Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva
Rigorózní práce
Určovací žaloby Mgr. Radim Kostík 2008
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Určovací žaloby zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
1
1. Úvod Občanské právo procesní zná různé druhy žalob sloužících k ochraně práv, mezi něž patří také žaloby určovací. Tento typ žaloby patří - z hlediska teorie občanského práva procesního i s ohledem na četnost jeho užití v právní praxi - mezi nejdůležitější, neboť účelem určovací žaloby je poskytnutí nepřímé ochrany právních poměrů tam, kde tyto poměry jsou ohroženy nejistotou; jde o to předejít budoucím porušením právních povinností a přispět tak k řádnému naplnění občanskoprávních vztahů. Žaloba určovací jako obecný druh žaloby se konstituoval až v 19. století, a je tedy výsledkem pozdního právního vývoje, přestože některé římskoprávní instituty nápadně připomínají určovací žalobu tak, jak ji známe dnes. Tento druh žaloby vznikl jako doplněk žaloby na plnění, kterou lze uplatnit přímou ochranu již porušených práv, tedy reparaci, a která vychází z hmotného práva. Žaloba určovací je naproti tomu zvláštním procesněprávním prostředkem, konstrukcí procesního práva, která neplyne nezbytně ze vztahu hmotného a procesního práva, ale je něčím navíc. Jejím účelem je ochrana právní jistoty za podmínek procesním právem stanovených. K významu určovacích žalob se již dříve vyjádřil prof. Hora, který upozornil na to, že určovacím rozsudkem se předejde žalobám na plnění, protože se účastníci určovacího rozsudku dobrovolně podrobí a důsledky dovodí bez dalšího donucování. Poukazuje dále na to, že mnohdy může určovací rozsudek sloužit zájmu obou účastníků, neboť oba mohou mít zájem na vyjasnění svých právních vztahů a že tedy „mohou právě žaloby určovací přispěti ku smírnému soužití občanstva“.1 Uvedené specifické poslání určovací žaloby je příčinou některých odlišností od ostatních typů žalob, které omezují právo žalobce domáhat se soudní ochrany tam, kde dosud k porušení práva nedošlo. Cílem této práce je předložit komplexní pohled na institut určovací žaloby, upozornit na její specifika a možnosti jejího použití v konkrétních situacích, jež přináší společenská realita regulovaná právními
1
Hora, V. Československé civilní právo procesní. II. díl. 2. vydání. Praha, 1928, s. 160.
2
normami. S ohledem na nepřeberné množství občanskoprávních vztahů, jejichž ochrany se lze domáhat určovací žalobou, nelze zmíněný pohled pojímat jako vyčerpávající. Zejména soudní judikatura stanoví možnosti, ale i hranice užití určovací žaloby jako specifického nástroje právní obrany.
3
2. Obecná charakteristika žalob 2.1. Pojem žaloby Žaloba, v terminologii občanského soudního řádu také návrh na zahájení řízení, je jedním ze základních stavebních kamenů civilního procesu. V běžné právní praxi jde o pojem zdánlivě jasný a jednoznačný; není tomu tak do všech důsledků z teoretického pohledu. Žaloba není jen tím úkonem, kterým se civilní řízení zahajuje. Je významným právním institutem, který, nemá-li být jen prázdnou formou, přirozeně plní více funkcí a čerpá z více právních odvětví, než se z ryze praktického pohledu jeví. Z procesního hlediska je žaloba procesním úkonem, jímž se žalobce obrací na soud se žádostí o poskytnutí právní ochrany rozmanitých porušených nebo ohrožených subjektivních práv. Tento procesní úkon vyvolává (zahajuje) řízení, uvádí do pohybu soudní postup, jehož konkrétní účastníky a konkrétní předmět závazně vymezuje a zakládá povinnost soudce o něm v souladu s právem rozhodnout. Hlavním smyslem žaloby jako procesního úkonu je poskytnutí právní ochrany právu, namísto svépomoci. Právní teorie a praxe užívá obou termínů, jak žaloby, tak návrhu na zahájení řízení. Pojem žaloba je sice historicky starší, ale například v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, již nebyl vůbec obsažen. Do nyní platného Občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. (dále „OSŘ“) se vrátil až jako součást řady novel tohoto právního předpisu. Odlišení pojmů „žaloba“ a „návrh na zahájení řízení“ výstižně popisuje důvodová zpráva k novele OSŘ č. 30/2000 Sb. Občanský soudní řád je jednotným procesním předpisem a výslovně nerozlišuje mezi projednáváním a rozhodováním sporů (sporným řízením) a dalších právních věcí (nesporným řízením), i když všechny instituty v něm upravené se na obě řízení nevztahují a ani vztahovat nemohou. Navrhovaná úprava rozlišení v tomto směru obsahuje. Uvádí-li se slova „žaloba“, „žalobce“ nebo „žalovaný“, znamená to, že ustanovení tato slova obsahující platí jen pro sporné řízení, a slova „návrh na zahájení řízení“, „navrhovatel“ nebo „ostatní účastníci řízení“ se používají pro instituty nesporného
4
řízení. Uvádí-li se obě alternativy, znamená to, že příslušný institut je pro obě řízení společný (viz ustanovení § 79 odst. 2, 3 a § 80 OSŘ). Civilní žaloba ve smyslu procesním je tedy procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud s návrhem, aby o jeho určitém právu autoritativně rozhodl. Tím se zároveň obrací na žalovaného, neboť ten má v procesu rovné postavení a může na žalobu různě procesně reagovat (např. výslovným uznáním práva, nebo procesní obranou atd.), avšak obrací se na něho výlučně prostřednictvím soudu. Podle názoru některých procesualistů je vztah založený žalobou sice vztahem dvoustranným, ale procesní práva a povinnosti mezi stranami sporu mohou vznikat a být vykonávány pouze prostřednictvím soudu. Procesní teorie definuje dvě základní funkce žaloby : -
žaloba je jednak aktem práva veřejného, jímž se uplatňuje právo vůči státu, u jeho příslušných justičních orgánů, na soudní ochranu výkonem soudnictví, a dále
-
procesním úkonem, podrobeným právu procesnímu, jímž se toto právo na soudní ochranu promítá do oblasti procesního práva a uskutečňuje ochranu konkrétního hmotněprávního nároku. Žaloba v civilním právu procesním je tedy universálním procesním
prostředkem ochrany práv, který není přímo spojen s materiálním právem, k jehož ochraně slouží. V civilním procesu dnes neexistují jednotlivé žaloby, jako tomu bylo např. v římském právu, ale jedna žaloba obecná; pokud se mluví o druzích žalob, pak toto třídění není podle materiálního práva, nýbrž třídění podle účelu, jemuž žaloba slouží, např. žaloba na určení či žaloba na plnění. Současné pojetí žaloby převážně odpovídá pojetí ve smyslu abstraktního žalobního práva, které stojí na stanovisku, že žalobní právo je výlučně veřejnoprávní povahy. Je to právo na poskytnutí ochrany státem, k jehož funkcím toto poskytování právní ochrany subjektům práv patří od doby, kdy nedovoluje, resp. podstatně omezuje, ochranu svépomocí. Zcela se přerušuje souvislost se subjektivním právem jakožto nárokem. Uplatňované subjektivní právo však nemůže zůstat mimo rámec žaloby a sporné otázky vztahu subjektivního práva a žalobní formy jeho uplatňování se znovu objevují v problému prvků (složek) civilní žaloby.
5
2.2. Náležitosti žaloby
Účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu (§ 41 OSŘ). Zákon hovoří jednak o úkonech účastníků, jednak o podáních; z toho plyne, že mezi nimi rozlišuje. Podání, které je rovněž procesním úkonem, je úkon učiněný mimo rámec jednání, který účastník (či jiný subjekt) něco soudu navrhuje, sděluje, vyjadřuje stanovisko apod. Žaloba patří tedy do kategorie podání a je tedy možno ji učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem. Ústně do protokolu je možno podání učinit, jde-li o návrh na zahájení řízení o povolení uzavřít manželství, o určení a popření rodičovství, o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, o návrh na osvojení a návrh na zahájení řízení, které lze zahájit i bez návrhu, jakož i návrhy na výkon rozhodnutí v těchto řízeních vydaných (§ 42 odst. 1 OSŘ). Ústní podání žaloby do protokolu zvýhodňuje žalobce v tom, že práce spojená se sepsáním žaloby se přenáší na soud, což je namístě pouze v odůvodněných případech; výhodou také je, že není třeba respektovat pravidla o místní soudní příslušnosti. K sepsání žaloby je povinen každý okresní soud. I nepříslušný soud je dále povinen z údajů žalobce posoudit, který soud je příslušný, a protokol bez průtahů tomuto soudu postoupit. Takto podaná žaloba má tentýž účinek, jako by byla podána přímo u příslušného soudu; čili řízení ve věci je zahájeno dnem, kdy došlo k sepsání, nikoli až dnem, kdy protokol o ústně podané žalobě dojde příslušnému soudu. Ústně podaná žaloba je žalobou se všemi účinky teprve okamžikem jejího sepsání do protokolu. Sám o sobě její ústní přednes, kdyby snad nedošlo k jeho současnému sepsání, právní účinky nemá. Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů. Je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba jej v téže lhůtě doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Stanoví-li to předseda senátu, je účastník
6
povinen soudu předložit originál (písemné podání shodného znění) i jiných podání učiněných telefaxem (§ 42 odst. 3 OSŘ). Žaloba předložená soudu musí obsahovat obecné náležitosti (§ 42 odst. 4 OSŘ) a zvláštní náležitosti (§ 79 odst. 1 OSŘ). Těmi jsou : A) Označení soudu, jemuž je žaloba určena: tímto soudem je věcně a místně příslušný soud k projednávané věci; v případě, že tato příslušnost nebude respektována, je řízení zahájeno bez ohledu na to, zda je tento soud skutečně příslušný. B) Označení účastníků řízení: přesné vymezení okruhu účastníků v žalobě je především ve věcech sporných bezvýjimečným požadavkem individualizace žaloby. Je povinností žalobcovou přesně označit sebe jako žalobce (včetně případného zástupce), i toho, proti komu žaloba směřuje. Fyzickou osobu je třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm. Pro bližší identifikaci, z důvodu odlišení od jiné fyzické osoby, je vhodné uvést ještě další údaje, jako je datum narození, místo podnikání, případně místo, kde se účastník zdržuje atd. U právnické osoby je třeba uvést právní formu, její název zapsaný v obchodním rejstříku a její sídlo včetně její adresy, popř. jméno osoby oprávněné jednat jménem právnické osoby. Je-li účastníkem stát, musí být za slovy „Česká republika“ označen ten, kdo je oprávněn za stát před soudem vystupovat, tj. buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo organizační složka, která je příslušná za stát před soudem jednat, včetně adresy jejího sídla (§ 21a OSŘ). V žalobě označený účastník, je-li fyzickou nebo právnickou osobu, je procesně legitimován; podle toho, zda vystupuje na straně žalobce anebo na straně žalovaného, je rozlišována aktivní nebo pasivní procesní legitimace. Jestliže ten, kdo byl označen jako žalovaný, není účastníkem hmotněprávního vztahu, o který v řízení jde, soud žalobu zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Jisté zvláštnosti však v tomto směru vykazuje určovací žaloba podaná třetí osobou. C) Označení zástupců: je obdobné jako u účastníků řízení. Je-li zástupcem advokát, uvádí se jeho jméno a adresa advokátní kanceláře, v níž působí.
7
D) Označení věci, které se žaloba týká: rozumí se stručné vymezení záležitosti, která má být mezi účastníky projednána a rozhodnuta (např. rozvod manželství, o určení vlastnictví apod.). E) Vylíčení rozhodujících skutečností: jde o údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo zřejmé, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodovat. Jedná se tedy o skutečnosti, které zdůvodňují vznik a rozsah žalobcova nároku (povinnost tvrzení). Tyto skutečnosti jsou v žalobě vyjádřeny v žalobcem popsaném skutkovém ději, který mimo tyto skutečnosti obsahuje zpravidla i nepřímo právní důvod žalobcova nároku, aniž je třeba se odvolávat na konkrétní předpis. Žalobce není povinen uvádět právní kvalifikaci vylíčeného skutkového stavu, neboť právní posouzení je věcí soudu. Jestliže například soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.2 F) Označení důkazů, jichž se žalobce dovolává a které by měly být provedeny: žalobce je povinen navrhnout soudu důkazy (důkazní prostředky), kterými lze prokázat skutečnosti jím tvrzené (povinnost důkazní). Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků. Požadavek, aby důkazy byly označeny již v návrhu, je odůvodněn zájmem na urychleném a hospodárném projednání věci. G) Označení toho, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit): Ústavní soud k náležitostem žalobního petitu uvedl v nálezu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97 následující: „Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné 2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000.
8
povinnosti, než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené.“ Jde-li o žalobu na plnění, má přesně vyjadřovat kdo, co, komu a kdy má plnit. Petit určovací žaloby má vyjadřovat, jaké přesně vymezené právo (právní vztah) žalobci náleží, popř. žalovanému nenáleží. Ve věcech osobního stavu má petit přesně vyjadřovat, jaký status účastníků se zakládá, mění či zaniká. Výrok soudu, který odpovídá znění žalobního petitu, znamená pro žalobce plné vítězství ve sporu. Je tedy petit jednak vyjádřením žalobcova požadavku v dané věci, jednak současně vytváří hranice předmětu řízení, v nichž se má soud pohybovat, neboť soud - jak bylo výše uvedeno - zásadně nesmí rozhodovat o něčem jiném, než bylo v petitu požadováno, nebo přiznat právo nad rámec petitu. Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. H) Vlastnoruční podpis žalobce, popř. jeho zástupce či zmocněnce: svým podpisem stvrzuje žalobce (jeho zástupce), že žaloba je procesním úkonem, s jehož obsahem se všemi důsledky souhlasí. Je-li účastník zastoupen advokátem, může být podpis advokáta nahrazen otiskem podpisového razítka, jehož vzor byl uložen u soudu, kterému je podání určeno. I) Datum sepsání žaloby: má pouze orientační význam. Procesní důsledky s tímto datem spojeny nejsou, protože řízení je zahájeno teprve dnem, kdy žaloba dojde soudu. J) Identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popř. další údaje potřebné k identifikaci účastníků.
9
K) Údaje o tom, zda některý z účastníků je zapsán v obchodním rejstříku: tyto údaje musí obsahovat návrh ve věcech, které vyplývají z obchodních vztahů. Výše uvedené náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Tyto náležitosti jsou obligatorní pro všechny typy žalob. Někdy musí mít žaloba ještě další náležitosti. Jde především o náležitosti, které musí obsahovat určitý typ žaloby. U určovacích žalob je to uvedení skutečností, z nichž plyne žalobcům naléhavý právní zájem na žádané určení a navržení důkazů o těchto skutečnostech [§ 80 písm. c) OSŘ]. Na rozdíl od ostatních typů žalob, kde se právní zájem také implicitně předpokládá, můžeme označit ten právní zájem, který se vyžaduje u výše zmíněných určovacích žalob, za „kvalifikovaný“. Pokud by žalobce na ochraně svého subjektivního práva kvalifikovaný právní zájem neměl, docházelo by k tzv. akademickým sporům. V případě vadnosti žaloby, z hlediska obecných a zvláštních náležitostí, musí předseda senátu postupovat podle § 43 OSŘ. Vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě či doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud takové podání odmítne. Jestliže například v petitu žaloby na určení vlastnictví k nemovitostem jsou tyto nemovitosti, zapsané v katastru, neúplně (nedostatečně) označeny, je povinností soudu vyzvat žalobce, aby upřesnil žalobu v označení těchto nemovitostí v souladu s ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, neboť jen takové označení nemovitostí po jeho převzetí do výroku rozsudku zajišťuje určitost a vykonatelnost rozsudku - v daném případě zápis vlastnictví k předmětným nemovitostem formou záznamu.3 V případě návrhu na určení vlastnického práva k movité věci, popřípadě k nemovitosti neevidované
3
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 411/98.
10
v katastru nemovitostí, je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného.4 O povinnost soudu poučit žalobce o neprávnosti podání ve smyslu výše uvedeného ustanovení OSŘ půjde také v případě, tvrdí-li žalobce, že sporná stavba, k níž má být určeno vlastnické právo, stojí na pozemku žalovaného a v žalobním návrhu (petitu) tento pozemek označí jiným parcelním číslem; jde tu o rozpor žalobního tvrzení se žalobním návrhem.5 U žalob ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (spoluvlastnické spory), je třeba přihlédnout k tomu, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit jim více, než čeho se domáhají. Proto nesprávnost žalobního petitu v těchto věcech brání pokračování v řízení jen tehdy, jestliže za této situace nelze přistoupit k věcnému projednávání sporu. U žalob ve věcech, v nichž lze řízení zahájit i bez návrhu, brání nedostatky pokračování v řízení jen tehdy, jestliže chybějící nebo nesprávně uvedené údaje nelze zjistit z obsahu spisu, jestliže neuvedení všech účastníků řízení nelze odstranit postupem podle § 94 odst. 3 OSŘ, nebo jestliže nesprávnost žalobního petitu brání věcnému projednání s ohledem na to, že soud může překročit návrhy účastníků. Podstatnou náležitostí žaloby je určitý návrh - petit - jehož obsahem je znění soudního výroku, kterého se žalobce dožaduje. Zpravidla je petit formulován tak, aby soud rozhodl o jednom konkrétním nároku tam uvedeném. Hovoříme pak o prostém petitu. Žalobní petit může obsahovat několik návrhů, jak má soud o věci rozhodnout. Žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formou tzv. eventuálního petitu, v němž např. žalobce žádá, aby žalovaný byl odsouzen k určitému plnění (např. vydání určité věci), a pro případ nemožnosti takového plnění, aby byl odsouzen k plnění náhradnímu (např. peněžité náhradě). Jiným případem je tzv. alternativní petit. Ten se uplatní tam, kde podle hmotného práva má právo volby mezi dvěma plněními dlužník. Provede-li žalovaný
4 5
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96.
11
volbu plnění během řízení, soud uloží již jen plnění zvolené. Nezvolí-li žalovaný některou alternativu během řízení, uloží soud v rozsudku alternativně obě plnění, protože volbu je možno provést až do doby případného výkonu rozhodnutí. Od jednou vykonané volby nemůže již dlužník ustoupit, takže se potom alternativní výrok rozsudku mění ve výrok jednoduchý. Zvláštním případem žalobního petitu je tzv. alternativa facultas (alternativní zmocnění). Uplatněním tohoto petitu žalobce projevuje ochotu přijmout od žalovaného místo plnění, které mu podle právního předpisu nebo smlouvy náleží, plnění jiné, na které podle hmotného práva nemá nárok. 2.3. Účinky podání žaloby Podle
platného
občanského
soudního
řádu
je
zahájení
řízení
bezprostředním účinkem podání žaloby. Pokud je řízení zahajováno na návrh - tedy nikoli z iniciativy soudu -, je dnem zahájení řízení den, kdy soudu došla žaloba. V případě ústního podání do protokolu je dnem zahájení řízení den, kdy byl protokol sepsán, a to také u jiného než příslušného soudu. Účinky podání žaloby se projevují jak ve sféře procesní, tak i v oblasti hmotného práva. Podle toho se zpravidla rozlišují procesní a hmotněprávní účinky podání žaloby. K procesním účinkům podání žaloby náleží : -
Vznik procesněprávního vztahu mezi účastníky řízení a soudem. Obsahem
základního procesněprávního vztahu, jako každého právního vztahu, jsou práva a povinnosti jeho subjektů. Jsou to tedy všechna procesní práva a procesní povinnosti jak soudu, tak účastníků od počátku řízení až do jeho pravomocného skončení. Protože je proces jev dynamický, ani procesněprávní vztah nemá statický, nýbrž dynamický charakter a vyvíjí se v určitém časovém úseku. Proto můžeme uvést alespoň ta procesní práva a povinnosti, která vznikají subjektům procesněprávního poměru bezprostředně v důsledku podání žaloby. Mezi procesní povinnosti soudu patří povinnost zkoumat náležitosti žaloby a postarat se o opravu nebo doplnění nesprávných, neúplných nebo chybějících náležitostí (viz výše citovaný § 42 OSŘ). Soud je povinen vyzvat žalobce k zaplacení soudního poplatku a stanovit mu k tomu lhůtu, nebyl-li poplatek
12
zaplacen současně s podáním žaloby a pokud zde povinnost k zaplacení poplatku je; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (viz § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. To platí i tehdy, jestliže jsou účastnící nečinní (§§ 100 a 101 OSŘ). Procesní práva a povinnosti účastníků korespondují s výše uvedenými povinnostmi soudu; zejména právo, aby soud v řízení postupoval tak, aby věc byla co nejrychleji rozhodnuta. Účastníkům vzniká též právo, aby jim soud zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv (§ 18 OSŘ). Od počátku řízení jsou účastníci oprávněni k dispozičním úkonům. Žalobce může měnit žalobu a vzít žalobu zpět, žalovaný může podat vzájemnou žalobu, pro níž se dosavadní soud od okamžiku zahájení řízení stává příslušným (§ 89 OSŘ). Od počátku řízení je dále možná záměna účastníků, přistoupení dalšího účastníka a vstup vedlejšího účastníka do řízení (§ 92 a § 93 OSŘ). -
Vznik překážky litispendence pro jiné řízení v téže věci. Tato překážka
brání tomu, aby o téže věci mezi týmiž účastníky probíhalo řízení u téhož nebo jiného soudu. Dle judikatury obecných soudů překážka litispendence (zahájeného řízení) platí bez ohledu na to, zda řízení bylo dříve zahájeno u stejného soudu či jiného soudu, a nezáleží ani na tom, zda bylo dříve zahájeno u soudu věcně či místně příslušného nebo nepříslušného. Jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Totožnost účastníků je dána při litispendenci tehdy, vystupují-li v obou řízeních jako účastníci tytéž osoby, buď ve shodném, nebo v opačném procesním postavení. Totožnost účastníků je zde i tehdy, je-li na místě účastníka jeho právní nástupce, což bude mít spíše význam pro otázku rei iudicatae než pro otázku litispendence, ale ani zde nelze takový případ vyloučit. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže týž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
13
způsoben. Následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.6 Totožnost žalobního nároku tedy předpokládá nejen totožnost žalobního petitu, ale i totožnost jeho meritorního odůvodnění, tedy žalobcem tvrzeného skutkového stavu. Z tohoto vymezení vyplývá, že navzájem netvoří překážku litispendence žaloba na plnění a žaloba na určení, byť jde o týž právní poměr, a to pro rozdílnost žalobního návrhu. Pokud dojde k situaci, že dříve zahájené řízení, které pro nově zahajované řízení vytvářelo překážku věci zahájené (litispendence), bylo zastaveno, pak vůči později zahájenému řízení byla překážka litispendence odstraněna a v řízení je možno pokračovat. -
Ke dni podání žaloby se dále pojí účinek tzv. perpetuatio fori (trvání
příslušnosti). Byl-li soud příslušný v době zahájení řízení, jeho příslušnost trvá, i kdyby se v průběhu řízení změnily okolnosti tuto příslušnost určující. Hmotněprávní účinky podání žaloby jsou: -
Podáním žaloby dochází ke stavení promlčecích lhůt, jestliže bylo
subjektivní právo uplatněno v zákonem stanovené promlčecí době a žalobce v zahájeném řízení řádně pokračuje. Jestliže žalobce zvítězí a uplatněné právo mu bude pravomocným rozhodnutím přiznáno, nastupuje nová desetiletá promlčecí doba pro výkon rozhodnutí (§ 110 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále „OZ“). Dojde-li však např. ke zpětvzetí žaloby a řízení bude zastaveno, byl běh původní promlčecí doby staven pouze po dobu řízení a po právní moci usnesení o zastavení řízení bude pokračovat. -
Pokud subjektivní právo zaniká po uplynutí stanovené lhůty (prekluze), má
podání žaloby nejpozději posledního dne této lhůty ten účinek, že právo takto uplatněné nezanikne a může být soudem přiznáno bez ohledu na to, že v průběhu řízení stanovená lhůta uplyne.
6
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97.
14
2.4. Dispozice žalobou Podáním žaloby vzniká procesněprávní vztah mezi soudem a účastníky řízení, který má zásadně vést k meritornímu rozhodnutí soudu o žalobním nároku, který je mezi účastníky sporný. V průběhu řízení může však dojít ke změnám v předmětu řízení (uplatňovaném nároku). Tyto
změny procesní právo ve větší či menší míře
připouští z důvodu uplatňování dispoziční zásady v civilním procesu a z důvodu výskytu objektivních vlivů, které se během soudního procesu mohou objevit a které nejsou závislé na vůli účastníků. Ke změně může tedy dojít tak, že soud nerozhoduje o původním žalobním nároku, ale rozhoduje o něčem „více“, o něčem „méně“, nebo o něčem jiném. Dále pak může dojít k takové změně, že k meritornímu rozhodnutí soud vůbec nedospěje. Všechny tyto případy jsou vybočením z rozhodujícího vlivu původní žaloby na rozsudek, a proto jsou upraveny v občanském soudním řádu. Jde především o změnu žaloby a zpětvzetí žaloby. 2.4.1. ZMĚNA ŽALOBY Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba doručit účastníkům do vlastních rukou nebo přímo při jednání, při němž byl předložen. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení, kterým se změna návrhu nepřipouští (§ 95 OSŘ). Změna žaloby je tedy dispoziční procesní úkon, k němuž je oprávněn výlučně ten, kdo žalobu podal. Tato zásada je však částečně prolomena tím, že ke změně žaloby musí dát soud souhlas. Nejtypičtější je změna žaloby spočívající ve změně žalobního petitu a to buď tak, že žalobce požaduje více nebo požaduje něco jiného na základě stejného skutkového stavu. Změna žaloby však nemusí výlučně spočívat ve změně petitu. Může být i změnou skutkového základu a tím právního důvodu žaloby. Omezení petitu tak, že žalobce požaduje méně, se považuje za částečné zpětvzetí žaloby.
15
K tomu se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 20/99, kde konstatoval: „Mylný je právní názor spočívající v tom, že omezení návrhu je změnou návrhu ve smyslu ust. § 95 OSŘ, a že tudíž má procesní dosah jen tehdy, je-li soudem projeven s omezením souhlas. Takové „omezení návrhu“ je totiž procesním úkonem, jenž se řídí podle své povahy režimem částečného zpětvzetí návrhu podle ust. § 96 OSŘ.“ Změna může dále spočívat v tom, že žalobce mění žalobu na plnění z žaloby na určení nebo naopak. V odborné literatuře se v tomto případě hovoří o kvalitativní změně žalobního petitu. Ve své podstatě jde však o žalobu novou. Žalobce je povinen v žalobě pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti, nikoliv uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek uvedených v jiném ustanovení zákona není změnou žaloby ve smyslu § 95 OSŘ.7 Souhlas žalovaného se změnou žaloby se, na rozdíl od zpětvzetí žaloby, nevyžaduje. Důvodem je, že změna žaloby neznamená ukončení soudního řízení bez meritorního rozhodnutí, nýbrž je pouze jiným než původním vymezením předmětu žaloby. Vymezení předmětu žaloby je tedy věcí žalobce a není tedy důvodu, proč by žalovaný měl být oprávněn změnu žaloby zmařit. Co se týče ochrany žalovaného při změně žaloby, pak postačí, že soud žalovaného o změně náležitě informuje, aby mohl uplatnit své námitky a obranu proti změněné žalobě. Institut souhlasu soudu se změnou žaloby je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové.8 Soud dále musí při změně žaloby posoudit, zda změněná žaloba splňuje všechny procesní podmínky, zejména zda je dána pravomoc a příslušnost soudu a zda změně nebrání překážky litispendence a rei iudicatae.
7 8
Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 12. 1972, sp. zn. 5 Cz 30/72. Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I.ÚS 179/2000.
16
Pokud by některá
z procesních podmínek nebyla splněna, nemohl by soud změnu žaloby připustit, protože by vzápětí musel pro nedostatek procesní podmínky zastavit řízení. Účinky soudem připuštěné změny žaloby se projeví v procesu tak, že soud upustí od projednání původní žaloby a pokračuje v řízení o změněné žalobě. Nejde však o dvě řízení: obě části, před změnou žaloby i po ní, tvoří jeden celek a dosavadní procesní i hmotněprávní úkony zůstávají zachovány. Pokud jde o účinky v hmotněprávní oblasti, zejména z hlediska zachování hmotněprávních lhůt, je rozhodná doba uplatnění nároku, tedy okamžik dojití žalobcova projevu o změně žaloby soudu. Teprve tímto dnem se staví běh promlčecí doby pro nárok nově ve změněné žalobě uplatněný. 2.4.2. ZPĚTVZETÍ ŽALOBY Zpětvzetí žaloby je dalším dispozičním procesním úkonem, k němuž je oprávněn výlučně žalobce. Přípustnost zpětvzetí je motivována tím, že žalobce může z různých důvodů ztratit zájem na věcném rozhodnutí soudu o žalobě. Uplatňovaný nárok však zpětvzetím žaloby nezaniká a lze ho uplatnit znovu. Zpětvzetí žaloby je tedy jednostranným procesní úkonem účastníka, jehož účinky nastávají tím, že dojde soudu. Zpětvzetí žaloby již nelze odvolat. Žaloba může být vzata zpět ještě před zahájením jednání nebo při jednání, případně i po vynesení rozsudku prvního stupně, to znamená až do okamžiku právní moci rozhodnutí o žalobě. Žalobce může vzít žalobu zpět úplně nebo zčásti. Vzetí žaloby zpět za řízení před soudem prvního stupně upravuje § 96 OSŘ. Na rozdíl od změny žaloby zákon vyžaduje, aby ostatní účastníci soudního řízení se zpětvzetím žaloby souhlasili. V případě, že z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí žaloby není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Zákon výslovně nevyžaduje, aby žalobce vzetí žaloby zpět odůvodnil. Zdůvodnění žaloby bude však významné pro ostatní účastníky řízení, kteří se mohou na základě žalobcova odůvodnění rozhodnout, zda budou či nebudou se zpětvzetím žaloby souhlasit. Žalobcovo odůvodnění bude mít vliv i na náklady řízení. Vezme-li žalobce žalobu zpět a ostatní účastníci souhlasí, soud řízení zastaví.
17
Nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby může být důvodný například tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu, a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání pro sebe nepříznivého rozsudku. Zákon také stanoví případy, kdy nesouhlas žalovaného nemá právní význam. Nesouhlas žalovaného není účinný tehdy, jestliže se jedná o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není anebo o zpětvzetí návrhu na zrušení, neplatnost nebo neexistenci partnerství (§ 96 odst. 4 OSŘ). Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí o věci již nabylo právní moc, soud rozhodne, že zpětvzetí žaloby není účinné (§ 96 odst. 5 OSŘ). V případě, že zpětvzetí uplatní žalobce proti nepravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, rozhoduje o tom odvolací soud. Jestliže odvolací soud zpětvzetí připustí, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. I v tomto případě závisí připuštění zpětvzetí žaloby na stanovisku druhého účastníka. V dovolacím řízení není zpětvzetí žaloby možné. V případech tzv. nerozlučného společenství a společenství ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, je potřebný souhlas všech žalovaných společníků.9 Jak vyplývá z výše řečeného, zpětvzetí žaloby je pouhým procesním úkonem, který nemá za následek účinky ve sféře hmotněprávní. Zpětvzetí žaloby se může projevit jedině na běhu hmotněprávních lhůt. Podáním žaloby dochází ke stavení běhu promlčecí doby. Jestliže však řízení nedospěje k meritornímu rozhodnutí ve věci a bude zastaveno, bude běh promlčecí doby pokračovat od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení.
9
Schelleová, I. Český civilní proces. Praha: Linde Praha, a.s., 1997, s. 232.
18
3. Určovací žaloby z historického hlediska 3.1. Římské právo Římský civilní proces prošel třemi vývojovými stadii. Nejstarším typem byl tzv. proces legisakční (do 2. stol. př.n. l.), následoval proces formulový (do 2. stol n.l.), pak byl postupně vytlačován typem novým, tzv. procesem kogničním (mimořádným). Pro proces legisakční a formulový byla charakteristická dvě stadia řízení. Prvé probíhalo před soudním úředníkem národa římského, obyčejně před prétorem anebo před správcem provincie. V tomto stadiu, jež se označovalo technickým termínem „řízení in iure“, přednášel žalobce svůj nárok, žalovaný své námitky a úředník zkoumal, zda nárok je legální a zda námitky žalovaného nárok nevylučují. Zkoumalo se zde také, zda příslušná žaloba existuje a řízení vedlo k jejímu přidělení. Zjistil-li prétor, že právo není na žalobcově straně (nárok není zákonný), žalobu odmítl a soudní jednání skončilo. V opačném případě konání sporu povoloval a potom předkládal stranám seznam soudců, ze kterého si strany vybraly jedno jméno soudce, který měl spor definitivně rozhodnout. Jestliže se strany na soudci nedohodly, stanovil jim ho prétor sám. Jednání in iure skončilo tzv. litiskontestací, tedy aktem, kterým byl podle práva konstituován spor. Druhé stadium, zvané „apud iudicem“, spočívalo v tom, že se strany dostavily před zvoleného soudce, přednášely své podání, vedly důkazní řízení a soudce nakonec rozhodl vynesením rozsudku. Rozsudek byl závazný, státní mocí vynutitelný a nabýval ihned právní moci. Republikánské právo římské znalo opravné prostředky (odvolání) pouze v záležitostech trestních. Ústředním pojmem procesního práva, který římští právníci neobyčejně rozvinuli, byla actio (žaloba). Tento termín znamenal původně žalobcovo jednání, kterým žalobce uplatňoval své právo. Actio však nebyla pouhým procesním prostředkem, nýbrž zahrnovala v sobě i soukromé materiální právo, kterého se žalobce domáhal, takže oba prvky (procesní i hmotněprávní) v ní tvořily nerozlučnou vnitřní i vnější jednotu. Porušení hmotného práva se mohlo projevit
19
jedině v procesním prostředku (žalobě) a ten zase nebyl myslitelný bez uznaného nároku (materiální právo). Actio nebyla jednostranným útokem žalobce proti žalovanému, nýbrž procesním jednáním, jež vyžadovalo osobní součinnost obou stran. Nezahrnovala jen jediný nárok, nýbrž celé právo se všemi přítomnými i budoucími nároky. Každá actio měla zcela samostatnou a konkrétní právní strukturu, nebyla tedy pouze jakýmsi abstraktním pojmem ani součástí nějakého systému. Římské právo bylo z výchozího procesního pohledu vlastně souhrnem žalob a rozvíjelo se tím, že prétor povoloval další a další actiones. Při projednávání jakéhokoliv sporu si tedy museli Římané zodpovědět základní otázku - jaká je tu žaloba…(qualis actio)? Není-li actio, není práva. Subjektivní hmotné právo bylo vždy obsahem určité žaloby a Římané hledali vždy určitou žalobu, pod kterou by bylo možno skutkovou podstatu řešeného případu podřadit. Římané uznávali dělení práva na osoby, věci a žaloby. Žaloby se dělily na četné skupiny a druhy. Mezi nimiž existovaly také tzv. actiones preiudiciales, tedy žaloby směřující ke zjištění, zda existuje nějaké sporné právo či skutečnost tvrzená v žalobě, např. zda je kdo otrok či nikoli. Jednalo se o tehdejší určovací žaloby a jejich součástí nebyla kondemnace (příkaz k odsouzení). Existovala také formula praeiudicialis, praeiudicium, kterou magistrát nařizoval porotci, aby rozhodl pouze o tom, zda-li tu je či není jistý poměr nebo skutečnost. Avšak k tomu nebyl připojen rozkaz - pokud přizná žalobci právo -, aby žalovaného odsoudil k peněžitému plnění ve prospěch žalobce. Žalobce se tu nedomáhal odsouzení žalovaného k plnění, nýbrž jen toho, aby právní poměr nebo skutečnost, které jsou nejisté pro chování odpůrce, byly určeny soudním výrokem. Formula praeiudicialis se tedy lišila od vlastní actio (žaloby) tím, že formula zahrnovala pouze intentio (tvrzení žalobního nároku), nikoliv však condemnatio. Praeidicium, ač se stavělo v protikladu k actio, často bylo její součástí či přímo základem. Formula praeiudicialis směřovala k rozhodnutí předchozí (předběžné) otázky, na jejímž rozhodnutí závisel další následující proces. Protože by však tímto způsobem mohlo rozhodnutí vedlejší otázky nepříznivě ovlivnit rozhodování o
20
otázce hlavní, a strany by byly starším řešením vázány, mohl se žalovaný takovému praeiudiciu bránit a dosáhnout toho, aby spor o důležitější otázce předcházel sporu o otázce méně důležité, tak hrdelní proces před civilním, dědický před obligačním či věcněprávním. Z prejudicií byly nejčastější ty, jimiž mělo být docíleno rozhodnutí sporu o právním postavení osoby (otázky statusové). Nejdůležitější tady byla rozepře o svobodu člověka. Prejudicia se užívala k rozhodnutí, zda určitá osoba byla zrozena ve svobodě nebo jako propuštěnec. Formula praeiudicialis tu zněla podle toho, zda osoba se domáhala svobody (ingenuity) nebo zda naopak vůči ní bylo tvrzeno právo nesvobody (patronátního nad ní). Druhou formulí bylo tvrzeno, že žalovaný je propuštěncem
žalobcovým.
Obě
praeiudicia
byla
provedena
pravomocí
praetorskou. Rovněž praetorského původu bylo praeiudicium, kterým se přivádělo k platnosti mocenské právo nad svobodným. Sloužila také dítěti domoci se vůči otci toho, aby on je uznal za své. Dítěti bylo k tomu propůjčeno z praetorské jurisdikce pocházející praeiudicium de partu agnoscendo. Existovala také praeiudicia, která se netýkala statusových otázek. K nim patřilo také praeiudicium an ex lege Cicereia praedictum sit, jež podle lex Cicereia se nařizovalo, aby věřitel, který přijímal sponsory nebo fidepromissory, jim oznámil před svědky, za jaký dluh se zaručují. Tito sponsores a fidepromissores se mohli do třiceti dnů domoci u soudu určení, zda bylo toto oznámení učiněno podle zákona či nikoliv. Další vývoj směřující ke vzniku určovacích žalob, jak je známe dnes, byl ovlivněn právě římským právem; za bezprostředního předchůdce určovací žaloby je v literatuře označována tzv. žaloba vyzývací (provokační), pomocí které mohl žalobce donutit žalovaného, aby své tvrzené nároky uplatnit u soudu ihned, pod následkem věčného mlčení neboli zániku nároku. Smyslem této žaloby bylo odstranění nejistoty v právním postavení žalobce.
21
3.2. Období československé republiky Po celé období československé republiky (před 2. světovou válkou a krátce po ní) bylo občanské právo procesní upraveno předpisy vydanými v RakouskuUhersku. Ty byly recipovány zákonem č. 11/1918 Sb. a podstatně doplněny po roce 1918. Jádro těchto norem tvořily předpisy tzv. sporného řízení, upravující postup soudu při vyřizování žalob. V českých zemích to byly hlavně jurisdikční norma č. 111/1895 ř. z., civilní soudní řád č. 113/1895 ř. z. (dále „c.s.ř.“), exekuční řád č. 79/1896 ř. z. a zákon o soudní organisaci č. 217/1896 ř. z..V tomto období zde existoval dualismus českého a slovenského práva, neboť na Slovensku platily odlišné právní předpisy.Vedle předpisů o sporném řízení existovala rozsáhlá oblast předpisů tzv. nesporného řízení, jejichž předmětem byly všechny civilní věci, které byly výslovně zákonnými předpisy přikázány do nesporného řízení. V období československé republiky byla žaloba, obdobně jako dnes, procesním úkonem, kterým se žalobce obrací na soud za účelem ochrany svého práva proti žalovanému. Žalobou uváděl žalobce v pohyb celé řízení (proces), což představovalo povinnost soudu i žalovaného být činným. Účelem žaloby bylo, aby soud prozkoumal tvrzený nárok žalobcův jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní a rozhodl, zda tento nárok je odůvodněn. Toto rozhodnutí se stalo konečným a nezměnitelným mezi stranami a sloužilo také jako podklad pro vynucení soudem přiznaného nároku. Náležitosti žaloby upravoval § 226 c.s.ř. Podle něj musela žaloba mimo jiné obsahovat určitý návrh nebo žalobní žádost, kterým žalobce vymezoval soudu hranici jeho rozhodovací činnosti a určoval přesně, o čem soud má rozhodnout a jaké si žalobce toto rozhodnutí přeje. Žalobní návrh mohl znít různě: žalobce mohl žádat, aby byl žalovaný odsouzen k plnění, tj. aby něco snášel, činil nebo opomenul (žaloba na plnění) nebo aby soud rozhodnul jen o tom, jestli je nebo není nějaké právo nebo právní poměr nebo jestli je listina pravou nebo nepravou (žaloba určovací). Vedle těchto návrhů se vyskytovaly ještě návrhy, kterými se žalobce domáhal toho, aby soudním rozsudkem byla způsobena jistá změna dosavadního právního stavu (např. žaloba o rozvod, neplatnost, rozluku manželství, o zrušení spoluvlastnictví). Šlo o zvláštní žaloby právotvorné či konstitutivní.
22
Podle ustanovení § 228 civilního soudního řádu bylo možné se domáhat žalobou určení, že tu jest nebo není některý právní poměr nebo právo, také uznání pravosti listiny, nebo určení, že je nepravá, měl-li žalobce právní zájem na tom, aby onen právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly soudním rozhodnutím určeny co nejdříve. Žaloby určovací v této podobě byly náhradou za dřívější žaloby vyzývací a vyzvání, jejichž prostřednictvím bylo požadováno, aby složený účet byl schválen nebo vytýkán (§§ 66-73, 100, 101 předchozího soudního řádu). Žaloby určovací právní teorie dělila na žaloby samostatné nebo vedlejší (podružné), a ty mohly být dále žalobami kladnými nebo zápornými. Předmětem samostatných žalob určovacích bylo především určení, že tady je či není nějaký právní poměr nebo právo, zejména na zjištění manželského nebo nemanželského otcovství, dále žaloby, které směřovaly ke zjištění platnosti či neplatnosti manželství v manželských sporech. Tyto žaloby mohly směřovat také k tomu, aby byla uznána pravost listiny, nebo aby s konečnou platností byla určena její nepravost (viz § 228 c.s.ř.). Samotným předmětem sporu byla otázka pravosti listiny soukromé či veřejné, což mělo význam pro strany sporu, neboť rozsudkem, určujícím pravomocně otázku pravosti listiny, byl zjednán podklad pro důkaz o existenci či neexistenci práva, které listina osvědčovala. Otázku pravosti listiny mezi týmiž stranami pak měl soud navždy vyřešenou. Podmínkou přípustnosti určovacích žalob, aby byl určen právní poměr nebo právo nebo pravost listiny, byl žalobcův právní zájem na takovém určení; zákon žádal přímo „nutkavý“ právní zájem, přičemž brzké určení bylo jediným možným východiskem k odstranění žalobcovy nejistoty v právních vztazích. Právní zájem na určení byl věcnou náležitostí nároku žalobce a musel být prokázán jako každá jiná materiální náležitost žalobního nároku. Tento právní zájem musel existovat v době rozhodování soudu o určení a nestačil až právní zájem na budoucím zjištění. Zajímavým příkladem právního zájmu na určení byl případ rozhodnutý Nejvyšším soudem v rozhodnutí číslo 292 sb. min. sprav. civ., kde šlo o zjištění, zda komitentu (příkazci v komisním obchodě) náleží z obchodu nárok na plnění
23
v měně československé nebo ve starých neokolkovaných bankovkách rakouskouherských. Z hlediska hospodářského byl zájem žalobce odůvodněn tím, že při plnění ve staré měně by získal daleko menší majetkovou hodnotu než při plnění v měně československé. Tento hospodářský zájem žalobce byl navíc podepřen vládním nařízením z 10. 4. 1919 čís. 187 Sb., podle něhož bylo možné převádět znehodnocenou rakouskou měnu do československé republiky pouze na základě zvláštního řízení a žalobce tak nemohl žádat okamžité splnění, kdyby se mu mělo plnit v rakousko-uherských korunách. Na druhé straně by se jeho nárok promlčel, kdyby mu příslušelo plnění v korunách československých, neboť by musel čekat až do úpravy tehdejších měnových poměrů. S žalobou na plnění návrh na určení spojit nemohl, protože pohledávka sama nebyla splatná. Již tehdejší literatura dovozovala, že předmětem určení nemohla být právní skutečnost. Návrh určovací žaloby měl být určitý (§ 226 c.s.ř.), tudíž předmětem určení nemohl být ani abstraktní právní poměr, ale zcela konkrétní právní poměr existující mezi určitými osobami nebo určité osoby k věci. Rozsudek o určení byl omezen pouze na strany rozepře, takže pokud procesní strany nebyly zároveň subjekty určovaného právního poměru, zůstalo určení závazné pouze mezi nimi. Třetích osob, které byly subjekty dotyčného práva nebo právního poměru, se rozsudek nedotknul a v rozepři mezi nimi mohlo dojít i k odchylnému určení téhož práva nebo právního poměru. Právní zájem na brzkém určení právního poměru nebylo třeba prokazovat v případě, kdy dědicové se cítili být postižení otálením příslušného úřadu s udělením souhlasu k odevzdání pozůstalosti z důvodu, že u zůstavitele existovala dlužní povinnost vůči státu. Dědicové mohli podat na fiskální úřad řádnou žalobu vyzývací, kterou se domáhali toho, aby fiskální úřad prokázal nároky, pro které byla pozůstalost zadržena. Namísto této žaloby vyzývací nastoupila žaloba určovací, jak bylo uvedeno výše. Obdobně se mohl žalobou určovací domáhat pachtýř erárních statků vůči fiskálnímu úřadu vyjasnění právního poměru v případě, kdy mu hrozilo odnětí statků pro nesplnění jím převzatých závazků. Žalobce také mohl bez svolení žalovaného až do konce ústního jednání navrhnout, aby právní poměr nebo právo, které se staly během rozepře spornými a
24
na jejichž existenci úplně nebo částečně záviselo rozhodnutí o žalobním návrhu, byly postaveny najisto rozsudkem. Podobný návrh mohl učinit za týchž podmínek také žalovaný. O těchto návrzích mohlo však být rozhodnuto také mezitímním rozsudkem, který by předcházel rozhodnutí ve věci samé. Rozsudek mezitimní, byl napadnutelný opravnými prostředky, neboť byl pokládán za rozsudek konečný. Mezitímní návrhy určovací byly však vyloučeny v případech, v nichž o předmětu návrhu bylo možné vést pouze zvláštní řízení pro záležitosti toho druhu výlučně předepsané (např. v řízení manželském, ve věcech rušené držby, ve věcech nájemních apod.), nebo pokud předpisy o předmětné příslušnosti soudů odporovaly takovému návrhu (§ 236 c.s.ř.). Výše uvedené návrhy byly označovány jako podružné žaloby určovací, jimiž bylo možné se domoci určení soukromoprávního poměru nebo práva, nikoliv však toho, že listina je pravou či nepravou. V patentním řízení existoval také zvláštní určovací návrh,10 kterým se každý mohl domoci určení, že výrobky, které chtěl vyrábět, obchodovat s nimi nebo které chtěl užívat, nebo že výrobní postup, který zamýšlel realizovat, ani zcela ani z části nespadaly pod žádný patent. O návrhu rozhodoval úřad patentní a právoplatné rozhodnutí, že určitý výrobek nebo postup výrobní nespadal pod určitý patent, vylučoval každý další nárok vlastníka patentu naproti tomu, kdo si vydobyl takové rozhodnutí o určení. Slovenský občiansky súdný poriadok obsahoval ustanovení o určovacích žalobách v § 130 a také zde bylo předmětem určení právo nebo právní poměr, jakož i pravost listiny. Obecně zde platilo o určovacích žalobách totéž co v právu českém. Slovenský zákon ještě připouštěl žalobu na určení správnosti vyúčtování a žalobu na určení účtovací povinnosti. Jednalo se však spíše o žalobu na plnění, neboť žádost směřovala k určení, že žalovaný je povinen předložit vyúčtování; tedy byl povinen něco vykonat.
10
Viz § 111 zákona č. 30/1897 ř. z.
25
3.3. Určovací žaloba z pohledu zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních K 1.1. 1951 nabyl účinnosti zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), který navázal na zákon o zlidovění soudnictví č. 319/1948 Sb. ustanoveními o jednotném občanském soudním řízení, bez rozlišování civilního procesu na řízení sporné a nesporné. Zákon o řízení ve věcech občanskoprávních upravoval postup pro řízení nalézací i pro řízení exekuční. Mezi nejdůležitější charakteristiky tohoto procesního předpisu patřilo označování procesních stran jak v řízení sporném, tak i v nesporném řízení jako účastníků řízení. Vůdčí zásadnou tohoto předpisu byla zásada materiální pravdy. Předpis umožňoval rozsáhlé možnosti účasti prokurátora v civilním soudním řízení či možnost soudu kontrolovat dispoziční úkony účastníků řízení. Z výše uvedeného můžeme konstatovat, že zákon č. 142/1950 Sb. nerozlišoval pojem „návrh na zahájení řízení“ a pojem „žaloba“. V učebnici občanského práva procesního z roku 1955 se říká: „ Účastník, který podává návrh na zahájení řízení, se nazývá „žalobce“, jeho odpůrce „žalovaný“. Navrhovatel žaluje svého odpůrce. Proto návrh na zahájení řízení se jmenuje „žaloba“ (§ 405). Jinak než tímto svým názvem se žaloba nijak neliší od návrhu na zahájení řízení.“ Zákon č. 142/1950 Sb. neobsahoval žádné ustanovení, které by (třeba jen demonstrativně) rozlišovalo mezi jednotlivými druhy žalob, jako je tomu dnes v zákoně č. 99/1963 Sb. Z obecných ustanovení zákona č. 142/1950 Sb. můžeme pouze vyčíst, že k zahájení řízení je třeba žaloby, která obsahuje určitý návrh. Následující § 406 stanovil: „ Žalobou se lze domáhat také určení, že tu je anebo není určité právo nebo právní poměr, má-li žalobce naléhavý právní zájem na uplatňovaném určení.“ Náležitosti určovací žaloby, vztah k jiným typům žalob a možnosti jejího použití se shodují s dnešním pojetím určovací žaloby, proto bližší výklad bude podán v následujících částech této práce. Při pohledu na tehdejší právní úpravu stojí za zmínku zvláštní určovací žaloby, které byly upraveny přímo zákonem. Některé z nich směřovaly mimo rámec civilního řízení a představovaly spíše nástroj ochrany zájmů státu a centrálně řízené
26
ekonomiky. Příkladem takové určovací žaloby zvláštního druhu byla žaloba podle § 13 odst. 2 zákona č. 57/1952 Sb., o dodávkové povinnosti a o výkupu zemědělských výrobků, který zněl: „Vláda stanoví nařízením, v kterých případech je třeba k vymáhání nesplněné povinné dodávky předchozího rozhodnutí soudu. V takových případech soud k žalobě, kterou podá okresní plnomocník ministerstva výkupu, buď potvrdí, že dodávka byla stanovena v souladu s předpisy o povinných dodávkách, nebo žalobu zamítne. Podrobnosti stanoví zvláštní předpis.“ Nařízením zde citovaným byl § 40 odst. 7 vládního nařízení č. 114/1953 Sb., o dodávkové povinnosti a o výkupu zemědělských výrobků, který zněl: „ Nesplněné dodávkové povinnosti jednotných zemědělských družstev mohou být vymáhány jen na základě předchozího rozhodnutí soudu, že dodávka byla stanovena v souladu s předpisy o plnění dodávkové povinnosti (§ 13 zákona ).“
27
4. Určovací žaloba (část obecná) V současnosti je určovací žaloba upravena v ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, podle kterého žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. 4.1. Předmět určení Předmětem určení může být jen takový právní vztah, právo nebo povinnost, o kterém může soud rozhodnout v rámci pravomoci vymezené v § 7 OSŘ, podle něhož v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány; jiné věci projednávají a rozhodnutí soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 1, 3 cit. ustanovení). V soudní praxi se například vyskytují návrhy požadující určení, že určitá cesta je či není účelovou komunikací. V takovém případě není v pravomoci soudu o věci rozhodnout, ale je třeba věc postoupit silničnímu správnímu orgánu. Předmětem určení tedy může být právní vztah nebo právo, o němž je rozhodováno v rámci civilní soudní pravomoci, a to buď v pozitivní podobě (určení, že existuje) tzv. kladné určovací žaloby nebo v negativní podobě (určení, že neexistuje) tzv. negativní určovací žaloby, označované též jako záporné. Záporná určovací žaloba je na místě, když někdo uplatňuje právo nebo si je výslovně či mlčky osobuje a tím současně ohrožuje právo žalobcovo.11 Na základě výše uvedeného lze rozlišit různé druhy určovacích petitů, a to podle dvou kritérií : a) podle obsahového hlediska se rozlišuje petit, v němž jde o právní vztah, od petitu, v němž jde o právo, b) podle toho, zda je žádáno určení existence či neexistence právního vztahu, resp. práva, se rozlišuje petit pozitivní od petitu negativního.
11
Viz Nejvyšší soud, Vážný č. 9593.
28
Určovací žalobou lze požadovat určení pouze práva, povinnosti popřípadě právního vztahu, existujícího ke dni vyhlášení rozsudku. Na této podmínce trvá procesní teorie, avšak praxe pod tlakem nezbytnosti připouští výjimku. Umožňuje se totiž žaloba na určení, že někdo byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci. To vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, který uvádí: „…jestliže je dědic z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, nemůže být tomuto určení na překážku okolnost, že i tento dědic zemřel, a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové.“ Pokud připustíme možnost určení práv a právních vztahů do minulosti, vyvstává otázka, zda-li může být určení existence právního poměru aktuální také tam, kde ještě subjektivní právo není, tedy určení do budoucna. Tak tomu bude v případě, že vznik subjektivního práva závisí na uplynutí určitého času nebo na splnění odkládací podmínky. Domnívám se, že s ohledem na preventivní charakter určovací žaloby nelze tento názor apriori odmítnout. Již od přijetí civilního řádu soudního z roku 1895 není sporu o tom, že se určovací žalobou nelze domáhat určení existence právní skutečnosti, samozřejmě za předpokladu, že takové určení zákon výslovně nepřipouští. V této souvislosti lze citovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/1998 podle něhož, „určení existence právní skutečnosti (nikoli právního vztahu či práva) rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě nejde však o určovací žalobu odpovídající ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, ale o žalobu jinou v § 80 OSŘ nevypočtenou. Žaloba, jíž se žalobce domáhá, aby soud určil, že určitá studna je součástí pozemku, na němž se nachází, nesplňuje předpoklady žaloby na určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, neboť se netýká existence či neexistence práva nebo právního vztahu, ani nemá oporu v platném právu.“ Obdobně uvádí Nejvyšší soud v jiném rozsudku,12 „žaloba na určení, že žalovaná nenabyla vydržením vlastnické právo k nemovitostem, je žalobou na určení neexistence právní skutečnosti – že určitá právní skutečnost není dána, nikoli 12
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000.
29
žalobou na určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva, a proto nesplňuje předpoklady žaloby určovací podle § 80 písm. c) OSŘ.“ Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu tedy přichází v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon připouští. V některých případech může být ovšem rozlišení, zda je požadováno určení práva (právního vztahu), anebo určení právní skutečnosti, která dává právům a povinnostem vzniknout, problematické. Z pohledu právní teorie jsou právní skutečnosti, v hypotéze normy předvídané společenské podmínky či okolnosti, za nichž dochází ke vzniku (změně, zániku) právního vztahu. Jsou tedy předpokladem a prvkem právních vztahů. Typickými právními skutečnostmi jsou právní úkony. Při rozlišení právní skutečnosti a právního vztahu jde do značné míry o otázku formulace žalobního petitu. V případě rozporu mezi žalobním tvrzením a žalobním návrhem lze žalobce odkázat na ustanovení § 43 odst. 1 OSŘ, podle něhož předseda senátu vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. Soud je tedy povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů, jaké právní následky jsou spojeny s provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Do poučovací povinnosti tedy nepatří přímý návod pro účastníka, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit.13 Podle jednoho ze senátů Nejvyššího soudu se nelze domáhat určení, že právní úkon byl učiněn platně, lze se však domáhat určení, že právní vztah jím založený existuje. Obdobně se nelze domáhat určení, že právo se promlčelo, naopak je přípustné žádat vydání určovacího výroku, že právo neexistuje. Také žaloba jíž se žalobce domáhá, aby soud určil, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, nemusí zcela odpovídat zákonnému vymezení žaloby na určení podle § 80 písm. c) 13
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002.
30
OSŘ. Požadavek na určení existence či neexistence práva či právního vztahu by byl splněn určením, že kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky je založen právní vztah prodávajícího a kupujícího.14 Jiné senáty Nejvyššího soudu přistupují k otázce předmětu určení benevolentněji a tam, kde je přes vágní formulaci zjevné, že jde o určení práv a povinnosti, takové žaloby připouštějí. Například určení, že někdo je osobou povinnou (podle restitučních předpisů), není přísně vzato v § 80 odst. c) OSŘ zahrnuto. Přesto Nejvyšší soud uvádí, že „žaloba na určení, že žalovaný je ve vztahu k žalobci povinnou osobou k poskytnutí náhrady za znehodnocené a nevydané budovy, je určovací žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ.“15 V řízení o určení vlastnictví je třeba podotknout, že předmětem určení musí být věc ve smyslu občanskoprávním. Pojem věci v právním smyslu však občanský zákoník výslovně nedefinuje (srov. § 118 a násl. OZ). Občanskoprávní teorie i praxe vymezují věc v právním smyslu jako ovladatelný hmotný předmět či ovladatelnou přírodní sílu, které obojí slouží potřebám lidí. Na základě tohoto hlediska je věcí ve smyslu právním např. budova, pozemek, automobil, loď, všechny druhy energie a také zvíře. Je-li určitý hmotný předmět věcí v právním smyslu či nikoli, je třeba vždy posoudit konkrétně se zřetelem na okolnosti a povahu jednotlivého případu. Pro určovací žalobu je nerozhodná otázka, zda a kdy vznikne z určovacího právního poměru povinnost plnit, neboť pokud již povinnost plnit existuje, bude určovací žaloba obvykle vyloučena pro nedostatek naléhavého právní zájmu. Otázkou zůstává, zda v případě, kdy je povinnost plnit vázána na splnění odkládací podmínky, která nemusí být později splněna, je určovací žaloba přípustná. V odborné literatuře se vyskytuje názor, že pro určovací žaloby není rozhodné, zda a kdy nestane povinnost plnit v budoucnu, a proto jsou určovací žaloby v těchto případech přípustné.16
14
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 69/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1489/2001. 16 Viz Winterová, A. Žaloba v občanském právu procesním. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica monographia, 1979, s. 58. 15
31
S otázkou určení právní skutečnosti souvisí otázka určení neplatnosti smluv. Podle ustálené judikatury má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze–li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu. Z tohoto lze vyvodit, že např. tam, kde lze žalovat na určení vlastnického práva, nelze zpravidla žalovat na určení neplatnosti smlouvy. Samotné určení neplatnosti smlouvy totiž často nevyjasňuje právní postavení účastníků. Např. domáhá-li se převodce neplatnosti kupní smlouvy, opomíjí se skutečnost, že žalovaný mohl mezitím věc vydržet nebo nabýt jiným způsobem. V judikatuře Nejvyššího soudu se ovšem objevují zvláštní případy předmětu určení, které s určením práva či právního vztahu souvisejí pouze vzdáleně, a to v případě, kdy je vyhrožováno zásahem do vlastnického práva. Vlastník, jemuž je takto vyhrožováno, se nemůže bránit žalobou zápůrčí (negatorní), neboť tu lze použít pokud takové rušení trvá, resp. pokračuje, tedy již nastalo. Vlastník se však může domáhat ochrany pomocí žaloby určovací, zejména může žádat určení, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí.17 Zmíněný případ spíše zohledňuje preventivní funkci určovací žaloby, a do jisté míry pomíjí zákonem vymezený předmět určovací žaloby, neboť stanoví žalovanému povinnost zdržet se do budoucna protiprávního jednání. V případě pouhé hrozby neoprávněného zásahu by byla na místě spíše žaloba podle § 417 odst. 2 OZ, podle kterého jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. 4.2. Právní účinky spojené s podáním určovací žaloby Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky (§ 159a odst. 1) a pro všechny orgány (§ 159a odst. 4); je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého (§ 159a odst. 3). Z toho lze dovodit, že pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) právní vztahy mezi účastníky, 17
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99.
32
které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Pro jiné osoby, nezúčastněné v takovém řízení, není pravomocné rozhodnutí, mimo věci statusové, závazné. Tento závěr platí též pro pravomocná rozhodnutí soudů o určovacích žalobách. Právní teorie a praxe se vyslovuje k účinkům podání určovací žaloby nejednotně, a to zejména ke stavění běhu promlčecí lhůty podle § 112 OZ. Podle Komentáře k OSŘ18 podáním určovací žaloby se nestaví běh promlčecí doby ve věcech občanskoprávních a pracovněprávních vztahů. Ve věcech obchodních ke stavení dochází tehdy, když věřitel učinil jakýkoliv právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení, též za účelem určení svého práva (srov. § 402 obchodního zákoníku). Tedy nejen podáním žaloby o plnění, ale rovněž uplatněním určovací žaloby. A. Winterová uvádí, že v literatuře převládá názor, že podáním určovací žaloby dochází k přetržení promlčení, a odkazuje na shodný názor Ottův a Gerlichův. Nejde však o otázku příliš praktickou, neboť pokud promlčecí doba již běží, lze se zpravidla domáhat již plnění. V některých případech však na plnění žalovat nelze, přestože promlčecí doba již běží; bude to např. tehdy, když již běží objektivní tříletá lhůta k uplatnění práva na náhradu škody, nicméně nelze dosud vyčíslit její výši a nárok uplatnit u soudu. Sama autorka konstatuje, že názor, týkající se stavění běhu promlčecí doby z důvodu podání určovací žaloby, není nepochybný.19 J. Spáčil se přiklání k názoru, „že zejména tam, kde z různých důvodů nelze uplatnit žalobu na plnění, se vydržení staví i v případě podání určovací žaloby. Odepřít zastavení promlčení by v těchto případech znamenalo porušení práva na soudní ochranu, a tím i popření principů právního státu. Patrně i tam, kde bude úspěšná určovací žaloba, přestože již bylo možno žalovat na plnění, by mělo dojít k zastavení promlčení. Vyhověním žalobě totiž soud deklaruje, že žalobce měl na
18
Drápal, L. In Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 7.vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 357. 19 Viz Winterová, A. Žaloba v občanském právu procesním. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica monographia, 1979, s. 60.
33
požadovaném určení naléhavý právní zájem a že uplatnění této žaloby bylo řádným způsobem ochrany ohroženého práva.“20 Právní nauka se zabývá otázkou překážky litispendence, resp. rei iudicatae, ve vztahu mezi určovacími žalobami, jež se od sebe liší rozdílností naléhavého právního zájmu (uplatňovaného žalobního nároku). Překážkou litispendence, resp. rei iudicatae, je totožnost žalob, která je dána totožností účastníků byť i v opačných procesních rolích a totožností uplatňovaného žalobního nároku. Součástí žalobního nároku je i žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odborná literatura se shodla na závěru, který vychází z účelu procesní překážky litispendence, podle něhož je nutno za totožné považovat i žaloby domáhající se určení téhož právního poměru při jiném naléhavém právním zájmu a dokonce při jiném uplatňovaném nároku (jeden účastník uplatňuje vyslovení existence, druhý vyslovení neexistence), jen pokud se vztahují k témuž právnímu poměru mezi týmiž účastníky. Kladná žaloba musí tedy vytvořit překážku litispendence pro zápornou určovací žalobu žalovaného o tentýž právní poměr a naopak.21 Otázkou ovšem zůstává, zda po zamítnutí určovací žaloby z důvodu absence naléhavého právního zájmu se žalobce může domáhat určení stejného práva či právního vztahu při jiném naléhavém právním zájmu, a to tehdy, kdy se žalobce v budoucnu dostane do takové právní nejistoty, z níž naléhavý právní zájem bude možno bezpochyby dovodit. Domnívám se, že zastavení řízení o určovací žalobě z důvodu věci pravomocně rozhodnuté, je v tomto případě přinejmenším diskutabilní.V judikatuře soudů převládá názor, že totožnost věci tu není, opírá-li se nově uplatněný nárok o skutečnosti, které tu nebyly v době vydání původního rozhodnutí. K otázce, zda zamítnutí žaloby pro nedostatek právního zájmu představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté či nikoli, judikatura zatím mlčí. Žaloba určovací nevytváří překážku litispendence vůči žalobě na plnění z téhož právního poměru, neboť každou z nich se uplatňuje jiný žalobní nárok.
20
Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 27. 21 Winterová, A. Žaloba v občanském právu procesním. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica monographia, 1979, s. 59 a též Svatoš. P, Určovací žaloba. Bulletin advokacie, 1986, s. 234.
34
Žalobní nárok uplatněný určovací žalobou je užší, protože se domáhá pouhého určení, kdežto žaloba na plnění se domáhá navíc přisouzení určité povinnosti. Soud tedy o takové povinnosti rozhodne až poté, co si prejudiciálně vyřeší otázku existence právního poměru, z něhož povinnost plyne. Podání žaloby na plnění tvoří ve vztahu k žalobě určovací z téhož právního poměru překážku listispendence. Naopak to ovšem neplatí. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1117/2001, podle něhož rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o půjčce nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na splnění závazku z této smlouvy a nebrání tak možnosti věřitele domáhat se plnění z této smlouvy. Rozhodnutí o žalobě na plnění je tedy též nutně překážkou rei iudicatae podaní žaloby určovací, ovšem s výjimkou případu, kdy byla žaloba zamítnuta jen pro nedospělost požadovaného plnění. A samozřejmě určovací výrok nebrání tomu, aby se žalobce domáhal odsouzení žalovaného k plnění. Soud zde pochopitelně vychází z toho, že existence či neexistence práva (právního vztahu) již byla zjištěna a podle toho buď vydá příkaz ke splnění nebo žalobu pro bezdůvodnost zamítne.22 Podle § 3 odst. 1 OZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Otázkou, zda lze zamítnout žalobu na určení existence práva s odkazem na výše uvedené ustanovení občanského zákoníku se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/1999. Podle nějž nepřipadá v úvahu, aby s odkazem na rozpor žaloby s dobrými mravy mohla být zamítnuta žaloba na určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, tj. určovací žaloba podle § 80 OSŘ. Žaloba v dané věci totiž nesměřovala k výkonu práva, ale k tomu, aby deklaratorním rozhodnutím soudu bylo určeno vlastnictví ke sporným věcem. Takovým rozhodnutím se pouze stanoví, zda tu určitý právní vztah či právo je či není. Nejde o výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který má na mysli § 3 odst. 1 OZ, ale o uplatnění procesního práva na určení existence práva a právního vztahu. V případě šikanózního uplatňování takové žaloby by pak nemohl být shledán 22
Svatoš, P. Určovací žaloba. Bulletin advokacie, 1986, s. 235.
35
naléhavý právní zájem na jejím podání, který je základní předpokladem její úspěšnosti. 4.3.Věcná legitimace k podání určovací žaloby Teorie občanského práva procesního vymezuje obecně věcnou legitimaci jako stav plynoucí z hmotného práva. Věcně legitimován je ten účastník, který je subjektem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná. Jinými slovy lze říci, že věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva nositelem tvrzeného subjektivního práva či tvrzené subjektivní povinnosti, o nichž soud má rozhodnut. Podle toho rozlišujeme aktivní věcnou legitimaci na straně žalující a pasivní věcnou legitimaci na straně žalované. Toto vymezení však bezezbytku dopadá pouze na žaloby na plnění. Z textu zákona explicitně nevyplývá, že právní poměr, o jehož určení je žalobou žádáno, musí být právním poměrem mezi žalobce a žalovaným. Může to být též právní poměr mezi žalovaným a třetí osobou. Je však nezbytné, aby žalobce prokázal svůj naléhavý právní zájem na takovém určení právního poměru, jehož sám není účastníkem. Navíc tento právní zájem musí mít právě ve vztahu k žalovanému. Rozsudek vydaný o takové žalobě má ovšem potom účinky pouze pro účastníky tohoto řízení a třetí osobu nezavazuje. V praxi se s tímto případem setkáváme zřídka, ale jako příklad lze uvést poddlužnickou žalobu, která může mít charakter určovací žaloby, nelze-li žalovat na plnění. V případě žalob určovacích tedy vychází věcná legitimace jako předpoklad úspěšnosti z procesního práva. Sama žaloba určovací je proto právní teorií označovaná za žalobu procesní. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Přitom může jít i o účast, jež se ve sporu o určení vlastnictví neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce k předmětu určení, nýbrž dědickým či restitučním nárokem žalobce k této věci. Např. zemře-li dědic, který byl z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, jsou k podání této žaloby věcně legitimováni jeho dědicové.23 23
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98.
36
Obdobně judikatura uvádí, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu § 80 odst. c) OSŘ může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. Takto se může třetí osoba domáhat určení neplatnosti právního úkonu pouze vůči všem účastníkům tohoto úkonu. V řízení o určení neplatnosti smlouvy mohou být uplatněny proti smlouvě důvody absolutní neplatnosti, jichž se – na rozdíl od neplatnosti relativní – může dovolat každý, tedy i subjekt, který stojí mimo posuzovaný právní úkon. Oprávnění domáhat se určení absolutní neplatnosti právního úkonu, jež podle hmotného práva svědčí každému, je omezeno toliko procesní podmínkou, že na tomto určení bude naléhavý právní zájem.24 Pokud je v řízení o určení neplatnosti právního úkonu žalobcem třetí osoba, může být její aktivní legitimace založena pouze na tom, že sporný právní vztah nebo právo se má „týkat její právní sféry“, což musí v předmětném řízení tvrdit a dokázat. Rozhodnutí o takové žalobě by mělo mít příznivý a přímý dopad na jejího právní postavení, nikoliv eventuální a nejistý, tj. závislý na existenci dalších okolností. Podle A. Winterové je třeba rozlišit pozitivní a negativní určovací žalobu. U pozitivní určovací žaloby je nezbytná věcná legitimace dvojí – jak procesněprávní, tak hmotněprávní. Procesněprávní spočívá v naléhavém právním zájmu na určení, hmotněprávní pak spočívá v existenci určovaného hmotněprávního poměru. Žalobce musí splňovat obě, aby byl se svou žalobou úspěšný. U negativní určovací žaloby je pak věcná legitimace dána výlučně procesním právem - právním zájmem na určení, protože hmotněprávní vztah zde není žádný, což právě má být rozsudkem určeno.25 Určovací žaloba se uplatní v řízení sporném, ve kterém žalobce jedná ve svém vlastním právním zájmu a chrání svá subjektivní práva. Požadavek žalobcova právního zájmu je nezbytným předpokladem u všech žalob. U žalob na plnění plyne právní zájem z (tvrzeného) porušení práva a z nesplnění povinnosti žalovaným, 24
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96. Viz Winterová, A. Žaloba v občanském právu procesním. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica monographia, 1979, s. 67. 25
37
proto nemusí být výslovně zákonem požadován. U určovacích žalob by tento žalobcův právní zájem na ochraně nemusel být tak zřejmý, a aby se zabránilo šikanování žalovaného i zbytečnému zatěžování soudů, klade zákon požadavek tvrzení a prokázání žalobcova naléhavého právního zájmu na určení. Nedostatek
aktivní
věcné
legitimace
tedy
znamená,
že
podle
hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem tvrzeného práva a jeho žaloba nemůže být úspěšná bez ohledu na to, zda jde o žalobu na plnění nebo na určení. Věcná legitimace (aktivní i pasivní) je samozřejmým předpokladem úspěšnosti i žaloby na určení, není však určujícím kritériem pro posouzení naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c) OSŘ.26 Právní teorie není jednotná v otázce, čím je odůvodněna věcná legitimace na straně žalované. V literatuře se objevuje názor, že pasivní legitimace je podmíněna nesplněním povinnosti žalovaného či alespoň podmínkou, že je v právní dispozici žalovaného nejistotu odstranit. Proti tomu však stojí tvrzení, že právní zájem může být vyvolán jak počínáním žalovaného, tak i jednáním jiných osob, resp. událostmi, a právě tento právní zájem je oním předpokladem určovací žaloby. Není tedy rozhodující, zda žalovaný porušil právní povinnost, resp. zda může nejistotu sám odstranit. K otázce pasivní legitimace v žalobě o určení, zda tu zástavní právo k zajištění pohledávky je či není, lze jako příklad uvést případ, při němž banka, která uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k zajištění své pohledávky, postoupila tuto pohledávku na jinou akciovou společnost. Zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch banky, a ve vztahu k ní je dán naléhavý právní zájem žalobce na žádaném určení. O existenci naléhavého právního zájmu nelze mít pochyb, neboť bez určení, zda tu zástavní právo je či není, by bylo vážně ohroženo vlastnické právo žalobce.27 V řízení o určení, zda tu právní vztah je či není, je nutné zdůraznit, že musí být žalováni všichni smluvní účastníci, jinak půjde o nedostatek věcné legitimace na straně žalované. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah je či není,
26 27
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1995, sp. zn. 7 Cdo 154/93. Srov. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. 8 Co 69/96.
38
má v zásadě jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Např. při určení, zda tu zástavního právo je či není, jsou věcné legitimování zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem a zástavní dlužník. Pokud není pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 165 odst. 1 OZ), která může být ve vlastnictví osoby odlišné od zástavního dlužníka. Zpeněžením zástavy by bylo zasaženo do vlastnického práva zástavce, který bude mít naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva. Výše uvedený požadavek na věcnou legitimaci však neplatí, pokud soud posuzuje platnost nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci). Takovou otázku soud řeší bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení. Soud může učinit úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o předběžné otázce, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z účastníků tohoto právního úkonu (smlouvy). Účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy) je vyžadována v řízení, jehož předmětem je určení platnosti či neplatnosti právního úkonu, aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy). Naopak v řízení, v němž jde o určení platnosti či neplatnosti právního úkonu jen v rámci předběžné otázky, nemusí mít rozhodnutí o plnění dopad na všechny účastníky právního úkonu.28 V soudní praxi došlo také k situaci, kdy žalobu na určení neplatnosti smlouvy ohledně prodeje obecního majetku podalo státní zastupitelství, z důvodu nezveřejnění záměru obce prodat nemovitosti podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dříve podle ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb.). Podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků. 28
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001.
39
Podle § 1 zákona č. 283/1993 Sb. je státní zastupitelství soustavou úřadů státu, určených k zastupování státu v případech stanovených zákonem. Ustanovení § 2 stanoví, že jako představitel zájmů státu je při výkonu své působnosti povinno využívat prostředky, které mu poskytuje zákon, a to tak, aby jeho zásah byl v souladu se zákonem rychlý a účinný. Kromě jiného je státní zastupitelství (§ 5) oprávněno podat návrh na zahájení občanského soudního řízení anebo vstoupit do již zahájeného občanského soudního řízení, avšak jen v případech, které stanoví zákon; procesní postavení, oprávnění a povinnosti státního zastupitelství, které podalo návrh na zahájení řízení nebo vstoupilo do řízení, stanoví občanský soudní řád. Ve smyslu § 3 citovaného zákona platí, že věci svěřené do působnosti státního zastupitelství mohou být vykonávány pouze jím. Jiný orgán nebo osoba nesmí jeho činnost nahradit anebo je při ní zastoupit. Z tohoto obecného vymezení vyplývá, že státní zastupitelství je subjektem občanského soudního řízení v případech, kdy – na základě výslovného určení zákonem – je přiléhavé otevřít prostor uplatnění širšímu (společenskému) zájmu, který není spolehlivě reprezentován soukromým zájmem zúčastněných subjektů. Ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. dává státnímu zastupitelství zvláštní oprávnění k podání procesního návrhu, který nepramení ani z jeho účasti na určitém občanskoprávním vztahu a ani z toho občanskoprávního vztahu, který panuje mezi účastníky smlouvy, jež je z kvalifikovaného důvodu neplatná. Domáhat se určení neplatnosti smlouvy v občanském soudním řízení tedy není výkonem oprávnění, jež vyplývá z hmotného práva soukromého. Státní zastupitelství využívá legitimace, jež je původu veřejnoprávního. Proto okolnost, že záměr obce prodat nemovitosti nebyl zveřejněn, zakládá možnost zpochybnit platnost smlouvy všem zájemcům o převod nemovitého majetku, kteří se pro porušení této povinnosti o něm nedozvěděli, resp. dozvědět nemohli. Státní zastupitelství v daném případě není aktivně legitimováno k podání určovací žaloby.29
29
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, oprávněním státního zastupitelství podat určovací žalobu se bude zabývat samostatná kapitole.
40
4.4. Naléhavý právní zájem Soud není orgánem akademického řešení právních sporů bez praktického právního dopadu. Rozhoduje v konkrétních případech porušení nebo ohrožení práva, jestliže požadované rozhodnutí má pro právní sféru účastníka konkrétní právní význam. Ten je představován právě požadavkem, že účastník řízení musí mít právní zájem na výsledku řízení. Základní podmínkou důvodnosti a tedy i úspěšnosti určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu. Pro úspěch ve sporu není nutné, aby účastníci byli subjekty práv a povinností, případně právního vztahu, které mají být předmětem určovacího výroku. Podmínkou je, aby žalobce měl naléhavý právní zájem na určení, a to na určení proti žalovanému. Vymezení naléhavého právního zájmu věnuje soudní judikatura značnou pozornost; vychází přitom i z názorů prezentovaných v právní teorii. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou situaci, v níž by žalobce mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení vystaven konkrétní újmě.30 Pro názornost vymezení pojmu nejisté právní postavení lze uvést příklad z praktického života. Jsou-li pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem stavby postavené na cizím pozemku, stává se právní postavení vlastníka pozemku nejisté, neboť není zřejmé, kdo je subjektem práv a povinností, které jsou obsahem právních vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku umístěné. Naléhavost právního zájmu definoval mezi prvními prof. Hora ve znění, jak bylo uvedeno shora. Tuto definici naléhavého právního zájmu převzal pak Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutích č. 10531, 10942, 11150 Sbírky nálezů Nejvyššího soudu ČSR (Vážný) a dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71. Naléhavý právní zájem je až na výjimečné případy nezbytnou náležitostí určovací žaloby. Neuvede-li však žalobce v žalobě skutečnosti a nenavrhne-li 30
Nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95.
41
důkazy, jimiž chce prokázat naléhavý právní zájem, nelze tento nedostatek hodnotit jako nedostatek podmínek řízení (§ 103 a 104 OSŘ). Pojem právní zájem se vyskytuje v našem právním řádu na více místech, např. vedlejším účastníkem se může stát ten, kdo má právní zájem na výsledku řízení (§ 93 OSŘ), návrh na prohlášení za mrtvého může podat ten, kdo má na věci právní zájem (§ 195 OSŘ) či návrh na prohlášení, že partnerství nevzniklo nebo že je neplatné, může podat ten, kdo na věci prokáže právní zájem (§ 7 zákona č. 115/2006 Sb.). Z odborné literatury dovodíme, že to, k čemu právní zájem směřuje, se pozitivním způsobem promítne na právním postavení nositele tohoto zájmu. Přívlastkem „právní“ zákonodárce zdůrazňuje, že nestačí zájem psychický, morální či ekonomický, pokud nemá nezbytný aspekt právní. Zmíněný naléhavý právní zájem na určení se nemusí opírat pouze o právo občanské, ale např. i o právo trestní, kdy naléhavý právní zájem může spočívat v nebezpečí trestního stíhání žalobce. V právní praxi se soudy, v řízeních o projednání určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ, zabývají otázkou, zda právní zájem na určení je dán či nikoli. Především je nutno vycházet z toho, že právní zájem žalobcův musí být podle požadavku zákona „kvalifikovaný“, tj. naléhavý. V řízení o určení je žalobce povinen tvrdit skutečnosti a navrhnout důkazy o takových skutečnostech, z nichž může soud na existenci naléhavého právního zájmu na určení usuzovat. Jestliže soud zamítne určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž o této povinnosti tvrzení poučil žalobce, zatíží tak řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Posouzení naléhavého právního zájmu je otázkou právní kvalifikace rozhodných skutečností, nikoli otázkou skutkovou. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení musí být dán v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 OSŘ). Pokud bude řízení o určení pokračovat před odvolacím soudem, tak i v této fázi řízení musí mít žalobce naléhavý právní zájem na určení, jinak odvolací soud žalobu zamítne pro její nedůvodnost. Posouzení otázky naléhavého právního zájmu může být také důvodem pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
42
P. Svatoš charakterizuje naléhavý právní zájem následujícími hledisky, které musí být kumulativně splněny : -
Žalovaný popírá existenci (neexistenci) práva či právního poměru žalobce, tedy právo, resp. právní vztah, je mezi účastníky řízení sporný, existuje mezi nimi stav objektivní nejistoty.
-
Ohrožení práva či právního poměru, resp. nejistotu právního postavení žalobce nelze odstranit jinak, tzn. může být odstraněna jenom výrokem určovacím (samozřejmě za předpokladu, že nelze žalovat na plnění z téhož právního poměru, kdy existence práva či právního vztahu se vyřeší prejudiciálně).
-
Potřeba odstranění nejistoty, resp. ohrožení práva nebo právního vztahu již nastala, a proto požadované určení není vhodné odkládat. Tato aktuálnost je dána tehdy, když ohrožení práva se může kdykoliv zvětšit, resp. může dojít k jeho porušení, nebo když hrozí, že se žalobcovo právní postavení stane ještě méně jistým, než je tomu doposud.31 Určovací návrh je prostředkem umožňující poskytnutí ochrany právního
postavení žalobce dříve, než bylo toto jeho postavení porušeno, takže cílem návrhu je tu poskytnutí preventivní ochrany. Jestliže však k porušení práva již došlo, a je tedy možnost žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá, nemá preventivní ochrana, poskytovaná jinak určovací žalobou, význam. Zpravidla proto v takovém případě nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není.32 Preventivní charakter určovací žaloby však může být naplněn i poté, co již došlo k porušení práv, o jejichž ochranu jde, ale pouze za předpokladu, že rozhodnutí může vyřešit nejen otázku základu případné žaloby na plnění, ale zároveň napevno postavit i existenci ostatních práv a povinností z předmětného občanskoprávního vztahu vyplývajících.33 Naléhavý právní zájem zakládá i pouhé vyhrožování neoprávněným zásahem do práva, případně popírání práva subjektem odpovídající povinnosti. Bylo by popřením preventivního charakteru určovací žaloby nutit subjekt práva, aby se 31
Svatoš, P. Určovací žaloba. Bulletin advokacie, 1986, s. 236. Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1981, sp. zn. 3 Cz 50/81. 33 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002. 32
43
soudní ochranou práva vyčkával, až výhružky budou uskutečněny. Popírání práva činí pozici jeho subjektu nejistou, a to i v případě, že objektivně je toto popírání nedůvodné. K tomu lze uvést příklad, kdy pohledávka se stane splatnou, povinný plnit nebude a hrozí, že způsobí oprávněnému problémy. Nejvyšší soud uvedl, že v případě, že někdo hrozí neoprávněným zásahem, nelze po vlastníkovi požadovat, aby vyčkal provedení tohoto zásahu a teprve poté se u soudu domáhal ochrany. V takovém případě však není možno uplatnit žalobu zápůrčí, která je žalobou na plnění, ale vlastník se může domáhat ochrany žalobou určovací podle § 80 písm. c) OSŘ, zejména může žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí. Žádá-li vlastník, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn zasahovat do jeho práva způsobem, kterým hrozí, je povinností soudu zkoumat, zda žalobce má na takovém určení naléhavý právní zájem. Musí tedy dospět ke skutkovému zjištění, že žalovaný míní hrozbu vážně a je schopen ji uskutečnit, ať již sám nebo prostřednictvím třetí osoby.34 Otázka naléhavého právního zájmu je významná zejména při posuzování žalob na určení neplatnosti smluv, kterými se nabývá vlastnické právo. Obecně platí, že má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu. Ve sporu o určení neplatnosti právního úkonu nejde jen o to, zda konkrétní subjekt (žalobce) mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik právního úkonu, resp. zasáhl-li jeho sféru práv úkon při svém vzniku. Jde též o to, jak se následné určení, že úkon byl učiněn neplatně, promítne do jeho právních poměrů. Tak např. zásada, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán, se neuplatní v případě, je-li možno žalovat na určení vlastnictví věci zůstavitele ke dni jeho úmrtí, za situace, že se smlouva o převodu vlastnictví stane účinnou až po smrti zůstavitele. 35
34 35
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96.
44
V jiné věci Nejvyšší soud vyslovil, že na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý právní zájem. K odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v tomto případě vést pouze určení toho, že tu zástavní právo je či není.36 4.5. Vztah žaloby na určení k ostatním druhům žalob Zvláštní samostatnou otázkou je problematika vztahu určovací žaloby k ostatním druhům žalob. Tyto vzájemné vazby souvisí s poznáním účelnosti a tedy i přípustnosti určovacích žalob. Otázkou vzájemného vztahu žaloby určovací a žaloby na plnění se zabývá právní teorie i praxe. Z literatury a judikatury vyplývá, že žaloba na určení právního poměru a na plnění z téhož právního poměru se v zásadě vylučují, a to ve prospěch žaloby na plnění. Žalobou na plnění je požadováno poskytnutí přímé soudní ochrany tím, že bude v rozsudku uložena konkrétní povinnost plnění. Jak bylo řečeno na jiném místě této práce, předmět žaloby na plnění je širší a zahrnuje v sobě i určení, byť prejudiciální, právního vztahu. Naléhavý právní zájem je závislý především na konkrétních skutkových zjištěních soudu projednávajícího určovací žalobu. Tvrdí-li např. nájemce skutečnosti, které by za předpokladu jejich pravdivosti mohly vést k závěru, že pronajímatel není vlastníkem pronajaté nemovitosti, a tudíž je nájemní smlouva neplatná, může mít za určitých okolností naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětu nájmu. Nemá-li však přímý zájem na změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně sporné nemovitosti, ale jde mu jen o řešení neshod z právních vztahů založených smlouvou o nájmu, pak za předpokladu, že se svých eventuálních nároků již může domáhat žalobou na plnění u soudu, uplatní se zásada, že naléhavý právní zájem není dán tehdy, může-li žalovat na plnění. Rozhodovací praxe soudů původně zásadně vylučovala možnost žaloby o určení v případech, kde byla možnost podat žalobu na plnění. Nejvyšší soud však toto striktní stanovisko změnil. Konstatoval, že tvrzení, podle něhož má určovací 36
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 58/2003.
45
žaloba preventivní povahu a nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) OSŘ, nelze chápat všeobecně. Žaloba o určení a žaloba o plnění se zpravidla nevylučují zejména v případech, kdy pro účelnost určovací žaloby svědčí hledisko hospodářské a procesní ekonomie.37 Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, pak přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti – není vždy žádoucí mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života a vedla by jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná. To platí také pro případ, při němž žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.38 Uvedené funkce určovací žaloby tak korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl skutečně „praktický“ naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, soud žalobu o určení zamítne. Pro objasnění výše uvedených úvah lze uvést případ, v němž se žalobkyně po zániku práva společného nájmu bytu manžely v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným může domáhat určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, že je jedinou nájemkyní bytu, neboť kladným rozhodnutím o ní bude odstraněn stav nejistoty právního postavení žalobkyně ve vztahu k tomuto bytu. Současně se tím předejde i případným dalším sporům, v daném případě žalobám na vyklizení nemovitosti. V praxi nejsou vyloučeny případy, kdy je možná kumulace žaloby na určení se žalobou na plnění, s cílem vyčerpání tzv. synallagmatického závazku. Tak tomu bude tehdy, pokud došlo k odstoupení od kupní smlouvy, jíž byla převáděna nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí a je nutné sjednat nápravu spočívající
37 38
K tomuto závěru dospěl již Nejvyšší soud v roce 1931 v rozhodnutích Vážný č. 10531 a č. 10942. Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96.
46
v dosažení souladu stavu zápisů v katastru nemovitostí se stavem právním (změna vlastníka) a současně zajistit vyklizení předmětné nemovitosti.39
39
Srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 12 Co 385/2000.
47
5. K jednotlivým určovacím žalobám (část zvláštní) V právní praxi je uplatňována ochrana některých práv a oprávněných zájmů vzhledem k jejich množství častěji, a to právě prostřednictvím určovací žaloby. V této souvislostech soudní judikatura upravila ve vztahu ke konkrétně uplatňovanému nároku, např. určení vlastnického práva, jisté specifičnosti nejen v náležitostech, ale i přípustnosti určovací žaloby. Tato kapitola se bude zabývat jednotlivými určovacími žalobami především z praktického hlediska. 5.1. Žaloba na určení vlastnického práva Žaloba na určení vlastnického práva nabyla významu po obnově katastru nemovitostí. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění (dále jen zákon o zápisech), stanoví v § 16 odst. 1, že zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí, provedené podle dřívějších právních předpisů, tj. podle zákona č. 22/1964 Sb. ve znění zákona č. 157/1983 Sb., o evidenci nemovitostí, prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán opak. Lze proto říci, že zápisy právních vztahů k nemovitostem, k nimž došlo před 1. 1. 1993, mají jen podmíněnou platnost. Zápis o vlastnickém právu, který je v rozporu se skutečným právním stavem a je proto nepravdivý, má povahu chybného údaje ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), a jde také o neoprávněný zásah do vlastnického práva skutečného vlastníka, který je tím ve svém vlastnickém právu k nemovitosti zkrácen. Je proto otázkou, jakým způsobem tento nesoulad lze odstranit. V minulosti znal náš právní řád žalobu podle § 61 bývalého knihovního zákona č. 95/1871 ř. z., jejímž účelem byla restituce in integrum, a kterou se žalobce domáhal, aby soud žalovanému v rozsudku uložil, aby buď trpěl odstranění závadného stavu, nebo aby dal souhlas k jeho odstranění. Vzhledem k ustanovení § 5 odst. 5 a § 6 katastrálního zákona a § 7 a § 10 odst. 1 zákona o zápisech lze dosáhnout nápravy závadného stavu v případě, že tu jsou nesporné skutečnosti, které odůvodňují změnu zápisu vlastnického práva na základě listiny o narovnání nebo uznání pořízené ve formě notářského zápisu nebo 48
na základě soudního smíru. V případě spornosti u skutečností, které měly přivodit změnu ve vlastnickém právu k nemovitosti, lze dosáhnout nápravy zápisu na základě rozsudku, jímž soud vyhoví určovací žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti. Rozsudek soudu o takovém určení vlastnictví k nemovitosti není exekučním titulem ve smyslu § 251 OSŘ, neboť jím soud nikomu povinnost k plnění neukládá. Význam rozsudku o určení vlastnického práva k nemovitosti spočívá v tom, že podle pravomocného rozsudku, jímž soud určí vlastníka nemovitosti, je katastrální úřad povinen záznamem podle § 7 odst. 1 zákona o zápisech, provést zápis o vlastnickém právu k nemovitosti v katastru a uvést tak údaj v katastru v soulad se skutečným právním stavem. V předchozích kapitolách již bylo uvedeno, že rozlišujeme kladnou a zápornou určovací žalobu. Pro změnu zápisu v katastru nemovitostí má otázka formulace žalobního petitu, který v případě vyhovění žalobě převezme soud do výroku rozsudku, zásadní význam. Kladnou určovací žalobu podá žalobce tehdy, kdy původně pravdivému a skutečnému právnímu stavu odpovídá také zápis v katastru nemovitostí, poté však v důsledku nové právní skutečnosti, která nastala v době po provedení původního zápisu a která znamená změnu, např. ve vlastnickém právu k nemovitosti, nedojde k zápisu této změny do katastru nemovitostí, kde je zapsán stále původní vlastník. Petit kladné určovací žaloby bude tedy znít tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem nemovitosti. V takovém případě bude muset žaloba o určení vlastnictví směřovat proti všem osobám, které vlastnické právo žalobce popírají, a kteří jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, jinak nebude dán naléhavý právní zájem na takovémto určení. Může také dojít k situaci, kdy zápis práva v katastru, který byl původně pravdivý a byl v souladu se skutečným právním stavem, byl zpochybněn v důsledku toho, že v katastru byla provedena změna údaje, např. o vlastnickém právu podle listiny obsahující neplatný právní úkon, podle nicotného nebo nepravomocného
49
správního rozhodnutí, v důsledku omylu anebo dokonce bez listiny prokazující, že došlo ke změně ve vlastnickém vztahu k nemovitosti. Předmětem záporné určovací žaloby o vlastnictví k nemovitosti je určení neexistence vlastnického práva toho, kdo je zapsán v katastru jako vlastník. Žalobcem je ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, ale jako vlastník v katastru zapsán není, poněvadž je tam zapsán jako vlastník někdo jiný. Žalovaným tedy bude ten, kdo je jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru. V záporné určovací žalobě může žalobce navrhnout takový výrok rozsudku, že vlastníkem nemovitosti není žalovaný. V této souvislosti je však nutné uvést, že judikatura se shoduje na právním závěru, že naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, není dán, jelikož takové určení ve svých důsledcích neřeší sporný právní vztah a vyhovující rozsudek o takovéto negativní určovací žalobě nemůže být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Prostřednictvím negativní určovací žaloby nebude postaven najisto vzájemný vztah účastníků k předmětu určení a ani se konečným způsobem nevyřeší otázka vlastnictví nemovitosti. Z určení, že žalovaná strana není vlastníkem nemovitosti, totiž bez dalšího nevyplývá, kdo jím je, zda žalobce, žalovaný nebo jiný subjekt. Jinými slovy lze říci, že podkladem pro zápis do katastru nemovitostí by mělo být jen takové rozhodnutí, jímž bude rozhodnuto o určení vlastnictví nemovitosti.40 Jak bylo již v úvodu této kapitoly naznačeno, v právní praxi se často setkáváme se situací, že se osoba odlišná od vlastníka nemovitosti zapsané v katastru domáhá změny tohoto zápisu ve svůj prospěch. Jde zpravidla o případy, kdy se tato osoba domnívá, že smlouva, na jejímž základě je v současné době zapsáno vlastnické právo v katastru nemovitostí ve prospěch (dnes zapsaného) vlastníka, je neplatná. Přitom tato smlouva jako nabývací titul byla buď registrována státním notářstvím a podle takto registrované smlouvy byl proveden zápis do bývalé evidence nemovitostí, nebo byl na základě takové smlouvy proveden katastrálním úřadem vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
40
Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98.
50
Cílem této osoby (původně zapsaného vlastníka) je domoci se u soudu rozhodnutí, na jehož základě by byl obnoven zápis jeho vlastnického práva k nemovitosti v katastru. V tomto případě vedle žaloby na určení vlastnického práva a žaloby na vyklizení se lze žalobním návrhem domáhat určení neplatnosti smlouvy, na jejímž základě byl proveden zápis do katastru nemovitostí. V souvislosti se žalobou na určení neplatnosti smlouvy poukazuji na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 543/2001, který uvádí, že „rozsudek soudu, jímž by bylo určeno, že smlouva o převodu nemovitosti je neplatná, nemůže sloužit jako podklad pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ Jinými slovy řečeno, určením neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti soudem nelze dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Z výroku soudu o určení neplatnosti smlouvy totiž nelze zjistit, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti, jež se sporná smlouva týkala a takový nedostatek nelze při zápisu do katastru nemovitostí překlenout ani pomocí širšího výkladu. Problémy s vlastnictvím a dalšími právy zde mohou být mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Po smlouvě, která byla výrokem soudu označena za neplatnou, již často následovaly další právní úkony, na základě nichž došlo k nakládání s nemovitostí, kdy problém s vlastnictvím případně s jinými věcnými právy k nemovitosti se týká mnohdy daleko širšího okruhu účastníků, než byl okruh účastníků smlouvy samotné. Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu je nutné doplnit, že ve vztahu k existenci vlastnického práva žalobce k předmětné nemovitosti má právní otázka platnosti kupní smlouvy povahu otázky předběžné. Lze-li žalovat o určení páva nebo právního vztahu, nebude dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Pokud danou situaci budeme posuzovat z opačného pohledu, tak můžeme konstatovat, že žalobu, jíž se žalobce domáhá určení vlastnického práva, by neměl soud zamítnout s poukazem na ustanovení § 80 písm. c) OSŘ jen proto, že by měla být nejprve samostatně vyřešena otázka neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva, z níž žalobce ve svých žalobních tvrzeních vychází.
51
Judikatura tedy směruje žalobce k formulování žaloby na určení takového práva nebo právního vztahu, aby soudní řízení vedlo k řešení samé podstaty sporu. Tedy k určení, kdo je skutečným vlastníkem sporných nemovitostí a kdo jako jejich vlastník bude zapsán nadále v katastru nemovitostí. Pokud ovšem budeme striktně vycházet z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o zápisech, podle něhož se záznamem zapisují pouze práva (uvedená v § 1 odst. 1), která vznikla, změnila se nebo zanikla, v našem případě rozhodnutím soudu, nebylo by možné provést změnu vlastnického práva záznamem rozsudku o určení, neboť rozsudek jímž bylo určeno, kdo je vlastníkem nemovitosti, žádná práva nezakládá, nemění ani neruší, pouze deklaruje existující stav, a tím
staví nejistý nebo
pochybný stav najisto a odstraňuje předmět sporu. Právní praxe však nevykládá ustanovení § 7 odst. 1 zákona o zápisech doslovně ve vazbě na skutečný vznik, změnu nebo zánik práva, ale tak, že zápis záznamem se provede na základě rozhodnutí soudu tehdy, když se tímto rozhodnutím má změnit dosud zapsaný právní stav. Navíc provedení vkladu rozsudku, jímž soud určí, že vlastníkem je někdo jiný, než kdo je dosud v katastru jako vlastník zapsán, nelze s odkazem na ustanovení § 2 a násl. zákona o zápisech akceptovat. Pokud by namísto dosavadní právní praxe měl být záznam prováděn nikoli na základě rozsudku o určení právního vztahu, ale na základě rozsudku o neplatnosti smlouvy, nic by to nepřineslo, neboť ani rozsudek určující neplatnost smlouvy nezakládá, nemění a neruší právní vztahy, ale pouze deklaruje, že smlouva je neplatná, a samozřejmě byla neplatná již předtím, než soud její neplatnost autoritativně vyslovil. Můžeme také říci, že ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, jímž se stanoví, že návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, lze podat pouze tehdy, jeli na tom naléhavý právní zájem, vychází z hlediska účelnosti. Význam tohoto ustanovení se projevuje právě také ve volbě příslušné určovací žaloby, která by měla vést k odstranění všech sporných otázek a postavit spornou věc najisto. Tomuto požadavku odpovídá pouze žaloba na určení vlastnického práva, na rozdíl od žaloby na určení neplatnosti smlouvy, kdy soud nevyřeší všechny otázky sporu, a to především otázku komu nemovitost patří. Takového rozhodnutí nepotvrzuje ani neosvědčuje právní vztahy, jak pro záznam do katastru předpokládá § 7 odst. 1
52
zákona o zápisech. V této souvislosti je nutné doplnit, že katastrální úřad není oprávněn z předložených listin, v tomto případě z rozhodnutí o neplatnosti smlouvy, vyvozovat další závěry o právních vztazích k předmětné nemovitosti. Vlastníkem nemusí totiž být osoba, která byla převodcem podle neplatné smlouvy. V praxi se můžeme setkat s celou řadou situací, kdy v úvahu připadá možnost vydržení vlastnického práva k nemovitosti, sloučení či rozdělení pozemku, kterého se neplatná smlouva týká, nebo stavba, které se smlouva týká, zanikla nebo byla přestavbou spojena s jinou stavbou. Ve všech těchto případech je třeba řešit složité právní otázky, ke kterým není katastrální úřad oprávněn. Tyto otázky může autoritativně řešit pouze soud. Z výše uvedeného lze shrnout, že určením neplatnosti smlouvy se zpravidla spor nevyřeší, pouze se posune do jiné roviny. Posledním způsobem, jak by bylo možné domoci se změny zápisu vlastnického práva k nemovitosti v katastru, je formulovat žalobní petit tak, aby soud uložil žalovanému sporné nemovitosti vyklidit. V případě, že je možné žalovat na splnění povinnosti, zpravidla nebývá vhodné uplatnit žalobu na určení právního vztahu, z důvodu zásady preference žaloby na plnění před žalobou na určení. Ovšem v případě, že se jedná o nemovitost a byla by uplatněna žaloba o vyklizení, rozsudek soudu ukládající žalovanému povinnost vyklidit nemovitost by nemusel ještě znamenat, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, neboť žalovaný by mohl být např. pouze nájemcem nemovitosti. Žalobu na vyklizení může uplatnit nejen vlastník, ale někdo jiný, který je oprávněn nemovitost užívat, např. nájemce nebo oprávněný z věcného břemene.41 Pravomocný rozsudek soudu o vyklizení nemovitosti by však katastrální úřad, podle mého názoru, neměl apriori
vylučovat jako listinu neumožňující
záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí podle § 7 odst. 1 zákona o zápisech. V praxi by se mohlo jednat především o jednodušší právní vztahy k nemovitosti, např. kdy na straně žalobce vystupuje pravý vlastník nemovitosti nezapsaný v katastru nemovitostí a nemovitost je právně i fakticky vykliditelná. O pravomocném rozsudku soudu o určení vlastnictví k nemovitosti, oproti pravomocnému rozsudku soudu o vyklizení, můžeme říci, že bude ve výroku 41
Srov. Baudyš, P. Katastr a nemovitosti. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 231 an.
53
určitější a to zejména v osobě pravého vlastníka, předmětné nemovitosti včetně zastavěných (nevykliditelných) pozemků, formy vlastnictví a výše podílů jednotlivých spoluvlastníků. Naproti tomu pravomocný rozsudek soudu o vyklizení nemovitosti zpravidla nebude splňovat podmínku určitosti nutnou pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí záznamem z důvodů, že odůvodnění takového rozsudku, ze kterého lze nezbytné údaje pro provedení záznamu získat, je nezávazné, mnohdy bývá často neurčité, co do existence pravého vlastnictví, případně existenci jiného věcného práva k nemovitosti, a to např. nemožnosti rozlišení charakteru spoluvlastnictví mezi společným jměním manželů a podílovým spoluvlastnictvím apod. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 756/96 z 24. 8. 1999 přináší určitý posun v nahlížení, která žaloba je vhodnější, jestliže někdo namítá, že je vlastníkem. Nejvyšší soud uvádí: „Pokud nabyvatel neakceptuje převodcem tvrzený důvod, kterým popírá nabyvatelovo vlastnictví nemovitosti, je žaloba převodce o určení vlastnictví ke sporné nemovitosti vhodným prostředkem k dosažení soudního rozhodnutí jako podkladu pro nový zápis (záznam) vlastnického práva převodce do katastru. Takového žalobě je třeba pro její jednoznačnost dát přednost před žalobou na plnění.“ Dojde-li ke zrušení smlouvy o převodu nemovitostí, obnovuje se tím vlastnické právo k těmto nemovitostem; z hlediska katastrálních předpisu je však nutno – jestliže strana odmítá vytvořit patřičnou součinnost za účelem provedení příslušné změny ve stavu v katastru nemovitostí, aby se vlastník proti (knihovnímu)
vlastníkovi
domáhal
žalobou
určení
vlastnického
práva
k předmětným nemovitostem. Přitom spojení určovací žaloby se žalobou o vyklizení nemovitosti je přípustné.42 Při formulaci petitu určovací žaloby je nutné vycházet z konkrétních okolností, za nichž žalobce návrh na určení podává. Například využije-li dárce práva na vrácení daru podle § 630 OZ, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Tímto okamžikem se obnovují původní právní vztahy. Jedná-li se o nemovitost, lze v případech, kdy obdarovaný dále s nemovitou 42
Viz např. rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 19 C 59/99.
54
věcí disponuje, užívá jí, podat žalobu na vyklizení. Pokud však žalovaný předmětnou nemovitost již vyklidil, svědčí v takovém případě dárci naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem darované nemovitosti. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalobce k nemovitosti však nebude dán, je-li žalovaný sice v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník této nemovitosti, ale vlastnictví žalobce nepopírá a je ochoten přistoupit k tzv. souhlasnému prohlášení, tedy ke smírnému vyřešení sporu.43 Podání žaloby na určení vlastnictví má vedle účinků zahájení sporného řízení před soudem i případný vliv na probíhající vkladové řízení před katastrálním úřadem. Podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu č. 500/2004 Sb., účinného od 1. 1. 2006, může správní orgán řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce. Vzhledem k tomu, že správní řád umožňuje katastrálním úřadům se rozhodnout, zda řízení o povolení vkladu práva přeruší či nikoliv, mohou být katastrální úřady vystaveny velkému tlaku ze strany účastníků řízení o povolení vkladu, aby řízení nepřerušovaly. Může tehdy dojít k situaci, že katastrální úřad vklad povolí a poté teprve soud rozsudkem vysloví, že převodce vlastníkem nebyl. V katastru nemovitostí pak bude zapsán někdo, kdo uzavřel smlouvu o převodu s „nevlastníkem“, takže ve skutečnosti vlastníkem nebude. Tato situace by určitě nepřispěla k právní jistotě vlastníků nemovitostí v České republice. Za účinnosti předchozího správního řádu č. 71/1967 Sb., musel katastrální úřad obligatorně přerušit vkladové řízení v případě zahájení řízení o předběžné otázce (§ 29 odst. 1 a § 40 správního řádu účinného do 1. 1. 2006). Správní řád tehdy nerozlišoval o jakou předběžnou otázku se jedná, a proto nedával správnímu orgánu prostor pro správní uvážení, zda se např. nejedná o nesmyslnou (šikanózní) určovací žalobu, kdy hlavním cílem žalobce není dosažení rozhodnutí o určení, ale pozdržení vkladu práva do katastru nemovitostí. Problematikou přerušování řízení o povolení vkladu práva z důvodu zahájení řízení o předběžné otázce se v minulosti zabýval i Ústavní soud,44 podle jehož názoru „…správní orgán řízení přeruší, bylo-li u soudu, a to i po podání návrhu na
43 44
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002. Např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 94/99.
55
vklad, zahájeno řízení o předběžné otázce, jejíž vyřešení má nebo může mít vliv na rozhodnutí katastrálního úřadu. Rozhodování o existenci či neexistenci věcného práva přitom nepřísluší katastrálnímu úřadu, ale soudu. Katastrální úřad si proto nemůže o této otázce zjednat jasno sám, ale musí vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu.“ V situaci, kdy podle nového správního řádu je dán prostor katastrálnímu úřadu pro správní uvážení, katastrální úřad vkladové řízení nepřeruší a vklad práva provede formou úředního konstitutivního zápisu, pak přestože u soudu je podána žaloba na určení vlastnictví, nemůže být tímto rozhodnutím zpochybněn samotný fakt nemožnosti převodu vlastnického práva v případě nedostatku právního důvodu (titulu) v důsledku neplatnosti smlouvy. Za dané situace, kdy proti rozhodnutí o povolení vkladu není přípustný žádný opravný prostředek, a to ani žaloba ve správním soudnictví, jelikož se tímto rozhodnutím pouze dovrší proces směřující ke vzniku, změně nebo zániku věcného práva k nemovitostem, lze stěží dovozovat, že by ustanovení § 5 odst. 3 zákona o zápisech bylo v kolizi s ústavněprávními předpisy.45 Pro úplnost je nutno doplnit, že katastrální úřad provede zápis poznámky o určení právního vztahu soudem, jejímž smyslem je upozornit subjekty nahlížející do katastrálních operátů, že u dané nemovitosti může být vlastníkem někdo jiný než ten, kdo je dosud jako vlastník v katastru zapsán. V případě, že soud žalobě o určení vlastnictví vyhoví, bude takový rozsudek podkladem pro provedení zápisu do katastru nemovitostí formou záznamu. Dosud jsem se zabýval případy, kdy nemovitost je zapsána v katastru; můžeme se však setkat i se situací, kdy je podána žaloba na určení vlastnického práva k nemovitosti, dosud v katastru neevidované. Stává se tak tehdy, kdy stavba není dokončená a tudíž ohlášená v katastru nemovitostí. Pokud budeme vycházet z převažujících názorů v soudní praxi, dojdeme k závěru, že na požadovaném určení nebude dán naléhavý právní zájem, neboť rozsudek o takové žalobě nebude způsobilý přivodit změnu zápisů v katastru nemovitostí, jednoduše proto, že předmětná nemovitost není v katastru evidována. 45
Srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99.
56
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99 však dospěl k opačnému názoru. Podle něj právo na ochranu vlastnických práv, a to i žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ, má také vlastník nemovité věci, i když tato věc dosud není evidována v katastru nemovitostí, neboť touto určovací žalobou bude najisto postaveno, kdo je vlastníkem nemovitosti; v důsledku toho budou pro futuro mezi účastníky vyřešeny i další sporné otázky. Přestože považuji shora uvedený názor za správný, může zápis takového rozhodnutí do katastrálního operátu přinést obtíže, neboť nebude dostatečně určitý pro provedení následného zákresu do katastrální mapy, ledaže součástí takového listiny bude geometrický plán, který danou nemovitost zobrazí. Podle ustanovení § 120 odst. 2 OZ není stavba součástí pozemku; tím se popírá zásada římského práva „superficies solo cedit“, a proto je často vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené rozdílné. Vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba ve vlastnictví jiné osoby, má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem této stavby.46 Podobně pro nájemce pozemku, na němž se nachází jeho stavba, je významné, aby bylo najisto určeno, kdo je vlastníkem pozemku. Proto je dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnictví.47 Nejvyšší soud v této souvislosti také uvedl: „Tvrdí-li nájemce skutečnosti, které by za předpokladu jejich pravdivosti mohly vést k závěru, že pronajímatel není vlastníkem pronajaté nemovitosti, ač nájemní smlouvu uzavřel jako její vlastník, a tudíž je nájemní smlouva neplatná, může mít nájemce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětu nájmu. Nemá-li však žalobce v takovém případě přímý zájem na změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně sporné nemovitosti, ale jde mu o řešení neshod z právních vztahů založených smlouvou o nájmu, pak za předpokladu, že se svých eventuálních nároků již může domáhat žalobou na plnění u soudu, uplatní se zásada, že naléhavý právní zájem žalobce není dán tehdy, může-li žalovat na plnění. Stejně tomu bude v případě, že se mezi týmiž účastníky již vede spor o plnění z nájemní smlouvy.“48
46
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 24 Cdo 294/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99. 48 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003 47
57
Jde-li o určení vlastnického práva více osob k téže věci, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že se určuje, že tyto osoby jsou spoluvlastníky věci, a uvést jejich spoluvlastnické podíly. Součástí popisných informací katastru nemovitostí je existence duplicitních zápisů vlastnictví (§ 37 odst. 3 vyhlášky č. 190/1996 Sb.). Ke vzniku této nežádoucí situace dochází v případě, kdy katastrální úřad obdrží listinu, ze které nejsou zřejmé vady v psaní, počtech a jiné nesprávnosti, ale přesto je v katastru nemovitostí u předmětné nemovitosti evidován jiný vlastník, který není právním předchůdcem vlastníka uvedeného v předkládané listině a ani se nejedná o podílového spoluvlastníka. Duplicitní zápis katastrální úřad odstraní na základě dohody o uznání vlastnického práva (§ 51 OZ), usnesení soudu o schválení dohody o uznání vlastnického práva nebo rozhodnutí soudu o určení vlastnictví. Nejvyšší soud v této souvislosti dovodil, že osoba duplicitně zapsaná jako vlastník určité nemovitosti má vždy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k takové nemovitosti. Rozsudek, jímž bylo ve sporu takových účastníků určeno vlastnictví žalobce k nemovitosti, nemůže být pro katastrální úřad okolností, kterou by vyjádřil v katastru nemovitostí dalším duplicitním zápisem vlastnictví; takový rozsudek naopak duplicitu zápisů odstraňuje.49 Věc nemovitá zapsaná v katastru nemovitostí může být také v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků (viz § 136 odst. 1 OZ). Občanský zákoník dále stanoví, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů (§ 139 odst. 2 OZ). Pro takový výkon svého spoluvlastnického
práva
potřebuje
spoluvlastník
vědět,
kdo
je
dalším
spoluvlastníkem předmětné nemovitosti a s kým má jednat ohledně hospodaření se společnou věcí, aby jeho kroky v tomto směru nebyly později zneváženy. Zůstává-li sporným, kdo jím je, nemá kterýkoliv ze spoluvlastníků pro výkon svých spoluvlastnických práv potřebnou jistou. V takovém případě bude dán naléhavý právní zájem na určení, že určitá osoba je spoluvlastníkem určitého podílu na
49
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002.
58
společné věci, i když se ke spoluvlastnictví taková osoba nehlásí a podle zápisu v katastru nemovitostí je jako spoluvlastník zapsán někdo jiný.50 Spoluvlastník se ovšem nemůže v řízení o úpravě užívání věci, jež je předmětem podílového spoluvlastnictví, domáhat žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, aby soud konstitutivním rozhodnutím určil, který ze spoluvlastníků a v jakém rozsahu bude společnou věc užívat, za situace, kdy o tomto užívání nebylo platně rozhodnuto většinou spoluvlastníků nebo se nedosáhlo dohody podle ustanovení § 139 odst. 2 OZ. O určovací žalobu půjde ovšem v případě uvedeném v ustanovení § 139 odst. 3 OZ, podle něhož „jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud“. Soud takovéto určovací žalobě na nepřípustnost změny buď vyhoví nebo ji zamítne, ale nebude moci sám změnit rozhodnutí většiny. Naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ bude mít každý ze spoluvlastníků také tehdy, jestliže někdo popírá jeho vlastnický podíl nebo jeho výši. Kterýkoliv ze spoluvlastníků se pak bude moci obrátit na soud se žalobu o určení, že žalovaný není vlastníkem věci, o kterou jde. Právě tak je možná určovací žaloba spoluvlastníka o určení jeho podílu, jestliže směřuje proti žalovanému, který o sobě tvrdí, že je výlučným vlastníkem celé věci anebo jinak popírá žalobcovo spoluvlastnické právo.51 5.2. Žaloba na určení průběhu hranic pozemku Žaloba o určení hranic je prastarým institutem, který odpovídal veřejnému zájmu na vymezení hranic mezi pozemky. Jisté zvláštnosti spočívaly v procesní formě, ve které byla tato žaloba projednávána; nikdy nešlo o běžné sporné řízení. Po přijetí občanského zákoníku roku 1964 bylo v judikatuře opakovaně (byť ovšem velmi vágně) konstatováno, že taková žaloba není nadále přípustná. Po legislativních změnách počátkem 90. let 20. století, zejména po přijetí katastrálního
50 51
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1798/2002. Viz zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72.
59
zákona, není otázka přípustnosti této žaloby jednoznačně vyřešena, neboť se objevila i soudní rozhodnutí o určení průběhu hranice.52 Žalobu na úpravu hranic (actio finium regundorum) znalo již římské právo, kdy tato žaloba umožňovala vlastníkům polních pozemků, jejichž hranice byly sporné, domáhat se jejich určení. O této žalobě rozhodovali rozhodci, jejichž úkolem bylo určení a vytyčení hranic. V daném sporu měly obě strany postavení žalobce i žalovaného, šlo tedy o iudicium duplex. Rozhodce mohl hranici i upravit, resp. stanovit novou v případě, že průběh dosavadní hranice nebyl zjištěn, a to zejména tak, že sporný pruh rozdělil mezi strany. Tato žaloba je i v současnosti považována za právní prostředek, kterým vlastník uplatňuje své právo. Také obecný zákoník občanský z roku 1811 stanovil: „Byly-li mezníky mezi dvěma pozemky čímkoli porušeny tak, že by se mohly státi naprosto neznatelnými, nebo jsou-li hranice skutečně neznatelny nebo sporny, jest každý ze sousedů oprávněn žádati, aby hranice byly soudem obnoveny nebo opraveny. Proto buďte sousedé obesláni k jednání řízení nesporném s upozorněním, že hranice bude stanovena a vymezena i tehdy, když by obeslaný se nedostavil (§ 850). Staly-li se hranice skutečně již neznatelnými nebo spornými budou stanoveny podle poslední pokojné držby, nelze-li ji zjistiti, rozdělí soud spornou plochu podle slušného uvážení. Pokud každé straně nadále jest vyhrazeno uplatniti své lepší právo v řízení sporném, bude zvláštně ustanoveno (§ 851).“ Občanský zákoník z roku 1950 již určení hranic mezi pozemky neupravoval. Tehdy platný občanský soudní řád však stanovil, že pro řízení, v němž jde o věcné právo k nemovité věci nebo v němž se takové právo popírá, nebo v němž se žádá rozdělení nemovité věci nebo úprava hranic, je příslušným soud, u něhož se vede veřejná kniha o této nemovité věci (§ 410 odst. 1). Platný občanský zákoník ani občanský soudní řád žalobu na úpravu hranic neznají. K problematice určení hranic pozemků se již dříve vyjádřil Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 30. 3. 1973, Cpj 25/73, kde se uvádí: „Vyskytují se ještě případy, že žalobce se obrací na soud se žádostí o určení či vyměření hranice mezi
52
Srov. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 113.
60
jeho pozemky a pozemky žalovaných a tvrdí, že hranice mezi sousedními pozemky jsou nejasné, a z toho důvodu mezi nimi dochází k nesrovnalostem. Soudy tu mají vést žalobce k úpravě návrhů tak, že žalovaný je povinen zdržet se užívání části pozemku patřícího žalobci. Jestliže totiž nejde o neoprávněný zásah do vlastnictví, nic nebrání žalobci, aby se obrátil na příslušné středisko geodézie se žádostí o nové vyměření hranic, a i kdyby žalovaný tomuto novému vyměření bránil, mají orgány geodézie dostatek právních prostředků, aby bez zásahu soudu, mohly takové měření provést.“ Postoj soudů k návrhu na určení hranice pozemků není jednotný, což dokládají dvě rozdílná rozhodnutí soudů nižších instancí; a to usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 1994, sp. zn. 17 Co 548/94, podle kterého určení nebo vyměření hranice mezi pozemky nespadá do pravomoci soudu. Toto usnesení mimo jiné odkazuje na vyhlášku č. 126/1993 Sb., kterou se prováděl zákon o zápisech, kde bylo v § 81 odst. 1 uvedeno, že vytyčení hranice je geodetickou činností. Označení hranic pozemků upravoval § 85 odst. 1 vyhlášky. Žádal-li proto někdo o určení či vyměření hranic mezi pozemky a nešlo o neoprávněný zásah do práva vlastníka, musel se obrátit na příslušný katastrální úřad se žádostí o vyměření hranice; ten byl oprávněn vyměření provést i bez ingerence soudu. Podle platné právní úpravy je vytyčování a označování hranic pozemku obdobně upraveno v ustanoveních §§ 75 až 80 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kdy k této činnosti jsou příslušné katastrální úřady. Naproti tomu Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 22. 1. 1998, č.j. 6 C 85/96-50, průběh hranice mezi pozemky určil. Dále odkázal na vyhlášku č. 126/1993 Sb., kterou se prováděl zákon č. 344/1992 Sb., přičemž podle § 8 odst. 8 uvedl, že pokud některý z vlastníků má proti průběhu hranice v terénu námitku, může o ní rozhodnout soud na základě žaloby podané vlastníkem. Podle současně platné právní úpravy § 51 odst. 4 vyhlášky 190/1996 Sb., dojde-li k rozporu ve tvrzení vlastníků o průběhu vlastnické hranice, vyznačí se v náčrtu dosavadní hranice podle zákresu v katastrální mapě příslušnou mapovou značkou sporné hranice a komise poučí vlastníky, jichž se spor týká, o možnosti řešit spor o hranici u soudu.
61
Odborná literatura se shoduje, že spor o hranici mezi pozemky nepředstavuje samostatný typ žaloby. Nejde o žalobu určovací, neboť tento spor lze řešit pouze v rámci vindikační žaloby, při které žalobce tvrdí, že je vlastníkem části sousedova pozemku. Je pravdou, že náš právní řád nezná spory o hranici pozemků jako specifická soudní řízení, a většinu hraničních sporů lze dnes vyřešit prostředky souvisejícími s vedením katastru nemovitostí, a to včetně nového vyměření hranic, je-li jejich průběh sporný nebo nejistý. Tam, kde postačí tyto prostředky, nejsou na místě určovací žaloby. Nestačí-li, je ovšem podle J. Spáčila na místě podat určovací žalobu. Tak tomu bude zejména tehdy, není-li sporný jen faktický průběh hranice, ale i právo některého z účastníků k pozemku nebo jeho určité části, např. vzhledem k tvrzenému vydržení.53 Konečné řešení ohledně určení hranic sousedních pozemků můžeme dovodit z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000, v případě, že mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k nesrovnalostem ohledně hranice jejich pozemků, je dán naléhavý právní zájem na podání žaloby o určení předmětné (mezi vlastníky sporné) části pozemku. V daném případě však musí být hranice objektivně zjistitelná a soudní rozhodnutí bude deklarovat existující vlastnické právo. V případě, že se původní hranice stala neurčitou a dostupnými prostředky nelze zjistit, kde se nachází, není žaloba na určení nové hranice mezi sousedními pozemky žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ, a nelze jí vyhovět, a to ani v případě, kdy k podání takové žaloby účastníky vyzval správní orgán.54 Žalobu o určení průběhu hranice není tedy možné podřadit pod žádný z typů žalob uvedených v ust. § 80 OSŘ. V tomto ustanovení jde jen o výčet demonstrativní, takže lze připustit i jinou žalobu tam neuvedenou. Tato skutečnost však sama osobě nedostačuje k tomu, aby takovou žalobu bylo možno úspěšně uplatnit u soudu. V § 80 písm. c) OSŘ neuvedená určovací žaloba se však musí opírat o konkrétní ustanovení zákona. V případě žaloby na určení průběhu hranice pozemku takové zákonné ustanovení chybí.
53 54
Viz tamtéž, s. 116. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002.
62
Jisté řešení otázky určení sporných hranic pozemku naznačil již dříve Nejvyšší soud Slovenské republiky ve svém stanovisku z 27. 6. 1972, Cpj 59/71, publikovaný pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovodil v něm, že zjištění hranic mezi pozemky účastníků je předběžnou otázkou ve vlastnických sporech. Vždy jde v podstatě o vyřešení otázky vlastnictví určité plochy, jejíž vlastnictví je sporné mezi vlastníky dvou sousedních pozemků. Původní hranice mezi oběma sousedními pozemky se může postupem času a následkem nejrůznějších okolností stát neurčitou, kdy např. došlo k jejímu zahlazení, zapomnění, setření apod. Podle tohoto rozhodnutí je nutné takovou hranici rekonstruovat do původního stavu. V případě, že takováto rekonstrukce hranice je bez odborných znalostí nemožná, je úlohou znalce, aby hranici vytýčil na místě samém. Soud se v tomto případě musí zabývat především otázkou vlastnictví předmětné parcely, bez ohledu na to zda žalobce žádá vydání sporné plochy, nebo se domáhá zákazu disponování s předmětnou plochou, anebo požaduje určení sporné hranice.55 Nová slovenská judikatura umožňuje, aby soud hranici určil s tím, že toto určení se opírá o § 126 OZ. Jde o formu ochrany vlastnického práva, kdy rozsudek je deklaratorní, neboť deklaruje, kudy hranice skutečně vede. Nejvyšší soud SR žalobu na určení hranice mezi pozemky připouští, ale jen v případech, že hranici lze určit a není třeba ji stanovit. Tedy jen tam, kde je hranice sice mezi účastníky sporná, ale soud za pomoci znalce může zjistit, kudy vede. Takovou žalobu o určení průběhu hranice považuje slovenský Nejvyšší soud za druh vlastnické žaloby, vycházející z ustanovení § 126 OZ. V tomto případě mají účastníci i soud „na mysli určení, která část sporné plochy v přírodě kterému z vlastníků sousedních pozemků patří.“ 56 Výše uvedený názor je diskutabilní, neboť jak správně uvádí J. Spáčil, „jde tu o určení sporné skutečnosti, kterou ani § 80 OSŘ a ani § 126 OZ nebo jiný
55
Srov. stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. Cpj 69/82. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 117; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu SR, publikovaný pod č. 6/1999 Zbierky súdnych rozhodnutí a stanovísk. 56
63
předpis v tomto případě nepředvídají.“57 Jde tu totiž o něco jiného, než je stanovení hranice. Soudní judikatura směřuje k závěru, že namístě by byla spíše žaloba o určení vlastnictví
k takto
vymezenému
pozemku,
kde
hranice
by
byly
zřejmé
z geometrického plánu. V případě, že soud určí, že žalobce je vlastníkem pozemku, jehož hranice je patrná z připojeného geometrického plánu, půjde nepřímo o určení právní skutečnosti (průběhu hranice), stejně jako určení existující hranice nepřímo vymezuje vlastnictví účastníků, tedy jejich právo. Přestože je - podle výše uvedeného - žaloba na určení hranice nepřípustná, dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003 k závěru, že pokud soudy v nalézacím řízení takto zjistitelnou hranici určí, bylo by rušení jejich rozsudků v dovolacím řízení příliš přísné a zbytečně by protahovalo spor, když koneckonců nedošlo k poškození práv účastníka a rozhodnutí vyvolá zamýšlené důsledky. Řešení sporů ohledně průběhu hranic pozemků prostřednictvím určení vlastnictví k parcele zaměřené geometrickým plánem není v odborné literatuře přijímáno bez výhrad, neboť tento postup vede k vyřešení jiného problému, než o jaký ve skutečnosti jde. Navíc nově vyhotovený geometrický plán za účelem takového řízení může trpět, s ohledem na nejasný průběh dřívější vlastnické hranice, také určitou nepřesností a nejistotou. Bylo by proto vhodnější, kdyby navrhovatel přímo požádal o určení průběhu sporné hranice, aniž by předem nechal vyhotovit pravděpodobně neupotřebitelný geometrický plán. Soud by následně tento průběh hranice určil a teprve poté by byl vyhotoven geometrický plán, který by zobrazil případné rozdíly mezi dosavadním zobrazením průběhu nejisté hranice v katastrální mapě a jejím autoritativně určeným novým průběhem v terénu.58 Pokud by však šlo o případ, kdy původní hranice mezi sousedními pozemky se postupem času a z různých důvodů stala neurčitou a je třeba ji jen rekonstruovat, jak uvedl Nejvyšší soud SR ve shora citovaném judikátu, je namístě pouze řešení podle § 48 zákona č. 162/1995 Z.z. (katastrální zákon) v administrativním řízení. Z 57
Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 117 58 Srov. Baudyš, P. K určení průběhu hranice pozemku. Ad Notam, 2001, č. 5-6, s. 120 an.
64
českého katastrálního zákona však kompetenci pro rekonstrukci zaniklých hranic v terénu pro správní orgán nelze dovodit. Půjde-li tedy o případ, kdy průběh hranice je natolik neznatelný, že jej nelze zjistit, a proto je třeba hranici znovu vytyčit. V českém právním řádu neexistuje ustanovení, které by umožňovalo domáhat se u soudu určení hranice tam, kde je její průběh objektivně nezjistitelný. Žalobu o určení hranice, o kterou zde jde, není přes svůj název obecnou žalobou určovací, ale jde o žalobu na vydání konstitutivního rozhodnutí. Speciální žalobu o určení hranic pozemků pozitivní právní úprava nezná, přestože nutnost její existence vyplývá z právní teorie i praxe. 5.3. Určovací žaloba jako prostředek ochrany dědických nároků Určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ jsou často podávány v souvislosti s projednáváním dědictví. Soudní praxe v tomto směru připouští určovací žaloby, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci. Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení řeší právě touto žalobou dědiců na určení; je tomu tak právě proto, že je-li zde více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu)vlastníky věci. Ti mají přirozeně zájem na rozšíření okruhu majetku, jenž bude při úspěchu určovací žaloby zahrnut do jejich dědictví. Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) OSŘ může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí.59 Soudy také připouští, aby dědic, který dědictví neodmítl, byl věcně legitimován k žalobě na určení, že je vlastníkem věci, i když k ní dosud nebylo rozhodnutím soudu žalobci nabytí dědictví potvrzeno.60 Jestliže je dědic z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, nemůže být tomuto určení na překážku okolnost, že i tento dědic zemřel a určovací žalobu
59 60
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2563/99.
65
namísto něj podávají jeho dědicové.60 Naproti tomu dědic, který dědictví odmítl, nemá naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci náležející do dědictví. Je-li více dědiců, nemohou se až do ukončení dědického řízení domáhat určení, že jsou spoluvlastníky věci.61 Pokud se zůstavitel spolu s dalšími osobami stal dědicem věci, která nebyla v dědickém řízení po předchůdci zůstavitele projednána, nemohou se jeho dědicové domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem této věci. V takovém případě je třeba nejdříve věc dodatečně projednat v řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi (případně určit, že ten byl ke dni úmrtí vlastníkem), a teprve poté lze rozhodovat o vlastnictví jeho dědice.62 V souvislosti s žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, vznikla otázka, zda žalovaní mohou v řízení vznést námitku vydržení (tedy že poté, co zůstavitel zemřel, nabyli k věci vlastnické právo vydržením). Taková otázka by
mohla
vzniknout i ohledně jiných způsobů
nabytí vlastnického práva (např. od obchodníka či v dražbě). Po určitých diskuzích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že takovou námitku vznést nelze. Vyslovil, že okolnosti nastalé po smrti zůstavitele nemohou mít vliv na výsledek sporu o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci.63 Ovšem v případě, kdy v rámci projednání dědictví dojde ke zjištění, že zůstavitel nebyl (výlučným) vlastníkem nemovitosti, jíž celý život užíval a s ohledem na objektivní skutečnosti byl v dobré víře, že mu nemovitost patří, domnívám se, že dědicové mohou podat žalobu na určení vlastnictví s tvrzením vydržení předmětné nemovitosti zůstavitelem. Žalobce domáhající se určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti, nemůže z takového deklaratorního určení dovozovat, že i on jako právní nástupce je vlastníkem. Může sice na základě takového určení žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení, ale rozhodnutí vydaná v dědickém
60
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2121/2001. 62 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004 , sp. zn. 22 Cdo 739/2003. 63 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001. 61
66
řízení nebudou žalované vázat; o skutečném vlastníkovi může být rozhodnuto až v dalším sporu.64 J. Spáčil je názoru, že v řízení o určení vlastnického práva předchůdce by soud měl řešit jako předběžnou otázku, zda žalovaný nenabyl později vlastnictví, a v kladném případě žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení. Jinak jde spíše o „akademický“ výrok, úspěšný žalobce sice dosáhne projednání dědictví, ale musí ještě podstoupit další spor se stejnými žalovanými, ve kterém se bude řešit další osud věci a žalobce v něm, prokáže-li se, že po smrti jeho předchůdce věc nabyl žalovaný nebo někdo jiný, může podlehnout. Této zdlouhavé proceduře by bylo možno zabránit. V praxi však převládl opačný názor, vyslovený ve shora publikovaném rozhodnutí.65 V řízení o dědictví se vedle žaloby na určení vlastnického práva vyskytuje také žaloba oprávněného dědice. Oprávněný dědic se může vůči neoprávněnému dědici domáhat určení vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zvláštní žalobou podle § 485 OZ, která není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ a naléhavý právní zájem tu není třeba prokazovat. Občanský soudní řád v ustanovení § 175k odst. 2 dává též možnost tomu dědici, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil speciální žalobou určovacího charakteru. V tomto případě nejde o obecnou určovací žalobu, ale žalobu vymezenou procesním předpisem (tzv. zákonnou). O této specifické žalobě bude dále pojednáno v samostatné kapitole. 5.4. Určovací žaloba jako prostředek k uplatnění restitučních nároků Soudní judikatura ne zcela konstantně odpovídala na otázku, zda „je možné uplatňovat žalobou na určení vlastnického práva určení vlastnictví k věcem, které přešly na stát před rozhodným obdobím tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.“ Základní restituční zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích, v preambuli výslovně vyloučil z restituce majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Lze tedy dovodit, že tento zákon vyloučil nápravu majetkových křivd 64
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha : C.H. Beck, 2005, s. 33 65
67
„z období vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti,“ a uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu. Žaloba na určení práva [§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c) OSŘ] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu preventivní, tedy v zásadě platí, že jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu. Žaloba na určení musí prokazovat jistou kvalitu, spočívající v naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení. Současná právní judikatura se ustálila na názoru, že lze mít daný naléhavý právní zájem tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr vychází ze současné zákonné úpravy zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postupu katastrálních úřadů, které odmítají zapsat do katastru nemovitostí rozsudky o žalobách na vyklizení (vydání věci), přestože jako prejudiciálně (nikoliv však meritorně) řeší otázku vlastnického právo k předmětným nemovitostem. Naléhavý právní zájem se v tomto případě neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že orgány katastru nemovitostí neumožňují zapsat vlastnické právo k nemovitostem na základě
výroku,
kterým
se meritorně
neřeší
vlastnictví
k nemovitostem
zapisovaným do katastru nemovitostí. Pokud je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To právě platí tam, kde právní vztah žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňování aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo součastného vlastníka věci.66 V případě připuštění takovýchto žalob na určení vlastnictví, by byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou se spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis, neboť ve většině případů nemohou toto zapsané vlastnické
66
Stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05.
68
právo prokázat nabývací listinou (titulem) osvědčující skutečnosti nastalé více než před půlstoletím. K tomuto Ústavní soud uvedl, že „výsledkem přijetí restitučních předpisů a následné aplikace mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Současné zpochybňování vlastnického práva k majetku, pomocí obecných předpisů (žaloby na určení vlastnického práva), který byl získán dle tehdy platných právních předpisů řádně od státu, popírá dobrou víru současných vlastníků a je v rozporu právě se zásadou právní jistoty, která je základním principem demokratického právního řádu. Takový výklad obecných předpisů nelze připustit, neboť by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů.“67 V případech, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů, je však podle Ústavního soudu uplatňování majetkových práv podle obecných předpisů přípustné. Shrneme-li výše uvedená fakta, dospějeme k závěru, že vlastnické právo osob, jež nabyly od státu, nelze napadnout obecnými občanskoprávními instituty, které zpochybňují právní skutečnosti nastalé dříve, než došlo k deformaci právního řádu socialistickým zákonodárstvím. Nelze tedy dát přednost před materiálním vlastnictvím, které osvědčuje zápis v katastru nemovitostí (pozemkových knihách), formálnímu vlastnickému právu, jehož se žalobci domáhají prostřednictvím určovací žaloby. Určovací žaloby jsou u soudů podávány i v souvislosti s dohodami o vydání nemovitostí uzavřených podle ustanovení § 5 odst. 3) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V případě, že je uzavřena dohoda o vydání nemovitosti mezi povinným a oprávněným, se může jiná osoba domáhat žalobou určení neplatnosti takovéto dohody, pokud se žalobce sám považuje za jedinou oprávněnou osobu podle zákona o půdě. Přitom uzavření takového dohody podléhá schválení Pozemkového úřadu, který ovšem nezkoumá platnost této dohody, neboť k té je oprávněn pouze soud. Žalobce má naléhavý právní zájem v případě, kdy rozsudek, jímž je vyslovena neplatnost dohody o vydání nemovitosti, může být
67
Tamtéž.
69
podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a na jehož základě dojde k obnovení předchozího stavu vlastnictví.68 Spornou se stala situace, kdy osoba odlišná od oprávněného a povinného, podá žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti a tato nemovitost, která je předmětem restitučního nároku, již byla vydána oprávněné osobě a její vlastnické právo je zapsáno v katastru nemovitostí. Domnívám se, že zde nebude dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť by připuštěním takovéto určovací žaloby došlo k obcházení restitučních předpisů. Oprávněná osoba, která postupovala podle restitučních předpisů, by byla znevýhodněna na úkor třetí osoby, která se svého nároku domáhá prostřednictvím obecných právních prostředků (určovací žaloby). Jde o typický případ posouzení konkurence speciálního, tedy zvláštního zákona restitučního ve vztahu k občanskému zákoníku. Různost pohledů na konkurenci restitučních nároků a určovacích žalob dokládá také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 1994, sp. zn. 11 Co 531/94, který řešil případ, kdy příslušným pozemkovým úřadem ještě nebylo rozhodnuto o uplatnění restitučního nároku oprávněných osob, které se však již domáhaly určení neplatnosti věcné smlouvy, jejímž předmětem byly nemovitosti dotčené restitučním nárokem. Soud dospěl k závěru, že pokud nebylo příslušným orgánem vydáno konečné rozhodnutí o uplatněném restitučním nároku, nemají žalobci k předmětným nemovitostem žádné oprávnění, a proto nemají ani aktivní legitimaci k podání žaloby, aby se domáhali u soudu, že smlouva o prodeji nemovitostí (jejímiž účastníky nejsou) je neplatná. Podle názoru soudu nepřichází v úvahu žaloba na určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, neboť na takovém určení není naléhavý právní zájem, neboť za daného stavu nesměřuje určovací žaloba k vytvoření pevného základu, který by vyjasnil právní vztahy účastníků sporu, a pokud by soud žalobě nakonec vyhověl, nezakládalo by to bez dalšího jakékoliv oprávnění žalobců k předmětným nemovitostem. Výše uvedená pravidla se však uplatní jen pro ty pozemky, které na stát skutečně bez právního důvodu přešly, jinak řečeno na ty, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob. Pouhé vydání 68
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 40/2000.
70
právního aktu, nezavazujícího dosavadního vlastníka, bez převzetí držby nemohlo mít za následek převzetí věci státem bez právního důvodu. Na pozemky, jejichž držby se stát nechopil, nelze vztáhnout právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a žalobce může žádat ochranu vlastnictví k nim podle obecných předpisů.69 S určovací žalobou se v rámci uplatnění restitučních nároků můžeme setkat též v souvislosti se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, kdy zrušením trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci podle tohoto zákona nedochází k obnově vlastnického práva k věci původního vlastníka (tj. fyzické osob, jíž byla věc odňata), která by mu umožňovala bez dalšího „ujmout se svého vlastnického práva“ a počínat si jako vlastník. V případě požadavku na vydání věci vyplývajícího z trestu zrušeného podle zákona č. 119/1990 Sb. jde o restituční nárok, který představuje speciální nárok na „navrácení“ věci do vlastnictví toho, jemuž byla určitým, zákonem presumovaným způsobem státem v minulosti věc odňata a komu je restitučním zákonem přiznáván status osoby oprávněné. Takový nárok však musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem, na který zákon č. 119/1990 Sb. výslovně ve svém ustanovení § 23 odst. 2 odkazuje. Tímto zákonem je zákon č. 87/1991 Sb. Stanoví-li restituční zákon coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. Pokud by žalobce nepostupoval podle restitučního zákona a nedošlo by tak k obnově jeho vlastnického práva postupem podle tohoto speciálního zákona, nemůže být jeho právní postavení „nevlastníka“ ohroženo chováním žalovaných a tedy nelze učinit jiný právní závěr, než že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem sporných, v žalobě označených nemovitostí.70 5.5. Určovací žaloba podaná státním zastupitelstvím Podle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v
69 70
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 415/98.
71
případech, kdy při uzavírání smlouvy nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků. Za ustanovení omezující smluvní volnost je třeba považovat taková ustanovení, která pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 39 OZ) zakazují smluvní převod vlastnictví nebo stanoví obecně závazné podmínky, za nichž lze tento převod uskutečnit. Toto oprávnění státního zástupce zákon konstituuje jako právo žalobu podat, pokud je její podání v zájmu státu (viz § 2 zákona č. 283/1993 Sb.), tedy nikoliv jako povinnost podat takový návrh všude tam, kde došlo k porušení zákona formálně umožňujícímu její podání. Základním předpokladem pro podání návrhu podle § 42 zákona o státním zastupitelství je existence smlouvy, jejíž předmětem je převod vlastnictví věci movité nebo nemovité a absolutní neplatnost této smlouvy z důvodu nerespektování zákonného ustanovení omezujícího smluvní volnost převodce nebo nabyvatele. Rozpor smlouvy se zákonem lze definovat tak, kdy uzavření smlouvy nebo její obsah porušuje zákonný zákaz. Může jít o přímý rozpor se zákonem (právní úkon contra legem), obcházení zákona (právní úkon in fraudem legis), tedy právní úkony, které se příčí duchu a účelu zákona, a též o rozpor s dobrými mravy – obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Uplatnění návrhového oprávnění podle § 42 zákona o státním zastupitelství je z hlediska materiální stránky podmíněno existencí veřejného zájmu na určení neplatnosti smlouvy, kterou hodnotí výlučně státní zastupitelství. Tento návrh je svoji povahou návrhem určovacím, u něhož naléhavý právní zájem vyplývá z právních předpisů, a proto jej není třeba prokazovat. Veřejným zájmem v souvislosti s podáním tohoto návrhu bude především ochrana před protizákonným chováním při uzavírání smluv o převodu vlastnictví, ke kterým docházelo a dochází při změně vlastnických vztahů zejména v rámci restitučních a privatizačních procesů. Jedním z mnoha případů pro podání takovéto žaloby bude stav, kdy smlouva – jejíž neplatnosti se státní zástupce domáhá – byla uzavřena se záměrem dosáhnout nepoctivého obohacení účastníků nebo třetích osob na úkor majetku státu nebo
72
jiných právnických osob, nebo se tímto návrhem budou chránit práva občanů, kteří pro své osobní vlastnosti nebo zvláštní poměry nejsou schopni jako účastníci smlouvy podat žalobu na určení její neplatnosti podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, neboť by jim prokázání naléhavého právního zájmu činilo značné obtíže. Dispozice s návrhem na zahájení řízení podle § 42 zákona o státním zastupitelství náleží výlučně státnímu zastupitelství. K návrhu se nemohou připojit další osoby na straně státního zastupitelství, a to ani jako účastníci (§ 92 OSŘ), ani jako vedlejší účastníci (§ 93 OSŘ). Pokud po zahájení občanského soudního řízení návrhem výše uvedeným podá návrh účastník smlouvy na určení neplatnosti smlouvy nebo splnění restituční povinnosti podle § 457 OZ, měl by státní zástupce zvážit podání návrhu na přerušení řízení do skončení řízení zahájeného návrhem uvedeného účastníka [§ 109 odst. 2 písm. c) OSŘ]. Pokud bude o návrhu účastníka věcně rozhodnuto, státní zastupitelství vezme svůj návrh zpět.71 V právní praxi se oprávnění státního zastupitelství k podání této žaloby omezilo toliko na určování neplatnosti restitučních dohod mezi oprávněnou a povinnou osobou podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soudní judikatura není v otázce oprávněnosti (aktivní legitimace) pro podání takové určovací žaloby státním zastupitelstvím zcela jednotná. Na oprávnění podat žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví státním zástupcem existují podle stávající judikatury tři různé názory. Podle prvního je státní zástupce oprávněn podat žalobu o určení neplatnosti restitučních dohod podle ustanovení § 11 zákona o půdě (vymezující překážky pro vydání pozemků), neboť na tento případ se vztahuje právě § 42 zákona o státním zastupitelství. Soudy jsou pak povinny věcně se takovým podáním zabývat a zkoumat, zda skutečně došlo k porušení restitučního zákona, a to bez časového omezení, neboť původní časové ohraničení možnosti podat takovou žalobu bylo zrušeno novelou č. 261/1994 Sb., s účinností od 30. 12. 1994.
71
Srov. Nedorost, L., Otoupalíková, J., Schelle, K., Větrovec, V. Státní zastupitelství - historie, současnost a perspektivy. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, s. 237.
73
Druhý názor tvrdí, že dohoda o vydání věci podle § 9 odst. 2 zákona o půdě podléhá schválení pozemkovým úřadem. Posouzení, zda jsou splněny všechny podmínky pro vydání věci stanovené zákonem, náleží do výlučné pravomoci pozemkového úřadu. Soud by proto případné řízení o takové určovací žalobě měl zastavit podle § 104 odst. 1 OSŘ pro nedostatek pravomoci soudu. Třetí názor vychází z přesvědčení, že u žalob podaných státním zástupcem podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb. na určení neplatnosti dohody o vydání věci, uzavřené mezi oprávněnou a povinnou osobou podle § 9 odst. 1 zákona o půdě (a schválené pozemkovým úřadem), není dána věcná aktivní legitimace žalobce. Žaloba proto musí být z tohoto důvodu zamítnuta. Pro poslední z názorů svědčí argumentace, že dohoda o vydání nemovitosti podle restitučních zákonů není občanskoprávní dohodou, nýbrž je odstraněním protiprávností, k nimž docházelo při převodech vlastnictví, a to navrácením do původního stavu. Nejde tudíž o vztah rovnosti účastníků smlouvy, tak typické pro občanskoprávní vztahy. Ustanovení § 11 zákona o půdě není ustanovením omezujícím volnost účastníků dohody ve smyslu § 42 zákona o státním zastupitelství, ve znění zákona č. 261/1994 Sb., neboť posouzení překážek bránících vydání majetku bylo zákonem svěřeno pozemkovému úřadu. Ten podle výsledku tohoto posouzení buď dohodu o vydání nemovitosti schválí, nebo naopak neschválí. Na základě tohoto rozhodnutí se také provádí zápis do katastru nemovitostí. Správní rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitostí bylo možné napadnout mimořádným opravným prostředkem do tří let od jeho právní moci, pak již nikoliv. V žádném případě nemůže ustanovení § 42 zákona o státním zastupitelství nahrazovat dřívější stížnost pro porušení zákona, a nelze jej proto v tomto smyslu ani extenzívně vykládat. Z výše uvedeného lze dovodit, že u žalob podaných státním zástupcem podle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. na určení neplatnosti dohody o vydání věci, uzavřené mezi oprávněnou a povinnou osobou podle § 9 odst. 1 a odst. 2 zákona o půdě, schválené pozemkovým úřadem, není dána věcná aktivní legitimace státního zastupitelství.72
72
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. 25 Co 493/98.
74
Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce aktivní věcné legitimace státního zástupce k podání žaloby na určení neplatnosti restituční dohody podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Toto ustanovení na rozdíl od ustanovení § 11 zákona o půdě uvádí, že povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Je-li předmětem dohody o vydání nemovitost, použije se § 133 odst. 2 OZ. Podle tohoto ustanovení občanského zákoníku, převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Dohoda o vydání věci povinnou osobou oprávněné podle výše citovaného § 5 odst. 3 restitučního zákona je smlouvou o převodu vlastnictví. Tato skutečnost je zjevná z citovaného § 133 odst. 2 OZ. K restituci jako obnovení původních vlastnických vztahů podle hlavy první části druhé restitučního zákona, upravující občanskoprávní vztahy, nedošlo ze zákona, ale jejím předpokladem je dohoda o vydání věci. Mimosoudní vydání věci jiným způsobem než dohodou uzavřenou mezi povinnou a oprávněnou osobou není možné. Výjimkou je zvláštní případ uvedený v § 6 odst. 2 restitučního zákona - kdy stát přezval věc bez právního důvodu - a to dohodou o vydání věci jinou (než kupní a darovací) smlouvou o převodu věci ve smyslu § 132 odst. 1 OZ, jíž osoba z restituce oprávněná nabývá ex nunc vlastnictví věci, které v důsledku dřívějšího přechodu věci na stát některým ze způsobů uvedených v § 6 restitučního zákona pozbyla. Ustanoveními omezujícími smluvní volnost účastníků smlouvy ve smyslu § 42 zákona č. 283/1993 Sb. je třeba rozumět kogentní ustanovení právního předpisu. Podle interpretace dovolacího soudu právě ustanovení § 5 odst. 3 ve spojení s § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích takovou kogentní povahu má a povinným osobám neumožňuje se od ní odchýlit. Toto ustanovení dovoluje vydání věci dohodou pouze osobě oprávněné. Můžeme tedy shrnout, že k podání žaloby o určení neplatnosti dohody o převodu vlastnictví podle § 5 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je státní zastupitelství aktivně legitimováno podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb.73
73
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 983/96.
75
Nejvyšší soud v odůvodnění několika dalších rozhodnutí74 připustil, že z třetích subjektů je – právním předpisem – aktivně legitimováno státní zastupitelství k podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků a došlo k porušení tzv. blokačních ustanovení restitučních předpisů (§ 29 zákona o půdě). Z výše uvedeného lze tedy dovodit, že státní zástupce je aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti dohod o převodu vlastnictví jak podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, tak podle zákona o půdě. Ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. je aplikovatelné i na spory o eventuální neplatnost dohod o vydání a převodu majetku, které byly uzavřeny v procesu privatizace. V souvislosti s tím je třeba uvést, že § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je třeba interpretovat tak, že tímto ustanovením je vyloučen přezkum rozhodnutí o privatizaci ve správním soudnictví. Nelze z něj však vyvozovat nepřípustnost přezkumu platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace podle § 47 tohoto zákona v občanskoprávním řízení zahájeném na návrh státního zástupce.75
74 75
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 350/97.
76
6. Zákonné žaloby určovacího charakteru Již od přijetí civilního řádu soudního z roku 1895 není sporu o tom, že se obecnou určovací žalobou nelze domáhat určení existence právní skutečnosti. V platném právním řádu však existuje řada ustanovení (hmotného i procesního práva), které určení konkrétní právní skutečnosti připouštějí. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, ale o žalobu jinou v § 80 OSŘ nevypočtenou. U určovacích žalob, které se opírají o zákonného zmocnění konkrétního hmotněprávního předpisu, není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z takového zákonného zmocnění přímo vyplývá, kdo se může domáhat určení konkrétní právní skutečnosti (aktivní legitimace). Jinými slovy můžeme říci, že okruh aktivně legitimovaných vyplývá z právního (zákonného) vztahu, aniž by musel být vymezován splněním podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Zákonodárce tak vedle obecné ochrany práva a právních vztahů pomocí žaloby určovací podle § 80 písm. c) OSŘ jako právního nástroje, vztahujícího se na blíže neurčitý okruh soukromoprávních vztahů apriori předpokládá situace, jejichž řešení může být natolik důležité pro ochranu práv zúčastněných subjektů, že zákon umožňuje domáhat se určení právní skutečnosti. V literatuře se proto hovoří o tzv. zákonných určovacích žalobách nebo také o tzv. jiných v § 80 písm. c) OSŘ neuvedených žalobách, neboť vyplývají z konkrétního ustanovení zákona. Tyto zákonné předpisy spadají do oblasti civilního (soukromého) práva, ale dříve jsme se mohli setkat také s případem, kdy k podání takovéto žaloby vyzval účastníky správního řízení orgán státní správy, pro nějž byl výrok o určení takové právní skutečnosti závazný (viz § 137 stavebního zákona č. 50/1976 Sb.). Na první pohled by se mohlo zdát, že přípustnost a podmínky k uplatnění takových „zákonných žalob určovacího charakteru“ nebude – z důvodu zákonného vymezení – činit v právní praxi žádné nejasnosti. Některé typy těchto žalob jsou však v právních předpisech upraveny dosti obecně a z důvodu častých požadavků na určení konkrétních právních skutečností se jimi soudní judikatura zabývá poměrně často. 77
Také právní teorie nemá na zákonné určovací žaloby jednotný názor. Jako příklad můžeme uvést žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, podle něhož se zaměstnanec nebo zaměstnavatel může ve dvouměsíční lhůtě u soudu domáhat určení, že rozvázání pracovního poměru je neplatné. Přestože se podání této určovací žaloby opírá o zvláštní zákonné ustanovení lze považovat tuto žalobu za typickou žalobu určovací podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ. „Zákonný původ“ této žaloby má význam pouze ten, že žalobce je zbaven povinnosti prokazovat naléhavý právní zájem, který vyplývá ze zákona. Pokud soud shledá neplatnost rozvázání pracovního poměru je zaměstnavatel obvykle povinen dále přidělovat zaměstnavateli práci podle pracovní smlouvy a tato povinnost vyplývá z toho, že pracovní poměr dále existuje. Jinými slovy, soud i v tomto případě žádná práva a povinnosti nezakládá, pouze je autoritativně zjišťuje.76 Nejvyšší soud však mezi výše uvedenými žalobami rozlišuje.77 Rozvázal-li pracovní poměr někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, může se zaměstnanec (zaměstnavatel) žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat v jiném sporu jako otázkou předběžnou (např. ve sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o náhradu mzdy nebo o určení trvání pracovního poměru). Můžeme tedy shrnout, že žalobu podle ustanovení § 72 zákoníku práce nelze ztotožnit s obecnou určovací žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ, neboť podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle obou těchto ustanovení je vázáno na odlišný skutkový stav a jiné lhůty. Podání obecné určovací žaloby zaměstnancem či zaměstnavatelem je vyloučeno i v případě, že žaloba podle § 72 zákoníku práce nebyla uplatněna těmito subjekty ve stanovené lhůtě. Následující podkapitoly budou zaměřeny na některé zákonné žaloby určovacího charakteru, které se v právní praxi vyskytují často a k nimž se vytvořila
76 77
Svatoš, P. Určovací žaloby. Bulletin advokacie, 1986, s. 238. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99.
78
četná judikatura; přesto přetrvávají nejasnosti související s možnostmi jejich uplatnění. 6.1. Žaloba vylučovací (excindační) Při výkonu rozhodnutí dochází ke sporům vyvolaným třetími osobami (např. manželem povinného), zda tu je právo, které nepřipouští postižení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, ačkoliv se jich týká nařízení výkonu rozhodnutí. Řízení o těchto sporech je zahajováno tzv. excindační neboli vylučovací žalobou. Vylučovací žaloba je upravena v § 267 OSŘ. Jejím smyslem je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku, jenž byl postižen nařízením exekuce, taková práva, která nepřipouští, aby nařízená exekuce byla provedena a aby tento majetek byl zdrojem pro uspokojení oprávněného. Exekuční právo vychází totiž z principů, že oprávněný má být uspokojen jen z majetku povinného a že toto uspokojení se má dít jen způsobem exekučním právem dovoleným. Předmětem žaloby je tedy vyloučení movité či nemovité věci, podniku, práva nebo jiné majetkové hodnoty z již nařízeného výkonu rozhodnutí. V žalobním petitu této žaloby je proto třeba přesně označit věc, podnik, právo nebo jinou majetkovou hodnotu, která má být z výkonu rozhodnutí vyloučena, a vykonávacího řízení, kterého se žaloba týká. Určitou výjimku představuje výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy v případě, týká-li se cizího nároku na mzdu nebo na plat. Pak nepřichází obrana podle § 267 odst. 1 OSŘ v úvahu a dotčená osoba se může bránit přímo vůči svému zaměstnavateli např. žalobou o zaplacení dlužné mzdy, kterou ji zaměstnavatel nevyplatil, protože ji vyplatil oprávněnému. Prostřednictvím excindační žaloby se uplatňují nejen práva třetích osob (osob, jež nejsou účastníky řízení o výkon rozhodnutí), která nepřipouští výkon rozhodnutí (§ 267 odst. 1 OSŘ), ale i právo manžela povinného k majetku, který patří do společného jmění manželů, jestliže vylučuje, aby postižený majetek byl použit k úhradě pohledávky vymáhané věřitelem povinného (§ 267 odst. 2 OSŘ).78 Vylučovací žaloba je žalobou procesní a nikoliv hmotněprávní. Tato žaloba se domáhá rozhodnutí o právu exekučním, nikoli o právu hmotném. Subjektivní 78
Drápal, L. In Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s. 1451.
79
hmotné právo je pouze žalobním důvodem, o němž soud rozhoduje jako o otázce předběžné v důvodech rozsudku. Z toho plyne, že rozsudek o procesním právu se dotýká vždy pouze konkrétního výkonu rozhodnutí a nepřesahuje jeho rámec. Při kvalifikaci této žaloby podle ustanovení § 80 OSŘ se podobá žalobě na určení, ale naléhavý právní zájem se u ní netvrdí ani neprokazuje. Excindační žalobu v prvním stupni projednávají a rozhodují okresní soudy, a to ve sporném řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Místně příslušným je okresní soud, u něhož je prováděn výkon rozhodnutí [§ 88 písm. ch) OSŘ]. K vylučovací žalobě podle § 267 odst. 1 OSŘ je tedy aktivně věcně legitimována třetí osoba, tedy osoba odlišná od oprávněného a povinného, jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí, ačkoliv k ní má právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští. Vylučovací žalobu podle § 267 odst. 2 může podat manžel povinného, a to i když je účastníkem exekučního řízení, přičemž důvodem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí jsou v tomto případě jen okolnosti uvedené v ustanovení § 267 odst. 2 OSŘ. Právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí je právo, které jeho nositele opravňuje požadovat od každého, aby do něho neoprávněně nezasahoval. V první řadě jde o vlastnické právo třetí osoby (§ 126 OZ). Pokud je majetek v podílovém spoluvlastnictví, je k vylučovací žalobě věcně legitimován i jen jediný ze spoluvlastníků. Právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí má rovněž oprávněný držitel věci nebo práva (§ 129, § 130 OZ) a nepravý dědic (§ 485 OZ). Postižení exekucí však nevylučují věcná břemena a nájemní práva, zajišťovací převod práva, zajišťovací postoupení pohledávky, jakož i jiná obdobná práva, a zpravidla ani zástavní a podzástavní právo nebo zadržovací právo. V odborné literatuře se vyskytuje názor, že vylučovací žaloba je žalobou vlastnickou, neboť vlastník věci se domáhá vyloučení své věci z výkonu rozhodnutí.79 S tímto názorem nelze souhlasit, neboť účelem této žaloby není ochrana vlastnického práva, ale určení, že daná věc nepodléhá výkonu rozhodnutí. Navíc se s konečnou platností autoritativně nerozhoduje o právu hmotném. To znamená, že v případě, kdy soud vylučovací žalobu pravomocně zamítne a věc 79
Srov. Mruzek, K. Některé určovací žaloby vlastnictví. Právní praxe, 1996, č. 2, s. 72 an.
80
zahrne do výkonu rozhodnutí, nebrání to vlastníkovi věci podat např. žalobu na vydání věci. Vlastnické právo je právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník jako třetí osoba právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené věci (práva nebo jiné majetkové hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu. Neúčinné a odporovatelné právní úkony nejsou neplatné, ale nastolují stav tzv. relativní bezúčinnosti, což znamená, že v právních vztazích obecně sice mají dotčené právní úkony sledované právní následky (nabytí vlastnictví), ovšem ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla neúčinnost nebo odporovatelnost založena, je na ně pohlíženo, jako kdyby jejich právní účinky nenastaly. Neúčinnost právních úkonů nastává ex lege, např. podle § 260h OSŘ, a proto ji lze uplatnit pouhou námitkou ve sporu. Odporovatelný je takový právní úkon, o němž bylo ve smyslu § 42a OZ pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že je vůči věřiteli právně neúčinný; působí jen vůči věřiteli, na jehož návrh byla odporovatelnost pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena. Na rozdíl od neúčinnosti nelze odporovatelnost právního úkonu uplatnit pouhou námitkou ve sporu, ale jen žalobou popřípadě vzájemnou žalobou. Domáháli se třetí osoba vyloučení věci, práva nebo jiné majetkového hodnoty z výkonu rozhodnutí z důvodu ochrany svého vlastnického práva a má-li žalovaný (oprávněný) za to, že třetí osoba nabyla své vlastnictví na základě odporovatelného právního úkonu, musí svou obranu (má-li být úspěšná) založit na pravomocném rozhodnutí soudu, kterým byla vůči němu určena ve smyslu ustanovení § 42a OZ právní neúčinnost předmětného právního úkonu. Kdyby takové rozhodnutí nebylo vydáno, musí za řízení o excindační žalobě uplatnit své právo na určení právní neúčinnosti právního úkonu podle § 42a OZ samostatnou nebo vzájemnou žalobou;
81
soud pak vyhoví excindační žalobě jen tehdy, bude-li samostatná nebo vzájemná žaloba žalovaného zamítnuta.80 Excindační žaloba je důvodná zejména v případech, při nichž třetí osoba nabyla své vlastnictví na základě platného právního úkonu nebo jestliže jinak podle zákona nabyla své vlastnictví. Zadržovací právo nepovažuje soudní praxe obecně za právo, které by nepřipouštělo výkon rozhodnutí. Také zástavní právo obecně nebrání provedení výkonu rozhodnutí a není tedy ani způsobilým důvodem pro vylučovací žalobu. Movitá věc - k níž vzniklo zástavní právo jejím odevzdáním zástavnímu věřiteli nebo předáním do úschovy či ke skladování u třetí osoby (§ 157 odst. 2 a 3 OZ) - může být pojata do soupisu, jen jestliže zástavní věřitel nebo třetí osoba věc dobrovolně vydají do dražby. Bude-li věc vydána k dražbě, nemůže se zástavní věřitel důvodně bránit jejímu prodeji. Kdyby se však dostala z detence zástavního věřitele nebo třetí osoby protiprávně, může zástavní věřitel – obdobně jako je tomu u zadržovacího práva – bránit provedení výkonu rozhodnutí vylučovací žalobou. Výjimka z tohoto pravidla nastává, je-li zástavou nemovitost nebo podnik (spoluvlastnické podíly na nich), převyšuje-li výše zajištěné pohledávky výslednou cenu prodávané nemovitosti nebo zjištěnou cenu podniku, nepožaduje-li zástavní věřitel úhradu své pohledávky a nemůže-li být z rozdělované podstaty uspokojen (s ohledem na skupinu a pořadí pohledávek za povinným) nikdo jiný než zástavní věřitel. Za této situace lze dovodit, že zástavní věřitel může dosáhnout vyloučení prodávané nemovitosti nebo prodávaného podniku z výkonu rozhodnutí, neboť tyto věci nejsou způsobilým prostředkem k uspokojení nikoho jiného, než zástavního věřitele. Nemá-li zástavní věřitel na prodeji nemovitosti (podniku) zájem, není tu ani důvod provádět výkon rozhodnutí.81 Pro pohledávku, pro níž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti zatížené tímto zástavním právem i proti takovém pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smlouvou, u níž nastaly účinky vkladu do katastru nemovitostí v průběhu řízení o nařízení výkonu 80
Drápal, L. In Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s. 1453. 81 Srov. Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 829.
82
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Takový vlastník se nemůže domáhat vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí s poukazem na to, že k ní má právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí.82 Zajišťovacím institutem může být též postoupením pohledávky dlužníka nebo pohledávky třetí osoby (§ 554 OZ). Zajištění pohledávky spočívá v tom, že dlužník postupuje věřiteli svou pohledávky za třetí osobou s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Byl-li zajištěný závazek splněn, ztrácí postoupení - podobně jako u zajišťovacího převodu práva - své právní účinky a postoupená pohledávka se vrací dlužníku. Postoupil-li dlužník za účelem zajištění závazku svou pohledávku věřiteli a byla-li tato pohledávka postižena nařízením výkonu rozhodnutí, nesmí poddlužník provést výkon rozhodnutí a plnit oprávněnému, ledaže by nastala rozvazovací podmínka. Pokud nedojde ke splnění rozvazovací podmínky, může se věřitel, jemuž byla pohledávka postoupena, domáhat vyloučení této pohledávky z výkonu rozhodnutí excindační žalobou.83 Práva, jejichž existence nebrání provedení výkonu rozhodnutí, jsou práva odpovídající věcnému břemenu, nájemní práva a jiná práva (věcné a obligační povahy), která umožňují užívání věcí určité osobě výlučně nebo spolu s vlastníkem. Právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, není ani předkupní právo, ať věcněprávní nebo jen smluvní povahy. Nositel předkupního práva je totiž může uplatnit jen účastí v dražbě a prodejem věci po výkonu rozhodnutí zaniká. Specifickým případem je nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovité věci, stavby, bytu nebo jiné místnosti, takový výkon rozhodnutí se nevztahuje na osoby, které vyklizovaný objekt užívají na základě vlastního práva, jež není odvozeno od práva povinného. V praxi půjde zejména o případy společných nájemců bytu či o osobu, která má samostatné nájemní nebo jiné právo opravňující ji užívat vyklizovaný objekt. Judikatura soudů umožňuje těmto osobám právo bránit se provedení výkonu rozhodnutí návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ, i když nejsou účastníky vykonávacího řízení. Nositel takového práva je oprávněn podat vylučovací žalobu, kterou může požadovat, aby
82 83
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1293/2003. Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004,s. 830.
83
z výkonu rozhodnutí byly vyloučeny nemovité věci, stavby, byt nebo jiná místnost, jejichž vyklizení bylo výkonem rozhodnutí nařízeno. 84 Pasivní legitimaci při excindační žalobě mají oprávněný, tj. ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, a další oprávněný, tj. ten, jehož návrh na nařízení výkonu rozhodnutí se považuje za přistoupení k řízení. Excindační žaloba musí být v případě plurality subjektů na straně oprávněné podána vůči všem oprávněným, a tyto osoby mají v řízení postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 OSŘ). Mezi subjekty, které nemohou vystupovat jako účastníci v řízení o excindační žalobě, jsou povinný nebo manžel povinného, přestože jsou účastníky vykonávacího řízení. Mohou se však stát vedlejšími účastníky (§ 93 OSŘ), neboť mohou mít právní zájem na výsledku řízení. Obdobně ti, kdo svoji pohledávku jen přihlásili do řízení, nejsou k excindační žalobě pasivně věcně legitimování, ale mají právní zájem na vítězství žalovaného, a proto se mohou stát vedlejšími účastníky v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. K excindační žalobě podle § 267 odst. 2 OSŘ je aktivně věcně legitimován manžel povinného, a to i když je ve smyslu § 255 odst. 2 OSŘ účastníkem řízení o výkon rozhodnutí. Prostřednictvím excindační žaloby manžel povinného uplatňuje svá práva k majetku, který patří do společného jmění manželů nebo který se ve smyslu § 262a odst. 1 OSŘ považuje za součást společného jmění manželů, jestliže nepřipouští výkon rozhodnutí, tedy jestliže vylučují, aby postižený majetek byl použit k úhradě pohledávky vymáhané věřitelem povinného. O tom, že může podat excindační žalobu podle § 267 odst. 2 OSŘ, je soud povinen manžela povinného poučit.85 Právo manžela povinného, který nepřipouští výkon rozhodnutí, není vymezeno hmotným právem. Skutečnosti, pro něž se může domáhat vyloučení postiženého majetku (věcí, práv a jiných majetkových hodnot z výkonu rozhodnutí), jsou vyjmenovány v ustanovení § 267 odst. 2 OSŘ a jejich výčet je taxativní.
84
Drápal, L. In Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s. 1453. 85 Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 832.
84
Manžel povinného se může domáhat vyloučení z výkon rozhodnutí majetku postiženého nařízením výkonu rozhodnutí, který patří do jeho společného jmění s povinným nebo který se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje podle § 262a odst. 1 OSŘ za součást jeho společného jmění s povinným, pokud : -
vymáhaná pohledávka vznikla za povinným před uzavřením manželství nebo
-
vymáhaná pohledávka sice vznikla za trvání manželství, ale jen povinnému při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění, a to za předpokladu, že uvedené smlouvy byly uzavřeny a staly se účinné před vznikem vymáhané pohledávky a současně oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám jejich obsah. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo
1389/2003, v této souvislosti uvedl, že „žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů, před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů.“ Zákon jasně uvádí, že je nezbytné k vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, aby obsah smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů byl oprávněné osobě znám v době vzniku vymáhané pohledávky, tedy jinými slovy řečeno, taková dohoda v době vzniku vymáhané pohledávky musí existovat. Poslední zákonná situace, kdy se manžel povinného může domáhat vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, nastává tehdy, pokud vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jen povinnému (nikoliv oběma manželům společně) při používání majetku, který náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupce původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě. V tomto případě přísluší manželu povinného právo podat vylučovací žalobu podle § 267 odst. 1 OSŘ za stejných podmínek jako každé jiné třetí osobě.
85
Při nařízení výkonu rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů soud vychází z návrhu oprávněného, z jiných jeho tvrzení, popř. z toho, co jinak – před nařízením výkonu – vyšlo najevo; námitku, že vymáhaná pohledávka vznikla po zániku manželství, může manžel povinného uplatnit v rámci žalob podle § 267 odst. 1 OSŘ.86 Důvodem k vyloučení majetku patřícího do společného jmění z exekuce není okolnost, že vymáhaná pohledávka za povinným vznikla tak, že se povinný zavázal bez souhlasu manžela k plnění, které přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Uvedené platí bez ohledu na to, že pro účely vymezení rozsahu společného jmění manželů není taková pohledávka považována za společný závazek manželů [srov. § 143 odst. 1 písm. b) OZ]. Skutečnosti, které jsou důvodem k vyloučení majetku z exekuce, ve sporném řízení tvrdí a prokazuje žalobce, tj. manžel povinného, který v tomto směru také nese odpovědnost za výsledek řízení. Určité zvláštnosti vykazuje postup soudu při výkonu rozhodnutí po podání vylučovací žaloby. Soud provádějící výkon rozhodnutí se nejprve musí o podání určovací žaloby dozvědět, neboť o této žalobě soud rozhoduje ve sporném řízení, tedy odlišném od řízení výkonu rozhodnutí. O této povinnosti oznámit podání takové žaloby, v případech obzvláště důležitých, soud žalobce výslovně upozorní. Soud odloží - do pravomocného rozhodnutí o vylučovací žalobě - provedení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 266 odst. 2 OSŘ. Jestliže byla podána vylučovací žaloba nelze žalobou dotčený majetek prodat, vybrat nebo jinak při provedení výkonu rozhodnutí zpeněžit. Výjimku z tohoto pravidla obsahuje ustanovení § 338v odst. 2 OSŘ, při podání návrhu na vyloučení jednotlivých věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících k podniku soud podle okolností případu posoudí, zda je třeba jednání odročit až do pravomocného rozhodnutí o návrhu nebo zda přistoupí k dražbě. V případě, že přistoupí k dražbě, soud upozorní dražitele na sporné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Jestliže soud excindační žalobu pravomocně zamítne, provede výkon rozhodnutí i ohledně majetku, jehož vyloučení bylo navrženo. Pravomocné 86
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002.
86
rozhodnutí soudu o tom, že určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota je vyloučena z výkonu rozhodnutí, je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ, jestliže tím odpadl celý předmět výkonu rozhodnutí. Kdyby pravomocným rozhodnutím soudu byly z výkonu rozhodnutí vyloučeny jen některé věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, zastaví soud výkon rozhodnutí jen zčásti (srov. § 268 odst. 4 OSŘ).87 Vylučovací žaloba je exekuční žalobou a může být tedy podána a projednávána jen za trvání exekuce. Jestliže došlo k zastavení exekuce dříve než došlo k rozhodnutí o vylučovací žalobě, je třeba, aby oprávněný vzal svou žalobu zpět, čímž dojde k zastavení řízení o žalobě. Neučiní-li tak, je třeba žalobu zamítnout pro její bezdůvodnost. Byla-li věc exekučně zpeněžena a výtěžek vydán oprávněnému, může žalobce svůj žalobní návrh změnit tak, že se domáhá proti oprávněnému vydání výtěžku prodeje na základě tzv. žaloby z lepšího práva. 6.2. Žaloba odporová Žaloby odporové se opírají o ustanovení § 267a OSŘ. Smyslem odporové žaloby je vyřešit spor mezi oprávněnými (včetně toho, kdo přistoupil do řízení jako další oprávněný) a dalšími věřiteli, kteří se účastní výkonu rozhodnutí (exekučního řízení), o to, které pohledávky v jaké výši, v jaké skupině nebo v jakém pořadí mají být uspokojeny při rozvrhu výtěžku získaného při zpeněžení exekucí postiženého majetku nebo v jiném rozdělování výnosu exekuce mezi více oprávněných nebo jiné věřitele povinného, kteří se účastní exekučního řízení. K podání odporové žaloby dochází zejména za situace, kdy ze stejného majetku – postiženého výkonem rozhodnutí – má být uspokojeno více oprávněných nebo dalších oprávněných, popřípadě věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do řízení nebo kteří mají jiný nárok na uspokojení z rozdělované podstaty, a takto postižený majetek nestačí k plnému uspokojení všech věřitelů povinného, a proto musí být posouzeno, který z nich a v jakém rozsahu bude při výkonu rozhodnutí uspokojen.
87
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 836-837.
87
Odporovou žalobou se tedy popírá pravost, výše, skupina nebo pořadí pohledávky, která má být uspokojena při rozvrhu rozdělované podstaty nebo která má být jinak uspokojena pro provedení téhož výkonu rozhodnutí, neboť z těchto skutečností vyplývá, který z věřitelů povinného a v jakém rozsahu obdrží úhradu své pohledávky. Spor o to, kdo bude z výtěžku (výnosu) získaného prodejem nebo jiným zpeněžením postiženého majetku uspokojen, vzniká především mezi věřiteli povinného. Není samozřejmě vyloučen případ sporu mezi povinným, který má zájem na uspokojení oprávněných věřitelů, na straně jedné a dalšími věřiteli, kteří si činí v řízení o výkon rozhodnutí nárok na výnos, na straně druhé. Předmětem žaloby je tedy popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí pohledávky, která byla přihlášena k rozvrhu nebo která má být uspokojena ve stejné exekuci. Popření pravosti znamená popření základu pohledávky. O popření pravosti půjde tehdy, má-li popírající za to, že pohledávka vůbec nevznikla nebo že sice vznikla, ale také již zcela zanikla, např. započtením, splněním, prekluzí nebo je zcela promlčená. Popření
výše
pohledávky
představuje
námitka,
že
přezkoumávaná
pohledávka tu sice je, avšak nikoliv v takové výši, jakou uvádí oprávněný nebo jiný věřitel. Při popření výše pohledávky popírající uznává základ pohledávky, ale nesouhlasí s tvrzenou výší. Popírající tvrdí, že pohledávka v přihlašované výši vůbec nevznikla, že již zčásti zanikla (např. započtením nebo splněním) nebo že se zčásti promlčela. Popřením skupiny se rozumí námitka popírajícího v exekuci při prodeji nemovitosti nebo podniku, že pohledávka oprávněného nebo jiného věřitele má být uspokojena v jiné skupině, než se oprávněný nebo jiný věřitel domáhá. Popřením pořadí se rozumí námitka, že v exekučním řízení vymáhaná pohledávka má podle rozhodných hledisek jiné (pozdější) pořadí, než které uvádí oprávněný nebo jiný věřitel. Teorie občanského práva procesního řeší také otázku věcné legitimace k odporové žalobě a dochází zde k závěru, že tuto legitimaci má účastník rozvrhového řízení, o jehož právech a povinnostech má být v rozvrhovém řízení
88
jednáno, pokud by takový oprávněný nebo věřitel v rozvrhovém řízení mohl být z výtěžku dosaženého výkonem rozhodnutí vůbec uspokojen. Věcnou legitimaci z tohoto hlediska nemá ten, na koho by se z výtěžku nic nedostalo, i kdyby popírané právo odpadlo. Aktivní věcnou legitimaci k podání odporové žaloby mají především oprávnění, další oprávnění a jiní věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do řízení a ti, jejichž pohledávky mají být uspokojeny z rozdělované podstaty. Touto žalobou popírají pohledávky jiných věřitelů povinného. Žalobce může takto popřít pravost, popřípadě výši či pořadí pohledávky. V odporovém sporu soud také řeší, který z věřitelů, vystupujících v rolích vzájemných odpůrců v kontradiktorním sporu, má právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku dosaženého výkonem rozhodnutí proti povinnému. Pohledávka, která má být uspokojena, může vzniknout i v samotném vykonávacím řízení a věřitelé takových pohledávek mají stejnou legitimaci k odporové žalobě, jako ostatní věřitelé povinného. Pasivně legitimován je potom účastník rozvrhového řízení (oprávněný nebo věřitel), o jehož pohledávce, která předchází uplatněnému právu žalobce, žalobce tvrdí, že není pravá, neexistuje nebo popírá její výši, případně její nesprávné zařazení v pořadí pohledávek, které mají být uspokojeny. Pasivní legitimace povinného v odporovém sporu nepřichází v úvahu, protože popírat lze pouze pohledávky, které mají být v rozvrhovém řízení uspokojeny. Povinný takovou pohledávku sám proti sobě mít nemůže. V řízení o odporové žalobě soud přezkoumá nejen správnost exekučního titulu po stránce formální, ale také po stránce obsahové, tedy z hlediska jeho věcné správnosti. Výsledek takového přezkoumání, tedy řešení otázky existence či výše pohledávky přiznané exekučním titulem, soud vysloví pouze v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož vyplyne, zda a proč bude či nebude sporná pohledávka z výtěžku dosaženého výkonem rozhodnutí. V žalobním petitu musí žalobce přesně označit pohledávku, vůči níž uplatňuje odpor a specifikovat, čeho se odporem domáhá. Tedy konkrétně uvést, jak je vysoká pohledávka (alespoň v minimální výši), do jaké skupiny patří nebo jaké pořadí má vymáhaná pohledávka mít v rozvrhu. Neobsahuje-li popření pohledávky
89
tyto údaje, není tento procesní úkon perfektní a nemůže tudíž vyvolat zamýšlené procesní účinky. Tvrzení o tom, jaká je skutečná výše pohledávky, do jaké skupiny pohledávky skutečně patří nebo jaké je skutečné pořadí pohledávky, je součástí popření především proto, že v odporové žalobě lze uvádět, jde-li o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí nebo prodejem podniku, jen skutečnosti, které byly uvedeny při rozvrhovém jednání, a pro případ úspěšného popření tu musí být podklad pro určení, v jaké výši, skupině či pořadí má dojít k uspokojení pohledávky. V těchto případech tedy nelze žalobní petit odporové žaloby formulovat negativně, že výše pohledávky nečiní určitou částku, že pohledávka nepatří do určité skupiny nebo že nemá určité pořadí. Popírá-li však žalobce pravost pohledávky, domáhá se odporovou žalobou určení, že tu pohledávka není.88 Popření výše pohledávky lze učinit také jako eventuální procesní úkon. Zákonu proto odpovídá i takový postup, jestliže účastník rozvrhu popře pravost pohledávky a pro případ, že toto popření nebude shledáno důvodným, popírá i výši pohledávky. Pravomocné rozhodnutí, kterým byla věřiteli přiznána pohledávka za povinným je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno; pro jiné účastníky je závazné, jen stanoví-li to zákon a jen v rozsahu zákonem uvedeném (srov. § 159a OSŘ). Jestliže povinný ještě před tím, než došlo k prodeji předmětu postiženého exekucí, podal návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ, protože po vzniku exekučního titulu došlo k zániku pohledávky oprávněného, není odporový spor potřebný. Pokud však takový návrh nepodal a došlo k řízení rozvrhovému, může dosáhnout ochrany jen prostřednictvím žaloby odporové. V odporovém sporu povinný nemůže uplatnit nepřípustnost exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ, neboť by tím nenapadal ani pravost, ani výši uplatněné pohledávky.89 Nemá-li exekuční titul povahu rozhodnutí (půjde například o notářský zápis se svolením k vykonatelnosti), lze sice na jeho základě vymoci v něm stanovené
88 89
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 839-840. Macur, J. Kurs občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C.H.Beck , 1998, s. 124.
90
plnění, avšak neupravuje se právní vztah mezi věřitelem povinného a povinným. Tito, jako účastníci rozvrhu,
mohou následně zpochybnit pravost a výši
pohledávky, vyplývající z takového exekučního titulu bez omezení. Odporová žaloba a odporový spor se nutně omezuje na určitou konkrétní exekuci a pouze v jejím rámci se mohou uplatnit. Obsahem a smyslem soudního rozhodnutí o odporové žalobě, která má ryze procesní povahu, je určitá úprava rozvrhu výtěžku mezi oprávněné a věřitele, nikoliv určovací výrok o existenci určitého práva nebo právního vztahu, který by se uplatňoval, resp. působil svými účinky mimo rámec konkrétního exekučního řízení. Odporová žaloba je svojí povahou žalobou na určení, ovšem naléhavý právní zájem není předpokladem její úspěšnosti a není tedy potřeba jej prokazovat. K projednání a rozhodnutí o odporové žalobě je dána pravomoc soudu, týkáli se popření pravosti nebo výše takové pohledávky, o níž jsou ve věci samé oprávněny rozhodovat soudy. Patří-li rozhodování o přiznání pohledávky do pravomoci jiných orgánů (správních úřadů), rozhodují tyto orgány také o popření její pravosti a výše; soudy pak v těchto věcech rozhodují v občanském soudním řízení, je-li dána jejich pravomoc podle ustanovení § 7 odst. 2 OSŘ, jinak jen na základě žaloby ve správním soudnictví. K rozhodnutí ve sporu o popření skupiny a pořadí pohledávky je vždy dána pravomoc soudu. Odporovou žalobu v prvním stupni projednávají a rozhodují okresní soudy. Místně příslušným je podle § 88 písm. ch) OSŘ okresní soud, u něhož je prováděn výkon rozhodnutí. Odporovou žalobu soud projedná a rozhodne v řízení sporném. Skutečnosti, které jsou rozhodující pro posouzení důvodnosti popření pohledávky, tedy tvrdí a prokazuje žalobce, který v tomto směru také nese procesní odpovědnost za výsledek sporu a za podmínek uvedených v § 120 odst. 3 OSŘ může soud v řízení o odporové žalobě provést důkazy, které nenavrhl žádný z účastníků. Odporovou žalobu je nutné podat dříve, než v řízení o výkon rozhodnutí dojde k rozdělení získaného výnosu mezi věřitele povinného. Soud v takovém případě vyčká s rozdělením výnosu až do pravomocného rozhodnutí o odporové žalobě. Osoba, jež podala odporovou žalobu má povinnost tuto skutečnost oznámit soudu výkonu rozhodnutí. I v případě, že tato povinnost nebude splněna, soud
91
vyvodí z podání odporové žaloby výše uvedené následky tehdy, jestliže se o tom dozvěděl jiným způsobem, například od věřitele, jehož pohledávka byla popřena. Při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti nebo prodejem podniku musí být odporová žaloba podána do 30 dnů od právní moci rozvrhového usnesení, kterým byla popírající osoba k žalobě vyzvána; opožděně podanou odporovou žalobu soud zamítne (srov. § 337e OSŘ). Byla-li žaloba podána včas, soud provede rozvrh zbytku rozdělované podstaty připadající na popřenou pohledávku až poté, co bude o odporové žalobě pravomocně rozhodnuto. Rozhodnutí o odporové žalobě je účinné vůči všem oprávněným a jiným věřitelům. To znamená, že pro všechny tyto osoby je rozhodnutí o odporové žalobě závazné, i když se řízení o žalobě nezúčastnily a některé z nich zúčastnit nemohly (§ 267a odst. 2 OSŘ). Odporová žaloba je nejčastěji podávána v souvislosti s výkonem rozhodnutí prodejem nemovitosti nebo podniku. K rozdělování výtěžku mezi více věřitele však dochází též při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním jiné peněžité pohledávky, postižením jiných majetkových práv nebo prodejem movitých věcí. V souvislosti s výkonem rozhodnutí se samozřejmě setkáme ještě s dalšími spory, které jsou iniciovány na základě dalších tzv. exekučních žalob. Tyto žaloby jsou však svoji povahou žalobami na plnění [§ 80 písm. b) OSŘ]. Jedná se o žalobu poddlužnickou a žalobu z lepšího práva. 6.3. Žaloba podle § 175k odst. 2 OSŘ Občanský soudní řád upravuje v hlavě páté třetí části zvláštní ustanovení o nesporných řízeních. Mezi nimi je také řízení o dědictví, které bylo novelou zákona č. 263/1992 Sb. včleněno do řízení soudního. V rámci samotného řízení o dědictví před soudem může dojít k situaci, že někdo před potvrzením dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl. Soud v takovém případě vyšetří podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem (srov. § 175 k odst. 1 OSŘ). Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho
92
z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (§ 175k odst. 2 OSŘ). V nesporném dědickém řízení nemá soud z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnost. Zákon tedy v první řadě ukládá soudu (soudnímu komisaři), aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřeší dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva stanou nespornými. Nepodaří-li se soudu uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.90 Při výběru účastníka, kterému má být při sporu o dědické právo uloženo podání žaloby, tj. při posuzování, čí dědické právo se jeví méně pravděpodobné, lze vycházet z toho, že méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu. Půjde zejména o prokázání neplatnosti závěti či listiny o vydědění, která nevykazuje na první pohled zjevné nedostatky nebo o dědické právo, které závisí na prokázání existence dědického titulu vůbec, např. soužití ve společné domácnosti za podmínek § 474 a § 475 OZ. Je třeba vycházet ze zásady, že předložené závěti, resp. listiny o vydědění, jsou platné, ledaže byla prokázána jejich neplatnost. Podání žaloby se tedy uloží tomu, kdo platnost předloženého dědického titulu napadá. Usnesení, kterým soud odkáže méně pravděpodobného dědice k podání žaloby, je namístě jen tehdy, pokud vzhledem k dědickému titulu, od kterého své právo odvozuje a vzhledem k obsahu žaloby, jejíž podání mu má být uloženo, se na základě tohoto postupu v případě úspěchu stane dědicem. Postup podle § 175k odst. 2 OSŘ nebude tedy namístě v takových případech, kdy rozhodnutí o žalobě tuto otázku nevyřeší, tj. tam, kde i po případném úspěchu ve věci zůstane otevřena otázka, zda žalobce má či nemá dědické právo.
90
Drápal, L. In Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s. 826
93
Nelze proto například odkazovat dědice podle § 175k odst. 2 OSŘ, aby podávali návrh na rozhodnutí o sporné skutkové otázce, zda se potomek choval způsobem, který naplňuje důvody vydědění, v situaci, kdy listina o vydědění je neplatná, nebo obsahem ani není listinou o vydědění.91 Také zpochybňování či tvrzení dědického práva, které se opírá o zpochybňování či tvrzení osobního stavu (např. popírání či tvrzení rodičovství zůstavitele k určité osobě, popírání platnosti manželství apod.) podepřené matričními doklady, které jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 OSŘ, není důvodem k postupu podle § 175k odst. 2 OSŘ. Nepředloží-li tato osoba v průběhu dědického řízení rozhodnutí soudu o osobním stavu, vydané na návrh podle § 80 písm. a) OSŘ, které by prokazovalo tvrzený vztah k zůstaviteli a nesprávnost toho, co je uvedeno ve veřejné listině (matričním dokladu) nelze ji důvodně považovat za dědice, a proto ani za účastníka dědického řízení ve smyslu ustanovení § 175b OSŘ.92 Byl-li dědic zůstavitele pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, dědický soud bude vázán pravomocným rozsudkem a tato otázka nemůže být předmětem rozhodování podle § 175k odst. 1 či odst. 2 OSŘ. V daném případě však postup podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ je namístě, pokud jeho předmětem bude vyřešení sporné skutečnosti, zda zůstavitel tento trestný čin dědici odpustil (§ 469, druhá věta OZ). Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 OSŘ musí být uveden účastník (dědic), kterého soud odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou. Ostatní účastníci včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko, budou ve sporu zahájeném touto žalobou na straně žalovaného. Judikatura93 se zabývá také otázkou, za jakých podmínek může stát podat žalobu podle § 175k odst. 2 OSŘ. Umožnit podání této žaloby může soud pouze méně pravděpodobnému dědici, nikoliv účastníku řízení, což vyplývalo s dříve platné právní úpravy. Účastníci řízení jsou definování v § 175b OSŘ. Žádné 91
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1996, sp. zn. 24 Co 252/96. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 24 Co 31/2003. 93 Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. 17 Co 679/95. 92
94
ustanovení občanského zákoníku nestanoví, že stát je dědicem ze zákona. V § 462 občanského zákoníku je zakotveno, že dědictví, jehož nenabude žádný dědic připadne státu. Stát se může dědicem stát pouze na základě závěti zůstavitele podle § 476 a násl. občanského zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že povinnost podat žalobu podle § 175k odst. 2 OSŘ může být uložena státu jen tehdy, je-li dědicem ze závěti. Byl-li účastník dědického řízení odkázán v souladu s § 175k odst. 2 OSŘ podat u soudu žalobu o určení sporné skutečnosti, jde o žalobu svého druhu, tedy nikoli o žalobu ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Její podání umožňuje zvláštní předpis, aniž by podání takové žaloby odviselo na prokázání naléhavého právního zájmu, jak § 80 písm. c) OSŘ předpokládá. V této souvislosti je nutné upozornit, že k předpokladům ustanovení § 175k odst. 2, které umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, patří příslušný žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takové určení významné, např. že závěť nebo listina o vydědění jsou neplatné, že je tu důvod dědické nezpůsobilosti apod., představují pouze posouzení předběžné otázky, jejichž dopad se může projevit pouze v důvodech rozhodnutí. To znamená, že způsobilým předmětem žaloby dle § 175k odst. 2 nemůže být pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by i byla jinak významná pro posouzení dědického práva.94 Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Jestliže usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 OSŘ a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je soud, který o žalobě rozhoduje, povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Nesplňuje-li žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ přes poučení, kterého se žalobci v tomto směru dostalo, požadavky vymezené tímto ustanovením, je žalobce povinen
94
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 30 Cdo 925/2002.
95
tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ.95 Žaloba podle § 175k odst. 2 musí být podána ve lhůtě, kterou soud určí ve svém rozhodnutí. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp, zn. 30 Cdo 1161/2002 jde o lhůtu soudcovskou, kterou soudy určují zpravidla v délce jednoho měsíce. Zmíněná lhůta není prekluzivní, není lhůtou hmotněprávní, ale procesněprávní. Trvání této lhůty není stanoveno zákonem, ale naopak je určováno soudem. Lhůtu lze na žádost prodloužit. Marným uplynutím lhůty stanovené k podání žaloby je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“. Judikatura v návaznosti na výše uvedené dovodila, že v případě marného uplynutí lhůty k podání návrhu podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, nebude mít žalobce naléhavý právní zájem na případném určení sporného práva v samostatném řízení podle § 80 písm. c) OSŘ. Usnesení podle § 175k odst. 2 doručí soud do vlastních rukou, odvolání proti usnesení soudu prvního stupně je přípustné. Žalobu o dědickém právu projedná soud v řízení podle části třetí, věc přitom posoudí jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. To znamená, že ve sporném řízení soud rozhodne o tom, zda žalobce je či není dědicem, v řízení o dědictví pak soud (soudní komisař) z tohoto rozhodnutí vychází také z hlediska právních závěrů o dědickém právu. Žalobu, která bude podána po uplynutí stanovené lhůty, soud zamítne.96 Účastníky sporného řízení, zahájeného podáním žaloby,
musí být
všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle § 175k odst. 2. Ti, kteří stojí na jedné sporné straně, mají postavení tzv. nerozlučných společníků. Neoznačí-li žalobce za účastníky sporného řízení všechny, kteří jimi musí být, je to důvod pro zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace.
95
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004. Drápal, L. In Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s. 827. 96
96
Pravomocné rozhodnutí soudu vydané v řízení podle části třetí má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci. Vyjdou-li v dalším průběhu dědického řízení najevo nové skutečnosti, které jsou rozhodné pro posouzení dědického práva, ztrácí rozhodnutí své právní účinky. V případě, že dojde opět ke sporu o dědické právo, na základě nových skutečností, je třeba znovu rozhodnout. Nepodal-li odkázaný účastník (dědic) žalobu ve stanovené lhůtě nebo nebylli se svou žalobou úspěšný a má-li to za následek, že s ním v řízení o dědictví soud (soudní komisař) přestal jednat jako s účastníkem řízení, znamená to, že tento účastník se nemůže kdykoliv v budoucnu dovolávat svého dědického práva např. podle § 485 OZ, ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných (nových) skutečností, než pro které byl odkázán na žalobu.97 6.4. Určovací žaloba podle § 183 obchodního zákoníku Usnesení valné hromady akciové společnosti mají povahu právního úkonu, a proto musí odpovídat veškerým požadavkům, které stanoví právní předpisy, zakladatelská smlouva a stanovy společnosti. Takového usnesení mohou být přijaty také na základě formálních procesních vad jako např. při nedostatcích při svolání valné hromady, při přijímání jejího usnesení, při nedostatcích předepsaných náležitostí pozvánky, nedostatcích schopnosti usnášení valné hromady či nedosažení potřebného počtu hlasů apod. Takováto procedurální vada má stejné právní následky jako vada věcná (obsahová). Trpí-li usnesení valné hromady v některém výše uvedeném smyslu, přiznává obchodní zákoník určitým subjektům právo domoci se u soudu určení neplatností takového usnesení. Důvodem neplatnosti může být též rozpor se samotným zákonem či stanovami. Aktivně legitimováni k podání návrhu na prohlášení usnesení valné hromady za neplatné jsou v akciové společnosti akcionáři, členové představenstva a dozorčí rady, likvidátor, insolvenční správce. Právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nemůže akcionář vykonat, jestliže ze zákona či z rozhodnutí příslušného orgánu vyplývá, že nemůže vykonávat všechna práva 97
Srov. tamtéž, s. 828.
97
spojená s akcií anebo určená práva spojená s akcií, včetně práva domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nebude rozpor se zakladatelskou listinou, když ta vyčerpá svoji funkci založením akciové společnosti (viz § 163 a § 173 obchodního zákoníku, dále „ObchZ“). Aktivní legitimaci k podání takového návrhu přiznávají také jiným subjektům další právní předpisy, jako např. zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, podle něhož návrh na vyslovení neplatnosti usnesení banky může podat i Česká národní banka (§ 20a odst. 6). Podle ustanovení § 131 odst. 1 ObchZ, které platí obdobně pro akciovou společnosti, návrh na prohlášení usnesení valné hromady za neplatné lze podat jen v zákonem stanovené lhůtě, a to do tří měsíců ode dne konání valné hromady, nebo nebyla-li řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dozvědět o konání valné hromady, nejdéle však do jednoho roku ode dne konání valné hromady. Není-li toto právo uplatněno ve stanovených lhůtách, zanikne. Jinými slovy řečeno, pokud některá z oprávněných osob podá návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady po uplynutí objektivní lhůty, popřípadě po uplynutí lhůty subjektivní, soud návrh zamítne. Soud neplatnost nevysloví, pokud jde o nepodstatné porušení práv osob, za které se považuje zejména to, že pozvánka na valnou hromadu nebo oznámení o konání valné hromady neobsahuje náležitosti stanovení v § 184 odst. 5 písm. c), popřípadě § 202 odst. 2 písm. a), d) ObchZ. Řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady soud zahájí pouze na návrh. Takového rozhodnutí, jímž je určena neplatnost usnesení, bude podkladem pro rozhodnutí rejstříkového soudu o zápis či výmaz skutečnosti, jíž se rozhodnutí valné hromady týká – pokud již byl takový zápis proveden. Rejstříkový soud řízení o takové zápisu či výmazu zahájí i bez návrhu. V řízení o neplatnosti usnesení valné hromady jedná jménem společnosti představenstvo, popřípadě navrhují-li vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady sami členové představenstva, jednají jménem společnosti členové dozorčí rady. Podávají-li návrh jak členové představenstva, tak členové dozorčí rady, určí zástupce společnosti valná hromada. Neučiní-li tak do tří měsíců od doručení
98
návrhu společnosti, ustanoví soud společnosti opatrovníka. Výrok pravomocného rozhodnutí soudu o neplatnosti usnesení valné hromady je závazný pro každého (viz ustanovení § 131 odst. 2 a 4 ObchZ).98 Právním následkem, který vyvolá vadné usnesení valné hromady, je jeho relativní neplatnost. Žaloba na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady je zvláštní žalobou určovací, pro kterou sám obchodní zákoník kogentním ustanovením taxativně vymezuje okruh osob, u kterých je dána aktivní věcná legitimace pro takové řízení. Tyto osoby pak nemusejí prokazovat naléhavý právní zájem, neboť zákon takovýto určovací návrh naléhavým právním zájmem navrhovatele nepodmiňuje. Tento zájem je dán postavením oprávněného navrhovatele ve společnosti. Soudní judikatura v této souvislosti dovodila, že ten, kdo je legitimován k podání žaloby podle § 183 obchodního zákoníku, nemůže napadat rozhodnutí valné hromady žalobu podle § 80 písm. c) OSŘ, z důvodu vztahu předpisu obecného ke speciálnímu. Může dojít ovšem také k případu, kdy rozhodnutím valné hromady dojde ke změně společenské smlouvy tak, že by se dostala do rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Potom kdokoli, kdo osvědčí naléhavý právní zájem, může podat žalobu na určení, že příslušná část společenské smlouvy či stanov je neplatná, a to bez ohledu na to, zda již uplynula zákonem stanovená lhůta. V tomto případě půjde o běžnou určovací žalobu podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ. V této souvislosti je třeba také zmínit ustanovení § 131 odst. 8 ObchZ, podle něhož, pokud nebyl podán návrh na neplatnost usnesení valné hromady v zákonem stanovených lhůtách nebo pokud byl takový návrh neúspěšný, nelze již pro futuro tento návrh podat. Výjimkou jsou případy, při nichž platnost takového usnesení je přezkoumávána v rejstříkovém řízení, ve kterém soud rozhoduje o povolení zápisu skutečnosti založené usnesením valné hromady do obchodního rejstříku. Další výjimku tvoří pouze případ přezkumu, kdy je usnesením valné hromady změněna společenská smlouva či zakladatelská listina tak, že se její obsah dostane do rozporu s kogentním ustanovením zákona.
98
Štenglová, I. In Štenglová, I.,Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11.vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s. 617
99
Obchodní zákoník omezuje v řízení podle ustanovení § 131 dispozici s návrhem tak, že pokud navrhovatel vezme návrh zpět, soud bez dalšího nezastaví řízení, jako by to udělal o jiném návrhu, ale především se postará o ochranu zájmu ostatních společníků způsobem uvedeným v odstavcích 10 a 11. Soud posoudí v konkrétním případě, je-li dán zvláštní zájem společníků, kteří návrh nepodali, na pokračování v řízení. S řízením o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je spojeno každé další řízení o neplatnosti téhož usnesení (§ 131 odst. 12 ObchZ), což brání situaci, aby o platnosti téhož usnesení valné hromady probíhalo současně více řízení. Takováto řízení jsou spojena ze zákona, a proto soud o jejich spojení nerozhoduje. Od neplatnosti usnesení valné hromady je třeba odlišit usnesení nicotná, tedy taková, jejichž přijetí nepatří do působnosti valné hromady, a pokud je valná hromada přijme, nemá jejich přijetí žádné právní účinky bez ohledu na to, zda soud rozhodl o jejich nicotnosti či nikoli. Nicotnost takových usnesení může soud řešit jako předběžnou otázku a je přípustná také určovací žaloba za podmínek § 80 písm. c) OSŘ.99 K řízení o neplatnosti usnesení valné hromady je věcně a místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu má společnost sídlo. V řízení není třeba nařizovat jednání s výjimkou případů, kdy se provádí dokazování. 6.5. Žaloba na určení nezákonnosti stávky
Nedojde-li
k uzavření
kolektivní
smlouvy
ani
po
řízení
před
zprostředkovatelem a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce, může být jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyhlášena stávka. Tou se rozumí částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanců (§ 16 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání). Není-li tento zákonem stanovený předpoklad splněn, nejde o stávku jako o existující právní skutečnost, ale pouze o právní skutečnost, která by mohla v budoucnu eventuelně vzniknout. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání stávku ve sporu o uzavření podnikové kolektivní smlouvy vyhlašuje a o jejím zahájení 99
Tamtéž, s. 452.
100
rozhoduje odborová organizace, jestliže s ní souhlasí nejméně dvě třetiny zaměstnanců zaměstnavatele, jichž se má tato smlouva týkat. Tento souhlas je předpokladem pro rozhodnutí o vyhlášení a zahájení stávky; příslušný odborový orgán proto může své rozhodnutí vydat jen tehdy, jestliže bylo doloženo, že se stávkou souhlasí potřebný počet zaměstnanců. Podle ustanovení § 20 písm. c) zákona o kolektivním vyjednávání je nezákonná stávka, která nebyla vyhlášena nebo zahájena za podmínek stanovených v § 17. V ustanovení § 21 zákona o kolektivním vyjednávání je výslovně uvedeno, že zaměstnavatel, popřípadě organizace zaměstnavatelů nebo prokurátor (nyní státní zástupce) mohou podat návrh na určení nezákonnosti stávky ke krajskému soudu, v jehož obvodu má sídlo odborová organizace, proti níž tento návrh směřuje; návrh nemá odkladný účinek. Krajský soud postupuje při rozhodování podle ustanovení občanského soudního řádu, upravující řízení v prvním stupni. Soudní judikatura považuje žalobu o určení nezákonnosti stávky za žalobu svého druhu, kterou nelze podřadit pod žádný z druhů žalob, demonstrativně vypočtených v ustanovení § 80 OSŘ. Subjekty uvedené v ustanovení § 21 zákona o kolektivním vyjednávání, jež jsou oprávněny k podání návrhu na určení nezákonnosti stávky, nejsou tak povinny prokazovat naléhavý právní zájem na tomto určení. Zákonem stanoveným (v § 16 odst. 2 zákona č. 2/1991 Sb.) znakem stávky je přerušení práce úplné nebo částečné. Není-li tento zákonem stanovený předpoklad splněn, nejde o stávku, ohledně níž by bylo možné podat návrh (žalobu) o určení nezákonnosti stávky podle ustanovení § 21 zákona o kolektivním vyjednávání. Nelze však vyloučit na straně subjektů uvedených v ustanovení § 21 zákona o kolektivním vyjednávání [vzhledem k ustanovení § 20 písm. d) zákona č. 2/1991 Sb.] zájem na určení toho, zda byla stávka vyhlášena z důvodů jiných, než které jsou uvedeny v ustanovení § 16 zákona č. 2/1991 Sb., a to i když ke stávce nedošlo (bylali odvolána). K žalobě o určení toho, zda byla zahájená stávka vyhlášena z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 16 zákona o kolektivním vyjednávání, je na
101
straně zaměstnavatele - popřípadě jiných zákonem vymezených subjektů - zapotřebí prokázal naléhavý právní na tomto určení [§ 80 písm. c) OSŘ].100 Pro podání žaloby o určení nezákonnosti stávky zákon nestanoví žádnou lhůtu. Zákon výslovně neurčuje ani okamžik, v němž lze nezákonnost stávky nejdříve uplatnit u soudu. Vzhledem k tomu, že nezákonnost stávky ve většině případů nastává již při vyhlášení stávky (srov. § 20 zákona), nelze dovozovat, že by bylo možné žalobu o určení nezákonnosti stávky úspěšně podat až poté, kdy skutečně došlo k částečnému nebo úplnému přerušení práce zaměstnanci. Tento postup by byl v rozporu s požadavkem urychleného odstranění pochybností o zákonnosti stávky; jestliže je nepochybné již po vyhlášení stávky, že stávka je z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 20 zákona nezákonná, není opodstatněné po žalobci žádat, aby právo uplatňoval až po zahájení stávky.101 Rozhodnutí soudu o tom, zda je stávka nezákonná, nemá vliv jen na další průběh stávky. Určení nezákonnosti stávky pravomocným soudním rozhodnutím je též jedním z předpokladů pro vznik odpovědnosti odborové organizace za škodu (srov. § 23 odst. 4 zákona) a má právní význam pro pracovněprávní nároky zaměstnanců (srov. § 22 odst. 3 zákona). Z uvedeného tedy vyplývá, že požadavek zaměstnavatele na náhradu škody, která mu vznikla nezákonnou stávkou, popřípadě postup zaměstnavatele, který považuje účast zaměstnance na stávce na neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání, mohou být opodstatněné jen tehdy, jestliže bylo v příslušném řízení pravomocně rozhodnuto o nezákonnosti stávky. Nezákonnost stávky soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle § 21 zákona, a to ani jako otázku předběžnou. Soudní judikatura dospěla k závěru, že vedle stávky přesně vymezené v zákoně o kolektivním vyjednávání není vyloučena i jiná stávka, která nebude vycházet z tohoto zákona, ale jejímž cílem bude opět hájení sociálně-ekonomických práv zaměstnanců. Pokud by totiž soudy považovaly jakoukoliv „jinou“ stávku (nevycházející ze zákona o kolektivním vyjednávání) apriori za nezákonnou, byl by tím porušen čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo
100 101
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1994, sp. zn. Cdon 8/94. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 1993, sp. zn. 6 Cdo 4/93.
102
na stávku. V takovém případě se však domnívám, že by nemohlo dojít k určení nezákonnosti stávky pomocí obecné určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ, neboť by jí nebyl určován právní vztah či právo, ale právní skutečnost, což není přípustné. Analogická aplikace určovací žaloby vymezené v § 21 zákona o kolektivním vyjednávání by v daném případě byla také vyloučena, neboť vychází z charakteristik stávky, kterou tento zákon přesně vymezuje. Domnívám se však, že posuzování zákonnosti „jiné“ stávky - v zákoně o kolektivním vyjednávání nevymezené – bude možné posoudit jako předběžnou otázku při projednávání žaloby na plnění, jíž se žalobce bude domáhat ukončení stávky (pro její nezákonnost). Při posuzování této předběžné otázky soud bude zřejmě vycházet z aplikace právní normy, která upravuje právní vztahy dané věci nejbližší, což zejména při posuzování procedurálních podmínek legitimity stávky je právě zákon o kolektivním vyjednávání. Soud by se měl v daném případě zabývat zejména okolností, jaká jednání stávce předcházela, zda byla vyčerpána možnost smírného vyřízení věci, jaký byl celkový počet zaměstnanců podporující stávku a jakým způsobem a s jakým předstihem byla stávka vyhlášena.
6.6. Určovací žaloba jako prostředek ochrany osobnosti Občanskoprávní prostředky ochrany fyzické osoby jsou v ustanovení § 13 OZ uvedeny pouze demonstrativně. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo opuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti (tzv. zdržovací žaloba), aby byly odstraněny následky těchto zásahů (tzv. odstraňovací žaloba) a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (tzv. satisfakční žaloba). Právní úprava tedy nevylučuje, aby podle okolností případu dotčená fyzická osoba použila i jiných občanskoprávních nástrojů, kterými bude možno napravit objektivně hrozící či již způsobenou újmu na osobnosti fyzické osoby neoprávněným zásahem. Jsou tedy přípustné také žaloby, které se ve svém petitu budou domáhat, aby byla soudem konstatována pouhá nepravdivost a tím i neoprávněnost zásahů, např. konkrétních výroků slovních i písemných do práva na ochranu osobnosti, právě tak jako žaloby dožadující se určení, že bylo určitým
103
způsobem neoprávněně zasaženo do práva na ochranu osobnosti žalobce. V těchto případech však nejde o žalobu na určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, a tudíž není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z procesního hlediska je soudy delší dobu zdůrazňováno, že žalobní petity ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být formulovány jen obecně a neurčitě a tak vyvolávat pochybnosti. Jde-li o takovéto žalobní návrhy, mají být tyto nedostatky soudy odstraněny, neměly by však být v žádném případě přebírány do výroků rozhodnutí soudů. V žalobním návrhu na ochranu osobnosti by měl být v prvé řadě dostatečně přesně vymezen subjekt neoprávněného zásahu, právě tak jako subjekt, kterému je poskytována ochrana, dále by měl být dostatečně určitě vymezen způsob neoprávněného zásahu (ústní, písemný či jiný), postižený osobní statek – hodnota, jakož i obsah, popř. forma a také doba a místo neoprávněného zásahu. V soudní praxi zabývající se ochranou osobnosti se s žalobami na určení setkáme zejména v souvislosti s osvědčením vydávaným podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR, ČR a SR. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti v případech souvisejících s vydáním tohoto osvědčení lze spatřovat např. v tom, že konkrétní osoba byla v materiálech bývalé Státní bezpečnosti evidována neoprávněně jako osoba uváděná v ustanovení § 2 odst. 1 téhož zákona, a že tedy tímto neoprávněným evidováním došlo vůči konkrétní osobě k neoprávněnému zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení § 11 OZ. Soudní judikatura však dospěla k závěru, že pokud se žalobce domáhá výslovně pouze takového určení, že nebyl některou z osob uváděných v ustanovení § 2 odst. 1 uvedeného zákona, a tvrdí i dokládá, že má naléhavý právní zájem na tomto určení, jde v tomto případě o žalobu podle § 80 písm. c) OSŘ. Takovou žalobu projedná a rozhodne příslušný okresní (obvodní) soud, nikoli krajský soud (Městský soud v Praze), jehož věcná příslušnost je dána ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku v ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) OSŘ.102
102
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1995, sp. zn. Cdon 18/95.
104
6.7. Žaloba na určení neplatnosti dražby Dražbu definuje zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, v ustanovení § 2 písm. a) jako veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby (nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání). Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby tedy přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§ 24 odst. 1 téhož zákona). Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud. V ustanovení § 24 upravuje zákon o veřejných dražbách zmaření a neplatnost dražby dobrovolné, při níž vydražitel, který zmařil dražbu, nenabývá vlastnictví předmětu dražby vydraženého ve zmařené dražbě. O zmaření dražby vyrozumí dražebník bez zbytečného odkladu osoby uvedené v § 20 odst. 5 zákona o veřejných dražbách. Oznámení o zmaření dražby uveřejní dražebník bez zbytečného odkladu obdobným způsobem jako dražební vyhlášku. Neplatnost dražby je v tomto ustanovení pojímána jako neplatnost relativní. Soud ji může vyslovit pouze na návrh některé z aktivně legitimovaných osob, jejichž práva jsou dotčena a které zákon o veřejných dražbách opravňuje podat u soudu návrh na vyslovení neplatnosti dražby. Zákon stanoví, že k podání žaloby je aktivně legitimován každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je účastníkem dražby, dále navrhovatel, osoba oprávněná 105
z předkupního práva k předmětu dražby, osoba oprávněná z práva na přednostní nabytí předmětu dražby nebo osoba, k jejímuž návrhu bylo vykonatelným rozhodnutím zakázáno s předmětem dražby nakládat. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla v této souvislosti k závěru, že osobou, která není oprávněna k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, bude vydražitel, neboť tuto osobu nelze zahrnout pod pojem „účastník dražby“ v § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Ve vymezení pojmů - viz ustanovení § 2 tohoto zákona - se striktně rozlišuje mezi účastníkem dražby a vydražitelem, a proto lze dovodit jednoznačný záměr vyloučit z tohoto oprávnění vydražitele. Vydražitel nemůže mít objektivně vzato ani opravdový zájem na vyslovení neplatnosti dražby, podle jehož výsledku nabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby. Podáním takového návrhu nelze řešit situaci, že vydražitel si záměr nabýt vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby dodatečně (po udělení příklepu) rozmyslel nebo že nemá finanční prostředky potřebné k úhradě ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě.103 Výše uvedené aktivně legitimované osoby mohou žalobu na určení neplatnosti dobrovolné dražby podat pouze v případě, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, dále vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nejsou-li splněny další podmínky uvedené v zákoně o veřejných dražbách104 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby. Právo na určení neplatnosti dražby zaniká, není-li uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby (viz § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách). Soud tedy může vyslovit neplatnost veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti podala osoba, která je k návrhu podle tohoto ustanovení oprávněna a byla-li žaloba podána v tomto ustanovení uvedené prekluzivní (propadné) lhůtě. Zákon o veřejných dražbách se nezmiňuje o osobách, které jsou pasivně legitimovány v řízení o neplatnosti dražby. Při vymezení okruhu těchto osob 103
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005. Srov. § 12 odst. 1 a 2, § 14 odst. 3, § 17 odst. 5 a 6, § 19, § 20, § 23 odst. 1 až 10, § 25 a § 26 odst. 1 a 2 zákona o veřejných dražbách.
104
106
judikatura vychází z povahy veřejné dobrovolné dražby; zmíněným předpokladům pro vyslovení její neplatnosti a důsledkům, které z vyslovení neplatnosti dražby vyplývají pro právní vztahy těchto osob, jakož i z toho, že účinek rozhodnutí o žalobě, jak vyplývá především z povahy neplatnosti dražby, se musí vztahovat na všechny, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká. Závěr o platnosti dražby musí pro všechny, jejichž práv a povinnosti se týká, vyznít stejně. Je tedy nutné, aby řízení o neplatnosti veřejné dobrovolné dražby se vždy účastnily všechny osoby, jejichž práv a povinností se rozhodnutí o žalobě o neplatnosti dražby týká, neboť musí být zajištěno, aby mohly vykonávat ohledně žalobou napadené dražby svá procesní práva, popřípadě plnit své procesní povinnosti a přispět k dosažení účelu řízení, tj. rozhodnutí o žalobě v souladu s hmotným právem. Vůči všem, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká, je otázka neplatnosti veřejné dražby vyřešena rozhodnutím soudu závazně (§ 159a odst. 1 a 4 OSŘ). Nepodala-li některá z těchto osob žalobu, musí všechny vystupovat na žalované straně a mají za řízení postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 OSŘ).105 Žaloba na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ. Podání této žaloby má oporu v ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. a žalobu lze projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Právní praxe neměla dlouhou dobu vyjasněn vztah mezi „obecnou“ určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ a žalobou o určení neplatnosti dobrovolné dražby. Docházelo k situacím, že po uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti dražby byly podávány obecné určovací žaloby, v jejichž žalobním petitu se žalobce domáhal určení, že k přechodu vlastnictví nedošlo. Samotná žaloba o určení neplatnosti dražby podle § 24 odst. 3 je konstruována jako zvláštní druh určovací žaloby, s dopředu vymezeným okruhem aktivně legitimovaných osob, kterým ex lege svědčí naléhavý právní zájem. Svou legislativní konstrukcí se tato žaloba blíží žalobě na neplatnost valné hromady, ze 105
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005.
107
které zákonodárce vycházel při formulaci tohoto ustanovení v projednávání v Poslanecké sněmovně PČR. Proto je zřejmé, že v případě připuštění obecných určovacích žalob podle § 80 písm. c) OSŘ by se jednalo o porušení principu speciality zákona o veřejných dražbách a generality (subsidiarity) občanského soudního řádu, neboť aplikací obecného předpisu (OSŘ) by se obcházela právní nemožnost aplikace žaloby na určení neplatnosti dražby podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Docházelo by tak k obcházení zákona a porušovala by se zásada speciality zákona o veřejných dražbách vůči obecným procesním institutům v OSŘ.106 S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že soud, v případě podání obecné určovací žaloby na určení neplatnosti dražby, by měl tuto žalobu zamítnout, neboť žalobce a priori nemá na takovém určení naléhavý právní zájem. Tento závěr nepřímo potvrzuje uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který uvádí, že neplatnost dražby soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Podle ustanovení § 83 odst. 1 OSŘ zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. V případě projednání žaloby o určení neplatnosti veřejné dražby podané osobou, která je žalovanou stranou v řízení o určení neplatnosti téže veřejné dražby zahájené již dříve (na základě žaloby osoby, proti níž byla pozdější žaloba podána), nebrání překážka zahájeného řízení jeho pokračování, je-li každý
z uplatněných nároků odůvodněn jinými skutkovými
okolnostmi.107 Místní příslušnost v řízení o určení neplatnosti dražby se řídí sídlem (bydlištěm) navrhovatele veřejné dražby; nikoli žalobce v soudním řízení, jež se věcí veřejných dražeb podle zákona o veřejných dražbách týká. Výlučnou místní příslušnost soudu ve věcech veřejných dražeb upravuje ustanovení § 88 písm. o) OSŘ. Smyslem uvedeného ustanovení je z ekonomického hlediska docílit, aby soudní řízení proběhlo v obvodu, v němž má sídlo nebo bydliště některý ze 106
Veselý, J., Rakovský, A., Mikšovský, P., Šimková, R. Zákon o veřejných dražbách. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 153-154. 107 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005.
108
subjektů, jež se podílely na vyvolání dražebního řízení. V daném případě je tato spojitost vázána na subjekt, který dražební řízení vyvolal podáním návrhu na provedení dražby. Pro projednání žaloby o určení neplatnosti dobrovolné veřejné dražby je věcně příslušný okresní (obvodní) soud. Zákon o veřejných dražbách upravuje v ustanovení § 48 odst. 3 a 4 žalobu, jíž se v jednotlivých odstavcích uvedené (aktivně legitimované) osoby mohou domáhat vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby soudem. Může se tak stát na základě taxativně uvedených důvodů s tím, že návrh musí být podán v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě. Obecné zásady ohledně dobrovolné dražby jsou plně aplikovatelné i na dražbu nedobrovolnou, protože se týkají buď obecné části zákona, která upravuje oba druhy dražeb, nebo jsou příslušná ustanovení v obou částech zákona o veřejných dražbách shodná. Obě dvě žaloby se liší zejména okruhem osob, kterým zákon umožňuje bránit svá práva pomocí těchto žalob, a žalobními důvody, které musí nastat, aby bylo možné žalobě vyhovět. Bližší popis těchto podmínek by přesahoval vymezený předmět této práce, a proto v této souvislosti odkazuji na komentář k zákonu o veřejných dražbách.108 6.8. Žaloba proti prodeji zástavy V návaznosti na předchozí podkapitolu lze uvést, že ve veřejné nedobrovolné dražbě může dojít také k prodeji zástavy. Občanský zákoník v ustanovení § 166 uvádí, že ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, musí své právo uplatnit žalobou u soudu podanou proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi na určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Můžeme říci, že jde o další z možných procesních nástrojů (žalob) směřujících proti provedení nedobrovolné dražby. Podáním této žaloby se předchází prodeji zástavy ve veřejné dražbě, neboť následky neoprávněně provedené dražby jsou velice těžko odstranitelné a restituce do původního stavu je omezená, není-li úplně vyloučená. Žalobou o určení 108
Viz Veselý, J., Rakovský, A., Mikšovský, P., Šimková, R. Zákon o veřejných dražbách. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 561 an.
109
nepřípustnosti prodeje zástavy se preferuje vyřešení sporné otázky existence pohledávky či jejího zajištění před provedením nedobrovolné dražby. Aktivní legitimace k podání této žaloby zahrnuje široký okruh osob, vymezený formulací „ten, kdo tvrdí“, připomínající římskoprávní actio popularis. Aktivně legitimovaná osoba se bude podanou žalobu domáhat soudního výroku, že prodej zástavy veřejnou dražbou je nepřípustný. Důkazní břemeno zde bude spočívat na dlužníku, patří-li mu zástava, nebo na subjektu, který sice není osobně zavázán vůči věřiteli závazek splnit, ale patří mu zastavená hodnota, která má být zpeněžena. Pasivně legitimováni ve sporu budou zástavní věřitel, který svým návrhem určeným dražebníkovi projevil úmysl dosáhnout zpeněžení zástavy jejím dražebním prodejem, a dražebník. Žalobu proti prodeji zástavy, v právní teorii označovanou také někdy jako tzv. zástavní žalobu, lze podat do jednoho měsíce ode dne doručení oznámení o veřejné dražbě (§ 40 zákona č. 26/2000 Sb.), nejpozději však 7 dnů přede dnem zahájení veřejné dražby. V této souvislosti není vyjasněn definitivní právní závěr o povaze stanovené lhůty; osobně se domnívám, že v případě striktního stanovení této lhůty v právním předpise půjde o lhůtu prekluzivní (propadnou) obdobně jako u žalob o neplatnosti dražby. Ve veřejné dražbě, jíž má dojít ke zpeněžení zástavy, lze pokračovat buď marným uplynutím jednoměsíční lhůty, ve které mohla být podána žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy, anebo právní mocí rozhodnutí o této věci, využil-li veřejnou dražbou postižený subjekt uvedené žalobní možnosti. Právní teorie dovozuje, že soudní spory o nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě jsou tzv. incidenčními spory, jimiž je řešena sporná otázka v probíhajícího řízení, ale tato otázka je řešena odděleně v samostatném nalézacím řízení sporném. S těmito incidenčními spory, které se zahajují podáním speciální zákonné žaloby, často určovacího charakteru, se setkáme i v dalších řízeních, např. vykonávacím (žaloba vylučovací) či v řízení o projednání dědictví (žaloba podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ).
110
Smyslem žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy je vytvoření komplexního pevného právního základu pro vztahy účastníků, a tím předejití sporům o plnění, resp. vypořádání vzájemných vztahů. V souvislosti s touto žalobou je zřetelný její preventivní charakter, neboť její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, pokud k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Tato žaloba také účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Předmětná žaloba je tedy konstruována jako zvláštní druh určovací žaloby, kterou se lze domáhat určení existence právní skutečnosti – nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě a která není určovací žalobu odpovídající ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, ale žalobu jinou v § 80 OSŘ nevypočtenou. Nepřípustnost prodeje zástavy není právním vztahem ani právem [viz § 80 písm. c) OSŘ], a k podání určovací žaloby tedy musí být výslovné zákonné zmocnění, kterým je § 166 OZ. Užití jiného právního institutu, v tomto případě určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ, by znamenalo obcházení zákona. 109 Právní úprava se snaží zabránit podávání neopodstatněných žalob na určení nepřípustnosti zpeněžení zástavy, a to stanovením povinnosti žalobci k náhradě škody, která zástavnímu věřiteli a též dražebníkovi vznikla oddálením prodeje zástavy - po dobu od podání žaloby do dne rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Nárok na náhradu škody může zástavní věřitel (dražebník) uplatnit u téhož okresního soudu, u kterého se žaloba projednává. Zákon též připouští možnost uložit žalobci povinnost složit do soudní úschovy zálohu v soudem stanovené výši pro případ, že bude žaloba zamítnuta (srov. § 166 odst. 4 OZ). 6.9. Určovací žaloba podle zákona o sdružování občanů Právo svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích je zaručené v čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „LZPS“). Stěžejním právním předpisem upravujícím spolkové právo je zákon č. 83/1990 Sb., 109
Veselý, J., Rakovský, A., Mikšovský, P., Šimková, R. Zákon o veřejných dražbách. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 581.
111
o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sdružování“). Přestože byl tento zákon již několikrát novelizován, nezapře dobu svého vzniku, a to s ohledem na jeho obecnost. Tou zákonodárce zamýšlel stanovení poměrně široké možnosti uplatnění práva na svobodu sdružování. Zákonem o sdružování se řídí nepřeberné množství občanských sdružení, která se od sebe liší zejména druhem zájmové spolkové činnosti, počtem členů a společenským významem.110 Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o sdružování výslovně zakazuje kohokoliv nutit ke vstupu do jakéhokoliv spolku; tudíž každý se stává členem na základě své svobodné vůle a dobrovolně se podřizuje stanovám příslušného sdružení, jež vymezují mimo jiné také práva a povinnosti členů. Součástí těchto ustanovení je také možnost sankčního postihu člena v případě porušení stanovených povinností. V praxi se setkáme s celou řadou postihů, od symbolických (napomenutí), přes podmíněné vyloučení se zkušební dobou, stanovení peněžité pokuty až po konečné vyloučení, jež často zamezí nadále členovi vykonávat činnost spolku vlastní. Zákonodárce, předvídajíc možnost nesouhlasu člena sdružení s rozhodnutím příslušného orgánu sdružení, upravil v § 15 zákona o sdružování právo člena sdružení domoci se ochrany před nezávislými soudy. Podle znění odst. 1 cit. ustanovení považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. Znění výše uvedeného ustanovení koresponduje s čl. 20 odst. 4 LZPS, podle něhož jsou politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení odděleny od státu. Tato odloučenost občanských sdružení od státu poskytuje sdružením značnou autonomii a zároveň omezuje možnost státu, tedy i soudních orgánů, do činnosti sdružení zasahovat. Výslovně o tom také hovoří ustanovení § 2 odst. 3 zákona o sdružování, podle něhož sdružení jsou právnickými osobami a do jejich postavení a činností mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona. Odluka občanských
110
Jedná se např. o sdružení myslivecká, zahrádkářská, sportovní či sloužící k ochraně přírody.
112
sdružení od státu se mimo jiné projevuje také tím, že stát svým soudním či správním rozhodnutím nepovoluje vznik či zánik sdružení, ale pouze je registruje. Takovou výjimkou, kdy stát svým rozhodnutím může zasáhnout do postavení nebo činnosti sdružení, je právě ustanovení § 15 odst. 1 zákona o sdružování. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že i toto ustanovení je formulováno zdrženlivě, nikoliv např. „určení neplatnosti“ rozhodnutí, a to zřejmě proto, aby nad nezbytnou míru nezasahovalo do spolkové interní autonomie. Po přijetí soudního řádu správního, podle něhož došlo také ke změně části páté OSŘ, upravující nyní řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, vyvstala otázka, pod jaká procesní ustanovení bude spadat řízení o žalobě podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování. Podle platného ustanovení § 244 OSŘ nelze užít na řízení o tomto návrhu procesní úpravu podle části páté OSŘ. Možnost přezkumu podle této části se omezuje pouze na pravomocné rozhodnutí orgánů zájmové nebo profesní samosprávy ohledně sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, jestliže oprávnění k takovému rozhodnutí vyplývá ze zvláštního zákona. V případě orgánů občanských sdružení je jejich oprávnění dáno stanovami, tedy podzákonným pramenem práva; kdy v samotném zákoně o sdružování není rozhodovací pravomoc orgánů sdružení jasně definována [snad s výjimkou rozhodnutí o rozpuštění či sloučení s jiným sdružením § 12 odst. 1 písm. a)]. Pro řízení o určení, zda je rozhodnutí orgánu sdružení v souladu se zákonem a stanovami, lze i nadále použít přiměřeně procesní postup podle části první a třetí OSŘ; půjde o řízení standardní, tj. dvojinstanční, s možností – po splnění zákonem stanovených podmínek – podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Žalobní návrh člena sdružení, jenž se domáhá soudní ochrany, může znít jen tak, že žalobcem specifikované rozhodnutí orgánů sdružení je v rozporu se zákonem nebo stanovami. Návrhy členů sdružení, jež se domáhají určení, že jsou (nadále) členy sdružení poté, co příslušný orgán spolku rozhodne o jejich vyloučení, nelze považovat za žaloby podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o sdružování. Toto ustanovení totiž vymezuje další z řady tzv. zákonných žalob určovacího
113
charakteru111; pouze o takto petitorně znějící žalobě může tedy soud rozhodovat, v opačném případě by takovéto rozhodnutí v zásadě postrádalo oporu v hmotném právu. Pokud se přesto bude žalobce domáhat soudní deklarace, že jeho členství nezaniklo, soud by většinou měl žalobu zamítnout. Vedle specifikace aktivně legitimované osoby a vymezení žalobního petitu jsou pro podání návrhu na soudní přezkum rozhodnutí orgánu sdružení stanoveny dvě lhůty, a to subjektivní v délce 30 dnů ode dne, kdy se člen o takovém rozhodnutí dozvěděl, a objektivní v délce 6 měsíců, jež počíná běžet od přijetí sporného rozhodnutí. K nedodržení lhůty pro podání návrhu soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, neboť dodržení těchto lhůt je jednou ze zákonných podmínek přípustnosti předmětné žaloby.112 Jednoznačné vymezení určovací žaloby podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování přináší v praxi řadu obtíží, neboť dochází k situacím, kdy občanské sdružení o vyloučení svého člena náležitě nerozhodne. V takovém případě by však již bývalý člen sdružení neměl možnost se domoci soudního výroku o určení, že je nadále členem sdružení, a to ani pomocí obecné určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ. Vyslovený závěr nelze ovšem pojímat paušálně. Existují případy, při nichž je bývalý člen k podání žaloby věcně legitimován. Předpokladem podání obecné určovací nebo jinak znějící žaloby je tedy - z obecného pohledu - dopad rozhodnutí orgánu sdružení na práva osoby, které je rozhodnutí adresováno.113 V případě, že bývalý člen sdružení nevyužije speciální žaloby upravené v ustanovení § 15 zákona o sdružování, ať z důvodů subjektivního přesvědčení, že k ní není aktivně legitimován, nebo z důvodu užití jiného prostředku, o němž se domnívá, že může lépe ochránit jeho práva a právní vztahy (např. žalobu na plnění), je soudní přezkum zčásti limitován. Může se v zásadě zaměřit toliko na posouzení, zda byl dodržen procedurální postup pro přijímání příslušného rozhodnutí. Výše 111
Naléhavý právní zájem na určení se u těchto žalob netvrdí ani neprokazuje, neboť vyplývá přímo ze zákona. 112 Srov. Cimbota, T. Soudní ochrana člena občanského sdružení – specifika řízení před arbitrážní komisí českomoravského fotbalového svazu. Bulletin advokacie, 2004, č. 10, s. 57. 113 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005.
114
uvedené se uplatní např. při přezkumu usnesení orgánu sdružení, týkajícího se majetkového vypořádání při ukončení členství žalobce. Soud je oprávněn pouze přezkoumat, zda byl dodržen procedurální postup, který upravují pro tento případ stanovy sdružení. Přezkum jednotlivých aspektů vypořádání mezi účastníky, např. výše vypořádacího podílu, způsobu vypořádání, kritérií pro určení hodnoty akcií, jde nad omezený rámec soudního přezkumu.114 Otázkou zůstává, zda se ochrany proti rozhodnutí orgánu sdružení může domáhat také fyzická osoba, která členem tohoto sdružení nikdy nebyla a ani být nemohla - například proto, že členem takového sdružení mohou být podle jeho stanov jen právnické osoby.
V této souvislosti považuji za nutné odkázat na
ustanovení § 5 zákona o sdružování, podle něhož sdružení nesmějí ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy. Z možných právních prostředků, jimiž se nečlen může bránit rozhodnutí sdružení, jež zasahují významným způsobem do jeho práv (např. stanovením peněžité pokuty) „vypadává“ žaloba podle ustanovení § 15 zákona o sdružování s ohledem na její striktní zákonné vymezení. Pokud zde není speciální právní nástroj ochrany, přichází v úvahu nástroj obecný ve formě určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, při níž je existence naléhavého právního zájmu žalobce s ohledem na citelný zásah do jeho práv dána. V této souvislosti neobstojí ani námitka preventivního charakteru určovací žaloby, neboť cílem určovací žaloby je nejen eliminace stavu ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, ale také snaha o nápravu již existujícího porušení práva či právního vztahu nebo vyřešení právní otázky tvořící samotnou podstatu mezi stranami sporného práva (a v rámci možností tak zamezení následkům jednání contra legem).115 V opačném případě, jestliže by nečlenovi sdružení nebyla přiznána možnost právní ochrany, šlo by o odepření spravedlnosti. Zákonné znění ustanovení § 15 odst. 1 zákona o sdružování může vyvolat u členů sdružení pocity bezmoci z důvodu omezené soudní ochrany práv vyplývajících z jejich členství. Případná argumentace ustanovením čl. 36 odst. 1 LZPS, kdy každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u 114 115
Tamtéž. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2750/2005.
115
nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, zde ovšem naráží na problém, neboť obecné ustanovení čl. 2 odst. 2 LZPS naproti tomu dovoluje uplatňovat státní moc pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Výrok soudu o případném rozporu rozhodnutí sdružení se zákonem či stanovami nelze samozřejmě pojímat jako exekuční titul, neboť nezavazuje k žádné povinnosti. Pouze deklaruje právní skutečnost, tj. rozpornost rozhodnutí. Následky pro samotné sdružení a jeho člena, plynoucí z takové soudní deklarace rozporu napadeného rozhodnutí se zákonem či stanovami, si musí občanské sdružení dořešit samo.116 Zde ovšem vyvstává otázka, zda taková soudní deklarace bude mít v konečném důsledků pro člena nějaký přínos, když o jeho dalším osudu v rámci sdružení budou rozhodovat opět orgány sdružení, jež takové porušení samy zavinily. 6. 10. Určovací žaloby v řízení o úpadku Zákon o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. je nahrazen od 1. 1. 2008 zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále „IZ“). Ten na rozdíl od dosavadního zákona upravuje problematiku úpadku komplexně, a to prostřednictvím jednotného insolvenčního řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek, hrozící úpadek a způsob jeho řešení včetně oddlužení dlužníka. Samotný zákon se skládá ze základních tří částí, přičemž první část obsahuje úpravu jednotné fáze insolvenčního řízení od podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení po rozhodnutí soudu o tomto návrhu a instituty společné všem způsobům řešení úpadku. V druhé části jsou upravena zvláštní ustanovení věnovaná jednotlivým způsobům řešení úpadku tj. konkurs, reorganizace, úpadek finančních institucí a oddlužení se specifickými výlukami z působnosti zákona. Třetí část se věnuje některým zvláštním otázkám, které jsou zásadně společné všem způsobům řešení úpadku. Na rozdíl od dosavadního zákona o konkursu a vyrovnání hovoří nový zákon výslovně o incidenčních sporech (§§ 159 až 164 IZ), tj. o sporech vyvolaných 116
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006.
116
insolvenčním
řízením.
Incidenční
spory
jsou
demonstrativně
vymezeny
v ustanovení § 159 odst. 1 IZ a jsou projednávány a rozhodovány na návrh oprávněné osoby insolvenčním soudcem. V rámci zákona o konkursu a vyrovnání byl incidenční spor samostatnou právní věcí, která jako taková mohla, ale nemusela být projednávána týmž soudem. Nová právní úprava pod vlivem cizích právních úprav a na základě požadavku hospodárnosti koncentruje projednávání všech otázek týkajících se řešení úpadku do jednoho řízení. Při projednání incidenčního sporu se postupuje podle ustanovení o jednání upravených v občanském soudním řádu (§§ 114 až 119a OSŘ), neboť ustanovení o jednání v insolvenčním řízení zde neplatí. K nařízení jednání insolvenční soud předvolá účastníky a osoby, jejichž účasti je třeba, např. svědky, znalce atd. Od jednání lze upustit jen v případech, kdy to připouští občanský soudní řád, např. podle § 115a OSŘ. Incidenční spory se tedy projednají jako běžná sporná věc, byť v rámci insolvenčního řízení. V incidenčním sporu rozhoduje insolvenční soud rozsudkem, jde-li o rozhodnutí ve věci samé; o smíru rozhoduje usnesením, a ten může insolvenční soud schválit, jen jestliže s ním souhlasí věřitelský výbor (srov. § 162 IZ). Zákonem vymezené incidenční spory jsou zahajovány na základě speciálních zákonem vymezených žalob, často určovacího charakteru. Následující část se zaměří zejména na ty, jež znal zákon o konkursu a vyrovnání, a nadále se s nimi setkáme v řízení insolvenčním. Mezi tradiční incidenční spory patří spory o pravost, výši nebo popření přihlášených pohledávek. Podle nové právní úpravy věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem (§ 192 odst. 1 IZ), mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15-ti dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 IZ, pokud ovšem měl být věřitel vyrozuměn o popření své nevykonatelné pohledávky. Lhůta bude zachována, pokud byla žaloba podána u insolvenčního soudu nejpozději posledního dne lhůty; zmeškání lhůty nelze prominout (§ 83 IZ). Pasivně legitimován je v předmětném sporu pouze insolvenční správce; úpadce žalovaným být nemůže, může však být vedlejším účastníkem na straně správce (§ 16 odst. 3 IZ). Nedojde-li žaloba ve 117
stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží. V případě, že pohledávka byla popřena co do výše nebo pořadí, je taková pohledávka při opožděném podání žaloby zjištěna jen v nižší výši nebo v horším pořadí uvedeném při jejím popření. V určovací žalobě může věřitel uplatnit jako důvod vzniku popřené vykonatelné pohledávky pouze skutečnosti, které uplatnil jako důvod vzniku své pohledávky již v přihlášce, event. je posléze změnil. Nejpozději se tak může stát do skončení přezkumného jednání; totéž platí o skutečnostech, o kterých se dozvěděl později jen proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (§ 198 odst. 2 IZ). Opírá-li se určovací žaloba o jiné důvody, nelze jí vyhovět. Důvodem k zamítnutí žaloby není skutečnost, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, vyjde-li to najevo v průběhu řízení o určovací žalobě. Žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod jejího popření podle § 199 IZ. Insolvenční správce může podle tohoto ustanovení podat u insolvenčního soudu ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, ve kterém popřel vykonatelnou pohledávku, žalobu, kterou uplatní popření vykonatelné pohledávky proti věřiteli. Pokud nedojde tato určovací žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, nemá její popření žádné další účinky a pohledávka je zjištěna (§ 201 IZ). V určovací žalobě může správce uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky, přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu jen skutečnost, které dlužník neuplatnit v dosavadním řízení. Důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (srov. § 199 odst. 2 IZ). Jednotlivé důvody popření (co do pravosti, výše nebo pořadí) nemůže správce mezi sebou zaměňovat, neboť incidenční spor o vykonatelnou pohledávku je vymezen jen důvody uvedenými při přezkumném jednání (srov. § 199 odst. 3 IZ). Výsledek sporu o určení pravosti, výše a nebo pořadí pohledávky poznamená insolvenční soud (i bez návrhu) v upraveném seznamu pohledávek; výsledek sporu se promítne též do insolvenčního rejstříku (§ 421 odst. 1 IZ). Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem procesním subjektům. Insolvenční zákon dává osobám, které tvrdí, že jejich právo k majetku nebo jiný důvod brání tomu, aby byl konkrétní majetek zapsán do soupisu 118
majetkové podstaty, možnost podat u insolvenčního soudu žalobu na vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty. Jedná se o další incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. b) IZ, který je upraven obecnými procesními pravidly podle ustanovení §§ 159 až 164 IZ. Principiálně se tato vylučovací žaloba shoduje s vyloučením věcí, práv a majetkových hodnot v konkursním řízení podle § 19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Vylučovací žaloba musí být podána proti osobě insolvenčního správce, a to v prekluzivní lhůtě 30 dnů ode dne, kdy bylo osobě žalobce doručeno insolvenčním správcem vyrozumění o zařazení majetku, vůči kterému tato osoba uplatňuje své právo, do soupisu majetkové podstaty. V zákoně o konkursu a vyrovnání ukládal možnost podat vylučovací žalobu soud a stanovil přitom pro její podání lhůtu. Od počátku běhu lhůty k podání žaloby až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce (§ 225 odst. 4 IZ). Významnou změnou je možnost insolvenčního správce zpeněžit nebo jinak nakládat s majetkem, jehož vyloučení ze soupisu majetkové podstaty je předmětem incidenčního sporu, a to tehdy jestliže soud v prvním stupni žalobu zamítl, odmítl nebo řízení zastavil. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě. Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (§ 225 odst. 6 IZ). V případě vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty z důvodu vyhovění určovací žalobě provede insolvenční správce vynětí majetku ze soupisu majetkové podstaty. Vynětím majetku z majetkové podstaty ztrácí insolvenční správce právo s majetkem dále nakládat a k majetku se obnovují dispoziční oprávnění jeho vlastníka. Dalšími spory, které upravuje také zákon o konkursu a vyrovnání, jsou spory z odporovatelných právních úkonů. Odporovat právním úkonů dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních 119
úkonů do majetkové podstaty. Na rozdíl od dosavadního zákona o konkursu a vyrovnání, který přiznával možnost odporovat dlužníkovým právním úkonům také konkursním věřitelům, je podle nové právní úpravy k podání odpůrčí žaloby aktivně věcně legitimován pouze insolvenční správce. Judikatura zastává stanovisko, že posouzení toho, zda právní úkon je v konkrétném případě neúčinný, eventuálně zda bude tato neúčinnost uplatněna, bude ponecháno na úvaze správce. Pokud ovšem rozhodne o podání odpůrčí žaloby věřitelský výbor, musí tuto žalobu správce podat (srov. § 239 odst. 2 IZ). Insolvenční správce může v této souvislosti po věřitelích požadovat – nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu – poskytnutí přiměřené zálohy na úhradu nákladů v souvislosti podání odpůrčí žaloby a vedením takového sporu. V případě úspěchu tohoto správce v tomto sporu mohou věřitelé, kteří poskytli zálohu, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvečního řízení pokračovat. Lhůtu k podání odpůrčí žaloby zákon omezuje na jeden rok ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (na rozdíl od dosavadního zákona, kde byla pro podání žaloby stanovená tříletá lhůta ode dne, kdy byl odporovatelný právní úkon učiněn). Není-li žaloba insolvenčním správcem podána ve lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty od právní moci rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Nově přiznává insolvenční zákon přihlášenému věřiteli, který tvrdí, že jeho pohledávka nebyla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena ani nezanikla jiným způsobem, možnost domáhat se žalobou podanou u insolvenčního soudu určení, že jeho pohledávka nadále trvá (§ 186 IZ). Zákon stanoví lhůtu pro podání této žaloby proti insolvenčnímu správci v délce 30 dnů ode dne, kdy přihlášenému věřiteli bylo doručeno rozhodnutí insolvenčního soudu o ukončení jeho účasti v řízení z důvodu uspokojení jeho pohledávky nebo jejího zániku v průběhu řízení. Pokud tuto žalobu přihlášený věřitel ve stanovené lhůtě nepodá, platí, že pohledávka zanikla způsobem uvedeným v rozhodnutí soudu. Jestliže insolvenční soud žalobě vyhoví, obnovuje se 120
účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení. V případě zamítnutí žaloby, odmítnutí nebo zastavení řízení účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení končí. Zařazení této kapitoly o určovacích žalobách upravených v insolvenčním zákoně je odůvodněno nabytím účinnosti tohoto zákona a záměrem autora této práce o komplexní pohled na institut určovacích žalob. Insolvenční řízení je řízením specifickým; podrobnější výklad o incidenčních sporech, vyvolaných speciálními určovacími žalobami, by šel nad vymezený rámec této práce.
121
7. O vztahu žalob určovacích k žalobám právotvorným Procesní teorie nemohla nechat stranou pozornosti ty zvláštní případy, kdy soud je podle hmotného práva a na návrh účastníka povolán, aby založil, změnil nebo zrušil právní poměr mezi účastníky nebo aby upravil nově jejich vzájemná práva a povinnosti. Žaloby v takových případech nejsou ani žalobami na plnění, zpravidla se v nich uložení nějaké konkrétní povinnosti nepožaduje, nejsou ani žalobami na určení existence či neexistence právního poměru, protože se opírají o výslovné ustanovení hmotného práva a nikoliv o žalobcův naléhavý právní zájem na určení, a protože nežádají autoritativní vyjasnění nejistých právních poměrů, nýbrž založení nových (popř. změnu, zrušení). Tyto žaloby byly v teorii označeny jako právotvorné a jsou považovány za další kategorii žalob.117 Termín „právotvorná žaloba“ není přesný. V žádném případě tyto žaloby nemají samy o sobě konstitutivní účinky, ale tyto účinky může mít jen rozsudek, jehož vydání je takovou žalobou požadováno. Mohli bychom také říci, že jde o žaloby směřující ke vzniku změně či zániku právního poměru. To samozřejmě neznamená, že konstitutivnost soudního rozhodnutí je normotvornou činností, neboť jde o úpravu konkrétního právního vztahu a taková rozhodnutí nejsou závazná pro jiné případy. V chápání poměru mezi určovacími žalobami a žalobami konstitutivními se vyskytují určité nejasnosti. Jak již bylo řečeno, konstitutivní žalobou se žalobce domáhá vydání výroku, který má založit vznik, změnu nebo zánik práva či právního vztahu. Přitom takový výrok působí ex nunc, neukládá žádné plnění a není tedy žádným dalším způsobem vykonatelný. Jeho účinky nastávají právní mocí výroku samotného. Přes tyto základní společné rysy se však skupina konstitutivních žalob dále člení. Diferencujícím kritériem je pak okolnost, zda se žalobce domáhá vydání konstitutivního výroku, tedy úpravy právních vztahů soudem, v nesporném řízení či v řízení sporném. V nesporném řízení se zpravidla účastníci nemohou mimosoudně dohodnout a jsou nucení vyvolat soudní řízení. Jako příklad lze uvést řízení o osvojení, o 117
Winterová, A.: Žaloba v občanském právu procesním. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica monographia, 1979, s. 69
122
způsobilosti k právním úkonům, o povolení uzavřít manželství, o prohlášení za mrtvého apod. Ve sporném řízení dochází k podání žaloby tehdy, jestliže mezi účastníky nebylo dosaženo dohody a soud má svým výrokem jejich dohodu nahradit. Do této skupiny patří např. návrh na určení podílového spoluvlastnictví. Mezi určovacími žalobami a žalobami, které požadují vydání konstitutivního výroku v řízení nesporném, nedochází v praxi k větším obtížím. Určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ zde totiž nemůže dost dobře směřovat vůči právům či právním poměrům, které jsou právě konstitutivním výrokem regulovány. Opačná situace nastává, pokud jde o řízení sporné. V rozhodovací praxi soudů se můžeme setkat se situací, že soudy nepřipouští z důvodu nedostatku naléhavého zájmu určovací žaloby, které se dotýkají více či méně stejných práv nebo právních vztahů, o nichž jde v řízeních směřujících k vydání konstitutivního rozhodnutí (např. žaloby na vypořádání podílového spoluvlastnictví), a to proto, že tyto konstitutivní žaloby jsou ztotožňovány se žalobami na plnění. Tento příměr je však zcela nepřijatelný z následujících důvodů. Jak již bylo řečeno na jiném místě této práce, podáním žaloby na plnění se zpravidla vylučuje přípustnost určovací žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu, za situace, že jde o žaloby z téhož právního poměru. Tento předpoklad však ve vztahu určovacích žalob a žalob konstitutivních dán není. V případě žaloby na určení, že podílové spoluvlastnictví existuje, a žaloby na vypořádání podílového spoluvlastnictví není předmět řízení totožný. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že soud zpravidla existenci (či neexistenci) určitého práva nebo právního vztahu posuzuje jako předběžnou otázku. Stejně tak nejde o totožnost právního poměru v případě žaloby na určení, zda ta či ona věc je součástí společného jmění manželů a žaloby na vypořádání tohoto společného jmění. Naopak takováto určovací žaloba by mohla být praktická v případě, kdy manželé chtějí uzavřít mimosoudní dohodu o vypořádání svého společného jmění, ale nemohou se dohodnout na zařazení jedné či několika málo věcí spadajících do svého společného majetku. V případě žalob domáhajících se konstitutivního výroku nedochází k žádnému plnění, kterým by byla zjednána náprava, tedy odstraněno porušení
123
práva nebo právního vztahu či právní nejistoty. Konstitutivní výrok nemá pro žalobce význam ani z hlediska preventivní ochrany existujících práv nebo právních vztahů. Naopak jeho poslání spočívá v tom, že mění či ruší, resp. zakládá nová práva nebo právní vztahy. Na rozdíl od žalob na plnění tedy žaloby domáhající se vydání konstitutivního výroku nejsou schopny odstranit objektivní nejistotu (ohrožení práva nebo právního vztahu), proto tu nemůže být na překážku přípustnost žalob určovacích. Starší literatura také striktně odmítá dělení mezi žalobami právotvornými a určovacími podle nutnosti prokazovat naléhavý právní zájem. V případě povinnosti takovýto právní zájem tvrdit a prokázat jde o žalobu určovací; žaloby určovacího charakteru, u nichž se naléhavý právní zájem prokazovat nemusí, lze považovat za žaloby právotvorné. Tento způsob dělení je nutno odmítnout i s ohledem na existenci tzv. zákonných určovacích žalob, z nichž ne všechny jsou žalobami právotvornými. Podle procesní teorie mohou mít soudní rozhodnutí deklaratorní nebo konstitutivní charakter. Potom lze říci, že existují žaloby, které směřují k vydání deklaratorního rozhodnutí, a žaloby, které směřují k vydání konstitutivního rozhodnutí. „Právotvorné“ žaloby jsou zvláštními žalobami, které se opírají o výslovné zákonné ustanovení. Mezi ně v našem platném právu spadá převážná většina tzv. statusových žalob podle ustanovení § 80 písm. a) OSŘ a dále jiné případy, kdy se soudu ukládá, aby upravil právní poměry účastníku, nemohou-li se o nich dohodnout. V této souvislosti již byla zmíněn návrh na vypořádání podílového spoluvlastnictví podle ustanovení § 142 odst. 1 OZ, které stanoví: „Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.“
124
V tomto případě tedy půjde o návrh podle ustanovení § 80 OSŘ, kterým je sledováno vydání konstitutivního rozhodnutí. Jde o tzv. judicium duplex. Soud zde není vázán návrhem účastníků, takže může použít i jiný způsob zrušení spoluvlastnictví, než se navrhuje. Návrh na zahájení řízení je možno kdykoliv za řízení vzít zpět. Je také možné spor ukončit smírem, který může mít i jiný obsah, než zrušení spoluvlastnictví. Pořadí vypořádání spoluvlastnictví je v § 142 OZ stanoveno závazně v tom směru, že každý další způsob vypořádání může nastoupit až tehdy, není-li možno realizovat dříve uvedený způsob vypořádání. Rozsudek soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví společné věci musí být natolik určitý a přesný, aby vyhovoval všem náležitostem nutným pro převod vlastnictví, k němuž fakticky dochází. Platí to zejména pro zrušení vlastnictví k nemovitostem, protože na základě tohoto rozsudku se provádí zápis do katastru nemovitostí s evidenční povahou - sám rozsudek je konstitutivní. Soud ovšem může také návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví zamítnout, a to tehdy, jestliže reálné dělení není možné a existují další důvody zvláštního zřetele hodné ( § 142 odst. 2 OZ). Mezi něž bude patřit také případ, že účelu sledovaného návrhu lze dosáhnout i jinak, nebo že jde o zneužití práva podle § 3 OZ. Další tzv. konstitutivní žalobou je návrh na určení otcovství. Zákon o rodině stanoví systém tří právních domněnek otcovství, které jsou domněnkami vyvratitelnými, tj. platí dokud není prokázán opak. Tyto domněnky se musí uplatnit v zákonem stanoveném pořadí. V případě, že nedojde k určení otcovství podle první nebo druhé domněnky, popřípadě došlo k úspěšnému vyvrácení těchto domněnek, je namístě postup podle domněnky třetí. Otcovství je v tomto případě určováno v soudním řízení sporném. Řízení v tomto případě může být zahájeno pouze na návrh (žalobou), směřující k určení osobního stavu [viz § 80 písm. a) OSŘ]. Soud tedy v tomto případě nemůže zahájit řízení bez návrhu, jako např. ve věcech péče o nezletilé podle § 81 OSŘ. Žaloba na určení otcovství směřuje proti muži, jehož otcovství má být určeno. Tento návrh může podat jak matka, tak i dítě. Pokud by žalobu podávalo
125
nezletilé dítě, bude v řízení zastoupeno kolizním opatrovníkem. Ustanovení § 54 zákona o rodině přiznává právo podat žalobu na určení otcovství také muži, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte. Žaloba bude v tomto případě směřovat vůči matce i dítěti. Podání žaloby o určení otcovství není omezeno žádnou lhůtou. Z dikce § 54 odst. 2 zákona o rodině vyplývá, že návrh na zahájení řízení může být podán teprve po narození dítěte, s ohledem na počítání kritické doby. V případě podání návrhu po uplynutí delší doby bude mít žalobce v řízení obtížnější postavení z hlediska prokazování existence domněnky. Žaloba o určení otcovství u muže, který již není naživu, směřuje a jednání o této žalobě se vede proti opatrovníkovi zemřelého, kterého ustanovil soud (§ 55 zákona o rodině), a ne proti zemřelému, který je zastoupen opatrovníkem.118 V řízení o určení otcovství je podle ustanovení § 120 odst. 2 OSŘ soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Soud musí z úřední povinnosti zjišťovat všechny skutečnosti uvedené v § 54 odst. 2 zákona o rodině. Toto řízení nelze ukončit soudním smírem (§ 99 odst. 1 OSŘ) a nemůže být vynesen rozsudek pro uznání ani pro zmeškání (srov. § 153a odst. 2 a § 153b odst. 3 OSŘ). V případě, že by v průběhu řízení o určení otcovství došlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, soud řízení zastaví a otcovství bude určeno na základě druhé domněnky. Možnost následného popření této domněnky zůstává zachována. Ovšem v případě určení otcovství pravomocným soudním rozsudkem bude otázka otcovství vyřešena i pro další případné spory (§ 159a odst. 3 OSŘ). U tohoto typu žalob má konstitutivní charakter rozsudku praktické důsledky – rozsudek působí ex nunc, tedy od okamžiku, kdy nabyl právní moci. V řízení o určení otcovství nejde o rozhodnutí, kdo dítě zplodil, neboť tato jedna z více právních skutečností významných pro stanovení „právního“ otce je nejistá, ale jde v něm o stanovení osoby, která bude mít práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Deklaratornost rozsudku o určení či popření otcovství by do právních vztahů vnesla nejistotu, neboť by nešlo vyloučit dodatečné popření a 118
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 1977, 1 Cz 37/77.
126
následné nové určení otcovství, takže existenci právních vztahů z rodičovství vyplývajících by nebylo možno postavit najisto.119 Vedle právotvorných žalob výše uvedených, které se projednávají v řízení sporném - přičemž žaloba na určení (popření) otcovství je navíc žalobou statusovou - existuje poslední skupina právotvorných žalob, které se projednávají v řízení nesporném podle části třetí hlavy páté OSŘ. V právní teorii nejvíce diskutovanou otázkou je zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podle ustanovení § 10 OZ, proto bych chtěl zdůraznil nejdůležitější hmotněprávní a procesní aspekty tohoto návrhu. Zbavit fyzickou osobu způsobilosti k právním úkonům, anebo jej v této způsobilosti omezit může pouze soud, což vyplývá také ze skutečnosti, že řízení o způsobilosti k právním úkonům je speciálně upraveno v ustanoveních § 186 a násl. OSŘ. Řízení je nesporné, což znamená, že je ovládáno inkviziční zásadnou a soud je povinen bez ohledu na navržené důkazy z vlastní iniciativy vyšetřit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 120 odst. 2 OSŘ) a rozhoduje o věci rozsudkem. Jde opět o rozhodnutí statusové otázky mající konstitutivní účinky, přičemž judikatura dovodila, že zpětné účinky takovému rozhodnutí nemohou být přiznány.120 Omezí-li soud fyzickou osobu ve způsobilosti k právním úkonům, popřípadě ji této způsobilosti zbaví, není tím dotčeno oprávnění osoby, do jejíž způsobilosti bylo takto zasaženo, podat do rozhodnutí opravný prostředek .121 Předpokladem pro zbavení fyzické osoby způsobilosti k právním úkonům je duševní porucha, která není jen přechodná a je takového stupně, že zakládá celkovou neschopnost činit právní úkony. Soud omezí způsobilost k právním úkonů, jestliže osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, nebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků nebo jedů, je schopna činit jen některé právní úkony (viz § 10 odst. 1 OZ). Rozhodnutí soudu o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům může být vydáno, jen nelze-li důvodně očekávat zlepšení stavu takové osoby. 119
Srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 235 an. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 12. 1975, sp. zn. 3 Cz 106/75. 121 Viz rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 1965, sp. zn. 7 Co 213/65. 120
127
Pro posouzení, co je dušení porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem; podle § 187 odst. 3 OSŘ se vyžaduje, aby znalec byl o zdravotním stavu vyšetřovaného vždy vyslechnut. Soud může z důvodu vhodnosti upustit od jednání a rozhodnout bez něj, ale tento postup je přípustný pouze u osob, zcela neschopných samostatné životní existence.122 Na návrh znalce může soud nařídit, aby vyšetřovaný účastník byl po dobu nejdéle šesti týdnů vyšetřován ve zdravotnickém zařízení, je-li to nezbytně třeba k vyšetření zdravotního stavu (§ 187 odst. 3 OSŘ). Vyšetřovaný musí být v řízení zastoupen (§ 187 odst. 1). O právu zvolit si vlastního zástupce musí být vyšetřovaný soudem výslovně poučen; mělo by se jednat o osobu, u které nehrozí kolize zájmů mezi zástupcem a zastupovaným. V případě, že si vyšetřovaný v soudem stanovené lhůtě nezvolí zástupce s procesní plnou moci, je předseda senátu povinen ustanovit usnesením opatrovníka pro řízení z řad advokátů (§ 187 odst. 1). Návrh na zahájení řízení o zbavení, omezení, nebo navrácení způsobilosti k právním úkonům může podat jakýkoliv procesně způsobilý občan či zdravotnické zařízení, má-li způsobilost mít práva a povinnosti. Řízení může být zahájeno i z vlastního rozhodnutí soudu, tedy bez návrhu. Návrh na zbavení, omezení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům může podat též osoba, o jejíž způsobilost jde. Osobě, která již byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům nebo která byla této způsobilosti zbavena, však může být právo podat návrh na vrácení způsobilosti na určitou dobu odejmuto a to rozhodnutím soudu (§ 186 odst. 3). Účastníky daného řízení jsou navrhovatel a všechny osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno (§ 94 OSŘ). Ve výroku rozsudku o omezení způsobilosti k právním úkonům musí soud vymezit přesně a určitě, ke kterým právním úkonům občan způsobilý je, nebo ke kterým právním úkonům občan způsobilý není. Rozhodne-li soud o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, má rozhodnutí účinky ex nunc. V případě, že fyzická osoba učiní právní úkon před právní mocí rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům, posoudí se 122
Srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1977, Cpj 160/76.
128
takový případ podle ustanovení § 38 odst. 2 OZ. Za osobu, která byla zbavena či omezena způsobilosti k právním úkonům činí právní úkony její opatrovník. Právní úkony, které učiní osoba zbavená způsobilosti k těmto úkonům, jsou absolutně neplatné podle § 38 odst. 1 OZ. Podle ustanovení § 190 OSŘ soud vydaný rozsudek o zbavení způsobilosti k právním úkonům zruší, ukáže-li se později, že pro zbavení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky. Zrušení rozsudku podle tohoto ustanovení má naopak účinky ex tunc, takže od právní moci zrušovacího rozhodnutí se na dotčenou osobu hledí, jako by způsobilosti k právním úkonům nebyla nikdy pozbyla.123 Závěrem můžeme říci, že právotvorné žaloby se z hlediska procesního cíle přibližují žalobám určovacím, protože sledují vydání rozsudku, který určuje právní poměry a není exekučním titulem, protože neukládá zpravidla povinnost k plnění. Povinnost může ovšem ukládat tam, kde jsou nároky kumulovány a kde se petitem požaduje nejen úprava právního poměru, ale též uložení konkrétních povinností z této úpravy plynoucích. Řada procesualistů je k právotvorným žalobám kritická a tvrdí, že není zcela logické zařazovat tyto žaloby jako další druh žalob. Procesní teorie shledává logičtějším třídění žalob podle právních účinků rozsudku jimi požadovaného na žaloby směřující k vydání deklaratorních rozhodnutí a na žaloby směřující k vydání konstitutivních rozhodnutí.124
123 124
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1969, sp. zn. 2 Cz 1/69. Srov. Štajgr, F. a kol. Učebnice občanského práva procesního. Praha: ORBIS, 1955, s. 158.
129
8. Určovací žaloba v německém civilním řízení V německém civilním soudním řízení může být určovací žalobou požadováno určení existence nebo neexistence právního poměru, uznání listiny nebo určení její nepravosti, když žalobce má právní zájem na tom, aby právní poměr nebo pravost či nepravost listiny byly ihned určeny soudním rozhodnutím /viz § 256 odst. 1 německého občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung), dále jen „ZPO“/. 125 Toto ustanovení vymezuje zejména předmět určovací žaloby, kterým vždy bude právní poměr nebo pravost listiny. Právní poměr německá právní teorie vymezuje jako právní vztahy mezi osobami navzájem nebo mezi osobou a určitým předmětem, přičemž tyto vztahy vyplývají z existujícího skutkového stavu. Jednotlivé prvky právního vztahu (poměru) nemohou být předmětem určovací žaloby. Předmětem určovací žaloby však mohou být také veřejnoprávní vztahy, ale pouze pokud to připouští konkrétní ustanovení zákona. Předmětem určení mohou být tedy zásadně subjektivní práva všeho druhu. Například u absolutních práv (vlastnických) je určovací žaloba v německém právním prostředí často jediným právním prostředkem k jejich ochraně. Určovací žalobou lze také požadovat, zda mezi stranami byla uzavřena smlouva podle práva, např. u pracovních smluv, smluv o dílo či smluv společenských; s cílem odstranění nejistoty mezi smluvními stranami. Předmětem určení nemohou být abstraktně formulované právní otázky, např. směřující k určení přípustnosti či nepřípustnosti reklamy. Předmětem určení musí být existující právní vztahy. Německá judikatura ovšem připouští možnost určení směřující k budoucímu vývoji již existujících právních vztahů, např. návrh na náhradu škod, u nichž lze očekávat, že vzniknou až v budoucnu. Také žaloba na určení již zaniklého právního vztahu je možná, a to tehdy, pokud z něj vyplývají právní následky pro jiné existující právní vztahy; to ovšem musí žalobce prokázat (půjde zejména o oblast dědického práva).126 125
Srov. Auf Festellung des Bestehens oder Nichtbestehens eines Rechtsverhältnisses, auf Anerkennung einer Urkunde oder auf Festellung ihrer Unechtheit kann Klage erhoben werden, wenn der Kläger ein rechtliches Interesse daran hat, dass das Rechtsverhältnis oder die Echtheit oder Unechtheit der Urkunde durch richterliche Entscheidung alsbald festegestellt werde (§ 256 odst. 1 ZPO). 126 Srov. Zöller, R. a kol. Zivilprozessordnung, 21. přepracované vydání, Köln: Velag Dr. Otto Schmidt, 1999, s.731.
130
Procesní teorie vzásadě nepřipouští určovací žalobu ohledně existence právního poměru vůči třetí osobě nebo mezi třetími osobami, neboť k tomu není žalobce procesně legitimován. Německý občanský zákoník ovšem v konkrétních případech takové určení vůči třetím osobám připouští, např. pokud společník žaluje na určení neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena mezi společností a třetími osobami; ve skutečnosti se jedná o určení porušení společenské smlouvy, pro kterou je existence právních vztahů vůči třetím osobám otázkou předběžnou. Věcným předpokladem pro vydání rozsudku o určení je žalobcův právní zájem na takovém určení. Jeho vymezení odpovídá popisu naléhavého právního zájmu u určovacích žalob v českém civilním procesu. Podle německé judikatury má žalobce právní zájem na určení, hrozí-li aktuální nebezpečí nejistoty ohledně jeho práva nebo právní pozice, a právě rozsudek o určení je způsobilý toto nebezpečí odstranit. Nebezpečí nejistoty musí vycházet z konkrétních skutečností, a to zejména, že žalovaný brání nebo popírá výkon práva žalobce. Musí se jednat o objektivní nebezpečí. Procesní předpoklad právního zájmu nebude dán, pokud již existuje pravomocné rozhodnutí o věci nebo pokud požadované určení vyplyne z jiného již vedeného řízení. Právní zájem je dán také při hrozícím promlčení nároku, aniž by docházelo k popírání práva žalobcem. Právní zájem ovšem bude chybět v případě, kdy promlčení bylo přerušeno na základě jiných opatření. V praxi se vyskytuje žaloba na vrácení zálohy podaná objednatelem z důvodu odstranění nedostatku dodaného zboží; zde tedy právní zájem na určení dán nebude, neboť promlčení se přerušuje podáním této žaloby, která je svoji povahou žalobu na plnění. V případě podání určovací žaloby se přerušuje promlčení celého uplatňovaného nároku. Německá judikatura dovozuje, že hospodářský, všeobecně lidský a příbuzenský zájem je u určovací žaloby nedostačující. Soud v každé fázi řízení z úřední povinnosti existenci právního zájmu přezkoumává; to platí také pro soud revizní. Právní zájem musí žalobce prokázat nejpozději do konce ústního jednání u soudu, jinak je žaloba nepřípustná ex nunc. Soud žalobu zamítne, aniž by se jí zabýval věcně.
131
Velká pozornost je v německé právní teorii je zaměřena na vztah žaloby určovací a žaloby na plnění. Obdobně jako českém civilním procesu nelze žalovat na určení, pokud lze žalovat na plnění. Žaloba na určení je přípustná za situace, kdy není přesně vyčíslena vzniklá škoda, tudíž nelze žalovat na plnění nebo lze, ale pouze ohledně části žalobcem požadovaného (vyčísleného) nároku. V případě, že následně - při řízení u druhé soudní instance - dojde k vyčíslení škody, je žalobce povinen „přejít“ k žalobě na plnění. Žalovaný může - v řízení o žalobě na plnění - vznést negativní určovací žalobu, na které bude mít právní zájem na určení do doby projednání žaloby na plnění; tato žaloba potom nemůže být jednostranně vzata zpět. Pokud v rámci probíhajícího řízení soud dospěje k závěru, že o vzájemné určovací žalobě nelze rozhodnout za stávajícího stavu, odpadá právní zájem na určení pro dané řízení a žalující je odkázán podat určovací žalobu v samostatném řízení. To neplatí, když soud dospěje k závěru, že o žalobě na plnění nebude věcně rozhodnuto, kvůli tzv. principu priority. Německý civilní procesní řád vymezuje v ustanovení § 256 odst. 2 mezitimní určovací žalobu (incidenční určovací žalobu), kdy do konce ústního jednání před soudem, z něhož vzejde rozsudek, může žalobce prostřednictví rozšíření žalobního návrhu a žalovaný prostřednictvím vznesení odporové žaloby požadovat, aby soud rozhodl o určení sporného právního vztahu, který vyvstal v průběhu řízení, a na němž závisí úplně nebo částečně rozhodnutí ve věci. Jde tedy o prejudiciální vyřešení otázky, na níž je závislé konečné rozhodnutí ve věci, která je předmětem sporu podle ustanovení § 256 odst. 1 ZPO (dále jen „hlavní věc“). Mezitímní určení pravosti listiny nemůže být tímto způsobem požadováno, neboť lze užít přímo žalobu podle výše uvedeného odst. 1. K uplatnění mezitímní určovací žaloby postačí pouhá možnost, že ze sporného právního poměru vzejdou další nároky mezi stranami. Mezitímní určovací žaloba není ovšem přípustná, pokud se žalobce v řízení vzdá všech svých nároků z předmětného právního vztahu. Mezitímní určovací žaloba je zpravidla spojena se žalobou na plnění, také může existovat ve spojení s žalobou právotvornou a výjimečně také s obecnou
132
žalobou na určení. Již pravomocně určený právní vztah mezi stranami sporu nemůže být v řízení o mezitímní určovací žalobě posouzen odlišně. Mezitímní určovací žaloba může také směřovat vůči třetím osobám, k jejímu podání není oprávněn vedlejší účastník. K podání mezitímní určovací žaloby dochází tedy současně se žalobou hlavní, následně nebo jako žaloby odporové. Tato mezitímní žaloba je nepřípustná v případě, že soud hlavní žalobu zamítne z důvodu neexistence práva, jehož ochrany se žalobce domáhá. Rozhodnutí o hlavní žalobě a mezitímní určovací žalobě si nesmějí odporovat. O mezitímní určovací žalobě je obvykle rozhodnuto současně v rozsudku s věcí hlavní, není však vyloučen ani konečný rozsudek pouze o mezitímním určení, aniž by bylo rozhodnuto o věci hlavní. Německý právní řád zná také zvláštní určovací žaloby rodinného práva na určení existence nebo neexistence manželství, vztahu mezi rodiči, vztahu k dětem a rodičovské moci.
133
9. Určovací žaloba v rakouském civilním řízení Rakouský občanský soudní řád (Zivilprozessordnung, dále jen „ZPO“) zná typ žaloby, kterou se žalobce může domáhat určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva, uznání pravosti listiny nebo určení její nepravosti, pokud na tom má žalobce právní zájem, aby každý právní vztah (právo nebo pravost listiny) byl určen soudním rozhodnutím (viz § 228 ZPO). Stejně jako v českém civilním procesním právu se tato žaloba označuje jako žaloba určovací. Soudní rozhodnutí rakouských soudů vztahující se k určovací žalobě můžeme z důvodu přehlednosti rozdělit na ty, které se obecně týkají přípustnosti a všeobecných náležitostí této žaloby, a rozhodnutí určovací žaloby od žalob statusových, právotvorných a hmotněprávních žalob na plnění. Dále se rakouská judikatura zaměřuje na definici právního vztahu a práva, které mají být žalobou určeny, právního zájmu na určení a vztahu mezi žalobou na určení a žalobou na plnění. Z rozhodnutí rakouských soudů se budu snažit uvést pouze ty nejdůležitější, které se vztahují ke každému výše zmíněnému problému. Předmětem určení je vedle existujícího právního vztahu také určení pravosti či nepravosti listiny. Takovou určovací žalobou je požadováno soudní rozhodnutí, zda předmětná listina pochází či nepochází od určitého výstavce (původce). Pravomocným rozsudkem je otázka pravosti listiny vyřešena i pro případné budoucí spory.127 Určovací žaloba v rakouském civilním procesu nemůže směřovat k určení neplatnosti soudního rozhodnutí; to ovšem neplatí, pokud rozhodnutí správního orgánu, na kterém se rozsudek soudu zakládá, bylo zrušeno po skončení jednání soudu prvního stupně. Určovací žaloba plní také funkci žaloby, kterou se může žalobce domáhat určení nezávaznosti soudního smíru. V případě, že žádost (prosba) může směřovat k plnění nebo k určení, je rozhodným obsah a věcné podání žaloby. Také při posuzování otázky, zda je požadováno určení právního vztahu nebo jen skutečnosti, záleží nejen na doslovném znění žaloby, ale také na jejím smyslu. I v rakouském civilním procesu nejsou rozsudky o určovací žalobě vykonatelné. 127
Srov. Reifferscheid, A., Böckel, E., Benseler, F. Lexikon des Rechts. Luchterhand, 1968, s. 135.
134
Určovací žaloby podléhají promlčení. Pro promlčení nároků na určení platí stejná pravidla jako pro promlčení nároků na plnění. Počátek promlčecí doby začíná nejdříve okamžikem, kdy se mohl poškozený pravděpodobně dozvědět o vzniku budoucích škod. U statusových žalob, jimiž se má určit např. existence či neexistence manželství, odpadá podmínka právního zájmu na určení. Žalobou na určení nelze požadovat určení neplatnost smlouvy, zrušení rozhodčí smlouvy či zrušení spoluvlastnictví. V těchto případech půjde o žalobou právotvornou (konstitutivní), kde se právní zájem na určení také nebude vyžadovat. Právním vztahem, jež má být určen, se rozumí určitý, konkrétní, právně regulovaný vztah mezi osobami nebo vztah osoby k určitému předmětu nebo také jednotlivé právní následky takového vztahu. Žalobce se může domáhat určení existence pouze takového právního vztahu, který má v době podání žaloby existovat, a to nepodmíněně. Určovací žalobu je tedy nutno zamítnout, pokud potřebné skutečnosti pro založení právního vztahu ještě nevznikly. Předmětem určovací žaloby může také být právní vztah procesních stran v řízení o určení k třetím osobám. Určení daného právního vztahu musí být významné pro soudní řízení, v němž k určení došlo. V případě, že by určení mělo význam pro jiné řízení, je určovací žaloba nepřípustná. Určovací žalobou nemůže být požadováno určení pouhé právní skutečnosti a obdobně jako v německé právní úpravě je připuštěna pouze možnost žalovat na určení pravosti či nepravosti listiny. Pokud přesto žaloba směřuje k určení právní skutečnosti, je rakouskými soudy usnesením odmítnuta pro nepřípustnost. Právní zájem na určení je přezkoumáván rakouským soudem z moci úřední u všech soudních instancí. Právní zájem je dán tam, kde soudní rozhodnutí o určení má pro žalobce právně praktický význam, pomůže mu prosadit jeho nárok či čelit hrozící škodě. Právní zájem na určení není procesním předpokladem, ale předpokladem pro založení nároku na určení. V případě, že soud nepovažuje právní zájem za existující, je žaloba rozsudkem zamítnuta, nikoliv usnesením odmítnuta. Z rakouské právní praxe – jak ukazuje vysoký počet případů – je zřejmé, že činí obtíže dovodit právní zájem na konkrétním určení, a to z důvodu abstraktní
135
teoretické definice tohoto pojmu. V každém případě chybí právní zájem tam, kde je dána možnost žaloby na plnění, jestliže jejím prostřednictvím lze dosáhnout stejného cíle - jde o tzv. subsidiaritu určovací žaloby. Je například nepřípustné určení, že žalovaný odpovídá za dopravní nehodu, když výše vzniklé škody je přesně určena; zde může být totiž okamžitě požadována náhrada škody. V případě možnosti podání žaloby na plnění nebude dán právní zájem na určení. To nebude platit v případě, že by mohlo dojít v důsledku podání určovací žaloby k zamezení hromadění sporů a to především tím, že by došlo k vyjasnění právních vztahů mezi stranami a zabránilo by to budoucím řízením o plnění. Pokud v průběhu řízení o určení bude žalovaným vznesena žaloba na plnění, může to být důvod pro odstranění právního zájmu žalobce na určení pouze tehdy, budou-li žalobou na plnění s konečnou platností stanoveny (vyřešeny) všechny oboustranné nároky. Spojit žalobu na plnění a určení je možné při uplatňování nároků na odškodnění, pokud část škod již existuje. Tak může být spojen požadavek na plnění vzniklých škod s žádostí na určení škod, které vzniknou v budoucnu a to tehdy, pokud není známa ještě plná výše těchto škod. Rakouský Arbeits-Sozialgerichtsgesetz upravuje v ustanovení § 54 zvláštní určovací řízení, které jednotlivý zaměstnanec v platném služebním poměru sám nevede, neboť by pro něj z tohoto sporu mohly vyplynout negativní důsledky. Jde o případy žalob podaných sdružením v zájmu jeho členů (die Verbandsklage). Orgány zaměstnanců (podniková rada) jakož i zaměstnavatelů žalují nebo jsou žalovány na určení existence nebo neexistence práv nebo právních vztahů, které musí postihovat nejméně tři zaměstnance podniku, přičemž pro zahájení řízení musí být dán bezprostřední a konkrétní podnět. Jako příklad takto vedeného sporu lze uvést spory o platové stupně podle kolektivní smlouvy.128 Podle
druhého
odstavce
výše
uvedeného
ustanovení
ve
většině
pracovněprávních věcí vycházejících z hmotného práva mohou sdružení zaměstnanců proti zaměstnavatelům a naopak, jež jsou vázány kolektivní smlouvou, 128
Srov. Oskar J. Ballon Einführung in das österreichische Zivilprozessrecht - Streitiges Verfahren. 11. vydání, LEYKAM, 2006, s. 467.
136
podat přímo návrh na vrchní soudní dvůr na určení existence nebo neexistence práv nebo právních vztahů. Ty se musí vztahovat na konkrétní osoby, vycházet z nezávislého skutkovému stavu a musí se přímo dotýkat nejméně tří zaměstnanců. Soud nemůže existenci tvrzeného skutkového stav prokazovat, ale řeší pouze abstraktní právní otázky. Jedná se o zvláštní typ nesporného řízení. Rozhodnutí o takové spolkové žalobě jakož i návrh na určení má právní účinky pouze mezi zúčastněnými stranami, přesto může zamezit obdobným sporům do budoucna. Rakouská judikatura týkající se určovací žaloby vykazuje, podle mého názoru, větší ustálenost a komplexnost. Je to způsobeno jednak tím, že v Rakousku platí stále stejný předpis o soudním řízením v občanských právních sporech (občanský soudní řád) od roku 1895, samozřejmě s četnými novelami, a také tím, že v důsledku společensko-politickým poměrů nebylo rozhodování soudů vychýleno ke zvýšené ochraně společenských zájmů, jako tomu bylo u nás. Přes veškeré odlišnosti však mohu říci, že určovací žaloba v českém a rakouském civilním procesu má stejné charakteristické rysy, což je způsobeno především právní tradicí, která je v obou zemích stále přítomna.
137
10. Závěr Rozmanitost právních vztahů a skutečností, které je narušují, přináší v právní praxi celou řadu problémů a procesních úskalí spojených s podáváním určovacích žalob. V této závěrečné kapitole bude proto zaměřena pozornost na často se opakující pochybení v otázce dosahu a přípustnosti určovacích žalob. Současně se pokusím nabídnout možná řešení nastíněných problémů. Poznatky z právní praxe vypovídají o časté nesprávnosti formulace žalobních návrhů u určovacích žalob, i když lze připustit, že někdy již sama problematicky zformulovaná právní úprava regulující určitou výše společenských vztahů takové pochybnosti v zásadě zakládá. V tomto směru je možné poukázat na pochybení v hmotněprávní konstrukci žaloby např. v situaci, kdy žalobce se nesprávně domáhá vydání rozsudku, jímž by mělo být určeno, že mezi účastníky byla uzavřen kupní smlouva namísto toho, aby bylo určeno, že mezi účastníky byl založen předmětný právní vztah. Obdobně pokud do katastru nemovitostí na základě neplatné zástavní smlouvy bylo vloženo zástavní právo, může se žalobce s cílem zamezit ohrožení svého práva domoci určení, zda tu zástavní právo je či není, nikoliv určení, že předmětná zástavní smlouva je neplatná. Tato priorita je předurčena argumentací, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, která se toho práva nebo právního vztahu týká.129 Tímto se dostávám k nejzávažnějšímu problému u určovacích žalob, což je prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Naléhavý právní zájem si totiž jednotlivé soudy vykládají různě, přestože právní teorie a také judikatura Nejvyššího soudu v této souvislosti poskytuje řadu definic tohoto pojmu s přímou aplikaci na jednotlivé situace. Nutno podotknout, že soud je povinen posuzovat otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě z objektivního hlediska, nikoliv ze subjektivního pohledu žalobce. Především soudy by otázku naléhavého právního zájmu měly řešit jako otázku prvotní. Ne zřídka totiž v soudní praxi dochází k situacím, že přestože soud prvního stupně autoritativně určil právo
129
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 69/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003.
138
nebo právní vztah, byla určovací žaloba v odvolacím řízení zamítnuta právě s odkazem na absenci naléhavého právního zájmu. To vyvolává u účastníků řízení pocit právní nejistoty, neboť existenci naléhavého právního zájmu lze dovodit pouze a jen z konkrétní situace, v níž se žalobce nachází. Také právní teorie řadí naléhavý právní zájem do skupiny abstraktních právních pojmů. Pozornost je třeba věnovat konkurenci žaloby na plnění a určovací žaloby, a to případu, kdy přestože lze žalovat na plnění, je žaloba na určení přípustná. Teorií vymezená situace přípustnosti určovací žaloby, kdy požadované určení práva či právního vztahu vytvoří do budoucna pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde se tak žalobám na splnění povinnosti, není podle mého názoru v právní praxi aplikovatelná bezvýhradně. Tato konstrukce je založena na domnělých budoucích sporech o plnění, přestože je mnohdy obtížné odhadnout, zda k případnému podání žalob na plnění vůbec dojde. Nutno ovšem připustit, že tímto přístupem se zdůrazňuje preventivní charakter určovací žaloby. Z rozhodovací praxe soudů nižších instancí však vyplývá, že v zásadě nepřipouští možnost žalovat na určení, když lze podat žalobu na plnění; možnou prioritu určovací žaloby před žalobou na plnění v projednávané věci však může zvrátit vyšší instance. Označení určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ jako univerzálního prostředku ochrany práv a právních vztahů v civilní oblasti by bylo nadsazené. Pokud se jedná např. o žalobu na určení průběhu hranice pozemku, je „obecná“ určovací žaloba vyloučena z důvodu nemožnosti konstituovat novou právní skutečnost, kterou neexistující hranice mezi pozemky bezpochyby je. Situaci však lze vyřešit jiným způsobem, a to zaměřením konkrétní parcely, ležící ve sporné hranici, a určením vlastnictví k takto vymezenému pozemku. Soudní judikatura se často zabývá také vztahem určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ a zvláštních určovacích žalob, které jsou vymezeny v jednotlivých hmotněprávních předpisech. Právě striktnost jejich vymezení (aktivní legitimace, předmět určení, lhůty k uplatnění nároku) zužují možnost jejich použití v konkrétních situacích. V zásadě lze říci, že pokud nebyla využita možnost domoci se ochrany svého práva pomocí v zákoně vymezené žaloby určovacího charakteru,
139
není „obecná“ žaloba na určení dovolena, neboť by se tím obcházel smysl a účel těchto zákonných určovacích žalob. Právní teorie dovozuje, že žaloby na plnění jako prostředek ochrany práv subjektů existovat musí, na rozdíl od žalob určovacích, které jsou zvláštní konstrukcí procesního práva, za účelem preventivní ochrany práv či právních vztahů. Současná judikatura pohlíží na účel určovací žaloby v širších souvislostech, neboť určovací žalobu připouští i v případě, kdy již došlo k porušení práva či právního vztahu a prostřednictvím autoritativního soudního výroku o této žalobě, lze vyřešit právní otázku tvořící samotnou podstatu mezi stranami sporného práva (právního vztahu) a v rámci možností tak zamezit následkům jednání contra legem.130 Přestože obecné zákonné vymezení možnosti domáhat se určení práva či právního vztahu, má-li na tom žalobce naléhavý právní zájem, vyvolává v právní praxi nezřídka interpretační obtíže a to v souvislosti s jeho aplikací na jednotlivé případy, je určovací žaloba dobrým příkladem toho, jak procesní strany ve sporném řízení (a v návaznosti na to soudní judikatura) dokáží tento právní prostředek využít k ochraně subjektivních práv. S institutem určovací žaloby by měl počítat zákonodárce i do budoucna, a to jak v jeho obecné formě v novém občanském soudním řádu, tak i ve formě zvláštních žalob určovacího charakteru (což již dnes potvrzuje nový insolvenční zákon). Obecnost vymezení možnosti žalovat na určení podporuje i skutečnost, že určovací žaloba je procesní žalobou projednávanou ve sporném řízení, které je upraveno bez přímého vztahu ke konkrétnímu předmětu sporu. Sporný proces je tak samozřejmě náročný na strany sporu, protože od nich žádá jasná a srozumitelná tvrzení o skutečnostech, z nichž vyvozují uplatněný nárok, popř. pro které nárok popírají. Dále od nich žádá návrhy důkazních prostředků ke tvrzeným skutečnostem, a to vše v omezeném čase (koncentrace řízení). Na soudci pak je, aby takto shromážděný skutkový materiál po právní stránce posoudil a rozhodl.131
130
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2750/2005. Srov. Winterová, A. Zákon a kodifikace v budoucnu (Procesualistický pohled) . In O novém pojetí civilního procesu, Soubor statí. Praha: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica, 2006, s. 152. 131
140
V současné době se vedou také úvahy o harmonizaci práva na evropské úrovni a to ohledně všech odvětví, civilní proces nevyjímaje. V postupném sbližování jednotlivých procesních institutů (nejprve těch obecnějších, posléze konkrétních právních prostředků), by vymezení možnosti domáhat se u soudu autoritativního určení práva či právního vztahu nemělo činit větší obtíže, neboť takřka totožná právní úprava určovací žaloby (a to včetně judikatorních závěrů) platí jak ve Spolkové republice Německo, tak i v Rakousku. Určovací žaloba získává v českém civilním procesu stále významnější místo. Někdy se ovšem zdá, že užití určovací žaloby v právní praxi překračuje zákonné vymezení § 80 písm. c) OSŘ, neboť se připouští určení nejen práva či právního vztahu, ale také např. „určení, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí“;132 soudy také připouští možnost určení práva či právního vztahu v minulosti, přestože by mělo být předmětem určení existující právo či právní vztah. Tím se dostáváme k problému možného zneužití určovacích žalob. K tomuto problému se vyjádřil Ústavní soud při řešení otázky konkurence žaloby na určení vlastnického práva a právních nástrojů (postupů) upravených restitučními předpisy.133 Soudy budou i nadále řešit nelehký úkol spočívající v právním posouzení přípustnosti a důvodnosti určovacích žalob, neboť ty představují prostředek ochrany různorodých soukromoprávních vztahů a napomáhají tak k upevnění právní jistoty, jež představuje jednu z charakteristik právního státu.
132 133
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99. Viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05.
141
11. Resumé Das tschechische Prozessrecht ermöglicht die Feststellung des Bestehens oder Nichtbestehens eines Rechtsverhältnisses oder eines Rechtes, wenn der Kläger das dringende rechtliche Interesse daran hat [§ 80 Buchstabe c) ZPO]. Durch diese Klage verlangt der Kläger nicht die Erlassung des vollstreckbaren Titels, sondern des autorität-rechtlichen Ausspruchs, dass hier ein Rechtsverhältnis oder ein Recht existiert (eine positive Feststellungsklage) oder nicht existiert (eine negative Feststellungsklage). Die Bedingung dieser Feststellung ist das dringende rechtliche Interesse des Klägers. Es bedeutet, dass die rechtliche Position des Klägers ohne diese Feststellung gefördert oder unsicher wäre. Durch die Feststellung des Gerichts ist dann diese Unbestimmtheit der Rechtslage des Klägers beseitigt, ohne das eine Pflicht angeordnet wurde. Die Feststellungsklage hat die präventive Bedeutung bei dem Schutz des Rechtes, wenn die Rechte schon verletzt wurden, ist die Klage unzulässig. Als der Gegenstand der Festellung können die Rechtsverhältnisse (Rechte) sein, über die das Zivilgericht entscheiden darf. Es geht vor allem um bürgerliche, familienrechtliche, arbeitsrechtliche und handelsrechtliche Beziehungen. Diese Verhältnisse müssen in der Zeit der Kündigung des Feststellungsurteils hier sein. Die Feststellung der vergangenen oder zukünftigten Rechtsverhältnisse ist nicht möglich. Als der Gegenstand der Festellung kann auch nicht das Bestehen oder Nichtbestehen einer Tatsache sein, und zwar auch nicht die rechtliche Tatsache, mit der die Entstehung, die Änderung und der Untergang des Rechtsverhältnisses verbunden sind. Die deutsche und österreichische Zivilprozessordnung normieren eine spezielle Klage auf Feststellung der Echtheit oder Unechtheit einer Urkunde, aber der tschechische Prozess kennt solche Klage nicht. Der Unterschied zwischen der Rechtstatsache und dem Rechtsverhältnis hängt von der Formulierung des Klageantrags ab. Das bedeutet, dass der Kläger die Feststellung des Bestehens (Nichtbestehens) eines Rechtsverhältnisses begehren soll und nicht die Feststellung, ob die Rechtshandlung gültig ist.
142
Bei einigen Feststellungsklagen muss der Kläger nicht das dringende rechtliche Interesse beweisen, weil es direkt aus dem Gesetz hervorgeht. Es handelt sich um die sogennanten gesetzlichen Feststellungsklagen. Die Bedingungen für die Erhebung solcher Klagen sind oft streng gegeben (vor allem die aktive Klagelegitimation, die Frist für die Erhebung, die Fassung des Klageantrags). Es geht z.B. um die Ungültigkeit der Kündigung laut § 72 Arbeitsgesetzbuch, um Exzindierungsklage laut § 267 ZPO oder die Klage gegen die Entscheidung des Vereins, die das Mitglied erheben kann (§ 15 des Gesetzes über die Vereinigung der Bürger). Die Erhebung der Feststellungsklage hat im Grundsatz die ähnlicher Rechtswirkungen wie die Erhebung einer anderen Klagen. Es entsteht das Litispendenzhindernis für dieselbe Feststellungsklage. Es geht um die identische Feststellung bei denselben Beteiligten, als auch bei demselben Klageantrag. Die Rechtstheorie folgert das Hindernis der rechtskräftig entscheidenden Sache auch aus dem anderen dringenden rechtlichen Interesse. Aus dem Text des Gesetzes geht nicht hervor, dass das festgestellte Rechtsverhältnis nur zwischen dem Kläger und dem Beklagten sein muss, sondern auch zwischen dem Beklagten und der dritten Person. In diesem Fall ist es sehr schwierig für den Kläger das rechtliche Interesse dem Beklagten zu beweisen. Die Rechtswirkungen des Urteils gelten nur für die Beteiligten an dem Prozess und die dritte Person ist dadurch nicht verpflichtet. Das dringende rechtliche Interesse ist die Frage der Beurteilung der bestimmten Tatsachen, auf dessen Grund das Gericht das Bestehen eines Rechtsinteresses erkennen kann, z. B. wenn das Urteil als eine Unterlage für die Eintragung des Rechtes in den Kataster sein kann, bei der Feststellung des Eigentums von Immobilien ist das rechtliche Interesse gegeben. Wenn der Kläger die Leistungsklage erheben kann, ist die Feststellung grundsätzlich nicht möglich. Der Gegenstand bei der Leistungsklage ist breiter, weil das Gericht die Feststellung als die Vorfrage löst. Das oberste Gericht sagt dazu, dass der Vorzug der Leistungsklage vor der Feststellungsklage man nicht allgemein begriffen werden kann; wenn die Feststellung die feste Rechtsgrundlage für die
143
Rechtsbeziehung zwischen den Beteiligten des Streites bildet, ist die Feststellung zulässig, wenn die Leistungsklage den ganzen Inhalt umfasst und den Bereich des streitigen Rechtsverhältnisses und Rechtes nicht umfasst. Die Feststellungsklage ist eine Prozessklage. Das rechtliche Interesse ist ein Bestandteil des Klageanspruchs, keine Prozessbedingung, weil es in diesem Sinne gerade die sachliche Berechtigung schafft. Die Entscheidung darüber ist dann die meritorische Entscheidung und wegen mangel an dem rechtlichen Interesse wird die Klage abgewiesen, ohne dass das Gericht sich mit der Klage sachlich beschäftigten würde. Man sollte die Rechtsgestaltungsklage mit der Feststellungsklage nicht verwechseln. Durch das stattgebende Gestaltungsurteil wird eine neue Rechtslage geschaffen (eine konstitutive Wirkung), das stattgebende Feststellungsurteil hingegen hat nur eine deklarative Wirkung. Abschlieβend kann man sagen, die Feststellungsklage ist ein besonderes Mittel des Prozessrechts. Der Zweck der Klage ist der Schutz der Rechtssicherheit unter den Bedingungen, die aus dem Prozess herausgehen. Diese Klage gehört nicht zu den problemlosen Klagearten und die Judikatur widmet der Klage eine groβe Aufmerksamkeit.
144
12. Použité právní předpisy 1. Zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských věcech právních (civilní soudní řád ). 2. Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád). 3. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 4. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 5. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 6. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. 7. Zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. 8. Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů. 9. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. 10. Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. 11. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. 12. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů. 13. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 14. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn. 15. Vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. 16. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. 17. Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. 18. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších ústavních zákonů a Listina základních práv a svobod č. 2/1993, ve znění pozdějších 145
předpisů. 19. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů 20. Vyhláška ČÚZK č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zákon č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. 21. Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. 22. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. 23. Zákon č. 262/2006, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
146
13. Seznam použité literatury 1. Bartošek, M. Dějiny římského práva (ve třech fázích jejího vývoje). Praha: Academia, 1988. 2. Barešová, E., Baudyš, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2000. 3. Baudyš, P. Katastr a nemovitosti. Praha: C.H. Beck, 2003. 4. Baudyš, P. K naléhavému právnímu zájmu na určení vlastnické hranice pozemku. Soudní rozhledy, 2003, č. 11, s. 369 an. 5. Baudyš, P. K určení průběhu hranice pozemku. Ad Notam, 2001, č. 5, s. 120 an. 6. Baudyš, P. „Právní zájem“ versus „právní kultura“ soudního rozhodování. Právní rozhledy, 2007, č. 10, s. 372 an. 7. Bičovský, J., Fiala, J., Holub, M. Občanský zákoník – Poznámková vydání s judikaturou a novou literaturou (včetně věcného rejstříku). 6. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1999. 8. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. a II. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. 9. Cimbota, T. Soudní ochrana člena občanského sdružení – specifikace řízení před arbitrážní komisí Českomoravského fotbalového svazu. Bulletin advokacie, 2004, č. 10, s. 56 an. 10. Češka, Z. a kol. Občanské právo procesní. Praha: Panorama, 1989. 11. David, L. Některé procesní aspekty žalob podle § 64 zákoníku práce. Právní rozhledy, 1999, č. 4, s. 196 an. 12. Fiala, J. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (exekuční spory). Praha: Univerzita Karlova, 1972. 13. Gerlich, P. Žaloby určovací. Právník, 1932, s. 176 an. 14. Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985. 15. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. 16. Heřmanová, M. Žaloba státního zástupce na určení neplatnosti restitučních dohod schválených pozemkovým úřadem. Právní rozhledy, 1999, č. 3, s. 147 an. 17. Heyrovský, L. Římský civilní proces. Bratislava, 1925. 147
18. Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha : Linde Praha, a.s., 2002. 19. Hora,V. Československé civilní právo procesní. II. díl. 2. vydání. Praha, 1928. 20. Hrušáková, M. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005. 21. Chalupa, L. Žaloba na určení, vydání a vyklizení. Právní rádce, 2001, č. 4, s. 18 an. 22. Kadlecová, M., Schelle, K., Vlček, E. Několik kapitol z právních dějin. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 23. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1997. 24. Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 25. Kuba, B., Olivová, K. Katastr nemovitostí České republiky. 8. aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2004. 26. Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 27. Lücke, G., Wechshöfer, A. Münchener Kommentar zur Zivilprozessordnung. München : C.H. Beck, 1992. 28. Macur, J. Kurs občanského práva procesního : Exekuční právo. Praha: C.H. Beck, 1998. 29. Madar, Z. a kol. Slovník českého práva. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. 30. Mruzek, K. Další úvaha o sporech o vlastnictví mimo restituce: Určovací žaloba. Správní právo, 1995, č. 4, s. 234 an. 31. Mruzek, K. Některé určovací žaloby vlastnictví. Právní praxe, 1996, č. 2, s. 72 an. 32. Oskar J. Ballon Einführung in das Österreichische Zivilprozessrecht – Streitiges Verfahren, 11. vydání. Wien: Leykam, 2006. 33. Nedorost, L., Otoupalíková, J., Schelle, K., Větrovec, V. Státní zastupitelství historie, současnost, perspektivy. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002.
148
34. Petr, B. K výkladu ust. § 8 odst. 3 zákona o půdě. Právní rozhledy, 1995, č. 4. s. 142 an. 35. Plecitý, V. a kol. Komentář k OSŘ, Praha: Eurounion, 2001. 36. Průchová, I. Restituce majetku podle zákona o půdě. Praha: C.H. Beck, 1997. 37. Pužman, J. Žaloby a žalobní petity. Praha, 1933. 38. Reifferscheid, A., Böckel, E., Benseler, F. Lexikon des Rechts. Wien: Luchterband, 1968. 39. Salačová, M. Právní následky vadného usnesení valné hromady a.s. Právní rozhledy, 1996, č. 12. s. 559 an. 40. Schelleová, I. Český civilní proces. Praha: Linde Praha, a.s., 1997. 41. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2005. 42. Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2003. 43. Sternberg, M. Die Feststellungsklage nach der neuen Civilprozeβordnung – eine kritische Studie. Wien: M. Breitenftein´s Verlagsbuchhandlung, 1901. 44. Stohanzl, R. Jurisdiktionsnorm und Zivilprozeβordnung. 14. vydání, Wien: Manz Verlag, 1990. 45. Svatoš, P. Určovací žaloba. Bulletin advokacie, 1986, č. 4, s. 228 an. 46. Štajgr, F. a kol. Učebnice občanského práva procesního. Praha: ORBIS, 1955. 47. Šťastný, M. Civilní žaloba v právu československém. Praha, 1934 48. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. 49. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. 50. Veselý, X. F. Všeobecný slovník právní. Praha, 1899. 51. Vláda ČR Důvodová zpráva k novele OSŘ provedené zákonem č. 30/2000 Sb. PSP. Tisk 257, 2000 52. Vrcha, P. Katastrální a související judikatura. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006.
149
53. Vrcha, P. Civilní judikatura: výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005. 54. Vrcha, P. Náležitosti žaloby. Právní rádce, 2004, č. 1, s. 14 an. 55. Vrcha, P. Civilní sporný proces. Druhy žalob. ASPI, 2006. 56. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád (s vysvětlivkami a judikaturou). 3. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2003. 57. Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 4 .vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. 58. Winterová, A. Žaloba v občanském právu procesním. Praha: Acta Universitatis Carolinae, Iuridica monographia, 1979. 59. Winterová, A. Zákon a kodifikace v budoucnu (procesualistický pohled). In O novém pojetí civilního procesu – Soubor statí. Praha: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica, 2006. 60. Winterová, A. Soudní řád správní a vývoj procesního práva. In O novém pojetí civilního procesu – Soubor statí. Praha: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica, 2006. 61. Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. 62. Zöller, R. a kol. Zivilprozeβordnung. 21. vydání. Köln: Verlag Dr. Otto Schmidt, 1999.
150
14. Seznam použité judikatury134 - nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, - nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, - nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 350/97, - nález ÚS ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99, - nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 94/99, - usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, - nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 20/99, -stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, zveřejněno pod č. 477/2005 Sb., - rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, Vážný č. 9 593, č. 10 531, č. 10 942, č. 11 150, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1969, sp. zn. 6 Cz 1/69, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, - rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 12. 1972, sp. zn. 5 Cz 30/72, - stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 1973, Cpj 25/73, - zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 1975, sp. zn. 3 Cz 106/75, - rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 3. 1977, sp. zn. 1 Cz 37/77, - zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/77, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1981, sp. zn. 3 Cz 50/81, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1994, sp. zn. Cdon 8/94, - rozsudek nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1995, sp. zn. Cdon 18/95, - stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn.Cpjn 36/95, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 415/98, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, 134
Uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, použitá rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, též v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu a všechna rozhodnutí od roku 2001 také na www.nsoud.cz, zbylá soudní rozhodnutí jsou publikovaná ve výběrech judikatury uvedených pod č. 52 a č. 53 seznamu použité literatury.
151
- rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/1999, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 983/96, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 24 Cdo 294/98, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/96, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 411/98, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2534/99, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2563/99, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 40/2000, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1117/2001, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1489/2001, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn 25 Cdo 643/2000, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 543/2001, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, - rozsudek nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 925/2002, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1798/2002, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002,
152
- rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2121/2001, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, - rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1705/2002, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 739/2003, - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002, - rozsudek nejvyššího soudu ze den 29. 5. 2003, sp. zn. 30 Cdo 925/2002, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 69/2004, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1293/2003, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006, - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2750/2005, - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006, - stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 59/71, - stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. Cpj 69/82, - rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 1965, sp. zn. 7 Co
153
213/65, - rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 1993, sp. zn. 6 Cdo 4/93, - usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 1994, sp. zn. 17 Co 548/94, - rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 1994, sp.zn. 11 Co 531/94, - rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1995, sp. zn. 7 Cdo 154/93, - rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. 17Co 679/95, - rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. 8 Co 9/96, - usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1996, sp. zn. 24 Co 252/96, - rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 6 C 85/96, - rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. 25 Co 493/98, - rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 19 C 59/99, - usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 24 Co 31/2003.
154
Obsah 1. Úvod……………………………………………………………………...2 2. Obecná charakteristika žalob…………………………………………….. 4 2.1. Pojem žaloby………………………………………………………....4 2.2. Náležitosti žaloby…………………………………………………….6 2.3. Účinky podání žaloby………………………………………………12 2.4. Dispozice žalobou………………………………………………….15 2.4.1. Změna žaloby………………………………………………..15 2.4.2. Zpětvzetí žaloby……………………………………………..17 3. Určovací žaloby z historického hlediska…………………………………19 3.1. Římské právo……………………………………………………….19 3.2. Období československé republiky…………………………………..22 3.3. Určovací žaloba z pohledu zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních…….……………………………………………..26 4. Určovací žaloba (část obecná)………………………………...…………28 4.1. Předmět určení………………………………………………….….28 4.2. Právní účinky spojené s podáním určovací žaloby………………...32 4.3. Věcná legitimace k podání určovací žaloby………………………..36 4.4. Naléhavý právní zájem……………………………………………..41 4.5. Vztah žaloby na určení k ostatním druhům žalob………………….45 5. K jednotlivým určovacím žalobám (část zvláštní)…...………………….48 5.1. Žaloba na určení vlastnického práva………………………………48 5.2. Žaloba na určení průběhu hranic pozemku………………………..59 5.3. Určovací žaloba jako prostředek ochrany dědických nároků….….65 5.4. Určovací žaloba jako prostředek k uplatnění restitučních nároků...67 5.5. Určovací žaloba podaná státním zastupitelstvím………………….71 6. Zákonné žaloby určovacího charakteru………………………………...77 6.1. Žaloba vylučovací (excindační)…………………………………...79 6.2. Žaloba odporová…………………………………………………...87 6.3. Žaloba podle § 175k odst. 2 OSŘ…………………………………92 6.4. Určovací žaloba podle § 183 obchodního zákoníku………….…...97
155
6.5. Žaloba na určení nezákonnosti stávky…………………………...100 6.6. Určovací žaloba jako prostředek ochrany osobnosti……………..103 6.7. Žaloba na určení neplatnosti dražby …………………………….105 6.8. Žaloba proti prodeji zástavy……………………………………...109 6.9. Určovací žaloba podle zákona o sdružování občanů…………….111 6.10. Určovací žaloby v řízení o úpadku……………………………...116 7. O vztahu žalob určovacích k žalobám právotvorným…………………122 8. Určovací žaloba v německém civilním řízení…………………………130 9. Určovací žaloba v rakouském civilním řízení…………………………134 10. Závěr……………………………………………………………….….138 11. Resumé………………………………………………………………...142 12. Použité právní předpisy………………………………………………..145 13. Seznam použité literatury……………………………………………...147 14. Seznam použité judikatury…………………………………………….151
156
