, Klatovy Radim Skála

Author Král Šumavy 2009 ROAD

Reportáž z dlouhé trasy tradičního silničního cyklomaratonu 255 km, 4300 m převýšení

29.8.2009, Klatovy Radim Skála

Ve stoupání na Javorník s Lenkou Sýkorovou, toho času vedoucí závodnicí na dlouhé trase.

Kompletní propozice, výsledky, fotogalerie atd. na: http://www.authorkralsumavy.cz

Author Šumavy 2009 ROAD Po roce se opět hlásím s reportáží ze silničního Krále Šumavy. Letos bylo hodně nového, měnil se termín ze druhé zářijové soboty na poslední srpnovou a zejména byly zcela nové tratě, které v podstatě kopírovaly trasu prvních ročníků, kterou už ze svého působení nepamatuji. Stejně jako loni a předloni jsem se odprezentoval na nejdelší 250 km trasu, tentokrát by mělo být lepší počasí (v roce 2007 jsem musel kvůli enormnímu chladu a vytrvalému dešti nakonec vzdát a loni aspoň zkrátit a dojet „pouze“ střední 200 km trasu), tak věřím, že to konečně po třech letech zase vyjde na dlouhou. Večer ještě narychlo montuji nový cyklocomputer VDO X3DW, který jsem na poslední chvíli cestou do Klatov vyměnil u dodavatele za předchozí nefungující model C3DS, který mi jako na potvoru dodělal zrovna tři dny před Králem. Montuji ho s obavami, zda zase někde soudruzi z Německa neudělali chybu, ale tentokrát se zdá, že vše funguje, jak má. Večer v Hartmanicích probíhá slovní příprava a hecování s Mišákem, Pihou, Přemkem, Martinem (všichni střední trasa) a dalšími čtyřmi dorazivšími jezdci krátké trasy. Současně zdárně probíhá akce dopití veškerých zásob alkoholu (medovina, Jack Daniels) na baráku, ovšem to už bez Přemka, který se cítí na první desítku v celkovém pořadí, jde brzy spát a bez alkoholu a možná právě tady se stala ta chyba, že se ta první desítka nakonec těsně nevyplní:-). V pozdější fázi zábavy ještě dochází díky Mišákově aktivitě i na probírání pravidel pivního tenisu, tentokrát však naštěstí na rozdíl od loňského horského Krále pouze v teoretické rovině. Do postelí uléháme okolo půlnoci nebo chvilku před ní. Změna termínu s sebou přinesla hlavní pozitivní věc v podobě posunutí startu dlouhé a střední trasy z 6:30 na 7:15, což umožňuje si ráno třičtvrtěhodinky přispat. Ono to na první pohled možná nevypadá, ale vstávat v 5:30 namísto ve 4:45, to už je pořádná změna k lepšímu! Po probuzení spěchám na záchod splnit svůj první dnešní velký úkol, tzn. vyprázdnění a hlavně celkové odplynění, protože večerní iontový Energy drink na dobrou noc mě celkem nafoukl. Poté se vrhám na snídani, která v mém případě představuje poměrně šílenou kombinaci velkého bílého jogurtu s müsli, půlku kakaové rolády a půllitr ionťáku ISOSTAR. Na víc není čas a po ránu ani místo v žaludku, nakládáme tedy rychle kola a věci, trochu nám do toho prší, ale jen lehce, a tak hurá směr Klatovy na start. Nakonec přeprava probíhá třemi auty, Mišák a já jedeme jeho novým Sharanem (se kterým jsem se seznámil už včera večer, když jsem jel pro zmoklé kluky do Červených Dvorců, abych je zachránil jednak před deštěm na jejich večerní vyjížďce, jednak před alkoholem z místního bistra, kam se před deštěm uchýlili), Piha s Přemkem jedou Sorentem a Martin svým autem, protože pojede z Klatov už rovnou pryč a nebude se vracet. Auto necháváme u Zimního stadionu, kde je cíl, Je něco málo před sedmou hodinou, vykládáme kola a připravujeme se. Já ještě stíhám rychlou návštěvu Toi-toi-ky (záchodu), neboť se ukázalo, že ranní vyprázdnění po probuzení nebylo úplně dostatečné. Překvapivě je docela teplo, takže odkládám vestu a návleky na kolena do kapsičky dresu a na sobě mám akorát návleky na ruce a na boty, které ovšem spíš než termoregulační funkci maskují fakt, že mám na každé noze jinou tretru. V posledních dnech před Králem totiž vyeskalovaly mé potíže s botami, kdy v jednom páru mě -2-

Author Šumavy 2009 ROAD dřel malíček na levé noze a ve druhém zase po ujetí zhruba 40 kilometrů nesnesitelně bolela a pálila vnější hrana pravého chodidla. V úterý jsem sice vyměnil opotřebované kufry, které jsem vyhodnotil, že měly hlavní podíl na špatné práci pravé nohy, ale zkušební jízda prokázala, že situace se sice zlepšila, ale problém na pravé noze ve starších tretrách ještě (částečně zřejmě ze setrvačnosti) přetrvává. Protože jsem na trase dlouhé 250 km nechtěl riskovat, že po 50 kilometrech nebudu vnímat nic jiného než bolest ze svých vlastních treter, rozhodl jsem se vzít si na každou nohu zaručeně bezproblémovou, a tedy jinou tretru. A protože jsem nechtěl hned na startu vypadat jako idiot, maskoval jsem to návleky, i když jinak bylo celkem teplo a nebyly by ani potřeba. Nazouváním návleků jsem definitivně ztratil Přemka, který po slovech „Ty vole dělej, už je 7:06!“ rychle zmizel směrem ke startu. Já trochu ještě bojuji se zipem u návleků (několik měsíců jsem je už nepoužíval, tak to šlo nějak ztuha) a vyjíždím rovněž. Je už krásně světlo, žádná jízda na blikačkách za tmy jako dřív. Na náměstí po tradičním boji s dlouhou červenou na semaforu na křižovatce přijíždím v 7:13, Mannowar už jede na plné pecky, přesto se ještě stačím poměrně s přehledem napasovat do předsunuté první vlny, kterou jsem si vyjel loni umístěním na střední trase. Tím končí práce pro poznávací znamení opravňující ke vstupu do této vlny - žlutému papírovému náramku. Chci jej přetrhnou a dát do kapsy, aby pak při závodě nepřekážel, ale není to obyčejný papír a odolává potvora celkem statečně, takže bitvu vzdávám a smiřuji se s tím, že to tedy objedeme nějak společně, tzn. s náramkem na ruce. Vpravo před sebou zahlédnu ještě Přemka ve stejném dresu, v tom to práskne a je odstartováno. Tak a jedu dalšího Krále. Start je celkem v poklidu a rozjíždí se to celkem plynule, taky je to určitě tím, že díky první vlně jsem stál docela vpředu. Vyjíždíme jakoby směrem na Luby, ale zakrátko nás to dvěma točkami vrací zpět na kruhák u obchodní zóny. Ten je zajímavý tím, že chumel zhruba 400 silničních cyklistů ještě asi nikdy nezažil. A mnozí cyklisté zřejmě také ne, a tak při nájezdu vznikají poměrně zmatky. Při nájezdu na něj jsem částečně vytlačen (částečně se i nechávám) na levý okraj vozovky, takže se společně s pár dalšími závodníky snažím využít momentu překvapení a namísto toho, abychom se složitě tlačili zpět do davu a kruhák ze tří čtvrtin obkroužili a vyjeli třetí větví ven, jedeme rovnou vlevo první větví. Nutno dodat, že jízdní pruhy vozovky jsou zde stavebně oddělené, takže se po projetí kruhákem nemůžeme volně vmísit mezi ostatní účastníky, ale musíme pokračovat až k dalšímu kruháku u Tesca přímo proti směru jízdy aut od Domažlic. Všechna auta tedy naštěstí stojí, ale i tak na nás někteří řidiči koukají dost vyjeveně, koneckonců my na ně trochu taky, naštěstí přihlížející Policii to z klidu nijak nevyvádí. Celkově se ale tato volba moc nevyplácí, kruhák jsme sice překonali rychleji, ale následným prodíráním se mezi auty jsme spíše ztratili, než získali. Po napojení na další kruhák se tedy začleňujeme mezi ostatní závodníky a hasíme si to do kopce kolem Zimního stadionu po výpadovce směr na Domažlice. Do kopce se to sice natáhne, ale na následující rovině se balík zase sjede dohromady a valí se to víceméně vše pohromadě dále. O několik řad před sebou občas zahlédnu modrooranžový dres Přemka, ale nemám odvahu se za ním probíjet, držím si raději pozici a vezu se. Za chvíli odbočujeme do obce Koryta a začíná se stoupat na první větší kopec Doubravu (200 výškových metrů). -3-

Author Šumavy 2009 ROAD Trochu se to trhá, ale za horizontem tempo prvních polevuje a zase se to sjíždí dohromady. Silnice jsou zde relativně úzké, takže občas, zejména když míjíme nějaké auto v protisměru (naštěstí v drtivé většině stojí), vznikají tlačenice, prudce se brzdí a zase rychle dotahuje vzniklá díra. Zkrátka je to v takovém počtu lidí, kde ne každý je na jízdu ve velké skupině zvyklý, celkem nebezpečné. V pelotonu se tedy pohybuji s velkou obezřetností, přesto se občas lehkému kontaktu ramenem nebo nohou se sousedním soupeřem neubráním. "Pěkné kolo!", haleká na mě jezdec po mé pravici. Zpočátku moc nechápu, co se mu na mém sedm let starém duralovém TREKovi tolik líbí, ale pak si všimnu, že veze úplně stejný rám jako já, jen osazený Campou. "Jasně, však my těm karboňákům ještě ukážeme!", kontruji, když konečně pochopím. Za pár okamžiků už se až do cíle neuvidíme, ale přesto takové krátké souznění potěší. Stále se jede v jednom velkém balíku, vůbec se to netrhá a mohl bych být tedy poměrně spokojený, že se vezu v čelní skupině, ale abych pravdu řekl, není mi moc dobře od žaludku, bolí mě břicho a chce se mi močit, takže do pohody mám poměrně daleko. Za svůj největší momentální úkol tak považuji se nepozvracet, což není zrovna dvakrát optimistické. Občas mě ale pobaví pohled na Sparťany (jezdce týmu AC Sparta Praha), nějak to zřejmě přehnali s pitným režimem a zavodněním organismu a teď každou chvilku stojí nějaký rudý dres u krajnice a koná malou potřebu, postupně jich takto zahlédnutu minimálně pět šest. Tak ale pro ně asi není problém si to postupně dojet zase zpátky, i když tím přichází o možnost kontrolovat dění na čele a reagovat na případné nástupy. V jednom krátkém výjezdu se vedle mě zjevuje známá tvář Radka Procházky z CK Královice. "Nemáš být náhodou někde vepředu?", říkám mu. "Kdepak, dneska to jedu jen tréninkově.", odvětí. Za ním se objevuje další známá postava Hanky Ebertové, se kterou jsme se krátce pozdravili už při stoupání na Doubravu. Je to naše nejlepší cyklistka na dlouhé tratě (ultramaratony) a tradiční účastník dlouhého Krále, i když na ní to je, i když to zní šíleně, možná až příliš rychlý a krátký závod. Vedle ní jede ještě Honza Herda z Dobřichova, další známý spolubojovník a soupeř ze závodů v okolí Prahy, takže rychle pochopím, že společně Radkem jedou pro Hanku jako její tempaři, ochránci, nosiči vody a jídla a dalších služeb podle potřeby, jedním slovem prostě domestici. Projíždíme pro mě dosud neznámým územím severozápadně od Klatov (alespoň mi hezky přibývají do deníčku nové vesničky), kopce tu sice nejsou dlouhé, ale prudké docela ano a střídají se velmi rychle, přesto se hlavní pole stále nijak výrazně netrhá, a to už máme prosím odjeto přes 30 kilometrů. K definitivnímu roztržení dochází až kdesi za obcí Hradiště, což je ale docela dobře, protože situace na silnici se tím rapidně zklidňuje. Zůstávám v takové roztržené skupině, ve které je i Hanka se svými domestiky, je tu jeden jezdec ze známého pražského oddílu Vinohradské šlapky, dále tři chlapíci v dresech Commatel Písek a několik dalších. Najíždíme do dalšího velkého kopce Koráb (200 výškových metrů), stoupání je celkem plynulé a až na jeden krátký úsek s 12% se jede celkem příjemně. Před horizontem je na silnici dost písku a živice, tak mám obavy o sjezd, ale protilehlá strana kopce je naštěstí čistá. Do Kdyně se sjíždí pěknými serpentinami a říkám si, že z této strany musí být výjezd na Koráb o hodně hezčí. Ve sjezdu si počínám na jistotu, předjíždím asi jen jednoho jezdce, mě naopak předjíždí Radek a chvíli po -4-

Author Šumavy 2009 ROAD něm i Hanka, tak se řadím za ní a svištíme se to až do Kdyně na náměstí, za kterým se napojujeme na státní do Domažlic směr Klatovy. Na státní se zase formuje menší skupinka, ale pěkného asfaltu si příliš neužijeme, neboť hned na konci Kdyně odbočujeme směrem na Novou Ves a po přejezdu kolejí nám v cestě stojí další kopec (100 výškových metrů v serpentinách). Zjišťuji, že tempo Hanky mi celkem vyhovuje, vím, že v rovinatějších pasážích by se dalo těžit z práce Radka a Honzy, příp. i mé a dalších, prostě že by vytvoření takové větší skupiny mohlo být výhodné pro všechny. Kopec se jede celkem s rozumem, příroda je tu nádherná, cesty ale už o něco méně a mnohdy se jedná o zemědělské asfaltky spojující dva prasečáky v sousedních obcích. Cestou necestou polem nepolem tak přijíždíme do Všerub, kde je první občerstvovačka. Zatím mám všeho dosti, tak poměrně hbitě projíždím jako první ze skupiny s cílem vytvořit si malý náskok a konečně se vymočit. Žaludek se už naštěstí poměrně uklidnil, takže akutním problémem číslo jedna se stává močák. Na výjezdu z obce se ohlížím za sebe, ale je to špatné, na občerstvovačce nestavil nejspíš nikdo a okrový dres Honzy Herdy na čele kousek za mnou dává jasný signál, že s čůráním budu muset ještě počkat. Jdou po mě jdou, jdou, jdou a za chvíli z mého malého náskoku na skupinku nezbývá nic. Nacházíme se prakticky na státní hranici s Německem a pokračujeme podél ní jihovýchodním směrem přes dva další kopce směrem na Nýrsko. Silnice jsou tu opravdu spíše lokálního charakteru, občas překvapí nějaká díra, ale vcelku to ještě jde. Když si odmyslím nutkavou potřebu na malou potřebu, tak se mi už jede vcelku dobře, žádné zásadní potíže neregistruji, kolo řadí a jede nádherně. Přijíždíme do Svaté Kateřiny a napojujeme se na hlavní silnici od hraničního přechodu. Asfalt parádní a tak to dolů k Nýrsku fičí opravdu pěkně. Hned asi ve třetině kopce však za pravotočivou zatáčkou stojí blikající sanitka, v příkopu zahlédnu dost ošklivě poničené kolo, jezdec už je na nosítkách a v péči lékařů, tak ať mu to dobře dopadne, přeji si v duchu. Nezpomaluje tu ale nikdo, v tom jsou cyklisti za jedno, jak se jede z kopce, tak se prostě nebrzdí, pokud to není nezbytně nutné. Dole na Skelné Huti kontroluji maximálku a mám tam hezkých 84,5 km/h, holt na strach není čas, je to závod. Ve sjezdu, do kterého jsem najížděl z čelní pozice, jsem si na ostatní vybudoval mírný náskok, na vyčůrání to sice nestačí, ale na pozření něčeho k snědku zase ano. Vytahuji tedy z kapsy dresu velkou kávovou Powerbarku a po menším zápolení s obalem se do ní vítězoslavně zakusuji. Obal poté strkám zpátky do dresu (nechápu lidi, co to odhodí normálně na zem, a že jsem jich už dnes pár viděl) a tyčinku pomalu uždibuji a konzumuji. Skupina mě mezitím na začátku Nýrska dojíždí a je tu ostrá pravá, pak ještě jedna a s ní trochu čára přes rozpočet, protože následuje prudká stojka ke kostelu a já ještě nemám dojedeno. Do kopce se jede poměrně ostře, takže rvu poslední zbytky tyčinky zoufale do úst a s pusou jako křeček se vydávám zdolat kopec. Přísun kyslíku do plic není přes tyčinku v ústech zrovna optimální, takže nahoře mám v obličeji barvu raka a očima poulím jako kapr na Vánoce. Nahoře se pak ze všech sil snažím dojíst to, co zbylo v ústní dutině, bohužel namísto do tyčinky se mi ve shonu podaří kousnout se

-5-

Author Šumavy 2009 ROAD pořádně do dásně, takže původně kakaová příchuť se rychle obohacuje o příchuť vlastní krve. Naštěstí to netrvá dlouho a je to zase v pořádku. Ve skupině se valíme mírně do kope okolo vodní přehrady Nýrsko a za ní odbočujeme premiérově vpravo na Hamry a jedeme zatím mírně z kopce a po rovině. Chce se mi čím dál víc na malou, svěřuji se s tím Hance, ta se směje a říká, že správný maratonec to prostě musí nějak vydržet. Představa dalších několika dlouhých hodin jízdy bez odskočení mi však moje hlava nebere, takže se rozhoduji k ataku skupiny, vpředu ještě oznamuji Honzovi Herdovi, ať po mě nejdou, že se jedu jen vymočit. Během chvilky získávám docela slušný náskok a v momentě, kdy už za sebou nikoho nevidím, zastavuji u levé krajnice a hurá na to. Sice trochu pomalejší rozjezd do akce, než bych si přál (asi se někde něco trochu přiskříplo), přesto jsem o několik decilitrů lehčí a hned je zase podstatně lépe. Nepříjemností zůstává to, že náskok se ukázal být jako nedostatečný a celá skupina mezitím okolo projela, takže se musím vydat na sólo stíhačku. Teď se mi docela hodí zkušenosti nabyté v časovkách do kopce a KPO tréninkových tour, takže mohu uplatnit rychlou jízdu na horní hranici výkonu a s potěšením sleduji, jak se má vzdálenost od skupiny každým metrem zkracuje. Ještě před přejezdem potoka a nájezdem do hlavního stoupání jsem ve skupině zpět, otázka je, jestli časovka pod nejdelším stoupáním dne (400 výškových metrů) byla to pravé ořechové, ale to se teprve ukáže. Na začátku stoupání se jede zvolna, ale postupně se přiostřuje, o čemž svědčí fakt, že se skupina natahuje. Radek s Honzou dělají také odlehčovací pauzu, ale netrvá to dlouho a za chvilku jsou opět mezi námi, jsou to holt ostřílení a dobří závodníci. Stoupání se opět o něco utahuje, ale přes 5 až 6% řekl bych to ani moc nejde, takže jetelnost je stále dobrá. Silnice vede stále v lese po úbočí, je to skutečně velmi hezký kopec a hlavně prakticky zcela bez aut, když pominu průjezd sanitky ze zajištění závodu a motorky s fotografkou. Stoupání po hlavní přes Hojsovu Stráž je také pěkné a určitě známější, ale tento úsek jej řekl bych více než plnohodnotně nahrazuje a i k té šumavské přírodě tady má člověk tak nějak blíž než na hlavní z Nýrska do Rudy, takže moje cyklistické srdce plesá. Jede se mi v této chvíli opravdu dobře, žádné známky závažnějších problémů, nohy sice trochu bolí, to jo, ale bylo by spíše divné, kdyby v tak dlouhém stoupání dlouhém okolo 10 km nebolely. Hlavní je, že se uklidnil žaludek, špatně už mi není, takže jedinou přetrvávající nepříjemností zůstává neklid ve střevech s častým únikem plynů na povrch, no zkrátka občas bych někomu nepřál jet v háku ze mnou. Ale to už nemám v úmyslu nějak řešit, s tím už nějak, jako dle Hanky správný maratonec, musím prostě vydržet. Nahoře na špičáku u odbočky k Černému jezeru je druhá dnešní občerstvovací stanice, naše skupina už je beztak předchozím dlouhým stoupáním roztrhaná a nekompaktní, takže se rozhoduji zastavit aspoň pro banán a doplnění tekutin do hlavní 1 litrové lahve, kterou už mám skoro prázdnou. Zastavení není dlouhé, řádově několik desítek sekund, ale i to stačí, aby Hanka přejela okolo, takže se vydávám rychle zpátky na trať. Hanka s Honzou jsou už ale o dost vpředu a nevidím je, za sebou ale vidím Radka, tak ve sjezdu nijak nedivočím a čekám, až spojíme síly. To se ale děje až v Železné Rudě po napojení na státní do Klatov, Radek se snaží dojet

-6-

Author Šumavy 2009 ROAD skupinu s Hankou co nejrychleji, takže v Železné rudě vidím za chvilku opravdu rudě, nicméně k závorám přes trať to za Radkem ještě vydržím, a pak už zvolňuji a skupinu s Hankou si dojíždím po chvilce sólově. Před její skupinkou jede ještě jedna trochu větší asi šestičlenná skupina, tak se po chvilce odpojuji a tuto skupinu si sjíždím. Zjišťuji, že je v ní i Lenka Sýkorová, a že jsem se tedy přimotal přímo do souboje o první místo mezi ženami, což mi Lenka po mém dotazu potvrzuje. Po krátkém oddechnutí jdu do čela skupiny a až na Gerlovku (nejvyšší bod závodu) udávám tempo společně ještě s dalším jezdcem s dlouhými vlasy vlajícími zpod přilby a v podobném modrooranžovém dresu. Za Gerlovkou se sice trochu sjede dolů, pak se ještě trochu stoupá, ale za Starým Brunstem už si to valíme hezky z kopce, uklízím se tedy na konec skupiny a odpočívám. Dojíždíme ještě jednoho nebo dva sólo jezdce před námi a střídání na mě vychází snad jen jednou, takže skutečně docela relaxace, bohužel přesně v tento moment se dostavují první známky celkové únavy a i přes pohodový profil tratě v tomto úseku se mi moc pohodově nejede. Po projetí několika serpentin ve sjezdu odbočujeme na Kunkovice a po chvilce to začíná zase stoupat. Tenhle kopec i přes své relativně malé převýšení něco málo přes 100 výškových metrů opravdu moc příjemný není, po úvodní lehčí pasáži a serpentinách pod vsí se stále víc utahuje, naše skupina se natahuje a trhá, ale zůstávám nadále v jejím popředí. Po překonání horizontu sjíždíme přes Chotěšov na druhou stranu, chci se napít a sahám po lahvi, jenže v tom přichází na řadu značně zvlněný asfalt ve sjezdu skrz obec a já musím chytit řidítka oběma rukama a navíc držet ještě láhev. Kvalita asfaltu se nezlepšuje, takže láhev bleskovým pohybem zasouvám zase zpátky, držím se řidítek zuby nehty a na napití si prozatím mohu nechat zajít chuť, to se mi daří až po napojení na silnici od Běšin. Krátkou rovinku využívám k pozření ampule Carnitinu, kterou jsem dostal večer od Přemka jako lahvičku poslední záchrany. Na poslední záchranu se sice ještě necítím, ale připadá mi docela vhodné dát si to právě teď, před začátkem dlouhého a těžkého stoupání na sedlo nad Zámyšlí. Musím tedy přiznat, že pro chuťové buňky obsah ampule žádné velké povyražení není, je to příšerně hořké a navíc jaksi bez chuti, takhle nějak si představuji, že zhruba chutná cyankáli! Při nájezdu do stoupání, které začíná prakticky hned za křižovatkou, ještě informuji své okolí o délce, výšce a celkové náročnosti stoupání, protože tuto oblast docela znám. Soupeři však vypadají, jakoby tyto jistě zajímavé informace (délka cca 4km, převýšení 250m, prakticky celé je to na slunci bez kousku stínu) snad raději ani slyšet nechtěli. Postupně se propracovávám trochu dopředu k již zmíněnému jezdci s dlouhými vlasy v podobném dresu a jedeme společně ve trojici ještě s jedním. V jednom momentě zahlédnu kus od silnice na kraji meze známého jezdce v dresu H.I.C., jak koná malou potřebu a volám na něj: „Vidíš, celou dobu se dřeš a pak celý náskok takhle promočíš!“. Bere to s humorem, usmívá se, kyne mi zpětně na pozdrav a my stále stoupáme společně dál do kopce. Na křižovatce Keply/Zámyšl stojí hlídka a docela pěkně povzbuzuje, tak si na závěrečných pár metrů dám ještě lehkého spurtíka, kterým se dostávám před všechny ostatní v mém okolí a při sjezdu do Zámyšle mám alespoň dobrý výhled a právo výběru nejlepší stopy.

-7-

Author Šumavy 2009 ROAD Příjemným sjezdem se dostáváme do obce Hlavňovice, kde se i přes drobné problémy s dobržděním několika členů skupiny poměrně zdárně napojujeme zpět na silnici od Běšin. Vzdálenostně jsme pouze asi o tři kilometry dále, než když jsme do kopce najížděli a pokračujeme prudkým přímým sjezdem do Strunkova a dále odpočinkovější pasáží do Petrovic, kde pod kostelem uhýbáme vpravo na Hartmanice. Ještě před nájezdem do hlavního stoupání dochází v osadě Chlum k jedné nepříjemné a přesto zajímavé příhodě. Jedeme teď ve skupině asi deseti lidí po mírně stoupající rovině, rychlost okolo 30 km/h, když v tom v dostatečné vzdálenosti před námi vidím zprava doleva přebíhat kočičího tvora, nedoběhne však úplně na druhou stranu a asi metr od krajnice se zastavuje. Zpozorním, jedu momentálně na levém okraji skupiny, tak mám tím směrem dobrý výhled a hlavou mi projede relativně čerstvá vzpomínka na cestu autem ze Slovenska, kde se mi kousek od Trenčína stala nepříjemná věc, kdy v podobné situaci se zvíře z ničeho nic otočilo, vběhlo mi přímo pod kola a nedalo se s tím nic dělat. Okamžitě jsem tedy ve střehu a trochu si vyjíždím z formace ve skupině v očekávání toho, co možná přijde. A také že ano, kočka, spíš takové odrostlejší mourovanobílé koťátko, se stejně jako její slovenská nešťastnice nepochopitelně otáčí a prchá přes silnici zpět zcela neomylně přímo před přední kolo prvního jezdce. Ve skupině nastává chaos, dva jezdci vyjíždí doleva za mnou, zbytek prudce brzdí a manévruje, jak se dá. No nebudu napínat, pro kočku to dopadlo dobře, nikdo ji netrefil a dostala se zpět na pravou stranu do bezpečí. S jezdci je to už o něco horší, sice nikdo přímo na zem nepadá, ale tři jezdci se dostávají do kontaktu těly a největší smůlu má právě kluk s dlouhými vlasy, kterému to tak pěkně jezdilo do kopců. Nestačí dobrzdit, naráží do soupeře před sebou, sice se udrží v sedle, ale ozývá se zlověstné pššššš a tím je to pro něj hotové, musí zastavit a opravovat, čímž se s námi pro tento závod prakticky loučí. Potkáme se pak v cíli, kam dorazí s asi čtvrthodinkou ztráty a říká mi, že při brždění najel předním kolem do pastorků zadního kola jezdce před sebou a cvakl při tom duši. Je to smůla, ale dopadlo to ještě relativně dobře, mohlo to skončit hůř pro jezdce i pro to nebohé zvíře. Po této příhodě se kompaktnost skupiny logicky narušuje, my co jsme jeli celou dobu vlevo a vyhnuli se tak zběsilému brždění, jsme nyní na čele a ostatní nás mohutně dotahují, ovšem na dlouho, neboť za osadou se silnice začíná zvedat do dalšího většího stoupání na Hartmanice (150 výškových metrů), které docela dobře znám. Zpočátku až do první zatáčky pod vesnicí se jede docela dobře, pak se však nezatáčí po hlavní do vesnice, ale stoupá se 10 až 12% jakousi zemědělskou asfaltkou kamsi nad vesnici (na horizontu stojí předseda Vlk z CKKV jako fanoušek, tak se krátce zdravíme) a na náměstí se vzápětí zase sjíždí prudkým sjezdem. Celkem zbytečně nastoupané a hned zase ztracené výškové metry, navíc na občerstvovačku, která je umístěna na náměstí, se tentokrát musí odbočovat vlevo přes protijedoucí směr, navíc to není moc vidět a ještě k tomu se tam musím probíjet přes projíždějící traktor, takže nic moc. Pro příště myslím, že by trasa měla vést normálně po silnici, občerstvovací stanice by potom byla po pravé ruce a vše by bylo v pohodě. Takto je to vše takové trochu moc komplikované, metry navíc jsou vysloveně uměle přidané a nic neřešící a příjezd na stanici pak zbytečně nepřehledný. Na občerstvovačce opět zastavuji pro doplnění velkého bidonu a tradičně pro

-8-

Author Šumavy 2009 ROAD banán. Stojím teď vlastně hned za rohem domu, kde bydlíme, ale nikoho známého neregistruji. Večer mi pak Majka (žena od Přemka) říká, že stála kousek ode mě a mluvila na mě, ale že jsem prý nereagoval a hnal se po jídle a pak hned pryč. No já musel vypadat! Je tedy pravda, že stánek s jídlem jsem opustil poměrně rychle, poněvadž jsem zahlédl trojici v oranžových dresech oddílu Vinohradské šlapky a mezi nimi i jejich předsedu Kolíkáče. Je mi jasné, že účast v této skupině by mi mohla pomoci, takže bez váhání vyrážím ještě s banánem v ruce s cílem dojet ty oranžové lidi a banán tak konzumuji víceméně až za jízdy. Zpočátku se zdá, že by mi plán mohl vyjít, po občerstvení většinou lidi chvilku tráví pozřené pochutiny a nejede se obvykle nijak vysoké tempo, teď se však ve sjezdu i přes mou snahu vzdálenost od skupiny nezmenšuje, ba právě naopak. Před zatáčkou v obci Nové Městečko vidím trojičku před sebou už jen hodně zdálky a pak už vůbec. Je jasné, že sám je nedojedu, navíc ani nevím, zda jedou dlouhou nebo střední trasu, takže zvolňuji a most přes Otavu s kostkami přejíždím opatrně a tedy pomalu. Hned za mostem dochází k rozdělení tras, střední 200 km odbočuje vlevo do Sušice no a moje dlouhá vpravo na Rejštejn. Zatáčím tedy vpravo a ocitám se poprvé v dnešním průběhu závodu osamocen, přede mnou ani za mnou na dohled nikdo, tak si v mírném stoupání proti toku řeky Otavy jedu takové úsporné tempo a v podstatě jen čekám, kdy mě někdo dojede, abych s ním spojil síly. Docela dlouho se ale za mnou nic neděje, teprve až za odbočkou na Kašperské Hory se objevuje pětičlenná skupina a jedu tedy s ní. Je v ní také Lenka Sýkorová jako vedoucí závodnice, Hanka a její melody boys nikde v dohledu nejsou. Po krátkém prudším výjezdu a mírném sjezdíku přijíždíme do Rejštejna, ve kterém nás regulovčíci směřují vlevo a prakticky vzápětí začínáme stoupat zadní cestou na Kašperky (zhruba 200 výškových metrů). Z této strany do Kašperek vedou dvě cesty, loni se stoupalo tou více vpravo podél lesního hotelu a čističky, nyní jedeme střední cestou přes nejvyšší hřbet. Hned v první třetině stoupání mi čtveřice jezdců odskakuje a já zůstávám s mírnou ztrátou vzadu, Lenka zůstává ještě o dalších zhruba 50 metrů zpět. Zpočátku jsem rozhodnutý jet si svoje tempo, když však zhruba v polovině stoupání vidím, že se ztráta na jezdce přede mnou již nezvyšuje a že zprvu kompaktní čtveřice se navíc drobí, zatínám zuby a začínám pomalu ztrátu stahovat. Dojíždím nejprve nejbližší dvojici, pak dalšího a na horizontu nad Kašperkami už jsem na čele, dobrý pocit, ale stálo mě to dost sil, které mi mohou vzápětí chybět. O náročnosti této střední cesty a o nastoupaných metrech svědčí i to, že zatímco loni jsme z Rejštejna až do Kašperek stále stoupali a kopec nejvíc gradoval až v samém závěru pod městečkem, nyní přijíždíme do Kašperek poměrně prudkým sjezdíkem, a to jsme prosím do kopce vyjížděli ze stejného místa! Projíždíme městečkem a skupina se opět trochu konsoliduje, na výjezdu z města se otáčím a s překvapením zjišťuji, že i Lenka je už těsně za námi, tak ta si musela dát opravdu pěkně do těla. Je nás tedy šest a začínáme o sto šest stoupat lesem na Řetenice. V podstatě stoupáme z Rejštejna až na jednu drobnou výjimku v jednom kuse a začínám toho mít dost. Na špici skupiny většinou vládne kluk v dresu Author a jede tak okolo 25km/h, někde rychleji, někde pomaleji v závislosti na momentálním sklonu, ale stále tak o dva tři km/h rychleji, než bych si přál. Docela trpím a držím se skupiny jen za cenu citelného přemáhání.

-9-

Author Šumavy 2009 ROAD Pomalu začínám tento kopec slušně řečeno nemít rád, je to takové nekonečné stoupání, sice ne prudké, ale nebaví mě. Tímto směrem (nahoru) tudy jedu poprvé, jel jsem tudy dvakrát dolů a zase jsem přitom neměl pocit, že bych se kdoví jak královsky svezl, tak mi teď přijde, že je to vše takové nějaké nespravedlivé a nohy k tomu začínají teď už opravdu hodně bolet. Asi kilometr před horizontem dochází na špici k nějakým mně nepochopitelným zmatkům a tempo trochu opadá, tak se dostávám společně ještě s jedním jezdcem paradoxně do takového malého úniku a do Řetenic (z Rejštejna sem to dělá zhruba 450 výškových metrů) přijíždíme dokonce jako první, přesto však cítím, že krátký oddech přes Nicov do Šebestova nebude na regeneraci před poslední fází stoupání stačit. Poslední částí stoupání tohoto vrchařského trojboje je totiž výjezd do obce Javorník do nadmořské výšky 950 m.n.m. s převýšením zhruba 150 výškových metrů a už hned dole je jasné, že mám problém. Čtveřice jezdců pokračuje v kvalitním tempu a já už opravdu nestačím, normálně v kopcích na maratonech nemívám potíže udržet se, když už tedy přímo neurčuji tempo, ale tady se musím před vrchařským uměním jezdců před mnou sklonit. Možná na mě doléhá nějaká drobná krize, i když ale žádný hmatatelný problém necítím. Přesto nejsem schopen se ve skupině udržet a společně s Lenkou ztrácíme. Vjíždíme do lesa do série zatáček a na výjezdu z lesa se zdá, že náskok jezdců před námi už se tak rychle jako předtím nezvyšuje. Provedu tedy takový malý pokus o nástup a trochu zrychlím, Lenka zahákuje a když po chvíli začnu vadnout, vystřídá mne v držení tempa zase Lenka a naopak její zadní kolo funguje jako magnet pro mě. Takto si až na vrchol několikrát vzájemně pomůžeme, je jasné, že sami jednotlivě bychom určitě vyjeli kopec pomaleji. V každém případě je fakt, že náskok skupiny před námi se i přes počáteční zdání a vzájemnou pomoc nadále zvyšuje a v Javorníku už z ní nikoho nevidíme. Na konci obce točíme doprava a začínáme sjíždět dolů, Lenka se ukazuje jako výborná sjezdařka s citem pro vedení kola, okolo Bošic jsou v silnici příčné spáry zřejmě po nějakých dříve kopaných přípojkách a Lenka přes ně letí jako pírko, přece jen asi motivace v podobě aktuálně prvního místa mezi ženami ji žene jako motor. U mě se naopak projevuje pud sebezáchovy a párkrát si lehce sáhnu na brzdy, takže pod vesnicí už má Lenka asi stometrový náskok, který nadále zvyšuje. Sjezd končí takovým dolíkem, ze kterého do Vacova vede asi 12% krátká stojka, která mne nezastihuje v kdovíjak skvělém rozpoložení. Před Lenkou vidím ještě jednoho jezdce patrně z té skupiny, která nám ujela na Javorníku, a který teď Lence určitě slouží jako dobrá motivace. Já si musím přiznat, že mi motivace trochu chybí, hlavně mi však začínají asi opravdu docházet síly, takže další stíhačku za Lenkou už vzdávám a sahám do kapsy dresu po tyčince k doplnění energie. Tyčinka od Nutrendu je ale nějak těžce stravitelná, vůbec mi nejde polykat, a tak fotograf ve Vacově u autobusového nádraží pohotově zachycuje mojí tvář připomínající nacpaného křečka. Hned za autobusákem se trať točí vlevo a pak ještě jednou vlevo, čili celkem de facto téměř o 180° zpět, do mě se rázem opře silný protivítr a já si s hrůzou uvědomím, že tento severozápadní směr se bude od teď držet prakticky až do cíle. Sám v protivětru, s rychle ubývajícími silami a do cíle ještě přes 70 kilometrů, tady skutečně není nad čím plesat. Silnice stále mírně stoupá, takže vliv protivětru naštěstí není tak silný, zatím. Projíždím vesnicí Vrbice a kus za ní - 10 -

Author Šumavy 2009 ROAD trať odbočuje vlevo do lesa, kde to začíná stoupat zase trochu víc. Zpočátku jsem rád, že se v lese schovám před protivětrem, ale vzápětí je tato radost vystřídána skoro bych se nebál říci až zděšením nad kvalitou zdejšího povrchu, který je skutečně příšerný. Obrovské díry s ostrými hranami, občas asfalt chybí zcela a cesta je vymletá až na podklad typu kdysi štěrk, drncá to neskutečně a neustále a mě opravdu zcela opouští nálada. Tím, že jedu úplně sám, doléhá na mě silný pocit stísněnosti, opuštěnosti a obav z toho, jak se za dané situace vůbec dostanu do cíle, takže se co chvíli ozve do lesa moje vlastní úleva v podobě nadávky na adresu autora tratě Franty Šraita ve spojení s různými výrazy povětšinou neslušného charakteru. Zpětně se tímto lesu i Frantovi omlouvám, ve skutečnosti to tak nemyslím a ani ten povrch možná není úplně tak hrozný (i když nemohu si pomoci, ale připomíná mi dlouholetý špatný stav naší silnice ze Struhařova do Jevan, kterou naštěstí letos na začátku léta opravili), ale fyzické vypětí a momentální psychická nepohoda vykonala své. Z nemužného nadávání, za které se teď zpětně stydím, mě vytrhuje až fakt, že se pomalu blížím k osamocenému jezdci před sebou, tak samozřejmě nechci, aby to slyšel a už jsem zticha. Protože si ale nejsem jistý, zda přece jen předtím něco nezaslechl, nechci před ním vypadat jako ubohé hovado, a tak se rozhoduji ho zatím nedojíždět a dělám dnes v pořadí druhou čůrací pauzu, stejně se mi už dlouho chtělo. Krátce poté konečně překonávám horizont a silnice začíná klesat, což však na rozbité silnici není žádná velká výhra. Cedím opět nadávky, ale tentokrát už raději tiše mezi zuby. Po výjezdu z lesa se silnice přece jen trochu lepší, sice je to stále značně nerovný povrch a houpá to houpá, ale alespoň už bez velkých děr. Vzápětí to začíná stoupat (pokolikáté už dnes zase?) a já se pomalu odebírám do takového zvláštního stavu, kdy okolní svět jakoby ustupuje do pozadí a já na několik minut opravdu přestávám vnímat okolí a ponořuji se do jakéhosi vnitřního světa plného bolesti, utrpení a zvláštních pocitů. Někdo musí brát drogy, aby se do těchto stavů dopracoval, jinému holt stačí kolo. Zpětně bych se tento okamžik nebál nazvat velká krize. Do reality mě vrací ostrý náběh na křeč, který znenadání projede levým a vzápětí i pravým stehnem. "Uaaaááááááá"", rozlehne se po okolních pastvinách můj zoufalý hlasový projev, kterým se vracím zpět do života. Naštěstí za horizontem už se rýsují první domy vesnice, snad je to konečně obec Maleč, kde je dnes poslední občerstvovací stanice. Na horizont se doslova ploužím, bojím se dalších větších křečí, tak to pižlám, jak se dá, když v tom se zezadu přiřítí Honza Herda (no přiřítí, on jede normálně, ale v kontrastu s mým aktuálním stavem je to rozdíl několika tříd) a volá na mě: "Koukám, že už tě to nějak nebaví, co?". Tak mu stručně sděluji, že už se mi jede ne úplně zcela dobře, ale v reálu to říkám trochu jinak a taky mnohem výstižněji. Naštěstí vzápětí vjíždíme skutečně do obce Maleč a je tady nejprve čipová kontrola a hned za ní vytoužená občerstvovačka, kde je celkem dost lidí stran obsluhy i závodníků. I já zastavuji a jako první věc dle známé pohádky žádám voláním na obsluhu: "Sůl nad zlato!". Holka mi nejprve sype sůl přímo na ruku, tak si olizuji zápěstí a říkám si, že chybí už jen plátek citronu a tequila, i když ani omylem nepochybuji, že i tu by zdejší šikovná děvčata byla schopna zajistit a dodat! Pak druhou obsluhu napadne, že mi radši osolí nějaké jídlo, a tak dostávám chléb se škvarkama a s cibulí s vrstvou soli na povrchu. Ano to je to, co momentálně nejvíc potřebuji, nač jsou

- 11 -

Author Šumavy 2009 ROAD člověku v takové chvíli třeba peníze? Dále do sebe klopím jeden kelímek s ionťákem a nechávám si opět doplnit hlavní láhev (záložní s čistou vodou je od startu stále plná). V tom okolo projíždí Radek s Hankou a ve mě se opět probudí závodnický duch, rychle za nimi, než mi ujedou! Je totiž jasné, že v protivětru je jediná šance na rozumné přežití ve skupině a já vím, že tempo Hanky by mi mělo vyhovovat, tak si ji nechci nechat ujet. Zároveň se jen nerad loučím s touto sympatickou občerstvovací stanicí, která mi možná zachránila kůži. Na cestu si ještě v rychlosti beru dva krajíce chleba pomazané hořčicí a se sekanou. Sekaná mě na Králi vždy podržela a tak jí v nouzi nejvyšší věřím i teď. Na konzumaci v klidu již ale není čas, tak skáču i s plátky zpět na kolo a hurá za ostatními. Ve sjezdu za vesnicí dojíždím Herdu, který na stanici pobíral i věci pro ostatní, zatímco Hanka zase jen volně projela a je někde dál před námi. Honza to ve sjezdu docela sype, já k tomu ukusuji chleba se sekanou (mimochodem moc dobrou) a navíc ještě tancuji mezi dírami. Ale nějakou vlastní bezpečnost už v tuto chvíli moc neřeším, chci po zhruba 20 kilometrech sólo jízdy v protivětru zpět do nějaké skupiny a nehodlám si v tom nechat nikým a ničím bránit. V závětří za Honzovými zády po chvíli dojíždím do skupiny s Hankou, ve které je kromě Radka ještě další známá tvář silničních závodů Petra Pohořalého v červeném dresu týmu SOS (Strahovští osvoboditelé silnic). Ve skutečnosti SOS bych měl vysílat spíš já, ale cítím, že sekaná a sůl začínají pomalu pracovat a tělo se v tuto chvíli po sjezdu a doplnění energie zase tváří, že možná bude chvíli fungovat, což mi hned vrací lepší náladu. Po sjezdu zatáčíme vlevo do Strašína, což je změna vynucená opravou silnice někde u Dražovic, a to znamená, že oproti původnímu itineráři nám v cestě stojí ještě jeden větší kopec navíc z Nezdic až na křižovatku nad Šimanovem (asi 200 výškových metrů, možná víc, v propozicích to není). O tempo ve skupině se v tuto chvíli starají hlavně Radek s Honzou, my s Petrem spíše přežíváme a Hanka vypadá, že má taky docela dost. Hned v Nezdicích se silnice zvedá na nějakých 10% a je konec zábavy, naštěstí tempo skupiny se řídí podle Hanky, která jede kopce zhruba stejně jako já, což mi dává velké šance na udržení ve skupině. Snažím se jet co nejlehčí převody, na výjezdu z vesnice však s nelibostí zjišťuji, že frekvence stále klesá a já už nemám kam řadit, neb točím již nejlehčí převod 39-25. Nastupuje fáze pot a slzy, jen krev se naštěstí zatím neobjevuje. Zatáčíme směrem na Ostružno, kde nám mobilní doprovod Hanky hlásí ztrátu 3,5min na vedoucí Lenku. Hanka vypadá, že se už se docela také trápí, tak se jí snažím povzbudit, že jsem s Lenkou vlastně ještě před pár kilometry jel a že pak dál jela sama, takže v tom větru to bude mít určitě těžké a že rozhodně máme šanci ji v pěti lidech sjet. Postupně se začínám dostávat zase do závodu a od vracející se bojovné nálady mě neodrazují už ani neustále se hlásící náběhy křečí do stehen a teď už i do lýtek. Jsem prostě pevně rozhodnutý vyjet tento kopec v TÉTO skupině, i kdyby se dělo nevím co, i když samozřejmě kdyby mě chytly křeče naplno, asi bych musel svá předsevzetí rychle přehodnotit. Naštěstí se tak ale neděje a my stále v pěti lidech projíždíme Ostružnem a dostáváme se z prudce stoupající do houpavé pasáže, kde se začíná zase jet. O tempo se pořád neúnavně starají hlavně Radek s Honzou, ale i já s Petrem přiložíme občas na chvilku ruce (vlastně spíš nohy) k dílu. Míjíme připojení silničky od Šimanova a tím se - 12 -

Author Šumavy 2009 ROAD napojujeme na trasu loňského Krále, po které pokračujeme až do Sušice, kde se k nám od Dlouhé Vsi připojuje krátká a střední trasa.

Ve skupině s pozdější vítězkou Hankou Ebertovou, teď jěště průběžně na druhém místě.

Projíždíme Sušicí, bez zdržení překonáváme i místní světelně řízenou křižovatku (naštěstí u řadiče stojí policajt a podrží nám tam zelenou) a vyjíždíme po mírně stoupající výpadovce na Petrovice. Projíždíme obcí červené Dvorce okolo bufíku se slunečníky, kde jsem včera zachraňoval autem Mišáka, Pihu a Přemka na jejich podvečerní vyjížďce, když jim začalo pršet. Mišák včera hecoval, jak se tady při závodě sejdeme na jedno, tak po očku pokukuji, jestli tam náhodou někde nesedí, ale sliby chyby:-). Jinak situace na trati se mírně znepřehledňuje, přibývá jezdců hlavně z krátké trati, z nichž některý na rovině občas úspěšně zaloví, takže počet členů skupiny se zvyšuje a posléze různě mění, jak odpadají jedni a zase se přidávají další. Jede tu s námi taky jeden chlapík na krosovém kole a ten mi dělá starosti. Vypadá to, že není moc zvyklý na jízdu ve skupině, chová se prapodivně, podjíždí nás zprava, a to až na úroveň Hanky, což se mi nelíbí a po chvíli se rozhoduji zakročit. "Hele, ta holka jede o první místo, nerad bych, aby jí někdo sestřelil!" a gestem pohybu paže ho zaháním zpět za sebe. Zdá se, že to pochopil a od této chvíle už se dopředu tolik nedere. Na čele skupiny tak zůstává naše pětka z dlouhé trasy, za námi jsou naskládaní odpadlíci z krátké, a tak by to asi mělo být. Projíždíme obci Františkova Ves, ve které se silnice na chvilku trochu zvedne, takže rázem ztrácíme většinu jezdců z krátké trasy, a za vesnicí odbočujeme vpravo do posledního většího stoupání dne na Cihelnu (250 metrů převýšení). Na úpatí kopce nám doprovod Hanky hlásí ztrátu na Lenku - 4min.

- 13 -

Author Šumavy 2009 ROAD Zpočátku projíždíme pastvinami a silnice stoupá jen zvolna, okolo se pasou kravky a nebýt únavy v nohách, byla by to celkem romantická idylka. Před Maršovicemi už to stoupá víc, následují serpentiny a stoupání přituhuje, čekám křeč každou chvíli, ale naštěstí Hanka zůstává trochu zpět, Radek a Petr zůstávají s ní, tak se dostávám s Honzou do čela a celkem v poklidu přejíždíme horizont na začátek obce Cihelna a čekáme, až nás zbylí tři zase dojedou. Ve sjezdu se zase formujeme dohromady, načež před Drouhavcem točíme ostře doleva a před Velhartiecmi zase doprava a uháníme rovinkou okolo Tajanova přes obec Ujčín. Zde mě pobaví místí úprava cedule obce, kde je písmeno „n“ na konci škrtnuto a sprejem přepsáno na „k“, takže nový název obce zní „Ujčík“, prostě někdo chtěl asi udělat radost známému hokejistovi Viktoru Ujčíkovi. Hlavní práci na čele skupiny v protivětru odvádí nejvíc zase Radek s Honzou, ale i my s Petrem se občas přidáme, a tak jízda v protivětru docela odsýpá. Občas se k nám přidá někdo z krátké, příp. ze střední trasy, ale v každém sebemenším stoupání tito jezdci zase odpadají. Náběhy na křeče sice stále mám, ale pouze lehké, takže tempo skupiny, potažmo Hanky držím celkem bez problémů. V kopcích jsou Radek s Honzou oproti nám zbývajícím pořád při síle, takže někdy Hance nechtěně poodjedou trochu víc, a protože já a Petr už tak při síle nejsme, fungujeme obvykle jako jakési spojovací články mezi jimi a Hankou. Pro Hanku je to myslím psychicky docela dobré v tom, že má stále někoho na své úrovni nebo kousek před sebou a nevznikají tak před ní žádné větší díry. Radek s Honzou po takovýchto nechtěných roztrženích skupiny vždy ochotně počkají, takže prakticky na horizontu jsme zase připraveni jet jako kompaktní celek dál. Blížíme se k obci Jindřichovice, kde je dnešní poslední občerstvovací stanice, ale máme všeho hojnost, ani Hanka nic nechce a navíc od cesty nám doprovod hlásí velkou změnu v situaci ohledně náskoku Lenky, nyní prý už pouhá minuta! Je tedy jasné, že Lenka jede nejspíš sama a že ve větru svůj náskok rychle ztrácí. Občerstvovačkou v Jindřichovicích tedy proletíme bez přibrždění, přijde mi, že tu ani moc lidí nestojí, a ženeme se dál za zatím neviditelnou soupeřkou Hanky. Na jednom horizontu se chystáme předjet dvojičku z krátké, když v tom si všimnu růžového týmového T-Mobile dresu a v něm poznávám kamarádku Zuzanu, tak na ní ještě zezadu volám, ať zabere a jede s námi, že teď to bude už jenom z kopce. S tím pořád z kopce to sice ještě není úplná pravda, jeden menší nám v cestě ještě stojí, ale funguje to, Zuzana zrychluje a řadí se do vláčku jezdů za námi. Navíc na dohled před námi se zjevuje osamocená postava Lenky, a to na nás funguje jako magnet, takže tempo nepolevuje a na odbočce na Tržek už máme Lenku vysloveně na dostřel. Tady přichází ke slovu trochu strategie a navíc poslední kopec, tak trochu zvolňujeme a domlouváme se na dalším postupu. Plán je provést poslední přiblížení k Lence velmi rychle a pokusit se převalit okolo ní tak, aby nestačila zalovit. Tady na úzké a občas dost rozbité silničce to ale nejde moc bezpečně zrealizovat, tak čekáme, až se poměry zlepší. Pro Lenku toto asi musí být těžké okamžiky, je sice stále ještě ve vedení, ale už o nás ví a musí jí být jasné, že bude dojeta a že samostatně na prvním místě do zhruba dvacet kilometrů vzdáleného cíle už určitě nedojede. Navíc jí musí být jasné, že Hanka má okolo sebe své domestiky, v tuto chvíli vlastně i mě a Petra, a že na ní můžeme zkusit leccos a budeme stále ve výhodě, což pro mysl

- 14 -

Author Šumavy 2009 ROAD závodnice musí být velice nepříjemný okamžik. Mezitím sjíždíme do Podolí a pokračujeme mírným sjezdem dále, Lenka už pochopila svůj marný odpor a také nejede, takže ještě před napojením na hlavní od Petrovic ji máme těsně před sebou, což nebylo tak úplně v plánu. Při nájezdu na hlavní nastává místo útoku, Radek s Honzou rozjíždí pekelně rychlé tempo, Hanka se drží těsně za nimi a jdou přes Lenku. Ta je však připravena, jde ze sedla a vrhá se za nimi, přesto však drobnou mezírku na Hanku chytá. Jedu v tuto chvíli vedle ní, sice zprava, ale mám oproti ní přebytek rychlosti a mohl bych se teoreticky zkusit do mezery před ní nacpat a pak třeba přestat šlapat anebo i přibrzdit. Tak ale nejsme na závodech Pro Tour, neplatí nás bohatí sponzoři a navíc nejsme ani z jednoho týmu, takže zůstávám v klidu a nechávám holky, ať si mezi sebou situaci vyřeší samy. Dopadne to tak, že Lenka zabojuje, za chvíli už je nalepená na zadním kole Hanky a je tedy jasné, že útok úspěšný nebyl. Při průjezdu Běšinami se opět formujeme do kompaktní teď už šestičlenné skupinky a jak to tak bývá, po útoku nastává období úplného klidu, takže až k napojení na státní od Železné Rudy projíždíme zcela volně, což dává příležitost i původně poztráceným jezdcům z krátké trasy, aby se k nám zezadu opět připojili. Po nájezdu na státní se formujeme do více méně stabilní sestavy, která vypadá následovně: Vpředu jede Radek s Honzou, za nimi jsou naskládány obě holky, pak já s Petrem coby živý štít chránící holky před ostatními jezdci z krátké, kteří jsou v počtu asi pěti kusů poskládáni na konci a je mezi nimi i Zuzana. Kluci vpředu drží relativně slušné tempo mezi 34 až 36km/h, slyším, jak Hanka říká Lence, ať se z naší strany ničeho nebojí, že už na ní nic zkoušet nebudeme, že je dovezeme obě až do cílové rovinky a tam si to férově rozdají kdo z koho. Projíždíme obcí Vrhaveč, míjíme odbočku na Týnec a pak už se před námi pomalu vynořuje předměstí Luby s klatovskými věžemi v pozadí. Petr Pohořalý se mě ptá, co že to je před námi za město, nevím jestli čekal odpověď, že Domažlice, ale když mu říkám, že to jsou Klatovy, je vidět, že se mu zřetelně ulevilo. Skupina za námi se dále rozrostla o několik posbíraných duší z řad dojetých jezdců, a tak do Klatov už vjíždíme jako docela slušný vláček, nicméně lokomotivami jsou v podstatě jen Radek a Honza, kteří skutečně sami odtáhli ve výborném tempu celou cestu z Běšin až sem, díky kluci! No a já začínám být zvědavý, jak dopadne souboj o první místo mezi holkami. Po příjezdu do Klatov projíždíme nejprve zadem na kruhák u obchodní zóny, podjíždíme trať před nádražím a začíná to mírně stoupat nahoru k závorám, tempo se trochu zrychluje a Honza Herda nám ukazuje záda a rychle se vzdaluje. Radek, který jede po mé pravici, to chvíli sleduje, pak pronese "Že by spurt domestiků? No tak dobře!" a já jen slyším, jak shazuje o nějaký ten zub níže a vydává se svižně za Honzou. To už přijíždíme na roh k závorám a točíme do cílové rovinky, která se ale ještě pořádně zvedá. Dopředu jde i Petr Pohořalý, kterého jsem si už předem vybral za svého soupeře do spurtu, takže vyrážím za ním, ale po očku stále sleduji, co holky. První nastupuje Lenka a Hanka, která zprvu jela v zatáčce výhodnější vnitřní stopou, je na chvilku nechtěně přibržděna nějakým dojížděným jezdcem z krátké, takže mezi holkami vznikne malá, ale přece jen zřetelná mezera. Souboj holek mě začíná pohlcovat, takže pouštím ze zřetele Petra

- 15 -

Author Šumavy 2009 ROAD a soustředím se na ně, přitom uhýbám co nejvíc ke straně, abych nepřekážel a holky mě mohly snadno předjet. Zpočátku to vypadá, že by Lenka mohla nasazené tempo vydržet a malý náskok si uhájit až na pásku, ale Hanka bojuje ze všech sil a asi 100 před cílem se dostává až těsně za zadní kolo soupeřky. V tuto chvíli bych si už vsadil na Hanku. A je to tak, v posledních metrech jde Hanka mocnými záběry přes Lenku a ta v posledních metrech už rezignuje. Hanka projíždí s vítězným gestem cílem a slaví své jubilejní desáté vítězství na dlouhé trase, Lenka dojíždí s malým odstupem za ní. Určitě je zklamaná, vždyť udělala pro vítězství hodně a nakonec to těsně nevyšlo. Ale vyhrát může jen jeden a dnes řekl bych vyhrála zkušenost. Teprve když jsou holky za cílem, kontroluji, co se děje okolo mě. Z mojí skupiny z dlouhé trasy už jsou sice všichni v cíli přede mnou, ale tlačí se na mě jeden týpek z krátké, tak to si líbit nenechám a několika prudkými záběry naštěstí bez křečí si svou pozici uhlídám. Na cílovém koberci to udělá píp a mám to zase pro jednou za sebou. Hned za mnou dojíždí Zuzana z krátké trasy, takže se dá říct, že jsem letos v cíli obklopen ženami. Chvíli stojím jen tak a vychutnávám si pocit z dojetí, protože dojetá dlouhá trasa se zkrátka počítá. Stopky se zastavují na čase 9:18:27h, což je zhruba o 16 minut pomalejší než můj předchozí čas na dlouhé v roce 2006, ale tehdy byla úplně jiná trať a navíc i kratší (jen 242 km), kdežto dnes jsem naměřil plných 255 km. V cíli jdu ještě pogratulovat Hance (Lenku nikde nevidím), poté si jdu vzít kelímek s pitím a se Zuzanou chvilku rozebíráme své čerstvé zážitky a dojmy. Silniční Král pomalu končí a já se již zase vnitřně pomalu těším na dalšího. Pokud budu zdravý, určitě zase rád přijedu. Pro zajímavost ještě uvádím výsledky z dlouhé trasy, časy vítěze a členů naší závěrečné skupiny okolo Hanky a Lenky a pro porovnání také posledního klasifikovaného jezdce v cíli: Dlouhá trasa (250 km): POŘ

SČ JMÉNO

1.

5

92.

Svoboda Jakub

RN Klub

ČAS

ZTRÁTA

75 CK Kolokrám.cz

07:29:41,9 00:00:00,0

70 Procházka Radek

82 CK Královice

09:18:10,1 01:48:28,2

93.

69 Herda Jan

83 Cykloserver.cz

09:18:10,7 01:48:28,8

94.

178 Pohořalý Petr

78 S.O.S.

09:18:18,5 01:48:36,6

95.

68 Ebertová Hana

70 CUT

09:18:21,5 01:48:39,6

96.

246 Sýkorová Lenka

81 VOLVO AUTO HASE

09:18:24,4 01:48:42,5

97.

108 Skála Radim

76 Sokol Veltěž

09:18:27,7 01:48:45,8

47 Triatlon klub Brno

12:23:35,7 04:53:53,8

213. 112 Charvát Jan

Kompletní výsledky jsou dostupné na adrese: http://www.championchip.cz/new/akce.php? idakce=2009082910

Závěrem bych letošního Krále zhodnotil jako rozhodně povedeného, problémy sice nějaké byly, ale s těmi je třeba počítat, když člověk jede dvounásobnou dávku kilometrů, než je jeho obvyklé maximum. Děkují tímto - 16 -

Author Šumavy 2009 ROAD moc Frantovi Šraitovi a jeho týmu lidí, že to pro nás dělají, i když kdyby mohl mluvit les před Malčí, asi by říkal něco trochu jiného:-). Možná trochu chyběla nějaká ta třešnička na dortu v podobě výraznějšího dominantního šumavského kopce typu Zhůří nebo Srní, ale zase třeba ta zadní cesta na Špičák přes Hamry byla velice pěkná, vůbec jsem ji neznal a moc se mi líbila. Taky mi trochu chybělo, že se prakticky vůbec nejelo přes centrální oblast Šumavy jako je Srní, Modrava, Kvilda a tak, škoda. A dále bych osobně pro příště určitě vynechal úsek Vrbice-Maleč, na silniční závod tak rozbitý asfalt prostě nepatří, takže pokud pro příští rok nedojde k úpravě trasy (nebo povrchu, což je ale asi málo pravděpodobné) v tomto místě, zvažuji dvěstěpadesátku vynechat a jet "pouze" dvoustovku. Tož uvidíme … Na úplný konec ještě uvádím hodnoty z mého zbrusu nového cyklocomputeru, který i přes počáteční nedůvěru fungoval naštěstí tak, jak se sluší a patří: 29.8.2009, čas startu 7:15, TRP 255,22 km, RID 9:14:38 h, AVS 27,61 km/h, MAX 84,35 km/h (Skelná Huť), STP 9:18:27 h (z toho vyplývá 3:49min prostojů na čůraní a občerstvení), ODO 6941 km, 35 nových vesnic (rs) P.S. V neděli jsem neodolal krásnému počasí a vyrazil právě do centrální oblasti Šumavy, napřed lehké rozjetí podél Otavy na Rejštejn a pak hurá na Zhůří, Horskou Kvildu a Kvildu, Modravu, Srní, pak dokonce dobrovolně i na Prášily s jejich zapeklitými kostkami, ale jel jsem je místy jen 12 km/h, a pak už jen přes Skelnou a Dobrou Vodu zpět do Hartmanic. No nebyla to asi optimální kompenzace, ale bylo tam moc krásně.

- 17 -