Mgr. Radim Struminský, advokát Mgr. Lucie Zdráhalová zaměstnaná advokátka ev. č. u ČAK 16786
Mgr. Táňa Kozlová zaměstnaná advokátka ev. č. u ČAK 14425
___________________________________________________________________
Advokátní kancelář Havířov - Město Svornosti 2, PSČ: 736 01 tel./fax: 59 681 9777 e-mail:
[email protected] dat. schránka: 9trdx49
Vyřizuje
Krajský soud v Ostravě věc sp. zn. 77 T 7/2011 Havlíčkovo náb. 34a 728 81 Ostrava
Naše značka
Havířov dne
S 138/13
24.11.2016
Obžalovaný: Karel Šimko, nar. 4.8.1962 trvale bytem Frýdek-Místek, J. Suka 1840 adresa pro doručování BAJS PARTNERS ul. 8. pěšího pluku 2173, Frýdek-Místek
Obhájce:
Mgr. Radim Struminský, advokát, se sídlem Havířov-Město, Svornosti 2
Odůvodnění odvolání obžalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 77 T 7/2011 - 13604
I. Ve dnech 4.3.2015 a 5.3.2015 byl ve skutečnosti vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 77 T 7/2011-13604, kterým jsem byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písmeno a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl vysloven dle § 101 odst. 1 písmeno b) trestního zákoníku výrok o zabrání věcí nebo jiných majetkových hodnot, a to: -
Diamantu 1,1 ct, VVS, velmi světlá našedlá modrá, kulatý briliant, Diamantu 12,1 ct SI1, velmi světle hnědá, kapkovitý tvar, Diamantu 1,01 ct, VVS, nazelenalá modrá, osmihran barion,
___________________________________________________________________ evidován u České advokátní komory pod č. 8638 insolvenční správce a rozhodce ve věcech spotřebitelských sporů IČ: 66246008
-
Diamantu 1,51 ct, VS1, fancy žlutá, osmihran barion, Soupravy náčiní k identifikaci diamantů v koženém pouzdře černé barvy, Cihly z bílého kovu o rozměrech 43mm x 99 mm x 25 mm s vyraženým nápisem fein silber 1000g, 999,0 a značkou ogussa, 20 ks mincí z bílého kovu, mince identické, z jedné strany mincí vyobrazeny hudební nástroje a nápis Wiener Philharmoniker, z druhé strany vyobrazen nápis Republik Osterreich 1 unze feinsilber 2009, 1,5 EUR, průměr mincí 3,5 cm,
které se mají nacházet v úschově Policie ČR. Ve výroku o náhradě škody ( str. 49 – 66 napadeného rozsudku ) jsem byl zavázán zaplatit konkrétním poškozeným částky uvedené v tomto výroku. Dále byl vysloven rovněž výrok o úplném odkazu poškozeného Radka Nečase s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních dle § 229 odst. 1 trestního řádu a konečně byli někteří poškození dle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních ( str. 66 – 69 napadeného rozsudku ).
II. S rozsudkem zásadně nesouhlasím, a proto jsem proti němu podal odvolání do protokolu o hlavním líčení dne 5.3.2015. Jak jsem již uvedl v mé žádosti ze dne 30.6.2016, písemné vyhotovení rozsudku jsem obdržel do datové schránky dne 24.6.2016, avšak zde se uvádí, že má jít o rozsudek vyhlašovaný ve dnech 5.6.3.2015. Toto neodpovídá samotnému protokolu o hlavním líčení, který je datován dny 4. a 5.3.2015. Dne 6.3.2015 jsme se já ani můj obhájce žádného hlavního líčení v mé trestní věci nezúčastnili a musí jít o chybu soudu I. stupně. Ve stejné žádosti ze dne 30.6.2016 jsem taktéž poukazoval, že v písemném vyhotovení rozsudku jsem dle § 120 odst. 2 trestního řádu označován jako „ obž. Karla Šimko“, přičemž jméno, které nosím zní:
Karel Šimko. Do dnešního dne soud I. stupně tyto nesrovnalosti nevysvětlil, chyby neodstranil. Stále mohu mít pochybnosti, zda písemné vyhotovení rozsudku je vůbec podkladem pro to, abych mohl odůvodňovat podané odvolání. Jelikož však nechci zavdávat příčinu pro případná tvrzení soudu I. stupně, že snad já řízení neodůvodněně protahuji, odůvodňuji mé odvolání ještě před případnými opravami písemného vyhotovení rozsudku. Již na tomto místě však zdůrazňuji, že odůvodnění mého opravného prostředku budu velmi pravděpodobně ještě doplňovat. Stejně tak uvádím, že za odůvodnění mého odvolání je již možno považovat mé vyjádření ihned po podání odvolání, které je zachyceno v protokole o hlavním líčení ze dne 5.3.2015 a také mé výše označené podání ze dne 30.6.2016. Odvolání tedy zaměřuji do celého výroku o vině, do celého výroku o trestu napadeného rozsudku. Odvolání směřuje rovněž do celého výroku o zabrání věci nebo jiné majetkové
hodnoty a do celého výroku o náhradě škody dle § 228 odst. 1 trestního řádu, tedy pokud jsem byl zavázán některým poškozeným finanční částky jako náhradu škody. Jsem přesvědčen o tom, že rozsudek soudu I. stupně je vadný po formální i obsahové stránce, jelikož krajský soud se vůbec nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dále namítám podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, a to již ve fázi přípravného řízení, přičemž tyto vady porušily mé právo na spravedlivý proces a práva obhajoby. Dále absolutně nesouhlasím s tím, že bych se měl dopustit úmyslného trestného činu podvodu dle § 209 trestního zákoníku a že bych tedy měl vylákat finanční prostředky pod nějakými klamavými přísliby v podvodném úmyslu. Také právní posouzení stran zástav poskytnutých některým vkladatelům je naprosto chybné. Hodnocení důkazů provedené krajským soudem neodpovídá zákonným kritériím dle § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů je sice vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které však není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů, jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Toto vnitřní přesvědčení musí být také v rozhodnutí řádně odůvodněno, což se v žádném případě nestalo. Jelikož se cítím zcela nevinen, nepřijímám jakýkoli druh trestu. K tomu ovšem podotýkám, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou vůbec neodpovídá kritériím pro druh a výměru trestu dle § 39 trestního zákoníku. Ve skutečnosti se dle mého přesvědčení jedná o odplatu za důsledné uplatňování obhajoby mou osobou v průběhu celého trestního řízení. Krajský soud se ani netají svou nelibostí k tomu, že jsem poukazoval na nedostatky v činnosti policejního orgánu, zejména kpt. E. Buczykové či státního zastupitelství, zejména JUDr. Michala Tognera. Nevole senátu krajského soudu vůči mé obhajobě a averze vůči mé osobě se nakonec projevila i v hodnocení, že mám být narcisem, což mě nejen mrzí, ale také se mě to osobně dotýká. Podle soudu I. stupně jsem dokonce nežil řádným životem, což není pravda. I za minulého režimu jsem řádně pracoval, byl jsem nadstandardně hodnocen během výkonu vojenské prezenční služby, nikdy jsem nebyl soudně trestán. V zaměstnání jsem byl autorem zlepšovacího návrhu, pracoval jsem jako technik požární ochrany a bezpečnosti práce, přičemž na dodržování předpisů jsem důsledně dbal. Na základě mých stanovisek se zavíraly provozy, které normám nevyhovovaly, k čemuž nalézt odvahu nebylo v bývalém Československu jednoduché. Nepřijímám proto paušální hodnocení soudu, že jsem nežil řádně. Soud žádná zvláštní šetření kolem mé osoby a mého života v minulosti neprováděl a v rozsudku nešetří kritikou na můj život, což je nespravedlivé a nezákonné.
III. A. Obsahové vady napadeného rozsudku Napadený rozsudek nesplňuje ani základní zákonné obsahové náležitosti, jak je stanoví např. ust. §§ 120, 125 trestního řádu 1. Jak již uvádím výše, neodpovídá údaj o mém příjmení a rozsudek je tak v rozporu s ust. § 120 odst. 2 trestního řádu.
2. Den vyhlášení rozsudku je nesprávný, což koliduje s ust. § 120 odst. 1 písmeno b) trestního řádu. 3. Výrok napadeného rozsudku je vadný i v té části, že někteří poškození jsou zde uvedeni duplicitně. To se týká výroku o vině pod bodem ad II., jelikož na str. 32 rozsudku je pod pořadovými čísly 123 i 125 uvedena poškozená Jitka Černá, nar. 8.1.1958 pod stejným číslem smlouvy 100618, s výší půjčky 20.000 EUR a poplatkem 600 EUR. Dále na straně 32 rozsudku je pod pořadovými čísly 127 i 129 uveden poškozený Tomáš Černý, nar. 7.6.1983 pod stejným číslem smlouvy 100619, s výší půjčky 20.000 EUR a poplatkem 600 EUR. Dále rovněž na straně 32 rozsudku je pod pořadovými čísly 142 i 143 uveden poškozený Petr Daňo, nar. 27.9.1982 pod stejným číslem smlouvy 101523, s výší půjčky 20.000 EUR a poplatkem 610 EUR. Konečně na straně 38 napadeného rozsudku je pod pořadovými čísly 436 i 437 uvedena poškozená Ludmila Krupová, nar. 29.11.1969 pod stejným číslem smlouvy 1000099, s výší půjčky16.000 EUR a poplatkem 480 EUR. 4. Ve výroku o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty soud uvedl, že diamanty a další cennosti se mají nacházet v úschově Policie ČR. Také tento údaj se jeví být jako zcela nesprávný či zmatečný. Z průběhu hlavního líčení totiž vyplynulo, že věci jsou naopak v depozitu Krajského soudu v Ostravě, tedy soudu I. stupně. To vyplývá ostatně i ze zrušovacího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci čj. 4 To 60/2014 – 13262 ze dne 20.11.2014, kde se jasně uvádí, že věci jsou fakticky v depozitu u krajského soudu. Vznikají tedy pochybnosti, kde věci vlastně fyzicky jsou a zda vůbec ještě jsou v držení orgánů činných v trestním řízení. Soud I. stupně zřejmě nesprávně vychází ze situace v přípravném řízení, aniž si uvědomuje, že věci má snad v depozitu on sám. 5. Zákonným požadavkům v žádném případě nevyhovuje ani odůvodnění rozsudku. Ustanovení § 125 trestního řádu stanoví, co musí rozsudek obsahovat. Soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Je rovněž povinen vyložit, proč neprovedl i další důkazy, přičemž by měl dbát na to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit je i dle judikatury Ústavní soudu jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 Listiny a představuje součást práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v ustanovení § 125 trestního řádu, zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Tak je tomu i v předmětné trestní věci. Během celého trestního řízení a také ve fázi hlavního líčení jsem navrhoval sám či prostřednictvím obhájců řadu důkazních prostředků. Tyto důkazní návrhy krajský soud zamítl a na straně 360 rozsudku pouze paušálně uvádí, že zamítl veškeré další důkazní návrhy obžalovaného, které podle soudu nemohly nad rámec zajištěných důkazů blíže mé jednání osvětlit. Soud I. stupně tedy mé důkazní návrhy zamítl, aniž je vůbec specifikoval, aniž uvedl, o jaké se vůbec jednalo a zcela rezignoval na logické a přesvědčivé zdůvodnění, proč ten který konkrétní důkazní návrh neakceptoval. Zamítnutí důkazních návrhů lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Druhým je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Třetím je pak nadbytečnost důkazu, to je argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ( s praktickou jistotou ) ověřeno nebo vyvráceno. Důkazní návrhy stran soud proto nesmí bezdůvodně opomenout. Dle mého názoru je naprosto nemožné, že soud mé důkazní návrhy odbývá několika slovy, vůbec je v odůvodnění rozsudku nespecifikuje a u každého z nich neuvádí, proč konkrétní důkazní návrh neakceptoval. Již tato vada rozsudku zakládá jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
-
-
-
-
-
-
-
Ačkoli není mou povinností ani povinností obhajoby rekapitulovat soudu důkazní návrhy obžalovaného, které vyplývají z obsahu spisu, poukazuji zcela namátkou alespoň na některé: již u prvního hlavního líčení dne 22.3.2012 můj tehdejší obhájce poukazoval na mé písemné důkazní návrhy ze dne 12.4.2011 a 22.7.2011 – tyto důkazní návrhy byly opomenuty, podáním ze dne 8.11.2013 jsem prostřednictvím mého obhájce navrhoval výslech svědkyně Evy Chlebíkové, zaměstnankyně ČNB, ve věci postupu centrální banky vůči společnostem Astra Invest Ltd. a Company Management Ltd. Důkazní návrh zůstal zcela opomenut. navrhoval jsem, aby svědek Radek Beneš byl vyzván k vydání serveru, jakožto dřívější správce počítačové sítě, následně jsem navrhoval procesním způsobem analyzovat jeho obsah. Opět soud nevysvětluje své stanovisko k těmto návrhům. podáním ze dne 10.10.2014 jsem navrhoval výslechy svědků Pavla Calábka ohledně nákupu mincí od Dalibora Vlčka – zcela bez hodnocení krajským soudem. Totéž platí o návrhu na doplňující výslech svědka Aleše Kohoutka. Navrhoval jsem také výslech insolvenčního správce organizační složky společnosti Astra Invest Ltd. JUDr. Jaroslava Svobody, kdy výslech měl být zaměřen k průběhu zcela nezákonného insolvenčního řízení a vedeného u Městského soudu v Praze na zmíněnou organizační složku a k nakládání se zajištěnými věcmi, důkazní návrh byl opět soudem ignorován. návrhem ze dne 3.10.2014 jsem navrhoval výslech svědka Miroslava Laska st. – návrh zcela opomenut, písemným návrhem ze dne 26.11.2014 jsem navrhoval výslech svědkyně Martiny Vinzensové a doplňující výslech svědka Radka Nečase. Přitom jsem zcela konkrétně popisoval v daném podání zjevné rozpory mezi podanou obžalobou č. 2 v této trestní věci a přihláškou svědka R. Nečase do insolvenčního řízení. Důkazní návrhy byly bez vysvětlení opomenuty. Svědek Radek Nečas nebyl vůbec ke druhé obžalobě vyslechnut. návrhem ze dne 14.5.2014 jsem žádal, aby procesním způsobem byl analyzován obsah externího počítačového harddisku, jelikož tento obsahuje pravděpodobně zásadní skutečnosti – např. komunikaci mezi tichými společníky a společností Astrou Invest Ltd. K tomu krajský soud na straně 360 rozsudku uvádí pouze to, že připojením tohoto harddisku k počítači zjistil, že tento disk s počítačem nekomunikuje a zjištění případných dat by tedy muselo být prováděno znaleckým zkoumáním. Já jsem přitom samozřejmě znalecké zkoumání navrhoval, když se nespokojuji s tím, že předseda senátu si připojí harddisk k počítači a nezjistí nic. Kromě tohoto externího disku jsem požadoval vytištění obsahu svého osobního počítače, k čemuž nikdy nedošlo. Dále jsem vznášel i požadavek na ověření smyčky dat od Radka Beneše – k tomu vyšetřovatelka kpt. Buczyková uvedla, že vše bylo řádně vyšetřeno, avšak z protokolu z OKTE vyplývá, že takový požadavek nikdy nevznesla. opakovaně jsem navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence k analýze účetnictví společnosti Astra Invest Ltd., k objektivizaci příjmů a výdajů společnosti. Krajský soud tento důkaz neprovedl, ovšem jako by připustil jeho důvodnost tím, že hodlal vyslechnout jako svědkyni Mgr. Marii Hanákovou právě k těmto skutečnostem. Naprostá nekoncepčnost v postupu soudu pak vyvrcholila tím, že ačkoli svědkyni Mgr. Marii Hanákovou k hlavnímu líčení předvolával ( a to ke svědeckému výslechu, nikoli jako zmocněnkyni poškozených ), nakonec zcela účelově od plánovaného svědeckého výslechu upustil. Zdůvodnění je přitom velmi nepřesvědčivé, jelikož se uvádí, že tento výslech by nahrazoval zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který ovšem taktéž proveden nebyl.
Je tedy evidentní, že rozsudek je po obsahové stránce nekvalitní, nemá zákonné náležitosti a nemůže obstát.
IV. B. Vady řízení, které předcházelo vydání rozsudku 1. Nedostatečný rozsah dokazování, skutkový stav nezjištěn v rozsahu dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Tento bod souvisí s mou argumentací dle bodu A ad 5. tohoto odůvodnění, avšak zde se zaměřuji na nesprávnou procesní argumentaci soudu, proč některé důkazy neprovedl. Na straně 359 rozsudku krajský soud uvádí, že nevyslechl svědkyni Eleonoru Dimitrovovou Stumpf k uzavírání tranší. Důvodem má být to, že jsem nesouhlasil se čtením její výpovědi z přípravného řízení a soud ji ani k hlavnímu líčení nepředvolal, když „nebylo možno u této svědkyně jako advokátky zajistit zproštění mlčenlivosti“. Na základě této paušální argumentace nelze vůbec zjistit, zda soud I. stupně vůbec o nějaké zproštění mlčenlivosti usiloval, kdo je subjektem, vůči němuž má mít tato svědkyně povinnost zachovávat mlčenlivost a jak se k případné žádosti soudu takový subjekt vyjádřil. Pokud ovšem chtěl krajský soud číst výpověď zmiňované svědkyně z přípravného řízení a má-li vůbec jít o výpověď, která by se číst dala, muselo být zproštění mlčenlivosti zajištěno již pro výslech v přípravném řízení. Pak ovšem nelze tvrdit, že takové zproštění mlčenlivosti nelze zajistit. Ke svědkyni Stumpf ještě dodávám, že sám předseda senátu v průběhu hlavního líčení uváděl, že tuto svědkyni není třeba vyslýchat, jelikož jsem prokázal existenci uzavřeného kontraktu u Erste Bank ve Vídni a v tomto kontextu se o podvod nejedná. Bohužel z rozsudku se pak dočítám něco zcela jiného a jiný je také formálně uváděný důvod, proč svědkyně vyslechnuta nebyla. V případě svědka Milana Šalinga krajský soud na straně 359 napadeného rozsudku pouze stručně sděluje, že tento se na opakovaná předvolání nedostavil. Krajský soud ani neuvádí, zda se pokusil o předvedení svědka, zda ukládal pořádková opatření a snažil se výslech svědka zajistit. Z odůvodnění však spíše vyplývá, že na výslech svědka rezignoval, což platí i o svědcích Lukáši Havlovi a Janu Machálkovi. Naprosto nesprávně soud I. stupně taktéž nevyslechl některé poškozené ke skutku ad. II. výrokové části rozsudku. Já jsem přitom trval na osobním výslechu pouze menší části poškozených, ať již se jednalo o rodinné příslušníky Radka Nečase – svědky Aleše Nečase či Vítězslava Nečase či další poškozené, u kterých jsem osobní výslech považoval za velmi podstatný. Ostatně Radek Nečas nebyl vyslechnut k druhé obžalobě vůbec a jeho výslech jsem navrhoval se zcela konkrétním zdůvodněním – viz oddíl A5 tohoto odůvodnění. Stejně tak nebyl vyslechnut k bodu I. obžaloby svědek Zbyněk Netopil, ačkoli se jednalo o osobu, které byl předán diamant 2,047 ct a na kterého jsem měl připraveny konkrétní dotazy. 2. Provádění důkazů nahrávkou pořízenou soukromou osobou bez provedení testu proporcionality v rámci kolize s právem na ochranu osobnosti s tedy bez zdůvodnění zákonnosti důkazu. Krajský soud provedl k důkazu nahrávky pořízené Robertem Padrtou a na straně 269 a násl. rozsudku je rozebírá (nahrávky z čl. 5978, 5979 a 6022 spisu). Dle mého názoru se jedná o
důkaz opatřený nezákonně s pochybnou autenticitou. Navíc měly být tyto záznamy pořízeny bez vědomí a souhlasu mé osoby, což soud v kontextu ust. § 89 odst. 2 tr. řádu a zejména v kontextu ústavnosti vůbec nehodnotí. Záznam hlasu fyzické osoby získaný bez jejího souhlasu je hrubým zásahem do práva na soukromí a na ochranu osobnosti. Tento kontext Krajský soud v Ostravě vůbec neřeší. 3. Vady zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení. Dle § 55b odst. 1 tr. řádu je o průběhu hlavního líčení, nerozhodne-li z důležitých důvodu předseda senátu jinak, pořizován zvukový záznam. V mé věci jsou zvukové záznamy pořízeny neobvykle nekvalitním způsobem. Nyní pouze stručně vybírám, že např. u hlavního líčení 6.11.2013 trvá zvukový záznam pouze 20 sec., přičemž se zřejmě má jednat o průběh té části hlavního líčení, kdy se nečetly listinné důkazy. Pokud se totiž jedná o čtení listinných důkazů, o tom není zvukový záznam pořizován vůbec. Předpokládám, že odvolání ještě doplním a budu přesně specifikovat pasáže, kdy záznam není vůbec slyšet nebo záznamové zařízení nebylo zapínáno. Nepokládám taktéž za náhodu, že např. záznam o svědecké výpovědi svědka Radka Nečase šumí tak, že výpověď je prakticky nerozpoznatelná. Totéž platí i o hlasu předsedy senátu a vznikají pak pochybnosti, zda nejde o účelový postup. 4. Vady protokolu o hlavním líčení Nekvalitní je rovněž úroveň pořízených protokolů o hlavním líčení. Žádám, aby tato část mé odvolací argumentace, byla považována také za námitku proti protokolu o hlavním líčení dle § 57 tr. řádu. Namátkou např. poukazuji na průběh hlavního líčení ze dne 26.7.2012, při kterém byl vyslýchán svědek Vlček. Ve 42 minutě zvukového záznamu předseda senátu výslech svědka přerušil a tohoto vyzval, aby opustil jednací síň, což svědek přirozeně učinil. Následně probíhala komunikace mezi předsedou senátu a mou osobou. Přitom z protokolu o hlavním líčení přerušení výslechu, odchod svědka Vlčka z jednací síně a obsah rozhovoru mezi předsedou senátu a obžalovaným nevyplývá, není zde nic protokolováno. U hlavního líčení dne 30.04.2013 jsem namítal nesprávnou protokolaci pokud jde o protokol o hlavním líčení v části výpovědi svědka Zahálky. Předseda senátu přislíbil, že protokol zkontroluje a opraví, nikdy k tomu nedošlo. Nyní namátkou namítám taktéž nesprávnou protokolaci výslechu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jarmily Martinů. Protokolace tohoto výslechu nemůže odpovídat obsahu zvukového záznamu, jelikož předseda senátu konstatoval, že ví, jak to znalkyně myslí a do protokolu nadiktoval něco, co znalkyně vůbec neuvedla. Rovněž předpokládám, že námitky proti nesprávným protokolům budu dále rozšiřovat.
5. Nezákonné provádění důkazů státním zástupcem U hlavního líčení dne 24.07.2012 požádal soud státního zástupce o provedení důkazu dle ust. §§ 180 odst. 2, 203 odst. 1 trestního řádu čtením písemných listin vztahujících se k výslechu Antonína Kvapila. Po přečtení listin týkajících se Antonína Kvapila státní zástupce dle § 215 odst. 2 trestního řádu požádal, aby mu bylo umožněno provést důkaz přečtením protokolů o výslechu svědků a přečtením souvisejících listin u Jiřího Lávičky, Vladimíry Lukašíkové, Libora Macha a Lenky Maloňové. Zvolený procesní postup je nejen netradiční a ukazuje na neobvyklou spolupráci soudu a státního zastupitelství, avšak je také v rozporu s ust. § 213 odst. 2 trestního řádu a § 211 odst. 1 trestního řádu. 6. Nezákonný postup v souvislosti s insolvenčním řízením ve věci č. j. MPSH 93 INS 7194/2012 Ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. MPSH 93 INS 7194/2012 bylo vedeno zcela nezákonné insolvenční řízení na českou organizační složku společnosti Astra Invest Ltd. Konkurz byl prohlášen usnesením ze dne 18.06.2012, a to i přesto, že dne 13.06.2012 byla společnost vymazána z rejstříku pro Anglii a Wales. Insolvenční řízení bylo vedeno s dlužníkem, který od 26.07.2011 ztratil způsobilost vůbec jako dlužník být účastníkem insolvenčního řízení. Městský soud v Praze svým usnesením č. j. MPSH 93 INS 7194/2012 – B – 76 ze dne 08.08.2014 konkurz na majetek společnosti Astra Invest Ltd zrušil a to z toho důvodu, že dlužník v průběhu insolvenčního řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Ve skutečnosti je zdůvodnění insolvenčního soudu nikoli zcela pravdivé, jelikož dlužník ztratil způsobilost ještě před zahájením insolvenčního řízení. Za této situace Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10.10.2012 ( i když mu bylo známo, že společnost Astra Invest Ltd. byla zrušena ke dni 26.07.2011 a vymazána ke dni 13.06.2012), zrušil dle § 79e odst. 7 a § 79d odst. 7 trestního řádu zajištění věcí – viz výčet zabraných věcí v čl. I. tohoto odůvodnění a tyto věci dle § 80 odst. 1 trestního řádu vydal insolvenčnímu správci JUDr. Jaroslavu Svobodovi. Tyto věci však fakticky zůstaly v depozitu Krajského soudu v Ostravě. Dále soud zrušil podle § 79 odst. 7 trestního řádu zajištění pozemku parc. č. 474 o výměře 73 m2, ostatní plocha a pozemku parc. č. 501 o výměře 106 m2, ostatní plocha, vše zapsáno na LV č. 2696 pro KÚ Olomouc – město a zajištění bytové jednotky č. 1840/28, zapsané na LV č. 4530 pro KÚ Olomouc - město a osobního vozidla tov. zn. Mazda 3. Takto soud postupoval přesto, i když minimálně od 31.07.2012 věděl, že společnost Astra Invest Ltd. právně neexistuje – k tomu viz rozhodnutí ze dne 31.07.2012 o zamítnutí mé žádosti na vrácení osobního vozidla tov. zn. Mazda 3, kde se v odůvodnění přímo uvádí, že společnost Astra Invest Ltd. byla v průběhu měsíce června roku 2011 ve Velké Británii zrušena. Ačkoli tedy soud na jedné straně již v červenci roku 2012 věděl, že společnost Astra Invest neexistuje, přesto vydal dne 10.10.2012 usnesení, kterým zrušil zajištění movitých i nemovitých věcí a tento majetek vydal nesprávně insolvenčnímu správci do řízení, ve kterém scházel dlužník. V insolvenčním řízení předložil dne 07.08.2012 insolvenční správce JUDr. J. Svoboda Městskému soudu v Praze svou Zprávu o hospodářské činnosti, v níž mj. uvedl, že z výpisu z OR pro Anglii a Wales zjistil, že společnost Astra Invest Ltd. je od července roku 2011
zrušena. Tato zpráva byla řádně zveřejněna v insolvenčním rejstříku a byla tedy veřejně dostupná. Usnesením ze dne 12.10.2012 soud I. stupně zrušil ustanoveného opatrovníka z důvodu toho, že společnost Astra Invest Ltd. zanikla. Pochybení soudu I. stupně potvrdil i Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění usnesení sp. zn. 4 To 60/2014 ze dne 20.11.2014, kde konstatoval, že soud I. stupně se dopustil pochybení, když postupoval podle § 79e trestního řádu. V odůvodnění usnesení stížnostní soud uvedl, že „jestliže tedy předseda senátu krajského soudu uvažoval, že předmětné věci jsou věcmi důležitými pro trestní řízení s tím, že pokud obžalovaný bude uznán vinným, bude na místě vyslovit podle § 101 trestního zákoníku zabrání věci, měl postupovat podle § 78 odst. 1 trestního řádu a vyzvat formálně insolvenčního správce JUDr. J. Svobodu k vydání předmětných cenností, aby tak byl podchycen pro další řízení právní titul s jejich faktickým nakládáním ze strany krajského soudu“. Byla tedy nastolena naprosto zmatečná situace, která vyvrcholila tím, že ačkoli insolvenční řízení na společnost Astra Invest Ltd. pravomocně skončilo dne 12.09.2014 a JUDr. J. Svoboda byl zproštěn funkce usnesením s právní mocí dne 04.11.2014, krajský soud následně JUDr. J. Svobodu žádal o vydání uvedených movitých věcí, které nikdy fakticky insolvenčnímu správci vydány nebyly. JUDr. J. Svoboda soudu sdělil, že uvedené movité věci nikdy nepřevzal a jsou stále v držení orgánů činných v trestním řízení. Vydáním majetku insolvenčnímu správci do řízení, které bylo od počátku nezákonné, a prodejem bytu a vozidla v insolvenci, vznikla akcionářům škoda minimálně 2.000.000,- Kč. Komunikace mezi soudem a insolvenčním správcem na pozadí nezákonného insolvenčního řízení a v souvislosti s jeho ukončením, pak vykazuje znaky chaotičnosti či zmatečnosti, v každém případě se jedná o nezákonné jednání. 7. Nezákonný postup při zahajování trestního stíhání – porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu Zcela mimo pozornost soudu prvního stupně zůstaly mé procesní námitky, které se týkají způsobu zahajování trestního stíhání, nedodržování ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Mám za to, že jsem dostatečně prokázal, že dozorový státní zástupce JUDr. Michal Togner dával pokyny či minimálně souhlas policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání a pak sám rozhodoval o stížnostech proti usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu. K tomu soud v napadeném rozsudku nezaujal žádné stanovisko a problematiku ignoruje. Spolu s mým podáním ze dne 5.9.2013, které obsahuje námitku podjatosti státního zástupce JUDr. Tognera, jsem do spisu doložil záznamy o prověrkách ze dne 28.2.2011 a 6.4.2011. V pokynu ze dne 6.4.2011 státní zástupce JUDr. Togner policejnímu orgánu sděluje, jak má vypadat popis skutku v případě Company management, přičemž uvádí, že do popisu skutku mají být zahrnuty všechny případy, o kterých je doloženo zaplacení poplatku 600 euro. Jedná se o konkrétní pokyn, jak má vypadat usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle ustálené judikatury, i když dá státní zástupce policejnímu orgánu jen neformální pokyn či souhlas, jak má vypadat usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu, musí o stížnosti proti takovému usnesení rozhodnout nadřízený státní zástupce, což se nestalo. Porušen byl princip
dvouinstančnosti, neboť státní zástupce nejprve policejnímu orgánu sdělí, které případy mají být zahrnuty do popisu skutku a poté rozhoduje o stížnosti proti usnesení (kterou přirozeně zamítne). Blíže odkazuji na mé podání doručené do datové schránky soudu prvního stupně 9.9. 2013, které obsahuje i zmíněné záznamy o prověrkách ze dne 28.2.2011 a 6.4.2011. Byť tyto záznamy o prověrkách mají být zřejmě pouze obsahem dozorového spisu státního zástupce, v mém případě tomu tak nebylo.
V. C. Absence podvodného úmyslu jako znaku subjektivní stránky zločinu podvodu Aby se někdo mohl dopustit po subjektivní stránce trestného činu podvodu, musí mu být prokázáno úmyslné zavinění. Muselo by tedy být skutečně prokázáno, že již v době přijímání vkladů do společnosti Astra Invest Ltd. nebo peněz do Company Management Limited jsem snad jednal v úmyslu peníze nevrátit buď vůbec nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě a tím že jsem tiché společníky uváděl v omyl, nebo že jsem podstatné skutečnosti zamlčoval, abych se ke škodě jejich majetku obohatil. Nic takového prokázáno nebylo a ohrazuji se proti hodnocení subjektivní stránky provedené krajským soudem na straně 364 rozsudku, kde se dokonce tvrdí, že jsem se měl protiprávního jednání dopustit v úmyslu přímém. To by znamenalo podle soudu, že jsem věděl, že závazkům vůči tichým společníkům příslušné firmy nedostojí a dokonce, že jsem přímo chtěl takto zákonem chráněný zájem porušit. S tímto hodnocením absolutně nesouhlasím. Opět i zde podotýkám, že v průběhu hlavního líčení se předseda senátu neformálně vyjadřoval tak (po provedení důkazů odposlechy s osobami Kováčik, Bachár), že můj přímý úmysl na podvodu je vyloučen a poněkud ironicky podotkl, že „naštěstí zná zákon i úmysl nepřímý“. – v rozsudku je vše jinak. Od počátku řízení jsem popíral a popírám nařčení, že snad nebylo mým úmyslem shromážděné vklady vrátit. Polemizuji také se zcela neodbornou argumentací soudu I. stupně, že snad deklarované zhodnocení vkladů mělo být od počátku nereálné. Zdůrazňuji, že jsem nikdy nejednal byť i jen v nepřímém úmyslu někoho podvést a způsobit na jeho majetku škodu. Neobjektivita v hodnocení důkazů krajským soudem se projevuje např. tím, jak jsou zlehčovány zásahy České národní banky vůči Astře Invest Ltd. i Company Management Ltd. Tyto zásahy byly nezákonné a měly likvidační důsledky. Přitom se jednalo v případě Company Management Ltd. již o období února 2009 a v případě Astry Invest Ltd. v prosinci 2009. Ze strany emisní banky bylo zahájeno správní řízení bez konkrétního podkladu a paradoxní je, že toto do současné doby žádným standardním způsobem neskončilo, nebylo vydáno normální rozhodnutí. Obě společnosti se chtěly kvalifikovaně právní cestou bránit, v řízení byla prokázána snaha právního zástupce Company Management Ltd. s Českou národní bankou komunikovat, vysvětlovat postoje Company Management, dotazovat se na důvody postupu, avšak přístup centrální banky byl doslova svévolný. Jen důsledkem těchto
kroků pak byla i masivní negativní mediální prezentace jak projektu Astra Invest tak i Company management ze strany sdělovacích prostředků. Odmítám rovněž velmi laciné hodnocení mých zahraničních cest, když už v přípravném řízení mi bylo podsouváno, že měly být zbytečné. K tomu podotýkám, že v žádném případě se nejednalo o dovolené, často šlo o pobyty krátkodobé a velmi únavné. Nikdo rozumný by takto dovolenou trávit nechtěl. Např. v Belize jsem vyřizoval licenci pro správu cizího majetku, dostatečně jsem vysvětlil např. cestu na Severní Kypr, jednání s vládními činiteli v Bahrajnu a všechny ostatní. Problém je v tom, že krajskému soudu se skutečné vysvětlení těchto cest nehodí do vytvořené konstrukce a vykreslování mé osoby jako podvodníka. Pokud bych chtěl jednoduše peníze od lidí vylákat, nevytvářel bych projekty jako Centrum odškodnění či Privátní poradenské centrum, což byly zcela životaschopné iniciativy, které vykazovaly zisk a byly funkční, nebýt zásahu ze strany státních orgánů. Šlo o činnost sofistikovanou a stálo mnoho dnů úsilí a jednání tyto projekty nastartovat. Takto se neprojevuje osoba, která chce vytvářet pouze záminky zhodnocení vkladů a peníze vylákat pro svůj prospěch a jednoduchý život. K projektu Privátního poradenského centra se vyjadřoval např. svědek Ing. Zahálka z pojišťovny a hodnotil jej z počátku jako velmi úspěšný. Za měsíc se uzavřelo až 80 pojistných smluv, pak se ovšem záhy začaly objevovat negativní informace o Astře Invest a pojišťovna vypověděla smlouvy právě jen na základě subjektivních informací či nějaké ztráty věrohodnosti, což bylo úmyslně vyvoláno tlakem ČNB a médií. Toto je zcela konkrétní důkaz o snahách, které měly mé projekty zlikvidovat. Podobným cílem byla motivována i jednání některých osob, které se chtěly na celém projektu obohatit – viz protiprávní jednání Radka Beneše, absolutně nezákonná valná hromada v motorestu Prachárna, neoficiální a pomlouvačné stránky Astry Invest založené svědkem Benešem. Krajský soud si vůbec nevšímá výpovědí svědků, kteří popisovali mou reálnou práci na aktivitách, které spolehlivě byly schopny vypořádání tichých společníků zajistit. Byla to např. svědkyně Martina Bartošová, která vypověděla, že byla přítomna jednání v Rakousku s firmou zprostředkující mezinárodní směnu peněz. Sama se zúčastnila také několika jednání se svědky Kováčikem a Bachárem ohledně těchto směn peněz. Svědkyně uvedla, že to byl právě pan Kováčik, kdo měl směnu zajišťovat a reálně se jednalo o částky v řádech miliard, přičemž Kováčik požadoval také adekvátní odměnu. Zmíněná svědkyně potvrdila také jednání s karibskou bankou prostřednictvím komunikace na dálku, což zajišťovala Eleonora Stumpf. Svědek Erich Bartoš u soudu uvedl, že po nocích se mnou spolupracoval na směnách peněz mezi rublem a eurem, pomáhal mi vyhotovovat příslušné tabulky. Pokud bych byl srozuměn s tím, že má jít o nějaký nigerijský podvod či fikci, je naprosto logické, že bych noci takto netrávil a nezatěžoval bych jiné osoby. Svědek Bartoš mi pomáhal zpracovat tabulky z došlé emailové komunikace a v této souvislosti si kladu otázku, proč soud neprovedl k důkazu obsah mého počítače, který by svědčil jasně v můj prospěch. Svědek Šedovič podrobně vypověděl o obchodech s náhradními díly do traktorů Zetor. Popisoval přitom zájem nejméně dvou obchodníků z arabského světa. Neplatí zde tedy argumentace krajského soudu, že nešlo o konkrétní jednání, ani spekulace soudu, že i kdyby jednání vyšla, byl projekt nereálný. K těmto obchodním iniciativám se vyjadřoval i svědek Kolla, který jasně uvedl, že ani podle něj projekt traktorů nereálný nebyl. Dokonce jej hodnotil jako velmi zajímavý.
Svědkyně Hruškovská potvrdila, že jsem veškerou energii věnoval obchodům při směně peněz, jednal jsem s pány ze Slovenska (evidentně měla na mysli svědky Bachára, Kováčika a Šalinga). Svědkyně popisovala komunikaci s Karibikem a konkrétní jednání ve Vídni, čímž měla na mysli poslední tranši z 16.11.2011, která byla podepsána a zaregistrována. Svědkyně k tomu výslovně uvedla, že bankéřka vše potvrdila a odkývala. Jednání v Bahrajnu nebylo podle svědkyně bezúčelné a vedlo k podpisu konkrétního memoranda. Krajský soud na straně 361 napadeného rozsudku uvádí, že sám jsem se měl stát obětí podvodného jednání ze strany Štefana Bachára, Milana Kováčika, příp. Eleonory Stumpf či Milana Šalinga, kteří mě měli jen přesvědčovat o tom, že mám do jejich podvodu investovat. Toto hodnocení podle mého názoru nezapadá příliš do konstrukce soudu, že já sám jsem jednal od počátku v podvodném úmyslu. Přirozeně jsem nevěděl, že pokud dostávám od Kováčika či Bachára zprávy, že se směnou peněz je vše na dobré cestě, že zcela reálné jsou obchody s velmi vysokým ziskem či dokonce, že obchod je realizován a mohu jít slavit a pořádně se opít (jak bylo v rámci jednoho odposlechu přesně konstatováno), že dojde k dalšímu vývoji tak, jak mi poté vysvětlovali. V řízení tedy byla provedena celá řada důkazů svědčících o tom, že podnikatelské aktivity Astry Invest Ltd. a dalších subjektů v seskupení byly reálné, životaschopné a stály na racionálních základech. Byla tak vyvrácena konstrukce soudu, že neexistoval reálný či alespoň základními ekonomickými úvahami podložený plán, jak zajistit dohodnutým způsobem zhodnocení peněz investorů. Pochopitelně však nemohu odpovídat za trestnou činnost či nezodpovědnost jiných osob ani za útoky státních orgánů vůči mé osobě. Absolutně pak nemohu odpovídat za důsledky toho, že jsem byl 30.11.2010 omezen na osobní svobodě – dle mého nezvratného přesvědčení zcela nezákonně.
VI. D. Problematika zástav ve vztahu k právní kvalifikaci podvodu dle § 209 trestního zákoníku Krajský soud mě u skutku pod bodem ad I. uznal vinným i v případě těch poškozených, jejichž nároky dle smluv o investičním vkladu byly zajištěny zástavami k movitým věcem – diamantům, šperkům a dalším cennostem. Konkrétně se jedná o tyto poškozené: -
7) JUDr. Josef Benešík – zástava diamant 1,54 ct 17) Vladimír Dostál – zástava diamant osazený ve zlatém pánském prstenu 24) Kamil Herudek – zástava pár náušnic 33) JUDr. František Chromec – zástava diamant 2,01 ct 35) Ing. Jan Chytra – zástava dva diamanty 63) Helena Masalovičová – zástava diamant 3,51 ct 70) Zbyněk Netopil – zástava diamant 2,047 ct 78) Mgr. Pavel Opluštil – zástava diamant 2,20 ct 79) Romana Opluštilová – zástava diamant 1,73 ct 85) Richard Preissler – zástava prsten 98) Marie Stulíková – zástava dva kusy diamantů 2,52 ct a 1,00 ct 105) Jana Špačková – zástava dva kusy diamantů 2,4 ct a 2,02 ct 106) Zita Špačková – zástava dva kusy diamantů 3,03 ct a 1,00 ct
-
111) Ing. Antonín Vokoun – zástava dva kusy diamantů 1,8 ct každý 113) Milena Adlerová – zástava soubor zlatých mincí 121) Markéta Bittnerová – zástava diamant 2,17 ct 122) Ivan Čelovský – zástava samostatný diamant 3,00 ct 123) Martin Franek – zástava dva diamanty 2,01 ct a 2,06 ct 141) František Juránek – zástava pánský prsten z bílého zlata osazený jedním diamantem 1,86 ct a dalšími třiceti kusy drobných diamantů 151) Antonín Lašák – zástava dva diamanty 1,01 ct a 2,6 ct 154) Marta Luňáková – zástava diamant 1,66 ct 167) Martin Pilous – zástava dva diamanty 2,06 ct a 2,03 ct 173) Jiří Schovanec – zástava diamant 2,56 ct a diamant 3,53 ct 175) Evžen Staroveský – zástava diamant 1,70 ct 1778) Petra Šlapáková – zástava prsten z bílého zlata osazený diamanty 185) Bohuslav Tomášek – zástava prsten z bílého zlata a samostatný diamant 2,12 ct 195) Josef Zavřel – zástava diamant 2,935 ct.
Význam zajištění úvěru či jiné pohledávky při trestném činu podvodu byl v judikatuře Nejvyššího soudu ČR řešen již rozhodnutím sp. zn. 8 Tz 303/2000. V posuzované věci Nejvyšší soud dovodil, že v jednání obžalovaného je možno spatřovat trestný čin podvodu jen za předpokladu, když úvěr jemu poskytnutý třeba že neměl v úmyslu jej splácet, byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen a jestliže si byl obžalovaný této skutečnosti vědom tak, aby se u něj mohlo dovozovat úmyslné zavinění, které se k trestnosti jednání posouzeného jako trestný čin podvodu vyžaduje. Provedenými důkazy tedy musí být spolehlivě prokázáno, že obžalovaný byl přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástav, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší, než hodnota poskytnutého úvěru. Ke stejnému závěru se přihlásil i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 20.9.2006, sp. zn. II.ÚS 566/05, z něhož následně vycházela řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ( např. sp. zn. 8 Tdo 1306/2006, 3 Tdo 123/2007, 3 Tdo 890/2007, 11 Tdo 508/2008 ). Podle těchto rozhodnutí trestný čin podvodu může být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr, třeba že dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splácet, byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. Jako nesprávný byl přitom shledán opačný názor Nejvyššího soudu ČR z usnesení sp. zn. 8 Tdo 51/2004. Přes tyto judikatorní závěry jsem byl soudem I. stupně odsouzen i v případě výše označených poškozených s poměrně stručnou argumentací zmíněnou na stranách 326 a 330 napadeného rozsudku. Podle soudu jsem totiž měl vydat pokyn, aby diamanty byly Ivanem Andrášim nakoupeny nejvýše za polovinu hodnoty investice a můj úmysl tedy měl směřovat k obohacení se právě o rozdíl mezi investicí a hodnotou zástavy, za kterou ji Ivan Andráši pořídil. Tento závěr soudu je buď nepochopením logiky obchodování s diamanty nebo zcela nesprávným hodnocením důkazní situace. Já jsem vždy měl za to, že cena diamantu nakoupeného Ivanem Andrášim pokryje hodnotu vkladu toho kterého vkladatele. Pokud mi svědek I. Andráši nabídl, že je schopen svou šikovností, účastí na izraelské diamantové burze, množstevními slevami, koupit diamant s výraznou slevou pod rapaport, třeba za polovinu ceny, využil jsem toho. To ovšem v žádném případě neznamená, že bych měl být
přinejmenším srozuměn s tím, že obecná maloobchodní cena diamantu nebo jiné cennosti by neměla pokrýt hodnotu vkladu ( viz. str. 103 rozsudku a citace mé výpovědi ). Nesouhlasím tedy s názorem soudu I. stupně, že bych se měl usvědčovat svou vlastní výpovědí. Např. i svědek R. Nečas, kterého rozhodně nelze podezírat z nějaké náklonnosti ke mně uvedl, že kameny měly dosahovat hodnotu vkladu ( viz. str. 133 odůvodnění rozsudku ). Nesouhlasím tedy s úvahami soudu I. stupně, které jsou asi nejuceleněji vyjádřeny v předposledním odstavci na straně 117 odůvodnění rozsudku, kde se sice uvádí, že podle mého pokynu měla maloobchodní cena diamantu odpovídat výši zástavy, avšak I. Andráši jako velkoobchodník a člen izraelské diamantové burzy, mohl tyto diamanty nakoupit výhodněji a takto jsem se měl dopustit podvodu. Tímto zdůvodněním vlastně soud vyvrací svou vlastní argumentaci, neboť podstatné je to, že podle mého přesvědčení maloobchodní cena měla vždy odpovídat hodnotě vkladu. Diamanty byly vždy oceňovány buď certifikáty vídeňské laboratoře EGL, případně I. Andrášim. Z výpovědi znalce Ing. Jaroslava Jiránka pak vyplynulo, že oceňování diamantů je problematikou komplikovanou nikoli exaktní. Laboratoř EGL má mít pobočky v Antverpách a v Izraeli i na jiných místech a podle znalce tato laboratoř kvalitu nadhodnocuje oproti certifikátům GIA či HRD. Znalec se vyjadřoval poměrně neurčitě, že z vídeňské laboratoře má smíšené pocity, k čemuž já se vůbec nevyjadřuji, jelikož jde o jakési subjektivní posuzování znalce. Podle znalce je renomovanou laboratoří GIA, ovšem i zde znalec viděl údajně několik případů, kdy kameny neměly deklarovanou kvalitu. Znalec se tedy na jedné straně dovolává kvality laboratoře GIA, na straně druhé popisoval skandál v této firmě, falšování posudků a nadhodnocování. Ze znaleckého dokazování tedy nelze učinit jiný závěr než ten, že jsem vycházel z oficiálních ohodnocení standardně na trhu působící gemologické laboratoře a ani z certifikátů EGL ani z ohodnocení I. Andrášiho jsem nemohl být srozuměn s tím, že hodnota zástav má být nižší. Totéž platí obdobně i na zástavy v podobě jiných šperků než diamantů a mincí. K mému odvolání přikládám znalecký posudek znalce Vladimíra Inka č. 2056/2015 ze dne 29.9.2015 a rovněž tak znalecký posudek téhož znalce č. 2050/2015 ze dne 24.8.2015. Pan Vladimír Inek je znalcem z oboru drahé kovy a kameny a ekonomika – ceny a odhady drahých kovů a kamenů a veškerých zlatnických výrobků. Navrhuji, aby dokazování bylo doplněno v odvolacím řízení o oba tyto předložené důkazy. První zmíněný znalecký posudek oceňuje zlatý prsten s diamanty, který byl předán panu Františku Juránkovi a který byl oceněn policií přibraným znalcem Ing. Jaroslavem Jiránkem částkou 338.400,- Kč (viz strana 322 rozsudku). Naproti tomu znalec Vladimír Inek stanovil cenu šperku ke dni 5.10.2009 na částku 590.000,- Kč vč. DPH, k datu 19.3.2012 na částku 699.000,- Kč vč. DPH a k datu 29.9.2015 na částku 819.000,- Kč. Podotýkám, že vklad pana Františka Juránka činil 600.000,- Kč. V případě paní Heleny Masalovičové znalec Jiránek ocenil diamant 3,51 ct na částku 952.363,- Kč (strana 321 rozsudku). Ovšem znalec pan Vladimír Inek dospěl k závěru zcela jinému, neboť k datu 21.12.2009 ocenil diamant na částku 1.508.941,- Kč, k únoru 2010 na částku 1.678.907,- Kč, k datu 26.9.2011 na částku 1.964.455,- Kč a k datu 24.8.2015 na částku 2.499.206,- Kč. Vklady paní Masalovičové přitom činily 95.301,- Kč a 1.181.410,- Kč. Pokud již hovořím o paní Heleně Masalovičové, nemohu pominout důvodné podezření zpronevěry jejich peněz ve výši 16000 Euro, což Policie ČR nechce šetřit.
Uzavírám tedy, že v případě poškozených uvedených na počátku tohoto článku, se objektivně nemůže jednat o mé úmyslné zavinění na trestném činu podvodu. Původní ohodnocení zástav z Vídně potažmo Bc. Andrášiho považuji dodnes za správné a jsem přesvědčen o tom, že pokud by bylo zadáno revizní znalecké ohodnocení i jiných cenností než v případě pana Juránka a paní Masalovičové, výsledek by byl stejný a to ten, že v době předání tichým společníkům měly zástavy hodnotu vložených finančních prostředků. Ukazuje se tedy nesprávnost znaleckého ocenění znalce Jiránka, který měl navíc s Bc. Andrášim jistý vztah už od ranného mládí a zejména mu Bc. Andráši dlužil v době zpracovávání znaleckého posudku finanční prostředky. Znalec Jiránek tedy měl vypracování znaleckého posudku odmítnout a jeho názory dodnes považuji za neprofesionální a nekorektní. I v případě zástav se předseda senátu soudu I. stupně v průběhu hlavního líčení vyjadřoval tak, že nemá prokázán můj podvodný úmysl právě s ohledem na okolnost hodnoty zástav. Nevím, proč pak rozsudek samotný vyznívá jinak a považuji to za nekorektní.
VII. Navrhuji proto, aby Vrchní soud v Olomouci z podnětu mého odvolání po přezkoumání věci napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě čj. 77 T 7/2011 – 13604 ze dne 5.3.2015 (uvádím skutečné datum, kdy soud dokončil vyhlašování rozsudku a poučil mě o opravném prostředku) dle ust. § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. řádu zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Karel Šimko
