Archivy | Texty | Rozhovory | Je dost důvodů, aby tato civilizace zanikla
Je dost důvodů, aby tato civilizace zanikla Arthur Miller a Michael March Michael March: Isaac Bashevis Singer řekl, že život je tanec nad hrobem. Jaký je váš názor?
Arthur Miller: Řekl bych,že s ním souhlasím. Jenže člověk si to začne uvědomovat, teprve když sek tomu hrobu víc přiblíží. Spousta lidí... například já jsem to takcítil vždycky, ale jenom teoreticky. A pak to postupem času začne býtstále skutečnější. A nevyhnutelnější. Vlastně docela samozřejmé.Myslím, že je to docela prosté - člověk má zkrátka potřebu hledat něcotrvalého, nějakou trvalou hodnotu, a Singer chtěl podle mě říci, ženemá smysl plýtvat časem na věci, které nevydrží ani do zítřejšíhorána. A hrob je tu samozřejmě vždycky, ten nikam nezmizí. Proto je pronás stále důležitější.
MM: Možná by se dalo říci, že umění je pohled na život z červí perspektivy.
AM: Samozřejmě, čím je člověk starší, tím víc chápe, že - nechciříci nejdůležitější, ale - jediná opravdová hodnota, která nám nakoneczbývá, je umění. Všechno, co se nedá přetvořit do nějaké formy umění,zanikne. Vezměte si Řecko, Řím, staré Židy - co se nám po nichzachovalo kromě pár hrstí papíru a trochy pomalovaných otesanýchkamenů, nic víc z jejich snažení nezbylo, všechno ostatní je pryč.Jedině umění má šanci na přežití. Přitom je paradoxní, že v životě jetomu přesně naopak. Umělec je ten poslední, koho lidé většinou berouvážně. Je jen jakýsi "dekoratér", který nedělá nic pořádného: nevěnujese obchodu, netouží po moci... Nakonec, v průběhu dějin, je všakpomstěn.
MM: Život se skládá zprotikladů a lidé často žijí v iluzích místo ve skutečnosti. Bojí semyšlenek. Co si o tom myslíte? Souhlasíte s názorem, že myšlenky mohoulidi děsit?
AM: Existují dva pohledy navěc. Jednou jsem mluvil s jedním Rusem a ten mi řekl, že potíž s Ruskemje v tom, že Rusové o všem moc přemýšlejí. "Vy Američané," řekl mi, "oničem nepřemýšlíte, vy to prostě uděláte. My v Rusku nemůžeme nicudělat, dokud se o všem důkladně neporadíme a nepromyslíme všechnymožnosti. A nakonec stejně neuděláme nic. My o tom jen přemýšlíme." Jájako praktický Američan mám k myšlenkám jistou nedůvěru, protože častoslouží jako výmluva pro to, že člověk nic neudělá. Na druhé straněovšem je život bez myšlenek, bez vzájemné výměny názorů, hrozně nudný.Američané jsou vůči příliš velkému množství teoretických neboideologických argumentů velmi podezíraví. A naši politikové se vždyckyraději věnují praxi. Nejsem si jist, jestli je to vždycky na škodu.Jedna z nejvýznamnějších kultur závislých na myšlenkách a ideologiibyla kultura Německa dvacátých let a koneckonců první nacisté vyšli zněmeckých univerzit. Obdivovali Nietscheho, kterého interpretovali jakofilosofa smrti, a já mám pocit, že kdyby kladli menší důraz na čistouideologii a větší na praxi, bylo by to patrně ku prospěchu nás všech.Naše současná kultura má jen velice málo styčných bodů s okolnísituací, jinak řečeno, veškeré naše umění dosáhlo dokonalostiabsolutního realismu v tom, jak pojednává o lidských vztazích, jako byse odehrávaly někde na měsíci. Umělec stojí mimo. Za hranicemi danéomezené situace je metafora cosi podezřelého. Ta je u našich umělcůvždycky podezřelá, jestliže chtějí vyjádřit nějakou myšlenku. Dnes sežádá něco jako reportáž, což je něco zcela bezcenného. Teprve pak jívěříme.
MM: Proč?
AM: Mám pocit, že je todůsledek oněch hrůz posledních pětasedmdesáti let, nebo tak nějak,které s sebou přinesly přebujelé ideologie. Komunismus, fašismus, nebotřeba země, jako je Kambodža, kde mohli
člověka zabít jen za to, že mělna nose brýle, což znamenalo, že je intelektuál. Po to všem, i když sito tak docela neuvědomujeme, převládá pocit, že lidé nechtějí přemýšleto příliš abstraktních věcech. Chtějí prostě, aby se něco dělo. Je tojistější. Mají pocit větší jistoty a bezpečí. Přesto si nemyslím, že totak zůstane pořád, protože lidi se brzy začnou nudit. V umění tvůrcečasto mění svůj styl jen proto, že už se toho dosavadního nabažil.Vyčerpal ho. Už v něm nemá co objevovat. A totéž podle mě platí prokulturu obecně. Teď právě procházíme obdobím jakéhosi naturalismu.Všichni dopodrobna zkoumají a popisují nejrůznější aspekty milostnýchvztahů, lidských situací jako takových. Bez jakýchkoli souvislostí sokolní situací. Až konečně jednou přijde někdo, kdo to začne dělat zaseúplně obráceně, a bác ho. Všechno bude zase jinak. Lidé nevydrží dělattotéž do nekonečna.
MM: Zdá se, že člověk potřebuje žít v iluzi, a umělec, paradoxně, z této iluze činí realitu.
AM: Já si myslím, že umělecpředevším pojmenovává věci. Nic neexistuje, pokud to nemá jméno. Apodle mě právě umělec dává našim iluzím reálnou podobu. Už padesát letza mnou chodí lidé a říkají mi, že Willi Loman ze "Smrti obchodníhocestujícího" je přesný obraz jejich otce. Teď, před dvěma dny, se mi tostalo znovu. Je to jen pár slov na kusu papíru, ale ta slova jsou něčíotec. Vždycky mě to udiví. Otec přece musí být skutečný člověk, kteréhoti lidé znali - obvykle za mnou chodívají ženy, ale občas přijde inějaký muž. Všichni žijí v iluzi, že ta postava musela být skutečná.Podle mého názoru se té hře podařilo dát konkrétní podobu určitýmsilám, které do té doby jen tak poletovaly ve vzduchu, bez jasnéhotvaru nebo formy. A jakmile tato úzkost dostala jméno, získala zcelaurčitou, osobní podobu. Nevím, co by všichni ti lidé dělali, kdybychnevytvořil postavu Willyho Lomana. Souhlasím s vámi, že je to všechnoiluze, ale je to iluze, která může člověka zabít.
MM: Jak?
AM: Nevím proč se mineustále vrací na mysl Kambodža. Shodou okolností jsem byl v Kambodži vdobě, kdy se ji Amerika rozhodla bombardovat. Harry Kissinger rozhodl,že to je to nejlepší řešení. Vzpomínám si, jak jsme do té země přijeli- moje žena a já - a jak jsme si okamžitě řekli: Takhle vypadal svět napočátku. Měli jsme pocit, že se tam vůbec nic nezměnilo od chvíle, kdybyl stvořen člověk - lidé tam žijí z rýže, která je závislá na vodě,která zavlažuje půdu. Bydlí v domech postavených na kůlech. Viděli jsmetam jeden dům, pod domem stál vodní buvol, který jim tahá pluh po poli.A na dvorku si hrály malé hnědé děti. Krásné děti. Často, když jsmekolem projížděli, stál před domem muž v sarongu a jeho manželka houmývala. Nebe na zemi. V Kambodži je všechno zelené, taková nádhernázeleň se jinde nevidí. A právě v době, kdy jsme tam byli, začali tamAmeričané házet bomby. Nemohl jsem tomu uvěřit! Pořád jsem měl pocit,jako by to všechno byl jenom nějaký sen, a přitom jsem si stáleuvědomoval, že to bombardování nemá vůbec žádný smysl.
Klidně by ty bomby mohli naházet do Atlantiku. Jenže oni byli jakoposedlí a namlouvali si, že tím ovládají dějiny, jenže pak samozřejměpřišel Pol Pot a rudí Khmérové, protože to jejich bombardování porušilovelice jemné předivo, které vnímal každý, kdo strávil v Kambodžialespoň osmačtyřicet hodin, a které do té doby všichni společnězachovávali neporušené. Američané to všechno zničili a důsledkem jejichpočínání je tato druhá iluze. Že když zabijí každého, kdo umípřemýšlet, číst a psát, podaří se jim uskutečnit jejich ryzí,socialistický sen. A já jsem si jako nikdy dřív uvědomil - snad proto,že jsem byl v té zemi cizincem a mohl jsem stát do jisté míry mimo - žeto není sen, ale strašlivá noční můra, která nemá vůbec žádné meze. Bylto jeden horor za druhým, a nikdo si to vůbec nechtěl připustit. Vědomílidí se zhroutilo. Leželi jsme na postelích, zírali jsme do prázdna apropadali si do těch hrůzných představ. Nevěděli jsme, jestli se mámesmát nebo jestli máme plakat, protože to všichni brali tak vážně. A tobyl samozřejmě jenom začátek celé tragédie. Celý ten zlý sen vrcholítím, že podle mého názoru nenajdete ani tisícovku Američanů, kteří byvůbec tušili, o co tam tehdy šlo. Snad byste našli patnáct setEvropanů, kteří věděli, co se tam tehdy stalo - že tam bylo vyvražděnosedm milionů lidí. Mužů, žen a dětí, kteří tam žili, podle mého názoru,neobyčejně krásným životem. Tehdy jsem si poprvé přál být malířem.Procházet se tou krajinou, rýžovými poli, kráčet za vodním buvolemtáhnoucím pluh a všemi těmi krásnými lidmi v
pestrobarevnýchsaronzích... Nikdy v životě na tu hrůzu nezapomenu. A to všechnobylo... jenom sen.
MM: Dospěli jsme k bodu,kde přichází ke slovu zlo. Život je koloběh - sen, iluze, opět život aopět sen, který je nutno zabít. Odkud vlastně zlo pochází? A proč sečlověk neustále pohybuje v kruzích mezi snem, mezi zlem, mezi smrtí?
AM: Všichni lidé, každý znás, prožívá paradox. Něco chceme, a jestliže to získáme, tak nás tozničí, ale jestliže to nemáme, cítíme se o něco ošizeni. Tento rozporje možná jednou z příčin onoho koloběhu, který jste tu popsal. A to, conazýváte zlem, je jakousi protiváhou oné téměř nahodilosti, s níž sedržíme života namísto smrti. V různých zemích se zlo projevuje různě.Tady v Americe jsme nedávno měli prezidentské volby. Byly to velmidůležité volby. Muž, který v nich zvítězil, nakonec prohrál. Mluvilijsme o snech. A muž, který ty volby prohrál, je vítězem. Proč potom polidech chceme, aby používali vlastní mozek? Podle mě pochází zlo zpopření toho, co se opravdu děje, z popření skutečnosti. A jestliže jinepřestaneme popírat, vytváříme jen nové a nové zvrácené představy asny, které to popření ještě víc utvrzují. A to je zkáza života. Líp toteď asi nedokážu formulovat. Američané se právě pokoušejí zapomenout nato, co se stalo: že v nejdemokratičtější zemi světa došlo knedemokratickým volbám. Teprve poznáme, jestli na to dokážemezapomenout. Zatím si tím nejsem jist. Myslím, že víc lidí než jeden nato nezapomene. Nevím, co všechno z toho časem vyplyne. V Americe dnespropaganda hlásá - když mluvíme o snech a iluzích - že nejlepší způsob,jak zajistit průměrným Američanům prosperitu, je umožnit bohatým ještěvíc zbohatnout. Takový je oficiální program. Těsně po volbáchpředstavitelé jisté strany hlasitě obviňovali druhou stranu, že sesnaží ukrást jí volební vítězství tím, že trvá na sečtení všechodevzdaných hlasů. Mluvíme o snech a iluzích, a tohle všechno se jaksipomíjí. Sedím tady a představuji si, jak postava z mé hry vyběhne najeviště a křičí: "Zastavte sčítání hlasů! Druhá strana nám chce ukrástvolby. Přestaňte sčítat hlasy!" Namítnete, že něco takového není možné.Ale Američané právě to teď zažili. Nemusíme ten sen, tu halucinaci,hledat příliš daleko.
MM: Vraťme se k umění.Někdy se říká, že umění "mumifikuje" život. Je ovšem ironické, žeteprve když se lidé dívají na takto mumifikovaný život, mají pocit, ževidí skutečnost.
AM: To je, myslím, základnífunkce umění. Zastavit čas. Umělec zastavuje čas. V každém okamžikututo zemi, všechny země, zaplavuje nekonečný proud představ... kterépostrádají smysl, definice. Umění může ten proud na chvíli zastavit.Aspoň na tak dlouho, aby si člověk řekl: "Co to sakra je?" Aby si toprohlédl. Ale to je všechno. Mohu-li na základě svých skromnýchzkušeností s mladými lidmi generalizovat, řekl bych, že jsou si vědomi,že jim něco chybí. Že postrádají něco, co například v mé tvorbě, nebo vtvorbě mých současníků, ještě existovalo. Potřebují... ocitnout se vúzkých. Aby si uvědomili, co je důležité. Co jsou skutečné hodnoty. Comají dělat. Jaké myšlenky mají zastávat, aby přežili. Dnešní mladí lidénic takového neznají. Myšlenky si vybírají podle toho, jestli se jimhodí nebo nehodí. Mohou si dělat, co se jim zlíbí. Nic není nezbytné.To je dnes velice běžná situace. A v podstatě je výsledkem kultury,která plodí nekonečné proudy nesmyslných představ. Před několika dnyjsem dopsal řeč pro Americkou národní humanitní společnost, s názvem"Politika a umění hrát na veřejnosti". Zabývá se našimi současnýmipolitiky a hodnotí je jako herce, jako divadelní umělce. I celouprezidentskou kampaň posuzuje jako divadelní představení a klade siotázku, proč bylo to představení tak nudné.
MM: Proč bylo nudné?
AM: V podstatě se oběstrany snažily o totéž - přesvědčit Ameriku, že nikomu nehodlajíuškodit. Předvést se jako zgruntu hodní hoši. Nevystrašit veřejnostžádnými vášněmi, které by ji mohly vytrhnout z hlubokého spánku.Výsledkem bylo, že tu jejich komedii sledovalo stále míň lidí. Předlety to bývalo jiné, tehdy bylo nutné uspořádat i přes sto shromáždění,než se strana shodla na jediném kandidátovi. Dnes je nám předloženkandidát, aniž bychom věděli, kdo ho vlastně vybral - vylíhne se přednámi jako motýl z
kukly. Voličům je pouze řečeno, že to je ten pravý.Kdo vlastně rozhodl, že tím jediným bude Bush? Nebo Gore? Je to jako vřecké tragédii, kdy se z nitra jeskyně vynoří Sybila a začne nám věštitbudoucnost. Ani jeden z protivníků rozhodně nechtěl s tím druhýmdiskutovat o jakýchkoli závažných tématech. Naším úkolem zkrátka bylozvolit toho, který nám byl míň nesympatický. Byla to taková soutěž vnepopularitě. A teď po ní zbyla ošklivá a trochu děsivá prázdnota.
MM: Vyvstává otázkapřevráceného smyslu slov, kdy lidé říkají vlastně opak toho, co simyslí - zdá se, že jsme se v dnešním světě komunikací jaksi ztratili.
AM: Zdá se, že ano...Nevím, proč tomu tak je, neznám důvod, ale vidím výsledek. Ztratila sekultura. A já přemýšlím o tom, jestli se stala obětí těch mnoha válek,které lidé v minulém století vedli. Také náboženství, které má za úkollidstvo povznášet, se kamsi vytratilo z lidských duší. Možná si to lidéani neuvědomují, ale náboženství dnes postrádá smysl. V Americe senáboženství podobá spíš fotbalovému zápasu. Na určeném místě se sejdevelké množství lidí a společně pozdravují kněze. Myšlenka změny způsobuživota a obrácení k nějakým stálým hodnotám je něčemu takovému velmivzdálená. Jediná hodnota je, že jsme všichni pohromadě. Společnězpíváme a společně se modlíme.
MM: Když člověk přijede doSpojených států, zmocní se ho intenzivní pocit odtrženosti od reality azároveň realitu intenzivně prožívá. Nemyslíte si, že globalizace, tenobrovský systém bohatství a bídy, je založen právě na nedostatečnémvnímání reality?
AM: Asi bych měl říci, ževlastně nevím, co to globalizace je. Nevím, co to znamená. Nevím, coglobalizace znamená dejme tomu pro Afriku. Mnoho lidí soudí, ženepřinese nic dobrého, protože z velkého dělá ještě větší a tudíž méněschopné změny. Asi si o tom budu muset ještě víc přečíst.
MM: Když mluvíte o svémživotě, o své tvorbě, zabýváte se spíš technickými podrobnostmi, nikdynemluvíte o své inspiraci a nadání. Každý umělec má dar. A když tentodar využívá k tomu, aby ve svém díle vytvářel trvalé hodnoty, stává setoto dílo uměním.
AM: Myslím, že každýumělec, který to myslí aspoň trochu vážně, si v duchu představuje, aťuž vědomě nebo nevědomě, že dělá něco, co zůstane, co ho přežije. Protodělá to, co dělá. Existuje i jiný druh umění, komerční umění, které sidokonce zakládá na tom, že zmizí s příštím vydáním novin. V oboupřípadech vyvstává otázka, zda je přetrvání uměleckého díla dobré nebošpatné. Já osobně vážně pochybuji, že většina toho, co já nebo kdokolijiný vytvoříme, přetrvá do nového věku. Kromě toho existuje velká částumění, která je čistým výtvorem vůle. Výtvorem toho, co Francouzinazývají voulu. Je to vůle k tvoření. Některé věci mohou být prostěkrásné. Vy ale mluvíte o umění vytvořeném v inspiraci. To měl na mysliTolstoj, když říkal, že lidé čtou knihy nebo se dívají na obrazy, abyobjevili duši umělce. Já si myslím, že tam duše umělce není, že ji tamnelze nalézt. Podle mě většina umění, které přežilo, je uměníprocítěné, umění, které je výsledkem daru, nadání. Přesto jsou i četnépřípady přežití technického. Existuje umění, které je výtvorem vůle,které je tak dobré samo o sobě, že ani časem neztrácí na sdělnosti.Například Vivaldi nepřekypuje vždy inspirací, ale čas od času si ho rádposlechnu. Bohužel, dnes je svět zaplaven pseudo-uměním v dřívenevídané míře.
Měl jsem to štěstí, že jsem byl zažil návrat svých padesát nebošedesát let starých věcí, které byly obecenstvem přijímány stejně jakopřed šedesáti lety. V Londýně teď hrají moji hru "Všichni moji synové",kterou jsem napsal v roce 1947. Byl jsem na představení a bylo pro měúžasné pozorovat diváky, kteří hru viděli poprvé. Když jsem hru psal,většina z nich ještě nebyla na světě.
MM: Cítil jste, že jste jejím autorem?
AM: Ale ovšem. Pamatuji sena části, se kterými jsem se potýkal, na stránky, které jsemšestnáctkrát roztrhal. Podobně jako u jiných mých prací.
MM: Připadal jste si jako otec?
AM: Ano, připadal jsem sijako otec těch diváků. Uvědomil jsem si, že jsou nejméně o polovinu letmladší než já. Ale měli se mnou něco společného, a to bylo nádherné.Chtělo se mi jásat, když jsem to viděl. Jak život vítězí nad smrtí.
MM: Co píšete teď? Píšete nějaké hry? Na čem pracujete?
AM: Mám rozepsanou jednuhru, jmenuje se "Blues zmrtvýchvstání". Je o postavě Ježíše Krista vLatinské Americe. Ježíš je v ní mladý buřič, kterého se vláda jednoho ztamních států rozhodne ukřižovat pro výstrahu ostatním revolucionářům,a reklamní agentury z celé Ameriky a Spojených států se perou o právana televizní přenos, protože jim to připadá jako skvělá diváckázáležitost. Neprozradím celou zápletku, ale tohle je to hlavní. Pak sepokouším psát novou hru, vlastně už jsem asi uprostřed, ta bude poněkudtragičtější. Ale nechci o ní mluvit, dokud nebude hotová. Mimoto píšunějaké eseje a podobně.
MM: Která z literárních děl dvacátého století podle vás přetrvají?
AM: O tom bych musel přemýšlet. Nevím, co teď říci.
MM: Koho vy sám máte rád? Jsou vašemu srdci bližší hry, romány nebo snad poezie?
AM: Snad dílo ThomaseManna, to je podle mne nesmrtelné. A pak "Mistr a Markétka" tohobláznivého Rusa. Bulgakova. Ten si tu s námi také nějakou dobu pobude.Je spousta dobrých věcí.
MM: Nějací američtí spisovatelé?
AM: Hm. Snad jedna nebo dvěknihy F. Scotta Fitzgeralda, a samozřejmě Faulkner zůstane, když užnikdo jiný. Byl by to dlouhý seznam. Pořádně dlouhý. Eudora Weltyová.To jsou základy. Saul Bellow. Mohl bych jmenovat spoustu dalších, kteřízůstanou.
MM: Kdybyste byl malíř, jak byste namaloval dvacáté století? Jakými barvami?
AM: Určitě rudou, barvoukrve. Za posledních zhruba pětasedmdesát let bylo zabito tolik lidí, žese to ani nedá spočítat. Nikdy v historii nebylo zabito takové množstvílidí. Zavražděno armádami, státy, a tak dále. Vezměte si druhousvětovou válku, tehdy zahynulo asi čtyřicet milionů. Nebo víc? Vezmětesi Vietnam, Koreu, Rwandu, Balkán. Mám pocit, že jsme divoši. Je todivošství, se kterým podvědomě bojujeme. Naše věda dokázala fantastickévěci. Na dohled od krvavých bojišť. Je to nepochopitelné. A my děláme,že nic takového není, točíme filmy, posloucháme rockovou hudbu, malířimalují obrazy, já píšu hry, a všichni se tváříme, že je všechno vpořádku. Já si nemyslím, že je všechno v pořádku. Myslím si, že jespousta důvodů, proč by tato civilizace měla zaniknout.
Právo, Duben 2002
