimů „hříšných nevěřících“ George W. Bushe a Tony Blaira. Více než propagandisticky sestřihané zábě-

IAM – Moh’ bych věřit Moh’ bych věřit Georgi Bushovi, jenže ouha Jeho vize Spojenejch států mi nesedí Dvojí spravedlnost, jiná pro bílý, jiná pro černý Fízlové světa si nezasluhujou úctu Zasáhli v Kuvajtu kvůli ropě a penězům Na lidský práva se v zemi, který vládne klan, kašle Obchodníci se zbraněma si spočítali, že vlastenectví je dobrej obchod Sledovat válku z křesla je cool, vojáci v poušti a tak Moh’ bych věřit Saddámovi, jenže ouha Na irácký vlajce nechal napsat Alláh Jak to mohl udělat po tom, co léta pronásledoval a štval jako zvěř pravověrný muslimy? Saddáme, nepřesvědčíš mě, abych ti věřil Že se modlíš i mimo objektivy kamer Víš vůbec, že vystavovat svůj portrét na každým rohu Je zakázáno naší svatou knihou Korán? Moh’ bych věřit Izraeli Až na to, že tam různý náboženství nežijou v míru Dvě třetiny území, který Izrael okupuje, Mu OSN v osmačtyřicátým vůbec nepřidělila Čelíme všem těm Rusům a Polákům Který sem přicestovali teprve nedávno

FOTO IAM

ry z irácké války postrašilo Brity zjištění novinářů, že rapper i video pocházejí prokazatelně z Británie a dílo tiskem překřtěné na džihád rap se běžně prodává v mešitách nebo v muslimských klubech. Po radikálním hiphoperovi se od té doby slehla zem, ale jeho píseň znovu ožila loni v srpnu v podobě remixu, v němž coby hlavní kuffar figuruje pro změnu Jacques Chirac. V Nizozemsku před dvěma lety stanuli před soudem rappeři ze skupiny Den Haag Connectie, kteří ve své skladbě Hirsi Ali Diss vyhrožovali smrtí političce Ayaan Hirsi Ali, bývalé muslimce, která utekla před islámským režimem do Evropy. Členové holandsko-marocké skupiny nakonec odešli od soudu jen s mírným trestem sto padesáti hodin veřejně prospěšných prací, podařilo se jim ale zviditelnit sílící komunitu muslimského rapu v Nizozemsku. Když pak loni na začátku listopadu hořela předměstí Paříže při nepokojích imigrantů, poslanec vládní strany François Grosdidier rovnou obvinil z podněcování nepokojů muslimské rappery. „Když posloucháte něco takového, nelze se pak divit, že při setkání s policistou vidíte rudě,“ prohlásil a osobně se přimluvil za zavedení cenzury.

Kam imámové nemohou Druhá a třetí generace přistěhovalců, vyrůstající na nevábných předměstích velkoměst a lapená mezi tradicemi svých prarodičů a materialistickou kulturou Západu, se často uchyluje k islámu jako k řešení své složité životní a sociální situace. Identifikace s vyšším řádem dává naději na změnu a díky moderním technologiím se znovunalezená

A vyhnali Palestince, co žili a pracovali v týhle zemi A chovali ji v lásce po tisíciletí Po tom, co vás samotný vraždili nacistický psi Nemůžu věřit, že se chováte stejně jako oni Zdálo se mi jednou v noci o krásnejch dvojčatech Palestině a Izraeli žijících v harmonii a jednotě Moh’ bych věřit Chomejnímu a jeho sektářství Ale jeho krédo silně postrádá realismus Není schopnej rozlišit tradici od islámu Už jenom to, jak jedná s ženama Bůh nikdy nepronesl nikdy nic tak hnusnýho A každá svatá kniha by se měla číst mezi řádky Míchat dohromady politiku a náboženství Znamená dávat přednost materiálnímu před duchovním Moh’ bych věřit Západu Kdyby všechny tamní státy neměly kolonie A ty kdyby pak nezávislost nerozkrájela na kusy jako koláč Války se dneska vedou kvůli neshodám nad mapou V celým tomhle bordelu vím, kde je moje místo A od teďka taky vím, kudy se dál vydat A se vší hrdostí a vzrušením se vyznávám Že bych moh’ věřit v Boha, v tebe a v sebe A že v to taky věřím (Překlad z francouzštiny Matěj Stránský)

víra rychle šíří. Rapová hudba, globální fenomén, populární mezi mládeží a schopný rychle se adaptovat na lokální kulturu, se k tomu hodí ideálně. „Hip hop není dawah (misionářská práce), ale když se používá jako provolání jednoty, zasahuje naši mládež z míst, kam imámové nemohou nebo se bojí dosáhnout,“ prohlašuje britská rapová skupina Blakstone. Popularita rapperů mezi mládeží pomalu nahrazuje vliv, který nad nimi mají tradiční islámští vůdcové a ideologové. Názory hiphoperů jsou pro ně stejně důležité jako třeba knihy Tariqa Ramadana, frankofonního Švýcara, který nabízí recepty, jak skloubit islám se životem v současné západní Evropě. „Buď hrdý na to, že jsi muslim,“ hlásá Ramadan, často nazývaný „muslimským Martinem Lutherem Kingem“. Kvas na předměstích Evropy opravdu v lecčem připomíná emancipaci černošské minority v USA v 60. letech minulého století a také islámští rappeři se rádi hlásí k americkým vzorům, vyznávajícím odkaz náboženského učení Nation Of Islam či jeho radikálnější odnože Five Percent Nation. Ta vznikla v 60. letech v Harlemu s cílem ukončit bělošskou nadvládu nad Amerikou, k čemuž někteří radikálové ospravedlňovali i použití násilí. Dnešní vůdce hnutí Louis Farrakhan je mezi americkými rappery mimořádně respektovanou postavou a k jeho islámskému učení se hlásí mnoho významných osobností amerického hip hopu jako Rakim, Nas nebo The RZA, hlava slavné skupiny Wu Tang Clan. Na rozdíl od začátku 90. let se v USA vliv spirituálně zaměřených rapperů nemůže rovnat síle komerčně úspěšného gangsterského rapu, který glorifikuje život mimo zákon a materiální bohatství. Proto také dnes mezi nejpopulárnějšími rappery, byť jsou často muslimy, nenajdete žádného, který by ve svých textech mluvil o víře. A pokud ano – jako například harlemský Immortal Technique –, tak nemají šanci získat nahrávací smlouvu u velké společnosti. Komercionalizace hip hopu za oceánem už zcela udusila jeho buřičské poselství, v Evropě se ale ještě máme na co těšit.

Průkopníci Fun Da Mental Vůbec první evropská hiphopová skupina, která začala Farrakhana a islám zmiňovat ve svých textech, byl britský Fun Da Mental, projekt Akiho Nawaza, syna pákistánských imigrantů do Británie. Už na začátku 90. let přišli s netradiční proislámskou rétorikou a v rámci populární hudby poprvé upozornili na to, že v komunitách přistěhovalců se začíná koncentrovat svébytná kulturní i politická síla, navíc v době silné islamofobie, která souvisela s uvalením fatwy na spisovatele Salmana Rushdieho. Proislámská rétorika Fun Da Mental nejprve vzbuzovala obavy, Aki však v rozhovorech často vysvětloval, že nechce Brity obracet na svou víru, ale spíše jim ozřejmovat kořeny muslimského fundamentalismu v Evropě: „Žijeme na okraji a z toho pramení velký vzrůst fanatismu. Bílí lidé nás do pozice fanatiků sami dotlačili.“ Skupina často citovala Farrakhana a Malcolma X, nicméně časem dala před politikou přednost islámskému mysticismu. V polovině 90. let byla hudba z muslimských komunit tvořených vesměs přistěhovalci z Asie na svém vrcholu. Textům dominovaly panarabské myšlenky, hledání kořenů, mluvilo se o transglobálním islámském undergroundu, pak ale hip hop sesadila taneční hudba a world music. Vrací se

až teď a trochu jinak: nová generace muslimských rapperů se soustředí hlavně na palčivé problémy svých komunit a měst.

Před vlastním domem Nejtypičtějším případem mladé muslimské kultury v Evropě je dnes nepochybně francouzský hip hop. Žánr začal pronikat do Francie už koncem 80. let a zasáhl převážně předměstské slumy obývané emigranty z Afriky. Dnes je hip hop nepřehlédnutelným fenoménem kulturní scény Francie. V zemi se hned po USA prodá nejvíce hiphopových desek na světě a podobně jako za oceánem se stal součástí hlavního hudebního proudu. Loni po přistěhovaleckých nepokojích se pak speciální pozornosti dočkaly muslimské hiphopové komunity na předměstí Paříže, Marseille a Nice. Francouzský konzervativní tisk si bouře spojil s jejich často kontroverzní pouliční kulturou a předháněl se v citování rapových textů, které prý podněcují k násilí či zneužívání sociálního systému. Z francouzských rapperů se pro některé politiky rázem stali násilníci a až po opadnutí prvotního šoku se našel prostor i pro střízlivější vhled do problému – rappeři o situaci na předměstích věděli dávno před politiky a mnohé jejich texty lze číst naopak jako varování před blížícími se nepokoji. Často citovanou písní je Demain c’est Loin (Zítřek je daleko) skupiny IAM, která sugestivně líčí život na předměstích: „…ve vysokých panelácích / nepochopení, jako bandy prý špatně vychovaných dětí / napětí, vzrušení, policie / zakletí v hloupých příbězích a mýtech.“ Marseilleskou skupinu IAM tvoří šest členů různého původu, jejichž jedinou společnou identitou jako u většiny problémové mládeže bylo na začátku to, že nepatřili do normální společnosti. Dnes jsou jedni z komerčně nejúspěšnějších francouzských hudebníků poslední dekády, natáčejí soundtracky k filmům, dostali cenu ministra kultury. „Média si od 11. září libují ve zjednodušeném negativním zobrazení islámu. Chladná brutalita mediální masáže vytrvale ubíjí pravé poselství našeho náboženství,“ myslí si lídr skupiny Akhenaton. IAM jsou příkladem toho, že hip hop v muslimské komunitě nepředstavuje zdaleka tolik potenciální nástroj svaté války, jako spíš tolik potřebnou možnost seberealizace. Jako každé médium se dá využít různě, ale pozitivních příkladů najdeme víc a těží z nich nakonec i nemuslimové. Když začala na předměstích hořet auta, snažila se zradikalizovanou mládež uklidnit i současná největší hvězda francouzského rapu, muslim Disiz La Peste. „Zapalovat auta a školy – to uškodí jen nám samým, protože se to děje před našimi vlastními domy,“ vzkázal svým souvěrcům mladík, který vyrostl na francouzském předměstí Evry, kde nepokoje začaly, a vydrápal se odsud až na špičku francouzského šoubyznysu. Dá se předpokládat, že mu mladí vandalové naslouchali víc než ministrovi Sarkozymu. Názor, že hip hop má potenciál nakonec se stát nikoli nástrojem radikálního islámu, ale zbraní proti němu, sdílí čím dál víc lidí. „Když chcete zaujmout mladé lidi, není lepší prostředek než hlasitá hudba,“ vidí budoucnost optimisticky novinář z britského muslimského časopisu Q-News Fuad Nahdi, „hip hop může využít naštvanost mladých muslimů a udělat z ní píseň.“ Karel Veselý Autor je hudební publicista.

Q

KULTURA

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

21

INZERCE

Šlechtic mezi samuraji Brno vystavilo podivuhodný deník hraběte Dubského

V

ést si na cestách deník patřilo po staletí mezi mladými šlechtici k dobrému tónu a v nejedné zámecké knihovně tak možná dodnes čeká na své objevení literární poklad. Moravská galerie v Brně jeden takový po sto třiceti letech oprášila a představuje na výstavě Námořní deník hraběte Dubského. Český šlechtic Erwin Antonín Anna Dubský v letech 1874–1876 na rakouské válečné lodi Erzherzog Friedrich objel svět, zanechal po sobě třináct set stran textu, a hlavně fotografickou kolekci, která pozoruhodným způsobem vypráví o tehdejší době.

Na prahu modernizace

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Anna L. Dallapiccolová: Hindské mýty

49 Kč

DOM Praha P Ř I J M E

TERAPEUTA/KU pro práci v „KOMUNITĚ“ pro mladé lidi žijící mimo vlastní rodinu Předpoklady
VŠ – Speciální pedagogika, sociální práce, psychologie.
Terapeutické výcviky a kurzy (i započaté)
Minimálně 3 roky zaměstnání v oboru, nejlépe v přímé práci s mladými lidmi.
Nezbytná je samostatnost, pedagogické a terapeutické dovednosti a zkušenosti.
Očekáváme otevřenost, ochotu se učit, spolehlivost. Nabízíme
Zajímavou mezioborovou a různorodou práci zahrnující práci se skupinou, vedení případů, poradenství v malém komunitním zařízení.
Vzdělávání a výcviky se zahraničními lektory.
Dobré podmínky a netypickou pracovní dobu
Více na: www.dom-os.cz, rubrika Aktuality V případě zájmu prosíme o zaslání profesního životopisu na e-mailovou adresu: [email protected] Všem zájemcům odpovíme. Nástup: duben – květen 2006

Sám hrabě nefotografoval. Snímky vesměs zakoupil u zavedených fotografů v přístavních městech, kde loď kotvila. O jeho vidění světa se z nich moc nedozvíme, běžnou řemeslnou produkci překonává většina prací pouze exotickou tematikou. Drobné odlišnosti mezi jednotlivými ateliéry se projevují snad jen ve výběru motivů a aranžování scén, jedná se však především o různé komerční taktiky. Většina fotografií pochází z Japonska a byla určena širokému evropskému publiku, pro něž se po polovině 19. století stal tradiční japonský svéráz módní senzací – dámy pily čaj z japonského porcelánu mezi květinami v japonských vázách, francouzští malíři přejímali kompoziční principy japonských dřevorytů a stejné inspirace ovlivnily i práce designérů a dekoratérů směřující k secesi. Evropa se ovšem kochala něčím, co právě zanikalo. V polovině 19. století se totiž Japonsko po dvou stoletích přísné izolace začínalo prudce měnit. Rozhodující krok učinil císař Mucuhito v lednu 1868, když vyhlásil konec tradicionalistické éry Edo a „revolucí shora“ odebral moc samurajům v čele se šógunem. Zahájil tak novou éru Meidži ve znamení reforem podle evropského vzoru. Dubského korveta zakotvila u japonských břehů o šest let později. Jedinečná hodnota Dubského sbírky tkví především v historickém okamžiku, kdy byla pořízena. Zachycuje staré Japonsko na prahu radikální modernizace, jakou v pozvolnějším tempu zažila o čtvrtstoletí dřív i střední Evropa. Řada snímků by se dala označit za exotické kýče ve stylu éry Edo, jejíž kolorit Evropu okouzlil, jenže pod staromilsky líbivou slupkou je zanikající svět stále ještě živý a prožívaný. I v české klasice nalezneme období, kdy se umělecký obraz skutečnosti začíná rozplývat v mlžné nostalgii, ale stále ještě drží pohromadě. Babička Boženy Němcové nebo Nerudovy Malostranské povídky jsou knihy navenek idylic-

Je to kýč, ale pod povrchem bublají opravdové emoce. ARCHIV MORAVSKÉ GALERIE BRNO

ké, pod povrchem však skoro neznatelně apokalyptické. Vznikly rovněž v pravý čas – konzervují autentické napětí, jež prorůstalo biedermeierovským poklidem. Podobné napětí ozvláštňuje i obrázky z Dubského sbírky. Fotograf třeba přiměje samuraje ve slavnostním šatu k evropsky ležérní póze. Dokonale vycvičený bojovník se opře o jeden ze dvou zabijáckých mečů jako o vycházkovou hůlku – jenže je pravým, nikoli filmovým samurajem, a tak z jeho tváře vyčteme nelíčený zmatek a zoufalý vztek. Dvě japonské krasavice jsou ochotny napodobit důvěrná gesta evropských dívenek ze sentimentálních pohlednic, je však znát, že něco takového se příčí jejich rezervované sebekázni. Pod maskou komerční exotiky prosvítá původní opravdovost, jakou v samurajských kýčích současnosti nenajdeme.

Zachraňte Máj

Dubského deníky obsahují i jiné pozoruhodnosti. Hrabě například roku 1876 projel Ameriku nedávno dostavěnou pacifickou dráhou. Připomeňme, že téhož roku Sedící býk porazil u Little Big Hornu sedmou kavalerii generála Custera a Divoký západ teprve dozrával k legendární slávě. V rakouském válečném námořnictvu to pak Erwin Dubský dotáhl na fregatního kapitána, tedy málem admirála. Po penzionování dožil na zámku v Lysicích uprostřed svých sbírek, prý s pověstí podivína. Lze předpokládat, že zámecké knihovny v českých zemích skrývají ještě spoustu nevšedních příběhů, jako je ten jeho. Viktor Šlajchrt

Q

Někdo to rád horké

Mnohé stavby ze 70. a 80. let máme tak těsně spojené s normalizací, že je automaticky odmítáme. Jenže viděno nezaujatýma očima, nemusejí být vůbec špatné. Době navzdory. Pozoruhodně rychlý obrat nastal v kauze obchodního domu Máj v Praze, postaveného architekty Masákem, Eislerem a Rajnišem počátkem 70. let. Zatímco v půlce února přinesly noviny informaci, že jeho majitel – společnost Tesco – žádá radnici Prahy 1 o demoliční výměr na tuto stavbu, v polovině března již reprezentant společnosti velebí autory Máje, že kdysi „navrhli tenhle skvělý dům a zajistili, že je stále tak funkční“. A žádost o povolení demolice je stažena, protože Tesco hodlá vlastně jen vyřešit plynulejší pohyb po budově. Toto rychlé prozření by si zasloužilo pochvalu. Jenže fakt, že Tesco zároveň zřejmě již definitivně prosadilo zbourání svého obchodního střediska v Liberci (shodou okolností též od architekta Miroslava Masáka) nabádá spíše k obezřetnosti a bedlivému sledování dalšího vývoje. Diskuse kolem pražského Máje otevřela jedno obecnější téma, které stojí za úvahu – značně ambivalentní vztah české společnosti k architektuře nedávné minulosti, zejména ze 70. a 80. let 20. století. Tyto stavby nesou často stigma normalizační doby, která navíc skutečné architektuře opravdu nepřála. Tím spíše je ale třeba oceňovat ta díla, v nichž se architektonická kvalita prosadila – blbé době navzdory. Máj k nim bezesporu patří. Tato

Kolem Sedícího býka

stavba (architektonická soutěž 1971, dokončení 1975) zaujímá významné místo ve vývoji české poválečné architektury. Oproti dobovým tendencím opakování jednoduchých skleněných hranolů po vzoru Miese van der Rohe, nebo naopak hledání plastických, skulpturálně živých tvarů po vzoru pozdního brutalismu se prosadila v projektu Máje velmi racionální architektura, která na první místo kladla pádnou a jednoznačnou formu, funkčnost a flexibilitu vnitřního prostředí. Oživovaly ji nezakryté prvky vzduchotechniky pod stropy, jeřábů na střeše či dynamická eskalátorová hala, která zvenčí vypadá jako krásné divadlo pohybujících se návštěvníků. Tato architektonická koncepce – navzdory znovu spuštěné železné oponě – držela krok s aktuálními výboji na tehdejší mezinárodní scéně, s podněty, jež přinášel britský Archigram, souběžně stavěné Centre Pompidou v Paříži a které pak vyústily v tzv. high-tech architekturu aktuální dodnes. V českých zemích to byl projev velmi ojedinělý. V době dokončení Máje si řada zejména mladších architektů jasně uvědomovala výjimečnost stavby i přesto, že v domácím odborném tisku nebyla prakticky publikována kvůli nesmlouvavému postoji architekta Masáka k okupaci a normalizaci.

Mezi obchodními domy, jichž se u nás v 70. a 80. letech postavilo opravdu hodně, bychom stěží našli víc než dva tři příklady, které se Máji rovnají originalitou a kvalitou – Dům bytové kultury v Praze na Pankráci od Věry Machoninové, tehdejší Prior v Pardubicích od Růženy Žertové a přes jisté provozní problémy i zmíněný obchodní dům v Liberci. Všechny z nich obstojí i v porovnání s obchodními centry postavenými po r. 1989, dodnes si zaslouží obdiv třeba původní velkorysost vnitřního prostoru DBK stejně jako fakt, že v Máji lze po odděleném eskalátoru dojet nerušeně do patra, které potřebujete navštívit, a nemusíte se nechat vláčet obchodní strategií „horkých a studených“ prodejních míst, o něž nestojíte. V době jejich výstavby byl zkrátka větším problémem dostatek zboží vůbec vyrobit, zatímco dnes se řeší, jak zákazníkovi vnutit i to, co nepotřebuje. Architektura je vždy zrcadlem své doby. Jenže v tomto zrcadle se doba odráží i se svými vnitřně protikladnými stránkami, paradoxy i s tím, co ji přesahuje. Architektura 70. a 80. let nebyla tolik postižena personálními čistkami jako ostatní kulturní obory, a přestože ideologie se občas snažila plést architektům do života, tou hlavní překážkou tvořivosti byl zoufalý stav stavebnictví a nesmyslné plánování. Překonat tuto překážku se mohlo podařit jen tehdy, pokud mimořádnost zakázky dovolila vybočit z omezených stavebních technologií a pokud architekt byl ochoten dát krk za poctivý přístup k vlastnímu řemeslu. Opravdu dobrých staveb proto vzniklo poskrovnu. Tím spíše bychom nad nimi měli držet ochrannou ruku, pokud nechceme beze stopy vymazat několik dekád vývoje naší architektury. Dnešní časový odstup již dovoluje posoudit, co je pouze dokumentem doby a co trvalou hodnotou. Máj by si památkovou ochranu zasloužil. Petr Kratochvíl Autor působí v Ústavu dějin umění AV ČR.

Q

22

KULTURA

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ Jihovýchodní Asie je proslavená jako místo, kde se moře hemží žraloky a piráty. Na tržištích thajského Bangkoku a kambodžského Phnompenhu vládnou piráti jiného druhu. Na dvou ústředních phnompenhských tržnicích – na Ruském a Centrálním trhu – jsou uličky tak úzké, že se mezi vyřezávanými Buddhy a horami tenisek, kabelek a triček věhlasných západních značek skoro nedá projít. Tady získává pojem duševní vlastnictví zcela jiný rozměr. Třeba ta trika – za dva dolary za kus se tu prodávají originály značek, za něž v New Yorku zaplatí kupec i stonásobek.

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

Jak myslí fanatik Americký sociolog ukazuje, že všude na světě stejně poskytuje zábavu, náhradní „domov“, vřelé vztahy a uznání ze strany spolubojovníků.

Satan z Washingtonu

Nový Spielberg za dolar A originály to jsou beze vší pochybnosti – byly vyměřeny, nastříhány a ušity ve stejné továrně a stejnýma rukama jako jejich stodolaroví příbuzní. O pár metrů dál už má spojení „pirátská kopie“ svůj zažitý význam a kontrolora Světové organizace duševního vlastnictví by tu nejspíš trefil šlak. Hudba, filmy, software, knihy – je tu všechno, základní cena je jeden dolar, to je méně než lístek do místního kina nebo půlhodina v internetové kavárně. Naprostá většina Made in China. Jmenujte jakoukoli show z amerických a britských televizí za posledních pět let, najdete tu všechny její řady. Chybí-li vám nějaký program v počítači, za dva dolary ho máte mít. Na filmy, které snad ještě neměly premiéru ani v Americe, tu sedá prach. Nutno ovšem pirátům přiznat, že o cizí duševní vlastnictví pečují s fantazií a pružně reagují na dění na trhu. Den po vyhlášení Oscarů se už přebal filmu Walk the Line chlubil třemi značkami „Academy Award Winner“. Britská móda konce 18. století z Pýchy a předsudku zase asi nepřišla jinému pirátovi dostatečně atraktivní, tak na přebal umístil herečku Keiru Knightleyovou pro jistotu v bikinách. Kdybyste neměli na čem zboží přehrát, čekají tu na vás falešné značkové DVD přehrávače, jsou hned vedle falešných iPodů. Drtivá většina DVD, počítačových programů i hudebních nosičů prodávaných v Číně i okolních státech jsou pirátské kopie. Americká filmová asociace odhaduje, že velká hollywoodská studia přišla loni díky pirátům o 3,5 miliardy dolarů. U hudebních nakladatelství je to ještě o půl miliardy víc a Business Software Alliance odhaduje ztráty ve svém odvětví dokonce až na 10 až 13 miliard dolarů ročně. Firmy vymýšlejí různé taktiky, jak nelegálnímu kopírování čelit – filmové studio Warner Bros nedávno uvedlo jedno DVD na americký trh ve stejný den jako na čínský a efekt to mělo... nulový. Čínské úřady prohlašují, že nelegální byznys prostě nedokážou uhlídat – jeden den při razii pirátský obchůdek zavřou a druhý den na stejném místě vyroste nový. Že patrně nelžou, dokazuje případ, na který před měsícem poukázal britský deník The Guardian – na piráty nestačí ani čínská cenzura. Kopie příběhu slavné japonské gejši od režiséra Roba Marshalla, která je vládou oficiálně zakázaná, je za dva dolary běžně k dostání po celé Číně. Že by pirátství nakonec pracovalo pro demokracii? Silvie Blechová, Phnompenh

Na piráty nestačí ani cenzura. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Dítě už není, práci nemá a v Hamasu mu řekli, co je dobré. FOTO PROFIMEDIA.CZ

N

ásilím páchaným ve jménu náboženství dnes netrpí pouze islám. Naopak, krvavých útoků „ve jménu boha“ přibývá v posledních desetiletích i u vyznavačů ostatních náboženství. Americký sociolog Mark Juergensmeyer procestoval celou řadu rizikových oblastí, setkal se s muslimskými fundamentalisty, představiteli radikálních protestantů i katolíků v Severním Irsku, s atentátníky proti potratovým klinikám v USA z řad křesťanské pravice, se sikhskými i hinduistickými radikály z indického Paňdžábu, ale také s židovskými a palestinskými militanty či členy japonské sekty Óm šinrikjó. Jeho kniha Terror in the Mind of God (Hrůza v boží mysli), jež se v USA dočkala už tří vydání, předkládá nejen důkazy toho, jak moc jsou si radikálové různých vyznání podobní, ale také zasvěcený vhled do prostředí, v jakém se fanatismus rodí.

Mladí a kosmičtí Na rozdíl od vlivných politologů typu Huntingtona či Brzezinského, kteří současné konflikty analyzují v teple pracoven, Mark Juergensmeyer se systematicky vydává přímo na místo činu. Zpovídá přímé svědky i pachatele náboženského terorismu, zkoumá podobnosti, snaží se pochopit mechanismus, jakým terorismus vzniká. Přes zásadní rozdíly jsou podle autora všechna náboženství schopna poskytnout jak argumenty pro nenásilí a mír, tak pádná ospravedlnění války a násilí. Pokud se uchylují k tomu druhému, spojuje je především vidění světa optikou „kosmické války“. To, co vidí sekulární část společnosti jen jako významné sociální či politické problémy, vnímají náboženští

UDÁLOST V UMĚNÍ

Dívka se svým otcem v koupelně Výstav věnujících se společensky ožehavým tématům je v Čechách pořád jako šafránu a těch, které řeší postavení mužů a žen, ještě méně. Zajímavou výjimku představuje výstavní projekt probíhající v těchto dnech v Praze v rámci kampaně Amnesty International Stop násilí na ženách. Domácí násilí je fenomén, který postihuje ženy (a v menší míře i muže) nezávisle na jejich sociálním zařazení, vzdělání a ekonomické situaci. Tento aspekt vyzdvihl slovenský umělec Radovan Čerevka v sérii lentikulárních tisků s portréty Petry Buzkové, Condoleezzy Riceové a Angely Merkelové, jejichž oficiální fotografie se divákovi promění před očima v tvář plnou ran a podlitin. Ministryně školství pózující při zahájení výstavy vedle svého zbitého obrazu kampaň sice podpořila, ale z reakcí na nástěnce umístěné ve vestibulu pražského metra na Florenci vedle vystavených děl bylo možné

militanti obohaceně o morální rozměr: jako součást daleko širšího a odvěkého boje dobra a zla, boha a ďábla. Metafyzické zlo nelze reformovat ani s ním uzavírat kompromisy, musí být zničeno. Větší část společnosti se může domnívat, že panuje všeobecný mír, viděno prizmatem kosmické války je ale svět ve skutečném konfliktu. Takové přesvědčení pak samozřejmě ospravedlňuje užití násilí, které by bylo v míru nemyslitelné. Kdo jsou pachatelé teroru a násilí ve jménu boha? Mark Juergensmeyer vyvrací rozšířenou domněnku, že jde o duševně nenormální, agresivní jedince. V drtivé většině případů potkal „spořádané“, nenápadné a psychicky přiměřeně zdravé lidi. Zatímco ideoví lídři náboženských militantních skupin pocházejí nejčastěji ze zajištěných středostavovských poměrů, většinu pěšáků charakterizuje marginalizace. Žijí na okraji společnosti, zažívají každodenní pocity beznaděje. Účast na akcích náboženských militantů jim poskytuje možnost být konečně významný, být součástí velkolepého boje na straně dobra. Není náhoda, že například většinu militantů z palestinského hnutí Hamas tvoří teenageři nebo že sikhským extremistům je zpravidla okolo dvaceti let. Věkový interval mezi šestnáctým a dvacátým druhým rokem pokládá autor za citlivý zejména ve společnostech s vysokou hodnotou rodiny, od které se odvíjí sociální status člověka. V tomto věku již nejsou mladí mužové dětmi, ale ještě nezaložili vlastní rodiny, což by jim dodávalo hrdost a společenskou prestiž. Přidáte-li vysokou nezaměstnanost, omezené možnosti trávení volného času, případně tradiční zákaz předmanželského sexu, pořádná frustrace je na světě. Militantní hnutí tak mladým svobodným mužům

vyčíst kromě projevů sympatií i typicky český cynismus: „Ženy maj násilí rády, neberte jim ho!“ Umělkyně a umělci zastoupení na výstavě nesklouzávají k prvoplánové ilustraci fenoménu násilí na ženách. Slovenský umělec Mário Chromý vystavil sérii kreseb pachatelů znásilnění, odkazujících na estetiku policejních portrétů hledaných osob, aby ilustroval, že pachateli násilí na ženách mohou být nejrůznější lidé. Výtvarná skupina Guma Guar ve svém díle analyzuje machistickou rétoriku reklam na pivo, srbská umělkyně Gordana Zlatanović představila dokument z bratislavského nevěstince a Tereza Velíková prostřednictvím videoprojekce přenesla prostitutky z Dubí do výlohy nuselské galerie ETC. Umění sice co do drastičnosti nepředčí fotografie reálného násilí, ale i v pouhém náznaku může nahnat hrůzu. To byl případ na Florenci instalovaného videa Tamary Moyzes, zachycujícího boj ženy s neviditelným útočníkem. Video organizátoři po banálních technických obtížích vypustili z programu a divák se může jen dohadovat, šlo-li o pohodlnost, nebo zda se sami zalekli vystavení sugestivního díla ve veřejném prostoru. Bohužel ne všechno násilí na této výstavě je nahrané, což se týká především maleb romské umělkyně ze Slovenska Ildikó Pálové, která zaznamenala vlastní otřesný zážitek věznění a opakovaného znásilňování, jehož obětí se stala v německém městečku Schwäbisch Hall. Jiní umělci vsadili naopak na odtažitou formu, která však rovněž dokáže vyvolat

Onoho ďábla v zuřící kosmické válce náboženští radikálové obvykle v první řadě vidí v místních prozápadních, sekulárních vládách. Ty propagují hříšný odklon lidí od náboženství a tradičních morálních hodnot, hledí si jen svých egoistických zájmů. Vláda zla musí být svržena a nahrazena novým společenským zřízením na základě náboženských principů. V tom se shodnou radikálové ze všech náboženských okruhů: americký protestantský reverend útočící na potratové kliniky obdivuje íránský režim řídící se islámským právem šaría, jeden z arabských útočníků proti Světovému obchodnímu centru (WTC) v New Yorku v roce 1993 se domnívá, že by USA byly morálnějším státem, pokud by měly vládu na křesťanských základech. Většina náboženských militantních hnutí celého světa pokládá za jedno z nejnebezpečnějších ztělesnění „satana“ Spojené státy americké. Již v dekádě předcházející 11. září 2001 bylo celých 40 procent všech teroristických útoků ve světě namířeno proti americkým cílům. Proč právě USA? Spojené státy v prvé řadě poskytují ekonomickou a vojenskou pomoc celé řadě nepopulárních a prozápadních režimů, jež pronásledují náboženskou opozici. Například již prvním islamistickým útočníkům proti WTC v New Yorku (1993) původem z Egypta vadilo především to, že USA podporují autoritářského prezidenta Mubaraka, úhlavního nepřítele hnutí. Se Spojenými státy je spojována také masová konzumní kultura propagující násilí, sex, drogy a individualismus. Rabín ze Západního břehu Menachem Fruman se schází pravidelně s palestinskými ulamá blízkými Hamasu a jednou z mála věcí, na které se opravdu shodnou, je odpor k americké kultuře. Všem náboženským militantům je společná také paranoidní obava, že Spojené státy se chystají ovládnout svět pomocí politické, kulturní a ekonomické dominance. Kromě radikálních islamistů takový názor sociolog vyslechl také od příslušníků japonské sekty Óm šinrikjó, a dokonce i od skupiny křesťanských fundamentalistů v samotných USA. Juergensmeyerova kniha poměrně přesvědčivě podporuje teorii, že hlavním konfliktem dnešního světa není huntingtonovský střet civilizací, ale daleko spíše konflikt uvnitř civilizací – na úrovni jednotlivých národních států. Stále častěji se náboženství vrací do politiky a nevyhnutelným důsledkem se zdá být střet sekulárních a náboženských ideologií, které se opírají o diametrálně odlišné hodnoty. Karel Černý Autor studuje sociologii na FF UK.

Q

Mark Juergensmeyer: Terror in the Mind of God, The University of California Press, 2003.

zneklidňující asociace a otázky – třeba zdánlivě neutrální obrazy-nápisy skupiny Pode Bal jako Dívka se svým otcem v koupelně nebo Žena na schodech a dva muži nad ní. Projekt Stop násilí na ženách nabídl umělcům silné a emotivně nabité téma, které mohlo oslovit i nezainteresovaného diváka, aktivistický kontext celé akce na druhou stranu představuje úskalí – v našich podmínkách bývá často nahlížen s nepochopením, vždyť jedním z kritiků angažovanosti současného českého umění je i ředitel Národní galerie Milan Knížák. Umění usilující o angažované sdělení z jedné strany ohrožuje vzpomínka na socialistický realismus, z druhé pak současná povrchní „reklamní“ vizualita, kterou těžko může porazit jejími vlastními zbraněmi. I v takto úzce vymezeném poli ale lze divákovi nastražit pomyslný háček, a alespoň na chvíli jeho představy připoutat k palčivému tématu jiným způsobem než palcovými titulky Blesku nebo statistickými policejními ročenkami. Zuzana Štefková Autorka je výtvarná kritička a kurátorka.

Výstavu je možno vidět do 23. března ve vestibulu stanice metra Florenc (linka C) a do 31. března v Galerii C2C (Za Strahovem 19, Praha 6).

Q

SCÉNA / DOPISY

RESPEKT 13 V 27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006

KULTURNÍ TIP

le Petra Kofroně a scenáristy Jiřího Šimáčka ušil Mozartově opeře nový kabát. Nejslavnější árie Kouzelné flétny chybět nebudou.

FILMY První po bohu (Vasili Chiginsk, Rusko) Válečný velkofilm se odehrává ve Finsku roku 1944 a nechybí v něm osudové lásky, zrada a tajemní agenti NKVD. Syriana (Stephen Gaghan, USA) Za vším hledej ropu. Alespoň ve zdařilém politickém thrilleru s Georgem Clooneym coby agentem CIA, jenž rozplétá zlotřilou, zkorumpovanou síť obchodníků s černým zlatem, kteří jsou schopni všeho.

TELEVIZE

Kim Ki-Duk: Luk (Hwal) Dvanáctý film nejznámějšího korejského režiséra přichází do českých kin jen ve dvou kopiích, Kim Ki-Dukovi fanoušci si je ale jistě v biografech najdou. Příběh i atmosféra jsou stejně komorní, úsporné a koncentrované jako v případě režisérových starších snímků Jaro, léto, podzim, zima …a jaro nebo nedávno uvedeného 3-iron. Svým typickým způsobem tu režisér pracuje také se symboly, poetikou, odkazy na buddhistickou tradici. Mlčenlivý šedesátiletý muž žije na lodi kotvící na otevřeném moři spolu s dospívající dívkou, které se ujal, když byla ještě dítě. Coby vynikající lučištník ji chrání proti nebezpečím okolního světa, cítí k ní platonickou lásku a v den jejích sedmnáctých narozenin si ji plánuje vzít. Situaci zkomplikuje příchod mladého muže, jemuž padne dívka do oka – starý muž se jí nehodlá vzdát a luk má stále po ruce.

Slečna Julie, ČT2, 27. 3., 21.25 Britsko-americká filmová adaptace dramatu Augusta Strindberga. Je svatojánská noc a v domě na severu Švédska se schyluje k nebezpečné milostné hře mezi paní domu a jejím lokajem. Růžový panter, ČT1, 1. 4., 16.00 Každý další pokus vzkřísit známou komediální sérii bez Petera Sellerse v titulní roli se ukazuje jako marná snaha, původní filmy ale neztrácejí kouzlo. Ten s inspektorem Clouseauem na stopě zloděje diamantu sérii v roce 1964 začal. Hra, Nova, 27. 3., 21.45 Znuděný milionář (Michael Douglas) dostává pozvánku ke hře, která se mu brzy vymkne z rukou. Zábava v podání režiséra Davida Finchera, u níž si do poslední chvíle nevydechnete.

Lewis Trondheim: Moucha (Mot) Narodila se v plechovce mezi odpadky a hlavní dobrodružství svého života prožila v kuchyni. Francouzský komixový tvůrce, který spolupracoval třeba s Madonnou nebo Michaelem Jacksonem, stvořil drsnou grotesku ze života hmyzu, která zaujme děti i dospělé. Nicholas Crane: Pěšky napříč Evropou (BB Art) Sedmnáct měsíců na cestách – autor vyrazil ze španělského mysu Finisterre do Istanbulu, v zimě zdolal Mont Blanc. Vyprávění houževnatého muže o místech, která většinou známe jen z rychlíku. Patrik Ouředník: Příhodná chvíle (Torst) Autorova poslední próza Europeana se dočkala překladu do jednadvaceti jazyků. Tentokrát úspěšný český spisovatel vypráví příběh zakládání svobodných osad v Americe. Událost, která vzbuzuje velká očekávání.

HUDBA Kočani Orkestar, Praha – Palác Akropolis, 29. 3. Osvědčená romská dechovka z Makedonie se opět vrací. Ta Jana z Velké Ohrady: Pod prahem (Black Point) Šanson říznutý hospodským šramlem v podání svérázné pražské zpěvačky a jejího skvěle sehraného bandu. David Gilmour: On An Island (EMI) Třetí sólová deska vůdčí osobnosti Pink Floyd dominuje žebříčkům prodejnosti a nabízí uvolněnou hudbu plnou monumentálních kytarových sól. Svou mateřskou kapelu Gilmour rozhodně nezapře.

KNIHY DIVADLO Etty Hillesum, Divadlo Na zábradlí, 29. 3. Hra Lenky Lagronové vznikla podle deníku židovské dívky z Holandska, psaného za druhé světové války. Inscenace v režii Jana Nebeského zahajuje projekt Československé jaro, jenž dává na jevišti prostor dílům mladých autorů. Mrzák inishmaanský, Moravské divadlo Olomouc, 31. 3. Premiéra tragikomedie nejznámějšího současného irského dramatika Martina McDonagha o vztazích a nenaplněných touhách z chudého zapadákova 30. let. Magická flétna – vášnivý singspiel, Městské divadlo Brno, 28. 3. Tvůrčí tým režiséra Zdeňka Plachého, skladate-

DOPISY Nepřehlédněme protinožce Článek Vagina interpelace na Islandu (Respekt č. 12/2006) oceňuje Skandinávce, že byli odedávna na čele v rovnosti pohlaví, a uvádí, že skandinávské ženy získaly jako první na světě volební právo, ve Finsku již v roce 1906, v Norsku 1913. Ano, na práva žen se ve Skandinávii braly ohledy dřív než ve většině jiných zemí a již na sklonku 18. století shledala v Norsku britská feministka a cestovatelka Mary Wollstonecraftová vůbec nejsvobodnější komunitu, jakou kdy spatřila. Ve volebním právu žen ale Skandinávie primát nemá: ženy jej získaly na některých jiných územích světa již před koncem 19. století. Nepočítáme-li několik teritorií na západě USA, zejména Wyoming, v němž bylo volební právo žen uzákoněno již roku 1869, stály v čele zavádění volebního práva jak pro muže, tak i pro ženy země Nový Zéland – již roku 1893, a Austrálie – jednotlivé její státy v rozmezí let 1894–1908. Zdeněk Zacpal, tlumočník a překladatel, Praha

Co čekat od zelených Přečetl jsem si komentář pana Marka Švehly Zelený lék na rudé (Respekt č. 9/2006). Upřímně řečeno, já osobně mám z nástupu zelených docela obavy. Je hodně lidí, kteří jsou

Sally Morganová: Sem patřím (Fraktály) Nakladatel, který se programově věnuje australské literatuře, vydává autobiografii domorodé spisovatelky, jež se pustila do pátrání po vlastních kořenech. Jiří Grygar, Marcel Grün, Stanislava Ramešová: Trialog o mimozemšťanech (Paseka) Dávnou hádanku, zda ve vesmíru kromě nás existuje život, luští za spolupráce publicistky přední čeští odborníci. Norman G. Finkelstein: Průmysl holocaustu. Úvahy o zneužívání židovského utrpení (Dokořán) Klíčová práce kontroverzního amerického autora. Finkelsteinovy provokativní teze rozšiřují hranice našeho přemýšlení o holocaustu, ale ráda je zneužívá krajní pravice.

nespokojeni s ČSSD, ale nelíbí se jim ODS a hledají alternativy. Když se ovšem podíváme, kam působení Zelených zavedlo Německo (ne že by to byla pouze jejich „zásluha“), a pak třeba na názory českých zelených, tak se od jejich případného působení ve vládě dá těžko očekávat něco jiného než zvyšování daní a přerozdělování vůbec. Také si vzpomínám na jeden článek, kde pan Bursík demonstroval naprostou odbornou nezpůsobilost tím, že nechápal základní principy fungování jaderné elektrárny, o níž ovšem coby – svého času – ministr životního prostředí rozhodoval.

si myslím, že je nezbytné nabízet více textů na jedno téma, které však některé kusé informace shrnou dohromady a dají je do souvislostí. Často postrádáme právě dávání nejrůznějšího dění na politické – a to ať už světové či české – scéně do souvislostí. Přitom právě to může být dobrým východiskem pro vznik konstruktivních diskusí.

J. Kuneš

V Respektu č. 8/2006 jsem narazil na článek Kateřiny Mahdalové Paciente, tvou chybou je nevědomost a rád bych se podělil o svou zkušenost. O výpis ze svého účtu u VZP jsem žádal poprvé před 3 roky, před 2 lety podruhé a... nic. Na dvě písemné žádosti dosud nepřišla žádná odpověď. Nežádal jsem kvůli tomu, že bych podezíral lékaře z podvodu. Chtěl jsem jenom vědět, na kolik peněz přišlo moje léčení v nemocnici. Rozhodně by přístup ke svým účtům měla veřejnost mít. Pojišťovna přece musí mít přehled o tom, kolik za koho zaplatila, musí mít tyto údaje někde v elektronické podobě, a podle mého názoru by tudíž neměl být žádný velký problém data klientovi poskytnout. To, že VZP mi nebyla schopna výpis ukázat, svědčí především o tom, jaký asi přehled o svých financích má a co vlastně se s našimi penězi děje.

Konfrontace vede k diskusi Reaguji na článek Erika Taberyho v rubrice Diskuse (Kdo vydírá Zemana, Respekt č. 11/2006). Domnívám se, že je nutné zabývat se v médiích obsahem knihy Miloše Zemana. Je však třeba vše zanalyzovat, ještě jednou připomenout, kde se objevují lži, odchylky od minulosti či reality, a řádně vše výstižně pojmenovat a rozkrýt. Tím pak dát čtenáři a veřejnosti zevrubné informace, které celý případ osvětlí a lecčemu nepravdivému nastaví zrcadlo. Myslím si, že problémem ovšem je, že málokteré české deníky, podle nichž se převážně vytváří veřejné mínění, se odváží otisknout jakýkoli ryze kritický text. Připadá mi, že často se sice přinese názor několika stran, nejdůležitější však mnohdy chybí: analytický rozbor autora textu. Proto

Jan Kout

Výpis od VZP? Těžko...

Lukáš Merz

23

MIMOCHODEM Camille Desmoulins, jeden z vůdců Francouzské revoluce, měsíc před útokem na Bastilu píše svému otci: „Napětí narůstá. Bretonci zabíjejí holuby a lovnou zvěř, jiná skupina mladých mužů provedla neslýchaný masakr mezi zajíci a králíky. Na saintgermainské rovině jich pobili čtyři až pět tisíc kusů.“ Poslanec jasně naznačuje, že revoluční situace dozrává. Než se lid pustí do vrchnosti, nejprve zúčtuje s její lovnou zvěří. Pochod za svobodou, rovností a bratrstvím odstartují zmasakrovaní králíci. Napětí narůstá, píšou i dnešní noviny, po celé zemi jsou zablokované fakulty, v ulicích manifestují studenti, odboráři, 28. března proběhne generální stávka státních zaměstnanců. Srážky s policií,

Stávka na toaletě zranění, rozbité výklady, hořící auta. Že by si dějiny zahrály rošádu? Avšak o zajících ani holubech nikde ani zmínka. Byly sice pobity některé slepice a kuřata, ale ty má na svědomí psychóza okolo ptačí chřipky. Doba se zkrátka změnila. Jde o obvyklý způsob místní komunikace mezi vládou a věčně nespokojeným lidem. Kam až ozvěna tohoto dialogu dolehne, dokládá svědectví hygienického personálu z univerzit i odborářských centrál. Každá dlouhodobá stávka se totiž odrazí na stavu toalet. Úměrně s prodlužováním sociálního konfliktu čistota i vzhled sociálních zařízení povážlivě degradují. Jako by kolektivní bitva za budoucí štěstí z lidí mimovolně vyráběla barbary. Současné poměry uklízeči přirovnali k vrcholným dnům velké francouzské stávky z roku 1995, která trvala pět týdnů. Rozšlapané toaletní papíry, zdemolovaná zařízení, výkaly zanesená podlaha, vulgární nápisy. Inu jako na československých záchodcích v dobách šťastné komunistické reality. Politováníhodné vzezření toalet novináři vysvětlují nervozitou z neustálých zasedání, hlasování či sepisování stanovisek, stresem, ale i únavou z nekonečných diskusí či osobní frustrací z potyček s policií. Jistě, střeva donekonečna přepínat nelze, byť běží o budoucnost, a analogický ventil potřebuje i přetažená psychika. Záleží ovšem na inteligenci, jak zvládne situaci. Za vypjatých poměrů obvykle padají nejušlechtilejší lidské zásady i v tak oduševnělém prostředí, jakým je třeba francouzský salon. Natož na záchodě. Tradice se však mění i tady – k horšímu. Stav dámských toalet, ač dříve vykazovaly civilizovanou podobu i za nejbouřlivějších agitací, dle uklízečů odpovídá pánským. Jinými slovy pokrok a feminizace postupují nezadržitelně vpřed. Z řetězu puštěná hysterie, pudy, zklamání, ale i partikulární zájmy, politické kalkulace či nekompromisní ideologie, pravidelně poznamenávaly nejenom samotné dějiny, ale především individuální osudy. Napadlo Desmoulinse, když asistoval masakru králíků, že mu rovnost, bratrství a svoboda připravují podobný úděl? Naštěstí doba se změnila, ale i podělané záchody v tomto směru varují před lidskou schopností nevidět konkrétního člověka. Někdo je přece umýt musí. „Jestliže ostatní kontinenty mají opice, Evropa má Francouze, tím se to vyrovnává,“ prohlásil filozof Schopenhauer. K jakému evolučnímu stupni by asi přiřadil komunistické Československo, těžko říct. Jaroslav Formánek Autor je spisovatel.

24

MINULÝ TÝDEN

Přišlo astronomické jaro. Na závěje ve vyšších polohách připadl nový sníh. Přiletěli čápi. Manželka bývalého prezidenta Václava Havla Dagmar se vrátila na jeviště vinohradského divadla. Noční oblohu ozdobily planety Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Tisíce Pražanů ze sídlišť Lhotka, Libuš a Kamýk se sjely k otevření bran nového periferního komplexu supermarketů Novo Plaza. Pro podezření z korupce byl zatčen tajemník ministra práce a předseda okresní buňky ČSSD v Hodoníně Jan Hanáček. Společnost Tiscali nabídla jako první firma českým zákazníkům rychlý internet za méně než 400 korun paušálu měsíčně. Přibylo nových 90 případů lidí nakažených virem HIV. V srbském Požarevaci pohřbili mrtvého Miloševiće. Nevím, proč jsme to udělali; kluci začali, a tak jsem se prostě přidal, odpověděl u soudu v Opavě dvacetiletý mládenec na otázku, proč spolu se svými dvěma kamarády loni v létě na opavském nádraží ubili k smrti člověka bez domova. V Praze proběhla olympiáda cestovního ruchu. Polostátní elektrárenský monopol ČEZ oznámil roč-

27. BŘEZEN–2. DUBEN 2006 V RESPEKT 13

ní zisk v rekordní výši 22 miliard korun a jeho vedení upozornilo veřejnost, že firma co nevidět znovu zdraží elektrický proud. Zemřela Jaroslava Moserová. Ministerstvo zahraničí ostře protestovalo proti zákroku běloruské tajné policie, jejíž příslušníci v Minsku zbili českého reportéra Jana Rybáře a sebrali mu přenosný počítač se zpravodajstvím o demonstracích proti opětovnému vítězství běloruského diktátora Alexandra Lukašenka v tamních prezidentských volbách. Vláda uvolnila další jednu a půl miliardy korun na oddlužení státem řízených nemocnic. Skokan na lyžích Jakub Janda získal Světový pohár. Měl to udělat už dávno, komentoval premiér Jiří Paroubek návrh ministra zahraničí Cyrila Svobody, aby české úřady začaly šikanovat americké, australské a kanadské turisty v pomstě za to, že vlády těchto tří zemí vyžadují po českých návštěvnících vízum, kdežto Česká republika ne. Bruselský statistický úřad Eurostat zjistil, že Češi tráví v práci nejvíc času z celé Evropské unie. Prestižní evropskou cenu IST za nejlepší vynález v informačních technologiích převzali

ve Vídni vědci z Českého vysokého učení technického za svůj výrobek I4 Control, který umožňuje ovládat osobní počítač pomocí pohybu očí. Sněmovna v opakovaném hlasování odmítla předtím schválený a deset let připravovaný trestní zákoník. V Praze začal 13. ročník filmového festivalu Febiofest. 40 procent českých vysokoškoláků prohlásilo v průzkumu Centra pro studium vysokého školství, že „v žádném případě“ nechtějí jet na žádnou zahraniční stáž, protože neumějí dobře žádnou cizí řeč. Je to úspěch – ještě před dvěma lety bylo takových lidí celých pětašedesát procent, komentovali výsledek výzkumníci z centra. Pokračoval vzestup popularity Strany zelených. Novou členkou Rady České tiskové kanceláře dozírající na „objektivitu a vyváženost“ ČTK se volbou komunistických a sociálnědemokratických poslanců stala šéfredaktorka komunistických Haló novin Miroslava Moučková. Meteorologická statistika pasovala letošní zimu na nejdelší a nejtvrdší za posledních 36 let. Psychologové vyzvali veřejnost, aby vzhledem k nedostatku opravdového

slunce chodila za léčivými paprsky do solária. Státní zastupitelství dokončilo práci na obžalobě „lesního vraha“ Viktora Kalivody, který loni jezdil po Čechách a střílel lidi při náhodných setkáních na lesních cestách. Vzhledem k neustálým ztrátám se obchodní řetězec Delvita rozhodl poslat do Česka zahraniční manažery. Psi, můžete čichat kolem míst, kde jsem se naposledy vychcal – ale nedivte se, že mezitím stihnu pochcat celej blok. Je to váš čas, co se prosírá, citovaly Lidové noviny ve svém magazínu slova, která nepřátelům své hudby vzkázal rapper Hugo Toxxx na obalu desky České kuře: Neurofolk. Soud vrátil hrad Kokořín původním majitelům. Po třech letech čekání dostali kosmologové na stůl údaje ze sondy WMAP, která ve vzdálenosti 1 a půl milionu kilometrů od Země měří intenzitu zbytkového kosmického záření z doby, kdy vesmíru ještě nebyla ani vteřina. Vláda založila novou Radu pro stárnutí společnosti. Měsíc zatměl Slunce a nastal letní čas. [email protected]

Q

Požadavky: SŠ, VŠ, znalost AJ, PC, internet, e-mail. Nástup možný ihned. CV zasílejte na: [email protected] do 5 dnů po uveřejnění.

managera pro rozvojové aktivity, výzkum a vývoj.

Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze přijme pracovníka/pracovnici do funkce

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 26. 3. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.