Evropa ve válce s al-káidou 13

30

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 25.— 31. 7. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Evropa ve válce s al-Káidou

13

Ideální dovolená: zůstat doma 2 V Ukrajina v oranžové realitě 11

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

Nobelovka do Liberce 5 V S Evou Holubovou o tom, co slíbila otci 16

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, kouzelný Harry Potter nezamotal hlavu jen tisícovkám mladých čtenářů, ale i naší redakci. Dá se o něm vlastně ještě něco napsat? Záhy se však ukázalo, že Harry má mezi redaktory tolik nadšených stoupenců, že proběhl zdí i na naše stránky. V době boje s teroristy je to příjemné zpestření, nicméně fenoménu terorismu samozřejmě věnujeme hlavní pozornost v rubrice Téma. Jiří Sobota se pokusil najít příčiny napjaté situace, možnou obranu a výhled do budoucna. Věřme, že si za rok další díl Harryho dobrodružství přečtou Evropané ve větším klidu. Ten přejeme i vám.

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

Ideální dovolená: doma Čím se řídit při výběru místa, kde strávíme léto prosperity. Což silně pocítil v devadesátých letech například Egypt. Jenže i takové Španělsko, které je v oblasti Středozemního moře jakousi velmocí, kam se vydá zhruba čtyřicet milionů cizinců ročně, dnes sebekriticky prohlašuje, že je třeba hledat jiné zdroje příjmů, například v nových technologiích či v orientaci na již zmiňovanou měkkou turistiku. Hrozí totiž nebezpečí, že jako destinace prostě vyjde z módy.

Erik Tabery.

Houpací síť místo hotelu

VE HVĚZDÁCH V případě českého ministra kultury Pavla Dostála nepůsobí slova o boji s vážnou nemocí jako fráze. Pokračoval v rozdělané práci, jako by si ani nepřipouštěl, že trpí jednou z nejzhoubnějších forem rakoviny. Jeho slova i gesta tím nicméně získávala zvláštní váhu. Minulý týden se jeho stav prudce zhoršil. Zemřel v neděli dopoledne.

Zemřel Pavel Dostál Jako výrazná osobnost měl Pavel Dostál vedle četných příznivců i zásadní odpůrce. Nebál se konfliktů a v půtkách se někdy furiantsky vyžíval. I tím však vytvářel svůj nenapodobitelný styl. Jeho image nebyla dílem mediálních odborníků, spíš vycházela z jedinečných životních zkušeností. Narodil se před dvaašedesáti lety v Olomouci, kde také začal po absolvování průmyslovky působit jako divadelník. Do KSČ vstoupil už v devatenácti, ale rozešel se s ní v dubnu 1969 na protest proti normalizaci. Dalších dvacet let směl vykonávat jen dělnické profese, psal přitom pod pseudonymy pro divadlo i rozhlas a působil také v opoziční skupině Obroda. Po listopadu 89 se vrátil k divadlu, ale zároveň se pustil do politiky jako poslanec. Ministrem byl jmenován v roce 1998. Ve funkcích se Pavel Dostál příliš neřídil ideologickými schématy, nebyl však ani přizpůsobivý pragmatik. Možná i proto patřil k nejpopulárnějším politikům. Obzvlášť obdivuhodně dokázal vycházet s různými segmenty tradičně rozhašteřené umělecké scény – zvládal to lépe než jeho předchůdci a zřejmě jej v tom hned tak někdo nepřekoná. I když se nevyhnul chybám, působil vždy dojmem muže, který má srdce na pravém místě: hájil práva menšin, vážil si občanských svobod a miloval živou kulturu, pro niž se snažil dělat, co se dalo. Viktor Šlajchrt

Ministr s jedinečným stylem. FOTO ČTK

Letos tahle kýta. Prales příští prázdniny.

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

J

sou všude. Navštíví každý sebeutajenější kousek na zemi. Říkají si turisté. V létě se jich zmocňuje puzení odjet někam hodně daleko a zapomenout na stereotyp známého prostředí. Podle sociologů a specialistů na lidské chování jde o instinkt zděděný po lovcích, sběračích a kočovnících těkajících za obživou. Ti nám teď v létě našeptávají do ucha podvědomí: přemísti se, moderněji řečeno: cestuj!

CK hypermarket Nejen dávní předkové ze savan nás povzbuzují k vykonání cesty. Jsou tu i reklamy plné palem, divokých zvířat a panenských štítů hor. Pro sofistikovanější existují vábničky taoistických spisů nebo čínských básní o životě vnímaném jako cesta, o mniších, kteří se vydávali na dlouhé výšlapy třeba jen proto, aby nikam nedošli a skonali cestou. Snílci zase už v zimě louskají cestopisy a stahují z internetu nejvhodnější itineráře letních dobrodružství. Pro nábožensky založené či ekologicky smýšlející v létě nabudou smyslu trasy poutnických výprav například do Santiaga de Compostela. Jisté je jedno – cestovat je moderní, očistné, výchovné, kulturní, lidské, normální, ale také škodlivé a možná zbytečné. Turistika či cestovní ruch více než kdykoli jindy totiž začíná připomínat velký a zbožím nabitý hypermarket. Člověk si v něm může doopravdy lámat hlavu, jaké zboží si vybrat a jak nejméně prospět či uškodit. Stejně jako když si někdo kupuje lákavě zabalenou, konzervačními látkami prošpikovanou vepřovou kýtu, která má s masem máloco společného, tak si může vybrat levný zájezd na Krétu. Do košíku však můžeme podobně jako naklíčenou sóju, balíček „fair trade“ kávy a vajíčka z biofarmy hodit třeba ekoturistické putování po pralese nebo pozorování velryb. Čím rozmanitější jsou pak možnosti, kam v létě odjet, tím více se liší způsoby, jak to provést. Jedna velká a často rozhádaná rodina možností je dnes označována za takzvanou „měkkou turistiku“ a ta druhá, mnohem soudržnější, za turistiku „masovou“.

Luxus pro chudé zaměstnance V současném drtivém světě úspěchu, kdy je za šťastlivce považován člověk se stálým zaměstnáním, šéfem a třemi týdny dovolené v roce, je nanejvýš aktuální vtip o indiánovi ležícím na slunci. Indiána lze volně zaměnit za nezaměstnaného. Tento se opaluje a kolemjdoucí úspěšný muž se ho pohrdavě ptá, co dělá. Ležím na slunci, odpoví povaleč. A co děláš ty? Pracuji. A proč? No, abych vydělal peníze a mohl se na dovolené někde natáhnout a… ležet na slunci. Dovolená alias tři týdny volna, s nimiž je nutné šetrně zacházet, aby zbylo i na Vánoce, je ďábelský vynález. Nutí totiž racionálně uvažující lidi, kteří chtějí v tomhle rekordně krátkém čase poznat nějakou novou zemi, udělat co nejjednodušší rozhodnutí. Objednat si zájezd – nejlépe nabídku last minute, sednout do letadla a hurá na Krétu, Madeiru, Rhodos nebo kamkoli jinam, kde je teplo a vlnky šplouchají o oblázkové pobřeží. Tento nedostatek času nebo i peněz, protože tenhle typ dovolené je většinou z hlediska rodinné kapsy také nejvýhodnější, roztáčí smrtící kolotoč masové turistiky. Důsledky více či méně luxusních paneláků u moře, Středozemního, Jadranského či jiného, jsou patrné už od sedmdesátých let, kdy se naplno rozběhlo budování turistických středisek. Nastartovaly sice růst hrubých domácích produktů, například ve Španělsku, Portugalsku či Turecku, ale zároveň zničily krásné pláže, nedotčená pobřeží, rybářské vesnice a celkový nezaměnitelný kolorit, za nímž turisté původně vyráželi. Pro miliony turistů se nebudují jen hotely, ale i rozsáhlá golfová hřiště, která odsávají vodu místním zemědělcům, celé oblasti jsou v zimě mimo sezónu mrtvými městy duchů a turistické komplexy vybudované na počátku boomu, dnes už notně omšelé, přestávají turisty lákat. Jednoznačná orientace na turismus také v mnoha zemích vypěstovala jakousi ekonomickou „monokulturu“ a sebemenší politická nestabilita znamená odliv turistů a s ním i konec

Existují však také lidé, kteří mají více času, peněz, volnější zaměstnání nebo osvíceného chlebodárce, který jim toleruje neplacené volno. V některých případech se jedná i o osobnosti třídící odpad, nakupující v biopotravinách a odívající se v humanitárních skladech. Ovšem i tito světci moderních dějin si v létě často svou tzv. ekologickou stopu (množství přírodních zdrojů, které jednotlivec spotřebuje) změní v šlápotu hodnou tiranosaura. Chtějí totiž mnohdy zažít něco zajímavého, vzrušujícího a lákavého. A myslí si, že v Čechách, na Moravě či sousedním Slovensku se nic takového zažít nedá. Je nutné dostat se daleko, nejlépe na Nový Zéland, a podívat se, jak moc je tam různorodá a odlišná příroda, nebo na Galapágy, kde se dá vidět víc zajímavých zvířat než v Jurském parku. Všichni ti sběrači orchidejí, obdivovatelé a pozorovatelé velryb, milovníci a často ochránci deštných pralesů a přírodních národů však musí za svým exotickým snem letět. Letecká doprava je prokazatelně jedním z největších škůdců životního prostředí. A nejen ona. Člověk se totiž, ať sebelépe a sebeodpovědněji plánuje své exotické dobrodružství, nevyhne schizofrenním pocitům. Měkká turistika rychle se rozvíjející zejména v Latinské Americe, Grónsku, Africe či Tichomoří postavená na malých cestovních kancelářích operujících v národních parcích, která zaměstnává místní obyvatele, je na první pohled velmi sympatická. Místo hotelových škatulí nabízí palmové domorodé chýše, spaní v hamakách pod hvězdami, pozorování zvířat a v neposlední řadě výdělek pro obyvatele žijící pod hranicí chudoby. „Měkcí turisté“ si mohou kupovat řemeslné výrobky například od indiánských žen v mexickém San Cristóbal de Las Casas, jimž humanitární organizace poskytla tzv. „mikropůjčku“ na malý podnik. Indiánky vyrábějí kouzelné papírové sešity z místních materiálů, a turisté tak podporují jejich emancipaci a sebevědomí. V Bolívii je možné vyrazit do džungle s indiánským průvodcem, který dva dny ochotně ukazuje léčivé pralesní rostliny a jeho rodina pak z výdělku žije několik měsíců. Jenže přijde okamžik, kdy se citlivý člověk neubrání myšlenkám na to, že místní opouštějí kvůli jeho zážitkům tradiční způsob obživy, že oni sami si nikdy do jeho země „nezaletí“, a když jim ochotně dává svou adresu, je mu jasné, že jde o symbolické gesto, protože případná cesta guatemalského indiána do Prahy patří do žánru sci-fi. Nejde však jen o původní obyvatele, v neposlední řadě je důležitá také přírodní říše, kterou přijel dobrodruh poznat a těšit se z ní. Velryby, jejichž pozorování je dnes výnosnější než lov, jsou neustálým „očumováním“ svých milovníků podrážděné, jiná zvířata musí krmit mláďata, až hledící davy odejdou, a příroda se tak vlastně mění v jakousi velkolepou zoo, kterou lze kdykoli navštívit, když si člověk zaplatí.

Chalupa, nebo indiáni? Máme tedy poslechnout hlasy ze savan, nebo raději dát na jiné moudré lidi, jako jsou sociologové Zygmunt Bauman či Hana Librová? Ti si myslí, že cestování je dnes spíše povrchním konzumním požitkem. Lepší je zakořenit na místě, kde žijeme. Poznat ho do hloubky, procítit všechny nuance, změny ročních období a udělat všechno pro to, aby se stalo opravdovým domovem, z něhož nebudeme chtít vystrčit nos. Ať už tedy místo cesty na Nový Zéland složíme zálohu na chalupu v jižních Čechách, nebo se rozhodneme navštívit indiány Achuaro z ekvádorského pralesa, pokaždé bychom měli prostě přemýšlet. Nad tím, jaké poznání nám cesta doopravdy může přinést, komu ublížíme a komu naopak pomůžeme. Také je možné skloubit pomoc s odpočinkem a v Mexiku na pláži počítat mořské želvy nebo cestou na Kubu do kufru s plavkami přibalit léky a peníze pro disidenty. Dnešní postmoderně globální mix způsobů je nekonečný, záleží na tom, jak moc se v něm vlastně chceme vyznat. Markéta Pilátová Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Co si o ideální dovolené myslíte vy? Pojďte si o tom promluvit na www.respekt. cz.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

Namydlený Harry Potter

P

rezident Václav Klaus píše děkovné dopisy neonacistům ze strany Národního sjednocení, protože ho hájili proti europoslancům, kteří se opovážili jej kritizovat. Je třeba se rozhořčovat a být překvapen? To první určitě ano, to druhé určitě ne. Vždyť co čekat od člověka, který lidi nahnané do zdejšího protektorátního koncentráku označil za lenochy, kteří prostě nechtěli pracovat a kteří přitom jen tak náhodou umírali na tyfus? U politika s takovým pohledem na svět

Úvaha nad kouzelníkem, který tiší poptávku po duchovnu

N

ejvyšší první náklad všech dob, nejvíce výtisků prodaných v jediném dni, nejvíce dětí, které během víkendu dokážou přečíst a zrecenzovat šestisetstránkovou knihu. Harry Potter a Princ dvojí krve minulý týden opět zatřásl statistikami, ovládl snad všechna světová média jako prvořadá událost, a i člověk, který není zrovna náruživým potterovským čtenářem, se musí ptát, co tenhle globální fenomén znamená.

Slušně sjednocený Klaus

Příliš vysoká mantra Harry je člověk z masa a kostí, který má dobré stránky i slabiny, a dokáže se vyvíjet. Škola čar a kouzel v Bradavicích, kterou Rowlingová popisuje, představuje podmanivé prostředí, jaké bychom všichni chtěli zažít. Harry umožňuje rodičům nahlédnout do světa dětí a porozumět jim. Taková vysvětlení může člověk vyslechnout u šťastnějších přátel, které potterovská vlna pohltila. Nad významem čarodějova úspěchu nepřemýšlejí jen oni, ale zaměstnává povinně i intelektuály po celém světě. Nejzajímavějším Harryho kouzlem bezesporu je, že ho zdaleka nečtou jen děti, ale i miliony dospělých. V Británii pro ně dokonce vychází speciální edice v diskrétním přebalu, aby se při četbě v autobuse nemuseli obávat úšklebků spolucestujících. Právě zájem starší části populace si při vydání minulého dílu vzala na mušku známá laureátka prestižní Booker Prize A. S. Byattová. V New York Times napsala, že na rozdíl od jiných slavných děl, která právem našla čtenáře bez rozdílu věku (J. R. R. Tolkien, T. Pratchet), může Potter uspokojit leda tak lidi se zakrnělou fantazií, odkojené mýdlovými operami. Není v něm místo pro posvátno a skutečné tajemství – tedy základní atributy dobré fantasy literatury. Za svůj text dostala Byattová hned za uši. Americká literární revue Salon jí vyčetla snobismus a nekonečné omílání „mantry vysoké kultury“. Harry Potter se špatně kritizuje, protože má za sebou nepřehlédnutelné zásluhy. Díky němu přece generace dětí, odkojená televizí a počítačem, vzala do ruky knihu, a navíc knihu s vcelku příkladným příběhem kluka z mizerných poměrů, který se pustil do boje se zlem. A nejen to – čeští školáci žhaví nového pokračování se často pouštějí do anglického originálu, což je skvělá lekce, jakou jim škola nedá. Jak Rowlingová svou ságu literárně zvládá, už je zkrátka druhotné. A objevují se i názory, že za ním stojí poptávka po tom, co v něm Byattová nemůže najít – po posvátnu a tajemství.

Dva kusy, prosím. Ať zaplním tu díru v duši, co má tvar Boha. (Fanoušci se rvou o první výtisky nového Harryho, Kalifornie, USA.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Úkol nejen pro Harryho Podobnou interpretaci rozvíjela v britském Guardianu spisovatelka a novinářka Natasha Walterová. Západní svět, sekularizovaný a přísně racionální, dnes postrádá nadpřirozenou rovinu života. Jak říká Salman Rushdie, v našich srdcích zeje díra ve tvaru Boha. Tu je třeba něčím zaplnit a fantasy literatura se svými mluvícími kameny, mysterii a přitom do jisté míry logickým rámcem se hlásí jako první. Ve statistikách nejčtenějších knih 20. století zaujímá dominantní postavení. Co je ale spirituálního na Harrym Potterovi? Z mytologie až tak moc nepobral a současný papež Benedikt VII. dokonce považuje knihu za škodlivou právě proto, že v ní chybí odkaz na vyšší duchovní autoritu. Harry ale klame tělem, stejně jako mnoho jiných (post)moderních literárních postav. Ve starší fantasy literatuře bývala boží přítomnost markantnější, postupně stvořitel vyklidil pole, jenže určitá religiozita zůstala. Transformovala se do proroctví a předurčenosti k boji se zlem, které bývají hrdinům dány do vínku. Frodo Pytlík ví, že musí zničit prsten, Harrymu Potterovi nezbývá než se utkat s Voldemorem. Vůli a statečnost musejí vydolovat ze sebe sama, ale smysl života jim byl zjeven zvenčí.

Začalo porcování medvěda Vláda otevřela debatu o rozpočtu na příští rok. Souběžně s ní se musí začít diskutovat, proč se v celé české ekonomice nedaří dodržovat pravidla. Pro laika je sestavování rozpočtu téměř neproniknutelná věc. Z diskusí vlády a parlamentu může získat dojem, že je to jen hra ministrů – který z nich při porcování erárních peněz urve větší kus při umění zachovat přijatelný schodek. Tak to zatím vypadá i letos. Ministr financí Bohuslav Sobotka tvrdí, že základní parametry návrhu státního rozpočtu byly schváleny. Navržené výdaje ve výši 906,5 miliardy korun, příjmy zhruba 830 miliard, z toho vyplývající schodek 76,4 miliardy. Odsouhlaseny byly i výdaje a příjmy pro jednotlivá ministerstva a další instituce od tajné služby přes Akademii věd až po Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Zdá se, že teď už se jen na ministerstvech a úřadech přikročí k podrobnému rozpisu toho, co půjde na kancelářské stoly a co na toaletní papír a topení, a v září vláda podrobný rozpis odmávne, úhledně zabalí a pošle do parlamentu. Ale stejně jako každý rok to nějak nesedí. Vláda zatím nezapočítala uvažované vyšší příjmy. Jde až o devět miliard, díky schválenému zvýšení spotřebních daní (tento nárůst bude ale možná vykompenzován plánovaným snížením daně z příjmu). Další čtyři miliardy by mohly přijít z evrop-

3

ských fondů. Ale nejasné jsou především výdaje. Vláda zatím nezapočítala miliardy, které požaduje ministerstvo práce a sociálních věcí, a o další finance se hlásí i jiné rezorty. Ministerstvo obrany by rádo nakoupilo nové transportéry, vládní letka je v dezolátním stavu, spokojeno není ani ministerstvo průmyslu či zdravotnictví. Podle ministra financí Sobotky jde celkem až o patnáct miliard. A to spočítal jen sumu za požadavky, které zazněly na vládě minulý týden. Ministrovi, který ještě nedávno nosil do vlády návrhy na třicetimiliardovou úsporu, pak nezbylo, než aby na tiskové konferenci po zasedání kabinetu konstatoval, že „rozpočet je orientační a vláda se k celkovému návrhu rozpočtu vrátí opět v měsíci září“.

Letitá tradice Vláda tak porušuje pravidla, která mají zajistit přehledné sestavování rozpočtu. Navíc již v původním návrhu překročila základní mantinely pro příjmy a výdaje, které si sama stanovila na konci roku 2004. Nedbá ani tzv. střednědobých výdajových rámců schvalovaných parlamentem, které byly před několika lety zavedeny, aby napomohly při reformě veřej-

Liberálně vychovaný a sebevědomý západní člověk bývá individualista a tradiční náboženství pro něj často představují příliš tuhé sousto svým autoritářstvím. Přijatelnější je hrdina, který sice žije ve světě prodchnutém magií, ví kam míří, ale jedná na vlastní triko. Zajímavé je, jak rozporuplně na tuhle měnící se poptávku po „duchovnu“, reaguje katolická církev: zatímco současný papež hovoří o nebezpečí pro mládež a vlivný americký pastor Jack Brock doporučoval potterovské spisky pálit na hranici, úřad Jana Pavla II. si před dvěma lety pochvaloval, že Rowlingové knihy jsou naplněné křesťanskými hodnotami. Zájem církevních kruhů svádí k myšlence, že na interpretaci Harryho Pottera jako duchovního útočiště naší světské přítomnosti možná opravdu něco bude. Natasha Walterová píše, že kouzelnické romány ale nemůžou nahradit úlohu starých mýtů – nic po nás nežádají, nabízejí hlavně návrat do dětství. Není na tom nic špatného: aktuální islámský teror dává Walterové vrchovatě za pravdu v tom, že uspokojovat své infantilní touhy v dětských knihách je mnohdy bezpečnější než v knihách svatých. Petr Třešňák

Q

ných financí. Jak je to možné? Můžeme se odvolat na tuzemskou tradici. Od roku 1997 se nenašla jediná vláda, která by na chlup dodržela zákon o státním rozpočtu. Kabinet z toho hlava bolet nemusela, protože mu za porušení zákona fakticky nic nehrozilo. Zatímco například na Novém Zélandu je sestavování a plnění jak dlouhodobých výhledů, tak státního rozpočtu pod přísnou kontrolou tamního parlamentu a porušení rozpočtových pravidel může vést až k pádu kabinetu. V Čechách je největším trestem to, že parlament nevezme „na vědomí“ zprávu o státním závěrečném účtu. ODS se sice pokusila před třemi lety prosadit v parlamentu ústavní zákon, který by podobnou kontrolu a postih umožňoval, ale bezvýsledně. Podle expertů šlo ale o špatný návrh – trpěl technickými problémy, a navíc příliš striktně omezoval schvalování výše schodku. Nedá se ale říct, že by tu nebyla dobrá vůle. Všichni si jistě pamatují, jak ministr Sobotka po nástupu do funkce sestavil tým externích poradců, který vypracoval plán reformy veřejných financí. Jeho součástí byla i snaha o dlouhodobější a přehlednější plánování výdajů státního rozpočtu. Plán ale není dodržován, v něm zavedené rozpočtové rámce jakbysmet, tým se fakticky rozpadl a dva jeho otrávení členové přešli později k opozici. Dobrá vůle několika expertů ani ministerstva financí nestačí na mocenské, klientelistické zájmy tuzemských vlád. Pravidla se nedodržují v celé ekonomice, v zadávání státních zakázek, dotacích pro zdravotníky, zemědělce i průmysl, a je jen v logice věci, že neplatí ani v rozpočtu. A obráceně, neprůhlednost rozpočtu a porušování rozpočtových pravidel umožňuje nakládání s financemi podle mocenských potřeb vlády, a nikoli občanů. Dobrá zpráva ale je, že se to aspoň občas někdo pokusí změnit. Marek Hudema, Jaroslav Spurný

jsou vstřícné námluvy s organizovanými neonacisty něčím, co je v logice věci. Prezidentská kancelář se už snaží případ zamlžovat. Třeba tím, že prý nejde o žádné neonacisty, ale jen o trochu horkokrevnější nacionalisty. Ano, stačí si připomenout třeba loňskou výzvu Národního sjednocení, aby vláda „neprodleně rozmístila na hranici se Slovenskem dostatečný počet vojáků a zbraní v zájmu zabránit cikánským hordám přecházet na naše území“, a hned víme, že tady opravdu mluví jen horoucí láska k vlasti. Prezidentův tajemník Ladislav Jakl také prohlásil, že šlo o „běžnou zdvořilost“: on by totiž na „slušný dopis“ odpověděl i nějakému „marxistickému eurofanatikovi“. To je ale v hradní korespondenci novinka. Stačí si vzpomenout na slušný dopis od šéfa Sdružení bývalých politických vězňů Stanislava Stránského. Ten Klausovi napsal: velice si vás vážím a ctím, ale nechápu, proč odmítáte antikomunismus a zvete si Grebeníčka k jednáním. Na to prezident tomuto důstojnému muži a hrdinovi boje za svobodu zhurta odsekl: „Váš dopis mohu chápat pouze jako politicky motivovaný útok.“ Po Klausově červencové ohlášce plánu změnit Evropskou unii na projekt pro státy, nikoli pro občany, je jasné, že český prezident je politik s velkými ambicemi. A po děkovném dopise neonacistům je jasné, že se kvůli těmto ambicím klidně spojí s jakýmkoli čertem. Teď je tedy třeba analyzovat prezidentovy cíle a přemýšlet, kam až se současným mužem na Hradě můžeme dojít. Erik Tabery

C

o chybí Iráčanům nejvíce? Pocit bezpečí? Pocit, že stále ještě nemají své věci úplně ve svých rukou? Nebo pocit spravedlnosti? Když v Respektu bilancoval před dvěma týdny první rok irácké svéprávnosti tamní novinář Ahmad Al-Rikaby, přiklonil se právě k chybějící satisfakci. Diktátor, jenž má na svědomí strašné války a genocidní prakti-

Spravedlnost pro Saddáma ky, stále uniká soudnímu procesu. Jenže právě před týdnem soudce Ráid Džouhí vznesl proti Saddámu Husajnovi obvinění, takže – v souladu se zákonem – proces začne na přelomu srpna a září. Za co? První obvinění se týká dávno zapomenutého případu masakru v šíitské vesnici z července 1982. Leckoho mohou napadat analogie karikující cit pro spravedlnost: jako kdyby byl Hitler polapen živý a souzen, dejme tomu, pouze za Lidice. Ale to by bylo zjednodušující. Irák a jeho instituce jsou pod tlakem. Co se Saddámem? Rychlý proces s oprátkou na konci? Samozřejmě, přijala by to většina občanů, s jistotou šíité a Kurdové tvořící asi tři čtvrtiny populace. Nebo ukázat světu, že i v podmínkách násilí a každodenního teroru jde v pomalu se vzpamatovávající zemi o pravidla? Pokud to někomu přijde jako slabost, nechť se ohlédne o patnáct let nazpět po postkomunistickém světě. Kdo byl souzen a odsouzen? Malé ryby, systém zůstal ušetřen. Irácká justice chce soudit celý systém, ne pouze demonstrativně oběsit Saddáma. Zaslouží si uznání za to, že jí jde více o spravedlnost než o trest. Není to špatný vklad do svobodné existence.

Q Zbyněk Petráček

Co si myslíte o tom, jak vláda plánuje rozpočet? Debatujte s námi na www.respekt.cz.

K Iráku podrobněji článek na str. 10.

4

ČESKÁ REPUBLIKA

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

Žádné sbohem, armádo Švejkův národ se hrne do profesionálního vojska

V

zemi, kde je nejznámější vojenskou postavou Švejk, se děje překvapivá věc: profesionální armáda je zavalena žádostmi o přijetí. Češi objevili kouzlo armádní jistoty.

Začít znovu „Podnikám od roku 1989 a už toho mám plné zuby,“ říká majitel sítě novinových stánků Ladislav Pištělák (37). „Armáda je pro mě nová šance.“ Stojíme před majestátní armádní budovou v pražských Dejvicích, z níž na člověka ještě dýchne starý „lampasácký“ duch. Příbramský podnikatel jde udělat první krok k tomu, aby vyměnil prodávání novin za uniformu – se svým sousedem a kamarádem Tomášem Jašurkem se v armádním „rekrutačním středisku“ přišel přihlásit do profesionálního vojska. O šest let mladší Jašurek má ještě silnější motivaci než únavu z drobného podnikání. Je dlouhodobě bez práce. Oba muži urostlých postav si myslí, že se budou armádě hodit: vlastní všechny typy řidičských průkazů a svoji budoucnost v ozbrojených silách vidí právě za volantem. Počítají přitom s tím, že by mohli odjet do války a tam třeba i zemřít? „Jo, určitě,“ odpovídá Ladislav Pištělák. „Ale ty peníze jsou hodně zajímavé.“ „S něčím takovým musí přece profesionální voják počítat,“ pokyvuje hlavou Tomáš Jašurek. Zcela jinou motivaci přiznává další muž, který se přišel do Dejvic upsat armádě. Šestadvacetiletému pražskému policistovi, který si přál zůstat v anonymitě, je práce u policie málo, chtěl by „do pořádné akce“, nejlépe k výsadkářům. Odchází zklamaný, do Prostějova už letos neberou. „Tak jsem souhlasil s vojenskou policií a pak to zkusím znovu,“ prohlašuje pevně vysoký ramenatý mladík.

Nejvíc důvěry

Zpátky doma: živí, zdraví – a s jistotou v zádech. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Za prvních šest měsíců existence přilákala profesionální armáda vedle naší trojice dalších dvanáct tisíc lidí, z nichž více než pět tisíc zájem dotáhlo do konce a podalo závaznou přihlášku. Zatím vojsko přijalo 1200 nových posil, k letošnímu náborovému stropu jich zbývá přijmout ještě osm stovek. Slušná konkurence. „Zájem je velký, můžeme si vybírat,“ pochvaluje si náčelník Generálního štábu Armády České republiky Pavel Štefka. Co se to děje? V žebříčcích prestiže profesí totiž voják z povolání zůstává na chvostu: naposled dopadli v průzkumu CVVM letos v lednu hůř jen sekretářka, poslanec a uklizečka. V posledních letech povinné vojny dávalo stále více odvedenců přednost civilní službě a poměry v armádě tehdy nelibě nesli i vojáci se zkušeností ze zahraničních armád. „Vojáci nemají ani střelivo na to, aby

mohli cvičit. Nudí se v kasárnách a nikdo je neučí bojovat...“ posteskl si hořce před čtyřmi lety v rozhovoru pro Respekt Ludvík Cimburek, absolvent výcviku u amerických Rangers. Zároveň ale od poloviny devadesátých let vytrvale roste důvěra v armádu a zvýšený zájem o to stát se vojenským profesionálem zachytil Respekt už v květnu 2001. V posledním průzkumu CVVM provedeném loni v březnu už věřilo ozbrojeným silám šedesát procent dotazovaných občanů a oceňovali je výrazně více než policii, soudy nebo vládu. Je to ostatně evropský trend – pro občany EU je podle šetření Eurobarometru z loňského podzimu armáda nejdůvěryhodnější institucí ze všech.

To sladké slovo vlastní byt Hypotéky klesly na rekordní minimum. Jít do toho, nebo nejít?

T

aková láce tu ještě nebyla: tuzemské banky letos snížily úroky z hypoték poprvé ve své historii pod tři procenta a některé je nabízejí dokonce o půl procenta nižší. Takže zatímco před pěti lety jste například u milionové hypotéky zaplatili na úrocích bezmála další milion, nyní vás díky poklesu sazeb stejná patnáctiletá hypotéka přijde na necelý čtvrtmilion navíc. První efekt se už dostavil: byty na dluh si zde pořizuje mnohem více lidí než dříve a snadnost jejich nákupu pomalu tlačí dolů i nájmy.

Rychle pryč V malém pětačtyřicetimetrovém 1+1 na pražských Vinohradech je veselo: Gabriela Leitkepová (30) se svým přítelem před pár dny dostali od banky příslib hypotéky a budou se stěhovat do vlastního. „Máme dva měsíce na to, abychom si něco našli,“ říká Gabriela, která pracuje jako asistentka v Senátu. Do Prahy přišla před sedmi lety z Moravy a od té doby bydlela i s partnerem v pronajatých bytech. „Spočítali jsme, že za tu dobu jsme jen na nájemném zaplatili skoro tři čtvrtě milionu,“ říká

Gabriela. Kromě toho, že plánuje rodinu a chce mít jisté bydlení, přispěly k jejímu rozhodnutí jít si do banky pro hypotéku i rekordně nízké úroky. „Nyní platíme deset tisíc nájemného a další tři tisíce za služby. V hypotéce budeme sice platit o tři či čtyři tisíce víc, ale bude to naše. Navíc si nebudeme připadat jako blázni, kteří dotují diskriminační sociální politiku vlády,“ říká novopečená majitelka hypoteční smlouvy, která teď jako „tržní nájemnice“ zaplatí za tři měsíce to, co její „regulovaný“ soused za rok. Na první pohled je zřejmé, že koupit si byt je mnohem jednodušší než dříve: zatímco ještě před šesti lety zaplatil klient české banky za milionovou hypotéku na patnáct let v průměru deset tisíc měsíčně (průměrné úrokové sazby hypoték byly tehdy 9 procent a úroky tvořily bezmála polovinu splátky), nyní se tentýž úvěr splácí ani ne sedmi tisícovkami. Milionový úvěr si tak mohou dovolit rodiny i s průměrným příjmem – většině bank stačí plat dvaadvacet tisíc měsíčně na tříčlennou rodinu. A i když za milion byt pro rodinu v Praze nepořídíte, v průměrném okresním městě ano. Kdo chce zůstat v metropoli, musí i pro nejlevnější kategorie

Generál Pavel Štefka vysvětluje rostoucí důvěru ve svou instituci tak, že armáda kopíruje změny ve společnosti, navíc už je nyní plně profesionální, má dobrou pověst mezi partnery v NATO a osvědčila se na zahraničních misích. „A podstatným důvodem zájmu o tuto práci je sociální zabezpečení vojáků,“ dodává Štefka. „Armáda znamená jisté povolání a pro sociálně slabší vrstvy zřejmě jedinou možnost, jak udělat dobrou kariéru,“ doplňuje generála Jan Červenka z CVVM. Česká armáda nabízí nadprůměrný plat, měsíčně deset tisíc na bydlení a „náborový příspěvek“. Vojákům navíc armáda nabízí kurzy v Česku i v zemích NATO, a když je některý z vojáků

povýšen a jeho nová funkce vyžaduje vyšší vzdělání, armáda mu je zajistí. „Výhody, které armáda poskytuje, jsou vyváženy skutečností, že voják musí sloužit tam, kde je potřeba, a to i v zahraničí. Když jedou do mise, nasazují vlastní životy,“ říká generál Štefka. „Každý voják s tím vším musí počítat a s ním i jeho nejbližší.“ V současné době pobývá na misích v Kosovu, Bosně, Iráku, Afghánistánu a jako pozorovatelé mezinárodních organizací celkem 673 českých vojáků. Příští rok chce armáda počty zvýšit až na tisíc. Během polistopadové historie misí zatím zemřelo čtrnáct českých vojáků.

periferních panelákových 3+1 počítat zhruba s šesti sty tisíci navíc. Je tu ovšem ještě jedna otázka – výše hypotečních úroků. Ta je současně největším rizikem celé operace. Dnes si totiž můžete vybrat nízký úrok kolem tří procent (přesná výše závisí především na tom, zda chcete půjčit 70, 80 či plných 100 procent ceny bytu), ale jen na krátkou dobu, zpravidla rok. A pak nad vámi visí riziko, že se změní dosud příznivá makroekonomická situace – a tím i úroky. To jsme už zažili například v roce 1997, kdy úročení během jednoho týdne vzrostlo u hypoték z deseti na patnáct procent (u běžných úvěrů skoro na třicet). Podobné zdražení by Gabrielu přišlo nejméně na pět tisíc měsíčně. Kdo se takovému riziku chce vyhnout, může si s bankou dohodnout pevnou výši úroků i na celou dobu splácení – tedy například na 15 let. V tomto případě je ovšem úrok vyšší: místo tří třeba i víc než pět procent. „Vybrali jsme si pevný úrok na pět let, kde je sazba zhruba čtyři procenta. Jsem ekonomka a nevěřím, že sazby budou ještě klesat, spíš naopak. Kdybychom si sjednávali sazbu na rok, mohlo by se nám příští rok stát, že i nejnižší sazby budou vyšší než ta naše současná,“ říká Gabriela. Naopak deseti- či patnáctiletá doba je podle ní příliš dlouhá, protože předčasně splatit hypotéku či udělat jinou změnu lze pouze tehdy, když vám doběhne smluvená doba úročení. Hrozby, že banka začne své uvázané klienty „ždímat“, se Gabriela neobává, protože není problém přejít k jiné bance a u ní si vzít novou hypotéku na splacení předchozí.

za prací (je to dáno zvyklostmi, ale i tím, že díky regulovanému trhu je velmi často obtížné vyměnit byt), se to zdá jako velké minus a další ztížení mobility obyvatelstva. „Na první pohled to tak může vypadat, ale byt s hypotékou se dá normálně prodat nebo se dá splatit jinou hypotékou,“ říká Petr Sunega ze Sociologického ústavu Akademie věd. Poukazuje přitom na zkušenosti třeba z Velké Británie či Spojených států, kde je velký podíl vlastnického bydlení a prodej domu s hypotékou je zcela běžný. „U nás je to spíš tím, že Češi obecně nejsou ochotni stěhovat se za prací a nové mechanismy, jako je třeba hypotéka, navíc příliš neznají.“ To přiznává i Gabriela. „Pokud zjistíme, že jsme schopni splácet i víc, tak chceme byt i s hypotékou časem prodat a koupit si rodinný dům.“ Zájem Čechů pořizovat si vlastní bydlení nyní roste natolik, že dokonce způsobil pokles tržního nájemného. V roce 2003 banky poskytly 32 tisíc hypoték, o rok později pak již o deset tisíc více. V přepočtu na průměrnou tříčlennou rodinu se tak u bank kvůli bydlení loni zadlužila každá osmdesátá rodina. Zatímco koncem roku 2003 stál pronájem průměrného staršího 68metrového bytu v Praze 10 300 korun (bez základních služeb jako topení či voda), letos v květnu to bylo již 9300 a během posledního měsíce tato cena klesla o dalších 600 korun na 8700 korun měsíčně. „Stále více lidí upřednostňuje bydlení ve vlastním bytě před placením vysokého tržního nájemného,“ potvrzuje Milada Kadlecová z Institutu regionálních informací, který ceny bytů v republice sleduje. Současně ale upozorňuje, že pokles nemusí mít na svědomí jen pád hypotečních úroků. Po letech stagnace se totiž rozhýbala i výstavba bytů – a poptávka především ve velkých městech již tolik nedominuje nad nabídkou.

Haló, my se stěhujeme Hypotéky ovšem mohou měnit životní styl. Na jednu stranu to vypadá, že tím, že si člověk vezme hypotéku například na dvacet let, je k nově koupenému bytu na tuto dobu napevno vázán. V zemi, kde je známo, že se lidé takřka nestěhují

Silvie Blechová

Marek Pokorný

Q

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

5

Z ciziny Nobelovka, z domova vězení Příběh Věry Vohlídalové, jedné z 1000 žen světa

V

ěra Vohlídalová z Liberce může letos dostat Nobelovu cenu míru, na kterou byla nominována, ale může také sedět ve vězení. A obojí za jednu a tutéž věc.

S Berthou v zádech

Nobelovu cenu si Věra Vohlídalová může odnést společně s 999 ženami celého světa, které navrhlo švýcarské sdružení 1000 Women for the Nobel Peace Prize 2005. Jeho členové by tak rádi sto let od chvíle, kdy mírovou „nobelovku“ získala první žena (rakouská pacifistka a pražská rodačka Bertha von Suttner), upozornili, že stále existuje spousta těch, které si zaslouží uznání. A jediná česká zástupkyně se v pelotonu ocitla proto, že „vědomosti, lidská práva a smíření jsou rozhodujícími silami v jejím životě“. Symbolem, ve kterém se toto vše u paní Vohlídalové dává dohromady, je stavba smíření – Liberecká vědecká knihovna s novou synagogou, jejichž vznik paní Vohlídalová iniciovala a dotáhla do konce. „Je to fantastické. Ten pocit bych přála každému,“ říká, zatímco se uvelebuje v kavárně „své“ knihovny. „Nepřijde mi, že bych toho tolik udělala, ale je pravda, že prosadit u nás něco symbolického není tak jednoduché.“ O tom svědčí i fakt, že spolu s verdiktem Nobelova výboru čeká paní Vohlídalová i na předvolání k soudu. Ale vezměme to popořádku.

Činem napravit Většinu života sice paní Vohlídalová, za svobodna Tomášková, strávila v severočeské metropoli, první roky ale prožila s rodiči ve Velké Británii, kam rodina německé sekretářky a znojemského zámečníka, rozhodných antifašistů, po Mnichovu emigrovala. „Bydleli jsme tam v komunitě emigrantů různých národností, mě například rodila černoška. Bylo tam také hodně Židů,“ vzpomíná paní Vohlídalová. „Doma jsme mezi sebou mluvili německy, protože rodiče měli německé školy, a venku anglicky.“ Když se paní Vohlídalová ohlíží zpět, uvědomuje si, že právě v tomto období nejspíš leží základy její touhy spojovat různé kultury, náboženství, národy. „Tehdy jsem zřejmě začala mít i sklony pomáhat,“ říká s nostalgickým úsměvem. „Vzpomínám si, že když jsme jeli koncem roku 1945 zpět do Československa, dostala jsem na hraní domeček-pokladničku. Vlakem procházely řádové sestry a vybíraly na nějakou sbírku, hned jsem se k nim přidala, procházela s nimi celý vlak a pomohla vybírat peníze do toho svého domečku.“ Na svoji velkou sbírku si ale čtyřletá holčička musela ještě pár desítek let počkat. Po návratu z Anglie žila s rodiči v malém bytě, kde se od sousedky ze smíšeného manželství teprve naučila česky. „Na sebe jsme ale stále mluvili německy, což se tehdy nesmělo. Jednou nás proto začal honit policista. Strachy jsme se obě počuraly a od té doby jsem se zasekla a mnoho let nepromluvila ani na maminku německy,“ říká paní Vohlídalová. Další potíže zažívala její rodina až do roku 1989. Často si psali s lidmi z celého světa, se

kterými se v Anglii přátelili, otce zadrželi v 50. letech kvůli „sabotáži“ pětiletky. Jako studentka ale vstoupila do KSČ. Po okupaci v roce 1968 byla pro své názory a veřejná vystoupení proti vstupu vojsk ze strany vyloučena a dostala výpověď z práce na vysoké škole. „Byla jsem naivní, pak jsem se to snažila svými činy napravit,“ říká paní Vohlídalová. „Tajně se u nás jednou tiskly na chalupě „Lidovky“ a scházeli se tam přátelé z disentu. Tatínek podepsal Chartu 77 a trávil většinu času na chalupě, kde poslouchal zahraniční rozhlas,“ vzpomíná paní Vohlídalová, která tou dobou pracovala v knihovně liberecké vysoké školy a poté v knihovně tamní nemocnice. Mezitím se jí narodily dvě děti, sedmnáctiletá dcera ale v roce 1988 umírá. „Hledala jsem motivaci, proč a jak žít dál. Snažila jsem se najít něco smysluplného,“ vzpomíná na těžké období, ze kterého jí pomohli přátelé a jeden z nich, který vedl krajskou knihovnu, ji oslovil s tím, zda by mu nechtěla pomoci zlepšit podmínky knihovny. Paní Vohlídalová nabídku přijala. Tím se roztočil kolotoč, na jehož konci stojí v Liberci nejmodernější knihovna střední Evropy a hned vedle novodobá synagoga.

Vzhůru na fórum „Právě koncem 80. a počátkem 90. let mě poprvé napadla myšlenka návratu k evropanství. Vždyť v Liberci vedle sebe vždy žili Češi, Němci a Židé pohromadě. Tehdy to ale vypadalo, jako by tady byli jen Češi,“ vzpomíná paní Vohlídalová na jednu z prvních myšlenek, když převzala vedení knihovny a začala ze skladů vynášet na světlo tzv. sudetika – historický německý fond, který byl dlouhá léta nepřístupný. Na to, aby se do knihovny vešly i znovuobjevené knihy, byl ale tehdejší objekt malý. Tou dobou přátelé ze Židovské obce začali hovořit o tom, že by rádi na místě bývalé synagogy, kterou vypálili nacisté, postavili pomník. „V tu chvíli jsem si řekla, proč neukázat, že tady Židovská obec stále existuje, že uzrála doba a je načase zviditelnit v Liberci tuto komunitu nejen mementem pomníku,“ připomíná paní Vohlídalová dobu, kdy vznikla idea spojit výstavbu knihovny s výstavbou nové synagogy. K nápadu se připojil i přednosta okresního úřadu, primátor města i Židovská obec. Podpořil jej tehdejší prezident Václav Havel a společně s německým protějškem Romanem Herzogem přijali nad tímto projektem smíření záštitu. Nakonec se podařilo sehnat i potřebnou půlmiliardu korun. Část poskytla česká vláda, část evropské fondy. Stavbu synagogy zaplatili zahraniční sponzoři z Německa, Česko-německý fond budoucnosti a švýcarský kanton St. Gallen. „Říkali mi, že jsem blázen, když se pouštím do něčeho tak velkolepého. Ale jsem na to hrdá. Nejdůležitější je, aby stavba měla i svoje symboly. U nás je to spojitost se synagogou, symbol smíření tří kultur – české, židovské a německé,“ vysvětluje paní Vohlídalová, která za svůj počin dostala v roce 2002 Kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo. „Každý, kdo teď přijde do

Věra Vohlídalová: „Říkali mi, že jsem blázen.“

FOTO LUDVÍK HRADILEK

naší knihovny, si může uvědomit, že existuje i jiná víra, ale že lidé jsou to stejní jako my.“ Před třemi lety přestala vést knihovnu, odešla do penze a věnuje se předsednictví Česko-německého fóra žen. To sídlí v Liberci a v Berlíně, ale vzniklo v roce 1996 jako výsledek konference Helsinského občanského shromáždění v Bonnu na téma „České a německé ženy v procesu smíření“. Cílem fóra je podpora a prohlubování vzájemných vztahů mezi oběma zeměmi, především z perspektivy žen v politických, ekonomických, sociálních a kulturních souvislostech. Fórum podporuje obnovu městských lázní v Liberci, které by měly sloužit například i bezdomovcům pro každodenní hygienu; usiluje také o zavedení železničního spojení z Německa do Liberce. Organizuje vzájemná setkávání, realizuje projekty nebo semináře na ožehavá témata. „Například téma obchodu se ženami, šikana na školách nebo třeba spotřebitelské právo, ale také oživení minulosti, která nás spojuje,“ říká paní Vohlídalová. O žalobě za špatné hospodaření s penězi určenými na stavbu knihovny nechce kandidát-

ka na Nobelovu cenu moc hovořit. Faktem je, že byla obžalována z toho, že společně se stavebně-technickým dozorem navýšila nad rámec nutnosti některé bezpečnostní prvky, a tím se navýšila cena stavby a ministerstvu kultury byla způsobena škoda zhruba za 15 milionů korun. Pracovnice tohoto rezortu, která měla případ na starosti, je dlouhodobě nemocná a nikdo jiný nebyl schopen podat k případu více informací. Jedenáctiletý kolotoč kolem výstavby knihovny už pátým rokem nahrazuje kolotoč vysvětlování na policii a státním zastupitelství. „Jsem z toho unavená. Trestní oznámení na mě podalo ministerstvo kultury, pan Dostál. Policie už dvakrát navrhla zastavení stíhání, protože finanční úřad, NKÚ i ministerstvo financí se za mě postavili a konstatovali, že chyba je na straně ministerstva,“ říká. „Vůbec nechápu, proč je to opět na přetřesu. Přála bych si už trochu klidu, abych si mohla užít vnoučata, dokud jsou ve věku, kdy mě ještě mohou potřebovat a kdy můžu být užitečná.“

Banda čtyř žije dál

ský spolek dostává do módy. Letos na jaře to ostatně zaregistroval i daleko za Kanálem prestižní týdeník The Economist. „Zlepšete svoji čtvrť, a všichni se k vám budou chtít nastěhovat,“ začíná článek a pokračuje zprávou o tom, že se zdá, že všechny země na východ od Štrasburku mají zájem patřit do středoevropského klubu. „Rakušané si vzpomněli na habsburské přátelství, Slovinsko se obrací zády k Balkánu a Ukrajinci prohlašují, že východní Evropa začíná na východ od Ukrajiny.“

Tváří v tvář válce s terorem a napjaté debatě o unijních účtech získává pro Středoevropany na významu spolek jménem Visegrád.

Tony to snad zařídí

i do citlivé otázky služeb a pokusit se prosadit jejich úplnou liberalizaci. A rádi by přesvědčili ostatní staré členské země, aby se otevřely pracovníkům z nových států, jako to udělala hned při rozšíření právě Velká Británie. V mezinárodních otázkách staví Tony Blair na čelní místo témata diskutovaná nedávno při poslední schůzce G8 – pomoc Africe a globální klima, k tomu transatlantická vazba a vztahy s Čínou, Ruskem a Indií. Co se týče rozšíření, podporují Britové přičlenění Turecka a Chorvatska a podporu změn na Ukrajině. Bezpečnost a boj proti terorismu jsou pochopitelně naléhavější díky atentátům v Londýně, Britové chtějí vytvořit propletenou celounijní síť na výměnu informací. „Nové dimenze daly našemu předsednictví dvě důležité události,“ nastiňuje další plán vysoký britský vládní představitel blízký premiéru Blairovi, který minulý týden navštívil Česko, ale který si přál zůstat v anonymitě. „Odmítnutí euroústavy ve Francii a Nizozemsku a neúspěch rozpočtu. My říkáme, že ústava samotná je dobrý dokument, ale otázka nyní je, zda se Unie zajímá o každodenní otázky svých občanů: Budu mít práci, bude moje země úspěšná, bude bezpečná? A měli bychom říci, jak chceme, aby Unie vypadala. Jsme si ale vědomi, že šest měsíců je dost krátká doba.“ Za českou stranu zatím na britské návrhy reagoval premiér Jiří Paroubek a řekl, že Česko bude „zkoumat všechny racionální návrhy“ předsednické země a „reagovat na ně“.

„Mám dojem, že po rozšíření EU se visegrádská spolupráce vyčerpá,“ odhadoval v Respektu loni v březnu politolog Jiří Pehe. A nebyl sám, kdo tehdy třináct let staré spojenectví čtyř postkomunistických sousedů odepisoval. Nesplnilo se to. Česko-maďarsko-polsko-slovenský spolek založený čtyřmi prezidenty ve Visegrádu přežil, i když jeho podstata zůstává stále trochu zamlžená. Zprávy o jeho činnosti pronikají k tuzemské veřejnosti většinou v podobě stručných zpráv či fotografií ze setkání premiérů či ministrů zahraničí. Podobné je to i u sousedů. V mezinárodním výzkumu organizovaném v roce 2003 bratislavským Inštitútom pre verejné otázky považovalo spolek za smysluplný 56 % Slováků, 44 % Maďarů, 37 % Poláků a 35 % Čechů. „Visegrá-

du škodí, že nemá jeden ústřední orgán. A o dalších aktivitách se toho moc neví,“ říká Jana Rathsamová z Odboru států střední Evropy zdejšího ministerstva zahraničí, pod nějž visegrádská agenda spadá. Aktivitami, o nichž se neví, je zejména fond financující přes hranice různé kulturní či vzdělávací projekty. Od jeho vzniku před pěti lety se tak utratilo už více než čtvrt miliardy korun. Z visegrádské mlhy vystupují další jasnější obrysy. Slovákům například Visegrád pomohl dostat se z mečiarovské izolace: všichni zbývající členové zásadně podporovali vstup Slovenska do NATO. Není pak překvapivé, že jsou to právě naši východní sousedé, kdo Visegrád dlouhodobě podporují nejvíce. Nicméně i v dalších členských zemích se soused-

Nejnověji se „existenční“ otázka Visegrádu otevřela se změnou na předsednickém postu Unie, a zejména po krachu jednání o rozpočtu na roky 2007–2013. Nové členské státy totiž budou tratit, jestli se jednání o finanční perspektivě uzavře třeba až příští rok na jaře – znamenalo by to, že v roce 2007 nebudeme moci čerpat ze strukturálních fondů Unie v plné výši, ale jen „dočerpávat“ z předchozího roku. Premiéři čtyřky už se kvůli tomu před dvěma týdny sešli v Budapešti (pozvání dostali a přijali ještě předsedové vlád Rakouska a Slovinska) a dohodli se, že budou společně tlačit na to, aby byl rozpočet přijat ještě letos. Britské představy o šestiměsíčním předsednictví EU jsou ambiciózní. Vedle snahy o schválení rozpočtu slibuje Tony Blair rušno v dalších ekonomických otázkách: chce zejména zvýšit konkurenceschopnost EU, zjednodušit papírování spojené s podnikáním, omezit byrokracii. Britové zamýšlejí říznout

Eliška Bártová

– SB –

Q

Q

6

LE TN Í SE RIÁ L:

MÍSTA A LIDÉ, KTEŘÍ VZRUŠILI ČESKO

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

Zde jsou lvi Žádná cesta už nevede do Libkovic

J

eště nedávno tu žilo tisíc lidí ve třech stech domech – a kousek odtud se těžilo uhlí. Dnes tu stojí jedno stavení, v něm žije jeden manželský pár – a kousek odtud se těží uhlí. Severočeské Libkovice zmizely z povrchu země naprosto zbytečně: dobývat „hnědé zlato“ skryté pod vesnicí se totiž ukázalo jako příliš nákladná operace a těžaři se do ní nakonec nepustili. Ale velké vyhnání se už nedalo vzít zpět. Jediné, co můžeme, je poučit se z něj pro budoucnost.

Pěkná motorka Klikatá asfaltka z Mostu míjí cestou k nedalekým Libkovicím několik nevelkých jezer, u kterých posedávají rybáři samotáři. Zelená krajina kolem je zvláštní vzdáleným horizontem, planiny a kopečky kolem vytvořil člověk. „Libkovice už nejsou, nikdo tam nebydlí. Co by tam dělali,“ směje se skupinka mužů u silnice v obci Lom. Silnička k někdejší sousední vesnici je opravdu zarostlá vysokou trávou a bodláčím a pak, jako by ji někdo uřízl, končí v hromadě hlíny. Kde stál kostel, poslední libkovická stavba vzdorující likvidaci ještě tři roky nazpět, by dnes krom rodáků nikdo nepoznal. Ze vsi zmiňované kronikami již od roku 1186 nezbylo nic než jedno stavení na kraji obce. Nezvané hosty již zpovzdáli vítá černý vlčák za plotem a dává jasně najevo, že vstoupit bez svolení domácích za branku není dobrý nápad. Na jeho štěkot přichází majitelka, paní Renáta Bělohradská, a zve hosty dál. Na novináře je zvyklá, za poslední léta se jich tu z celého světa vystřídaly desítky. Ona se svým manželem jsou jediní, kteří ustáli jak nátlak komunistů, tak posléze i těžařů a dnes žijí ve svém odvěkém domově osamoceni, ale spokojení. „Je nám tu dobře. Řekli jsme si, že to nikdy neprodáme, je to náš majetek. Kdyby takhle stáli na svém všichni sousedé, mohla tu být naše vesnice dodnes,“ říká paní Bělohradská a vytahuje album fotografií, na kterých zachytila mizení Libkovic. Zbytečné a absurdní mizení, jak je manželé mohli sledovat detailně rovnou ze svých oken. Před jejich domem měla vzniknout odvětrávací šachta, kterou těžaři začali několikrát stavět a několikrát ji také zbourali. „Bylo to jako v Kocourkově, ale my si nestěžujeme. Na všech těch stavbách a pak demolicích jim manžel dělal hlídače a za ta léta stavění a bourání si vydělal na

pěknou motorku,“ směje se paní Bělohradská. Při vzpomínkách na libkovický exodus ale také zvážní. „Bylo odporné a stávalo se to často, že do domů, ve kterých ještě žili lidé, přicházeli zloději z Mostu a z okolních vsí rabovat,“ říká. Mocenskému tlaku do roku 1989 podlehlo pětadevadesát procent obyvatel a všichni „dobrovolně“ odsouhlasili prodej domů za státem stanovenou odhadní cenu. „Spousty starých lidí pak neunesly tu životní změnu, mnozí brzy po přestěhování zemřeli. Skončili v domově důchodců a do měsíce je vezli na hřbitov.“

Na balkon do Chorvatska Kus odtud v Loučné u Litvínova stojí v ulici jménem Libkovická tři menší činžáky. Tady skončili ti šťastnější obyvatelé Libkovic. Například Antonín Vestfál. „Řekli mi, že to musím podepsat, tak co jsem měl dělat? Za komunistů se s vámi nikdo nebavil,“ vzpomíná někdejší horník na to, jak přišel o svůj libkovický dům. Jednu vzpouru si ale pan Vestfál přece jen dovolil: když mu jako náhradu přidělili byt v Mostě, odmítl se nastěhovat. „Podíval jsem se z okna. Vlevo beton, vpravo beton. Tak jsem řekl, že tam žít nemůžu,“ vzpomíná libkovický vyhnanec. Takže si na vlastní náklady opravil kvartýr v Loučné, která je pro člověka zvyklého životu na vesnici přece jen snesitelnější než mostecké betonové bludiště Liščí vrch. Tam už je ostatně pátrání po obyvatelích Libkovic o poznání složitější. Silnici tu lemují stovky zaparkovaných aut a za nimi se do výšky tyčí obrovské paneláky. Dva z nich byly svého času vyčleněny jen pro obyvatele Libkovic. Dnes se ovšem ti lidé promíchali se stovkami jiných, kteří zde žijí. Maminky s kočárky kroutí na dotaz po Libkovických nechápavě hlavou. Až starší prodavač ve vietnamském obchodě ukazuje směrem na poslední vchod v nekonečné řadě skleněných dveří. Vytrhané zvonky, urvaná klika od vchodových dveří, vykopnuté schránky a špinavý výtah – tak vypadá nové bydlení Jaroslava Krejčího (77), který jako jeden z posledních vzdal boj o Libkovice. „Co vám mám povídat. Nedá se to srovnat. Krade se tu, pořád randál, v Libkovicích jsem měl za barákem dva kilometry stromů,“ říká hořce pan Krejčí. „Celý život jsem byl zvyklý žít se psem, tady bych ho ale jen trápil.“ Své čekání na důchod si alespoň každý den s manželkou zpříjemňují procházkou. „Chodíme k Benediktu, kolem letiště, kam

Zůstali sami, ale je jim dobře. (Manželé Bělohradští v místech, kde stál kostel.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

se dá. Ještě před pár lety jsem za den došel pěšky domů do Libkovic a zpátky, teď už je to ale horší,“ konstatuje pan Krejčí. O několik vchodů dál ve stejném betonovém labyrintu bydlí i další libkovický vyhnanec Karel Veruněk. Jeho 2+1 obývají kromě něj a manželky ještě dva psi a dvě kočky, vedle hromady knížek stojí velké akvárium a na balkoně je miniaturní zahrádka. „Rajčata mi tu nerostla, tak teď zkouším tyhle kytky z Chorvatska, ale je to bída,“ říká pan Veruněk na svém balkoně. Výhled z něj tvoří další betonový gigant se stovkami oken vzdálený padesát metrů. „Peníze, co mi dali za barák, jsem jim už několikrát vrátil v nájmu za byt. A teď už nic nemám, takže na odchod nemůžu ani pomyslet. Kdyby ale byla možnost, neváhal bych.“ Před dvěma týdny se byl pan Veruněk v bývalém domově podívat. Hnutí Duha totiž do Libkovic uspořádalo pochod na podporu boje lidí z nedalekého Horního Jiřetína proti podob-

Muž ze Seznamu

Pořád co dělat Na kopci nad Smíchovem se tyčí mohutná továrna s nádherným výhledem do Pražské kotliny. Kdysi se tu prý vyráběly zbraně, dnes tu vyrábějí internetové služby. Když se před devíti lety rozhodl tehdy dvaadvacetiletý student ČVUT investovat vypůjčených padesát tisíc korun do internetového byznysu, vypadalo to jako čiré bláznovství. Jen málokdo tenkrát v Česku používal internet a Lukačovičův vyhle-

dávač ještě řadu měsíců po jeho vzniku navštěvovalo jen tisíc lidí denně. Dnes jich na Seznam za stejnou dobu zabrousí milion. Lukačovičova firma slaví úspěchy a stále výrazně převyšuje ostatní české vyhledávače. Má totiž například propracované vyhledávání podle klíčových slov či kvalitní elektronickou poštu. Přesto práce není rutinou. „Každé dva roky jsme museli nějakým způsobem úplně zásadně otočit naši obchodní strategii. Trh si vlastně žádá neustálé inovace, takže je neustále co dělat,“ říká Ivo Lukačovič. Proto nedávno došlo k řadě změn v poskytované elektronické poště, zavedení blogů či nových internetových stránek. Nejčerstvější událostí je to, že Seznam pohltil jeden z nejstarších tuzemských serverů – email.cz, který poskytoval elektronickou poštu zdarma. „Je to zaběhnutá značka, která měla jen problémy s propagací a modernizací. Rozhodně nás toto spojení posílí,“ říká Lukačovič. Ekonomické důvody k prodeji také nemá, protože každý rok dochází k značnému nárůstu.

Celý rok čti ilblog „Postupně vzniklo asi dvacet grafických návrhů, z nichž jsem polovinu udělal já a polovinu Karel. Po obrovsky dlouhém procesu diskusí, brainstormingů a testování konečně vznikla finální grafická

Jan Kovalík

Q

čovič budoucnost sítě. „Ve svém počítači mám stále více programů, které jsou zdarma a u nichž znám zdrojové kódy, takže pokud chci, mohu si je upravit. Takhle používám například jako internetový prohlížeč firefox, který nevytvořila jedna firma, ale uživatelé,“ říká Lukačovič s tím, že už padesát procent softwarů je zdarma, a jednou to prý bude skoro sto procent. Podle něj je v tom největší nevýhoda například Microsoftu, který stojí především na prodeji programů. „Podle mne, pokud bude chtít zůstat na trhu, bude muset svoji strategii změnit.“ Vedení tak dynamické a neustále se proměňující firmy se dvěma sty zaměstnanci je velice náročné na čas. Před čtyřmi lety Ivo Lukačovič řekl Respektu, že nejraději relaxuje na toulkách s batohem a nejvíc na Česku oceňuje prostupnou, všem otevřenou krajinu bez zákazů a plotů. Tahle láska mu vydržela dodnes, i když s drobnou korekcí. „Největší odreagování je má rodina,“ říká majitel Seznamu. „Do lesa jezdím stále, měním se tam v domorodce, který chodí bos a je u vytržení. Už se těším, až tam budu chodit se synem.“

Nekorunovaný král českého internetu je ochoten pomoci v boji s terorem a přemýšlí o Síti budoucnosti. „Zatím považuji za hlavní úspěch, že jsem se nezbláznil,“ řekl Respektu téměř přesně před šesti lety zakladatel českého internetového vyhledávače Seznam Ivo Lukačovič. Narážel přitom na neustálý kolotoč práce a dodal: „Teď se musíme udržet tak pět let na špici, třebas ne jako jedničky.“ Jen to byla jistota, že na trhu přežije. Podařilo se mu to. Nejenže na něm nejsou vidět žádné symptomy šílenství, navíc si i jeho firma udržela punc úspěchu a Lukačovič ke všemu minulý týden oznámil, že kupuje jeden z prvních zdejších e-mailových serverů, Email.cz. „Udělám z něj kofolu na síti. Té se také podařilo ze zapomnění prorazit v konkurenci Coca-coly či Pepsi,“ říká muž, který stále vítá i neobchodní návštěvníky s přátelským úsměvem. A to tady u lidí, jejichž firmy mají roční tržby kolem půl miliardy korun, není zrovna běžná praxe.

nému osudu. I jejich ves a jejich domy má rozvalit buldozer, protože stojí v cestě obchodníkům s uhlím. „Chtěli jsme poukázat na fakt, že to, co se stalo v Libkovicích, bylo úplně zbytečné a že se to nesmí opakovat,“ říká Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha. Mezi padesátkou účastníků ale pan Veruněk potkal jen jednoho z Libkovic, svého souseda Krejčího. „Lidi už to nezajímá. A není se ani čemu divit, Libkovice už prostě neexistují, tak co by tam dělali,“ kroutí hlavou pan Veruněk. V poválečné historii Česka zmizelo kvůli těžbě uhlí z mapy jedenaosmdesát vesnic a měst. Těžaři ovšem hodlají pokračovat. „V lokalitě Horního Jiřetína jsou zásoby nejkvalitnějšího hnědého uhlí v České republice s vysokou výhřevností. Rentabilitu máme prověřenou,“ říká mluvčí Mostecké uhelné společnosti Liběna Novotná.

Kontrola? Souhlasím

Lukačovič: stále u vytržení. FOTO TOMKI NĚMEC

podoba,“ popisuje Lukačovič modernizaci elektronické pošty na svém blogu http://blog.lide.cz/ilblog/, kterému vévodí motto Celý rok čti ilblog. Jako všichni milovníci internetu, i on propadl kouzlu těchto nepravidelných deníků, ve kterých jako ostatní autoři glosuje různý vývoj v technologiích, ve své firmě či prostě komunitu na síti. „U nás si píše blog nějaké promile uživatelů, ale pro mě je to hodně cenné, protože si můžu najít názory lidí, které chci, které znám, nejsou to anonymní žurnalisté z novin, o nichž nevím, co je k psaní vedlo.“ Právě ve vytváření internetu obyčejnými lidmi „zdola“ vidí Luka-

Vliv lidí, jako je Ivo Lukačovič, bude do budoucna s největší pravděpodobností stoupat, protože se budou muset stát součástí debaty o boji s terorismem. V něm hrají nové technologie velkou roli, jak například nedávno upozornil týdeník The Economist v textu o významu internetu coby pomyslného „ústředí“, v němž si mladí lidé sami vyhledávají teroristické skupiny, aby pro ně mohli při útoku zemřít. „Já bych ihned souhlasil s kontrolou internetu. Jsme ve válce s terorem, to, co se stalo v Londýně, nás ranilo. Možná více než Madrid, protože je to pro nás vzor demokracie. Takže pokud budou dobře napsané zákony a dobře nastavená kontrola proti zneužití, rád pomůžu,“ říká Ivo Lukačovič. Zatím ho prý nikdo z českých legislativců či policistů zabývajících se terorismem neoslovil. Erik Tabery

Q

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ INZERCE

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

7

Filmová škola Zlín

JSI V JEDNOM KOLE A NESTÍHÁŠ PŘIJÍMAČKY?

JEŠTĚ MŮŽEŠ VYCHYTAT

DRUHÉ KOLO! PŘIHLÁŠKY DO 31. 8. Více informací na našem webu nebo telefonu. WWW.FILMOVASKOLA.CZ +420 577 592 404

ANGLIČTINA S ELVISEM

Soukromá střední škola reklamní tvorby, s.r.o.

Dálkové studium oboru MANAGEMENT A PODNIKÁNÍ V UMĚNÍ A REKLAMĚ

na jediné střední škole v České republice zaměřené na reklamu.

Poslední možnost! Učíme a naučíme vás dělat správnou reklamu! Machkova 1646, Praha 4 / tel.: 267 910 638 mobil: 602 107 079 / fax: 267 911 737 [email protected] / www.michael-sssrt.cz

Vysoká škola logistiky o.p.s. konzultační středisko Praha

15 let zkušeností, zař. do vyhl. MŠMT ČR výuka podle evropských jazykových standardů

PRÁZDNINOVÉ KURZY AJ V PRAZE • • • • • •

20 a 6 hod./t. (tj. 5x a 2x týdně) od 1. 8. a 15. 8. 2005 výuka od 8.30, 16.30 nebo 17.30 hod. 5–9 studentů ve skupině 2 nebo 4 týdny výuky učebny u metra Florenc, Vyšehrad

POMATURITNÍ STUDIUM AJ lze kombinovat s NJ, ŠpJ či FJ • 8 tříd = 8 znalostních úrovní od úplných začátečníků po velmi pokročilé • příprava na státnice a Cambridge Exams vysoká úspěšnost studentů u zkoušek • denně český lektor a rodilý mluvčí • 7denní jarní zájezd do Anglie • 2x ročně taneční párty se zajímavými kapelami • učebny u metra Florenc

KURZY AJ PRO VEŘEJNOST OD 19. 9. zahájení každých 6 týdnů • 20, 10, 9, 6, 4, 3 hod./t. (tj. 5x, 3x, 2x, 1x týdně) • výuka od 8.30, 9.00, 15.45, 16.30, 17.30 hod. • angličtina obecná, obchodní, pro EU • příprava ke zkouškám z AJ (SJZ, FCE, CAE, CPE) • 5–9 studentů ve skupině • učebny u metra Florenc, Vyšehrad

STUDIUM V ZAHRANIČÍ

zahajuje v akademickém roce 2005/2006 tříleté bakalářské studium studijního programu dopravní a spojová infrastruktura forma studia: kombinovaná studijní obory

* Dopravní logistika * Logistika služeb

PŘIJÍMACÍ ŘÍZENÍ SE KONÁ DNE 9. 8. 2005 v 10.00 hod. v budově konzultačního střediska Nad Rokoskou 111/7, 182 00 Praha 8 více informací na tel.: 284 683 466 www.vslg.cz

FIREMNÍ VÝUKA JŠ Elvis, Žateckých 12, Praha 4 tel.: 241 409 001, 602 350 632, 731 570 807 tel./fax: 241 405 628 [email protected], www.elvis.cz

Pokračování přílohy na str. 9

Srpnová příloha VZDĚLÁVÁNÍ

vyjde 22. 8. 2005 Objednávky a podklady přijímáme do 18. srpna. Tel./fax : 224 934 586, GSM: 731 154 904 [email protected]

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Podle čeho se rozhodují občané ve volbách? S tím si lámou hlavu mnozí politologové i partajní stratégové. O zajímavé srovnání volebních preferencí vlády a hospodářských ukazatelů se nedávno pokusil David Marek z Patria Finance. Výsledek je překvapující: pokud vezmeme výsledky voličských preferencí v tuzemsku a odstraníme některé výkyvy (jako pokles ČSSD po aféře Stanislava Grosse), zjistíme, že voliče téměř nezajímá růst HDP nebo kurz koruny a vládu hodnotí podle tempa růstu mezd a míry nezaměst-

Co vyhrává volby, pozor na neklid a nákup s občankou nanosti. Teoreticky tak stačí znát příští vývoj těchto dvou veličin, a pokud se nestane nic mimořádného, víme, kdo zasedne do vládních křesel. Podle ekonomických predikcí to zřejmě bude nynější opozice. Ovšem jen tehdy, pokud se pár týdnů před volbami neprovalí, že nějaký vysoce postavený opoziční politik má neuspořádané finance. Ministerstvo průmyslu a obchodu se pokusilo pomoci podnikatelům a minulý týden předložilo do vlády návrh na zmírnění části ekologické legislativy. Některé zákony o ochraně přírody jsou u nás vůči podnikatelům skutečně příliš přísné, ale ministerstvo vyprodukovalo paskvil. Nejenže hodlalo navrhnout porušení některých mezinárodních závazků Česka, ale i styl jeho argumentace byl podivný. Například varovalo před tím, že rozšiřování počtu látek zařazených do integrovaného registru znečišťování a jejich zveřejňování může vést k jeho zneužití „různými iniciativami“, „vyústit v soudní žaloby proti průmyslovým podnikům“ a vyvolat neklid u obyvatelstva. Je jen dobře, že materiál narazil na odpor ministerstva životního prostředí a byl stažen z jednání vlády. Měl by se na něm objevit znovu na podzim. Skoro by se chtělo dodat za všechny podnikatele i ekology: tak tedy po prázdninách s čistší hlavou, znovu a lépe prosím. Ministr financí Bohuslav Sobotka minulý týden, po pouhých 18 dnech povinnosti vydávat účtenky ke každému nákupu nad padesát korun, otočil. Po dohodě s premiérem prohlásil, že do doby, než „začnou platit povinné registrační pokladny, by to byla pro podnikatele zbytečná zátěž“, a proto tuto povinnost zruší. Zdá se, že Sobotka přišel k rozumu. Má to ovšem jeden háček. Podle zákona o správě daní má od 1. července každý podnikatel „povinnost vést průběžně evidenci jednotlivých plateb“ včetně „údajů o výši, době a předmětu a popřípadě i plátci“ (dosud musel zaznamenávat jen denní tržby). Co to znamená? Účtenky vydávat nemusí, ale každou položku je třeba zaznamenat a pro případnou daňovou kontrolu si raději zapsat i adresu toho, kdo koupil třeba svazek ředkviček. A pro jistotu si to i ověřit v jeho občance. Ministrův mluvčí oznámil, že o změně tohoto ustanovení „se neuvažuje“. – MH–, – MP –

Chcete koupit české ředkvičky? Tak uveďte jméno a adresu. FOTO ARCHIV

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

Tři zázračná P Vládu lákají nákupy na splátky

T

ři P znamenají Public-Privat Partnership. To jsou slova, která by měla podle premiéra Jiřího Paroubka „ze soukromých zdrojů napumpovat do státních projektů miliardy a časem až desítky miliard“, a ulehčit tak státnímu rozpočtu. Tzv. koncesní zákon schválený minulý týden vládou umožní v rámci projektů PPP například to, aby silnice či nemocnice vybudoval a provozoval soukromník, aniž by nad nimi stát ztratil kontrolu. Navíc je soukromá firma postaví ihned, zatímco stát je bude splácet až později. Odpůrci této metody ale tvrdí, že takové soukromo-státní partnerství může vytáhnout zbytečně miliardy korun z kapes občanů, a vzpomínají na projekt dálnice D47. Může jít také o vhodný nástroj státu, jak se nenápadně zadlužit, aniž by se to okamžitě odrazilo na schodku státního rozpočtu.

Export z ostrovů Nápad zaplatit soukromníkům, aby vykonávali funkce státu, není nic nového. Často to totiž dokážou lépe než státní úředníci. Například výběr daní či cel byl pronajímán podnikatelům v Římské říši či šlechticům a Židům ve středověku. Jenže jejich působení mělo i své nedostatky, protože za své služby si nechávali příliš mnoho na úkor poplatníků. Obce postupně převzaly vodovody, kanalizace či veřejná osvětlení, zestátněna byla větší část dopravy (poslední koncese na železniční tratě fungovaly v Čechách za Rakouska-Uherska), poválečný sociální stát v západní Evropě vytvořil síť státních nemocnic a sociálních ústavů. V sedmdesátých letech se ale v Anglii kolo zestátňování otočilo. Ropná krize a vysoké náklady vedly k vlně privatizací, která přeskočila na kontinent a pokračovala po pádu komunismu. Jenže právě ve Velké Británii se ukázalo, že samotná privatizace nedokáže vyřešit například nedostatek peněz na údržbu silnic. Proto se začalo experimentovat s tím, že soukromník opraví například most nebo tramvajovou trať a náklady získá zpět z dočasného mýta nebo jízdného. Z původního jednoduchého pronájmu za výběr poplatků se nakonec vyvinul složitější model připomínající leasing. Stát si pořídí například nemocnici, kterou postupně splácí buď přímo ze státního rozpočtu, nebo tím, že dovoluje provozovateli vybírat poplatky za ošetřování. Ovšem na rozdíl od leasingu nenese majitel-stát všechna rizika spoje-

ná s provozem dané věci. Pokud má soukromník auto na leasing a někdo mu ho podpálí, zbudou mu jen oči pro pláč a splátky platí dál, v případě PPP musí soukromník postavit novou budovu. Navíc na rozdíl od leasingu jde také o mnohem delší smluvní vztah obvykle, na 25–30 let. Na začátku devadesátých let byl systém PPP a jeho specifická forma Public Finance Initiative (PFI) oficiálně podpořen britským konzervativním kabinetem a posléze ještě rozšířen za levicové vlády Tonyho Blaira. Nyní je ve Velké Británii přes 600 projektů PFI od dálnic přes výstavbu nemocnic, armádních trenažérů, policejních stanic a věznic až po metro. Podle časopisu Economist se tento koncept dokonce stal jedním z nejúspěšnějších vývozních artiklů Albionu: britští byznysmani a úředníci začali přednášet a poskytovat své rady ohledně využití PPP vládám i podnikatelům od Estonska až po Mauritius včetně České republiky.

Vybírej nyní, plať později PPP umožňuje jisté „zázraky“. V průběhu několika let je možno opravit silnice či vybudovat síť nemocnic, na kterou by jinak občané museli čekat desítky let. Stát, kraj či obec neplatí hned a úředník už není postaven do role dozorce, který má pečlivě hlídat vyúčtování každé položky ve složitém podniku, objednávat opravy a údržbu, ale kontroluje pouze plnění podmínek smlouvy: například u nemocnice zadá pouze počet lůžek, vydaných obědů a provedených úkonů včetně jejich kvality. Kolik stály brambory nebo skalpel, už ho nezajímá, to je problém soukromého provozovatele. Takový přístup umožňuje se stejným počtem úředníků spravovat více silnic, nemocnic nebo věznic. Nehledě na to, že provozovateli samotnému záleží na rychlém dokončení stavby, a nedodržení termínů jsou tedy řídká. Zatímco v Anglii bylo například dokončeno v původním termínu 80 % projektů PPP, u normálních veřejných zakázek to bylo pouhých 20 %. Kritici upozorňují, že princip „nakupuj nyní a plať později“ může vést politiky k tomu, aby objednávali projekty, které budou dokončeny okamžitě, ale spláceny v daleké budoucnosti. Takový politik pak slavnostně otevírá novou dálnici, zatímco s vysokými splátkami se za deset patnáct let trápí už někdo jiný. PPP projekty jsou také čas-

to velmi složité a soutěž o jejich provozování je kvůli vysokým nákladům na zadávací dokumentaci a nejasným podmínkám drahá a nepřehledná. Jak se povedla pro a proti vyvážit v českém zákoně? Tak napůl. Aby nebylo možno bezhlavě utrácet peníze dopředu, bude velké státní projekty PPP (nad 500 milionů Kč) schvalovat vláda a velké krajské a obecní projekty (nad 250 milionů korun u krajů a u obcí podle jejich velikosti) rezort financí. Ten má zároveň posuzovat podle doporučení Evropské unie, zda se náklady na projekt započítají do státního dluhu a ovlivní výši schodku veřejných rozpočtů nebo ne. Rozhoduje především míra rizika, kterou nese stát při realizaci a provozování stavby. Jak ale přiznává expertka na PPP Kateřina Helikarová z ministerstva financí, „je těžké tato kritéria aplikovat a ani evropský statistický úřad si někdy s těmito závazky zatím moc neví rady“. Na další problémy pak upozorňuje David Ondráčka z Transparency International: „Zákon dostatečně neomezuje politický vliv na zadávání zakázek, nestanovuje pravidla pro působení politiků a umožňuje jim zasahovat do rozhodnutí expertů. Může se tak opakovat případ zakázky na dálnici D47.“ Ta byla prostřednictvím neprůhledného výběrového řízení přiklepnuta soukromé firmě vládou Miloše Zemana, ale později se ukázalo, že je pro stát nevýhodná, a musela být zrušena. Jak zákon dopadne, ukážou až první praktické zkušenosti. O tom, že bude včetně dalších navazujících norem průběžně upravován, nepochybují ani státní úředníci, ani zástupci firem ucházejících se o možné zakázky. Argumentují ale, že podle zákona se dá alespoň odzkoušet fungování PPP. Ostatně právě s tím počítá i sama vláda. Již v lednu schválila práci na prvních tzv. pilotních projektech PPP – modernizaci tratě mezi Kladnem a Prahou s odbočkou na letiště Ruzyně a výstavbu ubytovny a parkoviště ve vojenské nemocnici v Praze ve Střešovicích. Další várku, v níž má být mimo jiné dálnice v jižních Čechách a stavba věznice na severu Moravy, by měla odhlasovat do konce měsíce. Podle ministra pro místní rozvoj Radko Martínka by se tyto projekty mohly rozjet již příští rok, kdy by měl začít platit nový zákon, pokud ho schválí parlament. Marek Hudema

Q

Premiér jako reklamní panel Proč by si Jiří Paroubek na své chalupě nemohl vyjít civilně, jen tak v tričku? Během chalupářského summitu s Milošem Zemanem si premiér Jiří Paroubek oblékl na procházku tričko. V něm jej minulý víkend zachytily televizní kamery všech významných stanic, které snímky odvysílaly ještě ten večer. Proč by si premiér na své chalupě nemohl vyjít civilně, jen tak v tričku? Protože šlo o oděv s reklamním logem společnosti ABN Amro Bank, premiér udělal tomuto finančnímu domu obrovskou reklamu v hlavním vysílacím čase. A s touto firmou spolupracoval v době, kdy byl náměstkem pražského primátora. Jaký měla reklama dopad, samozřejmě nikdo nezjišťuje, nicméně si jí všimli redaktoři rozhlasové stanice Frekvence 1 a o pár dnů později se premiéra Paroubka zeptali, kolik za svůj reklamní výstup dostal peněz. „Nevím, jaké jsem měl tričko. Nedostal jsem nic. Já jsem se procházel po své vlastní zahradě a vaši kolegové na mě udělali natáčením na soukromém pozemku tak trošku podpásový útok,“ odpověděl Paroubek. Ale situace není až tak jednoduchá. Nejen proto, že média si premiér k natáčení Zemanovy návštěvy de facto sám na chalupu sezval. „Společnost ABN Amro Bank uzavírala s pražským magistrátem v době, kdy tam pan Paroubek dělal ekonomického náměstka, několik smluv. A jednu z nich magistrát po odchodu pana Paroubka jako nevýhodnou vypověděl,“ říká pražský zastupitel Jiří Witzany. ABN Amro Bank zařizovala pro Prahu za provizi desítek milionů korun emitaci dluhopisů vydávaných magistrátem, pra-

covala pro hlavní město na transakcích s úrokovým rizikem (tuto smlouvu magistrát vypověděl) nebo sama magistrátu půjčovala. „ABN Amro patřila na magistrátu mezi nejčastěji spolupracující banky,“ upozorňuje Witzany. Premiér Paroubek tričko určitě nekoupil v obchodě. Podle tiskové mluvčí banky Vladimíry Kadlecové se reklamní trička rozdávají na podnikových akcích. „Na jedné z nich to tričko pan Paroubek dostal. Bylo to asi před čtyřmi lety,“ říká mluvčí Kadlecová. Další podrobnosti (jestli bylo tričko jediným darem, o jakou akci šlo apod.) mluvčí nezná. „Tehdy jsem tu ještě nebyla, ale nehledejte za tím nic zvláštního, byla to náhoda, že pana premiéra zachytily kamery v našem reklamním triku. Žádnou dohodu nemáme,“ dodává.

Reklamní panel Paroubkovo víkendové reklamní extempore je v Česku dost ojedinělé. Měl snad jen dva předchůdce. Václava Klause, který zapózoval jako model na fotografii s reklamou na lyže značky Völkl. I on tehdy tvrdil, že šlo o náhodu. Média také zaregistrovala Stanislava Grosse, jak chvíli poté, co se stal ministrem vnitra, pózuje pro fotografy v tričku s logem společnosti Patria Finance. „To už je trochu velký purismus. Teď mám na sobě kravatu s reklamou a v televizi by to mohlo být vidět, když zafouká vítr,“ bránil se premiér

Podpásový útok. FOTO ČTK

Paroubek na stanici Frekvence 1. To je chodícím panelem na oblečení, které dostal na firemních akcích? Tričko s jakým logem si na sebe vezme příště? „To já nevím. Budu se ho muset zeptat,“ odpovídá tisková mluvčí vlády Lucie Orgoníková s trochou nadsázky. „Tričko má od syna a nevím, kde přišel ke kravatě, ale pohyboval se na soukromém pozemku,“ dodává. Jakou firmu propagoval Jiří Paroubek na kravatě, si redaktor Petr Šimůnek nevšiml. „Nebylo to vidět a nezafoukal vítr,“ říká. Jiřího Paroubka na chalupě na nevhodné tričko asi někdo upozornil. Na dalších záběrech kamer už má na sobě tričko s logem Horská služba. Jaroslav Spurný

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

9

Kdy se zhroutí Čína O rizikových místech asijské velmoci

S

rostoucím vlivem komunistické říše se stále častěji rozebírají rizika, která z této moci mohou vzniknout. Občas to vypadá, že tu vyrostla velmoc, která se nezadržitelně žene kupředu a nic ji nemůže zastavit. Přitom se v nitru Číny ukrývá řada časovaných bomb, které mohou tento kolos ohrozit. Vláda proto chystá obranu.

Do pěti let a do dne Čína v současné době čelí najednou takovému množství problémů, že je nemůže zvládnout, i kdyby vládnoucí komunistická strana měla vůli k radikálním změnám. Tak by se dal jednoduše shrnout obsah v zahraničí často diskutované knihy Nastávající zhroucení Číny, kterou před třemi lety vydal poradce jedné americké právní firmy se sídlem v Šanghaji Gordon G. Chang. Autor vychází z důsledků, které pro čínskou ekonomiku má vstup země do Světové obchodní organizace: „Během pěti let musí být odstraněny kvóty a netarifní bariéry, některé dokonce během dvou či tří let. Zahraniční firmy musí dostat v podstatě neomezené povolení k dovozu a vývozu zboží. Cizincům se musí dovolit účast ve velkoobchodním i maloobchodním podnikání. Omezení vlastnických práv se musí uvolnit v celé řadě oborů, mj. v telekomunikacích. Musí se vyloučit subvence, zejména v zemědělství. Navíc musí dojít k odstranění lokálních překážek obchodu, vytvořených provinciemi a městy. Znamenalo by to, že se strana vzdá téměř veškeré kontroly nad ekonomikou.“ Čína se stala členem Světové obchodní organizace v roce 2001, chvíle krize se tedy blíží. Chang ovšem připouští, že systém vlády komunistické strany se přece jen mění, ačkoli podle jeho mínění velmi pomalu vzhledem k naléhavosti přezrávajících problémů. Například ekonomického růstu dosahuje země za cenu dramatické degradace životního prostředí. Takto vyvolávané ztráty činí 4–8 % HDP. Stát také vlastní 70 % akcií nestabilních státních podniků. Problém představuje i rozpočtová zadluženost státu, která v roce 2000 činila 146,7 % HDP, což je hodnota, jež dvakrát převyšuje míru zadlužení pokládanou mezinárodně za bezpečnou. Vážnější je ovšem zadluženost bank. Je pravda, že Čína má nejvyšší objem úspor na světě, které činí 40 %. Banky jsou však nuceny plnit příkazy státu a chronicky nerentabilní státní podniky tak dostávají až 70 % domácích půjček. Ty nesplácejí, a pokud ano, pak s velkým zpožděním. Plně nenávratných je až 25 % půjček. Banky plní funkci druhého rozpočtu a stát zbavují povinnosti poskytovat nerentabilním podnikům přímé dotace. Ve vzduchu tedy stále visí nebezpečí kolapsu bankovního systému, a tím i celé společnosti. Státní podniky představují nejen mocenskou páku politického systému, ale také stále mohutnou ekonomickou a sociální sílu: produkují 28 % zboží a zaměstnávají 41 % městského obyvatelstva. Režim se nerad a váhavě zbavuje akcií těchto podniků, mimo jiné také ve snaze povzbudit trh s akciemi a získat prostředky na výplatu penzí. V současnosti probíhá již třetí vlna tohoto výprodeje, ale noví vlastníci smějí s akciemi obchodovat až ve druhém roce po jejich získání a v každém roce nejvýše do 5 % celkového majetku. Odhaduje se, že takto bude trvat 15 let, než se stát zbaví podstatné části svého vlastnictví.

Kdo by se bál zaprášení plic, když je kolem něj 200 milionů chudých. (Uhelný důl ve Wu-šanu.)

Voda nad zlato V této době se připravuje jedenáctý pětiletý plán, který má zemi pomoci z těžkostí. Je sestaven vybranými experty, kteří se distancují od tradičního socialistického plánování. Plán tvoří čtyři části: jak řídit ekonomiku k větší růstové efektivnosti, jak přitom chránit zdroje životního prostředí, dále jak zefektivnit proces urbanizace, jak čelit nezaměstnanosti a rozdílům a důsledkům rozdílů v příjmech, a konečně jak zajistit postavení Číny ve světové ekonomice. Kritici uvádějí jako bariéry při zefektivňování ekonomiky ještě nepřiměřeně nízké ceny půdy, vody, energie a energetických zdrojů a nedostatečně zajištěnou ochranu životního prostředí. Jen mimochodem: cena vody patří dosud k nejnižším na světě. Přitom zásobování vodou je v kritické situaci již dnes. V současnosti má zem k dispozici 680 mld. m3 užitkových a pitných vod, z toho se 68 % užívá pro zavodňování. Ví se přitom, že v roce 2030 dodávky vody narazí na své absolutní limity, neboť počet obyvatel se zvýší na 1,6 miliardy. Šedesát procent z nich bude v té době žít ve městech. Již dnes víc než 100 velkých metropolí hlásí nedostatek vody, v polovině z nich je zásobování vodou ohroženo vážně. Hladina podzemních vod klesá rychlostí jednoho metru ročně. Na 514 řekách byl proveden průzkum, který zjistil, že 60 toků přestalo plnit své funkce

v důsledku znečištění nebo proto, že se jejich vody spotřebovávají za hranici zavodnění. Ke kriticky ohroženým oblastem patří severovýchod země, včetně Pekingu, kde hladina podzemních vod klesla již o 40 m. Připravuje se proto obří projekt, který má přivést vody Jang-c’-t’iangu dvěma systémy do oblasti hlavního města a do Tchien-t’inu, ležícího na jihovýchod od hlavního města. Roční kapacita tohoto zdroje má být 44,8 mld. m3 vody, to je ekvivalent Žluté řeky. Náklady na výstavbu budou činit 60 mld. USD a vynutí si přemístění 400 000 obyvatel z postiženého území. Délka stavby vzdušnou čarou je neuvěřitelných 800 km.

200 milionů nemocných O vlivu životního prostředí na zdraví obyvatel si lze učinit představu jen z kusých zpráv. Tak například zaprášením plic trpí na základě úředních diagnóz a podle odhadu čínských odborníků asi 5 700 000 lidí. Bylo identifikováno více než 115 druhů nemocí vyvolávaných nezdravým životním prostředím. Trpí jimi až 200 milionů dělníků. Urbanizace, jako druhé téma jedenáctého plánu, je strategií, která řeší několik problémů najednou. Brání rozšiřování stávajících sídel – staví se výhradně výškové budovy, v podstatě na místě starých částí měst. Dosud urbanizace zahrnula 40 % populace, cílem je do r. 2020 přemístit do měst 55–64 %

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

lidí. Plánovači jsou na rozpacích, zda rozvíjet velká města či města středně velká. Dálkové snímkování země ovšem jednoznačně odhaluje, že čím větší koncentrace obyvatel, tím ničivější jsou její účinky na životní prostředí. Třetí téma plánu je snížení rozdílů v příjmech. Průměrný roční příjem rolníků je cca 353 USD, obyvatel měst 1135 USD. V zemi je 150–200 milionů chudých. Oficiálně se uvádí, že nezaměstnanost činí asi 4 % práceschopných, ale znalci čínských poměrů odhadují, že toto číslo může být až desetinásobně vyšší, což by představovalo až 75 milionů lidí bez práce. Přitom na venkově je podle některých pramenů přebytek pracovních sil v počtu až 200 milionů. Pokud jde o váhu a význam Číny v mezinárodním ekonomickém systému, země předbíhá své plány: téměř agresivní export textilu, nákupy surovin, které zvedly trvale jejich ceny tak, že to ohrožuje stabilitu světových trhů (například kovy, ale i ocel či koks), zahraniční investice v jihoamerických zemích, v Pákistánu, tlak na trhy s ropou, to vše již dnes řadí Čínu k ekonomickým hráčům světového významu. Je ale otázka, jak se vypořádá se svými vážnými riziky. Pokud se jí to podaří, vzniknou nové obtíže, protože jen její spotřeba ropy bude v roce 2020 činit 45 % dnešní světové těžby. Václav Mezřický Autor pracuje v Ústavu pro ekopolitiku.

Q

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ

Soukromá vyšší

AKADEMIE J. A. KOMENSKÉHO U Pekařky 1, 180 00 Praha 8 – Libeň

zdravotnická škola Dr. I. Mauritzové, s. r. o. Plzeň, Ledecká 35 tel./fax: 377 534 450 e-mail: [email protected] http://www.svzsplzen.cz

DiS. Studijní obory: * DIPLOMOVANÝ ZUBNÍ TECHNIK * DIPL. ZDRAVOTNICKÝ ZÁCHRANÁŘ (denní i dálkové) * SOCIÁLNÍ PRÁCE (denní i dálkové)

PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY II. kolo 24. srpna 2005

Vyšší o db orná škola ekonomická a Obchodní akademie Kollárova 5, Praha 8

vypisuje II. kolo přijímacího řízení Uzávěrka přihlášek 29. 7. 2005 zkoušky 25. – 29. 8. 2005

Obor: ekonomika mezinárodního hospodářství Tříleté denní studium, školné 3000,- Kč ročně výuka v angličtině nebo němčině vysoký podíl praxe I n f o r m a c e : w w w. a k a d e m i e - k o l l a r o v a . c z ; [email protected] tel.: 222 333 311

JAZYKOVÉ KURSY PRO PODNIKY JAZYKOVÉ KURSY PRO VEŘEJNOST INDIVIDUÁLNÍ JAZYKOVÁ VÝUKA JEDNOLETÉ POMATURITNÍ STUDIUM MEZINÁRODNÍ JAZYKOVÉ CERTIFIKÁTY ODBORNÉ KURSY A SEMINÁŘE JAZYKOVÉ VZDĚLÁVÁNÍ DĚTÍ Tel.: 283 842 272

Tel. a fax: 283 842 301

www.akademie-praha .cz

10

ZAHRANIČÍ

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

Mezi námi šíity Irácký premiér Džaafarí navštívil Írán, zemi bývalých nepřátel

I

rácký premiér v Íránu. Co to znamená? Smír dvou bývalých nepřátel, nebo šíitskou konspiraci? Před dvěma lety odpůrci tažení na Irák argumentovali tím, že po svržení Saddáma může vzniknout velký šíitský blok, že z Iráku se může stát druhý Írán, druhá šíitská teokracie. Před půlrokem v Iráku v prvních svobodných volbách šíitské strany skutečně zvítězily a šíity vedená koalice utvořila vládu. A před týdnem šéf tohoto kabinetu Ibrahím Džaafarí oficiálně navštívil Teherán. Měli tedy odpůrci války pravdu? Dejme tomu, že ano, ale pouze v takovém smyslu, v jakém ji mohou mít odpůrci stržení železné opony. Pomocí drátů kolem hranic bychom se uchránili před ilegálními migranty, importovaným zločinem či drogami, ale zůstali bychom zkrátka zadrátovaní. Totéž platí pro Irák. Buď nechat tamní šíity ve stabilní pozici nesvéprávné většiny, nebo jim svěřit podíl na moci podle zásady „jeden občan, jeden hlas“ a smířit se s faktem, že kooperace dvou sousedů, většinově šíitských, záleží na jejich rozhodnutí. Samotné setkání v Íránu také nedalo základ žádné konspiraci, ale bylo věnováno praktické agendě.

Modelem pro region Přesto považuje světový tisk návštěvu Džaafarího – a více než deseti jeho ministrů – za přelomovou. Setkali se totiž představitelé jediných dvou šíity vedených států na světě, nota bene států, které spolu v letech 1980–88 vedly krvavou válku s milionem obětí. Návštěva přinesla více otázek než odpovědí, a to jak v médiích, tak mezi americkými diplomaty a zpravodajci. Není divu, je to velká novinka. Ve světě jsou známé státy a vlády tradičně či většinově katolické, protestantské, pravoslavné, hinduistické, buddhistické i sunnitské, ale zkušenost s šíitským establishmentem je krátká, úzká a zároveň neblahá – íránská teokracie (od roku 1979), respektive hnutí jako Hizballáh či Amal v Libanonu. Džaafarího Irák se tak stal první arabskou zemí vedenou šíity. I této roviny si všímala média, která přinášela zprávy o návštěvě v Teheránu. Irácká delegace tam pobyla tři dny. Džaafarí přitom nejel do neznáma. Coby šíita, tedy příslušník sice většiny, ale za Saddáma Husajna tvrdě potlačované, strávil v Íránu skoro deset let exilu. Nyní se tam vracel v pozici šéfa výkonné moci sousedního státu. Vysocí úředníci v obou zemích hovořili o „signálech nového spojenectví, které by mohlo změnit náboženskou a politickou rovnováhu v regionu“, jak píše deník Washington Post. Ještě Džaafarího předchůdce, spojenci jmenovaný prozatímní premiér Ajád Aláví, se nechával slyšet, že Írán se vměšuje do iráckých záležitostí. Nyní je vše jinak. První viceprezident Íránu Mohammad Rézá Árif po setkání prohlásil: „Můžeme si nahradit chlad minulých vztahů a stát se modelovým příkladem pro region.“ Džaafarí opáčil, že svazek

Džaafarí přichází, Chátamí odchází a region se chystá na novou realitu. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

s Íránem je „nedělitelnou součástí zahraničních vztahů Iráku“. Iráčané v Teheránu probírali otázky bezpečnosti, boje s terorismem, ekonomické spolupráce, kontroly vzájemných hranic (dlouhých na 1400 kilometrů, ale velmi porézních) a těžby ropy i plynu. Džaafarí se setkal s veškerými celebritami země, ájatolláhem Alím Chameneím, končícím prezidentem Mohammadem Chátamím i nastupujícím Mahmúdem Ahmadínedžádem. Detaily výsledků publikovány nebyly, ale leccos naznačují citace v médiích.

Nelegitimizovat Teherán Íránský velvyslanec při OSN Mohammed Džavad Zárif byl na adresu vztahů s Irákem velmi diplomatický: „Jde o něco, co nemusí dělat starosti nikomu. Slouží to regionu a neškodí nikomu jinému, zvláště s ohledem na napětí v minulosti.“ Podobně se vyjádřil i nový americký velvyslanec v Bagdádu Zalmay Khalilzad: „Americká politika nepodporuje nepřátelské vztahy mezi Irákem a Íránem. Jsou to sousedé a my chceme, aby měli dobré vztahy.“ Rovněž američtí analytici, citovaní anonymně, tvrdí, že Írán sdílí americký cíl stabilizace Iráku a zajištění jeho územní celistvosti. Írán totiž, podobně jako Irák, má v podo-

Voda klesá, hněv stoupá Rumunský systém ochrany před povodněmi existuje jen na papíře: čluny i náklaďáky se musí půjčovat od státních firem. Rumunsko sužuje nejhorší povodeň za posledních sto let. Pohroma postihla 31 ze 42 žup, s mírnou nadsázkou byly v některých chvílích pod vodou dvě třetiny země. Voda pomalu ustupuje, hněv místních lidí naopak stoupá. Úřady zastihla voda nepřipravené. Pohroma zamávala i popularitou vlády, a paradoxně tak zabránila předčasným volbám.

V bermudském trojúhelníku Počet obětí záplav způsobených prudkými přívalovými dešti zatím není znám, podle různých zdrojů jich může být kolem třiceti a nález dalších se očekává po opadnutí vod. Mnozí z mrtvých jsou staří lidé, kteří nedostali varování úřadů nebo se před záchranáři z obav o svůj majetek ukryli. Podmáčená obydlí postavená často z nepálených cihel je pak zavalila. Voda zničila stovky kilometrů cest, železnic a stovky mostů. Experti odhadují, že mohla zničit až 10 tisíc domů. Podle ministra vni-

tra Vasila Blagy bude trvat pouze obnova dopravní infrastruktury nejméně rok. Škoda i podle nejoptimističtějších odhadů přesáhne miliardu eur. Pohroma doložila, co mnozí tušili: systém ochrany proti katastrofám existuje v zemi maximálně na papíře. Nikdo nebyl připraven na takové úkoly, jako je například odklízení pozůstatků desítek tisíc utonulých domácích zvířat. Vláda označila očkování obyvatelstva, dezinfekci v postižených oblastech a ochranu proti epidemiím za prvořadý úkol, distribuce potřebných věcí však vázne. Stejně tak se k postiženým lidem nedostanou balíčky s potravinami a hygienickými potřebami. Nikdo nemyslel na to, že je třeba zabezpečit obydlená stavení před rabováním. Zloději se objevili často dříve než záchranáři. Několik přistižených zlodějů se málem stalo obětí lynčování ze strany rozzuřeného davu. Jinde lidi čekající na pomoc na střechách svých domů navštívili „dobrovolní záchranáři“ na člunech požadující pení-

bě Kurdů a sunnitů své vlastní etnické a náboženské menšiny, nehledě na minoritu Arabů na jihozápadě země, a rovněž se obává, aby napětí nepřeskočilo přes hranice. Irácký ministr obrany Sadún Dulajmí to po svém návratu z Teheránu, kdy dohadoval vojenskou spolupráci mezi oběma zeměmi, vzal přímo po havlovsku: „Spolupracujeme v souladu se zájmem na vybudování bezpečného a stabilního Iráku. Chceme otevřít dveře míru a lásky k sousedním zemím.“ Určité výhrady ovšem pronesl Robert Zoellick, náměstek americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové. Džaafarímu a vysokým činitelům jeho vlády připomněl, že Iráčané žijí v komplikovaném sousedství. Co se týče vztahů mezi Irákem a Íránem, řekl: „Některé aspekty jsou zřejmě konstruktivní, ale buďte si vědomi toho, co chce druhá strana.“ Jako by se tu ozývalo poučení z doby před čtvrtstoletím, kdy Západ v obavě z islamistické revoluce v Íránu přehlížel, že agresorem v tehdejší válce byl Saddámův Irák. Nyní by se mohlo pro samou radost ze smíru zapomenout, že Írán představuje jadernou hrozbu a Irák by mu mohl vystavit mezinárodní legitimaci. Washington Post anonymně cituje americké zpravodajce, kteří

ze za odvoz. Cena za záchranu se prý zvyšovala úměrně s růstem nebezpečí a mohla dosáhnout až 150 eur za osobu. Situaci zachraňovala armáda, která do boje nasadila všechny své operativní jednotky. Voda navíc odhalila řadu problémů staršího data. Mnohé hráze, ale i mosty či cesty nápor vody nevydržely proto, že se při jejich stavbě podvádělo a šetřilo například na kvalitě použitých materiálů. Rumunská média se již po jarních povodních v Banátu na západě země ptala na osud velkých částek, jež byly v posledních letech věnovány na stavbu a opravu hrází v této oblasti. Jenom v župě Timis se mělo na tento účel úřady utratit přes 25 milionů eur. Jak však vysvitlo, odvedli stavitelé i v lepším případě mizernou práci nebo stavěli na jiném místě, než bylo třeba. Jinde naopak s prací ani po letech nezačali. Nedokončili dokonce ani hráze, které začali stavět v druhé polovině 70. let, po předchozích velikých povodních. Média rezort vodohospodářství nazvala rumunským „bermudským trojúhelníkem“, ve kterém namísto lodí beze stopy mizí peníze.

Neopustím svůj lid Vláda premiéra Calina Popesca Tariceana svádí problémy na tu předchozí. Ministryně životního prostředí a vodohospodářství Sulfina Barbuová již na jaře obvinila své předchůdce, Sperantu Ianculescovou a Aurela Ilieho, že si z peněz určených na hráze postavili své vily. Slíbila přešetřit přes 160 smluv, které na protipovodňové práce získala firma Aquaproiect, patřící manželce bývalého ministra Ilieho.

neskrývají obavy: íránská vláda prý investovala desítky milionů dolarů do irácké volební kampaně ve prospěch šíitských stran a íránské zpravodajské služby i Revoluční gardy prý zůstávají významně přítomny na iráckém území, zvláště na šíity osídleném jihu.

Zárukou je Sistání Zásadní otázku na adresu íránských úmyslů položil – opět nejmenovaný – vysoký úředník ministerstva Condoleezzy Riceové zabývající se Irákem: „Chtějí podporovat určité irácké politické strany, aby měli ,kámoše‘ u moci, nebo pomýšlejí na souznění vlád?“ Jiní experti to ale nevidí tak konspiračně či dramaticky a raději poukazují na rozdíly mezi oběma zeměmi. Ten asi nejvýznamnější spočívá v osobnosti duchovního lídra iráckých šíitů, velkého ájatolláha Alího Sistáního. Je sice rodem z Íránu, ale nikdy neměl mocenské ambice. Naopak odmítá aktivní politickou roli šíitských kleriků. Šance pro Irák se tedy rýsuje takto: být prvním šíity vedeným státem, který by nebyl teokracií. Zbyněk Petráček

Q

Podle Rumunů se však tváří v tvář katastrofě nevyznamenala ani současná vláda. Prezident Traian Basescu i premiér Tariceanu, oba zastupující hlavní vládní sílu, Demokraticko-liberální alianci (DA), potřebovali zhruba týden, než si našli čas navštívit nejhůře postižené oblasti. Více než katastrofa je totiž zaměstnávaly stranické spory a příprava na předčasné volby. Ty měla zajistit Tariceanova demise oznámená počátkem července. Záminku poskytl fakt, že ústavní soud, úzce spjatý s dnes opoziční postkomunistickou sociálnědemokratickou stranou (PSD), odmítl zákony, které měly umožnit reformu zkorumpovaného a zpolitizovaného soudnictví. Reforma soudnictví a úspěchy v boji proti korupci jsou jednou z hlavních požadavků Evropské unie pro vstup Rumunska v plánovaném termínu 1. ledna 2007. Prezident i premiér tvrdí, že předčasné volby, od nichž očekávali posílení pozic DA v parlamentu, jsou nezbytné pro urychlení reforem. Basescu na ně však tlačí prakticky od doby, co z voleb na konci loňského roku vzešla současná vláda. Chtěl z ní totiž vystrnadit koaliční partnery DA, Demokratický svazu Maďarů v Rumunsku, a hlavně nevypočitatelnou Konzervativní stranu. Minulý týden Tariceanu svůj názor na vlastní demisi změnil. „Odvážný vůdce neopouští svůj lid vystavený kruté zkoušce,“ řekl v úterý. Jenže v realitě jde spíše o to, že DA by se volby díky povodním a jejím vlastním chybám nemusely vyplatit. Ani po nich totiž jednobarevnou vládu nesestaví, jak dokládají průzkumy. Petr Morvay Autor působí v slovenském deníku SME.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

11

Ukrajina se probudila do reality Půl roku po pomerančové revoluci stále vládne naděje, že bude lépe

L

idé na Ukrajině očekávali od loňské pomerančové revoluce zásadní a rychlou demokratizaci společnosti, politickou i ekonomickou integraci do světa, ve kterém platí řád a zákony pro všechny, očekávali prosperitu, zvýšení životní úrovně a vizi lepší budoucnosti. Po více než půlroce mají mnohem více demokracie a občanských svobod, mnohem svobodnější, leč stále ne dostatečně svobodná média, vojenskou službu zkrácenou na jeden rok a naději, že jednou bude lépe. Na zbytek ale musí čekat.

Problém je v systému Revoluční zápal a shodu z tribuny na Náměstí nezávislosti vystřídaly první politické šarvátky mezi spojenci – kvůli rozdílným představám o řízení a fungování státu, ale i proto, že ne každému z vítězů revoluce se dostalo židle, po které toužil. Veřejnost sleduje vleklý pokus justice vypořádat se s léta deformovanou privatizací, který začíná připomínat telenovelu. Lidé v obchodech nechápou, proč ceny šplhají vzhůru, když se totéž neděje s jejich platy. A velcí investoři se zatím na Ukrajinu nehrnou. Východ Ukrajiny, který v prezidentských volbách neprosadil svého kontroverzního favorita Viktora Janukovyče, své největší zklamání prožil loni v listopadu a v prosinci. Teď přišla deziluze na pořad dne i v Kyjevě a přesouvá se do dalších koutů státu. Prezident Viktor Juščenko ale nadále má své početné příznivce. Svědčí o tom i jeho nedávný výstup na dvoutisícovku Hoverla v Karpatech. Prezident se musel zastavovat každých deset minut, aby se podepsal nebo si potřásl rukou. Jádrem problémů Ukrajiny není ani tak samotné neblahé ekonomické dědictví desetileté éry Leonida Kučmy, jako spíš dědictví prezidentského politického modelu. Prezident jmenuje vládu, která však plně neodráží poměry v parlamentu – Nejvyšší radě. Vláda se zodpovídá parlamentu i hlavě státu a Jučšenko má pocit, že musí vládu usměrňovat. Kabinet premiérky Julie Tymošenkové není jednotný, spory mezi ministry nejsou výjimkou. Juščenko v polovině července vyjádřil hlubokou nespokojenost s tím, že vláda neplní jeho nařízení o zrušení půldruhého tisíce různých vyhlášek,

norem, kvót a podzákonných směrnic, které jsou Od 1. července je na Ukrajině stanovená minipřežitkem a administrativní brzdou ekonomiky. mální mzda na 310 hřiven, tedy 62 dolarů. Od Vláda se brání tím, že jenom 150 z nich může září se zvýší na 66 USD. Plat předsedy Ústavnízrušit sama a 1300 musí revidovat parlament. ho soudu vláda před časem stanovila jako 18náJučšenko se již nechal slyšet, že sobek minimální mzdy. Plat předsedy Vrchního obchodního soudu, zvažuje kádrové čistky: odvoláu kterého skončí mnoho reprivaní některých náměstků ministrů Juščenkova tizačních soudních sporů o maa představitelů v regionech. Opajetek v hodnotě stovek milionů kovaně se objevují zvěsti o tom, Ukrajina láká dolarů, je 15násobkem minimální že Tymošenková vydrží v úřadě mzdy a představuje v přepočtu asi nanejvýš do konce roku. Evropany 20 000 Kč. Obavy prezidentova O tom, jak změnit vztah prezizrušením poradce z úplatnosti soudců jsou dent–vláda–parlament, se stále proto na místě. diskutuje. Důvodem jsou i parlaturistických víz Z hlediska zahraničních invesmentní volby, které proběhnou na – zatím do konce tic označuje Youssef Hares samotkonci března 2006. Velkou neznáný termín reprivatizace za nebezmou je další krystalizace vztahu léta, ale zřejmě pečný a varuje před tím, aby hlemezi Tymošenkovou a Juščendání nových vlastníků uloupených kem. Spekuluje se o tom, že by i po 1. září. továren nepřineslo jednostrannou volebním lídrem Juščenkovy stravýhodu pro ruské investory. ny Naše Ukrajina mohl být samotPremiérka Tymošenková v poný prezident, ale též o možnosti, lovině února po třech týdnech ve že by kandidátku prodemokratické proprezidentské koalice vedla Tymošenková. funkci mnohé šokovala, když vyhlásila, že seznam nezákonně privatizovaných podniků, které by se O pozici lídra má zájem i Petro Porošenko, který měly vrátit do rukou státu a opět prodat, může zastává velmi vlivný post šéfa bezpečnostní rady státu. Porošenko si s minulým režimem neza- dosáhnout počtu až 3000. Prezident Juščenko ale krátce předtím avizoval, že na reprivatizačním dal, ale propracoval se až na oligarchu druhého seznamu bude asi 30 společností. řádu a ve volbách podporoval Juščenka. Později Soudní spory s nepoctivými zbohatlíky se na neskrýval zklamání, že ho prezident sestavením Ukrajině vlečou a až na pár výjimek je exemplárvlády nepověřil. ní potrestání viníků v nedohlednu. Možná také proto přišla teď Tymošenková s návrhem zákoAž přijdou noví investoři na, který by upokojil investory, odlehčil soudům Za prvních šest měsíců zaznamenal HDP Ukraji- a nynějším majitelům dal šanci, jak si zprivatizované továrny udržet. Na základě nestranné metony v průměru čtyřprocentní růst, ale v červnu rostl již jenom tempem 1,1 %. Nový impulz pro eko- diky by měl být původní státní podíl v společnosti nomiku by měli představovat zahraniční investo- nově ohodnocen a majitelé by měli právo rozdíl ři. A právě na výsledku parlamentních voleb pod- státu doplatit. Tento plán nejspíš nebude uplatněn v příle ekonomů závisí i příští změna investičního klimatu. Tvrdí to i Juščenkův poradce pro zahranič- pade největší ukrajinské ocelárny Kryvorižstal, která je symbolem ekonomických deformací ní investice Youssef Hares. V horizontu příštích 5–6 let očekává, že na Ukrajinu přijdou investi- Kučmova režimu. Dva oligarchové, nejbohatší Ukrajinec Rynat Achmetov a Kučmův zeť Vikce za nejméně 40 miliard dolarů. Ale dnes podle tor Pinčuk, továrnu koupili od státu hluboko něj na nové velké zahraniční investory ještě čeká pod cenou, v přepočtu za tři čtvrtě miliardy nevyhovující prostředí a přemíra rizik: korupce USD. Vláda chce o prodeji ocelárny rozhodna úřadech, nereformované, a tudíž neefektivní soudnictví, špatně zaplacení, a tudíž podplati- nout letos v listopadu. Zájem prý projevilo již pět investorů. telní soudci.

Jak zatknout bez zatykače Celkově lze říci, že půl roku poté, co Juščenko složil prezidentskou přísahu (23. ledna), zašlo plnění předvolebních slibů nejdál v oblasti stíhání majetkových deliktů vyvolenců minulého režimu. Kritici ale namítají, že spíš než hon na zločince justice předvádí vykazování činnosti. Někdy to připomíná reality show. Třeba když ukrajinské úřady i s pomocí Interpolu, ovšem bezvýsledně, pátrají po bývalém řediteli státní ropné a plynárenské společnosti Naftohaz a bývalém šéfovi správy prezidenta Kučmy. Uprchlý Ihor Bakaj je prý v Moskvě, kam se údajně dostal letadlem Leonida Kučmy. Viděn prý byl na různých místech ruské metropole a nechal si tam z Kyjeva přepravit i luxusní limuzínu Maybach. Bakaj byl hlavním sponzorem Kučmovy prezidentské kampaně v roce 1999 a zdefraudoval údajně stovky milionů dolarů. Nebo když si ukrajinský ministr vnitra Jurij Lucenko v médiích stěžuje na to, že bývalý gubernátor Kyjevské oblasti Anatolij Zasucha se před zatčením pravděpodobně ukrývá ve vesnici Kovalivka jižně od Kyjeva a jeho manželka, poslankyně Teťana Zasucha, nepřebírá manželovy obsílky. V obci, která hýří přepychovými stavbami, prý bývalého gubernátora před policií chrání nejen jeho bezpečnostní služba, ale i na 500 vesničanů. Zasucha se přitom počátkem července vrátil společně s bývalým prezidentem Kučmou ze zahraničí a na letišti při kontrole žádné problémy neměl. To prý proto, že tehdy na něj ještě nebyl vydán zatykač. Svéráz ukrajinské politiky se projevuje i v parlamentu. Televize i tištěná média přinesly pikantní záběry rvačky v zasedacím sále Nejvyšší rady, kterou vyprovokovali opoziční poslanci. Vadila jim vehemence, s jakou vládní proprezidentská většina po tři dny prosazovala balík 14 zákonů potřebných pro vstup Ukrajiny do Světové obchodní organizace (WTO). Opoziční poslanci nejprve přinesli pytle s cukrem jako výraz údajného ohrožení domácích pěstitelů. A když nepomohlo ani blokování židle předsedajícího, přišlo na řadu ničení mikrofonů a pěstní souboje. Bohdan Kopčák Autor je zpravodajem TASR.

Q

Jak tsunami a Evropa pomohly k příměří Třicetiletý konflikt v indonéském Acehu dospěl ke katarzi: v atmosféře po největší přírodní katastrofě v regionu stačila důvěra a podání připravené ruky zvenčí. Evropská diplomacie slaví úspěch. Konflikt, který se táhne už tři desetiletí a sama o sobě ho nedokázala překlenout ani taková společně sdílená pohroma, jakou bylo prosincové tsunami, dospěl k dohodě o příměří. Souhlas s ním padl před týdnem ve Finsku, ale týká se téměř protinožců – severního cípu indonéského ostrova Sumatry, konkrétně provincie Aceh. Právě Hnutí za svobodný Aceh (GAM) vedlo boj za nezávislost na centrální vládě v Jakartě. Ukončení vleklého konfliktu může inspirovat řešení i dalších krizových situací v rozlehlé Indonésii, například v Papui nebo na Molukách. V Acehu byl klíčem na straně separatistů ústupek od požadavku na úplnou nezávislost a na straně centrální vlády příslib, že povstalci se budou moci zapojit do politického procesu. A to vše za evropského prostřednictví.

Soustřeďme se na jeden cíl GAM bojuje za nezávislost Acehu od prosince 1976 a za tu dobu si konflikt vyžádal přes dvanáct tisíc obětí. Všechna dosavadní jednání vedla do slepé uličky. Změna atmosféry nastala až po katastrofě vlny tsunami, která 26. prosince 2004 připravila půl milionu obyvatel Acehu o střechu nad hlavou a 160 tisíc lidí zabila. V lednu se za prostřednictví bývalého finského prezidenta Marttiho Ahtisaariho rozhovory přerušené před dvěma lety obnovily a vše vyvrcholilo v Helsinkách předběžnou dohodou o řešení

konfliktu: finální verze má být podepsána 15. srpna tamtéž. Jak řekl vyjednavač GAM Nur Djuli, dohoda prokazuje společnou vůli dosáhnout jediného cíle, a tím je vyřešení konfliktu v Acehu: „Budeme-li tento cíl respektovat, myslím, že menší roztržky a konflikty už budou překonány.“ Podle stanice BBC vládne přesvědčení, že to, co je nyní na stole, představuje dosud největší šanci k nastolení trvalého míru v Acehu. Rovněž australský odborník na Indonésii Edward Aspinall z univerzity v Sydney potvrdil, že jde o největší průlom v řešení konfliktu, varuje však před možným nárůstem násilí v přechodném období: „Nemyslím si, že se to přímo nebo okamžitě projeví ukončením násilností.“ Teguh Yuwono z indonéské Univerzity Diponegoro ale míní, že Jakarta myslí svůj mírový závazek upřímně: „Kabinet má především na mysli dobro Acehu, žádné násilí a vojenské operace, to je hlavní závazek naší vlády.“ Po kolapsu příměří v květnu 2003 vyslala Jakarta do Acehu další tisíce vojáků (celkem tam má 50 tisíc mužů) a vyhlásila zde výjimečný stav. Povstalci mají nyní za příslibu amnestie během pouhých tří měsíců od podpisu dohody složit zbraně a většina vojáků a policistů bude postupně stažena. Jak řekl televizi ABC australský poradce acežské delegace v Helsinkách Damien Kingsbury, indonéská delegace chtěla na poslední chvíli výrazně zvýšit počet bezpečnostních sil v Acehu i po uzavření míru, což GAM v zájmu celkové dohody nakonec přijala.

Zatím zbraně odložili, na klid bude dohlížet i Evropa. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

EU bude i dohlížet Mezinárodní ozbrojený dohled Indonésie odmítá, neboť si nepřeje „internacionalizaci konfliktu“. Přijala však nabídku Evropské unie a Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) na vyslání neozbrojených pozorovatelů, zřejmě dvou set evropských a stovky asijských. Už v červnu rekognoskovala skupina pozorovatelů podmínky v terénu a další podrobnosti mají být dohodnuty s indonéskou vládou tento týden. Unie touto svého druhu první pozorovatelskou misí v Asii naplňuje cíle své Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Podle rakouské komisařky pro zahraniční vztahy Benity Ferrero-Waldnerové by se měl také vytvořit prostor pro větší uplatnění civilní části tohoto projektu, například výcvik policie nebo vyslání volebních pozorovatelů.

Ti by mohli dohlížet už příští rok na místní volby v Acehu, v nichž se mají poprvé ucházet o přízeň voličů představitelé GAM. Vlastní politická reprezentace je klíčovým požadavkem Acehu, ale indonéské právo zatím vylučuje z politického života provinční uskupení kvůli obavám z rozšíření separatismu. Každá strana musí mít zastoupení nejméně v polovině ze současných 33 indonéských provincií a sídlit v Jakartě. Aby se nemusela tato pravidla měnit, politická reprezentace Acehu má být řešena na základě zákona o zvláštním autonomním statusu provincie z roku 2001. „Nebudeme pozměňovat zákon o politických stranách,“ prohlásil státní sekretář Yusril Ihza Mahendra. Radek Palata Autor je publicista.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

e čtvrtek, přesně dva týdny po pumových atentátech ze 7. července, se v Londýně pokusila al-Káida o reprízu. Opět tři výbuchy v metru a jeden v autobuse zanechaly sice jen jednoho zraněného, ale též pocit, že účinná obrana neexistuje. Ta je sice v otevřené společnosti obtížná, ale

Pane Karadáví, není zájem

Po Lechovi Lech Solidaritní kandidát na hlavu Polska se jmenuje Kaczyński

N

a první pohled jsou téměř k nerozlišení a kromě vzhledu je spojuje i společný politický program. „Já a bratr jsme jedno“ – prohlašovali v minulosti. Nejslavnější polská dvojčata, Lech a Jarosław Kaczyńští, se teď možná nacházejí na vrcholu své politické kariéry. Jarosław je lídrem strany Právo a Spravedlnost (PiS), která vede v průzkumech před podzimními volbami do parlamentu. A Lech Kaczyński, primátor Varšavy, patří k nejvýznamnějším kandidátům na polského prezidenta.

Jaro Poláků

Učenec, ale šíří nenávist. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

něco se přece jen mění. Den před posledními výbuchy byla zrušena avizovaná cesta neblaze proslulého klerika Jusufa Karadávího do Velké Británie. Dotyčný, jenž žije v Kataru, měl vystoupit v Manchesteru na kongresu organizace Muslimská jednota. Problém spočíval v tom, že Karadáví patří mezi extrémní fundamentalisty, je váženou autoritou Muslimských bratří a má značný vliv na lidi kolem Usámy bin Ládina – nicméně loni ho pozval do Londýna primátor Ken Livingstone. Tehdy ho považoval za „ctihodného islámského učence“. Pravda, Jusuf Karadáví odsuzuje teroristické útoky v Londýně i v USA, ale omlouvá terorismus Palestinců. V kruzích fundamentalistů je dokonce považován za určitého liberála, neboť tvrdí, že na sebevražedných atentátech ve jménu džihádu se mají podílet muži i ženy. Vzhledem k šíření nenávisti má Karadáví zapovězený vstup do USA. Od minulé středy tedy i do Británie. Otevřená společnost nemůže paušálně vyhostit nějakou skupinu nebo nějaké skupině paušálně zabránit ve vstupu do země, ale pro konkrétní hlasatele nenávisti to neplatí.

J

ak vypadá súdánská realita navzdory tomu, že režim jmenoval viceprezidentem dosavadního nepřítele, křesťana Johna Garanga, ukázal minulý čtvrtek. Na schůzku se súdánským prezidentem Bašírem přiletěla Condoleezza Riceová, ministryně zahraničí USA, tedy země, která už rok nazývá krveprolití v Dárfúru genocidou. Na tom samo o sobě není nic zvláštního. Vždyť její náměstek Robert Zoel-

Vstřícnost po bašírovsku lick tam byl za poslední tři měsíce třikrát. Nyní však dal Chartúm Američanům lekci o tom, jak si představuje vstřícnost. Súdánští ochrankáři vystrkali členy amerického štábu, doprovod a novináře z jednací místnosti, takže tam prvních deset minut seděla Riceová s Bašírem za trapného ticha. Prezident totiž hovoří pouze arabsky a tlumočník byl mezi vystrkanými. Když byl poté do místnosti vpuštěn, překládal mimo jiné následující sentence: „Proč súdánská vláda neodzbrojí milice odpovědné za násilnosti?“ – „Odzbrojíte-li v tomto konfliktu pouze jednu stranu, výsledkem bude genocida.“ Po závěru schůzky byli novináři vpuštěni dovnitř a Andrea Mitchellová z televize NBC položila otázku: „Proč by měli Američané věřit vašim slibům, když vláda milice stále podporuje?“ Reakce byla okamžitá: Zezadu ji popadli dva důstojníci bezpečnosti, vyvedli ji z místnosti a Bašír ani nemukl. Súdán se za toto zacházení sice omluvil, ale to s americkou neochotou zrušit sankce asi nepohne. Zbyněk Petráček

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

Koncem června se v Gdaňsku v týž den konaly dvě okázalé oslavy. Na první – svátku lídra Solidarity Lecha Wałęsy – se poprvé objevili zástupci bývalé komunistické strany i s prezidentem Kwaśniewským. Na „konkurenční“ – spojené s volebním mítinkem – atmosféra připomínala naopak doby boje proti komunistické diktatuře: mluvilo se o zrušení oligarchických mocensko-ekonomických struktur, v nichž převládají lidé minulého režimu, a ozdravení státu. Dokonce název setkání, „Jaro Poláků“, evokoval „jaro národů“ střední Evropy roku 1989. Slavily se tam totiž narozeniny bratrů Kaczyńských. Večer v Gdaňsku symbolicky potvrdil, že zatímco Wałęsa se i nadále hlásí k systému vzniklému v roce 1989 na základě dohody mezi opozicí a komunisty, jeho blízký spolupracovník z dob disentu, Lech Kaczyński, se stal hlavním zástupcem těch, pro něž étos Solidarity stále čeká na své naplnění. Podíváme-li se na postavy dvou hlavních kandidátů na hlavu státu, ukáže se, že i 15 let po změně režimu se střet odvíjí podle schématu boje mezi „postkomunismem“ a „postsolidaritou“. Na jedné straně máme Włodzmierze Cimoszewicze, člena postkomunistické levice, úzce spjatého s Kwaśniewským, na druhé straně zástupce dřívější protikomunistické pravice. Cimoszewicze a Kaczyńského, kromě diplomu právnické fakulty Varšavské univerzity, rozděluje úplně všechno, počínaje původem a životní dráhou. Zatímco otec kandidáta levice byl důstojníkem Státní bezpečnosti, rodiče Kaczyńských bojovali ve varšavském povstání jako členové Zemské armády (AK), odbojové organizace později krutě pronásledované komunisty. Kariéra Cimoszewicze se od začátku vázala na struktury komunistické strany. Kaczyński se už koncem 70. let zapojil do opozičního hnutí, kdy začal spolupracovat s Výborem na obranu dělníků (KOR). Byl přítomen u vzniku Solidarity a od začátku stávek v gdaňských loděnicích patřil k okruhu nejbližších poradců Wałęsy. Po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 byl internován. Koncem 80. let se účastnil jednání Kulatého stolu, jejichž výsledkem byly volby v červnu 1989 a vznik první nekomunistické vlády. Po zvolení Wałęsy prezidentem krátce působil jako jeho poradce v otázkách bezpečnosti. V té době už však byla dávná jednota protikomunistického hnutí nenávratně pryč.

Přitáhli i liberály Právě v tomto období vzniká pověst mocichtivých a kompromisů neschopných politiků, která oba bratry provází dodnes. Kaczyńští se rychle dostali do střetů s velkou částí politické scény (a médii), jež prosazovala politiku „tlusté čáry“ za minulostí a brzdila zúčtování s minulým režimem. Už na začátku roku 1990 vystoupili ze široké koalice protirežimních uskupení a založili vlastní stranu, Dohodu středu (PC), načež byli obviněni z rozbíjení tábora Solidarity. Jejich požadavky lustrace a dekomunizace ve všech státních institucích jim vysloužily nálepku fanatických antikomunistů. Právě bratři Kaczyńští začali jako první poukazovat na to, že na přechodu ke kapitalismu vydělávají především bývalí straničtí funkcionáři a že v zemi mají příliš veliký vliv postkomunistické tajné služby. Nebyli však schopni pro své názory najít politickou ani mediální podporu. Naopak – jejich jména se stala synonymem pro období hádek a nekonečných štěpení, která provázela první léta polské demokracie. Pro média se stali zápornými hrdiny, muži „zpocenými honbou za mocí“ a nezodpovědnými radikály, kteří všude vidí spiknutí tajných služeb, a ohrožují tak pokojný průběh transformace.

Po volební prohře v roce 1993 se Kaczyńští ocitli v politické izolaci. K návratu na vrchol jim dopomohly až praktiky levicové vlády Leszka Millera po roce 2001. V atmosféře stále nových skandálů a afér se veřejnost začala přiklánět k vizi polských „porevolučních“ dějin, kterou hlásali oba bratři. Hesla, se kterými Kaczyńští vyrukovali na začátku 90. let a která jim tehdy vysloužila pouze výsměch, nyní přijala za své většina opozičních uskupení a médií. Potřebu prošetření vlivu postkomunistů a tajných služeb na politickou a hospodářskou transformaci země zdůrazňuje už nejen PiS, ale též liberálové z Občanské platformy.

Pro mravní revoluci Lech Kaczyński se vždy držel stranou stranických bojů a soustředil se spíše na úřednickou praxi, mj. jako předseda polského NKÚ – úlohu „špatného“ bratra-politického intrikána splňoval spíše Jarosław. V roce 2000 jmenoval premiér Jerzy Buzek Lecha ministrem spravedlnosti. I když v ní vydržel pouhých osm měsíců, vybudoval si pověst osamoceného šerifa, který tvrdě zakročuje proti organizovanému zločinu a drobné kriminalitě, jež byla v té době vážným sociálním problémem. Bojoval za přísnější trestní zákoník, opakoval, že bát se mají zločinci, nikoli obyčejní lidé. Stal se tak nejpopulárnějším ministrem jinak velmi nepopulární vlády. Právě na základě kapitálu, který si Lech Kaczyński vybudoval jako ministr spravedlnosti, vzniklo PiS – strana, jež ve svém programu zdůrazňovala potřebu silného státu, který dokáže bojovat proti zločinu a korupci. Svoji popularitu Kaczyński využil i po nástupu levice k moci – v přímých volbách primátora Varšavy v roce 2002, kdy se mu podařilo už v prvním kole získat přes 49 % hlasů. Pověst tvrdého šerifa okamžitě potvrdil zahájením boje s protiprávními praktikami v samosprávních orgánech města (jen v prvních týdnech nechal prošetřit 230 kauz). Jakkoli jsou výsledky tohoto boje hodnoceny různě, i političtí protivníci zdůrazňují Kaczyńského mravní bezúhonnost a odpor k všem formám korupce. Nelze popřít, že Lech Kaczyński je i nadále kontroverzním politikem. Například v poslední době se na berlínských zdech objevují plakáty s jeho fotkou a nápisem: „Běž do prdele, dědku!“ Je to odpověď sdružení gayů, která protestují proti zákazu varšavského pochodu proti diskriminaci homosexuálů. V polském levicovém tisku se v souvislosti s Kaczyńským mluví o „autoritářských sklonech“ a poukazuje se na projekt ústavy PiS, který přisuzuje prezidentovi větší pravomoci než dosud. Heslo „mravní revoluce“ – očištění veřejného života od bývalých spolupracovníků tajných služeb a účastníků

korupčních afér posledních let –, které je hlavním bodem programu PiS, vedlo některé politiky k tvrzení, že po vítězství Kaczyńského zemi hrozí pravicová „velká čistka“. Někteří poukazují také na výroky kandidáta spojené se zahraniční politikou, především vůči Rusku. Kaczyński kritizoval prezidenta Kwaśniewského za účast na oslavě výročí konce války v Moskvě, podpořil také nápad pojmenovat jednu varšavskou ulici po čečenském prezidentu Dudajevovi. Prohlašuje, že jeho úkolem jako prezidenta bude skoncovat se závislostí Polska na ruské ropě a plynu, která ohrožuje bezpečnost země. Kaczyński odmítá evropskou ústavu jako hrozbu pro suverenitu Polska, je příznivcem evropské integrace, ovšem stavěné na základě „solidarity“ mezi členskými zeměmi, nikoli dominance Francie a Německa, a také na spolupráci s USA.

Pouze pravda funguje Lech Kaczyński je kandidátem Polska konzervativního, opatrného vůči EU, protikomunistického a vlasteneckého. Není náhoda, že jeho hlavním úspěchem byla organizace oslav 60. výročí povstání ve Varšavě a hlavním heslem kampaně odhalení pravdy o mocenských praktikách posledních patnácti let – otázky minulosti stále hrají ústřední roli v politickém životě země. „Pouze pravda o minulosti umožní budování zdravého státu,“ opakuje Kaczyński. Proti sobě bude mít kandidáta levice, který asi, stejně jako před deseti lety Aleksander Kwaśniewski, bude používat hesla typu „Zvolme budoucnost“ a „Neohlížejme se zpět“. Zůstává otevřenou otázkou, který z těchto přístupů (po čtyřech letech vlády postkomunistů plné afér) vyberou tentokrát Poláci. Maciej Ruczaj, Poznaň Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK v Praze. Q

Lech Kaczyński Narozen 18. června 1949 ve Varšavě, vystudoval práva na Varšavské univerzitě; 1977 – spolupracovník KOR; 1980 – poradce a pak člen výboru Nezávislého odborového svazu Solidarita; 1981–1982 – politický vězeň; 1989 – účastník jednání Kulatého stolu; 1990 – zakládá stranu Dohoda středu (PC); 1991 – bezpečností poradce v kanceláři prezidenta; 1992–95 – předseda NKÚ; 2000–1 – ministr spravedlnosti ve vládě Volební akce Solidarita; 2001 – zakládá stranu Právo a Spravedlnost; 2002 – zvolen primátorem Varšavy.

TÉMA

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

13

Kluci, poslední run a musím domů. Brácha se vrátil z Péšávaru. (Dětský kriket v asijské čtvrti města Bradford, Anglie.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Evropa ve válce s al-Káidou Madridem to začalo, Londýnem nekončí

Londýn svádí zásadní bitvu v celosvětové válce s terorismem al-Káidy. Mladí Evropané kladou bomby proti svým vlastním spoluobčanům. Kdo tito lidé jsou? Co chtějí? A jak se proti nim můžeme bránit?

S

erháne Ben Abdelmadžíd a Šezád Tanvír se neznali, přesto by si jistě padli do náručí. Už k tomu nedojde: ani jeden není mezi živými. Šezád Tanvír odpálil letos v červenci nálož v londýnské lince metra Circle a vzal s sebou na onen svět osm spolucestujících, jeho kolegové k tomu ve stejnou chvíli na jiných místech Londýna přidali další padesátku mrtvých. Abdelmadžíd, bývalý student ekonomie na univerzitě v Madridu, vyhodil zase spolu s komplici loni v březnu na dálku do vzduchu madridské předměstské vlaky a povraždil v nich více než 190 lidí. Když jej o tři týdny později obklíčila v činžáku na madridském předměstí Leganés policie, odpálil ještě jednu bombu a dopadlo-li všechno podle jeho představ, vstoupil „po zásluze“ přímo do ráje spolu se svými šesti na kusy roztrhanými spolubojovníky. Oba mladí muži se hlásili k ideologii al-Káidy, radikální teroristické organizace bojující za obnovu islámské říše – chalifátu. Oba byli v něčem první, přesto mezi nimi byl podstatný rozdíl. Tunisan Abdelmadžíd vedl vůbec první velký útok al-Káidy na Evropu, byl však na kontinentu cizincem. Šezád Tanvír zaútočil spolu se třemi komplici o více než rok později ve druhém sledu, na rozdíl od svého předchůdce ale nevstoupil na území nepřítele zvenčí: jako britský poddaný se v Evropě narodil, vyrostl tu a potom se přidal na stranu těch, kteří ji chtějí zničit. Poslední londýnské události z minulého čtvrtku a pátku pak jenom potvrzují skutečnost, o které beztak pochyboval málokdo: mladý britský radikál nebyl ve svém záměru pustit se do boje s rodnou hroudou zdaleka osamocen. Evropa se podobně jako již dříve Spojené státy ocitla v otevřené válce s extremistickou ideologií, pro kterou se i mezi odborníky prosazuje název „al-káidismus“. Co je však ještě horší, tato ideologie zapouští kořeny přímo mezi obyvateli starého kontinentu. Evropané teď naléhavě potřebují vědět, proč se vlastně Šezád Tanvír rozhodl zmasakrovat své spoluobčany, a jak to zařídit, aby jeho následovníci tvrdě narazili.

Chalifát se představuje Britské teroristické drama běží dál. V Londýně opět vládne chaos, doprava stojí,

v ulicích houkají sirény, politici zasedají v podzemní centrále bezpečnostní rady a vyzývají ke klidu. Teroristům se sice napodruhé nikoho zamordovat nepodařilo, strach do lidských srdcí však zasévají spolehlivě, byť Britové zatím všechno zvládají s obdivuhodným klidem. Kolik dalších více či méně podařených útoků však bude ještě potřeba k tomu, aby se malá dušička při nástupu do metra proměnila v doutnající nálož hněvu? Teprve potom totiž oslaví extremisté opravdové vítězství: až se zuřivá většina starousedlíků vrhne na převážně nevinnou muslimskou menšinu a Evropa přestane být civilizovaným místem k životu. Ale proč? O co tady vlastně běží? Začátky ošklivého konce nevinných londýnských obětí se nachází na dvou místech najednou. To první je od tunelů londýnského metra vzdáleno jenom několik desítek kilometrů nebo ještě méně – jsou jimi čtvrti britských měst obývané již několik desítek let přistěhovaleckými komunitami z Pákistánu, Indie, Bangladéše, Blízkého východu a severní Afriky. Tady se zrodila trochu záhadná generace mladých Britů ztracených mezi kulturou země svých rodičů a kulturou většiny svých britských spoluobčanů. Druhý počátek leží v pákistánských výcvikových táborech a na afghánských bojištích, kde spatřila světlo světa radikální, konzervativní náboženská ideologie stavící na islámu a reagující nostalgií po starých zlatých časech na zjevný ekonomický a mocenský úpadek muslimské kultury. Stoupenci al-káidismu chtějí – alespoň podle toho, co zveřejňují na svých webových stránkách – svrhnout Západem zkorumpované světské vlády v muslimských zemích a obnovit pravověrný chalifát sahající od Pyrenejského poloostrova snad až po Malajsii. Nabízejí ponížení Západu a návrat k ultrakonzervativním kořenům – takový tálibánský Afghánistán od Lisabonu po Kuala Lumpur. Zbývá pochopit, proč se v takových představách dokážou najít mladí lidé zrození a žijící ve svobodné západní společnosti.

Dar z nebes Muslimové přicházejí spolu s ostatními přistěhovalci do Evropy ve velkém zhruba od konce druhé světové války – odešli z bývalých kolonií do „centra“ po rozpadu evropské koloniální říše. Další vlna následovala v sedmdesátých letech, kdy

v Evropě nebyl dostatek pracovních sil. Tito přistěhovalci měli podle tehdejších představ v Evropě pobýt jenom „dočasně“ – odpracovat si svoje, přilepšit rodině a šup zpátky domů. Stal se pravý opak: laciné pracovní síle s přechodným pobytem se podařilo v Evropě zapustit kořeny a přistěhovalecké komunity se rozrůstají dodnes. Samotných muslimů je dnes na kontinentu okolo dvaceti milionů a během příštích dvaceti let by se podle odhadů měl jejich počet zdvojnásobit. První generace přistěhovalců tvořily roztříštěné skupiny odřezané jazykovými a kulturními bariérami od evropských starousedlíků i od sebe navzájem. Noví příchozí z Pákistánu si samozřejmě nerozumí s přistěhovalci ze Somálska, byť vyznávají společné náboženství. Nakonec i islám importovaný do Evropy z různých míst má značně rozmanitou podobu – pákistánskému vyznavači barevilské větve nemusí jít indičtí příznivci deobandské tradice právě dvakrát pod vousy, byť je rozdíl mezi oběma skupinami pod rozlišovací schopnosti běžného „bílého“ Brita, Dána nebo Nizozemce. Výsledkem byly skupinky přistěhovalců sestěhované podle země původu do jednotlivých měst a předměstí a prakticky izolované od okolního světa. To se ale začalo měnit ve chvíli, kdy se v novém domově narodila druhá a třetí generace. Ta získala od hostitelské země kromě plného občanství ještě jeden dar: společný jazyk. Komunikační problémy mezi jednotlivými skupinami najednou mizí a na povrch vyplouvá kulturní blízkost – rozdíl mezi různými typy islámu je přece jenom menší než propast mezi kulturou nábožensky založených rodičů a okolní více či méně křesťanské většiny. Mladí lidé z druhé generace se pohybují v rozpolceném světě: doma se žije podle tradice, ve škole čeká „bílá“ Evropa a mix spolužáků, kteří jsou na tom stejně – mluví společným jazykem, procházejí podobnou zkušeností. Společným jmenovatelem je přirozeně islámská kultura, která je zároveň odlišuje od většinové společnosti. Podle průzkumu veřejného mínění považuje náboženství za hlavní zdroj své identity jenom 30 % britských muslimů starších 35 let, jejich počet však stoupne na 41 %, pokud se výzkum zaměří na skupinu mladších 35 let. Mladí lidé se dostávají do nezáviděníhodného kolotoče: od rodičů je odcizuje škola a skupina

14

TÉMA

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

kamarádů, od většinové společnosti zase komunita vrstevníků a rodičů. Když se to všechno hodně zašmodrchá a mladý muslim si třeba najde „bílou“ přítelkyni, může snadno ztratit společnou řeč i se svými muslimskými kamarády. Britští novináři již dnes popisují novou formu „euroislámu“ vzniklou smícháním všech možných tradic a odtržením od první generace přistěhovalců. Samo o sobě se nejedná o žádný radikální pohled na svět, spíše společně sdílenou, umírněnou komunitu uvyklou soužití s odlišnou kulturou. Problém nastane pouze tehdy, když někdo útrapy spojené s tápáním a hledáním sebe sama na rozhraní rozdílných světů neustojí.

rodné zemi něco o Koránu a zdokonalil se v nepoužívaném, a tudíž úspěšně zapomínaném jazyce předků. Jestli je to nebezpečné, rozhoduje konkrétní náboženská škola, ve které studují. Deník Financial Times v této souvislosti cituje pákistánského novináře a autora knih Tálibán a Džihád Ahmeda Rašída, který v devadesátých letech často potkával na severu Pákistánu mladé muže z Yorkshiru (tedy stejné oblasti, ze které se rekrutovali i sebevražední atentátníci v Londýně). „Táta vás pošle domů, abyste studovali Korán nebo jazyk urdu. Vaši rodiče přitom už dávno žijí v Británii a nevědí, kdo školy v rodném Pákistánu dnes řídí.“ Pokud jsou to lidé napojení na al-Káidu, je na problém zaděláno.

Dnes jsme všichni Londýňané

Už to ponížení nevydržím

Staneme se pány světa

Knihkupectvím Iqra Learning Centre v anglickém Leedsu letos na začátku července plíživě bloudily podivné postavy v bílých ochranných kombinézách a modrých rukavicích. Britská policie pečlivě prohledávala obchod, do kterého si pro inspiraci chodili teroristé, kteří 7. července odpálili londýnské metro a autobus. Byla to určitě náramná zábava. Kromě nenávistné islamistické literatury se tu prodávají také speciální videohry, tzv. Islamgames. V jedné z nich je například úkolem hráče zničit neposlušné „bezvěrce“, kteří ve fiktivním roce 2114 povstanou ve světě „konečně sjednoceném pod vlajkou islámu“. Zatouží-li dnes rozervaný a rozhněvaný mladý muž na předměstí Leedsu po jednoduchém řešení, nemusí pro inspiraci chodit daleko. V některých evropských mešitách dští síru radikální duchovní. V knihkupectvích podobných Iqra Learning Centre najde potřebnou literaturu. Ale hlavně: na internetu visí snadno dostupné webové stránky, ze kterých šíří al-káidismus skuteční džihádisté ostřílení v boji. Takové stránky obvykle kromě zpráv a ideologických textů nabízejí také praktické technické návody – třeba jak si sestrojit vlastní pumu. Nejdůležitější přínos pro tápajícího mladíka je však jinde – otvírá se před ním svět vyvolených lidí s výjimečným posláním. I on se může stát jedním z nich. Muslimové žijící na Západě se potýkají se základním rozporem: jejich náboženství jim neustále zdůrazňuje jejich morální nadřazenost. Je to vcelku logické, islám je poslední zjevené náboženství, a má být tudíž nejvyspělejší. Morální úpadek těch ostatních je ostatně viditelný, stačí se přece na kdysi snad křesťanském Západě rozhlédnout okolo sebe. Jak to ale jde dohromady s technickou, ekonomickou a koneckonců i mocenskou převahou Západu? Jak to, že moji morálně senzační rodiče museli před chudobou a nezaměstnaností emigrovat na Západ a ne naopak? Upadlá západní kultura je navíc lákavá a nabízí světská pokušení, kterým je obtížné odolat. Pocit vlastní slabosti tváří v tvář cizí, pokleslé kultuře vyvolává u těch skutečně nábožensky založených přistěhovalců pocit ponížení a vzteku. „Už nevydržím tento život plný slabosti a ponižování pod dohledem nevěřících tyranů. Opouštím tento bezcenný život, abych se mohl setkat z Bohem, který mne bude velebit,“ napsal do dopisu na rozloučenou pro svou ženu a děti Maročan Abdenábí Kúdžá, který se nechal vyhodit do povětří v madridském bytě spolu se zmíněným Tunisanem Ben Abdelmadžídem. S pocitem nesnesitelného ponížení ostatně pracují i vyšetřovatelé na americké vojenské základně Guantánamo, kteří k nátlaku na zadržované džihádisty používají třeba vyzývavě vystupující příslušnice armády. Skutečně zapálený muslimský mladík žijící třeba v Londýně může něco podobného v menší míře zažívat prakticky nepřetržitě. Setkání rozervaných mládenců s kazateli nebo četba internetových stránek ještě nemusí skončit sebevražednými útoky na metro. Provést takovou akci důsledně není ostatně zase tak jednoduché – dánští policisté zadrželi například v roce 2003 mladého muže, jenž se snažil sestrojit podle návodu z webových stránek bombu, jenže si k tomu pořídil špatný typ umělého hnojiva. Nedotažená práce amatérů nejspíš stála i za „neúspěchem“ posledního útoku v Londýně. Skutečným přelomem je totiž pro skupinku mladíků pátrajících po inspiraci setkání s „odborníkem“ – opravdovým džihádským bojovníkem vycvičeným v bývalých táborech al-Káidy v Afghánistánu nebo veteránem z bojů v Bosně, Čečně či třeba naposled v Iráku.

Al-Káida totiž stále existuje. Vždy to byla především ideologie, její teroristická struktura fungovala jenom krátce díky bohatému bin Ládinovi cvičícímu stoupence v táborech na území Táliby ovládaného Afghánistánu. Přestože Američané Tálibán z Afghánistánu před několika lety vyhnali a původní „Základna“ ztratila mnoho svým klíčových mužů, nějaká struktura dohlížející na dodržování vytyčené strategie však zjevně přežila. Načasování a cíle útoků rozhodně nejsou jenom náhodným hnutím mysli nenávistí zaslepených jednotlivců. Nejzazším cílem al-káidismu je obnovení zašlé slávy muslimského chalifátů návratem „ke kořenům“ islámu. Úpadek muslimské kultury posledních staletí je podle této ideologie způsoben odpadnutím od víry, náprava může být zjednána pouze důslednou očistou muslimské společnosti. Na prvním místě je tedy boj s vlastními sekulárními režimy v muslimských zemích, ty se však často drží u moci díky dolarům Západu, který u nich nakupuje ropu. Stoupenci al-Káidy se snaží vyvolat povstání proti vládám např. v Saúdské Arábii nebo Iráku. Pokušení je obrovské – pokud by se třeba právě Saúdy podařilo svrhnout, radikální muslimští konzervativci by se dostali k ropě a rovnováha sil by rázem mohla vypadat zcela jinak. „S ohromnými zdroji, které máme k dispozici, nebude pro náš národ problém znovu vybudovat život na náboženských principech islámu. Staneme se pány světa, jeho ekonomická budoucnost bude ležet v našich rukou,“ citoval Respekt před rokem na tomto místě slova jednoho z nejpopulárnějších ideologů al-káidismu Attiju Alláha vystupujícího v internetovém časopise Hlas džihádu. Na výhrůžnosti této ambice se ani po roce nic nemění. Cíle v Evropě přitom nejsou vybírány náhodně. Útoky na Madrid v roce 2004 pomohly v atmosféře vyrovnaného předvolebního boje překotit výsledek voleb ve prospěch kandidáta, který již dávno před nimi sliboval voličům stažení španělských jednotek z Iráku. Logicky je na řadě Británie a další země, jež se v Iráku angažují. Rozpad irácké koalice by se teď už rovnal katastrofě – ovládnutí země radikály by se stalo jejich průlomovým vítězstvím. Stoupenci al-Káidy by získali novou základnu a s ní tentokrát ropu a obrovské finanční prostředky. Navíc by prolomili psychologický mýtus neporazitelnosti Američanů a Západu a vyvolali by úplné přeskupení sil na Blízkém východě – i dnešní spojenci Západu by se možná pragmaticky začali orientovat na opačnou stranu. Naopak porážka radikálních bojovníků okolo Zarkávího by znamenala po pádu Tálibánu další tvrdou ránu. Vznik fungující demokracie v arabské zemi by zase rozmetal na kusy jiný mýtus o neschopnosti nebo neochotě muslimů žít ve svobodné společnosti a mohl by vyvolat dominový efekt v ostatních ne právě dvakrát demokratických muslimských společnostech. Toto je tedy hra, v níž jsou vybuchující ruksaky v londýnských tunelech a ulicích jenom pouhými tahy a sebevražední atentátníci pouhými pěšáky. Kdyby se podařilo vyvolat chaos a prohloubit rozpory mezi jednotlivými zeměmi, kdyby se podařilo velkou část veřejnosti přesvědčit o tom, že odchod právě jejich země z Iráku by znamenal konec bezohledného vraždění, potom by se k moci mohly dostat vlády, které by couvly a z Iráku odešly. Al-Káida by byla na koni jako ještě v minulosti nikdy.

• Naše reakce bere v úvahu, že práva a svobody, jichž si v demokratické společnosti ceníme, stojí bok po boku jiným základním hodnotám – samotnému právu na život a právu jít každý den do práce beze strachu z teroristického útoku.

Návrat ztraceného syna Londýnský sebevražedný atentátník Šezád Tanvír svého teroristického guru potkal pravděpodobně v Pákistánu. Do vesnice, odkud pocházejí rodiče a kde dodnes žije Šezádův dědeček a několik bratranců, jezdíval pravidelně. Britský deník The Times přinesl minulý týden reportáž, ve které Tanvírovi pákistánští příbuzní vzpomínají, jak dvaadvacetiletý Brit obdivoval Usámu, chlubil se sestřenicím svými plány stát se „božím bojovníkem“ a s viditelným pohnutím poslouchal zprávy o utrpení muslimů v různých částech světa. Podle toho, co se ve vesnici povídá, se tady během poslední návštěvy k Šezádovi přidal jeho sebevražedný kamarád Sidík a společně navštívili nejmenovaného člena al-Káidy, který dnes už sedí v pákistánském vězení za útok na kostel. Mladé muže někdy vysílají „domů“ sami rodiče – chtějí, aby se zbloudilý synek dozvěděl v jejich

Vliv na kluky na rohu Zasažená Británie se bezprostředně po útocích pustila do zásadních změn v boji proti teroru z vlastních řad a snaží se pohnout ke spolupráci i zbytek Evropy a světa. Bude to ale bolet – účinný souboj s jednotlivci odhodlanými spáchat pro své přesvědčení sebevraždu míří nevyhnutelně na minové pole zasahování do osobních svobod zcela nevinných lidí a bezpečnostní spolupráce sahající přes hranice zraňuje ego národních států na nejcitlivějším místě: exkluzivní právo na dozor nad vlastními občany je výrazem jejich identity jako máloco. V centru zájmu britských politiků a bezpečnostních složek se pochopitelně ocitla muslimská komunita. Již několik dní po prvních londýnských útocích se s 25 jejími umírněnými lídry společně sešli vůdcové rozhodujících parlamentních stran. Muslimové útoky veřejně odsoudili, politikové ale chtějí více – aktivní boj proti extremistům rekrutovaným z jejich vlastních řad. Umírnění muslimští starší se nesporně snaží: slíbili vytvoření vlastních jednotek, které mají pronikat do nitra uzavřených komunit a pomáhat jim komuniko-

Výňatky ze společného stanoviska britského ministra vnitra Charlese Clarka a evropského komisaře pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost Franka Frattiniho • Teď není vhodná chvíle obracet se do sebe a izolovat se od ostatních. Je to naopak okamžik předurčený pro užší spolupráci mezi jednotlivými zeměmi v boji proti hrozbám, kterým čelíme společně.

• Právě tuto rovnováhu mezi „veřejnými“ a „soukromými“ občanskými svobodami musíme zachovat, aby náš každodenní život probíhal dál bez překážek a zároveň zůstala zachována možnost bránit právo. • Hovoříme zde o uchovávání telefonních a internetových záznamů. Nikoli jejich obsahu, ale informace, kdo telefonoval komu, která se opakovaně ukázala jako zásadní součást vyšetřování zločinů. Tyto informace osvědčily svou důležitost

po bombových útocích na Madrid a za užitečné je považují i vyšetřovatelé pátrající po pachatelích londýnských útoků. • Tento týden také Evropská komise předložila dva další konkrétní návrhy. Zaprvé požadujeme lepší kontrolu smrtících nástrojů teroristů – střelných zbraní, zařízení a technologií určených k výrobě náloží. K zajištění tohoto požadavku je klíčová podpora průmyslu včetně výrobců, konečných uživatelů, přepravců a výzkumných pracovníků a my jsme se rozhodli zahájit formální rozhovory se zainteresovanými stranami. Druhý návrh, pokud bude přijat, usnadní spolupráci při prosazování zákonnosti, především na vnitřních hranicích EU. Zlepší také policejní spolupráci mezi členskými státy v případech pronásledování, kdy zločinci prchají z jedné země do druhé. Abychom toho dosáhli, navrhujeme společné hlídky a společné zásahové a průzkumné operace, jež zajistí, že zločinci neuniknou spravedlnosti, ať se nacházejí kdekoliv na území EU. • Evropští občané očekávají, že je EU bude zastupovat a dbát na jejich zájmy, stejně jako to činí jejich národní zastupitelé. Loni jsme byli všichni Madriďané, dnes jsme Londýňané, zítra… kdoví? Oběti teroristů pocházejí z různých zemí, jejich útoky nemíří na konkrétní města a státy, ale na všechny civilizované lidi. Tato sdílená hrozba nás sjednocuje a vede nás k rozhodnutí jednat společně.

Jako v té hře z Iqra Learning: za chvíli zavraždí 58 „bezvěrců“. (Šezád Tanvír a jeho kolegové nastupují do vlaku na Londýn, lutonské nádraží, sedm hodin ráno, 7. 7. 2005.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Volají z Karáčí, pane Co vlastně mohou udělat tajné služby proti al-Káidě a terorismu dnes? Například v Česku toho není až tak moc. BIS dnes především „monitoruje“ některé podezřelé členy zdejší zhruba čtyřtisícové muslimské komunity. „Jsou to lidé, o nichž jsme získali informace, že jsou v kontaktu s podezřelými organizacemi nebo že nějakým způsobem podporují hnutí podezřelé z terorismu,“ říká důstojník BIS, který se problematikou zabývá. Pokud jde o al-Káidu, zaregistrovala BIS prý několik lidí, kteří by mohli mít na teroristickou organizaci napojení, ale opět bez důkazů o jakékoli trestné činnosti. BIS si ovšem stěžuje, že má malé pravomoci, aby důkazy zajistila. Nemůže totiž lidi odposlouchávat, sledovat nebo prověřovat jejich bankovní účty jen na základě nějakého podezření, ale pouze tehdy, je-li spáchán konkrétní trestný čin. Bezpečnostní složky ovšem usilují o to, aby ti, kteří jsou zatím jen podezřelí ze spolupráce s teroristy (třeba se s nimi někde setkali), podléhali přísnější prověrce a dohledu. Ale může tajná služba sledovat, odposlouchávat, prohledávat e-mailovou poštu, kontrolovat bankovní účty, požadovat zákaz pobytu jen proto, že dotyčný nebo dotyčná vstoupili do kontaktu s někým podezřelým ze spolupráce s teroristy? Je správný zákon, na jehož základě bude možné sledovat lidi třeba jen proto, že si telefonují se svým příbuzným, který se kdysi potkal s někým z al-Káidy? Tyto výhrady jsou zatím největší překážkou protiteroristického zápasu. Neexistuje žádná mezinárodní definice terorismu, tudíž ani vymezení hranice, kdy je možné použít proti někomu protiteroristický zákon a kdy je to zneužití pravomoci. Spadá pod protiteroristický zákon muž, který bydlí v Londýně a zná se s radikálním duchovním z Islámábádu? A spadají pod něj jeho dospělé děti? Prostě určit hranici, na koho je možné použít protiteroristický zákon, je složité. Nejméně problematická jsou samozřejmě ta jeho omezení, která spravedlivě dopadají na všechny – třeba zpřísněná identifikace nebo prohlídky na letištích.

Všichni spolu Jak účinná bude válka proti terorismu, určí mezinárodní dohoda a spolupráce – jak na politické, tak bezpečnostní úrovni. Služby si už dnes vyměňují informace. Ve Velké Británii bylo loni na jaře zatčeno osm lidí, kteří plánovali atentáty v metru, a zabaveno šest set kilo trhavin. Na počátku bezpečnostní akce stál útržek newyorského telefonického hovoru odposlechnutého americkým Úřadem pro národní bezpečnost, v němž se jeden sledovaný muž v zakódovaných termínech zmiňoval o připravovaném atentátu v Londýně. Američané předali hovor Britům, kteří po rozsáhlé pátrací akci podezřelé pozatýkali a ve skladišti v okrajové čtvrti britské metropole našli ukrytých šest set kilo výbušnin. Někdy však ani spolupráce nepomůže. Francouzská, španělská a marocká tajná služba sledovaly dlouho muže, který žil v Madridu. Hodně cestoval, často telefonoval radikálům do Pákistánu nebo Egypta a vytvořil kolem sebe kroužek mladých militantních extremistů. Policie však neměla žádný důkaz o nějaké trestné činnosti. Ten přišel až tehdy, když se muž nakonec stal jedním z hlavních strůjců madridského bombového masakru loni na jaře. V půli července se konalo v Bruselu zasedání ministrů vnitra a spravedlnosti zemí EU. Britové na setkání mimo jiné oprášili svůj starý požadavek přimět telekomunikační společnosti, aby až tři roky uchovávaly záznamy o telefonních hovorech a zaslaných e-mailech svých klientů (dnes se většina informací neukládá vůbec, telefony většinou jen měsíc). Jenže obhájci občanských svobod považují toto opatření za nebezpečně zneužitelné a firmy tvrdí, že by je něco podobného finančně zruinovalo. „Je zjevné, že uchovávání dat je klíčovým nástrojem boje proti terorismu,“ prohlásil předseda Evropské komise José Barroso, „a je stejně tak zjevné, že to vyvolává obavy o soukromí občanů a o finanční dopady na podnikání.“ Jaroslav Spurný

TÉMA

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

vat s „vnějším světem“. Zůstává nicméně otázkou, jakou má umírněná střední generace šanci oslovit mladé rozzlobené muže, kteří si pro rady jednoduše chodí jinam. „Nemáme přístup k mladým lidem, kteří naslouchají radikálním duchovním,“ vyjádřil své obavy jeden z nejznámějších umírněných vůdců Zaki Badáví. „Teď se to ale pokusíme změnit.“ Další účastník schůzky, muslimský poslanec britského parlamentu Sádik Kán, pak varoval před zjednodušujícím pohledem na muslimskou komunitu jako na homogenní celek: „Tak jako nečekáte, že bude mít anglikánský kněz velký vliv na kluky poflakující se někde na rohu, nemůžete očekávat, že se muslimským vůdcům podaří jednoduše oslovit jejich vlastní problematickou mládež.“ Schůzka měla ovšem ještě jeden rozměr. Samotná muslimská komunita se noří do stále většího strachu z nenávistných nálad veřejnosti i z odcizení vlastních dětí, které v extrémních případech odchází dobrovolně na smrt. Tady politická elita nabízí oboustrannou spolupráci v podobě speciálních policejních jednotek spolupracujících těsně s jednotlivými společenstvími. Cílem jednotek řízených útvarem založeným původně kvůli boji s irskými teroristy z IRA má být ochrana muslimů, a zároveň sběr informací o tom, co se mezi nimi děje. Podobný útvar funguje v Londýně už od událostí v září 2001 a jeho činnost vítají i radikálněji naladění muslimští bossové, kteří jinak přístup policie k menšinám tvrdě kritizují. Běžní policisté totiž obvykle nepochází z muslimského prostředí a problematice jednotlivých komunit příliš nerozumí. „Je to jediná policejní jednotka, která s muslimy zachází na základě faktů a netrpí islamofobií,“ pochvaloval si působení speciálně vycvičených policistů šéf Islámské komise pro lidská práva Masúd Šadžare, který pro své jinak vyhraněné postoje nebyl na schůzku s politiky ani přizván. Kromě nově budované spolupráce s domácími muslimy vtrhla britská vláda na pole rozšiřování pravomocí policie a soudů. Ministr vnitra Charles Clarke přišel s návrhem na zavedení tří nových trestných činů: činnosti vedoucí k přípravě teroristických útoků, organizování nebo účasti na teroristickém výcviku a nepřímého podněcování k terorismu. Právě tento třetí přečin však pro svou vágnost, a tedy i možnou zneužitelnost již budí rozpaky i mezi samotnými ministry Blairovy vlády. „Míří na ty, kteří sice k útokům přímo nepodněcují, přesto oslavují nebo omlouvají teroristické činy s vědomím, že to jejich posluchači budou vnímat jako výzvu k teroristickým činům,“ popsal nový trestný čin ministr Clarke. Tady je už led opravdu tenký – tón a kontext pronášených poznámek lze nějak jednoznačně definovat skutečně jen velmi obtížně. Britský ministr vnitra také přikázal svým úředníkům vypracovat celosvětovou databázi extremistů, kteří se na seznamu ocitnou podle seznamu „nepřijatelného chování“. Ten ještě není hotov, mělo by na něj ale patřit náboženské kázání vyzývající k nenávisti, provozování extremistických webových stránek či publikování článků s podobným obsahem. Pravděpodobnost, že by byl člověk zařazený do databáze vpuštěn na území Británie, bude nejspíš nulová. Je vcelku jasné, že Evropa bude muset v boji proti teroru obtížně vyvažovat zájmy bezpečnosti a svobody jednotlivce v otevřené společnosti. Stačí se podívat, co bylo hlavním bodem jednání naléhavé schůzky ministrů vnitra a spravedlnosti 13. července v Bruselu (viz box Volají z Karáčí). V každém případě Evropu čekají těžké časy. Musí se znovu zamyslet nad soužitím s rozrůstající se komunitou přistěhovalců a musí společně najít způsob, jak se vypořádat s nepřátelskou ideologií, jež využívá problémů, které z takového soužití vyplývají. Koordinovaný postup přesahující hranice jednotlivých zemí je naprostou nezbytností. Jiří Sobota

Q

15

„Je zjevné, že uchování dat hraje klíčovou roli v boji proti terorismu. A je stejně zjevné, že to vyvolává obavy o soukromí občanů a o finanční dopad na podnikání,“ říká šéf Evropské komise José Barosso. Nějakému kompromisu se však nevyhneme. (Kamerové snímky mužů, které policie podezírá z pokusu zopakovat výbuchy v londýnské dopravě 22. 7. 2005.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Některé děti jsou zmatené, říká Pavel Barša z Ústavu mezinárodních vztahů Nastala podle vás v Evropě krize multikulturalismu? Jde o to, co si každý pod multikulturalismem představuje. Na každodenní rovině je to vlastně jen soubor pravidel, která umožňují lidem praktikovat jejich náboženství a zvyky. Například, že sikhové nemusí nosit na stavbě helmy, protože musí nosit turbany. Nebo Židé mají právo jinak porážet zvířata, aby měli košer jídlo. Překvapilo by mě, kdyby toto všechno chtěl někdo rušit. Co by se stalo, kdyby se o to někdo pokusil? Snaha o zrušení multikulturalismu znamená snahu o zrušení odlišností přistěhovalců. Demokratický stát ale něco takového nemůže udělat, a pokud by se přece jen pokusil, pak tu můžeme mít skutečně vážný konflikt. Někde tu ale evidentně je velký problém, protože roste napětí mezi kulturami. Řada přistěhovalců se tu necítí dobře. To je jiná věc. To, že by se multikulturalismus neměl rušit, neznamená, že by se neměl vyvíjet. Také už se na tom pracuje, ale bohužel ne tak dlouho. Velká Británie či Holandsko například

až do konce devadesátých let moc nepřemýšlely o tom, jak dostat příslušníky menšin do mainstreamových institucí.

ji v něčem globálním, třeba ve fundamentálním islámu. Následný konflikt s okolní společností je pak více nábožensko-ideologický než kulturní.

Jaká změna tedy na konci devadesátých let nastala? Pro přistěhovalce se zavedly integrační kurzy, kde se vysvětlují dějiny těch zemí i Evropy. Popisuje se, jak demokratická společnost funguje, aby se v ní neztráceli. Také se rozšířily jazykové kurzy a podobně.

A větší práce s jednotlivci by tedy mohla pomoci? Mohla, je potřeba s nimi pracovat, ukázat jim, že i v Evropě se dá smysluplně žít. Zajímavé je, že Francie na problémy s menšinami reaguje úplně opačně.

Proč se to nedělo dříve? Hlavně v Británii platila teorie, že se mají integrovat komunity, a ne jednotlivci. Zjednodušeně řečeno se debatovalo hlavně s představiteli těchto komunit a zbytek se nechával na nich samotných. Nedávno se trend otočil. Stále se podporuje duální identita, tedy možnost být Britem i Pákistáncem, zároveň je ale větší snaha o občanskou integraci jednotlivců. Daří se to měnit? Zdá se, že ano, ale hodnotit se to dá až za pár let. Stále se ale vrací ten důraz na komunity. Hovoří tak o nich média, i politici. Zástupci menšin ale říkají, pozor, neuplatňujte kolektivní vinu. Co se to vlastně děje s druhou generací přistěhovalců? Proč se neidentifikují se zemí, kde se narodili? To není ani tak problém multikulturalismu. Některé děti přistěhovalců jsou zmatené, protože cítí, že jsou jiní než většina populace a nedokážou se s ní ztotožnit. Zároveň jim však ani nesedí tradiční kultura jejich rodičů. Zažívají tak krizi identity a hledají

Jak? Ve Francii bylo slovo multikulturalismus chápané téměř jako urážka. Komunity se tu jako takové nebraly příliš vážně a hovořilo se o tom, že pouze jednotlivec je ta důležitá jednotka. Nyní se to otáčí. Ministr vnitra Sarkozy například prohlásil, že chce proměnit islám ve Francii na francouzský islám. Ustavil Francouzskou radu muslimského vyznání a navrhl, aby se dávaly státní peníze na stavbu mešit či vzdělávání imámů. Cesta je zřejmě někde mezi, tedy práce s komunitami i jednotlivci. Čím to je, že v USA takový problém s druhou generací není? Právě naopak, mnohdy jsou to podle statistik nejstatečnější vojáci. Sledoval jsem na BBC debatu s americkými Araby a oni říkali, že zatímco v Evropě přistěhovalec zůstává přistěhovalcem i v třetí generaci, v Americe se hned cítí Američanem. To ale vychází z povahy té společnosti, není to nadekretované úřady. V přistěhovaleckých národech, jako je Amerika, je prostě propast mezi starousedlíky a novousedlíky daleko menší než v Evropě. Přistěhovalci cítí, že mají prostor a že jejich úspěch závisí jen na nich samotných.

INZERCE

Městská část Praha 1 spolu s Hlavním městem Prahou vyhlašuje urbanistickou a architektonickou soutěž na návrh úprav Václavského náměstí. Soutěž se vyhlašuje jako ideová a kombinovaná. Předmětem soutěže je zpracování ideového návrhu urbanisticko architektonického řešení Václavského náměstí s důrazem na dopravní řešení náměstí a přilehlého okolí. Soutěžní podmínky budou k disposici za zálohu ve výši 1000 Kč v Informačním centru Úřadu městské části Praha 1 od 18. 7. 2005. Lhůta k odevzdání soutěžních návrhů je do 31. 10. 2005. Další informace na tel. 221 097 440, 221 097 446.

Ředitel Diecézní charity Brno vypisuje výběrové řízení na obsazení místa

koordinátor/-ka Centra vzdělávání a poradenství Předpoklady: • • • • • • • • Výhody:

min. středoškolské vzdělání velmi dobré komunikační a organizační schopnosti schopnost samostatné tvořivé práce znalost sociální problematiky a ekonomiky provozu předpoklady pro charitativní činnost morální bezúhonnost orientace v grantové problematice EU řidičský průkaz sk. B

• vzdělání v sociálně-zdravotní oblasti • jazyková znalost AJ, NJ • vzdělání a zkušenosti v oblasti projektového řízení charitativních organizací

Přihlášky s přiloženým životopisem zasílejte do 15. srpna 2005 na adresu: Diecézní charita Brno, P. O. Box 635, 661 35 Brno tel.: 545 213 456, fax: 542 213 261, e-mail: [email protected]

16

ROZHOVOR

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

Já už s tím ale nechci žít S Evou Holubovou o svobodě, Berkatu a o tom, co slíbila otci li Marshalův plán. Už Karel Havlíček Borovský přece říkal: „Pomodli se, Čechu, k svatému Vojtěchu, by tě samostatné národy vzaly do cechu.“ Věděl, že osamocené Čechy ve světě neznamenají nic, že se vždycky najde někdo, kdo by o nás chtěl rozhodovat. Patříme na Západ, od kterého jsme byli násilně odtrženi. Naše zdevastovaná morálka, zbabělost, mindráky, to všechno pramení z totality, která nás orientovala na Východ. Potřebujeme čerstvý vítr. Vy jste euroústavu četla? Může normální člověk takovému textu porozumět? Já jsem se pokusila, jenže tomu nerozumím. Jsou tu ale lidi, kterým věřím. Víc si vážím za celoživotní postoj Havla než Klause, takže je mi vodítkem, když Klaus řekne „ne“ a Havel „ano“. To je pro mne bod ve prospěch evropské ústavy.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Eva Holubová (1959) dnes patří k nejvíce obsazovaným herečkám v českém filmu: od roku 1981 hrála ve 40 snímcích, je držitelkou Českého lva (2000) za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Alice Nellis „Ene bene“. Svůj talent uplatnila také jako členka divadel Sklep, Mimóza, Studio Bouře a Náhradní divadlo, donedávna byla ve stálém angažmá v Divadle Na zábradlí (1995–2002). Má dvojčata.

V

rozhovorech s vámi se člověk dozví ledacos i hodně osobního, třeba o vašem zápasu s alkoholismem, jedna otázka ale nepadá: proč vás tak zajímá politika. Proč tak pracovně vytížená herečka vysedává na tiskovkách, proč se navíc ke všemu stará třeba o čečenské uprchlíky nebo afghánské ženy? Zabývám se dopadem politiky na svůj život. A vždycky, když si říkám, že už toho nechám, si vzpomenu na tátu a neudělám to. Slíbila jsem mu to.

Co jste mu slíbila? Můj táta byl v komunistický straně. Uvěřil socialismu s lidskou tváří, a když nás v roce 1968 obsadili Rusové, tak ho to zaskočilo. Protože byl trošku alibista, neřekl otevřeně, že je komunismus svinstvo, a snažil se sám sobě namluvit to, co tenkrát většina jemu podobných. Najednou ale přišla normalizace a pronásledování se drobně dotklo i naší rodiny. Táta se nakonec zbláznil. Když umíral v blázinci, řekl mi, ačkoli byl předtím ateista: „Pán Bůh nám to nikdy neodpustí, slib mi, že jim nebudeš sloužit.“ A já mu to slíbila. Možná i proto teď přemýšlím třeba o evropské ústavě a o tom, kdo sedí v Senátu. Mám práci, která mě baví, a jsem i docela existenčně zajištěná. Jenže kdyby se to tady znovu zvrtlo, moje povolání mě nebude bavit, a co? Zase „psát mezi řádky“, nebo si prznit svědomí děláním protektorátní zábavy, sedět a koukat, jak moje děti vyrůstají v nové totalitě?

Vaše matka seděla a koukala? Máma se snažila o to, čemu se dneska říká „život v pravdě“. Povedlo se jí to? Rozhodně se snažila. Vždycky se v ní něco vzbouřilo. Třeba když se nám snažili namluvit, že by se Jan Palach neupálil, kdyby věděl, jak to bolí, že mu imperialisti nakecali, aby se polil „studeným ohněm“, a že vůbec nebyl hrdina. Máma nám řekla: „Byl to hrdina.“ Ale hned dodala, že položil život zbytečně. Pořád měla nějaké ale. A já už s tím jejím „ale“ nechci žít. Vlastně ve mně pořád podporovala strach z komunistickýho režimu. Třeba se o vás bála. Ale svědomí jí nedalo. Říkávala „Nebát se a nekrást“ tak často, že jsem si myslela, že si ten slogan vymyslela ona. A otec ji vždycky doplňoval: „Kdo se bojí, sere v síni.“ Takže já to měla doma na talíři jak s patetickým, tak s lidovým nádechem. Věděla jsem: Strach je začátek konce. Už nikdy nebudeš klidně usínat. Jakmile člověk musí lhát sám sobě, aby před sebou obstál, tak prohrál. Máte dvě děti. Líbí se jim, když je vláčíte třeba na přednášky o azylové politice? Chci, aby i moje děti věděly, že je samozřejmé se o takové věci zajímat. Politika přece není výsadou profesionálů a několika aktivistů „odtržených od života“. Mám kamarády v Anglii a v Dánsku. A vidím, že kdykoli se jim něco nelíbí, okamžitě se k tomu vyjadřují. Když se jim naopak něco líbí nebo je jim to jedno, dělají si v klidu svoje. U nás si většina lidí dělá svoje v každém případě. Neposmívají se vám vaši kolegové za to, že se pouštíte do veřejného života? Ne, aspoň ne mně do očí. Asi to berou jako snahu „zviditelnit se“ nebo jako terapii, kterou podstupuju, abych dokázala abstinovat. Myslím ale, že většina z nich to neřeší vůbec. A nemají pravdu? Má smysl, aby se někdo, kdo ovládá dobře svou profesi, amatérsky pletl do politiky? Myslíte, že bychom se měli na všechno vykašlat a užívat si svobody, kterou jsme si vybojovali? Jenže, popravdě řečeno, naprostá většina z nás si vlastně nic nevybojovala. A já si říkám, že když jsem se do roku 1989 skoro o nic nezasloužila, měla bych se alespoň snažit, aby se to, čeho dosáhli jiní, úplně nerozložilo. Abychom se nesmířili s plíživou normalizací, která to tady může celé pěkně zasvinit. Zase už nebojujeme proti špatným věcem. Zase si užíváme na úkor našich dětí. Já nechci, aby mi jednou ty moje řekly: „Cos dělala, mami, když dupali po demokracii?“ A vy odpovíte třeba: Prosazovala jsem evropskou ústavu. Třeba. A když už o ústavě mluvíte, já si myslím, že pokud ji jednou nepodepíšeme, bude to podobný, jako když jsme po válce na nátlak komunistů odmít-

Čeští odpůrci evropské ústavy se obávají, že by nás omezovala. Já jim ten jejich strach nevěřím. Podle mě se bojí o svá koryta a o své neprůhledné machinace. A schovávají se za euroskepticismus. I profesor Bělohradský, který se považuje za euroskeptika, řekl, že evropskou ústavu potřebujeme proto, aby existovala pevná pravidla, podle kterých má šanci tak velké společenství, jakým EU je, fungovat. Navíc v evropských zemích, které mají velkou zkušenost s parlamentní demokracií, jsou všechny nešvary s ní spojené, myslím tunelování, korupce a tak, přísněji stíhány než u nás. Češi si zvykli nebrat vážně žádná pravidla. Nechápeme, proč například Američani tak ctí svou ústavu, a dokonce nutí politiky, aby podle ní hráli. Čechům nejvíc ubližují Češi, a ne evropská ústava. Osobně chci spíš patřit do společenství lidí, kteří, i když to zní fádně, chtějí žít podle pravidel, než mezi ty, kteří přemýšlejí, jak je porušovat. Co říkáte výsledku referenda o euroústavě ve Francii a Nizozemí? Jsem z toho rozčarovaná. Jako by zapomínali, v čem je nejdůležitější smysl evropské integrace. Když jsem se připravovala na „obhajobu“ J. A. Komenského v televizním pořadu „Největší Čech“, probírala jsem se jeho názory, myšlenkami a postoji. Fascinují mě slova z jeho „Obecné porady o nápravě věcí lidských“: „Jsme všichni v Evropě na jedné lodi a hledíme na ostatní světadíly, jak se na svých lodích potácejí oceánem vlastních pohrom... První, ne-li jediné, co má být pro nás všechny cílem, je štěstí lidského rodu. Složte zbraně a odějte se rouchem míru... Reformace, po níž toužíme, odvolává lidi od stranictví a sektářství a všechny shromažďuje ve veškerenstvo... Potřebujeme být nikoli Rakušany, Španěly, Francouzi, nýbrž rovnoprávnými občany... Musíme směřovat bez výhrady k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská. Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný. Uveďme tedy člověka, pokud možno, na svobodu.“ Je to tak jednoduché pochopit a tak těžké provést...

Hojnost z mála Máte blízko k neziskovým organizacím, které se zabývají stavem lidských práv a charitou. Není to dneska u nás trochu móda, že slavní lidé pomáhají potřebným? To nevím, mě k tomu vedli odmalička. Máma mi říkala: „Nikdy se nemůžeš radovat, že máš plný talíř, když vedle má někdo hlad.“ Citově mě vydírala: „Dojez tu polívku, co by za to černoušci dali!“ Já byla vymodlený jedináček, a tak jsem se musela hodně snažit, aby ze mne nebyl sobec. Četla jsem Foglara a Tři mušketýry a z nich si pamatuju, že když jsem silnější a nestarám se o slabší, přestávám být důstojným člověkem a vlastně přicházím i o tu sílu, protože sobectví oslabuje. Spolupracuju třeba s občanským sdružením Berkat. To není klasická charita, jak ji známe od Jaroslava Haška, kde přijde bohatá baronka mezi mrzáčky, pohladí je po hlavičce a dá jim bonbónek. Myšlenka propojení afghánských, čečenských a českých žen, jak ji prosazuje Berkat, je úplně jiná: sdružení je založené na vzájemné komunikaci lidí z různých kultur, ale i na konkrétní pomoci těm, kteří to nejvíc potřebují. A s tou pomocí potřebným je to v Berkatu zvláštní: někdy mám pocit, že víc dostávám, než dávám. Jak? Berkat znamená čečensky štěstí, arabsky hojnost z mála. To druhé vystihuje velmi přesně, s čím se potýkáme a o co se snažíme. V Berkatu se mi poprvé stalo, že mi lidé neříkali: „Ty jsi tak hodná ženská, že jsi se zase s někým rozdělila.“ Takové to až falešné dárcovství. Berkat dává dohromady především ženy, jejichž myšlení nekončí u spo-

ráku, v supermarketech nebo uvažováním o pracovním postupu. Věnuje se těm, jejichž utrpení a tragédii způsobila válka a bída, která s tou válkou chodí ruku v ruce. V poslední době mě navíc baví a posiluje zabývat se lidmi, kteří vědí, že prohraná bitva ještě není prohraná válka. A snažím se od nich co nejvíc naučit. I tady se mi hodí příklad Jana Amose, který přes nepřízeň osudu začínal vždy znovu a šel za svými velkými duchovními cíli, které se nebál vytyčit. Jaký cíl máte vy? Pomoci postavit to, co navrhoval Václav Havel už v „Moci bezmocných“ (1978) jako obranu proti manipulaci společnosti: občanské společenství. Nepleťme si to s politickými společenstvími. Občanská společenství jsou založena na absolutní rovnoprávnosti uvnitř i mezi sebou a nesmí mít za úkol pohltit nebo zapudit jiná společenství. Proč je dneska takový problém občanskou společnost vytvořit, když tu před lety vcelku dobře fungovala? Myslím, že kdysi byli lidi zvyklí se víc stýkat. V pravém slova smyslu. Byli otevření, komunikativní. Dneska žijou v ulitách. Mají televizi a internet. Do ulit zalezli ale už za bolševika. Komunismus, stejně jako fašismus, byl založen na špatných vlastnostech lidí. Brácha udal bráchu, kamarád kamaráda. Jen proto, aby z toho něco měl. Lidi radši seděli doma nebo se bavili jen o neškodných věcech, aby se do ničeho nenamočili. Tohle nám zůstalo v genech. Přitom stačí tak málo, když chcete někomu pomoci. A nemusí v tom vašem počínání být cokoli oficiálního. Jak to myslíte? Dám jeden příklad. Kamarádka z Dánska mi vyprávěla, že když jim chtěli vykácet stromy na břehu moře, mámy, kterým se to nelíbilo, kvůli tomu nezakládaly občanské sdružení. Jen se dohodly, a aniž by něco nahlásily, šly ty stromy bránit. V tu chvíli se proměnily v občanské společenství matek, které chtějí pro své děti zachovat stromy. Ubránily je, protože jejich hlas je respektován stejně jako hlas politika. Všichni jsou občany... Co lidem kolem vás schází? Nás pořád stojí strašné energie nebát se. Ještě většinou neumíme jít do nových věcí s pocitem zvědavosti, jaké to bude dobrodružství a jak zase dostaneme co proto... Žádná prohra by nás neměla úplně položit. Nic přece není definitivní: ani štěstí, ani neštěstí. Je taky osvobozující se podívat na úspěch druhého bez závisti. To je velká pohoda. Bojovat proti svým mindrákům, umět si z nich dělat srandu, přiznat si, že je mám. Nezávidět jiným, že je nemají. Mám takový test. Když nastane nějaká nepříjemná situace, zkusím si říct v noci před spaním, co bych udělala, kdybych se nebála.

Ona by taky nebyla zticha Prý byste chtěla natočit film o Miladě Horákové? Máme tak málo lidí, které můžeme dávat za příklad dětem a říkat jim: „Vidíte, nebyli jsme všichni úplní poserové.“ A tady je příběh statečné ženy a matky. Byla uvězněna už za protektorátu. Dokázala se sama obhajovat, dostala osm let, třebaže jí prokurátor navrhoval trest smrti. Po válce se vrátila do politiky a rychle zjistila, jakým směrem se to u nás ubírá. A šla do toho znovu. Komunisté ji popravili. Teď tomu bylo padesát pět let. Báli se, aby se z ní nestala česká Johanka z Arku, a nedovolili ji ani pohřbít; nikdy se nenašla urna s jejím popelem. Ve svém posledním dopise před popravou píše asi tohle: Neplačte, odcházím, mé srdce už by dlouho nevydrželo takovou nesvobodu, jsem s vámi všude, v kytičce, v každém dobrém činu člověka... Jediné, čeho lituje, je, že se dost nevěnovala své dceři Janě. Její myšlenka, že matka se musí zachovat tak, aby se za ni dcera nemusela stydět, je pro mě fascinující. Milada Horáková pro mě představuje vzor, orientaci ve vlastním životě. Když byla velmi mladá, zemřeli jí sourozenci. Ona to chápala tak, že bude žít i za ně. Cítím, že něco podobného mne nutí nebýt lhostejná k současné politice. Říkám si, že ona by také nebyla dneska zticha. A já nechci, aby její vzdor zločinnému režimu, který ji stál život, byl zbytečný. Já jsem si vlastně až po revoluci uvědomila, jak strašně potřebuju svobodu, možnost rozhodovat o tom, v jaké společnosti budeme žít. Je pro mne důležité nenechat si dělat na hlavu s rukama v klíně. Myslím si, že bych se o to snažila, i kdyby se vrátila totalita. Lenka Weberová Autorka je spolupracovnicí agentury Epicentrum. Q

DEBATA / INZERCE

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

17

Může si soudce kupovat porno? Drama kolem sexuálního života pražského soudce Josefa Košely nekončí. Proti muži obviněnému letos na jaře z nákupu dětské pornografie sice nejsou žádné konkrétní důkazy, on sám jakoukoli vinu v tomto směru odmítá a za nevinného jej považuje i Vrchní soud, nikoli však přímí nadřízení. Především předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, který podal proti osvobozujícímu výroku kárné komise minulý týden odvolání. Josef Košela tedy míří před Nejvyšší soud. V Respektu č. 29 jsme o jeho příběhu zahájili diskusi; vezmeme-li totiž vážně fakt, že k soudcově obvinění z pedofilie nemá policie jediný důkaz, zužuje se „kauza“ Josefa Košely na jednu otázku: Může soudit člověk, který si kupuje a doma v soukromí prohlíží porno? Následující příspěvky pocházejí z našeho internetového diskusního fóra na www.respekt. cz, kam srdečně zveme i ty, kteří ho dosud nenavštívili. Některé texty jsou kráceny a titulky k nim jsou vesměs redakční.

Důkazy se především nehledaly V případě soudce Košely jde především o podezření z trestného činu nepřekážení pohlavního zneužívání, které přímo viděl na tom videu (a doznal, že viděl). Košelův dodavatel už byl odsouzen, takže v tom je jasno. Tuto povinnost má každý, kdo na něco takového narazí. Navíc u Košely šlo o porušení pravomoci veřejného činitele, neb soudce musí jednat vždy, když narazí na porušení trestního zákona. Správný postup by byl, že prezident dá souhlas k zahájení trestního stíhaní a Košela bude normálně stíhán. Řízení před kárným senátem mělo přijít až pak, což by samozřejmě už byla jen formalita. Někdo musí podat trestní oznámení – nejspíš předseda Městského soudu. [email protected]

To by vyhodili mužů Zbaviť niekoho práce a kariéry kvôli tomu, že konzumuje pornografiu – to by museli zbaviť kariéry a práce mnoho mužov na tomto svete, nemal by kto pracovať v úrade alebo snáď obrábať polia... Na súde sa nehľadá pravda! Pravdu skutocne nevie nikto, iba Pán Boh! Na súde sa rozhoduje, či dôkazy proti obvinenému sú dostačujúce, alebo nedostačujúce. Aspoň tak to chodí v USA, neviem, ako to chodí v Čechách. Súd s JUDr. Košelom by mal overiť, či proti nemu majú dôkazy, aby ho mohli nájsť vinným z obvinenia patronátu pedofílie, a nie posudzovať jeho morálnosť či nemorálnosť (založenú na verejnej mienke).

-li homosexuál či pohlédne-li rád na pornofilm. ;-) Problém vidím na jiném místě: koupit pornofilm, který byl natočen NA ZÁKLADĚ TRESTNÉ ČINNOSTI (znásilnění žen či mužů, brutálního zneužívání lidí či zvířat, sexuálního násilí či zneužívání dětí/mladistvých apod.), je nejen morálním zločinem, ale v některých zemích je to zločin, který je trestně stíhán (protože kupující takového pornofilmu finančně podporuje sexuální delikty). Sexuální zneužívání dětí/mladistvých je těžkým zločinem, a proto nesmíme (my, lidská společnost) dopustit, aby se bralo „pro nedostatek důkazů“ na lehkou váhu. Pan Košela se dopustil závažných chyb: vstoupil do obchodu s kriminálním obchodníkem s ilegální pornografií a neprověřil zákonnou čistotu pozadí zboží, které kupoval, ačkoli věděl, že výroba pornografie (obecně) je v tisících případů svázána s těžkým zločinem. Zdůrazňuji: pan Košela nekupoval nějaké neproclené cigarety nebo karton vína, ale pornografii; nekupoval ji v legálním, katastrem kontrolovaném obchodě, ale načerno. Tyto chyby samy o sobě jsou (v kontextu jeho SKRÝVANÉ homosexuality) lidsky sice POCHOPITELNÉ, ale jsou neslučitelné s povoláním soudce. Pan Košela se primárně nestal obětí pomluv a intolerance k homosexualitě (i když nevylučuji, že ve vaší zemi hrají i tyto aspekty nějakou roli), pan Košela stojí před úlohou převzít morální odpovědnost za chyby, jichž se dopustil. Nejde přitom o moral per se, jde o podporu závažného zločinu, proti němuž policie i justice celé EU vede nerovný boj, jehož oběťmi jsou bezbranné děti a ženy, které čekají na naši pomoc; na pomoc nás všech. Isbjoerna

Re: Hlavně je to smutný Je mi to opravdu líto, ale musím trvat na tom, že z kontextu není jasné nic. Nikdo z nás neví, co na těch kazetách přesně bylo. Kde nejsou důkazy, tam opravdu těžko soudit. Rozhodně se nedá tvrdit s jakoukoli jistotou, že si pan Košela koupil dětské porno, ani že vědomě podporoval zločin. Jediná podpora zločinu byl obchod s obchodníkem usvědčeným z výroby a prodeje. To je taky jediná věc, která se dá panu soudci dávat skutečně za vinu. Já jsem se tady snažil už párkrát vysvětlit svůj pohled na věc, pan Košela by se do takové situace nejspíš nedostal, kdyby se cítil jako homosexuál bezpečněji a nebál se ke své orientaci přiznat. Jeho postoj je ale docela pochopitelný vzhledem k tomu, co se děje právě teď. Jirka Staněk

Američanka

Měl víc pátrat Nevadí mi, že pan soudce Košela sleduje porno s mladými chlapci. Jen říkám, že jsou zde určité obecné vzorce chování, a ty Košelovy záliby i čistě eticky poněkud problematizují. Navíc byl pan Košela zákazníkem člověka, který obchodoval s dětským pornem... Tohle je ten problém. Pan soudce musí vědět, od koho co nakupuje, a nemůže se spokojit s tím, že si koupí pornokazetu s mladíky, kde je napsáno „mají víc než 18“. Měl by také pátrat po jejím původu a být si stoprocentně jistý, že se nestal obětí obchodníků, kteří zneužívají nezletilé k točení pornofilmů. Nedokážu si představit, že na západ od našich hranic by pan Košela mohl zůstat soudcem... Boris Cvek, [email protected]

Hlavně je to smutný Pan soudce ani nic neukradl, ani nikomu neublížil. Jen si kupoval divné filmy a koukal na ně. To někdy v životě udělalo asi tak deset lidí z desíti. Pan Košela by asi měl dostat od svých nadřízených nějaké odškodnění. Takhle hnusně mu ničit život. To myslím vážně. Kdyby všichni soudci měli jen takovýhle zvláštnůstky, tak bychom na tom byli ještě dobře. A taky si povšimněte té drobnosti, že pan soudce je homosexuál. Co myslíte, dělaly by se s tím takovéhle štráchy, kdyby si kupoval „normální“ porno s prsatejma sexuálníma otrokyněma? Tak jako všichni ostatní? Jirka Staněk, [email protected]

re: Hlavně je to smutný Každý člověk, tedy i soudce, má právo žít svůj soukromý a sexuální život podle svého, nehraje roli, je-

On obrazu neškodí Šéf Soudcovské unie ČR říká, že „... kauza vrhá špatné světlo na celou justici“. Zde je ale na omylu. Špatné světlo na justici vrhají zkorumpovaní soudci, případy, které se táhnou léta, a výsledek je v nedohlednu, směšné tresty pro závažnou trestnou činnost atd. Pan Košela obrazu justice už nemůže nijak uškodit. Osobně si myslím, že mu zatím nic prokázáno nebylo a pracovat jako soudce by měl i nadále.

Předplatenka RESPEKT RESPEKT RESPEKT +

+

Vážení diskutující, chci se s vámi rozloučit na této stránce v diskusi, neboť jsem právě obdržel zprávu, že JUDr. Jan Sváček, předseda Městského soudu v Praze, podal do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odvolání. Nebylo by etické, abych se nadále k věci do pravomocného rozhodnutí vyjadřoval. Těm, kteří mi rozumí, děkuji za podporu, ty, kteří pochybují, prosím, aby můj případ sledovali a udělali si vlastní názor na okolnosti, které tento případ doprovázejí. Pokud zůstanu ve funkci soudce, dokážu vám, co je to „morálka a etika soudce“. Josef Košela

Zpráva ČTK Muži, na jejichž odběratelském seznamu se Košela objevil, již byli odsouzeni za výrobu pedofilní pornografie. Vedoucí trampského oddílu Osada orlů dostal šest let vězení, jeho známý, který s ním porno natáčel, o rok méně. Košela tvrdí, že od nich dětské porno nechtěl, protože ho děti sexuálně nezajímají. Držení kazet s pedofilní pornografií není v Česku trestné.

20,-

Roční

Aktuální číslo on-line

20,-

Pololetní

Archiv on-line

15,-

Čtvrtletní

= 25,-

+

+

= 25,-

= 20,-

+

= 20,-

Od čísla:

více na www.respekt.cz

Jsem majitelem karty ISIC, IYTC nebo ITIC (–3,- Kč) bankovní převod

složenka

hotově (pouze v Respektu)

platba kartou (pouze na www.respekt.cz) Uživatelské jméno: Poznámka:

1) Heslo Vám bude zasláno e-mailem. 2) Nevyplňujte, pokud objednáváte pouze tištěnou verzi.

[email protected]

Děkuji vám

tištěná verze

Jméno, příjmení

PLÁTCE

O D B Ě R A T E L*

Firma IČO DIČ Ulice PSČ Město Stát Telefon E-mail Zašlete mi darovací certifikát. Datum

*Jen pokud se liší od plátce.

Podpis Předplatenku zašlete na adresu: Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 zelená linka: 800

100 634

tel.: (+420) 224 930 999, fax: (+420) 224 930 792, e-mail: [email protected], internet: www.respekt.cz. Předpis pro úhradu předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Švédským a americkým vědcům vedeným Jonášem Frisem z Karolinska Institutet ve Stockholmu se podařilo změřit stáří buněk v různých částech lidského těla. Využili k tomu skutečnosti, že na přelomu 50. a 60. let stoupl v důsledku zkušebních jaderných výbuchů v životním prostředí obsah izotopu uhlíku 14C. V následujících letech pak tento izotop z životního prostředí opět zmizel. Podíl izotopu 14C v dě-

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

S logem a bez loga V češtině vyšla jedna z nejvlivnějších kritik globalizace

Stáří, cizopasníci a žraloci dičné informaci buňky odpovídá množství tohoto prvku v životním prostředí v době, kdy buňky vznikaly. Friseho tým tedy měřil obsah uhlíku 14C ve vzorcích tkání Švédů narozených v různých obdobích druhé poloviny 20. století. Vědci zjistili, že specializované neurony center mozkové kůry vznikají ještě před narozením a slouží nám po celý život. V hipokampu, kam ukládáme informace, se však rodí po celý život stále nové a nové buňky a tato část mozku je díky tomu mladší. Buňky lidského střeva mají průměrný věk 10 let, svalovina je v průměru stará 15 roků. Některé buňky jsou ale vyložení „mladíci“. Například věk krvinek nepřekračuje několik týdnů. Genetici přečetli kompletní dědičnou informaci hned tří významných cizopasných prvoků. Africká Trypanosoma brucei vyvolává spavou nemoc. Jihoamerická Trypanosoma cruzi je původcem tzv. Chagasovy choroby. Široce rozšířená ničivka Leishmania major vyvolává nebezpečné onemocnění leishmaniózu. Léky, které se používají v boji s těmito prvoky, byly vyvinuty před celým stoletím. Vedle nežádoucích vedlejších účinků komplikuje jejich užívání i šířící se odolnost původců chorob. Všichni tři prvoci jsou navzájem příbuzní a sdílejí tisíce genů. Vědci mezi nimi hledají takové, jejichž blokáda by ničila prvoky a nevadila přitom lidem. Naděje na novou generaci léků na choroby sužující především obyvatele třetího světa teď vzrostla. Zpráva o výskytu čtyřmetrového žraloka lidožravého u břehů Istrijského poloostrova vyděsila české rekreanty. Panika je zbytečná. Podle studie profesora zoologie Johna McEachrana z Texas A&M University se žralok lidožravý lidem jako kořisti vyhýbá. Ve srovnání s jeho oblíbenou pochoutkou – tuleni a lachtany – jsou totiž málo tuční. Těla mladých tuleňů obsahují až 50 % tuku a dodají dospělému pětimetrovému žraloku energii na šest týdnů toulek mořskými hlubinami. Mladší žraloci loví makrely a tuňáky. Ani jedna z typických kořistí žraloka lidožravého se siluetou nepodobá lidskému tělu. Žralok proto v člověku kořist nevidí. K napadení dochází většinou nedopatřením, například v zakalené vodě, kde chce žralok kousnutím do lidského těla zjistit, na co narazil. Někdy se nechá žralok svést k útoku obrysem surfového prkna, který mu připomíná siluetu tuleně. Ročně usmrtí žraloci na celém světě šest lidí. Při autohaváriích jich za stejnou dobu zemře více než milion. Cesta autem k moři je mnohem nebezpečnější než střet se žralokem. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Žralok lidožravý: lidem se vyhýbá. FOTO IAD

Aby ozvláštnili své logo, vystavuje oděvní firma Old Navy zboží v mrazicích boxech jako lahůdky. FOTO MEDIABANKA.CZ

T

a kniha už byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Celkově si ji koupilo hodně přes půl milionu lidí. Ve své domovině pak získala i prestižní Canadian National Business Book Award. Řeč je o manifestu Bez loga, který britský deník London Observer nazval Kapitálem antiglobalizačního hnutí. Autorku knihy, kanadskou novinářku Naomi Kleinovou (1970), takové srovnání těší. Sama se účastní protestů proti nadnárodním korporacím. Není však typickým štamgastem ukřičených demonstrací. Snaží se argumentovat přesně a nepracuje jen s emocemi, stejně obratně využívá i čísel a statistik. Její kniha, která právě vychází v češtině, je díky tomu zajímavá i pro ty, kdo stojí na opačné straně názorové barikády.

la reklamních ploch a časů. Na svém koncertě a svých sportovních hrách se pak může chovat jako ten, kým skutečně je: jako pán. Tato expanze pokračuje i do oblastí, kde to dříve nebylo myslitelné, například do škol. Kleinová s hořkou ironií konstatuje, že zatímco se jako studentští aktivisté angažovali v boji za rovnoprávnost a politickou korektnost, velké firmy uzavíraly neprůhledné a polotajné smlouvy s vedením univerzit. Logo proniká do učeben, učebnic i školních úloh a soutěží. Počítače zadarmo od sponzora? Ano, pokud do toho „zadarmo“ nepočítáme všudypřítomnou reklamu.

Značka nad zlato

Autorka vzpomíná, jak byli její rodiče zděšeni, když viděli rezistenci vlastních dětí vůči antikonzumní výchově. Výlety do přírody a pojídání oschlého sýra nemohly konkurovat blyštivým televizním reklamám. Naomi už žila ve světě, kde malé holčičky zkoumají, zda jsou štítky na značkovém oblečení druhých holčiček skutečně pravé. Společnosti expandují i do ulic a do krajiny kolem měst. Velké řetězce vytlačují malé obchodníky a vytvářejí pak ze svých hypermarketů a středisek novodobé chrámy, kde se nejen nakupuje, ale i tráví volný čas. Takový řetězec nejen prodává, ale také určuje, co se bude prodávat. To je méně pobuřující u bot, ale horší, pokud jde o filmy, knihy, časopisy nebo hudební nahrávky. Kleinová upozorňuje na cenzuru a autocenzuru vyplývající z toho, že vydavatel nechce riskovat. Řetězec, který se orientuje na celé rodiny, si nemůže dovolit kontroverzní tituly nebo obálky. Vzhledem k tomu, že na mnoha místech mají řetězce skoro monopolní postavení, znamená to, že mnohé provokativní výtvory prakticky nemají šanci dostat se k lidem. Kvůli řetězci Wal-Mart tak například skupina Nirvana musela změnit obal svého alba In Utero, protože na zadní straně byly obrázky lidských plodů, a píseň Rape me (Znásilni mě) přejmenovali na Waif Me (Osiřelé já). Šílenství kolem značky zatěžuje i justici a dává vzniknout leckdy až bizarním soudním sporům. Například McDonald’s vede už tři desetiletí při s pánem jménem Ronald McDonald. Tento muž má totiž od 50. let v nějaké díře v Illinois restauraci nazvanou McDonald’s Family Restaurant. Podobně se vede mnoha dalším obchodníkům, kteří mají tu smůlu, že jsou Irové, jejich jméno začíná Mc a chtěli by snad po sobě něco pojmenovat. Přenášení skutečné výroby do vzdálených zemí Kleinová kritizuje jako šíření novodobé formy otroctví. „Zastánci dělníků se shodují v tom, že přijatelná hodinová mzda čínského pracovníka zaměstnaného u kompletační linky, by měla činit přibližně 87 centů,“ píše autorka. Bouří se proto proti tomu, že například společnosti Nike či Kmart platí dělníkům jen 13 centů. A upozorňuje,

Shrnuto do jedné věty, pouští se Kleinová ve své knize do kritiky zvláštního jevu: že totiž v současnosti už není důležité vyrábět zboží, ale šířit značku. Hmatatelné výrobky jsou od poloviny 80. let pro společnosti něčím spíše obtěžujícím. V podstatě nutným zlem, jehož produkci lze v případě potřeby kdykoli přesunout někam do třetího světa do rukou špatně placených zaměstnanců. To skutečně důležité je značka. Příklad? Úspěšná finská firma Nokia vedle programátorů zaměstnává stále více sociologů a psychologů. Lidí, kteří slídí po náladách ve společnosti. Tráví hodiny v kavárnách a na veřejných prostranstvích. Pečlivě sledují, jak se lidé baví a čím žijí. Technicky jsou totiž jednotlivé mobilní telefony srovnatelné, to, co dává výrobku šanci na úspěch v souboji s ostatními, je značka, která se trefí do společenské nálady a dál šíří specifický životní styl. Proto ve všech firmách stále roste význam tvůrců a šiřitelů loga. Když firma Marlboro na počátku 90. let dospěla k názoru, že nízká cena je na trhu důležitější než propagace značky, velmi negativně se to odrazilo na jejích tržbách. Vítězili ti, kdo vsadili na opačnou strategii. V roce 1991 obecně klesaly výdaje na reklamu, Reebok je však zvýšil o více než 70 %. A uspěl. Vláda loga od té doby nabírá na síle – jenom tržby z prodeje „značkové“ balené vody každý rok vzrostou o 9 %. Špičkoví sportovci a herci, kteří dříve v reklamách vystupovali pouze jako placení reklamní panáci, zjišťují, že výhodnější pro ně bude, když se oni sami stanou značkou. Názorným příkladem je basketbalista Michael Jordan. Tři roky před koncem aktivní kariéry se postupně vzdaloval roli pouhého ztělesnění značky Nike a stal se vlastní značkou Jordan, která má od roku 1999 své stylové prodejny. Když společnosti zjistily, že se jim jejich živé billboardy začínají odcizovat, zvolily novou strategii: sami si nové osobnosti vytvářejí. Dnes už je pro firmu výhodnější, aby organizovala hudební festival, než aby se jako prosebník dožadova-

Osiřelé já

že výjimkou nejsou ani případy, kdy firmy vydírají mladé ženy a zakazují jim otěhotnět. Zneklidňuje ji fakt, že nadnárodní společnosti necítí prakticky žádné vazby a odpovědnost k místům, kde podnikají. Dnes jsou na jednom místě, ale už zítra – bude-li to třeba – odejdou do jiného státu ochotného nestarat se o to, za jakých podmínek robotují jeho občané, případně připraveného úslužně poskytnout daňové úlevy či jiné komparativní výhody. Třeba do země, jejíž premiér se řídí heslem „Více Philipsů, méně Regecových“. Jak Kleinová dodává, změna pracovních podmínek se už ostatně projevuje i ve vyspělém světě. Dokládá to na statistikách, podle nichž stále více firem dává přednost mladým zaměstnancům, které si najímá jen na částečné úvazky a na krátkou dobu. Místo normálního zaměstnance tu náhle máme „brigádníka“. Přibývá lidí, kteří mají pocit, že o ně nikdo dlouhodobě nestojí, že jsou zcela zaměnitelní. Zatímco se však ve třetím světě lidé prakticky nezmohou na odpor, Západ jej dává najevo pestrou směsicí forem. Od primitivního vrhání dlažebních kostek až po rafinované parodování reklam a sofistikované kulturní sabotérství. A tady se projevuje další efekt všeobecné obsese logem. Přinejmenším velké společnosti totiž ve strachu o neposkvrněnost své značky začínají být k podobným protestům vnímavé. Příkladem může být třeba turné zpěvačky Céline Dion sponzorované firmou Ericsson. V Bostonu a Filadelfii provázely vystoupení popové hvězdy demonstrace poukazující na to, že Ericsson udržuje styky s juntou v Barmě. Zpěvačka se začala obávat o svou image a demonstrace podpořené jejím tlakem pak stačily na to, aby společnost z Barmy odešla.

Ten nejlepší dort Ač se v souvislosti s knihou Bez loga používá označení manifest, nikdo nemůže Naomi Kleinové upřít, že shromáždila obdivuhodné množství faktů. O jejich výběru a interpretaci se lze samozřejmě přít, jako je tomu ostatně u každého souboru dat. Kritika však dílo shodně oceňuje za snahu precizně zformulovat, co vlastně odpůrcům globalizace přesně vadí. K paradoxům patří, že knihu bojující proti značkám vydalo nakladatelství Flamingo, které patří kolosu HarperCollins. Autorka se sice brání, že tato skutečnost obsah knihy nijak nezměnila, její kritici však mohou už vždy škodolibě poukazovat na to, že s každým výtiskem knihy Naomi Kleinové se do rukou čtenáře dostalo i logo mediálního obra a tažení proti značce zároveň přispělo k jejímu lesku. Ale ve světě, kde protestující s oblibou vrhají dorty do tváře kapitánům globalizace a firma Tesco pak testuje, jaký dort by byl pro tento účel nejvhodnější, to s idealismem vskutku není jednoduché. Jan Jandourek Autor je sociolog.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

19

Čelisti nespravedlnosti Jak dvanáctiletý školák porazil americké námořnictvo a změnil dějiny

S

pielbergův horor Čelisti spěje do finále. Osamělá trojice hrdinů čeká v noci uprostřed moře na rozhodující střet s hrůzným monstrem a krátí si čas vzpomínkami na zranění ze svých předchozích výprav. Nakonec v prapodivné soutěži o nejděsivější historku vítězí fanatický lovec žraloků Quint, který vypráví příběh z křižníku Indianapolis, na němž během války sloužil u amerického námořnictva. Je to příběh pravdivý a právě tuto sobotu uplyne šedesát let od chvíle, kdy začal.

Dny hrůzy 30. července 1945 krátce po půlnoci torpédovala jedna z posledních japonských ponorek těžký křižník USS Indianapolis při jeho rutinním přesunu přes Filipínské moře z ostrova Tinian do přístavu Tacloban na Leyte. Loď se po dvanácti minutách potopila a z dvanácti set mužů posádky se jich zachránily snad tři čtvrtiny. Přestože stačili vyslat několik volání o pomoc, nikdo na ně nereagoval, a dokonce si nikdo ani nevšiml, že křižník v určenou dobu nedorazil tam, kam měl. Pro přeživší část posádky Indianapolisu tak nastalo několik dní mučivého hladu, žízně, beznaděje a pomalého umírání. Ušetřeni byli jenom ti, které rychle roztrhalo hejno žraloků, jež se postupně shromáždilo na vítanou hostinu uprostřed odlehlé části Pacifiku. Teprve čtyři dny po katastrofě si hlídkový protiponorkový letoun amerického námořnictva z Palauských ostrovů naprostou náhodou všiml olejové skvrny na hladině moře a následně také několika zoufalých a smrtelně zbědovaných trosečníků. Následovala jedna z největších záchranných operací druhé světové války, díky níž se nakonec podařilo dostat do bezpečí necelé čtyři stovky mužů z posádky potopeného křižníku. Byl mezi nimi i kapitán lodi Charles Butler McVay III. Zde by celý hororový příběh mohl skončit. Místo toho se však rozjel druhý, snad ještě děsivější horor, který trval dlouhých šedesát let.

INZERCE

kolem sedmi set lodí. A nic nepomohlo, že proti odsuzujícímu rozsudku protestovali zachránění námořníci. Kapitán McVay měl smůlu. Jeho potopený křižník Soudci si však zjevně svým rozhodnutím nebyli se pyšnil zajímavou historií – oblíbil si ho např. nijak zvlášť jisti, neboť spolu s rozsudkem poslaprezident Franklin D. Roosevelt, byl vlajkovou lodí li ministerstvu i žádost o prominutí trestu pro admirála Raymunda A. Spruance (vítěze klíčové odsouzeného kapitána. McVay, který skončil svobitvy druhé světové války v Pacifiku, při níž byla ji službu v armádě v roce 1949, se rozdrcena hlavní úderná část japonvšak nikdy cejchu viníka nezbavil ského loďstva), a zejména se jedna(byť mu byl trest skutečně prolo o loď, která převezla ze San FranTo, čeho se minut) a v roce 1968 po několika ciska na ostrov Tinian podstatné ranách osudu – neustále bombarčásti jaderné bomby, jež následně nepodařilo dován telefonáty a dopisy rozzuzničila japonskou Hirošimu. Potořených příbuzných obětí tragédie pení symbolicky významné lodi dosáhnout ani – spáchal sebevraždu. proto vyvolalo vzrušení. Navíc k něministrovi obrany, mu došlo na samém sklonku války a veřejnost – hlavně vlivní příbuzní Velmi pozdní zvládl malý obětí – chtěli znát viníka dost zbychlapec: vyburcoval happy end tečné smrti svých blízkých. A za obětního beránka byl vybrán právě Přestože přeživší trosečníci vytvoveřejné mínění nešťastný kapitán McVay. řili již v roce 1960 organizaci, kteA to přesto, že skutečné viníky rá bojovala za očištění jména a donutil armádu tragédie nebylo zase tak obtížné jejich kapitána, neuspěli. Neuspěuznat chybu. najít. Je prokázané, že zpravodajli dokonce ani poté, co se stal ve ští důstojníci a organizátoři převládě Jimmyho Cartera ministrem sunů lodí v Tichomoří měli zprávy obrany Graham Claytor, příbuzný o pohybu japonských ponorek, ktekapitána McVaye a zároveň v době ré však McVayovi zamlčeli. Jak se války kapitán torpédoborce, kteukázalo, několik amerických lodí a základen také rý jako první dorazil na místo potopení křižníku slyšelo volání křižníku o pomoc, aniž by na ně rea- a začal zachraňovat trosečníky. Námořnictvo svůj govalo. Prakticky nikdo z velení se nezajímal, kam postoj odmítalo změnit. I přes naléhání ministra loď zmizela, když se nedostavila na cvičné střelby odmítlo cokoli prošetřovat a dál tvrdošíjně trvalo podle původních plánů. Kdo by ale v poválečné na vině kapitána McVaye. euforii měl zájem na zostuzení mnohých z těch, Když už koncem 90. let žilo z někdejší posádkteří válku v Tichomoří pomohli vyhrát? Rozhodně ky Indianapolisu jen necelých sto padesát starých ne námořnictvo a jeho tehdejší ministerstvo. mužů, přišel nečekaný obrat. To, čeho se nepoVeřejnosti byl předhozen jako obětní beránek dařilo dosáhnout ani ministrovi obrany, zvládl právě McVay, který byl v podivném procesu jako jako zázrakem dvanáctiletý školák Hunter Scott jediný kapitán v historii amerického válečného z Pensacoly na Floridě. Právě on totiž donutil námořnictva odsouzen za ztrátu své lodi způso- americké námořnictvo kapitulovat. benou nepřítelem. Nic nepomohlo, že AmeričaVše přitom začalo nenápadně. Malý Hunter né jenom v průběhu druhé světové války ztratili se o tragédii křižníku zajímal po zhlédnutí Spiel-

Obětní beránek

bergových Čelistí, protože příběh vyprávěný ve filmu starým opilcem Quintem se mu zdál jako zajímavý námět pro školní práci. Napsal proto inzerát do místních novin a čekal, co se bude dít. Netrvalo to dlouho a odpověděl mu na něj jeden z trosečníků, který zvídavému školákovi poskytl adresy ostatních v té době ještě žijících trosečníků z Indianapolisu. Chlapec je kontaktoval nejprve pomocí dotazníku a pak i osobně. A nabyl nezlomného přesvědčení, že v případě kapitána McVaye se jednalo v nejlepším případě o tragický justiční omyl, v tom horším, ale realističtějším pak o promyšlené obětování jednoho důstojníka pro záchranu kariéry a pověsti nejvyšších námořních velitelů. Hunter Scott proto postupně shromáždil všechen dostupný materiál a předložil jej Kongresu. A z toho, co mělo původně být jen zajímavým tématem pro školní seminární práci, se stal úspěšný pokus o očištění jména kapitána McVaye. Není přitom bez zajímavosti, že v roli svědka v něm nakonec figuroval i Motchitsura Haschimoto, kapitán japonské ponorky, která Indianapolis oné neblahé srpnové noci potopila. Během slyšení v Kongresu, kde s působivou řečí vystoupil i tehdejší školák, dnes student žurnalistiky Hunter Scott, pak jednoznačně převládlo přesvědčení, že kapitán McVay byl odsouzen zcela nespravedlivě. Přes neustávající a naprosto nepochopitelný odpor námořnictva tak v říjnu 2000 obě komory Kongresu schválily očišťující usnesení. Definitivní tečku za příběhem pak udělala nová administrativa prezidenta George W. Bushe, která poslední posádce Indianapolisu udělila pochvalu a přiměla námořnictvo, aby změnilo své vlastní záznamy a odstranilo z nich všechny zmínky o vině kapitána McVaye. Čelisti nespravedlnosti konečně sklaply. Miroslav Zajíček Autor je ekonom.

Q

20

DEBATA

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30 INZERCE

Co s načatým terorem Debata na www.respekt.cz • Nevěřím, že k terorismu vede sociální vykořeněnost nějaké skupiny, žádní emigranti neměli v cizině na růžích ustláno kromě výjimek zvaných a potřebných. Muslimové nejsou jedinou imigrační skupinou. Případným vyhoštěním radikálů a hlasatelů nenávisti se problém pouze přesouvá za hranice, což dokládá i případ londýnských mladíků. Svoje myšlenky si přinesli zvenčí. V Evropě žijí tisíce lidí, kteří se tu narodili, a přitom tuto civilizaci nenávidí tak silně, že jsou rozhodnuti ji zničit. Nemám na mysli muslimy, ale nás Evropany. Občané východní a severní Evropy ještě nezapomněli na násilné ničení civilizačních hodnot komunismem. [email protected]

• Jak se ale bránit proti fanatikům? Je potřeba ještě více propojit naše tajné služby, zmapovat centra, třeba problematické mešity, odkud se radikálové rekrutují, bez milosti a bez výjimky vyhostit radikální duchovní. A v neposlední řadě také vymyslet kvalitní projekty, jak více zapojit a dovzdělat doposud izolované muslimské menšiny u nás.

Nové evropské téma.

FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

[email protected]

Říká to i téma tohoto čísla: Madridem to začalo, Londýnem to nekončí. O tom, co současné výbuchy teroristických bomb znamenají pro evropskou civilizaci a jak v té pokračující válce postupovat, se rozpoutala obrovská diskuse. Debatuje se i na webových stránkách Respektu a tady nabízíme některé názory. • Žijeme na asijsko-evropském kontinentu s islámem takřka od jeho počátků. Vzájemné vztahy měly za tu dobu snad všechny možné podoby. Jednou jsme se učili my od nich, jindy oni od nás. Jednou jsme je většinově zabíjeli my, jindy zase měli převahu oni. Od konce kolonialismu začínají žít vyznavači mezi námi. Ve Francii žijí ve velkém počtu již od dob de Gaulla, v Německu od konce 50. let, o Británii ani nemluvě. Kupodivu za celou tu dobu jsme si teror mezi sebou „provozovali“ jen my sami. IRA, Baskové, Rudé brigády atd. Jestli nyní máme strach z terorismu, pak přemýšlejme, kdo jej do Evropy vlastně přivlekl. Prapůvod není v islámu, v arabském světě, v Koránu.

chleba, vzpomene si leckdo na „specifické zájmy“, které v zemích podporujících teroristy má… [email protected]

• V Evropě začínáme uvažovat v souvislosti s terorem o tom, co s „islamisty“. USA nikdy nekritizovaly islám, nechtěly po teroristických útocích nikoho vyhošťovat a nikdy jsem neslyšel, že by američtí občané spojovali teroristické atentáty s islámem (na rozdíl od Evropanů). Devadesát procent Američanů se hlásí ke křesťanství a křesťané dokážou lépe než ateisté pochopit islámské zvyky, islámskou víru (která vychází z judaismu stejně jako křesťanství, Alláh znamená arabsky Bůh čili Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh křesťanů, židů a muslimů).

• Problém je v tom, že islamistický terorismus není, jak se nám často tvrdí, zvrhlou odchylkou velké víry ani dílem rozčarované, zpátečnické periferie, ale neodmyslitelnou součástí islámu jako takového. Ten nevychází od doby svého vzniku z propasti své slepoty, neotvírá své brány civilizačním snahám a se svobodou, spravedlností, demokracií a pokrokem nechce mít nic společného. Vždy bude stát proti evropské kultuře bez ohledu na to, jak liberálně a „vstřícně“ se bude tato kultura chovat, protože touto kulturou opovrhuje a zároveň ji nenávidí. Tato nenávist pramení z uvědomění si vlastní méněcennosti. Jediné řešení je boj, odvážná netolerance. Charlie

• Myslím, že existuje všeobecně nízké povědomí o tom, jak vlastně žijí muslimští emigranti v západním světě, co jsou zač, odkud a z jakých důvodů přišli, jak vychovávají své děti. Proto zde dávám odkaz na informace o muslimské komunitě v USA. Podle mých zkušeností celkem odpovídá realitě: http://www.cis.org/articles/2002/ back802.html. Situace v Evropě se možná trochu liší, nicméně v USA jsou muslimové jednoznačně úspěšnou komunitou (průměrný příjem a vzdělání je vyšší než průměr v USA). Myslím, že jakékoliv generalizace typu chudý emigrant se ocitá v úplném zoufalství, jsou nesmyslné.

• re: Charlie: Takže budeme stejně odvážní a netolerantní jako teroristé a odvážně a netolerantně třeba pošleme atomovku na Mekku. To už chytré hlavy navrhovaly. Tím se všechno o hodně zjednoduší. Nebo budeme na hranicích lidi třídit. Není jasné podle čeho, protože mnohé – např. Peršany – od našince nerozeznáš a Korán si doma čtou už i zrzaví Irové a blonďaté Němky. Každopádně s tolerancí a multikulturalismem zatočíme. Ne s teroristy, ale hezky na principu kolektivní viny s každým, kdo se „nám“ nezdá. Kdo je to „my“ a kdo se „nám“ nelíbí, to bude určovat kdo? Netoleranci teroristů k milionům neznámých lidí nevyléčíte ani náhodou vlastní netolerancí k milionům neznámých lidí. Netolerovat je třeba pouze ty, kteří si to zaslouží. A musíte je najít a musíte jim to dokázat. Jinak se stáváte sám teroristou. Je to tak těžké pochopit?

Dalimil

[email protected]

Kati historické paměti

Nedojali jste mě

Šaman ve společenských strukturách přírodních národů zaujímá specifické postavení. Nemůže jím být každý a není to ani zapotřebí. Kulturní mix postmoderní společnosti nabízí široké možnosti neevropských spiritualit. Nepřijímáme je postupně po celý život v původním kulturním kontextu, ale ve víkendových kurzech. Při špatné interpretaci může být jejich vliv odstředivý a disharmonický. Důvodem pro toto banální sdělení není jen první část prázdninového textu Respekt mezi šamany (Respekt č. 29/2005) ve stylu „etnografa“ Carlose Castanedy, ale setkání s lidmi s opačnou zkušeností. Problém jim nečiní vstup do alternativní reality, ale návrat do reálného světa. Za dech beroucí cestování zásvětím platí rozpadem osobnosti, hospitalizací, antidepresivy... Samozřejmě, sebepoznání není bez rizika, ale při sebepoznání za každou cenu na vás může čekat démon i mezi rohlíky v samoobsluze. Bez legrace.

Články pánů Václava Cílka a Zdeňka Lukeše, které vycházejí v Respektu, by se měly stát povinnou četbou pro všechny představitele našich měst a obcí. Třeba by potom nedocházelo k excesům podobným tomu, o kterém se chci zmínit. Jako by nestačilo, že centrum našeho historického města po čtyřicet let devastovali komunisté. V jejich šlépějích pokračuje i polistopadová radnice. Kupříkladu klidně dopustila, aby nejstarší kamenný dům ve městě (pochází z roku 1440) dostal moderní půdní vestavbu. A podobných případů lze bohužel jmenovat více. Třeba u středověké památky – nejstarší údolní nádrže Jordán – vyrostl před pár lety při budování sběrače splašků jakýsi atlantický val (snad jako obrana před tsunami?), jemuž padlo za oběť 220 stromů, z toho 80 velmi vzácných. Tím to ale zdaleka nekončí, teď se tamtéž staví sypaná hráz, jež má středověkou nádrž po pěti stech letech rozdělit na dvě části, a hloubit se pod ní má i dvě stě metrů dlouhá štola. Bojím se, že historická hodnota této památky vezme za své. Přitom předkové tuto údolní nádrž postavili zjevně velice dobře, když bez pohromy vydržela víc než půl tisíciletí.

Článkem Ukradený summit v Gleneagle (Respekt č. 28/2005) se Jiří Sobota snaží senzitizovat české čtenáře na problémy Afriky a vyvolat sympatie a chuť pomoci. U mne by neuspěl. Nenabízí v podstatě nic nového, ale jen starou a neosvědčenou metodu pomoci: bankovní převod. Používá obrázek, který média milují a který představují jako esenci afrického problému: ženy pochodující od mládí až do stáří 10 hodin denně s kýblem vody na hlavě. Proč nebyly ony vesničanky za pomoci svých mužů schopné za ta desetiletí vykopat studnu, a tak si zkrátit cestu? Pramen na místě zřejmě je, neboť britská nezisková organizace studnu zařizuje. To je lokální problém a je nasnadě, že řešení je v moci oné vesnice. Jistě, voda v onom místě také být nemusí, ale v podobných případech se lidé přesouvají do míst, kde voda je.

Ondřej Fučík, [email protected]

Eva Clarová, Tábor

[email protected]

• Obávám se, že terorismus je a ještě dlouho bude na vzestupu. Nemusí se nám to líbit, ale pokud nepřesvědčíme obyčejné muslimy, že jim jejich soukmenovci poskytují medvědí službu, nemáme šanci. Všichni státníci vždycky velmi hlasitě odsoudí právě proběhnuvší teroristický akt a projeví ochotu podílet se na řešení problému. Ale to je asi tak všechno. Když pak dojde na lámání

DOPISY Šamanem snadno a rychle

[email protected]

Pavel Veleba, Praha

Oprava: V článku Velké tajemství Sazky (Respekt č. 29/2005) jsme omylem při uvádění odměn statutárních orgánů zaměnili roční odměny za měsíční – správně mělo být uvedeno, že průměrné roční odměny představenstva jsou 1,5 milionu korun a dozorčí rady 900 tisíc korun. Čtenářům i dotčeným se omlouváme.

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Vladimír Neff: Srpnovští páni

59 Kč

KULTURA

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

21

Co Slovák, to muzikant Festival Pohoda ukázal, že u sousedů to žije

N

a trenčínském hudebním festivalu Pohoda nechyběla ani letos světová jména jako Prodigy nebo Garbage, hledačům nových hudebních dobrodružství se ale kupodivu vyplatilo dát přednost domácí nabídce. Slovenská hudební scéna totiž v poslední době překypuje opravdu roztodivnou směsí neokoukaných zajímavých muzikantů.

Zastávka Kysak Slovenské Glastonbury, letos určitě největší festival na území bývalého Československa, neaspiruje na tuhle přezdívku náhodou. Nejen kvůli osmi pódiím, 150 položkám v programu nebo třicetitisícové návštěvnosti. Návštěvník zvyklý často z českých festivalů na chaos, nekonečné fronty na teplé pivo a studenou klobásu, hodinová zpoždění v programu a špatný zvuk bude příjemně překvapen, že na Pohodě všechno funguje naprosto bezchybně. Dokonce i sekuriťáci se na Pohodě usmívají – mají to nařízené od pořadatele. A na program se vejdou také politické debaty o komunismu a estébácích s Jánem Langošem nebo show ministra obrany, který před davem mladých oznámí okamžité zrušení povinné vojenské služby. Slovensko má na rozdíl od Česka jen tři větší open air festivaly za sezónu, ale zdá se, že méně znamená někdy více. Před hlavním pódiem je plno – na scénu přichází čím dál populárnější prešovská skupina Chiki liki tu-a. Jejich vzkříšená nová vlna připomíná trochu Pražský výběr, recesistické texty zase mají blízko třeba k Manželům. Utahují si ze všech možných hudebních klišé a póz, často zpívají východňársky, tedy jazykem, kterému velká část Slováků rozumí jen s obtížemi. Kytarista, baskytarista, bubeník a trombonista se představují jmény jako Toto Cotuno, Sagvan Tofi nebo Maťo Ďurinda, nejsou to ale rozhodně žádní baviči z televizní estrády. Jejich hra na primitivy je nádhernou parodií, kterou si pochopitelně lépe vychutná znalec slovenských reálií a zvyklostí. Necítíte se při ní trapně. Jsou hraví, stejně jako názvy jejich desek, např. Budeš musel vlasy na blond prefarbil. První dvě podomácku nahraná alba vyšla oficiálně na dvojdisku s názvem Kysak. Dvojsmysly, to je jejich. Fotka na albu připomíná skupinu Kiss, ale Kysak je přestupní stanice při cestě vlakem směrem na Prešov, kde při čekání často dost vykysáte. Zahrají klidně metal nebo punk. Při punku předpisově zhrubnou a začnou z nich padat perly typu: „Nenávidím celú túto pojebanú spoločnosť, nenávidím aj celého pojebaného seba.“ Jindy se ironicky pouštějí do zamilovaných ploužáků na tři akordy – z jednoho takového se jim dokonce téměř podařilo udělat v hitparádách slovenskou skladbu roku. Během koncertu na Pohodě pak talent na zap-

Tohle není vánoční besídka pro rodiče, kluci z dua Tucan dovedou rozparádit i ostřílené rockery.

povské metamorfózy Chiki liki tu-a dovedli do úspěšného konce. Několik skladeb zaranžovaných s Prešovským tanečním orchestrem vyvolávalo neodbytnou vzpomínku na Zappovo slavné blbnutí před filharmoniky.

Smršť o velké přestávce Na jednom z krytých pódií vystupuje pod obrovským stanem dvojčlenná skupina Dlhé diely. Tihle pokračovatelé vážného písničkářství Deža Ursinyho nebo třeba poklidně servírovaných silných emocí Joni Mitchellové jsou dnes ve své kategorii na Slovensku bez konkurence. Dlouhovlasá baskytaristka Šina hraje klidně a soustředěně, její kolega, kytarista Daniel Salontay, je tělem i prsty v neustálém pohybu. Proplétá melodie s předtočenými rytmy a ruchy. Jejich křehké a mnohovrstevné kompozice, umocněné na pódiu vizualizacemi, jsou civilní i velmi abstraktní hudbou zároveň. Moderní technologie se tu kamarádí se základními instinkty, výsledek připomíná větrnou elektrárnu, jejíž pomalu se otáčející lopatky

Procházková nahlédla pod burku Román Frišta má sílu, tajemství a atraktivní téma současného Kábulu. Záhadou zůstává, proč si ho nikdo nevšímá. Za první půlrok se román Frišta od Petry Procházkové stal bestsellerem, ale odborná veřejnost k němu po celou dobu mlčí. Kritika si zřejmě nedokáže se samorostem, jako je Procházková, poradit. Frišta, příběh z poválečného Kábulu, je román, ovšem psaný reportážním stylem. Procházková nešetří nikoho a nic, západní spojence ani afghánské obyvatele. Popisy každodenního života včetně intimních úkonů jsou tak syrové, až se čtenáři zdá, že se spolu s autorkou drze vlámal do cizího soukromí. Kniha je také takzvaně politicky nekorektní, obhajuje tradiční afghánský způsob života včetně zahalování a někdy i násilí. Má silný příběh a tajemství jako vystřižené z Márquezových románů, ale autorka obojí občas lhostejně opouští a věnuje se reportážnímu líčení chaotického života v kábulských ulicích. Frišta se nemusí každému líbit, ale ať už knihu budete číst s nadšením nebo vztekem, nebude vám

lhostejná. A kromě toho – ať žije každý český autor, který najde jiné téma než dění doma na dvorku. Sami sebe občas nejlépe poznáme v konfrontaci s něčím cizím a odlehlým.

Cena za lásku Vypravěčkou Frišty je mladá žena jménem Herra, rusko-tádžická vysokoškolačka, která se provdala do Kábulu. Na studiích v Moskvě se její nastávající Nazir chová jako západní intelektuál a prodává spolužačkám džíny, ale po svatbě rychle přijme tradiční zvyky, ba lpí na nich dokonce víc než ostatní. Herra nesmí vycházet bez doprovodu, musí se zahalovat a při návštěvách se uchyluje do přístěnku pro ženy. Přesto je šťastná. Prožila v Rusku tvrdé dětství a její afghánská rodina ji zahrnuje láskou a pozorností, jakou nikdy nepoznala. Omezení osobní svobody bere jako přiroze-

FOTO ĽUBOŠ GUSTAFÍK

začaly obrůstat listy. Dlhé diely jsou písničkáři současnosti, hrají hudbu pro citlivé uši. Nepřekvapí, že letos dostali pozvání na prestižní britský festival downtempové elektronické hudby Big Chill Eastnor a že vystoupí i v londýnském klubu Spitz. Dokážou zpomalit zrychlený čas dneška a návštěvník Pohody se mezi písničkami dozví od kytaristy Daniela Salontaye: „Udělali jsme si nedávno rok dovolené, pracovali na domě, na zahradě, chodili na procházky. Je to úžasný zážitek. Rok volna každému vřele doporučuju.“ Něco mezi fata morganou a déjà vu připomínalo jedno z prvních festivalových vystoupení bratislavského dua Tucan. Na pódiu stojí dva školáci vypadající, jako by na Pohodu zabloudili ze skautského tábora. Ten s efektně vystříhaným ornamentem na hlavě hraje na violoncello, druhý se ztrácí za bicí soupravou. Jonatan Pastirčák, syn populárního bratislavského evangelického faráře, a Adam Matěj, syn hudebního skladatele, chodí do páté třídy a říkají si přezdívkami Chocholík a Chvostík. Čekáte utrápené vystoupení pro nadšené rodiče. Všechno je ale jinak.

Strhující undergroundové figury na zrockovatělé cello, bicí jak od White Stripes. Lehce ráčkující Jonatan zpívá naivisticky otextované protestsongy. „Politika je prípad pre komika, často pri nej veľa ľudí vzlyká, v banke si spomeniem na nášho Miklošíka, v krčme zas na Jánošíka.“ A k aktuální evropské kocovině dodává: „Európska únia je dnes celkom ako múmia.“ Občas se muzika ztiší, častěji ale expresivně hřmí. Tohle je remake zvuku undergroundu někdy z 80. let minulého století. Syrová neakademičnost, návrat plastikovského zaříkávání měšťáka, hulákaný na chlapeckém záchodě o velké přestávce. Tohle je živá vzpomínka na třináctiletého Filipa Topola z Jazzových dnů nebo na Michala Kaščáka a jeho band Bez ladu a skladu. Tucan nejsou jen roztomilí a bizarní, hrajou skutečně alternativní písničky, s nezkaženou chutí i neotesaným talentem. Dovézt je na další ročník pražského festivalu Alternativa by bylo pro obě strany vítaným pohodovým setkáním.

nou protislužbu a pak – afghánská společnost je pokřivená tálibánskou diktaturou a všichni věří, že burky, miny a teror jsou dočasné. Po pádu Tálibánů ale zároveň se svobodou nastoupí rozklad rodinných pout. Z manželovy laskavé přísnosti a vášně se vyvine surovost, staré lidi už nikdo neposlouchá a mezinárodní humanitární mise přinášejí kromě peněz a lékařské péče také životní styl, o který Heřina rodina nestojí, ale bez něhož si nevydělá na chleba. Společná práce pro Američany Herru těší, Nazirovi se však nelíbí. Když ho jednou v manželčině přítomnosti poníží americký voják, ztluče pěstí právě ji. Herra se ho bojí, ale nepřestává ho milovat. V té době přibude do rodiny tajemná zrůda, dospívající hermafrodit Mad, plod incestu vzdálených příbuzných. Jeho tělo je křehké a vzbuzuje strach a rozpaky. Jenže Mad má geniální mozek, schopnost milovat a dokonale vyvinutý smysl pro svobodu. Je zároveň andělem i ďáblem. Upne se na Herru a její krásnou švagrovou Frištu, upřede ďábelský plán a začne podnikat kroky, jak obě ženy vysvobodit z prostředí, z něhož vymizela všechna harmonie. Sama Frišta je symbolem narušených vztahů v Afghánistánu: krasavice, kterou nikdo kromě rodiny nikdy neviděl, týraná manželem a zbavená dětí, žije v dokonalém ponížení. To se promění v nenávist, sotva se Friště naskytne možnost uniknout. Příběh sugestivně podkreslují obrazy zaminovaných ulic, tržišť a vojenských či humanitárních zařízení, kde zbídačelí lidé přijímají pomoc, ale zároveň s ní velmi často také pohrdání.

Nezkoumám přece brouky

Tomáš Weiss Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

Nejzajímavější jsou pasáže odehrávající se v intimitě rodinného kruhu anebo přímo v hrdinčině manželském loži. Muži rozhodují, ženy se podvolují. Oblíbenou domácí zábavou je děsivé mužské líčení příběhů o zabitých manželkách, které si dovolily promluvit před návštěvou. Ženy tomu ale nevěří a považují takové řeči za chvástání. Z tak extrémních podrobností najednou pochopíme, že svět tradiční islámské rodiny je neudržitelný tím, že je uzavřený. Za tálibánských časů byla Heřina rodina dokonalým valem proti vnějšímu nepříteli. S příchodem svobody se z mužů-ochránců stávají žárliví sadisté a z loajálních žen oběti nebo zrádkyně. Síla talentu Petry Procházkové je v tom, že do svých novinářských témat přímo vstupuje. Stará se o čečenské a afghánské děti, žije s tamními muži. Přejala zkrátka perspektivu druhého včetně nevýhod, žije ji a uchovává si jenom nepatrný odstup. Ironie, jeden z hlavních rysů současné prózy, je pro ni nepřijatelná. Zato překonala pýchu autora z bohaté země, který z výše vlastního bezpečí rozebírá situaci v konfliktních oblastech, jako když entomolog pozoruje brouky. Její tolerantní, ba submisivní přístup k týrání žen by se dal kritizovat v literatuře faktu. Jenže Frištu nevypráví Petra, ale Herra. Těm, komu jsou její názory k smíchu, lze doporučit, aby knihu četli opravdu jako román o obtloustlé dívce, která chce být šťastná. Morální zárukou románu Frišta koneckonců není Herra, ale Petra Procházková a její život. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

22

KULTURA

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

To nejlepší, co Češi vyfotili Po dvou bienále představila Praha další mamutí výstavu

V

ýstava Česká fotografie 20. století je mimořádná především rozsahem. Více než 1200 exponátů od bezmála pěti stovek autorů zaplnilo hned tři významné pražské galerie – Uměleckoprůmyslové muzeum, Dům U Kamenného zvonu a Městskou knihovnu. Pokud si pamětníci připomenou, že po dlouhá desetiletí éry socialismu sloužila v Praze k vystavování fotografické tvorby pouze jediná maličká galerie na Jungmannově náměstí, mohou grandiózní projekt vnímat i jako satisfakci.

Každý, vždy a všude Skoro po celé století, jímž se výstava zabývá, nebyla umělecká povaha fotografie brána v českých zemích tak docela vážně. Až do konce padesátých let si společnost příliš neuvědomovala, jaké hranice tu dělí kreativitu od řemesla. V uměleckých svazech, které za minulého režimu uskutečňovaly kulturní politiku strany, zaujímali navíc vůdčí pozice představitelé tradičních disciplín, kteří se přirozeně bránili konkurenci. Ve světě se tak česká fotografie domohla uznání dřív než doma. O jejím skutečném významu svědčí to, že je v předních zahraničních sbírkách zastoupena víc než české obrazy a sochy. Přiměřeně svému významu začala být fotografie také u nás prezentována od 80., a hlavně 90. let minulého století, a dnes už klasické žánry spíš zastiňuje. Někdy do nich dokonce proniká, neboť ji bohatě využívají malíři i grafici, ale také konceptualisté a tvůrci instalací. Přestala být vnímána jen jako způsob zobrazování světa a sama se stala jeho věcnou součástí: obří reklamní fotografie má v krajině stejnou váhu jako strom nebo kopec, různé plakáty a poutače vstupují zcela přirozeně do pozadí žánrových scének. Také v běžné komunikaci slouží fotografie jako doplněk slov – k vyprávění o svatbách, pohřbech, zábavách či dovolených patřilo ukazování obrázků tradičně, nyní však může pohotově doprovázet i telefonáty nebo zprávy e-mailem. Fotografie se vyskytují všude, fotografuje každý a všechno je už vyfotografované. Největším problémem fotografie se dnes stává její samozřejmost.

tický ráz. Působí jako pečlivě utříděné album nebo atlas osobností, žánrů, témat, vývojových trendů, tendencí i slepých uliček. Nepokouší se o nějaké převratné interpretace či zásadní přehodnocení, snaží se naopak v jednotlivých kapitolách postihnout co největší množství pozoruhodných příběhů, které vyplynuly z obrovského rozvoje, jímž fotografování prošlo. Soubory fotografií v každé kapitole spojuje vždy určitý dominantní znak. Někdy jde o způsob užití (reklama, dokument), někdy o vyhraněnou estetiku (secese, socialistický realismus, informel), jindy o téma (akt, portrét, sociální fotografie), lokalizaci (avantgarda mimo Prahu), poetiku (výtvarná fotografie, inscenovaná fotografie), nebo dokonce o identitu tvůrců (němečtí fotografové, amatérská fotografie). Nesourodost principů, podle nichž je materiál rozčleněn, může působit trochu svévolně – některá jména například opakovaně potkáváme v různě definovaných celcích, zatímco jiná určitou kapitolu téměř bezezbytku naplňují –, to by však nemuselo být na škodu. Uspořádání prostě zdůrazňuje nejrůznější souvislosti na úkor individuálních či skupinových přínosů. Známé snímky tak občas vstupují do zajímavých kontextů, kde jsou znova vystaveny zkoušce, zda obstojí. Problematické ovšem je,

že výrazová síla jednotlivých fotografií neodpovídá jen tvůrčí potenci autora či nevšednosti jeho záměru, ale také možnostem žánru, v němž pracuje. Dokumentární fotografie dramatických událostí nebo mimořádných existenciálních stavů si o pozornost říká pochopitelně mnohem víc než jemná hra s kompozicí, šedavými valéry a skrytými významy. Mezi stovkami snímků například neobyčejně vyniknou syrově pravdivé obrazy totálního nasazení v letech války od Zdeňka Tmeje, zatímco k surrealistickým kolážím je kontext naopak nespravedlivý: působí tu jako titěrné nicotnůstky zrozené z kavárenské koketerie.

Před koncem světa Expozice průběžně ukazuje, jak se vyvíjela technika, jakými proměnami procházel vztah fotografů k modelu, kam osud zavál některé autory a jaké strategie tvorby si za různých okolností volili, dva příběhy však lze pokládat za ústřední. Ten první se týká českých dějin, potažmo proměn podob i nálad zdejšího světa. O tom, jak velkou roli přitom hrály osobní postoje i pocity tvůrců, svědčí například přelom na konci šedesátých let. O žádné z předchozích fází historie nezanechaly fotografie tak příjemnou, sympatizující zprá-

vu jako o období 1958 až 1967. Snímky z následující dekády vyvolávají naopak jako celek zdrcující dojem, jako by tady opravdu přišel konec světa.

Vyrovnat se umění Druhý příběh vypráví o vytrvalé snaze fotografů vyrovnat se klasickým výtvarným žánrům. V Uměleckoprůmyslovém muzeu začíná expozicí impresionistické a secesní fotografie, jež si pohrávala s různými manipulativními technikami na pomezí grafiky. V Městské knihovně jej pak uzavírají reprezentativní ukázky současného vizuálního umění, v nichž se umělecké ambice fotografie naplňují někdy až trojnásobně: stává se tu zobrazujícím médiem, zobrazeným objektem i subjektivním gestem. Pokud se divák rozhodne zhlédnout celou výstavní trilogii v jediném dni, musí počítat s nebezpečím, že mu ta spousta vizuálních zážitků otupí smysly a že si nakonec zapamatuje jen ty nejdráždivější záběry. Ale možná naopak zjistí, že jej ze všeho nejdřív omrzí právě ono prvoplánové útočení na city, a najde úlevu třeba v odosobněné důmyslnosti komerčních reklam. Viktor Šlajchrt

Q

Kdo obstojí a kdo ne Nynější velká souborná přehlídka, připravená Vladimírem Birgusem a Janem Mlčochem, navazuje na dlouhou řadu dílčích expozic, které zanedbanou oblast postupně mapovaly. I proto má spíš encyklopedický než este-

Tulák s leicou Miloň Novotný a vášnivý surrealista Jindřich Štyrský se potkali možná poprvé.

Nestavte šmoulí domky Umějí navrhnout koupelnu, spočítat konstrukci a mají efektní nápady. Chybí jim jediné: schopnost samostatně přemýšlet. Pro studenty architektury bohužel klíčová věc. Banální a předimenzované administrativní paláce v historickém jádru Prahy, barvotiskový slepenec na místě středověkého špalíčku domů v centru Brna, rozbitá urbanistická struktura a plantáže „šmoulích“ rodinných domků – to jsou problémy posttotalitní architektury. Nejde zdaleka jen o vzhled nových budov, z nichž mnohé reprezentují velmi špatný vkus, ale také o schopnost citlivě integrovat objekt do kontextu okolní zástavby. Architektům jako by chyběla senzitivita, schopnost reagovat soudobými prostředky na atmosféru lokality. Někdy převažuje snaha volná prostranství co nejrychleji zastavět, chybí hlubší, dobře připravená analýza místa. Přitom zpětně už nelze nic zachránit: co se postaví, zůstane po desetiletí, možná i staletí. Kořeny tohoto stavu leží nejen v nekvalitních strategických a územních plánech a regulích pro nové stavby, ale už také ve způsobu výuky budoucích projektantů. Na našich školách jako by přetrvával duch minulé éry. Studenti se naučí řešit provoz a technické vybavení

nových staveb, ale nejsou vedeni k respektu k dané lokalitě.

Potíže Olověného Dušana Po roce 1989 k nám přišla ze zahraničí poměrně silná skupina pedagogů, která se snažila prosadit hlubší analýzy řešených studentských projektů, tak jak se to po léta praktikuje jinde, ale systém se podařilo uplatnit jen z malé části. Na pražské technice před pár lety například působil německý architekt Martin Buchner, který vedl posluchače k tomu, aby než začne vymýšlet, co v daném prostoru postaví, místo dokonale poznal, zpracoval jeho historii, podrobně prozkoumal širší vazby. Trval také na tom, aby studenti několikrát své vize obhájili nejen před spolužáky, pedagogy, ale také před externími konzultanty. Bylo to náročné, ale pro budoucí architekty velmi důležité. U mnoha Buchnerových kolegů tato metoda vzbuzovala posměch a jeho působení na ČVUT netrvalo dlouho.

V Praze vypisují sami posluchači Fakulty architektury ČVUT každoročně soutěž o nejlepší studentský projekt, cena se jmenuje Olověný Dušan. Dbají na to, aby jejich práce nehodnotili „domácí“ pedagogové, nýbrž osobnosti, které působí mimo jejich učiliště. Letos tak přijali pozvání např. česko-britská architektka Eva Jiřičná, pražský projektant Oldřich Hájek, osloven byl i autor tohoto textu. Hodnocení více než tisícovky prací přineslo porotcům málo radosti: studenti většinou jen plnili zadání a projektovali bez předběžné analýzy problému. Výsledkem byly často efektní, ale v podstatě nepoužitelné vize. Co je platné, že dům má správně navržené koupelny, když zklamává v tom podstatném: svým pojetím likviduje genia loci lokality?

Když dva dělají totéž Zdaleka nejde jen o problém pražské „továrny na architekty“, jak se někdy fakulta nazývá. V Liberci je škola mnohem menší, studenti tu mají víc prostoru pro práci i lepší technické vybavení, situace je však obdobná. Autor článku tu byl letos členem komise, která posuzuje diplomní projekty. Dva z nich byly mimořádné a aspirovaly na nejlepší známku. Přesto tu byl zásadní rozdíl. Stavba prvního studenta nepostrádala architektonické kvality, také provoz a konstrukce byly v pořádku. Vůbec však neřešil, jak bude působit v daném prostředí. Učinil tak záměrně – vyšlo by totiž hned najevo, že jeho projekt je značně předimenzovaný a lokalita ho prostě neunese. Na dotaz, proč přijal takové zadání, se tvářil překvapeně: nenapadlo ho o tom diskutovat, plnil přece školou zadaný úkol. Nad projektem se vedla dlouhá rozprava. Jedni členové komise poukazovali na vysokou profesionalitu provedení, jiní oponovali, že taková práce v podstatě nemá smysl.

FOTO MILOŇ NOVOTNÝ, JINDŘICH ŠTYRSKÝ

Opačně se k problému postavil druhý diplomant, který měl navrhnout nové autobusové nádraží pro jedno velké město. Nakonec se rozhodl zadání nerespektovat, protože nesouhlasil s nesmyslnou koncepcí (bohužel u nás běžnou): obrovské bezútěšné prostranství v centru, které blokují nekonečná stání. Navrhl jiný koncept: terminál přesunul před vlakové nádraží, umístil je pod terén a jeho rozměry minimalizoval, neboť zvolil v jiných zemích běžný systém distribuce autobusů, které navádí dispečer na jediné místo. Nad rámec svých povinností ještě stihl konzultovat svůj systém s příslušnými institucemi a získal jejich podporu. Student tedy odhalil nesmyslnost školního zadání a odmítl je respektovat. Chápal, že neprojektuje jen svůj dům, ale vstupuje do cenného urbanistického prostředí. I nad tímto návrhem se vedla vášnivá diskuse. „Porušil zadání,“ hřímali jedni. „Ale jen proto, že bylo nesmyslné,“ oponovali druzí.

Dilema Také v praxi je samozřejmě architekt často postaven před dilema: přijmout zadání, i když ví, že je špatné, nebo se pokusit vést s investorem dialog a hledat východisko i za cenu, že o zakázku nakonec může přijít? Naučí-li se ve škole, že ta druhá cesta je správná, nebude to na škodu. Že to jde, ukazují výsledky ateliéru Ivana Kroupy, nového pedagoga na pražské fakultě, jehož posluchači si odnesli většinu cen z Olověného Dušana: chytrá témata, pečlivá příprava a nadějná řešení. Jde o to, aby Kroupa a jemu podobní nedopadli jako jejich německý předchůdce. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury a pedagog.

Q

SCÉNA

RESPEKT 30 V 25.–31. ČERVENEC 2005

TELEVIZE

Občasné lišácké návrhy pravicových politiků na zrušení druhého kanálu veřejnoprávní televize vnímá divák s krajní nedůvěrou, tohle léto jim ale opravdu hraje do karet: televizní nabídka je vyschlá na troud. Nabídka klubových filmů se opakuje, letošní repete cyklu americké nezávislé léto například tenhle týden nabízí film Kdo to štěká?, který američtí recenzenti vesměs odmítli jako vykonstruovaný. Za pozornost – minimálně tematicky – stojí film Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba z roku 2000, který ČT 2 vysílá ve čtvrtek od 21.50. Dva pražští studenti a nejlepší přátelé si vyjedou na prázdninovou cestu na Slovensko, kde se jim připlete do cesty romský mladík Imro. Brzy se stane tragédie: jeho dívka Eržika poruší tradiční slib věrnosti a Imro ji zabije. Čekají ho dva tresty, jeden u státního soudu, druhý pak podle tradic jeho vlastní komunity. Náhodné svědky Petra a Jakuba událost rozdělí, nedovedou se dohodnout, co je správné a jak mohou pravidla minoritní společnosti koexistovat s „bílým“ právním řádem.

FESTIVALY Nemají sice tak zvučné jméno, ale člověk si na nich kromě programu může vychutnat i jedinečného genia loci a odpočinout si. Letní festivalové projekty, které přijdou na řadu tento týden, jsou ideální příležitostí pro toho, kdo chce prožít pár dní v klidu a přitom obklopen kulturou. Jaké si to uděláme, takové to budeme mít – motto někdejšího aktivisty, dnes majitele stáda koz a pěti oslů Standy Pence se nemění ani pro letošní šestý ročník Kozího mejdanu. Osmidenní dýchánek, který v Milkovicích v Českém ráji probíhá až do této středy, se nechlubí vytříbenou dramaturgií a nemá ani pevný program: kapely a divadla. Devizou přehlídky jsou všudypřítomná zvířata, neformální atmosféra a důraz na kontakt s přírodou. À propos – kde jinde dostanete slevu na polévku za to, že si po sobě umyjete talíř? Petr Bergmann a Jan Piňos bývali také pražští aktivisté a druhý domov našli na Broumovsku. Pořádají tu pravidelně kulturně společenskou akci Týden pro Broumovsko. Seriál výletů, výstav, hudebních a divadelních vystoupení, jehož cílem je oživit krásný kout země, hrubě poničený vyhnáním Němců a komunismem. Začal v pátek a skončí v neděli 31. 7. Termín „site specific project“ bychom mohli volně přeložit jako umělecký projekt ušitý na míru konkrétnímu místu. Jihočeské divadlo Continuo jeden takový už deváté prázdniny šije pro jihočeský zámek Kratochvíle. Sezve herce, akrobaty, tanečníky, muzikanty či žongléry z celého světa a společně několik týdnu pilují představení, jež má žánrově nejblíže k nonverbálnímu. Letošní Kratochvílení probíhá od čtvrtka 28. 7. do neděle 7. 8. – PT –

HUDBA

23

KULTURNÍ TIP Po teroristických útocích v Londýně znovu a naléhavěji vyvstala otázka, proč vlastně extrémní islamisté tak nenávidí západní společnost. Slušný sociální status pachatelů i jejich dobré vazby na britské prostředí přitom notně otřásly přežívajícím obrazem teroristů jako chudých, frustrovaných zoufalců naváděných mocnými manipulátory. Člověku, kterého zajímají jiná možná

Jak nás vidí nepřátelé

I když americká punk-rocková legenda Iggy Pop oslaví šedesátku až napřesrok, ohlédnutí za jeho plodnou kariérou přichází už nyní. Komplet Million in Prizes: The Iggy Pop Anthology přináší na dvou discích průřez zpěvákovou kariérou a DVD záznam koncertu z konce devadesátých let. Je samozřejmě otázka, jestli hudbu, která měla za úkol pokud možno zničit nebo alespoň zranit své posluchače, doporučovat na letní dovolenou. Ale nakonec proč ne? Proč si třeba někde na Bahamách nepřipomenout, že pocit bezpečí je jen iluze. Iggyho „hudební odpad“ má také jisté kvality. Jeho drsný styl vycházející z psychedelie šedesátých let odvážně reflektuje právě ztrátu iluzí a boj o vlastní charakter. Připomeňme, že Iggyho tvorba působila jako prvotřídní hnojivo, ze kterého vzrůstal britský punk a později také kapely jako Nirvana nebo Soundgarden.

Možná lepším nápadem než druhý kanál ČT rušit, by bylo předat jej do rukou BBC – nezřídka se stává, že nejlepší programy k nám stejně dodává ona. V úterý je na řadě další díl seriálu Sedm divů technické civilizace, tentokrát o majáku na skotské skále Bell Rock. Nebezpečný útes ukrytý pod hladinou stál životy tisíce námořníků a každé varovné zařízení smetly vlny do hlubin. Až do roku 1800, kdy se inženýr Robert Stevenson rozhodne postavit tu pevný kamenný maják – vůbec první umístěný na skále pod mořskou hladinou.

Jestliže s antologií Iggyho Popa v prázdninovém kufru může být problém, následující deska jistě potěší širší publikum. S rebelem ji spojuje skutečnost, že je také ohlédnutím a připomínkou skvělého úspěchu. Jde o akustickou verzi alba Jagged Little Pill, kterou tento týden vrhá do světové distribuce kanadsko-americká zpěvačka Alanis Morissettová. Původní elektrická podoba zazářila před deseti lety a se svými třiceti miliony kopií patří k nejprodávanějším albům dekády.

– PT –

– JP –

vysvětlení, by neměla uniknout nedávno vydaná kniha Okcidentalismus. Západ očima nepřátel Iana Buruma a Avishaie Margalita. Pramen islámského teroru totiž autoři nacházejí překvapivě nikoli v arabském světě, ale na samotném Západě. Fenomén nenávisti a démonizace Západu se objevuje v historii už dlouho a průběžně, za jeho stvořitele přitom kniha označuje ideologii německého romantismu. Směru, který se postavil všemu, co přinášela francouzská revoluce a na čem vyrostla západní modernita – sekulární společnost, kapitalismus, vládu zákona a rozumu, svobodu jednotlivce. Němečtí romantici naopak horovali pro instinkt, organický národ, obětování se, charismatické vůdce. Modernita jim připadala sobecká, chamtivá a zbabělá. Že tenhle myšlenkový rámec přímo ovlivnil Adolfa Hitlera, je známo, autoři ale ukazují i přímou spojitost s arabským světem. Například syrský nacionalista a ideový otec hnutí Baas Satí al Husrí byl náruživým čtenářem Herdera a Fichteho. Domácí myšlenka zkaženého Západu šla za hranicemi dobře na odbyt. Pokud by vám tahle interpretace skřípala a pojali jste podezření, zda za ní náhodou nestojí snaha nějakých kovaných konzervativců zúčtovat s levicovým idealismem, buďte v klidu. Jeden z autorů knihy, jeruzalémský profesor filozofie Avishai Margalit, založil v Izraeli pacifistickou organizaci Peace Now a počítá se mezi výrazné liberální myslitele. – PT –

MIMOCHODEM O práci českých soudů referují média téměř denně. Minulý týden jsme se například dozvěděli, že na severu Čech propustil soudce ze záhadných důvodů na svobodu celou tlupu nedávno dopadených gangsterů. Také slavná rumová aféra, při níž měl stát přijít o šedesát

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Sibiř jako kulturní křižovatka Voda v Jeniseji je hluboko pod normálem, Sibiř letos prožívá horké léto. Fotbalový stadion vesnice Šušenskoje, v níž kdysi trávil své vyhnanství V. I. Lenin, je bohatě lemován stánky, u nichž se griluje maso, o přízeň diváků soutěží petrohradské pivovary s lokálními. Na rozdíl od českých open air festivalů tu ale nevidíte fronty na občerstvení. V široké ruské krajině stále vítězí rozlehlé prostory nad lidskými mraveništi, nejbližší velkoměsto Krasnojarsk leží 400 km severně. Směrem na jih se rozprostírají už jen hory a stepi republiky Tuva, na které navazuje mongolská poušť. Sibiřský hudební festival Sajanské Kolco, pojmenovaný podle divokého a takřka nedotčeného pohoří Sajan, založil před dvěma lety místní podnikatel pro folklorní soubory z celé Střední Asie. Zlatý hřeb programu obvykle tvoří hrdelní pěvci z Tuvy – místní hudební tradice se ve světě proslavila a řídce osídlená republika Ruské federace má díky skupinám jako Huun Huur Tu či Yat-Kha pověst významné kulturní země. Je vlahý podvečer, na festivalovém pódiu se po 20 minutách střídají soutěžící ansámbly. Po nich přijde hlavní program, na který v noci navážou DJové. Jedním z nich je v Anglii žijící Pákistánec Aki Nawaz, který o pár hodin později vymění Sibiř za Londýn a pak za Ostravu, kde jeho skupina Fundamental zahraje na festivalu Colours. Nawaz není jediným západním hostem: v blízkosti pódia sedí na lavici soustředění posluchači nejrůznějších fyziognomií: vedle vousatého Rusa vidíme asijské tváře i návštěvníky ze západní Evropy. Kvality skupin z Jakutska, Tuvy, Novosibirska i Altaje totiž posuzuje mezinárodní porota. Nad touto poněkud kuriózní myšlenkou se pozastavil i její předseda, moskevský doyen ruské hudební

Procesy v obrazech

Okolo jsou jen hory a stepi, ale zpívá se z plna hrdla.

FOTO PETR DORŮŽKA

žurnalistiky Artemij Troickij: „Sám dobře vím, že Přitom uspořádat festival na Sibiři rozhodně není pro festival jsou důležitější zcela jiné věci, ale mezi snadné. Organizátoři se pohybují v nezmapovaném ruskými sponzory stále přežívá názor, že soutěž podnikatelském terénu a v nevypočitatelných pods mezinárodní porotou je to pravé.“ mínkách. Sajanský kruh se během prvních dvou Na druhou stranu to ale tak zcestná myšlenka let potýkal s finančními problémy a letošní ročník není, v západní Evropě byste totiž našli víc speci- se uskutečnil jen díky novému partnerovi. Další alistů na sibiřskou hudbu než zde, v centru Asie. významný sibiřský festival, Živaja Voda, organizoJedním z nich je londýnský objevitel a spoluza- vaný kolegy ze „sousedního“ města Novosibirsk kladatel tuvinské skupiny Yat-Kha, Lu Edmonds, (600 km západně) se letos nekonal. Kulturní aktioficiální host festivalu a člen poroty. Další dva vity na Divokém východě vyžadují extrémní osobní znalci se tu ocitli jakousi šťastnou náhodou: motivaci. Jejím zdrojem je jednak tradice ruských profesorka Carole Peggová z Cambridge studuje kolonizátorů, jednak pud sebezáchovy vyhnancůpřes 20 let mongolskou hudbu, o generaci mlad- -intelektuálů, kteří sem po léta nuceně směřovali. ší Mark van Tongeren z Holandska spojuje bada- Abyste přežili v izolované divočině, musíte si vytvořit telskou dráhu s praxí hrdelního zpěvu. Přísně nejen zásoby na zimu, ale také kulturní prostor. střežené raketové střelnice se po pádu sovětské diktatury změnily v docela přátelskou kulturní Petr Dorůžka, Šušenskoje křižovatku. Autor je hudební publicista. Q

milionů korun, vyústila po dvanácti letech vyšetřování v jediný krátký podmíněný trest. Minulý týden byly české soudy až překvapivě milosrdné. Zastánci vlády tvrdé ruky se tak mohli v televizi popást jen na černobílých záběrech z procesu, při němž byli čtyři obžalovaní odsouzeni k smrti už před pětapadesáti lety. Šlo o ukázku z téměř šestihodinového záznamu soudu s Miladou Horákovou, který byl poprvé veřejně promítnut právě uplynulý víkend v Uherském Hradišti. V archivu film objevili teprve nedávno, protože byl dlouhá léta utajován. Milada Horáková v něm totiž své nepřátelství k „lidově demokratickému zřízení“ přiznává jasným hlasem s přímo nakažlivou odvahou. Je příznačné, že místo ní ukazovali komunisté národu raději své vlastní spolustraníky souzené v procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Ti se sice na rozdíl od statečné poslankyně přiznávali k něčemu, čeho se nedopustili, ale tak zdrceně, zkroušeně a provinile, jako by jejich svědomí vskutku tížily ty nejhorší zločiny. V jejich případě se komunistům film povedl. Horákovou sice také popravili, avšak natáčení bylo k ničemu. Cílem současného terorismu je rovněž podívaná, jež má svět zmást a zastrašit. Společnost se dá nejúčinněji ochromit, když se jí vsugeruje nejasný, zato však všeobsáhlý pocit viny, pak už jen čeká – jako Kafkův Josef K. – na neodůvodněný a neodvolatelný ortel. Řekl bych, že v krvavém dokumentu, který je celosvětově natáčen z podnětu islamistů, se nemusíme tvářit až tak zkroušeně. Když už nás vraždí, nehledejme vinu v sobě. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

25.–31. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 30

Po vedrech přišel chlad a deště. V jižních Čechách spadla z nebe dvě malá letadla. Začala svatá válka proti Západu, která může trvat i půl století, a buňky našich mučedníků jsou jadernou bombou, která byla aktivována a tiká, citovaly noviny výrok Muhammada el-Amira Atty, jímž tento otec jednoho z atentátníků, kteří v roce 2001 zaútočili unesenými dopravními letadly na Spojené státy, přivítal sebevražedné bombové útoky v Londýně a blahořečil jejich vykonavatelům. Tisíce věřících se zúčastnily tradiční poutě do karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří. Na věži poutního kostela svaté Anny v Pohledu za Havlíčkovým Brodem se rozezněly dva nové zvony. Dalších 80 českých vojáků odletělo posílit mezinárodní brigádu KFOR strážící klid a mír v balkánském Kosovu. Úřady vyslaly pomoc do tragicky zaplaveného Rumunska. Zdražil benzin. Po tříleté opravě se z Moravské gobelínové manufaktury vrátila na telčský zámek slavná tkaná malba Zásnuby Jupitera s Juno. Za účasti hasičských sborů, policie

a pod dohledem politické elity města proběhlo v Praze Velké povodňové cvičení. Ministr kultury Pavel Dostál zemřel. Policisté rozehnali nepovolenou technoparty ve Veselí u Oder. Ústí nad Labem se rozhodlo uctít kamennou deskou památku přibližně padesáti svých někdejších obyvatel a československých občanů německé národnosti, které v tomto městě před šedesáti lety zlynčoval český dav mstící se na nevinných za válečná příkoří a zametající stopy své kolaborace s nacistickým režimem. Agentury oznámily, že kubánský diktátor Fidel Castro začal opět zavírat do kriminálu tamní občany, kteří mají jiný než oficiálně povolený názor na život. Vláda schválila návrh zákona na legalizaci prostituce. Ta krysa prašivá mě okradla o dvě piva, vysvětlil invalidní penzista Richard Láník (56) brněnskému soudu, proč v myslibořickém Domově odpočinku ve stáří ubodal dvacetiletého ošetřovatele, který ve snaze předejít možným opileckým konfliktům odnesl z vrahova nočního stolku dvě ukrytá lahvová piva. Začala dostavba

posledního desetikilometrového úseku dálnice z Prahy do Karlových Varů. Divadlo Spejbla a Hurvínka získalo autorská práva na Spejbla a Hurvínka. Čeští pěstitelé řepy odjeli do Bruselu připojit se ke svým evropským kolegům na demonstraci proti chystané reformě cukerného pořádku, v jehož rámci zatím Evropská unie dotuje výrobu zdejšího cukru i jeho vývoz, zatímco své vlastní cukerné producenty chrání clem před levnější třtinovou konkurencí ze zámoří. Prezident republiky Václav Klaus přátelským dopisem poděkoval nacionálfašistické straně Národní sjednocení za podporu, kterou mu její členové vyjádřili ve sporu o evropskou ústavu, a pak oznámil, že i s manželkou odjíždí na dovolenou do rakouských Alp. Statistikové spočítali, že po několikaměsíčním pokusu o spořivější život začali Češi opět utrácet. Po protestech živnostníků, opozice i ministra průmyslu zrušil premiér Jiří Paroubek čerstvě zavedenou povinnost ukládající obchodníkům vystavovat paragony na každý nákup přesahující padesátikorunu. Pod jezem řeky Jizery

v Otradovicích se při koupání utopila dvanáctiletá dívka. Deník Mladá fronta Dnes pro své čtenáře objevil, že modelka Karolina Kurková bude brzy miliardářkou. Nelíbí se mi, že jednáme jen o psech, vždyť lidé chovají i jiná zvířata, která mohou napadnout třeba dítě, a nakonec zcela volně si chodí i kočky, které přitom přenášejí nemoci, komentoval třebíčský zastupitel Ivo Novotný vyhlášku, kterou radnice zakázala volný pohyb psů na veřejných prostranstvích. Česko navštívili polský premiér Marek Belka a polský režisér Andrzej Wajda. Humanitární společnost Člověk v tísni otevřela novou polikliniku v íránském Bámu, který před dvěma lety fatálně poničilo zemětřesení. Raiffeisenbank zdražila poplatky. Oční specialista Martin Filipec zahájil v Afghánistánu transplantace očních rohovek a obavy místního duchovenstva, že pravověrní muslimové nebudou ochotni přijímat rohovky od křesťanů, se ukázaly jako liché. Q

[email protected]

INZERCE

Občanské sdružení TŘI Mobilní hospicová služba v Benešově

Dovolujeme si Vás tímto pozvati na letní výstavu čajimilou:

přijme Villa Vallila,občanské sdružení,

přijme od září 2005

pracovního asistenta

Václavské náměstí 14 Praha 1 (otevřeno denně)

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

do provozu služby v Domě na p li cesty v Červeném Újezdě u Votic. Požadujeme středoškolské vzdělání, praxe v sociální oblasti vítána. Nabízíme zajímavou práci s možností dalšího vzdělávání. Ubytování zajištěno v domě. V případě zájmu kontaktujte na mobilním telefonu 737 104 090 E-mail: [email protected]

ZDRAVOTNÍ SESTRU na plný nebo na částečný úvazek. Nástup možný ihned. POŽADAVKY: min. 3 roky praxe u lůžka, zdrav. způsobilost, bezúhonnost, zájem o paliativní medicínu, ochota dalšího vzdělávání.

LÉKAŘE na plný či částečný úvazek. Nástup možný ihned. POŽADAVKY: Atestace I. st. ze základního oboru, zájem o paliativní medicínu, ochota se v tomto oboru vzdělávat a v něm i atestovat.

KOORDINÁTORA (ředitele) mobilního hospice na plný úvazek. Nástup možný od 1. 9. 2005 POŽADAVKY: Řídíci a organizační schopnosti, tvůrčí přístup, práce na PC, odpovědnost, zkušenost s neziskovým sektorem. Nabídku a životopis posílejte do 15. 8. 2005 na adresu: Občanské sdružení TŘI, Václavská 507, 257 22 Čerčany Bližší informace na tel. 317 777 381 nebo na e-mailové adrese: [email protected]

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 24. 7. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.