Mobilita sbírek. Magda Němcová. Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje

Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“

Mobilita sbírek Magda Němcová

metodika přednášky


Mobilita sbírek (půjčování sbírkových předmětů / předmětů kulturní hodnoty). Problematika a metodologie k tématu. Právní ochrana sbírek (imunita proti zabavení, smlouvy, protokoly etc.) Mobilita kulturních statků je neodmyslitelnou součástí výstavních aktivit na národní i mezinárodní úrovni, významným nástrojem vzdělávání, hybnou síla turismu a ekonomiky. Může být i účinným nástrojem diplomacie. Problematika mobility sbírek byla pro svůj význam zařazena na základě Pracovního plánu Rady pro kulturu na období 2011-2014 do Evropské agendy pro kulturu, Prioritní oblasti D: Kulturní dědictví. Tuto problematiku zpracovávala OMC odborná pracovní skupina zaměřená na „Zkoumání způsobů a prostředků ke zjednodušení a zlevnění procesu půjčování a zapůjčování“. Práce této skupiny přímo navazovala na výsledky předchozí OMC odborné pracovní skupiny pro mobilitu sbírek. Závěreční zpráva výchozí skupiny z roku 2010 je dostupná online v anglickém originálu,1) pořízen a zveřejněn byl i český překlad tohoto dokumentu.2) Pracovní skupina, která ukončila svoji činnost v roce 2010, se zabývala těmito tématy: 1. 2. 3. 4. 5.

Státní záruka a dohody o sdílené odpovědnosti Imunita proti zabavení Dlouhodobé zápůjčky Předcházení krádežím a nezákonnému obchodování Mobilita odborných muzejních pracovníků / Výměna odborných poznatků a zkušeností

Závěrečná zpráva Odborné pracovní skupiny z roku 2010 obsahuje hlavní doporučení všech pěti podskupin. Doporučení jsou směřovaná na Evropskou komisi, členské státy a pracovníky muzeí. Hlavní doporučení jsou následující: a) Podporovat principy náležité péče (due diligence), aby se zamezilo nezákonnému obchodování;

b) Hledat možnosti, jak překonat problémy spojené se zavedením imunity proti zabavení; c) Podporovat zavedení systémů státní záruky do praxe a jejich uplatňování jako standardního postupu; d) Podporovat dlouhodobé zápůjčky a s nimi související aktivity; e) Podporovat mobilitu odborných pracovníků jako základní předpoklad pro mobilitu sbírek; napomáhat budování vzájemné důvěry a předávání informací mezi muzei; f) Zajistit, aby byly při každé výpůjčce a zápůjčce striktně uplatňovány nejvyšší možné bezpečnostní standardy. Pracovní skupina zaměřená na „Zkoumání způsobů a prostředků ke zjednodušení a zlevnění procesu půjčování a zapůjčování, činná v letech 2011 – 2012, měla za úkol prohloubení výzkumu témat státní záruky a sdílené zodpovědnosti, oceňování (určování pojistných hodnot), vyhodnocování rizik a (zlevnění) transportu. Jejím hlavním cílem byla kromě Závěrečné zprávy, obsahující opět doporučení adresovaná Evropské komisi, členským státům a muzeím, především příprava praktické příručky pro muzejní pracovníky. Tato příručka obsahuje velké množství informací, odkazů na konkrétní webové stránky k jednotlivým tématům, adresář kontaktních osob k těmto tématům v jednotlivých zemích a trojjazyčný slovníček (anglicko-francouzsko-německý) základních pojmů.3) Imunita proti zabavení se pro svoji závažnost stala samostatným tématem speciální pracovní skupiny. Její výstupy budou zveřejněny v roce 2013.

Digitalizace Jedním ze základních předpokladů úspěšné a efektivní mobility sbírek je digitalizace, díky které mohou být do vědeckého výzkumu i procesu půjčování a vypůjčování zapojeny „skryté poklady“ (předměty uložené v depozitá-

Mobilita sbírek

3


řích, sbírky menších muzeí), sbírky mohou být zkoumány a presentovány v nových kontextech. Pro dobré plnění této funkce jsou důležité strukturované odborné portály, jakými je např. Europeana4) a jejich naplňování.

Mobilita sbírek Mobilita sbírek obsahuje celé spektrum aspektů, od odborných (věda a výzkum, restaurování, přes praktické (klimatické a bezpečnostní podmínky, doprava), právní (smlouvy, pojištění včetně problematiky státních záruk a sdílené odpovědnosti, garance bezpečného návratu – imunity proti zabavení, prevence nezákonného pohybu a obchodování s kulturními statky), etické, společenské a ekonomické. Zcela zásadním předpokladem úspěšné mobility sbírek, která splňuje nejvyšší standardy a společenskou úlohu, je spolupráce institucí. Díky sdílení toho nejcennějšího, čím muzea disponují, tedy svého „hmotného“ i intelektuálního vlastnictví, representovaného sbírkovými fondy a vědomostmi a erudicí svých odborných pracovníků, je možná efektivní spolupráce na poli vědy a výzkumu, ale i naplňování praktických aspektů mobility sbírek, jako je např. snižování nákladů. Musíme mít na paměti, že do mobility sbírek jsou v různé míře zapojeny nejen veřejné sbírky, v České republice representované státními, krajskými a městskými institucemi, ale i sbírky soukromé, přičemž role velkých „národních“ institucí jako metodických a poradenských center je jednou z jejich neoddiskutovatelných rolí. Předpokladem úspěšné spolupráce v oblasti mobility sbírek je sdílení obdobných principů vědeckých, etických, právních, ekonomických etc., komunikovatelných pomocí vzorových obecně přijatelných nástrojů jako jsou vzorové výpůjční smlouvy, protokoly o stavu díla, protokoly o bezpečnostních a klimatických podmínkách výstavních prostor. Základním principem, kterým by se měly řídit všechny činnosti a úkony spjaté s mobilitou sbírek je princip due

diligence. Tento termín, pocházející z anglosaského práva, předpokládá takové jednání, které lze za daných okolností důvodně očekávat, tedy úkony, které v odpovídají nejvyšším možným standardům aplikovatelným za konkrétní situace. Princip due diligence je v zásadě „konání podle nejlepšího vědomí a svědomí“. Rozhodně se nejedná se o (otrocké) splnění formálních požadavků. Je nutno si uvědomit, že proces půjčování a zapůjčování je dvoustranný a ve všech jeho fázích nesou větší či menší díl odpovědnosti obě strany, tedy půjčitel i vypůjčitel. Již prvním krokem, který podmiňuje úspěšnou realizaci výpůjčky je včasné odeslání žádosti o výpůjčku tak, aby potencionální půjčitel měl dostatečný časový prostor k tomu, aby mohl řádně vyhodnotit všechny okolnosti, podmínky a případná rizika spjatá s výpůjčkou předmětu se své sbírky, prodiskutovat některé ne zcela jednoznačně definované podmínky a závazky (např. finanční spoluúčast), měl dostatek času např. na ověření provenience předmětu, realizaci nezbytného restaurování, konzervátorského ošetření či paspartování a v neposlední řadě administrativní zpracování výpůjčky, které se zejména v případě zápůjček do zahraničí v poslední době, bohužel, stalo časově náročným v důsledku negativního dopadu tzv. kauzy Diag Human na mobilitu sbírek. Obecně platí, že standardní podmínkou by mělo být zaslání žádosti o vnitrostátní zápůjčku potencionálním vypůjčitelem přepokládanému půjčiteli nejpozději šest, v případe zahraniční výpůjčky dvanáct měsíců před plánovaným zahájením výstavy. Výstavní plán velkých muzeí je připravován s několikaletým předstihem, takže žádosti o výpůjčky z těchto institucí přicházejí obvykle minimálně s dvouletým předstihem, což je také jednou z příčin, proč jsou tito žadatelé poměrně úspěšní. V této věci platí nejen to, že je jakousi kolegiální slušností poslat žádost o výpůjčku nejpozději ve výše zmíněném časovém termínu, ale i z druhé strany to, že potenciální půjčitel má neoddiskutovatelné právo odmítnout opožděnou žádost vůbec začít zpracovávat. Logicky to vyplývá z toho, že by např. pod časovým tlakem nemusel věnovat zcela adekvátní pozornost některým zásadním otázkám, nemu-

Mobilita sbírek

4


sel by mít dostatek času na to, aby mohl předmět uvést do stavu, který zamezí jeho další degradaci atp. Řada zahraničních muzeí rozesílá informační dopisy, ve kterých informuje o časových termínech, ve kterých jsou schopny žádosti o výpůčku přijmout a zpracovat. Termíny, které požadují, jsou obvykle delší, než ty, které jsem uvedla, zpravidla se jedná o dobu dvanácti měsíců před zahájením výstavy v případě domácích a dvacet čtyři měsíců v případě zahraničních projektů. Domnívám se, že termíny šest, respektive dvanáct měsíců představují jakýsi minimální standard, který by neměl být překračován a mám za to, že muzea by za žádných okolností neměla být nucena činit tak zásadní rozhodnutí, jakými rozhodnutí o výpůjčce jejich sbírkových předmětů jsou, v časové tísni. Žádost o výpůjčku by vždy měla obsahovat popis výstavního projektu, jeho časový rámec, případně další specifické podmínky, jako např. žádost o pojištění prostřednictvím státní záruky namísto komerčního pojištění, nabídku konkrétního dopravce apod.

Facility Report Nedílnou přílohou každé žádosti o výpůjčku by měl být tzv. Facility Report, standardizovaný a strukturovaný podrobný popis klimatických a bezpečnostních podmínek výstavních prostor. V případě, že žádost o výpůjčiku Facility Repost neobsahuje, měl by si ho potencionální půjčitel na žadateli o výpůjčku vždy vyžádat. (Pochopitelně pouze tehdy, nemá-li k již dispozici Facility Report ne starší než zhruba šest měsíců.) Facility Report je zásadně přikládán k žádosti o zápůjčku aktualizovaný a obsahuje podpis statutárního zástupce muzea nebo osoby k tomu oprávněné. Facility Report obsahuje důvěrné informace, klíčové pro bezpečnost muzea, a proto s ním musí být také jako s důvěrným dokumentem nakládáno. Každé muzeum by mělo mít interní předpisy o zacházení s doručenými Facility Reports, ve kterých by mělo být

přesně stanoveno, kdo k má k těmto dokumentům přístup a kde jsou uloženy. Přístup k Facility Repost obvykle mívá kromě ředitele muzea bezpečnostní technik, restaurátor a registrar, případně do něj může nahlížet i příslušný kurátor. V případě, že v dodaném Facility Report nalezne potencionální půjčitel nějaké nejasnosti, má právo či spíše povinnost požádat žadatele o výpůjčku o upřesnění, v případě pochybností i trvat na ohledání stavu svým bezpečnostním technikem a / nebo restaurátorem in situ. Na druhé straně, každé muzeum, bez ohledu na to, kdo je jeho zřizovatel a jak rozsáhlé jsou jeho sbírky, by mělo mít vypracováno svůj Facilty Report. Existuje několik modelových Facility Reports, z nichž nejznámější jsou britský UKGR Standard a Standard Faciltiy Report – United States, obě ve formě dotazníků.5) Pro evropská muzea pokládám za vhodnější britskou normu. Muzea mohou vypracovat své Facility Reports buď vyplněním těchto dotazníků nebo, což osobně považuji za schůdnější, z těchto dotazníků vycházet při vypracování vlastních dokumentů, které zohlední specifika té které instituce. Takto postupovala i Národní galerie v Praze při vypracování Facility Reports všech svých budov a výstavních prostor. V případě, že půjčitelem není instituce, se kterou dlouhodobě a pravidelně spolupracujete, je (v souladu s principy due diligence) zapotřebí také ověřit právní statut žadatele o výpůjčku, zjistit osobu oprávněnou podepsat výpůjční smlouvu a přesvědčit se o tom, že např. budova, ve které se nalézají výstavní prostory, není zatížena exekucí apod. Souběžně se zjišťováním právní a „technické“ způsobilosti žadatele o výpůjčku je nutné zjistit, zda požadovaný předmět je „způsobilý“ k zapůjčení. Prvním kriteriem, jakkoli to zní na první pohled směšně, je zjistit, zda již předmět nebyl přislíben na jinou výstavu ve shodném termínu. Zejména v období významných výročí nebývá výjimkou pozornost několika žadatelů upnutá na jeden konkrétní předmět, důležitý z hlediska tématu, který je právě v centru pozornosti. Také je třeba se ujistit, že předmět krátce před nebo po požadované výpůjčce nebyl nebo nebude zapůjčen na jiný výstavní projekt a zda by takto

Mobilita sbírek

5


„zřetězená“ výpůjčka nemohla ohrozit předmět z restaurátorského hlediska nebo narušit integritu vlastních dlouhodobých expozic či dočasných výstav. Ve světle těchto skutečností vyvstává důležitost záznamů o pohybu a lokaci předmětu v inventárních záznamech. Zejména v případě výpůjček do zahraničí je třeba bedlivě prověřit provenienci předmětu. Na toto téma se zaměříme podrobněji v kapitole věnované imunitě proti zabavení. Byl-li shledán závažný důvod, proč uvažovat o výpůjčce předmětu, tj. odpovídá-li výstavní projekt vědeckým, kulturním atp. kriteriím, jeho zapůjčením se realizuje dlouhodobá spolupráce atp. a splňuje-li předmět všechna výše uvedená kriteria a je-li tudíž k dispozici pro zápůjčku, je pro předběžný souhlas s jeho zapůjčením klíčový restaurátorský nebo konzervátorský posudek. I kurátoři menších muzeí, která nemají vlastní restaurátorské ateliéry, by se měli snažit alespoň v případě hodnotnějších předmětů si restaurátorský posudek opatřit. Vyjádření restaurátora byl mělo být naprosto směrodatné ohledně toho, zda výpůjčka předmět neohrozí, zda je jeho zapůjčení podmíněno restaurátorským či konzervátorským ošetřením, jak má být předmět balen (např, do „bublin“, bedny muzeum standard, klima stabilní bedny, dvojité a/nebo odpružené klima stabilní bedny etc.) i v jaké poloze má být transportován, za jakých podmínek má být vystavován (např. požadavek prachotěsné vitríny apod). Restaurátor by také měl doporučit způsob přepravy (např. u některých předmětů není žádoucí letecká přeprava). Předmět by měl být vždy přepravován spedicí oprávněnou k přepravě uměleckých předmětů (předmětů kulturní hodnoty) nebo adekvátně vybavenými auty institucí, které se na zápůjčce podílí. Je v zájmu půjčitele i vypůjčitele, aby se vyvarovali neznámých a neověřených přepravců, kteří nejsou oprávněni k přepravě předmětů kulturní hodnoty. Některým otázkám přepravy zapůjčených předmětů se budeme věnovat později.

Condition Report Restaurátor případně kurátor připraví pro každý zapůjčovaný předmět tzv. Condition Report, tedy standardizovanou „zprávu o stavu“ předmětu.6) Ve zprávě o stavu musí být zaznamenány veškeré změny, které vznikly v důsledku stárnutí nebo poškození předmětu jakýmikoli prostředky. Zpráva musí být opatřena (barevnou) fotografii předmětu, datem, kdy byl posudek vypracován a podpisem osoby, která posudek vypracovala. Při převzetí díla je Zpráva o stavu potvrzena, případně doplněna a souhlas s obsahem Zprávy potvrzen písemně oběma stranami; tento zápis musí být pochopitelně rovněž datován. Obdobným způsobem se postupuje při přejímání díla. Vzhledem k zásadní důležitosti Zprávy o stavu ve věci vypořádání případného poškození předmětu by neměl být žádný předmět zapůjčen bez Zprávy o stavu a to ani v tom případě, jak se bohužel stává, že půjčitelem je např. soukromý sběratel nebo žijící umělec, kteří nemají dostatečné odborné zázemí nebo dokonce ani zájem na vypracování Zprávy, a vypůjčitelem muzeum. Odborná, profesionální strana, i když vystupuje jako vypůjčitel, je vždy (a navíc ve vlastním zájmu) zodpovědná za dodržování standardů. Nerespektování těchto zásad může vést k finančním ztrátám či minimálně poškození dobrého jména instituce, která by takovýmto ledabylým způsobem jednala. V této souvislosti je užitečnost kurýrního doprovodu na obě cesty více než zřejmá. Kvůli odbornému zabezpečení chodu jednotlivých institucí i šetření nákladů vypůjčitele je v určitých případech dobré uvažovat o sdružování kurýrních doprovodů. Zcela zásadní podmínkou by měla být odborná kvalifikace kurýra (restaurátor, konzervátor, kurátor) odpovídající charakteru přepravovaných předmětů. Zapůjčování předmětů kulturní hodnoty bez kurýrního doprovodu je sice v některých případech možné, nemělo by ale stát běžnou normou. „Vedlejším“, ale velice užitečným přínosem kurýrního doprovodu je zjišťování reálného stavu klimatických a bezpečnostních podmínek výstavních prostor (které, bohužel, nemusí vždy odpovídat

Mobilita sbírek

6


podmínkám uvedeným ve Facility Report) a v neposlední řadě jím také může být navázání osobních kontaktů mezi odbornými pracovníky, které v rozvoji mobility sbírek hraje větší roli než si většina myslí. Žadatel o výpůjčku by měl být vždy písemně (tj. třeba i formou e-mailové komunikace) informován o všech podmínkách výpůjčky, podmínkami balení, transportu, vystavování. Předběžný souhlas by měl rovněž obsahovat pojistné ceny jednotlivých předmětů (na toto téma se zaměří kapitolka pojišťování – státní záruka – sdílená odpovědnost) a na jednotlivé položky rozepsané předpokládané finanční závazky vypůjčitele (restaurování, paspartování, rámování etc.) tak, aby žadatel mohl v dostatečném předstihu posoudit, zda požadované finanční plnění odpovídá jeho rozpočtovým možnostem a případně měl čas na vyjednávání o úpravě podmínek, případně sdílení některých nákladů, zaslání požadavku na výpůjčku jinému subjektu či mohl uzpůsobit výstavní projekt redukovaném počtu exponátů. V této souvislosti vyvstává otázka tzv. exhibition fee a adminstration fee. Tyto poplatky se prakticky neuplatňují v domácích výstavních projektech, při mezinárodních výpůjčkách nejsou neobvyklé. Tzv. „exhibition fee“ nebo taky „loan fee“ odpovídá v podstatě nájemnému a je v rozporu s principem bezplatnosti výpůjčky i účely a principy kulturní spolupráce. „Exhibition fee“, které dosahuje až několika tisíců EUR nebo USD, obvykle požadují ruská státní muzea a někteří soukromí sběratelé, zejména ze Spojených států. Obecně je veřejným muzejním institucím doporučováno „exhibition fee“ ani nepožadovat od druhých a pokud možno vyhnout se jeho placení. Mlčky tolerovanou výjimkou jsou výpůjčky z ruských státních muzeí, případně i soukromých sbírek, bez kterých by byla realizace některých výstav prakticky nemyslitelná. Obecně je na požadavek na „exhibition fee“ pohlíženo jako na negativní jev a překážku procesu půjčování a zapůjčování. Jinak je tomu v případě tzv. „administration fee“, tedy nákladů nezbytných na zpracování žádosti o výpůjčku. Nizozemský badatel Frank Bergevoet ve své studii z roku 20037) vypočítal, že průměrné nákla-

dy vynaložené holandskými muzei na zapůjčení jednoho předmětu ze svých sbírek činily 227 EUR. Velká řada evropských veřejných muzeí tyto „nezbytné náklady na zpracování žádosti o zápůjčku“ účtuje. Průměrná výše tohoto tzv. „administration fee“ je 250 – 350 EUR za jedno dílo. Na rozdíl od „exhibition fee“ je tento „administrativní poplatek“ více méně všeobecně přijímán jako standardní podmínka (vedle ostatních nezbytných nákladů jako je např. restaurování) a stává se stále rozšířenějším. Vzhledem ke skutečnosti, že česká muzea tento poplatek jako vypůjčitelé běžně platí rakouským, německým a maďarským muzeím (tj. nejčastějším partnerům mezinárodní spolupráce v našem středoevropském prostoru), domnívám se, že nadešel čas na to, aby i česká muzea v případě zápůjček do zahraničí o zavedení poplatku za „nezbytné náklady na zpracování žádosti o zápůjčku“ začala uvažovat. Rozhodnutí je pochopitelně na managementu toho kterého muzea, případně domluvě se zřizovatelem. Veškeré podmínky výpůjčky, předběžně dojednané mezi půjčitelem a vypůjčitelem, mají být zahrnuty do příslušné výpůjční smlouvy. Výpůjční smlouvy představují základní prvek právní ochrany zapůjčeného předmětu, je jim tedy třeba věnovat náležitou pozornost. S výpůjčními smlouvami, které vycházejí ze standardizovaných vzorů a/nebo jsou přizpůsobeny požadavkům jednotlivých zřizovatelů, běžně pracujete. Chtěla bych jenom zdůraznit, abyste před tím, než standardizovanou smlouvu vytisknete a předložíte ji statutárnímu zástupci k podpisu, bedlivě zkontrolovali nejen to, zda jsou ve smlouvě správně uvedeny údaje o obou smluvních stranách (včetně správného statutárního zástupce, adresy, IČO etc.), přesné katalogové údaje o zapůjčovaných předmětech, době výstavy i výpůjčky a další „standardní“ podmínky, ale zda jsou do dokumentu bez rozporu s dalšími podmínkami začleněny i individuální podmínky konkrétní zápůjčky, pochopitelně včetně podrobně rozepsaných podmínek finančních. Obecně je uznáváno právo půjčitele nejen stanovit výpůjční podmínky, ale také vypracovat výpůjční smlouvu, určit právo, kterým se bude smlouva řídit i stanovit

Mobilita sbírek

7


soud příslušný pro případné řešení sporů. Situace, kdy smlouvu sepisuje nikoli půjčitel, ale vypůjčitel, jsou výjimečné. Obvykle se jedná o smlouvy mezi muzeem v roli vypůjčitele a soukromým sběratelem, případně menším v roli půjčitele. Morální povinnost velkých, především „národních“ institucí poskytovat menším muzeím (nejen) v této oblasti metodickou pomoc je neoddiskutovatelná, a to i v případě, že „velké“ muzeum není přímo zapojeno do konkrétného procesu půjčování. Zejména v případě zápůjček do zahraničí doporučuji trvat důsledně na smlouvách řídících se českým právem a se soudem příslušným rovněž v ČR. Náklady na soudní spor vedený dle rakouského práva v Rakousku byly obrovské, v případě obdobné situace např. v Japonsku pak doslova pro drtivou většinu muzeí, včetně těch největších, nepředstavitelné. Proto Vám nedoporučuji „ušetřit“ námahu za vypracování vlastní smlouvy dle českého práva a podepsat výpůjční smlouvu, kterou mnohá zahraniční muzea dosti razantně předkládají k podpisu, protože v případě soudního sporu by byl takto ušetřený čas opravdu draze zaplacen. Výpůjční smlouvy jsou pochopitelně přizpůsobovány požadavkům jednotlivých zřizovatelů. Podkladem pro zápůjčky do zahraničí by měla sloužit vzorová smlouva, publikovaná v Žalmanově „příručce muzejníkově II“.8) Tato smlouva si však zaslouží určitou aktualizaci, která jednak zohledňuje možnost využít kromě komerčního pojištění státní záruku a především je doplněna prohlášením o nekomerčním účelu výpůjčky, který je jednou z podmínek pro aplikaci mezinárodního práva zaručujícího bezpečný návrat zapůjčeného předmětu. Do smlouvy je také včleněn odstavec podmiňující realizaci výpůjčky tzv. imunitou proti zabavení. 9) Všechny tyto doplňující odstavce jsou pochopitelně „nepovinné“ a jejich včlenění do smlouvy záleží na konkrétní situaci. Prohlášení o nekomerčním účelu výpůjčky bych však doporučila užít vždy. Je třeba mít také na zřeteli, že nedílnou součástí výpůjčních smluv mohou být další dokumenty, např. pojistné certifikáty nebo dekrety o státní záruce, prohlášen imunity proti zabavení atp., bez jejichž vystavení nemohou být zapůjčované předměty vydány k balení

a transportu. Všechny tyto podmínky musí být řádně zaneseny do výpůjční smlouvy. Samozřejmostí, se kterou všichni pracujete, jsou vývozní povolení dle zákona 122/2000 Sb. pro sbírkové předměty zapsané do CES, které vydává Ministerstvo kultury. Při podávání žádosti o toto „standardní“ vývozní povolení je třeba se přesvědčit, zda pro předmět, který chcete zapůjčit do zahraničí na výstavu (či restaurování nebo expertisu) nepotřebujete vedle tohoto vývozního povolení ještě vývozní povolení podle zákona č. 20/1987 Sb. v případě, že se jedná o prohlášenou kulturní památku či zda se na vyvážený předmět nevztahuje zákonná úprava, která reguluje vývoz kulturních statků z celního území Evropského společenství a je regulován zákonnou normou, která byla implementována do českého práva zákonem č. 214/2002 Sb. V důsledku toho se může stát, že na vývoz jednoho sbírkového předmětu např. do Švýcarska, USA, Japonska, Číny a dalších zemí budete potřebovat až tři různá vývozní povolení. I muzea mohou do výpůjček do zahraničí zahrnout předměty, jejich vývoz upravuje zákon č. 499/2004/Sb. (archiválie) nebo zákon č. 257/2001 (knihovny). Specifický „poddruh“ tvoří smlouvy pro dlouhodobé výpůjčky. Těm se budu blíže věnovat v části zaměřené na problematiku sdílené odpovědnosti. Jenom stručně: v případě dlouhodobých výpůjček platí dvojnásob pravidlo, že každá smlouva, jakkoli vychází z osvědčených vzorů, by měla být pečlivě individuálně připravena tak, aby byla právně ošetřena všechna specifika toho kterého projektu. U složitějších výpůjčních projektů s komplikovanou a kombinovanou škálou závazků obou stran výpůjční smlouvy nestačí a je třeba připravit smlouvu o spolupráci. Tyto smlouvy jsou naprosto individuální, těžko se mohou řídit nějakým vzorem. Doporučuji alespoň kontrolu právníkem na tuto oblast specializovaným.

Mobilita sbírek

8


Záruky bezpečného návratu Již jsme se dotkli problematiky imunity proti zabavení, respektive záruky bezpečného návratu objektu zapůjčeného na výstavu do zahraničí. Tato otázka vyvstala s velkou naléhavostí poté, co v roce 2011 byly kvůli sporu mezi českým státem a firmou Diag Human dočasně zabaveny dva sbírkové předměty Národní galerie v Praze a jeden sbírkový předmět Moravské galerie v Brně, zapůjčené na výstav Dynamics! v Östtereichische Galerie Belvedere ve Vídni. Devastující dopad na mezinárodní mobilitu sbírek a především česká muzea, z nich pak nevětší mírou na ty instituce, jejichž zřizovatelem je stát, byl ohromný a bohužel stále tuto oblast negativně ovlivňuje. V první fázi po šoku ze zabavení dvou maleb a jedné plastiky ve Vídni došlo k masivnímu stahování zahraničních zápůjček zpět do České republiky a rušení již uzavřených výpůjčních smluv. Metodický pokyn k vývozu kulturních statků do zahraničí, který Ministerstvo kultury vydalo bezprostředně po zabavení tří uměleckých děl ve Vídni, de facto znamenal zákaz vývozů. Mezinárodní spolupráce byla výrazně omezena, téměř paralyzována. Metodický pokyn Ministerstva kultury k vývozům kulturních statků ve vlastnictví České republiky do zahraničí v režimu zákona č. 122/2000 Sb. o ochraně sbírek muzejní povahy ze dne 27. března 2012 původní metodický pokyn zmírnil. Sbírky, jejichž vlastníkem je stát, jsou však stále vystaveny poměrně velkým omezením. Klíčovým nástrojem, který představuje východisko z této „slepé uličky“ je imunita proti zabavení – immunity from seizure. V principu se jedná o právní záruku, že kulturní statek zapůjčený na výstavu bude navrácen půjčiteli bez ohledu na to, vznese-li někdo v zemi, kam je tento kulturní statek zapůjčen, nárok pod jakoukoli záminkou (restituce, umoření dluhu apod.) Ještě tvrdší formou imunity proti zabavení je imunita proti jurisdikci, což znamená nejen záruku návratu zapůjčeného předmětu půjčiteli, ale i garanci, že soudy v zemi, kam byl předmět kulturní hodnoty zapůjčen, se nebudou vznesenými nároky na jeho vrácení vůbec zabývat.

Právně méně účinnou formou záruky navrácení kulturního statku je tzv. písemné prohlášení o bezpečném a včasném návratu (kulturního statku zapůjčeného na výstavu), známého pod anglickým názvem jako „letter of comfort“. Ten je založen na mezinárodním právu, které upravuje pohyb statků kulturní hodnoty. Legislativy jednotlivých zemí se v oblasti imunity proti zabavení dosti liší, což vyplývá z rozdílností jednotlivých právních systémů. Muzea z některých zemí, především zemí bývalého východního bloku a z nich pak v prvé řadě Rusko, zapůjčení svých sbírkových předmětů nekompromisně podmiňují udělením imunity proti zabavení. Problematice spjaté s imunitou proti zabavení se systematicky věnuje holandský právník Nout van Woudenberg. Zkoumal i otázku, zda jsou kulturní statky, které patří cizímu státu, chráněny během zápůjčky proti zabavení na základě zvykového mezinárodního práva. Zjednodušeně řečeno, došel k závěru, že takovéto zvykové právo se již vytvořilo. Úmluva OSN z roku 2004 o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku10), ačkoli dosud nevstoupila v platnost (pro nedostatečný počet států, které se k ní připojily), je podle jeho výkladu kodifikací tohoto zvykového práva. Právní úpravy zákonů o imunitě proti zabavení v jednotlivých státech z této úmluvy doslova vycházejí. Mezinárodním právem i jednotlivými právními úpravami jsou pochopitelně chráněny pouze ty předměty, které jsou určeny k veřejnému a nikoli komerčnímu účelu.11) Rozsudek rakouského soudu, který umožnil návrat tří zabavených předmětů z českých státních sbírek dočasně zabavených v souvislosti s kauzou Diag Human, byl postaven právě na aplikaci výše uvedených principů zvykového mezinárodního práva. Při praktické realizaci zápůjčky je také třeba mít na zřeteli, že garance nezabavitelnosti je platná pouze na území toho státu, který ji vydal, nevztahuje se tedy na tranzitní transport přes území třetího státu. Musím také zdůraznit, že ačkoli většina zákonných úprav imunity proti zabavení chrání proti nárokům např. potomků soukromých sběratelů, jimž byla díla znárodněna za éry tzv. socialismu či proti nárokům třetích stran, které usilují touto formou o kompenzaci svých opodstatněných nebo

Mobilita sbírek

9


domnělých nároků, nikoli nutně vůči muzeu, ale vůči jeho zřizovateli, imunita proti zabavení neposkytuje ochranu proti důsledkům válečných loupeží, za které jsou právem považované majetkové přesuny kulturních statků v souvislosti s Holocaustem. Zde musí nutně dojít k uplatnění mezinárodních závazků k navracení uloupení kulturních statků.12) Proto bych si dovolila důrazně doporučit, aby u předmětů, jejichž původ je v tomto ohledu jakkoli podezřelý nebo nejasný, o imunizaci nebylo vůbec žádáno, tj. o jejich vývoz na zahraniční výstavu jste raději neusilovali. Velkou pozornost je třeba věnovat provenienci děl získaných na základě tzv. Benešových dekretů, které se v držení těch osob a institucí, kterým byly na základě Benešových dekretů konfiskovány, mohly dostat právě v souvislosti se zločiny Holocaustu. I české právo zná imunitu proti zabavení, která byla do něho implementována prostřednictvím novelizace památkového zákona č. 20 / 1987 Sb. To je důležité pro česká muzea v roli vypůjčitele. Bohužel, tato novelizace poskytuje ochranu pouze kulturním statkům ve vlastnictví cizích států, takže např. drtivá většina velkých amerických muzeí, tj. těch, které imunitou proti zabavení standardně svoje zápůjčky podmiňují, je z této zákonné ochrany vyňata.

Komerční pojištění Při výpůjčkách sbírkových předmětů na domácí i zahraniční výstavy se musí každý půjčitel zabývat otázkou pojištění. Lze to řešit v zásadě trojím způsobem. Prvním je komerční pojištění. Jeho výhodou je, že je k dispozici prakticky okamžitě. Jeho velkou nevýhodou je, žemá-li krýt „ z hřebíku na hřebík“, tj. na obě cesty i pobyt předmětu u půjčitele, na „všechna rizika“ (což představuje většinu běžných rizik jako krádež, přírodní katastrofa,), případně i riziko terorismu, je takovéto komerční pojištění velice drahé. V průměru představuje 20 – 40 % nákladů na výstavu. Proto se hledalo řešení, které by pomohlo tyto

mnohdy astronomické náklady eliminovat. Vycházelo se především z toho, že muzea k péči o vlastní i vypůjčené předměty přistupují jako řádní hospodáři a díky vysoké úrovni bezpečnostních i klimatických podmínek ke škodním událostem dochází v muzeích opravdu zcela výjimečně. Proto vznikl institut tzv. státní záruky, který spočívá v zásadě v tom, že jednotlivá země převezme závazek uhradit ze státního (zemského) rozpočtu případnou ztrátu sbírkového předmětu či škodu, která na tomto předmětu vznikla v souvislosti s jeho zapůjčením na veřejnosti přístupnou výstavu. Listinné doklady potvrzující tento závazek vydává obvykle příslušné ministerstvo financí nebo kultury. Jednotlivé státní záruky se od sebe liší rozsahem krytí jednotlivých rizik a některé, jako např. italská, mají územní omezení. Valná většina státních záruk je určena na krytí („pojištění“) předmětů, které si muzeum, případně i jiný organizátor, vypůjčuje na svůj výstavní projekt. Především se jedná o výpůjčky ze zahraničí, ale může zahrnovat i výpůjčky na národní úrovni. V několika zemích se uplatňuje rovněž typ státní záruky, který kryje výstavní projekty vyvážené do zahraničí. Touto formou vláda vyjadřuje podporu propagaci své národní kultury v zahraničí. Tento druhý typ státní záruky lze považovat za výjimečný. Běžně využívaný a pro mobilitu muzejních sbírek zásadní je první zmíněný typ státní záruky, tedy krytí výpůjček zahraničních případně i tuzemských, poskytované vládou příslušné země. Tento vysoce užitečný nástroj byl nejdříve zaveden do právních systémů anglosaských zemí, v Británii a v USA. Jeho dlouhodobé úspěšné využívání, podtržené minimem škodních událostí, vedlo k jeho rozšíření do právních systémů dalších zemí. V letech 2003-08 bylo v členských zemích EU uděleno 5605 státních záruk, přičemž vzniklo pouze 7 škodních událostí v celkové výši 79 981 EUR. Statistická data za období 2007 -2011, která můžete nalézt v letošní Závěrečné zprávě jsou ještě přesvědčivější. Řada velkých výstav by se bez uplatnění státní záruky vůbec nemohla konat. Např. při nedávné výstavě Leonarda da Vinci v Národní galerii v Londýně bylo státní zárukou pokryto 96% všech zápůjček, při-

Mobilita sbírek

10


čemž souhrn pojistných hodnot byl miliardový. Výtky o nedostatečnosti státní záruky ve srovnání s komerčním pojištěním byly shledány lichými a aktivity některých pojišťoven, které se pokoušely přesvědčit některá (zejména italská) muzea o nevýhodnosti státní záruky za nekalé. O výhodnosti, bezpečnosti a levnosti státní záruky svědčí již zmíněná statistická data. V letech 2007 – 2011 činila částka ušetřená díky státní záruce jenom ve Velké Británii více než 86 miliónů liber, ve Francii více než 5 miliónů EUR, přičemž za stejné období došlo v EU a Kanadě pouze k 8 škodním událostem, které byly kompenzovány v souhrnu částkou 328 000 EUR. I Česká republika, která státní záruku v letech 2007 – 2011 využila pro pouhé čtyři výstavní projekty, ušetřila na komerčním pojištění zhruba 1 700 000 CZK. Expertní skupina, která ukončila svoji činnost roku jednoznačně doporučila maximální využívání státních záruk jako efektivního nástroje snižování nákladů. Toto doporučení je ještě výrazněji formulováno v letošní Závěrečné zprávě.

Příjemci státní záruky Státní záruky v jednotlivých zemích se liší v celé řadě věcí. Např. tím, kdo může o státní záruku požádat. Příjemci státní záruky jsou ve většině zemí organizátoři významných výstav, tedy veřejnoprávní ale i soukromé instituce. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v mnoha zemích jsou žadatelé o státní záruku posuzováni především z hlediska úrovně bezpečnostních a klimatických podmínek výstavních prostor, které vedle významu výstavního projektu slouží jako základní kriterium, na jehož základě může být státní záruka udělena. Např. na švédském ministerstvu kultury pracuje komise, která velmi důkladně prověřuje žadatele o státní záruku. Lze tedy říci, že evropská či americká instituce, která obdrží státní záruku, musí splňovat vysoké bezpečnostní a klimatické standardy. Pro většinu státních záruk je požadován písemný sou-

hlas půjčitele (majitele předmětu) s krytím (pojištěním) prostřednictví státní záruky.

Rozsah krytí Většina státních záruk kryje výpůjčky od téměř všech typů půjčitelů, tedy ze státních, veřejných, církevních i soukromých sbírek. Některé státní záruky kryjí i dlouhodobé výpůjčky, obecně jsou státní záruky určeny na krytí významných krátkodobých výstav. Větší část státních záruk je poskytována tzv. „z hřebíku na hřebík“, tedy kryje dobu transportu od půjčitele k vypůjčiteli, pobyt předmětu u vypůjčitele a zpětný transport od vypůjčitele k půjčiteli. Některé typy státních záruk kryjí pouze dobu výstavy, nikoli transportu, jiné mají územní omezení – platí pouze na území státu, který státní záruku poskytuje (např. Itálie), což fakticky znamená, že jim nemohou být pokryty transporty výpůjček ze zahraničí.

Výluky Jednotlivé státní záruky se liší rozsahem výluk. Obecně mezi výluky patří válka, nukleární útok, přirozené stárnutí předmětu, ale i poškození zaviněné zaměstnanci půjčitele nebo přepravní firmy úmyslně nebo v důsledku hrubé nedbalosti. Tyto výluky se shodují s výlukami běžnými u komerčního pojištění. Potěšitelné je, že většina státních záruk kryje i riziko terorismu, jehož komerční připojištění je velice drahé. Pouze menšina státních záruk umožňuje subrogaci, tedy upuštění vymáhaní škody způsobené zaměstnanci vypůjčitele úmyslně či hrubou nedbalostí.

Mobilita sbírek

11


Finanční limit Řada státních záruk má horní limit, do jehož výše může být státní záruka poskytnuta. Česká státní záruka nemá určen žádný horní limit, její výše je tedy teoreticky neomezená. Britská a česká státní záruka mají určen i limit dolní – nejnižší možnou pojistnou hodnotu jednotlivého předmětu, na který může být krytí prostřednictvím státní záruky využito. Některé státy mají pro státní záruku speciální kapitolu ve státním rozpočtu. V tomto případě je možno poskytovat krytí prostřednictvím státní záruky do vyčerpání částky pro tento účel schválené. Česká státní záruky nemá svoji kapitolu ve státním rozpočtu. Je schvalována v součinnosti ministra kultury a ministra financí. Větší část státních záruk poskytuje 100% krytí až do výše pojistné hodnoty vypůjčeného předmětu, některé státní záruky počítají se spoluúčastí vypůjčitele (organizátora výstavy). Některé země podmiňují žádost o poskytnutí státní záruky vstupním poplatkem, který je např. v případě Švédska využit k financování ministerské komise, která posuzuje bezpečnostní a klimatické podmínky jednotlivých žadatelů. Některé státy umožňují kombinaci státní záruky a komerčního dopojištění např. výluk nebo spoluúčasti, jiné takovou možnost vylučují (výpůjčku je možno pojistit buď prostřednictvím státní záruky nebo komerčně). Podrobné údaje k jednotlivým státním zárukám včetně odkazů k příslušným národním legislativám včetně webových stránek v angličtině a adresáře kontaktních osob naleznete v praktické Příručce, která doprovází letošní Závěrečnou zprávu. Obecně lze udělení státní záruky považovat také za potvrzení významu výstavního projektu, vysokých bezpečnostních a klimatických standardů, které splňuje organizátor výstavy. Od roku 2006 je i součástí českého práva (Zákon 203/2006 Sb.). K nesporným pozitivům české státní záruky patří krytí tzv. z hřebíku na hřebík ve 100% výši pojistné hodnoty předmětu, a to bez jakékoli spoluúčasti organizátora výstavy. Na rozdíl od některých státních záruk není česká státní záruka teoreticky omezena žádnou

horní hranicí. Podání žádosti o českou státní záruku není zatíženo žádným administrativním poplatkem. Zákon i modelová situace jsou dostupné v oficiálním anglickém překladu online na webových stránkách Metodického centra pro muzea výtvarného umění Národní galerie v Praze.13) Dále už následuje, bohužel, výčet nikoli zanedbatelných negativ. Prvním z podstatných omezení české státní záruky je skutečnost, že česká státní záruka může být poskytnuta pouze státním příspěvkovým organizacím. V důsledku toho vypadává důležitý segment veřejných institucí (krajská a městská muzea především) z možnosti benefitu české státní záruky využívat. Mimořádná administrativní náročnost je rovněž překážkou, která brání většímu využití tohoto užitečného nástroje. Žádost o poskytnutí české státní záruky musí být doručena na Ministerstvo kultury ČR nejpozději 10 měsíců před plánovaným zahájením výstavy a tato žádost již musí obsahovat čestné prohlášení půjčitele, že s pojištěním prostřednictvím české státní záruky souhlasí. To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, ale včasné získání písemného souhlasu půjčitele představuje vážný problém. Pro srovnání, druhá nejdelší lhůta pro podání žádosti o státní záruku je v rámci Evropského společenství v Itálii a činí 6 měsíců. Problematická je i skutečnost, že pojistné hodnoty zapůjčovaných děl jsou přepočítány na CZK podle kurzu platného ke dni, kdy je udělení tzv. české stání záruky schváleno na Ministerstvu kultury ČR a fluktuace kurzů již není dále nijak zohledněna a ošetřena, což je pro mnohé půjčitle v podstatě nepřijatelné nebo se stává rizikem, které musí nést organizátor výstavy. Další a zcela zásadní slabinou české státní záruky je to, že nekryje škody způsobené půjčitelem (organizátorem výstavy). Tato výluka je naprosto nestandardní a pro mnohé půjčitele (majitele zapůjčovaných předmětů) nepřijatelná. Případné komerční dopojištění této výluky je velice drahé a je v příkrém rozporu se samotným principem státní záruky. Odbornou veřejností doporučovaná novelizace zákona 203/2006 Sb. by přispěla k větší účinnosti tohoto moderního nástroje ke snižování nákladů vzniklých v souvislosti s pořádáním výstav.

Mobilita sbírek

12


Pojištění prostřednictvím státní záruky lze uplatnit pouze na určitou část výstavních projektů. Z tohoto systému jsou obvykle vyloučeny dlouhodobé zápůjčky a existují zde i další omezení uchazečů. Mezi muzejními institucemi se vyvinul, především na národní úrovni, systém, který byl Odbornou pracovní skupinou nazván sdílenou odpovědností. Nejčastěji využívaným příkladem je dohoda mezi partnerskými institucemi o pojištění výpůjčky pouze na transport, nikoli na dobu pobytu předmětu u vypůjčitele. Tento systém je velice rozšířen a využíván v národním měřítku, a to nejen v České republice, ale i dalších evropských zemích. V poslední době byla diskutována možnost rozšířit tuto praxi i v mezinárodním měřítku, především v rámci Evropské unie. Tento systém není prostý určitých rizik a lze ho využít pouze na základě dlouhodobě budované vzájemné znalosti a důvěry. Rozšíření tohoto systému z vnitrostátního na mezinárodní by teoreticky mohlo usnadnit (zlevnit) výpůjčky ze zahraničních institucí regionálním a městským muzeím, která nemohou využívat výhod české státní záruky a usnadnit realizaci dlouhodobých projektů. Obecně platí dvě základní kriteria pro uplatnění projektů na principu sdílené odpovědnosti. Tím prvním jsou obdobné (nikoli nutně stejné!) standardy obou partnerských institucí a jejich vzájemná znalost, tím druhým zcela jednoznačné definování závazků a rizik obou partnerů. V souvislosti s problematikou sdílené odpovědnosti není od věci zmínit i otázku pojistných hodnot zapůjčovaných předmětů. Musíme si uvědomit, že je to právě hodnota umělecká, kulturní a historické, díky které byl předmět začleněn do muzejní sbírky. Tržní hodnota by proto měla být vodítkem k určení pojistné hodnoty, ale nikoli jediným. Předměty, které se staly součástí veřejných sbírek, jsou vyjmuty z trhu („extra commercium“), tudíž je otázkou, do jaké míry by jejich pojistná hodnota měla kopírovat pohyby na trhu s uměleckými předměty. U některých unikátních předmětů, především u těch nejvzácnějších, je pak určení pojistné hodnoty odvozením z hodnoty tržní nemožné, neboť obdobné předměty se na

trhu dlouhodobě neobjevují. Proto některá muzea dávají přednost termínu „schválená hodnota“ („agreed value“). Ta by měla (a v praxi muzeí Beneluxu činí) zhruba 40% aktuální tržní hodnoty, v žádném případě by neměla být nižší než cena, za kterou byl předmět pořízen. Využití „agreed value“ je projevem kolegiality. Partnerské instituce, které se zdrží od stanovování maximálních pojistných hodnot, tímto způsobem v prvé řadě snižují objem prostředků investovaných do komerčního pojištění, ale také přispívají k vytváření kolegiální atmosféry a prostředí příznivého pro mobilitu sbírkových předmětů. Nutnost zachování principů due diligence, skutečné vzájemné znalosti obou partnerských institucí a zásada reciprocity je základní podmínkou pro uplatnění tohoto principu. Jsou-li pojistné hodnoty nadsazené nad aktuální hodnoty tržní, jediným, kdo z toho může profitovat, jsou pojišťovny, kterým organizátor výstavy zaplatí vyšší premium. V případě škodní události by pochopitelně došlo k prověření, zda udaná pojistná hodnota odpovídala realitě a výše vyplacené pojistky by tímto zjištěním byla ovlivněna. V každém případě by každé muzeum mělo mít písemně, nejlépe formou „příkazu ředitele“, stanovena závazná kriteria a postup určování a schvalování pojistných hodnot, protože se jedná nejen o otázku etickou, ale případně i právní zodpovědnosti. Za ideální je považován tzv. „valuační komise“, složená z pracovníků muzea, která se ve svém rozhodování řídí předem určenými kritérii. Tato kriteria nutně musí zohledňovat typ předmětů – sotva lze např. kriteria vhodné pro oceňování přírodovědných sbírek aplikovat na umělecká díla a vice versa. Snižování nákladů pomocí snižování nároků na kvalitu a profesionalitu transportu (např. použití méně kvalitního obalového materiálu, upuštění od kurýrního doprovodu, použití služeb neověřených dopravců či snaha přepravovat kulturní statky bizarním způsobem, např. diplomatickou poštou) nebo dokonce snižování standardů klimatických a bezpečnostních je považováno za absolutně nepřijatelné. Pochopitelně trvání na profesionálních standardech transportu není totožné s trváním na konkrétním dopravci.

Mobilita sbírek

13


Podmiňování přepravy společností, která muzeu, které je půjčitelem, vyplácí určitá procenta z částky účtované za přepravu vypůjčiteli, není považováno za morální a je pokládáno ze překážku mobility sbírek. S ohledem na snižování nákladů by v případě dodržení vysokých profesionálních standardů měl půjčitel vždy uvažovat o tom, že přistoupí na přepravu dopravcem vysoutěženým vypůjčitelem ve veřejné soutěži a / nebo o kombinované přepravě, kdy jsou společně přepravovány zapůjčované předměty z určitého státu či regionu. Můžeme s velkou pravděpodobností předpokládat, že dlouhodobé výpůjčky, fenomén dobře známý a rozšířený na národní úrovni, může v dohledné době dostat i mezinárodní rozměr. Důvodů, proč se tento trend pomalu dostává do popředí, je několik. Zejména se tak děje proto, že některá díla, která mohou být pro stálé expozice klíčová či dokonce nezastupitelná, nemůže muzeum zakoupit do svých sbírek z důvodů příliš vysokých nákladů, které jsou nad možnosti rozpočtu muzea, nebo prostě proto, že toto dílo není na trhu k dispozici. Dlouhodobá výpůjčka může být dobrým řešením problému. V případě dlouhodobých výpůjček dvojnásob platí, že spolupráce institucí je podmíněna vybudováním vzájemné důvěry mezi partnerskými institucemi, neboť v případě dlouhodobých výpůjček skutečně sdílí půjčitel s vypůjčitelem řadu rizik po poměrně dlouhou dobu, což bez vzájemné znalosti a důvěry není možné. V této souvislosti je nutno zdůraznit důležitost výměny zkušeností mezi muzejními pracovníky na skutečně osobní úrovni a potřebu mobility muzejních odborných pracovníků jak předpoklad pro budování vzájemného poznání a důvěry. Princip „due dilligence“ musí samozřejmě provázet všechny kroky, které vedou k realizaci dlouhodobé výpůjčky. Dlouhodobá výpůjčka by měla být časově jasně vymezená - obvykle na dobu pěti let. Na specializovaných webových stránkách lze nalézt doporučení, vzorové smlouvy atp.14) Závěrem lze problematiku půjčování a zapůjčování sbírkových předmětů shrnout do několika otázek, ke kte-

rým je nutno vždy přistupovat za dodržení principu due diligence: 1. Důvody, proč uvažuji o spolupráci na určitém výstavním / vědeckém projektu. 2. Mohu opravdu partnerské straně nabídnout to, co po mně požaduje? 3. Vím přesně, s kým budu spolupracovat? 4. Jaké jsou závazky obou stran?

Poznámky: 1) http://ec.europa.eu/culture/our-policy-development/ working-group-on-museum-activities_en.htm 2) http://www.mc-galerie.cz/mobilita-sbirek-1/zaverecna-zprava-a-doporuceni-vyboru-pro-otazky-kulturytykajici-se-zlepseni-podminek-pro-podporu-mobilitysbirek.html 3) Usilujeme o to, aby tak jako předchozí Závěrečná zpráva i letošní závěrečná zpráva a především praktický „Toolkit“ včetně slovníčku byly přeloženy do češtiny. Odkazy na anglický originál a doufejme, že v budoucnosti i český překlad, naleznete na webových stránkách Metodického centra pro muzea výtvarných umění Národní galerie v Praze. 4) http://www.europeana.eu/portal 5) http://www.lending-for-europe.eu/index. php?id=224&STIL=0 6) http://www.lending-for-europe.eu/index.php?id=224&STIL=0 Modelová Zpráva o stavu (Codition Report) tvoří přílohu č.1 této metodické studie 7) Frank Bergevoet: Processing time and costs spend on loans by Dutch museums. Netherlands Institute for Cultural Heritage, Amsterdam 2003, p. 7 8) Jiří Žalman: Příručka muzejníkova II. Asociace muzeí a galerií 2006, p. 49-54

Mobilita sbírek

14


9) Aktualizovaný vzor výpůjční smlouvy pro zahraničí tvoří přílohu č. 2 této metodické studie 10) http://untreaty.un.org/ilc/texts/instruments/english/ conventions/4_1_2004.pdf 11) Přednáška Nouta van Woudenberga, kterou přednesl ve Šternberském paláci 23. dubna 2012 je dostupná online na webových stránkách Metodického centra pro muzea výtvarného umění v anglickém originálu i v pracovním českém převodu: http://www.mc-galerie.cz/mobilita-sbirek-1/statni-imunita-a-zapujckykulturnich-statku.html Zájemcům o hlubší vhled do problematiky immunity from seizure doporučuji knihu Nouta van Woudenberga State Immunity and Cultural Objects on Loan. Martin Nijhoff Publishers, Leiden – Boston 2012, která obsahuje kromě zasvěceného úvodu do problematiky imunity proti zabavení i velké množství praktických informací o jednotlivých národních legislativách. 12) http://portal.unesco.org/culture/en/ev.php http://portal.unesco.org/culture/en/ev.php http://www.culture.gov.uk/images/publications/ Combating_Illicit_Trade05.pdf http://www.unidroit. org/english/conventions/1995culturalproperty/main. htm. Upraveno zákonem č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků, ve znění pozdějších předpisů. Jde o transpozici Směrnice Rady č. 93/7/ EHS o navracení kulturních statků neoprávněně vyvezených z území členského státu, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 96/100/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/38/ES Evropského parlamentu a Rady č. 2001/38/ES. 13) http://www.mc-galerie.cz 14) www.lending-for-europe.eu www.icom.museum www.ne-mo.org

Doporučená literatura: Encouraging Collections Mobility - A Way Forward for Museums in Europe. Ed. by Susanna Pettersson. Finnish National Gallery,, Helsinki 2010 Zpráva podskupiny OMC o státních zárukách a dohodách o sdílené odpovědnosti, Brusel 2010 Závěrečná zpráva a doporučení výboru pro otázky kultury týkající se zlepšení podmínek pro podporu mobility sbírek, Brusel 2010 Jiří Žalman: Příručka muzejníkova II. Asociace muzeí a galerií 2006 Nout van Woudenberg: State Immunity and Cultural Objects on Loan. Martin Nijhoff Publishers, Leiden – Boston 2012 Magda Němcová: Umění v pohybu, Ateliér č. 9 / 2011

Mobilita sbírek

15


muzeum jako vypůjčitel

muzeum jako půjčitel

včasné zaslání žádosti o zápůjčku včetně Facility Report prostudování žádosti z hlediska a) právní způsobilosti žadatele b) úrovně klimatických a bezpečnostních podmínek v případě potřeby žádost o doplnění či upřesnění údajů dostupnost předmětu pro výpůjčku a) z hlediska jeho postradatelnosti na jiných projektech b) z hlediska restuarátorského Na tomto základě vyčíslení nezbytných nákladů (restaurování, paspartování apod.) vyhodnocení předchozí kritéria a jejich základě informovat písemně žadatele o podmínkách výpůjčky (nezbytné finanční náklady, způsob pojištění, dopravy atd.) akceptace podmínek nebo vyjednávání o jejich úpravě

po souhlasu s dohodnutými podmínkami a) vypracování Condition Report b) vypracování smlouvy c) podpis smlouvy a její odeslání žadateli

kontrasignování smlouvy doplnění dalších požadovaných dokumentů (imunity proti zabavení státní záruky pojistný certikát) po obdržení kontrasignované smlouvy fakturování smluvně potvrzených finančních závazků půjčiteli domluva o termínu přepravu, osobě kurýra atp. uhrazení finančních nákladů přeprava vybalení předmětu kontrola předmětu – podpisy Condiiton Report instalace předmětu deinstalace předmětu kontrola předmětu – podpisy Condiiton Report přeprava zpět , vybalení přědmětu, kontrola jeho stavu, instalace

Mobilita sbírek

16


PROTOKOL O STAVU / CONDITION REPORT STAV DÍLA (viz zobrazení) / CONDITION OF WORK (see picture) 1. Změna roviny podložky / Differences in base-level 2. Poškození podložky / Damages of the ground a) trhlina / rupture b) otvor / slot c) perforace / perforation 3. Přehnutí podložky / Fold of support 4. Zlom / Break 5. Zvlnění / Undulation 6. Záhyb / Crease 7. Boule (vypuklina) / Bulge 8. Snížená přilnavost malby / Diminished paint adhesion 9. Odpadlá barevná vrstva / Fallen colour-layer 10. Plošné porušení barevné vrstvy / Areas with damaged colour-layer 11. Krakely s uvolněnou malbou / Craks with damaged colour-layer 12. Odřená malba / Paint abrasion 13. Zašpiněná odřená místa / Dirty abrasion places 14. Vryp / Scratch 15. Zaprášený povrch / Dusty surface 16. Zákal, závoj laku / Bloom 17. Vyblednutí / Discoloration 18. Lokální skvrny / Local stains a) mat /matt b) lesk / gloss 19. Otisk prstu / Finger-print 20. Mušince / Fly spects 21. Plesnivost / Foxing 22. Dřívější zásahy / Previous treatment 23. Poškozená patina / Damaged patine 24. Zažloutlý papír / Yellowish paper 25. Různé / Miscellaneous

Mobilita sbírek

17


PROTOKOL O STAVU / CONDITION REPORT

Výstava / Exhibition: Katalogové č. / Catalogue No.: Inv.č. / Inv No.: Rozměry / Dimension : Název / Name: Datace / Dated: Technika, materiál /Media, Support:

Prohlídka / Examination Místo / Place

Číslo bedny / Case No.: Autor / Author:

Majitel / Owner:

Datum / Date

Podpis / Signature

Mobilita sbírek

18


Mobilita sbírek

19

Mobilita sbírek metodika přednášky PhDr. Magda Němcová Odbor registru a metodického centra NG Registrar Národní galerie v Praze tel.: +420 222 316 783, +420 224 301 218 fax: +420 222 317 802 e-mail: [email protected]

Muzeum východních Čech v Hradci Králové Eliščino nábřeží 465, 500 01 Hradec Králové 1 tel.: +420 495 512 391, +420 495 512 392 e-mail: [email protected] www.muzeumhk.cz

Mobilita sbírek. Magda Němcová. Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje

Recommend Documents