Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje. praxe in situ. Jiří Slavík. metodika přednášky

Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“

SHP a OPD – praxe in situ Jiří Slavík

metodika přednášky


SHP a OPD – praxe in situ Cílem stavebně historického průzkumu a operativní dokumentace je co nejkomplexnější poznání vývoje a podoby nemovitého objektu – nejčastěji stavby. Z požadavku komplexnosti vyplývá nutnost všestranného poznání zkoumaného objektu – je tedy třeba zkoumat jeho širší vztahy – po stránce historické shledat informace o stavebnících jednotlivých stavebních etap, jejich mohovitosti i kulturním rozhledu, informace o projektantech i provádějících stavitelích, je nutno dohledat ikonografii objektu samotného i jeho postavení v rámci sídla a krajiny. Vlastní stavbu je nutné zkoumat z pohledu urbanismu – umístění v krajině i zástavbě, včetně zapojení do komunikační sítě. Pokud se jedná o areál či soubor staveb, je nutno sledovat vzájemné vztahy jednotlivých objektů v něm, jejich hierarchii, funkční i časové návaznosti. V rámci objektu samotného je nutno věnovat dostatečnou pozornost dispozici, funkčnímu určení a využití (může být po dokončení zásadně odlišné od původního zámyslu v době výstavby, o přestavbách nemluvě). V jednotlivých průčelích i místnostech a prostorech je nutné zjišťovat polohy a podoby otvorů, typ, provedení a vzhled jednotlivých konstrukcí včetně použitých druhů stavebního materiálu. Součástí zkoumání je i dokumentace jednotlivých ochranných a výzdobných vrstev, zejména výmalby či plastického a barevného pojednání povrchů. Samozřejmostí by mělo být i dostatečné podchycení všech heraldických a epigrafických památek. Jak vidno, zabíháme zde do řady humanitních, technických i přírodovědných oborů: do historie, urbanismu a architektury, dějin umění či petrografie. Vše lze propojit pod zastřešující pojem dějiny stavební kultury.

Stavebněhistorický průzkum (SHP) Stavebněhistorický průzkum (SHP) lze zařadit mezi průzkumové práce, sloužící obvykle při koncipování a přípravě stavebního zásahu do historického objektu.

SHP je specializovaná odborná činnost, jejímž základním úkolem je zjištění, shromáždění, utřídění a zpracování maxima informací o konkrétní historické stavbě či jejich souboru (památce – souboru památek) zejména pro potřeby památkové péče. SHP má sloužit ke kvalifikovanému rozhodování při péči o historické objekty i k rozšiřování a doplňování obecného poznání. Stavebněhistorický průzkum v posledních desetiletích ve své teorii poněkud ustrnul a projevuje se to i v rozkolísání jeho názvu. Z používaných forem (stavebně historický, stavebně-historický i stavebněhistorický) je nejvhodnější poslední, dává totiž důraz na obě součásti. SHP je prostředkem poznání „stavební historie“, tedy proměn stavby v času, jejích podob v jednotlivých vývojových etapách, následně východiskem zhodnocení takto poznané stavby z kulturněhistorického hlediska. Jestliže před r. 1989 byly všeobecně přijímány stavebněhistorické průzkumy zhotovované v naprosté většině v organizaci SÚRPMO podle její vnitřní metodiky a jen výjimečně se vyskytly výstupy odlišné (na úrovni staršího pasportu vzniklo někdy stavebně historické posouzení jako orientační podklad; stavebněhistorická analýza – od autorů mimo SÚRPMO obsahovala pouze výkres stavebního vývoje), po r. 1989 se v souladu s potřebami a možnostmi investorů a orgánů památkové péče zhotovují elaboráty SHP různého obsahu. Plnohodnotným pokračovatelem podle metodiky SÚRPMO je standardní nedestruktivní stavebněhistorický průzkum. Pro něj je sestavena metodika (resp. metodika podoby výstupu – elaborátu). Pro velmi stručný elaborát na úrovni pasportu se objevuje název stručné stavebněhistorické hodnocení. Názvosloví parciálních SHP pak není ustaveno, diskuse k němu dosud neproběhla. Velice často se zhotovuje tzv. zkrácený SHP bez archivní rešerše nebo jen s kompilací dosavadních znalostí. Podle míry rozsahu bývají požadována částečná SHP (např. na ½ objektu majetkově rozděleného) nebo dílčí SHP (zjednodušená) např. na jedno podlaží, krov, místnost, portál). U dílčích SHP je nutno upozornit, že čím menší je takto zkoumaný úsek objektu, tím menší

SHP – úvod do problematiky a lidová architektura

3


je míra hodnověrnosti celého výstupu. Ojediněle jsou zpracovávány tzv. kapitoly z SHP. Minimálním obsahem tohoto elaborátu by měl být souhrn ikonografie či plánů (místo plnohodnotné archivní rešerše), soupis hodnotných detailů a prvků, soupis architektonických, urbanistických a památkových závad a náměty pro zachování (rehabilitaci, obnovu) objektu. K těmto parciálním SHP je nutno přistupovat s velkou opatrností, neúplnost může být pastí. Jinou problematikou je etapizace SHP. Před r. 1989 bylo běžnou praxí, že pro rozsáhlejší objekty či soubory byla zpracována archivní rešerše jako 1. etapa SHP a po ní pak následoval zbytek elaborátu ve dvou či třech etapách daných rozlohou zkoumaného objektu (souboru) a množstvím prostředků investora. Základním limitem SHP i OPD jsou kvalitní podklady. Z nekvalitního zaměření nelze zhotovit kvalitní SHP a přestože v rámci standardního SHP či v průběhu OPD průzkumník doměřuje dosud neznámé či nepřístupné detaily, nelze od něj očekávat, že základními prostředky kvalitně doplní nekvalitní zaměření. K pořízení kvalitního zaměření však často není ochoten přistoupit investor a jeho cenu si mnohdy neuvědomuje ani projektant. Kvalitní podkladová dokumentace a v průběhu SHP zhotovená dokumentace důležitých nálezových situací je v našich podmínkách dosud poměrně vzácná. V praxi také neexistuje centrální archiv zhotovených průzkumů. Převážná většina průzkumů SÚRPMO je uložena v oddělení fotodokumentace a dokumentačních sbírek ÚP NPÚ. jedná se o bývalý archiv SÚRPMO, pro nějž však nebyla zhotovena domácí paré všech průzkumů, někdy nebyly zhotoveny rozměrné výkresy. Velká část SHP ze SÚRPMO je uložena v územně příslušných ÚOP NPÚ. Ke ztrátám a zániku elaborátů docházelo při skartacích u investorů či projektantů, jiné se dostaly do dalších institucí a soukromých rukou. Po r. 1989 vzniká řada elaborátů, které nejsou ukládány do NPÚ. V 90. letech existoval grant na zřízení archivu SHP při Národním archivu v Praze (NA, 1. oddělení – tř. M. Horákové), neobsáhl však všechny zpracovatele SHP. Po skončení

grantu pokračovali někteří ze zpracovatelů v ukládání zde, jiní ukládali své výstupy do Národního technického muzea (budou převedeny do Národního archivu). Část zpracovatelů SHP své výstupy předává pouze investorům bez archivace dalšího paré v paměťové instituci (NA, NPÚ). Lze však předpokládat, že v dnešní době není problémem datovou podobu výstupu zhotovit velice rychle, levně a uložit ji do příslušného NPÚ. Konečně SHP bývají uložena i na výkonných orgánech památkové péče, starší elaboráty mohly být k 31. 12. 2002 převedeny z rušených okresních úřadů do příslušných okresních archivů.

Operativní průzkum a dokumentace (OPD) Poměrně novým termínem v této oblasti je operativní průzkum a dokumentace (OPD). Zkoumat a dokumentovat historické stavby (stavební památky) lze ve všech fázích života objektu – tj. za výborného stavebního stavu (povrchový průzkum), při počínajícím chátrání (vlasové trhliny začnou prozrazovat polohu zazdívek, starších nároží, opadávání vrstev výmaleb), jeho postupu (opadávání omítek a odhalování zdiva) až k destrukci jednotlivých konstrukcí (podhledů, stropů, zdiva) či celých částí objektu. Čím více je objekt neudržovaný a zchátralý, tím více lze zjistit o jeho stavební historii, současně však dramaticky narůstá finanční suma potřebná k záchraně a obnově. Samozřejmě destruované části přestávají vypovídat o celkové podobě stavby a lze zde dokumentovat použitý stavební materiál a charakterizovat výmalby a výzdobu. Nejrůznější stavebněhistoricky důležité a zajímavé situace se samozřejmě objevují a mizí či zanikají v průběhu akcí stavební záchrany či obnovy objektu. Proto je nutné operativně provádět průzkumnou a dokumentační činnost. Velice se osvědčuje spolupráce s příslušnými archeologickými pracovišti, používané metody jsou velice podobné včetně postupu dokumentace a vyhodnocování. Konečně památkové průzkumy a dokumentace naleží do archeologie v jejím širším pojetí (teprve před sedmdesáti lety byl rozdělen společný tiskový orgán – časopis Památky archeologické a místopisné na Památky archeologické a Zprávy památkové péče).


4


Zásadní rozdíl mezi archeologií a stavební historií spočívá v předmětu zájmu – archeologie se zabývá výzkumem a průzkumem zaniklé situace či objektu, stavební historie zkoumá stojící objekty či jejich stavební pozůstatky. Pokud klasický SHP vzniká na počátku přípravy stavebního zásahu a může zásadně ovlivnit jeho podobu a výsledek, OPD může vznikat kdykoliv a její výsledky pak zákonitě mohou podnítit stavební zásah, různým způsobem ovlivňovat chystaný stavební zásah anebo může být jen zánikovou dokumentací věci. Většina OPD probíhá proto v průběhu stavební činnosti, měly by však být prováděny soustavně i na těch objektech, kde se zdánlivě „nic neděje“. Často totiž zjišťujeme, že některé situace se proměňují – postupně se odhalují a zanikají v detailu i v celku.

Terénní část SHP a OPD Metody průzkumu: a) nedestruktivní – prohlídka. Obvykle pouhým okem, výjimečně za pomoci speciálních pomůcek (lupa, dalekohled aj.). Základní pomůckou je výkonné osvětlení, obvykle ruční svítilnou. b) destruktivní – sondování. Protože se v tomto případě zasahuje do hmotné podstaty objektu, musí se místa a rozsah sond pečlivě zvážit. Přednost musí dostat místa již dříve narušená (opadlé nátěrové a omítkové vrstvy, drážky pro instalace, průrazy). Odlišná situace nastává u objektů či situací bez možnosti záchrany (samovolná destrukce, likvidace části stavby v průběhu stavebního zásahu) Uvážlivá sondáž může včas odhalit skryté a dosud neznámé součásti stavby a jejího vybavení. Provedením sond se jejich autor stává zodpovědným za provedení dokumentace a neodkladné upozornění na potřebu záchrany a včasné a účinné konzervace nálezu.

Metody dokumentace: a) terénní písemný záznam Základní a na vybavení nejméně náročný způsob dokumentace. Z praxe vyplývá, že nejvhodnější je psát poznámky do sešitu (nerozletí se jako jednotlivé listy) obyčejnou tužkou tvrdosti F, případně HB. Jiná psací média nejsou trvalá (byť se tak často tváří). Při použití volných listů je vhodné užívat formuláře. V každém případě je nezbytné uvádět identifikační data (minimálně lokalizace objektu, zkoumané části, datum vzniku, autor, číslo listu). Čitelnost zápisu je nedocenitelným plus (zejména pro další čtenáře). Při popisu je vhodné nejprve skicovat (zejména v případě neexistence výkresových podkladů) od celku k detailu (co projde rukama, prochází i hlavou; při prostém psaní nemusí dojít k potřebnému spojení informací) a vhodným způsobem provádět popis – na odkazy linkou (fousy) či označením. Vždy je nutno dbát na nezaměnitelnost lokalizace a jasnost záznamu. Popis musí být stručný, jednoznačný, přitom s uvedením důležitých souvislostí (konstrukčních, prostorových) a především objektivní – je nutno oddělit vlastní popis od vysvětlení (interpretace). b) obrazový záznam Nejjednodušším způsobem dokumentace je kresba. Slovem nelze popsat vše, naopak textové poznámky k náčrtu mohou mnohé vysvětlit. Při pořizování náčrtu či zaměření si také autor uvědomí vztahy, význam a složitost situace, zaznačí věci, které „příště“ již nemusí existovat. Nejlepší je začínat od celkové situace objektu (vztahy k okolí) ke stále větším detailům (dispozice, tloušťky konstrukcí, polohy a rozměry otvorů, výklenků), což umožní i stanovení priorit. Důležitá je i volba papíru. Záleží na zkušenosti a schopnostech autora, méně zkušený použije „čtverečkovaný“ papír, podporující dodržení proporcí, pravých úhlů a řádkování při popisu, cvičený kreslíř použije bílý papír. Milimetrový papír je vhodný pro detailní


5


měření bez pracného pořizování náčrtu a kancelářského vynášení (celková časová náročnost je přibližně stejná, navíc dochází hned ke kontrole bez nutnosti návratu na místo kvůli opomenuté míře). Druhou metodou je fotodokumentace. Snímky zachycujeme celkovou situaci, vztahy a zachycujeme detaily situace. Snímky přitom zachycují množství dalších informací, které nemusejí být předmětem zájmu. Rozsah pořizované fotodokumentace obvykle odpovídá rozsahu OPD. Někdy je však nutné pořídit velké množství záběrů s elementární identifikací (zakreslení do náčrtu), zejména při záchranné dokumentaci demolovaných či rychle přestavovaných objektů. Nejvhodnějším postupem je provedení prohlídky, náčrtu, měřické a popisové dokumentace a na závěr fotodokumentace podle zjištěných skutečností. Záběry je vhodné pořizovat logicky podle postupu objektem, po stěnách, od celku k detailu. Také zde platí, že dnes zdokumentovaná situace se zachovává, zatímco nezdokumentovaná (ponechaná na „příště“) zaniká nebo ztrácí svou výpovědní hodnotu. Při pořizování snímků je třeba dbát na jejich kvalitu – širokoúhlé nezkreslující objektivy, správné nasvětlení (nejlepší denní světlo, boční přisvětlení), přisazení měřítka (dvoumetr, lať, vytyčka), při zachycování výmaleb a nátěrů barevný standard, v optimálním případě označení pozice a čísla záběru. Při OPD lze použít i diktafon (kratší část v terénu ale spolehlivě protáhne přepisování záznamu) nebo videodokumentace – lze při ní při pohybu kamery věnovat pozornost souvislostem při zvukovém záznamu. Zpracování je však obtížné a komplikované, v budoucnu s vývojem techniky i nemožné.

c) měřická dokumentace Jde o nejnáročnější a nejsložitější z dokumentačních metod OPD. Obvykle se provádí vlastními silami. Jen výjimečně lze uplatnit profesionální metody (geodetické zaměření, dvousnímková fotogrammetrie),

prováděné vesměs dodavatelsky. Výhodné je měření ve dvou osobách (kreslič + měřič), lepších výsledků se dosahuje při použití poučeného pomocníka. Výhodné je použití geodetického zaměření jako podkladu, patřičně pro daný účel zvětšeného. Obvykle se pořizují rovinné průměty situace – půdorysy, nárysy, řezy, profily. Při měření se obvykle odměřují vybrané body situace (lomy, hrany, rozhraní materiálů) a spojují se liniemi tak, aby vynikly zkoumané jevy. Vytváříme zjednodušený model se zdůrazněním zkoumaných situací. Obvykle se oměřuje skládacím či svinovacím metrem, ocelovým pásmem či laserovým měřidlem. Vertikální míry je vhodné vztahovat k pomocné relativně stabilní horizontální rovině, např. spodnímu okraji římsy nebo vytyčené vodorovné linii (napjatý provázek či cvrnkací šňůra vyrovnané pomocí vodováhy.). Velkou pozornost je nutno věnovat způsobu provedení skici a zákresu kót, aby byly chyby odhaleny hned na místě a ne až při vynášení („příště“ – tedy návrat na místo, už nemusí být možný, situace zaniká, při doměřování vznikají další rozdíly, přeměření nesouhlasí s původním měřením). Korekční úlohu s výhodou přejímá druhý člen měřické skupiny. Výhodou je použití místního souřadného systému (staničení, olovnice, čtvercová síť – cvrnkací šňůra). Zaměření lze s výhodou kontrolovat pomocí kolmých fotografických záběrů (jednosnímková fotogrammetrie), snímky mohou nahradit detailní měření (úspora času). Vhodnou metodou je dokreslování a doměřování do předem pořízených fotografií, vyžaduje to však návrat („příště“....).

d) speciální metody dokumentace Při zaměřování se užívají zvláštní metody a pomůcky. Nejčastěji se uplatňuje měření profilů architektonických článků (šablona s posuvnými jehlami), při dokumentaci nevelkých ploch s nálezovými situacemi tzv. frotáž a pauzování (drobné sondy, fragmenty nástěn-


6


ných maleb, graffiti, ryté obrazce a kam. značky. Další metody (tachymetrické zaměření, dvousnímková fotogrammetrie, 3D skenování) se používají při OPD vzhledem k nákladnosti i organizační náročnosti výjimečně. V poslední době prodělává velký rozvoj 3D modelování (3D skenování), kdy lze pomocí vhodně volené série záběrů dokumentovat architektonické články a pomocí zvláštního softwaru z nich vytvořit prostorový model, ze kterého lze pak vytvořit libovolné pohledy a řezy včetně divácky vděčných rotačních prohlídek.

Nálezová zpráva Při zpracování nálezové zprávy (NZ) je velmi vhodné použít již existující formu (viz Metodika OPD (Bláha, j. a kol. 2005), která počítá se všemi obvyklými alternativami nálezových situací. Při zpracování NZ je nutné pracovat s vědomím nezastupitelné historické hodnoty elaborátu a současně jeho hodnoty jako vstupního materiálu pro účely památkové péče. Proto je nutné zachovávat tyto zásady: objektivnost (odlišení záznamu skutečnosti od interpretace), etické provedení (zodpovědně zpracovat v nejvyšší možné kvalitě, neprovádět selekci zjištěných informací), výstižnost a přiměřenost (zaznamenat maximum informací podle jejich významnosti), zpřístupnění a aplikace (autor bezodkladně předává NZ či její pracovní verzi ve formě předběžných výsledků kompetentnímu uživateli, přednostně garantovi zpracovávajícímu písemné vyjádření či provádějícímu dozor nad zásahem). Po formální stránce je vhodné opatřit jednotlivé části elaborátu hlavičkami (tabulkami) s identifikačními údaji. V případě drobnějších nálezů nebo jen povrchního poznání (fotodokumentace, jednoduchý náčrt) je vhodnější zhotovit Hlášení o nálezu (HLON).

Formuláře NZ i HLON jsou volně přístupné spolu s celou metodikou OPD na http://www.npu.cz/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakladni-odborne-specializace/pruzkumy-pamatek/opd-operativni-pruzkumy-adokumentace/opd-ke-stazeni/metodiky/.

Obsah nálezové zprávy Elaborát NZ musí obsahovat Evidenční list se stručnou charakteristikou výsledků OPD (anotací), Obsah, Textovou část, Přílohy (Fotodokumentace, Výkresová a měřická dokumentace, Schémata skladby, struktur, stratigrafii (podle charakteru nálezu), Kopie terénních náčrtů, případně další přílohy (kopie hist. map a plánů, SHP apod.).

Způsob zpracování NZ Evidenční list je povinnou součástí NZ. Kromě identifikačních údajů shrnuje základní informaci o OPD. Textovou část je třeba strukturovat podle obsahu a jednotlivé části označovat podle jednotného systému (pro snadné určení míry podrobnosti v budoucnu), odkazovat v textu na příslušné přílohy a nevkládat do něj ilustrace. Text se formálně člení na Úvod (upřesnění zkoumané části, pokud nepostačuje EL, okolnosti OPD, stav objektu s omezeními pro průzkum a dokumentaci, podklady, výčet použitých metod dokumentace), Popis (Poloha zkoumané věci, Souvislosti zkoumané věci, Charakteristika věci, Popis věci, Funkční uspořádání, Dílčí prvky věci, Rozměry věci, Materiál(y), Doklady výrobních postupů, Výrobní značky, Povrchové úpravy, Doklady změn povrchu, Úpravy věci, Stopy funkce, Závady, Stratigrafie, Nápisy a znaky (PVH), Seznam prvků, Popisy sond – rozsáhlý výčet se obvykle nenaplní, pořadí a označení těchto odstavců by však mělo být zachováno pro snadnou orientaci v budoucnu), Interpretace poznatků (může mít i syntetický charakter), Potenciál (předpoklad dalších zjištění a nálezů), Doporučení pro péči (není povinné, obsáhlejší u akutně ohrožených objektů, blíží se obdobné kapitole


7


SHP), Doporučení pro další průzkumy (výčet) a Přílohy (uvést Seznamem příloh). Přílohy se jednotně číslují podle skupin dokumentů (foto, výkresy, náčrty, aj.). Každá příloha obsahuje popis vyobrazení, fotografické záběry musí být vyznačeny ve schematu, nálezová situace vyznačena v celkovém plánku objektu. Při používání barev je třeba užívat standardy SHP (datování stáří konstrukcí – černě románské, červeně gotické....). Adjustace NZ – elaborát se zhotovuje v nejméně 2 výtisků, ukládaných kvůli bezpečnosti na různých místech (nikoliv v jediném archivu) – v současnosti do jisté míry nahrazeno uložením datové podoby elaborátu (formát pdf) na centrálních serverech, MIS.... Používá se formát A4, větší výkresy se na tento formát skládají (identifikační tabulkou nahoru, s ponecháním dostatečně širokého volného okraje vlevo kvůli sešití – nejlépe 3,5 cm). Při adjustaci je nutno respektovat zásady archivní trvanlivosti – vyloučit plasty, nespolehlivá lepidla, používat laserové tiskárny (inkoustové jsou však kvalitnější). Pro vazbu se užívá řešení známé z SHP – čtyři kruhové otvory u hřbetu, tvrdé desky a svázání provázkem (šňůrkou) s pevným uzlem zezadu. Pro rozsáhlejší svazky lze užít plátěné desky a kovové šrouby.

Doporučená literatura BLÁHA, J. – JESENSKÝ, V. – MACEK, P. – RAZÍM, V. – SOMMER, J. – VESELÝ, J.: Operativní průzkum a dokumentace historických staveb. NPÚ ÚOP stř. Čech a ÚP. Praha 2005. ECKSTEIN, G.: Empfehlungen für Baudokumentationen. Bauaufnahme – Bauntersuchung, Arbeitsheft 7. Landesdenkmalamt Baden-Würtenberg. Konrad Theiss Verlag Stuttgart 2003. GIRSA, V. – HOLEČEK, J.- JERIE, P. – MICHOINOVÁ, D.: Předprojektová příprava a projektová dokumentace v procesu péče o stavební památky. NPÚ ÚP. Praha 2004. HEROUT, J.: Poznáváme a chráníme poklady minulosti. Šumperk 1966. HEROUT, J.: Jak poznávat kulturní památky. Praha 1986. MACEK, P.: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum. NPÚ ÚP. Praha 2001 (2. doplněné vydání). MACEK, P. – RAZÍM, V.(eds.): Zkoumání historických staveb. NPÚ ÚOP stř. Čech. Praha 2011. ŠKABRADA, J.: Konstrukce historických staveb. Argo. Praha 2003.


8



9

SHP a OPD – praxe in situ metodika přednášky Ing. Jiří Slavík památkář Národní památkový ústav, ú. o. p. v Josefově Okružní 418, 551 02 Jaroměř - Josefov tel.: +420 491 509 549 e-mail: [email protected] www.npu.cz

Muzeum východních Čech v Hradci Králové Eliščino nábřeží 465, 500 01 Hradec Králové 1 tel.: +420 495 512 391, +420 495 512 392 e-mail: [email protected] www.muzeumhk.cz

Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje. praxe in situ. Jiří Slavík. metodika přednášky

Recommend Documents