© Miroslav Stoniš, 2013 Obálka © Miloš Polášek, 2013 Vydal Mgr. Radim Polášek, Vydavatelství En Face www.enface.cz
ISBN 978-80-87264-41-6 (pdf)
MIROSLAV STONIŠ
ZPĚVNÝ PTÁK HOMÉR
1. Jen několik náhodně posbíraných slov, pronesených úvodem Do Tróje, nesmírně, ba až závratně bohatého a panovačného města, putovali kupci ze všech stran světa, avšak zejména připlouvali průlivem nazývaným Hellino moře nebo též Hellespont, jenž otvíral cestu do Kolchidy. Do trojského přístavu v zálivu ústí řeky, jejíž jméno bylo Skamandros, mířily lodě naloženy zbožím až po čáru ponoru. Kdo z námořníků či obchodníků pohlédl z mola vzhůru k pahorku, jeho zrak padl v údivu na město, jež bylo obkrouženo vysokými nedobytnými hradbami, na nichž si dosud každý útočník vylámal zuby. Avšak co bylo, již není. Trója, udávající tón mnoha jiným městům táhnoucím se po pobřeží, v čase našeho vyprávění živoří a sevřel ji hlad. Před deseti lety připluly pod Tróju achajské válečné galéry, a jak se věrohodně vypravuje, nebylo jich méně než tisíc a čtyři sta. Proč jen ty zlořečené narušitele míru a našeho blahobytu, stýskali si Trójané, proč jen je bůh moří Poseidón nestáhl do hlubin! Onen zmíněný pahorek, připomeňme to nyní jen tak mimochodem, bude jednou – až život doklopýtá rozvalinami času do našich dnů – nazýván Hissarlik; a právě do tohoto
pahorku vnoří, všemi univerzitními profesory vysmívaný geniální amatérský archeolog Heinrich Schliemann, rýč a motyčku ve víře, že nalezl místo, kde stávala starověká Trója. A veden četbou starého Homéra, nemýlil se! Buď panu Schliemannovi, tomu tvrdohlavému vytrvalému muži, země lehká. Jak probíhaly všechny ty nekonečné vojny pod Trójou, ale též po celém pobřeží a co o nich soudili Trójané, ale i Achájové? Snad aspoň něco nám osvětlí rozmluvy dvou upovídaných vozků, z nichž jeden vozí na bitevní pole slavného achajského krále Odyssea, kdežto ten druhý zapřahá do dvoukoláku stoického koně, aby odvezl na bojiště nejmladšího trojského prince Tróila. A pokud jde o jména – achajský vozka se jmenuje Kerkyón, kdežto jméno trojského vozky zní Agénór, a my jen poznamenejme, že zmíněný Homér oba vozky pominul. Nestáli mu za jediný verš! Avšak nečekejme od rozprav těch dvou bůhví co! U všech všudy, cožpak vozkové mohli dohlédnout do výšin politiky, kterou splétali a všelijak uzlovali králové? Přestože toho věděli málo, jejich řeči nebyly nezajímavé, ježto je sytila lidová moudrost, ale také lidová škodolibost. Slyšíte třeskot bronzových mečů, svištění šípů vypouštěných z luků, chropot umírajících, jakož i vítězný ryk? Lidská krev, ulpívajíc na vrcholcích trav, k sobě láká těžké vypasené mouchy.
Chcete-li se něco dovědět o zhovadilosti statečných reků, avšak též o lásce, bez níž se na světě ani lísteček nepohne, vejděte do toho příběhu, jenž se udál před více než třemi tisíci lety, a mějte oči otevřené. Neobávejte se, slibuji, že politickým žvástům se zdaleka vyhneme a nic nás nepřiměje k tomu, abychom vyjmenovávali všechny reky, ať již z achajské či trojské strany, a ani nebudeme připomínat všechny jejich skutky. A pomineme také všechny bohy, byť mnoha stará vypravování dokládají, že v trojské vojně měli prsty. Prosím vás, v čem kdy bohové neměli prsty! Nám však jde toliko o lidi. Kerkyón, věčně hladový vozka krále Odyssea Ithacký král Odysseus, jenž si po právu zakládal na své lstivosti, prohnanosti a mazanosti, neboť právě tyto vlastnosti z něho učinily obdivovaného muže, na jehož slovo dal i velitel achajských vojenských sil pod Trójou král Agamemnón, by z tábora u mořského zálivu došel na bitevní pole za několik minut. Avšak to by bylo pod jeho královskou důstojnost! I držel si proto vozku, který ho do boje vozil na dvoukoláku zdobeném pestrými fábory a pobitém bronzovými hřeby. Oč byl dvoukolák nádhernější, o to byl vozka Kerkyón ubožejší. Byl rozedrán, chodil v sešmaťhaných sandálech, tváře mu zakrývaly rozčepýřená vousiska a kníry, hlavu však měl dočista holou. Často hladověl, avšak aby si stě-
žoval, to ho ani nenapadlo, ježto nebyl padlý na hlavu a věděl, že by mu jeho pán po právu odpověděl jen kopanci. Ostatně proč by si stýskal? Cožpak umíral hlady? Na Ithace, kde sloužil na Odysseově statku, mu bylo často hůře a hladovou písničku mu břicho zpívalo mnohdy i několik dnů. A myslíte, že jeho žena a děti na tom byly lépe? Když už mu hladové písničky trhaly uši, přinutilo ho to, aby se přidržel zlodějských způsobů. To pak přinesl domů něco k snědku pod košilí, nejčastěji pytlík pšenice, kousek špeku anebo několik vajíček, jež si strkal do rukávu, v čemž nabyl takové obratnosti, že nikdy ani jedno nerozbil. Avšak hlavně ho nenapadlo si stěžovat, jelikož sloužit jako králův vozka bylo nanejvýš bezpečné a nehrozilo mu, že bude muset prolévat krev, a to jak krev Trójanů, tak svou. Prolévat krev Trójanů, říkal si, nakonec proč ne, ale měl by vykrvácet sám a zůstat ležet někde na břehu řeky Skamandros, která by jej odvlekla až do moře? Mnozí jiní mladí muži z Ithaky, kterým nezbývalo leč nastoupit do Odysseova vojska, neboť taková byla králova vůle, si stáli hůře, byť v jistých ohledech naopak lépe. Hůře na tom byli proto, že je mohl proklát šíp z trojského luku, jelikož nesmírně drahé brnění nosili jen králové a velmožové, a lépe se měli prostě proto, že se mohli vydat na cestu po pobřeží a rabovat, jakkoli města, ale též vesnice, již byly vyrabovány nesčetněkrát.
Ano, co vojákům zbývalo jiného? Na loupeživých výpravách přepadávali sedláky i vinohradníky, plenili jejich spíže i sklepy a znásilňovali jejich ženy i sotva odrostlé dcerky, jak přikazovala odvěká pravidla všech vojen. Břicha si pod Trójou nacpávala pouze cháska achajských králů a velmožů; ti nemuseli ani hnout prstem, aby se nažrali a prolili hrdla vínem. Rozumí se, že Kerkyón se jako vozka žádné výpravy po pobřeží zúčastnit nemohl, a tak sušil hubu. A protože k vínu se dostal málokdy, pil vodu z řeky, jež bývala často kalná. Je nasnadě, co si tak asi ten hladový a žíznivý vozka myslel o svém pánovi Odysseovi, jenž se vždy dovedl přitočit k tomu, kdo právě pořádal pitku a žranici. Agénór, věčně hladový vozka prince Tróila Trojskému vozkovi Agénorovi kručelo v břiše snad ještě hlasitěji nežli vozkovi Kerkyonovi, avšak jeho dvoukolák, v němž vozil na bitevní pláň trojského prince Tróila, byl ještě nádhernější a slunce jen hrálo na jeho bronzových znacích královské moci. Byla-li hlava achajského vozky holá, trojskému vozkovi obrůstala lebka ježatými vlasy, jež se ježily a trčely, podobajíce se divokým křoviskům makije. Jeho nevysoká, avšak ramenatá postava se hrbila, jako by na zádech nesl pytel kamení. Avšak nikoli kamení, nýbrž starosti a nejistota z budoucnosti ho srážely k zemi, ostatně jako kdekoho v Tróji.
Oba vozkové seděli pokojně na svých vozech, jako by ani nepatřili k nepřátelským stranám, a hluk bitvy, který k nim doléhal, sotva vnímali. Již dávno ohluchli k třeskotu mečů a k řinčení bronzových štítů, jakož i k zuřivým výkřikům, v nichž se ozývala nejen hrozba, nýbrž také strach ze smrti. Trójan Agénór hrubou jehlou, již si zhotovil z větvičky tisu, sešíval koženým provázkem řemení koňského postroje, kdežto Acháj Kerkyón mezi pevnými zuby louskal lískové oříšky a vyplivoval kolem sebe skořápky. Agénór odložil jehlu a přece jen se zaposlouchal do přibližujícího se bojového hlomozu. „Slyšíš? Stateční rekové se svejma vojákama se v zápalu boje co nevidět přiženou až k nám. Ne že by mi to vadilo, proč taky, že, ale mám rád svůj klid. A taky bysem chtěl tohleto řemení –“ „Je to jako pokaždý, Agénore,“ přerušil ho achajský vozka a podrbal se v rozčepýřených vousech. „A víš, že už vůbec nejsem zvědavej, kdo z těch uřvanejch hrdlořezů dneska vypustí duši? Už si ani nepamatuju, kdo všecko z těch slavnejch hrdinů leží tady pod kytičkama.“ „Že by sis nevzpomněl na Hektora nebo Achillea? Nepovídej!“ podivil se trojský Agénór. „Ale jo, vzpomenu, co by ne. Jeden jako druhej to byli chvastouni a tvářili se, že nad ně není. Nejšťastnější byli, když někoho probodli! Ale dej na mě, už za pár roků po nich ani pes neštěkne.“
Krátká, avšak duchaplná rozprava o Heleně, kterážto rozprava nás možná přivede k pochopení trojské vojny „Dyž si tak pomyslím, že to už hnedle bude celejch deset roků, esli dobře počítám, co vozím Odyssea na bitevní pole... Kurva, zešedivěl sem tady, koukni!“ postěžoval si Kerkyón a pohladil se po lebce, jež blýskavě odrážela slunce. „Zešedivěl? Ale ani to není vidět.“ „Řeknu ti, Agénore, že už mám Tróje plný zuby. Vraťte nám krásnou Helenu,“ promluvil Kerkyón k Agénorovi jako diplomat k diplomatovi, „a my zvednem kotvy a vodplujem. Co sme si, to sme si, nebudem to rozmazávat!“ „Já bysem ji vrátil, proč ne, i dyž musím říct, že by mně to bylo líto, jenomže v mý posteli ji nenajdeš,“ pohodil vozka mladého prince ramenem. „Anebo si myslíš, že mi ji Paris vobčas na pár nocí půjčuje?“ „Ty, viděl si ji někdy?“ probudila se v Kerkyonovi zvědavost. „Myslím zblízka. Víš, esli je to vopravdu taková fešanda, jak de vo ní řeč. No, ale řek bysem, že za těch deset roků, co ji držíte v zajetí, už bude trochu povadlá, ne?“ „Prej v zajetí! Ta mává i královnou Hekabé.“ „A král Priamos, co ten na to?“ „Ten jí de rači z cesty, povídá se.“ „Ale povadlá už trochu bude, ne?“
„Povadlá?“ zasmál se Agénór. „Nejkrásnější žena světa povadlá? Ale než prej vyjde na ulici, služky ji tři hodiny češou, malujou a voblíkaj, aby byla aspoň trochu k světu. Mohla by se tak moje stará vopovážit sedět tři hodiny před zrcadlem! Řekni, proč Odysseus a Agamemnón a Aiás a Diomédes a Meneláos, no prostě celá ta vaše královská verbež, proč to tady už nevodtrouběj? Takhle se rvát kvůlivá jedný ženský! Já bejt na jejich místě, Kerkyone, hned zejtra bysem se zved a vodplul domů.“ „A proč to nevzdá Trója, he?“ „Vole! Páč ta se nemůže nalodit a vodplout.“ Náš příběh se nějak zadrhl a o smyslu a příčině trojské vojny jsme se zatím dověděli houby.
Vtipem jiskřící vozkové „Ty, Kerkyone,“ dobíral si přítele Agénór, „kolik jsi už poslal na svou rodnou Ithaku galér s nakradeným zlatem, stříbrem a vzácnejma látkama až vodněkad z Kolchidy?“ „Kolik? Už bysem se jich nedopočítal, co ti mám povídat!“ odvětil achajský vozka a rozjařeně pokračoval: „Jak znám svoji starou, zpočátku asi nevěděla, co si s tím bohatstvím počít, ale časem se vzpamatovala a teď špicuj uši – řek bysem, že koupila Odysseův královskej palác.“
„Co kecáš!“ předstíral trojský vozka údiv, aby nezkazil hru. „Co bysem kecal!“ utrhl se Kerkyón zlostně. „Jak by si tvoje stará mohla koupit Odysseův palác, dyž von žádnej palác nemá?“ „Palác to teda zrovna není, ale von mu tak říká. No ale jak povídám, Penelopa, to jako Odysseova stará, už mojí staré ten palác ve svý slabý chvilce střelila. Ten se bude divit, lstivej Odysseus, jak moje stará tu jeho starou přechytračila! Možná Odysseovi ve svý dobrotě nabídnu, že by mi moh dělat vozku. Ačkoli to by myslím nešlo,“ usoudil. „Tomu nějak nerozumím,“ přiznal se Agénór a podrbal se ve vlasech, což se nelíbilo vším, které v nich už dávno našly svůj milovaný domov. „Proč by ti nemoh dělat vozku?“ „Páč my na Ithace nemáme jedinou cestu. U nás se vodedávna chodívalo pěšky, víš.“ „A co Odysseus, taky chodil pěšky?“ „Seš na hlavu nebo co, král a pěšky? Ten jezdil na voslu! A ve svátek na mezku,“ odvětil achajský Kerkyón a rozesmál se, rozradostněn vlastním vtipem, avšak při tom smíchu vdechl kousek skořápky, rozkašlal se a počal sípat, lapat po dechu a brunátnět. Agénór odložil řemení, jehlu si zapíchl do haleny a mocně několikrát udeřil rozevřenou dlaní Kerkyona do zad. Skořápka vylétla ven a nešťastník se zhluboka nadechl.
„Máš to u mě, Agénore! Nebejt tebe, musel by si Odysseus hledat jinýho vozku.“ „A tvoje stará jinýho chlapa.“ „Ta by mně zůstala věrná i po mý smrti!“ „Při tom vobrovským majetku, kterej jí po tobě zůstane, by si se ani nemoh divit, dyby se ženiši za ní sami hrnuli a podávali si u ní dveře. Ženiši z těch nejlepších rodin! Princové a tak.“ „Možná máš pravdu, člověče, no jo, ženiši. Páč po Penelopě je to už teď nejbohatší ženská na vostrově,“ dobře se Kerkyón bavil. „To je kdo, ta Penelopa?“ „Sedíš si na uších? Teď sem vo ní mluvil! Odysseova stará, všema milovaná královna. Co pamatuju, taky jezdívala na voslu. Nebejt týhlety vojny, jezdili by král a královna na voslu dodnes a já bysem se svojí starou dřel za mizernej žvanec vod rána do večera v Odysseově chlívě. Dyž to tak všecko uvážím, musím říct, že tady pod Trójou je mně vo moc líp, než by mně bylo doma na Ithace. Ale stejně bysem se už nejrači viděl doma, vono se mi stejská po dětech. Až se vrátím, už mě nepoznaj!“ „Kolik jich máš?“ „Štyry.“ „Až se vobjevíš doma ve dveřích, možná, že jich už budeš mít sedum.“
Jen taková malá politická úvaha „Co bude Odysseus na tý svý prťavý Ithace dělat se vším tím bohatstvím, který nakrad ve městech tady na pobřeží? Dyť vy ste celejch devět let nechávali Tróju bejt a dobejvali ste jenom vostatní města v širokým vokolí, kerý byly příliš slabý, aby se vám ubránily. Až ste je všecky vyplenili, vrátili ste se pod Tróju a v posledním roce děláte kravál jenom tady. Proč ste na nás s celým svým vojskem nezaútočili se vší silou hned v prvním roce? Proč?! Můžeš mně to vysvětlit nějak po lopatě?“ zeptal se Agénór. „Rači zavolám Odyssea, ten ti všecko podá z první ruky. Když mu řeknu, že s ním chce mluvit jeden trojskej vozka, samou radostí se posere, páč není pro něho většího potěšení, než se pobavit s vobyčejným člověkem.“ „A tobě to nevrtá hlavou, proč ste se s plnou silou nevrhli na nás hned prvním rokem?“ Kerkyon se zakousl do oříšku, který byl kromobyčejně tvrdý, takže musel stisknout zuby tak silně, až mu do očí vhrkly slzy, a skořápky vyplivl směrem k přibližujícímu se achajskému vojsku, jehož meče, štíty a kopí i brnění se blýskaly ve slunci. Potom vstal a zvolal: „Veliký králi Ithaky, hned všeho nechej a poď sem, chce se tě na něco zeptat vozka Agénór!“ „A víš, že bysem se ho vopravdu rád na něco zeptal?“ „To sem zvědavej, na co. Nemám zavolat eště jednou? Řek bych, že mě neslyšel.“
„Možná se mejlím, Kerkyone, ale honí se mi hlavou, že ste Helenu ani nechtěli vosvobodit hned v prvním nebo v druhým roce, páč to by byl konec vojny. To by se Agamemnonovi nelíbilo, páč jak já to vidím, chtěl nejdřív nahrabat co nejvíc na pobřeží a v celý zemi až k Hellinu moři.“ „No a co ?“ „Tím chci říct, že vám vo Helenu vůbec nešlo a že vám vo ni nejde ani teď. Ta ženská je jenom taková vaše záminka k vojně. Já za tím čuchám nějakou politiku.“ „Víš ty co, Agénore? Co je mně do toho, že Agamemnón a Meneláos se rozhodli prolejvat krev? Starám se jenom vo dvoukolák a vo svoji herku. Já nejsem král, na politiku se můžu vykašlat.“ Veliký Agamemnón a jeho hlásná trouba „A už sou tady,“ řekl Kerkyón a rozkousl další skořápku. „Že je to eště baví, dyť můžou přijít vo kejhák! Ale co, čím víc mrtvejch bojovníků, tím dřív vodplujem domů. Už mě to tady sere, to ti řeknu!“ „Ty, nemoh by si rači roztloukat ty vořechy kamenem? Dyž se zase začneš dusit –“ Netrvalo dlouho a obě vojska se srazila. Trojský útok byl natolik prudký a nečekaný, že Achájové se dali na váhavý ústup, čímž popudili muže, jehož zbroj byla nádhernější nad
jiné. Rozkročil se a s tváří obrácenou k vojákům zaskřehotal žabím hlasem: „Už ani krok zpátky, stateční Achájové, to vám přikazuju já, král Agamemnón, váš starostlivý otec!“ „Deset roků takhle řval, až přišel vo hlas. Ještě že má tu svoji hlásnou troubu!“ dloubl Kerkyón Agénora loktem. „Počkej, hned ho uslyšíš, ale trochu si přikryj uši, aby ti nepraskly bubínky.“ „Seš blbej? Todle mě přece nemusíš říkat, dyť ho slyším málem každej den. Dyž začne řvát, je to slyšet v Tróji až na rynku.“ Hromotlucký Aiás, král Salamíny, se rozkročil stejně jako Agamemnón a rozhodil paže vysoko nad hlavu, že na něm zachrastily všechny pláty brnění, a mocně zaburácel: „Už ani krok zpátky, nebo vám natrhnu prdel, stateční achajští rekové! To vám přikazuju já, veliký mykénský král Agamemnón, miláček olympských bohů!“ Vojácké výkřiky prince Tróila Z hordy trojských bojovníků, jejichž zbroj byla ještě okázalejší nežli achajská, vystoupil Tróilos, nejmladší trojský princ, a zvučným hlasem posměšně vykřikl: „Vy achajští chrapouni! Vy sralbotkové z Megary, Sparty i Mykén!“ Nadávky, nactiutrhání i hrubé výrazy už patřily k boji a ani Tróilos se jim nemohl vyhnout, nechtěl-li ztratit tvář. „Stačí jediný pohled na naše trojské šiky a již se vám
podlamují kolena a omdléváte strachem! Až vycedíte všechnu svou psí krev, hodíme vaše těla do řeky, jež vás vyvrhne do moře, kde vás ani ryby nebudou žrát, aby si nepřivodily bolení břicha!“ „Kolik mu může bejt, tomu cucákovi, nanejvýš vosumnáct, ale vodvahy má dost! Ani ti nevím proč, ale mám pro toho kluka trochu slabost,“ přiznal vozka Agénór. „Moc se se mnou nebaví, to víš, je to velikej pán, páč esli nepřijde vo kejhák, tak jednou možná usedne na trůn.“ „Už ti někdy nakopal do prdele?“ „A víš, že ne? Sám se divím, že je takovej slušnej a vohleduplnej.“ „To Odysseus je jinej, ten dyž se nasere, tak mu du rači z cesty,“ poznamenal Kerkyón. A co, jakej dostáváš žold, platí ti to tvoje princátko dost? Anebo tě vodírá, jako vodírá Odysseus mě?“ „Nemůžu si stěžovat, jenomže k čemu mně ty stříbrný plíšky sou? V Tróji si už za ně moje stará hovno koupí, leda tak povadlý zelí nebo nahnilou mrkev. Sedláci, co k nám na trh hnali dobytek a vovce nebo v koších nosili slepice, kuřata, vajíčka, králíky a v pytlích vobilí, sou už většinou po smrti, páč měli tu smůlu, že na ně padli vaši nenažraný vojáci. Ale i dyby eště žili, myslíš, že by se vodvážili vyjít se zbožím na cestu k Tróji?“ „Jo, Agénore, je válka a Agamemnón se rozhod, že vás vyhladoví. Ale že sem tvůj přítel, koukni, dyby si mně pár
těch stříbrnejch plíšků dal, možná, že bysem ti trochu pšenice sehnal.“ „To by si byl moc hodnej!“ zaradoval se Tróilův vozka a hned nasypal do Kerkyonovy dlaně svůj žold. „No ne! Ty nosíš po kapsách stříbro?“ „To víš, že ne, ale zrovna dneska sem bral. Všici v mý rodině už šilhaj hladem, takže trocha tý pšenice…“ Vyrovnané šiky se na sebe vrhly, smotaly se do jednoho chumlu a stříkající krev zavlažovala zemi. Řev mužských hrdel zněl hlasitěji než třeskot zbraní a nesl se údolím až za řeku, kde ho pohlcoval mořský příliv, jenž na pláži chrastivě přehazoval valounky. Odysseus nejraději mlátí pantem? Vřava bitvy se přiblížila až k vozkům, takže jim nebylo než vstát a odtáhnout dvoukoláky kousek dál. Co kdyby o ně bojovníci zakopli a narazili si koleno nebo bradu? „Člověk nemá chvilku klidu,“ postěžoval si Agénór. „To sou mi teda pořádky! Místo abysme se my vyhejbali jim, neměli by se voni, ti stateční rekové, vyhejbat nám?“ „To máš marný, spravedlnosti se nedovoláš.“ „Koukám, není už tvůj Odysseus trochu zchvácenej? Se mi zdá, že už mu paže neslouží, jak dřív.“ „No to víš, už není nejmladší,“ přikývl Kerkyón. Von vlastně nikdo už nemá tu páru, co kdysi. Někdy i dvakrát tejdně vyrážet do boje, co by si chtěl, rekové sou vyplivnu-
tý. A navíc – ti největší rváči, jako byl Achilleus, Patroklos nebo Hektor, už sou bradou vzhůru. A Odysseus? Ten podle mýho vlastně nikdy nebyl a ani není velkej bojovník. Rači mlátí pantem a vymejšlí podrazy. V tom von je teda mistr nad mistry!“ Bitva se po chvíli přesunula zase o kousek dál, avšak vozkové o ni nedbali. Kerkyón opět vytáhl z kapsy hrst lískových oříšků a drtil je mezi zuby, kdežto Agénór se oháněl jehlou. „No nic, abysem se už zved. Brzy se bude troubit k ústupu,“ usoudil trojský Agénór. „Musím přihnat koně, nechal sem ho pást u řeky.“ „Taky se už budu chystat, páč esli se se svou herkou vopozdím, můj laskavej pán, statečnej Odysseus, mi nakope do prdele. Dybysem mu to tak aspoň jednou moh voplatit!“ „Co víš, třeba se ti to poštěstí, neztrácej naději.“ Odysseův pěvec Eurybatés, jehož prý čeká sláva, ale také pár slov o povětrných ženách Dříve, než se Agénór zvedl, lehkým a volným krokem se k nim přiblížil Eurybatés, neobyčejně příjemný třicetiletý muž živých jiskřivých očí s vavřínovým věnečkem na hlavě a v ruce s nádhernou lyrou, zhotovenou znamenitým mistrem z velikého krunýře mořské želvy. „Že ses taky jednou ukázal, kde se bojuje a stříká krev!“ přivítal ho Kerkyón. „Přišel ses kouknout, jak se činí náš
pán, statečnej a velikej Odysseus, nad kerýho prej není? Dyž už seš tady, nechceš nám něco zabrnkat, Eurybate?“ Na okamžik se odmlčel, než rozkousl skořápku dalšího oříšku, a pokračoval: „Ale nic vo těch bronzovejch plechovkách, vo těch hrdinech, co se předháněj, kerej z nich je větší rabiát a vrahoun. A už vůbec ne vo Odysseovi, na ty tvý básnický vymyšlenosti vo něm nejsem zvědavej. Něco veselýho, víš! Hele, co dyby si spustil takhle něco vo povětrnejch ženskejch?“ „Skládat verše o povětrných ženách, to není můj obor, Kerkyone. Ale nechceš o nich zazpívat ty sám?“ pousmál se Eurybatés. „Vskutku bych si to rád poslechl.“ „Nejsem mu dost dobrej,“ obrátil se Kerkyón ke svému trojskému příteli. „Chodí s nosem nahoru, ale přitom je to votrok! Jednou prej bude slavnej, no to chci vidět! Proč by měl bejt slavnej, jenom proto, že nosí na hlavě ten bobkovej list a v ruce želvu? Věřil by si, že vod Odyssea schytá třikrát víc kopanců, než já? A to už je co říct! Dyž zkazí verš, hned ucejtí na svým básnickým zadku pánovu nohu.“ „Zkazí verš?“ nechápal Agénór. „No to jako dyž Odyssea málo vychválí!“ Eurybatés, jehož zamrzelo, že vozka o něm mluví tak zle a že dokonce užil obratu básnický zadek, se k dvoukolákům otočil zády a poodešel stranou. Musel si přiznat, že žvanil Kerkyón se mu zajídá a že by mu nejraději… ano, že by mu nejraději nakopal ten jeho vozkovský zadek. Nebyl si však
jist, zdali slovo vozkovský je z mluvnického hlediska namístě. „Von měl pravdu, Kerkyone,“ zastal se Eurybata trojský vozka. „Proč by nám zpíval, živí ho Odysseus, ne ty nebo já. Pro jeho královský uši skládá svý zpěvy! Ty by si taky nepustil na vůz nikoho jinýho, než Odyssea.“ „Ty svý zpěvy pro Odyssea ať si klidně strčí do prdele! Ale dyby zazpíval něco o povětrnejch ženskejch… dyť náš tábor je jich plnej! Sám se divím, odkud se berou. No jo, ale lezou jenom do stanů za našima hlavounama, na mě nezbude ani jedna.“ První zmínka o Kressidě, lásce prince Tróila „Dybysem já tak zazpíval o svým Tróilovi!“ zvolal vozka Agénór a vjel si všemi deseti do ježatých vlasů, jako by v nich upravoval místo pro vavřínový věneček. „Voko by nezůstalo suchý.“ „Ale di. Takovej princ, žrádla má dost, taky vína může vychlastat, kolik chce, co mu chybí?“ „By ses divil, jako se divím já.“ „No tak jasně, v bitvě může přijít vo kejhák, ale co jinak zlýho by se tomu tvýmu zelenáči mohlo stát?“ „Vůbec to nejhorší, co může na světě bejt,“ odvětil Agénór. „Zamiloval se, chudák malej.“ „Co na tom může bejt tak hroznýho, zamilovat se? Mě už takový štěstí nepotkalo, ani nevím, kdy to bylo naposled.“
„No jo, jenomže von se zamiloval nešťastně. Do Kressidy! Jak povídám, je do ní celej blázen, ale vona si před ním tu voji kundičku chrání, jako by to byl dárek, kerej jí dal samotnej hromovládnej Zeus. No řekni sám, není to divný? Dost se vo tom v Tróji mluví a lidem to nejde na rozum.“ „Kressida, Kresida,“ mnul si Kerkyón čelo. „Není to náhodou dcerka toho Kalchase?“ „Jo, toho trojskýho kněze a věštce, toho zrádce, co přeběh k vám Achájům. To je ti tak hezká holka! A jak milá! Hned bysem ji vyměnil za svoji starou,“ zasmál se Agénór. „Ale že nechce roztáhnout nohy pod princem?“ nechápal to Odysseův vozka. „Dyž jí není dost dobrej princ, to mi teda vysvětli, na koho čeká? No, ale vopravdu abysem se už povohlídnul po svým koňovi, jistě mně zase utek až někam k řece, potvora,“ řekl, vstal a protáhl se v kříži. „Měj se, Agénore! Nezapomeň vode mě pozdravit Helenku! A že ji posílám velikou pusu. Anebo ji rači rovnou řekni, ať mě vo půlnoci čeká vodkopaná ve svý posteli.“ Básník a princ Polnice zatroubily a bylo po boji. Velitelé jednotlivých bojových družin štěkali poslední rozkazy, ukazujíce na mrtvé. Vojáci je nakládali či spíše házeli na nosítka a odnášeli. Kdyby padl velmož v bronzovém plechu, to by bylo nářku! Válečným polem by se proháněla vichřice kvílení a ozývalo by se hřmění nenávisti a temných hrozeb, jakož i
vzývaní bohů a bohyň, protože však přišlo o život jen několik prostých vojáků s kopím či lukem v ruce, věc se obešla bez teatrálních ceremonií. Stateční rekové ušlechtilé krve i prostí vojáci se volným krokem rozcházeli, a byť se místy trojští a achajští bojovníci setkávali, jeden druhého se již ani nedotkli, jen po sobě občas ještě plivli štiplavým slovem. Princ Tróilos přiběhl k Agénorovi a lehce ho naplocho udeřil mečem. „Kde máš koně? Pohni sebou! Musím se v bráně objevit jako první. Možná, že mě tam dnes vyhlíží Kressida.“ Mladý udýchaný princ pěvce Eurybata zaujal. Přišel blíže a nedalo mu to, aby k němu nepoznamenal: „Vejít do brány jako první? Přemýšlej raději, jak být první v Kressidině ložnici.“ „To mluvíš se mnou? Jak troufalé! Kdo jsi, že se opovažuješ bez vyzvání oslovit prince?“ „Básník.“ „Pche, básník! Už se ti povedlo svou lyrou někoho probodnout?“ Tróilos se pokoušel vyjadřovat po způsobu ostřílených starých bojovníků, jakkoli se k tomu musel nutit, neboť jeho povaha se tomu vzpouzela. „Už jsi někomu vykuchal střeva?“ „Má lyra je zbraní míru!“
„Jsi mezi statečnými bojovníky zbytečný, jsi pouhý otrapa,“ držel se princ svého. Eurybatés musel hájit svou básnickou čest, byť urážka vylétla z úst prince, vznešeného muže. „Cože, pravil jsi otrapa? Již zmlkni, zlolajníku!“ vyhrkl slovo, jež si možná právě nyní vymyslel. „Díky mému nevšednímu nadání a ovšem též přízni, již mi věnuje bůh Apollón, mé zpěvy o chrabrých bojovnících, mezi nimiž ithacký král Odysseus vyniká nad všemi, budou znít i za tisíce let, takže můj nanejvýš vznešený, moudrý jakož i lstivý pán se stane nejslavnějším rekem všech časů!“ přičinil velkohubě, avšak kupodivu to neznělo nikterak nadutě, za což mohla jeho vlídná a bezelstná tvář. Tomu se Tróilos mohl jen pousmát. Poklepal pěstí do brnění a pravil: „To já se proslavím vlastním přičiněním! Nepotřebuji k tomu nějakého ukňouraného básníka,“ rozkohoutil se a bronzové pláty na jeho hrudi a ramenou se rozcinkaly. „Ohromím krásnou Kressidu, jejíž úsměv je mi nadevše na světě, svými hrdinskými činy a ona mi pak oddaně padne do náruče a navždycky již bude moje. Jakkoli je pravda,“ dodal s přízvukem zklamání, „že zatím se o mé hrdinské činy nezajímá a jen se mnou žertuje a poklepává dlaní i košíkem do mého brnění. Každého rána si se mnou ráda, jak ona tomu říká – pokecá, avšak jak statečně jsem si vedl v boji, na to se mne nikdy nezeptá.“
„Abys otevřel její uzamčenou branku, k tomu se nepotřebuješ proslavit hrdinskými činy,“ poznamenal Eurybatés suše, avšak tváří mu prolétl smíšek. „Její… jakou její branku?“ „Bohové, vizte natvrdlého prince!“ zvolal básník, zvedaje nad hlavu svou lyru. Anebo svou mořskou želvu? „Měl jsem na mysli tu uzamčenou branku, jež jí vězí mezi nohama!“ Ale to již se neudržel a hlasitě se rozesmál. Souboj lyry a meče Tróilos toho natvrdlého prince nemohl jen tak přejít. Taková hanebná urážka si zasluhuje odplaty, tím více, že ji vyplivl pouhý básník! „Jak se opovažuješ!“ V palčivém mladistvém hněvu napřáhl proti Eurybatovi svůj těžký bronzový meč, avšak drzý básník se nezalekl a proti meči zaútočil lyrou, čímž Tróila dokonale zmátl, a každým pohybem svého nástroje ho pak již jen zesměšňoval. Princ se v těžkém brnění pohyboval neobratně, těžkopádně a řinčivě, kdežto Eurybatés, jenž neztrácel dobrou míru, byl naopak velmi lehkonohý. Kroužil kolem něho lehkým a snad až tanečním krokem, čímž ho popletl natolik, že opancéřovaný Tróilos nakonec ztratil rovnováhu, klopýtl a svalil se na zem. Trapná chvilka!
Tróilos, byť se cítil nanejvýš pokořen ve své pýše statečného trojského bojovníka, s překvapením zjišťoval, že všechen hněv z něho vyprchává. Snad to bylo také tím, že v básníkových očích nezahlédl ani záblesk posměchu. Avšak vskutku z něho vyprchal všechen hněv? Připusťme, že kventlík hněvu či spíše nespokojenosti v něm přece jen zůstal. Vždyť na zem ho nedostali dva nebo tři věhlasní achajští rekové s mečem, nýbrž pouhopouhý básník s lyrou! Jaké štěstí, že nablízku nestál jeho bratr Déifobos! Jistě by si neodpustil posměšnou poznámku… Eurybatés k němu přistoupil, přátelsky mu podal ruku a pomáhaje mu na nohy, pravil: „Až tu branku své Kressidy otevřeš, dej mi o svém slavném vítězství vědět, princi, a já –“ „Nepatřím k mužům, kteří se chvástají svými úspěchu u žen,“ podmračil se Tróilos a netrpělivě Eurybata odstrčil. „Proč bych měl… a zrovna tobě!“ „Proč?“ pousmál se básník. „Protože na tvé slavné vítězství složím lyrický sonet, princi, takže vposled proslavím nejen Odyssea, nýbrž také tebe.“ Svobodní pěvci na horách Eurybatovi se náhle zachtělo s někým si popovídat, ježto před achajskými muži, ať už pány nebo kmány, musel držet jazyk za zuby; nikdy nemohl vědět, který dobrák by jeho slova vyslepičil Odysseovi.
„Každý můj verš zůstane v paměti věků, tedy i sonet o tvé lásce ke Kressidě, princi. S lítostí musím přiznat, že mi nezbývá leč se zdržovat ve stínu svého pána, z kteréhož temného stínu nemohu vystoupit. Musím vyzpěvovat, že Odysseus se moudrostí a odvahou rovná bohům, jakkoli si o jeho moudrosti a odvaze myslím své.“ „Takže tvé zpěvy jsou falešné a ty,“ ukázal na něho princ mečem, „ty nejsi nic jiného, nežli pouhý pokrytec a ubohý podlézavec.“ „Možná, snad,“ připustil to Eurybatés a ramena mu poklesla. „Avšak nezapomeň, že jsem otrok! Otrok, jenž byl prodáván na trhu! Thrácký otrokář mne na trhu nabízel celé tři dny a stále šel s cenou dolů, avšak přesto si mne nikdo nechtěl koupit. Až teprve Odysseus, doslechnuv se o mé schopnosti rozeznít lyru, si mne odvedl za velmi levný peníz. Co mi tedy zbývá, než zpívat tak, jak mi přikazuje můj pán? Princi, svobodně si vedou jen pastevci na horách, kteří hrají na panovu flétnu to, co se jim rodí v srdci a co jim napovídá jejich láska k pastýřkám. A já již k tomu mohu jen dodat, že jim jejich svobodu závidím.“ „A nemá se proto věc tak, Eurybate, že toliko pastevci jsou skutečnými pěvci, neboť jejich zpěvy jsou čisté a upřímné a ozývá se v nich hlas lásky? Kdežto ty jenom skřehotáš to, co ti přikazuje Odysseus.“ „Mám ti opakovat, že jsem otrok? Mám ti to opakovat?!“ dodal Eurybatés netrpělivě. „Můj pán mne koupil na tržišti
v Aulidě, kde se shromažďovaly zástupy achajských králů se svými vojáky, aby vypluli vyvrátit Tróju a potrestat tvého bratra Parise za to, že unesl Menelaovi jeho ženu Helenu. Prý nejkrásnější ženu světa! Jakkoli jsem ji nikdy neviděl, dám ruku do ohně, že v našem táboře by se mezi služkami nebo milostnicemi našlo hned několik dívek či žen, jejichž krása by tu Heleninu zastínila,“ pravil s jistotou básníka, že se nemýlí. „Avšak mohu o tom zazpívat byť jen několik veršů? Odysseův kopanec by mne rázem přiměl, abych si vtloukl do hlavy, že Achájové ani v náznaku nepřipustí, aby Heleninu krásu někdo zpochybnil. Taková už je Menelaova a Agamemnonova státní politika, pokud jde o Heleninu ohromující krásu.“ „K tomu mohu podotknout snad jen to,“ pousmál se Tróilos, „že Helena, již mám na očích den co den, nebyla krásná ani v čase své mladosti.“ „Možná tě překvapí, princi, že já, achajský básník, nejsem rodem Acháj, nýbrž Trák ze severu. Dostalo se mi vzdělání, byť nevelkého, a řeč Achájů jsem si záhy stačil osvojit natolik dokonale, že se stala mou druhou mateřštinou, takže dovedu výstižně a vybranými slovy vyzpívat činy statečných reků, těch zabijáků a tlučhubů.“ Tróilova nabídka „Možná, že bys jen uvítal, kdybych tě požádal, jakkoli…“ uvažoval Tróilos poněkud váhavě, „jakkoli já se
proslavím sám svými udatnými činy, jak jsem již podotkl, ale kdybys –“ „Aha! Nuž, asi bys chtěl, abych přeběhl k vám Trójanům?“ dovtípil se Eurybatés. „Ano! A kdybys rozezněl svou lyru v můj prospěch. Vedlo by se ti u mne lépe nežli u Odyssea, protože je to křupan a huba nevymáchaná, kdežto já jsem pochytil něco vzdělanosti, což u prince není příliš obvyklé, a moje matka Hekabé mne vedla k jemnému chování. Mohu říci, že jako nejmladšímu mi věnovala více lásky než ostatním synům a že jí nebylo zatěžko platit mi několik učitelů. Musím přiznat, že proti otcově vůli, jelikož je to držgrešle. I svého vozku Agénora musím platit ze své apanáže.“ Poklepal klouby sevřené pěsti do brnění a pokračoval: „Abych byl upřímný, Eurybate, vůbec mne netěší, že musím na sobě nosit tento bronzový plech,“ a znovu naň poklepal, „a ohánět se mečem. Oč raději bych se procházel s Kressidou v palácových zahradách! Držel bych ji za ruku a recitoval jí verše, jež bys mi napověděl. Možná, že bych se i na lyru naučil drnkat! O tom bys ovšem musel v paláci pomlčet, neboť bych byl pro smích jak svému otci, tak svému bratru Déifobovi, tomu zuřivému rváči, jehož největším, avšak možná dokonce jediným potěšením, je zabíjet!“ „Věř mi, Troile,“ pravil Eurybatés upřímně a v jeho očích se objevily stíny smutku, „že na Odyssea bych s chutí udělal
dlouhý nos a mnohem raději bych vyzpíval nikoli jeho, nýbrž tvou slávu, avšak naneštěstí to není možné.“ „Proč? Ale proč by to nebylo možné? Až můj vozka Agénór zapřáhne, usedneš do vozu a odjedeme do Tróje spolu.“ Eurybatés zavrtěl hlavou a stíny v jeho očích zčernaly. „Je mi líto, princi, vskutku líto,“ pravil. „Až Trója padne a ty budeš jako člen panovnické rodiny potupně sťat nebo podříznut, přišel bych jako uprchlý otrok o život také já. Raději si zvolím otrocký způsob života, abych zůstal naživu, nežli prchavé štěstí svobody, na jejímž konci by na mne čekala smrt.“
2. Hekabé a Helena Těžko říci, kolik je v Tróji, v tom výstavném a rozlehlém městě, právě teď hodin, pakliže se v té věci neshodnou ani samotní Trójané! Jedni mají za to, že je ještě brzy, jiní, že je již pozdě, někdo odhaduje, že je osm, avšak jiný, že již udeřila desátá. K hradbám, postaveným z velkých kamenných kvádrů, již před chvilkou přišly dvě vznešené dámy, trojská královna Hekabé a spartská královna Helena, nejkrásnější žena světa, žel již poněkud povadlá. Vystoupaly po čtyřech vysokých kamenných schodech až nahoru a lokty se opřely o cimbuří. Zastínily si dlaní oči, hledíce dolů na bitevní pláň, kde v roztroušených hloučcích na sebe doráželi bojovníci, jejichž bronzové pláty vrhaly blyštivá zlatavá prasátka. Když si královna Hekabé vyšla do města ještě před dvěma lety, nedoprovázela ji žádná stráž, toliko svita jejích dam, neboť stráží k ochraně její bezpečnosti nebylo zapotřebí. Lidé se před ní uctivě rozestupovali, ukláněli se jí a vysílali k ní úsměvy. Avšak co bylo, již není! Měšťanské domy svírá hlad a smrt si vybírá své oběti stále nemilosrdněji. Její pařát si bere jednoho muže za druhým.
To se ví, že nejnávistnější pohledy dopadaly na Helenu, neboť ona, podle mínění Trójanů, byla příčinou všech jejich běd. Královna Hekabé, shodl se lid, by tu couru ráda vrátila Achájům, jen aby už odtáhli, avšak Helena, které se v Tróji zalíbilo, si omotala Parise kolem prstu a on skáče, jak ona píská. Raději prolije potoky krve, naší trojské krve, než by tu čubku poslal zpátky do Meneláovy náruče, kam taky patří! Strážní, kteří se postavili pod schody a rozestoupili se po náměstí, neskrývali, proč jsou tady, naopak: nenechávali nikoho na pochybách, že každého, kdo by se k Hekabé a Heleně přiblížil jen na několik kroků, rozsekají na kusy. Vozka Agénór a jeho kůň Z uličky vyjel na náměstí dvoukolák, tažený koněm černým jako smola. Držel ho na krátké oprati Agénór, jehož ježaté vlasy zachytávaly slunce, jež je barvilo dorezava. Předjel před palácovou dubovou bránu, kde kůň sám zastavil. Strážní, jejichž oči nepřestávaly pátravě přejíždět po náměstí, nevěnovali vozkovi nižádnou pozornost, proč také. Znali ho a věděli, že usedne na vůz a bude čekat na svého pána. Kůň i Agénór byli vtělená trpělivost. Oba sklonili hlavy a zdálo se, že podřimují. A možná, že vskutku podřimovali! Ke hradbám to bylo pouhých patnáct dvacet metrů a
Agénór, kdyby chtěl, mohl by z rozhovoru obou dam zachytit každé druhé slovo, avšak nestál o to. Pohlédl na těžkou dubovou palácovou bránu zdobenou řezbami lvů a potom zvedl tvář k obloze. Přivřenýma očima uhadoval, ke které hodině zatím doputovalo slunce. „Kolik je, teprve devět?“ promluvil k sobě polohlasem, musíme však také připustit, že možná mluvil ke koni. „Teď vidím, že to není možný, aby tu ženskou česali a líčili tři hodiny, to by se musela z postele zvednout už v šest. Tak brzo by žádná vznešená dáma nikdy nevstala, páč to by se v lepší společnosti nadobro ztrapnila a šířily by se vo ní řeči, že původem je děvečka vod krav.“ Po této moudré úvaze mu brada opět klesla k hrudi, kdežto kůň se ani nepohnul; patrně to bylo tím, že nepotřeboval vést samomluvu, neboť nad ničím nepřemýšlel a bral život takový, jaký je. Nepochybíme, řekneme-li, že to byl povahou stoik. Ta nejbáječnější tchyně „Víš, že se ráda dívám na válku?“ přiznala trojská královna ke své slabosti. „Odtud shora jsou bitvy, nebojím se to říct, docela zábavné. Neříkám, tam dole to už tak zábavné možná není, zejména když ti do břicha nečekaně pronikne bronzová čepel.“ „Nevím, co mě to dnes popadlo, že jsem vstala už v šest,“ zívla Helena a protáhla se. „Moje komorné ještě spaly!
A kadeřnice mě v rozespalosti dvakrát píchla do ucha. Manikýrka mi div neucvikla prst a pedikérku jsem radši hned vykopla ze dveří.“ „Jo, takhle nedosti upravená vypadáš opravdu hrozně, moje milá. Ještě dobře,“ rýpla si do ní Hekabé, „že strážní dostali přísný rozkaz se postarat, aby se k tobě nikdo ani na krok nepřiblížil, protože jinak by se po Tróji začaly šířit lživé řeči, že už možná nejsi nejkrásnější žena světa. Že už jsi vlastně stará kraksna!“ „Tak kraksna?“ rozesmála se Helena. „Roztomilá novinka! Jindy jsem děvka, coura nebo čubka. Lituji, královno, že jsem se ti nikdy nesvěřila, proč jsem se nechala tvým synem unést z nádherné Sparty sem do téhle díry, kde chcípnul pes.“ „No proč, to jsem zvědavá, co z tebe vyleze!“ „Opravdu to chceš slyšet? Nakonec, proč ne! Nejen ve Spartě a v Mykénách, ale též v Argu, Salamíně, v Athénách a možná i na Krétě se vyprávělo, jak tvých třináct snach si nemůže vynachválit, jakou v tobě našly báječnou tchyni. Mohla jsem těm řečem odolat? A dnes můžu upřímně říct, že –“ „No vidíš!“ uťala Hekabé její slova. „Moje dobrota je proslulá a o mé laskavosti se vyprávějí romány Je ovšem taky pravda, že moje snachy jsou potvory, zvláště některé z nich.“
Uniformy pro vojáky? Agénór znovu pohlédl na dubovou bránu s nevelkými dvířky a pak pozvedl tvář k obloze. „To slunce, nepředbíhá se dneska? Ukazuje už deset, ale ve skutečnosti nemůže bejt víc než chvilka po devátý. Co ty si vo tom myslíš?“ zeptal se svého koně. Ale kůň si nemyslel nic a ani se nepohnul. Proč by se měl zajímat, kolik je hodin? A už vůbec ho nezajímalo, zdali je červen, červenec nebo srpen. Nebo prosinec. A letopočty šly úplně mimo něho, to zdůrazněme! Agénorovi opět klesla brada na hruď a slunce se dál bralo oblohou svým věčným nespěchavým a neodchylným krokem. „Škoda, že z hradeb není vidět těm dole do tváří. Je tak těžké bojovníky rozeznat!“ posteskla si Hekabé. „Není už nejvyšší čas vymyslet uniformy? Achájové by bojovali řekněme v červeném a my Trójané v modrém. Taky samotní vojáci by se v bitvě líp vyznali! Takhle někdy v zápalu boje zabije Acháj Acháje, to je ovšem jen ku prospěchu věci, ale někdy taky Trójan probodne Trójana, což mi nepřipadá příliš rozumné.“ „Mě ten pohled nudí a je mi úplně fuk, kdo koho probodne. Ať se třeba vyvraždí všichni! Proč jen jsem tak brzy vstávala?“ znovu se Helena podivila. „Už jsi slyšela, královno, že ranní spánek prospívá pleti?“
„Co já už v životě slyšela pitomostí! A navíc, já mám pleť stále jemnou a hladkou jako malé děvčátko. Tak tebe válka nudí? A to ti mám věřit? Vždyť jen ty můžeš za to, že chrabří bojovníci tam dole prolévají krev!“ „Nemá to krveprolévání na svědomí více tvůj synáček Paris, ten statečný bojovník z dámských ložnic? Kdyby mě nebyl unesl z nádherné Sparty, třebaže jsem se bránila, jak se jen dalo –“ „Prý unesl, ch! Pověsila ses na něho!“ „Možná pověsila, dnes už sama nevím,“ přiznala nečekaně a samotnou ji její upřímnost překvapila. „Ale pokud jsem se na něho opravdu pověsila, muselo mi v hlavě přeskočit.“ Helenino žertování „Když už jsme přijaly upřímný tón, musím se tě zeptat, Heleno, možná by ses ráda vrátila –“ „K mému manželovi Meneláovi, opravdu právě na to se mě chceš zeptat?“ podivila se spartská královna. „Právě na tohle.“ „Za nic na světě! Musím však hned dodat, aby sis moje slova nevykládala mylně, že stejně protivný, ne-li ještě protivnější, je mi i Paris. Mám prostě smůlu na chlapy. Ale jeden se mi líbil!“ zvolala, nechávajíc se unést nadšením. „Odysseus! Ach bohové, Odysseus! Na něm jsem mohla oči nechat! Jenomže pocházel ze zapadlého ostrova a sláma mu
čouhala z bot. Jeho otec Láertés, veliký bojovník, byl sice slavný, ale chudý, a Odysseus tu chudobu po něm zdědil. Škoda!“ „Láertés a veliký bojovník?“ odbyla to Hekabé. „Kdyby byl opravdu veliký, ale opravdu veliký rváč, musel by nahrabat veliké jmění. Ale protože zůstal chudý, tak je to trouba. To Odysseus se jinak činí! Ten už prý na Ithaku poslal nepočítaně galér s kořistí!“ „Až Trója padne –“ „Nepadne!“ „Až nádherná Trója padne, a že padne, o tom už sotva může někdo pochybovat,“ pravila Helena, opírajíc se zády o cimbuří, „rozběhnu se za Meneláem a radostně vykřiknu, aby to slyšeli všichni achajští králové – „Meneláe, můj milovaný manželi! Můj drahý, po všechna ta léta, kdy jsem strádala v nenáviděné Tróji a byla nucena žít se svým nenáviděným únoscem a otrokářem Parisem, všemi svými myšlenkami jsem se utíkala k tobě! Moje zraněné srdce po všechen čas nekonečného odloučení tlouklo pouze pro tebe a jen ve vzpomínkách na tvou statečnost a ušlechtilost jsem nalézala útěchu! Jenom ve tvém náručí se vzpamatuju ze všech těch běd, u tebe se opět probudím k životu! Z celého srdce prosím a volám, obejmi mě co nejsilněji, spoutej mě provazy své upřímné lásky, teprve pak budu opět svobodná, volná a nanejvýš šťastná! Přesně takhle, královno, to vykřiknu ve shromáždění achajských králů. No a potom, po-
tom se mi podlomí kolena a padnu svému manžílkovi do náruče. A odvedu si ho do postele.“ „Nejsi cynická, moje milá?“ „A ty nejsi cynická? Celý svět je cynický! Tak proč ne já?“ Vážný rozhovor o trojské vojně Kdožví, co by Hekabé Heleně odpověděla, avšak okolnosti dole na pláni se náhle počaly vyvíjet tak vzrušujícím způsobem, že podlehla radosti a s dlaní na hrdle přidušeně vykřikla: „Naši postupují! Ze severu obešli opevnění tábora a v zálivu zapalují Achájům jejich galéry! Už dvě! Ne, už tři! Už tři jejich galéry zachvátily plameny! To je jistě obratný manévr mého syna Déifoba, zdatného Hektorova nástupce!“ Její hlas probral Agénora. Pohlédl na oblohu a zavrtěl hlavou. Probral se i jeho kůň a krátce zařehtal, hned však opět upadl do své koňské otupělosti. „Jenomže co znamenají tři zapálené lodě?“ povzdechla Hekabé. „Vždyť v zálivu se jich na vlnách houpe tolik, že je nespočítáš. Ale někdy to přesto vypadá, že bychom tu válku přece jenom mohli ještě vyhrát!“ „Ale jdi, tomu sama nevěříš,“ odbyla ji Helena. „Samozřejmě, není snadné tomu uvěřit. Ale pokud dorazí včas trácký král Rhésos se svým vojskem, naše věc nemusí být ztracena!“ nemínila se vzdát naděje. „Priamos už sice
nechce žoldnéřská vojska platit a pořád opakuje, že Trója je na mizině, ale to jsou jenom takové obvyklé řeči skrblíků. Je tak příjemné hrát si s představou, jak Achájové potupně odplouvají.“ Přes svůj pokročilý věk stále ještě vládla dobrým zrakem. Zaclonila si dlaní oči proti rannímu nízkému slunci a zeptala se: „Poznala bys odtud svého Parise? Není to ten, co se na břehu Skamandry bije hned se třemi Acháji? No ano, je to on!“ zaradovala se. „Všichni moji synové jsou rození rváči, zdobí je odvaha a v hrudi jim tluče lví srdce! A nakonec ani ten Tróilos, trochu zženštilý, není tak úplně k zahození a s mečem v ruce mu to jde celkem dobře.“ „Nemíním to popírat, královno, tvoji synové rváči opravdu jsou, ale v hlavě toho mnoho nemají, leda trochu řezanky, což platí i o těch, co už padli, jako například hrůzu šířící Hektor.“ Helena je coura, ale i čubka? Hekabé se zapotácela slabostí, padla ramenem na hradbu, zbledla a roztřásla se jí brada. „Ne, ne, ne,“ šeptala bezkrevnými rty. „Ti psi do něho vrážejí meče,“ šeptala téměř neslyšně, ježto hlas se jí zadrhával už v hrdle. „Můj drahý synáček Paris, ten nešťastník, který si na krk musel uvázat zrovna tebe, takovou couru! Už
na první pohled měl rozpoznat, co jsi zač… a teď tam tvou vinou leží v krvi. Ach, jaká hrůza!“ „To mluvíš o mně, drahá královno, nebo máš na mysli jinou couru? On totiž tvůj drahý synáček Paris, ten nešťastník, jak říkáš, nemá jenom jednu couru, tedy mě, ale zvesela vymetá postele jedné coury za druhou.“ „Možná, že vymetal cizí postele, možná, ale to pouze proto, že ve vaší posteli tě našel jenom málokdy. Stala ses jeho neštěstím!“ zvolala a hlas se jí lámal. „Stala ses neštěstím celé Tróje!“ Helena si také zastínila oči dlaní a dívajíc se na bitevní pole, ozvala se po chvíli hlasem, z něhož se ozývala lhostejnost. Řekla: „Ale královno, uklidni se. No tak!“ strčila do ní loktem. „Paris přece není první syn, kterého jsi ztratila. Kolik jich už bylo?“ „Ty čubko! Couro!“ „Nezapomněla jsi na starou kraksnu?“ „Každé jiné by to rvalo srdce, kdyby její laskavý a starostlivý manžel přišel o život, ale ty...!“ „Starostlivý a laskavý?“ ušklíbla se Helena. „Paris nikdy nestál za nic! Bohužel jsem na to přišla, až když jsme vypluli na moře. Pochlubil se ti někdy, že celou plavbu problil? Věčně poblitý milenec, to byl tedy úžasný zážitek!“ A tu se stalo něco, co naštěstí viděli pouze někteří strážní a vozka Agénór a také jeho kůň stoické povahy, ale ten se
nepočítá, neboť mu nebyl dán dar řeči. Jak strážní tak i Agénór si to samozřejmě nechají pro sebe, ježto věděli, že kdyby nedrželi jazyk za zuby a roztrubovali by, čeho byli svědkem, přišli by o hlavu. Jsou věci, o nichž je prostě neradno mluvit! Neklidná rozprava o milencích A co se tedy stalo? Bledá Hekabé zrudla a v prudkém vzteku, jenž ji celou ovládl, se roztaženými prsty s dlouhými nehty vrhla Heleně do vysokého strmého účesu, v okamžení jej proměnila ve vrabčí hnízdo, jemuž by se ovšem vrabci zdaleka vyhnuli, a zaťala jí své drápy do kůže. Helena si nenechala nic líbit. Nezaváhala ani na okamžik a vrhla se na Hekabé s prudkou nenávistí, kteroužto nenávistí se královně zcela vyrovnala. Dámy nejenže se rvaly za vlasy, ale též se políčkovaly, podrážely si nohy, nakopávaly se a strhávaly jedna z druhé šat, že v malé chvilce se podobaly bědným prodavačkám ryb či otrokyním na zelinářských polích. Agénorův kůň, jakkoli lidským věcem příliš nerozuměl, se hlasitě rozesmál a řehtal jako kůň. Dámy, protože se nikdy nevěnovaly tělesným cvičením a dokonce se ani samy neoblékaly a neobouvaly, se záhy unavily a lapaly po dechu. „Kolik tvých milenců už dal Paris zabít?“
„Proč bych je měla počítat?!“ odvětila Helena pobaveně a tvářila se povýšeně. „Ctnostná královno, vidím, že ti moji milenci nedají spát a že mi je závidíš!“ „Závidět ti pokoutné milence, s nimiž se tajně scházíš ve sklepích, na slámě a pod střechou i pod kuchyňským stolem? To já se se svými milenci nikdy neskrývala a Priamos je pak nechával popravovat veřejně, aby mi dal svou oddanou lásku najevo před celou Trójou! Dva moje milence dokonce popravil vlastní rukou, taková to byla mezi námi láska!“ „Ty že jsi měla milence?“ rozesmála se Helena. „Takového chlapa bych chtěla vidět, který by zatoužil po tvé posteli! Pokaždé to byl gigolo, kterého sis platila. Ovšem teď by už s tebou do postele nevlezl ani gigolo, ledaže by mu hrozila poprava za neposlušnost!“ Černé můry smutku? Schylovalo se k tomu, že královna Tróje a královna Sparty, jen co se nadechly a jejich brunátné tváře pobledly, opět podlehnou vzájemné nevraživosti a vrhnou se na sebe, avšak marná sláva, již se jim k tomu nedostávalo dosti sil. Snazší pro ně bylo šermovat jazykem. Není to již nesnesitelné a snad až k neuvěření, musíme se ptát, že obě královny se stále jen napadají, dávajíce průchod hněvu, místo aby podlehly zármutku a nechaly na své tváře dosednout černé můry smutku? Cožpak zapomněly, že tam
dole Parisova krev stéká do trávy a statečný princ že umírá, pokud již nevydechl naposled? Proč Hekabé nelká nad ztrátou milovaného syna a neobviňuje bohy ze lhostejnosti k jeho osudu a proč si nerve vlasy a neotlouká čelo o kamenné kvádry cimbuří? A proč si Helena nezoufá, že její statečný únosce a manžel vykrvácel na břehu Skamandry, čímž ji odsoudil do studeného vdovského lože, na jehož kožešinách již nikdy neprožije chvilku štěstí a nepozná závrať z milostného spojení? Na tyto otázky náš příběh sotva kdy najde odpověď. Ostatně, proč by ji měl hledat! Parisovo kopí bodá do nepravého terče „Jestliže jsi doufala, že pomocí intrik a možná i jedu se jednou staneš trojskou královnou –“ „To bych to chytla, být královnou rozbořené a vypálené Tróje!“ rozesmála se Helena. „To se radši, ještě jsem ti to neřekla? to se radši vrátím s tím mamlasem Menelaem do Sparty, což je, abych řekla pravdu, dosti ošklivé a uřvané město, kde za každým rohem stojí vojenská kasárna.“ Z dubových vrátek palácové brány vyšel širokoplecí statný princ Déifobos. Vystrčil bradu a loudavým krokem mířil k hradbám. Byl jen nalehko a zeširoka zíval. Minul Agénora, jakož i jeho koně, aniž by na ně pohlédl, a protáhl se, až v něm zapraskaly kosti.
„Viděls to?“ postěžoval si vozka koňovi. „Sem pro něj vzduch, pro prince. I dyž si jenom kůň, přesto si musel poznat, že to má v hlavě vylízaný, no ale u vrchního velitele to zas až tak moc nevadí,“ usoudil se znalostí věci. „Déifobe, ti achajští zkurvysyni právě zabili tvého udatného bratra Parise!“ zakvílela Hekabé a padajíc tváří na synovu hruď, žalovala mu: „Tři se na něho vrhli, tři!“ „Ne, opravdu? To ale bylo od nich ošklivé, matko, velice ošklivé a k tobě necitlivé. Říkáš, že byli jenom tři? A on se jim přesto nedokázal ubránit? Kdyby bojoval proti přesile, pochopil bych, že podlehl, ale že se nedokázal vypořádat se třemi?“ zavrtěl pochybovačně hlavou. „Vidím, že tě zkrušila bolest, ale tvůj nářek mi přesto připadá málo srdcervoucí. A jak to vypadáte,“ ukázal na ně, neskrývaje pobavený úsměv, „s kým jste se to rvaly? Snad jste se zrovna nevrátily z bitevního pole, kde jste se servaly snad se samotným Agamemnonem?“ „Místo abys tam dole na bojišti rubal Achájům hlavy,“ zaječela Hekabé, „běháš tady v pyžamu!“ „Zaspal jsem, no!“ dotčeně se ohradil a pohlédl k obloze. „To už je opravdu tolik?“ podivil se a promnul si oči. „Nejmíň osm.“ „Která běhna ti zase zalehla ty tvoje až nechutně chlupaté nohy, že jsi nemohl vstát?“ přidala se Helena. „Zatímco můj tolik statečný manžel neváhal položit za nespravedlivou trojskou věc život –“
„Tvůj manžel? A že položil život? To jako můj bratr Paris? Aha! Ale co s ním pořád máte? Tomu vůbec nerozumím! Vždyť jdu rovnou od něho, zrovna vstává z postele od jedné holky. Taky zaspal. Takže můžu říct, a nebudu daleko od pravdy, že jsme dnes zaspali oba.“ „No samozřejmě! Můj manžílek. Slyšela jsi, královno? Tvůj syn Paris je děvkař! Kurevník! Střídá jednu couru za druhou! To jeho vztyčené kopí s dvěma kulkami na konci věčně míří na nepravý cíl. Bodá do cizího terče!“ „Zeus, ano, samotný Zeus vlil do paže mého synáčka tolik síly, že se dokázal vypořádat s přesilou tří bojov…“ a tu si uvědomila, že mluví z cesty. Na okamžik se zarazila, ale hned pokračovala: „Chtěla jsem jen říct, chvála Diovi, že dnes mého Parise pozdržel v posteli!“ Ulehčeně si oddechla a do tváří se jí vrátila barva. „Můj drahý syn žije! A že si občas vybere jiný terč, než tvůj? Ale to se nemůžeš divit, Heleno, když ten tvůj je už tak rozpíchaný.“ Trojský král Priamos v bronzovém plechu Z paláce vyšel starý muž v brnění, zdobeném zlatými jemně tepanými plíšky. Poplácal Agénorova koně bronzovou rukavicí, čímž ho jen polekal, a s obtížemi, ježto brnění ho těsně svíralo, se pomalu a škobrtavě bral dál k hradbám. Ztěžka překonal kamenné schody a pokusil se políbit Hekabé ruku, avšak v helmici, jež mu z poloviny zakrývala
tvář, to dost dobře nebylo možné, a tak zůstalo jen u symbolického pokusu. Bylo až nápadné, že Helenu pominul – v místě, kde stála, se před jeho očima pouze tetelil vzduch. „Co tak brzy, má drahá?“ podivil se, pohlédnuv k obloze. „Vždyť je sotva deset.“ „Co tady strašíš v brnění?“ projevila Hekabé nelibost. „Vypadáš v něm odpudivě. Ztloustl jsi a vůbec ti už nepadne. Už jsi ho na sobě neměl možná sedm osm let!“ „Řekl jsem si,“ odvětil omluvně a řinčivě přešlápl, „že už je nejvyšší čas.“ „Nejvyšší čas? A k čemu?“ zeptala se královna, aniž by projevila hlubší zájem. „Jak to, k čemu? Abych tam dole pozvedl meč a dal příklad statečnosti ostatním trojským bojovníkům!“ pokusil se o rozhodný hlas, jenž by zazněl pevným odhodláním, bohužel zůstalo jen u pokusu. „Vždyť by to byla sebevražda, drahý!“ pravila Hekabé varovně, avšak hned nato lhostejně dodala, pohazujíc rameny: „No jak myslíš, bránit ti nebudu, třebaže bych mohla. Raději ti řeknu, čiň, co je ku prospěchu naší Tróje.“ „Zůstaň radši v posteli, otče,“ neváhal mu Déifobos poradit. „Už jsi zapomněl, vrchním velením jsi pověřil mě.“ „Vrchní velitel jak vystřižený!“ ocenila ho Hekabé a zlostně poškubla jeho košilí. Potom pohlédla na oblohu. „Ještě o půl desáté v pyžamu!“
„Zaspal jsem, to se může stát každému. Ale nevyvážil jsem to dobrou zprávou, že Paris žije? Že pořád ještě žije?“ řekl, přitočil se k Heleně a rázně ji plácl přes zadek. „Ale už dlouho žít nebude. Paže mu zeslábly a je jenom otázkou času, milá švagrová, kdy mu někdo rozpárá břicho. A potom se hned budeš stěhovat do mé postele, a to rovnou z pohřební hostiny. Budeš lehávat mezi mýma až nechutně chlupatýma nohama a budeš žasnout, jak ti je mezi mými stehny dobře.“ „Na tvoje stehna jsem celá žhavá!“ odvětila mu a mávla proti němu rukou, avšak kdožví, možná, že mu chtěla vytnout políček; to je těžké rozhodnout. „Postav se třeba na hlavu, ale do mojí postele budeš muset, ty děvko,“ odpověděl rozjařeně. „Nejkrásnější ženskou, jakou kdy viděl svět, už brzy budu píchat já!“ dodal a tentokráte ji plácl přes zadek třikrát. Potom zamířil zpátky do paláce a pohvizdoval si. Král, jenž nemá ani koně, ani vůz, ani vozku „Královno, všichni tvoji synové jsou opravdu tak roztomilí, dobře vychovaní a taktní! Jen si vezmi takového Déifoba! Právě ti předvedl svou nanejvýš ušlechtilou povahu! Takových mužů by mělo být na světě víc! Pouze tvůj nejmladší je jiný, ten se ti nějak nevyvedl. Nepočala jsi ho mimo manželské lože?“ zeptala se Helena, nic nedbajíc, že vedle ní stojí Priamos. „Tróilos vyniká jemnými způsoby,
vyjadřuje se vybraně, oči má zasněné i dráždivě smělé, jeho úsměv otevírá srdce žen a jeho rty jsou tak něžné, že sotva by se našla žena, která by nezatoužila svými ústy...“ „Tak ty myslíš, má drahá, že mi to brnění už nesedne?“ přerušil Heleninu tirádu král. „No jo, nesedne, máš recht, a navíc je už zašlé, málo se leskne. Ale možná, že kdyby se přetřelo sidolem, co myslíš, zrovna před týdnem přišla zásilka sidolu z fejnického Ugaritu.“ A dívaje se Hekabé do očí, šlápl Heleně jakoby náhodou na nohu, avšak náhoda to nebyla ani náhodou. Spartská královna sykla bolestí, ale nedala na sobě nic znát. „V pase mě trochu škrtí, pravda,“ připustil Priamos. „Ale kdyby se tady, podívej, trošku povolily dva tři nýtky, co bys řekla? Ale teď mě napadlo – vždyť já nemám vozku! A nemám ani vůz! Na to jsem nepomyslel. Musel bych do bitvy pěšky a to by myslím nevypadalo dobře. No, řekl bych, že si půjdu ještě lehnout,“ rozhodl se, znovu se pokusil Hekabé políbit ruku, samozřejmě opět marně, a jak se chrastivě vracel do paláce, Helena před ním musela uskočit, neboť šel přímo proti ní, dávaje jí tím najevo, že ji nevidí. Když míjel Agénorova koně, opět ho poplácal bronzovou rukavicí, tentokráte se však kůň již nepolekal. Kdyby jejich setkání byla častější, kdožví, možná, že by si král a kůň padli do oka a spřátelili by se. „To je král!“ řekla Helena výsměšně. „Brnění ho škrtí, nemá koně, nemá vůz, nemá vozku –“
„Není tak blbý, jak to vypadá,“ zastala se ho Hekabé. „Svoji blbost jen předstírá, aby zakryl zoufalství a bolest z bezmoci, že už vůbec o ničem nerozhoduje, protože veškeré vojenské rozhodování strhl na sebe Déifobos.“ „Nepostarala ses právě ty o to, aby se dostal pod tvůj pantofel a proměnil se z krále v trapnou figuru?“ zeptala se Helena. „Víš ty co!“ sekla proti ní Hekabé rukou. „Zavři už zobák!“ a znovu se zahleděla na bitevní pole. „Všichni vojáci, kteří zapálili Řekům lodě, už jsou po smrti, jak vidím, a jejich těla leží u zátoky. Aby ne, když Déifobos i Paris se válejí,“ pohlédla k obloze, „válejí v posteli až do desáté. Takhle se vede válka?“ A pak si ještě vzpomněla a dodala: „Už to, že ti šlápl na nohu, svědčí o tom, že můj drahý Priamos má rozumu až dost.“ Helena a Kressida „Koukni, Kressida!“ Helena ožila a seskočila o dva schody níže natolik rychle, že se podvrtla, a kdyby se nepřichytila zídky, byla by upadla a ryla by nosem do kamene. „Nese se jako nevinnost sama, ale pod sukní jí to jen hoří,“ pokračovala, obracejíc se přes rameno k Hekabé. „Hej, ty!“ zavolala a ukázala na dívku prstem. Kressida s košíkem přes loket se váhavě zastavila a zahleděla se do země.
„To voláš mě, ty vznešená?“ otázala se, avšak zrak nepozvedla. „Ty jsi nevěděla, že tvůj proradný otec se chystá přeběhnout k Achájům a zanechat po sobě v Tróji tu povídačku, že město zachvátí plameny?“ „Nevěděla, paní.“ „Měla bych tě vyhnat za ním,“ pravila Helena předstírajíc, že přemýšlí. „Což asi udělám!“ rozhodla se. „Ne!“ ulekla se Kressida a chytila se za hrdlo. „Ne, paní, prosím! Nebraň mi, abysem žila ve svým rodným domě. Co já bysem tak asi… přece bysem nemohla žít v achajským vojenským táboře! Achájové sou hrubý a sprostý, každej to povídá.“ „Ale mohla, mohla bys tam žít, třeba jako služka nějakého postaršího hrdiny, jemuž bys zahřívala postel.“ „Nějakýmu staršímu… ne, ne, ne, se žádným achajským hrdinou bysem nemohla… žádnýho takovýho… ale paní, co mně je do nějakýho staršího achajskýho hrdiny, žádnýho takovýho nechci! Já sem slušná holka, Trójanka!“ „Ty tady někoho máš, děvče,“ ozvala se Hekabé ze čtvrtého schodu a žertovně jí pohrozila ukazováčkem. „Kdo z mladíků ti tak záhy popletl hlavu?“ „Ach to ne, vzácná královno,“ odvětila Kressida uctivě, lehce se podlomila v kolenou a uklonila se. „Nikoho nemám! Žádnej mládenec mě ještě nikdy ani za ruku nevzal, možná jenom ve snu, ale ve snu, to se přece nepočítá.“
Teprve nyní pozvedla zrak a nemohla věřit svým očím. Královna s roztrženým šatem, s límcem našejdro a s účesem, který zdobí leda žebračky na chrámových schodech? A jak to vypadá nejkrásnější žena světa? Jako holka od krav! Kdo je tak zřídil? Stráže je nehlídaly, nebo co? Helena postřehla užaslý a snad i posměšný Kressidin pohled a neurvale do ní strčila. „Nezacláněj, běž už, běž! Nebo ti mají pomoci tady ti strážní? Jsou to ostří chlapi! Smlsli by si na tobě!“ Kressida už na nic nečekala. Vysekla dvě úklony, královně tu větší, a rozběhla se pryč, až ji sukně tloukla do lýtek. Královny, jež se nedovedou ani učesat Helena se vrátila na čtvrtý schod a opřela se o hradbu zády, ježto bitva dole na pláni ji vpravdě nezajímala. „Je jí sotva šestnáct, ale jak ta už dovede prohnaně lhát! Každá zelinářka na trhu ti řekne –“ „Nedovedu si představit, že bych někdy mohla rozmlouvat s nějakou zelinářkou!“ odvětila Hekabé dotčeně. „Rozumí se, že ty, vznešená královna trojská, a nějaká zelinářka, no to jistě ne. Ale kdyby! Kdyby ses zastavila u zelinářského stánku… ale ano, netvař se tak, já přece vím, že je to nesmyslná představa, ale jak říkám, kdyby! Dověděla by ses, že ta holka nadbíhá tvému nejmladšímu a lepí se na něho. Ale jo, je tomu tak, co se divíš! Nakrucuje se před
ním a dělá na něho oči. Dcera přiblblého kněze a prý věštce, ale podle mě šarlatána, tak taková se chce vetřít do královské rodiny!“ „A Tróilos?“ Královna Hekabé zbystřila pozornost a ohlédla se za Kressidou, avšak ta již zapadla do některé z bočních uliček, jež se klikatily vzhůru k tržišti. „No to se rozumí, že tvůj synáček do ní dříve nebo později zabodne svůj kolík.“ „To by mi taky řekla ta tvoje zelinářka?“ „Jaká zase moje zelinářka! Chodím snad já na trh? Královno, ta holka musí z města!“ „Já se budu starat o nějakou holku, jsi na hlavu? Když už tolik chceš, vyžeň si ji sama,“ odbyla to a kriticky si Helenu prohlédla od hlavy až k patě. „Vypadáš příšerně! Proč o sebe trochu nedbáš? Myslím, že by ses měla aspoň učesat.“ „Učesat, a sama? Vždyť bych to ani neuměla! Nikdy jsem ještě nedržela hřeben v ruce, nač mám všechny ty služky?“ „Když se Parisovi přestaneš líbit,“ dodala královna varovně, „šupem tě vyžene k Menelaovi.“ „Co neříkáš! Už dávno se mu nelíbím, a přesto mě k mému milovanému manželovi nevyhnal. A víš proč? Nechce ztratit glanc, abys věděla. Pořád si namlouvá, že jako můj únosce vstoupí do historie.“
„Jsou okamžiky,“ připustila Hekabé, „kdy můj syn se projevuje velice naivně. Ale když už jsme vyšly tak brzy,“ pohlédla k obloze, „snad ještě není ani devět, neprojdeme se palácovou zahradou, kde cvrlikají ptáčci a kde nebudeme nikomu na očích? Řeknu ti, všichni ti strážní mně už lezou na nervy. Nemohu vyjít z paláce, aby se netáhli za mnou, přede mnou i po levém a pravém boku. Můj milovaný Priamos o mě projevuje až příliš velikou starostlivost. A zbytečnou, musím dodat, protože lidé mě mají rádi. Kdo by mi chtěl ublížit?“ zeptala se s lehkým posměškem na rtech, kterýmžto posměškem mířila na sebe. „Jsem světlem naděje svých Trójanů!“ Vojna o Helenu trojskou? „Nadevšecko vzácná moje královno a milovaná tchyně, já se naopak musím stále ptát, proč nás Trójané nemají rádi. Kdyby mohli, plivali by po nás!“ „To se pleteš. Kdyby mohli, vrhli by se na nás a zakroutili by nám krkem,“ lhostejně popřela Hekabé svá předchozí slova. „Nevyvoláváte s Priamem jejich nenávist taky tím, že prostě neumíte vládnout, když už nechci rovnou říct, že vládnete až příliš blbě? Proč těm lidičkám občas něco neslíbíte, proč jim trochu nemažete med kolem huby? Možná, že bychom se pak při svých procházkách obešly i beze stráží.“
„Co chceš slibovat ženským, které ve vojně o Helenu trojskou přišly o muže i syny? Víš ty vůbec, že po celém světě se právě takto ty nekonečné bitvy pod Trójou nazývají? Vojna o Helenu trojskou, ano,“ nespokojeně zavrtěla hlavou. „Ani nevím, který chytrák to pojmenování vymyslel. Neznělo by příhodněji, kdyby se připomínala vojna o Helenu spartskou?“ „Jsem pyšná, že vojna se nazývá mým jménem, ať už jsem Helena trojská nebo spartská. Ale není to celé k smíchu, královno? Vždyť v tom vraždění vůbec nejde o mě! Už dávno vůbec nejde o mě!“ „Tak ty bys chtěla, aby tě Trójané milovali?“ obrátila Hekabé řeč poněkud jinam a pobaveně zavrtěla hlavou. „Nestačí ti, že tě miluje Paris?“ a nakopla Helenu kolenem do zadku. „Ale teď jako neschopně vládnoucí královna ti přikazuji, abys mě následovala do palácové zahrady, kde se u Diova oltáře pomodlíme, aby naše vojsko ve vojně o Helenu trojskou zvítězilo.“ „Ale já se neumím modlit,“ namítla Helena. „Vždyť já taky ne, ale to přece neznamená, že bychom se nemohly vroucně pomodlit.“ Vydaly se k paláci, a jakmile za nimi zaklapla dvířka v bráně, strážní se vytratili. Nečekané, avšak přesto očekávané setkání na rohu Netrvalo dlouho a náměstí se naplnilo Trójankami spěchajícími na trh, byť dobře věděly, že trhovkyně a trhovci
jim ani dnes nebudou mít co nabídnout, a již teď se v nich zvedal hněv, jejž obrátí proti komu? Samozřejmě proti nevinným trhovkyním a trhovcům, protože jak by si mohly vylít zlost na Priamovi a Hekabé? A ovšem hlavně na Heleně, na té spartské neřestnici a fifleně, která je příčinou všech běd a vší mizérie! Dvířka v palácové bráně se otevřela a na ulici vyšel princ Tróilos. Hruď i břicho a paže jakož i holeně mu chránil bronzový plech, u pasu mu visel meč, v jedné ruce držel kopí a v druhé štít se znaky trojské královské moci, na hlavě mu pak seděla přilbice s vysokým chocholem, jenž se při každém Tróilově kroku rozechvěl. Agénór seskočil z dvoukoláku a kůň zařehtal princi na pozdrav, avšak odpovědi se nedočkal, jelikož Tróilos byl myšlenkami jinde. Pouhým pohybem paže vozkovi naznačil, aby ještě posečkal, a řinčivě se rozběhl vzhůru, kde se na rohu stýkaly dvě křivolaké uličky. Tam již na něho čekala nečekala Kressida, a jakmile ho spatřila, jakoby lhostejně se vydala proti němu. Pohupujíc košíkem a schovávajíc smích v dlani, vrazila do něho a zatvářila se notně překvapeně. „Princi, no princi! Zase mi stojíš v cestě? Jednou si vo tvůj plech rozbiju čelo. Ale dneska si se vopozdil!“ „Zavolal mě otec, víš, měli jsme státnické jednání.“ „Ale di, nekecej!“
„Avšak hlavně chtěl, abych mu pomohl do brnění,“ pravil a v jeho zelených očích, v očích barvy hlubokých jitřních moří, to zajiskřilo smíchem. „Copak nemá kolem sebe sluhy?“ „Mračno sluhů! Ale bál se, aby se před nimi nezesměšnil, to brnění se totiž nějak scvrklo.“ „Potuluju se tady,“ pohlédla k obloze a krátce zaváhala, „už nejmíň hodinu, ale ty pořád nikde. I s Helenou sem si stačila popovídat. Jen tak, víš, aby řeč nestála.“ „Od té ženské raději dál, Kressido.“ „To se ti lehko řekne, ale dyž vona na mě houkne, co mi zbejvá, než přijít blíž a uklonit se jí? Jednou je to královna a já sem nic.“ „Helena je královna, ano,“ přisvědčil vesele, „ty však, Kressido, ty budeš princezna.“ „Tróile, jak já bysem mohla – „Až tě pojmu.“ „Co až mě?“ „Až tě pojmu.“ „Pojmeš? Co to jako… jak pojmeš?“ „Za ženu až tě pojmu.“ A tu se Kressida hlasitě rozesmála, až se smíchem zalkla, a udeřila košíkem do bronzového plechu. „Ty mě tak pojmeš, princi! Princi, princi, princi, ty si ze mě děláš srandu!“
Stane se Kressida princeznou? Šli spolu svažitou ulicí dolů k jižní bráně, Tróilos ztěžka a hlomozně, kdežto Kressida, mávajíc košíkem chvílemi poskakovala jako kůzle. Ani ji nenapadlo, aby skrývala radost ze setkání a vedla si upejpavě, nic takového, vždyť jí bylo patnáct! „Dyž do tebe vrazím, milej princi,“ zasmála se, „pokaždý tě rozřinčím, až mi z toho břinká v uších. Co mi chceš, že tu na mě tak čekáš? Pokud mi vůbec něco chceš! Ale rači už neříkej, že mě chceš pojmout, páč to bysem taky mohla sebou seknout.“ „Od tebe mohu chtít jenom jedno jediné – tebe, Kressido. Víš, i docela malá chvilka s tebou je mi nade všechno ostatní! Mořská hladina není tak jiskřivá jako tvé černočerné oči, hlavy jehňátek nejsou tak oblé jako tvá prsa –“ „Princi! Hele, nic novýho si už vymyslet neumíš? Todle si mi říkal včera, taky předevčírem i před tejdnem. Ale musím přiznat, že se mi to pořád líbí,“ ráda přiznala, „hlavy jehňátek nejsou tak voblý jako mý prsa.“ „A stále je to pravda, před týdnem i dnes! Dokonce bych přísahal, že je to stále pravdivější, neboť den ze dne jsi hezčí. Brzy už budeš tak hezká, že vyschne pramen mých slov a já budu před tebou stát oněmělý.“ „Jejda, to by se mně nelíbilo! To bysem musela trochu zvošklivět, aby se ti znovu rozvázal jazyk. Ale teď mi už dovol, abysem šla,“ řekla a rozkomíhala mu před očima
košík. „Spěchám na trh! Koupit hlávku zelí, ale tu asi nikdo nebude mít, nějakou tu mrkev, ale tu taky tam asi nenajdu, možná i skleněný korálky bysem si mohla koupit –“ „Daruji ti šňůru perel!“ „Vopravdu? Ale víš, rači než perly by se mi šiklo trochu mouky, taky hrudka másla by byla dobrá.“ „Prosím, neodcházej ještě!“ Kressida přivřela víčka a zkoumavě se dívajíc princi Tróilovi do očí, chvilku převracela věci v hlavě. „To by ti přece tvoje famílie nedovolila!“ A teprve když poznala, že jí neporozuměl, svou větu dokončila: „Aby si mě pojal. Páč tvoje matka královna ti už jistě vyhlídla nějakou tu nevěstu z královský krve, a jen co Trója vyhraje tudletu hroznou vojnu, budeš si ji muset uvázat na krk. A vůbec, dyť já ani hezky mluvit neumím, melu pantem, jak mi zobák narost. Co se jen tatík se mnou natrápil, aby mě naučil slušný řeči, ale já na něho nedala. Ale neboj se! Dybysi mě pojal, naučila bysem se natotata všeckejm dobrejm způsobům!“ „Připouštím, že můj otec, avšak zejména matka, vysloví jistou nespokojenost, možná že také bratři Paris a Déifobos budou chvíli remcat… já však neustoupím! Ovšem tvůj jazyk je vskutku hrozný, Kressido, je to jazyk služek a zelinářek, ale hned poté, co se staneš princeznou, budeš se vyjadřovat lépe nežli Helena, já tě tomu naučím.“ „V paláci se na mě každej bude koukat přes prsty.“
„Mohl by se opovážit!“ „Ale co,“ mávla Kressida rukou, „dyť to sou jenom takový řeči, že mě pojmeš.“ Kressida jako bohyně lásky Afrodita? „Moc hezky jsme si dneska zase popovídali, princi,“ pravila Kressida a ňadry se opřela o jeho brnění. „Ani nevíš, jak velikou mně to dělá radost, dyž můžu do tebe hezky vrazit a rozřinčet tě, až mi z toho břinká v uších. Ale teď už vopravdu spěchám –“ „Já bych měl spěchat více nežli ty, Kressido, vždyť jdu do boje, ale ta chvilka s tebou –“ „Já vím, chvilka se mnou je ti nad všecko vostatní.“ „Ty se mi posmíváš? Nikdy jsi nepomyslela, že tam dole na pláni mohu padnout?“ „Ne, to nesmíš!“ ulekla se a silně udeřila košíkem do brnění. „Stejskalo by se mně po tom řinčení a břinkání. A kdo by mi potom tak hezky vyznával lásku, dyby si padnul? I dyby se hned nějakej takovej našel, zacpala bysem si uši, páč vod nikoho jinýho na žádný vyznání nejsem zvědavá. Slib mi, Tróile, že dáš na sebe pozor!“ „Vrhám se do boje udatně a nezaleknu se ani dvou nebo tří Achájů,“ trochu si zabásnil, „ale protože stále myslím na tebe, a to i v té nejtěžší řeži, nemůže se stát, abych padl. Držíš nade mnou ochrannou ruku, jsi moje Afrodita.“ „Afrodita? A to je kdo?“
„Bohyně lásky a krásy,“ poučil princ svou milou, jež se však jeho milou měla teprve stát. Již brzy, jak naznačuje náš příběh! Tróilovo kopí „Já že sem… a rovnou bohyně lásky? Máš ty to ale nápady! Ale dobře, princi, teď ti něco povím jako tvoje Afrodita – ruce máš tak plný války, že mě nemůžeš ani vobejmout. Není to zvláštní, no že mě chceš pojmout,“ už si na to divné slovo začala zvykat, „ale eště si mě nikdy nevobjal? Znám víc tvůj bronzovej plech, štít a kopí, než tebe samotnýho! Vůbec nevím, jak vlastně vypadáš, dyž vodhodíš svoji lesklou zbroj, svý kopí, štít, meč i dýku.“ „Nosím s sebou ještě jedno kopí, Kressido,“ neváhal ji vesele upozornit. „Již od narození, avšak tohle kopí ani nebřinká, ani neřinčí. Až jednou v noci –“ „Ty seš ale troufalej! Proč myslíš, že bysem chtěla s tebou strávit noc? Nebo to mám napsaný na čele?“ „Na nose! Tvoje ústa jsou již na pohled dva plátky pomeranče,“ pokusil se vytvořit básnický obraz, hned se však domyslel, že se mu to nepodaří. Kdyby mu tak mohl napovědět básník Eurybatés! „Kdy mi dovolíš, ty má krásná Kressido, kdy mi již konečně dovolíš, abych ochutnal jejich sladkou šťávu?“
„Ty si chceš vzít moji pusu? Možná, že bysem ti ji i dala, ale už nic víc, ty bronzová plechovko. Dokud mě, no jak si mi to slíbil, dokud mě nepojmeš, tak do tý doby nic jinýho.“ Odložit své kopí, to Tróilos nemůže „Kdybych tě poprosil, abys večer nezamkla dům –“ „To tak! Aby mě nakonec někdo vokrad. Zlodějů je teď plný město!“ „Ulehni pod kožešiny a čekej na svého zloděje.“ „Nevím, princi, možná tě pustím dovnitř, ale možná nepustím,“ odvětila škádlivě. „A dyž tě přece jen pustím, tak na chvilku, jenom na kousek řeči! Ale přiď bez brnění, štítu, meče a kopí, abysem tě konečně poznala takovýho, jakej vopravdu seš.“ „Kressido, přiběhnu k tobě dříve, než padne noc, přiběhnu jen v košili a naboso!“ pravil vesele. „Nikoho nenapadne, že jsem to já, protože princ a možný dědic trůnu na ulici jen v košili a bos? Nikdo se za mnou ani neohlédne|!“ „Možná, že ani já tě bez brnění a bez těch tvejch zbraní nepoznám,“ a klepla nehtem do jeho štítu. „Ale dyž spustíš to svý vyznání, hlavy jehňátek nejsou tak voblý jako moje prsa,“ řekla a oběma dlaněmi se o něho opřela a postrčila ho, „tak se možná rozpomenu, kdo to asi ke mně přišel krást.“
„I bez plechu mě snadno poznáš, Kressido! Ale jak bych mohl odložit své kopí, to prostě nevím. Ať chci nebo nechci, musím je nosit stále s sebou, ostatně jako každý jiný muž.“ „A co dyž, princi,“ jen stěží se bránila smíchu, „co dyž to svý kopí někde zapomeneš?“ „Jak bych mohl! Je mojí neoddělitelnou součástí, je mým vlastním já.“ „Teď ti sice vůbec nerozumím,“ to už ji smíšek ovládl, „ale přiď. Možná, že se v roztržitosti zapomenu zamknout, mám už takovou děravou hlavu. A víš, že mi teď něco napovídá, že se určitě zapomenu zamknout? Ani ti nevím, proč! Jenom aby si ty nezapomněl, co si mi tady nasliboval!“ „Abych zapomněl, to bych musel na bitevním poli přijít o hlavu. Ano, večer ti přinesu jak mouku, tak máslo.“ „Ale já myslela jinej tvůj slib… no že mě pojmeš a já budu s tebou žít v paláci!“ Dříve, než jí stačil odpovědět, znovu ho rozřinčela, až jí z toho břinkalo v uších, a rozběhla se na trh. „Agénore, koně a vůz!“ zvolal Tróilos, když seběhl zpátky k paláci. „Pohni sebou, lenochu! Vždyť už bude,“ pohlédl na oblohu, „už bude co nevidět devět.“
3. Veliký Agamemnón nemůže spát Achajský vojenský tábor, obehnaný opevněním, již ulehl, zachumlal se do ticha a usnul. Zdají se statečným rekům krvavé sny o slavných bojích s Trójany? Anebo je i ve snách drtí strach o vlastní kůži? Vlna přílivu lehce a opakovaně narážela na pláž, chrastivě převracejíc drobné křemenné valounky, avšak tento jemný chrastivý zvuk dojem ticha jen zvýrazňoval. Rozlehlý velitelský stan se rozhrnul a mykénský král Agamemnón, nejbohatší ze všech králů, vyšel do noci poprášené světlem hvězd, a za ním se hned objevila jeho hlásná trouba salamínský král Aiás. Oba muži měli na sobě krátké vojenské suknice protkávané zlatou nití a krumplované zlatými plíšky, a u pasu jim visely dlouhé dýky se střenkou z velmi drahé a nanejvýš vzácné slonoviny. Agamemnón pohlédl k obloze, jako by se chystal požádat hvězdy o pomoc, a vyšeptalým hlasem zvolal: „Pojďte sem ke mně, stateční Achájové, a vyslechněte mě! O to vás žádám já, král Agamemnón.“ Jeho hlas nedokázal rozechvět plátna stanů, a to ani těch nejbližších.
„Stateční Achájové, zvedněte prdel, a to hned,“ zaryčel Aiás, „to vám přikazuju já, veliký Agamemnón!“ Netrvalo to dlouho a mezi stany se vypotácely mátožné postavy rozespalých mužů. Jeden každý byl bos a na sobě měl jen noční košili. Agamemnón počkal, až se před ním shluknou do tvaru podkovy, načež si postěžoval: „Nevím, ale nějak nemůžu spát. Pořád abych myslel na to, že ti trojští parchanti pronikli až na pláž, to byla něčí těžká strategická chyba, kterou musím vyšetřit. Někdo to pořádně odskáče! A když už byli tady, že jim nikdo nedokázal zabránit, aby zapálili tři plně naložené galéry, připravené k odplutí.“ Vztekle odplivl a dodal: „A jako na potvoru to byly zrovna moje galéry!“ „Kolik ti jich ještě zbývá, bratře?“ zeptal se starostlivě Meneláos, jenž vyšel ze stanu mezi posledními. „Nemám je… no že bych je spočítal?“ projevil dobrou vůli. „To bys ty sotva dokázal,“ namítl mu Odysseus. „Já ti to povím – veliký Agamemnón jich už má jenom sedmdesát devět. Po boji jsem je hned odpoledne přepočítal.“ „Ty snad dovedeš, no opravdu, ty snad dovedeš počítat dokonce až do sta!“ užasl Meneláos. „Král, a přesto tak vzdělaný, hotový filozof a matematik. Ta tvoje Ithaka je vzdělaná země!“ „Trefil jsi to, příteli! Na Ithace dovedou počítat i mezci a osli. Ale abych nepřeháněl – jenom do deseti.“
Stateční bojovníci se tiše rozesmáli, avšak Meneláa nenapadlo, že jejich smích s nádechem posměchu by mohl patřit jemu. Uchopil bradu do dlaně, hluboce se zamyslel a pravil: „Co jsem to... Aha, někdo by měl zjistit, kdy Trójanům dorazí na pomoc Trákové. Pokud už nedorazili! Nemám pravdu, Agamemnone? Šel bych na průzkum sám, ale nějak se necítím, svit měsíce mě vyvádí z rovnováhy. Co jsem to ještě... aha, nikdo nemá tak silné a veliké koně, jako právě Trákové. Celý svět o nich mluví s obdivem!“ Po těch slovech statečný Meneláos zavrávoral, svalil se na bečku a chvíli lapal po dechu. „Už jsem vám říkal, slavní rekové, že mě, nevím čím to je, pořád zebou nohy?“ pokračoval stále ještě udýchaně. „A taky mě trápí astma, to byste ani neřekli, a tadyhle mě píchá. Asi mi nesvědčí zdejší podnebí. A taky všechny ty děvky, co se mi cpou do stanu, jsou na mě až moc divoké.“ „Ale Meneláe!“ řekl kdosi. „Už dávno jsem si všiml, že tvoje stráž dostala přísný rozkaz žádnou děvku do stanu nepustit, protože nejradši spáváš sám.“ „Spávám sám, to jo! Ale zmáhá mě už i ta samotná představa, že nějaká ta děvka se přece jen ke mně dostala a rajtuje na mě. A pokračuje to i potom, co už usnu,“ dodal a natolik se rozkymácel, až hrozilo nebezpečí, že z bečky spadne na zem. „Podejte mu někdo víno! A hrst fíků!“ rozkázal Agamemnón netrpělivě. „Bylo by nanejvýš trapné, kdyby vy-
pustil duši dřív, než osvobodí svou Helenu, nemám pravdu, moudrý příteli?“ a udeřil Odyssea do ramene. „To by byl zatraceně nanicovatý konec naší výpravy! Co říkáš?“ „To by bylo finále bez patosu, králi. A finále bez patosu, řeknu ti, že takové finále by bylo na hovno,“ souhlasil ithacký král. „To by pak nezbývalo, než aby osvobozená Helena z nešťastné lásky propadla zoufalství a spáchala před tváří achajských králů sebevraždu.“ Tato slova byla doprovázena souhlasným mručením králů a velmožů, pouze básník Eurybatés, jenž stál stranou, avšak i teď v noci s lyrou v ruce, se na ta slova ušklíbl. A Meneláos? Ten ničemu nerozuměl a stále držel bradu v dlani. Zpěvný pták Eurybatés musí sedět Odysseovi na rameni a být očitým svědkem jeho hrdinských činů Agamemnón přehlédl všechny rozespalé bojovníky, ty vpředu i ty stojící vzadu, a otázal se: „Kdo se odváží teď za noci prozkoumat terén? Kdo přinese zprávy o Trácích, toho bohatě odměním, takové je mé královské slovo.“ „Bohatě odměníš?“ ujišťovali se někteří váhavě, avšak ti srdnatější a pitomější se již hrnuli blíže a volali jeden přes druhého: „Já! Já! Já!“
„Odyssee, a co ty, příteli? Ty netoužíš přehodit si přes ramena kabátec podšitý hermelínem slávy?“ podivil se Agamemnón. „Já už jsem slavný dost,“ odvětil ithacký král skromně. „Ať jde… například můj věrný přítel Diomédes.“ „Tak tedy, Dioméde –“ „Pro spravedlivou achajskou věc se rád nechám třeba i zapíchnout, mocný Agamemnone,“ prohlásil Diomédes natolik zvučným hlasem, aby nebylo nikoho, kdo by to neslyšel. „Ale když už mám jít do tmy noci, uvítal bych, kdyby statečný Odysseus šel se mnou.“ Odysseus se pokusil vyklouznout, jakkoli věděl, že už je to bez ztráty cti zhola nemožné, přesto pravil: „Právě jsem se chystal, že si něco hezkého při svitu měsíce přečtu.“ Nechtělo se mu do nejistého podniku, ježto si snadno dovedl spočítat, že v blízkosti tráckého ležení půjde o hubu. Aby však neupadl v hanbu, nic jiného mu nezbývalo, leč s úsměvem zamířit do stanu, aby na něho jeho lidé navlékli brnění. Eurybatés viděl, že je zle. Jeho věčně usměvavou tvář ovládl strach, nuž pokusil se ztratit, avšak Odysseus mu podrazil nohu, srazil ho na zem a šlápl mu na záda. „Kampak? Půjdeš se mnou!“ „Pane,“ zanaříkal nešťastný básník, „mám oční vadu, ve tmě zhola nic nevidím! Tedy vidím, připouštím to, avšak pouze tmu!“
„Když se mám znovu proslavit, sám už nevím pokolikáté, musíš být u toho, abys všechno viděl na vlastní oči, i když ve tmě nic nevidíš.“ Agamemnonova rada „A teď, stateční mužové, zpátky do stanů a spát, abyste byli ráno svěží a čilí,“ rozhodl Agamemnón, přejížděje dlaní po své dýce. „Zítra nás čeká těžký den, mám to v nose. Ten tajtrlík král Priamos, když z hradeb viděl, jak hoří naše lodě, jistě poskočil radostí a už zase proti nám vymýšlí nějaký nový podraz. Ale jaký? Co se mu tak asi honí hlavou? A co Déifobos, co ten má za lubem a s čím na nás vyrukuje?! Ale ať už tak nebo onak, to vám říkám – už jedinou naši loď nesmějí zachvátit plameny! Když jenom pomyslím, jaké bohatství spočívající v mých třech galérách kleslo na mořské dno, zatmívá se mi před očima. Snad by se ještě dalo něco z vody vyzvednout, jenomže to by někdo z vás musel umět plavat!“ dodal zlostně. „Ani ty plavat neumíš, veliký Agamemnone,“ poznamenal kdosi, kteroužto poznámku doprovodilo souhlasné mručení. „Králové a vůbec lidé ušlechtilé krve nepotřebují plavat a potápět se, ani by se to nehodilo a jen by to snižovalo jejich důstojnost, ale co služebná čeládka?“ napadlo Agamemnona.
„Nikdo neplave a každý se vody bojí, i námořní kapitáni, to přece víš, králi. Kdo jednou spadne do vody, je s ním konec. Jde ke dnu jako kámen. Bohové si možná nepřejí, aby člověk plaval, bylo by to proti přirozenosti.“ „Zanechme zbytečných řečí, a jak jsem řekl, jdeme spát.“ „Spát? Mocný Agamemnone, tak sakryš, ale já mám v posteli tři holky! Hezky macaté!“ zaryčel Aiás, avšak když si uvědomil, že tentokráte nevytrubuje králova, nýbrž svoje slova, ztišil hlas. „Tři holky mám v posteli, práce s nimi mě zdrží až do rána. To jim mám najednou říct, že nemůžu? Jak budu vypadat? Roznesou mě po celém táboře a budu pro smích!“ „Vypadat nevypadat, řekni jim, ať si to udělají samy,“ poradil mu Agamemnón a zahleděl se do tmy, v níž se ztráceli slavní rekové Odysseus a Diomédes. Pomyslel na to, že se již možná z nebezpečné cesty nevrátí? Odysseus má Agamemnona za vola Odysseus a Diomédes s Eurybatem v závěsu se táhli stříbřitou nocí, aniž by věděli, kterým směrem by se měli vydat. Obejít pod trojskými hradbami pahorek? Příliš dlouhá cesta, kopcovitá a místy nepřístupná! A navíc bezpochyby nebezpečná, protože – jak dobře věděli – ji střeží trojské hlídky, aby je Achájové za temné tmy nemohli podkopávat. Anebo by měli postupovat proti línému toku hluboké řeky Ska-
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
